KORSIKA
1.– 10. května 2009 Letošní květnové svátky jsme spojili a udělali si delší dovolenou hned zjara. O Korsice jsme uvažovali už delší dobu a tenhle termín se jevil ideální a navíc padly jenom 4 dny dovolené ☺. Chytli jsme akční předsezónní cenu na trajekt a bylo jasno. Původní plán jet ve čtyřech jedním autem se rozpadl poté, co už nás bylo 5 a o velikonoční skialpové výpravě jsme zjistili, že v pěti na tak dlouhou cestu se prostě jet nedá. Následovalo shánění dalších nadšenců a nakonec jsme jeli ve dvou autech po třech s dostatečným komfortem ☺ 1.den – čtvrtek 30.4. – cesta z Prahy přes Německo, Rakousko a Itálii do Livorna 15:00 odjezd z Prahy non-stop až do italského přístavu Livorno, cca 1200 km. Obě posádky jedeme společně, zastavujeme jenom na benzín a nutné přestávky ☺ Před Rakouskem trochu zariskujeme a kupujeme rakouskou dálniční známku až od druhého dne, aby nám vyšla na cestu zpátky (10tidenní). Průjezd Rakouskem je jen asi 100 km, přece nenatrefíme na kontrolu, že? Ovšem omyl, najednou je provoz sveden do jednoho pruhu a projíždíme téměř krokem policejní kontrolou – zastavují nás, kouknou na sklo na známku, mávnou rukou a jedeme dál – dušička úplně mrňavá… Dál už cesta probíhá hladce.
2.den – pátek 1.5. – Livorno – trajekt na Korsiku (Bastia) – údolí Vallée d’Asco – kemp v Lozzi pod Monte Cintem Asi v 5:30 ráno přijíždíme do trajektového přístaviště v Livornu. V 8:15 odplouváme trajektem společnosti Corsica ferries. Celou 4-hodinovou plavbu trávíme na palubě a užíváme si sluníčka v božích plážových lehátkách. Ve 13:30 nás Korsika vítá úplně modrým nebem a sluníčkem, teplota asi 15°C, takže ve stínu a na větru docela zima. Po opuštění lodi jedem hned na náměstí a v infocentru chceme zjistit předpověď počasí. Bohužel I-čko je zavřené. Na Korsice je 1. května také státní svátek a vypadá to, že otevřené jsou jenom „boulangerie“ a krámky s místními specialitami pro turisty. Je krásně, takže se rozhodujeme zamířit rovnou do hor. Prvním cílem je údolí Vallé d’Asco, z jehož konce (Haut Asco) se dá vyjít na Monte Cinto ze severní strany. Kvůli obrovskému množství sněhu oproti původnímu plánu zkusíme zdolat Cinto z jihu a tak jedeme jenom do vesničky Asco v půlce údolí. Silnička se krásně motá ve skalách v soutěsce řeky Asco. Procházíme si vesničku, kocháme se výhledy, potkáváme první kravky a kozy na silnici, někteří kupují místní med a pohledy a jedeme zpátky dolů na hlavní tah. Navečer přejíždíme do dalšího údolí Niolo, přes vesnici Calacuccia, do malé vesničky Lozzi. Kousek nad vesničkou jsou 2 kempy a dle průvodce od nich dál pokračuje „sjízdná prašná cesta přes sérii horských serpentin k malému parkovišti“. Chceme se dostat k začátku trasy na Monte Cinto co nejblíž, ovšem v první zatáčce asi 20 metrů za kempy je nám jasné, že zůstaneme tady. Hluboké výmoly bysme projeli tak leda traktorem ☺. Vydáváme se na obhlídku kempu, je oficiálně ještě zavřený, ale přátelský Rumun, který kemp udržuje a zušlechťuje na sezónu (od 15.5.), nás ochotně vede dál a ať se vklidu ubytujem, jenom že neteče teplá voda. Stavíme stany, vaříme večeři a jdeme spát brzo. Cesta byla náročná, byl to dlouhý den a zítra nás čeká Monte Cinto ☺
