Občasník ZŠ Emila Zátopka

Občasník ZŠ Emila Zátopka

2/2009

OBSAH Nové příběhy papouška Ponyho Přírodopis trochu jinak

Velikonoční nadílka od Emílka Prokletí tmavého lesíka

Osvětim Osvětim, místo slz, utrpení, smrti a dnes také turistů z celého světa Ve stalingradském kotli Vtípky pro lepší náladu K-Faktor Hra na vojáky Pes jako mazlíček i pomocník

Soutěž o nejlepší preventivního videoklipu

námět

Zase je tu jaro a s ním i náš milovaný Emílek. Co vás v něm čeká? Spousta dobrodružství, zajímavostí a nové znalosti. Opět se vydáme za Ponym a jeho přáteli. V jejich vyprávění zamíříme do minulosti za jejich předky a poučíme se z jejich chyb. Také se můžete těšit na hodinu přírodopisu. Nebojte se, nebudujeme vás poučovat o naší přírodě, nýbrž si povyprávíme o Poovi. Kdo to je? To zjistíte sami. Jak jste prožili Velikonoce? Na zážitky právě z těchto svátků jsme se ptali vašich spolužáků z odpoledního vyučování a je možné, že jste to byli právě vy! Aby bylo jasno, nepíšeme jenom příběhy pro poučení a zábavu, ale také proto, abyste se trošku báli. Je tedy libo detektivku? Doufám, že ano, protože jinak časopis celý nedočtete. A to by redakci i mně bylo líto. Jako že se Emílek jmenuji. Pokud jste byli na exkurzi v Osvětimi, určitě víte, jak to tam vypadá. Kdo ale ne, pozná to z článku o tomto koncentračním táboře. Druhou světovou válku však jen tak neopustíme. Kulky, miny, děla, vojáci,...čeká nás bitva u Stalingradu. Máte rádi pejsky? Nezáleží na tom, jestli ano či ne, ale všichni dobře víte, že pes je nejlepší přítel člověka. Tento mazlíček může člověku zároveň pomoci. O své zkušenosti s vodicím psem se s námi podělí pan Holba, který se 19. května vydal do pátých tříd vyprávět o životě slabozrakých a nevidomých lidí. Dozvíme se, jak se tento psí pomocník cvičí a další různé zajímavosti. Toto a mnohem více si můžete ještě v letošním školním roce přečíst v časopisu, který se jmenuje právě po mně. Heč! A po prázdninách opět na počtenou. Váš milovaný Emílek

Nové příběhy papouška Ponyho Byl pozdní večer a papoušek Pony spal tvrdým spánkem. Zdálo se mu o dalších příhodách, avšak tentokrát v nich nevystupovali jejich předci, ale oni sami. To je to pravé dobrodružství. Když se blížilo ráno, Pony vyletěl ze svého pelíšku jako blesk, asi se něčeho lekl. Ostatní ještě spali, a tak jej napadla dobrá myšlenka. Vyletěl ven a zamířil si to rovnou k lesu. Kutil tam tak dlouho, dokud první kohout nezakokrhal. Poté se začala probouzet i ostatní zvířátka. Když náš hrdina dorazil ke statku, nikdo nebyl venku. Z chléva se ozývalo mečení, bučení, dupání a různé zvuky, dokonce i pípání. Ale počkat. Tamhle u branky je ještě kůzle Leona. Pony si to namířil rovnou k ní. „Co se děje?“ zeptal se, když si jej Leona všimla. „Copak jsi zapomněl? Moje mamka mi porodí druhého sourozence, rychle pojď, už tam jsou všichni. Vyhlížela jsem tě,“ oznámila mu rozpačitým a zároveň veselým hlasem Leona a vyběhla směrem k chlévku. A opravdu, byli tam všichni, selátko Pepík, kozlík Venda, kůň Blesk, jehně Emilka a všichni dospělí. Pony a Leona si sedli k ostatním a čekali. Čekali už půl hodiny a Pepík navrhl, že všem bude vyprávět příběh, aby jim to rychleji uběhlo. „Jednoho krásného dne…“ „Co budeme dělat?“ zeptal se pes Azor. „Nevím,“ odvětil mu vepřík Selda. Brouzdali se po statku, když vtom se Selda vrhl do louže. Chvíli tam hrabal svým nosem a pak vylezl s něčím v puse. Byl to nějaký papír. Stovka, možná i vyšší měna. „Azore,“ zeptal se Selda, „co kdybychom si šli koupit něco do města?“ „ Tak jo, jdeme,“ odpověděl Azor a vyšli. Šli po krásné velké louce. Vtom se Azor zastavil, zavětřil a rázem byl pryč. Selda si sedl, bankovku měl stále v puse a pozoroval psa, jak skáče za motýly. Najednou se vrátil a měl také bankovku v puse. „Měli bychom utíkat,“ pobídl Seldu a vyrazil. Vepřík jenom kroutil hlavou. Nechápavě se díval na pelášejícího Azora. Když vtom se za ním ozvaly kroky a on pochopil, bankovka ulítla

pasáčkovi, který si ji zrovna schovával do kapsy, jenže vítr mu ji sebral. Azor byl rychlejší a chytl ji. Když se ocitli v bezpečí poblíž města, uviděli pána, který měl na ceduli napsáno „Naše výrobky jsou nejkvalitnější, dodáváme v pytlích“ a pod tím bílou křídou stálo „Byliny, uzeniny, obilí, ….“ Selda ani Azor tomu pokušení nemohli odolat. Koupit si tak uzeniny a byliny, to by ostatní koukali. Proto se vydali za prodávajícím a řekli: „Dobrý den, prosím vás, stačilo by tohle na uzeniny a byliny?“ Poté položili své bankovky na stůl. Prodejce chvíli přemýšlel, ale nakonec přikývl. „Tady jsou dva pytle. Jeden s uzeninami a druhý s bylinami.“ Kamarádi poděkovali, popadli pytle a utíkali domů. Doma je všichni hledali, měli o ně strach. Kluci se chtěli vytáhnout, a tak rozvázali pytle, ale nebyly tam žádné pochutiny. Jen obyčejné kameny... …Od té doby všechny peníze, které našli, předávali majitelům a nikdy nekupovali nic, o čem by nevěděli, že to doopravdy dostanou. Báli se, že by mohli koupit něco podobného jako tenkrát. Ale nemyslete si, že se kameny nevyužily, postavili si z nich menší klubovnu. A prodavači se to prý také vymstilo.“ Pepa skončil a jeho oči se zadívaly na káčátka, která seděla s otevřenými zobáčky, tak moc se jim to líbilo. Dokonce i dospělým. Všichni dočista zapomněli, proč se tu sešli. S údivem přemýšleli, kde to ty děti mohly slyšet, když oni nic takového nevěděli. Z hlubokých úvah je vyrušilo mečení, ale nebylo to to mečení, které zde bylo slyšet každý den. Toto bylo nové. Až tu si všichni uvědomili, že paní Kulíšková porodila. Všichni se otočili a vedle paní Kulíškové leželo krásné kůzlátko. Byl to kluk. „Budeš se jmenovat Ferda,“ řekla paní Kulíšková a všichni se zaradovali. Ale nejvíc naše malá partička, protože s těmito slovy se k nim dostává taky nový člen. Byl už večer a všichni šli spát.

