Finance a bankovnictví

Vysoká škola regionálního rozvoje

Finance a bankovnictví Prof. Ing. Jiří Klíma, DrSc.

2007

© Jiří Klíma, 2007

OBSAH 1. ÚVODEM........................................................................................................................................... 4 2. ZÁKLADNÍ POJMY A POSTUPY................................................................................................. 4 2.1. FINANCE ........................................................................................................................................... 4 2.2. BANKY .............................................................................................................................................. 4 2.3. ÚROKOVÉ OPERACE ........................................................................................................................ 5 KONTROLNÍ OTÁZKY ............................................................................................................................... 8 3. BANKOVNÍ SYSTÉM...................................................................................................................... 8 3.1. CENTRÁLNÍ BANKA ......................................................................................................................... 8 3.2. OBCHODNÍ BANKY ......................................................................................................................... 10 3.3. BILANCE OBCHODNÍ BANKY ......................................................................................................... 11 3.4. DRUHY OBCHODNÍCH BANK.......................................................................................................... 13 KONTROLNÍ OTÁZKY ............................................................................................................................. 14 4. BANKOVNÍ OBCHODY ............................................................................................................... 14 4.1. ČLENĚNÍ BANKOVNÍCH OBCHODŮ ............................................................................................... 14 4.1.1. OBCHODY PASIVNÍ ....................................................................................................................... 14 4.1.2. OBCHODY AKTIVNÍ ...................................................................................................................... 16 4.1.3. OBCHODY NEUTRÁLNÍ (MIMOBILANČNÍ, ZPROSTŘEDKOVATELSKÉ)........................................... 17 4.2. BANKOVNÍ ÚČTY ............................................................................................................................ 17 4.2.1. DRUHY KLIENTSKÝCH ÚČTŮ ........................................................................................................ 18 4.2.2. BĚŽNÝ ÚČET ................................................................................................................................ 18 KONTROLNÍ OTÁZKY ............................................................................................................................. 20 5. PRAVIDLA BANKOVNÍ ČINNOSTI .......................................................................................... 20 5.1. RIZIKA BANKOVNÍCH OBCHODŮ .................................................................................................. 21 5.2. ETICKÉ ZÁSADY V BANKOVNICTVÍ ............................................................................................... 22 5.2.1. BANKOVNÍ TAJEMSTVÍ................................................................................................................. 22 5.2.2. PRANÍ ŠPINAVÝCH PENĚZ ............................................................................................................ 24 5.3. BEZHOTOVOSTNÍ PLATEBNÍ STYK................................................................................................ 25 KONTROLNÍ OTÁZKY ............................................................................................................................. 26 6. ÚVĚRY............................................................................................................................................. 26 6.1. DRUHY BANKOVNÍCH ÚVĚRŮ........................................................................................................ 27 6.1.1. KONTOKORENTNÍ ÚVĚR ............................................................................................................... 27 6.1.2. SMĚNEČNÉ ÚVĚRY ....................................................................................................................... 27 6.1.3. LOMBARDNÍ ÚVĚR ....................................................................................................................... 28 6.1.4. HYPOTEČNÍ ÚVĚR ........................................................................................................................ 28 6.1.5. SPOTŘEBITELSKÉ ÚVĚRY ............................................................................................................. 29 6.2. POSKYTNUTÍ ÚVĚRU ...................................................................................................................... 29 6.2.1. ŽÁDOST O ÚVĚR ........................................................................................................................... 30 6.2.2. POSOUZENÍ ŽÁDOSTI O ÚVĚR ....................................................................................................... 31

2

6.2.3. POSOUZENÍ PODNIKATELSKÉHO ZÁMĚRU .................................................................................... 31 6.2.4. POSUZOVÁNÍ EKONOMICKÉ EFEKTIVNOSTI ................................................................................. 32 6.2.5. ÚVĚROVÁ SMLOUVA .................................................................................................................... 35 KONTROLNÍ OTÁZKY ............................................................................................................................. 36 7. ZAJIŠTĚNÍ ÚVĚRŮ....................................................................................................................... 36 7.1. DRUHY ÚVĚROVÉHO ZAJIŠTĚNÍ ................................................................................................... 36 7.2. RUČENÍ ........................................................................................................................................... 37 7.2.1. BANKOVNÍ ZÁRUKA ..................................................................................................................... 37 7.2.2. DEPOTNÍ SMĚNKA ........................................................................................................................ 37 7.2.3. DALŠÍ FORMY OSOBNÍHO ZAJIŠTĚNÍ ............................................................................................ 38 7.3. ZÁSTAVNÍ PRÁVO .......................................................................................................................... 38 7.4. POSTOUPENÍ POHLEDÁVEK .......................................................................................................... 39 KONTROLNÍ OTÁZKY ............................................................................................................................. 39 8. FINANČNĚ ÚVĚROVÉ OBCHODY ........................................................................................... 40 8.1. LEASING ......................................................................................................................................... 40 8.2. FAKTORING.................................................................................................................................... 41 8.3. FORFAITING ................................................................................................................................... 42 8.4. PROJEKTOVÉ FINANCOVÁNÍ ......................................................................................................... 42 8.5. RIZIKOVÝ KAPITÁL ....................................................................................................................... 43 KONTROLNÍ OTÁZKY ............................................................................................................................. 43 9. OBCHODOVÁNÍ S CENNÝMI PAPÍRY .................................................................................... 43 9.1. DRUHY OBCHODŮ S CENNÝMI PAPÍRY ......................................................................................... 43 9.2. DRUHY CENNÝCH PAPÍRŮ ............................................................................................................. 44 9.2.1. AKCIE........................................................................................................................................... 45 9.2.2. DLUHOPIS (OBLIGACE) ................................................................................................................ 46 9.2.3. SMĚNKA ....................................................................................................................................... 47 9.2.4. PODÍLOVÝ LIST ............................................................................................................................ 49 9.3. OBCHOD S FINANČNÍMI DERIVÁTY............................................................................................... 51 KONTROLNÍ OTÁZKY ............................................................................................................................. 52 LITERATURA .................................................................................................................................... 53 REJSTŘÍK ........................................................................................................................................... 54

3

1. Úvodem Od dob, kdy člověk nahradil sůl, lastury, dobytek aj. penězi – jako prostředkem usnadňujícím směnu svých produktů – staly se peníze univerzálním finančním nástrojem. S vývojem lidstva se finančnictví stalo postupně rozsáhlou a složitou složkou vývoje společnosti, složkou, o níž bylo popsáno knih a studií. Tento sylabus může dát – i za cenu určitých zjednodušení v zájmu zkrácení jeho rozsahu - jen několik základních poznatků z tohoto oboru. Abych usnadnil čtenáři pochopení a orientaci v dalším textu, uvedu nejdříve definice některých důležitých pojmů z financí a z bankovnictví.

2. Základní pojmy a postupy 2.1. Finance V užším slova smyslu jsou finance označením peněžní formy kapitálu, který má podobu zápůjček nebo výpůjček na finančních trzích nebo u finančních institucí. V běžném vyjadřování se však financemi rozumí finanční prostředky získané z jakéhokoli zdroje a použité na jakékoli výdaje [9]. Peníze se nejčastěji definují jako cokoli, co je všeobecně přijímáno při placení za zboží a za služby nebo při úhradě dluhu. Finanční trh můžeme krátce charakterizovat jako soustředění nabídky volných peněžních prostředků a poptávky po nich a soustavu institucí a nástrojů k soustřeďování a používání (umísťování) těchto peněžních prostředků za účasti finančních zprostředkovatelů. Finanční trh se nejčastěji člení na : a) peněžní trh – na němž se obchoduje s penězi a krátkodobými cennými papíry, splatnými do jednoho roku (např. s hotovostními penězi, vkladními knížkami, směnkami, depozitními certifikáty, vkladovými listy, pokladničními poukázkami centrální banky apod.) b) kapitálový trh – na němž se obchoduje převážně s dlouhodobými cennými papíry s dobou splatností delší než jeden rok (např. s akciemi, obligacemi, hypotékami, forfaitingovými dokumenty apod.) Důležité je také dělení finančního trhu na : a) primární trh – na němž se prodávají a kupují nově emitované cenné papíry, b) sekundární trh – ne němž se obchoduje s cennými papíry již uvedenými do oběhu na primárním trhu.

2.2. Banky Banka bývá charakterizována jako zprostředkovatel pohybu finančních prostředků mezi jednotlivými ekonomickými subjekty. U některých z těchto subjektů se vyskytují v určitých dobách volné finanční prostředky (úspory, rezervy aj.), u jiných zase potřeba půjčit si na 4

provoz nebo na investice. Obchody mezi těmito subjekty, představujícími nabídku peněz a poptávku po nich, realizují finanční zprostředkovatelé (kromě bank k nim patří i družstevní záložny, penzijní fondy, stavební spořitelny, pojišťovny, investiční společnosti apod.) Jejich zprostředkovatelská úloha se realizuje zejména tím, že přijímají vklady a z nich poskytují úvěry. Obdobnému pojetí odpovídá tzv. bankovní směrnice Evropské unie, používající místo termínu „banka“ termín „úvěrová instituce“, která : je podnik, jehož činnost spočívá v přijímání vkladů nebo jiných splatných peněžních prostředků od veřejnosti a poskytování úvěrů na vlastní účet [1]

2.3. Úrokové operace Dalšími důležitými finančními pojmy jsou úrok a úroková sazba. Zapůjčí-li jeden subjekt druhému peníze, může požadovat odměnu jako náhradu za dočasnou ztrátu svého kapitálu – jako náhradu za nemožnost investovat tento kapitál a dosáhnout tak příslušného zisku. Tato odměna se nazývá úrok. Z pohledu dlužníka je úrok cenou, kterou platí za získání úvěru. Úrok vyjádřený v procentech z hodnoty zapůjčeného kapitálu se nazývá úrokovou sazbou. Pokud se za úrokové období, tj.období, za něž se úroky platí nebo připisují k dluhu, zvolí rok (což je nejčastější praxe), úroková sazba se označuje symbolem p.a. – z latinského per annum. Existují dva základní typy úročení : 1) při jednoduchém úročení se úroky vyplácejí věřiteli na konci každého úrokového období, úroky se tedy počítají stále z původního kapitálu, 2) při složeném úročení se úroky připisují k původnímu kapitálu a spolu s ním se dále úročí. Úročení se rozlišuje také podle termínu placení resp. připisování úroků k dluhu na 1) úročení polhůtné (dekurzívní), když se úroky platí na konci úrokového období, 2) úročení předlhůtné (anticipativní), dochází-li k placení úroků na začátku úrokového období. V dalším se budeme zabývat jen složeným úročením polhůtním, které je nejčastější. Vyjdeme ze základního vztahu, že peněžní částka (Kapitál) K uložená při úrokové sazbě p1 vynese za jeden rok částku pK. Na konci prvního roku vzroste tedy jeho hodnota na

K1 = K + pK = K(1+p)

(1)

Po dalším roce úročení přibude k této částce úrok z hodnoty K1 a kapitál vzroste na hodnotu

K2 = K1+pK1 = K(1+p) + pK(1+p) = K(1+p)(1+p) = K(1+p)2 Na konci třetího roku bude mít kapitál hodnotu

K3 = K(1+p)3 , atd.,atd. v dalších letech. 1

Upozorňuji čtenáře, že symboly ekonomických pojmů nejsou normalizovány. Různí autoři používají různé symboly pro tentýž pojem, např. pro úrokovou sazbu je velmi oblíbený symbol i.

5

Obecně platí že na konci n-tého roku kapitál bude mít hodnotu

Kn = K(1+p)n ,

(2)

přičemž Kn se nazývá budoucí hodnotou kapitálu K v n-tém roce. Nahradíme-li výraz 1+p symbolem r nazvaným úročitelem (udávajícím, kolikrát se zvětší počáteční vklad při úrokové míře p za n let), dostaneme jednodušší zápis budoucí hodnoty

Kn = Krn

(3)

Opakem úročitele je odúročitel (diskont), převrácená hodnota úročitele, tj.

1/(p+1) = 1/r = r-1

(4)

Použijeme-li odúročitel na převod budoucích hodnot, pak budoucí kapitál Kn má současnou (dnešní) hodnotu

K = Kn/rn = Kn r -n

(5)

Tato operace se nazývá též diskontování (odúročení) budoucí výše kapitálu na počáteční (současnou) úroveň. V dosavadním výkladu jsme demonstrovali výpočet budoucí resp. současné hodnoty na kapitálu vloženém do banky (nebo investovaném jinak). Obdobné vztahy však platí i pro vyjádření budoucí resp. současné hodnoty úvěru (dluhu). Rozdíl je pouze ve výši použité úrokové míry (diskontní sazby), neboť debetní úroková míra bank (pro úvěry) je vždy vyšší než kreditní (pro vklady). Tento rozdíl je tzv. úroková marže bank. Vztahy uvedené výše nám umožňují popsat dva způsoby splácení úvěrů. První – můžeme ho nazvat klasický nebo běžný – spočívá ve stanovení úroku jako součinu úrokové sazby a výše dluhu, resp. při postupném umořování dluhu jako součin úrokové sazby a zůstatkové hodnoty dluhu. Protože platí, že splátka = úmor + úrok, znamená to, že výše roční (čtvrtletní, měsíční) splátky je proměnná s časem. To představuje jistou nevýhodu pro plánování finanční situace i banky, ale hlavně dlužníka, jehož výdaje na splátky postupně klesají. To vedlo k vzniku druhého způsobu splácení úvěrů k tzv. anuitnímu, který umožňuje rovnoměrné splácení, přičemž ekonomicky je tento způsob rovnocenný klasickému způsobu. Anuita je taková pravidelná splátka dluhu, pro níž platí, že součet všech anuit za celé období splácení diskontovaných na začátek tohoto období se rovná nominální hodnotě dluhu. S postupem splácení klesá v anuitě podíl úroků a roste podíl úmoru (viz tab.1). Anuitní způsob splácení je nejčastěji používaný u krátko- a střednědobých úvěrů, např. spotřebních. Hodnoty anuit pro různé úrokové sazby a různý počet splátek (stejně jako současné nebo 6

budoucí hodnoty kapitálu, dluhu apod.) lze zjistit z tzv. úrokových tabulek nebo v tabulkových procesorech počítačových programů (např. v procesoru Excel programu Windows). Uvedené definici anuity odpovídá vztah

=

A

rn(r-1) K --------rn - 1

(6)

kde A značí anuitu. Příklad 1 Uvedeme na ilustrativním příkladu pětiletého úvěru 200000 Kč při 9% úrokové sazbě výpočet anuity a porovnání běžného (tab.1) a anuitního splácení tohoto úvěru (tab.2).

1,095*0,09 A = 200000------------ = 51418 1,095 - 1 Tab.1 – Běžné splácení Rok

Úvěr na počátku roku

Úroky

Úmor

Splátka

Úvěr na konci roku

1

200000

18000

40000

58000

160000

2

160000

14400

40000

54400

120000

3

120000

10800

40000

50800

80000

4

80000

7200

40000

47200

40000

5

40000

3600

40000

43600

0

Tab.2 – Anuitní splácení Rok

Úvěr na počátku roku

Úroky

Úmor

Splátka

Úvěr na konci roku

1

200000

18000

33418

51418

166582

2

166582

14992

36426

51418

130155

3

130155

11714

39704

51418

90451

4

90451

8140

43278

51418

47172

5

47172

4246

47172

51418

0

7

Kontrolní otázky 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7.

Co je finanční trh, jaké je jeho dělení ? Co jsou tzv. dlouhodobé cenné papíry ? Co je banka, jaký je její cíl, jaké jsou její druhy ? Co je diskontování ? Co je úroková marže banky ? Co je splátka úvěru ? Co je anuita ?

3. Bankovní systém Bankovní systém je významným prvkem tržní ekonomiky, jelikož značně ovlivňuje efektivnost makroekonomických opatření. Prostřednictvím bank vstupují do hospodářství peníze, a proto je propojení bank s ostatními sektory hospodářství těsnější než jsou vazby mezi jinými sektory. V tržních ekonomikách působí bankovní systém zpravidla jako dvoustupňový. První stupeň tvoří banka centrální (emisní, cedulová), druhý stupeň tvoří banky obchodní (komerční), které vykonávají většinu obchodních činností. Důvodem pro toto členění je oddělení makroekonomické úlohy centrální banky od mikroekonomické úlohy obchodních bank – jejich cíle i funkce jsou totiž odlišné.

3.1. Centrální banka Centrální banka má v moderním bankovnictví výsadní postavení – stojí v čele bankovní soustavy. Za základní cíl centrální banky je obvykle považováno zabezpečení stability měny. Evropská centrální banka je orgánem jednotné měnové politiky těch zemí Evropské unie, které jsou účastníky Evropské měnové unie (EMU). Přebírá pravomoci národních centrálních bank, které se stávají nástrojem pro výkon jednotné měnové politiky. Národní centrální banky v čele s Evropskou centrální bankou tvoří Evropský systém centrálních bank (ESCB).

