1/
Byl jednou jeden král jménem Ferdinand toho jména první, z Boží milosti volený císař Svaté říše římské ná roda německého, uherský, český, dalmatský a chorvatský král, arcikníže rakouský, markrabí moravský, kníže slezský a lucem burský, markrabí lužický. A ten král měl tři syny – Maxmiliána, Ferdinanda a Karla. Jednoho dne v létě roku 1559 přijal císař dvorního malíře Jakuba Seiseneggera, který toužil odejít na odpočinek, a chtěl proto panovníkovi představit svého nástupce, mladého Guisep pa Arcimbolda. Císaře Seiseneggerovy nářky nad ztrátou jiskry a pevné ruky hluboce rozladily, protože mu bolestně připomí naly bezmocnost vlastního stáří. „Čekáte na naši smrt, abyste věci uvedli do zmatků,“ vy četl nespravedlivě Arcimboldovi, ač jindy se choval k umělcům vstřícně a laskavě. Mladý Vlach byl z nevrlého přijetí nešťastný, ale za dveřmi císařovy pracovny mu vysvětlili, že si z toho nemá nic dělat, ne boť Ferdinand si nestěžoval na něj, ale na své syny, z nichž první hazarduje kvůli své příchylnosti k luteránství s budoucím osu dem říše, druhý zanedbává své povinnosti místodržícího v Če chách a celé týdny tráví mimo Prahu na zámku u své milenky a třetí je vhodný tak nanejvýš k tomu, aby na hostinách zvedal pohár namísto svého starého a nemocného otce. Ferdinandovi sice držely jeho tři koruny na hlavě více než pevně, ale tři úvahy o budoucnosti jej naplňovaly úzkostí. Pa 5
pež Pavel IV. nehodlal za žádnou cenu připustit, aby na říšský trůn jednou dosedl ve víře nespolehlivý Maxmilián. Marná byla dlouhá a vleklá jednání mezi Vídní a Římem. Nejlepším diplo matem je ovšem čas. Ten umí věci řešit lépe než lidé. Neústupný papež Pavel IV. dne 18. srpna 1559 zemřel, a zbavil tak Ferdi nanda I. jedné velké starosti. Oné letní noci, kdy Pavel IV. zemřel, měl muž čekají cí v římském vězení svaté inkvizice na soud, rozsudek a trest zvláštní živý sen. Ten muž se jmenoval Jakub Paleologus a po cházel z rodu svržených byzantských císařů. Zdálo se mu, že je na ostrově Chiu, kde se narodil a kde prožil část dětství. Stál na cestě, kterou kdysi jako malý hoch objevil. Vycházela z města a točila se vyprahlými políčky do rozpálených skal. Jako dítě se po ní Jakub nikdy nevydal. Ztělesňovala pro něj tajemství, jehož se bál. Ve snu po ní však vykročil. Skály pálily stále více, ale pak se najednou rozestoupily a Paleologovi se naskytl pohled na půvabný starý vinohrad v malé stráňce. Proti němu kráčela mladá žena s kaštanovými vlasy a za ruku vedla malého chlapeč ka. Neměla vůbec řecké rysy. Hleděla na Jakuba nádhernýma sametovýma očima. Paleologus se zasmál. Věděl, že to je jeho žena a jeho dítě, a pocítil v duši neznámý stesk. Vtom ho ale probudil rostoucí hluk někde venku. Jakmile se po Věčném městě rozkřiklo, že neoblíbený pa pež zemřel, rozradostněný lid se srotil na Via Romanum. So cha čerstvě zemřelého byla stržena, roztlučena na stovky kusů a ty pak s kletbami vrhány do Tibery. Nato rozvášnění Římané vytáhli k sídlu svaté inkvizice u Svatého Rocha, zahnali stráže a z kobek osvobodili na sedmdesát vězňů, mezi nimi i kardinála Moroneho, který do hlubin vězení spadl z převysokých výšin jednoho z nejvlivnějších mužů kurie, dále pak básníka Mikulá še Franka, jenž sepsal nejnecudnější knihu všech dob Priapeu, 6
