Román Emila Rilkeho nalezený mimo pozůstalost Osmá divadelní novela
Zápach, pleseň, tma. Podlaha, steny, strop z betónu. Okno na dve dlane, vlhko, zima. Aby se zohrial, kúrieval, ale pani domáca mu to zakazovala. Okienočkom skákali dnu žaby, myši a potkany. Vletúvali dnu motýle, vtáky, osy, sršne. Ťahávali sa dnu plazy. Vlhko, zima, tma, nesmel svietiť. Zamestnávala ho lampáreň; bol na to hrdý a preceňoval ju, lebo ju považoval za Slovensko. Zametal podlahu a vláčil kanistry. Slovensko si cenil vysoko, jeho reč, podvodníkov, luhárov, zlodejov, vrahov, hrdinov, nadhrdinov, hlásaval teóriu lámp. Šetril z nejedenia a z nepitia, lebo zarábal málo. Pozrel sa do okolia, hľadel z priestoru do nadpriestoru, ktosi mu vravel, nechoď ďalej, stratíš rozum. Všade bolo husté svetlo, ani od sto petrolejok, od tisíca, miliardy, najviac v strede nadpriestoru, kam ho tiahlo. Privrel oči, hlasno volal: chcem sa vrátiť! Ozval sa hlas zpopod neho: chci, vrátiš sa! Ján Šatara Bohužel musím spustit oponu před scénami, které nedovedu dobře popsat. Rád bych je čtenáři popřál, kdyby nebylo dvou závažných okolností. Za prvé nemohu doufat, že by jejich líčení mohli obdivovat ti, kteří u nich skutečně byli a spatřili je na vlastní oči, a za druhé silně pochybuji, že by si je dovedli představit ti, kteří u nich nebyli a neviděli je. Henry Fielding Nebo je to iluze, vzniklá tím, že věci nahlížené zvenku se zdají kompaktnější? Zdálo se, opravdu se zdálo, že se o tom má téhle noci přesvědčit. Jan Šplíchal
Kdo byl Emil Rilke Předmluva Emil Rilke (1946-2015) byl jediný syn německých rodičů z českého pohraničí. Otec Wohlgang, původně drobný rolník, přišel v lese o nohu až ke kolenu, což ho uchránilo před narukováním na ruskou frontu, nikoli však před bídou. Zmrzačení otce vděčil Emil za své početí. Maminka Hellbertha, rozená Stillfried, byla nenápadná krasavice, jejíž podobenku z mládí jsem vždy obdivoval; dodnes visí v začernalém rámečku nad mým pracovním stolem. Daroval mi ji kdysi sám Emil. Za to, že neměl sourozence, vděčil chudobě rodičů, a pak zřejmě i jejich stesku po odsunutých Němcích; součet obou vlivů se prakticky rovnal ztrátě plodnosti Emilovy matky. Emil nebyl šťastné dítě. Chvíle, kdy se mi svěřoval se svými zážitky, byly řídké, zato však vydatné; mohu tedy dost dobře posoudit, kolik pravdy o sobě vtěsnal do svého románu. Jeho zážitky, alespoň v té podobě, jak si je pamatuji, neměly
výraznější dominanty. Emilův otec nepožíval alkoholické nápoje a syna tělesně netrestal, což se o jeho vrstevnících nedalo říci. Emil byl už tak dost ztrestán chudobou rodičů a osudem svého národa – etnika, jak se dnes říká – a nemohu se ubránit dojmu, že starý Rilke neměl dost tělesných ani duševních sil, aby syna řádně vychovával, nehledě k tomu, že byl jednonohý a jen stěží by ho byl dohonil. Spolužáci, vydatně trestaní na zadnicích, hlavách i hřbetech, se proto dívali na Emila svrchu: tělesné tresty nedílně patřily k výchově pořádného chlapa! Mám-li však zachovat nezbytnou míru objektivity, jakou čtenář po právu požaduje, zejména v životopisných předmluvách, nepil Wohlgang Rilke kořalku prostě proto, že byl chudý, a nebil Emila, protože měl mírnou povahu. Výsledek však byl o to pochmurnější, oč větší byl starý Rilke nemluva. Emilova maminka přece jen občas promluvila, ale přizpůsobovala se až příliš svému životnímu druhovi, takže výsledkem byla rodinná atmosféra, která neměla daleko k tichu pod vývěvou, z níž experimentující fyzik odsál všechen vzduch. Je velký div, že se Emil naučil mluvit, a ještě větší, rovnající se téměř zázraku, že se naučil vyjadřovat literárně, a to hned ve třech jazycích, totiž česky, slovensky a německy, byť, pravda, s jistými setrvalými znaky literárního amatérismu; amatéry jsme však tehdy byli my všichni v okresním městě kolem literárních stolů. Že si Emil zvolil za svůj umělecký jazyk nejdříve slovenštinu, měla na svědomí jeho ženitba. Jednou mi řekl, že může psát slovensky i česky (začal psát na vojně česky, ale postupně přešel na slovenčinu), ale německy že psát nemůže, protože to ticho u nich doma bylo německé. Přitom měl své rodiče upřímně rád, sloužil jim věrně až k tichému konci, který prožili v domově důchodců, jehož tísnivou atmosféru díky svému vnitřnímu uzpůsobení snad ani nevnímali: s jídlem pětkrát denně, rozhodně lepším než válečné příděly a výškrabky, kdo ví odkud, se jejich útroby plnily i vděkem, což na nich ostatně nikdo nepoznal. Jen Emil věděl, že jsou vrchovatou měrou spokojení, jak se tak belhali od okna v pokoji ke společným toaletám a zpátky. Netrpěli hladem ani zimou a na vlídné zacházení nikdy neuvykli. Když jim Emil občas přilepšil kouskem salámu, kremrolí či obloženým chlebíčkem, bývali i šťastní. „Ta wa n Fesma,“ (to byla hostina) říkával starý Rilke u takových příležitostí. K rodné vsi Wohlgang a Hellbertha nelnuli, ačkoli na ni občas vzpomenuli – vždyť už jejich rodiče a prarodiče pocházeli z Katzendorfu, přejmenovanému po válce na Kočkorády. To byla zřejmá zlomyslnost MNV, neboť chudoba a přílesní podmínky způsobily, že ve vsi už kolem roku 1942 žádné kočky nebyly, i když pořád existuje možnost, že poslední kočky na této samotě nesežrala káňata. Víc o Emilově dětství dohromady nedám, vím totiž i tohle žalostné málo zprostředkovaně a většinou od něho. Chtěl bych vědět víc, ale vymýšlet si nemohu. Poznal jsem Emila až mnohem později, v mých literátských časech a spádech, což bylo po rozvodu jeho bezdětného manželství a opětovném přesídlení do Čech. Nehledal starý domov, k němuž měl vztah poněkud rozporuplný, i u něho ještě poznamenaný válkou, přesto však byl natolik „Sudeťan“ (což měl být výraz pro neodsunuté „Sudeťáky“), že si oblíbil Jablonec nad Nisou víc než kterékoli jiné z příhraničních měst, která navštívil, aby si je prohlédl. Do malých městeček se mu nechtělo, což dobře pochopí každý, kdo před rokem 1989 viděl Hrádek nad Nisou, od světa odříznuté a zchátralé městečko, poznamenané předválečnou hospodářskou krizí podobně jako Žitava a další lokality na obou stranách státních hranic. Šetřilo se tenkrát na všem a nejvíc na stavebním materiálu. Jablonec pro něho byl svým způsobem Nový Jablonec, což druhdy sám vyslovil, ačkoli pochybuji, že v tom hledal ten význam jako odsunutí Sudeťáci. Rozhodně se nijak netoužil vrátit do „Kočkožer“ – jak se s příměsí zlomyslnosti jeho rodišti říkalo – ačkoli si někdy sám říkal „kočkožrout“ (což mohlo mít vzhledem k jeho chudobě i jiné důvody). Poznal jsem ho na OKS v Liberci, kam přišel se svými povídkami, v nichž se mísila čeština se slovenčinou a v jejichž syntaxi a lexiku se občas objevila stopa němčiny, a to ještě koncem sedmdesátých let; v letech osmdesátých už byla jeho čeština vcelku korektní a čistá. V jabloneckém archivu Emila Rilkeho tyto povídky, hemžící se gestapáky, esesáky a válečnými reminiscencemi vůbec, najdete v bohatém zastoupení.
Naproti tomu ČEKÁNÍ NA VIZITU, až do této chvíle neznámý text, který nebyl v pozůstalosti a který jsem získal díky souhře náhod z Nejdku u Karlových Varů, kde Emil prožil závěrečné roky života v jakémsi zdravotnickém zařízení, vyznačuje dobrá čeština, za jakou by se nemusel stydět kterýkoli z rodilých Čechů, kteří kdysi kroužili kolem libereckého OKS. Kulturní středisko představovalo zajímavý fenomén šedé zóny, kde jsme si dopřávali svobody, nakolik to jen bylo možné, to jest: nenamlouvali jsme si, že bychom nebyli „pod dohledem“, jak se tehdy říkalo, i když nemám tušení, kdo vlastně na nás „dohlížel“, neboť že tomu tak bylo, měli jsme se rozhodně přesvědčit. Mohlo se však také jednat o nevinné jednorázové udání, vždyť že jsme Emil, já a četní další pohrdali mládežnickou organizací SSM, k jejímž členům nejeden adept umění literárního tehdejší amatérské kohorty patřil, byla prostá pravda a organická součást tvrdé posrpnové reality. Také jsme jim to dávali patřičně znát, tvrdíce, že člen SSM nemůže nic kloudného napsat, a to z prostého důvodu, že je členem SSM. Ošívali se a argumentovali proti nám, až Emil ztratil trpělivost a řekl, že nemohou nikdy nic napsat, protože jsou SS a žádný SS nikdy nic nenapsal, proti čemuž se nedalo nic namítat a všichni se v klidu rozešli. Já si s odstupem času myslím, že nás neudal žádný z členů SSM, protože ti byli první v podezření, nýbrž naopak někdo nenápadný, dost možná i nekonformní, kdo budil důvěru svým zevnějškem i tvorbou; jednou, dostaviv se pro řidičský průkaz na SNB, jsem ve vrátnici viděl hipíka, jak prochází na služební průkaz, vrátný jen kývl hlavou. I já dnes pokyvuji hlavou a na dálku se přes vanutí času omlouvám našim svazákům, že jsem jejich členství v mládežnické organizaci necitlivě spojoval s nedostatkem charakteru; v roce ´89 někteří z nich vydatně přispěli k rozpuštění SSM a sehráli svou roli i v OF, které se doširoka otevřelo členům KSČ, pokud se vzdali „rudých knížek“, jak se říkalo jejich členským legitimacím. V té udavačské epizodě jsem nejvíc litoval Ivetu, střediskovou organizátorku literátů, a lituji ji i dnes po těch letech, protože udání ji málem připravilo o práci, nemluvě o vyšetřování a pohovorech s debilním ředitelem OKS, který sice byl debil, protože jinak by nebyl mohl vykonávat vedoucí funkci, nicméně ne zas tak veliký debil, aby se nechal přinutit ke „konečnému“ řešení, což tehdy býval nejobvyklejší a nejsnadnější způsob, jak věc dostat se stolu a nepodtrhnout si přitom židli. Dost možná v tom sehrálo svou roli i Ivetino mládí a – musím přiznat – krása, byla to tehdy svobodná holka, která, alespoň co já pamatuji, snad ani s nikým nechodila. Nikdo si k ní nedovolil, protože přes všechnu přátelskost a veselí byla tak nějak nedostupná, měla to vepsáno v tváři a v chování, i když je na druhou stranu pravda, že jsme nebyli žádní krasavci, my literáti, zvláště pak takoví jako Emil a já. A co platilo pro „literáty“, platilo tím spíš pro ředitele a jeho náměstka, proti kterým jsme zas byli ve výhodě, aspoň co se ducha týče. Emil ani já jsme ve svých 40-ti dosud nevydali knihu, o což se postaral jiný ředitel a debil, kterého nebudu jmenovat, protože se štítím už toho jména, a taky by mne mohl žalovat pro urážku na cti. Knihu tehdy před revolucí vydali jen dva z nás: Otto Hejnic, přišedší z Příbrami, a turnovský rodák Vlastimír Vohnický. Hejnic vydal po povídkách i román, kdežto Vohnický na svou prvotinu, ostatně znamenitou, navázal už jen alkoholismem. To tehdy hrozilo nejednomu z nás. Z těch jmen, která v našem okrese něco znamenala, bych mohl jmenovat ještě Jana Šebelku, který se po sametové revoluci ztuha střetl se zkorumpovanou libereckou radnicí, a Jana Šataru, jehož povídky rozhodně stojí za pozornost, který se však z důvodu nemoci nedočkal svobodných časů. Rozhodl jsem se, že pokud přežiju i svou třetí operaci, na niž se chystám, vydám jeho povídky vlastním nákladem. Jan Šplíchal ale mezi nás nechodil, a to nejen proto, že v té době už dlel v Králově Dvoře, ale především proto, že nikdo nemohl tušit, že tvoří, o čemž podal svědectví hodně dlouho po roce ´89, kdy vydal svou prvotinu z roku 1974, abych konečně mohl konstatovat, že z Liberečanů oné doby psal někdo, na koho jsem byl jednoduše krátký! Abych se ale vrátil k udavačské epizodě na OKS. Nebesedovali jsme tehdy v budově OKS, nýbrž na jedné z výjezdních akcí, jež OKS pořádalo pro amatérské tvůrce literární a výtvarné, takže jsme byli jedna rozhulákaná parta, která na výjezdech nikdy nic kloudného nenapsala
ani nenamalovala, ostatně od toho jsme tam ani nejeli. Ale debatovalo se a pilo o 106! Dodnes pamatuji na láhev barack-pálinky (myslím, že třešňové), kterou kamarád Otto otevřel a odhodiv plechový uzávěr do trávy, z jedné třetiny na jeden zátah i vyprázdnil. V noci jsme pak padali po nějaké stráni a hulákali jako neznabozi, kterými jsme vskutku byli. Tehdy s námi ještě byl Emil, což znamená, že jeho choroba nepokročila natolik, aby si neusrkl barack-pálinky, i když po stráni už nepadal, protože ho v přátelské náruči snášel dolů kamarád Hejnic. Ten pak v noci společně s Vlastimírem Vohnickým vzal útokem noční nádražíčko se službou konající výpravčí, která jednomu z nich dovolila obléknout služební uniformu a druhému, patrně ještě opilejšímu, vyšplhat na odstavenou lokomotivu, odkud širému okolí s křikem zvěstoval, že je génius. Nikdo ho však neslyšel a já už ani nevím, který z nich to byl, abych mohl spravedlivě posoudit míru jejich talentu; geniální však, jak jsem už řekl, byl jenom nepřítomný Šplíchal. Dobrá. Posuňme se v čase malinko zpátky, kdy jsme ještě byli střízliví, nebo přinejmenším zčásti a většina z nás, a kdy k nám dorazil na besedu Václav Dušek, značně nekonformní spisovatel přestavbové doby a ředitel Činoherního studia v Ústí nad Labem. Dušek vydával knihy – Skleněný golem je znamenitý – a jeho dosazení na post ředitele bylo soudruhy z KNV míněno jako názorná ukázka toho, že u nás panuje svoboda, alespoň v kultuře. Nedával si servítky ani na ministerstvu, kde řekl tehdejšímu ministrovi, že když on, Václav Dušek, sedával v Karlíně na okraji chodníku, tak takoví jako on, soudruh ministr, jezdili kolem ve služebních vozech a stříkali na něj vodu z louží. Tenkrát ho to nic nestálo, snad na něj soudruzi byli i malinko pyšní. Ale popuzoval příliš mnoho lidí a besedu OKS na chatě v lůně Jizerských hor ve své funkci dlouho nepřežil. O co šlo. Nechme hovořit samotného Duška: „Divadlo se dneska dělá těžko. Všechno prochází schvalovacím řízením, napřed text, v něm každá věta, hlavně aby to nebylo dvojsmyslné, což je nesmysl, protože dvojí smysl může mít v principu všechno. A když tím vším projdete, přijde schvalovací představení, a to už je vůbec křížová cesta! Představte si prázdný sál a v první řadě přední politické činitele kraje, kteří do divadla jaktěživi nepřijdou, leda snad na plenární zasedání, a schvalovací řízení nemá k plenárce nikdy daleko, až na to dlouhé úvodní slovo. My tehdy hráli Švejka za druhé světové války a celé to začínalo tím, že jeden herec přistoupil k dřevěné ohradě a napsal na ni sprejem iniciály B. B. To nám zakázali, a víte proč? Prý by si to někdo mohl vykládat jako „Brigit Bardot“! Což je popularizace buržoazní kultury. Namítal jsem, že B. B. znamená Bertolt Brecht, což taky znamenalo, ale odmítli to rezolutně a zakázali a nelíbil se jim ani ten Švejk, protože prý nejsme žádný švejkovský národ, tak proč už to jednou nenechat být? Kdyby Brecht nežil v NDR, měli bychom šlus! Když tak o tom dnes přemýšlím, asi měli pravdu, protože podle těch jejich palic dubových jsme národem nadporučíka Duba, zatímco Švejk měl vždycky rozumu dost, aby ty šarže pitomý přechytračil.“ Následuje živý ohlas v publiku, smích a dehonestující výkřiky, protože jsme se, navzdory přítomnosti několika členů SS-M, cítili v bezpečí a mezi svými. Ale to byla iluze, protože akce zřejmě byla monitorována kvůli Duškovi. A když už publikum utichalo a Václav Dušek se nadechoval k pokračování, zabzučel Emilův pisklavý hlas něco o esesácích. Hned v pondělí (byla to víkendová akce) volala Iveta, že nás někdo napráskal, a během týdne byl Václav Dušek odvolán z funkce ředitele. Tak tolik k téhle věci, kterou vlastně líčím hlavně kvůli Emilovi. Jednak proto, že někteří ho podezírali z udavačství, což byla evidentní pitomost, kterou vyvraceli i členové SSM, ačkoli nikdo nevěděl nic přesnějšího. Bylo to prostě překombinované, vždyť si představte: Emil vykřikuje pohoršlivou poznámku jen proto, aby se maskoval, a v pondělí ráno směřuje v náruči kamaráda k telefonní budce, odkud volá na KNV! Protože té noci s kořalkou a travnatou strání Emil prostydl a jeho zdravotní stav se rapidně zhoršil. Tehdy jsem ho naposledy viděl kráčet po svých: než jsme sestoupili do temné stráně, abych byl přesný, protože pak už ho nesl Otta, a to bylo z mého pohledu symbolické: dole pod strání mi Otto s Emilem v náručí mizí v tmách, a pak už jsem Emila nikdy neviděl než na vozíku nebo na krátké procházce s berlemi po chodbě špitálu. Prošel několika
zdravotnickými zařízeními svého druhu, až skončil ve zmiňovaném Nejdku, kam byl převezen na vlastní žádost. Všichni, kdo v té době stáli Emilovi nablízku, to brali jako letální fázi jeho choroby, stejně neurčité jako hrozivé, o níž nikdo, včetně lékařů, mnoho nevěděl, a padaly takové diagnózy jako SMA, Parkinson, roztroušená skleróza a jiné, stejně či podobně ohromující, ochromující a odkrajující z těla bytosti, jíž kdysi patřilo celé a neporušené, stále větší a větší koláče pro strašlivá sousta neviditelných kanibalů. Choroba ale byla plíživější, než lékaři odhadovali, a teď, po přečtení Emilova nejdeckého rukopisu (vlastně to je elektronický strojopis), jsem nucen konstatovat (jsem tomu ovšem rád), že dobrovolné stěhování do Nejdku, o němž jsem si i já ještě před otevřením posthumní e-mailové zásilky myslel, že bylo spontánním projevem Emilovy nervové degenerace, nebo že nebylo tak docela dobrovolné, případně obojí, představovalo jen jeden z příznačných výronů sebeironie, jaké byl na celém Liberecku schopen jedině Emil Rilke! Neboť důvodem jeho „Touhy po Nejdku“ (Neudeksehnsucht), jak své přesídlení označil, nebylo ono „zařízení“ samo a už vůbec ne nějaké kladné reference o něm, nýbrž název ulice, v níž se nacházelo, neboť ta se jmenovala Osvětimská! Emilovi tedy „neruplo v kouli“, jak se vyjádřil kamarád Otto, který měl Emila upřímně rád, ale do Nejdku zajíždět nehodlal (cesta autobusem tam trvá poctivých pět hodin, a jedete-li po vlastní ose, jak se tenkrát říkalo, nemůžete si dát ani panáka, když se po návštěvě vypotácíte na čerstvý vzduch). Emil se hodlal v Osvětimské „završit“ (že to bylo zrovna v Nejdku, nehrálo žádnou roli) a chtěl to v „zařízení“ (což je samo o sobě hrozivé slovo), v němž by byl býval mohl skončit i K. H. Frank, neboť v „zařízení“ je to tak „zařízeno“, že se tam dovršíte, ať se vám to líbí nebo ne. Zdá se tedy, že Emil neputoval do Nejdku z šílenství, ale spíše z tvůrčího záměru, který sledoval po všechna léta svého života, a nakolik v textu poznáváme i události roku 2015, byť pravda trochu rozostřené a posunuté, musíme Emilovi přiznat zdravý rozum až do poslední chvíle! Zda se však doopravdy jedná o zdařilý tvůrčí záměr, nebo spíš o projev bytostného podivínství, musí nakonec rozhodnout čtenář sám, neboť já to se vší rozhodností rozsoudit nedovedu. Co však dovedu a co mohu čtenáři poskytnout, jsou informace k Emilovu psychologickému profilu, nakolik se týká jeho poetiky a zájmové sféry, která se v románu projevila, neboť vnímavému čtenáři, což jsou venkoncem všichni, kdo knihu dočtou až do konce, neujde, že se Emil ve 4. kapitole (s označením Mezičas) mihne na scéně v postavě Třetího pacienta. Z toho můžeme soudit, že se neidentifikoval ani s jedním z obou svých hrdinů, s pacienty či – jak módně tvrzeno – s „klienty“ Mackem a Wackem (u nichž je všechno popletené, nebo naopak až příliš rozumné), nýbrž že je nezávislým pozorovatelem dynamicky se vyvíjející diagnostické situace „Na Osvětimské“, kterou ovšem odvzdušnil natolik, že doslova visí ve vakuu, z nějž na vás dýchá mrazivý vesmír. Emil Rilke byl tedy až do svého skonu celkem při smyslech. Podivnost jeho poetiky souvisí s tím, že byl přesvědčeným modernistou, ale o tom promluvím až nakonec. Zatím tedy stále ještě o biografických faktech, která by nám Emila pomohla přiblížit a dopomoci tak ke správnému chápání toho typu prózy, který sledoval a završil ve svém chefd´œuvre. Řekl jsem něco o „diagnostické situaci“, dokonce v náruči „mrazivého vesmíru“, to však neznamená nic osobního, co bychom měli ztotožňovat přímo s Emilem a jeho zpovědí. Zcela naopak! Jedná se o literární princip neosobní, neboť Emilovi nikdy nešlo o jeho vlastní osobu, nýbrž o okolnosti, v nichž se osoby jemu podobné vyskytovaly, tedy s modelem situace, která vypovídá o objektivnu. Je to tedy ze své podstaty záležitost poetologická. Emil totiž nikdy nebyl vůdcem party českých kluků a nikdy se nezajímal o fotbal, jak o tom hovoří „Třetí pacient“, o němž s příznačnou ironií řečeno, že se jmenuje „Emil“, aniž ovšem kterákoli ze zúčastněných postav ví o jeho identitě něco konkrétního. Jde o postup, který Rilke použil už za svých jabloneckých časů a který označil jako „metastázi jména“, takže „Emil“ na obálce knihy a „Emil“ uvnitř knihy nejsou jeden a týž, nýbrž dva, na něž se biografický Rilke rozdělil. Pokud jde o členství v partách, Emil nebyl členem žádné. To mohu odpřisáhnout, protože to vím přímo od něho. Je tu sice ještě možnost, že mi neříkal pravdu,
což je dost dobře možné, protože byl ironik do morku duše, ale v tom případě by se byl prořekl při jiné příležitosti, což se nestalo, i když je pravda, že jsme zas tak moc často spolu nemluvili (schůzky na OKS, kam občas nedorazil), a pokud mluvili, nebyl vždy ve sdílné náladě, a pokud v náladě byl, nosíval ho k tramvaji kamarád Otto. Takže s trochou obezřetnosti bych věc formuloval tak, že mohu odpřisáhnout, že mi to Emil takhle říkal, totiž že nikdy nebyl v žádné partě, pokud mi ovšem neselhává paměť nebo si něco nenamlouvám, což je sice teoreticky možné, ale prakticky to odmítám. Už vůbec nemluvě o tom, že by Emil nějakou partu vedl, to je jednoduše nepředstavitelné a absurdní! Ať už mluvil česky dobře, nebo špatně, lépe, nebo hůře (děti vždy hovoří spíš dobře a lépe), byl vždy otloukánek, a tedy solitér ne z přesvědčení, nýbrž z donucení, glosátor z nouze a ironik ze zlosti. Celkem tedy dobrák od kosti, a kdyby mu někdo byl hodil lano, šel by do kterékoli party, jak už to u samotářů chodí, tedy alespoň v přechodné fázi, než se z nich stanou samotáři z přesvědčení. Pokud jde o fotbal, Emil mu nerozuměl. Nikdy jsem s ním o fotbale nemluvil a nevyptával jsem se ho na jeho mimoliterární zájmy, ale právě proto mohu něco takového zodpovědně tvrdit: fotbal byl zcela mimo Emilův obzor! Je pravdou, že křik fanoušků z jablonecké Střelnice se rozléhal široko daleko, ale to je tak jediné, co z něj mohl Emil zachytit, leda by ho někdy nějaký kamarád zatáhl na zápas, jenže on neměl kamarády a na Střelnici je to hodně do kopce. Bydlel u jakési stárnoucí ženy pod nádražím. Podmínky to byly bídné, dvě místnosti a předsíň s WC, studená voda. Proto byl asi Emil tak otužilý, i když je pravda, že mu chladno nedělalo dobře. Člověk je podivná kombinace čehokoli. Uklizeno u „Rilků“ nebývalo, podlaha jako po suchém koštěti jednou týdně. Čisté prádlo, do něhož se Emil podle všeho v celkem rozumných intervalech převlékal, čpělo po nevětraných skříních, jejichž obsah z větší části přežil svou dobu. Byl jsem za Emilem doma párkrát a vždycky jsem si přísahal, že tam víckrát nepůjdu, i když jsem už nemusel absolvovat odyseu v obrovitém činžáku bez jmenovek a žárovek v chodbě jako na poprvé. Dodnes tomu činžáku ve vzpomínkách říkám „Dům U Rilků“, ačkoli je pravděpodobné, že už nestojí (ale kdo ví), a kdyby se mi o něm někdy v noci zdálo, byl by to sen úzkostný a stísňující, jako celá Emilova existence. Z toho domu pod nádražím dělal Emil výpady, někdy tramvají do Liberce, jindy vlakem až do Žitavy, aby mne při jednom takovém návratu z NDR navštívil a daroval mi ½ kg hnědé rýže, o níž věřil, že pomůže zastavit jeho nezastavitelné chátrání. Poslouchali jsme hudbu Indie, ale po první straně desky byl tak unavený, že jsem ho musel cestou k tramvaji podpírat, pak jsem s ním jel až do Jablonce, pak pěšky až k tomu činžáku, pak až do předsíně, ale dál jsem nešel, protože závan zevnitř byl tentokrát tak silný, patrně podpořený nějakým přepáleným omastkem, že mne vymetl zpátky do chodby. Zaklínil se mi do úst, takže jsem ho vypláchl až pivem v bufetu na nádraží. Leč zpátky k tomu fotbalu. Tvrdím, že když se někdo zajímá o fotbal, tak se časem prozradí, pokud to vysloveně nechce držet v tajnosti, což je nesmysl, protože pokud fandové něco nedělají, pak je to právě tohle. Fanda vezdy dychtí hovořit o kopané. Mohu tedy odpřisáhnout i tuhle druhou věc, totiž (s nezbytnou dávkou obezřetnosti) že Emil nikdy nemluvil o fotbale, ačkoli nemohu vyloučit, že tu a tam s ním nepřišel do styku, domnívám se však, že jím zůstal vnitřně nedotčený, o čemž svědčí to, že nikdy o fotbale nemluvil. Čteme-li tedy ve zmiňované 4. kapitole o Mistrovství Evropy 1976 v Bělehradě a o penaltě Antonína Panenky, je to odposlechnutá věc a opět metafora, ironická metafora světa, který letí vesmírem jako fotbalový míč. Emilovy metafory se vůbec vyznačovaly tím, že jste těžko poznali, zda jde o metafory, pokud ovšem o metafory šlo. V tom se právě projevuje Emilův modernismus. Zdroje, z nichž svou poetiku odvodil, jsou stejně podivné jako on sám. Jsou totiž zcela anachronické a nemoderní. Chápu, že 18. století sehrálo v novějších dějinách zásadní roli, Emil mi nemusel nic vykládat o Velké (na tom slovu si dával obzvlášť záležet – a ráčkoval, jestli jsem to ještě neřekl) francouzské revoluci, jenže v umění to tak velká sláva (myslím modernost a modernismus) zas nebyla. Vždyť považte: odvozovat prozaickou modernu od Henryho Fieldinga?! Ne od Joyce a Prousta, ale od Fieldinga? Když čtu motto,
které Emil předeslal svému „románu“ (píši to v uvozovkách, aby bylo jasné, že jeho román za román nepovažuji), je mi zřejmé, proti čemu směřovalo: je to slovní popis, a spolu s ním vymítal Fielding z literatury démona, který ovládal „gramatiku“ neboli teorii literatury od antiky, totiž utkvělou představu, že báseň je mluvící obraz! Najdeme to už u Homéra (což je nejarchaičtější koncept, jaký vůbec může být): „Rozhlédneš se – zorané pole, a jako by ze zlata bylo, ten zázrak vzniká tu z básně.“ [Ílias XVIII, v. 548] Jenže za Homéra nebyla poezie uměním, jak umění rozuměli tehdejší Řekové, protože běžná umění, k nimž patřilo i kuchařství, znamenala řemeslnou výrobu, což poezie není, jak uznáte, ani pro dnešního čtenáře! Báseň se podobá spíš matematickým symbolům a vzorcům než próze, jak jí běžně rozumíme, proto také básně nikdo nekupuje a nečte. My na OKS jsme našimi „básničkáři“ pohrdali. Básnictví patřilo za Homéra k věštným praktikám, a proto mu vévodily Múzy, božské bytosti, které do básníkova nitra vstupovaly se zprávou z dějišť, kam neměl přístup v prostoru ani v čase (hle – Úrania, Múza astronomie!), tak třeba hned před hradby Tróje. Múza byla něco jako básníkova webkamera. Vzal jsem si Fieldinga a četl (byl to zvetšelý Tom Jones vyřazený z veřejné knihovny, ale o to teď nejde), abych konstatoval, že jde o něco jiného. Ne o to, vyřadit deskripci jako literární postup, protože to je věc, kterou Fielding bravurně zvládá, ale právě proto i ironizuje a zkracuje na jejích právech, ale o to, legitimovat naraci jako epický postup, což znamená sloveso a důraz na děj, tedy dynamickou složku literatury, na vyprávění, zápletku, napětí a tak dál (narozdíl od substantivní poetiky mlčícího „obrazu“), což Emil vůbec nedělá, protože v ČEKÁNÍ NA VIZITU se NIC NEDĚJE. Mohl bych sice tvrdit, jak se to v staré teorii dělalo, že dramatický dialog zobrazuje přímo, ale to je slabý argument: „přímost“ tu znamená jen řečový akt jako takový a v čisté, řekl bych „nepopsané“ podobě, ne skutečnost kolem těch komiksových bublin, které herci vypouštějí na jevišti. O „skutečnosti“, která se vždy v podstatných věcech odehrává v „zákulisí“, se ústy postav jen vypravuje. Rilkova „mozková“ teorie (vstupy na „scénu“ z hlavy čtenáře) nemůže zastřít, oč se doopravdy jedná. Jediné, co na tom všem je „moderní“, je podivná skutečnost, že Emil považuje svůj text za „román“. Na druhou stranu to není ani divadelní hra. Umíte se představit, že dva hrdinové (!) leží po celou dobu hry na jevišti v posteli? A nota bene si povídají abstraktní a stěží představitelné věci, postrádající někdy elementární smysl? A jak scénicky naložit s „tunelem“ v předposlední kapitole? Nakonec je „románovost“ Emilova „románu“ odkázána do závorky, tedy do autorské řeči ve formě scénických poznámek, jaké se nevyskytují ani v próze, ani na divadle; lze je tedy pro žánrové zařazení textu úspěšně vynechat (či zanechat v závorce, kam jako divuplný výplod Emilovy Múzy patří). Mám pro vysvětlení literární formy ČEKÁNÍ NA VIZITU zcela jiné, pragmatické vysvětlení, a to souvisí s Emilovým zdravotním postižením. Forma dialogu mu totiž umožnila dvojí věc. 1) nezabývat se pracným popisem prostředí, postav a dějů, jaký vyžaduje skutečná próza, čímž myslím povídku, novelu či román; 2) psát text do předpřipravených, nakopírovaných bloků „Pan Wacek, Pan Macek, Pan Wacek“ a tak dál, což rovněž představuje značnou úsporu práce a duševní energie. Modernismus Emila Rilkeho je tedy svého druhu postižením. Představte si klávesnici před monitorem počítače, zpoza něhož trčí do prostoru před pisatelem rameno malého jeřábu, na jehož háku má autor zavěšenu pravici s ukazovákem vytrčeným dolů, jímž vyťukává písmeno za písmenem, slovo za slovem, větu za větou! Umíte si to představit? Nedokážu odhadnout, jak dlouho vlastně Emil svůj román-neromán psal, leč vzdejme mu úctu už za to, že ho napsal a že napsal vůbec něco, nehledě k tomu, že to dopsal až do konce a pak teprve umřel. Kdo z nás by něco takového svedl, dokázal, vydržel? Vyvzdoroval na chorobě, na osudu? Vydávám tedy Rilkův „román“ vlastním nákladem jako zatím jediné jeho dílo, které vyšlo tiskem. Některé germanismy a slowakismy koriguji. Uvědomuji si, že tím jaksi stírám pel bezprostřednosti, jsem však přesvědčený, že i tyto zvláštnosti jsou, podobně jako dialogická forma, důsledkem choroby, na rozdíl od dialogu ale nezáměrné. Jakožto nezáměrné jsou i nefunkční a podléhají tudíž hermeneutickému právu redaktora na zásah.
Kdyby Emil žil, zeptal bych se ho na to. Budu-li žít já sám, budu pokračovat ve vydávání spisů Emila Rilkeho, tohoto bizarního květu „severočeské školy“, jak se autorům volně sdruženým kolem SN kdysi říkalo. Víc už nestihnu. Předávám text vydavateli a jdu na sál. Spíš mne ale vezou, mám zabandážované nohy.
Rilkův román
Čekání na vizitu 1. kapitola: V posteli Vidíme trojlůžkový nemocniční pokoj. Vlevo stěna s oknem, vpravo bez okna. Vstup do místnosti je čelní, ale dveře ani přední stěnu nevidíme: vstupuje se tam přímo z čtenářova mozku. Prostřední lůžko je prázdné. U okna leží pan Wacek, u stěny bez okna pan Macek. Výhodou prvního z obou pánů je prostranný parapet a výhled z okna, výhodou druhého blízkost umyvadla a zabudovaných skříní. Z třetího lůžka je k oběma výhodám stejně daleko. Wacek a Macek jsou staří ležáci, ale o jejich chorobopise nic nevíme, jakož ani o oddělení, na němž se nacházejí. Pokud spolu hovoří, hledí do čelní stěny, kde je mozek čtenáře. Pokud obědvají, sedí bokem ke čtenáři a čelem k oknu, takže pan Macek hledí na záda pana Wacka a ten během žvýkání hledí z okna. Na nočních stolcích mají spoustu věcí, ale křivdili bychom jim, kdybychom to označili jako nepořádek: jde o nejúčelnější možné rozmístění věcí denní potřeby na dosah ruky, jaké jen je možné vymyslet, vycizelované dlouhým pobytem v nemocnici. Kdykoli jim Berta uklidí noční stolky, což se děje před každou vizitou, zejména velkou, kterou vede primář oddělení, nemohou nic najít, na nic dosáhnout a jsou z toho nešťastní. Také si pravidelně zanadávají. Na přikrývce mají noviny, knihy, brýle, křížovky a podobné věci, jimiž si krátí čas. Zdá se, že oba spí, nebo spíš dřímají či podřimují, ale mezi těmito stavy ducha u nich není velký rozdíl, jak tomu bývá u osob, které tráví dlouhý čas na lůžku. Není tedy valného rozdílu mezi dnem a nocí ani v poledne, zvlášť spustí-li se žaluzie. Za okem je pošmourno, o němž těžko rozhodnout, kam vlastně patří, nejspíš ale do úzkého a špinavého dvora. Těžko rozhodnout i jiné věci, například jak oba pacienti vypadají, neboť na popis jakožto literární postup rezignuji: je totiž zcela mimo možnosti literárního díla! Rovněž neříkám, kdo z obou ležáků má podle mého mínění pravdu, když se o něčem neshodnou nebo když se o něco přou. Autor zachycuje pouze řeč obou pánů, a protože neví nic o tom, co se děje v jejich hlavách, autorskou řeč vynechává. Druhým důvodem, proč vynechává autorskou řeč, je skutečnost, že vnější prostředí bylo shora vylíčeno a nic dalšího se v něm neděje. Autorem jsem samozřejmě já (ne vy). Hovořím k vám tedy ze závorky, kam jsem se dobrovolně uvěznil v zájmu vypravěčské sebekázně, na níž jsem pracoval a cizeloval ji celé roky. Pan Wacek Zítra má být velká. Pan Macek Ano, velká. Pan Wacek Už mu to řeknu. Pan Macek A co? Pan Wacek Že podepíšu revers! Pan Macek Vy chcete jít na revers? Pan Wacek Ano, jinak se odtud nedostanu. Pan Macek Nejde o to, zda se dostanete, ale kam se dostanete, pane Vocek! Pan Wacek A kam bych se jako měl podle vás dostat? Pan Macek Právě že nikam, a o to tady jde! Pan Wacek Jde o to, že tady je nuda.
Pan Macek Tam je taky nuda. Pan Wacek Ano, ale jiná. Tam se nudí činorodě! Pan Macek Dneska jsem ještě nebyl. Pan Wacek Ani já. Pan Macek Ale předevčírem jsem byl. Pan Wacek I já. Ale bylo to předpředevčírem. Pan Macek Ne, předevčírem. Pan Wacek Já to musím vědět, mám to zapsané v diáři. Pan Macek I já to mám v diáři. Pan Wacek Tak se podívejme každý do svého diáře. Pan Macek Podívejme se. Pan Wacek Bylo to předpředevčírem. Pan Macek Bylo to předevčírem. Pan Wacek To je divné. Pan Macek Asi chodíme každý jinak? Pan Wacek Ne, chodíme stejně. Pan Macek Pak je to ovšem nevysvětlitelné. Pan Wacek Nebo některý z nás udělal chybu. Pan Macek Ano, ale kdo? Pan Wacek To je právě to nevysvětlitelné. Pan Macek Svět je plný tajemství. Pan Wacek Tajemství je výzva pravdy. Pan Macek Ale o tom věda nic neví. Pan Wacek Ví, ale ne všechno. Pan Macek Kdo neví všechno, neví nic. Proč už hergot jednou neřeknou, jak to všechno vlastně bylo? Pan Wacek A co jako? Pan Macek No, všechno. Pan Wacek Vy myslíte – všechno? Úplně všechno? Pan Macek Úplně všechno. Pan Wacek To neví nikdo. Pan Macek Tak vidíte. Pan Wacek Co vidím? Nic nevidím! Pan Macek Tak vidíte, že nic nevidíte! Pan Wacek Ale to přece vidím! Pan Macek Vidím, že mi nerozumíte. Pan Wacek Nerozumíte tomu, co vidím! Pan Macek Ale vždyť přece nic nevidíte? Pan Wacek Kde nic není, ani smrt nebere. Pan Macek Ba jo, bere. Pan Wacek Voko bere! Jednadvacet! Pan Macek Bere ten poslední, a to je vždycky smrt. Nakonec přijde kmotřička smrt a sebere nám karty, takže budem kompletně bez očí, pane Vocek, tak je to! Pan Wacek Víte, co si myslím? Pan Macek Nevím. Pan Wacek Že ani primář neví všechno! Pan Macek Primář? Jak ten by mohl vědět všechno? Pan Wacek Primář neví nic! Zeptám se Berty! Pan Macek Berty? Berta že by to věděla? Pan Wacek Určitě. Primář jí zobe z ruky.
Pan Macek Ale ne. Ona mu podlézá. Berta nic neví. Pan Wacek Jde o to, která Berta. Jsou dvě: tlustá a tenká. Pan Macek Já viděl vždycky jen jednu. Pan Wacek A kterou? Pan Macek Ani tlustou, ani tenkou. Tak akorát. Pan Wacek Tak to nebyla Berta. Pan Macek Ne? A kdo to teda byl? Pan Wacek Já nevím. Asi údržbář. Pan Macek Ale ne, to nebyl údržbář. Pane Vocek, což ony jsou na oddělení dvě Berty? Pan Wacek To jste nevěděl? Pan Macek Nevěděl. Pan Wacek Tak vidíte. Pan Macek Je to samá záhada a tajemství. Pan Wacek Jsou dvě Berty: tlustá a tenká. Pan Macek A které se zeptáte? Pan Wacek To je jedno, vyjde to na stejno. Pan Macek Jak nastejno? Pan Wacek Žádná nic neřekne. Pan Macek Tak proč se teda ptáte? Pan Wacek Budu se doptávat a přitom pátrat v jejich rysech. Pan Macek Takže se budete ptát obou? Pan Wacek Ne, budu se doptávat té, která přijde. Jenže nevím, která přijde. Pan Macek Já bych se ptal obou, pane Vocek. Pan Wacek Nikdy nepřijdou obě. Pan Macek A co když se zeptáte té nepravé? Pan Wacek A jak to mohu vědět? Pan Macek To je pravda. Svět je záhada na záhadu. Pan Wacek. Žádná legrace, viďte, pane Mocek. Pan Macek. Ne, žádná legrace. Pan Wacek. O tom žádná, pane Mocek. Pan Macek. Svět je veliké břemeno a úkol. Pan Wacek. My dva už ho nezvednem, kolego, my ne! Pan Macek. Právě my ho zvedneme, pane Vocek, my ho musíme zvednout! Protože když ho nezvedneme my, tak kdo ho zvedne? Pan Wacek. Tak zvedejte, pane Mocek, ale beze mne! Pan Macek. Pane Vocek, už dávno jsem vám to chtěl říct: moc si vás vážím! Pan Wacek. Děkuji. Ale co z toho? Pan Macek. Musíte jít se mnou! Pan Wacek. A vy někam jdete? Pan Macek. Nejdu nikam, ale musíte se mnou sdílet tuhle cestu! Je to naše společná cesta, pane Vocek, bez vás to nezvládnu. Pan Wacek. A já to nezvládnu s váma, a proto podepíšu revers. Pan Macek. Jen jestli vám ho dají. Pan Wacek. Když podepíšu, musejí mi ho dát! Pan Macek. Jen jestli budete mít co podepsat. Pan Wacek. Jak to myslíte? Pan Macek. Že vám nevydají formulář! Pan Wacek. Tak to napíšu třeba na toaletní papír. Pan Macek. Jen jestli vám ho dají! Berta vždycky odmotává. Pan Wacek. Tak budu předstírat, že se mi chce na velkou!
