Federální shromáždění Československé socialistické republiky 1975 II. v. o.
93
Vládní návrh, kterým se předkládají Federálnímu shromáždění Československé socialistické republiky k souhlasu Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech a Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, přijaté dne 16. prosince 1966 XXI. Valným shromážděním OSN, a Československou socialistickou republikou podepsané v New Yorku dne 7. října 1968
Návrh schvalovacího usnesení: Federální shromáždění Československé socialistické republiky souhlasí s Mezinárodním paktem o hospodářských, sociálních a kulturních právech s výhradou k čl. 26 odst. 1 a s Mezinárodním paktem o občanských a politických právech s výhradou k čl. 48 odst. 1.
2
Důvodová zpráva I. Dne 16. prosince 1966 přijalo Valné shromáždéní OSN rezoluci č. 2200(XXI), jejíž přílohou jsou Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech a Mezinárodní pakt o občanských a politických právech. Součástí Mezinárodního paktu o občanských a politických právech je Opční protokol, který se týká vyřizování stížností jednotlivců mezinárodním orgánem. Opční protokol má povahu samostatného dokumentu, takže štáty, které se stanou stranami paktu, nemusí tento protokol přijmout. Oba pakty byly v průběhu let 1967—1968 podepsány všemi socialistickými státy. ČSSR oba pakty podepsala dne 7. října 1968. Opční protokol nebyl podepsán žádným socialistickými státem, neboť obsahuje ustanovení, jejichž realizace by znamenala zasahování do jejich vnitřních záležitostí. Podle tohoto protokolu státy, které jej ratifikovaly, uznávají příslušnost Výboru pro lidská práva, ustanoveného podle článku 28 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, pro projednání stížností jednotlivců na porušení některého práva, zakotveného v tomto paktu. Při podpisu paktů ČSSR, stejně jako i ostatní socialistické státy, učinila výhradu k ustanovení článku 26 odst. l Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a k článku 48 odst. l Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, upravujícím otázku, které státy se mohou stát účastníkem paktů. Tato ustanovení mají diskriminační povahu, jsou v rozporu se samotnou podstatou a cíli paktů a znemožňují účast na paktech některým socialistickým státům, které dosud nejsou členem OSN nebo některé její odborné organizace (dnes se to týká KLDR, VDR a PRV J V ) . Z těchto důvodů budou tyto výhrady znovu uplatněny i při ratifikaci paktů. Přijetí obou paktů znamenalo významný krok v úsilí o mezinárodněprávní zabezpečení základních lidských práv a svobod. Při vypracování a přijetí obou paktů sehrála důležitou úlohu iniciativa socialistických států, které se aktivně podílely na formulování a projednávání obou dokumentů jak v Komisi OSN pro lidská práva, tak i na Valném shromáždění OSN. Díky úsilí socialistických států pakty nejsou pouhým vyhlášením lidských práv, ale jsou závaznými mezinárodně-právními dokumenty, které obsahují řadu pokrokových rysů, dokumenty, které lidská práva garantují, a to i práva hospodářská, sociální a kulturní, bez jejichž zabezpečení není realizace, občanských a politických práv myslitelná. Socialistickým státům se zároveň podařilo zabránit tomu, aby se pakty staly nástro-
jem vměšování do vnitřních záležitostí států. Pakty znamenají jak po stránce obsahové, tak i svou závaznou povahou pokrok oproti Všeobecné deklaraci lidských práv, přijaté Valným shromážděním OSN dne 10. prosince 1948. I když Deklarace byla nesporně významným příspěvkem v boji za základní lidská práva a svobody a proti politice rasismu a kolonialismu, mnohá práva a svobody v ní prohlášené mají omezený buržoaznědemokratický charakter. Oba pakty vyžadují ke svému vstupu v platnost ratifikace 35 států. Ze socialistických zemí pakty ratifikovaly SSSR 16. 10. 1973, BSSR a USSR 12. 11. 1973, NDR 8. 11. 1973, MLR 17. 1. 1974 a BLR již 21. 9. 1970. V PLR je ratifikace paktů připravována. Úprava obsažená v paktech plně respektuje zásadu suverenity států a tím vylučuje možnost zasahování do jejich vnitřních věcí. Po obsahové stránce úprava předmětných práv v socialistických státech v mnohém předstihla úroveň, dosaženou pakty. Při hodnocení paktů je nutno vycházet z toho, že oba dokumenty byly přijaty a vypracovány z iniciativy socialistických států a za jejich aktivní účasti. Účast socialistických států se odráží i v progresivním obsahu paktů. Aktivní účast socialistických států při vypracování a přijetí paktů je dána tím, že jedině socialistické zřízení může plně zabezpečit důslednou realizaci lidských práv, že pro tuto realizaci vytváří materiální podmínky a zabezpečuje veškeré předpoklady pro jejich uplatňování. Proto to mohly být pouze socialistické země, které vystoupily s iniciativou k vypracování a přijetí závazných mezinárodně-právních dokumentů z oblasti lidských práv a které prosadily jejich přijetí. Neplatí to pouze o obou paktech o lidských právech, ale ve stejné míře se to týká i dalších mezinárodně-právních dokumentů z oblasti lidských práv, zejména Úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace, a Úmluvy o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Jak už bylo uvedeno, po obsahové stránce oba pakty v převážné míře obsahují standard, kterého v ČSSR již bylo nejen dosaženo, ale který byl v mnoha směrech i předstižen. Ustanovením čl. 2, odst. l Mezinárodního paklu o hospodářských, sociálních a kulturních právech předpokládá postupné dosažení plného uskutečnění práv zakotvených v paktu. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech ve svém čl. 2 odst. 2 hovoří o závazku států podniknout nutné kroky v souladu se svými ústavními postupy, což předpokládá určitý proces a neznamená to okamžitou realizaci všech ustanovení paktu.
3
•
II.
Část I Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech obsahuje jediný článek l, v němž je zakotveno základní právo, kterým je právo národů na sebeurčení. Na jeho základě národy svobodně určují svůj politický statut a svobodně uskutečňují svůj hospodářský, sociální a kulturní vývoj. Právo na sebeurčení zahrnuje i svrchovanost nad přírodním bohatstvím a zdroji. Jeho realizace v souladu s Chartou OSN se týká i nesamosprávných a poručenských území. V části II paktu jsou uvedena následující obecná ustanovení: Článek 2 odst. l paktu ukládá smluvním státům, aby podnikly kroky k postupnému dosažení práv uvedených v paktu všemi vhodnými prostředky, zejména přijetím zákonodárných opatření. Čs. právní řád v zásadě práva uvedená v tomto paktu zajišťuje a v některých směrech čs. úprava jde nad rámec paktů. Článek 2 odst. 2 paktu stanoví, že práva uvedená v paktu musí být realizována bez jakékoli diskriminace rasové, jazykové, náboženské, politické, sociální, majetkové či jiné. Tomuto ustanovení paktu zásadně odpovídá čl. 20 Ústavy ČSSR. Článek 2 paktu zaručuje rovnost mužů a žen. Toto právo je zajištěno zejména ustanovením čl. 20 odst. 3 Ústavy ČSSR a do určité míry i odst. 4 tohoto článku. Článek 4 paktu připouští, aby práva v paktu byla omezena, avšak pouze na základě zákona a jenom potud, pokud je to slučitelné s jejich povahou a výhradně k podpore obecného blaha v demokratické společnosti. Na toto ustanovení by bylo možno se odvolat v případě, kdyby některá ustanovení čs. právního řádu byla tendenčně interpretována jako rozporná s některým ustanovením paktu. Článek 5 odst. 2 paktu stanoví, že ustanovení paktu nemohou být na újmu právům, která již v některém smluvním státě existují. Část III paktu upravuje jednotlivá práva v hospodářské, sociální a kulturní oblasti: Článek 6 paktu zaručuje právo na práci a právo na svobodnou volbu povolání. Tato práva jsou v čs. právním řádu obecně zajištěna čl. 21 odst. l a čl. 19 odst. 2 Ústavy ČSSR a zákoníkem práce. Podrobnou úpravu tohoto práva obsahuje celá řada dalších prováděcích předpisů. V článku 6 odst. 2 paktu jsou uvedena opatření, která mají státy učinit k úplnému dosažení a zajištění práva na práci. Tato opatření mají zahrnout programy zaškoleni a výcviku a plány u techniku k dosažení stálého hospodářského, sociálního a kulturního rozvoje a plné produktivní zaměstna-
nosti za podmínek zajišťujících základní politické a hospodářské svobody jednotlivci. Takováto opatření jsou v čs. právním řádu upravena v § § 141—144 zákoníku práce a pokud jde o plnou zaměstnanost, ta je zajištěna především čl. 7 Ústavy ČSSR. Článek 7 paktu zajišťuje právo na spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky, zejména odměnu a mzdu za práci, slušný život pro pracovníky a jejich rodiny, bezpečné a zdravotně nezávadné pracovní podmínky, stejnou příležitost k povýšení, při uplatnění délky zaměstnání a schopností jako jediných kritérií, odpočinek a zotavení, rozumně vymezenou pracovní dobu a pravidelnou placenou dovolenou. Tato práva jsou zajištěna především v Ústavě ČSSR [čl. 21, odst. 1—2; čl. 19 odst. 1; čl. 21, odst. 3; čl. 22 a čl. 23), a v zákoníku práce a podrobněji upravena v řadě dalších předpisů. Článek 8 paktu zakotvuje právo každého na zakládání odborových organizací a právo vstupovat do odborových organizací podle vlastního výběru a právo odborových organizací na svobodnou činnost podléhající pouze omezením stanoveným zákonem, která jsou nutná v zájmu národní bezpečnosti, veřejného pořádku a k ochraně práv a svobod druhých. Zakotvuje rovněž právo na stávku. „Podle § l zák. č. 74/1973 Sb., kterým se mění zák. č. 68/1951 Sb., o dobrovolných organizacích a shromážděních, se ustanovení § 1—5 zák. č. 68/ 1951 Sb. nevztahují na odborové organizace. Na rozdíl od jiných dobrovolných organizací není tedy třeba souhlasu příslušných státních orgánů ke vzniku odborových organizací. " Zák. č. 126/1968 Sb. dává v § 2 orgánu státní správy možnost zastavit činnost dobrovolné organizace na dobu 3 měsíců, popř. organizaci rozpustit, jestliže její činnost směřuje proti Ústavě ČSSR, proti samostatnosti a celistvosti státu, proti socialistické hospodářské soustavě, mírovému soužití mezi národy nebo proti důležitým zahraničně politickým zájmům státu. Může tak rovněž učinit, jestliže činnost organizace je jinak v rozporu se zákony nebo se stanovami, pokud nebude sjednána náprava ve stanovené lhůtě a nelze-li nápravy dosáhnout opatřeními podle jiných právních předpisů. Při posuzování vztahu těchto ustanovení čs. právního řádu k ustanovením článku 8 paktu je však nutno přihlédnout k odstavci 3 článku 8, podle něhož ustanovení odst. l a 2 tohoto článku nesmějí být na újmu závazkům plynoucím z úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 87 o svobodě odborů a ochraně práva odborově se sdružovat, ktorou je vázaná i ČSSR. Ochrana svobody odborů podle léto ú m l u v y je širší než podle odst. l a 2 čl. 8 paktu.
