EXPEDICE POLSKO 2005

EXPEDICE POLSKO 2005 22. 7. ´05 – 31. 7. 2005 Pátek 22. 7. Ve 13:45 hodin odjíždíme z parkoviště u Makra v Brně směrem na Uherské Hradiště. Jedeme dvěma auty - jedno řídí Čenda a druhé otec Roman. Je nás celkem 15 lidí a jsme posbíráni z celé brněnské diecéze – 2x Nové Město na Moravě, 2x Újezd u Brna, 2x Osová Bítýška, 1x Růžená u Třeště, 3x Třešť, 2x Lovětín, 2x Mikulov a 1x Svitávka. Mezi účastníky panuje dobrá nálada, ale mezi řidiči již tak dobrá ne. Jedeme dodávkou Ford Transit a VW Transporter a právě VW má menší problém s nádrží. Odněkud mu utíká palivo, a tak celou cestu kontrolujeme stav nádrže a množství paliva. Nadějná zpráva přichází až z autoservisu v Uherském Brodě, kde opravář vytahuje pár litrů nafty a poté je vše v pořádku. Odtud už můžeme bez problémů pokračovat v cestě dál. Čeká nás přejezd česko-slovenských hranic a odtud potom 5 hodin jízdy po krásných silnicích Slovenska. V 16:40 se chviličku zastavujeme na hranicích a potom se můžeme kochat krásnou přírodou, která je všude kolem nás. Zelené kopce, mělká údolí - prostě krása. Cestou lehce prší, není teplo, takže se jede taky pěkně, v autech se zbytečně nepaříme. Jedeme stále na sever a ve 21:30 zastavujeme ve vesnici Suchá Hora u jednoho domečku, ve kterém bydlí příbuzní O. Romana. Oni nás již čekají, a po přivítání nám ukazují roubený domeček, který se na dvě noci stane naším přechodným domovem. Zde si rozdělujeme pokoje (kluci, holky) a po krátké večeři se ještě navzájem představujeme (kdo a odkud jsme, kolik nám je a co děláme). Ukládáme se ke spánku a těsně před půlnocí se ozývá pouze tiché zasloužené oddechování. Sobota 23. 7. V 7 hodin se probouzíme do krásného slunného dne a přemýšlíme, jestli nám takovéto počasí vydrží celý den. Dnes nás čeká první zatěžkávací zkouška v podobě celodenní túry po horském hřebenu Tater. Lehce poklízíme spacáky a batohy, balíme věci na cestu do hor a po snídani vyjíždíme do polského Zakopaného. Hned za vesnicí je celnice, celníci nás bez problémů odbavují a my můžeme dýchat první závan polského vzduchu. Je ten samý jako u nás, nic výjimečného. Asi pět km před Zakopaným se vystupuje a auta pokračují dále do Zakopaného, kde necháme na parkovišti stát jedno auto a druhým se vrátíme zpět ke zbytku naší výpravy. Ta už na nás nedočkavě čeká, a tak kolem půl jedenácté můžeme vyrazit do hor. Ještě než vstoupíme do hor, musíme zaplatit vstupné 4 zloté za dospělého a 2,20 za dítě či studenta. Nejprve jdeme asi kilometr po krásné upravené polní cestě, ale na první křižovatce cesta končí a začíná několik úzkých cestiček do hor. Začínáme strmě stoupat a skrz mezery mezi stromy můžeme vidět, jak les, který byl vysoko nad námi, se začíná přibližovat a údolí vzdalovat. Stoupáme výš a výš, nejprve lesem, potom se stromy zmenší a najednou se ocitáme na louce. Ve výšce asi 1500 m. n. m. se můžeme naposledy pokochat krásným výhledem, neboť o pár metrů výše se noříme do mraků, ve kterých budeme po celou dobu chůze po hřebenu. Slunce uvidíme až při sestupu. Viditelnost tak 50 metrů a tajně doufáme, že na vrcholku budeme výš než mraky. Bohužel toto přání nám nevychází, a tak těsně pod vrcholem můžeme na chvilku mezi mraky zahlédnout hluboká údolí a stěnu protější hory. Ve 13:45 se ocitáme na nejvyšším bodě dnešní cesty a to ve výšce 2059 metrů nad mořem. Dobytí nejvyššího bodu slavíme vstupem na slovenské území a na polském území si dáváme oběd, spíš svačinu. Po asi půlhodinové přestávce pokračuje v cestě dál po hřebenu, který většinou vede po slovenském území. Viditelnost stále stejná, zato zcela zřetelně slyšíme sebe navzájem

