Motto: Užívej, dokud máš sílu.
Itálie, Sicílie, Sardinie, Korsika a opět Itálie 27. 4. – 22. 5. 2014 Svět se pro mne ještě více otevřel po revoluci v roce 1989 a ještě více odchodem do předčasného důchodu v roce 2000 ve svých 59 letech. Od té doby využívám místo auta jízdní kolo a pro mne výhodnou dopravu vlakem a kamiony Carga, případně kamiony Autospolu Strakonice přítele Pavla Čadka, hlavně do Itálie, kde jsem nejčastěji. Jižní italské slunce mne láká nejvíce každé jaro, kdy podnikám „Cesty za teplem“. Omlouvám se předem za trochu delší úvod. Už dávno nejezdím jen na počet kilometrů, ale na zážitky, o to mi jde především. Rád bych měl cyklistický computer, který by evidoval intenzitu a četnost zážitků. Také jezdím mnohem pomaleji, ale zatím vytrvale. Zážitek by byl například překrásný výhled do kraje, rychlé zdolání kopce, ujet občas kamarádovi nebo naopak pohodová jízda s kamarádem, vidět pěknou dívku nebo pochutnání si na dobrém jídle či dobrém moku. Nedávno se mne ptal Luboš Ondrášek, kolik kilometrů ročně nachodím a najezdím na kole. Poslal jsem mu svou statistiku za posledních 13 let, ale zapomněl jsem dodat, proč jezdím na kole méně než dříve a chodím více kilometrů pěšky než v době, kdy jsem na kole závodil. Dnes je to cykloturistika, která obnáší stravitelnou míru rizika a hlavně spojení sportu, dobrodružství a poznání. Nejraději ale jezdím po horách. Stále mne láká zdolávat významné kopce a tak se mi podařilo např. přiblížit se k Mulhacénu, nejvyšší hoře Pyrenejského poloostrova vysoké 3478 m n.m., kam vede silnice až do sedla ve výšce 3398 m n.m. Vyjel jsem tehdy z Granady ve výšce 700 m n.m. do výšky 2800 m n.m., neboť 20. 4. 2009 mne sněhová bariéra dále nepustila. Podobné to bylo 31. 3. 2012, kdy jsem vystoupal k jedné z největších 1
dosud činných sopek světa Etně (3290) do výše 1950 m n.m. Dále už bylo nutné použít lyže nebo lanovku, která každého zájemce vyveze k vrcholu Torre del Filosofo (2935). K mnoha alpským vrcholům jsem stoupal při svých cestách např. po stopách Giro d´Italia v roce 2005, kde jsem absolvoval 10 etap s celkovým převýšením 21 000 m a nejvyšší sedlo byl Passo Stelvio 2758 m n.m. O rok později ve stopách Toure de France a Giro d´Italia jsem za 8 dní v horách nastoupal 23 000 metrů, tzn. skoro třikrát na nejvyšší horu světa Mount Everest. Také mi dalo řádně zabrat několik přejezdů rakouské Grossglocknerské silnice s nejvyšším bodem na Edelweisspitze 2571 m n.m. s vyhlídkou na nejvyšší horu Rakouska Grossglockner ((3789). Alpské průsmyky jsou pro mě chrámem velké cyklistiky; jen můj kamarád Mirek je nemá zatím moc rád. Když projíždím Alpy, mám pocit, že jsem vstoupil do svatyně. Kopce mne fascinují, mám je rád, a cítím se v nich jako ryba ve vodě. Rovinky jsou pro mne nudné; bývá tam větší provoz, vedro, a u moře ještě většinou boční vítr nebo protivítr, který jsem zažil mnohokrát. V horách mám rád hlavně lidi a cítím se tam bezpečněji. Na cestách občas objevuji i domov, stesk po domově, rodina i přátelé mi někdy chybí a tak pospíchám domů; jak říká Jitka, přijíždím vždy dříve, než napíši. Všechny cesty jsou pro mne obrovský dar. Nejpříjemnějším překvapením na cestách jsou lidé, které potkávám a kteří mi pomáhají, aniž je o to žádám. Hory jsou mým životním prostředím. Na dlouhých cestách bývají oázou svěžesti, čistoty a bezpečí. Kvalitní život je pro mne možnost naplnit čas, který je mi dán, způsobem, jak si přeji. Protože jel se mnou poprvé na jih Itálie i Mirek Jiran, rozšířil jsem původně zamýšlenou cestu na Sardinii ještě o Sicílii a Korsiku. Loni jsem před odjezdem na jih Itálie a Sicílii 8. 4. napsal: “jedu tam již popáté v domnění, že už je to naposledy“. Jsem rád, že to už neplatí, a mohl jsem Mirkovi ukázat to, co mne tam stálé láká. Možná i on o tom vydá svůj deníček, zrovna jako to udělal po dvou cestách se mnou do Santiaga di Compostela; 2
jednou pěšky a podruhé na kole. Pokaždé je to jen subjektivní sdělení pocitů a zážitků. Píši nejen o cestě, památkách, ale hlavně o lidech, které potkávám, a cestuji-li s nimi, tak také o nich. Ani tento deníček nebude výjimkou. Vzhledem k velikonočním svátkům, kdy v Itálii mají mnoho dnů volna, jsme čekali celý týden na to, až dva kamiony pojedou současně spolu na jih Itálie, abychom se co nejvíce přiblížili Sicílii, odkud jsme plánovali naši společnou cestu na kole. 27. 4. neděle. V sobotu odpoledne jsme se setkali s Mirkem u nás doma, rozloučili se s Jitkou, a autem Mirka odjeli do Přeštic u Strakonic do firmy Autospolu, kde parkují všechny její kamiony. Zde jsme se setkali s našimi řidiči, s mladším Síkorou
Frantou s přezdívkou
„Siki“ a poté s „létajícím Holanďanem“ Erwínem, s kterým jsem cestoval už vícekrát. Oba řidiči nás přímo šokovali super návrhem, že z Bologni, kde se jejich cesty se zbožím
rozcházejí,
budeme moci oba jet s Frantou do Tivoli u Říma, a tudíž jsme obě naše kola naložili do Volva. 39tiletý Erwín si přál, abych jel s ním, neboť si vzájemně vyhovujeme. Je příjemný a vzdělaný; umí dobře čtyři jazyky včetně češtiny. Žije v Česku s přítelkyní dlouhou dobu a práce ho vždy bavila. Brzy jsem ale poznal, že není ve své kůži a potřeboval se svěřit, neboť po 5 letech spokojenosti ve firmě bude muset odejít, aby získal klid a mohl být více s přítelkyní Erikou a dětmi. Práce se mu stále líbí, i když velké pracovní nasazení ho moc vyčerpává. Dostal zajímavou pracovní nabídku z blízkého Německa, ale bude se mu stýskat po kamarádech a dokonce po majiteli firmy Pavlovi, což bylo příjemné poslouchat, a proto o něm píši více než obvykle. 3
28. 4. pondělí. Po nočním odpočinku v Rakousku a lehké snídani jsme pokračovali za chladného a deštivého počasí na hranice Itálie, ale předtím ještě doplnili nádrže levnější naftou. V kabině bylo příjemně teplo a neuvěřitelně čisto. Oba řidiči spolu často komunikovali pomocí vysílaček. Na Erwína budu dlouho v dobrém vzpomínat a nikdy nezapomenu na to, když mne před 2 roky dovezl ve Florencii přímo na vlakové nádraží uprostřed města, odkud jsem cestoval do Livorna a poté lodí do Bastie na Korsice a zde absolvoval svůj nejtěžší životní trek GR 20. Téměř celou cestu do města Bologna, kde byla první vykládka zboží, pršelo a mnohá pole kolem dálnice byla zaplavena stálými dešti z posledních dnů. Zatím co u nás byla zima letos bez sněhu, v Itálii ho napadlo nejvíce za posledních 30 let; a podobně je tomu nyní s deštěm. Snad na Sicílii a Sardinii tomu bude naopak. Vždyť jedeme za teplem a ani déšť si s Mirkem nepřejeme. Za Bolognou se všichni loučíme s Erwínem a přejeme si vzájemný úspěch; jemu v novém zaměstnání a nám na cyklistické pouti po ostrovech. Pokračovali jsme za stálého deště po dálnici přes Florencii, kde jsem byl nedávno s Martinem
Klímou
na
desetidenním cyklistickém soustředění v Toskánsku. Takové počasí, kde je všude samá voda a na horách zataženo a mlha, nepamatuji. V kabině kamionu ve třech je však teplo, příjemně, útulno, a hlavně dobrá nálada všech. Před 22. hodinou končíme cestu u fabriky na výrobu pneumatik pro zemědělské stroje a traktory. Celkem jsme ujeli kamionem 1180 km a 200 km předtím z domova z Jičína autem. Na dobrou noc s Mirkem jsme si dali Jitčinu hruškovici a uložili se ke spánku; já na sedačce, Franta a Mirek na lehátkách nad sebou. 4
29. 4. úterý. Tivoli – Roma – Neapol – Salerno; vlakem. Vstal jsem před 6. hodinou a využil sociálního zařízení ve vrátnici továrny „Trelleborg“, což bylo příjemné. Mirek mne následoval, s řidičem jsme připravili kola, a už v 6.40 hodin jsme se rozloučili a na kolech začali stoupat skoro o 300 m výše do města Tivoli na vlakové nádraží. Odtud jsme vlakem odjeli do Říma – Tibortina a odtud 4 km na kolech se přesunuli na hlavní nádraží
Roma
Termini.
