„Cestování je život“. Andersen
Na Sibiř do Irkutska a k Bajkalu 17. 9. – 12. 10. 2012
Transsibiřská magistrála je nejdelší železniční tratí světa, 9288 km je vzdálenost z Moskvy do Vladivostoku; je to jeden ze symbolů Ruska. Lákala mne také proto, že jsem poprvé mohl být na východním cípu Evropy, tj. za Uralem na kilometrovníku 1777 od Moskvy na tzv. „bílém milníku“; zde je pomyslná hranice mezi Evropou a Asií. Na severním cípu Evropy v norském Nordkappu jsem byl autem s Jitkou 12. 7. 1977. Poté na jižním cípu ve Španělsku, což je anglický Gibraltar, kde jsem byl také s Jitkou autem 31. 5. 1996. Na východním cípu Evropy jsem už byl třikrát, vždy při poutní cestě do Santiaga de Compostella. Poprvé sám pěšky 12. 5. 2008, podruhé sám na kole 26. 9. 2008 a naposledy s Mirkem J. na kole 22. 5. 2011. K cestě mne inspiroval také válečný deník prastrýce Josefa Kužela, legionáře, který se tudy vracel z 1. světové války. Chtěl jsem vidět ve Vladivostoku na náměstí revolučních bojovníků monumentální památník věnovaný vojákům, kteří bojovali na Dálném východě a navštívit pohřebiště československých legionářů, nedávno znovu otevřené v květnu 2006, kteří v letech 1918 – 1920 bojovali na ruském Dálném východě. Na památníku je napsáno: „Zde ležíme my – Čechoslováci – padlí v boji za práva a svobodu. Věčná stráž cti a slávy svého národa“. Na pobřeží je ponorka S 56, která za 2. světové války potopila 10 nepřátelských lodí. 1
2
Po přečtení ruského přísloví „Když budeš spěchat, lidi propaseš“ jsem změnil svůj první plán a rozhodl se více věnovat oblasti kolem jezera Bajkal. Říká se, kdo chce poznat Rusko, měl by cestovat vlakem stejně jako ve Švýcarsku; a tak bylo rozhodnuto. Měsíc předem jsem podal žádost o ruské vízum a zároveň koupil jízdenky a lůžka na Transsibiřskou magistrálu (dále jen TSB), ale jen z Prahy do Irkutska a zpět. Cestu až do Vladivostoku jsem nechal na svého kamaráda Josefa, který na to bude mít dostatek času od příštích prázdnin, neboť odchází do důchodu. Dne 30. 8. mi z ambasády sdělili, že platnost mého pasu musí být ještě 6 měsíců po návratu z Ruska a k tomu chyběl jediný měsíc. Přátelé v Jičíně mi pomohli obstarat ve zkrácené lhůtě nový pas a já podal novou žádost o vízum. Další překvapení bylo 4 dny před odjezdem, kdy mi bylo sděleno, že mi chybí ještě tranzitní vízum do Běloruska, kudy vlak projíždí. Žádost o něj lze podat ale až po vypsání ruského víza, což se stalo v pátek 14. 9. v poledne. Za větší úplatek bylo tranzitní vízum další pracovní den, tj. v pondělí 17. 9. v 15 hodin získáno, a já večer mohl nastoupit do vlaku směr Moskva, na který jsem měl dávno koupenou jízdenku a hlavně lůžko, které by jinak propadlo! Cestování přináší různé situace, ale o některých je dobré vědět předem. Odvážnému štěstí přálo . 17. 9. po – cestu jsem začal už v 11.33 hod. vlakem z Jičína do Prahy, kam jsem jel ve velkých obavách, zda bude vepsáno dvojité tranzitní vízum Běloruska a nastoupím cestu do Moskvy, nebo se vrátím večer domů. Stálo mne to místo 60 € rovných 100 € a květiny k tomu. Byl jsem však nesmírně šťastný a o svou radost jsem se jel podělit se synem Štěpánem, který mi věnoval skoro dvě hodiny svého drahocenného času. Měl jsem v plánu se rozloučit v hospodě „U Švejka“, ale přijal jsem pozvání na plzeňské hned naproti firmě Colosseum, kde syn pracuje. Poté jsem se ještě rozloučil s osluněnou Prahou procházkou po Královské cestě přes Karlův most, kde v podvečer bylo 22°C. 3
Večer
jsem
se
rozloučil
s rodinou druhého syna Pavla, kde jsem povečeřel, vyzvedl batoh vážící cca 17 kg, a syn mne poté odvezl na vlak do Zelenče. Odtud snadná cesta do Kolína, kde jsem počkal do 22.30
hod.
na
mezinárodní
rychlík Praha – Moskva. Vlak je sestaven z lůžkových v každém
jen vozů kupé
a tři
lůžka nad sebou; já měl bohužel lůžko až u stropu.
