Karel Havlíèek Borovský TYROLSKÉ ELEGIE - 1 -

Karel Havlíèek Borovský

TYROLSKÉ ELEGIE

-1-

I Svi, mìsíèku, polehouèku skrz ten hustý mrak, jakpak se ti Brixen líbí? Neškared’ se tak! Nepospíchej, pozastav se, nechoï ještì spat, abych s tebou jen chvilinku mohl diškurýrovat. Nejsem zdejší, mùj mìsíèku, to znᚠpodle køiku; neutíkej, nejsem treu und bieder, jsem zde jen ve cviku.

-2-

II Jsem já z kraje muzikantù, na pozoun jsem hrál, a ten poøád ty vídeòské pány ze sna burcoval. By se po svých tìžkých prácech hodnì vyspali, jednou v noci koèár policajtù pro mne poslali. Dvì hodiny po pùlnoci když na tøetí šlo, tu mi dával žandarm u postele šastné dobrýtro. Se žandarmem slavný ouøad, celý v parádì, pupek kordem pevnì obvázaný, zlato na krágle. „Vstávají, pane redaktor, nelekají se, jdeme v noci, nejsme však zlodìji, jenom komise. Od všech z Vídnì pozdravení, pan Bach je líbá, jsou-li prej zdráv, a tuhleto psaní po nás posílá.” -3-

Já jsem i na laèný život vždycky zdvoøilý: „Odpus, slavná císaøská komise, že jsem v košili!” Ale Džok, mùj èerný buldok, ten je grobián, na habeas corpus tuze zvyklý on je Anglièan. Málem by byl chlap pøestoupil jeden paragraf, již na slavný ouøad zpod postele uïál: Vrr, haf, haf! Hodil jsem mu tam pod postel øíšský zákoník, dobøe že jsem mìl ten moudrý nápad, již ani nekvík. -

-4-

III Obèan zvyklý na poøádek — bylo to v prosinci pøedevším jsem si obul punèochy v slavné asistenci. Pak jsem teprv èetl psaní však ho tuhle mám -rozumíš-li ouøední nìmèinì, pøeèti si ho sám. Bach mi píše jako doktor, že mi nesvìdèí v Èechách zdraví, že prej potøebuju zmìnu povìtøí. Že je v Èechách tuze dušno, horké výpary, mnoho smradu po té oktrojírce, holé nezdraví! Že on tedy schválnì pro mne koèár sem poslal, abych se hned na státní outraty na cestu vydal. A žandarmùm že naøídil, a mne hodnì nutí, kdybych nechtìl ze skromnosti pøijmout jeho nabídnutí. -5-

IV Což je dìlat? Že pak musím hloupý zvyk ten mít, že nemohu žandarmùm s flintami pranic odepøít! Dedera mne taky nutil, abych jel jen hned, že by chtìli Brodští, až se vzbudí, tøeba - s námi jet. Pravil mi, že nemám s sebou zbranì žádné brát, neb že oni mají naøízení mne ochraòovat. Že mám též, pokud jsme v Èechách, inkognito jet sic nám dají dotìraví lidé hrùzu komis hned. Ještì mi dal pan Dedera více moudrých rad, dle nichž se Bachovi pacienti mají spravovat. Tak mne vábil jak Siréna, až jsem obul boty, oblík vestu, kabát, pak i kožich døíve však kalhoty! -6-

V Ó mìsíèku, však ty ženské dobøe znᚠa víš, jaký s nimi èlovìk na tom svìtì èasto mívá køíž! Takés mnohého louèení tajným svìdkem byl, ty znᚠlíp než každý novelista hoøkost tìchto chvil. Matka, žena, sestra, dcerka malá Zdenèinka, stály okolo mne v tichém pláèi: hoøká chvilinka! Já jsem sice starý kozák, v pùtkách tužený: tenkrát jsem mìl trochu tìsná prsa a zrak zkalený. Vtisknut jsem však podìbradku silnì do èela, aby se tìm policajtùm slza nezablyštìla. Neb ti všichni blíže dveøí posud stáli stráž, aby mìla tato smutná scéna císaøskou štafáž! -7-

VI Trubka bøeští, kola hrèí, jedem k Jihlavi, vzadu, abysme nic neztratili, klušou žandarmi. Ten borovský kostelíèek stojí na vršku, skrze lesy smutnì na mne hledìl: „Jsi to, mùj hošku? Pode mnou jest tvá kolíbka, já tì vidìl køtít, starému vikáøi ministrovat, pilnì se uèit. Táhnout svìtem na zkušenou, pak s pochodní jít, naší chase plamenem veselým na cestu svítit. Vidíš, jak ty roky plynou, znám tì tøicet let, ale chlapèe, jaké to obludy vidím s tebou jet?” -

