Filip Fištrón soukromý vočko

Petr Šlik

Filip Fištrón soukromý vočko (2003)

1

FFilip Fištrón – soukromý vočkoE F1. případE

Případ Floutka a blondýny Seděl jsem ve svý kanceláři, venku právě začínalo jaro a já jsem si na jeho počest nalil to ráno už třetího panáka peprmintovýho burbonu. Nezdálo se, že by z toho mělo nějakou zvláštní radost. Nohy jsem měl na stole, vázanku i košili u krku uvolněný a pozoroval jsem mouchu, narážející na špinavý sklo okna. Kromě mouchy obsahovala moje kancelář ještě psací stůl, jednu skříň, dvě židle a mě. Z druhý strany dveří byla cedulka „Filip Fištrón – soukromý vočko“. Bylo v tom asi tolik dobrodružství, jako v jahodovým pudingu. Právě jsem se zabejval myšlenkou, čím zaplatim nájem za předminulej měsíc, když někdo zaklepal. Řek jsem: „Dále“ a začal sundávat nohy ze stolu. Když jsem pak zvednul oči, málem mi to vyrazilo dech. Slečna, co vešla, patřila k tomu druhu slečen, co dokážou jediným zamrkáním svých medových očí rozpálit kostku ledu. Mohlo jí bejt tak pětadvacet, blond vlasy jí sahaly níž, než minisukně a řasama mě lechtala pod krkem, už když stála ve dveřích. Mlčky jsem jí pokynul na prázdnou židli a ona na ní usedla. „Co vás ke mně přivádí, madam?“ řekl jsem a nabídnul jí cigaretu. Nejdřív se koukla na značku na krabičce a pak ohrnula nosánek, sáhla si do kabelky pro svojí zlatou tabatěrku, zapálila si (mně nenabídla), natáhla, odfoukla kouř, upřela na mě pohled, typ „vyrovnaná mladá žena prosí o pomoc“ a řekla: „Někdo mě vydírá.“ Nijak mě to nepřekvapilo, dvoumetrový blondýny jsou tím nejlepším objektem pro vydírání. „Povězte mi o tom něco.“ Znova zašátrala v kabelce, vyndala z ní fotku a beze slova jí položila přede mě na stůl, lícem dolů. Natáhl jsem se pro ní, otočil jí v prstech a pořádně jsem si jí prohlídnul (mluvim o fotce). Uviděl jsem na ní slečnu, co seděla proti mně, náruživě se líbající s jakýmsi floutkem. Bylo to sice focený polaroidem, takže kvalita nebyla nic moc, ale věci co měly bejt zaostřený, zaostřený byly. Totožnost slečny byla nezvratná a toho mladíka s dlouhým jazykem by člověk, kterej by ho znal, podle tý fotky mohl identifikovat poměrně snadno. Položil jsem tu idylku zpátky na stůl a mlčky jsem vybídl blondýnu, aby se rozpovídala. „Jmenuju se Jana Kořenová, jsem manželka Jiřího Kořena a tohle mi dnes ráno přišlo poštou. Jistě chápete, že pokud by se to dostalo do rukou manželovi, dal by se se mnou rozvést a to nechci.“

2

To jsem chápal až moc dobře. Jiří Kořen byl jedním z nejbohatších obchodníků ve městě a byl známý svou žárlivostí. „Přišel s tou fotkou i nějakej dopis?“ „Mám zaplatit milión, nebo se to prý dostane do novin.“ „Kdo a kdy to fotil? Kdo je ten fešák?“ „Asi před rokem, měla jsem… …přítele, Petra Floutka a tohle je foceno na nějakým večírku, už nevím kým. Vím, že podobných fotek jsme tam udělali několik. Byla jsem opilá. Před týdnem jsme se s Floutkem rozešli, dá se říci, že ve zlém a on mě teď vydírá.“ Nestála mi ani za to, abych se cynicky usmál. Mám příděl dvou úsměvů na den a nerad si ho vyplácávám hned dopoledne. „Co se s těma fotkama dělo dál? Jak se k ním Floutek dostal?“ „Když jsme ty fotky udělali, dostala jsem strach. U jednoho přítele jsem si nechala vyvolat negativ a ten jsem pak zamkla doma v trezoru. Floutek to ale věděl a znal i kód. Předevčírem jsem zjistila, že negativ zmizel a dnes mi přišlo tohle. Já…vím že to byl on, Floutek! Prosím vás, pomozte mi! Za policií nemůžu jít…nesmí se to dostat na veřejnost….slyšela jsem o vás, že jste muž co se ničeho nebojí…zlikvidujte Floutka! Zaplatím vám….mám…můj manžel má hodně peněz. Dám vám co budete chtít.“ Teď už jsem se opravdu dobře bavil. Jsem jenom chudej poctivej soukromej detektiv a na návštěvy divadel nemám čas, takže jsem docela vděčnej, když mi ho někdo přijde zahrát přímo do kanceláře. Poslední větu řekla paní Kořenová přesně tou intonací a doprovodila přesně tím pohledem, po kterým jsem se jí asi měl hned vrhnout k nohám a poslintat jí lodičky. Místo toho jsem jí ale řekl: „Podívejte se, paní Kořenová. Ta vaše historka je celá vymyšlená. Věřím tomu, že jste se před týdnem s Floutkem ve zlém rozešla. Určitě to nebyl první floutek se kterým jste si zpestřovala večery, ale nechtějte po mě, abych za vás řešil vaše trable. Jste na něj naštvaná a chcete ho zlikvidovat? Najměte si zabijáky, ale né chudýho poctivýho soukromýho detektiva. Nevím, kdo vám udělal tuhle krásnou fotku, ale v jednom určitě lžete: Floutek vám žádnej negativ neukradl a nevydírá vás!“ Chvíli se na mě překvapeně dívala, než řekla: „Ano…. jak jste na to přišel?“