Pan Macek. A co když se vám pak skutečně začne chtít? Pan Wacek. Tak budu smrdět, to je toho! Pan Macek. Nakonec budeme smrdět všichni, pane Vocek. Pan Wacek. Ano, v tom je útěcha. Pan Macek. I primář. Pan Wacek. I sekundář a tlustá Berta. Pan Macek. Tenká Berta a vůbec všichni. Pan Wacek. Papež. Obama. Miloš Zeman. Pan Macek. V tom je právě ta útěcha. Pan Wacek. Ano, jenže mne to moc neutěšuje. Pan Macek. Ale před chvílí jste říkal, že ano? Pan Wacek. Co bylo před chvílí, už není! Pan Macek. Ale my přece trváme, pane Vocek! Pan Wacek. Trvání je nuda. Jenom nuda trvá, podepíšu revers! Pan Macek. Nedají vám formulář. Pan Wacek. Na revers nejsou formuláře. Pan Macek. Nedají vám ani čistý papír. Pan Wacek. Sakra, to asi máte pravdu! Pan Macek. Měl byste jít mou cestou, pane Vocek, krok po kroku, trpělivě. Uvidíte, že se výsledky dostaví! Pan Wacek. Ano, umřeme tady oba. Pan Macek. Ale to je jasné, pane Vocek, umřeme, ať jsme tady nebo venku. Pan Wacek. Ale já chci umřít venku! Pan Macek. Jako bezdomovec? Pan Wacek. Třeba jako bezdomovec, jenom ne jako pacient! Pan Macek. To říkáte jen proto, že jste nikdy nespal na teplých trubkách! Ale ty trubky si teprva musíte najít, víte, a taky se k nim dostat, protože ne vždycky se k nim dostanete, víme, kdežto v posteli je teplíčko, ať je, kde je, a třeba ve špitále. Pan Wacek. Nebo v márnici. Pan Macek. Jenže ta vaše márnice, pane Vocek, co vás čeká venku, bude vypadat jako teplý trubky za tlustou mříží, a s tákhle velikánským visacím zámkem! Pan Wacek. Jaký „i“ se píše „visací“? Pan Macek. No přece měkký! Pan Wacek. Myslel jsem si to. Pan Macek. Schválně, zeptáme se Berty, jo? Pan Wacek. A který? Tlustý nebo tenký? Pan Macek. Která zrovna přijde. Pan Wacek. A když nepřijde žádná? Pan Macek. No, tak se nezeptáme! Byl jste někdy na chmelu, pane Vocek? Pan Wacek. Jistě, ale nebylo to jako v tom muzikálu! Pan Macek. Jasně že ne! Chtěl jste se někdy ulít, pane Vocek? Pan Wacek. To chtěl přece každý! Pan Macek. A pak jste ležel na marodce, ruce za hlavou, a koukal do stropu nebo si četl knížku, někdy jsme kouřili i cigarety, naložili jsme se do okna a kouřili. Pan Wacek. Prakticky pořád jsme kouřili, až nás z toho rozbolela hlava a v krku. Pan Macek. No, a od toho jsme byli právě na marodce, ne? Pan Wacek. Na marodce jsme byli, že jsme se chtěli ulít, ale to šlo jen tehdy, když nám zdravotnice přála, což nebylo vždycky. Pan Macek. Ale byla tam postýlka, teplá měkká postýlka. Pan Wacek. Ta moje moc měkká nebyla.
Pan Macek. Proti té tvrdé robotě venku, věrtel za pár desetníků, byla měkká až dost. A tady, pane Vocek, máte ideální marodku s teplou postelí a nikdo vás nežene do větru a deště na chmelnici! Pan Wacek. Jenže tu nemáme žádný chmel, pane Mocek, a já bych si dal ležák, až bych brečel! Vy ne? Pan Macek. Taky, taky, samozřejmě. Ale to by se snad dalo zařídit? Pan Wacek. I kdyby se dalo, jako že se nedá, pít lahváče v posteli není ono! To musí být točené a v zakouřené hospodě! Zakouřené hospody jsou jen venku, tady žádná není, a pokud ano, pokud tady někde mají nějakou tu kantýnu či co, tak ne pro nás dva, to mi věřte! Pan Macek. Sestry chodí do kuřárny a v ledničce mají lahvové! Mohli bychom se tam proplížit, co říkáte? Pan Wacek. A jak se to shoduje s vaší morálkou? Co ta vaše cesta nikam a řeči o smyslu života? Pan Macek. Ten neztratíme, pane Vocek, naopak ho posílíme! Pan Wacek. Krádeží ležáku a cigaret? Pan Macek. Ano, pane Vocek, protože to není krádež! Pan Wacek. A co to teda je? Pan Macek. No tak ano, je to tak trochu krádež, ale nějak se přece musíme bavit? Pan Wacek. Mne to nebaví a požádám o revers. Pan Macek. Nedají vám formulář! Heleďte, kdybychom z lahve ležáku odmočili vinětu, mohl byste ji použít jako formulář? Pan Wacek. A pustit po větru, protože mi právě dopsala propiska! Pan Macek. Však vy si umíte poradit! Pan Wacek No ano, ale to bylo na křížovky! Pan Macek. Takže v klidu ukradnete pivo! Pan Wacek. Já nekradu pivo, to vy kradete pivo! Pan Macek. Já ne, jenom vás navádím! Snad si nemyslíte, že bych došel takovou dálku až ke kuřárně? Pan Wacek. Lednička je ve společenské místnosti a vy jste pěkný kamarád, protože tam bych ani já nedošel! Pan Macek. Vidíte, a to chcete jít na revers! Pan Wacek. Chci, a půjdu. Pan Macek. Držím vám palce. Pan Wacek. Vy se mne chcete zbavit, viďte. Pan Macek. Ale vůbec ne, jestli se vám to povede, podám i já revers a půjdu s váma! Pan Wacek. Vy byste šel se mnou? To že byste udělal? Pan Macek. A vy jste o tom někdy pochyboval? Pan Wacek. A co řeči, které tady vedete, zůstaňte tu, pane Vocek, krásná marodka, teplá postýlka, i ležák bude? Pan Macek. Ano, přiznávám, ale to všechno platí jen s váma a bez vás já tu nevostanu! Pan Wacek. Vy mne dojímáte až k slzám, pane Mocek. Pan Macek. Ba jo, zvykli jsme si na sebe! Pan Wacek. Jako dvě mrtvoly! Pan Macek. Dvě mrtvoly pěkně vedle sebe, na marodce na chmelové brigádě. Pan Wacek. S matrací z juty vycpanou senem. Pan Macek. Venku prší a my ležíme s rukama za hlavou a myslíme na holky. Pan Wacek. A pak se zvednem jako jeden muž a vyjdeme do toho deště. Pan Macek. Ano, jako dva turisté v cizím městě. Pan Wacek. Jako dva bezdomovci. Všiml jste si, jak krásně prší? Tak nějak hudebně, slyšíte to?
Pan Macek. Slyším! A voní prach. Pan Wacek. Ano, prach voní nádherně, když sprchne. Pan Macek. A nevadí vám, že cedí? Pan Wacek. Nevadí, pane Mocek, jen když jsme spolu!
2. kapitola: U stropu Vidíme trojlůžkový nemocniční pokoj. Vlevo stěna s oknem, vpravo bez okna. Vstup do místnosti je čelní, ale dveře ani přední stěnu nevidíme: vstupuje se tam přímo z čtenářova mozku. Na lůžku u okna pan Wacek, u stěny bez okna pan Macek. Uprostřed mezi nimi někdo leží. Wacek i Macek sedí na svých postelích, které nijak nereagují na ovládací segment, tak zvanou „ovládačku“, kterou pacient může zvyšovat či naopak snižovat nemocniční lůžko, zvedat díl pod horní polovinou těla nebo naopak pod nohama. Pan Wacek sedí zády a pan Macek čelem k oknu; hledí tedy na sebe přes tělo „toho třetího“. Říkám mu „třetí“, i když je vlastně „druhý“, počítáno z kterékoli strany, ale tady neplatí linearita prostoru, nýbrž času, v němž se pánové Wacek a Macek vyskytují vždy pospolu a v prostoru vedle sebe, tedy jako „prvý“ a „druhý“ (počítáno z kterékoli strany), přičemž prostřední lůžko je z hlediska doby trvání pobytu onoho „druhého“ v lineárním prostoru uvažovaném z kterékoli strany vždy nutně „třetí“. Tolik tedy k téhle věci, to aby čtenář nebyl zmaten. Ostatně třetí lůžko bývá nejčastěji prázdné. Pan Macek. Měli by to opravit. Pan Wacek. Moc jsme si s tím hráli, když jsme sem přišli. Pan Macek. To jsme ještě byli mladí. Pan Wacek. Budu to urgovat. Pan Macek. Myslíte, že Berta s tím něco udělá? Pan Wacek. Ne, ale je mou povinností hájit práva pacientů! Pan Macek. Chápu, to vy jen tak, ze zásady. Pan Wacek. Mohli bychom společně podepsat petici. Pan Macek. Nevydají nám formulář. Pan Wacek. Na petice nejsou formuláře. Pan Macek. Kde se tady vzal? Pan Wacek. Nevím, asi ho přivezli, když jsme spali. Pan Macek. A spali jsme dlouho? Pan Wacek. Nevím, stojí mi hodinky. Pan Macek. I mně. Berta by nám mohla koupit v obchoďáku nové baterie. Pan Wacek. Berta nikomu nic nekoupí. Už ani nevím, jak vypadá obchoďák, pane Mocek! Pan Macek. Podle toho šera bych soudil tak na hodinku. Pan Wacek. To je možné. Já většinou dřímám hodinku, někdy trochu víc, někdy o trochu méně. Pan Macek. I já, ale někdy to hodně přetáhnu a pak jsem zmatený, který je den a tak. Pan Wacek. A který je den? Pan Macek. To právě nevím! Pan Wacek. Takže jsme spali dlouho. Pan Macek. To je možné, ale on je tady krátce. Pan Wacek. Asi ano, ještě si nestačil povyndávat věci. Pan Macek. Ale kde je má? Pan Wacek. V nočním stolku. Pan Macek. A jak to víte? Co když je má ve skříni?
Pan Wacek. Z šuplíku mu čouhá igelitový sáček. To budou hygienické potřeby. Pan Macek. K čemu je má? Pan Wacek. Nejspíš si ještě čistí zuby. Pan Macek. I my si čistíme zuby, pane Vocek. Pan Wacek. A kdy jste si čistil naposledy? Pan Macek. Už se nepamatuju, ale čistil. Pan Wacek. Když se nepamatujete, tak to jste už rezignoval, pravda? Pan Macek. Ne, dneska si vyčistím. Pan Wacek. I kdybyste si dneska vyčistil, rezignoval jste na pravidelné čištění! Pan Macek. Ano, ale s tím je teď konec! Pan Wacek. Ostatně nepravidelné čištění je organickou součástí cesty do nikam! Pan Macek. Tenhle asi nejde do nikam, co myslíte? Pan Wacek. Nevím! Možná už tam je? Pan Macek. Tak to mu závidím! Pan Wacek. Já ne! Třeba tam ani není a za pár dnů půjde domů? Pan Macek. Nebo do márnice! Pane Vocek, takhle nevypadají ti, kteří jdou za pár dní domů! Pan Wacek. Ne? A jak vypadají? Pan Macek. Mají zdravější barvu a dýchají! Pan Wacek. On dýchá, jenom ho neslyšíme. Pan Macek. Nebo dodýchal. Pan Wacek. Ne, protože v tom případě by tady už nebyl. Pan Macek. Třeba dodýchal právě teď? Pan Wacek. Tak ho vzbuďte, a uvidíte! Pan Macek. Já na něj nedosáhnu! Pan Wacek. Tak si vezměte hůl. Pan Macek. Ale kde ji mám? Pan Wacek. Kde by? Asi pod postelí. Pan Macek. Je to moc hluboko. Haló, pane, probuďte se! Pan Wacek. A jak mu vysvětlíte, že ho budíte? Pan Macek. Nijak. Probuďte se, pane! Pan Wacek. Počkejte, hodím po něm polštář! Pan Macek. Tak to se nepovedlo, vždyť se udusí. Pan Wacek. Ale ne, nos má volný. Pan Macek. Jestli začne chroptět, je živý. Pan Wacek. Každý umírá jako živý. Pan Macek. Až na nás dva! My umíráme už jako mrtvoly. Pan Wacek. Proto chci jít na revers, abych ožil! Pan Macek. A nechcete napřed ožít, a pak teprve jít? Haló, pane, vstávejte! Pan Wacek. Tady neožiju. Nechte ho spát. Pan Macek. Pane Vocek, já mám strach! Pan Wacek. A z čeho, prosím vás? Pan Macek. Jako bych slyšel mávání těch majestátních perutí! Pan Wacek. Nic neslyším. Pan Macek. Neslyšíte, protože nedýchá. Pan Wacek. A máte naslouchadlo? Pan Macek. Já nenosím naslouchadlo, to vy nosíte naslouchadlo! Pan Wacek. A nepletete se? Já ho nikdy nenosil! Pan Macek. Nenosil, protože ustavičně zapomínáte! Pan Wacek. Ne, to vy zapomínáte! Pan Macek. Zeptáme se Berty!
Pan Wacek. Berta řekne jen, že naše starosti by chtěla mít. Pan Macek. To máte pravdu. Ale myslím, že ve skutečnosti by vůbec nechtěla mít naše starosti. Pan Wacek. To je jasné, protože kdyby věděla, jaké máme starosti, hned by nám to řekla. Pan Macek. A jaké máme starosti, pane Vocek? Pan Wacek. Někdy mám pocit, že už to dál neunesu, pane Mocek. Pan Macek. I já. Třeba ho má i tenhle? Pan Wacek. Vypadá bezstarostně. Pan Macek. Myslíte, že mrtvý vypadá bezstarostně? Pan Wacek. A jak by vypadal? Pan Macek. No, hrůzyplně! Pan Wacek. Ať vypadá, jak chce, ale starosti si s ničím rozhodně nedělá! Pan Macek. Vy myslíte, že si nedělá starosti, jak se odtud dostat ven? Pan Wacek. Ne, to mrtví nedělají. Pan Macek. Takže je mrtvý, a vy mi to jen nechcete říct? Pan Wacek. Uklidněte se, pane Mocek! Já vám říkám pravdu, což jsme si neslíbili, že si vždy a za všech okolností budeme říkat pravdu? Pan Macek. Ano, slíbili. Pan Wacek. Tak vidíte! Pan Macek. Ale já nic nevidím! Pan Wacek. Nic nevidíte, protože má přes hlavu polštář. Pan Macek. Tak vidíte!! Pan Wacek. Chtěl jsem jen říct, že tenhle si nebude dělat žádné starosti, ať je v jakémkoli stavu. Pan Macek. A co když je ve stavu, v jakém se nacházíme my dva? Pan Wacek. A v jakém se nacházíme my dva? Pan Macek. No, v rozpolceném! Pan Wacek. Já nejsem rozpolcený. Pan Macek. Ani já. Ale oba dva dohromady jsme rozpolcení? Pan Wacek. Co to plácáte? Pan Macek. Myslím: jako přátelé! Pan Wacek. Aha, rozpolcení přátelé. Pan Macek. Vidíte! Pan Wacek. Nic nevidím! Copak někdo může být rozpolcený jako dva přátelé? Jako nepřátelé, to bych ještě pochopil, ale dvě přátelské poloviny se vždycky spojí vjedno. Pan Macek. Ale s jakým výsledkem? Pan Wacek. Co myslíte. Pan Macek. No, člověk se přátelsky sjednotí ze dvou navzájem přátelských polovin, ale výsledek je nepřátelský! Pan Wacek. Nesmysl! Jak by něco takového bylo možné? Pan Macek. Člověk je nepřítelem sebe sama. Pan Wacek. Aha. Proč to neřeknete rovnou? Pan Macek. Když vy mne nenecháte! Pan Wacek. Jdete mi k šípku i s oběma přátelskými polovinami! Pan Macek. Jenže každý z nás je svébytný celek, a když se sloučí dva svébytné celky... Pan Wacek. Tak proč to neřeknete rovnou? Pan Macek. Říkám to, vy mne neslyšíte? Pan Wacek. Ne, protože nemám naslouchadlo! Pan Macek. Tak vidíte, kdo nosí naslouchadlo! Pan Wacek. Nic nevidím! Nenosím! To byla ironie!
Pan Macek. Pane Vocek, jestli sem začneme zanášet ironii, tak je to náš konec a nikdy se odtud nedostaneme! Přátelé by se měli brát vážně. Pan Wacek. A vy se chcete odsud dostat? Pan Macek. No ano, kdo by nechtěl? Pan Wacek. Vy přece, to vy se tady chcete završit! Pan Macek. Já se nechci završit, chci to jen ukončit! Pan Wacek. Což to není totéž? Pan Macek. To teda není! Pan Wacek. Chtěl jsem jen říct, že mé dvě navzájem přátelské poloviny... Ale co to povídám? Pan Macek. Povídáte, co si myslíte! Vždyť i já vás cítím jako svou navzájem přátelskou polovinu! Pan Wacek. Já vás ne. Pan Macek. Ne? To vy jen tak říkáte! Pan Wacek. Jste má nepřátelská polovina! Pan Macek. Vy mne nemáte rád? Pan Wacek. Mám vás rád! Krucinál, kdo by neměl rád svou nepřátelskou polovinu? Pan Macek. Třeba nepřítel. Pan Wacek. Nepřítel se má ze všeho na světě nejraději. Pan Macek. Nepřítel se neskládá ze dvou polovin? Pan Wacek. Nepřítel se skládá z jedné poloviny. Pan Macek. Z jedné poloviny čeho? Pan Wacek. Z jedné poloviny sebe. Pan Macek. Víte, co si myslím, pane Vocek? Pan Wacek. No, ven s tím. Pan Macek. Že se nepřítel vůbec neskládá. Nepřítel je celistvý! Pan Wacek. Ano, celistvý, protože se skládá ze tří polovin! Pan Macek. Ze tří polovin čeho? Pan Wacek. Ze tří polovin nás dvou. Pan Macek. Co je zas tohle za blbost? Pan Wacek. Promiňte, pane Mocek, to jen byla ironie. Pan Macek. Ironie? A čeho, prosím vás? Pan Wacek. Vás! Pan Macek. Tomu nerozumím? Ironie vás? Pan Wacek. Dělal jsem si z vás legraci. Pan Macek. A jak si ze mne můžete dělat legraci v takové chvíli? Pan Wacek. V jaké? Pan Macek. Je to vážná chvíle pro nás oba, což to necítíte? Pan Wacek. Nic necítím. Pan Macek. Ale jak to můžete necítit? Pan Wacek. Protože jsem citlivější než vy! Pan Macek. Ale to nedává smysl! Jak byste mohl být citlivější, když nic necítíte? Pan Wacek. Protože jsem pořád citlivější než vy! Pan Macek. Než já? A odkud to víte? Pan Wacek. Tam odtud! Pan Macek. Ale tam jsou záchody! Pan Wacek. Ne ze záchodů, mám to shůry! Pan Macek. Vy a shůry? Takový materialista? Pan Wacek. To my, materialisté, tak říkáme, že to máme shůry! Pan Macek. Stejně na záchody nesmíme.
Pan Wacek. Ani do koupelny. Pan Macek. Já si, pane Vocek, představuju biblický ráj jako koupelnu! Pan Wacek. Ale houby s octem. Žádný ráj neexistuje. Pan Macek. Já myslím, že existuje, pane Vocek, a vypadá jako koupelna, celá vykachlíčkovaná, a andělé vám myjí záda houbou! Pan Wacek. Odkdy jste na hygienu? Pan Macek. Vy mi nerozumíte: hygiena je metafyzická záležitost! Pan Wacek. Tak s tím bych vcelku souhlasil. Pan Macek. A nejste ironický? Pan Wacek. Já nevím. Pan Macek. Jak to, že nevíte? Pan Wacek. Prostě nevím! Vždycky mne spletete tou vaší metafyzikou! Pan Macek. Metafyzika je královna věd. Pan Wacek. Ne, chemie je královna věd! Pan Macek. Zeměpis! Pan Wacek. Dějepis! Pan Macek. Filosofie! Pan Wacek. Metafyzika. Pan Macek. Tak vidíte! Pan Wacek. To byla ironie. Pan Macek. Aha. Pan Wacek. Aha? To je všechno, co mi řeknete? Pan Macek. A co bych měl říkat? Pan Wacek. No, já nevím! Třeba že víte, co chcete, a pokud to nevíte, že to jedna z vašich přátelských rovin dorovná! Pan Macek. Polovin! Z přátelských polovin. Pan Wacek. Cože? Pan Macek. Jedna z mých přátelských polovin že to dorovná. Pan Wacek. Nesmysl! Polovina může jen půlit. Pan Macek. Nebo dorovnat na polovinu. Pan Wacek. Víte, co si myslím? Pan Macek. Ne, a vy to víte? Pan Wacek. Já to přirozeně vím! Pan Macek. A co když si to jen myslíte? Pan Wacek. Ale vždyť to říkám! Pan Macek. Ono jedna věc je říkat, a druhá vědět, pane Vocek! Pan Wacek. To vím i bez vás. Pan Macek. A na co jste se ptal? Pan Wacek. Jestli víte, co si myslím! Pan Macek. Jak bych mohl vědět, co si myslíte? Pan Wacek. Teď už to nevím ani já, celého jste mne popletl! Pan Macek. Takže si nic nemyslíte? Pan Wacek. Jak bych si mohl nic nemyslet? Vždycky si něco myslíte, jenomže nevíte, nač jste předtím myslel! Pan Macek. To je ta metafyzika, pane Vocek! Pan Wacek. Houby s octem! Že si něco představujete, není žádná metafyzika. Pan Macek. Ale kdyby ráj vypadal jako koupelna, to byste bral, co? Pan Wacek. Ne, bral bych, kdyby byl koupelna, ne kdyby tak jen vypadal! Pan Macek. Ale to máte pořád to stejné, co je koupelna, vypadá jako koupelna, ne?
Pan Wacek. Ale ne všechno, co vypadá jako koupelna, taky ve skutečnosti koupelna je, herdek! Pan Macek. Ano, pane Vocek, vypadá to, že jsme opravdu dvě poloviny něčeho, ale čeho, to momentálně neumím říct. Pan Wacek. Asi jednoho světového bytí, ne? Pan Macek. Ano, přesně, ale není to od vás ironie? Pan Wacek. Ne, jak by mohla? Pan Macek. Viďte. Pan Wacek. Ale občas bych si mohl dovolit trochu ironie? Pan Macek. Ano, jen mne předtím upozorněte, abych nebyl zmatený. Pan Wacek. A co tenhle? Pan Macek. Co je s ním? Pan Wacek. Je to ironie, nebo není? Pan Macek. A co je nám do toho? Pan Wacek. Ale on je naše třetí přátelská polovina, pane Mocek, což to nechápete? Pan Macek. Zase jste ironický? Pan Wacek. Naše třetí, nepřátelská polovina, pane Mocek! Pan Macek. Ironie, nebo metafyzika? Pan Wacek. Obojí, pane Mocek, protože do té vaší koupelny bych nevkročil, dokud by mi primář nedal čestné slovo, že Berta nemá službu! Pan Macek. Která? Tlustá, nebo tenká? Pan Wacek. Obě! Pan Macek. Ale jedna z nich má vždycky službu! Pan Wacek. Tak vidíte! Pan Macek. Ne, vy vidíte! Pan Wacek. Prostě bych do té vaší rajské koupelny nevkročil, protože jedna z obou Bert má vždycky službu! Pan Macek. Víte, co mne napadlo, pane Vocek? Pan Wacek. Jak bych to mohl vědět? Pan Macek. Co když existuje ještě třetí Berta? Pan Wacek. Třetí Berta? Co je to za nesmysl? Pan Macek. No, jedna je tlustá, říkal jste, a druhá tenká, říkal jste, a já říkal, že není ani tlustá, ani tenká, tak to by mohla být ta třetí, která nám vydrbe záda! Pan Wacek. A umyje hlavu. Pan Macek. Pane Vocek, nevidíte nic na stropě? Pan Wacek. Ne, co bych jako měl vidět? Pan Macek. Podívejte se pořádně, já mám pocit, že se něco mihlo nad touhle postelí a zmizelo někam do rohu za mnou! Pan Wacek. Máte pravdu, nad odpadkovým košem je takové maličké světélko! To bude prasátko, pane Mocek. Pan Macek. Prasátko? A od čeho, když máme spuštěné žaluzie a venku je tma jako v ranci? Pan Wacek. Prostě je to nějaký fyzikální jev, jehož vysvětlení není momentálně v mé moci, protože mi nefunguje ovládačka, ledaže byste mi půjčil hůl, ale pro tu nedosáhnete, protože to máte z postele moc vysoko! Pan Macek. To nebyl fyzikální jev, pane Vocek! Fyzikální jevy mají příčinu, a tohle si jen tak vyběhlo z prostoru a šlo to vzduchem do rohu za mnou! Ne po stropu ani po stěně, jak lezou prasátka, ale vzduchem, jako kdybyste vystřelil malinkou pomalou rachejtli! Pan Wacek. Počkejte, něco tam vidím, ano, je to světélko, ale jen taková jiskřička, a přeskakuje z místa na místo, jenže nevidím to přeskakování, vždycky se jakoby jedním vrzem ocitá na jiném místě! Asi elektrický výboj, nebo co.
Pan Macek. Myslíte kulový blesk? Pan Wacek. Spí bludička! Pan Macek. To nebude bludička, pane Vocek! Pan Wacek. A co to teda je, podle vás? Pan Macek. Nadpřirozený jev, pane Vocek! Pan Wacek. Bludička není nadpřirozený jev? Pan Macek. No, je, ale víte, co si myslím? Pan Wacek. Jak bych to mohl vědět? Pan Macek. Že to je duše toho tady! Pan Wacek. Vy myslíte, že umřel? Pan Macek. Jo. Pan Wacek. No, a co nám dvěma je do toho? Pan Macek. Přece ten polštář, pane Vocek! Pan Wacek. Co je s ním? Pan Macek. Neměli bychom ho sundat? Pan Wacek. Sundat polštář? Pan Macek. Sundat polštář z jeho ksichtu, rozumíte? Pan Wacek. Jo tak! Vy myslíte, že by si mohli myslet... Pan Macek. Jak byste mohl vědět, co si myslím? Pan Wacek. Vědět to ovšem nemohu, ale hádat snad mohu? Pan Macek. Tak hádejte! Pan Wacek. Ale já to přece hned uhádl! Pan Macek. Tak to řekněte! Pan Wacek. Nechce se mi. Pan Macek. Ale proč by se vám nechtělo? Pan Wacek. Protože jsem svobodná bytost, tak proto. Pan Macek. Tak to řekněte, když jste svobodná bytost. Pan Wacek. Nechce se mi. Pan Macek. Snažte se přece trochu! Pan Wacek. Trochu je málo. Pan Macek. Tak se snažte víc! Pan Wacek. Snažím se víc, ale nic to nepomáhá! Pan Macek. To není možné, když se člověk snaží víc, většinou to pomáhá? Pan Wacek. Nejsem většina, pane Mocek! Pan Macek. Jste menšina a řekněte to! Pan Wacek. Neřeknu. Pan Macek. Řekněte. Pan Wacek. Ne. Pan Macek. Mám to říct za vás? Pan Wacek. Klidně. Pan Macek. Právě jste uvěřil v posmrtný život! Pan Wacek. Nesmysl, v nic jsem neuvěřil! Pan Macek. Mne neoblafnete, vím to! Pan Wacek. Jak byste to mohl vědět? Pan Macek. A jak můžete vědět, že to nevím? Pan Wacek. No, to nemohu, ale vy zas nemůžete vědět, co vím já! Pan Macek. Ale já to vím, pane Vocek! Pan Wacek. Ne, to není možné! Pan Macek. Mám takovou jako vyšší jistotu, pane Vocek! Pan Wacek. Nevěřím vám.
Pan Macek. To není věcí víry, víte? To je apodiktické nazření! Víte, co je „apodiktický“, pane Vocek? Pan Wacek. Ale to já přece vím, herdek filek! Pan Macek. Tak to řekněte. Pan Wacek. Nic neřeknu! Ale pro každý případ bychom se měli pokusit shodit ten polštář na zem.
3. kapitola: Okno Vidíme trojlůžkový nemocniční pokoj. Vlevo stěna s oknem, vpravo bez okna. Vstup do místnosti je čelní, ale dveře ani přední stěnu nevidíme: vstupuje se tam přímo z čtenářova mozku. Na lůžku u okna pan Wacek, u stěny bez okna pan Macek. Uprostřed mezi nimi prázdná postel. Oba muži spočívají na lůžku, což znamená, že se nacházejí bokem k sobě a mluví na sebe jakoby koutkem úst. Chvílemi na sebe kose pohlédnou, ale po většinu času hledí přímo a upřeně na čtenáře. Oproti předchozím kapitolám nezaznamenáváme žádnou změnu ve vnějším prostředí, které je stejně uspořádané, resp. neuspořádané jako předtím, to podle toho, zda k vnímanému obrazu přistoupíme z hlediska pacientů, nebo z pohledu čtenáře, které jsou nutně různé. Neuškodí, když připomenu, že člověk, upoutaný trvale nebo po většinu svého času na lůžko, musí mít předměty základních potřeb na dosah ruky, neboť leckdy je i věc, z pohledu čtenáře položená blízko, nekonečně vzdálená; pacientům, jak těmto lidem říkáme (a jak také říkají oni sami sobě), někdy působí i sebemenší pohyb potíže, neřku-li bolesti, nehledě k tomu, že by bylo nutné vstát alespoň do polohy vsedě, k čemuž je zapotřebí, aby měli na dohmat ovládačku na tvarování lůžka, což není tak samozřejmé, jak by se na první pohled zdálo, neboť šňůra ovládačky se zamotává, kroutí a působí nepředvídatelné změny v poloze této, kterážto, jakožto poloha oné, může způsobit transpozici, ano dokonce i levitaci ovládačky a posunout ji mimo dosah pacienta, takže není na dohmat, takže je nutné vztyčit se na lůžku, ale k tomu je právě zapotřebí ovládačky. Jen výjimečně se totiž podaří některému z obou mužů sám si sednout jen tak, bez podpory zezadu. Čtenář nevidí ani žádné změny ve tvářích obou mužů, ale předpokládá, že jejich šeď, vrásčitost a povislost se průběžně stupňuje k dosažitelnému maximu. To je rozumný předpoklad, ale dokládat ho popisem nepovažuji za nutné, nehledě k tomu, že to je mimo možnosti literárního díla. Pan Wacek. Už zase sněží. Pan Macek. Vyprávějte mi o tom. Pan Wacek. Sněží, jako když roztrháte těžkou duchu na malé kousky a ty kousky jdou rychle ke dnu. Pan Macek. To je krása! Pan Wacek. Ano, ale co je krása, pane Mocek? Pan Macek. Krása je podstata všech věcí mimo tenhle pokoj. Pan Wacek. Nikoli, pane Mocek, nýbrž krása je, když... Pan Macek. A to zas ne, pane Vocek, krása není žádné „když“, nýbrž: „krásné“ je, „když“, když už, to si nepleťte, pane Vocek! Pan Wacek. Vy jste najednou nějak chytrej? Pan Macek. A kdo mne systematicky vedl k pojmové přesnosti, he? Pan Wacek. Ano, to je moje zásluha! Pan Macek. Tak laskavě nežvaňte, když je to, jak říkáte, vaše zásluha! Pan Wacek. Když je to moje zásluha, tak mohu i žvanit, ne? Pan Macek. A to právě nemůžete, a chybu proti řádu řeči jste udělal vy, to vy jste se provinil, vy jste se prohřešil, tak prosím vás nemluvte nesmysly. Pan Wacek. Když tak hezky prosíte...
Pan Macek. Ano, prosím vás o to. Pan Wacek. A co z toho? Pan Macek. Z čeho? Pan Wacek. No, mluvili jsme o „kráse“ a „krásném“? Pan Macek. Ano, krása je krásná! Pan Wacek. Ne, krásné je krásné a krása je krása. Pan Macek. To máte jedno. Pan Wacek. Ale to vůbec nemám jedno, nýbrž dvojí, a nežvaním já, nýbrž vy žvaníte, pane Mocek. Pan Macek. No, tak žvaním já! A co z toho? Pan Wacek. Nic, než že žvaníte. Pan Macek. To je toho! Pan Wacek. Čeho, pane kolego? Pan Macek. Všeho, kolego! Pan Wacek. To jsou silná slova. Mohl byste mi objasnit, co myslíte tím „vším“? Pan Macek. Mohl, ale nechce se mi! Pan Wacek. To jste celý vy! Pan Macek. Ne, to nejsem celý já. Pan Wacek. Ale jste. Pan Macek. Když už, tak částečně celý já. Pan Wacek. Jak může být něco částečně celé? Pan Macek. Prostě tak, svým bytím, protože bytí je nedělitelné. Pan Wacek. Ale vy jste evidentní jsoucno, pane Mocek! Pan Macek. Ne, já nejsem jsoucno. Pan Wacek. Ale jste! Jste předmět v mém zorném poli. Pan Macek. Ne, vy jste předmět v mém zorném poli! Pan Wacek. Snad nechcete popřít, že jste těleso? Pan Macek. Ano, to právě chci popřít! Pan Wacek. Takže jste netělesný? Pan Macek. Přesně tak! Pan Wacek. A proč jste v nemocnici? Pan Macek. To je nedorozumění! Pan Wacek. Tak zažádejte o revers, když nejste těleso! Pan Macek. Proč bych žádal? Tělesa žádají, my ne! Pan Wacek. Kdo „my“? Pan Macek. My, netělesní lidé! Pan Wacek. A vás nic nebolí? Pan Macek. Momentálně ne. Pan Wacek. Ale až vás zabolí, budete zvonit na Bertu. Pan Macek. Nebudu, protože tu nejsou zvonky. Pan Wacek. Pane Mocek, víte, co si myslím? Pan Macek. Co, pane kolego? Pan Wacek. Že tu není žádná Berta! Pan Macek. Ale jedna tu přec musí být, tlustá, nebo tenká, jedna z nich. Pan Wacek. Ani jedna, pane Mocek, a i kdyby byla, k čemu by tu byla, když nejsou zvonky? Pan Macek. Přijde sama. Pan Wacek. Pořád sněží. Pan Macek. Pořád je to krásné? Pan Wacek. Pořád, pane Mocek! Pan Macek. Tak to je krása!
Pan Wacek. Jak to myslíte? Pan Macek. No, že krása je, když je něco pořád krásné! Pan Wacek. Nesmysl, nic není pořád krásné. Pan Macek. Jak nic? Pan Wacek. Nic, my dva třeba, a vůbec každý! Pan Macek. Mně připadáte pořád stejně krásný. Pan Wacek. Ne, někdy jsem na vás ošklivý. Pan Macek. To ano, ale jste přitom krásný. Pan Wacek. Nemyslím, pane Mocek, připadám si přitom ošklivý, když jsem na vás ošklivý. Pan Macek. Závidím vám, pane Vocek. Pan Wacek. A co, prosím vás? Pan Macek. Tu vaši nesmlouvavou upřímnost vůči sobě. Pan Wacek. Ano, ale je to upřímnost? Pan Macek. A co by to bylo? Pan Wacek. Říkám, že jsem ošklivý, abych byl o to krásnější! Pan Macek. To že děláte? Pan Wacek. Neříkám, že to dělám, ale co když? Pan Macek. Stejně to nemůžete vědět najisto. Pan Wacek. Apodikticita, pane Mocek, to je to, co mne trápí. Pan Macek. Připadáte si teď krásnější? Pan Wacek. Možná, ale o nic víc apodiktický! Pan Macek. Myslím, že jste apodiktický až dost, pane Vocek! Pan Wacek. Opravdu? Pan Macek. Až mne z toho brní hlava! Pan Wacek. Vy jste mne nikdy nebral vážně. Pan Macek. Moje chyba spočívá právě v tom, že ano. Pan Wacek. Ach, zapomněl jsem, že jste nehmotný! Pan Macek. Netělesný, pane Vocek. Pan Wacek. A jaký je v tom rozdíl? Pan Macek. To zatím nevím, ale proč bychom měli pro stejnou věc dva úplně stejné pojmy? Pan Wacek. Ať už jste netělesný, nebo nehmotný, brní mi z vás hlava. Pan Macek. Mně z vás, pane Vocek, mně z vás. Pan Wacek. To je reciprocita. Pan Macek. Apodikticita. Pan Wacek. Ale já nevím apodikticky, že vás brní hlava! Pan Macek. Ale víte apodikticky, že to říkám! Pan Wacek. Ale co když neříkáte pravdu? Pan Macek. Jako že lžu? Pan Wacek. Ano, vy apodikticky lžete, pane Mocek! Pan Macek. Nesmysl! Nikdo nemůže apodikticky lhát. Pan Wacek. Ani sám sobě? Pan Macek. To ze všeho nejméně. Pan Wacek. Přece když lžu, tak vím, že lžu, ne? Pan Macek. Ano, když lžete mně, víte, že lžete, ale když lžete sám sobě? Pan Wacek. To je jenom jiná verze pravdy, pane Mocek. Pan Macek. Ano, právě jste vyslovil přesnou definici lži. Pan Wacek. S vámi není žádná řeč, vy nehmotné těleso! Pan Macek. Stejně by mě zajímalo, kam zmizel. Pan Wacek. Jak zmizel. Pan Macek. Někdo ho asi vynesl.
Pan Wacek. Nebo odešel. Pan Macek. To jsou dva různé případy. Pan Wacek. Ano, různé. Pan Macek. Ale polštář je na posteli a postel ustlaná. Pan Wacek. Mohl odejít a ustlat po sobě. Pan Macek. Ano, takhle vypadá zmrtvýchvstání! Pan Wacek. Ano, ale jen pokud to myslíte metaforicky. Pan Macek. Nemyslím to metaforicky, pane Vocek. Pan Wacek. Pak by ale po sobě nestlal, protože ani Ježíš po sobě nestlal, když opouštěl hrob v zahradě Josefa Arimatejského! Pan Macek. Vy znáte Bibli? Pan Wacek. Vyprávěl jste mi to. Pan Macek. Ale neřekl jsem, že nestlal. Pan Wacek. Ne, řekl jste to nějak jinak, ale význam byl stejný! Pan Macek. Poslední dobou často myslím na matku. Pan Wacek. Chápu, i já myslím na matku. Pan Macek. Jaká byla vaše matka? Pan Wacek. Všelijaká, ale nakonec ani nevím, kde má hrob! Pan Macek. Jako to je možné? Pan Wacek. Tak, v životě je možné všechno. Pan Macek. Vy jste nebyl na jejím pohřbu? Pan Wacek. Neměla žádný. Pan Macek. Ale každý má přece pohřeb? Pan Wacek. Živí ho nemívají. Pan Macek. To máte pravdu, pane Vocek! A ona umřela živá? Pan Wacek. Každý přece umírá živý! Pan Macek. Umírá, ale neumře. Pan Wacek. Jednou mi telefonovala, to ještě nebyly mobilní telefony, že se jí o mně zdálo! Pan Macek. To je krásné, to se matkám stává. Pan Wacek. Ale to vůbec nebylo krásné, pane Mocek! Pan Macek. Ne? A co se jí zdálo? Pan Wacek. Že jsem umřel! Pan Macek. Že jste umřel? Pan Wacek. Ano, a chtěla vědět, jestli to je pravda. Pan Macek. Ona byla nábožná? Pan Wacek. Já nevím, nikdy jsme spolu na tohle téma nemluvili. Pan Macek. Člověk je leckdy nábožný, a ani o tom neví, pane Vocek! Pan Wacek. To by mohl být její případ, my se totiž dlouho neviděli, víte? Pan Macek. Ale byla ráda, že jste neumřel, co? Pan Wacek. O to tady nejde. Pan Macek. Ne? A oč tedy? Pan Wacek. O to, že kdyby prostě řekla: „To jsem ráda, žes neumřel,“ nic by se nestalo, ale ona řekla takovou divnou, divnou větu, hodně divnou, abyste rozuměl! Pan Macek. A jakou, pane Vocek? Pan Wacek. Řekla: „Tak mi řekni, jestli jsi umřel, nebo neumřel?“ Pan Macek. To že vám řekla do telefonu? Pan Wacek. Přesně tohle! Pan Macek. Asi to už měla v hlavě popletené, viďte? Pan Wacek. Ne, neměla to popletené, měla to v hlavě až moc v pořádku a uměla si spočítat měsíční režii do halíře jen tak z hlavy!
Pan Macek. Obdivuhodné! Pan Wacek. Viďte? Pan Macek. A co jste jí řekl, na tu „divnou větu“? Pan Wacek. Řekl jsem jí, že jsem umřel! Pan Macek. Neříkejte? Pan Wacek. Právě to říkám, pane Mocek, přesně takhle jsem jí to řekl! Pan Macek. A co ona, zasmála se? Pan Wacek. Ne, vzala to vážně! Už mi pak nikdy nevolala. Pan Macek. Jak to mohla vzít vážně? Pan Wacek. Řekl jsem jí, dovolala ses do nebe a máš dvě minuty, ale ani tohle nepochopila, a já se do toho zaplétal pořád víc a víc, myslel jsem si, teď už musí pochopit, že si dělám srandu, ale ona nic nepochopila, a koruna všeho byla, že mi nakonec gratulovala a řekla, že je konečně jednou šťastná! Pan Macek. Nebuďte zatrpklý, pane Vocek, přála vám jen to nejlepší! Pan Wacek. Právě takhle to řekla. Že smrt je v lidském životě to nejlepší! Pan Macek. Asi byla přece jenom věřící, pane Vocek, ve víře je velká útěcha. Pan Wacek. Ale jak může být pro matku útěchou, že jí umřel syn? Pan Macek. Já nevím, pane Vocek, tyhle věci jsou mimo lidské chápání. Pan Wacek. Nesmysl, jen jsem se neodvážil k ní zajít, protože by se mohla pěkně vyděsit! Pan Macek. Proč jste jí nezavolal? Pan Wacek. Neměla telefon, volala mi z budky! Pan Macek. A co kdybyste ji náhodou potkal na ulici? Pan Wacek. Jednou jsem ji zdálky zahlédl, ale raději jsem se jí vyhnul, vlastně ani nemám jistotu, že to byla ona. Pan Macek. A ona vás neviděla? Pan Wacek. Byla daleko a slepá jako slepá! Pan Macek. Myslíte slepou nábojnici, pane Vocek? Pan Wacek. Právě tu, pane Mocek! Pan Macek. Ale šlo by přece zjistit, kde má hrob? Pan Wacek. Nevím ani, jestli vůbec umřela! Pan Macek. Vy nevíte, jestli neumřela? Pan Wacek. Jak bych to mohl vědět? Nevolala mi! Pan Macek. Ale jak by mohla, jestli umřela? Pan Wacek. No, přece z nebe! Nebo snad víra neznamená, že nebe je skutečné? Pan Macek. Nebe je skutečné, pane Vocek, jenže tam asi nemají telefony. Pan Wacek. Co je to za nebe, bez telefonů? Pan Macek. No, přece nebe bez telefonů! Pan Wacek. Na takové kašlu, to už je lepší umřít! Pan Macek. Ale oni jsou v nebi, pane Vocek, právě proto, že umřeli! Pan Wacek. Tak mi zjistěte, jestli tam je, když jste tak informovaný! Co najednou nemluvíte? Došla vám řeč? Pan Macek. Nedošla, ale cítím, že je mezi námi! Pan Wacek. Mezi námi? Na téhle posteli? Pan Macek. Ano, vidím ji duchovním zrakem! Pan Wacek. Opravdu? A co říká? Pan Macek. Nic. Jen se tak jako vlní. Pan Wacek. Ona se vždycky vrtěla, nedokázala být chvíli v klidu! Pan Macek. Ale ona se vlní, pane Vocek! Pan Wacek. Vlní? A jaký je v tom rozdíl? Pan Macek. Je z éteru, pane Vocek!
