Hora
Tento svět neomezeného ticha neměl v sobě nic pohostinného. Přijímal návštěvníky na jejich vlastní nebezpečí, nebo je spíš ani skoro nepřijímal a jenom snášel jejich pronikání do svých tvrzí způsobem, který nevěstil nic dobrého. Vnukalo jim to povědomí o živelné hrozbě, o hrozbě nejen nepřátelské, ale přímo smrtelné. Thomas Mann, Kouzelný vrch
Sobota 24. začala zataženě a pochmurně, ale slibovalo se zlepšení počasí během dne. Mohl jsem se pustit do výstupu ze sadů a lesů dole už časně ráno a počítal jsem, že kolem poledne dorazím na vrchol. To už snad bude jasno a z vrcholku bude velkolepý rozhled — na nižší hory všude kolem, svažující se k Hardangerskému fjordu, a na sám velký fjord viditelný ve své úplnosti. Výstup naznačuje zlézání skal s lany. Tohle však nebyl výstup tohoto druhu, jenom prostá příkrá horská stezka. Neočekával jsem žádné zvláštní problémy nebo potíže. Byl jsem silný jako býk, v rozkvětu a na vrcholu života. Velmi jsem se na tu procházku těšil. Brzy jsem se dostal do tempa — pružného houpavého kroku, kterým se jde rychle kupředu. Vyrazil jsem před svítáním a kolem půl osmé jsem už byl asi sedm set metrů vysoko. Ranní mlha se začínala ztrácet. Přišel tmavý jehličnatý les, kde se šlo pomaleji, zčásti kvůli propleteným kořenům na stezce a zčásti i proto, že mě okouzloval svět drobné vegetace, který se uchýlil do lesa, a každou chvíli jsem se zastavil, abych si prohlédl nějaké nové kapradí, mech nebo lišejník. I tak jsem byl už krátce po deváté z lesa venku a stanul jsem na úpatí velikého kužele, který tvoří vlastní horu a tyčí se nad
fjordem do výše 2000 metrů. K mému překvapení tu byl plot s vraty a na nich ještě překvapivější nápis: POZOR NA BÝKA! Bylo to napsáno norsky a pro ty, kdo by slovům nerozuměli, tam byl nakreslen dost směšný obrázek muže nabraného býkem na rohy. Zastavil jsem se, prohlížel si obrázek a drbal se na hlavě. Býk? Tady nahoře? Co by tu dělal nějaký býk? Na pastvinách a ve statcích dole jsem neviděl ani ovce. Třeba je to nějaký žertík, který tu umístili vesničané nebo turista s podivným smyslem pro humor. Nebo tu možná opravdu býk je, sluní se na širokých horských pastvinách a živí se skrovnou trávou a zakrslým porostem. Ale dost spekulací! Vzhůru na vrchol! Terén se znovu změnil. Stal se teď velmi kamenitým, s tu a tam obrovskými balvany. Byla tu také tenká povrchová půda, místy rozblácená, protože v noci pršelo, ale se spoustou trávy a několika roztroušenými keři — dostatek píce pro dobytče, které mohlo spásat celou horu. Stezka byla mnohem příkřejší a dobře vyznačená, i když jsem měl pocit, že se jí moc nepoužívá. Nebyla to zrovna ta nejzalidněnější část světa. Kromě sebe jsem tu nespatřil jediného návštěvníka a venkované měli asi dost práce s obděláváním polí a rybařením, než aby se potulovali po místních horách. Tím líp — aspoň mám celou horu pro sebe. Dál a výš, ačkoli jsem nedohlédl na vrchol, byl jsem už podle svého odhadu dobrých tisíc metrů vysoko, a pokud bude stezka jenom prostě příkrá, mohu být nahoře kolem poledne, jak jsem si to naplánoval. A tak jsem se dral kupředu navzdory příkrému stoupání bryskním krokem a pochvaloval si svou energii a výdrž a především silné nohy, vytrénované léty neúprosného cvičení a tvrdého posilování v tělocvičně. Silné údy, silné tělo, dobrý dech a dobrá výdrž — byl jsem vděčný přírodě, že mě tak dobře vybavila. A když jsem se pouštěl do siláckých výkonů, dálkového plavání a dlouhých výstupů, byl to můj způsob, jak děkovat přírodě a využívat plně toho zdatného těla, kterým mě obdarovala. Kolem jedenácté, když to dovolila přesouvající se mlha, jsem popr-
vé zahlédl vrchol. Opravdu tam v poledne budu. Tu a tam se ještě válely chuchvalce mlhy a místy halily balvany tak, že bylo těžké je rozeznat. Občas některá skála vypadala jako obrovské přikrčené zvíře a projevila se, čím je, až když jsem přišel blíž. Měl jsem okamžiky pochyb, kdy jsem se nejistě zastavil a zkoumal obrysy před sebou… Ale když k tomu došlo, nezbyly už vůbec žádné pochyby. Skutečná realita neměla v sobě nic nejistého nebo iluzorního. Zrovna jsem se vynořil z mlhy a obcházel jsem balvan velký jako dům. Stezka ho obtáčela, takže jsem neviděl dopředu, a právě tato neschopnost umožnila Setkání. Málem jsem šlápl na to, co leželo přede