Spolucestující
byli
manželé
z Běloruska vracející se z léčebného pobytu v Karlových Varech. Všechno jen chválili a hlavně byli spokojeni, že všude se mluvilo jen rusky. Nakonec řekli:
“Karlovy
Vary
ovládají
ruští
Němci“. 18. 9. út trochu jsem spal, trochu odpočíval až do 8 hodin, kdy sluneční paprsky zavítaly do našeho kupé. Děžurná, průvodčí v každém vagonu, mi nabídla čaj s citronem a sdělila, že mohu využít vedle již volné kupé sám pro sebe až do Moskvy. Z okna jsem pozoroval polskou krajinu 4
podobající se polabské nížině. Kolem tratě většinou zbarvené listnaté stromy, které střídaly barevné keře a louky a jen málo pole, na kterém převažuje zelenina. Domy spíše šedivé, méně opravené než u nás. Před desátou hodinou dopoledne jsme zastavili dle jízdního řádu na 102 minut ve Varšavě, kde však skoro nikdo nepřistoupil. Ještě delší byla zastávka na hranicích Běloruska v Brestu, kde jsme čekali 123 minut, neboť zde měnili evropské podvozky vagónů za širokorozchodné, ruské. Celý vlak zajel do prostorné haly, kde jsou zdvojené koleje s různou roztečí, tady
postupně odpojili všechny vagóny. Pokaždé 4 hydraulické lisy zvedly vagón o cca 50 cm, vyměnili úzký spojovací „trn“ mezi vagony za pomocí jeřábové dráhy a širší přechodové lávky mezi vagóny. Pomocí lana po úzkých kolejích odjely původní podvozky, resp. je vytlačily nové, širokorozchodné, na které spustili vagóny a připojili všechny hydraulické hadice. U každého vagónu pracovali cca 1,5 hod. vždy dva pracovníci. Já si četl časopis Lidé a země nebo luštil křížovky a popíjel Tramín červený z domova; maximální pohoda. Pokračovali jsme po Bělorusku a já z okna sledoval jednotvárnou rovinatou krajinu, a protože jsem měl 5
dveře na chodbičku otevřené, tak každou chvilku někdo nakoukl a zajímal se o mé cestování a já naopak poslouchal vyprávění o dovolené v Česku, v Karlových Varech a také se zajímal, kde a jak žijí doma. Byli to Rusové převážně středního věku, dobře situovaní a spokojení se svým životem. Mnozí si přáli, abych zavítal na pár dní do jejich domova, což bylo milé a příjemné. Na hranicích probíhala současně kontrola pasů a podrobná celní prohlídka připomínající naši v době totality. Odebrali nám pasy, které odevzdali skoro za dvě hodiny, vyplnili jsme hraniční průvodky a zajímali se o naši finanční hotovost. Nikdo nikam nespěchal, zde začala Asie. Na perónu obcházely ženy a nabízely jídlo a pití za přemrštěné ceny a platit se mohlo jakoukoliv měnou včetně Kč. V Minsku na vlakovou soupravu připojili také vagony z Vídně, Paříže a Basileje, ale modernější, novější než ruské z Prahy či Karlových Varů. Mladí lidé, cestující z Karlových Varů domů, mne lákali do jejich Baškirije, což je asi 1000 km od Moskvy. Toto jim však nemohu slíbit, neboť je to odbočka z mé plánované trasy. Oni však říkali: „stejně se potkáme, země je kulatá“. Večer jsem usínal už sám v kupé, kde bylo i umyvadlo. 19. 9. st před 7. hodinou mne přišla probudit děžurná a vrátila mi jízdenku, kterou měla po celou dobu jízdy u sebe. Má to výhodu, že průvodčí v ostatních státech, kterými vlak projíždí, cestující nebudí či neruší. Sotva jsem posnídal,
vlak
zastavil v 7.40 hod. SČ, což bylo 9.40 MČ (moskevský čas) ve
stanici
Belorusskaja.
Bylo
příjemné teplo a já metrem
pohodlně
cestoval na stanici 6
poblíž Rudého náměstí, Krasnaja ploščaď. Jízdné stojí 28 Rb = 20 Kč za osobu. Zdejší metro je úplný labyrint s jedenácti trasami (Praha má pouhé tři trasy). Vystoupil jsem ve stanici Lenina a asi půl hodiny kráčel
přes řeku Moskvu a kolem obchodního domu GUM k chrámu Vasila Blaženého, který částečně opravují, a až k historickému muzeu na druhém
konci
Překvapila
náměstí.
mne
naprostá
čistota města, upravené domy a luxusní obchody a kavárny. Na ulicích města jezdí většinou pěkná
nová
auta
všech
světových značek. Také lidé jsou
vkusně
a
moderně
oblečeni a tak se nedivím, že Moskva patří mezi nejdražší města světa. Obrovský je to rozdíl oproti poslední návštěvě Moskvy před více jak 25 lety! V hotelu Balčik jsem použil 7
toaletu,
kde
byly
čerstvé
květiny,
malé
froté
ručníky,
hrála hudba a vše příjemně vonělo; malý zázrak . Dal jsem se do hovoru s mladšími Rusy a připletlo se mi do hovoru
italské
slovíčko,
oni
ihned zareagovali a snažili se uplatnit svou znalost italštiny,
což mne překvapilo. Když
jsem
dotazoval dívky
se mladší kudy
k Alexandrovskému sadu, ochotně
okamžitě začala
anglicky vysvětlovat cestu. Bylo právě poledne, když jsem usedl v překrásném parku s květinami, abych snědl něco
za
svých
zásob
z domova a odlehčil zatím těžký
batoh.
Ranní
oblačnost se rozpustila a byl příjemný slunečný den stejně v Praze;
jako teplota
předtím 22°C.
Mauzoleum Lenina jsem jako pokaždé v Moskvě vynechal. Z parku jsem pokračoval procházkou na nový Arbat, kde jsem neshledal nic moc zajímavého. Lepší už je starý 8
Arbat, kde mne zaujal památník Alexandra Puškina a Natálie Gončarové. Jinak je to široká dlouhá ulice lemována starými i novými domy, obchody většinou nabízejí suvenýry a občerstvení, občas zlatnictví a na
ulici
stánky
fotografiemi
jako
umělců ve
s obrazy staré
a
Praze.
S fotografy jsem chutnal vodku, jejich národní nápoj. Vrátil jsem se ke Kremlu, kde bylo mnoho cizích turistů, zvláště u budovy muzea, kde je osm okruhů výstav.
Před budovou velká
je
socha
maršála Žukova
na
koni.
Zajímavá
byla prohlídka luxusního
obchodního centra v podzemí „Ochotnyj
rjad“,
kde je k dostání zboží
všech
světových značek. 9
Lépe mi však bylo v parku na sluníčku, které stále příjemně hřálo. Zde jsem rozmlouval většinou s mladými Rusy na plně obsazených lavičkách. Ještě v 19 hodin MČ jsem venku povečeřel a potom metrem odjel na stanici metra Komsomolskaja a přešel na jedno ze tří nádraží Jaroslavskaja, odkud budu cestovat na Sibiř. V blízkém supermarketu jsem ještě nakoupil pivo Zlatý bažant a rajčata. Na nádraží jsem se náhodně potkal se šedesátiosmiletým Borisem, který se nedávno vrátil z Irkutska, kde žije jeho syn, s kterým budu moci konzultovat svůj program kolem Bajkalu a dal mi na něho telefon. Nabídl se, že po návratu do Moskvy má přání mě doprovázet po městě, případně společně můžeme odjet na jeho daču poblíž Moskvy. Je zřejmě velkým cestovatelem a rád by znovu navštívil Česko nebo Itálii v mém doprovodu. Čekárny na nádražích jsou plné cestujících, ale luxusní čekárny pro zbohatlíky jsou skoro prázdné. V nich se totiž platí za každou hodinu 200 Rb, tj. 140 Kč! Za použití WC se také platí 25 Rb, ale kdo má platnou jízdenku nemusí, což málo kdo ví. Volání z Ruska je také extrémně drahé, neboť za 1 minutu se platí 66 Kč. Čtrnáct hodin pobytu ve městě mi bohatě stačilo a tak jsem byl před půlnocí rád, že mohu nastoupit do lůžkového vlaku směr Vladivostok. Odjíždí jen každý sudý den v měsíci ve 23.45 hodin MČ.