4
Úmluva č. 87 a podobně i čl. 8 paktu zakotvuji právo na svobodný vznik odborových organizací, nikoli však pluralitu odborových organizací. Podle stanoviska kontrolních orgánů MOP mohou být nejreprezentativnější odborové organizaci přiznána některá zvláštní práva v pracovně právní oblasti. ROH je jedinou odborovou organizací v ČSSR, a to organizací nejreprezentativnější, která sdružuje přes 90 % všech pracovníků v ČSSR. Lze proto mít za to, že současná čs. právní úprava, která přiznává ROH výsadní postavení v některých pracovněprávních vztazích, je v souladu s úmluvou MOP č. 87. Pokud jde o právo na stávku, čs. zákonně předpisy neobsahují žádnou výslovnou úpravu této otázky. Toto právo je proto omezeno pouze potud, pokud by odporovalo právním normám v jiném směru. To odpovídá čl. 8 odst. l úmluvy č. 87 i čl. 8 odst. 1 písm. d) paktu, z nichž plyne, že výkon tohoto práva má být v souladu se zákony příslušné země. Článek 9 paktu zakotvuje právo každého na sociální zabezpečení, včetně dávek sociálního pojištění. Čs. právní řád zajišťuje toto právo zejména v čl. 23 Ústavy ČSSR a jeho konkrétní úprava je obsažena v celé řadě právních předpisů. Článek 10 paktu zajišťuje ochranu rodiny, mateřství a mládeže. Základními ustanoveními čs. právního řádu jsou v tomto směru především čl. 26 a 27 Ústavy ČSSR a zákon č. 94/1963 Sb., o rodině. Řadu ustanovení zabezpečujících závazky plynoucí z čl. 10 paktu obsahuje i zákoník práce a řada dalších právních norem. Článek 10 obsahuje ustanoveni, že „státy by měly stanovit věkovou hranici, pod kterou by dětská námezdní práce měla být zakázána a trestána podle zákona". Čs. zákonodárství a naše praxe spolehlivě zajišťují, že se námezdní práce dětí v ČSSR nevyskytuje a pracovní režim mladistvých plně odpovídá požadavkům paktu. Trestní zákon není nutno v tomto směru doplňovat, jestliže skutkově podstaty trestných činů, které má zmíněná věta v ustanoveních čl. 10 na mysli, v ČSSR neexistuji. Článek 11 paktu zakotvuje v odst. l právo každého na přiměřenou životni úroveň. V odst. 2 je stanoven závazek smluvních států činit samostatně nebo na základě mezinárodní součinností opatřeni k osvobozeni od hladu. V ČSSR je přiměřená životni úroveň zajištěna socialistickou hospodářskou soustavou, právem občanů na práci a odměnu za ni, bezplatnou zdravotní péči, právem na bezplatně vzděláni, právem na hmotné zaopatření ve stáři a při nezpůsobilosti
k práci, státní cenovou politikou a politikou bytovou. Pokud jde o čs. právní předpisy, je možno poukázat zejména na čl. 19, 21—24 Ústavy ČSSR. Článek 12 paktu zakotvuje právo každého na dosažení nejvyšší dosažitelné úrovně fyzického a duševního zdraví. Konkrétní opatření k realizaci tohoto práva jsou rozvedena v odst. 2 pod písm. a—d. Čs. právní úprava zajišťuje toto právo především v zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, a dále v řadě prováděcích předpisů. Článek 13 paktu upravuje právo na vzdělání. Čs. právní úprava, podrobně rozvedená ve směrnicích ministerstva školství, je v zásadním souladu s ustanovením paktu. Článek 13 odst. 3 paktu přiznává rodičům i právo volit pro své děti i jinou školu než veřejnou, i když výslovně neukládá smluvním stranám zavedeni svobody zřizování jiných než veřejných škol. Ustanovení čl. 24 Ústavy ČSSR zajišťuje v duchu paktu právo na vzděláni a připouští výslovně i účast společenských organizaci na některých formách vzdělávacího procesu. V oblasti ustanovení čl. 13 je čs. úprava v souladu s paktem. Článek 14 paktu se týká smluvních stran paktu, které nejsou schopny zabezpečit povinné základní bezplatné vzdělání na svém území nebo na území pod svou pravomoci. Vzhledem k tomu, že povinné základní bezplatné vzdělání na území ČSSR dávno zabezpečeno je, netýká se závazek k vypracováni plánu na jeho zaváděni Československa a také podávání zpráv a dodržováni práv uznaných v paktu gen. tajemníkovi OSN (čl. 16) mohou být jedině příležitosti k dokumentováni vysokého stupně zajištěni lidských práv vypočtených v paktu. Článek 15 paktu obsahuje právo zúčastnit se kulturního života, užívat plodů vědeckého pokroku a jeho využití a požívat ochrany morálních a materiálních zájmů, které vyplývají z vědecké, literární nebo umělecké tvorby. Zakotvuje rovněž závazek smluvních stran paktu respektovat svobodu, nezbytnou pro vědeckou a tvůrci činnost. Smluvní státy rovněž uznávají prospěch plynoucí z povzbuzování a rozvoje mezinárodních styků a spolupráce ve vědecké a kulturní oblasti. Právní vztahy, které vznikají v souvislosti s vytvořením a společenským uplatňováním literárních, vědeckých a uměleckých děl, upravuje v čs. právním řádu především zákon č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých jakožto základní autorskoprávní předpis. Tento zákon upravuje zmíněně vztahy tak, aby byly chráněny zájmy autorů literárních, vědeckých a uměleckých děl a aby byly zajištěny příznivé podmínky pro rozvoj kulturní tvorby a aktivní účasti pracujících na té-
5 lo tvorbu v souladu s rozvojem a potřebami socialistické společnosti. Právní úprava obsažená v autorském zákoně je v plném souladu s čl. 15 paktu. V souladu s tímto ustanovením je i ustanovení § 20 tohoto zákona, ve kterém je stanovena povinnost, převádět právo užít literárního, vědeckého nebo uměleckého díla v zahraničí prostřednictvím k tomu určené socialistické organizace. Totéž je možno říci i o úpravě provedené vyhláškou ministra informací a osvěty č. 29/1953 Ú. l., kterou se určuje způsob převodu původských práv k dílům literárním do ciziny a kde je stanovena obdobná povinnost ve vztahu ke společenskému uplatňování děl slovesných a to jak při převodu práva k jejich užití v zahraničí, tak při převodu práva k užití takových zahraničních děl v tuzemsku. Zmíněnými zprostředkovatelskými organizacemi jsou totiž vesměs ochranné organizace autorské, resp. organizace zastupující autory ve výkonu jejich práv.
k tomu, že jak je v dalším podrobněji rozvedeno, práva zakotvená v paktu jsou zajištěna čs. právními předpisy, jejich porušení by bylo stíháno jako porušení těchto čs. předpisů.
Část IV paktu, obsahující články 16 - 25; upravuje implementační mechanismus spočívající především v předávání zpráv generálnímu tajemníkovi OSN a jejich projednávání Hospodářskou a sociální radou.
Článek 5 paktu je obdobou čl. 5 paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.
Část V obsahuje závěrečná ustanovení. Článek 28 paktu požaduje, aby se jeho ustanovení vztahovala na všechny části federálních států bez jakýchkoli omezení nebo v ý j i m e k . Toto ustanovení je zajištěno ústavním zákonem č. 143/ 1968 Sb., o čs. federaci. III. V části I, článku l Mezinárodního paktu o občanských a politických právech je obdobně jako v Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech zakotveno právo národů na sebeurčení. Část II paktu obsahuje obecná ustanovení:
Článek 2 paktu, odst. l obsahuje zákaz diskriminace při zajišťování práv zakotvených v paktu. Článek 2 odst. 2 paktu ukládá smluvním státům závazek, aby v souladu se svými ústavními postupy podnikly nutné kroky ke schválení zákonodárných nebo j i n ý c h opatření nutných k realizaci práv uznaných v paktu, pokud tato práva již nejsou zajištěna existujícími zákonodárnými nebo j i n ý m i opatřeními. I když se zde -výslovně nestanoví, že jde o postupné dosažení plné realizace práv jako je tomu v případě paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, nejedná se o okamžitou realizaci, nýbrž počítá se s určitým procesem. Článek 2 odst. 3 paktu ukládá smluvním státům zajistit ochranu osobám, jejichž práva nebo svobody uznané paktem byly porušeny. Vzhledem
Článek 3 paktu obdobné jako čl. 3 paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, zakotvuje stejná práva mužů a žen na požívání občanských a politických práv zakotvených v paktu. Článek 4 paktu upravuje omezení závazků smluvních stran paktu za mimořádné situace, která je úředně vyhlášena a za niž je ohrožen život národa. V odst. 2 tohoto článku jsou taxativně vymezena ustanovení paktu, od nichž se ani za této situace nelze odchýlit. Čs. zákonodárství zajišťuje, že ani v období mimořádné situace, jak ji má na mysli čl. 4, odst. l paktu, nedochází k odchylkám od ustanovení uvedených v čl. 4 odst. 2 paktu.
Část III paktu upravuje jednotlivá občanská a politická práva: Článek 6 odst. l paktu zakotvuje právo každé lidské bytosti na život, chráněné zákonem. Čs. právní řád zajišťuje toto právo především v občanském zákoně, jehož § 11 poskytuje právo na ochranu osobnosti, zejména života a zdraví. Porušení tohoto práva je podle trestního zákona trestným činem a je stíháno v souladu s jeho ustanoveními. Článek 6 odst. 2 paktu stanoví podmínky, za kterých může být uložen a vykonán trest smrti. Podle tohoto ustanovení trest smrti může být uložen pouze za nejtěžší trestné činy v souladu s právem platným v době, kdy byl trestný čin spáchán. Trest smrti může být vykonán pouze na základě rozsudku vyneseného příslušným soudem. V čs. právním řádu je toto ustanovení zajištěno zejména § § 29 a 16 odst. 1 tr. zák. a § § 316 a 317 tr. řádu. Článek 6 odst. 3 paktu stanoví, že v případě, kdy zbavení života je zločinem genocidia, platí pro státy, které jsou stranami Omluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia, závazky podle této Omluvy bez modifikace kterýmkoli ustanovením tohoto článku. ČSSR je stranou Omluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia. Závazky vyplývající z této Omluvy jsou zajištěny § 259 tr. zák. Článek 6 odst. 4 paktu se týká udělení milosti, zmírnění trestu nebo amnestie pro osoby odsouzené k trestu smrti. Právo udělovat amnestii, pro míjet a zmírňovat tresty uložené trestními soudy má podle čl. 61 odst. l písm. j] ústavního zákona o čs. federaci president republiky. Udělení milosti, použití amnestie a změnu výměry trestu upravují § § 366-370 tr. řádu.
6
Článek 6 odst. 5 paktu stanoví, že rozsudek trestu smrti nebude ukládán za trestné činy spáchané osobami mladšími 18 let a nebude vykonán na těhotných ženách. Tyto zásady jsou upraveny § 29. odst. 4 tr. zák. a § 318 odst. 2 tr. řádu. Článek 7 paktu zakazuje kruté, nelidské nebo ponižující zacházení nebo trest a zvláště zakazuje, aby kdokoli byl bez svého svobodného souhlasu podrobován lékařským nebo vědeckým pokusům. Výkon trestu odnětí svobody za podmínek odpovídajících ustanovením paktu je zajištěn zák. č. 59/1965 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody. Čl. 30 odst. 2 Ústavy ČSSR dovoluje ukládat t e s t y jen na základě zákona. Otázky zákazu provádění lékařských a vědeckých pokusů bez svobodného souhlasu se týkají §§ 23 a 24 zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. Provedení jakýchkoli pokusů bez svobodného souhlasu by bylo stíháno podle trestního zákona. •
Článek 8 paktu zakotvuje v odst. l zákaz otroctví, v odst. 2 zákaz nevolnictví a v odst. 3 zákaz nucené práce. Závazky v tomto směrů pro ČSSR vyplývají již z mezinárodně-právních dokumentů v oblasti zákazu otroctví a podobných institutů, kterých je ČSSR stranou. Jedná se o Úmluvu o otroctví z r. 1926 a o Dodatkovou úmluvu o odstranění otroctví, obchodu s otroky a institucí a praktik podobných otroctví z r. 1956. Z ustanovení čs. právního řádu, která zabezpečují příslušné závazky, je možno poukázat na čl. 19, 20 a 26 Ústavy ČSSR, na zákon o rodině a na trestní zákoník. Článek 9 odst. l paktu zakotvuje právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být svévolně zatčen anebo zadržen a nesmí být zbaven svobody než na základě zákona v řízení stanoveném zákonem. V čs. právním řádu zajišťuje tato práva především čl. 30 Ústavy ČSSR. Článek 9 odst. 2 paktu stanoví, aby každý, kdo je zatčen, byl v době zatčení seznámen s důvody svého zatčení a informován o obviněních proti němu vznesených. Tento závazek zajišťuje trestní řád, a to § 68 ve spojení s § 163 a § 169. Článek 9 odst. 3 a 4 paktu se týkají zejména rozhodování o vazbě. Tyto otázky jsou upraveny trestním řádem. Podle § 68 tr. ř. o vazbě rozhoduje soud, v přípravném řízení prokurátor. Avšak i v případě, kdy o vazbě rozhodoval prokurátor, může být proti jeho rozhodnutí podána podle § 146a tr. ř. stížnost, o které rozhoduje soud. Osoba vzatá do vazby nebo držená ve vazbě se tak může domáhat přezkoumání důvodnosti a zákonnosti zbavení svobody u orgánu, který je vybaven soudní pravomocí. § 69 tr. ř. v odst. 3 ukládá, aby osoba dodaná do vazby byla do 48 hodin vyslechnuta
a aby jí bylo oznámeno rozhodnutí o vazbě. Požadavek neprodleného převedení před soudce je pokryt ustanovením § 69 odst. 3 a pokud čl. 9 odst. 3 mluví o „úředníku, který je zákonem zmocněn vykonávat soudcovskou pravomoc", lze v našich podmínkách pod tím rozumět prokurátora nebo vyšetřovatele. § 71 tr. ř. stanoví, že vazba v přípravném řízení může trvat nanejvýše dva měsíce a tuto lhůtu může prodloužit pouze nadřízený prokurátor. Článek 9 odst. 5 paktu dává každému, kdo se stal obětí nezákonného zatčení nebo vazby, vymahatelné právo na náhradu. Tyto otázky zajišťuje v čs. právním řádu zák. č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Článek 10 paktu upravuje zacházení s osobami zbavenými osobní svobody. Závazky vyplývající •i tohoto ustanovení zajišťuje zák. č. 59/1965 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, dále trestní zákon a trestní řád. Článek 11 paktu stanoví, že nikdo nebude vězněn pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. Občanský zákoník nezná sankční ustanovení tohoto typu a občanskoprávní závazek lze v ČSSR vymáhat pouze občanskoprávní cestou. Článek 12 paktu zakotvuje svobodu pohybu a pobytu, právo opustit kteroukoli zemi, včetně své vlastní, a právo na návrat do své země. Tato práva mohou být podle odst. 3 článku 12 omezena. Omezení, která připouští odst. 3, musí být stanovena zákonem a musí být nutná pro ochranu státní bezpečnosti, veřejného pořádku, veřejného zdraví nebo morálky. Tato práva čs. občanů jsou v souladu se zájmy socialistické společnosti upravena především v zákoně č. 63/1965 Sb., o cestovních dokladech, dále ve vyhlášce ministerstva vnitra ČSSR a ministerstva zahraničních věcí č. 44/1970 Sb., kterou se zákon o cestovních dokladech provádí a ve vládním nařízení č. 114/1969 Sb. Důvody, pro které může být vydání cestovního dokladu odepřeno nebo za kterých může být cestovní doklad odňat nebo jeho platnost omezena, uvádí § 4 zák. č. 63/1965 Sb. Jedná se o cesty občanů: a) jejichž cesta do ciziny by nebyla v souladu se státními zájmy; b) proti nimž je vedeno trestní řízení; c) kteří byli odsouzeni pro trestný čin, pokud se na ně nehledí, jako by nebyli odsouzeni nebo pokud odsouzení nebylo zahlazeno; d) kteří při pobytu v cizině poškodili svým jednáním dobré jméno ČSSR.
