Filosofické předpoklady Páté Elegie z Duina R. M. Rilkeho Aleš Novák Rilkeho pátá Elegie byla z celého cyklu Elegií z Duina1 napsána jako úplně poslední, nese dataci: Muzot, 14. 2. 1922 a je věnována Herthě Koenigové (1884-1972), Rilkeho přítelkyni z mnichovského období, u které Rilke od července do listopadu 1915 přebýval v bytě v ulici Widenmayerstrasse. Hertha Koenigová vlastnila Picassův obraz Les saltimbanques (Akrobaté z r. 1905 – dnes k vidění v Národní galerii ve Washingtonu), jenž se stal Rilkemu inspirací k páté Elegii. Pátá Elegie je z celého cyklu filosoficky nejslabší a nejchudší a to jediné, co je na ní – kromě básnické libozvučnosti a zachycení pohybu a pestrobarevnosti coby pohyblivých jevů ve statické formě textu – zajímavé, je v rámci moderního malířství a poetiky se až příliš často vyskytující motiv cirkusu, klaunů, kejklířů a komediantů. Namátkou lze vedle Picassa jmenovat jeho kubistické souputníky: Georges Braque, Fernand Léger, nadžánrový Paul Klee; za našince by to byli rovněž s kubismem koketující Antonín Procházka, Josef Čapek či František Tichý, pro kterého se komedianti a cirkus dokonce stali zcela charakteristickými. Co mohlo revoltující a destruktivní kubisty vést k této obstinaci a fascinaci kejklířstvím? Patrně naivně-iluzorní pojetí komediantů jako poslední formy nezávislého, svobodného života revoltujícího vůči nadutému, nudnému a ustaranému občanskému životu. To by odpovídalo i Rilkeho pojetí, který v dřívějších i pozdějších Elegiích viní občana a jeho hodnotami a chladně kalkulující racionalitou okleštěný život z potlačení původní spontaneity dítěte, což se nejsilněji a programově projeví až v osmé Elegii.
1
R. M. Rilke, Duineser Elegien, in: R. M. Rilke, Gedichte, Frankfurt a.M.: Insel Verlag, 1996, str. 629-670 (dále cit.
jako Gedichte, str…). Český překlad viz nejlépe R. M. Rilke, Elegie z Duina, přel. J. Gruša, Praha: Mladá Fronta, 1999. Viz též in: R. M. Rilke, .....a na ochozech smrt jsi viděl stát, Praha: Čs. spisovatel, 1990.
1
Ale jsou to však titíž občané, proti kterým jak kejklíři i moderní umělci revoltují, již se baví jejich vystoupeními a kupují si jejich díla, kterými si vyzdobují nudou a obstaráváním zatuchlá obydlí, aby se snobsky mohli trumfovat, kdo vlastní jak cenný artefakt a kdo zažil lepší zážitek. Komedianti jsou sice na jednu stranu posledními svobodnými, nespoutanými lidmi, ale zároveň je jejich činnost ryze profesionální, je to na automatismus upomínající práce, jež je vysoce specializovaná asi podobně jako jaderná fyzika nebo řízení letadla. Na jednu stranu jsou komedianti vzpourou a protestem proti usedlému životu občanů, na druhou stranu a zároveň jsou však dělníky, kteří tomuto občanovi na jeho objednávku doručují rozptýlení, zábavu, podívanou, zážitky a vzrušení, které občan v rámci svého pouhého obstarávání postrádá a jimiž se musí ukájet pouze zprostředkovaně, ale o to bezpečněji, jelikož při tom nic neriskuje. Pohyby a činnosti kejklířů upomínají na automaty, na stroje, jsou mechanické, nacvičené tak, že v nich není proluka, nezadrhávají se, na pohled vypadají snadně. Kejklíři připomínají stroje, automaty, jelikož jsou skuteční pouze v aktu akrobacie, ve výkonu svých kousků, ve kterých se vytrácejí zcela jakékoliv individuální rysy – člověk se stává pouze svým výkonem, přestává být sám sebou a je pouhým typem: akrobatem, kejklířem, specialistou na zábavu a vzrušení, které na něm občan vyžaduje, očekává a jak ho jedině je ochoten akceptovat – a platit. Komediant je jenom svým výkonem, jako takový je dělníkem, v jehož výkonu se ztrácí jeho individuální lidskost, takže ona naivní svoboda je vlastně pastí strojové existence dělníka. Proti čemu komedianti revoltují? Kdo je občan? To nejlépe filosoficky vylíčil Ernst Jünger ve své studii Dělník.2 Zároveň se nám tím ukáže epochální metafysický předpoklad pro Rilkeho básnivé přemítání, který se odehrává v základu filosoficky zdánlivě banální páté Elegie z Duina. O občanovi Jünger hovoří tak, že představuje „třetí stav“ a že se nacházíme v epoše „zdánlivé vlády“ tohoto třetího stavu.3 Je to občan, kdo je ustanoven a zdůvodněn jako reprezentant lidství v rámci epochy absolutního Sytému, jak se zračí a přichází ke slovu v Hegelově Filosofii práva, přičemž primárním zdrojem určení lidství jako „občan“ je Kant a jeho antropologie. Občan je označením povahy lidství člověka jako završené subjektivity, která disponuje nejvyšší mírou jistoty a zajištěnosti,4 o kterou v rámci novověké metafysiky od Descarta výše běží. Novověká metafysika se snaží založit a zdůvodnit lidství člověka jako nepochybnou evidenci subjektu disponujícího jistotou, která vystupuje jako novověké určení povahy pravdivosti. Občan je zajat „kultem rozumu“5 a pevně vymezeným systémem hodnot, ve které občan věří, přičemž „hodnota“ je označení pro povahu ukazování se „jsoucna jako jsoucího“ a celkem těchto „hodnot“ je morálka podávající „obraz světa“.6 Rozum, víra a hodnoty mají za
2
Ernst Jünger, Der Arbeiter. Herrschaft und Gestalt, Stuttgart: Klett-Cotta, 1981. (Citováno jako A paragraf.strana.)