20.
9.
čt
příjemně
byl
jsem
překvapený
téměř novým a čistým klimatizovaným vagonem. V kupé pro 4 osoby je také televizor, rádia na sluchátka, přípojka
elektrická na
počítač,
skříňky na uložení tašek či batohů, ramínka na 10
oblečení; ve vagonu dvě naprosto čistá, skoro voňavá WC několikrát denně myjí, všude koberce, které pravidelně luxují, na chodbě samovar
s horkou vodou na čaj či kávu, k dispozici u děžurné též mikrovlnka. Během cesty jsem přešel na čajový pitný režim, neboť pivo je drahé a není kvalitní, výjimečně Zlatý
bažant
ze
Slovenska za 80 – 100 Rb! Štěstí jsem měl na spolunocležníky; třicetiletý z Hamburgu
Jan a
jeho
stejně mladá přítelkyně Majolen
z Holandska.
Začali svou cestu před šesti týdny v Hamburku a pokračovali do Norska, Švédska, Finska, Estonska, Petěrburku a Moskvy. Se mnou cestují do Irkutska k Bajkalu, kde se zdrží tři dny a budou pokračovat do Mongolska, Číny, Japonska, Laosu, Thajska, Nepálu, Tasmánie, na Nový Zéland atd. V květnu chtějí být v Mexiku a Peru a tak jsme se domluvili, že se tam možná setkáme . Mám v plánu v květnu navštívit 11
Peru a možná i Mexiko s Gábinou, která tam chce přiletět z Nového Zélandu, kde bude do té doby pracovat. Důležitý bude souhlas mé ženy Jitky. Přátelé mají před sebou roční putování, které jsem jim trochu záviděl. Třetím cestujícím v našem kupé byl asi padesátiletý Rus, který se vracel z návštěvy a nákupu v Moskvě domů a bydlí 48 km od Irkutska. Také příjemný společník a na mne nesmírně pozorný, který stále pracoval na počítači. Skoro se mi zdálo legrační, když jsem byl v kupé v roli tlumočníka z němčiny do ruštiny a naopak. Poprvé vidím několikajazyčný slovník s obrázky pro ty, kteří hovoří neznámým jazykem. Více jak hodinu jsme se nad slovníkem vesele bavili. Příjemná byla cesta v klimatizovaném vlaku a vstávali jsme až v 10 hodin MČ, neboť se tu později rozednívalo a nebylo kam spěchat. Z okna jsou vidět barevné listnaté stromy, kde převažují břízy; venku polojasno, teplota ukazovala 18°C, uvnitř příjemných 22°C. Pojízdný servis stále nabízí ve vlaku nápoje a různé sladkosti včetně oříšků; připojen je i jídelní vagon. Jízda probíhala v poklidu, plynule,
byla
příjemná
zrovna jako všichni lidé kolem včetně Američanek ve
vedlejším
kupé.
V poledne zastavil vlak na 15 minut ve větším městě Kirov, 957 km od Moskvy, odkud se vozila za totality málo kvalitní ruda do Košických železáren. Na peróně bábušky nabízely pirožky, zeleninu a ovoce za vyšší ceny než u nás, ale levněji než ve vlaku. Odpoledne jsme projížděli převážně tajgou, kolem močály, které patří ptákům, barevné keře, nízké břízy, občas dřevěné domky. Zážitkem je ale samotná jízda ve vlaku s lidmi naladěnými na stejnou notu. Cizinci většinou fotí a píší deníčky stejně jako já a odpočívají. Obědval jsem jako poslední v kupé a poté luštil křížovky. 12
V 15.30 hod. byla další
zastávka 23
minut v městě Balezno, 1194 km od Moskvy. Opět starší ženy na peronu nabízely pečené ryby za 100 Rb, pirohy za
20
Rb,
teplé
pečené
kuře
s bramborem a zeleninou za 100 Rb, vajíčka, pití všeho druhu a dokonce i květiny. Vše lze usmlouvat o 20% níže, neboť je velká konkurence v nabídce.
Při
zapadajícím
slunci
jsem fotil barevně ozářený listnatý
les,
ale
také
lidičky bydlící ve starých opuštěných vagonech na kolejích nedaleko nádraží. Poslední
větší
město
tohoto dne byl Perm, 1427 km od Moskvy, kde do našeho vlaku přistoupilo mnoho dalších lidí. 21. 9. pá – brzy ráno jsme se přiblížili Uralu, pohoří na rozhraní Evropy a Asie. Byla ale noc a tak „bílý milník“ na 1777 km od Moskvy, východní cíp Evropy, jsem nemohl fotit. Další zastávkou byl Jekatěring, dříve Sverdlovsk, 1818 km od Moskvy. Jekatěring založil v roce 1723 Petr Veliký a pojmenoval podle své manželky Kateřiny. Je známé jako místo zavraždění rodiny posledního cara Mikuláše II. v roce 1918. Dále odtud je západosibiřská rovina, skoro 24 hodin jízdy stejná krajina, kde jsou břízy, smrčky, bažiny a močály. Vstávali jsme opět až v 10 hodin MČ do slunečného dne s teplotou venku 17°C. Dlouho jsme snídali a poté se střídavě bavili, psali deníčky nebo jsem luštil křížovky. 13
Dalším významným místem na trase, kde jsme delší dobu stáli, byl Omsk na 2616 km od Moskvy na řece Irtyš s mnoha vysokými paneláky. V Omsku se obloha zatáhla a ochladilo na 13°C, a tak poprvé oblékám svetr. Velké moderní město s novým nádražím, kde se
mnozí
vystřídali.