Přírodopis trochu jinak Džungle, hory, chrám, domy, nudle,... Nepřipomíná vám to nějaké malé obyčejné městečko? V tomto ovšem nežijí lidé, ale zvířata. Skoro všichni už jste viděli film Kung Fu Panda. Co na něj říkáte? No jo, ale „opozdilci“ ho nemůžou ohodnotit. A proto jsme tu my, abychom vám mohly přiblížit děj animované dobrodružné komedie pro celou rodinu. Hlavním hrdinou je panda Po, který je zapálený do kung-fu, a tak ignoruje svého otce, který z něj chce mít prodavače nudlí, ale ze všeho nejvíc přehlíží svou lenost a vydává se po nekonečně dloooooooouhých schodech do paláce v rodném Údolí klidu, aby na vlastní oči viděl volbu dračího bojovníka. Všeobecně se předpokládá, že se jím stane některý z pěti místních mistrů kung-fu (tygřice, zmije, jeřáb, kudlanka nebo opice), jenže prst guru Ugveje nakonec nečekaně ukáže na Poa. Zdejší učitel bojových umění, mistr Sifu, musí z nemotorného, líného a nenažraného pandy stvořit legendu kung-fu dřív, než se do Údolí klidu vrátí zlý Tai Lung a předělá ho k obrazu svému. Mezitím ale Tai Lung utekl z vězení a chystá se vrátit do svého rodného města, kde chce vzít svitek s tajemstvím dračích bojovníků. Po se zatím učí kung-fu za pomoci své nezdolné touhy po jídle. Tygřice chce porazit Tai Lunga sama, ale svých spolubojovníků se jen tak nezbaví. Hlavním cílem režisérů Marka Osborna a Johna Stevensona bylo natočit animovaný film, který by se nestal jen dalším z mnoha rodinných filmů se zvířátky, což se mu očividně povedlo. Všichni, které znám a kteří se na Kung Fu Panda dívali, si tento film velice chválí. Nám se taky moc líbil, protože byl vtipný, poučný a celkově zábavný. Od ostatních rodinných filmů se lišil kreativitou a zajímavými scénkami, které diváka vždy skvěle pobaví. Ale než si DVD s tímto filmem půjčíte, obraťte list a podívejte se, co pěkného Vám Emílek ještě nadělil.

Velikonoční nadílka od Emílka Jak už z názvu vyplývá, tento článek se bude vztahovat k Velikonocím. Přesněji řečeno jsme vytvořili malou anketu o velikonočních svátcích. Zeptali jsme se několika děvčat ze sedmého ročníku, co vše o nich ví a jak se na ně těšily. Navážeme na poslední slovo v minulém odstavci, protože první otázka, na kterou jsme se ptali, se týkala právě toho, jak se holky na tyto svátky těšily. Z našeho průzkumu vyplynulo, že polovina se na Velikonoce těšila a polovina ne. Také jsme zjistili, že většina holek se koledníků asi bála a možná proto trávila Velikonoce někde pryč. Když jsme se děvčat zeptali, jaké jsou symboly Velikonoc, odpověděly nám všechny celkem správně, ale trochu nás zarazilo, že žádná nevěděla, podle čeho se určuje datum těchto jarních svátků. Než se podíváte, jaká je správná odpověď, zamyslete se, jestli ji znáte i vy. NE? Tak my vám to prozradíme. Velikonoce se odehrávají čtyři neděle po prvním jarním úplňku. Zdá se, že tradice malování kraslic holkám nic moc neříká, protože se do zdobení moc nehrnuly. To bylo vidět i na otázce, zda samotné zvyky uznávají nebo ne. Většina děvčat napsala tu druhou možnost. A čím by chtěly být holky omlazeny? Zde se odpovědi nejvíce lišily. Kromě tataru uspěl jak jalovec, tak i vařečka. A šlus, loučíme se s vámi a nyní si můžete přečíst další článek z našeho časopisu.

