Obecné základy kinezioterapie. Marek Zeman

Obecné základy kinezioterapie Marek Zeman

České Budějovice 2016

obecné základy kinezioterapie Marek Zeman

Recenzenti: prof. MUDr. Jan Pfeiffer, DrSc. 1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy, Všeobecná fakultní nemocnice v Praze, Klinika rehabilitačního lékařství PhDr. Miriam Ištoňová, PhD. Univerzita Pavla Jozefa Šafárika v Košiciach, Lekárska fakulta, Katedra fyziatrie, balneológie a liečebnej rehabilitácie

© PhDr. Marek Zeman, Ph.D., 2016 © ZSF JU v Českých Budějovicích, 2016 ISBN 978-80-7394-584-8

Obsah

Předmluva....................................................................................................................................................... 5 1. Základní terminologie v rehabilitaci............................................................................................... 6 1.1 Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví.............................................. 1.2 Vymezení léčebné rehabilitace........................................................................................................ 1.3 Principy a metody léčebné rehabilitace.......................................................................................... 1.4 Formy léčebné rehabilitace..............................................................................................................

6 7 7 8

2. Vymezení kinezioterapie................................................................................................................. 10 2.1 Formy kinezioterapie...................................................................................................................... 10

3. Metodické zásady kinezioterapie................................................................................................. 11 3.1 Smysl a cíle kinezioterapie............................................................................................................ 3.2 Soulad kinezioterapie s teoretickými poznatky......................................................................... 3.3 Přiměřenost, kinezioterapie u jednotlivých věkových skupin................................................... 3.4 Posloupnost a systematičnost kinezioterapie............................................................................ 3.5 Stupňování a soustavnost kinezioterapie................................................................................... 3.6 Všestrannost, názornost a motivace v kinezioterapii................................................................

11 11 11 12 12 13

4. Stavba cvičební jednotky................................................................................................................ 14 4.1 Orientační rozvržení fází cvičební jednotky................................................................................ 14 4.2 Oděv při cvičení a cvičební prostory............................................................................................ 15

5. Dechová cvičení.................................................................................................................................. 16 5.1 Ovlivnění respiračních funkcí......................................................................................................... 5.2 Ovlivnění pohybů hrudníku, vztah k celému pohybovému systému....................................... 5.3 Vztah respirace a svalového napětí.............................................................................................. 5.4 Ovlivňování dalších vegetativních funkcí respirací..................................................................... 5.5 Dýchání a psychické funkce..........................................................................................................

16 17 18 19 19

6. Reedukace pohybu............................................................................................................................ 20 6.1 Pohyby dle jejich významu a účelu............................................................................................... 6.2 Pohyby dle charakteru jejich řízení............................................................................................... 6.3 Pohyby dle síly, která je vyvolává.................................................................................................. 6.4 Pohyby dle typu svalového stahu................................................................................................. 6.5 Pohyby dle časového průběhu aktivity svalových vláken.......................................................... 6.6 Pohyby dle jejich převládající charakteristiky.............................................................................. 6.7 Pohyby dle způsobu získávání energie pracujícím svalem........................................................ 6.8 Pohyby dle lokalizace poruchy pohybových funkcí....................................................................

20 22 22 24 25 26 26 27

obecné základy kinezioterapie

7. Relaxace................................................................................................................................................ 28 7.1 Spontánní relaxace......................................................................................................................... 7.2 Autogenní trénink........................................................................................................................... 7.3 Progresivní relaxace........................................................................................................................ 7.4 Jóga v relaxaci.................................................................................................................................

28 28 29 29

8. Možnosti ovlivnění rozsahu pohybu............................................................................................ 30 8.1 Příčiny omezení pohyblivosti........................................................................................................ 8.2 Diagnostika a jednotlivé formy terapie hypomobility............................................................... 8.3 Příčiny zvýšení pohyblivosti v kloubu.......................................................................................... 8.4 Diagnostika a terapie hypermobility............................................................................................

30 31 33 34

9. Cvičení svalové síly............................................................................................................................ 35 9.1 Příčiny oslabení svalové síly.......................................................................................................... 35 9.2 Diagnostika a možnosti terapeutického ovlivnění svalového oslabení.................................. 36

10. Kondiční kinezioterapie................................................................................................................... 38 10.1 Ranní rozcvička............................................................................................................................. 10.2 Chůze............................................................................................................................................. 10.3 Běh................................................................................................................................................. 10.4 Plavání............................................................................................................................................ 10.5 Cyklistika....................................................................................................................................... 10.6 Jízda na koni.................................................................................................................................. 10.7 Lyžování......................................................................................................................................... 10.8 Tenis, squash, stolní tenis........................................................................................................... 10.9 Sportovní hry................................................................................................................................

38 39 39 40 40 41 41 42 42

11. Závěr...................................................................................................................................................... 43 Použitá a doporučená literatura.......................................................................................................... 44

4

Předmluva

Předkládaný text je primárně určen studentům bakalářského oboru Fyzioterapie na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Nabízí základní informace, určitý vstupní přehled o celkovém pojetí, principech a možnostech využití kinezioterapie v oblasti léčebné rehabilitace. Kinezioterapie je jedním ze základních předmětů oboru Fyzioterapie, ať už v podobě obecné, nebo speciální. Téměř všechny další odborné předměty ve fyzioterapii z kinezioterapie vycházejí a na její základní principy odkazují. Důvodem k sepsání tohoto studijního materiálu byl především fakt, že studentům při studiu často chybí právě ta nejzákladnější informace a přehled skutečných obecných principů, tak aby správně pochopili složitější problémy. Absolventi oboru Fyzioterapie se budou při své práci téměř denně potýkat s problémem, jak správně vysvětlit svým pacientům či klientům, co je přesně zapotřebí učinit, ale hlavně, proč je to třeba učinit. Artur Schopenhauer, významný německý filozof, prý kdysi prohlásil, že „není nic těžšího, než vyjádřit významnou myšlenku tak, aby jí každý rozuměl“. Tento studijní materiál se snaží pomoci objasnit základní problematiku oblasti kinezioterapie tak, aby vyjadřování myšlenek (nejenom významných) bylo pro studenty jednodušší. Doufám, že bude využit i širší odbornou veřejností. Přeji všem čtenářům jasnou mysl a opravdovou radost z poznání. Marek Zeman Třeboň, květen 2016

5


1.

Základní terminologie v rehabilitaci

Rehabilitace – z latinského re = znovu, zpět; habilis = schopný, způsobilý – může být definována jako kombinované a koordinované využití lékařských, sociálních, psychologických, výchovných, pracovních, technických (a mnohých dalších) prostředků pro nácvik nebo znovuzískání co možná nejvyššího stupně funkční zdatnosti člověka. Jedná se o cílený proces, jehož základní náplní je co nejvíce minimalizovat přímé i nepřímé dlouhodobé nebo trvalé následky zdravotního znevýhodnění jedince. Rehabilitace je tedy jednoznačným multidisciplinárním a multidimenzionálním pojmem a nelze ji pojímat pouze jako čistě léčebnou. I když, bohužel, v laické veřejnosti stále přetrvává představa – „poslat někoho na rehabilitaci“ – znamenající návštěvu např. fyzioterapeutické ambulance, kde s ním bude kvalifikovaný personál „cvičit“. Právě koordinovanost spolupráce všech oborů v rámci rehabilitace (tj. ergoterapie, psychoterapie, sociální práce, pedagogika, technické obory), ale i v ekonomických, kulturních a geopolitických souvislostech, je základem ucelené péče o člověka, tak jak je zakotveno v principech holistického (bio-psycho-sociálního) pojetí všech pomáhajících profesí.

1.1 Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví (ICF – International Classification of Functioning, Disability and Health) je hodnocení, které vypracovala Světová zdravotnická organizace (WHO). Členské státy EU přijaly v květnu 2001 tuto klasifikaci jako základní pilíř politiky rehabilitace osob se zdravotním znevýhodněním. Na rozdíl od Mezinárodní klasifikace nemocí (ICD – International Classification of Diseases), která kóduje etiologii chorobného stavu člověka, popisuje ICF situaci člověka v řadě nejrůznějších okolností vztahujících se k jeho aktuálnímu zdravotnímu stavu. Dvě osoby se stejnou nemocí (dle ICD) totiž mohou mít různý stupeň svých funkčních schopností (dle ICF). Jinými slovy – stejná diagnóza může mít pro různé lidi zcela odlišné následky (např. s ohledem na jejich momentální sociální situaci). ICF je ideálním reprezentantem bio-psycho-sociálního přístupu, neboť propojuje jak medicínský pohled na pacienta (zdůrazňující nedostatky tělesných struktur a funkcí, které lze vhodnou léčbou odstranit nebo zmírnit), tak pohled sociální (který hledá problémy spíše v komplexu podmínek vytvářených prostředím). Cílem klasifikace ICF je dát k dispozici jednotný a standardizovaný popisný nástroj pro hodnocení komplexního stavu člověka. Klasifikace byla vyvinuta pro zlepšení komunikace mezi medicínskými obory, systémem sociálního zabezpečení, výzkumnými oblastmi sociální politiky a další širokou odbornou veřejností. K definici, resp. klasifikaci člověka pomocí ICF se používají následující čtyři komponenty: 1. tělesné funkce (body functions) – kód b 2. tělesné struktury (body structures) – kód s 3. aktivity a participace (activities and participations, dříve „disability“) – kód d 4. faktory prostředí (environmental factors) – kód e

6

1. Základní terminologie v rehabilitaci

Kódy v jednotlivých komponentách mohou být jednostupňové (např. b7, s4, d5…), dvoustupňové (např. b710, s430, d540…) i třístupňové (např. b7102, s4301, d5403…) s ohledem na to, jak je možné být v daném případě konkrétní. Např. kód b7 vymezuje funkce neuromuskulární a pohybové, kód b7201 se už konkrétně týká funkce hybnosti pánve. Použití kteréhokoliv kódu klasifikace, ať už jednostupňového, dvoustupňového, nebo třístupňového, musí být dále doprovázeno přidáním jednoho až tří tzv. kvalifikátorů. Kvalifikátory určují stupeň zdraví, resp. závažnost problému dané tělesné funkce (b) nebo struktury (s), resp. nejrůznějších úkonů a činností konaných v každodenním životě (d) a faktorů prostředí (e). Jsou uváděny jako jedno nebo více čísel za tečkou (nebo dělítkem) každého kódu. V základní podobě využíváme 5 stupňů kvalifikátorů. Kvalifikátor 0 znamená žádný problém, kvalifikátor 1 pak lehký problém, 2 střední problém, 3 závažný problém a 4 znamená úplný problém. Např. u kódu b730 (funkce svalové síly) je označení b730.4 u jedince s úplnou poruchou svalové síly. Podrobnější vysvětlení klasifikace včetně příkladů je uvedeno v „uživatelské příručce“, která je volně k dispozici na webových stránkách Zdravotně sociální fakulty JU (http://www.zsf.jcu.cz/ Members/zemanm03/Publikace). Transformace výsledků specifických vyšetření ve fyzioterapii do jednoduchých schémat klasifikace ICF je bezpochyby velmi užitečná pro ostatní členy multidisciplinárního týmu. Ti pak totiž na základě multidimenzionálního posouzení stavu daného jedince mají možnost alespoň trochu porozumět, nebo si alespoň představit závažnost zjištěných vyšetření v problematice, které sami nerozumějí.

1.2 Vymezení léčebné rehabilitace Léčebná nebo též medicínská rehabilitace je nedílnou součástí zdravotní péče a zahrnuje soubor diagnostických, terapeutických a organizačních intervencí směřujících k maximální možné funkční zdatnosti jedince. Je zajišťována v rámci nemocniční lůžkové péče, ambulantní péče a péče v odborných léčebných ústavech včetně lázeňských zařízení. Její zahájení je relevantní a nezbytně nutné již na akutních lůžkách všech oddělení medicínských oborů včetně oddělení ARO. Pokud je stav pacienta takový, že rehabilitační léčba tvoří převážnou část zdravotní péče, může být pacient přeložen na oddělení lůžkové rehabilitace, které nabízí další potřebnou terapii, včetně speciálních vyšetření a terapeutických metod. Léčebnou rehabilitaci a její výstupy zpravidla zabezpečuje tým odborných pracovníků, který tvoří: fyzioterapeut, rehabilitační lékař, ergoterapeut, zdravotní sestra, psycholog, logoped a sociální pracovník. Důvodem léčebné rehabilitace je primární nedostatek nebo sekundární úbytek funkčních schopností a možností jedince, které mají svůj původ ve změněném zdravotním stavu.

1.3 Principy a metody léčebné rehabilitace V případě selhání zdraví je léčebná rehabilitace součástí snah uvést situaci do původního, nebo alespoň co nejpříznivějšího, stavu. To je nepochybně úkolem všech medicínských disciplín; zatímco interní a chirurgické obory jsou svými specifickými postupy zaměřeny převážně na orgá-

7


novou a strukturální povahu zdravotních potíží, je dominantním zájmem léčebné rehabilitace funkční tělesný deficit při nemoci, úrazu nebo vrozené vadě. I když existují specializované přístupy k různým poruchám (například léčebná rehabilitace při smyslových poruchách nebo ovlivnění vnitřních orgánů při interních onemocněních), nejmarkantnějším atributem funkčního deficitu je porucha pohybu, a proto edukace (vybudování dosud nedostatečně či vůbec nevyvinutých funkcí) či reedukace (obnova patologickým procesem zhoršených či zaniklých funkcí) pohybových funkcí organismu a specifické využití pohybu jako léčebného faktoru vůbec tvoří podstatnou součást léčebné rehabilitace. Z výše uvedeného jasně vyplývá, že základními metodami léčebné rehabilitace jsou přístupy zaměřené na pohyb jako takový, čili metody kinezioterapeutické (viz dále). Další metody léčebné rehabilitace, jako jsou fyzikální terapie, balneoterapie a mnohé ostatní – mají jednoznačně pomocný, nikoli však nevýznamný účel a účinek. Není možné se ale domnívat, že jedinec s funkčním deficitem „se vyléčí“ pouze pomocí aplikace magnetického pole nebo parafínu. Tyto fyzikální podněty jen potencují základní nástroj pro funkční a smysluplnou terapii, a tím je pohybová léčba, tedy kinezioterapie. Z praktického pohledu je nutné si rovněž uvědomit, že požadavky na léčení nelze omezovat, zatímco zdroje bohužel omezené zůstávají. Proto je třeba mít neustále na zřeteli efektivitu při všech úkonech léčebné rehabilitace, kinezioterapii nevyjímaje. Ukazuje se, že v dlouhodobém pojetí jsou nejefektivnější taková opatření a přístupy, které jsou zaměřeny preventivně. Pojmem pozitivní zdraví vyjadřujeme stav, kdy organismus zvládne i zátěžové stavy, aniž by selhal. Takovou přizpůsobivost neboli adaptabilitu lze účelně pěstovat (funkce preventivní medicíny, kondičního cvičení aj., kde hrají nejrůznější pohybové aktivity nezastupitelnou roli).

