Farní zpravodaj. květen uvnitř tohoto vydání:

Farní zpravodaj

květen 2014

uvnitř tohoto vydání: 2

Den farnosti v Teplicích

4

Samofinancování církví

5

Žít a hrát čestně

7

Pax et bonum

9

Otec Benno opět o rok starší

10

Sv. Dominik Savio

11

Sv. Zdislava z Lemberka

12

Evangelický (Zelený) kostel v Trnovanech

13

Zprávy ze Salesiánského střediska Štěpána Trochty

14

Zemřel vzácný a moudrý člověk

15

Evangelii gaudium (2)

Zareagujeme na Boží výzvy? Osobně vnímám, že Bůh nás vybízí skrze papeže Františka (úvodní slovo FZ duben) a skrze situaci ohledně majetku církve v naší republice, abychom nově reagovali. To neznamená, že jsme dělali a děláme něco špatně, ale přemýšlejme a odůvodňujme svoji současnou situaci (znamení doby). Pan Ševčík několika příspěvky v tomto zpravodaji dává impulz k zamyšlení a jsem mu za to vděčný. Život s Bohem nás musí naplňovat radostí, která nemůže zůstat jenom skrytá v našich srdcích, ale musí být vidět navenek. Z toho vyplývá, že život křesťana musí mít silný misijní a sociální charakter, což v Teplicích a okolí by neměl být problém. V našem okolí je spousta lidí, kteří Boha, Krista vůbec neznají a kteří prožívají potřebu pomoci. Státní orgány se začínají chovat k farnostem jako k právním subjektům se vším všudy a z toho vyplývá splňovat všechny normy, předpisy apod. Již delší dobu se mi honí v hlavě mnoho otázek typu: Římskokatolická farnost XY s Identifikačním číslem XY je administrátor, popř. salesiánská komunita, nebo jenom určití jedinci? Co se očekává od administrátora, duchovního? Jaká je pozice a kompetence „obyčejného“ farníka? Co je naším úkolem, být svědky Krista, nebo údržbáři památek? Odpovídat, že se „to“ vždycky dělalo, že takhle to vždycky bylo, že vždycky to ten a ten dělal, nebo vědět proč? Začíná mariánský měsíc květen, kdy máme před sebou postavu víry Pannu Marii, tak ji vezměme jako vzor. Kdyby si ona řekla, že vždycky to bylo tak a tak, nemohla by na výzvu anděla odpovědět ano. Proto i my musíme být schopni na nové výzvy odpovědět. Proto oznamuji Den farnosti (členskou schůzi farnosti, plenární zasedání farnosti …) 30. 8. 2014. Čas a místo bude upřesněno. Děkuji Milanu Pekárkovi, že si vzal na starost organizaci. Chtěl bych, aby to byla chvíle, kdy společně nastartujeme odpovídání na vzniklé otázky a budeme mít zase větší radost, že jsme Boží děti. Váš Jan Blaha Žanek

Den farnosti v Teplicích? Určitě si nemůžeme stěžovat na to, že by teplická římskokatolická farnost byla málo živá. O tom nejlépe svědčí frekvence návštěv ve farní budově a na zahradě na Zámeckém náměstí. Denně sem přichází desítky návštěvníků, od nejmenších dětí s maminkami až po farní seniory a seniorky, bezdomovce nevyjímaje. Teplická fara na Zámeckém náměstí je nejen sídlem salesiánské komunity, ale také opravdovým centrem farního života. Ostatně – 11 pokřtěných katechumenů z řad dospělých na Bílou sobotu 2014, to je výmluvný výsledek aktivit farnosti a práce jejích duchovních. strana 2