7
Dohody uvedené sub a) jsou pak dále specifik o v á n y v § l vládního nařízení č. 114/1969 Sb., podle něhož může být vydání cestovního dokladu občanům odepřeno ve smyslu § 4 odst. l písm. a) zák. č. 63/1965 Sb., je-li cesta do ciziny v rozporu s ochranou bezpečnosti státu, v n i t ř n í h o pořádku, veřejného zdraví nebo morálky, a dále jde-li o cestu: a) do státu, se kterými ČSSR neudržuje diplomatické styky; b) k návštěvě občana, který se zdržuje v cizině bez povolení čs. úřadů; c ) občana, proti kterému je veden výkon rozhodnutí pro neplnění vyživovací povinnosti nebo neplnění finančních závazků vůči státu nebo socialistické organizaci; d) občana, jehož jednání nasvědčuje tomu, že hodlá zůstat v cizině po uplynutí doby povoleného pobytu v cizině; e) která není devizově kryta; f) bez příslibu, s výjimkou cest za příbuznými v pokolení přímém, sourozenci a manžely, nejde-li o případ uvedený pod písm. a) až d). Pokud jde celkově o v z t a h ustanovení čl. 12 paklu o občanských u politických právech a uvedených čs. předpisů, které se práv v tomto ustanovení zakotvených týkají, lze říci, že mezi nimi nejsou rozpory, které by bránily ratifikaci paktů ze strany ČSSR, popř. které by vyžadovaly změn čs. právních předpisů v této oblasti. Podle článku 13 paktu může být cizinec, který se nachází právoplatně na území státu, vyhoštěn pouze na základě rozhodnutí učiněného podle zákona a má nárok na přezkoumání tohoto rozhod nutí, s výjimkou případu, kdy naléhavé důvody bezpečnosti státu vyžadují jiný postup. V ČSSR se podle § 3 zákona č. 68/1965 Sb. nevztahuje na tyto případy správní řád a je uplatňována zásada ústního rozhodování. Je postupováno v souladu se zákonem a cizinec zásadně může vznést proti takovému rozhodnutí stížnost. Čs. právní úprava tudíž není s ustanovením paktu v rozporu. Článek 14 paktu se týká zásad soudního řízení a postavení jeho účastníků. Jednotlivé zásady zakotvené v odst. l—7 tohoto článku jsou zajištěny čl. 20 a 98 Ústavy ČSSR a celou řadou ustanovení trestního řádu a pokud jde o ustanovení odst. 1 i občanského soudního řádu. Článek 15 odst. l paktu stanoví, že nikdo nesmi být potrestán za čin, který nebyl trestný v době, kdy byl spáchán. Pachateli nelze uložit vyšší trest než dovoluje uložit zákon účinný v době, kdy byl trestný čin spáchán. Zpětná působnost nového zá-
kona je připuštěna pouze tehdy, je-li pro pachatele příznivější. Toto ustanovení je zajištěno § 16 tr. zák. Článek 15 odst. 2 paktu stanoví, že nic v tomto článku není na ú j m u souzení a trestání jakéhokoli činu nebo opomenutí, které v době, kdy byly spáchány, byly trestné podle obecných zásad mezinárodního práva. Článek 16 paktu uznává právo každého, aby byla všude uznána jeho právní subjektivita. Způsobilost občana mít práva a povinnosti vzniká podle § 7 obč. zák. narozením. Podle § 8 obč. zák. způsobilost občana k právním úkonům vzniká v plném rozsahu zletilostí. Článek 17 odst. 1 paktu se týká ochrany proti svévolnému zasahování do soukromého života, rodiny, domova nebo korespondence a ochrany proti útokům na čest a pověst. V čs. právním řádu tuto ochranu poskytují čl. 26 a 31 Ústavy ČSSR a § § 11 a 12 obč. zákona o ochraně osobnosti. Článek 17 odst. 2 paktu dává každému právo na zákonnou ochranu proti takovým zásahům nebo útokům. Tuto zákonnou ochranu poskytuje § 13 občanského zákona a trestní sankce k zajištěni těchto práv poskytuje trestní zákon. Článek 18 paktu se týká náboženské svobody. Náboženská svoboda je zaručena v čl. 32 Ústavy ČSSR. Omezování svobody vyznání je trestným činem podle § 236 tr. zák. V rozporu s tímto ustanovením paktu nejsou i právní předpisy, které upravují hospodářské zabezpečení církví a náboženských společností státem. Článek 19 paktu zakotvuje právo zastávat svůj názor bez překážky, a dává každému právo na svobodu projevu, které zahrnuje svobodu vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, veškerými prostředky podle vlastní volby. Jsou v něm uvedena některá omezení těchto práv, která musí být stanovena zákonem a musí být nutná: a) k respektování práv nebo pověsti jiných, b] k ochraně národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku nebo veřejného zdraví nebo morálky. Ústava ČSSR zaručuje v čl. 28 v souladu se zájmy pracujícího lidu všem občanům svobodu projevu ve všech oborech života, zejména také svobodu slova a tisku. Občanům maďarské, německé, polské a ukrajinské (rusínské) národnosti je dáno úst. zák. č. 144/1968 Sb., o postavení národností v ČSSR, právo na tisk a informace v jejich jazyku (čl. 3e). Bližší úprava těchto práv je provedena zákonem č. 81/1966 Sb., o periodickém tisku
s a o ostatních hromadných informačních prostředcích ve znění zákona č. 127/1968 Sb., o některých přechodných opatřeních v oblasti tisku a ostat nich hromadných informačních prostředků. Tyto zákony upravují otázky týkající se oprávnění vydávat periodický tisk a podmínek jeho vydávání, součinnosti státních orgánů a organizací s hromadnými informačními prostředky při poskytování informací a podmínek, za nichž je možno odmítnout poskytnout informaci nebo přístup k ní. Zák. č. 81/1966 Sb. rovněž upravuje výměnu informací mezi ČSSR a ostatními státy. V uvedených zákonech jsou stanovena omezení proti zneužívání svobody projevu, slova a tisku. Svobody projevu a informací se týká i § 7 písm. b) zák. č. 102/1971 Sb., o ochraně státního tajemství, který ukládá federálnímu ministerstvu vnitra, aby mj. poskytovalo hromadným sdělovacím prostředkům pomoc při plnění jejich úkolů souvisejících s ochranou státního tajemství. Federální ministerstvo vnitra podle § 7 písm. c] provádí kontrolu dodržování předpisů vydaných k ochraně státního tajemství a doporučuje příslušným organizacím opatření ke sjednání nápravy. Jak je zřejmé z uvedeného rozboru čs. právních předpisů v oblasti svobody projevu, tisku a informací, omezení, která jsou stanovena těmito předpisy se týkají zájmů státu a společnosti, důležitých zájmů vnitřní nebo zahraniční politiky státu, tedy jedná se o omezení, která nejsou v rozporu s odst. 3 písm. a] a b) čl. 19 paktu. Článek 20 odst. l paktu zakazuje jakoukoli válečnou propagandu. Tento zákaz má být proveden zákonem. Toto ustanovení paktu je zajištěno jednak zák. č. 165/1950 Sb., na ochranu míru a §§ 260 a 261 tr. zák. o podpoře a propagaci fašismu a podobného hnutí. Článek 20 odst. 2 paktu stanoví, že jakákoli národnostní, rasová nebo náboženská nenávist, jež představuje podněcování k diskriminaci, nepřátelství nebo násilí, musí být zakázána zákonem. Tato ustanovení jsou zajištěna trestním zákonem. Článek 21 paktu upravuje právo shromažďovací. V čs. právním řádu je právo shromažďovací zakotveno v článku 5 Ústavy ČSSR. Jeho konkrétní úpravu provádí zák. č. 68/1951 Sb., o dobrovolných organizacích a shromážděních a zák. č. 126/1968 Sb., o některých přechodných opatřeních k upevnění veřejného pořádku, který uvádí důvody, pro které ONV může zakázat nebo rozpustit veřejné shromáždění, manifestaci nebo průvod. Článek 22 paktu se týká práva spolčovacího. Toto právo je v čs. právním řádu upraveno zejména čl. 5 Ústavy ČSSR a již uvedeným zákonem č. 68/1951 Sb. Výkonu spolčovacího práva se významnou měrou dotýká zák. č. 126/1968 Sb., který
uvádí důvody pro rozpuštění dobrovolných organizací. Tyto důvody, obdobně jako důvody pro zákaz nebo rozpuštění veřejného shromáždění nejsou v zásadním rozporu s omezeními, připuštěnými čl. 21 a 22 paktu. Článek 21 a 22 obsahují sohlasná ustanovení, že „výkon práva nesmí být žádným způsobem omezován s výjimkou těch omezení, jež stanoví zákon a jež jsou nutná v demokratické společnosti v zájmu národní nebo veřejné bezpečnosti, veřejného pořádku, ochrany veřejného zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod ostatních". Jsou to tato přípustná omezení, s nimiž nejsou čs. právní předpisy (jak uvedeny i ve zprávě k čl. 8 Paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech) v rozporu. Článek 23 paktu poskytuje ochranu ze strany společnosti a státu rodině jakožto přirozené a základní jednotce společnosti. Upravuje rovněž právo na uzavření manželství, svobodný a plný souhlas snoubenců a rovnost práv a povinností snoubenců i manželů. Základní ustanovení o ochraně rodiny a manželství obsahuje v čs. právním řádu čl. 26 Ústavy ČSSR, čl. 27 Ústavy ČSSR zajišťuje rovnoprávné postavení žen v rodině, v práci a ve veřejné činnosti a zák. č. 94/1903 Sb., o rodině obsahuje další podrobnou úpravu. Článek 24 paktu dává každému dítěti právo na ochranu bez jakékoli diskriminace. Každé dítě má být okamžitě po narození registrováno a má dostat jméno. Každé dítě má právo na státní příslušnost. Tato práva zajišťují čl. 20 a 26 Ústavy ČSSR, zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, zák. č. 268/1949 Sb., o matrikách, zák. č. 165/1968 Sb., o zásadách nabývání a pozbývání státního občanství a další předpisy. Článek 25 paktu dává všem občanům bez jakékoli diskriminace právo podílet se na vedení veřejných záležitostí, volební právo a právo vstoupit za rovných podmínek do veřejných služeb své země. Tato práva zajišťují čl. 2, 3 a 20 Ústavy ČSSR a zákony o. volbách do Federálního shromáždění, České národní rady a Slovenské národní rady a o volbách do národních výborů. Článek 26 paktu zakotvuje rovnost před zákonem a právo na stejnou ochranu bez jakékoli diskriminace. Jakákoli diskriminace má být zakázána zákonem a zákon má zaručit všem osobám stejnou a účinnou ochranu proti jakékoli diskriminaci. Rovná práva a povinnosti občanů a jejich rovnoprávnost zaručuje čl. 20 Ústavy ČSSR. Trestní zákon pak obsahuje řadu ustanovení, která poskytují ochranu proti jakékoli diskriminaci.
o Článek 27 paktu zakotvuje kulturní, jazyková a náboženská práva příslušníků etnických, jazykových a náboženských menšin. Tato práva v čs. právním řádu jsou zaručena čl. 32 Ústavy ČSSR a ústavním zákonem č. 144/1968 Sb., o postavení národností v ČSSR. Část IV paktu upravuje kontrolní mechanismus realizace práv v něm zakotvených. Podle části IV paktu čl. 28 má být zřízen Výbor pro lidská práva, jakožto kontrolní orgán implementace ustanovení patu. Tento Výbor má být složen z 18 členů volených ad personam. Při jejich volbě má být přihlédnuto ke spravedlivému geografickému zastoupení a k zastoupení různých forem civilizace a hlavních právních systémů. Smluvní strany paktu se zavazují podávat zprávy o opatřeních k realizaci práv zakotvených v paktu a to jednak do jednoho roku poté, co se staly stranami paktu a pak kdykoli, kdy to Výbor vyžádá. Výbor tyto zprávy prostuduje a může předložit smluvním stranám své stanovisko a připomínky.