1.4 Formy léčebné rehabilitace Léčebná rehabilitace si klade za cíl co nejrychlejší a nejdokonalejší restituci porušené funkce a minimalizaci přímých zdravotních důsledků trvalého nebo dlouhodobého postižení na zdraví. Je týmovou činností, na jejímž provádění se účastní zdravotničtí pracovníci různých kategorií se zásadní rolí fyzioterapeutů, kteří mají příslušné zdravotnické vzdělání (ve všech vyspělých zemích s tendencí k vysokoškolskému stupni). Tak jako jiné druhy terapie má léčebná rehabilitace své zásady, postupy, kompetence, indikace a kontraindikace, včetně příslušné odpovědnosti. Můžeme definovat tři základní formy (nebo pojetí) léčebné rehabilitace: Terapie a prevence tzv. sekundárních změn, které provázejí základní onemocnění Zpravidla každé onemocnění doprovázejí sekundární změny (např. trofické změny z inaktivity či změny vyplývající z kompenzačního přetěžování nepostižené části těla), které často mívají stejné, nebo i horší, následky pro další prognózu než projevy základní choroby. Cílem je sekundárním změnám pokud možno předcházet, případně již vzniklé změny zavčas a kvalitně ovlivňovat. Jako příklad lze uvést atrofii stehenního svalstva po úrazu kolene. Cílem je udržet trofiku a funkčnost čtyřhlavého svalu stehenního i v době znehybnění kloubu tak, aby po sejmutí fixace byl svalový aparát co nejlépe schopen funkce při stoji a chůzi. Výcvik kompenzačních mechanismů v rámci postiženého orgánu Při výcviku kompenzačních mechanismů jde o to, aby funkční úbytek u postiženého orgánu nebo orgánové soustavy byl co nejmenší. 8

1. Základní terminologie v rehabilitaci

Například poúrazové omezení pronace a supinace předloktí lze kompenzovat rotací v ramenním kloubu. Rotační pohyb je třeba vycvičit tak, aby došlo k co nejekonomičtějšímu pohybovému stereotypu (s kvalitní fixací lopatky, bez přetěžování šíjového svalstva a krční páteře). Výcvik substitučních mechanismů nepostižených částí těla Cílem je zajistit co nejmenší funkční ztrátu celého organismu jako funkčního celku. Například u nevidomých je substitučním prvkem výcvik hmatu, u paraplegiků posílení horních končetin k využití lokomoce atd. Někdy bývají termíny kompenzace a substituce zaměňovány. Z jazykového hlediska mají obě slova podobný význam, tj. vyrovnání nebo náhrada, ale z funkčního hlediska chápeme kompenzaci spíše jako „přechodnou“ náhradu a substituci jako trvalejší či „totální“ náhradu.

Kontrolní otázky a úkoly: 1.

Vysvětlete pojem rehabilitace.

2.

Jak se liší Mezinárodní klasifikace nemocí a Mezinárodní klasifikace funkčních schopností?

3.

Co je tzv. kvalifikátor?

9


2.

Vymezení kinezioterapie

Kinezioterapie – z řeckého kinesis = pohyb; therapeia = léčení, léčba – tedy pohybová léčba (léčba pohybem) je jednou z hlavních léčebných metod v léčebné rehabilitaci a patří rovněž k nejčastěji používaným. Kinezioterapie je tedy somatoterapeutická aktivita, která používá modelované cílesměrně zaměřené pohybové programy. Kinezioterapie se ve starší literatuře, ale i v současné době na mnohých odděleních stále označuje jako tzv. léčebná tělesná výchova, ve zkratce LTV. Terminologické konvence v moderní fyzioterapii tento pojem již opouštějí, protože má v uvedené podobě spíše význam pedagogický (výchova) než terapeutický. Základním cílem kinezioterapie je dosažení správného nebo potřebného provedení pohybu jako předpokladu pro realizaci motorických činností běžného života. Je to využití vědecky zdůvodnitelných a empiricky prokazatelně efektivních pohybů k udržení ohrožené funkce tělesných ústrojí nebo k jejímu znovuzískání, pokud byla tato funkce ztracena. Kinezioterapie je prostředek terapeutický, indikovaný a prováděný zdravotníkem (fyzioterapeutem), na rozdíl od zdravotní tělesné výchovy (dříve zvláštní tělesné výchovy), která může být prováděna pedagogickým personálem, případně speciálně vyškolenými cvičiteli na školách všech typů, eventuálně i v jiných zařízeních (např. ústavy pro osoby s tělesnou či duševní disabilitou).

2.1 Formy kinezioterapie Kinezioterapii lze provádět na lůžku, v tělocvičně, na hřišti, ve vodě, v terénu (lázeňský park, vysokohorské prostředí) nebo i v nejrůznějším specifickém prostředí (například v rámci speleoterapie v jeskynním klimatu). Rozeznáváme kinezioterapii individuální, kdy pracujeme s jedincem, a skupinovou, kde je jedinců více. Skupinová kinezioterapie je z hlediska využití času terapeuta jednoznačně ekonomičtější, ale není již tak cílená a specifická jako v případě individuálního přístupu. Při individuální kinezioterapii musí fyzioterapeut svým jednáním předcházet přílišné psychické vazbě pacienta na svou osobu a vést nemocného k vlastní odpovědnosti za svůj zdravotní stav. Vysoce profesionální přístup (respektování studu pacienta, přitom standardní postup) je podmínkou při těsném osobním kontaktu při kinezioterapeutické diagnostice a terapii, zejména u opačných pohlaví terapeuta a pacienta. Ve všech těchto případech je primárně ovlivňován převážně pohybový systém. Druhotné účinky na jiné systémy však mohou být tak významné, že jsou terapeuticky využitelné. Například úprava funkce pánevní pletencové oblasti, tedy součásti pohybové soustavy, může optimalizovat činnost vnitřních pohlavních orgánů při gynekologických dysfunkcích.

Kontrolní otázky a úkoly:

10

1.

Jak se liší kinezioterapie a léčebná tělesná výchova?

2.

Popište rozdíl mezi individuální a skupinovou kinezioterapií.

3.

Metodické zásady kinezioterapie

Kinezioterapie obsahuje jak proces zdravotnický, tak i pedagogický a psychologický, tj. směřuje nejen k obnovení, upravení, zlepšení aktuálních funkcí, ale i jejich fixaci v osobnosti člověka, jeho motorických možnostech, návycích a pohybových stereotypech pro opakované používání, to znamená, že působí na jednotlivce jako na komplexní bio-psycho-sociální jednotku se všemi psychosomatickými dopady. Indikace terapeutického cvičení sleduje specifické potřeby pacienta, proto je vždy individuálně zvažována. Výsledkem vyhodnocení všech okolností je zařazení vhodné formy kinezioterapie do krátkodobého a dlouhodobého kinezioterapeutického programu.

3.1 Smysl a cíle kinezioterapie Konkrétním efektem může být zvýšení nebo alespoň udržení rozsahu pohybu v kloubu, síly, rychlosti, koordinace a kontroly pohybu a relaxace, a dále adaptability kardiovaskulárního a respiračního aparátu na pohybovou zátěž. Cílem ovšem není pohyb pro pohyb samotný, nýbrž jako prostředek realizace každého konkrétního motorického plánu organismu. Při předpisu i aplikaci kteréhokoliv cvičení musí být brány v úvahu nejen místní účinky na cílovou tkáň (sval, kloub, tělesný segment), ale i systémové efekty, které zahrnují změny krevního oběhu, ventilace plicní, termoregulace, hormonálních a enzymatických pochodů, distribuce iontů atd. Ve cvičení jde nejen o aktuální mechanický a neurofyziologický efekt pohybu, ale také o prvek motorického učení. Cílem je dosažení opakování volních pohybů při následujícím cvičení ve správném provedení i bez kontroly terapeutem; popřípadě přestavba nevhodných pohybových programů a fixace správnějšího způsobu provedení pohybu do pohybových programů nových a jejich zautomatizování.

3.2 Soulad kinezioterapie s teoretickými poznatky Při kinezioterapii je nutno vycházet z uplatnění poznatků anatomie, fyziologie, kineziologie, patofyziologie, neurofyziologie a neurologie a jiných teoretických i aplikovaných oborů (a to i nemedicínských, jako třeba mechaniky, kybernetiky). Je nutné skloubit empirické poznatky o reedukaci pohybu (které často bývají v předstihu před teoretickými pracemi) s vědeckým vysvětlením léčebného efektu a tím podložit vykonávání praktické práce s pacientem. Teprve na základě znalostí uvedených disciplín je možné cíleně ovlivňovat postižené funkce s možností maximálně využít potenciálu organismu a nesklouznout k šablonovitému přístupu k terapii, k čemuž může dojít na pracovišti, kde např. „se dělá pouze Vojta“ nebo třeba „Mojžíšová“.

3.3 Přiměřenost, kinezioterapie u jednotlivých věkových skupin Přiměřenost představuje otázku individualizace cvičení konkrétnímu jednotlivci. Kinezioterapii přizpůsobíme např. věku (somatickému, mentálnímu) pacienta, pohlaví, vrozeným tělesným dis-

11


pozicím, duševním schopnostem, aktuální tělesné zdatnosti, aktuálnímu pohybovému fondu či aktuálnímu psychickému stavu (rozpoložení, náladě). Specifickou problematiku kinezioterapie představují děti a gerontologičtí pacienti. U kojenců vzhledem k absenci aktivní spolupráce využíváme především reflexně stimulovaných pohybů. Cvičení by měla trvat krátce, spíše častěji, pro unavitelnost pozornosti. V předškolním věku je možno cvičit v malém kolektivu, s využitím míčů a jiného nejjednoduššího nářadí. Dítě si pamatuje cviky, zvláště jsou-li podpořeny rytmicitou (doprovodná písnička, říkadlo s motivem pracovní činnosti, pohybu zvířete, oblíbené pohádkové postavy). U školních dětí se cvičení již přibližuje cvičení dospělých, vhodná je však nadále přítomnost rodičů (doprovodu) při cvičení k vytvoření možnosti domácího opakování s kontrolou, zařazení prvků hry, motivování adekvátní zájmům příslušného věku. Dítě už chápe význam cvičení jako léčbu. Kromě specificky zaměřené terapie je u dětí pozornost vždy zaměřena na rozvoj všestranné pohyblivosti, kontrolu držení těla. Dospělí pacienti vyšších věkových skupin se vyznačují častou polymorbiditou (nutno respektovat především kardiovaskulární problémy), ovlivnění léky, někdy ztrátou motivace k léčení, případně demencí či deteriorací, což nepříznivě interferuje s pohybovou terapií. Výběr cvičení musí vzít v úvahu přirozený pokles elasticity a fyzické výkonnosti s věkem.

3.4 Posloupnost a systematičnost kinezioterapie Pacient může začít cvičit následující prvek až tehdy, když správně zvládl předcházející, zpravidla jednodušší, méně zatěžující. Některé postupy zvažují i ontogenetickou, případně fylogenetickou posloupnost a řadí jednotlivé pohybové prvky kinezioterapie podle úrovně motorické vyspělosti (například dle dosaženého lokomočního stadia ve Vojtově reflexní lokomoci). Z hlediska celkové strategie kinezioterapie máme v zásadě dvě možnosti přístupu: Postup analytický Vychází z kineziologických možností pacienta na základě analýzy pohybu a reedukuje jednotlivé pohyby (zpravidla velmi jednoduché – například flexe nebo extenze v kloubu – na základě myšlenky „jeden sval provádí jeden pohyb“) nebo pohybové jednotky (předpažení, dřep). Cílem je zlepšit lokální pohybovou funkci postižených struktur; často se tyto postupy používají v ortopedické fyzioterapii (stavy po úrazech, operacích apod.). Tento postup je například zakotven ve svalovém testu. Postup syntetický Cvičí pohyb jako celek, jako činnost, která se skládá z navzájem koordinovaných dílčích, současně i po sobě jdoucích návazných souhybů v rámci pohybového programu. Cílem je ekonomický, plynulý pohyb v co nejlepším pohybovém vzoru. Často se syntetické přístupy používají u neurologicky nemocných pacientů. Příkladem může být Kabatova technika PNF nebo metoda manželů Bobathových.

3.5 Stupňování a soustavnost kinezioterapie Při dobře vedené kinezioterapii se postupně zvyšuje náročnost cvičení na jednotlivé prvky pohybu (síla, rychlost, obratnost). Pacient se na tyto zvyšující se nároky adaptuje postupně. Je nutno 12

3. Metodické zásady kinezioterapie

si uvědomit, že jen málokterý pohyb je proveden jednou svalovou skupinou, nýbrž že pohyby se navzájem řetězí do pohybových sledů, kdy jeden pohyb facilituje následující. Pravidelnost cvičení je velmi zdůrazňována, pokud možno by cvičení mělo probíhat i ve stejné denní době, bez rušivých momentů. V době mimo cvičení pod kontrolou fyzioterapeuta cvičí nemocný samostatně dle instruktáže. Výhodou je, jsou-li doporučená cvičení volena tak, aby je mohl pacient realizovat s pokud možno minimálními nároky na čas, vybavení a prostor. Je potřeba rovněž pacienta upozornit, že příznivý účinek cvičení se může dostavit (zvláště u subchronických až chronických stavů) až po určité době soustavné cílevědomé práce.

3.6 Všestrannost, názornost a motivace v kinezioterapii Kinezioterapie je prováděna s cílem použití správného pohybu v běžné bohaté, pestré denní činnosti, proto je zaměřena na všechny atributy pohybů (zdatnost, obratnost, vytrvalost, návaznost na běžnou denní činnost) a na všechny funkční celky. I když v popředí zájmu pochopitelně zůstává reedukace vedoucího postižení, vždy je potřeba myslet na možnost reflexních vzdálených projevů, sekundárních (třeba i Iatentních) změn atd. V kinezioterapii se rovněž často setkáváme s problémem řešení následků a kompenzací jednostranného (sportovního či profesionálního) zatěžování. Vhodné je názorné přiblížení požadované aktivity osobnosti pacienta pomocí slovního popisu, vedení při pohybu, předcvičení, u dětí přirovnání k typickým pohybům zvířete (například „zaječí skok“ dle Klappa) či k všeobecně známým profesionálním nebo sportovním pohybům. Lze využívat různé názorné pomůcky (obrazy, video atd.) a pozitivně posilovat program terapie doporučením hromadně publikovaných brožur či individuálně zpracovaných instrukcí nebo náčrtků a schémat cviků, popřípadě instrukcemi nahranými ve formě videozáznamu na mobilní telefon či s využitím internetu. Motivace je výraznou složkou léčebně rehabilitačního procesu. Racionálním vysvětlením a emočním působením se terapeut snaží zařadit potřebu pohybu za léčebným cílem na přední místo hierarchie hodnot nemocného a dosáhnout tak maximální facilitace psychickou cestou. Prostředkem motivace je verbální i nonverbální komunikace. Význam motivace však nelze přeceňovat. Kladení nereálných cílů za každou cenu (jak to můžeme někdy vidět ve sportovním prostředí) může vést k frustraci pacienta i jeho somatickému poškození. Nelze prostě motivací dohnat něco, čeho organismus není schopen, i když rezervy organismu mohou být významné.


Popište zvláštnosti kinezioterapie u dětí.

2.

Jaká je podstata analytického postupu v kinezioterapii?

3.

Jaký je význam motivace při cvičení?

13


4.

Stavba cvičební jednotky

Cvičební jednotkou je myšlena určitá koordinovaná dynamická pohybová činnost, kterou vede fyzioterapeut pacienta nebo pacienty s cílem aktivního terapeutického ovlivnění pohybového aparátu. Stavba cvičební jednotky se vždy konkrétně vztahuje k prostředí, kde probíhá (tělocvična, bazén, venkovní prostor), dále k danému typu pacienta nebo pacientů a k časovým možnostem daného cvičení.

4.1 Orientační rozvržení fází cvičební jednotky Rozvržení náplně jednotlivých fází kinezioterapie v rámci cvičební jednotky je velmi individuální. Kromě výše popsaných faktorů záleží i na celkovém záměru a důvodu cvičební jednotky, počtu pacientů nebo cvičenců. Obvykle ale můžeme pojímat orientační rozdělení cvičební jednotky takto: 1. Úvodní část, rozcvičení Před zahájením cvičební jednotky je samozřejmý pozdrav a představení terapeuta (zvláště u větších skupin cvičících) včetně vysvětlení účelu cvičení. V rámci rozcvičení využíváme hlavně prvky dechové a cévní gymnastiky spojené s jednoduchými pohyby končetin. Dochází k předehřátí organismu, tonizaci vegetativního systému. 2. Průpravná část Je zaměřena na všeobecnou kondiční průpravu. Obsahuje jednoduché, lehce pochopitelné cviky, procvičení nepostižených segmentů, nácvik správných stereotypů obecně využívaných – například držení těla, správné dýchání, cvičení zaměřená na úpravu případných svalových dysbalancí. 3. Hlavní část Směřuje k léčebnému cíli, speciální, cílená cvičení síly, rozsahu pohybu, vytrvalosti, koordinace a je zaměřena na postiženou oblast a vyžaduje nejvíce individuálního úsilí. 4. Zakončení Uklidnění (prvky koordinace, uvolnění, dechových cvičení), součástí je vyhodnocení, poučení a doporučení. Délka cvičební jednotky je individuální, obvykle se pohybuje do 30 minut. U některých indikací bývá delší, např. u pacientů s Bechtěrevovou chorobou v rámci rehabilitačních ústavů či lázeňských zařízení bývá obvyklé každodenní hodinové cvičení se zařazením relaxačních technik, případně pohybových her. Cvičení se má ideálně provádět denně, v určitých případech i vícekrát denně (vertikalizace pacienta, cvičení k uvolnění svalových spasmů atd.), u chronických onemocnění obden, minimálně 2–3× týdně k udržení dosažených výsledků. Je-li pacient s menšími nebo reziduálními problémy

14

4. Stavba cvičební jednotky

pozván k terapii méně často, předpokládá se jeho samostatné cvičení, k čemuž musí být řádně instruován.