3


Případ ustřiženého zoubku Lidi jsou blázni. Vim to, tak proč mě to překvapuje? Při mým povolání soukromýho vočka se potkám s různejma cvokama, ale pan Zoubek, co za mnou přišel dnes dopoledne, byl opravdu originál. Na první pohled obyčejnej šedovlasej seriózní starší pán, od kterýho by jste žádnou úchylku nebo perverzi nečekali, ale tenhle jednu velkou měl: byl to sběratel poštovních známek. „Pane Fištróne, musíte mi pomoct,“ začal ten nešťastník svojí litanii. „Dnes ráno jsem zjistil, že mi v noci někdo ustřihl zoubek u Fialového Mauritia!!!“ Sebral jsem všechny síly, kterýma jsem momentálně vládnul a nakonec se mi podařilo tázavě pozvednout obočí. Pan Zoubek to pochopil správně a pokračoval. „Víte Fialový Mauritius je poštovní známka. Není sice tak známý, jako ten modrý, ale mezi skutečnými znalci je stejně, ne- li více ceněný. Nicméně, s porušenými zoubky už nemá žádnou cenu! Vůbec žádnou! Podařilo se mi ho získat po několikaletém snažení a včera večer jsem ho ukázal svým třem přátelům z filatelistického klubu. Pan Podhorský, pan Podolský i pan Poborský byli nadšeni. Strávili jsme spolu pěkný večer, vyměnili si několik méně drahých známek, kolegové uznali, že moje sbírka je nejzajímavější a kolem desáté odešli do svých domovů. Všichni tři bydlí ve stejné čtvrti, nedaleko mého domu. Já jsem si ještě chvíli prohlížel Fialového Mauritia a kolem půl jedenácté jsem ho zamkl ve svém sejfu. V noci se mi špatně spalo. Venku byl velký vítr, okenice narážely na zdi domu a já z toho měl zlé sny. Probudil jsem se kolem sedmé se zlým tušením. Okamžitě jsem běžel k sejfu, zjistil jsem, že je násilím otevřený a Fialový Mauritius v něm má ustřižený jeden zoubek. Nůžky ležely pod sejfem na zemi. Pane Fištróne, musíte mi pomoct! Musel to udělat některý z mých tří přátel, nikdo jiný nevěděl, že Fialového Mauritia mám. Někdo z nich určitě žárlil na můj filatelistický úspěch a v noci se přikradl ke mně domů a spáchal tu hanebnost! Odhalte ho, vkládám do vás všechny své naděje.“ Jak říkám – blázen. Výpovědi těch tří pánů teď ležely přede mnou na stole. Pan Podhorský: „Když jsem přišel domů od pana Zoubka, byl jsem značně rozčilený. Zoubek se celý večer chlubil tou svojí ubohou sbírkou! Rozložil jsem si v kuchyni (protože jenom tam mám od manželky pokoj) svoje alba a až do rána jsem si třídil svojí sbírku. Utvrdil

4

jsem se v tom, že moje sbírka je lepší a Zoubek je jenom obyčejný náfuka! Kolem páté jsem šel spát.“ Pan Podolský: „Když jsem přišel domů od pana Zoubka, byl jsem značně rozčilený. Zoubek se celý večer chlubil tou svojí směšnou sbírkou! Rozložil jsem si v komoře (protože jenom tam mám od manželky pokoj) svoje alba a až do rána jsem si třídil svojí sbírku. Utvrdil jsem se v tom, že moje sbírka je lepší a Zoubek je jenom obyčejný náfuka! Kolem půl šesté jsem šel spát.“ Pan Poborský: „Když jsem přišel domů od pana Zoubka, byl jsem značně rozčilený. Zoubek se celý večer chlubil tou svojí parodií na sbírku známek! Rozložil jsem si na balkóně (protože jenom tam mám od manželky pokoj) svoje alba a až do rána jsem si třídil svojí sbírku. Utvrdil jsem se v tom, že moje sbírka je lepší a Zoubek je jenom obyčejný náfuka! Kolem šesté jsem šel spát.“ Při čtení těch vět jsem si připadal jak ta moucha, co pořád narážela na špinavý sklo okna v kanceláři. Bylo to zábavný asi jako vypnutý rádio. Ještě jednou jsem si pozorně přečet výpovědi a pak mě to trklo. Bylo to tak snadný! Zvednul jsem telefon a vytočil číslo na pana Zoubka. Ozvalo se rozčilené: „Haló?“ „Dobrý den, pane Zoubek, tady Fištrón. Je to jasný. Bejt váma, přestal bych se kamarádit se všema těma pánama, ale zoubek vám ustřihnul pan Po…..“ „Já to věděl!….. A jak jste na to přišel?“