teologa Viléma Postela, snílka věřícího v nové uspořádání světa, a také Jakuba Paleologa, kacíře všech kacířů. V té podivné noci, kdy se mramorová tvář zemřelého papeže s rozbitým nosem propadala stále hlouběji do bahna Tibery, kdy v římských ulicích pobíhaly houfy lidí s pochodněmi a zpíva ly posměšné písničky o mrtvém a jeho nezdárných synovcích, z nichž nadělal vévody a kardinály, nalezli tři z osvobozených vězňů, teolog Postel, básník Franco a Jakub Paleologus, útočiště u jednoho šlechtice. Zvenčí sem pronikala hlasitá vůle lidu a ro zechvívala plameny svící. Franco i Postel se jí nechali okouzlit: zůstanou v Římě, nic se jim teď nemůže stát. Paleologus pozo roval, jak se v plamíncích svící pálí pošetilé můry. On v Římě nezůstane. A poněvadž nastal čas, kdy se k osvobozeným věz ňům inkvizice zase veřejně hlásili jejich známí, přátelé básníka Franka mu obstarali peníze a oblečení a on se v přestrojení za vlašského zedníka vydal na půlnoc vstříc dalšímu osudu, kte rý v nejtišších chvílích naděje nabýval podoby půvabné ženy s velkýma, sametově hnědýma očima, jež vedla za ruku malého chlapečka. Věřte nebo nevěřte, ale žena ze snu, který se zdál kacíři všech kacířů, opravdu existovala. V ranním slunci otevřela okno své komůrky vedoucí do Řetězové ulice na Starém Městě pražském a vyhlédla ven. „Dobrý den, krásná panno!“ zavolal na ni kolemjdoucí ba kalář. Usmála se na něj, ale brzy zesmutněla, neboť v čerstvém vzduchu poprvé toho léta zavoněl podzim. Dívka okno zase za vřela a ztratila se bakaláři z očí. Oné letní noci, kdy zemřel papež Pavel IV., měl zvláštní sen i císař Ferdinand I. Opustily ho všechny bolesti stáří i panovnic ké strasti. Šťastný a zdravý kráčel městem, které vypadalo trošku jako Madrid a trošku jako Vídeň, a sestupoval ulicí k řece. Chtěl 7
se dostat na druhý břeh. Už jej viděl, dokonce na něm zahlédl svou ženu, kterou hluboce miloval. Ale uprostřed opojení z leh ké chůze a naděje na setkání s dávno zemřelou v něm začaly hlodat výčitky zbožného křesťana. Musí se přece vyzpovídat! Jal se tedy hledat kněze. Objevil obrovitý zpustlý klášter, jakých bylo hodně zvlášť v Čechách. Měl strach, najde-li v něm kněze katolické víry. Otevřel vrata a vstoupil dovnitř. Kráčel širokým ambitem, ve kterém se honilo listí. Daleko před sebou spatřil mnicha augustiniána. Zavolal na něj. Mnich se obrátil, pohlédl na císaře moudrýma očima, ale než Ferdinand stačil vyslovit svou žádost, vrátily se bolesti a starý muž se probudil. A věřte nebo nevěřte, i mnich z císařova snu opravdu exi stoval. Panovník ho ale nikdy v životě nemohl ani zahlédnout. Kde by se také mohl setkat s provizorem zapadlého augusti niánského kláštera v Borovanech, Řehořem Skaldou? Mnichova sláva dovedného stavitele vodních děl žila jen mezi ostatními českými rybníkáři. Koneckonců, proč by měl panovník vůbec vědět o ubohém klášteru, žijícím jen z milosti krumlovského vladaře, pana Viléma z Rožmberka?