3.den – sobota 2.5. – výstup na Monte Cinto (2706 m, nejvyšší hora Korsiky) Budíček v 5:20 ještě za tmy. Ač je to kruté, vstáváme, vaříme snídani v teple kuchyně kempové restaurace, balíme rychle, ale přesto se nám daří vyjít až v 6:30. Jdeme jen sami s Ivanem, ostatní 3 vklidu spinkají a nenechají se rušit. Vychází sluníčko a je úplně jasno. Cesta vede pichlavým porostem, zkratkou mírně do kopce přecházíme párkrát onu sjízdnou cestu a asi za 2 a půl hodiny jsme u polorozbořené chatky… Výhledy na okolní zasněžené hory jsou úžasné a my se snažíme vykoukat výstupovou cestu na vrchol (nic moc). Všude krásně kvetou krokusy a jiné kytičky. Za další půlhodinu jsme u chaty de l’Ercu (1600 m). Dáváme malou pauzu, svačinku a rychle jdeme dál. Kousek nad chatou už začíná sníh. Cesta na vrchol má trvat 3 – 4 hodiny, ale v létě bez sněhu " Chvíli jdeme po mužíkách a nedávno vyšlapaných stopách, ale odbočku k vrcholu nevidíme. Odbočujeme tedy do svahu dle vlastního uvážení a stoupáme prudkým sněhovým svahem nahoru cestou necestou. Dokonce se hodí i sněžnice, které pro jistotu máme ssebou taky (jedny). Svah je hodně prudký, tak pokračujeme dál suchou cestou, po suti a velkých kamenech, nakonec po skalách, ale pořád žádné značení. Mapa v měřítku 1:100.000 nám taky moc nepomáhá ☺. Stoupáme čímdál strměji a prošlapáváme cestu místy dost hlubokým sněhem. Výstup je namáhavý a vrchol v nedohlednu. Nahoře natrefujeme na skialpovou stopu a dokonce i na mužíka! V létě tudy cesta možná opravdu vede… Krpáme ještě kousek dál až na malý sněhový hřebínek. Je 13:00 a vrchol Cinta se rýsuje ještě o kus dál a navíc naše cesta dál nějak nemá jasnější pokračování. Navíc už se nahoře kumulují mraky. Rozhodujeme se tedy včas obrátit. Jsme asi 100 výškových metrů pod vrcholem (kolem 2600 m). Fotíme „vrcholové“ výhledy a jdeme zpátky. Cesta dolů bude hodně náročná. Když úspěšně slezeme nejprudší část, vidíme skialpové obloučky vedoucí přímo dolů nad chatu dlouhým sněhovým žlabem. Scházíme po stopě, teda někteří sjíždějí mokrým sněhem po zadku, někteří to berou „lyžmo“, prostě jak to jde. Cesta dolů jde překvapivě rychle a za hodinu jsme zpátky u chaty, asi o půl třetí. Dokonce se mraky rozehnaly a zase svítí sluníčko. Pláně jsou porostlé fialovými krokusy, jarní hory jsou prostě nádherné – a navíc nikde nikdo. U chaty odpočíváme, sluníme se a sušíme a dočerpáváme energii. Zpátky jdeme odbočkou přes „bergerie“, ovčí chatičku a potkáváme stádečko muflonů. Kravky se pasou všude volně a jarní telátka jsou děsně roztomilý.
V 17:30 jsme zpátky v kempu. Druhej tým byl na pohodovém výletě jen u chaty de l’Ercu. Je sluníčko a teplo, tak si užíváme osvěžení ve studený sprše – krásnej pocit ☺ Po vydatné večeři nás Rumun pohostí místním alkoholem, anýzovým pastisem „Casanis“. Kocháme se západem slunce, večer spřádáme další plány a doufáme, že nám tak pěkné počasí vydrží i dál.