Hlavním úkolem Evropské centrální banky je udržování stabilní cenové hladiny v rámci EMU, která je nyní definována jako meziroční růst harmonizovaného indexu spotřebitelských cen zemí EMU do hranice 2 %. Centrální bankou v České republice je Česká národní banka (dále ČNB). Její základní postavení je formulováno článkem 98 Ústavy ČR [2] : Česká národní banka je ústřední bankou státu. Hlavním cílem její činnosti je péče o stabilitu měny; do její činnosti lze zasahovat pouze na základě zákona. Dále je její postavení konkretizováno v zákoně o ČNB [3], který uvádí její cíle, organizaci, nástroje, pravomoci, principy hospodaření aj. Nejvyšším řídícím orgánem ČNB je 8

sedmičlenná bankovní rada, jejíž členy jmenuje prezident republiky na dobu 6 let. V čele bankovní rady stojí guvernér ČNB. Při zabezpečování svého hlavního cíle je ČNB ve svých rozhodnutích nezávislá na vládě. Ve vztahu k vládě plní funkci poradce v měnové oblasti. Hlavní cíl – stabilitu měny – lze formulovat rozděleně na dvě části
vnitřní stabilitu měny, charakterizovanou stabilitou cen a vyjadřovanou mírou inflace
vnější stabilitu měny, vyjadřovanou vývojem měnového kurzu tuzemské měny k referenčním zahraničním měnám.

V souladu s tímto základním posláním plní ČNB řadu funkcí, které lze uspořádat do tří skupin : •

Funkce emisní (měnová politika)

Kromě výhradního práva emitovat hotovostní oběživo (bankovky a mince) sem patří v širším smyslu i řízení peněžního oběhu prostřednictvím svých nástrojů, např. množství peněz v oběhu (nabídka peněz), úrokové sazby, devizové kurzy. •

Funkce banky bank

Centrální banka působí jako banka pro ostatní banky : - provádí bankovní dohled nad jejich činností, uděluje povolení působit jako banka (bankovní licence), provádí kontrolu dodržování předpisů a ukládá opatření k nápravě, pokuty, sankce až k odebrání licence, - vede účty, na nichž banky udržují své rezervy, - může jim poskytovat úvěry, - řídí činnost obchodních bank nástroji měnové politiky určováním pravidel jejich činnosti, např. kapitálové přiměřenosti, úvěrové angažovanosti, devizových a burzovních obchodů, platebního styku a clearingového zúčtování mezi bankami apod. •

Funkce banky státu

Centrální banka : - vede účty státu (státního rozpočtu, státních fondů, vládních orgánů a útvarů, veřejných korporací a místních orgánů státní moci), - může poskytnout státu úvěr (např. emisí státních cenných papírů, tj. krátkodobých pokladničních poukázek nebo dlouhodobějších obligací), nesmí však financovat vládu přímými úvěry, - je poradcem vlády v měnových otázkách a zastupuje stát v mezinárodních měnových a finančních institucích.

Základní představu o struktuře obchodů, které centrální banka provádí, poskytuje její rozvaha. Pro ilustraci uvádíme v tab.3 bilanci ČNB v jednom z posledních roků.

9

Tab.3 – příklad bilance ČNB

AKTIVA

%

PASIVA

%

zlato

0,1 emise oběživa

32

vklady u mezinárod. institucí

4

závazky vůči zahran.bankám

0,4

pohledávky vůči zahraničí

89

-„- vůči mezinárod. institucím

2,6

úvěry poskytnuté klientům

5

vlastní kapitál banky

2

hmotný a nehmotný majetek

0,9 závazky vůči tuzem. bankám

52,8

ostatní aktiva

1

vklady klientů

3,8

závazky vůči stát. rozpočtu

6

neuhrazená ztráta

-9,2

ostatní pasiva

0,4

3.2. Obchodní banky Obchodní banka je podnik realizující obchod s penězi a peněžními službami na finančním trhu. Peněžními službami se rozumí služby spojené s úschovou a pohybem peněz. Hlavním posláním obchodní banky je přijímání vkladů a poskytování úvěrů. Jejím cílem je (stejně jako všech obchodních společností) dosahování zisku (resp. zvyšování tržní hodnoty jejich akcií). Mezi oběma vyjádřeními cíle je značná shoda, liší se od sebe pouze časovým faktorem. Jednou ze základních podmínek vzniku banky je udělení povolení (licence) působit jako banka. To vyplývá z nutnosti chránit tuto činnost před nekvalitními subjekty, neboť banky nepodnikají s vlastním kapitálem nýbrž s kapitálem, který jim z největší části dočasně svěřila veřejnost (jejich klienti). O udělení bankovní licence rozhoduje na základě žádosti ze zákona [4] Česká národní banka v dohodě s Ministerstvem financí ČR. Při rozhodování posuzují zejména náležitosti, které musí být také obsahem žádosti :
původ, dostatečnost a složení (u ČNB) základního jmění banky,
návrh stanov banky,
plán činnosti banky na 3 roky,
údaje o zakladatelích banky,
údaje o managementu banky (bezúhonnost, odborné vzdělání, odborná praxe, reference apod.),
organizace banky ( struktura banky, síť poboček, počet zaměstnanců, informační a kontrolní systém apod.)

10

Licencí se povolují tyto činnosti : 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7.

přijímání vkladů od veřejnosti, půjčky, finanční leasing služby platebního styku, vydávání a provozování platebních instrumentů (např. karet, šeků, směnek), záruky a závazky, obchodování na vlastní účet nebo na účet klienta s instrumenty peněžního trhu (např. šeky, směnky apod.,) devizami, finančními kontrakty, měnovými a úrokovými instrumenty, cennými papíry, 8. emise akcií a služby s tím spojené, 9. poradenství, 10. peněžní makléřství, 11. správa cenných papírů, 12. úschova cenných papírů, 13. reference o úvěrové bonitě, 14. bezpečnostní úschova cenností. V r.1990 působilo u nás 5 státních bank. V letech 1990-92 udělila centrální banka 40 licencí dalším soukromým obchodním bankám. Během dalších let bylo uvedených 5 bank ve státním vlastnictví prodáno zahraničním investorům, většinou bankám, poté co byly „očištěny“ od nesplacených pohledávek. K tomuto „očištění“ byla založena státní původně Konsolidační banka, přeměněná později na Konsolidační agenturu, na něž jmenované banky před svým prodejem převedly své nedobytné resp. obtížně vymahatelné pohledávky. Ostatních 40 nových soukromých bank skončilo vesměs v konkursech nebo bylo prodáno před úpadkem. Dnes tedy nelze hovořit o českých obchodních bankách, toliko o obchodních bankách na území České republiky (výjimku tvoří 2 specializované státní banky – Českomoravská záruční a rozvojová banka a Česká exportní banka). O příčinách tohoto jevu pojednáme podrobněji ve stati o riziku při bankovních operacích. Už zde však můžeme předeslat, že na špatném hospodaření českých obchodních bank měl největší vinu management těchto bank a neúčinný bankovní dohled centrální banky. Management bank nesl odpovědnost za poskytování velkých úvěrů na zcela nezralé (někdy jen vybájené) podnikatelské záměry klientů, kteří nezřídka byli spřízněni s řediteli bank, za poskytování úvěrů bez spolehlivého zajištění (záruk), za podvodné zatajování těchto problematických nesplácených úvěrů před bankovním dohledem (tzv. restrukturalizací úvěrů, tj.jejich fingovaným splácením nově poskytnutými úvěry) a umožněním nekalé spekulativní činnosti resp. podvodného jednání zaměstnanců i klientů. Tak vznikl i nový terminus technicus – „tunelování bank“.

3.3. Bilance obchodní banky Jako každá bilance obchodní společnosti udává i tato, jaká je struktura majetku dané banky na jedné straně (aktiva banky) a na druhé straně z jakých zdrojů je tento majetek financován (pasiva banky) – tab.4.

11

Tab. 4 – Bilance obchodní banky AKTIVA PASIVA (umístění zdrojů) (zdroje) resp.(závazky + kapitál) Pokladní hotovost 1. Závazky vůči bankám Šeky 2. Závazky vůči klientům 3. Emise dluhopisů Vklady u bank Pokladniční poukázky 4. Rezervy ze zákona Státní dluhopisy 5. Zákonné rezervní fondy Jiné cenné papíry 6. Základní jmění Úvěry klientům 7. Ostatní fondy a nerozdělený Majetkové účasti zisk Hmotný a nehmotný maj. banky 8. Ostatní pasiva Ostatní aktiva Strukturu aktiv a pasiv běžné obchodní banky ilustrují diagramy v obr.1. Obr.1 – Aktiva a pasiva obchodní banky pokl.hotovost 1% vklady u ČNB 10% úvěry klientům 50%

vklady u bank 19%

cenné papíry 20%

závazky k bankám 25% závazky ke klientům 50%

základní jmění 5% rezervy 6% ostatní 14%

12

3.4. Druhy obchodních bank Na finančním trhu působí různé druhy obchodních bank, které se od sebe liší poskytovanými produkty i klientelou. Banky se i při svém univerzálním zaměření orientují na určitou část trhu. Některé banky disponují rozsáhlou sítí poboček (např. spořitelny) a zaměřují se na drobnou ale početnou klientelu, některé se zaměřují na kapitálově silné průmyslové a obchodní společnosti, jiné zase disponují specialisty v určitých oborech, v nichž poskytují specializované služby. Obchodní banky v ČR je obvyklé dělit na



univerzální banky a specializované banky.

Univerzální banky poskytují širokou škálu finančních služeb – např. přijímají vklady, poskytují úvěry, provádějí platební styk pro své klienty, obchodní, makléřskou, emisní, depozitní apod. činnost na příkaz svých klientů nebo svým jménem, na jejich nebo svůj účet. U klientů banky rozlišují osoby fyzické a právnické (společnosti). Fyzické dále dělí na běžné a prestižní (bohatí klienti, veřejně známé osobnosti, VIP apod.). V klientele společností banky diferencují opět podle velikosti jmění, podle bonity (solventnosti), podle dlouhodobosti vztahů s bankou aj. Specializované banky se zaměřují



na vybrané druhy služeb (banky investiční, hypoteční, záruční, spořitelní), na podporu některých sektorů ekonomiky (zemědělství, drobné a střední podnikání, export apod.)

Pokud jde o spořitelny, typickými specializovanými bankami jsou stavební spořitelny, poskytující úvěry na pořízení obydlí. Na rozdíl od nich Česká spořitelna přes svůj název má povolení i činnost odpovídající univerzální bankovní činnosti, a patří tudíž do první skupiny bank. Zatímco převážná většina bank jsou soukromé (akciové společnosti), odlišné vlastnictví představují družstevní záložny, spořitelny a úvěrová družstva s podobnými názvy. V ČR jsou zakládány od vydání speciálního zákona v roce 1995 [5], neřídí se tedy zákonem o bankách a nemají statut banky. Jsou vlastněny skupinami družstevníků a působí na svépomocném principu, který je uplatňován při poskytování úvěrů vlastníkům (členům družstva). Dohled nad nimi nevykonává ČNB, nýbrž Úřad pro dohled nad družstevními záložnami. Podle citovaného zákona mají oprávnění k vykonávání těchto činností :




přijímání vkladů a poskytování úvěru svým členům, poskytování peněžních služeb (vedení účtů, ručení u úvěrů) další služby (právní a poradenské, nákup zboží, příspěvky na zdravotní, sociální a vzdělávací účely).

13

Kontrolní otázky 1. 2. 3. 4. 5.

Co je úkolem ČNB ? Co tvoří bilanci centrální banky ? Co má obsahovat žádost o bankovní licenci ? Co tvoří bilanci obchodní banky ? Které subjekty mohou přijímat vklady a poskytovat úvěry ?

4. Bankovní obchody Bankovní obchody představují : 1. soustřeďování peněžních prostředků, které se uvolňují v důsledku nerovnoměrnosti přílivu a odlivu peněžních příjmů klientů, což vede k odkládání příjmů k pozdějšímu použití; jde tedy o nesoudobost příjmů a jejich potřeby, 2. úvěrovou činnost, při níž banky zprostředkovávají přesuny peněz od věřitelů k dlužníkům, přeměnu nečinných peněžních prostředků v činné; tím, že usměrňují volné prostředky k jejich využití subjekty podnikání, jejich obory a odvětvími, přispívají k vytváření ekonomické rovnováhy a podporují ekonomický růst, 3. zprostředkování platebního styku, při němž banky provádějí z vkladů klientů na jejich bankovních účtech a na základě příkazů těchto klientů hotovostní a bezhotovostní platby určeným subjektům; prováděním těchto operací efektivně, bezpečně a rychle, snižují náklady platebního styku, 4. obchodování na finančním trhu s devizami a cennými papíry buď ve vlastním podnikání nebo na příkaz a v zájmu klientů, 5. poskytování dalších finančních a poradenských služeb.

4.1. Členění bankovních obchodů Bankovní obchody lze členit z různých hledisek, avšak nejobvyklejší je členění podle jejich návaznosti na jednotlivé položky bilance banky a podle vztahu banky ke svým klientům. Na základě toho se pak rozlišují bankovní obchody: pasivní, aktivní a neutrální.

4.1.1. Obchody pasivní Pasivní obchody navazují na položky pasivní strany bankovní bilance. Tyto obchody představují transakce, při nichž obchodní banka přijímá v různých formách dočasně volné finanční prostředky od jednotlivých klientů, tj. nakupuje vklady, depozita apod. Banka se tak stává dlužníkem těchto klientů a platí těmto věřitelům úrok. Nejvýznamnějšími položkami pasivních obchodů jsou vklady klientů a vklady a úvěry od bank. Formy pasivních bankovních obchodů uvádí schéma v obr.2.

14

Obr.2 – Pasivní bankovní obchody

Pasivní obchody

Přímé :

nákup vkladů

Obchody s centrální bankou

Nepřímé :

mezibankovní trh

reeskontní úvěr

vkladové certifikáty

lombardní úvěr

vlastní dluhopisy

aukční úvěr

speciální vklady

nouzový úvěr

Vkladové certifikáty (listy) jsou potvrzení o uložení jednorázového vkladu. Speciálními vklady se rozumí vklady do stavebního spoření, životního a penzijního připojištění, ukládání drahých kovů apod. Nepřímými obchody se rozumí úvěry od jiných bank na tzv. mezibankovním trhu.

K pasivním obchodům bank v ČR patří zejména : vklady na viděnou, termínové vklady, vkladní knížky, dluhopisy, depozitní certifikáty, vkladové listy, stavební spoření a penzijní připojištění. Vklady na viděnou jsou vklady na běžných či žirových účtech a vkladních knížkách, s nimiž může klient disponovat bez prodlení. Název „na viděnou“ (nebo na požádání, a vista, at sight, on demand) značí, že je lze vybírat (v hotovosti, šekem, platební kartou, příkazem k úhradě) bez předchozí výpovědi a bez lhůt pro uvedené manipulace. Vkladní knížky byly a v dosti značné míře i dosud patří k nejrozšířenějším instrumentům přijímání vkladů bankami od obyvatelstva. Výběry z vkladních knížek mohou být na viděnou (bez výpověďní lhůty), s výpověďní lhůtou nebo s termínem na 3, 6, 9 měsíců, 1 nebo 2 roky. Přitom banky uplatňují progresivní úročení, tj. čím je delší doba vkladu, tím vyšší úrokovou sazbu banky poskytují. Depozitní certifikáty jsou cenné papíry peněžního trhu vydávané bankami, mají však poměrně nízkou likviditu před uplynutím sjednané lhůty certifikátu. Vkladové listy osvědčují jednorázové vklady sjednané na dobu 2-5 let a splatné po uplynutí sjednané doby vkladu. Jsou určeny především drobným vkladatelům, a proto mívají nízké nominální hodnoty.

15

Termínové vklady ukládá klient u banky na pevně stanovenou dobu a sjednanou úrokovou sazbu, která je tím vyšší, čím delší je doba, na níž jsou peněžní prostředky ukládány a čím vyšší je vklad. Tyto vklady byly v minulém desetiletí v ČR poměrně oblíbeny, zvláště pokud úrok z nich převyšoval míru inflace. V současnosti této oblíbenosti již pozbývají. Dluhopisy (obligace) jsou cenné papíry, v nichž se dlužník (emitent) zavazuje věřiteli splatit nominální hodnotu dluhopisu k určitému termínu a vyplatit (vyplácet) určitý výnos (úrok). Bankovní dluhopisy představují pro investory poměrně bezpečnou investici, neboť výnosy z nich se vyplácí v předem sjednané výši, bez ohledu na aktuální hospodářské výsledky bank. Riziko změn tržních úrokových sazeb ovlivňujících výhodnost obligací může do jisté míry odstranit variabilní úročení, umožňující automatické změny úročení v závislosti na pohybu tržní úrokové sazby, inflace apod.