Pan Wacek. Tak ať něco řekne, krucinál, když je v éteru! Pan Macek. Teď sebou cukla, neklejte! Pan Wacek. Budu klít, jak budu chtít, do hajzlu! Pan Macek. Teď se rozplynula! Vy jste ji zabil! Pan Wacek. Jak bych ji mohl zabít, když je mrtvá? Pan Macek. Ano, teď máme apodiktickou jistotu, že zemřela. Pan Wacek. Jak to? Pan Macek. Sám jste to právě vyslovil. Pan Wacek. Nic jsem nevyslovil! Už byla večeře? Pan Macek. Ano. Pan Wacek. A co jsme měli? Pan Macek. Halušky. Pan Wacek. A s čím? Pan Macek. Jak to, s čím? S ničím přece! Pan Wacek. Halušky s ničím? Pan Macek. Právě ty, pane Vocek! Pan Wacek. Vy jste ho viděl? Pan Macek. A koho? Pan Wacek. To nic! Pan Macek. Ano, bylo asi takhle veliké, přes celý talíř a nadvakrát přeložené, aby nebylo vidět tu hanebnou porci. Pan Wacek. Ani tu zpravidla nedojídáte, kolego! Pan Macek. Ano, ale nejde snad o princip? Pan Wacek. Právě! Já měl totiž studenou, pane Mocek! Pan Macek. To já taky! Pan Wacek. Halušky byly studené? Pan Macek. Ledové jako smrt! Pan Wacek. Ale já měl chleba s paštikou, pane Mocek, jenže nevím to jistě. Pan Macek. Ani já nevím ty halušky jistě, abych se přiznal. Co když to byl jen studený chleba s paštikou? Pan Wacek. Tak vidíte, co když žádná večeře ani nebyla? Pan Macek. Jak by mohla nebýt? Máme přece jídelníček na každý týden? Pan Wacek. Nikdo tu nebyl a nic nám nepřinesl, a jídelníček visí na chodbě! Pan Macek. A vy máte hlad? Pan Wacek. To je právě to, že nemám. Pan Macek. Ani já, pane Vocek, ať si tu svou večeři nechají! Pan Wacek. Ale to není jejich večeře, pane Mocek, jde o ten princip! Pan Macek. Já vím, ale stejně ať si ji nechají. Pan Wacek. Ať si nechají naši večeři? Pan Macek. Něco přece musejí jíst při tak těžkém zaměstnání? Berta jí za hnedle dva! Pan Wacek. Já bych si dal svíčkovou s knedlíkem. Pan Macek. I když nemáte hlad? Pan Wacek. Právě proto, že nemám hlad! Ale ne tu jejich řidinu z vyvařovny, pane Vocek, nýbrž poctivou hustou svíčkovou, jakou vařívala máma! Když jste na ni položil knedlík, tak zůstal nahoře jako pramice na vodě! Pan Macek. Myslíte, že v nebi dobře vaří? Pan Wacek. Vyvařovna jako vyvařovna. Pan Macek. Jsou tam miliardy duší, to už musí být jaksepatří velká plotna! Pan Wacek. Ano, pekelná plotna! Pan Macek. Umíte si to vůbec představit, kolego?
Pan Wacek. Až moc dobře, kolego, až moc dobře. Pan Macek. To je dobře. Pan Wacek. Chtěl bych tam být s vámi. Pan Macek. A kde jako? Pan Wacek. Přece v nebi, pro Kristovy rány! Pan Macek. To by bylo krásné! Pan Wacek. Ale co je krása? Pan Macek. Krása je, když... Pan Wacek. Podívejte, už zase sněží. Pan Macek. A ono mezitím přestalo? Pan Wacek. Ano. Pan Macek. A proč jste mi nic neřekl? Pan Wacek. Nechtěl jsem vás vyděsit, kolego.
4. kapitola: Mezičas Vidíme trojlůžkový nemocniční pokoj. Vlevo stěna s oknem, vpravo bez okna. Vstup do místnosti je čelní, ale dveře ani přední stěnu nevidíme: vstupuje se tam přímo z čtenářova mozku. U okna leží pan Wacek, u stěny bez okna pan Macek. Pan Wacek podřimuje čelem k oknu, pan Macek čelem ke zdi. Oba tedy leží zády k prostřednímu lůžku, na němž jakoby v úvalu mezi dvěma sraženými břehy sedí osoba s pravou nohou spuštěnou do uličky blíže k oknu. Oba ležáci občas zachrápou, ale jejich chropot rychle mizí v chrochtavě popadaném dechu. Třetího pacienta si můžeme představovat libovolně, například jako vlasatého či holohlavého, případně něco mezi tím, jako vousatého či bezvousého, případně něco mezi tím, tedy s rašícím strništěm či s vousy upravenými tak, aby rašící strniště připomínaly, jak je to v dnešní módě ledabylosti dobrým zvykem. Neměli bychom si ho však představovat jako starce, i když také zrovna není žádný mladík; rozhodně má ještě dost daleko do zjevu i biologického stavu obou našich známých! Dost možná má i sluneční brýle, pravděpodobně posunuté na temeno, jak je rovněž běžné v módě ledabylosti, i když za oknem rozhodně nesvítí slunce (ba spíše naopak). Lze si dokonce představit i možnost, že má na nose dioptrické brýle a na temeni brýle sluneční. Má-li vousy, drbe se v nich, nemá-li je, drbe se jen tak na bradě, ale zjevně spíše z rozpaků, než že by ho něco svědilo. Ostatně, také u našich ležáků je těžké rozhodnout, jak vypadají, neboť – jak jsem už řekl – na portrét jakožto literární postup jsem nucen rezignovat. Portrét a obraz jsou totiž zcela mimo možnosti literárních postupů, a nakolik snad nikoli, je to jen zdání způsobené tím, že si autor vypomáhá nějakým klišé, třeba že někdo je bezvousý, někdo že má kníry a jiný plnovous tolik a tolik centimetrů dlouhý. Jsouli však pánové Wacek a Macek oba bezvousí, oba přibližně stejně staří, šediví a proplešatělí, nepostihne rozdíl v jejich podobách žádné pero, i kdyby se jednalo o Homéra, Balzaka nebo samotného Zolu, neboť vězte, že si ti dva ve vzájemné bezrozdílnosti podobní vůbec nebyli! Mimo možnosti literatury je pak nejen obraz (v případě lidské tváře „portrét“), protože totéž jsem nucen tvrdit také o popisu: zkuste popsat ušní boltce nebo nosy dvou lidí a uvidíte, co z toho vzejde! Zkuste se jen někdy v cizím městě zeptat, kudy máte jít tam a tam: to, co váš rádce v upřímné snaze, aby vám pomohl, v popisu trasy vynechá, společně s tím, co si během jeho líčení představujete vy, i když zrovna nic nezapomenete, je spolehlivým návodem k zabloudění, proti němuž je jediná zbraň, totiž mapa nebo plán města! Neboť váš rádce má město před očima, vy nikoli. Proto zachycuji pouze řeč pánů Wacka a Macka, a upozorňuji předem, že všechno, co se v jejich rozmluvách bude blížit popisu, jednoduše vynechám. Totéž se týká i třetích pacientů. Mám k tomu ještě jeden důvod navíc, protože nevím nic o tom, co se děje v jejich hlavách, a tudíž vynechávám autorskou řeč vůbec. Autorem jsem samozřejmě já;
hovořím k vám ze závorky, kam jsem se dobrovolně uvěznil v zájmu vypravěčské sebekázně, na níž jsem pracoval a cizeloval ji celé roky. Připomínám ještě jednou, že pokud hovořící postavy leží na zádech, hledí do čelní stěny, kde je mozek čtenáře. Nenacházejí se tedy na scéně (ve smyslu divadelním), nýbrž v dějišti (ve smyslu epickém); nejedná se proto o dramatický text, nýbrž o novelu. Důkazem buď prostý fakt, že tento text čtete. Třetí pacient. Tak už se probuďte, vy spáči ospalí, nebo se prochrápete do soudného dne! Pane Vacku! Pane Macku! Kdyby občas nezachrápali, člověk by myslel, že jsou mrtví! No tak, hoši, vystydne vám večeře! Buďte rádi, že jste dosud nevystydli vy, protože vaše heroické chrápání hrozí tím, že se zalknete udusíte. Pan Macek. Chro, chro, chro, mlask! Třetí pacient. Nemám jejich porce raději sníst, aby nepřišly nazmar? Jsem setrvale hladový, a zotavující se člověk potřebuje nabrat! Vezmu si jen půl masa a okurku. A aby to Macek nepoznal, i od něho! Nikdy bych neřekl, co všechno je člověk s to spořádat díky nouzi. Tím nemyslím chudobu, ačkoli nejsem žádný boháč, ale to, že si nemohu zajít na jídlo – a jíst musím, nebo umřu. Jíst, spát, chodit – toť život váš celý! Není to moc, ale na druhou stranu, co potřebujete k přežití? Řekni, Vacku! Řekni, Macku! Co že nic neříkáte? Chrápejte aspoň, ať poznám, že jste živí, protože zvonit na sestru – jak jen to říkali, že se jmenuje? Berta, ano, a byla tlustá, jako by schvátila večeře všech pacientů na poschodí – zvonit se nedá, protože i když dosáhnete na zvonek, nezvoní, což je ohavná rarita! Pan Wacek. Chro, chro, chro, mlask! Třetí pacient. Rarity jsou vůbec ohavné. Jenže ještě umím chodit, dosud jsem mlád a díky intervenci lékařů i zdravý; a ne-li, tož budu! Jen víc života do toho umírání! Po pravdě řečeno, ta Berta by stála za hřích, i když je tak tlustá, a možná právě proto! Kdo totiž nepoznal tlustou ženskou, neví, o čem je řeč! Až budu usínat, budu myslet na Bertu, určitě se mi pak bude něco hezkého zdát. Pan Macek. Chro, chro, chro, mlask! Třetí pacient. Nejsem žádný krasavec ani ohyzda, ale jsem ohavný, to musím po pravdě přiznat. Prý si ubližuju, když se takhle hodnotím, ale já si vůbec neubližuju, protože tak to prostě je! Ne že si tak připadám, já takový jsem! Neuměl bych vyjádřit, v čem to vlastně spočívá, ale je to tak. Berta by mne nechtěla. Já to přece musím vědět? Kdo jiný než já by to měl vědět? Jsem pořád se sebou, ani na chvilku si neoddechnu! Vacku, probuď se! Řekni něco, Macku! Proč nic neříkáš? Jestli nic neřekneš, zblázním se, na mou duši! Člověk si potřebuje od sebe trochu odpočinout, jinak je z něj blázen natotata! Pan Macek. Chro, chro, chro, mlask! Pan Wacek. Chro, chro, chro, mlask! Třetí pacient. Možná už jsem blázen? Kamarádi říkají, že kdo si o sobě myslí, že je blázen, blázen není, ale tomu nemohu věřit. Že prý v blázinci si každý myslí o všech ostatních, že jsou blázni, ale sebe považuje za normálního! Jak by něco takového bylo možné? Každý z nich je přece v blázinci! Pan Wacek. Chro, chro, chro, mlask! Třetí pacient. Vezměte si tyhle dva. Řekněme, že jsme v blázinci: jak by si mohli nemyslet, že jsou blázni? To je stejné, jako by nevěřili, že jsou v nemocnici! Není snad blázinec nemocnice? Neříká se bláznům „duševně nemocní“? Jenže toho se právě člověk bojí! Není žádná hanba, když si zlomíte nohu, ale když si zlomíte duši, je to, jářku, jiná! Pan Macek. Chro, chro, chro, mlask! Třetí pacient. Prý blázni trpí samomluvou: když si povídáte sám pro sebe, jste blázen? Ne, vážení, je to úplně jinak: samomluva je obrana před zblázněním! S každou větou, promluvenou k sobě, jsem méně bláznem. Ale může být člověk bláznem „více“, nebo „méně“? Asi ano, jinak by se takhle neptal! Blázen se z člověka může stát jen proto, že už
předběžně bláznem je, někdo víc a někdo méně, a když se pak doopravdy zblázní, stává se jen z přechodné vlastnosti vlastnost trvalá. Pan Macek. Chro, chro, chro, mlask! Pan Wacek. Chro, chro, chro, mlask! Třetí pacient. No tak, staroušové! Nechcete přece, abych se tu mezi váma zbláznil? Probuďte se, musíte povečeřet! Jíst, spát, chodit: takový je recept na přežití! Že by neuměli chodit? Že by jim bylo všechno jedno? Pak jsou ovšem blázni a není rozdílu mezi tím, když spí, a tím, když nespí. Hrome, tohle není zlá myšlenka! Jestli totiž opravdu není rozdílu mezi tím, když spí, a tím, když nespí, mohu si s nimi povídat, i když spí, a nejsem blázen trpící samomluvou! Slyšíte, vy dva? Povím vám něco ze svého života, i když vás to třeba nebude zajímat, vy staří blázni! Pan Wacek. Chro, chro, chro, mlask! Třetí pacient. Bude vás to zajímat! Můj život je originál a co vám tady budu povídat, ještě nikdo neslyšel! To už něco znamená, nemyslíte? Maminka mi vždycky říkala, tak povídej, sotva jsem dorazil ze školy a zasedl za stůl, jenže při jídle se nemá povídat, tak jsem mlčel. Postupem času na mne přestala naléhat, zřejmě dospěla k názoru, že život ve škole je nezajímavý, a já tudíž nemám co říci, ale opak byl pravdou! Byl to život pestrý a zajímavý. Byl natolik pestrý a zajímavý, že to ani nešlo vyslovit. Pan Macek. Chro, chro, chro, mlask! Třetí pacient. A tak jsem jen srkal a mlaskal, i když vím, že ani to se nemá, u stolu vás vůbec nemá být slyšet. Ale ty chutě a mlasky byly tak jedinečné, až to nešlo vyslovit. Zkuste vyslovit chuť něčeho? Celý můj život, ať už jsem byl ve škole, nebo nebyl, měl takovou chuť, že to nešlo vyslovit. A tak jsem mlčel. Ne pořád, to byste mi špatně rozuměli: jak jen jsem vstal od stolu, řekl jsem mamince všechno, co se událo ve škole, a někdy i věci, které se nestaly, protože to máte nakonec fuk! Ona mi věřila a bylo jí vlastně jedno, co bylo ve škole, hlavně že jsem se ve zdraví tam odtud vrátil. Pan Wacek. Chro, chro, chro, mlask! Třetí pacient. Což nebylo tak samozřejmé, jak vyplyne z toho, co vám hnedle povím! Pan Macek. Chro, chro, chro, mlask! Třetí pacient. Ve škole jsme byli dvě party: já a všichni ostatní! Být za Maďara na Slovensku nevydá za to, když jste Němec v českém pohraničí. Jen s někým promluvíte německy, říkají, že němčíte, a každý průměrně inteligentní člověk ví, co to v jistých dobách znamenalo. Problém byl v tom, že jsem neuměl dobře česky, ale cítil jsem se být Čechem! Pan Macek. Chro, chro, chro, mlask! Třetí pacient. Miloval jsem Havlíčka a Masaryka, ale já miloval i Beneše, který nás odsunul, nikdy jsem neřekl „vyhnání“, vždy jen odsun podle postupimské dohody. Říkali, že jsem pravověrnější než pravověrný Čech, a ten je pravověrný vždycky, taková je definice Čecha. Naučil jsem se výtečně česky, ale to proklaté jméno Rilke! Emil by ještě šlo, ve škole bylo víc Emilů, ale jen já byl Emil Rilke, Němec a husita. Pan Wacek. Chro, chro, chro, mlask! Třetí pacient. Bylo mi dvanáct, když jsem se směl stát členem jedné party, která se cítila být v početní nevýhodě vůči té druhé; byly tedy v danou chvíli na scéně tři party, první, druhá a já, kterého však z důvodů přežití vsákla ta druhá, menší, která pro mne tím okamžikem přestala být druhá a stala se první! O tom jsem nemohl vyprávět mámě, tím méně o dva roky později, kdy jsem se stal vůdcem (!) té první, tedy původně druhé, která přežila jen díky tomu, že přijala do svého středu Emila Rilkeho! V té době jsem se tak aktivně odnaučoval německy, že jsem brzy lépe ovládal ruštinu. Pan Macek. Chro, chro, chro, mlask! Třetí pacient. Až dosud hovořím, jako bych neměl otce, ale opak je pravdou: měl jsem ho až příliš! Otec věčně mlčel, což bylo v danou chvíli to nejlepší, co mohl dělat, dík za to, tatínku!
Jen jeho přičiněním jsem se odnaučil německy natolik, abych se mohl stát vůdcem české party! Maminka, ta němčila o všechno pryč, a nebýt toho, že jsem jí zarputile odpovídal česky (pokud jsme ovšem neseděli doma u oběda), česky by nepromluvila. Ne proto, že by neměla ráda Čechy, ale proto, že ten jazyk plný pádů prachmizerně ovládala. Pan Macek. Chro, chro, chro, mlask! Pan Wacek. Chro, chro, chro, mlask! Třetí pacient. Tatínek byl ovšem jiný případ. Protože neustále mlčel, vyšlo to nastejno, jako kdyby mluvil česky plynně, bez přízvuku a nepatlavě, což je pro Němce narozeného před válkou nepřekonatelná obtíž. Věřil jsem tomu, že tatínek je Čech jako já, a vyhýbal jsem se mamince, která mi naopak nadbíhala, jenže mluvila česky tak legračně, až jsem se jí i já, rodilý Němec, posmíval. To nebylo pěkné, ale tenkrát jsem to ještě nevěděl. Ona mne však nepřestávala mít ráda oddaným mateřským srdcem, kterému je jedno, jak ti lidé, v nichž tluče, vlastně mluví. Pan Wacek. Chro, chro, chro, mlask! Pan Macek. Chro, chro, chro, mlask! Třetí pacient. Neměl jsem rád Helmutha Kohla, který sjednotil Německo, a neměl jsem ho rád proto, že ho sjednotil! Ve skutečnosti Německo sjednotili Rusové, ale to je teď jedno. Jako pravověrný Čech bych byl raději, kdyby existovala dvě Německa, a nejraději bych byl býval, kdyby byla tři, čtyři, pět Němecek... Jenže Německo musí být vždy a za všech okolností jen jedno, i kdyby jich momentálně bylo deset, taková je definice Německa! Bál jsem se jednoho Německa. Pan Macek. Chro, chro, chro, mlask! Třetí pacient. Československo se naopak začalo rozkládat, nakonec jsme byli rádi, že se z Masarykova státu neodtrhla i Morava, a to jen díky tomu, že Slezané se necítí být Moravany. Zakarpatská, domov Nikoly Šuhaje, byla dávno v trapu. V Telči jsem v cukrárně na náměstí slyšel starou ženskou v šátku – byl jsem dítě a třicátníci pro mne byli staří až hrůza – že se Češi všude roztahují, ale nebyla Němka, byla Moravanka, od té doby jsem se bál i Moravanů. Pan Macek. Chro, chro, chro, mlask! Třetí pacient. Člověk by si myslel, že Moravané pijí jen víno, ale omyl, pánové! Nejen že pijí pivo, ale oni pijí i mizerná stolní vína, jako je třeba Sklepmistr, což je hrozné pomyšlení! Vy pijete svůj „denní čaj“ a chrochtáte, protože nejraději ze všeho spíte, což je hrozné pomyšlení stejně jako Sklepmistr, po kterém ovšem jen tak neusnete, protože vás prohání jako projímadlo! Pan Wacek. Chro, chro, do prdele! Třetí pacient. Kdo nejraději ze všeho spí, chtěl by umřít! Sice o tom neví, ale připravuje se. Znám to, protože jsem tím sám prošel. Neměl jsem rád návštěvy, které za mnou chodily do nemocnice, protože za mnou chodily ne proto, že by mne měly kdovíjak rády, ale proto, aby nemusely samy sebou pohrdat. Člověk holt chce být mravný a altruista, jinak ho nebaví ani krást! Pan Wacek. Chro, chro, uf, uf! Třetí pacient. Když jsem na střední škole dostal povinnou němčinu, byl jsem překvapený, jak hrubé chyby proti německé gramatice jsem dělal; nikdo mi nevěřil můj německý původ, i když jsem byl Emil Rilke! Mysleli, že si z nich tropím žerty, jenže němčina v mé domovině ani zdaleka nebyla němčinou Friedricha Schillera, ba dokonce nám nerozuměli ani Němci z NDR! Lajdr, kolége, da vršté iš ništ, krčil rameny drážďanský archivář, když mu předložili německý dokument z Jablonce. Spokojil jsem se s trojkou z němčiny. Pan Wacek. Chro, chro, kurva, uf! Pan Macek. Chro, chro, jejda!
Třetí pacient. Bělehrad 1976! Antonín Panenka! Byl jsem šťastný jako nikdy předtím, bylo to celonárodní štěstí! Emil Rilke se radoval z vítězství nad Německem (nad Německem? Byl to německý národní team), kdybychom vyhráli (my? Oni, k nimž jsem se přidal!) nad Španěly nebo nad Poláky, nebylo by to ono, ještě tak nad Ruskem, ano, tenkrát se Sovětskému svazu neřeklo jinak než „Rusáci“ (a byli to Rusáci). Dodnes to mám před očima: penaltový rozstřel! Uli Hönnes to narval nad břevno a Toník (říkám mu něžně „Toník“, až do smrti ho budu mít rád!) se rozbíhá a vršovickým dloubákem posílá míč (říkám pěkně po česku „míč“, ne „balon“)) do středu brány! Sepp Meier sahá do prázdna, v tom míči letěla pro mne vesmírem celá zeměkoule a na ní jásající ostrůvek Čechů, zatímco Německo, zpustošené bombardováním spojenců, se zahalilo do smutečního flóru. Pan Wacek. Chro a chro, co to, co toto. Pan Macek. Chro, chro, jejda, uf! Třetí pacient. A Nagano 1998, hokejový turnaj století! První olympiáda s účastí profesionálů z NHL, všichni si brousili zuby na zlato, a kdo nevyhrál? Češi, malé Česko, což znamená, že vyhráli, ten dvojí zápor mi dělá dodnes potíže, ostatně i samotným Čechům... V semifinále jsme vyřadili Kanadu na nájezdy, Gretzki seděl na střídačce jako omráčený palicí, a ve finále Rusko! To byl druhý Bělehrad, 0 : 0 do poslední chvíle, ale pak obránce Svoboda a bum od modré čáry, je to tam, 1 : 0 pro Čechy, kdo neskáče, není Čech, hop, hop, hop, skákal jsem na Staromáku s další desítkou tisíc Čechů, já, Emil Rilke, národnost česká, jak svobodně deklaruji. Pan Wacek. Uf, Nagano, Nagano! Pan Macek. Nagano, uf, chro, chro! Třetí pacient. Když umíráte, je vám Nagano k ničemu, hoši! Bělehrad i Chile 1962! Po smrti se nebudete dívat na fotbal, což jednomu přijde líto. Nemrzí mne ani tak to, že budu mrtvý, ale o kolik fotbalů přijdu. Jen těch mistrovství světa! Těch mistrovství Evropy, a to nepočítám ligové ročníky. Třeba ještě vyhrajeme Euro a snad i Mundial? Když se naši vraceli z Chile, hleděli jsme na Němce jako na nefotbalový národ, fandil jsem Dukle a Josef Masopust byl pro mne Bůh, máme dva držitele zlatého míče a Masopust byl vůbec první! Jen mi tam v Chile chyběl Ruda Kučera, to byl talent, panebože, devatenáct let, když naši hráli po návratu z Chile v Prátru proti Rakousku, dali jsme jim to 6 : 0 a Kučera dal čtyři branky, pevně věřím tomu, že kdyby byl v Chile, porazili bychom ve finále i Brazílii. Tenkrát vládla v nominaci stranická disciplína. Jo, Kučera, kde mu je konec? Vloni umřel Masopust. Pan Wacek. Chro, chro, maso, mlask! Pan Macek. Jejda, umřel, chro! Třetí pacient. Prý na nás hledí z fotbalového nebe, ale to se jen tak říká. Ale nebylo by to špatné, uznávám! Jen si představte, kolik zápasů uvidíte v nekonečném čase, a to není všechno... Boží všemocí můžete sledovat současně nekonečně zápasů, taková věc je možná jen v nebi, jen díky vševědoucnosti Boha, který umí sledovat miliardu věcí najednou, a fotbalové nebe, ve kterém je i Masopust, to je absolutní fotbal, nekonečný součet všech fotbalů, a všechny vidíte a všechny si pamatujete, a nejen to, znáte i všechny články o těch fotbalech a tabulky pořadí po každém kole a všechny dohromady, a nejen to, víte taky, jak dopadnou všechny fotbaly v budoucnosti, takže jste v klidu, protože Euro vyhrajete 2084 a Mundial o dva roky na to, ale tenhle kanál bych si zablokoval, protože to by bylo, jako kdyby všechny fotbaly už byly a nic se nehraje. Jenže dívat se na záznam a neznat výsledek taky není to pravé. Pan Wacek. To jste vy, pane Macek? Uf, mlask, chro, chro! Pan Macek. Cože? Mlask, chro, chro, uf! Třetí pacient. Mlaskání vám jde, o tom žádná! Ale ani jeden z vás by si už nekopl, za to vám ručím, leda tak do vlastního zadku! Já neříkám, že člověk musí dokázat, kdo ví co, v sedmdesáti běžet stovku pod třicet vteřin a podobně, vrhat kouli na šest metrů a podobně,
ale měl by o to usilovat, měl by chtít, protože jak přestanete chtít, je s vámi na to tato amen! Uznávám, že jsem mladší, i když ne o moc, ačkoli pohled na ležáka leckdy klame. Nemocniční vzduch a tak, nemocniční strava a tak, když si vyčistíte zuby, je to už rozcvička, a pak půldenní odpočinek, ani televizi tu nemají, což je na jednu stranu dobře, protože by se třeba chtěli dívat na Ordinaci v růžové zahradě, když zrovna hraje Slovan, to raději nic nevidět, to se raději zamknout na záchodě, i když ani to ne, když nemají kliky. Pan Wacek. Uf, chro! Kolik je vám, pane Mocek? Pan Macek. Cože? Mlask, uf! Pan Wacek. Zapomněl jsem, kolik vám je let! Pan Macek. Sedmdesát. Pan Wacek. Ale posledně jste říkal osmdesát a nějaké drobné? Pan Macek. Chro, chro, mlask, mlask! Pan Wacek. Tak jo. Uf. Třetí pacient. Někdy mám depresivní sny, a nejhorší ze všeho jsou ty o fotbale! Nastupuju za Slovan, není to sice zrovna Slovan, protože to není nikde napsáno, ale já to tak cítím, i když naše dresy nejsou zrovna modré, dostanu míč, chci udělat kličku, naznačím pohyb vlevo a chci doprava, ale vtom se mi podlomí koleno a jdu k zemi, nebo se mi nic nepodlomí a jdu s míčem kolem protihráče, ale je to tak zoufale pomalé, že by se stačil otočit třikrát dokola a ještě mě obrat, a ze všeho nejhorší jen, když chci odkopnout míč a ze všech sil se doň opřu, ale on odletí pět metrů a zůstane stát, a tehdy je mi do pláče, protože už na mne mávají, abych se odklidil k čáře, ne že musím ze hřiště, to prosím nikoli, ale abych jim nepřekážel. Pan Macek. Chro, mlask, sedmdesát a něco. Pan Wacek. Chro, mlask, chro, mlask! Třetí pacient. Kdybyste pořád nechrápali, řekl bych vám, v čem je problém! Víte, v čem je problém? V tom, že ve svých snech nemládnu! To by přece člověk měl? Měl by házet diskem pětatřicet metrů a stovku běžet pod dvacet, měl by přeplavat bazén natotata a nakopnout mičudu, až se zatřepetá na nebesích, to všechno by měl, i když nikdy nebyl aktivní sportovec, a právě proto! A víte proč? Protože sny jsou sny, pánové, sen je velká věc, a jakmile přestanete mít velké sny a přejete si už jen šlehačkový pohár a cigaretku, je s vámi amen, amen natotata, víte, co je nejhorší? Že mne tyhle představy neopouštějí ani v bdělém stavu, ležím, sedím nebo třeba jdu a najednou mám pocit, jako kdyby mi někdo přihrával, jako by mne někdo vybízel k dlouhému sprintu, a já vyrazím za míčem, ale je to žalostně pomalé, i když ne tak pomalé jako v těch snech, ale to znamená, že ve svých snech stáru, místo aby tomu bylo naopak, ve svých snech jsem starý a vlastně už po smrti. Pan Wacek. Pane Mocek, jste to vy? Pan Macek. Ano, já. Pan Wacek. Zdálo se mi, že tady někdo je! Pan Macek. Já nevím, pane Vocek, ležím zády! Pan Wacek. Já taky ležím zády. Pan Macek. Tak se obraťte. Pan Wacek. Nechce se mi. Pan Macek. Počkejte, já se obrátím. Pan Wacek. Ale neubližte si. Pan Macek. Mám levý bok celý odumřelý. Pan Wacek. Ale jděte, jistě ne celý! Pan Macek. Uf, je to bída, to vám teda řeknu. Pan Wacek. Tak ležte v klidu, pane Mocek. Třetí pacient. Že by se jmenoval Mocek? Asi jsem se přehlédl. Dobré jitro, pánové, je sedmnáct osmnáct a venku sněží, mám vstát a rozsvítit?
Pan Macek. Už ho vidím, pane Vocek, ale kdy přišel, nevím! Pan Wacek. Třeba ho přivezli. Třetí pacient. Vy se jmenujete Vocek, pane Vacek? Pan Wacek. Cože? Třetí pacient. Jestli jste Vacek nebo Vocek! Pan Wacek. Jasně, že Vocek! Třetí pacient. Takže Vocek? Pan Wacek. Ale houby Vocek, VOCEK! Pan Macek. On se jmenuje Vocek, ale neumí to říct! Třetí pacient. Takže vy jste Macek? Pan Macek. Jasně! Třetí pacient. Macek, nebo Mocek? Pan Wacek. On se jmenuje Mocek, ale neumí to říct! Třetí pacient. Takže Macek? Pan Macek. Ano, Mocek. Třetí pacient. Řeknu vám, že tohle je horší, než si už ani nečutnout! To je horší, než sprint na dvacet metrů, myslel bych, že jsou po mrtvici! Pánové, proč jste tady? Co vám je? Pan Wacek. To by bylo dlouhé vyprávění. Třetí pacient. Myslím diagnózu, stručně, jednou větou! Pan Wacek. Neznám diagnózu. Třetí pacient. Vy neznáte svou diagnózu? Pan Wacek. To tady nikdo. Třetí pacient. Nikdo? Ani pan Macek? Pan Macek. Mně nic není. Třetí pacient. Nic? Tak proč jste tady? Pan Macek. Už ani nevím, patrně nějaký omyl! Třetí pacient. Omyl? Vy jste tu omylem? Pan Wacek. Každý je tu omylem! Třetí pacient. Já tedy ne! Pan Wacek. Vy jste sem chtěl? Třetí pacient. Neříkám, že zrovna chtěl, ale byla to nutnost, abych se zachránil! Pan Macek. Tak vidíte! Třetí pacient. Co vidím? Nic nevidím! Pan Wacek. Tak vidíte. Nic nevidíte! Třetí pacient. Ale já vím, proč jsem tady! Pan Wacek. Na to zapomenete.
5. kapitola: Pravá a levá hemisféra Vidíme trojlůžkový nemocniční pokoj. Vlevo stěna s oknem, vpravo bez okna. Vstup do místnosti je čelní, ale dveře ani přední stěnu nevidíme: vstupuje se tam přímo z čtenářova mozku. U okna leží pan Wacek, u stěny bez okna pan Macek. Prostřední lůžko je opět prázdné. Čtenář s vyvinutým smyslem pro neskutečno by mohl oba pány považovat za jednu, prostředním lůžkem jako bílou hmotou spojenou bytost, jejíž hemisféry k sobě organicky patří, ale to je přehnané. Jsou to prostě dva staří ležáci, které náhoda svála na jeden nemocniční pokoj (jehož číslo ostatně ani neznáme). Něco je tu však docela nového: s třetím pacientem (druhým, počítáno od okna i ode dveří) jako by z místnosti zmizel i klid, resp. ticho přerušované jen hovory obou pánů. Zavládl naopak neklid, způsobený tím, že v nemocnici probíhá rekonstrukce, takže po pokoji každou chvíli přejde nějaký řemeslník. Z toho, jak si
řemeslníci počínají, stěží usoudíme na charakter jejich práce, takže není divu, že do obou pacientů zasévají nejistotu a zmatek. Můžeme si je představovat různě, ale nejspíš v pracovním oděvu, např. v overalu nebo montérkách různých barev, případně v civilu nesoucím nejrůznější známky vyřazení z šatníku. Nutné to však není, jejich ošacení může být i anonymní a bezbarvé. Vstupují do „dějiště“ čelní stěnou, kterou však nevidíme, tedy přímo z našeho mozku, a tamtéž i mizí. Nemáme nic ani proti představě, že postavy řemeslníků přicházejí, ale neodcházejí, že se tedy nějakým způsobem v pokoji městnají; to zcela záleží na čtenářově vůli. Mohou také prostě mizet, aniž by odešly, neboť i to je v moci čtenářova subjektu. Posledně jmenovaná možnost je totiž výsadou literatury, kterou jiná umění postrádají. Někdo namítne, že film to zvládá rovněž a snad i lépe, ale opak je pravdou. Filmové „zmizení“ totiž není nic jiného než „deus ex machina“, který zůstal neviditelný díky moderní technologii. Filmové „zmizení“ je navíc zatíženo symboličností, neboť jestliže se postava rozplyne a zmizí, aniž by odešla, máme tendenci chápat to obrazně jako skrytý význam, zatímco u literatury se jedná o prosté opomenutí dané tím, že čtenář v průběhu spletitých dialogů a děje prostě zapomene, kdo všechno už předtím na scénu vstoupil. Jde tedy o mozkovou událost. V literatuře se také netočí loukotě kola pozpátku, což je ohavné a irituje nás to i v případě, že tento jev spatříme ve skutečnosti. To však není opomenutí, ačkoli i to je „mozková“ událost, nýbrž prostě a jednoduše nedokonalost média. Nejméně dokonalým médiem je ovšem divadlo. Autorské poznámky jako „odejde“ či „vstoupí“ jsou natolik pitomé, že se tomu čtenář musí smát, pokud se mu z toho zrovna neudělá špatně. Běžný názor, že divadelní inscenování tento problém řeší, je nemístný. „Příchod“ je totiž také jen „deus ex machina“, který se lstivě ukryl v textové závorce, jež zůstala za scénou jako rameno jeřábu, pohybující živými herci jako loutkami. Totéž platí o „odchodu“. Nejsvobodnějším uměleckým druhem je „mozková literatura“, nejotročtějším loutkové divadlo. Médium, v němž se kola točí opačným směrem, je k ničemu a není vůbec uměním. Pan Wacek. Rilke, takové divné jméno! Pan Macek. Moc si tady nepobyl. Pan Wacek. Jo, dneska jste tady, a zítra tam! Pan Macek. Svatá pravda, pane Vocek! A jak pořád vykládal, že zítra vyběhne na trávník! A přitom se fackoval, panák jeden! Pan Wacek. On se nefackoval, pane Mocek! Pan Macek. Ne? A co teda dělal? Pan Wacek. Snažil se vyhodit svou pravou ruku z postele, že prý mu tam překáží! Jako že nepatří k jeho tělu, chápete? Pan Macek. Že mu nepatří? Co je to za nesmysl! A proč právě pravá? Pan Wacek. Asi byl levák, pane Mocek. Pan Macek. Mluvíte o něm, jako by už nebyl! Pan Wacek. On už není, pane Mocek! Pan Macek. Myslíte? Pan Wacek. Nikdy nebyl, pane Mocek, smiřte se s tím. Pan Macek. Já? Proč zrovna já? Pan Wacek. Protože vás to taky čeká! Pan Macek. Že budu vyhazovat svou vlastní ruku z postele? Pan Wacek. A ještě horší věci, pane Mocek. Pan Macek. Tomu nevěřím. Pan Wacek. To ovšem na věci nic nemění. Nevěřit můžete i tomu, že umřete! Pan Macek. Přesně tomu věřím. Pan Wacek. Já také! Pan Macek. Vy věříte, že neumřete?
Pan Wacek. Ne, že umřu! Pan Macek. A přesně tomu já nevěřím! Pan Wacek. Jak byste mohl věřit tomu, že neumřete? Pan Macek. Je to docela jednoduché, pane Vocek, zkuste to taky! Pan Wacek. Každý přece jednou umře? Pan Macek. Jednou – to je jako nikdy! Ale nikdy není jednou, chápete? Pan Wacek. Ne. Pan Macek. Protože jste mimo, pane Vocek. Pan Wacek. Kdo umírá, je vždycky mimo! Pan Macek. Ne, mimo je ten, kdo se na něj dívá! Pan Wacek. Až se na vás budu dívat, tak si to řekneme! Pan Macek. Nebudu s vámi mluvit, pane Vocek! Pan Wacek. No, právě! Nebudete mluvit ani nic. Pan Macek. To přece nemůžete vědět? Pan Wacek. Jak to, že ne? Pan Macek. Prostě nemůžete! Pan Wacek. Prostě můžu. Pan Macek. Nic nepoznáte! Pan Wacek. No, právě! Pan Macek. Jak to, no právě? Pan Wacek. Takto. Evidentně. Apodikticky. Pan Macek. To máte ode mne! Pan Wacek. Ne, vy ode mne! Pan Macek. Ve vás se člověk těžko vyzná. Pan Wacek. Zato vy jste čitelný jako Živá abeceda! Pan Macek. Živá abeceda! Pamatujete? Pan Wacek. Jak by ne, na Živou abecedu nikdo nezapomene! Řemeslník. Řekl jste „živou abecedu“? Pan Macek. Ano, řekl jsem „Živou abecedu“. Řemeslník. Jak může být abeceda živá? Pan Wacek. To je jen takový název, pane! Pan Macek. Ne, to je skutečnost! Když jsme si četli v Živé abecedě, skákala nám písmenka před očima, jako by to byly živoucí bytosti! Pan Wacek. Neberte ho vážně, on vnímá realitu po svém, zkresleně! Řemeslník. Nebyl on zaživa kreslič? Pan Macek. Jak zaživa? Co tím myslíte? Řemeslník. To byl vtip! Pan Macek. No proto! Pan Wacek. On si myslí, že neumře, abyste věděl! Řemeslník. Třeba neumře. Pan Macek. Vidíte? Taky věří v posmrtný život! Řemeslník. Ničemu nevěřím, leda dobrému řemeslu! Pan Wacek. A co tu vlastně děláte? Řemeslník. To nestojí za řeč! Pan Wacek. Tak proč tady strašíte! Řemeslník. Jsme strašidla, tak strašíme. Pan Macek. Taky jste si všiml, pane Vocek? Vypadají opravdu jako z jiného světa! Pan Wacek. Jsou z jiného světa, pane Mocek! Pan Macek. Nebojíte se? Pan Wacek. A čeho?
Pan Macek. Závanu jiného světa! Pan Wacek. Cítím maltu. Pan Macek. Jen aby neměnili okna. Jak je venku? Pan Wacek. Přestalo sněžit. Řemeslník. Prší. Fouká vítr. Mrazivé mžení. Pan Macek. Toho jsem se vždycky nejvíc bál. Pan Wacek. Mrazivé mžení je nejhorší. Budete měnit okna? Řemeslník. To vám v tuhle chvíli neřeknu. Pan Macek. A kdy nám to řeknete? Řemeslník. Až to bude, tak to bude. Pan Wacek. A nepočkali byste do jara? Řemeslník. Ničeho se nebojte, v nejhorším vám přidají deky. Pan Macek. Takže okna? Řemeslník. Já nic nevím, pánové! Jsem jen řemeslník. Pan Wacek. To říká každý! Každý se vymlouvá. Vsadím se, že měli okna měnit v létě, ale nějak se zpozdili. Pan Macek. Nestrašte, přece nevíme, zda budou vyměňovat okna! Pan Wacek. Ale tak to u nás chodí, pane Mocek. Řeknou v létě, a přijdou na podzim. Pan Macek. Už je zima, pane Vocek. Pan Wacek. Ne, zima začíná až v prosinci. Pan Macek. Ale je přece zima? Pan Wacek. To ano. Celý rok je zima. Pan Macek. To za nás nebylo. Pan Wacek. To teda ne. Zima byla zima a v létě bylo léto. Pan Macek. A ta jara, pamatujete? Pan Wacek. Jara bývala vlahá. Pan Macek. Nějak se nám všechno vymklo z ruky. Pro tohle jsme zvonili na náměstích klíči? Pan Wacek. Já ničím nezvonil. Pan Macek. Vy jste tam nebyl? Pan Wacek. Byl, ale klíče měla manželka. Pan Macek. Teď nám bude zima, ani na náměstí nemusíme stát. Pan Wacek. Svatá pravda, pane Mocek, svatá pravda. Pan Macek. Nerouhejte se. Pan Wacek. A čím jako? Pan Macek. Pro vás nic není svaté, a ze všeho nejméně pravda! Nemáte nejmenší představu, co to je svatá pravda! Pan Wacek. Tak to vím docela přesně! Pan Macek. Ano? A jak byste to mohl vědět? Pan Wacek. Nedělejte se, vy sám to nevíte! Pan Macek. Jak to můžete vědět, co vím nebo nevím? Pan Wacek. Tak to teda řekněte! Pan Macek. Vám? Proč zrovna vám? Pan Wacek. Nikoho jiného nemáte! Pan Macek. To je tedy svatá pravda, pane Vocek! Nikoho krom vás nemám. Pan Wacek. A já zas nikoho krom vás. Pan Macek. Víte, co si myslím? Pan Wacek. Co. Pan Macek. Že dobře víte, co je svatá pravda. Pan Wacek. Ano. Je to blbost! Pan Macek. To je všechno, co dokážete říct?
Pan Wacek. To je všechno, co o tom říct jde, pane Mocek! Pan Macek. To teda není moc. Pan Wacek. To je až dost, sousede! Pan Macek. Proč mi říkáte sousede? Pan Wacek. Nejsme snad sousedé? Pan Macek. Ne, protože máme mezeru. Našim sousedem byl Rilke. Pan Wacek. Rilke je v tahu. Teď jsme sousedi my dva. Pan Macek. A co ta mezera? Pan Wacek. Mezera se nepočítá. Pan Macek. A to zas ne! Když přestanete počítat mezery, všechno splyne dohromady v jeden nerozlišitelný celek. Pan Wacek. Což právě děláte! Pan Macek. Já? Já právě nedělám nic! Pan Wacek. No právě! Pan Macek. Jak to myslíte? Pan Wacek. Že vynecháváte tu nejdůležitější mezeru v životě. Pan Macek. Život nemá mezery. Pan Wacek. Jak to, že ne? Pan Macek. Život je plynulý. Pan Wacek. A co když omdlíte? Pan Macek. To se nepočítá. Pan Wacek. Vidíte? Pan Macek. Co vidím. Pan Wacek. Že vám bytí splývá s nebytím. Pan Macek. Život je jedna velká reklama na smrt, pane Vocek, a táhne se jako transparent přes celou planetu! Pan Wacek. Tak vidíte, že to i vy víte! Pan Macek. Já? A co? Pan Wacek. Že tvrdíte hlouposti! Pan Macek. Jak to? Pan Wacek. Sám říkáte, že život je reklama na nebytí! Pan Macek. Ale tomu já právě nevěřím, copak jste hluchý? Řemeslník. Všude je samá reklama, že člověk ani nevidí na skutečnost! Pan Wacek. Vidíte, pane Mocek? Pro samou reklamu na smrt nevidíte, co je skutečné! Řemeslník. Reklamu na smrt? To se taky prodává? Pan Wacek. Víc než co jiného, milý pane! Jdete pokládat linoleum? Řemeslník. To ještě nevím. Pan Macek. Museli by nás vynést, víte? Řemeslník. Ale kdepak, stačí přizvednout postel. Pan Wacek. Nás byste těžko přizvedl. Řemeslník. Zvednu vás jako nic. Pan Macek. Vyklopil byste nás. Řemeslník. O vyklápění nebyla řeč, ostatně, možná bych vás nevyklopil. Pan Wacek. My nechceme vyklopit. Řemeslník. O tom jsme ale nemluvili. Pan Macek. Vy toho vůbec moc nenamluvíte, co? Řemeslník. Ale to byste mne špatně znali, když jsem v náladě, napovídám toho, až hrůza! Pan Macek. Až hrůza? Řemeslník. Ani nevím, co všechno napovídám. Pan Wacek. To každý, když má upito!