Farní zpravodaj Teplice

Je to dost, co se u nás v Teplicích v římskokatolické farnosti děje, nebo je ještě něco chybí? A pokud něco přece jenom chybí, z čeho tak můžeme soudit? Zkusme trošku bilancovat. Poté, co jsme prodali Seumeho kapli městu Teplice (a to ji stihlo rychle a velmi pěkně opravit, děkujeme), máme v Teplicích stále ještě 3 veliké kostely a jednu velkou farní budovu. Administrátor (správce, ředitel) teplické farnosti spravuje Teplicku úředně celkem 7 farností s ročním rozpočtem více než 1 milion korun (platy duchovních a důchody v to nepočítaje). Všechny spravované budovy potřebují soustavnou a mnohdy technicky velmi náročnou a nákladnou údržbu. Kromě všech těchto „technických povinností“ však musí být zabezpečovány všechny bohoslužebné úkony. Musí být zabezpečena výchova a vzdělávání všech skupin farníků a příprava katechumenů. Výchovné programy musí být plněny také v některých školských zařízeních a mateřských školách. Církevní restituce a s nimi spojený návrat nemovitého majetku církvím přinesou další povinnosti. Každá farnost, která se doposud mohla vymlouvat na to, že „my nic, to stát“, každá tato farnost se stane, a to i vůči všem orgánům státní správy, samostatnou právnickou osobou s plnou zodpovědností za plnění všech povinností z toho vyplývajících. Co to znamená? Třeba mít v pořádku všecko, co se protipožární ochrany týče – bleskosvody, hasící přístroje, protipožární pokyny na všech příslušných místech, a to včetně vyznačení únikových cest a mnohé jiné „maličkosti“. Nakupovat všechny tyto potřebné věci, zařídit jejich upevnění na příslušná místa. Nebo například oprava střech, to je prakticky stálý program farnosti nejen v Teplicích, ale taky třeba v Křemýži, ve Světci a na všech jiných místech, která teplický administrátor spravuje. A tak bychom mohli popisovat náplň práce administrátora farnosti dál a dál. Dokončením restitučního procesu v ČR těchto starostí jen přibude. Co na to všechno my, farníci! Budeme dále pouze čekat, naříkat a litovat nebo dokonce hubovat a stěžovat si, že to nebo ono chybí a není to hotovo? Co takhle třeba úklidové práce v kostelích! Jsou farnosti, kde už dávno pochopili, že kněze mezi sebou potřebují především na duchovenskou službu pro všechny farníky, ty nejmladší, mladé a starší, i pro ty nejstarší, na výuku ve školách, na duchovenskou službu v nemocnicích a v domovech pro seniory a prostě všude tam, kde i sebešikovnější laik kněze zastoupit nemůže. Tam, kde jsou si toho všeho vědomi, tam mají již dávno organizované z řad mladých i starších farníků specializované pracovní skupiny: na běžný úklid, na speciální úklidové práce ve výškách, v málo přístupných prostorách apod. Nejsou však potřeba pouze skupiny pro fyzickou práci, ale také třeba pro vedení účetnictví, pro běžné administrativní práce, pro zajišťování kontaktů se všemi úřady apod. Vždyť kněze potřebujeme především tam, kde ho nikdo jiný nahradit nemůže. O tomto všem by bylo možné jednat společně, za účasti všech těch, kteří jsou ochotni pomáhat, organizovat a pracovat. O tom všem bychom mohli jednat tehdy, když se sejdeme a budeme chtít tyto problémy řešit. Především o těchto problémech by se dalo jednat v DEN FARNOSTI, chceme? květen 2014

strana 3

Samofinancování církví Na toto téma už bylo napsáno mnohé a přesto – ti „vševědoucí“ mezi námi, mnohé novináře nevyjímaje, stále ještě ohromují veřejnost „miliardami“ a „jejich únikem do Vatikánu“. Jaká je tedy skutečnost? Do konce roku 2013 měly církve, náboženské společnosti a židovské obce v ČR požádat o vydání svého majetku, který jím byl před 65 lety odcizen. To se stalo. Jestli všichni požádali o všechen původně jejich majetek, to nikdo neví. Nebylo tak jednoduché vyhledat všechny potřebné doklady nutné k doložení vlastnických práv. V současné době probíhá ověřování všech podaných žádostí. Něco lze vydat bez problémů a bude to tedy vydáno. Jinde se za posledních 65 let (od 25. února 1948) situace natolik zkomplikovala, že například původně církevní pozemky nyní zastavěné sídlištěm, vydat nelze. Pro tyto případy, a je jich mnoho, byly vypočteny finanční náhrady a stát se zavázal, že je bude postupně církvím splácet. Ostatní nemovitosti by měly být původním majitelům vydány, ve sporných případech má rozhodnout soud. Kdy bude tento proces dokončen, to se zatím neví. Kolik stojí provoz církví a náboženských společností? – Přesto, že se před léty církve zřekly navyšování mezd svých zaměstnanců a kněží, stát doposud tento „provoz“ stojí více než 1 miliardu a 100 milionů korun ročně. To je tedy minimální režie církví. Jejich provoz však zatím není maximální, potřeby a představy o tomto provozu v budoucnu jsou větší a budou větší. Například – v Teplicích před 20 lety chodilo do Salesiánského střediska v ulici Pod Doubravkou 15–20 dětí denně a u nich působili 3–4 vychovatelé. Dnes působí SSŠT v Teplicích na dvou místech města, dětí tam dochází mnoho desítek, úspěšně pracují v mnoha zájmových kroužcích a o provoz střediska se stará 16 zaměstnanců, 7 externistů a 25 dobrovolných pracovníků (podle výkazu z dubna 2014). V jakém rozsahu bude SSŠT Teplice působit za dalších 20 let? Rozsah jeho vychovatelské a vzdělávací činnosti mezi teplickou mládeží stále nestačí a bude muset být dále rozšiřován. Lze uvádět i další příklady. Teplický administrátor římskokatolických farností spravuje 7 farností, do Bohosudova dojíždí kněz až z Mariánských Radčic, který se také stará o farnosti v Oseku a Hrobu. A můžeme uvádět mnoho dalších podobných příkladů. Církve působí také v sociální oblasti, ve výchově a vzdělávání dětí a mladistvých i dospělých zbývá udělat ještě mnoho a mnoho práce a na tu bude nutné vynakládat mnoho prostředků. Ve Spolkové republice Německo odvádí všichni obyvatelé v produktivním věku ze svých platů asi 3 % na provoz církví, a to i když nejsou jejich příslušníky. U nás již dnes je slyšet hlasy o nutnosti zavést v budoucnu podobný způsob zajišťování provozu církví a náboženských společností. Ostatně některé z nich již dnes takto pracují. Na konci minulého roku odvedl stát církvím, náboženských společnostem a židovským církvím první splátku za v minulosti odcizený a nevratný majetek. Hospodářské strana 4


noviny jako první zveřejnily, že investice z restitučních náhrad bude spravovat jedna z divizí ČSOB formou společného fondu. Tak by měly být zhodnocovány prostředky, které by mohly vytvořit základ pro službu společnosti i poté, co bude skončeno vyplácení náhrady. Zatím není jasné, jestli tyto prostředky budou na samofinancování církví stačit. Budou stačit i na další zamýšlené aktivity církví? jš