4.1.2. Obchody aktivní Aktivní obchody souvisejí s aktivní stranou bankovní bilance a v obecné podobě představují půjčování peněz. Značnou část aktivních obchodů bank tvoří poskytování úvěrů, banka se tak stává věřitelem a účtuje svým dlužníkům úrok. Druhy úvěrů se rozlišují podle různých hledisek. Nejčastější členění je podle časového hlediska (doby splatnosti) na úvěry :
krátkodobé se splatností do cca 1 roku, úroková sazba bývá nižší,
střednědobé se splatností zpravidla do 4 let, úroková sazba bývá vyšší než u předchozího druhu,
dlouhodobé se splatností nad 4 roky, úroková sazba je ještě vyšší. Podle účelu se dělí na spotřební, provozní, investiční, překlenovací, hypoteční, exportní, importní, apod. Podle odvětví příjemce úvěru na průmysl, zemědělství, stavebnictví, obchod vnitřní a zahraniční, apod. Podle zajištění úvěru na nekrytý (bianko nebo též blanko úvěr) a krytý osobním zajištěním (ručením, směnkou apod.) nebo reálným zajištěním (zástavou). Podle metody úvěrování na jednorázový, kontokorentní (tj. variabilní čerpání) a revolvingový (poskytovaný opakovaně v dílčích částkách). Nejvýznamnější položkou aktivních obchodů bank v ČR jsou úvěry klientům, dále pak vklady u jiných bank a jim poskytnuté úvěry. Každodenní průměrná sazba, za níž banky poskytují na mezibankovním trhu úvěry jiným bankám, se označuje PRIBOR (Prague Interbank Offered Rate). Obdobně např. LIBOR, FRIBOR, VIBOR pro Londýn, Frankfurt, Vídeň.

16

4.1.3. Obchody neutrální (mimobilanční, zprostředkovatelské) Neutrální obchody představují mimobilanční operace, tj. nemají přímou vazbu na bankovní bilanci. Banka v nich nezískává ani neumísťuje kapitál, není v nich tedy v postavení ani dlužníka ani věřitele. Zisk je v nich tvořen jednak kursovými rozdíly (u valut, deviz nebo drahých kovů), jednak poplatky za obchody a služby. K hlavním druhům neutrálních obchodů patří : Zprostředkování platebního styku – uskutečňování platebních operací, zejména bezhotovostní, převodem na účtech. Banka vystupuje v těchto obchodech jako zprostředkovatel, na příkaz klienta. Devizové obchody - nákup a prodej deviz, tj. peněžních prostředků v cizí měně a zahraničních platebních dokladů (směnky, šeky, akreditivy apod.) Při platbách do zahraničí za dovezené zboží musí mít dovozce možnost nakoupit si potřebnou měnu za domácí měnu. Směnárenské obchody se realizují zejména s fyzickými osobami v rámci turistického ruchu. Předmětem těchto obchodů je prodej a nákup valut, tj. platného oběživa jiných států v hotovosti. Stále větší význam nabývají cestovní šeky, které mají oproti valutám v hotovosti výhodu větší ochrany při ztrátě nebo krádeži. Rychle se vžívají také mezinárodní platební karty vydávané bankami, které umožňují obejít se v zahraničí bez směnáren. Depotní obchody – v jejich rámci banky přijímají do úschovy různé cenné předměty, cenné papíry apod. Některé banky pronajímají např. tzv. bezpečnostní schránky, které klienti využívají k úschově klenotů, drahých kovů, uměleckých děl, různých listin (dokladů, cenných papírů, osobních dokumentů apod.) U cenných papírů banky provádějí často i jejich správu, tj. vyřizují všechny náležitosti spojené s jejich vlastnictvím. K důležitým ostatním službám poskytovaným bankami patří např. finanční a investiční poradenství, konzultační činnost v jiných finančních záležitostech.

4.2. Bankovní účty Bankovní účet (konto) je základní bankovní produkt, s nimž jsou spojeny (resp. do značné míry na něj navazují) prakticky všechny další bankovní produkty. Většina vztahů mezi bankou a klientem se bezprostředně nebo zprostředkovaně odráží na účtech, které banky vedou pro své klienty, tj. na klientských bankovních účtech. Tento účet vyjadřuje pohledávky a závazky mezi bankou a klientem. Bankovní účet zakládá banka klientovi na jeho žádost a je zřízen smlouvou mezi těmito dvěma smluvními stranami. Vztahy mezi bankou a klientem vycházejí z příslušných článků občanského a obchodního zákoníku a zpravidla jsou dále upraveny všeobecnými podmínkami příslušné banky.

17

4.2.1. Druhy klientských účtů Banky vedou svým klientům různé účty, např. : • běžné účty, • kontokorentní účty, • úvěrové účty, • vkladové úsporné účty, • vkladové termínované účty, • depotní účty Upozorňuji však, že takové členění klientských bankovních účtů není zcela jednotné, existuje řada odlišných úprav, navíc jednotlivé banky mohou pro zvýšení jejich atraktivity účty různě kombinovat a přejmenovávat. Základní podstata všech klientských účtů však vychází vždy z některého z výše uvedených druhů. Běžné účty jsou výchozím bodem vztahů mezi klientem a bankou a jsou předpokladem pro využívání řady dalších bankovních produktů. Klientům slouží především k likvidnímu uložení dočasně volných finančních prostředků a k provádění bezhotovostního platebního styku. Na úvěrových účtech banka vykazuje úvěry, které poskytla svým klientům. Kontokorentní účty jsou kombinací běžného a úvěrového účtu. Klientům poskytují možnosti jak běžného tak i úvěrového účtu. Na vkladových úsporných účtech vede banka úsporné vklady klientů, na termínovaných úsporných vkladových účtech jejich termínované vklady znějící zpravidla na pevnou částku, u nichž lze vklad vybrat (bez penalizace) po sjednané době splatnosti nebo po uplynutí výpověďní lhůty. Tyto účty nelze využívat k provádění platebního styku. Na depotních účtech vede banka cenné papíry, které u ní mají klienti ve správě nebo v úschově.

4.2.2. Běžný účet Běžný účet zřizuje banka na základě písemné smlouvy s klientem. Při uzavírání smlouvy o zřízení a vedení běžného účtu musí klient bance prokázat svou totožnost, anonymní běžné účty (stejně jako anonymní vkladní knížky) banky nezřizují. Fyzická osoba prokazuje svou totožnost občanským průkazem, právnická osoba dokladem o právní subjektivitě (výpis z obchodního rejstříku, zakladatelská listina) a průkazem totožnosti člena statutárního orgánu, fyzická osoba-podnikatel živnostenským listem a průkazem totožnosti. I u takových běžných účtů, které jsou na přání klienta vedeny pouze pod číslem nebo heslem, musí banka znát totožnost klienta, je pouze omezen počet pracovníků banky, kteří totožnost klienta znají. Základní náležitosti smlouvy o běžném účtu jsou : •

označení majitele účtu, což musí u právnické osoby představovat název obchodní firmy nebo jméno majitele, sídlo firmy, identifikační číslo; u fyzické osoby jméno,

18

bydliště, datum narození; u fyzické osoby-podnikatele navíc místo podnikání a identifikační číslo; •

měna, v níž je účet veden;

•

úroková sazba;

•

osoby oprávněné disponovat s prostředky na účtu;

•

způsob předávání zpráv o stavu a pohybech na účtu (výpisy z ůčtu);

•

způsob úhrady poplatků za vedení účtu a služby s tím spojené.

Ve smlouvě mohou být i další náležitosti plynoucí z využití souvisejících produktů (např. sdružené inkaso, telebanking, e-banking, aj.) Součástí smlouvy je i podpisový vzor, ve kterém majitel účtu uvádí svůj vzorový podpis. Dále zde mohou být uvedeny i podpisy dalších osob, které majitel zmocní k disponování svým účtem. Platnost a správnost podpisů a dalších údajů o těchto osobách potvrdí majitel účtu svým podpisem. Součástí podpisového vzoru je i způsob dispozice s běžným účtem. V případě více oprávněných osob uvedených na podpisovém vzoru, může být upraven v zásadě třemi způsoby : • jednotlivý podpis – k dispozici s účtem postačuje podpis jedné ze zplnomocněných osob, • kolektivní podpis – k dispozici s účtem se vyžadují podpisy více z oprávněných osob (např. minimálně dvou osob), • společný podpis – k dispozici s účtem se vyžadují podpisy všech oprávněných osob. Prostřednictvím běžného účtu může klient provádět hotovostní i bezhotovostní operace. Při transakcích přesahujících 100 tisíc Kč je banka ze zákona povinna požadovat prokázání totožnosti osoby provádějící takové operace. Zvýšená kriminalita si zřejmě vyžádala zvýšenou obezřetnost bankovních pracovníků, takže často vyžadují občanský průkaz klienta i při transakcích menších částek. Prokazování totožnosti dokladem odpadá při transakcích přes tele- nebo e-banking, kde je totožnost ověřována až třemi kódy (klientským číslem, identifikačním číslem a heslem). I když banky se snaží nejvíce podporovat e-banking (protože je to pro ně nejefektivnější operace), zatím se zdá telebanking bezpečnější, protože do počítačů klientů se občas hackerům daří proniknout resp. od samotných klientů podvodně vylákat jejich hesla falešnými e-maily. Ze zůstatku běžného účtu platí banka majiteli účtu úrok, ovšem vzhledem k možnosti majitele účtu kdykoliv disponovat s prostředky na účtu bývá úroková sazba zpravidla relativně velmi nízká. To bývá klienty bank akceptováno poměrně hladce. Jiná je však situace s různými poplatky, které si banky účtují za vedení účtů a za prováděné transakce. Ukázalo se, že zahraniční banky (které vlastní všechny obchodní banky na území ČR) účtují ve své zemi tyto poplatky mnohem nižší nebo dokonce žádné. Poté, co tyto poplatky dlouho kritizovaly občanské iniciativy, vyzvalo i Ministerstvo financí banky k revizi 19

svých postojů, což však banky odmítaly. Zcela pasivní postoj k této věci zaujala ČNB. Po určité době některé banky učinily několik kompromisních kroků (např. odstranění poplatků za zrušení účtu apod.), avšak dál účtují většinu dražších poplatků (s určitou výjimkou E-banky). Jeden z kuriózních poplatků je ten, který si banka účtuje za příchozí platbu a který svou výší přesahuje úrok z takto vložených prostředků. Místo aby klienta odměňovala za jeho vklad, banka ho penalizuje. Přitom z hlediska bank představují vklady na běžných účtech důležitý zdroj jejich obchodů, např. z existence tzv. sedliny, jejíž podstata vyplývá z toho, že přestože se celkový stav těchto vkladů denně mění, zůstává jejich jistá část bance prakticky trvale k dispozici. To je způsobeno tím, že • klienti zcela nevyčerpávají zůstatky na svých účtech, • platby odchozí z banky a příchozí do banky se částečně vyrovnávají, • při převodech mezi účty v rámci jedné banky se celkový stav vkladů nemění. Banky mohou dosahovat z vkladů na běžných účtech další výhodu v podobě tzv. float zisku. Tento zisk je založen na tom, že při pohybu prostředků na účtu je úročení založeno na tzv. valutování, tj. termínu připsání prostředků na účet resp. odepsání z účtu. V případě, že banka nepřipíše obdrženou platbu ve prospěch klienta v tentýž den, kdy ji obdrží, nebo naopak nepřevede prostředky ve prospěch jiné banky ve stejný den, kdy je odepíše z účtu klienta, znamená to pro ni snížení úroků vyplácených majitelům běžných účtů (banka jim tak zkracuje dobu, z níž jim úrok vyplácí. I když s rozvojem výpočetní techniky se zrychluje provádění platebního styku, při vysokých denních obratech na běžných účtech plyne z tohoto efektu další zisk.

Kontrolní otázky 1. 2. 3. 4. 5.

Co jsou aktivní a neutrální obchody bank ? Které jsou pasivní obchody bank ? Jaké znáte členění peněžních úvěrů ? Co znamená PRIBOR ? Které položky v aktivech a pasivech jsou u běžné obchodní banky největší ?

5. Pravidla bankovní činnosti Jak jsem uvedl již ve stati 3.2., cílem obchodní banky je maximalizace zisku (tržní hodnoty banky, výnosnosti, rentability). Dosahování tohoto cíle je však ovlivňováno dvěma požadavky, vyplývajícími ze specifického charakteru bankovní činnosti. Vzhledem k tomu, že banky podnikají s kapitálem, který jim z největší části dočasně svěřila veřejnost, je to na prvním místě požadavek bezpečnosti bankovní činnosti, tj. omezení jejich rizik. Vzhledem k tomu, že klienti banky mohou kdykoliv požádat o vyplacení svých vkladů, je velmi důležitý další požadavek, a to likvidity banky, tj. schopnost banky dostát svým závazkům vůči klientům. Zájmem vlastníků (akcionářů) banky je co nejvyšší rentabilita, zájmem klientů banky a bankovního dohledu (centrální banky) je co nejvyšší bezpečnost a dostatečná likvidita banky. Pokud má banka úspěšně obstát v konkurenčním prostředí, musí :
udržovat rizika v přijatelných mezích, 20





disponovat dostatečnou likviditou a vykazovat výnosnost přiměřenou tržní úrokové míře.

Pokud by byly bezpečnost, likvidita a rentabilita ve vzájemném souladu, bylo by řízení činnosti banky banální záležitostí. Obecně však platí pravidlo: Čím méně rizikový a likvidnější je daný obchod banky, tím je jeho výnos nižší – a naopak. Při realizaci uvedeného cíle banky jde o to najít optimální vztah mezi bezpečností, likviditou a rentabilitou banky. Ze vzájemného rozporu těchto tří cílů, znázorněných v tzv. magickém trojúhelníku (obr.3), vyplývá obtížnost takové optimalizační úlohy.

Bezpečnost

Likvidita

Rentabilita Obr.3 – Magický trojúhelník

Pro zabezpečení likvidity bank je důležité sladění lhůt splatnosti jednotlivých úvěrů s lhůtami vkladů, tj, tzv. zlaté pravidlo bankovnictví. Obsah zlatého pravidla spočívá ve schopnosti banky investovat svěřené peněžní úspory klientů tak, aby kdykoli v dohodnutých termínech mohla dostát svým závazkům vůči klientům. Základní proporce mezi přijímanými vklady a poskytovanými úvěry naznačuje obecně schéma v obr.4. Krátkodobé vklady Krátkodobé úvěry Střednědobé vklady

Střednědobé úvěry Dlouhodobé vklady Dlouhodobé úvěry

Obr.4.-Zlaté pravidlo

5.1. Rizika bankovních obchodů Rizika bankovních obchodů se obvykle dělí na dvě skupiny : rizika systémová – nezávislá na rozhodování banky, jsou tedy objektivní, rizika jedinečná – závisí na rozhodování banky, jsou tedy subjektivní.

21

Riziko systémové závisí na politickém, ekonomickém a legislativním prostředí v daném státě. Projevuje se zejména závislostí na změnách ekonomického vývoje, inflace, devizových kursů, úrokových sazeb, apod. Riziko jedinečné je spojeno jednak s klientem, jednak s použitým bankovním produktem. Tento typ rizika může banka minimalizovat obezřetností při provádění svých obchodů. Hlavními jedinečnými riziky jsou rizika úvěrová (dlužnická), rizika z nekalých spekulací a podvodů, rizika likviditní, poradenská, měnová aj. Úvěrová rizika znamenají, že dlužník nebude schopen splácet bance úvěr v plné výši a v čase, k čemuž se při poskytnutí úvěru zavázal. Banka by měla vždy ohodnotit riziko návratnosti úvěru i kvalitu klienta, jemuž úvěr poskytuje, a požadovat vhodné zajištění. Ve stati 6.2.2. uvedeme, jak je důležité pečlivé posouzení a ověřování reálnosti podnikatelského záměru, uvedeného v žádosti o úvěr, a provádění propočtů reálné schopnosti klienta splácet tento úvěr. Právě nedostatečné respektování úvěrového rizika a rizika z nekalých spekulací a podvodů způsobilo bankroty resp. ohrožení likvidity českých bank v posledním desetiletí a vyústilo v řešení popsané ve stati 3.2. Rizika likviditní představují možnost, že banka nebude mít dostatečnou hotovost k uspokojení potřeb svých vkladatelů a věřitelů. Ztráty vznikají pak tím, že volné prostředky musí banka nakoupit draze. Rizika poradenská vyplývají ze ztráty klientely v případě špatného poradenství. Rizika měnová jsou spojena se zhodnocováním a znehodnocováním měn s nimiž banka obchoduje. Čím vyšší jsou objemy těchto obchodů a nestabilnější měna, s níž jsou obchody prováděny, tím vyšší je toto riziko. K měnovým rizikům patří i někdy zvlášť uváděné inflační riziko. Rizika se omezují dostatečným objemem vlastních prostředků, přiměřenou likviditou a obezřetnou obchodní, zejména úvěrovou politikou.

