SARDINIE 4. 7. - 13. 7. 2009 V sobotu 4. 7. v neskutečné čtyři hodiny, je diskutabilní, zda v noci či ráno, vyrážíme. Sice nedospaní, ale plni napjatého očekávání jedeme vstříc dalekému ostrovu Sardinie. Cesta probíhá hladce. Spíme, jíme, trochu se seznamujeme, ochutnáváme víno, ochutnáváme buchty. Velmi oceňujeme skutečnost, že autobus je vybaven klimatizací. Kromě příjemného chladného vzduchu poskytuje některým z nás také osvěžení v podobě vody. Co na tom, že kape na hlavu, vždyť je chladná a venku je horko. Večer se v Livornu úspěšně naloďujeme na trajekt a ve 23.00 opouštíme pevninu. Dosud jsem nevěděla, jak se na trajektu spí. Teď už to vím. Kromě kajut máme k dispozici vše. Myslím, že po nastoupení všech cestujících není na lodi místečka, kde by neležel spáč. Mírně kolébáni mořem spíme jak zabití. V sedm hodin ráno přistáváme v Golfo Aranci na severovýchodním pobřeží Sardinie a od tohoto okamžiku se naším hlavním dopravním prostředkem stává kolo. Je neděle ráno. Většina normálních lidí ještě spí. My sedláme bicykly a jedeme. Patřičnou pozornost vzbuzujeme nejen tím, kolik nás je, ale také tím, co to tu provozujeme. Vždyť i průvodce píše, že Sardinie je v čevenci a srpnu pro cyklistiku zcela nevhodná. Brzy máme pochopit, proč. 35°C ve stínu a 45°C na slunci je výmluvných. A cesty ne a ne zahnout do stínu. Nám se ale tento druh cestování zamlouvá. A že na nás řidiči troubí? Inu, asi nás zdraví. Že bychom jim snad překáželi? Velmi nepravděpodobné! Že bychom se jim snad zdáli podivní? Tomu už vůbec nevěřím! Vždyť potkáváme i jiné cyklisty. Jsou asi tři a jsou to nejspíš Češi. A tak šlapeme pěkně po sluníčku podél moře atraktivní oblastí Costa Smeralda a dál směrem na sever. Již krátce po startu zaznamenáváme první ztrátu a první šťastné nalezení. Doufáme, že je zároveň posledním. Krátké zastavení u moře a několik občerstvovacích pauziček nás drží na kolech. Po předchozích nedospaných nocích, dnešních ujetých 65 km, chutné večeři a koupeli v moři spíme jako nemluvňata. V kempu v Capo d’Orso.
COSTA SMERALDA
V pondělí 6. 7. pokračujeme na západ po severním pobřeží. Naším dnešním cílem je kemp International Valledoria. Malebné přístavní městečko Santa Teresa nelze minout bez povšimnutí. Stojí za zastavení. Kromě výhledu na Korsiku si dopřáváme malé občerstvení, káva či zmzlina přichází vhod. Je opět teplo, ale opět se jede dobře. Jsou sice chvíle, kdy mlsně pohlížím na plody opuncií a lituji, že nejsem velbloud. A taky jsou chvíle, kdy propadám panice. Jak jsme se to vybavili? Místo, abychom řešili správné dávkování iontových nápojů, jedeme na vitacit. A pak přichází na řadu osvěžující koupel v moři. A pak další kilometry. A pak voda z hadice u benzínové pumpy. Ta může člověku i život zachránit, pustí-li si ji v pravou chvíli proudem na hlavu. A pak, kde se vzal tu se vzal, stojí před námi kouzelný obchod: ovoce, olivy, sýry a rakija. Poslední vražednou část dnešní etapy zvládla jen hrstka statečných a silných. My ostatní průměrní máme na tachometru 65 km a jsme zcela spokojeni. Co znamená hledat kemp, máme teprve poznat. Dnes můžeme jen říct, že jsme prostě do kempu dojeli jen trochu složitě a oklikou.
SANTA TERESA
Horko a vítr
V úterý 7. 7. pokračujeme po severním pobřeží ještě stále na západ směrem k Porto Torres. Castelsardo se svým hradem nás nutí pozastavit se. Někteří šlapeme, samozřejmě po svých, na hradby a nasáváme kouzlo uzounkých, ale milých hradních uliček. Pěkné. Někteří zase v podhradí nasávají kouzlo milé hospůdky a plynnou češtinou vysvětlují, že tu kávu skutečně dvakrát platit nebudou. A neplatí. Plynná čeština zabírá. Dnešních ujetých 45 km se nám jeví tak akorát. Vždyť i František si splnil své etapové vítězství. A tak můžeme s klidným srdcem naložit kola a pokračovat autobusem dolů na jih. Ale co jsme dnes ušetřili na jízdě na kole, to jsme si vynahradili chůzí po schodech. Asi 600 docela příkrých schodů dolů do Neptunovy jeskyně a pak zase zpátky nahoru dalo nožičkám také pěkně zabrat. Jeskyně mezi skalami u hladiny moře však za to stála. A pohled na působivé okolí tvořené skalními útesy padajícími prudce do moře a moře samo a obloha a ptáci a to vše nedovolí myslet na námahu. Kemp poblíž Alghera je naším dnešním útočištěm. Do zdejší zátoky snad proudí všechny splašky světa. Možná jen Sardinie. Možná jen okolí města. Možná jen města samotného. Ale i to je dost. A vůbec. Na některých místech, a toto je jedno z nich, to vypadá, že odhodit odpadek je tu povinné. Neuděláš-li to, nejsi “in”.