a lidi, kteří se nám z mlhy vynoří o pár okamžiků později. Po asi hodinu a půl dlouhé túře po hřebenu se u jednoho hraničního sloupku fotíme a poté začíná ostrý sestup do Zakopaného. Je vidět, že se nacházíme blízko turistického centra neboť v horách je strašně moc lidí, místy nával. Sestupujeme dolů a táhne se nás dlouhý had. Moc lidí před námi, ještě víc za námi. Hubená cestička, krok doleva znamená pád ze skály dolů do neznáma – do husté mlhy. Začalo lehce mrholit a kameny jsou mokré a dost hnusným způsobem kloužou. O to je sestup nebezpečnější, ale zajímavější. V neznámé výšce (odhad se pohubuje v rozmezí 1500 – 1700 metrů) se ocitáme na hraně jedné horské stěny a stále vidíme bílé mléko. Najednou lehce foukne a během 2 vteřin jsou mraky pryč a nám se naskýtá pohled do daleka. Kam až oko dohlédne, všechno vidíme. Sestupujeme o kousek níž, vytahujeme mapu a orientujeme se v cizím prostředí. V dáli vidíme vodní nádrž Oravu a obrovský kus Slovenska a Polska. Přímo před námi se k nebi tyčí Roháče a Tatry, pod námi se objevují první domy Zakopaného. Ještě je kus cesty před námi, a tak pokračujeme v sestupu. Po pravé ruce máme vysokou stěnu, po levé ruce hluboké údolí. Kdyby někdo spadl, tak už by na 99% bylo zbytečné mu nějak pomáhat. O to víc se soustředíme na chůzi po hubené mokré cestičce a díky tomu jsme ochuzeni a nádherný pohled do okolí. Dostáváme se do lesa, který nám připadá nekonečný. Jdeme stále níž a níž, přeskakujeme kořeny stromů, brodíme potoky a potůčky a konec nikde. Až najednou vidíme všemi tolik očekávaný cíl dnešního dne, a to stojící auto na parkovišti kdesi na okraji města. U auta čekáme na opozdilce a poté část lidí odjíždí zpět na Slovensko do Suché Hory. To druhé přijede pár okamžiků později a potom následuje auto předešlé. U roubenky se všichni scházíme a vaříme večeři. Cítíme se jaksi unaveni a nikdo nechce být vzhůru. Proto se v rychlosti shodujeme na plánu na další den a po večerní modlitbě o půl jedenácté usínáme. Jen O. Roman sedí s místními lidmi venku před baráčkem na lavičce a povídá si s nimi. Neděle 24. 7. Budíček už v 6:30 a po rychlé ranní hygieně následuje odchod do místního kostela na mši svatou, která je v 7 hodin. Na mši nás vítá místní kněz a má velice pěkné kázání. (Jen už nevím na jaké téma ). Po mši se vracíme do dřevěnice, ale jsme pozváni na snídani ke známým O. Romana. Pozvání neodmítáme a přesunujeme se na symbolickou snídani. Vlastního jídla máme dost a místní vyjídat nemůžeme. Tak si každý dá jen tak, aby neurazil a rychle se ztrácíme k našemu přechodnému domovu, kde se dojídáme z vlastních zásob. Uklidíme po sobě baráček, věci narovnáme do auta a v 9.55 se ocitáme na hranicích s Polskem. Bez problémů tu projíždíme a pokračujeme do Zakopaného. Zde navštěvujeme velice krásný kostel, který navštívil Svatý otec Jan Pavel II. Potom krátký přesun ke skokanským můstkům. Při cestě do kopce se nad námi tyčí krásný nový skokanský můstek K120 a vedle něj jsou tři menší můstky – K80 a K65, na kterém právě probíhají závody ve skocích mládeže ze zemí Polska, Slovenska a České republiky. Třetí můstek nezjištěné délky, ale byl nejmenší. Chvilku se díváme na skoky, jednomu skokanovi to „ulítlo“ až na hranici 65 metrů. Poté se auty přemisťujeme do asi 30 km vzdáleného koutu hor až na samém pomezí slovensko-polských hranic. Čeká nás asi 3 hodinová cesta po asfaltové silnici k nejhlubšímu plesu polských Tater k Mořskému oku. Předtím se ale ještě musíme posilnit na cestu a asi po půlhodině se vydáváme vzhůru do hor. Platíme vstupné a cesta se mírně klikatí a pomalinku stoupá výš a výš. Po 2,5 hodinách chůze se ocitáme na břehu nejhlubšího plesa a žasneme nad krásou toho všeho. Kolem nás se tyčí vysoké ostré štíty hor a mezi nimi krásně zelenavě svítí hladina jezera, jehož hloubka je 54,8 m a cesta kolem jezera je dlouhá 2613 metrů (rozloha je velká, nezjištěná). U plesa si dáváme hodinový rozchod a dělíme se na tři skupinky. Jedna skupinka jde k hořejšímu plesu, z kterého je prý krásný výhled na Mořské oko. Druhá skupinka jde obejít jezero a třetí skupinka se vrací zpět a dovádí na kupce rozbředlého sněhu,

