MASARYKOVA UNIVERZITA
Fakulta sociálních studií Katedra politologie
Posilování strategických pozic Číny v Jihočínském moři Bakalářská práce Jan Vostrejž
Vedoucí práce: Mgr. Josef Kraus, Ph.D. UČO: 415162 Obor: Bezpečnostní a strategická studia – Hospodářská politika Imatrikulační ročník: 2013
Brno 2016
Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracoval samostatně pod vedením Mgr. Josef Kraus, Ph.D. a uvedl v seznamu literatury všechny použité zdroje. V Brně dne 10. 5. 2016
Jan Vostrejž
2
Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval vedoucímu bakalářské práce, Mgr. Josefovi Krausovi, PhDr., za trpělivé vedení práce, cenné rady a za veškerý věnovaný čas.
3
Anotace Bakalářská práce popisuje posilování strategických pozic Číny v Jihočínském moři. Je popsána čínská energetická bezpečnost a její přístup k rybolovu. Práce se též zaměřuje na budování čínských umělých ostrovů. Je popsána historie konfliktu a současný situace od roku 2010. V závěru autor analyzuje intenzitu a fázi konfliktu. Klíčová slova Čína; USA; Filipíny; Vietnam; Jihočínské moře; sporná území; umělé ostrovy; energetická bezpečnost; rybolov
Abstract The bachelor thesis is about process of China's strengthening strategic position in the South China Sea. China's energy security and fishery is described. The thesis also aims at building artificial islands. Author describes history and current dynamics of the conflict. In conclusion author analyzes intensity and phase of the conflict. Keywords China; USA; Philippines; Vietnam; The South China Sea; territorial dispute; artificial islands; energy security; trawling; fishery
4
Obsah 1. ÚVOD..................................................................................................................................... 6 2. ZNAKY OZBROJENÉHO KONFLIKTU............................................................................. 9 2.1. INTENZITA KONFLIKTU ........................................................................................................ 9 2.2. FÁZE KONFLIKTU ...............................................................................................................13
3. MOŘSKÉ PRÁVO V JIHOČÍNSKÉM MOŘI .................................................................... 15 4. STRATEGICKÝ A SUROVINOVÝ A ROZMĚR JIHOČÍNSKÉHO MOŘE ................... 17 5. CHARAKTERISTIKA A MOTIVACE ČÍNY .................................................................... 18 6. ČÍNA VE SPORU S OSTATNÍMI AKTÉRY..................................................................... 23 6.1 HISTORICKÝ KONTEXT DO ROKU 2010 ..................................................................................23 6.2 SPOJENÉ STÁTY AM ERICKÉ ..................................................................................................25 6.3 FILIPÍNY .............................................................................................................................27 6.4 VIETNAM ...........................................................................................................................28 6.5 TAIWAN .............................................................................................................................29 6.6 MALAJSIE A BRUNEJ ...........................................................................................................29 6.7 INDONÉSIE..........................................................................................................................30
7. ZÁVĚR ................................................................................................................................. 31 8. ZDROJE ............................................................................................................................... 34 9. PŘÍLOHY ............................................................................................................................. 39 10. SEZNAM ZKRATEK ........................................................................................................ 43
Počet znaků: 59 104
5
1. Úvod "China was the first to discover, name, develop, and administer the various islands of the southern seas. Our ancestors have tilled those fields and toiled there amid hardships for generations. We know this place and love this place better than anyone else, and more than any other people we wish for the peace and stability of the southern sea and freedom of navigation."
PRC Foreign Minister Wang Yi Čínská lidově demokratická republika (dále jen Čína) je bezesporu jednou z předních světových velmocí. Zajímavé je, že si nárokuje rozsáhlá území blízkosti svých hranic, které jí historicky nikdy nepatřily. Jednou z takovýchto oblastí je Jihočínské moře (Videographic: What does China want?, 2014). Situace v Jihočínském moři je velmi komplexní, jak se může jevit již při prvním pohledu na mapu, jelikož se zde střetávají nároky více nežli dvou států (Obrázek 1). Při příležitosti 12. čínského národně-lidového kongresu v Pekingu čínský ministr zahraničí výše uvedenými slovy jasně vyjádřil jak moc je Jihočínské moře pro Čínu důležité (The Asia-Pacific Journal, 2016). Je jasné, že pokud někdo, tak právě Čína má jakožto regionální aktér s největší ekonomickou, vojenskou a diplomatickou mocí dostatek sil k prosazení, popřípadě minimálně aspiraci na prosazení, svých zájmů. Otázkou však zůstává, zda bude ochotná jít do otevřeného konfliktu se státy organizace ASEAN, se kterými má za jiných okolností fungující diplomatické a obchodní vztahy. Navíc se její expanzivní ambice začínají střetávat s regionálními zájmy Spojených států (USA). Ty sice nejsou nakloněny přímé vojenské konfrontaci, nicméně můžou fungovat jako významný regulátor čínských ambicí. Vedle Číny, která si nárokuje 80 % Jihočínského moře, mají větší či menší teritoriální nároky i Filipíny, Vietnam, Brunej, Malajsie a Taiwan (Bloomberg, 2016), nicméně pouze čínské a taiwanské zájmy se střetávají se zájmy všech ostatních států. Existují tři hlavní důvody, proč mají výše uvedení aktéři takový zájem o celkovou, či částečnou kontrolu této oblasti. Ze strategického hlediska je kontrola oblasti nejdůležitější především pro Čínu, jelikož do ní proudí větší část z 5,3 trilionu dolarů ze zboží přepraveného po moři v této oblasti za jeden kalendářní rok (Bloomberg, 2015). V rámci celkového objemu přepraveného zboží do Číny přes Malacký průliv dále Jihočínským mořem proudí i přibližně čtyři pětiny surové ropy. Tato skutečnost znervózňuje Čínu, která si je vědoma své závislosti na importu této suroviny, jenž by v případě ztráty kontroly nad oblastí mohla být narušena (East Asia 6
Forum, 2013). Skrze Jihočínské moře se ropa nejen přepravuje, ale též se v něm nachází spolu se zemním plynem (Chyba! Nenalezen zdroj odkazů.). Dle střízlivých odhadů USA se oblasti nachází až 11 miliard barelů surové ropy, která by mohla pokrýt celkový čínský import ropy po dobu pěti let, a 5,4 trilionu m3 zemního plynu, který by nahradil čínský import této komodity až na 100 let. Nezanedbatelným faktorem v rámci konfliktu je často opomíjený rybolov, který se podílí 10-ti procenty na světové produkci ryb (Bloomberg, 2015). Konflikt v Jihočínském moři přetrvává již několik desítek let. Tato práce nicméně zkoumá detailněji pouze období od roku 2010 do současnosti. Je tomu tak proto, že Čína roku 2010 zařadila Jihočínské moře mezi své tzv. hlavní zájmy vedle Tibetu a Taiwanu (Global Security, 2016a). Dále se tato práce snaží brát na vědomí význam všech výše zmíněných surovin. Práce se zabývá konfliktem v Jihočínském moři z pohledu Čínské lidové republiky, která je považována za hlavního a nejvíce aktivního aktéra. Jsou zkoumány možné příčiny vzniku ozbrojeného konfliktu v důsledku snahy kontrolovat těžbu nerostných surovin a obchodní cest. Autor sleduje dynamiku konfliktu za posledních 6 let a podle teorie převzaté od Heidelberského institutu zaznamenává roční intenzitu. Zaznamenaná data jsou v závěru aplikována na teorii eskalace a deeskalace a je určena fáze, ve které se konflikt nachází. V širším kontextu autora této práce zajímalo, zda můžeme za posledních 6 let sledovat stupňování napětí v oblasti Jihočínského moře, které by mohlo vést k vypuknutí ozbrojeného konfliktu mezi minimálně dvěma aktéry. Práce je rozdělena do šesti hlavních kapitol, z nichž některé obsahují podkapitoly. V kapitole Znaky ozbrojeného konfliktu je definován pojem konflikt, teorie intenzity a eskalace a deeskalace konfliktu. Po teoretické části následují dvě kratší kapitoly. První z nich, Mořské právo v Jihočínském moři, se zabývá mezinárodním právem, které hraje v konfliktu významnou roli. V další kapitole, Strategický a surovinový rozměr Jihočínského moře, autor definuje geografické aspekty regionu s důrazem na žádané komodity (ropu, zemním plyn a ryby), které se v regionu nacházejí. Číně jakožto hlavnímu aktérovi je věnována samostatná kapitola nazvaná Charakteristika a motivace Číny. V kapitole jsou popsány především ony aspekty Číny, které mají přímou souvislost s konfliktem v Jihočínském moři. Autor považoval za důležité se věnovat způsobům, kterými Čína zajišťuje svou energetickou a potravinovou bezpečnost. Dále autor považoval za důležité též popsat budování čínských umělých ostrovů v Jihočínském moři. Předposlední kapitolou je Čína ve sporu s ostatními aktéry. V kapitole je popsána dynamika konfliktu z pohledu jednotlivých aktérů, kteří se střetli s čínskými zájmy v Jihočínském moři. V závěru jsou autorem analyzovány jednotlivé incidenty dle teorie 7
intenzity konfliktu a eskalace a deeskalace. Na základě výzkumu autor určuje, v jaké fázi se konflikt aktuálně nachází a jakými stupni intenzity prošel. S ohledem na jazykovou vybavenost autora práce vychází především z anglicky psaných zdrojů a s ohledem na aktuálnost autor čerpal z internetových článků a analýz. Výjimku tvořilo několik knižních publikací, jenž byly k nalezení v knihovnách Masarykovy univerzity. Během celého zpracovávání práce se autor snažil být nestranným.