4.den – neděle 3.5. – údolí Vallée de la Restonica – trek k jezerům Lac de Melo a Lac de Capitello – Corte Dnes vstáváme bez budíka, budí nás sluníčko (a chrápající Ivan). Kolem desáté se loučíme s Rumunem a opouštíme náš kempík. Po cestě údolím zastavujeme na kochací zastávky a přejíždíme přes městečko Corte jen se zastávkou na nákup do údolí Vallé de la Restonica. Úzká klikatá silnička podél řeky Restonica nás asi po 15 km dovede na parkoviště u bufetové chatky Bergeries de Grotelle. Krajina je jiná než v severnějším údolí Niolo, rostou tu krásné borovice. Na to, že je začátek jara, je parkoviště dost plné. Nedovedu si představit, jak to tady vypadá v létě! Po rychlém obědě asi v 11:30 vyrážíme na cestu k ledovcovým jezerům. Dosti pozdě, ale aspoň už jdeme nahoru skoro poslední a hodně lidí už se vrací. Asi po čtvrt hodině už jdeme zase sněhem. U jezera Lac de Melo jsme asi za hodinu, hladina není pod sněhem skoro vidět. Je krásně, je tu bohužel spousta lidí a spousta přidrzlých kavčat ☺ Okolní horské špičky jsou lákavé. Naše „lenošivá“ skupinka zůstává slunit se u jezera a my zase ve třech vyrážíme dál k jezeru Lac de Capitello. Bohužel bez pořádný mapy nevíme, kterým směrem se k jezeru pokračuje a vyšlapané stopy ve sněhu nás vedou úplně jinudy, jak zjišťujeme o kus výš. Uděláme tedy okružní výlet, výhledy jsou odsud nádherný. Stoupání příkrým svahem ubíhá hrozně rychle a za půl hodinky jsme o ... výškových metrů výš na břehu Lac de Capitello. Z popisované temně tyrkysové vody nevidíme pod sněhem nic ☺ Stopa vede dál na krásný špičatý vrchol nad námi. Je 14:30, času máme dost, takže jdeme nahoru. Výstup je ještě prudší, ale máme vyšlapané „schody“ a za 20 minut jsme v sedýlku, z kterého se nám otevřel výhled na druhou stranu. Po závěrečném hřebínku vybíháme na vrcholek, dáme nezbytné vrcholové foto a jdeme dolů. Kluci to berou opět po zadku a tentokrát i „na tučňáka“. Obcházíme horní jezero a scházíme / sjíždíme po správné cestě zpátky k jezeru Lac de Melo. Už jsme tu sami, tak při svačině blbnem s kavčatama a v 16:00 mizíme dolů k parkovišti. Obrovské černé mraky, které se kumulovaly na druhé straně za vrcholem, se naštěstí do údolí Restonica nepřehouply a je pořád nádherně. Kolem půl šesté sjíždíme do Corte a ubytováváme se v kempu „U Sognu“ na kraji města. Odpočati po teplé sprše vyrážíme na prohlídku města a na korsickou večeři do útulné restaurace. Dáváme si korsické menu, sestavené ze 3 chodů, každý s výběrem ze 3 druhů. Je těžké vybrat, všechno vypadá skvěle a kuchař, který nás přišel přivítat, ještě líp ☺ Ve 22:00 jsme po večeři. Je krásná jasná noc, ještě se procházíme osvíceným městem a fotíme. Spát jdeme pozdě, byl to další krásný den. 5.den – pondělí 4.5. – Forret de Vizzavona (GR20 do Col de Palmente) – Fort de Vizzavona – vodopády Cascades des Anglaise - přejezd na západní pobřeží k Ajacciu Původně jsme chtěli v údolí Restonica zůstat a další den podniknout výstup na Monte Rotondo (2622 m, druhá nejvyšší hora Korsiky). Sněhu je ale opravdu moc a tak jsme tento plán vzdali. Míříme tedy po hlavní silnici N193 přes střed ostrova na západ do města Ajaccio. Po cestě zastavujeme uprostřed bukovo-borovicového lesa Forret de Vizzavona a kousek od žel. zastávky Vizzavona se vydáváme na 4-hodinovou túru do průsmyku Col de Palmente (1645 m) po trase GR20. Les je krásný, plný rozkvetlých bramboříků a jiných kytiček. Občas se nám otevře úžasný výhled na Monte d’Oro, ale brzy horu zahalují mraky. Na krásném holém kopečku nad sedýlkem poobědváme a jdeme dolů. Cesta tvoří okruh a chtěli bysme to protáhnout a rovnou jít k vodopádům Cascades des Anglaise. Bohužel nás ale už na prvním rozsectí chytne přeprška, je hodně zataženo a tak se raději vracíme nejbližší cestou
