Fakulta ekonomická Katedra národního hospodářství

VYSKOÁ ŠKOLA BÁŇSKÁ – TECHNICKÁ UNIVERSITA OSTRAVA

Fakulta ekonomická Katedra národního hospodářství

Studijní opora předmětu

Finanční politika České republiky


Obsah 1

2

Úvod do studia finanční politiky .......................................................................................... 4 1.1

Monetární politika ................................................................................................... 5

1.2

Devizová politika...................................................................................................... 5

1.3

Rozpočtová politika ................................................................................................. 6

1.4

Zahraničně obchodní politika .................................................................................. 8

Finanční systém a trh........................................................................................................... 9 2.1

3

4

5

6

7

Finančně-právní vztahy a jejich specifika .......................................................................... 12 3.1

Subjekty finanční politiky ...................................................................................... 14

3.2

Teoretické zdroje finanční politiky ........................................................................ 17

Vymezení finančního práva a jeho prameny ..................................................................... 18

4.1

Systém finančního práva ....................................................................................... 18

4.2

Prameny finančního práva..................................................................................... 20

4.3

Principy finančního práva ...................................................................................... 21

4.4

Historické aspekty finančního práva a finanční politiky v ČR ................................ 23

Rozpočtová politika ........................................................................................................... 26 5.1

Rozpočtová soustava – soustava peněžních fondů ............................................... 26

5.2

Rozpočtový proces a zásady veřejných rozpočtů .................................................. 30

5.3

Státní rozpočet ČR ................................................................................................. 33

Soustava daní v ČR a daňová politika ................................................................................ 37 6.1

Základní klasifikace daní ........................................................................................ 38

6.2

Právní prvky konstrukce daně ............................................................................... 39

6.3

Daňový systém....................................................................................................... 39

6.4

Daňový systém ČR ................................................................................................. 40

Měnová politika a regulace peněžního oběhu .................................................................. 49 7.1

1

Nástroje finanční politiky....................................................................................... 10

Bilance centrální banky ......................................................................................... 50

STUDIJNÍ OPORA PŘEDMĚTU FINANČNÍ POLITIKA ČESKÉ REPUBLIKY 7.1.1

Bilance centrální banky a měnová báze ........................................................................ 51

7.1.2

Měnový přehled ............................................................................................................ 52 7.2

Nástroje monetární politiky................................................................................... 53

7.2.1

Nepřímé nástroje........................................................................................................... 54

7.2.2

Přímé nástroje ............................................................................................................... 55

7.2.3

Přímé i nepřímé nástroje ............................................................................................... 56

7.3 8

Česká národní banka ............................................................................................. 56

Komerční bankovnictví, fungování finančních a devizových trhů ..................................... 59 8.1

8.1.1

Finanční trhy .......................................................................................................... 59 Finanční zprostředkovatelé ........................................................................................... 60

8.2 8.2.1

Devizový trh ........................................................................................................... 61 Základní typy devizových operací .................................................................................. 63

8.3 9

Spekulace ............................................................................................................... 65

Politika regulace finančního trhu ...................................................................................... 66 9.1

Regulace v České republice ................................................................................... 71

9.2

Regulace finančního trhu EU ................................................................................. 73

10

Finanční politika s mezinárodním prvkem..................................................................... 76 10.1

Platební bilance a vnější vztahy z pohledu platební bilance ................................. 76

10.2

Systémy devizového kursu .................................................................................... 80

10.2.1

Systémy pohyblivých devizových kursů......................................................................... 81

10.2.2

Systémy pevných devizových kursů .............................................................................. 82

10.2.3

Vývoj kurzového systému České republiky po roce 1989 ............................................. 83

10.3 11

Mezinárodní měnové a finanční instituce ............................................................. 83

Finanční krize ................................................................................................................. 86 11.1

Krize a jednotlivé druhy krizí ................................................................................. 86

11.2

Příčiny finanční krize .............................................................................................. 87

11.3

Vybrané finanční krize ve světové ekonomice ...................................................... 87

11.4

Finanční krize – krize současnosti.......................................................................... 89 2


12

Státní dohled a finanční kontrola .................................................................................. 95 12.1

Podstata státního dohledu a finanční kontroly ..................................................... 95

12.2

Státní dohled ......................................................................................................... 95

12.3

Finanční kontrola ve veřejné správě...................................................................... 96

12.4

Vybrané subjekty dohledu a kontroly ................................................................... 99

12.5

Regulace finančních trhů ..................................................................................... 100

Seznam Literatury ................................................................................................................... 103

3

STUDIJNÍ OPORA PŘEDMĚTU FINANČNÍ POLITIKA ČESKÉ REPUBLIKY

1

Úvod do studia finanční politiky

Důležitost finanční politiky je známá již od dob merkantilismu (16. – 18. století), neboť v této době byly zaznamenávány první zkušenosti s národním hospodařením jako celkem. Hospodářská politika zahrnuje mnoho oblastí makroekonomických procesů, které jsou realizovány prostřednictvím jednotlivých politik (jedná se například o politiku zahraničně obchodní, investiční, sociální, mzdovou a v neposlední řadě politiku finanční). Kotlán (2001) definoval hospodářskou politiku jako záměrnou a praktickou činnost státu, která stojí na pomezí ekonomické teorie a hospodářské praxe. Proto lze hospodářskou politiku chápat jako soubor procesů a nástrojů, které slouží k nastolení ekonomické rovnováhy daného státu, kdy v praxi se jedná o vědomé, státem zajišťované cílování makroekonomických procesů, jak v oblasti monetární, tak v oblasti fiskální, resp. rozpočtové. Finanční politiku však nelze jasně hierarchicky zařadit, neboť se prolíná všemi oblastmi hospodářské politiky. Jak uvádí Němeček (1987), smyslem finanční politiky je cílevědomé ovlivňování ekonomických procesů s cílem zajistit ekonomickou rovnováhu státu, což koresponduje s definicí hospodářské politiky. Proto je finanční politika významnou součástí hospodářské politiky. Vzhledem k povaze této politiky je nesporné, že i cíle finanční politiky jsou totožné s národohospodářskými cíli. Základní národohospodářský cíl je podle Kotlána (2001) zajištění podmínek pro stabilní a progresivní vývoj ekonomiky, který zahrnuje vyvážený a stabilní hospodářský růst, nízkou míru nezaměstnanosti, nízkou a stabilní inflaci a vnější rovnováhu. Finanční politika zahrnuje širokou oblast jednotlivých politik, jako je například měnová politika, úvěrová politika, devizová politika, rozpočtová politika, pojišťovací politika a mnohé další, ve kterých dochází k procesu správy, obchodování či vedení s veřejnými či neveřejnými finančními prostředky (viz Schéma 1. 1.). Schéma 1. 1. Členění finanční politiky

Finanční politika

Měnová politika

Úvěrová politika

Devizová politika

Rozpočtová politika

Pojišťovací, cenová další ..

Zdroj: vlastní zpracování.

Výše uvedený graf uvádí soustavu politik, které zahrnuje finanční politika. Finanční politika proto spojuje jednotlivé oblasti národního hospodářství a utváří tak ucelený systém spolupráce v oblasti financí. 4


Finanční politika je proces, kterým vláda nebo centrální banka řídí množství peněz, dostupnost peněz a cenu peněz a úrokovou míru, aby bylo dosaženo růstu a stability ekonomiky. Němeček (1968) uvádí, že se jedná o pojítko mezi ekonomickou a právní sférou. Finanční právo nám dává odpověď na otázku, jak jsou nástroje finančního práva upraveny, kdežto finanční politika nám říká, proč jsou tak upraveny. Podle Kučerové (2004) je finanční politika představována jako spolupracující systém finančních institucí, instrumentů a finančních trhů. Finančními instituty jsou organizace spravující finanční nástroje (instrumenty), jejímž prostřednictvím dochází k finančním činnostem. Finanční instrumenty jsou reprezentovány různými formami cenných papírů, mezi které zařadila depozita, akcie, státní dluhopisy, devizy, valuty aj. Oblast, kde se setkávají činnosti finančních institucí, které realizují své aktivity prostřednictvím finančních nástrojů, jsou právě finanční trhy. Následně bude vymezena základní podstata jednotlivých politik, v rámci politiky finanční, přičemž blíže budou vymezeny v následujících subkapitolách především politika rozpočtová s ohledem na vymezení politiky daňové, monetární politika, komerční bankovnictví a podstata finančních trhů z pohledu finanční politiky a také úloha jednotlivých institucí a kontrolních orgánu v rámci finančních vztahů. Nejprve však bude vymezeno postavení finanční politiky v rámci finančního práva a finančněprávních vztahů.

1.1 Monetární politika Monetární politika je činnost státu, která je zaměřena na kontrolu množství peněz v ekonomice, na regulaci úrokových měr a řádných podmínek k poskytování úvěrů. Němeček (1987) rozděluje monetární politiku na užší a širší pojetí. Z hlediska užšího pojetí pak monetární politiku definuje jako „cílevědomé ovlivňování ekonomických procesů prostřednictvím rozšiřování a brzdění emise peněžní masy“. Z širšího hlediska chápe devizovou politiku jako součást monetární, neboť dochází k prolínání vztahů mezi interní a externí měnovou oblastí. Nástroje monetární politiky, ke kterým řadíme operace na volném trhu, povinné minimální rezervy a stanovení diskontní sazby budou předmětem dalších kapitol.

1.2 Devizová politika Devizovou politiku Němeček (1987) definoval jako cílevědomé ovlivňování devizového fondu na základě působení ekonomických činností, které slouží k jeho tvorbě, rozdělování a užívání. Smysl této politiky spočívá v možnosti udržet a přizpůsobovat vnější ekonomickou rovnováhu daného státu. Jedná se o zajištění správného fungování procesů příjmů a výdajů zahraniční rozvahy, neboť zajištění vnitřní a vnější stability státu je jedním z pravidel provádění hospodářské politiky. Proto hlavním cílem devizové politiky je snaha o maximalizace zhodnocení kapitálu, jež je podmíněno pravidlem mezinárodního obchodu a existencí směnných poměrů měn (konvertibilita měn). Pro naplnění uvedeného cíle devizové politiky je dle Němečka (1987) nutno použít následující nástroje:   5

změny úrokových sazeb, swapové operace,

STUDIJNÍ OPORA PŘEDMĚTU FINANČNÍ POLITIKA ČESKÉ REPUBLIKY        

operace na volném trhu, konvertibilita měn ve zlatu, devalvace měny, dohody o clearingovém zúčtování, kurzový floating, vzájemná spolupráce zemí s měnovými institucemi, spolupráce s Mezinárodním měnovým fondem (MMF), koordinace devizové politiky s opatřeními nedevizového charakteru (celní, daňové, kombinované aj.).

Nejvýznamnější činností devizové politiky je provádění kurzové politiky, jejíž náplní je správa kurzu měny neboli směnného poměru. Měnový kurz je základním předpokladem pro existenci zahraničního obchodu. Vyjadřuje cenu jedné měny vyjádřené v jednotkách měny druhé. Měnový kurz rozlišujeme na nominální a reálný. Nominální měnový kurz lze chápat jako počet jednotek domácí měny (např. Česká koruna), ze které lze pořídit jednotku zahraniční měny (například Euro). Oproti nominálnímu kurzu je reálný měnový kurz představován jako poměr zahraniční cenové hladiny (zahraniční cenová hladina převedena na jednotky domácí měny) a domácí cenové hladiny. Reálný měnový kurz tak vyjadřuje skutečnou (reálnou) kupní sílu, čímž vyjadřuje jaké množství domácích statků a služeb musíme vynaložit na získání zahraničního množství statků a služeb. Pokud je reálný kurz roven jedné, znamená to, že kupní síla je stejná. Pokud je však reálný měnový kurz větší než jedna, domácí měna oslabila, vnitřní kupní síla je větší než ta vnější. Opakem je situace, kdy domácí měna posílí, poté bude reálný měnový kurz menší než jedna. Determinace měnového kurzu závisí na režimu kurzu, ve kterém je obchod realizován. Jedná se o režim fixního měnového kurzu, ve kterém je stanoven pevný kurz nositelem obchodu – centrální bankou. Stanovený kurz je pak všeobecně přijímaný. Druhým režimem je tzv. floating, kdy je měnový kurz určován na základě poptávky a nabídky na měnovém trhu. V tomto případě stanovuje centrální banka aktuální kurz, který přímo neovlivňuje (pouze jako jeden z mnoha účastníků na měnovém trhu).

1.3 Rozpočtová politika Rozpočtová politika je proces utváření bilance státních příjmů (daňové soustavy) a veřejných výdajů s cílem přispět k růstu ekonomiky při nízké míře inflace a vysoké zaměstnanosti, dále utlumit negativní dopady vyplývající z průběhu hospodářského cyklu a eliminovat negativní důsledky působení tržního mechanismu na ekonomické subjekty. Rozpočtová politika je významná oblast státní hospodářské politiky, která se zaměřuje na rozpočtovou činnost státu, jež je zastoupena nejvýznamnějším účtem státu. V roce 2003 byla provedena reforma veřejných financí, která reformovala fiskální pravidla1. Ta spočívala v zavedení institutu fiskálního cílení a střednědobé výdajové rámce, které z něj vyplývají. Fiskální cílení i střednědobé rámce jsou připravovány 3 roky předem, slouží pro určení závazku (výdajového stropu), kterého chce vláda v budoucnu dosáhnout, aby splnila svůj fiskální cíl. 1

Včetně zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších předpisů.

6


Vláda určuje cíl v podobě salda veřejných rozpočtů jako podíl na HDP. I přesto má tato autorita možnost částečně ovlivnit veřejné rozpočty. Proto je plánované saldo rozloženo na jednotlivá salda veřejných rozpočtů a státních fondů. Dále je připraven tzv. autonomní scénář, jenž obsahuje nutná aktivní opatření vlády. Ten určí výsledek hospodaření vlády při absenci nových kroků. Porovnáním prognózy HDP s autonomním scénářem bude rozdíl, který představuje opatření v podobě změn příjmů nebo výdajů. Po zohlednění očekávané inflace tak dojde k určení střednědobých výdajových stropů. Omezenými možnostmi, kdy se mohou střednědobé výdajové limity měnit, jsou ojedinělé případy (např. změna daní, změny výdajů z fondů EU apod.), které jsou určeny zákonem č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech. Střednědobé výdajové rámce jsou spolu s návrhem státního rozpočtu vládou předávány Poslanecké sněmovně. I přes neodhadnutelný vývoj národního hospodářství může nastat neočekávaná situace, při níž vzniknou odchylky od fiskálního cíle. Ty musí vláda řádně zdůvodnit a získat souhlas Poslanecké sněmovny (MFČR, 2013a) Rozpočtová pravidla přijatá Evropskou unií Evropská unie (EU) zavedla nová pravidla a zřídila agentury k včasnému rozpoznání a řešení komplexně vymezených problémů, jimž může finanční sektor čelit, a zajištění toho, aby byly všechny subjekty ve finančním sektoru řádně regulovány a kontrolovány. Mezi další opatření v tomto sektoru se řadí systematičtější a přísnější zátěžové testy bank, které probíhají pravidelně. Od vypuknutí finanční krize v roce 2008 se činnost EU zaměřuje na odstraňování nedostatků v regulaci finančního sektoru a na posilování dohledu nad tímto sektorem za účelem zlepšení stability, transparentnosti a důvěry. V lednu 2011 byla ve spolupráci s Evropskou radou pro systémová rizika (ESRB) zřízena nová přísná struktura finančního dohledu, zajišťující, aby byla makroekonomická finanční rizika dostatečně včas rozeznána. Doplňují ji tři evropské orgány dohledu pro jednotlivá odvětví:   

Evropský orgán pro bankovnictví (sídlo v Londýně), Evropský orgán pro pojišťovnictví a zaměstnanecké penzijní pojištění (sídlo ve Frankfurtu), Evropský orgán pro cenné papíry a trhy (sídlo v Paříži).

Definovala se přísnější pravidla týkající se kapitálových požadavků na banky, investiční společnosti a pojišťovny: Čtvrtá revize směrnice o kapitálových požadavcích pro banky a investiční společnosti a směrnice Solvency II pro pojišťovny (vstupuje v platnost v roce 2013). Lepší řízení rizik ve finančních institucích usnadní stávající a nová pravidla upravující udělování odměn a prémií ve finančních institucích a omezující pobídky k podstupování krátkodobých rizik. Zaváděný globální přístup má zajistit, aby žádný finanční aktér, trh ani produkt neunikl náležité regulaci účinnému dohledu. Byla již přijata opatření k vytvoření rámce pro hedgeové fondy a fondy soukromého kapitálu a k zavedení některých pravidel pro ratingové agentury. Další iniciativy se právě vyjednávají nebo se v blízké budoucnosti plánují, mimo jiné v oblasti derivátů, krátkých pozic, finančních trhů a zneužívání trhu. Zátěžové testy bank představují jeden nástroj dohledu, používaný na úrovni EU ke zjištění možných slabin a k předcházení úpadkům nebo selhání systému. Testy posuzují celkovou odolnost bankovního sektoru v EU a solventnost jednotlivých bank za předpokladu nepříznivých událostí. Tyto činnosti řídí Evropský orgán pro bankovnictví. Dalšími zúčastněnými stranami jsou ECB, Evropská komise, orgány dohledu členských států, které jsou odpovědné za provádění testů na národních úrovních. Byla provedena přísná vzájemná hodnocení a kontrola kvality a výsledky byly zveřejněny v červnu 2011. 7

STUDIJNÍ OPORA PŘEDMĚTU FINANČNÍ POLITIKA ČESKÉ REPUBLIKY Bylo nezbytné zajistit úplnou transparentnost, pokud jde o rizika, kterým se banky vystavují. Od všech bank, které zátěžový test označí za zranitelné a zřejmě i podkapitalizované, je očekáváno přijetí nezbytných opatření. Po nástupu krize Evropská Komise (EK) zjistila, že veřejné finance jsou u některých států tak neudržitelné a bude trvat roky, než se dluhy vrátí pod hranici 60 % HDP a veřejný deficit bude vyrovnaný pod hodnotou 3 % HDP, že se shodla s Radou EU na přísném dohlížení a sankciování států, které tato pravidla porušují. Na zasedání summitu Evropské rady 17.6.2010 členové vlád a prezident odsouhlasili, že státy jejichž rozpočtový deficit bude překročen, budou sankciovány pokutou ve výši 0,2 % HDP. Stejná sankce platí i pro veřejný dluh. Při hlasování Francie společně s Německem zabránila automatickým sankcím, které navrhovala EK. Nadále tedy o sankcích budou rozhodovat ministři financí a to v 6 měsíční lhůtě. Poté co by během této doby o sankcích nebylo rozhodnuto a hospodaření států by se nezlepšovalo, pak by rozhodování o sankcích přešlo na EK. Přísnější tresty mají dostávat členské státy eurozóny, jež budou nuceny složit zatím nestanovenou zálohu, jejíž výše se má odvíjet od velikosti a síly jejich ekonomiky. Tyto státy budou ze zmíněné zálohy navíc platit úroky až do doby, kdy opět začnou plnit pravidla Paktu (Evropská komise, 2010). Vedle procedury nadměrného schodku by mohla být zavedena rovněž procedura nadměrné nerovnováhy. Evropská komise by v takovém případě mohla účinně postihovat i ty státy, které se vyznačují nedostatečnou vůlí k reformám a ztrátou konkurenceschopnosti.

1.4 Zahraničně obchodní politika Zahraničně obchodní politika je soubor zásad, kterými stát řídí obchodní styky se zahraničními partnery a současně tak ovlivňuje objem a strukturu svého zahraničního obchodu. K nástrojům zahraničně obchodní politiky slouží:         

kvóty - jsou pevně dány % z domácí výroby, tzv. nepřímá daň, vývozní a dovozní subvence -tam, kde stát podporuje vývoz, vývozní subvence - podpora vývozců, kteří mají oproti konkurenci příliš vysoké výrobní náklady, státní úvěry na vývoz, vývozní prémie vývozcům - odměna pro exportéry, kteří prosadí vývoz zboží nebo služeb, o který se stát zajímá, uvalení cel, embarga, devizové restrikce - omezení při nakupování deviz, kvantitativní restrikce - omezení pro určité zboží nebo dovozce, neviditelné překážky dovozu -mimocelní bariéry, jejichž cílem je zabránit přílišnému dovozu zboží ze zahraničí.

Současné postavení zahraničně obchodní politiky je plně v kompetenci společných koordinovaných politik Evropské unie. Vymezení jednotlivých nástrojů bylo odbouráno s postupnou integrací. Význam této politiky v rámci ovlivňování finančních procesů a využití nástrojů je tedy zanedbatelný. Z výše uvedených důvodů bude finanční politika dále vymezena z hlediska všeobecných mezinárodních vztahů. 8


2

Finanční systém a trh

Finanční trh je systém vztahů, nástrojů, subjektů a institucí, které shromažďují, soustřeďují, rozdělují a rozmisťují dočasně volné peněžní prostředky na základě nabídky a poptávky. Samuelson a Nordhaus (2007) hovoří o finančním systému jako celku, jehož prostřednictvím probíhají „aktivity, které zahrnují finanční trhy, firmy a další instituce provádějící finanční rozhodnutí“. Schéma 2. 1. Toky finančního systému

Zdroj: převzato z Samuelson a Nordhaus (2007).

Uvedené Schéma 2. 1. představuje finanční systém, na kterém se střetává mnoho ekonomických subjektů. Finanční trh je místo, kde probíhají nákupy prodeje portfolií, které jsou realizovány prostřednictvím finančních zprostředkovatelů. Firmy a domácnosti se obrací na finančního zprostředkovatele, u kterého si ukládají či půjčují finanční prostředky. Kučerová (2004) definuje finanční trh jako „systém institucí a instrumentů zabezpečujících pohyb peněz a kapitálu ve všech formách mezi různými ekonomickými subjekty na základě nabídky a poptávky“. Finanční trh má čtyři základní funkce:    

akumulační – soustředění peněz, alokační – umístění peněz, selekční – peníze jsou přerozdělovány subjektům, které je dokážou efektivněji využít, přerozdělovací- přerozdělují se mezi deficitními a přebytkovými stranami.

Kučerová (2004) uvádí rozdělení trhu na peněžní, kapitálový, měnový. Peněžní trh vymezila jako „systém institucí a instrumentů zabezpečujících pohyb různých forem krátkodobých peněz (splatnost do 1 roku), a to na úvěrovém principu mezi bankami navzájem, bankami a centrální bankou“. Kapitálový trh tak představuje stejný systém jako trh peněžní, avšak pracuje se střednědobým a dlouhodobým kapitálem. Úvěrový trh zabezpečuje pohyb kapitálu mezi bankami a nebankovními instituty. Pokud však dochází k provázanosti finančních trhů mezi několika státy, hovoříme o tzv. 9

STUDIJNÍ OPORA PŘEDMĚTU FINANČNÍ POLITIKA ČESKÉ REPUBLIKY mezinárodních finančních trzích, jejichž podmnožinou jsou zahraniční finanční trh, eurotrhy a trhy s devizami. Finanční trh lze rozdělit z hlediska času na:  

trh peněžní – jedná se o trh krátkodobých peněz. Splatnosti těchto produktů jsou ve dnech až měsících, maximálně do jednoho roku. trh kapitálový – trh dlouhodobých peněz, tzn. trh s instrumenty nad rok a více let.

Dále můžeme finanční trh rozdělit na trh:  

primární – primární trhy jsou ty, které slouží obchodování s novými emisemi cenných papírů, slouží pro získání nových zdrojů na investice. sekundární – na sekundárním trhu se prodávají již dříve vydané cenné papíry a zároveň mají zajišťovat likviditu pro své investory, tj. umožnit transformaci finančních nástrojů do likvidních peněžních prostředků.

Podle Samuelsona a Nordhause (2007) jsou finanční trhy definovány jako místa, kde probíhá finanční směna. Uvádí, že se jedná o „podobné trhy jako jsou ostatní trhy s výjimkou toho, že jejich produkty a služby sestávají z finančních nástrojů, jako jsou akcie a dluhopisy.“ Společně tak definovali finanční systém, který považují za rozhodující složku moderní ekonomiky, jež přesouvá zdroje v čase, mezi odvětvími a regiony, také jako řídicí systém rizik v ekonomice, který sdružuje a přerozděluje fondy či jako zúčtovací instituci.

2.1 Nástroje finanční politiky Již úvodem byl uveden cíl finanční politiky. Tento cíl je naplňován nástroji, které budou následně představeny. Němeček (1987) rozděluje nástroje finanční politiky do třech základních okruhů.   

Systém finančního plánování (národohospodářské plány, bilance aj.), finančně ekonomické nástroje (odvody státního rozpočtu - např. daně, úroky, poplatky aj.), zákonné normy a předpisy – slouží jako flexibilní standardy odpovídající na aktuální požadavky hospodářské situace.

V komparaci s jinými nástroji hospodářské politiky lze vyvodit, že uvedené nástroje již ze svého popisu značí, že jedná o nástroje dolaďovací, nikoli o „tvrdé“ nástroje hospodářské politiky (jako je např. přesah limitů národohospodářského plánování). Nástroje finančního trhu lze rozdělit podle několika hledisek. Z hlediska formy můžeme finanční nástroje vymezit na materializované cenné papíry, imobilizované (cenný papír, který je uložen u instituce, která jej spravuje) a dematerializované (zápis na účtu). Podle toho, zda se jedná o finanční nástroj obchodovatelný či neobchodovatelný, rozdělujeme další hledisko klasifikace těchto nástrojů. Pokud se jedná o neobchodovatelný nástroj, není způsobilý k použití na finančním trhu. Je z něj vyloučen. Obvykle jsou vydávány malými firmami. V případě, že se jedná o obchodovatelná aktiva, je možné je prodávat a nakupovat. Poslední skupinou rozdělení nástrojů používaných na finančních trzích, je ta, u níž je nezbytné uvědomit si, na kterém trhu je obchod realizován. Na peněžním trhu je obchodováno s cennými papíry, které mohou mít formu:

10

VYSKOÁ ŠKOLA BÁŇSKÁ – TECHNICKÁ UNIVERSITA OSTRAVA 



 

směnky – jedná se o převoditelný cenný papír, jež obsahuje právní náležitosti. Toto aktivum představuje písemné potvrzení dlužníka (o jeho závazku), který je povinen uhradit stanovenou částku v daném termínu. Směnky mohou být vlastní (dlužník se zavazuje, že zaplatí dluh věřiteli), cizí (dlužník se zavazuje k uhrazení dlužné částky třetí osobě) či cizí na vlastní řád (závazek dlužníka, který ve stanovené době musí uhradit dlužnou částku věřiteli). Výhoda směnek spočívá v jasně vymezeném stanovení pohledávky, zkráceném soudním řízení a v jistotě ručení. pokladniční poukázky – vydává stát nebo centrální banka. Tento typ cenného papíru je charakteristický velmi nízkým výnosem, a proto se s ním obchoduje zejména na peněžním trhu. vkladových listů – tyto vkladové listy mají dobu splatnosti do jednoho roku. Ve své podstatě mají podobu vkladu, který je doložen potvrzením na doručitele. komerčních cenných papírů.

Na kapitálovém trhu je obchodováno s cennými papíry, jež mají střednědobou či dlouhodobou splatnost. Podle typu závazku můžeme finanční aktiva rozdělit na úvěrové a majetkové. Úvěrovými aktivy mohou být například obligace (neboli dluhopisy), u kterých je doba splatnosti delší než 1 rok. Dalšími aktivy mohou být například hypoteční zástavní listy, jež jsou dobrou formou pro investování.

11


3

Finančně-právní vztahy a jejich specifika

Právní vztahy jsou zvláštním druhem společenských vztahů, v nichž jejich účastníci vystupují jako nositelé práv a povinností. Zvláštní finančně-právní vztahy definovali Mrkývka a Pařízková (2009) jako „peněžní vztahy mezi jednotlivými státy navzájem a mezi státy a mezinárodními finančními institucemi, případně mezi státy a mezinárodními organizacemi či mezi mezinárodními organizacemi a mezinárodními finančními institucemi“, které nazývají mezinárodní (světové) finance. Aby mohly vzniknout finančně právní vztahy, musí být podloženy právní normou a právní skutečností. Finančněprávní norma je státním předpisem (a jeho orgánů), jež reguluje chování subjektů. Právní skutečnost ve své podstatě znamená reálnou skutečnost, fakt či jednání, jak uvádí Mrkývka a Pařízková (2009). Finančně právní vztahy musí mít vymezen subjekt, objekt a obsah daného vztahu. Subjekty jsou reprezentovány například státy, státními orgány, organizacemi či institucemi, fyzickými nebo právnickými osobami. Objektem finančně právních vztahů je vztah vymezující práva a povinnosti subjektů. V tomto případě hovoříme o peněžních prostředcích a finančních aktivech. Samotný obsah vztahů pak představují jednotlivá práva a povinnosti. Ve finančně-právních vztazích se projevují dva právní aspekty – mocenský a majetkový. Tento aspekt také určuje povahu finančně-právních vztahů jako vztahů mocensko-majetkových vyjádřených v penězích. Na jedné straně vždy stojí stát. Schéma 3. 1. Členění finančněprávních vztahů

Hierarchie členění finančněprávních vztahů dle mocencké intenzity

HORIZONTÁLNÍ účastníci jsou v rovném postavení, minimální intenzita veřejnoprávních ingerencí

Příklad - vztah banka a klient

DIAGONÁLNÍ

VERTIKÁLNÍ

jeden ze subjektů je na základě finančněprávní normy oprávněn k daným mocenským úkonům vůči ostatním

účastníci jsou v nerovném postavení, jeden z účastníků působí mocensky vůči druhému

Příklad plátce daně poplatník

Příklad - správce daně, devizový orgán

Zdroj: Mrkývka a Pařízková (2009), vlastní zpracování.

12


Členění finančněprávních vztahů výstižně zobrazuje výše uvedené Schéma 3. 1., jež je rozděleno na horizontální, diagonální a vertikální úrovni. Jak uvádí Mrkývka a Pařízková (2009), členění finančněprávních vztahů obsahuje hmotně právní vztahy, jejichž obsah spočívá v oprávněních a povinnostech materiální povahy a procesně právní vztahy, které obsahují oprávnění a povinnosti procesní povahy. Finanční vztahy jsou peněžní vztahy v užším smyslu představující systém vytváření, distribuci, redistribuci a realizaci peněžní masy (peněžní zásoby). Shrnutí těchto finančních vztahů vytváří na sebe navazující systém financí. Nositeli finančních vztahů jsou peněžní prostředky, které stát, subjekty a instituce veřejného sektoru, subjekty soukromého sektoru a další využívají pro utváření samotných vztahů. Peněžní prostředky mohou být v několika podobách  

hotovostní (oběživo) – bankovky a mince, bezhotovostní – vklady na požádání.

Peněžní vztahy jsou pojímány z širšího úhlu pohledu, než jsou finanční vztahy. Neboť právě ty jsou pojmově užší než vztahy peněžní. Finanční vztahy ve svém důsledku znamenají činnosti, při kterých nedochází k přímému použití peněžní masy prostřednictvím reálných operací – ty jsou pouze předvídány a plánovány. Z výše uvedeného finančně-právní vztahy termínově odpovídají činnosti finanční politiky. Metody činnosti finanční politiky posuzujeme podle způsobu, jakým je při uskutečňování finanční činnosti tvořena, rozdělována a používána peněžní masa. V zásadě rozlišujeme čtyři metody finanční činnosti. Nenávratná metoda – smyslem nenávratné metody je transfer peněžní zásoby mezi ekonomickými subjekty, resp. od jednoho k druhému bez nároku na vrácení původního plnění. Nejedná se o protiplnění či vratku. Tato metoda je zejména využívána v oblasti veřejných financí, jako jsou například obligatorní dávky a daně, poplatky aj. Návratná metoda – opakem výše uvedené metody je metoda návratová neboli návratná. Při uplatňování této metody dochází v prvé fázi k přesunu finančních prostředků od ekonomického subjektu k dalšímu subjektu, který je povinen za předem stanovených podmínek vrátit (navrátit). Jednou z typických oblastí, která běžně využívá této metody je v rámci obchodování s dluhopisy v rámci monetární politiky či fiskální politiky prostřednictvím státního dluhu a finančních výpomocí. Podmíněně návratná neboli pojišťovací metoda – pojišťovací metoda je reprezentována částí peněžní masy, pravděpodobnosti návratnosti a předem stanovené podmínky. V případě, že bude splněna návratná podmínka, dojde k plnění, které může být jak menší (výhodnější), tak větší (nevýhodné) oproti původní hodnoty. Typickým příkladem této metody je fungování veřejného i soukromého pojištění. Metoda realizační – metoda realizace je uplatňována zejména v oblasti transferů peněžní zásoby: 

13

představuje přesuny částí peněžní masy doprovázené ekvivalentní směnou za materiální i nemateriální statky, tedy za zboží a služby,

STUDIJNÍ OPORA PŘEDMĚTU FINANČNÍ POLITIKA ČESKÉ REPUBLIKY 

příznačná pro oblast soukromých financí (zejm. podnikových financí a financí domácností), ale i v oblasti veřejných financí (prodej zboží a služeb státními organizacemi, zejména příspěvkovými, vlastní hospodářská činnost organizačních složek).

3.1 Subjekty finanční politiky Subjekty finanční trhu můžeme rozdělit na dvě základní skupiny subjektů – na ty subjekty, které pociťují nedostatek finančních prostředků a na ty, které pociťují jejich přebytek (viz schéma 3. 2.). Schéma 3. 2. Subjekty finanční politiky

Likvidita a rychlost

Nejnižší riziko

Nejvyšší výnos

Přebytek aktiv

Dlouhá doba návratnosti

Nejnižší náklady

Nedostatek aktiv


Subjekty na finančním trhu jsou orgány legislativně zřízené. Jedná se o Ministerstvo financí České republiky a jeho územní orgány – finanční ředitelství a příslušné finanční úřady. Kompetence Ministerstva financí ČR jsou zakotveny v zákoně č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy. Další významným subjektem na tomto trhu, jakožto měnovou autoritou českého státu, je Česká národní banka, jejíž působení je vymezeno zákonem č. 6/1993 Sb. V neposlední řadě je nutno uvést také Celní správu, která je v gesci Ministerstva financí České republiky. Ministerstvo financí ČR Ministerstvo financí České republiky (MFČR) je ústředním orgánem státní správy pro realizaci státního rozpočtu České republiky. Sestavuje státní závěrečný účet státu, vede státní pokladnu České republiky, spravuje příjmy státního rozpočtu, jako jsou daně, poplatky a cla. Obecně se dá říci, že finančně hospodaří s veřejnými prostředky státního rozpočtu, dále:         

řídí finanční kontrolu, zajišťuje přezkum hospodaření územních samosprávných celků, vede účetnictví státu, realizuje audit a daňové poradenství, zabezpečuje pohledávky a závazky státu vůči zahraničí, chrání zahraničních investic, pro tomboly, loterie a jiné podobné hry, hospodaří s majetkem státu, zabezpečuje činnosti zaměřené proti legalizaci výnosů z trestné činnosti, vytváří právních norem z oblasti finančního trhu. 14


MFČR je složeno z několika úseků. Pro výkon správy byl ustanoven zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků Úsek státních příjmů, jež je dále upraven zvláštním právním předpisem o rozpočtových pravidlech. Dalším oddělením je Úsek finančního trhu a jiné úseky. MFČR je řízeno finančním ředitelstvím a provádí finanční kontroly u organizací a institucí zřizované státem. Finanční úřady a finanční ředitelství Jejich působnost upravuje samostatný právní předpis (zákon č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech). Jedná se o správní úřady, zabezpečující státní správu v příslušných územních celcích, a to v oblasti jak příjmů, tak výdajů státního rozpočtu. Jedná se například o správy daní, dávek, poplatků, odvodů, sankčních odvodů, příspěvků, pokut a penále odváděných buď do státního rozpočtu, nebo státních fondů. Spravují také daně určené do rozpočtu samosprávných územních celků. Finanční ředitelství Finanční ředitelství vykonává svou působnost v územním obvodu tvořeném obvody jimi řízených finančních úřadů. Kromě činností, viz výše, dále např. přezkoumává prvoinstanční rozhodnutí finančních úřadů (daňové a správní řízení), vykonává kontrolu a provádí řízení o přestupcích. Jde o organizační složku napojenou na SR. Finanční úřad Základní článek soustavy finančních orgánů je zabezpečován tzv. finančním úřadem. Vykonávají zejména finanční kontroly u fyzických a právnických osob provádějící podnikatelskou činnosti na území České republiky, provádějí správu daní, řízení o přestupcích, cenovou kontrolu a vymáhají peněžní plnění, které uložily. Obvody FÚ se obvykle nekryjí s územím okresů, krajů. FÚ bylo 222, FŘ 8, ale jejich počet u FÚ se měl snížit na 199. Místní finanční orgány Obec – základní územní samosprávný celek, který je součástí kraje. Samostatná působnost obce. Jsou tu zřizovány finanční výbory a kontrolní výbory jako obligatorní orgány obce. Zřizuje je zastupitelstvo. Existence tzv. přenesené působnosti obce, tj. její účast při výkonu státní správy. Tato působnost je zajišťována obecními úřady. V rámci samostatné působnosti si své finanční potřeby řeší obec sama, při podílu na státní správě pak zdroje čerpá ze SR. Celní orgány Orgány celní správy jsou specializované orgány státní správy s odvětvovou působností v oblasti celnictví a celní politiky. Vykonává rovněž správu spotřebních daní, DPH a vybírá poplatky spojených s dovozem či vývozem zboží. Tuto oblast upravují samostatné zákony (zákon č. 13/1993 Sb., celní zákon a dále zákon č. 185/2004 Sb., o celní správě). Jejich organizační struktura se dělí do dvou úrovní:  Generální ředitelství cel - jako samostatný správním úřadem s podřízenosti MFČR.  Celní úřady – příslušné oblasti ČR. V současnosti disponuje Celní správa ČR 15 celními úřady, včetně Celního úřadu Praha Ruzyně. Celní správa ČR se zaměřuje na:  celní řízení a správu cel, 15

STUDIJNÍ OPORA PŘEDMĚTU FINANČNÍ POLITIKA ČESKÉ REPUBLIKY          

správu spotřebních a energetických daní, dělenou správu, kontrolu omezení plateb v hotovosti, kontrolu ohlašovací povinnosti osob, ochranu práv duševního vlastnictví, ochranu přírody, ochranu předmětů historické a kulturní hodnoty, kontrolu přepravy omamných a psychotropních látek, kontrolu v oblasti silniční dopravy, zaměstnávání cizinců, trestní řízení.

Česká národní banka Česká národní banka (ČNB) je jedinou centrální měnovou autoritou v České republice, která je nezávislá na výkonné moci (zákon č. 6/1993 Sb., o ČNB). Má postavení veřejnoprávního subjektu, nezapisuje se však do Obchodního rejstříku. Mezi její hlavní úkoly patří:        

provádění monetární politiky (včetně monetárních intervencí), zajištění cenové stability státu, zabezpečovat cílování inflace, emitovat mince a bankovky, vedení účtu státního rozpočtu a účtů bank, stanovení úrokových sazeb, vydává státní dluhopisy a vede jejich centrální evidenci, reguluje a provádí dohled nad finančním trhem (uděluje licence či povolení).