mnou: ohromné zvíře sedící na stezce a skutečně ji celou zaplňující, jehož přítomnost zakrývala předtím oblá skála. Mělo velikou hlavu s rohy, ohromující bílé tělo a obrovskou sněhobílou tlamu. Když jsem se objevil, nehnulo to s ním, jenom zvíře nesmírně klidně otočilo ke mně hlavu. A v tom okamžiku se před mýma očima proměnilo z čehosi velkolepého v cosi naprosto zrůdného. Široká bílá tlama jako by rostla a rostla a ve velkých vypoulených očích zasvítila zlovůle. Tlama byla pořád větší a větší, až jsem měl dojem, že mi zastře celý vesmír. Býk byl ohavný — k nevíře ohavný, strašně silný, zlý a prohnaný. Zdálo se teď, že každý jeho rys nese na sobě pečeť pekla. Změnil se napřed v příšeru a teď v ďábla. Zachoval jsem klid — nebo aspoň zdání klidu — asi tak minutu, ve které jsem se docela přirozeně otočil o 180 stupňů, jako bych byl na konci procházky, a hbitě a elegantně jsem zahájil sestup. Ale pak… Hrůza! Nervy mi najednou povolily, překonal mě strach a já jsem uháněl jako o život, uháněl šíleně, slepě po příkré, blátivé, kluzké stezce, tu a tam ztracen v chuchvalcích mlhy. Slepá, zběsilá panika. Na světě není nic horšího. Nic horšího — a také nic nebezpečnějšího. Nedovedu říct přesně, co se stalo. Při svém úprku dolů po zrádné cestičce jsem musel šlápnout vedle, šlápnout na uvolněný kámen nebo jinak zaškobrtnout. Je to, jako by mi z paměti vypadl okamžik. Je v ní předtím a potom, ale nic mezi tím. Jednu chvíli jsem uháněl jako šílený a uvědomoval si těžké oddychování a těžký dupot nohou, nevěda, jestli pocházejí od býka nebo ode mne, a v příští chvíli jsem ležel u paty
krátkého ostrého skalního výběžku s levou nohou podivně zkroucenou pod sebou a s takovou bolestí v koleně, jakou jsem ještě nikdy nezažil. Být v jednom okamžiku plný síly a energie a v příštím prakticky bezmocný, jednu chvíli v rozkvětu zdraví a druhou mrzák, jednou obdařen všemi silami a schopnostmi a hned nato bez nich — takovou změnu, takovou náhlost je těžké pochopit a mysl marně tápe po vysvětlení. Setkal jsem se už s tímto jevem u jiných: u svých pacientů, kteří byli najednou zasaženi nebo zraněni, a teď jsem se s ním střetl u sebe samého. Mou první myšlenkou bylo, že došlo k nehodě a kdosi, koho znám, byl vážně zraněn. Později mi svitlo, že obětí jsem já sám, ale zároveň s tím přišlo pomyšlení, že to není opravdu nic vážného. Abych ukázal, že se nic tak strašného nestalo, zvedl jsem se na nohy, nebo jsem se spíš pokusil zvednout se na nohy, ale zhroutil jsem se, protože moje levá noha byla naprosto mrtvá a ochromená a povolila pode mnou jako špageta. Nedokázala udržet vůbec žádnou váhu a prostě se pode mnou podlomila, a to v koleně, až jsem zaječel bolestí. Ale nevyděsila mě tak strašně ani ta bolest jako to, jak chabě a zcela se to koleno podlomilo, a moje totální neschopnost mu v tom zabránit nebo je ovládnout — zřejmá paralýza nohy. A potom ta hrůza, chvíli tak silná, zmizela, vystřídána profesionálním postojem. „Tak dobrá, doktore,“ řekl jsem si. „Byl bys tak laskav a prohlédl si tu nohu?“ Velmi profesionálně a neosobně a vůbec ne jemně, jako bych byl chirurg vyšetřující případ, jsem vzal nohu a prohlížel ji. Dotýkal jsem se jí, pohyboval s ní sem a tam. Svá zjištění jsem si mumlal nahlas, jako bych hovořil ke třídě studentů: „Žádný pohyb v koleně, pánové, žádný pohyb v kyčli… Všimněte si, že celý čtyřhlavý sval stehenní je utržen od čéšky. Ale ačkoli se utrhl, nestáhl se… Je zcela bez napětí, což může naznačovat i zranění nervu. Čéška ztratila svoji hlavní přípojku a dá se s ní pohybovat sem a tam a… takhle! Jako v kuličkovém ložisku. Je naprosto dislokována… nemá ji co držet. A pokud jde o samo koleno,“ — a tady jsem ilustroval každý bod, jak jsem jej pronášel —, „zjišťujeme abnormální pohyblivost, zcela patologický rozsah pohybů. Dá se ohýbat bez nej-