Žít a hrát čestně V uplynulých týdnech opět navštívil Teplice salesián Petr Němec. Tak jako každý rok, přijel na pravidelnou návštěvu z Bulharska, kde působí řadu let jako misionář. Je skromným, obětavým a hlavně zakládajícím členem české salesiánské misie v Bulharsku, v níž od počátku pracuje jako její ředitel. Jak dlouho působí vaše komunita v Bulharsku? Přesně dvacet let. Do Bulharska jsme odjížděli s Toníkem Komanem 17. dubna 1994 z Kobylis po mši sv. Byla zrovna neděle. Díky Bohu a radě tehdejšího apoštolského nuncia arcibiskupa Mario Rizzi nás přijal do své diecéze (exarchátu) biskup východního obřadu Mons. Metodij Stratiev. Mohli jsme bydlet na biskupství, získat tak pobyt a tak oficiálně existovat. Učili jsme se jazyk (základy jsme však dostali již v Praze) a vplouvali do východní liturgie. Hledalo se místo, kde budeme působit. Spolu s tehdejším pomocným biskupem Mons. Christo Projkovem jsme jezdili po Bulharsku a navštěvovali farnosti. Nakonec volba padla na Kazanlak. 25. října 1994 jsme se můj spolubratr Toník Koman, Richard Kalus a já nastěhovali do Kazanlaku. Se zabydlováním nám pomohli první dobrovolníci z Čech Josef Hořínek a Jaroslav Holub. A celých dvacet let působíte v Kazanlaku i vy osobně? Ano. Během těch let přicházeli bratři na asistenci, pak zase odešli. Ale po skončení studií se zase vrací. Kromě Kazanlaku působíme od roku 2008 nastálo ve Staré Zagoře a od roku 1999 v Jambolu. Mezitím v letech 1996–1999 se působilo ve farnosti Novo Delčevo u řeckých hranic. Dobrovolníci a dobrovolnice, kteří přijíždějí na výpomoc k nám na rok, tak z nich hoši bydlí u nás v Kazanlaku a děvčata ve Staré Zagoře. Které činnosti vykonáváte, čím vším se tam zabýváte? Od začátku jsme měli na starosti běžnou farní činnost, pastoraci, spojenou s prací s dětmi, oratoř. Měli jsme kroužky jako malování, ruční práce, kroužek, kde si kluci opravovali kola. Začali jsme organizovat dětské tábory na způsob vám tady dobře květen 2014

strana 5

známých chaloupek. Pro mladší i starší kluky, později stejně i pro děvčata, takže byly roky, kdy táborů bylo až šest. Pro starší děti byl a je vždy puťák. Později i pracovní chaloupku spojenou s opravou některých kostelů a far. Samozřejmě s tím spojená přípravná setkání na tábory spolu s animátory, kteří se stali vedoucími v jejich organizování a vedení. Během roku pak adventní a postní duchovní obnovy pro mládež, které se konaly i v létě. Dále novoroční setkání, přípravu animátorů (tento rok probíhá již čtvrtý kurz, nyní dvouroční). Musíte v Bulharsku respektovat nějaké zvláštnosti ve výchově dětí? Zpočátku jsme pronikali do tamějšího prostředí opatrně, protože jsme nechtěli vytvářet proselytismus (tzn. aby se stali katolíky). Ale bez toho, že by se mluvilo o Kristu, to nejde, bez křesťanského prvku v bulharském prostředí výchovná činnost nemá smysl. Zpočátku, po třech hodinách oratoře denně, kdy děcka přicházela a odcházela kdy chtěla, jsme viděli, že to nemělo žádný výchovný efekt. Takže jsme časem zavedli kartičky jako průkazky pro vstup do oratoře, zavírá se 15–20 minut po začátku, takže se postupně vytvořila pravidelná skupinka kluků, se kterou se dalo už lépe pracovat. Jeden den máme katechezi a hry, druhý den doučování a hry. Jde o romskou mládež, která někdy ještě ani v patnácti letech neumí pořádně číst. To není jednoduchá situace. A jaký mají bulharští kluci vztah k hudbě? Minulý rok jsme měli kapelu, dal ji dohromady náš spolubratr Jára Růžička, který byl u nás na praxi. Dostali jsme od bývalého českého velvyslance reproduktory, zesilovač a mixážní pult, on sám přivezl svoje elektrické kytary sólovou a basovou, celou sestavu bubnů a začal trénovat kluky, takže se vytvořila kapela, která hrála na různých akcích, především na oslavě Dona Boska. Fungovalo to neskutečně. Z jakých sociálních podmínek děti pochází? Mládež, se kterou pracujeme, to nemá jednoduché. Děti vyrůstají často s babičkou, dědou, máme i výjimky, které mají celou rodinu. U nás máme takový malý mini internát, kde bydlí přes týden několik kluků, kteří jezdí denně do sousedního města do Zemědělské školy. Mají u nás pestrý program, střídá se učení, katecheze, práce v dílně, práce v oratoři, sport, hra na nástroje a samozřejmě nejvíce „oblíbené“ uklízení. Na víkend se vrací domů. Máme nové hřiště, kam si chodí přes den zahrát i hoši z města. Kontakt s nimi je obtížnější. Naše kluky baví ministrování a to je pak motivuje k další práci. Jak vás přijímá bulharská veřejnost? Prý jste také otevřeli středisko ve Staré Zagoře. Máme pěkné vztahy s městem, byla nás navštívit paní starostka. Na druhé straně jsme se zpočátku potýkali s nedůvěrou okolí, byli jsme bráni jako ti, kteří jsou jiní, někdy dokonce jako sektáři. Ve Staré Zagoře, kde pracují spolubratři Jiří Svoboda jako ředitel komunity, Martin Jílek jako farář a Jaroslav Fogl jako ředitel střediska i Nadace Don Bosko Bulgaria od roku 2008 naplno ve farnosti a mimoto především s Romy, je situace trochu jiná. strana 6


