SERGIO ATZENI: SARDINIE - LÁSKA, NENÁVIST

Filozofická fakulta Univerzity Karlovy Ústav románských studií Italianistika

Soňa Svobodová

SERGIO ATZENI: SARDINIE - LÁSKA, NENÁVIST

Vedoucí práce: Doc. PhDr. Jiří Pelán

Diplomová práce Praha 2009

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených zdrojů.

Poděkování: Chtěla bych poděkovat Giancarlu Porcovi z nakladatelství Il Maestrale a Gigliole Sulisové za poskytnutí těžko přístupných materiálů, docentu Jiřímu Pelánovi za vedení práce a lektorce Giulii Tiburtiniové za cenné rady.

Obsah:

1.

CÍL A STRUKTURA PRÁCE ................................................................................... 1

1.1.

Atzeniho poselství .......................................................................................................................................... 2

1.2.

Dosavadní vědecké stati věnované autorovi ................................................................................................ 3

2.

SARDINIE – MALÝ OSTROV S VELKÝMI SPISOVATELSKÝMI TALENTY ......... 6

2.1.

Odkaz slavných předků................................................................................................................................. 7

2.2.

Shrnutí – základní charakteristiky tvorby starší generace ........................................................................ 9

2.3.

Současná sardinská tvorba – ,,nová vlna” ................................................................................................... 9

2.4.

Shrnutí – základní charakteristiky tvorby novější generace ................................................................... 13

3.

SERGIO ATZENI – ŽIVOT A DÍLO ........................................................................ 15

3.1.

Život .............................................................................................................................................................. 15

3.2.

Dílo ................................................................................................................................................................ 22

4.

STUDIE ROMÁNOVÉ TVORBY AUTORA: HISTORIE A NADČASOVOST......... 25

4.1. Návraty ke kořenům.................................................................................................................................... 27 4.1.1. Historie či fantazie? .................................................................................................................................. 28 4.1.2. Faktor relativity pohledu na svět: jaká je pravda?..................................................................................... 33 4.2. Univerzálnost osobních témat na pozadí sardinské látky......................................................................... 36 4.2.1. Láska, vášeň, sexualita.............................................................................................................................. 37 4.2.2. Potřeba svobody........................................................................................................................................ 39 4.2.3. Touha po spravedlnosti a odplatě za křivdu.............................................................................................. 41 4.2.4. Víra v Boha ............................................................................................................................................... 43

5.

STUDIE ROMÁNOVÉ TVORBY AUTORA: POSTAVY A PROSTŘEDÍ ............... 46

5.1. Seznámení s obyvateli Sardinie................................................................................................................... 46 5.1.1. Dávní Sardiňané a rebelie proti cizincům ................................................................................................. 47 5.1.2. Současní Sardiňané a anarchie ve společnosti ......................................................................................... 50 5.1.3. Pokorní, skromní a pracovití Sardiňané – v mezích zákona i mimo ně .................................................... 55 5.1.4. Autobiografické odkazy: kde všude lze nalézt rod Atzeniů...................................................................... 58 5.1.5. Starší generace coby mladými respektovaná autorita ............................................................................... 60 5.2. Kolik tváří má Sardinie............................................................................................................................... 63 5.2.1. Cagliari – milované i nenáviděné město ................................................................................................... 63 5.2.2. Venkov a příroda: zdroje obživy i starostí ................................................................................................ 68

5.2.3.

6.

Matka voda ............................................................................................................................................... 72

POETIKA AUTORA ............................................................................................... 76

6.1. Jazyková specifika ....................................................................................................................................... 76 6.1.1. Dialekt – koření textů................................................................................................................................ 77 6.1.2. Vlastní jména a místní názvy .................................................................................................................... 83 6.1.3. Oralita ....................................................................................................................................................... 85 6.2. Zvláštnosti ve struktuře textu ..................................................................................................................... 91 6.2.1. Grafická podoba textu............................................................................................................................... 92 6.2.2. Interpunkce a délka vět ............................................................................................................................. 95 6.2.3. Rytmus a hudebnost.................................................................................................................................. 98

7.

ZÁVĚR ................................................................................................................. 101

7.1.

Atzeniho místo v novější italské literatuře............................................................................................... 101

7.2.

Výsledky práce ........................................................................................................................................... 103

8.

SHRNUTÍ ............................................................................................................. 105

RIASSUNTO ............................................................................................................... 107 SUMMARY .................................................................................................................. 109 9.

BIBLIOGRAFIE.................................................................................................... 111

9.1.

Primární zdroje.......................................................................................................................................... 111

9.2.

Sekundární zdroje – tištěné ...................................................................................................................... 111

9.3.

Sekundární zdroje – internetové .............................................................................................................. 113

1. Cíl a struktura práce Tato diplomová práce je zaměřena na osobnost a dílo Sergia Atzeniho (1952 – 1995), který je předním představitelem současné literatury italského regionu Sardinie. Je autorem románů, povídek a básní. Celý život se také věnoval novinářské činnosti pro regionální periodika a překladatelské činnosti pro nakladatelství regionální i národní velikosti. Během života se mu však nedostalo zaslouženého uznání literárních znalců a slavných nakladatelství, které přišlo teprve po jeho předčasné smrti ve věku třiačtyřiceti let. Zejména na Sardinii je nyní Atzeni středem zájmu mnoha vědeckých osobností, které si s politováním teprve po jeho smrti uvědomují plný rozsah a hloubku jeho tvorby. Až v poslední době se tedy rozmáhají vědecké práce a konference věnované rozborům jeho umělecké osobnosti. Regionální divadla uvádějí dramatizace jeho románů, nakladatelství vydávají jeho sbírky, které si kupuje veřejnost na Sardinii, ale také v Itálii a za jejími hranicemi. Cílem této práce je nejprve stručně popsat stav sardinské literatury jako zvláštního případu literárního regionu a poté vědecky zpracovat život a tvorbu Sergia Atzeniho, a to se zaměřením na jeho romány (Apologo del giudice bandito, Il figlio di Bakunìn, Il quinto passo è l´addio, Passavamo sulla terra leggeri), které soustavně analyzujeme. Na základě studia charakteristických témat, která se v Atzeniho románové tvorbě opakují a mají proto signifikantní význam pro pochopení jeho obrazu vidění světa, zvažujeme Atzeniho místo v širším kontextu novější italské literatury. Jak je upřesněno později, naše práce v tomto ohledu navazuje na předchozí (a dosud jedinou) diplomovou práci věnovanou tomuto autorovi, která vznikla na univerzitě v Cagliari. Z hlediska struktury práce je výchozím bodem naší práce jedno z Atzeniho hlavních životních i tvůrčích hesel, kterým je komunikace mezi jednotlivci i národy. Zvažujeme, jak se projevuje jeho snaha komunikovat s co nejširší veřejností do jeho tvorby i do doporučení, která dával svým současníkům a budoucí generaci sardinských spisovatelů. Poté se věnujeme dosavadním, zatím nepočetným, vědeckým pracím, statím a článkům, které byly v nedávných letech o autorovi napsány. Právě ty se, ať již ve formě tištěných či internetových zdrojů, staly našimi prameny.

1

Dále se zamýšlíme nad kategorií sardinské literatury. Zabýváme se jak pohledem do historie literární tvorby na Sardinii, tak přehledem současné tvorby tohoto regionu. Představujeme tedy literární tvorbu Sardinie první poloviny minulého století a nejnovější (velmi početné) literární počiny autorů tohoto ostrova. Nosným bodem práce je kapitola věnovaná životu a dílu Sergia Atzeniho. Nejprve uvádíme stručnou biografii autora se zaměřením na ty životní etapy, které se promítají do jeho tvorby. Ta je předmětem následující kapitoly. Její hlavní částí je analýza Atzeniho románů. Vytvořili jsme tematický rámec, který podává detailní obraz jeho románové tvorby. Nalezli jsme šest hlavních tematických linií, které jsou zastřešeny jednoznačnou protikladností citů, jež autor chová k tomuto regionu a projektuje do své tvorby prostřednictvím metafor. Ambivalence jeho pohledů na Sardinii (tedy na jedné straně bezmezná láska k ostrovu a na druhé straně pocit rozmrzelosti daný provinčností regionu, který autora neuznává) prochází jako nit celou kapitolou věnovanou analýze Atzeniho díla, ať se jedná o rozbor Atzeniho pojetí historie, nadčasovosti, prostředí, postav, jazyka či textové struktury. Jednotlivé poznatky jsou dokládány citacemi z románů a opatřeny překladem. Vzhledem k tomu, že žádný z autorových románů nebyl zatím přeložen do češtiny, museli jsme vytvořit vlastní převody do češtiny. Závěrem zvažujeme autorovo místo v širším kontextu novější italské literatury. V prostředí sardinské literatury je možno pokládat ho za jednoho z prvních členů ,,nové vlny“ a naznačit shodu v některých tématech s jeho krajany. Nalézt podobnou osobnost v národním kontextu je již obtížnější. Proto jsme došli jen k velmi zobecňujícím závěrům.

1.1. Atzeniho poselství 1

Sono sardo...Sono anche italiano...Sono anche europeo...

Toto o sobě napsal Sergio Atzeni v roce 1994 v esejistickém článku „Nazione e narrazione“ do deníku Unione Sarda, aby vysvětlil svůj názor na to, jakým směrem by měla jít

1

Atzeni S. v Sulis, G. 2005, s. 990.

2

současná literární tvorba Sardinie. Ptá se v něm, jak psát o Sardinii pro světové publikum, a přitom zůstat věrný svým kořenům, neztratit sardinskou identitu. Jako řešení navrhuje nevzdávat se svých tradic, používat osobní jazyk, ale být komunikativní. Zní to velice jednoduše, ale je možné toho dosáhnout? Pokud ano, jak? On sám se tím řídil, a dokázal, že to možné je: La complessità di radici e tradizioni (sardo, italiano, europeo) rende arduo il compito dello scrittore nazionale, ovvero di chi narra la propria nazione cercando un linguaggio personale ma comunicativo. Arduo ma non impossibile, vale la pena di tentare, è la risposta dei sardi che in questi anni tentano la via della narrazione, della letteratura.2

Tato práce vznikla patnáct let po vydání zmíněného článku. Sergio Atzeni již následkem nešťastné náhody nežije, ale jeho poselství se neztratilo. Jak se dozvíme později, přežívá v jeho díle díky srozumitelnému jazyku a univerzálnosti témat, která zpracovává. Věnuje se přitom výhradně sardinskému prostředí a postavám. Dosahuje tedy toho, že se sardinská látka šíří mezi stále větší počet lidí, kteří tvoří jeho čtenářskou základnu. V následujících kapitolách se na to, jak se jeho poselství promítá do čtyř románů, které za svůj krátký život stihl napsat, blíže podíváme. Také zjistíme, že tento novinový článek zdaleka není jedinou prací, kde Atzeni vyjadřuje tuto myšlenku. Zamyslíme se i nad tím, jak autor ovlivnil tento region. Zatím se zdá, že inspiroval mnoho ostatních, ať už se jedná o čtenáře, spisovatele či o literární vědce, a že počet těch, kteří se věnují jeho tvorbě, se stále zvyšuje.

1.2. Dosavadní vědecké stati věnované autorovi První, kdo se o Atzeniho spisovatelskou osobnost hlouběji vědecky zajímal, byla roku 1994 Gigliola Sulisová. Studovala italskou literaturu na univerzitě v Cagliari a na seminářích o sardinské literatuře, vedených profesorem Giuseppem Marcim, se seznámila se dvěma autorovými romány, Apologo di giudice bandito a Il figlio di Bakunìn. Rozhodla se zabývat Sergiem Atzenim ve své diplomové práci (vedené profesorem Marcim v ak. Roce 1997-98) a zkontaktovala spisovatele, který jí poskytl rozhovor. G. Sulisová shrnuje autorovy výpovědi: ,,In

2

Tamtéž, s. 993. Spletitost kořenů a tradic (sardských, italských, evropských) činí úlohu národního spisovatele, tedy toho, kdo se snaží vyprávět o svém národu s pomocí osobního, ale komunikativního jazyka, obtížnou. Obtížnou, nikoli nemožnou, stojí to za pokus, to je odpovědí Sardiňanů, kteří se v současné době pokoušejí vyprávět, psát.

3

quell´occasione lo scrittore rivendicò sin da principio un fortissimo legame, dal punto di vista sia umano sia professionale, con la Sardegna e specialmente con la città di Cagliari...”3 Tento rozhovor byl jedním z nosných pilířů její diplomové práce, která měla dva cíle: Prvním bylo vyhledat a shromáždit kritickou literaturu, která byla o spisovateli napsána, a veškeré autorovo dílo, které vzniklo v oblasti novin, krásné literatury a překladatelství v rozpětí let 1966 až 1995. Druhým cílem pak bylo věnovat se životu autora a tomu, jak jeho jednotlivé etapy ovlivnily jeho tvorbu. Svou prací chtěla poskytnout dostatek informací pro možné budoucí rozšíření vlastních vědeckých poznatků. Sama vypovídá, že jí šlo o vytvoření jakéhosi základu, který by mohl „...risultare in qualche modo utile anche a chi, in futuro, vorrà dedicarsi all´analisi della produzione letteraria dello scrittore.“4 Právě výsledky, kterých dosáhla Gigliola Sulisová a v návaznosti na ni i jiní vědečtí pracovníci se staly základem naší práce. Část její diplomové práce se stala obsahem jejího vystoupení na konferenci věnované autorovi, která proběhla v Cagliari 19. prosince 1997 a jejíž záznam je dostupný na internetu.5 Neméně přínosná pro nás byla dosud jediná monografická práce o autorovi, kterou napsal profesor Giuseppe Marci a která nese název Sergio Atzeni: A lonely man. V roce 1999 ji vydalo nakladatelství CUEC. Zabývá se v ní vybranými epizodami ze života autora a různými aspekty jeho tvorby z pohledu nejen vědce, ale také spolupracovníka a přítele Atzeniho. Jeho poznatků jsme využili v mnoha kapitolách této práce. Prostřednictvím této publikace jsme měli nejen možnost získat různé části a citace z již zmíněné diplomové práce, ale také z jiných prací napsaných Atzenim, k nimž bychom se jinak jen těžko dostávali. V každém oddílu naší práce je uvedeno, ze které části Marciho publikace při našem výzkumu čerpáme. Dalším velmi užitečným pramenem je sbírka, kterou jsme již naznačili. Jedná se o sborník o jedenácti kapitolách, v nichž jsou uvedeny příspěvky, které byly předneseny na konferenci o Sergiu Atzenim ve dnech 25. až 26. listopadu 1996 v Cagliari. Sborník má název 3

Marci, G.; Sulis, G. 2001, s. 149. Při této příležitosti dával autor od samého počátku najevo, že je z lidského i profesního hlediska velice silně vázán na Sardinii a zejména na město Cagliari... 4 Marci, G.; Sulis,G. 2001, s. 154. ...být nějakým způsobem užitečný také těm, kteří se v budoucnu budou chtít věnovat analýze literární tvorby tohoto spisovatele. 5 "Sergio Atzeni tra narrazione, cinema e teatro" dostupné na: http://www.capoterra.net/arte_cultura/gruppo_per_capoterra/gruppo_per_capoterra-sergio_atzeni97.asp.

4

Trovare racconti mai narrati, dirli con gioia (název je citací z autorova románu Passavamo sulla terra leggeri) a byl uspořádán opět pod dohledem Giuseppa Marciho a Giglioly Sulisové při nakladatelství CUEC roku 2001. Každý z příspěvků je psán některou z vědeckých osobností sardinského literárního prostředí a je zaměřen na určitý charakteristický aspekt Atzeniho tvorby. Využili jsme zejména prací následujících tří autorů: lingvistky Cristiny Laviniové, která je autorkou práce nazvané „Technica del frammento e sperimantazione linguistica“, anglisty Maura Paly, který přispěl prací nazvanou „Sergio Atzeni: scrittore post-coloniale“ a literárního vědce a hudebního znalce Giorgia Rimondiho, jehož práce se nazývá „Uno scrittore in ascolto. Considerazioni su Sergio Atzeni e la musica“. Gigliola Sulisová je pak autorkou tří příspěvků. V úvodu detailně popisuje život autora, načež podává krátký přehled těch aspektů Atzeniho tvorby, kterými se zabývají ostatní příspěvky. Na závěr v práci „Una tesi di laurea su Sergio Atzeni“ vysvětluje obsah své diplomové práce. Poslední z jejích příspěvků „Bibliografia delle opere di Sergio Atzeni“ je kompletní a přehledně rozčleněný seznam veškerého díla autora.

5

2. Sardinie – malý ostrov s velkými spisovatelskými talenty Sardinie je autonomním regionem Itálie od roku 1948. Její plocha zabírá téměř 25 000 km² a její počet obyvatel mírně přesahuje 1,5 milionu. Literární vědci popisovali tento region zpravidla odděleně od ostatních částí Itálie a spisovatelé pocházející ze Sardinie velmi těžko hledali cestu k širokému, národnímu publiku. Mnohé proto udiví závratná produkce literárních děl, které jsme svědky za poslední dvě desetiletí. Od konce osmdesátých let se o Sardinii v literárním smyslu hovoří jako o ostrově, který prochází „renesancí“6 a s ohledem na neuvěřitelně vysokou a stále se stupňující míru tvůrčí spisovatelské činnosti je toto období nazýváno „novou vlnou“7. Současní sardinští autoři vydávají knihy, které se prodávají nejen na Sardinii, ale v celé Itálii a v překladech v mnoha zemích světa, vyhrávají nejrůznější soutěže a sklízejí pochvalné kritiky. Cena Premio Italo Calvino

8

byla v posledních letech udělena již třem současným

sardinským spisovatelům, dalšímu pak byla udělena cena Premio Campiello.9 Nechme nyní promluvit čísla: nachází se zde 45 místních nakladatelství a například v roce 2006 zde bylo vydáno 294 nových knih s celkovým nákladem 565 000 výtisků10. Největšími kulturními centry jsou Cagliari, Sassari a Nuoro. Tam se také nachází nejvíce nakladatelství a tam také žilo, žije, tvořilo a tvoří nejvíce sardinských literátů. Ze známých nakladatelství jmenujme například Il Maestrale a Ilisso (obě sídlící v Nuoru), CUEC Editrice (jedno z nejstarších a nejuznávanějších, při univerzitě v Cagliari), AM&D Edizioni, Zonza editori, Edizioni della Torre (všechna v Cagliari) či EDES (v Sassari). Tato a jiná nakladatelství jsou členy AES (Associazione editori sardi) a svou činností mají nesmírnou zásluhu na tom, že literární tvorba této oblasti nabírá takového tempa a dosahuje takových kvalit. Většina těchto nakladatelství je mladá, neexistují více než dvacet let, o to jsou ale dynamičtější a nebojí se dát příležitost novým talentům. Podívejme se třeba na nakladatelství 6

Arduini, R. Sardegna: l´isola degli scrittori, La compagnia del libro, 2009. Tamtéž. 8 Zal. roku 1985 v Torinu na počest Itala Calvina, určená začínajícím autorům. 9 Prestižní literární ocenění za prózu zal. 1962 ve Venetu. O vítězi rozhodují dvě poroty. První, složená z literárních znalců, určí 5 finalistů, z nichž vybere vítěze druhá porota z lidu (300 laiků). 10 AIE rapporto. Libri e contenuti editoriali: lo stato dell´editoria in Italia nel 2006, La fotografia del settore: cifre, tendenze e prospettive 2007, A cura dell´Ufficio Studi AIE. 7

6

Il Maestrale (které vlastní všechna autorská práva na dílo Sergia Atzeniho): Jeho mladý editor Giancarlo Porcu je jedním z těch, kdo velmi úzce spolupracují se současnými sardinskými spisovateli a pomáhá na svět jejich knihám. Nakladatelství Il Maestrale sídlí poblíž centra Nuora a bylo založeno roku 1992. Jeho redakce čítá pouhé tři zaměstnance na plný úvazek a je umístěna v bytovém domě, ale to jí nijak neubírá na respektu. Je jakýmsi kulturním bodem města. Přijímá rukopisy ze Sardinie i Itálie a nyní se již začalo věnovat také překladům.

2.1. Odkaz slavných předků Kromě příznivé situace dané nově se rodícími nakladatelstvími a spisovatelskými talenty mají výjimečná literární léta současnosti i období tvorby Sergia Atzeniho na Sardinii mimořádně plodné podhoubí v podobě slavné generace první poloviny dvacátého století. Tehdy v Itálii tvořila slavná čtveřice autorů původem ze Sardinie, a to Grazia Deleddová, Salvatore Satta, Giuseppe Dessì a Sebastiano Satta. Podívejme se stručně na to, jak tvořili, jak se do jejich děl promítala „la sardità“ a co si pod tímto pojmem vlastně představit. Lze vysledovat vývojovou linii od těchto autorů k Atzenimu a od Atzeniho k novějším spisovatelům? Grazia Deleddová (Nuoro, 1875 - Řím, 1936), je držitelkou Nobelovy ceny za literaturu z roku 1926. Nejúspěšnějšími prozaickými díly této autorky jsou La via del male (1896, č. Cestou zla, F. Kovárna 1926), Elias Portolu (1903, č. Jižní Láska, F. Kroutil 1908; Eliáš Portolu, N. Tučková 1930), Cenere (1904, č. Rozmary Osudu, F. Kroutil 1912), L´edera (1908), Il nostro padrone (1909, č. Náš pán, F. Kroutil 1917), Canne al vento (1913, sl. Trstiny vo vetre, B. Hečko, F. Horváth a M. Pažitka 1969). Kromě velmi silného citového a lyrického náboje je její styl specifický snahou po pravdivém, místy až veristickém zobrazení skutečnosti. V jejím díle je také náznak dekadence. Tyto dva směry Deleddová využívá jako zázemí svých vyprávění. Zabývá se osobními tématy jako pocity viny, láskou, bolestí a smrtí. V pozadí jejích příběhů je však všudypřítomná Sardinie, jíž se Deleddová nikdy nevzdala. Naopak z ní vždy čerpala, a to nejen jako kulisy ke svým příběhům. Z jejího díla čiší láska a úcta k rodnému kraji, vědomí moudrosti jejích sardinských předků, kteří se učili za pochodu a jejichž životní podmínky byly často velmi tvrdé. Je si však vědoma také toho, co s sebou tato společnost nese ve vztahu k jedinci, zejména pak k ženě. Jedná se o jakési stigma, plynoucí z tak silných tradic a zvyků, jež se staly nepsaným řádem. Odměnou však je jedincům, společnosti i Deleddové sám původce

7

životních příkoří, sám ostrov, jeho lidé, moře, zátoky, půda se svými plody, lesy, vrchy a vonící květy všech barev. Deleddová užívala prvky dialektu spíše zřídka. Většinu života trávila v Římě, odloučena od rodného kraje, a také proto psala italsky. Salvatore Satta (Nuoro, 1902 - Řím, 1975) je dalším literárním velikánem tohoto regionu. Byl profesí právník a kromě mnoha právnických spisů je autorem románu La Veranda (napsaný v roce 1925, vydaný 1981) a autobiografických próz De profundis (1948) a Soliloqui e colloqui di un giurista (1968). Vrcholným dílem tohoto autora je pak posmrtně vydaný román Il giorno del giudizio (1977, sl. Súdny deň, F. Hruška 1983). Podává v něm smutný obraz života lidí v Nuoru na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Tradice, zemědělský způsob života, těžký život žen a zdánlivá bezvýchodnost nikam nevedoucí a nesmyslné lidské existence jsou podrobeny „poslednímu soudu“ autora. Ten se odehrává na stránkách tohoto románu a ve vzpomínkách autora a právě zápis zdánlivě nesmyslných událostí v Nuoru dává celému městu i jeho obyvatelům smysl. Giuseppe Dessì (Villacidro, 1909 - Řím, 1977), psal povídky – La sposa in città (1939), romány – I passeri (1955, č. Vrabci, C. Kříž 1972), Pease d´ombre (1972, č. Ostrov stínů, E. Hepnerová 1975), za který získal roku 1972 cenu Premio Strega11, a divadelní hry – Qui non c´è guerra (1959), jejichž příběhy se také často odehrávají na milované Sardinii, zejména na jihu. Dessì se ve svém díle vyznává z lásky k tomuto ostrovu, vykresluje ho s lyrickou něhou a někdy až obdivem. V kontrastu k těmto pocitům pak stojí kontinent, odkud nepřichází nikdy nic dobrého, a stejně je to i s různými cizinci, kteří kdy v historii ostrovu vládli nebo se o to pokoušeli. Ve svém stylu mísí objektivní události se subjektivními vjemy a vzpomínkami, ale také vytříbenou italštinu s mnohými prvky dialektu. Sebastiano Satta (Nuoro, 1867 – Nuoro, 1914), novinář, právník a básník. Z této čtveřice je nejméně známým, ale pro Sardiňany a zejména ty z Nuora znamená mnoho, o čemž svědčí také fakt, že po něm pojmenovali své nejvýznamnější náměstí v historickém centru. Jeho osoba se stala jakousi ikonou, protože v souladu se svým povoláním právníka a novináře psal objektivně a kriticky o Sardinii a zejména o oblasti Barbagie, jejímž centrem je právě jeho rodiště Nuoro. Poté, co následkem mozkové příhody ochrnul na polovinu těla, zůstal věrný literární

11

Zal. roku 1947 v literárním salonku Marie a Goffreda Bellonciových za podpory Guida Albertiho, výrobce likéru Strega, 400 kulturních znalců každoročně vyhlašuje cenu za nejlepší italskou knihu uplynulých 12 měsíců.

8

tvorbě a prostý sardinský lid ho podporoval a chodil na jeho veřejné recitace. Nejznámější jsou sbírky básní Versi ribelli (1893) a Canti barbaricini (1910).

2.2. Shrnutí – základní charakteristiky tvorby starší generace Z díla autorů této generace můžeme vyčíst, že byli Sardiňany a že je země původu ovlivnila. Dědictví Sardinie se projevuje u každého trochu jinak, nicméně lze vypozorovat shodné prvky: Sardinie je dějištěm většiny příběhů. Je přítomna nejen fyzicky, ale také mezi řádky. Hojně se tedy vyskytují popisy sardinské krajiny, zaměření na tradice a folklor, legendy, pověry a jejich vliv na individuální životy.

Zároveň z mnoha děl čiší sardinské tajemno,

mysticismus, daný snad přítomností (zatím společností nepostihovaných a mlčky přijímaných) banditů, snad těžkým údělem všech, co na ostrově žijí. Časté jsou také prvky dialektu, byť se ve většině případů jedná jen o označení či kolokace spojené se sardinským prostředím. Sardiňané jsou odloučeni od kontinentu, ale také sami od sebe: jako by každý region byl ostrůvkem v ostrově. Je patrné spíše negativní vnímání cizích elementů v jejich uzavřeném kruhu, který však umí být pohostinný a dobrosrdečný. Jednotlivé postavy se mezi sebou velmi dobře znají a jsou vzájemně spjaty silnými pouty a propojeny společnými osudy. Právě tyto znaky se dají zastřešit jedním pojmem: „la sardità“. Na druhé straně však již u této generace vidíme to, o čem později psal Atzeni a což se stalo premisou této práce: skloubení ryze sardinských prvků s prvky srozumitelnými všem, nejen Sardiňanům. Čtenář, ať už je odkudkoli, se může identifikovat s pocity hrdinů, je schopen porozumět lyričnosti textu a prožít ji společně s autorem. To je dáno nejen komunikativním jazykem, ale také nadčasovými tématy osobního rázu (láska, smrt, křesťanské zvyky, obyčeje, msta, těžkosti lidského údělu) a způsobem jejich zpracování.

2.3. Současná sardinská tvorba – ,,nová vlna” Na Sardinii se dostává snad více než kdekoli jinde zvláštní pocty předkům. Jako by nikdy nezemřeli, a pokud ano, jsou stále připomínáni. O tom svědčí nejen jedno z témat rozpracovaných dále v této práci v kapitole věnované románové tvorbě Sergia Atzeniho, ale také fakt, že poslední z výše jmenovaných autorů starší generace, Sebastiano Satta, se stal protagonistou díla nové, právě nastupující generace: 9

Marcello Fois (Nuoro, 1960) spisovatel, televizní, filmový a divadelní scénárista, který vystudoval italskou literaturu a v současnosti žije v Bologni, totiž založil svou nejznámější trilogii románů s tematikou „giallo a noir“ právě na postavě z minulosti. Hlavním hrdinou jeho románů je advokát Bustianu, inspirovaný známým Sebastianem Sattou a navíc je jejich děj umístěn v Nuoru koncem 19. století. Jedná se o knihy Sempre caro (Il Maestrale, 1998; Il Maestrale-Frassinelli, 1999), Sangue dal cielo (Il Maestrale-Frassinelli, 1999) a L´altro mondo (Il Maestrale-Frassinelli, 2002). Za román Sempre caro obdržel v roce 1998 cenu Premio Scerbanenco12. Za knihu Picta (Marcos y Marcos, 1992, Frassinelli, 2003), jež je kompilací příběhů, v nichž hlavní role hrají obrazy a jejich malíři, získal v roce 1992 cenu Premio Italo Calvino. O pět let později pak obdržel cenu Premio Dessì13 za román Nulla (Il Maestrale, 1997, 2002) a v roce 2002 získal ocenění Premio Fedeli14 za knihu Dura madre, za kterou byl oceněn ještě jednou v roce 2007 cenou Premio alla carriera v rámci literárních cen Premio lama e trama15. Další významné pocty se mu dostalo v podobě ceny Premio Super Grinzane Cavour16 za knihu Memoria del vuoto (Einaudi, 2006), v níž vypráví příběh proslulého sardinského bandity Samuela Stocchina, tedy opět konkrétní osoby ze sardinské minulosti. Flavio Soriga (Uta, provincie Cagliari, 1975), který v současné době žije v Řimě, se také ve svém díle vrací do minulosti Sardinie. Nejnovější román Sardinia Blues (Bompiani, 2008) mu zatím přinesl Premio Mondello17. Hovoří o Sardinii, o jejím vyrovnávání se s minulostí a současností, ústy tří hlavních mužských hrdinů. Jeho první publikací je však sbírka povídek Diavoli di Nuraiò (Il Maestrale, 2000), za niž získal cenu Premio Calvino, což bylo odrazovým můstkem pro jeho spisovatelskou kariéru. Nuraiò je zapomenutá a snad i prokletá vesnička na Sardinii, která nutí své obyvatele snít o lepším místě pro život, ale nedovolí jim tento sen zrealizovat. Osudová spjatost s ostrovem a

12

Literární cena zal. roku 1992, určená nejlepšímu románu giallo/noir, nazvaná podle Giorgia Scerbanenca, průkopníka italského detektivního románu. 13 Literární cena zal. roku 1986 v rodišti G. Dessìho Villacidru, určená nejlepší italsky psané poezii a próze. 14 Literární cena zal. roku 1998 na počest Franca Fedeliho, novináře a zakladatele časopisu Polizia e Democrazia, určená nejlepšímu policejnímu románu. 15 Literární cena zal. roku 2003 v Maniagu (reg. Friuli-Venezia Giulia), městě proslulém výrobou nožů,určená nejlepšímu italskému detektivnímu příběhu, v němž jsou používány nože či jiné bodné a řezné nástroje. 16 Literární cena zal. roku 1982 v Torině, díla hodnotí dvě poroty (první je složena z kritiků a literárních osobností a druhá ze studentů) a určují každoročně výherce v následujících kategoriích: italské dílo v próze, cizí dílo přeložené do italštiny, mladý začínající talent a mezinárodní cena. 17 Prestižní mezinárodní literární cena, zal. roku 1975, porotou jsou literární osobnosti celé Evropy, stejné ocenění získal například i Milan Kundera.

10

nemožnost se od něj odpoutat je dalším častým tématem této i starší generace. Dále pokračoval úspěšným románem Neropioggia (Garzanti, 2002), oceněným cenou Premio Grazia Deledda Giovani18. Flavio Soriga je také jedním ze spoluorganizátorů literárního festivalu Settembre dei Poeti di Seneghe, který se koná každoročně v Oristanu, kde Sergio Atzeniho strávil část života. Giovanni Marilotti (Cagliari, 1954), gymnaziální profesor historie a filozofie, také začal svou spisovatelskou dráhu výhrou Premio Calvino, a to za román La quattordicesima commensale (Il Maestrale, 2004). Marilotti se v této knize vrací zpět do období neklidného sedmdesátých let a sleduje život mladé sardinské dívky jménem Franca. Ta odjíždí do Turína, kde chce začít nový život mimo rodný ostrov, aby se na Sardinii nakonec stejně vrátila s vědomím neschopnosti žít jinde. Giorgio Todde (Cagliari, 1951) původně oční lékař, autor série románů s detektivní zápletkou ve stylu „genere giallo e noir“ a s existenciálním podtextem, založeném na nadčasových tématech hledání původu vášní, ambicí a lásky. Děj se zpravidla odehrává na Sardinii a

hlavním hrdinou je Efisio Marini. Také tato postava na Sardinii skutečně žila

(Cagliari, 1835 - Napoli, 1900). Marini byl povoláním lékař a preparátor a v románech Giorgia Toddeho má též roli detektiva. Zde je jen malý výběr všech Toddiho publikací: Lo stato delle anime (Il Maestrale, 2001; Il Maestrale-Frassellini, 2002), Paura e carne (Il Maestrale-Frassellini, 2003), L´occhiata letale (Il Maestrale-Frassellini 2004), E quale amor non cambia (Il MaestraleFrassellini, 2005) a L´estremo delle cose (Frassellini, 2007). Jeho dílo bylo přeloženo do francouzštiny, španělštiny, portugalštiny, němčiny, ruštiny a holandštiny. V současnosti také dvakrát měsíčně přispívá do časopisu Nuova Sardegna, kde se formou esejů vyjadřuje k aktuálním tématům. Za svou literární činnost byl zatím oceněn dvakrát v roce 2002, a to cenou Premio Giuseppe Berto19 a Premio Rhegium Julii20. Salvatore Niffoi (Orani, provincie Nuoro, 1950) spisovatel a bývalý učitel. Za knihu La vedova scalza získal v roce 2006 cenu Premio Campiello. Původně psal pro ryze sardinské publikum a vydával své knihy v místním nakladatelství Il Maestrale, ovšem později si jej všimlo

18

Literární cena, zal. roku 1952, s menší pauzou a obměnami existuje dodnes, určena mladým sardiským autorům, výherci je financováno vydání soutěžního textu. 19 Literární cena, zal. roku 1988, pojmenovaná na počest spisovatele G. Berta, porota v Ricardi či v Moglianu Venetu vyhlašuje každoročně vítěze ve dvou kategoriích: domácí a světová literatura. 20 literární cena, zal. roku 1968 společností Rhegium Julii ve městě Reggio Calabria, vyhlašuje každoročně vítěze v těchto kategoriích: nevydané dílo, vydané dílo, prvotina, mezinárodní cena.

11

nakladatelství národní velikosti Adelphi a vydalo celé jeho dílo s tím, že má co říci i čtenářům z kontinentu. Niffoi zakončil svá univerzitní studia prací o poezii v sardinském dialektu a tomuto jevu zůstal věrný i nadále, coby spisovatel. Jeho styl je charakteristický míšením normované italštiny s lexikálními i syntaktickými prvky dialektu. Ty mají přitom velice silný náboj a často působí velmi přesvědčivě. Nezůstal však jen u dialektu, zabývá se také osudy Sardiňanů. Nahlíží na ně jako na hrdiny, kteří jsou svým původem poznamenáni, a ať se snaží sebevíc, zůstanou Sardiňany, jako by nebylo úniku před jakousi zvláštní magií, osudovostí či tíhou tohoto ostrova. Luciano Marrocu (Cagliari,1948) spisovatel a profesor současných dějin na univerzitě v Cagliari, který se podrobně zabývá problematikou současné Sardinie. Také on začal publikovat v nakladatelství Il Maestrale a stejně jako mnoho jeho současníků se věnuje kategorii „giallo”. Nejznámějšími romány jsou Scarpe rosse, tacchi, spillo (Il Maestrale, 2004) a Faulas (Il Maestrale, 2002). Milena Agus, narozena v Janově, žije a učí v Cagliari. Jev navracení v případě této literátky vidíme přímo na její osobě. Ze Sardinie pocházejí její předkové a ona se rozhodla vrátit do země, z níž pochází. Do povědomí veřejnosti se dostala knihou Mentre dorme il pescecane (Edizioni Nottetempo, 2005) a Mal di pietre (Edizioni Nottetempo, 2006), která byla přeložena do mnoha cizích jazyků a je velmi populární za hranicemi Itálie, zejména ve Francii. Byla za ni oceněna výhrou Premio Forte Village21 roku 2007 a stala se finalistkou soutěže Premio Strega. Massimo Carlotto (Padova, 1956) si také vybral za domov Cagliari, byť se zde nenarodil. V tomto městě se také odehrávají jeho detektivní příběhy s detektivem jménem Alligatore. V současnosti je jedním z nejuznávanějších autorů „noir”, o čemž svědčí také počet jeho literárních ocenění: Získal Premio Scerbanenco, premio Dessì, Lama e trama alla carriera, Premio Libraio 200722 a také Premio Grinzane Piemonte Noir sezione giallo italiano. V zahraničí získal Le Grand Prix de littérature policère a dostal se do finále soutěže Edgar Allan Poe Award v New Yorku. Jeho dílo bylo přeloženo do francouzštiny, španělštiny, němčiny a angličtiny. Z mnoha titulů jmenujme La terra della anima (Edizioni e/o, 2006) a Mi fido di te (Einaudi, 2007), román, na němž spolupracoval s dalším úspěšným spisovatelem dnešní Sardinie, Francescem Abatim. 21

Literární cena, zal. roku 2001 ve Forte Village na Sardinii, jejímž cílem je objevovat a finančně podporovat nové talenty italské prózy pro široké italské publikum. 22 Literární cena, zal. roku 1993 v Padově asociací knihkupců ASCOM, nejlepší knihu roku volí čtenáři.