Pro detailní líčení srv. mou knihu Dělník, nadčlověk, smrtelník. Tři podoby lidství ve filosofické antropologii, Praha: UK FHS, 2006, 334 str. ISBN 80-239-8973-1. 3
A 1.13: „Das Zeitalter des dritten Standes als ein Zeitalter der Scheinherrschaft.“
4
A 13.49; A 13.51.
5
A 13.49.
6
Vrcholnou analýzu „občana“ podává F. Nietzsche v podobě „posledního člověka“ v rámci Zarathustrovy
předmluvy in: Tak pravil Zarathustra, Olomouc: Votobia, 1995, Předmluva 5. Poslední člověk si nárokuje právo na
2
úkol zabezpečit lidství v sebe-jistotě, mají zastřít vše „nemravné“ a „iracionální“, jež zpochybňuje bezpodmínečně sebe-jisté lidství v podobě „občana“, který se rozptyluje ve svým „právech a povinnostech“. Dělník naproti tomu čelí „elementárním mocnostem“,7 které popírají a zpochybňují veškeré hodnoty rozumu, morálky a víry, které mají pro občana status závaznosti a slouží jako prostředek interpretace a orientace v celku jsoucího. Tím, že se dělník vztahuje k zcela jinému řádu skutečnosti, tím převyšuje dle Jüngera občana „co do hierarchie“.8 A tím, že občan a jeho „společnost“9 nejsou schopni do sebe integrovat „elementární mocnosti“ a mít k nim bytostný, tj. jejich povahu určující vztah, tím jsou „odsouzeni k smrti“.10 Tím se u Jüngera dostává do hry „válka“11 jako měřítko a prubířský kámen pravdivosti ve smyslu adekvátnosti a odpovídání povaze skutečnosti, která je určena jako „práce“.12 Válka je podle Jüngera „největší a nejpůsobivější událostí této doby“.13 Jünger řadí válku mezi události „kultického rázu“;14 světová válka má charakter „světové revoluce“ a představuje
všechno, právo smět vším disponovat, smět se ke všemu vyjádřit: „Co je láska? Co stvoření? Co touha? Co hvězda?, tak se ptá poslední člověk a mžourá.“ (Přel. O. Fischer.) Poslední člověk se sápe po všech ohledech jsoucna jako jsoucího, neuznávaje žádné rozdíly, čině všechno jsoucí stejným a tudíž bezcenným: „Tehdy bude země drobounce malá a na ní bude poskakovat poslední člověk, zdrobňující všechno. Jeho pokolení je nevyhladitelné jako zemská blecha; poslední člověk žije nejdéle.“ (Přel. O. Fischer.) Poslední člověk je bytostně charakterizován postojem nazývaným Nietzschem „mžourání“, ve kterém se rozostřují veškeré významové diference, kontury splývají dohromady, nic není naléhavé, vše je smeteno do bezvýznamné lhostejnosti a bezodstupovosti, ve které jsou všechna jsoucna stejně blízko a stejně daleko, tj. beze smyslu: „My vynalezli štěstí, říkají poslední lidé a mžourají.“ (Přel. O. Fischer.) Mžourání je postojem ducha, je formou racionality, která si již neklade své předměty před sebe a pro sebe, nýbrž v předstíraném zájmu klouže po povrchu, pouze postrkává věci mezi sebou bez naléhavého a nutkavého dbaní čehokoliv. – K tomu viz A. Novák, Poznámka o konci filosofie, in: K věcem samým. Sborník Zdeňku Pincovi k šedesátým narozeninám, ed. J. Kružík & J. Novotný, Praha: UK FHS, 2005, ISBN 802394174-7, str. 96-101. Též A. Novák, Spiritus, pneuma, duch, figura dělníka, in: Sborník příspěvků z konference „Filosofie jako způsob spirituality“ (24.2.05), ERGO 2/05, ÚJEP Ústí n.L., 2005 (ISSN 1212-8317), str. 19-32. 7
