EXPEDICE KORSIKA
2010 Biskupské gymnázium B. Balbína, Hradec Králové
Obsah I. II. III. IV. V. VI. VII.
Seznam účastníků Z cestovního deníku Zoologické ohlédnutí Botanické ohlédnutí Ostrovní ekologie a biogeografie Soutěž Závěrem
Autoři Na zpracování materiálů se podíleli: Editor: Ivo Králíček Autoři jednotlivých částí: Michaela Jarošová – Z cestovního deníku Petr Bogusch – Zoologické ohlédnutí Miroslav Mikát – Zoologické ohlédnutí Věra Samková – Botanické ohlédnutí Kateřina Štajerová – Botanické ohlédnutí Ivo Králíček – Botanické ohlédnutí Michael Mikát – Ostrovní ekologie a biogeografie Autoři fotografií: Jan Ježek, Ivo Králíček, Jitka Marečková, Ladislav Havel, Tomáš Kouba Jazyková úprava: Maria Ráceková, Miroslav Mikát Grafická úprava: Michal Zych
Horní indexy u jmen organismů odkazují na obrázek v barevné příloze.
-2-
I. Seznam účastníků Číslo 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37
Jméno Karolína Kubová Magdalena Havlíčková Jan Pražák Adéla Antošová Anna Nováková Michaela Vondráčková Michal Zych Markéta Schmidtová Karolína Štěrbová Tomáš Kouba Jitka Šrámková Eliška Kelnarová Jana Habalová Barbora Štajnerová Anna Hladěnová Anna Lopourová Miša Jarošová Tomáš Straka Kateřina Šedivá Martina Večeřová Maria Ráceková Kateřina Kmecová Kateřina Marečková Renata Bašová Eva Polášková Mirek Mikát Věra Samková Kateřina Štajerová Petr Bogusch Irena Kafková Ivo Králíček Michael Mikát Jan Ježek Jitka Marečková Rudolf Beňo Slávek Kafka Jitka Šlemrová
Student Student Student Student Student Student Student Student Student Student Student Student Student Student Student Student Student Student Student Student Student Student Student Student Lektor Lektor Lektor Lektor Lektor Lektor Lektor Lektor Lektor Lektor Zdravotník Technické zázemí Technické zázemí
-3-
II. Z cestovního deníku DEN PRVNÍ 30. 4. 2010 Ve 14:20 odjíždíme od orlovny u BiGy modrým autobusem, který nás dovezl již v minulosti do Švýcarska a v loňském roce do Slovinska. U kuklenského podjezdu se musíme otočit a zvolit náhradní trasu, neboť by se vozidlo do podjezdu pravděpodobně nevešlo. Otáčecí manévr trvá několik málo minut, během kterých stojíme napříč vozovkou. Jakmile se nám podaří změnit směr, projíždí kolem našeho autobusu sanitka. Bylo štěstí, že nejela o chvíli dříve, neboť bychom ji dosti zdrželi. V autobuse nám pan profesor Králíček postupně představuje všechny odborníky přes biologii a vedení exkurze. Pan Havel – druhý řidič a náš průvodce – rozdává propagační materiály o zajímavostech a faktech Korsiky. Jedem zatím směr Praha, kde řidič pan Kofroň nakládá zavazadla přistoupivších spolucestovatelů. V 18:50 zastavujeme v Plzni, ještě se k nám někdo přidává a hlavně se venčíme a občerstvujeme ☺ V 19:20 čerpáme palivo na Shellce. Asi o třičtvrtě hodiny později projíždíme česko-německé hranice. Se západem slunce (20:27) dostáváme informace o zítřejší organizaci a rozdělení studentů do dvou pracovních skupin (A a B). 23:06 – zastávka u OMV 23:30 – pokračujeme po dálnici DEN DRUHÝ 1. 5. 2010 0:50 překročení hranic s Itálií, téměř všichni spí, pípají jen SMS od operátorů 3:10 zastavujeme na čerpací stanici Tanoil na krátké vyvenčení 6:44 projíždíme Itálií a v dálce pozorujeme Pisu s její šikmou věží a Křtitelnicí, slunko vystupuje výš na oblohu 8:30 nacházíme se v italském přístavu Livorno, kde se naloďujeme na trajekt Moby Vincent. Následují čtyři hodiny příjemné plavby. Po tříčlenných skupinkách si libovolně procházíme celou loď. Na palubě poměrně dosti fouká, ale to nikterak nesnižuje atraktivitu a pohodlnost této cesty po moři. Do cílového přístavu na Korsice – Bastia – připlouváme ve 13:07. Na výstavném náměstí se nachází socha Napoleona, korsického rodáka. Po zbytek dne směřujeme autobusem, s občasnými zastávkami na botanizování a lov, směrem k Z pobřeží. Cestou míjíme porosty zajímavých, zatím pro nás neznámých rostlin a keřů. Mezi stromy rozeznáváme blahovičníky, kaštanovníky, korkové duby, olivovníky a datlové palmy. Dále poznáme agáve, Arundo a čilimky. Nejzajímavější (alespoň pro mě) tento den nalezenou rostlinou -4-
je drakovec (Dracunculus syn. Helicodiceros)13. Jedná se o áronovitou zapáchající rostlinu, poměrně velkého vzrůstu. 19:50 příjezd do Cargèse – městečko, kde bydlíme ☺ DEN TŘETÍ 2. 5. 2010 Náš pokoj se probouzí kolem půl sedmé. Počasí je polojasné a je docela teplo. Po snídani, skládající se z několika krajíců vánočky, džemu, jogurtu, kakaa nebo čaje, vyrážíme hromadně do terénu. Zavítáme na blízkou pláž. Je písečná a ne příliš dlouhá. Nacházíme se v jednom z mnoha zálivů západního pobřeží ostrova. Pláž je lemovaná skalnatými výběžky a směrem od moře volně holá písčina přechází v souvislé porosty nízkých křovin. První rostlinou, která zde získala naši pozornost, byl kosmatcovník22. Tvořil tu dosti rozsáhlé porosty. Tato dužnatolistá rostlina zrovna kvetla, čímž se stala atraktivní i pro fotografy. Nemalý zájem vzbudila i posidonie Neptunova, jejíž do kuliček smotaná listová vlákna se povalovala téměř všude po břehu. Paruska – trubýš – byl zajímavým zoologickým objektem. Docela velkým překvapením byl úlovek chobotnice u skalisek na pláži. Odpoledním plánem bylo vypravit se navštívit Janovskou věž na výběžku zálivu. Vedla k němu cesta porostem, takže jsme si všichni jako biologové přišli na své. Postupně jsme se seznamovali s keři, bylinami, ale i živočichy, které jsme potkávali cestou. Bohužel střídavě pršelo, což možná někomu trochu znepříjemňovalo cestu. Ovšem náladu jsme si zkazit nenechali. DEN ČTVRTÝ 3. 5. 2010 Dnes jsme se autobusem vydali už brzy ráno na úplný jih Korsiky. Bezmála čtyřhodinová cesta tam skutečně stála za to, co jsme pak viděli. Lodí jsme se projeli podle pobřeží, přičemž jsme viděli i Sardinii, která byla vzdálena prý asi 12 km. Loď s názvem Ajaccio s námi vplula i do tyrkysové jeskyně, jejíž propadlý strop nápadně připomínal tvar Korsiky z ptačí perspektivy. Krásně modré moře, zvětráním tvarované skalní útvary, místy projevující se krasová činnost propůjčovaly místu fantastickou atmosféru. Z lodi jsme krmili racky. Létalo jich za námi několik desítek. Nad mořem na skále je postavena výrazná budova – citadela, kterou zde zbudovali Janované. Ve skále je k ní vytesané schodiště, které prý bylo hotové za jedinou noc někdy r. 1420, když bylo město obléháno vojáky aragonského krále. Při rozchodu po městě nebylo možné nezaregistrovat malebné úzké uličky s mohutnými pilíři mezi domy. Z městského centra naše výprava směřovala za přírodními krásami podle pobřeží z křídových útesů. Nachází se zde jakási přírodní rezervace. Krásné slunečné počasí umocňovalo naše zážitky z objevených rostlin (tořič,…) -5-
i živočichů (zejména bezobratlí). Monumenty skalních útvarů, na kterých se podepsala erozní činnost moře i větrů, nejen mě doslova uchvátily. Večer nám studentka slečna Kateřina Havlová představila během své přednášky několik zástupců želv a zároveň vyprávěla o svých zážitcích s ochranářskou činností pro tyto živočichy v Řecku. Bylo to bezpochyby zajímavé a pěkný námět k tomu, jak strávit dobrodružně a užitečně prázdniny. DEN PÁTÝ 4. 5. 2010 Prší, prší a prší. Původní dopolední program byl přehodnocen a změněn na přednášku o druzích živočichů a rostlin nalezených v předchozích dnech. Po obědě jedeme k sousedícímu zálivu, kde u moře zkoumáme porost halofytů a nedalekou mokřadní louku. Bylo nalezeno mládě želvy zelenavé. Podmáčená louka byla zajímavá zejména z hlediska botanického. Pryskyřníky, sítiny, vstavače a máta, ze které si někteří účastníci zájezdu vařili čaj po návratu do apartmánu. DEN ŠESTÝ 5. 5. 2010 Výlet do soutěsky Spelunca nedaleko města Porto. Chvílemi prší. Procházíme červené skály a vystupujeme soutěskou. Je to nádhera! Roste tu toho strašně moc. Od bramboříků, přes řečíky a cisty až k stromovým formám jalovců a jiným neidentifikovaným křovinám. Někteří si cestou naříkali, že už nemohou, ale všichni jsme zdárně dorazili do cíle a někdo si tuto trasu skutečně užíval. ☺ DEN SEDMÝ 6. 5. 2010 Dopoledne za deštivého počasí navštěvujeme jedinou velikou želví zoo Evropy – A CUPULATTA, která se nachází asi na půli cesty mezi městy Corte a Ajaccio. Zde jsme strávili asi tři hodiny. Viděli jsme mnoho želvích druhů. Od těch největších až po mláďátka velikosti pětikoruny. Po prohlídce pokračujeme do hlavního města Korsiky – Ajaccia. Je to rodiště Napoleona Bonaparte, který tu má také na náměstí pomník, kde kromě jeho sochy, jsou také sochy jeho tří bratrů. Právě kvůli Napoleonovi se Ajacciu někdy říká také „Císařské město“. Prohlédli jsme si společně rodný dům Napoleona a pak následující rozchod nám umožnil individuální návštěvu několika zajímavých míst a nákup suvenýrů, které měly ve valné většině něco společného s císařem nebo znakem Korsiky – Maurem s bílým šátkem.
