FERRATY GARDA '09 Přišly Velikonoce a s nimi velikonoční „prázdniny“ – píšu to v uvozovkách, protože všichni studující měli prázdniny, jen my jen pondělní svátek. Ale protože nám Ivanka blahosklonně napsala, ať si v pátek vezmeme volno (prý „stejně byste si ho vzali, tak ať to vypadá, že vás mám pod kontrolou“ :), začali jsme přemýšlet, jak bychom tak to volno využili. V životě by nás asi nenapadlo jet někam dál, kdyby kluci na spolužácích nezačali lákat na lezení v Arcu. Jet jen kvůli lezení do Arca se nám nechtělo, ale zase tam byly pěkné ferraty… hmmm… no a bylo to tady, pojedeme na ferraty. Chvíle váhání, jestli tedy do Arca, ale nakonec jsme si řekli, že tam je nejmenší pravděpodobnost, že bude všude sníh, a odsouhlasili to. Zbývalo vymyslet co a s kým. Co jsem vymyslela hravě prohrabáváním netu a průvodce, ale s kým?? Nejdřív to vypadalo zle, nakonec se ale nechal zlákat náš kamarád a spolubydlící Fanda a jakýsi Jarda, který se ozval na můj inzerát na lezci. Zbylých pár dní jsme prožili v děsu, kdo to bude a jestli to byl dobrý nápad, takhle jet s někým naslepo, navíc jeho autem.. buhví jak řídí.. atd. atd. Fanda vypadal dost naštvaně, že jsem to s nima ani neprobrala a rovnou jsem domluvila s Jardou že všechno OK, ale času bylo málo a prostě to chtělo risknout :) Risk je zisk. Jarda přijel supr pohodlným a prostorným fárem a ukázal se jako správnej pohodář.
Takže jsme šťastně vyrazili ve čtvrtek z Plzně, dokonce v celkem plánovaný čas (cca půl šestý). Na večer jsme měli napláno dorazit k Lago di Toblino, kde jsme měli přespávat společně z plzeňskýma lezcema. Na místo jsme dorazili okolo půl druhý. Dle popisu jsme u hradu odbočili vpravo, a plně pochopili větu „nemůžeš tam odbočit ze silnice, musíš nejdřív zajet k hradu – ne že by tam byl zákaz, ale ta silnička, na kterou se odbočovalo, byla jen taková cestička mezi vinicema, a prostě se to nedalo vytočit – člověk musel jet kolmo. Cesta samotná byla docela hustá, já bych tam asi nejela – taková kamenitá stezka vinoucí se prudce do kopce podél říčky, uzavřená mezi dvěma horama/skálama. Ale Jarda se toho nebál a pálil to nahoru až dokud jsme ho nezačali brzdit, že by stálo za to někde zastavit, abychom nedojeli na konec cesty a nemuseli couvat. Nakonec jsme našli celkem rozumný místo pod skálou, bylo to tam sice trochu nakřivo, ale celkem se dalo:) Jinak
očividně je tahle cesta oblíbenou noclehárnou lezců, všude byly ohniště a uválená tráva, na několika místech už dokonce někdo spal. A ani se jim nedivím, místo je to supr. Pokud člověk sebere odvahu vyjet autem po cestičce, má k dispozici krásnou čistou vodu z řeky, relativně klidné místo a možnost ohýnku – v týhle oblasti absolutní luxus. Ještě večer jsme hledali kluky, ale nikde nikdo… chjo. Nenašli jsme dokonce ani tu jejich slavnou jeskyni, o který tolik básnili.. Ráno jsem se vzbudila v 7 a nemohla spát, což si odnesli chudáci ostatní. Při snídani jsme řešili, jestli jít hledat kluky, nebo ne, ale usoudili jsme, že jestli přijeli (Fanda si myslel, že něco viděl), tak tak pozdě, že takhle brzo prostě vzhůru bejt nemůžou. A na čekání nebyl čas. Vyrazili jsme směr náš první cíl – ferrata nad přígardským městem Riva del Garda. Lézt jí přímo od Rivy by byla sebevražda, chtěli jsme tedy vyjet kousek výš. Na netu jsem našla, že pokud pojedeme podél Gardy, hned za městem bude odbočka, po které když se vydáme, tak po chvíli dorazíme na malé parkovišťátko. Znělo to báječně – bohužel do odbočky byl zákaz vjezdu :( Chvíli jsme marně hledali nějakou jinou, ale pak jsme usoudili, že to asi nepůjde.. Naše plány na začátek na parkovišťátku byly tytam, tak jsem operativně změnila plán na „dojet do Biacesy“, což byla ves, ve které inkriminovaná cestička končila. Končily tam naštěstí ale i jiné cesty, takže dostat se tam dalo :) Začali jsme tedy naší poznávací