Prokletí tmavého lesíka Byl letní den, kdy se slunce schovávalo za mraky a sem tam povylezlo, aby ohřálo krajinu. Zvěř se líně pásla jako vždy na pasece u potůčku, protékajícího rourou pod cestou. Na kraji paseky stál také pojízdný včelí úl. Ale nebyl to obyčejný domov pro včely, opuštěnou maringotku sem někdo odtáhl a včely se v ní usadily. Den jako každý jiný. Něco je ale v nepořádku. Do nosu praštil silný pach krve právě ve chvíli, když tudy procházel hajný. Zastavil se, zavětřil, zkoumal, odkud se zápach šíří, vtom zafoukal vítr a nelibou vůni odvál. Lesník si to namířil k posezení jako vždy, a co nevidí! Nevidí nic, protože v zemi byla vykopána jáma, do které se teď dostal, byl chycen do pasti jako plachá zvěř. Nějakou chvíli byl mimo sebe, pak se vzpamatoval, rozzuřil se, začal se zvedat, nadávat a škrábat se z pasti. Vylezl ven a co nevidí? U žebříku leží bezvládné tělo, z něj vytékal pramínek krve. Hajný pohled na mrtvolu nesnesl a utíkal pryč až domů, odkud zavolal policii. Ti po dvaceti minutách přijeli. Lesník popsal policii místo, kde se vše odehrálo, a strážci zákona nasedli znovu do služební oktávky a rozjeli se k místu činu. Po cestě ještě zavolali z vysílačky pohřebák a nasměrovali jej těmito slovy k nebožtíkovi: „Pojedete z města, na třetí křižovatce doprava, pak po polní cestě, pozor, neurazte nápravu, jsou zde velké díry. Přepínám.“ Jeli po polní cestě, občas kámen nebo kus větve nenechal auto klidným. Spatřili jen několik starých zaschlých stop po přejetí traktoru, ale jinak nic, ni živáčka nebylo vidět. Tu se za horizontem rozprostřel les, vlevo i vpravo, co oko dohlédlo, samé stromy. Jen prosekaný vjezd, akorát na auto. Strážci zákona dojeli až na paseku. A jeden z nich povídá: „To je jako hledat jehlu v kupce sena.“ A druhý povídá: „Já už ho vidím.“ Vydali se tedy na severovýchod, kde jeden zahlédl střechu posedu. Našli oběť a začali zajišťovat stopy. Ležela tam, nehýbala se a skoro už začala hnít, protože zápach, linoucí se od mrtvoly, byl čím dál více strašnější. Policisté ohledali tělo. Našli pouze díru v boku, odkud vytékala krev. Ale co to? Na krku byl nějaký amulet nebo přívěsek. Jeden z pracovníků policie vytáhl nůž, odřezal náhrdelník a začal si jej prohlížet.

Stálo na něm pouze Arabela a nic víc. Po chvíli se objevil pohřební vůz. Pracovníci odvezli tělo na pitevnu. Všichni se stáhli a začalo se vše uklidňovat, báby na vsi si to vyprávěly, od nich o události věděl každý i bez novin, zpráv, rozhlasu. Asi po týdnu přišlo vyhodnocení pitvy. Stálo zde překvapující Oběť bodnuta do pravého boku dlouhým dřevěným ostrým předmětem. I rozjelo se pátrání znovu. Ale na nic nenarazili. Až jednou šel strážník po službě do hospody právě v této vesnici. Objednal si pivo, přisedl si ke staříkům, kteří zde hráli karty. Policista zjistil, že jim jeden ke hře chybí, ale má rozdány karty. Usedl namísto hráče, jenomže ostatní kolem jej upozornili, co si to dovoluje, když jejich přítel hráč si jen odskočil na toaletu. Vrzly dveře a objevil se stařík. Starý, vrásčitý, již bělovlasý a s náhradními zuby se o holi pomalu dobelhal až k hráčskému stolu, kde požádal policistu o uvolnění místa. Ten uposlechl, nechtěl totiž vyvolávat bitku. Tu si pracovník policie všiml zkrvavené hole. Po domluvě ji vzal s sebou na expertízu, která nakonec prokázala, že to¨jest vražedný nástroj. Protože nikdo nepotvrdil starci alibi, byl tedy usvědčen a následně uvězněn ve věznici. Pak o dopadení vraha informovali lesníka. Uvězněný stařec – vrah - si pak ještě dlouho vyčítal, proč ze závisti zabil lesníkovu kozu Arabelu.

Osvětim, místo slz, utrpení, smrti a dnes také turistů z celého světa Jen těžko lze na světě najít tak smutné a deprimující místo jako právě koncentrační tábor v Osvětimi, největší vyhlazovací tábor 2. světové války. Místo slz, utrpení, smrti a dnes také místo mnoha turistů, kteří sem jezdí z celého světa. A proto jsme se sem rozhodli vydat také my, žáci osmých a devátých ročníků naší školy. Výlet proběhl 30. dubna, a tak mě nemohla nenapadnout

taková myšlenka, že jedeme do Osvětimi zrovna v den výročí smrti člověka, který tohle v podstatě vymyslel, Adolfa Hitlera. No, ale zpět k výletu. Autobusem jsme z parkoviště u naší školy vyjížděli už v sedm ráno. Docela brzo, že? Taky že mi to dálo práci, vstát už v šest hodin ráno a vůbec se na místo srazu „doplazit.“ Nicméně jsem vše, stejně jako ostatní, perfektně stihl a mohli jsme vyrazit. Cesta byla vcelku dlouhá, delší než jsme očekávali. Uděláte tedy dobře, když nebudete příliš věřit odhadu z internetového „plánovače“ tras, že trasa Kopřivnice-Osvětim trvá hodinu a půl, ale uvěříte mně, protože já říkám, že trvala přes tři hodiny. Z části to sice byla chyba řidiče, který místo toho, aby jel přes Český Těšín, s námi objížděl celou Ostravu, ale i kdybyste jeli tou nejkratší cestou, kterou jsme posléze zvolili při návratu domů, získali byste maximálně půl hodiny navíc. Silnice v Polsku jsou totiž oproti České republice o poznání v horším stavu a celkově jsem se zde cítil jako v jiném světě, přišlo mi, jako by se tu žilo ještě v jiné době. Pak Vás rázem přejdou všechny řeči o tom, jak je Česko nevyspělý stát. No, ale to už zase odbočuju na vedlejší kolej, to víte, nemůžete mě nechat takhle se rozepisovat o něčem jiném, než čemu se věnuje článek. Takže asi po třech hodinách jsme konečně dorazili do Osvětimi. Autobus nás dovezl přímo k areálu koncentračního tábora. Když jsme vystoupili, všiml jsem si, že v Polsku je o poznání větrněji než v Česku. Měli jsme ještě chvilku na to, abychom si mohli zajít na záchod, a poté jsme už skleněnými dveřmi vstupovali do areálu. Procházeli jsme dlouhou chodbou uvnitř vstupní budovy. Za několik okamžiků jsme již stáli u paní, která nám podávala sluchátka a porty, a další kratší chodbou jsme z budovy vystoupili. Nejdříve jsem nechápal, k čemu sluchátka a porty máme, ale hned po výstupu z budovy se nás ujala průvodkyně, která sice mluvila polsky, ale z jejího výkladu jsem nějakým způsobem pochopil, že prostřednictvím sluchátek uslyšíme, co průvodkyně říká. Bez nich by to totiž vzhledem k počtu turistů a hluku nešlo. A turistů bylo kolem nás skutečně požehnaně. Američané bílé i černé pleti, Číňané, Japonci, Němci, Poláci a dokonce i Češi.