12

Francesco

Abate (Cagliari, 1964) spisovatel, novinář a hudebník. Vydal již šest

románů, jako například Il cattivo cronista (Il Maestrale, 2003), Getsemani (Il MaestraleFrassinelli, 2006) či poslední Così si dice (Einaudi, 2008). Giulio Angioni (Guasila, provincie Cagliari, 1939) spisovatel a antropolog, jeho nejnovější kniha La pelle intera (2007) popisuje mládí sardinského chlapce jménem Efis Brau za válečných let 1944-45. Za svou předchozí knihu Le fiamme di Toledo (Sellerio, 2006) byl oceněn dvěma cenami: Premio Nazionale Corrado Alvaro23 a Premio Mondello. To je jen malý výřez z celkové, velmi obsažné, tvorby tohoto autora. Kromě beletrie se věnuje také odbornějším žánrům. Jmenujme například Sardegna, della collana l´architettura popolare in Italia (Laterza, 1988) či Tutti dicono Sardegna (EDES, 1990).

2.4. Shrnutí – základní charakteristiky tvorby novější generace Současní autoři se dívají na Sardinii fyzickou, pozorují její města, civilizaci, přírodu, zeměpisné vlastnosti, obyvatele, prostě to, co je na ostrově zachytitelné pouhým okem. Čerpají ale také z minulosti, vzpomeňme bezpočet autorů, jejichž tématem jsou návraty. V novější sardinské literatuře je patrná vzájemná interakce postav žijících ve stejném čase, ale také postav žijících v čase různém. Nezřídka se objevuje někdo z minulosti, aby se stal hlavní postavou příběhu. Tento jev, tedy neustálé návraty do minulosti, ohlížení se na předky, je také obsažen v nám již známém pojmu: „la sardità“. Do tohoto pojmu je v novější sardinské literatuře zahrnut i další jev: kromě konkrétní postavy či postav, které v literatuře ožívají, se protagonistou může stát sám ostrov či jeho část. Hrdinové příběhů jsou s ním svázáni, jsou jím natolik ,,zatíženi”, že neumějí či nemohou odejít. Odejdou-li přeci, nenaleznou kýžené štěstí a musejí se vrátit. I toto je možno chápat jako navracení. Zároveň lze v novější sardinské literatuře vysledovat hlubokou reflexi Sardinie ve smyslu spirituálním, mystickém a tradičním. Tento aspekt byl patrný již ve tvorbě předchozí generace.

23

Literární cena, zal. roku 2001 ve městě San Luca (Reggio Calabria) na počest soisovatele Corrada Alvara s cílem podpořit nové autory v oblasti beletrie, žurnalistiky a esejistiky.

13

Vidíme tedy určité pokračování v linii slavných předků. Noví autoři jako by se zanořovali do hloubek půdy, z níž pocházejí, aby vyšli na její povrch se spletí svých kořenů v ruce. Tato spleť kořenů v novém ovzduší neumírá, na to je příliš silná. Ovšem chová se jinak než dříve. Přejímá jiné formy a tvary, a samo ovzduší na ni reaguje jinak. Působí na ni svými novými styly a nadhledem generace 21. století. Povšimněme si častého využití formy ,,giallo a noir”, tedy detektivních a policejních žánrů s příměsí thrilleru, a inspirace (dnes již otevřeně pojímaným a společností odsouzeným) fenoménem sardinského banditismu či jinými podobami kriminální činnosti. Co se týče jazyka, můžeme, stejně jako u předchozí generace, pozorovat využití normované italštiny a občasného použití dialektu, ovšem pouze na lexikální úrovni. Snahou je komunikovat, tedy používat normovanou italštinu. Tematicky, formálně i jazykově tedy dnešní autoři jako by vzali odkaz Sergia Atzeniho za svůj. „La sardità“ je v literární produkci Sardinie dneška bezpochyby přítomná. Přitom je podána způsobem, který nejen umožňuje naprosto přirozenou recepci díla kdekoli na světě, ale který čtenáře dneška oslovuje, o čemž svědčí nejen počet prodaných výtisků na domácím trhu, literárních cen, ale i množství překladů těchto autorů za hranicemi Itálie.

14

3. Sergio Atzeni – život a dílo Přestože je tato práce zaměřena na život a dílo Sergia Atzeniho, nebylo mu doposud věnováno dostatek prostoru. Není to však dílem náhody ani naší nepozornosti. Snažíme-li se totiž nalézt Atzeniho místo v novější sardinské literatuře, považujeme za přínosné nejprve představit její autory a charakterizovat celé období. Chceme-li stručně představit kategorii sardinské literatury jako celku, nelze se nevěnovat slavným spisovatelským veličinám starší generace. Poté, co jsme představili dvě generace sardinských literátů, můžeme Atzeniho pozici v rámci regonálního literárního prostředí shrnout následující tezí: ke starší generaci ho řadí fakt, že jeho dílo je již, byť předčasně a nedobrovolně, uzavřeno. Nemůže se k němu nijak vyjádřit, změnit ho, ani přesvědčit kritiky či veřejnost, že se v jeho interpretaci mýlí, či že se naopak dobírají správných závěrů. Datem narození zase odpovídá novější generaci. S tou ho ale zajisté pojí více než jen to, vzpomeňme například jeho přesvědčení o nutnosti mezikulturní komunikace. V následujících kapitolách nalezneme řadu dalších aspektů jeho tvorby, které ho pojí s oběma generacemi, jejichž díla byla (byť velmi zkratkovitě) nastíněna v předchozích kapitolách.

3.1. Život Sergio Atzeni se narodil 13. října 1952 v obci Capoterra v provincii Cagliari. Otec byl funkcionářem komunistické strany a matka porodní asistentkou. Z Capoterry se záhy přestěhoval do Cagliari, ale nedlouho poté následoval matku za prací do Orgosola (provincie Nuoro). Tam také chodil na základní školu. S matkou, která se z pracovních důvodů často přesouvala, podnikal mnoho cest po ostrově a ve čtnácti letech se usídlil v Cagliari, kde nastoupil roku 1965 na gymnázium Liceo Siotto. Skutečnost, že v dětství tolik cestoval po Sardinii, se později ukázala být jedním z určujících faktorů pro jeho dílo. Poznal, jak je Sardinie různorodá, a jak jsou si jednotlivé obydlené zóny vzdálené, fyzicky i duchem. Také poznal rozdíl mezi obcí Orgosolo uprostřed hornaté Barbagie a přístavním velkomětem Cagliari, tedy mezi agrární oblastí se silným prvkem sociálního cítění a individualistickým a ekonomičtěji orientovaným hlavním městem Sardinie.

15

Současně s těmito vjemy na Atzeniho působí také vzrušená atmosféra doby, která se připravovala na revoluční léta nastartovaná rokem 1968, jichž se autor také zúčastnil. V roce 1970 začal Atzeni studovat filozofickou fakultu v Cagliari, ale nedostudoval. Přihlásil se do komunistické strany a stal se předsedou hnutí mladých komunistů. Zde je třeba zdůraznit, že na Sardinii bylo vždy velmi silné hnutí odporu proti centralistické italské politice. To se často projevovalo autonomizačními snahami ovlivněnými historickou odloučeností ostrova od zbytku republiky, tradicí banditismu či postavením Sardinie coby spíše chudé a zemědělské části Itálie. To vše podmiňovalo postavení jejích obyvatel, kteří pracovali většinou jako dělníci, zemědělci a horníci. Toto ovzduší podporovalo rozkvět komunistické strany. Sergio Atzeni, coby velmi citlivý mladý student, se nemohl neangažovat. V tomto věku již rozvíjí své zájmy o hudbu, literaturu a politiku. Poslouchá zejména rock, jazz a tradiční sardinskou hudbu (záliba v muzice a rytmu se později promítne do stylu jeho literární tvorby), čte světové a italské romány, povídky a komiksy, divadelní hry a pokouší se též o vlastní tvorbu. Roku 1976 napíše divadelní hru Quel maggio 1906. Ballata per una rivolta cagliaritana. (Edes, 1977), která je také uvedena a má kladné ohlasy. Cagliari zde vystupuje jako jeden hrdina. Město má společného ducha a jde za svým jednotným cílem, protestuje proti politice shora jako celek. Již v tomto debutu lze pozorovat některé prvky, které se později stanou Atzeniho devizou: přerušované či nedokončené věty s různým rytmem, pronikání dialektu, sekvence po sobě jdoucích, jako by filmových, obrazů, a v neposlední řadě výběr sardinského prostředí. Co se týče oblasti novinářství, píše do mnoha regionálních periodik. Jmenujme ta nejdůležitější: L´Unità, Rinascita Sarda a La Nuova Sardegna. Věnuje se mnoha tématům a oborům: píše hudební recenze, reportáže z koncertů, rozhovory s hudebníky, přispívá do kroniky města Cagliari, ale také do sportovního koutku. Roku 1977 přijme místo v energetických závodech ENEL, kde zpracovává počítačová data. To sice není jeho kýženým zaměstnáním, ale poskytuje mu finanční zabezpečení. Stále sní o žurnalistické kariéře na plný úvazek, ale do novin píše jen po nocích či ve volném čase. U společnosti ENEL zůstává deset let. Ve stejné době se také ožení a má dceru. Společně se svou ženou, Rosanou Copezovou, vydá sbírku Fiabe sarde (Zonza editore, 1978). Jedná se o nové zpracování fonetické transkripce,

16

kterou roku 1922 zaznamenal Gino Bottiglioni24. Atzeni s manželkou byli první, kdo se na tuto transkripci dívali také z jiného hlediska než lingvistického. Vytvořili komiks s typizovanými sardinskými postavami a zajímavými příběhy, opět z prostředí Sardinie. Manželství se nevydařilo a v polovině osmdesátých let začali manželé žít odděleně. V tomto období se Atzeni pokusí získat pozici ve zpravodajském oddělení Rai, ale u konkurzu neuspěje, což je pro něj obrovským zklamáním. Hořce si uvědomuje, že kariéra novináře je pro něj v blízké době nedosažitelná, a obrací svou pozornost na povídkovou tvorbu. Vlastně náhodou byla vydána sbírka Gli amori, le avventure e la morte di un elefante bianco (Mondadori, 1982). Atzeni napsal: Questo raccontino, totalmente inventato da cima a fondo, é ambientato a Cagliari soltanto perché non mi ricordavo i nomi delle strade di Firenze o Amsterdam. Era un esperimento, che spedii –per gioco, più che altro, sicuro che l´avrebbero rifiutato a causa della follia e delle parolacce– invece vinse un concorso nazionale, il Myfest, e finí sul n. 1737 del Giallo Mondadori25.

Opět lze sledovat umístění děje v Cagliari a pro Atzeniho typické prvky měnícího se rytmu vět, napínavosti děje a jakoby filmových střihů jednotlivých obrazů. Jedním z dalších již existujících textů, které Sergio Atzeni přepracovává, jsou legendy a mýty týkající se Sardinie, jejího folkloru, historie a tradic. Snaží se kreativně je přetvořit a zpřístupnit jejich prostřednictvím současným Sardiňanům společnou minulost. Tak vzniká pohádkový příběh Araj dimoniu (Le Volpi, 1984). Vidíme v něm mísení italštiny s prvky sardinštiny a španělštiny, líčení moře coby kontaktního kanálu Sardinie s okolním, hlavně arabským, světem, úmyslné použití původních vlastních jmen. Postavami jsou obyvatelé ostrova i jeho cizí návštěvníci. Pokračuje vlastními povídkami. Roku 1986 je nakladatelstvím Sellerio vydána sbírka Apologo del giudice bandito. Na rozdíl od žurnalistiky má Sergio Atzeni v oblasti beletrie 24

Italský jazykovědec 1.pol.20.stol. Marci, G. 1999, s. 28. Tato krátká povídka, výplod mé fantazie od začátku do konce, je zasazena do Cagliari jen proto, že jsem si nepamatoval jména ulic Florencie či Amsterdamu. Byl to takový experiment, který jsem zaslal – čistě z legrace, protože jsem si byl jist, že ji pro její bláznivost a vulgarismy odmítnou – ale nakonec vyhrála národní soutěž Myfest a skončila pod číslem 1737 v detektivní edici Giallo Mondadori. 25

17

nečekaný úspěch a štěstí v tom, že ho již na počátku jeho tvůrčích let ocenilo nakladatelství takového formátu jako Sellerio. Podle vlastních slov napsal tento román, původně povídku, proto, že vždy četl popisy města jen z pohledu těch, kdo do něj přijeli jako návštěvníci. Jemu však šlo o to, nabídnout popis města očima toho, kdo tam žije: ... All´inizio avevo un progetto narrativo di una serie di racconti ambientati ognuno in un quartiere diverso di Cagliari; avevo cominciato a lavorarci, ne ho scritti diversi. Uno, ambientato in un giorno di Carnevale al Villaggio dei Pescatori, è stato pubblicato qualche tempo fa da una piccola rivista clandestina, anarchica, di Firenze. Un altro è diventato l´Apologo del giudice bandito, che in origine era il racconto di Castello26.

Tomuto románu je věnována značná pozornost v kapitolách určených rozboru románové tvorby autora, a proto se jím v tomto okamžiku dále nezabýváme. Vydání nakladatelstvím Sellerio lze sice považovat za úspěch, nicméně se stále jedná o menší nakladatelství. Atzeni tedy nadále zůstává spisovatelem pouze místního formátu. Jeho čtenáři jsou sice věrní, ale nepočetní. Nakladatelé na Sardinii i významná národní nakladatelství ho přehlížejí, a tak mu staví překážky do cesty za širším publikem. Ve svém zaměstnání nenachází uspokojení, ale nemůže si dovolit „jen“ psát. Odtud zřejmě pramení jeho dvousečný vztah k Sardinii. Je to jeho vlast, rodná krajina, a proto ji miluje. Uznání se mu tam však nedostává. Jako by neexistoval. Atzeni je rozmrzelý z provinčnosti tohoto regionu a píše: In Sardegna si accorgono di te solo se pubblichi per un editore nazionale, allora i sardi dicono: “Ah, però esisti”. A dire il vero esisti poco, anche se pubblichi per un editore nazionale, mentre esisti molto se pubblichi con un editore nazionale e hai un grande successo...27

26

Marci, G. 1999, s. 31. Nejprve jsem měl v plánu sérii povídek umístěných pokaždé v jiné části Cagliari; začal jsem na nich pracovat, napsal jsem několik. Jedna z nich, odehrávající se během jednoho dne při karnevalu ve Villaggio dei Pescatori, byla před časem uveřejněna v malém ilegálním anarchistickém časopise ve Florencii. Z další se stal román Apologo del giudice bandito, jenž byl původně povídkou o čtvrti Castello. 27 Atzeni, S. Si...otto, Cagliari, Condaghes, 1996, p. 85 v Marci, G.; Sulis G., 2001, s. 35. Na Sardinii si tě všimnou, jen když tě vydá národní nakladatelství, to pak řeknou: ,,Aha, ty existuješ.” Po pravdě řečeno existuješ trochu, i když publikuješ u národního nakladatelství, ale zato existuješ hodně, když publikuješ u národního nakladatelství a máš velký úspěch.

18

Se fai una cosa in Sardegna, la stampi in Sardegna, la diffondi in Sardegna, e cerchi di promuoverla, ti mandano a quel paese, per dirla in modo educato28.

Nicméně úspěch v nakladatelství Sellerio notnou měrou přispěje k jeho rozhodnutí opustit stabilní zaměstnání u společnosti ENEL. Před odchodem stráví nějaký čas přemítáním o své budoucnosti a nakonec se rozhodne zasvětit svůj život literatuře. Je mu čtyřicet a opouští jistotu měsíčního příjmu, aby mohl dělat to, v čem sice spatřuje smysl a duševní uspokojení, ale také velmi nejistý hmatatelný výdělek. Následuje období cest po Evropě. Navštíví mnoho měst a vystřídá mnoho pracovních (i nepracovních) míst - peče pizzu, dělá zahradníka, potuluje se jako bezdomovec, ale hlavně sbírá zkušenosti, které později zúročí ve svých knihách. V tomto období autorova života si o něj dělají jeho rodiče nemalé starosti: Negli anni successivi la madre sempre continuò a manifestare una legittima preoccupazione per il futuro, anche economico, del figlio, suggerendo che, almeno, pensasse agli anni della vecchiaia. Sergio, di rimando, rispondeva sorridendo: “Io mai deventerò vecchio”.29

Období cest je pro Atzeniho zlomovým bodem v životě. Rozhodne se pro odchod ze Sardinie. Chce navázat kontakt s kontinentem, usídlit se tam a poznat úhel pohledu, ze kterého se na Sardinii dívají ostatní, tedy ti, co s ní nejsou citově spjati. Opouští tedy ostrov, který je předmětem jeho tvorby, a roku 1988 se usidluje v Turíně. Zde je zaměstnán jako korektor, což mu sice brání v psaní na plný úvazek, ale alespoň se již přiblížil k literární sféře. Navíc začíná překládat z francouzštiny a španělštiny a postupně si získává důvěru důležitých nakladatelství jako Einaudi, Garzanti, Mondadori. Sám svou situaci komentuje takto: Il mio lavoro attuale consiste nel tradurre testi stranieri destinati alla pubblicazione in Italia, nel leggere testi italiani e stranieri per esprimere un giudizio sulla loro pubblicabilità e nel compiere operazioni di editing. Avrei fatto volentieri anche il giornalista, in specie il 28

Tamtéž, s. 35. Když něco napíšeš na Sardinii, vytiskneš na Sardinii, rozšíříš na Sardinii a chceš podporu, tak tě pošlou někam, abych to řekl slušně. 29 Marci, G. 1999, str. 37. V následujících letech jeho matka stále projevovala oprávněné obavy o synovu budoucnost, a to i ekonomickou, a navrhovala, aby myslel alespoň na stáří. Sergio jí s úsměvem na tváři odpovídal: ,,Já nikdy nezestárnu.”

19

cronista sportivo, ma per mia sfortuna in questo settore c´è notevole affollamento di penne e di ingegni migliori dei miei.30

Kontakt se Sardinií však nepřerušuje. Stále návštěvuje rodinu a přátele a také píše do deníku Unione Sarda. V letech 1990 až 1993 žije v Sant´Ilariu (Reggio Emilia), kde se v té době nachází též jeho sestra. Zde roku 1991 dokončí a vydá svůj druhý román Il Figlio di Bakunìn, opět při nakladatelství Sellerio. Také tomuto románu věnujeme dostatek prostoru v analytické části práce. V letech 1993 až 1995 se vrací do Turína a houževnatě se věnuje překladatelské činnosti, která mu přináší velké uspokojení v podobě značného úspěchu překladu

románu

Texaco, jehož autorem je spisovatel z Martiniku Patrick Chamoiseau. Originál vyšel roku 1992 ve Francii a získal cenu Goncourt. Jeho překlad byl Atzenimu svěřen nakladatelstvím Einaudi. Román líčí osudy obyvatel Martiniku a jsou v něm hojně užívány výrazy kreolské francouzštiny. Sergio Atzeni komentuje a odůvodňuje zvolenou překladatelskou taktiku: Chamoiseau scrive facendo appello a tutte le risorse della lingua, mescola aulico e popolare, antico e contemporaneo, e nel suo francese inserisce singole parole e intere frasi creole, nonché proverbi e modi di dire nati dall´esperienza caraibica della vita e della schiavitù. Parte di tale ricchezza del tessuto linguistico si perde in questa traduzione. Ho escluso fin dal principio la possibilità di sostituire il creolo con un dialetto italico, mi pareva falsante. Ho tentato di salvare il possibile.31

Právě velké množství kreolských výrazů činilo překlad velmi obtížným, ale Atzeni neúnavně vyhledával nejvhodnější překladatelská řešení, pátral ve slovnících, v knihovnách a dokonce se osobně setkal s autorem originálu. Toto setkání, které se odehrálo v Paříži, mělo na 30

Tamtéž, str. 38. Má současná práce spočívá v překladech cizích textů pro italská vydání, v četbě italských a cizích textů a posuzování možnosti jejich publikace a v editační práci. Klidně bych pracoval i jako novinář, zejména jako sportovní redaktor, ale bohužel je v tomto odvětví plno per a talentů lepších než já. 31 Marci, G. 1999, str. 42. Chamoiseau při psaní využívá všech jazykových zdrojů, mísí uhlazený jazyk s lidovým, zastaralé výrazy se současnými a vkládá do své francouzštiny jednotlivá slova i celé věty v kreolštině, nemluvě o příslovích a klišé spojených s karibskou zkušeností každodenního života i s otroctvím. Část této lingvisticky bohaté látky se v tomto překladu ztrácí. Hned na počátku jsem vyloučil možnost náhrady kreolštiny některým italským dialektem, to mi připadalo falešné. Snažil jsem se zachránit co nejvíce.

20

Atzeniho velký vliv zejména proto, jak přátelsky s ním Chamoiseau jednal a protože se mu snažil upřímně pomoci. V lednu roku 1995 vydává Atzeni třetí román Il quinto passo è l´addio. Od Selleria přechází k nakladatelství Mondadori. To má mnohem širší čtenářskou základnu, což Atzeniho vynese na velikost autora národního rozměru. Navíc je tento román obsahově bližší současné mladé generaci než dřívější romány. Atzeni se konečně dočkal uznání. Podrobná analýza románu je uvedena v příštích kapitolách. Během následujících měsíců rozpracuje či dokončuje několik dalších děl, jako povídku Bellas Mariposas a román Passavamo sulla terra leggeri a také se věnuje poezii. V jedné z uvedených citací Atzeniho slov je bohužel hluboká pravda. Jedná se o jeho slova ve smyslu, že nikdy nezestárne. Ve chvíli, kdy se konečně rozhodl věnovat psaní a podřídit této své vášni vše a kdy mohl předávat svůj obraz Sardinie a Cagliari širšímu publiku prostřednictvím rozpracovaných děl, vzaly mu vlny sardinského moře život. Stalo se tak 6. září 1995 v přímořské části Carloforte. Očití svědkové vypověděli: „L´abbiamo visto arrivare a La Conca in compagnia di una donna, raggiungere l´orlo della scogliera...a un certo punto, l´abbiamo visto sporgersi per vedere più da vicino quelle gigantesche onde - mai visto niente del genere - poi si è voltato, per parlare all´amica, quando un´onda enorme lo ha travolto e gettato in mare. In pochi minuti era già stato trascinato a centinaia di metri dalla costa...”32 Sergio Atzeni se podle dalších výpovědí s vlnami dlouho pral, ale zápas nevyhrál. Den po tregédii napsal jeho přítel a kolega Antonangelo Liori do deníku Unione Sarda na jeho počest nekrolog, jehož závěrem uvádí: ...Tu sei lì, nell´unico luogo dove avresti desiderato restare: nei tuoi libri. E leggendo fra le righe potrò immaginare anche le pagine che ancora scriverai, quando il mare ti riporterà sopra lo scoglio da dove ti ha rapito. Non per ucciderti, no, ma per il geloso amore: voleva scoprire come fai a descrivere con le sillabe il suono delle onde. Ma tienilo sulle spine: non svelargli il segreto33.

32

Leone, Chiara. I Testimoni, La Nuova Sardegna, 9. 9. 1995. Viděli jsme, jak s nějakou ženou došli až k části La Conca, na okraj útesu...V jednu chvíli jsme viděli, jak se naklonil, aby se na ty ohromné vlny – takové jsme ještě neviděli - mohl podívat z větší blízkosti. Pak se otočil a mluvil s přítelkyní a v tu chvíli ho spláchla obrovská vlna do moře. V několika minutách se vzdálil od pobřeží na stovky metrů. 33 Liori, Antonangelo. Rapito dal mare geloso, Unione Sarda, 7. 9. 1995.

21

3.2. Dílo V kapitole věnované životu autora jsme již předeslali, že Sergio Atzeni se věnoval novinářské činnosti, básnické, povídkové a románové tvorbě a na počátku své tvůrčí kariéry napsal také drama. Nyní se zaměříme na přehled jeho díla. Již víme, že úkolu vyhledat, sesbírat a utřídít veškeré Atzeniho spisy se již zhostila Gigliola Sulisová v rámci své diplomové práce. Soupis děl autora pak uvádí také ve sborníku Trovare racconti mai narrati, dirli con gioia. Na stranách 155 – 186 uvádí Atzeniho romány, povídky, básně, divadelní, překladatelskou a novinářskou činnost. My se jejího rozdělení držíme, ovšem provedli jsme dvě zásadní změny: redukujeme soupis děl, který není předmětem našeho zkoumání a je k dispozici v již zmíněném sborníku, a přidáváme další díla, která nebyla ve sborníku uvedena proto, že v době vzniku sborníku nebyla vydána či známa. Na počátku Atzeniho literární kariéry stojí novinářská činnost. Do novin psal od svých mladých let. Jak již víme, novinářství bylo jeho snem, ale nikdy se mu nepodařilo stát se novinářem na plný úvazek. Psaní do novin se tedy nikdy nestalo jeho zdrojem obživy. I tak ale přispíval do mnoha periodik. Jmenujme Rinascita Sarda, L´Unità, La Nuova Sardegna, L´Unione Sarda, Altair, Il Lunedì della Sardegna, Nuove Pagine, Ippografo. Psal denní zprávy, rozhovory s osobnostmi z kulturního i politického života, komentáře, sloupky, recenze, reportáže i eseje. Věnoval se oblastem historie, literatury, hudby, filmu, ale také aktuálním problémům na Sardinii a na celém světě. Gigliola Sulisová seřadila všechny jeho žurnalistické texty, kterých je 451, podle oboru do dvou rozsáhlých dílů sbírky s názvem Scritti giornalistici vydané v roce 2005 nakladatelstvím Il Maestrale v Nuoru. Událostí, jež v Atzenim zanechala smutek, hořkost a pocit nespravedlnosti, byl neúspěšný konkurz na zpravodaje pro společnost Rai. To také bylo paradoxně stimulem pro to, aby se Atzeni začal méně věnovat novinářství a více umělecké literatuře. Jsi na jediném místě, kde by sis přál zůstat: ve svých knihách. A já si při jejich četbě budu moci představovat stránky, které napíšeš, až tě moře vrátí na útes, z něhož tě uneslo. Neučinilo tak s úmyslem zabít, to ne, ale ze žárlivé lásky: chtělo zjistit, jak pomocí slabik vyjadřuješ zvuk jeho vln. Měj se však před ním na pozoru: neprozrazuj mu své tajemství.

22

Také verše psal Atzeni psal celý život, avšak osobně je nikdy neposkytl žádnému nakladatelství. Teprve po autorově smrti byly jeho básně dohledány. Jeho manželka předala črty i hotová básnická díla nakladatelství Il Maestrale. Tak byly vydány dvě sbírky básní, které Atzeni psal v průběhu celého života. Nejprve byla nakladatelstvím Il Maestrale roku 1997 vydána sbírka veršů Due colori esistono al mondo, il verde è il secondo. Tato sbírka byla o jedenáct let později doplněna o další básně a roku 2008 vydalo opět nakladatelství Il Maestrale sbírku Versus34. Atzeniho básnická tvorba se dotýká několika tematických oblastí, ale velmi silným tématem je Atzeniho vědomí, že patří do sardinské kultury založené na různorodých etnických a kulturních kořenech, z něhož pramení pocity cizosti.

Na počátku své tvůrčí kariéry se Atzeni věnoval také dramatické tvorbě. Šlo však spíše o dramatické pokusy mladého, dvacetiletého studenta, z nichž byl vydán a uveden jen jeden, a to již zmíněný Quel maggio 1906 – Ballata per una rivolta cagliaritana. Vydalo ho roku 1977 nakladatelství Edes v Cagliari. Jedná se o divadelní kus, jehož cílem je kritika sociální situace v Cagliari na počátku minulého století, která vyústila v dělnickou revoluci. Kromě tohoto tématu lze vysledovat také lyrické popisy města. Divadlu se Atzeni dále věnoval ve svých recenzích a v předmluvě ke komedii Bellu schesc´e dottori-cummedia sarda in tres attus, jejímž autorem je Emaluele Pili a kterou vydalo nakladatelství Edes roku 1978.

Již jsme uvedli, že byl Atzenimu svěřen překlad úspěšného románo Texaco. Přeložil však také jiná francouzsky i španělsky psaná díla. O práci překladatelů se vyjádřil následovně:

34

V oblasti Campania znamená „versus“ verše.

23

...c´è sempre un filo di follia nel voler fare questo mestiere...perchè voler tradurre significa credersi almeno un po´ sciamani, cioè dotati di un´anima capace di incarnarsi in anime altrui35.

Celkem bylo vydáno v období let 1989 až 1995 čtyřiadvacet překladů. Jmenujme například: Maria José di Savoia, Giovinezza di una regina, Milano, Mondadori, 1991 Stendhal, I ventitré privilegi, Milano, Mondadori, 1992 Levi-Strauss, La storia di Lince. Il mito dei gemelli e le radici etiche del dualismo amerindiano, Torino, Einaudi, 1993 Sartre, L´ultimo turista, Milano, Saggiatore, 1993 Patrick Chamoiseau, Texaco, Torino, Einaudi, 1994

Postupem času se Sergio Atzeni začal věnovat také narativní tvorbě. Zpočátku psal zejména povídky. Byly publikovány v časopisech a novinách jako: La Nuova Sardegna, Orient Express, Rivista della montagna, některé byly předčítány v rádiu (Rai Cagliari), mnohé již vyšly samostatně i ve sbírkách při známých nakladatelstvích. Tématy Atzeniho povídek jsou osudy Sardiňanů na Sardinii a hlavně v Cagliari. Častým prvkem v povídkách je také fantastično a historie. Povídky jsou velmi zajímavé také jazykově. Vrcholnou povídkou je posmrtně vydané dílo Bellas Mariposas, kde autor zpracovává příběh dospívající dívky žijící v chudé čtvrti Cagliari současnosti a využívá přitom nejdrsnějšího slangu cagliarské omladiny. Také povídky byly sebrány Gigliolou Sulisovou. V době, kdy se jimi zabývala, se však jednalo o jednotlivá vydání celkem jednadvaceti povídek v časopisech či novinách, s výjimkou Bellas Mariposas, která byla již tehdy vydaná ve stejnojmenné sbírce nakladatelstvím Sellerio v Palermu roku 1996. Následovala další souborná či individuální vydání, která uvádíme v chronologickém pořadí: 35

Atzeni, S. L´obbligo di essere un po´ pazzi e un po´ sciamani, Unione Sarda, 12.9.1992 v Gigliola Sulis, s. 853854. ...v touze věnovat se tomuto řemeslu je vždy špetka bláznovství...protože ti, co chtějí překládat, se cítí být alespoň trochu šamany, tedy bytostmi nadanými duchem schopným vstupovat do duší těch druhých.

24

Bellas Mariposas, Palermo, Sellerio, 1996 Racconti con colonna sonora, Nuoro, Il Maestrale, 2002 Gli anni della grande peste, Palermo, Sellerio, 2003 I sogni della città bianca, Nuoro, Il Maestrale, 2005

Sergio Atzeni se věnoval mnoha odvětvím literatury, ale jeho nejvýznamnějším literárním počinem je románová tvorba. V souladu s představiteli starší i novější generace sardinských literátů se i v Atzeniho románech objevují témata zastřešená pojmem „la sardità“. Studie témat autorovy románové tvorby je předmětem následující kapitoly. Za svůj krátký život vydal tři romány, čtvrtý dal k tisku měsíc před tragickou a nečekanou smrtí. Zatímco první dva romány se ještě nacházejí na pomezí mezi povídkovou a románovou tvorbou, z druhých dvou děl již jasně vychází vyspělá tvůrčí osobnost autora romanopisce. Zde uvádíme Atzeniho romány v chronologickém pořadí podle dat prvních vydání36: Apologo del giudice bandito, Palermo, Sellerio editore, 198637 Il figlio di Bakunìn, Palermo, Sellerio editore, 199138 Il quinto passo è l´addio, Milano, Mondadori, 199539 Passavamo sulla terra leggeri, Milano, Mondadori, 199640

4. Studie románové tvorby autora: historie a nadčasovost Tato kapitola je rozborem románové tvorby autora. Naším cílem bylo vytvořit jakýsi rámec nosných témat, která se objevují napříč románovou tvorbou autora, a s jejichž pomocí by bylo možno vymezit Atzeniho románovou tvorbu a určit jeho místo v regionální sardinské literatuře i v současné literatuře Itálie. 36

Názvy románu nebyly přeloženy do češtiny, proto uvádíme vlastní převody do češtiny. Bajka soudce bandity, Palermo, nakl. Sellerio, 1986. 38 Syn Bakuninův, Palermo, nakl. Sellerio, 1991. 39 Pátý krok je rozloučení, Miláno, nakl. Mondadori, 1995. 40 Bylo nám lehce na zemi, Miláno, nakl. Mondadori, 1996. 37

25

Připomeňme jen, že v předchozích kapitolách jsme určili, že tématy zpracovávanými starší generací sardinské literatury (Deleddová, oba Sattové, Dessì) byla sardinská látka, tedy sardinské prostředí (oslava přírody, tradic, folklóru), sardinské postavy (vliv pověr na individuální životy, mysticismus a tajemnost dané vlivem legend) a jejich odloučenost od sebe navzájem a od kontinentu, občasné používání dialektu (zejména ve vztahu k sardinskému prostředí). To vše jsme shrnuli do pojmu „la sardità“. Mladá generace nástupců Sergia Atzeniho (Fois, Soriga, Todde, Carlotto a další) se k těmto tématům vrací. Nejdůležitějším znakem těchto autorů je však hledáni minulosti a oslava předků, zpracované nejčastěji detektivními či policejními žánry, opět v prostředí Sardinie. V těchto prvcích jsme nalezli to, čemu se dá říkat „la sardità“ současné generace. Ve tvorbě obou těchto generací vidíme ale také osobní témata, nadčasovost, porozumění člověku a jeho problémům. Též jazyk je komunikativní, bez nadměrného užívání dialektu. To vše umožňuje čtenáři identifikovat se s románem a dozvědět se něco o tomto regionu. Při studiu témat Atzeniho románové tvorby nám vykrystalizovala poměrně jasná osnova tvořená těmito základními charakteristickými body: návraty ke kořenům, univerzální a osobní témata, sardinské postavy i prostředí a osobitá autorova poetika. Již jsme předeslali, proč je společným jmenovatelem témat tvořících tento „rámec“ autorova nejednoznačnost ve vnímání Sardinie. Velká dávka lásky k ostrovu je střídána překvapivě silnou rozmrzelostí, místy hraničící až s nenávistí. Do tohoto rámce pak zapadají jak některá z témat mající v předchozích kapitolách hlavičku „la sardità“, tak ona témata odpovídající premise tvorby Sergia Atzeniho, shrnutá pod pojem komunikativnost. Podívejme se nyní na to, jak autor nakládá s prvními dvěma tématy. Obsah následující kapitoly může znít antagonisticky. Otevírá nám totiž cestu k historii a nadčasovosti Atzeniho románové tvorby zároveň. Jak se však přesvědčíme později, antagonismus a spojení zdánlivě protilehlých pohledů jsou pro autora charakteristické. Uvědomíme si, že tato dvě témata lze nenásilně spojit. Poznáme Sergia Atzeniho, Sardinii, současnost a kvalitní moderní tvorbu autora, jenž otevřel brány literární budoucnosti nejnovější sardinské generaci autorů. Romány, z nichž citujeme, jsou uvedeny níže. Pracovali jsme s romány vydanými v uvedených letech následujícími nakladatelstvími:

26

Apologo del giudice bandito, Sellerio editore, 200641 Il figlio di Bakunìn, Sellerio editore, 200642 Il quinto passo è l´addio, Ilisso Edizioni, 200143 Passavamo sulla terra leggeri, Ilisso Edizioni, 200344

4.1. Návraty ke kořenům Sono attratto dal passato, non so perché45.

Jedním z témat, které prochází jako nit veškerým románovým dílem Sergia Atzeniho, je minulost Sardinie. Autor se k ní navrací a hledá v ní nejen své kořeny, ale kořeny všech Sardiňanů. Jeho známé antropologické aktivity a studia různých historických listin a záznamů dosahují sice vysokých kvalit, ovšem pokaždé se vztahují k jinému období a nelze hovořit o nějaké logické souvislosti či chronologii období, kterým se věnuje. V románu Passavamo sulla terra leggeri nás Sergio Atzeni bere na historický výlet po pradávné minulosti Sardinie. Exkurze začíná v časech příchodu prvních obyvatel na ostrov, pokračuje kulturou kamenných staveb kruhového půdorysu nuragů, různými invazemi jiných civilizací a končí prvními roky čtrnáctého století, kdy přicházejí Aragonci. Román Apologo del giudice bandito je vystaven kolem události z roku 1492, kdy Sardinii, tehdy patřící Španělům, zaplavila vlna kobylek, která zničila veškerou úrodu a zapříčinila tak hlad a krizi. V románu Il figlio di Bakunìn se Atzeni posunul téměř o pět set let dopředu, do poválečné Sardinie. V té době údajně žil syn Bakuninův, hlavní postava románu.