Dne 17. 8. 2013 vstoupila v platnost novela zákona o ČNB2, jež prezentuje rozsáhlou novelu zákona od vstupu České republiky do Evropské unie. ČNB je tvořena bankovní radou (kolektivní orgán), která určuje a spravuje nástroje měnové politiky, ústředím a pobočkami, příp. účelové organizační jednotky (sekce, odbory). Bankovní rada je tvořena 7 členy, guvernérem ČNB, dvěma viceguvernéry ČNB a čtyřmi členy bankovní rady ČNB. Tato měnová autorita se opírá o poradní orgán, kterým je Rozkladová komise. Do účinnosti novely zákona o ČNB existoval i Výbor pro finanční trh. ČNB není vlastním hospodařením přímo napojena na SR, je osvobozena od placení daně z příjmu. Všechny obchody a činnosti ČNB podléhají bankovnímu tajemství. Nejvyšší kontrolní úřad Pramenem práva je Ústava ČR (čl. 97) a pak zákon č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu. Je založen na principu anglosaského práva. Není totiž oprávněn ukládat opatření k nápravě či uložit sankci. Kolektivní princip činnosti Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ) – rozhoduje Kolegium NKÚ (prezident, viceprezident a 15 členů). Prezidenta a viceprezidenta jmenuje prezident republiky na návrh PS, členy pak volí PS na návrh prezidenta NKÚ. Finanční nezávislost je dána v podstatě tím, že rozpočet schvaluje PS v rámci 2

Zákon č. 227/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.

16


rozpočtu na příslušný rok. Zpracovává jej MFČR na návrh Kolegia NKÚ. Bývá však pravidlem, že prezident NKÚ se zúčastňuje zasedání vlády, kde jsou projednávány kontrolní závěry. Nejvyšší kontrolní úřad vykonává kontrolu:       

hospodaření se státním majetkem a finančními prostředky vybíranými ve prospěch právnických osob, plnění státního rozpočtu ČR, státního závěrečného účtu ČR, v oblasti hospodaření s prostředky poskytnutými ČR ze zahraničí a za záruky státu, vydávání a umořování státních cenných papírů, v zadávání státních zakázek, NKÚ může kontrolovat i hospodaření ČNB.

K dalším subjektům finančního trhu:  Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových - orgán ČR zabezpečující hospodaření s majetkem státu.  Místní orgány finanční správy - Obecné a krajské úřady, ve kterých probíhá správa poplatků, finanční kontrola, kontrola hospodaření s majetkem ÚSC.  Finanční a kontrolní výbory - kontrola hospodaření s majetkem a prostředky apod.

3.2 Teoretické zdroje finanční politiky Němeček (1987) uvádí, že finanční politika je řazena jako podoblast hospodářské politiky, protože zahrnuje širokou oblast působení jednotlivých národohospodářských činností. Finanční politika tak vytváří rámec pro ucelený soubor jednotlivých politik, které se vzájemně doplňují a navazují na sebe. Jak vymezila Kučerová (2004), finanční systém se skládá z finančních instrumentů, institucí a finančních trhů. Ten však definovala jako „systém institucí a instrumentů zabezpečující pohyb peněz a kapitálů ve všech formách mezi různými ekonomickými subjekty na základě nabídky a poptávky“. Z výše uvedeného vyplývá, že finanční politika představuje spektrum provázaných vazeb, spojitostí a součinností, které nelze konkretizovat. Finanční politika se tak stává oblastí, ve které se pohybují ekonomické subjekty na národní a nadnárodní úrovni, jejichž cílem je existence v oblasti finančnictví a realizace preferovaných činností na finančním trhu.

17


4

Vymezení finančního práva a jeho prameny

Finanční právo odráží praktické postavení finanční politiky v systému národního hospodářství a představuje praktické aplikace finanční politiky prostřednictvím právních norem. Finanční právo nám dává odpověď na otázku, jak jsou nástroje finančního práva upraveny, a finanční politika nám říká, proč jsou tak upraveny.

4.1 Systém finančního práva Finanční právo představuje souhrn právních norem upravující vztahy vzniklé či vznikající v procesu tvorby, rozdělování a používání peněžní masy či jejích částí. Z této definice tedy vyplývá, že se jedná především o vztahy, ve kterých vystupuje jako hlavní činitel stát či jeho municipality, případně další státní instituce, které vystupují jako orgány státní moci a zároveň jsou dotčeny peněžní masy nebo její části. Předmětem této oblasti práva jsou tedy vztahy vznikající v průběhu finanční činnosti, přičemž hlavním činitelem je stát. Finanční právo je oblastí samostatného odvětví našeho právního řádu, s vlastním předmětem právní úpravy. Patří do sféry práva veřejného, avšak má také prvky soukromého práva, přihlédneme-li např. k oblasti regulace komerčního bankovnictví či finančního trhu. Je zde zřejmá nadřazenost veřejné moci a smluvní vztahy jsou tedy v menšině, proto jej označujeme jako ius publicum – právo veřejné. Bezesporu má tato právní oblast úzkou součinnost s právem ústavním, např. z hlediska vymezení ústavy, ústavních zákonů (státní rozpočet, Nejvyšší kontrolní úřad, Česká národní banka) a právem správním, při úpravě organizace a úloh finančních orgánů apod. V menší míře poté také s právem mezinárodním, evropským, občanským či obchodním. Stejně jako jiné části právních oborů, lze jej dělit na obecnou část, představující obecné poznatky o finančním právu3 a část specifickou, resp. zvláštní, která je tvořená desítkami zákonů a stovkami norem nižší právní síly tvořící vlastní pozitivní finanční právo. Tuto oblast zvláštního práva lze členit na specifické pododvětví upravující tyto vztahy (Grúň, 2009): 1. právní úprava veřejných rozpočtů, mimorozpočtových státních fondů a právní úprava finančního hospodaření státních podniků, 2. právní úprava daní, 3. právní úprava poplatků a cel, 4. právní úprava měny, peněžního oběhu a deviz, včetně právní úpravy postavení centrální bank v rámci její emisní funkce, 5. právní úprava finančního trhu, 6. právní úprava finanční kontroly, 7. v širším slova smyslu také právní úprava obchodního bankovnictví a komerčního pojišťovnictví.

3

Obecná část, jak uvádí Bakeš et al. (2009), je představována především problematikou finanční činnosti a jejích organizačně právních forem, vymezením předmětu a sytému finančního práva, systému realizací norem, vymezením otázek finančněprávních vztahů, jejich subjektů a objektů i práv a povinností jejich účastníků.

18


Takto definovaný systém finančního práva patří mezi obecně uznávané především z pedagogického hlediska. V odborné veřejnosti se však objevují tendence na rozčlenění tohoto systému na menší celky. Zastánci tzv. košické školy shledávají např. oblast práva daňového za samostatný celek stojící vedle práva finančního. Není zde uvedeno také mezinárodní finanční právo, které však v současnosti není zcela úplně definováno a představuje pouze jakýsi soulad mezi právem finanční a mezinárodním právem veřejným, což však s předpokládaným nárůstem integrace v rámci evropského práva lze považovat za dočasný stav. Někteří autoři a odborníci také řadí problematiku obchodního bankovnictví a komerčního pojišťovnictví do oblasti finančního trhu a jeho organizací (např. Bakeš et al. 2009). Markýva et al. (2004) shledávají dělení systému finančního práva na užší podobory, a to část fiskální (rozpočtové právo, berní právo a právo celní), která tvoří nejrozšířenější oblast zájmu a nefiskální (měnové právo, devizové právo, veřejné bankovní právo, právo veřejné pojišťovací a puncovní právo). Normy finančního práva se skládají, stejně jako ostatní právní normy, z hypotézy, dispozice a sankce. Konkrétní podmínky a předpoklady účasti dílčích subjektů na finanční činnosti státu jsou stanoveny v hypotéze norem finančního práva (např. podmínky placení daní nebo příjmy, ke kterým se váže daňová povinnost). Dispozice utváří konkrétní pravidlo chování subjektů finančněprávních vztahů, především jejich práva a povinnosti (např. daňová povinnost ve formě sazby daně či práva a povinnosti bank při poskytování úvěrů). Sankce je vnímána jako donucovací prvek finančněprávních norem. Uplatňuje se vůči subjektům, které porušily povinnost, která se váže na dispozici dané finančněprávní normy (např. nezaplacení daně) a vyplývají z ní tedy sankce, které mohou být trestní, disciplinární nebo majetkové. Do oblasti veřejných rozpočtů lze řadit hmotněprávní normy, které formulují určitá subjektivní práva a povinnosti adresátů právních norem a procesněprávní normy, které upravují zákonem stanovený proces, jakým tato práva mohou být uplatněna, resp. jakým formálním postupem může být splnění těchto povinností vynuceno. Těmito normami je tedy dotčena oblast státního rozpočtu, resp. veškeré procesy s ní související. Tedy rozpočtová pravidla, ústavní principy, napojení ostatních organizačních celků na státní rozpočet, rozpočtová skladba a klasifikace, státní účelové fondy a rozpočty nižších municipalit a pravidla rozpočtového procesu. Procesněprvání i hmotněprávní normy patří také do oblasti právní úpravy daní, cel a ostatních poplatků. Normy zde vymezují vznik, obsah a zánik daňové, celní a poplatkové povinnosti a daňové zřízení. Na rozdíl od ostatních norem finančního práva se tyto normy člení na ustanovení o subjektu, předmětu, základu a sazbě daně. Je nutné také upozornit na fakt, že do této oblasti by měly spadat i quasi daně, resp. odvody na sociálním a zdravotním pojistném. I když ve své podstatě název daň nenesou a z hlediska neúčelovosti je mezi daně nelze řadit, v zásadě plní téměř jejich veškeré znaky. Právní úprava, které podléhá oblast monetární politiky, lze rozčlenit na více složek a to úpravu měnového práva, kde lze řadit normy vztahující se k peněžnímu oběhu měny ty upravují měnovou jednotku, emisi měny, soustavu platidel a jejich ochranu. Dále jsou to právní normy upravující pokladní operace, peněžní oběh a platební styk. Dále úpravu práva devizového formulující disponování s hodnotami, umožňujícími uhrazovat závazky do zahraničí a některými dalšími hodnotami, souvisejícími s platebním a úvěrovým stykem se zahraničím. Pouze rámcově v obecném 19

STUDIJNÍ OPORA PŘEDMĚTU FINANČNÍ POLITIKA ČESKÉ REPUBLIKY vymezení lze do této oblasti také řadit právní úpravu úvěrů, jelikož tato oblast spadá také do části práva soukromého. Mezi právní úpravy finančního trhu lze zařadit právní úpravy kapitálových a peněžních operací, veřejnoprávních regulací a subjektů vystupujících na finančním trhu, stejně jako úpravu některých instrumentů finančního trhu a operace s nimi (cenné papíry, finanční a komoditní deriváty atd.). Stejně jako v případě právní úpravy úvěrů se i touto částí zabývá zejména obchodní, resp. občanské právo a i zde jde tedy spíše o vymezení obecné. Oblast právní úpravy finanční kontroly je nedílnou součástí správného a efektivního řízení celého hospodářského systému především z hlediska veřejné správy. Může se tedy konstatovat, že tato oblast právní úpravy prolíná vše výše zmíněné, a vztahuje se na kontrolu finančního řízení a nakládání s finančními prostředky.

4.2 Prameny finančního práva Obecně lze prameny práva definovat jako formy, v nichž jsou obsaženy právní normy a jsou tedy bezprostředním pramenem poznání práva. Jak vyplývá z předcházející subkapitoly, oblast finančního práva je poměrně rozsáhlá, z čehož vyplývá, že finanční právo není kodifikováno. Existuje velké množství předpisů, které upravují tuto obsáhlou oblast práva. Stejně jako ostatní právní normy i oblast norem finančního práva podléhá hierarchii právní síly, resp. právní normy nižšího právního stupně vycházejí z právních norem právního stupně vyššího. V České republice má nejvyšší stupeň právní síly Ústava, resp. Ústavní pořádek České republiky obsahující také Listinu základních práv a svobod a další ústavní zákony. Ústavní základy finančního práva jsou stanoveny ústavním zákonem č. 1/1993 Sb., z tohoto pořádku se odvozují veškeré právní normy včetně těch, jež se týkají práva finančního. Listina základních práv a svobod stanovuje, že povinnosti jsou ukládány subjektům pouze na základě zákona a odstavec č. 11 poté definuje skutečnost povinnosti placení daní a poplatků („daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona“). Dalším významným ustanovením v Ústavě jsou oddíly zabývajících se projednáváním a procesem schvalování státního rozpočtu a státního závěrečného účtu republiky, či procesem schvalování rozpočtu jednotlivých územních samosprávních celků. Neméně významná je také oblast, související s finančním právem, která má v kompetenci vymezení a úpravu působnosti jednotlivých orgánů, které se podílejí na realizaci finanční činnosti. Konkrétně jsou zde tedy vymezeny kompetence Poslanecké sněmovny, Senátu, vlády, České národní banky a Nejvyššího kontrolního úřadu (Bakeš et al. 2009)4. Výhradním pramenem finančního práva v rámci vnitrostátních norem jsou zákony. Dalším neméně významným pramenem finančního práva jsou mezinárodní smlouvy, jež podléhají mezinárodnímu právu veřejnému. Dotýkají se především finanční oblasti, která řeší otázky mezinárodního dvojího zdanění, ochrany a podpory mezinárodních investic a také oblast týkající se mezinárodního platebního styku. Mezinárodní smlouvy jsou implementovány do vnitrostátního

4

Podrobně bude činnost těchto institucí ve vztahu k finančnímu právu, resp. k finanční politice vymezena v následujících kapitolách.

20

VYSKOÁ ŠKOLA BÁŇSKÁ – TECHNICKÁ UNIVERSITA OSTRAVA systému práva na základě ratifikace Parlamentem ČR a stávají se tedy součástí právního řádu ČR5, přičemž mají přednost před zákony, nastane-li rozpor s platným právem ČR. V souvislosti se vstupem do Evropské unie (dále jen EU) byla ČR povinna implementovat do svého vnitrostátního systému Evropské právní normy primárního a sekundárního práva. Každý členský stát je povinen tento právní systém respektovat, přičemž je nadřazen právním systémům jednotlivých států. Primární právo evropské unie sestává ze smluv EU a dalších úmluv, přičemž nejdůležitější je Zakládající smlouva o Evropském společenství. Prameny finančního práva jsou zde propojeny s vymezením Evropského systému centrálních bank a s ustanovením o Evropské centrální bance a Evropské investiční bance, dále s ustanovením o odstranění celních bariér a celní unii, o svobodném pohybu kapitálu a plateb, o pravidlech zdanění a harmonizaci nepřímých daní, o finanční a rozpočtové politice, o měnové a devizové politice včetně ustanovení o emisi bankovek a mincí společné měny v souvztažnosti o rozpočtovém a finančním hospodaření a finančních zájmech Společenství. Nazření a Směrnice EU jsou obecně závazným sekundárním pramenem práva. Nařízení EU mají všeobecnou platnost a platí bezprostředně ve všech členských státech v okamžiku jejich vydání. Plnění směrnic EU je stanoveno konkrétním členským státům, přičemž závazná je pouze co do výsledku, kterého má být dosaženo. Způsob, jakým bude výsledku dosaženo, je plně v rukou styčných států, přičemž směrnice musí být transportovány do právního systému dané země. V rámci ČR lze jmenovat, s aspektem na finanční právo, např. nařízení upravující celní sazebník EU (nařízení Rady EU č. 87/2658/EHS, o celní a statistické nomenklatuře o společném celním sazebníku) nebo směrnice upravující společný systém daně z přidané hodnoty (směrnice Rady č. 2006/112/ES, o společném systém u daně z přidané hodnoty). Mezi další prameny sekundárního práva patří také rozhodnutí, která jsou adresná a lze je delegovat také na konkrétní právnické či fyzické osoby. Dále doporučení a stanoviska, která nejsou sice závazná, avšak mohou být určitým stanoviskem pro realizaci jiných norem komunitárního práva.

4.3 Principy finančního práva Finanční právo je postaveno na několika stěžejních principech pro jejich interpretaci a tvorbu. Díky jeho nekodifikovanosti a problematickému vymezení jeho obecné části, je ve většině jeho případů postaven na principech platných pro právo obecně. Markývka a Pařízková (2009) řadí a definují mezi všeobecné zásady a zásady vycházející z ekonomických principů finančního práva tyto zásady: Zásada demokratismu – což je obecný princip, který je zakotven v čl. 1 Ústavy ČR a vychází z podstaty ČR jako demokratického státu založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Zásada legality – jedná se o základní princip platný v právním státu kontinentální právní kultury. Tato zásada vyplývá z mocenského charakteru finančněprávních vztahů. Subjekty orgánu státní moci musí své pravomoci uplatňovat jen v souladu se zákonem. Zásada legitimity – definuje mocenský subjekt ve finančním právu na základě zákona.

5

Následně po ratifikaci Parlamentem ČR jsou smlouvy publikovány ve sbírce mezinárodních smluv formou sdělení Ministerstva zahraničních věcí ČR.

21

STUDIJNÍ OPORA PŘEDMĚTU FINANČNÍ POLITIKA ČESKÉ REPUBLIKY Zásada priority – tato zásada je chápána ve smyslu komunitárního práva Evropské unie, jíž je ČR členem. Z této zásady vyplývají dva základní principy a to:  

princip přednosti – který definuje nadřazenost komunitárních norem nad normami národními, princip přímého účinku – který stanovuje bezprostřední závaznost komunitárního práva.

V rámci zásady priority se bezesporu jedná také o oblast práva mezinárodního, který dle ustanovení čl. 10 Ústavy ČR, kdy vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament České republiky souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu České republiky v případě rozporů se zákonem mají před ním přednost. Dále lze definovat následné zásady opírající se především o ekonomické principy. Jsou jimi: Zásada účelovosti – tento princip je postaven na zásadách účelového užití veřejných peněžních prostředků odpovídajících veřejnému zájmu, který koresponduje se společenskými, hospodářskými a politickými zájmy státu. Zásada plánovitosti – stanovuje nenahodilost užití veřejných peněžních prostředků ve smyslu existence veřejných rozpočtů a mimorozpočtových fondů. Tyto rozpočty lze chápat jako finanční dokumenty stanovené zákonem s předepsanou strukturou a rozpočtovým výhledem. Zásada priority rovnováhy příjmů a výdajů s přípustným deficitem či přebytkem – v důsledku rozpočtové nerovnováhy je nutná existence správy státního dluhu (i v ostatních oblastech veřejného sektoru) a plánování jeho financování v době delší, než je zpravidla rozpočtový rok. Je nutné si uvědomit, že velikost veřejného dluhu není neomezena, v případě ČR stanoví bilanci rozpočet. V některých případech je také nutné brát závazky stanovené z členství v rámci uskupení, jako je např. Evropská měnová unie. Zásada provázanosti finančních nástrojů sektoru veřejných financí – tato zásada se vztahuje k subjektům, jež jsou obligatorně provázány se státním či jiným veřejným rozpočtem. Mají tedy povinnost realizovat své finanční činnosti v souladu s finančními plány rozpočtů, na které jsou navázány, tak aby nedošlo k narušení mechanismu jejich fungování. Zásada efektivnosti a hospodárnosti – se vztahuje k cílům alokace a distribuce veřejných financí, přičemž je kladen důraz na získání co nevětšího objemu těchto prostředků s co nejnižšími náklady a jejich efektivní využití v rámci veřejného sektoru. Zásada veřejnosti a přehlednosti hospodaření – v rámci veřejných peněžních prostředků je jedním z prvků demokratismu, proto tato zásada klade důraz na zveřejňování toků těchto prostředků, jelikož tvoří materiální základ ekonomické společnosti. Zásada účtování a bilancování – se opírá o standardní předpoklady účetních principů, které umožňují přehlednost, kontrolu a analýzu vývojových tendencí veřejných finančních prostředků. Procesy shromažďování a užití veřejných peněžních fondů mohou být přehledně evidovány. Zásada kontroly veřejných financí – je prováděna na základě výše zmíněné kontroly veřejností, což je podstata existence zásady veřejnosti. Další forma kontroly vyplývá z existence a činnosti kontrolních

22


institucí, jejíž výsledky jsou distribuovány taktéž veřejnosti. Kontrola hospodaření státu je prováděna v rámci ČR Nejvyšším kontrolním úřadem, přičemž jeho význam je zakotven ústavní normou. Zásada nadřazenosti finančních zájmů státu nad individuálními zájmy – tato zásada ustanovuje nadřazenost zájmů státu v rámci finančního práva s ohledem na schopnost tvůrců těchto norem dostát z nich vyplývajících finančněprávních povinností. Souvztažné jsou k nim ekvivalentní zásady finanční únosnosti a soudní ochrany. Zásada disciplíny veřejných financí – nazývána také zásada finanční kázně, se opírá o fakt, že disciplína je nutná se zřetelem na to, že se týká veřejných příjmů a výdajů. Týká se jednotlivých úkonů ve veřejných financích (vymezením termínů, stanovením účelů, určením limitů, použití předepsaných forem). Z případného porušení zásady disciplíny je pak věcí odpovědnosti a případných sankcí. Bezesporu by bylo možno vyjmenovat i jiné zásady vztahující se ke konkrétním částem fonačního práva, stejně jako další část zásad vztahující se k systému tvorby finančního práva. Toto vymezení však přesahuje rozsah zkoumané problematiky v rámci tohoto předmětu.

4.4 Historické aspekty finančního práva a finanční politiky v ČR Prvotní základy finanční politiky, resp. práva v rámci České republiky, lze bezesporu spojit se vznikem první republiky, resp. Československého státu (dále jen ČSR) v roce 1918. Po rozpadu RakouskoUherska bylo potřebné vybudovat právní základy finančního hospodaření nového státu, stejně jako obnovit strukturu ostatních oblastní národního hospodářství6. Východiskem pro vybudování samostatné ekonomiky bylo vytvoření samostatné vlastní československé měny, což byla také první oblast v rámci finančních vztahů, která byla dotčena. S měnovou, a také i devizovou, reformou je spojen první ministr financí dr. Alois Rašín (1867 – 1923). Cílem měnové reformy bylo vytvořit samostatnou měnu a postupně ji zhodnocovat. V rámci této reformy byla provedena měnová odluka a ČSR byla vyhlášena samostatným celním teritoriem. Nová československá měna byla uzákoněna 10. dubna 1919, přičemž její správou byl pověřen Bankovní úřad při ministerstvu financí, který tuto funkci plnil až do vzniku Národní banky československé v r. 1926. Rozpočtová struktura se také musela přizpůsobit aktuální hospodářské situaci, přičemž zásadní úpravou byla rozpočtová reforma z roku 1927, která stála na teleologických principech Karla Engliše (1880 – 1961). Zákon o státním rozpočtu byl rozčleněn do čtyř oddílů. Prvním byl rozpočet státní správy, dále rozpočet státních podniků, rozpočet samosprávných celků a čtvrtým správa státního dluhu. Tento systém byl doplněn mimorozpočtovými fondy, které směřovaly do oblastí s víceletým rozpočtovým horizontem. Součástí reformy byla i daňová reforma upravující především systém přímých daní. Cílem daňové reformy byla unifikace a modernizace daňového systému a jejím výstupem byl daňový systém rozdělen do tří základních skupin. Nejrozsáhlejší byly daně přímé, mezi které byly řazeny daně důchodová, výdělková, pozemková, domovní, rentovní a daň z tantiém. Nepřímé daně tvořily daň z obratu, daň přepychová, daně spotřební a daň burzovní. Třetí skupina obsahovala poplatky, zahrnovala daně z kolků a poplatků za různé úřední výkony. V rámci daňové reformy byla také definována rozpočtová 6

V této oblasti bylo potřebné především restrukturalizovat odvětvovou a sektorovou skladbu národního hospodářství, která neodpovídala moderním požadavkům, zejména v rámci exportu zboží. Předimenzovaný lehký průmysl nebyl dostačující pro potřeby moderního průmyslového státu. Dalším negativem byly také velké regionální rozdíly v ekonomickém vývoji (blíže o této problematice např. Geršlová a Sekanina, 2003).

23

STUDIJNÍ OPORA PŘEDMĚTU FINANČNÍ POLITIKA ČESKÉ REPUBLIKY politika pro obce, okresy a země, což dalo systému jednotnou podobu v rámci území celého sátu. Englišova reforma veřejných rozpočtů také zajistila oddělení měnové a fiskální politiky. Během druhé světové války se uspořádání prvorepublikového státu poměrně změnilo, což mělo za následek také fungování právních principů, včetně oblasti finanční. Tři samostatné právní oblasti Slovenská republika, Protektorát Čechy a Morava a Sudety, z větší části podléhaly systému imperativního plánování hitlerovského Německa. Vymezení jednotlivých finančněprávních institutů je tedy poněkud problematické a přesahuje meze této statě. Také normy či jiné právní úpravy vycházející z tohoto období nemají zásadní vliv na formování nynější podoby finančněprávních vztahů dnešní ČR. Významnějším obdobím spojeným s historií finančního práva je období budování socialismu. První kroky nového právního řádu směřovaly k očištění od norem z doby okupace. V mnohých případech se stav vrátil na předválečnou normotvornou úroveň. S nástupem socialistického režimu však přišlo období plánování a to v celé hospodářské sféře včetně sféry finanční. Prvotní úprava přišla s přijetím Ústavy v roce 1950, kde byly zakotveny nejdůležitější principy finančního práva, především pravidlo jednosti státního rozpočtu. Také byla ujednána konkrétní podoba financování národních výborů. V oblasti daňové přišel zlom v roce 1952, kdy bylo zavedeno devět nových daní, které se staly jako výchozí následného socialistického práva daňového až do roku 1992. Daňovou soustavu tvořily v tomto období daně čerpané z hospodářského sektoru (daň z obratu, daň z výkonů, důchodová daň, zemědělská daň a daň družstevních a jiných organizací) a daně z obyvatelstva (daň ze mzdy, daň z příjmů obyvatelstva, daň živnostenská a daň domovní). V tomto roce vznikl také soubor poplatků a to soudní, správní a poplatky notářské. V oblasti daňové k zásadnějším změnám dochází dále v roce 1970, kdy podnikové daně vystřídaly systém přímých odvodů státních hospodářských podniků. Systém podnikových daní tvořily daně ze zisku, daně ze jmění a daně z objemu mezd. Tento systém měl však pouze dvouleté trvání a byl nahrazen systém na principu odvodů založenou na zisku, jako základu pro stanovení dané daně. V této souvislosti je nutné si uvědomit, že finanční hospodaření podniků bylo řízeno na základě finančních plánů, na jehož základě se každoročně určoval předpokládaný objem zisku a podíl z odpisů, které bylo možno využít k investicím. Finanční prostředky podniků byly přitom plošně odváděny do Fondu znárodněného hospodářství a řízeny zákonem o financování národních a komunálních podniků z roku 1952 (Starý, 2009). V oblasti měnových a devizových vztahů se tehdejší režim také angažoval ve smyslu znárodnění akciových bank a jejich přeměnou na národní podniky prostřednictvím dekretu č. 91/1945 Sb., o vykonání peněžní reformy. Jak uvádí Grúň (2009), cílem byla také likvidace vázaných vkladů obyvatelstva a likvidace pohledávek ústavu sociální a smluvního pojištění vůči peněžním ústavům Německa, Rakouska a Maďarska. Po únoru roku 1948 získal výsadní pravomoci v oblasti měnové a devizové stát, který prováděl správu měny a deviz na celém územním prostřednictví Národní banky, která byla následně roku 1950, jako ústřední a emisní banka, transformována na Státní banku československou. Tuto soustavu doplňovala Investiční banka a soustava poštovních spořitelen a záložen. Devizový zákon č. 107/1953 Sb. byl postaven na principu státního monopolu a kolektivního vlastnictví. Cílem devizového hospodářství byla především ochrana před západními vlivy devizových trhů. Další změnu ve finančním právu, resp. finanční politice přineslo nové federativní uspořádání státu. Daňový systém byl doplněn o důchodovou a zemědělskou daň. Ostatní daně a poplatky zůstaly 24


v nezměněné podobě. Změny v rámci měnového a devizového hospodářství byly upraveny novými normami a to zákonem č. 144/1970 Sb., o Státní bance československé, zákonem č. 142/1970 Sb., o devizovém hospodářství a novelami zákonů č. 162/1968 Sb., o pojišťovnictví a č. 103/1968 Sb., o spořitelnách. Také byl vytvořen nový celní zákon č. 44/1974 Sb. Platnost těchto norem byla od 1. 1. 1975 a odrážela potřeby nového federativního uspořádání Československa a jeho vazeb v rámci ostatních socialistických států. V oblasti řízení hospodářské činnosti socialistických podniků bylo potřeba upevnit metody plánování. Mělo také dojít i k objektivizaci hodnotových nástrojů a s tím souvisejících procesů v rámci cen, kurzů, státního rozpočtu, dotací, úvěrů a deviz. V tomto období byly tedy plánovány zásadní měny ve finančních vztazích, které měly vést k principu úplnému chozrasčotu7 a samofinancování s ohledem na požadavky v oblasti měnové v rámci států RVHP8. Mělo dojít k přebudování odvodového a daňového systému, zdokonalení financování rozpočtových organizací a k racionalizaci kurzu čs. koruny směrem k lepší vzájemné směnitelnosti národních měn členských států RVHP. Do připravované koncepce změn v rámci finančněprávních předpisů však výrazně zasáhly polistopadové události roku 1989. Sametová revoluce, která s sebou přinesla rozpad východního socialistického bloku, započala zcela nové formování nejen finančněprávních vztahů a finanční politiky, ale celé hospodářské politiky obecně. Československá republika, a poté již samostatná Česká republika, započala proces transformace ekonomiky z centrálně řízeného hospodářství na ekonomiku tržní. Prvními kroky byla bezesporu cenová liberalizace, jejíž součástí bylo i zavedení konvertibility měny a privatizace státních podniků. Byla vytvořena zcela nová pravidla pro fungování finanční politiky, resp. finančněprávních vztahů, principy fungování rozpočtové, měnové, devizové politiky stejně jako jednotlivých finančních institutů jsou přiblíženy v dalším výkladu o každém z nich.

7

Jedná se o metodu řízení hospodářské činnosti socialistických podniků vyznačující se soustředěním plánovacích činností do centrálních orgánů, tak aby byla zajištěna rentabilita výroby. 8 Rada vzájemné hospodářské pomoci – obchodní organizace sdružující socialistické ekonomiky (Bulharsko, Československo, Maďarsko, Polsko, Rumunsko) a Sovětského svazu za účelem centralizace a upevnění moci.

25


5

Rozpočtová politika

Nejprve, než bude přistoupeno k užšímu vymezení rozpočtové politiky a jejich procesů, je nutné vymezit rozdíly mezi rozpočtovou a fiskální politikou, které bývají mnohdy mylně vnímány a v některých případech i zaměňovány. Je tedy nutné si uvědomit, že se jedná o pojmy blízké, nikoliv však totožné. Fiskální politika je součástí hospodářské politiky a jejím hlavním cílem je prostřednictvím fiskálních nástrojů ovlivňovat makroekonomické veličiny, přičemž primární je udržování stabilního ekonomického vývoje státu. Kompetentním subjektem v rámci fiskální politiky je vláda, která nepovažuje jako prioritu vyrovnaný státní rozpočet. Fiskální politika vnímá finance ve smyslu keynesiánského (funkčního) vymezení, přičemž rozpočtová politika je vnímá ze standartního pohledu financí vztahujících se především k rozpočtu. Cílem rozpočtové politiky je vybalancování veřejných výdajů a veřejných příjmů. Zaměřuje se tedy na realizaci alokačních a redistribučních záměrů, přičemž stěžejní kompetence v realizaci má ministerstvo financí. Rozdíly mezi rozpočtovou a fiskální politikou vycházejí tedy z odlišných teoretických východisek, mají odlišné zaměření, jejich vztah k rozpočtu je odlišný a jsou vykonávány odlišnými subjekty.9 Z výše uvedeného vyplývá, že v rámci finanční politiky státu je k ní souvztažná právě politika rozpočtová. Rozpočtová politika představuje cílevědomé ovlivňování ekonomických procesů tvorbou, rozdělováním a užitím rozpočtových fondů. Prostřednictvím rozpočtové politiky jsou získávány veřejné zdroje pro financování činností jednotlivých vládních programových cílů. Typ politického přístupu vlády k rozpočtové politice potom odráží strukturu příjmů a výdajů. Jak uvádí Ochrana et al. (2010) liberálně orientovaná vláda považuje za prioritní svobodu jedince a bohatství má být přerozdělováno minimálně a financování veřejných statků a služeb má být omezeno jen na nezbytné. Liberální vláda tedy volí spíše přístup úsporných veřejných výdajů a k nim přiměřenou příjmovou politiku. Na opačném přístupu stojí vláda orientovaná socialisticky. Ta za základní hodnoty občana shledává především rovnost všech jedinců, což se také odráží v realizované rozpočtové politice. Vláda zde vystupuje jako garance všeobecné rovnosti, které jsou zajišťovány prostřednictvím bohatého přerozdělovaní a poskytování širokého spektra veřejných statků a služeb. Mezi oběma uvedenými stojí přístupy vlády zastávající konzervativní přístup. Tato vláda v rámci dopadu na výdajovou stánku veřejných rozpočtů volí cílový přístup, resp. financování z veřejných rozpočtů je tedy cílené, nikoli plošné a předpokládá tedy spoluodpovědnost občana na financování. Velikost a struktura rozpočtu bude tedy záviset na programových cílech vlády a jí proklamované politice.

5.1 Rozpočtová soustava – soustava peněžních fondů Rozpočtovou soustavu tvoří soustava veřejných rozpočtů, včetně rozpočtových vztahů fungujících uvnitř této soustavy, a instituce, které zabezpečují tvorbu, rozdělování, užití a kontrolu toků jednotlivých okruhů finančních prostředků v rámci této soustavy. Veřejný rozpočet je ze stavového hlediska peněžní fond, který dle charakteru peněžních vztahů funguje většinou na principu nenávratnosti, neekvivalence a nedobrovolnosti.10 Z účetního hlediska se jedná o bilanci, přičemž 9

Blíže k této problematice viz Ochrana et al. (2010) či Dvořák (2008). V některých případech bývá využíváno i návratné bezúročné půjčky.

10

26


bilancuje běžné a kapitálové příjmy a výdaje. Rozpočet je také finanční nástroj řízení hospodářské politiky. Z institucionálního hlediska, resp. dle úrovně vládnutí, rozlišujeme centrální a samosprávní úroveň veřejných rozpočtů. Vícestupňové uspořádání rozpočtové soustavy je označováno pojmem fiskální federalismus. Právě teorie fiskálního federalismu studuje možné modely optimálního rozdělení pravomocí v rámci veřejných statků mezi jednotlivé vládní úrovně.11 Fiskální federalismus může mít tři formy: 

 

centralizovanou, která se vyznačuje malou mírou soběstačnosti nižších stupňů rozpočtů, přičemž nejvýznamnější příjmy (především daňové), plynou převážně do státního rozpočtu, decentralizovanou, kde je posilována soběstačnost územní samosprávy (kraje a obce), což umožňuje rozsáhlé fiskální pravomoci těchto samosprávných celků, kombinovanou, kdy každý rozpočet má vyčleněny své příjmy, které však v případě nižších samosprávných celků plně nepokrývají jejich potřeby. Ty se poté doplňují dotacemi z rozpočtů vyšších (např. ze státního rozpočtu). Tím se zmírňuje nesoulad nerovnoměrných daňových výnosu a sát má alespoň minimální kontrolu nad rozhodováním územní samosprávy.

V rámci ČR je používána kombinovaná forma s poměrně značnou decentralizací (finanční samostatnost obcí je nadprůměrná). Centrální úroveň tvoří státní rozpočet, rozpočty státních fondů a rozpočty organizačních složek státu a příspěvkových organizací. Další strukturou tvořící rozpočtovou soustavu, dle úrovně samospráv, jsou rozpočty územní samosprávy, tedy rozpočty krajů a rozpočty obcí.

11

Blíže k problematice fiskálního federalismu např. Peková (1995), Jílek (2008) či Hamerníková a Kubátová (2004).

27


Centrální úroveň

Schéma 5. 1. Soustava rozpočtů v ČR

Státní rozpočet Státní fond kultury Rozpočty organizačních složek státu Státní fond životního prostředí Rozpočty příspěvkových organizací

Státní fond pro podporu a rozvoj české kinematografie

Rozpočty státních fondů

Úroveň samosprávy

Státní fond dopravní infrasturktury

Státní fond rozvoje bydlení Rozpočty krajů Státní intervenční zemědělský fond Rozpočty obcí

Fondy obcí a krajů

Zdroj: vlastní úprava.

Schéma 5. 1. přehledně popisuje rozpočtovou soustavu v ČR dle institucionálního hlediska. Nejvýznamnější částí rozpočtové soustavy je bezesporu státní rozpočet. Prostřednictvím státního rozpočtu vláda kryje cíle jednotlivých vládních politik a především se podílí na nenávratném přerozdělování důchodu a tvorbu HDP přes rozpočtovou soustavu. Zvláštní povahu mají rozpočty státních fondů, které existují jako mimorozpočtové, resp. parafiskální státní fondy. Zaměřují se na financování určitého vybraného segmentu veřejného sektoru, kde přetrvává zájem vlády o jejich cílené ovlivňování, jako je např. kultura či zemědělství (viz Obr. XY). Za parafiskální rozpočet je také považován fond veřejných zdravotních pojištění. Na centrální úrovni jsou také financovány účelové vládní agentury, mezi které se řadí Podpůrný a garanční rolnický a lesnický fond, a.s., Exportní garanční pojišťovací společnost, a.s., Česká exportní banka, Českomoravská záruční a rozvojová banka, a.s., Agentura pro rozvoj podnikání a Regionální rozvojový fond. Také organizační složky územní samosprávy (obce a kraje) mohou zakládat fondy pro realizaci svých specifických cílů, jejich počet a struktura záleží výlučně na rozhodnutí státního zastupitelstva. Fondové hospodaření má v určitých aspektech zcela odlišné charakteristické prvky než veřejné rozpočty (státní rozpočet, rozpočet krajů a rozpočet obcí).12 Tyto mimorozpočtové fondy se vyznačují především účelovou vazbu mezi příjmy a výdaji. Přistoupíme-li k rozpočtové soustavě ze systémového hlediska, resp. z hlediska struktury, lze ji členit na tok příjmů a výdajů. Jedná se tedy o klasický princip zdrojů (vstupů) a jejich užití (výstupu). Příjmy tedy tvoří zdroje krytí veřejných výdajů, přičemž vztah mezi nimi označujeme jako rozpočtovou bilanci.13 Pokud jsou výdaje shodné s příjmy, jedná se o vyrovnaný rozpočet, pokud příjmy převyšují výdaje, nastává situace rozpočtového přebytku a v opačném případě, tedy pokud výdaje převyšují 12 13

Není-li uvedeno jinak, hovoří se zde vždy o rozpočtu, resp. rozpočtech obecně. V účetním pojetí bilance veřejných rozpočtů je vždy vyrovnána.