-6-
Večer nás čekala poznávačka nasbíraných rostlin a odlovených živočichů. Všichni zúčastnění byli odměněni ještě téhož večera, když proběhlo vyhlášení výsledků a vítězů. DEN OSMÝ 7. 5. 2010 Odjezd domů. Někdo se už těší, někdo by tu na Korsice ještě pobyl. Nicméně všechno má svůj konec. Cestou se ještě zastavujeme a loučíme se s ostrovem, který se stal na několik málo dní naším domovem a dovolil nám poznat nám neznámé. Po prohlídce korsického přístavu míříme trajektem z Bastie do Livorna v Itálii. Z lodi jsem viděla delfíny. Odjíždíme plni nových znalostí, dojmů a mnozí poznali nové kamarády. Název „Perla středomoří“ je pro Korsiku podle mě skutečně příznačný. DEN DEVÁTÝ 8. 5. 2010 Podle předpokladu, po nočním tranzitu Itálií a Německem, jsme v 10:03 v Hradci Králové. Loučíme se mezi sebou a vítáme se s rodiči a ostatními, kteří na nás čekají.
-7-
III. Zoologické ohlédnutí Měkkýši I když nám počasí moc nepřálo, přece jen jsme viděli řadu zajímavých živočichů. V první řadě – některým se deštivé počasí líbilo, a to jsou měkkýši. Ti mají déšť sice rádi, ale nemají rádi kyselé žulové skály, které jsou na Korsice téměř všude. Proto jsme našli jen několik málo druhů, s dominantními ruderálními velkými druhy – hlemýžděm Cornu aspersum a suchomilkou Eobania vermiculata6, rozšířenými a jedlými v celé jižní Evropě. Díky neobvyklému vlhku jsme našli i několik jedinců druhu Canthareus aperta, hlemýždě, který při vyrušení píská. Kromě toho jsme však ze suchozemských druhů viděli jen nějaký druh rodu Albea, tmavoretku (Monacha sp.) a druh Marmorana serpentina, vyskytující se jen v Itálii, na Sardinii a Korsice. Všichni plži se vyskytovali jen v intravilánech obcí, což je logické, je to jediné místo, kde jsou schopni sehnat aspoň stopy vápníku pro stavbu svých schránek. Hmyz Z hmyzu jsme viděli jen málo zástupců. Většina byla zalezlá z důvodu špatného počasí, a tak ze zajímavějších druhů jsme si mohli prohlédnout např. vážku jarní (Sympetrum fonscolombei) na píscích u městečka Sagon. Tento druh se v současnosti šíří a najdeme jej už i u nás. V mraveništi jsme našli rybenky rodu Atelura, které zde plní roli uklízeček. Na zdech v Cargèse jsme nacházeli ootéky kudlanek, většina z nich zřejmě patří našemu druhu kudlance nábožné (Mantis religiosa). Nasbírané ootéky byly předány kolegovi studujícímu kudlanky, z jedné se mu vylíhlo už 120 nymf, tak uvidíme, o který druh se jedná. Z blanokřídlých jsme našli také jen několik druhů. Ten nejhojnější byl paradoxně nejzajímavější – endemický korsický čmelák Bombus perezi zde byl velmi hojný, především u Bonifacia jich bylo spoustu. Kromě tohoto čmeláka jsme zde viděli bezkřídlou samici kodulky Mutilla quinquemaculata, kutilky rodů Oxybelus, Tachysphex a Liris, dále pak řadu včel. Mezi nimi vynikaly černou barvou pískorypky Andrena pilipes (synonymum je A. carbonaria) a drvodělky Xylocopa iris. Z dalších včel se zde početně vyskytovaly různé zednice rodů Hoplitis a Osmia, a několik druhů hojných, drobných ploskočelek rodu Lasioglossum. Na květy bobovitých létaly dlouhorožky rodu Eucera2 a stepnice rodu Tetralonia. Jejich samci mají výrazně prodloužená tykadla a žlutý klypeus. Všechny tyto včely jsme potkávali na různých místech Korsiky. Za deštivého počasí jsme sbírali ze žlutých květů černé pískohrabky rodu Panurgus4, na skalách ve vnitrozemí létaly maltářky Chalicodoma rufescens. Větrné, chladné a deštivé počasí nepřálo pozorování denních motýlů, snad jen s výjimkou výletu do okolí Bonifacia. Zde jsme pozorovali nejen „starého známého“ ze střední Evropy (otakárka fenyklového), ale i malé, rezavě hnědé okáče druhu Coenonympha corinna. Jeho francouzské jméno „fadet tyrrhénien“ poukazuje na -8-
jeho rozšíření – tj. ostrovy v Tyrrhénském moři (Korsika, Sardinie a ostrůvek Capraia sv. od Korsiky). V Cargèse jsme zastihli další zajímavý druh – okáče Lasiommata paramegera3 (fr. „satyre tyrrhénien“), létajícím kromě Korsiky i na Sardinii, Baleárech a ostrovech Capri a Montecristo. Tento okáč jako kdyby z oka vypadl našemu okáči zednímu (Lasiommata megera), je ale světlejší a trochu „okatější“. Na zastávce, kde jsme se poprvé seznámili s proslulými korsickými polodivokými vepříky, nás zaujala vakovitá hnízda v korunách borovic. Byly to společné příbytky housenek bourovčíka sosnového (Thaumetopoea pityocampa), tyto housenky se vyznačují nejen společenským způsobem života, ale i vysoce alergenním chloupky. Jinak jsme se nočními motýly téměř nesetkali – jako výjimku lze zmínit nález pestrého, ale bohužel již mrtvého přástevníka špenátového (Arctia villica) v údolí Scala di Santa Regina. S brouky to bylo poněkud lepší. Na plážích a pastvinách jsme se potkávali s černými, bezkřídlými potemníky. Jako živé kozí bobky lezli kulatí potemníci rodu Pimelia. Nalezli jsme i protáhlé druhy z rodu Tentyria, Blaps (smrtník) a bizarní druh Akis bacarozzo5 s křídlatě zploštělými boky štítu. Na pastvinách jsme zastihli černé chrobáky Thorectes geminatus (tyrrhénský endemit, známý jen z Korsiky, Sardinie a Menorky). Na dunách v zálivu jižně od Sagone Petr Bogusch uhnal a odchytil největšího brouka naší korsické exkurze – vrubouna neboli skarabea (Scarabaeus sp.), zatím přesně neurčeného; na Korsice se můžeme setkat se 4 – 5 druhy, včetně vrubouna posvátného. Na kvetoucích rostlinách hojně hodovali malí tmaví zlatohlávci (r. Oxythyrea). Záhadně se tvářící, zlatozelený větší druh zlatohlávka, připomínající našeho hojného zlatohlávka zlatého, se podařilo identifikovat jako zlatohlávka Cetonia carthami carthami (endemitní poddruh Korsiky a Sardinie). Zlatohlávkům dělali na květech společnost stehenáči21 (několik druhů rodu Oedemera21, jejichž samečkové mají ztlustlá zadní stehna) a vzácněji pestrokrovečníci (červenomodrý druh Trichodes alvearius). Naopak zcela chyběli později na jaře a v létě ve Středomoří hojní květní krasci (Anthaxia spp.) a jedovatí majkovití brouci puchýřníci. Z majkovitých jsme našli pouze jediného samečka majky fialové (Meloe cf. violaceus) u cesty v rokli Spelunca. Zmínit je třeba ještě nález několika samečků druhu Drilus flavescens1 s nápadně hřebenitými tykadly (samice jsou zcela bezkřídlé, larvovitého vzhledu). Patří do nepočetné čeledi Drilidae příbuzné světluškám. Larvy napadají ulitnaté plže; není divu, že jsme tyto brouky našli právě v okolí Bonifacia, kde lze, díky horninám bohatým na vápník, očekávat dostatek ulitnatých hostitelů. Moře Mořská biologie slavila úspěch především přímo v Cargèse. Kapitálním úlovkem byla chobotnice pobřežní (Octopus vulgaris), nápadný hlavonožec. Z ostatních druhů byla dominantní houba mycí (Spongia officinalis) a paruska komůrkatá (Velella velella)7, zejména v podobě vyvržených zbytků. Z korýšů jsme našli přisedlé svijonožce (Balanus) a vilejše (Lepas), hojného kraba bradavičnatého (Eryphia verrucosa) a kraba pavoučího (Maja squinado). Velmi zajímavým -9-
nálezem je drobný korýš Idotea neglecta, vyskytující se na porostech přisedlých organismů na mořském dně. Z měkkýšů jsme viděli hojné druhy jihoevropského pobřeží – přílipky (Patella), kotoučky (Gibbula) vyskytující se na skalách u hladiny, dále pak ve větší hloubce žijící ostranky (Murex) a jehlanky (Cerithium). Krásně fialovou vorenku křehkou (Janthina janthina)12 jsme našli i s pěnovitým slizem, který jí umožňuje plovat u hladiny. Z mlžů byly hojné slávky (Mytilus), drobné hřebenatky rodu Chlamys a srdcovky rodu Cordium. Z dalších skupin jsme viděli schránky ježovek, vajíčka žraloků, a u krvavých ostrovů samozřejmě živé, skákající delfíny. Obratlovci Mezi obratlovci, které jsme viděli, byly velice oblíbené želvy. Na písčinách u Sagonu byla odchycena mladá želva zelenavá (Testudo hermanni)10, běžný evropský druh želvy. Tyto želvy se vyskytují většinou v křovité vegetaci, ve vnitrozemí i na pobřeží. Kromě tohoto druhu najdeme v Evropě ještě několik dalších. Z vodních druhů jsme nakonec neviděli želvu bahenní (Emys orbicularis), která se vyskytuje i na jihu Moravy. Z obojživelníků jsme viděli i u nás běžného skokana hnědého (Rana temporaria) a na pobřeží v Cargèse velmi zajímavou žábu rodu Discoglossus11. Tyto žáby žijí na Korsice ve dvou druzích – d. korsický (D. montalentii) a d. sardinský (D. sardus). U nás je nenajdeme, pouze příbuzné kuňky (Bombina). I když s námi nejel specialista ornitolog, mohli jsme vidět některé zajímavé druhy ptáků. Na skalách u mořského pobřeží sedali černí kormoráni velcí (Phalacrocorax carbo), na vlhkých lukách pak lovily volavky stříbřité (Egretta garzetta), poměrně běžný byl i dravec luňák červený (Milvus milvus)8. Z drobnějších druhů byl vidět na skalách rorýs obecný (Apus apus) v doprovodu r. velkého (A. melba), i v centru Cargèse jsme viděli vlhy pestré (Merops apiaster). Pěvců jsme viděli více, zajímavějšími byli bramborníček černohlavý (Saxicola torquata) a pěnice bělohrdlá (Sylvia melanocephala). Nejoblíbenější a nejzajímavější z ptáků byli samozřejmě výrečci malí (Otus scops)9, ozývající se večer a v noci v blízkém okolí našeho bydlení.