ruští
K obědu
cestující jsem
si
koupil pivo Zlatý bažant za 2 € na
perónu
od
bábušek
a
připomněl si tak nedávný pobyt ve Vysokých Tatrách. Na jízdním řádu na chodbičce vagonu jsem zjistil, že do Irkutska je to z Moskvy 5192 km a 25 železničních stanic, kde vlak zastavuje a asi osmkrát mění lokomotivu i posádku. Bude to celkem 76 hodin jízdy včetně čekání, průměrná rychlost 70 km za hodinu a maximální rychlost vlaku je 120 km za hodinu. V kupé bylo příjemně, pohoda a pohled z okna na neuvěřitelně barevné vysoké trávy ozářené sluncem je jedinečný, uklidňující. V krajině se střídá červená, oranžová, fialová, modrá, béžová, bílá, zelená a spousta dalších odstínů. Co všechno dokáže příroda; nemohl jsem si 14
vybrat lepší termín než září. Děžurná stále čistí okna, stěny vagónu, luxuje, sbírá odpadky z kupé a přitom se tváří příjemně. V poslední době cestuji vlakem často, ale takovou pohodu bez únavy zažívám výjimečně; je to zážitek, který neumím ani popsat. Až do Novosibirska, 3353 km od Moskvy, centra Sibiře, je krajina stále stejná. K večeru dokonce začalo drobně pršet, ale na zbarvených stromech se nic nemění. Venkovní teplota klesla na pouhých 8°C. K večeři jsem si koupil pirožky a placky bliny a zapíjel je červeným vínem z Moskvy. Novosibirsk je třetí největší město Ruska po Moskvě a Petrohradu. Na zahřátí jsem
nabídl
spolucestujícím
naši
Becherovku a uložili jsme se ke spánku. 22. 9. so – dnes jsme vstávali už po osmé hodině MČ do uplakaného dne s teplotou pouhých 9°C. Okolní les je stále barevný a vidíme i více dřevěných
stavení,
ale cesty mezi nimi jen
hlinité,
bez
asfaltu.
Výhledy
z okna
nabízely
nekonečné břízové a smíšené
lesy,
sibiřskou
divočinu,
dřevěné
vesničky,
pastviny s kravami a kozami, občas byly vidět rezavějící továrny z doby komunismu vhodné ke zbourání a chátrající panelové domy, které však bourat nelze, neboť v nich lidé žijí; rodinné domy neexistují. Na nádražích většinou jen lehátkové vlaky, neboť vzdálenosti mezi městy jsou velké. Nákladní vlaky jsou sestavené ze starých velkých oprýskaných vagónů a často dvě 15
lokomotivy táhnou až 100 vagónů s mazutem či uhlím. Náš expres jede přesně podle jízdního řádu a pro výměnu lokomotiv má vždy určených cca 20 minut i více. Po snídani jsem se bavil s dalšími Rusy, kteří přistoupili v Krasnojarsku, 4105 km od Moskvy. Jejich pravidelný dotaz byl, odkud jsem a kam cestuji. A druhý, co tam budu dělat a už napovídali: otdychať? Rusové cestují buď za odpočinkem, tj. na dovolenou, nebo za nákupy. Jezdit za poznáním, do přírody, na hory, to jim připadá zvláštní, možná i divné. Když si však vzpomenu na své prarodiče, vyjadřovali se podobně. Proč někam jedeš, proč si raději neodpočineš? Krasnojarsk jsme opustili po
velmi
ocelovém
dlouhém
mostě
přes
řeku Jenisej. Na periferii města jsou tzv. dači, malé chatky
na
malých
zahrádkách, kde pěstují zeleninu a možná někdy odpočívají stejně jako na zahrádkách v jičínských koloniích. Obloha byla stále zatažená a tak jsem pozoroval naproti sedící Holanďanku Marjolen, která hodně fotila, psala deník, spíše knihu, ale zároveň do knihy překrásně malovala vše charakteristické pro tuto cestu včetně jídla, které jsme si cestou kupovali, s německým, ale občas i ruským popisem v azbuce – něco úžasného. Před chvilkou vyfotila celý dlouhý vlak v zákrutě a za chvilku byl podobný obrázek v deníčku; dar od Boha má ve své pravé ruce. V 13.30 hod. MČ opět vlak zastavil 16
na 20 minut, což byl čas na výměnu lokomotiv a pro nás cestující možnost nákupu od bábušek, které nabízejí, co hrdlo ráčí. Koupili jsme smažené ryby a pirohy s různou náplní, zelím i klobásou, rajčata a pivo. Pirohy
jsme
si
ohřáli
v mikrovlnce u děžurné. U společného stolečku v kupé jsme
potom
společně vzájemně
hodovali,
ochutnávali vše a vesele se přitom bavili. Pro změnu jsem si prohlížel německý časopis „Outdoor“, kde jsem si
i
částečně
četl
o
světových horách, z nichž mnohé znám, včetně Nepálu. Z dlouhé chvíle jsme louskali oříšky koupené od bábušek. Poslední večer jsem byl Janem
z Hamburku požádán, zda bych pomohl jeho krajanům
v nepříjemné záležitosti v restauračním vagonu, kde trochu více popíjeli, a jeden z Němců strčil do Rusa, který upadl na podlahu. Bez ohledu, co Němci stále vyprávěli, jsem to vyřešil diplomaticky tak, že jsem Rusům řekl, že se Němci omlouvají a vyzval obě strany k podání rukou, což se stalo. Přivolání policie na příští zastávce a vysazení Němců z vlaku bylo zažehnáno a tak jsme se ještě zasmáli. 23. 9. ne včera po večeři jsme šli dříve odpočívat, ale dlouho jsme nespali. Už v 1.30 hod. MČ jsme začali balit své batohy, abychom o hodinu později vystoupili
na
pěkném
nádraží v Irkutsku. 17
Na tomto nádraží byl předán procarský admirál Kolčak Rudé armádě. Jeho pomník je před Menskijským monastýrem, který jsem si prohlédl poslední den před odjezdem. Zde bylo o 5 hodin více než v Moskvě, tzn. 7.30 hod IC (irkutského času – ten budu uvádět celé dva týdny pobytu zde). Obloha byla zatažená, dokonce drobně pršelo a teplota jen 9°C. Vyhledal jsem předem zajištěný hotel, tj. gostinicu Dobrij Kot nedaleko od nádraží za 800 Rb denně. Pěkný třílůžkový pokoj s novou moderní koupelnou jsem sdílel s mladším Němcem, který přijel stejným vlakem. Vypral jsem nejnutnější
věci,
chvilku
odpočíval a potom odjel do luxusního
hotelu
Imperiál
v centru města, kde jsem měl telefonicky schůzku
domluvenou s Andrejem,
synem
Borise z Moskvy, kterého jsem
potkal na vlakovém nádraží ve
v Moskvě
středu
Třicetiletý přesídlil do
večer. Andrej
z Moskvy klidnějšího
Irkutska, kde bydlí s manželkou pracuje
a jako
manažer. Více jak hodinu jsem s ním konzultoval svůj předběžný program pro oblast Bajkalu a Sajanských hor. K dispozici měl počítač a tak vše proběhlo 18
rychle a ještě mi předal průvodce Irkutskem a mapu Bajkalu. Byl velmi sympatický a ochotný, zaujatý svou prací stejně asi jako můj syn Štěpán. Poté jsem začal prohlídku města a nejdříve to byl polský kostel,
římskokatolický poté
monastýr
pravoslavných
a
byzantský kostel poblíž nábřeží.