28


příjmy, hovoří se o rozpočtovém deficitu, což je nejčastější situace a to nejen v případě ČR. Tuto skutečnost znázorňuje také následující Tabulka 5. 1., kde můžeme sledovat saldo vládního deficitu a vládního dluhu jak v relativním vyjádření k HDP, tak i v absolutním vyjádření v mld. Kč v ČR od roku 2004 do roku 2012. Tabulka 5. 1. Vývoj vládního deficitu a vládního dluhu ČR v období 2004-2012 2004 Vládní deficit -83,4 (mld. Kč) Vládní -2,8 deficit/HDP (%) Vládní dluh 847,8 (mld. Kč) Vládní 28,9 dluh/HDP(%)

2005 -101,3

2006 -79,7

2007 -26,9

2008 -85,9

2009 -218,3

2010 -182,7

2011 -124,9

2012 -169,0

-3,2

-2,4

-0,7

-2,2

-5,8

-4,8

-3,3

-4,4

885,4

948,1

1023,4

1104,3

1286,0

1437,0 1569,0

1758,9

28,4

28,28

27,90

28,7

34,2

37,9

45,9

41,0

Zdroj: Český statistický úřad (2013), vlastní zpracování.

Při vzniku rozpočtových deficitů je důležité dále rozlišovat mezi dvěmi typy deficitů. První typ, nazývaný cyklický deficit, vzniká automaticky jako výsledek průběhu hospodářského cyklu. Recese vedou k poklesu vládních příjmů a k růstu cyklického deficitu. Druhý typ se nazývá deficit strukturální (cyklicky očištěný). Strukturální deficit je počítán při zohlednění současných úrovní vládních výdajů a daňových sazeb za předpokladu, že ekonomika funguje na úrovni potenciálního (přirozeného) produktu a nikoliv na úrovni skutečného reálně vyjádřeného produktu. Kumulované deficity poté tvoří veřejný dluh. Z pohledu jednotlivých ekonomických teorií panují rozdílné názory na skutečnost, zda má být rozpočet vyrovnaný, resp. nevyrovnaný a to z různého časového hlediska. Polemika nad touto otázkou však sahá za hranice zkoumané problematiky v rámci finanční politiky stejně jako možné způsoby krytí rozpočtových deficitů. Důležité je také vnitřní členění rozpočtu a to především z hlediska finančního, kde jej dělíme na rozpočet běžný a rozpočet kapitálový. Běžný rozpočet zpravidla bilancuje každoročně pravidelně opakující se transakce příjmů a běžných neinvestičních výdajů, které bývají označovány jako mandatorní. Opakem je kapitálový rozpočet, který bilancuje právě běžně se neopakující jednorázové příjmy a výdaje. Kapitálovými výdaji bývají právě financovány nákladné investice ve veřejném sektoru. V rámci popisu struktury zůstává otázkou, co tvoří příjmovou a výdajovou stránku veřejných rozpočtů, resp. co tvoří rozpočtovou skladbu veřejných rozpočtů14. Jak uvádí Peková (2012), z obecné roviny v rámci ČR můžeme rozlišovat rozpočtovou skladbu dle několika hledisek: 

14

Hledisko odpovědnostní – z hlediska odpovědnostního se třídí příjmy a výdaje veřejných rozpočtů (pro rozpočty územních samosprávních celků nepovinné) podle správců kapitol. Tento přístup je stěžejní v rámci státního rozpočtu, kdy odpovědnost za hospodaření

Upravuje způsob třídění všech peněžních operací veřejných rozpočtů a mimorozpočtových fondů vyjma operací související s podnikatelskou činností subjektů územní samosprávy a operací příspěvkových organizací a operací na účtech fondu kulturních a sociálních potřeb viz Peková (2012).

29








s jednotlivými prostředky se vztahuje k jednotlivým správcům kapitol. Státní rozpočet ČR v roce 2013 tvoří 42 kapitol, přičemž každý ústřední orgán státní správy má svou kapitolu a zvláštní postavení zastávají paralelní kapitoly, které spravuje Ministerstvo financí ČR. Právě toto hledisko odráží institucionální pojetí rozpočtové skladby, zejména tedy státního rozpočtu. Hledisko druhové – třídí všechny příjmy a výdaje veřejných rozpočtů podle příjmových a výdajových druhů, které vycházejí z ekonomické charakteristiky jednotlivých finančních operací a je zde bezprostřední propojení v rámci účetnictví. Hledisko odvětvové – třídí příjmy a výdaje podle odvětví, resp. oblasti, do které směřují. Odvětvová klasifikace organizuje vládní činnosti podle jejich účelu nebo funkce (např. vzdělání, sociální zabezpečení, bydlení atd.). Hledisko konsolidační – rozlišuje výdaje vynakládané uvnitř soustavy veřejných rozpočtů a ostatních veřejných peněžních fondů a příjmy vznikající uvnitř této soustavy.

Základním třízením v rozpočtové skladbě je druhové třídění, jeho bezprostřední propojení s účetními principy umožňuje pozorovat právě finanční principy v rámci rozpočtové politiky a tedy i v rámci politiky finanční. Druhové položky, v rámci rozpočtu ČR, se člení do tří základních okruhů a to na příjmy, výdaje a financování. Příjmy se dělí na čtyři základní podskupiny a to:    

daňové, nedaňové, kapitálové, přijaté dotace.

Výdaje členíme do další následujících podskupin:  

běžné, kapitálové.

Zvláštní postavení zastává skupina financování (v ČR pouze v rámci státního rozpočtu), zde rozlišujeme financování z tuzemska a ze zahraničí a to jak z krátkodobého, tak také z dlouhodobého hlediska. Jedná se především o návratné finanční operace související s likviditou v návaznosti na povahu příjmů či výdajů dle rozpočtové skladby. Jedná se o finance, které zajišťují financování schodku (výdej státních dluhopisů a z nich vyplývající závazky plateb) nebo využívají přebytku hospodaření (nákup akcií a dluhopisů, z kterých plynou finanční zdroje ve formě dividend a úroků). Dle rovnice (1) lze charakterizovat proces financování:

příjmy - výdaje = + (-) saldo » - (+) financování

(1)

5.2 Rozpočtový proces a zásady veřejných rozpočtů Veřejný rozpočet představuje finanční plán daného období, který je sestavován zpravidla na jedno rozpočtové období (v ČR jeden rok, které se shoduje s kalendářním rokem). Nejdůležitějším rozpočtem v rámci ČR je rozpočet státní, který nabývá podobu zákona. 30


V některých zemích se však simultánně sestavují rozpočtové střednědobé či dlouhodobé výhledy. Tyto výhledy jsou sestavovány na úrovni státu i na úrovni územní samosprávy. Účelem těchto víceletých výhledů je potřeba financování záměrů a cílů rozpočtové politiky na delší období. Výhledový rámec je stěžejní pro cílené potřeby uplatnění veřejných statků v dané ekonomice, které je nutné sladit s dostupnými finančními prostředky. Proces střednědobého či dlouhodobého výhledového rámce také umožňuje přesnější plánování financování zdrojů investic a dlouhodobých veřejných zakázek. Tento proces slouží jako pomocný nástroj státu pro dlouhodobější plánování rozvoje hospodářství a umožňuje tak zvýšení alokační efektivnosti ve veřejném sektoru. Jak uvádí Peková (2012) lze využít tři základní přístupy rozpočtového plánování, a to:   

shora – dolů, přičemž rozpočtové parametry stanovuje nadřízená instituce směrem k nižšímu stupni organizací a institucí, zdola – nahoru, kdy podřízené složky si nejprve rozpočet stanoví samy s požadovanými parametry, které nárokují u nadřazené instituce, kombinovaný přístup, tento přístup je založen na oboustranné shodě, přičemž podřízené instituce předkládají svou rozpočtovou představu a finanční požadavky nadřízené instituci, kdy ta jim nemusí vyhovět a vrátí jim rozpočet k úpravě. Tento proces se opakuje do té doby, než nastane oboustranná shoda.

Kombinovaný přístup je využíván také v případě ČR. Návrh ročního rozpočtu vychází z vývoje příjmu a výdajů v minulých letech a také z jejich aktuálního vývoje do doby, kdy je rozpočet plánován, přičemž se dále provádí odhad plnění do konce roku, tzv. očekávané plnění. Bezesporu se musí při tomto procesu zohlednit i předpokládaný vývoj ostatních makroekonomických ukazatelů, zejména inflace, a také případné možné změny v rámci oblasti daňové či zásadní změny v oblasti výdajů, zejména těch určených na sociální politiku státu. Odchylky skutečného hospodaření od rozpočtového plánu závisí na kvalitě odhadu příjmů a výdajů. Problém v kvalitě odhadu může nastat v situaci, kdy je potřeba rozplánovat příjmy či výdaje, které se v minulých letech nevyskytovaly, např. nové daně apod. Kvalita odhadu ovlivňuje případné dodatečné úpravy v průběhu jeho plnění a je tedy nutné vytvářet patřičné rozpočtové rezervy. Tok příjmů a výdajů není v průběhu rozpočtového období plynulý. Na straně příjmů se musí brát především v potaz období výběru daní. Tok výdajů je poněkud plynulejší, což je dáno pravidelnými úhradami, např. mezd či faktur, ale i zde se může vyskytovat sezónnost některých výdajů. S ohledem na výše uvedené je potřebné i krátkodobé plánovaní toků příjmů a výdajů. Proces sestavování návrhu veřejných rozpočtů bývá mnohdy započat až půl roku před jeho plněním. Sestavení návrhu je nejtěžší etapa z rozpočtového procesu. Návrh státního rozpočtu připravuje Ministerstvo financí, přičemž vychází z požadavků ostatních institucí (blíže kapitola věnovaná státnímu rozpočtu). U územních samospráv je rozpočet sestavován příslušnými výkonnými orgány. Následně je projednáván a schvalován kompetentními volenými orgány. Tento proces schvalování může být poněkud zdlouhavý, jelikož zde vyvstává možnost jeho vrácení k následnému přepracování. Pokud rozpočet není na dané období schválen, hospodaří se podle tzv. rozpočtového provizoria (představuje např. prozatím neschválený rozpočet či rozpočet z předešlého období). Plnění rozpočtu je potřeba rozlišovat z účetního a pokladního hlediska. Pokladní plnění je stanoveno v rámci účtu u daného peněžního ústavu, kde je také stanoveno období pro jeho plnění. V ČR je 31

STUDIJNÍ OPORA PŘEDMĚTU FINANČNÍ POLITIKA ČESKÉ REPUBLIKY období pokladního plnění stanoveno od 1. ledna do 31. prosince. Na základě účetních údajů se provádí patřičná průběžná i závěrečná kontrola plnění. Za plnění rozpočtu zodpovídají ty orgány, které sestavovaly návrh rozpočtu. Po uplynutí rozpočtového období se provádí výsledná bilance, jde o přehled plnění příjmů a výdajů. Výsledky realizované kontroly by měly sloužit jako podklad pro budoucí zefektivnění hospodaření s veřejnými prostředky a zlepšení alokační efektivnosti. Následující Schéma 5. 2. stručně shrnuje rozpočtový proces. Schéma 5. 2. Obecný rozpočtový proces

Sestavení návrhu ropočtu (finanční plán)

Projednání a schválení rozpočtu

Plnění rozpočtu a případné úpravy

Kontorla plnění •průběžná •následná (konečná)

Zdroj: Peková (2012), vlastní zpracování.

Sestavování veřejných rozpočtů je prováděno na základě několika základních rozpočtových zásad. Tyto zásady jsou definovány na základě zevšeobecněných zkušeností z minulých let. Jedná se o tyto aplikační pravidla:       

Zásada úplnosti – rozpočet má obsahovat všechny finanční operace. Zásada jednotnosti – veškeré příjmy a výdaje procházejí centrálním rozpočtem. Zásada reálnosti a pravdivosti – rozpočet má vycházet ze zhodnocení reálných ekonomických procesů a obsahovat tak reálné předpokládané příjmy a výdaje. Zásada včasnosti – důležitým prvkem je včasnost sestavení a přijetí rozpočtu. Zásada vyrovnanosti – vyžaduje vyrovnanost rozpočtu alespoň v delším časovém období. Zásada publicity – jelikož se jedná o finanční prostředky veřejné, je potřebné, aby byly známy veřejnosti (např. zveřejnění výsledné bilance rozpočtu v tisku). Zásada přehlednosti – jde o pevné stanovení věcné struktury rozpočtů.

Z výše uvedeného je patrné, že procesy v rámci veřejných rozpočtů jsou poněkud složité. Jak již bylo výše zmíněno, stěžejním rozpočtem v rámci rozpočtové politiky, resp. politiky finanční, je stání rozpočet. Ten bude také níže blíže specifikován.

32


5.3 Státní rozpočet ČR Státní rozpočet je rozpočtem ústředním, jelikož shromažďuje podstatnou část veřejných příjmů. Představuje stěžejní nástroj finanční politiky státu v rámci jejího hospodaření a přerozdělování hrubého domácího produktu. Státní rozpočet plní funkce stabilizační, redistribuční a alokační. Ke státnímu rozpočtu lze přistupovat, jako k závaznému finančnímu plánu státu, jelikož nabývá podobu zákona. Jedná se o stěžejní centralizovaný peněžní fond, který zobrazuje bilanci státu. Vzhledem k objemu finančních prostředků je stěžejní právě rozpočtové saldo a způsoby jeho krytí právě u státního rozpočtu, které je v ČR dlouhodobě deficitní, což způsobuje kumulaci veřejného dluhu (viz Tabulka 5. 1.). Následující Tabulka 5. 2. představuje vývoj salda státního rozpočtu a státního dluhu v ČR za období 2004 – 2012 v absolutním i v relativním vyjádření k HDP. Tabulka 5. 2. Vývoj salda státního rozpočtu a státního dluhu v ČR 2004 – 2012 2004 Saldo státního -93,7 rozpočtu (mld. Kč) Saldo státního -3,2 rozpočtu/HDP (%) Státní dluh (mld. 592,9 Kč) Státní dluh/HDP 20,2 (%)

2005 -56,4

2006 -97,3

2007 -66,4

2008 -19,4

2009 -192,4

2010 -156,4

2011 -142,8

2012 -101

-1,8

-2,9

-1,8

-0,5

-5,1

-4,1

-3,7

-2,6

691,2

802,5

892,3

999,8

1178,2

1344,1

1499,4

1667,6

22,2

23,9

24,4

26

31,3

35,5

39,2

43,5

Zdroj: Český statistický úřad (2013), vlastní zpracování.

Proces sestavování státního rozpočtu ČR se taktéž řídí zákonem a to zákonem o rozpočtových pravidlech č. 218/2000 Sb., ten upravuje veškeré procesy s tím související. Zejména tedy:           

pravidla hospodaření s finančními prostředky na centrální úrovni, upravuje řízení likvidity státní pokladny, řídí pravidla hospodaření organizačních složek a příspěvkových organizací zřizovaných státem, vymezuje rozpočtový proces a jeho etapy, upravuje střednědobý rozpočtový výhled, upravuje pokladní plnění státního rozpočtu, obsahuje rozpočtovou skladbu a přes druhové třídění návaznost na účetnictví, stanovuje pravidla pro poskytování a užití dotací, rámcově stanovuje účelovost užití finančních prostředků, řeší podmínky změny rozpočtu, stanovuje sankce za porušení rozpočtové kázně a další.

Základem procesu sestavování státního rozpočtu je střednědobý výhled obsahující záměry a cíle rozpočtové politiky na delší období, v ČR je toto období minimálně dva roky (aktuálně je rozpočtový výhled stanoven na 3 roky) po období, na který se rozpočet sestavuje. Střednědobý výhled obsahuje očekávané příjmy státního rozpočtu a odhadované výdaje státního rozpočtu v jednotlivých letech. Jak již bylo výše zmíněno, bere se v potaz předpokládaný vývoj HDP a inflace a také předpokládané toky 33

STUDIJNÍ OPORA PŘEDMĚTU FINANČNÍ POLITIKA ČESKÉ REPUBLIKY příjmů a výdajů a možná rozpočtová bilance. Střednědobý výhled stejně jako návrh státního rozpočtu připravuje Ministerstvo financí ČR, vychází z podkladů jednotlivých ministerstev (správci kapitol), ústředních orgánů a požadavků nižších územních celků na transfery ze státního rozpočtu. Návrh státního rozpočtu předkládá vláda předsedovi poslanecké sněmovny a to nejpozději do 30. 10. Tento návrh se přikáže k projednání do rozpočtového výboru. V prvním čtení uvede zákon navrhovatel, pak vystoupí zpravodaj rozpočtového výboru a následuje obecná rozprava. Návrh se buď schválí, nebo se doporučí vládě změny. Výbory projednají jednotlivé kapitoly a předloží své usnesení rozpočtovému výboru. Následuje druhé čtení, kde uvede návrh zákona navrhovatel a opět se koná podrobná rozprava, v níž se podávají pozměňovací návrhy. Třetí čtení je možné nejdřív 48 hodin po druhém čtení, přičemž rozprava se koná jen v rámci legislativně technických chyb, gramatických chyb, písemných či tiskových chyb. Závěr třetího čtení se hlasuje o pozměňovacích návrzích a poté se sněmovna usnese, zda s návrhem souhlasí. O přijetí návrhu hlasuje prostá většina poslanců. Podpisem prezidenta republiky se zákon a uveřejnění ve sbírce zákonů vejde podoba státního rozpočtu v platnost. Prezident republiky má možnost zákon vetovat a vrátit k opětovnému projednání do poslanecké sněmovny, zde však již nejsou přípustné pozměňovací návrhy. Poté se provádí kontrola plnění ze strany vlády, která o zjištěném stavu informuje poslaneckou sněmovnu. Průběžná kontrola plnění rozpočtu se provádí čtvrtletně a po skončení rozpočtového období provede kontrolu následnou. Návrh státního rozpočtu má být schválen do 1. 1., pokud k tomuto nedojde, nastává rozpočtové provizorium. Rozpočtové hospodaření se řídí dle předchozího rozpočtového roku a výdaje státního rozpočtu se uvolňují jednotlivým kapitolám do výše 1/12 celkové roční částky v každém měsíci období rozpočtového provizoria. Skladbu státního rozpočtu ČR definuje následné Schéma 5. 3. Schéma 5. 3. Státní rozpočet ČR – skladba druhová

PŘÍJMY •Běžné •daňové •cla •spávní poplatky •nedaňové •povinné příspěvky na pojistné a státní politiku zaměstnanosti •přijaté sankce za porušní rozočtové kázně •ostatní •přijaté dotace •Kpaitálové •z prodeje akcií a majetkových podílů •příjmy z emse státních obligací •přijaté splátky z vládních úvěrů/půjček •ostatní

VÝDAJE •Běné - neinvestiční •alokační: •mzdy a platy •povinné pojistné za zaměstnance •materiálové, energie apod. •Redistribuční: •transféry a dotace •úroky •důchody a sociální dávky •platby do zahraničí •ostatní •Kapitálové - investiční •hmotný a nehmotný majetek •nákup cenných papírů •poskytnuté účelové dotace a investiční půjčky •splátky úvěrů a půjček •ostantní

Zdroj: MFČR (2013a), vlastní zpracování.

34


Jednotlivé transakce státního rozpočtu ČR, které řídí rozpočtovou likviditu, jsou prováděny prostřednictvím státní pokladny. Její správu provádí ČNB prostřednictvím speciálního souhrnného účtu běžného hospodaření státní pokladny, na kterém jsou evidovány podřízené účty, včetně účtu státního rozpočtu.15 Státní pokladna může krátkodobě investovat na peněžním trhu dočasně volné prostředky (např. do pokladničních poukázek ČNB), zajištuje emise státních dluhopisů a také zajištuje krytí krátkodobého deficitu státního rozpočtu a to až do výše 6% celkových výdajů státního rozpočtu. V ČR je schodek státního rozpočtu zpravidla kryt pomocí emise státních dluhopisu, přičemž jejich aukci zajišťuje ČNB. Největší objem státních výdajů představují výdaje běžné, které tvoří přes 90% všech výdajů. Dominantní v rámci běžných výdajů jsou především ty, určeny na sociální politiku a státní politiku zaměstnanosti. Tyto výdaje spadají do kategorie běžných mandatorních výdajů a představují spotřebu obyvatelstva. Podíl investičních výdajů je oproti nim dlouhodobě zanedbatelný, což vypovídá o sociálně orientované politice ČR. V souvislosti s členství v mezinárodních organizacích (OSN, NATO) a zejména pak v rámci EU vznikl ČR závazek ve vazbě k jejich rozpočtu. V současnosti je však ČR spíše čistým příjemcem finanční podpory a to především ze strukturálních fondů EU. V rámci členění výdajů státního rozpočtu dle rozpočtových kapitol má trvale největší podíl (cca 43%) na celkových výdajích státního rozpočtu Ministerstvo práce a sociálních věcí. Následováno je Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, které se podílí výdaji na státním rozpočtu cca 12%. Ostatní rozpočtové kapitoly představují podíl na výdajích státního rozpočtu v rozmezí 0-5%. Nejvýznamnější skupinou příjmů státního rozpočtu ČR jsou příjmy daňové, a pokud mezi ně zařadíme i quasi daňové příjmy, resp. příjmy z pojistného, podílí se tato skupina na celkových příjmech státního rozpočtu cca 86%. Logicky lze odvodit, že na struktuře příjmů státního rozpočtu dle rozpočtových kapitol se bude největší měrou podílet všeobecná pokladniční správa (cca 53%) následována Ministerstvem práce a sociálních věcí, které se podílí na příjmech státního rozpočtu cca 35%. Podíl zbylých kapitol je zanedbatelný.16 Kompletní přehled o struktuře a procentních podílech výdajů a příjmů z hlediska druhového členění v rámci státního rozpočtu ČR (v roce 2012) podává Graf 5. 1. a Graf 5. 2. Jelikož se finanční politika státu zabývá především využívání finančních zdrojů k realizaci hospodářské politiky, bude níže podrobněji popsána především část příjmů veřejných rozpočtů a to politika daňová, které je věnována samostatná kapitola, jelikož tvoří největší část příjmů veřejných rozpočtů a lze ji tedy v rámci finanční politiky považovat za stěžejní.

15

Dále jsou zde evidovány účty státních finančních aktiv, řízení likvidity státní pokladny, mimorozpočtových prostředků, finančních úřadů, organizačních složek státu, státních právnických osob a státních a dalších fondů. 16 Podrobné členění a strukturu státního rozpočtu ČR lze nalézt na interaktivním serveru http://wwwinfo.mfcr.cz/ufispsp/.

35

STUDIJNÍ OPORA PŘEDMĚTU FINANČNÍ POLITIKA ČESKÉ REPUBLIKY Graf 5. 1 Výdaje státního rozpočtu ČR za rok 2012

Zdroj: MFČR (2013b), vlastní zpracování.

Graf 5. 2 Příjmy státního rozpočtu ČR za rok 2012

Zdroj: MFČR (2013b), vlastní zpracování.

36


6

Soustava daní v ČR a daňová politika

Jak již bylo uvedeno v kapitole věnované rozpočtové politice, z pohledu veřejných financí jsou daně primárním zdrojem příjmů. Pro existenci jakéhokoli státu jsou daně nezbytně nutné, zejména pro zajištění plynulého chodu státu, respektive veřejných statků. Stát potřebuje získat finanční prostředky pro realizaci svých výdajů a dalších aktivit, a to prostřednictvím daní. Samotný trh není schopen vykonávat všechny funkce, a proto selhává. Právě existence veřejných statků, externalit a potřeba přerozdělovacího procesu je hlavní příčinou státních zásahů do ekonomiky. Veřejné finance, získané pomocí daní, by měly být použity tam, kde je nemůže zajistit soukromý sektor. Z pohledu veřejných financí lze daň definovat jako zákonem stanovenou povinnou platbu, která se vyznačuje neúčelovostí, nenávratností a neekvivalencí. Za platby odváděné do systému ve formě zdanění nelze tedy očekávat protihodnotu a účel, na který budou prostředky, také není znám, jelikož se daně transformují ve formě celkových příjmu veřejných rozpočtů. Z výše zmíněného je patrné, že např. poplatky či odvody na pojistném nelze považovat za daně v pravém slova smyslu, ty bývají označovány jako tzv. quasi daně. Hlavním koordinátorem v otázkách daňových z pozice státu je fiskální politika a z pohledu finančních transakcí politika rozpočtová, která je součásti politiky finanční.17 Daňová politika ovlivňuje široké množství procesů v ekonomice každého státu. Spotřeba, domácí i zahraniční investice, zaměstnanost, inflace, úspory a další jsou daněmi přímo či nepřímo ovlivňovány. Změny v oblasti daňové mají tedy ve výsledku vliv na agregátní nabídku i poptávku, resp. výstup ekonomiky. Fiskální restrikcí či expanzí lze tedy pomocí nástrojů daňové politiky dosahovat makroekonomických cílů. Působení jednotlivých nástrojů je odlišné, vestavěné stabilizátory mají automatické působení po jejich zavedení. Rázným příkladem jsou progresivní daňové sazby, sociální pojištění a transferové platby, které vyrovnávají hospodářské cykly. Diskreční opatření, resp. záměrné zásahy vlády nezávislé na hospodářských cyklech, mají opožděnou působnost závislou na platnosti nového uzákonění. Základními ekonomickými funkcemi daní, tak jak je vymezuje široká odborná veřejnost18, jsou: Funkce alokační – užívá se v případě, kdy tržní mechanismy nejsou schopny zajistit efektivní alokaci zdrojů (nedokonalé konkurence). Daně tyto nedostatky korigují a umisťují prostředky tam, kde jim to tržní alokace neumožnila. Funkce redistribuční – tato funkce má zajistit solidárnost členů společnosti prostřednictvím zmírnění rozdílů v důchodu, respektive přerozdělení části důchodu a majetku od bohatších k chudým jedincům, protože veřejnost nepovažuje rozdělení důchodu ovlivněné fungováním trhu za spravedlivé. Funkce stabilizační – souvisí s hospodářskou politikou státu, zmírňuje cyklické výkyvy v ekonomice prostřednictvím ovlivňování agregátních národohospodářských ukazatelů (např. zaměstnanost, cenová hladina).

17 18

Vymezení rozlišného postavení fiskální a rozpočtové politiky je uvedeno v Kapitole 5. Takto vymezené funkce daní uvádí např. Kubátová a Vítek (1997), Široký (2008) či Alm (2011).

37

STUDIJNÍ OPORA PŘEDMĚTU FINANČNÍ POLITIKA ČESKÉ REPUBLIKY Mnohdy bývá v literatuře zabývající se daňovou problematikou vymezována také tzv. fiskální funkce. Touto funkcí se rozumí získávání finančních prostředků do veřejných rozpočtů a její podstata je obsažena ve všech třech výše uvedených funkcích. U funkce alokační jde o získání prostředků do oblastí, které trhem nejdou zajistit. U funkce redistribuční fiskální funkce zajišťuje potřebné funkce pro varování rozdílu v důchodu. U stabilizační funkce reaguje vláda výši daňových příjmu v závislosti na hospodářském cyklu. Z pohledu politiky finanční bude tedy funkce fiskální stěžejní, a proto je tato funkce právem označována za funkci primární.

6.1 Základní klasifikace daní Z hlediska ekonomických či legislativních aspektů může být počet kritérií, dle kterých lze daně třídit, vskutku neomezený. Níže budou vymezeny ty nejobecnější základní principy, dle kterých lze daně klasifikovat. Podle vazby na důchod subjektů rozlišujeme daně přímé a nepřímé. Přímé daně se vyměřují na základě důchodu či majetku poplatníka, přímo tedy ovlivňují jeho důchod. Daňové břemeno nelze převést na jiný ekonomický subjekt. Nepřímé daně jsou obsaženy v ceně zboží či služeb, není tak určena konkrétnímu spotřebiteli. Daňová zátěž se přesouvá na jiný ekonomický subjekt a neovlivňuje přímo jeho důchod. Klasifikace podle vazby na předmět, resp. podle objektu daně, stanovuje předmět daně, na který se daná daň váže a definuje příčiny jejího odvádění. Podle objektu se daně nazývají i v daňových zákonech. Řadíme zde daně důchodové, kterým podléhá důchod poplatníka vyjádřený jak v peněžní, tak v naturální podobě. Majetkové daně jsou uvaleny na movitý či nemovitý majetek. Povinnost platby vyplývá z vlastnického nebo uživatelského vztahu subjektu k majetku. Dále jsou to daně spotřební, které zatěžují především spotřebu a umožňují regulaci spotřeby určitých komodit s negativními dopady. Podle rozvržení sazby daně můžeme klasifikovat daňové systém podle stupně daňových sazeb, které na poplatníka doléhají. Tato klasifikace určuje, jak jednotlivé sazby doléhají na poplatníka, zejména ne jeho důchod. Rozlišujeme:   

Progresivní daňové sazby – míra zdanění poplatníka roste s jeho důchodem. Vyšší důchod je zdaňován vyšší sazbou daně a naopak. Obvykle jsou užívána daňová pásma. Jednotná daňová sazba – sazba daně je pro každou výši důchodu stejná. Regresivní daňová sazba – s rostoucím daňovým základem procentuální sazba klesá.

Další možností je klasifikace daní podle jejich adresnosti, resp. podle platební schopnosti poplatníka. Zde rozlišujeme daně osobní, které jsou přímo adresné poplatníkovi a zohledňují jeho platební schopnost. Dále daně in rem, které jsou opakem daní osobních a jsou tedy neadresné a nezohledňují také platební schopnost poplatníka. Jak již bylo v úvodu zmíněno, existuje celá řada možností jak jednotlivé daně klasifikovat. Tyto způsoby jsou dohledatelné a vymezené skoro ve všech elementárních publikacích zabývajících se daňovou politikou (např. Široký, 2008). Výše zmíněné klasifikace se řadí mezi základní a nejlépe se vztahují k daňovému systému ČR, který bude charakterizován níže. 38


6.2 Právní prvky konstrukce daně Vztahy, které určují principy fungování daňového systému, jsou definovány v jednotlivých legislativách. Mezi základní konstrukční prvky, jež rozhodují o tom, v jaké míře budou daně dopadat na jednotlivé subjekty, patří: 





 

  

Daňový subjekt – představuje osobu, která je ze zákona povinná daň platit. Pro každou daň je daňový subjekt stanoven samostatně. Z technického hlediska zde rozlišujeme poplatníka a plátce daně. Poplatníkem daně je ta osoba, jejíž předmět (např. důchod, majetek) je dani podroben. Plátce daně je osoba, která je povinna odvést do veřejných rozpočtů vybranou daň od jiných subjektů v rámci své majetkové odpovědnosti. Předmět daně – hospodářská skutečnost, na niž je daň vázána. Zpravidla se jedná o hlavu, majetek, důchod či spotřebu. V legislativě bývá vždy vymezeno, co je předmětem daně, co je z předmětu daně vyňato a co je od daně zcela osvobozeno. Základ daně – je podkladem pro výpočet daně, jež je specifikovaným a upraveným předmětem daně. Vymezuje se buď věcně k dané věci, nebo časově jako zdaňovací období, respektive časový interval pro zjištění základu daně. Může být stanoven v peněžních nebo fyzických jednotkách. Sazba daně – algoritmus, který určuje výši odvedené daně. Lze ji stanovit jako absolutní částku nebo relativně jako procento z daňového základu nebo jako kombinaci obou forem. Daňové odpočty – snižují základ daně a vycházejí z norem vymezených zákonem. Standardní daňové odpočty představují pevnou částku, kterou lze odečíst. Nestandardní odpočty lze odečíst jen v prokazatelné výši. Rozpočtové určení daně – daň z hlediska příjmu veřejného rozpočtu, je určena ze zákona, do jaké části veřejného rozpočtu plyne. Správce daně – orgán ze zákona pověřený správou daní (dle právních předpisů věcně příslušný a místně příslušný k výkonu správy daně). Zdaňovací období - představuje časově vymezený základ a výše daně, přičemž v určitém intervalu je nutné daň uhradit.

6.3 Daňový systém Daňová soustava neboli daňový systém obsahuje souhrn všech daní, jež jsou vybírány na určitém státním území. Vazby mezi jednotlivými daněmi tvoří patřičnou soustavu daňového systému. Jednotlivé systémy v globalizovaném světě mají své patřičné odlišnosti, záleží zejména na historickosociálním vývoji a politickém systému dané země. Na jedné straně stojí daňový subjekt, který má patřičnou daňovou povinnost, a jeho cílem je mít co nejmenší daňové zatížení s co největší prospěchem z veřejných statků, a na straně druhé stojí poskytovatel veřejných statků – stát, který má zájem získat a co nejefektivněji využít prostředky z veřejných rozpočtů. Existence optimálního daňového systému, tak jak ji vymezuje teorie, je poněkud složitá a dalo by se říci takřka nemožná. Rozpory mezi inkasní potřebou státu z daní, jejich efektivností, dopadem na výkonnost ekonomiky či zatížení jednotlivých sociálních skupin jsou patřičné. Požadavky na optimální daňový systém můžeme považovat více či méně za čistě teoretické. Ucelenou soustavu daňových

39

STUDIJNÍ OPORA PŘEDMĚTU FINANČNÍ POLITIKA ČESKÉ REPUBLIKY principů navrhl již Adam Smith (1776) a nazval ji daňovými kánony. Současná teorie19 uvádí jako hlavní požadavky na optimální daňový systém: 







Ekonomickou efektivnost – při které by neměl být systém v rozporu s efektivní alokací zdrojů. Daně ze své podstaty působí na fungování tržního systému negativně, proto ve snaze o maximální efektivnost daňového systému zpravidla uvažujeme dosažení stavu second-best (nejlepšího z možných) nikoliv stavu first-best (nejlepšího z nejlepších). Administrativní jednoduchost – jež poukazuje na aspekty jednoduchosti výběru a správy daně a její nenákladnosti. Náklady na výběr daně rozlišujeme jako přímé (správní), které se odvozují od fungování systému (např. náklady na správu daní, provoz úřadů, kontrolu daní). Dále rozlišujeme nepřímé (vyvolané) náklady, které lze chápat jako veškeré náklady vynaložené poplatníkem daně (ztráta času při vyplňování daňových přiznání, náklady na daňové poradce). Administrativní jednoduchost bývá spojována také s politickou průhledností daňového systému. Bývá pravidlem, že čím složitější daňový systém je, tím jsou administrativní náklady, jak přímé tak nepřímé, vyšší. Požadavek flexibility – kdy by se systém měl co nejpružněji přizpůsobovat ekonomickým podmínkám. Změna vyvolaná v daňovém systému, která má povahu diskrečních opatření, by měla flexibilně reagovat na potřeby makroekonomického systému s co nejmenšími prodlevami. Politická průhlednost a spravedlivost – systém by měl být vytvářen srozumitelně a spravedlivě pro dané jednotlivce. Zde bývají rozlišovány dva stěžejní přístupy v rámci spravedlnosti, a to zdaňování dle užitku, kde je však problémem určení způsobu měření užitku a zajištění plnění v rámci redistribuční funkce. Druhým přístupem je vymezení zdanění dle schopnosti daňové úhrady, která pojímá spravedlnost jako horizontální (poplatníci se shodnou platební schopností mají platit stejně vysokou daň) a vertikální (poplatníci s různými důchody platí různou výši daní).

Všechny tyto požadavky však splnit nelze. Požadavek na spravedlivý daňový systém bude dosti složitý, a co do efektivity by měl být co nejjednodušší, aby se snížily také náklady na výběr daní. Některé principy se tedy doplňují a jiné zase vylučují (především princip efektivnosti spravedlivosti). Je tedy nutné hledat kompromisy a stanovit si patřičné priority pro jednotlivé ekonomiky zvlášť tak, aby byl vytvořený systém co nejúčinnější. V praxi bývá vždy jeden z principů ustanoven jako nosný a ostatní principy jsou mu podřízeny.

6.4 Daňový systém ČR Soustava daní v ČR je ve svých hlavních rysech velmi podobná daňovým systémům většiny vyspělých zemí Evropy. Daně tvoří podstatnou, resp. stěžejní část příjmů veřejných rozpočtů a představují tedy hlavní nástroj jak politiky finanční, tak i politiky fiskální a daňové. S možným vstupem země do Evropské měnové unie, by daňový systém byl jediným hospodářsko-politickým nástrojem v rukou státu. Daňový systém ČR je spíše založen na principu spravedlnosti, čímž se odráží povaha sociálních tendencí v politice. Povinnost platit daň je zakotvena v ústavním pořádku ČR konkrétně v Listině 19

Definuje např. Široký (2008) nebo Musgrave a Musgraveová (1997).

40

VYSKOÁ ŠKOLA BÁŇSKÁ – TECHNICKÁ UNIVERSITA OSTRAVA základních práv a svobod. Jednotlivé daně a prvky daňového systému spravují konkrétní zákony.20 Správou daní je pověřen orgán, který je dle zákona věcně příslušný a místně příslušný k výkonu správy daní. V případě přímých daní jsou to územní finanční orgány (finanční úřady a finanční ředitelství). U nepřímých daní tuto správu vykonávají celní orgány (Celní správa ČR). Soustavu daní v ČR tvoří:        

Daň z příjmů fyzických osob. Daň z příjmů právnických osob. Daň z nemovitosti. Daň silniční. Daň z nabytí nemovitých věcí. Daň z přidané hodnoty. Selektivní daně ze spotřeby (daň z lihu, piva, vína, tabáku a tabákových výrobků). Daně k ochraně životního prostřední (daň ze zemního a dalších plynů, z pevných paliv a daň z elektřiny).

Které daně budou součástí jednotlivých rozpočtů, určuje rozpočtové určení daní stanovené zákonem (zákon č. 243/2000 Sb., o rozpočtovém určení výnosů některých daní územním samosprávným celkům).21 Jelikož je právní konstrukce daní poměrně složitým systémem, následně bude vymezen především předmět daně, poplatník daně, daňová sazba a v některých případech i prvky osvobozené od daně. Tyto aspekty konstrukčních prvků daní lze považovat za postačující pro vymezení fungování daňového systému ČR. Důchodové daně – daně z příjmů Tomuto typu daní bývá ve společnosti přikládána největší váha. Řadí se mezi daně přímé a dotýkají se tedy přímo důchodu společnosti, proto jsou veřejností vnímány nepříznivě. Zvykem pro teorii i praxi je separace důchodových daní na ty, které zdaňují osobní důchod jednotlivců ve společnosti, a daně, jež zdaňují korporace. Osobní důchodové daně jsou nejčastěji užívanou daní ve světě a poplatníkem je zde fyzická osoba, jsou považovány za ekonomicky nejefektivnější s největší mírou spravedlivosti a komplexnosti. Daň z příjmů korporací je poměrně historicky mladá daň a názory na její existenci se různí. Skeptici tohoto zdanění především poukazují na duplicitní zdanění zisků (integralistický přístup). Zastánci naopak vnímají tuto daň za adekvátní ve smyslu samotné existence korporací jako právních jednotek a jejich využívání veřejných služeb (absolutistický přístup). Tyto daně mohou způsobovat distorzi cen, zvýšení daňového břemene povede k zvýšení cen nebo se promítne na mzdách zaměstnanců, což může snížit motivaci a ochotu práce zaměstnanců.

20

Zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád; Zákon č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky; Zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků; Zákon č. 16/1993 Sb., o dani silniční; Zákon č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí; Zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty; Zákon č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních; Zákon č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí a Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. 21 Rozdělení výnosů jednotlivých daní na období 2013-2015 viz na http://www.mfcr.cz/cs/verejnysektor/prognozy/prijmy-kraju-a-obci.