- 10 -
IV. Botanické ohlédnutí 1. 5. 2010 První krátkou botanickou zastávku jsme udělali ve vesničce Ponte Leccia, kde jste hned všichni běželi vyfotografovat krásný starý most. Na mírně ruderalizovaném stanovišti u řeky jsme hned ucítili a poté i uviděli rukevník roketovitý (Bunias erucago) z čeledi brukvovitých (Brassicaceae), který na sluníčku silně zapáchal podobně jako rukevník východní (Bunias orientalis), který se hojně vyskytuje i u nás, ačkoliv na našem území není původní. Můžeme ho tedy označit jako tzv. invazní neofyt (invazní = druh na daném území nepůvodní, jenž se nekontrolovatelně šíří × expanzní = druh na daném území původní, ale také se nekontrolovatelně šíří; neofyt = druh, který byl na dané území zavlečen až po objevení Ameriky, tedy na sklonku 15. stol. × archeofyt = druh, který byl na dané území zavlečen od počátku neolitu do objevení Ameriky). Dále jsme našli drobnou rostlinu z čeledi hvozdíkovitých (Caryophyllaceae) stříbřenku stříbrnou (Paronychia argentea), zřejmě pojmenovanou dle pronikavých stříbřitě blanitých listenů, které lemují drobné žluté květy. Tento druh se poměrně hojně vyskytuje po celém Středozemí a prý se používá jako náhražka čaje, diuretikum (látka mající močopudné účinky) a dokonce i afrodiziakum (látka zvyšující sexuální touhu). Z pěstovaných rostlin jsme si ukázali ještě kvetoucí zmarliku Jidášovu (Cercis siliquastrum) z čeledi bobovitých (Fabaceae), jejíž květy vyrůstají přímo z jednotlivých větví (tzv. kauliflorie). Její druhové jméno je údajně odvozeno od biblické postavy Jidáše, který se měl na tomto stromě po zrazení Ježíše oběsit. Plodem zmarliky jsou lusky, které jsou využívány jak v lidové medicíně, tak k přípravě různých pokrmů. Květní poupata se podobně jako kapara trnitá (Capparis spinosa) z čeledi kaparovitých (Capparaceae), známější spíše pod kuchyňským názvem kapary, nakládají do octového nálevu. Ukázali jsme si i prudce jedovatý oleandr obecný/bobkovnici obecnou (Nerium oleander) z čeledi toješťovitých (Apocynaceae), kam patří z naší květeny např. barvínek/brčál menší (Vinca minor), a mélii šeříkovou/indický šeřík (Melia azederach) z čeledi meliovitých (Meliaceae), která pochází z Himálaje, ve Středozemí zdomácněla a pěstuje se podobně jako předchozí druh hlavně pro okrasu. Tato rostlina se vysazuje zejména v blízkosti kostelů z důvodu, že se její plody v jižní Evropě používají na výrobu růženců. Pozor, jsou však jedovaté! Další a o něco delší zastávka nás čekala v soutěsce Scala di Santa Regina v nadmořské výšce kolem 500 m n. m. Hned po výstupu z autobusu nás zaujala nápadně kvetoucí áronovitá rostlina drakovec (Helicodiceros muscivorus syn. Dracunculus muscivorus)13, který byl právě v květu. Těžko říct, který z našich smyslů upoutal dříve, zda zrak svým nádherným obrovským toulcem (tj. spatha, zveličelý a často pestře zbarvený listen podepírající květenství typu palice zejména u čeledi áronovitých (Araceae), nebo čich svým silným zápachem po hnijícím mase, či mršině. Jeho druhové jméno „muscivorus“ v překladu znamená „požírající - 11 -
mouchy“, což výstižně charakterizuje způsob opylení právě mouchami. Možná znáte z naší domoviny podobně zapáchající houbu hadovku smrdutou (Phallus impudicus), která má stejnou strategii při rozmnožování a její výtrusy jsou taktéž rozšiřovány mouchami. Na tomto místě jsme se také poprvé setkali s prvními zástupci čeledi hluchavkovitých (Lamiaceae), typickými právě pro mediteránní oblast, a to fialově kvetoucí levandulí korunkatou (Lavandula stoechas), jejíž aromatický olej se údajně přidával do lázní a také se používala jako antiseptický prostředek na rány; rozmarýnem lékařským (Rosmarinus officinalis), který jistě znají slečny hospodyňky z kuchyně (jako koření se používají listy) a pánové zase z kosmetiky (kolínská voda); ale i korsickým endemitem (= organismus, který se přirozeně vyskytuje na určitém daném území) čistcem lepkavým (Stachys glutinosa). Nemohli jsme přehlédnout ani vzrostlou rostlinu z čeledi miříkovitých (Apiaceae) ločidlo obecné (Ferula communis)25, která může být až 4 metry vysoká a je využívána pro své léčivé účinky v tradiční medicíně. Poslední zastávka prvního dne na Korsice nám krátce ukázala flóru oromediteránu. Zastavili jsme v průsmyku Col de Verghio (1477 m n. m.), kde jsme si prohlédli sochu Ježíše („Christ Roi“) z růžového granitu o výšce 9,5 m od korsického sochaře Noëla Bonardiho, která údajně dělí severní část Korsiky (HautCorse) od jižní (Corse-du-Sud). V jejím okolí jsme našli dva zajímavé druhy křivatců z čeledi liliovitých (Liliaceae), a to křivatec (Gagea fragifera) a drobnější křivatec český korsický (Gagea bohemia subsp. corsica), který je dokonce místním endemitem. Z dřevin v této nadmořské výšce převládala borovice černá (Pinus nigra), která má poměrně široký areál (zhruba od Pyrenejí až do Malé Asie), v rámci něhož lze rozeznat několik morfotypů, které jsou taxonomicky brány jako podruhy tzv. „subspecies“. Na Korsice, Kalábrii a Sicílii byla vylišena subsp. laricio, zatímco v českých lesích se můžeme setkat se subsp. nigra, jenž pochází z vápencových oblastí Alp a v ČR je tudíž nepůvodní. 2. 5. 2010 Během nedělního dopoledne jsme šli prozkoumat mořské pobřeží. Už cestou nás zaujalo několik zajímavých druhů. U plotu v místě našeho ubytování to byl paznehtník měkký (Acanthus mollis) ze stejnojmenné čeledi paznehtníkovitých (Acanthaceae). Možná si vzpomenete, jak jsme se kdysi učili v dějepisu typy sloupů: dórský, iónský, korintský a právě hlavice korintského sloupu je zdobena listy paznehtníku. V zahradách i mimo ně jsme zahlédli cypřiš vždyzelený (Cupressus sempervirens) z čeledi cypřišovitých (Cupressaceae), který pochází z východního mediteránu, ale stal se oblíbenou dřevinou v celém Středozemí. Hojně se pěstuje zvláště forma „pyramidalis“ se sloupovitou korunou, kterou jsme viděli právě v Cargèse. Jeho tvrdé dřevo bylo a je hojně využíváno v řezbářství a truhlářství, šišky zase v přírodní medicíně. Ve starověku byl často spojován se smrtí, proto se i dnes hojně vysazuje v blízkosti hřbitovů. - 12 -
Jako kobylky jste se cestou vrhli na šťavnaté plody japonské mišpule/ lokvátu japonského (Eriobotrya japonica)23 z čeledi růžovitých (Rosaceae), vzpomínáte? Původní oblast rozšíření lokvátu je až v daleké Číně, z plodů se dělají kompoty, marmelády a džusy. Listy se využívají v lidovém léčitelství, údajně mají protizánětlivé účinky a užívají se zejména při zánětu průdušek, průjmech, či melancholii. Podél silnice jsme si všimli další hojně pěstované dřeviny pocházející z Austrálie, a to blahovičníku (Eucalyptus sp.) z čeledi myrtovitých (Myrtaceae). Rodové jméno blahovičníku je odvozené z řečtiny (eu = vlastní, kalyptra = čepička srostlých květních obalů) a výstižně charakterizuje jeho zvláštní květy - kalich srůstá s korunou v jediný kápovitý útvar (češuli), která je při rozkvětu nadzvednuta velkým počtem tyčinek, zhruba v polovině se přetrhne a následně odpadá. Blahovičníky mají také velmi dekorativní plody připomínající rolničky – 4pouzdré dřevnaté tobolky, které pukají křížovou, nebo hvězdicovitou štěrbinou, což jim ještě přidává na kráse. V tropech se dnes blahovičníky hojně vysazují, zvláště v oblastech, kde byl vykácen deštný prales. Důvodem je jejich rychlý růst, velmi tvrdé a trvanlivé dřevo, které má pak mnohá využití. K dalším charakteristikám blahovičníku ale patří i schopnost hluboko kořenit, minimální rozklad (humifikace) tuhých listů a vysoká konkurenční schopnost, což v mnohých oblastech za hranicemi jeho původního areálu může vést k rychlému a intenzivnímu nástupu invaze. Na písčitých plážích a v jejich okolí jsme se setkali se dvěma druhy pocházejícími z kapské oblasti, které zplaňují a silně invadují v mnoha oblastech subtropů. První z nich se jmenuje trochu legračně šťavel kozí noha (Oxalis pescaprae) z čeledi šťavelovitých (Oxalidaceae). U druhého začala invaze docela nevinně, neboť byl zprvu vysazován z důvodu zpevnění písečných dun a svahů, pochází z čeledi kosmatcovitých (Aizoaceae) a jmenuje se kosmatcovník jedlý (Carpobrotus edulis)22. Ve své domovině je používán jako kloktadlo při nachlazení, ale i při průjmech, šťávou z dužnatých listů se potírají spáleniny, opary, ekzémy, či štípance po bodnutí hmyzem a jeho plody jsou opravdu jedlé, známé pod názvem „hotentotské fíky“. Na písčitých svazích u moře jsme také viděli několik poloparazitů (hemiparazitů) z čeledi zárazovitých (Orobanchaceae), dříve řazených do čeledi krtičníkovitých (Scrophulariaceae s. l.), konkrétně belardii hřebenitou (Bellardia trixago), růžovo-bílý světličník širolistý (Parentucellia latifolia) a žlutě kvetoucí světličník lepkavý (Parentucellia viscosa). Tyto rostliny jsou na rozdíl od holoparazitů zelené, tudíž mohou provádět fotosyntézu. Skrze tzv. haustoria jsou schopny se napojit na dřevní část cévních svazků (xylém) hostitelské rostliny, odkud pak čerpají vodu a živiny. Zcela nepřehlédnutelná byla na pobřeží i mimo něj agáve americká (Agave americana)24 z čeledi agávovitých (Agavaceae). Tato rostlina je monokarpická (= plodí pouze jedenkrát za život, pak odumírá a na bočních výběžcích se založí dceřiné růžice × polykarpická = plodí vícekrát za život). V mediteránu je agáve obecně rozšířené, i když pochází z Mexika a do Evropy bylo zavlečeno až v polovině 16. stol. Z některých druhů se získává textilní vlákno, - 13 -