Malé středisko mládeže máme přímo v Machale (tzn. v romské čtvrti). Jsou to tři místnosti, kde jsou zaměstnány momentálně dvě učitelky a kde pracují salesiáni i dobrovolnice i dobrovolníci. Tam je skvělé, že se vytvořil těsný kontakt se školami, s učiteli i s rodinami dětí, kde zázemí je někdy opravdu žalostné. Děcka musí chodit do školy a na doučování, aby mohla chodit do kroužků (kytary, flétny, piana, ručních prací, šití, pletení z proutí, tanců atd., případně si zde i hrát). Náročnost na děti i rodiče se vyplácí. Otče Petře, děkuji Vám za tento zajímavý rozhovor a doufám, že není poslední. Ostatně – v Teplicích býváte poměrně často, takže o Bulharsku a o vašem působení v tamní misii si můžeme popovídat častěji. Nakonec – Teplice jsou Vaším „třetím domovem“ a my, Tepličáci, na Vaše působení mezi námi jen tak nezapomeneme. Ve Vašem působení v Bulharsku Vám přejeme mnoho úspěchů. Jsem přesvědčen, že nejeden z nás často vysílá k našemu Nejvyššímu Pánu nejednu prosbu a modlitbu za zdar Vašeho konání. jš

Petr Němec (1949) se narodil v Lysé nad Labem, absolvoval Střední průmyslovou strojní v Praze-Karlíně. Po roce studií na ČVUT v Praze se rozhodl pro studium teologie, vysvěcen na kněze byl v roce 1977 a v témže roce se stal ještě před svěcením tajně salesiánem. Působil v Turnově, v Sobotce, v salesiánské komunitě v Teplicích. Od roku 1994 působí v Bulharsku. V roce 1995 se stal prvním ředitelem salesiánské komunity v Bulharsku. Na jaře 2014 začíná salesiánská komunita v Bulharsku se stavbou nového salesiánského centra ve Staré Zagoře.

PAX et BONUM! Mír a dobro! – Tato slova jsem si přečetl jako pozdrav od otce Benno Beneše, někdejšího a dlouholetého provinciála české provincie SDB na konci jeho odpovědí na otázky, které jsem mu poslal mailovou poštou. Je to letos totiž právě 20 let od doby, kdy tehdejší provinciál Benno na pokyn svého hlavního představeného zakládal salesiánskou provincii v Bulharsku a hledal první misionáře. Toto výročí si dnes chceme připomenout – co to vlastně obnáší zakládat misii v cizině? Odpovídá otec Benno: 1. Letos uplyne 20 let od založení salesiánské misie v Bulharsku. Vznikla za Tvého působení v roli provinciála České salesiánské provincie. Jak nyní, s odstupem, hodnotíš tento krok českých salesiánů. Krok svých spolubratrů hodnotím jako krok odvážný. Tomu kroku však předcházelo postupně zrající až nakonec vyzrálé přesvědčení, že je třeba salesiánské charisma, květen 2014