menšího odporu…,“ a tady jsem rukou ohnul patu až k zadku…, „a je také schopné hyperextenze bez zjevné dislokace…“ Oba pohyby, které jsem demonstroval, mě přiměly k zaječení. „Ano, pánové,“ uzavřel jsem shrnutím svých zjištění, „je to fascinující případ! Naprostá ruptura šlachy kvadricepsu. Sval paralyzován a atonický, pravděpodobně poranění nervu. Nestálý kolenní kloub… zdá se dislokovaný dozadu. Křížové vazy pravděpodobně vyrvány. O zranění kostí nemohu nic říct — ale může tam být i několik fraktur. Dost značný otok, patrně tkáňová a kloubní tekutina, ale nelze vyloučit ani roztržení cév.“ Se spokojeným úsměvem jsem se otočil ke svému neviditelnému posluchačstvu, jako bych očekával aplaus. Ale potom se najednou profesionální postoj a persona zhroutily a já jsem si uvědomil, že tento fascinující případ jsem já — já sám, děsivě zmrzačený a dost možná odsouzený k smrti. Noha nebyla naprosto k ničemu. Mnohem hůř, než kdyby byla zlomená. Byl jsem docela sám blízko vrcholku hory, v opuštěné a řídce obydlené části světa. Nikdo nevěděl, kde jsem. To mě děsilo víc než cokoli jiného. Mohu umřít, kde zrovna ležím, a nikdo se o tom nedozví. Ještě nikdy jsem se necítil tak sám, tak ztracený, tak opuštěný, tak naprosto mimo dosah pomoci. Až do té chvíle mě nenapadlo, jak děsivě a vážně jsem sám. Necítil jsem se sám, když jsem se toulával po horách (nikdy se tak necítím, když dělám něco, co mě baví). Necítil jsem se sám, když jsem zkoumal své zranění (teprve nyní jsem viděl, jakou útěchou mi byla imaginární třída). Ale teď mě najednou zavalil strašný pocit samoty. Vzpomněl jsem si, že mi kdosi před pár dny vyprávěl o bláznivém Angličanovi, co vylezl před dvěma roky sám právě na tuhle horu a o týden později ho našli mrtvého, protože si zlomil obě nohy. Byla to zeměpisná výška a šířka, kde v noci klesá teplota hodně pod nulu, a to i v srpnu. Musejí mě najít do setmění, nebo to nepřežiju. Musím se dostat níž, pokud to jen půjde, protože pak budu mít aspoň šanci, že mě někdo uvidí. Dokonce jsem najednou pocítil naději, když jsem tak o tom uvažoval, že bych mohl dokázat sestoupit sám se svou nepotřebnou nohou až docela dolů. A teprve mnohem později jsem si uvědomil, že to byl především útěšný sebe-
klam. Ale kdybych se sebral a dělal, co můžu, byla tu šance, že to přece jen dokážu. Najednou jsem zjistil, že jsem docela klidný a vyrovnaný. Především jsem se musel věnovat své noze. Přišel jsem na to, že každý pohyb v koleně je sice bolestivý, ba doslova fyziologicky otřesný, ale že je mi relativně dobře, pokud noha spočívá naplocho a je opřena o zem. Protože však neměla žádnou kost nebo vnitřní strukturu, která by ji držela, nebyla chráněna proti bezděčným pasivním pohybům v koleně, jež může způsobit každá nerovnost půdy. A tak zřejmě potřebovala vnější strukturu čili dlahu. A tady mi pomohla jedna má podivnost. Spíše zvyk než cokoli jiného mě nutil nosit s sebou za všech okolností deštník a připadalo mi docela přirozené nebo čistě automatické, že když jdu ve špatném počasí na procházku (třeba i na horu kilometr vysokou), musím si vzít svůj robustní a spolehlivý deštník. Kromě toho mi už nejednou posloužil při cestě nahoru jako vycházková hůl. A nyní došel svého nejlepšího uplatnění — jako dlaha pro mou nohu. Bez ní jsem se sotva mohl pohnout. Ulomil jsem rukojeť a roztrhl svoji nepromokavou bundu na dva kusy. Délka deštníku byla skoro přesná — silná hůl se téměř rovnala délce mé nohy, a tak jsem ji přivázal pruhy z bundy dostatečně pevně, aby zabránila bezmocnému plácání kolena, ale ne zas tak ztuha, aby přerušila krevní oběh. To už uplynulo od mého zranění asi dvacet minut. Mohlo se to všecko odehrát v tak krátkém čase? Podíval jsem se na hodinky, jestli se nezastavily, ale vteřinová ručička obíhala s dokonalou pravidelností. Její čas, abstraktní, neosobní, chronologický, neměl žádný vztah k mému času — mému času, který se skládal výlučně z osobních momentů, okamžiků života, kritických okamžiků. Když jsem se podíval na ciferník, v duchu jsem porovnával pohyb ručiček pravidelně obíhajících pořád kolem — neúprosně pravidelně jako slunce na obloze —, se svým nejistým sestupem z hory. Nemohl jsem ani pomyslet na spěch, neboť ten by mě vyčerpal. Nemohl jsem myslet ani na courání — to by bylo ještě horší. Musel jsem si najít to správné tempo a zůstat u něho. Zjistil jsem, že už si vděčně uvědomuji svá aktiva a zdroje, zatímco