8
2. Znaky ozbrojeného konfliktu V Českém prostředí se většinou setkáme s dvěma definicemi konfliktu. Pšeja definuje konflikt jako: „… střet mezi jasně definovanými aktéry, kteří usilují o uplatnění svého zájmu v jedné nebo více shodných oblastech, přičemž tito dva aktéři pociťují vzájemný střed jako situaci, kdy zisk jedné strany znamená ztrátu druhé“ (Smolík, Šmíd, & kol., 2010, str. 17). Druhou definici konfliktu nám předkládají Bartos a Wehr: „…konflikt má kořeny v nerovnosti a nepřátelství,… aktéři se uchylují ke konfliktnímu jednání vůči sobě, aby dosáhli neslučitelných cílů a (nebo) aby vyjádřili své nepřátelství“ (Šmíd & kol., 2010, str. 17). Ozbrojený i neozbrojený konflikt musí vykazovat jisté charakteristické rysy, kterými jsou 1. aktéři, 2. jasně definovaná oblast střetu, 3. napětí mezi aktéry a 4. vzájemná interakce mezi aktéry. Pokud v konfliktu není přítomen 4. bod, tak můžeme hovořit o tzv. latentním konfliktu (Šmíd & kol., 2010, str. 18). Ozbrojené konflikty se dělí na různé typy dle svých příčin. Zařazení určitého konfliktu do jedné modelové skupiny je zpravidla nemožné, jelikož je většinou přítomna kombinace příčin. Přijatelné rozdělení příčin konfliktů nabízí Kumar Rupesinghe. Rupesinghe rozdělil konflikty dle příčin do čtyř skupin: a) konflikty o zdroje a suroviny; b) konflikty o nadvládu a moc; c) ideologické konflikty; d) identitární konflikty (náboženské, etnické apod. příčiny) (Smolík, Šmíd, & kol., 2010, str. 20). V souvislosti s konfliktem v Jihočínském moři mluvíme o tzv. mezistátním konfliktu1 , u kterého budeme sledovat jeho intenzitu a fázi, ve které se nachází.
2.1. Intenzita konfliktu Abychom mohli mluvit o ozbrojeném konfliktu, je třeba sledovat intenzitu střetů. Møller doporučuje ozbrojený konflikt nazývat válkou na základě kvantitativních znaků. Mezi nejběžnější kvantitativní znaky můžeme zařadit počet lidských ztrát na životech (Smolík, Šmíd, & kol., 2010, stránky 24-25). Pro rozlišení ozbrojeného konfliktu od pouhé provokace/incidentu se tato práce bude držet definice Uppsala Conflict Data Project (UCDP). Ozbrojený konflikt dle UCDP nastává mezi dvěma stranami s neslučitelnými zájmy, z nichž jedna musí být státním aktérem ve chvíli, kdy ztráty na lidských životech za jeden kalendářní rok překročí 25 obětí. UCDP považuje ozbrojený konflikty za válku, překročí-li ztráty na lidských životech za jeden kalendářní rok 1000 obětí. Nutno dodat, že tato definice lze 1
Møller též uvádí dva další typy konfliktů, kterými je transnacionální a vnitrostátní konflikt.
9
vztáhnout pouze na státní konflikty. V případě nestátních konfliktů nemluvíme o ozbrojeném konfliktu, ale o tzv. soupeřících stranách (Uppsala Universitet, 2014). Heidelberský institut také rozlišuje konflikty na základě kvantitativních znaků. Na rozdíl od UCDP nachází více definičních
znaků,
za
jejichž pomoci budeme schopni konflikt zkoumat detailnějším
způsobem. Podmínkami výzkumu intenzity konfliktu je definovaný region a časový úsek, během kterého budeme intenzitu pozorovat. Heidelberský institut doporučuje analyzovat intenzitu konfliktu za časové období jednoho kalendářního měsíce. Intenzitu za jeden kalendářní rok určujeme na základě nejvyšší intenzity zaznamenané během jednoho z měsíců. Heidelberský institut dělí konflikt na pět různých úrovní intenzity (Tabulka 1), na základě kterých budou vyvozovány závěry. Úrovněmi konfliktu jsou: 1) spor; 2) nenásilná krize; 3) násilná krize; 4) omezená válka; 5) válka. První dvě zmíněné úrovně institut řadí mezi neozbrojené (nenásilné) konflikty, které jsou typické nízkou intenzitou konfliktu. Zbylé tři úrovně institut řadí mezi ozbrojené (násilné) konflikty. Násilná krize je považována za konflikt střední intenzity. Omezená válka a (totální2 ) válka je považování za konflikt vysoké intenzity.
úroveň intenzity
terminologie
úroveň násilí
typ intenzity
1
spor
nízká intenzita
2
nenásilná krize
neozbrojené (nenásilné) konflikty
3
násilná krize
4
omezená válka
5
válka
střední intenzita ozbrojené (násilné) konflikty
vysoká intenzita
Tabulka 1 (vlastní tvorba)
Institut posuzuje intenzitu konfliktu sledováním způsobu jakým je veden a následků, které způsobuje. Mezi způsoby se řadí využití zbraní a lidí. Mezi následky se řadí počty lidských ztrát na životech (stejně jako u UCDP), počet uprchlíků mezi které jsou počítáni i vnitřně vysídlené osoby, a destrukce. U všech pěti proměnných lze sledovat jejich intenzitu, 2
Pozn. autora
10
které je na základě zařazení do určité kategorie přidělen počet bodů od 0 až 2. Po sečtení bodů a zařazení do tabulky (Tabulka 2) budeme schopni určit celkovou intenzitu konfliktu. způsoby
následky
0 bodů
1 bod
2 body
0 bodů
násilná krize
násilná krize
omezená válka
1 bod
násilná krize
omezená válka
válka
2 body
omezená válka
válka
válka
Tabulka 2 (vlastní tvorba)
První proměnnou je využití
zbraní.
Institut
rozlišuje
mezi
lehkými
a
těžkými
zbraněmi (Tabulka 3) dále zda jsou využívány omezeně nebo ve velkém rozsahu. Případ, kdy dojde k použití pouze lehkých braní, je ohodnocen nulovým počtem bodů. Pokud dojde k použití těžkých braní, tak je tato situace ohodnocena jedním bodem v případě omezeného rozsahu (např. zničení jednoho plavidla) a dvěma body v případě velkého rozsahu (např. bombardování ostrovu). Existují různé typy lehkých i těžkých zbraní (The Heidelberg Institute, 2011). OSN mezi lehké zbraně radí v zásadě všechnu vojenskou techniku, k jejíž manipulaci není zapotřebí více jak jedné osoby a rozsah destrukce způsobené touto technikou je omezený (např. ruční zbraně a granáty) (United Nations, 1997). Mezi těžké zbraně se řadí technika, která je technologicky náročnější a/nebo způsobí destrukci širokého rozsahu (např. lodní děla a letadla). zbraně (způsoby) omezený rozsah lehké zbraně těžké zbraně
velký rozsah
0 bodů 1 bod
2 body
Tabulka 3 (vlastní tvorba)
Druhou proměnnou je počet osob, mezi které se započítávají všichni jedinci (Tabulka 4), kteří jednají ve prospěch aktérů. Pokud je počet aktivních jedinců v regionu za jeden kalendářní měsíc nízký, což znamená že nepřesáhne 50 osob, tak je situace ohodnocena nulovým počtem bodů. Pokud je počet aktivních osob středně velký, tak se počty pohybují mezi 50 až 400 osobami a situace je ohodnocena jedním bodem. Pakliže počet aktivních osob 11
přesáhne 400 osob, tak již budeme hovořit o velkém zapojení osob, což znamená, že takové situaci budou přičteny dva body. počet osob (způsoby) malý
střední
velký
≤ 50
> 50 ≤ 400
> 400
0 bodů
1 bod
2 body
Tabulka 4 (vlastní tvorba)
Třetí proměnnou jsou lidské ztráty na životech (Tabulka 5). Podobně jako v předchozím případě se tato proměnná dělí do tří kategorií. Situace nepřesahující 20 lidských ztrát na životech se považuje za méně závažnou a je ohodnocena nulovým počtem bodů. Pokud se počet lidských ztrát na životech pohybuje mezi 20 až 60, tak se tato situace považuje za středně závažnou a bude označena jedním bodem. A pokud počet lidských ztrát na životech překročí 60 obětí, tak se jedná o situaci velmi závažnou ohodnocenou dvěma body. lidské ztráty na životech (následky) malý
střední
velký
≤ 20
> 20 ≤ 60
> 60
0 bodů
1 bod
2 body
Tabulka 5 (vlastní tvorba)
Čtvrtou proměnnou jsou uprchlíci a vnitřně vysídlené osoby (dále jen uprchlíci; Tabulka 6). Za středně velké množství uprchlíků se považuje 1000 až 20 000 osob. Takové situaci je přiřknut jeden bod. Je-li počet uprchlíků menší jak 1000, tak je situace ohodnocena nulovým počtem bodů a pokud počet přesáhne 20 000 osob, tak přičteme dva body. uprchlíci a vnitře vysídlené osoby (následky) malý
střední
velký
≤ 1 000
> 1 000 ≤ 20 000
> 20 000
0 bodů
1 bod
2 body
Tabulka 6 (vlastní tvorba)
12
Pátou a poslední proměnnou je rozsah destrukce (Tabulka 7), která se vztahuje ke čtyřem
různým
dimenzím: infrastruktuře,
ekonomice,
ubytovacím prostorám a
kultuře.
Středně velká destrukce, kdy dojde k destrukci jedné až dvou dimenzí, je ohodnocena jedním bodem. Dojde-li k poničení třech až čtyř dimenzí, je rozsah destrukce považovaný za velký a ohodnocen dvěma body (The Heidelberg Institute, 2011). destrukce (následky) malý
střední
velký
0 dimenzí
1-2 dimenze
3-4 dimenze
0 bodů
1 bod
2 body
Tabulka 7 (vlastní tvorba)
2.2. Fáze konfliktu Pro zpracování této práce je stěžejní si rozčlenit jednotlivé fáze konfliktu. Jak píše Šmíd, tak většina konfliktů má podobu vln, proto některé konflikty nemusí projít všemi fázemi. K absenci určitých fází může dojít i s ohledem na intenzitu konfliktu, kvůli čemuž je mnohdy náročné určit, v jaké fázi se konflikt nachází. V rámci dynamiky konfliktu rozlišujme 7 fází: 1) Latence - existují aktéři s protichůdnými zájmy, mezi kterými můžeme pozorovat možné příčiny budoucího konfliktu. 2) Manifestace - dochází k formování znepřátelených stran (Šmíd & kol., 2010, str. 21). Může docházet k menším šarvátkám, diplomatickým notám apod. Jak jsme si uvedli výše, tak tato fáze nesplňuje znaky ozbrojeného konfliktu, ale může mu předcházet. 3) Eskalace – aktéři se dostávají do otevřeného verbálního a vojenského střetu. Spor se v této fázi zpravidla dostává do spirály protiútoků (United Nations University, 1993), v níž aktéři mezi sebou omezí komunikaci na minimum. 4) Mrtvý bod – ani jednomu z aktérů se nedaří získat převahu (Šmíd & kol., 2010, str. 21). Většinou v této fázi může dojít k mediaci konfliktu a jeho postupnému řešení (United Nations University, 1993). 5) Deeskalace – intenzita konfliktu slábne a aktéři mezi sebou začínají komunikovat.