Drobný
déšť
ustal a oteplilo se na 13°C. Město má 650 000 obyvatel,
mnoho
pravoslavných kostelů a památných Leninově
budov.
Na
náměstí
je
překrásná výzdoba hlásající:
květinová a
tabule „Irkutsk,
kolébka ruské Ameriky“.
Je tu mnoho univerzitních budov a muzeí, ale za Moskvou přece jen zaostává. Také zde je mnoho luxusních obchodů, ale Moskva je dnes „světová špička“. Žízeň jsem uhasil v pivnici „U Švejka“ na drahém 19
točeném plzeňském. Obchody jsou v neděli téměř všechny otevřené
a
v mnohých
továrnách se i pracuje. Poté jsem
se
vrátil
na
pěkné
nábřeží k mohutné čisté řece Angara, jež vytéká z Bajkalu
jako
jediná.
Nakonec jsem vyhledal autobusové nádraží,
kde
jsem si koupil jízdenku
za
420
Rb
na
další
den
do
Chužíru, městečka na ostrově Olchon. Na hotel jsem se vrátil tramvají a ještě zvládl menší nákup. Na náš pokoj se dostavila ještě mladá Číňanka a tak jsem byl zvědavý, kdo se dnes vyspí. Němec totiž prospal celý den a já nespal od včerejší půlnoci vůbec a ráno mám být v 8 hodin místního času na autobusovém nádraží, tzn. vstávat v 6 hod. IČ, tj. ve 23 hodin předchozího dne u nás doma, kdy spím „jako zabitý“. Jízdenky na místní dopravu se zde kupují přímo u průvodčí, a pokud není, tak u řidiče, ale až při vystupování (vystupuje se předem). Další zajímavostí je, že většina aut má volant na pravé straně jako v Anglii. Je to tím, že auta kupují převážně v Japonsku, kam je to mnohem blíže než do Evropy. Večer jsem v hotelu objevil dobře vybavenou kuchyň a tak jsem si zajistil hotel i na další dny, kdy se budu z ostrova Olchon do Irkutska vracet a též na poslední den pobytu, tzn. před návratem do Moskvy. 20
24. 9. po v noci jsem se několikrát vzbudil z obavy, abych nezaspal a stihl odjezd autobusu. Číňanka nad ránem už odešla, zřejmě na vlak či letadlo a tak jsem vstal až v 6.30 hodin, neboť jsem měl vše připravené již od večera. Snídaně díky varné konvici netrvala dlouho a úderem 7. hodiny jsem opustil hotel. Tramvají ještě za tmy jsem odjel do centra města a poslední kilometr v pohodě došel na autobusové nádraží. Musel jsem dokoupit lístek na zavazadlo za 98 Rb! Autobus byl čistý, klimatizovaný a obsazen jen deseti cizinci; Američané, Japonci, Číňané, Švýcaři, Ruska a já; pro řidiče jsem dělal „tlumočníka“. Cesta do Chužíru na ostrově Olchon na Bajkale dlouhá rovných
300
km
trvala 6 hodin včetně dvou přestávek na 10
a
30
Postarší
minut.
řidič
jel
skvěle a náročnou cestu
zvládal
s přehledem. třetina
za
První slabého
provozu
zvlněným
terénem
na
též
zvlněném asfaltovém
povrchu
savanou, kde nebyli lidé ani domy, jen občas
pasoucí
se
krávy či koně. Druhá část byla už velmi zvlněným terénem mezi zbarvenými smíšenými lesy, ale skoro bez aut. Poslední třetina byla nejnáročnější, neboť místy asfaltový povrch chyběl a jelo se jen po ujeté louce, neboť silnice vedle 21
se
teprve
dokončovala. A opět žádná auta. Asi 20 km před cílem jsme se nalodili na trajekt na největší bajkalský ostrov Olchon.
Odtud
už
jen
po
cestě
do
vesničky
s
písčitohlinité Chužíru,
1500 stálými obyvateli, ale
v sezóně
až
s
trojnásobkem turistů. Na konečné busu si mne vyhlídla bábuška Galina, asi 50 let, a odvedla do svého domu na místním náměstí, kde jsme se domluvili na ceně za ubytování 300 x 3 dny = 900 Rb a oba jsme byli spokojeni.
Dřevěný
domek
všechny
jako
ostatní, pouze umývadlo a suchý záchod, k dispozici elektrický vařič. Uvnitř pokoje bylo chladno, ale k použití infrazářič. Venku jen 10°C. Před oknem byl malý domeček s ruskou baňou a mnoho špalků dřeva a tak jsem si objednal její vyhřátí na další den. K večeři jsem si koupil dva omuly, ryby z jezera Bajkal. Cíl cesty byl jezero Bajkal. Byl stejně důležitý jako samotná cesta k němu. Na ní člověk pozná nejvíce zajímavostí. Je to podobné jako 22
výstup na horský štít. Na vrcholu jsem většinou jen pár minut, jen zlomek času z celého výstupu. A proto si víc pamatuji ze samotné cesty. Bajkal Rusové nazývají „Svaté moře“, nejhlubší jezero světa 1637 m, průměrná hloubka 630 m, délka jezera 650 km, šířka 27 až 80 km na jihovýchodě Sibiře, rozlohou odpovídá Belgii. Do jezera vtéká 136 řek, ale vytéká pouze jedna, řeka Angara, která se vlévá do řeky Jenisej. Nejvodnatější sladkovodní jezero světa a jeho okolí patří k nejkrásnějším oblastem Ruska a Sibiře; po Kaspickém jezeru je druhé největší v Rusku. Největší rezervoár sladké vody na zemi. Průzračnou hladinu jezera lemují po obou březích horská pásma, jejichž hřebeny se vypínají až 2000 m nad jeho hladinu, která leží ve výšce 450 m n. m. Na mnoha místech padají strmé svahy přímo do vody a vykrajují opuštěné romantické zátoky s písečnými i oblázkovými plážemi, lákajícími k osvěžující koupeli, i když tentokrát bylo jen 12°C. Ostrov Olchon, prý nejposvátnější, je porostlý loukami a smrkovými lesy, respektive tajgou, a obydlený svéráznými obyvateli burjatské a ruské národnosti. Před večeří jen malá procházka k mysu Burchan, kde je krásný záliv s písčitou pláží zvaný „Malé moře“.