Uběhlo několik dalších okamžiků a my již vstupovali hlavní branou, nesoucí heslo „Arbeit Macht Frei“ neboli v češtině „Práce osvobozuje“, do vlastního „koncentráku“. Ulice, po které jsme procházeli, byla zaprášená, plná písku. Po stranách jsme viděli bloky cihlových domů, ve kterých se před více než půl stoletím probouzeli a taky usínali vězni. Po chvíli jsme také do jednoho z nich vstoupili. Všude kolem visely dobové obrazy uvězněných lidí. Nevím, jestli je to pro Vás zajímavá informace, ale já si všiml, že stěny budov byly ponechány v takovém stavu, jak je v roce 1945 opustili poslední vězni. Všude, kde jsme se zastavili, jsme si vyslechli polský výklad. V budovách byly umístěny také různé památníky se jmény a fotografiemi mrtvých. Na jedné stěně dokonce visela velká mapa Evropy, na níž bylo vyznačeno umístění Osvětimi (německy Auschwitz) a všech velkých evropských měst se vzdálenostmi od „koncentráku“. V kilometrech, samozřejmě. Tyto obrazy, nástěnné tabule a mapy nepocházely z období okupace, takže se nám naskytl trochu přívětivější pohled než vězňům. Nicméně i fotografie mi přišly velice vhodné a určitě je to takto zajímavější, než kdyby tam zůstaly pouze holé zdi v původním stavu. V další budově jsme za vitrínou spatřili na sebe naházené boty, brýle a dokonce i vlasy vězňů. Hrůzostrašný pohled! Teprve tady si člověk uvědomí, jak důležité je udržet demokracii a zabránit takovýmto hrůzám proti lidskosti. Jestli si chcete udělat reálný obrázek o hrůzách 2. světové války, nepomůže Vám žádná učebnice dějepisu, ale tato budova v Osvětimi. Postupně jsme prošli několik dalších bloků domů a poté jsme vstoupili do budovy, kde se nacházely plynové komory, věznice a hladomorny pro nepohodlné vězně. Vzhledem k chládku, jaký zde byl, by jeden usoudil, že jsme ve vinném sklípku, ale skutečnost byla bohužel jiná, mnohem krutější. Přímo do jednotlivých místností nás sice nepustili, ale nahlédli jsme skrz malou skulinou ve dveřích, což nám úplně stačilo: pohled to byl vskutku děsivý. Jedno jsem věděl stoprocentně, zavřený bych tu být nechtěl. Prošli jsme zbytek vlastního koncentračního tábora a

vrátili jsme se na začátek, kde jsme zpět odevzdali sluchátka a porty a udělali jsme si malinkou přestávku. Za chvíli jsme nastoupili do našeho autobusu a vydali se na cestu domů. Ne, domů ještě ne. Čekala nás ještě druhá trasa, koncentrační tábor Osvětim-Březinka (německy Birkenau). Březinka se od prvního tábora lišila hned v několika znacích. Na první pohled jsme si všimli, že je o poznání rozlehlejší, ani jsme jej neprošli celý. Dřevěné obytné bloky byly menší, ale o to více jich postavili. Do objektu jsme vstoupili branou podél železniční tratě. Za okupace to byla právě tato trať, po níž jezdil vlak naložený vězni. V prvním táboře se totiž nevyskytovaly prostory pro vykonávání nucených prací, měl pouze obytný charakter, zatímco Březinka splňovala obojí. Po chvíli jsme vstoupili do jednoho z bloků, který plnil funkci hromadného WC. Dvakrát denně svolávali dozorci vězně k hromadnému vykonávání potřeby. Mimo tuto dobu si odskočit nikdo nesměl. A když se mu v určenou dobu zrovna nechtělo, měl prostě smůlu. Místa, do kterých vězni vylučovali své výkaly, přitom rozhodně nebyly žádné moderní toalety, ale pouze otvory v pravém slova smyslu. Tady jsem si uvědomil, jak mám svůj záchod doma rád a že jsem šťastný, že nemusím na záchod chodit v dobu, kdy mi to někdo přikáže. V areálu Březinky se nacházela také rozhledna, odkud nacisté provolávali různé pokyny a příkazy. Také my jsme neodolali a na rozhlednu vystoupali. Ovšem ne za účelem vyhlašování rozkazů, ale prostě jen proto, abychom se rozhlédli po okolní krajině. A to bylo také to poslední, co jsme z koncentračního tábora Birkenau viděli. Poté jsme opustili areál Březinky a nastoupili do autobusu. Tentokrát však již našim cílem nebyl žádný koncentrační tábor, ale město Kopřivnice. FOTO: na prvním obrázku Osvětim-krematorium, na dalším Birkenau-pohled ze strážní věže

Ve stalingradském kotli Po nepodařeném útoku na Moskvu zahájil Hitler začátkem léta 1942 rozhodující ofenzívu na Kavkaz, v cestě mu však stálo město Stalingrad, proto povolal do armády tisíce další mladých mužů, pro které mělo být obsazení tohoto strategického města téměř „hračka.“ Ovšem to byl omyl… Od zahájení bitvy o Stalingrad uběhlo téměř pět měsíců, je 14. ledna 1943 a prorocké Hitlerovy řeči o rychlém ovládnutí města se nenaplnily. Původně banální bitva se změnila v boj gigantických rozměrů. Němci totiž za vidinou rychle ovládnutého města vpadli rovnou do jeho ulic, čehož využila sovětská armáda tím způsobem, že město i s německými vojsky v něm obklíčila. Do toho zasáhla pověstná ruská zima. A jelikož byli vojáci obklíčení, nemohli být nijak zásobováni potravinami ani municí. Denně tak byli Němci vystavováni nejen krutému mrazu mnoha stupňů pod nulou, ale i naprostému nedostatku všeho. Krom toho se museli utkávat v boji muže proti muži. Němci začali bitvu pomalu, ale jistě prohrávat. Všechny tyto hrůzy zasáhly téměř každého německého vojáka, včetně mladého Helmuta Gleringa, který ještě v létě 1942 původně zamýšlel svatbu se svou americkou přítelkyní. Ačkoli byl vlastenec, příliš nesympatizoval s krutým nacistickým režimem. Hitler již v té době ovládal celou Evropu. Tehdy si Helmut uvědomil, že na tomto kontinentě už pro něj není místo. Proto se rozhodl se svou přítelkyní odjet do USA. Ale dřív, než mohl stihnout něco takového udělat, přišel mu dopis, v němž byl povolávací rozkaz do armády. Helmut byl nešťasten, ale v tehdejším tuhém režimu se nemohl zmoci ani na planý náznak nesouhlasu. Co se dalo dělat, jeho první věta posledního společného setkání s přítelkyní zněla takto: „Jdu do války.“ Helmut tak místo idylické svatby v Americe skončil dosti neidylicky v zasněžených troskách Stalingradu. Byl právě večer, on i jeho jednotka se vrátili do úkrytu. Zatímco kapitán sepisoval hlášení o tom, kolik vojáků z jeho čety dnes padlo (tuto činnost mimochodem vykonával denně a ne zrovna rád), jiní leželi na vlastnoručně vyrobených válendách a jiní hlídkovali venku. „Kdo to je?“ zeptal se Helmuta, držícího v ruce fotku přítelkyně, jeho druh, ležící hned vedle něj.