13
6) Řešení – dochází ke komunikaci mezi aktéry mnohdy za přítomnosti třetí strany. Třetí strana též může znepřátelené aktéry vojensky oddělovat (Šmíd & kol., 2010, str. 21). 7) Budování míru/transformace – Dochází k obnově institucí a vzájemných vztahů. V případě nevyřešení konfliktu může nastat znovu fáze latence (United Nations University, 1993). Fáze konfliktu je možné porovnat s intenzitou konfliktu. Pro fázi latence je příznačná nízká intenzita konfliktu (Tabulka 1). Manifestaci, ve které již dochází ke střetům, se vyznačuje střední intenzitou. Další fáze jsou již spojovány s vysokou intenzitou. Intenzita konfliktu s jeho řešením zpravidla klesá, nicméně může dojít k tzv. zamrznutí konfliktu, kdy nedochází ke změně intenzity ani fáze (Šmíd & kol., 2010, str. 22).
14
3. Mořské právo v Jihočínském moři Všechny státy, které mají nějaké zájmy v Jihočínském moři, se snaží prosadit jejich legálnost. Právě skutečnost, že jim na právním přístupu k situaci alespoň oficiálně záleží, značí, že je třeba si definovat právní rámec argumentů, ze kterých vycházejí. V rámci mezinárodního práva se užívání moří a oceánů, vzdušného prostoru nad nimi, mořského dna pod nimi a těžbou všech zdrojů, které se tam nacházejí, zabývá mořské právo. K první kodifikaci mořského práva došlo v Ženevě roku 1958. Bohužel tam nebyly dořešeny otázky týkající se šířky pobřežního moře, vnější hranice kontinentálního šelfu, právního režimu
mořských
průlivů
a
především hospodářského
využití přilehlé zóny,
výlučné
ekonomické zóny a mořského dna (Potočný & Ondřej, 2011, str. 163). V reakci na tyto nedostatky byla roku 1982 přijata Úmluva Spojených národů o mořském právu (UNCLOS), která zavedla do mezinárodního práva pojem tzv. exklusivních ekonomických zón (EEZ). Díky této úmluvě státy mohou ekonomicky profitovat z moře a podmořského dna vzdáleného maximálně 200 námořních mil od jejich pobřeží. Stejně tak mohou ekonomicky profitovat z moře a dna kontinentálního šelfu (Potočný & Ondřej, 2011, stránky 168-169). V případě křížících se nároků se mají státy rozdělit rovným dílem. Konflikt mezi státy v Jihočínském moři se díky přijetí této smlouvy nevyřešil, jelikož vlastnictví ostrovů různými státy jsou sporná. Samotné prosazování EEZ v Jihočínském moři je problematické, jelikož stát má právo na EEZ pouze u trvale osídleného území. V konfliktu o Jihočínské moře lze sledovat dva hlavní přístupy v rámci interpretace mořského práva. První je reprezentován Čínou a druhý Spojenými státy. K porozumění jejich interpretací je nutné rozlišovat mezi pojmy: ostrov, útes, mělčina a umělý ostrov. Ostrov je dle mezinárodního práva přírodně vytvořený útvar, který musí být obyvatelný a vhodný k rozvoji ekonomické aktivity. Útes je též přírodně vytvořený útvar nacházející se nad mořskou hladinou, nicméně nemusí být vhodný k osídlení nebo k jakékoli ekonomické aktivitě. Mělčina je v celkovém kontrastu k ostatním pojmům, jelikož se nachází v nízké hloubce pod hladinou moře. Umělý ostrov se od ostrova liší tím, že nebyl vytvořen přírodou ale člověkem. Kolem pobřeží se nacházejí do vzdálenosti 12 námořních mil teritoriální vody, ve kterých je každý stát suverénem. Pro ekonomické účely je oblast rozšířena. EEZ se kolem ostrovů nachází až do vzdálenosti 200 námořních mil s tím, že její konečná vzdálenost nemusí být určena vzdáleností od pobřeží ostrova, ale od kontinentálního šelfu. Kolem útesů se nachází pouze teritoriální vody do vzdálenosti 12 námořních mil. Mělčina samozřejmě nemá ani 15
teritoriální vody, nicméně může být nárokována i ta její část, která přesahuje 12 námořních mil od nejbližšího pobřeží. Umělé ostrovy jsou středem diskuze. Každopádně v současnosti v rámci mezinárodního práva používají nároku na pouhých 500 metrů širokou bezpečnostní zónu okolo pobřeží. EEZ lze pojmout různě. Zatímco USA považuje EEZ za mezinárodní vody, kterými může proplouvat i námořnictvo, tak Čína takové akce považuje za narušitelské až nepřátelské (Stratfor, 2015). Jak již bylo zmíněno, tak Čína si nárokuje největší část Jihočínského moře. V této souvislosti se dlouhodobě snaží o změny v UNCLOS. Od změn si slibuje větší váhu pro její argument související s pokračujícím kontinentálním šelfem a uznání argumentů vycházejících z historických plaveb čínským mořeplavců, archeologických nálezů a rybářských osad. (Šmíd & kol., 2010, stránky 90-91)
16
4. Strategický a surovinový a rozměr Jihočínského moře Jihočínské moře (Obrázek 2) se nachází v jihovýchodní Asii. Moře se táhne od významného Malackého průplavu na jihozápadě až po Taiwanský průplav na severovýchodě, je sevřeno mezi pobřežím Vietnamu na západě a pobřežím Filipín na východě. Jižně od Jihočínského moře se nachází ostrov Borneo, na němž leží stát Brunej a částečně i stát Malajsie. Na sever od Jihočínského moře se nachází Taiwan a Čína, podle které je i oblast pojmenována. V Jihočínském moři se nachází stovky ostrovů a útesů. Mezi nejvýznamnější a zároveň sporná území patří Spratlyho ostrovy, Paracelské ostrovy a Scarboroughovy útesy. Žádný z ostrovů nikdy nebyl trvale osídlen (Council on Foreign Relations, 2014), byť s ohledem na bohatou biodiverzitu některé ostrovy využívali a využívají rybáři. Mnohdy opomíjeným bohatstvím Jihočínského moře jsou ryby, které mají cenu miliard dolarů. Jihočínské moře je domovem přibližně 10 % celosvětově lovených ryb (Cronin, 2012, str. 89), které jsou jednou ze základních potravin obyvatel žijících na pobřeží Jihočínského moře, jejichž množství přesahuje půl miliardy. Od 80. let 20. století dochází k nadměrnému lovení ryb, což vede rybáře z různých států k narušování EEZ ve snaze naplnit své sítě (Rosenberg, 2013, stránky 4-5). Bohatství oblasti se nespočívá pouze v rybolovu, oblast je taktéž bohatá na ropu (Obrázek 3) a zemní plyn, o které státy regionu projevují jasný zájem. Odhady množství ropy a zemního plynu nacházejícího se v Jihočínském moři se velmi liší. Dle doposud provedených výzkumů se zdá, že je oblast zajímavá především na bohatost nalezišť zemního plynu. Jak bylo zmíněno výše, tak střízlivé odhady USA tvrdí, že se v oblasti nachází až 11 miliard barelů surové ropy a 5,4 trilionu m3 zemního plynu (Bloomberg, 2015). Čínské odhady jsou mnohem optimističtější, jelikož tvrdí, že by v Jihočínském moři mohlo být až 130 miliard barelů surové ropy. Pokud by to byla pravda, tak by se pouze v Saudské Arábii nacházelo více ropy
nežli v Jihočínském moři.
Přítomnost
takového
množství ropy,
byť
je málo
pravděpodobná, by znamenala výrazné snížení čínské závislosti na importu ropy z Perského zálivu (Business Insider, 2016). Posledním bodem, který přidává oblasti na významu je skutečnost, že jí probíhá jedna z nejvytíženějších námořních obchodních cest. Dle tonáže danou oblastí ročně propluje více než polovina ropných tankerů a obchodních lodí z celosvětového počtu plavidel (The South China Sea, 2015).
17
5. Charakteristika a motivace Číny Čína státní útvar nacházejícím se v severovýchodní Asii mající členité hranice s dlouhým pobřežím. S rozlohou 9,6 milionu km2 je čtvrtým největším státem na světě sousedícím s Afghánistánem, Bhútánem, Myanmarem, Indií, Kazachstánem, Severní Korejí, Kyrgyzstánem, Laosem, Mongolskem, Nepálem, Pákistánem, Ruskem, Tádžikistánem a Vietnamem. S populací 1,37 miliard je nejlidnatějším státem světa. Čína byla po konci Druhé světové války oslabována vnitřními spory, které vyústily ve vítězství komunistů pod vedením Mao Ce-Tunga roku 1949. Za vlády Mao Ce-Tunga docházelo k socialistickým reformám, které Čínu stály miliony lidských životů a nepřinesly ekonomický růst. Po smrti Mao Ce-Tunga roku 1978 Čína prodělala mnoho změn.
Došlo
k přeorientování z centrálně plánované ekonomiky na tržně orientovanou, čímž se rapidně zvýšil ekonomický růst, který čínský HDP do roku 2000 zčtyřnásobil. Ačkoliv si Čína i nadále udržuje autoritativní režim, v rámci kterého není porušování lidským práv nic ojedinělého, tak má nadále plně fungující tržní hospodářství. Ekonomická otevřenost světu pouze nepřinesla vyšší životní úroveň, ale též z Číny udělala roku 2010 největšího světového exportéra. O významu Číny svědčí i fakt, že je od roku 2015, kdy přeskočila Spojené státy, největší světovou ekonomikou dle parity kupní síly. Navzdory vysokému ekonomickému růstu se Čína potýká s ekonomickými problémy, které jsou spjaté s rostoucím státním dluhem vytvořeným podporou průmyslu (CIA, 2016), udržitelným růstem životní úrovně nově utvořené střední třídy a poklesem růstu čínské ekonomiky. K vyřešení těchto problémů Čína zveřejnila roku 2015 13. pětiletý plán (20162020), který se soustředí především na řešení znečištění, zefektivnění spotřeby energií a ekonomické reformy s cílem udržet vysoký ekonomický růst (The World Bank, 2016). Vlastní fosilní paliva (Obrázek 4) Na území Číny, jakožto čtvrtého největšího státu světa, se nachází bohatá naleziště některých fosilních paliv. Nejvýznamnějším palivem je uhlí, které tvoří hlavní zdroj čínské energetiky. Rezervy uhlí jsou odhadovány na 114,5 miliard tun, což je skoro 13 % globálních rezerv. Dle ukazatele těžby surovin by měla mít Čína dostatek uhlí na dalších cca 30 let, pokud nebude výrazně zvyšovat jeho produkci. Čínská energetická bezpečnost je také spojována s těžbou ropy. Současné čínské ropné rezervy činí 18 miliard barelů ropy, které se za stálé spotřeby vytěží do 12 let. Každopádně můžeme předpokládat, že díky zvyšující se 18
spotřebě ropy dojde k jejímu vytěžení již dříve. Prognózy jsou mnohem optimističtější, co se týče zemního plynu Číny. Současné rezervy se odhadují na 3,5 trilionu m3 , jež by měly stačit na pokrytí čínské spotřeby až po dobu 23 let (EIA, 2015). Import fosilních paliv V současnosti je Čína druhým největším světovým importérem ropy. Průměrný denní import ropy je 6,2 milionu barelů. Import zemního plynu je též obrovský, byť ji řadí až na páté místo ve světovém žebříčku. Denní import zemního plynu činí 59,7 miliard m3 (CIA, 2016). Rok 1993 byl pro čínskou energetickou bezpečnost novým mezníkem. Ačkoliv této události nebyla věnována příliš velká pozornost, z Číny se stal čistý importér ropy, což se samozřejmě
projevilo
v jejím
přístupu
k této
surovině.