E. Jünger, A 3.19. A 13.48nn.
8
A 3.19: „zwischen dem Bürger und dem Arbeiter … ein Unterschied des Ranges besteht.“ – GA90, str. 113: „Die
Abhebung des Arbeiters gegen den Bürger bei Jünger: die Berufung auf eine Andere Wirklichkeit. Dieses Wirkliche aber nicht einfach festgestellt als Vorhandenes, sondern im Lichte der Wirklichkeit im Sinne des Willens zur Macht und diesen in der Gestalt als der prägenden Macht.“ 9
Definice „společnosti“ v A 4.22-23. Viz GA90, str. 118-120. A 4.27: „der Arbeiter … zu dieser Gesellschaft nicht
im Verhältnis des Gegensatzes steht, sondern in dem der Andersartigkeit.“ 10
A 4.23: „die bürgerliche Gesellschaft … zum Tode verurteilt ist.“ Občan podle Jüngera „vůbec nezná válku,
jelikož je na základě své povahy zcela vyloučen ze všech válečných elementů“ (A 4.21). 11
A 4.21. A 5.30-31. – První světové války se účastnil E. Jünger aktivně, Rilke by zastrčený ve válečném archivu
a jejímu běsnění unikl. 12
E. Jünger, Die Totale Mobilmachung, in: týž, Sämtliche Werke, II. Abt., Essays, Bd. 7, Betrachtungen zur Zeit,
Stuttgart: Klett-Cotta, 1980, str. 121-142. Citováno jako TM s čísly stránek. Viz TM 125: „Der eigentliche Prüfstein einer Herrschaft ist nicht das Maß des Jubels, der ihr gespendet wird, sondern der verlorene Krieg.“ 13
TM 122: „Wir werden uns vielmehr bemühen, einige Daten zu sammeln, die den letzten Krieg, unseren Krieg,
das größte Ereignis dieser Zeit, unterscheidet von anderen Kriegen, deren Geschichte uns überliefert ist.“ 14
TM 130.
3
„událost kosmického druhu“,15 zcela ve smyslu tradičního určení „kosmos“ jakožto celku všeho jsoucího, takže válka se dotýká určení smyslu bytí všeho jsoucího. Dělník tím, že jeho povaha – tj. figura-Gestalt – je určena ontologickým principem „práce“, tím je schopen disponovat kompetencí stanovovat a selektovat jsoucno jako jsoucí ve smyslu „rozhodovat o pravdivosti či nepravdivosti jsoucna“, a to již nikoliv na základě „pevných a nepochybných soudů vynášených rozumem“, ani na základě „evidence víry“, nýbrž na základě schopnosti ovládat prostředky totální mobilizace, která se ukazuje (byť nevyčerpává) v technice a jejích aparátech, jimiž dělník mobilizuje skutečnost. I válka - anebo: především válka vystupuje v první řadě jako „promotor techniky“16 a realizuje se v materiálních bitvách strojů.17 Dělník překonává a nahrazuje občana jako určení povahy lidství, jelikož občan již není s to odpovídat pravdě bytí, která se ukazuje jako „práce“. Tím, že občan se nachází v odepření pravdy bytí, tím je mu – na rozdíl od figury dělníka – odepřena i „svoboda“ jakožto závaznost, poslušnost a připravenost pro to, co je neodvratné a tím pádem nutné a nutkavé, čemu nelze odpírat, co nemůže nebýt – a tím je bytí jakožto substance: pro Jüngera ve smyslu „práce“.18 – A skutečně: motiv svobody je pro Jüngera hlavní úlohou celé jeho studie o dělníkovi. Klade-li si za úkol stanovit novou povahu lidství člověka, znamená to konkrétně vypracování motivu „svobody“, která je sebe-rozvinutím a sebe-uskutečněním této nové svobody, v níž lidství proměněné ve figuru dělníka odpovídá nároku bytí v podobě „práce“. Ale ani Jüngerova analýza a kritika občana nestojí osamoceně, nýbrž předpokládá Nietzscheho koncepci tzv. „posledních lidí“, již reprezentují dekadentní, nihilistické lidství člověka. Motiv posledního člověka se objevuje v předmluvě Tak pravil Zarathustra, ale už v aforismu 125 Pomatenec z Radostné vědy je pomatenec hledající mrtvého boha obklopen výsměšným davem lidí, které Nietzsche v Zarathustrovi nazve lidmi posledními. Nietzsche nám v této souvislosti totiž zároveň praví, že „poslední člověk stále ještě věří v boha“,19 který je mrtev. Poslední člověk si nárokuje právo na všechno, právo smět vším disponovat, smět se ke všemu vyjádřit: „Co je láska? Co stvoření? Co touha? Co hvězda?, tak se ptá poslední člověk a mžourá.“20
15
TM 122.