předtím jsem byl schopen všímat si jedině svého zranění. Naštěstí jsem si nepřetrhl žádnou tepnu nebo větší žílu, protože koleno bylo jen mírně oteklé a noha neprojevovala žádný chlad ani nepřirozené zbarvení. Kvadriceps byl zřejmě paralyzován, to je pravda — ale další neurologická zkoumání jsem neprováděl. Nezlomil jsem si při pádu páteř a nerozbil lebku. A měl jsem, díky Bohu, tři zdravé údy a dostatek energie a síly, abych se pustil do boje. A to taky udělám! Bude to můj velký osobní boj — životní boj o život. Nemohl jsem spěchat, mohl jsem jen doufat. Ale moje naděje zhasnou, pokud mě někdo nenajde do setmění. Znovu jsem se podíval na hodinky, stejně jako v následujících hodinách ještě mnohokrát. V této zeměpisné šířce to bude dost zdlouhavý večer a stmívání začne kolem šesté a bude pořád větší tma a zima. V půl osmé už bude docela chladno a bude sotva vidět. Museli by mě najít nejpozději do osmi. V půl deváté už bude tma jako v pytli, nebude vidět vůbec nic a nebude možné se pohnout. A i kdybych snad s namáhavým cvičením dokázal přečkat noc, okolnosti byly výrazně a dost značně proti mně. Na okamžik jsem si vzpomněl na Tolstého Pána a mužika. Jenže tady jsme nebyli dva, abychom se navzájem zahřívali. Kdybych tak měl s sebou společníka! Zase jednou mi přišla na mysl slova bible, kterou jsem nečetl už od dětství a na niž jsem si nevzpomněl vědomě: „Lépe dvěma než jednomu… upadne-li jeden, druh jej zvedne. Běda samotnému, který upadne; pak nemá nikoho, kdo by ho zvedl.“ A bezprostředně nato přišla náhlá vzpomínka, detailně jasná, na malé zvířátko s přeraženým hřbetem, které jsem uviděl na cestě, jak za sebou vleče ochrnuté zadní nohy. Teď jsem se cítil přesně jako ten tvor. Pocit lidskosti jako něčeho zvláštního, něčeho povzneseného nad zvířeckost a smrtelnost — ten v té chvíli rovněž zmizel a znovu jsem si připomněl slova Kazatele: „Vždyť úděl synů lidských a úděl zvířat je stejný: Jedni jako druzí umírají… člověk nemá žádnou přednost před zvířaty.“ Zatímco jsem si zpevňoval nohu a měl s tím plné ruce práce, zase jsem zapomněl, že na mě číhá smrt. Teď mi to musel opět připomenout Kazatel. Zvolal jsem ve svém nitru: „Ale ve mně je silný pud života. Chci žít — a se štěstím to také dokážu. Nemyslím, že by už nadešel
můj čas zemřít.“ A Kazatel mi neutrálně a nezaujatě odpověděl: „Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas. Je čas rození i čas umírání, čas…“ S touto podivnou, hlubokou jasností bez emocí, ani chladnou ani vřelou, ani přísnou ani shovívavou, ale naprosto, krásně, strašlivě pravdivou, jsem se už střetl u druhých, zejména u pacientů, kteří stáli tváří v tvář smrti a nezastírali si to. Vždy mě okouzloval, aniž bych mu kdy pořádně porozuměl, prostý závěr Hadžiho Murata: když byl zasažen, proudily jeho myslí „obrazy bez citů“. A poprvé jsem se teď s tím setkal — u sebe samého. Tyto obrazy a slova a nevášnivé pocity mi nebleskly, jak se říká, hlavou. Daly si na čas — alespoň několik minut — a zabraly stejnou dobu, jakou zaberou ve skutečnosti, a ne ve snu. Byly to zcela neuspěchané meditace, ale současně mě ani v nejmenším neodváděly od mých úkolů. Nikdo, kdo by mě pozoroval, by mě neviděl dumat, nezpozoroval by žádnou pauzu. Naopak, musel by na něho zapůsobit můj činorodý vzhled a chování, rychlý a účinný způsob, jak jsem si zpevnil nohu, všechno krátce překontroloval a pustil se dolů z kopce. Cestoval jsem způsobem, jakého jsem nikdy předtím nepoužil — zhruba řečeno hýžďovým a trojnohým. To znamená, že jsem se sunul dolů po zádech, odstrkával se nebo pádloval pažemi a funkční nohu používal ke kormidlování a v případě potřeby k brzdění, s ochromenou nohou v dlaze visící bezvládně přede mnou. Nepotřeboval jsem si tento neobvyklý, bezprecedentní a — člověk by řekl — nepřirozený způsob pohybu vymýšlet. Pustil jsem se do něho bez uvažování a brzy jsem si na něj zvykl. A každý, kdo by mě viděl, jak rychle a mocně pádluju ze svahu dolů, by si řekl: „No ne, ten v tom má praxi! Je to jako jeho druhá přirozenost.“ Takže beznohého člověka netřeba učit, jak používat berly. Dojde mu to bez uvažování a přirozeně, jako by se v tom po celý život tajně cvičil. Organismus, nervový systém, má nesmírný repertoár trikových pohybů a rezerv všeho druhu — zcela automatických strategií, které zůstávají v zásobě. Neměli bychom ani ponětí o těchto zásobách, jež existují in potentia, kdybychom neviděli, jak se v čase potřeby vynoří. Stejně tak tomu bylo se mnou. Byl to rozumný způsob pohybu, po-