Podle čl. 41 paktu Výbor pro lidská práva může poskytnout smluvním státům paktu své dobré služby ve sporech, které by mezi nimi mohly vzniknout v souvislosti s realizací práv zakotvených v paktu. Toto ustanovení je však fakultativní povahy a vztahuje se pouze na státy, které prohlásí, že uznávají příslušnost Výboru. Nepředpokládá se, že by ČSSR takovéto prohlášení při ratifikaci paktů učinila, neboť pravomoci Výboru podle čl. 41 dávají možnost zasahování do vnitřních věcí států. Část V obsahuje závěrečná ustanovení. *
* *
V souladu s ustanovením článku 36 odst. 3 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci, předkládají se oba pakty "Federálnímu shromáždění k vyslovení souhlasu.
V Praze duo 15. května 1975
Předseda vlády ČSSR:
Ministr zahraničních věcí ČSSR:
Dr. Štrougal v. r.
Ing. Chňoupek v. r.
10
Mezinárodní
pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech
Preambule Státy, smluvní strany tohoto Paktu, majíce na zřeteli, že podle zásad vyhlášených v Chartě OSN, uznání přirozené důstojnosti a rovných a nezcizitelných práv všech členů lidské rodiny je základem svobody, spravedlnosti a míru ve světě, uznávajíce, že tato práva se odvozuji od přirozené důstojnosti lidské osobnosti, uznávajíce, že podle Všeobecné deklarace lidských práv, ideálu svobodné lidské bytosti, osvobozené od strachu a nouze je možno dosáhnout jen tehdy, jestliže budou vytvořeny takové podmínky, v nichž bude moci každý požívat svých hospodářských, sociálních a kulturních práv, jakož i svých práv občanských a politických, majíce na zřeteli závazek států vyplývajících z Charty Organizace spojených národů podporovat všeobecnou úctu k lidským právům a svobodám a k jejich zachovávání, uvědomujíce si, že jednotlivec, mající povinnosti k druhým a ke společenství, ke kterému přísluší, je povinen usilovat o rozvíjení a dodržování práv uznaných v tomto Paktu, ujednávají tímto, jak dále stanoveno: Část I Článek l 1. Všechny národy mají právo na sebeurčení. Na základě tohoto práva svobodně určují svůj politický statut a svobodně uskutečňují svůj hospodářský, sociální a kulturní vývoj. 2. Všechny národy mohou pro své vlastní cíle svobodně disponovat svým přírodním bohatstvím a zdroji bez újmy na jakýchkoli závazcích, vyplývajících z mezinárodní hospodářské spolupráce, založené na vzájemné výhodnosti a mezinárodním právu. V žádném případě nesmí být národ zbaven svých vlastních prostředků k životní existenci. 3. Státy, smluvní strany Paktu, včetně těch států, které jsou odpovědny za správu nesamosprávných a poručenských území, budou podporovat uskutečnění práva na sebeurčení a budou toto právo respektovat v souladu s ustanoveními Charty Organizace spojených národů.
svých zdrojů samostatně, i prostřednictvím mezinárodní součinnosti u spolupráce, kroky zvláště hospodářsko a technické, k postupnému dosažení plného uskutečnění práv uznaných v tomto Paktu všemi vhodnými prostředky, včetně zejména přijetím zákonodárných opatření. 2. Státy, smluvní strany Paktu, se zavazují, že zaručí, že práva formulovaná v tomto Paktu budou se uskutečňovat bez jakéhokoli rozlišování podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo j i n é h o smýšlení, národnostního a sociálního původu, m a j e t k u , rodu nebo jiného postavení. 3. Rozvojové země mohou s patřičným zřetelem na lidská práva a jejich národní hospodářství určit, v jakém rozsahu by zaručily hospodářská práva uznaná v tomto Paktu cizím stárním příslušníkům. Článek 3 Státy, smluvní strany Paktu, se zavazují, že zajistí rovná práva mužů a žen při požívání všech hospodářských, sociálních a kulturních práv uvedených v tomto Paktu. Článek 4 Státy, smluvní strany Paktu, uznávají, že při požívaní těch práv, která byla poskytnuta státem v souladu s tímto Paktem, stát může podrobit tálo práva pouze takovým omezením, která stanoví zákon a pouze potud, pokud to muže být slučitelné s povahou těchto práv a výhradně za účelem podpory obecného blaha v domokratické společnosti. Článek 5 1. Nic v tomto Paktu nemůže býti vykládáno jako by dávalo kterémukoli státu, kterékoli skupině nebo osobě jakékoli právo vyvíjet činnost nebo dopouštět se činů, které by směřovaly k potlačení některého z práv nebo některé ze svobod uznaných tímto Paktem nebo k j e j i c h omezení ve větším rozsahu, než tnuto Pakt stanoví. 2. Žádné omezení nebo odchylka od kterého koli ze základních lidských práv uznávaných nebo existujících v kterékoli zemi na základě zákona, úmluv, předpisů nebo zvyklostí nebude připuštěno pod záminkou, že Pakt taková práva neuznává nebo že je uznává v menším rozsahu.
Č á s t II
Část III
Článek 2
Článek6
1. Každý stát, kléry je smluvní stranou Paktu, se zavazuje podniknout při maximálním využití
1. Státy, s m l u v n í strany Paktu, uznávají právo na práci, které zahrnuje právo každého na příleži-
11 tost si vydělávat na živobytí svojí prací, kterou si svobodně vybere nebo přijme, a učiní příslušné kroky k ochraně tohoto práva. 2. Opatření, jež mají býti učiněna stály, smluvními stranami Paktu, k dosažení plného uskutečnění tohoto práva, budou zahrnovat programy technického a odborného zaškolení a výcviku, plány a prostředky k dosažení stálého hospodářského, sociálního a kulturního rozvoje a plné a produktivní zaměstnanosti za podmínek, zajišťujících jednotlivci základní politické a hospodářské svobody. Článek 7 Státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo každého člověka na spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky, které zajišťují zejména: a) odměnu, která poskytuje jako minimum všem pracovníkům: i) spravedlivou mzdu a stejnou odměnu za práci stejné hodnoty bez jakéhokoli rozlišování, přičemž zvláště ženám jsou zaručeny pracovní podmínky ne horší než jaké mají muži, se stejnou odměnu za stejnou"práci; ii) slušný život pro ně a jejich rodiny, v souladu s ustanoveními tohoto Paktu; b) bezpečné a podmínky;
zdravotně
nezávadné pracovní
c) právo odborových organizací na svobodnou činnost, nepodléhající žádným omezením kromě těch, která jsou stanovena zákonem a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku nebo k ochraně práv a svobod druhých; d) právo na stávku za předpokladu, že je vykonáváno v souladu se zákony příslušné země. 2. Tento článek nebrání uložit zákonná omezení výkonu těchto práv pro příslušníky ozbrojených sil nebo policie nebo správních orgánů státu. 3. Nic v tomto článku neopravňuje smluvní strany Omluvy Mezinárodní organizace práce z roku 1948 o svobodě sdružování a ochraně práva organizovat se, aby přijaly zákonodárná opatření, jež prejudikovala záruky stanovené v této Omluvě, nebo aplikovaly právo takovým způsobem, jež by tyto záruky prejudikoval. Článek 9 Státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo každého na sociální zabezpečení, zahrnujíc v to právo na sociální pojištění. Č l á n e k 10 Státy, smluvní strany Paktu, uznávají, že:
a) právo každého na zakládání odborových organizací a právo přistupovat do odborových organizací podle vlastního výběru, podléhající pouze stanovám příslušné odborové organizace, k uplatňování a ochraně svých hospodářských a sociálních zájmu. Výkon tohoto práva nesmí býti omezen žádnými omezeními kromě těch, která jsou stanovena zákonem a která jsou nezbytná v demokratické společnosti, v zájmu národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku, nebo k ochraně práv a svobod druhých;
1. Nejširší možná ochrana a pomoc by měla být poskytnuta rodině, která je přirozenou a základní jednotkou společnosti, zvláště k jejímu založení a po dobu. kdy odpovídá za péči a výchovu nezletilých dětí. Sňatek musí býti uzavřen na základě svobodného souhlasu snoubenců. 2. Zvláštní ochrana by měla být poskytována matkám v průběhu přiměřeného období před a po narození dítěte. Během tohoto období by pracujícím matkám měla být poskytnuta placená dovolená, nebo dovolená s odpovídajícími požitky ze sociálního zabezpečení. 3. Zvláštní opatření by měla být činěna pro ochranu a pomoc všem dětem a mládeži bez jakékoli diskriminace na základě rodinného původu nebo jiných podmínek. Děti a mládež by měly byt ochraňovány před hospodářským a sociálním vykořisťováním. Jejich zaměstnávání prací, která by škodila jejich morálce nebo zdraví nebo byla nebezpečná jejich životu, nebo by mohla brzdit jejich normální vývoj, by měla být trestná podle zákona. Státy by měly také stanovit věkovou hranici, pod kterou by dětská námezdní práce měla být zakázána a trestána podle zákona.
b) právo odborových organizací na zakládání národních federací nebo konfederací a jejich právo vytvářet mezinárodní odborové organizace nebo se k nim připojit;
Článek 11 1. Státy, s m l u v i l i strany Paktu, u z n á v a j í právo každého na přiměřenou životní úroveň pro sebe
c) stejnou příležitost pro všechny dosáhnout v zaměstnáni povýšení na odpovídající vyšší stupeň, přičemž nebudou uplatňována jiná kritéria, než délka zaměstnání a schopnosti; d) odpočinek, zotavení a rozumné vymezení pracovních hodin a pravidelná placená dovolená, jakož i odměna ve dnech veřejných svátků. Článek 8 1. Státy, smluvní strany Paktu, se zavazuji zajistit:
12
a jeho rodinu, zahrnujíc v to dostatečnou v ý ž i v u , šatstvo, byt, a na neustálé zlepšování životních podmínek. Smluvní státy podniknou odpovídající kroky, aby zajistily uskutečnění tohoto práva, uznávajíce pro dosažení tohoto cíle zásadní důležitost mezinárodní spolupráce, založené na svobodném souhlasu. 2. Státy, smluvní strany Paktu, uznávajíce základní právo každého na osvobození od hladu, učiní jak jednotlivě, tak i na základě mezinárodní součinnosti taková opatření, zahrnujíc v to zvláštní programy, jichž je zapotřebí: a] ke zlepšení způsobů výroby, uchovávání a distribuce potravin plným využitím technického a vědeckého poznání, šířením znalostí o zásadách výživy a rozvíjením nebo reformováním zemědělských systémů takovým způsobem, aby se dosáhlo nejúčinnějšího rozvoje a využití přírodních zdrojů; b] k zajištění spravedlivé distribuce světových zásob potravin v poměru k potřebě, s přihlédnutím k problémům jak zemí dovážejících potraviny, tak zemí, které potraviny vyvážejí. Č l á n e k 12 1. Státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo každého na dosažení nejvýše dosažitelné úrovně fyzického a duševního zdraví. 2. Státy, smluvní strany Paktu, učiní opatření k dosažení plného uskutečnění tohoto práva, která budou zahrnovat: a) opatření ke snížení počtu potratů a kojenecké úmrtnosti a opatřeni ke zdravému vývoji" dítěte; b) zlepšení všech stránek vnějších životních podmínek a průmyslové hygieny; c) prevenci, léčení a kontrolu epidemických, místních nemocí, chorob z povolání a jiných nemocí; d) vytvoření podmínek, které by zajistily všem lékařskou pomoc a péči v případě nemoci. Č lá n o k 13 1. Státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo každého na vzdělání. Souhlasí, že vzdělání bude směřovat k plnému rozvoji lidské osobnosti a smyslu pro její důstojnost a posílení úcty k lidským právům a základním svobodám. Souhlasí, že vzdělání má umožnit všem osobám účinnou účast ve svobodné společnosti, napomáhat k vzájemnému porozumění, snášenlivosti a přátelství mezi všemi národy a všemi rasovými, etnickými a náboženskými skupinami, jakož i k rozvoji činnosti Organizace spojených národů pro zachování míru.