5.2. Etické zásady v bankovnictví Součástí pravidel bankovní činnosti jsou i taková, která spadají do sféry etické. Jde o zabránění zneužití informací banky o klientovi, tj. zachování bankovního tajemství, dále zneužití banky pro praní špinavých peněz, a konečně i o dodržování morálního kodexu banky resp. interních pravidel jednání pracovníků banky.

5.2.1. Bankovní tajemství Banky při svých obchodních vztazích s klienty zjišťují řadu důvěrných informací o jejich osobních, majetkových a finančních poměrech i o jejich finančních operacích. Jejich znalost by mohla prospět konkurenci a klientovi v případě zneužití těchto informací způsobit škody. Klienti proto musí mít jistotu, že tyto údaje budou chráněny a nedostanou se ke třetím osobám. Tato ochrana dat o klientovi je předmětem bankovního tajemství.

22

Každá skutečnost, která je součástí soukromé osobní a hospodářské sféry klienta musí tvořit služební tajemství bankéře. Ukládá mu to ostatně i zákon [4]. Zaměstnanci bank, členové představenstev a dozorčích rad bank, jakož i pracovníci bankovního dohledu jsou vázáni mlčenlivostí ve věcech služebních, dotýkajících se zájmů banky a jejich klientů. Bankovní tajemství trvá nejen po celou dobu trvání obchodního vztahu mezi bankou a klientem, nýbrž i po skončení tohoto vztahu. Vztahuje se dále i na osoby po skončení jejich zaměstnaneckého nebo obdobného vztahu k bance, ze kterého jim vyplývala povinnost zachovávat bankovní tajemství. Bankovní tajemství však neplatí zcela absolutně, existují z něho dva druhy výjimek :


výjimky vymezené přesně zákonem, v nichž je banka naopak povinna podat zprávu o skutečnostech, které jsou předmětem bankovního tajemství a činí tak bez souhlasu klienta a jen na základě písemného vyžádání k tomu oprávněných orgánů,




výjimky vyplývající z výslovného souhlasu klienta s tím, aby banka poskytla vymezené bankovní informace o klientovi třetím osobám.

Zákonem stanovené výjimky z bankovního tajemství jsou : - informace, které banka sdělí pracovníkům bankovního dohledu, - sdělení údajů o klientovi a jeho obchodech orgánům činným v trestním řízení při podání trestního oznámení, - sdělení údajů o klientovi a jeho obchodech při plnění oznamovací povinnosti o zjištění neobvyklého obchodu. Na písemnou žádost podá banka bez souhlasu klienta informace o klientovi, které jsou součástí bankovního tajemství, těmto institucím : - soudu pro účely občanského soudního řízení, - orgánu činnému v trestním řízení, - finančnímu orgánu ve věci daňového řízení, jehož je klient účastníkem, - orgánům sociálního zabezpečení ve věci vymáhání dlužného pojistného. Obr. 5 ukazuje rozsah bankovního tajemství vč. výjimek.

23

Bankovní tajemství

Povinnost tajit data klientů

Výjimky

Právo odmítnout sdělení dat

Zástupcům klienta

Ze zákona

Zbavení mlčenlivosti

zmocněncům kl. výkon.dědictví

org.fin. a trest.říz. bankov.dohledu

při soud.řízení při souhlasu kl.

Obr.5 – Rozsah bankovního tajemství a výjimek

5.2.2. Praní špinavých peněz Praním špinavých peněz se nazývá legalizace výnosů z trestné činnosti (nezákonného obchodu s narkotiky, se zbraněmi, s „bílým masem“, loupeží apod.) – je to jednání sledující zakrytí nezákonného původu peněz s cílem vzbudit dojem, že jde o peníze nabyté v souladu se zákonem. Cílem přijímaných opatření ve většině vyspělých zemí je snaha o znemožnění zneužití bankovního tajemství k utajení trestné činnosti. Banky mohou být bez jejich vědomí zneužity k transferu či k uložení prostředků získaných z trestné činnosti. Ze zákonných opatření proti praní špinavých peněz vyplývají následující základní povinnosti :







identifikace klientů při provádění bankovních obchodů (banky jsou povinny vyžadovat prokázání totožnosti klienta u každého obchodu, jehož hodnota převyšuje 100 000 Kč) a udržování všech záznamů o operacích prováděných na příkaz klienta (je doporučeno archivovat všechnu dokumentaci po dobu nejméně pěti let poté, co byl účet zrušen), neprovedení neobvyklého obchodu a jeho oznámení ministerstvu financí ČR, zachovávání mlčenlivosti o podniknutých opatřeních, vytváření účinných kontrolních systémů (zejména v bankách) umožňujících odhalování případů praní špinavých peněz.

24

5.3. Bezhotovostní platební styk Nevýhodou hotovostních plateb je především to, že hotovostní peníze :
mají fyzickou podstatu (papír, kov), a tudíž představují riziko ztráty a padělání,
jejich ukládání a přeprava jsou nákladné,
nevynášejí úroky. Bezhotovostní platební styk se provádí převody na bankovních účtech. K tomu, aby byly možné převody mezi účty různých bank, musí existovat určité spojení mezi bankami. Rozeznáváme dva způsoby bezhotovostního platebního styku mezi bankami. Clearing je založen na tom, že každá banka má vedený účet u společné clearingové banky a přes tyto účty se uskutečňují veškeré platby mezi bankami. Znamená to, že jednotlivé banky neprovádějí platební styk přímo mezi sebou. V ČR bylo zřízeno clearingové centrum při ČNB pod názvem CERTIS (Czech Express Real Time Interbank Gross Settlement Systém). Princip clearingového zúčtování se uplatňuje zejména v propojení bank na národní úrovni k provádění tuzemského platebního styku. Clearingové systémy se však začínají rozvíjet i na mezinárodní úrovni. Pro země eurozóny byl zaveden v r.1999 platební systém pod názvem TARGET. Druhý systém bezhotovostního platebního styku mezi bankami je založen na přímém spojení bank prostřednictvím vzájemně vedených korespondentských účtů, jejichž prostřednictvím si banky zúčtovávají vzájemné platby. Korespondentské banky jsou takové, které si vedou vzájemné účty. Tento systém se používá především v zahraničním platebním styku. Předávání příkazů a informací mezi korespondentskými bankami umožňuje systém SWIFT (Society for Worldwide Interbank Financial Telecommunication), což je společnost se sídlem v Bruselu. Podstatou systému SWIFT je mezinárodní komunikační síť podporovaná počítači, která umožňuje napojeným členským bankám rychlé a bezpečné předávání příkazů a informací v mezinárodním bankovním obchodě. SWIFT však není žádný mezinárodní clearingový systém, jeho prostřednictvím si banky pouze předávají informace. Jaké jsou nejčastější nástroje bezhotovostního platebního styku ? K nejrozšířenějším platebním instrumentům v tuzemském i v zahraničním platebním styku patří bankovní převody označované velmi často jako hladké platby. Podle toho, kdo dává příkaz k provedení platby, rozlišujeme bankovní převody na příkazy k úhradě a na příkazy k inkasu. Příkaz k úhradě je nejčastěji používaný nástroj. Může být zadán buď na předepsaném formuláři, a to jako jednorázový, hromadný (pro více plateb ve stejném dnu) nebo trvalý (pro opakující se platby), nebo může být zadán prostřednictvím technických (elektronických) prostředků (telebanking, e-banking). Klasický a stále velmi oblíbený platební instrument je šek. Šek je cenný papír (v podstatě platební příkaz), kterým majitel účtu (výstavce šeku) dává své bance příkaz vyplatit z jeho účtu částku uvedenou na šeku osobě uvedenou na šeku nebo jeho doručiteli. V praxi se vyskytují tyto druhy šeků : soukromé tj.nebankovní (vystavují je majitelé účtů u dané banky), bankovní (vystavují je banky) a cestovní (vystavují je banky a používají se v cestovním ruchu). Podle hlediska, komu má být šek proplacen to jsou : šek na řad (je vystaven na určitou osobu, avšak práva z šeku lze převést na další osobu indosamentem neboli rubopisem), šek na jméno a šek na majitele (na něm není uvedena osoba, jíž má být šek proplacen). 25

Nástrojem platebního i úvěrového styku je také směnka. Je to převoditelný dluhový dokument obsahující bezpodmínečný dlužnický závazek, který poskytuje majiteli směnky právo požadovat ve stanovenou dobu zaplacení na směnce uvedené peněžní částky. Hlavními druhy jsou směnka cizí (trata), v níž výstavce přikazuje směnečnému dlužníkovi (osobě uvedené na směnce) zaplatit jemu samotnému resp. třetí osobě a směnka vlastní (solosměnka), která je příslibem výstavce zaplatit v den splatnosti uvedenou částku. Směnka může být doplněna na lícu ručením (avalem) tzv. směnečného ručitele (avalisty). Ocitne-li se směnka „v nouzi“, tj. není-li zaplacena v den splatnosti nebo v dalších dvou pracovních dnech, může majitel směnky vykonat postih vůči vedlejším dlužníkům (výstavci, indosantům, avalistům), tj. žádat na kterémkoliv z nich zaplacení. Nutným předpokladem postihu je však protest, tj. záznam sepsaný úřední osobou (notářem, obecním úřadem) konstatující, že směnka nebyla v den splatnosti zaplacena. K nástrojům zahraničního platebního styku patří dokumentární platby prostřednictvím bank. Nejčastějším je dokumentární akreditiv, což je písemný závazek banky vystavený na žádost jejího klienta, že poskytne třetí osobě (prodávajícímu) určenou platbu, jestliže budou do určené doby splněny akreditivní podmínky. Banky prověřují a odpovídají výhradně za správnost a úplnost akreditivních dokladů o plnění akreditivních podmínek. Dalším platebním nástrojem v zahraničním obchodě, avšak méně využívaným je dokumentární inkaso. To je operace realizující příkaz prodávajícího své bance, aby pro něj sama nebo prostřednictvím své korespondenční banky vyinkasovala od kupujícího (trasáta) určitou částku proti předání dokladů opravňujících ho disponovat s dodávkou.

Kontrolní otázky 1. 2. 3. 4. 5. 6.

Co je likvidita banky ? Jaká znáte pravidla bankovní činnosti ? Jaká jsou rizika bankovních obchodů ? Jaké jsou etické zásady bankovní činnosti ? Jaké jsou nástroje bezhotovostního platebního styku ? K čemu slouží SWIFT ?

6. Úvěry Poskytování úvěrů patří mezi nejdůležitější obchody komerčních bank. Úvěry činí zhruba polovinu všech aktiv průměrných obchodních bank. Bankovní úvěr je časově omezené úplatné poskytnutí (zapůjčení) peněz obchodní bankou svému klientu k volnému nebo smluvně vázanému použití. Podle podstaty této bankovní služby se rozlišují úvěry :
peněžní, při nichž banka půjčuje peníze klientu a které se přímo projevují v bilanci banky a ovlivňují její likviditu,
závazkové a záruky, při nichž banka půjčuje svůj kredit (dobré jméno) tím, že se zaručuje za svého klienta a zavazuje se splnit jeho závazek vůči třetí straně, pokud tak neučiní sám.

26

6.1. Druhy bankovních úvěrů Obvykle se člení bankovní úvěry podle:


doby splatnosti úvěru - krátkodobý ( do 1 roku ), - střednědobý (1 až 4 roky), - dlouhodobý ( nad 4 roky );
zajištění úvěru - nekrytý (bianko nebo též blanko úvěr) - krytý, a to zajištěním * osobním (ručením, směnkou apod.), * reálným (zástavou ne- a movitou);
účelu úvěru - investiční, provozní, překlenovací, sezónní, importní, exportní, spotřební, hypotéční;
metody úvěrování - jednorázový, - kontokorentní (s variabilním čerpáním), - revolvingový (s opakovaně poskytovaný v dílčích částkách); Podrobněji uvedeme charakteristiku některých z uvedených úvěrů.

6.1.1. Kontokorentní úvěr Předností tohoto způsobu úvěrování je to, že klient čerpá úvěr (v dohodnutém rámci) tak, jak to vyžaduje jeho okamžitá potřeba. Kontokorentní úvěr je krátkodobý úvěr, čerpaný dle potřeby v měnícím se rozsahu do sjednané hranice (v tzv. úvěrovém rámci), přičemž jeho zůstatek může střídavě nabývat debetní i kreditní hodnoty. De iure jde o krátkodobý úvěr, protože dle smluvních podmínek je kdykoli vypověditelný, de facto však může trvat i několik let. Úvěrový rámec může být stanoven jako překročitelný nebo nepřekročitelný. Ve vyspělých ekonomikách je to dnes nejvýznamnější krátkodobý bankovní úvěr.

6.1.2. Směnečné úvěry Směnku jsme charakterizovali již ve stati 5.3. jako dokument obsahující dlužnický závazek. Směnečné úvěry jsou založeny na zvláštnostech tohoto dokumentu. Eskontní úvěr je krátkodobý úvěr, který banka poskytuje odkupem (eskontem) směnky před její splatností, přičemž si sráží tzv. diskont, tj. úrok za dobu od data nákupu do data splatnosti směnky. V době splatnosti směnky banka ji předkládá k proplacení výstavci směnky, nikoli tomu, kdo směnku bance eskontoval. Nicméně v případě odmítnutí výstavce směnky ji proplatit, banka ji předkládá k proplacení poslednímu majiteli, od kterého směnku koupila. Mezi bankou a jejím klientem, jemuž poskytla eskontní úvěr, je proto stále potenciální úvěrový vztah až

27

do splatnosti směnky. Banka může také směnku dále reeskontovat (odprodat) na jiné subjekty, v praxi má však větší význam pouze reeskont směnek na centrální banku. Akceptační úvěr je založen na tom, že banka souhlasí (akceptuje) s vystavením směnky na ni. Akcept je písemné přijetí cizí směnky (traty) bankou, čímž se banka zavazuje zaplatit směnečnou částku v době splatnosti směnky. Akceptem směnky, kterou na banku vystavil její klient, banka propůjčuje klientu své dobré jméno. Nejde tedy o půjčku peněz, nýbrž o závazkový úvěr. Podobně je závazkovým úvěrem i další ze směnečných úvěrů – avalový. Při avalovém úvěru se banka zaručuje za svého klienta, že jím vystavěnou směnku uhradí, pokud klient nezaplatí ve stanoveném termínu. U tohoto úvěru banka podepíše směnku jako rukojmí (např. doložkou „per aval“ nebo „jako rukojmí“).

6.1.3. Lombardní úvěr Lombardní úvěr je klasický peněžní úvěr proti zástavě movitých věcí, v současnosti nejčastěji cenných papírů. Lombardní úvěr je krátkodobý úvěr jednorázové částky na přesně stanovenou dobu proti zástavě movitých obchodovatelných věcí nebo práv. Lombardním úvěrem jsou kryty krátkodobé finanční potřeby (např. překlenovací nebo sezónní). Lombardovatelné jsou jen zástavy vhodné k předání, hodnotově stabilní a obchodovatelné.

6.1.4. Hypoteční úvěr Hypoteční úvěry začaly banky v ČR poskytovat po roce 1995 jako úvěry na investice do nemovitostí v ČR nebo na jejich výstavbu. Stát tyto úvěry podporuje jako pomoc občanům k získání vlastnického bydlení. Dle současné právní úpravy však již hypoteční úvěr není co do účelu úvěru omezen na financování bytových potřeb a na zástavu na území ČR. Podle posledních úprav v zákoně : Hypoteční je takový úvěr jehož splacení je zajištěno zástavním právem k nemovitosti (i rozestavěné) na území ČR, členského státu EU nebo státu, tvořícího Evropský hospodářský prostor. Jde o dlouhodobý úvěr se státní podporou, s dobou splatnosti 5 až 20 let. Výše úrokové sazby z hypotečních úvěrů je vzhledem k relativně malému riziku bank, které plyne ze zajištění zástavním právem k nemovitosti, obvykle nižší jsou úrokové sazby u jiných úvěrů. Úroková sazba z hypotečních úvěrů může být stanovena jako pevná sazba po celou dobu splatnosti nebo jako pohyblivá sazba v závislosti na vývoji tržních úrokových sazeb.