Velké
nádraží má 29 kolejí pro odjezdy a příjezdy vlaků. Pokračovali
jsme
2.5
hodiny vlakem do 260
km vzdálené Neapole a odtud po 20 minutách čekání
do
vzdáleného
65
km města
Salerno. Vlak projížděl mnoha dlouhými tunely. Jinak
jsme
podmáčená
viděli pole
a
fóliovníky, kde pěstují hlavně zeleninu. Blízká sopka Vesuv byla zahalena v mraku. Teplota byla přes 20°C. Ve vlaku jsme poobědvali a za zmínku stojí menší odpadové koše, do kterých jsme bezpečně umístili naše kalíšky na víno. Zdola košů byla přípojka na dobíjení telefonu. 5
V Salernu jsme vystoupili už ve 14.10 hodin a koupili jízdenky na další den do Villa S. Giovanni, odkud už jezdí trajekt na Sicílii. Jen 2 km z nádraží je nedaleko
Dómu
ostello
(ubytovna), kde jsme měli zajištěné ubytování. Dóm z 11. století je nejdůležitější památkou města, které má 140 000
obyvatel.
Je
lemováno horami a my se procházeli po pobřeží a odpočívali s vyhlídkou na moře.
Odplouvají
odtud
lodě na blízké Capri. Pěkná byla
procházka
uličkami
starého města s mnoha bary a
vonícími
hospůdkami,
které lákaly. Pěkné
bylo
ubytování v historické budově s výhledem na moře a hezký byl i náš pokoj jen pro
dva
–
paráda. Trochu chladné, ale pro nás příjemné bylo počasí, které umocnilo naši dobrou náladu. K večeři jsem ohřál výborný guláš z domova od Jitky a popíjeli Tramín. Poté ještě TV, u které jsem brzy usnul. 6
30. 4. středa Salerno – Paola – Villa S. Giovanni – vlak; Messina trajekt; Messina – Villaggio di Midi; na kole 12 km. V 6 hodin jsme vstávali, na hotelu posnídali a vrátili se na kolech podél moře na vlakové nádraží a pokračovali na cestě za teplem na jih Itálie. Obloha byla zatažená, teplota po ránu 12°C. Kola byla jako vždy v prvním vagoně a nedaleko od nich jsme pohodlně s Mirkem seděli a sledovali krajinu. Stále podél Tyrhénského moře vpravo, na levé straně kopce a hory, kde však byly mraky a mlha a zřejmě tam i pršelo. Železniční trať i souběžná dálnice vede mnoha tunely a dlouhými mosty, zatímco stará silnice se klikatí po úbočí hor nebo podél moře. Ze Salerna do Palestum, kde jsem si loni 12.dubna prohlížel historické trosky chrámů a akropoli starou 600 let před n.l. tzv. Poseidonova města, byly kolem cesty samé fóliovníky a jen zelenina na polích nebo ovocné stromy.
Po
3
hodinách
jízdy
vlakem
jsme
v městečku vystoupili hodiny
a
2
času
do
odjezdu vlaku
Paola
dalšího k hranicím
Sicílie jsme využili k prohlídce
města
na kole. Teplota se pohybovala kolem 19°C, bylo skoro zataženo, ale poprvé vysvitlo slunce. Nedaleko Messiny jsme ukončili cestu vlakem, od Jičína vzdálené 2200km. Poslední 2 hodiny ve vlaku jsme využili k obědu a chutnání prvního italského vína a italských moučníků. Cestoval s námi i 67letý italský cyklista z Verony, který chce objet Sicílii za dva týdny, zatímco my za 8 dní. Zkušený cestovatel, který má za sebou 23000 km v Jižní Americe a nedávno objel Itálii kromě ostrovů, což bylo cca 4000 km (já to mám v plánu příští rok, pokud se dožiji). Byl jsem rád, že se začala plnit předpověď Jitky, že tu bude teplo a nebude pršet. 7
V Messině bylo 22°C a slunce
opravdu
hřálo.
Messina je vstupní brána na Sicílii na úpatí pohoří Monti
Peloritani.
Dominantou je katedrála na Piazza Duomo. U kostela je 60 m vysoká zvonice
s orlojem.
Naproti
je
půvabná fontána Di Orione.
Pobřeží Sicílie omývá moře Tyrhénské, Jónské a Středozemní, a jsem rád, že na cestě potkáme všechna. O Sicílii prohlásil Goethe: „Vidět Itálii a nevidět Sicílii je jako nevidět Itálii vůbec“; asi proto jsem tu již posedmé ve svém životě. Cestou z Messiny na ubytování u kamaráda Dina na periferii města ve Villaggio di Midi jsme ještě nakoupili v supermarketu a zásobili se potravinami a pitím na další den, neboť na Svátek práce 1. máje budou obchody zavřené. Nejdříve jsme se zastavili u rodičů Dina, neboť on odjel v poledne na dovolenou. 8
Jeho otec nás doprovodil do jeho nedaleké vilky ve strmém kopci, kde jsme se ubytovali. Každý jsme dostali samostatný pokoj a k dispozici i velkou zařízenou kuchyni včetně všeho potřebného pro přípravu výborné večeře. Čerstvé vepřové plátky byly sice tenké, ale bylo jich pro nás dva šestnáct! Mirek mne ještě pozval na pivo a po večeři jsme sledovali v TV fotbal Chelsea versus Atletico Madrid. Telefonicky jsem ještě mluvil s Dinem a pozval jsem ho na reciproční návštěvu k nám do Jičína. 1. 5. čtvrtek Villaggio di Midi – Taormina 43 km – Giarre 68 km – Catania 110 km; převýšení 550 m. Vstávali jsme v půl sedmé a po osmé hodině jsme se rozloučili s otcem
Dina
Pietrem
Bombarou, který je stejně mladý jako já. Od samého rána sluneční paprsky příjemně hřály a tak jsme brzy odložili cyklistické bundy a hned vzápětí i návleky na ruce i nohy. Ve svižném tempu jsme se střídali a občas jeli i za cyklisty, kteří nás předjížděli, a zdravili se s mnoha, kteří nás míjeli v protisměru. Bylo jich opravdu mnoho, neboť byl
svátek,
v Itálii
kdy
ani
nepracují.
Do
překrásné Taorminy jsme museli vystoupat víc jak 400 m, ale pohled odtud na zasněženou Etnu stál za tuto námahu. 9
Nebyli jsme v řeckém divadle s úžasnou akustikou, ale stejně pěkné pocity jako v divadle jsme zde měli při pohledu na Jónské a Tyrhénské moře. Ve městě bylo velmi mnoho turistů všech národností, překvapivě hodně Rusů, a odpovídaly tomu i vysoké ceny v obchodech, restauracích a barech. Teplota v poledne
přesáhla 24°C a později v Catanii bylo 26°C. Užívali jsme si zdejší pohodu - jak Mirek u kávičky a moučníku, tak já měl moučník a vínečko. Strmý byl odtud 10
sjezd k moři a náročná cesta po dlažebních kostkách do městečka Giarra, kde jsme si dopřáli oběd a chlazené pivo. Slunce zde opravdu pálilo a bylo obtížné chodit po rozpálené dlažbě bez bot. Cestu do Catanie jsme zakončili v pohodě už před 16. hodinou. Známá ubytovna byla bohužel zavřená a tak jsme hledali jiný nocleh, což se nám během půl hodiny podařilo. Bydleli jsme v pěkném penzionu 200 m od historického centra, resp. Dómu, kam jsme se ihned vypravili.
Je
na
náměstí
Piazza
Duomo stejně jako radnice a kašna. Catanie je černé město
na
úpatí
sopky
Etny
postavené z lávových kamenů;
je
tu
mnoho paláců a kostelů.
Večer
bylo
město
překrásně nasvícené včetně fontány.
Nedaleko odtud jsme na ulici v křeslech sledovali
na
velkoplošné
obrazovce
napínavý fotbalový zápas Juventus – Benfica Lisabon 0:0 až do 23 hodin. A popíjeli drahé pivo; byl to ale báječný teplý večer s příjemnou atmosférou. 11
2. 5. pátek Catania - Syrakusy 73 km – Noto 110 km; převýšení 400 m. Přispali jsme si do 7 hodin, ale snídaně byla rychlá a v 8 hodin jsme už opustili penzion, když jsme z 3. patra snesli batožiny i kola po úzkých schodech. Zastavili jsme se na tržišti ryb a potom už následovala pohodlná
a
méně frekventovaná asfaltka směr Syrakusy. Teprve 9 km před městem jsme zastavili u autogrilu, neboť dříve žádná vesnice nebyla. Mirek si dal oblíbenou dopolední kávu a moučník, aby doplnil síly, které rychle ubývaly; já jen trochu vína. Pěkný byl pohled zpět na Etnu a Jónské
moře. Už v 11.30 hodin jsme přijeli do nejkrásnějšího města antického světa, rodiště Archiméda. Obědvali jsme na náměstí poblíž muzea Archiméda u 12
fontány Diany z roku 1906. Nejzajímavější je Stará čtvrť ležící na ostrově Ortigia.
Kolem jsou hradby a úzké romantické uličky s barokními památkami, kostely a paláci. Po obědě teploty
jsme 25°C
pokračovali do
40
za km
vzdáleného Nota se zastávkou na víno a dobrou sladkost k němu. V parku kolem nás bylo mnoho Arabů, Muslimů a dalších tmavých mužů, kteří se stále umývali u kašny s pramenitou vodou a v igelitkách měli svou stravu – brambory, chléb a housky. Ke konci cesty začal foukat silný protivítr, ale cesta po široké asfaltce s malým provozem byla pohodlná. Na začátku města nás upoutala nabídka ubytování B+B, kterou Mirek hned prověřil. V baru nám také nabídli ubytování pro 2 osoby za 50 €, ale dali jsme přednost penzionu Aurora, kde jsme cenu snížili na 45 € a ještě k tomu byla snídaně. Majitelé byli příjemní a dostali
jsme
hezký
velký
pokoj
s terasou, kde jsme večeřeli až do 22 hodin. Předtím ještě vysprchování a příjemná centrem.
procházka Noto
je
historickým nejpůvabnější
zachovalé barokní město na Sicílii. 13
3. 5. sobota Noto (81) – Ragusa (497) 61 km – Comici (246) 79 km – Vittoria 90 km; převýšení 1250 m. Ráno nás překvapilo zamračené nebe a teplota jen 12°C. I když jsme si přispali, už v půl osmé jsme po snídani opustili penzion a dlouho se loučili s příjemnou paní domu, která nám záviděla, že můžeme takto svobodně cestovat. Nelíbí se jí být stále doma, starat se jen o dům a manžela, který je dozorce ve věznici a rád běhá maratóny. Druhou snídani jsme měli zajištěnou v rámci ubytování v blízkém baru, kde jsme si velmi pochutnali. Po 8. hodině jsme se vydali na cestu do Ragusy, která byla delší a náročnější než nás informovali domácí; plných 61 km s převýšením
cca
1300
m!