2. Státy, smluvní strany Paktu, uznávají, že se zřetelem na dosažení plného uskutečnění tohoto práva: a) základní vzdělání bude povinné a svobodně přístupné pro všechny; b) středoškolské vzdělání ve svých různých formách, zahrnujíc v to technické a odborné středoškolské vzdělání, bude všeobecně umožněno a zpřístupněno pro všechny všemi vhodnými prostředky a zejména postupným zaváděním bezplatného vzdělání; c) vyšší vzdělání bude rovněž zpřístupněno pro všechny podle schopností všemi vhodnými prostředky a zejména postupným zaváděním bez platného vzdělání; d) elementární vzdělání osob, které nezískaly nebo nedokončily základní vzdělání, bude pokud možno povzbuzováno nebo zintenzivněno; e) bude na všech stupních aktivně usilováno o rozvoj školského systému, bude zaveden přiměřený systém stipendií, a soustavně budou zlepšovány materiální podmínky vyučujících. 3. Státy, smluvní strany Paktu, se zavazují respektovat svobodu rodičů, případně poručníků, zvolit pro jejich děti jiné školy než ty, které byly zřízeny veřejnými orgány, které odpovídají takové— minimální úrovni vzdělání, jaká je stanovena nebo schválena státem, a zajišťovat náboženskou a morální výchovu jejich dětí ve shodě s jejich vlastním přesvědčením. 4. Žádná z částí tohoto článku nemá býti vykládána jako vměšování do svobody jednotlivců a organizací zřizovat a řídit výchovné instituce, vždy však za podmínek zachování zásad stanovených v odst. l tohoto článku a požadavků, že vzdělání poskytované v takových institucích má odpovídat minimální úrovni stanovené státem. Článek 14 Každý stát, smluvní strany Paklu, který v době kdy se stane smluvní stranou, nuní s to zabezpečit na mateřském území nebo na jiném území pod jeho pravomocí, povinné základní bezplatné vzdělání, se zavazuje vypracovat a přijmout během dvou let podrobný plán opatření pro postupné zavádění zásady povinného a bezplatného vzdělání pro všechny, a to v přiměřené době, která bude v plánu stanovena. Č l á n e k 15 1. Státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo každého: a) účastnit se kulturního života;
13 |j) užíval plodů vědeckého pokroku a jeho využití:
Č l á n e k 18
c) požívat ochrany morálních a materiálních zájmů, které v y p l ý v a j í z jeho vědecké, literární nebo umělecké tvorby.
Ve shodě se svou odpovědností podle Charty Organizace spojených národů v oblasti základních lidských práv a základních svobod, může Hospodářská a sociální rada s odbornými organizacemi OSN dohodnout, aby jí podávaly zprávy o pokroku dosaženém při dodržování těch ustanovení tohoto Paktu, která spadají do rámce jejich činnosti. Tyto zprávy mohou zahrnovat údaje o rozhodnutích a doporučeních, přijatých k prováděni tohoto úkolu jejich příslušnými orgány.
2. Opatření, která mají být učiněna státy, smluvními stranami Paktu, k dosažení plného uskutečnění tohoto práva, budou" zahrnovat i ta, jež jsou nutná pro zachování, rozvoj a šíření vědy a kultury. 3. Státy, smluvní strany Paktu, se zavazují respektovat svobodu, nezbytnou pro vědecký výzkum a tvůrčí činnost. 4. Státy, smluvní strany Paktu, uznávají prospěch, plynoucí z povzbuzování a rozvoje mezinárodních styků a spolupráce ve vědecké a kulturní oblasti. Část IV Č l á n e k 16 1. Státy, budou podle dat zprávy o saženém při Paktu.
smluvní strany Paktu, se zavazují, že ustanovení této části Paktu předklápřijatých opatřeních a o pokroku dododržování práv uznaných v tomto
2. a) Všechny zprávy budou předkládány generálnímu tajemníkovi Organizace spojených národů, který předá jejich kopie Hospodářské a sociální radě k posouzení podle ustanovení tohoto Paktu. b) Generální tajemník Organizace spojených národů předá rovněž kopie zpráv nebo příslušné výňatky ze zpráv států, smluvních stran Paktu, které jsou také členy odborných organizací, těmto organizacím, pokud se tyto zprávy nebo výňatky z nich týkají jakékoli věci, pro kterou je ta nebo ona odborná organizace příslušná podle svých ustavujících dokumentů. Č l á n e k 17 1. Stály, s m l u v n í sírany Paktu, budou podával své zprávy postupně podle programu, který určí Hospodářská a sociální rada během jednoho roku od nabyti platnosti tohoto Paktu po konzultaci se smluvními státy a s příslušnými odbornými organizacemi. 2. Zprávy mohou uvádět činitele a obtíže, ovlivňující stupeň plnění závazků přijatých podle tohoto Paktu. 3. V těch případech, kdy příslušné informace byly již předloženy Organizaci spojených národů nebo kterékoli odborné organizaci státem, smluvní stranou Paktu, nebude nutné tuto informaci opakovat, ale postačí přesný odkaz na tyto informace.
Č l á n e k 19 Hospodářská a sociální rada může postupovat Komisi pro lidská práva ke studiu a k všeobecným doporučením, popřípadě k informaci zprávy, týkající se lidských práv, předložené státy podle článku 16 a 17 nebo odbornými organizacemi podle článku 18. Článek
20
Státy, smluvní strany Paktu, a příslušné odborné organizace mohou předkládat Hospodářské a sociální radě připomínky ke kterémukoli obecnému doporučení učiněnému podle článku 19 nebo k odkazu na takové obecné doporučení, obsažené v kterékoli zprávě Komise pro lidská práva, nebo v kterékoli dokumentaci, na niž zpráva odkazuje. Článek
21
Hospodářská a sociální rada může čas od času předkládat Valnému shromáždění zprávy s doporučeními obecné povahy a souhrn informací získaných od států, smluvních stran Paktu, a od odborných organizací, o přijatých opatřeních a o pokroku dosaženém v celkovém dodržování práv, uznaných v tomto Paktu. Č l á n e k 22 Hospodářská a sociální rada může upozorňovat jiné orgány Organizace spojených národů, jejich podřízené složky a odborné organizace zabývající se poskytováním technické pomoci, na jakékoli záležitosti, vyplývající ze zpráv zmíněných v této části Paktu, které by mohly takovým orgánům pomoci — v rámci jejich příslušnosti — při rozhodování o vhodnosti mezinárodních opatření, jež by mohla přispět k účinnému a postupnému plnění tohoto Paktu. Článek
23
Státy, smluvní strany Paktu, souhlasí s tím, že mezinárodní opatření k dosažení práv uznaných v tomto Paktu zahrnuje takové metody, j a k o je uzavírání ú m l u v , p ř i j í m á n í doporučení, poskytování technické pomoci, koními regionálních a tech-
14 nických zasedání za účelem konzultaci, jakož i studie, organizované ve spojení s příslušnými vládami. Článek 24 Nic v tomto Paktu nemůže být vykládáno tak, jako by oslabovalo ustanovení Charty Organizace spojených národů a stanov odborných organizací OSN, která vymezují odpovědnost různých orgánů Organizace spojených národů a jejich odborných organizací v oblasti, kterou se zabývá tento Pakt. Č l á n e k 25 Nic v tomto Paktu nemůže být vykládáno jako by oslabovalo přirozené právo všech národů užívat plně a svobodně jejich přírodního bohatství a zdrojů. Část V Č l á n e k 26 1. Tento Pakt je otevřen k podpisu kteréhokoliv členského státu Organizace spojených národů nebo člena kterékoli její odborné organizace kteréhokoli státu, účastníka Statutu Mezinárodního soudního dvora, a kteréhokoli jiného státu, který byl Valným shromážděním Organizace spojených národů vyzván, aby se stal účastníkem tohoto Paktu. 2. Tento Pakt bude ratifikován. Ratifikační listiny budou uloženy u generálního tajemníka Organizace spojených národů. 3. Tento Pakt je otevřen k přístupu kteréhokoli státu uvedeného v odst. l tohoto článku. 4. Přístup se provede uložením listin o přístupu u generálního tajemníka Organizace spojených národů. 5. Generální tajemník Organizace spojených národů vyrozumí všechny státy, které tento Pakt podepsaly nebo k němu přistoupily, o uložení každé ratifikační listiny nebo listiny o přístupu. Článek 27 1. Tento Pakt nabude účinnost tři měsíce ode dne uložení třicáté páté ratifikační listiny nebo listiny o přístupu u generálního tajemníka Organizace spojených národů. 2. Pro každý stát, který bude tento Pakt ratifikovat nebo k němu přistoupí po uložení třicáté páté ratifikační listiny nebo listiny o přístupu, Pakt nabude účinnosti tři měsíce poté, kdy tento stát uloží ratifikační listinu nebo listinu o přístupu.
Č l á n e k 28
Ustanovení tohoto Paktu se vztahují na všechny části federálních států bez jakýchkoli omezení nebo výjimek. Článek 20 1. Kterýkoli stát, smluvní strana Paktu může navrhnout změnu Paktu a předložit ji generálnímu tajemníkovi Organizace spojených národů. Generální tajemník poté seznámí s pozměňovacím návrhem sňtáty, smluvní strany Paktu se žádostí, aby mu sdělily, zda jsou pro svolání konference smluvních stran Paktu, která by návrh posoudila a rozhodla o něm. Generální tajemník svolá konferenci pod záštitou Organizace spojených národů, vysloví-li se alespoň třetina států pro její uspořádání. Každý pozměňovací návrh, přijatý většinou států přítomných a hlasujících na konferenci, bude předložen Valnému shromážděni Organizace spojených národů ke schválení. 2. Změny nabudou účinnosti, budou-li schváleny Valným shromážděním Organizace spojených národů a přijaty dvoutřetinovou většinou států, které jsou smluvními stranami Paktu podle jejich ústavních předpisů. 3. Nabudou-li změny účinnosti, stanou se závaznými pro ty smluvní strany Paktu, které je přijaly, zatímco ostatní smluvní strany budou dále vázány jen ustanoveními tohoto Paktu a kteroukoli dřívější změnou, jíž přijaly. Č l á n e k 30 Bez ohledu na sdělení učiněná podle článku 26 odst. 5 generální tajemník informuje všechny státy uvedené v odst. l téhož článku: a] o podpisech a ratifikačních listinách a listinách o přístupu podle článku 26; b) o dni, kdy tento Pakt nabude účinnosti podle článku 27 a o dni, kdy nabude účinnosti změna podle článku 29. Č l á n e k 31 1. Tento Pakt, jehož znění čínské, anglické, francouzské, ruské a španělské jsou stejně autentická, bude uložen v archivu Organizace spojených národů. 2. Generální tajemník Organizace spojených národů zašle ověřený otisk tohoto Paktu všem státům uvedeným v článku 26.