23
Jsou zde ostrovy ve tvaru zvířat.
Prohlédl
jsem
si
stylovou ubytovnu u Nikity, ale nejenže požadovali 950 Rb
za
noc,
překvapivě Bajkalu
ale
bylo
obsazeno.
se
říká,
že
O je
neopakovatelný, pohádkový s průzračnou
smaragdově
zelenou barvou a zdejší ostrov
Olchon
je
srdce
Bajkalu. Zítra si jej chci prohlížet
celý
den.
Povečeřel jsem společně s Galinou
a
její
mladší
kamarádkou Olinou z Petěrburku, která je u ní na návštěvě, kuře a omula, překvapivě syrového, ale i pečeného. Nabídnuté Becherovky by obě dámy nejraději vypily celou láhev. Pozdě večer hledali nocleh čtyři mladší Poláci a na mé doporučení využili ruskou baňu. 25. 9. út vstal jsem
až
v8
hodin vyspalý a odpočatý, sám na pokoji, takže nikdo nechrápal. Venku jen 5°C, ale
obloha
méně zatažena než včera. 24
Po snídani jsem odešel na celodenní túru severním směrem nedaleko jezera. Celé jezero je obklopené pásmem horských hřbetů a kotlin označovaných jako Pribajkalje. Typickým porostem je tajga, tj. zakrslé borovice, modříny, smrky, jedle, alpské louky a horská tundra. Rozhodl jsem se, že místo maršrutkou na sever k mysu Choboj vzdálený 46 km a zpět za 600 Rb, půjdu jen spodní hezčí polovinu a zpět pěšky a nebudu na nikom závislý. Měl jsem velké štěstí, když asi po 2 km po hlinité silnici jelo terénní auto, které po mém předjetí zastavilo a začalo couvat. Řidič Peter byl zvědavý, odkud jsem, neboť vlaječku na batohu podobnou ruské neznal. Ptal se odkud a kam jdu, a nabídl svezení asi na vzdálenost 20 km, kde pracuje. Byl to správce Podbajkalského národního parku, který auta vjíždějící do parku nejenom kontroluje, ale současně
vybírá
tzv.
mýto. Neodmítl jsem to a asi po 40ti minutách krkolomné jízdy cestou a
spíše
necestou
a
brody zastavil auto u plechové boudy v lese a průjezd pro auta dále uzavřel páskou. 25
barevnou Jezdí
sem
každý den s dcerou a je to jejich práce. Doporučil mi, abych šel asi ještě 3 km k severnímu cípu ostrova, kde je poslední obydlí bývalé rybářské vesnice Písečnaja. Za odměnu jsem jeho dceři dal pohlednice Prahy a Jičína. Název odpovídá skutečnosti, neboť písečné duny a písek je ještě
vysoko ve stráni od moře. Za chvíli přijel první
džíp
–
taxi,
vezoucí německý pár starších lidí. Požádal jsem řidiče o fotku z tohoto konce světa a
chvilku
s ním
popovídal. Dále na ostrově už žádná civilizace není, ale jen lišky, rysi a vlci; medvědi na ostrově nejsou a tak jsem si oddychl. Podél pobřeží jezera jsem začal překrásnou cestu zpět, v písku trochu náročnější, ale už za slunečného počasí s teplotou přes 10°C, převážně modřínovým lesem. Občas jsem 26
musel vystoupat nad skalní útes a poté znovu se vrátit dolů k jezeru, ale pohledy jak na jezero, tak na zasněžené hory na druhé straně jezera byly pěknou odměnou. Byl to pro mne silný zážitek a tak jsem nespěchal a střídavě fotil sem a tam. Asi za 2 hodiny jsem došel do vesničky Kargani,
která
obyvatel,
což
bábuška
má
jen
30
mi
prozradila
bydlící
naproti
obchůdku, kam mi přišla prodat jedno pivo a já u ní poobědval. Další 2 hodiny jsem pochodoval už trochu vzdálen pobřeží do větší obce Charanci, kde jsem na slunci odpočíval a konverzoval s místními. Prý tu žijí poslední šamanisté, které ale já nemusím, resp. jim nevěřím. Cestou jsem potkal šedivého vyhublého vlka na vzdálenost asi 80 m, oproti psu moc vysoký, který překvapivě neutekl, ale vzájemně jsme se pozorovali. Já sundal ze zad batoh, abych ho případně použil na svou obranu, a odjistil svůj velký nůž, ale každý jsme šli nakonec svou cestou. Zbývalo už jen 6 km borovicovým lesem do Chužíru, kde jsem bydlel a kde jsem si cestou nakoupil jídlo a pití na večeři. Celkem to bylo 28 km chůze za 7 hodin. 27
Po lehké večeři jsem měl na 18. hodinu vyhřátou ruskou baňu za pouhých 100 Rb, tj. 70 Kč. Užil jsem si ji náramně a neznám lepší zakončení krásného slunečného dne. Končím latinským příslovím: „Život je krátký, umění žít dlouhé“. 26. 9. st po ránu opět chladno jako včera, oblačná obloha a zjistil jsem, že pončo do deště zůstalo někde doma. Dnes asi nezmoknu, ale horší to bude asi na horách, jsem říkal sám sobě. Po snídani jsem navštívil místní poštu, kde byl sice internet, ale použití pouze na kartu, kterou mi neprodali. Vydal jsem se na cestu opačným směrem než včera, tj. jižním směrem. Z došlých SMS jsem zjistil, že jsem cestováním nakazil skoro celou rodinu, neboť manželka odletěla do Řecka a starší syn s rodinou odjel do Chorvatska. Jedině mladší syn díky pětiměsíčnímu Jáchymovi je doma. Také kamarád Mirek mi psal SMS z jihu Itálie. Za totality to možné nebylo a přitom lidé říkají, že se nic nezměnilo; tomu já nerozumím. Začal jsem po hliněné silnici, kde jela asi 4 auta za hodinu. Po hodině chůze mi zastavila maršrutka a nabídla odvoz, za což jsem poděkoval. Na 7. km opět osobní auto zastavilo a začalo couvat zpět ke mně; Rusové středního věku vracející se z dovolené do
Irkutska,
kteří
v pátek pojedou stejně jako
já
Příjemní pracují Šanghaji,
do
Aršanu.