41

Bajka soudce bandity, nakl. Sellerio, 2006. Syn Bakuninův, nakl. Sellerio, 2006. 43 Pátý krok je rozloučení. nakl. Ilisso, 2001. 44 Bylo nám lehce na zemi, nakl. Ilisso, 2003. 45 Atzeni, S., Passavamo sulla terra leggeri, 2003, s. 15. Přitahuje mě minulost, nevím proč. 42

27

Román Il quinto passo è l´addio je nejblíže současnosti. Je věnován osudům Ruggera, který trpí nedostatkem optimistického pohledu na svět, daným neschopností využít svého talentu pro pozitivní účely. Neví si se sebou na Sardinii rady, a tak nakonec ostrov, který byl doposud svědkem jeho životních krachů, opouští a vydává se žít na kontinentu. Zabývat se historií jednoho malého ostrova je sice zajímavé a bezpochyby přínosné, ale nikoho tento zájem nevynese na pozici spisovatele, který má co říci čtenářům za hranicemi daného území. To samozřejmě není případ Sergia Atzeniho. Jeho čtenářská základna se rozhodně neomezuje pouze na ty, co se speciálně zajímají o dané historické nebo geografické téma či na pamětníky. Naopak, Atzeni oslovuje hlavně mladé lidi, a to i za hranicemi Itálie. V autorově pojetí historie se dají vysledovat dvě tendence: proplétání historie s fantazií a skeptičnost k historické pravdě, která ústí v relativistický přístup ke skutečnosti a k pojetí pravdy. Obě tyto tendence mají společný rys, kterým je (někdy více, někdy méně patrná) autorova nekritická láska k ostrovu střídaná kritickou hořkostí danou vědomín zneuznání.

4.1.1.

Historie či fantazie?

Sergio Atzeni vychází sice z kořenů nepočetných obyvatel malého kousku země uprostřed moře, ale přetváří získaný materiál ve fantastické, mystické a tajemstvím opředené příběhy. V tom se skrývá Atzeniho síla a široká platnost. Jedná se o umění podat historický fakt jako něco nadpozemského, zbavit jej závaží spojitosti právě s tím či oním historickým obdobím a územím. Autorovou strategií je propojení historie s mýtem, faktů s fantazií a pravdivých svědectví s mysticismem. Výše zmíněný umělecký postup je nejvíce patrný v románu Passavamo sulla terra leggeri. Mysticismem a nadpřirozenem je zde již samotná látka, se kterou Sergio Atzeni pracuje. Jedná se o údajnou tajemnou kulturu kmene hvězdných tanečníků a vykladačů nebes S´ard. To jsou původní obyvatelé Sardinie, kteří připluli po moři. Autor vychází z toho, co je doposud známo o prapůvodní kultuře, která osídlila Sardinii, a zajímavým způsobem aktualizuje poznatky historiků a antropologů. Pravdivé jádro příběhu je obaleno fantazií a mysticismem. Výsledkem je, že čtenář obrací stránku za stránkou posilován kouzlem neznáma a jakousi pohádkovostí ve snaze po poznání způsobu života tohoto kmene. Je přitahován mýtem, 28

silou kouzelných rituálů a oslav nadpřirozena, mocí nebes či způsobem výkladu nějakého dnes zcela logického přírodního zákona. Zvláštní způsob života v harmonii s přírodou, lesy, horami a mořem otevírá mnohem více než jen kapitolu z učebnice megalitu či jiného období. Postavy jako by se nepohybovaly po zemi, spíše se vznášejí mezi stromy, poli a nuragy. Uctívají hvězdy a známé bronzové sošky, k nimž se modlí zvláštním jazykem a tancem s výskoky a salty vysoko nad zemí: Mir fece per primo gli ometti di bronzo con le corna, molti occhi e molte braccia. Li metteva negli approdi e sui massi lungo i sentieri. Se mai qualcuno fosse sbarcato sfuggendo la sorveglianza, trovandoli avrebbe saputo d´essere capitato nella terra degli uomini cornuti danzanti sulle scogliere46.

Celým románem prostupuje zvuk tamburů a jiných nástrojů vyrobených z darů přírody. Hvězdní tanečníci a vykladači nebes pořádají v souladu s přírodními cykly rituály a oslavy. Skromně budují kamenné vesnice a obhospodařují nevelká pole. Přestože na ostrov připluli společně, jedna vesnice se postupně vzdaluje druhé, jako by tím předznamenávaly zvláštní odtažitost a faktickou vzdálenost dnešních vesnic a měst na Sardinii. Svou tajemnou moc dokazuje příroda i měsíc, který má schopnost ozářit vyvolené osoby a místa. Snadno se také uvěří vládě hvězd a jejich moci odpovědět na důležité otázky soudců – vůdců kmene - o budoucnosti. Moře poskytuje ryby a osvěžení, ale srdce kmene S´ard se nachází v lesích uprostřed hor, které znají jen oni. Tam také hledají útočiště v okamžicích nebezpečí, které připlouvá právě po moři. Byť pod závojem nadpřirozena, dozvídáme se o příchodu jiných kmenů. Nikdo nám však s jistotou nepotvrdí, že okolnosti, natož kouzlem jakoby rozostřené události, jsou pravdivé. To platí jak o příchodu a krvavém usídlení kmene Ik, později mořských obchodníků Féničanů, Etrusků, Ligurů, Punů, Římanů i Aragonců.

46

Atzeni, S. 2003, s. 18. Mir vyrobil jako první postavičky z bronzu s rohy, mnoha očima a rukama. Pokládal je k pobřeží a na balvany podél cest. Kdyby se někdy někomu podařilo vylodit bez povšimnutí stráží, nalezl by je a pochopil, že se nachází v zemi rohatých lidí tančících na kamenech.

29

Prvním románem však byl Apologo del giudice bandito a Atzeni se jím zařadil mezi spisovatele vydávané vlivnými nakladatelstvími. Na pozadí oficiálního procesu, který je veden španělským místodržícím, jeho sardinskými přisluhovači a představiteli katolické církve proti vetřeleckým kobylkám, jsme svědky několika příběhů konce patnáctého století. Poznáváme způsob života vysokých i nízkých vrstev, otroků i jejich pánů. Všichni mají svá tajemství plynoucí z nelehkého životního údělu v těžké době. Jsme s nimi seznamováni prostřednictvím mozaiky textových útvarů, jež jsou vyjádřeny jakoby divadelními scénami či filmovými střihy. To dodává atmosféře díla na neprůhlednosti, jeden obraz přechází v druhý a ten ve třetí a k původnímu se vracíme po chvíli, abychom ho nalezli ve fázi, v níž jsme ho opustili. Právě zde uplatnil Sergio Atzeni více než kdekoli jinde svou zkušenost z divadelní tvorby. Neprůhlednost je též v prostředí. Proces se odehrává v sálech zalitých proudy příliš ostrého poledního slunce, které bodá do očí a znemožňuje jasný vjem. V zápětí je vystřídán obrazem nočního útěku otrokyně ozbrojené nožem. Z temného obrazu jsou jasně vidět jen záblesky ocelové čepele v přítmí měsíce. Dalším nadpřirozeným faktorem jsou neblahé události, které se dějí španělskému místodržícímu poté, co uvěznil Sardiňana Itzoccora, nadaného zřejmě nadpřirozenými schopnostmi. Konzumuje nadměrné množství potravy, ale nečerpá energii k pohybu. Bojuje se zlými sny a ve chvilkách procitnutí je jeho jediným společníkem sluha, kterému neustále dává nějaké příkazy: ...E prima di ogni altra cosa ordina in cucina una brocca di latte appena munto e tre o quattro focacce calde di forno...Che portino tutto al più presto... Don Ximene è solo nella sala da letto vicereale, l´alba entra dalla finestra d´oriente. – Quale forza mi impedisce di muovermi? Gli occhi del prigioniero? Mi ha stregato47?

Důsledným stavěním obrazu za obrazem bez zřejmé logiky a chronologie je dosaženo pocitu, že postavy i kulisy se zjevují a mizí a mohou se úplně vytratit, nebudeme-li pozorně sledovat jejich linii a její prostupování liniemi jiných příběhů. To přináší vnitřní napětí ve

47

Atzeni, S. Apologo del giudice bandito, 2006, s. 97. ... A nejdříve ze všeho zařiď v kuchyni džbán čerstvě podojeného mléka a tři čtyři focacce ještě teplé z pece...Ať vše donesou co nejrychleji... Don Ximene ja sám ve své místokrálovské ložnici, do které svítí východním oknem ranní slunce. – Jaká síla mi brání v pohybu? Oči toho vězně? Že by mě očaroval?

30

výstavbě příběhu a výsledným efektem je opět pocit nejasnosti, neprůhlednosti, mystična v líčených událostech. Román Il figlio di Bakunìn je zasazen poloviny dvacátého století. Již z názvu cítíme tajemno a aluzi na historickou osobnost. Neubráníme se otázkám po tom, kdo je Bakunìn, co dělá člověk tohoto jména na Sardinii, kdo je jeho syn? Postupně se dozvídáme, že Bakunìn je obyčejný, ale úspěšný švec ve vsi Guspini, který je pro svůj veřejný odpor k vládě přirovnán k ruskému anarchistovi Bakuninovi. Je nám odhalována historie jeho rodiny a zejména jeho syna jménem Tullio Saba. Jsme zpět v minulosti, v časech po druhé světové válce, kdy se Sardinie pomalu probouzí z válečných zkáz. Otci Tullia Saby se díky tomu, že šije vysoce kvalitní boty pro všechny horníky v oblasti, podaří vypracovat z nuzných poměrů na nejbohatšího řemeslníka regionu. Jeho manželka již není Margherita, ale Donna Margherita, Tullio je opečováván a oblékán podle poslední módy. To není lehká pozice uprostřed uzavřeného světa skromné Sardinie. Vše se ale změní nástupem nového ředitele dolů, který začne odebírat boty od výrobce z kontinentu. Sabovi chudnou, otec umírá, Tullio se místo univerzitních studií stává horníkem, aby uživil sebe a matku. Prostřednictvím životních zkušeností Tullia je nám přiblížen život na venkově, pro nějž je charakteristická soudržnost a jakoby záhadná neprodyšnost prostředí uzavřeného společenského

kolektivu,

uvnitř

kterého

může

docházet

k neuvěřitelným

událostem,

pochopitelným jen lidem z kruhu. Tak je to například v případě chudé vdovy Sabové, která již za života manžela přišla o všechny kdysi velmi vysoké úspory. Lidé z vesnice tomu ale nevěřili a rozneslo se, že v zahradě vdovina domu je zakopána truhla s obrovským bohatstvím: Una notte qualcuno, forse più di uno, ha scavalcato il muro di cinta, è entrato nel giardino e con un piccone ha scavato dappertutto. La mattina il giardino era come se ci fosse passata una mandria di cinghiali, pronto a essere seminato. Donna Margherita quando ha visto ha riso, era la prima volta che rideva dal giorno della morte del marito48.

48

Atzeni, S. Il figlio di Bakunìn, 2006, s. 45.

31

Jindy se zas dostáváme do průmyslových oblastí ostrova, do prostředí uhelných a železných dolů, kde jsme svědky těžkého údělu horníků a tvrdé sociální reality poloviny minulého století. Oblast jihozápadní Sardinie je nádherná, a přitom posetá doly, do nichž denně sestupovaly stovky horníků, kteří riskovali svůj život obklopeni krásným prostředím, které si nemohli vychutnat. Pak jsme přeneseni do hlavního města, do jeho vyšších společenských a politických kruhů a do vibrujícího a ekonomicky prosperujícího prostředí. Vždy je ale dodána alespoň špetka nadpřirozenosti s cílem zmást čtenáře, jako třeba zabudování skutečných událostí do nikdy neexistujících kulis a naopak užití skutečných kulis, které jsou svědky nikdy se neudálých příběhů. Sergio Atzeni nechce být svědkem nějakého historického období. Využívá svých kořenů jako výchozího bodu pro zprostředkování univerzálních příběhů, které obohacuje fantazií. Proto v předmluvě k románu Il figlio di Bakunìn uvádí: Fatti, personaggi, Madonne vestite di nero, luoghi (anche quando i nomi di paesi, quartieri, vie, corrispondono a luoghi reali) tutto è inventato di sana pianta49.

A přeci - v žádném jiném románu se Atzeni tolik nepřiblížil skutečnosti jako právě v tomto. Přitom jsou nám vyprávěny příběhy, které znějí spíše jako pohádka či naopak jako horor než jako vyprávění ze života skutečných lidí. Je tedy možné polemizovat o ironii uvedené citace. Il quinto passo è l´addio je román vystavěný na principu retrospektivy. Na počátku vidíme hlavního hrdinu Ruggera opouštět Sardinii a postupně se díky jeho vzpomínkám vracíme do minulosti a nahlížíme jeho nelehký úděl, který ho vedl k odjezdu z ostrova a hledání lepšího života v kontinentální části Itálie.

Jednou v noci někdo, asi jich bylo víc, přelezl zeď zahrady, vlezl tam a celou ji okopal motykou. Ráno to vypadalo, jako kdyby tam řádilo stádo kanců, bývala by se dala hned osít. Když to Donna Margerita viděla, dala se do smíchu, bylo to poprvé, co se od smrti manžela smála. 49 Atzeni, S. 2006, s. 9. Události, postavy, Panny Marie oblečené v černém, prostředí (i když jména měst, čtvrtí, ulic odpovídají skutečným místům) vše je od základu vymyšleno.

32

Vylíčené události z Ruggerova života na ostrově jsou prožívány pod vlivem marihuany, pod dojmem silného dojetí či se jedná o velmi citlivé osobní záležitosti. Proto opět není jisté, že se opravdu staly tak, jak jsou popsány. V tomto románu má tedy hlavní slovo subjekt a fantazie hlavního hrdiny. To je potřeba mít při četbě na paměti, protože by nás mohla svést na scestí skutečnost, že děj je vyprávěn ve třetí osobě, jakoby vševědoucím vypravěčem. Pomocí vnitřních monologů a dialogů jsme přenášeni ze situace do situace, z jednoho období života tohoto mladého muže do druhého, z reality do citátu z nějaké knihy, ale vše do sebe zapadá, vždy se navracíme na palubu lodi, k mluvčímu, obestřenému mořskou hladinou. Podle charakteru vzpomínky, asociace či líčené události jsou odvozeny i názvy kapitol. I ty dávají znát, že jsme v mlze vzpomínek, jak v románu (2001, s. 154) podotýká Sergio Atzeni: „Nebbia, nella memoria di Ruggero“50. Podívejme se jen stručně na příklady některých názvů kapitol tohoto románu: -

Ruggero Gunale esiliandosi dalla città e discutendo con se stesso di principi morali ha una visione mistica,

-

Amore, odio, morte. Il mago della pioggia. Miracoli o alterazioni di coscienza?

-

La visione di un paio di Superga induce Costante Malu a imbarazzanti memorie,

-

Danza di scheletri e fantasmi 51

4.1.2.

Faktor relativity pohledu na svět: jaká je pravda?

V předchozí kapitole jsme se věnovali tomu, že Sergio Atzeni dosahuje široké geografické i historické platnosti svých románů tím, že proplétá historická fakta s fantazií a obohacuje je o mystický rozměr. Tímto postupem dosahuje jakési mytizace látky a zpřístupňuje původně sardinskou minulost i současnost všem. Toto téma velmi úzce souvisí s dalším tématem, které lze pozorovat v jeho románech, a sice s jistou dávkou skepticismu k pojetí pravdy v historii. V Atzeniho díle jsme svědky autorova přesvědčení o tom, že nezáleží na tom, jak se která událost stala, ale na tom, jak byla nahlížena a 50

Mlha, v paměti Ruggera. Atzeni, S. Il quinto passo è l´addio, 2001, vybrané názvy kapitol. Ruggero Gunale, který opouští město a debatuje sám se sebou o morálních principech, má mystické vidění, Láska, nenávist, smrt. Kouzelník déšť. Zázraky, či hnutí vědomí? Pohled na boty Superga vyvolá v Costantinovi Malu trapné vzpomínky, Tanec koster e duchů.

51

33

zapsána. Zde jako by se autor inspiroval tím, že „...svět neobsahujeme takový, jaký je o sobě, nýbrž jaký prošel médiem nazírajícího ducha...“52 Zde stojí za to jen stručně zmínit Atzeniho přednášku na téma úlohy pravdy v románu, která se konala roku 1995 na institutu angloamerických studií univerzity v Parmě, a vymezili jeho postoj k dané problematice ve vlastní tvorbě. Ve své přednášce Storia e romanzo53 vyjadřuje názor, že již v dávné historii naší kultury byly vždy dějiny závislé na svědectvích obyčejných lidí a na jejich zápisu uznávanými učenci. Zdůrazňuje však právě smysl oněch svědectví a přístup k jejich záznamu. Často se totiž jedná o nepravděpodobné události spojené s určitou, ve své době všemi přijímanou, magií či vysokou dávkou představivosti. Přesto byly tyto texty považovány za pravdivé a důvěryhodné záznamy skutečnosti. Nejdokonalejším dokladem této skutečnosti je román Il figlio di Bakunìn. Životní epizody jednoho člověka jsou podávány několika svědky, z nichž se nikdo neshodne na tom, co je pravda a všichni si v podstatě protiřečí. Téměř každý z nich začíná své vyprávění slovy: Si diceva, si sapeva, pare che, altri raccontavano, in paese ha cominciato a girare voce che, atd.54 Vypravěč je nahrazen mnoha hlasy, jakýmisi zrcadly, která odrážejí život Tullia Saby v různých úhlech. Pocit nejasnosti, zprostředkovanosti, zamlžený a tajemstvím opředený konečný dojem z příběhu, či spíše z několika příběhů jednoho člověka, je styčným bodem tohoto románu i této kapitoly a lze ho ilustrovat na následující citaci. V jedné kapitole ošetřovatelka Tullia Saby popisuje, jak byla přítomna jeho statečné a tiché smrti (1). V zápětí následuje kapitola, v níž jiný svědek, tentokrát muž, popisuje Tulliovu krádež peněz z městské pokladny a útěk od těhotné milenky do Peru (2): 1/ Il viso era contorto come ramo d´olivo, poi ha smesso di respirare, si è disteso e pareva sorridesse...Mi ha lasciato la casa in eredià. L´ho regalata ai suoi amici55. 2/ Così decise per il furto e si imbarcó. Pare sia andato in Perù. Almeno, così raccontano. Qui non è più tornato. 52

K. Friedmannová 1965 v F. K. Stanzel 1988, s. 12. Atzeni, S. Storia e romanzo, I Miserabili, 2004. 54 Atzeni, S. 2006. Říkalo se, vědělo se, zdá se, že, jiní vyprávěli, ve vsi se začalo šuškat, že. 55 Atzeni, S. 2006, s. 114. Obličej se mu svraštil jako větvička olivovníku, pak přestal dýchat, napjal se snad se i pousmál... Odkázal mi svůj dům. Darovala jsem ho jeho přátelům. 53

34

T´hanno detto che è morto a Cagliari?...Balle56!

Autorovým záměrem bylo vyvolat při četbě románu nejistotu o pravdivosti informace. Nemáme jistotu, že dosavadní informace jsou pravdivé, že nám nebudou vyvráceny v kapitole následující. Proto není nic jasné a určité. Proto nás napadá, že Bakuninův syn byl...kdo vlastně? Vzhledem k látce, kterou Sergio Atzeni zpracovává v románu Passavami sulla terra leggeri a k tomu, co bylo uvedeno o jeho snaze mytizovat v předchozí kapitole, by asi nikoho nenapadlo pokládat epizody z života kmene S´ard za pravdivé a reálně se událé. Již samotný fakt, že se jedná o příběh prvních obyvatel ostrova, který byl údajně malému, ještě osmiletému chlapci vyprávěn strážcem času jménem Antonio Setzu, nás nechává na pochybách o tom, kolik si toho tento posel ústního svědectví mohl zapamatovat z vyprávění předchozího strážce času. V každé mladé generaci totiž vybere stárnoucí strážce času svého nástupce, jehož úkolem je uchovat historii lidu Sardinie a předat ji dalšímu. Ten má opět za úkol nic nezapomenout a předat dál. Chlapec dospěl v mladého muže, je z něho jeden z „bardů“, a formou tohoto románu tlumočí svědectví Antonia Setzu. Předtím se však svěřuje: Non sapevo nulla della vita. Antonio Setzu raccontó la storia e quel che seppi era troppo, era pesante, immaginarlo e pensarlo mi metteva paura dell´uomo, del mondo e della morte. Dimenticai per trentaquattro anni. Ora ricordo, parola per parola57.

Opět se tedy jedná o zprostředkování nějakého příběhu. Tentokrát však nejde o život jednoho hrdiny, ale o život jednoho ostrova, který je dlouhý tisíce let a vyprávěný z generace na generaci strážci času. Navíc Atzeni nezastírá, že každý strážce času historii ostrova interpretuje podle svého přesvědčení. Tak Antonio Setzu prokládá své vyprávění o savojské dynastii v

56

Tamtéž, s. 118. Tak se rozhodl pro krádež a nalodil se. Jel snad do Peru. Aspoň se to říká. Sem se už nikdy nevrátil. Že prý umřel v Cagliari?...Povídačky! 57 Atzeni, S. 2003, s. 9. Nevěděl jsem o životě nic. Antonio Setzu vyprávěl historii a na mě to všechno bylo příliš, bylo to tak tísnivé, že když jsem si to jen zkusil představit či jen jsem na to pomyslel, zmocňoval se mě strach z lidí, ze světa i ze smrti. Na třicet čtyři let jsem vše zapomněl. Nyní si vzpomínám na každé slovo.

35

následující citaci subjektivním hodnocením. Kdo nám zaručí, že se opět nejedná o hru se zrcadly, nyní však nově pojatou, a to napříč tisíciletími? Gli storici savoiardi volevano fare credere agli studenti sardi d´essere fenici o punici, mirmilloni o mauri. Non sardi. Per gli storici era meglio che i sardi immaginassero di non esistere. Meglio pensassero di essere figli di una patria che non sapevano neppure dove fosse. ... La storia talvolta non è il campo della verità, disse Antonio Setzu58.

Ostatní dva romány sice nejsou výpověďmi zprostředkovanými jinými osobami, ale přesto nepůsobí jako pravdivá zobrazení skutečnosti. Atzeni se sice snaží zvýšit pravděpodobnost příběhů tím, že opakuje stejné události, jako například napadení ostrova kobylkami, či opakovanou existenci důležitých rodů (například příjmení Curraz či Gunale vystupují již v době, o níž píše v románu Passavamo sulla terra leggeri, prostupují románem Apologo del giudice bandito a objevují se i v současnosti Sardinie ztvárněné v románu Il quinto passo è l´addio). Tím však nezaručuje, že jednotlivé epizody popsané v životě španělského místodržícího či mladého muže, kteří oba prchají před tíživou realitou, jsou pravdivé. Nikde ale není psáno, že se opravdu nestaly. Nezbývá tedy než uzavřít tuto kapitolu autorovými slovy: ...la storia è la narrazione ‘veridica’ della vicenda dell´uomo su questo pianeta; si presume che la storia debba raccontare la verità...59 ...sui fatti si deposita il velo della memoria, che lentamente distorce, trasforma, infavola, il narrare dei protagonisti non meno che i resoconti degli storici60.

4.2. Univerzálnost osobních témat na pozadí sardinské látky Sergio Atzeni vychází ve svých románech výhradně z lokální látky. Pro výstavbu dějových linií se inspiruje sardinskou historií a pro kulisy příběhů si vybírá různé části ostrova. 58

Atzeni, S. 2003, s. 91. Savojští historikové chtěli studenty na Sardinii přesvědčit, že jsou Féničané, Punové, gladiátoři nebo mauři. Ne Sardiňané. Pro savojské historiky bylo výhodněší, aby se Sardiňané domnívali, že neexistují. Aby si mysleli, že jsou syny vlasti, o které ani nevědí, kde vlastně leží... Historie mnohdy není polem pravdy, řekl Antonio Setzu. 59 Atzeni, S. Storia e romanzo, I Miserabili,2004. ...historie je ,,věrným” vyprávěním dějin lidsta na této planetě; předpokládá se, že by měla být pravdivá... 60 Atzeni, S. 2006, s. 119. ...události zahaluje závoj paměti, který pomalu rozostřuje, přetváří, zaplétá vyprávění svědků a neméně pak zápisy historiků.

36

Můžeme tedy číst o událostech souvisejících s dobou, v níž je dílo zasazeno. Dozvídáme se o střetech různých kultur na tomto strategickém ostrově během prvního tisíciletí našeho letopočtu, o nadvládě Španělů v patnáctém století, o stávkách horníků v padesátých letech dvacátého století, o problémech současného Cagliari. Dále se objevují témata spjatá s geografií Sardinie. Můžeme číst o vzniku a rozvoji Cagliari, o horách a řekách ve vnitrozemí, o průmyslových oblastech. Poznáváme zvyky a tradice a s nimi spojené jazykové zvláštnosti jednotlivých částí regionu. Na pozadí této sardinské látky se však postavy dostávají do situací, které mají velmi osobní charakter. Mají své vlastní problémy a silné emoce. Ať už je ten který román zasazen do jakéhokoliv prostředí a historického období, vždy z něho vyčteme témata jako láska, vášeň, sexualita, potřeba svobody, touha po spravedlnosti a odplatě či víra v Boha. To vše je zastřešeno nám již známým a všudypřítomným rysem autora, tedy protipóly lásky a nenávisti k ostrovu. Právě proto, že se jedná o témata osobní, setkává se s nimi čtenář ve svém vlastním životě i v jiné narativní tvorbě a má možnost se s nimi identifikovat. Přestává být důležité, že se vyskytují v časově i místně rozdílných světech. Stávají se tématy univerzálními.

4.2.1.

Láska, vášeň, sexualita

Láska, vášeň, sexualita. Tato tři témata se objevují velmi často. Atzeni dokazuje, že umí nejen procítit, ale hlavně ztvárnit pocity, které ovládají postavy v partnerském vztahu bez ohledu na dobu, do které je dílo zasazeno. Příslušníci kmene S´ard bojují v románu Passavamo sulla terra leggeri o přežití v dobách dávno před naším letopočtem. Musejí se bránit kolonizátorům a být soběstační v produkci potravin. Je zde ale i druhá rovina příběhu. Tito lidé, kteří se postupem času mísí s jinými kulturami, jsou schopni hluboké lásky, mateřské i partnerské. Když autor popisuje rodící se milostný vzah mezi Mattiem a Eleonorou, jsme svědky vysoké míry něhy a neobyčejně vnímavého ztvárnění pocitů dvou zamilovaných mladých lidí: Parlare. Ascoltare. Trovare racconti mai narrati. Dirli con gioia. Scoprire l´altro nelle storie che racconta...

37

Carezze d´occhi. Labbra, lingua, pelle, nell´acqua fredda del torrente, sull´erba umida schiacciata dai corpi e morbida, sulle foglie cadute pungenti e calde di sole, sotto il leccio, sotto la sughera, sotto l´arancio61.

O více než tisíc let později se odehrává milostný příběh Ruggera a Moniky v románu Il quinto passo è l´addio. I zde čteme odstavce věnované výhradně jim dvěma, jako by nic jiného neexistovalo. Ani Moničin manžel a syn, ani Ruggerovy komplexy méněcennosti, ani lidé, kteří si jich mohou mezi chatkami na pláži kdykoli všimnout: Tutto maggio. Le cabine del Lido, prima di sera. Intonaco che si stacca a fogli e orecchie, mattoni umidi, eccitazione al culmine pensando che qualcuno passi e li veda nudi, sudati, grurnenti e miagolanti sugli abiti stesi a terra. “Siamo vermi lubrichi“ dice lei e lui: “Gatti in amore...62“

V podobné situaci je Tullio Saba se svou milenkou na konci padesátých let minulého století v románu Il figlio di Bakunìn. Ona je vdaná a má děti. On je mladý a bez závazků. Scházejí se denně a když přijde čas ukončit vztah, je to pro oba velmi bolestné. Na to však před tím nemyslí. Žena vypráví průběh milostného vztahu od začátku, kdy se poznali. Tullio chodil pod okna její ložnice a ona se na něj s úsměvem vykláněla: “Mi offri un bicchier d´acqua?“. “Sì“ rispondo “sali“. Mentre saliva i sei gradini che portavano alla porta di casa, sono corsa ad aprire, così com´ero, con la camicia da notte tutta slacciata. Non so cos´avevo. Non mi sono mai più sentita così, mai più in tutta la vita. Mi sembrava di camminare sul morbido, su una nuvola. Come se volavo.63 61

Atzeni, S. 2003, s.147. Mluvit. Naslouchat. Nacházet nikdy nevyprávěné příběhy. Vyprávět je s radostí. Poznávat druhého v jeho vyprávění... Laskání očima. Rty, jazyk, kůže, v chladivé vodě bystřiny, ve vlhké trávě, slehlé a hebké pod těly, na popadaných a pichlavých listech, vyhřátých sluncem, pod duby, pod pomerančovníky. 62 Atzeni, S. 2001, s. 37. Celý květen. Kabinky na pláži, než se setmí. Omítka, co opadává jak listí po kusech, vlhké cihly, vrcholné vzrušení při myšlence, že může někdo projít kolem a vidět je nahé, zpocené, vrčící a vrnící na kusech oblečení roztaženém po zemi. „Jsme kluzcí červi“ říká ona a on: „Kočky, co se mrouskají...“ 63 Atzeni, S. 2006, s. 39. „Pozveš mě na sklenku vody?“ „Ano“ povídám „pojď nahoru“. Zatímco vycházel těch šest schůdků, co vedly ke dveřím bytu, běžela jsem mu otevřít, jen tak, v rozšněrované noční košili. Nevím, co to do mě tenkrát vjelo. Nikdy potom jsem nic podobného necítila, nikdy v životě. Jako bych se vznášela na obláčku. Jako bych létala.

38

V románu Apologo del giudice bandito je láska k druhému vystřídána sebeláskou, vášeň chtíčem a sexualita násilím. Jedna z postav románu, bohatý Rodrigo, získá za nemalou úplatu na několik týdnů černou otrokyni Juaniku. V noci se vkrade do jejího pokoje, ale Juanika se brání a nakonec tlustého Rodriga zabije: [Rodrigo] conta i passi, tiene il conto a memoria e non sbaglia. Si ferma, ansante, mugghiante di desiderio. - Vattene, bestia – dice Juanica con voce fredda. Ma nella testa di Rodrigo Curraz si è aperto un sipario. La donna vicina dopo tanto penare lo guarda con occhi supplicanti: - Prendimi – dice, e la realtà sfuma nel sogno64.

4.2.2.

Potřeba svobody

Nejvýrazněji je potřeba svobody celého ostrova znázorněna v románu Passavamo sulla terra leggeri. Víme, že lidé z kmene S´ard byli velmi často nuceni bránit svůj ostrov před početnými nepřáteli. Vzhledem k tomu, že byli absolutně srostlí se sardinskou přírodou, ukrývali se do hor a odtud útočili na nepřátelské kmeny. Jinak tomu nebylo ani při vpádu Římanů. Tehdy stráže běžely za uznávanou soudkyní do jejího sídla a oznámily, že na obzoru vidí nespočet lodí: La judikissa guardó i volti di quegli uomini, donne, bambini e animali. Disse: “Continuerete verso i monti. Troverete rifugio nei villaggi. Là nessuno potrà togliervi la libertà65.“

V románu Apologo del giudice bandito vidíme také touhu celého ostrova po svobodě. Zatímco Sardiňané se chtějí osvobodit od Španělů, Španělé se chtějí osvobodit od ničivých kobylek. Ty sice Sardiňany trápí, ale jejich duch, přeživší moudrý Itzoccor, který se objevuje také v předchozím románu, vzpomíná na to, jak chtěl ostrovany kdysi ubránit:

64

Atzeni, S. 2006, s. 73. [Rodrigo] Počítá kroky, zná je nazpaměť a jde najisto. Zastaví se, zaúpí touhou. – Vypadni, ty prase – říká chladným hlasem Juanika. Ale v hlavě Rodriga se spustila clona. Po dlouhém odříkání na něj blízká žena hledí žádostivýma očima: - Vem si mě – říká, a realita mizí jako kouř ve snu. 65 Atzeni, S. 2003, s. 64. Soudkyně pohlédla do tváří mužů, žen, dětí a zvířat. Řekla: “Běžte dál do hor. Ve vesnicích naleznete útočiště. Tam vám nikdo nebude moci vzít svobodu.”

39

- All´alba partiremo. Scenderemo ai Campidani con le bestie. Molte saranno dei corvi, ma non possiamo accettare il destino senza combattere – dice, e il vecchio Asuai, il pavido, il saggio, nascosto nell´ombra sussurra: - L´istrangiu attende ai piedi dei monti...Noi siamo pochi...Armati di spade, lance, frecce, attardati dalle bestie...I vecchi morirebbero senza poter vedere più l´ultimo pezzo libero della nostra terra...Molti giovani morirebbero inutilmente per difendere gli inutili...L´istrangiu sa che quest´inverno ci stanerà...Aspetta...66

V románu Il figlio di Bakunìn je svoboda spojena s odbojem proti útlaku ze strany společnosti a nadřízených. Tullio Saba je například jedním z vůdců povstání horníků proti novému řediteli dolů, který zavedl nespravedlivá pravidla. V kontrastu s průmyslovým světem je pak příběh dívky, která je odvezena z venkovského prostředí, aby se o Tullia starala v Cagliari. Zde vidíme zas touhu po osvobození z tradičního pojetí potomků na sardinských vesnicích. Místo toho, co by ji čekalo, kdyby zůstala v usedlosti svého tyranského otce, jí byl nabídnut život ve velkoměstě a osvobození od každodenní dřiny na statku: Ero una bambina, e quel giorno è stato probabilmente il più bello della mia vita, non avrei più sentito sulla schiena le cinghiate di mio padre e stavo per vivere in una città luccicante67.

Také pro Ruggera, hrdinu románu Il quinto passo è l´addio, je osvobozením útěk z domovského prostředí. Loď, která ho odváží z nevydařeného života do nové a snad šťastnější etapy, se dá pokládat za jakýsi symbol jeho osvobození. Moře je pak prostředkem, kterým se ke štěstí snad přiblíží. Tomu však předcházely dlouhé dny zklamání a těžkého odhodlávání střídané s pocity nezařazenosti, nedůležitosti a nicoty. Sice nese skutečnost, že opouští domovinu, těžce, ale v jednom z jeho vnitřních monologů můžeme slyšet: 66

Atzeni, S. 2006, s. 112. Za úsvitu vyrazíme. Sejdeme do Campidani se zvířenou. Nejvíce bude havranů, ale nemůžeme přijmout osud bez boje – říká a starý Asuai, zdrženlivý a moudrý, ze stínu šeptá: - Cizák čeká na úpatí hor...Nás je málo...Ozbrojeni kordy, kopími, šípy, zdržováni zvířenou...Starým by smrt zabránila vidět poslední svobodný kousek naší země...Mnohé mladé by zbytečně zasáhla při obraně bezmocných...Cizák ví, že nás v zimě vypudí...Vyčkej... 67 Atzeni, S. 2006, s. 110. Byla jsem ještě dítě a ten den byl pravděpodobně nejkrásnějším dnem mého života, už nikdy nebudu muset cítit na zádech otcovy rány opaskem a čeká mě život v kouzelném městě.

40

In cambio sarò libero. La maschera che mi cuciranno adosso, lo straniero, l´isolano, il mendicante, mi nasconderà, occulterà il nome, sarò uomo fra uomini...68

4.2.3.

Touha po spravedlnosti a odplatě za křivdu

O románu Apologo del giudice bandito jsme již naznačili, že Sardiňané sice trpěli invazí kobylek, ale víc jí trpěli Španělé. Z románu Passavamo sulla terra leggeri navíc víme, že tato invaze zdaleka nebyla první a že Sardiňané se vzhledem k tomu, jak byli srostlí s přírodními podmínkami své země, naučili s takovými neštěstími bojovat. Proto je na místě právě v této části práce, věnované spravedlnosti, zvýraznit, jak se k problému stavěli Sardiňané v románu Apologo del giudice bandito: L´uomo sceglie il bene e il male secondo l´indole, ma non crea. A chi risale dunque la comparsa della locusta sulla terra? A Domine risale e anche le anime accecate sanno a qual scopo fu creata: castigo ai peccatori, flagello ai miscredenti, morte ai lussuriosi e agli avidi d´oro. Questo è locusta69.

V románu Passavamo sulla terra leggeri můžeme číst několik příkladů kruté odplaty vykonané z přesvědčení o důležitosti spravedlnosti. Výjimkou není ani následující úryvek, který popisuje konání nesmiřitelných rodů: A quel tempo uccidere e morire non era una tragedia per nessuno eccetto i familiari dell´ucciso che cercavano vendetta. Il fratello di Eloi uccise Umur. Il padre di Umur uccise il padre di Eloi. Il fratello di Eloi uccise il padre di Umur. Il fratello di Umur uccise il fratello di Eloi. Quattro morti in trent´anni. La vendetta non era immediata ma segnata70. 68

Atzeni, S. 2001,s. 30. Zato budu volný. Maska, kterou mi přišijí – cizinec, ostrovan, žebrák – mě schová, zakryje mé jméno, budu jedním z mnoha... 69 Atzeni, S. 2006, s. 54. Člověk si vybírá dobro a zlo dle své nátury, ale netvoří. Proč tedy na naši zem přišly kobylky? Z vůle Boží a i zaslepené duše znají důvod pro jejich stvoření: trest hříšníkům, metla na nevěrce, smrt smilníkům a chtivým zlata. To jsou kobylky. 70 Atzeni, S. 2003, s. 31. V těchto dobách nebylo zabití ani smrt žádnou tragédií pro nikoho kromě rodinných příslušníků zabitého, kteří toužili po odplatě. Bratr Eloie zabil Umura. Otec Umura zabil otce Eloie. Bratr Eloie zabil otce Umura. Bratr Umura zabil bratra Eloie. Čtyři mrtví za třicet let. Msta nebyla okamžitá, ale jistá.