Řemeslník. Neřekl jsem, že mám upito. Řekl jsem: když jsem v náladě! Pan Wacek. Vy jste v náladě bez pití? Řemeslník. Stává se to. Pan Macek. A vy, pane Vocek, potřebujete pít, abyste měl dobrou náladu? Pan Wacek. Neřekl jsem, že zrovna potřebuji, ale náladu mi to nezhorší. Pan Macek. To mně zas ano. Pan Wacek. Ano? Jak by něco takového bylo možné? Pan Macek. Alkohol ohlupuje. Pan Wacek. Právě proto jsme veselí, ne? Pan Macek. Ne, kolego, veselí jsme proto, že máme víru v bytí! Pan Wacek. Tak proč jste smutný, když se napijete? Pan Macek. Protože alkohol ohlupuje. Pan Wacek. Ne, protože vám bere víru! Pan Macek. Víru ztrácíte, když jste hloupý! Pan Wacek. Nesmysl, ztrácíte ji, když jste naopak chytrý! Pan Macek. Pak je hloupé, být chytrý. Pan Wacek. Ale chytré být hloupý. Pan Macek. Tomu nerozumím. Pan Wacek. Protože jste hloupý. Pan Macek. Zato vy jste nějak moc chytrý. Pan Wacek. Mám se za to stydět? Pan Macek. Styďte se. Pan Wacek. No dobrá, tak se teda budu stydět. Pan Macek. Tak vidíte. Pan Wacek. Co vidím? Pan Macek. Že jste hloupý vy, protože se stydíte za to, že jste chytrý! Pan Wacek. To nebylo moc chytré. Pan Macek. Tak proč se stydíte? Pan Wacek. Proč myslíte, že se stydím? Pan Macek. Řekl jste to! Pan Wacek. Řekl jsem, že se budu stydět, ne že se stydím! Pan Macek. A jaký je v tom rozdíl? Pan Wacek. Až se začnu stydět, budu se stydět, a řeknu vám to, ale zatím jsem ještě nezačal. Pan Macek. To nebylo moc chytré. Pan Wacek. Já zas myslím, že ano. Pan Macek. Ne, nebylo. Nedává to smysl. Pan Wacek. Ale dává, jenže vy to nechápete. Pan Macek. Jak jinak, když jsem hloupý? Pan Wacek. Víte, co si myslím, pane Mocek? Pan Macek. Co. Pan Wacek. Že budou sekat. Pan Macek. Sekat? Pan Wacek. Sekat do zdi! Zavládne hluk a prach. Pan Macek. Pořád lepší než výměna oken. Pan Wacek. V zimě ano, ale v létě? Pan Macek. Není léto, pane Vocek. Pan Wacek. Já vím. Pan Macek. Víte, co si myslím? Pan Wacek. Co. Pan Macek. Že toho bude víc.
Pan Wacek. Čeho jako? Pan Macek. Kompletní rekonstrukce, pane Vocek! Pan Wacek. Kompletní? Pan Macek. Ano! Okna, lino, sekání, malování. Pan Wacek. Snad nás někam převezou? Pan Macek. A kdo? Ti chlápci, co tu pobíhají a nevědí, co vlastně mají dělat? Pan Wacek. V tom je právě naděje, pane Mocek! Pan Macek. Naděje? A v čem jako? Pan Wacek. Že nevědí, co mají dělat! Pan Macek. Prosím vás! Pan Wacek. Když nevědí, co mají dělat, tak třeba nic dělat nebudou. Pan Macek. Právě naopak, kolego, každý bude dělat všechno. Pan Wacek. A proč by to dělali? Pan Macek. Protože potřebují vydělat peníze, to je přece jasné. Pan Wacek. Malíř by si sotva vydělal, kdyby pokládal lino. Pan Macek. Myslíte si snad, že nemocniční kuchař je kuchař? Pan Wacek. My máme kuchaře? Pan Macek. Nevím, nepamatuji se na žádné jídlo. Pan Wacek. Ale jedl jste nějaké, ne? Pan Macek. Snad ano, když jsem dosud neumřel, ale nepamatuji se. Pan Wacek. Nepamatujete se, zda jste dosud neumřel? Pan Macek. Nepamatuji se, zda jsem někdy jedl. Pan Wacek. Ale jste přece živý? Pan Macek. Život je jako přízrak, pane Vocek! Pan Wacek. Život v nemocnici je přízrak. Pan Macek. Ne, přízrak je jako život v nemocnici! Pan Wacek. A jaký je v tom rozdíl? Pan Macek. Že možná ani nejsme v nemocnici, pane Vocek! Pan Wacek. Ne? A kde bychom byli? Pan Macek. Já nevím, všechno je tak přízračné, všude samý řemeslník a žádný doktor! Řemeslník. Nazdárek, hoši! Pan Macek. On nám říká „hoši“! Pan Wacek. On to tak nemyslí. Pan Macek. Nevypadá to, že by vůbec myslel. Pan Wacek. Ale ano, myslí! Pan Macek. A jak to poznáte? Pan Wacek. Nemyslet je velké umění, kolego! Pan Macek. Nezeptáme se ho? Pan Wacek. A na co? Pan Macek. Co tady hodlají dělat. Pan Wacek. To už se mohu rovnou zeptat Berty! Pan Macek. Ale Berta tu není. Pan Wacek. Tenhle tu taky není. Pan Macek. Jak to, že ne? Vidím ho! Pan Wacek. Člověk občas vidívá, co není, to nevíte? Pan Macek. Myslíte zhmotnělou samotu? Pan Wacek. Ne, myslím tamtoho chlápka. Řemeslník. Tak, hoši, bude to hotové natotata! Pan Macek. To jsme rádi, ale co vlastně? Řemeslník. Zatím nic, ale až začneme, nebude to trvat ani tři neděle!
Pan Wacek. Budete nás otravovat celé tři neděle? Řemeslník. Řekl jsem „necelé“! Pan Macek. To máte jedno jako druhé. Řemeslník. Pro vás možná, ale pro nás ne. Pan Wacek. A kdo jste „vy“? Řemeslník. Firma! Myslím, že to povedeme tudy. Pan Macek. A co jako? Řemeslník. Kdyby to bylo tak jednoduché, hoši, neběhali bychom tu všichni jako blázni a nehledali, kudy to vést! Pan Wacek. Copak nemáte dokumentaci? Řemeslník. Zbláznil jste se? Tyhle domy nemají dokumentaci! Pan Macek. Hned jsem si myslel, pane Vocek, že nejsme v žádné nadstandardní budově! Řemeslník. Nadstandardní, to ona je, jenom právě nemáme tu dokumentaci. Pan Wacek. Ale co když se budova zhroutí? Řemeslník. To je riziko podnikání, hoši! Pan Wacek. Neříkejte nám hoši! Řemeslník. A jak vám mám říkat? Pan Wacek. Neříkejte nám nijak! Řemeslník. Ale to právě dělám, hoši!
6. kapitola: Solipsismus Vidíme jiný nemocniční pokoj, k nerozeznání od předchozího. Vlevo stěna s oknem, vpravo bez okna. Vstup do místnosti je čelní, ale dveře ani přední stěnu nevidíme, takže jsme tam vstoupili přímo z čtenářova mozku. Pan Macek leží jako obvykle u zdi bez okna, zato s umyvadlem a zabudovanými skříněmi, pan Wacek ale uprostřed, takže prostranný parapet zůstává nevyužit, neboť lůžko u okna je prázdné. Noční stolky jsou v obvyklém stavu zdánlivého nepořádku, který můžeme bez rozpaků označit pojmem „deterministický chaos“. Nezdá se, že by pan Wacek trpěl umenšením životního prostoru, protože jeho „nepořádek“ není větší, než býval dřív, což znamená asi tolik, že chaosu nepřibylo na účet determinace, vyznačené okrskem dohmatu obou rukou. Jinak ovšem námi použitý termín vyhovuje exaktní definici, neboť se jedná o silně nerovnovážný stav, který se nikdy nevrací do původního uspořádání. Když zvážíme všechny okolnosti, je velmi těžké rozhodnout, zda Wacek s Mackem skutečně leží na jiném pokoji, který je k nerozeznání od toho předchozího, nebo zda Berta jen přenesla Wacka na prostřední lůžko, aby na něj nesedal prach z vysekávaných oken. Neshodnou-li se na tom oba aktivně zúčastnění ležáci, jak bychom takovou otázku mohli zodpovědět my, kteří k nim vstupujeme z vlastního mozku se všemi omezeními, která to přináší? Jak by nám teď pomohlo číslo dveří! Naplňuje nás zoufalstvím, že číslo sice objektivně existuje, ale že je napsáno na vnější straně dveří! V dané perspektivě to představuje čtenářovu zadinu lebeční, kam si nevidí, i kdyby se nevímjak otáčel kolem vlastní osy. Pokud jde o ni, o tu osu, je to osa subjektová. Naši ležáci se pak plným právem ptají sami sebe, kde jsou, kdo jsou a kam jdou, resp. proč leží právě tam, kde leží. Všechny další otázky, například zda jejich nohy jsou skutečně jejich a zda jim patří vlastní ruce, plynou z této existencielní situace, nehledě k základní filosofické otázce, totiž zda a nakolik jim patří vlastní duševno, jehož ontologický statut nemají v přímém názoru, jak se mylně domnívala stará škola. V přímém názoru mají pouze jeho status, což není totéž, jak uzná každý soudný člověk. Pan Wacek. S Rilkem nebo bez Rilka, důležitá byla ta prostřední postel! Pan Macek. Mně nevadíte, pane Vocek.
Pan Wacek. Vy mi taky nevadíte, ale přece jen už to tak nějak není ono! Pan Macek. Je to ono, pane Vocek, pořád to stejné. Pan Wacek. Jak by to mohlo být stejné, když chybí prostřední postel? Pan Macek. Nechybí, jenom je u okna! Pan Wacek. Prostřední, a na okraji? Copak to vůbec jde? Pan Macek. A proč ne, když má kolečka? Pan Wacek. Střed nemá žádná kolečka. Pan Macek. Když je to postel, tak ano. Střed nám vždycky ujíždí, pane Vocek. Pan Wacek. Vám se to mluví, když jste nezměnil polohu! Pan Macek. Chtěl jste říct „pozici“? Pan Wacek. Nezměnil jste pozici ani polohu! Pan Macek. Tak vidíte! Pan Wacek. A co jako? Pan Macek. Že všechno je pořád stejné. Pan Wacek. Jak by mohlo být všechno stejné, když nám střed ujíždí? Pan Macek. Právě proto, kolego, právě proto! Pan Wacek. Pro vás možná ano, když neumíte rozlišit dva ostře ohraničené stavy! Pan Macek. Stavy nejsou ostře ohraničené, pane Vocek! Pan Wacek. To je možné, a právě proto nemohou být vaše stavy ani pozice měřítkem věcí. Pan Macek. Ale jiné nemám, pane Vocek. Pan Wacek. Já také ne. Pan Macek. Tak vidíte. Pan Wacek. A co zas jako? Pan Macek. Že nevidíte ostře ohraničené stavy! Pan Wacek. Ale já je vidím. Pan Macek. Stavy nejsou vidět. Pan Wacek. A co tím sakra chcete říct? Pan Macek. Že mám pravdu já, a ne vy, to chci říct! Pan Wacek. Ne, pravdu mám já, protože tady nejde o stavy, ale polohu těles v prostoru, a já jsem ostře ohraničený objekt a změnil jsem polohu v prostoru vůči jiným tělesům, včetně vás, zatímco vy jste změnil polohu jen vůči mně, takže celou věc zlehčujete a předstíráte, že se nic nezměnilo, ale změnilo, pane Mocek, protože vám jdu na nervy, jak tady ležím blízko vás a páchnu potem a střevními plyny, buďte upřímný sám k sobě! Pan Macek. Buďte klidný, nic necítím. Pan Wacek. Ani já vás necítím. Pan Macek. Tak vidíte. Pan Wacek. Pachy nejsou vidět. Pan Macek. Termokamerou je můžete spatřit. Pan Wacek. Dobrá, ale co duše? Pan Macek. Co je sní. Pan Wacek. Ta je taky vidět termokamerou? Pan Macek. To nevím, nikdy jsem to nezkoušel. Pan Wacek. Tak vidíte! Pan Macek. Jak bych mohl, když nemám termokameru? Pan Wacek. Nemáte duši, pane Mocek! Pan Macek. To tedy mám! Pan Wacek. Nemyslím tu vaši, ale nějakou jinou, co se odpoutala od těla a existuje nezávisle. Pan Macek. Duše krouží všude kolem, pane Vocek! Pan Wacek. Zkusíme to natočit, co říkáte? Pan Macek. A kde vezmeme termokameru?
Pan Wacek. Vypůjčíme si ji! Pan Macek. Od koho? Pan Wacek. Od Berty! Pan Macek. Berta nemá žádnou! Pan Wacek. Má! Pan Macek. Jak to víte? Pan Wacek. Natáčela, když jste spal, abyste věděl! Pan Macek. Vy jste také spal! Pan Wacek. Ale probudil jsem se dřív! Natáčela vaši auru! Pan Macek. Blufujete. Pan Wacek. Ne! Zeptejte se Berty! Pan Macek. Tak ji zavolejte! Pan Wacek. Jak ji mám zavolat? Pan Macek. Jak se jí mám zeptat? Pan Wacek. Já nevím, to vy přece chcete dokázat existenci duše! Pan Macek. Ne, vy chcete dokázat její neexistenci! Pan Wacek. Jak bych mohl dokázat její neexistenci? Pan Macek. Termokamerou! Pan Wacek. Tu právě nemáme. Pan Macek. I kdybychom ji měli, kolego, tak i sám fakt, že kamera nic nezaznamená, znamená jen tolik, že nezaznamenává nic v tomto pokoji, což nic neznamená! Pan Wacek. Ale říkal jste, že jsou všude kolem! Pan Macek. Myslel jsem širší prostor. Pan Wacek. A jak moc široký? Pan Macek. No, prostě mimo tenhle pokoj. Pan Wacek. Třeba sousední pokoj? Pan Macek. Třeba. Pan Wacek. A co i když ani tam nic nezaznamenáte? Pan Macek. Proč já? Mně osobně na tom nesejde! Pan Wacek. Jak to, že ne? Pan Macek. Protože mám víru! Pan Wacek. Takže nepotřebujete termokameru? Pan Macek. Termokamery potřebují nevěrci! Pan Wacek. Ale vy přece potřebujete důkaz, ne já! Pan Macek. Já nepotřebuji žádný. Pan Wacek. Ani já. Pan Macek. Tak vidíte. Pan Wacek. Nic nevidím. Pan Macek. Tak vidíte. Pan Wacek. Ale já přece nic nevidím? Pan Macek. Vždyť to říkám! Pan Wacek. Ale vy nic neříkáte! Pan Macek. Jak to, že ne? Říkám, že duše existuje! Pan Wacek. Ne, vy říkáte, že věříte, že duše existuje! Pan Macek. A jaký je v tom rozdíl? Pan Wacek. Velký rozdíl! Pan Macek. Opravdu? Tak ho delimitujte! Pan Wacek. Když říkáte, že věříte, že duše existuje, nepotřebujete důkaz, ale když říkáte, že existuje, tak ho potřebujete, je to jako jednou jedna. Pan Macek. Ale jednou jedna je jedna, takže pravdu mám já!
Pan Wacek. Vždyť to říkám: nerozlišujete dva ostře rozlišené stavy! Pan Macek. Stavy nejsou ostře rozlišené. Pan Wacek. Ale jsou, protože to první jsou dvě věty, zatímco to druhé jsou věty tři, takže jsou to dva různé stavy. Pan Macek. Větami nic nevyzkoumáte, pane Vocek. Pan Wacek. Já? To vy zkoumáte větami! Pan Macek. Já zkoumám duší. Pan Wacek. Každý zkoumá duší. Pan Macek. Ne, vy zkoumáte pouhým duševnem. Pan Wacek. Jaký je v tom rozdíl? Pan Macek. Duševno je masité. Pan Wacek. Duše je taky masitá. Pan Macek. Duše je nehmotná, takže ji nemůžete vidět termokamerou. Pan Wacek. Pak je ale k ničemu? Pan Macek. Vždyť ji ani nemáme! Pan Wacek. Ha, teď jste přiznal barvu! Pan Macek. Ne, přiznal jsem, že nemáme termokameru! Pan Wacek. I kdybychom ji měli, není k ničemu, protože kde nic není, ani čert nebere! Pan Macek. To jste řekl hezky. Pan Wacek. Jak to myslíte? Pan Macek. Hezky jste vyjádřil celou tu beznadějnost nicoty, popírající duši. Pan Wacek. Ale já nejsem beznadějný! Pan Macek. Jste, jen o tom nevíte! Pan Wacek. A vy nemáte duši, a ani o tom nevíte! Pan Macek. Jak bych mohl nevědět? Pan Wacek. Protože nejste schopný rozlišit duši a duševno! Pan Macek. A odkud to víte. Pan Wacek. Sám to říkáte. Pan Macek. Nic neříkám. Pan Wacek. Ale ano, pořád něco říkáte! Pan Macek. To vy pořád něco říkáte! Pan Wacek. Tak vidíte. Pan Macek. Co vidím? Nic nevidím! Pan Wacek. Tak vidíte, že nic neříkám! Pan Macek. Ale slyším vás dobře. Pan Wacek. To se vám jen něco zdálo. Pan Macek. Pane Vocek? Pan Wacek. Ano? Pan Macek. Jste tady? Pan Wacek. Nejsem. Pan Macek. Ale jste, jinak byste to neříkal! Pan Wacek. Ale říkal. Pan Macek. Jak to? Pan Wacek. Jsem zhmotnělá nicota. Pan Macek. To my všichni. Pan Wacek. Ha, teď jste se prořekl! Pan Macek. Ne, vy jste se prořekl! Pan Wacek. Řekl jste, že všichni jsou zhmotnělá nicota! Pan Macek. A vy jste řekl, že vy sám jste zhmotnělá nicota! Pan Wacek. Ano? A co z toho?
Pan Macek. O druhých to nemůžete vědět, ale o sobě ano. Pan Wacek. Právě o sobě to nemohu vědět, ale o druhých ano! Pan Macek. Tomu nerozumím. Pan Wacek. Ostatně na tom nezáleží. Pan Macek. Jakpak ne? Právě na tom záleží! Pan Wacek. Když vy všechno hrozně zamotáte! Pan Macek. Tak to zkuste rozmotat! Pan Wacek. Vy to zkuste rozmotat. Pan Macek. Já to nezamotal. Pan Wacek. Já taky ne. Pan Macek. Co tím chcete říct? Pan Wacek. Že mi z vás třeští hlava. Pan Macek. I mně z vás, pane Vocek. Pan Wacek. Jestli to není tím, že k sobě máme tak blízko? Důležitá je ta prostřední postel, s Rilkem nebo bez Rilka. Pan Macek. Milejší by mi byla bez Rilka! Pan Wacek. Pane Mocek? Já se zkusím přemístit k oknu! Pan Macek. Já nevím, aby se Berta nezlobila! Pan Wacek. Nikdo sem nechodí. Pan Macek. A zvládnete to sám? Pan Wacek. Pevně tomu věřím. Pan Macek. Ale jistotu nemáte, viďte. Pan Wacek. Tu nemá nikdo. Pan Macek. Já ano. Pan Wacek. Vy byste to zvládl? Pan Macek. Ne, mám to k oknu dál než vy. Pan Wacek. K čemu je vám taková jistota? Pan Macek. Lepší než žádná, nemyslíte? Pan Wacek. Lepší je svalit se pod postel, než mít takovou jistotu! Pan Macek. Až tam budete ležet, budete mluvit jinak. Pan Wacek. Proč bych mluvil pod postelí? Pan Macek. Budete skučet! Pan Wacek. Skučení není mluvení! Pan Macek. Ale má význam. Označujeme ho různými citoslovci. Pan Wacek. Dobrá, budu tedy pod postelí mluvit různá citoslovce! Pan Macek. A nikdo vás nevytáhne! Pan Wacek. Lepší umřít jako voják než v posteli! Pan Macek. Voják neumírá pod postelí. Pan Wacek. Někdy i pod postelí, pane Mocek. Pan Macek. Někdy, když se svalí. Pan Wacek. Když padne, kolego! Pan Macek. Padne pod postel. Pan Wacek. Smrt si nevybírá, kde nás zrovna zastihne. Pan Macek. Mně je milejší postel, je v ní teplo. Pan Wacek. Mně je také milejší postel! Pan Macek. Tak nedělejte hlouposti, nebo na to doplatíte! Pan Wacek. Rád si doplatím, pane kolego! Pan Macek. Ne, vy na to dojedete! Pan Wacek. Ani za nic se nevzdám svého parapetu. Pan Macek. Takže vám nejde o prostřední postel?
Pan Wacek. Ale o tu mi právě jde! Abych na ní nebyl, rozumíte? Pan Macek. Ano. Jde vám o parapet! Pan Wacek. Jde mi především o okno, parapet bych oželel. Pan Macek. Ale okno máte i odsud. Pan Wacek. Vy taky, a přitom se pořád ptáte, jak je venku. Pan Macek. Špatně vidím. Pan Wacek. I já špatně vidím. Pan Macek. A když jste u okna, vidíte dobře? Pan Wacek. U okna se všechno rozjasní! Nevěděl jsem, jaké temno vládne nad střední postelí! Pane Mocek, jak můžete vydržet u té skříně? Ani se nedivím, že špatně vidíte! Pan Macek. Pane Vocek? Pan Wacek. Ano? Pan Macek. Já bych to neriskoval! K oknu je přece jen daleko. Pan Wacek. Nikdo po vás nechce, abyste to riskoval. Pan Macek. Ani vy to neriskujte! Pan Wacek. Mám to blíž než vy. Pan Macek. Tím vám metry neubudou! Pan Wacek. Já půjdu, pane Mocek: musím! Musím za světlem, musím k oknu! Pan Macek. Ale vždyť je za chvíli tma? Pan Wacek. Ráno se probudím do světla a jasu! Pan Macek. Když dojdete. Pan Wacek. Já dojdu, pane Mocek, věřte mi! Pan Macek. Věřím vám, ale bojím se o vás! Pan Wacek. Sbohem, pane Mocek! Pan Macek. Ne, nashledanou! Pan Wacek. Pak tedy: nashledanou! Pan Macek. Pane Vocek? Pan Wacek. Ano? Pan Macek. Měl jsem vás rád! Pan Wacek. I já vás, pane Mocek.
7. kapitola: Charakter nočního stolku Vidíme nemocniční pokoj, k nerozeznání od předchozího. Vlevo stěna s oknem, vpravo bez okna. Pan Macek leží jako obvykle vpravo, tedy u zdi bez okna, ale pan Wacek je opět u okna s prostranným parapetem (tedy vlevo od vstupu z čtenářova mozku). Nakolik jsou oba pokoje k nerozeznání, nemáme jistotu o tom, zda pan Wacek úspěšně došel až k parapetu, nebo zda snad nebyli oba pacienti přemístěni zpět na původní pokoj, ba nevíme zcela jistě ani to, zda se nejedná o nějaký třetí pokoj, k nerozeznání od prvních dvou. Kritický čtenář si jistě už uvědomil, že hlavním problémem tu není samopohyb pana Wacka, nýbrž opětné přemístění jeho „deterministického chaosu“ zpět k oknu. Autor o tom ví a může čtenáře uklidnit poukazem na chytrost pana Wacka, o níž má přímé důkazy. Každý, kdo někdy ležel v nemocnici, ví dobře, že kolečka mají nejen postele, ale i noční stolky! Kdyby Berta nebyla tak líná, mohla pana Wacka přemístit k oknu, aniž by se vůbec hnul z postele, a to i v případě, že se jednalo o meziprostorový transfer; noční stolek by konsekventně putoval za ním. Ptáte-li se, která Berta, vězte, že líné byly obě. Pan Wacek však vymyslil nouzovou strategii, která spočívá v tom, že použijete noční stolek jako chodítko, o něž se můžete opírat na cestě k oknu, aniž byste museli cokoli přenášet, protože si to vezete s sebou na chodítku; zda ji však použil, nevíme. Nevíme tedy nejen to, jaké číslo má pokoj, v němž aktuálně oba pacienti dlí, a zda to
je jejich v pořadí druhý či třetí pokoj (ostatně jich mohlo být i víc, neboť vstup z čtenářova mozku je i vstupem časovým), ale nevíme ani, jakým způsobem se pan Wacek k vytouženému oknu dostal, neboť oba pánové o tom mlčí. Snad se to dozvíme později, neboť zatímco je nám první neznalost lhostejná (pokoje jsou jeden jako druhý, takže nemáme žádný zvláštní důvod k tomu, abychom je rozlišovali), naše druhá neznalost nám lhostejná být nemůže, neboť bytostně souvisí s budoucností pana Wacka. Není sice jasné, jak by ve světě obstál bezdomovec s vlastním nočním stolkem, ale vyhlídky na budoucnost s chodítkem nebo bez chodítka jsou odlišné; jde jen o to, zda mu kamarádi v noci neukradnou chodítko i s nočním stolkem. Pan Wacek. Macku? Co je s tebou? Spíš, či nespíš? Řekni něco! Pan Macek. O trochu slušnosti bych prosil. Pan Wacek. Pak tedy: pane Mocek, spíte, nebo nespíte? Pan Macek. Spím. Proč mne budíš? Pan Wacek. A proč mi tykáš? Pan Macek. A proč ty mi tykáš? Pan Wacek. Což si netykáme? Pan Macek. Netykáme. Pan Wacek. A proč si vlastně netykáme? Pan Macek. Abychom vyjádřili vzájemnou úctu, kterou k sobě chováme! Pan Wacek. A nemůžeme si jeden druhého vážit, i když si tykáme? Pan Macek. To už není ono. Pan Wacek. Máte pravdu, dřívější doby bývaly vznešenější! Potomkové vykali rodičům a líbali jim ruku, vykazujíce jim všestrannou úctu, jako ten Rilke. Pan Macek. A rodiče dětem tykali. Pan Wacek. A co rodiče? Vykali si, nebo tykali? Pan Macek. Rodiče si tykali. Pan Wacek. Pak bychom si i my mohli tykat, ne? Pan Macek. Mohli. Pan Wacek. A proč si netykáme? Pan Macek. Abychom si vyjádřili vzájemnou úctu. Pan Wacek. A nemůžeme si ji vyjadřovat, i když si tykáme? Pan Macek. Ale my si netykáme, pane Vocek! Pan Wacek. Ale já vím! Myslím, i kdybychom si tykali. Pan Macek. To už tak nějak není ono. Pan Wacek. Ale proč? Pan Macek. Tykáním nikomu nevyjádříte úctu! Můžete si ho vážit, ale úctu mu musíte vyjádřit jinak než formou tykání. To jsou dvě věci najednou, pane Vocek! Pan Wacek. Takže když vám vykám, ušetřím si tím polovinu práce, chápu. Pan Macek. Nic nechápete, protože to je daleko víc než polovina! Pan Wacek. Víc? Jak to přijde? Pan Macek. No, nějak oslovit vás přece musím, ne? Pan Wacek. Ano. Většinou to tak bývá. Pan Macek. Takže vás oslovím, a co? Buď vám úctu vyjadřuji, nebo ne, ale to vůbec nejsou rovnocenné situace, pane Vocek, protože v prvním případě to dělám zcela automaticky tím, že vám vykám, zatímco když vám tykám, musím hledat jiný způsob, jak vám vyjádřit úctu, takže jsem v prvním případě neudělal nic, zatímco v druhém něco, a každé něco, ať už je sebenepatrnější, je nekonečně větší a víc než nula, to už byste mohl vědět. Pan Wacek. Ale to já přece vím, pane Mocek, mockrát jsme to spolu probírali!
Pan Macek. Takže si neušetříte polovinu práce, nýbrž nekonečně mnoho, a to už je, uznáte, nějaký rozdíl! Pan Wacek. Nekonečný rozdíl, pane Mocek, pojďme si tykat! Pan Macek. Ale teď jsem vám vysvětlil... Pan Wacek. Já vím, ale co nám dvěma už sejde na nějakém nekonečnu? Pojďme si tykat a budeme se mít tím raději! Pan Macek. Vy tomu věříte? Pan Wacek. Ano, celou svou bytostí. Pan Macek. No, já nevím! Abychom špatně neskončili! Pan Wacek. A co je na tykání špatného? Pan Macek. Celkem nic, jen že si pak lidé k sobě víc dovolí! Pan Wacek. Mohu si k vám dovolovat, i když vám vykám, ne? Pan Macek. Ano, to můžete. Pan Wacek. Tak v čem je problém? Pan Macek. Není to jeden problém, pane Vocek, nýbrž hnedle dva, jak jsem vám právě vyložil! Pan Wacek. Dva? Proč najednou dva? Pan Macek. Ano, dva! Nekonečno a drzost, pane Vocek. Pan Wacek. Ale já k vám přece nechci být drzý? Pan Macek. Ano, ale co to nekonečno? Ono se řekne, nekonečno sem, nekonečno tam, ale když párkrát vynaložíte nekonečněkrát víc energie, než byste vynaložil, když mi vykáte, může se to kumulovat a náš vztah bude energeticky náročnější, to uznáváte? Pan Wacek. Ano, ale ne nekonečněkrát! Pan Macek. To si právě jen myslíte! Pan Wacek. Nekonečna se přece nesčítají? Pan Macek. Vidíte? Už jste se chytil! Pan Wacek. Já? Snad vy, ne? Pan Macek. Ne. Protože za každým aktem tykání vydáte celé nekonečno energie, abyste mi vyjádřil úctu, a to vás může zabít, protože nekonečnou energii nemáte! Nebo máte? Pan Wacek. Kdybych ji měl, dávno bych tu nebyl! Pan Macek. Tak vidíte. Pan Wacek. Nevidíte ani konečnou energii, nemyslíte? Pan Macek. No, právě! Pan Wacek. Jak to, no právě? Pan Macek. Když nevidíte ani tu konečnou, jak by to teprve vypadalo, kdybyste neviděl tu nekonečnou, nemluvě už ani o možnosti, že byste ji viděl! Pan Wacek. Neumím si to ani představit. Pan Macek. Tak vidíte! Pan Wacek. To je právě to, že nic nevidím! Pan Macek. No, právě. Pan Wacek. Víte co, pane Mocek, zůstaneme při starém a budeme si vykat. Pan Macek. Souhlasím, ale abych byl upřímný, mám jednu pochybnost. Pan Wacek. Ano? A co tak najednou? Pan Macek. Není to najednou, pane Vocek, je to plod dlouhých bezesných nocí, v nichž jsem přemítal do kuropění! Pan Wacek. A čeho se týká, ta pochybnost do kuropění? Pan Macek. Zda vykání nebrání tomu, abychom se více sblížili! Pan Wacek. Víc už se sblížit nemůžeme. Pan Macek. Můžeme, když přelezete na prostřední postel! Pan Wacek. Ale tam už jsem byl!
Pan Macek. Vidíte? Pan Wacek. A co jako. Pan Macek. Nabízíte mi tykání, ale zachováváte distanci. Pan Wacek. Ale to člověk musí i při tykání, ne? Pan Macek. Kdepak, měl jste mi nabízet tykání, když jste byl na prostřední posteli, ne až teď! Pan Wacek. A kdybych přelezl na prostřední postel... Já byl na prostřední posteli? Pan Macek. Ano! Chcete to popřít? Pan Wacek. Já nic nepopírám, jen si nemohu vzpomenout! Pan Macek. Tak vidíte! Pan Wacek. Nic nevidím! Pan Macek. No, právě! Pan Wacek. A kdybych přelezl, budete mi tykat? Pan Macek. To záleží na okolnostech. Pan Wacek. A na jakých? Pan Macek. Jestli mi to tykání půjde, protože to je přece jen nezvyk, to za prvé. Pan Wacek. A za druhé? Pan Macek. Jestli přelezete na tu prostřední postel, a to je zásadní aspekt celé věci. Pan Wacek. Nebuďte takový formalista, pane Mocek, můžeme si tykat i přes prostřední postel! Pan Macek. Vy o to tolik stojíte? Pan Wacek. Ne, a v tom je právě problém! Pan Macek. A jaký, když o to nestojíte? Pan Wacek. Neřekl jsem, že o to vůbec nestojím, potvrdil jsem jen vaši domněnku, že o to nestojím příliš! Pan Macek. Tak vidíte! Pan Wacek. Nerozumíte mi! Kdybychom si začali tykat, třeba bych o to začal stát víc! Pan Macek. Ale jak, kdybychom si už tykali? Pan Wacek. Ano, ale jak mám překonat tu mezeru, když vám vykám? Pan Macek. Přelezte na prostřední postel. Pan Wacek. Ale vykat si můžeme i přes uličku, ne? Pan Macek. Ano, tak proč se tím tak zneklidňovat? Pan Wacek. Nevím, snad to bude tím nekonečnem. Pan Macek. Nebojte se nekonečna, pane Vocek, ono vám nic neudělá! Pan Wacek. Já se ho nebojím, jen mne trochu zneklidňuje. Vás ne? Pan Macek. Přijde na to, jaké nekonečno máte na mysli. Pan Wacek. No, to nekonečné přece! Pan Macek. Ono je i nějaké konečné? Pan Wacek. Nevím, nepřemýšlel jsem o tom. Možné to je. Pan Macek. Tak přemýšlejte, kolego! Pan Wacek. Kéž bych byl váš přítel! Pan Macek. Ale tím dávno jste! Pan Wacek. Ano? Tak proč mi neříkáte „příteli“? Pan Macek. Implikuji to v oslovení „kolego“! Pan Wacek. Ach, jaká krásná implikace! Řekněte to ještě jednou! Pan Macek. Nebuďte tak nenasytný, pane Vocek, pamatujte na nekonečna, která vám mohou, jak sám dobře cítíte, být i nebezpečná! Pan Wacek. Takže se ho taky bojíte? Pan Macek. Nebojím, jen předpokládám, že pro jisté lidi mohou být nebezpečná. Pan Wacek. A pro vás ne?
Pan Macek. Ano, pro mne ne! Mám proti nim imunitu. Pan Wacek. A to máte nějaké očkování, nebo co? Pan Macek. Myslel jsem to obrazně, pane Vocek. Pan Wacek. To je k ničemu, protože nic obrazného vás neuchrání, když na vás narukuje nekonečno! Pan Macek. Ne? A jak to víte? Pan Wacek. Dobře to vím. Pan Macek. Ale odkud? Odkud víte, že to dobře víte? Pan Wacek. A odkud víte vy, že to nevím? Pan Macek. Prostě to vím! Pan Wacek. I já! Pan Macek. Ale to není možné! Už to vaše jméno! Všechno je u vás vzhůru nohama! Pan Wacek. Nikdy jsem vám neřekl, jak se jmenuju! Pan Macek. Máte to napsané na posteli. Pan Wacek. Vy jste to četl? Pan Macek. Ale jste přece Vocek? Pan Wacek. To právě že nejsem! Pan Macek. Ne? A kdo tedy jste? Pan Wacek. Myslel jsem křestní jméno, ne příjmení! Pan Macek. Vy máte křestní jméno? Pan Wacek. To přece má každý? Pan Macek. A jste křtěný? Pan Wacek. A co na tom záleží? Pan Macek. Protože jestli nejste, nemáte křestní jméno. Pan Wacek. Stejně vám ho neřeknu! Pan Macek. Neřekl jsem, že mi ho máte říct. Pan Wacek. Něco vám řeknu, kolego, jsem rád, že si netykáme! Pan Macek. To je mi opravdu líto. Pan Wacek. A čeho konkrétně, když si nechcete tykat? Pan Macek. Že jste rád, že si netykáme, zatímco mně je to líto. Pan Wacek. Tak proč si netykáme? Pan Macek. Je pozdě, pane Vocek, příliš pozdě na tykání, příliš pozdě na všechno. Pan Wacek. Pane Mocek? Pan Macek. Ano? Pan Wacek. Tyká nám Berta, nebo vyká? Pan Macek. A kterou myslíte, tlustou, nebo tenkou? Pan Wacek. To máte jedno, obě jsou stejné. Pan Macek. Ale jedna je tlustá, a druhá tenká, jak by mohly být stejné? Pan Wacek. Jsou obě stejné potvory. Pan Macek. Dobrá, ale co z toho plyne? Pan Wacek. Neumím si představit, že by potvory klientům vykaly! Pan Macek. Řekl jste „klientům“? Pan Wacek. Ano, výslovně říkaly, že nejsme pacienti, nýbrž klienti! Pan Macek. A co z toho? Pan Wacek. Když jsme klienti, tak to nám asi vykají, nebo ne? Pan Macek. Stejně žádná nepřijde. Pan Wacek. A kdyby přišla? Pan Macek. Víte, co si myslím, pane Vocek? Že pacientům ani netykají, ani nevykají! Pan Wacek. A jak to dělají?
Pan Macek. Vyhýbají se oslovení, takže jim už ani nepřijde, když se pacientům vyhnou vůbec! Pan Wacek. Klientům. Pan Macek. Ale což netrpíme? Pan Wacek. Já ano, ale vy máte imunitu. Pan Macek. Právě imunitu, kolego, získáváme utrpením! Pan Wacek. Neříkejte mi „kolego“! Pan Macek. A jak vám mám říkat. Pan Wacek. Pane Vocek. Pan Macek. Nejsem Vocek. Pan Wacek. Ale já jsem Vocek! Pan Macek. Já vím. Pan Wacek. Tak mi říkejte „pane Vocek“, pane Mocek! Pan Macek. A co když to spletu? Pan Wacek. Musíte se soustředit na to, co říkáte! Pan Macek. Vždyť se soustředím. Vždy se soustředím. Pan Wacek. I já. Pan Macek. Tak v čem je problém? Pan Wacek. Že se stále v něčem pletete! Pan Macek. V tom nevidím tak velký problém. Pan Wacek. A v tom je právě váš problém! Pan Macek. A v tom se právě pletete! Pan Wacek. Já že se pletu? Pan Macek. Je tu snad někdo jiný? Pan Wacek. Vy. Pan Macek. Tak vidíte. Pan Wacek. Co vidím? Pan Macek. Že se nepletu, kolego. Pan Wacek. A neříkejte mi „kolego“, pane Mocek. Pan Macek. Co je na tom zlého? Všichni jsme kolegové, celá planeta! Pan Wacek. To jste řekl hezky. Pan Macek. Tak vidíte. Pan Wacek. Pane Mocek? Víte, co si myslím? Pan Macek. Nevím. Co? Pan Wacek. Že se nám Berta nevyhýbá. Pan Macek. Nevyhýbá? Tak proč nám netyká, ani nevyká? Pan Wacek. Protože asi umřela. Pan Macek. Nesmysl! Jak byste to mohl vědět? Pan Wacek. Až dosud přece vždycky nějaká Berta přišla? Pan Macek. Berta neumírá. Pan Wacek. A která? Tlustá, nebo tenká? Pan Macek. Tlustá, nebo tenká, vždycky je to Berta, a Berta neumírá. Pan Wacek. Chcete říct, že je nesmrtelná? Pan Macek. Ne nesmrtelná, ale neumírá. Pan Wacek. Tomu nerozumím. Pan Macek. Ani já! Něco tady nehraje. Pan Wacek. Nikdy tady nic nehrálo. Pan Macek. Nehrálo, ale nic nechybělo. Teď něco chybí. Pan Wacek. Vám chybí Berta? Pan Macek. Neřekl jsem Berta. Ale něco chybí.
Pan Wacek. Já vím, co to je, pane Mocek! Pan Macek. A co? Pan Wacek. Primář. Pan Macek. Nesmysl, primář nechybí. Pan Wacek. Ale není tu! Pan Macek. Primář vždycky někde je! Pan Wacek. Ano, ale kde? Pan Macek. Někde na oddělení! Pan Wacek. Jenže nevíme, co je oddělení, pane kolego! Pan Macek. Jakpak ne? Oddělení je něco, co je odděleno! Pan Wacek. Ano, ale od čeho je odděleno? Pan Macek. Přece od jiného oddělení, kolego! Pan Wacek. Neříkejte mi kolego! A od čeho je odděleno to jiné oddělení? Pan Macek. Ale to je jasné, že zas od jiného oddělení! Pan Wacek. Od jiného, nebo od toho našeho? Pan Macek. Od jiného i od našeho. Pan Wacek. A naše? Pan Macek. Jak naše? Pan Wacek. Víte, napadlo mne, jestli naše oddělení není oddělené samo od sebe! Pan Macek. To by ovšem hodně vysvětlovalo. Pan Wacek. To by vysvětlovalo všechno, pane Mocek! Pan Macek. Všechno ne, ale je to plodná hypotéza. Pan Wacek. Pane Mocek? Pan Mocek. Ano? Pan Wacek. Co když to není hypotéza? Pan Macek. A co tedy? Pan Wacek. Co když to je absolutní oddělení? Pan Macek. Žádné oddělení není absolutní, pane Vocek. Pan Wacek. Ano, až dosud jsem si to také myslel. Pan Macek. Myslete si to klidně dál, příteli! Pan Wacek. Řekl jste „příteli“? Milý pane, jen jeden člověk mi v mém životě říkal „příteli“, a ten... Pan Macek. Řekl jste „milý“? Jen jeden člověk v životě mi říkal „milý pane“, a ten už dávno... Pan Wacek. Selhal jsem, milý pane! Byla to má vina, že mi pak už nikdo neřekl „příteli“! Pan Macek. A má zas to, že mi po něm už nikdo neřekl „milý“. Pan Wacek. Zvláštní, jak se taková věc v životě přihodí. Pan Macek. Ano, velmi. Velmi zvláštní. Pan Wacek. Byl jsem příliš ledabylý v mezilidských vztazích, pane Mocek, nedovedl jsem je udržet, ani když trvaly celá léta a já byl přesvědčený, že bych pro svého přítele vycedil krev. Zvláštní, jak se to v životě semele. Pan Macek. U mne to bylo podobné, velmi, velmi podobné. Neudržel jsem máslo na horké bramboře, ale to máslo jsem byl já, milý Vocku, vždycky jsem se nakonec roztekl a odtekl někam jinam. Ještě dnes mi je z toho teskno. Pan Wacek. Ještě dnes mne z toho píchá u srdce. Pan Macek. To budou větry. Pan Wacek. To nejsou větry. Je to stesk po lidech, kteří mne měli rádi, a já je zklamal, zklamal a opustil, i když jsem byl vždycky přesvědčený, že opustili oni mne. Pan Macek. Jak se taková věc stane, řekněte mi? Pan Wacek. Snadno. Tak snadno, že to ani nezpozorujete.
Pan Macek. Ale vy jste to zpozoroval. Pan Wacek. Ano, ale pozdě! Je pozdě, pane Mocek, pozdě na všechno. Pan Macek. Na všechno ne, i když připouštím, že na většinu z toho, co jsme si dříve přáli, je dost pozdě. Pan Wacek. Byl jsem marnivý, a kdybych to mohl nějak odčinit, moc by se mi ulevilo. Víte, co si myslím? Pan Macek. Ne, to nevím. Pan Wacek. Že všechno způsobily maličkosti, protože snad opravdu umíme být imunní proti velkým věcem, ale přívalu maličkostí neodoláme! Maličkosti jsou strašné, pane Mocek. Pan Macek. Maličkosti ne, to my jsme strašní! Pan Wacek. Právě to jsem měl na mysli! Pan Macek. Zvláštní, jak jsme ve shodě! Neznáme se odněkud? Pan Wacek. Přece z nemocnice, milý kolego! Pan Macek. Ano, ale z jaké, příteli? Pan Wacek. Z téhle přece! Pan Macek. A neleželi jsme už někdy někde spolu? Někde jinde? V nějaké jiné nemocnici? Pan Wacek. Vy jste už ležel někde jinde? Pan Macek. Ano, vy ne? Pan Wacek. Nevím, nevzpomínám si. Pan Macek. Bylo to oddělení dost podobné tomuhle, vlastně bylo úplně stejné. Ležel jsem tenkrát na prostřední posteli. Vedle mne vpravo, u okna, ležel muž, dost podobný vám, ale mladší, docela mladý, kolem třicítky a bez životních zkušeností, jak už to ve třiceti bývá. Hrozně si věřil a já věřil jemu, protože byl mladší než já, chápete, hrozný nesmysl, protože to mělo být naopak, a vlevo ode mne ležel nějaký děda, a ten vám naopak vůbec nebyl podobný, pane Vocek. Oddělení fungovalo, že se to s tímhle nedá srovnat, to víte, byli jsme mladší, a co myslíte? Ten mladý už umřel! Měl něco se slinivkou, což je v životě ta největší smůla, protože nesmíte pivo, ani sodovku nesmíte, a on chtěl trochu oslavit narozeniny, seklo to s ním a umřel v hrozných bolestech. Pan Wacek. Vy jste byl u toho? Pan Macek. Ne, vyprávěl mi to ten starý, když jsme se po letech potkali na jiném oddělení, to už nebylo ono, pane Vocek, už to tam nemělo ten švunk, když Berty kolotaly po oddělení a shrabovaly nám věci z nočních stolků do šuflat, aby byl primář při vizitě spokojený, a primář, pane Vocek, to byl řízek hodně pod padesát, na kterého si nedovolila žádná Berta, i kdyby vážila dva metráky! Pan Wacek. To muselo být krásné! Pan Macek. Byla to radost, ležet jako Lazar na takovém oddělení! Venku vládlo vlahé, slunné počasí, teplé večeře vábně voněly a my se mohli procházet po chodbách, ne jen po té naší, víte, ale i po chodbách jiných oddělení, kde jsme se kamarádili s bližními pacienty, a i když jsme nebyli zrovna klientela, směli jsme chodit do kantýny a kupovat si tam obložené chlebíčky a dorty, někteří se odvážili i na pivo, ale k těm jsem nepatřil, byl jsem vždy disciplinovaný pacient, pane Vocek, žádný klient! Tenkrát, pane Vocek, byly jiné časy, pacienti chlastali bez zábran a někteří měli i poměr s pacientkami, někdo si troufl i na sestru, ale to nevycházelo, protože sestry spí s doktorama, ale já byl disciplinovaný, však také co chvíli někdo na tu svou nedisciplinovanost doplatil. Na revmačce jeden po pivu opuchl, jako kdyby ho opíchaly včely, na krčním se zas jednomu spustila krev potokem, protože chtěl oslavit odstranění mandlí rumem... Pan Wacek. Krčních, nebo nosních, pane Mocek? Pan Macek. Krčních. Pan Wacek. A přežil to? Pan Macek. My tenkrát přežili všechno.