16
Ernst Jünger, Maxima – Minima. Adnoten zum »Arbeiter«, Stuttgart: Klett-Cotta, 1981, str. 12: „Der Krieg ist
Promotor von Technik und Wissenschaft, Vernichter der musischen Welt.“ 17
Tamtéž, str. 12: „Der Arbeiter kämpft und stirbt in Apparaturen … Sein Ethos liegt in der sauberen Bedienung
des Apparats.“ 18
E. Jünger, A 3.19: „der Arbeiter aus dem Grunde seines Seins einer ganz anderen Freiheit als der bürgerlichen
Freiheit fähig ist und daß die Ansprüche, die er in Bereitschaft hält, weit umfassender, weit bedeutsamer, weit fürchterlicher als die eines Standes sind.“ Z toho důvodu je dělník pro Jüngera „nositelem nového státu“ (A 5.27) a spočíván na něm „osud země“ (tamt.) 19
F. Nietzsche, KSA 10.18[35]. (KSA = Friedrich Nietzsche, Kritische Studienausgabe, 15 Bde. Hrsg. von G. Colli/M.
Montinari, München-Berlin-New York: dtv-W. de Gruyter 1999.) 20
Tak pravil Zarathustra, Předmluva 5, přel. O. Fischer.
4
Poslední člověk se sápe po všech ohledech jsoucna jako jsoucího, neuznávaje žádné rozdíly, čině všechno jsoucí stejným a tudíž bezcenným: „Tehdy bude země drobounce malá a na ní bude poskakovat poslední člověk, zdrobňující všechno. Jeho pokolení je nevyhladitelné jako zemská blecha; poslední člověk žije nejdéle.“ Poslední člověk je bytostně charakterizován postojem nazývaným Nietzschem „mžourání“, ve kterém se rozostřují veškeré významové diference, kontury splývají dohromady, nic není naléhavé, vše je smeteno do bezvýznamné lhostejnosti a bezodstupovosti, ve které jsou všechna jsoucna stejně blízko a stejně daleko, tj. beze smyslu: „My vynalezli štěstí, říkají poslední lidé a mžourají.“ Mžourání je postojem ducha, je formou racionality, která si již neklade své předměty před sebe a pro sebe, nýbrž v předstíraném zájmu klouže po povrchu, pouze postrkává věci mezi sebou bez naléhavého a nutkavého dbaní čehokoliv. Všechny věci, události a bytosti jsou jen prostředky potěchy a sebe-prožitku racionality rezignující na jakoukoliv aktivitu, která je pouze reaktivní ve smyslu reaktivního nihilismu, líčeného výše, kde jsme již naznačili souvislost motivů posledního člověka a pasivního, pouze reaktivního nihilismu. Mžourání je konformním, smluveným postojem ke skutečnosti, která je nárokována jako kompletně disponibilní mžourajícím posledním lidem.21 Mžourání je bytostnou nivelizací všech významů a hodnot, byť navenek rozkřikuje příslušnost a poslušnost těmto hodnotám, které jsou však mžourající rozumem znehodnoceny. Jediným cílem mžourání je dosažení slastného klidu svědomí, dosažení sebe-požitku v sebe-prožitku,22 který je však na hony vzdálený gradaci pocitu moci, jelikož představuje rezignaci na stanovování si vlastních překážek k překonávání a tedy k růstu moci, protože mžourání se instinktivně vyhýbá námaze, potížím, konfliktům a jako malé dítě se drží máminy sukně, kterou v této souvislosti je morálka s jejími ustanovenými hodnoty a ideály, ze kterých si mžourající rozum třeba i utahuje, směje se jim, nadává na ně, ale v posledku před nimi skloní hlavu a zvedne pro ně kdykoliv ruku – ale nikdy nic více. Poslední člověk podle Nietzscheho tedy rozleptává všechno a rozleptává i morálku s jejími hodnotami, které se však drží a které se neustále dovolává. Poslední člověk znehodnocuje hodnotu hodnot, vyprazdňuje význam a smysl hodnot, lpí na něčem, čemu nevěří, čeho však 21
M. Heidegger, Gesamtausgabe, sv. 8 Was heißt Denken?, Frankfurt/M.: Klostermann, 2002, analýza „mžourání“ na
str. 65-79: Mžourání je specifickou podobou novověkého zpředmětňujícího představování, v jehož rámci Heideggerovými slovy - „rozum musí zdechnout a jakože sám v sobě zplstnatět“. Mžourání charakterizuje Heidegger jako „smluvené a nakonec domluvu nevyžadující disponování předmětné a stavové povrchnosti, kterážto povrchnost je tím jedině platným, co lidé obstarávají a na základě čeho vše poměřují.“ Mžourání jako lidský postoj k tomu, co jest, pak podle Heideggera vykazuje zásadní rys zabraňování bytí (všeho bylo-je-bude-není), aby dospělo do své pravdy, tj. k tomu, aby nás lidi ponoukalo k myšlení. 22