který zde bíle svítí jako pozůstatek letošní zimy. Kupodivu přesně v 16:30 se scházíme u chaty a chystáme se k návratu dolů. Náš odchod zdržuje vrtulník záchranné služby zásahem na protějším břehu plesa. Tam nabírá zraněné a přímo nad našimi hlavami je lékaři ošetřují. Vrtulník visí těsně nad špičkami stromů a my si jej můžeme krásně prohlédnout. Navzájem se neslyšíme, protože hluk motoru a listů vrtule je hlučnější než hluk náš. Po odletu vrtulníku zaznívá davem krátký potlesk a potom se všichni rozchází. My se vydáváme zpět k autům. Cestou z kopce se modlíme růženec a můžeme vnímat krásu okolní přírody a cítit pach koní, které vozí turisty k Mořskému oku a zpět. Dva koně táhnou jeden dvounápravový vozík pro 15 lidí, řídí to jeden řidič a 95%všech povozů je plně obsazených. Sestup je o půl hodiny kratší než výstup. U aut dáváme menší svačinku a lehce unaveni vyrážíme na cestu. Chceme se dostat co nejblíže Krakovu, který je od nás vzdálen asi 120 km. Opouštíme Tatry a tak se naposledy kocháme krásnými panoramaty Tater osvícených pomalu zapadajícím sluncem. Zjišťujeme, že po Polsku jsou velice pěkné silnice a to jsme teprve na začátku naší cesty. Zbytek silnic nás velice příjemně překvapí v podobě nových povrchů. Je pravda, že velké množství silnic je velice rozbitých, ale zato strašně moc kilometrů silnic se opravuje a staví se nové dálnice. Poláci prostě do své infrastruktury investují nemalé peníze ke spokojenosti nejen vlastní, ale hlavně turistů, kterých je v Polsku dost a dost. Na kraji lázeňského města Rabka nám jeden pán nabízí možnost přespání na louce sousedící s jeho domem a k našemu překvapení nám poskytuje záchod s teplou a studenou vodou. Tak toho samozřejmě využíváme. Postavení stanů, večeře, večerní modlitba a kolem 11 hodiny v noci usínáme. Někdo ještě poslouchá, jak si hlouček kluků vzdálený kousek od nás pouští na autobusové zastávce hudbu. Pondělí 25. 7. Budíček je hlášen na sedmou hodinu ranní, ale celou noc nás budí štěkot psů a kokrhání kohoutů. Přesto odpočatí, umytí a najezení odjíždíme asi o hodinu a půl později do města Wieliczka, ve kterém máme naplánovanou prohlídku solných dolů zapsaných do seznamu památek UNESCO. Kupujeme si skupinovou vstupenku (38 zl./os.) a s polským průvodcem se o něco později vydáváme do útrob země. Po dřevěných schodech sestupujeme do hloubky cca 60 metrů. Seznamujeme se s historií dolů, způsobem těžby soli, životě horníků v podzemí. Můžeme obdivovat nádherné kaple v podzemí, v kterých se horníci modlili za ochranu při práci a poslechnout si orchestr hrající turistům pro zábavu. Navštěvujeme obrovskou kapli sv. Kunhuty – ochránkyně místních horníků – a žasneme nad obrazy vytesanými ve stěnách a nad oltářem – vše z místní soli. Cestou procházíme kolem jezírka, ve kterém je smíchaná sůl s vodou v koncentraci nasyceného roztoku – 354 kg soli v 1000 litrech vody. Tato voda po čase vyčerpá na povrch a nechá se odpařit a tím se z ní dostane čistá sůl. Tímto způsobem se zde těží sůl již od 12. století a důl je pořád v provozu. Během prohlídky sestupujeme do třetího podlaží v hloube 130 až 150 metrů pod zemí. Zde je konec naší exkurze a po rychlém proběhnutí barem a jídelnou se zastavujeme na toaletách. Komu se poštěstí jít v hloubce 120 metrů pod zemí na záchod? A potom nás průvodce vede různými cestičkami k výtahu, který nás dopraví na povrch. Hornický výtah s čtyřmi kajutami na sobě položenými se řítí naprostou tmou směrem nahoru a my namačkáni po deseti v malé klícce se cítíme jako opravdoví horníci. Po 2,5 hodinách spatřujeme denní světlo a plni dojmu a mírně uchozeni se vracíme na parkoviště k autům. V podzemí jsme prošli 3,5 km chodeb a je to jen 1% všech chodeb, které jsou v místním podzemí. Jinak doly jsou stále funkční a ještě dnes se zde těží sůl asi v ne malém množství. Dík patří O. Romanovi, který nám po celou dobu dělal překladatele z polštiny do češtiny, pravda, že většinou to byl hodně volný překlad. Zastavujeme se u obchodního domu Lidl, kde na parkovišti vytahujeme jídlo a obědváme. Potom přesun do 10 km vzdáleného Krakova. Zastavujeme asi 1 km od centra a pěšky se do centra. Navštěvujeme