2/
V podzimní čas roku 1560 se hlubokými lesy na západ od Borovan začal potulovat ďábel. Vzal na sebe podobu obrovitého stříbrného jelena zabijáka. Místo paroží nosil dva předlouhé ostré meče, kterými za večerního šera propichoval v nespravedlivých soubojích hrdé samce v říji. Zvěst o jelenu zabijákovi se rychle dostala až na Krumlov k rožmberskému vladaři a ten se rozhodl, že sezve své přátele a příbuzné na nebezpečnou štvanici. Poručil třeboňským úřed níkům, ať vše zařídí, a ti zase napsali vzkaz do Borovan, aby poddaní z okolních vsí byli připraveni pomoci při nadhánění. 8
Tak se borovanský provizor Skalda dozvěděl o příjezdu pana z Rožmberka. A rozhodl se k činu. Sepsal dopis, v němž vypo četl všechny prohřešky klášterního probošta Matěje Kozky z Ry nárce, kterému v žilách místo krve kolovala kořalka. Proboštovi, zvyklému na předchozí bídu, Borovany dozajista připadaly jako pozemský ráj. Hojně užíval všech nabízených radostí a slastí. Na účet rožmberské vrchnosti, podotýkal provizor Skalda v žalob ném listu. Zároveň ale vychválil schopnosti klášterního správ ce, své pravé ruky, který obnovil provoz klášterního pivovaru, vysouší bažiny v okolí Hluboké a nakreslil plány na výstavbu tří nových rybníků. Jistě by si zasloužil lepší místo na nějakém jiném a bohatším rožmberském panství. Proč by měl shnít tady v Borovanech, kde staré časy možná už skončily, ale nové ne přicházejí? S listem se provizor Skalda vypravil pěšky z Borovan na Třeboň. Byl jasný podzimní den. Vítr hnal oblaka k tmavým hradbám Jeleních hor na poledni a mraky se mezi sebou rvaly o svou krásu. Bílý pes roztloukl hlavu chundelatého medvěda. Slunce však bylo staré a slabé a brzy se začalo ukrývat za hvozdy, táhnoucí se až k hranicím. Na dvě stovky jezdců a tři tucty kočárů putovaly po neširoké cestě od Římova ke Komařicím, odkud se z okna tvrze díva li na rožmberský průvod páni Kořenští z Terešova. Sami měli zálusk na stříbrného jelena zabijáka, ale teď si museli nechat zajít chuť. Už tak měli starosti s udavačskými listy, které na ně pro jejich honitby v rožmberských lesích sepisoval borovanský správce. Ale co, jak vladař přijel, tak i odjede, žaloby ukryje ně kdo z přátel v krumlovské kanceláři do zapomenutého šuplíku a vrátí se čas svobodných štvanic. A borovanskému udavači páni Kořenští časem vymalují na obličej poučení, že na urozené se nežaluje. Rožmberský průvod projel hlubokými lesy okolo Trocno 9
va. V Ledenicích vítali rožmberského vladaře třeboňští v čele s hejtmanem Kekulem ze Stradonic a doprovázeli jej od tud až ke Spolí. Nad krajinou se vznášel duch nebezpečných mokřin. V Domaníně čekal na průvod borovanský provizor Skalda. Chtěl přistoupit k okénku vladařova kočáru a podat mu list, ale ještě než to stačil udělat, propuklo vzadu v průvodu mezi jezdci veselí a blížilo se ke kočárům. Po cestě od Borovan přijížděl probošt Matěj Kozka z Rynárce na podivném vozíčku. Ten se sice podobal krásnému zlatému kočáru a byl roztomile vyzdo bený, ale táhli jej čtyři vousatí kozlíci, statečně klusající vedle pohrdavých koní. Sám vladař se vyklonil z okénka a rozesmál se. „Kozka! To je Kozka!“ Jeho švagr, nejvyšší český kancléř pan Jáchym z Hradce, kte rý s ním jel v kočáře, se podivil. „Kde jste vyhrabal toho pode zřelého mnicha, můj milý?“ „Ukázali mi ho Holičtí na Šternberku. Zvali ho k sobě, aby bavil společnost. Zalíbil se mi, a tak jsem jej vyzvedl ze sázavské ho kláštera, kde býval opatem, a dosadil do Borovan. Večer nás výborně rozveselí, uvidíte. Má v zásobě nesčetně historek.“ Pan vladař už neřekl, že Kozkovy historky jsou vesměs pěkně košilaté, takže v něm probouzejí usychající mízu vzácného rodu a podporují chuť k novému sňatku. Provizor Skalda viděl, jak rožmberský vladař přátelsky přijal Kozku na směšném vozíčku do svého průvodu. Dovedl si před stavit, jaké škodolibé pozdvižení vyvolá šaškovský mnich v Tře boni, a možná si řekl, že to vše se děje k další potupě katolické církve v Čechách. Jenže koho takové povzdechy zajímají? Pány římské víry, kteří jedním rozkazem udělají sázavského benedik týna borovanským augustiniánem? Skalda se vracel do Borovan. Svůj list vladaři cestou roztrhal a útržky papíru hodil do větru. Nic se nezmění, všechno půjde 10