Tentokrát byla teplota skoro o 8°C nižší než předchozí den, ale kopce nás zapotily a zahřály. Po 2 hodinách Mirek žádal odpočinek, kávu a moučník k tomu. Do Ragusy jsme přijeli úderem 12. hodiny na náměstí Piazza di Duomo a zrovna zvonily zvony. Zatímco Mirek fotografoval, já obstarával
nákup
na
oběd.
Bohužel první kapky deště na Sicílii nás vyhnaly do podloubí, kde Mirek zajistil nejenom sezení, ale po chvilce i sluníčko, které příjemně poledním
hřálo.
Po
odpočinku
dlouhém jsme
pokračovali v cestě strmým 15% stoupáním víc jak jeden kilometr a stále proti 14
větru. Odměnou byl pěkný sjezd do města Comici, kde jsme u kostela s mladou dívkou řešili, kam se vydat dále. Zvítězil návrh přiblížit se moři do města Vittoria, kde jsme hledali ubytování v baru. Mirek na internetu našel ubytování B+B necelých 500 m odsud, kdy už nepršelo a vysvitlo slunce. Zde jsme se setkali se sympatickým mladíkem v obchodě, který nás rád ubytoval naproti v apartmánu, kde nám bylo dobře. Následoval nákup dobrot a hlavně pití, více jak 500 gramů kuřecích prsou, hodně zeleniny a tak večeře byla skvělá, vydatná. Po večeři zmoženi jídlem už jsme neměli sil uskutečnit obvyklou večerní procházku městem. Mirek vyřídil všechnu poštu včetně mé a dlouho jsme popíjeli. 4. 5. neděle Vittoria – Gelo 40 km – Piazza Armerina (700) 87 km; převýšení 1300 m. V ceně ubytování byla i kontinentální snídaně, což jsme v neděli uvítali. Před 8. hodinou jsme opustili penzion, zatímco všichni místní ještě spali. Za hodinu a půl jsme přijeli do města Gela, které má 100 000 obyvatel. Historická část města je na kopci, kde jsme se krátce zastavili, pohovořili s místními staříky, kterých 15
tam bylo na stovky. Na náměstí
jsme
v cyklistickém oblečení s koly
byli
pozornosti,
středem všichni
s námi chtěli mluvit a každý doporučoval:
něco co
je
třeba vidět, kde mají nejlepší chléb, víno a
podobně. Pokračovali jsme po málo frekventované silnici s větrem v zádech do Piazza Armerina. 15 km před ní jsme si dopřáli odpočinek a oběd v zájezdní restauraci. Měli jsme za sebou náročné stoupání a další nás ještě čekalo. Kolem silnice byly převážně sady opuncií. Příjemná teplota nám dovolila v relativní pohodě vystoupat do Piazza Armerina v nadmořské výšce 700 m n.m. První mé kroky vedly do známé vinotéky uprostřed náměstí, která byla zavřená, ale jeden 16
přítel zavolal majiteli, že Ivan z Čech opět přijel na Sicílii. Za deset minut přišel sympatický majitel, v ruce měl moji vizitku a byl rád, že se opět vidíme. Koupili jsme bílé i červené a sladké
víno
partnera
pro
italského
Alessandry,
s kterou
Mirca, mají
dvouletého Frederika. Poté jsme odjeli k Dómu, kde si dal Mirek svou odpolední
kávu
a
já
se
spojil
telefonicky s Alessandrou, která pro nás poté přijela autem. Odtud za ní jen 500
m
sjezdu
uličkami
a
úzkými už
jsme
v jejím a Mircově domě. Příjemné a milé bylo už třetí přijetí během čtyř let a rád jsem předal malý dárek
z
domova
pro
Frederika. Přátelé měli večer velkou rodinnou sešlost a tak nám zajistili restauraci, kde jsme večeřeli. Ochutnali jsme sicilské jídlo a chutnali sicilská vína. Pro Mirka bylo dnes náročné dlouhé stoupání, ale zvládl to dobře – překvapivě ani moc nenadával. 5. 5. pondělí Piazza Armerina – Pietraperzia (700) 33 km – Caltanissetta 51 km – Agrigento 103 km; převýšení 850 m. Spali jsme do 7 hodin, neboť snídaně byla domluvena až na osmou. Skoro hodinu jsme snídali a povídali s Alessandrou, i když bohatou a pestrou snídani 17
připravil
její
Mirco,
který musel odejít do práce. Dlouho jsme se loučili
a
s Alessandrou
fotili a
Frederikem a přáli si brzy se zase setkat; možná
i
Důležité rozhodnutí,
v Jičíně. bylo že
nepojedeme do nejvýše položeného
města
v Itálii Enna, které leží v nadmořské výšce 1005 m. Pro Mirka to byla asi nejlepší zpráva za týden pobytu . Poprvé jsem jel po vedlejší, ale překrásně vedené silnici s minimálním provozem do Agrigenta. Cesta byla pohodová až do
Pietraperzia, kde si Mirek dopřál kávu a já obstaral v cukrárně výborný moučník. Na kolech jsme vystoupali až na samý vrch, kde kromě kostela byla úžasná vyhlídka do okolí, včetně na 15 km vzdálené město Caltanissetta ve výšce 700 m n.m. Odtud jsme sjížděli asi 7 km a následoval 8 km dlouhý táhlý 18
kopec, který Mirka deprimoval. Dobrý oběd zakoupený v supermarketu, k tomu pivo a víno, vrátily Mirkovi sílu i dobrou náladu. Zjistil jsem, že jsme touto náhradní cestou ušetřili asi 20 km, ale hlavně převýšení cca 600 výškových metrů. To nám umožnilo dojet až do středověkého města Agrigenta, které leží mezi olivovými háji. V centru historického města jsme se ubytovali jako nejčastěji v soukromém penzionu B+B. Následovala sprcha, nákup na večeři a snídani a k přípravě jsme využili vybavenou kuchyň. Potom ještě procházka k Dómu
na
samém
vrcholu, ale katedrála postavená
Normany
byla uzavřená, neboť je v rekonstrukci. Zde jsme se
poprvé
setkali
s Čechy. Dobrou večeři jsme ukončili až po 21. hodině červeným vínem. Mirek jako každý večer vyřizoval
mailovou
poštu a informoval o počasí a četl i zprávy z Čech. 6. 5. úterý Agrigento – Sciacca
71
km
–
Castelvetrano 108 km; převýšení 550 m. Po vydatné snídani jsme v 7.45
hodin
opustili
penzion a klesali k moři k historickým antickým památkám
do
tzv.
„Údolí chrámů“ mezi olivovými háji. Přestože otvírají až v 8.30 hodin, umožnili nám zahájit prohlídku 19
dříve a dokonce i na kolech, což nám ušetřilo mnoho času. Ušetřili jsme i za vstupné 10€, neboť jsme starší jak 65 let. Jsou zde stavby až ze 6. st. před n. l. Nejzachovalejší je dórský chrám
Concordia;
zato
Heraklův chrám je jen hromada
kamení.
Dále
jsme míjeli chrámy bohyně Demetry,
Hefaistův,
Svornosti a chrám Dia olympského. Kolem citrusových hájů jsme pokračovali pohodlnou cestou, ale s větším provozem do lázeňského města Sciacca, kde jsme se zastavili na oběd. Při něm mi Mirek vyčítal dlouhé táhlé kopce, kterými vedou silnice, i když jedeme podél moře; má najeto polovinu kilometrů než já, ale jede výborně a s kopců mi stále ujíždí. Na jeho láteření jsem si pomalu zvykl. Počasí na kolo ideální; modrá obloha bez mráčků, slunce příjemně hřálo, teplota 23°C. Po obědě pokračujeme podél moře s pěknými výhledy do divoké krajiny, kde jsou hluboká údolí, přes která vedou úžasné mosty, dlouhé více jak 1000 m, a projíždíme občas i tunely. Odpoledne nám pomáhal vítr
a
terénu velkého
tak jsme
v náročném přijeli
do
města
Castelvetrano už před 16. hodinou a zvládli 108 km za 5 hodin. Za necelou půlhodinku už jsme bydleli opět v historickém centru města naproti katedrále, kde právě mohutně bily 20
zvony. Privát B+B byl velikosti velkého bytu včetně zařízené kuchyně, což jsme opět využili. Překrásný je z našeho pokoje výhled na chrám. Včasný
příjezd
nám
umožnil praní velkého prádla, rychle
usušilo.