28

Často se používá kombinace obou způsobů, tj. pevná sazba pro několik prvních let a pohyblivá sazba pro zbývající dobu do splatnosti úvěru. Státní podpora se uskutečňuje zejména fyzickým osobám k získání vlastnického bydlení. V uplynulých letech se její forma často měnila. V současnosti má tato podpora tyto formy : • příspěvek k úrokům, • možnost pro fyzické osoby odečítat úroky z hypotečního úvěru ze základu daně z příjmu, • osvobození úroků z hypotečních zástavních listů od daně z příjmů.

6.1.5. Spotřebitelské úvěry Tyto úvěry slouží soukromým osobám k financování koupě spotřebních předmětů. Od jiných úvěrů se liší především tím, že : • úvěrovaný předmět neprodukuje zdroje ke splácení úvěru, takže nemá vliv na posouzení rizikovosti úvěru, • informace klienta v žádosti o úvěr jsou méně kvalitní než u firem, • zdrojem splácení úvěru je běžný příjem klienta, • u části klientů je nebezpečí tendence k předlužení, • průměrná výše spotřebitelského úvěru je obvykle ve srovnání s podnikatelským úvěrem menší, • schopnost průměrného klienta posoudit všechny podmínky úvěrové smlouvy je objektivně nižší než podnikatelských klientů. Z těchto odlišností plyne nutnost určité regulace vztahů mezi poskytovatelem a příjemcem spotřebního úvěru, která je zajištěna v zákoně o spotřebitelském úvěru, dále pro banky důležitost informací z úvěrového registru a obezřetné posouzení bonity klienta. Úrokové sazby ze spotřebitelských úvěrů jsou relativně vysoké, což plyne z rizika, které tyto úvěry představují pro banky. Vzhledem k tomu, že výše úrokové sazby včetně dalších poplatků je pro klienta základním hlediskem pro přijetí úvěru, a také vzhledem k tomu, že stanovení sazby bylo někdy ve formě nedovolující klientovi její snadné posouzení, stanovil zákon o spotřebitelském úvěru některá závazná pravidla. Podle nejdůležitějšího pravidla musí smlouva o spotřebitelském úvěru (stejně tak i nabídka a reklama úvěru) obsahovat stanovení roční procentní sazby nákladů na úvěr (efektivní úrokové sazby).

6.2. Poskytnutí úvěru Poskytování úvěrů je jednou z nejrizikovějších, a proto i nejodpovědnějších činností obchodních bank. Historie českých bank a jejich zkrachování v posledním desetiletí minulého století ukazuje, kam vedlo lehkomyslné (pokud ne úmyslné) poskytování úvěrů bez pečlivého prověřování bonity žadatelů o úvěr, jejich finanční situace, jejich podnikatelského záměru, jejich schopnosti splácet úvěr, zajištění úvěru z jejich strany, atd.atd.

29

6.2.1. Žádost o úvěr Prvním krokem k realizaci úvěrového vztahu mezi bankou a klientem je žádost zájemce o úvěr předkládaná bance. V žádosti se uvádí obvykle
osobní údaje žadatele (včetně jeho vzdělání, praxe, referencí, beztrestnosti, apod.),
předmět podnikání (výpis z obchodního rejstříku, živnostenský list, patenty, licence, apod.),
údaje o dosavadní podnikatelské činnosti žadatele (zejména rozvaha a výsledovka ze několik posledních let),
údaje o aktuální finanční situaci klienta (vč.dluhů na daních a vůči zdravotním pojišťovnám a sociálním správám),
údaje o čerpaných úvěrech a obchodních spojení k jiným bankám,
výše požadovaného úvěru a návrh režimu jeho čerpání a splácení,
způsob zajištění úvěru,
účel, na jaký je úvěr požadován a podrobný podnikatelský záměr (vč. průzkumu trhu, smluv o dodávce stavebních prací, technologie, materiálu, odběru produkce, časového plánu realizace atp.),
propočet ekonomické efektivnosti podnikatelského záměru,
prognóza vývoje finanční a důchodové situace žadatele na období trvání úvěrového vztahu. Jak je vidět, žádost o úvěr (zvláště jde-li o větší částku než pár desítek tisíc korun), je rozsáhlá a uchazeči její sestavení často svěřují profesionálním poradenským společnostem. Je jen otázkou, nakolik je tato „pomoc“ etická, je-li poradenská firma dceřinou společností banky a uchazeč očekává, že svou platbou za sestavení žádosti dosáhne příznivějšího postoje banky. Příklad 2 Jako ilustraci dokumentů vyžadovaných např. k žádosti fyzické osoby–občana o úvěr (hypoteční) uvedeme tyto doklady :














dotazník banky s údaji o klientovi, doklad o totožnosti (občanský průkaz), výpis z katastru nemovitostí na nemovitost, která má být zastavena (ne starší než 3 měsíce), geometrický plán této nemovitosti (ne starší než 3 měsíce), nabývací titul této nemovitosti, kupní smlouva při financování nákupu této nemovitosti, popis této nemovitosti s fotografiemi , propočet výnosů u pronajatých nemovitostí a doklady o těchto výnosech, stavební povolení – při financování výstavby nebo rekonstrukce nemovitosti, smlouva dodávkách prací s dodavateli – při financování výstavby nebo rekonstrukce nemovitosti, sestava rozpočtových nákladů stavby a jejich čerpání – při financování výstavby nebo rekonstrukce nemovitosti, potvrzení zaměstnavatele o příjmech ze závislé činnosti nebo daňové přiznání potvrzené finančním úřadem, pojistná smlouva o pojištění zastavené nemovitosti proti živelním rizikům, je-li nemovitost pojištěna,

30










notářský zápis, případně rozhodnutí soudu o rozdělení bezpodílového spoluvlastnictví manželů, výkaz o majetku a závazcích (pouze podnikatelé vedoucí jednoduché účetnictví), rozvaha a výkaz zisku a ztrát (pouze podnikatelé vedoucí podvojné účetnictví), oceňovací posudek k nemovitosti, která má být zastavena, doklad o zaplacení odměny odhadci nemovitosti, souhlas spoluvlastníků této nemovitosti s vkladem zástavního práva, doklad o založení bankovního konta, na které budou uvolněny finance a ze kterého se bude splácet tento úvěr.

6.2.2. Posouzení žádosti o úvěr

Při posuzování žádosti o úvěr banka hodnotí :





informace o klientovi, účel, požadovaná výše a zajištění úvěru, reálnost a efektivnost podnikatelského záměru, finanční situaci klienta (analýza bilance, závazky, cash flow, atp.) bonitu klienta (likvidita a rentabilita, finanční rovnováha, atp.)

Již v úvodu stati 6.2. jsme poukázali na důležitost důkladného hodnocení podnikatelského záměru tvořícího součást žádosti o úvěr. Praxe českých bank ukázala, že v této části žádostí o úvěr žadatelé nejvíce uváděli spíše „zbožná přání“, než reálné skutečnosti, neověřené či nevěrohodné údaje a ve snaze získat požadované úvěry idealizovali skutečnost. Prověření podnikatelského záměru a jeho efektivnosti by proto měli úvěroví pracovníci a orgány (komise, představenstva) banky věnovat značnou pozornost.

6.2.3. Posouzení podnikatelského záměru

Žadatel o úvěr by v záměru měl přesně definovat :










specifikaci produktu (výrobku, služby, apod.), na jehož uvedení na trh žádá o úvěr, současnou situaci na trhu v tomto produktu (marketingovou studii) a očekávaný odbyt tohoto svého produktu, cenové poměry týkající se produktu a srovnání s kalkulovanou cenou vlastního produktu, projekt investice potřebné k zajištění produktu, možné dodavatele stavební a technologické části investice a jejich cenové nabídky, souhlas orgánů příslušného samosprávního celku s realizací záměru, bilanci potřebných lidských zdrojů a způsob jejich získání, předběžný souhlas odběratelů produktu a výši odběru, propočet ekonomické efektivnosti a finanční plán po dobu úvěru.

31

Příklad 3 Jako ilustraci uvedeme obsah podnikatelského záměru klienta žádajícího o pětiletý úvěr na realizaci stáčírny artézské vody a prodej tohoto produktu:










doklad o vlastnictví artézské studně o odborný posudek o její výtěžnosti, doklad hydrologických a zdravotních orgánů o kvalitě dané artézské vody a o její zdravotní nezávadnosti, průzkum prodeje balených vod v oblasti zamýšlené dodávky balené artézské vody a možností konkurovat, cenové relace v oblasti již prodávaných balených vod ve srovnání s kalkulovanou cenou artézské vody, projektovou studii lehké stavební konstrukce pro stáčírnu a plnící linky vody do láhví, cenové nabídky možných dodavatelů haly a jejich doplňků (rampa, garáže apod.) a plnící linky láhví s doplňky (regulace, ochrany, kanceláře, apod.), stavební povolení a souhlas s výrobou okresního úřadu, plán získání zaměstnanců a jejich případného zaškolení, vyjádření velkoprodejen a dalších uvažovaných odběratelů o množství a podmínkách případného odběru produktu, propočet ekonomické efektivnosti tohoto záměru a podrobný propočet finanční situace žadatele a postupu splácení úvěru po dobu 5 let.

6.2.4. Posuzování ekonomické efektivnosti Podmínkou úvěryhodnosti klienta žádajícího o úvěr je kladný ekonomický výsledek (zisk) z realizace jeho podnikatelského záměru. (Kritéria nákladová – minima nákladů, minima měrných nákladů, apod. – jsme nuceni použít jen v případech projektů bez výnosů, např. obranných, zdravotních, kulturních, apod.) Kritériem ekonomického efektu záměru má proto být zisk, resp. kritériem optima více variant tohoto záměru má být maximální zisk (tj. za optimální pokládáme tu varianta, která vykazuje nejvyšší zisk). O více variantách zde hovoříme proto, že jen málo projektů podnikatelského záměru je realizovatelných pouze v jediné variantě s jedinou výší a dobou splatnosti úvěru. I když investoři (žadatelé o úvěr) mají tendenci zakládat své žádosti většinou na jediné variantě podnikatelského záměru, úvěroví pracovníci banky (a tím spíše jejich poradenských útvarů) by měli v zájmu svých klientů a současně i v zájmu banky vycházet z variantního zpracování záměru. Má-li být kritériem ekonomické efektivnosti maximum zisku, musíme specifikovat jeho definici. V literatuře i v praxi se setkáváme s velkým počtem různě formulovaných i nazývaných kritérií, avšak jejich analýza ukázala, že všechna jsou v podstatě odvozena od dvou základních druhů kritéria ekonomické efektivnosti investic, a to buď od kritéria aktualizovaného zisku nebo od kritéria vnitřní úrokové míry. Kritérium aktualizovaného zisku bývá uváděno též pod názvy diskontovaný zisk nebo současná hodnota zisku (angl.: present worth of profit, net present value, capital value; franc.: benéfice total actualisé). Toto kritérium se vyjadřuje podmínkou maximalizace aktualizovaného zisku, tj., že z posuzovaných variant je optimální ta, jejíž aktualizovaný zisk je za zvolenou dobu nejvyšší.

32

Kritériem optima (tj. podmínkou pro výběr optimální varianty) varianty je tedy vztah

Tp

ZTp =

!

Σ (PT – NT) r—T

= max

(7)

T=1 kde

ZTp

je aktualizovaný (diskontovaný) zisk z varianty za zvolenou dobu Tp [Kč], T - pořadové číslo let zvolené doby porovnání Tp , PT - příjmy z posuzované varianty v T-tém roce [Kč], NT - výdaje posuzované varianty (vč. splátek a úroků z úvěrů) [Kč], r - úročitel (diskontní činitel).

Totéž kritérium zapisují někteří autoři ve tvaru rozdělujícím náklady na provozní a na kapitálové (tj. splátky a úroky) nazývaným diskontovaný tok hotovosti (angl.: discounted cash flow)2

Tp

!

Σ (PT – NpT – NiT) r—T

ZTp =

= max

(8)

T=1 kde

NpT jsou provozní náklady posuzované varianty v T-tém roce [Kč], NiT - investiční náklady vynaložené v T-tém roce [Kč].

Druhý základní druh kritéria je kritérium vnitřní úrokové míry. I toto kritérium se uvádí pod řadou dalších názvů, jako např. kritérium vnitřní ziskové míry, vnitřní výnosnosti, diskontované výnosnosti nebo dokonce jen výnosnosti (angl.: internal rate of return, profitability rate; franc.: taux d¨interet interne, taux de la rentabilité interne). Dříve než uvedeme vlastní kritérium, definujme sám pojem takové míry. Vnitřní úroková míra je taková úroková míra, při níž by posuzovaná investice nebyla ani ztrátová ani zisková, tj. její příjmy by se rovnaly jejím výdajům. Její výši vypočteme tedy z rovnosti

Tp

ZTp =

Σ

(PT – NpT) ri—T – Nip = 0

(9)

T=1 2

Zde musíme čtenáře upozornit, že termínu „cash flow“ se používá v naší praxi často v různých významech. Kromě rozdílu diskontovaných příjmů a výdajů za celou dobu porovnání Tp, použitého ve vztahu (8), vyžadují finanční úřady jako přílohu ročního daňového přiznání tzv. tok hotovosti jako výkaz za daný jeden rok, zatímco banky konstruují cash flow úvěrovaného klienta po dobu splácení úvěru jako kontrolu průběhu jeho schopnosti splácet úvěr a podnět k úpravě splátkového kalendáře podle vývoje jeho hospodaření v jednotlivých letech splatnosti úvěru. 33

kde

ri je vnitřní úročitel (ri = 1 + pi), pi - vnitřní úroková míra Nip - přepočtené (diskontované) investiční náklady k začátku Tp.

Toto kritérium ekonomické efektivnosti posuzovaného záměru se vyjadřuje podmínkou, že investice je efektivní, jestliže její vnitřní úroková míra je větší než platná (tržní), tj. že

! ri > r

resp.

! pi > p

(10)

Při výběru z více variant se za optimální pokládá ta, která splňuje kritérium

! ri > max

! resp. pi > max

(11)

Obě uvedená základní kritéria mají své zastánce i kritiky a naopak. Protože nebyla prokázána zásadní nesprávnost ani jednoho z nich, záleží nakonec na subjektu rozhodování (v našem případě na bance žádané o úvěr), které z nich použije pro své úvahy. Varuji však před současným použitím obou uvedených kritérií, neboť jen v některých případech vedou ke shodným závěrům, obecně však vedou k různým výsledkům posuzování podnikatelského záměru, tj. vybírají odlišné varianty jako optimální ! * * * Velmi populárním a přitom nebezpečně zavádějícím ukazatelem je tzv. návratnost investice, kterou někteří pokládají za kritérium efektivnosti posuzovaných variant podnikatelských záměrů (zvláště oblíbená je v kruzích žurnalistů, politiků apod.), ačkoliv není kritériem, jak ukážeme v dalším. Návratnost (doba splacení, doba úhrady) investice (angl.: pay-out time, pay-back time, recovery period; franc.: temps de recuperation, temps de recouver) je definována jako doba, za níž se součet aktualizovaných příjmů z posuzovaného záměru rovná aktualizovanému součtu výdajů s ním spojených. Vypočte se tedy z podmínky

Ts Σ (PT – NpT) r—T – Nip = 0 T=1 kde

Ts

(12)

je hledaná doba splacení investice.

Je to tedy doba, po níž investorovi součet tržeb vyrovná součet jeho nákladů a zisk se rovná – jak ukazuje vztah (12) – nule. Vyhovuje tedy podnikatelské zásadě „ať nic nevydělám, jen když budu mít investovanou částku zase rychle zpátky“. Takto ustrašená filosofie podnikání

34

může mít reálný smysl pouze v případech investování do oboru s krátkodobou módní poptávkou (dámské kloboučky, Rubikova kostka) nebo do teritoria politicky a hospodářsky nejistého s rizikem změn podmínek podnikání, kdy podnikatel se smíří i s malým ziskem, jen aby nepřišel o své investice. Rychlá návratnost v klasických poměrech podnikání nemá smysl, neboť podnikatel má zájem o dosažení většího zisku než minimálního (nebo i nulového). Nebezpečí nesprávné interpretace tohoto ukazatele spočívá v tom, že nahrazuje požadavek maximálního ekonomického efektu požadavkem jakoby rychlosti určitého ekonomického stavu. Jakoby mírou efektivnosti nebyl co největší, ale co nejrychlejší, byť i malý (za dobu Ts dokonce nulový) efekt. Ještě větší nedostatky představuje snaha o použití Ts jako kritéria výběru optimální varianty podle zásady – čím kratší návratnost, tím lepší varianta-, (což vede k tzv. degenerovanému řešení), tedy

! Ts = min

(13)

Je evidentní, že optimální podle tohoto kritéria bude vždy nulová varianta záměru, pro níž se Ts rovná nule, tedy nepodnikat nic. Na základě provedených analýz úvěruschopnosti a úvěruhodnosti žadatele, posouzení jeho žádosti o úvěr, jednání s ním o nabízených zárukách, o způsobu splácení úvěru vypracují pracovníci banky návrh na poskytnutí úvěru, který předloží k posouzení úvěrovému výboru (komisi) banky. Pokud se banka rozhodne poskytnout žadateli úvěr, mohou žadatel a banka přistoupit k návrhu smlouvy o úvěru.