5


Případ šedesát devítky Seděl jsem v kanceláři hotelovýho detektiva Davida Kufra a kouřil cigaretu. Měli jsme s Kufrem v úmyslu zajít si společně do hotelovýho baru na skleničku, jenomže se to všechno nějak zdrželo. Kufr zrovna vyslýchal malýho Číňana, kterýho čistě náhodou načapal v šedesát devítce, zrovna když otvíral noční stolek. Číňanova obhajoba byla originální asi jako barovej orchestr, nicméně měla hlavu a patu. „Já neumět vaše řeč. Paní v recepce mi povídat jaký já mít pokoj, ale já mu nerozumět. Paní povídala, já mu nerozumět. Já se špatně učit. Paní v recepce mi ukázat to číslo přes pult. Já ho vidět, jenže obráceně. Paní mi v knize ukázat devadesát šestdesát, jenže já ho vidět obráceně a já šla do šestdesát devadesát. Bylo otevřené. Já vešel a chtít si dát věci do stolka a pak vy přijít a vy mě chytit. Já nic neukradla.“ Na dotvrzení svých slov šermoval Číňan Kufrovi před očima rukama a snažil se mu co nejvíc poprskat vázanku. Celej ten výjev mě trochu nudil, stejskalo se mi po peprmintovým burbonu a neúnavný mouše v mý kanceláři. S Kufrem jsem kdysi pracoval v Kontinentální na několika případech. Někdo by možná o nás řekl, že jsme přátelé, ale my sami jsem se podobnýma úvahama nezdržovali. K celý týhle frašce jsem se nachomítnul náhodou a protože samozřejmě dobře znám desatero pátera Ronalda Arbuthnota Knoxe, musel jsem se Číňanově úloze v ní smát. V šedesát devítce byla ubytovaná slavná filmová hvězdička, která v našem městě právě natáčela svůj novej trhák a noční stolek měla přecpanej těma nejdražšíma šperkama. Číňan měl skutečně pokoj č.96. Opravdu neuměl naší řeč a mohla být pravda, že se jen spletl – opravdu nebylo zamčeno (to se v Hollywoodu asi nedělá). Zjistili jsme, že slečna herečka měla rezervaci na pokoj č.69 už asi dva měsíce. Měsíc a půl byla v hotelu rezervace na devadesát šestku pro Číňana, kterou ovšem vyřizoval jeho místní obchodní partner (Číňan byl obchodní cestující). Herečka odešla z hotelu v 10:13, Číňan přišel k recepci v 10:16, zdržel se asi šest minut a v 10:25 už ho Kufr načapal u hereččinýho stolku. Otázka, která na mě blikala z kufrových očí, zněla: „Lže, Číňan, nebo nelže?“ Típnul jsem cigaretu, zvedl jsem hlavu a řekl jsem směrem k Číňanovi: „Lžete, protože….“

6


Případ houpacího křesla Byl podzimní večer a já jsem se ve svý kanceláři zabejval myšlenkou, jak strávim noc (tedy jestli se opiju peprmintovým burbonem a nebo whiskou), když zazvonil telefon. Vyplivnul jsem špičku doutníku, kterou jsem žvejkal v puse, natáhnul se přes stůl a zvednul sluchátko. „Fištrón. Slyšim vás.“ „Haló! Tady Eliáš Simson. Okamžitě ke mně přijeďte. Jeden z mých synů se mě pokusil zavraždit.“ „Jsem u vás za patnáct minut, pane Simsone.“ Nemusel mi říkat adresu. Starosta Simson bydlel v haciendě ve vilový čtvrti na kopci nad městem. Dal jsem sbohem svý mouše, co pořád narážela na špinavý sklo okna a seběhnul dolů do garáže. Venku už byla tma. Všechny ulice byly dobře osvětlený (Volte Simsona! Volte veřejné osvětlení!) a ve čtvrti, kde bydlel starosta, měli navíc všichni boháči osvětlený i svoje domy. Simsonův hrad svítil do noci, jako kdyby byl z křišťálu. Ještě než jsem zazvonil u jeho dveří, ohlídnul jsem se na město zářící pod kopcem. Kdybych nebyl cynický soukromý vočko, snad by mě ten pohled i dojal. „To je dost, že jdete. Měl jste tu být před třemi minutami,“ ozvalo se mi za zády. Ve dveřích paláce stál sám pan starosta a hned mě zatáhnul dovnitř. Chytnul mě za ruku a provedl mě místností, s krbem větším, než byla moje kancelář, zadníma dveřma na verandu. V rohu tam stálo houpací křeslo a k němu mě Simson postavil. „Pokusili se mě zabít. Každý večer touto dobou mám ve zvyku vykouřit v tomto křesle jeden doutník. Moji synové to dobře vědí. Ještě než jsem si dnes sednul, všiml jsem si tohoto.“ Simson ukazoval na levej dolní oblouk křesla, kterej někdo naříznul. „Kdybych se zhoupnul, křeslo by prasklo a já bych přepadl dozadu. Dolů.“ Křeslo stálo na kraji verandy a když jsem se podíval dolů, zatočila se mi hlava. Pod námi bylo asi třicet metrů skalnatého sráu. Starosta pokračoval. „Musel to udělat některý z mých synů. Včera sem za mnou přijeli. Chystal jsem se jim oznámit, že jim zmenším kapesné, jsou už dost staří na to, aby si dokázali poctivě vydělávat sami. Včera večer bylo křeslo v pořádku, všiml jsem si toho až dnes, před dvaceti minutami.