F. Nietzsche, Tak pravil Zarathustra, Předmluva 5: „Opustili kraje, kde bylo tvrdě žít: neboť potřebují tepla. Ještě
milují souseda a trou se o něj: neboť potřebují tepla. ... Ještě se pracuje, neboť práce je zábava. Ale dávají pozor, aby zábava nevysilovala. Již nechudnou a nebohatnou: obé je příliš namáhavé. Kdo by ještě vládl? Kdo poslouchal? Obé je příliš namáhavé. Žádný pastýř a jediný ovčinec! Každý chce stejné, každý je stejný: kdo cítí jinak, jde z vlastní vůle do blázince. ... Maličkou rozkoš na den a maličkou rozkoš na noc: zdraví však chovají v úctě. „My vynalezli štěstí“ – říkají poslední lidé a mžourají.“
5
má strach chtít se zbavit. – Máme zde strach jako základní naladěnost člověka, jež je určujícím nutkáním (die Not) ke specifickému postoji vůči skutečnosti. A tak poslední člověk věří v boha, kterého zabil tím, že sám sebe považuje za cíl a určení života, spočívající ve slastném sebeprožitku garantovaném mžouráním rezignující, reaktivní, konformní racionality. Poslední člověk zabíjí boha tím, že ho zbavuje významu, jelikož poměřuje hodnotu hodnot výhradně vůči sobě samému, protože poslední člověk chce sobě samému přitakat ve stávajícím stavu, nechce se překonat, nechce být více než doposud, nýbrž chce být právě tak, jak je – a k tomu mu mají sloužit morálkou stanovené hodnoty, které mu budou garantovat na věčné časy setrvalý stav, která ho bude v tomto stavu ochraňovat. Bůh jako nejvyšší hodnota a jako garant hodnoty všech hodnot je pouze trpěn jako kdesi daleko tušený dohled, jehož se poslední člověk dovolává pouze, když mu někdo bere jeho „práva“ na blaženost a štěstí, dovolává se ho, jen když si neví sám rady se svým nivelizujícím a rozleptávajícím mžouráním, kterým se snaží vytěsnávat všechno, co by mohlo ohrozit jeho nárok na štěstí. Bůh slouží jen jako kniha přání a stížností, jako pouhý „zdroj naděje“, jako cosi zcela iluzorního a nicotného, k čemu se uchylujeme jen ve chvílích dětinského strachu či hněvu, že nám někdo upírá naše hračky a slasti. Mžourání se domnívá, že má předplacenou cestu do nebe a velmi se diví, když se na cestě vyskytnou třeba revizoři nebo výluka, když je zpochybněna ona smluvená konformita všech významů jsoucna jako jsoucího. Poslední člověk chce „příchod království“, ale nechce v něm boha, leda jako milostivého otce, kterého si můžeme otočit kolem prstu a vyprosit si na něm touženou hračku a potěchu. Mžourání je bytostně infantilním postojem plným toužebností, kdy bez ohledu na povahu skutečnosti se zplstnatělý, mžourající rozum domnívá, že věci by měly odpovídat tomu, jak to chce on – a on to chce vždy tak, aby měl všechno zadarmo, snadno, s jistotou a pravidelností. Jak že jsme zabili boha? Tím, že jsme si stanovili ideu rovnoprávnosti, svobody projevu, práva na informace, všeobecné volební právo, kdy se lze vyjádřit ke všemu: boha nepotřebujeme, jsme to my, poslední lidé, kteří si vystačíme a kteří se vždy domluvíme tak, aby každý z toho měl prospěch, a hlavně: aby každý na tom měl svůj podíl. Bůh je přebytečnou hypotézou sloužící jako alibi tehdy, když je náš zplstnatělý, mžourajíc rozum v koncích, když je jat strachem.23 Bůh je jen pohádkou na dobrou noc, když je noc příliš větrná a nás ve spánku straší bubáci, když se náš skvělý rozum, kterým chlípně osaháváme každou věc, dostane do úzkých. Bůh již není ani hoden úcty, prostě je jen trpěn a vyvoláván k zodpovědnosti, když to zrovna potřebujeme. Je to strach, který je náporem budoucnosti, v němž dochází ke specifickému protahování a zadržování přítomnosti, za kompletní absence