Pan Wacek. Vy jste taky musel být pěkné kvítko, řeknu vám. Pan Macek. Jaké kvítko? Byl jsem jen mladý. Pan Wacek. Čertovo kvítko, protože jste byl mladý. Pan Macek. Chodil jsem už tenkrát do kostela, ale ne, že jsem věřil v Boha, ale aby měli komunisti vzteka! Pan Wacek. Vy jste byl disident? Pan Macek. Tenkrát ne, to až po revoluci! Přihlásil jsem se k Bohu a všechno ze sebe shodil, ohromně se mi ulevilo, když Nejvyšší stanul po mém boku! Pan Wacek. A od čeho, pane Mocek, se vám ulevilo? Pan Macek. Byl jsem samý šrám a strup, to myslím obrazně, a taky samý dluh, to myslím doslova. Byl jsem nehodný syn svých rodičů, pane Vocek! Pan Wacek. A kdo není? Pan Macek. Odpusť nám naše hříchy! Pan Wacek. Odpouštím vám. Pan Macek. Děkuju. Pan Wacek. Pane Mocek? Víte, co si myslím? Pan Macek. Nevím. Co? Pan Wacek. Myslím si, že už Berta nepřijde! Pan Macek. Naopak, už přijde brzo! Každou chvíli tu může být. Pan Wacek. Ostatně, na Bertě nezáleží, důležitý je primář! Pan Macek. Primář dělá, co mu Berta řekne. Pan Wacek. Víte, co si myslím? Pan Macek. Co. Pan Wacek. Že není žádný primář! Pan Macek. Jak by mohl nebýt? Každé oddělení má primáře. Pan Wacek. Není a nikdy nebyl. Pan Macek. A máte důkaz? Pan Wacek. Nikdy jsem ho neviděl! To není důkaz? Pan Macek. Ne, protože primář musí být, jinak nejsme v nemocnici! Pan Wacek. A odkud víte, že jsme v nemocnici? Pan Macek. A co by to bylo, když ne nemocnice? Pan Wacek. Prostě oddělení! Pan Macek. Myslíte – absolutní? Pan Wacek. Nemyslím zrovna absolutní, ale oddělené ode všech ostatních oddělení i od sebe sama, v materiálním smyslu, aby nedošlo k mýlce, což je horší než oddělení duchovní, o kterém se vždy ještě můžete domnívat, že je někde něčím s něčím propojeno, kdežto materiální oddělení, to je jiná píseň! Slyšel jste někdy Bertu zpívat? Pan Macek. Berta nezpívá. Pan Wacek. Tak vidíte! Pan Macek. Dřív se na oddělení zpívalo, a víte proč? Protože to vůbec nebylo žádné oddělení, chodili jsme do kantýny a vůbec, tak proč bychom si nezpívali? Byly chvíle, kdy burácelo zpěvem celé oddělení, pane Vocek, a z oddělení se to přelilo na celé patro a během chvíle zpívala celá nemocnice! Pan Wacek. A na kterém oddělení jste byl? Pan Macek. Vím já? Vůbec mne to tenkrát nezajímalo! Řekli mi číslo pokoje, já si lehl na volnou postel a zahájil léčbu, ani primáře jsem k tomu nepotřeboval. Pan Wacek. Ale přišel, že? Pan Macek. Tenkrát ano, tenkrát ještě chodil. Pan Wacek. Víte, co si myslím, pane Mocek? Pan Macek. Nevím. Co.
Pan Wacek. Že i dneska chodí, jenom k nám že nepřijde. A pokud přijde, spíme. Pan Macek. Musí v tom být nějaký záměr! Víte, co si myslím? Pan Wacek. Nevím. Co. Pan Macek. Že jsme výjimeční klienti! Pan Wacek. My dva? Pan Macek. Ano, jinak by přece chodil! Pan Wacek. Třeba naopak nejsme ničím výjimeční, a proto nechodí! Pan Macek. Nesmysl, jak by něco takového bylo možné? Pan Wacek. Možné je všechno. Pan Macek. Všechno ne! Což vy necítíte svou výjimečnost? Pan Wacek. Cítím, ale to přece každý! Pan Macek. Každý ne. Kdyby každý cítil svou výjimečnost, byli by všichni výjimeční, ale to není možné, protože jediní výjimeční jsme tu my dva. Pan Wacek. A víte, že možná máte pravdu? Vždyť ani nevíme, jestli tu krom nás vůbec ještě někdo je! Pan Macek. Cítíte se jako pacient, nebo spíš jako klient? Pan Wacek. Jako pacient, protože mnoho trpím. A vy? Pan Macek. Jako klient, neboť jsem mnoho trpěl. Pan Wacek. Teď už netrpíte? Pan Macek. Trpím, ale to už je něco jiného. Pan Wacek. Chápu. Vlastně nechápu. Pan Macek. Však pochopíte. Přijímejte bolest s pokorou. Pan Wacek. Ale když ono to právě bolí! Pan Macek. Bolest bolí, pane Vocek, tak už to na světě chodí. Pan Wacek. A co ženy, pane Mocek? Jak jste to měl se ženami? Pan Macek. Myslíte s manželkami? Já nikdy nebyl ženatý! Pan Wacek. Já ano, a ne jednou! Pan Macek. Dvakrát? Pan Wacek. Třikrát! Pan Macek. Jděte! Jak jste to mohl vydržet? Pan Wacek. Jak jste to mohl vydržet vy? Pan Macek. Tak, jak už to chodí. Život běžel a já s ním. Ne že bych neměl známosti, to zas ano, měl jsem, ale nikdy to nebylo tak horké, aby to zas po nějakém čase nevychladlo. Pan Wacek. Ono to vychladne tak jako tak. Pan Macek. Jako s těmi přáteli, viďte? Pan Wacek. A to zas ne, ženská nebo přítel, to vůbec nemůžete srovnávat! Pan Macek. Pravda, žena je žena. Pan Wacek. Přítel je přítel, příteli, když ztratíte přítele, nemůžete mít obratem ruky jiného jako ženskou! Ženské si oblékáte jako kabáty, jednou ten a podruhé jiný, ale když ztratíte přítele, tak jste bez kabátu! Pan Macek. To jste jako nahý. Pan Wacek. A to zas ne, příteli, cítit se jako nahý je něco úplně jiného! Jen dvakrát v životě jsem se cítil jako nahý, a ani jednou to nemělo nic společného s přáteli, neřku-li s ženskými! Pan Macek. Ne? A co to teda bylo? Pan Wacek. Hanba, příteli, že mi přišli na podvod. Pan Macek. Na podvod? Jste podvodník? Pan Wacek. Vy ne? Pan Macek. Já – aspoň myslím – nejsem! Pan Wacek. V tom případě ani já, protože nemám na mysli běžné podvody obchodního či finančního rázu, ale podvody, abyste rozuměl, vnitřní!
Pan Macek. Vnitřní podvody? To jste podváděl sám sebe? Pan Wacek. Sebe a jiné k tomu! A když se pak ti jiní na vás dívají a mlčí, to je to nejhorší. A když pak sklopí oči, je to ještě horší, než když se dívají, a vy máte v takové chvíli chuť vraždit, ale ne proto, že vám ublížili, ale proto, abyste v sobě přehlušil tu hanbu, protože kdyby vám prostě jenom natloukli, byla by to pro vás úleva, jenže právě to oni neudělají. Pan Macek. A to si říkají kamarádi. Pan Wacek. A to si říkají kamarádi! Pan Macek. To by jeden začal pít. Pan Wacek. To nejeden začne! Pan Macek. A vy? Pan Wacek. Co jako? Pan Macek. Začal jste pít? Pan Wacek. Ne, protože jsem pil už předtím. Pan Macek. A pil jste hodně? Pan Wacek. Nemnoho, ale pravidelně. Pan Macek. Byla tohle vaše druhá hanba? Pan Wacek. Ne, za pití se člověk nestydí. Pan Macek. Já se styděl. Pan Wacek. Vy jste pil? Pan Macek. Každý chlap má doby, kdy pije. Pan Wacek. Ale ne každý doby, kdy nepije. Pan Macek. Když je vám hanba, pijete. Pan Wacek. A když ne, tak taky. Pan Macek. Člověku je vždycky hanba. Pan Wacek. Ano, jen o tom někdy neví. Pan Macek. A za co se stydíte nejvíc, pane Vocek? Pan Wacek. Za totéž, zač vy! Pan Macek. Rozumím. Děkuji vám. Pan Wacek. I já vám děkuji. I já vám rozumím. Pan Macek. Pane Vocek? Pan Wacek. Ano? Pan Macek. Myslíte, že tady umřeme? Pan Wacek. Tady, nebo jinde, není to jedno? Pan Macek. Nedávno jste mluvil docela jinak! Chtěl jste odejít na revers, i kdyby z vás měl být bezdomovec! Pan Wacek. Bezdomovec už jsem, a vy taky, jestli o tom nevíte! Ale pokud si myslíte, že tady umřu s vámi, tak se mýlíte, pane Mocek! Pan Macek. Vy jste to ještě nepustil z hlavy? Primář nepřijde. Ani Berta. Žádná vizita. Pan Wacek. Pane Mocek? Pan Macek. Ano? Pan Wacek. Půjdete do toho se mnou? Pan Macek. Vy chcete odejít bez vizity? Pan Wacek. Ano. Pan Macek. Ale bez vizity to nejde! Pan Wacek. Bez vizity, říkáte. Nechtějí nám něco naznačit právě tím, že vizita není? Pan Macek. A co prosím vás? Pan Wacek. Právě tohle: že vizita není! Pan Macek. Ale vizita musí být! Bez vizity není revers a bez reversu... Pan Wacek. Ano, tak to bylo dřív, pane Mocek. Pan Macek. Jděte sám! Jen bych vás zdržoval.
Pan Wacek. Cítím se najednou jako nahý, pane Mocek. Pan Macek. Proč, někdo vám přišel na podvod? Pan Wacek. Znal jsem jednoho, jmenoval se Rilke... Takové divné jméno! Ale proč vám to vlastně povídám? Pan Macek. Nevím, ale to jméno mi něco říká. Nějaký fotbalista nebo co. Pan Wacek. Pane Mocek? Pan Macek. Ano? Pan Wacek. Co bychom dělali, kdyby ráno byl někdo z nás dvou bradou vzhůru? Pan Macek. Volali bychom lékaře. Pan Wacek. Nepřijde ani hrobník. Pan Macek. Nejlepší by bylo, kdybychom umřeli zároveň. Pan Wacek. Ano, protože ležet na zádech a čichat zápach z kamaráda, to není to pravé ořechové. Pan Macek. Proto to říkám. Pan Wacek. Proto bychom měli odejít. Pan Macek. Myslíte, že se to může povést? Pan Wacek. Nevím. Pan Macek. Pak ovšem... Myslel jste to tak přece? Pan Wacek. Ano. Nakonec vždycky přijde hrobník. Pan Macek. Ale co když o nás dvou nikdo neví? Pan Wacek. Mouchy ho přivedou. Pan Macek. Ať si hrobník honí mouchy, my dva už budeme v nebi! Pan Wacek. A co když ne? Pan Macek. Nebo taky ne.
8. kapitola: Choboty Vidíme nemocniční pokoj, k nerozeznání od předchozího. Vlevo stěna s oknem, vpravo bez okna. Pan Wacek leží jako obvykle vlevo, pan Macek vpravo od vstupu, který k nim vede z čtenářova mozku. Nakolik byly oba pokoje k nerozeznání, nemáme jistotu o tom, kde se oba pánové právě nacházejí, zda totiž v prvním nebo v druhém, případně v nějakém třetím pokoji. Nakolik nevíme ani to, jak dlouho už v nemocnici jsou, je těžké i odhadovat, kolik pokojů mohli za tohoto pobytu vystřídat a kolikrát se vrátili do téhož, a nebylo by to ani důležité vzhledem k předpokládané podobnosti všech, kdyby to nevypovídalo cosi o atmosféře na oddělení, kde s pacienty nakládáno, jak nakládáno. Vždy ale ještě může jít o nezbytnost danou stavebními úpravami za plného provozu. V takovém případě je personál nervózní a zvlášť ledabylý, jak ví dobře každý, kdo poznal takovou situaci zblízka. Rozhodně si umíme představit, že ani jedna z obou Bert nemá času nazbyt a že primář oddělení má víc práce, než za normálního provozu. Musíme mít ovšem stále na mysli, že máme vstup vždy jen do jednoho pokoje, ať už jich je, kolik chce, a disponujeme tudíž jen informacemi od pánů Wacka a Macka, kteří jsou nejen staří a zapomnětliví, ale i upovídaní, a když se zaberou do nějakého tématu, zapomenou na všechno, zvlášť pokud se jedná o téma s filosofickým nádechem. Čtenář už jistě poznal, že „filosofický nádech“ pro ně může mít doslova všechno, což ostatně platí pro kohokoli z nás, jen dokáže-li dané téma patřičně zobecnit. Pokud jde o světový názor obou pánů, poznali jsme, že pan Wacek má blízko k materialistickým výkladům světa, kdežto panu Mackovi jsou bližší výklady idealistické. S jeho náboženstvím bych to nedával do nijak zvlášť těsné souvislosti, neboť prudkost jejich sporů vyplývá spíše z dané situace, která je latentně, leč permanentně konfrontační, zvlášť vezmeme-li v úvahu, že krom vzpomínek a názorů oba nic nemají, nehledě k těsnému životnímu prostoru a vlekoucímu se času. Nemáme
však nejmenších důvodů pochybovat, že zůstanou i nadále přáteli, a kdyby se někdy setkali v přirozených podmínkách světa za nemocniční zdí, stisknou si pravice s úsměvem od ucha k uchu a připijí si v nejbližším bufetu na další šťastný nemocniční pobyt. Pan Wacek. Tak jsme pořád tady, sousede! Pan Macek. Takové krásné ráno! Pan Wacek. Neříkám, že je krásné. Pan Macek. Já vím, že to neříkáte, ale říkám to já. Pan Wacek. Je zataženo, pane Mocek. Pan Macek. A co z toho? Což to není to krásné? Pan Wacek. Není. Pan Macek. Jak chcete, ale oblaka jsou krásná. Pan Wacek. Oblaka jsou krásná, ale to šero není krásné. Pan Macek. I šero je krásné. Pan Wacek. Krása není šerá. Pan Macek. Uznávám. Ale šero nikdy není úplné, protože když je úplné, už to není šero, nýbrž tma, což byste pro změnu a v duchu přátelského dialogu mohl uznat vy. Pan Wacek. Šero může být milé, ale krásné nikdy, protože krása předpokládá hodně světla. A je-li úplné šero tma, pak šero, které zůstává šerem, je úplné šero! Pan Macek. Ano, ale kde je hranice? S vašimi zkušenostmi se ženami bych předpokládal větší pochopení pro tyhle věci! Pan Wacek. Žena v šeru je krása v šeru, ale šero tím nic nezískává. Pan Macek. Naopak. Získává všechno! Pan Wacek. Vy jste se nějak rozohnil! Čekám, čím mne ještě překvapíte. Pan Macek. Nemám čím překvapit. Jsem chudý na duchu. Pan Wacek. Avšak bohatý na duši, jak musím v rámci přátelského dialogu uznat. Pan Macek. Neusiluji o vnitřní bohatství, nýbrž o prostotu! Pan Wacek. To vás ale vůbec nešlechtí, milý pane! Pan Macek. Neusiluji o šlechetnost. Pan Wacek. Ani to vás nešlechtí. Pan Macek. Zato vy jste učiněný šlechtic! Pan Wacek. Je šlechtic v šeru šlechetný? Pan Macek. Proč by nebyl, když je šlechetný. Pan Wacek. Proč by nebyl, když je šlechtic. Pan Macek. Už zase začínáte? Pan Wacek. Šlechtické tituly přece byly zrušeny 1918! Pan Macek. Nepoužívám ho. Pan Wacek. Protože nejste šlechtic. Pan Macek. Ani u knížete Schwarzenberka ho nepoužívám! Pan Wacek. Aha, a jsme u toho! Pan Macek. U čeho? Pan Wacek. Že jste volil knížete! Pan Macek. Někoho jsem volit musel? Pan Wacek. Volil jste ho, protože je kníže! Pan Macek. A vy jste volil Zemana ne proto, že není šlechtic, nýbrž proto, že jste nechtěl volit šlechtice, čímž uznáváte přednosti šlechty! Pan Wacek. O jakých přednostech to mluvíte, proboha? Pan Macek. Neříkejte „proboha“, když nevěříte v Boha! Pan Wacek. A vy neříkejte „šlechta“, když nejste ušlechtilý. Pan Macek. Neřekl jsem, že nejsem, řekl jsem jen, že o to neusiluji.
Pan Wacek. Neusilujete o to, protože jste ušlechtilý, chápu. Pan Macek. Divil bych se, kdybyste něco vůbec chápal. Pan Wacek. A jak velký máte důchod? Pan Macek. Co je vám po tom? Tak akorát. Pan Wacek. Takže když zaplatíte inkaso, kolik vám zbude? Pan Macek. Asi jako vám. Pan Wacek. Tak co tu proboha řešíme? Pan Macek. Řešíme volbu prezidenta. Pan Wacek. Jenže oba kandidáti na presidenta jsou boháči, a my dva chuďasové! Pan Macek. Všichni kandidáti jsou boháči proti nám. Pan Wacek. Všichni jsou boháči proti nám dvěma! Pan Macek. A to zas ne, znal jsem jednoho... Pan Wacek. Já znal dva, a co z toho? Pan Macek. Asi nic. Pan Wacek. Tak vidíte! Pan Macek. Nic nevidím. Pan Wacek. A vy volíte pravici! Pan Macek. A vy zas levici! Pan Wacek. Volím levici, protože jsem chudý! Pan Macek. Ale ta vaše levice chudá není, leda tak duchem! Pan Wacek. Ale chudý duchem jste přece vy, sám jste to řekl. Pan Macek. Chcete říct, že jsem chudý duchem proto, že volím pravici? Pan Wacek. Ne, chci říct, že volíte pravici proto, že jste chudý duchem! Pan Macek. Jaký je v tom rozdíl? Pan Wacek. Svatá prostoto! Pan Macek. Neklejte. Pan Wacek. A vy se vzpamatujte. Pan Macek. Co kdybychom volili pravý střed? Pan Wacek. Co kdybychom volili levý střed? Pan Macek. To máte stejné, protože všichni napříč partajemi jsou bohatí! Pan Wacek. Chtěl byste být bohatý, pane Mocek? Pan Macek. Mám všechno, co potřebuji k životu. Pan Wacek. Ale kdybyste byl bohatý, mohl byste zařídit, aby přišla Berta! Ne, Berta by běhala, i kdyby ji nikdo nevolal! Pan Macek. To bych si rovnou mohl pořídit vlastního primáře! Pan Wacek. Co si myslíte o Radoslavu Krejčířovi? Pan Macek. Že je bohatý. Pan Wacek. A o Viktoru Koženém? Pan Macek. Že je bohatý! Pan Wacek. A kdo není bohatý? Pan Macek. Papež František není bohatý. Pan Wacek. Ale Církev je bohatá? Pan Macek. Bohatá nadějí! Víra, naděje, láska, říká vám to něco? Pan Wacek. Ano, četl jsem Apokalypsu. Pan Macek. Tak vidíte! Pan Wacek. Právě že ne. Pan Macek. Ale to je vaše chyba. Pan Wacek. Ne, to je vaše chyba, pane Mocek. Pan Macek. Já za nic nemohu, kolego! Pan Wacek. Nejsme kolegové, nýbrž každý na jiné lodi!
Pan Macek. Ale jsme tu přece spolu, na stejné lodi, pane Vocek! Pan Wacek. Teď ano, ale co potom? Po Apokalypse? Pan Macek. To záleží jenom na vás, jenom na vás! Pan Wacek. Právě proto nevěřím v Boha, pane Mocek. Protože tahle víra v Boha uráží Boha! Pan Macek. Nesmysl! Jak by mohla Boha urážet víra v Boha? Pan Wacek. Kdo věří v Soudný den, ten vlastně nevěří! Pan Macek. Naopak, kolego, naopak! Pan Wacek. Kdo nevěří v Soudný den, věří? Pan Macek. Ne, kdo věří v Soudný den, věří, ale ten, kdo v něj nevěří, nevěří! Co je na to nepochopitelného? Pan Wacek. Nic, jen to není opak toho, co jsem předtím říkal. Pan Macek. Naopak, je to opak! Přece kdo věří v Soudný den, ten věří? Pan Wacek. A když nevěřím v Apokalypsu, co se mnou bude? Pan Macek. O tom si promluvíme, až to nastane, ale pro tuhle chvíli bych vám doporučoval, abyste se dal pokřtít. Pan Wacek. A proč bych to dělal, prosím vás? Pan Macek. Nic tím nezkazíte. Protože jestli existuje Bůh, bude vaše odměna v nebi veliká, a jestli náhodou ne, tak tam nahoře nikdo nic nepozná! Pan Wacek. A co když Bůh není katolík? Pan Macek. A co by byl jiného? Pan Wacek. Třeba protestant. Pan Macek. Nenechte se vysmát, Bůh nemůže být protestant! Pan Wacek. A proč by nemohl? Pan Macek. Protože by protestoval proti sobě! Protože Bůh neprotestuje! Protože ta jejich církev luteránská porušila řadu biskupů, odvislou od svatého Petra! Pan Wacek. Dal bych si něco k snědku! Pan Macek. Nechtěl byste obložený chlebíček? Pan Wacek. A čím je obložený? Pan Macek. Oblohou. Pan Wacek. Je tam vejce? Pan Macek. I šunka. Vlašský salát. Okurka. Pan Wacek. A kde jste k němu přišel? Pan Macek. Nevím! Pan Wacek. A jak je starý? Pan Macek. Včerejší, nebo předvčerejší. Pan Wacek. To by šlo. Mám rád obložené chlebíčky. O čem jsme to mluvili? Pan Macek. Už nevím. Pan Wacek. Nebylo to o papeži? Pan Macek. Ne, o papeži ne. Pan Wacek. Já myslím, že tam papež nějak figuroval. Pan Macek. To je možné, protože mluvíte pořád o papeži! Pan Wacek. Ne, já mluvím o církevním majetku. Pan Macek. Ano, papež je chudý. Pan Wacek. Ale bydlí v paláci! Pan Macek. Papež má byt 70 m2! Pan Wacek. Tenhle! Ale ti všichni před ním? Pan Macek. Nebyli přece všichni Borgiové? Pan Wacek. Ale mohli být, protože jim to církev umožňuje, včetně toho tvého Františka! Pan Macek. My si tykáme? Pan Wacek. Ne. Proč?
Pan Macek. Že jste mi tykl. Pan Wacek. Netykl. Pan Macek. Myslím, že ano, pane Vocek, ale nezáleží na tom. Pan Wacek. Když na tom nezáleží, proč o tom mluvíte? Pan Macek. O čem jsme mluvili? Pan Wacek. Už nevím. Chce mi spát. Pan Macek. Ale co budete dělat večer? Pan Wacek. Večer je pořád. Pan Macek. Ani televizi nemáme. Pan Wacek. U té se spí nejlíp! Pan Macek. Svatá pravda, pane Vocek! Pan Wacek. A vy můžete klít? Pan Macek. Já nekleji, kolego, nikdy nekleji. Pan Wacek. Ale já vás dobře slyšel! Pan Macek. A co jsem řekl? Pan Wacek. Už nevím, ale klel jste. Nevíte, kdy budou vánoce? Pan Macek. Podle toho, který je právě měsíc! Pan Wacek. A jinak budou, jak byly vloni? Pan Macek. Ano, proč by nebyly? Pan Wacek. Myslel jsem, že vycházejí pokaždé jinak? Pan Macek. To si pletete s Velikonocemi. Pan Wacek. A s jakým „vé“ se to píše? Pan Macek. Jako Vocek. Pan Wacek. S dvojitým? Pan Macek. S převelikým dvojitým! Co vás ve škole učili? Pan Wacek. S malým jednoduchým. Pan Macek. To i mne, ale neuvěřil jsem. Pan Wacek. Vy nevěříte v gramatiku? Pan Macek. Já sám si určuji gramatiku, vážený pane, a budu-li chtít, začnu psát Wánoce třeba s trojitým! Pan Wacek. S trojitým jednoduchým, nebo s trojitým dvojitým? Pan Macek. Nevím, ještě jsem s tím nezačal. Pan Wacek. A kdy začnete? Pan Macek. Až budu mít na co psát. Pan Wacek. A máte čím? Pan Macek. Snad tu propisku ještě najdu, jenom jestli ji rozepíšu. Pan Wacek. Já vám rozumím, pane Mocek, vy budete psát trojité „vé“ na počest svaté Trojice, viďte? Pan Macek. A víte, že ano? Proč mne to hned nenapadlo? Pan Wacek. Tak vidíte! Pan Macek. A co jako? Pan Wacek. Jak bezvěrci chválí Boha každým slovem! A z čistého srdce, nic za to nechtějí. Pan Macek. Měli by chválit činy, ne slovy. Pan Wacek. To děláme taky. Pan Macek. A směl bych vědět, jak? Pan Wacek. Tím, že nebereme Boží jméno nadarmo. Pan Macek. Ani my. Pan Wacek. Právě vy ano. Pan Macek. Nesmysl! Pan Wacek. Pořád ho s něčím otravujete.
Pan Macek. A co z toho? Je přece Bůh? Pan Wacek. Pokud je, tak ano, ale co když není? Pan Macek. A jak by Bůh mohl nebýt Bůh? Pan Wacek. Jsou věci mezi nebem a zemí – nezbadatelné, pane Mocek! Pan Macek. A víte, že možná máte pravdu? Pan Wacek. Viďte? Pan Macek. Víte, já nemám strach z toho, že neexistuje, neexistuješ, tak neexistuješ, spánembohem! Ale z toho mám strach, že je třeba mohamedán nebo – nedej Bože! – ten, no ten, co je v Indii! Pan Wacek. Ale tam jich je víc! Pan Macek. No právě, a nejhorší ze všech je ten Ganéša! Pan Wacek. Ganéša? A proč? Pan Macek. Je slon! Pan Wacek. Co je špatného na slonech? Pan Macek. Třeba chobot! Není to strašné, takový chobot? Pan Wacek. Co je na něm strašného? Pan Macek. Bůh s chobotem! Pan Wacek. Kdybych si měl vybrat, dám přednost chobotu! Pan Macek. Ale pak nepočítejte s milostí u Posledního soudu! Pan Wacek. Proč ne? Třeba nás bude soudit slon! Pan Macek. Neděste mne, pane Vocek! Pan Wacek. Vezme vás něžně do chobotu a jako nebeský hák vás vytáhne z pozemské bídy do nevýslovného blaha! Pan Macek. Chobotem? Pan Wacek. Ano, chobotem! Pan Macek. Do sloního blaha? Pan Wacek. Do sloního a vůbec! Pan Macek. To musí být hrůza! Pan Wacek. Proč? Sloni jsou velmi něžní, když na to přijde. Pan Macek. A na co? Pan Wacek. Na Apokalypsu přece. Pan Macek. Na Apokalypsu? Pan Wacek. Na Apokalypsu! Pan Macek. To musí být krásné! Pan Wacek. Pro vás ne. Pan Macek. Ne? A proč? Pan Wacek. Bojte se chobotu, pane Vocek, protože dokáže být strašný, když na to přijde! Pan Macek. Ano? A na co? Pan Wacek. Když nevěříte v slona, uchopí vás a pohodí jako plesnivý pecen do bahna. Pan Macek. Jaká hrůza: pecen v bahně! Pan Wacek. A to jsem ještě nezmínil jiné věci! Pan Macek. Ani o nich nemluvte, tohle úplně stačilo! Neumím si srovnat v hlavě, že někteří lidé vyznávají takové podivné věci, jako je sloní chobot a pecen v bahně! Pan Wacek. Krása, že? Pan Macek. Ano, je to hrůza. Pan Wacek. Jako slon v soumraku! Pan Macek. Ano. Pan Wacek. Co myslíte, dají nám dneska večeři? Pan Macek. Dali včera, dají i dnes! Jen aby neskončila v bahně jako ten pecen.
Pan Wacek. V Indii je velká chudoba. Některé lidi ani nevezmou do nemocnice, nechají je umřít na ulici. Pan Macek. Jsou nedotknutelní! Pan Wacek. Ale skalpelem a v rukavicích by to snad šlo? Pan Macek. Musel byste s rukavicemi vyhodit i skalpel. Prodražilo by se to. Pan Wacek. Ano, divné! To u nás má člověk jinačí hodnotu! Pan Macek. Je to zásluha křesťanství, pane Vocek. Pan Wacek. Je to zásluha Velké francouzské revoluce, pane Mocek. Pan Macek. A co vy vlastně máte proti monarchii? Neříkám proti absolutní monarchii, i když i ta je lepší než ten dnešní relativismus! Pan Wacek. Ve skutečnosti znám jen jednu námitku proti monarchii, a to podstatnou nesnáz najít člověka, který by po všech stránkách vyhovoval pro tak svrchovaný úřad! Takový musí být především umírněný, aby se spokojil s mocí, kterou už má, musí být moudrý, aby si uvědomoval, jak obrovské má štěstí, a musí v něm být mnoho dobroty, aby přes to přese všechno pečoval o blaho druhých. Pan Macek. Zkrátka samo naše náboženství nám dává dostatečnou představu o tom, jakým štěstím může být absolutní moc! Pan Wacek. Náboženství ano, kolego, ale tím to také všechno končí! Pan Macek. Jak to myslíte? Pan Wacek. Přece přiznám-li monarchovi všechny zmiňované vzácné vlastnosti a připustímli, že v nich spočívá veliké dobro, pak musím také připustit, že moc v rukou člověka, kterému chybějí, bude spojena s nemenší mírou zla. Pan Macek. Vy prostě nemáte rád šlechtu. Pan Wacek. Pro princeznu Dianu jsem zrovna neplakal. Pan Macek. Neměla rodokmen. Pan Wacek. A vy ho máte? Pan Macek. Nejsem přece vrchnost? Pan Wacek. A co jste? Poddaný? Pan Macek. Všichni jsme poddaní Jediného Boha! Pan Wacek. Já ne! Pan Macek. To si jenom namlouváte. Pan Wacek. Vy si to namlouváte. Pan Macek. Já si nic nenamlouvám. Pan Wacek. Ani já si nic nenamlouvám. Pan Macek. Jen si namlouváte, že si nic nenamlouváte. Pan Wacek. A vy si namlouváte, že si namlouvám, že si nic nenamlouvám! Pan Macek. A vy si namlouváte, že si namlouvám, že si namlouváte, že si nic nenamlouváte! Pan Wacek. Tomu nerozumím. Pan Macek. Ani já. O čem jsme mluvili? Pan Wacek. Nevím. Pan Macek. Ani já. Už byla večeře? Pan Wacek. Večeře? Vždyť je sotva poledne? Pan Macek. Je hodně přes poledne, pane Vocek, celé roky přes poledne! Pan Wacek. A to zas máte pravdu! Vidíte, že vám uznám, když mluvíte pravdu? Pan Macek. Nic nevidím. Pan Wacek. Tak vidíte! Pan Macek. Jak to, když nic nevidím? Pan Wacek. Vidíte, že nic nevidíte! Pan Macek. Takové nic nemůžete vidět. Pan Wacek. Vždyť to říkám!
Pan Macek. Nic neříkáte! Vedete jen samé plané řeči. Pan Wacek. Tak proč se mnou bavíte? Pan Macek. A s kým se mám bavit? Vždyť tu krom vás nikdo není. Pan Wacek. Tak vidíte! Pan Macek. Vždyť to říkám, že vás vidím! Pan Wacek. Já vás také vidím, ale neříkám to. Pan Macek. Právě jste to řekl. Pan Wacek. Ne, neřekl! Pan Macek. Chcete popřít, že jste řekl, že mne vidíte? Pan Wacek. Chci říci, že jsem neřekl, že vás vidím, dokud jste to vy neřekl! Pan Macek. To už je lepší. Kdy byla naposledy večeře? Pan Wacek. Nevím. Nejspíš večer. Pan Macek. A kdy byl večer? Pan Wacek. Myslil bych, že včera. Pan Macek. Tak to ještě nemohla být. Pan Wacek. A kdy? Včera, nebo dnes? Pan Macek. Dnes. Pan Wacek. Aha. Pan Macek. Jedině že by nebyla už včera! Pan Wacek. Ta dnešní? Dnešní přece nemohla být včera? Pan Macek. To nemůžete vědět. Existují jisté posuny v čase, o jakých se vám nesnilo. Pan Wacek. Aha. Nechápu. Pan Macek. Myslím, že chápete. Pan Wacek. Máte pravdu, chápu, ale vy nechápete. Pan Macek. Jak to? Pan Wacek. To nevím. Prostě nechápete. Pan Macek. Jak mohu prostě nechápat, když je to tak složité? Pan Wacek. Právě proto. Pan Macek. Aha. Pan Wacek. Haha. Pan Macek. Dlaha. Pan Wacek. Podlaha. Pan Macek. Noha? Pan Wacek. Ne, vyhodil ruku! Pan Macek. Kdo. Pan Wacek. Rilke. Pan Macek. Emil Rilke? Pan Wacek. Právě ten. Pan Macek. Byl to ještě kluk. Pan Wacek. Ještě je. Pan Macek. Kde mu je konec? Pan Wacek. Škoda ho. Pan Macek. To ano. Pan Wacek. Vážná věc. Pan Macek. To ano. Pan Wacek. Nezlehčujte to. Pan Macek. Nezlehčuji. Pan Wacek. To jsem rád. Takové jméno! Pan Macek. Už jsem je někde slyšel. Pan Wacek. Jestli se vám to jenom nezdá.
Pan Macek. Nezdá. Pan Wacek. Mně se zdá, že ano. Pan Macek. Ano co? Pan Wacek. Že se vám to zdá. Pan Macek. Nebyl on uprchlík? Pan Wacek. Ne, fotbalista. Pan Macek. Jehovista? Pan Wacek. Šovinista. Pan Macek. To fotbalisté bývají. Pan Wacek. Ano. Ne. Pan Macek. Možná, ale kdo ví? Pan Wacek. To nikdo neví. Pan Macek. Někdo by to měl vědět. Pan Wacek. Primář? Pan Macek. Berta. Pan Wacek. Ani Berta to neví. Pan Macek. Ani Pán Bůh. Pan Wacek. Nedivím se. Pan Macek. Proč? Pan Wacek. Bůh nic neví. Pan Macek. Naopak. Ví všechno. Pan Wacek. Všechno, nebo nic, není to jedno? Pan Macek. Ne, to není jedno. Pan Wacek. Ale vyjde to nastejno. Pan Macek. To je možné. Pan Wacek. Ano, nemožné. Pan Macek. Možná. Pan Wacek. A co večeře? Pan Macek. Byla k obědu. Pan Wacek. Vy nemáte hlad? Pan Macek. Mám pořád hlad. Pan Wacek. Tak si snězte ten chlebíček! Pan Macek. Nemám chuť! Pan Wacek. Máte hlad, a nemáte chuť? Pan Macek. Ano. Pan Wacek. A není to divné? Pan Macek. Co je na tom divného? Pan Wacek. Ta podivnost, myslím. Pan Macek. Ano, ta podivnost je opravdu divná.
9. kapitola: Okolnosti Vidíme trojlůžkový nemocniční pokoj. Vlevo stěna s oknem, vpravo bez okna. Vstup do místnosti je čelní, ale dveře ani přední stěnu nevidíme: vstupuje se tam z čtenářova mozku. U okna leží pan Wacek, u skříní a umyvadla pan Macek. Wacek a Macek jsou staří ležáci, ale o jejich chorobopise nevíme nic bližšího, jakož ani o oddělení, kde se léčí. Pokud spolu hovoří, hledí do čelní stěny, kde je mozek čtenáře. Tamtéž by hleděl i třetí pacient na prostředním lůžku (tedy druhý, počítáno zprava i zleva), kdyby neměl obě oči zakryté klipcem z gázy. Jinak na něm není patrné žádné další zranění, jde-li ovšem o zranění, neboť podobným způsobem
jsou pacienti obvazováni i po operaci očí. Vzhledem k tomu nevíme, zda spí, či bdí, což pány Wacka a Macka mate zejména tehdy, nemohou-li s jistotou odhadnout, zda pacient na prostředním lůžku blouzní, mluví ze snu, nebo hovoří o skutečných událostech. Závěr o těchto okolnostech si musí čtenář udělat sám. Pojem „okolnost/okolnosti“ je ovšem ošidný. Vyjdeme-li z toho, že znamená něco, co je „okolo“, dostáváme se do bludného kruhu, neboť „okolo“ se nachází „něco“ vždy, a to i ve snu (třeba Alibaba a 40 loupežníků), nehledě k tomu, že uvedený pojem vykazuje v jednotném a množném čísle odlišný ontologický status (a podle všeho i statut), takže podstatnou „okolností“ může být i stav spánku či blouznění, což je ovšem stav vnitřní. „Okolností“ je „jen“ pro ty, kteří jsou „okolo“, tedy pro pány Wacka a Macka, ale právě ti nemají přístup k „středu“, z něhož se okolnosti odvíjejí. Nemají tedy, jak s oblibou říkají, apodiktickou jistotu o tom, zda „třetí pacient“ spí, bdí, blouzní či případně „dělá“ něco jiného a zda se okolnosti, za nichž si tak počíná, odvíjejí z centra nebo z periferie, tedy zda se jedná o okolnosti vnitřní či vnější, nakolik je smysluplné hovořit o vnitřních okolnostech, suma sumárum jaký je ontologický status a ovšem i statut zmiňovaných dvou událostí, což předpokládá složitý definiční proces, vždyť odlišit je dvěma odlišnými termíny může být ošidné, neboť pojem „vnitřnosti“, na první pohled protiklad „okolností“, je rezervován pro docela jinou oblast, než jakou tady máme na mysli já a mí dva ležáci. Pacient se zakrytýma očima. Á, aha, mlask. Pan Wacek. Myslím, že se probouzí, pane Mocek. Pan Macek. To jsme si mysleli už včera. Pan Wacek. On tu je odvčera? Pan Macek. Nevím, ale v každém případě by měl být dávno vzhůru! Pan Wacek. Jen není-li oblouzený nějakými léky! Pan Macek. Víte, co si myslím? Pan Wacek. Co. Pan Macek. Že se nejedná jen o zranění očí, ale hlavy celkově! Pan Wacek. To by mnohé vysvětlovalo, ale vědět to nemůžeme. Pan Macek. Můžeme ho však pozorovat! Pan Wacek. Pozorovat a vyhodnocovat, tak to myslíte? Pan Macek. Ano! Pan Wacek. To bude krásné! Kdy začneme? Pan Macek. Už jsme začali. Pan Wacek. Máte pravdu! Jaká je výchozí pozice? Pan Macek. Naše, nebo jeho? Pan Wacek. Přirozeně, že naše, vždyť o té jeho nic nevíme! Pan Macek. Ano, k té jeho se musíme teprve propracovat. Pan Wacek. Tak tedy naše výchozí pozice. Na prostředním lůžku leží... Pan Macek. Na prostředním lůžku z celkového počtu tří lůžek, musíme dodat, abychom neupadli do zmatků! Pan Wacek. Ale to přec oba vidíme, že jsou tři, je to evidentní! Pan Macek. Já jen kvůli protokolu. Kvůli budoucím generacím! Pan Wacek. Vy myslíte, že budoucí generace budou číst náš protokol? Pan Macek. Ano, jak jinak? Pan Wacek. A proč by to dělaly? Pan Macek. Protože se budou chtít poučit! Pan Wacek. Ony se budou chtít poučit? A proč? Pan Macek. Protože jsou hloupé, to je přece jasné! Pan Wacek. Ale jak víte, že bude jasné něco, co dosud nenastalo? Pan Macek. Už to nastalo, kolego, jenom jste si toho dosud nevšiml.
Pan Wacek. Jak bych si mohl všimnout něčeho, co dosud nenastalo? Pan Macek. Což nejsme my ta budoucí generace? Celý život nám opakovali, že na nás záleží, jaká bude budoucnost, a ta tu právě teď je, takže plným právem hovoříme o tom, co nenastalo, protože to už nastalo. Pan Wacek. Čert to vezmi, ale jak jste přišel na ten nápad, že se hloupí budou chtít poučit? Pan Macek. Protože nechtějí zůstat hloupí přece! Pan Wacek. Což hloupí nechtějí zůstat hloupými? Pan Macek. Což nechtějí být chytří? Pan Wacek. Ale jak by hlupák mohl být chytrý? Pan Macek. Přečte si náš protokol! Pan Wacek. Ale on si ho nepřečte! Pan Macek. A jak to víte? Pan Wacek. Protože to už dávno nastalo, tak proto! Pan Macek. Nebo jim ten náš protokol přečtou v rádiu! Pan Wacek. Leda to! Ale co když nemají rádio? Pan Macek. Tak mají televizi nebo ifernet nebo já nevím co, technika se vyvíjí závratnou rychlostí a v budoucnu mohou umět vysílat zprávy lidem přímo do mozku! Pan Wacek. A to už nastalo? Pan Macek. Ještě ne, ale nebude to dlouho trvat, jako že se jmenuju Mocek! Pan Wacek. Nevím, nějak se mi to nezdá, ale vycházejme z předpokladu, že si v blíže neurčené budoucnosti někdo bude chtít náš protokol přečíst. Pan Macek. Souhlasím. A že by ho mohlo zmást, kdybychom neuvedli počet lůžek na našem pokoji. Pan Wacek. Nesouhlasím! Pan Macek. Jak to? Vždyť jsme se právě dohodli... Pan Wacek. Nedohodli, protože není důležitý explicitní počet lůžek, nýbrž implicitní počet hovořících osob. Pan Macek. Ale nemusí přece všichni pacienti hovořit? Pan Wacek. Pak nejsou důležití! Pan Macek. Jak to, že ne? Mohou přece naslouchat? Pan Wacek. To ano, ale jsou pasivní a do našeho protokolu nic nepřinášejí. Pan Macek. A co když je některý z nich špión, he? Pan Wacek. Už jste viděl špióna, který by vůbec nepromluvil? To by nic nevypátral, kolego, špióni se naopak vyptávají, a umějí to nastrojit tak, že to vůbec nevypadá, že se vyptávají. Jsou tak školení! Pan Macek. Já nevím, pane Vocek, ale pro jistotu bych uvedl, že se jedná o trojlůžkový pokoj, abychom vyloučili možnost, že by někdo implikoval mlčícího špióna! Pan Wacek. Dobrá, ať je po vašem! Pan Macek. Pak tedy: na prostředním lůžku trojlůžkového pokoje... Pan Wacek. Počkejte! Pan Macek. Co zas? Pan Wacek. Musíme dodat, že ta lůžka jsou v jedné řadě! Pan Macek. A proč? Pan Wacek. Protože třetí lůžko nemusí být nutně mezi prvními dvěma! Pan Macek. Ale pak by nebylo prostřední? Pan Wacek. Snad ano, ale myslitelná taková situace je, uznáváte? Myslím teoreticky! Pan Macek. Uznávám, ale představit si to nedovedu. Pan Wacek. V budoucích generacích by se mohl vyskytnout někdo, kdo si to představit umí! Pan Macek. Myslíte? Pan Wacek. Rozhodně.