6.2.5. Úvěrová smlouva Podstatou smlouvy o úvěru je závazek banky, že na požádání klienta mu poskytne peněžní prostředky do určité výše, a závazek klienta vrátit poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit úroky. Smlouva o úvěru obvykle obsahuje tyto základní náležitosti :









určení smluvních stran s uvedením jejich sídel, identifikačních údajů, bankovních účtů, osob zastupujících smluvní strany a jejich služebního postavení ; výše úvěru a měna, v níž je úvěr poskytován – v této měně, pokud není dohodnuto jinak, jsou úvěr a úroky splatné ; lhůta, v níž může klient úvěr čerpat ; účel úvěru – je-li ve smlouvě uveden a klient by poskytnuté peněžní prostředky použil na jiný účel, je banka oprávněna odstoupit od smlouvy a požadovat, aby klient vrátil tuto částku i s úroky ; doba splatnosti a způsob splácení úvěru určuje konečný termín, do kterého musí být splacen celý úvěr i s úroky, a způsob umořování úvěru a placení úroků ; úrokové sazby, za něž je úvěr poskytován – obsahují kromě základní sazby též sankční sazby (penále) pro případy neplnění sjednaného způsobu splácení úvěru ; číslo účtu, na němž bude úvěr poskytnut ; způsob zajištění úvěru. 35

Kontrolní otázky 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7.

Jaké jsou druhy směnečných úvěrů ? Co má obsahovat žádost o úvěr ? Jak se má posoudit ekonomická efektivnost podnikatelského záměru ? V čem je rozdíl mezi dvěma základními kritérií ekonomické efektivnosti ? Co jsou diskontovaný tok hotovosti a „cash flow“ ? Co je „doba splacení investice“ ? Co je obsahem úvěrové smlouvy ?

7. Zajištění úvěrů Patří k němu všechna opatření bank k minimalizaci rizika nedostatečného splácení poskytnutých úvěrů. K nejdůležitějším způsobům zajištění úvěrů patří :






posouzení bonity klienta, limitování výše úvěru pro jednotlivé klienty, posouzení použití úvěru (podnikatelského záměru), diverzifikace rizika konsorciálními úvěry (s účastí více bank) – u velkých úvěrů, úvěrové záruky.

7.1. Druhy úvěrového zajištění Smyslem bankami požadovaného zajištění poskytovaných úvěrů je zamezit ztrátám v případě platební neschopnosti klienta. Zajištění (záruky) úvěru umožňují bankám uplatnit své nároky vůči dlužníkovi a dosáhnout uspokojení své úvěrové pohledávky. Úvěrové zajištění se nejčastěji rozlišuje podle dvou hledisek : 1. Podle povahy zajištění - na osobní a věcné (reálné), přičemž při



osobním zajištění ručí bance za její pohledávku vedle příjemce úvěru ještě další fyzická nebo právnická osoba, věcném zajištění dostává banka právo na smluvené majetkové hodnoty toho, kdo zajištění poskytuje.

2.

Podle svázanosti zajištění s danou pohledávkou na




akcesorické zajištění, které je nerozlučně spojeno s danou pohledávkou a automaticky zaniká se zánikem pohledávky, abstraktní zajištění, které je nezávislé na zajišťované pohledávce a nezaniká automaticky, zajišťovatel má jen právo na jeho vrácení.




36

7.2. Ručení Podstatou ručení je jednostranné písemné prohlášení ručitele pro banku, že uspokojí její určitou pohledávku (splatí bankou poskytnutý úvěr), neučiní-li tak dlužník. Podpis ručitele musí být úředně ověřen. Banka je kdykoliv povinna sdělit na požádání ručiteli aktuální výši pohledávky (jde o jeden z mála případů, kdy třetí osoba má právo na informace, které jsou předmětem bankovního tajemství). Ručit lze jak za celý závazek, tak i pouze za jeho část. Platnost ručitelského závazku může být omezena i časově. Ručitel, který splnil závazek za dlužníka, se tím dostává automaticky do postavení věřitele vůči dlužníkovi (zákonná cese). Pokud banka postoupí pohledávku zajištěnou ručením, přecházejí práva vyplývající z ručení na nového věřitele pohledávky. V bankovní praxi se používají i ručení s účastí více ručitelů, a to : •

Spoluručení, kdy se za závazek solidárně zaručilo více ručitelů, přičemž každý z nich ručí za celý závazek a věřitel je oprávněn požadovat uhrazení své pohledávky od kteréhokoliv z ručitelů. Každý z ručitelů má vůči ostatním ručitelům postavení spoludlužníka, což znamená, že na každého z nich připadá alikvotní část nároku uplatněného věřitelem.

•

Částečné ručení, při němž více ručitelů ručí vedle sebe, avšak každý pouze za určitou smluvně vymezenou část závazku.

•

Následné ručení znamená, že kromě hlavního ručitele existuje ještě další – následný ručitel, od něhož bude banka požadovat úhradu své pohledávky, pokud toho nedosáhla u dlužníka a poté ani u hlavního ručitele.

•

Zpětné ručení je založeno na tom, že hlavnímu ručiteli současně ručí zpětný ručitel za dlužníka.

Zajištění úvěru formou ručení banky přijímají spíše výjimečně – pro případy krátkodobých a malých úvěrů.

7.2.1. Bankovní záruka Přijatá bankovní záruka vystavena jinou bankou je zvláštní forma ručení, a to velice kvalitního, neboť představuje vysoce likvidní zajištění. V tuzemských úvěrových vztazích však nemá větší uplatnění, neboť když už banka přebírá úvěrové riziko, nechce přijít o úrokový výnos a poskytne úvěr sama.

7.2.2. Depotní směnka O funkci směnek a jejich druzích jsme pojednali již ve stati 5.3. V tomto případě neplní funkci platebního nýbrž zajišťovacího instrumentu. Tyto směnky obvykle nebývají uváděny do oběhu, ale zůstávají deponovány u banky. Po splacení úvěru banka vrátí směnku klientovi.

37

7.2.3. Další formy osobního zajištění Převzetí dluhu znamená dohodu třetí osoby s dlužníkem, že přejímá jeho dluh, pokud k tomu dá banka souhlas. Přistoupení k závazku spočívá v tom, že třetí osoba se dohodne s bankou bez souhlasu dlužníka, že splní za dlužníka jeho závazek. Smluvní pokuta je spíše než zajištění prostředek k donucení dlužníka splnit svůj závazek. Musí být sjednána písemně s uvedením výše pokuty nebo způsobu jejího určení. Dohoda o srážkách ze mzdy bývá jako zajišťovací nástroj využívána zejména u spotřebních úvěrů. Tato písemná dohoda mezi bankou a dlužníkem musí obsahovat i označení plátce mzdy ( nebo i ustanovení o tom, že se bude vztahovat i na případné příští plátce mzdy) a výši srážek.

7.3. Zástavní právo Zástavní právo slouží k zajištění pohledávek tím, že nesplní-li dlužník své závazky, vyplývající z úvěrové smlouvy, může zástavní věřitel (v našem případě banka) uspokojit své pohledávky zpeněžením zástavy. Jde o nejspolehlivější zajišťovací prostředek, zvláště, pokud je zástavou nemovitost. V takovém případě pak jde o hypotekární zástavní právo – hypotéku. Zástavce (osoba, která poskytla zástavu), může, ale nemusí být totožná s dlužníkem. Zástavou může být movitost, cenné papíry, nemovitost nebo pohledávka. Pro zástavní právo je typické, že se váže k věci, není omezeno pouze na osobu zástavce, nýbrž přechází na každého případného nabyvatele zástavy, jestliže o zástavním závazku věděl nebo vědět musel. Pro vznik zástavního práva u věcí movitých je nutné odevzdání zastavených věcí bance nebo – pokud se na tom banka a zástavce dohodnou – uschování věci u třetí osoby nebo vyznačením zástavního práva v listině, která je nezbytná k nakládání se zástavou (např. v technickém průkazu zastaveného auta). Pro banky nebývají movité věci jako zástavy příliš vítané, přijatelnější někdy mohou být šperky, cenné starožitnosti, umělecká díla a za nejvýhodnější pokládají drahé kovy a drahokamy, Zástavy nemovitostí (pozemků, budov nebo bytů) patří k nejrozšířenějším zajišťovacím instrumentům pro všechny druhy bankovních úvěrů. Jako jediné možné zajištění bývá u hypotečních úvěrů. Pro vznik zástavního práva je u nemovitostí nutný jeho vklad do katastru nemovitostí, čímž banka jednak prověřuje, zda daná nemovitost není zatížena jiným zástavním právem, anebo zda na ní neváznou jiná věcná břemena, která by mohla omezit nebo znemožnit realizaci zástavy. Vkladem do katastru nemovitostí se současně má zabránit zástavci vícenásobné použití téže nemovitosti jako zástavy. Často užívanou zástavou při jištění bankovních úvěrů jsou cenné papíry (zejména akcie, dluhopisy,směnky). Její výhodou jsou nízké náklady spojené s jejím použitím, snadná převoditelnost, vysoká likvidita a její hodnota je lehce ocenitelná na základě bankovních kurzů. Její nevýhodou je nebezpečí v podobě možného propadu kurzu. Není-li pohledávka zajištěná zástavou cenných papírů řádně splněna, může banka prodat cenný papír, je však povinna o tom předem informovat zástavce. 38

Zastavit lze i pohledávku za předpokladu, že jejím plněním je věc, právo nebo jiná majetková hodnota.

7.4. Postoupení pohledávek Postoupení (cese) pohledávky znamená její převedení na nového věřitele. Při postoupení pohledávky k zajištění úvěru poskytnutého bankou klientovi existují dál nezávisle na sobě pohledávka banky vůči klientovi za poskytnutý úvěr a pohledávka klienta vůči jeho dlužníkovi, To znamená, že postoupení pohledávky neznamená automaticky i splácení úvěru. Ke splácení úvěru z inkasované pohledávky přistupuje banka až v případě, kdy klient řádně nesplácí úvěr. K postoupení pohledávky není zapotřebí souhlas dlužníka, pokud by však banka chtěla uplatnit postoupenou pohledávku u dlužníka musí být cese dlužníkovi oznámena postupitelem (tím, kdo postupuje pohledávku) nebo prokázána postupníkem (tím, komu je pohledávka postoupena). Cese se dělí na : tichou cesi, při níž třetí osoba (dlužník postupitele) není o cesi informován, neboť by to mohlo mít negativní vliv na pověst postupitele u jeho dlužníků – obchodních partnerů, pro banku je to ovšem riskantnější, veřejnou cesi, při níž je dlužník o cesi informován.

Podle způsobu postoupení pohledávek se cese dělí na : individuální cesi, při níž dochází k postoupení pouze jedné pohledávky na vysokou částku nebo s dlouhou dobou splatnosti, krycí cesi, která představuje postoupení více pohledávek, jejichž splatnost je zpravidla kratší, než splatnost úvěru, který zajišťují, a které klient postupuje bance průběžně tak, aby se jejich aktuální stav udržoval na sjednané úrovni; banky zpravidla požadují, aby výše postoupených pohledávek převyšovala výši poskytnutého úvěru (v závislosti na kvalitě pohledávek obvykle o 30 až 50 %); globální (generální) cesi, při níž klient postupuje bance všechny své současné i budoucí pohledávky vůči přesně vymezenému okruhu partnerů.

Kontrolní otázky 1. 2. 3. 4.

Jaké jsou nástroje zajištění úvěrů ? Jaký je rozdíl mezi věcným a osobním zajištěním ? Jaké jsou druhy cesí ? Je potřebný k postoupení pohledávky souhlas dlužníka ? 39

8. Finančně úvěrové obchody Kromě úvěrů popisovaných v kapitole 6. nabízejí banky (případně prostřednictvím svých dceřiných společností) i další tzv. finančně úvěrové (resp. podle [6] alternativní) produkty. V této kapitole popíšeme leasing, faktoring, forfaiting, projektové financování a rizikový kapitál.

8.1. Leasing Leasing je pronájem investičního zařízení a jiných předmětů pronajímatelskou společností uživateli za nájemné placené splátkami po sjednanou dobu. Pronajímateli jsou především leasingové společnosti, v menší míře též výrobci nebo obchodníci. Banky se leasingových obchodů zúčastňují tím, že zakládají finanční leasingové společnosti jako své dceřiné společnosti, případně se kapitálově podílejí na jiných leasingových společnostech. Podle druhu pronajímaného předmětu se leasing dělí na leasing movitých věcí a leasing nemovitostí, přičemž podílem převažuje (cca 90 %) leasing movitých věcí. Leasing nemovitostí má malý význam, neboť jako konkurence působí na trhu další instituce – stavební a realitní společnosti, fondy apod. Podle povahy leasingu rozlišujeme leasing finanční a leasing operační. Mají velmi odlišný charakter, zatímco druhý představuje skutečně dočasný pronájem předmětu, první je spíše obdobou splátkového obchodu. Finanční leasing je pronájmem na stanovenou dobu s převodem vlastnických práv na nájemce při ukončení pronájmu. V průběhu pronájmu hradí nájemce pronajímateli formou dohodnutých splátek pořizovací náklady na kapitál, úrok, administrativní náklady, zprostředkovatelskou provizi a zisk pronajimatele. Pronajimatel přenáší na nájemce většinu nákladů a rizik (údržba, opravy, pojištění apod.). Předmětem finančního leasingu jsou předměty movité (nejvíce dopravní prostředky, dále stroje, výpočetní technika, zařízení objektů), méně movité (pozemky, budovy). Při finančním leasingu jde převážně o střednědobý nebo dlouhodobý pronájem a doba pronájmu bývá větší části ekonomické životnosti (doby amortizace) předmětu pronájmu. Některé z finančních leasingových společností jsou zakládány bankami jako dceřiné společnosti, jiné jsou založeny výrobci (např. Škoda leasing), na jejichž kapitálu se podílejí rovněž banky, zejména poskytují těmto společnostem úvěr. Operační leasing (též operativní leasing nebo leasing výrobce) je pronájem na stanovenou dobu, po jejímž skončení nájemce vrátí předmět pronájmu pronajímateli.

40

Pronajímatel zůstává vlastníkem předmětu pronájmu po celou dobu platnosti leasingové smlouvy, vede jej ve svém účetnictví, provádí odpisy a vykazuje v účetní rozvaze. Zajišťuje údržbu, opravy, servis a pojištění, nese rizika, je odpovědný za závady předmětu pronájmu. V případě, že závadu neodstraní, nájemce není povinen splátky. V průběhu pronájmu hradí nájemce v nájemném navíc k nákladům uvedeným výše u finančního leasingu také náklady na tyto činnosti a rizikovou přirážku. Předmětem operačního leasingu bývá technika, která rychle zastarává (např. výpočetní a kancelářská technika, dopravní prostředky), nebo zařízení potřebné na kratší dobu (typickým předmětem jsou stavební mechanizmy). Při operačním leasingu jde převážně o krátkodobý až střednědobý pronájem a doba pronájmu tvoří jen zlomek ekonomické životnosti předmětu pronájmu (někdy jen několik měsíců nebo i týdnů). Operační leasing realizují nejčastěji výrobci, resp. společnosti spojené s nimi. Pro výrobce znamená operační leasing možnost zvýšení odbytu své produkce a je pro ně jednodušší zajistit vyžadovaný servis předmětu pronájmu. Při leasingu se odděluje užívání předmětu pronájmu od jeho vlastnictví. Ve většině případů je pronajímatel vlastníkem předmětu pronájmu po celou dobu trvání pronájmu.