kud stezka klesala nepřerušovaně a rovně a nebyla příliš příkrá. Když nevedla rovně, levá noha měla tendenci zachytávat se o nepravidelnosti všeho druhu. Zdála se být podivně neschopna se jim vyhnout a mnohokrát jsem jí vynadal, že je pitomá a hloupá. Zjistil jsem, že kdykoli je terén méně schůdný, musím na tu bezmocnou nohu dávat pozor. Nejděsivější byly ony úseky stezky, které byly příliš kluzké nebo příliš příkré, protože bylo těžké nesjet dolů skoro neovladatelně a neskončit nárazem nebo pádem, který ucítilo bolestně koleno a jenž odhalil meze mé improvizované dlahy. Jednu chvíli, po obzvlášť odporném skluzu, mě napadlo zavolat o pomoc a také jsem to udělal gargantuovským řevem, který se zdál odrážet a znít od jednoho vrcholku ke druhému. Potom mě vylekal náhlý zvuk v tichu a najednou mě přepadl strach, že mohu křikem vyděsit býka, na kterého jsem dočista zapomněl. Měl jsem hrozivou představu zvířete, nyní vyburcovaného k zuřivosti, jak se řítí po stezce dolů, aby mě nabralo na rohy nebo rozdrtilo. Zachvěl jsem se hrůzou a s nesmírným úsilím a bolestí se mi podařilo dostat se ze stezky, až jsem byl schován za jedním balvanem. Tam jsem zůstal asi deset minut, dokud mě pokračující ticho neuklidnilo, takže jsem byl schopen vylézt a sestupovat dál. Nedokázal jsem posoudit, jestli to bylo hloupé a provokativní křičet, nebo jestli moje hloupost spočívá spíš v tom, že se bojím křičet. V každém případě jsem se rozhodl, že už volat nebudu, a kdykoli mě ten popud zachvátil, udržel jsem jazyk za zuby a připomněl si, že jsem ještě pořád v býkově panství, kde si možná dává dobrý pozor, a jako přívažek jsem si říkal: „Proč bys křičel? Šetři si dech! Jsi jediná lidská bytost v okruhu stovek čtverečních kilometrů.“ A tak jsem sestupoval v absolutním mlčení a neodvážil se ani si nahlas hvízdat, protože jsem si teď všude představoval býka, jak poslouchá. Dokonce jsem se pokoušel ztlumit zvuk svého dechu. A tak plynuly hodiny a já jsem mlčky klouzal dál a dál… Asi v půl druhé — to už jsem cestoval dvě hodiny — jsem dorazil k potoku s kameny, po kterých bylo třeba přejít a u nichž jsem zaváhal, už když jsem zdravý lezl nahoru. Bylo zřejmé, že přes ně nemohu přepádlovat. Musel jsem se otočit a kráčet po zcela předpažených
pažích, a i tak jsem měl hlavu jenom těsně nad hladinou. Voda tekla prudce, poskakovala a byla ledově studená a moji levou nohu, padající bezvládně dolů, to prudce otloukalo o kameny na dně a občas ji to odhodilo stranou v pravém úhlu k trupu. Kyčel se zdála být stejně volná jako koleno, ale nebolela mě — na rozdíl od kolena, bolestně otloukaného a vyvraceného při přechodu přes vodu. Několikrát jsem ucítil, jak moje vědomí slábne, a bál jsem se, že omdlím a utopím se v potoce, a poroučel jsem si drsným jazykem a vyhrůžkami, že se musím vzpamatovat. „Drž se, ty troubo! Drž se jako o život! Zabiju tě, jestli se tomu poddáš, pamatuj si to!“ Když jsem se konečně dostal na druhou stranu, zhroutil jsem se, třásl jsem se zimou, bolestí a šokem. Cítil jsem se vyčerpán, vyřízen, u konce se silami a ležel jsem tam nehybně několik minut. Potom moje vyčerpání přešlo v jakousi únavu, neobyčejně příjemnou, sladkou malátnost. „Je tady tak hezky,“ řekl jsem si. „Proč si chvilku neodpočinout a třeba si i zdřímnout?“ Zvuk tohoto tichého, vemlouvavého vnitřního hlasu mě najednou probudil a naplnil mě úlekem. Nebylo to žádné místečko k odpočinku a zdřímnutí. Ten návrh byl vražedný a naplnil mě děsem, ale jeho měkký, svůdný tón mě ukolébal. „Ne!“ řekl jsem si prudce. „To mluví Smrt — svým nejsladším, nejsmrtelnějším hlasem sirény. Neposlouchej ji! Nikdy ji neposlouchej! Musíš jít dál, ať se ti to líbí nebo ne. Nemůžeš tady odpočívat — nemůžeš nikde odpočívat. Musíš si najít tempo, které dokážeš udržet, a pokračovat pořád dál.“ Tento dobrý hlas, hlas života, mě vzpamatoval. Moje chvění ustalo a také moje kolísání. Vyrazil jsem dál a už jsem nezakolísal. Na pomoc mi teď přišla melodie, rytmus a hudba (to, čemu říká Kant „oživující“ umění). Až k potoku jsem se dral kupředu, silnými pažemi jako hlavní silou. Teď jsem tak nějak popojížděl. Nevymyslel jsem si to. Přišlo mi to samo. Vpadl jsem do rytmu, veden nějakou pochodovou nebo veslařskou písní — jednou to byla píseň plavců na