Krakovský zámek a katedrálu, ale jsme z toho poněkud zklamáni. Přesunujeme se do centra na náměstí a cestou míjíme několik kostelů, tady je kostel snad na každém rohu ulice. Na náměstí vcházíme do jednoho krásného a velikého kostela zasvěceného Panně Marii a během krátké osobní modlitby si můžeme všimnout krásné a bohaté vnitřní výzdoby. Vše je v modrém. Venku obcházíme radnici a od radniční věže se vracíme k autům. Krakov je prý nejkrásnější polské město. Dlouhou dobu bylo hlavním městem polského království, probíhaly zde korunovace králů, historie města je také velice zajímavá a za zmínku stojí i fakt, že 2. světová válka se do tohoto města nedostala a Krakov tak nepoznal hrůzy války a zůstal stát až do dnešních dnů zcela neporušený. Co ovšem neudělala válka, tak to udělaly boje ve středověku a také zde se byli podívat „čeští loupežníci“ – prostě husité. Na okraji Krakova se zastavujeme u moderního kostela Božího Milosrdenství, který se nachází v těsné blízkosti kláštera, ve kterém žila svatá Faustyna Kowalská, které se zjevil Syn Boží. Na chvilku se zastavujeme u jejích ostatků a mši svatou slavíme právě v obrovském kostele s velice dobrou akustikou. Možná, že to mohlo vypadat komicky, ale fakt je, že celý kostel byl naprosto prázdný a jen v presbytáři stál kněz a kolem něho 14 lidí podílejících se na slavení mše svaté. Kolem půl osmé večer odjíždíme najít nějaké místo, kde bychom mohli zakempit a přečkat tak dnešní noc. O něco později se nám to daří a tak v noci usínáme na jedné louce poměrně daleko od civilizace. Někdo spí pod širákem, někdo ve stanu. Úterý 26. 7. Ten, kdo spí pod širákem se musí nad ránem v 5 hodin rychle přesunout do stanů, protože přechází sprška s hodně velkými kapkami. Na stan to příjemně tluče a jen je slyšet dusot utíkajících lidí. Oficiální budíček v 7 hodin ráno, následuje „rychlé“ sbalení stanů a protože nemáme vodu, tak snídani vynecháváme a přesunujeme se do asi 3 km vzdálené vesnice, kde na návsi vedle pracujících dělníků blízko studny vytahujeme jídlo a začínáme vařit snídani. Kolem 9 hodiny odjíždíme do Kalwarie Zebrzydowske. Zde máme asi hodinovou soukromou prohlídku baziliky, která je velice krásná a je poznat, že je to velké turistické i duchovní centrum. Při vstupu do baziliky si prohlížíme velkou mapu, na které jsou vyznačeny křížové cesty v okolí Kalwarie. Poněvadž máme málo času a projít aspoň jednu cestu by trvalo minimálně tři hodiny, modlíme se vlastní křížovou cestu v ambitech baziliky. Netradičně pojmutá křížová cesta, kdy si rozdělujeme jednotlivá zastavení a každý může něco říct. Po prohlídce odjíždíme do asi 15 km vzdálených Wadowic. Je to město, ve kterém se narodil Jan Pavel II. Překrásný kostel, nově opravený a udržovaný, strašně moc poutníků. Procházíme kolem jeho rodného domu, ale i ten vynecháváme. Ve Wadowicích máme jen půl hodiny na prohlídku a jenom čekání ve frontě by nám tento čas zabralo. Z Wadowic odjíždíme k nejdůležitějšímu bodu dnešního dne a k jednomu z důležitých bodů celé expedice – koncentrační tábor Osvětim. Po asi hodinové jízdě autem se ocitáme před bránou Osvětimského tábora. Dáváme oběd a z přednášky se dozvídáme zajímavé informace o celém osvětimském komplexu. Název Osvětim je název pro komplex táborů zahrnující Osvětim, Březinku a Monowitz a ještě asi 40 přilehlých poboček. Tábory v Osvětimi a Březince jsou volně přístupné veřejnosti a od 70. let 20. století jsou zařazeny do seznamu památek UNESCO. Plánujeme, že se za 2,5 hodiny sejdeme u auta, ale skutečnost je trošku jiná. Při vstupu si kupujeme českého průvodce a u každé výlohy, v každé místnosti a před každou budovou si čteme informace z tohoto průvodce, který velice podrobně a přehledně popisuje hrůzy, které se zde odehrály. Zbytečné popisovat, každý by to měl vidět. Osvětim se již nikdy více nesmí opakovat. Před odchodem z tábora stíháme ještě video v polském změní o osvobození tábora ruskými vojáky. Během prohlídky jsme prošli místnosti, ve kterých žili vězni, blok smrti, ve kterém se konali popravy, a navštívili budovu věnovanou českým obětem (zde se zdržujeme přes hodinu, je to velice pěkně a zajímavě udělané) a úplně