8.2. Faktoring Faktoring je odkup krátkodobých pohledávek, které vznikají dodavateli při poskytování nezajištěného dodavatelského úvěru jeho odběratelům. Provozovatelem faktoringu je faktor.Banky provozují faktoring
buď přímo samy jako jeden ze svých obchodů,
nebo se podílejí svým kapitálem na faktoringových společnostech, často jejich dceřiných společnostech, které financují úvěrem. Pohledávky, které jsou předmětem odkupu, musí splňovat zejména tyto podmínky :
doba splatnosti pohledávek nemá být delší než půl roku,
pohledávka vznikla na základě dodavatelského nezajištěného úvěru,
nesmí s ní být spojena práva třetích osob,
musí být možné postoupit pohledávku. Navíc musí obvykle platit podmínky :
minimální obrat pohledávek (cca 15 mil. Kč),
pohledávky jsou za větším počtem odběratelů,
objem pohledávek za jedním odběratelem je omezen (cca 20 %). Odkup pohledávek provádí faktor častěji bez možnosti zpětného postihu dodavatele při platební neschopnosti dlužníka nebo s možností zpětného postihu dodavatele (riziko nezaplacení zůstává na dodavateli). Hlavní výhody faktoringu pro dodavatele :


u bezregresivního faktoringu umožňuje poskytování nezajištěného dodavatelského úvěru, což zvyšuje jeho konkurenceschopnost, 41






neváže své prostředky v pohledávkách, což zvyšuje jeho likviditu, nenese riziko z nezaplacení pohledávek, ze změn kurzů a úrokových sazeb, zbavuje ho to nákladů souvisejících s vymáháním pohledávek, úroků z prodlení a s prověřováním bonity svých odběratelů.

8.3. Forfaiting S rozvojem mezinárodního obchodu se zvyšují požadavky na financování větších vývozních zakázek s delšími platebními lhůtami, které odběratelé ve stále větší míře požadují a na něž dodavatelé (výrobci) nemají dostatečné prostředky. Proto se rozšířil forfaiting jako speciální forma financování především zahraničního obchodu při dodávkách investičních celků, které jsou dodávány na víceletý úvěr. Forfaiting je odkup tuzemskou či zahraniční bankou (forfaitérem) středně a dlouhodobých pohledávek vzniklých při vývozu (dovozu) na úvěr, přičemž forfaitér nemůže uplatňovat regres vůči dodavateli v případě neplacení odběratelem. Forfaitingové obchody provádějí převážně větší banky nebo i konsorcia bank. Pohledávky, které jsou předmětem odkupu, musí splňovat především tyto podmínky :





musí jít o pohledávky zajištěné, buď o směnky avalované bankou , v menší míře o akreditivy s odloženou splatností nebo bankovní záruky, přičemž vždy jde o tzv. abstraktní instrumenty (nevázané na kvalitativní a kvantitativní plnění dodávky), splatnost pohledávek nebývá méně než 90 dní a více než 8 let, výše pohledávek by měla činit alespoň 150 tis. USD, pohledávky by měly být ve volně směnitelných měnách.

. Forfaiting představuje tyto výhody pro vývozce :





urychlení inkasa, neboť vývozce může vyvážet na úvěr, ale pohledávku dostane proplacenu v diskontované výši ihned, nemusí použít na krytí pohledávek klasický úvěr, zbavuje se rizika platební nevůle zahraničního obchodního partnera a rizik měnových, kurzových, úrokových aj., které přecházejí na forfaitéra, zbavuje se nákladů na evidenci, inkaso a vymáhání pohledávek.

8.4. Projektové financování Je povětšině využíváno jako konsorciální úvěrové financování velkého projektu kapitálově vysoce náročného, jehož financování není v silách jednoho investora a jehož rizika je žádoucí rozdělit na více účastníků. Projektové financování je úvěrové financování ekonomické jednotky-realizující projekt, přičemž zdrojem splácení poskytnutého úvěru jsou její budoucí zisky z realizovaného projektu. Úvěr je zajištěn zpravidla pouze daným projektem.

42

Základní odlišností projektového financování od klasického úvěrování je tedy to, že banka nemá žádné možnosti postihu příjemců úvěru. Aby bylo co nejvíce sníženo riziko neúspěšnosti podnikatelského záměru, je velmi důležité důkladné posouzení předpokládaného ekonomického efektu projektu a smluvní zajištění odběratelů co do závazných množství a cen odebírané produkce a dodavatelů jak investiční části projektu tak i surovin a materiálů potřebných k provozu projektu.

8.5. Rizikový kapitál Rizikový kapitál (venture capital) je finanční technika umožňující financování rizikových, ale potenciálně velmi ziskových projektů nebo firem. Toto financování probíhá tak, že fond rizikového kapitálu na omezenou dobu investuje bez majetkových záruk zpravidla do mladých firem s vysokým potenciálem rozvoje s cílem podílet se na ekonomickém úspěchu financovaných firem. Po zabezpečení rozvoje firmy se rizikový kapitál snaží firmu se ziskem opustit. I když fondy rizikového kapitálu postupují při výběru vhodných projektů důkladně, je s těmito operacemi spojeno vysoké riziko. Fondy snižují toto riziko diverzifikací své účasti v řadě firem. Zisk z úspěšných firem by měl pokrýt více než by činili ztráty v neúspěšných firmách. Uvádí se, že z každých deseti financovaných projektů obvykle dva končí zcela s nezdarem, šest je průměrných, ale dva jsou vynikající a pokryjí nejen ztráty z neúspěšných projektů, nýbrž navíc zabezpečí celkový zisk fondu.

Kontrolní otázky 1. 2. 3. 4.

Co je leasing a jeho formy ? Jaký je rozdíl mezi faktoringem a forfaitingem ? Co je důležitou podmínkou projektového financování ? Co odlišuje od financování bankovním úvěrem – projektové financování, financování rizikovým kapitálem ?

9. Obchodování s cennými papíry K obchodům s cennými papíry patří zejména • operace spojené s primární emisí cenných papírů, • nákupy a prodeje cenných papírů na sekundárním trhu, • úschova cenných papírů, • správa cenných papírů, • uložení cenných papírů, • obhospodařování cenných papírů.

9.1. Druhy obchodů s cennými papíry Podstatou emisních obchodů je zprostředkování prvotního vydání (emise) cenných papírů pro klienta (emitenta). Tyto obchody zahrnují kromě samotných emisí cenných papírů většinu 43

činností spojených s emisí (ekonomické a marketingové analýzy záměru, obstarání povolení emise, tisk, reklamu, prodej a příp. i odkup cenných papírů). Banky emitují a prodávají cenné papíry všech druhů a různých klientů, např. státní dluhopisy a pokladniční poukázky, komunální dluhopisy, akcie a dluhopisy obchodních společností. V současné době většina nefinančních investorů neprovádí nákupy a prodeje cenných papírů na finančních trzích přímo, ale využívá k jejich realizaci zprostředkovatele. Tuto roli plní nejčastěji banky především na veřejných trzích (burze cenných papírů nebo na obdobně organizovaném trhu s cennými papíry) buď jako vlastní investoři nebo pro své klienty. Banky jsou vedle investičních společností a profesionálních makléřských firem v zemích s rozvinutou tržní ekonomikou hlavními akcionáři burzy a působí přitom také jako burzovní makléři. Úschova cenných papírů se realizuje v bankách na přání klienta tím, že banka uschová jeho cenné papíry budˇ odděleně od ostatních cenných papírů (samostatná úschova) a na výzvu klienta je povinna vrátit tytéž cenné papíry, které jí byly svěřeny do úschovy, nebo společně se zastupitelnými cennými papíry (hromadná úschova) jiných klientů a na výzvu klienta mu vydá zastupitelný cenný papír (nikoliv fyzicky totožný). Podstatou správy cenných papírů je to, že banka činí po dobu trvání správy všechny úkony nutné k výkonu a zachování práv spojených se spravovaným cenným papírem – např. inkasuje úroky a případnou jistinu z dluhových či výnosy z majetkových cenných papírů. Na výzvu klienta je povinna vrátit tytéž cenné papíry, které jí byly svěřeny do správy. Uložení cenných papírů se odlišuje od úschovy tím, že od klienta přijaté cenné papíry banka vede a obhospodařuje hromadně ve svém portfoliu cenných papírů stejného druhu. Klient nemá právo požadovat při vrácení tentýž cenný papír, který svěřil bance do úschovy. Tím se snižují náklady banky a také poplatek za uložení je řádově nižší než za úschovu. Při obhospodařování cenných papírů se banka zavazuje obhospodařovat majetek klienta (cenné papíry nebo peníze určené na koupi cenných papírů) na základě volného ujednání v rámci smlouvy – např. obstarávat koupě, prodeje cenných papírů, jejich úschovu i správu aj.

9.2. Druhy cenných papírů Cenný papír vyjadřuje právní závazek jeho emitenta plnit povinnosti, k nimž se zavázal, a právní nárok jeho majitele vůči emitentovi na jejich plnění. Zákon o cenných papírech [7] uvádí tyto druhy cenných papírů :










akcie zatímní listy podílové listy kupony investiční kupony dluhopisy včetně vkladových listů a vkladových certifikátů směnky šeky cestovní šeky 44






náložné listy včetně konosamentů skladištní listy jiné listiny, které jsou za cenné papíry prohlášeny zvláštními zákony

9.2.1. Akcie Akcie jsou obchodovatelné cenné papíry, které dokládají vlastnictví podílu na kapitálu akciové společnosti. Majitel akcie má tato práva :




právo podílet se na řízení akciové společnosti účastí na valné hromadě akcionářů, právo na dostupnost informací, práva majetková, tj. : - právo podílu na vytvořeném zisku (dividenda), - právo upsat nově emitované akcie společnosti, - právo podílet se na likvidačním zůstatku při zániku společnosti.

Majitel akcie nemá právo požadovat vrácení podílu od akciové společnosti. Může ji zpeněžit jen jejím prodejem na sekundárním trhu. Akcie lze členit podle různých kritérií. Časté členění je :
podle technického provedení : - akcie listinné, - akcie nematerializované ( v zaknihované podobě);
podle převoditelnosti : - akcie na doručitele (má nejvyšší převoditelnost), - akcie na jméno (např. zaměstnanecké), - akcie na řad (je na jméno, ale lze ji převést indosamentem);
podle práva akcionáře : - akcie kmenová (dividenda je pohyblivá, kurz je pohyblivý), - akcie přednostní (s pevným výnosem).

Investování do akcií vyžaduje speciální ekonomické znalosti a dostatek potřebných informací o ekonomické situaci sledované akciové společnosti. Důležitá je taktéž volba okamžiku, kdy prodat nebo koupit danou akcii. Tomu slouží různé akciové analýzy, zaměřené na činitele ovlivňující pohyb tržní hodnoty akcie. Dividendový výnos akcie je poměr vyplacené dividendy ke kurzu akcie. Poměr kurzu k zisku (P/E) (price/earning ratio) vyjadřuje část tržní ceny akcie připadající na jednotku zisku dané společnosti. Je jedním z nejpoužívanějších ukazatelů při posuzování akcií, je často uváděn ve zprávách z kapitálových trhů jako informace pro širokou veřejnost. Výplatní kvóta (pay-out ratio) je poměr dividendy k vlastnímu kapitálu. Vyjadřuje, jaká část zisku se vyplatí jako dividenda. 45

9.2.2. Dluhopis (obligace) Emisí dluhopisů si emitent opatřuje finanční zdroje a investoři je využívají k uložení svého dočasně volného kapitálu s jistým výnosem. Nemohou však žádat o jejich výplatu před stanoveným datem, mohou je však prodat. Dluhopis je cenný papír vyjadřující povinnost emitenta vyplatit dlužnou částku v nominální výši a výnosy z dluhopisu k určitým datům. Často používaná dělení dluhopisů jsou :


podle dlužníka : - průmyslové dluhopisy – vydávají je obchodní společnosti a financují jimi investiční případně i další své potřeby; - bankovní dluhopisy – emitují je peněžní ústavy s cílem opatřit si dlouhodobé a stabilizované zdroje k poskytování úvěrů; - státní a veřejné dluhopisy – vydává je vláda, města a obce k získání zdrojů ke krytí rozpočtových deficitů, financování větších investičních akcí, na rozvoj a opravy infrastruktury;




podle výnosu : - pevně úročené dluhopisy – emitent vyplácí majiteli dluhopisu úrok vyjádřený pevným procentem z nominální hodnoty dluhopisu ve stanovených termínech po celou dobu platnosti dluhopisu; - variabilně úročené dluhopisy – úrok je buď proměnlivý v závislosti na určitém ekonomickém ukazateli (diskontní nebo tržní úroková sazba, míra inflace atp) nebo je dvousložkový, přičemž jedna složka je opět proměnlivá, zatímco druhou tvoří fixní procento; - neúročené dluhopisy (diskontované) – z nichž emitent nevyplácí úrok, prodává je však za nižší cenu než je nominální hodnota (tzv. pod pari).

Ukazatel nejčastěji používaný k hodnocení dluhopisů je současná hodnota dluhopisu, která se vyjadřuje součtem ročních úrokových výnosů a jmenovité hodnoty dluhopisu dle vztahu

Tn

HTn = Σ ÚT r—T + Hjm r— Tn T=1 kde

HTn T n

(14)

je diskontovaný součet ročních úrokových výnosů za n let [Kč], jsou pořadová čísla let období splatnosti dluhopisu, počet těchto let,

46

ÚT

úrokový výnos (tzv. kuponová platba) v T-tém roce [Kč], r tržní úročitel (r = 1+p), Hjm jmenovitá hodnota dluhopisu [Kč].

Vedle přijímání vkladů patří k rozšířeným formám bankovních produktů i emise bankovních dluhových cenných papírů. Jde především o bankovní dluhopisy a o depozitní směnky. Zvláštním případem bankovních dluhopisů jsou hypoteční zástavní listy, které mohou emitovat pouze banky se speciální licencí. Hypoteční zástavní listy jsou dluhopisy, u nichž je nárok na proplacení jmenovité hodnoty a výnosu dluhopisu zajištěn zástavním právem na nemovitostech, tj. hypotékou. Jejich odlišnost od ostatních bankovních dluhopisů tkví v tom, že zdroje získané jejich emisí smí banka použít výhradně k poskytování stavebních půjček (hypotečních úvěrů). Hypoteční zástavní listy jsou zajištěny dvojitě. Jednak (stejně jako u všech dluhopisů) ručí emitent za ně svým jměním, jednak jsou jištěny zastavenými nemovitostmi hypotečních dlužníků. Tyto dluhopisy bývají vzhledem k jejich dobrému zajištění úročeny níže než ostatní dluhopisy. Jejich majitel nemůže požadovat jejich splacení před lhůtou splacení, ale může je prodat. Jmenovitá hodnota hypotečních zástavních listů bývá cca 60 % ceny zastavené nemovitosti, zákon [8] připouští maximálně 70 %. Zástavní právo k nemovitostem, které zajišťuje proplacení jmenovité hodnoty dluhopisu, vzniká vkladem do katastru nemovitostí. Depozitní směnka je vlastní směnka banky, kterou banka vystaví ve prospěch klienta a zavazuje se vyplatit majiteli směnky v době její splatnosti směnečnou částku.