Večer
které
slunce
nákup
potravin, u řezníka bifteky a nakonec výborné červené víno; bylo se na co těšit. Zakončili jsme večeři sýry, moučníky a jahodami. Uvědomoval jsem si, že bez kvalitní stravy nelze takto náročný a dlouhý výlet absolvovat. 7. 5. středa Castelvetrano – Selinunte 13 km a zpět 26 km – Salemi (338) 54 km – Trapani 93 km; převýšení 550 m. Po půl osmé po snídani jsme se vydali na cestu k moři
na prohlídku
archeologických památek z 5. st. před n. l. do 13 km
vzdáleného
Selinunte. 21
Je to největší archeologický areál v Evropě, bývalá řecká kolonie na Sicílii. Jen částečně jsou zde zachovalé řecké chrámy zničené při zemětřeseních na obrovské ploše, a tak turisté si je prohlížejí z elektrických vozíků. Na kole nás do areálu nepustili a tak jsme viděli jen některé. Otvírali zde až v 9 hodin a tak jsme začali v baru u moře bílým chlazeným vínem už v půl deváté. Mirek stačil vylovit v moři ještě sicilské škeble. Také zde jsme měli vstup zdarma (senioři nad
65
let);
obvyklé
vstupné je 6 €. Museli jsme se vrátit do Castelvetrana a odtud jsme se dali na doporučení
místních
do
Trapani vnitrozemím, což byla o více jak 20 km kratší, méně náročná cesta. Mirkovi se to moc nelíbilo, ale já to uvítal, neboť to pro
mne
byla
nová,
zajímavá a pohodlná cesta. Jediné větší stoupání, cca 300 výškových metrů, bylo do města Salemi, kde jsme si dopřáli výborný masitý oběd. Cestou jsme míjeli velké olivovníkové háje a občas
sady
citrusových
plodů. Pohodlný byl sjezd do
pobřežního
města
Trapani s větrem v zádech. Už po třetí hodině jsme se ubytovali na pěší zóně v centru na ulici Garibaldi. Kromě domu jsme měli k dispozici dvůr s květinami a s příjemným posezením. Trapani je starodávné 22
středověké město stojící na vrcholku mohutného mysu na úzkém poloostrově a je cílem mnoha turistů a poutníků. Má barokní podobu plnou bohatě zdobených paláců a více jak 20 kostelů, z nichž mnohé jsme
si
prohlédli.
Nejvýznamnějším místem je zde Corso Vittorio Emanuele, kde je mnoho kaváren a barů, všechny mají pohodlná křesla a stolečky přímo na ulici. V Trapani je hlavní rybolov, sběr korálů, těžba soli a námořní doprava. Po prohlídce města jsme zvládli nakonec nákup na večeři, kterou jsme si připravili na penzionu a večeřeli dlouho na zahrádce, když bylo večer ještě 20°C. 8.5. čtvrtek Trapani - Erice (758) 17 km – Valderice 35 km – Castellammare 65 km – Partinico 91 km; převýšení 1150 m. Po snídani jsme se vydali po místním širokém bulváru směrem Erice, což naštěstí navrhl Mirek. Nikdo netušil, jaká námaha nás čeká. Bylo to téměř 17 km stoupání, skoro 1.5krát více než je výjezd
ze
Špindlerovku.
Špindlu
na
Překrásně
vedená cesta s vyhlídkou jak na Trapani, tak na moře a vesničky při moři. Byl to překrásný zážitek, ale stál dost sil. Nahoře jsme byli oba rádi, že jsme to zvládli, 23
a tak jsme se řádně odměnili lahvičkou chlazeného bílého vína a Mirek přidal ještě moučníky. Italové vyjeli nahoru většinou lanovkou, cizinci jako Rusové či Francouzi autokary. Starodávné středověké město Erice s rozkošnými dvorečky a spoustou květin stojí na vrcholku mohutného mysu nad městem Trapani. Malé uličky
starého
městečka
však
jsou kouzelné a zajímavý
je
i
hrad na samém vrcholu.
Jako
z letadla
je
pohled dolů na moře i na město Trapani. jsem
Zde četl
o
Sicílii, že je to země prchlivých vášní, trýznivých melancholií
a
pronikavých kontrastů. zde
Bylo hodně
ruských
a
francouzských turistů. Překrásný byl sjezd dolů do Valderice a pohodlná cesta směrem na velké město Castellammare u moře, ležícího však o 200 m níže než byla naše silnice. Chtěl jsem Mirkovi ušetřit 200 m stoupání a pokračoval jsem do 6 km vzdáleného Alcama, kde jsem v supermarketu nakoupil jídlo na oběd. Mirek byl ale unaven a nechtěl ani jíst. Pokračovali jsme tudíž do města Partinico, kde byla první možnost příjemné zastávky na oběd. Odlehlé místo od silnice bylo neskutečně 24
krásné. Velká upravená zahrada s vodotrysky, kde převažovaly palmy. Připadali jsme si zde jako
v pohádce.
Byla
to
soukromá rezidence nějakého boháče a hlídací personál nám dal
souhlas
k posezení
na
pohodlných bílých křeslech a oběd se tak protáhl do 16 hodin! Teprve potom jsme dokončili cestu do Partinico, kde bylo poprvé obtížné najít levné ubytování. Nakonec jsem se obrátil na městskou policii, kde nám pomohli a dokonce služebním
autem
nás
doprovodili 1.5 km za město, kde jsme se levně ubytovali a ještě si objednali na 20. hodinu těstoviny s masem. Druhou večeři, čokoládové moučníky, sýry a víno jsme měli ještě na pokoji. 9. 5. pátek Partinico - Terrasini 25 km – Isola di Femmine 39 km – Palermo 54 km; převýšení 200 m. Po snídani už v 7.30 hodin jsme se
rozloučili
s majitelem
agroturisma B+B a sjeli k moři, odkud vede pohodlnější, ale delší cesta do Palerma. Po hodině v Casini jsme zastavili na teplý moučník, víno a Mirek své oblíbené capucino. Malá odbočka byla do rybářské vesničky Isola di Femmine, kde je pomník rybáře a 25
velké tržiště ryb. Odtud za 15 minut už jsme byli v mém oblíbeném ostellu (ubytovně) na periferii Palerma. Je na břehu moře, kolem krásná exotická zahrada a přístup na blízké malé pláže, moře od našeho pokoje jen dvě minuty chůze po kamenných schodech. Ihned jsme vyprali a žhavé sicilské slunce
sušilo
naše
oblečení.
Poté jsme sestoupili po terasovitých
schodech
na malou pláž u moře a pokusili se vylézt na menší
skálu
v moři.
Začali kolem nás kroužit mořští rackové a později nás i napadat soustavnými nálety, že jsme začali bát a rychle se vrátili. Brzy jsme pochopili proč; na skále měly hnízdo jejich „děti“ a tak byli pro nás nebezpeční, neboť se o mláďata báli. Nic podobného jsem u
moře
doposud
neviděl.
Mirek vše zaznamenal ve svém fotoaparátu.
Bylo
teprve
poledne, když jsme nakoupili dobroty a pití v nedalekém supermarketu a na terase ostella si dopřáli bohatě prostřený stůl. 26
Obědvali jsme s překrásným pohledem na moře více jak dvě hodiny. Celé odpoledne jsme se opalovali a relaxovali u moře na Capo Peregrino nebo-li Mysu poutníků (my dva poutníci ze Santiaga di Compostela). Kromě chytání bronzu na celé tělo na skoro soukromé pláži jsme dokonce plavali v moři, i když teplota vody nepřesáhla 19°C. Na večeři jsme se vrátili do blízké rybářské vesnice, kde já chutnal grilované rybičky a Mirek velkou pizzu, z které snědl jen
asi 2/3. Láhev výborného bílého vína však nestačila. Mirek ještě vyfotil zapadající slunce, vrátili jsme se do ostella a pokračovali moučníkem s červeným vínem a pohledem na nasvícené město. Poslouchali jsme šumící moře a cítili vonící keře; dost dobrá atmosféra, říkal Mirek.
27
10. 5. sobota Palermo - Monreale 28 km – Palermo 44 km; převýšení 300m. Tentokrát jsme si přispali a slunce nás vytáhlo z postele až v 7 hodin. Po snídani jsem vyřídil mail svému příteli na Sardinii, kam přijedeme v neděli ráno. Upřesnil jsem náš program na příštích pět dní. Naše první cesta vedla do přístavu, kde jsme si koupili jízdenky na večerní trajekt do Cagliari. Potom jsme vystoupali o 300 m výše po velice frekventované silnici do Monreale, kde jsme si prohlédli chrám Panny Marie.
Monreale
nenápadné
je
městečko
shlížející na sicilskou metropoli Palermo. Už více jak 800 let zde stojí katedrála, která přinesla městečku
světovou
proslulost.
Trojlodní
je
skutečným
stavba
klenotem. Nechal ji vystavět normanský král Vilém II. v roce 1172 jako symbol své moci. Nádherná je též klášterní křížová chodba, dlouhá 102 m, zvenku
28
skromná, interiér úžasný. Všechny
stěny
zaplněny
nádhernými
mozaikami
na
podkladu.
Dlouho
seděl
jsou
v lavici
zlatém jsem chrámu
společně s poutníky z Čech, resp.
z Liberce,
kteří
přiletěli do Palerma den předtím nízkonákladovým letadlem a zde si půjčí auto, kterým chtějí objet za 10 dní celou Sicílii. Bavil jsem se poté s místními, kteří mne jako cyklistu oslovili zrovna jako s taxikáři z Palerma. Mirek věnoval všechen čas focení. Při zpáteční cestě do Palerma jsme dostali chuť na grilované kuře, které stálo pouhé 4 €. K tomu jsme měli mnoho salátu, pivo a výborné sicilské víno. Odměnili jsme se za dopolední výlet na kopec do Monreale. Sýr a víno jsme si dali po projetí historické brány Porta di Nuovo v překrásném palmovém parku. Palermo je
hlavní město Sicílie, kdysi město arabského emirátu, později sídlo normanského krále. Je to město unikátních památek od stylu byzantského přes arabský, normanský až po renesanci a baroko. Viděli jsme byzantské kostely vedle mešit, barokní a katalánské paláce vedle arabských letohrádků. Vrcholnou ukázkou je 29
mohutná
katedrála
s dvěma
vysokými věžičkami a přes ulici dva mosty
spojující
chrám
s arcibiskupstvím. Exteriér se mi líbil více než interiér, zatímco dopoledne na Monreale tomu bylo naopak. Katedrála
na
náměstí
Piazza
Cattedrale patří k nejvýznamnějším normanským památkám na Sicílii. Na
náměstí
Piazza
Palazzo
je
královský palác Palazzo Reale dei Normani,
který
byl
bohužel
uzavřený. Mezi nejkrásnější patří kostel San Giovanni degli Eremiti s pěti orientálními kopulemi, mešitou a křížovou chodbou. Prohlédli jsme si i kostely San Cataldo, kde byla právě svatba, a další La Martolana.