minulosti – je to strach, jenž nutká k představě boha jako garanta podávání se budoucnosti a garanta osvobození přítomnosti a znovuodhalení minulosti. Je to strach, jenž vede k ustanovení hypotézy boha, který má zaručit opětovné ručení všech temporálních dimenzí bylo-je-bude, který má rozehrát podávání se celkové významové plnosti smyslu bytí, aby ochránil přítomnost, o kterou jedině jde. Strach je zbytněním dimenze přítomnosti v náporu budoucnosti za absence minulosti. Strach však je vždy strachem před něčím, strachem z něčeho, strachem o něco; strach je vždy 23
Tak pravil Zarathustra, III. O odpadlících, §2 (přel. O. Fischer): „Víš to dobře: tvůj zbabělý ďábel v tvém nitru, jenž
by rád ruce spínal, ruce skládal v klín a pohodlněji žil – ten zbabělý ďábel ti namlouvá: „Bůh jest!“
6
vztažený ke specifickému jsoucímu a orientuje se na jsoucím, jako odstranění funguje také jen cosi jsoucího. Bůh však také není nic než nejvyšší, nejmocnější, nejdokonalejší jsoucno chránící před všemi ostatními jsoucny, které jsou nepatřičné vzhledem k vykalkulovanému nárokování si štěstí mžourajícím rozumem. A jako každé jiné jsoucno má bůh přiřčenu svou hodnotu, která – v rámci nihilismu – je znehodnocena. Bůh: srovnatelný s každým jiným jsoucnem! Bůh podléhající hodnocení: koho? Nás, posledních lidí, kteří pohlížíme na realitu naplněni toužebnostmi, jak bychom věci potřebovali a chtěli mít. Jak že jsme zabili boha? Svou infantilností, svou zpupností a bezohlednou arogancí, s níž určujeme věcem hodnoty, které jim neodpovídají, kterým ve skutečnosti neodpovídá žádná realita: „Závěrečný rezultát: veškeré hodnoty ... jsou, psychologicky viděno, rezultátem určitých perspektiv prospěchu při udržování a gradaci lidských mocenských útvarů: a jsou jen omylem projikovány do podstaty věcí. Náleží to stále k hyperbolické naivitě člověka <stanovovat> sebe sama jakožto smysl a měřítko věcí.“24 Smrt boha je vyústěním „hyperbolické naivity člověka stanovovat sebe sama jakožto smysl a měřítko věcí“. Smrt boha je vyústěním toho, že člověk ustanovil sebe jako míru všech věcí: jsoucích, že jsou a nejsoucích, že nejsou – v duchu Protágorovy teze. Míra všech věcí znamená: určovat jejich platnost, tj. určovat jejich bytí. Člověk stanovuje určení smyslu bytí, stanovuje hodnoty, kterým však ve skutečnosti nic neodpovídá, které nemají hodnotu, které jsou bezcenné. A tak i bůh jako hodnota nejvyšší je hodnotou bezcennou, nicotnou, falešnou, zbytečnou. Bůh je mrtev a spolu s ním celý morální výklad skutečnosti, celý svět toho, co by mělo být (das Sollen). Ale protože „v zásadě to je pouze morální bůh, jenž byl popřen“, 25 tak byl odstraněn a znehodnocen pouze imaginární, za skutečný se vydávající svět morálních hodnot a ideálů, tak jako tak falešný a nihilistický: svět skutečný, svět vůle k moci tím neutrpěl žádnou újmu vyjma té, že se konečně osvobodil do volnosti své povahy – tou je vůle k moci – a ke své hodnotě – tou je věčný návrat téhož, což v zásadě není újma, ale „dobrodiní“. Smrt boha je proto největší událostí naší doby, jelikož skutečnost se touto hroznou událostí osvobodila ke svému uskutečňování, ke své skutečnosti, která se již neosvědčuje a neospravedlňuje vůči žádnému vykonstruovanému světu „jak by to mělo být“, nýbrž má svou hodnotu ze sebe a v sobě samé: jako vůle k moci. Na této události se podílí každý z nás, kdo jakkoliv zohledňujeme morální interpretaci skutečnosti a dělíme skutečnost na to, jaká je a jaká by měla být. Toto odstranění znehodnocení hodnoty reality, tento aktivní nihilismus je pak osvobozením pro nefalšované prožívání reality včetně sebe samých: „V tomto ohledu by nihilismus jakožto popření pravého (skutečného) světa, jakožto popření bytí, mohl být božským způsobem myšlení“.26 24
KSA 13.11[99].
25
KSA 12.5[71], §7.
26
KSA 12.9[41].