15
Mezinárodní pakt o občanských a politických právech Úvod Státy, smluvní strany tohoto Paklu, majíce na zřeteli, že podle zásad vyhlášených v Chartě Organizace spojených národů je uznání přirozené důstojnosti a rovných a nezcizitelných práv všech členů lidské rodiny základem svobody, spravedlnosti a míru ve světe, uznávajíce, že tato práva se odvozuji od přirozené důstojnosti lidské bytosti, uznávajíce, že podle Všeobecné deklarace lidských práv jo i d e á l u svobodno lidské b y t o s t i těšící se občanské a politická svobodě a svoboda od strachu ti nedostatku možno dosáhnout jun tehdy, jestliže budou v y t v o ř e n y takové podmínky, v nichž bude moci každý požívali svých občanských a politických práv, jakož i svých práv hospodářských, sociálních a k u l t u r n í c h . majíce na zřeteli závazek států vyplývajících z Charty Organizace spojených národů podporoval všeobecnou úctu k lidským p r á v ů m a svobodám a k jejich zachovávání, uvědomujíce si, že jednotlivec, mající povinnosti k jiným a ke společenství, ke kterému přísluší, je povinen u s i l o v a t o rozvíjení a dodržování práv uznaných v tomto Paktu, ujednávají tímto, jak dále stanoveno: Část I Čl á nok
l
1. Všechny národy mají právo na sebeurčení. Na základě tohoto práva svobodně určují svůj p o l i t i c k ý statut a svobodné u s k u t e č ň u j í s v ů j hospodářský, sociální a k u l t u r n í vývoj. 2. Všechny národy mohou pro své vlastní cíle svobodně disponovat svým přírodním bohatstvím a zdroji bez ú j m y na j a k ý c h k o l i závazecích v y p l ý v a jících z mezinárodní hospodářské spolupráce, založené na vzájemné výhodnosti a medzinárodním právu. V žádném případe nesmí být národ zbaven svých vlastních prostředků k životní existenci. 3. Státy, s m l u v n í strany P a k t u včetně těch států, které jsou odpovědny za správu nesamosprávných a poručenských území, budou podporovat uskutečnění práva na sebeurčení a budou toto právo respektovat v souladu s u s t a n o v e n í m i Charty Organizace spojených návodů. Část II Článek
se
2
1. Každý stát který je s m l u v n í stranou Paktu, zaväzuje respektovat práva uznaná v tomto
Paklu a z a j i s t i l táto práva všem j e d n o t l i v c ů m na svém území a podléhajícím jeho j u r i s d i k c i , bez jakéhokoli rozlišování podle rasy, barvy, pohlaví, náboženství, polilického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, majetku, rodu neho j i n é h o postavení. 2. Každý stát, který je s m l u v n í stranou Paktu, se zavazuje, pokud tak již nestanoví existující zákonodárná nebo j i n á opatření, že podnikne nutné k r o k y v souladu se svými ústavními postupy a ustanoveními tohoto Paktu k tomu, aby schválil taková zákonodárná nebo j i n á opatření nutná k lomu, aby byla u p l a t n ě n a práva uznaná v Paktu. 3. Každý stát, který je s m l u v n í stranou Paktu, se zavazuje: a] zajistil, aby se kterékoli osobě, jejiž práva nebo svobody tímto Paktem uznáno byly porušeny, doslalo účinné ochrany bez ohledu na to, zda se porušení jejího práva nebo svobody dopustily osoby j e d n a j í c í v úřední funkci; b) zajistit, aby každá osoba, jež se domáhá lakové ochrany, měla na ni právo stanovené příslušnými právními, správními nebo zákonodárnými orgány nebo jakýmkoli jiným orgánem ustanoveným právním systémem státu, a aby měla možnost právní ochrany; c) zajistit, aby příslušné orgány t u t o prosazovaly, j a k m i l e je poskytnuta.
odíránu
Článek 3 Státy, smluvní strany Paktu, se zavazují zajistit stejná práva mužů a žen na požívání všech občanských a politických práv stanovených v tomto Paktu. Článek
4
1. je-li za mimořádné situace, která je úředně vyhlášena, ohrožen život národa, mohou státy, s m l u v n í s t r a n y Paktu, p ř i j m o u t opatření zmírňující j e j i c h závazky podle Paktu v rozsahu, k l é r y si vyž á d a j í potřeby taková situace za podmínky, že tato opatření nejsou v rozporu s jejich j i n ý m i závazky podle mezinárodního práva a neznamenají diskriminaci podle rasy. barvy, pohlaví, jazyka, náboženství nebo sociálního původu. 2. Podle tohoto ustanovení se nelze odchýlit od článků 6, 7, 8 (odstavec l a 2), 11. 15, 10 a 18. 3. Každý stát, který je smluvní stranou Paktu, používající práva ve smyslu odst. 1 tohoto článku; o k a m ž i t é u v ě d o m í prostřednictvím g e n e r á l n í h o t a jemníka Organizace spojených n a r o d i l u s t á l i l i státy, smluvní strany Paktu, o ustanoveních, ad nichž se
16
odchýlil a o důvodech, které ho k tomu vedly. Další sdělení učiní stejnou cestou ke dni, kdy toto opatření skončí.
nebo trestu. Zvláště nebude nikdo bez svého svobodného souhlasu podrobován lékařským nebo vědeckým pokusům.
Článek 5 1. Nic v tomto Paktu nemůže být vykládáno, jako by dávalo kterémukoliv státu, kterékoli skupině nebo osobě jakékoli právo vyvíjeti činnost nebo dopouštěti se činů, které by směřovaly k potlačení některého z práv nebo některé ze svobod uznaných tímto Paktem nebo k jejich omezení ve větším rozsahu než tento Pakt stanoví. 2. Jakákoli základní lidská práva uznávaná v kterémkoli státě, který je účastníkem tohoto Paktu na základě zákona úmluv předpisů nebo zvyklostí nebudou omezena nebo zrušena pod záminkou, že Pakt taková práva neuznává nebo je uznává v menším rozsahu.
Článek 8
Část III Článek 6 1. Každá lidská bytost má právo na život. Toto právo je chráněno zákonem. Nikdo nebude své volně zbaven života. 2. V zemích, kde nebyl zrušen trest smrti, může být rozsudek trestu smrti vyhlášen pouze za nejtěžší trestné činy v souladu s právem platným v době, kdy byl trestný čin spáchán, a nikoli v rozporu s ustanoveními tohoto Paktu a Omluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia. Tento trest může být vykonán pouze na základě konečného rozsudku vyneseného příslušným soudem. 3. Jestliže zbavení života znamená zločin genocidia, rozumí se, že nic v tomto článku neopravňuje kterýkoli stát, který je smluvní stranou Paktu, odchýlit se od kteréhokoli závazku, jenž byl převzat na základě ustanovení Omluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia. 4. Každý, kdo byl odsouzen k trestu smrti, má právo žádat o milost nebo zmírnění trestu. Amnestie, milost nebo zmírnění trestu smrti může být uděleno ve všech případech. 5. Rozsudek trestu smrti nebude ukládán za trestné činy spáchané osobami mladšími osmnácti let a nebude vykonán na těhotných ženách. 6. Tohoto článku se nelze dovolávati proto, aby se zabránilo zrušení trestu smrti nebo aby zrušení trestu smrti bylo zdrženo kterýmkoli státem, účastníkem tohoto Paktu. Článek 7 Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení
1. Nikdo nesmí být držen v otroctví; všechny formy otroctví a obchodu s otroky jsou zakázány. 2. Nikdo nesmí být držen v nevolnictví. 3. a) Na nikom se nesmí vyžadovat, aby vykonával nucenou nebo povinnou práci; b) článek 3 a) nebrání vykonávání těžké práce v zemích, kde je možno uvalit trest vězení s těžkou prací za trestný čin, byl-li vynesen příslušným soudem takový rozsudek; c) pro účely tohoto odstavce termín „nucená nebo povinná práce" nezahrnuje: (i) jakoukoli práci nebo službu, jež nejsou zmíněny v pododstavci b), které se normálně vyžadují od osoby, která je ve vazbě v důsledku pravomocného platného rozhodnutí soudu, nebo od osoby, která je podmíněně propuštěna z takové vazby; ( i i ) jakoukoli službu vojenské povahy a v zemích, kde se uznává odmítnutí vojenské služby na základě přesvědčení, jakoukoli národní službu, jež se podle zákona vyžaduje od osob, které odmítají vojenskou službu z důvodů svého přesvědčení; (iii) jakoukoli službu vynucenou v mimořádných případech nebo při pohromě ohrožující život nebo blahobyt společenství; (iv) jakoukoli práci nebo službu, jež tvoří součást běžných občanských povinností. Článek 9 1. Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být svévolně zatčen nebo zadržen. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě případů, kdy se tak stane na základě zákona a ve shodě s řízením, jež je stanoveno zákonem. 2. Každý, kdo je zatčen, musí být v době zatčení seznámen s důvody svého zatčení a musí být neprodleně Informován o obviněních proti němu vznesených. 3. Každý, kdo je zatčen nebo zadržen na základě obvinění z trestného činu, musí být neprodleně předveden před soudce nebo jiného úředníka, který je zákonem zmocněn vykonávat soudcovskou pravomoc, a má právo na trestní zřízení v přiměřené době nebo na propuštění. Není obecným pravidlem, aby osoby čekající na trestní řízení byly drženy ve vazbě; propuštění může však být podmíněno zárukami, že se dostaví k trestnímu řízení v jakémkoli jiném studiu soudního řízení a k vynesení rozsudku.
17
4. Každý, kdo je zatčen nebo se nalézá ve vazbě, má právo na řízení před soudem tak, aby soud mohl rozhodnout bez prodlení o právoplatnosti jeho zadržení a nařídit jeho propuštění, jestliže vazba není zákonná. 5. Každý, kdo se stal obětí nezákonného zatčení nebo vazby, má vymahatelně právo na náhradu. Č lá nek
10
1. Se všemi osobami zbavenými osobní svobody se jedná lidsky a s úctou k přirozené důstojnosti lidské bytosti. 2. a) Obviněné osoby jsou s výjimkou mimořádných okolností odděleny od osob odsouzených a zachází se s nimi úměrně ke skutečnosti, že o jejich vině dosud nebylo rozhodnuto; b] obviněné mladistvé osoby jsou odděleny od dospělých a jsou co možná nejrychleji postaveny před soud. 3. Vězeňský řád zajistí takové zacházení s vězni, jehož hlavním cílem je jejich převýchova a náprava. Mladiství zločinci budou odděleni od dospělých a dostane se jim zacházení přiměřeného jejich věku a právnímu postavení. Č l á n e k 11 Nikdo nebude uvězněn pouze pro neschopnost dostál s m l u v n í m u závazku. Č l á n e k 12 1. Každý, kdo se právoplatně nachází na území určitého státu, má na tomto území právo svobody pohybu a svobody zvolit si místo pobytu. 2. Každý může svobodně opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní. 3. Výše zmíněná práva nepodléhají žádným omezením kromě těch, která stanoví zákon a která jsou nutná pro ochranu národní bezpečnosti, veřejného pořádku, veřejného zdraví nebo morálky nebo práv a svobod druhých a která jsou v souladu s ostatními právy uznanými v tomto Paktu. 4. Nikdo nesmí být svévolně zbaven práva v s t o u p i t clo své v l a s t n í země. Člá ne k
13
Cizinec nacházející se právoplatně na území státu, který je smluvní stranou Paktu, může být z něho vyhoštěn pouze na základě rozhodnutí, k němuž se dospělo v souladu se zákonem, a má možnost, kromě případů, kdy naléhavé důvody národní bezpečnosti vyžadují jiný postup," předložit námitky proti svému vyhoštění a dát svůj případ přezkoumat příslušným orgánem nebo osobou nebo osobami příslušným orgánem zvláště označenými a být před nimi za tímto účelem zastoupen.
Č l á n e k 14 1. Všechny osoby jsou si před soudem rovny. Každý má úplně stejné právo, aby byl spravedlivé a veřejně vyslechnut nezávislým a nestranným soudem, který rozhoduje buď o jeho právech a povinnostech, nebo o jakémkoli trestním obvinění vzneseném proti němu. Tisk a veřejnost mohou být vyloučeny z celého řízení nebo z jeho části z důvodů morálky, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti nebo tehdy, když si toho vyžaduje soukromý zájem stran, nebo mohou být vyloučeny v rozsahu, který je podle přísného mínění soudu nutný při zvláštních okolnostech, kdy by zveřejnění prejudikovalo zájmy spravedlnosti; avšak každý rozsudek vynesený v trestní nebo občanskoprávní věci bude zveřejněn s výjimkou případů, kdy zájem mladistvých osob vyžaduje jiný postup nebo kdy se řízení týká manželských sporů nebo opatrovnictví dětí. 2. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, považuje se za nevinného, dokud není zákonným postupem prokázána jeho vina. 3. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má mít tylo minimální záruky: a) má být neprodleně a podrobně informován v jazyce, jemuž rozumí, o povaze a důvodu obvinění proti němu; b) má mít dostatek času a možností pro přípravu své obhajoby a mohl se spojit s obhájcem podle své vlastní volby; c) má být souzen bez zbytečného odkladu; d) má být souzen za své přítomnosti a obhajovat se osobně nebo prostřednictvím obhájce, kterého si sám zvolí; má být poučen o svých právech a má mu být poskytnuta právní pomoc v každém případě, kdy toho zájmy spravedlnosti vyžadují, a aniž by v takovém případě sám platil náklady, jestliže nemá dostatečné prostředky k úhradě; B) má mu být dána možnost, aby provedl výslech nebo dal provést výslech svědků proti sobě a aby měl možnost účasti a výslechu svědků svědčících v jeho prospěch za stejných podmínek jako u svědků svědčících proti němu; f) má se mu dostat pomoci tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku nebo nemluví jazykem, jehož se užívá na soudu; g] nesmí být nucen svědčit proti sobě nebo p ř i znat vinu. 4. V trestním řízení proti mladistvým se vezme v úvahu jejich věk a skutečnost, že je žádoucí usilovat o jejich nápravu. 5. Každý, komu bylo dokázáno, že se dopustil trestného činu, má právo, aby důkazy a rozsudek byly přezkoumány vyšším soudem.