Pan Macek. Tak dobrá! Na prostředním lůžku trojlůžkového pokoje, kde jsou všechna tři lůžka v jedné řadě... Pan Wacek. „Tři“ nemusíte říkat, když je pokoj trojlůžkový. Pan Macek. Raději to necháme, pane Vocek, pro jistotu. Pan Wacek. A nemusíte říkat „v jedné řadě“, stačí „v řadě“. Pan Macek. Napíšeme „vedle sebe“, aby bylo jasné, že nejsou za sebou a že pacienti leží bokem k sobě. Ale nebyl by lepší nákres? Pan Wacek. Nemáme papír! Pan Macek. Ne? A na co napíšeme náš protokol? Pan Wacek. To už jsem se chtěl také zeptat, ale pak jsem si řekl, že byste to mohl pokládat za hloupou otázku. Pan Macek. Není hloupá, protože jak to uděláme bez papíru? Pan Wacek. Budeme si protokol pamatovat! Pan Macek. A co když si ho nezapamatujeme? Pan Wacek. Pak je pro budoucnost navěky ztracen! Pan Macek. A nemohli bychom si pamatovat i nákres? Pan Wacek. Pokud ho nezapomeneme, pak ano! Pan Macek. Výborně, budeme si pamatovat nákres! Odkud začneme? Pan Wacek. Jak to myslíte? Pan Macek. Zprava, nebo zleva? Pan Wacek. To máte stejné, nákres je vždycky celý naráz! Pan Macek. Ale odkud ho začneme kreslit? Od okna, nebo ode dveří? Pan Wacek. Na tom nezáleží, pane Mocek, protože ať začnete, z které strany chcete, nakonec je ten nákres vždycky celý naráz a je jedno, odkud si ho pamatujete! Pan Macek. A to právě ne! Pan Wacek. Jak to, že ne? Pan Macek. Protože já to celé vidím ode dveří, kdežto vy od okna! Pan Wacek. Ale od toho přece abstrahujeme! Pan Macek. Takže náš nákres bude číst abstraktní čtenář? Pan Wacek. A jaký jiný? Žádného konkrétního přece nemáme? Pan Macek. Nakonec si přece jen budeme muset pořídit papír a přepsat náš protokol na čisto, jinak by ho budoucí generace mohly jen stěží přečíst. Pan Wacek. No konečně! Tak to naformulujte. Pan Macek. Na prostředním lůžku trojlůžkového pokoje... Neslyšel jste něco? Pan Wacek. A co? Pan Macek. Zdá se mi, že něco řekl. Pan Wacek. Nic jsem neslyšel. Pan Macek. Tak dál. Leží pacient s převázanýma očima... Pan Wacek. Bokem k ostatním pacientům, aby bylo jasné, že lůžka nestojí pelestmi k sobě! Pan Macek. Tak. Zase jste nic neslyšel? Takové zakňourání jako. Pacient se zakrytýma očima. Á, aha, mlask. Pan Wacek. To jen mlaská ze spaní. Pan Macek. Víte, co by mne zajímalo? Odkud si to ten abstraktní čtenář z budoucnosti bude představovat? Ode dveří, nebo od okna? Pan Wacek. A co zprostředka? Pan Macek. To by se musel pořád ohlížet na obě strany! Pan Wacek. Abstraktní čtenář nemá hlavu! Pan Macek. Ne? A jak si přečte náš protokol? Pan Wacek. Abstraktně, jak jinak? Pan Macek. Rozumím: z žádné postele, viďte?
Pan Wacek. Možná i z postele, ale z nějaké jiné postele tam u sebe doma v budoucnosti, kdežto od našich tří nemocničních lůžek abstrahuje! Pan Macek. A jak nás může vidět, když od nás abstrahuje? Pan Wacek. Ale on nás nevidí! Pan Macek. Jak to, že ne? Pan Wacek. Čte o nás přece! Pan Macek. A neměli bychom tedy vynechat ten nákres? Pan Wacek. A proč, proboha! Pan Macek. Když ho nevidí? Pan Wacek. Ale on ho uvidí, bude vložený do protokolu! Pan Macek. Pokud seženeme papír. Pan Wacek. Pokud ho neseženeme, nebudou ani písmenka! Pan Macek. Myslíte popis plánku? Pan Wacek. Myslím celý plánek! Pacient se zakrytýma očima. Emile! Pan Wacek. Slyšel jste? Pan Macek. A co? Pan Wacek. Říkal „Emile“! Pan Macek. Emile? Pan Wacek. Emile. Pan Macek. Co tím myslel? Pan Wacek. Asi nějakého Emila! Pan Macek. Pane Vocek? Pan Wacek. Prosím? Pan Macek. Víte, co si myslím? Pan Wacek. Co. Pan Macek. Jestli nemyslí toho Rilka! Pan Wacek. Jakého Rilka? Pan Macek. Toho básníka! Pan Wacek. Nebyl on fotbalista? Pan Macek. Rainer Rilka, a fotbalista? Pan Wacek. Jmenoval se Emil! Pan Macek. A jo, vlastně. Asi nějaký příbuzný, co myslíte? Pan Wacek. Je to možné, ale nestavěl bych na tom! Pan Macek. Pane Vocek? Pan Wacek. Ano? Pan Macek. A co když zfalšujeme protokol? Pan Wacek. A proč bychom to dělali? Pan Macek. Nemyslím, že bychom to dělali, ale tak, z principu. Pan Wacek. Neuděláme to z principu. Pan Macek. Ano, ale kdyby? Pan Wacek. Byl by to falešný protokol. Pan Macek. Ale byl by přece pravý? Pan Wacek. Ano, ale s falešnými údaji! Pan Macek. A jak to abstraktní čtenář pozná? Pacient se zakrytýma očima. Emile. Pan Wacek. Ano, slyším tě! Pacient se zakrytýma očima. I já tebe. Pan Macek. Ale vy uvádíte falešné údaje! Pan Wacek. Pak to srovnáme.
Pacient se zakrytýma očima. Aha, tamhle jsi. Pan Wacek. Ty mne vidíš? Pacient se zakrytýma očima. Ano, proč bych neměl? Pan Macek. Vy vidíte skrz obvaz? Pacient se zakrytýma očima. A kdo je tohle? Pan Wacek. To je strýc Rainer! Pacient se zakrytýma očima. Strýc Rainer? Neznám. Pan Wacek. To nevadí, je to můj strýc. Pacient se zakrytýma očima. Aha. Pan Macek. Pak to všechno srovnáme, Emile, aby nebyly nesrovnalosti v protokolu. Pan Wacek. Ano, to bude nejlepší, Richarde! A jak se jmenujete vy? Pacient se zakrytýma očima. Richard. Pan Macek. Ale já jsem přece Richard! Pan Wacek. Pak to srovnáme! Tak Richard, říkáte? Pacient se zakrytýma očima. Ano. Richard. Pan Macek. A jak vám říkala maminka? Pacient se zakrytýma očima. Říkala mi Richarde. Pan Wacek. Neříkala Ríšo? Pacient se zakrytýma očima. Někdy i Ríšo. Pan Macek. A kolik vám vlastně je? Pacient se zakrytýma očima. Devadesát devět. Pan Macek. Devadesát devět? Opravdu? Nepřepočítal jste se? Pacient se zakrytýma očima. Vlastně mi je šedesát šest! Pan Macek. Myslel jsem si to! Pan Wacek. Vy jste si myslel, že mu je 66? Pan Macek. Ne, myslel jsem si, že mu není 99! Pan Wacek. Ale pak nemůžete říct, že jste si „to“ myslel! Pan Macek. Pak to dorovnáme! Pan Wacek. Budiž! Ale zapamatujete si to? Pan Macek. A proč bych si to neměl zapamatovat? Pan Wacek. A proč ano? Pan Macek. Je to přece důležité! Pan Wacek. No právě! Pacient se zakrytýma očima. Hoši? Pan Macek. Ano. Pacient se zakrytýma očima. Jste tu? Pan Macek. Vy nás nevidíte? Pacient se zakrytýma očima. Vidím, ale jen jednoho! Jak se jmenuje ten, který se nejmenuje Richard? Pan Wacek. Emil přece! Jsme tady jeden Emil a dva Richardi. Pan Macek. Nemusíte říkat „jeden“, protože to je jasné, protože „Emil“ nemůže být „dva“! Pan Wacek. Pak to dorovnáme. Pan Macek. Ale budete si to pamatovat? Pan Wacek. Jistě! Proč bych neměl? Pan Macek. No, že to budeme dorovnávat někdy v blíže neurčené budoucnosti! Mohli bychom to také zaspat? Pan Wacek. Ta budoucnost je určená dobou, kdy seženeme papír! Pan Macek. A ta je právě blíže neurčená. Pan Wacek. Pak to dorovnáme. Pan Macek. Jen budeme-li si to pamatovat?
Pan Wacek. A co zas? Pan Macek. Co vlastně máme dorovnávat, protože ona bohatě stačí jediná věc, abychom zapomněli a nedorovnali vůbec nic. Pan Wacek. Jak to myslíte? Pan Macek. Že zapomeneme, že máme dorovnávat! Pacient se zakrytýma očima. Já vám to připomenu, Richarde a Emile! Pan Wacek. Ano? A jak byste to mohl dokázat? Pacient se zakrytýma očima. Mám magnetickou paměť. Pan Macek. Tak jako tak nebudete rozumět tomu, co říkáme! Pacient se zakrytýma očima. Nemusím rozumět, abych pamatoval! Pan Wacek. Ne? To jste něco jako diktafon? Pacient se zakrytýma očima. Ne diktafon, kamera! Nepamatuji si slova, ale obrazy. Pan Wacek. Ano? A jak tedy vypadáme? Pacient se zakrytýma očima. Jste jeden jako druhý! Pan Wacek. A to zas ne, jsou mezi námi rozdíly! Pacient se zakrytýma očima. Ano, v ušních lalůčcích. Pan Wacek. Tak je popište! Pacient se zakrytýma očima. Ale to přece nejde, když je nevidíte. Pan Macek. Ale my je vidíme! Pacient se zakrytýma očima. Vidíte každý lalůčky toho druhého. Pan Wacek. Ano, a co má být? Pacient se zakrytýma očima. Nedomluvíte se ani mezi sebou, jak byste mohli rozumět mně? Pan Macek. A odkud jste, Richarde? Pacient se zakrytýma očima. Odkud jsem, nebo odkud pocházím? Pan Macek. A je v tom nějaký rozdíl? Pacient se zakrytýma očima. Ano, je. Pan Macek. A jaký? Pacient se zakrytýma očima. Pocházím z Neratovic, ale přicházím z Paříže! Pan Wacek. Z Paříže? Vy jste přišel až z Paříže? A po svých? Pan Macek. A s tímhle na očích? Pacient se zakrytýma očima. Domů trefím poslepu. Pan Wacek. Takže jsme v Neratovicích? Pacient se zakrytýma očima. Neřekl jsem, že v Neratovicích, jen že trefím poslepu domů. Pan Wacek. Budiž, ale až z Paříže? Pan Macek. A co je v Paříži nového? Pacient se zakrytýma očima. Hrůza, ani se neptejte! Pan Macek. Jaká hrůza? Proč se nemáme ptát? Pacient se zakrytýma očima. Přišel jsem tam o obě oči, Richarde a Emile. Pan Wacek. Ale před chvílí jste tvrdil, že nás oba vidíte? Pacient se zakrytýma očima. Ano, a trvám na tom. Pan Macek. Vy trváte na tom, že nás vidíte bez očí? Pacient se zakrytýma očima. Vy jste řekli. Pan Wacek. Sakra, pane Mocek, mám dojem, že se tady děje něco náramně divného! Pan Macek. Ano, pokud měříte běžnými měřítky! Pokud jimi neměříte, začne to celé vypadat docela rozumně. Pan Wacek. To bych rád věděl, jak! Pan Macek. Tomu byste nerozuměl. Pan Wacek. Rozuměl, jenže vy to neumíte vysvětlit! Pan Macek. Jsou věci mezi nebem a zemí, které jistým lidem nevysvětlíte! Pan Wacek. Ať je vysvětlí ten váš „Richard“!
Pan Macek. Poslyšte, Richarde, a co jste v té Paříži viděl tak hrozného? Pacient se zakrytýma očima. Jak jsem řekl. Pan Wacek. Řekl jste, že jste tam přišel o obě oči? Pacient se zakrytýma očima. Tys pravil. Pan Wacek. Ale to jste přece nemohl vidět? Pacient se zakrytýma očima. Mohl, a také viděl. Pan Macek. Tak vidíte, pane Vocek! Pacient se zakrytýma očima. Vocek? Kdo je Vocek? Pan Macek. Ale tady Emil! Pacient se zakrytýma očima. Aha. Pan Wacek. Vy jste se hledali, až jste se sešli, vy dva! Pan Macek. A jak jste přišel o ty oči? O ty své oči? Pak to dorovnáme! Pacient se zakrytýma očima. Plamen. Pan Wacek. Plamen? Oslepl jste při požáru. Pacient se zakrytýma očima. Výbuch. Pan Macek. Ví Bůh? Pan Wacek. Řekl výbuch, přišel o ně při výbuchu! A co vybuchlo? Pacient se zakrytýma očima. Nálož. Pan Macek. Vy jste byl v lomu? Pacient se zakrytýma očima. Ne. Pan Wacek. Tak kde jste herdek filek byl? Pacient se zakrytýma očima. Na fotbale. Pan Wacek. Aha, světlice! Pacient se zakrytýma očima. Ne. Pan Macek. A co teda? Pacient se zakrytýma očima. Semtex. Pan Wacek. Cože? Pacient se zakrytýma očima. Pravil jsem. Pan Macek. Což někdo chodí na fotbal se semtexem? Pacient se zakrytýma očima. Ne na fotbal. Pan Wacek. Ale řekl jste, že jste byl na fotbale? Pacient se zakrytýma očima. Já ano. Pan Wacek. A? Pacient se zakrytýma očima. Já ano, on ne. Pan Macek. Kdo on? Což to někdo úmyslně spáchal? Pacient se zakrytýma očima. Pachatel. Pan Wacek. A kdo to byl, ten pachatel? Pacient se zakrytýma očima. To nikdo neví. Pan Macek. Neví? Jak to? Pacient se zakrytýma očima. Byl rozmetán. Pan Wacek. Pane Mocek, něco mi to připomíná, ale za živého Boha si nemohu vzpomenout, co to je! Pan Macek. Pane Vocek, já si také nemohu vzpomenout! Pacient se zakrytýma očima. Stovky lidí rozmetány. Pan Wacek. Kriste pane, už to mám! Pan Macek. Mlčte, neříkejte to! Pacient se zakrytýma očima. Měl jsem štěstí. Pan Wacek. Vy? Vždyť jsem přišel o oči! Pacient se zakrytýma očima. Jen o oči. Pan Macek. A není lepší být mrtvý, než slepý?
Pacient se zakrytýma očima. Ne. Pan Wacek. A proč také, když vidíte dobře i bez očí? Pacient se zakrytýma očima. Právě. Pan Macek. Ale něco se přece muselo zjistit, nějaká stopa nebo co. Pacient se zakrytýma očima. Stop až příliš, Richarde a Emile. Pan Wacek. A jak to přijde? Pacient se zakrytýma očima. Muslimové, Richarde a Emile. Pan Wacek. Muslimové? Pacient se zakrytýma očima. Ano. Paříž plná muslimů. Pan Macek. Hned jsem si to myslel! Kdyby věc měla v rukou katolická církev, nechodili by nám sem mohamedáni střílet křesťany jako kachny! Pan Wacek. Nestřílejí jen křesťany! Pan Macek. A kolik bylo mrtvých? Pacient se zakrytýma očima. Jak jsem pravil. Pan Wacek. A co jste pravil? Pan Macek. Pak to dorovnáme! Pan Wacek. Jen nezapomeneme-li? Pan Macek. Tohle z hlavy jen tak nedostanu, pane Vocek, to mi věřte. Pan Wacek. Věřím vám. Pan Macek. A že bych rád, to mi věřte. Pan Wacek. I to vám věřím!
10. kapitola: Mimo protokol Vidíme trojlůžkový nemocniční pokoj. Vlevo stěna s oknem, vpravo bez okna. Vstup do místnosti je čelní, ale dveře ani přední stěnu nevidíme: vstupuje se tam z čtenářova mozku. U okna leží pan Wacek, u stěny bez okna, ale zato se skříní a umyvadlem, pan Macek. Prostřední lůžko je opět prázdné. Nakolik nevíme, zda „Pacient se zakrytýma očima“ nebyl propuštěn do domácího ošetření (eventuálně přemístěn na jiný pokoj či dokonce oddělení), nebo zda se vrátí po nějakém speciálním vyšetření, když vyloučit nemůžeme ani jeho úmrtí či (nedej bože!) sebevraždu, ba nemůžeme si být jisti ani tím, zda naopak nebyli jinam přemístěni pánové Wacek a Macek, ať už od lůžka pacienta se zakrytýma očima či jiného „třetího pacienta“ nebo od lůžka prázdného či v mezičase obloženého celou množinou pacientů (což je možnost čistě teoretická a jako taková nepravděpodobná), nemůžeme s jistotou tvrdit ani tak banální skutečnost, že třetí lůžko (druhé zprava i zleva) je „opět“ prázdné, protože s pravděpodobností pouze nepatrně nižší by mohlo být vzhledem k chaosu na našem oddělení (o němž nevíme víc, než že je odděleno od ostatních oddělení) označeno jako prázdné „stále“. To je věc sice nikoli podružná, zejména z pohledu obou pánů a jejich duševního zdraví, nicméně nerozhodnutelná, takže ji nadále nebudeme řešit a zneklidňovat se tím. Naše informace jsou totiž závislé na tom, co nám sdělí pánové Wacek a Macek, jejichž neklid vydá sám za sebe, nehledě k tomu, že neklid pacientů (a ovšem i klientů) je do jisté míry infekční, tedy prostřednictvím slovních znaků přenosný na čtenáře. Nadále tedy budeme používat výraz prostřední lůžko je prázdné jako důsledek dvou možných různých, leč nerovnocenných příčin. Pan Macek. Zvláštní člověk – takový nadpřirozený! Pan Wacek. Moc bych mu nevěřil, pane Mocek, vždyť to o těch mohamedánech je sotva uvěřitelné! Pan Macek. Turci?
Pan Wacek. Ne Turci, myslím. Pan Macek. Paříž zaplavená Turky, to nevypadá dobře, pane Vocek! Pan Wacek. To nevypadá pravděpodobně, protože Francouzi jsou revoluční národ a nepřipustili by návrat monarchie! Pan Macek. V Turecku myslím není monarchie. Pan Wacek. Však to nebyli Turci, vždyť to povídám! Pan Macek. A kdo teda? Pan Wacek. Nějací machometáni z východu. Pan Macek. Pámbu s náma, pane Vocek, to by byl konec světa! Pan Wacek. Nesmysl! Francouz se nedá, zavřou je všechny do Bastily! Pan Macek. Jen jestli se tam vejdou! Pan Wacek. Vejdou nevejdou, Francouz to nenechá jen tak, půjdou na ně s marsajézou! Pan Macek. Jen aby! Turek je náramný bojovník! Pan Wacek. Dneska se nebojuje šavlemi, pane Mocek. Pan Macek. Já vím. Pan Wacek. Řekněte, jak může chlap s klipcem přes oči tvrdit, že nás vidí? Pan Macek. Tvrdit to může, jen vidí-li nás. Pan Wacek. Ano! Jenže to na druhé straně neznamená, že nemohl přijít z Paříže. Pan Macek. Ale že by přišel o zrak zrovna na fotbale? Pan Wacek. Na mezistátním, pane Mocek, hrála Francie proti Německu! Pan Macek. Proti Německu? Proč zrovna proti Německu? Pan Wacek. Já nevím, proti někomu přece museli hrát? Pan Macek. To máte pravdu, ale proč zrovna Francie? Pan Wacek. Já bych v tom žádnou symboliku nehledal, pane Mocek! Pan Macek. Symboliku? Vidíte, to mne nenapadlo. Pan Wacek. Ani mne. Pan Macek. Tak proč to říkáte? Pan Wacek. Já to neříkám! Pan Macek. Ale řekl jste, že byste v tom nehledal symboliku? Pan Wacek. No právě! Pan Macek. Takže vás to napadlo. Pan Wacek. Napadlo mne, že byste ji v tom mohl hledat vy! Pan Macek. Ale já ji tam nehledal! Pan Wacek. Tak vidíte! Pan Macek. Ano, teď už to vidím! Francie a Německo, říkáte... Pan Wacek. To říkal on, já u toho nebyl. Pan Macek. A co když je ten fotbal jen další případ toho „vidím vás dobře oba“? Třeba si to jen namlouvá, že byl na fotbale, zatímco možná byl v lomu na odstřelu? Pan Wacek. V tom by byla naděje! Pan Macek. Viďte? Pan Wacek. Ale jak to ověříme? Nemáme rádio! Pan Macek. Pane Vocek, ta věc může být stará, vždyť si vezměte jen tu dobu, než se dopravil zpátky do Čech! Pan Wacek. Než ho dopravili do Čech, protože poslepu z Paříže přijít nemohl. Pan Macek. Myslíte, že jsme v Litoměřicích? Pan Wacek. Proč v Litoměřicích? Pan Macek. Mluvil přece o Litoměřicích? Pan Wacek. To nevím, vím jen, že teď bydlí v Paříži. Pan Macek. Tak vidíte! Pan Wacek. A co jako?
Pan Macek. Že kdyby bydlel v Paříži, netransportovali by ho do Čech! Pan Wacek. Třeba chtěl umřít doma? Pan Macek. Doma byl v Paříži. Pan Wacek. Ne, doma byl v Neratovicích. Pan Macek. Proč v Neratovicích? Pan Wacek. Mluvil přece o Neratovicích? Pan Macek. Já myslím, že to byly Litoměřice, pane Vocek, nebo nějaké úplně jiné -ice, třeba Teplice nebo tak. Pan Wacek. V Teplicích hrál ten Rilke, v Teplicích to nebylo. Pan Macek. Ale on ho znal? Pan Wacek. Koho? Rilka? Pan Macek. Ano, volal přece Emila? Pan Wacek. To byl nejspíš nějaký jiný Emil, pane Mocek, Emilů běhá po Čechách až dost! Pan Macek. To máte pravdu, ale co když? Pan Wacek. To zas máte pravdu vy, pane Mocek! Pan Macek. Tak vidíte! Pan Wacek. Ano, ale moc do toho nevidíme! Nevíme, co viděl, a co ne, u čeho byl, a u čeho ne, jestli nás viděl, nebo ne, i když, pane Mocek, já bych mu moc nevěřil, protože když vám někdo zaváže oči gázem, tak nevidíte nic, i kdybyste byl kouzelník z varieté! Pan Macek. Tak vidíte, že je možné vidět, i když nic nevidíte! Pan Wacek. Ale kouzelník má asistentku a ta mu napovídá! Pan Macek. Ale Richard neměl asistentku! Pan Wacek. Což víme apodikticky, takže asi kecal! Já bych mu nevěřil ani ty historky z dětství, vždyť to celé vypadá jako vzkříšení Lazara! Pan Macek. Ale Lazar skutečně vstal z mrtvých, nebo ne? Pan Wacek. Tu skutečnost bych rád viděl, u toho bych rád byl, to mi věřte, protože bych si na to posvítil stejně, jako si my dva teď posvítíme na toho Richarda! Pan Macek. Ale já nejsem Richard, viďte? Pan Wacek. Buďte klidný, pane Vocek, ani já nejsem Emil! Pan Macek. Myslel jsem si to, ale potřeboval jsem to slyšet od vás. Pan Wacek. Ani ty historky z mládí bych mu moc nevěřil. Pan Macek. A co říkal? Pan Wacek. Že vystudoval tři vysoké školy. Pan Macek. Najednou, nebo po sobě? Pan Wacek. Nevím, ale tvrdil, že je docent! Pan Macek. Docenti nechodí na fotbal, pane Vocek! Pan Wacek. Tak to jste na omylu, kolego, já znal jednoho, který jezdil se Slovanem až do Ostravy na Baník, a když zrovna nehrálo áčko, tak šel na béčko, aby nepřišel o tu vůni trávníku a klobás, a přitom vydal spoustu knih a článků! Pan Macek. A pivo nepil? Pan Wacek. To nevím. Proč se ptáte? Pan Macek. No, ke klobáse patří pivo, ne? Pan Wacek. Ano, ale to v našem případě nehraje roli. Hlavní věc je, že existují docenti, co chodí na fotbal. Pan Macek. A v jakém oboru pracoval? Pan Wacek. To nevím, a nejspíš to neví ani on sám. Pan Macek. To je možné, ale pak by byl podvodník? Pan Wacek. Ano, tu možnost berme vážně, protože jestli je podvodník... Pan Macek. Tak co, pane Vocek? Pan Wacek. Tak podvádí! A vůbec, jak nás mohl vidět přes ten klipec?
Pan Macek. Třeba měl asistentku! Pan Wacek. Ale to by byl podvodník! Pan Macek. To by byl kouzelník! Pan Wacek. Žádná asistentka tu nebyla, neviděli jsme ji přece! Pan Macek. Třeba byla ve skříni? Vždyť jsme ho ani přicházet neviděli, prostě jsme se probudili a on byl tady! Pan Wacek. Už vidím Bertu, jak strká asistentku do skříně! Proč jste se tam nepodíval? Pan Macek. Nenapadlo mne to, až teď. Pan Wacek. Tak vidíte. Pan Macek. Do zavřené skříně nevidíte! Pan Wacek. Já vím. Pan Macek. Pane Vocek? A co když má takové zvláštní oči, které prostrčí těmi očky v gázu, takže vidí i se zavázanýma očima? Pan Wacek. To není možné. Pan Macek. Slyšel jste o kvantové teorii? Oko se rozloží na atomy, a jak projde tím gázem, zase se hned složí, a vidí! Pan Wacek. Ale co když mu ulétne někam do prostoru? Pan Macek. Tak si ho zas přitáhne! Pan Wacek. A jak by to dokázal? Pan Macek. Přece silou vůle! Věda dneska dokáže neuvěřitelné věci, pane Vocek, slyšel jsem o jednom, který silou vůle zvedl dlažební kostku! Pan Wacek. Nesmysl. Pan Macek. Ale ano, vytvořil pod ní takový jako vakuový polštář, funguje to stejně jako letadlo! Pan Wacek. Nesmysl, letadlo má motor, a silou vůle můžete pohánět leda létající koberec, což jsou pohádky, pane Mocek, nebo to chcete popřít? Pan Macek. Já se nechci hádat a nic nepopírám. Pan Wacek. Ale vždyť se nehádáme? Pan Macek. To je dobře. Pan Wacek. Ano, moc dobře. Pan Macek. Vždyť krom sebe nikoho nemáme. Pan Wacek. Nemáme. Pan Macek. Pane Vocek? Pan Wacek. Ano? Pan Macek. A co když ten Richard... Ale to je asi nesmysl! Pan Wacek. Klidně to řekněte. Pan Macek. Ale ne, zase bychom se hádali! Pan Wacek. Ale vždyť se nehádáme? Pan Macek. Nehádáme, viďte? Pan Wacek. Nehádáme. Pan Macek. To je dobře, protože krom sebe nikoho na tom širém světě nemáme! Pan Wacek. Nepřipadá mi moc širý, pane Mocek! Pan Macek. Ani mně ne, to já jen tak, že se to říká! Pan Wacek. Ono se vůbec leccos říká, pane Mocek! Richard toho napovídal, až hrůza. Pan Macek. Taky toho přežil, až hrůza! Pan Wacek. No právě. Pan Macek. Co tím myslíte? Pan Wacek. Že by desetina z toho skolila vola! Pan Macek. Vola skolíte raz dva. Pan Wacek. Na jatkách!
Pan Macek. Ano, na jatkách. Pan Wacek. My nejsme na jatkách, nebo snad ano? Pan Macek. Doufám, že nejsme, nestrašte mne! Pan Wacek. U Richarda to chvílemi vypadalo na pořádná jatka, což by taky vysvětlovalo, proč nemá oči! Pan Macek. On nemá oči? Pan Wacek. Ne že by neměl, to nevíme, ale na druhou stranu také nemůžeme s jistotou tvrdit, že měl! Pan Macek. To už máte tak nějak jedno. Pan Wacek. Ano. Pan Macek. Tedy ne že by to bylo jedno pro něho, i když oči, kterýma nevidí, taky nejsou k ničemu, ale je to jedno vzhledem k nám, jako že to nemůžeme vědět. Pan Wacek. Ano. Pan Macek. Ale já si myslím, že oči měl a že jimi viděl! Pan Wacek. Přes gáz? Pan Macek. Přes ten klipec. Pan Wacek. Myslet si můžete, co chcete! Pan Macek. Já vím! Pan Wacek. To mu oči nevrátí. Pan Macek. Jenže není jisté, že je nemá. Pan Wacek. A co má být? Pan Macek. No, protože jestli je má, nemůže mu je nikdo vrátit. Pan Wacek. Ani jestli je nemá. Pan Macek. Tak to máte pravdu. Víte, co mi je divné? Pan Wacek. Co? Pan Macek. Že to všechno přežil! Pan Wacek. Právě! Doktoři mu říkali, že to nepřežije, pak že bude nadosmrti na vozíku, pak že bude chodit o berlích, a on klidně vstal a chodil bez berlí, docela jako Lazar! Pan Macek. Lazar chodil o berlích? Pan Wacek. Právě že ne, posloucháte mne vůbec? Pan Macek. Ano, pozorně vás poslouchám! Pan Wacek. Ono když ochrnete na celé tělo a už jenom čekáte, až to zasáhne bránici, tak není pravděpodobné, že byste vůbec ještě někdy vstal z postele, neřku-li z vozíku, nemám pravdu? Pan Macek. Divné, že. Pan Wacek. Divné, že vůbec žije. Pan Macek. Že přežil. Pan Wacek. Pravděpodobnější je, že to nepřežil! Pan Macek. Jak to, byl přece evidentně živý? Pan Wacek. Ano, byl živý, protože to nepřežil, a nepřežil to proto, že nic takového nenastalo, takže přežil něco úplně jiného, třeba to s těma očima někde v lomu a tamto se mu všechno zdálo! Pan Macek. Ještě jsem nepoznal nikoho, komu by se zdálo, že přečkal obrnu. Pan Wacek. A co ten Rilke? Vyhazoval si vlastní ruku z postele, a ani se nezasmál! Pan Macek. Však to také není k smíchu, pane Vocek! Pan Wacek. Jo, kdyby vyhazoval nohu, to bych chápal! Pan Macek. Jak to? Pan Wacek. Byl přece fotbalista? Pan Macek. To ano. Pan Wacek. Tak vidíte:
Pan Macek. Ale to jsme neviděli, pane Vocek, protože nohu nevyhazoval, a o tom fotbale se to všechno jen domníváme, jako že byl fotbalista a hrál v Teplicích a vybuchla tam bomba. Pan Wacek. V Paříži. Pan Macek. Co je s ní? Pan Wacek. Vybuchla v Paříži! Pan Macek. Aha. Ale kdovíjak to bylo s tou Paříží! Totiž, co bylo v Paříži, pane Vocek? Pan Wacek. Ti machometáni. Pan Macek. Jací machometáni? Turci, nebo Tataři? Pan Wacek. Ne, ti, co položili bombu. Pan Macek. Myslím, že je nepokládají, pane Vocek. Pan Wacek. To máte jedno. Nebo to, co povídal o rodičích! Pan Macek. O svých rodičích, pane Vocek! Pan Wacek. Já vím! Pan Macek. Přece mi neříkejte, že by někdo mohl s nepohnutým srdcem hledět na to, jak jeho vlastní otec trpí bolestí? Pan Wacek. Vlastní nevlastní, to už máte jedno! Pan Macek. Nemáte, protože když vás řeže vlastní otec, bolí to víc, než když nevlastní! Pan Wacek. A proč by řezal chromého kluka na vozíku? Pan Macek. Hrál si s pindíkem! Pan Wacek. No a co, to si přece hrál každý? Pan Macek. Vy jste si hrál? Pan Wacek. A vy ne? Pan Macek. To se přece nesmí? Pan Wacek. Nesmí, a dělá se to! Pan Macek. Jenže on si hrál s holčičkama na doktora, chápete? Pan Wacek. No ano, to chápu dobře! Pan Macek. S chromýma holčičkama, chápete? Nedivím se, že to otce rozezlilo, protože to je obzvláště odporné! Pan Wacek. Ale proč mu kvůli tomu nadělal modřiny po celém těle? Pan Macek. Nebo jak si našel cestu k matce až tehdy, když umírala? Až když křičela bolestí? Pan Wacek. Tak vidíte, že nebyl bez citu! Pan Macek. To možná nebyl, ale kdo začne milovat matku až na smrtelné posteli? Pan Wacek. Neříkal, že ji miloval, ale že mu jí bylo líto! Pan Macek. Tak vidíte! Pan Wacek. Nic nevidím! Pan Macek. Ale vidíte! Nemiloval matku, jen mu jí přišlo líto, to by přišlo každému! Pan Wacek. Bertě ne. Pan Macek. Ale Berta je Berta! Pan Wacek. Já vím. Pan Macek. Ono mu přišlo líto sebe, pane Vocek, tak to bylo! Pan Wacek. Je to možné, ale nakonec o tom nevíme nic! Pan Macek. Víme jen to, co vyprávěl! Pan Wacek. Jenže kdo tomu má věřit? Pan Macek. Ať tomu věří, kdo chce! Podle mne neměl jediný důvod, proč by matku nenáviděl! Pan Wacek. Neříkal, že ji nenáviděl, říkal, že si k ní našel cestu až na smrtelné posteli, to je rozdíl! Pan Macek. Já vím.
Pan Wacek. On jí zazlíval, že se ho nikdy nezastala a nechala ho mlátit, ačkoli byl mrňous na vozíčku, protože kdyby nebyl, tak se s pinďouskem i s holčičkama schoval do křoví o otec by prd věděl, kde je a co tam dělá! Pan Macek. A čím ho mlátil? Pan Wacek. Co já vím? Nějakým klackem asi. Pan Macek. Neříkal býkovcem? Pan Wacek. Já nevím, býkovcem nebo klackem, to je jedno. Pan Macek. Není, býkovec víc přilne! Pan Wacek. A vy jste to někdy zkusil? Pan Macek. Ano. Dostával jsem výprasky pruhem gumového linolea. Pan Wacek. Hrál jste si s pindíkem? Pan Macek. Ne, jen jsem se tak trochu zatahal, protože mne svědil! Pan Wacek. Měl jste se omývat. Pan Macek. Jenže to jsem právě nesměl! Pan Wacek. Vy jste si nikdy nemyl pindíka? Pan Macek. Ne. Vy ano? Pan Wacek. Já ano. Víte, jak se to dělá? Pan Macek. Nic nechci slyšet! Pan Wacek. Podívejte, to se takhle vezme kůžička... Pan Macek. Nic nechci slyšet! Pan Wacek. Vy čůráte přes kůžičku? Pan Macek. A vy ne? Pan Wacek. Mám obřízku. Pan Macek. Vy jste žid? Pan Wacek. Ne, ale mám obřízku. Pan Macek. A proč, když nejste žid? Pan Wacek. Měl jsem zánět. Pan Macek. Nemyl jste se! Pan Wacek. Bakteriální, abyste věděl! Pan Macek. A víte jistě, že nejste žid? Pan Wacek. A záleží na tom? Pan Macek. Jistě, protože jestli jste, tak po vás půjdou machometáni! Pan Wacek. Ale já nejsem aktivní, neřku-li pravověrný! Pan Macek. Takže jste? Pan Wacek. Nejsem. Pan Macek. Vy to popíráte? Pan Wacek. Nepopírám, protože nejsem! Pan Macek. Tak proč říkáte, že nejste pravověrný? Pan Wacek. Pravověrný, ani aktivní! Pan Macek. Tak proč to říkáte? Pan Wacek. Protože nejsem žid, nikdy jsem nebyl ani nebudu! Pan Macek. Abyste se nedivil, žida z vás udělají, ani nemrknete, na to jsou zákony! Pan Wacek. Byly, kolego, byly, a je to dávno, za Třetí říše! Pan Macek. Ona se vrátí, pane kolego, ona se vrátí. Pan Wacek. Ale jděte, proč by se vracela? Pan Macek. Až ve volbách vyhrají machometáni, máme to všechno zpátky, pane Vocek, i s Protektorátem! Pan Wacek. Ale pak budeme páchat atentáty my? Pan Macek. Ano, to je možné. Pan Wacek. Něco vám řeknu: jsem docela rád, že brzo umřu!
Pan Macek. Vy se těšíte? Pan Wacek. Ne že bych se těšil, ale východisko to je? Pan Macek. To ano, pane Vocek, určitě ano, jen nebudeme-li žít věčně!
11. kapitola: Planeta Öxo Vidíme trojlůžkový nemocniční pokoj. Vlevo stěna s oknem, vpravo bez okna. Vstup do místnosti je čelní, ale dveře ani přední stěnu nevidíme: vstupuje se tam přímo z čtenářova mozku. U okna leží pan Wacek, u stěny bez okna pan Macek. Prostřední lůžko je prázdné. Pan Wacek. Haló, pane! Pan Macek. Kdo je tam? Pan Wacek. To jsem já! Pan Macek. Ne, to nejsem já! Pan Wacek. Čekám tu na pana Macka! Pan Macek. Ale to jsem přece já? Pan Wacek. Já? Jak byste vy mohl být já? Pan Macek. A jak byste já mohl být vy? Pan Wacek. V tom nevidím problém. Pan Macek. Ani já! Pan Wacek. Tak o co jde? Pan Macek. Řekněte své jméno! Pan Wacek. Vocek. Pan Macek. To jste vy, pane Vocek? Pan Wacek. Ano! A vy musíte být Mocek, jestli se nemýlím? Pan Macek. Nemýlíte se, jsem vskutku Mocek! Pan Wacek. Dobrý den, pane Mocek, vítám vás doma! Pan Macek. U mne doma, nebo u vás doma? Pan Wacek. U nás obou přece! Pan Macek. My máme společný domov? Pan Wacek. A kdo ho nemá? Pan Macek. Emil Rilke nemá nikde domov! Pan Wacek. Ale byl tu přece s námi? Pan Macek. Nepatřil však mezi nás. Pan Wacek. Ale ležel mezi námi? Pan Macek. Ale nepatřil mezi nás. Pan Wacek. Jak mohl nepatřit mezi nás, když ležel na prostřední posteli? Pan Macek. Prostřední postel není žádná výsada a nic nezaručuje. Pan Wacek. V jistém smyslu však je prostředníkem mezi oběma krajními lůžky, nemyslíte? Pan Macek. Prostředník nikam nepatří. Pan Wacek. Prostředník patří k ruce. Pan Macek. To je jiný prostředník, nepleťte si pojmy. Pan Wacek. Prostředník jako prostředník! Pan Macek. Stejně odešel. Pan Wacek. Odešel vám prostředník? Pan Macek. Ale ne, Emil Rilka přece! Ten co ležel na prostřední posteli. Pan Wacek. Jakou vy nemáte paměť, pane Mocek! Pan Macek. Odešel, zmizel! Pan Wacek. Zmizel, není!
Pan Macek. Neznámo kam. Pan Wacek. Jako by neexistoval! Pan Macek. Není, neexistoval. Pan Wacek. Neexistoval, nenarodil se. Pan Macek. A to zas ano, byl přece tady? Pan Wacek. A víme to bezpečně? Pan Macek. Vy se naň nepamatujete? Pan Wacek. Já ano, jen jestli vy se pamatujete? Pan Macek. Já ano, sám jste obdivoval mou paměť! Pan Wacek. Vaši paměť? Ach, ano, ta vaše paměť! Pan Macek. I vy jste na tom stále ještě dobře, pane Vocek! Pan Wacek. Děkuji vám! Pan Macek. Zač děkujete? Pan Wacek. Že jste mi vrátil paměť. Pan Macek. Ale vždyť se na něho také pamatujete? Pan Wacek. Ano, ale bez vašeho přispění by to byla pouhá domněnka! Pan Macek. Domněnka by to byla bez jeho přispění! Pan Wacek. Koho? Toho Rilka? Pan Macek. Jako bych nic neřekl. Pan Wacek. Jak to myslíte? Pan Macek. Že kdyby on nic neřekl, jako bych to neřekl. Pan Wacek. A to máte hromsky pravdu, pane Mocek! Že jsem mohl zapomenout? Pan Macek. Myslíte „opomenout“. Pan Wacek. Ano. Pan Macek. Rozumím vám. Pan Wacek. I já vám rozumím. Pan Macek. A mám vás rád, jen jste-li to vskutku vy? Pan Wacek. A kdo by to měl být? Pan Macek. Někdo jiný. Pan Wacek. Nežertujte, pane Mocek, nejsem jiný. Pan Macek. Ani já. Pan Wacek. Tak vidíte! Pan Macek. Nic nevidím! Pan Wacek. Vy se nevidíte? Pan Macek. A vy se vidíte? Pan Wacek. Já ano. Pan Macek. Já také. Ale přitom se zvláštním způsobem nevidím. Pan Wacek. To je myslím i můj případ, také se zvláštním způsobem nevidím. Pan Macek. To je universální proměnná pro každého platná! Pan Wacek. Nikdo se nevidí? Pan Macek. Každý se nevidí. Celé lidstvo! Pan Wacek. A jak by se lidstvo mohlo nevidět? Pan Macek. To je právě ta záhada! Pan Wacek. Mimozemšťan vidí lidstvo. Pan Macek. Ale nevidí do jeho hlav! A žádný mimozemšťan neexistuje! Pan Wacek. Jak to můžete vědět? Pan Macek. V Bibli se o něm nepíše! Pan Wacek. Naopak, v Bibli je to samý mimozemšťan! Pan Macek. Ano? A kdo to říká? Pan Wacek. Erik Daniken!
Pan Macek. Papež nic takového neříká. Pan Wacek. Erik Daniken je důležitější než papež! Pan Macek. Naopak, papež je důležitější, a víte proč? Protože je nejdůležitější! Pan Wacek. Já myslím, že nejdůležitější je Obama. Pan Macek. A znáte se s ním? Pan Wacek. To zrovna ne. Pan Macek. Vidíte, a já se znám s papežem! Pan Wacek. Nesmysl, jak byste se mohl znát s papežem? Pan Macek. Tak, prostě ho znám! Pan Wacek. I kdybyste ho znal, Erik Daniken je nejčtenější autor! Co napsal ten váš papež? Pan Macek. Napsal encykliku. Pan Wacek. Jakou encykliku? Pan Macek. Už nevím, ztratil jsem přehled. Pan Wacek. Jak můžete ztratit přehled o jedné encyklice? Pan Macek. Ale těch je nekonečně mnoho, pane kolego! Pan Wacek. Pak ovšem ano. Pan Macek. Takže jsou, nebo nejsou? Pan Wacek. A kdo? Pan Macek. Mimozemšťani! Pan Wacek. Samozřejmě, že ano, je toho plná Bible! Pan Macek. Ale řekli jsme si přece... Pan Wacek. Kdyby nás mimozemšťan pozoroval z kosmické lodi, co by si asi myslel? Pan Macek. Nás dva? Pan Wacek. Ne nás dva, nýbrž celé lidstvo! Pan Macek. Nevím, nevidím do jeho hlavy. Pan Wacek. Vidíte? Pan Macek. A co? Pan Wacek. Že nic nevidíte! Pan Macek. A co bych měl vidět? Pan Wacek. Mimozemšťanům do hlavy přece? Pan Macek. A on do naší vidí? Pan Wacek. On ano! Má vyspělou techniku a civilizaci! Pan Macek. A jak to víte? Pan Wacek. Jinak by se přece nedostal až k nám na Zeměkouli? Pan Macek. A vy jste nějakého viděl? Pan Wacek. Jako jste vy viděl papeže! Pan Macek. Ale já ho viděl! Pan Wacek. Koho, mimozemšťana? Pan Macek. Papeže přece! Pan Wacek. Já taky viděl papeže, vy kolem toho naděláte! Pan Macek. Jo, ale v televizi! Pan Wacek. Vy jste ho neviděl ani v televizi! Pan Macek. Já ho viděl na Svatopeterském náměstí, synku! Pan Wacek. Jaký já jsem u vás synek? Pan Macek. Tak, synek. Pan Wacek. Sám jste synek! Pan Macek. To je možné, ale viděl jsem papeže! Pan Wacek. Viděl, ale neznáte se s ním! Pan Macek. Papež je skutečný, kdežto mimozemšťan není skutečný!