známější je ale spíše využití jeho sladké šťávy, ze které se připravují mnohé alkoholické nápoje. Nejznámější je asi tequila či mezcal. Po pobřeží se ještě povalovala spousta hnědých kuliček, kterým pan Havel říkal „velbloudí výkaly“. Vy jste se ale nenechali nachytat a hned jste poznali, že se jedná o zbytky nějaké rostliny, konkrétně posidonie mořské (Posidonia oceanica) z čeledi vochovitých (Zosteraceae). Hnědé kuličky, které jsme našli na pláži, se vytváří stálým omíláním tuhých částí mrtvých listů v pobřežní zóně a postupně jsou formovány do kulovitých útvarů. Poté je moře vyvrhne na písčité pobřeží a finální produkt už znáte ☺. Po dobrém obědě jsme se vydali na cestu okolo zálivu de Pero na Pointe de Omigno. Počasí nám zprvu moc nepřálo, neboť cestou stále drobně pršelo. To nás ale neodradilo, abychom pátrali po nových druzích a na vlastní kůži jsme okusili, co je to skutečná macchie (= hustá neprostupná vegetace keříčků a nižších stromů; mimochodem tento termín pochází právě z Korsiky). V těchto místech tvořily „pichlavou“ neprostupnou macchii druhy jako chřest pichlavý (Asparagus acutifolius), myrta obecná (Myrtus communis), řečík lentiškový (Pistacia lentiscus), čilimka vlnatá (Calicotome villosa), či listnatec pichlavý (Ruscus aculeatus). Také jsme zde objevili zástupce čeledi cistovitých (Cistaceae), které mají široké využití hlavně v parfumerii díky aromatické látce nazývané „ladanum“. Hojně se cestou vyskytoval bíle kvetoucí cist21 montpellierský (Cistus monspeliensis), na kterém parazituje „pitoreskní“ rostlina z čeledi rafléziovitých (Rafflesiaceae) ozorna obecná (Cytinus hypocistis)26. Je to nezelená parazitická rostlina (holoparazit) a možná si vzpomenete, jak jsme si na ní ukázali trochu morfologie. Je to totiž rostlina jednodomá (tzn. na jedné rostlině najdeme samčí i samičí orgány, tj. tyčinky a pestík) a zároveň má jednopohlavné květy – na jedné rostlině najdeme samostatně samčí květy pouze s tyčinkami a samičí květy pouze s pestíky. V rámci tohoto druhu jsou ještě rozlišovány dva poddruhy a měli jsme opravdu velké štěstí, že jsme při naší expedici viděli oba. První z nich je žlutočervená subsp. hypocistis parazitující na bíle kvetoucích cistech (ještě např. na cistu šalvějolistém Cistus salvifolius). Druhá je bílo-červená subsp. clusii, která zase parazituje na růžově kvetoucích cistech (např. na cistu bělavém Cistus albidus) a viděli jsme ji až pátý den naší expedice cestou do soutěsky Spelunca. Místy vystřídala neprostupnou macchii pastvina, kde se k nám stylově přidal i pastevecký pes, jenž nás doprovázel po zbytek nedělní výpravy. V těchto místech jsme viděli, jak dobytek vypase, co se dá, čímž se udržuje tzv. sekundární bezlesí. Jediné, čeho se ani nedotkne, jsou buď jedovaté, nebo trnité rostliny macchie. Z těch jedovatých jsme zde zaznamenali áron italský (Arum italicum) z čeledi áronovitých (Araceae), asfodel drobnoplodý (Asphodelus aestivus) z čeledi asfodelovitých (Asphodelaceae), dříve řazený do čeledi liliovitých (Liliaceae), lýkovec podzimní (Daphne gnidium) z čeledi vrabečnicovitých (Thymeleaceae), pryšec pobřežní (Euphorbia cf. paralias) z čeledi pryšcovitých (Euphorbiaceae), pryskyřník (Ranunculus muricatus) z čeledi pryskyřníkovitých (Ranunculaceae), routu halepskou (Ruta chalepensis) ze stejnojmenné čeledi routovitých (Rutaceae) a kopřivu kulkonosnou (Urtica pilulifera) z čeledi kopřivovitých (Urticaceae), - 14 -
která byla dokonce v minulosti záměrně pěstována pro svá olejnatá semena. Její vlákna se navíc využívala podobně jako například len (Linum sp.) k výrobě oděvů, či provazů a z natě i kořenů se získávala barviva. Na rozvolněných plochách pod pevnostní věží jsme nepřehlédli další korsický endemit pumpavu korsickou (Erodium corsicum) z čeledi kakostovitých (Geraniaceae), ani drobounký bělolist trpasličí (Evax pygmaea) z čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae), který nás velmi zaujal, ačkoliv to není žádná vzácnost, neboť se vyskytuje v rámci mediteránu od Pyrenejského poloostrova až po Řecko. 3. 5. 2010 Ráno jsme vstávali velmi časně, neboť byla před námi poměrně dlouhá cesta až na jižní cíp korsického ostrova do přístavního města Bonifacio. Při krátké zastávce na dohled skalního útvaru Cap de Roccapina připomínajícího lva s korunkou jsme objevili další zajímavý druh a to planiku velkoplodou (Arbutus unedo) z čeledi vřesovcovitých (Ericaceae). Jejím plodem jsou bobule vzhledově připomínající plody liči (Litchi chinensis) z čeledi mýdelníkovitých (Sapindaceae), jehož plodem jsou zase peckovice. Nicméně i plody planiky jsou poživatelné, i když asi ne tak chutné. Jinak přímo na Korsice se z nich údajně připravuje alkoholický nápoj, ale i marmeláda, která je prý velmi sladká. Oproti většině ostrova, který je tvořen převážně vyvřelými horninami, jsme se setkali v oblasti Bonifacio s třetihorními vápenci, slepenci a pískovci, proto byla i místní flóra trochu odlišná. Cestu lemovaly květy (správně spíš květenství = úbor – tvořen oboupohlavnými trubkovitými květy a samičími, případně sterilními květy jazykovitými) hvězdičky přímořské (Asteriscus maritima) z čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae). Místy jsme našli i orchideje (Orchidaceae). Nejkrásnější byly tořiče neboli hmyzovníky (Ophrys spp.), konkrétně tořič žlutý (Ophrys lutea)17 a t. pavoukonosný (O. sphegodes)18;. Na tořičích je zajímavé, že svým květem vlastně napodobují samičku svých hmyzích opylovačů. Samečci se totiž obvykle líhnou dříve a v domnění, že vidí opačné pohlaví, se pokouší pářit, čímž přenášejí pylové brylky (= útvar typický právě pro čeleď Orchidaceae; jedná se o slepená pylová zrna z celého prašného pouzdra do hrudky; brylky jsou často opatřeny lepivým štítkem, pomocí něhož ulpí na těle opylujícího hmyzu). Ze stejné čeledi jsme ještě viděli genárii dvoulistou (Gennaria diphylla), v jejímž okolí jsme objevili další z korsických endemitů, a to bělolist (Evax rotundata) z čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae), který se vyskytuje pouze v okolí Bonifacia, Portivechju a na Krvavých ostrovech (les îles Sanguinaires). Naším cílem byla pláž pod majákem Pertusato, v jehož okolí jsme prvně viděli lír přímořský/mořský narcis (Pancratium maritimum) z čeledi amarylkovitých (Amaryllidaceae), dříve součástí čeledi liliovitých (Liliaceae s. l.). Během naší výpravy jsme objevili i druhý druh, který je místním endemitem, neboť se vyskytuje pouze na Sardinii, Korsice, Elbě a Capri, a to l. ilyrský
- 15 -
(P. illyricum), který má menší květy a širší listy. Jinak v minulosti prý byla cibule líru používána jako náhražka za mořskou cibuli. 4. 5. 2010 Další den jsme se probudili do deštivého rána. Během dopoledne jsme tedy zůstali v místě našeho ubytování a až odpolední počasí nám dovolilo vyrazit za dalším poznáním. Nejdříve jsme navštívili písečné duny na pobřeží Sagonského zálivu při ústí řeky Liamone, kde jsme kromě malé želvy a spousty pobíhající potemníků, viděli i mnoho slanomilných rostlin, tzv. halofytů. Písečné duny podél moře byly zarostlé trávou kamýšem písečným/amofilou písečnou (Ammophila arenaria), jehož původní areál sahá od Islandu až po severozápad severní Afriky. Do jiných částí světa byl zavlečen, dobře se naturalizoval, začal invadovat a dnes je považován za obtížný invazní druh potlačující původní rostlinná společenstva vyskytující se na písečných dunách. Nový biotop pro nás skýtal mnoho nových druhů, např. žlutě kvetoucí rohatec žlutý (Glaucium flavum) z čeledi mákovitých (Papaveraceae), který se občas pěstuje i v ČR, ale zplaňuje jen zřídka; dále pomořanku přímořskou (Cakile maritima) z čeledi brukvovitých (Brassicaceae), kterou ještě Josef Dostál zmiňuje jako druh občas zavlékaný i na naše území; ditrichii lepkavou (Dittrichia viscosa) z čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae), která bohužel ještě nekvetla, tak jste si ji ani možná nevšimli. Zbytky po květenství jste mohli vidět jen v podobě suchých „sčagelů“. Je to ale celosvětově známá rostlina, proto ji tu přesto zmiňuji. Rod Dittrichia je pojmenován po německém botanikovi Manffredu Dittrichovi, který se zabýval právě čeledí hvězdnicovitých. Ve Středozemí je původní, ale v polovině 20. stol. byla zavlečena do Austrálie, kde během několika desetiletí nastartovala její invaze. Úspěšnost ditrichie zejména tkví v její schopnosti produkovat velké množství semen a vylučovat látky inhibující klíčení semen okolních druhů. Další rostlinu jste určitě nepřehlédli, i když patří do vámi tak neoblíbené čeledi lipnicovitých (Poaceae). Jmenuje se docela půvabně zaječí ocásek vejčitý (Lagurus ovatus) a často se používá do suchých vazeb. V písku se před námi neschovaly ani další dva z korsických endemitů, a to bíle kvetoucí silenka (Silene succulenta subsp. corsica) z čeledi hvozdíkovitých (Caryophyllaceae) a kručinka korsická (Genista corsica) z čeledi bobovitých (Fabaceae), která má trny podobně jako v Čechách planě rostoucí kručinka německá (Genista germanica). Po tom, co jsme se nabažili mořského pobřeží, čekal nás úplně nový typ biotopu, a to vlhké louky v okolí ústí řeky Liamone. Kromě několika druhů, které známe i od nás, zde rostla fialově kvetoucí orchidej (Orchidaceae) vstavač řídkokvětý (Orchis laxiflora)15. Mořský vzduch provoněný mátou (Mentha aquatica), která patří do čeledi hluchavkovitých (Lamiaceae), nás dokonale osvěžil, ale sluníčko se už pomalu začalo ztrácet za obzorem, a tak jsme se museli vydat na cestu zpět.