nakonec prošli krematoriem a plynovými komorami, které se nacházejí mimo samotný areál tábora. To byl jediný způsob jak se dostat z tábora – přes krematorium. Scházíme se u auta a zjišťujeme, že prohlídka nám zabrala 4,5 hodiny. Shodujeme se na tom, že zajedeme k 3,5 km vzdálené Březince a podíváme se z vyhlídkové věže na celý obrovský areál, který zabírá plochu 175 ha a je asi 6x větší než tábor v Osvětimi. V 19 hodin se areál uzavírá, a tak opravdu stíháme jen pohled z vyhlídkové věže a nedokážeme si ani představit, co se tu dělo. V tomto táboře mohlo žít až 200 000 vězňů, v dálce skrz stromy prokukují obrovské plynové komory, do který se vešlo až 2000 lidí, a krematoria. Největší genocida v historii lidstva se odehrála právě zde v Březince a nikoliv v Osvětimi. Osvětim byla určen pro politické vězně, Březinka pro vyhlazení židovského národa z celého světa. Vidíme nákladiště a obrovské osobní nádraží, na které vlaky přivážely lidi určené k likvidaci, a na zbytky budov, které nacisté nestihli při svém útěku zapálit. Z těch baráků co zapálili koukají pouze zděné komíny a v tom obrovském areálu je jeden komín vedle druhého. Bylo zde přibližně 300 vězeňských budov a zůstalo stát maximálně 50 dřevěných domků a skoro všechny zděné. Zbytek lehl popelem. Otřeseni a s hlubokými zážitky a místy smíšenými pocity v 19 hodin odjíždíme do asi 120 km vzdálené Czestochowe. Co se zde dělo je třeba znát a je třeba vědět jak vypadala a probíhala genocida Židů. V komplexu Auschwitz-Birkenau během 5 let zemřelo 1,5 – 2 miliony lidí, z toho 95% Židů. Obě místa lze nejstručněji popsat jako peklo na zemi. Co je jenom člověk schopen vymyslet na druhého člověka, zde se okamžitě využilo v celé šíři. Vládla zde absolutně úmorná práce, bití, nemoc a smrt. Z obou míst nebylo jiného úniku než branou smrti, k níž se přicházelo mořem utrpení. Do Čenstochové se dostáváme po slušné dálnici, jen nestačíme místy vycházet z údivu. Po dálnici občas předjíždíme nějakého cyklistu, ve stoupáních jsou v odstavném pruhu vyrovnáni potulní prodejci prodávající borůvky, houby, melouny, snad i brambory. A pár kilometrů před městem úžas dochází vrcholu. Najednou před námi svítí na semaforu červená a od této chvíle jsou semafory na každém kroku – nadjezdy a podjezdy neexistují, vše je řešeno křižovatkou se semafory. Na silnicích vidíme stále stejný obrázek – hodně silnic je rozbitých, ale zato je strašně moc silnic s novým povrchem, je vidět, že se zde dělá a silnice jsou stále lepší a lepší. Ve 20:30 zastavujeme v Čenstochové na parkovišti Jasná Gora kousíček od kostela na Jasné Goře. 5 lidí vaří večeři na parkovišti a zbytek se jde ubytovat do nedaleké ubytovny. Potom společná večeře a přesun na pokoje. Spíme ve dvou pokojích po 9 lidech – kluci a holky zvlášť. Z domu máme ujeto „teprve“ 680 km. Středa 27. 7. V ubytovně se nám všem krásně spí.Budíček není a záleží jen a jen na nás, kdy vstaneme. Holky v sousedním pokoji vstávají již před šestou hodinou ranní a odchází do baziliky na slavnostní odhalení obrazu Černé Madony. Odhalení v doprovodu fanfár je velice slavnostní a děje se každý den v 6 hod. ráno. A slavnostní zahalení obrazu je také každý den v 11 hodin večer, toho jsme se ale nezúčastnili. Potom se holky vrací zpět na pokoje a zastihují ještě spící kluky. Oni vstávají až v 8 hodin, přesně tak, jak byl domluven nejpozdější budíček. Balíme věci a nejpozději v 9 hodin musíme opustit pokoje, což také přesně na čas dodržujeme. U auta se dělá snídaně a během snídaně dostáváme velice přesnou a vyčerpávající přednášku na téma Czestochowa – historie, duchovní rozměr tohoto místa a současnost. Po přednášce nám již nic nebrání v tom, abychom se přesunuli ke kostelu a o pár minut později slavili v jedné z mnoha kaplí soukromou mši svatou. Krásná kaple, které vévodí socha s Nejsvětějším Srdcem Ježíšovým. Po mši si společně spontánně prohlížíme celou baziliku a procházíme ji různými směry. Cestou můžeme spatřit velice moderní křížovou cestu, která má hodně do sebe a stojí za zamyšlenou. Scházíme se venku k dobrovolné modlitbě růžence a potom je asi hodinu a