Pan Wacek. Naopak, mimozemšťan je skutečný, i když k nám ještě nedoletěl, to vám řeknou přírodní zákony, pane Mocek! Kdežto papež je neskutečný, a víte proč? Protože není žádný Bůh, a tak je i papež neskutečný a jen se naparuje před partou hlupáků na náměstí! Pan Macek. O tom se s vámi nebudu bavit, máte to popletené! Pan Wacek. Vy to máte popletené! Pan Macek. Ne, vy! Pan Wacek. Pane Mocek? Pan Macek. Ano? Pan Wacek. Pojďme na kompromis! Pan Macek. Na jaký kompromis? Pan Wacek. Máme to popletené oba! Pan Macek. Na to nemohu přistoupit! Pan Wacek. Nebo se dohodněme, že jsou neskuteční oba! Pan Macek. Ne, dohodněme se, že jsou oba skuteční! Pan Wacek. A to zas ne. Pan Macek. Vidíte, jak jste netolerantní? Pan Wacek. Já že jsem netolerantní? Pan Macek. Já chci uznat vaši pravdu, a vy mou nikoli! Pan Wacek. A co když tem mimozemšťan tam někde na planetě Ochso má vlastního papeže? Pan Macek. Nesmysl, dva papežové nemohou být! Pan Wacek. Bývaly doby, kdy byli i tři. Pan Macek. Ale dva byli neplatní! Pan Wacek. Ano? A kteří? Pan Macek. Už se nepamatuji! Pan Wacek. Přecenil jsem vaši paměť, pane Mocek! Pan Macek. Přecenil jsem váš charakter, pane Vocek! Pan Wacek. Dobrá, uznám, že váš papež je skutečný, a vy zas uznáte, že je skutečný ten mimozemský papež z planety Oxo! Pan Macek. A to zas ne! Pan Wacek. A potom kdo je netolerantní! Pan Macek. Tolerance má své meze, kolego! Když připustím, že je skutečný ten váš papež z planety... Pan Wacek. Oxo! Pan Macek. Oxo. Kdo mi zaručí, že nebudete přidávat další a další papeže, až nakonec bude ve vesmíru nekonečný počet papežů? Pan Wacek. Přidávat další a další papeže ve finále znamená, že bude konečný počet papežů! Pan Macek. Posloucháte se vůbec? Pan Wacek. Já ano, ale vy se neposloucháte! Pan Macek. Já se poslouchám! Mohu vám slovo od slova zopakovat, co jsem říkal! Pan Wacek. Tak schválně. Pan Macek. Řekl jsem, že by nakonec bylo nekonečně papežů! Pan Wacek. Musel byste přidat všech nekonečně papežů najednou, jinak jich vždy bude konečný počet! Pan Macek. Jak bych mohl přidat nekonečně najednou? Pan Wacek. Tak, aby jich bylo nekonečně! Pan Macek. I kdyby jich bylo nekonečně, skutečný je jen jeden! Pan Wacek. A jak zjistíte, který to je? Pan Macek. Jak? Na Svatopeterském náměstí přece! Pan Wacek. Ale tam je jen jeden jediný? Pan Macek. Tak vidíte!
Pan Wacek. Právě že nevidím! Pan Macek. Vy nevidíte papeže na balkoně? Pan Wacek. Papeže na balkoně vidím, ale nevidím ty zbývající, takže nemohu rozhodnout, který z nich je ve skutečnosti skutečný! Pan Macek. Přece ten na balkoně, vy bláhovče bláhový! Pan Wacek. Vy sám jste bláhovec bláhový! Pan Macek. Ne! Pan Wacek. Dobrá, pojďme na kompromis, ať celý svět vidí, že jsme tolerantní! Pan Macek. Na jaký kompromis? Pan Wacek. Že jsme oba bláhoví... Jak jste to říkal? Pan Macek. Už nevím! Pan Wacek. No, že jsme prostě bláhoví! Pan Macek. Bláhovci! Pan Wacek. To už máte jedno! Tak přijímáte? Pan Macek. To by bylo velmi riskantní počínání, pane Vocek, protože když udělám jeden krok dozadu, přitlačíte a přinutíte mne udělat další! Pan Wacek. Ne, vy uděláte jeden dozadu, abyste mohl udělat tři dopředu, tak je to, milý pane, jsou o tom celé církevní dějiny! Pan Macek. Uznejte, že papež je jediný v celém vesmíru, a já udělám tři kroky dozadu! Pan Wacek. Ale právě tím děláte dva dopředu! Pan Macek. Nesmysl, jak by něco takového bylo možné? Pan Wacek. Máte jednoho Boha, nebo tři? Pan Macek. Ani to, ani to, nýbrž svatou Trojici! Pan Wacek. Tak vidíte, že máte tři! Pan Macek. To právě nevidím! Pan Wacek. Protože jste bláhovec bláhový, sám jste to říkal! Pan Macek. To jsem neříkal! Pan Wacek. A kdo tedy? Naposledy já? Pan Macek. Ano. Pan Wacek. Nechte toho, nebo se rozzlobím! Pan Macek. Ano? A co uděláte? Pan Wacek. Kdyby tu nebyla ta prostřední postel, viděl byste to raz dva! Pan Macek. Pane Vocek, víte, co si myslím? Pan Wacek. Co. Pan Macek. Že nám chybí prostředník! Nějaký ten Rilka nebo kdo. Pan Wacek. Nesmysl, prostředník všechno jen zamotá! Pan Macek. Pane Vocek? Pojďme si tykat. Pan Wacek. S papežencem si netykám! Pan Macek. Ale já vás mám rád! Pan Wacek. Já vás mám také rád. Pan Macek. Tak ustupte! Pan Wacek. Ne. Pan Macek. A proč ne? Pan Wacek. Ustupte vy! Pan Macek. A proč já? Pan Wacek. Protože nevíte, co je nekonečno! Pan Macek. Já že to nevím? Bůh je nekonečno, vy jeden! Pan Wacek. To si jen myslíte, protože o tom nic nevíte. Pan Macek. Já vím o Bohu všechno! Pan Wacek. Ano? A co přesně?
Pan Macek. Všechno, klidně se ptejte, a já vám odpovím. Pan Wacek. Ale mne nezajímá Bůh, zajímá mne nekonečno! Pan Macek. Bůh a nekonečno jedno jsou! Pan Wacek. Nekonečno je prázdné! Pan Macek. Je plné Boha, kolego! Pan Wacek. Takže Bůh je prázdný? Pan Macek. Ne, je plný! Pan Wacek. A čeho přesně? Pan Macek. Plnosti boží. Pan Wacek. A je ta plnost hmotná, nebo nehmotná? Pan Macek. Nevím, mohu-li vám takové tajemství svěřit, pane Vocek! Pan Wacek. Klidně si to nechte pro sebe. Pan Macek. Ale pak se nedohovoříme? Pan Wacek. Nedohovoříme se tak jako tak. Pan Macek. To je možné. Pane Vocek? Pan Wacek. Co je. Pan Macek. Měl jste někdy sádru? Pan Wacek. Sádru je potřeba každou chvíli. Pan Macek. Myslím na noze nebo na ruce, zdravotnickou sádru. Pan Wacek. Ona je nějaká zdravotnická sádra? Pan Macek. Ano, je docela bílá. Pan Wacek. Každá sádra je bílá. Pan Macek. Ne, některá je šedá. Tak měl nebo neměl? Pan Wacek. Šedý je spíš cement, nemyslíte? Pan Macek. To si nemyslím. Já měl sádru mockrát, protože jsem si mockrát něco zlomil, takže jsem vlastně byl nepřestajně v sádře, ale nikdy jsem se nevzdal a vyskočil jsem a vykročil jsem, hlavně nesmíte ztratit optimismus. Pan Wacek. Já ho neztrácím, i když jsem nikdy neměl sádru. Pan Macek. Na noze ani na ruce? Pan Wacek. Ale vždyť to říkám. Pan Macek. Protože to je rozdíl, víte? Nejhorší je pravá ruka! Pan Wacek. Ale jen pro praváky, pane Mocek, jenom pro praváky! Pan Macek. Ale to je přece samozřejmé. Pan Wacek. Musel byste dodat, při standardním modelu laterality, jinak děláte neadekvátní zobecnění. Pan Macek. Zobecnění, to nic není! Pan Wacek. Jak to, že ne? Pan Macek. Jen jsem si zaveršoval, vy to neslyšíte? Pan Wacek. Nic neslyším. Pan Macek. Teď ne, ale předtím! Pan Wacek. Ani předtím. Pan Macek. Rýmovalo se to! Pan Wacek. Ach tak. Pan Macek. Tak a nejinak. Pan Wacek. Rozumím. Pan Macek. I já vám rozumím. Pan Wacek. Ale někdy mám pocit... Pan Macek. I já mám pocit. Pan Wacek. Že mi nerozumíte! Pan Macek. Souhlasím!
Pan Wacek. Souhlasíte, že mi nerozumíte? Pan Macek. Ne, že nerozumíte vy mně. Pan Wacek. Ach tak. Pan Macek. Tak a nejinak. Pan Wacek. Ale mohlo by to být i jinak, nemyslíte? Pan Macek. A co máte na mysli, pane Vocek? Pan Wacek. Myslím principiálně. Pan Macek. Principiálně, nebo ve skutečnosti? Pan Wacek. Posloucháte se vůbec? Pan Macek. A co jsem řekl? Pan Wacek. Právě jste odvolal papeže! Pan Macek. Nesmysl, papeže nejde odvolat! Pan Wacek. Ale principiálně ano? Pan Macek. Principiálně jde všechno, ale ve skutečnosti nikoli, to byste mohl vědět. Pan Wacek. Ale já to vím! Vždyť to říkám! Pan Macek. Takže shoda? Pan Wacek. Ať je po vašem. Pan Macek. Takže? Pan Wacek. Takže co? Pan Macek. To záleží na vás! Pan Wacek. Ale i na vás! Pan Macek. Ano, vlastně ano! Pan Wacek. Já věděl, že se nakonec dohodneme! Pan Macek. Pane Vocek? Pan Wacek. Ano? Pan Macek. Už byla večeře? Pan Wacek. Vždyť jsme sotva vstali! Pan Macek. Ale my přece nevstali? Pan Wacek. Pořád jsme leželi? Pan Macek. Ano! Pan Wacek. Ale já mám takový pocit, že jsem vstal, šel k umyvadlu a pak si zase lehl. Pan Macek. Ano, takže jste nevstával. Pan Wacek. Vstával, ale nevstal, vlastně vstal a zase ulehl! Není vám to divné? Pan Macek. A co? Pan Wacek. Že jsem vstal a došel až k umyvadlu! Pan Macek. K umyvadlu a zpátky, pane Vocek! Pan Wacek. Takže se mi to nezdálo? Pan Macek. Nezdálo. Pan Wacek. Nezdálo! A víte, co to znamená? Pan Macek. Co to znamená? Pan Wacek. Že naše možnosti jsou nekonečné, kolego! Pan Macek. To si nemyslím. Pan Wacek. Ne nekonečné, ale obrovské. Ne obrovské, ale značné! Souhlasíte? Pan Macek. Vaše možnosti jsou značné, ale ty mé nikoli, nýbrž jsou docela omezené! Pan Wacek. Ale k umyvadlu dojdete? Pan Macek. K umyvadlu ano, protože ležím u umyvadla. Pan Wacek. Začněte trénovat, a brzy uvidíte! Pan Macek. Myslíte? Vždyť nemám trenéra? Pan Wacek. Já budu váš trenér, pane Mocek! Pan Macek. Vy? A jak mne budete trénovat?
Pan Wacek. Odtud, ze své postele. Pan Macek. Vy mne budete trénovat z postele? Pan Wacek. Ano, odkud odjinud? Pan Macek. To je pravda. A čím začneme? Pan Wacek. Zítra se zkusíte dostat k umyvadlu druhou stranou! Pan Macek. Ale tam je zeď! Pan Wacek. Ale ne, půjdete k umyvadlu z druhé strany své postele! Pan Macek. Ale tam je zábrana! Pan Wacek. Zábrany jsou jenom v nás, pane Mocek! Pan Macek. Myslíte? Pan Wacek. Jsem o tom skálopevně přesvědčený! Pan Macek. Ale tahle je železná? Pan Wacek. Tak ji spusťte! Pan Macek. Spustit zábranu? Pan Wacek. Ano! Pan Macek. Ale kde to skončí? Pan Wacek. Kde by? Budeme bez zábran! Pan Macek. No ano, ale co když spadneme do uličky? Pan Wacek. Tak se zase zvedneme, pane Mocek! Pan Macek. Ano. Už byla večeře? Pan Wacek. Večeře? Já nevím! Je to důležité? Pan Macek. No, myslel jsem... Pan Wacek. Já vím! Pan Macek. Když nebudu jíst, jak bych mohl trénovat? Pan Wacek. To je pravda, zazvoníme na Bertu! Pan Macek. Vždyť nemáme zvonek? Pan Wacek. Budeme křičet! Pan Macek. Křičet? Pan Wacek. Ano. Pan Macek. Vlastně – proč ne? Berto! Pan Wacek. Berto, Berto!
12. kapitola: Dvoufázový trénink Vidíme trojlůžkový nemocniční pokoj. Vlevo stěna s oknem, vpravo bez okna. U okna leží pan Wacek, u stěny bez okna pan Macek. Prostřední lůžko je prázdné. Vstup do místnosti je čelní, ale dveře ani přední stěnu nevidíme: vstupuje se tam přímo z čtenářova mozku. To má jeden nezanedbatelný důsledek. Pokud by se totiž oba naši pacienti neboli „trpící“ zvedli ze svých lůžek a vyšli z pokoje, pohybovali by se přímo proti čtenářovu čelu, takže čím blíže by se k němu ocitali, tím větší a větší by se mu zdáli, jak neúprosně diktuje zákon geometrické perspektivy, až by nabyli velikosti samotného čtenáře, a tím definitivně vstoupili do jeho mozku. To se zdá být na první pohled nemožné a podporuje to běžný názor, že fiktivní postavy jsou jakési zmenšeniny lidí na způsob trpaslíků, aby se do našich mozků prostě vešly. Tento názor je neudržitelný vzhledem ke skutečnosti, že reální lidé vstupují do našich hlav bez jakéhokoli zmenšení, totiž právě jako reální lidé, takže ve svých celkem malých hlavách přenášíme z místa na místo figury, které jsou někdy větší než by sami, a čím menší postavy jsme my sami, tím víc jich tam máme. To je možné proto, že mozková kůra je zvrásněná, takže pokud byste ji vyrovnali jako staniol a rozestřeli jako fólii, byl by z ní koberec o rozloze mnoha a mnoha čtverečních metrů. Závěr je jasný: fiktivní postava je fiktivní jen zdánlivě,
neboť pro vstup do našich mozků zachovává stejné měřítko jako postava reálná, nakolik předpokládáme, že realita vskutku reálná je, o čemž mezi našimi dvěma pacienty není vždy ideální shoda. Běžný čtenář tuto věc opomíjí v důsledku jedné nenápadné, ale celkem vžité konvence, že totiž dveře do pokoje jsou proti oknu, které se nachází vlevo, hned vedle zabudované skříně a umyvadla, takže „patiens“, který se hodlá stát „agentem“ (člověkem činným), se vzhledem ke čtenáři pohybuje po rovnoběžce, nikoli po kolmici. Tím si čtenář ulehčuje svou pozici čtenáře, která mu umožňuje nahlížet znázorněné entity v jisté distanci jako objekty, kdežto pohyb, kolmý k tomuto, vede ke ztrátě čtenářské distance, vstupu fiktivní postavy do jeho mozku a k identifikaci; čtenář se pak k svému překvapení, začasté nemilému, stává „pacientem“ neboli subjektem děje. Pak ovšem trpí, jako by šlo o postavy skutečné. Vstupem do našeho mozku se situace principiálně mění. Nejenže se sami stáváme fiktivní postavou, což bychom ještě dokázali přijmout, ale v důsledku své vlastní personální – či spíše transpersonální – fiktivity se staneme celou množinou postav, v daném případě množinou obsahující dva prvky, W a M, které opustily nemocniční pokoj. Z uvedeného plynou dvě věci. Za prvé, že pokud do pokoje vstoupí nějaké třetí postava, kupříkladu Berta, čtenář se s ní neidentifikuje, neboť ta, ať už tlustá nebo tenká, vstupuje na scénu z čtenářova mozku směrem ven od něho; pak ovšem najde lůžka W, M prázdná. Je tu sice ještě možnost, že by pacienti narazili na Bertu v čtenářově mozku, to však je průnik vzhledem k dvourozměrnosti cerebrálních obrazů nepravděpodobný, navíc odehrávající se na nevědomé úrovni. Za druhé z toho plyne, že v okamžiku, kdy prvky W, M projdou dveřmi pokoje, ocitnou se v neprůhledné oblasti v naší zadině lebeční či spíše možná za našimi zády, což má za následek tu nepříjemnou okolnost, že nikdy nezjistíme, jaké číslo má pokoj, jejž ležáci opustili. Abychom se to dozvěděli, musely by se prvky W, M vrátit z mozku do pokoje a sdělit nám to. Suma sumárum: pokud se pánové Wacek a Macek zvednou a – používajíce noční stolky jako chodítka – se budou vzhledem k nám pohybovat po kolmici, můžeme je sledovat jen po kritický průsečík daný plochou našich očních čoček; poté z našeho informačního pole mizí. Tento okamžik – totiž zmizení z fenomenologického pole zkušenosti – lze oddálit tak, že se prvky W, M pohybují vůči nám nikoli po kolmici, ale po zakřivené dráze, pro zjednodušení řekněme kruhové, asi jako v nepatrně do strany zahýbajícím tunelu. Pak ovšem bod, v němž se sbíhají koleje, není jejich geometrickým průsečíkem, nýbrž bodem obratu, kde koleje mizí „za rohem“, tedy ve skutečnosti za zaoblením, které už nemůžeme dál sledovat v eukleidovské perspektivě. Zakřivením tunelu, který doporučujeme představovat si v plném světle, nejlépe umělém, se postup obou pánů, opřených o noční stolky, může donekonečna protahovat, aniž by ztratili status objektu v našem zkušenostním poli. Má to ovšem jeden nepříjemný důsledek, že totiž nikdy nevyjdou za dveře pokoje. Zůstávají pak trvale postavami fiktivními, nedosahujícími a nemohoucími ani dosáhnout naší velikosti, postavami vždy ještě „za rohem“, tedy za ohybem tunelu, zakřiveného někde v prostoru mezi naším mozkem a vnějškem za naší lebkou. Pan Macek. Pane Vocek? Pan Wacek. Ano? Pan Macek. A k čemu vlastně trénujeme? Pan Wacek. Jak k čemu? Pan Macek. No, k čemu? K čemu nám to jako bude! Pan Wacek. K čemu? Přece ke všemu! Pan Macek. Ano, ale co to je? Pan Wacek. Co je co? Pan Macek. To všechno přece! Pan Wacek. Všechno je všechno! Pan Macek. Já vím, ale mohl byste být konkrétnější?
Pan Wacek. Dojdete k umyvadlu, například! Pan Macek. Ale k tomu mi stačí spustit nohy do uličky! Pan Wacek. To ano, ale neprojdete se přitom! Pan Macek. A proč bych se měl procházet? Pan Wacek. Jak k čemu? Procházky jsou krásné, nebo snad ne? Pan Macek. To ano. Pan Wacek. Řekněte to naplno, nebojte se! Pan Macek. Jsou krásné. Pan Wacek. Procházky jsou krásné! Pan Macek. Procházky jsou krásné. Pan Wacek. Říkáte to bez přesvědčení. Pan Macek. Když mne bolí nohy! Pan Wacek. Trénujeme dvoufázově, pane Mocek! Pan Macek. No právě, k čemu mi je, že se myju dvakrát denně? Pan Wacek. Abyste byl čistý a osvěžil se i na duchu, k tomu přece! Pan Macek. Ale já nepotřebuji osvěžení na duchu! Pan Wacek. Bez tréninku se do koupelny nedostanete! Pan Macek. Do koupelny? My se chceme dostat do koupelny? Pan Wacek. Ano! Pan Macek. Až do koupelny? Pan Wacek. Ano, ano! Pan Macek. Udivujete mne, kolego! Pan Wacek. To nic. Pan Macek. Co když tam nedojdeme? Pan Wacek. Dojdeme! Musíte si věřit! Pan Macek. Ano, ale co když? Pan Wacek. Pak padneme vstoje a se vztyčenou hlavou! Pan Macek. Se vztyčenou hlavou? Pan Wacek. Se vztyčenou hlavou! Pan Macek. Ale když budeme ležet na podlaze, nebudeme mít vztyčenou hlavu? Pan Wacek. Myslel jsem to obrazně. Pan Macek. Obrazně vztyčenou hlavu? Pan Wacek. V podstatě ano. Pan Macek. A nemohli bychom se obrazně dostat i do koupelny? Pan Wacek. Ne, protože nevíme, kde je! Pan Macek. My nevíme, kde je koupelna? Pan Wacek. Já to nevím! Vy snad ano? Pan Macek. Nikdy jsem tam nebyl. Pan Wacek. Ani já! Pan Macek. Vy jste tam nebyl? Pan Wacek. A co bych tam dělal? Pan Macek. No, co se dělá v koupelně? Pan Wacek. Myje se. Pan Macek. Ne. Pan Wacek. Sprchuje. Pan Macek. Ne. V koupelně se koupe, proto je to koupelna! Pan Wacek. A jak bych se asi dostal do vany, vy koupelno? Pan Macek. Copak do vany, ale z vany to je horší! Pan Wacek. Z vany vás vynese Berta, jen přijde-li. Pan Macek. Tenká vás nevynese.
Pan Wacek. Ani tlustá, protože nepřijde. Pan Macek. Svatá pravda, zemřeme ve vaně. Pan Wacek. Nezemřeme, protože nepůjdeme do koupelny. Pan Macek. Ale říkal jste... Pan Wacek. Rozmyslel jsem si to. Pan Macek. Škoda, začínal jsem si věřit! Pan Wacek. Umyjete se u umyvadla. Pan Macek. Ne kvůli mytí, ale kvůli dobrodružství! Pan Wacek. To nám neunikne, pane Mocek, to nám neunikne! Pan Macek. Ani my jemu. Napadlo vás někdy, proč nám dávají večeři ráno? Pan Wacek. Ano, pokaždé se stmívá. Pan Macek. Ale tady se nestmívá! Pan Wacek. Však to taky není večeře? Pan Macek. A co by to bylo, když ne večeře? Pan Wacek. Snídaně. Pan Macek. Asi máte pravdu, zní to věrohodně. Ale pane Vocek, co když je to oběd? Pan Wacek. Snídaně? Pan Macek. Ano. Pan Wacek. Mně je to jedno, stejně ty jejich blafy nejím! Pan Macek. Není blaf jako blaf, jsou blafy lepší a horší. Pan Wacek. Tak to zas máte pravdu! Pan Macek. Viďte, že ano? Pan Wacek. Vždyť to říkám! Pan Macek. Je dobře, že to říkáte! Dodává mi to důvěru. Pan Wacek. Důvěru ve mne? Pan Macek. Ne, v sebe. Pan Wacek. Myslíte sebedůvěru! Pan Macek. Ano, a co jsem řekl? Pan Wacek. Důvěru. Pan Macek. A jaký je rozdíl? Pan Wacek. Musel byste říct: důvěru v sebe! Pan Macek. Ale vždyť jsem to řekl? Pan Wacek. Neřekl. Pan Macek. Já myslím, že ano, pane Vocek. Pan Wacek. Dávejte si pozor na to, co říkáte, nebo se nedomluvíme. Pan Macek. Proč bychom se nedomluvili? Až dosud jsme se vždycky nějak domluvili? Pan Wacek. „Nějak“ – to ano! Ale pokud si budete i nadále plést „řekl“ a „mínil“, nedomluvíme se! Pan Macek. V tom jsem optimista, pane Vocek. Pan Wacek. Optimista v čem? Že se nedomluvíme? Pan Macek. Ale to bych byl pesimista? Pan Wacek. Záleží na záměru, kolego, víte? Pan Macek. Na záměru? A na jakém? Pan Wacek. Když se chcete nedomluvit, pak jste optimista v tom, že se nedomluvíte. A naopak. Pan Macek. Když se chcete domluvit, pak jste pesimista v tom, že se nedomluvíte! Pan Wacek. Ano, přesně tak. Pan Macek. Otevřel jste mi oči, pane Vocek, budu optimista! Pan Wacek. I když nedojdeme do koupelny? Pan Macek. Vy chcete do koupelny?
Pan Wacek. Ne, dávám to jako příklad! Pan Macek. Pak ovšem ano, ale jste v tom optimista, nebo pesimista? Pan Wacek. Jak se to vezme. Nechci-li tam dojít, pak jsem optimista v tom, že tam nedojdu, a když tam chci dojít, jsem pesimista v tom, že tam dojdu, je to přesně tak, jako s tou domluvou. Pan Macek. Ale domluva je vždycky možná, ne? Pan Wacek. Principiálně ano, ale pesimista se s optimistou špatně domluví. Pan Macek. Optimista s pesimistou také. Pan Wacek. Svatá pravda. Nedomluví se navzájem. Pan Macek. A nezáleží na tom, kdo začne? Pan Wacek. Kdo začne s čím? Pan Macek. No, s tím záměrem! Totiž jestli začne optimista, musí mít pesimista vůči jeho optimismu pesimistický postoj, zatímco začne-li pesimista, musí mít optimista vůči jeho pesimismu optimistický postoj. Pan Wacek. Ale stejně tak můžeme říct, že má pesimistický postoj vůči jeho pesimismu. Pan Macek. Svatá pravda, kolego, teď jste to trefil na hlavičku! Pan Wacek. No, já nevím, někdy se mi stává, že začnu pochybovat o evidentních pravdách, například o tom, že před sebou vidím apodikticky noční stolek, je to jako nějakém déjà vu, jenže v obráceném poměru, asi jako když je pesimista optimistický v předpokladu, že se nedohoří s optimistou, také se vám to stává? Pan Macek. Mám to pořád. A vy? Pan Wacek. Pořád ne, jen někdy. Pan Macek. Ale domluva je i nadále možná? Pan Wacek. To uvidíme. Pan Macek. A co když neuvidíme? Pan Wacek. Uvidíme. Pan Macek. Jste si tím jistý? Pan Wacek. Ne, myslel jsem to tak, že uvidíme, co jako neuvidíme. Pan Macek. Pak zůstáváte bytostným optimistou, pane Vocek! Pan Wacek. Právě naopak, kolego, propadám se do pesimismu jako v nějakém zlém snu, jako v nějakém pesimistickém déjà vu, protože se mi zdá, že uvidím, že nevidím, chápete? Pan Macek. Ale jak byste mohl uvidět, že nevidíte? Pan Wacek. Nevím, ale právě toho se děsím! Byl jste někdy v tunelu Blanka? Pan Macek. Ne, vy ano? Pan Wacek. Také ne, ale slyšel jsem o něm kdysi v dobách před jeho otevřením. Pan Macek. A co vám vyprávěli? Pan Wacek. Že ta Blanka nevede rovně, ale v kruhu zahýbá, a ten kruh je tak nepatrná kružnice, že to na první pohled nevidíte, takže jedete a jedete a myslíte si, já jedu kupředu, ale houbeles, pane Mocek, protože jedete v kruhu, a navíc, ten kruh může v nestřežené chvíli zahnout na opačnou stranu, takže nespějete ani kupředu, ani doleva, nýbrž doprava! Pan Macek. Ani doprava, ani doleva, ani rovně? Pan Wacek. Když to tak vezmete kolem a kolem, tak vlastně ano. Pan Macek. A nemělo by se s tím něco dělat? Pan Wacek. A proč myslíte, že trénujeme? Pan Macek. Abychom narovnali ten tunel? Pan Wacek. Překvapujete mne, kolego! Pan Macek. A uhodl jsem, či neuhodl? Pan Wacek. Uhodl! Pan Macek. Takže je domluva možná? Pan Wacek. Ano!
Pan Macek. To je krásné! Pan Wacek. Bylo by, kdybychom neměli ta strašlivá déjà vu, pane Mocek! Pan Macek. Ach ano, ta strašná déjà vu! Takže to vzdáme? Pan Wacek. V žádném případě, jak vás to mohlo napadnout? Pan Macek. Kvůli těm déjà vu přece. Pan Wacek. Ale právě kvůli nim do toho musíme jít! Pan Macek. Ano? Pan Wacek. Ano! Pan Macek. A proč? Pan Wacek. Abychom zjistili, jak je to s tím tunelem, který nevede ani napravo, ani nalevo, ani rovně! Pan Macek. Aha. Pan Wacek. To je velký úkol, kolego! Pan Macek. Ano, ale jaký smysl to má? Pan Wacek. Politický, kolego, řekl bych, že výsostně politický! Pan Macek. Ano, ale v jakém smyslu? Pan Wacek. Nekřičte tolik, je vás slyšet až za dveřmi! Pan Macek. A odkud to víte? Pan Wacek. Předpokládám to. Pan Macek. Aha, takže vy předpokládáte... Pan Wacek. Ale bez rozumných předpokladů nikam nedojdeme? Pan Macek. Ale připouštíte, že nemusíme nikam dojít ani s rozumnými předpoklady? Pan Wacek. Jistě! Pan Macek. A tak v čem je ten politický smysl? Pan Wacek. Psst! Už jste slyšel o šejcích? Pan Macek. Ano, a co má být? Šejkové jsou daleko! Pan Wacek. Jsou docela blízko, kolego, možná už za dveřmi! Pan Macek. Nesmysl, kde by se v naší nemocnici vzali šejkové? Pan Wacek. Abyste se nedivil, Saudská Arábie není tak daleko! Pan Macek. Dobrá, připusťme, že Saudská Arábie začíná za našimi dveřmi! Pan Wacek. Za našimi dveřmi ne, to by bylo přehnané, ale za vrátnicí nemocnice by začínat mohla. Pan Macek. Dobrá, začíná tedy za vrátnicí, a co z toho? Pan Wacek. Musíme se tam dostat! Pan Macek. Ale jak? Pan Wacek. Tím tunelem! Pan Macek. Tunelem Blanka? Pan Wacek. Ano. Pan Macek. Ale ten přece nikam nevede? Pan Wacek. Nesmysl, pane Mocek, právě že ano, v tom je ten problém! Pan Macek. A jaký, smím-li vědět? Pan Wacek. Že vede všelikam! Pan Macek. Neděste mne, kolego, chcete říct, že se jím můžeme dostat kamkoli? Pan Wacek. Ano. Pan Macek. A jak to chcete ověřit? Pan Wacek. Co vám teď řeknu, pane Mocek, vám vyrazí dech. Pan Macek. Určitě? Nepřeháníte? Pan Wacek. Ne. Protože Saudové... Pan Macek. Co? Pan Wacek. Vezou k nám tím tunelem barely plné zlata!
Pan Macek. K nám? A co tady s nimi chtějí proboha dělat? Pan Wacek. Vezou je do Parlamentu! Pan Macek. Do Parlamentu? Pan Wacek. Psst! Ale ano, do Parlamentu České republiky! Pan Macek. Do které komory? Pan Wacek. Jak do které? Do obou přece, parlament má dvě komory, nebo ne? Pan Macek. Ano, ale k čemu to tam vezou? Pan Wacek. Aby podplatili poslance, to je přece jasné! Pan Macek. Poslanci se nechají podplatit? Pan Wacek. Poslanci především! Každý dostane sud zlata, když zvedne ruku... Pan Macek. Ano? A pro co ji zvednou? Pan Wacek. Z islámu se stane státní náboženství, pane Mocek! Pan Macek. Ježíš Maria, to přece ne? Pan Wacek. Za sud zlata se každý ochotně stane i jehovistou! Pan Macek. Ať se stane, čím chce, ale proč bychom se my měli dávat k jehovistům? Pan Wacek. Protože máme zastupitelskou demokracii, pane Mocek, tak proto! Pan Macek. A co ústava? Pan Wacek. Odhlasují nám novou. Pan Macek. A co s tím uděláme, pane Vocek? Pan Wacek. My nic kolego, v tomhle nám může pomoci jedině papež! Pan Macek. Papež? To říkáte zrovna vy? Pan Wacek. Musí být v Parlamentu dřív než Saudové! Pan Macek. Dřív než Saudové? Pan Wacek. Ano, a s vatikánským pokladem! Pan Macek. Kriste Ježíši! Pan Wacek. Tak se zvedejte! Pan Macek. Mám se zvednout z postele? A proč? Kam jdeme? Pan Wacek. Dopředu, pane Mocek, neúchylně a pořád vpřed!
13. kapitola: V tunelu Vidíme trojlůžkový nemocniční pokoj. Vlevo stěna s oknem, vpravo bez okna. U okna leží pan Wacek, u stěny se zabudovanými skříněmi pan Macek. Prostřední lůžko je prázdné. Vstup do místnosti je čelní, ale dveře ani přední stěnu nevidíme: vstupuje se tam z čtenářova mozku. To má jeden nezanedbatelný důsledek: jakmile se totiž naši pacienti zvednou ze svých lůžek a vyjdou dveřmi, ocitnout se rázem v čtenářově mozku. Tento okamžik se sice snažíme oddálit zakřivením trajektorie jejich pohybu, ale donekonečna tak činit nemůžeme; je tedy na dohled okamžik, kdy se z čtenářů stanou pacienti. Právě proto se musím na tomto místě (je to předposlední příležitost, kdy tak mohu učinit, neboť se jedná o předposlední kapitolu) ohradit proti názoru, že píši dramatický text neboli divadelní hru, která se jen formálně vymezuje jako román. Proti tomu hovoří několik skutečností. Probereme je postupně. 1) Proti divadelnímu argumentu hovoří sám princip epického zobrazení, totiž vstup z čtenářova mozku, který je pro divadelní scénu nedosažitelný. Rovněž v dramatickém textu (který, jak jasnozřivě poznamenává Aristotelés, dosahuje katarze bez inscenace) se vstupuje zprava, zleva nebo čelními dveřmi, neboť dramatický text je věrným otiskem divadelní scény (pulpitum), což je architektonický segment, s jejími scenae frons a thyromaty, což jsou výklenky ve frontální scéně (episkénion), které později nahradí dveře, jejichž počet se pohybuje mezi třemi až sedmi (včetně postranních křídel zvaných versurae). Divadelní jeviště, kam se vstupuje z divákova mozku, zůstává hudbou budoucnosti, jakési elektronicko-virtuální (rozuměj: cerebrální)
scény, kterou zde můj román do jisté míry anticipuje; na to si však budeme muset počkat. 2) Přátelé, kteří četli můj román, se mne ptají, proč své postavy označuji zdlouhavým pojmenováním „Pan Macek“, „Pan Wacek“, místo kratšího a ráznějšího „Macek“ a „Wacek“, když beztoho hovoří většinou jen oni dva a delší označení svádí k přeskakování jmen postav ještě víc než označení kratší, takže by jména hovořících postav bylo lze s úspěchem zcela vynechat. K tomu: A) Dialogy jsou tak dlouhé, že bez označení postav ztrácí čtenář přehled o tom, kdo co říká, a musel by se vracet a pracně dohledávat repliky odpočítáváním od začátku. Nakolik by tak nečinil, slévali by se mu oba pánové vjedno, což je nežádoucí, neboť jsou odlišnými jedinci nejen co do tělesné identity, ale také co do svých názorů. B) Kratší označení „Wacek“/“Macek“ dehonestuje mé postavy, o nichž se domnívám, že navzdory skutečnosti, že se jedná o pacienty (nebo spíš právě proto), mají zůstat „pány“ dramatické situace, tedy klienty fiktivního zdravotnického zařízení, v němž pobývají a které je povinno vykazovat jim příslušnou úctu. 3) Označení „PM“, „PW“ je náhražkou ryze epického „řekl M“, „řekl W“, které by mělo následovat na konci každé promluvy, nebo v její vnitřní části, případně před promluvou s uvozující dvojtečkou. Text by byl jednotvárný a aktualizace výrazu „řekl“, jako třeba „zvolal“, „vykřikl“, „zasípal“ a tomu podobně, jsou svým počtem omezené, nehledě k tomu, že jsou trapné. A konečně 4) jsou výrazy „Pan Macek“ a „Pan Wacek“ rytmickými klauzulemi, jen jsou umístěny na začátek, nikoli na konec periody, kde je chtěl mít Aristotelés. Každý, kdo četl Rétoriku, ví dobře, že to je teorie prózy (zatímco Poetika je teorií dramatu, které bylo – jak zasvěcený čtenář ví – veršovaným žánrem). Výrazy „Pan Macek“ a „pan Wacek“ jsou tedy určeny k plnohlasému čtení a mají se číst, ať už čteme nahlas nebo potichu, nechceme-li text románu ochudit o tento podstatný strukturální rys. Navíc je třeba upozornit, že se jedná o jambickou stopu s následným ženským neboli rytmicky sestupným zakončením (nepřízvučnou slabikou), čímž je dosaženo v češtině nebývalého efektu, že totiž na počátku každé periody čteme dvě jambické stopy. Obě jména tedy tvoří jakousi mantru, jejímž působením chceme dosáhnout ideálního účinku, kdy se z čtenáře stává pacient. Pan Macek. Pane Vocek, mne už bolí nohy! Pan Wacek. Mne také, a nenaříkám. Pan Macek. Viklá se mi kolečko u chodítka, co když upadne? Pan Wacek. Pojedete po třech, jak jinak? Pan Macek. Ale chodítko se mi bude naklánět na stranu. Pan Wacek. Buďte rád, že po nás nestřílejí! Pan Macek. Kriste Pane, schovejte se za chodítko! Pan Wacek. Klid, pane Vocek, nikoho nevidím a za roh střílet nemohou! Pan Macek. Za roh? Žádné rohy nevidím, vy ano? Pan Wacek. Ne, ale tunel přece zahýbá doprava? Pan Macek. A kdyby zahýbal doleva? Pan Wacek. To sotva, ale platilo by totéž! Pan Macek. Ano? A co? Pan Wacek. Že neumějí střílet za roh! Pan Macek. Neumějí, nebo nemohou? Pan Wacek. Nemohou a neumějí. Pan Macek. Je to nesmysl, střílet za roh! Pan Wacek. Je to sotva znatelný ohyb, pane Mocek! Pan Macek. Tak proč říkáte „za roh“? Pan Wacek. Vyjde to nastejno, víte? Pan Macek. Aha. Nastejno. Pane Vocek? Pan Wacek. Ano. Pan Macek. Já se bojím!
Pan Wacek. Já se také bojím, a neskuhrám. Pan Macek. Dobrá, ale co s tím? Pan Wacek. Nic. Budeme se bát. Pan Macek. Budeme se bát? Pan Wacek. Budeme se bát. Pan Macek. Ale to je nepříjemné! Pan Wacek. Ano. Pan Macek. Nechci žít nepříjemný život! Pan Wacek. Prosím vás, jaký my dva vedeme život? Pan Macek. Vraťme se. Pan Wacek. Ale kam? Není kam se vrátit! Pan Macek. Není? Pan Wacek. Není. Pan Macek. Není. Pan Wacek. Není. Pan Macek. Tak to vidíte! Pan Wacek. Nic nevidím. Buďte klidný. Pan Macek. Člověk nevidí za roh, pravda? Pan Wacek. Přesně tak, pane Mocek. Pan Macek. Ale právě proto se bojím! Co když nás zastřelí? Pan Wacek. Kdo, Saudové? Pan Macek. Třeba Saudové. Pan Wacek. Saudové nestřílejí. Pan Macek. Ale mohou někoho poslat, aby střílel? Pan Wacek. Saudové posílají sudy se zlatem! Pan Macek. To je dobře! Pan Wacek. Není Saud jako Saud! Pan Macek. Lepší Saud než kulka do čela. Pan Wacek. To ano. Ale nesmíte chlastat. Pan Macek. Já nechlastám. Pan Wacek. Nechali by vás zbičovat, víte? Pan Macek. Zbičovat? A proč? Pan Wacek. Přece proto, že chlastáte! Pan Macek. Ale já nechlastám! Pan Wacek. Teď ne, ale když jste byl mladší, tak jste chlastal! A vaše děti chlastají a vnukové taky! Pan Macek. Sakra, to máte pravdu! Až půjdu ze špitálu, hned se stavím na jedno, abych tím vyjádřil solidaritu s chlastajícími vnuky! Pan Wacek. Chlastá celá planeta! Pan Macek. Což všichni nejsou vnuky? Pan Wacek. A to zas máte pravdu, pane Mocek, protože každý je něčí vnuk, i já i vy, i když na to nevypadáme, víte co? Taky se stavím na jedno, až půjdu ze špitálu! Pan Macek. Kam půjdeme? Pan Wacek. Jestli Saudové dorazí do parlamentu dřív než my, tak leda do mešity! Pan Macek. Takže se staneme mohamedány? Pan Wacek. Já spoléhám na papeže! Pan Macek. Na papeže? Vy? Pan Wacek. Na jeho sudy se zlatem! Pan Macek. Na papežovy sudy se zlatem? Pan Wacek. Na vatikánský poklad!
Pan Macek. Vatikán má nějaký poklad? Pan Wacek. Dozajista! Vatikánské banky jsou vyhlášené. Pan Macek. Pravda, ty vatikánské banky! Pan Wacek. A víte, kde má Vatikán největší poklad? Pan Macek. To nevím! Kde? Pan Wacek. V duši ateistů! Pan Macek. Cože? Pan Wacek. Jak to říkám. Pan Macek. Pane Vocek? Pan Wacek. Ano. Pan Macek. Já se strašně bojím. Pan Wacek. Já se také strašně bojím, a neskuhrám. Pan Macek. Ale já se bojím víc! Pan Wacek. Ne, já se bojím víc. Pan Macek. Ale jak to můžete vědět? Pan Wacek. Protože jsem ateista! Víte, co to znamená? Pan Macek. Vím a je mi vás líto, pane Vocek, myslím všechny ateisty a vás speciálně. Pan Wacek. Pane Mocek? Pan Macek. Ano. Pan Wacek. Mám vás rád. Pan Macek. I já vás, pane Vocek. Pan Wacek. I já vás. Pan Macek. Ano. Máme se rádi. Pan Wacek. To máme. Pan Macek. Tak proč se hádáme? Pan Wacek. Já nevím! Možná proto, že nestřílíme? Pan Macek. Možná proto. Pan Wacek. Nestřílíme, protože se máme rádi, nebo se hádáme, protože nestřílíme? Pan Macek. Já nevím. Možná obojí. Pan Wacek. Jsme podobojí? Pan Macek. Jsme zajedno. Pan Wacek. Ale jsme dva? Pan Macek. To ano. Pan Wacek. Pane Mocek? Pan Macek. Ano. Pan Wacek. Až dojdeme k tomu ohybu, budeme vědět víc! Pan Macek. Ale my k němu nedojdeme. Pan Wacek. Proč myslíte, že ne? Pan Macek. Tolik jsem už pochopil z těch vašich výkladů o nekonečnu, že za tím ohybem je další ohyb a za ním další, s každým naším krokem se ohyb posunuje, takže nakonec možná vyjdeme z tunelu do našeho pokoje, ovšem za strašně dlouho a z druhé strany, pokud ho nemineme, což se lehko může stát, netvoří-li tunel zcela pravidelný kruh! Pan Wacek. Ale pokud ano, narazíme na zeď, kde nejsou dveře! Víte, co si myslím? Pan Macek. Nevím. Pan Wacek. Problém je v tom, že pokud půjdeme opravdu dlouho, nemocnice už vůbec nemusí stát, takže se s ní mineme, ne sice v prostoru, ale v čase, takže vůbec nemůžeme vědět, zda jsme šli po kruhu nebo po něčem jiném, co se kruhu jen podobá, ale kruh to není, což v nekonečné trajektorii nemůžete rozpoznat! Pan Macek. Však uvidíme. Pan Wacek. A co jako?