9.2.3. Směnka Směnka má uplatnění jako cenný papír v rámci jak platebních, tak depozitních, tak i úvěrových produktů. V současném bankovnictví její role poněkud klesá, z řady obchodů byla vytlačena, nicméně její využití zůstává ještě poměrně široké. Směnka je však instrumentem s řadou vlastností, jejichž opomenutí může mít značné dopady jak na dlužníky, tak i věřitele. Směnka je písemný dlužnický závazek splňující zákonem předepsané náležitosti, v němž je určitá osoba zavázána majiteli směnky zaplatit ve stanovenou dobu směnečnou částku. Základní charakteristiky směnky : • • •

směnka je neúročeným cenným papírem dluhovým, protože jejím předmětem je zaplacení směnečné částky dlužníkem, směnečný závazek je vtělen do směnky, uplatnění nároku ze směnky se nemůže realizovat bez ní, směnečný závazek je abstraktní, tj.plnění ze směnky může dlužník vázat pouze na zákonem předepsané náležitosti a na žádné jiné podmínky (i kdyby byly na směnce napsány), 47

•

směnka je cenným papírem na řad, tj. práva z ní lze převádět indosamentem (rubopisem) na další osoby. Nejčastější dělení směnek je na směnky vlastní a cizí, další užívané dělení je ještě na směnky finanční a obchodní. Ve vlastní směnce (také solosměnce) se zavazuje výstavce zaplatit směnečnou částku ve stanovenou dobu a na stanoveném místě ve prospěch určité osoby (remitenta). Hlavním směnečným dlužníkem je výstavce.3 Příklad vlastní směnky je na obr. 6. Obr.6 – Vzor vlastní směnky

Měna

_Praha 26. března 2007

_

Kč

Částka

==300.000,-

Místo a datum vystavení směnky(měsíc slovy)

_26.dubna 2007

Za tuto směnku zaplatíme

_

Údaj splatnosti (měsíc slovy)

komu Zora

s.r.o. Lopatecká 1,Praha 3 _ Třistatisíckorunčeských=============================== Částka slovy

Desta realitní a.s. Písečná 1, Praha 6 Jiří Vorel Jan Vítek

Splatno v (místo placení) u (domicil)

Praha 6, Akobanka a.s., Uralská 7

jméno,adresa a podpis výstavce

V cizí směnce (také tratě) výstavce (trasant) přikazuje dlužníkovi (směnečníkovi, trasátovi) zaplatit ve směnce uvedenou částku třetí osobě (remitentovi). Dlužník se stane směnečně zavázaným – akceptantem (příjemcem) až akceptací (přijetím) směnky, což uděluje svým podpisem na směnce. Cizí směnky jsou v praxi převládajícím druhem směnek. Jejich hlavní výhodou oproti vlastní směnce je to, že remitentovi jsou zavázány dvě osoby – výstavce a akceptant. Příklad cizí směnky je na obr.7. Obr.7 – Vzor cizí směnky

Měna

_Praha 26. března 2007

_

Kč

Částka

==300.000,-

Místo a datum vystavení směnky(měsíc slovy)

_26.dubna 2007

Za tuto směnku zaplaťte

_

Údaj splatnosti (měsíc slovy)

komu Zora

s.r.o. Lopatecká 1,Praha 3 _ Třistatisíckorunčeských=============================== Částka slovy Směnečník: Supra a.s. Přesná adresa:Praha 7,

_ Jílová 3

Splatno v (místo placení u (domicil)

Praha 6, Ekobanka a.s., Uralská 7

_ Sindat realitní a.s. Písečná 1, Praha 6 Jiří Vorel Jan Vítek jméno,adresa a podpis výstavce

3

Osoby zavázané ze směnek se dělí na - hlavní směnečné dlužníky, kterými jsou výstavce vlastní směnky, akceptant a jejich rukojmí, - vedlejší směnečné dlužníky, kterými jsou výstavce cizí směnky, indosanti a jejich rukojmí. 48

Zákony předepisují pro vlastní směnku sedm a pro cizí osm náležitostí : 1. Označení v textu slovem „směnka“ v jazyce v němž je směnka napsána. 2. Příkaz zaplatit určitou částku bez vázání na jakoukoliv podmínku, přičemž platí částka uvedená slovy. 3. U cizí směnky jméno směnečníka. 4. Údaj splatnosti směnky – možné jsou čtyři způsoby :
na viděnou (vistasměnka) – při předložení směnečníkovi,
na určitou dobu po viděné (lhůtní vistasměnka),
na určitou dobu po vystavení (datosměnka),
na určitý den. 5. Místo, kde má být placeno (domicil). 6. Jméno toho, komu má být placeno – směnečného věřitele. 7. Datum a místo vystavení směnky. 8. Vlastnoruční podpis výstavce. Akcept (přijetí) cizí směnky vyjadřuje směnečník připojením akceptační doložky na směnce slovem „přijato“ a vlastnoručním podpisem. V případech, kdy směnka není v době splatnosti řádně zaplacena, může majitel směnky uplatnit postih proti vedlejším směnečným dlužníkům (výstavci cizí směnky a indosantům a jejich rukojmím u obou druhů směnek), tj. žádat na kterémkoliv z nich nebo na všech dohromady zaplacení včetně úroků a výloh. Aby tak mohl učinit, musí splnit dvě podmínky : 1. směnku předložil směnečnému dlužníku v prezentační lhůtě4 a jím nebyla zaplacena; 2. učinil v řádné lhůtě protest, tj. zajistil sepsání úřední osobou (notářem, soudcem nebo obecním úřadem) listiny konstatující, že směnka nebyla v den splatnosti zaplacena. Protest musí být učiněn v protestační lhůtě, která je v zásadě shodná s prezentační lhůtou. Nedodržení této lhůty má za následek ztrátu postihových nároků vůči vedlejším dlužníkům. K zachování práv vůči hlavním dlužníkům (u cizí směnky je to směnečný dlužník a jeho avalisté) není třeba protestu, neboť vůči nim se může majitel směnky domáhat svých práv u soudu během tří let ode dne splatnosti směnky. Směnečný závazek kterékoliv směnečně zavázané osoby může být zajištěn další osobou – směnečným rukojmím (avalistou).Takové zajištění vzniká pouze písemnou avalovou doložkou na směnce obvykle ve znění „jako rukojmí“ nebo „per aval“, dále ještě označením směnečného dlužníka, za kterého se rukojmí zavazuje, a vlastnoručním podpisem rukojmího.

9.2.4. Podílový list Podílové listy emitují investiční společnosti a jejich prodejem vytváří podílové fondy. Podílové fondy vznikají tedy tak, že velký počet malých investorů vloží své volné finanční 4

Jde-li o domicilovanou směnku – v den splatnosti nebo v následujících dvou pracovních dnech, jde-li o směnku „na viděnou“- do roka od data vystavení nebo ve lhůtě stanovené výstavcem. 49

prostředky do určitého fondu a svěří je do správy profesionálnímu správci, který je investuje do určitého druhu cenných papírů podle předem vyhlášené investiční strategie. Do podílového fondu může investovat neomezený počet subjektů. Každý subjekt obdrží při investování do fondu podílový list, který může mít listinnou nebo zaknihovanou podobu a který označuje, jakou částí se podílí majitel listu (tzv. podílník) na investicích fondu a na výnosech z nich. Podílový fond může být uzavřený nebo otevřený. U uzavřeného podílového fondu musí správce fondu zajistit obchodovatelnost jeho podílových listů na sekundárním trhu, právo na výplatu svého podílu má však podílník až po uplynutí doby, na níž byl fond založený. U otevřeného podílového fondu může podílník kdykoliv podílové listy vrátit za aktuální hodnotu podílu. Pro tuto výhodu směřuje většina investic právě do otevřených fondů. Otevřené podílové fondy lze členit na několik skupin, podle toho, kam majetek fondu investují. Na tom pak závisí naděje na vysoký nebo nízký výnos s vysokým nebo nízkým rizikem. Platí, že čím vyšší je potenciální výnos, tím vyšší je riziko. Vkladové listy do různých typů fondů investoři obvykle porovnávají co do výnosu s jejich přirozenou alternativou – bankovními vklady. Je však třeba upozornit, že na rozdíl od bankovních vkladů se na vkladové listy nevztahuje zákonné pojištění vkladů. Na druhou stranu, na rozdíl od bankovních vkladů, z výnosů vkladových listů neplatí jejich majitelé daň z příjmů – pokud vlastní vkladové listy déle než 6 měsíců. Fondy peněžního trhu investují do zaručených krátkodobých finančních nástrojů na peněžním trhu (pokladničních poukázek, státních dluhopisů apod.) Tyto fondy představují minimální riziko, tomu však odpovídají i nižší výnosy než u jiných typů fondů. Obvykle dosahují o málo vyšší výnosnost než krátkodobé termínované vklady v bankách. Vyhovují pro investiční horizont do jednoho roku. Dluhopisové fondy investují hlavně do dluhopisů, menší část majetku i do bezpečnějších akcií. Zpravidla přinášejí investoru vyšší výnos než fondy peněžního trhu, jsou však o něco rizikovější. Představují výhodnou alternativu k dlouhodobým termínovaným vkladům v bankách. Doporučují se pro investiční horizont 2 až 5 let. Pro oba uvedené typy fondů však platí jedna nevýhoda oproti bankovním vkladům – nevztahuje se na ně zákonné pojištění vkladů. Akciové fondy investují minimálně dvě třetiny svého majetku do akcií. Ze všech fondů jsou nejrizikovější, mají však potenciál nejvyššího růstu (avšak také poklesu). Obvykle přinášejí vyšší výnos z dlouhodobějšího hlediska, proto jsou vhodnou investicí pro investory s investičním horizontem delším než 5 let. Akciové fondy mohou být zaměřené na jeden nebo více oborů ekonomiky. Jsou fondy, které investují výhradně do akcií technologických firem – v takovém případě se nazývají technologickými akciovými fondy. Podobně se hovoří i o akciových fondech farmaceutických, telekomunikačních, biotechnologických, informačních apod. Opakem takových jednosektorových akciových fondů jsou vícesektorové fondy, které rozkládají investiční riziko do více oborů. Platí, že čím je užší zaměření akciového fondu, tím je vyšší potenciální výnos a také ztráta. Smíšené fondy investují peníze na různých trzích a do různých aktiv, nemají žádné limity na podíl dluhopisů a akcií ve svém portfoliu. Investor by se proto měl předem seznámit se strategií fondu a jeho strukturou. Smíšené fondy jsou kompromisem mezi rizikovými

50

akciovými a konzervativními dluhopisovými fondy. Podílníkovi nabízejí střední výnosy při středním riziku. Investiční horizont by měl být alespoň 3 roky. Fondy fondů většinu svého majetku investují do jiných investičních fondů. Jejich výhodou je menší riziko vyplývající z větší diverzifikace investic. Podílový list má s akcií společného to, že majitel je motivován podílem na zisku investiční společnosti. Liší se však od ní tím, že majitel podílového listu není spoluvlastníkem společnosti, která listy emituje, a že podílový list představuje rozptýlení rizika, zatímco akcie konkrétní společnosti je zhodnocována či znehodnocována hospodářskými výsledky této společnosti.

9.3. Obchod s finančními deriváty Mezi cenné papíry se obvykle řadí i finanční deriváty (termínové kontrakty). Jejich podstatou je určitá forma termínového obchodu, pro nějž je základním rysem časový nesoulad mezi uzavřením obchodu a jeho plněním. Deriváty jsou finanční instrumenty se třemi charakteristickými rysy : • v jejich základě je jiný finanční instrument, jehož hodnota ovlivňuje hodnotu derivátu, • jde v nich o termínové obchody, to znamená, že jejich vypořádání je sjednáno k budoucímu termínu, • při sjednání obvykle nevyžadují žádnou nebo jen malou počáteční investici. Největší skupinu derivátů tvoří ty, pomocí nichž se lze zajišťovat proti tržním (cenovým) rizikům. Podle toho instrumentu, ke kterému se cena vztahuje, se dělí deriváty na : 1. úrokové, v jejichž základě je úrokový instrument, 2. měnové, v jejichž základě je vztah k různým měnám, 3. akciové, v jejichž základě je akciový instrument (tržní cena, dividenda, aj.), 4. komoditní, v jejichž základě je komoditní instrument (cena obilí, ropy aj.) Časté je členění derivátových kontraktů podle postavení obchodních stran na : 1) pevné termínové kontrakty vyznačující se tím, že obě strany mají současně právo i povinnost sjednaný obchod splnit, a to v těchto formách a) forwardové kontrakty, což jsou pevně sjednané kontrakty na budoucí prodej či nákup určitého instrumentu nebo komodity, b) futures kontrakty, které jsou podobné forwardovým ovšem s tím rozdílem, že jsou standardizovanými obchody (co do množství, kvality, termínů splatnosti), c) swapové kontrakty, což je smluvně sjednaná směna deviz na předem stanovené období 2) podmíněné (opční) kontrakty, při nichž subjekt jejím zakoupením získá právo, nikoli však povinnost na provedení určitého obchodu v budoucnosti za předem pevně sjednaných podmínek (ceny apod.), kdežto prodávající má povinnost na požádání kupce provést sjednaný obchod. Tyto obchody s deriváty představují významnou část transakcí světových kapitálových trhů. Trhy s finančními termínovými kontrakty a opcemi patří mezi nejdokonalejší a mezi 51

nejrychleji se rozvíjející. Finanční deriváty nabízejí široký prostor pro spekulace, zároveň však představují efektivní nástroj zajištění vůči rizikům plynoucím z pohybů úrokových sazeb, měnových kurzů, cen komodit a akcií.

Kontrolní otázky 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7.

Jaké znáte cenné papíry ? Jaké jsou druhy obchodů s cennými papíry ? Co znamená poměr P/E u akcií ? Co je solosměnka ? Co znamená protest u směnky ? Jaké jsou hlavní druhy finančních derivátů ? Co jsou „swapy“ ?

52

Literatura [1] Směrnice Evropského parlamentu a Rady z 22.3.2000 č.2000/12/ES o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o jejím výkonu. [2] Ústava České republiky, zákon 1/1993 Sb. [3] Zákon České národní rady z 17.12.1992 č.6/1993 Sb. o České národní bance [4] Zákon 21/1992 Sb. o bankách. [5] Zákon 87/1995 Sb. o spořitelnách a úvěrových družstvech. [6] Dvořák P. : Bankovnictví pro bankéře a klienty. Linde, Praha 2005. [7] Zákon 591/1992 Sb. o cenných papírech. [8] Zákon 530/1990 Sb. o dluhopisech. [9] Macmillanův slovník moderní ekonomie. Victoria Publishing, Praha 1995.

53

Rejstřík dokumentární inkaso, 26 družstevní záložny, 13 e-banking, 25 ekonomická efektivnost, 32 eskontní úvěr, 27 Evropský systém centrál. bank (ESCB), 9 faktoring, 41 finance, 4 finanční trh, 4 finanční zprostředkovatelé, 5 float zisk, 20 fondy fondů, 51 fondy peněžního trhu, 50 forfaitér, 42 forfaiting, 42 forwardové kontrakty, 51 funkce banky bank, 9 funkce banky státu, 9 funkce emisní, 9 futures kontrakty, 51 hladké platby, 25 hypotéka, 38 indosament, 25 instrumenty peněžního trhu, 11 jednoduché úročení, 5 kapitálový trh, 4 kontokorent, 16, 27 korespondentské účty, 25 kreditní, 6 kritérium aktualizovaného zisku, 32 kritérium vnitřní úrokové míry, 33 leasing, 40 leasing finanční, 40 leasing operační, 40 likvidita banky, 20 magický trojúhelník, 21 mezibankovní trh, 15 následné ručení, 37 návratnost investice, 34 neutrální obchody, 17 odúročitel, 6 opční kontrakty, 51 operační leasing, 41 pasiva banky, 11 pasivní obchody, 14 peněžní trh, 4 peníze, 4

abstraktní zajištění, 36 akcept, 49 akceptační úvěr, 28 akceptantem, 48 akcesorické zajištění, 36 akcie, 44 akciové fondy, 50 aktiva banky, 11 aktivní obchody, 16 aktualizovaný zisk, 32 anuita, 6 avalem, 26 avalistou, 49 avalový úvěr, 28 banka centrální, 8 bankovní dohled, 9 bankovní licence, 10 bankovní systém, 8 bankovní tajemství, 23 bankovní účet (konto), 17 bankovní úvěr, 26 bankovní tajemství, 22 banky obchodní (komerční), 8 bezpečnost bankovní činnosti, 20 bianko, 16 blanko úvěr, 16 budoucí hodnota, 6 cash flow, 33 CERTIS, 25 cese, 39 cese, 39 cizí směnky, 48 clearing, 25 částečné ručení, 37 debetní úroková míra, 6 depotní obchody, 17 depozitní certifikáty, 15 deriváty, 51 diskont, 6 diskontování, 6 diskontovaný tok hotovosti, 33 dividendový výnos, 45 dluhopisové fondy, 50 dluhopisy, 15, 46 doba splacení, 34 doba splatnosti, 35 doba úhrady investice, 34 54

stabilita měny, 9 swapové kontrakty, 51 SWIFT, 25 šek, 25 šek na řad, 25 TARGET, 25 telebanking, 25 termínové vklady, 15 trasan, 48 trasát, 48 trata, 26, 48 tunelování bank, 11 univerzální banky, 13 úročení polhůtné (dekurzívní), 5 úročení předlhůtné (anticipativní), 5 úročitel, 6 úrok, 5 úroková marže, 6 úroková sazba, 5 úvěrová instituce, 5 úvěrové zajištění, 36 věcné zajištění, 36 vistasměnka, 49 vkladní knížky, 15 vkladové listy, 15 vklady na viděnou, 15 vlastní směnka, 48 vnitřní úročitel, 34 vnitřní úroková míra, 33, 34 vnitřní zisková míra, 33 výnosnost, 33 výplatní kvóta, 45 výstavce, 26 zástavce, 38 zlaté pravidlo bankovnictví, 21 zpětné ručení, 37 zprostředkovatelé finanční, 5

podnikatelský záměr, 31 poměr kurzu k zisku, 45 postih, 26, 49 postoupení pohledávky, 39 postupitel, 39 postupník, 39 praní špinavých peněz, 24 PRIBOR, 16 primární trh, 4 projektové financování, 42 protest,, 26, 49 příkazy k inkasu, 25 příkazy k úhradě, 25 remitent, 48 revolving, 16, 27 rizika jedinečná, 21 rizika likviditní, 22 rizika měnová, 22 rizika poradenská, 22 rizika systémová, 21 rizika úvěrová, 22 rizikový kapitál, 43 sedlina, 20 sekundární trh, 4 složené úročení, 5 směneční dlužníci, 48 směnečné úvěry, 27 směnečný ručitel, 26 směnečný rukojmí, 49 směnka, 26, 37, 47 směnka cizí, 26 směnka vlastní (solosměnka), 26 smíšené fondy, 50 solosměnka, 48 současná hodnota, 32 specializované banky, 13 spoluručení, 37

55