Volze, podruhé moje vlastní monotónní skladba, doprovázená slovy Ohne Haste, ohne Rast! Ohne Haste, ohne Rast! (Beze spěchu, bez odpočinku!), se silným zdvihem na každé Haste a Rast. Ještě nikdy nedošla Goethova slova lepšího uplatnění! Teď už jsem nemusel myslet na to, abych nepostupoval příliš rychle nebo příliš pomalu. Dostal jsem se do hudby, dostal jsem se do hupu, a to zajišťovalo, že moje tempo je správné. Zjistil jsem, že mě rytmus dokonale zkoordinoval — nebo by snad bylo lepší říct subordinoval: v mém nitru se zrodil hudební rytmus a všechny mé svaly poslušně reagovaly. Všechny s výjimkou levé nohy, která se zdála mlčenlivá — nebo němá? Neřekl Nietzsche, že když nasloucháme hudbě, „nasloucháme svými svaly“? Vzpomněl jsem si na své veslařské časy na univerzitě, jak nás osm reagovalo na udaný rytmus jako jeden muž, jako jakýsi svalový orchestr dirigovaný kormidelníkem. S touto hudbou byla ta bitva plná úzkosti jaksi míň pochmurná. Byla tu dokonce jistá primitivní bujnost, něco, co Pavlov nazval „svalovou radostí“. A aby mě potěšilo ještě víc, prodralo se teď mezi mraky slunce, namasírovalo mě teplem a brzy mě vysušilo. A s tím vším a možná ještě jinými věcmi jsem zjistil, že se mé vnitřní počasí změnilo tím nejšťastnějším způsobem. Teprve když jsem si zvučným basem několikrát přezpíval svou píseň, uvědomil jsem si najednou, že jsem zapomněl na býka. Nebo přesněji řečeno zapomněl jsem na svůj strach — zčásti protože jsem zjistil, že se už nemusím bát, a zčásti proto, že strach byl už předtím absurdní. Nezbývalo ve mně místo pro tento strach ani pro jakýkoli strach vůbec, neboť jsem byl až po okraj naplněn hudbou. A i když to nebyla doslova (na poslech) hudba, vyhrával hudbu orchestr mých svalů — „mlčenlivou hudbu těla“, abych použil pěkné Harveyho fráze. Tímto vyhráváním, touto hudebností svého pohybu, jsem se stal sám hudbou — „Jsi hudbou, dokud hudba trvá.“ Stal jsem se tvorem svalů, pohybu a hudby, všechno navzájem neodlučné a navzájem sladěné, kromě oné jediné nenaladěné části, onoho ubohého rozbitého nástroje, který se nemohl přidat a ležel bez pohybu a němý, bez napětí nebo melodie.
Kdysi jako kluk jsem měl housle, které se při jakési nehodě rozbily. Ohmatával jsem teď svou nohu, jako jsem kdysi dávno ohmatával ony ubohé rozbité housle. Do mého štěstí a obnoveného ducha, do té oživující hudby, kterou jsem v sobě cítil, se přimísil nový, ostřejší a bolestnější pocit smutku nad ztrátou tohoto rozbitého hudebního nástroje, který byl kdysi mou nohou. Kdy se uzdraví? Pomyslel jsem si. Kdy se znovu rozezní svou vlastní melodií? Kdy se znovu přidá k radostné hudbě těla? Kdy? Kolem druhé se už mraky rozplynuly natolik, že se mi naskytl velkolepý výhled na fjord přede mnou a na drobnou vesničku, ze které jsem před devíti hodinami vyrazil. Viděl jsem starý kostel, kde jsem minulého večera poslouchal Mozartovu nádhernou Mši v c moll. Skoro jsem viděl — ne, opravdu jsem viděl — jednotlivé postavy na ulici. Je ten vzduch tak abnormálně, tajemně jasný? Nebo je nějaká abnormální jasnost v mém vnímání? Vzpomněl jsem si na sen, o němž vypráví Leibniz a ve kterém se ocitl vysoko nad světem — kraje, města, jezera, pole, vsi a vesničky, všechno rozprostřeno pod ním. Když chtěl spatřit jedinou postavu, rolníka při orbě, starou ženu peroucí prádlo, stačilo jenom zaměřit a soustředit pohled: „Nepotřeboval jsem žádný dalekohled kromě své pozornosti.“ A stejně tomu bylo se mnou: úzkostná touha mi zostřila zrak — prudká potřeba spatřit své bližní a ještě víc být jimi spatřen. Nikdy mi nepřipadali dražší, ale ani vzdálenější. Cítil jsem se jim tak blízký, jako bych je pozoroval silným dalekohledem, a přece tak naprosto vzdálený, ani ne jako součást jejich světa. Kdybych tak měl vlajku nebo světlici, pušku, poštovního holuba, vysílačku! Kdybych tak dokázal vydat opravdu gargantuovský řev. Takový, aby ho bylo slyšet na deset mil daleko! Protože jak mohli tušit, že tisíc metrů nad nimi je jejich bližní, zmrzačená lidská bytost bojující o život? Byl jsem v dohledu svých zachránců, a přece pravděpodobně zemřu. V mých pocitech bylo cosi neosobního nebo obecného. Nechtělo se mi křičet: „Zachraňte mě, Olivera Sackse!“, ale „Zachraňte tohoto zraněného živého tvora! Zachraňte život!“ Byla to táž němá prosba, kterou jsem tak dobře znal od svých pacientů. Prosba všeho života tváří v tvář propasti být silně, plně, správně naživu.