lidé,
kteří
v čínské kde
mají
dvojnásobný plat než doma v Irkutsku, jejich děti studují na universitě v Moskvě. Litovali, že s nimi nejedu do Irkutska už dnes. Asi po 13 km jsem je požádal o zastavení, neboť v dálce jsem viděl ostrov a na něm stúpu, což byl můj maximální plán na dnešní den. 28
S poděkováním jsem jim předal pohlednice Prahy a Jičína. Potom už jsem po pěšině pokračoval k jezeru a k ostrovu na vzdálenost cca 800 m, ale převoz loďkou mimo sezónu nebyl možný. Vydal jsem proto podél jezera značené
zpět jen
po
cestě
mužíky a
poté už po loukách, kde byly vyjeté koleje od aut až
k jezeru
Nikde
Chanchoj.
nebylo
ani
„živáčka“, jen kolem volně se
pasoucí
okraji
krávy.
jezera
Na jsem
obdivoval všemi barvami zářící trávy vyčnívající z vody jezera – nádhera.
Potom jsem se vrátil do vsi Elga, což byl původní můj cíl. V malé vísce jsem si koupil pivo a na schodech obchůdku jsem poobědval. Sluneční paprsky sice hřály, ale více jak 12°C nebylo. Vrátil jsem se na silnici, kde po necelé hodince opět jelo terénní auto, které zastavilo. Vedle řidiče sedící náčelník, správce zdejších komunikací, poznal podle vlaječky, že jsem „Čechoslovák“, neboť v letech 1984 – 86 pracoval v Bratislavě a přál si, abych s nimi jel. Z jeho vyprávění mne nejvíce překvapilo, že sem v létě jezdí mnoho Němců a dokonce jedna dáma z Německa na zdejším ostrově žije trvale. Do Chužíru jsem tak přijel o 2 hodiny dříve a ušetřil asi 9 km, tzn. dnes jen 24 pohodových kilometrů. Koupil jsem si lístek na 29
zítřejší cestu do Irkutska na maršrutku, která odjíždí v 10 hodin. Zde mne oslovil krajan Josef z Chrudimi s mladou ruskou přítelkyní Natašou a chtěli doporučit výlety po ostrově. Kromě jiného vyprávěli své zážitky z dosavadního cestování včetně TSM. V Moskvě si koupili jízdenku, tzv. plackartaju, která je levnější. Ve vagonu je 54 lehátek a všichni na sebe vidí a je tam až moc družná zábava, prý více hluku, mnozí chrápou a také smrdí. Pouhé dvě WC se jim zdálo málo, neboť po dobu čekání ve stanicích jsou uzavřené a ještě po dalších 30 minut jízdy se nemají používat, neboť jde o ochrannou zónu . Zpět prý budou cestovat v uzavřeném kupé stejně jako já. Nakonec jsem jim ještě pomohl v nedostatku hotovosti v rublech. Bankomaty zde nejsou a jejich platební kartu na poště odmítli (akceptují jen VISA kartu, kterou mám). Směnil jsem jim jejich eura za ruble a byli moc rádi. Den se opět vydařil a splnil jsem neskutečné, díky dvakrát úspěšnému zastavení aut, která jsem ani stavět nechtěl. Na večeři jsem byl už včera pozván čtyřicetiletou spisovatelkou z Moskvy, která přijela na ostrov Olchon na dva měsíce, aby zde dokončila svoji rozepsanou knihu o „zlaté mládeži v době ruského kapitalismu“. Dělala mi společnost dva večery a dnes při loučení mne požádala, abych s ní ještě týden zůstal a každý večer jí dělal společníka. Pobyt včetně stravování mi chce hradit a během dne, kdy ona píše knihu, mohu guljať po ostrově. Jsem prý pro ni moc zajímavý člověk, který ji inspiruje a měla jiné „sladké řečičky“. Vymluvil jsem se, že v Aršanu na mne čekají přátelé, horolezci atd. Taková malá lež, abych ji moc neurazil. Tři dny na ostrově byly pro mne ideální a těšil jsem se do hor. 27. 9. čt včera k večeři šašlik ze skopového byl na mne přece jen tuhý a tak jsem se těšil na kuřecí prsa večer v Irkutsku, které si připravím sám, nebo na grilované kuře. Celou noc svítil měsíc a na obloze bylo mnoho hvězd. Od snídaně modrá obloha a slunce začalo hřát; ráno ale jen 4°C. Říkal jsem si, že je škoda, když budu trávit 5 hodin v mikrobuse, ale 300 30
km po místních komunikacích ujeli za skoro neuvěřitelně krátký čas. Jako jediný jsem přišel na odjezdovou stanici a měl tak možnost výběru místa,
hlavně
na
dlouhé nohy. Jediné sedadlo u dveří a ve směru
jízdy,
to
luxus.
Řidič
nabíral
ostatní postupně jednotlivých
byl
cestující u ubytoven
a nakonec byl minibus
plně vytížen, převážně Němci, Francouzi a Slovákem žijícím ve Švýcarsku. Jen jedna dvacetiminutová zastávka byla na cestě na malé občerstvení a WC a před 15. hodinou jsme přistáli v Irkutsku, kde bylo neuvěřitelných 17°C a slunce hřálo. Rychle jsem nakoupil na večeři vše potřebné v centrálním rynoku a ještě vyměnil USD za ruble, abych v horách nedopadl jako včera můj krajan. Tramvají jsem přejel na vlakové nádraží, koupil jízdenku na druhý den do Sljudjanky za 75 Rb a přišel už pěšky do stejného hotelu jako zde první den. Rychle jsem vypral, aby slunce vše vysušilo, zvládl svou hygienu, neboť 3 dny nebyla teplá voda, a s chutí se dal do přípravy večeře. Za dnešní den musím pochválit jen počasí; kéž by vydrželo do Sajanských hor. 31
28. 9. pá včerejší bohatou večeři jsem zakončil sladkými rohlíčky a muškátovým vínem. Bohužel malý zbytek někdo
ponechaný dopil.