-8-

VIl Když jsme jeli pøes Jihlavu, mìl jsem Špilberk v mysli, za Lincem zas myšlénky na Kufstein z hlavy mi nevyšly. Teprva když jsme nechali Kufstein vpravo stát, zaèla se mi alpejská krajina pøíjemnìjší zdát. Hloupá jízda, milý brachu, když se neví kam, veselé ty trubky postiljónù jsou jen bídný klam. Všude kolomaz a všude pøepøahovali. Kdybyste radš ve Vídni pøepøáhli a namazali! Telegraf je pøece jenom hezký vynález! Ten pøed námi všude, než jsme pøišli, ohlášení nes. By nám mohla policie, starostlivá máti, všude, døíve než tam pøijedeme, kamna rozehøáti. -9-

Nesmím ale zapomenout Budìjovice, tam Dedera koupil mìlnického ètyry lahvice. Èili se v nìm vlastenecké hnuly myšlénky? Èili doufal, že to pro mne bude Léthé na Èechy? Mìlnické jsem dávno dopil, piju vlaské zas; ale zdá se, že je v obou stejný nepokojný kvas.

- 10 -

VIII Ted, mìsíèku, nechme elegie a pøejdìme v heroický tón; nebo co ti teï chci vypravovat, to byl èertùv shon. Cesta z Reichenhallu do Waidringu, ty ji musíš taky dobøe znát, ta se nedá žádnou ordonancí pøeoktrojovat. Hory, skály ohromnìjší ještì, než jest hloupost mezi národy, vedle cesty propast bezedná jak drška armády. Temná noc jak naše svatá církev a my jedem z kopce jako mžik; darmo køièí Dedera: „Drž konì!” prázdný je kozlík. Koèár praští a konì ve vìtru, již je ïábel horempádem nese, a postiljón nìkde tam za kopcem do dýmky si køeše. Dolù jako z vìže cesta plytká, vùz jak šipka klouže hý a hat, snad má chu nás nìkde do propasti internýrovat? - 11 -

Och, to byla pro mne chutná chvilka, nebo neznám žádnou vìtší slast nežli vidìt slavnou policii ouzkostí se tøást! Napadnul mi — jsemt’ já ètenáø bible o Jonáši smutný pøíbìh ten, jak jej z lodky k utišení bouøe vyhodili ven. „Metejme los!” pravím, „mezi námi musí nìkdo velký høíšník být, a ten k usmíøení nebes musí z vozu vyskoèit.” Jen to vyøknu, ejhle, policajti ani svìdomí nezpytovali a kajiènì vyrazivše dvíøka z vozu vyskákali. Ach ty svìte, obrácený svìte! Vzhùru nohami ve škarpì leží stráž, ale s panem delinkventem samým kluše ekypáž! Ach ty vládo, pøevrácená vládo! Národy na šòùrce vodit chceš, ale ètyrmi koòmi na opratích vládnout nemùžeš!

- 12 -

Bez koèího, bez opratí, potmì, u silnice propast místo škarpy, tam jsem cválal sám a sám v koèáøe jako vítr z alpy. Svìøiti svùj osud také jednou koòùm splašeným se já mám bát, obèan rakouský? Což se mi mùže horšího již stát? Tak jsem s chladnou rezignací v hlavì, v hubì ale vøelou cigáru, èerstvìj než cár ruský pøijel k poctì v dobrém rozmaru. Tam jsem zatím - mustr delinkventù! bez ochrany poveèeøel hezky, než za mnou strហs odøenými nosy pøikulhala pìšky. Já spal dobøe, ale policajti mìli tu noc ve Waidringu zlou, mazali si spiritusem záda, nosy arnykou. Tu je konec této epopeje, k níž jsem nepøibásnil ani chlup, všechno ti dosvìdèí ve Waidringu postmistr Dahlrupp.

- 13 -

IX Pøijeli jsme do Brixenu beze vší turbací, krajská vláda dala Dederovi na mne kvitanci. Místo mne ten kus papíru vrátili do Èech, mne zde èerný, dvojhlavatý orel drží v klepetech. Krajskou vládu, podkrajského, žandarmerii, ty mi dali za andìla strážce v té siberii.

- 14 -