půl volný rozchod, který každý tráví po svém. Je možnost navštívit cca 108 metrů vysokou kostelní věž, ze které je nádherný pohled na celé opevnění kláštera a kostela a obrovský výhled nejen na poměrně velké město, ale je vidět hodně daleko. Na jih zvlněná krajina, na sever obrovská nekonečná nížina – prostě placka. Také je možnost navštívit arsenál s výstavou bojových věcí a zbraní, které sloužily k obraně této pevnosti, nebo místnost s vystavenými klenoty a cennými liturgickými předměty. Zbytek volného času, kterého mimochodem už moc není, trávíme v obchodech se suvenýry případně na parkovišti a přípravou oběda. Oběd se protahuje, v 15 hodin je rozhodnuto o tom, že pojedeme celou noc do národního parku Biezscady a cestou se zastavíme u jezera k vykoupání a zchlazení. Vyrážíme na cestu, zastavujeme se ještě v jednom supermarketu na nákup nezbytných surovin na jídlo a pokračujeme k jezeru. Zde jsme kolem 17. hodiny a hurá do vody. Kolem půl osmé večer se vaří večeře a ve 20.30 každé auto samostatně odjíždí směr Krakow. Sraz máme na první čerpací stanici za značkou Krakow a dostaň se tam, jak kdo chceš. Vyrážíme nejprve po rychlostní silnici a na první velké křižovatce se cesty našich dvou aut zajímavě mění. Zatímco první bloudí někde po městech a hledá silnici, po které se má jet do Krakova, druhé nechtěně jede pár kilometrů dál a jede po dálnici, po které jsme jet neměli. Nakonec se všichni dostáváme na parkoviště a po nezbytné přestávce odtud pokračujeme spolu blíž ukrajinským hranicím. V noci se jede dobře, i když provoz je stále velký, ale asi podstatně menší než ve dne. Teď v noci začínáme konečně potkávat auta s českou SPZ a docházíme k milému závěru, že nejsme samotní Češi v Polsku. Je to zajímavé, ale cestou jsme zatím žádného Čecha nepotkali, ani v Tatrách. To byly snad první evropské hory, ve kterých jsme neslyšeli češtinu, teda kromě té naší. V noci v 1:15 ukončuje jízdu a začínáme hledat místo k přespání, které se nám kupodivu daří najít velice rychle. Vylézáme z aut a uléháme pod již jasnou oblohou. Nacházíme se kdesi na louce, asi 15 km před městem Krosno. Čtvrtek 28. 7. V 7 hodin se všichni jak mávnutím kouzelného proutku naráz probouzíme a začínáme dělat aspoň nějakou snídani. O půl deváté vyrážíme dál na východ a do NP Biezscady náš čeká ještě asi 120 km po překvapivě velice pěkných silnicích. V poklidu si jedeme a zanedlouho se před námi začínají objevovat první kopce a hory. Kolem půl dvanácté dorážíme k místu, které se stanem prvním výchozím bodem naší cesty po Biezscadech. Řeku máme přímo u sebe, tak se v ní koupeme, potom oběd a ještě krátká dobrovolná mše svatá. Plánovaný odchod ve 14 hodin se nedaří dodržet a na „kopce“ se vychází až před třetí hodinou odpolední. Skupinka 13 turistů vychází v tom největším vedru vstříc prvním vrcholkům a řidiči využívají chvilky klidu a jdou se „namočit“ do řeky. Asi po hodině strávené ve velice teplé a čisté horské řece se dostáváme na břeh a pomalu přemýšlíme o přesunu do kempu, ve kterém dnes v noci budeme spát. Zatímco se všichni potí a unavují v kopcích pod pražícím sluncem, my nabíráme síly po vyčerpávajícím noční přejezdu. Cestou projíždíme nádhernou horskou přírodou a silnice se pěkně klikatí v serpentýnách. Parkujeme v asi 15 km vzdáleném kempu a zabíráme výhodná místa pro stany. Potom jdeme do hor naproti našim lidem, kteří se jdou tam někde po hřebenu. Stoupáme na vrchol do výšky 1245 m. n. m. a chvíli na to se setkáváme se zbytkem expedice, který se pomalu začíná blížit k cíli dnešní 6 hodinové túry. Po skupinkách dle výkonnosti scházíme k autům a začínáme vařit večeři. Kdo chce, tak se může vykoupat v ledovém potůčku. Je studený, ale zase je třeba smýt ze sebe pot z hor, takže se tam snad všichni časem střídáme. Po večeři dáváme večerní modlitbu na poděkování za celý den a potom následuje volný program. Někdo odchází spát a někdo tráví večer v kroužku s ostatními a společně tráví krásný večer. Odcházíme spát průběžně, jak kdo chce.