41

Román Il figlio di Bakunìn zas vykresluje touhu po spravedlnosti z pohledu horníků, kteří se vzpírají novému a nespravedlivému vedení dolů. Il giorno dopo ci aduniamo nel piazzale della direzione. Non so cosa volessimo veramente. Il direttore si è affacciato a una finestra della palazzina della direzione. Ha fatto un discorso. Un elogio funebre. Ha parlato di fatalità. Abbiamo cominciato a ridere, a gridare. Ha cambiato, ha detto che se c´erano state responsabilità, sarebbero state scoperte, e i colpevoli puniti. Ha finito fra i fischi. Lui era il responsabile. Lui e il regime.71

Kromě tohoto kolektivního smyslu pro spravedlnost a odplatu je zde ale také několik příkladů toho, jak se s křivdou vyrovnávají jednotlivé osoby a jak řeší svou odplatu. Uveďme citát z toho, s čím se svěřila jedna z vypravěček Tulliova příběhu ohledně svého vlastního despotického manžela: Ho avuto diciassette figli...Quattro mi sono morti bambini, uno grande investito da un´automobile quand´era soldato. Dodici sono vivi, otto non sono di Ottavio. A ciascuno il suo. È brutto dirlo ora che Ottavio è morto. O non è brutto affatto? È morto l´anno scorso, cancro al fegato, pace all´anima sua, se ne aveva una.72

Osobního charakteru jsou také křivdy, které pociťuje Ruggero v románu Il quinto passo è l´addio. Při plavbě lodí plné sebereflexe si vybavuje několik okamžiků v životě, kdy se marně dožadoval spravedlnosti, která nikdy nepřicházela. Vrací se proto několikrát ke svým kořenům a s politováním konstatuje, že jeho předkové byli mnohem silnější charaktery a že on se osudu ani zlu nedokázal postavit čelem, což jej tíží: Martino Gunale, mio bisnonno, li avrebbe aspettati a sera nel vicolo e gli avrebbe sparato, l´avrebbero mandato a spalare sale e ci sarebbe morto. Nonno Antonio avrebbe finto indifferenza e una notte dopo qualche anno gli avrebbe bruciato il palazzo. E babbo non lo

71

Atzeni, S. 2006, s. 62. Den na to jsme se shromáždili na prostranství před ředitelstvím. Nevím, co jsme vlastně chtěli. Ředitel se vyklonil z okna budovy kanceláře. Měl proslov. Pohřební řeč. Mluvil o osudovosti. Dali jsme se do smíchu a křiku. Zkusil to jinak, prý jestli za to někdo může, bude odhalen a viníci potrestání. Vypískali jsme ho. To on za to mohl. On a vláda. 72 Atzeni, S. 2006, s. 41. Měla jsem sedmnát dětí...Čtyři zemřely ještě malé, jednoho velkého srazilo auto, když vojákoval. Dvanáct žije, osm není Oktávia. Každému, co mu patří. Je hrozné říkat to teď, když je Oktávio po smrti. Nebo to vůbec není hrozné? Zemřel minulý rok, rakovina jater, mír jeho duši, jestli nějakou měl.

42

so, quell´uomo è un enigma. Un buon cristiano non può pensare alla vendetta. Lo ammetto. Può anche darsi che il Signore mai mi metta in tentazione73.

4.2.4.

Víra v Boha

Zatímco česká literatura se vzhledem k historickým okolnostem nevyznačuje příliš vysokou frekvencí zmínek o křesťanství, v rámci italské literatury se s tímto tématem setkáváme velmi často. To je dáno silnou křesťanskou tradicí země a Sardinie není výjimkou. Atzeni se sice na toto téma nezaměřuje, ale faktem je, že ho lze najít v celé jeho tvorbě. Sám si otázku křesťanství ujasnil při svých cestách po Evropě. Giuseppe Marci (1999, s. 37) cituje Atzeniho slova z dopisu, který poslal rodičům z cest po Evropě: „Una cosa è certa: dovunque vada, sarò cristiano74.” Z jeho díla pak můžeme vyčíst obdiv k Bohu jako takovému, ale neochotu poslouchat církevní hodnostáře a přijmout křesťanství jako institucionalizované náboženství. V románu Passavamo sulla terra leggeri se dočítáme, jak bylo šířeno Písmo svaté mezi obyvateli Sardinie a jak bylo nakonec křesťanství uznáno jako hlavní víra na ostrově. Jeden z dávných soudců žádá neznámého muže, aby šířil Písmo svaté a spolu s ním také jazyk: Andrai anzitutto al villaggio di Ar. Nessuno degli abitanti conosce la tua lingua, avrai molto da insegnare. Poi andrai al villaggio di Se, qiondi al villaggio di Na, e sarà uguale. Altrove ti sarà più facile, già molti conoscono e parlano la tua lingua. Insegna e leggere e scrivere. Parla a tutti di Iesus75.

Chronologickým postupem se dostáváme k románu Apologo del giudice bandito. Zde je již křesťanství samozřejmou součástí života a navíc je institucionalizované. Církevní představitelé jsou však často mocnými pány a samozřejmě přisluhovači španělské koruny. Bůh 73

Atzeni, S. 2001, s. 125. Martino Gunale, můj pradědeček, by si na ně počkal v noci v uličce a zastřelil je, poslali by ho těžit sůl a měl by z toho smrt. Dědeček Antonio by dělal, že je mu to jedno a za nějaký rok by jim v noci podpálil dům. A táta nevím, ten člověk je záhadou. Dobrý křesťan nemůže myslet na pomstu. To připouštím. Možná, že mě Bůh nikdy neuvede v pokušení. 74 Jedna věc je jistá: ať půjdu kamkoliv, vždy budu křesťanem. 75 Atzeni, S. 2003, s. 59. Nejprve pojedeš do vesnice Ar. Žádný z obyvatel tam nezná tvůj jazyk, budeš je muset mnohému naučit. Potom pojedeš do vesnice Se a dále do vesnice Na, kde tomu bude stejně. Jinde zas budeš mít snadnější práci, mnozí již tvou řeč znají a mluví jí. Nauč je číst a psát. Všem vyprávěj o Ježíši.

43

již vládne všemu a má pomoci v boji s kobylkami. Proto je vydáno dnes poněkud úsměvné nařízení, aby byl v místě nejhojnějšího výskytu kobylek vyzdvižen obrovský zlatý kříž: ORDINIAMO «che una solenne processione propiziatrice conduca «la Santissima Croce innanzi alla locusta e che la «Croce da portarsi sia alta quanto la torre detta dei «cavoli e sia condotta in posizione verticale per l ´in«tera sua altezza...76

Je-li instituce církve poněkud zesměšněna v předchozím románu, nejvyššího stupně ironie dosahuje Atzeni v románu Il figlio di Bakunìn. Od mnoha svědků je možno slyšet, jak se choval kněz na vsi, kde trávil dětství Tullio Saba. Quel prete lì, don Sarrastis, era famoso come puttaniere. Mi pare che nel ´52, o forse nel ´53, l´hanno mandato via da Guspini, c´era stata una denuncia all´arcivescovo, e l´hanno mandato a Domus de Maria, un posto ch´era tutto il contrario del nome, a casa del diavolo, in montagna, quattro cacciatori di frodo, tre pescatori e due ruffiane. Si sapeva anche il motivo: aveva allungato le mani sotto le gonne di Elena Simonazzi, lei sì che era famosa, bona, e un culo...77

O církvi jako instituci se pak vůbec nehovoří v románu Il quinto passo è l´addio. Hlavní hrdina věří v Boha. Jedná se ale o Boha, ke kterému se Ruggero automaticky obrací ve chvilkách depresí či pocitů štěstí. Bůh je často součástí Ruggerových vnitřních dialogů. Je ztělesněním jeho víry v něco, co má člověku pomoci a k čemu je možno se odvolat. Nutno však podotknout, že Ruggerova víra je jakoby vyprázdněná, bez hlubšího zamyšlení. Zde vidíme, jak Ruggero reaguje, když ho vytrhne z nepříjemné vzpomínky na minulost milý hlas mladé ženy, která zpívá ukolébavku svému děcku, jež chová v náručí: 76 Atzeni, S. 2006, s. 66. NAŘIZUJEME, aby slavnostní procesí orodujících vyšlo s Nejsvatějším Křížem proti kobylkám a aby tento kříž byl nesen ve výšce věže rčené zelná a držen svisle v celé své výšce... 77 Atzeni, S. 2006, s. 30. Tamější kněz, don Sarrastis, byl známý děvkař. Mám za to, že v padesátém druhém nebo snad třetím ho poslali z Guspini pryč, udali ho na arcibiskupství, a musel do Domu Marie, to místo je pravým opakem svého názvu, ďáblovo doupě, v horách, jsou tam čtyři pytláci, tři rybáři a dvě kuplířky. Dokonce se i vědělo proč: chmatal rukama pod sukně Eleny Simonazziové, ta tedy byla známá, pěkná, a tu zadnici...

44

Nel silenzio dell´anima Ruggero Gunale avanza un pensiero: “Ti ringrazio, Signore, perché mi regali questa meraviglia. La voce della donna è canto d´angeli alla bellezza del mondo. La voce e la donna vengono dal bene. Seguile78,“

78

Atzeni, S. 2001, s. 170. V duchu Ruggero Gunale tiše rozjímá: „Děkuji ti, Bože, že mi daruješ tento zázrak. Hlas té ženy je zpěvem andělů o kráse světa. Ten hlas i ta žena vycházejí z dobra. Následuj je.“

45

5. Studie románové tvorby autora: postavy a prostředí Stejně jako v předchozí kapitole se i v této věnujeme tématům, která jsme ohodnotili jako charakteristická pro Sergia Atzeniho. Podobně jako bylo možné vysledovat

vysokou

frekvenci návratů do minulosti, na jejichž pozadí se věnoval univerzální tématice, bylo možno vysledovat, že se v jeho románové tvorbě velmi často vyskytují určité literární typy a určitá prostředí. Tato dvě témata jsou náplní nadcházející kapitoly. Zatímco tedy předchozí kapitola předkládala poněkud antagonistický pohled na autorovu tvorbu, v této kapitole se věnujeme dvěma tématům, která spolu souvisejí, a to možná více, než by čtenář čekal. Atzeniho postavy jsou totiž Sardiňané a žijí na Sardinii. Poznáváme tedy různé sociální vrstvy obyvatel ostrova v různých historických obdobích. Vidíme různé části Sardinie od doby nuragické kultury po osmdesátá léta dvacátého století. V tomto ohledu je tedy Atzeni opět velmi blízko slavné generaci autorů první poloviny dvacátého století i nejnovější generaci sardinských autorů. Také ti se věnují zobrazení Sardiňanů v prostředí ostrova. Tento jev jsme již popsali výše jako „la sardità“. Téma postav je rozvedeno v následující kapitole. Tématu prostředí se věnujeme hned poté. V obou rozborech opět vidíme protiklad lásky a nenávisti k ostrovu, a to z pohledu samotného autora i jeho postav.

5.1. Seznámení s obyvateli Sardinie Obsahem této kapitoly je seznámení s postavami, kterým se Atzeni ve svých románech nejčastěji věnuje. Již u generace první poloviny dvacátého století byli častým tématem bandité či podobné postavy, které se nehodlají či neumějí přizpůsobit hlavnímu proudu společnosti a žijí na jejím okraji. Zároveň jsme již dříve zmiňovali nevlídnost k cizincům, která je pro Sardiňany charakteristická. Časté byly také postavy ze skromných a nižších společenských tříd. To se vyskytuje také v Atzeniho tvorbě. Zvláštní místo však v Atzeniho románech zaujímají představitelé starší generace – jsou zpracováváni s obrovským respektem a považováni za živý odkaz minulosti, od kterého je třeba se učit. V těchto charakteristikách lze tedy vysledovat jakési pokračování v souladu s tematickou linií, kterou nastavili autoři první poloviny dvacátého století. S inspirací v minulosti

46

souvisí i poslední typ postav, a tím jsou postavy z rodinného kruhu Sergia Atzeniho. V každém románu nalezneme alespoň jednoho hrdinu se stejným jménem či postavu inspirovanou buď samotným autorem, či členem jeho rodiny.

5.1.1.

Dávní Sardiňané a rebelie proti cizincům

Ve dvou Atzeniho románech vystupují postavy, které se nějakým způsobem snaží vzepřít nadvládě mocnějších, kteří přijeli z cizích zemí a podmanili si Sardiňany, nebo o to alespoň krutým způsobem usilovali. Jedná se o romány zasazené do minulosti. Cizinci v těchto románech prostě nebyli na Sardinii vítáni. Osidlovali ostrov, na němž jeho obyvatelé v poklidu a šťastně žili. Snažili se zavést nový pořádek, změnit jejich zaběhlé zvyklosti a využívat bohatství ostrova. Navíc původní obyvatele často zotročovali a pokud ne, alespoň se na ně povyšovali. Téma strachu ze všeho cizího a uzavřenosti sardinské povahy se vyskytuje také u autorů generace první poloviny dvacátého století, vzpomeňme na Giuseppa Dessìho, který se stavěl i proti kontinentu. Sergio Atzeni toto téma rozvádí v románech zaměřených na dávnou historii Sardinie: Passavamo sulla terra leggeri a Apologo del giudice bandito. Mohlo by se zdát, že kritické zobrazení cizích postav jako například Římanů či Španělů jde trochu proti Atzeniho poselství o komunikaci zmíněnému na začátku práce. Ale jak víme, Sergio Atzeni se zabývá historií opředenou mýty a legendami. Nejde mu tedy o dokumentární zobrazení společnosti a jejích dějin. Rebelové jsou zde hrdiny a je na ně pohlíženo s respektem. Cizí utlačovatelé jsou hamižní a nepřinášejí nic dobrého. Navíc se při hlubší studii zbylých dvou románů přesvědčíme, že se Atzeni od svého přesvědčení neodklonil. Jedním z románů, kde je téma nevlídnosti k cizincům nepřehlédnutelné, je Passavamo sulla terra leggeri. Hvězdní tanečníci se spojují s přírodou, nebesy a svými bohy, aby získali sílu odvracet nájezdy jiných kmenů a osadníků: Ik, Féničanů, Římanů, Ligurů atd. Odolávají po staletí. Znají hory a jeskyně, jsou odhodláni bránit svůj ostrov do posledního muže a ukrývat děti a ženy. Samotným je jim nejlépe: Se esiste una parola per dire i sentimenti dei sardi nei milleni di isolamento fra nuraghe e bronzetti forse è felicità79. 79

Atzeni, S. 2003, s. 24. Jestli existuje slovo, kterým by se daly popsat pocity Sardiňanů během tisíciletí samoty mezi nuraghy a bronzovými soškami, tak je to asi štěstí.

47

Nejhorší byla pro kmen S´ard invaze Římanů. Bránili svůj ostrov tisíc let. Nechtěli se vzdát. Věděli, že s Římany nedojdou k žádnému kompromisu. Budou podmaněni, ztratí svůj jazyk a zapomenou své rituály. Jejich země bude navždy proměněna: Mille anni di guerra, disse Antonio Setzu. Questo furono per noi i romani, mille anni di guerra. Non quotidiana, per fortuna. Con pause anche lunghe di pace80.

Na druhou stranu oplývají lidé kmene S´ard schopností vyjednávat s lukrativními přistěhovalci, jejichž přítomnost sice není vítána bez výhrad, ale je tolerována z praktických důvodů. S Féničany se nakonec naučí žít a vyměňovat zboží: I fenici non volevano guerra. Erano pochi e avevano passione soltanto per la richezza81.

Nepřátel však přibývalo a členové kmene S´ard byli stále méně schopní se bránit. Posledním svobodným krokem soudce jménem Mattia je přijetí víry v Ježíše. Pak připlují Španělé. Opět jsme svědky krveprolití, avšak Mattia neubrání ostrov před nájezdy mnohem silnějšího soupeře a je uvězněn a týrán. Nakonec zemře a s ním odchází i tradice soudců coby moudrých vůdců a mluvčích kmene S´ard. Sardinie se tak ocitla pod nadvládou cizinců: Gli spagnoli promisero autonomia dei feudi uguale a quella spagnola e mantenimento in vigore nei tre marchesati delle leggi dei giudici. I sardi riconoscevano il dominio straniero82.

V románu Apologo del giudice bandito bojují s nadvládou cizinců, tentokrát jen Španělů, jednotlivci i skupiny. Jednotlivcem, který se vzpírá místodržícímu, je Itzoccor, snad potomek dávných moudrých vůdců kmene původních obyvatel ostrova, které známe z předchozího románu. Je za svou tvrdošíjnost shozen do příkopu, ale zázrakem přežije a uvrhne kletbu na španělského místodržícího Dona Ximena: 80

Atzeni, S. 2003, s. 62. Tisíc let války, řekl Antonio Setzu. To pro nás znamenali Římané, tisíc let války. Ne každý den, naštěstí. S přestávkami, i dlouhými, v míru. 81 Atzeni, S. 2003, s. 38. Féničané nechtěli válku. Bylo jich málo a jejich jedinou vášní bylo bohatství. 82 Atzeni, S. 2003, s. 156. Španělé slíbili stejnou autonomii lén jako ve Španělsku a uchování síly práva soudců ve všech třech knížectvích. Sardiňané uznávali nadvládu cizinců.

48

Itzoccor Gunale odia l´istrangiu, lo straniero, con lo stesso odio intenso e freddo di suo padre e di tutti i Gunale prima di loro; odio e balentia dei Gunale molte volte raccontati, sui monti83.

Odboj celé komunity lidí lze pak pozorovat u prostých rodilých ostrovanů. Jedná se opět zpravidla o zakořeněnou nenávist k vládnoucím Španělům. Jelikož jsou Sardiňané většinou postavami z lidu, vyjadřují svůj nesouhlas a zpupnost jednoduchými, zato však důmyslnými činy. Svými husarskými kousky znepříjemňují život cizím místodržícím a celému dvoru. To vše v naprosto ideální harmonii se svým ostrovem, jež podrobně znají, a v situacích vyžadujících týmovou práci, soudržnost a důvěru jednoho v druhého, ať se jedná o děti či dospělé. Tak vznikl plán sardinských chlapců na zneškodnění posluhovačů dvora, kteří odnášejí páchnoucí kobylky v koši od španělské vrchnosti, kde byly ukázány: La banda di bambini scalzi e urlanti segue da un po´i portatori della cesta. – Prima hanno interrotto la festa di Don Tumia cagato in testa – ha detto solenne Franziscu, nove anni, capo indiscusso della banda – e hanno messo tanta paura al vecchio che trema coricato sulla stuoia e non vuole più muoversi. Zi´Annica dice che ne morirà dello spavento. Poi vanno e vengono nella nostra via appestando le case. E Michele Misericordia ce l´ha fatto vedere: cavallette marce, portano, per attaccare malattie. Bisogna vendicarsi...84

Také u chudých otroků je vidět zpupnost a neochota poslouchat. Snaží se bránit bohatým pánům, a to třeba útěkem, jako je to v případě přitažlivé černé dívky Juaniky, přivlečené na Sardinii z Afriky. Než by se nechala znásilňovat odporným a hloupým Rodrigem, radši ho zabije a uteče: Juanica corre, non trema, ore è forte, le gambe saltano, volano, corre veloce. – È notte. Le porte son chiuse. Ma non posso attendere l´alba. Ora, devo andare85. 83

Atzeni, S. 2006, s. 86. Itzoccor Gunale nenávidí cizáky, cizince, stejně hlubokou a chladnou nenávistí jako jeho otec a celý rod Gunalů před nimi; nenávistí a tvrdošíjností rodu Gunalů, o nichž se tolikrát vyprávělo v horách. 84 Atzeni, S. 2006, s. 45. Banda bosých a hulákajících dětí chvíli pronásleduje nosiče koše. – Nejdřív zkazili oslavu Dona Tumii pokakaného na hlavě – řekl šibal Franzisku, devět let, jasný šéf tlupy – a pak dědka vystrašili, že z toho leží na podložce, celý se třese a nechce se ani hnout. Teta Anicca říká že z toho leknutí umře. Teď zas chodí sem a tam po naší ulici a roznášejí to do domů. A Milosrdný Michael nám to ukázal: shnilé kobylky nesou, aby nás nakazili nemocemi. Musíme se pomstít... 85 Atzeni, S. 2006, s. 75.

49

5.1.2.

Současní Sardiňané a anarchie ve společnosti

Zatímco v předchozích dvou románech je tématem rebelství postav vůči „cizákům“, v následujících dvou románech se jedná o rebelství ve smyslu neochoty či neschopnosti postav souhlasit s všeobecně přijímaným pořádkem. Někdy Sergio Atzeni tyto postavy explicitně nazve anarchisty, jindy prostě jen figurují v románu. Někdy jsou hrdiny, jindy coby nepřizpůsobivé postavy jen pasivně přijímají (či spíše odmítají) život. Cizinci v románech Il figlio di Bakunìn a Il quinto passo è l´addio, zasazených do druhé poloviny dvacátého století, již nejsou zloduchy ani násilníky. Jsou součástí života a nejen to: Jsou součástí kořenů dnešních Sardiňanů. To dokládá také následující citát z Atzeniho básně: „Stanotte [...] mi sono aperto il petto e ho scoperto di avere un cuore africano86.” Zde je vidět značný posun. „Cizina“ je nyní pokládána dokonce za přínos. Vzpomeňme na to, jak pozitivně byli v románu Il figlio di Bakunìn hodnoceni Američané, či na doporučení, která dostával v druhém románu nemocný Ruggero od lékařů: «Dove andrà?». «Non ho idea». «Bene. Il mondo è bello, grande, pieno di cose da vedere e capire e di gente meravigliosa. Auguri. Le faccio il certificato. Sessanta giorni di cure e riposo. Le manderanno uno medico fiscale? Che malattia mettiamo? Rigenerazione spirituale?87

Na pozitivní přístup k cizincům (Španělům, Afričanům, Arabům) v Atzeniho tvorbě upozorňuje také Mauro Pala (2001, s. 127-128). Ten v Atzenim vidí spisovatele „kreolského typu“. Vidí spisovatele formovaného územím, jež je geograficky a historicky spjaté s vlivy mnoha národů. Výsledkem je pak současnost autora charakterizovaná soužitím potomků mnoha ras a kultur.

Juanika utíká, už se netřese, je silná, nohy skáčou, letí, běží rychle. – Je noc. Dveře jsou zamčeny. Ale nemůžu čekat na svítání. Teď, musím jít. 86 Atzeni, S. 2008, s. 52. Dnes v noci [...]jsem si rozřízl hruď a zjistil, že mám africké srdce. 87 Atzeni, S. 2001, s. 69. „Kam pojedete?“ „Nemám ponětí.“ „Nevadí. Svět je krásný, velký, plný věcí k vidění a poznání i skvělých lidí. Hodně štěstí. Vypíšu vám neschopenku. Šedesát dní léčby a odpočinku. Pošlou k vám zdravotní kontrolu? Jakou nemoc napíšeme? Duševní regeneraci?

50

Atzeni se tedy v těchto románech nesoustředí na příběhy lidí revoltujících proti cizincům. Jeho tématem jsou outsideři, deklasované, anarchistické a společností nepřijímané postavy. Líčí jejich příběhy, odůvodňuje a vysvětluje jejich jednání. Il figlio di Bakunìn má jméno společenského buřiče již v názvu. Antonio Saba si toto označení vysloužil po vzoru ruského anarchisty otevřenou kritikou čehokoliv, s čím nesouhlasil. Bývalá kuchařka rodiny Sabových říká: Alle cene parlavano, e io andando e tornando di cucina , anche se non volevo ascoltare, sentivo. E dico che parlare in quel modo non è buono. Antoni Saba diceva male del Re. E del Papa! E del governo. In quegli anni viveva un incendiario famoso, lo chiamavano Bakunìn. E Antoni Saba in ogni discorso ci ficcava quel Bakunìn, come fosse prezzemolo in cucina88.

Jeho syn Tulio Saba byl též mnohými označován za anarchistu, prý po otci, prý pro své politické přesvědčení, prý pro odchod z rodné vsi, prý pro organizaci hnutí odporu.Důvodů by se nalezlo mnoho. Bývalý ředitel dolů, který musel čelit povstání horníků vedenému právě Tulliem, mu pohrozil dopisem s výpovědí, pokud se neumoudří a neustoupí ze svých požadavků: Lo invitai a sedere. Non sedette. Cominciai con un discorso tendente alla pacificazione, non ricordo esattamente le parole, ma i concetti erano chiari, quelli che ho appena espresso. Lui mi interruppe dopo pochi minuti dicendo “La smetta, e mi dia quella lettera“. Arrogante e maleducato89.

Jiný svědek popsal Tullia následovně: Di formazione politica era anarchico. C´è una persistente tradizione anarchicha, in Sardegna, forse legata alla vita solitaria del pastore e del bandito, o forse al fatto che gli artigiani, teste pensanti, sono spesso individualisti90. 88

Atzeni, S. 2006, s. 20. Při večeřích si povídali a jak jsem pobíhala mezi z kuchyně do jídelny, tak jsem je, ale nechtěně, slyšela. A povídám, že takhle mluvit není dobré. Antonín Saba pomlouval krále. A papeže! A vládu. V těch letech žil slavný žhář, říkali mu Bakunin. A Atonín Saba toho Bakunina vrazil do všeho, co říkal, jako by to byla petržel. 89 Atzeni, S. 2006, s. 84. Nabídl jsem mu židli. Nesedl si. Začal jsem pomalu, směřoval jsem k smíru, nepamatuji si přesně slova, ale smysl byl jasný, před chvílí jsem vám ho vyložil. On mě po několika málo minutách přerušil a řekl ,,Nechte toho a dejte mi ten dopis”. Arogantní a nevychovaný.

51

Dalším nepřizpůsobivým je v tomto románu dlouhovlasý hoch v odrbaných šatech a s náušnicí v uchu, který sbírá informace o Tuliovi, synu Bakuninově. Jsme v sedmdesátých letech na jihu Itálie, proto není divu, že staré generaci připadá náušnice v uchu jako provokace. Nejeden z pohoršených mluvčích si proto postěžoval: E si tolga quell´orecchino, non si offenda, eh? Lo so che non sono fatti miei, ma è deprimente vedere tutti voi ragazzi con quegli orecchini! Dove stiamo andando a finire91!

Dalším hrdinou s rebelskými sklony je Ruggero Gunale, hlavní postava románu Il quinto passo è l´addio, zasazeného do osmdesátých let dvacátého století. Zatímco postavy předchozího románu jsou aktivními buřiči či anarchisty, Ruggero není schopen přizpůsobit se společnosti pro svou pasivitu. Snad oplývá přílišnou dávkou citů, zranitelnosti, a proto nemá schopnost nadhledu nad životními situacemi a nadvlády rozumu nad srdcem. Snad opravdu nemá zájem stát se takovou lidskou karikaturou, kterou spatřuje ve svém zpoceném a páchnoucím nadřízeném. Na Sardinii se mu nic nedaří, prací počínaje a milostným vztahem konče. Aktivní přístup dokazuje jen v otázkách autodestrukce (drogy, nezdravý způsob života, bydlení v ponižujících podmínkách, jakoby cílená neschopnost činit správná rozhodnutí) a vyhledávání společnosti zvláštních jedinců, protože jen ti mu rozumějí. To vše mu znemožňuje být na Sardinii šťastným, přijmout roli obyčejného zaměstnance obyčejné sardinské společnosti v obyčejné kanceláři, zařadit se do života. Vlastně se ani nesnaží žít životem, který by ho naplňoval. Celé toto Ruggerovo bytí-nebytí nakonec ústí v konstatování, že veškeré jeho dosavadní žití bylo jen jakýmsi tancem zoufalství. Jednotlivé fáze své pouti životem pak zpětně označuje jako taneční kroky:

90

Atzeni, S. 2006, s. 106. Politickým smýšlením byl anarchistou. Na Sardinii má anarchismus silnou tradici, snad to souvisí s osamoceným životem pastýřů a banditů, nebo s tím, jak se řemeslníci při tom svém přemýšlení často straní společnosti. 91 Atzeni, S. 2006, s. 66. A sundejte si tu náušnici, bez urážky, eh? Vím, že mi do toho nic není, ale je to hrozný pohled na vás mladé, všichni s těmi náušnicemi! Kam ten svět spěje!

52

Vášnivý, avšak nemožný vztah s vdanou Monikou je krokem prvním, ohněm. Další krok, vina, přichází, když zklame Moniku a sám sebe svou neschopností řešit problém jejího těhotenství jako muž: Ruggero Gunale si convince d´essere spregevole. Accusa il Signore di non avergli dato grandezza d´animo.Non riesce a dormire, torturato dal ricordo del corpo di lei. Non sa ch´è soltanto il secondo passo del ballo: la colpa92.

Duševní slabost vyústí ve fyzickou nemoc. Ruggero zůstává sám ve svém miniaturním bytě a jediný, kdo ho navštěvuje, jsou zdravotní inspektoři. Ztráta Moniky, přehlížení druhými, pocit nicoty a nepatřičnosti vedou ke třetímu kroku, sebezničujícímu blouznění: Ruggero Gunale vuole dimenticare la vita e fingendo di curarsi si maltratta. Non vuole pensare a Monica ma è acquattata dietro ogni pensiero.È il terzo passo del ballo: il delirio93.

Denně kouří marihuanu, trápí se, neunáší projevy nemoci, občas se snaží obrátit, stát se lepším člověkem, ale to jsou jen záchvěvy. Není již schopen ničeho. Dospěl ke čtvrtému tanečnímu kroku: agónii. Proto odjíždí. Na Sardinii je pro něj již vše mrtvé, vydává se do Itálie, na kontinent. Ještě před tím, než učiní krok pátý (rozloučení), dává oficiální výpověď a vyslechne kritiku od svého nenáviděného nadřízeného, který představuje to, od čeho Ruggero prchá: «Io ho un posto nel mondo. Un posto saldo, fermo. Ho i piedi piantati a terra. Sono pragmatico, non idealista. Faccio quello che posso per i miei simili nelle condizioni concrete del mio lavoro. Ho valori in cui credere, danno un senso ai miei giorni. A volte mi sento una vecchia quercia. Lei è un vagabondo, il primo in tanti anni che va via senza avere altra offerta di lavoro più allettante...Forse idealista, venuto coi suoi compagni tante di quelle volte a far baccano e a rognare credendo davvero di fare il bene al mondo...Le auguro di far bene nel prossimo lavoro, noi a parte le intemperanze sindicali non ci possiamo lamentare. Ma le chiedo: quali valori illuminano i suoi giorni?...Qui è giunto con la fama di sradicaquerce...Immeritata, posso dirlo?» 92

Atzeni, S. 2001, s. 45. Ruggero Gunale sám sebe přesvědčí o své nízkosti. Viní Boha, že mu nenadělil velikost ducha. Nemůže spát, mučí ho vzpomínka na její tělo. Neví, že to je teprve druhý taneční krok: vina 93 Atzeni, S. 2001, s. 54. Ruggero Gunale chce zapomenout na život a pod rouškou léčby se týrá. Nechce myslet na Moniku, ale je ukrytá za každou jeho myšlenkou. To je třetí taneční krok: blouznění.

53

«Può dirlo» annuisce Ruggero che lo guarda incantato. «Mi dica, in tutta confidenza...». «?» «Lei ha una proposta di lavoro...altrove...ben pagata...» «No. Non so dove andrò94».

Aby bylo popřeno veškeré čtenářovo očekávání, získané snad četbou jiných narativních děl (a tedy automatizací určitých dějových linií), snad přirozenou vírou člověka v lepší budoucnost (jedná se přeci o zajímavého a talentovaného mladého muže – vzpomeňme na jeho znalost hudby a vysílání v rádiu), nečeká Ruggera na kontinentu lepší život lpící v aktivním přístupu k tomu, co přináší, živeném jiným prostředím, překročením obzoru či vlastními schopnostmi. Již na palubě se seznámí se ženou a přijme pozvánku k jejímu bratrovi, na němž zřejmě budou, alespoň z počátku, oba závislí. Tato mladá matka a její novorozené dítě zapadají do charakteristiky osob, s nimiž se Ruggero stýkal, než se nalodil. Patří do stejné generace. Žena totiž vypráví příběh svého neveselého dětství s despotickým a násilným otcem. Bylo nešťastné, stejně jako volby mladé a krásné Anny, jejíž život krutě a předčasně skončil následkem užívání drog. Takové příběhy nám pomohly nahlédnout do světa současného Cagliari s jeho zloději a zlodějíčky, drogovými dealery a postavičkami z podsvětí. Ti všichni si hledají své cestičky mezi hustými, ale nedokonalými vlákny institucionální sítě, kterou přes toto město hodily ruce úředníků. Od těchto „černých ovcí“ se měl Ruggero odpoutat. Jenže se mu to, jak vidíme z dialogu s mladou matkou symbolicky umístěném na konci knihy, nepodařilo:

94

Atzeni, S. 2001, s. 136. „Já mám na světě své místo. Mám práci, stálou a jistou. Stojím nohama pevně na zemi. Jsem pragmatik, ne idealista. Dělám pro své blížní to, co v konkrétních podmínkách svého zaměstnání mohu. Mám hodnoty, v něž věřím, dávají smysl mým dnům. Někdy se cítím jako starý dub. Vy jste tulák, po letech první, co odchází bez nabídky lákavější práce...Možná idealista, který se svými kumpány kdysi chodíval dělat výtržnosti a nepořádek a věřil, že tak prospěje světu...Přeji vám hodně štěstí v příštím zaměstnání, my si až na neukázněnost odborů nemáme nač stěžovat. Ale ptám se vás: jaké hodnoty vnášejí světlo do vašich dnů?...Sem jste přišel s pověstí vyvrhele...Nezaslouženou, mohu to tak říci?“ „Můžete to tak říci“ přitaká Ruggero, který ho omámeně sleduje. „Povězte mi, zcela důvěrně...“ „?“ „Máte nabídku nějaké práce...někde jinde...dobře placené...“ „Ne. Nevím, kam pojedu.“

54

«Stasera arrivo e mi faccio una doccia. E tu hai ancora paura di insudiciare il nome di famiglia?».

«Non più, ora so chi sono, anche i miei l´hanno capito e si sono rasseganti...Sono la pecora nera...Anche Anna era una pecora nera....Sei sicura che se vengo a San Porco tuo fratello non mi manda via?» «Puoi provare».

Il chiarore dell´alba permette a Ruggero di guardare il colore degli occhi della madre. Nero95.

5.1.3.

Pokorní, skromní a pracovití Sardiňané – v mezích zákona i mimo ně

Dalším společným rysem v příbězích Sergia Atzeniho jsou portréty obyčejných lidí. Zemědělci, dělníci, horníci, řemeslníci, lidé, kteří žijí ve skromných podmínkách a vydělají si akorát tak na obživu, jsou součástí každého románu. Jejich typickou vlastností je pokora, skromnost a pracovitost. Díky nim také poznáváme dvě tváře Sardinie: jednou je Sardinie zemědělská se svými poli, domácími zvířaty, čerstvými potravinami a chutným vínem, druhou je městské prostředí s průmyslovými zónami, obchody a čilým nočním životem. Výše zmíněné charakterové rysy jsou přítomné u postav románu zasazeného do hluboké minulosti ostrova Passavamo sulla terra leggeri. Příslušníci kmene si zvolili svého soudce, kterého poslouchají, protože jsou přesvědčeni o jeho moudrosti. Sami pak staví nuragy, chodí na lov, obhospodařují svá políčka, vyměňují si mezi sebou plodiny a výrobky. Tento způsob života se dědí z otce na syna a pomáhá vzniku nových vesnic a rozvoji ostrova. Také v románu, jehož děj se odehrává v patnáctém století, Apologo del giudice bandito, je patrná skromnost a pracovitost Sardiňanů. Jsou již poddanými cizího národa, Španělů, ale

95

Atzeni, S. 2001, s. 198. ,,Až dnes večer dorazím, dám si sprchu. A ty máš ještě strach, že pošpiníš jméno své rodiny?” ,,Už ne, teď vím, kdo jsem, i naši už to pochopili a smířili se s tím... Jsem černá ovce... Anna byla taky černá ovce... Jsi si jistá, že když přijedu do San Porca, tvůj bratr mě nepošle pryč?“ „Můžeš to zkusit.” Díky světlu vycházejícího slunce se Ruggero může podívat, jakou barvu mají očí té matky. Černou.