CASTELSARDO
GROTTA DI NETTUNO
Středa 8. 7. Jedeme autobusem. Od severu na jih. Odhalujeme další díl krás Sardinie. A divoké západní pobřeží vskutku krásné je. Nejedeme tak rychle, jak jsme předpokládali, a tak trávíme celý den v autobuse. Ale myslím, že nám to vůbec nevadí. Aspoň krátký čas na zastávku v hlavním městě Cágliari, abychom si udělali obrázek.
Čtvrtek 9. 7. V devět opouštíme opět hromadně kemp Le Dune a vydáváme se na dnešní etapu. Že bude nejromantičtější, zjiťujeme až posléze. Bez velkých převýšení, místy dokonce i ve stínu, chvílemi, to když jedeme po nedodělané prašné cestě, si připadáme jako na nefalšované cyklostezce. Romantika a nenáročnost trasy dovoluje, že zvládáme téměř všichni téměř všechny úseky. Dobrovolně však přiznávám, že náčelnikovi stačím, jen když táhne Toma. A někdy bych dokonce uvítala, kdyby táhl Tomy dva. A taky nám pomáhá náčelníkova kalkulace nadcházejících km. Jeho matematika vypadá asi takto: “Z místa A do místa B pojedeme 15 km. Z místa B do místa C je to 14 km. A tam, tedy po 20 km, nás čeká autobus.” Radost z dnešní jízdy poněkud kalí defekty. A je jich hned několik. V počtu vede sice Patrik, ale, jak se ukázalo později, i někteří další nezůstávají ušetřeni. Asi nám někdo schválně nasypal na cestu trny opuncií. Jiné vysvětlení nemám. Závěrečná fáze, tedy hledání kempu, je docela zábavné dobrodružství. Značení či upoutávky jsou zde přepychem. Zapojujeme intuici. Některé úseky absolvujeme i dvakrát. Řidič autobusu nepomůže. Kemp sice našel, ale neví jak. A my GPS nemáme. Nakonec se vše v dobré obrací, kemp je náš. A je pěkný.
Pátek 10. 7. Tento den trávíme každý dle svých představ. My rozumní se válíme u vody. Hrstka nerozumných, tedy co to povídám, statečných, jede zdolat nejvyšší horu v okolí. Pro Přemka, Vítka a Zdeňka je kolo nade vše, ti si to dokázali. Evžen a Milan zaslouží také obdiv, i když zdolali hory jen půl. I půl je v tomto případě víc než dost.
I lenošit je třeba
V sobotu 11. 7. pokračujeme dál, čeká nás cesta přes sedlo do vnitrozemí. Výstup je docela náročný. Pro nás o to náročnější, že je poznamenán opožděným startem, blouděním a opětným Patrikovým defektem. Díky tomu jsme nenabyli takové psychické rovnováhy, abychom doháněli ujíždějící peloton a jsme nuceni vzít na pomoc autobus. Krásný sjezd po úbočích hor nám je však bohatou odměnou. Pohled na neskonalou nádheru okolního horského masívu, majestátné vrcholky hor čnící nad klidnými údolími, skalnaté výběžky, lesy, no prostě celá ta krása nám učarovala. A psychická rovnováha je zase tu. A víc. Klid a mír a pohoda. A vůbec. Nechce se mi odtud. Ale všechno jednou končí. A tak i tuto krásu musíme opustit. Abychom snad potkali jinou. Třeba krásu moře při večerním koupání. Dnešní noc je na Sardinii poslední. Závěrečné hledání kempu se stává tradicí. Bez něj bych měla pocit, že den není úplný. Dnes je situace obzvlášť veselá. Chvílemi si myslím, že někdo nechce, abychom se dostali na místo určení. Jinak by nám přece nemohla do cesty vstoupit nepříjemná objížďka, nulové značení, stoupání na 94. km a k tomu všemu ještě velké horko. Nakonec jsme však i dnes místo našeho noclehu objevili. Bez GPS, s mapou, náčelníkem a trpělivostí. A hlavně společně. Protože běda tomu, kdo by se ztratil. Asi by byl ztracen dodnes. Po 95 km spokojeni uléháme.
Není to nádhera?
Neděle 12. 7. Jedeme už jen lehce podél pobřeží, stavujeme na jídlo, na trička, na suvenýry, hledáme místo ke koupání. I když je to v této atraktivní oblasti nesnadné, podařilo se nám. Osvěženi poslední koupelí v moři, zkulturněni trošku drzou sprchou v hotelové zahradě, posmutnělí, že se blíží konec nasedáme do autobusu a vydáváme se na závěrečnou část naší cesty. Ještě zastávka v Ólbii na kávu, večeři či zmrzlinu a pak již na trajekt do Golfo Aranci. Vyplouváve se západem slunce v devět hodin večer. Ráno jsme v Livornu a před půlnocí doma.
A TAK VŠICHNI
HURÁ DOMŮ! LOĎ UŢ ČEKÁ
A I SLUNCE UŢ ZAPADÁ
Přátelé, kamarádi, chlapi! Bylo to krásné! Tak zas někde někdy příště. H. Č.