Tradiční
realističtí
analytici
předpokládají, že pokračující ekonomický růst bude doprovázen vojenskou expanzí se zaměřením na zajištění energetické bezpečnosti. Dle některých by mohla čínská žízeň po ropných zásobách vést dokonce ke střetu se Spojenými státy v Perském zálivu. Reálná pravděpodobnost otevřeného konfliktu o surovinové zdroje mezi USA a Čínou je malá. Je to i proto, že Čína považuje použití vojenské síly za nástroj poslední instance. Jak můžeme být svědky v Jihočínském a Východočínském moři, tak Čína dává přednost legalizaci svých nároků před přímou vojenskou konfrontací (Luft, Korin, & (eds.), 2009, stránky 73-74). Čínská energetická bezpečnost je do značné míry spjatá se státy/regiony, ze kterých ropu a zemní plyn importuje. Přibližně polovina ropy je importována z Perského zálivu, 13 % z Angoly, 11 % z Ruska, 4 % z Venezuely a 2 % z Kazachstánu. Import zemního plynu je více diverzifikovaný mezi jednotlivé regiony. 34 % je importováno z Kataru, 19 % z Austrálie, 15 % z Malajsie a 12 % z Indonésie (EIA, 2015). Největší množství ropy je do Číny importováno po moři. Až 80 % ropy je transportováno Malackým průlivem, který v Číně vzbuzuje největší znepokojení. Obavy jsou spojovány s jeho možnou blokádou vytvořenou Spojenými státy v případě, že by se Čína dostala do ozbrojeného konfliktu například
s Taiwanem.
K vyřešení
„Malackého
dilema“
Čína
v devadesátých
letech
zbudovala ropovody vedoucí z Ruska a Kazachstánu. K těmto dvěma ropovodům byl zbudován ještě jeden další táhnoucí se přes území Myanmaru, aby lodě nebyly nuceny proplouvat Malackým průlivem (Luft, Korin, & (eds.), 2009, stránky 195-197).
19
Ropovod přes Myanmar nám předkládá příklad, jak může čínský nárůst vlivu děsit vlády jiných zemí. V souvislosti s ropovodem proudily čínské investice i do dalších projektů (např. přehrady a měděné doly). S přílivem financi přicházel i čínský vliv, kterého se tehdejší vláda (r. 2011) rozhodla postupně zbavovat. Omezením čínského vlivu se z Myanmaru stal pro Peking stát, kde nově musí soupeřit o svůj vliv i se Západem (The Economist, 2016c). Jak z uvedených dat vyplývá, tak ani jedna z cest nedokáže v současnosti významně nahradit čínský import ropy, čímž potřeba zabezpečit trasu přes Malacký průliv a Jihočínské moře zůstává (Luft, Korin, & (eds.), 2009, stránky 195-197). Energetická bezpečnost Čínský přístup k energetické bezpečnosti se například od USA liší. Ke klíčovým komponentům čínské energetické strategie patří: 1) zajištění přímého přístupu k fosilním palivům skrze významné podíly v těžebních společnostech nebo dlouhodobými kontrakty; 2) přístup čínských těžařských firem díky politickému vlivu Číny v jiném státě; 3) sledování jednostranného přístupu k energetické bezpečnosti; a 4) nezávislost na obchodních vládních nabídkách (Luft, Korin, & (eds.), 2009, str. 239). Všemi výše uvedenými přístupy se Čína stará o svou energetickou bezpečnost, kterou lze jen obtížně díky její provázanosti rozlišovat na domácí a zahraniční. Tyto přístupy se promítají i do čínských zájmů v Jihočínském moři. Dlouhodobým čínským zájmem je stabilizovat dodávky ropy a zemního plynu. Navzdory těmto snahám zejména import ropy stále roste. S cílem pokrýt alespoň část domácí poptávky z vlastních zdrojů se Čína snaží nárokovat co nejvíce nalezišť ropy a zemního plynu v Jihočínském moři (EIA, 2015). Rybolov Spotřeba ryb je v Číně dvakrát větší než je světový průměr, což činí z Číny největšího spotřebitele ryb. Rybolov představuje důležitou součást čínské potravinové bezpečnosti, navíc rybolov zaměstnává na 14 milionů lidí. Čínský prezident Xi Jinping agitacemi typu: „Stavte větší lodě a vyplujte na širý oceán lovit větší ryby,“ vyjadřuje jasnou podporu čínským rybářům, nad kterými ale nemá plnou kontrolu. Není nic ojedinělého, že se rybáři odkloní od zajišťování potravinové bezpečnosti k mnohem lukrativnějším výdělkům lovem ohrožených druhů zvířat (The Economist, 2016a). Ať už je rybolov plně kontrolovaný nebo ne, tak dle analýzy Stratforu je rybolov na 70 % produktivity. Pokud se Číně podaří dle plánu zvýšit produktivitu, tak roku 2020 by měli čínští rybáři ulovit na 73 milionů tun ryb. S ohledem na 20
současný stav, kdy čínští rybáři ročně uloví přibližně třetinu (cca 42 mil. tun ryb k roku 2013; Obrázek 5) celosvětově ulovených ryb, je možné očekávat rychle se množící spory nejen v Jihočínském moři (Stratfor, 2016). Rybolov je v této práci spjat především se třemi body. Prvním je historická přítomnost čínských rybářů v Jihočínském moři, od čehož se odvíjí následné argumenty. Druhým je budování umělých ostrovů s vojenskou posádkou pod záminkou vzniku rybářských základen. A třetím bodem je ilegální rybaření v EEZ některých států (The Economist, 2016a). Teritoriální zájmy v Jihočínském moři Roku 2010 Peking označil Jihočínské moře za jednu z hlavních oblastí svých zájmů. Po tomto prohlášení se v regionu zvýšila čínská aktivita (Business Insider, 2016). Čína si nárokuje většinu Jihočínského moře na základě historického argumentu, že moře bylo objeveno za vlády dynastie Han čínskými mořeplavci během druhého století n. l. a v následujících obdobích spadalo do čínské sféry vlivu. Peking vymezuje své nároky tzv. Nine-Dash-Line, což je hraniční linie kontinentálního šelfu táhnoucího se od čínského území (Cronin, 2012, str. 54). Linie bývá vyznačována v čínských mapách od roku 1947 a zabírá 90 % Jihočínského moře. V ohraničené oblasti hraniční linie se nacházejí Paracelské i Spratlyho ostrovy. Tak či onak pojem Nine-Dash-Line je právně neukotvený. Ačkoliv Peking své nároky jasně nevymezil, tak to může hrát paradoxně v jeho prospěch. Právě nedefinované nároky Pekingu politicky nesvazují ruce a tak si může nárokovat čím dál více území. Na druhou stranu definovat čínské nároky by v této souvislosti bylo stejně nemožné a Peking by tak narazil na regule mezinárodního práva, které by zde nehrály v jeho prospěch (Reuters, 2012a). Čínské zájmy v Jihočínském moři mají dvě hlavní dimenze – surovinovou a rybářskou. Dalo by se říci, že má ještě i strategickou dimenzi, nicméně ta zasahuje do obou výše zmíněných. První dimenzí je surovinová.
Čína se dlouhodobě snaží zmírnit tzv.
Malacké dilema a právě nová naleziště ropy a zemního plynu v Jihočínském moři by k tomu mohly pomoci (Business Insider, 2016). Současně se přes Jihočínské moře do Číny importuje až 80 % ropy, což je také důvod vysvětlující čínské zájmy v oblasti (Luft, Korin, & (eds.), 2009, stránky 195-197).
21
Kontrolovaná území3 Celé Paracelské ostrovy má Čína pod kontrolou již od roku 1974.
Na Spratlyho
ostrovech Čína nemá tak silnou pozici. Od roku 2014 Čína začala s budováním umělých ostrovů v rámci Spratlyho ostrovů, skrze něž se snaží posilovat svoji vojenskou přítomnost v regionu. Aktuálně Čína vlastní sedm umělých ostrovů ve Spratlyho ostrovech (Obrázek 6): Cuarteron Reef, Fiery Cross Reef, Gaven Reef, Hughes Reef, Johnson Reef, Mischief Reef a Subi Reef. Navzdory čínským prohlášením, že přistávací plochy jsou na ostrovech určeny pro nevojenské účely, Spojené státy reagovaly vysláním pravidelných hlídek k nově vznikajícím ostrovům (CNN, 2016). Začátkem roku 2016 se čínská aktivita v oblasti ostrovů prudce zvýšila. V únoru na své ostrovy umístila protiletecký raketový systém a vyslala do oblasti hlídkovat své stíhací letouny. Dle Spojených států se zdá, že Čína buduje na svých ostrovech také pokročilý radarový systém. Čínský záměr je zřejmý. Snaží se postupně získat kontrolu i nad Spratlyho ostrovy. Přítomnost přibližně deseti stíhacích letounů (Shenyan J-11 a Xian JH-7) na ostrově Woody (Paracelské ostrovy) je známa již od listopadu roku 2015. A ačkoliv práce na rekultivaci ostrovu Woody dále pokračují, tak se většina stavebních prácí přesunula především směrem ke Spratlyho ostrovům (Global Security, 2016b). Nejvýznamnější z umělých ostrovů je Fiery Cross Reef 4 , jenž Čína okupuje již od roku 1987. Během 90. let bylo na vyčnívajících útesech zbudováno molo a heliport (CSIS, 2016a). V současnosti je ostrov dlouhý přibližně 3 kilometry a široký 200-300 metrů. Jeho význam je především skloňován s existencí 3 kilometry dlouhé přistávací dráhy vhodné i pro využití bojovými stíhacími letouny. Na Fiery Cross Reef se též rozšiřují doky, které by v budoucnu měly být schopny pojmout i vojenská plavidla (CSIS, 2016b).
