tříd
ní
mimo
Naše
třídní
je
zemšť
třídní
! n a ť š zem
mjeimo
an!
je
mimo
Naš e
tříd
ní
zemšťan! třídní
Naš e
„Naše třídní je mimozemšťan! Vím to jistě!“ s takovou zaručenou zprávou přišla jednoho pondělního rána do školy Katka. „Kdo ti to řekl?“ vyzvídala Monika. „A víš to na sto procent?“ optala se nedůvěřivě Barča. „Ty si děláš legraci,“ pronesl pochybovačně Honza. „Vím to na beton, protože se mně o tom v noci zdálo. A dokonce dvakrát. z pátku na sobotu a pak ještě jednou ze soboty na neděli. A třídní v tom snu byla celá modrá.“ Všichni jen vydechli: „Tak to musí být pravda, protože když se Kátě něco zdá, pokaždé se to vyplní.“ Katka si dala ukazováček na rty: „Psst, nikomu o tom ani muk! Zatím to víme jenom my čtyři.“ „A učitelka,“ dodal tajemně Honza. „Ta to neví. Teda ví, že je mimozemšťanka, to jo, ale neví, že to víme my,“ zakončila celou debatu Bára. Vtom se ozval nepřeslechnutelný drnčivý tón školního zvonku. Zvonku, který byl dětmi současně nenáviděn i milován. Když zvonek svolával děti na začátek vyučovací hodiny, snad každý kluk a každá holka otráveně protáhli obličej, zachmuřili tvář a počastovali neodbytný tón zvonku příkrým hodnocením: „Ach jo, ten pitomej zvonek už zas zvoní!“ Zato při vyučování, hlavně když se zkouší a hlava je prázdná, to se skoro všichni, teda s výjimkou vyhlášených šprtů, nemohou dočkat spásného, osvobozujícího a v tu chvíli milovaného hlásku školního zvonku. 5
Ve velké knihovně Někdo zahvízdal. Katka běžela k oknu. Věděla, aniž se musela dívat, že je to Honza. Jeho pískot si nemohla splést. Tak jako on neuměl zapískat žádný jiný kluk. „Káťo, pojď honem!” volal kamarád. „Zjistil jsem, že dnes mají v knihovně otevřeno až do večera.“ Katka hodila svetr jen tak přes ramena, do každé ruky čapla jednu housku se salámem a řítila se ze schodů jako splašená. „Na,“ podala mu narychlo obložený rohlík. „Dík,“ poděkoval už s plnou pusou Honza. „Jak to víš, že mám hlad?“ „Podle toho zapískání. Jindy pískáš hlasitěji.“ „To jsou k nám hosti,“ přivítala je v prvním patře knihovny starší paní. „Jakpak to, že jste se vypravili sem mezi knihomoly? Vás jsem zde ještě neviděla. Vy asi knihám moc neholdujete.“ Nasadila si brýle a začala si je zvídavě prohlížet. Honza s Katkou se trochu zastyděli, že nepatří mezi milovníky literatury. Nechali si vystavit průkazku, zaplatili povinný poplatek a hurá k regálům. Paní je sledovala, jak bezradně pobíhají z jedné místnosti plné knih do další, od regálu k regálu a od jednoho písmenka k druhému. „Mohu vám nějak pomoci?“ zeptala se. „Ano,“ vydechli oba současně, „to bychom teda potřebovali. Hledáme knihy o mimozemské civilizaci.“ Paní se na ně překvapeně podívala a spíš tak pro sebe řekla: „To je zvláštní, celé týdny, ba měsíce neprojevil o tento druh literatury nikdo zájem a dnes jste už třetí. No pojďte, snad tam ještě něco objevíme.“ Ale když přišli na místo, nebyla tam ani jedna jediná kniha. „Tak máte smůlu,“ řekla soucitně knihovnice. „Byla tu totiž jedna paní, taková čímsi zvláštní, a ta si vypůjčila skoro všechny knihy na toto téma. Zbytek si odnesl váš pan učitel zeměpisu. Je mi líto.“ Káťa i Honza povzdechli, poděkovali a šouravě odcházeli. Když už chytali za kliku, náhle na ně knihovnice zavolala: „Počkejte! Na něco jsem si vzpomněla. Povídá se, že před mnoha roky jakémusi čtenáři v tomto oddělení zapadla jedna kniha kamsi mezi třetí a čtvrtý regál. On se ji snažil vytáhnout, ale měl asi příliš tlusté ruce a nepodařilo se mu to. Na té historce by nebylo nic zvláštního, to se přece stane mnohokrát, že kniha někam zapadne, kdyby ovšem ten člověk tolik nenaříkal, nehořekoval a nechytal se za hlavu. Povídali knihovníci, knihovnice i uklízečky, že tolik cirátů kvůli jedné knize v historii této knihovny ještě nikdy nebylo. Je o tom dokonce zápis ve zdejší kronice. Prosím, poslechněte si.“ Vzala do rukou velkou knihu a obřadně četla: 14