- 16 -
5. 5. 2010 Pátý den na Korsice jsme vstávali zase o něco dříve, protože nás čekal výlet na červené skály Calanche u městečka Piana a také pěší turistika soutěskou Spelunca. Cesta se klikatila jako had, že jsme se mnohdy divili, jak náš pan řidič Kofroň může stále točit volantem, aniž by si ruce nezapletl do vánočky. Jeho řidičské umění bylo neocenitelné zejména v úzkých serpentinách, kde jsme si často neuměli představit jedoucí nákladní automobil, natož takhle velký autobus. Myslím, že kdyby s námi místy uzavřel sázku, zdali projede, či ne, vydělal by slušný balík peněz ☺. Asi 2–3 kilometrový úsek křivolakých a úzkých silniček jsme si zkusili projít po vlastních. Cestou nás čekaly opět nové druhy, některé skutečně bizardních tvarů. Například křovitý pryšec dřevnatý (Euphorbia dendroides) ze stejnojmenné čeledi pryšcovitých (Euphorbiaceae), který dokonce podléhá ochraně mezinárodní úmluvy CITES (podobně jako veškeré orchideje (Orchidaceae), ale např. i bramboříky, včetně Cyclamen repandum, který jsme viděli na Korsice). Z kamenné zídky lemující vozovku vyrůstala růžově až fialově kvetoucí rostlina z čeledi kozlíkovitých (Valerianaceae) mavuň červená (Centranthus ruber), která se pěstuje i v ČR a občas v nejteplejších oblastech našeho území zplaňuje (např. v okolí Prahy). V mediteránní kuchyni je někdy používána jako přísada do salátů a polévek. V jejím okolí jsme dále objevili kapradinu z čeledi sleziníkovitých (Aspleniaceae) kyvor lékařský (Ceterach officinarum), který u nás nalezneme jen velmi zřídka v severních a středních Čechách (místy byl vysazen, např. v Chýnově, či Petrovicích u Sušice). V České republice je to proto kriticky ohrožený druh, patřící do kategorie C1. Mnohé pro nás nové druhy jsme našli v okolí soutěsky Spelunca. Zvláště bohatá úroda byla, co se endemitů týče: bledule dlouholistá (Leucojum longifolium) z čeledi amarylkovitých (Amaryllidaceae); žlutě kvetoucí barborka žlábkatá (Barbarea rupicola) z čeledi brukvovitých (Brassicaceae); lomikámen korsický (Saxifraga corsica) z čeledi lomikamenovitých (Saxifragaceae); kopřiva tmavozelená (Urtica atrovirens) ze stejnojmenné čeledi kopřivovitých (Urticaceae); čemeřice sivozelená korsická (Helleborus lividus subsp. corsicus) z čeledi pryskyřníkovitých (Ranunculaceae), která má na rozdíl od druhého poddruhu ostnitě pilovité okraje listů namísto celokrajných; drobná kopretinka (Bellium bellidioides) z čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae); či pitoreskní zvěšinec (Cymbalaria aequitriloba) z čeledi krtičníkovitých (Scrophulariaceae s. l.), ale našli jsme zde i mnoho druhů orchidejí. Za zmínku stojí alespoň hnědenec zvrhlý (Limodorum abortivum)14, který se u nás vyskytuje jen velmi zřídka na jižní Moravě a proto patří ke kriticky ohroženým druhům kategorie C1. Co je zajímavé, že jeho početnost i v rámci jedné lokality značně kolísá (některý rok se tam třeba neobjeví vůbec), což poukazuje na jeho velkou variabilitu v kvetení. Ve skalních štěrbinách a místy v podrostu ještě dominovala drobná plavuň vraneček zoubkatý (Selaginella denticulata) z čeledi vranečkovitých - 17 -
(Selaginellaceae) vyskytující se po celém Středozemí. Na některých exemplářích jsme mohli pozorovat výtrusnice v úžlabí listů (výtrusy jsou rozlišené na samčí, které se nachází výše, a samičí u báze), proto i ti největší „nevěřící Tomášové“ nakonec uznali, že se opravdu jedná o plavuň a ne žádnou játrovku (Marchantiophyta). 6. 5. 2010 „Pro změnu“ jsme se probudili do chmurného dne, kdy visel „slejvák“ zase ve vzduchu. Čekal nás výlet do želví zoo, hlavního města Korsiky Ajaccio, mimo jiné i rodiště Napoleona Bonaparte, a na nedaleký mys Punto de la Parata s výhledem na Krvavé ostrovy (les îles Sanguinaires). Už na parkovišti u želví zoo jsme viděli vzrostlé a ohořelé korkové duby (Quercus suber) z čeledi bukovitých (Fagaceae), které se hlavně ve Španělsku a Portugalsku pěstují pro korek (= tzv. druhotná kůra/periderm vznikající činností sekundárních meristémů felogénu a kambia), který se pak odloupává v plátech zhruba po 8-12 letech a má komerční využití. Určitě víte, že se z něho vyrábí korkové špunty, ale využívá se i jako izolační materiál, na podlahy a tapety. Dřevo korkového dubu je poměrně tvrdé a proto je neocenitelné v nábytkářství a používá se i pro výrobu dřevěného uhlí. V areálu želví zoo nás pak nejvíce zaujal kvetoucí štětkovec borovicový (Callistemon rigidus) pocházející z Austrálie a do Evropy dovezený už kolem roku 1800. Patří do čeledi myrtovitých (Myrtaceae), pro kterou je typické právě velké množství tyčinek (to byly ty růžové štětičky, které jsme viděli). Po příjezdu do hlavního města jsme si dali krátký rozchod. I přesto se zde dalo objevit několik zajímavých ruderálních druhů. Například prudce jedovatý blín bílý (Hyoscyamus albus) podobný našemu blínu černému (H. niger) z čeledi lilkovitých (Solanaceae), vyskytující se v celém mediteránu. Na našem území byl snad v minulosti také vzácně zaznamenán (v okolí Prahy), zatímco blín černý, ačkoliv patří k ohroženým druhům naší květeny (C3), najdete v nejteplejších oblastech našeho území (tzv. termofyticum) poměrně hojně. Vyhledává živinami bohaté půdy (hl. na dusík → nitrofilní druh) na rumištích, úhorech, okrajích polí, či polních cest. Pozor ale, blíny jsou opravdu velmi jedovaté. Obsahují alkaloidy (hyoscyamin, atropin, skopolamin), které jsou v největších koncentracích zejména v kořenech. Kratší botanickou vycházku jsme absolvovali až kousek za hlavním městem, přímo na dohled Krvavých ostrovů. Byly zde velké porosty česneku (Allium comutatum) ze stejnojmenné čeledi česnekovitých (Alliaceae), ale i typické halofyty jako motar přímořský (Crithmum maritimum) z čeledi miříkovitých (Apiaceae), ze kterého se pro velký obsah vitaminu C a minerálních látek v mediteránu připravuje salát; řepa obecná přímořská (Beta vulgaris subsp. maritima) z čeledi brukvovitých (Brassicaceae); lebeda šruchovitá (Atriplex/Halimione portulacoides) z čeledi merlíkovitých (Chenopodiaceae), která dokonce snáší i dlouhodobé zaplavení mořskou vodou. S Věrkou, Míšou a Mirkem - 18 -
Mikátem jsme ochutnali její listy, které se nám zdály opravdu nechutné, ačkoliv jeden nejmenovaný zdroj uvádí, cituji: „Sú šťavnaté, chrumkavé a majú slanú chuť.“ Jsou tedy jedlé a dokonce se používají do salátů. No, nevím, asi bych je „chrumkala“ jen ve stavu největší nouze ☺. Po příjezdu do „základního tábora“ nás už čekala jenom poznávačka, sbalit na cestu zpátky domů a dosyta si užít posledního večera na pobřeží Středozemního moře. 7. 5. 2010 Cestou zpátky jsme udělali krátkou zastávku v sedle Vizzavona v nadmořské výšce 1161 m n. m., kde jsme ještě našli jeden korsický endemit rozrazil plazivý (Veronica repens) z čeledi rozrazilovitých (Veronicaceae), dříve řazený do čeledi krtičníkovitých (Scrophulariaceae s. l.). A ještě jeden dobrý skutek nakonec, kdy Mirek Mikát s Věrkou Samkovou vydloubli pampelišku (Taraxacum sp.), kterou prý teď jejich kolega Jarda Zámečník pěstuje na zahrádce a budou ji v blízké době určovat…, že by to byl další korsický endemit ☺?