„Moje přítelkyně, holka, co myslíš?“ zabručel Helmut nevrle na tázajícího se vojáka, kterého nikdy předtím neviděl. To, že se vojáci navzájem neznali ani v rámci svých jednotek, nebylo výjimkou. Každý den umírala spousta mužů, a tak se nikdo ani nesnažil s někým příliš spřátelit, protože bylo dost pravděpodobné, že dřív nebo později by dotyčný truchlil nad kamarádovou smrtí. Vojáci, vyčerpáni dnešním bojem, brzy tvrdě usnuli. Uprostřed noci je však probral strašlivý křik. Byl to hlas jejich kapitána: „Vstávat, vstávat, všichni vstaňte, rychle, rudoarmějci (jak Němci posměšně nazývali sovětskou Rudou armádu) útočí, útočí na naše pozice, dělejte!“ Němečtí vojáci byli velice rozrušeni a zaskočeni, to víte, kdyby vás někdo náhle probudil z hlubokého spánku a chtěl po vás, abyste bojovali o holý život, asi by vám taky nebylo zrovna nejlíp. Nicméně vojáci na nic nečekali a vrhli se do nelítostných bojů. Helmut popadl zbraň a zásobník s náboji a vyběhl ven do zákopů. Všude se rozléhal kouř, kolem hlavy mu svištěly sovětské kulky a vybuchovaly granáty. Velitelé vojenských čet pořvávali a sršeli rozkazy vůči svému mužstvu. Přestože tohle Helmut zažil již několikrát, pokaždé byl z toho tak vedle, že nemohl ze sebe vydat nějaký náznak pohybu. Najednou uslyšel opět řev kapitána: „Na co čekáš, Helmute, bojuj, bojuj, na co čekáš?!“ Helmut se skrčil v zákopu a začal střílet ze své zbraně po útočících Sovětech. Přestože pod jeho palbou našlo smrt mnoho nepřátelských vojáků, vždy, když se již zdálo, že nebezpečí je zažehnáno, objevili se další a další rudoarmějci. Situace byla pro Helmutovu jednotku beznadějná, a tak nakonec nezbylo nic jiného, než náporu a převaze nepřítele ustoupit. K ránu boje pomalu utichaly a Němci již dávno opustili své noční útočiště a vyhledali nové místo, které považovali za bezpečné: stalingradskou radnici. „Zde se ukryjeme, vojáci, jsem si jist, že Sověti, ačkoliv to tak nevypadá, jsou nedaleko a zcela jistě dojde k novému útoku, tak se

snažte trochu dostat do formy. Já to zkusím taky, protože se teda ve formě vůbec necítím.“ Helmut, který přežil předchozí palbu, byl znaven nočním bojem, proto pochrupoval na zemi. Ostatní vojáci dělali podobné věci, někteří také usínali, jiní jen tak hleděli do prázdna a přemýšleli. A jiní zase hráli karty, aby se alespoň trochu odreagovali a zapomněli na realitu války. Uběhla asi hodina, když kapitán vešel do místnosti a zvolal: „Roto, mám pro vás bojový úkol.“ Helmut se pomalu probouzel a vojáci začali naslouchat. „Pokud tento úkol splníte,“ pokračoval kapitán, „dostanete jízdenku domů!“ „Cože?“ začali se vojáci divit a naslouchat svému veliteli ještě pozorněji. „Ano, je to tak,“ odpověděl jim kapitán. „Potřebujeme získat informace o rozložení sovětských sil, protože pokud znovu zaútočí, můžeme tak být alespoň lépe připraveni. Ty informace však nemáme a potřebujeme je získat, proto chceme dobrovolníka, který by pronikl za hranice nepřátelské linie a tyto informace získal. Je to velmi nebezpečná akce a je pouze pro jednotlivce, ale ten, kdo by to dokázal a vrátil se zpět živ a s informacemi, obdržel by nejen již dříve jmenovanou jízdenku domů, ale i vyznamenání za statečnost.“ Většina vojáků byla nejdřív nadšena, když kapitán mluvil o návratu domů, ale byla znechucena tím, co všechno pro to musí udělat. Helmut ovšem nabídky využil a okamžitě se jí chopil: „Já to zkusím,“ zabručel tichým hlasem. „Ty?“ zeptal se kapitán. „No tak dobře, pojď se mnou,“ vyzval jej překvapen jeho kuráží. Kapitán jej odvedl do menší místnosti, kde leželi vojáci v důstojnických uniformách. Postavili se a začali jej seznamovat s podrobnostmi plánu. Potom Helmuta oblékli do uniformy, která patřila jednomu mrtvému rudoarmějci, a poté mu dali sniperku, colt a mapu, podle které se měl řídit a postupovat vstříc nepřátelské linii. Nic víc nepotřeboval. Snad jen dávku odvahy. Celý Helmutův úkol spočíval v tom, že měl po vyznačené trase obejít pravděpodobnou polohu sovětské linie a proniknout přímo do srdce sovětského velení.