cestu horou pěkně odspoda – tunelem skrz celou horu až do Biacesy. Tam nás uvítalo nááádherné parkoviště (velké) s trávníčkem, houpačkama a odpočívadly. Prostě ráj. Trochu jsme přeplánovali cestu – původně jsme měli jít dvě ferraty – nahoru ferratou Susatti, dolů lehčí ferratou Foletti. Otočili jsme to, protože jinak by to bylo hrozný obcházení. Těžší ferrata měla být stejně obtížnosti B, a ty se dolů dají chodit v pohodě. začátek: parkoviště Biacesa (418) průběh: pěšina ke kostelíku (858), tunely a zákopy na cima Rocca (1090), pěšina/zákopy k Cima Capi (909), ferrata Susatti (B, do cca 500), pěšina převýšení: 672m barvy: tmavě modře skutečná cesta, světle plánovaná
Prvních 400m jsme šlapali po pěšině č. 417, což byla taková kamenitá (sakra velký šutry) cesta ke kostelíku. Přemýšleli jsme, jak často tudy lidi chodí do kostela, a kdo tam přitáhnul ten beton, který občas spojuje některé kameny. Ke kostelíku jsme přišli jako správní katolíci – i když spíš než po kolenou už jsme se jen plazili ;) Přímo u kostelíka jsme zjistili, že byla ještě možnost jít po cestě č. 470 a tam nějakou cestou pro experty přímo ke kostelíku (tuším že jí psali jako 471). Už asi nezjistíme, jestli nešlo o neznačenou ferratu… Po chvíle pauzy jsme se odvážně vydali přímo nahoru (zdálo se, že cedule „ferrata Foletti“ tam ukazuje). Ukázalo se, že nadšení
bylo až příliš, protože nejdřív se mělo jít trochu dolů. Takhle jsme se vydali úplně jinou cestou, než jsme chtěli, a přišli na vrcholek Cima Rocca. Ale průběh cesty a výhledy za to stáli – průběh byl tunely ve skále s občasnými okýnky a slepými uličkami (občas zavřenými, ale koho by to odlákalo, zvlášť když u toho je cedule „galeria senza“), občas jen „zákopy“ (což je prostě cesta se zábradlím ze šutrů:). Nahoře jsme potkali dva Čechy (koho by to překvapilo) – buď pár nebo otec s dcerou, těžko poznat. Mluvila s námi tedy jen holka, takže jak natruc vím jen jméno kluka/pána a nemůžu ho zapomenout (Zdeněk:). Ukázala nám svou mapu 1:25000, kde se leccos vysvětlilo. Nicméně ne dost, protože jsme pořád nevěřili tomu, že musíme horu z druhý strany tak brutálně obejít, a mysleli jsme si, že inkriminovaná odbočka, kde jsme neodbočili, je těsně pod vrcholkem hory (něco tam pokračovalo do tunelu). Vrátili jsme se tedy a prošli radostně tunelem, abychom zjistili to, co už jsme trochu tušili, jen si to nechtěli připustit – tunel byl prostě jen pro ty, kterým se nechtělo na vrcholek. Takže obcházení hory se koná. Nakonec to ale nebylo tak zlý a po nějaký chvíli jsme dorazili k místu, kde k nám přicházela i ferrata Foletti. Ukázalo se, že to byl stejně jen krátký (cca 200m) traverz po skále. Chvíli jsem prosazovala nápad jít po ní tam a zase zpět, ale nikdo mě neposlouchal. Takže jsme pokračovali dál po krásným hřebínku k Cima Capi. Tam po chvílích kochání konečně začla akce – cesta dolů po ferratě Susatti. Prakticky to nebylo nic těžkýho, jen takový spouštění se po šutrech, občas lehce exponovaný. Fandově hlášce „bojím se smrti“ jsme se jen smáli :) Dole na nás čekala pěšina „po vrstevnici“, což prakticky znamenalo pořád do kopce, ale mírně a jen občas se vydrápat na nějakej ten šutr. Ale zvládli jsme to a dostali se živí a jen trochu zničení na parkoviště, kde jsme si libovali sluníčka, bambusů a rozhledů, dokud nám nezačala být zima. Na noc jsme si řekli že by to tam bylo sice super, jenže je to moc blízko vsi a mohl by nás někdo vyhodit, tak nebudem nic riskovat a pojedeme na naše staré známé parkoviště nad Drem. Jinak bejt tu dodávkou, tak asi přespím. A možná i takhle, když se dívám zpět, tak si říkám, že jsme to měli zkusit:) Na „našem“ parkovišti jsme totiž zjistili, že nefunguje sprcha, což značně snížilo jeho kvalitu. Ale pravda že vyhazování jsme se nemuseli bát a za deště bychom si tam případně mohli postavit krásně stan.