7

Nechci, aby se celá ta záležitost dostala na veřejnost a vy určitě nechcete přijít o svou licenci…. Pan Fištróne, máte deset minut na rozhovor s mými syny. Za deset minut očekávám, že mi řeknete, kdo z mých synů se mě pokusil zabít.“ Beze slova jsem se otočil a vydal se do toho bludiště. Starosta měl tři syny, trojčata Jebediáše, Obediáše a Zachariáše. Bylo jasný, že křeslo naříznul jeden z nich minulou noc, protože přes den se po domě potloukalo spousta lidí. Po krátkým bloudění jsem v prvním patře našel komnaty těch vypečenejch synáčků. Všichni se chovali hodně arogantně, všichni se dušovali, že jsou nevinný a všichni chtěli vidět můj odznak soukromýho vočka. Pořádný alibi ale neměl ani jeden z nich. Jebediáš tvrdil, že po večeři odešel k sobě do pokoje, kde si asi do půlnoci čet Hluboký spánek. Kolem půl jedný právě takovým spánkem usnul, nic podezřelýho neslyšel. Obediáš mi vyprávěl, jak skoro celou noc pozoroval z okna svýho pokoje hvězdy. Dokonce mi ukázal svůj dalekohled. Jak se dalo čekat, byl hodně velkej, hodně tlustej a hodně se blejskal. Usnul asi o půlnoci. Zachariáš nejdřív naznačoval všelijaký dvojsmysly ohledně sebe a Simsonovy kuchařky, ale když jsem ho trochu zmáčknul, přiznal se, že asi do půl dvanáctý listoval u sebe v pokoji posledním číslem Playboye. Po těch deseti minutách jsem měl celý Simsonovic rodinky plný zuby. Starosta mi lez pěkně na nervy, ale moh jsem proti němu dělat jediný – v příštích volbách ho nevolit. Sešel jsem po vrzajícím schodišti a došel do místnosti s krbem, kde na mě starosta čekal s hodinkama v ruce. „Máte minutu a půl zpoždění, pane Fištróne. Víte, který můj syn se mě pokusil zabít?“ „Vim. Je to jednoduchý.“

8


Případ rozlitého vína Pan Viněton mi teda lez krkem, jen co je pravda. V kupé vlaku nás sedělo celkem šest, ale Viněton všem kraloval, aspoň v nafoukanosti určitě. Není důležitý odkud kam jsem jel. Důležitý je, že se mi stejskalo po mojí kanceláři, po lahvi peprmintovýho burbonu, co tam na mě čekala a snad i po tý mouše narážející na špinavý sklo okna. Kromě mě a pana Vinětona (Viněton seděl u okýnka ve směru jízdy a já vedle něj) seděla v kupé vedle mě slečna Zahradníčková a naproti nám, ve směru od okna, pojišťovací agent Lísal, obchodní cestující Nutil a paní Nudná. Vypadali jsme, jako potulnej cirkus. Slečna Zahradníčková byla ta nejsubtilnější bytost, jakou jsem kdy viděl. Okno jsme měli celou dobu zavřený a i když to nikdo neřek nahlas, hlavním důvodem patrně bylo, že jsme se všichni báli, aby nevylítla oknem – vážila snad patnáct kilo. Lísal byl stocentimetrovej liliput neustále přežvykující tabák, Nutil se snažil (bezvýsledně) budit dojem solidního mladého muže a neustále držel v ruce rozevřený noviny s asi padesáti stránkama a na šedesátiletý paní Nudný by jste našli asi tolik zajímavostí, jako na tři dny starý housce. Byli jsme teda prapodivná společnost, jen co je pravda, ale jedna věc nás spojovala – nenávist k Vinětonovi. Celou cestu (a jeli jsme už skoro hodinu) nám neustále vyprávěl o svým obchodě s vínem. Nafoukanějšího člověka jsem ještě neviděl. Vlak jel bohužel úplně tiše, takže jsme všichni mohli dobře slyšet, že Vinětonovo víno je nejlepší, nejzdravější a nejsušší na světě. Z výrazů tváře všech spolucestujících jsem snadno vyčet, že mají pana Vinětona plný zuby. Zrovna stál uprostřed kupé a ukazoval nám láhev vzácnýho archivního vína, kterou vez někam na výstavu. Potom dostaly události rychlej spád. Vlak zahoukal a vjel do tunelu. Chvíli nebylo slyšet a vidět vůbec nic a pak najednou kola zaskřípala a vlak prudce zabrzdil. Ještě dřív než jsme se všichni sesypali na hromadu, zaslechl jsem, jak se Vinětonovo vzácný víno roztříštilo o podlahu. Po chvíli se v kupé rozsvítilo světlo, my jsme se začali zvedat ze země a oprašovat si oblečení a pan Viněton klečel na zemi mezi těma archivníma střepama, po tváři se mu kutálely slzy, jako hrachy a neustále vykřikoval: „Mé víno! Mé víno!“ Podíval jsem se ke stropu kupé, kde byla záchranná brzda. Samozřejmě – někdo za ní zatáhnul. Poměrně silnej řetízek, kterým byla zajištěná se teď, uvolněnej, kymácel ze strany