3 4
Videa: http://www.bbc.co.uk/news/resources/idt-1446c419-fc55-4a07-9527-a6199f5dc0e2 Satelitní snímky: http://amti.csis.org/fiery-cross-reef-tracker/#bwg2/269
22
6. Čína ve sporu s ostatními aktéry Konflikt má celou řadu aktérů. Mezi primární aktéry se řadí Čína, Taiwan, Vietnam, Filipíny, Malajsie, Brunej a relativně nově též USA a Indonésie (Šmíd & kol., 2010, str. 89) (The Economist, 2016a). Všechny státy byly v počátečních fázích konfliktu motivovány ziskem prestiže a nacionalistickými ambicemi. Postupem času se k těmto faktorům přidal i strategický význam oblasti, což má přímou souvislost s rostoucím obchodem. Zájem o oblast též rostl s množstvím nových nalezišť nerostných surovin. Konflikt nabyl nových rozměrů roku 1993, kdy se stala Čína čistým importérem ropy, čímž její hlad po ropě a zemním plynu ještě zesílil. Pro Čínu, která se od té doby musela starat mnohem více o svou energetickou bezpečnost, vzrostla potřeba oblast zabezpečit i kvůli svým strategickým zájmům (Šmíd & kol., 2010, str. 89).
6.1 Historický kontext do roku 2010 Jihočínské moře je místem, které křižují obchodní trasy již po staletí. V 15. století byly z Číny přes tuto oblast podnikány obchodní cesty směrem do Indie a Blízkého východu. První písemné zmínky o této oblasti, na jejichž základě Čína a Taiwan formulují své nároky, sahají právě do této doby. Prvním novodobým státem, který si na ostrovy činil faktický nárok, byla Francie, která je na počátku třicátých let 20. století obsadila. Pod kontrolou Francie oblast nezůstala na dlouho. Roku 1939 Paracelské i Spratlyho ostrovy obsadilo Japonsko. Japonsko se po prohrané válce vzdalo svých nároků v Jihočínském moři až roku 1951, čímž oblast automaticky přešla do sféry vlivu Francouzské Indočíny až do roku 1954. Nároky si na oblast kladly Filipíny a Čína již po skončení Druhé světové války. V souvislosti s čínskými nároky je to poněkud složitější, jelikož v Číně probíhala občanská válka mezi proamerickou vládou a komunisty. Od roku 1949 definitivně můžeme rozlišovat mezi komunistickou
Čínou
a
autoritativním
Taiwanem (Čínská
republika;
v současnosti s
demokratickou vládou). Obsazování ostrovů a snaha o získání vlivu v oblasti vzrůstala postupem let. V 70. letech 20. století získal též Vietnam kontrolu nad některými ostrovy v oblasti a v 80. letech téhož století se počet okupovaných ostrovů dokonce ztrojnásobil (Šmíd & kol., 2010, stránky 86-87).
23
Za zmínku stojí nejvyhrocenější střety. Prvním z nich byla tzv. bitva o Paracelské ostrovy. Po stažení USA z Vietnamské války (1973) Peking využil situace k obsazení Paracelských ostrovů, které měl pod kontrolou Jižní Vietnam (Kivimäki, 2002, str. 16). V lednu
1974
byli
k Paracelským
ostrovům
vysláni
čínští
rybáři,
kteří
byli
zajati
jihovietnamskými silami. V reakci na jejich zajetí oba státy posílily v okolí ostrovů svou vojenskou přítomnost. Po několika šarvátkách došlo k námořní i pozemní operaci, do které se následně zapojilo i čínské letectvo. Peking vyšel z celé situace jako vítěz, jelikož se mu podařilo do konce února obsadit všechny ostrovy. Údaje o ztrátách se liší, nicméně minimálně jedna jihovietnamská loď byla potopena a další poškozeny, přibližně 50 jihovietnamských a 20 čínských vojáků přišlo o život, přičemž další byli zraněni a 48 jihovietnamských vojáků zajato. (Šmíd & kol., 2010, stránky 94-95) V reakci na tuto agresi Jižní Vietnam obsadil některé ze Spratlyho ostrovů. Roku 1975, před dobytím Saigonu, Severní Vietnam převzal kontrolu nad ostrovy Jižního Vietnamu v Jihočínském moři (Kivimäki, 2002, str. 17). Po celých deset let panoval v Jihočínském moři relativní klid. Roku 1987 se Čína rozhodla pro akci, v rámci které plánovala obsadit některé ze Spratlyho ostrovů. Dle některých zdrojů se dostala do konfliktu s Vietnamským námořnictvem již v témže roce. Důsledkem tohoto střetu mělo být potopení jedné lodě na obou stranách a až 120 utonulých vietnamských námořníků. Číně se povedlo obsadit některé mořské útvary, nicméně to vyvolalo ještě větší napětí mezi Vietnamem a Čínou. Oba státy poslaly do oblasti své námořnictvo. V dubnu 1988 se čínská pěchota vylodila na Johnsonově útesu, který následně obsadila. Během této akce byly potopeny všechny tři vietnamské lodě, které se čínské pěchotě v této akci snažily zabránit. Dle odhadů zemřelo přes 70 vietnamských námořníků. Čínské ztráty nejsou známy. (Šmíd & kol., 2010, str. 99) Tak jak Peking předpokládal, tak svět na tyto události nijak výrazně nereagoval.
Důvodem byla okupace Kambodži Vietnamem a fakt,
že se Peking vyhnul všem mořským útvarům nárokovaných jinými státy5 (Kivimäki, 2002, str. 17). Během 90. let 20. století se zformovaly dvě pomyslné strany konfliktu – Čína vs. ostatní (ASEAN a USA). Malajsie a Vietnam vytvořily Společnou rozvojovou zónu (Joint Developement Zone) v oblasti překrývajících se nároků, aby se v budoucnu vyhnuly vzájemným sporům. Mezi lety 2000-2001 proběhla jednání mezi ASEAN a Čínou ve snaze rozšířit Společnou rozvojovou zónu o Čínu. Čína o hledání kompromisu neměla zájem, Jinými státy se zde mají na mysli členské státy ASEAN. Čína si totiž chtěla udržet dob ré diplomatické vztahy s členy s ASEAN. Vietnam se stal plnohodnotným členem ASEAN až roku 1995. 5
24
jelikož měla v plánu se stát regionálním hegemonem. V opozici vzrůstajícím čínským ambicím se v konfliktu o Jihočínské moře koncem dvacátého století objevil nový aktér – USA. V USA našly státy ASEAN zatím jen malou podporu. Spojené státy se v této době soustředily především na možná naleziště ropy a zemního plynu. Za tímto účelem v Jihočínském moři americké ropné společnosti podnikly několik průzkumů. Neměli bychom opomenout, že během 90. let došlo v Jihočínském moři k dalšímu ozbrojenému střetu. Roku 1995 došlo k incidentu mezi Filipínami a Čínou (Kivimäki, 2002, stránky 18-20) u Mischiefského útesu. Mischiefský útes je malý mořský útvar nacházející se v EEZ Filipín. Tento incident byl prvním z řady dalších mezi Čínou a některým z členů organizace ASEAN. Střetem konfliktu byla skutečnost, že ačkoliv si tento útes nárokovaly Filipíny, tak na něm Číňané vytvořili vlastní základku. Účely základny byly oficiálně rybářské, nicméně v přímé blízkosti ostrovu se nacházela i vojenská plavidla Číny. Filipíny, vědomy si své vojenské slabosti v porovnání s protivníkem, se snažily vytvořit vůči Číně mezinárodní nátlak. Toho se jim nepodařilo dosáhnout, jelikož nenašly podporu ani u svého tradičního spojence – Spojených států. Tento incident nakonec neeskaloval, jelikož Filipíny rezignovaly na jeho řešení vojenskou cestou. Důvody, které k této akci Čínu vedly, nemusely být pouze tradiční, tedy související s rozšiřováním vlivu. Mohla zde být též motivace překazit sbližování Filipín a amerických ropných společností. V prvním desetiletí 20. století konflikt v Jihočínském moři výrazně ochladl. Až na několik střetů mezi rybáři nedocházelo k závažnějším sporům. (Šmíd & kol., 2010, stránky 96-98)
6.2 Spojené státy am erické Spojené státy jsou znepokojeny rostoucí ekonomickou a vojenskou mocí Číny v Jihočínském moři. K jejich znepokojení přispívá i čínská neochota se držet mezinárodně právních norem. Hlavním zájmem Spojených států je zachování otevřenosti námořních a vzdušných tras, které Jihočínské moři křižují a jsou čínskými nároky, z jejich pohledu, ohroženy. V současnosti si USA hají své zájmy snahou zachovat status quo, aniž by se dostaly do vojenského konfliktu s Čínou (Cronin, 2012, stránky 5-6). Za tímto účelem podporují členské státy ASEAN v jejich sporu s Čínou. Snaha Spojených států vytvořit politickou protiváhu vůči Číně se sice daří, nicméně vojenské státy ASEAN nejsou schopny Číně čelit. 25
Číně se neúmyslně daří vytvářet lepší vztahy mezi USA a státy východní a jihovýchodní
Asie.