strana 7

jež nám bylo v letech komunistického režimu obdivuhodně darováno, nabídnout mladým lidem ve východních zemích, kam se ještě nedostalo. Původní výhled našich spolubratrů směřoval do území bývalého Sovětského svazu. Jenomže tehdejší hlavní představený Egidio Viganò náměr jejich výhledu směroval k Bulharsku. Je to země, v níž také až po pádu osmanské a posléze též sovětské nadvlády vznikly podmínky, že tam mohli být salesiáni vysláni. Kdo něco ví o Bulharsku, nepochybuje o tom, že z historického a politického hlediska byla volba vyslání, a to právě českých salesiánů, volbou optimální. 2. Mezi prvními tehdy do Bulharska odcházel tehdejší „Tepličák“ otec Petr Němec. My, farníci, jsme z toho tehdy žádnou velkou radost neměli, byl a je to stále náš oblíbenec. Proč právě on? Položená otázka „Proč právě on“ potřebuje malé vysvětlení. Takto položená otázka se týká též dalších našich spolubratrů, kteří spolu s Petrem zvedli ve stejné době své kotvy a šli. Myslím si, že také ostatní farníci neměli velkou radost, když jim jejich oblíbený náš spolubratr sdělil, že nastává čas loučení. A k tomu dodávám, jako zasvěcený do problematiky, že do misií mohou jít jen lidé, kteří jsou „fest“. Bohužel, ze zkušenosti víme, že ani tato okolnost není ještě dostatečnou zárukou. 3. Bulharský Kazanlak jsi několikrát osobně navštívil a dobře to místo znáš, stále se rozvíjí a roste. Můžeme dnes také my, tepličtí farníci, tomuto rozvoji pomáhat – a jak nejlépe? Samozřejmě, že mohou. Jak? Především modlitbou. Ovšem nejen jakoukoli modlitbou, nýbrž takovou, během níž se vytváří osobní vztah k lidem této země prostřednictvím nám známých konkrétních lidí. V našem případě prostřednictvím Petra. On také může zpětně zprostředkovat a probouzet v každém z nás zájem o život lidí, mezi nimiž naši spolubratři žijí a pracují. 4. Modlitbou jistě pomůžeme a pomáháme rádi. Lze však pomáhat i jinak? Dalším příspěvkem pro rozvoj salesiánského díla v Bulharsku vidím v dobrovolnictví. Spolubratrů nám v Bulharsku z české provincie v současné fázi dějin přibývat nebude. Za to se v naší provincii velice dobře rozběhl projekt dobrovolníků. Letos probíhá už 10. ročník. Každoročně jsou ve víkendových kurzech připravováni dobrovolníci v počtu mezi 15 až 20 osob. Jsou vysíláni nejen do Bulharska ale i do Indie, Afriky i latinské Ameriky. Jsou to mladí lidé, ženy a muži a nejednou také mladí manželé. Délka jejich přítomnosti v tom kterém našem salesiánském díle je od jednoho měsíce až po jeden celý rok. Záleží na místě určení a tamní politické situaci a v posledku též na osobních možnostech dotyčných „dobrovolnických misionářů“. Finanční pomoc je také vítaná, ale dávám ji až na poslední místo, neboť hodnota těch pár korun nevyváží nenahraditelnou hodnotu osobního zájmu a osobní angažovanosti, o níž jsem se zmínil. „Kdo má uši, slyš!“ Otče Benno, děkuji mnohokrát za odpovědi i za informace v nich obsažené. Bulharsko není od nás tak daleko a mnozí jsme tam o dovolené strávili nejeden strana 8


slunný týden. Co kdyby si tam chtěl někdo z našich mladých opět vyjet na zkušenou? Známe přece: „Co se v mládí naučíš, …“

Otec Benno opět o rok starší Právě o letošní Bílé sobotě – dne 19. dubna 2014 – se otec Benno Beneš, dlouholetý salesiánský provinciál a nyní člen teplické salesiánské komunity dožil požehnaných 76 let svého věku. Vzhledem k teplickému salesiánskému průměru to je vlastně jen jakési „prodloužené mládí“. Soudíme tak aspoň podle jeho neutuchajících aktivit. Nicméně – i tomuto bývalému a nyní „prodlouženému mladíkovi“ se sluší jeho končící mládí připomínat. Činíme tak s radostí, s radostí právě nad jeho neutuchající aktivitou a doufáme, že mu této aktivity mezi námi Tepličáky Bůh dopřeje ještě dlouhá léta. A my všichni, tepličtí farníci i redakční rada Farního zpravodaje, o to budeme Nejvyššího moc a moc prosit. – Pane, opravdu moc prosíme.

23. a 24. května jdeme volit! Nedávno proběhla tiskem i ostatními sdělovacími prostředky zpráva hodnotící píli našich poslanců v Evropském parlamentu. Jednoznačně z ní vyplynulo, že nejpracovitější ze všech byla v uplynulém volebním období MUDr. Zuzana Roithová MBA, europoslankyně za KDU-ČSL. Paní doktorka již kandidovat nebude, nicméně KDU-ČSL místo ní postavila do čela svých zástupců neméně zdatné a spolehlivé a pracovité lídry kandidáty – Doc. JUDr. Pavla Svobodu a Ing. Michaelu Šojdrovou. Měli bychom si všímat i těchto „malých“ zpráv, zejména když se týkají těch, kdo nás zastupují a svými postoji o nás rozhodují. Ve volbách do Evropského parlamentu je celá ČR jedním volebním obvodem. Bude tedy záležet na hlasu každého z nás, dostanou-li více hlasů kandidáti navržení za křesťanskou stranu nebo kandidáti jiní, třeba i komunisté. I hlasy nás Tepličanů pomohou zvolit kandidáty z řad křesťanů nebo kandidáty jiné. Naříkat si až po volbách je pozdě. Buďme aktivní již nyní, hlídejme si své kandidáty a kontrolujme jejich pracovitost. Budou nás zastupovat po celé dlouhé volební období. květen 2014