Bylo
zde velmi horko, minimálně 26°C a tak jsme chvilku odpočívali
na
malém náměstí a doplňovali tekutiny z baru. Poté jsme na kolech přejeli na Piazza Pretoria, kde je veliká kašna s vodotrysky a skulpturami ve třech řadách dokola. Poté jsem nakoupil jídlo a pití na 12ti hodinový přesun lodí z Palerma do Cagliari, hlavního města Sardinie. Hodinu před odjezdem trajektu jsme si v baru u přístavu dopřáli poslední chlazené pivo. Mirek při návratu z WC se trefil hlavou do skleněné výlohy, ale dvě dámy ho ošetřily a byl fit. Připomnělo mi to jeho 30
zranění na konci poutní cesty ve španělské Finisterre, které bylo větší, ale přežil to snadno. Loď na Sardinii byla menší, než jsem zvyklý jinde, chyběly sály s polohovacími křesly zvanými „poltrone“. Já si vybral místo na spaní ve spacáku v koutě odpočívárny se stolečky a židlemi, ale bohužel
na
tvrdé
podlaze
(koberce chyběly). Na lodi jsme večeřeli, trochu popili a o půlnoci se uložili ke spánku. Cesta dlouhá 200 mil, tj. 320 km trvala 12 hodin. Na lodi lze současně
přepravovat
850
osobních aut + 2650 lidí. 11. 5. neděle Cagliari - Villasimius 57 km – Muravera 107 km; převýšení 600 m. Posnídali jsme na lodi a v 7.45 hodin ji opustili, abychom vystoupili na další velký ostrov Itálie, Sardinii, která je perlou Středomoří. Po Sicílii je největším ostrovem Středozemního moře, ale má jen 1 600 000 obyvatel. Pláže s křišťálovou vodou připomínají pláže Karibiku.
31
Od přístavu jsme začali stoupat k renesanční katedrále na náměstí Piazza Palazzo vysoko nad městem. Modrá obloha, slunečno, teplota po ránu 16°C.
Prohlédli jsme savojský královský palác a potom katedrálu. Místní cyklisté nám doporučili hezčí, ale delší cestu podél moře směrem na Villasimius. Prvních 20 km po rovině podél moře bylo velice pohodlných a rychlých. Poté už byla silnice nahoru a dolů s překrásnými
výhledy
na
moře,
subtropickou vegetací a pěkné písečné pláže. Byla neděle a tak jsme potkávali mnoho aut, ale i hodně cyklistů v obou směrech. Pravidelná dopolední zastávka na
32
kávu a víno s moučníkem byla v zajímavé, ale dražší restauraci „Van Gogh“, kde měli dokonce jídelní lístek v češtině; večerní sardské menu včetně ¼ litru vína Cannonau zde stojí 29 € na osobu. Obědvali jsme ve Villasimiusu, kde jsme vše nakoupili v supermarketu. Pokračování bylo ještě náročnějším terénem a na teploměru bylo 30°C, nebe stále bez mraků a před sluncem nebylo úniku. Silniční provoz už byl slabší a nová silnice pohodlnější díky mnoha mostům a tunelům, ale stále bez lidí a možnosti občerstvení. Zachránila nás až benzínka 8 km před cílem, kde jsme si dopřáli chlazené pivo a cítili jsme se jako znovu narozeni.
Po
107
km
překrásné
vyhlídkové cesty jsme se ubytovali v penzionu B+B v malém městečku Muravera a těšili se na odpočinek od slunce a spánek po probdělé noci na lodi. Večerní procházka po městě byla krátká a pátrali jsme, kde lze ráno koupit chléb na snídani. Překvapil nás pekař, který řekl: “přijďte ráno po třetí hodině“. Zašli jsme na pivo, poté večeřeli v penzionu a v TV sledovali tenisový turnaj v Římě. 12. 5. pondělí Muravera – Tertenia 36 km –Tortoli 72 km – Baunei (480) Pass (900) – Urzulei (551) – 113 km; převýšení 1300 m. Pro čerstvý chléb jsem došel v 6 hodin ráno a v půl osmé jsme opustili pěkný penzion. Paní domů nám dala ještě zvláštní pomeranče z vlastní zahrádky. 20 km
jsme
jeli
po
nové překrásné silnici, kde se střídaly samé mosty s tunely. Poté jsme sjeli na starou, ale stejně kvalitní silnici do údolí, kde 33
skoro žádná auta nejela. V obci Tertenia jsme se zastavili na kávu a typické sardské kvalitní víno Cannonau, a moc nám chutnalo. Cesta pokračovala do většího města Tortoli, ale dříve jsme dostali chuť na chlazené pivo, neboť bylo moc teplo; minimálně 25°C. Od silnice odlehlá restaurace byla zavřená, ale při projíždění kolem zahrady nás zastavil starší pán na své zahrádce a nabízel citrony ze svých stromů. Okamžitě ještě nabídl posezení na zahradě a donesl 4 chlazená piva jako náhradu za uzavřenou restauraci . Byl rád, že jsme s ním poseděli a také on si odpočal stejně jako my. Byl příznivcem Berlusconiho, který nemá rád „černé“ z Afriky ani Cikány, a nelíbí se mu ani politika německé kancléřky Merkelové. Nebyl to Sard, neboť jeho rodiště je město Bergamo u Milána, od něhož nedaleko s Mirkem skončíme své putování po Itálii u našich přátel. Ve městě Tortoli jsme obědvali dvě hodiny, neboť teplota ve stínu stromů se blížila 30°C. Mirkovi se zde zalíbila 18tiletá dívenka, která si zde „hrála“ s mladým chlapcem z Říma, a věnoval se jí více jak jídlu a pití . To ještě nevěděl stejně jako já, že nás čeká dlouhý výjezd do hor. Museli jsme vystoupat víc jak 450 m do městečka Baunei v pálícím slunci, kde jsem pro něho objednal
chlazený
pěnivý
mok a čekal, jak bude nadávat . Poté jsme si přidali ještě skvělé sardské Vermentino a odpočívali. Čekalo nás ještě stejně náročné stoupání na kótu cca 34
900
m
před
n.m.
městem
Urzulei,
což
jsme
také
nevěděli. Odměnou
byl
sjezd do města Urzulei o 400 m
níže,
kde
mám přítele Giorgia Fancella, bývalého radního města a ředitele školy, kterého jsem navštívil již potřetí. Nikdy nezapomenu na úžasný piknik v horách Nuora, který nám připravili místní pastýři v divočině mezi polodivokými prasaty; bylo nás tehdy šest včetně mé ženy Jitky. Zastavili jsme na malém náměstí, kde se nás ihned ujal syn
Giorgia,
sympatický muž
jménem
Ivan, který nás odvezl
do
blízkého penzionu, jsme ubytovali.
kde se Ve
20 hodin pro nás přijel Ivan autem a odvezl do vily k rodičům, kde už na nás čekali Giorgio s manželkou a také Ivanova manželka a dvě děti. Velmi milé přijetí a následovala bohatá večeře s mnoha chody; čerstvé usmažené hříbky, sardské sušené salámy, těstoviny se sýrem, pečené sele, několik druhů sýrů včetně ovčího pecorina, ananas a další ovoce, a hlavně dobré víno. Trochu zmoženi jsme se autem vrátili do penzionu ve 23 hodin. 35
13. 5. úterý Urzulei (551) – Passo Silana (1027) 12 km – Dorgali 33 km – Orosei 55 km – Posada 94 km; převýšení 600 m. Poprvé jsem musel Mirka budit v 6.45 hodin, neboť jsme si objednali snídani na 7. hodinu. Ubytování za nás zaplatil Ivan, což mu snad oplatíme u nás. Začali jsme více jak hodinovým stoupáním do 12 km vzdáleného sedla Silana, což bylo cca 500 výškových metrů. Krásná silnice a téměř bez aut, a překvapivě ve velké pohodě to zvládl i Mirek. Odměnou
byl
neskutečné
dlouhý a nádherný sjezd do Dorgali, který jsme si oba vychutnávali.
Překrásné
pohledy na okolní hory i do údolí, a jen občas polodivoké kozy
poblíž
V protisměru několik
silnice. stoupalo
cyklistů
stejně
naložených jako my, aby si vychutnalo tuto jedinečnou silnici v překrásných horách. Neznám v Evropě hezčí a delší sjezd než tento 18ti kilometrový
na
Sardinii.