Pan Macek. Nemocnice jsou věčné, pane Vocek, neochvějně věřím v nemocnice! Pan Wacek. Ale pak bychom, za předpokladu, že jdeme po kruhové dráze, stáli na druhé straně skutečnosti? Pan Macek. Ano, byl by to konečný důkaz! Pan Wacek. Možná vycházíte z mylného předpokladu, že tunel je nekonečný, jenže pro to nemáme žádný důkaz, a obecná zkušenost říká, že všechno má svůj konec, ergo i tunel, vesmír a lidský život! Podívejte, ten tunel musel někdo stavět, ne? Pan Macek. To ano. Pan Wacek. Metr po metru, viďte? Pan Macek. To ano. Pan Wacek. Takže? Pan Macek. Ale lidský život, jenom nepatrně kratší než tunel, vyjde nastejno jako nekonečný tunel, nemyslíte? Pan Wacek. Pak musíme přidat! Pan Macek. Ale mně se viklá kolečko! Pan Wacek. Pojďte, vyměníme si chodítka! Pan Macek. To byste byl hodný! Pane Vocek? Pan Wacek. Ano? Pan Macek. Vy jste si vzal místo chodítka noční stolek? Pan Wacek. I vy máte noční stolek! Pan Macek. Ukažte! Je to možné? Pan Wacek. Říkali jsme si přece... Ale to je jedno! Pan Macek. Co je jedno? Pan Wacek. No, že když nemáme chodítka, použijeme noční stolky! Dohodli jsme se, nebo nedohodli? Pan Macek. Asi ano, když to říkáte! Pan Wacek. Říkám to, protože jsme se tak dohodli! Pan Macek. Asi ano – když to říkáte. Pan Wacek. Ale to přece nemůže být důvod? Pan Macek. Jaký důvod? Čeho důvod? Pan Wacek. Že něco říkám, neznamená přece, že to je pravda! Pan Macek. Ano, to si také myslím! Pan Wacek. Tak proč to říkáte? Pan Macek. A co jako? Pan Wacek. Asi ano, když to říkáte! Pan Macek. Vidíte? Taky to říkáte! Pan Wacek. Ale já to neříkám, já vás cituji! Pan Macek. Já vás také cituji, jenže už nevím, o čem jsme mluvili! Pan Wacek. O chodítkách! Pan Macek. Nemáme chodítka! Pan Wacek. Máme noční stolky! Pan Macek. Já vím. Pan Wacek. Místo chodítek! Pan Macek. Já vím. Pan Wacek. Tak o co vám jde? Pan Macek. Že když máme místo chodítek noční stolky, co máme místo nočních stolků? Pan Wacek. Nic. Pan Macek. Nic? Pan Wacek. Nic. Pan Macek. A kam si budeme dávat věci?
Pan Wacek. Nikam. Pan Macek. Nikam nemůžete dávat věci. Pan Wacek. Ale vy je nebudete dávat, budete je nedávat! Vždyť nikde nejsme! Pan Macek. Nikde jsme nebyli předtím! Teď jsme v tunelu! Pan Wacek. Tak se nedivte, že máme noční stolky v tunelu. Pan Macek. Pane Vocek? Když teda nebudeme dávat věci nikam, co kdybychom vyházeli ty, které vlečeme v těch chodítkách? Pan Wacek. To bych musel vyhazovat vaše věci a vy zas moje! Pan Macek. Udělejme to. Pan Wacek. Dobrá! Máte tu nějaké staré loupáčky. Pan Macek. Nejsou plesnivé? Pan Wacek. Ne. Pan Macek. Hoďte je za sebe! Pan Wacek. Proč za sebe? Pan Macek. Aby nám nepřekážely v cestě! Vy tu máte nějaký notýsek. Pan Wacek. Jsou v něm čísla? Pan Macek. Ano, myslím, že to jsou čísla. Pan Wacek. To jsem si kdysi poznamenával krevní tlak a teplotu. Byly to krásné časy, ale hoďte to za sebe! Pan Macek. Pane Vocek? Pan Wacek. Ano? Pan Macek. Nezdá se vám, že jsme se nějak hodně posunuli dopředu? Pan Wacek. A jak to mám poznat, v „nekonečném“ tunelu? Pan Macek. Třeba opravdu není nekonečný! Pan Wacek. A z čeho soudíte? Pan Macek. Podívejte! Nezdá se vám ten ohyb nějak blíž, než byl předtím? Pan Wacek. Nezdá! Pan Macek. Ale vy špatně vidíte! Pan Wacek. Vy také špatně vidíte! Pan Macek. Říkejte si, co chcete, ale je blíž! Pan Wacek. Já nevím, pane Mocek, ale je-li blíž – víte, co to znamená? Pan Macek. Co? Pan Wacek. Že se stáčí prudce vpravo. Pan Macek. Prudce vpravo? Pan Wacek. Ne prudce, ale prudčeji než předtím. Pan Macek. Aha! A co to znamená? Pan Wacek. Že se vzdalujeme od původního cíle, k němuž jsme směřovali! Pan Macek. Ale to jsme se vzdalovali už od samého začátku, ne? Pan Wacek. Ano, ale ne tolik. Pan Macek. Hodně, nebo málo, v každém případě se vzdalujete! Pan Wacek. I vy se vzdalujete. Pan Macek. Oba se vzdalujeme! Shoda? Pan Wacek. Shoda. Pan Macek. Tak proč se nevrátíme? Pan Wacek. Kam? Do té nicoty? Pan Macek. Bylo tam teplo. Pan Wacek. I tady je teplo. Pan Macek. Máte pravdu, tunel je vyhřívaný. Pan Wacek. Pane Mocek? Pan Macek. Ano.
Pan Wacek. Nezdá se vám, že se ten tunel mírně naklonil dolů? Pan Macek. A víte, že máte pravdu? Možná proto jsme se tak rychle přiblížili k tomu ohybu! Pan Wacek. Ne, k tomu jsme se přiblížili proto, že se tunel zakřivuje. Pan Macek. Nebo obojí! Pan Wacek. To vypadá pravděpodobně. Pan Macek. Shoda? Pan Wacek. Ano. Ale víte, co to znamená? Pan Macek. Že jdeme dolů? Pan Wacek. Přesně! Jdeme doprava a dolů. Pan Macek. A co to znamená? Pan Wacek. Nezdá se vám, že se tunel ještě víc zakřivil? Pan Macek. K čertu, máte pravdu! Pan Wacek. Shoda? Pan Macek. Shoda! Ale co to znamená? Pan Wacek. Že jdeme doprava, dolů a do centra! Pan Macek. Ale když jdeme do centra, jak říkáte, nejdeme od cíle, ale k cíli, nemyslíte? Pan Wacek. K čertu, možná máte pravdu! Pan Macek. Takže shoda? Pan Wacek. Ještě nevím! Musíme propátrat, co je dál, jinak je všechno jen planá metafyzika a domněnky nepodložené empirickými fakty. Pan Macek. Pane Vocek? Pan Wacek. Ano? Pan Macek. Nezdá se vám, že se ten tunel zužuje? Pan Wacek. K čertu, víte, že možná máte pravdu? Pan Macek. K čertu, a co to znamená? Pan Wacek. Že asi máte pravdu, co jiného? Pan Macek. Ne to, ale co znamená, že se zužuje! Pan Wacek. To záleží na okolnostech, zda se totiž zúžil jednorázově, nebo zda se zužuje stále, což dává dvě různé situace, které podstatně ovlivní naše možnosti. Pan Macek. Nebo naopak. Pan Wacek. Co naopak? Pan Macek. Dvě různé možnosti, které ovlivní naši situaci! Pan Wacek. Nebo tak. Pan Macek. Shoda? Pan Wacek. Ano, jenže pokud se tunel zužuje pořád, blížíme se k místu, kde už neprojdeme. Pan Macek. A co uděláme? Pan Wacek. Odhodíme chodítka a budeme se plazit! Pan Macek. Pane Vocek? Nezdá se vám, že už se plazíme? Pan Wacek. Ne, zatím se jen hrbíme. Pan Macek. Odhoďme noční stolky. Pan Wacek. To bych raději nedělal. Pan Macek. Proč ne? Urychlilo by nás to! Pan Wacek. Jen jestli je urychlení to pravé, co v tuto chvíli potřebujeme? Pan Macek. A proč by nebylo? Pan Wacek. Abychom se jedním rázem nezapresovali do jícnu té štoly! Pan Macek. K čertu! Tak on už to není tunel? Pan Wacek. Vypadá to tak. Měli bychom se vrátit. Pan Macek. Ani za nic! Teď, tak krátce před cílem? Pan Wacek. Žádný nevidím. Pan Macek. Ne? A co to je tamhle v dálce?
Pan Wacek. Něco tam hoří! Pan Macek. Ano! To je náš cíl! Pan Wacek. A co když to je pekelný oheň, pane Mocek? Pan Macek. Vy byste mne rozesmál! To je konec tunelu, vy ateisto! Pan Wacek. Konec tunelu? Možná. Asi máte pravdu. Konec tunelu. Pan Macek. Není to báječné? Pan Wacek. To ještě nevíme. Pan Macek. Musíme vpřed, abychom se to dozvěděli! Pan Wacek. Pak tedy kupředu. Pan Macek. Pane Vocek? Pan Wacek. Ano? Pan Macek. Kde máme noční stolky? Pan Wacek. Myslíte chodítka? Pan Macek. Ano, chodítka! Pan Wacek. Přece jsme je odhodili? Pan Macek. Jak jsme je odhodili, když je chodba tak úzká? Pan Wacek. Nechali jsme je za sebou! Pan Macek. Pane Vocek, mne něco žduchá do pat. Pan Wacek. Ukažte? To je váš noční stolek. Pan Macek. Ne, váš! Pan Wacek. To je jedno. Víte, že mne taky něco žduchá? Pan Macek. Váš noční stolek. Pan Wacek. Váš. Pan Macek. Ano, ale kde se tu vzaly? Pan Wacek. Myslím, že to vím, kolego! Pan Macek. Tak to řekněte, proč mlčíte? Pan Wacek. Tunel se svažuje. Pan Macek. Tak proto už vidíme světlo na konci: chodítka nás postrkují zezadu! Pan Wacek. Ano, zrychlujeme postrkem! Pan Macek. Postrkem? To už jsem někde slyšel! Ale co to znamená? Pan Wacek. Že budeme brzo na konci! Pan Macek. Ale to je dobře, ne? Pan Wacek. Jak se to vezme! Přijde na to, co nás tam čeká. Pan Macek. Jdeme do světla, pane kolego! Pan Wacek. Ano, ale co to znamená? Pan Macek. Vy to nevíte? Pan Wacek. A vy to víte? Pan Macek. Nevím, ale domýšlím se! Pan Wacek. Domýšlet se můžete, čeho chcete! Pan Macek. I vy! Pan Wacek. Já vím! Pan Macek. Takže shoda? Pan Wacek. Ano. Pane Mocek? Pan Macek. Ano? Pan Wacek. Vidíte to, co já? Pan Macek. A kde? Pan Wacek. Tam na konci, v tom světle! Pan Macek. K čertu, vidím nějaké dva stíny, ne, jsou to sloupy! Portál, pane Vocek, nejspíš vchod do nějakého chrámu! Pan Wacek. To není portál, pane Mocek!
Pan Macek. A co to je? Pan Wacek. Nohy! Pan Macek. Nohy? Pan Wacek. Ano, nějaké nohy! Pan Macek. A jak vypadají? Pan Wacek. Hodně tlustě a natekle! Pan Macek. K čertu! Pan Wacek. Co se děje? Pan Macek. Vy to nepoznáváte? Pan Wacek. A co? Pan Macek. Bertu! Pan Wacek. Bertu? Pan Macek. Ano, a Tlustou k tomu! Pan Wacek. Nesmysl, kde by se tu vzala? Pojďme blíž! Pan Macek. Ale já už sotva lezu, pane Mocek. Pan Wacek. I já sotva lezu. Pan Macek. Pane Vocek? Pan Wacek. Ano? Pan Macek. Co když tam na konci stojí muslim s kalašnikovem? Pan Wacek. Muslim, nebo Berta, pro nás dva to vyjde nastejno! Tlustá Berta. Dědkové zatracený, já vám ukážu muslima! Já vám ukážu oteklé nohy! Už ať jste v posteli, nebo uvidíte, co s váma udělám! Pan Macek. A co s námi uděláte? Tlustá Berta. Sežeru vás! Berto, Berto, sakra Berto! Tenká Berta. Co je, už jdu. Tlustá Berta. Pojď mi pomoct s těma dědkama! Dědkové podělaný, nemůžete chvíli v klidu ležet? Tenká Berta. Už zas utekli, dědci podělaní! Tlustá Berta. No, koukni na ně. Kdybych měla toho kalašníkova, na mou věru bych se neudržela! Pan Macek. Pane Vocek? Pan Wacek. Ano? Pan Macek. Taky vidíte, co já? Pan Wacek. A co vidíte? Pan Macek. Obě Berty! Pan Wacek. Zdá se, že máte pravdu. Pan Macek. Tak to je konec. Pan Wacek. To už tam těžko dorazíme, co myslíte? Pan Macek. Naopak, pane Vocek, dorazili jsme z druhé strany! Pan Wacek. To už máte jedno, hlavně aby nedorazili dřív Saudi než papež! Pan Macek. Záleží na tom, z které strany vyrazili! Papež jde myslím od jihu? Pan Wacek. Ano, v tom je naděje, ať žije papež! Pan Macek. Pa-pež! Pa-pež!! Pan Wacek. Pa-pež! Pa-pež!! Pa-pež!!! Tlustá Berta. Dědkové pitomí, já vám dám papeže, já vám dám Saudy! Alou do postele a buďte rádi, že tu není primář! Chytni ho za nohy, Berto, já ho vezmu pod krkem!
14. kapitola: Konvertité
Vidíme trojlůžkový nemocniční pokoj. Vlevo stěna s oknem, vpravo bez okna. U okna leží pan Wacek, u stěny bez okna pan Macek. Na prostředním lůžku třetí pacient, o němž nevíme nic bližšího, zdá se však, že v průběhu času mění identitu. Vypadá to, jako by se na prostředním lůžku střídali klienti, ačkoli tomu v zevním dění nic nenasvědčuje. Jinak nic mimořádného, pokud nepovažujeme za mimořádnou událost, když se některému z ležáků přitíží; to je, jakkoli mu nic takového nepřejeme, zřejmě případ pana Macka. Čtenář uslyší během četby této kapitoly lecjaké nářky, ale měl by vědět (a proto to říkám), že důvodem bolestí pana Macka je venkoncem stáří, ne jednorázová zátěž z tunelu, která mohla být nanejvýš jejich spouštěčem; zánět žil je totiž degenerativní jev, nehledě k tomu, zda byl či nebyl dobře léčený či zda byl léčený vůbec. Vstup do místnosti je i nadále čelní, takže dveře ani přední stěnu nevidím. Musíme tedy zklamat ty čtenáře, kteří do poslední chvíle doufali, že se to možná v poslední kapitole změní (neboť toto je poslední kapitola našeho románu), když už se to nezměnilo v kapitolách předchozích. Autor je v tomhle směru nelítostný. To se ovšem nevylučuje s možností, že je nelítostný i čtenář a představuje si scénu v rozporu s instrukcemi jako v divadle, kde se vchází zezadu, zleva nebo zprava. Někdy herci vstupují na scénu i z hlediště, ani to však není čtenářův mozek; důkazem je prostá skutečnost, že divák otáčí hlavu. Většinou považuje tento druh inscenace za nepatřičný, protože kam by to vedlo, kdyby Hamlet vraždil strýce mezi diváky v přízemí? Není ovšem vyloučeno, aby herec vstupoval z třetího balkonu, to však předpokládá divadelní mašinérii, v níž současné divadlo pokulhává nejen za divadlem starých Římanů, ale i za primitivním divadlem křesťanským. Naproti tomu vstup z čtenářova mozku má tu nezpochybnitelnou přednost, jinak nedosažitelnou, totiž že rezervuje privilegovanou diváckou pozici komukoli, ať už jde o množinu křesel v divadle, v obývacím pokoji nebo v různých městech různých kontinentů. Jde tedy o universální představení, které můžete sledovat odkudkoli, aniž ztratíte císařské privilegium. Ale pozor: nezaměňovat s televizí! Správně bychom však měli říkat: nezaměňovat s televizorem, neboť to je krabicová scéna, postavená do vašeho obývacího pokoje reálně, zatímco televize znamená princip virtuální; obraznost vzniká sloučením těchto dvou principů. Televiznímu divákovi se také, podobně jako divákovi v divadle, nikdy nestane, že by herci vstoupili do jeho mozku (princip čelních dveří), a jakmile projdou dveřmi (modelově umístěnými na divákově bulvě), zmizí v jeho podvědomí, takže nemůže nikdy zjistit, jaké číslo má pokoj, v němž herci před svým odchodem dleli, pokud jim to tito sami nesdělí, o čemž však vždy ještě mohou říkat nepravdu, ať už z jakéhokoli důvodu. Zakřivení dráhy herců směrem k nám, televizním či divadelním divákům, je tedy nekonečné, takže nikdy nezmizí našemu zpytavému pohledu, jak se to stalo prvkům W, M v předchozí kapitole. Jsme tomu nakonec rádi, neboť vstup do mozku má jeden nezanedbatelný důsledek, totiž že jakmile se pacienti zvednou ze svých lůžek a vyjdou dveřmi, zmizí našemu pohledu a z diváků se stanou pacienti, což by bylo nepříjemné zvlášť v případě, jaký líčíme na tomto místě v poslední kapitole, kdy pacient začíná trpět nesnesitelnými bolestmi, které nepolevují. Pan Macek. Ouvej, pane Vocek, od té doby, co jsme lezli tunelem, mám nohy jeden oheň! Bodá to, řeže a trhá, ach, ach, to se nedá vydržet! Třetí pacient. Tunelem? Vy dva jste lezli tunelem? Pan Wacek. Bude líp, neztrácejte víru! Pan Macek. Jasně že jsme lezli tunelem, vy jeden! Pan Wacek. Nenadávejte, pane Mocek, a věřte v lepší časy! Třetí pacient. Lepší časy? Vám dvěma že nastanou lepší časy? Pan Wacek. Jasně, že ano, vy jeden – nevěřící Tomáši! Pan Macek. Nechte ho, pane Vocek, on tady kolega nic neví a nelezl s námi tunelem! Třetí pacient. Kolega? Jaký já jsem váš kolega? Pan Wacek. Tady jsme všichni na jedné lodi!
Pan Macek. Ouvej, na jedné lodi, kolego. Třetí pacient. Ale já s vámi nechci být na jedné lodi! Pan Wacek. Nikdo vás nenutí, můžete si vystoupit! Třetí pacient. A jak asi? To mám skočit do vody? Pan Macek. Ten tunel mi dal! V poslední fázi jsem vlekl nohy za sebou jako splasklý padák! Třetí pacient. Ten váš tunel, haha, ty vaše padáky! Nemáte náhodou v hlavách ten tunel? Nemáte ty vaše padáky u zadku? Pan Wacek. Vy nevíte, co se děje, a jen proto můžete takhle mluvit! Kdybyste věděl, co se děje, lezl byste tunelem i bez padáku, vy jeden! Pan Macek. Nenadávejte mu, pane Vocek, on za nic nemůže. Třetí pacient. Co by se dělo? Nic jako vždycky! Všichni kradou, a kdo nekrade, nadává na ty, kteří kradou, ale ne proto, že kradou, ale že nemůže krást s nimi! Pan Macek. Pane Vocek, ten tunel mi byl čert dlužen! Mám bolesti jako Prométheus, kterému klovají játra, pane Vocek, to jsem nevěděl, že růže tak hrozně bolí! Vždycky jsem říkal mámě, nebreč, je to jen růže, přes ty roky se jí do nebe omlouvám, promiň, mami, jestli tam teda jsi, jestli existuje nebe! Třetí pacient. No, to víš, že ano, speciálně kvůli tobě! Pan Wacek. My nekrademe, abyste věděl, i když to, pravda, nemůžeme dokázat. Nevinu nejde dokázat, víte? Třetí pacient. Nekradete, protože nejste venku, ale kdybyste byli, tak byste kradli! Pan Macek. A co kdybyste byl venku vy? Třetí pacient. Kradl bych taky, co je na tom zlého? Pan Macek. Au, au, au! Vy asi máte záznam v trestním rejstříku, co? Třetí pacient. Ale prd, jsem čistý jako slovo boží! Co vás vlastně bolí? Pan Macek. Nohy. Růže. Prométheus. Pan Wacek. Nepřivoláme Bertu, pane Mocek? Pan Macek. Berta nepřijde a my nemáme zvonek! Třetí pacient. Co je to za pokoj, který nemá zvonek? Pan Wacek. Pokoj bez zvonku. Pan Macek. Jen to i váš pokoj, kolego! Třetí pacient. Můj? Ne, tohle není můj pokoj! Pan Wacek. Není váš, stejně jako není náš, ale jste v něm spolu s námi a během času si k němu vytvoříte osobní pouto. Třetí pacient. To rozhodně popírám, a nepřestanete-li mne osočovat, vyvedu vás rychle z omylu! Pan Macek. Au, au, sakra! Pan Wacek. On vás praštil? Pan Macek. Ne, ale co kdyby se trefil do té růže? Pan Wacek. Tak neklejte, pane Mocek. Modlete se a doufejte! Pan Macek. Moc to nepomáhá a mám-li být upřímný, nepomáhá to vůbec! Pan Wacek. Musíte se modlit dlouze a upřímně! Pan Macek. To mi radíte vy? Vždyť jste ateista! Pan Wacek. Víte, pane Mocek, o té doby, co jsme se plazili tunelem, mám někde v duši kousek modré oblohy, který mi říká, no, nevím přesně co, ale je to krásné! Pan Macek. A modlíte se? Pan Wacek. To zrovna ne, ale ta obloha, ten cárek nebe vlaje jako praporek a něco mi říká, jenže právě dost dobře nevím co! Pan Macek. Tak mi neraďte, abych se modlil, vy jeden chytrej, když se sám nemodlíte a nevíte ani, co vám ten praporek říká, a nemůžete tudíž vědět, jak to funguje! Pan Wacek. Nemodlím, ale umím si to představit!
Pan Macek. Představit? A umíte si představit, jak mne bolí noha? Pan Wacek. Ona vás bolí jen jedna? Pan Macek. Jedna víc, jedna míň! Pan Wacek. Škoda! Už jsem se radoval, že se vám ulevilo. Pan Macek. Prd se mi ulevilo, sakra! Pan Wacek. Neklejte! Nebo se už nemodlíte? Pan Macek. Modlím. Večer. Krátce. Halabala. Pan Wacek. A to stačí? Pan Macek. Na tu bídu bohatě! Třetí pacient. Ale vy se naopak musíte modlit dlouze a upřímně! I kdybyste trpěl bolestmi celou noc, nesmíte polevit a musíte ty bolesti přemodlit, jako je přemodlili svatí mučedníci na kříži, na rožni, na oleji a vůbec! Pan Macek. To jsou povídačky. Pan Wacek. Tak to zkuste, pane Mocek, přemodlit, jak vám radí tady kolega! Pan Macek. Když ono to nepoleví ani ráno! Pan Wacek. Protože polevujete vy! Pan Macek. A mohu se modlit nahlas? Pan Wacek. Když vám to pomůže... Pan Macek. A mohu křičet? Pan Wacek. Proč byste křičel? Pan Macek. Protože to bez prášků nevydržím! Pane Vocek, já asi skočím z okna! Třetí pacient. A nechcete Ibalgin? Pan Macek. Vy máte Ibalgin? Třetí pacient. Ano, dávno nespoléhám na doktory! Kolik chcete? Pan Macek. Aspoň čtyři! Třetí pacient. Čtyři jsou moc, ale dva dostanete! Pan Wacek. Vy jste naše spása, kolego! A pak že nejsme na jedné lodi! Vy jste ten nejkrásnější příklad altruismu a nezištnosti lidské povahy! Zapijte to, pane Mocek, a pomodlete se, ať se zesílí účinek! Pan Macek. Jedno po druhém, pane Vocek, jedno po druhém. Á, á, to je dobrota! Pan Wacek. Ale to nemůžete, takhle nasucho! Pan Macek. Nikdy jsem nejedl nic tak dobrého, to mi můžete věřit. Třetí pacient. Už byla večeře? Pan Wacek. Nevím. Nepamatuji se. A co venku? Třetí pacient. Myslíte večeři? Pan Wacek. Myslím politicky, přicházíte přece zvenku? Třetí pacient. Venku – politicky – stavějí ploty! Čechové, Maďaři, Charváti a Slovinci, dokonce Rakušané, a brzy začnou i Němci! Pan Wacek. Ploty byly vždycky, kolego, my měli takový starý, z rozeschlých dřevěných kmínků rozříznutých podélně, ale to jsem nevěděl, že Němci neznají ploty! Třetí pacient. Vy mi nerozumíte! Stavějí ploty na hranicích, aby se k nim nedostali uprchlíci! Pan Macek. Uprchlíci? Jací uprchlíci? Odkud uprchlíci? Proč uprchlíci? Třetí pacient. Z východu! Pan Wacek. Z Turecka? Saudové? A nechtělo by to něco bytelnějšího než plot? Třetí pacient. Pravdou je, že je někdy rozřežou a rozviklají. Pan Macek. Hradby by byly lepší! Nebo čínská palisáda. Pan Wacek. Už je vám lépe? Pan Macek. Nic mi nechybí. Jsem dokonale šťasten. Pan Wacek. To jsem rád! To jsme rádi, viďte? Třetí pacient. Člověk nedokáže hledět na utrpení druhého bez účasti.
Pan Macek. Něco vám řeknu: kdyby se to mělo opakovat... Třetí pacient. Dám vám další Ibalgin! Pan Wacek. A zbude něco na vás? Třetí pacient. Mé zásoby jsou nekonečné! Pan Macek. Nespoléháte na doktory. Pan Wacek. Nevěříte. Třetí pacient. Pánové, člověk se musí zařídit po svém, ať je, kde je! Pan Macek. Ještě tak obložené chlebíčky! Třetí pacient. Proč ne? Skočím do kantýny, stačí říct! Pan Wacek. Vy umíte chodit?! Třetí pacient. Proč bych neuměl? To přece umí každý? Pan Wacek. Já to neumím. Pan Macek. Ani já. Třetí pacient. Ano, ale uměli jste? Jako děti jsme se přece všichni naučili chodit, až na ty, kteří se to nenaučili, protože jim něco bylo! Pan Wacek. Byl tady jeden, co měl obrnu! Pan Macek. A jeden, co vyhazoval z postele vlastní nohu! Třetí pacient. Jen řekněte, a já vám skočím, pro co chcete! A že nemáte peníze – nevídáno! Pan Wacek. Byla to ruka, pane Mocek! Pan Macek. Ne, noha! Pan Macek. Ruka to byla, ale je to jedno! Pan Wacek. Není, protože bez rukou se chodit naučíte! Pan Macek. Sakra, to je pravda! Mýlil jsem se! Pan Wacek. A neklejte, raději byste se měl pomodlit! Pan Macek. Otče náš, jenž jsi v nebesích, posvěť se.... Pan Wacek. Vidíte, že to jde. Mám říkat s vámi? Pan Macek. Vy to umíte? Pan Wacek. Trochu. Pan Macek. A odkud to umíte. Pan Wacek. Ani nevím. Třetí pacient. S tím se rodíme, ale ne každý v to věří! Tak co s těmi chlebíčky, mám skočit do kantýny? Pan Macek. Já věřím i bez chlebíčků. Pan Wacek. Já nevěřím i s chlebíčky. Pan Macek. Já taky trochu nevěřím, abych se přiznal. Pan Wacek. Já trochu věřím, abych se přiznal. Pan Macek. Vím, cárek oblohy. Pan Wacek. Cárek, ano, modři. Praporek. Pan Macek. Modrý cárek. Pan Wacek. Ne, cárek modři! Pan Macek. Není to stejné? Pan Wacek. Modrý může být cár čehokoli, nemyslíte? Pan Macek. Sakra, to zas máte pravdu! Pan Wacek. A neklejte! Pan Macek. Proč bych neklel? Pan Wacek. Jste věřící! Pan Macek. Proč by věřící nemohl klít? Od toho je věřící! Pan Wacek. Sakra, to máte pravdu! Nevěřící nemůže klít, nýbrž jenom nadávat. Třetí pacient. Ale může proklínat, ne? Můžete oba proklínat, jak je vám libo, koho chcete, mně to nevadí!
Pan Wacek. Proklínat, to můžeme. Pan Macek. Máme přece svobodu, ne? Pan Wacek. Jak se to vezme! Jaká je to svoboda, když nemůžete do veřejného parku beze strachu, že po vás nezačnou střílet? Třetí pacient. V parcích se nestřílí, jen v restauracích, na diskotékách a náměstích! Už se kvůli tomu ani vánoční stromy nevztyčují. Pan Macek. Nebudeme chodit do restaurací, diskoték a na náměstí! Pan Wacek. Budeme chodit do parku! Pan Macek. To bude pěkné. Jen bych rád věděl, zda se nestřílí v kantýnách? Pan Wacek. Hleďte, jak krásně sněží! Pan Macek. Vyprávějte mi o tom. Pan Wacek. Ano. Sníh je bílý. Je lehoučký, načechraný. Sníh je krásný! Pan Macek. Ach jo. Pan Wacek. Proč vzdycháte? Pan Macek. Že mám o tohle všechno přijít! Pan Wacek. Každý o to jednou přijde. Pan Macek. Já vím, ale u mne mne to obzvlášť mrzí! Pan Wacek. Chápu. Pan Macek. Máte pochopení. Pan Wacek. Ne. Myslím u mne! Pan Macek. Ale chápete mne? Pan Wacek. Ano, protože chápu sebe. Pan Macek. Takže shoda? Pan Wacek. Shoda. Pan Macek. Pokud mne to nezačne bolet. Pan Wacek. Ano. Ibalgin. Pan Macek. Já vím, ale nemyslím na to. Pan Wacek. Proč byste myslel, když máme Ibalgin? Pan Macek. My ne, on má Ibalgin! Pan Wacek. Pane Mocek? Pan Macek. Ano? Pan Wacek. On tu není! Pan Macek. Kdo? Pan Wacek. Ten s Ibalginem! Pan Macek. To nevadí, hlavně že máme Ibalgin. Pan Wacek. Nemáme! On má! Pan Macek. On má, a my ne? Pan Wacek. Ano! Ano!! Pan Macek. Uhá, Bože můj, ú, úá, uháa! Pan Wacek. Neplačte, kolego! Pan Macek. Jak nemám plakat! Pan Wacek. Máte bolesti? Pan Macek. Ne. Zatím je mi dobře. Pan Wacek. Tak proč naříkáte? Pan Macek. Bojím se! Pan Wacek. Nebojte se, nějak se to vyřeší! Pan Macek. Ano, ale jak? To prázdné lůžko nám Ibalgin nedá! Pan Wacek. Pane Mocek? Pan Macek. Ano. Pan Wacek. Ono není prázdné!
Pan Macek. Ne? A jak to přijde? Pan Wacek. Někdo přišel! Pan Macek. Někoho přinesli? Pan Wacek. Nevím, ale je tu! Pan Macek. Zeptejte se ho, jestli má Ibalgin! Pan Wacek. Proč já? Máte k němu zrovna tak blízko! Pan Macek. Zrovna tak daleko. Máte silnější hlas. Pan Wacek. Haló, pane, máte Ibalgin? Třetí pacient. E, é, chr, chrr, chro, plump! Pan Macek. Co říká? Pan Wacek. Že nic nemá! Pan Macek. Do hajzlu! Pan Wacek. Bolí vás nohy? Pan Macek. Nebolí, ale brzo budou! Pan Wacek. Tak neklejte, když nebolí! Pan Macek. Proč ne? Ten strach je horší než sama bolest! Pan Wacek. Nesmysl. Horší je bolest. Pan Macek. Už jste se někdy bál? Pan Wacek. Já? Ničeho se nebojím! Pan Macek. Tak vidíte. Nejhorší je strach! Strach je tak hrozný, že se vám nakonec uleví, když přijde bolest a zbaví vás ho! Pan Wacek. Tak vidíte! Pan Macek. Vám se to říká. Pan Wacek. Pane Mocek? Pan Macek. Ano? Pan Wacek. Na té víře asi něco je. Pan Macek. Nic na ní není! Buď věříte, nebo ne, to jsou jednoduché počty. Pan Wacek. Zeptejte se ještě jednou. Pan Macek. Ne, teď vy! Pan Wacek. Haló, pane, nemáte Ibalgin? Pan Macek. Přikývl! Pan Wacek. Přikývl, že nemá! Pan Macek. Tak se zeptejte ještě jednou! Pan Wacek. Pane, pane, máte Ibalgin? Třetí pacient. Co blbnete, chlapi? Proč mne budíte? Pan Macek. Máte Ibalgin. Třetí pacient. Ne. Měl jsem. Chci spát. Nebuďte mne. Pan Wacek. Zeptáme se ho, až se probudí! Třetí pacient. Neprobudím. Chci spát. Budu spát. Pan Macek. Ó, hoře, větší než strach, který je větší než bolest! Ó, toto-toto-toto-totoi! Pan Wacek. Chce spát. Pokuste se i vy usnout. Pan Macek. To se lehko řekne. Pan Wacek. Bolí vás něco? Pan Macek. Ten strach. Pan Wacek. Nebojte se, jsem tu s vámi! Pan Macek. Vy jste mi platný! Pan Wacek. Pokusím se. Pan Macek. Mrtvému zimník. Pan Wacek. Ale vy nejste mrtvý?! Pan Macek. Tím hůř! Á, už mne to zas bere, pane Vocek!
Pan Wacek. Noha? Pan Macek. Co jiného, proklatě! To víte, že noha! Pan Wacek. To je mi líto! Pan Macek. Z vaší lítosti si ušiju kabát! Pan Wacek. Zimník. Pan Macek. Tak vidíte. Pan Wacek. Nevidím. Zoufale tápu v temnotách! Pan Macek. Dívejte se rovně před sebe, možná, že něco uvidíte. Pan Wacek. To se lehko řekne. Pan Macek. Já vím. Pan Wacek. Nic nevíte! Pan Macek. To vidím! Pan Wacek. Nic nevidíte! Pan Macek. Tak vidíte. Pan Wacek. Bože, jsi-li jaký, odvrať ode mne kalich tento, jímž trpí tento můj bližní pan Mocek, jakož i my odpouštíme Tobě! Pan Macek. Á, á, proklínám tě, ty parchante! Tohle jsem si zasloužil? Nezasloužil! Ty žes dobrotivý otec? Ty že jsi za nás umřel na kříži? Pan Wacek. Ty, jenž jsi umřel na kříži za nás, odvrať ode mne bolest tuto, neboť veliká je má víra a uznávám tebe se vším všudy, amen! Třetí pacient. Co blbnete, chlapi? Pan Macek. Ibalgin! Pan Wacek. Ibalgin! Třetí pacient. Co je s ním? Pan Macek. Potřebuji! Pan Wacek. Potřebuje nutně! Pan Macek. Bolí! Bolest bolí! Pan Wacek. A strach, že bude bolet ještě víc! Pan Macek. Bolí a rozbolí! Nadbolest. Ó, toto-toto-totoi! Třetí pacient. Že to neřeknete hned. Potřebujete Ibalgin? Tady je! Pan Macek. Á, sláva na výsostech! Hosana! Pan Wacek. Z pekla štěstí! Třetí pacient. Víte, já spoléhám na volný prodej! Pan Macek. Volný prodej! Pan Wacek. Volný trh! Pan Macek. Volný vrh! Pan Wacek. Černý trh! Pan Macek. Černá magie. Pan Wacek. Bílá magie! Pan Macek. Bílá mafie! Pan Wacek. Ať žije Ibalgin. Ať nikdy nedojde! Třetí pacient. Pánové, to by musely dojít všechny lékárny! Jen řekněte, a máte Ibalginu, až vám z něj bude zle. Pan Macek. Vezmu si tři. Pan Wacek. Vezměte čtyři. Pan Macek. To blaho. Ta úleva. Ta bezbolest! Pan Wacek. Blaho. Nebe. Odvrať od nás. Pan Macek. Už odvrátil. Díky, Otče! Pan Wacek. Díky, matko! Pan Macek. Díky, Duchu a Synu!
Pan Wacek. Díky, bratranče, strýci a teto! Pan Macek. Pane Vocek? Pan Wacek. Ano, pane Mocek? Pan Macek. Mám vás rád! Pan Wacek. I já vás! Pan Macek. Miluji vás!! Pan Wacek. I já vás miluji!! Pan Macek. Miluji vás, jak jen křesťan může milovat ateistu!!! Pan Wacek. Miluji vás, jak jen ateista může milovat křesťana!!! Pan Macek. Ale to není totéž?! Pan Wacek. Ne, je to obráceně! Jste rád? Pan Macek. Nikoli, protože co je to za lásku, když jste ateista? Pan Wacek. A co byste chtěl od ateisty? Pan Macek. Upřímnou křesťanskou lásku! Pan Wacek. Je upřímně křesťanská, můžete mi věřit! Pan Macek. I když jste ateista? Pan Wacek. I když jsem ateista! Pan Macek. Mohu vám věřit? Pan Wacek. Věřte, že ano. Pan Macek. Věřím. Pan Wacek. I já vám věřím! Pan Macek. Ne mně, v Boha-li věříte! Pan Wacek. Jedno po druhém, pane Mocek, pěkně jedno po druhém. Pan Macek. Napřed Bůh, potom teprv člověk! Pan Wacek. Napřed vždycky člověk, kolego! Pan Macek. Nezlobte se, ale v tomhle s vámi nemohu souhlasit. Pan Wacek. Nemusíte, jen milujete-li mne, pane Mocek! Pan Macek. Pane Vocek? Pan Wacek. Ano? Pan Macek. Dal bych si ještě jeden! Pan Wacek. Ještě jeden co? Pan Macek. Ještě jeden Ibalgin! Na oslavu našeho usmíření a že jsem znovu nalezl Boha! Pan Wacek. Dobrá, dejte si, když je dnes takový veliký den! Ale kde je? Pan Macek. Má ho ten nový pacient, ten třetí! Pan Wacek. Není tu! Pan Macek. Tak se zeptejte, kde je! Pan Wacek. Ale koho, když tu nikdo není?! Pan Macek. Zeptejte se třeba čerta, protože už mne to zas loupe v kotníku! Pan Wacek. Ani čert tu s námi není. Nikdo tu není. Pan Macek. Jak to, nikdo? Pan Wacek. Nikdo! Jen my dva! Pan Macek. K čertu, upláchl! Pan Wacek. Už byla vizita? Pan Macek. Já nevím! Stejně nepřijde primář. O všem rozhoduje Berta! Pan Wacek. Berta vám dá Ibalgin! Pan Macek. Berta se na mne – víte co! Pan Wacek. Vím. Jako už mnohokrát. Jako vždy. Setrvale, nebojím se říci. Pan Macek. Pane Vocek, mne ten kotník strašně bolí! Co jsem komu udělal? Pan Wacek. Nevím. Nějaký hřích asi. Pan Macek. A neřekl byste mi jaký?!
Pan Wacek. To nevím, tolik vás zase neznám! Pan Macek. Nemám žádný! Pan Wacek. Vy nemáte žádný hřích? Pan Macek. Žádný, o kterém bych věděl! Pan Wacek. Ale proklínal jste Boha! Pan Macek. To není žádný hřích! Pan Wacek. Soudím, že ano! Pan Macek. Vy tomu tak rozumíte! Pan Wacek. A vy tomu vůbec nerozumíte, vy – nevěřící Tomáši! Pan Macek. Až vám bude ďábel vrtat škrabátkem v holenní kosti, taky budete Tomáš! Pan Wacek. To teda nebudu. Pan Macek. Ale budete, ouvej! Pan Wacek. Ani za nic! Pan Macek. Až na tebe Bůh sešle zlou strázeň jako na mne, prozřeš, ale bude pozdě! Pan Wacek. Pozdě na co? A netykejte mi! Pan Macek. Pozdě na modlení, protože Bůh není! Když se tu objevil ten s Ibalginem, říkal jsem si, on je, on je, nemůže nebýt, ale teď vidím, že to byl sám ďábel a Bůh s námi nemá slitování! Pan Wacek. Takže existuje? Pan Macek. Nikoli. Pan Wacek. Ale sám přece říkáte... Pan Macek. Jeho vlastnosti se neslučují se statusem Boha! Pan Wacek. Jakpak ne? Vždycky byl takový! Bože, jenž jsi v nebesích, neuvrhni na mne bolesti, jaké jsi uvrhl na zde přítomného Mocka, a sice za to, že tě nedostatečně miloval a upřednostňoval své soukromé bolesti před opravdovou bolestí, kterou jsi za nás vytrpěl na kříži, a před Tvými slzami, jež nad námi každodenně vypláčeš, hledě na tento zvrácený, rozvrácený a od Tebe odpadlý svět! Pan Macek. Se mnou je amen! Pomozte mi někdo! Proč mi nikdo nepomůže? Tenká Berta. Tady máte prášek! A nechroupejte to zas nasucho. Pan Macek. Áchich, ach, to je úleva, díky, Bože! Pan Wacek. Pane Mocek? Pan Macek. Ano? Pan Wacek. Vidíte to, co já? Pan Macek. A co by to mělo být? Pan Wacek. Bílá postava s Ibalginem! Pan Macek. Ano? A kde? Pan Wacek. Tamo, sestupuje shůry! Pan Macek. Nic nevidím! Berto, nenechávejte mne bez pomoci! Tenká Berta. To víte, že nenechám! Pan Macek. Přijdete zas? Tenká Berta. Ale to víte, že přijdu! Pan Macek. Berto? Tenká Berta. Ano, pane Plocek? Pan Macek. Miluji vás, ale nejsem Plocek! Tenká Berta. I já vás miluji, ale nejsem Berta. Pan Macek. Ne? A kdo jste? Tenká Berta. Lidé mi tak jen říkají. Pan Macek. Ach tak. Tenká Berta. Teď ležte a snažte se usnout! Pan Macek. Ano, usnout... Spát a nic nevědět, nic necítit...
Tlustá Berta. Berto, ten na osmičce nám exnul! Tenká Berta. Už jdu. Volala jsi doktora? Tlustá Berta. K čemu doktora? Pan Wacek. Pane Mocek, viděl jste, co já? Pan Macek. A co? Pan Wacek. Marie! A hned dvě, jedna tenká a jedna tlustá! Pan Macek. To byly Berty. Pan Wacek. I vy jeden Tomáši! Jaké Berty? Pan Macek. Tlustá a tenká. Pan Wacek. Neznám. Pan Macek. Nemocniční personál! Pan Wacek. Neznám. Pan Macek. A kde jsme, podle vás? Pan Wacek. Nevím! Otče, jenž jsi v nebesích, uchraň mne před bolestí, jakou jsi ráčil obdařit mého bližního tuto, neboť si ji zasloužil, ale to víš nejlépe Ty, ne já ubohý hříšník kajícný, a vezmi si ho k sobě, ať už s ním zamýšlíš cokoli, ale nejlepší by byl očistec, aby se očistil, o což tě z nejupřímnějšího srdce žádám! Pan Macek. Očistcem už jsme si prošli, pane Vocek! Pan Wacek. Sláva, Bože můj, hosana, Mocek uvěřil a kráčí přímou cestou ku spáse těla! Pan Macek. Prd jsem uvěřil, a netykejte mi! Pan Wacek. Miluji Tě, Mocku! Pan Macek. Pane Vocek, já vás varoval! Pan Wacek. Pane Mocek? Pan Macek. No, co zas? Pan Wacek. Někdo mne bouchl! Pan Macek. Já to nebyl! Pan Wacek. Už byla večeře? Pan Macek. Jak bych to asi mohl vědět? Pan Wacek. Je taková tma! Pan Macek. Ta tu byla vždycky! Pan Wacek. Tak budeme spát, co říkáte? Pan Macek. Asi ano, co nám zbývá? Pan Wacek. Tak dobrou noc, Václave, a krásné sny! Pan Macek. Václave? Odkud sakra ví, že se jmenuju Václav? Že by to přece jen fungovalo? Pane Vocek, haló, pane Vocek! Pan Wacek. Chr, chr, chro, chro. Mlask. Pan Macek. Odkud ví, že jsem Václav? Ale já přece nejsem Václav! Nebo ano? Haló, Berto, nevíte, kdo jsem? Neslyší! Nikdo nepřichází. Pro jistotu se pomodlím, třeba taky usnu jako špalek!