55

snaží se vyžít pomocí řemesel, prodejem výrobků na trzích, chovají pár domácích zvířat a jsou si navzájem užiteční. Il figlio di Bakunìn je přímo sondou do střední a nižší třídy sardinské společnosti druhé poloviny dvacátého století. Nejen, že se k nám ústy mluvčích dostávají příběhy sardinských dělníků, zemědělců či řemeslníků. Skrz vyprávění poznáváme i samotné mluvčí. Mluví k nám zde totiž švadlena, posluhovačka, švec, ale také třeba soudce. Dozvídáme se, jaká byla práce horníků v sardinských dolech. Stáváme se svědky jejich typického pracovního dne, od rozbřesku, kdy zajíždějí pod povrch země, přes den, kdy vykopávají šachty a rubají uhlí či kovy, po večerní hodiny, kdy navštěvují tratorie, a noc, kdy špinaví ulehají vedle svých manželek. Nejen díky příchodu nového horníka, jehož práci popisuje jeden z mluvčích, můžeme vidět, jak vypadala práce v dolech: In capo a quattro, cinque mesi, si è aggiunto anche Giacomo Serra. Era più vecchio di noi almeno dieci anni, cioè ne aveva una trentina, ma sembrava molto più vecchio di quel che era, dopo quindici anni di miniera. Magro come canna, la schiena piegata, la testa avanti sul petto come quella di un gobbo, come se la spina dorsale fosse così debole da non poter tenere la testa eretta come quelle degli altri. Forse era diventato così a furia di stare piegato in galleria a costruire armature. Conosceva le viscere di Montevecchio meglio di qualunque ingegnere o direttore. Se nel tuo cammino in galleria trovavi un tratto di armatura costruita a regola d´arte, quella era opera di Giacomo Serra. Aveva leggi sue. A quel tempo c´era il sistema dei cottimi, non contava la qualità del lavoro ma la quantità. Lui ci perdeva denaro e settimane, e si faceva nemici i sorveglianti, ma nessuna armatura sua ha mai sepolto nessun minatore. A volte l´armatura ben fatta non basta, la miniera vuole uccidere e spacca anche il ferro. Ma con Giacomo Serra era come se una mano santa protegesse il suo lavoro96.

96

Atzeni, S. 2006, s. 52-53. Za čtyři pět měsíců se k nám přidal Giacomo Serra. Bylo mu aspoň o deset let víc než nám, takže asi třicet, ale vypadal mnohem starší, než byl, po patnácti letech v dole. Hubený jako lunt, ohnutý hřbet, hlava vysazená před hruď jako mají hrbáči, jako by měl tak slabou páteř, že mu neudržela hlavu nahoře jako ostatním. Možná, že se mu to stalo kvůli tomu, jak se hrbil ve štolách , když pokládal výstuže. Znal podzemí Montevecchia lépe než lecjaký inženýr nebo ředitel. Když jsi při postupu štolou padl na úsek výstuže jako vystřižený od odborníka, tak to byla práce Giacoma Serry. Měl vlastní zákony. Tehdy jsme měli systém úkolů, neplatila kvalita, ale kvantita. On přicházel o peníze a o týdny a znepřátelil si dozorce, ale jeho výstuž nikdy nepohřbila žádného horníka. Někdy ani dobrá výstuž

56

Il quinto passo è l´addio líčí Cagliari před dvaceti lety. Jsme tedy nejblíže současnosti. Vidíme postavy v prostředí působícím navenek klidným dojmem přístavního a hlavního města. Ráno cestou do práce narychlo vypijí espreso v kavárně, stráví den v kanceláři a odpoledne se vracejí ke svým rodinám. Pod povrchem se však rojí postavičky různých nelegálních řemesel, dealeři, vykradači aut, narkomani, místní rváči, blázni a prostitutky. Ti se pak setkávají v barech, na pláži, při společenských příležitostech s těmi klidnými a spořádanými obyvateli města a baví se spolu za doprovodu místních hudebních skupin, zpěvaček a písní, které vypovídají o životních těžkostech, přiznaných či potlačovaných, jich všech. Ruggero je pak jednou nohou kancelářským zaměstnancem a druhou nohou se stále ještě nezbavil a neumí zbavit svých vazeb s postavičkami cagliarského podsvětí. Jako ilustrace postačí následující pohled do lidové části města: Una donna di fronte a Tore e Ruggero ha una vestaglia nera lunga allacciata in vita con una sciarpa azzura, una vestaglia leggera, estiva, senza bottoni, c´è scirocco che soffia caldo aprendo la vestaglia sotto la sciarpa, a mostrare il pelo del ventre, una foresta nera, lei di continuo si ricopre, la vestaglia di continuo si apre, il marito affianco in canottiera e mutande se ne fotte. Lei è Gina, cinquant´anni, la cagna capace a letto di far cantare i morti. Lui è Muzio, padrone di quattro cagne, Gina è la migliore, per questo l´ha sposata e ha dato il nome ai sette figli. L´ultimo, Massimo, è diverso da tutti gli altri. Piccolo, minuto, non gioca a pallone, non scende ai duelli dei cani, non va in giro ogni notte in città a rubare o attaccar briga, studia come un demonio, ha undici anni e ne sa più di Giuliotto, il commercialista di via Is Maglias che partendo da una famiglia di ladri è diventato miliardario onestamente.

Sull´onestamente c´è dibattito, nel quartiere. Massimo vuol diventare avvocato.97

nestačí, důl chce zabít a přerve i železo. Ale u Giacoma Serry to bylo jako kdyby jeho práci chránila ruka nějakého svatého. 97 Atzeni, S. 2001, s. 132. Žena stojící před Torem a Ruggerem má dlouhý černý župan, zavázaný vysoko v pase modrým páskem, lehký župan, letní, bez knoflíků, vane teplé scirocco, které rozevlává župan pod páskem a ukazuje ochlupení na podbříšku, černý les, ona se stále přikrývá a župan se stále rozevírá, vedle stojí manžel v nátělníku a trenkách a je mu to fuk. Ona se jmenuje Gina, padesát let, čubka, která by v posteli rozezpívala i mrtvého. On je Muzio, pasák čtyř čubek, Gina je z nich nejlepší, proto si ji vzal a dal jméno jejím sedmi dětem. Poslední, Massimo, je jiný než ostatní. Malý, drobný, nehraje kopanou, nechodí na psí zápasy, nepotuluje se každou noc městem a nekrade ani nehledá trable, učí se jako ďas, je mu jedenáct, ale ví toho víc než Giuliotto, obchodník z nákupní ulice Is Maglias, který je z rodiny zlodějů a počestně se stal miliardářem. O tom, jak počestně, se vedou ve čtvrti debaty. Massimo se chce stát advokátem.

57

5.1.4.

Autobiografické odkazy: kde všude lze nalézt rod Atzeniů

Přehlédnout nelze ani vysokou míru autobiografických odkazů. V románech se Atzeni buď dělí o nějakou osobní zkušenost, či popisuje událost, která potkala jeho blízké, nebo alespoň nějakou postavu pojmenuje svým jménem. Nápadnou shodu životních epizod Sergia Atzeniho s hlavním hrdinou můžeme vysledovat v případě Ruggera v románu Il quinto passo è l´addio: Například průběh Ruggerova přijímacího pohovoru pro Rai, který vlivem okolností nedopadl dobře a zanechal v hrdinovi stopy hořkosti a který mu předpověděl náhodný spolucestující: «...E tu, dove vai?». «A Napoli, per un concorso». «Un posto dello Stato?». «Un posto dello Stato». «Operaio, impiegato o dirigente?». «Giornalista alla radio». «Hai gli amici giusti? ». «Non ho amici» «Non vincerai98».

Ve shodě s Atzeniho životní zkušeností je i rozhodnutí Ruggera opustit Sardinii v letech dospělosti: Ruggero parla a se stesso: “Fuggi. Dopo trentaquattro anni ti strappi alla terra dove hai amato, sofferto e fatto il buffone. Ogni angolo di strada testimonia una tua gioia, un dolore, una paura...99“

Stejně je to i s pokusem vystudovat univerzitu, s prací příležitostného novináře a s marnými nadějemi na práci novináře s plným úvazkem:

98

Atzeni, S. 2001, s. 109. „A kam jedeš ty?“ „Do Neapole, na konkurz.” „Státní zaměstnání?“ „Státní zaměstnání.” „Dělnické, úřednické, nebo ředitelské?“ „Novinář v rádiu.“ ,,A máš ty správné přátele?“ „Nemám přátele.“ „Tak nevyhraješ.“ 99 Atzeni, S. 2001, s. 30. Ruggero mluví sám k sobě: ,,Prcháš. Po pětatřiceti letech se odtrháváš od země, v níž jsi miloval, trpěl a dělal ze sebe šaška. Každý roh ulice je svědkem nějaké tvé radosti, bolesti či strachu...“

58

Lavoravo in una radio libera, continuavo a illudermi di poter diventare giornalista, avevo smesso l´uso di qualunque sostanza stupefacente eccetto il caffè, ne bevevo litri e mi distruggeva lo stomaco, ogni tanto mi mettevo pure la cravatta e riuscivo a dare esami. Non volevo guai. È stato il periodo più tranquillo e inutile di tutta la vita100.

V románu Il figlio di Bakunìn zas Atzeni nepřímo hovoří o svém otci, s nímž měl velmi úzký a vřelý vztah. Když je popisována účast Tullia Saby ve válce a získání medaile od amerického generála, můžeme číst: Ho visto coi miei occhi la medaglia d´argento e la pergamena arrotolata. L´ha aperta davanti a me, era scritta in inglese...Il nome nella pergamena era proprio Tullio Saba. Io degli Americani penso questo, che a volte regalano sigarette o dollari, ma una medaglia non la regalano a nessuno, neppure a un Americano, figuriamoci a un Italiano. Te la devi conquistare. A quel tempo più di oggi. Peccato che quando ho letto la pergamena non conoscessi l´inglese101.

Literární vědec Giuseppe Marci pak ve své práci (1999, s. 15) popisuje setkání s Atzeniho otcem Luciem Atzenim: L´ultima volta che lo vidi mi fece leggere una pergamena che da pochi giorni era appesa alla parete della sua stanza: un´onorificenza firmata, nel 1945, dal generale Alexander in riconoscimento del servizio prestato dal soldato Licio Atzeni, delle Forze armate italiane, che combatté agli ordini del Comando alleato e diede il suo contributo “to the cause of freedom“. Aveva solo un soffio di voce: “Non te lo avevo mai detto, ma nel Figlio di Bakunìn Sergio ha parlato di me102.“

100

Atzeni, S. 2001, s. 188. Pracoval jsem v nezávislém rádiu, pořád jsem marně doufal, že bych se mohl stát novinářem, přestal jsem užívat veškerých omamnýcvh látek kromě kafe, toho jsem pil litry a ničilo mi žaludek, občas jsem si vzal dokonce kravatu a udělal nějakou zkoušku. Nechtěl jsem potíže. Bylo to nejklidnější a nejzbytečnější období celého života. 101 Atzeni, S. 2006, s. 67. Na vlastní oči jsem viděl stříbrnou medaili a srolovaný pergamen. Otevřel ho přede mnou, bylo na něm něco anglicky...Jméno na tom pergamenu bylo opravdu Tullio Saba. Já si o Američanech myslím asi tolik, že někdy rozdávají cigarety nebo dolary, ale medaili nadají nikomu, ani Američanovi, natož Italovi. Tu si musí člověk zasloužit. Dřív ještě víc než teď. Škoda, že když jsem četl ten pergamen, neuměl jsem anglicky. 102 Když jsem ho naposledy viděl, dal mi přečíst pergamen, který měl pár dní pověšený na stěně svého pokoje: Vyznamenání podepsané roku 1945 generálem Alexandrem v poděkování za služby propůjčené vojínem Liciem Atzenim z Ozbrojených itaských sil, který bojoval z rozkazu Spojeneckého velení a přispěl tak „to the cause of

59

V románu Passavamo sulla terra leggeri je zmíněno jméno Atzen. Snad proto, že by nikoho nenepadlo ztotožňovat Sergia Atzeniho či kohokoliv z jeho příbuzných s postavami, které žily před tisíci lety, dal své rodinné jméno jednomu ze strážců času. Možná je to ale i díky autorovu smyslu pro humor a ironii. Můžeme tedy číst toto: Quarant´anni più tardi un episcopo della città di Costantino comparve a Arbaré e chiese al custode del tempo la consegna del vangelo di Lucifero. Il custode, Atzen, uomo pavido, affermó di non avere a casa il libro e si allontanó dicendo: “Vado a prenderlo e torno” ...L´episcopo ordinó che cercassero Atzen casa per casa. Quando bussarono dalla vedova, Atzen si nascosse in cantina dentro una vasca di mosto...Atzen fu il più inaffidabile, fra tanti custodi del tempo. Antonio Setzu sorrise e disse: “Atzen era un tuo antenato.” 103

Sperai che il seguito della storia me ne donasse di migiori

5.1.5.

.

Starší generace coby mladými respektovaná autorita

Sergio Atzeni oslovuje zejména mladé čtenáře. Ví se, že to byli právě mladí lidé, kdo stáli na počátku jeho uměleckého úspěchu. I nyní je majitelem práv na vydávání jeho tvorby mladé nakladatelství Il Maestrale. Obdiv mladých si zřejmě získal svou láskou k hudbě, stylem života, spontánností, otevřeností a dozajista i skromností. Jeho texty se vyznačují tématy ze života současné mládeže: dotýkají se drogové závislosti, alkoholového opojení, života v nočních lokálech, hledání místa ve světě zaměstnaných lidí, mladických nerozvážností a hlubokých lásek, nejistoty. Zabývá se tím, čím prochází jeho mladá generace a zpracovává to bez přetvářky a upřímně. Proto jistě nalezl nejsilnější čtenářskou základnu právě u mladých.

freedom“. Téměř neslyšným hlasem mi pověděl: „Nikdy jsem ti to neřekl, ale v Synu Bakuninově mluví Sergio o mně.“ 103 Atzeni, S. 2003, s. 79. O čtyřicet let později se v Arbaré objevil jeden biskup z města Konstantinova a požádal strážce času o Luciferovo evangelium. Strážce Atzen, bojácný to muž, odvětil, že knihu nemá doma a vzdálil se se slovy:,,Jdu pro ni a vrátím se.“...Biskup přikázal, aby Atzena hledali dům od domu. Když zaklepali na dveře vdovy, Atzen se schoval ve sklípku do vědra na mošt...Atzen byl nejnevěrohodnější ze všech strážců času. Antonio Setzu řekl s úsměvem:,,Atzen byl tvým předkem.“ Doufal jsem, že mi pokračování příběhu nadělí lepší předky.

60

Současně ale z jeho próz můžeme vyčíst bezprostřední a samozřejmou úctu ke stáří. Stejně jako jsme si mohli povšimnout u generace první poloviny dvacátého století a u nejnovějších autorů, i v případě Sergia Atzeniho se v tomto ohledu jedná o jakési navracení ke kořenům. Atzeni si váží moudrosti předků, ať už těch ve své rodině či městě, nebo dávných obyvatel Sardinie, o nichž může číst jen v encyklopediích či historických publikacích. Starší generace je zpracována jako křehká látka, které je třeba si vážit a od které je možno se mnoho naučit. Téma úcty mladých k moudrému stáří prochází většinou Atzeniho tvorby. Nejmarkantněji se však projevuje v románu Passavamo sulla terra leggeri. Dozvídáme se, že zkušenější dávní lidé kmene S´ard volí svého soudce, který je představitelem vůle všech, a proto k němu mají všichni úctu a obracejí se na něj se svými problémy. Soudci pak činí moudrá rozhodnutí ku prospěchu všech. Stejné úcty se dostává všem ostatním starším příslušníkům kmene, ženám i mužům. Jako by všichni starší znali nějaké zaklínadlo, které zažene strach, odpoví na všechny otázky a urovná všechny rozpory. Když se například nesmiřitelně rozhádaly dva vlivné rody kmene S´ard, přišly k soudci, aby určil, kdo je v právu: Il giudice convocó i maiores delle famiglie di Umur e di Eloi. Nessuno seppe quel che disse, nel cerchio sacro di Is, nel cavo del monte. Ma da quel momento le due famiglie parvero unite da vincolo di fratellanza104.

Způsob vyprávění románu Il figlio di Bakunìn zas umožňuje poznat poválečnou generaci Sardiňanů, tedy ty, kteří byli mladí v padesátých letech a byli současníky Tullia Saby. Každá z kapitol je vlastně přepisem výpovědí, které onen mladík s náušnicí pořídil na diktafon při svém pátrání po synu Bakuninově, který by mohl být jeho otcem. Z textu lze tedy vysledovat nejen značnou převahu mluveného jazyka a hlasů starší generace, ale také povahu mluvčích. Většina je již v důchodovém věku, jedni jsou vzdělaní a žijí ve městě, druzí nemají škol a žijí na venkově. Až na výjimky ale mladíka všichni srdečně přijímají a neváhají vypovědět, co 104

Atzeni, S. 2003, s. 32. Soudce svolal starší z rodin Umura a Eloie. To, co jim v posvátném kruhu Is uvnitř hory řekl, se nikdo nedozvěděl. Ale od té chvíle jako by tyto dvě rodiny byly spojeny bratrským poutem.

61

si pamatují, aby mu v hledání pomohli. Zejména ženy ho přijímají s něžností a důvěrou, kterou známe od svých babiček: Ricordare mi ricordo tutto, figlio mio, scusa se ti tratto con familiarità, ma ho nipoti che hanno l´età tua, voi ragazzi siete tutti uguali, oggi, con questi capelli lunghi e l´orecchino105.

Tento román je tedy také věnován předkům, bez nich by nevznikl. Jeden z nich je jeho podstatou a ostatní nám onu podstatu odkrývají. Mladík s náušnicí je zprostředkovatelem výpovědí a předává také životní zkušenosti, moudrost, kterou nelze vystudovat na univerzitě ani vyčíst v knihách. Jedná se o moudrost nabytou tvrdým životem na ostrově v dobách, kdy nic nebylo zadarmo a život se zdál těžší než kdy jindy. Mladík jde tedy nejen po stopách jedné, snad otcovské, osoby, ale také jedné kultury a národní identity. V románu Il quinto passo è l´addio vystupují zejména mladé postavy. O to je však důležitější výstup starého muže, kterého Ruggero potká na palubě lodi, jež ho odváží ze Sardinie na pohovor pro Rai: È un pastore in fustagno domenicale nero, liscio e lustro. Siede immobile sul bordo del 106

lettino, da ore. Ha forse settant´anni e gli occhi neri annoiati nel volto impassibile

.

Tento pastýř je z Nuora, města uprostřed Sardinie, a jede za dcerou do Říma. To však není jeho jediná funkce. Představuje také fakt, že opuštění ostrova je doprovázeno setkáním s tradiční postavou sardinské minulosti. Tento pastýř je opět symbolem moudrosti předků - dá Ruggerovi mnoho cenných rad, předpoví mu neúspěch u pracovního pohovoru a vypráví mu příběh známého a starého rodu banditů, o kterém si Ruggero jen matně vybavoval útržky legendy. Ruggero mu po celou dobu se zájmem naslouchá a bere si jeho rady k srdci. Ruggero si však uvědomuje, že byť překračuje obzor, nese si svou minulost s sebou. Minulost, kterou bude respektovat, i když ji chápe čím dál tím méně. Jedná se o osobní minulost, která mu pokládala existenciální otázky, ale také o minulost Sardinie, která kladla otázky etnické. 105

Atzeni, S. 2006, s. 31. Což o to, pamatuju si všechno, synáčku, promiň, jestli s tebou mluvím moc důvěrně, ale vnukům je tolik, co tobě a vy mladí jste jeden jak druhý, všichni s dlouhými vlasy a náušnicí. 106 S. Atzeni, 2001, s. 109. Je to pastýř oblečený v nedělních manšestrácích, jsou černé, hladké a lesknou se. Sedí nehnutě na okraji lůžka, už hodiny. Bude mu kolem sedmdesáti, znuděné černé oči v nezúčastněném obličeji.

62

Jednou z otázek, kterou bychom si mohli položit my, je ta, zda by Sergio Atzeni vzhledem ke svým autobiografickým odkazům v díle a vzhledem ke svému dosavadnímu tvůrčímu vývoji někdy také ztvárnil příběh Sardiňanů mimo Sardinii. Odpověď se již nedozvíme, ale můžeme se podívat, kde všude žijí Sardiňané v jeho existujících románech.

5.2. Kolik tváří má Sardinie Zabýváme se veškerou románovou tvorbou Sergia Atzeniho. Již jsme uvedli, že postavami jeho románů jsou Sardiňané a naznačili jsme, že prostředím, v němž se pohybují, je Sardinie. To je však široký pojem. Jednak je potřeba si uvědomit, že tento ostrov má několik tváří: přírodu, venkov, města, průmyslové zóny. V těchto prostředích vidíme další rozvrstvení – bohaté a bezpečné zóny a zanedbané části, v nichž není vždy bezpečno (zejména pak přímo v Cagliari), a které se stávají ústředními tématy autora. I zde je patrná podvojnost autorových citů k ostrovu. Atzeniho láska k Sardinii pramení ze silné dávky vlastenectví a z pocitu sepjatosti s kořeny i tradicemi. Protikladně k těmto pocitům stojí jeho rozmrzení z vědomí provinčnosti, malosti ostrova, kde je těžké žít a kde ho navíc nedoceňují – nejprve jako novináře a poté ani jako spisovatele. Nelze tedy opomenout, že se na všechny tváře Sardinie díváme očima autora. To znamená s láskou i s určitou dávkou ironie, místy hořkosti až nenávisti. Již v předchozích kapitolách jsme si mohli povšimnout, že umisťování příběhů do prostředí Sardinie je jedním z prvků, které náležejí do pojmu „la sardità“. Ať se jedná o jakoukoli etapu dějin ostrova, vždy je líčena na pozadí sardinské vnitrozemské krajiny, pobřeží, moře, města či venkova. Tato kapitola je rozdělena na oddíly, které odpovídají tomu, jak nám Sardinii představil Sergio Atzeni. Nejprve jsme se zaměřili na autorovo pojetí Cagliari, potom jsme se zabývali zobrazením přírody a venkova a nakonec jsme zpracovali Atzeniho pohledy na moře.

5.2.1.

Cagliari – milované i nenáviděné město

Atzeniho vztah ke Cagliari byl dvousečný. Na jedné straně autor toto město miloval, byl okouzlen jeho atmosférou, barvami, vůněmi, lidmi a hlavně jazykem. Strávil tu nejdelší a nejdůležitější část svého života, od dospívání po dospělost. Bylo mu líto, že se o Cagliari nepíše, že neexistuje nikdo z tohoto města, kdo by podal jeho obraz svýma očima. Na straně druhé si

63

bolestně uvědomoval, že v tomto městě nenalézá uznání, nemůže dělat to, co by chtěl, což ho vedlo k rozhodnutí město opustit a psát o něm s nadhledem těch, kdo je vidí z venku a nechovají k němu tak silné emoce. Když vydal román (původně povídku) Apologo del giudice bandito, který byl původně povídkou, svěřil se: Devo dire la verità: raccontare Cagliari è stato uno dei motivi che mi ha spinto a cercare di scrivere racconti. Avevo notato che nei giornali, in televisione, quando si prendevano descrizioni di Cagliari, o di alcune zone di provincia, si finiva sempre per citare autori non sardi, come se non ci fosse una descrizione di Cagliari o del Campidano nella nostra letteratura. C´è molto di più sulla Barbagia, mentre sul Sud c´è pochissimo. Ad un certo punto mi è sembrato che non ci fossero descrizioni di Cagliari fatte da scrittori locali. Mi ha fatto pensare a scrivere un racconto dove ci fosse qualche riga che descrivesse la città non dal punto di vista esterno, di chi viene in visita. Ma dal punto di vista interno, di chi ci abita... È stata la mia prima idea narrativa in assoluto: una serie di racconti che dicessero al mondo, anche se il mondo a cui mi rivolgevo era abbastanza piccolo, com´è Cagliari. Poi il progetto è cambiato, come del resto cambiava la vita107.

Román Apologo del giudice bandito se tedy odehrává převážně v Cagliari, na sklonku patnáctého století, kdy se město nazývalo Caglié. V knize se objevuje několik popisů města při různých příležitostech. Máme možnost si představit, jak asi Cagliari vypadalo v té době v každodenním rytmu života, když se konaly trhy, či když ho napadla (již poněkolikáté) vlna kobylek. Následující ukázka nás zavádí na počátek běžného dne v tomto městě: All´alba le torri e i bastioni della città murata sbiancano al sole, alti all´orizzonte, sulla cima del colle più alto, nascondono un quarto di cielo.

107

Sulis. G. 1994, v Marci, G. 1999, s. 31. Musím říci pravdu: vyprávět o Cagliari bylo jedním z důvodů, který mě přiměl k tomu, abych se pokusil psát povídky. Všímal jsem si, že v novinách i v televizi byly používány popisy Cagliari či jiných oblastí této provincie z pera nesardinských autorů, jako by neexistoval žádný popis Cagliari nebo Campidana v naší literatuře. Mnohem více je napsáno o Barbagii, ale o jihu je toho velmi málo. V jednu chvíli mi připadalo, že popisy Cagliari od místních autorů opravdu neexistují. Proto mě napadlo napsat povídku, v níž by byl na několika řádcích popis města ne z pohledu někoho zvenčí, kdo sem přijel na návštěvu. Ale z pohledu člověka, který tu bydlí...To byl tedy můj první narativní záměr: série povídek, které by řekly světu, byť se jednalo o poměrně malou čtenářskou základnu, jaké je Cagliari. Ten plán se pak změnil, jako se ostatně měnil i život.

64

Le porte son chiuse. Lilliccu immagina i pezzenti rifugiati nei vicoli della città bassa, negli orti di limoni, nelle case di fango, e la puzza di stalla della città alta, il rumore degli zoccoli sui ciottoli, le case di pietra, il cielo a strisce108.

Atzeni ale píše také o Cagliari v mýtické minulosti ostrova, a to v románu Passavamo sulla terra leggeri, kde se Cagliari jmenuje nejprve „Karale“ a poté „Caglié“. Vzhledem k dlouhému časovému úseku obsaženému v tomto díle se dozvídáme o jeho počátečním rozkvětu, dobách stagnace i krutých časech vysoké zločinnosti, které neminou žádné větší město, v němž se soustřeďují chudí i bohatí, starousedlíci i přistěhovalci, zloději i zbohatlíci, námořníci či obchodníci. O počátcích v míru a bohatství lze číst na začátku románu: La capitale degli uomini del mare, che mai avevano avuto nei milleni capitale, divene Kar Tago e gli ospiti dell´isola aumentarono di numero. Karale era mercato di ogni cosa prodotta nella terra dei danzatori o venuta da oltremare, luogo d´approdo temporaneo o di insediamento di uomini e donne di Barbaria, di Numidia, di Siria, di Giudea, di Persia, di Grecia...Pezzo a pezzo la gente di Karale occupò la piana. Grano dappertutto, coltivato da cento e cento schiavi di pelle nera sorvegliati da punici a cavallo con la frusta in mano109.

Ke konci románu však vzkvétající město upadá a stává se cílem lupičů, banditů a vražedníků. I takové Cagliari lze spatřit v románech Sergia Atzeniho, zejména, je-li popsáno lidmi z jiných míst na ostrově (vzájemnou odtažitost, která panuje mezi jednotlivými oblastmi ostrova jak v literatuře, tak ve skutečnosti, jsme již zmínili a ještě se k tomuto jevu vrátíme). Proto lze slyšet obyvatele „Alguer“, dnešního Alghera, pomlouvat ty z „Caglié“, když se snaží přijít na to, proč jedna z postav spáchala krutou sebevraždu:

108

Atzeni, S. 2006, s.11. Za úsvitu se věže a bašty opevněného města bělají na slunci, vysoko nad horizontem, na vrcholku nejvyššího kopce, zastiňují čtvrt oblohy. Brány jsou uzavřeny. Lilliccu si představuje žebráky, kteří se uchýlili do uliček spodního města, v zahradách s citroníky, v domech z bláta, a pach stájí v horním městě, dusot kopyt na dlažbě, kamenné domy a pruhované nebe. 109 Atzeni, S. 2003, s. 43. Hlavním městem mořských lidí, kteří po tisíciletí nikdy žádné neměli, se stalo Kar Tago a návštěvníci ostrova byli stále početnější. Karale bylo trhem se vším, co se vyrobilo v zemi tanečníků či přicházelo ze zámoří, dočasné přístaviště či cílová stanice mužů a žen z Barbagie, Numidie, Sýrie, Judey, Persie, Řecka...Všude obilí, pěstované stovkami otroků černé pleti pod dozorem Punů na koních s bičem v ruce.

65

Nessuno credette a un suicidio tanto complicato, la gente dell´Alguer diceva che volendo togliersi la vita bastava tagliarsi le vene o andare di notte a Caglié per i vicoli con una sacca di monete tintinnanti e si chiedeva: «Come avrebbe potuto?...110 »

Cagliari je popsáno také v románu Il figlio di Bakunìn. Společně s ošetřovatelkou hrdiny se dostáváme do tohoto města, které nabralo rychle síly po válce a rozrůstá se. Tam Tullio Saba údajně žil na sklonku svého života a tam také zemřel. Dívka, která se o něho do poslední chvíle starala, pocházela z venkova. Když byla přivezena do Cagliari, nevěřila vlastním očím: Così sono arrivata a Cagliari per la prima volta. Ho provato un´emozione fortissima. La stessa che oggi potrebbe provare una bambina che ha sempre vissuto a Cagliari e improvisamente arrivasse a New York sapendo che dovrà restare là per vivere. Tutto mi pareva incredibilmente grande, tumultoso, colorato, chiassoso, affascinante, bello. Gente, voci, vetrine, clacson, lampioni, automobili, un sogno. La gente camminava veloce, le strade erano piene zeppe, siamo passati in via Roma, sotto i portici era una calca vera e propria.111.

Odlišný pohled na Cagliari čteme v nejautobiografičtějším z Atzeniho románů Il quinto passo è l´addio. Zde je velmi patrná ambivalence Atzeniho, potažmo Ruggerových citů k tomuto městu: Zatímco v první z následujících ukázek vidíme, jak město miluje, jak se společně s Monikou opájí všemi jeho vůněmi a je na ně hrdý před cizinci, ve dvou následujících ukázkách můžeme číst naprostý opak - Ruggerovu únavu z každodenní pracovní rutiny ve smradlavé kanceláři. Nemá svou práci rád, ale musí v ní pokračovat, protože v novinářské oblasti ho odmítají. Tato únava se spojuje s pocity beznaděje a ústí v to, že Ruggero raději zabíjí čas pohledem na náhrobní kameny ve výloze pohřebního ústavu, který sousedí s jeho pracovištěm: Del mare di maggio al tramonto li esalta il profumo di albicocca matura appena aperta coi denti. Provoca soprassalti di vigore alle reni impegnate, è quasi afrodisiaco. Chi lo annusa non invecchia, come ben sanno i cagliaritani e i non pochi stranieri che avendo fiutato i 110 Atzeni, S. 2003, s. 138. Nikdo nevěřil tak komplikované sebevraždě, v Alguer říkali, že když si chce někdo vzít život, stačí podřezat si žíly nebo projít se v noci uličkami Caglié s měšcem chrastícím penězi a sami sebe se ptali: „Jak by to mohl udělat?...“ 111 Atzeni, S. 2006, s. 109. Tak jsem poprvé přijela do Cagliari. Vyrazilo mi to dech. Asi jako kdyby dnes nějaké děvče, co vždy žilo v Cagliari, najednou přijelo do New Yorku a vědělo, že tam bude žít. Všechno mi připadalo neuvěřitelně veliké, hlučné, barevné, křiklavé, kouzelné, krásné. Lidé, hlasy, výlohy, troubení aut, světla, jako ve snu. Všichni spěchali, ulice byly plné k prasknutí, šli jsme Římskou třídou, v podloubí byl pravý a nefalšovaný nával.

66

profumi del mare di maggio all´alba, a mezzogiorno, di pomerigio e a sera, non hanno più lasciato la città, inventandosi mille mestieri per campare e trovando mogli o mariti di rara bellezza. (I cagliaritani amano gli stranieri e li accolgono a braccia aperte purché siano se non ricchi almeno belli e buoni mercanti)112.

Viale Diaz. Otto del mattino. Aria tersa. Se guardi oltremare a oriente hai l´impressione di vedere il respiro di Barbarìa farsi nube, vapore, avvicinarsi lento. Ruggero deve timbrare alle otto e venti. Mancano duecento metri, può prendersela comoda, più tarda a fiutare il fetido più è felice. Avanza a passo lento, si ferma a ammirare la vetrina delle lapidi che muta ogni giorno e presenta le nuove creazioni che domani saranno in cimitero...113

Viale Diaz, otto del mattino, l´aria è tersa, se guardi oltremare a oriente hai l´impressione di vedere il respiro di Barbarìa farsi nube e vapore, avvicinarsi lento. Ruggero deve timbrare alle otto e venti, può prendersela comoda e dare un´occhiata alla vetrina delle lapidi114.

Po práci však Ruggero s milenkou Monikou chodí občas na procházky. Kam ale může vzít svou vdanou přítelkyni? Jedině do míst, kam slušní lidé nanejvýš zaparkují své automobily a kde se pohybuje městská spodina. Zde nezáleží na tom, kdo Moniku s Ruggerem uvidí. Proto se dostáváme i do nebezpečných zákoutí města, do míst, která se hemží postavičkami z podsvětí, pro něž je zákon a morálka jen bezobsažným pojmem:

112

Atzeni, S. 2001, s. 37. Zmocňuje se jich vůně květnového moře při západu slunce, vůně zralých meruněk, do kterých se čerstvě zakousneš. Člověk z toho má silné chvění až v bedrech, je to jako afrodiziakum. Kdo to zakusí, nezestárne, jak dobře vědí Cagliaritané a mnozí cizinci, kteří poté, co ucítili vůně moře za květnových rán, polední, odpolední a večerů, město neopustili a raději si vymysleli tisíce řemesel či si zde nalezli manželky a manžely vzácné krásy. (Cagliaritané cizince milují a vítají je s otevřenou náručí, jsou-li když ne bohatí, alespoň pohlední a šikovní obchodníci). 113 Atzeni, S. 2001, s. 114. Diazova Třída. Osm ráno. Svěží vzduch. Když se podíváš za mořský obzor na východ, připadá ti, že vidíš opar z Barbagie, měnící se v mračna, páru, která se pomalu přibližuje. Ruggero si musí píchnout v osm dvacet. Zbývá mu dvě stě metrů, může jít poklidně, čím déle začne čichat ten smrad, tím lépe. Jde pomalým krokem, zastaví se a s obdivem si prohlíží vitrínu s pamětními deskami, kterou denně mění, a představuje nové výtvory, jež budou zítra na hřbitově... 114 Atzeni, S. 2001, s. 118. Diazova Třída, osm ráno, vzduch je svěží, když se podíváš za mořský obzor na východ, připadá ti, že vidíš opar z Barbarie, měnící se v mračna a páru, která se pomalu přibližuje. Ruggero si musí píchnout v osm dvacet, může jít poklidně a mrknout na vitrínu s pamětními deskami.

67

Quattordici aprile. Tardo pomeriggio. Monica e Ruggero camminano fra gli alti palazzi e le auto parcheggiate di traverso sul marciapiede da gente ch´è nella via parallela per acquisti. (La città nuova ha divorato i mandorli, sostituiti da una mostra di vetrine scintillanti – guardandole con desiderio la folla passeggia – e da deserti bui dove lasciare l´automobile, dove i ragazzi si baciano, i tossici si scambiano siringhe infette, i ladri d´autoradio vanno guardinghi e pronti a ghermire e zompare fino al compare in motorino che fa il palo dietro l´angolo. Deserti bui dove Monica e Ruggero camminano lenti115.)

5.2.2.

Venkov a příroda: zdroje obživy i starostí

Kromě Cagliari je v Atzeniho románech popsán také sardinský venkov a příroda. S přírodou je nejvíce spojen román Passavamo sulla terra leggeri. Vidíme, jak je ostrov bohatý na lesy s jejich plodinami a zvířenou, na hory, a jak je jich využíváno: Nella montagna trovammo caverne, nelle caverne la pietra nera e cominciammo a levigare armi da taglio per noi e per i rari naviganti che accostavano e pagavano con tessuti morbidi e colorati di porpora116.

Přestože je příroda pro kmen S´ard zdrojem obživy, není vždy zdrojem radosti. V následující ukázce ze stejného románu vidíme, jak se houževnatí dávní obyvatelé snažili zakládat stále nové a nové vesnice a využívali při tom přírodní rozmanitosti ostrova. Již zde je ale narážka na vzájemnou odtažitost a rivalitu mezi sardinskými vesnicemi: Di padre in figlio in padre dopo il primo villaggio sorse il secondo, attorno alla foce di un fiume a settentrione del luogo di sbarco, e il terzo, nelle paludi a meridione. Coi giunchi neri facemmo agili barche. Sorse il quarto villaggio, poi il quinto.

115

Atzeni, S., 2001, s. 34. Čtrnáctého dubna. Pozdní odpoledne. Monika a Ruggero kráčí mezi vysokými budovami a auty, která příčně zaparkovali na chodník lidé, co jsou o ulici výš na nákupech. (Nové město pohltilo mandlovníky, nyní nahrazené výstavou nablýskaných výloh – procházející davy po nich lačně pokukují – a temnými pustinami, na kterých stojí auta, miliskuje se omladina, narkomani si půjčují infektované stříkačky, ostražití zloději autorádií tu slídí a jsou připravení chňapnout a hupnout na motorku za kamaráda, který číhá za rohem. Temné pustiny, po nichž pomalu kráčí Monika a Ruggero.) 116 Atzeni, S. 2003, s. 14. V horách jsme objevili jeskyně, v jeskyních černý kámen a začali z něj brousit zbraně pro sebe a pro vzácné mořeplavce, kteří u nás kotvili a platili hebkými látkami barvenými purpurou.