jako dříve, od deseti k pěti, kdyby ovšem stupeň deset nebyl vysoko nad možnostmi zapadlého místa. Mladý správce borovanského kláštera, kterého provizor Skalda tak chválil v listě rozcupovaném na tisíc kousků, křičel v té chvíli na sedláky v čeřejovské krčmě. Páni z krumlovské kanceláře rozkázali, aby se po hospodách v poddanských vsích nečepovalo jiné pivo než panské, jak si tedy mohou dovolit tak tvrdošíjně odmítat borovanské a neustále pijí třeboňské? Protože borovanské se nedá pít, třeboňské je o hodně lepší, odpovídali mu. Navíc půlka z nich jsou svobodníci, nemusí se tedy podřizovat žádnému diktátu krumlovské kanceláře, jejich jediným pánem je král a ten ve své dobrotivosti nedopustí, aby byli nuceni pít borovanské chcanky. „Chcanky? Kdo řekl chcanky?“ brunátněl borovanský správ ce. Sedláci raději utíkali z krčmy ven. Jenže mladého muže opustil vztek. Dobře věděl ze svých předešlých zkušeností, že získá-li jednou pivo z nějakého pivovaru pověst moku, který už předtím někdo pil, není v Čechách síly, která by pijáky donu tila, aby mu holdovali. Vyšel ven. Sedláci se srotili do nepřátel ského houfu. Z dvorce na kraji vsi navíc přibíhal zchudlý zeman Ješek Črnec s cepem v ruce. „Bijte ho!“ řval. „Dceru mi budou borovanští kněžouři ob těžovat? Já jim dám!“ Správce raději nasedl na koně. „Ještě se uvidíme!“ zahrozil a vyrazil. „Prdele! Ukažte mu prdele!“ velel Črnec. Holé zadky zasvítily v podvečeru správci na cestu domů. On však nastavil té strašné urážce tvář, podoben prvním křesťanům, z nichž vzešli bezejmenní svatí. Oči měl však na rozdíl od nich tvrdé, beze špetky pokory. Dobře si uložil do paměti ty, kteří ho pohaněli. Teprve pak pobídl koně. Stoupal pozvolnou cestou k Borovanům. U lesa zahlédl skupinku jezdců. Nadskočil vzte 11
ky v sedle. To jsou dozajista místní zemánci a zkoušejí uštvat stříbrného jelena zabijáka, aniž v Krumlově žádali o dovolení. Ještě před pár lety by se za nimi hned rozjel zjednávat nápravu, teď jen cedil nadávky skrze zuby. Nechtěl se pouštět do předem prohraného boje. Už dávno pochopil, že za štěstím musí člověk jít, ale na pomstu čekat. Vytěsnil vztek z mysli. Jediné, po čem nyní toužil, byl plný pohár v klášterním refektáři. Marný boj s tvrdými selskými pa licemi ho unavoval. Pro nepřátelství okolních rytířů nemohl svobodně zajíždět do hospod. Nakreslil plány nových rybníků za Hlubokou i stoky, která by je spojila s tím, který vybudoval provizor Skalda. Jenže páni z krumlovské kanceláře stavbu za kázali, poslušni žádosti pana Mikuláše Humpolce z Tuchoraze, nejvlivnějšího dvořana pana Viléma z Rožmberka, který se obá val, že by mu rybníkáři kradli husy a slepice na jeho doubravic kém dvorci. Bahno ať zůstane bahnem a komáři ať mají žeň! Co se dalo dělat v Borovanech jiného než pít? Na rozcestí Otěvěku plakala dcera zchudlého čeřejovského zemana Črnce v náručí tlustého sakristána borovanského kláš tera Vavřince Černohorského. „Tak tatík tě tluče?“ hladil ji mnich. „Zavírá tě v komoře? A nikde nemáš zastání? U nás v Borovanech je najdeš! Pojď se mnou. Však mnoho dobrých dívek slouží v různých klášterech, a jak se tam mají dobře. Na tom není nic špatného. Najdeme ti nějakého švarného mládence, za kmotry tvých dětiček půjdeme, budeme na tebe hodní. U nás je teplo, milo, útulno. Najdeme ti malou komůrku a na dveře dáme petličku, abys mohla otevírat jen tomu, komu budeš chtít.“ „A nebudu muset pracovat ve dvoře?“ zajímalo se děvče. „Ale kdeže, milá dcero. Na takovou práci tě nelákám. Kou píme ti šatečky, budeš jako rytířská panenka,“ sliboval mnich. A vedl děvče k Borovanům. 12