4.2 Oděv při cvičení a cvičební prostory Oblečení pacienta se řídí podle prostředí, ve kterém je kinezioterapeutický úkon prováděn, procvičovanou lokalitou a jejím rozsahem, charakterem a intenzitou pohybové terapie (pyžamo či jiné ložní prádlo při cvičení na Iůžku imobilizovaných, dres, trenýrky a tričko v tělocvičně, tepláky do terénu, plavky při hydrokinezioterapii). Předpokladem je volnost pohybu a přizpůsobení podmínkám cvičení. Přinejmenším ta část těla, která je cvičena při individuální kinezioterapii, by měla být obnažena, aby bylo možné sledování pohybu, prokrvení oblasti, palpační kontakt terapeuta. Při individuální kinezioterapii při zajištěném soukromí (samostatná místnost, oddělený box) lze připustit, když se pacient ke cvičení svlékne do spodního prádla. Tam, kde při cvičení dojde k větší zátěži spojené s pocením, by převléknutí mělo být pravidlem spolu s možností umýt se či se po cvičení osprchovat. Je nutno dbát na vhodnou obuv. V čistém prostředí v terénu (tělocvična, trávník, písek) je možná i chůze naboso (stimulační účinek na plosku nohy). Prostory pro cvičení podléhají stavebně-technickým a hygienickým normám, terapeut se při cvičení do daného prostoru dostává bez přímé možnosti jejího konstrukčního ovlivnění. I když ale nemůže změnit stavební dispozici, lze vhodným umístěním cvičících a výběrem pomůcek maximalizovat kinezioterapeutický efekt. V tělocvičně je třeba zajistit především dobré větrání, osvětlení a přiměřenou teplotu (odborná literatura udává zhruba kolem 20 °C). Důležitý je dostatečný prostor, alespoň na rozpažení pacienta při cvičení. Ideální je protiskluzová neprašná podlaha. V místnosti pro individuální kinezioterapii (umožňující cvičení vleže, vsedě, vkleče, vstoje) je základem stůl pro kinezioterapii různého typu, odlišného dle zaměření (rehabilitační lehátko, polohovací stůl pro manuální medicínu, Vojtův stůl aj.), přístupný ze všech stran, rehabilitační stolky pro rehabilitaci ruky s nejrůznějšími pomůckami apod. V exteriéru by měl být neprašný, nehlučný a bezpečný terén, splňující alespoň minimální hygienické požadavky (mimo oblast zamořenou zplodinami motorových dopravních prostředků a průmyslovými exhalacemi), s přihlédnutím k možným alergenním vlivům (pylové alergie). V bazénu je ideální hloubka 90–140 cm s postupně se svažujícím dnem, protiskluzové dlaždice, vhodné přístupové zařízení (výtah nebo zvedák) pro imobilní nebo sníženě mobilní pacienty, madla pro usnadnění vstupu a výstupu z bazénu (ideálně po celém obvodu bazénu). Doporučená teplota vody je 28–32 °C.


Jaké jsou fáze cvičební jednotky?

2.

Popište základní parametry místnosti pro skupinové cvičení.

3.

Jaké náležitosti by měl mít bazén pro hydrokinezioterapii?

15


5.

Dechová cvičení

Dýchání jako fyziologický proces, zajišťující výměnu plynů mezi organismem a prostředím, dělíme na zevní a vnitřní. Z hlediska kinezioterapie nás zajímá především mechanika dýchání jako hybná síla transportu plynů v dýchacích cestách – tedy součást zevního dýchání. Ta však není konečným cílem našeho zájmu, ale prostředkem pro ovlivňování vlastních respiračních funkcí, pohybových funkcí hrudníku a následně celého pohybového systému, tonu svalstva, psychických funkcí a jiných autonomních funkcí. Tyto funkce spolu úzce souvisejí. Jsou řízeny tak, aby potřebná výměna plynů pro organismus byla zajištěna při minimální spotřebě energie a v optimálním posturálním zabezpečení.

5.1 Ovlivnění respiračních funkcí Onemocněními plic a dýchacích cest se zabývá interní lékařství, případně jeho specializované odvětví zaměřené na tuberkulózu a respirační choroby. Pro úspěch při léčení těchto nemocí jsou nutná opatření zaměřená jak na organickou podstatu choroby, tak na úpravu funkcí dýchacího aparátu. Mezi tato opatření zařazujeme dechové přístupy, jejichž počátky vytvořené na fyziologickém podkladě se poprvé objevují při terapii tuberkulózy u Rosenthala (1903), ačkoli práci s dechem znají již systémy jógy a kung-fu. Základní dechová cvičení Zaměřují se na přirozený způsob a rytmus dýchání (eupnoe). Frekvence dýchání je kolem 16 dechů za minutu, výdech (exspirium, expirium) je obvykle delší než nádech (inspirium). Pro reedukaci dýchání je důležitá znalost průběhu dechové vlny (sled dýchacích pohybů), která jak při nádechu, tak při výdechu začíná v oblasti břicha a postupuje kraniálně na hrudník. Je ovšem nutné respektovat fakt, že každý jedinec má individuální charakter dýchání, daný konkrétními mechanickými faktory, účastnými na respiraci – pasivními (tvar a elasticita stěn hrudníku a břicha, elasticita plicní tkáně, náplň dutých orgánů dutiny břišní) a aktivními (aktivita respiračních svalů, jejich souhra a časování). Tyto se za různých patologických stavů mohou výrazně měnit a terapeut musí zvážit, zda je účelné zasahovat do adaptačních reakcí a snažit se je „normalizovat“. Existují rovněž fyziologické rozdíly v charakteru dýchání podle pohlaví (převaha horního hrudního dýchání u žen, dolního či kombinovaného dýchání u mužů) a věku (břišní dýchání dětí a starších osob). Speciální dechová cvičení Procvičují hloubku dechu, typ dýchání, dechové polohy, lokalizované dýchání. Používá se statické a dynamické dýchání (viz dále). K modifikaci lze použít zapojení hlasivek a artikulací, případně zpěv. Pomocí lokalizovaného dýchání se snažíme zvýšit pohyblivost jednotlivých částí hrudníku nebo bránice, rozvinout určitou část plic, rozrušovat v nich srůsty nebo v určité oblasti zesílit dýchací svalstvo, případně může mít i korekční působení na vrozené nebo získané deformace hrudní stěny či páteře.

16

5. Dechová cvičení

Prohloubení dýchání docilujeme asistováním nebo rezistováním dýchacích pohybů. Příkladem asistovaného výdechu je stlačení hrudníku při současném vydechování pacienta. Při rezistovaném výdechu zvyšujeme odpor proudění vzduchu při dýchání tím, že necháme pacienta dýchat do balonku, slámkou (brčkem), do láhve s vodou (přefukování určitého objemu vody v soustavě dvou lahví), přes sešpulené rty, nebo doporučujeme hru na dechový hudební nástroj (například zobcovou flétnu). Důležitou součástí dechových cvičení je péče o hygienu dýchacích cest – nácvik kašle a vykašlávání. Má užití po operativních výkonech na hrudníku, kdy se pacient učí odkašlávat s ochrannou fixací rány rukou nebo s pomocí popruhu, ručníku a podobně. Uvolnění sekretu z bronchů lze napomoci vibracemi hrudníku (rychlé stlačování a povolování hrudníku při výdechu) nebo perkusí (poklepem na hrudník prsty nebo dlaní). K velmi efektivním možnostem respirační fyzioterapie patří instrumentální techniky. Nejstaršími a nejznámějšími pomůckami v České republice jsou Flutter a PEP maska (fungují na principu dýchání proti odporu, cílem je zlepšení ventilace a zvýšení průchodnosti dýchacích cest). K novějším přístrojům patří Frolovův dýchací trenažér, Acapella a RC-cornet. Nejčastěji se v rámci fyzioterapie setkáváme s následujícími poruchami dýchání: • Obstrukční typ poruchy (chronická obstrukční bronchopulmonální nemoc – CHOBPN, ale i stenózy dolních dýchacích cest, adenoidní vegetace atd.) Zásadní roli zde hraje zvýšení odporu dýchacích cest při průchodu vzduchu (vazkost a množství sputa, bronchospasmus, otok a překrvení bronchiální sekrece apod.), což znesnadňuje hlavně výdech. Hrudník není schopen vydechnout a zaujímá inspirační postavení, které snižuje mechanickou účinnost dýchacích svalů, jsou výrazněji zapojené exspirační svaly, dochází k destrukci alveolokapilárních membrán plic s úbytkem pružnosti plicního parenchymu. Respirační fyzioterapie zde může zlepšit distribuci plynů i krve v plicích, ekonomizovat dechovou práci respiračního svalstva, redukovat stres, který je pravidelným doprovodným faktorem, zkvalitnit evakuaci sputa (hlenu). • Restrikční typ poruchy (způsobený nejčastěji plicními fibrotickými procesy) Problémem je zde zvýšená tuhost plicního parenchymu, která klade odpor nádechu, zatímco výdech je jí spíše usnadněn. Úkolem respirační fyzioterapie je posílení inspirační muskulatury. • Lokální typ poruchy (zánět, tumor) Kinezioterapie se snaží minimalizovat nepříznivé účinky přesunu tkání hrudníku, bránice, vybočení páteře, provádí mobilizace příslušné části hrudní stěny, prevenci srůstů, korekci držení celého trupu, antalgická polohovací opatření dle lokalizace, rozsahu a charakteru patologického procesu.

5.2 Ovlivnění pohybů hrudníku, vztah k celému pohybovému systému Proces přirozeného dýchání je zajištěn střídavým nasáváním vzduchu do plic dýchacími cestami na základě podtlaku, který vznikl zvětšením objemu hrudní dutiny, a vypuzováním plynu ze stejných prostor na základě přetlaku, který vznikl naopak zmenšením jejího objemu. Mechanických faktorů, které mají vliv na objemové změny při dýchání, je celá řada a týkají se stěny dutiny hrudní a břišní i jejich obsahu. Z hlavních pasivních faktorů je to skelet (hrudní a be-

17


derní páteř, žebra, prsní kost), nekontraktilní měkké tkáně stěny trupu (pohrudnice, fascie svalů, žeberní chrupavky, podkožní tuková vrstva), vlastní plicní parenchym (s poplicnicí, bronchiálním stromem, cévami) a břišní útroby (obsah střevní, děložní). Jejich fyziologické změny (gravidita) a hlavně patologické stavy (pooperační, poúrazové, zánětlivé, jizevnaté atd.) musíme při kinezioterapii zohlednit. Aktivním faktorem nádechu a v případě usilovného dýchání i výdechu jsou dýchací svaly. Poměrně složitá problematika dýchacích svalů a pohybů, které jejich aktivity vyvolávají, je předmětem kineziologie. Zde vezměme v úvahu, že svaly, které mají vztah k dýchacím pohybům, mají rovněž úlohu v zajišťování dalších pohybových funkcí – posturálních i dynamických. Příkladem prvních je bránice a interkostální svaly, druhou skupinu zastupuje například musculus serratus anterior a musculi pectorales. Např. břišní svalstvo participuje na respiraci, flektuje bederní páteř i spolupracuje na zpevnění trupu jako posturální základny pro silové prvky končetin. Z tohoto pohledu se dýchání jeví jako posturální děj mimořádné důležitosti. Modelem posturální funkce dýchacího svalstva je Valsalvův a Müllerův manévr. Valsalvův manévr je vdech a následný zadržený usilovný výdech proti uzavřené hlasové štěrbině, tedy maximální, ale marné výdechové úsilí (tzv. „profouknutí“ do uší). Intrapulmonální tlak se během Valsalvova manévru prudce zvyšuje. Tento děj nastává nejen při vědomém zadržení dechu, ale spontánně vždy, když jedinec vykonává nějakou silově náročnou činnost. Může to být zvednutí těžšího předmětu, odstrčení nebo stlačení předmětu, vydatný odraz ke skoku a podobně. Popsané spojení Valsalvova manévru s námahou (převážně izometrického charakteru) znamená jisté zatížení pro kardiovaskulární aparát – dochází k nárůstu nitrocévního tlaku (tepenného i žilního) a snižuje se žilní návrat. Izometrické kontrakce svalstva horních končetin při Valsalvově manévru akcentují ischemické změny myokardu (což je využíváno i diagnosticky), v úvahu přichází embolizace do plic, cévní mozková příhoda. Proto nemocní s těžkou kardiovaskulární hypertenzí, pokročilou ischemickou chorobou srdeční a ohrožení tromboembolií jsou kontraindikováni k izometrickému cvičení. Závažné příhody tohoto typu se mohou vyskytnout i při tlaku na stolici, dlouhotrvajícím silném kašli a při podobných izometrických námahových činnostech se zadržením dechu. Müllerův manévr je maximální, ale marné vdechové úsilí proti uzavřené hlasové štěrbině. Intrapulmonální tlak klesá. Zatímco při Valsalvově manévru je bránice lehce aktivní, při Müllerově manévru je jako hlavní inspirační sval maximálně aktivní. Z kineziologického hlediska je inspirace dále spojena s trupovou extenzí a výdech s flexí trupu jako celku. V kinezioterapii využíváme i opačné závislosti – k podpoře respiračních exkurzí hrudníku používáme souhyby páteře a horních končetin při tzv. dynamické dechové gymnastice, na rozdíl od statického dechového cvičení, kde se k ovlivnění dechu používají pouze základní dechové svaly. Např. postavení hlavy a krční páteře ovlivňuje funkci dalších pomocných svalů (např. musculus sternocleidomatoideus, musculi scaleni). Z těchto souvislostí vyplývá vztah mezi držením těla a charakterem dýchání. Nesprávné držení těla negativně ovlivňuje dýchání a naopak chronický dýchací problém má za následek porušený stereotyp držení těla (například u dětí vlivem adenoidních vegetací nebo u dospělých astmatiků).

5.3 Vztah respirace a svalového napětí Normální dítě se rodí ochablé, atonické; svalová (posturální) reaktivita nastupuje s prvním vdechem. Je klinickou zkušeností a elektromyograficky prokázáno, že aktivace dechová je synchronizována s nervosvalovou, přičemž inspirium má pro tonus většiny svalů facilitační charakter, exspirium naopak inhibiční. 18

5. Dechová cvičení

To má pro fyzioterapii význam v reedukaci motoriky. Zde je vhodné použití synchronizace s dechem při nácviku pohybů především trupového a pletencového svalstva, kdy facilitačně působící nádech užijeme ke zvyšování svalové síly. A za druhé snížení svalové tenze při výdechu využíváme všude tam, kde potřebujeme relaxaci (ke zvětšování rozsahu pohybu v kloubu, k mobilizačnímu nebo manipulačnímu výkonu atd.). Z pravidla „facilitace nádechem, inhibice výdechem“ se vymykají horní segmenty páteře, kde Gaymans popsal u segmentů C 1/2, C 3/4 a dokonce i na Th páteři (Th 3/4, Th 5/6 a Th 7/8) opačné synkinézy – to znamená snížení napětí v segmentu při nádechu a facilitace (tonizace) při výdechu. Totéž platí pro žvýkací svaly, které s nádechem relaxují a umožní otevření úst, zatímco elevace mandibuly a okluze (skus) je spojena s výdechem.