7
Nietzsche nepředestřel pouze kritickou analýzu dekadentního občanství, ale rovněž hlásal nutnost proměny lidství v dělníka, jak to vyslovuje již v roce 1887. Nietzsche v jednom zápisu praví následující: „Dělníci by se měli naučit vnímat jako vojáci. Honorář, žold, ale žádný plat! Žádný vztah mezi splatností a výkonem! Nýbrž nastavit individuum vždy podle jeho způsobu tak, aby mohlo podat maximální výkon, který je v jeho dosahu.“27 Individuum, které je podle Nietzscheho „nejskromnějším stupněm vůle k moci“,28 je určeno jako silové a mocenské kvantum (das Machtquantum), budující most k Nadčlověkovi, překonávajíc dosavadní určení lidství člověka.29 Hodnota a míra každého individua je podle Nietzscheho
poměřována
právě
tím,
nakolik
přispívá
k přechodu
(der
Übergang)
k Nadčlověkovi za současného zániku (der Untergang) dosavadního určení lidství člověka, kterým je animal rationale.30 Jako silově-mocenské kvantum představuje individuum experiment nasazení síly k její gradaci „vždy podle jeho způsobu“. Individuum stojí pod nárokem ontologického principu „vůle k moci“, který zní: „podat maximální výkon, který je v jeho dosahu.“ Individuum představuje „práci“ samotné vůle k moci, samo je vůlí k moci – a ničím jiným, ničím víc, jak Nietzsche s oblibou praví. Ničím: mimo vůle není již nic, nebo přesněji: mimo vůli je již jen nic.31 Nepodřízení se nároku sebe-přemáhání vůle k moci znamená znicotnění, nihilismus. Jediné „bytí“ spočívá v sebe-přemáhající se vůli k moci, mimo toto sebe-přemáhání není nic, resp. „je“ jen nic. Označením pro podřízení se nároku sebe-přemáhající se vůle k moci je pro Nietzscheho „dělník“, který splývá s Nadčlověkem, přitakávajícím vůli k moci a jejím prostředkům. Individuum podléhající nároku vůle k moci je nastaveno na to „podat maximální výkon, který je v jeho dosahu“, individuum podléhá nutkavému stanovování hierarchie (die Rangordnung) mocenských prostředků k dosahování sebe-přemáhání dosažené úrovně moci, tj. „bytí“. Jakožto „dělníci“ jsme nutkavě, tj. v bytostné nouzi (die Not) „nemít dost moci“, tj. „chtít být víc než doposud“. Jsme-li na přechodu od dosavadního určení lidství člověka k Nadčlověkovi, je nás ustanovující vůle k moci „afektem“,32 který má – dle tradiční specifikace autory jako Descartes či Spinoza – nutkavou, nutící, pathickou povahu. Individuum je nastaveno na „maximální výkon“ a i ono si určuje své prostředky tak, že je nastavuje na „maximální výkon“. Jsoucno je jsoucí tak, že stanovováno na dispozičnost a disponovatelnost, řečeno Jüngerovými slovy: na „rostoucí přeměňování života v energii“ neboli „absolutní uchopení
27
KSA 12.9[34].
28
KSA 12.10[82].
29
Zarathustra, předmluva 3.
30
Nicméně Nietzsche praví, že člověk je „doposud nestanoveným zvířetem“. Srv. KSA 12.2[13]: „Denn bisher war
der Mensch das „nicht festgestellte Thier“- .“ 31
KSA 11.38[12]: „Tento svět je vůle k moci—a nic mimo to! A i vy sami jste touto vůlí k moci—a nic mimo to!“
32
KSA 12.2[190].