9

na stranu a cinkal umíráček Vinětonovýmu, teď už opravdu suchýmu, vínu. Nasadil jsem si na hlavu svůj tvrďák a rozhlídnul jsem se po naší skupince. Obchodníka s vínem jsem vzhledem k jeho dojemnýmu pláči vyloučil. Zbývali čtyři: Slečna Zahradníčková, pánové Lísal a Nutil a paní Nudná. Kdo z nich byl ten vtipálek? Kdo zatáhnul za záchranou brzdu?

10


Případ Manky a Rumcajse „Pane Fištrón, musíte mi pomoct! Nemám na koho bych se vobrátila.“ Tohle zvolání jsem zaslechnul, když jsem si to štrádoval po chodníku v osum ráno do svý kanceláře. Po včerejší noci mě trochu bolela hlava a já jsem se těšil na svojí láhev peprmintovýho burbonu a monotónní bzučení mouchy, narážející na špinavý sklo okna u mě v kanceláři. Otočil jsem se a zjistil jsem, že to na mě volá Aranka Manka. „Copak je Manko? Někdo ti nezaplatil?“ „Ale ne, pana Fištrón, na to už si teďko dávám bacha, ale stalo se něco horšího – Rumcajs mě vokrad.“ Manka došla po chodníku až ke mně a tak jsem se ani nemusel namáhat s pokládáním otázky a stačilo mi pozvednout obočí. „Asi před tejdnem si u mě v bytě jeden fajnovější kunčaft zapomněl aktovku a já v ní vobjevila príma vobrázek. Hned mi bylo jasný, že by se dal dobře střelit…teda,“ dodala, když jsem svým obočím výhružně zakmital, „jasně, že bych mu ho nejrači vrátila, ale dyť já vůbec nevim, kdo to byl, mý zákazníci u mě nenechávaj svý adresy. Zkrátka, když se vo něj nepřihlásil, řekla jsem si, že ho dám do frcu a budu mít konečně nějaký prachy, jenže mezitím jsem si pustila hubu na špacír a v Chajdě jsem se tim trochu chlubila, že mám doma takovou cennost. No a před půlhodinkou, když jsem se vracela domů z šichty, kterou sem měla v Chajdě, zahlídla sem akorát zloděje, jak vylejzá z vokna a v ruce drží tu aktovku i s tim vobrazem.“ „A ty si myslíš, že tím zlodějem byl Rumcajs?“ „Pane Fištrón, já jsem si tím úplně jistá! Zahlídla jsem ho sice jen zběžně, ale ty jeho fousy – ty sou pořád stejný. Vlály za nim, jako šála.“ No, Mančino svědectví nemělo sice moc velkou hodnotu, ale já jsem jí nikdy nemoh nic odmítnout. Věděl jsem o ní, že to neměla v životě nijak lehký. Potloukala se všelijak a asi před rokem to dokonce chvíli táhla s Rumcajsem. Tenhle podvodníček získal svojí přezdívku jednak kvůli dlouhýmu černýmu plnovousu, kterým se pyšnil hned od začátku svý kariéry v podsvětí a pak taky podle svýho oblíbenýho nápoje. Byl to jeden čas mezi galerkou dost

11

populární páreček – Rumcajs a Manka, jenže všechno to skončilo asi před třema měsícema a údajně se nerozešli právě v dobrým. Podíval jsem se na Manku, která na mě dělala co nejprosebnější kukuč, vytáhnul jsem doutník, zapálil jsem si ho a procedil jsem mezi zubama: „Jdeme za Rumcajsem.“