Pátek 29. 7. Budíček je naplánovaný na sedmou hodinu ranní, ale 5 minut po sedmé hodině můžeme zahlédnout skupinku 5 nadšenců odcházejících do hor. Kdo jiný by to mohl být než část našich odvážlivců, kterým je málo plánovaná 8 hodinová túra po horách a vyráží se projít na 3 hodiny na hřeben. Čeká je tříhodinový přechod Poloniny Charyńské. My se mezitím balíme a po snídani přejíždíme do sousedního kempu v městečku Ustrzyki Gorne, kde v kempu počkáme na nadšence a poté společně vyrazíme na celodenní túru na nejvyšší horu Biezscad. Kolem 10:30 vyrážíme vstříc horám a čeká nás asi 8 hodinová túra, která si pro nás připraví nejedno překvapení. My zatím nic netušíc jdeme tomuto nebezpečí vstříc. Těsně před úpatím kopců platíme vstupné na tento den. Neplatí se za úsek, ale za každý den strávený v horách. Na cedulích vidíme nápis Tarnica – 3 hod. chůze. Ze začátku schovaní v lese jdeme velice svižným tempem, ale po hodině a půl se dostáváme do výšky, kde končí les a začíná horská louka s nízkým porostem. Je něco po poledni a slunce nemilosrdně paří. Zrovna zde v Biezscadech jsme chytli počasí, kdy slunce svítí a celý den je nesnesitelné vedro, a nám nezbývá nic jiného, než si tohoto daru vychutnat do sytosti. Na hranici lesa v posledním kousku stínu si dáváme něco na způsob oběda a pokračujeme dál. Na Tarnici to máme „jen“ 1,5 hodiny a již z dálky ji vidíme. Cestou potkáváme několik skupinek Čechů, s kterými ztrácíme nějaké to slovo. Z nejvyššího bodu hor – vrcholu Tarnica (1346 m. n. m.) se kocháme nádhernou krajinou všude kolem nás. Nádherné zelené hory kolem a velice krásně je vidět přelom mezi lesem a vysokohorskou loukou. Můžeme se nabažit pohledu na Ukrajinu, do které máme vstup zakázaný. Však to za pár hodin někdo z nás okusí. Na vrcholu také stojí kříž na památku návštěvy Karola Wojtyly, pozdějšího papeže Jana Pavla II. Další shoda náhod, že naše expedice měla krycí název Po stopách Jana Pavla II? Z Tarnice pokračujeme dál na východ. Vidíme před sebou hřeben a představa, že tento hřeben za chvíli půjdeme je docela děsivá, taková dálka, ale večer je to veselejší a my si můžeme říct, tak toto jsem dnes šel. Cestou po hřebenu si všímáme jedné zajímavé věci. Zatímco po pravé ruce máme krásně zakulacené hory, zelené louky a hluboká lesnatá údolí, po levé ruce vidíme jen sráz dolů a za ním se táhnoucí nekonečnou rovinu směrem na sever k moři. Kam oko dohlédne, tam je nížina a právě tato nížina je největší zemědělskou zásobárnou nejen celého Polska a Ukrajiny, ale i nemalé části Evropy. Naposledy se kocháme krásou okolní přírody a nejeden z nás aspoň v srdci děkuje Stvořiteli za tu nesmírnou krásu. Začíná pomalý sestup zpět do údolí. Zanedlouho se ocitáme asi 150 metrů od polsko-ukrajinských hranic a někteří z nás jdou z recese vykonat potřebu na ukrajinskou stranu. Děláme si z nich legraci, že se zítra potkáme ve Lvově, ale naštěstí vše dobře dopadá a všichni se k nám vrací. Na malém odpočívadle si dáváme energetický doping ve formě müsli a až dorazí poslední opozdilec, tak se vydáváme dál. Jdeme již po zrušené silnici, takže místy asfalt, místy jen kameny, místy ani to ne. Jsme schováni ve stínu lesa a cesta po široké a slušné pěšině ubíhá velice rychle. Víme, že nás čeká ještě asi 7 km po asfaltové cestě a tato představa je dost děsná, zvlášť když nohy bolí a je cítit únava. Proto se rozhodujeme, že řidiči půjdou napřed a pokusí se stopnout nějaké auto, které je doveze do kempu. Tam by vzali svoje auta a přijeli by pro zbytek účastníků expedice. Jenže zde na konci dnešního dne můžeme dost silně pocítit Boží přívětivost k nám. Místo stopa se jede autobusem, který odjíždí 4 minuty po našem příchodu k autobusové zastávce. Autobusem odjíždí 6 lidí a pak přijíždí jen jedno auto, které má za úkol přivézt zbylých 8 lidí. Jenže zde se dozvídáme nemilou skutečnost. Holka, která nestíhala našemu tempu se opozdila a na jedné křižovatce se spletla a místo zpět do Polska si to vesele vykračovala na Ukrajinu. Vesele si vykračovala pouze do té doby, než na ni vyběhl polský pohraničník a zabavil jí pas. A teď to začalo, kam jde, co tam dělá. Naštěstí vše dobře dopadlo, Moniku vrátili zpět do Polska i s jejím pasem a ona docela vystrašená byla ráda, že je zpět mezi svými. Moc nechybělo, a mohlo se pro ni jet na Ukrajinu do Lvova na českou ambasádu. Bohu díky za to. V kempu se tato zpráva šíří jako blesk, a zanedlouho se vše otáčí a začínají mezi námi kolovat narážky, že