Uplynula hodina, pak další a ještě další pod nádherně bezmračným nebem. Slunce žhnulo bledě zlatým, ryze arktickým světlem. Bylo obzvlášť krásné odpoledne, země a vzduch se spikly do krásy, zářivé, klidné a prosáklé vážností. Jak míjely modré a zlaté hodiny, pokračoval jsem vytrvale ve svém sestupu, který byl už teď tak hladký a bez potíží, že se moje myšlenky mohly volně pohybovat, nespoutány přítomností. Moje nálada se znovu měnila, i když jsem si to uvědomil teprve později. Do mysli se mi vracely nezvány dávno zapomenuté vzpomínky, všechny šťastné: napřed vzpomínky na letní odpoledne zbarvená sluncem, která byla současně štěstím a blažeností — sluncem proteplená odpoledne s rodinou a přáteli, letní odpoledne sahající až daleko do mého nejranějšího dětství. Stovky vzpomínek mi probíhaly hlavou, v prostoru mezi jedním balvanem a druhým, a přece byla každá bohatá, prostá, kompletní a nezdála se nijak uspěchaná. Nemíhaly se jen tak přede mnou tváře a hlasy. Prožíval jsem znovu celé výjevy, přehrával si celé rozhovory bez nejmenšího zkrácení. Všechny nejranější vzpomínky byly z naší zahrady — z naší velké zahrady v Londýně, jaká bývala před válkou. Plakal jsem radostí při pohledu na ni, na tu naši zahradu s netknutým starým železným zábradlím, rozlehlým a hladkým trávníkem, čerstvě posečeným a zválcovaným (velký starý válec ležel v rohu), oranžově pruhovaná houpací síť s polštáři většími než já, ve které jsem se rád válel a houpal po celé hodiny, a největší potěšení mého srdce — obrovské slunečnice, jejichž široké květy mě bez konce fascinovaly a už v pěti letech mi odhalovaly pythagorejská tajemství světa. (Neboť právě tehdy, v létě 1938, jsem objevil, že přeslenovité květy jsou množstvím prvočísel, a já měl vizi řádu a krásy světa, která se měla stát prototypem každého vědeckého údivu a radosti, jež jsem zažil později.) Všechny tyto myšlenky a obrazy, mimoděk přivolané a proudící mou myslí, byly v podstatě šťastné a v podstatě vděčné. A teprve později jsem si položil otázku, co je to za náladu, a uvědomil jsem si, že je to příprava na smrt. „Nechť jsou tvé poslední myšlenky díkem,“ jak říká Auden. Asi v šest hodin jsem si náhle povšiml, že stíny jsou delší a slunce už nestojí vysoko na obloze. Jakási část ve mně podobná Jošuovi za-
toužila zadržet slunce v jeho běhu, aby se zlaté a azurové odpoledne prodloužilo do nekonečna. Najednou jsem viděl, že je večer a že přibližně za hodinu, za dvě slunce zapadne. Krátce nato jsem se dostal na dlouhý příčný hřeben, nabízející volný výhled na vesnici a fjord. K tomuto hřebeni jsem dorazil ráno kolem desáté: nalézal se asi v půli cesty mezi vraty a bodem, kde jsem upadl. Takže úsek, který mi při výstupu zabral o málo víc než hodinu, mě teď zmrzačeného stál skoro sedm hodin sestupu. Viděl jsem, jak hloupě a jak naivně jsem všechno špatně odhadl — když jsem srovnával svoje pádlování s chůzí, ačkoli bylo, jak jsem teď viděl, šestkrát pomalejší. Jak jsem se mohl domnívat, že ten sestup je jen o polovinu pomalejší než výstup a že mohu urazit vzdálenost k relativně teplé a zalidněné nížině, kterou jsem ráno překlenul za nějaké čtyři hodiny, za pouhý dvojnásobek té doby a dostat se do setmění nebo tmy na dosah nejvyšších selských domků? Za dlouhých hodin své cesty — prokládaných přehnanými, byť ne zrovna příjemnými myšlenkami — jsem k sobě jako hřejivou šálu tiskl teplou, sladkou představu čekajícího selského stavení se zavalitou, mateřskou selkou, která mě nakrmí a oživí mě láskou a teplým mlékem, zatímco její manžel, zamlklý obr, půjde do vesnice pro pomoc. Tato vidina mě potají podporovala po nekonečné hodiny mého sestupu — a teď najednou v té mrazivé jasnosti vysokého příčného hřebene zmizela jako sfouknutá svíčka. Teď jsem viděl, co mi ráno cestou vzhůru zakrývala mlha: jak daleko, nedosažitelně daleko je ještě vesnice. Ale i když naděje najednou pohasla a umřela, utěšoval mě pohled na vesnici a zejména na kostel, pozlacený, nebo spíš teď zčervenalý v podvečerním světle. Viděl jsem věřící roztroušené po cestě za večerní pobožností a měl jsem to nejpodivnější přesvědčení, že ta pobožnost je za mne. Znovu a silně jsem si vzpomněl, jak jsem ještě včera večer seděl v tom kostele a poslouchal Mši v c moll, a ta vzpomínka byla tak živá, že jsem hudbu skutečně slyšel. Slyšel ji tak živě, že mě na dlouhý okamžik napadlo, jestli ji znovu nezpívají a jestli ji nějaký vzdušný proud zázračně nezanáší až ke mně. Když jsem tak naslouchal se slzami v očích a hluboce pohnut, náhle jsem si uvědomil, že to, co slyším, není mše — ne, není to mše,