8
potenciální energie“. Nietzsche k tomu ve výroku, shrnujícím všechny motivy svého myšlení, praví: „Jedinou možností, jak zachovat smysl pojmu „bůh“ by bylo: bůh nikoliv jako pudící síla, nýbrž bůh jakožto maximální stav, jakožto určitá epocha… Určitý bod ve vývoji vůle k moci, z níž by se vysvětlil jak následný vývoj, tak vývoj předchozí, dosavadní… - nahlíženo mechanisticky, energie celkového dění zůstává konstantní; nahlíženo ekonomicky, energie roste až k určitému vrcholu a z něho opět klesá do věčného koloběhu; tato „vůle k moci“ se vyjadřuje v interpretaci, ve způsobu spotřebovávání síly – přeměna energie v život a život pak v nejvyšší potenci vystupuje jako cíl.“33 Život sám je vůlí k moci,34 je ustavičnou snahou o sebe-přemáhání ve smyslu „chtít být i nadále“, je bytostnou nutkavostí (die Not). Proto má povahu přeměňování všeho v energii potřebnou k jeho růstu a sebe-přemáhání. V každém jednotlivém bodě je život maximem dosažené moci, kterou však – aby život byl i nadále – musí gradovat; a proto je život jakožto vůle k moci vždy a neustále nutkavou nouzí (die Not). Život neboli bytí – protože Nietzsche praví: „Bytí“ – nemáme o něm žádnou jinou představu nežli „život“35 resp. „Bytí“ jakožto zobecnění pojmu „život“36 – je jakožto vůle k moci „věčným koloběhem“. Bytí ve smyslu vůle k moci, sebe-přemáhání moci, je věčným návratem (die ewige Wiederkunft).37 Člověk, jehož posláním je „být co možná nejvíce užitečný, aby se co možná nejvíce přiblížil neomylnému stroji“, „musí být vybaven ctnostmi stroje“, protože „strojová existence“ je „nejvyšší, nejctihodnější formou existence“.38 Člověk odpovídá nároku nutkavé vůle k moci, jež se v sobě věčným návratem, tím, že nabude povahy stroje, který je rovněž bezchybným cirkulováním a navracením se k identickým stavům a činnostem, k čemuž má podle Nietzscheho vychovávat všechno vysoké školství.39 Člověk nutkavému nároku věčně se navracející vůle k moci, jež je pravdou „bytí“ jsoucího, odpovídá tím, že je – praveno Jüngerovými slovy – „připraven“ stát se dělníkem, který je připravený „přeměňovat život v energii“ či „přeměňovat energii v život“ za účelem planetární hegemonie. Pro to má Nietzsche označení Nadčlověk.40 33
KSA 12.10[138].
34
KSA 12.2[190]: „Zde je zapotřebí nového, určitějšího uchopení pojmu „život“: má formulace pro to zní: život je
vůle k moci.“ 35
KSA 12.2[172].
36
KSA 12.9[63].
37
Interpretaci tohoto pojmu viz v mé knize Epifanie věčného návratu, Praha – Kroměříž: Triton, 2007.
38
F. Nietzsche, KSA 12.10[11].
39
KSA 12.10[11]: „Zde je prvním kamenem úrazu nuda, monotónnost, kterou s sebou přináší veškerá strojová
činnost. Tuto se naučit snášet a nejen snášet, naučit se vidět nudu z hlediska vyššího podnětu: to bylo doposud úkolem všeho vysokého školství.“ Jako nejadekvátnější příklad „učení se něčemu, co se nás netýká“ uvádí Nietzsche filologii. 40
KSA 12.10[17]: „Mým pojmem, mým příměrem pro tento vyšší typus je, jak známo, slovo „Nadčlověk“. – Právě
v tomto aforismu Nietzsche klade „mašinérii lidství“ do protikladu k „silnějšímu druhu, k vyššímu typu“, jímž je
9
Nietzscheho metafysická koncepce Nadčlověka jako principu stanovování povahy bytí jsoucího z pozice věčně se navracející vůle k moci je předpokladem pro koncepci figury (die Gestalt) dělníka Ernsta Jüngera. A také jeho koncepce „totální mobilizace“ jakožto výkladového rámce určování pravdy bytí předpokládá Nietzscheho metafysickou koncepci nutkavého sebe-přemáhání moci jakožto horizontu smyslu pro pravdu bytí. Toto vše se odehrává v základu naivní představy moderních umělců, již naivně oslavují komedianty jako nositele svobodné, ve smyslu revoltující existence, a přitom jsou reprezentanty dělníka, který pokradmu ovládá veškeré lidství člověka a dosahuje – řečeno s Ernstem Jüngerem – planetární hegemonie. Rilke ani ostatní umělci fakticky neví, co vzývají, co se odehrává faktem jimi obdivovaného komediantství: totiž proměna lidství člověka, dokonce či právě v jeho extrémní podobě zdánlivě poslední svobodné formy v komediantství, ve figuru dělníka, která za pomoci techniky mobilizuje světa v tom smyslu, že přeměňuje život v energii.41
Nadčlověk, což se zdá na první pohled protiřečit našim úvahám. Ale již v poznámce výše jsme uvedli, že Nietzsche – tak jako např. v případě nihilismu, který je aktivním a završeným resp. pasivním a nezavršeným – rozlišuje dva úhly pohledu na motiv „dělníka“. V aforismu KSA 12.10[11] hovoří jednoznačně o tom, že „strojová existence“ je „nejvyšší, nejctihodnější formou existence“, aby v aforismu KSA 12.10[17] o „mašinérii lidství“ prohlásil, že představuje „jistý druh pozastavení úrovně člověka“, že se jedná o „zmenšení a přizpůsobení lidí jedné specializované užitečnosti“, v čemž se odehrává fakt toho, že „člověk se stává nepatrnějším“: „der Mensch wird geringer“. A právě proti této degenerující tendenci Nietzsche klade Nadčlověka jako „protipohyb“. 41
E. Jünger, TM 125: „... die wachsende Umsetzung des Lebens in Energie...“, jež slouží jakožto definice „totální
mobilizace“.
10