„Tohoto večera přihodila se divná věc, která dle mého mínění stojí za zaznamenání. Do naší obecní knihovny zavítal nový čtenář. Byl to
pán středního věku, na první pohled zvláštní. Nikoliv zjevem, ale oblečením. Měl dlouhý saténový plášť pronikavě modré barvy, až zrak přecházel. Každý jeho sebemenší pohyb, stačilo,
když se jen trochu pootočil, způsobil, že po stěnách poskakovala namodralá světelná prasátka. Musel jsem
si pokaždé zakrýt oči, abych od toho lesku neoslepl. Na hlavě měl neobyčejně vysoký modrý klobouk. Šel bez zaváhání, jako by to tu dobře znal, rovnou
do třetí místnosti, ke třetímu regálu a uchopil třetí knihu zleva. Ve chvíli, kdy nesl knihu, jakýsi
rozdováděný klučina, který zde právě s kamarádem tropil hlouposti, mu nechtěně knihu
z ruky vyrazil. Ta se otevřela a jako veliký pták třikrát zakroužila těsně pod stropem, několikrát se zvětšila a zase smrskla tak, že byla
sotva vidět, načež zapadla kamsi mezi třetí a čtvrtý regál. Ten zvláštní muž se od té doby do naší knihovny vracel a po knize
se stále ptal. Všichni knihu hledali, ona však nebyla k nalezení.“ Paní knihovnice dočetla, sundala z očí brýle a téměř zašeptala: „Pak se na knihu zapomnělo. Možná tam leží dodnes. Vy ale máte dobré oči, štíhlé ruce a šikovné prstíky. Třeba ji odtud vytáhnete.“ Když Katka a Honza odcházeli, šťastně se usmívali a oči jim jen svítily. V igelitové tašce nesli jednu jedinou, pořádně zaprášenou, zato však velmi vzácnou knihu! 15
Tajemná kniha Honza otřel rukávem hřbet neobyčejně tlusté a těžké knihy. Pod vrstvou prachu se začala postupně objevovat ručně psaná písmena. Ten, kdo je psal, si zřejmě dával velmi záležet. Hned první slovo bylo ozdobené jakousi kudrlinkou. Honzovi i Katce se tajil dech. To byla krása! Honza ještě několikrát důkladně rukávem přeleštil knihu. Její černá vazba byla posetá hvězdičkami. Museli si promnout oči. Ty stříbrné hvězdičky zářily tak opravdově. Měli pocit, že se dívají na noční oblohu. „Podívej, Honzo, támhle to je Velký vůz,“ vydechla Katka. „A tam Malý vůz, Orion a taky Kasiopeja,“ přidal se Honza. „A jak se ta kniha vlastně jmenuje?“ zeptala se s respektem Katka. Oba byli tak ohromeni zvláštním kouzlem, které z objemné knihy vyzařovalo, že se nemohli vzrušením ani soustředit. Honzovi se třepaly ruce, div že mu kniha nespadla, Katce bušilo srdíčko jako deset zvonů a oba měli pocit, že jim po rukou i nohou, po krku i po zádech běhá tisíc mravenců. z tajemné knihy šla podivná síla, která mámila jejich smysly. Nebyli s to odtrhnout oči od té neskutečné nádhery. Hleděli na jednotlivá písmena, ale nedokázali z nich složit slovo. Po delší době se jim to přece jen podařilo. Když název konečně přelouskali, byli ještě více zmateni a očarováni. Katka pomalu a s vypětím všech sil polohlasem četla: „Utajená pravda o mimozemské civilizaci“. „Páni!“ hvízdl Honza. „To je teda něco!“ a chtěl knihu otevřít. Katka ho však zastavila. „Počkej, už je hrozně pozdě. Musíme domů nebo budeme mít průšvih. Knihu někam schováme a zítra si ji všichni čtyři společně začneme číst.“ „Máš pravdu,“ přisvědčil kamarád. „Pojď, vím, kam ji ukryjeme. Znám bezva skrýš. Nikdo o ní neví. Tam ji nikdo neobjeví.“
16
17