41

STUDIJNÍ OPORA PŘEDMĚTU FINANČNÍ POLITIKA ČESKÉ REPUBLIKY Současná právní úprava důchodových daní v ČR se řídí podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. V české daňové soustavě rozlišujeme dva typy zdanění příjmů, a to daň z příjmů fyzických osob (DPFO) a daň z příjmů právnických osob (DPPO). 

Daň z příjmů fyzických osob

Právní aspekty této daně jsou definovány v § 2 – 16a zákona22, ve kterém je vymezeno postavení DPFO pomocí charakteristiky jednotlivých konstrukčních prvků. Poplatníci DPFO, jak už z názvu vyplývá, jsou fyzické osoby (FO). Právní úprava zde rozlišuje osoby s trvalým bydlištěm na území ČR či osoby, jež se obvykle na území ČR zdržují déle než 183 dnů v daném kalendářním roce. Tyto subjekty podléhají neomezené daňové povinnosti, respektive zdaňují příjmy plynoucí z veškeré činnosti, uskutečněné na území ČR i v zahraničí. Poplatníci s omezenou daňovou povinností jsou nerezidenti, tedy osoby, jež na území ČR nemají trvalé bydliště a ani se zde obvykle nezdržují (pobyt kratší než 183 dnů v daném kalendářním roce) nebo osoby zdržující se pouze za účelem studia či léčení. Jejich daňová povinnost podléhá pouze příjmům plynoucích z činnosti uskutečněné na území ČR. Předmětem daně jsou zdanitelné peněžní i nepeněžní příjmy, které zákon přesně specifikuje, resp. ty příjmy, které dani podléhají a nejsou od daně osvobozeny či ze zákona vyňaty (viz § 4 zákona). Obecně právní úprava tyto příjmy třídí do pěti skupin:     

„příjmy ze závislé činnosti a funkční požitky (§ 6), příjmy z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti (§ 7), příjmy z kapitálového majetku (§ 8), příjmy z pronájmu (§ 9), ostatní příjmy (§ 10)“.23

Od výše uvedených skupin zdanitelných příjmů se také odvíjí základ DPFO. V rámci jednotlivých skupiny jsou rozdílně stanoveny podmínky pro uplatňování výdajů vynaložených na dosažení daných příjmů. Z nejobecnější formy vzato tvoří základ daně částka, o kterou příjmy přesahují výdaje vynaložené na dosažení těchto příjmů. Od roku 2008 je základ daně upravován pomocí tzv. superhrubé mzdy, přičemž je rozšířen o sociální a zdravotní pojištění hrazené zaměstnavatelem. Základ daně lze snížit o odečitatelné položky a položky nezdanitelné, jež jsou blíže specifikovány v § 15 a § 34 zákona. Stěžejním aspektem, který zohledňuje sociální situaci poplatníka, jsou slevy na dani, které určitým způsobem zvýhodňují dané společenské skupiny, nacházející se v určité situaci. Přehled slev, jež uplatňuje česká daňová soustava, znázorňuje Tabulka 6. 1. Je nutné také podotknout, že sleva na dani snižuje výši daně přímo a nikoli zprostředkovaně, jako v případě odečitatelných položek či položek nezdanitelných. Daň odvádí za zaměstnance zaměstnavatel. Sazba daně je lineární a pro rok 2014 činí 15 %.

22 23

Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. § 3 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů.

42


Tabulka 6. 1. Přehled slev na DPFO v daňové soustavě ČR platné v roce 2014 Druh slevy

Výše slevy (Kč)

Základní na poplatníka Na dítě Vyživované dítě ZTP/P Invalidita III. stupně Invalidita I. a II. stupně

24 840 13 404 23 208 5 040 2 520

Držitel průkazu ZTP/P (i bez důchodu) Student Vyživované dítě ZTP/P Manžel(ka), jehož (jejíž) příjem je nižší než 68 000 Kč/rok Manžel(ka) ZTP/P

16 140 4 020 21 360 24 840 49 680

Zdroj: zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, vlastní zpracování.



Daň z příjmů právnických osob

DPPO je další univerzální příjmovou daní. Prostřednictvím tohoto zdanění se stát snaží regulovat chování právnických subjektů na území ČR. Poplatníky (plátce) této daně jsou veškeré právnické osoby (PO), respektive subjekty, které neřadíme mezi fyzické osoby. Následně jsou rozlišovány:   

právnické osoby, které mají sídlo na území ČR (daňový rezidenti), mají neomezenou daňovou povinnost, tj. dani podléhají příjmy vzniklé v ČR i příjmy plynoucí ze zahraničí, daňový nerezidenti, resp. subjekty se sídlem mimo území ČR, avšak příjmy vzniklé na území ČR jsou podrobeny dani, vyplývá jim tedy omezená daňová povinnost, poplatníky DPPO jsou také organizační složky státu, ty podléhají speciálnímu právnímu předpisu mimo ústřední banky České republiky.

Předmětem DPPO, jak stanovuje zákon, „jsou příjmy (výnosy) z veškeré činnosti a z nakládání s veškerým majetkem (dále jen "příjmy"), není-li dále stanoveno jinak.“ 24 Základem daně je částka, o kterou výnosy, respektive příjmy přesahují náklady, respektive výdaje, vynaložené pro dosažení příjmů za zdaňovací období. Při stanovování základu daně se vychází z hospodářského výsledku před zdaněním, jež se upravuje (snižuje či navyšuje) o příjmy, které jsou od daně osvobozeny (§ 19), či jsou ze zákona zcela vyňaty (§ 17 – 18), dále se snižují také o příjmy nezahrnované do základu daně (obvykle tvoří samostatný základ daně) a v neposlední řadě se upravuje o účetní náklady, rezervy a opravné položky, které se nepovažují za daňové. Při zjišťování základu daně musí být vždy respektována časová a věcná souvislost jednotlivých příjmů a výdajů. Základ daně lze upravit o odčitatelné položky podle § 34 zákona. Jedná se nejčastěji o daňovou ztrátu z předchozích období, výdaje na vědu a výzkum, kde lze odečíst až 100 % realizovaných výdajů, či dary na veřejně prospěšné účely. Pro rok 2014 činí sazba DPPO 19 %, jedná se tedy o sazbu lineární. Výjimku však tvoří investiční, penzijní a podílové fondy, které uplatňují nižší sazbu ve výši 5% a dle § 20b se samostatné základy daně uplatňují 15 % sazbu.

24

§ 18 odst. 1. zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů.

43

STUDIJNÍ OPORA PŘEDMĚTU FINANČNÍ POLITIKA ČESKÉ REPUBLIKY Majetkové daně Majetkové daně jsou považovány za daně doplňkové ve smyslu doplnění důchodů obyvatelstva. V tomto aspektu bývají mnohdy shledávány za neefektivní, díky právě duplicitnímu zdanění (naspořený důchod použitý na pořízení majetku byl již zdaněn). Řadí se mezi daně přímé a z historického hlediska patří mezi jedny z nejstarších. Výnosnost z těchto daní je poměrně zanedbatelná, avšak stabilní díky pevně stanovenému základu daně, který zpravidla nepodléhá konjunkturním výkyvům v ekonomice. Základy a sazby daně jsou odlišné u jednotlivých druhů. Můžou být hrazeny pravidelně, každoročně, vždy k určitému datu nebo jednorázově v případě výskytu určitého stavu. V rámci daňového systému ČR se mezi majetkové daně řadí daň z nemovitostí, daň z nabytí nemovitých věcí a daň silniční. 

Daň z nemovitostí

V systému českého práva je upravována zákonem č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů. Z fiskálního hlediska je přínosem této daně skutečnost, že zdroj zdanění, na který se vztahuje, je nemovitý majetek, který neleze nijak přesunout a je obtížně zatajitelný, což znemožňuje krácení daně. Z pohledu veřejných rozpočtů se jedná o jedinou daň místní, celkový výnos z této daně plyne nižším územním celkům s ohledem na lokalitu, ve kterých se dané nemovitosti nacházejí. Daň z nemovitosti je dále členěna na daň z pozemků a daň ze staveb. Oba prvky této daně mají shodné charakteristické rysy, avšak není pravidlem, že vlastník stavby je zároveň vlastníkem pozemku, na kterém daná stavba stojí, proto právní úprava uplatňuje toto členění. Poplatníkem daně z nemovitosti je zpravidla vlastník nemovitosti, což může být FO či PO. Dále jimi jsou spoluvlastníci nemovitosti, jež hradí daň společně najednou nebo každý zvlášť dle podílů a v neposlední řadě také nájemci či uživatelé nemovitosti. Předmětem daně z nemovitostí v případě pozemků jsou pozemky na území České republiky vedené v katastru nemovitostí25, kde každý z pozemků má v katastrální evidenci své vlastní číslo, respektive vyměřenou parcelu. U staveb se jedná o stavby a budovy nacházející se na území ČR a to i ty, jež jsou určeny jen k dočasnému užívání. Dále také byty a nebytové prostory. Vynětí a osvobození z předmětu daně je velmi široce rozsáhlé, ale obvykle se jedná o objekty s ochranářskými prvky, sloužící na obranu státu, neúčelové vodní plochy, prvky tvořící rozvodnou infrastrukturu a objekty s veřejně-prospěšným využitím. U daně z pozemků je pro potřeby zjištění základu daně důležitá její kategorizace. Rozlišujeme zde zemědělskou půdu a ostatní nezemědělské pozemky (stavební plochy, zastavěné plochy, nádvoří a ostatní pozemky), kde je základ daně vyjádřen ve fyzických jednotkách, tj. skutečná výměra pozemku v m2 zjištěná k 1. lednu zdaňovacího období. Základ daně ze staveb rozlišuje jednotlivé stavby, respektive budovy, kde jej tvoří zastavěná plocha neboli půdorys budovy v m2. U bytů a nebytových prostor tvoří základ daně podlahová plocha, vyjádřena v m2, vynásobena příslušným koeficientem. Sazby daně z pozemků i ze staveb jsou diferencovány dle jednotlivých druhů nemovitostí blíže § 6 a § 11 zákona.

25

§ 2 odst. 1, zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů.

44


Daň z nabytí nemovitých věcí

V návaznosti na rekodifikaci soukromého práva byl zrušen zákon č. 357/1992 Sb., o dani dědické, darovací a z převodu nemovitosti (nazývaný také jako trojdaň). Příjmy, které před úpravou podléhaly dani dědické a darovací, se stali součástí daně z příjmů.26 Zachována zůstala daň z převodu nemovitostí, která s účinností k 1. lednu 2014, dostala novou podobu daně z nabytí nemovitých věcí, kterou upravuje zákon č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí, ve znění pozdějších předpisů. Předmětem této daně je úplatné nabytí vlastnického práva k nemovité věc, resp. převod či přechod nemovitosti z jedné osoby na druhou, a to i v případě vypořádaní podílového spoluvlastnictví. Při standardním, klasickém převodu je poplatníkem převodce nemovité věci, jde-li o nabytí vlastnického práva koupí nebo směnou, pokud se převodce a nabyvatel v kupní nebo směnné smlouvě nedohodnou jinak. V ostatních případech je poplatníkem vždy nabyvatel vlastnického práva. Základ daně vychází z nabývací hodnoty. Ta se stanoví porovnáním sjednané ceny a srovnávací daňové hodnoty.27 Vyšší z nich je nabývací hodnotou a určuje základ daně. Poplatník si může zvolit, zda podkladem pro stanovení základu daně bude zjištěna cena podle znaleckého posudku, nebo směrná hodnota. Směrná hodnota je cena určována na základě ceny obdobných nemovitých věcí v daném místě a čase (zohledňuje druh, polohu, účel, stav, stáří, vybavení a stavebně technické parametry dané nemovité věci). Sazba daně představuje 4 % ze základu daně. 

Daň silniční

Tato daň je specifikována v zákoně č. 16/1993 Sb., o dani silniční, ve znění pozdějších předpisů. Prakticky se tato daň vztahuje na užívání, a ne na samotné vlastnictví majetku, řadí se však zpravidla mezi daně majetkové. Předmětem daně silniční jsou motorová a k nim přípojná vozidla, jež jsou registrována a provozována na území ČR a výhradně užívána za účelem podnikání či veškerá vozidla s hmotností nad 3,5 tuny určené k přepravě nákladu. Z předmětu jsou vyňaty vozidla, která se pohybují po pozemních komunikacích velmi zřídka (zpravidla zemědělské či pásové stroje). Poplatníkem daně je FO či PO, které provozuje tyto vozidla, respektive subjekt zapsán v technickém průkazu jako provozovatel vozidla. Od daně je osvobozen provoz vozidel, jež zajišťují veřejný zájem, dále ekologická vozidla a vozidla jednostopá a třístopá. Základ daně i sazba je různorodá, liší se dle typu jednotlivých vozidel a je vyjádřena v roční výši. Výnos z daně silniční plyne výlučně do Státního fondu dopravní infrastruktury. Spotřební daně Hodnota těchto daní je zahrnuta v ceně spotřebovaného statku, která je potom součástí jeho ceny. Jedná se tedy o daně nepřímé. Ve vztahu k důchodu spotřebitele jsou tyto daně neutrální, avšak do jisté míry způsobuji značnou distorzi cen. Skupina těchto daní tvoří významný zdroj příjmu veřejných rozpočtů. Z hlediska mezinárodního podléhají tyto daně procesu harmonizace nepřímých daní v rámci EU.

26

Na příjmy plynoucí z dědictví se však vztahu značné osvobození od daně a tudíž se tato daň prakticky neplatí. Srovnávací daňová hodnota může být částka odpovídající 75 % směrné hodnoty, nebo částka odpovídající 75 % zjištěné ceny (podle znaleckého posudku). 27

45


Daň z přidané hodnoty

Daň z přadné hodnoty (DPH) je daní všeobecnou univerzální. Daň je ukládána na každém stupni zpracování, je tedy daní vícefázovou. Zdaňuje pouze patřičnou přidanou hodnotu, kterou si každý zpracovatel přidává sám a posléze i sám odvede. Je vymezena zákonem č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. S ohledem na členství v EU, tento zákon zapracovává stanovené předpisy Evropských společenství. Předmět daně neboli také její plnění lze rozdělit do několika skupin. Jedná se zejména o dodání či pořízení zboží, převod a přechod nemovitosti a poskytování služeb v rámci zemí EU za úplatu. Dovoz zboží z třetích zemí taktéž za úplatu. Všechny tyto možnosti musí splňovat podmínky uskutečnění v rámci ekonomické činnosti a uskutečnění zdanitelného plnění v tuzemsku. Zdanitelná plnění, respektive předmět daně jsou taková plnění, které podléhají dani na výstupu, a povinností je daň přiznat a odvést. Jiným případem jsou osvobozená plnění, jsou také předmětem daně, ale nevzniká zde povinnost daň odvést. Následný nárok na odpočet daně na vstupu vzniká pouze nerezidentům. Vůči tuzemským osobám vzniká plnění bez nároku na odpočet (David, 2007). K dani jsou povinné veškeré FO a PO provozující samostatně ekonomickou činnost, nestanoví-li zákon jinak. Daň jakožto taková se týká všech spotřebitelů předmětu daně, prostřednictvím zahrnutí této daně do ceny zboží a služeb. Povinnost k dani však vzniká u osob provozujících ekonomickou činnost, a ne u spotřebitelů, kteří jsou poplatníci daně. Osoby, které nesplní registrační limit28 k dani, nemusí daň odvádět. Plátce daně po povinné registraci příslušnému finančnímu úřadu DPH odvádí ze svých zdanitelných plnění a má možnost uplatnit odpočet daně na vstupu. Základ daně právní úprava specifikuje takto: „Základem daně je vše, co jako úplatu obdržel nebo má obdržet plátce za uskutečněné zdanitelné plnění od osoby, pro kterou je zdanitelné plnění uskutečněno, nebo od třetí osoby, bez daně za toto zdanitelné plnění.“29 Do základu daně jsou zahrnuty i jiné položky, a to např. cla, dotace, ekologické daně, spotřební daně či jiné daně a další podle § 36 zákona. Česká republika uplatňuje základní sazbu v aktuální výši 21 % a jednu sníženou sazbu ve výši 15 %. Snížené sazbě podléhá zboží, jako jsou potraviny, nealkoholické nápoje, léky a zdravotnické pomůcky, noviny, knihy a časopisy a další podle § 47 a § 48 zákona. 

Selektivní daně ze spotřeby

Tyto daně, nazývané také jako akcízy, postihují především nežádoucí spotřebu a jejich zavedením jde státu především o omezení spotřeby daných škodlivých komodit (zpravidla se jedná o tabákové výrobky, alkohol či minerální oleje). Výchovný charakter má zejména sloužit pro ochranu zdraví spotřebitele. Stát se na jednu stranu snaží omezit spotřebu škodlivých komodit a na stranu druhou příjem ze spotřebních daní tvoří nemalou část příjmu veřejného rozpočtu.30 Vymezuje je zákon č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů. Daně, které se zde řadí, jsou:    

daň z minerálních olejů, daň z lihu, daň z piva, daň z vína a meziproduktů,

28

Registrační podmínkou je dosažení obratu 1 000 000 Kč za 12 po sobě následujících kalendářních měsíců. § 36, odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. 30 Díky jejich nízké cenové elasticitě představují stabilní příjem veřejných rozpočtů. 29

46


daň z tabákových výrobků.

Předmětem daně jsou vybrané výrobky dle názvu jednotlivých daní. Stejně jako u DPH je i tato daň zahrnuta v ceně daného výrobku. Poplatníkem je spotřebitel předmětu daně. Daňovou povinnost nese výrobce či dovozce, a vzniká tedy při okamžiku výroby či dovozu výrobku podléhajícímu dani. Výběr daně se uplatňuje v zemi konečné spotřeby. Zde je nutné si uvědomit dobu, kdy je nutné daň přiznat a zaplatit, tato situace vzniká při zavádění výrobku do volného oběhu. Prodleva mezi vznikem povinnosti a přiznáním daně podléhá režimu podmíněného osvobození od daně. Jedná se zejména o situace, kdy je výrobek přemisťován od výrobce do místa určeného ke konečnému spotřebiteli. Pro zamezení daňových úniků a dohled nad daní je využíváno daňových skladů. Mimo výrobců a dovozců, kterým vznikla povinnost daň zaplatit, jsou plátci daně především provozovatelé daňových skladů. Veškerým plátcům daně vzniká povinnost se k dani zaregistrovat dnem vzniku první daňové povinnosti. Základ daně tvoří množství vybraného výrobku vyjádřené ve fyzických jednotkách. Jednotlivé sazby daní jsou pevné a diferencované podle druhu předmětu daně (viz zákon). Výjimkou je daň z cigaret, kde sazba daně tvoří kombinaci pevné a valorické části, a navíc je doplněna o minimální sazbu daně. 

Energetické (ekologické) daně

Daně sloužící k ochraně životního prostředí, lépe řečeno ekologické daně, jsou zaváděny v důsledku prohlubujících se globálních ekologických problémů. Prostřednictvím těchto poměrně mladých daní se vlády jednotlivých států snaží zmírnit negativní důsledky externalit (ubývání ozonové vrstvy, kyselé deště, globální oteplování). Daně na ochranu životního prostředí můžou být součástí spotřební daně, např. daň z minerálních paliv. Jsou označovány jako daně s ekologickými dopady, ale důvod pro jejich zavedení je čistě fiskální. Daně, které primárně vznikají za účelem ochrany životního prostředí, jsou nazývány jako nepřímé ekologické daně. Úměrně zvyšují ceny komodit, jejichž výroba nebo ony samé vedou k poškozování životního prostředí. ČR, jakožto člen EU, byla povinna v roce 2008 přijmout směrnici Rady č. 2003/96/EEC, která upravuje předpisy o zdanění elektrické energie a energetických produktů. Prostřednictvím zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, byla tato směrnice zapracována a došlo ke vzniku tří nových daní. 



47

Daň ze zemního plynu a dalších plynů – předmětem daně je zemní plyn a další plyny nepodléhající spotřební dani, určené především na pohon motorů a výrobu tepla. Plátci daně jsou dodavatelé, kteří zásobují konečného spotřebitele, dodavatelé zemního plynu, provozovatelé distribučních sítí, přepravních soustav a provozovatelé podzemního zásobníku plynu a v neposlední řadě subjekty, jež použily plyn. Od daně je osvobozeno užití při výrobě tepla a elektřiny v domácnostech, jako pohonná hmota pro vodní plavby či plyn užitý v metalurgických procesech a mineralogických postupech. Sazby daně jsou diferencovány právě podle účelu užití jednotlivých plynů a jsou vyjádřeny ve fyzických jednotkách pevnou sazbou podle § 6 zákona 261/2007 Sb. Základem daně je množství jednotlivých spálených plynů vyjádřený v MWh. Daň z pevných paliv – předmětem daně jsou tuhá paliva, a to zejména černé a hnědé uhlí, koks a polokoks. Plátci daně jsou shodně vymezeni jako u daně ze zemního plynu. Osvobození od daně podléhají např. pevná paliva určena k výrobě elektrické energie či paliva




užitá pro výrobu v chemických redukčních procesech, v metalurgických procesech a mineralogických postupech. Základ daně tvoří množství pevných paliv vyjádřených v GJ spáleného tepla zdaněná zákonnou sazbou za Kč/GJ. Daň z elektřiny – předmětem daně je elektrická energie, kromě ekologicky šetrné energie a energie vzniklé a spotřebované v dopravním prostředku, které jsou od daně osvobozeny. Plátci daně jsou opět shodně charakterističtí jako u předchozího vymezení. Základem daně je množství elektrické energie v MWh zdaněná sazbou za Kč/MWh.

48


7

Měnová politika a regulace peněžního oběhu

Vznik centrálních bank představuje významný milník ve vývoji bankovnictví. Centrální banky, které fungují v tržní ekonomice, obvykle vykonávají funkce, kterými se odlišují od bank komerčních. Mezi tyto funkce je obvykle řazeno:   

emisní činnost, vrcholný subjekt měnové politiky, regulace bankovního systému.

Měnová politika, která je náplní této kapitoly, může být definována jako činnost, v rámci které se “centrální banka prostřednictvím regulace měnové báze, měnových agregátů, úrokových sazeb, popř. měnového kurzu snaží plnit stanovené cíle, mezi které patří především podpora stability cenové hladiny“ (Revenda, s. 307). Pavlát (2004, s. 45) používá konkrétnější definici, dle které je měnová politika „vědomá činnost, jejímž cílem je zabezpečit stabilitu měny regulováním množství peněz v oběhu využíváním měnových nástrojů“. Dle Pavláta (2004) je potřeba regulace množství peněz v oběhu založena na požadavku, aby byla nabídka peněz shodná s poptávkou po penězích, tedy aby bylo dosaženo měnové rovnováhy (Ms=MD). Ve většině ekonomik má péči o regulaci peněžního oběhu na starost centrální banka. Centrální banka je obvykle také jedinou institucí, která má emisní monopol na hotovostní peníze. Oproti tomu bezhotovostní peníze mohou být emitovány také komerčními bankami či některými nebankovními zprostředkovatelskými subjekty. V takovéto situaci velmi komplikované určit skutečné množství peněz v oběhu. Pro určení množství peněžních prostředků v oběhu jsou v současné době využívány měnové agregáty, které jsou chápány jako peněžní prostředky s určitým stupněm likvidity. Konkrétní vymezení jejich obsahu se v jednotlivých ekonomikách liší. ČNB vymezuje tři typy měnových agregátů (ČNB, 2013b) – viz Tabulka 7. 1. Tabulka 7. 1. Harmonizované měnové agregáty ČR Měnový agregát úzké peníze (M1)

střední peníze (M2)

široké peníze (M3)

Zdroj: ČNB (2013b).

49

vymezení oběživo (bankovky a mince), zůstatky, které lze okamžitě převést na oběživo nebo použít k bezhotovostní platbě, (jednodenní vklady) úzké peníze (M1) + vklady se splatností do dvou let a vklady s výpovědní lhůtou do tří měsíců. V závislosti na likvidnosti lze tyto vklady převést na složky úzkých peněz, ale v některých případech se mohou objevit určitá omezení, jako např. nutnost dát výpověď, prodlení, penále nebo poplatky. střední peníze (M2) + obchodovatelné nástroje emitované sektorem měnových finančních institucí. Některé nástroje peněžního trhu (zejména akcie/podílové listy fondů peněžního trhu, repo operace).

STUDIJNÍ OPORA PŘEDMĚTU FINANČNÍ POLITIKA ČESKÉ REPUBLIKY Dle ČNB (2013b) definice M1 zahrnuje oběživo, tj. bankovky a mince, a také zůstatky, které lze okamžitě převést na oběživo nebo použít k bezhotovostní platbě, např. jednodenní vklady. M2 „odráží zájem o analýzu a sledování peněžního agregátu, který kromě oběživa zahrnuje i likvidní vklady“, v případě M3 se „jedná o instrumenty, které jsou blízkými substituty vkladů. Jejich zahrnutí do M3 je méně ovlivňováno substitucí mezi různými kategoriemi likvidních aktiv, díky čemuž je M3 stabilnější“. Vývoj jednotlivých měnových agregátů v ČR je znázorněn v Grafu 7. 1. Graf 7. 1. Vývoj měnových agregátů ČR (mil. Kč) 3500000 M1 - Celkem 3000000

M2 - Celkem

2500000

M3 - Celkem

2000000

M3 - Dluhové cenné papíry do 2 let M3 - Podílové listy/akcie FPT

1500000 M3 - repo operace 1000000

M2 - Vklady s výpovědní lhutou do 3 měsíců

500000

M2 - Vklady s dohodnutou splatností do 2 let M1 - Jednodenní vklady 1.1.2012

1.1.2011

1.1.2010

1.1.2009

1.1.2008

1.1.2007

1.1.2006

1.1.2005

1.1.2004

1.1.2003

1.1.2002

0

M1 - Oběživo

Zdroj: ČNB (2013d), vlastní zpracování.

7.1 Bilance centrální banky Základní přehled činnosti vykonávané centrální bankou je možno zjistit z její bilance či z měnového přehledu. Bilance centrální banky poskytuje přehled o bilančních operacích centrální banky, mimo jiné poskytuje informace o změně množství peněz v podobě měnové báze31. Bilance centrální banky umožňuje zjistit, jak se měnová báze měnila v čase, jaké je její složení a jak byla vytvářena. Kromě toho je měnová báze dobře kontrolovatelná centrální bankou, která v případě potřeby může regulovat jednotlivé měnové agregáty, množství peněz v oběhu či cenu peněz. V následující části bude popsán dopad změn jednotlivých položek aktiv a pasiv bilance centrální banky na měnovou bázi.

31

Měnová báze se skládá z oběživa a rezerv bank. Měnovou bázi je možno členit na nevypůjčenou (dokonale kontrolovaná centrální bankou) a vypůjčenou (nedokonalá kontrola centrální bankou) část.

50


7.1.1 Bilance centrální banky a měnová báze Vazby mezi změnami jednotlivých položek bilance centrální banky mohou být vyjádřeny následující rovnicí (2) (Revenda, 2011): (2)

kde MB představuje měnovou bází, CA celková aktiva (nakoupení cenné papíry, poskytnutí domácí úvěry, úvěry do zahraničí, devizové rezervy, zlaté rezervy, ostatní aktiva), DP jsou pasiva bez měnové báze (vklady státu a nebankovních subjektů, vklady zahraničních subjektů, kapitál, emitované vlastní cenné papíry, ostatní pasiva). Pro bilanci centrální banky platí: • • • • •

změna jakékoliv položky na straně aktiv vede ceteris paribus ke změně měnové báze ve stejném rozsahu i směru, změna jakékoliv položky na straně pasiv vede ceteris paribus ke změně měnové báze ve stejném rozsahu, ale opačném směru, změna jakékoliv položky na straně aktiv doprovázená stejnou změnou na straně pasiv (a naopak) měnovou bázi nemění, změna jakékoliv položky na straně aktiv doprovázená opačnou změnou položky na straně aktiv měnovou bázi nemění, změna jakékoliv položky na straně pasiv doprovázená opačnou změnou jiné položky pasiv měnovou bázi nemění.

Aktiva, pasiva a měnová báze Prostřednictvím vybraných položek aktiv a pasiv bilance centrální banky je možno vytvářet a upravovat měnovou bázi. Tyto položky a jejich dopady na měnovou bázi jsou znázorněny v Tabulce 7. 2.

51

STUDIJNÍ OPORA PŘEDMĚTU FINANČNÍ POLITIKA ČESKÉ REPUBLIKY Tabulka 7. 2. Dopad změn aktiv a pasiv na měnovou bázi Aktiva Nakoupené cenné papíry

Poskytnuté domácí úvěry

Devizové rezervy

Zlaté rezervy

Ostatní aktiva Pasiva Vklady státu a nebankovních subjektů

Vklady zahraničních subjektů Kapitál Emitované vlastní cenné papíry

Ostatní pasiva

Nákup státních cenných papírů centrální bankou od jiné banky vede k růstu měnové báze ve stejném rozsahu (a opačně). Při poskytnutí úvěru v domácí měně, může dojít k těmto základním situacím: a) úvěr je poskytnut jiné bance → nárůst měnové báze ve stejném rozsahu b) úvěr je poskytnut státu → nárůst vkladu státu na straně pasiv, žádný dopad na měnovou bázi. V tržních ekonomikách obvykle zakázáno. c) úvěr je poskytnut nebankovnímu klientovi → nárůst vkladu nebankovních klientů, žádný dopad na měnovou bázi Dopad na měnovou bázi u variant b a c se může projevit později (hotovostní výběr z vkladů atp.). Dopad na měnovou bázi má pouze nákup a prodej zahraničních měn ve vztahu k domácím bankám (nárůst MB při nákupu). Položka se může měnit při poskytnutí či splácení úvěrů v zahraniční měně, při operacích se zlatem atp., avšak MB se nemění. Ke změně měnové báze dochází při obchodování centrální banky s domácími bankami v domácí měně (nákup zlata vede k nárůstu MB). Nárůst v této položce obvykle vede k nárůstu měnové báze. Nárůst těchto položek vede k poklesu měnové báze, pokud se jedná o přesun prostředků státu či nebankovních subjektů z bank. Růst vkladů zahraničních subjektů v domácí i zahraniční měně se neprojeví změnami měnové báze. Dopad na měnovou bázi je závislý na řadě faktorů (kupř. typ centrální banky – státní, akciová). Prodej cenných papírů domácím bankám v domácí měně vede k poklesu měnové báze. Obchodování v zahraniční měně nemá na měnovou bázi bezprostřední vliv. Změna vede v některých případech ke změně měnové báze.

Zdroj: Revenda (2011), vlastní zpracování.

7.1.2 Měnový přehled Pro zjištění celkového množství peněz v oběhu je možno využít měnový přehled, který poskytuje informace o všech měnových agregátech a způsobu jejich emise. Dle Revendy (2011) lze měnový přehled považovat za souhrnnou bilanci všech bank dané země, které emitují peníze. Základní bilanční rovnice má tuto podobu (3): (3) kde je levá strana rovnice představována aktivy (čistá zahraniční aktiva, ZA; čistá domácí aktiva, DA), pravá strana představuje pasiva (peníze, M1; další složky měnových agregátů, QM).

52


Čistá zahraniční aktiva reprezentují rozdíl mezi celkovými zahraničními aktivy a pasivy, složka může dosahovat kladných i záporných hodnot. Čistá domácí aktiva obdobně reprezentují rozdíl mezi úvěry poskytnutými v rámci země a ostatními čistými položkami (kupř. kapitál bank, chyby a opomenutí platební bilance). Tyto položky jsou odečítány, neboť nejsou považovány za peníze v ekonomice. Peníze jsou obvykle reprezentovány měnovým agregátem M1, další složky měnových agregátů představují celkové množství peněz v oběhu. Tato složka se mezi jednotlivými zeměmi liší nejvýrazněji, neboť určení této sumy není jednoznačné. Tabulka 7. 3. představuje měnový přehled ČR, přičemž ČNB řadí do položky „další složky měnových agregátů následující ukazatele: vklady s dohodnutou splatností, vklady s výpovědní lhůtou a repo operace. Tabulka 7. 3. Měnový přehled ČR Období

31. 12. 1993 31. 12. 1994 31. 12. 1995 31. 12. 1996 31. 12. 1997 31. 12. 1998 31. 12. 1999 31. 12. 2000 31. 12. 2001 31. 12. 2002 31. 12. 2003 31. 12. 2004 31. 12. 2005 31. 12. 2006 31. 12. 2007 31. 12. 2008 31. 12. 2009 31. 12. 2010 31. 12. 2011 31. 12. 2012

Čistá zahraniční aktiva (ČZA)

Čistá domácí aktiva (ČDA)

M1

115700 194400 311400 281900 338500 425300 570400 673100 800600 926053,2 821511,9 863307,9 1076378,5 972635,1 970351,5 975065,3 1003014,3 1014884,3 993449,2 1147488,5

555800 615900 691000 796200 839300 816100 767100 739200 795400 725760,9 944541,7 980802,7 915753,1 1216022,1 1507984,3 1666057,8 1750130,7 1830067,5 2000644,3 1981992,3

322800 371500 424900 447100 418900 404000 447800 497700 583600 787676 902781,8 962348,5 1087312,8 1239805,3 1438650,9 1545267,6 1662261,7 1911242,9 2041534,8 2212782,8

další složky měnových agregátů 348700 438800 577500 631000 758900 837400 889700 914600 1012400 864138,2 863271,9 881762,2 904818,7 948851,8 1039685 1095856 1090883 933708,8 952558,7 916698

Zdroj: ČNB (2013d).

7.2 Nástroje monetární politiky Mezi hlavní úkoly centrální banky je řazeno vykonávání monetární politiky. Za účelem dosahování stanovených cílů byla monetárním autoritám dána k dispozici celá škála nástrojů, které mohou být členěny podle řady kritérií (Pavlát, 2004; Revenda, 2011): • • 53

charakter nástrojů – ekonomické a mimoekonomické (kupř. právní regulace), časový horizont – krátkodobé, střednědobé, dlouhodobé,

STUDIJNÍ OPORA PŘEDMĚTU FINANČNÍ POLITIKA ČESKÉ REPUBLIKY • • • •

způsob vlivu – administrativní (přímé), tržní (nepřímé), četnost využívání – standardní nástroje, mimořádné nástroje, intenzita působení - operativně používané, občasné, rychlost zavedení – okamžitě použitelné, použitelné se zpožděním.

Nástroje monetární politiky jsou nejčastěji děleny dle způsobu vlivu na přímé a nepřímé, proto bude nadále zachováno toto členění. 7.2.1 Nepřímé nástroje Používání tržních (nepřímých) nástrojů je charakteristické pro tržní ekonomiku, neboť tyto nástroje působí rovnoměrně na celý bankovní systém. Zároveň je však jejich účinnost menší v porovnání s přímými nástroji. Mezi nepřímé nástroje jsou obvykle řazeny operace na volném trhu, diskontní nástroje, kursové intervence a za určitých podmínek také povinné minimální rezervy. Operace na volném trhu Častým nástrojem pro regulování měnové báze a krátkodobé úrokové míry jsou operace na volném trhu. Operace na volném trhu ovlivňují nevypůjčenou část monetární báze. Tyto operace probíhají bezhotovostně, jsou založeny na prodeji a nákupu krátkodobých cenných papírů mezi centrální bankou a komerčními bankami. Nákup cenných papírů od komerčních bank, ceteris paribus, zvyšuje rezervy bank a měnovou bázi (a naopak). Operace na volném trhu jsou prováděny třemi základními způsoby: • •

•

přímé operace – nákup či prodej cenných papírů, cílem je změna měnové báze repo operace o prosté repo operace (centrální banka prodává cenné papíry, po určité době jsou zpětně odkoupeny), reverzní repo operace (nákup cenných papírů centrální bankou s budoucím zpětným odprodejem), o termínované repo operace – je dán přesný termín zpětné transakce, netermínované repo operace – zpětná transakce proběhne kdykoliv do stanoveného termínu, o forma aukce (banky znají nabídky konkurentů), tendru (banky neznají nabídky konkurentů), o objemové aukce/tendry (centrální banka stanoví úrokové sazby, komerční banky nabízejí objem), úroková aukce/tendr (komerční banky nabízejí objem i úrokové sazby obchodů), o aukce/tendr s variabilním úročením – kombinace objemových a úrokových obchodů, vyhlášena minimální úroková sazba při nákupu a maximální úroková sazba při prodeji. Komerční banky nabízejí objem a úrokovou sazbu. switch operace – výměna cenných papírů za cenné papíry ve stejném objemu, ale s jinou lhůtou splatnosti. Uhrazen je pouze úrokový rozdíl.

Diskontní nástroje Diskontní nástroje patří mezi nejstarší nástroje měnové politiky. Jsou zaměřeny na regulaci rezerv bank a ovlivňování krátkodobé úrokové míry. Pomocí diskontních nástrojů lze pouze zvýšit (nebo neměnit) měnovou bázi.

54






Diskontní úvěr – jeden z nejlevnějších zdrojů pro komerční banky, je úročen diskontní sazbou. Zvýšení sazby by mělo vést ke snížení měnové báze. o Běžný diskontní úvěr – překlenutí krátkodobých výkyvů likvidity o Sezónní diskontní úvěr – překlenutí sezónních výkyvů likvidity o Nouzový úvěr – při dlouhodobějších problémech s likviditou, charakter úvěrů od věřitele poslední instance, úroková sazba je vyšší než u předchozích typů diskontních úvěrů. Reeskontní úvěr – úvěr poskytnutý centrální bankou prostřednictvím odkupu směnek od komerčních bank. Jedná se o odkoupení již vydaných směnek od klientů. Centrální banka odkupuje obvykle pouze kvalitní směnky, s lhůtou splatnosti do 3 (popř. 6) měsíců. Lombardní úvěr – poskytován proti zástavě směnek. Je poskytován bankám s výraznějšími problémy s likviditou, a proto nemají možnost využít levnějších diskontních či reeskontních úvěrů. Lombardní úvěr je úročen lombardní sazbou.

Kurzové intervence Oproti výše uvedeným nástrojům je hlavním cílem kurzových intervencí ovlivňovat měnový kurz, což však může vést k nežádoucím změnám měnové báze či krátkodobé úrokové míry. 



Nepřímé intervence – změna úrokových sazeb centrální banky, zvýšení by mělo vést k přílivu zahraničního kapitálů a následně dochází ke změně vztahu mezi poptávkou a nabídkou zahraniční a domácí měny. Přímé intervence – centrální banka přímo obchoduje s domácí a zahraniční měnou. Nákup zahraniční měny vede k znehodnocení domácí měny, prodej zahraniční měny k zhodnocení domácí měny. Intervence se projevují do měnové báze, neboť jsou prováděny ve vztahu k dalším bankám. Změna měnové báze může vést také ke změnám úrokové míry. Nákup (probíhá bezhotovostně) zahraniční měny zvyšuje rezervy bank a měnovou bázi, čímž tlačí na pokles krátkodobé úrokové míry. Centrální banka může své intervence sterilizovat prostřednictvím operací na volném trhu, kdy při nákupu zahraniční měny zároveň prodává cenné papíry (za domácí měnu) a naopak.