Budováním umělých
ostrovů
a
posilováním
vojenské
přítomnosti
v regionu Číny mohou státy ASEAN vyvážit pouze sblížením s USA. Tato politika má pro Peking několik nepříznivých implikací. Například vojenské síly Spojených států mohou využívat základny v Singapuru a základny na ostrovech v Jihočínském moři patřících Filipínám (Foreign Affairs, 2016). Spojené státy roku 2010 nepřímo vyjádřily podporu organizaci ASEAN. Americká ministryně zahraničí, Hillary Clinton, na Asijské regionální bezpečnostní konferenci v Hanoji prohlásila, že Spojené státy jsou v konfliktu v Jihočínském moři nadále neutrálními a že podporují multilaterální řešení sporu. Ačkoliv se může zdát, že toto prohlášení nemohlo vzbudit čínský odpor, tak tomu bylo právě naopak. Takové stanovisko Peking rozhněvalo, jelikož ten dával přednost bilaterálnímu řešení svých sporů, kde může uplatňovat svou větší moc. S Washingtonem za zády šlo očekávat, že se členové ASEAN stanou odhodlanějšími v neustupování čínským požadavkům (Reuters, 2010). Nejvíce se Spojené státy sblížily s Filipínami. Roku 2014 podepsaly Dohodu o posílení obranné spolupráce. Dohoda sice nedovolovala trvalé umístění amerických jednotek na filipínském území, nicméně i tak americké jednotky mohou využívat námořní, pozemní i letecké základny Filipín (The Diplomat, 2014). Spojené státy a Filipíny k utvrzení svého spojenectví ještě v témže roce uspořádaly společné vojenské cvičení (The New York Times, 2014a). V říjnu roku 2015 USA v reakci na budování čínských umělých ostrovů vyslaly do Jihočínského moře své vojenské plavidlo, které proplulo ve vzdálenosti méně než 12 námořních mil kolem jednoho z čínských umělých ostrovů. Spojené státy následně vydaly prohlášení, že hodlají pokračovat v hlídkování v mezinárodních vodách Jihočínského moře. V reakci na tyto události Peking podal stížnost americkému velvyslanci s tím, že Spojené státy ohrožují čínské bezpečnostní zájmy (Global Security, 2016a). Navzdory stížnosti Spojené státy pokračují v hlídkování v Jihočínském moři a rostoucí napětí mezi Pekingem a Washingtonem lze vyvodit na základě čínských reakcí. V únoru 2016 Peking umístil na ostrov Woody obranný protiletecký systém (Obrázek 7) (South China Morning Post, 2016).
26
6.3 Filipíny Filipíny mají jasně definované nároky, v jejichž rámci si nárokují Spratlyho ostrovy a všechna teritoria vycházející z EEZ. Poněkud netypickým argumentem, který filipínské nároky činí přehlednějšími, je odkazování na filipínského objevitele, který roku 1956 prozkoumal Spratlyho ostrovy.
V současnosti Filipíny kontrolují osm mořských útvarů
v oblasti Spratlyho ostrovů (Global Security, 2011). Čínsko-filipínské vztahy jsou v Jihočínském moři v poslední dekádě nejnapjatější. Vztahy se začaly vyhrocovat roku 2011, kdy Filipíny přejmenovaly Jihočínské moře na Západo-filipínské moře (CNN, 2011). První vyhrocenější incident se stal roku 2012 u Scarboroughova útesu. Čínské rybářské lodě za doprovodu čínské pobřežní stráže se střetly s pobřežní stráží Filipín. Po zdlouhavém manévrování situace neeskalovala. Nicméně Filipíny incident zasáhl ekonomicky. Z obav spojených s vyhrocením konfliktu došlo k poklesu turismu a filipínského exportu (Yale Global, 2012). Ještě v témže roce proběhlo cvičení spojených sil USA a Filipín. Akce sice byla dle Spojených států plánovaná několik měsíců předem, nicméně i tak dala jasně najevo, na čí straně stojí Spojené státy (Reuters, 2012b). Filipíny při všech incidentech, které mezi nimi a Čínou vznikly, jednaly tak, že si uvědomují svou vojenskou slabost v porovnání s protivníkem. Tato skutečnost určuje jejich prostředky a způsoby, kterými se snaží konkurovat Číně v Jihočínském moři. Roku 2013 Filipíny vyzvaly k mezinárodní arbitráži zabývající se územními nároky v Jihočínském moři v rámci dohod UNCLOS. Čína sice mezinárodní arbitráž odmítla, nicméně tím nezabránila v jejím konání (Dutton, 2013, str. 1). Roku 2014 Stálý rozhodčí soud (SRS) zabývající se arbitráží přijal stížnost a začal se zabývat předloženými materiály. Během roku 2015 došlo k několika slyšením, na jejichž základě by měl SRS vyvodit patřičné závěry v průběhu roku 2016 (Philippines, 2016, stránky 2-3). Rok 2016 bude zajisté pro Filipíny významným rokem i z dalšího důvodu. Koncem května proběhnou volby nového prezidenta. Dle odhadů mají největší šanci dva kandidáti, senátorka Grace Poe a starosta města Davao Rodrigo Duterte. Zatímco senátorka Poe nepoužívá nějak zvlášť vyhrocenou rétoriku, tak Duterte tomu činí přesně naopak. Jeho rétorika je silně populistická. Týká se především zacházení se zločinci, kteří by podle něj měli být bez milosti popravováni. V této souvislosti schvaluje i spravedlnost vykonanou davem. Pokud bude Duterte zvolen a bude prosazovat své sliby, tak je možné, že přátelství mezi Filipínami a Spojenými státy výrazně ochladne (The Economist, 2016d). 27
6.4 Vietnam Vietnamské
nároky
vycházejí
z historických
argumentů
a
pokračujícího
kontinentálního šelfu. Vietnam si nárokuje všechny Spratlyho ostrovy a některé Paracelské ostrovy, stejně jako širokou oblast Jihočínského moře, kterou přesněji nedefinoval. Největší váhu přikládá historickému argumentu s odkazem na fakt, že Vietnam je de facto nástupnickým státem Francouzské Indočíny. Aby svým nárokům přidal ještě na větší důležitosti, tak podobně jako Čína podporuje archeologický průzkum, který by dokázal, že vietnamské obyvatelstvo působilo v Jihočínském moři již po staletí. V současnosti Vietnam kontroluje 21 různých mořských útvarů (včetně ostrovů) v rámci Spratlyho ostrovů (Global Security, 2011). Poslední významné střety mezi Vietnamem a Čínou proběhly v roce 2012. Prvním z nich bylo zajato 21 vietnamských rybářů v blízkosti Paracelských ostrovů čínskou pobřežní stráží, která je po zaplacení pokuty propustila (The New York Times, 2012). K dalšímu incidentu došlu později téhož roku, kdy čínské rybářské lodě blokovaly vietnamský sémický průzkum (Bloomberg, 2012). Následující rok došlo k zajímavému vývoji. Čína a Vietnam se navzdory předešlým neshodám dohodly na ekonomické spolupráci, která se týkala i námořních oblastí v Jihočínském moři (Xinhuanet, 2013). Poklidné fungování spolupráce příliš dlouho nevydrželo, jelikož roku 2014 došlo mezi těmito státy k novému incidentu, který vyvolal dokonce proti-čínské protesty ve Vietnamu. Čínská ropná společnost ohlásila přesunutí jedné své ropné plošiny jižněji od Paracelských ostrovů. V reakci Vietnam vyslal několik rybářských plavidel, aby přesunu plošiny zabránil. Číňané se rozhodli vietnamské rybáře konfrontovat použitím vodních děl. Mezi některými loděmi došlo i ke kolizím, během kterých byly lehčí vietnamské lodě poničeny a donuceny ustoupit. Jedna z vietnamských lodí byla potopena (The New York Times, 2014b). Od předcházející roztržky mezi Pekingem a Hanojí, se vietnamská pozornost přesunula směrem ke Spratlyho ostrovům. Podobně jako Čína i Vietnam začal s rozšiřováním ostrovů, které již od 70. let 20. století okupuje. Mezi lety 2011 až 2015 Vietnam rozšířil ostrov Sand Cay na dvojnásobnou velikost. West Reef, další vietnamské území, měl maják již z roku 1975 a vojenské zázemí z roku 1994. S dalšími pracemi, které vedly k vybudování přístavu a dalšího vojenského zázemí, se začalo roku 2012 (CSIS, 2016c).
28
6.5 Taiw an Argumenty Taiwanu jsou prakticky shodné s těmi čínskými a jsou založeny na stejných principech. Jelikož se oba státy považují za „pravou“ Čínu, tak to ani není překvapivé. Taiwanské nároky stejně tak jako čínské nejsou přesně definovány. Taiwan kontroluje ostrov Itu Aba (Spratlyho ostrovy) (Global Security, 2011) a Prataské ostrovy (Council on Foreign Relations, 2016). Ostrov Itu Aba je v současnosti hlavním opěrným bodem Taiwanu v Jihočínském moři. Je tomu tak proto, že se na něm nachází cca 1,3 km dlouhá přistávací dráha (CNN, 2016b), dvě kontrolní věže, několik budov (zázemí pro cca 200 vojáků) a přístav, hostící většinou taiwanské rybáře. V lednu 2016 taiwanský prezident navštívil tento ostrov a stejně tak jeho posádku čítající přibližně dvě stě mužů. Spojené státy touto akcí potěšeny nebyly a označily ji jako akci zbytečně zvyšující napětí (Global Security, 2016c).
6.6 Malajsie a Brunej Malajsijské nároky jsou založeny na principu kontinentálního šelfu. V současnosti Malajsie
okupuje
tři ostrovy v rámci svého
kontinentálního
šelfu (Ardasierský útes,
Marivelseský útes a Swallowelský útes). Malajsii se podařilo vybudovat jeden umělý ostrov, na kterém následně vybudovala turistický resort (Global Security, 2011). Malajsko-čínské incidenty jsou nejčastěji skloňovány s „James Shoal“, což je uskupení malých útesů a korálů vzdálených přibližně 50 námořních mil od malajsijského pobřeží. Čínské námořnictvo v jeho okolí podniká pravidelné manévry (r. 2014, r. 2015). Oblast v Pekingu vzbuzuje zvýšený zájem, jelikož by se v ní mohla nacházet naleziště ropy a zemního plynu (Reuters, 2014) (Reuters, 2015). Teritoriální nároky Bruneje jsou malé a vycházejí z EEZ. V rámci 200 námořních mil si Brunej nárokuje dva útesy (Louisa a Riflemanův Bank) ze Spratlyho ostrovů. Nároky Bruneje se nepřekrývají pouze s těmi čínskými, ale též s malajskými, vietnamskými a filipínskými. Brunej si nenárokuje žádný ostrov a též není v Jihočínském moři vojensky přítomná (Council on Foreign Relations, 2016).