Vstavačovité (Orchidaceae) Na našich toulkách Korsikou jsme narazili na řadu rostlin z čeledi vstavačovitých. Jedná se o vytrvalé byliny, které svými kořeny vytrvávají v zemi (tato charakteristika platí pro evropské druhy, tropické druhy orchidejí jsou epifytické). Listy mají nedělené, přisedlé (výjimečně řapíkaté) na bázi pochvovitě objímavé. Květy lze proložit pouze jedinou rovinu souměrnosti (jsou zygomorfní). Květní obaly jsou tvořeny ze dvou kruhů po třech lístcích obvykle odlišného vzhledu. Ve vnitřním kruhu se odlišuje střední lístek, který je přetvořený v pysk. Pylová zrna často tvoří brylky (shluky pylových zrn). Ty představují „cenné balíky“, které jsou přenášeny určitými druhy hmyzu. Nepříznivé období přečkávají v oddencích, kořenových hlízách nebo pahlízách. Vývojově jsou orchideje mladou skupinou (nejstarší fosilní nález orchidejí je starý asi 15 miliónů let, většina čeledí krytosemenných rostlin je doložena fosilními nálezy již z třetihor, tedy stáří 60-100 miliónů let). Důsledkem toho může být i jedna nápadná vlastnost, kterou je velká proměnlivost (variabilita). Tato variabilita se projevuje u celé skupiny, ale i u jednotlivých druhů. Z toho důvodu se některé druhy velmi obtížně určují. Jedná se zejména o rody prstnatec (Dactylorhiza), serápie (Serapias)19, kruštík (Epipactis), toříč (Ophrys) a vstavač (Orchis). Variabilita v těchto případech způsobuje, že morfologické hranice mezi taxony nejsou ostré a že jejich vymezení se lépe děje pomocí jiných kritérií (např. podle rozšíření, doby květu, …). K projevům obvyklé biologické variability náležejí i barevné a strukturální anomálie.
- 19 -
Orchideje mají tendenci vytvářet křížence, jaké nenalézáme u žádné jiné čeledi semenných rostlin. Neexistují prakticky žádné bariéry pro křížení mezi druhy (dokonce i mezi některými rody). Příčiny nedostatečné genetické izolace ještě nebyly objasněny. Někdy se uvádí, že je za ní odpovědné nízké vývojové stáří orchidejí a že krátká doba evoluce nestačila k vytvoření bariér pro křížení (taková souvislost však nemusí nutně existovat). Genetická izolace je zbytečná, je-li izolace taxonů zajištěna jiným způsobem. Z tohoto hlediska by u orchidejí mohlo plnit důležitou úlohu silně specializované opylování. Cizosprášení a na ně navazující oplodnění cizím pylem (allogamie) je u orchidejí rozšířená forma pohlavního rozmnožování. Jen zřídka dochází k samooplodnění (autogamii) po samoopylení. Na základě studia opylení u různých taxonů se usuzuje, že vývoj postupuje od allogamie přes příležitostnou (fakultativní) autogamii k autogamii stálé (obligátní). Z evropských orchidejí nacházíme u tořiče včelonosného fakultativní autogamii (nedojde-li k opylení hmyzem, skloní se stopečky brylek a přenesou je na bliznu téhož květu). Obligátní autogamie vznikla u některých kruštíků. Autogamie tak činí druh nezávislým na opylovači a může tak přispívat k rozšíření areálu. Negativním důsledkem je pak zúžení genetických vloh, neboť je znemožněná jejich rekombinace. Vztahy mezi orchidejemi a hmyzem jsou velmi zajímavé. Některé orchideje lákají návštěvníky šálením. Působí na určité instinkty hmyzu, ale nenabízejí žádnou protislužbu. Takové květy označujeme jako šálivé. Patří mezi ně květy s ostruhou, které neobsahují nektar, nebo květy, jež napodobují květy jiných rostlin bohatých na potravu. Jedno z nejzajímavějších přizpůsobení, které působí jako sexuální atrapa, nalezneme u rodu tořič. Květy vytvářejí vonné látky podobající se sexuálním pachům (feromonům) samiček některých blanokřídlých. Tím jsou přilákáni samečci, které vzhled, struktura a ochlupení pysku přivádějí do sexuálního vzrušení a přimějí je, aby se na něm pokoušeli o kopulaci. Při pohybech se na ně přilepí brylky. Dráždění způsobené vůní, světlem a dotykem jsou tak dobře a přesně sladěné, že tentýž sameček může být ošálen opakovaně. Orchideje se živí pomocí hub, jsou mykotrofní. Tento vztah můžeme označit za mutualistický (vzájemně prospěšný). Houby zásobují orchideje vodou, minerálními živinami a pravděpodobně i organickými sloučeninami a dostávají od nich glycidy a jiné organické sloučeniny. Závislost rostliny na houbě se mění během různých fází životního cyklu. Orchideje vytváří velmi nepatrná semena, která nemají vyživovací pletivo a neobsahují téměř žádné zásobní látky. Tak je zárodek zpočátku zcela odkázán na houbu. Růst probíhá pomalu, vyvíjí se vřetenovitý, bledý útvar velký několik milimetrů zvaný protokorn. Teprve po jeho zesílení, což může v přírodě trvat několik let, se zakládají kořeny a výhonky s listy. Dospělá rostlina se živí do značné míry samostatně. Houba často přežívá v korových buňkách kořene. Některé druhy orchidejí ale zůstávají závislé na houbě po celý život. Jsou to často rostliny, které ztratily částečně nebo zcela schopnost tvořit chlorofyl, nemohou se tedy samostatně živit. Tyto orchideje cizopasí na houbách. Mezi takové rostliny patří: sklenobýl bezlistý (Epipogium aphyllum), hlístník hnízdák (Neottia nidus-avis). Tyto rostliny mohou růst i v extrémně - 20 -
stinných stanovištích, protože nejsou odkázány na sluneční světlo. Korálice trojklanná (Corallorhiza trifida) a hnědenec (Limodorum) se nacházejí v přechodném stadiu k parazitismu. Mají redukované listy, ale chlorofyl je ještě ve velmi malých množstvích přítomný. Orchideje patří k ohroženým druhům rostlin. Hlavním důvodem jejich ústupu je omezení jejich životního prostoru. Ubývají vhodné biotopy, zmenšuje se jejich plocha. Téměř všechny orchideje citlivě reagují na zavádění intenzivních metod hospodaření (zvýšené a velkoplošné hnojení, odvodňování, …). Jen málo druhů se dokáže přizpůsobit ovlivňování krajiny člověkem (mezi ně patří: kruštík širokolistý (Epipactis helleborine) a bradáček vejčitý (Listera ovata), tyto dvě orchideje jsou jediné evropské druhy, které zdomácněly v Severní Americe). Extenzivní způsob hospodaření, který byl uplatňován v minulosti, podporoval rozšiřování vstavačovitých.
Posidonie mořská
- 21 -
V. Ostrovní ekologie a biogeografie Jak se ostrov pozná a které další ekosystémy se jako ostrovy chovají Jako ostrov se obvykle označuje kus pevniny uprostřed moře, ze kterého se nedá přejít suchou nohou na kontinent. Kromě izolace je jeho základní vlastností oproti pevnině i podstatně menší velikost. Řada jevů (např. způsob kolonizace, zvýšený stupeň endemismu), které jsou typické pro ostrovy, se projevuje i na dalších územích ostrovního charakteru. Na pravých ostrovech byly však nejdříve vyzkoumány, později se zjistilo, že mají obecnější platnost. Ostrovní charakter mají ekosystémy, které se od ekosystémů ve svém okolí výrazně odlišují a zabírají oproti nim menší plochu. Proto asi nebude překvapením, že jako ostrovy se chovají jezera, která jsou v zásadě opakem ostrovů – tedy voda obklopená suchou zemí. Ostrovně se chovají i například hlubokooceánské příkopy, hory, jeskyně či skalní stepi. Pro praxi je důležité, že zásady ostrovní teorie platí i pro i chráněná území v člověkem ovlivněné krajině. Nebo v rámci kulturní krajiny remízky uprostřed polí. Dále je nutné si uvědomit, že na otázku, který ekosystém je ostrovní a který pevninský, je odpověď v zásadě relativní a závislá často na úhlu pohledu. Z hlediska celého světa je Nový Zéland určitě ostrov – je určitě výrazně menší než např. Jižní Amerika, a je oddělen od zbytku světa tisící kilometry oceánu. Nový Zéland ale sestává ze Severního a Jižního ostrova a několika drobných ostrůvků. Z pohledu Nového Zélandu jsou tedy Severní a Jižní ostrov pevniny a teprve ostrůvky skutečnými ostrovy. Austrálii, jakožto nejmenší a nejizolovanější kontinent, je možné z určitého úhlu považovat za ostrov. Ostrovní chování Austrálie je umocněno tím, že jde o jediný pořádně izolovaný kontinent – dnes se z Evropy dostanete suchou nohou do Afriky i Asie, ale v dobách ledových to šlo přes Beringův most i do Ameriky (Antarktida je sice též kontinent, ale z pohledu současné biodiverzity má zanedbatelný význam). Naopak velká část útvarů, které jsou z geografického pohledu nepochybnými ostrovy, má z pohledu biologie ostrovní charakter značně omezený – důvodem je především malá izolovanost od pevniny. Velká Británie se například z pohledu bioty chová spíše jen jako další kus pevninské Evropy. A i na velké části středomořských ostrovů včetně Korsiky se řada ostrovních jevů vyskytuje jen v omezené míře, jelikož jsou tyto ostrovy pevnině blízko, a byly během koncem třetihor či glaciálních cyklů s pevninou spojeny. Je nutné si uvědomit, že níže popisované jevy jsou zobecněním, které platí pro typické ostrovy i řadu dalších, ostrovně se chovajících ekosystémů, ale ne pro všechny ostrovy a už vůbec ne pro jiné ekosystémy „ostrovního“ charakteru. Obecnější platnost mají procesy ekologické (tedy jak je ovlivněna biodiverzita ostrova např. jeho velikostí či pestrostí podmínek). Část těchto procesů je opravdu možné pozorovat i na malých, dočasných špatně izolovaných ekosystémech – například ostrůvky v rybníce, městské parky, ale například i v květináči či akváriu - 22 -
nebo na Petriho misce s agarem. Naopak evoluční procesy – tedy vznik druhů či celých linií a jejich přizpůsobování se podmínkám prostředí – je možné pozorovat jen na opravdu pořádně izolovaných ostrovech, nebo ve velkých jeskynních systémech či jezerech.