Doteď si Helmut neuvědomil nebezpečnost této akce, až nyní, kdy jej vyslali ven z radnice, si sám pro sebe řekl: „A sakra, do čeho jsem to zase vlezl!“ V této chvíli však již bylo pozdě a přání podílet se na akci odvolat nemohl. Postupoval zasněženým zákopem dle trasy vyznačené na mapě. V ten den byla hrozná zima, snad třicet stupňů pod nulou. I přesto Helmut mráz, který byl téměř hmatatelný, nevnímal, soustředil se pouze na splnění svého úkolu. Asi po dvaceti minutách stanul před větší polorozbořenou budovou. Dle plánu ji měl obejít a za ní se měly nacházet stany sovětského velení. Helmut si uvědomil, že tyto stany ještě včera patřily jim, neboť v noci zde probíhala bitva. Schoval mapu i sniperku, podle níž by bylo možné poznat, že je Němec v sovětské uniformě. Připlížil se blíž, už byl opravdu blízko. Všude kolem byl šum, plno rudoarmějců tu sedělo a čekalo na povely. Helmut zahlédl velitelský stan, zrovna v něm hovořili dva sovětští důstojníci. Rozhodl se, že počká na vhodnou chvíli. A až důstojníci odejdou, vpadne do stanu. Po nějaké chvilce opravdu odešli, proto se Helmut nepozorovaně proplížil dovnitř. Po půlroce bojů, které strávil v bojích proti Rusům, již částečně ovládal ruštinu a trochu i azbuku, a tak hledal nějaké papíry, které by dle toho, co je na nich napsáno, byly pro Němce nějak užitečné. Hledal a hledal, až skutečně něco našel. To, co na papíru spatřil, jej šokovalo: Rusové totiž plánují finální útok na radnici, kde právě teď jsou skryti Němci! Pod textem byla zakreslena i mapa. Helmut se rozhodl, že si papír vezme s sebou. Než ovšem mohl takto učinit, vešel do stanu Rusák! Oba dva, Helmut i Rus, byli překvapeni. Helmut proto, že byl prozrazen i přes ukradenou ruskou uniformu, a Rusák kvůli tomu, že se v ruském velitelském stanu promenáduje Němec. Na nic však nečekali a vrhli se na sebe. Helmut stihl zareagovat dřív a několika údery rudoarmějce skolil k zemi. Vyběhl ven a byl připraven dát se na útěk. Omráčený Rus se ovšem probral a zavolal na poplach, že se v jejich táboře pohybuje nepřítel. Helmut v tu chvíli pochopil, že je zle! Jde do tuhého! Všichni rudoarmějci se sbíhali a Helmutovi bylo jasné, že o nějakém boji mezi ním a tolika vojáky se nedá ani přemýšlet, musel se tedy někde ukrýt. Rychle vběhl do nejbližšího stanu a uvnitř se setkal se dvěma rudoarmějci. Helmut na nic nečekal, vytáhl zbraň a oba

zastřelil. Poté se uvnitř ukryl a čekal, až se hluk, který rudoarmějci nadělali, uklidní. Čekal jen pár minut, ale ta chvíle se mu zdála jako věčnost. Brzy skutečně nastal klid a Helmut pomalu a tiše vystoupil ze stanu. Když viděl, že v nejbližším okolí nikdo není, vydal se stejnou cestou, jakou sem přišel - směrem ke stalingradské radnici. Když se mu konečně podařilo na radnici vrátit, nikdo z jeho druhů nevěřil tomu, že Helmut celou tak nebezpečně vyhlížející akci přežil. I sám kapitán, který mu úkol uložil, byl velmi překvapen, že se Helmut vrátil živ a relativně zdráv. Až na to, že byl ještě dosti vytřepaný z toho, co prožíval při ukrývání na nepřátelském území. Všichni sice byli rádi z Helmutova šťastného návratu, ale ze zpráv, které přinesl, už tolik radosti neměli. Podle nich se totiž za nepřátelskou linií formuje útok obrovských rozměrů směřovaný přímo proti nim. „Plánují útok, tady jsou ty dokumenty. Nevím, jestli jsem tu azbuku přečetl úplně správně, ale podle toho, co vím, je to přesně tak, jak vám říkám!“ řekl horlivě Helmut. „Kdy, kdy dojde k útoku?“ vyptával se kapitán. „To nevím, neumím poznávat ruské číslice, to jsem už z toho nevyčetl.“ Kapitán rychle zavolal vojáka, který se v azbuce vyznal lépe. Ten nakonec z listu, na kterém byl plán útoku, vyčetl, že útok začne ve 14:25. Nyní bylo 13:58. Kapitán již neříkal vůbec nic, jen z místnosti odešel a vešel do haly, kde se nacházeli ostatní vojáci. „Prosím, vojáci, věnujte chvilku pozornosti. Zjistili jsme, že se proti nám formuje velký ruský útok, který začne tak…,“ kapitán se odmlčel a mrknul okem na hodinky. „Za necelé půlhodinky, to znamená hodně, ale opravdu hodně brzy. Takže bychom se měli asi pořádně připravit, nemyslíte? Pohyb, pohyb, vypracujeme si obranný plán.“ Všichni se zvedli a následovali jej. Příprava trvala asi dvacet minut. Je samozřejmé, že za tak krátkou dobu nemohl být obranný systém Němců dokonalý, ale i přesto bylo vidět, že všichni věřili, že by mohli ruský útok přece jen odrazit. Nadešel čas! Všichni vojáci již zaujali své pozice. Zavládlo mrazivé ticho. Hodinky i hodiny ukazovaly čas 14:24. Najednou se z prostranství daleko před radnicí ozval hlasitých křik rudoarmějců.