68

Finché fummo ventuno villaggi e per ogni gente le altre venti erano estranee o nemiche117.

Vzájemná odtažitost mezi vesnicemi je popsána také v románu Il figlio di Bakunìn. Zde jdeme po stopách Tullia Saby, který procestoval mnoho míst Sardinie. Nejvíce je nám v tomto románu odhalen jihozápadní cíp ostrova, oblast zvaná Sulcis s městečky jako Iglesias, Carbonia či Montevecchio. Jedná se o nádhernou pobřežní krajinu, kde vzkvétal důlní průmysl. Další oblastí je Medio-Campidano s městečky a vesničkami jako Guspini, Villacidro, Monte Linas, a s Marmillou. Tato oblast je známá produkcí oleje nejvyšší kvality, lahodného vína a chleba. Víme, že Atzeni v dětství hodně cestoval po ostrově a uvědomil si, jak jsou si vzdálené jednotlivé oblasti, obce a vsi. Obydlené zóny jsou opravdu odděleny zemí nikoho a dostat se z obce do obce vyžaduje hodiny za volantem v současnosti, v minulosti to pak na kole bylo mnohem víc. To zřejmě vedlo k vzájemné řevnivosti mezi obyvateli, která se v krvi Sardiňanů dědila z generace na generaci. Proto je román jistě pravdivý, dočteme-li se z výpovědi Tulliova kamaráda z kapely o vztazích mezi dvěma malými obcemi: A quel tempo suonavamo in tutta la Marmilla eccetto Guspini. Il motivo era che Cesarino e io eravamo di Gonnos. E così come uno di Gonnos mai avrebbe chiamato uno di Guspini a suonare al suo matrimonio, uno di Guspini mai avrebbe chiamato uno di Gonnos. Era così, come una diffidenza trasmessa di padre in figio118.

Román Apologo del giudice bandito popisuje sardinskou přírodu a venkov z pohledu zemědělců a rolníků, tedy s menší dávkou poetiky a idyly. Příroda má až macešskou povahu. Můžeme číst, jak tvrdý byl život na sardinském venkově a jak obtížné bylo obdělávat suchou a tvrdou půdu.

117

Atzeni, S. 2003, s. 16. Otcové měli syny a ti se stávali otci a po první vesnici vyrostla druhá, kolem ústí řeky na jihu poblíž místa, kde jsme zakotvili, a třetí, v mokřadech na jihu. Z černých rákosů jsme stavěli mrštné loďky. Vznikla čtvrtá vesnice, následovala pátá. Nakonec tu bylo dvacet jedna vesnic a pro každou z nich představovali lidé z těch zbylých dvaceti cizince či nepřátele. 118 Atzeni, S. 2006, s. 92. Hráli jsme tehdy po celé Marmille kromě Guspini. To proto, že já s Cesarinem jsme byli z Gonnosu. Tak už to chodí, že stejně jako by nikdo z Gonnosu nepozval hrát na svatbu lidi z Guspini, tak by nikdo z Guspini nepozval lidi z Gonnosu. Taková mezi námi byla nedůvěra, dědila se z otce na syna.

69

Noční můrou ostrovanů byly kobylky, které se staly ústředním tématem románu. Způsobily hlad na celém ostrově, ale nejprve zasáhly zemědělské oblasti ostrova, z nichž putovaly zásoby obilí a jiných plodin do měst. Proto je první úsek románu věnován vpádu kobylek právě do venkovských oblastí a teprve potom se pozornost přesouvá na jeho dopad v Cagliari. Jako jeden z prvních si kobylek všiml Lillicu, když obdělával své pole: Una mattina di primavera dell´anno 1492, in un podere di campagna dalle parti di Sarasigiu, Lilliccu solleva la schiena. Ha zappato dalla prima luce e non ha visto che terra dura ad aprirsi, avara, neanche il sudore l´ammorbidiva. Dolgono le costole e le reni. – Lavoro maledetto – sussura. Chiude gli occhi e poggia la mano destra sul manico della zappa. Sudore denso, viscido, cola sulle palpebre. Con lentezza rassegnata afferra un lembo della camicia terrosa e lo sfrega sulla faccia coperta di mosche grasse che succhiano e si lasciano schiacciare, sazie e torpide, beate. Lillicu apre gli occhi. L´aria è liquida, i contorni delle cose bisce in fuga, miraggi, barbagli luccicanti. Laggiù, dove la pianura si mescola col cielo, qualcosa si muove. Lillicu prega sia un inganno della luce. Porta la sinistra sugli occhi, per veder meglio: una nuvola gialla avanza bassa sulla pianura.

La zappa cade senza rumore119.

Ve svých vzpomínkách se v románu Il quinto passo è l´addio Ruggero vrací hlavně do Cagliari, ale v jedné situaci se dostáváme do krajiny nikoho, rozkládající se kolem tohoto města. Ruggero se svými kamarády vyzvedl na letišti dealera s taškou plnou drog a ve strachu z pronásledování policií se odklonil od hlavního tahu. Dostal se na křivolaké silničky, které znají jen autentičtí obyvatelé zóny. Dealer Elvis, který se nebál propašovat několik gramů hašiše, morfinu, opia a jiných drog, se cítí v necivilizované pustině ztracen. Přemáhá ho pocit úzkosti a

119

Atzeni, S. 2009, s. 9. Jarní ráno roku 1492, na vesnické polnosti poblíž Sarasigiu, Lillicu napřímí hřbet. Od úsvitu okopával půdu a viděl jen ji, jak se neochotně a skoupě otevírá, je tvrdá a ani pot ji neobměkčí. Žebra i bedra bolí. – Zatracená práce – zamumlá. Zavře oči a opře pravou dlaň o rukojeť lopaty. Z výček mu stéká pot, hustý a lepkavý. S pomalou odevzdaností sáhne po cípu košile celém od hlíny a otře jím obličej posetý tučnými mouchami, které sají a nechají se zamáčknout, syté a netečné, blažené. Lillicu otevře oči. Vzduch je vlhký, obrysy předmětů jak užovky na útěku, přeludy, mihotající se záblesky. Dole, kde se pláň mísí s nebesy, se něco hýbe. Lillicu se modlí, ať je to jen světelný klam. Levou rukou zastíní oči, aby lépe viděl: po pláni se přibližuje nízký žlutý mrak. Lopata padá neslyšně k zemi.

70

strachu, když ho najednou, několik kilometrů za Cagliari, obklopí nekonečná cizí krajina, z níž jako by nebylo úniku, a pokud ano, je příliš daleko: La cinquecento si lascia alle spalle lo stagno e si inerpica su tornanti coperti di pietrisco e pieni di fossi, ogni tanto Elvis sbatte la testa sulla capote. «Voglio andare in città, ragazzi, dove cazzo andiamo? Oh! Rispondete o no120?...»

Aby zmátli policisty a zčásti také aby získali Elvisovy zásoby drog, dohadují se Ruggero s kamarádem Dinem proti dealerově vůli na tom, že Ruggero zůstane s taškou se zbožím v této pustině, kde jsou jen ovce, kozy a k večeru nanejvýš pastýř, a ostatní dva pojedou do města. «Guardati attorno, cosa vedi?». Il pusher dà una rapida occhiata e destra e a sinistra: «Alberi». «Guarda per terra». «Erba». «Guarda fra l´erba». «Fra l´erba?». Si china, guarda. «Non vedo nulla». Dino raccoglie una pallina di merda di pecora e gliela mostra. «Embè?» «Questo è un posto tranquillo. Viene soltanto il pastore121...»

Elvis nakonec neochotně souhlasí. Fiátek nechává Ruggera i tašku za sebou. Tak se Elvis, muž z velkého města, který v opuštěných a širokých lánech sardinského venkova ztrácí

120

Atzeni, S. 2001, s. 158. Fiátek nechává rybník za zády a šplhá se do štěrkem zasypaných serpentin plných děr, Elvis se sem tam uhodí do hlavy o střechu. „Já chci jet do města, kluci, kam to sakra jedeme? Oh! Tak odpoví mi někdo, nebo ne?...“ 121 Atzeni, S. 2001, s. 161. „Rozhlídni se kolem sebe, co vidíš?“ Dealer zběžně koukne doprava a doleva:,,Stromy.” ,,Podívej se na zem.” ,,Tráva.” ,,Podívej se do trávy,” ,,Do trávy?” Shýbne se, pozoruje ji. ,,Nic nevidím,” Dino sebere kuličku ovčího trusu a ukáže mu ji. ,,Co?” ,,Tady je to v pohodě. Chodí sem jedině pastýř...”

71

půdu pod nohama, nechal okrást. Jeho zboží, produkt velkoměstského podsvětí, nakonec končí mezi zvířecími výkaly v pastvinách Campidana. Život na sardinském venkově je tvrdý a příroda, její podoby a nekonečnost, zvítězí i nad dealerem drog: Al tramonto Ruggero passeggia sotto le querce lasciando cadere palline d´oppio uguali per misura e quasi per colore a quelle di pecora e capra, poi getta la morfina a pugni nell´acqua del fiume e la guarda sciogliersi come fosse sale...122

5.2.3.

Matka voda

Název této kapitoly jsme si vypůjčili od Sergia Atzeniho. Podle Giglioly Sulisové (2001, s. 7) totiž autor původně zamýšlel pojmenovat román Il quinto passo è l´addio podle moře, kde se román odehrává, tedy Madre acqua. Moře má v Atzeniho tvorbě výsostné postavení. Stačí jen uvědomit si, že nejstarší postavy, tedy prapůvodní obyvatelé ostrova, se dostali na Sardinii po moři a nejsoučasnější postava, tedy Ruggero Gunale, využívá stejného prostředku k úprku ze Sardinie. Moře je navíc v Atzeniho románech zobrazeno s velikým respektem, takovým, jaký cítíme k matce – je laskavé, přináší bohatství v podobně ryb a námořních obchodníků, poskytuje osvěžení a je krásné. Je ale potřeba vždy se před ním mít na pozoru – připlouvají po něm i nepřátelé a uchvatitelé, kteří (jak jsme viděli v předešlých kapitolách v románech Passavamo sulla terra leggeri a Apologo del giudice bandito) se usidlují a bezohledně těží z ostrova to, čeho si původní obyvatelé váží. Navíc je sardinské moře chladné a plné nebezpečných proudů a vln, které berou lidem život. Autor k němu cítí lásku a zároveň má z něho strach. Proto působí nanejvýš symbolicky skutečnost, že právě moře Atzeniho zabilo. Podívejme se nyní na to, jak je moře znázorněno coby komunikační kanál. Zvolili jsme několik ukázek. V první můžeme číst, jak loď kmene S´ard bojuje na širém moři s bouří, která ji nakonec zažene k pobřeží Sardinie. Jedná se o líčení události, jíž vlastně začíná život těchto lidí na ostrově. Tito lidé byli vděční svým bohům za to, že se na ostrov dostali a mohli ho hrdě považovat za svou zemi: 122

Atzeni, S. 2001, s. 164. Při západu slunce se Ruggero prochází mezi duby a trousí po zemi kuličky opia shodné velikostí i barvou s kuličkami po ovcích a kozách, pak nahází po hrstech morfin do řeky a pozoruje, jak se rozpouští, jako by to byla sůl...

72

Per tre giorni un vento forte e continuo ci spinse verso settentrione, ora a oriente ora a occidente. Attorno soltanto mare...

...Il vento calò. La nave si fermò, il mare era immobile...

...Il mare udì la preghiera e si placò...

«Il mare è infido» disse L´a scoprendo d´essere vivo sulla sabbia bianca di una piccola spiaggia123.

Několik tisíc let poté, co na ostrov po moři s vypětím všech sil připlulo prvních jedenadvacet obyvatel kmene S´ard, aby zde zapustili kořeny, vystavěli vesnice, obhospodařovali půdu, a vychovávali potomky, opouští Sardinii, opět po moři, jeden hrdina. Jedná se o hlavní postavu románu Il quinto passo è l´addio, který stráví celou cestu na můstku lodi, pozoruje moře, ptactvo, ryby. Bilancuje a vrací se v myšlenkách do minulosti. Ruggerova nespokojenost se životem na Sardinii ústí v rezignaci, v životní krach a v nepromyšlený pokus začít žít jinde. Stejně jako vlastně neví, co bude dělat na kontinentu, neví, co tak silného ho k ostrovu ještě poutá. Vše totiž buď již ztratil, nebo toho ještě nedosáhl. Lze se tedy domnívat, že ho k ostrovu a Cagliari poutá prostě ostrov a Cagliari – jeho domy, kostely, barvy, minulost. Následující ukázka je úvodní větou románu. Ruggero stojí na palubě lodi a kolem něj se rozprostírá mořská hladina. Vidíme, že něco z lásky k městu v hrdinovi zůstalo. Z poněkud karikaturního výrazu v jeho obličeji lze ale předpokládat, že i tyto jeho city jsou již otupělé: Bocca aperta alle mosche, Ruggero Gunale guarda con occhi umidi e impietriti la città che si allontana: la croce d´oro sulla cupola della cattedrale e attorno la corona digradano i palazzi

123

Atzeni, S. 2003, s. 12-16. Tři dny nás silný neustávající vítr zaháněl na sever, hned na východ, hned na západ. Kolem nás jen moře...Vítr se utišil. Loď se zastavila, moře bylo nehybné...Moře vyslyšelo naše modlitby a zklidnilo se...,,Moře je proradné“ řekl L´a když si uvědomil, že je naživu, na bílém písku malé pláže.

73

color catarro dei nobili ispanici decaduti, circondati da bastioni pietrosi invalicabili a piede d´uomo, dove pendono chiome di capperi al vento, di un verde che ride124.

Nekonečná mořská hladina dala Ruggerovi dostatek prostoru vracet se v myšlenkách zpět k událostem, jež ho v životě ovlivnily. Loď se pomalu přibližuje k cíli, ke kontinentu. Ruggerova budoucnost nebude zřejmě překotně vzrušující ani odlišná od jeho minulosti. Snad i s touto skutečností souvisí vjemy, které získává ze vzduchu, jenž po moři přivál vítr pocházející z blížícího se přístavu Civitavecchia. Jako by již dopředu shazovaly jeho budoucnost: Più Civitavecchia s´avvicina più aumenta l´odore di piscia nell´aria, mescolato a puzza di pesce putrido e a folate di profumo di caffè, tre o quattro persone infreddolite escono sul ponte col bicchiere fumante in mano, guardano la donna e l´uomo seduti, poi vanno al parapetto e sorseggiano osservando la costa125.

Moře je matkou nejen pro Atzeniho, ale pro všechny Sardiňany z pobřežních oblastí ostrova (například obyvatelé Nuora k němu příliš velký vztah nemají). Znají odlehlé pláže s červeným pískem a vlídnými proudy, kde tráví volné chvíle. Velké a plné pláže jsou dnes zas zdrojem bohatství, které tentokrát do ostrova proudí v podobě turistického ruchu. Z tohoto současného úhlu pohledu se Atzeni moři věnuje ve sbírce Raccontar fole. V těchto stručných textech se vyjadřuje k tomu, jak kdy kdo o Sardinii psal. Zabývá se situací na ostrově v době, kdy v civilizované Evropě probíhala průmyslová revoluce a na Sardinii se jen „pekl chléb a pásly ovce s kozami“. Na chvíli se ale podívá do současnosti a vysvětluje svůj názor na to, jak je Sardinie chápána dnes, kdy je pojímána jako „ráj turistů“:

...Oggi le sabbie bianche e rosa, il mare caldo delle due, come pure l´abbronzatura (parziale o integrale secondo i gusti) o la tenda, la roulotte, o quindici giorni un una 124

Atzeni, S. 2001, s.29. S ústy mouchám dokořán sleduje Ruggero Gunale vlhkýma a nehybnýma očima vzdalující se město: zlatý kříž na kopuli katedrály, kolem níž se obloukovitě svažují nemocně zbarvené budovy po urozených a upadlých hispáncích, obklopené kamennými hradbami nepřekročitelnými lidskou nohou, z nichž visejí trsy kaparovníků, které se ve větru zeleně smějí. 125 Atzeni, S. 2001, s. 195. Čím je přístav Civitavecchia blíž, tím silnější je pach moči ve vzduchu, smíchaný se smradem shnilých ryb a s občasnými závany vůně kávy, tři čtyři promrzlé postavy vystupují na můstek s kouřícím kelímkem v ruce, dívají se na sedící ženu a muže, pak přejdou k zábradlí, sledují pobřeží a usrkují z kalíšků.

74

pensioncina tutto-compreso, o un viaggio in Papuasia (per chi se lo può permettere), sono valori economici e morali, diritti individuali, aspetti della politica degli stati126.

126

Atzeni, S. Raccontar fole, 1999, s. 17. Dnes jsou bílé a červené pláže, teplé moře kolem druhé, stejně jako opálení (částečné či čelkové, jak je komu libo), ale i stan, přívěs nebo dva týdny v hotýlku s plnou penzí či cesta do Oceánie (pro ty, kteří si to mohou dovolit), ekonomickými a morálními hodnotami, právy jednotlivců, faktory státních politik.

75

6. Poetika autora Zabýváme-li se dílem Sergia Atzeniho a chceme-li vysledovat, co je pro něj napříč celou tvorbou charakteristické, nesmíme opomenout jeho jazyk a práci s textem. Atzeniho premisou je být komunikativní, tedy předat co nejsrozumitelněji látku vycházející z oblasti Sardinie se vším, co k ní patří, což vyjadřujeme pojmem „la sardità“. V rámci umělecké práce s textem se však autor vyznačuje mnoha osobitými zvláštnostmi, které budou předmětem následujících odstavců. Jeho umělecký styl se samozřejmě vyvíjel, ovšem je nutné podotknout, že v době, kdy se začal věnovat románové tvorbě, již bylo možno vysledovat opakující se společné prvky a pokládat je za charakteristické pro jeho tvorbu. Atzeniho umělecké postupy se tedy začaly formovat již na počátku jeho tvorby, to znamená v počáteční novinářské činnosti a pak v rané povídkové tvorbě. V románové tvorbě, která následovala, již byly pevně ukotveny a kulminují pak v jeho posledním textu, v rozsáhlé povídce Bellas Mariposas, vydané nakladatelstvím Sellerio roku 1996. Jednotlivé charakteristické prvky, které jsme vysledovali na úrovni Atzeniho uměleckého vyjadřování v románech, jsme rozdělili do dvou větších skupin. Jednou je oblast jazykových specifik (užití dialektu, specifických místních a vlastních jmen, oralita) a druhou je oblast struktury textu (grafická podoba, interpunkce a délka vět, rytmus a hudebnost).

6.1. Jazyková specifika V této kapitole, věnované studii specifik jazyka Sergia Atzeniho, se nejprve zaměříme na jev, který jsme již zmínili v kapitolách věnovaných stručným charakteristikám děl generace autorů první poloviny dvacátého století a nejnovější spisovatelské vlně tohoto regionu. Jedná se o pojetí a užití dialektu ve tvorbě. Poté plynule přejdeme k souvisejícímu tématu, tedy rozboru užívání onomastik a toponomastik v souvislosti s látkou, na kterou se Atzeni soustředil, načež přejdeme ke studiu orality v jeho textech. V rámci tohoto oddílu se budeme zabývat tím, jak se autorovy zápisy sardinské „ústní slovesnosti“ promítají do roviny lexikální, syntaktické a morfologické.

76

6.1.1.

Dialekt – koření textů

V předchozích kapitolách, věnovaných studii témat Atzeniho románové tvorby

zaměřených na zpracování sardinské historie a legend, sardinských postav i prostředí, jsme se přesvědčili, že autor čerpá ze svého regionu. Toho se nechtěl vzdát ani v jazykových otázkách. Využíval proto regionálních jazykových prvků k obohacení italského textu: ,,Immetto nell´italiano delle quantità di sardo, seppure molto limitate.“127 Vzpomeňme, že i to byl jeden z důvodů, proč mu byl svěřen překlad románu Texaco, napsaného francouzsky a prokládaného kreolskými výrazy. Z předešlých kapitol však také víme, že Atzeni nechtěl zůstat regionálním spisovatelem a oslovovat pouze sardinské čtenáře. Premisou této práce je citace z jeho novinové eseje Nazione e narrazione, kde klade důraz na uvědomování si svých kořenů, ovšem také na fakt, že chceme-li s nimi seznámit okolí, je nutno tak činit komunikativně, zejména pak komunikativním jazykem. Tento názor Atzeni nevyjádřil jen ve zmíněném novinovém článku. Vysvětluje ho i jinde, jak vyplývá z příspěvku literárního vědce Maura Paly (G. Marci, G. Sulisová, 2001, s. 116) nazvaného Sergio Atzeni, autore post-coloniale, kde je Atzeni citován následovně: ...il più conosciuto scrittore indiano contemporaneo, Salman Rushdie, scrive in inglese, così come scrive nella medesima lingua la cinese Han Suyn. La lingua tedesca è stata la lingua letteraria di molti scrittori provenienti da diverse comunità mitteleuropee: si tende cioè a riversare i propri messaggi in una delle grandi lingue internazionali che hanno avuto maggior sviluppo letterario. L´uso di grandi lingue letterarie permette di inventare anche a scrittori – cito Nabokov, russo, che scrive in inglese – che provengono da diverse tradizioni. Paradossalmente io consiglierei ai giovani scrittori sardi di scrivere in inglese...128

Mohlo by se zdát, že si Atzeni v tomto ohledu opět protiřečí: Na jedné straně užívá dialektu, což je na první pohled známkou lpění na svém regionu a uzavřenosti, a na straně druhé prosazuje být co nejotevřenější a radí vyjadřovat se anglicky. Atzeni měl ale jasnou strategii: 127

Sulis, G. La scrittura, la lingua e il dubbio sulla verità v G. Marci, 1999, s. 117. Vkládám do italštiny prvky sardinštiny, byť velmi zřídka. 128 ...nejznámější indický spisovatel současnosi Salman Rushdie píše anglicky, stejně jako čínská spisovatelka Han Suyn. Němčina je literárním jazykem mnoha středoevropských spisovatelů: existuje tedy tendence podávat dílo některým z významných mezinárodních jazyků, které prošly značným literárním vývojem. Užití významných jazyků umožňuje tvořit také spisovatelům – cituji Rusa Nabokova píšícího anglicky – pocházejícím z jiných tradic. Paradoxně bych radil mladým sardinským spisovatelům, aby psali anglicky...

77

Dialekt byl pro něj jakýmsi „kořením“ textů. Užíval ho spíše méně, aby dodal textu na expresivitě. Vždy ho však přeložil do italštiny. To se snažíme doložit v následujících odstavcích. Při četbě jakéhokoli románu si nelze nepovšimnout lexikálních jednotek, které se vymykají italské stylistické normě. Jedná se většinou o výrazy používané všeobecně v sardinském dialektu či o specifický cagliarský dialekt, kterým se hovoří v tomto přístavu, kde se stovky let mísily národnosti a sociální skupiny. Giuseppe Marci ve své monografické práci o Atzenim (1999, s. 121) uvádí citaci, kde Atzeni vysvětluje původ cagliarského dialektu jako něco, co je: „a Cagliari un miscuglio di campidanese, logudorese, castigliano, italiano e persino siciliano e napoletano giunti di galera129”. Atzeni tento jazyk miloval, měl pro něj slabost a poměrně často ho ve své tvorbě užíval. Romány Il figlio di Bakunìn a Il quinto passo è l´addio jsou zasazeny do nedávné minulosti a současnosti, a proto obsahují nejvíce lidových výrazů ze sardinštiny a cagliarštiny, které v tomto regionu uslyšíme i dnes. Každý z románů však užívá jiných výrazů a vypovídá o jiném prostředí. V prvním z nich se setkáváme s výrazy z venkova padesátých až sedmdesátých let, zejména pak z jihozápadního cípu ostrova, které jsou na konci románu italsky vysvětleny ve „slovníčku“. Můžeme si tedy povšimnout názvů pokrmů jako is panadas (carne o anguille cotte al forno in involucro di pasta simile a quella del pane e fatta in casa)130, nadávek či negativně zabarvených přezdívek: sciollori (deliri), mrajahi (volpe), bruscia (strega)131, atd. Tím však užití dialektu v tomto tománu končí. Atzeni zde užitím výrazů sardinského dialektu dosáhl silné konotace lidovosti a venkova. Nejčastěji je tedy vkládány do úst postavám z venkova, hospodyním či sedlákům. Kromě toho, že mají již zmíněnou funkci konotace venkova, nám také tyto výrazy pomáhají chápat postavu, dokážeme ji zařadit do jisté sociální a věkové kategorie. Například kuchařka rodiny Sabů vypovídá o sobě a o Antoniu Sabovi:

129

Atzeni, S. Con i khmer rossi in Pelikan Straße, s. 12, v G. Marci, 1999. ,,V Cagliari směsicí kampidánštiny, logudorštiny, kastilštiny, italštiny a dokonce sicilštiny s neapolštinou z vězeňského prostředí” 130 Is panadas (směs kousků masa či úhoře v těstu podobném těstu na chleba, pečeném doma). 131 Sciolori (bludy), mrajahi (lišák), bruscia (čarodějnice).

78

Dolores Murtas non ha mai maledetto nessuno, non è bruscia, ma li guardavo e mi dicevo: la loro fortuna andrà in cenere132. Gli ubriachi dicono sciolori da ubriachi, questo si sa, ma Antoni Saba parlava sul serio...133

V druhém zmíněném románu, odehrávajícím se v Cagliari osmdesátých let, je použito cagliarského dialektu. Oproti románu předchozímu můžeme v Il quinto passo è l´addio číst i celé věty v dialektu. Obvykle je dialekt obsahem přímých řečí postav, které jsou nějakým způsobem rozčileny či se nacházejí ve stresových situacích. Jako by tím chtěl autor zdůraznit, jak silný emoční náboj má dialekt. Hodí se nejlépe pro nadávky. To potvrzují i slova G. Sulisové, která ve své práci o cagliarském dialektu uvádí, že je to „idioma straordinariamente ricco, adatto all´insulto, all´invettiva, al racconto buffo“.134 Překlady vět v dialektu jsou v románu opět uvedeny v poznámkovém aparátu na konci stran. Jedná se o překlady do normované a bezchybné italštiny. Oproti původní verzi znějí ale tyto překlady nepřesvědčivě, příliš ploše, a proto ironicky. Snad i to je záměrem autora. Ukazuje tím, že Sardiňanům se v dialektu kleje a křičí nejlépe. Například se podívejme na následující incident, který se stal, když byl Ruggero s přáteli v kině a došlo k nedorozumění mezi diváky. Jeden ze známých nervově nezvládá situaci a rozkřikne se na starého muže dialektem: «E cittirì, calloni, o ti sercu´ n´ cussu conconi spinniau.»135

Dalším příkladem je opět incident, kdy je vrchní z restaurace obviněn z toho, že ukradl kočku a chtěl si ji upéct. Vrchní se brání, je emocionálně vypjat, a proto přechází do cagliarštiny:

132

Atzeni, S. 2006, s. 20. Dolores Murtasová nikdy nikoho neproklela, není to žádná čarodějnice, ale dívala jsem se na ně a pro sebe si říkala: Jejich bohatství skončí v prachu. 133 Tamtéž, s. 20. Opilci říkají opilecké bludy, to se ví, ale Antonín Saba to myslel vážně... 134 Sulis, G. La scrittura, la lingua e il dubbio sulla verità v G. Marci, 1999, s. 119. Nesmírně bohatá řeč, vhodná pro urážky, nadávky a směšné příběhy. 135 Atzeni, S. 2001, s. 99. Taccia, signore, o sputerò su quel testone spennato. Ztište se, pane, nebo vám plivnu na tu vaší vypelichanou kebuli.

79

Il barista ha risposto fuori dalla porta, a gambe larghe come un pistolero: «Innoi gattu no c´ind´esti, deu non di pappu gattu, itta seu? Gannibali? Sa gattu s´ind´e fuia currendi ke lampu, d´eis fatta azzikai. No cretteis a cuddu caddaioni, lassaidu perdi, est´imbragu limpiu136». E Caddaioni rispondeva: «Sei un furfanti, è cosa connotta, itta la volta che ha arrustiu doji gattus, mischinas, signora, dodici ne ha arrustiato, a me caddaione, tu invecis, balosso priogoso, puzza puzza137...» Il barista, urlando: «Priogos´a mei? Arrest´e nudda».138 È avanzato sul molo rimboccandosi le maniche. E Caddaioni raccolto un bastone urlava: «Lo vedi, signora? È un pappagattu, un pappagattu139».

V románu jsou ale uvedeny i samostatně stojící nenormované lexikální jednotky z cagliarštiny, které jsou vkládány do vět v normované italštině. Ty pak nejsou překládány v poznámkovém aparátu, ale je jim opět, jako v předcházejícím zmíněném románu, vyčleněno několik stran na konci knihy, v podobě jakéhosi „slovníčku“. Objevují se zde slova z různých stylistických rovin. Časté jsou výrazy spojené s nelegálním světem postav nižších sociálních vrstev Cagliari jako: pula (polizia), pulotti (poliziotti), giustino (poliziotto), babbasone (tontolone), babbaso (stupido), bruscia (strega), cagallone (stronzo), gaggio (burino), libanese (qualità di hashish in panetti), sfroso (illegalmente), sgobbato (rubato)140. Další výrazy pak popisují prvky výhradně ze sardinského či cagliarského prostředí: maccione (ghiozzo, specie di pesce commestibile del golfo), casotti (edifici in legno lungo la spiaggia cagliaritana del Poetto, oggi demoliti), cassottisti (abitatori estivi dei casotti),

136

Atzeni, S.2006, s. 88-89. Qui non c´è ombra di gatto, io non mangio gatti, non sono un cannibale. Il gatto è fuggito veloce come un fulmine. L´avete spaventato. Non date ascolto a quello scriteriato, non prestategli fede, è oltre misura ubriaco. Tady neni ani stín kočky, já kočky nejím, nejsem kanibal. Ta kočka vylítla rychle jak blesk. Vylekali jste ji. Neposlouchejte toho lotra, nevěřte mu, je nad míru opilý. 137 Jsi ničema, to je známá věc, tenkrát si opekl dvanáct koček, paničko, dvanáct si jich opekl, a na mě že jsem lotr, hlupáku smradlavá, fuj, fuj... 138 Pidocchioso a me? Essere di scarso valore. Já že jsem smraďoch? Ty ubožáku. 139 Vidíte ho, paní? Je to kočkožrout, kočkožrout. 140 Pula (policie), pulotti (policisté), giustino (policista), babbasone (pitomec), babbaso (hlupák), bruscia (čarodějnoce), cagallone (hovado), gaggio (balík), libanese (druh hašiše v tyčinkách), sfroso (načerno), sgobbato (okradený).

80

mamutones (maschere carnevalesche tipiche di Mamoiada), schiscionera (condimento con aglio e prezzemolo), trimpanus (strumento musicale), tzilleri (rivendita di vino sfuso), zibibbo (vino dolce da dessert). 141 Dialekt v Atzeniho románech dodává jazyku na důrazu, přináší velmi jasnou expresivitu, jiskru a živost. Vidíme, že vzhledem k látce, kterou Atzeni v románu zpracovává, používá nejnovější a nejmodernější žargon cagliarské omladiny, postav z podsvětí, tedy jazyk plný urážek, vulgarismů a zkomolenin. Samostatně stojící lexikální prvky dialektu nám pak připomínají, že se nacházíme v Cagliari a důvěrně nás s tímto prostředím seznamují. V tomto městě opravdu existují části, kde neuslyšíme prakticky nic jiného než tyto výrazy. Ostatní dva romány jsou zasazeny do hluboké minulosti. Jazykem používaným v románu Apologo del giudice bandito je obvykle italština, jen výjimečně Atzeni využívá jiného jazyka, a to opět s cílem zesílení expresivní funkce. V románu vidíme občas směs dialektu, italštiny, španělštiny a latiny. Nikdy se však nejedná o nesrozumitelné jazykové celky. V jazyce kněží lze například pozorovat latinské verše, jak je vidět z řeči otce Gabriela Cordana, která však není opatřena překladem do italštiny: Davanti a una croce alla sardesca, nera e rozza, senza corpo del Cristo né chiodi né spine, nient´altro che legno nero, Gabriel prega: - Fac me cruce custodiri, morte Cristi premuniri, confoveri gratia, quando corpo morietur fac un animae donetur paradisi gloria142.

Venkovští i městští Sardiňané používají většinou italštinu, jen velmi zřídka lze vypozorovat nějaký výraz, který pochází buď z dialektu, italštiny či španělštiny. Původně španělští dvořané také mluví převážně italsky, jen zřídka použijí nějaký výraz ze španělštiny. V celém románu tedy vidíme dialekt jen zřídka, spíše se jedná o výrazy vzniklé míšením španělštiny a italštiny (španělské morfologické sufixy a členy, někdy i španělské lexémy, míšené

141 Maccione (mřenka, druh ryby, která se jí v oblasti zálivu), casotti (dřevěné chatky na cagliarské pláži Poetto, dnes zbořené), casottisti (letní obyvatelé chatek), mamutones (typické karnevalové masky v obci Mamoiada), schiscionera (přísada do pokrmů na bázi česneku a petržele), trimpanus (hudební nástroj), tzilleri (prodejna s vínem), zibibbo (sladké dezertní víno). 142 Atzeni, S. 2006, s. 37. Před černým a hrubým křížem na sardinský způsob, bez těla Kristova, bez hřebíků a bez trnů, nic než černé dřevo, se Gabriel modlí komolenou latinou:- Fac me cruce custodiri, morte Cristi premuniri, confoveri gratia, quando corpo morietur fac un animae donetur paradisi gloria.

81

s italskými) jako: i soldados, el rey, i cursores, le casse. I to jsou však spíše ojedinělé případy. Proto autor zřejmě nezařadil na konec tohoto románu (jako jediného) slovníček. Mezi omezený počet dialektálních výrazů patří odkaz, který plně poukazuje na sardinskou kulturu, a tím je popěvek tradiční sardinské písňové formy zvané muttettu, který si zpívá jeden z venkovanů, aby zahnal obavy ze špatné budoucnosti a z kobylek. I ten je však uveden italsky, což není obvyklé: Lillicu a mezzavoce maledice Deus che l´ha mandato a vivere in un logu così malsistemato. Come suo nonno, bestemmiatori. «Meglio cantare un muttettu» pensa, e comincia: - Se mi vedrai interrare, allor mi crederai, ingrato mi dirai, quest´è morto per me...Trallalleru lerà lerà lalleru, trallalleru lallerilla rillellà143.

Román Passavamo sulla terra leggeri obsahuje výrazy z dávné řeči kmene hvězdných tanečníků S´ard, kterou Atzeni označuje jako la lingua degli antichi. Některé její výrazy se dochovaly díky ústnímu podání Antonia a psané formě jeho vyprávění, zaznamenané v knize. Většina těchto výrazů popisuje přírodní či astronomické jevy: Ale (mare), Ag (costa), Ad (terra), El (stella della guerra), En (stella della sconfita), L´, La (valle), Te (vino) 144atd. Zatímco ve všech předchozích románech se Atzeni mohl inspirovat skutečností, vlastní zkušeností či alespoň historickými záznamy, v tomto případě se musel a chtěl spolehnout na svou fantazii. Samotná postava již dospělého muže, který coby chlapec Antoniovo vyprávění slyšel a po čase zaznamenal, před slovníčkem výrazů na konci románu prohlašuje: Questa lingua è ipotetica. Antonio Setzu ha dato una sola traduzione certa: s´ard (danzatori delle 145

stelle) .

143

Atzeni, S. 2006, s.10. Lillicu polohlasně proklíná Hospodina, který ho seslal žít v této neutěšené zemi. Jako jeho děd, neznabozi. „Radši si zazpívám muttettu” pomyslí si, a začne: - Až uvidíš rakev mou, snad mi uvěříš, lítost pocítíš, ten mrtvý je mou vinou...trallalleru... 144 Atzeni, S. 2003, slovníček. Ale (moře), Ag (pobřeží), Ad (půda), El (hvězda války), En (hvězda porážky), L´, La (údolí), Te (víno). 145 Atzeni, S. 2003, s. 161. Tento jazyk je hypotetický, Antonio Setzu uvedl pouze jeden jistý překlad: s´ard (hvězdní tanečníci).

82

6.1.2.

Vlastní jména a místní názvy

V románech Sergia Atzeniho tedy vidíme hojné užití dialektu, španělštiny a jakéhosi hypotetického jazyka v každodenním životě. Kapitolou, která si zaslouží zvláštní místo, je však také téma vlastních jmen a místních názvů. Ať už se jedná o jména osob či o místní pojmenování, využívá jich autor ve svém díle opět velmi často. Dodávají příběhům nádech exotiky, historie a výsledným efektem je opět jakási mytizace látky v tom smyslu, že prostředí či postavy, o nichž hovoří, existovaly před dávnými lety. V románech se tedy objevují místa, která známe i dnes, jen pod poněkud pozměněnými jmény, která odpovídají příslušnému dobovému úzu: Cagliari se například nazývalo „Karale“ a „Caglié“. Z předchozích kapitol víme, že Atzeni mísil historická fakta s fantazií, a tak se můžeme dozvědět také o mystickém původu názvů dnešních vesniček jako Tiscali (t´Is kal´I) či Magomadas (M´ag o m´ad as), za které Sardinie údajně vděčí dávným lidem z kmene S´ard, jak je uvedeno v románu Passavamo sulla terra leggeri. Dnešní hora Tiscali v oblasti Barbagie, na jejímž vrcholu se nachází proláklina vytvořená propadnutím jeskynního stropu, byla kdysi dávnou nuragickou vesnicí, založenou údajně prapůvodními obyvateli ostrova, kteří odsud nejprve uctívali své bohy, neboť, jak je vidět v ukázce, bylo toto podivuhodné místo ozářeno měsíčním svitem: Al termine del cammino sotterraneo trovammo un cerchio di terra con un raggio di dieci braccia. A metà della notte vedemmo la luna da una fessura della roccia, alta sopra le nostre teste. La luna illuminò il cerchio. Mir disse nell´antica lingua “t´Is kal´i“. La frase diventò nome del luogo146.