Tak tudy krleš nahoru
Na další den jsme po nabraných zkušenostech na B-čkové ferratě měli naplánovanou druhou nejtěžší ferratu v této oblasti – ferratu na Monte Albano. Na začátku jsme k ní sice museli celkem slušnej kousek dojet
(cca 20km), ale stálo to za to. Čekal na nás skutečně gurmánský zážitek. K ferratě se šlo opravdu jen niterný kousek – nejprve po cestě mezi vinicemi ke kostelíku spojeném se zříceninou. U kostelíku byly parádní záchody – a taky parádní výhled na horu, na kterou se chystáme vylézt. Zdá se mi to, nebo je tam nějaká spojitost? ;) Ferráta vypadala tak, jak by měla správná ferrata vypadat – žádná pěšinka, ale prostě jen lana na skále, občas jdoucí nějakou průrvou či trochu po liště, ale žádný extra odpočinkový plácky. Už na začátku měla odlákat lidi, kteří na ní nemají co dělat – prvních pár metrů se přelézal velký šutr, a to bez jakéhokoliv zajištění. Rosolovití němci cpali své zadky mezi šutr a skálu a nástup vypadal opravdu dost nebezpečně. O to větší bylo mé zklamání, když se ukázalo, že na tom nic těžkýho není. Bohužel Němci nezklamali a dělali špunt dokonale, na začátku ferraty jsme trčeli snad hodinu. Nohy se mi pekly v lezačkách a postupně napuchaly a já mohla jen skřípat zubama.. a fotit kluky :)
Nástup na ferratu
Naštěstí někteří nás pustili před sebe, někteří před nimi už mezitím utekli, takže cesta se postupně uvolnila a dalo se lézt relativně v pohodě. Fanda s Jardou, u kterých jsem se nejvíc bála, že by to nezvládali, vypadali relativně v pohodě, i když tedy nefotili (nechci je podceňovat, možná se jen báli vytahovat drahý foťáky:). Ferrata byla opravdu parádní, i když měla jsem pár úseků, kdy mi nebylo úplně příjemně. Jednou mi uklouzla bota a já málem slítla na ženskou, co se mi tlačila do zadku, naštěstí jsem se zrovna pevně držela rukama. Pak jsem se ještě nakopla do levý nohy a nemohla šlapat na špičku, abych to dotáhla do zdárného konce, nechala jsem si na jedné plošince ujet i nohu pravou a nabourat palcem přímo do ostrýho šutru. To mi trochu zkazilo nadšené pocity z ferraty, ale ne moc:) Postupně ubývaly síly a musím přiznat, že po posledním úseku už jsem byla celkem šťastná, že vidím konec. Škoda jen, že to byl jen konec ferraty, a ne hory – ta pokračovala ještě tak o cca 300m výš. My už ale neměli sílu a řekli jsme si, že se bez poraženého kopce obejdeme – stačí přece poražená ferrata D/E :) Ani lehkou ferratu dolů jsme už nezvolili a vydali se radši pěšinou.