V té chvíli všichni věděli, co to znamená: ruský úder proti Němcům právě začal! Brzy již ruské jednotky byly na dohled německým jednotkám. Kapitán zařval: „Všichni snipeři, připravte své ostřelovačky a čekejte na pokyn k palbě!“ Chvíli bylo ticho a pak se znovu ozval: „Palte!“ Němci okamžitě uposlechli a zahájili tuhou palbu. Během střelby sice padlo Němcům za oběť mnoho Rusů, avšak bylo jich tolik, že pokračovali ve své ofenzívě neúprosně blíž a blíž. „Dobře,“ ozval se opět kapitán. „Už jsou na dostřel našich samopalů a kulometů, všichni se připravte!“ vyřvával hlasitě. Helmut měl kulomet MP44, proto tento rozkaz platil i pro něj. „Palte!“ vydával kapitán jeden rozkaz za druhým. Helmut se postavil, aby měl na všechny „Stalinovy sloužící“ dostatečný výhled. Na pokyn kapitána společně s ostatními zahájil palbu. Nastal obrovský hluk a zmatek. Všude byly slyšet výkřiky a povely kapitánů a důstojníků a do toho se ozývala hlasitá střelba. Rusové již postoupili opravdu blízko k Němcům a začali do nich úporně pálit. Německé jednotky tak pocítily první ztráty. „Střílejte, střílejte, no tak palte do nich, co to jde, zničte je, ty svině se nesmí dostat k nám do baráku,“ řval kapitán ze všech sil a do toho střílel. Ať dělali Němci, co dělali, Rusové postupovali vpřed jako smyslů zbavení a první rudoarmějci se již dostali do sklepa. „Jsou ve sklepě, jsou ve sklepě!“ křičel kapitán. „Jděte někdo tam dolů a postřílejte je!“ Helmut, aniž by cokoliv naznačovalo, že tento rozkaz byl veden vůči němu, se zvedl a okamžitě běžel dolů do sklepa. Brzy jej následovali další. Helmut přiběhl do sklepa, kde na něho rázem „vybafl“ Rus, který při pohledu na něj hlasitě zařval: „Fašisten!“ Vrhl se na Helmuta. Málem by jej už rudoarmějec zabil, ale v ten okamžik se objevil další Němec a Helmuta před téměř jistou smrtí na poslední chvíli zachránil. Sotva pominulo jedno nebezpečí, rázem už tu bylo nebezpečí druhé: do sklepa začalo vnikat strašné množství Rusáků. „Na ně, zničte ty hnusné bolševiky!“ vykřikl Helmut. Sklep se rázem stal dějištěm krvavého boje muže proti muži na život a na smrt. Po chvíli to vypadalo, že relativně malá hrstka Němců zničila větší skupinu Rusů. Zanedlouho však přišla nová vlna útoku, která byla mnohem větší a silnější. Do sklepa se nahrnulo tolik nepřátel, že počet Němců na efektivní vedení odporu přestával stačit. Helmut se

však rozhodl nevzdát a řekl svým přeživším spolubojovníkům: „Já vím, že vy také nemáte Hitlera a celý ten jeho zvrhlý nacistický režim v lásce, ale my tady teď si musíme uvědomit, že nebojujeme za Hitlera a ani za jeho režim, ale pouze za naši vlast, za naši německou vlast. Je jasné, že prohrajeme, na vítězství šance není, ale snažte se, ať na nás po smrti vzpomínají jako na hrdé obránce Německa, kteří padli v boji! Tak co, jste připraveni se mnou umřít za naši vlast? Jste?!“ „Ano, jsme!“ vykřikli ostatní. „Tak tedy ... na ně!“ zařval bojovným hlasem Helmut a vrhli se do ještě krvavějších bojů uvnitř budovy. Navzájem po sobě stříleli, mlátili se. Byl to typický příklad největšího krveprolití. Helmut bojoval, jak nejlíp mohl, již v povědomí si při tom říkal, že je připraven zemřít a že nevěří v to, že by mohl nějakým způsobem přežít. Ve chvíli, kdy Helmut unikal smrti jen o vlásek, se najednou objevil další z mnoha rudoarmějců, napřáhl se a trefil Helmuta pažbou své zbraně přímo do tváře. Helmut v tu ránu upadl do bezvědomí… …Uběhla nějaká doba. Helmut se probudil. Ihned se sám sebe zeptal, zda je na živu, a štípl se do ruky. „Takže jsem naživu,“ odpověděl si sám pro sebe. Uvědomil si také, že je stále na radnici, ale už kolem něj nejsou Němci, ale samí Rusové. Vedle něj ležel Helmutův voják z jednotky, těžce zraněný. „Co se to děje?“ zeptal se jej Helmut. „Jsme v zajetí, bitvu jsme prohráli.“ Helmutovi nyní bylo jasné, že pro něj i mnoho dalších zajatých Němců začínají těžké časy. Pár dní po prohrané bitvě Němci u Stalingradu kapitulovali. Mýtus o německé neporazitelnosti byl smutně pokořen pod nánosem zkrvaveného sněhu. Po skončení této historické bitvy byl Helmut spolu s dalšími odvezen do jednoho ze Stalinových gulagů na Sibiři, který si v ničem nezadal s Hitlerovými koncentračními tábory. Válka o pár let později skončila, Hitler se zastřelil a Německo bylo poraženo. Ani to však neznamenalo propuštění válečných zajatců z Ruska…

K-Faktor Dne 3. dubna 2009 se uskutečnilo finále soutěže K-Faktor, do kterého se probojovala i žákyně naší školy Nikola Machová, jež spolu s Terezou Nedjalkovou skončila na 1. místě. Abychom se dozvěděli, jak to všechno probíhalo, položili jsme Nikole pár otázek. Reportér: Proč jsi se do soutěže K- Faktor přihlásila? Nikola: Chtěla jsem zkusit štěstí a jaké to je. R: Co ti pomohlo překonat nervozitu? N: Kamarádi. R: Jaké je vystupovat před tolika lidmi? N: Určitě je to moc frustrující, protože se na mě ti lidé upřeně dívají. R: Předpokládala jsi, že se dostaneš do dalšího kola? N: Ne, nepředpokládala. Nečekala jsem ani to, že postoupíme s Terkou Nedjalkovou do dalšího kola. R: Jak jsi oslavila postup do finále? N: Šli jsme s kamarády na pohár. R: Budeš i nadále zpívat? N: Ano, budu. Po střední škole se chystám na konzervatoř v Praze. Děkujeme za rozhovor a Nikole přejeme hodně štěstí ve zpívání i v životě. A pro ostatní čtenáře máme vzkaz: Pokud máte talent, nebojte se ho projevit.