strana 9

Sv. Dominik Savio Sv. Dominik Savio se narodil 2. dubna 1842 v Chieri u Turína v Itálii. Jeho rodiče byli chudí rolníci. Odmalička mu vštěpovali křesťanské zásady. Velmi rád ministroval a jako sedmiletý už znal nazpaměť katechismus. Velmi toužil jít k prvnímu svatému přijímání, ale tenkrát to nebylo v jeho věku možné. Kněží z okolí se ale nakonec shodli, že vzhledem k jeho duchovní vyspělosti mu povolí na Velikonoce roku 1849 přistoupit ke svatému přijímání. Bylo mu tenkrát sedm roků. Byl to pro něho veliký den. Vytyčil si čtyři zásady, kterých se potom držel celý zbytek svého života. 1. Budu se často zpovídat a k sv. přijímání přistupovat tak často, jak mi to zpovědník dovolí. 2. Chci světit sváteční dny. 3. Mými přáteli bude Ježíš a Maria. 4. Raději zemřu, než bych hřešil. Základní školu navštěvoval v Mondoniu, kam se jeho rodina přestěhovala. Jeho učitelem byl kněz Josef Cugliero. Dominik byl velmi horlivý a usilovný žák, přitom zbožný a skromný. Don Cugliero věděl o jeho tajné touze stát se knězem. Kvůli tomu se sešel v Turíně s Donem Boskem. Dominik se s Donem Boskem setkal poprvé v Becchi, v jeho rodném domě. Don Bosco dal Dominikovi den na to, aby se naučil jednu stránku z katechismu. Dominik za ním přišel za 8 minut, že to už umí. A opravdu věděl to přesně a výborně porozuměl i obsahu. Don Bosco ho tedy přijal mezi své chlapce. I tam byl velmi dobrým a usilovným žákem a vynikal i v duchovním životě. V roce 1855 měl Don Bosco kázání o svatosti, které velmi ovlivnilo Dominika. Založil družinu pod ochranou neposkvrněné Panny Marie. Její členové se navzájem předháněli ve svatosti, v dobrých skutcích, v ctnostech, pomáhali slabším apod. Dominik onemocněl. V lednu 1857 dostal silný kašel. 1. března si pro něho přišel otec. Dominik se ještě vyzpovídal a přijal sv. přijímání a s otcem odešel domů. Nemoc však pokračovala a 9. března 1857 v Mondoniu u rodičů umírá. Jeho poslední slova byla: „Ach, jaké krásné věci vidím!“ Za svatého byl prohlášen 12. června 1954. Jeho úcta je rozšířena po celém světě. Je patronem ministrantů a mládeže. Z internetu strana 10


Sv. Zdislava z Lemberka. Dobroditelka, manželka a matka, paní svatého života, terciářka OP. Narozena kolem roku 1220 v Křížanově u Velkého Meziříčí na Moravě. Zemřela roku 1252 na hradě Lemberku, pochována v kostele sv. Vavřince v Jablonném v Podještědí. Je patronkou rodin, kongregace sester dominikánek, litoměřické diecéze a českého národa. Zdislava se narodila ve vzorné rodině, její šlechtičtí rodiče pan Přibyslav z Křížanova a paní Sibyla ze Sicílie ji vychovali křesťansky. Pan Přibyslav byl královským purkrabím na hradě v Brně a Veveří u Brna. Mladší sourozenci Zdislavy byli Eufemie, Eliška, Petr a Libuška. Oba poslední brzy zemřeli. Dvě její mladší sestry založily šťastné rodiny. Mladičká Zdislava se provdala za šlechtice Havla Markvartice do severních Čech na hrad Lemberk. Měli spolu čtyři děti, Havla, Markétu, Jaroslava a Zdislavu. Manžel byl ve službě krále Václava I. Manželé spolu založili kláštery v Jablonném a v Turnově pro kazatelský řád sv. Dominika, který si paní Zdislava zvlášť zamilovala a horlivě s ním spolupracovala jako dominikánská laička. Apoštolského ducha čerpala od prvních slovanských synů sv. Dominika, kteří od něho přijali v Římě řadové roucho. Byl to první slovanský bratr kazatel, původem z českého království, blahoslavený Jindřich z Moravy, vynikající zbožností a učeností a polští řadoví bratři sv. Hyacint a blahoslavený Česlav, kteří procházeli českým královstvím do Polska a na cestě kladli základy k novým klášterům. Zdislava je jedna z prvních horlivých spolupracovnic Dominikánských synů a dcer na celém světě. Vyčerpána rodinnými starostmi, mateřskou péčí o velkou rodinu, pocestných, chudých, nemocných a postižených, budovatelskou a apoštolskou prací, strávena dokonalou láskou, zesnula v Pánu mladičká v Kristových letech na hradě Lemberku r. 1252. Její tělo bylo uloženo do hrobky dominikánského kláštera sv. Vavřince v Jablonném. Tam je uctívána již po sedm století jako světice. Její svatý život manželky a matky, matky chudých a nemocných a její zázračná uzdravení nemocných jsou zachycena na 24 starobylých měděných obrazech, umístěných kolem její hrobky v katakombách kostela sv. Vavřince. Její staletý kult potvrdil r. 1907 papež Pius X. a zařadil ji mezi blahoslavené. Uctívají ji Češi, Slováci, Poláci, Lužičtí Srbové, Němci a Dominikáni po celém světě. Kult blahoslavené Zdislavy šířili především členové šlechtického rodu Berků z Dubé, kteří postavili nad jejím hrobem v Jablonném překrásný barokní chrám, zasvěcený sv, Vavřinci a blahoslavené Zdislavě. O její svatořečení jako patronky manželského a rodinného života usiloval litoměřický biskup, pozdější kardinál Štěpán Trochta, který roku 1949 zahájil diecézní kanonizační proces. Ten byl završen až roku 1995 v Olomouci. Ke svatořečení došlo při druhé návštěvě papeže Jana Pavla II. dne 21. května 1995. Z knihy Rok se svatými – upraveno květen 2014