Původně jsme chtěli jít ještě na jednu Bčkovou ferratu u Arca a z ní jít na hrad, ale lidi, kteří na ferratě neměli co dělat a stejně tam lezli a zdržovali nás zbrzdili natolik, že jsme byli rádi, že jsme stihli alespoň samotný hrad v Arcu. Bylo to ale dost natěsno, poslední lidi pouštěli v 6 a my přišli tak o 10min dřív:) ¨ Hrad byl stejně krásný jako minule, jediný, kdo si to moc neužíval, byl Jarda – vypadal trochu jak kdyby ho přejel parní válec. My si hrad vychutnali až do dna – konečně nafotili pár fotek, a taky vyzvedli svojí první zahraniční mikrocache. Jaký bylo zklamání, když jsme zjistili, že sebou nemáme tužku! Nechtěla jsem se ale jen tak vzdát, tak jsem seběhla z kopce dolů, vyžebrat tužku na turistech. Na konci cesty už byl řetěz zakazující vstup do hradu. Ale uviděla jsem svoje oběti – Italky co nám prodaly lístky. Viděly mě, jak přelézám řetěz a mířím k nim, a ochotně vykoukly co potřebuju. Po chvíli gestikulování jsem jim vysvětlila, že potřebuju pero. Smutný je, že se řekne italsky „penno“, což by se dalo lehce z angličtiny odvodit:) První tři půjčený pera nepsaly, ale napočtvrté už se mi šťastně povedlo nás na papírek „zalogovat“. K mému překvapení mě už ale ochotné Italky nechtěly pustit s papírkem zpět! Chvíli jsem myslela, že omdlím, po chvíli zuřivé gestikulace a zoufalého obličeje se mi ale povedlo vysvětlit, že tam na mě čekají kamarádi (a beze mě asi neodejdou). Pustili mě nahoru (s výhružkama že v 7 prostě zavírají vrata hradu a konec), a když jsme se tam šťastně všichni vraceli za cca 2min zpátky, šťastně a spokojeně se usmívaly. V Arcu jsme si koupili italský lahváče a na našem (už můžu psát tradičním) spacím místě si je vypili. Fanda pěkně teplý, my o něco málo lepší, Jarda tvrdil že ho má krásně studený, ale těžko říct, jestli si z nás jen neutahoval.
Hrad v Arcu
Na náš poslední plný den jsme měli naplánovanou sice o něco lehčí ferratu, ale zato s podstatně brutálnějším převýšením – tentokrát 1400m. Co se týče vzdálenosti od místa spaní, sem bychom skoro došli i pěšky (ale zase proč:), bylo to ve vedlejší vsi jménem Pietramurata. Zastavili jsme na velkém parkovišti za autoopravnou, před námi už tu stálo několik aut. Ach jo, \to zase bude narváno. Kolem chodili lidi s nasazenými ferratovými sety (ani dneska to k začátku ferraty nebude daleko), jedni z nich
byli samozřejmě Češi. Prý jestli je ta ferrata lehká.. kdo ví:) Taky nám nasadili brouka do hlavy s tím, jestli na ferratě nebude sníh, prý jejich známí to někde kvůli sněhu otáčeli. A tohle je celkem vysoko.. uvidíme.
začátek: parkoviště Pietramurata (248) průběh: ferrata Che Guevara (C, do 1250), strmá pěšina s lany do 1632 převýšení: 1384m barvy: tmavě modře skutečná cesta, světle plánovaná
Na začátku ferraty nás opět předběhli jakýsi Němci bez setů (ale s helmama) a začali na nás shazovat jen kamení. Ale to byl teprve začátek. Padající kamení se mělo stát tématem dne. I nám pár kamínků ulítlo, ale nebylo to nic proti některým před námi, kteří se snad ani nesnažili. V průběhu cesty jsme narazili na Němku, kterou velký šutr trefil do stehna. Všude bylo spousta krve a vypadalo to zle. Ptali se nás na číslo na záchranku a my si s hrůzou uvědomili, že jsme si ho zapomněli opsat. Ale pak jí to její přítel/manžel ovázal a ona dokonce ve ferratě pokračovala. Bylo to tak cca v půlce. Za námi šel pár Němců, kteří neměli helmy. Holka to příteli osolovala jen se dalo, ale ke konci ferraty už byl na její tváři vidět úsměv.