29
6.7 Indonésie Indonésie je relativně nově angažovaným aktérem v konfliktu o Jihočínské moře. Indonésie si nenárokuje žádné sporné ostrovy v Jihočínském moři, nicméně nároky Taiwanu a Číny zasahují až do indonéské EEZ. V rámci sporné oblasti indonéské EEZ se kromě ryb nachází i natunské naleziště zemního plynu (Global Security, 2011). Od chvíle, kdy Čína prohlásila Jihočínské moře za jednu z hlavních oblastí svých zájmů, začali čínští rybáři s větší smělostí lovit i v EEZ Indonésie. Hned v témže roce došlo k neeskalující konfrontaci „čínského rybářského plavidla“ kousek od Natunských ostrovů s pobřežní stráží Indonésie. K překvapení indonéských námořníků, bylo „čínské rybářské plavidlo“ modifikováno tak, aby na něm mohl být umístěn vojenský kanón, který byli čínští námořníci odhodláni použít. Ke střetu sice nakonec nedošlo, ale v témže roce se incident se stejným průběhem opakoval (The Weekly Standard, 2010). Joko Widodo, indonéský prezident zvolený roku 2014, slíbil, že bude bojovat proti ilegálnímu výlovu ryb. Prezident Widodo svůj slib dodržel. Indonésie od roku 2014 zničila 170 zahraničních rybářských plavidel pytlačících v její EEZ (The Economist, 2016b). V dubnu 2016 došlo k dalšímu incidentu u ostrovu Natuna mezi Čínou a Indonésií. Během toho, co indonéské síly táhly zajištěné čínské rybářské plavidlo do přístavu, tak loď čínské pobřežní stráže do rybářského plavidla narazila. Osm čínských rybářů bylo zadrženo. Devátý za přítomnosti čínské pobřežní stráže doplul s rybářskou lodí do čínského přístavu. Natunské ostrovy sice nejsou sporným územím a patří Indonésii, nicméně EEZ Indonésie sahá až za nine-dash-line. Čínští rybáři rybařili 4 kilometry od Natunských ostrovů, což znamená, že se nacházeli v teritoriálních vodách Indonésie. Toho si je Čína samozřejmě vědoma, nicméně argumentuje s tím, že se jedná o tradiční čínskou rybářskou oblast a nadále, bez omluvy, požaduje propuštění jejich občanů (The Economist, 2016b).
30
7. Závěr Konflikt v Jihočínském moři přitahuje v posledních několika letech nejen pozornost států, nicméně také médií. Určit zda existuje a jaké je riziko vypuknutí konfliktu, je vždy velice ošemetné. Pravděpodobnost, že by mohlo dojít k nějakému střetu v Jihočínském moři, existuje,
nicméně
zůstává
otázkou,
zda
by to
bylo
v zájmu angažovaných aktérů.
K zodpovězení takové otázky, je nejlepší hledat motivace, které by aktéry k ochotě jít do ozbrojeného konfliktu vedly. Na základě dat uvedených v bakalářské práci zájem na vypuknutí ozbrojeného střetu není ani na jedné straně, ale můžeme sledovat určité signály, které mohou být onoho ozbrojeného střetu předzvěstí. V 21. století je pro Čínu jedním z hlavních zájmů energetická bezpečnost. Čína s ohledem na svou spotřebu energie musí importovat ohromné množství fosilních paliv, které v současnosti nemají žádný dokonalý substitut, jenž by zajistil čínskou soběstačnost. Největší riziko spojené s importem ropy je spojováno s Malackým průlivem. Čínské snahy o vyřešení tohoto dilematu vybudováním ropovodu přes Myanmar, se zdá, že nevycházejí přesně podle plánů. Jako alternativa se jeví zabezpečení transportní trasy přes Jihočínské moře a vybudování vojenských základen blíže Malackému průlivu. Jihočínské moře je surovinově zajímavé i samo o sobě, ačkoliv by svými zdroji nedokázalo kompletně nahradit závislost na vzdálenějších zdrojích ropy a zemního plynu. Opomíjeným aspektem je čínský rybolov. Rybáři hrají v Jihočínském moři velice významnou roli. Jednak loví ryby, které jsou jednou ze základních čínských potravin, a dále jsou využíváni v mocenském boji. Čína ponechává rybářům velmi široké možnosti v tom, kde si mohou dovolit rybařit. Porušováním EEZ různě po světě Čína vysílá signál, že si ekonomického profitu váží více nežli mezinárodního práva. Porušování EEZ v Jihočínském moři má další příčinu. Čína své rybáře používá jako jakýsi nástroj suverenity v Jihočínském moři, skrze které prosazuje své nároky. K prosazování svých zájmů Čína začala s budováním nových vojenských základen v Jihočínském moři, čímž vyvolává negativní ohlasy nejen u států v regionu, nicméně také u Spojených států. Angažmá Číny a Spojených států činí z Jihočínského moře místo, na které se upírají zraky nejen sousedních zemí. Motivace těchto aktérů se liší. Zatímco Čína se snaží sledovat hlavně své energetické a ekonomické zájmy, tak Spojené státy hrají roli tzv. zadržovatele, který čínským ambicím staví mantinely. USA v roli rovnocenného vyzyvatele Číny sebejistě testují vážnost čínských prohlášení vyřknutých směrem k Jihočínskému moři. 31
Je otázkou, zda by si např. filipínské lodě mohly dovolit proplouvat v kratší vzdálenosti nežli 12 námořních mil okolo čínských umělých ostrovů v očekávání stejné reakce, které se dostalo Spojeným států při provedení tohoto manévru v roce 2015. Nepoměr sil je zde zřejmý a hraje ve prospěch Číny. Jak bylo zmíněno v textu, tak Čína dává přednost bilaterálnímu jednání, skrze které může jednat z pozice silnějšího. Když dojde na jednání s rovnocenným aktérem, jakými jsou Spojenými státy, tak se zdá, že Čína spoléhá na to, že s ní Spojené státy nemají zájem jít do konfliktu. Jak Washington, tak Peking začaly vést rokem 2015 politiku balancující na hraně možné násilné krize. Oba státy otevřeně prohlašují, že si budou stát pevně za svými zájmy, což nejspíš povede k dalšímu vyostřování konfliktu. Rok 2016 je rokem plným očekávání, co se týče Jihočínského moře. Jestli dojde k nějakému incidentu, či incidentům v Jihočínském moři zatím nelze s jistotou očekávat, nicméně co očekávat můžeme, jsou závěry mezinárodní arbitráže iniciované Filipínami. Filipíny jsou vedle Spojených států taktéž aktivními oponenty čínské expanze, nicméně vzhledem ke svým možnostem volí jiné způsoby. Bylo by naivní očekávat, že pokud dopadne mezinárodní arbitráž v neprospěch Pekingu, tak Číňané vyklidí např. EEZ Filipíny. Závěry, jež budou uveřejněny v průběhu roku, poskytnou státům minimálně právní rámec, dle kterého se budou moci řídit. Nicméně ať už arbitráž pro Peking dopadne jakkoliv, tak je pravděpodobné, že se ambice Číny nezmění. Jak bylo uvedeno v textu, tak čínská potřeba zabezpečit svou surovinovou a potravinovou bezpečnost je pro Čínu prioritou. Jedním z cílů práce bylo určit, jakou intenzitou konflikt procházel a v jaké se nachází. Jak bylo uvedeno výše, tak autor zvolil metodologický přístup Heidelberského institutu. Institut sleduje intenzitu konfliktů zkoumáním způsobů a následků. Autor byl při výzkumu omezen rozsahem informací, a proto se rozhodnul u každého ze střetů zkoumat intenzitu na základě jednoho způsobu (zbraně, počet osob) a jednoho následku (lidské ztráty na životech, uprchlíci, destrukce).
Autor
se
vždy
přikláněl k takové proměnné,
jejž se mu jevila jako
nejrelevantnější. Konflikt v Jihočínském moři prošel různou úrovní intenzity. Prvním významným střetem byla bitva o Paracelské ostrovy roku 1974. U celkového počtu zapojených osob v bitvě lze určit pouze spodní hranici. Nicméně jelikož bylo použito letectvo a námořnictvo, které se řadí mezi těžké zbraně, v omezeném rozsahu (způsoby – 1 bod). V bitvě zahynulo přibližně 70 vojáků Číny a Vietnamu (následky – 2 body). Dle výše popsané teorie, střet
32
splňuje charakteristické znaky ozbrojeného konfliktu, vyznačujícím se vysokou intenzitou (Tabulka 1). V letech 1987 a 1988 došlo k dalšímu střetu v Jihočínském moři u Johnsonova útesu. Roku 1987 zahynulo při potopení lodi 120 vietnamských vojáků (následky- 2 body). Čínské námořnictvo, které způsobilo potopení lodě, muselo využívat lodě, které stejně jako letectvo řadíme mezi těžké zbraně (způsoby – 1 bod). Konflikt z roku 1988 můžeme posoudit stejně jako ten předešlý s ohledem na fakt, že zahynulo minimálně 70 vietnamských námořníků (následky- 2 body; způsoby – 1 bod). Oba střety lze zařadit mezi ozbrojené konflikty s vysokou intenzitou (Tabulka 1). K další násilné krizi došlo až roku 2012 u Paracelských ostrovů. Byla sice méně násilná a nevedla ke ztrátám na životech, nicméně došlo k použití vodních děl a srážek lodí (následky- 0 body; způsoby – 1 bod). Tento střet lze také označit jako ozbrojený konflikt, nicméně nízké intenzity (Tabulka 1). V průběhu let došlo i k dalším krizím, které lze považovat spíše za manifestace síly, jelikož byly nenásilné. První vyhrocená krize mezi Čínou a Filipínami se stala roku 1995 u Mischiefského útesu. Tato krize nakonec neeskalovala v násilí. Za podobných okolností se opakovala krize roku 2012 u Scarboroughova útesu. Nízkou intenzitou se projevují též akce spjaté se zatýkáním rybářů a hlídkováním v Jihočínském moři (2015-2016). Současná situace v Jihočínském moři přesně splňuje definiční znaky manifestace (viz. výše). Státy mají zformulované své zájmy a skrze diplomacii a manifestaci síly se snaží získat lepší postavení. Do fáze eskalace konflikt v Jihočínském moři přejde ve chvíli, kdy bude opakovaně používáno násilí k dosažení stanovených cílů. Na závěr by autor rád napsal, že nevýhodou anglicky psaných zdrojů je jejich nejistá nestrannost. V rámci obsáhlejší práce se nabízí detailnější zpracování zájmů i ostatních angažovaných aktérů, popřípadě zpracování práce zabývající se motivacemi Číny v jiných územních sporech. Samotného autora bakalářské práce zaujaly aktivity čínských rybářů nejen v Jihočínském moři, ale různě po světě.