7.2.2 Přímé nástroje Charakteristickým rysem přímých nástrojů je jejich selektivní a adresní charakter, díky kterému působí na konkrétní instituce. Tyto nástroje jsou obvykle účinnější než nástroje nepřímé, avšak na trhu vyvolávají distorze. Limity úvěrů Limity úvěrů mohou být nastaveny pro komerční banky (relativní úvěrové limity) a pro úvěry, které komerční banky poskytují nebankovním klientům (absolutní limity). Limity je možno stanovit selektivně pro jednotlivé komerční banky, čímž je přímo zasahováno do jejich činnosti. Limity úrokových sazeb Limity úrokových sazeb jsou založeny na určení maximálních úrokových sazeb z úvěrů bank a maximálních/minimálních úrokových sazeb z vkladů v bankách. Zavedení tohoto nástroje může vést ke stabilizaci krátkodobé úrokové míry, na měnovou bázi nemají vliv. 55

STUDIJNÍ OPORA PŘEDMĚTU FINANČNÍ POLITIKA ČESKÉ REPUBLIKY Povinné vklady Některé subjekty mohou být povinny ukládat vklady či provádět jiné operace prostřednictvím centrální banky. Tato povinnost se obvykle týká centrálních orgánů, orgánů místní moci a správy státních fondů. Účelem je odčerpat likvidní prostředky těchto subjektů z oběhu. Pravidla likvidity Pravidla likvidity představují stanovení závazné struktury aktiv a pasiv a závazných vazeb mezi nimi v bilanci komerčních bank. Jejich hlavním účelem je zabezpečit žádoucí úroveň likvidity bank. 7.2.3 Přímé i nepřímé nástroje V následující části jsou uvedeny nástroje monetární politiky, které mohou mít charakter přímých i nepřímých nástrojů. Povinné minimální rezervy Povinné minimální rezervy představují povinné vklady komerčních bank u banky centrální. Jejich výše je obvykle stanovena procentní sazbou z vkladů (a dalších pohledávek) domácích nebankovních subjektů u bank. Doporučení, výzvy, dohody Tento nástroj je modifikací ostatních nástrojů monetární politiky, obvykle jsou rozlišovány následující typy: • • •

doporučení: obecně formulovaná žádost centrální banky týkající se chování komerční banky, obvykle ústní, výzvy: konkrétnější a důraznější podoba, obvykle písemné, dohody: obvykle písemná podoba, po podepsání se stávají právně závaznými.

7.3 Česká národní banka Česká národní banka představuje instituci odpovědnou za výkon monetární politiky České republiky. Mezi nástroje, které pro dosažení hlavního cíle monetární politiky (stabilita cenové hladiny) používá, se řadí: • • • •

operace na volném trhu, automatické facility, mimořádné facility, povinné minimální rezervy.

Operace na volném trhu Operace na volném trhu slouží k usměrňování vývoje úrokových sazeb. Dle ČNB (2013c) jsou tyto operace prováděny zejména ve formě repo operací, doplňkově je využíván tříměsíční repo tendr a nástroje jemného ladění. Repo operace jsou prováděny prostřednictvím tendrů, přičemž základní doba trvání těchto operací je určena na 14 dní. Proto je také z pohledu monetární politiky chápána jako klíčová dvoutýdenní repo sazba (2T repo sazba). Česká národní banka provádí repo tendry s tzv. 56


variabilní sazbou, kdy vyhlášená dvoutýdenní repo sazba představuje maximální limitní sazbu, za kterou mohou být banky v repo tendru uspokojovány. Vypořádání nabídek bank probíhá prostřednictvím americké aukční procedury, kdy jsou nejprve uspokojeny nabídky požadující nejnižší úrokovou sazbu a to až do výše předpokládaného přebytku likvidity na daný den. Pokud komerční banky požadují vyšší než předpokládaný přebytek likvidity, jsou kráceny či odmítány nabídky s nejvyšší požadovanou sazbou. Repo tendry jsou obvykle prováděny třikrát týdně, minimální akceptovatelný objem je 300 mil. Kč. Jako doplňkový nástroj používá ČNB tříměsíční repo tendr, během kterého jsou přijímány likvidní prostředky na období tří měsíců. Tento tendr opět probíhá prostřednictvím americké aukční procedury. Sazba používaná pro tento tendr je sazbou peněžního trhu aktuální v okamžiku vypsání tendru. Tento nástroj byl naposledy využit v lednu 2001. Nástroje jemného ladění jsou ze strany ČNB používány zejména v případech nečekaných krátkodobých výkyvů v likviditě trhu, v praxi jsou tyto nástroje využívány pouze výjimečně. Jedná se zejména o devizové operace a o operace s cennými papíry. Automatické facility Automatické facility jsou ze strany ČNB využívány pro poskytování nebo ukládání likvidity přes noc. Úrokové sazby, které jsou u těchto nástrojů používány, vytvářejí koridor, v rámci kterého se pohybují krátkodobé sazby na peněžním trhu. Depozitní facilita poskytuje komerčním bankám možnost uložit přes noc u České národní banky přebytečnou likviditu. Žádost o využití tohoto nástroje musí být předána nejpozději 15 min před uzávěrkou účetního dne systému CERTIS (obvykle 16:00), minimální vklad činí 10 mil. Kč. Uložená depozita jsou úročena diskontní sazbou, která proto obvykle tvoří dolní hranici pro pohyb krátkodobých úrokových sazeb na peněžním trhu. Marginální zápůjční facilita umožňují komerčním bankám vypůjčit si přes noc formou repo operace likviditu. Nárok na využití nástroje vzniká, pokud je žádost předána nejpozději 25 minut před uzávěrkou účetního dne systému CERTIS. Minimální objem je opět 10 mil. Kč, prostředky jsou úročeny lombardní sazbou, která představuje horní mez pro pohyb krátkodobých úrokových sazeb na peněžním trhu. Dle ČNB (2013c) je vzhledem k trvalému přebytku likvidity nástroj používán pouze výjimečně. Mimořádné facility V roce 2008 byly zavedeny mimořádné dodávací repo operace, jejich doba splatnosti je dva týdny a tři měsíce, a mají za úkol podpořit fungování trhu se státními dluhopisy. Od roku 2011 je zachována pouze dodávací repo operace se splatností dva týdny. Dodávací repo operace jsou vyhlašovány 1x týdně, objednávky bank jsou plně uspokojovány za fixní sazbu na úrovni 2T repo sazby + 10p.b. Minimální objednávka je stanovena na 10 mil. Kč. Povinné minimální rezervy Povinné minimální rezervy (PMR) slouží zejména k ovlivňování objemu likvidity. V podmínkách ČR však tento účel ustupuje do pozadí a PMR představují zejména rezervu prostředků pro hladký průběh mezibankovního platebního styku. PMR mají v České republice povinnost držet všechny banky (vč. stavebních spořitelen), pobočky zahraničních bank a od roku 2012 také družstevní záložny, a to na svém účtu u ČNB. PMR jsou stanoveny na úrovni 2 % ze základny pro výpočet, přičemž od ro. 2001 je touto základnou objem primárních závazků dané banky vůči nebankovním subjektům, jejichž 57

STUDIJNÍ OPORA PŘEDMĚTU FINANČNÍ POLITIKA ČESKÉ REPUBLIKY splatnost nepřevyšuje 2 roky. Od roku 2001 jsou tyto prostředky úročeny 2T repo sazbou, do té doby úročeny nebyly. Systém PMR je založen na principu průměrování, v rámci kterého je daná instituce povinná udržovat na odpovídajícím účtu u ČNB takový denní zůstatek, který je v průměru za udržovací období (přibližně 1 měsíc) roven minimálně stanovené PMR pro dané udržovací období. PMR byly v roce 1993 stanoveny na úrovni 9 % z primárních vkladů na viděnou a 3 % z termínovaných závazků vůči nebankovním klientům, od 1. 2. 1993 byly stanoveny pro banky s rozsahem primárních závazků do 25 mld Kč jako 9 % z primárních vkladů na viděnou a 3 % z termínovaných závazků vůči nebankovním klientům, pro banky s rozsahem závazků vyšším než 25 mld Kč na úrovni 12 % z primárních vkladů na viděnou a 4 % z termínovaných závazků vůči nebankovním klientům. Od 1. 7. Téhož roku pro všechny banky 9 % z primárních vkladů na viděnou a 3 % z termínovaných závazků vůči nebankovním klientům. Od 2. 12. 1994 byly povinné minimální rezervy upraveny na 12 % z primárních vkladů na viděnou a 3 % z termínovaných závazků vůči nebankovním klientům. Od 3. 8. 1995 jsou PMR stanovovány ze všech závazků. Graf 7. 2. představuje vývoj hlavních měnověpolitických nástrojů ČNB od roku 1993. Je zřejmé, že k výraznému nárůstu sledovaných sazeb došlo zejména v turbulentním období kolem roku 1997, od té doby hlavní sazby téměř nepřetržitě klesají a v roce 2012 dosáhly svého minima. Graf 7. 2. Vývoj hlavních měnověpolitických nástrojů ČNB 60

50

40

30

20

0

01.01.1993 01.07.1993 08.04.1994 02.12.1994 08.12.1995 09.05.1996 08.05.1997 04.06.1997 20.06.1997 27.06.1997 07.07.1997 16.07.1997 24.07.1997 04.08.1997 02.12.1997 09.12.1997 23.01.1998 30.07.1998 27.10.1998 23.12.1998 29.01.1999 04.05.1999 03.09.1999 27.10.1999 27.07.2001 01.02.2002 01.11.2002 01.08.2003 28.01.2005 31.10.2005 01.06.2007 30.11.2007 07.11.2008 11.05.2009 07.05.2010 02.11.2012

10

2T repo sazba (%)

Diskontní sazba (%)

lombardní sazba (%)

PMR (banky, %)

PMR (stavební spořitelny a ČMZRB, %) Zdroj: ČNB, 2013a, vlastní zpracování.

58


8

Komerční bankovnictví, fungování finančních a devizových trhů

V reálné ekonomice často dochází k situaci, kdy se jednotlivé tržní subjekty nacházejí v přebytkové či deficitní finanční situaci. Finanční trhy umožňují alokovat finanční prostředky od institucí s jejich přebytkem k subjektům, které jich mají nedostatek. Zároveň by prostřednictvím finančních trhů měly být tyto prostředky alokovány efektivně, neboť by měly být získávány tržními subjekty, které jsou za ně ochotny zaplatit nejvyšší cenu za jejich získání.

8.1 Finanční trhy Finanční trhy mohou být chápány jako „systém institucí a instrumentů zabezpečujících pohyb peněz a kapitálu ve všech formách mezi různými ekonomickými subjekty na základě nabídky a poptávky“ (Revenda, 2011, s. 97). Finanční trhy mohou být na národní úrovni dále členěny v závislosti na okruhu subjektů, mezi kterými obchody probíhají, dobu splatnosti obchodů a využívaným nástrojích na:   

peněžní trh, kapitálový trh, úvěrový trh.

Peněžní trh může být definován jako „systém institucí a instrumentů zabezpečujících pohyb různých forem krátkodobých peněz (se splatností do 1 roku) na úvěrovém principu mezi bankami navzájem, bankami a centrální bankou, popř. i dalšími finančními institucemi a velkými nefinančními firmami“ Revenda, 2011, s. 99). Charakteristickým rysem tohoto segmentu finančního trhu je, že je tvořen propojením mezi jednotlivými subjekty, a k obchodování nedochází na jednom konkrétním místě. Na peněžním trhu obchodují zejména centrální banky, dále komerční banky a fondy peněžního trhu. Součástí peněžního trhu je také trh devizový (viz kapitola 3). Česká národní banka provádí 4x ročně průzkum denních obratů na peněžním trhu, přičemž hodnoty jsou dány prostým součtem dat získaných od jednotlivých bank. Jedinou výjimkou jsou obchody s rezidenty, neboť v tomto případě jsou hodnoty hlášeny oběma účastníky obchodu, proto je součet dělen dvěma. Kapitálový trh je chápán jako „systém institucí a instrumentů zabezpečujících pohyb střednědobého a dlouhodobého kapitálu mezi ekonomickými subjekty prostřednictvím různých forem cenných papírů“ (Revenda et al., 2012, s. 101). Oproti peněžnímu trhu se na kapitálovém trhu vyskytuje větší množství subjektů, také uspořádání trhu je různorodější. Zatímco na primárním kapitálovém trhu jsou prvotně emitovány cenné papíry, obchodování na sekundárním trhu probíhá (i) prostřednictvím burzy cenných papírů a (ii) prostřednictvím mimoburzovních trhů (OTC). Úvěrový trh je vymezen jako „systém institucí a instrumentů zabezpečujících pohyb kapitálu na úvěrovém principu mezi bankami a nebankovním sektorem, lze sem zařadit i vzájemné úvěrové obchody bank“ (Revenda et al., 2012, s. 102). Na úvěrovém trhu mají klíčovou roli komerční banky, které přijímají různé formy vkladů od svých klientů a zároveň poskytují na vlastní účet různé druhy úvěrů. Z pohledu typu obchodovaných instrumentů se finanční trhy dělí na (i) primární a (ii) sekundární. V rámci primárních obchodů dochází k prvotnímu prodeji daného nástroje, přičemž emitent 59

STUDIJNÍ OPORA PŘEDMĚTU FINANČNÍ POLITIKA ČESKÉ REPUBLIKY (příjemce úvěru) získává kapitál a zároveň je zavázán splnit určité podmínky. Oproti tomu investor získává práva, plynoucí z poskytnutí finančních zdrojů. V případě sekundárních trhů je obchodováno s dříve emitovanými instrumenty, jednotliví investoři tedy prodávají práva vyplývající z instrumentu obchodovaného na primárním trhu. Dalším, často používaným kritériem pro rozčlenění finančních trhů, je doba mezi sjednáním obchodu a jeho realizací. Zatímco na spotovém trhu je obchod realizován bezprostředně po sjednání, na termínových trzích jsou sjednané obchody uskutečněny k dohodnutému datu. Mezi nejvýznamnější instrumenty termínových trhů patří kontrakty typu forward, financial futures, opce či swapy. Česká národní banka, jako regulátor finančního trhu, zveřejňuje od roku 2009 seznam regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu. Celkové počty účastníků jsou znázorněny v Tabulce 8. 1. Z této tabulky je zřejmé, že ve všech sledovaných obdobích docházelo k nárůstu počtu subjektů, přičemž nejvýraznější nárůst je zaznamenán v kategorii Registrované a zapsané subjekty, kde došlo k navýšení o 79 p. b. Tabulka 8. 1. Regulované a registrované subjekty finančního trhu ČR

30.06.2009 31.12.2009 30.06.2010 31.12.2010 30.06.2011 31.12.2011 30.06.2012 31.12.2012 30.06.2013 31.07.2013

Regulované a související subjekty 718 745 767 800 831 853 902 926 973 976

z toho banky

Registrované a zapsané subjekty

Přeshraniční služby

Subjekty v likvidaci

Subjekty v konkurzním řízení

38 39 41 41 44 44 44 43 45 45

102861 112360 121797 131653 146798 159085 167530 172520 182065 183211

7142 7166 7392 7696 8317 8588 8799 9044 9686 9718

83 77 68 65 60 56 54 48 39 38

47 43 40 37 37 35 33 33 37 37

Zdroj: ČNB (2013c).

8.1.1 Finanční zprostředkovatelé Alokace finančních prostředků na finančním trhu může probíhat dvěma základními způsoby (Revenda et al., 2012):  

přímo mezi přebytkovými a deficitními subjekty, prostřednictvím finančních zprostředkovatelů.

Finanční zprostředkovatelé mohou být chápáni jako subjekty, které se specializují na vyhledávání volných finančních prostředků a jejich redistribuci. Finanční zprostředkovatelé jsou představováni bankami a nebankovními finančními zprostředkovateli. Zatímco banky pro provádění bankovní činnosti musejí získat licenci, kterou obvykle uděluje centrální banka či pověřený úřad státní správy, mezi nebankovní finanční zprostředkovatele se řadí instituce, které mohou svou činnost vykonávat bez bankovní licence, a tudíž se na ně nevztahují pravidla bankovní regulace. Nebankovními finančními zprostředkovateli jsou kupř. pojišťovny, penzijní fondy či podílové a investiční fondy. Mezi základní funkce finančních zprostředkovatelů jsou řazeny: 60




 

transformace peněz a kapitálu. Ta je založena na transformaci peněžních prostředků od věřitelů k dlužníkům, avšak v jiné formě. Mezi nejdůležitější formy transformací peněz se řadí: o kvantitativní transformace (z malých vkladů je vytvořen velký úvěr a naopak) o časová (dlouhodobé vklady na krátkodobé půjčky a naopak) o teritoriální (finanční zdroje jsou umístěny v jiném místě, než kde byly získány) o transformace z hlediska obchodovatelnosti (oproti málo likvidním aktivům jsou emitovány sekundárně obchodovatelná aktiva) o transformace z hlediska úvěrového rizika (kupř. pojištění vkladů, diverzifikace aktiv) o měnová transformace (zdroje jsou získány v jiné měně, než v jaké jsou denominována aktiva). redukce transakčních nákladů. Přímé financování (bez finančních zprostředkovatelů) je efektivní zejména u velkých dlužníků a investorů. V případě drobných střadatelů je jednodušší využít finančního zprostředkovatele, který má nižší transakční náklady díky specializaci na danou oblast. monitorování bonity dlužníků a informační servis. racionalizace platebního systému.

8.2 Devizový trh Devizový trh představuje tržní strukturu, kde je obchodováno s bezhotovostní formou zahraničních měn. Na tomto trhu dochází ke střetávání devizové poptávky a nabídky, které určují měnový (devizový) kurz. Devizový trh představuje hlavní část trhu s cizími měnami, přičemž slouží pouze ke zprostředkování obchodů s bezhotovostními formami cizích peněz. Dle Revendy (2011) v současné světové ekonomice již téměř neexistují oddělené národní devizové trhy a teritoriální rozmístění jednotlivých devizových trhů umožňuje nepřetržité obchodování. Devizové trhy mohou být klasifikovány na základě řady kritérií: •







Podle charakteru obchodování - neburzovní (OTC) – obchoduje se 24 hodin denně, neorganizovaný trh, - burzovní – doplňková role v případě futures, částečně u opcí. Podle subjektu - velkoobchodní (mezibankovní) – vztah banka-banka (dealeři bank, brokeři), - maloobchodní (klientský) – vztah banka – klient. Podle techniky operací - spotový (promptní) – plnění do dvou obchodních dnů, - termínový o forward, o futures, o opce. swapový – kombinace spotového a forwardového.

Na devizovém trhu mohou být rozlišeny dva typy okruhů, v rámci kterých je obchodováno. Mezibankovní okruh je tvořen následujícími subjekty:

61

STUDIJNÍ OPORA PŘEDMĚTU FINANČNÍ POLITIKA ČESKÉ REPUBLIKY   

dealeři obchodních bank, kteří obchodují s devizami na účet svých komerčních bank. Na požádání kotují nákupní a prodejní devizové kurzy, přičemž využívají dvoucestnou kotaci32, dealeři centrálních bank, kteří provádějí devizové operace z hlediska potřeb centrálních bank, brokeři, kteří zprostředkovávají devizové operace mezi jednotlivými dealery. Brokeři neobchodují na svůj účet a za operace požadují pevně stanovenou částku. Mezi důvody pro využití služeb brokerů patří zejména zachování anonymity dealerů, aby nedošlo k odhadnutí jeho obchodních trendů.

Klientský okruh zahrnuje především jednotlivé firmy, nebankovní instituce či malé obchodní banky. Na tomto trhu jsou obvykle obchodovány menší částky. Obchodování v rámci klientského okruhu často využívá jednocestnou kotaci. Mezi základní typy devizových operací, které jsou na devizovém trhu nejčastěji používány, jsou spotové a termínové operace forward, swap, futures a opce. Spotová operace je chápána jako devizová operace, při níž je dodání devizy realizováno do dvou obchodních dní po uzavření kontraktu (Revenda et al., 2012). V České republice sleduje vývoj na devizovém trhu Česká národní banka, která jej provádí čtyřikrát ročně. Průzkum je prováděn vždy jeden týden a účastní se jej banky a pobočky zahraničních bank, které mají v ČR bankovní licenci a jsou aktivní na devizových trzích. Kromě celkového obratu na devizovém trhu sleduje ČNB i zastoupení jednotlivých instrumentů podle jejich typu. ČNB zveřejňuje informace o průměrných denních obratech v agregované podobě, ty vznikají prostým součtem dat od jednotlivých bank s výjimkou kategorie "obchody s ostatními market makery v tuzemsku", kde každý obchod hlásí současně dva účastníci průzkumu, a celkový součet v této kategorii se proto dělí dvěma. Tabulka 8. 2. znázorňuje rozdělení devizového trhu v České republice dle obchodovaných produktů. Je zřejmé, že největší podíl na trhu zaujímají forwardové a FX swapové obchody33, naopak nejmenší část trhu se zabývá obchodování s opcemi. Devizový trh v ČR narůstal až do roku 2008, v roce 2009 se i do něj promítly dopady celosvětové ekonomické krize a trh zaznamenal pokles, a to ve všech obchodovaných produktech.

32

Subjekt, který požádá o kotaci, neuvádí, zda chce měnu nakoupit či prodat, aby získal objektivnější informace. Výměna prostředků v jedné měně za protihodnotu v jiné měně. Výměna probíhá v pevně stanovenou dobu v budoucnosti. 33

62


Tabulka 8. 2. Devizový trh ČR – dle obchodovaných produktů (mil. USD/den) spot (celkem)

Outright forward + FX swap (celkem)

opce

celkem

1995 1996 1997

2217,4 3147,7

200,1 461,9

-

2417,5 3609,6

2368,6

894,3

25,8

3 288,7

1998

1825,8

2199,1

100,0

4 124,9

1999

1212,7

1751,1

122,0

3 085,8

2000

866,8

1148,8

71,2

2 086,8

2001

758,0

843,6

93,9

1 695,4

2002

801,7

937,1

50,8

1 789,6

2003

899,4

1444,4

69,8

2 413,7

2004

1 050,2

2 317,3

78,0

3 445,5

2005

923,1

2 593,2

39,3

3 555,5

2006

1 042,7

4 117,5

88,4

5 248,6

2007

1 474,0

4 594,8

113,2

6 182,0

2008

2 103,9

6 179,3

572,4

8 855,7

2009

844,9

5 801,8

47,4

6 694,1

2010

1 155,9

5 093,4

40,1

6 289,4

2011

1 819,8

3 185,6

53,7

5 059,1

2012

991,4

4 574,2

65,4

5 631,0

Zdroj: ČNB (2013e), vlastní zpracování.

8.2.1 Základní typy devizových operací Mezi nejčastěji používané operace na devizovém trhu jsou řazeny spotové a termínové operace forward, swap, futures a opce. „Spotová (promptní) operace je devizovou operací, při níž je dodání devizy realizováno do dvou obchodních dní po uzavření kontraktu“ (Revenda et al., 2012, s. 588). Nákupy a prodeje deviz se provádějí na základě spotového kurzu, rozpětí mezi nákupní a prodejním kurzem se nazývá spread. Toto rozpětí je obvykle širší u relativně méně obchodovaných měn či u měn s větším rizikem kurzových změn. Hlavním rysem termínových operací je, že kontrakt je uzavřen v přítomné době, avšak k jeho plnění dochází v budoucím, předem domluveném termínu. Za nejstarší formu termínových operací jsou považovány forwardové operace. Forwardové operace jsou zprostředkovávány prostřednictvím OTC trhu a jsou prováděny při forwardovém kurzu, jehož hodnota je dána momentálním vývojem nabídky a poptávky. Swapová operace (FOREX swap) je složena ze dvou neoddělitelných operací, které jsou uzavřeny ve stejný okamžik se stejným obchodním partnerem. Jsou rozlišovány dva typy devizových swapů:  63

Spot-forward – dealer nakupuje devizy spotově, a současně ji prodává termínově (či naopak),


Forward-forward – dealer devizu termínově nakupuje na kratší forward a na delší forward ji termínově prodává (či naopak).

Tyto operace obvykle slouží pro pokrytí krátkodobé přechodné nelikvidity v dané měně. Kromě devizových swapů existují také swapy různých měn, které umožňují zajištění měnového či měnového a úrokového rizika:  

měnový swap představuje dočasnou výměnu finančních prostředků v jedné měně za měnu druhou, měnově úrokový swap představuje operaci, kdy proti sérii obdržených plateb v jedné měně klient je placena jiná sérii plateb v jiné měně a to vždy v jediném, předem stanoveném kurzu.

Termínové operace futures a opce jsou založeny na možnosti sekundární možnosti prodeje kontraktu třetí osobě s okamžitým vyrovnáním zisku/ztráty (futures) nebo možnost odstoupení od kontraktu za předem stanovený poplatek (opce). Měnový futures představuje termínový obchod, kdy je kontrakt uzavřen v současnosti, a jeho plnění probíhá v budoucnosti. Tento obchod je organizován na burze. Proto jsou tyto kontrakty více standardizovány, a to zejména v oblasti množství obchodovaných deviz či dodací lhůty kontraktů. U obchodních stran, které tento kontrakt uzavřou, nevzniká bezprostřední právní vztah mezi sebou, ale vůči clearingové ústředně na burze. Výhodou těchto kontraktů je možnost provedení konečného vyrovnání kursového zisku/ztráty s clearingovou ústřednou okamžitě po uzavření protipozice34. Oproti forwardům mají futures také nižší transakční náklady. Měnové opce jsou založeny na smlouvě mezi vypisovatelem opce (zavazuje se neodvolat po stanovenou dobu svou nabídku) a držitelem opce (má právo od smlouvy odstoupit po zaplacení peněžní prémie). Faktickou cenu opce představuje opční prémie, za kterou si držitel kupuje u vypisovatele právo odstoupit od smlouvy. Její výše je závislá na době splatnosti opce, výši úrokového diferenciálu, výhodnosti dohodnuté realizační ceny opce oproti aktuálnímu spotovému kurzu v době uzavření kontraktu, rizikovosti příslušné měny z pohledu změny jejího spotového kurzu (Revenda, 2011). Jsou rozlišovány základní typy opcí:      

34

kupní opce – držitel opce má právo koupit dohodnuté množství deviz při dohodnuté realizační ceně, prodejní opce – držitel opce má právo prodat dohodnuté množství deviz při dohodnuté realizační ceně, americká opce – držitel opce může požadovat plnění na vypisovateli kdykoliv po uzavření kontraktu až do data splatnosti včetně, evropská opce – plnění opce probíhá v den její splatnosti. Opční prémie je nižší neuž u americké opce, burzovní opce – obchodované na burzách, jsou standardizovány, bankovní opce – poskytují možnost přizpůsobit obsah kontraktů specifickým požadavkům zákazníků.

Protipozice se uzavírá prodejem stejného množství deviz ke stejnému budoucímu datu.

64


8.3 Spekulace Dle Revendy (2011, s. 598) se „při spekulaci snažíme dosáhnout zisku na základě kursového rozdílu mezi současným kursem a budoucím, tj. dnes pouze očekávaným kurzem“. Spekulanti mohou „držet“ dlouhou nebo krátkou otevřenou devizovou pozici. Spekulace na zhodnocení devizy při dlouhé devizové pozici V rámci dlouhé devizové pozice jsou vůči předem danému budoucímu datu likvidní aktiva v příslušné cizí měně větší, než likvidní pasiva v této měně. Dlouhá pozice je vybírána pouze pokud spekulant očekává zhodnocené dané cizí měny. V době splatnosti obchodu zůstávají po uhrazení devizových pasiv k dispozici přebytečná devizová aktiva, která mohou být směněna domácí měny při výhodnějším kurzu. Při oceňování aktiv a pasiv je třeba zhodnotit také úrokové, dividendové a další výnosy a náklady. Dlouhá devizová pozice může vzniknout například těmito způsoby:   

konverze devizového depozita klienta do depozita v domácí měně, termínový nákup deviz, spotový nákup deviz za domácí měnu.

Spekulace na znehodnocení devizy při krátké devizové pozici V situaci krátké devizové pozice jsou v daném budoucím čase likvidní pasiva dané zahraniční měny větší než její aktiva. Tato pozice je vybírána v případě očekávání znehodnocení cizí měny. Tato pozice může vzniknout kupř. následujícími způsoby:   

65

konverze depozit klienta v domácí měně do depozit v cizí měně, termínový prodej deviz, spodový prodej deviz a nákup domácí měny.


9

Politika regulace finančního trhu

Mezi významné prvky finančního systému patří také regulatorní a dohledové instituce, které usilují zejména o jeho stabilitu (Půlpánová, 2007). Regulací finančního trhu je chápáno nastavení pravidel vstupu finančních institucí do finančního sektoru, jejich fungování a pravidel pro poskytování služeb (Musílek, 2006). Tato regulace je členěna na regulaci primární (zákonné normy) a sekundární (vyhlášky, předpisy atp.). Stigler (1971) uvádí, že existují dva alternativní pohledy na vznik regulace. První říká, že regulace je vytvořena zejména za účelem ochrany a prospěchu společnosti či velký skupin ve společnosti. Na základě tohoto přístupu je regulace, která společnost poškozuje, je zároveň nákladná pro dosahování některých společenských cílů. Druhý pohled uvádí, že politické procesy se vymykají racionálním vysvětlením. „politika“ je nevypočitatelná, neustále a nepředvídatelně se měnící směsí sil nejrůznější povahy, zahrnující v sobě činy velmi morální i nemorální. Mezi časté argumenty, podporující regulaci, jsou obvykle řazeny (Zingales, 2004) (i) existence externalit a (ii) informační asymetrie. Musílek (2006) doplňuje také existenci nedokonalé konkurence a nepoctivých tržních praktik. Dle Goodharta (2010) existují tři základní důvody pro regulaci finančního sektoru. Jsou jimi externality, asymetrické informace a kontrola monopolní síly. 

Asymetrické informace

Expertní zprávy odborníků jsou obvykle založeny na předpokladu, že mají o dané problematice vynikající znalosti. Protože získávání takovýchto znalostí je časově náročné a drahé, jsou klienty v nevýhodě. Schleifer (2010) navrhuje, že regulace by mohla být v některých případech nahrazena soudy, nicméně sám upozorňuje, že tato možnost je příliš časově náročná, drahá a nejistá. Pokud vývoj situace naznačuje vkladatelům, že jejich banka by mohla být v potížích, dochází k runu na banky, přičemž i vkladatelé, kteří situaci doposud za nebezpečnou nepovažovali, je i pro ně racionální se k této činnosti připojit. Run na banku může vést zainteresované banky k bankrotu, pokud nedojde k intervenci centrální banky. Pokud by byly ztráty krachu plně internacionalizovné, zajímal by tento problém pouze klienty této banky a širší ekonomiky by se nedotkl. Nicméně v mnoha případech dochází v případě krachu banky k výrazným negativním externalitám. Výše uvedené představují dva důvody pro přijetí pojištění vkladů, alespoň na úrovni běžných klientů, a to jednak z důvodu jejich ochrany a také pro ochranu banky před runem. Dle některých bankéřů je zavedení risk-related levy vše, co je potřeba pro pobídky bankéřům, aby se chovali odpovídajícím způsobem, takže kromě opatření na ochranu spotřebitelů by všechna ostatní regulační opatření měla být odstraněna. 

Externality

Jakákoliv tržní aktivita, vykonána nějakým účastníkem trhu, vždy pravděpodobně ovlivní ekonomickou pozici dalších účastníků. Kupř. při prodeji aktiv jejich tržní cena bude mít tendenci klesat a současné bohatství ostatních vlastníků těchto aktiv, měřené v současných tržních cenách, bude mít tendenci klesat. Na finančním trhu existuje řada obdobních samozesilující spirále. Takového neodmyslitelné procyklické chování je zjevnější při účtování založeném na tržním základě. Samozesilující spirály by nebyly tak významné (kromě přímo dotčených účastníků), pokud by všechny 66


relevantní zisky/ztráty byly internalizované a nedocházelo by k společenským externalitám. Je skutečností, že banky obvykle mají komparativní výhodu při získávání informací o dlužnících, a z důvodu existence určitých smluv (kupř. fixní úrokové sazby, fixní nominální mzdy), je jejich účelem díky těmto informacím určit zákonné sankce na dlužníka (zaměstnavatele), pokud se mu nepodaří naplnit termíny smlouvy kupř. z důvodu bankrotu. Naneštěstí společenské náklady jsou obvykle značné, zejména v případě velkých propojených finančních zprostředkovatelů. Mezi tyto náklady patří:   





přímé náklady při využití legislativních (účetních) zdrojů k utlumování/uzavírání podniku. možná narušení to finančním trhům a platebnímu systému ztráta specializovaných znalostí/informací zaměstnanců pracujících v bankrotující společnosti. Řada z nich bude za nějakou dobu opět zaměstnána v podobné instituci, avšak ztráty jsou i přesto významné, okamžitá nejistota a konečné potenciální ztráty všech partnerů bankrotující finanční instituce. To zahrnuje nejenom věřitele banky, ale také všechny nedokončené transakce, dluhy atp. I když konečné náklady mohou být docela malé, interim schopnost využít zmražená aktiva a nejistota o konečném načasování a ocenění může být závažná. vedle věřitelů krachujícího bankovního zprostředkovatele, potenciální dlužníci obecně mají explicitní či implicitní dohodu se zprostředkovatelem o vyšší půjčce, kupř. nevyužité úvěrové nástroje. Tato možnost mizí v případě krachu. Takováto smlouva, i v případě možnosti jejího uzavření u jiného zprostředkovatele, vyžaduje čas, úsilí a možná dodatečné náklady.

Di Giorgio a Di Noia (2003) uvádějí, že regulace finančního trhu má čtyři základní účely. Prvním je dosažení makroekonomické stability, které je dosahováno prostřednictvím měnových kurzů, úrokových sazeb, platebním systémem či funkcí věřitele poslední instance. Druhý účel se zaměřuje na mikroekonomickou stabilitu zprostředkovatelů. Opatření, používaná za jeho dosažením, jsou dělena na obecná pravidla stability všech podniků a podnikatelských aktivit (kupř. limity na půjčky), a specifická pravidla zacílená na specifickou povahu finančních zprostředkovatelů (kapitálové poměry založené na riziku, limity portfoliových investic, regulace podrozvahových aktivit). Třetím účelem je transparentnost na trhu i zprostředkovatelů. Na makroekonomické úrovni vyžaduje rovné zacházení a rovný přístup k informacím. Na makroekonomické úrovni se jedná o požadavky jako garance nediskriminace ve vztahu mezi zprostředkovateli a zákazníky. Čtvrtým cílem regulace finančních trhů je zabezpečení a podpora konkurenceschopnosti finančního trhu. To vyžaduje pravidla pro kontrolu tržní síly a struktury či kontrolu akvizic a fúzí, kartelů či zneužití dominantního postavení. Di Giorgio, Di Noia a Piatti (2000) pak mezi hlavní úkoly regulace finančního trhu řadí také tři obecnější cíle, kterými je snaha o stabilitu, rovnost při distribuci zdrojů a efektivní využití těchto zdrojů. Regulace finančních trhů může probíhat na mikro a makro úrovni. Mikro obezřetností regulace zahrnuje samokontrolu vlastní stability v rámci každé společnosti, zabývá se kontrolou reakcí individuálních institucí na exogenní riziko. Makro obezřetností regulace se zabývá regulací celého finančního systému. Jedním z klíčových důvodů regulace je potřeba jednat jako vyvažující síla vůči přirozenému poklesu měřeného rizika v období růstu a následného nárůstu měřeného rizika v následujícím období recese. Brunnermeier et al. (2009) uvádějí, že existují tři tradiční důvody pro existenci regulace finančních trhů:

67


omezit využití monopolní síly a prevence vážných distorzí volné konkurence, udržování tržní integrity, ochrana základních potřeb běžných spotřebitelů v případě, kdy je obtížné či nákladné získat informace, přičemž jejich nedostatek může ohrozit blahobyt, pokud existují dostatečné externality, takže společenské a celkové náklady tržního selhání převýší soukromé náklady selhání a dodatečné náklady na regulaci.

Ochrana bohatství občanů (ad 2) vedla k tomu, že v posledních letech bylo zavedeno pravidlo, že bankovní vklady jsou explicitně či implicitně plně či alespoň do určité výše pojištěny a garantovány. Takovéto pojištění však zároveň může vést k morálnímu hazardu, a to jak mezi bankami, tak mezi vkladateli. Brunnermeier et al. (2009) definují ve spojitosti s finančními trhy pět základních typů negativních externalit. První je informační nákaza, zejména ve spojitosti se zprostředkovateli s neshodou splatnosti mezi aktivy a závazky. Pokud se banka A dostane do problémů, dochází k nejistotě také ohledně solventnosti banky B, neboť ta je vnímána jako stejný typ s bankou A. Při vzniku nejistoty vkladatelé a věřitelé ztrácejí důvěru v banku B, stahují své vklady a způsobují tak problém s likviditou také v bance B. Následně dochází ke změnám relativních úrokových sazeb a přístupu ke zdrojům v neprospěch banky B, což ji činí ještě ohroženější. Druhá negativní externalita vzniká v návaznosti na selhání bank, a je představována ztrátou přístupu k budoucím finančním zdrojům klientů zkrachovalé banky. Pokud klient zkrachovalé banky A bude chtít využívat nabídky banky B, má o něm tato banka méně přímých informací a je pravděpodobné, zejména v podmínkách obavy a paniky obklopující krachující banky, že mu nabídne stejné služby, avšak za přísnějších podmínek. Krach banky A způsobuje externalitu v podobě ztráty specifické informace a spojení mezi touto bankou a jejím zákazníkem. Za třetí externalitu je považována skutečnost, že banky a finanční zprostředkovatelé obchodují ve značné míře mezi sebou, a to ve větším rozsahu než jiná odvětví. Takováto interakce mezi bankami a dalšími finančními zprostředkovateli není pouze v přímém mezibankovním trhu, ale také v rostoucí míře na dalších derivátových trzích. Krátce po krachu takto propojené banky je značná nejistota, kolik svých vkladů a v jakém termínu získají věřitelé zpět. To vede ke snaze ostatních bank zjistit, kdo je další potenciálně ohrožen, a opět se vracíme zpět k první externalitě, informační nákaze. Selhání může být obecně spuštěno také poklesem ceny aktiv držených bankami. Problém s likviditou obvykle tvoří obavy ohledně solventnosti. Ve snaze řešit takovéto problémy s likviditou již před selháním (a po selhání banky při její likvidaci) jsou banky v problémech často donuceny prodávat aktiva. Avšak takovéto prodeje snižují současnou tržní cenu stejných aktiv držených ostatními bankami, neboť tyto jsou oceňovány na základě tržní ceny. Problémem je, že solventnost a likvidita nejsou exogenními veličinami. Pokud je řešen obecný problém s likviditou, vede k poklesu ceny aktiv, a vzniká problémy se špatnou solventností. Zároveň se v takovéto situaci vyskytuje vnitřní umocňovací efekt (likviditní spirála), prostřednictvím kterého klesající trhy aktiv vedou banky a další subjekty k větším prodejům (v rámci snižování zadluženosti), což následně opět snižuje cenu aktiv. Poslední forma externality je podobná předchozí. Oproti prodávání finančních aktiv za účelem znovuzískání likvidity a zlepšení ukazatelů kapitálové přiměřenosti banka (či jiný finanční zprostředkovatel) může usilovat o omezení vydávání nových úvěrů (kupř. prostřednictvím vyšších marží či úrokových sazeb). Takového snižování zadluženosti má obecný efekt na snižování výstupu a cen a vzniká nebezpečí nesplnění závazků pro ostatní poskytovatele finančních prostředků. Implikací všech výše zmíněných negativních externalit je zavedení vhodné regulační struktury, která bude oddělena od vnitřní struktury jednotlivých finančních zprostředkovatelů. 68


Di Giorgio, Di Noia a Piatti (2000) rozlišují čtyři základní modely regulace finančního trhu. Těmi je:    

institucionální dohled, dohled dle cílů, funkční dohled, dohled jediného regulátora.