5.4 Ovlivňování dalších vegetativních funkcí respirací Inspirační ovlivnění aktivity se netýká jen nervosvalové dráždivosti kosterních svalů. Periodicky s dechem kolísá frekvence činnosti myokardu (fyziologická respirační „arytmie“, lépe dysrytmie). Vyskytuje se jako normální jev pozorovatelný zejména u mladých zcela zdravých jedinců (mužů) a je způsobena kolísáním vagové aktivity během dechového cyklu na základě ovlivnění z plicních receptorů, reagujících na roztažení hlubokým nádechem. Důležité je mechanické ovlivnění nitrobřišních orgánů dýchacími pohyby. Hlavně u imobilních a ležících, kde je redukovaná práce svalstva lokomočního i ostatní fázické pohyby, je správná činnost dýchání významná pro funkci trávicího traktu, a to jednak po stránce podpory peristaltiky včetně defekace a mikce, jednak po stránce prokrvení v závislosti na nasávací funkci podtlaku v hrudníku.

5.5 Dýchání a psychické funkce Dýchání je pevně spjato se základním stavem vědomí. Například i sebemenší spánkové projevy v EEG záznamu jsou provázeny změnami dýchání. Naopak zvýšená ventilace je součástí probouzející reakce. Jedno z vysvětlení zívnutí je reflexní provokace hyperventilace s cílem tonizace psychiky. Dechu lze navíc využít k dosažení efektů psychologických, jak to již po staletí činí jóga. Často dýchací cvičení zařazujeme při nácviku relaxace, v protistresových opatřeních. Vědomou cílenou hyperventilaci s řízeným metabolickým rozvratem vyvolávajícím poruchy vědomí k ovlivnění psychiky (používá se v psychiatrii) nazýváme holotropní dýchání. Jako pickwickovský syndrom se označuje hypoventilace spojená se zvýšením hladiny CO2 v organismu do té míry, že dosáhne narkotické hladiny. Dochází k tomu u osob s vysokým stupněm obezity, kde nahromadění tuku v podkoží hrudníku a břicha mechanicky omezuje dýchání. Z uvedeného vyplývá, že problematika dýchání musí být zvažována při každém systému tělesných aktivit, a to jak u zdravých, tak samozřejmě o to více u nemocných.


Popište dechovou vlnu.

2.

Co je lokalizované dýchání?

3.

Jaké jsou instrumentální pomůcky pro respirační kinezioterapii?

19


6.

Reedukace pohybu

Mechanickým pohybem, který je předmětem zájmu kinezioterapie, rozumíme pohyb lokomoční a pohyb vyvolávající změnu postavení částí těla vůči sobě. Při lokomočním pohybu organismus mění svou polohu vůči okolí. Fyzikálním modelem je přesun polohy těžiště těla v souřadném systému (např. chůze). Při pohybu vyvolávajícím změnu postavení částí těla vůči sobě uvažujeme např. o segmentovém modelu kloubně spojených pevných částí těla v rámci pohybové soustavy.

6.1 Pohyby dle jejich významu a účelu Různé druhy dělení pohybu: Pohyb při základních životních funkcích Tento pohyb je převážně reprezentován projevy prvního ze dvou efektorů vegetativního (autonomního) systému, jimiž jsou hladká svalová vlákna (případně syncitium srdečního svalu) a žlázy s vnější sekrecí. Mezi motorické projevy základních životních funkcí jsou zařazeny motilita trávicího systému spojená s nutricí (polykání, peristaltika), dále pohyby při vyměšování (souhra detrusorů a sfinkterů), dýchací pohyby a jejich modifikace (kašel, kýchání, zívání), srdeční a oběhová činnost. Zvláštní postavení mezi autonomními funkcemi má dýchání. Přestože je řízeno z respiračního centra prodloužené míchy stejně jako další vitální vegetativní funkce, dýchací pohyby jsou zajištěny příčně pruhovaným svalstvem inervovaným obvodovými motorickými nervy. Může tak být do jisté míry volně kontrolováno (i když spontánní dýchání zcela závisí na rytmické vzruchové aktivitě dechového centra). Dýchání je tak na pomezí volní a autonomní aktivity. To umožňuje pomocí dechu (svalovou činností spojenou s nádechem, výdechem, zadržením dechu, Valsalvovým manévrem) do jisté míry modulovat jinak volně neovlivnitelné děje, což má ve fyzioterapii pochopitelně velký význam. Pohyb zajišťující posturální funkce Posturální funkce zabezpečuje orientaci organismu v prostoru jako celku (poloha) a jednotlivých segmentů proti sobě (postavení). Má vztah ke gravitačnímu poli, kdy zajišťuje, aby tělo, které je z fyzikálního hlediska těleso v poloze zpravidla labilní (podepřeno pod těžištěm na poměrně malé bázi), udrželo klidovou rovnováhu (při stoji, sedu, v poloze na všech čtyřech apod.) nebo dynamickou stabilitu (při chůzi, běhu, jízdě na kole). Z řečeného vyplývá, že nároky na posturální funkce rostou zvyšováním těžiště a zmenšováním podpěrné plochy (například stoj na chůdách, jízda na bruslích) a naopak klesají opačnými ději (leh na zádech). Zdrojem informací (aference) o postuře jsou všechny druhy receptorů – telereceptory (smyslové orgány zraku, sluchu), exteroreceptory (například kožní receptory plosek nohou), ve velké míře proprioreceptory svalstva, kloubů, šlach, vazů, a dále informace vestibulárního ústrojí. Ovlivnění postury se účastní i útrobní interoceptory. Zdroj informací o mechanických faktorech (tahy a tlaky v pohybové soustavě) se souhrnně nazývá mechanocepce.

20

6. Reedukace pohybu

Výkonným orgánem (efektorem) je příčně pruhované svalstvo osové i končetin. Pomalé, červené svaly tonicky udržují polohu, zatímco rychlé, bledé svaly svou fázickou aktivitou provádějí korekční pohyby. Mechanismus, kterým se realizuje posturální aktivita, souborně nazýváme svalový tonus, jehož základní klidový stav je při posturálních dějích ovlivněn nástavbou rovnovážných a vzpřimovacích reflexů. Svalový tonus, diferencovaně nastavený v jednotlivých segmentech dle konkrétní polohy a postavení v gravitačním poli, tvoří výchozí stav pro možnost fázického pohybu. Svalový tonus, daný součtem kontrakcí svalových vláken v daném okamžiku v dané lokalitě, tvoří aktivní komponentu svalové tuhosti. Její druhou, pasivní komponentou jsou viskoelastické vlastnosti vazivových složek svalu. Ústřední roli v posturálních dějích hraje osový orgán těla, tedy páteř včetně cervikokraniálního skloubení a pánevního kruhu spolu s příslušnými měkkými tkáněmi. Přestože se jedná o segmentovaný orgán, jehož jednotlivé články umožňují vzájemnou pohyblivost, pro konkrétní výkon statických i dynamických funkcí je nutné, aby představoval více či méně pevný základ, ke kterému lze vztáhnout činnost končetin. Požadovanou stabilitu axiálního skeletu zajišťuje jednak autochtonní páteřní muskulatura, jednak svalstvo se vztahem ke kontrole nitrobřišního tlaku. Jde zejména o bránici (ovlivnění nitrohrudního tlaku a tím i dýchání jako posturálního děje), musculus transversus abdominis a svalstvo pánevního dna. Hluboký stabilizační systém obsahuje mimo jiné i svaly (např. mm. multifidi), které nepodléhají přímé volní kontrole. Jejich automatická, subkortikálně integrovaná činnost v posturálních programech je výsledkem souhry, která se vytváří v procesu vývoje a je popisována vývojovou kineziologií, jak ji vypracoval Vojta a její aplikace dále rozvíjí např. Kolář. Nedílnou součástí postury je i opora. Na rozdíl od neživého fyzikálního tělesa tělo nespočívá na podložce pasivně, nýbrž využívá aktivně sil, které na ploše kontaktu díky gravitaci (a dalším silám) vznikají. Proprioceptivní kontrola těchto sil, schopnost využít jich pro statiku (řízení postoje, držení těla) i dynamiku (lokomoci, manipulaci) podléhá témuž ontogenetickému vývoji, během něhož můžeme sledovat postupné zmenšování opěrné báze člověka a posouvání těžiště směrem vzhůru. Pohyb cílený Cílený je pohyb, který na základě motivace (funkce limbického systému) a plánu pohybu (funkce podkorových center CNS) realizuje motorická kůra cestou pyramidových drah a alfa-systému spinálních a hlavových motoneuronů. Hlavními druhy cíleného pohybu horních končetin a ruky (lidského orgánu obratné a jemné motoriky) je úchop, úder a vrh. Úchop má vztah, jak již bylo řečeno, k lokomoci, další jeho vývojový význam spočívá v podání potravy k ústům a manipulaci. Substitučně mohou elementární funkce jemné motoriky převzít, a to i ve značně dokonalé podobě, ústa nebo končetiny dolní. K dalšímu zdokonalení těchto funkcí používá člověk nástroje. To má své kineziologické důsledky, protože pevně uchopený předmět se díky svým vlivům gravitačním, pákovým a dalším účastní na celkových posturálních i dynamických dějích. Komunikativní motorika Kromě bezprostředně biologického má pohyb význam i sociální. Jeho výrazem je komunikativní pohyb. Komunikativní motorika se ve formě významově zabarveného motorického chování, mimiky, gest a akustických signálů svázaných s respirací vyskytuje u všech vyšších živočichů. U člověka je pak dovedena k dokonalosti ve formě řeči, psaní a kreslení, přičemž informačně bohaté mimické a pohybové prvky jsou i u něho prostředkem vědomé i nevědomé komunikace (nonverbální kontakt).

21


6.2 Pohyby dle charakteru jejich řízení Reflexní pohyb Reflexní pohyb je nepodmíněný, většinou přizpůsobivý a obranný pohyb, a je integrován především na segmentální úrovni. Příkladem je třeba vykopnutí bérce při protažení čtyřhlavého svalu stehenního poklepem na jeho šlachu pod kolenem nebo mrknutí oka po dotyku rohovky. Vzhledem k relativní neovlivnitelnosti vůlí a konstantnímu projevu za standardních podmínek má velkou diagnostickou hodnotu (při neurologickém vyšetřování). Spouštěný pohyb Spouštěný pohyb je takový volní pohyb, kdy v určité situaci je jakoby na povel spouštěn sled již připravených efektivních pohybů. Opakováním určitého pohybu se zpřesňují jeho regulace, zrychluje a zefektivňuje se jeho řízení, takže je prováděn ekonomičtěji, přesněji, s menší únavou. Pro organismus je výhodné tyto plány pohybů fixovat pro příští opakování. Tímto mechanismem vznikají v CNS připravené pohybové programy od nejnižších řádů (například pohyb končetinou) až po řády nejvyšší (řeč, hra na hudební nástroj, řízení motorového vozidla). Tyto pohyby již nejsou pod přímým řídicím vlivem kůry mozkové, ale po více či méně volním spuštění jsou realizovány jako podmíněné automatismy s podkorovou úrovní řízení. Jsou projevem přizpůsobivosti a učení mozkové kůry. Mimovolní pohyby Mimovolní pohyby (ve smyslu vůlí nepotlačitelné, nekontrolovatelné) jsou neúčelným projevem dysregulace pohybových funkcí (například tremor, atetóza či jiné patologické hyperkinézy) a při kinezioterapii se je snažíme spíše odstranit, i když některé (například Reimistovu synkinézu) můžeme při reedukaci pohybu dočasně využít. Dá se říci, že běžná pohybová činnost člověka je sledem dynamických motorických programů nejrůznějších řádů, které byly cestou řízených pohybů „naroubovány“ během vývoje na mechanismy posturální, vzpřimovací a lokomoční a jako výhodné začleněny do individuálního pohybového repertoáru jedince, přičemž jsou doplňovány na základě aktuální situace volními účelnými pohyby. Úkolem kinezioterapie je vybudovat nové vhodné pohybové programy, pokud byly původní nějakou poruchou zničeny nebo poškozeny, nabídnout kvalitní pohybové programy organismu, který si je vlivem poruchy motorického vývoje vytvořit neumí, nebo opravit vadné, nevýhodné programy, což vzhledem k fixaci bývá velmi složité.

6.3 Pohyby dle síly, která je vyvolává Pasivní pohyb Pohybuje-li se celé tělo nebo častěji jeho segment vlivem působení zevní síly bez účasti svalové činnosti pacienta, mluvíme o pohybu pasivním. Zevní sílu představuje gravitace, elasticita pružiny nebo Thera-Bandu, v poslední době i různé programovatelné přístroje (například motodlaha pro pasivní cvičení kolenního kloubu), nejčastěji to však bývá síla terapeuta. Skutečně pasivní pohyb je prováděn pouze u pacienta v bezvědomí. Ve všech ostatních případech vyžadujeme vědomou spolupráci, minimálně ve snaze relaxovat svalstvo a tím umožnit pasivní pohyb v plném rozsahu. Jistou formu aktivity představuje i pohyb v představě nebo uvědomění si pohybu. Již tyto aktivity vyvolávají nesmírně cennou činnost CNS (zjistitelnou snímáním elektrických aktivit mozku pomocí EEG) i bez patrného pohybového efektu. 22

6. Reedukace pohybu

Jako intermitentní pasivní pohyb označujeme takový občasný opakovaný pohyb, který slouží k udržení kloubní pohyblivosti, brání vzniku srůstů a kontraktur. Provádí se buď plynule ve velkých exkurzích, nebo chvějivými pohyby v zájmu maximalizace proprioceptivní stimulace. Zvláštním druhem pasivního pohybu, kdy působíme zevní silou malé intenzity, ale po dlouhou dobu (desítky minut) s tendencí vykonat pohyb, který je ovšem omezen měkkými tkáněmi, je polohování. Druhým významem pojmu polohování je zaujetí nějaké pro organismus v dané situaci výhodné pozice (postavení). Rozeznáváme několik druhů polohování, jež jsou indikovány za různých patologických stavů: Antalgické polohování používáme u stavů, kdy nalezneme u nemocných s bolestí polohu, ve které je tato bolest mírnější či přestává. Většinou nemocný takovou polohu zaujímá spontánně. Pro různé stavy jsou typické různé antalgické nebo také úlevové polohy. Např. pro akutní lumbago je to poloha na zádech či na boku s pokrčenými dolními končetinami a kyfotizovanou bederní páteří, při traumatické lézi kloubu je většinou zaujímáno střední postavení v kloubu atd. Znalost antalgického polohování může být pro fyzioterapeuta prospěšná nejen tím, že může mírnit potíže pacienta, ale vyvaruje se možného zhoršení bolesti nešetrně zvolenou polohou při kinezioterapii. Polohování ve střední poloze znamená zaujetí takového postavení v daných kloubech, kdy je napětí periartikulárních tkání jako celku nejmenší. Při postižení kloubů (traumatickém nebo zánětlivém) vyhledá pacient zpravidla tuto střední polohu jako antalgickou spontánně. Při dlouhodobém setrvání v takovéto pozici ovšem hrozí vznik kontraktur měkkých tkání, a proto ji lze tolerovat jen po omezenou dobu. Některé speciální a typické polohy těla: • Poloha Fowlerova – vsedě, podpora v zádech, v nohou bednička proti sklouznutí dolů. Zajišťuje vhodnou ventilaci plic a používá se po operacích na hrudníku, při riziku zánětu plic, chorob srdce. Lůžko bývá vybaveno žebříčkem nebo hrazdičkou, při větším tlaku na oblast kyčlí je možno podkládat odlehčovacím kolečkem, pod pokrčená kolena je možno vložit polohovací váleček nebo stočenou přikrývku či polštář. • Poloha ortopnoická – nemocný sedí na lůžku, nohy spuštěny z lůžka dolů, v mírném předklonu, má zpevněný pletenec ramenní držením pelesti. Je ordinována u nemocných s dušností (kardiálního nebo respiračního původu). V této poloze je nejsnazší dýchání, zapojuje se i auxiliární (pomocné) dýchací svalstvo a dušný pacient ji spontánně vyhledá. Polohu lze snadno zaujmout v křesle pro kardiaky s fixací horních končetin oporou o boční opěrky (područky). • Poloha Trendelenburgova – v poloze na zádech na šikmém lůžku, kdy podložením nohou postele se dostává hlava a hrudník níže než nohy. Vede k lepšímu prokrvení mozku a odlehčuje oběh v dolní části těla (po operacích pánve, po větších ztrátách krve). Tam, kde již došlo k porušení normálního postavení v kloubu (kontraktura kloubu, skoliózy), provádíme korekční polohování, což je uložení kloubu či páteře do takové pozice, aby se co nejvíce přibližovala normálnímu stavu. Poloha se fixuje vypodkládáním polohovacími pomůckami, polštáři, popruhy a pružnými tahy, dlahami nebo speciálními prostředky (sádrové lůžko, korzet atd.). Aktivní pohyb Jedná se o jeden z hlavních prostředků kinezioterapie. Aktivní pohyb je dán silou vlastních svalů pacienta. Efektivní pohyb je výsledkem vektorového součtu všech sil, které na daný segment působí – tj. tahu aktivovaných svalů a působení dalších sil zevního a vnitřního prostředí (gravitace, tření, odpor prostředí).