zpátky k autům. Chvílema je déšť dost vydatnej, ale u auta jsme ještě relativně za sucha. Druhá trojice se někam zatoulala a asi za 20 minut v totálním slejváku přicházejí i oni. Chvíli čekáme v autě a pak popojíždíme dál do sedla Col de Vizzavona, odkud chceme zajít k oněm vodopádům. Naštěstí za chvilku déšť ustává. A to vypadalo na vytrvalej slejvák – máme štěstí ☺. Kousek od silnice je zřícenina janovské pevnosti Fort de Vizzavona a asi 100 metrů odsud vyhlídka dolů na vodopády. Kluci se scházejí podívat až dolů k řece, cestou vyfotí krásného usměvavého Mloka Korsického, ale nám stačí vyhlídka zvrchu. Tak máme hodinu pauzu. Vyčasilo se a zase svítí sluníčko. Pokračujeme dál a zastavujeme u vesnice Bocognano podívat se na jeden z nejdelších železničních viaduktů na trase železnice z Bastie do Ajaccia. A zrovna jede vláček ☺, bohužel moderní a na tak krásný most se vůbec nehodí. Ještě se zastavujeme jednou a jdeme se podívat přes děsivou kravskou louku, plnou vraků aut a jiných artefaktů, ke značenému menhiru s vytesaným obličejem. Nad ním je ale nádherná vyhlídka ze skalky mezi starými duby, krásné místo, kde se chvíli kocháme a přemýšlíme, že bysme spali tady... od silnice je to ale půlhodinka chůze a do západu slunce bysme to asi stejně nestihli. Takže jedeme dál a nacházíme místo u řeky, kde kempujeme (opět jen naše 3-členná posádka). 6.den – úterý 5.5. – Ajaccio – cesta na jih – Bonifaccio a bílé útesy na Capo Pertosato Ráno je nad řekou mlha, ale za chvíli se rozpouští a zase je jasno. Ranní blesková koupel ve studené řece je osvěžující a vyrážíme do víru velkoměsta – Ajaccio je největším městem Korziky! Průjezd po pobřeží přes centrum do přístaviště je nekonečný, ale nakonec přece nacházíme jedno volné parkovací místečko u pláže. S druhou posádkou se setkáváme v rybářském přístavu u citadely, prohlídku města redukujeme jenom na návštěvu trhu, kde ochutnáváme a nakupujeme spoustu vynikajících korsických sýrů a uzenin... a večeře je jasná ☺ Zjišťujeme, že jsme oproti původnímu plánu o jeden den napřed a tak se rozhodujeme jet na úplný jih Korziky, na bílé útesy Bonifaccia. Je to asi 150 km, jedeme s malými zastávkami skoro 3 hodiny. Na horách je úplně zataženo, ale na pobřeží je pěkně. Bohužel v Bonifacciu sluníčko nesvítí a tak útesy moc nezáří jako je na všech fotkách a lákadlech, které jsme viděli. Staré město s citadelou na poloostrově je nádherné. Navečer přejíždíme na jižní konec ostrova a jdeme se projít k majáku na Capo Pertusato. Je to nejjižnější bod ostrova. Dole na útesech pod majákem sluníčko přecejen vysvitne a tak se kocháme. Naše trojka zůstává na noc na útesech s výhledem na Bonifaccio, korsická večeře s výborným vínkem nemá chybu, i když žádný kýčovitý západ slunce se přes mraky nekoná. Spíme pod širákem na betonových základech bunkrů či co to bylo za vojenské stavby. Druhá posádka spí o kousek dál v kempu.