Institucionální dohled Institucionální přístup k dohledu je založen na vykonávání dohledu nad každou částí finančního trhu jiným kontrolorem. V tomto modelu, který respektuje tradiční členění finančního trhu na tři trhy, jsou tedy tři dohledové autority, které regulují a dohlížení na banky, finanční zprostředkovatele a podílové fondy, a pojistné společnosti. Výhodou tohoto přístupu je, že každá regulační a dohledová autorita se stává vysoce specializovanou ve své oblasti. Výsledně dochází k odstranění duplikace kontrol a snižování nákladů na regulaci. Model je považován za efektivní zejména v případě, že zprostředkovatelé vykonávají velmi obdobnou funkci a mohou být jednoduše rozděleni do tří výše uvedených segmentů. Nevýhodou je trend společností vykonávat operace dotýkající se různých sektorů a výrazná despecializace zprostředkovatelů. V případě, že mezi jednotlivými činnosti nejsou jasné hranice, není možné určit, do jakého sektoru kontroly daná instituce spadá. Tím vzniká riziko paralelních systémů a způsob kontroly se stává spíše destabilizujícím faktorem. Další možná slabina modelu spočívá ve skutečnosti, že pokud jediná autorita dohlíží a reguluje subjekty a zároveň sleduje více cílů, výsledek kontrolní aktivity nemusí být tak efektivní zejména v případě, že tyto cíle jsou konfliktní. Dohled dle cílů Model regulace a dohledu dle cílů říká, že všichni zprostředkovatelé a trhy jsou předmětem kontroly více než jedné autority, přičemž každá autorita je odpovědná za regulaci bez ohledu na legislativní formu a aktivity, které zprostředkovatelé vykonávají. Některá dohledová autorita dohlíží na tržní stabilitu a solventnosti jednotlivých zprostředkovatelů (bez ohledu na to, zda se jedná o bankovní služby, financování či pojišťovnictví), další bude zodpovědná za transparentnost, třetí bude garantovat zabezpečení konkurenceschopnosti v rámci celého finančního trhu a mezi jednotlivými zprostředkovateli. Základní výhoda modelu spočívá ve skutečnosti, že je obzvláště efektivní ve vysoce integrovaných trzích a v přítomnosti vícefunkčních operátorů, konglomerátů a skupin vykonávajících činnost v řadě tržních sektorů. Také nevyžaduje vznik nadměrného množství kontrolních jednotek. Na druhou stranu tento model může vytvářen řadu duplikujících se činností a může vést k nedostatku některých kontrolních činností. Každá společnost je předmětem dohledu více kontrolorů, což může být finančně náročné. Jednotliví zprostředkovatelé musí vyhovět požadavkům všech regulatorních orgánů a může docházet k duplikaci činnosti.

69

STUDIJNÍ OPORA PŘEDMĚTU FINANČNÍ POLITIKA ČESKÉ REPUBLIKY Funkční dohled Tento směr považuje funkce finančního systému za předem dané, na rozdíl od ostatních přístupů k regulačním aktivitám nepředpokládá, že existující instituce, jak operativní tak regulační, musejí nezbytně jako takové existovat (ve smyslu jejich struktury a role). Prováděné funkce či aktivity jsou považovány za stabilnější, než instituce, které je vykonávají. Konkurence v rámci finančního systému vede k vytvoření nových a efektivnějších forem těchto institucí. V tomto typu modelu je každý typ finančních služeb regulován danou autoritou bez ohledu na to, kdo službu provozuje (jsou tedy stejná pravidla pro banky, pojišťovny atp.). Výhodou tedy je, že na všechny zprostředkovatele stejných finančních služeb jsou používána stejná pravidla bez ohledu na to, jako mají právní formu. Nevýhodou naopak je překrývání institucí kontrolujících stejný subjekt, vzniká tedy riziko přílišného dělení kompetencí mezi regulatorními orgány. Další nevýhodou je, že předmětem selhání není vykonávaná aktivita, ale instituce. V případech vážných problémů se stabilitou systému může být nezbytné garantovat ochranu a dohled s ohledem na instituce spíše než na jednotlivé operace. Dohled jediného regulátora Model dohledu jediného regulátora je založen na jediné kontrolní autoritě, oddělené od centrální banky a s odpovědností za všechny segmenty finančního trhu a všechny zprostředkovatele bez ohledu na to, zda se jedná o bankovní, finanční či pojišťovací sektor. Tato instituce by se měla zabývat všemi cíli regulace (stabilita, transparentnost a ochrana investorů či konkurence). V praxi je tento model většinou zaváděn v době vzniku finančního systému, často v období, kdy centrální banka byla jedinou institucí, která dohlíží na aktivity finančních zprostředkovatelů. Výhoda přístupu spočívá v úsporách z rozsahu. Fixní náklady a náklady spojené s logistikou, náklady na administrativní zabezpečení a kompenzaci pro vrcholový management jsou výrazným způsobem omezeny. V rámci modelu je využíván jednotný pohled, který je užitečný a efektivní zejména s ohledem na multifunkční skupiny a konglomeráty. Účinnost modelu výrazně závisí na stupni vnitřní organizace. Pokud není řada oblastí kompetencí a specializací dobře strukturována a koordinována, vzniká riziko zpomalení rozhodovacího procesu. Ke snížení efektivnosti také dochází, pokud je kontrolní autorita donucena vykonávat konfliktní cíle. Mandel a Tomšík (2011) upozorňují, že regulace finančního sektoru má trendový i cyklický vývoj, který je závislý na hloubce finančních krizí a délce růstového období hospodářského cyklu. Tito autoři uvádějí, že regulační opatření je možné rozdělit dle nedostatků bankovního systému na: 

Opatření brzdící proces koncentrace a centralizace kapitálu

Mezi tato opatření se řadí kupř. antimonopolní zákony, pravidla likvidity a solventnosti a jejich členění dle velikosti bank, zdanění dle velikosti společnosti atp. V případě, že uvedená opatření uměle udržují bankovní soustavu rozdělenou do velkého počtu bankovních subjektů, regulace snižuje úspory z rozsahu, menší dostupnost zápůjčního kapitálu, či nižší konkurenceschopnost regulovaného odvětví. 

Opatření zasahující do rozhodovacích pravomocí vlastníka či manažera při řízení finanční jednotky.

Jedná se o pravidla kapitálové přiměřenosti, pravidla pro tvorbu rezerv a opravných položek, pravidla v oblasti likvidity, povinné minimální rezervy, pravidla angažovanosti, zákaz provádění určitých 70


operací, mzdové limity (centrálně určené) pro vrcholový management, vyšší zdanění zisků ze spekulačních obchodů. Uvedená regulace může vést k odlivu kapitálu a pracovní síly do odvětví s menší regulací, nepružné tvorbě cen, zvýšení bankovních poplatků atp. 

Opatření se snahou o předcházení a zabránění negativních dopadů vyplývajících ze stádního chování člověka

Jedná se kupř. o povinné pojištění depozit, politické a finanční garance státu za vklady běžných střadatelů. Může vést k morálnímu hazardu či jeho zvýšení. 

Opatření, jejichž snahou je zabránit naplnění systémového rizika či řešit problém příliš pomalé změny vlastníka v případě banky ohrožené úpadkem.

Jedná se o státní záruky za závazky banky nebo její aktiva, státem prováděný odkup a následný prodej aktiv banky, státem prováděné navýšení kapitálu, poskytnutí podřízeného dluhu atp. Náklady těchto opatření jsou propojeny s přenesením ztrát vlastníků na stát a s možnými soudními spory mezi státem a vlastníkem. 

Opatření, jejichž snahou je řešit asymetrii informací.

Standardizace účetních předpisů, princip věrného a pravdivého obrazu ekonomické reality, vymezení klíčových indikátorů pro povinné informování veřejnosti atp. Nemá výrazné národohospodářské náklady.

9.1 Regulace v České republice V České republice byla na začátku transformačního období ustanovena jediná dozorová instituce Ministerstvo financí (Půlpánová, 2007). Dohledová činnost byla v té době minimální, neboť zásahy do trhu byly považovány za neslučitelné s liberalizací ekonomiky. Zároveň nově vznikající finanční soustava postrádala zkušenosti s regulací a mohla navázat pouze na státní kontrolu odpovídající centralizované ekonomice. V 90. letech se tento přístup začal měnit. V rámci Státní banky Československé byl vyčleněn úsek bankovního dohledu, Ministerstvo financí osamostatnilo dozorovou činnost, v roce 1996 byl založen Úřad pro dohled nad družstevními záložnami a v roce 1998 byla založena Komise pro cenné papíry zabývající se kapitálovým trhem. Vzhledem k tomu, že řada činností se v rámci jednotlivých dohledových a regulačních autorit opakovala, bylo přistoupeno k integraci dohledu. Ten měl původně probíhat v rámci dvou etap, nakonec však došlo k rychlé integraci dohledu nad finančním trhem do kompetence ČNB (od 1. 4. 2006). Regulatorní činnost byla v rámci této změny sdílena s Ministerstvem financí, neboť MFČR má v péči primární legislativu (zákonné normy), ČNB legislativu sekundární (vyhlášky, opatření). Regulaci kapitálového trhu stanovuje základní rámec pro podnikání poskytovatelů služeb na kapitálovém trhu. V ČR je upravována zejména zákonem č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů, a zákonem č. 189/2004 Sb., o kolektivním investování, ve znění pozdějších předpisů. Na základě těchto zákonů je ČNB zmocněna vydávat vyhlášky, které zejména blíže upravují podmínky pro vstup na kapitálový trh, obezřetností pravidla, pravidla jednání s investory a klienty a pravidla tržní transparence. Kromě České národní banky se regulatorní činnost týká také Ministerstva financí ČR, jeho činnost je na úrovni Evropské unie propojeny s procesem 71

STUDIJNÍ OPORA PŘEDMĚTU FINANČNÍ POLITIKA ČESKÉ REPUBLIKY projednávání a schvalování směrnic a nařízení, které regulují finanční trh. Tabulka 9. 1. poskytuje přehled počtu subjektů, které poskytují své služby na finančním trhu ČR. Tabulka 9. 1. Počty subjektů poskytujících služby na finančním trhu, Česká republika (k 31. 12. 2012)

Úvěrové instituce Banky z toho pobočky zahraničních bank z toho stavební spořitelny Družstevní záložny Kapitálový trh Obchodníci s CP Investiční fondy Investiční společnosti Otevřené podílové fondy z toho speciální OPF z toho standardní OPF Zahraniční fondy/podfondy z toho na základě jednotné evropské licence z toho speciální fondy Investiční zprostředkovatelé Vázaní zástupci Penzijní fondy Pojišťovnictví Pojišťovny z toho pobočky zahraničních pojišťoven Zajišťovny Pojišťovací zprostředkovatelé

2008

2009

2010

2011

2012

37 16 5 17

39 18 5 17

41 19 5 14

44 21 5 14

43 20 5 13

55 16 19 142 101 41 1 596 1 569 27 12 870 10

53 25 22 139 103 36 1 480 1 453 27 9 112 9 123 10

53 47 23 150 113 37 1 320 1 293 27 9 064 11 250 10

58 60 21 156 119 37 1 244 1 239 28 10 072 14 729 9

61 77 21 165 125 40 1 202 1 173 29 8 457 20 045 9

53 18 1 86 230

52 17 1 105 980

53 17 1 126 123

54 18 1 149 729

53 18 1 161 630

Zdroj: MFČR (2013c), vlastní zpracování.

Z této Tabulky 9. 1. je zřejmé, že u bank došlo pouze k nevýznamným změnám. Počet poboček zahraničních bank se snížil, protože dvě ukončily svoji činnost a jedna byla nově zřízena. V roce 2012 nebyla žádná nová bankovní licence udělena. Počet družstevních záložen se snížil o jednu (UNIBON – spořitelní a úvěrní družstvo. Rozhodnutí o odnětí povolení k činnosti této kampeličce vydala ČNB v listopadu 2011, právní moci však nabylo až v březnu 2012. Důvodem k odnětí licence bylo dlouhodobé porušování limitů angažovanosti vůči některým svým členům a ekonomicky spjatým skupinám osob, a to i přes opakovaná upozornění ČNB.) Dle ČNB (2013c) se počet investičních zprostředkovatelů snížil o 1 615 subjektů a ke konci roku jich v ČR působilo 8 457. Sestupný trend byl zahájen v roce 2009, kdy počet investičních zprostředkovatelů klesl o 3 758, a to v důsledku novely zákona o podnikání na kapitálovém trhu, v rámci níž se z investičních zprostředkovatelů 2. stupně stali vázaní zástupci. Počet penzijních fondů se v průběhu roku nezměnil, avšak v souvislosti s přípravou penzijní reformy probíhal v ČNB intenzivní povolovací proces, v rámci něhož všech 9 stávajících fondů obdrželo povolení k činnosti penzijní společnosti. Procesem transformace penzijních fondů na penzijní společnosti došlo k 1. 1. 2013 vyčlenění části aktiv a pasiv souvisejících s penzijním připojištěním do transformovaného fondu, čímž se majetek akcionářů penzijního fondu účetně oddělil od majetku účastníků penzijního připojištění (více viz 72


kapitola 8). V roce 2012 bylo zahájeno udělování povolení pro distribuci penzijních produktů. Mohou ji nově vykonávat některé subjekty, které mají oprávnění poskytovat investiční služby a jimž bylo rozšířeno jejich stávající povolení. Jedná se o bankovní a nebankovní obchodníky s cennými papíry a jejich vázané zástupce, investiční zprostředkovatele a jejich vázané zástupce a vázané zástupce penzijních společností. Subjekty působící na finančním trhu ČR v rámci svobody volného pohybu na základě tzv. jednotného evropského pasu doplňují a rozšiřují finanční produkty nabízené tzv. interně licencovanými subjekty. Protože nemají vykazovací povinnost a nejsou ani dohlížené ČNB, není znám jejich přesný rozsah činnosti. Odhaduje se, že jejich aktivity nejsou zaměřené na typickou retailovou klientelu, ale naopak jsou úzce specializované na individuální požadavky jednotlivých klientů. Přestože je jejich nabídka omezená, přispívají k prohlubování konkurenceschopnosti a jsou již proto pokládány za integrální součást finančního trhu ČR. Počet těchto subjektů s možností působit na českém finančním trhu není zanedbatelný.

9.2 Regulace finančního trhu EU Pro regulaci finančního trhu byl v březnu roku 2001 vytvořen a v roce 2002 zaveden čtyřstupňový regulatorní mechanismus (Lamfalussyho proces). Ten je založen na přenesení regulatorních pravomocí na Evropskou komisi, která může přijímat předpisy k realizaci evropského práva. Mechanismus byl nejprve aplikován pouze na finanční služby, v prosinci roku 2002 byl rozšířen na celý finanční sektor EU. Proces je založen na záměru rozlišit základní pravidla regulace fungování finančního trhu od konkrétních detailů (viz Tabulka 9. 2.). Základní legislativní úprava je přijímána na úrovni 1. Přípravou návrhů jednotlivých legislativních úprav (směrnic, nařízení) se zabývá Evropská komise, která má v oblasti regulace finančního trhu legislativní monopol. Jednotlivé dokumenty mohou být konzultovány se zástupci jednotlivých členských států na expertní úrovni, a to v rámci platforem stálých expertních výborů (2. úroveň). Také konkrétní detailní technické parametry, které mohou podléhat změnám souvisejícím s tržním vývojem, jsou součástí prováděcích předpisů úrovně 2. Tyto předpisy nejsou přijímány tradičním postupem, ale k jejich přijetí může být zmocněná Evropská komise, která se však musí poradit s experty členských států. Po dokončení návrhu Komise je tento postoupen k projednávání na úrovni Evropského parlamentu (v rámci příslušného výboru, který předkládá zprávu obsahující úpravy původního návrhu) a Rady Evropské unie (v rámci pracovních skupin, výstupem je upravené znění v podobě obecného přístupu). Obecný přístup a zpráva zodpovědného výboru Evropského parlamentu vstupují do trialogů mezi Komisí, Radou a Evropským parlamentem, kdy je dojednáno výsledné znění právního dokumentu. V procesu přijímání regulačních opatření jsou začleněny také jednotlivé dohledové orgány, které jsou uskupeny ve výborech (úroveň 3). Ty se mohou také podílet na přijímání technických standardů zaměřených na harmonizaci postupů dohledové praxe, přičemž tyto standardy nejsou pro členské státy závazné. Kontrola a vymáhání správné aplikace podléhají úrovni 4. V roce 2010 byly v návaznosti na finanční krizi schváleny právní předpisy, které o rok později vely k vytvoření nového Evropského systému orgánů finančního dohledu. Ten se skládá z Evropského výboru pro systémová

73

STUDIJNÍ OPORA PŘEDMĚTU FINANČNÍ POLITIKA ČESKÉ REPUBLIKY rizika a nových dohledových orgánů. Tyto vznikly z bývalých výborů35 na úrovni 3 – Evropský orgán pro bankovnictví, Evropský orgán pro pojišťovnictví a zaměstnanecké penzijní společnosti, Evropský orgán pro cenné papíry a trhy. Evropská komise (2011) také upozorňuje, že od zavedení Lisabonské smlouvy musejí být prováděcí opatření stanovená v odvětvových směrnicích přizpůsobena legislativním aktům v přenesené pravomoci (čl. 290 SFEU) a prováděcím aktům (čl. 291 SFEU). Tabulka 9. 2. Schéma institucionálního zajištění jednotlivých úrovní Lamfalussyho procesu Pojišťovnictví a zaměstnanecké Kapitálový trh penzijní fondy Evropská komise + Evropský parlament + Rada Evropské unie Evropský bankovní Evropský výbor pro pojišťovny a Evropský výbor pro výbor zaměstnanecké a penzijní fondy cenné papíry Evropský orgán pro Evropský orgán pro pojišťovnictví a Evropský orgán pro bankovnictví zaměstnanecké penzijní společnosti cenné papíry a trhy Evropská komise Bankovnictví

Úroveň 1 Úroveň 2 Úroveň 3 Úroveň 4

Zdroj: Directive 2005/1/EC of the European Parliament and of the Council of 9 March 2005 establishing a new organisational structure for financial services committees.

Od ledna roku 2011 je na úrovni EU vytvořeno nové institucionální uspořádání regulace a dohledu – European System of Financial Supervision (ESFS). Tento systém zahrnuje tři části:  



Makro-obezřetnostní dohled – Evropská rada pro systémová rizika (European Systemic Risk Board, ESRB) Mikro-obezřetnostní regulace a dohled ratingových agentur – tři sektorové European Supervisory Authorities (European Banking Authority, European Securities and Markets Authority, Insurance and Occupational Pension Authority), Výkon dohledu ve členských státech EU – národní orgány dohledu.

Goodhart (2010) uvádí, že finanční regulace je spíše ateoretickou, pragmatickou reakcí na problémy finančního trhu. V letech 1974/75 byl vytvořen Basel Committee on Banking Supervision (BCBS), aby se zabýval některými problémy globální financí a přeshraničního bankovnictví. V roce 1988 pak byl vytvořen Basel I, který byl založen na zájmu většiny centrálních bank. Goodhart (2010) kritizuje, že Basel I byl vytvořen za zavřenými dveřmi, přičemž jednání se účastnili pouze úředníci centrálních bank, s pouze malým přispěním regulovaných komerčních bank. Mandel a Tomšík (2011) uvádějí, že na konci 90. let převládal názor, že předcházející pravidla pro kapitálovou přiměřenost (Basel I) jsou pro současný vývoj finančních trhů nevyhovující a byly představeny první koncepce jejich změny. V roce 2004 pak byla představena konečná verze Basel II, mezi jejíž hlavní cíle patřilo:    

podpora bezpečnosti, stability a efektivnosti finančního systému, posílení rovnosti konkurenčních podmínek, citlivější přístupy k měření rizik, umožnit bankám volbu ze škály různě složitých metod řízení rizika, motivovat je k aplikaci vyspělejších postupů,

35

Evropský výbor regulátorů trhů s cennými papíry, Evropský výbor orgánů bankovního dohledu, Evropský výbor orgánů dozoru nad pojišťovnictvím a zaměstnaneckým penzijním pojištěním.

74

VYSKOÁ ŠKOLA BÁŇSKÁ – TECHNICKÁ UNIVERSITA OSTRAVA  

zahrnutí kapitálového požadavku ke krytí operačního rizika, posuzovat větší tržní disciplínu a informovanost u tržních subjektů.

Koncept Basel II je založen na bázi tří pilířů, které mají za cíl udržet stávající úroveň kapitálu, avšak odlišit jej dle rizikovosti banky. Pilíř 1 se zabývá nastavením minimálních kapitálových požadavků, Pilíř II prováděním vlastního posuzování všech rizik bankou a udržování vnitřně stanoveného kapitálu, Pilíř 3 stanovuje požadavky týkající se uveřejňování informací. V rámci EU je Basel II implementován prostřednictvím směrnic (CRD – Capital Requirements Directive). V reakci na finanční krizi z roku 2000 vyvstala potřeba zvýšit konzistentnost a transparentnost kapitálu a byla vypracována regulace Basel III, která zavádí novou složku kapitálu – Tier 1 – a stanovuje pro ni zásady, které jsou uplatnitelné i v jiných než akciových společnostech, a to za účelem dosažení kapitálu ve srovnatelné kvalitě a výši v různých typech společností. Mezi nejdůležitější mezinárodní organizace a instituce, zabývající se společnými principy regulování finančních trhů, patří Rada pro finanční stabilitu (Financial Stability Board) a Banka pro mezinárodní platby (Bank for international settlements).

75


10 Finanční politika s mezinárodním prvkem Finanční politiku lze definovat jako součást hospodářské politiky každého státu resp. jako prvek, který propojuje všechny oblasti hospodářské politiky státu. Celé národní hospodářství nebo ekonomika je provázána finančními vztahy mezi jednotlivými subjekty. Tyto finanční vztahy jsou právě ty peněžní vztahy, které souvisejí s tvorbou, rozdělováním (distribucí), přerozdělováním (redistribuci) a užitím (realizací) peněžní masy. Proto je zřejmé, že finanční politika v sobě zahrnuje především fiskální, monetární a zahraničně-obchodní politiku. Je třeba si uvědomit, že tak jako je finanční politika realizována na úrovni národní, tak je realizována i na úrovni nadnárodní resp. globální. V současnosti, kde jednotlivé státy jsou navzájem mezi sebou výrazně propojeny prostřednictvím vzájemné spolupráce, je třeba při realizaci, hodnocení či vysvětlení finanční politiky zohlednit mezinárodní aspekt. Právě proto je tato kapitola věnována problematice finanční politice s mezinárodním prvkem.

10.1 Platební bilance a vnější vztahy z pohledu platební bilance První část této kapitoly je věnována problematice vymezení vnějších vztahů z pohledu platební bilance. Platební bilance představuje systematický, statistický účetní záznam, založený na principu podvojného účetnictví, který zachycuje a shrnuje všechny ekonomické transakce mezi domácí ekonomikou a zahraničím za určité časové období (zpravidla jeden rok). Proto je zřejmé, že všechny vnější vztahy, které nabývají podobu finančních peněžních nebo zbožových toků mezi domácím národním hospodářstvím a vnějším světem procházejí platební bilancí. Všechny tyto ekonomické transakce mají podobu toků zboží, služeb, kapitálu a peněz mezi danou ekonomikou a zahraničím a ve většině případů vyvolávají odliv nebo příliv deviz. Právě z tohoto důvodu je v konečném důsledku platební bilance spojená s devizovým trhem. Platební bilance se dělí horizontálně, tj. na běžný účet, kapitálový účet, finanční účet a účet devizových rezerv a vertikálně, tj. na položky kreditní (zaznamenávají příliv aktiv do ekonomiky resp. položky spojené s tvorbou deviz) a debetní (zaznamenávají odliv do okolního světa resp. transakce, které vedou k vynakládání deviz). Schématické členění platební bilance je uvedeno v Tabulce 10. 1. Tabulka 10. 1 Struktura platební bilance Účet Běžný účet

Kapitálový účet Finančný účet

Bilance obchodní Bilance služeb Bilance výnosů Bilance běžných převodů Bilance přímých investic Bilance portfoliových investic Bilance ostatních investic

Chyby, kurzové rozdíly Devízové rezervy

Kredit (+) Export Příjmy Výnosy Příjmy Příjmy V tuzemsku V tuzemsku V tuzemsku + Nárůst

Debet (-) Import Výdaje Náklady Výdaje Výdaje V zahraničí V zahraničí V zahraničí Pokles

Zdroj: Kliková, Kotlán et al. (2012).

76


Z účetního hlediska je platební bilance výrazem zdrojů a užitím mezinárodních fondů a systém podvojného účetnictví zajišťuje, že součet všech kreditních záznamů celé platební bilance se vždy rovná součtu všech debetních záznamů. Platební bilance je proto jako celek vždy vyrovnaná, zatímco jednotlivé zůstatky účtů mohou být a většinou jsou nevyrovnané. Běžný účet zahrnuje pohyb zboží (obchodní bilance), služeb (bilance služeb), výnosy a náklady spojené s pohybem kapitálu a pracovních sil (bilance výnosů) a taktéž jednostranné běžné převody (bilance běžných převodů). Obchodní bilance je nejvýznamnější složku běžného účtu, jejíž saldo představuje rozdíl mezi hodnotou zboží vyvezeného do zahraničí a zboží dovezeného. Bilance služeb je druhou částí běžného účtu, která nabývá u většiny zemí stále výraznější význam v rámci celkového podílu na běžném účtu. Saldo znovu představuje rozdíl mezi příjmy poskytnutých služeb domácí subjekty a výdaji na poskytování služeb zahraničními subjekty. Bilance výnosů zahrnuje především výnosy a náklady spojené s investováním a s prací vykonanou v zahraničí, přičemž odráží předchozí pohyb výrobních faktorů. Saldo bilance je tvořeno jako rozdíl mezi výnosy z výrobních faktorů poskytnutých do zahraničí a náklady na výrobní faktor poskytnutý domácí zemí. Bilance běžných převodů zachycuje transakce, které nezakládají nárok na protihodnotu, čili jednostranné platby ze zahraničí (kreditní položka) nebo do zahraničí (debetní položka), které nevedou ke vzniku zahraničních pohledávek nebo závazků. Kapitálový účet zachycuje ekonomické transakce, které souvisejí s pohybem obyvatelstva, převodem nevýrobních nefinančních aktiv či nehmotných práv v rámci subjektů z mezinárodního hlediska. Finanční účet zahrnuje mezinárodní pohyb kapitálu v členění jak z hlediska charakteru investování, tak i z hlediska časového. Proto finanční účet dále dělíme na bilanci přímých, portfoliových a ostatních investic. Bilance přímých investic představuje rozdíl mezi přímými investicemi investovanými v tuzemsku zahraničními subjekty a přímými investicemi investovanými domácími subjekty v zahraničí. Pod přímou investicí se rozumí investice, které vedou k získání nejméně 10 % podílu investora na hlasovacích právech nebo na základním kapitálu podniku. Saldo bilance portfoliových investic představuje rozdíl mezi prodejem (kreditní položka) a nákupem (debetní položka) akcií nebo jiných majetkových cenných papírů a podílů, které nevedou k převzetí kontroly nad podnikem (tzn., pokud není splněna podmínka 10 % kapitálového či hlasovacího podílu). Bilance ostatních investic zahrnuje poskytnuté krátkodobé a dlouhodobé úvěry podniky, bankami, vládou či centrální bankou. Součástí je taktéž i spekulativní krátkodobý kapitál, tzv. hot money, jehož příliv z krátkodobého hlediska zlepšuje stav finančního účtu, ale z dlouhodobé perspektivy má spíše destabilizující charakter na platební bilanci jako celek. Účet chyb, opomenutí a kurzových rozdílů odráží často rozdílnou metodiku používanou v různých zemích při statistickém zjišťování jednotlivých položek platební bilance a mají tedy jen statistickometodický charakter. Součet výše uvedených čtyř účtů představuje oficiální vyrovnávací platební bilanci. Účet devizových rezerv slouží k účtování devizových aktiv centrální banky, ministerstva financí, nebo jiných oficiálních institucí, např. stabilizačních fondů. Nakolik platební bilance je jako celek vždy vyrovnaná, je to právě účet devizových rezerv, který vyrovnává případný schodek či přebytek oficiální vyrovnávací platební bilance.

77

STUDIJNÍ OPORA PŘEDMĚTU FINANČNÍ POLITIKA ČESKÉ REPUBLIKY Graf 10.1 Vývoj běžného účtu platební bilance v ČR (1993 – 2010)36 240,0 190,0 140,0

Obchodní bilance

90,0

Bilance služeb

-10,0

Bilance výnosů

-60,0

1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010

40,0

-110,0 -160,0

Běžné převody Bežný účet

-210,0 -260,0

Zdroj: Zprávy o vývoji platební bilance (2013), vlastní zpracování.

Úkolem Grafu 10. 1. není poskytnout přesné hodnoty sald jednotlivých bilancí, ale zachytit trend vývoje. Je zřejmé, že běžný účet platební bilance je soustavně dlouhodobě deficitní, konkrétně od roku 1994. Časový interval v rámci obchodní bilance je možné rozdělit na dva základní intervaly. Prvním je časový úsek 1993 - 2004, kdy je saldo bilance pasivní, přičemž se soustavně zvyšoval podíl výrobků s vyšší přidanou hodnotou. Od roku 2005 začíná druhý časový úsek, který je charakteristický aktivním saldem bilance, což je možné připsat hlavně úspěšné proexportně orientované zahraniční politice, přílivu přímých zahraničních investic exportního charakteru a zlepšení bilance zahraničního obchodu se státy, se kterými byla obchodní bilance v dřívějších letech pasivní (Francie, Itálie ,USA, Japonsko). Saldo bilance služeb dosahuje během celého sledovaného přebytek, čili rozdíl mezi příjmy z poskytnutých služeb domácími subjekty a výdaji na poskytování služeb zahraničními subjekty je dlouhodobě kladný. Bilance výnosů se po celé sledované období pohybuje v záporných hodnotách, saldo je tedy negativní. Tato skutečnost svědčí o tom, že česká ekonomika je spíše destinací realizace zahraničních investic jako investujícím subjektem v zahraničí. Poslední složkou, která má relativně malý vliv na vývoj běžného účtu, jsou běžné převody. Saldo běžných převodů bylo až do roku 2005 aktivní, následně s výjimkou roku 2010 pasivní. Obecně je možné konstatovat, že nejvýznamnější složkou v rámci běžných převodů jsou převody ve vztahu k Evropské unii.

36

Hodnoty sald jednotlivých účtů platební bilance jsou zobrazeny za roky 1993 - 2010 z důvodu jednotné metodiky, neboť od roku 2011 bylo ukončeno publikování Zpráv o Platební bilance, které byli nahrazené Zprávy o inflaci.

78


Graf 10.2. Vývoj finančního účtu platební bilance v ČR (1993 – 2010) 400,0 350,0 300,0 250,0

příme investice

200,0

portfoliové investice

150,0

finanční deriváty

100,0

ostatní investice

50,0

Finanční účet

-50,0

1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010

0,0 -100,0 -150,0

Zdroj: Zprávy o vývoji platební bilance (2013), vlastní zpracování.

Graf 10. 2. zachycuje vývoj finančního účtu platební bilance v ČR v letech 1993 – 2010. Na rozdíl od běžného účtu je finanční účet dlouhodobě přebytkový. Po rozdělení československé federace převažoval příliv kapitálu z oficiálních zdrojů k posílení nízkých devizových rezerv ČNB. Postupné zvyšování ratingu ČR, přijetí devizového zákona obsahujícího liberalizaci běžného účtu a převážné části operací na finančním účtu platební bilance spolu s rozšiřováním mezivládních dohod o ochraně investic, vedlo k postupnému zvyšování přílivu soukromého kapitálu. Na celkovém FÚ se největší mírou podílejí přímé investice, jejichž příliv se od začátku procesu transformace stabilně zvyšoval díky podpůrným programům pro zahraniční investory a začínající privatizací bank. V roce 2003 příliv PZI oslábl, kdy jednou z příčin bylo i ukončení hlavní privatizační vlny. Nejvyšší hodnota byla zaznamenána v roce 2005. Kromě privatizačních příjmů byla výše zahraničních investic v ČR ovlivněna i rozšířením kapacit stávajícími investory a nově se objevovala i centra sdílených služeb a výzkumné a vývojové aktivity. Stimulem přímých investic byla expanze projektů Státní agentury pro podporu podnikání a investic Czech Invest, která v roce 2005 zprostředkovala nejvyšší počet projektů ve své historii. V roce 2009 se světová hospodářská krize projevila utlumením investičních aktivit zahraničních i domácích subjektů, přičemž následující rok došlo k opětovnému nárůstu přílivu PZI. Podobně jako portfoliové investice, i ostatní investice nevykazovaly ve sledovaném období rovnoměrný vývoj.37 Přebytky portfoliových investic jsou sledovány na počátku transformace a v posledních dvou letech sledovaného období. Během let 1999 – 2008 končily portfoliové investice nejčastěji deficitem, což znamená větší odliv investic do zahraničí. Největší schodek vznikl v roce 2005, kdy rostl zájem českých investorů o zahraniční, zejména dluhové instrumenty. Zároveň došlo k meziročnímu poklesu přílivu do tuzemských majetkových i dluhových cenných papírů. Jak bylo výše uvedeno, všechny ekonomické transakce, které jsou zaznamenány v platební bilanci, mají podobu toků zboží, služeb, kapitálu a peněz mezi domácí ekonomikou a zahraničím. Jelikož ve většině případů tyto transakce vyvolávají příliv nebo odliv deviz, platební bilance je spojena s 37

Z důvodu rozsahu práce, byly popsány jen nejvýznamnější části platební bilance.

79

STUDIJNÍ OPORA PŘEDMĚTU FINANČNÍ POLITIKA ČESKÉ REPUBLIKY devizovým trhem. Problematika devizového trhu je popsána v subkapitole č. 8. 2., a proto bude nyní pozornost soustředěna na systémy devizového kurzu.

10.2 Systémy devizového kursu Devizový kurz patří mezi základní nástroje hospodářské politiky. Jelikož devizový kurz je v rozdílné míře využíván jako základní nástroj hospodářské politiky, existují i velmi odlišné konkrétní uspořádání kurzových vztahů. Země používají různá pravidla a mechanismy determinace devizového kurzu, přičemž soubor těchto pravidel a mechanismů představuje systém devizového kurzu. Samotné uspořádání kurzových vztahů je především spojeno s odlišnou úlohou centrální banky, vlády či trhů při tvorbě kurzu a s rozdílnou mírou stability či pružnosti kurzu. Všechny systémy devizových kurzů působí odlišně na přizpůsobování vnitřních a zahraničních cen, na platební bilanci či vývoj devizových rezerv. Také dotvářejí nerovné předpoklady pro realizaci fiskální či monetární politiky. Systémy devizových kurzů, lze znázornit dle následujícího Schématu 10. 1. Durčáková a Mandel (2010) řadí mezi rozhodující kritéria klasifikace devizových kurzů: -

kvalitativní charakter měny (její směnitelnost či nesměnitelnost), způsob určení centrální parity a způsob změny centrální parity, intervence centrální banky na devizovém trhu, pásma a rozsah oscilace, regionální či nadregionální spolupráce při determinaci kurzu.

Schéma 10.1 Klasifikace systémů devizových kursů

Systémy devizových kursů

směnitelné měny (tržní ekonomiky)

nesměnitelné měny (netržní ekonomiky) řízený floating

pohyblivé čistý floating pevné

pásma oscilace pravidelné změny centrální parity neodvolatelné změny centrální parity


80


10.2.1 Systémy pohyblivých devizových kursů V rámci systémů pohyblivých devizových kurzů se rozlišují dva základní systémy. Konkrétně se jedná o systém volně pohyblivého devizového kurzu a systém devizového kurzu s řízenou pohyblivostí, které budou následně v krátkosti popsány. Systém volně pohyblivého devizového kursu Volně pohyblivé kurzy, resp. kurzy bez intervenčních zásahů centrální banky představují kurzy, které se přizpůsobují změnám poptávky a nabídky na devizovém trhu. Tímto zcela přirozeně reagují na vývoj inflace, úrokových sazeb i všech ostatních faktorů, které determinují (určují) jejich rovnovážnou úroveň. Volně pohyblivé kurzy se využívají výhradně u konvertibilních měn, nemají stanovenu centrální paritu a ani nijak není omezen rozsah jejich oscilace. Z těchto důvodů nejsou fakultativně ani povinně intervenované centrální bankou, ani jinou autoritou. V případě uplatnění čistého floatingu však musí centrální banka respektovat mezinárodní dohody a ujednání, které mají na vývoj kurzu nepřímý vliv, např. v oblasti úrokové politiky. Tento systém devizových kurzů se do 70-tých let 20. století objevoval jen sporadicky, přičemž převládajícím systémem byl pevný kurz s úzkým oscilačním pásmem. Udržování pevného kurzu bylo jednou ze základních podmínek členství v Mezinárodním měnovém fondu (MMF). MMF považoval volné kurzy za nepřijatelné z důvodu vytváření nestability a nejistoty mezi obchodníky a investory. Větší uplatnění volně pohyblivých kurzů nastalo v souvislosti s krizí brettonwoodského měnového systému začátkem 70-tých let 20. století. V roce 1976 v návaznosti na závěry a doporučení mezinárodní konference v Kingstonu na Jamajce se systému volně pohyblivých kurzů stal jedním z možných systémů uplatňovaných v rámci MMF. Mezi nevýhody systému volných plovoucích devizových kurzů patří - podpora přílivu spekulativního pohybu kapitálu, a tím zvyšování destability platební bilance, nevytváření stabilního prostředí pro rozvoj mezinárodního investování a obchodování, existence vyššího kurzového rizika započítána ve formě nákladové položky, která může pro firmy působit inflačně. Mezi výhody systému volných plovoucích devizových kurzů je možné zařadit - provádění autonomní monetární politiky, zajištění dlouhodobé rovnováhy mezi nabídkou a poptávkou po jednotlivých měnách na základě běžných i kapitálových transakcí, centrální banky nemusí držet vysoké zásoby devizových rezerv kvůli intervencím na devizových trzích. Systém devizového kursu s řízenou pohyblivostí Řízený floating představuje určitý kompromis mezi volně pohyblivými kurzy a pevnými kurzy. Jedná se o systém kurzů, jejichž pružnost je řízena na základě intervencí centrální banky, aniž by ke těmto opatřením byla zavázána pevně stanovenými a předem určenými pásmy oscilace, jako je tomu v případě pevných kurzů. Centrální banka se principiálně nevzdává devizových intervencí a využívá je v případě, pokud se si myslí, že kurz je pod vlivem destabilizující spekulace. Mezi nevýhody systému kurzů s řízenou pohyblivostí je možné zařadit - devizové intervence, které mohou být nákladnější než v případě systému pevných kurzů, protože neexistují předem stanovené pásma oscilace.