Zase krleš…
My si ferratu užívali seč jsme mohli, i když bez šutrů by to bylo asi lepší. Po cestě bylo několikero odpočinkových plácků, a samotná obtížnost ferraty byla tak akorát, člověk se vyloženě neudřel. Jen to převýšení… :)
U vrcholové knížky jsme objevili první sníh. Všichni jsme si ho nadšeně fotili a otírali si zpocené obličeje. To jsme ještě nevěděli, že to je teprve začátek. Postupně bylo sněhu víc a víc, jednou jsme dokonce museli chvíli hledat cestu. Štastně jsme dorazili na vrchol, kde to vypadalo jak v lyžařském centru – horská chata a sněhová pláň (vrstva sněhu tak dva metry). A nádherné rozhledy.. jen ten sníh píchal hrozně do očí. Na vrcholku byla další cache; když jirka došel ke kraji srázu, a ukazovalo to ještě 10m, tak jsme si řekli, že v tom sněhu to nebudem riskovat, tak zapálení cacheři nejsme :) Ale nechápu proč to nedali na nějaký rozumný místo :(
Zpátky jsme zvolili ze dvou tras asi tu horší (bůh ví ale, jak vypadala ta druhá). Vedla totiž po druhé straně svahu, kde byly hromady sněhu a cesta byla prakticky nenalezitelná. Na začátku po hřebínku to vypadalo v pohodě, všude samý ukazatele a spousta stop. Pak ale stopy odbočily doleva do lesa a značky se ztratily. Chvíli jsme hledali další značky, ale všude to vypadalo na hroznej sráz a cesta do lesa se zdála být jedinou schůdnou. Tak jsme se po ní vydali. Zas tak schůdná ale nebyla, spíš sjízdná po zadku:) Ten kousek, co jsme sjížděli, než sníh zmizel, byl asi víc vysilující než celá ferrata. Všude jsem měla sníh a v botech litry sněhu, a nejhorší bylo, že jsem mohla nadávat jen sama sobě:)
Najednou se před námi objevila krásná cesta, kudy by člověk snad projel i autem. Začuchali jsme něco podezřelého, ale zároveň se nám chtělo věřit tomu, že cesta vede do Sarche, kam jsme směřovali. Jirka se pro jistotu poptal dvou kolemjdoucích Němců. A oni – cože, Sarché? Ale to máte úplně na druhý straně tohohle hřebenu!!!! Všichni jsme se zděsili. Jarda neztratil hlavu a začal s nimi vyjednávat odvoz, že se pro nás zbylé vrátí autem. Zdálo se že vyhrál. Tak jsme se vydali s nimi dolů do vesničky Comano. Nasadili extrémní tempo, člověk chvílemi skoro běžel. Fandovi se z toho spustila krev z nosu, a ani to mu nesmělo chudákovi dovolit zpomalit. Po cestě jsme nasbírali spoustu dalších odpadlíků, kteří ztratili cestu do Sarche. Nakonec se německý pár uvolil, že vezmou tři lidi, z každé skupiny jednoho, a ti se pak vrátí pro ostatní. Tak se i stalo. Jen během čekání se objevili další (tentokrát italové), kteří taky chtěli do Sarche:) Když přišli do Comana a uviděli ceduli Sarche 2:50, zatmělo se jim před očima. Ale my je uklidnili, svezou se s někým z nás:))) Zpátky jsme jeli s dvěma Němci, byl to mladý pár, který tu byl na týdenní dovolené. Opět mluvila spíš holka (on ten kluk asi anglicky moc neuměl). Když jsme míjeli v Sarché skálu, na které je ferrata Rino Pisetta, zavedli jsme řeč na to, že to je nejtěžší ferrata v oblasti. Mlsně jsem pozorovala skálu a zasněně podotkla: „one day..“, na což holčina odpověděla vtipně „when we’re big….” :) Když jsme dorazili, řekli jsme si, že bychom se možná přece jen měli trochu opláchnout v tý řece, i když je to tak ledový. Nakonec to tak hrozný nebylo, čím dýl se člověk oplachoval, na tím víc částí si vodu pustil:)
Večer jsme se chtěli opět osvěžit pivkem, tentokrát že vyzkoušíme to z baru. Překvapili nás cenou 3,80 za půllitr. Brrrr!!!! Tak jsme si dali aspoň malý. Ale aspoňže bylo dobrý:) Po pivku jsme skoro okamžitě tentokrát ani večeře pořádně nebyla.
usnuli,
V noci jsem myslela že chcípnu, všechno mě bolelo a byla mi děsná kosa. Rána jsem se dočkala už s počátkem rýmy a hrozným škrábáním v krku. S jirkou jsme si zašli do snackbaru na výborný latté a kecali o basejumperech. Těch tu bylo tak 98%, protože skákali ze skály naproti. Ostatně celej bar I spaní byl spíš pro basejumpery, my tu byli jen takoví příživníci. Jako závěrečnou krátkou ferratu jsme si dali lehký C-čko vedoucí k hradu Drena. Převýšení směšné a začátek prakticky u auta. Ale ferrata má své kouzlo – vede puklinou ve skále, podél potůčku, který po cestě vytváří několikero vodopádů. Před člověkem se otvírají pohádková údolíčka a zároveň si beze strachu užívá zajímavé ferraty s dvěma lanovými můstky. Prostě zakončení jak má být…