Ale
v ledničce i
toto
patří
k cestování a nebyl jsem z toho vůbec smutný. Vynahradil jsem si to doplněním svých zásob jako je cukr, čaj a stolní olej (nerad nosím v batohu kilo nebo litr čehokoliv navíc). Po snídani jsem rychle seběhl na nádraží a električkou (podobný vlak jako ve Vysokých Tatrách) odjel do Sljudjanky, což je 126 km, ale 40 vlakových zastávek. Cesta trvala skoro 4 hodiny! Zpříjemnil ji však mladík hrající na kytaru a zpívající děvčata kolem. Venku opět překrásný slunečný den, ráno obvyklé 4°C. Vlak jel převážně smíšeným lesem anebo kolem mnoha dač (rekreační chatičky) obyvatel Irkutska. Zvláštní pozornost budila starší dáma a hlavně její pes, s kterým se mazlila, drbala ho za ušima a většinou seděl na sedadle vedle ní. S chutí jsem opustil nejpomalejší vlak
ve
pokračoval
svém do
životě hor,
a
maršrutkou
města
Aršanu
v nadmořské výšce 890 m, rekreačního a lázeňského střediska v Tonkinském údolí v Sajanských horách. Má atmosféru téměř čisté
mongolské
převažují
vesnice
Mongolové,
a
také
Uzbekové
tu a
Burjati,
což
jsou
Sibiřané
mongolského typu. Mongolové mají zde své obchůdky se suvenýry, ale hlavně nabízejí zboží ve stáncích, které každý den postaví a večer zase 32
složí. Na cestě nás zdržela dopravní nehoda a po jejím odstranění se náš řidič snažil ztrátu dohnat a jel rychlostí až 130 km za hodinu, což byla nepřiměřená rychlost ke stavu silnice. Naštěstí jsme to všichni přežili a já s chutí opustil vozidlo a postavil se na pevnou zem. První nabízené dražší ubytování jsem odmítl a ubytoval se v soukromí za
pouhých
300
Rb
na
den
na
podobné úrovni jako na ostrově Olchon. K večeru byl hřeben hor ještě osvícen sluncem, ale příliš blízko na focení. Asi hodinovou procházku
jsem
v místních
lázních
absolvoval na
zažívací
potíže a v lese potkal dámy z Altaje, které vyžadovaly moji přítomnost a stále se chtěly fotit a bavit (lázeňští hosté jako u nás). Voda je prý radonová
a
radioaktivní
a
tak
koupání v ní je omezené na 5 až 10 minut. Já se raději vrátil domů a využil sporák k vaření večeře. 29. 9. so přechod hřebene, tj. trek Tonkinské Golci cca 110 km dlouhý, jsem nemohl absolvovat sám, což už jsem věděl předem doma, a proto 33
jsem ani nebral stan. Spokojil jsem se s výlety jednodenními a přiměřeným pitím zdejších minerálních vod, abych využil zdejších lázní. Léčí se tu asi 800 pacientů, kteří bydlí převážně v soukromých domech stejně jako já nyní. V každém druhém domě nabízejí ubytování cca 400 Rb za den a při delším pobytu za méně. Všechny domky jsou malé, dřevěné, velice skromně zařízené s miniaturní kuchyňkou, dřez na nádobí, výjimečně s průtokovým ohřívačem vody. Dřez slouží současně na mytí i čištění zubů, WC je latrína v rohu pozemku. Nemohu napsat zahrady, neboť kolem domu je většinou jen nepořádek, maximálně dřevo na topení v ruské bani. K vytápění používají přenosné radiátory, neboť elektrický proud je zde zatím levný. Na sporáku jsem brambory neuvařil, neboť plotýnka byla zřejmě vypálená, a tak pomohl můj plynový vařič. Ráno mi paní domácí sdělila, že rabotajet pouze jedna největší plotýnka. Stejně nikde něrabotajet televize, ale všude ji mají. Městečko patří už do Burjatské republiky, ale lidé mluví jak svým jazykem, tak také rusky stejně jako Mongolové či Uzbekové. Děti zde chodí do školy i v sobotu. Pokračovalo slunečné počasí a tak jsem byl spokojený. Stále jsem potkával nové a nové lidičky, kteří se chovali velice přátelsky. Přátelství je součástí mého lidského štěstí a z toho se skládá můj život. Z nádherného odpoledního setkání s milým člověkem, s nímž si mohu a také chci vyprávět co nejdéle. Někde jsem četl, že dobří přátelé jsou jako andělé;
nemusíme
je
vidět, ale víme, že tady jsou. Celý dnešní velmi náročný den předčil mé očekávání.
Začal
nákupem čerstvých ryb a 2 litrů muškátového vína (ryzlink bohužel neměli). Poté jsem se vydal podél bystré řeky k vodopádu, 34
kde jsem potkal Sašu z Irkutska, který pracoval 2 roky ve Štúrovu u Dunaje a doporučil mi zajímavé cesty. Současně se o mne bál, neboť tu jsem sám, a upozornil na medvědy. Zároveň mi nabídl možnost přespání u něho v Irkutsku. Pokračoval jsem od vodopádu strmě nahoru divokou soutěskou, ale už po neznačené cestě, spíše jen po málo vyšlapané stezce. Dle něho mne čekalo 250 výškových metrů, ale náročných. To se potvrdilo asi po 25 minutách, kde bylo třeba vylézt více jak 3 m vysokou skalku, což nahoru lze; ale jak odpoledne dolů? Co když se změní počasí? A tak po chvilce jsem se raději rozhodl k návratu, ale stejnou cestu jsem už nenašel a sestoupil po druhém břehu soutěsky a nebylo to vůbec snadné. Naštěstí nebylo kam spěchat. Vrátil jsem se k lázním a začal hledat včerejší cestu, odkud prý lze vystoupit na vrchol vyšší než 2000 m n. m. Měl jsem obrovské štěstí, když jsem před sebou viděl dvojici stoupající
strmě
vzhůru
svižným
tempem i s hůlkami. Asi po půl hodině jsem je dostihl a požádal, zda s nimi mohu pokračovat ve výstupu po neznačené, ale trochu vyšlapané stezce. Manželé kolem 45 let, Květa a Voloďa nebyli proti a tak jsme společně ostrým tempem stoupali další hodinu prudce nahoru, než si odpočali. Já pak s jejich souhlasem pokračoval dále, i když to nebylo snadné. Často jsem si pomáhal zachycováním se o vyčnívající se kořeny stromů nebo se přitahoval k menším
stromkům.
Před
vrcholem jsem dostihl dvojici, otce se synem a na vrcholu byli tři Rusové a polská turistka Katerina, 35