strana 11

Evangelický (Zelený) kostel v Trnovanech Dominantou a nejvýznačnější stavbou z 1. poloviny 20. století v Trnovanech byl tzv. Zelený kostel, patřící evangelické církvi, který stál již dva roky před tamním katolickým kostelem. Se zahájením jeho stavby se započalo již 1899, ale hlavní práce proběhly až po roce 1900. Byl postaven podle návrhu drážďanských architektů Julia Schillinga a Rudolfa Gräbnera ve slohu německé secese a kolem něho mělo vzniknout náměstí, které však dostavěno nebylo. K vysvěcení kostela, který dostal název Kristův kostel (Christuskirche), došlo 17. září 1905. Kostel se vyznačoval vysokou věží, která dosahovala 76 m. Podle měděnky, která časem pokryla kostel, dostal své obecně užívané jméno Zelený kostel. Ve věži Stavba kostela roku 1902 kostela byla umístěna knihovna a ve svém nitru dokonce fungovalo vytápění z vlastního zdroje. Kostel sloužil převážně německým evangelíkům do roku 1945 až do jejich odsunu a pak českým evangelíkům (církvi českobratrské evangelické). Na fotografiích vidíme děti před kostelem s jejich farářem Jiřím Kopou z 50. let 20. století, poslední jejich snímek je z roku 1962. Tehdy se do Trnovan přistěhoval známý písničkář Karel Kryl. V té době však už kostel začal chátrat a čeští evangelíci se stěhovali do novostavby v Sládkově ulici v Šanově. Od roku 1966 sloužil kostel jako skladiště, následně byl zcela opuštěn a vyhořel. Jeho zapálení bylo asi úmyslné. Postupně došlo k jeho likvidaci. V srpnu 1973 byla nejdříve odstřelena loď kostela a o měsíc později také věž. Celkový jeho zánik můžeme datovat k 24. Kostel v plné kráse září 1973. Tak zmizela archiroku 1905 tektonická chlouba obce. nk

Odstřel kostelní věže v září 1973

Zdroj fotografií: www.znicenekostely.cz, www.kryl.kat.cz/trnovany/trnovany-zeleny.cz strana 12


Zprávy ze Salesiánského střediska Štěpána Trochty www.teplice.sdb.cz/stredisko-mladeze

Středisko Prosetice 28. 3. jsme pořádali ve středisku pyžamovou párty – vstup pouze v pyžamu. Na akci bylo asi 40 účastníků a moc se povedla. Pořádali jsme soutěže o nejšílenějšího náměsíčníka (náměsíčný tanec) nebo jsme vyhlašovali nejoriginálnější pyžamo. Také jsme zpívali různé skladby na karaoke podkres, to se dětem moc líbilo. V pátek 4. dubna měly děti odměnovou akci za nasbírané body. Byly na pizze a zmrzlině. Další pátek jsme vyráběli výrobky na Zahájení lázeňské sezóny – tentokrát jsme malovali barvami na textil na trička. Děti měly možnost si donést i svá trička a ty si pak odnést domů, a druhé tričko vyrobily na náš stánek. Lucie Rupprichová

Středisko Luna 29. 3. se naše středisko stalo opět místem pro akci budoucích dobrovolníků z celé naší republiky. Návštěvníci soutěžili v rámci soutěžního odpoledne v okolí našeho střediska. Děcka si mohla zasoutěžit v mnoha disciplínách. Cílem nebylo podpořit vzájemnou soutěživost, ale spíše ukázat, že důležitější je snaha a ochota pomáhat si. Akce se zúčastnilo 78 soutěžících. 1. 4. jsme připravili akci s názvem Apríl. Celé naše středisko se aprílově popletlo. Účastníci si hned po vstupu vylosovali jméno pro tento den a pod ním museli vystupovat až do konce akce. Celé odpoledne bylo zaměřeno květen 2014

strana 13

na aprílové žertíky a naším cílem bylo podpořit cit pro situaci, aby se aprílový žertík nezměnil v šikanu. 10. 4. nás čekala akce o prevenci a správném chování na silnici a v jejím okolí. Návštěvníci si mohli zkusit, jak vidí opilý člověk a jak i následně řídí na kole. Též si nasadili brýle, které simulují stav při požití lehkých drog. V obou případech dopadl slalom velkou exekucí kuželů. Také náš kolega prokazoval své řidičské dovednosti při parkování na přesnost. Akce se účastníkům líbila. Předvelikonoční týden jsme zaměřili na pečení a výrobu velikonočních výtvorů.

Zemřel vzácný a moudrý člověk Ing. Josef Šedivý, dlouholetý teplický občan a farník, náhle zemřel dne 30. března 2014 ve věku 81 let. I když několik posledních let žil ve svém rodišti v Moravské Nové Vsi na Břeclavsku, můžeme tvrdit, že i teplická farnost v něm ztrácí mimořádného člověka, farníka, a přesvědčeného křesťana. Také teplická Lidová strana, jejímž členem jako její někdejší dlouholetý předseda stále byl, v něm ztratila nejen jednoho ze svých dlouholetých členů, ale především jednoho ze svých věrných, poctivých, velmi zasloužilých a pracovitých členů. Jožka Šedivý byl dlouholetým předsedou OV ČSL v Teplicích. Byl to právě on, kdo se jako politicky angažovaný křesťan velmi pilně podílel na činnosti „obrodného proudu ČSL“ na konci 80. let, kdy byl spoluorganizátorem a delegátem památného sjezdu obrodného proudu ČSL v pražském Savarinu. Tehdy také byl zvolen do nejužšího vedení strany ve funkci místopředsedy, stal se poslancem ČNR a také koordinátorem činnosti republikového a federálního poslaneckého klubu ČSL. V té době již pracoval ve funkci podnikového ředitele Teplotechny v Teplicích a z této pozice pak také odešel na zasloužený odpočinek. V Teplicích stále žijí jeho starší syn Karel a dcera Ludmila. Mladší syn Josef se po studiu farmacie a teologie stal knězem a před 3 lety se stal nejvyšším představeným Řádu Křížovníků s červenou hvězdou v ČR. Ing Josef Šedivý několik posledních let prožil spolu se svou manželkou Aničkou opět ve svém rodišti v Moravské Nové vsi, ale stále jako člen teplické organizace KDU-ČSL, která tak ztratila jednoho ze svých nejlepších členů. V Teplicích budeme na Jožku Šedivého dlouho a s úctou vzpomínat. jš