V baru Dorgali byla zastávka na kávu, skvělé Vermentino a moučníky. Cestou do Orosei a jeho zálivu „Golfo di Orosei“ obrovským
jsme
projížděli
lomem
na
mramorové desky, snad ještě větším, než je světoznámý lom u města Carrara. 36
Před 12. hodinou jsme zastavili na oběd před chrámem Na
v Orosei.
obloze
byly
konečně trochu mraky a také teplota o 6°C nižší než včera, a pro nás příjemnější. Další zastávka na doplnění tekutin byla na 80. kilometru na terase baru, odkud nám zbývalo do plánovaného cíle v městečku Posada jen 14 km. Začal foukat silný protivítr a tak jsme zastavili u prvního
penzionu B+B, kde jsem dokonce domluvil nižší cenu než obvyklých 25€ za osobu. Následoval nákup včetně dobrého masíčka, které s rýží chutnalo znamenitě; potom moučníky a dobrá vína. Příjemný byl penzion s terasou, kde jsme večer poseděli. 14. 5. středa Posada - Olbia 51 km – Tempio Pausania 101 km; převýšení 800 m. Před sedmou hodinou už jsem měl připravenou snídani na vidličku, když Mirek vstával a stěžoval si, že mu v noci nebylo dobře a nemohl usnout. Málo spal a silný prášek na spaní udělal své. Motala se mu hlava, připadal mi jako opilý 37
nebo zfetovaný. Mluvil tak, že jsem mu ani nerozuměl, nemohl připevnit svá zavazadla na kolo jako jindy, a já začal mít o něho velký strach. Ještě horší to bylo na silnici, a tak po prvních desítkách metrů jsem uvažoval o návratu na penzion. Mirek však říkal, že to brzy přejde, a tak jsme velmi pomalu pokračovali a já mu zezadu kryl záda. Nejel však rovně a já se o něho stále více bál, aby neupadl, což se při jedné zastávce bohužel stalo. Bylo to navíc na rychlostní komunikaci, kde auta kolem jela velkou rychlostí (museli jsme použít tuto objížďku v délce 5 km). V první vsi jsme zastavili v baru, kde Mirek vypil kávu v domnění, že mu to pomůže, a trochu si odpočal. Po pár kilometrech doporučuji zastávku na další kávu pro Mirka. Navíc jsem navrhl zůstat jeden den u moře, což Mirek odmítl. Dokonce jsem uvažoval o předčasném návratu z blízké Olbie lodí do Livorna a kamionem rychle domů; tak moc jsem se o jeho zdraví bál. Naštěstí jeho ranní nevolnost postupně ustupovala a do Olbie jsme po pohodlné cestě podél moře přijeli v poledne. K obědu jsem koupil grilované kuře a dlouho jsme odpočívali a poprvé vynechali pití vína. Mirek trval na pokračování v cestě podle plánu, a tak jsme se vydali do vnitrozemí do Tempia Pausania, které leží v nadmořské výšce 550 m, a kde bydlí naši dlouholetí přátelé, Augusto a Sandra. Počasí nám přálo, jen asi 22°C, ale trochu protivítr a tak jsem jel jako většinou před Mirkem. Silnice byla velmi členitá, ale pro Mirka dosti namáhavá. Celkové stoupání odpoledne asi 800 m a žádné bary na doplnění tekutin a odpočinek při cestě. Přesto jsme dvakrát zastavili na pár minut, když jsem telefonoval s Augustem, nebo odpovídal na SMS. Až v Tempiu Pausania jsme se posadili v baru na náměstí naproti radnici, 38
popíjeli
drahé
pivo,
odpočívali, Mirek fotil, a čekali
jsme
na
přátele
Augusta a Sandru. Přijeli za námi autem a od té doby fotografovali a natáčeli na kameru každý náš krok a každý kilometr na kole. Ještě 1.5 km jsme museli stoupat do jejich domu nad městem, kde nás ubytovali v suterénu domu s tím, že každý měl svůj pokojík a k dispozici
plnou
ledničku
s pitím. Od 20. hodiny byla přivítací společná večeře o patro výš a milé přátelské
posezení
jen do 23. hodiny, neboť
Mirek
značně
byl
unavený.
Pro mne byl tento den velice náročný po
stránce
psychické,
neboť
jsem se o Mirka moc
bál.
Stejně
náročný byl tento den pro Mirka po stránce fyzické a obdivuji ho za tento výkon a nejen tento jediný den; za všechna náročná stoupání v horách a nebylo jich málo – zhruba 12 000 m! Mirek nebude určitě spokojený s tím, že jsem o tom v deníčku napsal, ale já o svých pocitech píši pokaždé, a nemám důvod být jiný ani tentokrát. Nemá se za co stydět, ba právě naopak; podal výborný výkon a navíc zhotovil víc jak 1700 fotografií, často i za jízdy! Díky Mirku. 39
15. 5. čtvrtek Tempio Pausania – 5 km; převýšení 100 m.
Vstávali jsme až v 8 hodin, neboť domluvená snídaně byla až na 9. hodinu. Dopoledne jsme absolvovali zajímavý výlet s Augustem do jeho rodného městečka Aggiusu, prohlédli si dům jeho
již
zemřelé
starší
sestry,
překrásné
domy
z granodioritu, navštívili
farmu
Augustovy kamarádky a prohlédli
její
více
jak
stoletý dům, občerstvili se v místním baru. V Tempiu si
Mirek
koupil
na
památku cyklistický dres a nakonec jsme navštívili 40
jeden
z mnoha
poblíž
Tempia
nuragů -
nurag
Majori. Nuragy jsou patrně obranné
věže,
kamenné
stavby z balvanů bez pojiva staré více jak 3500 let. Dodnes není úplně objasněn jejich účel, ani není známa civilizace, která je vystavěla. Sandra pro nás připravila pestrý a chutný oběd na 13. hodinu. Následovalo setkání s Angelem, redaktorem sardského deníku Nuova Sardegna a současně s majitelem televizního studia v kavárně u radnice. Do kavárny přišel za redaktorem i mladý farář, který požehnal svěcenou vodou naše kola a požádal Pannu Marii, aby nás ochraňovala na cestě domů. Velice zajímavá byla prohlídka televizního studia RTG Gallura, kde jsme se setkali s mladým vojákem, který se vrátil po 5ti
měsících z Afghánistánu na
dva
týdny
na
dovolenou domů, a čeká ho mise dalších 5 měsíců. 41
Stále nás doprovázel Augusto a byl smutný, že se mu nepodařilo zajistit prohlídku největší továrny na korkové zátky v Evropě v městečku Calangianus, neboť
tam
připravovali
zítřejší návštěvu televize RAI 1. S Mirkem jsme se rádi prošli po městě a na večeři odjeli
autem
do
blízké
restaurace Trattoria Bisson, což bylo velké přání Augusta a
Sandry.
Nabídka
v
Augustově oblíbené restauraci byla pestrá a bohatá - od raviol přes salsice a různé druhy mas, příloh, mnoha sladkostí, nabídli bílé víno Vermentino
stejně
jako
červené
Cannonau. Vrátili jsme se před půlnocí a následovalo ještě dlouhé loučení, neboť přátelé vyhověli našemu přání odjet druhý den brzo ráno. Sandra nám připravila snídani ještě večer, kterou jsme si ráno pouze ohřáli. 16. 5. pátek Tempio Pausania – Vignola di Mare 46 km – S. Teresa
di
převýšení
Gallura 450
m;
66 lodí
km; do
Bonifacia 14 km. V 7.30 hodin jsme se rozloučili se Sandrou, která nám stihla ještě nakopírovat své fotografie z našeho pobytu u nich na „CD“. 42
Překrásná byla ranní, spíše klesající cesta velmi členitou krajinou vnitrozemím s kvalitním asfaltovým povrchem do Luogosanto, lemovaná převážně korkovým hájem. Zde jsme na Augustovo doporučení odbočili k moři, ale přes tři horské hřebeny s převýšením více jak 400 m, ale bez provozu aut. To se Mirkovi opět nelíbilo. Zato rychlý sjezd k moři do Vignola se mu líbil a často mi ujížděl. Zde jsme se odměnili lahví bílého Vermentina od Augusta a moučník. Koupil jsem i deník Nuova Sardegna, kde byla reportáž z naší cesty včetně společné fotografie nás obou s názvem „Z Prahy
do
Tempia na kole na shledání se starým přítelem“. Jen 20 km zbývalo do konce cesty po Sardinii,
do
přístavního S.
města
Teresa
di
Gallura, kde jsme se
už
hodinách
po
dvou
v hotelu
ubytovali. Následoval nákup v supermarketu na oběd, který jsme si užívali na vyhřáté písčité pláži s teplotou vzduchu 25°C, ale vody jen 19°C. Voda byla průzračná s barvou světlou až po tmavě modrou dále od břehu ve větší hloubce, 43
a překrásný byl pohled na
protější
hory
nedaleké Korsiky, kde každou hodinu jezdily trajekty mezi Sardinií a Korsikou, resp. mezi městy S. Teresa di Gallura a Bonifacio. V podvečer jsme z pláže odjeli do přístavu, kde jsme zjistili odjezdy lodí druhý den ráno a také rozdílné ceny jízdenek včetně kola od dvou různých společností; společnost Soremar 16.50 € + 2 € kolo = 18.50 €, Moby 25 €. Poté jsme si nakoupili jídlo a pití na večeři, kterou připravoval
jsem sám.
tentokrát Mirek
se
zlobil, že jsem o jeho nevolnosti předchozí
den
napsal
kamarádce, kterou dobře zná, když se mne zrovna ptala, jak spolu vycházíme. Píši tyto řádky nerad, ale musím. Pokaždé ve svých deníčcích píši nejen o cestě, památkách, ale hlavně o lidech, které potkávám a také o lidech, které na cestách doprovázím. Stejně tak napsal Mirek dvě knihy o našich společných cestách do Santiaga bez mého souhlasu. Vyjádřil se velmi kriticky k mé osobě, což mi připomněli lidé, kteří je měli možnost číst. Věřím, že bude dobře pochopeno těchto pár řádků o mém příteli, kterého si vážím a uznávám. 17. 5. sobota Bonifacio – Porto Vecchio 30 km – Ghisonaccia 95 km – Aleria 113 km; převýšení 350 m. Jako obvykle jsem připravil snídani na hotelu a v půl osmé jsme odjeli na kolech do blízkého přístavu. Po předložení dokladů (jeli jsme do jiného státu) jsme si koupili levnější jízdenky a v 8 hodin jsme opustili Sardinii, abychom za hodinu překonali po moři vzdálenost 9 mil, tj. 14.5 km a přistáli na Korsice, kde jsem 44
byl naposledy před 2 roky při přechodu téměř celého hřebene hor GR 20 (Sentier de Grande Randonnée de la Corse), což byl můj nejtěžší trek v životě; pět treků v Nepálu bylo pro mne snazších. Korsika je pohoří v moři, čtvrtý největší ostrov ve středozemním moři, patřící francii a tak se tu mluví francouzsky. Autor Malého prince Antoine de Saint Exupéry napsal, že Korsika vznikla, když se pomilovalo Moře a Slunce. A Napoleon řekl: „Korsiku bych poznal kdykoliv se zavřenýma očima podle její vůně“ (vůně kaštanů, borovic, olší a slaná vůně moře). Bonifacio, kde jsme přistáli, je opevněné středověké město na křídové skále a tak výjezd na kole z přístavu nahoru byl velice příkrý, až 22 %! Od přístavu vedou nahoru do města také strmé schody.