23


Aktivním pohybem s dopomocí rozumíme takový pohyb, který je vykonán svaly pacienta současně s aplikací zevní síly ve stejném směru. Touto zevní silou je nejčastěji manuální pomoc fyzioterapeuta (může se využít i pomůcek, jako jsou elastické tahy, závaží, pružiny, kladková zařízení). Spolupráce fyzioterapeuta má výhody nejen citlivosti a možnosti kontroly a jemné regulace, ale umožňuje i vedení pohybu, čímž fyzioterapeut přizpůsobuje směr, rychlost, plynulost akce, což má pro kinezioterapii kardinální význam. Pohyb s dopomocí se používá tam, kde oslabené svaly nejsou schopny uskutečnit pohyb samostatně, a rovněž v situacích, kde se vedením nahrazuje porucha koordinace pacienta. Překonává-li pacient při pohybech další přídatnou vnější sílu, jedná se o odporová (rezistovaná) cvičení. Odpor může představovat závaží, jehož tíhová síla směřující kolmo k zemi může být pomocí kladek a závěsů přizpůsobena do různých směrů proti pohybu, stejně jako lze různým místem aplikace na segmentu těla využívat pákového mechanismu. Jiným typem odporu pohybu je elastické napětí stlačované pružiny nebo pryže, eventuálně plastický odpor modelovacích hmot, hrnčířské hlíny apod. Zvýšením viskozity prostředí, ve kterém se pohyb uskutečňuje, se rovněž dociluje odporového cvičení (cvičení ve vodním prostředí). Současně zde dochází k nadlehčování hydrostatickým vztlakem a tím ke zmenšení vlivu gravitace. Podobně lze tento vliv snížit při cvičení v závěsu tělesného segmentu. Tření segmentu pohybujícího se po podložce je možno snížit např. použitím hladké plochy. Takto uspořádané cvičení označujeme jako aktivní pohyby s odlehčením.

6.4 Pohyby dle typu svalového stahu Svalová kontrakce (stah, smrštění) je stav, kdy určité množství svalových vláken vyvíjí napětí a na úponové šlaše se projevuje síla generující pohyb. Klasifikace jednotlivých typů svalové kontrakce je nejednotná a v některých případech i věcně nesprávná. Podle současných znalostí je opodstatněné rozdělení vycházející z charakteristiky vnější zátěže, směru pohybové akce a rozsahu kontrakce. Podle těchto parametrů rozlišujeme izokinetickou kontrakci a izometrickou kontrakci. Izokinetický pohyb Izokinetická (nesprávně „izotonická“) kontrakce svalu je takový stah svalu, při kterém stále probíhá pohyb a mění se vzdálenost začátku a úponu svalu. Izokinetické smrštění svalu může být buď koncentrickým stahem, nebo excentrickým stahem. Oba tyto druhy pohybu vedou ke změně vzdálenosti mezi úpony svalů. Při zkracování svalu – koncentrickém stahu – dochází k efektivní práci. Při excentrickém stahu s prodlužováním svalu se vykonává negativní, brzdná práce. Posturálně zajištěný, koordinovaný pohyb je vždy výsledkem řízeného vztahu mezi koncentricky a excentricky pracujícími svalovými skupinami, kdy přiměřené brždění musí dostatečně pohybové segmenty stabilizovat, ale nikoliv omezovat v pohybu. Příkladem koncentrického stahu svalů je práce extenzorů při natažení horní končetiny při ukazování nebo práce flexorů při podání sousta do úst, příkladem excentrické kontrakce je práce stehenního svalstva při usedání nebo chůzi ze schodů, povolování dorzálních erektorů při flexi trupu do předklonu a podobně. Izometrický pohyb Izometrická kontrakce svalu je takový stah svalu, při kterém není generován pohyb a vzdálenost začátku a úponu svalu se nemění. Znamená tedy zvýšení napětí svalu bez jeho zkrácení. Vyskytuje se nejčastěji při udržování postavení kloubů, postojů, fixaci polohy těla (statické posturál24

6. Reedukace pohybu

ní zajištění) a při působení zevní síly. Konkrétním příkladem izometrické kontrakce je aktivace m. quadriceps femoris při „propnutí“ kolen do podložky vleže na zádech. Aktivity, které jsou prováděny převážně izometrickou činností svalů, vedou k presorické reakci tlaku krevního, a proto se nedoporučují u onemocnění kardiovaskulárního systému, kde hrozí anginózní potíže, poruchy srdečního rytmu, porušení stěny cévní, uvolnění trombu (embolizace). Nárůst nitrobřišního tlaku znamená i riziko vzniku či uskřinutí kýly. Z hlediska funkčního (oproti statickému – anatomickému, kde hraje roli konvence) nelze u svalu v klidu rozlišit, kde je jeho začátek a kde je jeho úpon. Při stahu svalových vláken je tedy podstatné, kde se nachází pevný konec (punctum fixum), ke kterému se přitahuje konec volný (punctum mobile). To se ovšem u jednoho a téhož svalu může měnit podle polohy těla, jeho opory a postavení v příslušném kloubu (například musculus biceps brachii jako flexor předloktí jednou přitahuje ve stoji činku k fixovanému rameni, podruhé ve visu na hrazdě rameno k fixované ruce).

6.5 Pohyby dle časového průběhu aktivity svalových vláken Z různých možností časového průběhu aktivity svalových vláken se v reedukaci pohybu setkáváme nejčastěji s kyvadlovým, švihovým a tahovým pohybem. Kyvadlový pohyb Kyvadlový pohyb je pohyb, při kterém silou svalů dojde k vychýlení segmentu těla z rovnovážné stabilní polohy (těžiště segmentu je pod osou závěsu – například visící horní končetina v předklonu trupu) a po svalovém uvolnění dojde k tlumenému harmonickému kyvadlovému pohybu segmentu v gravitačním poli. Je-li tlumení pohybu (odpor vzdušného prostředí, elasticita a tření v tkáních) v rovnováze se střídavou prací agonistů a antagonistů pro tento pohyb, uskutečňuje se pohyb s minimální námahou svalů, protože se využívá setrvačných sil. Příkladem využití kyvadlového pohybu je cvičení ramenního kloubu dle dePalmy, kdy lehká trakce v kloubu spolu s šetrnou aktivací svalstva pletence ramenního vede k uvolňování kloubních struktur a omezení bolestivosti. Švihový pohyb Švihový pohyb je uskutečňován rychlou kontrakcí fázických svalů, např. při vrhu, úderu nebo skoku. Po rychlém, krátkém, intenzivním zkrácení agonistů, které zajistí pohyb segmentu v plném rozsahu, dojde k facilitaci rychle protažených antagonistů, které švih zabrzdí tak, aby nedošlo k poškození tkání. Švihový pohyb je do jisté míry rizikový – nesprávné provedení může v extrémních případech vést až k fraktuře skeletu nebo abrupci (odtržení) úponové apofýzy. Tento druh pohybu se dá použít při zvětšování rozsahu pohybu v kloubu (dynamický strečink) nebo při uvolňování adhezí a kontraktur, a to hlavně u kořenových kloubů. Tahový pohyb Tahový pohyb je charakterizován stahem svalstva spíše silového než rychlostního charakteru s překonáváním zevního odporu. Pohyb se pak děje společnou kontrakcí agonistů, synergistů, neutralizačních a fixačních svalů s případnou kokontrakcí antagonistů, jejichž celková souhra určuje výsledný směr, sílu a rychlost pohybu. Výsledkem tahového pohybu svalů je stisk, tah, tlak na předmět.

25


6.6 Pohyby dle jejich převládající charakteristiky Vytrvalostní pohyb Vytrvalostní pohyb je dán především kardiorespirační výkonností. Vytrvalost je schopnost vykonávat pohybovou činnost střední intenzity po delší dobu. Má většinou formu cyklických aktivit (často lokomočních), tj. pravidelného střídání stahů různých svalových skupin (často agonistů a antagonistů). Z fyziologického hlediska již pohyb trvající více než jednu minutu uvádí v činnost mechanismy nutné pro vytrvalostní výkon, ale obyčejně chápeme jako vytrvalostní pohyb aktivity trvající déle, kolem 20 minut (chůze, běh, plavání, jízda na kole, běh na lyžích, ale i delší cvičení apod.). Dlouhodobým kontinuálním nebo přerušovaným podnětem vznikají v organismu biologicky výhodné změny, které vedou k zachování homeostatické rovnováhy v případě zatížení stresorem (zde delší fyzickou zátěží). Těmto výhodným morfologickým a funkčním změnám (na úrovni CNS, hormonální, buněčné, enzymatické) říkáme adaptace. Cílem rozvoje vytrvalosti je zvýšit možnou intenzitu fyzické zátěže při konstantní době jejího trvání, nebo při dané intenzitě zátěže prodloužit dobu jejího trvání. Ve fyzioterapii má vytrvalostní pohyb vztah ke kondičnímu cvičení a ke kinezioterapii kardiovaskulárních chorob, kde využíváme v podstatě intervalový trénink, což je plánovité pravidelné střídání zatížení a zotavení organismu. Rychlostní pohyb Rychlostní pohyb je realizován maximálně intenzivní svalovou činností převážně izokinetického charakteru, kdy se rychle mění vzdálenost mezi začátkem a úponem svalu a tím i postavení v kloubu, kterému je daný sval příslušný. Trvá jen krátce. Na tomto druhu pohybu se účastní především bledá svalová vlákna, která jsou inervována především hrubšími nervovými vlákny s nižším prahem dráždivosti. Svalový stah je intenzivní, jeho aktivace nabíhá rychle a strmě, ale brzy dochází k únavě. Silový pohyb Silový pohyb může být ryze statický (izometrický) – takový pohyb vlastně ani zjevným pohybem není, zvyšuje se však napětí aktivovaného svalu, což se projeví na daném pohybovém segmentu vyvinutím síly proti pevnému odporu jako potenciálního zdroje pohybu. Je-li vyvinutá síla větší než kladený odpor a může se tak projevit skutečnou změnou polohy segmentu – jedná se o pohyb dynamický. Příkladem dynamického silového pohybu je vzpírání, statického pohybu pak neúspěšný pokus o vzepření nadměrného závaží. Důležitou úlohu zde hraje bránice, jejíž stah za účasti břišního svalstva a svalstva pánevního dna znamená zpevnění trupu (hrudníku i břišní oblasti) a umožnění svalové akce.

6.7 Pohyby dle způsobu získávání energie pracujícím svalem Aerobním pohybem označujeme pohybové činnosti spojené s převážně aerobním získáváním energie pro pracující svalové vlákno, tj. s odbouráváním glukózy v Krebsově cyklu za vzniku C02 a H2O. Limitujícím faktorem pro tento druh činnosti je schopnost dopravit pracujícímu svalu dostatek kyslíku, což je především otázka kardiopulmonální výkonnosti. Je-li tato dostatečná, lze aerobní pohyb vykonávat relativně dlouhodobě, čímž je vytvořen předpoklad pro pohyb vytrvalostní. Naproti tomu anaerobní pohyb lze provést bez zvýšeného přísunu 02 do organismu, ale je omezen spotřebováním pohotových makroergních fosfátových vazeb, posléze hromaděním ky26

6. Reedukace pohybu

selých produktů metabolismu (laktátu). Za této energetické situace je sval schopen pracovat jen krátkodobě (s maximální intenzitou nejdéle jen 2–3 min.) a tudíž se uplatní při pohybových prvcích silových, dynamických až explozivních. Kyselé metabolity jsou následně oxidovány po skončení činnosti. Tomuto energetickému režimu se říká „práce na kyslíkový dluh“.

6.8 Pohyby dle lokalizace poruchy pohybových funkcí Je-li porucha pohybových funkcí na úrovni systémů, které se bezprostředně podílejí na mechanice pohybu (svaly a jejich pomocné orgány, skelet, kloubní orgány, kůže) nebo tento pohyb zprostředkovávají jako „pasivní vodiče“ nervové vzruchové aktivity (periferní motoneuron), spočívá kinezioterapeutické opatření v úpravě postižené funkce převážně místními, analytickými přístupy kinezioterapie. Je-li postižení převážně v úrovni řízení pohybu (nervový systém od aferentních zdrojů přes jednotlivé integrační úrovně až k synapsi na periferní neuron hlavového či míšního nervu), je nutno volit takové metody, které ovlivněním aference vyvolají patřičnou léčebnou odezvu v řídicím systému a tím i na periferii – syntetické přístupy kinezioterapie (viz také kapitolu 3.4).


Co je pohyb při základních životních funkcích?

2.

Popište funkci hlubokého stabilizačního systému páteře.

3.

Co je komunikativní motorika?

4.

Jaký je rozdíl mezi aktivním a pasivním pohybem?

5.

Jak se liší izometrický a izokinetický pohyb?

27


7.

Relaxace

Relaxace je nedílnou součástí reedukace pohybu a patří k základním prvkům celé fyzioterapie. Pojmem relaxace rozumíme jednak stav klidového období mimo pohyb, kdy napětí svalu je na bazální úrovni ovládáno regulačními mechanismy tonu, jednak proces směřující k tomuto stavu. Jestliže se relaxace týká jednoho nebo několika svalů (případně jen několika svalových vláken) určité oblasti, mluvíme o relaxaci místní (například uvolnění svalů jedné končetiny). Při celkové relaxaci, tj. komplexním snížením napětí svalstva, dochází zároveň k uvolnění duševní tenze. Relaxace tělesná a psychická jsou vzájemně spojeny a nelze provádět jednu bez druhé, proto techniky jejich navození jsou užívány jak v rámci kinezioterapie k dosažení somatického efektu, tak při psychoterapii. Celkové relaxace můžeme dosáhnout následujícími způsoby.

7.1 Spontánní relaxace Jde o záměrné využití relaxace, jak k ní přirozeně dochází při kolísání aktivity během cirkadiánního rytmu. Podstatou je vědomé snížení aferentní signalizace a eferentních projevů. Dosáhneme toho minimalizací motorických funkcí (setrváním v tělesném klidu), psychických funkcí (pustíme všechno z hlavy) a somatických vjemů (tepelná pohoda, snížení akustických a optických signálů, vyloučení nároků na posturální činnost v poloze vleže, snížení propriocepce středním postavením v kloubech atd.). Celkovou relaxaci lze navodit rovněž hypnotickými metodami, kde změněný stav vědomí se zvýšenou sugestibilitou a povelovou závislostí na hypnotizérovi lze využít k ovlivnění svalového tonu. K navození uvolnění se také osvědčuje tichá monotónní hudba, eventuálně tichý hlas. Schopnost takto se spontánně uvolnit je u různých jedinců odlišná a souvisí s psychickou konstitucí i aktuální psychosomatickou kondicí, kam se promítá stres, únava, motivace atd.

7.2 Autogenní trénink Podstatou metody autogenního tréninku, někdy označované jako Schultzův autogenní trénink (Johannes Heinrich Schultz, 1884–1970), je vypracovávání podmíněného reflexního spojení mezi slovem navozeným pocitem tíže a tepla a relaxací svalu. S přesouváním pocitu tíže v tělesném schématu dochází k postupnému uvolňování napětí v pohybovém systému. Kromě tohoto efektu je docilováno pozitivního ovlivňování autonomních funkcí; metodu lze využít i k regeneraci psychických sil a ke zlepšení psychosomatických reakcí. Tohoto je dosahováno pomocí předepsaného sledu představ na základě přesných slovních formulací. Cvičení má šest částí: 1. navození pocitu tíže; 2. navození pocitu tepla; 3. vjem pravidelného rytmu srdce; 4. sledování pravidelnosti dechu; 5. procítění břišních orgánů („břicho je teplé“); 6. zaměření na oblast hlavy („čelo je příjemně chladné“).