Na dveře Rumcajsova bytu jsem zabouchal asi čtyřikrát. Stál jsem před nima a z pravý strany se ke mně tiskla Manka. Když se konečně otevřely, škvírou vykoukla Rumcajsova oholená hlava. Jeho tvář byla hladká, jako prdelka filmový hvězdy. Manka vedle mě vydala neartikulovanej výkřik a Rumcajs na ní vypláznul jazyk. Potom se podíval na mě. „Kdy jsi se Rumcajsi oholil?“ zeptal jsem se ho, aby řeč nestála. „Včera brzo ráno, po návratu z hospody. Prohrál jsem sázku. Oholil jsem se poprvý po deseti letech. A naposledy. Teď si je zas nechám narůst.“ „Kde jsi byl dneska ráno, kolem půl osmý?“ „Ale copak, Fištrónku, to má bejt nějakej výslech nebo co? Něco vám pověsila na nos tahle coura?“ kejvnul směrem k Mance, “Snad by jste jí nevěřil?“ Manka vedle mě vykřikla něco sprostýho a vrhla se na Rumcajse. Včas jsem jí zadržel a obrátil jsem se znovu na něj. „Popiš mi, cos dělal od tý chvíle, kdy jsi se oholil.“ „Celejch 24 hodin jsem byl tady v bytě, trošku jsme to mý oholení voslavili tady s Máňou,“ z temnot bytu se vynořila rozcuchaná holčina, která měla kolem nahýho těla jenom omotaný prostěradlo. Přitulila se k Rumcajsovy a vyzývavě se podívala na Manku, ta už se na další výkřik nezmohla, ani nedutala a Rumcajs pokračoval. „Trochu jsme pili, trochu jsme dováděli, pak jsme zase pili, něco jsme snědli a kolem půlnoci jsme usnuli. Probudilo nás až to vaše neurvalý klepání. Nějaký další dotazy, Fištrónku?“ Upřel na mě vyzývavej pohled a poplácal Máňu po zadku. Jak se zdálo, pěkně jsem si to zavařil. Jediným svědkem Rumcajsovy domnělý krádeže, byla Manka a ta ho poznala jen podle plnovousu. Rumcajs přitom tvrdil, že plnovous už dýl jak 24 hodiny nemá. Šlo o to rozhodnout se, kdo z těch dvou mi lže. Pak mi to došlo. Bylo to docela jednoduchý.

12


Případ prázdného sejfu Položil jsem sluchátko zpátky do vidlice telefonu a nalil jsem si dalšího panáka peprmintovýho burbonu. Pokynul jsem jím směrem k mouše narážející na špinavý sklo okna a pochlubil jsem se: „Máme práci, kamarádko.“ Právě jsem domluvil s Králem. Sice to není skutečnej král, ale i tak to je jeden z nejbohatších lidí široko daleko, majitel všech casin a heren ve městě. Pro svojí neustále mrzutou a nabroušenou povahu, byl oblíbenej asi jako daňový přiznání, ale díky svým penězům měl vždycky přátel dost. A měl ještě něco: krásnou ženu, který se přezdívalo „královna“ – Amálii. A právě tenhle člověk mi zavolal, abych k němu okamžitě přijel. Kopnul jsem do sebe peprmint, zamával jsem mouše a vypadnul z kanclu. V rezidenci (nebo spíš zámku) pana Krále jsem byl bez okolků doveden k samotnýmu vládci, plešatýmu tlustýmu páprdovy s propocenou košilí v podpaždí. Ten nejdřív zaskřehotal něco, co měl být zřejmě pozdrav a hned mě pevně chytnul za rameno a odvedl k jedný stěně svý pracovny, ve který byl zabudovanej masivní sejf. „Dávejte dobrý pozor, pane Fištróne.“ Na tlustých pancéřových dveřích sejfu byly tři počítadla, pod nima tři otáčivý kruhy a pod nima tři dírky. Král těmi kruhy nastavil trojmístný číselný kód a pak postupně zabořil skoro celej ukazováček do těch dírek, v každý zmáčkl (s vypětím všech sil) západku a otevřel dveře. Sejf byl úplně prázdný. „Co vidíte, Fištróne?“ Na tuhle otázku jsem vůbec nepovažoval za nutný odpovídat a Král taky hned svým nepříjemným hlasem pokračoval. „Ještě včera jsem měl v tomto sejfu deset miliónů. Sejf jsem vždy otvíral jen já, ale číselný kód znala ještě moje žena, Amálie, pro případ, že by se mi něco stalo. Sejf je naprosto neporušený, nikdo se do něj nesnažil dostat násilím. Mohu vás, pane Fištróne, ujistit, že já jsem si své peníze neukradl,“ pan Král tady udělal malou pauzu a podíval se na mě. Řekl jsem: „Ha ha“ a on pokračoval. „Je tedy zřejmé, že ty peníze vzala moje žena. Považuji to za dostatečný důvod k tomu, abych se s ní mohl rozvést a nemusel jí vyplácet žádné odstupné. Po vás chci, aby jste