45
Nejprve jsme přijeli ke gotickému kostelu sv. Dominika a poté do staré části zvané Citadela, kde jsou malebné úzké uličky a vysoké domy se vstupem do každého po strmých schodech. Je tu románský kostel sv. Marie se čtvercovou zvonicí. Zatímco Mirek popíjel svou dopolední kávu, já se kochal pohledem dolů na skalní útesy, moře, a pozoroval mnoho turistů, mluvících převážně francouzsky. Poté jsme klesli k moři a začala dlouhá cesta podél něho trochu zvlněným terénem po nepříliš kvalitní asfaltce s dosti silným provozem směrem na Porto Vecchio. Počasí nám opět přálo, doposud jsme nikde nezmokli, ale bylo jen 20°C a od moře slabý boční vítr. Zastávka na oběd byla v centru města Porto Vecchio. Třetí největší město Korsiky má jen 10 000 obyvatel. Jako zajímavost uvedu, že tu na infarkt zemřel při potápění Karel Zich. Odpoledne jsme pokračovali mírně členitým terénem stále podél azurového moře s občasnými zastávkami na doplnění tekutin. K večeru s mírným větrem v zádech jsme dojeli až do městečka Aleria. Ubytování v hotelích bylo drahé, a tak jsme se pokoušeli o ubytování v kempu. Ani zde jsme nepochodili, neboť jsme neměli vlastní stan, a tak jsme se vrátili do hotelu na kraji města. Nákup na večeři byl
rychlý,
následovalo
osprchování a odpočinek na nedělní dojezd do hlavního města Korsiky, Bastie. 46
18. 5. neděle Aleria - Bastia 74 km; převýšení 200 m. Odpočatí a po snídani jsme opustili hotel už v půl osmé a s větrem v zádech snadno a rychle se přibližovali Bastii. Kolem byly obrovské vinice, občas eukalyptové háje,
vpravo
azurové moře, vlevo
ještě
zasněžené vrcholky hor; nádherná scenérie. Stejně se nám líbila pěkná asfaltová silnice s malým provozem osobních aut, neboť byla neděle. Zato cyklisté se tu rojili a vzájemně zdravili. Ráno byla teplota 14°C, odpoledne také jen 20°C a vítr od moře. Příjemná
byla
zastávka na pláži u moře na kávu a víno, ovšem vše velmi drahé. Také nákup na oběd a večeři nás stál na Korsice
asi
dvakrát více než v Itálii.
Obědvali
jsme
v hezkém
parku
pod
hradbami citadely s vyhlídkou moře. blízkými
na Nad horami
však byly tmavé mraky. Po 13. hodině jsme sjížděli do přístavu s mnoha zastávkami na focení a Mirek psal ještě další pohlednice domů. Kochali jsme se útulnými a vonícími 47
restauracemi podél moře. Nemilé překvapení jsme zažili stejně jako jiný cizinec v pokladně na lodní lístky, když nám oznámili, že loď právě odjela; o 30 minut dříve oproti jízdnímu řádu. Na vydané jízdence je opravdu ve francouzštině napsáno, že cestující má být v přístavu hodinu předem a loď může odjet o 30 minut dříve, což nikdo z nás nevěděl. Viděl jsem vyčítavé pohledy Mirka, neboť jsme v Bastii byli 2.5 hodiny předem. Další loď odjížděla až za 24 hodin ve stejnou dobu. Koupili jsme si drahé lodní lístky, neboť stály
stejně
jako
při
cestě
z Palerma do Cagliari, kdy jsme jeli lodí 12 hodin, a nás čekala cesta do Livorna jen 4.5 hodiny. Za pouhých 20 minut jsem našel ubytování v relativně levném hotelu poblíž přístavu a měli jsme dost času na odpočinek. Vzpomněl jsem si na listopad 1989, kdy jsem se sám vracel z Araratu v Turecku a při příchodu na vlakové nádraží v Karsu u arménských hranic ve čtvrtek ráno jsem zjistil, že vlak jezdí jednou týdně a to ve středu; 6 dní jsem čekal na další vlak! Volný čas odpoledne jsme využili k toulkám po barokním městě kolem přístavu a nakoupili drahé potraviny (např. 1 kg rajčat stálo 3.50 až 9 €, 1 kg banánů 2.50 €!) a pití na večeři. Běžné menu v restauraci zde stojí od 20 € výše a pivo k tomu 4.5 €. Vařili jsme raději na hotelovém pokoji a plánovali výlet na další den dopoledne. 19. 5. pondělí Bastia – Erbalunga a zpět 41 km; Bastia - Livorno trajekt; po Livornu na kole 5 km, celkem kolo 46 km; převýšení 150 m. Nejchladnější den našeho pobytu v Itálii a Korsice; ráno jen 14°C, v poledne 16°C! Poprvé zatažená obloha i nad mořem. Po snídani jsme odjeli z Bastie 20 48
km
podél
členitým
moře
velmi
terénem
po
asfaltové silnici do poloviny cesty na Cap Corso s větrem v zádech. Při zpáteční cestě proti silnému větru jsme se zastavili u moře ve vsi Erbalunga
na
dopolední
Mirkovu kávu. Cestou jsme ještě nakoupili pivo a víno na trajekt do Livorna. Stačili jsme se do 11 hodin nejen vysprchovat, ale já ještě uvařil teplý oběd (fazole, šunka, vajíčka). Zbývající čas do odjezdu jsme trávili poblíž přístavu a popíjeli francouzské
červené
Minervois a chutnali francouzský sýr Camembert. Před odjezdem trajektu začalo dokonce drobně pršet a tak jsme se přemístili na velkou sedmipatrovou loď společnosti Moby. Velmi pěkná, spíše luxusní je tato moderní loď a poskytuje maximální
pohodlí.
Vůbec nám nevadilo, že
venku
začalo
pořádně pršet, neboť v pohodlných křeslech bylo málo cestujících a
všude
teplo
a
několik TV programů. My ochutnávali pivo, víno a sýr z našich zásob a odpočívali více jak 4 hodiny. 49
V Livornu jsme vystoupili na pevninu, kdy už nepršelo, a po 5 km jízdy městem na kole jsme se dojeli na vlakové nádraží, kde jsme si koupili jízdenky na další den do Rovata poblíž Bergama přes Milano v severní Itálii. Naproti nádraží jsme se rychle v hotelu ubytovali, neboť budeme cestovat prvním ranním vlakem už v 5.52 hodin. Následovala rychlá koupel a nákup v blízkém obchodě, když už zase pršelo. Poté večeře, chvilku TV a rychle do postele. 20. 5. úterý Livorno – Milano – Chiari vlakem 365 km; Chiari – Cologne 16 km kolo. Oba jsme vstali dříve, než
zazvonil
v klidu
posnídali
v téměř vlaku hodiny
budík, a
prázdném cestovali do
4.5
Milána.
Odtud dalším vlakem necelou
hodinu
do
Chiari. Jízdenku před vstupem do vlaku si musí každý cestující označit; jinak je neplatná a cestující může dostat pokutu až 200 €, což hlásí skoro každou hodinu rozhlasem ve vlaku. Hodinovou přestávku v Miláně jsme využili k občerstvení a vypití posledního, ještě trochu chladného vína, a poslední sladkosti k němu. 50
Za necelou hodinu jsme vystoupili v Chiari,
jednu
stanici
Rovatem,
kam
jsem
jízdenky.
Dále
už
před koupil
na
kole
posledních 9 km do Cologne k našim přátelům, které známe už od roku 1967, tj. 47 roků! Na radnici v Chiari jsme se ještě
převlékli do cyklistických dresů a přijeli v pohodě v 13.15 hodin k dlouholetým přátelům Giulianovi a Anně, kteří pro nás připravili oběd. Téměř
dvě
hodiny
jsme
obědvali
a
klábosili,
než
přišli
další
přátelé Gianni a Mimma
společnou kávu a moučník. Poté jsem s Mirkem odjel rozsvítit svíčku na hrobě svého nejlepšího přítele v Itálii Angela Lambertiho. Poté jsme zavítali do jeho rodného domu, kde žije už jen jeho nejstarší sestra Antonie, a setkali se s dalším přítelem 51
na
Beppem, který tu sekal
trávník.
Společně
jsme
zde
vypili
skleničku aperitivu. Antonie Mirkovi připravila
k prohlídce velké album, ve kterém jsou i víc jak 44 let staré fotografie dokumentující vzájemné
naše
návštěvy.
přátelství Beppe
a nás
pozval na návštěvu do jeho domu,
kde žije se svou mladou tam vypili
rodinou,
jsme kávu
opět a
nějaký drink. Poté jsme se vrátili do domu
Giuliana
a
dlouho se procházeli po jeho velké vinici ve stráni
pod
horou
Monte Orfano, kam jsem o 300 m výše mnohokrát vyjel na kole. 52
Pro Mirka byla zajímavá i prohlídka sklepení, kde se víno lisuje, skladuje v sudech
a
šampaňské
zraje v lahvích.