Původ jména vesnice Magomadas v provincii Nuoro, jehož vrcholky se svažují do moře a končí v podobě dlouhé pláže, je také připisován těmto lidem - hvězdným tanečníkům. Bylo to údajně první místo, kam byli vyplaveni mořem, když se uklidnila bouře: Le correnti furono dolci e nominando tutte le sillabe nominammo Le, stella del mattino, prima stella della notte, favorevole alla fecondità e vedemmo le scogliere rosse avvicinarsi. 146

Atzeni, S. 2003, s. 18. Na konci podzemní cesty jsme objevili kruhový kus země, z něhož paprskovitě vycházelo deset ramen. Uprostřed noci jsme spatřili štěrbinou ve skále měsíc, vysoko nad hlavami. Ozářil kruh svým světlem. Mir řekl starodávným jazykem „t´Is kal´i“. Tato věta dala místu název.

83

Nessuno di noi aveva mai governato un approdo. M´u disse, nell´antica lingua: «M´ag o m´adas». Così chiamammo quel luogo e il nome rimase nei millenni fino a oggi. Il mare gettò la nave contro le rocce. Ventuno volte, finché la ridusse in cento pezzi. M´u il saggio scomparve fra le onde, l´acqua gli consumò le ossa. Ventuno sopravvivemmo147.

Stejné postupy dodržuje v případě jmen postav: na Sardinii jistě někdy žil nějaký Don Ximene (toto příjmení je velmi časté dodnes), Felipe, Itzoccor, Jaume, Air, Zte, Lus. Soudkyně Eleonora je pak opravdu postavou sardinské historie. Jedná se o uctívanou vládkyni Eleonoru Arborejskou: A diciotto anni Eleonora era sapiente quanto un sacerdote e furba come una volpe. I sacerdoti sardi erano a quel tempo fra i più ignoranti d´Europa ma le volpi sarde non mancavano d´astuzia148.

Uvedená jména můžeme číst v románech zasazených do dávné minulosti, tedy v Passavamo sulla terra leggeri a Apologo del giudice bandito. To vše slouží jako doklad toho, jak daleko do minulosti se vracíme a jak silně cítí Atzeni své kořeny i tradice své země. Romány zakotvené v modernějších dobách naopak vypráví o postavách, jež jsou nositeli běžných současných jmen jako Monica, Sonia, Elena, ale také o postavách z prostředí omladiny, která se nepohybuje vždy v mezích zákona. Ty pak mají přezdívky jako Elvis či Balena, tedy Velryba. Lingvistka Cristina Laviniová pak vypozorovala v románu Il quinto passo è l´addio další zajímavost ohledně přezdívky, která by čtenáři, který nepochází z prostředí Sardinie, jistě unikla. Proto citujeme pasáž z jejího příspěvku (G. Marci, G. Sulisová, 2001, s. 76), v němž vysvětluje původ přezdívky Ruggerova nadřízeného, kterému byl „dech cítit gastritidou, boty syrečky a pot nemocí“. Autor v tomto případě využil názvu sprchového gelu svěží vůně: 147

Atzeni, S. 2003, s. 13-14. Proudy byly mírné a my jsme vyslovili všechny slabiky, a tak jsme jmenovali Le, ranní hvězdu, první noční hvězdu, nakloněnou plodnosti e viděli jsme stále blíž červené útesy. Nikdo z nás nikdy nevládl přístavu. M´u řekl dávným jazykem: ,,M´ag o m´adas“. Tak jsme to místo pojmenovali a název se uchoval tisíce let až do dnes. Moře vrhalo loď proti skaliskům. Jedenadvacetkrát, až se rozpadla na sto kusů. Moudrý M´u zmizel mezi vlnami, jeho kosti spolkla voda. Přežilo nás jedenadvacet. 148 Atzeni, S. 2003, s. 142. V osmnácti letech byla Eleonora učená jako kněz a mazaná jako liška. Sardinští kněží tehdy patřili mezi ty nejzaostalejší v Evropě, ale sardinské lišky měly mazanosti na rozdávání.

84

Si veda per esempio quel Pino Fragrestre Viral tutto giocato sullo sfondo di Pino silvestre Vidal, dove si insinua, al posto del profumo evocato, il dialettale fragu, che significa anche “puzza“, mentre il Vidal diventa un Viral, leggibile all´incrocio tra un virile gallismo e una virale iattura149.

Další jev, kterého si ti, kdo nejsou Sardiňany, jen stěží povšimnou, zas vypozoroval Giuseppe Marci (1999, s. 125) v románu Apologo del giudice bandito. Je jím ironické použití hanlivého slova k pojmenování milovaného zvířete: Una capra si chiama Arrungiosa ed è “molto amata, vecchia e saggia“: peccato che arrunğóś significhi rognoso, tanto in senso fisico quanto, e sopratutto, in senso morale...150

6.1.3.

Oralita

Většina Atzeniho románů je v podstatě snahou o zapsání jakéhosi mluveného projevu Sardinie. Je to případ románu Passavamo sulla terra leggeri, kde společně s chlapcem, který se má stát novým strážcem času, nasloucháme vyprávění dějin ostrova v podání Antonia Setzu. Stejně je to v případě románu Il figlio di Bakunìn, kde se jedná o zápis ústního svědectví postav, které se někdy setkaly s hlavním hrdinou. Tento zápis byl pořízen z výpovědí postav nahraných mladíkem - snad synem Tullia Saby - na diktafon značky Aiwa. Mnoho ze „sardinské lidové slovesnosti“ je také v románu Apologo del giudice bandito. Postavy se zde vyjadřují hovorovým jazykem a autor se snaží hovorovou podobu zachovat i v psané formě. Il quinto passo è l´addio je zas zachycením událostí, které se staly Ruggerovi a které také vykazují velmi vysokou frekvenci mluveného slova, ale i vnitřních monologů a dialogů. V této kapitole se tedy zabýváme všemi aspekty orality Atzeniových textů. Jedná se o charakteristiku pro Atzeniho velmi příznačnou, která přímo souvisí s dialektem a projevuje na rovině lexikální, syntaktické a morfologické. 149

Srovnejme například přezdívku Pino Fragrestre Viral, která vznikla hrou se slovy z názvu známého parfému Pino Silvestre Vidal, kam se místo parfému Silvestre dostává dialektální výraz fragu, který znamená také zápach, zatímco Vidal dává Viral, tedy přesmyčku mezi mužností a virózou. 150 Koza se jmenuje Arrungiosa a je „milovaná, stará a moudrá“: škoda, že arrunğóś znamená prašivý, a to jak ve smyslu fyzickém, tak, a to především, ve smyslu morálním.

85

Oralitou textů Sergia Atzeniho se již zabýval Giuseppe Marci (1999, s. 124), který v ní spatřoval Atzeniho snahu předat co nejautentičtější svědectví o životě obyčejných Sardiňanů. O dva roky později byl pod dohledem editorů G. Marciho a G. Sulisové vydán sborník příspěvků o různých aspektech tvorby Atzeniho151. V tomto sborníku se oralitě jeho textů věnuje Cristina Laviniová (2001, s. 70-72), pro níž je oralita součástí Atzeniho lingvistického experimentu, kterým se autor snažil oživit kadenci mluveného slova v psaném textu a informovat čtenáře o určitém sociolektu na ostrově. Ve stejném sborníku je pak vydána také práce Maura Paly (2001, s.127-128), který Atzeniho pro oralitu jeho textů staví na úroveň post-koloniálních autorů, kteří se prostřednictvím mluveného slova v textu snaží představit a zpřístupnit život a kulturu svých postav: Oralità e teatralizzazione sono due elementi chiave della scrittura di Atzeni. Le stesse componenti caratterizzano diversi autori caraibici, per cui si può ipotizzare che anche Atzeni rientri nel discorso che questi ultimi promuovono, quello della creolità. Ciò non è casuale, ma legato alla mediazione di Chamoiseau, il quale definiva Atzeni, traduttore in italiano del suo romanzo, come un «pastore di Diversità152».

Ať už byly pohledy literárních vědců na oralitu v autorových textech jakékoli, na jednom aspektu se shodují: vždy byla alespoň částečně produktem snahy autora přiblížit svou kulturu ostatním. Toto tvrzení je tedy pro nás odrazovým můstkem, za který jsme vděční, neboť se jedná o jedno z mála prozkoumaných polí v rámci tvorby Sergia Atzeniho, kdy se lze opřít o výsledky již existujících studií. Oralitu textů Sergia Atzeniho tedy probíráme s ohledem na již existující informace, hledáme nové pohledy a výsledná fakta třídíme podle toho, jak se projevují na rovině lexikální, syntaktické či morfologické. Na lexikální rovině jsme vysledovali, že mluvené slovo v textech autora souvisí s prostředím a postavami, které jsou tu zpracovány. V románu Il figlio di Bakunìn k nám hovoří mnoho hlasů, které se snaží vzpomenout na nějakou událost či rekonstruují to, co již slyšely. Proto často čteme: Ho sentito che, si sapeva che, ha cominciato a girare voce che, mi pare che 151

Trovare racconti mai narrati, dirli con gioia, Convegno di studi su Sergio Atzeni, Cagliari 25-26 novembre 1996, a cura di Marci G.e Sulis, G. CUEC, 2001. 152 Oralita a divadelnost jsou hlavními prvky tvorby Sergia Atzeniho. Stejné složky charakterizují také různé autory Karibiku, takže lze postulovat hypotézu, že i Atzeni patří k těm, kteří který propagují kreolský způsob vyjadřování v tvorbě. Tento jev není dílem náhody, je spjat s vlivem Chamoiseaua, který popsal Atzeniho, překladatele jeho románu do italštiny, jako „pastora rozmanitosti“.

86

atd.153 Ze stejného důvodu můžeme podobné výrazy vysledovat také v románu Passavamo sulla terra leggeri. Tam je ale vypravěč jen jeden, zřejmě mnohem spolehlivější (poskytuje totiž jen jeden pohled na realitu), a tak se v románu vyskytují v menším množství. Přesto se dají vysledovat výrazy jako: nei villaggi qualcuno sussurrò che, qualcuno dice che.154 Dalším jevem pozorovatelným v rámci orality Atzeniho textů jsou vulgarismy. Víme již, že se Atzeniho příběhy odehrávají v prostředích středních a nižších společenských tříd, v dělnických kruzích, v prostředích postav pohybujících se mimo meze zákona a v prostředích mladých lidí i starých pamětníků, kteří si neberou servítky. Se všemi těmito prostředími nutně souvisí užití patřičného slovníku, který je plný lidových výrazů a nadávek. Vzhledem k tomu, co již bylo řečeno o autorově upřímnosti, se tedy nikdo nebude divit, dočká-li se v jeho tvorbě poněkud vyšší frekvence těchto lexikálních jednotek, než je v literatuře obvyklé, navíc někdy i v dialektální formě. I to je ale Sergio Atzeni. Postavy často používají výrazy jako: Puttaniere, figlio di puttana, culona, cacca, scemi, coricare (andare a letto), cagarella, murigare (mescolare) la merda.155 S oralitou souvisejí také velmi často používané a opakované konektory či jiné slovní druhy, které mají charakter konektorů (poi, quindi, e, ma), a to i na začátku vět. Souřadné spojení vět či větných členů je jednou z typických známek mluveného jazyka. Syntaktická rovina textů Sergia Atzeniho je velmi zajímavým tématem právě vzhledem k tomu, že autor velmi často využívá postupů charakteristických pro mluvený jazyk. Stejně jako v mluvené řeči nehledíme na to, zda používáme dostatek rozmanitých spojek a zda má náš projev logickou strukturu, používá Atzeni mnoho souřadných spojení vět. Výsledkem jsou dlouhá souvětí či několik jednoduchých vět, z nichž každá následující začíná spojkou „E“, což v podstatě dodává těmto jednoduchým větám charakter souřadného souvětí. Obvykle máme v mluvené řeči ještě tendenci „dovysvětlovat“ či prostě juxtapozičně klást více myšlenek (slov či mnohoslovných celků) za sebou. Opakování je opět jednou ze známých charakteristik orality, ať už je to z emfatických či jiných důvodů.

153

Slyšel jsme, vědělo se, začalo se povídat, myslím, že atd. Ve vesnicích se šeptalo, že; někteří říkají, že. 155 Děvkař, hajzl, prdelatá ženská, hovno, blbci, spát s někým, průjem, hrabat se v hovně. 154

87

V následující ukázce se objevuje hned několik takových jevů najednou, pročež je označujeme vždy číslem za příkladem. Velmi častá je tedy: juxtapozice (1), parataxe (mezi větnými členy 2a, mezi větami 2b), juxtapozice (2) a opakování (3): Tullio Saba era un bambino vanitoso, (1) l´ho scoperto molte volte che si specchiava nell´unico specchio di casa, (1) sul comò in camera da letto di donna Margherita. Era uno specchio di lusso esagerato, (1)con la cornice di stucco color d´oro e(2a) in alto un angioletto grasso,(1) nudo. E(2b) anche donna Margherita si guardava troppo allo specchio per una donna costumata. Il bambino aveva sempre scarpe fini, nere e lucide; (1)certo, il padre era calzolaio, ma nessun bambino in paese aveva scarpe così belle. E(2b) il padre(3) non era sarto, ma nessun bambino in paese(3) aveva vestiti così eleganti156.

Opakováním dosahuje Atzeni nejen mluveného charakteru textu a zesílení účinku, ale dává svým výpovědím jistou hloubku. V následující ukázce hovoří o velmi váženém a moudrém muži v historii kmene S´ard: Tauro tornò ai campi e morì tre giorni dopo mentre spiegava ai numerosi figli come migliorare, utilizzando giunchi dimezzati, la distribuzione dell´acqua attorno a ogni singolo arancio. Era orgoglioso di quegli alberi, davano arancio. Era orgoglioso di quegli alberi, davano arance dolci di una specie nuova da lui creata innestando un arbusto orientale157.

Dalším jevem spojeným s mluveným jazykem je příznakový slovosled vět, typický pro hovorové formy mluveného jazyka. Jedná se o vytýkání větných členů, které způsobuje syntaktickou i pragmatickou příznakovost. V románu Il figlio di Bakunìn často vidíme věty jako: Lui non lo ricordo158. Také v románu Il quinto passo è l´addio můžeme pozorovat příznakovost danou uspořádáním větných členů. Podívejme se na následující ukázku:

156

Atzeni, S. 2006, s. 18. Tullio Saba byl domýšlivé dítě, (1) několikrát jsem ho načapala, jak se vzhlížel v jediném zrcadle, které měli doma, (1) nad prádelníkem v ložnici dony Margerity. To zrcadlo bylo až moc přepychové, (1) s rámem z pozlaceného štuku a (2a) nahoře s tlustým, (1) nahým andělíčkem. A (2b) dona Margerita se na sebe taky moc dívala do zrcadla na to, že to byla spořádaná ženská. Kluk měl vždycky čisté boty, černé a lesklé; (1) jistě, otec byl švec, ale žádné dítě na vsi nemělo tak hezké boty. A (2b) zato nebyl krejčí, ale stejně žádné dítě na vsi (3) nemělo tak slušivé oblečení. 157 Atzeni, S. 2003, s. 74. Tauro se vrátil do nížin a tři dny na to zemřel, když vysvětloval svým četným potomkům, jak lépe rozvádět vodu kolem jednotlivých pomerančovníků pomocí rozpůlených rákosů. Byl na ty stromy hrdý, plodily pomeranče. Byl na ty stromy hrdý, plodily sladké pomeranče nového druhu, vytvořeného naroubováním keře z východu. 158 Jeho si nepamatuju.

88

«Pensaci» insiste Dino «noi in città con la borsa non torniamo»...«Ma non si può lasciare qui la borsa, sei pazzo, senza nessuno che la guarda, viene una capra e si mangia l´oppio in tre minuti159...»

Zde se jedná o změnu pořádku slov ve větě a dislokaci příslovečného určení „in città“ a příslovečného určení způsobu „con la borsa“ a také o užití zvratné formy jinak nezvratného slovesa „mangiare“ v doprovodu přímého předmětu „oppio“. Navíc je zdůrazněn podmět „noi“, který by v nepříznakové větě nebyl uveden. Kromě mluvené formy ve smyslu fakticky vyřčených vět se ale setkáváme také s formami vnitřních monologů i dialogů, a to v případě Ruggera v románu Il quinto passo è l´addio. Jeho vnitřní jazyk je ještě rychlejší, protože se odehrává v myšlenkách. Skáče z tématu na téma, stručně, až telegraficky se pomocí asociací přesunuje z prostředí do prostředí, své myšlenky navíc mísí s pocity a různými vjemy. Například je ponořen do vzpomínky na minulost, náhle uvidí něčí boty a spouští se série obrazů, vůní pomády a krému na boty počínaje, a letmým pohledem na hladinu moře konče. Pak se vrací zpět k původní myšlence: Brillantina. Ecco l´odore mischiato alle scarpe lucidate a specchio. Brillantina Linetti. La nave avanza placida e il mare profuma di fiori marci160.

Sériovost obrazů je častým jevem také v románu Apologo del giudice bandito. Mluvené slovo se zde však vyskytuje zejména v přímých řečech. Můžeme tedy číst opět velmi úspornou formu vyjadřování pomocí krátkých, až jednoslovných výpovědí, které dodávají řeči na dynamice a textu na napínavosti. V ukázce hovoří Terencio ke svému psovi jménem Azù: Terencio guarda Azù il coraggioso, il sapiente, il migliore dei dodici cani. Azù ringhia contro le canne. - Vuoi andare... Di notte, da solo, in palude... Riuscirai? Va161! 159

Atzeni, S. 2001, s. 162. „Přemejšlej,“ naléhá Dino „my se s touhle taškou do města nevracíme“...,,ale vždyť tady tu tašku nemůžeme nechat, jseš blázen, bez dohledu, přijde nějaká koza a zdlábne opium natotata...“ 160 Atzeni, S. 2001, s. 134. Pomáda. To je ta vůně, co se přidala k botám naleštěným jak zrcadla. Pomáda Linetti. Loď klidně pluje dál a moře smrdí jak zetlelé květy.

89

Oralita v textech Sergia Atzeniho se samozřejmě promítá také do morfologické stavby lexikálních jednotek. Obzvláště nápadný je tento jev v případě tvarů sloves. Jak ve své práci uvádí G. Marci (1999, s. 175): Dall´Apologo del giudice bandito a Passavamo sulla terra leggeri a Bellas Mariposas, tutta l´opera di Sergio Atzeni, programmaticamente, quasi, si intride di storia e di cronaca, civile e politica, presenta azioni e personaggi che subito appaiono come emblematici in relazione alla vicenda di una terra e del popolo che vi ha abitato, dall´antichità fino a oggi162.

Pro naši práci je v tomto momentě nejdůležitější zmínka o tom, že Atzeniho dílo je jakousi kronikou společnosti, která po mnoho staletí obývala ostrov. Rozhodne-li se totiž někdo, jako to učinil autor, zpracovat historii svého lidu, staví se do role jakéhosi kronikáře, který předává události nastupujícím generacím. A proto vidíme zásadně používání minulých časů. Nejčastěji se objevuje imperfetto, časté je však také passato remoto či trapassato remoto. Užitím těchto časů, zejména pak imperfekta v situacích, kdy jsou vyprávěny příběhy předků, různé rituály či tradiční slavnosti, dosáhl Atzeni výsledného efektu jakési danosti událostí, jako by se popsané situace opravdu odehrály a nikoho ani nenapadne zapochybovat. Uvádíme příklad jednoho z rituálů kmene S´ard a ukázku z historické kapitoly ze stejného románu: Le femmine stavano a una estremità del campo... All´estremità opposta del campo stavano i maschi. Se il villaggio era grande, poteva essere una bella distanza163.

Non avevamo mai avuto schiavi, mai avevamo potuto contare altro che sulle nostre forze. Passarono poche stagioni e gli schiavi facevano i pastori e i contadini, la gente di Mu beveva 161

Atzeni, S. 2006, s. 81. Terencio pohlédne na Azùa, statečného, moudrého, nejlepšího z dvanácti psů. Azù cení zuby na rákosí. - Chceš běžet...V noci, sám, do bažin...Zvládneš to? Běž! 162 Od románu Apologo del giudice bandito přes Passavamo sulla terra leggeri k povídce Bellas Mariposas je celé dílo Sergia Atzeniho, téměř programově, prosyceno dějěpisem a kronikou, občanskou i politickou, líčí události a postavy, které se okamžitě jeví jako symboly ve vztahu k dějinám jedné země a jednoho lidu, který ji obýval, od dávných dob po současnost. 163 Atzeni, S. 2003, s. 26. Ženy stály na jedné straně pole...Na druhé pak stáli muži. Když byla vesnice větší, mohla to být pěkná vzdálenost.

90

vino resinato all´alba e passava la giornata al mercato creato dai fenici fra le mura di Tarros e i nuraghe di cinta164.

Povšimněme si také, že Antonio Setzu hovoří v první osobě plurálu, čímž je jasně dáno najevo, že se považuje za součást vyprávěné historie, stejně jako za součást této historie považuje chlapce, který se má stát dalším strážcem času: Eravamo gente alta e stando nell´isola siamo diventati piccoli perché tutto trapiantato nelle isole di questo mare diventa più piccolo, più scuro, più gustoso? O gente piccola già in origine165?

6.2. Zvláštnosti ve struktuře textu Poslední částí studie tematického rámce díla Sergia Atzeniho je struktura jeho textů. Poté, co jsme vysledovali, že autor podává obraz minulosti ostrova, předkládá nám portréty Sardiňanů a zpracovává zátiší Sardinie, jsme se zabývali jazykem, jehož pomocí tyto obrazy tvoří. Tento jazyk je pestrou směsicí dialektu, mluveného slova a sardinských vlastních i zeměpisných jmen. To je pohled na jednotlivé aspekty autorova jazyka. Nyní se zabýváme celkovým pohledem na text, tedy na jeho strukturu. V oblasti struktury textů je středem našich zájmů grafická podoba textu, která úzce souvisí s obsahovou stránkou děl. Zabýváme se tedy členěním textu, což je jednou z výrazných charakteristik autora. Velmi charakteristické je pro Atzeniho také specifické užívání (či neužívání) interpunkce. Zvláštní pozornost je věnována také délce vět a výpovědí. Poté se soustředíme na další velmi markantní rys autorovy tvorby, kterým je rytmus a hudebnost textu.

164

Atzeni, S. 2003, s. 35. Nikdy jsme neměli otroky, vždy jsme se mohli spolehnout jen na vlastní síly. Přešlo několik jar a z otroků byli pastevci či zemědělci, lidé z Mu pili už od východu slunce pryskyřičné víno a trávili dny na trhu, který Féničané postavili mezi zdmi Tarrosu a uvnitř kruhu z nuragů. 165 Atzeni, S. 2003, s. 14. Byli jsme vysocí a na ostrově jsme se zmenšili, protože vše, co je přesazeno na ostrovy tohoto moře se zmenší, ztmavne a získá lepší chuť? Nebo jsme byli malí odjakživa?

91

6.2.1.

Grafická podoba textu

První, čeho si čtenář, který otevře nějakou prozaickou knihu Sergia Atzeniho, všimne, bude jistě grafická podoba textu. Oproti jeho očekávání bude totiž text členěn do mnoha kratších odstavců odsazených od sebe jedním až dvěma řádky. Tato formální úprava však velmi logicky souvisí s obsahovou stránkou díla. Víme, že Atzeni stavěl do role kronikáře, a ať už je vypravěčem kdokoli, vždy vzpomíná na minulost, vybavuje si nějaký příběh. Lidská paměť však není dokonalá, a tak, stejně jako v životě, skáče vypravěč z epizody na epizodu, z události na událost a z prostředí do prostředí. V románu Passavamo sulla terra leggeri je potřeba vzít v úvahu dvě skutečnosti: Je nám předložena mýtická historie ostrova, která začíná příchodem pradávných obyvatel a končí prvními roky čtrnáctého století, kdy ostrov spadl pod nadvládu Španělů. Vypravěč postupuje chronologicky, ovšem vybírá si jen určité úseky z tohoto dlouhého historického období. Často se jedná o zkušenosti jednotlivců, jindy o příběhy celého národa. Vše je však popsáno velmi stručně a každé příhodě je věnován jeden až dva odstavce textu. Na druhé straně stojí současnost vypravěče, tedy Antonia Setzu, který vypráví tyto příběhy chlapci sedícímu v jeho kuchyni, kde se také občas ocitneme. Tomu jsou pak také věnovány zvláštní odstavce, odsazené od zbytku textu. Je tedy třeba vyrovnat se s časovými posuny a odlišit současnost vypravěče od minulosti ostrova, která k nám přichází prostřednictvím jeho mnoha vzpomínek: Antonio Setzu fece un lungo sospiro come chi si prepari a dire qualcosa di sgradevole, bevve un secondo sorso, si pulì le labbra col dorso della mano piccola e scura e ricominciò:

I fenici sbarcarono a Ch´ia, sbocco di una valle fertile e con molte fonti, a meridione, fra i monti e il mare, alla foce di un torrente...166

V románu Apologo del giudice bandito je narativní postup střídán s postupem dramatickým, kdy se vypravěč zabývá líčením prostředí, jakýchsi kulis, či uvádí na scénu aktéry příběhu způsobem, který odpovídá spíše divadelní scéně či filmovému záběru. Každému z těchto 166

Atzeni, S. 2003, s. 33. Antonio Setzu se dlouze nadechl, jako když se někdo chystá oznámit cosi nepříjemného, napil se dalšího doušku, hřbetem malé a tmavé ruky si otřel rty a pokračoval: Féničané se vylodili v Ch´ie, na okraji úrodné doliny s mnoha prameny, na jihu, mezi horami a mořem, u ústí bystřiny.

92

dvou postupů je v díle vždy věnován vlastní odstavec. Navíc zde již není absolutně dodržována chronologie událostí. Jedná se o několik linií příběhu, které by nebylo možné sledovat, kdyby autor čtenáři nepomohl se v díle zorientovat pomocí odsazení jednotlivých obrazů pomocí vlastních odstavců. Autor tak čtenáři velmi usnadňuje práci. Podívejme se na následující ukázku, kde je znázorněn hon psa Azùa na otrokyni Juaniku: Le canne non parlano...Ma il latrato di Azù è alto, si avvicina, echeggia nelle vie della città, arriva alle orecchie di Juanica.

Sentiero di terra sotto i piedi, alte canne piumate ai lati. Le nuvole si inseguono, aprono squarci nel cielo, cento stelle si affacciano, e una mezzaluna nascente, poi le nuvole si stringono, sfioccano, il cielo è mutevole, i venti si incrociano, combattono per il dominio della notte, l´ultimo maestrale esausto e il primo sibilante scirocco. - Salta, salta, rondinella – gracida un rospo e Juanica salta una pozza lunga quanto un uomo è alto167.

Jsou zde od sebe odděleny dvě různé dějové a prostorové linie. První odstavec je líčením klidných rákosů a kulis města, kterými se rozléhá štěkot psa Azùa. Můžeme si tedy povšimnout nehybnosti obrazu a zvukového prvku – štěkotu psa. Následuje odsazený odstavec, který nás zavádí k líčení dalšího obrazu. Pozornost se přesouvá na Juaniku. Obraz začíná půdou ubíhající pod jejíma svižnýma nohama, přesunuje se na rychle plující mraky, pohled na nebe, a na maestral soupeřící se scirokem. Juanika letí jako vítr a přeskakuje tůni. Tato scéna je naopak v pohybu – nehybnost byla vystřídána během a daleká ozvěna štěkotu psa byla vystřídána poryvy větru a ropuším kvákáním. Opět rozdílné je členění textu v románu Il figlio di Bakunìn. Ten je dělen na kapitoly podle toho, který svědek promlouvá. Dalo by se tedy říci, že kniha má tolik kapitol, kolik mluvčích. V rámci jednotlivých kapitol však, stejně jako v řeči lidí, plyne text bez přerušení. Zde však zase čtenáře překvapí různá a velmi asymetrická délka kapitol. Některé kapitoly čítají přes 167

Atzeni, S. 2006, s. 78. Rákosy utichly...Azuův štěkot je slyšet stále víc a blíž, rozléhá se ulicemi města, doléhá k uším Juaniky. Vyšlapaná cesta pod nohama, vysoké rákosy rozčepýřené po stranách. Mraky plynou, odhalují kousky oblohy, stovku zářících hvězd, dorůstající půlměsíc, pak se sevřou a hned se rozptýlí, nebe je nestálé, honí se na něm větry, soupeří o nadvládu nad nocí, zbytky maestralu proti prvním vánkům sciroka. - Skákej, skákej, vlaštovko – kváká ropucha a Juanika přeskočí tůni dlouhou jako vzrostlý chlap.

93

deset stran, jiné svou délkou stěží přesáhnou pět řádků. To vše záleží na sdílnosti a výřečnosti svědků, na míře, do jaké znali Tullia Sabu a na tom, zda měli zájem se „chlapci s náušnicí“ svěřit. Tento „syn“ Tullia Saby k nám promlouvá až v poslední kapitole, aby vysvětlil, že všechny výpovědi přepsal tak, jak je zaznamenal jeho diktafon. Například v kapitole XIV mluví Tulliův spolupracovník z dolů. Vypráví o Tulliově práci, životě a anarchismu a nevynechá ani podrobnosti ohledně jejich přátelství a společné zážitky. Tato kapitola proto čítá dvanáct stránek. Chvíli před tím jsme ale mohli číst, co vypověděla stará a do Tulliova života méně zasvěcená vesničanka v kapitole XI: Lui non lo ricordo, che vuole, sono vecchia, ma la madre sì, quand´ero bambina la vedevo passare, era la donna più bella e benvestita del paese. Quando non ha più avuto i soldi per le camicie di seta, si è uccisa168.

V románu Il quinto passo è l´addio, který je příběhem jednoho muže, tedy jakýmsi vývojovým románem, můžeme číst různé linie vyprávění. Prostřednictvím životních peripetií hlavního hrdiny dostáváme zprávu o bezvýchodném stavu jedné generace. Střídají se zde tedy obrazy Ruggera stojícího na palubě lodi a pozorujícího okolí s jeho vzpomínkami na minulost, s vnitřními monology a dialogy a s rozhovory, které vede se spolucestujícími. To vše autor v textu odsazuje, každé z linií je věnován zvláštní odstavec, opět různé (a velmi asymetrické) délky, jak je vidět patrné na následující ukázce: «Era intera. Succhiata fino all´osso ma intera. La famiglia aveva fatto di tutto per rintracciarla, impossibile, non andava neppure a ritirare i mandati nelle varie banche indicate volta per volta e sempre diverse, due agenti privati ne avevano cercato le tracce per anni senza trovarla mai.»

La nave scivola sul mare. Un verso rauco e triste. «Un gabbiano spazzino», dice Ruggero «la terra non è lontana». «Perché siete tanto orgogliosi del nome169?». 168

Atzeni, S. 2006, s. 43. Jeho si tedy nepamatuju, co chcete, jsem stará, ale jeho matku ano, co holka jsem ji vídala, byla to nejkrásnější a nejlépe oblečená žena ze vsi. Když pak neměla peníze na hedvábné blůzy, tak se zabila.

94

Na jedné straně románu se vystřídaly hned tři linie vyprávění a tři pohledy. Ruggero vypráví o Anně, která zemřela v důsledku drogové závislosti a její tělo bylo zasláno rodině. Pak je pozornost převedena na popis mořské hladiny a ten je vystřídán otázkou mladé matky, která stojí s Ruggerem na palubě a zavede nás k dalšímu Ruggerovu vyprávění.

6.2.2.

Interpunkce a délka vět

Rozbor použití interpunkce a různé délky vět v díle Sergia Atzeniho úzce souvisí s obsahem předchozí kapitoly. Kromě odsazování celých odstavců lze vysledovat také odsazování vět či výpovědí. Samostatně stojící výpovědi, i jednoslovné, mají velmi silnou expresivní funkci a většinou se za nimi skrývá mnohem delší, vícevětné vysvětlení. Nejčastěji je tento jev vidět v románu Il quinto passo è l´addio: Una notte di gennaio lei bussa. A letto danza, aperta e mestruata.

Febbraio. Danza sanguinante.

Marzo. Danza.

Il tre aprile Ruggero pensa: “Ha l´aids. Me lo sta attacando per vendetta. Un morto per un morto: il padre per il figlio170“.

Povšimněme si toho, jak nás Atzeni seznamuje s několikaměsíčním úsekem Ruggerova života na několika málo řádcích. Touto velmi úspornou metodou se čtenář bez obšírného 169

Atzeni, S. 2001, s. 192-193. Byla celá. Vyzáblá až na kost, ale celá. Její rodina udělala všechno, aby ji vystopovali, marně, nechodila si ani vyzvednout zásilky do různých bank, o kterých jim sem tam řekla a které byly pokaždé jinde, dva soukromí detektivové jí byli na stopě léta a nenašli ji. Loď klouže po moři. Smutný a chraptivý zvuk. ,,Racek od odpadků,” prohodí Ruggero ,,země není daleko.” ,,Proč jste tak hrdí na vaše jméno?” 170 Atzeni, S. 2001, s. 59. Jedné lednové noci zaklepe. V posteli tančí, otevřená a menstuující. Únor. Krvavý tanec. Březen. Krev. Třetího dubna Ruggero přemítá: ,,Má aids. Chce mě za trest nakazit. Smrt za smrt: otec za syna.

95

vysvětlování dozvídá, co se děje v Ruggerově životě, co cítí, čeho se bojí a jaký je. Tomuto úseku předchází událost, kdy Ruggero nechal svou těhotnou vdanou partnerku Moniku podstoupit potrat. Ona se za ním vrací, on ji přijímá, ale nechápe a propadá se do paranoidních stavů.

V románu Il figlio di Bakunìn je zas možné vysledovat, jak v důsledku toho, že se jedná o přepis nahrávky výpovědí, mizí hlas mladíka, který nahrávky přepsal, a jednotliví mluvčí si odpovídají sami: Saba, quello che vendeva vino? No? Suo fratello, quello che si è sposato con la sorella di Arremundu Corrianzu? No? Suo babbo? No? ...171

Tyto krátké výpovědi jsou v jiné kapitole vystřídány dlouhými souvětími, která svědčí o toku řeči mluvčí. Místo užití uvozovek jsou přímé řeči odděleny čárkami a text plyne tak, jak ho posluhovačka produkuje: Ogni sabato a cena avevamo il signor Gaston, il direttore della miniera, francese, quello sì che era un signore. C´era da lavorare il doppio, il mio nome suonava cento volte, Dolores il sugo, Dolores la pasta degli agnolotti, Dolores mescola la ricotta alle bietole, morbida, mi raccomando, Dolores la pasta de is panadas, Dolores hai tagliato il capretto172?

171

S. Atzeni, 2006, s. 13. Saba, ten, co prodával víno? Ne? Jeho bratr, ten, co si vzal sestru Arremunda Corrianza? Ne? Jeho tatínek? Ne ? ... 172 Atzeni, S. 2006, s. 20. Každou sobotu k nám chodíval na večeři pan Gaston, ředitel dolů, Francouz, a to byl opravdu pán. Vždycky bylo dvakrát tolik práce, moje jméno znělo snad stokrát, Dolores rajčatový protlak, Dolores, zadělej na těstoviny, promíchej tvaroh na cviklu, hlavně pozor, ať je jemný, Dolores, zadělej na nadívané panadas, naporcovalas jehněčí?

96

Další jev, který lze vysledovat a již byl naznačen, se týká užití uvozovek, potažmo různých typů přímých či polopřímých řečí. V tomto ohledu jsou nejrozmanitější romány Il quinto passo è l´addio a Apologo del giudice bandito. Již víme, že se v prvním zmíněném románu stýkají přímé řeči s vnitřními monology a dialogy. Ty jsou odděleny jednak odsazením odstavců, ale také užitím různých typů uvozovek. Jedná-li se o přímou řeč, používá Atzeni vždy jeden typ uvozovek («...»), obvyklý pro italskou techniku psaní. Jde-li však autorovi o vnitřní pochody v mysli Ruggera, využívá jiného typu uvozovek (“...“). Abychom ukázali, jak v textu stojí tyto dva jevy vedle sebe, uvádíme následující ukázku rozhovoru Ruggera s partnerkou Monikou: Chiede: «Che intenzioni hai?». «Abortire». A letto Ruggero trema e pensa: “È figlio di un altro173“.