28

7. Relaxace

Autogenní trénink má vztah k sugestivním a hypnotickým praktikám psychologie. Podmínkou pro navození relaxace touto autosugestivní metodou je motivace pacienta ke spolupráci, poloha těla s co největší možností relaxace svalstva, zavření očí k vyloučení zrakových podnětů, vhodná teplota místnosti (podobnost s předpoklady spánku). V průběhu autorelaxačního cvičení se mění vztah ke slovní formulaci zadání – z původně informačního charakteru dochází ke stále zřetelnějšímu narůstání prožitku sugerované představy i s afektivním zabarvením. Uvolnění určité svalové skupiny vede nejen k relaxaci jiných skupin, ale až ke generalizaci. Autogenní trénink se také využívá při cílené terapii sociálněpatologických jedinců, např. u toxikomanie, nikotinové závislosti, závislosti na alkoholu apod. Jde o techniku pomocnou, i když významnou a v praxi velmi užitečnou. Velice hezky zpracované a volně šiřitelné relaxační nahrávky nabízí na svých webových stránkách např. MUDr. Karel Nešpor, CSc. (http://www.drnespor.eu/relaxcz.html).

7.3 Progresivní relaxace Otcem této relaxační techniky byl světově uznávaný americký psycholog Edmund Jacobson (1888–1983). Metoda je založena na vypěstování schopnosti vnímat a rozlišit jemné rozdíly napětí vlastního svalstva a tím i schopnosti úmyslně uvolňovat svalové (a spolu s tím i psychické) napětí. K navození relaxace využívá metoda principu následné indukce. Provádí se aktivní izometrická kontrakce určité skupiny svalů (většinou se začíná na periferii), po které následuje relaxace, kterou si pacient v kontrastu s fází aktivační musí uvědomit. Takto pokračuje po jednotlivých svalových skupinách, až zvládne i uvolnění celého těla. Cyklus aktivace – relaxace trvá asi 1 minutu. Základní poloha je vleže v klidné místnosti. Cvičení je zaměřeno na uvědomění pocitu tenze ve svalu, přičemž se postupuje od periferie končetin k trupu. Cílem je zjemňování schopnosti volního útlumu svalového napětí i bez předcházející kontrakční fáze, a to v jednotlivých oblastech, ale i celkově. Po zvládnutí těchto požadavků se pacient snaží uvědomit si napětí ve svalech při úkonech běžných činností se schopností diferencovaného útlumu. Konečnou fází výcviku je uvědomění si nadměrných tenzí v běžném životě a snaha předcházet tomuto zvýšenému napětí.

7.4 Jóga v relaxaci Všechny ásany hathajógy jsou vlastně popsány jako relaxační polohy. Nehybně a bez úsilí spočinout v ásaně, kdy ustanou veškeré pohyby těla, jsou harmonizovány minimální vegetativní pochody a mysl se zaobírá meditací, je cílový stav jógového cvičení. Vzhledem k tomu, že při valné většině ásan musí být v činnosti pro udržení této polohy posturální svalstvo, nejde o celkovou, ale částečnou (diferencovanou) relaxaci. Nicméně snahou je, aby se relaxace týkala co nejvíce svalů a v posturální aktivitě byly svaly jen nezbytně nutné pro tu kterou polohu.


Co je celková a místní relaxace?

2.

Popište fáze autogenního tréninku.

3.

Co je podstatou progresivní relaxace?

29


8.

Možnosti ovlivnění rozsahu pohybu

Normální pasivní rozsah pohybů v jednotlivých skloubeních je dán tvarem skeletu (pevných tkání kloubu) a poddajností měkkých tkání v okolí kloubu, při aktivním pohybu v kloubu je pak rozsah ovlivněn kromě uvedených faktorů pochopitelně v první řadě schopností kontrakce a relaxace svalových vláken. Patologický význam změny rozsahu pohybu v kloubu (a to snížení i zvýšení) je několikerý. Změnou biomechaniky kloubu je ovlivněno rozložení tlaků na kloubní plochy, případně pomocné tkáně (menisky, disky), což vede k iritaci přetěžovaných částí kloubu a tím se vytvářejí předpoklady pro degenerativní kloubní procesy. Snížení pohyblivosti vede ke kompenzační hypermobilitě v sousedních kloubech, což opět vytváří předpoklad nejrůznějších degenerativních změn. Omezení či úplné znehybnění v kloubu má negativní vliv na pohybové vzory daného segmentu s důsledky pro celý organismus (například omezení dorzální flexe nohy má vliv na schopnost chůze, ale i na zatěžování páteře atd.) i na proprioceptivní informace z periferie s následnou poruchou řízení pohybu. Rozsah pohybu v kloubu může být oproti normě zmenšen nebo zvětšen. Jako zmenšení rozsahu pohybu je chápán stav skutečně měřitelného deficitu v krajním postavení v kloubu oproti normě, ale i stav, kdy napětí měkkých tkání příslušných danému kloubu je zvýšeno proti normálnímu, i když ještě dovolí zaujmout prakticky krajní polohu kloubu, v relaxovaném stavu se však může projevit změnou střední polohy kloubu.

8.1 Příčiny omezení pohyblivosti Etiologie omezení rozsahu pohybu (hypomobility) je různá. 1. Inkongruence (nestejnost, neshodnost) kloubních ploch – poúrazové stavy, kongenitální dysplázie kloubů, degenerativní a zánětlivé změny kloubních ploch artrotického nebo revmatického původu. 2. Insuficience (nedostatečnost) kloubního pouzdra – srůsty poúrazové (například suprapatelární recesy pouzdra kolenního kloubu) nebo pozánětlivé (kapsulitidy ramenního kloubu), svraštění pouzdra při dlouhodobém znehybnění. 3. Porucha nitrokloubních elementů (vazů, menisků, disků, meniskoidů); řadíme sem jak poruchy organické – úrazové, zánětlivé, srůsty, tak i funkční – blokády kloubů. 4. Porucha svalů a fascií – zkrácená délka svalu, náhrada svalových vláken vazivem (kontraktury u myopatických syndromů, jizvy). U zkrácené délky svalu lze rozlišit: a) svalové zkrácení bez elektrické aktivity na EMG – svalové zkrácení v pravém slova smyslu, kdy uvolněný sval nedosahuje své normální přirozené délky (např. zkřížené a vrstvové syndromy dle Jandy);

30

8. Možnosti ovlivnění rozsahu pohybu

b) zkrácenou délku svalu s elektrickou aktivitou na EMG – stav zvýšeného napětí svalu s omezenou možností uvolnění. Tento stav se může týkat zvýšeného tonu jako projev reakce na stres, může být dán chronickým přetěžováním určitého svalu nebo může jít o lokální spasmy vláken uvnitř svalu (palpačně hmatný lokální hypertonus s místní bolestivostí – tender point – TeP, nebo s charakteristickou iradiací bolesti – trigger point – TrP) v rámci zřetězených reflexních funkčních poruch pohybové soustavy. 5. Porucha v pohyblivosti kůže a podkoží – svrašťující se jizvy po úrazech (často po rozsáhlých popáleninách), funkční bariéry dle Lewita v kožních strukturách aj. Významnou příčinou omezení rozsahu pohybu bez ohledu na etiologii je bolest. Ta má velký význam pro organismus jako signalizace možného poškození či již proběhlé léze tkáně. Omezení pohybu postižené oblasti, což je hlavní ochranný biologický význam bolesti, znamená předpoklad kvalitních reparačních pochodů. Pohyb v tomto případě, respektive zvětšování rozsahu pohybu tam, kde byl bolestí omezen, je kontraindikován. Je to typický případ traumatických a zánětlivých postižení. Situace, kde škoda způsobená nepohyblivostí je větší než možné poškození vyvolané pohybem „přes bolest“, je potřeba pečlivě zvážit. To je případ redresních pohybů. Bereme v úvahu rychlost hojení tkání a jejich pevnost v daném okamžiku, okolnosti zánětlivých reakcí, prognózu stavu. Při bolesti je třeba vždy mít na paměti, že interpretace bolesti je psychologicky podmíněna. Je nutno respektovat různý práh vnímavosti bolestivých podnětů interindividuálně i u téhož jedince za různých okolností.

8.2 Diagnostika a jednotlivé formy terapie hypomobility Rozsah pohybu zjišťujeme pomocí goniometrického vyšetření, vyšetření zkrácených svalů, manuálním vyšetřením kloubů a měkkých tkání a dalšími technikami. Možnosti terapeutického ovlivnění rozsahu pohybu v kloubu spočívají jednak v prostém mechanickém protažení měkkých tkání, jednak ve využití různých druhů facilitačně-inhibičních mechanismů: Pasivní pohyb do krajních poloh v kloubu Pasivní pohyb v kloubu v plném rozsahu je prováděn terapeutem v zájmu prevence, nikoli úpravy jeho omezení, a to při imobilizacích, v rámci ošetřovatelské péče a podobně. Variantou, která skutečně zvětšuje rozsah, je pohyb, zásadně velmi pomalý, kde efektu je dosahováno cestou adaptace měkkých (zpravidla bolestivých) tkání na pozvolnou změnu postavení partnerských segmentů, jak je tomu např. u aplikace motodlahy. Strečink Strečinkem označujeme prosté protažení zkrácených měkkých tkání (svalů, kloubních pouzder, vazů) pohybem do krajní polohy v kloubu příslušném dané struktuře. Rozlišujeme: a) balistický strečink – spojený se silovým, rytmickým pohybem (označuje se též jako dynamický, kinetický, rychlý). Je vhodný pro skupinová cvičení, například podle rytmické hudby, jak jej používá aerobik, používá se i pro zahřátí před sportovním výkonem. Nevýhodou je, že nerespektuje adaptaci měkkých tkání (pohyb je rychlý tak, že se tkáň nemá čas přizpůsobit, může docházet k mikrotraumatům i větším rupturám v tkáni), navíc se prudkým

31


protažením svalu vyvolá obranný napínací reflex, tj. reflektorický stah protahovaného svalu, který brání dalšímu protažení; b) statický strečink – spojený s výdrží v krajní, „konečné“ pozici, přičemž její dosažení se může nebo nemusí opakovat. Statický strečink je všeobecně a zvláště v kinezioterapii proti dynamickému preferován. Vyvolává menší bolestivost, je významně snížena možnost zranění měkkých tkání. Protažení zkráceného svalu s využitím svalové inhibice Tendenci zkracování (tj. vyšší počáteční tuhosti a menší délky svalu, než je normální stav, s nemožností dosáhnout ani pomalým protažením normální délku svalu) mají většinou svaly s převážně posturální funkcí s určitou zákonitostí a distribucí, kterou popsal Janda (zkřížený a vrstvový syndrom svalové dysbalance). Při léčbě poruch pohybového systému, zapříčiněného svalovou dysbalancí se zkrácenými a oslabenými skupinami svalovými, vždy začínáme s protahováním zkrácených svalů, potom teprve posilujeme svaly oslabené. Posilováním oslabených svalů v terénu, kde jsou kvůli vyšší dráždivosti facilitovány přednostně svaly zkrácené, bychom vlastně zvětšovali svalovou dysbalanci. a) Postfacilitační inhibice (PFI) Metoda PFI se užívá k vlastnímu protažení celého svalu. Využívá reflexních mechanismů na úrovni segmentu, kdy bezprostředně po ukončení maximální volní aktivace svalu dojde k indukci útlumu jeho aktivity. Má-li být využito inhibičních dějů, předpokládá se nebolestivost výkonu. Vyvolání bolesti při terapii tuto inhibici ruší a znamená tedy kontraindikaci ošetření. Provedení PFI probíhá následovně: Pacient zhruba ze středního postavení v kloubu vyvine proti manuálnímu odporu terapeuta (izometricky) co největší kontrakci v opačném směru, než je omezení pohybu (tedy maximální stah zkráceného svalu). Tato kontrakce má trvat okolo 7 s. Pak nemocný rychle sval uvolní a terapeut jej okamžitě protáhne v opačném směru, než je jeho maximální mechanický směr působení. V maximálním protažení sval drží o něco déle, než trvala kontrakce, to jest 10–20 s. b) Postizometrická relaxace (PIR) PIR je metoda, která pracuje rovněž se svalovou facilitací a postfacilitačně indukovanou inhibicí. Jejím cílem na rozdíl od PFI v užším slova smyslu je uvolnění lokalizovaného spasmu (spoušťových bodů) ve svalu. Při snaze normalizovat cíleně tonus hypertonických vláken ve svalu stojíme před problémem selektivní inhibice vláken s největší reaktibilitou. Tuto dosáhneme po jejich facilitaci izometrickou kontrakcí, která tedy kvůli největší dráždivosti těchto vláken musí být minimální. Jinými slovy, při minimální izometrické kontrakci svalu proti minimálnímu odporu se aktivují právě jen tato nejdráždivější vlákna. Postfacilitačně pak dojde k útlumu cíleně jen těchto hypertonických vláken. Provedení PIR probíhá následovně: Pacient provede lehkou až minimální kontrakci příslušného svalu proti odporu, který představuje ruka terapeuta. Ta provádí kontrolu správného směru, do kterého směřuje kontrakce, a síly, která je po dobu výkonu skutečně jen minimální. Trvání kontrakce je kolem 10 sekund. Poté pacient vydechne, sval relaxuje a terapeut tuto relaxaci opět kontaktem kontroluje. Sleduje, jak se uvolněný sval prodlužuje a umožňuje pohyb do dříve omezeného rozsahu. V žádném případě však nejde o pasivní protažení svalu, spíše o kopírování toho, co je spontánně relaxací umožněno. Doba relaxace je delší než kontrakce a trvá tak dlouho, dokud terapeut vnímá její prohlubování (třeba až půl minuty) a dokud je schopen ji využít k pohybu segmentu do dosud omezeného směru.

32

8. Možnosti ovlivnění rozsahu pohybu

c) Antigravitační relaxace (AGR) Jedná se o modifikaci PIR, kdy odpor terapeutovy ruky je nahrazen gravitací – tedy tíhovou silou, která tvoří přirozený odpor zvedání končetiny, hlavy či trupu. Tato metoda je vhodná i bez přítomnosti fyzioterapeuta k autoterapii po předchozí náležité instruktáži. Agisticko-excentrické kontrakční postupy (AEK) Principem této metody je to, že při aktivitě antagonistických svalových vláken dochází současně k recipročnímu útlumu agonistických vláken, která jsou v hypertonu. Po pasivním nastavení segmentu do krajní polohy provádí pacient aktivní pohyb antagonisty jeho mírnou kontrakcí, proti tomuto pohybu terapeut klade odpor v opačném směru silou větší a pomalu a plynule přetlačuje segment ve směru aktivity ošetřovaného svalu. Dochází tedy k excentrické kontrakci svalu antagonistického k postiženému a současně recipročně vyvolané inhibici a spolu s tím k mechanickému uvolnění svalu ošetřovaného. Tato metoda se využívá především v Brüggerově konceptu ovlivnění funkčních poruch pohybového systému, excentrický mechanismus kontrakce ale najdeme i u technik proprioceptivní nervosvalové facilitace. Metoda „Spray and stretch“ Při předcházejících metodách (PFI, PIR) jde o ovlivnění napětí v tkáni s využitím fenoménu inhibice v souvislosti se svalovou kontrakcí, v metodě „spray and stretch“ se dosahuje inhibice po exteroceptivním podráždění, které představuje lokální ochlazení. Jako prostředek místní aplikace chladu se osvědčily rychle se odpařující látky jako etylchlorid nebo fluormethan. Provedení metody probíhá následovně: Pacient je uvolněn v pohodlné poloze tak, aby ošetřovaný sval byl schopen pasivního protažení. Oblast nad svalem ve spasmu (případně bolestivý okrsek – trigger point) je postříkána paprskem chladicí tekutiny ve směru paralelním se svalovými vlákny. Následuje šetrné pomalé pasivní protažení relaxovaného svalu. Mobilizace a manipulace Je-li příčina omezení pohybu ve funkční blokádě kloubu, lze použít techniku manuální (myoskeletální) medicíny, která obsahuje jak diagnostické, tak terapeutické prvky.