7.den – středa 6.5. – cesta na sever z Bonifaccia – menhíry ve Filitosa – Ajaccio – záliv Golfe de Porto (Piana – Capu Rossu) Vstáváme brzo na východ slunce a čekáme, až se osvítí Bonifaccio na útesech. V noci nebo k ránu padala rosa, tak máme trochu ovlhlý spacáky, ale za chvilku na sluníčku pěkně osychají. Jedeme brzo, sraz s druhým autem máme už v 8:15 u přístavu a čeká nás cesta zpátky na sever. Z městečka Sollacaro odbočujeme na silnici k velmi dobře a de facto snad už od Bonifaccia značenému prehistorickému sídlišti „Filitosa“. Na cestě je objížďka, tak projíždíme malými klikatícími se silničkami a trochu bloudíme. Krajina je tu ale zase jiná a dokonce tu rostou korkové duby! Některé jsou čerstvě oloupané, tak mají hnědočervené kmeny. Kousek korku si samozřejmě bereme do sbírky korsických artefaktů ☺. Ve vesničce Filitosa jsme docela šokováni, kolik je tam tak po ránu a mimo sezónu aut a autobusů. Vstupné na menhiry je 6,- Eur /os. Prohlídka stojí zato, jde o největší nakupeninu menhirů na ostrově, navíc všechny menhiry zobrazují válečníky, mají vytesané obličeje a meče a některé z nich jsou považovány za nejlepší z megalitických soch v západním Středomoří. Vracíme se na hlavní silnici, projíždíme opět Ajaccio, kde doplňujeme zásoby jídla a vína, a míříme po pobřeží dál na sever do zálivu Golfe de Porto, známého svými červenými útesy. Tady chceme strávit 2 dny. Z kýčovité vesničky Piana vysoko nad zálivem míříme na západ po silničce D824 k červenému mysu Capu Rossu. Na jeho konci stojí původní janovská strážní věž Tour de Turghiu. Dle průvodce byla nedávno rekonstruovaná a údajně se tam dá přespat. Představa pozorování západu slunce na věži s výhledem na celý záliv nás žene ke sbalení věcí na noc, auto necháváme na parkovišti u zavřené restaurace a vydáváme se na cestu. Je kolem čtvrté, sluníčko krásně svítí a peče. Cesta trvá hodinu a půl a výhledy jsou nádherné. Celé pobřeží je rozkvetlé jakýmisi bíle kvetoucími růžovitými keři a nad modrým mořem na červených skalách je to krásně
kontrastní. Uvnitř věže je opravdu udělané ohniště s komínem, ale nijak čisto, my budeme spát nahoře s vyhlídkou. Večeře, korsické víno a sýry a tentokrát úžasný západ slunce...idylka ☺
8.den – čtvrtek 7.5. – Piana, skalní oblast Calanche – Porto Ráno nás budí vycházející sluníčko, ale pěkně fučí. Místo je to ale nádherný a kýčovitý západ slunce byl zatím nejhezčí, co jsme viděli. Po snídani balíme a vyrážíme zpátky k autu. Cesta není nijak jednoduchá, už je pěkný vedro a trvá nám to stejnou hodinu a půl jako obráceným směrem. Na mys už míří spousta turistů - pravý čas k odchodu ☺. V Pianě se procházíme a v infocentru se snažíme získat mapičky a informace k cestám v oblasti Calanches, kterých je zde údajně spousta. Skalnatá oblast Calanche, rozprostírající se mezi Portem a Pianou, patří do seznamu „UNESCO“ a patří k nejkrásnějším místům na západním pobřeží. Jsou tu nádherné oranžovo-červené vyerodované skály a člověk s velkou fantazií si ve skalách najde spoustu zvířátek a postav. Zastavujeme asi v polovině cesty u kavárny „Les Roches Bleues“ a vydáváme se na okružní cestu lesem. Bohužel ani značení ani popis cesty není ideální a tak dlouho bloudíme a snažíme se natrefit na rozcestí a nakonec to vzdáváme, vracíme se k autu a projdeme se kus po silničce. Odtud jsou asi stejně nejhezčí výhledy a pěší turisté silnici projdou snad rychlejš než auta a autobusy, které se v každé zatáčce zaseknou. Cestovky to tu dělají tak, že autobus vyvrhne 40 důchodců na jednom konci silnice, oni si to projdou a na druhém je zase nabere – pokud se protroubí ☺. Popojíždíme kousek dál ještě k jedné procházce mezi skalami (ke skále v podobě hlavy psa) a pak už sjíždíme do přístavního městečka Porto. Druhá posádka jela už napřed a ubytovali se v kempu Sol e Vista. My jedeme až do přístavu, jdeme se podívat na janovskou věž a pak se přesouváme na pláž. Konečně máme chvíli času u moře, pláž je ale otevřená a