Hodina fyziky Brnk, brnk a zase brnk! V knize zapraštělo, zaskřípalo, dvakrát zablýsklo a potom z ní silně zahřmělo – jako za dusného letního dne. Honza se lekl a pustil ji na zem. Zírali na knihu, která zůstala otevřená na úvodní straně. Když však chtěli přečíst první větu, poznali, že to nedokážou, že je to nad jejich síly. Slova byla psána v jakémsi zvláštním a neznámém písmu. Nebyla to ani latinka, ani azbuka, ani čínské znaky. „Škoda,“ zklamaně protáhla obličej Katka. „Taková krásná kniha, takové pěkné písmo a my z něho nedokážeme rozluštit ani jedno jediné slovo.“ Přitom pohladila polštářky svých prstů první řádek. Tu se stalo něco, co žádný nečekal. Ze stránky se ozval hlas: „Tuto knihu jsem napsal pro všechny, kteří věří nebo chtějí uvěřit tomu, že…“ Hlas náhle ustal. Kamarádi se dívali jeden na druhého. Nemohli uvěřit, že se jim to nezdá. Rozhlíželi se okolo, zda si z nich nějaký vtipálek nestřílí. Trochu se báli, a tak se mimoděk k sobě přitiskli a chytli se za ruce. Jen Monika natáhla ruku a ukazováčkem trochu bojácně, lehoulince přejela přes druhý řádek záhadného písma. Stalo se to, co tušila, ale čemu nemohla uvěřit. Záhadný hlas pokračoval: „…existuje život také jinde než na této planetě, kterou vy lidé nazýváte Země.“ Pochopili, že jakmile se prstem dotknou písmena či slova, záhadný hlas k nim začne promlouvat a sdělovat jim to, co je skryto pod jim neznámým písmem. Tak to tedy bylo něco! Až do setmění hladili slova a řádky. 22
Učitel fyziky byl zvláštní a poněkud svérázný. Jeho drobná postava při výkladu učiva neustále pobíhala od tabule ke stolku a zase zpátky. Jakmile se posadil, hned, jako když do něj píchne kružítkem, vyskočil a cosi důležitého načmáral na tabuli. Pak šup a už zase seděl na židli. Žáci ho pobaveně sledovali a mnohdy věnovali více pozornosti samotnému učiteli než jeho výkladu. Samozřejmě k jejich škodě, protože pan učitel byl odborník a předmětem zvaným fyzika doslova a do písmene žil. Bylo na něm vidět, že se ve svém povolání našel. Patřil mezi ty šťastlivce, kteří mohli klidně prohlásit, že jejich práce je jim zároveň i koníčkem. Sám svým žákům přiznal, že když slyší kapat z vodovodního kohoutku vodu, hned v tom vidí fyzikální zákon. Ostatně ty se mu neustále v hlavě vybavují, ať už ve formě vzorečků či slovní. Uměl ovšem také poutavě vyprávět o lidech, kteří zákony vymysleli. Tím dětem zpestřil hodinu a i ti největší odpůrci fyziky v takové chvilce zpozorněli a se zájmem naslouchali. Možná, že všichni všemu zcela neporozuměli, ale aspoň věděli, kdo to byl Archimédes, že to byl taky jen člověk z masa a kostí, a jak se to vlastně přihodilo, že ho ten slavný zákon o tělese ponořeném do kapaliny napadl. Fyzikální vzorečky učitel sypal jako z rukávu. Rychle se pohyboval, rychle mluvil, rychle psal. Než se kluci a holky rozkoukali, než si nachystali pomůcky, už měl popsanou tabuli a se slovy: „Doufám, že jste rovnici porozuměli,“ vzal houbu, namočil ji a několika neuvěřitelně mrštnými pohyby smázl číslice i písmena a už byl zase u stolku. Odtud komentoval 23
Na tenisu „Výborný forhend! Skvělý bekhend! Světové podání! Super! Tobě to dneska jde, Káťo,“ chválí ji Lukáš, její tenisový trenér. Učí ji tenisovému umění už od jejích šesti roků. Katka ho má moc ráda. Je to její velký vzor, vynikající tenista a starší kamarád, který je kdykoli ochoten naslouchat rozličným otázkám i trápením. Nikdy se nerozčiluje a nikdy nezvedá hlas. Trpělivě znovu a znovu ukazuje jednotlivé údery, znovu a znovu je vysvětluje. Každý úder komentuje a i na tom nejhorším provedení dokáže najít něco pozitivního. Všechno, co se dosud z tenisu naučila, je právě od něho. Lukáš se nikdy nemračí a pořád vtipkuje. Katka občas ani neví, co je ještě legrace a co už trenér myslí vážně. Zkrátka její trenér je pohodář. Je to proto, že své práci rozumí a baví ho. „To bude asi tou novou raketou,“ začervenala se polichocená Katka. Dnes