Podobně nakládá Atzeni s přímou a polopřímou řečí v románu Apologo del giudice bandito. Jen grafické označení je rozdílné. Přímá řeč je uvozena pomlčkami a polopřímá italským typem uvozovek: - Noi, Santissimo Tribunale, giudichiamo la locusta che ha portato fame e pestilenza al regno, miserie e penuria ai rifugi dell´uomo e alle casse dell´ordine, malvagità e insensatezza al cuore degli umili e dei potenti -. La voce di padre Gabriel è neutra, né rabbiosa né festante, severa, voce di giudice. Eppure Don Ximene pensa: «Ne hai architettato una delle tue, Cordanino174...».

173

Atzeni, S. 2001, s.39. Ptá se: „Co chceš dělat?“ ,,Jít na potrat.” V posteli se Ruggero třese a přemítá: -To dítě je někoho jiného.174 Atzeni, S. 2006, s. 38. My, nejsvětější soud, soudíme kobylku, která vnesla do království hlad a pach, do příbytků lidí a řeholních domů bídu s nouzí, do srdcí poddaných i mocných bezbožnost a nerozum -. Hlas otce Gabriela zní bezbarvě, ani rozčileně, ani slavnostně, přísně, soudcovsky. A přece don Ximene myslí: ,,Tys´to zas hezky zosnoval, Přádelníčku...”

97

6.2.3.

Rytmus a hudebnost

V kapitole věnované životu Sergia Atzeniho jsme zmínili, jak důležitá byla pro něj hudba. Poslouchal rád rockovou muziku, jazz, blues, ale také italské i jiné písničkáře. Chodil na koncerty a častokrát o nich psal reportáže do novin. Již na počátku své tvorby se tedy hudbě věnoval, a to psaním recenzí či komentářů z koncertů. Gigliola Sulisová jich sesbírala a uveřejnila ve dvousvazkovém vydání Atzeniho novinářských příspěvků175 dvaačtyřicet. Později se jeho láska k hudbě promítla i do románové a povídkové tvorby. Hudební aspekty autorovy tvorby byly velmi podrobně prostudovány literárním vědcem a hudebním znalcem Giorgem Rimondim v práci „Uno scrittore in ascolto“ 176 Ten v autorově aluzích na hudbu, hudební nástroje i v rytmicky propracovaných textech spatřuje možnost, jak vyřešit Atzeniho příslušnost k jednomu národu, a přitom touhu hovořit ke všem národům, protože hudba a rytmus jsou řečí všech. My se nejprve soustředíme na to, jak se autorova láska k hudbě promítala do dějových linií románů. Poté se zabýváme rytmickou stránkou autorových textů, která je také ovlivněna jeho vírou v moc hudby. Vzpomeňme jen na to, kolik hudebních skupin a hudebníků se v jeho románové tvorbě objevuje. Dávní obyvatelé ostrova v románu Passavamo sulla terra leggeri hráli na tympány, tančili a zpívali. Život předků je zde zobrazen jako jedna velká idyla. Harmonie s měsícem, hvězdami, ročními obdobími, mořem, lesy a horami, zajišťuje štěstí a víru v nadějnou budoucnost, provázenou hudbou a tancem: Cantare, suonare, danzare, coltivare, raccogliere, mungere, intagliare, fondere, uccidere, morire, cantare, suonare, danzare era la nostra vita177.

Tullio Saba byl v jednom období svého života členem lidové hudební skupiny a hrál při různých společenských událostech. Jeden ze svědků popisuje, jak Tullio zpíval a ostatní ho

175

Scritti giornalistici, Il Maestrale, 2005. Trovare racconti mai narrati, dirli con gioia, Convegno di studi su Sergio Atzeni, Cagliari 25-26 novembre 1996, a cura di Marci, G. e Sulis, G. s. 133-149.CUEC, 2001. 177 Atzeni, S. 2003, s. 24. Zpěv, hudba, tanec, práce na polích, sklizeň, dojení, vyřezávání dřeva, tavení bronzu, zabíjení, umírání, zpěv, hudba, tanec, to byl náš život. 176

98

doprovázeli na různé nástroje. Ve dne prý jeho hlas zněl falešně, ale v noci zněl procítěně, a to skupině přinášelo obecenstvo: Di notte bevevamo e Cesarino suonava canzoni americane, Tullio cantava, era tutt´un´altra cosa, la voce notturna di quel matto faceva venire i brividi alla schiena, non so perché; c´è una canzone che vorrei ancora sentirgli cantare, faceva Me and my gin, si sentiva ch´era la sua canzone178

Také Ruggero Gunale měl svou skupinu, Cani persi. S ohledem na to, co bylo dosud řečeno o jeho laxnímu přístupu k životu, je nutno zdůraznit, že hudba pro něj byla vždy důležitá. Měl velikou zásobu hudebních alb rockových, jazzových i bluesových skupin a když pracoval ve vysílání Radia Sirena Libera, pouštěl do éteru své oblíbené, alternativní kapely, s čímž majitel rádia nechtěl souhlasit. O své skupině, která nakonec musela být rozpuštěna kvůli problémům s policií, vypráví mladé matce na lodi: Poi mi sono illuso di diventare cantante e con Dino Bonfigli, un amico, abbiamo formato una band...abbiamo suonato in spiaggia, quella notte, sotto la rotonda del Lido, col passare delle ore la gente aumentava, sono arrivati altri musicisti, quattro o cinque chitarre, Giorgio Marongiu con la tromba, all´alba ballavamo ancora, centinaia e centinaia di pazzi notturni ridenti, una nuova tribù che voleva svegliare la città addormentata...179

Dalším aspektem hudebnosti autorových textů, kterého si nelze nepovšimnout, je rytmus vět. V kapitole o délce vět uvádíme, že Atzeni používal nesymetricky dlouhé i krátké věty. Užíval-li dlouhých souvětí, bylo nutné řešit rytmus vět vhodnou interpunkcí, volbou slov, jejich střídavou délkou, nechával z nich znít hudbu či sálat vůni, dovoloval slovům tančit v rytmu popisovaných postav a příhodných adjektiv, přívlastků a doplňků. Často se objevují názvy různých hudebních nástrojů, tanců a popěvků. 178

Atzeni, S. 2006, s. 94. Po nocích jsme pili a Cesarino hrál americké písničky, Tullio zpíval, a to byla jiná, člověku šel z nočního hlasu toho blázna mráz po zádech, nevím proč; jednu písničku bych si od něj chtěl ještě poslechnout, zpívalo se v ní Me and my gin, ta mu vycházela ze srdce. 179 Atzeni, S. 2001, s. 184-185. Pak jsem měl sen stát se zpěvákem a s kamarádem Dinem Bonfiglim jsme založili skupinu...hráli jsme tu noc na pláži, v altánu Lida, s postupem času přibývalo lidí, dorazili další muzikanti, čtyři pět kytar, Giorgio Marongiu s trumpetou, tancovali jsme ještě při východu slunce, stovky a stovky chechtajících se nočních bláznů, nový kmen, který chtěl probudit spící město.

99

V románu Apologo del giudice bandito se vyskytuje několik nám již známých scén otrokyně Juaniky, která utíká od svého pána, jehož musela zabít, a honí ji psi. Rytmus jejího běhu je v souladu s okolní přírodou, která jako by našeptávala, ať neztrácí naději: Erba e terra scura. Dondolano al maestrale morente le foglie del palmeto, frusciano, sussurano, diresti che cantino: - Corri bambina, attenta a non cadere, corri, segui la stella, guarda avanti, vola, rondinella180.

V případě románu Il quinto passo è l´addio je v rytmu tance pojat i název – již jsme naznačili, že se odkazuje na taneční kroky v životě hlavního hrdiny. V tanečním rytmu se ale často pohybují také postavy. Sotto i mandorli in cima al Margine Rosso la luna cola dal finestrino di destra e li imbianca febbrili. Ruggero ha il cambio contro il ginocchio sinistro che duole, maledetta Cinquecento. Monica è baccante, ha nel corpo un ritmo pazzo, una musica di tamburi e flauti, forse portata dal vento del Sudan che ingravida il cielo e farà gocciolare sabbia rossa in acqua tiepida; al profumo di mandorle aggiungerà il bagnato dell´erba e della terra181.

Také román Passavamo sulla terra leggeri je plný hudby a rytmu. Vždyť již původní mýtičtí obyvatelé se jmenují „hvězdní tanečníci“. Proto je tanec a zpěv základní součástí jejich života. Proto se pohybují po zemi lehce, v harmonii s přírodou a svou zemí, jejímž rytmům rozumějí: Cantavamo, morivamo, danzavamo di padre in figlio, crescendo di numero e di esperienza dell´isola. Eravamo felici.

180

Atzeni, S. 2006, s. 77. Tmavá tráva a zem. Listy palmového háje se vlní v umírajícím maestralu, šumějí, šeptají, řekl bys, že zpívají: Běž, dítě, pozor ať nespadněš, běž, následuj hvězdu, dopředu hleď, vlaštovko, leť. 181 Atzeni, S. 2001, s. 37. Pod mandlovníky na vrcholu Margine Rosso se celí hořečnatí bělají v měsíčním svitu, který se vlévá dovnitř pravým okénkem. Ruggerovi tlačí řadící páka do levého kolene, to ho bolí, prokletý Fiátek. Monika ztrácí zábrany, jejím tělem prochází bláznivý rytmus, hudba tamburů a fléten, snad ji přinesl vítr ze Súdánu, který obtěžkává nebesa a do vlažné vody pak kapou semínka rudého písku; vůně mandlí se mísí s vůní vlhké trávy a půdy.

100

Chiamavamo noi stessi s´ard, che nell´antica lingua significa danzatori delle stelle182.

Passavamo sulla terra leggeri come acqua...come acqua che scorre, salta, giù dalla conca piena della fonte, scivola e serpeggia fra muschi e felci, fino alle radici delle sughere e dei mandorli183.

7. Závěr 7.1. Atzeniho místo v novější italské literatuře V kapitole věnované sardinskému literárnímu prostředí jsme se věnovali popisu tvorby dvou generací tohoto regionu. Starší i novější literární generace Sardinie mají mnoho společného: věrnost ostrovu při výběru témat, prostředí a postav, vyjadřování v italštině (v dialektu také, ale výjimečně a účelně), návraty do minulosti. Novější generace přišla s dalšími formami, tedy detektivními a policejními žánry. Atzeni byl jedním z prvních autorů této ,,nové vlny”. Věnoval se těmto žánrům také, byť jen okrajově a hlavně na začátku spisovatelské kariéry, tedy v povídkové tvorbě. Atzeniho místo v rámci sardinské literatury je tedy jasné: navazuje na slavné předky a otvírá nové cesty nejnovější generaci literátů. Obtížnější je již definovat jeho pozici v rámci italského literárního prostředí. V románech se zabýval historií ostrova a hledáním kořenů Sardiňanů. Šlo mu o to, aby ukázal obyvatelům ostrova, jak etnicky pestrou mají minulost, a že právě toto je jejich kulturním a historickým bohatstvím. Proto lze v Atzeniho tvorbě spatřit rysy autora hledajícího minulost vlasti, na kterou by mohli být Sardiňané hrdí.

182

Atzeni, S. 2003, s. 23. Zpívali jsme, umírali, tančili z otce na syna, bylo nás stále víc a ostrov jsme znali čím dál tím lépe. Byli jsme šťastni. Nazývali jsme se S´ardové, což v dávné řeči znamená hvězdní tanečníci. 183 Atzeni, S. 2003, s.24. Bylo nám lehce na zemi, jako vodě...jako vodě, která plyne, vyskakuje z přeplněné pramenné rokle, klouže a vlní se mezi mechy a kapradím, až ke kořenům dubů a mandlovníků.

101

Vedle historie provádí v románech také sondu do současnosti ostrova. Je svědkem a součástí moderní generace Sardiňanů. Předává její nejistotu, bol z neúspěchu, vnitřní nepokoj. Nečiní tak ale z hlediska sebe sama. Nahlíží realitu očima kvalitního autora, předává ji prostřednictvím propracovaných metafor. Činí ji pochopitelnou, univerzální a nadčasovou. To je společně s jistou dávkou ironie, komunikativností jazyka a jeho osobitým stylem důvodem, proč oslovuje tolik čtenářů. To je stručná charakteristika jeho tvorby. Není však zcela jisté, zda se v rámci italské národní literatury může nalézt podobný autor. Gigliola Sulisová o jeho místě v literatuře Itálie píše, že ,,Atzeni si presenta come una figura singolare e periferica all´interno del panorama letterario nazionale.”184 V jednom ze svých novinových článků se Atzeni rozhodl věnovat stručnému popisu současné literární situace v Itálii. Reagoval v něm na výsledky průzkumu, který se snažil zmapovat tvorbu italských autorů mladších čtyřiceti let. V tomto recenzistickém článku můžeme vidět hned dva aspekty, které se velmi blíží samotnému autorovi a jeho tvorbě, byť je Atzeni zmiňuje v souvislosti s jinými italskými autory. Všiml si, že mnoho autorů, které on považuje za kvalitní (Claudio Camarca, Pia Pera, Carlo Lucarelli, Pino Cacucci), průzkumu jaksi uniklo. Není o nich ani zmínka. Sám sebe se tedy ptá, zda je důvodem, proč se jim nikdo nevěnuje, fakt, že jsou nejhorší. Opatřil si jejich knihy a konstatoval, že tato generace tvůrců je: Una generazine che si racconta e racconta i propri padri con onestà, e con onestà accena al proprio fallimento, e pare non voglia arrendersi...Molto poco narcisismo, molto vigore espressivo, motla grinta...Storie ben costruite, attenzione molto maggiore per le strutture narrative che per la scrittura, quasi nessun leziosismo...185

V jednom ohledu se však dala nalézt poměrně snadná paralela Sergia Atzeniho s ostatními autory. Stejně jako autoři starší generace Sardinie (Deleddová, Satta, Dessì) a jako 184

Marci, G.; Sulis, G. 2001, s. 17. Atzeni se v národním literárním prostředí projevuje jako jedinečná a okrajová osobnost. 185 I salvati e i sommersi, Unione Sarda, 28.5.1992, v Sulis, G. 2005, s. 842-846. Generace, která vypráví o sobě a o svých otcích s upřímností, s níž také přiznává svůj neúspěch a zdá se, že se nechce vzdát...Velmi málo narcismu, mnoho výrazových schopností, mnoho odhodlání...Dobře vystavěné příběhy, velmi značný důraz na narativní struktury i na jazyk, téměř žádná strojenost...

102

autoři nejnovější generace (např. Fois, Soriga) také on ostrov opustil. Paralela se ale nabízí také s dalším italským ostrovem – Sicílií. Stejně totiž učinili také představitelé starší literární generace Sicílie (Luigi Pirandello či Giovanni Verga) i autoři novější (D´Arrigo, Consolo). Jako by bylo pravidlem, že autoři těchto ostrovních regionů svou vlast opouštějí, aby o ní psali na kontinentu, kde je možno získat odstup a snáze se prosadit. Atzeni získal odstup, nicméně na Sardinii se vracel ve svých knihách i fyzicky. Napsal čtyři romány, v nichž je vidět rostoucí kvalita a vyspělost autora. Předposlední román byl silným příslibem rodícího se talentu a poslední tuto tezi potvrdil. Pak však autor naposledy navštívil svůj rodný ostrov, čímž byly zklamány jakékoli naděje v rodícího se literáta vysokých kvalit. Snad na něj opravdu Sardinie se svým mořem žárlila, jak se píše v Atzeniho epitafu s názvem ,,Rapito dal mare geloso”.

7.2. Výsledky práce Tato práce byla zaměřena na život a dílo současného sardinského spisovatele Sergia Atzeniho. Zpracovali jsme jeho biografii, analyzovali jsme jeho čtyři romány a zamysleli jsme se nad jeho místem v sardinské a italské literatuře. Při zpracování biografie jsme se zaměřili hlavně na ty životní okamžiky, které byly určující pro autorovu tvorbu. Jedním z důležitých faktorů v jeho životě byla skutečnost, že miloval Sardinii. Současně si však hořce uvědomoval, že se mu v tomto provinčním prostředí nedostává uznání a že potřebuje získat určitý odstup od rodného kraje, a proto se rozhodl pro život v kontinentální části země. Láska smíšená s hořkostí jsou v jeho románech všudypřítomné. Při studii románové tvorby jsme však odhalili i další charakteristické prvky. Pomocí tematického rámce, vytvořeného z nejdůležitějších tematických okruhů, kterým se autor věnoval, jsme také vysledovali, že autor zpracovával historii ostrova. Navracel se ke kořenům, ale mísil historická fakta s fantazií a upozorňoval na relativitu pojetí pravdy. Také se věnoval nadčasovým a univerzálním tématům na pozadí sardinské látky. Z textů lze tedy vyčíst téma lásky, vášně, sexuality, potřeby svobody, touhy po spravedlnosti a odplaty za křivdu i víry v Boha.

103

Postavami jsou Sardiňané, kteří jsou zpracováni jako dávní obyvatelé ostrova rebelující proti cizincům, jako současní obyvatelé ostrova bouřící se proti společnosti, jako pokorní, skromní a pracovití lidé v mezích zákona i mimo ně a jako staří nositelé lidové moudrosti, kteří jsou respektováni mladou generací. Časté jsou také postavy inspirované autorem či jeho okolím. Prostředím románů je vždy Sardinie. Vidíme milované i nenáviděné Cagliari, venkov i přírodu jako zdroje obživy i starostí a popisy moře. Autor používá komunikativní jazyk, který umožňuje všem porozumět jeho obrazu Sardinie. V rámci autorovy poetiky jsme vysledovali následující jazyková specifika: velmi střídmé užívání dialektu, který je jen jakýmsi kořením textů, užívání zvláštních vlastních jmen a místních názvů spojených se sardinským prostředím a poměrně vysokou míru orality. K autorově poetice patří také struktura textu. Zaměřili jsme se na grafickou podobu textu, interpunkci a délku vět i na rytmus a hudebnost. Texty jsou často členěné na odsazené odstavce. Interpunkce pomáhá čtenáři orientovat se v dlouhých souvětích, simulujících tok mluvené řeči. Také dodává textu rytmus a hudebnost, přítomnou též sémanticky – v románech jsou často zmiňovány tance, hudební nástroje a písně. Časté jsou také krátké věty a nedokončené výpovědi. Kromě autorova života a díla jsme se také věnovali sardinskému literárnímu regionu. Stručně jsme se zabývali generací autorů první poloviny minulého století i početnými a úspěšnými autory současnosti. Na Sardinii nyní existuje mnoho nakladatelství, která mají veliký podíl na tom, že se o literární produkci zde hovoří jako o ,,nové vlně”. Závěrem velmi stručně hledáme Atzeniho místo v širším kontextu novější italské literatury. Atzeni nebyl a není jediným autorem malého regionu, který musel za uznáním na kontinent. Také nebyl a není jediným spisovatelem, který na uznání čekal. Detailní rozbor Atzeniho románů navazuje na první a jedinou diplomovou práci o autorovi, která vznikla na univerzitě v Cagliari a přinesla ucelený přehled Atzeniho děl. Naše práce přibližuje jeho románovou tvorbu českému čtenáři a snad by také mohla být užitečná těm, kdo by se v budoucnu chtěli věnovat jeho překladům.

104

8. Shrnutí

Cílem této práce je představit současného sardinského spisovatele Sergia Atzeniho (19521995) a provést podrobnou analýzu čtyř románů, které napsal v období let 1986 až 1995: Apologo del giudice bandito (1986), Il figlio di Bakunìn (1991), Il quinto passo è l’addio (1995) a Passavamo sulla terra leggeri (1996), vydaný posmrtně. Poté, co v sedmdesátých letech dokončí gymnaziální a opustí univerzitní studia, spolupracuje s mnoha regionálními periodiky a píše povídky i básně, které jsou příslibem velkého spisovatelského talentu. Již v počátcích literární tvorby se také projevuje jeho bezmezná láska k Sardinii, díky níž se ve svém díle věnuje nejen tomuto ostrovu, ale také jeho historii, obyvatelům a folkloru. Atzeni se však tímto citem nenechá zaslepit. Uvědomuje si etnický a existenciální neklid, který opanuje jeho generaci, a neváhá zobrazit pochybení, jichž se dopouští on sám i jeho vrstevníci. Na Sardinii se mu však nedostává uznání, a tak se v roce 1987 rozhodne ostrov opustit a vydává se na cesty. Žije a pracuje v mnoha městech Itálie – například v Turíně a Milánu – ale také jinde v Evropě. Nakonec se usadí v Sant´Ilariu d’Enza. To je začátkem jeho nejplodnějšího tvůrčího období. Věnuje se také překladatelské činnosti a

publikuje esejistické práce pro

nejdůležitější italská nakladatelství. Dlouho však v tomto dobrovolném ,,vyhnanství” daleko od své milované-nenáviděné země nevydrží a stále častěji se na Sardinii vrací, zejména v letních obdobích. Z jedné z návštěv se však již nevrátí: V pouhých třiačtyřiceti letech ho ,,žárlivé” vlny u ostrova San Pietro (Carloforte) krutě odnesou pryč. Toto tragické a předčasné úmrtí připraví italské literární prostředí o výjiměčně talentovaného a slibného spisovatele, kterému nebyl vyměřen dostatek času na to, aby mohl své nadání plně projevit. Analýza románů je provedena na základě tematického rámce vytvořeného z těch aspektů Atzeniho tvorby, které považujeme za charakteristické. Ze soustavné studie románů vyšly najevo následující skutečnosti: Ve svých románech, odehrávajících se výhradně na Sardinii, se Sergio Atzeni navrací do minulosti ostrova a hledá kořeny jeho obyvatel. Ti buď coby postavy románů žijí v dávné a mýtické minulosti, jak je tomu v románu Passavamo sulla terra leggeri, či coby

105

vykořenění a zbyteční lidé živoří v nedávné době, ovlivněné vývojem regionu po roce 1968, jak vidíme v románu Il quinto passo è l’addio. Současně s těmito až antropologickými zájmy jsou rozvíjena také témata nadčasová a univerzální jako láska, svoboda či spravedlnost. Inovativnost a originalita Atzeniho stylu spočívá zejména v užívání parataktických struktur, které vytvářejí dojem orality, a v rytmičnosti až hudebnosti jeho textů. Používá komunikativní jazyk, místy okořeněný sardinským dialektem, a to jak na úrovni lexikální, tak syntaktické, což však nijak nebrání porozumění. V práci se také zamýšlíme nad Atzeniho místem v kontextu literatury regionu. Z toho důvodu stručně představujeme nejznámější autory generace první poloviny dvacátého století a také autory novější generace, tzv. ,,nové vlny” současné progresivní sardinské literatury. Tato práce navazuje na dřívější diplomovou práci o Sergiu Atzenim, vypracovanou Gigliolou Sulisovou na univerzitě v Cagliari v ak. roce 1997-98, jejímž cílem bylo shromáždit veškerou literární tvorbu autora vzniklou v letech 1966 až 1955 a přiblížit nejdůležitější období jeho života. Naším cílem bylo pootevřít českým čtenářům dveře k tomuto velice kvalitnímu a originálnímu autorovi a podat základní informace těm, kdo by se popřípadě chtěli věnovat překladu jeho díla do češtiny.

106

Riassunto L’obiettivo di questa tesi di laurea è quello di presentare lo scrittore contemporaneo sardo Sergio Atzeni (1952-1995) e di analizzare in maniera dettagliata i quattro romanzi che egli ha scritto nell’arco di un decennio, Apologo del giudice bandito (1986), Il figlio di Bakunìn (1991), Il quinto passo è l’addio (1995) e Passavamo sulla terra leggeri (1996), pubblicato postumo. Dopo gli studi liceali e universitari a Cagliari, dai primi anni settanta, Sergio Atzeni collabora come giornalista a quotidiani e riviste regionali, scrivendo prose, racconti, poesie e manifestando una chiara vocazione di narratore. Sin dagli esordi, nella sua produzione si evidenziano un grande amore per la Sardegna, che lo portano a raccontare sempre l’isola, la sua storia, il suo folklore, il suo popolo. Amore e interesse che, nel contempo, non gli impediscono di rendersi conto del disagio etnico ed esistenziale della sua generazione e di testimoniarne i fallimenti, che egli in parte con essa condivide. Nel 1987, mosso anche dall’amarezza nei confronti dei suoi conterranei, dai quali non si sente adeguatamente apprezzato, lascia l’isola e inizia a viaggiare, facendo i più svariati mestieri, in Europa e in varie città italiane, tra cui Torino e Milano, stabilendosi infine a Sant’Ilario d’Enza. Inizia per lui una feconda attività di produzione narrativa e di traduzione di testi letterari e saggistici per prestigiose case editrici. “Esule”volontario, l’ Atzeni non riesce a stare troppo a lungo lontano dalla sua odiataamata terra e si reca spesso in Sardegna, soprattutto per trascorrervi le vacanze estive. Da una di quelle visite non è più tornato: il “geloso” mare dell’isola di San Pietro (Carloforte) se l’è portato via, all’età di soli quarantatre anni. Con la sua prematura scomparsa, l’ambiente letterario italiano perde uno scrittore molto promettente che non ha purtroppo avuto abbastanza tempo per mostrare appieno il suo talento. Per la analisi dettagliata dei romanzi, abbiamo proceduto basandoci su una cornice tematica in cui inquadrare quelle che riteniamo essere le principali caratteristiche dello scrittore. L’analisi ha indicato i seguenti fatti: nei suoi romanzi, ambientati esclusivamente in Sardegna, Sergio Atzeni torna al passato dell’isola e cerca le radici dei sardi, sia quando fa muovere i suoi personaggi in un passato lontanissimo e mitico, come in Passavamo sulla terra leggeri che quando li fa agitare, sbandati e inetti, nel più recente passato della società affluente postsessantottina, come in Il quinto passo è l’addio. A questo interesse quasi antropologico, si accompagna nello stesso tempo la capacità di presentare e universalizzare temi come l’amore, la

107

libertà, la giustizia. Atzeni usa uno stile innovativo e originale, caratterizzato da un andamento narrativo paratattico, che rimanda all’oralità, al ritmo sincopato, alla musicalità; il suo linguaggio è molto comunicativo, meticciato col sardo sia a livello sintattico che lessicale senza che però se ne precluda la comprensione, Abbiamo inoltre considerato l’Atzeni nel panorama letterario regionale, presentando un breve studio sugli autori sardi del primo Novecento e su quelli della cosiddetta “novelle vague” sarda di oggi. Questo lavoro è la seconda tesi di laurea scritta su Sergio Atzeni. La prima, il cui obiettivo era quello di raccogliere tutta la produzione letteraria dello scrittore pubblicata dal 1966 al 1995 e di ricostruire le tappe principali della sua vita, è stata scritta dalla Dott.ssa Gigliola Sulis e discussa presso l’Università degli Studi di Cagliari nell’ a.a. 1997-98. Il più modesto obiettivo di questa seconda tesi è che , oltre a far conoscere ed apprezzare i romanzi di uno scrittore godibilissimo e originale, possa essere utile a chi voglia dedicarsi alla loro traduzione.

108

Summary The purpose of this paper is to introduce the contemporary Sardinian author Sergio Atzeni (1952-1995) and to carry out a detailed analyses of his four novels written between 1986 and 1995: Apologo del giudice bandito (1986), Il figlio di Bakunìn (1991), Il quinto passo è l’addio (1995) and Passavamo sulla terra leggeri (1996), published posthumously. In the early 1970s, after his high school and university studies, Sergio Atzeni works as a journalist for the local daily papers and magazines. He publishes prose works, short stories and poetry that clearly reveal his narrative talent. From the very beginnig of his carreer Atzeni’s work is marked by his love for Sardinia which is in the centre of his attention and which makes him write about its history, folklore and people. Yet he is very much aware of the ethnic and existential unrest of his generation and of its failures which he partially shares with it. In 1987, driven also by the bitter disappointment he felt towards the Sardinians who didn’t seem to appreciate him adequately, he leaves the island to travel and work in Europe and in various Italian cities, among others Torino and Milano. He settles in Sant’Ilario d’Enza and the most productive period of his life starts. He writes narrative works, translations and essays for many prestigious publishing houses. However, as a “self-imposed exile” Atzeni is not able to stay for too long far from his beloved-hated country. He often comes back to Sardinia, mainly for holidays. He never returnes from one of his journeys, though: the “jealous” sea of San Pietro island (Carloforte) carries him away at the young age of forty-three. Atzeni’s untimely death deprived the Italian literary circuits of a very promising author who didn’t have enough time to fully show his talent. The detailed analysis of Atzeni’s novels is carried out on the basis of a thematic framework which includes the elements we consider to be characteristic for the writer. The analysis indicated the following facts: in his novels, set exclusively in Sardinia, Sergio Atzeni returns to the island’s past in search the roots of all Sardinians. This can be observed when Atzeni’s characters live in the remote and mythical past as in Passavamo sulla terra leggeri as well as when they live deracinated and inept in the recent past, in the years after 1968 as can be seen in Il quinto passo è l’addio.

109

These almost anthropological themes are mixed with universal and timeless themes such as love, freedom and justice. Atzeni’s style is innovative and original for its paratactic structures that evoke spoken language, as well as for its rhythm and musicality. His language is very communicative and understandable, although it sometimes contains Sardinian dialect on syntactical and lexical levels. A study of Atzeni’s place within the Sardinian literary environment is also a part of the paper. A brief review of Sardinian writers of the first half of the twenieth century and the numerous “new wave” contemporary writers are presented. This is the secnods thesis on Sergio Atzeni. The first one whose purpose was to collect all literary work from 1966 to 1995 by Atzeni and to focus on the most important periods of the writer’s life was carried out by Gigliola Sulis at University of Cagliari in the academic year 19971998. Apart from introducing this original writer and his novels to the Czech public we hope this paper might be useful to those who would like to translate some of his works into Czech.

110

9. Bibliografie 9.1. Primární zdroje

ATZENI, Sergio. Apologo del giudice bandito, settima edizione. Palermo: Sellerio editore, 2006. ISBN 88-389-0288-7.

ATZENI, Sergio. Il figlio di Bakunìn, nona edizione. Palermo: Sellerio editore, 2006. ISBN 88389-0682-3.

ATZENI, Sergio. Il quinto passo è l´addio, seconda edizione. Nuoro: Ilisso edizioni, 2001. ISBN 88-87825-32-7.

ATZENI, Sergio. Passavamo sulla terra leggeri, seconda edizione. Nuoro: Ilisso edizioni, 2003. ISBN 88-87825-57-2.

9.2. Sekundární zdroje – tištěné

ATZENI, Sergio. I salvati e i sommersi. In Scritti giornalistici (1966-1995), Ed. G. Sulis. Nuoro: Edizioni Il Maestrale, 2005, s. 842-846. ISBN 88-89801-09-3.

ATZENI, Sergio. L´obbligo d´essere un po´pazzi e un po´sciamani. In Scritti giornalistici (19661995), Ed. G. Sulis. Nuoro: Edizioni Il Maestrale, 2005, s. 853-854. ISBN 88-89801-09-3.

ATZENI, Sergio. Nazione e narrazione. In Scritti giornalistici (1966-1995), Ed. G. Sulis. Nuoro: Edizioni Il Maestrale, 2005, s. 990-993. ISBN 88-89801-09-3.

111

ATZENI, Sergio. Raccontar fole, seconda edizione. Palermo: Sellerio Editore, 2005. ISBN 88389-1502-4.

ATZENI, Sergio. Versus, Nuoro: Edizioni Il Maestrale, 2008. ISBN 978-88-89801-67-3.

FLORIS, Francesco. Breve storia della Sardegna, settima edizione. Roma: Newton Compton editori s.r.l., 1998. ISBN 88-7983-576-X.

LAVINIO, Cristina. Tecnica del frammento e sperimentazione linguistica. In Trovare racconti mai narrati, dirli con gioia, Ed. G. Marci, G. Sulis. Cagliari: CUEC, 2001, s. 65-80. ISBN 888467-030-6.

LEONE, Chiara. I testimoni. La Nuova Sardegna, 9. settembre 1995, s. 2-3.

LIORI, Antonangelo. Rapito dal mare geloso. L´Unione Sarda, 7. settembre 1995, s. 12.

MARCI, Giuseppe. Sergio Atzeni: a lonely man, Cagliari: CUEC, 1999. ISBN 88-87088-57-8.

MARCI, G; SULIS, G. (a cura di). Trovare racconti mai narrati, dirli con gioia. Cagliari: CUEC, 2001, s. 155-186. ISBN 88-8467-030-6.

MONGAI, Massimo. Sardegna guida turistica. Olbia: Edizioni R. Balzano, 1992. ISBN 9788889811122.

PALA, Mauro. Sergio Atzeni: scrittore post-coloniale. In Trovare racconti mai narrati, dirli con gioia, Ed. G. Marci, G. Sulis. Cagliari: CUEC, 2001, s. 111-132. ISBN 88-8467-030-6.

PELÁN, J. a kol. Slovník italských spisovatelů, Praha: Nakladatelství Libri, 2004. ISBN 807277-180-9.

112

RIMONDI, Giorgio. Uno scrittore in ascolto. Considerazioni su Sergio Atzeni e la musica. In Trovare racconti mai narrati, dirli con gioia, Ed. G. Marci, G. Sulis. Cagliari: CUEC, 2001, s. 133-148. ISBN 88-8467-030-6.

STANZEL, Franz Karl. Teorie vyprávění, Praha: Odeon, 1985. ISBN 80-7198-248-2.

SULIS, Gigliola. Bibliografia delle opere di Sergio Atzeni. In Trovare racconti mai narrati, dirli con gioia, Ed. G. Marci, G. Sulis. Cagliari: CUEC, 2001, s. 155-186. ISBN 88-8467-030-6.

SULIS, Gigliola. Una tesi su Sergio Atzeni. In Trovare racconti mai narrati, dirli con gioia, Ed. G. Marci, G. Sulis. Cagliari: CUEC, 2001, s. 149-154. ISBN 88-8467-030-6.

9.3. Sekundární zdroje – internetové

ARDUINI, Roberto. Sardegna: l´isola degli scrittori. La compagnia del libro [online]. 2009 [cit. 2009-03-01]. Dostupný z WWW:
ATZENI, Sergio. Storia e romanzo. I Miserabili [online]. 2004 [cit. 2009-02-26]. Dostupný z WWW: http://www.miserabili.com/2004/06/17/sergio_atzeni_storia_e_romanzo.html.

Ascom [online]. 2008 [cit. 2009-02-24]. Dostupný z WWW: . (Premio Libraio).

Capo Vaticano [online]. 2007-2008 [cit. 2009-02-25]. Dostupný z WWW: .

113

Capoterra [online]. 2004 [cit. 2009-03-06]. Dostupný z WWW: .

Editori sardi [online]. 2006 [cit. 2009-02-22]. Dostupný z WWW: .

Filologia sarda [online]. 2008 [cit. 2009-02-25]. Dostupný z WWW: . (Abate, Francesco). Filologia sarda [online]. 2008 [cit. 2008-02-01]. Dostupný z WWW: . (Agus, Milena).

Filologia

sarda

[online].

2008

[cit.

2009-02-03].

Dostupný

z

WWW:

. (Angioni, Giulio).

Filologia sarda [online]. 2008 [cit. 2009-02-15]. Dostupný z WWW: . (Marrocu, Luciano).

Filologia sarda [online]. 2008 [cit. 2009-02-05]. Dostupný z WWW: . (Niffoi, Salvatore).

Filologia sarda [online]. 2008 [cit. 2009-02-20]. Dostupný z WWW: <www.filologiasarda.eu/catalogo/autori/autore.php?sez=36&id=1.>. (Satta, Sebastiano).

Filologia sarda [online]. 2008 [cit. 2009-03-01]. Dostupný z WWW: . (Todde, Giorgio).

Fondazione Corrado Alvaro [online]. 2001 [cit. 2009-02-27]. Dostupný z WWW: . 114

Fondazione Dessi [online]. 2003 [cit. 2009-02-03]. Dostupný z WWW: <www.fondazionedessi.it.>. (Dessì, Giuseppe).

Forte Village Resort [online]. 2007 [cit. 2009-03-13]. Dostupný z WWW: <www.fortevillageresort.com/it/multimedia-press/communicati-stampa/premio-forte-village2007.>.

It.wikipedia [online]. 2009 [cit. 2009-03-25]. Dostupný z WWW: .

It.wikipedia [online]. 2009 [cit. 2009-02-20]. Dostupný z WWW: .

It.wikipedia [online]. 2008 [cit. 2009-02-20]. Dostupný z WWW: .

It.wikipedia [online]. 2008 [cit. 2009-03-06]. Dostupný z WWW: .

It.wikipedia [online]. 2009 [cit. 2009-02-23]. Dostupný z WWW: .

It.wikipedia [online]. 2009 [cit. 2009-04-15]. Dostupný z WWW: .

It.wikipedia [online]. 2009 [cit. 2009-03-25]. Dostupný z WWW: . (Soriga, Flavio).

Lama e trama [online]. 2003 [cit. 2009-02-16]. Dostupný z WWW: <www.lamaetrama.it.>.

115

Marcello Fois [online]. 2007 [cit. 2009-02-22]. Dostupný z WWW: . (Fois, Marcello).

MARRA, Wanda. La nouvelle vague sarda scrive col Maestrale. Rai libro [online]. 2008 [cit. 2009-03-05].

Premio Deledda [online]. 2008 [cit. 2009-02-02]. Dostupný z WWW: <www.premiodeledda.it.>.

Premio Grinizane Cavour [online]. 2005 [cit. 2009-03-01]. Dostupný z WWW: .

Rhegium Julii [online]. 2008 [cit. 2009-02-03]. Dostupný z WWW: .

Zam [online]. 2007 [cit. 2009-02-20]. Dostupný z WWW: . (Carlotto, Massimio)

116