81

STUDIJNÍ OPORA PŘEDMĚTU FINANČNÍ POLITIKA ČESKÉ REPUBLIKY Výhody systému kurzů s řízenou pohyblivostí jsou reprezentovány krátkodobou stabilizací kurzu či snížením kurzového rizika a nejistoty. 10.2.2 Systémy pevných devizových kursů V případě systémů pevných devizových kurzů se vyskytují tři základní typy kurzů. Konkrétně se jedná o systém pevného devizového kurzu s vazbou na jednu měnu nebo na měnový koš, systém pevného devizového kurzu s pravidelnými změnami centrální parity a nakonec systém pevného devizového kurzu s neodvolatelnou centrální paritou. Systém pevného devizového kurzu s vazbou na jednu měnu nebo na měnový koš Pevné kurzy s vazbou na jinou národní měnu nebo na měnový koš jsou charakteristické určitou pružností, avšak na rozdíl od řízeného floatingu je jejich pružnost omezena předem stanovenými závaznými pásmy oscilace od vyhlášené centrální parity. Centrální banka pomocí devizových intervencí zajišťuje dodržování stanovených pásem oscilace. Pokud centrální banka není schopna dodržet pásma oscilace, dochází ke změně centrální parity. Nevýhodami tohoto systému devizového kurzu je příliš úzké oscilační pásmo omezující devizový kurz jako nástroj pružné devizové a finanční politiky a nutnost udržování vyššího objemu devizových rezerv. Za výhody lze považovat fakt, že tento systém vytváří stabilní prostředí pro rozvoj mezinárodního obchodu, investování či celkové mezinárodní měnové spolupráce. Systém pevného devizového kurzu s pravidelnými změnami centrální parity Systém pevného devizového kurzu s pravidelnými změnami centrální parity představuje kvalitativně odlišný typ kurzovního systému, oproti těm s pevným kurzem. Je to z důvodu, že ke změnám centrální parity, oproti které kurz ve stanovených pásmech osciluje (crawling band) nebo nemá určený oscilační intervaly (crawling peg), dochází plynule a v pravidelných intervalech a také i v předem ohlášených krocích. Změna centrální parity vychází zpravidla z minulého vývoje vybraných ukazatelů nebo z jejich očekávaného vývoje. Těmito ukazateli může být průměr tržního kurzu v průběhu předchozího zvoleného období, vývoj míry inflace v různých zemích či podle vývoje běžného účtu platební bilance a změny devizových rezerv resp. zahraničního zadlužení. Tento systém je jakýmsi kompromisem mezi systémem volně pohyblivých kurzů s neomezenou oscilací a systémem pevných kurzů, který zpravidla bývá uplatňován v zemích s vysokou mírou inflace. Systém pevného devizového kurzu s neodvolatelnou centrální paritou Tento systém představuje absolutně pevný kurz bez pásem oscilace, kde se centrální banka vzdává téměř všech svých nástrojů s výjimkou nesterilizovaných devizových intervencí. Tento systém kurzů se nazývá také currency board (měnový výbor) a je založen na explicitním oficiálním závazku měnového výboru směňovat domácí měnu za předem stanovenou zahraniční měnu, a to na základě neodvolatelného pevného kurzu. Zároveň však musí být realizovány omezující opatření ke kontrole emise peněz tak, aby byla zabezpečena schopnost domácí centrální banky plnit závazek

82


směnitelnosti. Tzn., že množství domácí měny musí být zcela kryté množstvím devizových rezerv domovské země. 10.2.3 Vývoj kurzového systému České republiky po roce 1989 Od ledna 1989 se kurzové relace jednotlivých měn pružně přizpůsobovaly vývoji předních směnitelných měn na mezinárodních devizových trzích a byly také zavedeny devizové aukce jako počáteční zárodek devizového trhu v Československu. Na těchto aukcích se devizový kurz vytvářel podle devizové poptávky a nabídky, která však byla limitována. V průběhu následujícího roku došlo k zavedení jednotného kurzu pro obchodní a neobchodní platby. Rovněž byly zavedeny devalvační úpravy kurzu Kčs ke směnitelným měnám tak, aby jeho hodnota reflektovala jeho přibližnou úroveň v rámci formování kurzu v tržních podmínkách. Jelikož nejvážnějším problémem při přechodu ke směnitelnosti koruny bylo stanovení základního, startovacího kurzu, došlo v průběhu roku 1990 k trojité devalvaci koruny vůči směnitelným měnám. Od září 1992, v souvislosti se zahájením devizového fixingu, už nebyla vazba vlastní měny na koš pevně fixovaná, ale pro pohyb kurzu bylo zavedeno úzké oscilační pásmo v rozsahu +/- 0,5 %. Zároveň od 1. dubna 1993 byl měnový koš omezen pouze na dvě měny (oproti původním pěti), a to na americký dolar a německou marku, z důvodu technického zjednodušení. V únoru 1996 došlo k rozšíření pásma oscilace na +/- 7,5 % z důvodu zajištění větší volatility kurzu české koruny, většího kurzového rizika a tím pádem i ke snížení přílivu krátkodobého spekulativního kapitálu. Příliv tohoto kapitálu byl především motivován vysokými úrokovými sazbami. Z důvodu vysokého deficitu běžného účtu platební bilance, který byl v roce 1996 na úrovni 7,4 % HDP a nárůstu zahraničního dluhu ČR, se v polovině května 1997 dostala česká koruna pod silný tlak stabilizační spekulace. Za spouštěcí mechanismus lze považovat bankovní a měnovou krizi v některých státech východní Asie a následný odchod investorů z rizikových oblastí. Česká národní banka se po jednotýdenních intervencích, v rámci kterých prodala kolem 2,5 mld. USD, rozhodla od 26. května 1997 upustit systém pevných kurzů s oscilačními pásmy. Nahradila ho systémem volně pohyblivého kurzu s řízeným floatingem. Je třeba si uvědomit, že zákonem stanovený cíl ČNB, kterým je udržování stabilní cenové hladiny v rámci inflačního cílování, je kurzová stabilita pouze podpůrným cílem. Zároveň při každé devizové intervenci dochází ke změně domácí peněžní zásoby, která má rozhodující vliv na míru inflace. Z tohoto důvodu ČNB provádí devizové intervence s cílem změny kurzu jen výjimečně.

10.3 Mezinárodní měnové a finanční instituce Existence mezinárodních a finančních institucí je důkazem, že jednotlivé národní ekonomiky jsou velmi úzce provázány a propojeny prostřednictvím mezinárodních měnových a finančních vztahů. Je proto zřejmé, že každá země je vystavena riziku z pohledu mezinárodního systémového rizika. Mezinárodní měnový fond Mezinárodní měnový fond (MMF) vznikl na základě mezinárodní dohody podepsané v Bretton Woods, dne 22. července 1944 jako výsledek snahy připravit předpoklady pro stabilní rozvoj mezinárodní měnové spolupráce v poválečném světě. Koncepce mezinárodního měnového systému 83

STUDIJNÍ OPORA PŘEDMĚTU FINANČNÍ POLITIKA ČESKÉ REPUBLIKY byla orientována na podporu světového obchodu a v něm volného pohybu zboží a služeb. Z těchto důvodů byl kladen důraz na postupnou likvidaci devizových omezení, odstranění diskriminačních opatření, zavedení směnitelnosti měn členských zemí a zároveň i na dodržování stabilních pevných kurzů s minimálními pásmy oscilace. Mezi nejdůležitější cíle MMF je možné zařadit - podporu mezinárodní měnové součinnosti stálou institucí zajišťující mezinárodní měnovou spolupráci, podporu kurzové stability, umožnění dočasný přístup k obecným zdrojům členům MMF, a tím jim pomoci při nápravě poruch v rámci vyrovnávání jejich platební bilance či zmírnění stupňů nerovnováhy platebních bilancí členy MMF. Nejvyšším orgánem MMF je Sbor guvernérů, který je tvořen ministry financí nebo guvernéry centrálních bank členských zemí. Tento orgán rozhoduje o zásadních otázkách, jako je např. přijímání nových členů, změny členských kvót či změna statutu MMF. Běžná činnost fondu je realizována Výkonným výborem, který je složen z generálního ředitele a 24 výkonných ředitelů. Mezinárodní měnový fond a Česká republika Československo bylo jednou ze zakládajících členů MMF, protože bylo zastoupeno na mezinárodní konferenci v Bretton Woods v roce 1944. Členství Československa bylo ratifikované v prosinci 1945, přičemž členská kvóta byla stanovena na úrovni 125 mld. USD. Nicméně v roce 1954 došlo k vyloučení Československa z MMF. Na jedné straně to bylo způsobeno neochotou poskytovat statistické údaje o ekonomice, především však o svém devizovém řízení (tyto údaje byly v tehdejším východním bloku přísně tajné). Na druhé straně se jednalo o měnovou reformu v roce 1953, jejímž výsledkem bylo snížení cenové hladiny v poměru 5:1 a zvýšení základu, ze kterého se odvozovali kurzy koruny k ostatním měnám. Tato změna však nebyla s MMF konzultována, což mělo za následek výše zmíněné vyloučení Československa z MMF. Členství bylo obnoveno v září 1990, přičemž členská kvóta byla vymezená na 590 mil. SDR, avšak v rámci navýšení členských kvót v listopadu 1992 se zvýšila až na 847 mil. SDR. Při rozpadu Československa došlo k rozdělení kvót v poměru 2,29:1 ve prospěch České republiky (ČR), přičemž díky uspokojivé výši devizových rezerv a dobrému vývoji platební bilance ČR předčasně splatila svůj dluh vůči MMF. Díky této skutečnosti ČR přestala být v dlužnickém postavení vůči MMF od září 1994. Světová banka Světová banka jako celek se obecně skládá ze čtyř organizací. Jejím základem je Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj s přidruženými organizacemi, kterými je Mezinárodní sdružení pro obnovu a rozvoj, Mezinárodní finanční korporace a Agentura pro mnohostranné investiční záruky. Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj je po MMF druhou brettonwoodskou institucí, která začala fungovat v červnu 1946. Členy banky se mohou stát pouze členské země MMF. Na rozdíl od MMF byla tato instituce původně zřízena z důvodu rekonstrukce a rozvoje národních ekonomik členských zemí po druhé světové válce. V rámci tohoto původního poslání se jednalo o napomáhání při rekonstrukci a rozvoji poskytováním dlouhodobých půjček, podporování soukromých zahraničních investorů apod. V 70-tých letech byla působnost banky přesunuta výhradně jen na rozvojové země. Základní kapitál banky se pohybuje na úrovni přes 200 mld. USD, přičemž v současnosti se banka hlavně zaměřuje na dlouhodobé projekty hospodářského rozvoje.

84


Obnova členství Československa ve Světové bance proběhla současně s obnovením členství v MMF. V letech 1991 a 1992 získalo finanční pomoc od Světové banky ve výši 546 mil. USD s cílem podpory transformačního procesu. Po rozpadu Československa byla původní půjčka rozdělena mezi dva nově vzniklé státy, přičemž v roce 2006 se ČR zařadila v rámci spolupráce se Světovou bankou mezi vyspělé země světa. Mezinárodní sdružení pro rozvoj bylo založeno v roce 1960 jako podpůrný fond pro rozvojové země, které za velmi výhodných podmínek půjčuje nejchudším státům. Tyto půjčky jsou určeny na projekty v oblasti vzdělávání, zdravotnictví, infrastruktury či zemědělství. Mezinárodní finanční korporace vznikla v roce 1956 a její úkolem je zajištění úvěrování soukromého a družstevního sektoru v rozvojových zemích ve spojení s významnou poradenskou činností. Poskytuje úvěry na investice nad 20 mld.. USD a úvěrově se angažuje až do 25% této investice, přičemž v ČR je kapitálově zúčastněná v Živnostenské bance. Agentura pro mnohostranné investiční záruky je nejmladší organizací z řad Světové banky, protože vznikla v roce 1988. Jejím úkolem je ochrana zahraničních investorů v rozvojových zemích před neobchodními riziky, jako např. jsou válečné konflikty či zestátnění. Evropská měnová a finanční integrace V souvislosti se vznikem Evropského hospodářského společenství (EHS) v roce 1957 se začala objevovat myšlenka o měnové unii. Nicméně Římské smlouvy se dotýkaly měnových otázek jen okrajově. Významným prvkem při vzniku měnové unie měl být tzv. Wernerův plán, který předpokládal poměrně rychlou koordinaci národních měnových a fiskálních politik s přenesením některých kompetencí na úroveň Společenství. Na základě tohoto plánu měla měnová unie vzniknout do konce 70-tých let 20. století. Jelikož Francie měla problém s přechodem národních kompetencí, ani kompromisní Wernerův plán nebyl zrealizován. Náhradním řešením byl tzv. systém hada v tunelu, který byl založen na dvoustranných centrálních koeficientech mezi členskými zeměmi EHS s pásmy oscilace +/- 2,25 %. Tento systém byl však charakteristický velkou fluktuací zúčastňování zemí, a proto byl nahrazen Evropským měnovým systémem v roce 1979. Tento systém se skládal ze systému pevných devizových kurzů (ERM) s původními pásmy oscilace +/- 2,25 %; společné měnové košové jednotky ECU a Evropského měnového fondu. Postupně docházelo k rozšíření pásem oscilace až na +/- 15 %. Delorsova zpráva z roku 1988 představovala významný mezník při vzniku hospodářské a měnové unie v rámci Evropských společenství. Tato zpráva navrhovala tři etapy vzniku hospodářské a měnové unie, přičemž v roce 1991 došlo k podpisu klíčové Maastrichtské smlouvy. První etapa (1990 - 1993) spočívala v prohloubení koordinace hospodářských politik, liberalizaci kapitálových toků či ve volné směnitelnosti národních měn. Druhá etapa (1994 - 1998) byla spojena se vznikem Evropského měnového institutu a plněním Maastrichtských kritérií. Třetí etapa začala 1. ledna 1999, kdy došlo k zavedení nové společné měny euro zeměmi, které udržovaly mechanismus ERM. Zanikla košová jednotka ECU a ERM byl nahrazen ERM II. Od roku 2002 se euro začalo používat i v hotovostní formě, přičemž k roku 2013 má eurozóna 17 členů. Česká republika se dlouhodobě staví k zavedení eura rezervovaně, přičemž neustále probíhají diskuse a polemiky na téma přístupu ČR do eurozóny. Dlouhodobě dochází ke změně a odkladu termínu zavedení společné měny. Této skutečnosti v současnosti napomáhá i dluhová krize, která postihla především země eurozóny, kde naplno odhalila institucionální problémy hospodářské a měnové unie. 85


11 Finanční krize Tato kapitola je věnována problematice finanční krize. Finanční krize, která se naplno projevila v roce 2007 pádem americké Lehman Brothers byla svým rozsahem přirovnávaná k Velké hospodářské krizi z roku 1929. Ačkoli se může zdát, že se jedná o nový druh krize, samotné finanční krize se vyskytovaly i v minulosti. Proto bude v kapitole vysvětlen samotný pojem krize, druhy krizí či vybrané krize, které se ve světové ekonomice vyskytly za posledních 30 let. Zároveň bude důraz kladen na současnou finanční krizi, která se postupně dostala do své dluhové fáze, kterou jsou postihnuté především země eurozóny resp. Evropské unie.

11.1 Krize a jednotlivé druhy krizí První část této kapitoly je určená problematice definice pojmu krize a jednotlivým druhům krizí. Pojem krize je v ekonomické literatuře velmi často frekventovaný a využívaný, ale neustále dochází ke změně a vymezení obsahu nebo souvislostí. V rámci starší terminologie se tento pojem označuje jako sestupná fáze hospodářského cyklu, jako všeobecné volatility ekonomické aktivity. V rámci soudobé terminologie se používá spíše pojem recese, deprese či kontrakce. Z tohoto vyplývá, že výraz krize se používá pro charakteristiku vybraných úseků a oblastí ekonomiky. Například se jedná o krizi těžkého průmyslu či světovou krizi. Při definování pojmu finanční krize je důležité si uvědomit, že příčiny ekonomických problémů se nenacházejí v reálné ekonomice, ale vznikají ve finančním systému. Finanční krize tak představují krachy finančních trhů, ve kterých dochází ke zhoršení schopnosti trhu efektivně fungovat a představují závažné a negativní dopady na národní hospodářství. Finanční krize svou komplexností a provázaností nepředstavují homogenní fenomén, a proto je možné finanční krize rozdělit do několika kategorií. Podle Cihelkové (2008) se jedná o měnovou, bankovní, dluhovou či systematickou finanční krizi. Následně budou postupně vysvětleny. Měnová krize - představuje spekulativní útok na devizový kurz. Tento atak se projeví značným a skokovým znehodnocením dané měny nebo alespoň rozsáhlými intervencemi měnových autorit spojenými se ztrátou devizových rezerv či zvýšením úrokových sazeb. Bankovní krize - bankovní krize reprezentuje situace, kdy hrozba úpadku bank vede k omezení směnitelnosti měny nebo k zásahu měnových autorit ve formě finanční pomoci bankovním institucím. Jde o skutečný nebo potenciální běh na banky vyvolaný obavou z neschopnosti bank splácet své závazky. Pokud by nedošlo k poskytnutí finanční pomoci, následoval by pravděpodobný úpadek bank. Dluhová krize – reprezentuje jeden z nejzajímavějších typů finančních krizí. Představuje neschopnost dané země splácet svůj zahraniční, veřejný i soukromý dluh. Do současnosti se předpokládalo, že tyto situace většinou nastávají v rozvojových zemích. Současná dluhová krize postihla především vyspělé krajiny EU resp. eurozóny. Vnější dluhová krize vzniká v případě, že soukromé firmy a banky nesplácejí své zahraniční dluhy. Interní dluhová krize se naopak projevuje vnitřní zadlužeností ekonomiky, platební neschopností podniků či nárůstem klasifikovaných úvěrů. Tento druh krize má velice negativní důsledky pro reálnou ekonomiku.

86


Systemická finanční krize - je nadřazena všem výše uvedeným krizím. Tento druh finanční krize představuje potenciálně závažné narušení fungovaní reálné ekonomiky, protože v sobě zahrnuje projevy všech nebo většiny výše uvedených krizí. Zároveň ohrožuje schopnost trhů fungovat efektivně, protože vzájemná kauzalita a působnost jejích znaků a projevů je různá. Je tedy zřejmé, že měnová, bankovní i dluhová krize mohou být součástí finanční krize a to v případě, když se její důsledky prostřednictvím selhání funkcí finančních zprostředkovatelů nepříznivě odráží a promítají do reálné ekonomiky.

11.2 Příčiny finanční krize Při určení příčin finanční krize je nutné si uvědomit, že se zpravidla jedná o propojené faktory, které působí současně a vzájemně. Tyto příčiny spočívají v nerovnovážné ekonomické situaci, která se následně prolíná celým finančním sektorem. K příčinám finanční krize je podle Dvořáka (2008) a Kolba (2010) možné zařadit např.:              

neudržitelnou úvěrovou expanzi – vysoká poptávka po dostupných úvěrech zapříčiní zvyšování investic, cen nemovitostí, nepříznivý vývoj externích podmínek (směnné poměry, úrokové sazby aj.), skladbu přílivu kapitálu - vysoký podíl krátkodobých úvěrů nemůže sloužit pro krytí deficitu běžného účtu platební bilance, nýbrž pro spotřebu, nadměrně rizikové chování firemního a bankovního sektoru – morální hazard ekonomických subjektů, které svým chováním mohou prohloubit dopady finančních krizí, nestabilní finanční systém – je stav, kdy země otevře své finanční trhy bez ohledu na kontrolu a příp. regulaci, nadměrnou finanční liberalizaci – otevření trhu, splasknutí cenové bubliny – prudký pokles určitých finančních aktiv, selhání trhu – ekonomika funguje nesprávně, rozhodování o intervencích, institucionální nedokonalost ekonomiky – nedostatečná ochrana před investory, krize vyvolané hospodářskými cykly a strukturálními problémy – závisí na zdraví národního hospodářství, finanční paniku (nákaza) na světových trzích – očekávání ekonomických subjektů v neblahý vývoj jednotlivých trhů (např. trh cenných papírů, trh s nemovitostmi, vývoj investic apod.), globalizaci – negativum spočívá v možnosti „přelití“ krize do zdravých ekonomik, krize vyvolané skupinou faktorů – nejedná se o jednu příčinu, jiné bezprostřední příčiny, které mohou spustit finanční krizi.

11.3 Vybrané finanční krize ve světové ekonomice Tato část je určená popisu a průběhu vybraných finančních krizí, které se vyskytly ve světové ekonomice za posledních 30 let. Postupně budou představeny mexická, brazilská, asijská a současná finanční krize, které je v této podkapitole kladen největší význam a pozornost. Mexická krize Mexická krize propukla v roce 1994 a trvala do roku 1995, přičemž tato krize vyvolala pozornost ekonomů, protože mexické národní hospodářství bylo hodnoceno jako fundamentálně zdravé 87

STUDIJNÍ OPORA PŘEDMĚTU FINANČNÍ POLITIKA ČESKÉ REPUBLIKY s relativně úspěšným vývojem. Mexická vláda od roku 1988 realizovala plán fiskální restrikce s cílem ozdravení veřejných financí, který byl velmi úspěšný. Mnozí ekonomové označovali tuto skutečnost jako „mexický zázrak“. Po podpisu Severoamerické dohody o volném obchodě (NAFTA) v roce 1993 byla finanční liberalizaci a globalizace v Mexiku spojená s menší nejistotou týkající se ekonomického i politického vývoje, což v konečném důsledku způsobilo zvýšení kredibility a přílivu přímých zahraničních investic. Vládní reformy pokračovaly - byly privatizovány státní podniky a stát rušil protekcionistické opatření a překážky bránicí mezinárodnímu investovaní a obchodování. Proto v letech 1990 – 1993 Mexiko zaznamenalo nárůst zahraničních investic ve výši 91 mld. USD, přičemž již v roce 1993 došlo k reinvestování kapitálu na úrovni 30 mld. USD. Zásadní problém mexické ekonomiky je možné spatřit v neúnosném deficitu běžného účtu platební bilance, který byl díky rostoucímu reálnému HDP způsoben zvyšujícím se importem do mexické ekonomiky. Deficit BÚ se pohyboval na úrovni přibližně 7 % HDP, přičemž neustále docházelo k přílivu zahraničního spekulativního kapitálu. V polovině roku 1994 začalo docházet k poklesu přílivu zahraničního kapitálu, což se promítlo ve snížení devizových rezerv s následnou emisí krátkodobých vládních dluhopisů. Jejich hodnota dosáhla ke konci roku 1994 29 mil. USD, což představovalo téměř trojnásobek měnových rezerv. Z těchto důvodu vznikal soustavný tlak na zhodnocení domácí měny, proti které neúspěšně zasahovala měnová autorita. Výsledkem těchto neúspěšných zásahů byla změna kurzového režimu, a tedy byl zaveden floating (Helísek, 2004). Mexiko bylo nuceno požádat o mezinárodní finanční pomoc z důvodu obavy vzniku dluhové krize. Avšak první program nebyl dostatečný, a proto byl nahrazen náhradním programem v celkové výši cca 55 mld. USD (MMF – 18 mld. USD, Stabilizační fond ministerstva financí USA – 20 mld. USD a Bank for International Settlements – 10 mld. USD). Asijská krize Asijská krize započala v roce 1997, přičemž zpočátku se jevila jako událost jen národního charakteru, protože určité problémy vykazovalo jen Thajsko. Následně se prostřednictvím devalvace thajské měny dostala krize i do Malajsie, Indonésie a Jižní Koreje. Tyto země byly asijskou krizí nejvíce postiženy, ačkoli byly považovány za fundamentálně zdravé s vyšším ekonomickým růstem a mírou deficitu běžného účtu platební bilance na úrovni 3-4 % HDP. Za problém výše zmíněných zemí je možné považovat slabý bankovní sektor s jeho nedostatečnou kontrolou či nezodpovědné přidělovaní úvěrových projektů bez hlubší analýzy jejich návratnosti v kombinaci se silným přílivem zahraničního kapitálu. Z důvodu rozsáhlé privatizace, deregulace a internacionalizace kapitálových trhů docházelo ke zvýšení mezinárodní investiční aktivity do tohoto regionu od počátku devadesátých let. Avšak existence vyšších domácích úrokových sazeb v porovnání s Německem, Japonskem či USA vedla k přílivu převážně krátkodobého spekulativního kapitálu, kdy jen příliv přímých zahraničních investic do těchto krajin vzrostl z 50 mld. USD na 250 mld. USD v roku 1996 oproti roku 1991. Celkový průběh krize je možné rozdělit do tří fází. Během první fáze krize (léto 1997) se do značných problémů dostalo Thajsko. Země měla problémy s toxickými aktivy a taktéž docházelo k uzavření bank. Rostoucí tlaky na domácí měnu se krátkodobě pomocí úbytku devizových rezerv dařilo 88


odvracet, ale situace nakonec vyústila až do zavedení floatingu v roce 1997. Thajsko taktéž zažádalo o mezinárodní finanční pomoc, která se vyšplhala na 17,2 mld. USD. Během druhé fáze (jaro 1997) byla nejvíc postižená Jižní Korea, přičemž země měla problémy se slabým bankovním sektorem, vysokým krátkodobým zahraničním dluhem či vysokou nedůvěrou zahraničních investorů. Zemi byla poskytnuta pomoc od MMF ve výši 58,4 mld. USD a taktéž došlo k restrukturalizaci korejského dluhu ve výši 22 mld. USD, což mělo za následek stabilizaci situace. Během poslední fáze (jaro 1998) došlo k obnovení vln znehodnocení měnových kurzů z důvodů nevýrazného hospodářského růstu. Součástí asijské měnové krize byla i krize bankovní, přičemž dopad asijské finanční krize byl umocněn několika výraznými rysy. Šlo o neočekávanost, panickou reakci investorů, globální charakter a úzké propojení měnových, bankovních a dluhových problémů asijských ekonomik (Helísek, 2004). Brazilská krize Brazilská krize jako základní příklad finanční krize propukla v roce 1999, přičemž brazilská ekonomika byla charakteristická ekonomickým růstem, deficitem běžného účtu platební bilance na únosné úrovni či úspěšným bojem země s inflací. Problém Brazílie je však možné spatřit ve vysokém a neustále se zvyšujícím rozpočtovém deficitu s jeho neoptimalizovanou strukturou. Existoval vysoký podíl krátkodobých závazků a většina z nich byla úročená pohyblivou úrokovou sazbou. Také je potřebné si uvědomit, že brazilské národní hospodářství bylo považováno za velmi náchylné vůči ztrátě zahraniční důvěry a tím pádem i k odlivu zahraničního kapitálu ze země. Tato skutečnost se posléze naplno projevila na přelomu srpna a září 1998, kdy došlo k odlivu zahraničního kapitálu ze země ve výši 30 mld. USD. Z důvodu vznikající měnové krize se vláda obrátila se žádosti o mezinárodní finanční pomoc na MMF. Představitelé MMF se obávali šíření nedůvěry i do ostatních zemí, a proto byla Brazílii poskytnuta pomoc ve výši 18,1 mld. USD. Značný odliv zahraničního kapitálu zpočátku vedl k devalvaci měny a rozšíření fluktuačního pásma a poté i ke změně kurzového režimu a nastolení floatingu. Zároveň došlo k průchodnosti potřebných fiskálních či monetárních opatření. Zvýšily se úrokové sazby s cílem zastavení odlivu kapitálu a byl zvolen nový měnověpolitický režim – cílování inflace. Všechny tyto faktory přispěly k obnovení důvěry ze strany zahraničních investorů vůči brazilské ekonomice, a tak krize neměla na národní hospodářství závažný dopad. Avšak tato krize přispěla k dalšímu odložení obnovy přílivu kapitálu do nově vnikajících tržních ekonomik (Jonáš, 2000).

11.4 Finanční krize – krize současnosti Současná světová finanční krize je mnohými ekonomy považována za nejhorší od Velké hospodářské krize z roku 1929. Pozvolné propuknutí finanční krize je možné spatřovat již začátkem roku 2007, přičemž postupně prostřednictvím vzájemné propojenosti zasáhla finanční trhy na celém světě. Spouštěcím jevem byl kolaps na americkém hypotečním trhu, který vyústil až do pádu Lehman Brothers v září 2008. Příčiny samotné krize však spadají do období přelomu tisíciletí, kdy docházelo k masivnímu rozmachu internetu a IT firem, což v konečném důsledku vedlo k vytvoření tzv. dot-com bubliny. Tato bublina praskla začátkem roku 2000 a právě tento moment je považován za počátek finanční krize. V letech 2001 – 2003 americká centrální banka FED z důvodu prasknutí bubliny a krachu či restrukturalizace mnohých podniků snižoval základní úrokovou sazbu až na úroveň 1 % 89

STUDIJNÍ OPORA PŘEDMĚTU FINANČNÍ POLITIKA ČESKÉ REPUBLIKY v roce 2003. Jednalo se o vůbec nejnižší úrokovou sazbu za posledního půl století. Tímto krokem se FED snažil předejít recesi v americké ekonomice, což mělo za následek skutečnost, že poptávka po hypotékách se rapidně zvýšila, což je možné podložit na míře hypotekárního zadlužení, které se v roce 2005 zvýšilo o 75 % oproti roku 2000. Finanční prostředky byly dostupné téměř všem a hypotéky se postupně začaly poskytovat i subjektům s nízkou bonitou a až do výše 100 % hodnoty zastavené nemovitosti. V průběhu roku 2003 komerční banky začaly využívat tzv. subprime půjčky, které byly cíleně určené pro méně solventní klienty. Subprime půjčky je možné považovat za jednu z hlavních příčin hypoteční krize (Allen, 2009). Hypoteční úvěry byli vázáni dvěma základními typy úrokových sazeb – fixní, která je pevně stanovena po celou dobu splácení a variabilní, která se mohla v čase měnit, a tím zvýšit cenu úvěrů. Postupné zadlužování amerických investorů a využívání hypotečních úvěrů s proměnlivou úrokovou sazbou se staly dalšími hlavními příčinami finanční krize USA a zároveň dopomohly k vytvoření hypoteční bubliny na trhu s nemovitostmi, protože vzhledem k vysoké poptávce na trhu s nemovitostmi došlo ke zvyšování cen realit. Graf 11.1 Vývoj základní úrokové sazby v USA v letech 1996 – 2008 (v %) 7 6 5

6,5 5,3

5,5

5,5

5,3

4,8 4,3

4,3

4 3

2,3 1,8

2

1,3

1

1 0,3

0 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 Zdroj: FED (2009), vlastní zrpacování.

Uvedený Graf 11. 1. znázorňuje vývoj základní úrokové sazby v USA za roky 1996 – 2008. Vývoj úrokové sazby přesně koresponduje s výše uvedeným textem a opisem situace v Americe. Je tedy zřejmé, že po prasknutí dot-com bubliny FED prováděl úvěrovou expanzi tím, že snižoval základní úrokovou sazbu až na úroveň 1 % v roce 2003. Takto stanovaná sazba, jak již bylo výše řečeno, byla nejnižší za posledního půl století v americké ekonomice. Od roku 2004 začal FED postupně a pozvolně zvyšovat základní úrokovou sazbu s cílem stabilizace cenové hladiny. Koncem roku 2005 nabízel FED finanční prostředky úročené 4,25 procenty, v roce 2006 byla úroveň úrokové sazby ve výši 5,25 procent. Je potřeba si uvědomit, že postupné zvyšování úrokových sazeb mělo zásadní vliv a dopad i na hypoteční úrokové sazby s pohyblivou složkou. Dlužníci neměli možnost splácet své závazky, čímž bublina začala pomalu praskat a spustila se tzv. řetězová reakce. Počátkem roku 2007 došlo ke splasknutí bubliny na realitním trhu, která byla vyvolána nízkými úrokovými sazbami a dostupnosti úvěrů i pro málo solventní dlužníky. Tato skutečnost se projevila prostřednictvím snížení poptávky po hypotéčních úvěrech (snižování poptávky po rodinných domech) 90


a zvýšení nabídky rodinných domů zapříčinilo snížení cen nemovitostí. Z důvodu poklesu cen nemovitostí začaly banky prodávat nemovitosti, avšak příjmy z prodeje těchto nemovitostí nebyly dostatečné a banky se postupně začaly dostávat do problémů s likviditou, přičemž mnohé z nich i zbankrotovaly. V tomto období se taktéž jako problém jeví nízká bonita bankovních klientů vystupujících na hypotečním trhu, neboť se neustále zvyšoval počet dlužníků a zejména proměnlivá část úrokových sazeb. Výše zmíněné problémy a skutečnosti se přirozeně podepsaly i pod snižování spotřebních výdajů domácností na statky a služby, které následně snížily agregátní poptávku. Ta byla doprovázena růstem pohonných hmot, který zapříčinil pokles poptávky v automobilovém a stavebním průmyslu (Foster a Magdoff, 2009). Problémy na americkém hypotečním trhu v letech 2006 až 2008 měly silnou zpětnou vazbu na finanční trhy nejen v USA, ale i v dalších velkých světových ekonomikách. Tato skutečnost vedla k převodu hypotečních úvěrů na obchodovatelné cenné papíry – tzv. sekuritizace, což představuje další problém v souvislosti s finanční krizí. Sekuritizace zároveň představuje fenomén, prostřednictvím kterého se krize rozšířila i do ostatních zemí světa. Sekuritizaci je možné definovat jako prodej hypotečních úvěrů obchodním společnostem (třetí osobě), z důvodu snížení obavy z neschopnosti splátek od dlužníků. Zjednodušeně řečeno se jedná o přesunutí rizika, které vyplývalo z nízkopříjmových dlužníků na další ekonomický subjekt, do podoby cenných papírů (známé jako Asset Backed Securities – ABS)38. V období krize bylo významně využíváno nových sekuritizovaných aktiv tzv. zajištěných dluhových obligací (Collateralized Debt Obligations – CDO). Jednalo se o dluhový papír zajišťující závazek banky vyplatit aktivum včetně úroku. Vzhledem k tomu, že CDO skládal z různě rizikových aktiv, bylo CDO rozdělováno do 3 používaných tranší (dle ratingu).   

Junior tranche – minimální riziko, neodpovídá ratingu. Mezzainine tranche – střední riziko, rating B až BBB. Senior tranche – vysoké riziko, rating A až AAA.

Je potřeba si uvědomit, že během hypoteční bubliny docházelo k vzájemným mezibankovním investičním půjčkám, s cílem obstarání co nejvýše možného počtu hypoték pro tvorbu CDO. K tomu dále dopomohla během roku 2004 Komise pro cenné papíry a burzy (SEC), která podporovala možnost ještě vyššího zadlužení investičních bank. Právě z tohoto důvodu se investiční banky dostaly po splasknutí hypoteční bubliny do vážných a existenčních problémů. V souvislosti s výše zmíněnou situací sekurizitace, je možné hovořit o morálním hazardu. A to z důvodu, že banky mohly poskytovat více riskantních hypotečních úvěrů, neboť díky sekuritizaci převáděly úvěrová rizika na další subjekty. Investiční banky taktéž začaly preferovat riskantní subprime půjčky (z důvodu vyšších výnosů). Hypoteční krize v USA se dále přelila do dalších sektorů ekonomiky. Z původní neschopnosti splácet závazky „levných“ úvěrů, se tato skutečnost promítla do výše zmiňovaných spotřebitelských výdajů, které poklesly. Řetězovou reakcí se snížení spotřeby domácností dotklo také zpomalení tržeb malého a středního podnikání. Je zajímavostí, že růst hrubého domácího produktu (HDP) tato krize výrazně neovlivnila. 38

ABS obsahují i MBS – Mortgage Backed Securities.

91

STUDIJNÍ OPORA PŘEDMĚTU FINANČNÍ POLITIKA ČESKÉ REPUBLIKY Graf č. 11.2: Meziroční růst reálného HDP USA v letech 2002 - 2013 (v %) 4 2,8

3 2,1 2

1,8

2,8

2,5

2,3

1,8

1,6

1,7

0,8

1 0

2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013 -1

-0,3

-2 -3

-2,8

-4 Zdroj: OECD (2013), vlastní zpracování.

Uvedený graf č. 11.2 reprezentuje růst meziročního tempa růstu reálného HDP v USA v letech 2002 – 2013. Je zřejmé, že vývoj meziročního tempa růstu se vyvíjí v souladu s výše uskutečněným opisem situace v USA. Po propuknutí dot-com bubliny v roce 2000 FED realizoval expanzívní měnovou politiku, čehož výsledkem byl hospodářsky růst na úrovni cca 2 %. Nízké úrokové míry stanovené FEDem sice měly pozitivní vliv na tvorbu HDP, ale zároveň docházelo ke vzniku Hypoteční bubliny. Po propuknutí této bubliny v roce 2007 došlo ke snížení tempa růstu na úroveň přibližně 0,8 %. Po pádu Lehman Brothers v roce 2008 se vláda snažila o minimalizaci dopadů, snížením následků krize a oživením ekonomiky. K těmto cílům měly pomoct vládní finanční prostředky, které měly podpořit a aktivovat probuzení finančního sektoru. Došlo k realizaci záchranného balíčku pod názvem Troubled Asset Relif Program (TARP) ve výši 700 miliard dolarů. Z těchto důvodů byl hospodářsky propad v roce 2008 jen na úrovni -0,3 % HDP. Avšak v roce 2009, když se postupně krize projevila i v ostatních odvětvích národního hospodářství USA, byl hospodářský pokles ještě výraznější a americká ekonomika se nacházela v recesi. Je nutné si uvědomit, že finanční krize nebyla výsledkem pouze jedné příčiny, ale postupná a následná souhra vybraných faktorů umožnila vznik rozsáhle, globální krize. Prostřednictvím expanzivní monetární politiky FEDu a s nově využívanými finančními nástroji, procesem sekuritizace a významným využíváním zaručených dluhových obligací, kdy banky mohly převádět rizika spojená s těmito úvěry na jiné subjekty, došlo k poklesu upisovacích standardů a banky poskytly vysoký objem subprime hypoték (bez obavy z nesplacení závazků). Americké banky seskupovali hypotéky do složitých balíčků a prodávali je jako neprůhledný a těžko odhadnutelný komplex, přičemž ratingové agentury hodnotily tyto balíčky nejvyšším možným hodnocením. Avšak tento komplex, byl uměle nadhodnocen, což se jednotlivým investorům nedařilo odhadnout. Přirozeně v průběhu času a jako reakci na změnu hospodářské politiky FED-u začaly instituce situaci korigovat a došlo ke zvyšování nízkých úroků u hypoték a vzniku dluhové spirály. Ztráty spojené s těmito nesplacenými půjčkami se přenesly na trh CDO, odkud se přesunuly do celého finančního sektoru. Nakonec se tímto způsobem toxické aktiva postupně prolily do celé globální ekonomiky. 92


Po propuknutí finanční krize došlo k jejímu plynulému přechodu směrem k ekonomické recesi, až se dostala do současné dluhové fáze. Dluhovou fázi krize jsou postihnuté především jednotlivé země EU resp. eurozóny. Ze zemí eurozóny se jedná především o krajiny PIIGS.39 Tuto skupinu zemí je možné rozdělit na dvě podskupiny. V případě Řecka, Itálie, Portugalska se země dostaly do problémů z důvodů nadměrného zadlužení. Španělská a irská ekonomika se před vypuknutím krize nevyznačovaly vysokým veřejným dluhem, ale hypoteční krize v těchto zemích zařadila Španělsko a Irsko k problémovým krajinám v eurozóně. Čelní představitelé museli ve snaze o zachování původního složení eurozóny přistoupit k finanční pomoci daným zemím. Kromě Itálie byla poskytnuta mezinárodní finanční pomoc všem z vyjmenovaných zemí. Finanční pomoc hlavně u Řecka nebyla dostatečná a několikrát došlo k jejímu navýšení. Tato finanční pomoc ve formě dlouhodobého úvěru nebyla jediným nástrojem, který představitelé eurozóny využili. Došlo k vzniku tzv. Evropského finančního stabilizačního fondu resp. eurovalu. Účelem tohoto fondu je preventivně zabezpečit finanční stabilitu měnové unie prostřednictvím poskytnutí dočasné finanční pomoci zemím eurozóny. V případě, že některý z členských států eurozóny požádá o pomoc na základě mechanismu euroval vstoupí na kapitálový trh a uskuteční emisi dluhopisů. Ručiteli těchto dluhopisů jsou členské státy eurozóny, resp. akcionáři eurovalu, kteří se zavázali poskytnout záruku za emitované dluhové finanční nástroje. Prostřednictvím emise dluhopisů získá euroval peněžní prostředky na poskytnutí návratné půjčky danému žadatelovi. Jestli země nebude schopná splácet získaný úvěr, euroval požádá o plnění ručitele (členské krajiny eurozóny), který zaplatí dluh za dané země. Původní euroval nebyl dostatečný, a tak došlo k jeho navýšení. Porovnání těchto fondů je provedeno v Tabulce 11. 1 a je zřejmé, že fondy se neliší jenom v úvěrové kapacitě, ale i v používaných nástrojích. Tabulka 11. 1 Porovnaní eurovalu I a II EFSF verze Hotovostný polštář Příme půjčky Intervence na primárním trhu Intervence na sekundárním trhu Půjčky na bankovní rekapitalizaci Celkové garance v mld. eur Úvěrová kapacita v mld. eur Procento garancí Zdroj: vlastní zpracování.