Obrázky ostrovních organismů: Amborella trichopoda: keřík z Nové Kaledonie. Je to nejbazálnější krytosemenná rostlina. Má velmi primitivní uspořádání květu – koruna postupně přechází v tyčinky, a tyčinky úplně postrádají nitku. Lenochod Megatherium: obří lenochod, který dosahoval velikosti slona. Protože by ho žádný strom neunesl, tak musel chodit po zemi. Žil v Jižní Americe, později se dostal i do Severní Ameriky a na Karibské ostrovy. Byl vyhuben člověkem (podobně jako další velká zvířata), nejdéle přežil na Kubě asi do roku 1550. Haterie novozélandská: ač vypadá jako ještěrka, tak ještěrkám moc příbuzná není a tvoří mezi plazy samostatnou skupinu. Haterie dříve žily ve většině světa, dnes přežívají jen na malých ostrůvcích v okolí Nového Zélandu. Před příchodem člověka žily i na Severním a Jižním ostrově Nového Zélandu. Želva sloní: žije na Galapágách. Je příbuzná želvě obrovské ze Seychel. Obě dorůstají kolem jednoho metru. Ač to nevypadá, obě želvy jsou případem ostrovního nanismu – jejich předkové žijící na kontinentech totiž byli asi dvoumetroví.
- 23 -
Darwinovy pěnkavy: všichni tito ptáci pocházejí ze společného předka, který se dostal na Galapágy před asi 2,4 miliony let. Protože bylo na Galapágách mnoho volných nik, mohla zde proběhnout adaptivní radiace – původní druh se rozštěpil na mnoho dceřiných, z nichž každý se živí trochu jinou potravou, což se výrazně projevilo v pestrosti tvarů jejich zobáků - 24 -
Šatovníci: endemická skupina pro Havajské ostrovy. Další případ adaptivní radiace – vznik mnoha ekologicky různých druhů ze společného předka během krátké doby. Bohužel velká část šatovníků již byla vyhubena, kvůli úbytku přirozených biotopů a invazi ptačích malárií. Čím jsou ostrovy výjimečné Izolace ostrovů od okolní pevniny umožnila odlišnost ostrovní bioty od pevninské. Nejvýraznější odlišností je výskyt velkého množství endemických organismů – tedy organismů (taxonů) omezených na určité (často malé) území. Platí, že čím je ostrov izolovanější, tím je biota odlišnější od kterékoliv jiné na světě. Často jsou ostrovy domovem organismů, které nemají jinde na světě bližší příbuzné. V některých případech tito příbuzní ve zbytku světa byli, ale vymřeli. Jindy se celé velké skupiny organismů na určitém ostrově či souostroví přímo vyvinuly a nikdy jinde ani nežily. Na Nové Kaledonii roste malý keřík Amborella trichopoda, která je sesterská všem ostatním krytosemenným rostlinám (tedy krytosemenné rostliny se dělí na Amborellu a zbytek). Na ostrůvcích v okolí Nového Zélandu (a v minulosti i na Novém Zélandě) žijí haterie (dnes jsou rozlišovány 2 druhy, h. novozélandská a h. Guentherova). Jsou to starobylí plazi s třetím okem na - 25 -
temeni, kteří mají jako sesterskou skupinu šupinaté plazy (tedy ještěry a hady). Často jsou ostrovy jediným domovem určité linie organismů s velkým počtem druhů – viz adaptivní radiace. Čím jsou ostrovy ohrožené Ostrovní druhy a ekosystémy bývají obvykle lidskou činností více ohrožené než pevninské. Důvodem jsou jednak malé populace – čím menší je počet jedinců určitého druhu na určitém území, tím je pravděpodobnější, že tam vyhyne. Ostrovní ekosystémy jsou ale rovněž obvykle křehčí oproti ekosystémům pevninským a druhy jsou na nich také méně konkurenčně schopné. Příčinou je to, že určité ekologické niky jsou na ostrovech nezaplněné – organismy, které zaplňují stejnou niku na pevnině, se na ostrov nedostaly, nebo tam dlouhodobě nepřežijí. Na řadě ostrovů nežijí velcí predátoři (nad několik kilogramů), protože vždy musí být více kořisti než predátorů. Nepřítomnost obrovských predátorů je způsobena tím, že vzhledem k řidším populacím se s menší pravděpodobností na ostrov dostanou. Predátor také potřebuje (ve srovnání s herbivorem) větší plochu, aby na něm mohla žít dlouhodobě životaschopná populace. Listí pro herbivory je všude dost, herbivorů pro predátory už méně. Proto často zvířata na ostrovech nemají adaptace proti predátorům – únikové reflexy, křídla a podobně. A tak není divu, že blbouna nejapného z ostrova Mauricius zvládli námořníci vybít a sníst za necelých sto let. Na ostrovech mohou být neobsazené i některé další ekologické niky. To je pravděpodobně důvodem, proč jsou ostrovy hodně náchylné k invazím organismů z pevniny. V některých případech jsou ostrovy naopak posledním útočištěm pro organismy, které již byly ve zbytku světa vyhubeny. Mamuti přežívali až do období 4000 let před Kristem na Wrangelově ostrově. Několikametroví pozemní lenochodi Megatherium přežívali možná až do roku 1550 na Kubě, kde je teoreticky mohl ještě zahlédnout i Kryštof Kolumbus. A haterie dnes přežívá na malých ostrůvcích v okolí Nového Zélandu proto, že se na tyto ostrůvky (na rozdíl od vlastního Nového Zélandu) nedostali člověkem zavlečení predátoři, např. kočky, psi, potkani.
Co ovlivňuje biodiverzitu ostrova – ostrovní teorie Každé území může teoreticky určitý druh osídlit. Naopak jakýkoliv druh tam usídlený může vymřít. Ostrov je z tohoto pohledu speciálním územím ze dvou důvodů. Zaprvé je izolovaný od ostatní pevniny mořem a tudíž je jednoznačně definovatelný. Proto je jeho osidlování i dobře zkoumatelné. I pohoří je ostrovně se chovající ekosystém, ale dá se výrazně hůře stanovit, kde začíná a končí. U ostrova je čára pobřeží nezpochybnitelná. Dalším důvodem je maximální nepříznivost mořského prostředí pro suchozemské organismy (nelesní druh se lépe dostane přes les, než suchozemský přes moře). - 26 -
Hlavní teorii o biodiverzitě ostrovů publikovali v roce 1963 McArthur a Wilson. Tato teorie se nazývá teorie ostrovní biogeografie, a zabývá se vlivem kolonizace a vymírání na počet druhů na ostrovech. Počet druhů na ostrově závisí tedy na tom, kolik se jich tam za daný čas přestěhuje a kolik jich vymře. Čím více druhů na ostrově už žije, tím méně se jich tam ještě může dostat. Důvodem je to, že na světě (a i každé jeho části) je počet druhů konečné číslo, a čím je na ostrově více druhů, tím spíše nově příchozí jedinec už patří k druhu na ostrově se vyskytujícímu. A taky, čím je více druhů na ostrově, tím spíše nějaký vymře – jak z důvodu náhody, tak i konkurence. To, kolik druhů dokáže ostrov kolonizovat, závisí především na tom, jak je ostrov vzdálen od pevniny (podobně když se chcete trefit do terče, tak je zásadní, jak je terč daleko). Závisí to ale i na velikosti ostrova (do většího terče se trefuje lépe než do menšího). Pravděpodobnost vymření druhu závisí především na tom, jak je ostrov velký – tedy na velkém ostrově mohou být od každého druhu větší populace, a tak tam vydrží i více druhů. Každý ostrov má jakýsi rovnovážný počet druhů. To neznamená, že by na něm bylo pořád stejně druhů, ale pokud nějaký vliv způsobí pokles druhů na ostrově, tak se zvýší imigrace a sníží vymírání na ostrově, a negativní zpětná vazba způsobí návrat přibližně k původnímu počtu druhů. Naopak pokud se počet druhů na ostrově zvýší, tak se zvýší vymírání a klesne imigrace, a opět se počet druhů vrátí na původní hodnotu.
Viz schéma č. 1 v barevné příloze Počet druhů na ostrově je dán rovnováhou mezi imigrací a vymíráním. Na dostatečně starých ostrovech tedy počet druhů osciluje podél určité hodnoty, pokud se od ní vychýlí, tak po čase se k ní navrátí. Pravděpodobnost vymření druhu je menší u většího ostrova. Pravděpodobnost imigrace druhu na ostrov je větší u bližšího a většího ostrova.
Viz schéma č. 2 v barevné příloze Druhy, které mohou kolonizovat ostrovy, žijí převážně na přilehlé pevnině (kolonizaci z jiných ostrovů zanedbejme). Migranti migrují od pevniny většinou náhodným směrem, protože nevědí, kde mají očekávat vhodné území (zde pro zjednodušení je jejich trajektorie přímka, což samozřejmě není). Čím je ostrov dál od pevniny, tím je menší pravděpodobnost, že se na něj jedinec trefí a zároveň větší pravděpodobnost, že po cestě umře. Čím je ostrov větší, tím je větší pravděpodobnost, že se na něj jedince strefí. Na pravděpodobnost kolonizace má větší vliv vzdálenost od pevniny než velikost ostrova.