18
6. Jestliže bylo někomu dokázáno spáchání trestného činu a jestliže byl později tento důkaz vyvracím nebo byl zproštěn obžaloby nu základe toho, že nějaká nová skutečnost přesvědčivě ukazuje, že výrokem soudu byl porušen zákon, po skytne se tomu, kdo byl potrestán na základě takového důkazu, náhrada podle zákona, pokud se nedokáže, že včasné uvedení ve známost dříve neznámé skutečnosti nejde zcela nebo částečně na vrub této osoby. 7. Trestní stíháni nelze zahájit proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž čin skončilo pravomocným rozhodnutím soudu, jímž byl obžalovaný uznán vinným nebo j í m ž byl obžaloby zproštěn. Č l á n e k 15 1. Nikdo nesmí být potrestán za čin, který nebyl trestný podle zákona v době, kdy byl spáchán. Pachateli nelze uložit vyšší trest než dovoluje uložit zákon účinný v době, kdy byl trestný čin spáchán. Nový zákon má zpětnou působnost pouze tehdy, jestliže je pro pachatele příznivější. 2. Nic v tomto článku neprejudikuje potrestání za j a k ý k o l i čin, který v době, kdy byl spáchán, byl trestný podle obecných právních zásad uznávaných společenstvím národu. Č l á n e k 16 Každý má právo na to, aby byla všude uznávána jeho právní osobnost. Článek
17
1. Nikdo nesmí být vystaven svévolnému zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence ani útokům na svou čest a pověst. 2. Každý má právo na zákonnou ochranu proti takovým zásahům nebo útokům. Č l á n e k 18 1. Každý má právo na svobodu myšlení, svě domí a náboženství. Toto právo zahrnuje v sobě svobodu vyznávat nebo přijmout náboženství nebo víru podle vlastní volby a svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, prováděním náboženských úkonů, bohoslužbou, zachováváním obřadů a vyučováním. 2. Nikdo nesmí být podroben donucování, které by narušovalo jeho svobodu vyznával nebo přijmout náboženství nebo víru podle své v l a s t n í volby. 3. Svoboda projevovat náboženství nebo v í r u může být podrobena pouze takovým omezením, jaká předpisuje zákon a která jsou nutná k ochra ně veřejné bezpečnosti, pořádku, zdraví nebo morálky nebo základních práv a svobod jiných.
4. Státy, smluvní strany Paktu, se zavazují respektovat svobodu rodičů, a tam, kde je to vhodné, poručníků, z a j i s t i t náboženskou a morální výchovu svých dětí podle vlastního přesvědčení rodičů nebo poručníků. Člá n e k
19
1. Každý má právo zastávat svůj překážky.
názor bez
2. Každý má právo na svobodu projevu; toto právo z a h r n u j e svobodu vyhledávat, p ř i j í m a t a rozš i ř o v a t informace a m y š l e n k y všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem, prostřednictvím umění "nebo jakýmkoli j i n ý m i pros t ř e d k y podle v l a s t n í volby. 3. U ž í v a n í práv uvedených v odstavci 2 tohoto článku s sebou nese z v l á š t n í povinnosti a odpovědnost. Může proto podléhat u r č i t ý m omezením, avšak tato omezení budou pouze taková, j a k á stanoví zákon a jež jsou nutná: aj k respektování práv nebo povésti j i n ý c h ; b) k ochraně národní bezpečnosti nebo veřejně ho pořádku nebo veřejného zdraví nebo morálky. Článek
1. J a k á k o l i válečná zákonem.
20
propaganda
je
zakázána
2. Jakákoli národní, rasová nebo náboženská nenávist, jež představuje podněcování k diskriminaci, nepřátelství nebo násilí, musí byt zakázána zákonem. Č l á n e k 21 Uznává se právo na pokojná shromažďování. Výkon tohoto práva nesmí být žádným způsobem omezován s v ý j i m k a m i , jež stanoví zákon a jež jsou nutné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti nebo veřejné bezpečnosti, veřejného pořádku, ochrany veřejného zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Č l á n e k 22
1. Každý má právo na svobodu sdružovat se s j i n ý m i , i právo zakládat na ochranu svých z á j m ů odborové organizace a přistupovat k n i m . 2. Výkon tohoto práva nesmí být ž á d n ý m z p ů sobem omezován; v ý j i m k o u jsou omezení, jež jsou stanovena zákonem a jež jsou n u t n á v demokratické společnosti v z á j m u národní nebo v e ř e j n é bezpečnosti, veřejného pořádku, ochrany veřejného zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Nic v tomto článku nebrání omezit zákonem výkon tohoto práva příslušníkům ozbrojených sil a policie.
19 3. Nic v tomto článku neopravňuje smluvní strany Omluvy Mezinárodní organizace práce z roku 1948 o svobodě sdružování a ochraně práva organizovat se, aby přijaly zákonodárná opatření, jež by prejudikovala záruky stanovené v tomto Paktu nebo aplikovala právo takovým způsobem, jenž by tyto záruky prejudikoval. Č l á n e k 23 1. Rodina je přirozenou a základní jednotkou společnosti a má právo na ochranu společnosti a státu. 2. Uznává se právo mužů a žen uzavřít v přiměřeném věku sňatek a založit rodinu. 3. Manželství nebude uzavřeno bez svobodného a plného souhlasu snoubenců. 4. Státy, smluvní strany Paktu, podniknou vhodně kroky k tomu, aby zajistily stejná práva a povinnosti snoubenců při sňatku, v manželství a při rozvodu. Při rozvodu se rozhodne o nutné ochraně dětí. Článek 24 1. Každé dítě má bez jakékoli diskriminace podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, národnostního nebo sociálního původu, majetku nebo rodu právo na takovou ochranu, která mu přísluší s ohledem na jeho postavení nezletilce, ze strany jeho rodiny, společnosti a státu. 2. Každé dítě je registrováno okamžitě po narození a dostane jméno. 3. Každé dítě má právo na státní příslušnost. l Č l á n e k 25 Každý občan má právo a možnost, bez jakýchkoli rozdílů uvedených v článku 2 a bez neodůvodněných omezení: a) podílet se na vedení veřejných záležitostí přímo nebo prostřednictvím svobodně volených zástupců; b) volit a být volen v pravidelných volbách, jež se budou konat na základě všeobecného a rovného hlasovacího práva, tajným hlasováním zabezpečujícím svobodu hlasování; c) vstoupit za rovných podmínek do veřejných služeb své země. Č l á n e k 26 Všichni jsou si před zákonem rovni a mají právo na stejnou ochranu zákona bez jakékoli diskriminace. Zákon zakáže jakoukoli diskriminaci a zaručí všem osobám stejnou a účinnou ochranu proti diskriminaci z jakýchkoli důvodů, např. podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politické-
ho nebo j i n é h o přesvědčení, národnostního nebo sociálního původu, majetku a rodu. Článek 27 Ve státech, kde existují etnické, náboženské nebo jazykové menšiny, nebude jejím příslušníkům upíráno právo, aby spolu s ostatními příslušníky menšiny užívali své vlastní kultury, vyznávali a projevovali své vlastní náboženství nebo používali svého vlastního jazyka. Část IV Č l á n e k 28 1. Zřizuje se Výbor pro lidská práva (dále v tomto Paktu nazývaný Výbor). Skládá se z osmnácti členů a vykonává funkce stanovené níže. 2. Výbor se skládá ze státních příslušníků smluvních stran Paktu, jež budou osobami vysokého morálního charakteru a uznávaných schopností v oblasti lidských práv, přičemž se bude přihlížet ke skutečnosti, že bude užitečná účast některých osob majících právní zkušenosti. 3. Členové Výboru se volí a působí jako soukromé osoby. Č l á n e k 29 1. Členové Výboru jsou voleni t a j n ý m hlasováním ze seznamu osob majících vlastnosti předepsané v článku 28 a navržených k tomuto účelu státy, smluvními stranami Paktu. 2. Každý stát, který je smluvní stranou Paktu, může navrhnout nejvýše dvě osoby. Tyto osoby budou státními příslušníky státu, který je navrhl. 3. Každá osoba může být navržena znovu do funkce člena Výboru. Článek
30
1. První volby se konají nejpozději do šesti měsíců ode dne, kdy tento Pakt nabude účinnosti. 2. Nejméně čtyři měsíce přede dnem konání každých voleb do Výboru, s výjimkou voleb, kde se má obsadit uvolněné místo v souladu s článkem 34, generální tajemník Organizace spojených národů vyzve písemně státy, které jsou smluvními stranami Paktu, aby předložily do tří měsíců své návrhy na členství Výboru. 3. Generální tajemník Organizace spojených národů připraví seznam všech takto navržených osob v abecedním pořádku s udáním států, které tylo osoby navrhly, a předloží jej státům, nejpozději jeden měsíc přede dnem konání voleb. 4. Volby členů Výboru se konají na zasedání zástupců států, které jsou smluvními stranami Paktu, svolaném generálním tajemníkem Organizace spojených národů v sídle Organizace spoje-
20
ných národů. Na tomto zasedání, na kterém dvě třetiny států tvoří quorum, jsou do Výboru zvoleny ty z nominovaných osob, které obdrží největší počet hlasů a absolutní většinu hlasů přítomných a hlasujících zástupců států. Č l á n e k 31 1. Ve Výboru nesmí být zastoupen více než jeden státní příslušník jednoho státu. 2. Při volbě Výboru se přihlédne ke spravedlivému geografickému zastoupení a k zastoupení různých forem civilizace a hlavních právních systémů. Č l á n e k 32 1. Členové Výboru jsou voleni na období čtyř let. Vystupujícího člena lze ihned volit znovu, je-li navržen. Úřední období devíti ze členů zvolených v prvních volbách však uplyne koncem druhého roku; neprodleně po prvních volbách předseda vylosuje na zasedání zmíněném v článku 30 odstavce 4 jména těchto devíti členů. 2. Volby se po vypršení funkce budou konat podle předchozích článků této části Paktu. Č l á n e k 33 1. Jestliže podle jednomyslného mínění ostatních členů přestal člen Výboru vykonávat své funkce z jakéhokoli jiného důvodu než z důvodu přechodné povahy, předseda Výboru vyrozumí generálního tajemníka Organizace spojených národů, který prohlásí místo tohoto člena za uprázdněné. 2. V případě úmrtí nebo resignace člena Výboru vyrozumí předseda neprodleně generálního tajemníka Organizace spojených národů, jenž prohlásí místo za uprázdněné dnem smrti nebo dnem, kdy resignace nabyla platnosti. Č l á n e k 34 1. Jestliže uprázdněné místo je vyhlášeno podle článku 33 a jestliže funkční období člena, který má být nahrazen, neuplyne do šesti měsíců od tohoto vyhlášení, generální tajemník Organizace spojených národů vyrozumí každý stát, účastníka tohoto Paktu, jenž během dvou měsíců může předložit návrh podle článku 29 na obsazení uprázdněného místa. 2. Generální tajemník Organizace spojených národů připraví seznam navržených osob v abecedním pořádku a předloží jej státům, které jsou smluvními stranami Paktu. Volby na obsazení uprázdněného místa se budou konat podle příslušných ustanovení této části Paktu. 3. Člen Výboru zvolený na uprázdněné místo, jež bylo vyhlášeno podle článku 33, bude vykoná-
vat funkci po zbytek období, jaké připadalo na člena, který uprázdnil místo ve Výboru podle ustanovení zmíněného článku. Č l á n e k 35 Členové Výboru obdrží se souhlasem Valného shromáždění Organizace spojených národů odměnu z prostředků Organizace spojených národů za podmínek, o nichž rozhodne Valné shromáždění, majíc na zřeteli důležitost a odpovědnost Výboru. Č l á n e k 36 Generální tajemník Organizace spojených národů poskytne potřebný aparát a zařízení k účinnému vykonávání funkcí Výboru podle Paktu. Č l á n e k 37 1. Generální tajemník Organizace spojených národů svolá první schůzi Výboru v sídle Organizace spojených národů. 2. Po této první schůzi se Výbor bude scházet tak, jak bude stanoveno v jeho jednacím řádu. 3. Výbor se bude normálně scházet v sídle Organizace spojených národů nebo v Úřadovně Organizace spojených národu v Ženevě. Č l á n e k 38 Každý člen Výboru předtím, než se ujme svých povinností, učiní slavnostní prohlášení na veřejné schůzi Výboru o tom, že bude vykonávat svou funkci nestranně a svědomitě. Č l á n e k 39 1. Výbor zvolí své funkcionáře na období dvou let. Tito mohou být znovuzvoleni. 2. Výbor vypracuje vlastní jednací řád, který mimo jiné určí, že: a] dvanáct členů Výboru tvoří quorum; b) rozhodnutí Výboru budou přijímána většinou hlasů přítomných členů. Článek 40 1. Státy, které jsou smluvními stranami Paktu, se zavazují, že budou podávat zprávy o opatřeních, přijatých k uvedení práv uznaných v tomto Paktu v život, a o pokroku, jehož bylo při užívání těchto práv dosaženo: a) do jednoho roku ode dne, kdy se staly účast níky Paktu; b) poté kdykoli, kdy si to Výbor vyžádá. 2. Všechny zprávy jsou předkládány generálnímu tajemníku Organizace spojených národů, který je předloží Výboru k posouzení. Ve zprávách