strana 14


Evangelii gaudium (2) V letošním dubnovém čísle FZ jsme byli informováni o vydání Františkovy exhortace Evangelii gaudium (Radost evangelia). Je to pro celou církev mimořádná událost, která má celou řadu příznivých ohlasů nejen v církvi, ale i mimo ni v celé laické veřejnosti. Proto se s jejím obsahem musíme seznámit především my, křesťané. Pojďme se začíst do jednotlivých kapitol Františkovy exhortace.

I. Radost, která se obnovuje a sděluje. Toto je téma první kapitoly Františkovy exhortace. V ní papež upozorňuje na nebezpečí, které hrozí světu. Označuje tak „individualistický smutek, který prýští ze zpohodlnělého a lakomého srdce, z chorobného vyhledávání povrchních rozkoší a z otupělého svědomí.“ – „Toto konkrétní a trvalé nebezpečí hrozí i věřícím. Mnozí mu podléhají a stávají se rozmrzelými a nespokojenými lidmi bez života. Toto není volba důstojného a plného života, toto není Boží záměr s námi…“ Toto je tedy jakási diagnóza naší nemocné společnosti. František však hned nalézá „lék“na zjištěnou chorobu, když říká: „Zvu každého křesťana na jakémkoli místě a v jakékoli situaci k tomu, aby se hned navrátil ke svému osobnímu setkání s Ježíšem Kristem, nebo alespoň aby učinil rozhodnutí, že se s ním chce setkat a že ho bude každý den bez ustání hledat. Nikdo nemá sebemenší důvod myslet si, že se ho toto pozvání netýká, „protože z radosti, kterou dává Bůh, není nikdo vyloučen‘.“ – „Toto je chvíle, kdy je třeba říci Kristu: „Pane, nechával jsem se oklamávat, tisícero způsoby jsem unikal před tvou láskou, ale nyní jsem znovu zde, abych obnovil svoji smlouvu s tebou. Potřebuji tě. Vysvoboď mne znovu, Pane, přijmi mne opět do své vykupitelské náruče.“ – „Bůh je v odpouštění neúnavný, jsme to my, kdo se unavíme v prosbě o jeho milosrdenství.“

květen 2014

strana 15

Těmito slovy nás papež František nabádá k naší každodenní komunikaci „s Bohem, který je v odpouštění neúnavný“. Dosáhneme-li odpuštění, budeme i my žít v radosti. František dále ukazuje mnoho příkladů od Starého zákona až po působení apoštolů při šíření Kristova učení, kdy i oni, ač byli žalářováni a mučeni, byli „plní radosti i uprostřed pronásledování“. Evangelium přímo naléhavě vybízí k radosti. Přesto „někteří křesťané – jak se zdá – žijí ve stylu postní doby bez Velikonoc“. Od radosti je často odrazuje „pokušení (které) často nabývá formy výmluv a vzájemného obviňování“. – Nedejme se a obnovujme si sami v sobě a neustále radost z evangelia, které je zdrojem radosti. „To jsem k vám mluvil, aby moje radost byla ve vás a aby se vaše radost naplnila“ (Jan 15,11). jš

Akce farnosti 1. 5. 14.15 Česko-německá ekumenická bohoslužba, kaple sv. Wolfganga na Komáří Vížce 3. 5. 15.00 Fatimský apoštolát, kostel sv. Jana Křtitele 7. 5. 9.00 Setkání pletařek, děkanství 10. 5. 16.30 Romská mše svatá, kostel sv. Jana Křtitel 11. 5. Den matek, kostel sv. Apolináře Modlany 15.–18. 5. Návštěva ve farnosti Volkach 17. 5. 15.00 Večeřadlo, děkanský kostel, mše svatá v 16.30 – P. Stříž 23. 5. 18.00–23.00 Noc kostelů, sv. Jan Křtitel, sv. Alžběta, Božského Srdce Páně 28. 5. 9.00 Setkání seniorů, děkanství 31. 5. – 1. 6. Zahájení lázeňské sezóny 4. 6. 9.00 Setkání pletařek, děkanství 7. 6. 15.00 Fatimský apoštolát, kostel sv. Jana Křtitele

redakční rada: P. Jan Blaha SDB, RNDr. Norbert Krutský, MUDr. Jan Ševčík, Ing. Ivo Barabáš st., Ing. Michal Kocourek, Ing. Miroslav Palíšek vychází 1× měsíčně, náklady jsou hrazeny z kostelních sbírek telefon: 417 531 041, e-mail: [email protected], www.teplice.sdb.cz/farnost číslo účtu: 315055313/0300

Farní zpravodaj. květen uvnitř tohoto vydání:

Recommend Documents