8.3 Příčiny zvýšení pohyblivosti v kloubu Zvětšení rozsahu pohybu v kloubu (hypermobilita) je považována za extrémní variaci normálního kloubního pohybového rozsahu, která má svůj původ v abnormální laxicitě ligament, kloubního pouzdra a intervertebrálních disků. Hypermobilita samotná je pouze stav, ale pokud přináší svému nositeli bolest, stává se nemocí – hypermobilním syndromem. Hypermobilitu můžeme rozlišit na generalizovanou (postihuje všechny nebo většinu kloubů) a lokalizovanou (postihuje pouze jeden nebo několik kloubů dané oblasti). Hypermobilita může být součástí nejrůznějších neuropatií (diabetická neuropatie), může být posttraumatická (jednorázová i chronická mikrotraumatizace při gymnastice, házené apod.) nebo může být sekundární – v sousedství hypomobilního segmentu, jehož omezený pohyb kompenzuje (viz výše). Více bývají postiženy ženy, hypermobilita je často doprovázena statickými bolestmi vaziva, kloubů, entezopatiemi, často končí artrotickými projevy.

33


8.4 Diagnostika a terapie hypermobility Hypermobilitu zjišťujeme standardně pomocí goniometrického vyšetření, dále např. testováním jednotlivých kloubů dle specifických testů. Terapeutické možnosti u hypermobility bývají v mnoha případech obtížné, léčba je zdlouhavá a někdy úspěšná až v delším časovém odstupu. Obecně se snažíme o zpevnění dynamických stabilizátorů kloubů, čehož lze dosáhnout cíleným posilováním daných svalových struktur. Dobrou cestou jsou nejrůznější reflexní přístupy, např. reflexní lokomoce, balanční cviky různých senzomotorických metodik apod.). Při úplné nedostatečnosti aktivní stabilizace je možno dosáhnout potřebné fixace použitím ortéz, bandáží, tapingu, korzetováním apod. V preventivních opatřeních je důležitý výběr sportovních aktivit jedince, kdy nevhodnými sporty jsou především profesionální balet, tanec, sportovní i umělecká gymnastika.


34

1.

Jaké jsou příčiny hypomobility?

2.

Popište rozdíl mezi trigger pointem a tender pointem.

3.

Co je statický a dynamický strečink?

4.

Jaká je podstata postizometrické relaxace?

9.

Cvičení svalové síly

Síla z fyzikálního hlediska je základní veličina popisující kvantitativně mechanické vztahy mezi tělesy. Je příčinou deformace nepohyblivých pružných těles (statický účinek) nebo u pohyblivých těles způsobuje změnu jejich pohybového stavu (dynamický účinek). Je určena velikostí, směrem a působištěm (vektorová veličina). Ve fyzioterapii pojmem síla rozumíme jednak výše zmíněný fyzikální popis, jednak aktuální potenciál vykonat určitý pohyb určitou intenzitou (síla svalu, síla stisku ruky apod.). Generátorem síly v organismu je sval, který působí zpravidla na páce skeletu (výjimku tvoří například mimické svaly nebo svěrače). Při cvičení svalové síly jde o postupnou záměrnou hypertrofii svalu, spojenou se syntézou kontraktilních proteinů a se vznikem nových myofilament. Tzv. hyperplazii, tj. zvýšení počtu svalových vláken, se v tomto případě nepodařilo prokázat (počet svalových vláken dosažený během prenatálního a prvního roku postnatálního života je považován za stacionární). Dalším faktorem, který se podílí na velikosti síly svalu, je schopnost koordinace stahu svalových vláken. Zatímco jednotlivý akční potenciál vede ke kontrakci vláken jedné motorické jednotky, při opakovaném akčním potenciálu v téže motorické jednotce dochází k časové sumaci stahu vlákna, což se projevuje spojitým průběhem stahu a až asi čtyřnásobným nárůstem jeho napětí. Celková síla tedy závisí i na schopnosti kooperace motorických jednotek, která je určena funkcí centrálního a realizována funkcí periferního nervového systému.

9.1 Příčiny oslabení svalové síly Etiologie oslabení svalové síly je různá. a) Neurogenní – porucha vedení vzruchu motorickým nervem (periferní paréza, postižení druhého motoneuronu) nebo léze centrálních neuronů účastnících se na realizaci pohybu (centrální paréza, postižení prvního motoneuronu). Projevuje se výpadkem nebo oslabením těch motorických jednotek, které inervuje postižený periferní motoneuron, u periferní parézy se projevuje i porucha trofické funkce neuronu. Příklady: periferní paréza traumatická, ischemická nebo metabolická, funkční oslabení svalu. b) Synaptická – porucha přenosu impulzu na svalové vlákno v oblasti nervosvalové ploténky. Příklady: porucha metabolismu neurotransmiteru, např. acetylcholinu u myasthenia gravis, nebo poruchy iontové rovnováhy – snížení hladiny draslíku, dysbalance hořčíku a vápníku apod. c) Myogenní – porucha přímo na úrovni svalového vlákna. Příklady: myopatický syndrom (morbus Duchenne), myositický a polymyositický syndrom.

35


9.2 Diagnostika a možnosti terapeutického ovlivnění svalového oslabení Základním diagnostickým nástrojem je zde funkční svalový test, případně dynamometrie. Možnosti terapeutického ovlivnění svalového oslabení jsou následující: Cvičení dle svalového testu Z reedukační taktiky může být výhodné začít cvičit každý zjištěný výrazně oslabený sval zvlášť. Je to analytický způsob, který vychází z polohy a ze směru pohybu používaného při svalovém testu s vyloučením iradiace aktivity do dalších svalů. Jednotlivé svaly se cvičí do svalové síly stupně 3, poté již začleňujeme cvičený sval do komplexních pohybových projevů, zapojujeme jednotlivý reedukovaný sval do pohybového řetězce. Při reedukaci totiž jde o pohyb, nikoliv o sval. Jsou-li ovšem motoneurony příslušného insuficientního svalu zničeny, může dojít k substituci jeho funkce jinými svaly. Proto je nutno na základě přesné diagnostiky rozhodnout, kdy si můžeme cvičení podle svalového testu dovolit. V případě cvičení velmi oslabeného, ale potenciálně posílitelného svalu hned od počátku syntetickými metodami hrozí nevhodná substituce jeho svalového výkonu nepostiženými svaly a tedy de facto prohloubení poruchy. Cvičení na posilovacích zařízeních a s využitím pomůcek Je využíváno v posilovnách ke globálnímu zvýšení svalové síly, hypertrofii svalstva ze sportovního nebo estetického důvodu (kulturistika). Lze je však dobře využívat i v procesu reedukace motoriky. Vychází ze cvičení dle svalového testu, kdy manuální odpor kladený fyzioterapeutem je nahrazen směrovaným a přesně dávkovaným odporem posilovacího zařízení. Nejjednoduššími pomůckami při cvičení svalové síly jsou činky, pružiny, siliče, Thera-Bandy, nejsložitější pak reprezentují počítačem řízené diagnosticko-terapeutické přístroje. Izometrické cvičení dle Hettingera Principem je Hettingerem popsaný fyziologický fakt, že zatížení svalu na více než 50 % jeho maximální svalové síly vede k jeho hypertrofii. Je-li naopak sval zatěžován na méně než 20 % svého maxima, atrofuje (při plné inaktivitě sval již za týden ztratí 30 % své síly); 20–30% zatížení svalu (tzv. habituální zatížení) udržuje jeho objem a sílu na konstantní úrovni. Doba zatížení, po kterou je sval nutno silově zatížit, je relativně krátká, uvádí se kolem jedné minuty denně, ale nutná je pravidelnost. Takovéto posilování má výrazně analytický charakter – je efektivní při zaměření vždy na jeden segment a roli hraje i úhel kloubu, ve kterém posilování probíhá. Příkladem cvičení, která z těchto poznatků vycházejí, jsou veškeré izometrické cviky zaměřené na posílení nejčastěji oslabených svalových skupin těla, například tlak dlaní proti sobě před tělem (zaměřeno na prsní svaly) nebo naopak tah sepnutých rukou od sebe (extenzorové skupiny pletence ramenního), tlak předpažených horních končetin proti stěně k posílení fixátorů lopatek a podobně. Cvičení svalové síly s využitím bio-feedbacku Použití biologické zpětné vazby je založeno na tom, že se využije některého receptoru, který se za normálních okolností nepodílí na kontrole pohybu či napětí svalu, k vědomé kontrole těchto charakteristik. Jde tak o jakési posílení běžné dostředivé signalizace (převážně proprioceptivní) a její využití k facilitaci stahu svalu. Nejjednodušším příkladem je sledování pohybu v zrcadle, jiným typem je slovní komentář fyzioterapeuta k pacientem prováděnému pohybu, eventuálně kontrola napětí svalu vlastním palpačním pocitem. 36

9. Cvičení svalové síly

Moderní zpětnovazebné postupy umožňují převést biologickou aktivitu svalu na elektrický signál (snímáním myopotenciálů povrchovými elektrodami) a tento zobrazit na škále obrazovky (displeje) či převést na akustický signál. Pacient se pak učí cíleně stahovat určitý sval a tím zvyšovat jeho sílu (například funkční útlum čtyřhlavého svalu stehenního po chirurgických výkonech či úrazech na kolenním kloubu). Elektrostimulace během svalové kontrakce Mimo pasivní elektrostimulaci za klidových podmínek (viz fyzikální terapie) je možno sval elektricky stimulovat během jeho vědomého stahu. Stimulace během izometrického stahu vede ke zvětšení svalové hmoty a tím tenze při stahu statického charakteru, stimulace za izotonických podmínek se používá ke zvýšení převážně dynamické síly explozivního charakteru (je spíše využíváno ve sportu). Pro všechny typy analytického posilování platí základní podmínka správného nastavení výchozí polohy. Při cvičeních vycházejících ze svalového testu je určeno postavení segmentů a jejich fixace anatomicko-biomechanickými podmínkami konkrétního svalu nebo svalové skupiny. U cvičení, která jsou prováděna bez fixace (terapeutem, trenažérem posilovacího zařízení), je bezpodmínečně nutné kontrolovat držení správné postury cvičícího (držení trupu, pletenců). „Posilováním“ v situaci chybné postury (například při únavě) dochází k substituci zamýšlené svalové akce, což vede k vytváření a fixaci chybných pohybových programů, k neoptimálnímu zatěžování příslušných kloubů.

Kontrolní otázky: 1.

Jaké jsou základní příčiny oslabení svalové síly?

2.

Jaká je podstata cvičení dle svalového testu?

3.

Co je bio-feedback?

37


10.

Kondiční kinezioterapie

Kondiční kinezioterapie představuje soubor tělesných aktivit, které jsou zaměřeny na zvýšení nebo alespoň udržení tělesné zdatnosti pacienta jako podmínky realizace jeho životních rolí. Jsou to aktivity, jejichž cílem není zlepšení jediného atributu pohybu, ale mají ovlivňovat pohybovou soustavu jako celek v co možná nejširším rozsahu a stimulovat ostatní systémy. Vytvořit vhodnou kondiční cvičební jednotku je problémem sladění a míry jednotlivých prvků zaměřených na vytrvalost a sílu (hlavní ukazatele kondice), dále na rozsah pohyblivosti kloubů, rychlost, obratnost, koordinaci pohybů a rovnováhu. Kondiční cvičení se od aplikace jednotlivých procedur a speciálních postupů kinezioterapie odlišuje tím, že se více podobá cvičením, se kterými se pacient dosud setkal. Proto je ve velké míře možné využít jeho dosavadní zkušenosti se cvičením a vybrat takové varianty, které jsou mu nejbližší. Každý fyzioterapeut má v zásobě soubor cviků, které má promyšleny a zvládnuty co do správného provedení, kardiopulmonální náročnosti, účelu, které svaly a klouby jsou při daném cviku v činnosti, jaká jsou jeho rizika. Z tohoto zásobníku, který obsahuje cviky pro procvičení všech částí těla, vybírá a vytváří cvičební jednotku dle zásad uvedených v metodice kinezioterapie. Kondiční cvičení má zásadní preventivní charakter. Pravidelnou tělesnou aktivitou se snižuje riziko jak onemocnění, tak i úmrtí na civilizační nemoci, jako jsou ischemická choroba srdeční, diabetes II. typu, hypertenzní choroba a nádorová onemocnění tlustého střeva; omezují se projevy psychické tenze, úzkosti a deprese; zatížení pohybového aparátu při tělesné aktivitě přispívá k utváření a udržování zdravého stavu skeletu, svalů a kloubů. Tělesná aktivita také pomáhá starším lidem zachovat svou soběstačnost a stabilitu a předcházet tak pádům a zlomeninám s jejich komplikacemi.

10.1 Ranní rozcvička Příkladem kondičního cvičení, které je všeobecně známé, je ranní rozcvička. Mimo aktivace somatických fyziologických dějů má význam i pro aktivaci psychických funkcí, což má obzvláště u chronicky nemocných mimořádný přínos. Ranní cvičení by mělo být chvilkou plného soustředění na dýchání a pohyb. Odsunout na chvíli myšlenky na práci, rodinné starosti či politiku a být jen sami se sebou – to není vůbec jednoduché a vyžaduje to určitý dlouhodobý a pravidelný trénink. Je to cvičení prakticky bez pomůcek nebo s běžnými objekty dosažitelnými v domácnosti či okolí (nemocničním, lázeňském apod.) nemocného, jako jsou židle, ručník atd. Doporučené trvání, má-li být cvičení reálně pravidelně prováděno, by nemělo přesahovat 7–10 minut (delší rozcvičky jsou vynuceny specifickými situacemi, například rozcvičení ranní kloubní ztuhlosti u revmatických chorob, které má trvat i 20 až 30 minut; zde se ovšem jedná spíše o součást terapie než pouze o kondici). Počet cviků je kolem deseti s opakováním 5–8krát. Některé prameny doporučují při ranní rozcvičce zachovat určitou „lehkost“ nebo „nenáročnost“ jejího provádění. To znamená, že vyskočit ráno z postele a zatížit svůj pohybový aparát sadou náročných a složitých výdržových cviků – se zde nejeví jako ten úplně nejlepší nápad. Navíc stoprocentní provozní aktivita hlubokého stabilizačního systému bývá nastartována, podle růz-

38

10. Kondiční kinezioterapie

ných zdrojů, až dvě hodiny po probuzení, čili jakékoli náročné cvičební prvky zde nemohou mít podporu tohoto hlubokého stabilizačního systému a mohou tak být rizikové.

10.2 Chůze Chůze je základní kondiční aktivitou člověka. Jedná se o aerobní pohybovou aktivitu, která je pro naše tělo naprosto přirozená. Oproti jiným sportům a pohybovým činnostem má velkou výhodu – může ji provozovat téměř každý. Prospívá kondici, našemu srdci, svalům, je skvělým prostředkem pro snížení tělesné hmotnosti. Lidé, kteří chodí pravidelně, mají předpoklady pro delší život bez zdravotních problémů a potíží s hybností. Pozitivním faktorem u chůze je kontralaterální souhyb horních končetin s končetinami dolními, který pomáhá odlehčit bederní páteř a působí celkově dynamicky. Kontralaterální souhyb není pochopitelně vždy možný (například když při chůzi něco držíme v ruce nebo neseme tašku přes rameno) – k jeho bezvýhradné obnově může napomoci např. chůze s nordic walkingovými holemi. Chůze s holemi se doporučuje i u pacientů po operačních zásazích na kyčelních a kolenních kloubech, včetně implantace endoprotézy, jako lepší varianta opory oproti klasickým francouzským (nebo dokonce podpažním) berlím – samozřejmě s individuálním posouzením aktuální zdravotní situace daného člověka a dobou od operačního zákroku. Přes určitou „jednoduchost“ této kondiční aktivity je třeba zaměřit pozornost na správnou techniku chůze. Velmi důležitá je plynulost chůze, která je dána stejnou délkou kroků. Při různé délce kroků dochází k rozdílnému zatěžování nohou vyplývající z nevyvážené svalové práce celého těla, což ovlivňuje i nesymetrické kladení chodidel. Také se doporučuje při kroku nejdříve došlápnout na patu a postupně přenášet těžiště těla dopředu ke špičce až k úplnému odvinutí chodidla. Nádech a výdech by měl být pravidelný a dostatečně hluboký, aby tělu poskytoval potřebné množství kyslíku. Pro kontrolu intenzity a délky chůze slouží přístroje zvané krokoměry. Jejich základní funkcí je počítání kroků, umožňují ale také orientační přepočet na absolvovanou vzdálenost a kalorie vydané při chůzi. S pomocí krokoměrů je tak lépe možné sledovat denní rozsah pohybu.