ale rekviem. Moje mysl, moje podvědomí, zaměnily jedno za druhé. Nebo snad, opět ten podivný zvukový klam, opravdu tam dole zpívají za mě rekviem? Krátce po sedmé slunce zmizelo a jako by s sebou stáhlo všechny barvy a teplo světa. Nezůstávaly tu žádné otálející záblesky západů slunce z mírnějších pásem — tohle byl prostší, tvrdší, arktičtější jev. Vzduch byl najednou šedivější a chladnější a ta šeď a chlad jako by mi pronikaly až do morku kostí. Všechno nesmírně ztichlo. Už jsem kolem sebe neslyšel žádné zvuky. Už jsem neslyšel ani sebe. Všechno jako by se zahalilo v mlčení. Nastaly podivné chvíle, kdy jsem myslel, že už jsem mrtev, kdy se nesmírné ticho změnilo v ticho smrti. Věci se přestaly dít. Nedělo se už nic. Tohle musí být začátek konce. Najednou a neuvěřitelně jsem uslyšel jakýsi výkřik, dlouhé zajódlování, které mi připadalo velice blízko. Otočil jsem se a na skále nad sebou, necelých deset metrů od stezky, uviděl stát muže a chlapce. Jejich siluety se rýsovaly proti tmavnoucímu šeru. Vůbec jsem své zachránce nezahlédl, dokud oni neuviděli mě. V těch posledních temných minutách byly asi moje oči upřeny na šerou stezku přede mnou, nebo možná zíraly slepě do prostoru — přestaly se rozhlížet, hledat a pátrat, jak to dělaly po celý den. Asi jsem opravdu skoro docela zapomněl na okolí, protože jsem se v určité chvíli vzdal všech nadějí na záchranu a život, takže když ta záchrana přišla, přišla odnikud jako zázrak, jako milost v posledním okamžiku. O hodinu později by už byla příliš tma. Muž, který zajódloval, zrovna spouštěl pušku a mladík po jeho boku byl ozbrojen stejně. Rozběhli se ke mně. Nepotřeboval jsem jim nic vysvětlovat. Objímal jsem je oba, líbal je — vždyť mi přinášeli život! Vykoktal jsem lámanou norštinou, co se stalo tam nahoře, a co jsem nedokázal vyjádřit slovy, kreslil jsem do prachu. Oba se zasmáli mému obrázku býka. Byli plni humoru, a když se smáli, smál jsem se s nimi — a najednou ve smíchu explodovalo tragické napětí a já jsem se cítil opět živý a tak nějak legračně naživu. Myslel jsem, že jsem tam nahoře prožil všechny emoce, ale teď mě napadlo, že jsem se ani jednou nezasmál. A nyní jsem nemohl přestat
se smát — smíchem úlevy a smíchem lásky, oním hlubokým smíchem, který vychází ze středu bytí. Ticho bylo pryč — to smrtelné ticho, které se mě zmocnilo v posledních minutách jako kouzlo. Muži byli lovci sobů, otec a syn, a tábořili nablízku. Uslyšeli venku nějaký zvuk, pohyb v podrostu, a opatrně vyšli s připravenými puškami a s myšlenkami na kořist, kterou by mohli ulovit. Ale když vykoukli zpoza skály, viděli, že jejich kořist jsem já. Lovec mi dal napít z polní láhve akvavit — pálivou tekutinu, která byla opravdu vodou života. „Nedělejte si starosti,“ řekl mi. „Zajdu dolů do vesnice. Za dvě hodiny budu zpátky. Můj syn tu zůstane s vámi. Tady jste v bezpečí. Býk se tu neobjeví!“ Od okamžiku mé záchrany jsou mé vzpomínky méně živé, méně přesné. Byl jsem teď v rukou druhých a už jsem neměl zodpovědnost jednat nebo cítit. Chlapci jsem toho řekl moc málo, ale i když jsme sotva promluvili, jeho přítomnost mi byla velkou útěchou. Občas mi zapálil cigaretu, nebo mi podal akvavit, který tu nechal jeho otec. Měl jsem pocit nejhlubšího bezpečí a vřelosti. Usnul jsem. Netrvalo to ani dvě hodiny a přišla skupina statných vesničanů s nosítky, na která mě naložili se značnými potížemi. Kymácející se noha, která ležela tak dlouho mlčky a bez povšimnutí, hlasitě protestovala, ale nesli mě jemně, rytmicky po příkré horské stezce dolů. U vrat — vrat, jejichž varovný nápis jsem ignoroval — mě přemístili na jakýsi horský traktor. Když kodrcal zvolna dolů — napřed lesy a potom sady a statky —, muži si tiše zpívali a podávali si akvavit. Jeden z nich mi nabídl dýmku, abych si zakouřil. Byl jsem zpátky — chvála Bohu! — v dobrém světě lidí.