Po večeři u Giuliana a Anny jsme odjeli
s autem
na
pravidelnou
zkoušku pěveckého sboru Montorfano (cca 45 lidí), který v roce 1985 vystoupil také v Zrcadlové síni Klementina v Praze. Bylo pro mne
příjemné
sedět
s přáteli,
z nichž polovina mne
znala
a
srdečně přivítala. Bohužel
nebyl
čas s nimi promluvit a pozdravit všechny, neboť Mirek byl unavený, i když jsme ten den najeli jen 16 km, ale vstávali už v 5 hodin. Přesto jsem nemohl odmítnout pozvání Luisy, nejmladší sestry Angela, do baru na další skleničku vína. Setkání využila k žádosti o možnost jejímu pěveckému sboru vystoupit ještě jednou v Praze jako v roce 1985 a případně i v Jičíně. Už ve 22.30 hodin jsme ulehli do svých postelí. 53
21. 5. středa Cologne – Rovato na kole 9 km, vlakem Rovato - Verona 82 km; Verona - Bussolungo 21 km – Affi 48 km kolo. Vstávali jsme před 6. hodinou, neboť jsme od přítele Jirky z Carga dostali první nabídku na odvoz domů, ale až z Bussolungu, městečka 21 km za Veronou. Po snídani jsme odjeli na kolech na
vlak
do
s doprovodem
Rovata Giuliana,
který jel autem. Jízdenky jsme si koupili v baru u železniční
stanice
(šetří
pracovní síly) a vyčkali 35 minut
zpožděný
vlak
z Milana do Verony. Odtud
opět na kole jsme se vydali za řidičem kamionu, který odvezl domů jako prvního Mirka. Řidič právě dokončoval vykládku zboží a za 20 minut už Mirek odjížděl přes Rakousko do Pohořelic u Brna, kde měl řidič vykládat zboží. Mirek byl z toho trochu rozladěný, neboť jeho auto na něho čekalo u Strakonic. Navrhl jsem, aby nemusel cestovat z Brna do Strakonic, ať
54
mi dá klíče od auta a já se pokusím auto přivést do Jičína. V té chvíli jsem ale ještě nevěděl, kdy odjedu, odkud odjedu a kudy kamion v Čechách pojede. Bylo to určité riziko, ale vyplatilo se. Za hodinu mi volal Jirka z Carga, že řidič mého kamionu mne naloží na dálnici u Autogrilu u města Affi nedaleko Lago de Garda. Čekalo mne dalších 27 km se značným stoupáním za teploty 26°C, což jsem zvládl lehce. Nad mé síly bylo překonat 2.5 metru vysoký plot, nahoře s ostnatým drátem, bránící vstupu na oplocené parkoviště Autogrilu u dálnice. Nakonec mi pomohl manželský pár cyklistů, kteří jeli kolem a pochopili můj problém. Objížděl jsem s nimi celé město Affi asi 15 minut, než jsme se přiblížili v protisměru k McDonaldu u Autogrilu na dálnici, kde jsem počkal na svého řidiče kamionu. Byl jsem moc spokojený, že jsem dokázal vyřešit poslední překážku na cestě domů. Ve 13.30 hodin přijel mladší řidič ČSAD Turnov Ukrajinec Vasil, který žije od 19ti let v Hejnicích se svou českou manželkou, a začal můj návrat přes Rakousko a Německo do Čech. Ve 22 hodin jsme cestu přerušili z důvodů bezpečnostní přestávky poblíž německých hranic a uložili se ke spánku v kabině kamionu. 22. 5. čtvrtek V 6 hodin jsme vstávali a já posnídal poslední pomeranč a croisant s vínem od Giuliana. Za slunečného počasí jsme pokračovali v cestě do Vimperka, kde byla asi hodinová bezpečností přestávka, kterou jsem využil u benzínky k osprchování a oholení a ještě jsem stačil poobědvat chutný španělský ptáček s rýží a vypít první české pivo. Bylo přesně poledne, když jsem se loučil s Vasilem ve Strakonicích ve firmě, kde vykládal zboží. Odtud jsem na kole odjel do Přešťovic, kde bylo Mirkovo auto. Po 25 dnech stání a zatažené ruční brzdě zkorodované brzdové destičky vydávaly děsivý zvuk. Technici Autospolu na dílně vše zkontrolovali a opravili a já mohl v klidu cestovat přes Prahu do Jičína. Mezitím jsem dostal zprávu od Mirka, že sedí už ve vlaku z Brna do Kolína a tak jsem z Prahy místo do Jičína zamířil do Kolína, kde jsem na Mirka asi 1.5 hodiny počkal. Sledoval jsem v restauraci hokej našich s Američany. S chutí jsem vypil dvě 12 stupňová piva, když Mirek dorazil a pochlubil se, že 55
se ve vlaku odměnil lahví výborného vína a dojedl italskou šunku. Pozval jsem ho do restaurace, kde jsme sledovali poslední dramatické minuty hokejového zápasu, který jsme nakonec vyhráli 4:3 a dali si každý malé pivo. Poté nezbylo nic jiného než sednout za volant a dovézt Mirka do Jičína, kde na nás čekala Jitka s výbornou večeří a přišel nás přivítat ještě kamarád Pepa Kužel; škoda jen, že nepřišla Marcela, Mirkova manželka, když byla pozvána. Společně jsme odjeli a společně ve zdraví, jen trochu unaveni, jsme se vrátili.
Myslím, že to bylo 25 dní plných zážitků a někdy i překvapení, budeme
na
které
oba
rádi
vzpomínat. V Jičíně 30. května napsal Ivan
56
Ještě trochu statistiky:
Přehled km každý den: 27.4. Jičín – Přeštovice u Strakonic 27.4. – 28.4. Přeštovice – Tivoli u Říma Itálie 29.4. Tivoli – vlakové nádraží Tivoli – Řím Přejezd na Roma Termini Řím – Neapol – Salerno Salerno – na hotel 30.4. na vlakové nádraží Salerno Salerno – Paola – Villa S. Giovanni Villa S.Giovanni – Messina Sicílie Messina – Villaggio di Midi 1.5. Villaggio di Midi – Catania 2.5. Catania – Noto 3.5. Noto – Vittoria 4.5. Vittoria – Piazza Armerina 5.5. Piazza Armerina – Agrigento 6.5. Agrigento – Castelvetrano 7.5. Castelvetrano – Trapani 8.5. Trapani – Partinico 9.5. Partinico – Palermo 10.5. Palermo – Monreale a zpět Palermo- Cagliari Sardinie 11.5. Cagliari – Muravera 12.5. Muravera – Urzulei 13.5. Urzulei – Posada 14.5. Posada – Tempio Pausania 15.5. Tempio Pausania 16.5. Tempio – S. Teresa di Gallura Korsika 17.5. S. Teresa – Bonifacio Bonifacio – Aleria 18.5. Aleria – Bastia 19.5. Bastia – Erbalunga a zpět Bastia – Livorno Livorno 57
převýšení auto 200 km kamion 1180 km kolo 6 km vlak 40 km kolo 4 km vlak 268 km kolo 2 km kolo 2 km vlak 407 km trajekt 5 km kolo 12 km kolo 110 km kolo 110 km kolo 90 km kolo 87 km kolo 103 km kolo 108 km kolo 93 km kolo 91 km kolo 54 km kolo 44 km trajekt 340 km
550 m 400 m 1250 m 1300 m 850 m 550 m 550 m 1150 m 200 m 300 m
kolo 107 km kolo 113 km kolo 94 km kolo 101 km kolo 5 km kolo 66 km
600 m 1300 m 600 m 800 m 100 m 450 m
trajekt 14 km kolo 113 km kolo 74 km kolo 41 km trajekt 130 km kolo 5 km
350 m 200 m 150 m
Itálie 20.5. Livorno - Chiari Chiari – Cologne 21.5. Cologne – Rovato Rovato – Verona Verona – Bussolungo Já ještě navíc Bussolungo – Affi Affi – Strakonice 22.5. Strakonice – Přešťovice Přešťovice –Kolín – Jičín
vlak 365 km kolo 16 km kolo 9 km vlak 82 km kolo 21 km kolo 27 km kamion 750 km kolo 10 km auto 220 km
Celkem: kamionem autem trajekt (lodí) kolo: Sicílie Sardinie Korsika Itálie Česko Na kole celkem
150 m
1930 km 420 km 489 km 923 km 491 km 228 km 87 km 10 km 1739 km
převýšení 7100 m 3850 m 700 m 150 m 11800 m
Poděkování: 1/ Pavlovi Čadkovi z Autospolu Strakonice a jeho řidičům za dopravu do Itálie 2/ Jirkovi Matesovi za dopravu z Itálie domů a jeho partnerům 3/ Honzovi Malému za perfektní servis kola jako vždy (navíc nebyl žádný defekt) 4/ všem spřáteleným duším, které mi psaly maily a SMS 5/ italským přátelům, kteří nás ubytovali, hostili a doprovázeli 6/ Mirkovi za fotografie, kterých je ale mnoho a bude těžké vybrat jen těch pár, které vystihnou zajímavosti na naší cestě 7/ poslední, ale o to větší dík patří mé ženě Jitce za milé přijetí po návratu a starost o nás během 25 dní na cestě.
58
Dodatek: V italštině poděkování přátelům: 1/ Dinovi a jeho otci Pietrovi Bombarovi za ubytování ve Villaggio di Midi 2/ Alessandře a Mircovi za ubytování, snídani a milou společnost v Piazza Armerina 3/ Giorgovi Fancellovi, jeho ženě a synovi Ivanovi za milé přijetí, ubytování, skvělou večeři a ještě dobroty na cestu v Urzulei 4/ Sandře a Augustovi z Tempia Pausania za milé přátelské přijetí od samého začátku až do našeho odjezdu třetí den; ubytování, dobrou kuchyň Sandry, skvělá vína Augusta, jeho doprovod v rodném Aggiusu, za prohlídku nuragu Majori, televizního studia RTG Gallura, skvělou večeři v Trattorii Bisson a nakonec Sandře za pěkné snímky z našeho pobytu u nich na CD. Naše přátelství tvá již 25 let. 5/ Anně a Giulianovi z Cologne, přátel, s kterými se známe s Jitkou již 47 let a skoro každý rok je navštěvuji, kde se cítím jako doma. Milé přijetí, pohostinnost, ubytování a příjemné povídání a vzpomínání na vše. Rád jsem se pozdravil i s dalšími v Cologni, ale nelze všechny vyjmenovávat; uvedu jen Antonii, Beppeho a Luisu, ale těším se na všechny další. Všechny bych rád přivítal u nás v Jičíně a částečně oplatil jejich pohostinnost.
Jitka Press Jičín Copyright © Jitka 2014
59