21 se poukáže na případné skutečnosti a obtíže, jež se týkají provádění tohoto Paktu. 3. Generální tajemník Organizace spojených národa může na základě konzultaci s Výborem předat příslušným odborným organizacím OSN otisky těch částí zpráv, které se týkají jejich působnosti. 4. Výbor prostuduje zprávy, které mu byly předloženy. Státům, které jsou smluvními stranami Paktu, předkládá své zprávy a obecné připomínky, jež považuje za vhodné. Výbor může tyto připomínky spolu s kopiemi zpráv, které obdrží od státu, které jsou smluvními stranami Paktu, rovněž předložit Hospodářské a sociální radě. 5. Státy, smluvní strany Paktu, mohou Výboru předkládat jakékoli poznámky k připomínkám, jež lze učinit v souladu s odstavcem 4 tohoto článku. Č l á n e k 41 1. Stát, který je smluvní stranou Paktu, může na základě tohoto článku kdykoli prohlásit, že uznává příslušnost Výboru přijmout a posoudit oznámení jednoho státu o tom, že jiný stát neplní své závazky podle tohoto Paktu. Výbor může na základě tohoto článku přijmout a posoudit oznámení jen tehdy, jestliže je předkládá stát, který prohlásil, že uznává příslušnost Výboru. Výbor nepřijme žádné oznámení, jestliže se týká státu, který takové prohlášení neučinil. S oznámeními učiněnými podle tohoto článku se nakládá takto: a) Stát, který oznámení obdržel, poskytne do tři měsíců státu, který je předložil, písemné vysvětlení nebo prohlášení, které má obsahovat, příchází-li to v úvahu podle povahy věci, informaci o tom, jaká opatření k nápravě se provádějí nebo již byla provedena. b) Oba státy mají právo postoupit věc Výboru, jestliže není urovnána k jejich spokojenosti do šesti měsíců poté, kdy stát obdržel původní oznámení. Stát, který tak činí, o tom informuje vedle Výboru l druhý stát. c) Výbor se bude zabývat záležitostí, která mu byla postoupena jen tehdy, když zjistí, že byly použity a vyčerpány všechny dostupné prostředky nápravy v souladu s obecně uznávanými zásadami mezinárodního práva. Tento postup nebude dodržen v případě, že provedení nápravy je bezdůvodně oddalováno. d) Výbor zkoumá oznámení učiněná podle tohoto článku na neveřejných schůzích. e) Aby se dosáhlo přátelského urovnání na základě respektování lidských práv a základních svobod tak, jak jsou uznány v Paktu, Výbor — s výhradou ustanovení pododstavce c) - po-
skytne dobré služby státům, které jsou smluvními stranami Paktu. 1) Výbor může vyzvat účastnické státy zmíněné v pododstavci b), aby poskytly jakékoli důležité informace v každé věci, která je mu postoupena. g) Účastnické státy zmíněně v pododstavci b) mají právo být zastoupeny při projednávání věci Výborem a ústně nebo písemně se vyjadřovat. h) Výbor předloží zprávu do dvanácti měsíců ode dne, kdy obdržel vyrozumění podle pododstavce b]: i) Jestliže se dosáhne urovnání podle pododstavce e], omezí Výbor svou zprávu na stručné uvedení skutečností a dosaženého řešení. (ii) Jestliže se nedosáhne urovnání podle pododstavce e), omezí Výbor svou zprávu na stručné uvedení skutečností; písemné vyjádření a protokol obsahující ústní vyjádření učiněná státy, účastníky tohoto Paktu, budou přiloženy ke zprávě. Zpráva se zašle státům, kterých se týká. 2. Ustanovení tohoto článku vstoupí v platnost, jakmile státy, smluvní strany Paktu, učiní prohlášení podle odstavce l tohoto článku. Tato prohlášení uloží u generálního tajemníka Organizace spojených národů, který předá jejich kopie ostatním státům, účastníkům tohoto Paktu. Prohlášení může být kdykoli odvoláno oznámením generálnímu tajemníkovi. Odvolání neprejudikuje projednávání jakékoli věci, která je předmětem oznámení již předloženého podle tohoto článku. Poté, co generální tajemník obdržel sdělení, kterým se prohlášení odvolává, nelze přijmout žádné další oznámení kteréhokoli státu, který je smluvní stranou Paktu, pokud stát, který prohlášení odvolal, neučiní nové prohlášení.
Č l á n e k 42 1. a) Jestliže věc postoupená Výboru na základě článku 41 není vyřešena ke spokojenosti států, smluvních stran Paktu, kterých se týká, může Výbor jmenovat s předběžným souhlasem dotčených států ad hoc smírčí komisi (dále nazývanou Komisí). Aby se dosáhlo přátelského urovnání na základě respektování Paktu, nabídnou se dobré služby Komise státům, smluvním stranám Paktu, kterých se věc týká. b) Komise se skládá z pěti osob přijatelných pro štáty, účastníky tohoto Paktu, kterých se záležitost týká. Jestliže tyto státy nedosáhnou do tří měsíců dohody o složeni Komise, jsou členové Komise, o nichž nebylo dosaženo dohody, zvoleni dvoutřetinovou většinou Výboru z jeho Členů tajným hlasováním.
22 2. Členové Komise jednají ve svých funkcích jako soukromé osoby. Členem Komise nemůže být státní příslušník státu, který je záležitostí dotčen, nebo státu, který neučinil prohlášení podle článku 41. 3. Komise zvolí svého předsedu a schválí svůj jednací řád. 4. Komise zasedá v sídle Organizace spojených národů nebo v Úřadovně Organizace spojených národů v Ženevě. Může však zasedat na jiném vhodném místě, které určí po poradě s generálním tajemníkem Organizace spojených národů a státy, kterých se záležitost týká. 5. Sekretariát zřízený na základě článku 36 bude rovněž pracovat pro komise jmenované podle tohoto článku. 6. Informace, které Výbor shromáždí, poskytne Komisi. Komise může vyzvat státy, kterých se záležitost týká, aby poskytly jakékoli jiné důležité informace. 7. Jakmile Komise záležitost plně prozkoumá, avšak v každém případě nejpozději do dvanácti měsíců poté, kdy se věci ujala, předloží předsedovi Výboru zprávu pro státy, kterých se týká: a) Jestliže Komise nemůže dokončit posouzení věci do dvanácti měsíců, omezí svou zprávu na stručné prohlášeni o jeho stavu. b) Jestliže se dosáhne přátelského urovnání na základě respektování lidských práv, jak je uznává tento Pakt, Komise svou zprávu omezí na stručné vylíčení skutečnosti a dosaženého řešeni. c) Jestliže Komise nedosáhne řešení podle pododstavce b) zahrne její zpráva výsledky šetření všech otázek týkajících se sporů a její názory na možnosti přátelského urovnání. Tato zpráva rovněž obsahuje písemné vyjádření států, kterých se záležitost týká. d) Jestliže je zpráva Komise předložena podle pododstavce c), vyrozumí štáty, kterých se záležitost týká, do tří měsíců po obdrženi zprávy předsedu Výboru o tom, zda schvalují obsah zprávy Komise či nikoli. 8. Ustanovení tohoto článku nepřejudikují povinnosti Výboru podle článku 41. 9. Státy, kterých se záležitost týká, ponesou všechny výdaje členů Komise rovným dílem podle předběžného odhadu generálního tajemníka Organizace spojených národů. 10. Generální tajemník Organizace spojených národů se zmocňuje, aby — bude-li to nutné — hradil výlohy členům Komise, dokud tyto výlohy nebudou uhrazeny podle odstavce 9 tohoto článku státy, kterých se týkají.
Č l á n e k 43 Členové Výboru a ad noc smírčích komisí, jež budou připadne ustaveny podle článku 42, požívají výsady a imunity expertů Organizace spojených národů, jak jsou zakotveny v Omluvě o výsadách a imunitách Organizace spojených národů. Č l á n e k 44 Prováděcí ustanovení Paktu ponechávají nedotčena ustanoveni o řízení oblasti lidských práv obsažená v základních dokumentech a úmluvách Organizace spojených národů a jejich odborných organizaci a nebrání státům, smluvním stranám Paktu, používat jiné prostředky pro urovnání sporu v souladu s obecnými nebo zvláštními mezinárodními smlouvami, které jsou mezi nimi v platnosti. Č l á n e k 45 Výbor předloží výroční zprávu o své činnosti Valnému shromáždění Organizace spojených národů prostřednictvím Hospodářské a sociální rady. Část V Článek
46
Nic v tomto Paktu nemůže být vykládáno tak, jakoby oslabovalo ustanoveni Charty Organizace spojených národů a stanovy jejich odborných organizaci, které vymezuji odpovědnost různých orgánů Organizace spojených národů a jejich odborných organizaci v oblasti, kterou se zabývá tento Pakt. Článek 47 Nic v tomto Paktu nemůže být vykládáno tak, jakoby oslabovalo přirozené právo všech národů užívati plně a svobodně jejich přírodního bohatství a zdrojů. Část VI Č l á n e k 48 1. Tento Pakt je otevřen podpisu kteréhokoli členského státu Organizace spojených národů nebo člena kterékoli její Odborné organizace, kteréhokoli státu, účastníka Statutu Mezinárodního soudního dvora, a kteréhokoli jiného státu, který byl Valným shromážděním Organizace spojených národů vyzván, aby se stal účastníkem tohoto Paktu. 2. Tento Pakt bude ratifikován. Ratifikační listiny budou uloženy u generálního tajemníka Organizace spojených národů. 3. Tento Pakt je otevřen přístupu kteréhokoli státu uvedeného v odstavci l tohoto článku. 4. Přístup se provede uložením listiny o přístupu u generálního tajemníka Organizace spojených národů.
23
5. Generální tajemník Organizace spojených národů vyrozumí všechny státy, které tento Pakt podepsaly nebo k němu přistoupily, o uložení každé listiny o ratifikaci nebo přístupu.
jatý většinou států přítomných a hlasujících na konferenci bude předložen Valnému shromáždění Organizace spojených národů ke schválení.
2. Pozměnění tohoto Paktu nabudou účinnosti, budou-li schválena Valným shromážděním Organizace spojených národů a přijata dvoutřetinovou Článek 49 1. Tento Pakt nabude účinnosti tři měsíce ode většinou států, které jsou smluvními stranami Pakdne uložení třicáté páté ratifikační listiny nebo tu, podle jejich ústavních předpisů. 3. Nabudou-li pozměnění účinnosti, stanou se listiny o přístupu u generálního tajemníka Organizávaznými pro ty státy, účastníky tohoto Paktu, zace spojených národů. 2. Pro každý stát ratifikující Pakt nebo přistu- které je přijaly. Ostatní státy jsou dále vázány pující k němu po uložení třicáté páté listiny o rati- jen ustanoveními tohoto Paktu a kterýmkoli dřífikaci nebo o přístupu Paktu nabude účinnosti tři vějším pozměněním, jež přijaly. měsíce poté, kdy tento stát uloží listinu o ratifiČ l á n e k 52 kaci nebo o přístupu. Bez ohledu na sdělení učiněná podle článku 48 odstavec 5 generální tajemník Organizace spoČ l á n e k 50 jených národů vyrozumí všechny státy uvedené Ustanovení tohoto Paktu se vztahují na všechv odstavci l téhož článku: ny části federálních států bez jakýchkoli omezení a) o podpisech a ratifikačních listinách a listinách nebo výjimek. o přístupu podle článku 48; Č l á n e k 51 b) o dni, kdy tento Pakt nabude účinnosti podle článku 49 a o dni, kdy nabude účinnosti jaký1. Kterýkoli stát, který je smluvní stranou koli dodatek podle článku 51. Paktu, může navrhnout jeho změnu a předložit ji generálnímu tajemníkovi Organizace spojených národů. Generální tajemník poté seznámí s pozměňoČ l á n e k 53 vacím návrhem státy, smluvní strany Paktu, se 1. Tento Pakt, jehož znění čínské, anglické, žádostí, aby mu sdělily, zda jsou pro svolání konfefrancouzské, ruské a španělské jsou stejně autenrence států, účastníků tohoto Paktů, která by návrh posoudila a rozhodla o něm. Generální tajemník tická, bude uložen v archivu Organizace spojených svolá tuto konferenci pod záštitou Organizace spo- národů. jených národů, vysloví-li se alespoň třetina států 2. Generální tajemník zašle ověřený otisk pro její uspořádání. Každý pozměňovací návrh při- tohoto Paktu všem státům uvedeným v článku 48.