13

za ní zašel nahoru do pokoje a přinesl mi zpět její písemné doznání k této krádeži. Dobře vám zaplatím.“ Mrknul jsem na něj, poklep si na klobouk a beze slova jsem vykročil směrem ke schodišti do prvního patra. Cestou jsem si opakoval všechno co jsem věděl o „královně“. Moc toho nebylo. Že je krásná, že je milovnicí všech zvířat, zvlášť veškerýho hmyzu a že je o víc jak dvacet let mladší, než její manžel. Zaklepal jsem na dveře jejího pokoje a po jejím vyzvání jsem vstoupil. To, co jsem uviděl mi vyrazilo dech. Byla to ta nejkrásnější žena, ke které jsem se kdy dostal blíž jak na deset metrů. Všechno na ní bylo dokonalý. Zrzavá barva vlasů, celý její tělo, dvoucentimetrový pečlivě nalakovaný nehty na rukou, rozkošný rty vonící i na tu dálku po jahodách a oči v kterých by byl každej chlap bez váhání ochotnej utopit celou svojí vejplatu. Viděl jsem moře krásnejch ženskejch, různý fešandy jsem tahal z nejrůznějších problémů, blondýny, brunetky, zrzky, ale žádná z nich neměla v sobě kouzlo, který vyzařovala Amálie Králová, milovnice hmyzu. Byla prostě úžasná. Ztěžka jsem polknul a jen tak, aby řeč nestála, jsem se zeptal: „Ty nehty jsou pravý, nebo nalepený?“ „Pravé. Posílá vás můj muž?“ „Ano, madam. Myslí si, že jste mu ukradla deset miliónů z jeho sejfu.“ Rozkošně zkrabatila čelo, zamračila se a zeptala se mě: „A vy si to myslíte také?“ „Ne, madam, vím jistě, že vy jste mu je neukradla.“ „A proč jste si tím tak jistý?“

14


Poslední případ Filipa Fištróna Po vyřešení případu prázdného sejfu jsem už neměl klid. Neustále jsem myslel na královnu Amálii. Dávno svého manžela nemilovala, zato já jsem miloval ji. Hned druhý den po své návštěvě u Králů jsem jí poslal puget růží a do okvětních lístků jsem napsal čas a adresu jedný luxusní restaurace (kam jsem jinak samozřejmě ani nepáchnul). Ten večer jsem tam seděl už hodinu před určeným časem, oholenej a v nový košili. Dokonce i svojí bouchačku jsem nechal doma. Krátce – byl jsem v tom až po uši. Moc dlouho jsem dělal soukromý vočko a naučil jsem se nikoho a nic si nepouštět k tělu, že když jsem trochu povolil, shořel jsem, jako sirka. Přišla. Její zrzavý vlasy mě oslepily, hned jak vešla do dvěří. „Amálie,“ řekl jsem jí o několik minut později, „vy svého muže nemilujete a on má oči jen pro svoje casina a herny, jen pro peníze. Zasloužíte si lásku. Nemám vám toho moc co nabídnout, jen garsonku na periferii, svoje srdce a svou čest soukromýho vočka. Nikdy se nezměním, jsem takovej, jakýho mě udělala tahle doba, tohle město plný zločinu, podvodů a špinavejch peněz. Nemůžu žít jinej život, musim vždycky hájit pravdu a spravedlnost, ale můžu vám nabídnout sám sebe, takovýho, jakej jsem.“ Byl to asi nejdelší proslov mýho života, ale myslim, že jsem v něm docela dobře vystihnul všechno, co se mi právě honilo hlavou. Dlouho pozorně sledovala mojí tvář, než odpověděla: „Filipe, nikdy jsem nepoznala muže, jako jste vy. Zalíbil jste se mi hned jak jste vešel do mého pokoje. Já…jsem tak zmatená. Krále opustím, to vím, na jeho penězích mi nezáleží, ale vy… vedete příliš nebezpečný život a já potřebuji především klid pro svou práci. Budu studovat entomologii, víte, že tak obdivuji hmyz, jak je dokonalý, krutý a přitom bezbranný. Tím, že jsem sem přišla, příliš riskuji, ale musela jsem to udělat. Chtěla jsem vás ještě jednou vidět. Potřebuji čas na rozmyšlenou. Já…asi vás miluji, ale vaše práce, to nebezpečí, ta představa, že bych večer čekala a bála se, jestli přijdete domů, jestli vám někdo neublíží… musím si to rozmyslet.“ Sebrala ze stolu kabelku a utekla ven.