Hra na vojáky Airsoft je vojensky zaměřený sport (lépe řečeno koníček). Vznikl v Japonsku jako odpověď na paintball, který vytvořili v USA ze zbraní, jež sloužily k označování zvěře nebo stromů. Na rozdíl od něj však hráči airsoftu nestřílejí munici s barvou, ale plastovými kuličkami o průměru 6 mm a nosí s sebou věrné repliky skutečných zbraní. Cílem hry, při níž proti sobě v rozsáhlém prostředí nastupují dvě družstva, je kompletní vyřazení všech protivníků. Zasažený hráč se přesune se zvednutýma rukama na tzv. mrtvoliště, kde se setkávají zasažení hráči a střelba je tam proto zakázaná. Ne každý se ale může zúčastnit airsoftového utkání. Vyžaduje totiž dobrou fyzičku, promyšlenou taktiku a hlavně smysl pro fair play. Narozdíl od paintballu se airsoft může hrát kdekoliv v lese nebo v opuštěných budovách. Taková jedna paintballová hra vás může přijít pěkně draho. Nejen že si musíte zaplatit za uzavřený prostor, v němž budete hrát, peněženku vám odlehčí i půjčení zbraně. Proto je airsoft o něco levnější a lepší v tom, že se jednoduše s partou kamarádů „seberete“ a najdete si odlehlejší místo v lese a hra může začít. Stačí vám i základní zbraně, tzv. „vietnamky“ za pět set korun z tržiště, ale mnohem lepší hru zažijete s kvalitnějšími zbraněmi od dvou tisíc a výše. Ty jsou mnohem přesnější a výkonnější. To nejdůležitější, co hráči paintballu a airsoftu musí povinně mít, jsou brýle nebo ochranné masky. Je to nejdůležitější výbava každého hráče, bez které je nikdo nepustí hrát. Brýle jsou kontrolovány inspekcí, která rozhodne, zda jsou bezpečné. Jinak jsou zranění pouze výjimečná. Shrneme-li to dohromady, paintball je spíše akční a více kontaktní sport než airsoft, jenž vyžaduje více taktiky, strategie a hraní fair play, protože vás zásah nijak neoznačí, proto zaleží na tom, jestli se zasažená osoba k zásahu přizná, nebo ne. Víte, „nepřiznavači“ nebývají vůbec oblíbení. I přesto je airsoft mnohem dostupnější a reálnější obdobou vojenských bojů než paintball. Každá z těchto zábav má něco do sebe a zkusit si je zahrát je velký zážitek.

Pes jako mazlíček i pomocník 19. května 2009 se konala přednáška pro žáky pátých ročníků o psích pomocnících za pomoci pana Holby, který má zrakové a sluchové postižení, a tak vyprávěl žákům o životě se svým psem, který mu hodně pomáhá. Položili jsme panu Holbovi pár otázek: 1. Jak dlouho pracujete se psy? Já s nimi nepracuji. Protože mám hendikep zraku a sluchu, dostal jsem pejska a trvá to už deset let. 2. Kolikátý je váš stávající pes a jaké je jeho jméno? Mám druhého psa, čistokrevného labradora, a jmenuje se Pedro. 3. Proč jste jej tak pojmenoval? Pojmenoval jsem ho proto, že každý pes začíná na určité písmeno, a na něj vyšlo písmeno P. Má bratry Paskala, Perryho a sestru Pipsi. 4. Jak vám pes pomáhá? Hlavně nahrazuje moje nemocné oči, takže s ním můžu chodit do supermarketu, k lékaři, do restaurace, můžu zajít na poštu, do spořitelny, prostě nemusím mít průvodce, myslím tím člověka. 5. Mají psi nějaké zvláštní vycvičení a popř. kde se cvičí? Cvičení samozřejmě je, pes je cvičen ve výcvikovém středisku Praha-Jilemnice. Výcvik trvá 6 až 8 měsíců a končí psí maturitou, kterou vydává pracovnice magistrátu, a cena takovýchto pejsků se pohybuje od 169 tisíc korun. 6. Máte nějakou speciální metodu, jak žáky zaujmout? Jenom povídání. A právě pejska cvičím, aby vedl i jiného člověka. 7. Proč chodíte na školy a dáváte žákům přednášky? Aby lidé věděli, co ten pejsek umí, jak mají správně komunikovat a případně pomáhat, a můžou zavřít oči a vyzkoušet si, jaké je být slepý. 8. Co všechno se dozví žáci pátých tříd na vaší přednášce?

Dozví se, kolik ten pejsek stojí, co žere, co to vlastně ve výcvikovém středisku Praha-Jilemnice dělá, a hlavní je to, že si vyzkouší, jak je to těžká práce. 9. Co byste poradil lidem, kteří si chtějí pořídit vodicího psa? Pokud mají hendikep, hlavně aby věděli, co obnáší starat se o takového pejska. Není to jenom hračka, ale je to další člen rodiny, který má své potřeby. Určitě jste se přesvědčili, že i se zrakovým a sluchovým hendikepem se dá plnohodnotně žít, stačí mít dobrého psího „kamaráda“, který vám se vším pomůže. Těšíme se na další spolupráci se společností SONS a panem Holbou.

Soutěž o nejlepší námět preventivního videoklipu Město Kopřivnice, konkrétně komise prevence kriminality a protidrogové prevence a odbor rozvoje města, ve spolupráci s dětským zastupitelstvem vyhlásily soutěž o nejlepší námět preventivního videoklipu. Ze zúčastněných žáků naší školy byly jako nejlepší ohodnoceny týmy žákyň ze 7. A (M. Tichánková a A. Schenková; další skupinu tvořily K. Indráková, T. Monsportová a E. Tobolová) a 8. C (K. Pustková, L. Lichnovská a V. Feixová), které spolupracovaly s paní učitelkou N. Vištějnovou. Vítězné práce budou použity jako předloha pro zpracování scénáře k natáčení videoklipu a jejich autorky budou přizvány ke spolupráci na scénáři i k natáčení. Za redakci našeho časopisu blahopřejeme.

Hezké prázdniny vám přeje vaše redakce: Redaktoři: Mirek Masný

Petr Fiala

Tomáš Varinský

Míša Bačová

Radek Vlasák

Verča Feixová

Grafická úprava: Korektura: Hana Veselková