33
8. Zdroje Bloomberg. (2012). Získáno 10. 5 2016, z http://www.bloomberg.com/news/articles/2012-1205/vietnam- lodges-china-protest-over-south-china-sea-actions Bloomberg. (2015). Získáno 10. 5 2016, z http://www.bloomberg.com/infographics/2014-0624/economic-dispute- in-the-south-china-sea.html Bloomberg. (2016). Získáno 10. 5 2016, z http://www.bloomberg.com/quicktake/territorialdisputes BP. (2015). Statistical Review of World Energy. Získáno 10. 5 2016, z British Petroleum: https://www.bp.com/content/dam/bp/pdf/energy-economics/statistical-review-2015/bpstatistical-review-of-world-energy-2015-full-report.pdf Business Insider. (2016). Získáno 10. 5 2016, z http://www.businessinsider.com/why-thesouth-china-sea-is-so-crucial-2015-2 CIA. (2016). Získáno 10. 5 2016, z https://www.cia.gov/library/publications/the-worldfactbook/geos/ch.html CNN. (2011). Získáno 10. 5 2016, z http://edition.cnn.com/2011/WORLD/asiapcf/07/08/china.philippines.visit/ CNN. (2016a). Získáno 10. 5 2016, z http://edition.cnn.com/2015/10/28/asia/china-southchina-sea-disputes-explainer/ CNN. (2016b). Získáno 10. 5 2016, z http://edition.cnn.com/2016/03/26/asia/taiwan-southchina-sea/ Council on Foreign Relations. (2014). Získáno 10. 5 2016, z http://www.cfr.org/china/southchina-sea-tensions/p29790 Council on Foreign Relations. (2016). Získáno 10. 5 2016, z http://www.cfr.org/asia-andpacific/chinas- maritime-disputes/p31345#!/ Cronin, P. M. (2012). Cooperation from Strength. Získáno 10. 5 2016, z Center for a New American Security: http://www.cnas.org/files/documents/publications/CNAS_CooperationFromStrength_Cronin_ 1.pdf 34
CSIS. (2016a). Získáno 10. 5 2016, z http://amti.csis.org/fiery-cross/ CSIS. (2016b). Získáno 10. 5 2016, z http://amti.csis.org/fiery-cross-reef-tracker/ CSIS. (2016c). Získáno 10. 5 2016, z http://amti.csis.org/island-tracker/ Dutton, P. A. (2013). The Sino-Philippine Maritime Row: International Arbitration and the South China Sea. Získáno 10. 5 2016, z Center for a New American Security: http://www.cnas.org/files/documents/publications/CNAS_Bulletin_Dutton_TheSinoPhilippin eMaritimeRow_0.pdf East Asia Forum. (19. 6 2013). Získáno 10. 5 2016, z http://www.eastasiaforum.org/2013/06/19/the-geopolitics-of-chinas-new-energy-route/ EIA. (2015). Získáno 10. 5 2016, z http://www.eia.gov/beta/international/analysis.cfm?iso=CHN Foreign Affairs. (2016). Získáno 10. 5 2016, z https://www.foreignaffairs.com/articles/china/2016-03-21/chinas-short-term-victory-southchina-sea Global Security. (2011). Získáno 10. 5 2016, z http://www.globalsecurity.org/military/world/war/spratly-claims.htm Global Security. (7. 2 2016a). Získáno 10. 5 2016, z http://www.globalsecurity.org/military/world/war/south-china-sea.htm Global Security. (2016b). Získáno 10. 5 2016, z http://www.globalsecurity.org/military/world/china/south-china-sea.htm Global Security. (2016c). Získáno 10. 5 2016, z http://www.globalsecurity.org/military/world/taiwan/taiping.htm Kivimäki, T. (2002). War or Peace in the South China Sea? Copenhagen: NIAS. Luft, G., Korin, A., & (eds.). (2009). Energy security challenges for the 21st century: a reference handbook. Santa Barbara: Praeger Security International. Philippines. (2016). Získáno 10. 5 2016, z U.S. Navy Judge Advocate General´s Corps: http://www.jag.navy.mil/organization/documents/mcrm/Philippines2016.pdf 35
Potočný, M., & Ondřej, J. (2011). Mezinárodní právo veřejné - Zvláštní část. Praha: C. H. Beck. Reuters. (2010). Získáno 10. 5 2016, z http://www.reuters.com/article/us-china- usa-seasanalysis-idUSTRE66Q2GW20100727 Reuters. (2012a). Získáno 10. 5 2016, z http://www.reuters.com/article/us-china-seaboundary-idUSBRE84O07520120525 Reuters. (2012b). Získáno 10. 5 2016, z http://www.reuters.com/article/us-southchinaseaidUSBRE83O06220120425 Reuters. (2014). Získáno 10. 5 2016, z http://uk.reuters.com/article/uk-china-malaysiaidUKBREA0P06X20140126 Reuters. (2015). Získáno 10. 5 2016, z http://www.reuters.com/article/us-southchinaseamalaysia-china- idUSKBN0OP06120150609 Rosenberg, D. (2013). Governing the South China Sea. Získáno 10. 5 2016, z Middlebury College: http://www.southchinasea.org/files/2013/02/Governing_The_South_China_Sea.pdf Šmíd, T., & kol. (2010). Vybrané konflikty o zdroje a suroviny. Brno: Masarykova univerzita. Smolík, J., Šmíd, T., & kol. (2010). Vybrané bezpečnostní hrozby a rizika 21. století. Brno: Masarykova univerzita. South China Morning Post. (2016). Získáno 10. 5 2016, z http://www.scmp.com/news/china/diplomacy-defence/article/1913621/beijing-calls-reactionmissile-deployment- hype Stratfor. (2015). Získáno 10. 5 2016, z https://www.stratfor.com/analysis/great-powerpolitics-south-china-sea?utm_source=paidlista&%3Butm_medium=email&%3Butm_campaign=*|DATE%3A|*&%3Butm_co ntent=Fish%3A%20The%20Overlooked%20Destabilizer%20in%20the%20South%20China %20Sea Stratfor. (2016). Získáno 10. 5 2016, z https://www.stratfor.com/sample/analysis/fishoverlooked-destabilizer-south-china-sea?amp%3Buuid=f4fedcca-5081-49a3-a956ce030c93fc6d&id=*|LIST%3AUID|* 36
The Asia-Pacific Journal. (15. 3 2016). Získáno 10. 5 2016, z http://apjjf.org/2016/06/Lee.html The Diplomat. (2014). Získáno 10. 5 2016, z http://thediplomat.com/2014/05/analyzing-theus-philippines-enhanced-defense-cooperation-agreement/ The Economist. (2016a). Získáno 10. 5 2016, z http://www.economist.com/news/asia/21697030-why-do-chinese- fishermen-keep-gettingarrested-trawling-trouble?zid=306&ah=1b164dbd43b0cb27ba0d4c3b12a5e227 The Economist. (2016b). Získáno 10. 5 2016, z http://www.economist.com/news/asia/21695565-sea-becomes-more- militarised-risks-conflictgrow-china-v-rest The Economist. (2016c). Získáno 10. 5 2016, z http://www.economist.com/news/asia/21697287-aung-san-suu-kyi-extends-wary-welcomechina-tries-regain- lost- influence- high- mountains The Economist. (2016d). Získáno 10. 5 2016, z http://www.economist.com/news/leaders/21697850-danger-personality-driven-politics- fataldistraction The Heidelberg Institute. (2011). Získáno 10. 5 2016, z http://www.hiik.de/en/methodik/index.html The New York Times. (2012). Získáno 10. 5 2016, z http://www.nytimes.com/2012/03/23/world/asia/china-vietnamese- fishermen-detained.html The New York Times. (2014a). Získáno 10. 5 2016, z http://www.nytimes.com/2014/09/30/world/asia/us-and-philippines- hold-joint- militaryexercises.html?_r=0 The New York Times. (2014b). Získáno 10. 5 2016, z http://www.nytimes.com/2014/07/16/world/asia/chinese-oil-rig- near- vietnam-to-bemoved.html The South China Sea. (2015). Získáno 10. 5 2016, z http://www.southchinasea.org/introduction/
37
The Weekly Standard. (2010). Získáno 10. 5 2016, z http://www.weeklystandard.com/why- ischina-picking- fights-with-indonesia/article/489430 The World Bank. (2016). Získáno 10. 5 2016, z http://www.worldbank.org/en/country/china/overview United Nations. (27. 8 1997). Získáno 10. 5 2016, z http://www.un.org/Depts/ddar/Firstcom/SGreport52/a52298.html United Nations University. (1993). Získáno 10. 5 2016, z http://archive.unu.edu/unupress/unupbooks/uu12ee/uu12ee05.htm#4%20governance%20and %20conflict%20resolution%20in%20multi%20ethnic%20societies Uppsala Universitet. (2014). Získáno 10. 5 2016, z http://www.pcr.uu.se/research/ucdp/definitions/#incompatibility_2 Videographic: What does China want? (27. 8 2014). Získáno 10. 5 2016, z Youtube: https://www.youtube.com/watch?v=SscQBrJbiN0.Kanál uživatele The Economist Xinhuanet. (2013). Získáno 10. 5 2016, z http://news.xinhuanet.com/english/china/201306/21/c_132475771.htm Yale Global. (2012). Získáno 10. 5 2016, z http://yaleglobal.yale.edu/content/standoff-southchina-sea
38
9. Přílohy
Obrázek 1; zdroj:http://www.bloomberg.com/infographics/2014-06-24/economic-dispute- inthe-south-china-sea.html
Obrázek 2; zdroj: http://www.bloomberg.com/image/iVhD6kR0ikHQ.jpg
39
Obrázek 3; zbroj: http://amti.csis.org/atlas/
Obrázek 4; zbroj: http://www.eia.gov/beta/international/analysis_includes/countries_long/China/images/total_e nergy_consumption.png
40
Obrázek 5; zdroj: https://www.stratfor.com/sample/analysis/fish-overlooked-destabilizersouth-china-sea?amp%3Buuid=f4fedcca-5081-49a3-a956ce030c93fc6d&id=*|LIST%3AUID|*
Obrázek 6; zdroj:http://3scsd23qbzvh2huoxy4223ti.wpengine.netdna-cdn.com/wpcontent/uploads/2015/05/150514_spratlyOutpostsMap.jpg
41
Obrázek 7; zdroj: http://cdn.static-economist.com/sites/default/files/imagecache/originalsize/images/print-edition/20150502_CNM926_0.png
42
10. Seznam zkratek UCDP - Uppsala Conflict Data Project ASEAN – Sdružení národů jihovýchodní Asie SRS - Stálý rozhodčí soud
43