je škoda, že se do toho Lvova nepodíváme. Tak snad příští rok. Po večeři a nezbytné koupeli, tentokrát již ve sprchách odcházíme velice unaveni spát. Ještě před tím vidíme, jak v dálce na horách je bouřka a blesky křižují oblohu. Hory naštěstí bouřka nepřešla, a tak se v noci můžeme v klidu vyspat. Nejen ti ve stanech, ale i ti, co spí venku pod širákem. Sobota 30. 7. Ráno v 7 hodin dobrovolná mše sv., snídaně a balení věcí. Poté v autech opouštíme kemp a přesunujeme se asi 3 km. Zde vystupuje část lidí, kteří chtějí jít delší trasu a auta pokračují do horského sedla, odkud vyrazí zbytek lidí na tu „kratší“ cestu k trojpomezí. Obě skupinky jdou svižným tempem a překonávají velké převýšení na jeden vrchol. Každá ovšem z jiné strany. Potom ještě asi hodina cesty a ocitáme se u sloupu trojúhelníkového půdorysu. Z každé strany je nápis, ovšem vždy v jiné řeči. Podle toho můžeme poznat, že jsme se ocitli na pomezí tří sousedících států, a to Polska, Ukrajiny a Slovenska. Po nezbytné přestávce na jídlo a oddech se společně fotíme pod ukrajinským nápisem. Když jsme nemohli na Ukrajinu, tak aspoň takto symbolicky. A potom se začínáme vracet zpět k autům. Tento asi 4 hodinový výlet byl tou pomyslnou třešničkou na dortu celé naší expedice. Cestou zpět nás čeká ten samý trhák, jenže teď v opačném a horším směru – z kopce dolů. Zde dostávají nohy dost a dost zabrat a netrpělivě očekáváme konec kopce a začátek rovinatějšího úseku. Po chvíli se ho dočkáváme a odtud už jen kousíček na parkoviště, kde na nás čekají auta. Vytahujeme poslední zbytky jídel a vaříme dnešní oběd. Během obědu dostáváme velice podrobnou přednášku z polské historie a v 16:35 odjíždíme z parkoviště. Majitel pozemku nám mává na cestu a poblíž stojící pohraničníci na motorkách si nás zkoumavě prohlížejí, ale potom se stejně usmějí a my ji úsměv vracíme. Jedeme k řece, ve které jsme se před 2 dny koupali. Půlhodinová přestávka na osvěžení se protahuje na skoro 50 minut, ale když ono se nikomu z krásně vyhřáté řeky nechce. Nechce, ale musíme, protože nás čeká 15 hodin jízdy autem domů do České republiky.V 18 hodin opouštíme vesnici Wetlina a ještě jedna plánovaná zastávka. Na jedné čerpací stanici tankujeme nádrže aut do plné a v prodejně utrácíme poslední polské zloté. V 19 hodin nadobro odjíždíme a zbývají nám jen krásné vzpomínky na Biezscady a Polsko. V 20:10 se ocitáme na polsko-slovenských hranicích v dukelském průsmyku a krátce nato děláme kratičkou zastávku u pomníku na bitvu o Dukelský průsmyk, která se odehrála během 2. světové války. Odtud každé auto pokračuje samostatně až do Popradu. Na první benzince za Popradem si dáváme sraz a opět rychlejší auto, které odjíždělo jako první, přijíždí s 10 minutovou ztrátou na to pomalejší auto. V dálce vidíme hořící Tatry, další katastrofa pro Tatry po loňské vichřici. Společně pokračujeme dál v cestě na západ a v 0:45 zastavujeme na okraji vesnice na fotbalovém hřišti k přespání. Nacházíme se 4 km od lázní Bešoňová a asi 15 km od Liptovské Mary. Neděle 31. 7. Krátce po usnutí nás zastihuje kratičká přeháňka a proto následuje „noční pochod“ z hřiště na verandu k hráčským šatnám. Ráno přesně v 7 hodin nás budí hlasitý zvuk klaksonu jednoho našeho auta a o pár minut později se všichni scházíme u aut. Po snídani jedeme k lázním v Bešoňové, ale poněvadž jsou zavřené a vstup příliš drahý, je rozhodnuto, že se zastavíme v lázních v Trenčianské Teplé. Jenže zde žádné veřejné lázně nejsou a místní lidé nás posílají do nedalekého Trenčína, kde jsou venkovní bazény. V 11 hodin zastavujeme vedle bazénů a máme dvouhodinový rozchod, který každý tráví jinak. Někdo prohlídkou města, někdo osvěžením se ve vodě. Vaříme si polévku a dostáváme přednášku o životě a činech svatého Maxiliána Maria Kolbeho, který byl umučen v Osvětimi. Ve 14 hodin opouštíme Trenčín a na hranicích s Českou republikou se ocitáme o dvacet minut později. Hranice zcela bez problémů

projíždíme a hned se nám zcela lehčeji dýchá. Cesta domů ubíhá rychle a jen je přerušena zastávkou na Benzině v Uherském Brodě, kde si kupujeme něco na jídlo. Odtud potom jedeme do Újezdu u Brna, kde v místním kostela slavíme nedělní mši svatou na poděkování za úspěch celé expedice. Po mši ještě hodnotíme expedici, vyhlašujeme vítěznou přednášku, kterou se stala přednáška o Maxmiliánu Kolbem. Loučíme se a rozjíždíme se domů, jedno auto jede do Třeště, druhé přes Brno do Nového Města na Moravě. Expedice byla moc pěkná, parta lidí byla super a vůbec nebylo na škodu, že nás bylo jen 15. Právě naopak, bylo to takové rodinné prostředí, kde vzájemná domluva hrála důležitou roli nejen při prohlídkách, ale i při plánování jednotlivých etap. Bohu díky za to všechno. Celkem najeto něco málo přes 2100 km. Polsko je fakt krásná země, která asi zatím čeká na svoje objevení.

9. 8. 2005 v Novém Městě na Moravě sepsal Václav Čenda Šustr