*
Jitro se probralo a šlo se mýt. Pak zazpíval kohout píseň o tom, že dnes dostane slepici s černým zadkem. Vrabci a chocholouši vylétli ze svých hnízd. Země se probouzela, zmámená doposud nočním milováním tmy a prvního mrazíku. Zaleskly se vody, kte ré vystoupily na povrch. V lesích a nad mokřinami se táhly dlou hé cáry mlh. Štvanice na stříbrného jelena zabijáka začínala. Na Vápenickém vrchu stály dvě řady lovců. Přijeli v kočá rech a teprve před chvílí vsedli na čerstvé koně. Uprostřed první řady stál rožmberský vladař Vilém z Rožmberka, po jeho pravé ruce pak jeho čtyři švagři – kníže Erik Brunšvický, nejvyšší pur krabí Jan Popel z Lobkovic, nejvyšší kancléř Jáchym z Hradce a Jindřich ze Švamberka. Po vladařově levé ruce stáli Vilémův bratranec rakouský pán Mikuláš z Roggendorfu, Zachariáš z Hradce, Jindřich z Vald štejna a přední krumlovští dvořané Děpolt Popel z Lobkovic, Mikuláš Humpolec z Tuchoraze a hofmistr Melichar Stolinský z Kopist. Jelen zabiják chodil v lesích před Mysletínem. Slyšel, kterak od Kuklova vítr věje a přináší s sebou ozvěny troubení rohů i halas smečky. Pomalu ustupoval. Hledal ticho v lesních hlubinách. Ale i odtud se ozýval hluk a křik. To řvali poddaní z Ledenic, kteří měli zabijáka vyštvat z houštin. Na dané znamení jezdci na Vápenickém vrchu vyrazili. A pak první z nich uviděli zabijáka, obrovské stříbrné zvíře s rudýma očima, jak vyběhl z lesa. Nejdychtivější pobídli koně. Řady se roztrhaly. Pozadu zůstaly jen dvě ženy střežené houfem šlechticů, kteří netrpělivě nadskakovali v sedlech a toužebně hleděli za ujíždějícími jezdci. „Jen jeďte, drazí páni,“ propustila je s úsměvem starší z žen, paní Anna z Hradce, choť nejvyššího kancléře. „Nechte nám tu jen štolbu a žeňte se za tím podivným zvířetem!“ 13
Hlouček šlechticů radostně pobídl koně a vyřítil se vpřed. Mlha se zvedala. Všechny barvy se smísily v jeden veliký vý buch. Listí na stromech hořelo. Jen nebe zůstávalo klidné jako netečné bílé zrcadlo. Zabiják neomylně zamířil přes mokré louky k bažinám. Tam byly totiž houfce nadháněčů řídké. A kopyta koní pronásledo vatelů se stále více propadala do věčného bahna. Tehdy obě ženy zastavily své koně. „Promluvme si, sestřičko,“ řekla Anna z Hradce a pohybem ruky odehnala štolbu. „Včera v Třeboni to nešlo, tam bylo ko lem nás příliš mnoho ženských uší a ty slyší trojnásob dobře, mluví-li se o svatbách.“ „O jakých svatbách?“ zeptala se nevinně druhá žena, slečna Eva z Rožmberka. Ona byla ze sedmi sourozenců nejmladší, zatímco Anna nejstarší. „Máš se prý vdávat,“ stejně nevinně pronesla paní z Hradce. „Pravda je taková, že bratr Vilém začal uvažovat o mém sňat ku s panem Jindřichem z Valdštejna a já takové plány odmítla,“ vysvětlila Eva. Obrátila hlavu, protože za kopcem se ozvalo zu řivé troubení lovců. „Proč se svolávají do houfu?“ podivila se. „Jsi svéhlavá, sestřičko. Jenže svéhlavost má své meze stejně jako trpělivost.“ „Čí trpělivost?“ „Naše. Moje. Vilémova.“ „Vilém by sám na vlastní ženitbu ani nepomyslel, kdyby ho včera při hostině nerozjařily necudné řeči toho mnicha Kozky a on neslíbil pánům švagrům, že své vdovectví ukončí. Teď si bude dva roky vybírat nevěstu mezi říšskými kněžnami. A se mnou by měl náhle ztratit trpělivost?“ „Je hlavou rodu,“ jemně namítla Anna. „Ale spávat na stejném loži s mým manželem nebude,“ od sekla slečna Eva. „Drahá Anno, vím, že tě poslali, abys mi pro 14