ji taková chvála těší dvakrát, protože na lavičce na ni čeká Honza a ona se před ním chce ukázat. Zdá se, že to postřehl i trenér a že chválí ještě víc, než je u něho obvyklé. Žlutý míček létá těsně nad sítí a Honza nestačí otáčet hlavou. Doleva, doprava, doleva a doprava. Honza žasne, je nadšený. V duchu si přiznává, že se mu ta šikovná, štíhlá a usměvavá hnědovláska líbí čím dál tím víc. Přistihl se už několikrát, že když se na ni dívá, rozbuší se mu srdíčko. To se mu dříve nestávalo. Teď měl někdy strach, aby ty rány neslyšela. „A jestlipak víš, proč se říká raketa a ne třeba pálka?“ zeptal se Katky trenér a v očích mu zablýskaly šelmovské ohýnky. „Nevíš? Ani ty, Honzo? Tak já vám to prozradím. Můj trenér mi říkal, že tenis obkoukali naši dávní předkové od zvláštních a neobyčejně nadaných tvorů, kteří k nám přiletěli kdysi dávno z jakési jiné planety. V ruce prý drželi podivné sportovní nářadí s rukojetí, krkem a oválným vypleteným okem velikosti lidské hlavy. Předmět, do kterého dávali obrovské rány, létal přes nataženou drátěnou síť neuvěřitelnou rychlostí. Tehdy pršelo, nebe bylo černé jako uhel a při každém úderu se na obloze ozvala rána jako hrom. Povídá se, že ti tvorové místo míčku hráli s kulovým bleskem. Když dohráli, podali si ruce, po hlavách naskákali do létajících strojů, které vypadaly jako rakety, a zase odletěli. Od té doby lidé tomu, co držíš v ruce, říkají raketa.“ Lukáš se podíval na hodinky. „To nám to ale uteklo. Konec tréninku. Dnes už můžeš, Katko, jít a ve středu zase ahoj.“ Honza, který vše pozorně poslouchal, si pomyslil: „To je zvláštní. Poslední dobou všichni mluví o mimozemské civilizaci. Tenhle tenisový trenér je dalším z nich. Musím si ho poznačit.“ Vytáhl notýsek a připsal tam další jméno. 40
41
Dívka s čokoládovýma očima Honza přesně věděl, co chce udělat. Musí co nejdříve, nejlépe ještě dnes, vymyslet, co s sebou vezme na planetu Majusa, aby splnil úkol, který jim dal hlas z knihy. Musí to být něco, čím Majusany ohromí, něco, co se jim bude tak líbit, že nebudou ani na chvíli pochybovat o tom, že by snad zrovna Honza neměl letět, něco, s čím hravě projde dveřmi létajícího korábu. Jenže to chtění mělo jednu malou chybičku – na nic nemohl přijít, a když už ho něco napadlo, nezdálo se mu to dost dobré. „Nevadí,“ řekl si, „projedu se na kole, provětrám si hlavu a určitě něco vykoumám.“ Jel svoji oblíbenou trasu – od domu po nové asfaltové silnici, potom po úzké polní cestičce, podél potůčku, kolem borového lesa k rybníku a zase zpátky. Jel třikrát, ale nic! Jindy by určitě něco vymyslil, jenže tentokrát se nemohl soustředit. Namísto nápadů se mu před očima objevoval stále stejný obrázek. Tak hezký a tak milý, že se k němu stále myšlenkami vracel. Zprvu ho zaháněl, dělal, jako by nic neviděl, jako by se nic nedělo. Šlapal rychleji, dokonce tak rychle, až se mu dělaly mžitky před očima. Jenže mezi těmi mžitkami se ten obrázek vracel zas a znovu. Pokaždé se odněkud vynořil a smál se na něj. Po chvíli si Honza uvědomil, že už ani nechce, aby se ztratil. Naopak, začal se na něho těšit. Obraz byl zprvu rozmazaný, ale pak jasnější a zřetelnější.
74
Honzovi se zrychlil tep a prudce se mu rozbušilo srdce a vůbec to nebylo tím, že jede na kole. Na tom obrázku se vynořila dívka s čokoládovýma očima a smála se tak, jak to umí jen ona. Nevěděl, co se mu na ní líbilo víc, jestli ty velké oči nebo hnědé vlasy nebo co vlastně. Nejspíš všechno. Byla to Káťa – jeho spolužačka! Honza se teď nemohl zabývat Majusany, ani tím, co jim má přinést. Teď musel myslet na Katku. V jeho hlavě mu ta dívka zabírala stále víc a víc místa. Tak moc, až Majusany dočista vytlačila.