1.0 ano ano ne ne ne 440 255 120%

2.0 ne ano ano ano ano 780 440 165%

Mezi další opatření je možné zařadit fiskální smlouvu neboli pakt, jehož cílem je hlídat rozpočtovou kázeň členských zemí s cílem vyrovnaného státního rozpočtu a veřejným dluhem pod úrovní 60 % HDP. Světová finanční krize a ČR Českou republiku je možno charakterizovat jako malou otevřenou ekonomiku, jejíž vývoj je závislý na okolnostech a ekonomickém vývoji především vybraných zemí EU. V první fázi světové krize, tj. roky 2008-2009 se proto česká vláda výhradně zaměřila jenom na opatření, které zmírňovaly dopady světové finanční krize. Jednalo se např. o:  39

využití peněz z rezervních fondů ministerstev,

PIIGS reprezentuje zkratku pro země Portugalsko, Itálie, Irska, Španělska a Řecka.

93

STUDIJNÍ OPORA PŘEDMĚTU FINANČNÍ POLITIKA ČESKÉ REPUBLIKY        

obnovení důvěry ve finanční sektor zvýšením limitů pojištění bankovních vkladů, snížení sazby sociálního zabezpečení, dotace do infrastruktury, podpora stavebnictví, podpora vědy a výzkumu, podpora cash-flow v podobě osvobození záloh od daně, rozložení splátkových kalendářů, zrychlení odpisů.

Souhrn těchto opatření představoval pro ekonomiku 4,7 % HDP na úrovni přibližně 180 mld. Kč. Pro zjištění nakolik se finanční krize postupně dostala do své dluhové fáze, kterou již byly postižené všechny země EU, je potřeba si uvést vývoj veřejného dluhu a rozpočtového deficitu ČR. Tabulka 11. 2. Vývoj salda veřejných financí a státního dluhu ČR za roky 2008 - 2013 ČESKÁ REPUBLIKA Saldo veřejných financí (% HDP) Veřejný dluh (%HDP) Zdroj: OECD (2014). *odhad

2008 -2,2 27,1

2009 -5,8 32,5

2010 -4,7 36,6

2011 -3,2 38,5

2012 -4,4 42,9

2013* -3,2 45,4

Z Tabulky 11. 2., která reprezentuje vývoj salda veřejných financí a státního dluhu ČR za roky 2008 – 2013, je zřejmé, že krize měla viditelný dopad na rozpočtový deficit od roku 2009, kdy se dostal na úroveň -5,8 % HDP, přičemž ČR pravděpodobně ani v roce 2013 nenaplní maastrichtské kritérium salda veřejných financí. Co se týče veřejného dluhu, ten má neustále rostoucí trend. Právě tyto fakta se podepsaly pod skutečnost, že ČR byla vystavena nutnosti snížení vládních výdajů a zvýšení daňových příjmů. Vláda ČR se rozhodla zvyšovat daňové příjmy především prostřednictvím nepřímých daní, konkrétně DPH. V roce od provedení daňové reformy do roku 2011 byla sazba dane na úrovni 20 % a snížená na úrovni 10 %. V roce 2012 došlo k prvnímu zvýšení na 20 % a 14 %, přičemž v roce 2013 se DPH měnila opět u obou sazeb o 1 procentní bod. Co se týče daně z příjmu fyzických a právnických osob, ty byly ponechány na původní úrovni, konkrétně 15 % a 19 %. Novinkou od roku 2013 bylo zavedení tzv. solidární přirážky k dani z příjmu fyzických osob, která je na úrovni 7 %, kterou platí fyzické osoby s měsíčním příjmem nad 103 536 Kč. V současnosti vzniká nová vláda, která se pravděpodobně zaváže k dosažení deficitu veřejných financí na úrovni 3 % HDP, přičemž je zřejmé, že taktéž bude muset realizovat rozpočtové škrty či daňové změny. Závěrem je možné konstatovat, že finanční krize, která vypukla v USA se skrz působnost a kombinaci mnohých faktorů plynule přelila do celého světa a postupně se dostala do dluhové fáze. Dluhovou fází jsou postiženy všechny vyspělé země světa. Je otázkou blízké budoucnosti, jak se tyto ekonomiky dokážou vypořádat s problémy týkajícími se veřejných financí. Každopádně finanční krize se stala impulzem pro zvýšení dohledu a regulace finančního systému. Smyslem ponaučení z této krize by měla být vyšší transparentnost chování ekonomických subjektů k zajištění důvěry, či ze špatných fiskálních či monetárních rozhodnutí.

94


12 Státní dohled a finanční kontrola Z problematiky uvedené v předešlých kapitolách je zřejmé, že finanční politika je součástí hospodářské politiky každého státu. Každý typ hospodářské politiky má své nástroje, nositele a cíle, kterých se snaží dosáhnout. Je potřeba si uvědomit, že v případě nositelů hospodářsko-politického rozhodování se jedná o širokou škálu institucí, které působí a mění hospodářské prostředí. Nakolik se zpravidla jedná o veřejné orgány, které pracují a vynakládají veřejné finance, je potřebné, aby byly tyto peněžní prostředky využity a vynaloženy efektivně. Právě proto existují instituce státního dohledu a finanční kontroly, jejichž úloha spočívá v dohledu, kontrole, připomínkování či sankcionování vybraných nositelů hospodářské politiky. Z těchto důvodů je následující text a kapitola věnovaná problematice státního dohledu a finanční kontroly.

12.1 Podstata státního dohledu a finanční kontroly Na úvod je potřeba si uvědomit, že státní dohled a finanční kontrola jako součást finanční politiky probíhají speciálním způsobem prostřednictvím kontroly hospodaření s majetkem a finančními prostředky. Základními nositeli státního dohledu a finanční kontroly jsou finanční a kontrolní výbory. Regulací a dohledem v oblasti finančních vztahů se rozumí aktivita, jejímž smyslem je pozorovat činnosti či stavy, které jsou hodnoceny a zároveň zajišťují pozorování dozorčí činnosti. Finanční kontrola představuje takovou činnost, která porovnává skutečnou situaci tvorby, rozdělování a přerozdělování peněžní masy se situací předpokládanou, obligatorními pravidly, právními normami či akty. Podstatou dohledu v oblasti finančních vztahů je dodržování daných právních předpisů a pravidel, které slouží k zabezpečení finanční stability a ochranu veřejných zájmů. Z předešlých kapitol je zřejmé, že finanční trh, jako složka finančního systému je místo, ve kterém se obchoduje s deficitním a přebytkovým množstvím finančních prostředků. Ke správnému fungování těchto procesů je zapotřebí dodržování určitého vybraného a platného souboru pravidel chování se všech ekonomických subjektů působících v tomto systému. Tento proces se zpravidla nazývá regulací.40 Pro zajištění fungování pravidel chování, efektivity a kvality tržních procesů na finančním trhu slouží kontrolní systém nazývaný dohled (dozor, monitoring).

12.2 Státní dohled Statní dohled představuje konkrétní činnost státních orgánů, jejichž cílem je tedy zabezpečení fungovaní základních norem a pravidel efektivity, chování či kvality tržních procesů. Je potřeba si uvědomit, že státní dohled může být prováděn dvěma konkrétními způsoby. Prvním způsobem je dohled na dálku, jehož smyslem je dohlížet na všechny subjekty působící na daném trhu. Oproti tomu existuje místní dohled, který je realizován, jak už z jeho názvu vyplývá, v místě monitorovaného subjektu či procesu. V zásadě existují tři vybrané modely pro provádění finančního dohledu. Tyto modely se od sebe liší počtem dozorčích autorit, a proto je možné je rozdělit na:

40

Regulaci je věnovaný závěr této kapitoly.

95


dohled jednočlenný – dohled zajišťuje jedna instituce (například USA), dohled dvoučlenný – dohled nad finančním trhem je koordinován 2 autoritami, dohled vícečlenný – na dohledu se podílí více autorit (např. ČR a EU).

Státní dohled probíhá výhradně jen v té oblasti finanční politiky, která je zaměřena na tvorbu, rozdělování, přerozdělování čí používání peněžní masy, kterou je možné definovat jako soubor zákonné měny, směnek a peněz, v podobě peněžních zůstatků na bankovních účtech. K hlavním aktérům státního dohledu v České republice je možné zařadit:         

parlament, vládu, nejvyšší kontrolní úřad, Českou národní banku, ministerstvo financí, celní orgány, devizové orgány, finanční a jiné orgány obcí, Úřad pro dohled nad družstevními záložnami aj.

12.3 Finanční kontrola ve veřejné správě Je potřeba si uvědomit, že státní dohled a finanční kontrola spolu velmi úzce souvisí, přičemž finanční kontrola navazuje na státní dohled. Úlohou státního dohledu je dohlížet na fungovaní a chovaní ekonomických subjektů působících v určité oblasti a finanční kontrola již představuje konkrétní a podrobnější způsob dozoru. Finanční kontrola České republiky ve veřejné správě je podložena zákonem č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě, který vymezuje „uspořádání a rozsah finanční kontroly vykonávané mezi orgány veřejné správy, mezi orgány veřejné správy a žadateli nebo příjemci veřejné finanční podpory a uvnitř orgánů veřejné správy.“ Výše uvedená norma č. 320/2001 Sb. (Zákon) zároveň představuje primární právní předpis pro uskutečnění kontroly ve veřejné správě. Zákon o finanční kontrole slouží pro realizaci a uskutečňování finanční kontroly hospodaření s veřejnými prostředky, vymezuje uspořádání a rozsah finanční kontroly, pravidla řízení a organizaci finanční kontroly a zásady jejího provádění. Finanční kontrola je vykonávána mezi orgány veřejné správy, orgány veřejné správy a žadateli nebo příjemci finanční podpory z veřejných prostředků a uvnitř orgánů veřejné správy. Uvedený zákon se nevztahuje na Nejvyšší kontrolní úřad a na hospodaření s majetkem zvláštního charakteru (živočichové, rostliny apod.). Tento zákon obsahuje obecné principy právních předpisu EU, které vyžadují, aby byly finanční prostředky využívány účelně, hospodárně a efektivně. Účelně znamená takové použití veřejných prostředků, které zajistí optimální dosažení stanovených úkolů. Pojem hospodárnost znační takové použití veřejných prostředků, které vede k dosažení stanovených úkolů s co nejnižšími vynaloženými prostředky a pod efektivností se chápe takové použití veřejných prostředků, kterým se dosáhne nejvyšší možné kvality a přínosů ve srovnání s vynaloženými prostředky. 96


V rámci finanční kontroly je na základě výše uvedeného hlavním cílem dosáhnout průhlednosti, hospodárnosti a efektivnosti při nakládání s veřejnými prostředky, přičemž je potřebné brát v úvahu i snahu o odstranění vybraných negativních jevů, které v této oblasti mohou vznikat (korupce, lobby). Konkrétněji je možné cíle finanční kontroly stanovit následovně:     

zajištění ochrany veřejných prostředků vůči nesrovnalostem a rizikům, efektivní, účelný a hospodárný výkon veřejné správy, dodržovaní právních opatření a předpisů při nakládaní s veřejnými prostředky, spolehlivé a hlavně včasné informování vedoucích orgánů o realizovaných operacích či o nakládání s veřejnými prostředky, další konkrétní cíle stanovené vedoucím orgánům veřejné správy.

Finanční kontrola může být ve všeobecnosti předběžná, průběžná, následná, pravidelná a namátková, přičemž zákon dále člení kontrolu na tři základní úrovně:   

finanční kontrola veřejnosprávní, finanční kontrola podle mezinárodních smluv, vnitřní kontrolní systém orgánů veřejné správy.

Nakolik se finanční kontrola ve veřejné správě dělí na tři základní výše uvedené úrovně, bude tato kontrola zároveň představovat komplexní systém pozůstávající z tří samotných systémů v souladu s jeho členěním. Jedná o:   

systémem finanční kontroly vykonávané kontrolními orgány podle § 7 až 11, systémem finanční kontroly vykonávané podle mezinárodních smluv podle § 24, vnitřním kontrolním systémem v orgánech veřejné správy podle § 25 až 3141.

Mezi základní používané metody finanční kontroly ve veřejné správě je možné zařadit následující:     

zjištění skutečného stavu hospodaření s veřejnými prostředky, sledování správnosti postupů při hospodaření s veřejnými prostředky, šetření a ověřování skutečností, kontrolní výpočty, analýza údajů ve finančním výkaznictví,

Ústředním orgánem pro finanční kontrolu je Ministerstvo financí České republiky, kterou vykonává u organizačních složek státu, státních fondů, poskytovatelů veřejné podpory a žadatelů o finanční podporu z veřejných zdrojů. Ministerstvo financí České republiky předkládá výsledky finančních kontrol vládě a zároveň i Nejvyššímu kontrolnímu úřadu jednou ročně. Mezi další typy finanční kontroly je možné zařadit např. daňovou kontrolu, celní kontrolu, bankovní kontrolu či rozpočtovou kontrolu, které budou následně objasněny. Daňová kontrola

41

. Zákon č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole, ve znění pozdějších předpisů.

97

STUDIJNÍ OPORA PŘEDMĚTU FINANČNÍ POLITIKA ČESKÉ REPUBLIKY Daňová kontrola spadá mezi základní typy finanční kontroly, která je realizována prostřednictvím příslušných finančních úřadů a okrajově i Nejvyšší kontrolním úřadem. Nejvyšší kontrolní úřad však v tomto ohledu provádí kontrolu a správnost způsobu vyměření a vymáhání daňových povinností. Samotné odvody, pokuty, poplatky (ve smyslu příjmu odváděné do státního rozpočtu) podléhají daňové kontrole místních obcí. Celní kontrola Dalším typem finanční kontroly je celní kontrola, která spravuje a vykonává kontrolu odvedených spotřebních daní (na základě Celního zákona), ověřování existence účetních dokladů, osob, dopravních prostředků, či provádění celního dohledu a celní kontroly u dováženého, vyváženého a prováženého zboží. Bankovní kontrola Bankovní kontrola je prováděna centrální měnovou autoritou České republiky, konkrétně Českou národní bankou. Ta kontroluje všechny ekonomické subjekty bankovního i nebankovního charakteru. Česká národní banka dále provádí dohled nad kapitálovým trhem, včetně ekonomických subjektů a nástrojů. Spolu s MFČR provádí také devizovou kontrolu. V případě, že je ohrožena stabilita centrální banky a bankovního sektoru, dochází k pozastavení funkce orgánů České národní banky a je vyměněna za tzv. nucenou správu. V širším slova smyslu je součástí bankovní kontroly také dohled nad nebankovními subjekty, jako jsou například finanční instituce, investiční fondy, podílové fondy, pojišťovny a zajišťovny, družstevní záložny a stavební spořitelny či držitelé specifických licencí v rámci platebního systému. Taktéž je důležité vzpomenout doplňkový dohled, který představuje dozor nad skupinovými pojišťovnami. Jedná se o dohled nad skutečnostmi, které jsou jak „hlavní“ (holding), tak „přidružené“ pojišťovny (společníkem). Jedná se zejména o dohled nad:     

úvěry, zárukami, obchodní činností s vlivem na pojišťovnu, investicemi, zajištěním apod.

Dále existuje pojem doplňkového dohledu ve finančních konglomerátech. Tomuto dozoru podléhají banky, družstevní záložny, obchodníci s cennými papíry a další osoby. Pojem finanční konglomerát je ustanoven v zákoně č. 377/2005 Sb., o finančních konglomerátech, jež uvádí „smíšenou finanční holdingovou osobou ovládající osoba, která není regulovanou osobou a která společně s jí ovládanými osobami, z nichž je alespoň jedna regulovanou osobou se sídlem na území členského státu, a jinými osobami tvoří finanční konglomerát.“ Jinými slovy je možné finanční konglomerát definovat podle následujících kritérií: 

v čele skupiny je regulovaná osoba, která ovládá osobu ve finančním sektoru nebo není regulovanou osobou, ale ovládá alespoň jednu regulovanou osobu s činností ve finančním sektoru, 98

VYSKOÁ ŠKOLA BÁŇSKÁ – TECHNICKÁ UNIVERSITA OSTRAVA  

minimálně jedna osoba ve skupině je ze sektoru pojišťovnictví, bankovnictví nebo investičních služeb, souhrn činností v uvedených sektorech je významný.

Rozpočtová kontrola Rozpočtová kontrola slouží k pozorování plnění rozpočtových pravidel a zjišťování nesouladů. Tento typ kontroly je realizován ve spolupráci s parlamentem, vládou, ministerstvem financí, územními finančními orgány a NKÚ.

12.4 Vybrané subjekty dohledu a kontroly Tato podkapitola je věnovaná krátkému popisu a představení vybraných subjektů finančního dohledu a kontroly. Ministerstvo financí České republiky Představuje ústřední orgán realizující finanční kontrolu, kterou metodicky řídí a výsledky předkládá vládě. Tuto kontrolu vykonává u státních fondů, organizačních složek státu či u poskytovatelů veřejné podpory a žadatelů o finanční podporu z veřejných zdrojů. Zde je také možné vzpomenout působnost správců kapitol státního rozpočtu, kteří vytváří systém finanční kontroly svého hospodaření i organizačních složek ve své působnosti. Parlament Parlament je možné v souvislosti finanční kontrolou chápat jako orgán rozpočtové kontroly, který kontroluje plnění státního rozpočtu a schvaluje závěrečný účet. Kontrolu realizuje prostřednictvím výborů, samotných poslanců, ale i zpráv o plnění státního rozpočtu, které vláda předkládá. Vláda Úřad vlády je oprávněn kontrolovat hospodaření s veřejnými prostředky státního rozpočtu, které jsou určeny na výkon státní správy. Působení vlády je dáno Ústavou ČR. Vláda kontroluje hospodaření s prostředky státního rozpočtu, je zodpovědná Poslanecké sněmovně za hospodaření s finančními prostředky a podává jí čtvrtletně zprávu. Nejvyšší kontrolní úřad Nejvyšší kontrolní úřad představuje nezávislý orgán, který vykonává kontrolu hospodaření se státním majetkem, plnění státního rozpočtu, státní závěrečný účet, přidělovaní státních zakázek, hospodaření České národní banky apod. Postavení, působnost, organizační strukturu a činnost upravuje zákon č. 166/1993 Sb. o Nejvyšším kontrolním úřadu, ve znění pozdějších předpisů. Celní správa Celní správa patří také mezi důležité orgány realizující finanční kontrolu. Působnost celní správy zahrnuje širokou škálu kontrolních činností. Jedná se např. o celní kontrolu, kontrolu omezení plateb v hotovosti (zda jsou platby vyšší jako 15 000 eur realizované bankovním převodem), vybíraní, 99

STUDIJNÍ OPORA PŘEDMĚTU FINANČNÍ POLITIKA ČESKÉ REPUBLIKY kontrolu a vymáhaní různých peněžitých plnění (pokut) nebo trestní řízení (při porušení daňových a celních předpisů). Územní finanční orgány Tento typ finančních orgánů, kdy se konkrétně jedná o finanční výbory, je zaměřen na kontrolu hospodaření, čerpání a využití veřejných prostředků, které byly poskytnuty organizačním složkám státu, příspěvkovým organizacím, obcím, právnickým a fyzickým osobám. Tyto orgány se při výkonu kontroly opírají jak o zákon o finanční kontrole, tak o zákon o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů (tzv. malý rozpočtový zákon) a zákon o obecním zřízení ve vztahu k rozpočtu obcí. Finanční výbor představuje iniciativní a kontrolní orgán, který se schází v pravidelných intervalech a hodnotí vývoj hospodaření, poskytuje náměty na změny apod. Do jeho činnosti spadá také kontrola hospodaření s majetkem a finančními prostředky či plnění dalších stanovených a přidělených úkolů.

12.5 Regulace finančních trhů Závěrečná podkapitola je věnovaná problematice regulace finančních trhů s cílem stručně představit samotnou regulaci a způsob regulace v České republice resp. v EU. Z úvodu této kapitoly je zřejmé, že v rámci finančního trhu je potřeba uvažovat regulaci a dozor. Samotná regulace představuje soubor těchto pravidel, podle kterých by se měly ekonomické subjekty chovat a dozor již představuje činnost pro zajištění fungovaní pravidel efektivity a kvality tržních procesů. Při problematice regulace se velmi polemizuje o nutnosti její opodstatněnosti. Je však důležité si uvědomit, že ne všechny subjekty jsou stejně informovány, čímž dochází k asymetrické informovanosti. Je to stav, který spekuluje o tom, že jedna strana je více informovaná než ta druhá, což v konečném důsledku znamená narušení fungování trhů a vzniku negativních externalit. Vznik záporných externalit by mohl vést k systémové nestabilitě a narušit tak fungování finančního trhu. Finanční regulace trhu by měla naplňovat Paretovo optimum, které hovoří o situaci, ve které by nikdo nemohl dosáhnout lepšího postavení bez toho, aby došlo ke zhoršení pozice druhého. Za další důvod pro regulaci trhu je také možno považovat existenci nepoctivých investičních praktik a nelegálních ekonomických transakcí (Revenda et al., 2012). Ve všeobecnosti je možné regulaci rozdělit na univerzální a specializovanou. Univerzální regulace představuje široké pole působnosti regulátorů, oproti specializované, která se zaměřuje výlučně jen na určitou oblast trhu. Vyspělé státy se zaměřují na realizace finančního dohledu, které lze vymezit v rámci modelů. Každý stát používá ten model, který je pro něj nejvhodnější v souvislosti s charakteristickými rysy své ekonomiky. Modely finančního dohledu podle Revendy et al. (2012) jsou:    

jednotný, odvětvový, model měnové autority, funkcionální.

100


Model jednotného finančního dohledu byl implementován v roce 1986 a pojí všechny dohledové aktivity do jednoho úřadu. Zatímco uvedený model působí centralizovaně, model odvětvového dohledu spočívá v dohledu specializovaným orgánem na příslušný sektor. Model, v rámci něhož se dohlíží na měnovou politiku, zachycuje dohled centrální banky na banky komerční a specializované instituce se zaměřují na trh cenných papírů. Úlohu funkcionálního finančního modelu plní centrální banka a instituce, jež chrání finanční spotřebitelé. Je nutné si uvědomit, že na jedné straně je existence těchto modelů nezbytná, avšak na druhé straně je neschopna zajistit efektivní fungování celého systému. Regulace a dohled českého finančního trhu Regulace a dohled nad finančním trhem se v České republice začal formovat až v 90. letech 20. století. Samotná regulace a dohled vznikaly přirozeným vývojem stanoveným ve vyspělých tržních ekonomikách. Legislativní rámec byl pro podmínky české ekonomiky vytvořen, až během druhé poloviny devadesátých let (Polouček, 1999). Postupně vznikly:   



Česká národní banka (ČNB) – provádí bankovní a devizový dohled (např. směnárny), Ministerstvo financí ČR (MFČR) – provádí dozor nad penzijními fondy a v pojišťovnictví, Komise pro cenné papíry (KCP) – prováděla do roku 2006 dozor nad kolektivním investováním (např. investiční fondy) a kapitálovým trhem (např. obchodníci s cennými papíry). Úřad pro dohled nad družstevními záložnami (ÚDDZ) – vykonává dozor nad spořitelními a úvěrovými družstvy.

Systém regulace a dohledu v České republice není v současné době centrálně řízený. Snad jediný centrální charakteristický rys v této oblasti spočívá v cílech jednotlivých sektorů. Politiku regulace a dohledu českého trhu tak můžeme klasifikovat jako kombinaci institucionálního a funkčního modelu, neboť regulaci a dohled nad kapitálovým trhem a dohled nad bankovním sektorem zajištuje centrální banka a sektor pojišťovnictví spadá pod Ministerstvo financí. Regulace a dohled v součinnosti s EU Regulace a dohled byl v předkrizovém období pro některé zástupce EU neefektivní a málo transparentní, což byl motiv pro změnu. Je nutné si uvědomit, že problémy spojené s krizí souvisí s úvěrovou expanzí a nízkými hypotečními úrokovými sazbami. Podle zprávy Jacquese de Larosiéra, jež vedl skupinu expertů s reformním návrhem pro oblast regulace a dohledu, existuje nedostatečná finanční regulace a dohled v EU, její nesladěnost a nepropojenost mezi jednotlivými členskými zeměmi, a proto je nutné reformovat stávající systém regulace a dohledu. Výsledkem je návrh nového institucionálního uspořádání systému bankovní regulace a dohledu v EU, kde by nově vzniklé instituce měly zajistit plně propojený makro-mikro dohledový rámec. Výsledkem byl vznik Evropské rady pro systémová rizika42 (ESRB), jejímž cílem je obezřetně dohlížet na finanční systém. ESRB je možné považovat za instituci monitorující rizika (Kučerová, 2009).

42

Vznikla v říjnu 2008. Je složena z 28 guvernérů centrálních bank členů EU, guvernéra ECB a představitelů Evropské komise.

101

STUDIJNÍ OPORA PŘEDMĚTU FINANČNÍ POLITIKA ČESKÉ REPUBLIKY Další nově vzniklou institucí podporující finanční dohled se stal Evropský systém orgánů finančního dohledu (ESFS), který se skládá ze tří orgánů, které je možné klasifikovat do společného rámce zvaného Evropské orgány dohledu (European Supervisory Authorities, ESAs). Konkrétně se jedná o:   

Evropský orgán pro bankovnictví (European Banking Autority, EBA), byl zřízen nařízením EP a Rady č. 1093/2010 a je právním nástupcem CEBS, Evropský orgán pro pojišťovnictví a zaměstnanecké penzijní pojištění (European Insurance and Occupational Pensions Authority, EIOPA), byl zřízen nařízením EP a Rady č. 1095/2010, Evropský orgán pro cenné papíry a trhy (European Securities and Markets Authority, ESMA), byl zřízen nařízením EP a Rady č. 1094/2010.

Hlavním úkolem tohoto rámce je, že má sloužit jako prostředek k prohloubení spolupráce mezi národními orgány dohledu, ale neměl by vést k nežádoucí centralizaci pravomocí. Závěrem kapitoly je nutné uvést, že světová finanční krize se svými jednotlivými fázemi měla markantní dopad na jednotlivé země EU resp. eurozóny. Z tohoto důvodu došlo ke změně nejen pravidel regulace, pravidel rozpočtové kázně, ale také došlo k výraznějšímu posunu směrem k dodržování těchto nařízení. Avšak zda ty, či jiné kroky měly požadované efekty, ukáže až čas.

102


Seznam Literatury

Knižní publikace ALLEN, E. Roy. Financial Crises and Recession in the Global Economy. UK: MPB BooksGroup, 2009. ISBN 978-1-84844-830-8. ALM, James. The Economics of Taxation. The International Library of Critical Writings in Economics series. Publisher: Edward Elgar Publishing Ltd., 2011. ISBN 1848448295. BAKEŠ, Milan, et al Finanční právo. 5. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009. ISBN 978-80-7400-801-6. CIHELKOVÁ, Eva. Mezinárodní ekonomie II. Praha: C. H. Beck, 2008. ISBN 978-80-7400-054-6. DAVID, Petr. Teorie daňové incidence s praktickou aplikací. Brno: Akademické nakladatelství CERM, s.r.o., 2007. ISBN 978-80-7204-522-8. DURČÁKOVÁ, Jaroslava, MANDEL, Martin. Mezinárodní finance. 4. vyd. Praha: Management Press, 2010. ISBN 978-80-7261-221-5. DVOŘÁK, Pavel. Veřejné finance, fiskální nerovnováha a finanční krize. Praha: C. H. Beck, 2008. ISBN 978-80-7400-075-1. FOSTER, B. John a Fred MAGDOFF. Velká finanční krize příčiny a následky. Český Těšín: Grimmus, 2009. ISBN 978-80-902831-1-4. GERŠLOVÁ Jana a Milan SEKANINA. Lexikon našich hospodářských dějin. Praha: Libri, s.r.o., 2003. ISBN 80-7277-178-7. GRÚŇ, Lubomír. Finanční právo a jeho instituty. 3. vyd. Praha: Linde, 2009. ISBN 978-80-720-174-54. HAMERNÍKOVÁ, Bojka a Květa KUBÁTOVÁ. Veřejné finance. 2. Vyd. Praha: Eurolex Bohemia, 2004. ISBN 80-86432-88-2. HELÍSEK, Mojmír. Měnové krize (empirie a teorie). Praha: Professional Publishing, 2004. ISBN 8086419-82-7. JÍLEK, Milan. Fiskální decentralizace: teorie a empirie. Praha: ASPI, 2008. ISBN 978-80-7357-355-3. JONÁŠ, Jiří. Světová ekonomika na přelomu tisíciletí. Praha: Management press, 2000. ISBN 80-7261016-3. 103

STUDIJNÍ OPORA PŘEDMĚTU FINANČNÍ POLITIKA ČESKÉ REPUBLIKY KLIKOVÁ, Christiana, KOTLÁN, Igor et al. Hospodářská politika. 3. vyd. Ostrava: SOKRATES, 2012. ISBN 978-80-86572-76-5. KOLB, Robert. Lessons From the Ginancial Crisis: Causes, Consequences, and Our Economic Future. USA: Wiley, 2010. ISBN 978-0-470-56177-5 KUBÁTOVÁ, Květa a Leoš VÍTEK. Daňová politika teorie a praxe. Praha: CODEX Bohemia, s.r.o., 1997. ISBN 80-85963-23-X. MARKÝVA, Petra et al. Finanční právo a finanční správa. Brno: Masarykova Univerzita, 2004. ISBN 978-80-210-3579-9. MRKÝVKA, Petr a Ivana PAŘÍZKOVÁ. Základy finančního práva. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2009. ISBN 978-80-210-4514-9. MUSGRAVE, Richard a Peggy MUSGRAVE. Veřejné finance v teorii a praxi. Praha: Management Press, 1994. ISBN 80-85603-76-4. NĚMEČEK, Eduard. Úvod do finanční politiky. Praha: Univerzita Karlova, 1987. ISBN 17-319-87. OCHRANA, František, PAVEL, Jan a Leoš VÍTEK. Veřejný sektor a veřejné finance: financování nepodnikatelských a podnikatelských aktivit. Praha: Grada, 2010. ISBN 978-80-247-3228-2. PAVLÁT, Vladislav. Centrální bankovnictví. Praha: Vysoká škola finanční a správní, 2004. ISBN 8086754-29-4. PEKOVÁ, Jitka. Hospodaření a finance územní samosprávy. Praha: Management Press, 2004. ISBN 978-80-726-1086-0. PEKOVÁ, Jitka. Veřejné finance Teorie a praxe v ČR. Praha: Wolters Kluwer, 2012. ISBN 978-80-7357698-1. 642 s. POLOUČEK, Stanislav. České bankovnictví na přelomu tisíciletí. Ostrava: Ethics, 1999. ISBN 80-2383982-9. PŮLPÁNOVÁ, Stanislava. Komerční bankovnictví v České republice. Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, 2007. ISBN 978-80-245-1180-1. REVENDA, Zbyněk. Centrální bankovnictví. 3. vyd. Praha: Management Press, 2011. ISBN 978-807261-230-7

104


REVENDA, Zbyněk; Martin MANDEL a Jan KODERA et al. Peněžní ekonomie a bankovnictví. 5. vyd. Management Press, 2012. ISBN 978-807261-240-6. SAMUELSON, A. Paul and William D. NORDHAUS. Ekonomie. 18. vyd. Praha: NS Svoboda, 2007. ISBN 978-80-205-0590-3. STARÝ, Marek et al. Dějiny daní a poplatků. Praha: Havlíček Brain Team, 2009. ISBN 978-80-87109-151. ŠIROKÝ, Jan. Daňová teorie s praktickou aplikací. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008. ISBN 978-80-7400005-8. Články v odborném periodiku BRUNNERMEIER, Markus et al. Carry Trades and Currency Crashes. NBER Chapters, in: NBER Macroeconomics Annual, Vol. 23, pp. 313-347, 2009. National Bureau of Economic Research, Inc. DI GIORGIO, Giorgio; DI NOIA, Carmine and Laura PIATTI. Financial Market Regulation: The Case of Italy and a Proposal for the Euro Area. Wharton Financial Institutions Center, Working Paper No. 0024, 2000. DI GIORGIO, Giorgi a Carmine, DI NOIA. Financial Market Regulation And Supervision: How Many Peaks For The Euro Area. LUISS Lab on European Economics – Woking Document No. 10, 2003. GOODHART, Charles. How should we reulate the financial sector? In: The Future of Finance: And the theory that underpins it. The Future of Finance: The LSE Report London School of Economics and Political Science, 2010. KUČEROVÁ, Zuzana. Elektronické peníze a jejich důsledky pro monetární politiku (Electronic Money and its Monetary Policy Implications). ECON 04, Vysoká škola báňská - Technická univerzita Ostrava, 2004, s. 177-186. ISSN 1803-3865. MANDEL, Martin a Vladimír TOMŠÍK. Regulace bankovního sektoru z pohledu ekonomické teorie. Politická ekonomie, vol. 1, pp. 58-81, 2011. ISSN 0032-3233. MUSÍLEK, Petr. Komparace modelů finanční regulace a dozoru: výhody a nevýhody. Český finanční a účetní časopis, Vol. 1, No. 4, pp. 8–22, 2006. ISSN: 1802-2200. SCHLEIFER , Andrej. Efficient Regulation. NBER Chapters, in: Regulation vs. Litigation: Perspectives from Economics and Law, pp. 27-43 National Bureau of Economic Research, Inc., 2010.

105

STUDIJNÍ OPORA PŘEDMĚTU FINANČNÍ POLITIKA ČESKÉ REPUBLIKY STIGLER, George J. The Theory of Economic Regulation. The Bell Journal of Economics and Management Science, Vol. 2, No. 1, pp. 3–21, 1971. ISSN: 0005-8556. ZINGALES, Luigi. The cost and benefits of financial market regulation. ECGI-Law, Working Paper No. 21/2004, 2004. Elektronické zdroje ČESKÁ NÁRODNÍ BANKA. Časové řady [online]. ČNB 2013a [cit. 01. 8. 2013]. Dostupné z https://apl.cnb.cz/apljerrsdad/JERRS.WEB30.CAS_RADA_DRUHA_STAT3 ČESKÁ NÁRODNÍ BANKA. Harmonizované peněžní agregáty České republiky [online]. ČNB 2013b [cit. 25. 7. 2013]. Dostupné z http://www.cnb.cz/cs/statistika/menova_bankovni_stat/stat_mb_met/stat_mb_harmon_agregaty.h tml. ČESKÁ NÁRODNÍ BANKA. Poslání České národní banky při dohledu nad finančním trhem České republiky [online]. ČNB 2013c [cit. 11. 7. 2013]. Dostupné z: http://www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/cs/dohled_financni_trh/poslani_cnb_dohled _FT.pdf. ČESKÁ NÁRODNÍ BANKA. Databáze ARAD [online]. ČNB 2013d [cit. 11. 8. 2013]. Dostupné z http://www.cnb.cz/docs/ARADY/HTML/index.htm. ČESKÁ NÁRODNÍ BANKA. Obraty na devizovém trhu [online]. ČNB 2013e [cit. 1. 11. 2013]. Dostupné z http://www.cnb.cz/cs/financni_trhy/devizovy_trh/obraty_devizovy_trh/ ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD. Statistiky [online]. ČSÚ 2013 [cit. 10. 8. 2013]. Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/statistiky. EVROPSKÁ KOMISE. Přísnější pravidla pro schodky státních rozpočtů [online]. EK 2010 [cit. 17. 11. 2013]. Dostupné z http://ec.europa.eu/news/economy/100929_1_cs.htm. BOARD OF GOVERNORS OF THE FEDERAL RESERVE SYSTEM. Data Releases [online]. FED 2009 [cit. 23. 11. 2013]. Dostupné z http://www.federalreserve.gov/econresdata/statisticsdata.htm. MINISTERSTVO FINANCÍ ČR. Fiskální výhled [online]. MFČR 2013a [cit. 10. 7. 2013]. Dostupné z: http://www.mfcr.cz/cs/verejny-sektor/prognozy/fiskalni-vyhled.

106


MINISTERSTVO FINANCÍ ČR. Vládní finanční statistika 2012 [online]. MFČR 2013b [cit. 12. 8. 2013]. Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/statistiky.http://www.mfcr.cz/cs/verejnysektor/monitoring/statistika-vladniho-sektoru/2012/vladni-financni-stattistika-12809. MINISTERSTVO FINANCÍ ČR. Zpráva o vývoji finančního trhu v roce 2012. [online]. MFČR 2013c [cit. 22 7. 2013]. Dostupné z: http://www.mfcr.cz/cs/soukromy-sektor/monitoring/vyvoj-financnihotrhu/2012/zprava-o-vyvoji-financniho-trhu-rok-2012-12640. Cit 22.7.2013 Legislativní zdroje Zákon č. 243/2000 Sb., o rozpočtovém určení výnosů některých daní územním samosprávným celkům Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 16/1993 Sb., o dani silniční, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Zákonem č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 185/2004 Sb., o celní správě, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů.

107

STUDIJNÍ OPORA PŘEDMĚTU FINANČNÍ POLITIKA ČESKÉ REPUBLIKY Zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 189/2004 Sb., o kolektivním investování, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 377/2005 Sb., o finančních konglomerátech, ve znění pozdějších předpisů. Directive 2005/1/EC of the European Parliament and of the Council of 9 March 2005 establishing a new organisational structure for financial services committees. EVROPSKÁ KOMISE. Návrh směrnice Evropského Parlamentu a Rady o trzích finančních nástrojů a o zrušení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/39/ES. Brusel, 2011.

108

Fakulta ekonomická Katedra národního hospodářství

Recommend Documents