15

Od tý doby jsem jí neviděl. Další pugéty nepřijímala, na dopisy neodpovídala, do jejich rezidence mě nepustili. Z novin jsem se dozvěděl, že se s Králem rozvedli, ale mně se neozvala, odstěhovala se z města. Začal jsem pít. Víc, než kdykoliv předtím. Snažil jsem se na ní zapomenout, ale nešlo to. Moje práce mi útěchu nepřinášela. Připadal jsem si užitečnej, jak těžítko na hromadě starýho šrotu. Cejtil jsem se příliš sám, jedinej zastánce práva v tomhle městě. Špína, zločiny a podvody se na mě valily ze všech stran. Přestal jsem na sebe dbát a párkrát jsem se probudil ráno na ulici před nějakým barem. Stejně tak i 11. července. Zved jsem se, oprášil jsem si kalhoty a vykročil směrem do kanceláře, spíš proto, že jsem se bál samoty garsonky, než proto, že bych se chtěl dát zase do práce. Bylo odemčeno, ale poslední dobou, jsem často zapomínal zamknout, takže mě to nepřekvapilo. Zastavil jsem se ve dveřích a rozhlídnul jsem se po kanceláři. Všechno bylo na svým místě. Skříň, stůl, láhev peprmintovýho burbonu i pavučiny v rozích místnosti. V kanceláři bylo absolutní ticho. Všechno bylo tak, jako vždycky, ale něco mi tu chybělo, něco co mě provázelo při všech sedmi posledních případech. „Amálie…..?“ spíš jsem vydechnul, než doopravdy řekl. Otevřely se dveře skříně a z nich vystoupila postava. Byla to ona. V zápětí jsme se už drželi v náručí a ona mi šeptala do ucha: „Filipe, já…..zjistila jsem, že bez tebe nemohu žít, pořád jsem na tebe myslela. Vrátila jsem se zpátky do města a v telefonním seznamu jsem našla adresu tvojí kanceláře. Schovala jsem se, chtěla jsem tě překvapit,“ zvedla hlavu a podívala se mi do očí „jak jsi poznal, že tu jsem?“ Místo odpovědi jsem jí políbil.

16

F Řešení případů Filipa Fištróna E 1. Případ Floutka a blondýny byl opravdu hodně triviální. Paní Kořenová na mě zahrála pěkný divadýlko, ale nějak zapomněla, že polaroidový fotky nemají negativ, a tak jí ho Floutek ani nemohl ukrást.

2. Případ ustřiženého zoubku byl legrační. Pan Zoubek si stěžoval, že v noci nemohl spát, protože byl venku vítr a tlouk okenicema o zeď domu. A pan Poborský, který bydlel jen kousek od pana Zoubka, v tu chvíli seděl na balkóně a prohlížel si sbírku známek? Ne, lhal a kdo lže ten krade (nebo alespoň stříhá zoubky).

3. Číňan to měl dobře vymyšlený. Zjistil si, kde bude herečka bydlet, rezervoval si přes kumpána devadesát šestku a spoléhal na to, že kdyby ho náhodou čapli, bude se vymlouvat na záměnu čísel. Neuvědomil si ale jednu věc: Šedesát devítka zůstane šedesát devítkou i když se na ní člověk dívá vzhůru nohama přes pult v recepci hotelu.

4. Houpací křeslo naříznul Obediáš. Cestou k domu pana Simsona jsem si všimnul, že všechny domy v tý čtvrti jsou osvětlený. Pod kopcem svítilo velkoměsto. Za takovejch podmínek se daj dělat všelijaký věci, jen ne pozorovat hvězdy, který na přesvětlený obloze nejsou vidět.

5. U případu rozlitýho vína jsem si vystačil s nejstarší detektivní metodou: vylučovací. Kdo za tu brzdu zatáhnout nemohl? Slečna Zahradníčková by vzhledem ke svý subtilnosti nedokázala přetrhnout jistící řemínek brzdy, Lísal měřil 100 centimetrů a na brzdu, která byla u stropu, by nedosáhnul a když jsme vjeli do tunelu, tak nebylo nic slyšet, tz. ani šustění Nutilových novin. Zbývá paní Nudná.

6. Lhal samozřejmě Rumcajs. Kdyby mluvil pravdu a oholil by se naposledy předešlý den ráno, měl by už na tváři slušný strniště. Rozhodně by jí neměl „hladkou, jako prdelku filmový hvězdy“. Podle všeho přiběhnul domů s Mančinou aktovkou a oholil se těsně předtím, než jsem zaklepal na jeho dveře.

7. Královna nemohla svému manželovi ukrást jeho peníze z prostého důvodu. Na prstech měla pravé dvoucentimetrové nehty a při otvírání sejfu bylo potřeba strčit skoro celý 17

ukazováček do díry pod počítadlem a stisknout s vypětím všech sil západku. S takovými nehty to nepřipadalo v úvahu. Král si ty peníze vzal sám a na svojí ženu to chtěl jen hodit, aby se mohl dát bez problémů rozvést.

8. V kanceláři bylo absolutní ticho. To znamená, že se neozývalo žádný bzučení mouchy narážející na špinavý sklo okna, tak jako ve všech předchozích případech. Amálie hmyz milovala, dalo se předpokládat, že když vešla sama do místnosti a uviděla tam tu bezmocnou mouchu, otevřela jí okno, aby mohla ulítnout pryč.

18

Filip Fištrón soukromý vočko

Recommend Documents