10.3 Běh Běh je modifikací chůze. U běžeckého kroku rozdělujeme pohyb do dvou základních fází: opěrné a letové. Na konci opěrné fáze se na odrazové končetině zapojují především extenzory kyčle a kolene a dále plantární flexory hlezenního kloubu. V letové fázi se zapojují flexory kyčle a m. tibialis anterior. Rovněž je důležité zapojování břišních svalů. Při běhu dochází ke zvýšenému zapojení svalstva horních končetin, zvýšení nároku na stabilizační funkce osového orgánu (zvýšená pozice těžiště, letová fáze a její labilita), zpevnění trupu nutné pro dynamičtější (švihové) funkce končetin oproti chůzi. Stále je velmi diskutován možný nepříznivý efekt na nosné klouby dolních končetin (podle charakteru povrchů, na kterých se běhá). Rychlejší běh (anaerobně prováděné sprinty) je záležitostí sportu, nikoli fyzioterapie. Kondiční variantou běhu je tzv. jogging, což je vlastně pomalejší rekreační běhání; provozují ho lidé, kteří nejsou tak zdatní jako trénovaní sportovní běžci. Je možné střídat tento běh i s prostou chůzí (tzv. indiánský běh), tak nedochází k přílišnému zatěžování kardiovaskulárního a dýchacího aparátu.

39


10.4 Plavání Plavání je individuální kondiční aktivita, pro kterou je typický cyklický pohyb ve vodním prostředí. Plavec je ve vodě vystaven hydrostatickému tlaku, vztlaku vody i zvýšené tepelné vodivosti prostředí. Plavání má nenahraditelný vliv na náš organismus. Rozvíjí flexibilitu ramenních kloubů, hlezenních kloubů a kyčlí, rychlost, sílu, vytrvalost a koordinaci. Příznivě ovlivňuje krevní oběh, dýchání, urychluje metabolismus, zvyšuje otužilost a působí pozitivně na přetíženou psychiku člověka. Také odlehčuje páteř, izometricky posiluje svalstvo trupu a dynamicky svalstvo končetin. Vodní prostředí nemá téměř žádný negativní vliv na pohybový aparát, proto se plavání využívá nejen k relaxačním tréninkům, ale i k regeneraci a je součástí komplexní terapie řady onemocnění. Rozeznáváme čtyři základní plavecké způsoby: prsa, kraul, znak a motýlek. • Prsa patří mezi nejstarší plaveckou techniku. Je to nejrozšířenější i nejvíce vyhledávaný způsob plavání veřejnosti. Její výhodou je využití síly dolních končetin a také poloha hlavy, která je v rekreačním plavání nad vodou, což usnadňuje plavci vidění a dýchání (ovšem není úplně nejpříznivější pro dynamiku krční páteře). Způsob prsa umožňuje jak dobrou orientaci plavce, tak i plavání na delší vzdálenosti, což je potřebné především v přírodních podmínkách. Dýchání u prsou je přirozenější a hlubší než při kraulovém způsobu, pohyby horních končetin jsou na rozdíl od kraulu symetrické. • Kraul je nejrychlejší a technicky nejdokonalejší způsob plavání. Jeho náročnost spočívá v dokonalé technice dýchání a její souhry s asymetrickými pohyby paží a v obtížnosti dokonalé práce nohou. Vyžaduje větší úroveň adaptace na vodní prostředí a je základem i jiných plaveckých sportů (např. vodní pólo, sportovní potápění apod.). Poloha těla plavce by měla být splývavá s minimálním výškovým i stranovým kolísáním a bez zvedání těla záběrovými pohyby. Plavec se nadechuje na jednu nebo obě strany. • Znak má dobrý zdravotní efekt při korekci vad páteře, hlavně u hrudní hyperkyfózy. Výhodou znaku je snadný pohyb nezatížený dechovými problémy a nevýhodou horší orientace plavce na hladině. Poloha těla je vodorovná na zádech, pánev je podsazená, ramena jsou u hladiny, boky jsou níže než ramena a hlava je mírně přitažena k hrudníku. Hlavní hnací silou jsou záběry horních končetin, kdy dochází k výkyvům těla kolem podélné osy. Dolní končetiny udržují optimální polohu těla a mají vliv na celkovou rychlost plavání. • Motýlek patří mezi druhý nejrychlejší způsob plavání, je ovšem kvůli koordinaci pohybů velmi náročný. Zvládnutí techniky motýlku předpokládá předběžné zvládnutí kraulu, kterému je příbuzný. Motýlek je jediný způsob, u kterého jsou nezbytné pohyby těla nahoru a dolů ve svislé rovině. Vzniká tak plynulý a rytmický vlnivý pohyb, někdy označovaný jako delfínové vlnění (odtud jiný název „delfín“ pro tento plavecký styl), jehož vyjádřením je pravidelná sinusoida, kterou vytváří pohyb kotníku ve svislé rovině. Dýchání je u motýlku těžké, protože omezuje ideální přenos paží, pohybů, frekvencí a tím i celkovou souhru těla.

10.5 Cyklistika Společným rysem cyklistiky je jízda na kole. Všechny druhy cyklistiky spojuje typický cyklický pohyb – šlapání. 40

10. Kondiční kinezioterapie

Pro správné zatížení osového orgánu a nepřetěžování horních končetin je nutné vzpřímení trupu, tj. vhodné nastavení výšky sedla a řidítek (kola s přenesením těžiště dopředu jsou spíše nevhodná). Diskutovanou otázkou je odpružení předních vidlic kola, případně celé zadní části kola. Důležité je i správné uchopení řidítek. Lidé totiž často drží řidítka napjatými horními končetinami a dochází k útlaku hrudníku a rychlé únavě ramen. Správné držení je vždy rovné, ne křečovité, s uvolněnými rameny a lokty směřujícími šikmo vně dozadu. Další častou chybou je, že se cyklista ve snaze odlehčit otlačeným hýždím příliš opírá o ruce a je v pozici jakoby „na všech čtyřech“. Tím ale dochází k většímu tlaku na přední část pánve, specificky na oblast hráze (s možnými následnými komplikacemi), navíc se komplikuje řízení kola, protože většina váhy spočívá na předním kole. Velmi důležitý je i správný způsob šlapání na kole, kdy pohyb nohy zachovává ideální kruhovou stopu, která zbytečně neubírá energii, a pohyb je celkově ekonomičtější. Chodidlo vzhledem ke kotníku by mělo být stále v úhlu mírně větším než 90 stupňů, při šlapání se pohybuje hlavně kyčel a koleno, kotník se pohybuje minimálně. Plynulý pohyb zajistí také vhodná volba převodu – v případě příliš těžkého máme tendenci šlapat trhaně, tzv. do čtverce, u příliš lehkého budeme při vysoké frekvenci téměř „poskakovat“ na sedle. Stacionární formou cyklistiky může být šlapání na rotopedu. Rotoped lze použít například u osob s poruchou stability, které by jízdu na klasickém bicyklu nezvládly, mohou na něm jezdit i lidé s velkou nadváhou, po úrazech apod. Nezanedbatelnou výhodou je dávkovatelná zátěž, tj. možnost regulace energetického výdeje.

10.6 Jízda na koni Při jízdě na koni dochází ke stimulaci správného držení těla. Trénuje se rovnováha, koordinace, stimuluje dýchání a správná aktivace svalstva. Balancováním na koňském hřbetě dochází k aktivaci hlubokého stabilizačního systému páteře, který při správné funkci zajišťuje stabilizaci při statickém zatížení i při jakémkoliv pohybu. Velmi významné je působení jízdy na koni na autochtonní svaly páteře, které nelze ovlivnit vlastní vůlí. Jízda na koni významně ovlivňuje bránici nejen v její posturální funkci, ale i respirační, neboť rytmický krok koně vybízí jezdce ke stejně rytmickému dýchání. Sed na koni dává navíc efektivní možnost uvolnění adduktorů dolních končetin. Před jízdou na koni je třeba podrobná instruktáž a posouzení případných rizik. Pochopitelně existují i rozdílné typy koní, terénu a konkrétního způsobu jízdy.

10.7 Lyžování Lyžování patří mezi zimní sporty, v principu spočívá v pohybu člověka vlastní silou po sněhu pomocí lyží. Jako alternativa k lyžím se dnes používá také snowboard. Lyžování patří mezi častou sportovní a rekreační aktivitu. Základními dvěma odvětvími lyžování jsou alpské lyžování (též sjezdové), při kterém lyžaři sjíždějí díky gravitaci z vrcholu kopce, a severské lyžování (dříve klasické), zahrnující nejčastěji běh na lyžích. Alpské lyžování zatěžuje především svaly dolních končetin, jejichž síla ovlivňuje výkon v lyžování. Ve sjezdovém postoji pracují izometricky především extenzory kyčelních a kolenních kloubů, zatíženy jsou také svaly bérce. Aerodynamický postoj udržují zádové svaly, především m. erector spinae. Dochází k rotační námaze páteře, diskutuje se riziko pádu.

41


Běh na lyžích je charakteristický cyklickou arteficiální (použití lyží a holí) a kvadrupedální lokomocí se současným intenzivním zapojením svalů téměř celého těla. Výrazně se zapojují především obě dolní i horní končetiny a svalstvo trupu. Svalstvo trupu zajišťuje stabilizaci, důležitá je práce m. erector spinae a břišních svalů. Sled dílčích pohybů rovnoměrně zatěžuje svalstvo celého těla a tím všestranně a harmonicky rozvíjí funkční zdatnost organismu.

10.8 Tenis, squash, stolní tenis Tenis je individuální raketový sport. Vyžaduje rychlost, vytrvalost, koordinaci, rychlou reakci, pohyblivost a sílu. Hráč běhá vpřed do stran i vzad s různou intenzitou zatížení. Při tenise je důležitá koordinace svalů horních i dolních končetin a trupu. Tenis patří mezi jednostranně zaměřené sporty (lateralita). Často se setkáváme s chronickými poraněními, která vznikají především špatnou technikou při zahrávání úderů. Zástupcem chronických poranění je tzv. tenisový loket (chronický zánět radiálního výběžku pažní kosti). U tenistů se také objevují bolesti bederní části páteře. Squash patří mezi rychlejší typ raketového sportu, kdy rychlost míčku dosahuje mnohdy až přes 200 km/hod. Podobně jako v dalších raketových sportech i ve squashi se nejčastěji setkáváme s běžnými poraněními pohybového aparátu, která vznikají především špatným došlapem při rychlé změně směru (distorze, poranění vazů a úponů v lokti a rameni). Častá bývají i poranění oka letícím míčkem (poškození sítnice). Stolní tenis patří celosvětově mezi absolutně nejrozšířenější sporty, a to jak na závodní, tak i na rekreační úrovni. Je to velmi komplexní typ kondiční aktivity, řada jeho hráčů ji provozuje na nejrůznějších úrovních až do pozdního věku. Riziko poranění je menší než u klasického tenisu nebo squashe.

10.9 Sportovní hry Společným rysem sportovních her je použití míče, případně míčku, nebo puku. Jedná se o kolektivní sporty, kde je důležitá spolupráce celého týmu. Tyto sporty z fyziologického hlediska spojuje střídání intenzity zatížení. Maximální intenzitu zatížení střídá intenzita střední až mírná. Není zde důležitá jen koordinace, rychlost, výbušná síla, ale také obecná vytrvalost. Nejznámějšími kolektivními sporty u nás jsou fotbal, lední hokej, volejbal, házená, basketbal, florbal a nohejbal. Sportovní hry jsou charakteristické vysokou dynamikou, která se mimo jiné projevuje v častých fyzických kontaktech mezi soupeři i spoluhráči. Prakticky každý kontakt představuje určité riziko úrazu pro kosti, klouby, svaly, šlachy a vazy. Z hlediska prevence akutních i chronických poranění je proto nezbytně nutné připravit opěrný systém těla na takovou úroveň, v níž budou minimalizována možná zdravotní rizika plynoucí z charakteru hry.


42

1.

Co je smyslem ranní rozcvičky?

2.

Jaký je význam kontralaterálního souhybu horních končetin u chůze?

3.

Jaké jsou čtyři základní plavecké způsoby?

4.

Uveďte příklady a popište rizika jednostranně zaměřených sportů.

11.

Závěr

V moderní fyzioterapii je třeba klást velký důraz nejen na biologické aspekty terapie, ale i ty psychosociální. Kvalifikovaný fyzioterapeut se musí zajímat o způsoby následné fyzioterapie, kterou provádí sám pacient po skončení terapie, ať už ve formě doporučených cvičení, nebo rekreačních sportovních aktivit. Pacient nesmí být jen pasivním příjemcem terapeutické snahy zdravotníka, musí se aktivně podílet na udržení vlastního zdraví. Edukace je tím nejdůležitějším pilířem celé léčby. Zájem o pacienta v komplexním pohledu, tedy kromě biologického i psychosociální, etický, spirituální a další, bude i do budoucna rozhodující pro dobrý výsledek terapeutického vztahu. Konkurence je kvůli komerčnímu rozvoji některých metod fyzioterapie obrovská a kvalitní odborník v oboru fyzioterapie by měl svou prací pacienta přesvědčit, že mu jde nejen o jeho zdraví, ale především o jeho celou osobnost a kvalitu jeho života.

43


Použitá a doporučená literatura

1. Bastlová, P. (2013). Proprioceptivní neuromuskulární facilitace. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. 2. Dvořák, R. (2007). Základy kinezioterapie. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. 3. Haladová, E. (2003). Léčebná tělesná výchova. Brno: Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů. 4. Haladová, E., Nechvátalová, L. (2010). Vyšetřovací metody hybného systému. Brno: Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů. 5. Hromádková, J. (1999). Fyzioterapie. Jinočany: nakladatelství H&H. 6. Janda, V. (2004). Svalové funkční testy. Praha: Grada. 7. Javůrek, J. (1999). Propedeutika fyzioterapie a rehabilitace. Praha: Karolinum. 8. Kociová, K. (2013). Základy fyzioterapie. Martin: Osveta. 9. Kolář, P. (2010). Rehabilitace v klinické praxi. Praha: Galén. 10. Kolář, P., Máček, M. (2005). Základy klinické rehabilitace. Praha: Galén. 11. Lewit, K. (2003). Manipulační léčba v myoskeletální medicíně. Praha: Sdělovací technika. 12. Pavlů, D. (2003). Speciální fyzioterapeutické koncepty a metody I.: koncepty a metody spočívající převážně na neurofyziologické bázi. Brno: Akademické nakladatelství CERM. 13. Pfeiffer, J. (2006). Neurologie v rehabilitaci: pro studium a praxi. Praha: Grada. 14. Pfeiffer, J. (2014). Koordinovaná rehabilitace. České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. 15. Rychlíková, E. (2002). Funkční poruchy kloubů končetin: diagnostika a léčba. Praha: Grada. 16. Solberg, G. (2008). Postural Disorders and Musculoskeletal Dysfunction: Diagnosis, Prevention and Treatment. Philadelphia: Churchill Livingstone. 17. Tichý, M. (2000). Funkční diagnostika pohybového aparátu. Praha: Triton. 18. Trojan, S. (2005). Fyziologie a léčebná rehabilitace motoriky člověka. Praha: Grada Publishing. 19. Véle, F. (2006). Kineziologie: přehled klinické kineziologie a patokineziologie pro diagnostiku a terapii poruch pohybové soustavy. Praha: Triton.

44

Za věcnou a jazykovou správnost díla odpovídá autor.

obecné základy kinezioterapie PhDr. Marek Zeman, Ph.D.

Vydavatel: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích Zdravotně sociální fakulta Sazba: Zuzana Straková 1. vydání 2016 CD-ROM Náklad: 30 ks 45 stran ISBN 978-80-7394-584-8

Obecné základy kinezioterapie. Marek Zeman

Recommend Documents