- 27 -
Další vlastnosti ostrovů ovlivňující jejich biodiverzitu Jsou ale i další věci, které ovlivňují biodiverzitu ostrova. Čím je ostrov pestřejší (např. geomorfologicky), tím je tam více biotopů a tedy i více druhů. Ostrovy sopečného původu (s velkou výškovou členitostí) tedy bývají bohatší než téměř ploché korálové ostrovy. Velmi důležité je i stáří ostrova – na úplně novém ostrově logicky nic nežije. Potom je ostrov postupně kolonizován, přičemž samozřejmě platí, že některé druhy tam nemůžou přežít, dokud se tam nedostanou druhy jiné (např. herbivor bez rostliny). Většinou se nejdříve na ostrov dostávají generalistické organismy (organismy schopné využívat velké množství zdrojů), později i specialisté. Organismy, stojící v potravním řetězci níže (tráva), kolonizují ostrov dříve, než stojící výše (králík). Zajímavé ale je, že jedni z prvních úspěšných kolonizátorů nových ostrovů jsou pavouci (živící se neúspěšnými kolonizátory). Kolonizaci nově vzniklého ostrova bylo dobře možné pozorovat po výbuchu sopky Krakatau v Indonésii v roce 1883. Při výbuchu zanikl původní ostrov a vzniklo několik nových, které byli ze začátku úplně bez života. Dnes jsou tyto ostrovy porostlé hustou tropickou vegetací. Počet druhů ptáků již odpovídá ostatním ostrovům podobné velikosti. Naopak u hůře migrujících savců je počet druhů stále nízký. I po té, co se ekosystém na ostrově přiblíží klimaxovému stádiu, má stáří ostrova vliv na počet druhů. Nejvíce druhů žije na ostrovech, které se odštěpily od pevniny, a tedy si vezou svou biodiverzitu s sebou. Například Nová Kaledonie je mnohem bohatší než ostatní tichomořské ostrovy, protože je odštěpkem Austrálie, a veze si s sebou vlastní starobylou biotu. Evoluce na ostrovech Samozřejmě, stejně jako všude jinde na světě, i na ostrovech probíhá evoluce, a tedy ostrov se nemusí spokojit jen s biodiverzitou, která se tam dostane. I na něm mohou, a také vznikají nové druhy organismů a nové ekologické strategie. Dokonce je rychlá evoluce na ostrovech několika faktory usnadněná. Prvním důvodem je již izolovanost ostrova – tím, že se populace na ostrově kříží jen velmi omezeně s těmi pevninskými (migrace je díky bariérám omezená), tak nehrozí smytí odlišností ostrovních populací. Na ostrovech často panují dosti jiné podmínky než na pevnině, organismus tedy musí odpovídat na jiné selekční tlaky. Například na ostrovech je nižší konkurence, takže je tam možné obsadit širší ekologickou niku. Evoluce může být na ostrovech rychlejší Možnost ostrovních populací se adaptovat je rovněž usnadněna genetickou strukturou populace – dle teorie zamrzlé evoluce od Jaroslava Flegra se většina druhů organismů přizpůsobuje novým podmínkám jen velmi těžko. Důvodem je, že populace většiny druhů jsou natolik geneticky pestré a genové interakce natolik
- 28 -
složité, že alela v kontextu ostatních alel organismu je jednou výhodná a jednou nevýhodná. Populace na ostrovech jsou obvykle zakládány několika málo jedinci, kteří se tam nějak náhodně dostanou. Proto je jednak velmi pravděpodobné, že budou mít alespoň u některých genů odlišné zastoupení alel od původní populace. Do malého množství jedinců se vejde jen malé množství alel, a pokud se populace namnoží, tak je poměrně geneticky uniformní. Namnožení populace je obvykle rychlejší, než je rychlost vznikání nových alel pomocí mutací, takže nějakou dobu trvá, než se znovu obnoví původní genová džungle v populaci. Důsledkem je, že se naruší evoluční zamrzlost druhu na ostrově a může na něj působit dobře selekce. Adaptivní radiace Když na ostrov, zvlášť relativně neosídlený, přijde nějaký organismus, tak může potenciálně využívat výrazně více zdrojů, než na pevnině (kvůli nižší mezidruhové konkurenci). Většinou ale není možné využívat celé spektrum zdrojů dobře. Proto je lepší, když se různí jedinci specializují na různé zdroje. Je zjevné, že pták, který žere hmyz i semena, bude méně úspěšný v konkurenci jak s ptákem specializovaným na hmyz, tak s ptákem specializovaným na semena, pokud jde o využívání toho konkrétního zdroje. A když jsou už takto specializované skupiny jedinců, tak je výhodné, aby se křížili jen mezi sebou. A to vede k vzniku různých druhů procesem adaptivní radiace – tedy z jednoho relativně nespecializovaného předka se vyvine mnoho specializovanějších druhů. Úplně nejklasičtějším příkladem jsou Darwinovy pěnkavy (prý blízké spíš našim strnadům) na Galapágách. Jejich podobnost na jedné straně a pestrost strategií, které využívají (a tvarů zobáků) na straně druhé prý Darwina ovlivnila při formování evoluční teorie. A druhým hezkým (byť lidskou činností poněkud redukovaným) příkladem jsou šatovníci z Havajských ostrovů. Šatovníci jsou blízcí pěnkavám, proto bývají někdy ironicky nazývání Wallaceho strnadi. Speciaci (tedy vytváření nových druhů) výrazně urychlilo v obou případech to, že jde o souostroví, a moře mezi jednotlivými ostrovy je účinná bariéra oddělující jednotlivé populace. Dalším příkladem enormně diverzifikovaného taxonu na souostroví jsou mušky Drosophily, pro změnu opět na Havaji. Je jich tam asi 500 druhů, ale ekologicky se moc neliší. Tak velká diverzita vzniká tak, že vždy malá populace druhu z jednoho ostrova kolonizuje jiný ostrov. Tam se namnoží, ale příliš často se k nim už nedostanou další migranti z původního ostrova, a tak se odštěpí v nový druh. A jelikož je tam ostrovů hodně, tak se to opakuje mnohokrát dokola. Jakým směrem vede evoluce na ostrovech Některé organismy, když se usídlí na ostrově, začnou vypadat jinak než na pevnině, a často podobně jiným, byť méně příbuzným ostrovním organismům. Nejobecnějším případem je ostrovní nanismus a gigantismus – tedy že se malá zvířata na ostrovech zvětšují a velká zmenšují. Klasickým příkladem ostrovního - 29 -
nanismu jsou sloni – řada středomořských ostrovů byla osídlena ještě do historické doby trpasličími slony Elephas falceri, jejichž lebky s dírou po chobotu daly zřejmě vzniknout pověstem o Kyklopech. Sloni malého vzrůstu obývali i indonéský ostrov Flores, na něm je ale známější výskyt jiného příkladu ostrovního nanismu – člověka Homo floresiensis. O kousek na západ, na ostrově Komodo, žije varan komodský, největší ještěr světa, kterého je možné považovat za případ ostrovního gigantismu. Ostrovní gigantismus se vyskytuje u rostlin, konkrétně u čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae). Jde o jednu z druhově nejbohatších čeledí rostlin na světě. Na kontinentech jde téměř výhradně o byliny, na ostrovech se velmi často můžeme setkat s jejich stromovými formami. Zajímavým příkladem ostrovního nanismu jsou želvy. Na Galapágách žije želva sloní (Geochelone nigra) a na Seychelských ostrovech želva obrovská (Geochelone gigantea). Tyto želvy s velikostí okolo jednoho metru jsou bezkonkurenčně největšími želvami v současném světě. Přesto ale jde o ostrovní nanismus, protože jejich předkové, žijící na kontinentech, dorůstali délky více než dvou metrů, a je tedy logické, že se želva sloní a obrovská po osídlení ostrovů nezvětšily, ale zmenšily. Organismy na ostrovech ztrácejí často obranné mechanismy. Důvodem je, že často není, kdo by je tam konzumoval. Typickým případem je ztráta únikových reflexů u řady zvířat, neboť na ostrovech chybí často predátoři. Ale i rostliny ztrácejí své obranné mechanismy, například na Havajských ostrovech máta neprodukuje aromatické látky a ostružiníky nemají trny. Některé organismy mají oproti svým příbuzným na ostrovech velmi neobvyklé niky. Housenky píďalek rodu Eupithecia na Havaji jsou dravé, na rozdíl od ostatních býložravých housenek. Šidélko rodu Megalagrion má terestrické larvy, přičemž larvy vážek jsou jinak vodní.
- 30 -
VI. Soutěž Na závěr celé expedice proběhla soutěž v poznávání rostlin a živočichů. Studenti prokázali nově nabyté vědomosti. Výsledky nejlepších z nich ukazuje následující přehled: Kat. A 1. Pražák Jan 2. Antošová Adéla 3. Nováková Anna 4. Kubová Karolína
26,5 b. 23,5 b. 21 b. 20 b.
Kat. B 1. Zych Michal 30 b. 2. Schmidtová Markéta 29,5 b. 3. Vondráčková Michaela 24,5 b. 4. Štěrbová Karolína 24 b. Kat. C 1. Kmecová Kateřina 2. Jarošová Michaela 3. Šrámková Jitka 4. Lopourová Anna 5. Habalová Jana 6. Hladěnová Anna
36,5 b. 32,5 b. 25,5 b. 24,5 b. 24 b. 23,5 b.
- 31 -
VII. Závěrem Od 31. dubna do 8. května jsme se se studenty naší školy účastnili přírodovědné expedice po Korsice. Jednalo se již o třetí expedici v řadě, kterou naše škola organizuje pro studenty se zájmem o biologii. Expedice se účastnili kromě studentů naší školy i studenti vysokých (studenti Pedagogické fakulty UHK, Vojenské lékařské akademie J. E. Purkyně, Přírodovědecké fakulty UK, někteří naši bývalí studenti, a odborníci z nejrůznějších institucí: Muzea východních Čech, Univerzity Hradec Králové, Botanického ústavu AVČR, biologové z královehradeckých škol). Studenti byli v průběhu akce rozděleni do skupinek, každé se vždy věnovali lektoři (botanik a zoolog), kteří seznamovali žáky s biologickými zajímavostmi navštívených lokalit. Večery byly věnovány přednáškám a demonstracím zoologických a botanických nálezů. V místě ubytování vznikla výstava nasbíraných objektů, s kterými se studenti ve svém volném čase měli možnost blíže seznámit. Na závěr celé expedice čekala naše studenty praktická zkouška, kde prokázali své nově nabyté znalosti. Finančně nebo materiálně nás podpořili: Královehradecký kraj, Impress a.s., C. Consulting s.r.o., AGI Pekárny a cukrárny Náchod a.s., Pekárna Lično, Hradecká pekárna s.r.o., General Bottlers CR s.r.o. závod Teplice n. M., Bohemik a.s. Opočno, Mach líhně Litomyšl. Děkujeme. Rovněž děkujeme za doplnění lékárničky a sběrových nádob na „hmyzáky“. Na úspěch celé expedice měla vliv řada faktorů: zajímavé přednášky a neustálý kontakt studentů s odborníky během celé exkurze, kromě duševní potravy (která některým jedincům obvykle stačí) i perfektně fungující kuchyň, zajištění ze strany cestovní kanceláře a chuti studentů absorbovat množství zajímavých informací. Závěrem bych rád poděkoval účastníkům expedice (je radostí se setkávat se studenty se zájmem o přírodu), lektorům, kteří s nadšením předávali své poznatky účastníkům akce, všem, kteří s přípravou akce pomáhali a cestovní kanceláři za vytvořené zázemí. A nezbývá mi než se těšit na další expedici…
Ivo Králíček
- 32 -