kamínková, tak lezeme trochu dál na velké kameny. Voda je sice studenější, ale koupat se dá a šutry na slunění jsou nádherně vyhřáté. Večer bysme chtěli zůstat spát u pláže jako němečtí turisti v obytném autě, ale hodinu nám trvá, než se najdem s ostatními a tak nakonec jedeme na noc taky do kempu. Večeři si ale vychutnáváme na pobřeží pod věží. 9.den – pátek 8.5. – soutěska Gorges de Spelunca (Ota – Evisa) – přejezd do Calvi – Calvi – přiblížení k Bastii Ráno opouštíme kemp před osmou, a jelikož obsluha ještě nedorazila, odjíždíme bez placení ☺. Po úzké silničce jedeme asi 5 km do vesničky Ota, kde si na sluníčku u kostelíka s výhledem do údolí děláme snídani. Dnešním cílem je soutěska řeky Spelunca, která spojuje vesnice Ota a Evisa. Původně jsme chtěli vyjít pěšky už z vesnice, ale místní nás posílají autem dál, takže sjíždíme až k řece a parkujeme u nádherného janovského mostu. Za chvíli nás dojíždí i druhá trojka. Odsud jdeme po břehu proti proudu řeky po bývalé „mulí stezce“, značené oranžovými značkami. Asi po hodině dojdeme k dalšímu janovskému mostu přes boční přítok a za ním začínáme pozvolně stoupat lesem. Nahoru na silnici dorazíme asi za hodinu a půl. Jdeme se podívat do asi 10 minut vzdálené vesnice Evisa, hlavně s cílem doplnit pitnou vodu. Ve stínu stromů u kašny poobědváme a vyrážíme na cestu zpátky. Zpátky chceme jít horem po silnici vedoucí do Porta. Podle mapy je to asi 8 km a pěšky bychom to ušli nejmíň za 2 hodiny, takže zkoušíme stopovat. My tři odchytáváme na vyhlídkovém parkovišti 2 Frantíky s obytným autem a ti nás velice ochotně berou k sobě. Z velkého auta máme skvělý výhled, občas stavíme na focení a dozvídáme se spoustu věcí. Oni byli na Korsice před 26 lety na svatební cestě a teď po těch letech je pro ně Korsika pořád stejná ☺. Druhá trojka nás za chvilinku předjíždí osobákem. Po cestě míjíme zdivočelá domácí prasata a asi po půlhodině jízdy se necháváme vyložit u odbočky na silničku do Oty
a scházíme zpátky dolů k řece. U mostu neodoláme a koupeme se v ledové řece. Je to super osvěžení, zvlášť když nás čeká dlouhý přejezd na sever do Calvi. Před třetí vyjíždíme. Po klikaté přímořské silnici D81 to ubíhá pomalu, a tak to po necelých 50 km střihneme po hlavnější silnici (stále D81) vnitrozemím. V Géantu na předměstí Calvi dokupujeme zásoby korsických pochoutek a centrem projíždíme nahoru nad město na kopeček s kostelem Notre Dame de la Serra. Poslední část cesty je dost krkolomná, plná obřích kráterů, ale výhled zvrchu na celý záliv a krásné přístavní město stojí zato a počasí je pořád nádherné. Sjíždíme do centra,
parkujeme přímo u citadely a do půl osmé se procházíme městem a přístavem. Je to náš poslední večer na Korsice. Druhá trojka zůstává v kempu, my jedeme dál, abychom se co nejvíc přiblížili k Bastii. Z hlavní pobřežní silnice N197 pokračujeme zase po D81 přes „pouštní“ krajinu Désert des Agrietes a před devátou bivakujeme u opuštěného zchátralého domku nad potokem plným kvákajících žab. Je krásně teplo a tak spíme zase pod širákem – teda jenom ve vnitřním stanu ☺. 10.den – sobota 9.5. – Bastia, trh, nákupy a trajekt do Livorna – Pisa – cesta domů Vstáváme opět do jasného dne, budí nás sluníčko. V 7:30 odjezd, projíždíme přes přístavní městečko St. Florent a v 8:30 jsme v Bastii. Máme několik hodin na prohlídku města a nákupy místních dobrot. Město je zase krásné jako všechny ostatní, pěkná citadela a přístav s rybářskýma lodičkama. Trh ale není tak příjemnej jako v Ajacciu, přesto nemůžeme odolat a nakupujeme ovčí a kozí sýry a prasečí uzeninky „coppa“ a „lonzu“. Nakonec ještě velký nákup v hypermarketu a plníme auto lahvemi vína, francouzskými čokoládami se slonem a všemožnými sýry. Ve 12:30 jsme v přístavu a za hodinu už se sluníme na palubě. Odplouváme ve 13:30. Korsika se s námi loučí osluněná, ale na horách jsou černé mraky. Bylo tam krásně ☺ Večer ještě navštěvujeme italskou Pisu a obdivujeme krásy katedrály a šikmé věže.