75
Zase víme pendrek
V kabinetu
„Tak jsem vám přinesl několik svých poznámek o těch mimozemšťanech, jak jsem slíbil.“ S takovou dorazil do hodiny zeměpisu pan učitel a rozložil po stole snad dvacet tlustých sešitů, a jakoby se nechumelilo, jak to uměl jen on, suše, s ledovým klidem a naprostou přesvědčivostí dodal: „O letošních prázdninách se chystám na měsíc…“ Vtom ho přerušilo šumění školního rozhlasu a věcný hlas pana ředitele: „Pozor! Pozor! Pan učitel Krása okamžitě do sborovny!“ „Promiňte,“ omluvil se učitel a odporoučel se tam, kam ho vyzval hlas školního rozhlasu. Ve třídě to zahučelo. Učitel pryč a hromada sešitů na stole! Sotva se za ním zabouchly dveře, nejméně půlka třídy se vrhla na vyzývavě ležící sešity. První u nich byla v druhé lavici sedící Klára. Vzala jeden a otevřela ho. Byly v něm ale jenom jakési podivné klikyháky, kterým naprosto nerozuměla. Zklamaně listovala dál, ale marně hledala něco, co by dokázala přečíst. Stejně pochodili i ostatní. „Musíme počkat na Krásu, ať se nám to líbí nebo ne, “ řekla prakticky založená Eva, kterou jako jednu z mála ani nenapadlo, aby se někam hnala. Jenže učitel se nevracel. Uplynulo nekonečně dlouhých deset minut, pak dalších a on stále nepřicházel. Jindy by byli nadšeni, že se nemusí učit, ale tentokrát tomu tak nebylo. Oči všech se obracely ke dveřím, jenže oblíbený pedagog se v nich už do konce hodiny neobjevil. „Zase víme pendrek. Nezdá se ti divné, že pokaždé, když zeměpisář začne mluvit o mimozemšťanech, zazvoní nebo musí někam odejít?“ zašeptal nakvašeně Honza Katce do ucha. Nikdo si toho zatím nevšiml, ale byla to pravda.
„Pane učiteli! Pane učiteli!“ vtrhli jako vichr do kabinetu o velké přestávce Katka, Honza, Bára a Monika. „My vám neseme ty sešity a zajímalo by nás…“ Čtyřlístek se dohodl, že navštíví pana učitele a že z něho stůj co stůj nějaké informace vytáhne. Jenomže zeměpisný kabinet, ve kterém učitel pobýval o každé přestávce a stále tam cosi kutil, byl tentokrát prázdný. „Kde jen může být? Ve sborovně není, u ředitele taky ne,“ podivila se Katka. „Tak mu tady ty sešity necháme na stole a půjdeme ne?“ navrhla Monika a brala za kliku. „Počkejte chvíli,“ zdržoval je Honza, „vždyť ještě není konec přestávky. Počkáme tady, třeba se vrátí.“ a začal si zvědavě prohlížet kabinet. Na stěnách visely desítky rozličných map, které jaktěživ neviděli. Byly to mapy hvězd. Na jedné z nich bylo napsáno „Nejstarší hvězdná mapa“. Ta byla posetá nejen hvězdičkami, ale i spoustou čínských znaků. Na další mapě bylo napsáno „Obloha severní polokoule“ a naproti na stěně zase „Obloha jižní polokoule“. Na stolku stála řada globusů docela maličkých i středních – velikosti lidské hlavy. Největší pozornost však přitahoval neobyčejně velký globus, který se čímsi od těch ostatních lišil. Byl celý zaprášený a otáčel se. Honza ho vzal do rukou. V tu chvíli se s rachotem začala stahovat na okně roleta, v místnosti se setmělo a na stropě se objevily stovky lucerniček, lampionků a světel. Současně se na jedné z map rozblikalo malé světýlko. Honza se lekl a globus honem položil zpátky. Světýlko na mapě přestalo blikat. To už ale Monika držela jiný globus a znovu se rozblikalo to modré světýlko na mapě. Udělala krok dozadu a přitom drcla do stolu, na kterém ležely sešity. Ty jeden po druhém jako na skluzavce sjížděly a padaly na zem. Při každém plácnutí sešitu o zem se v místnosti rozsvítila jiná skupinka světel.
78
79
