EXPEDICE PROVENCE
28. 4. — 5. 5. 2012 Biskupské gymnázium B. Balbína, Hradec Králové
OBSAH I. Seznam účastníků II. Z cestovního deníku III. Zoologické ohlédnutí IV. Botanické ohlédnutí V. Ochrana přírody VI. Provensálské koření VII. Soutěž VIII. Závěrem
Autoři Na zpracování materiálů se podíleli: Editor: Ivo Králíček Autoři jednotlivých částí: Vojtěch Tláskal – Z cestovního deníku Petr Bogusch – Zoologické ohlédnutí Miroslav Mikát – Zoologické ohlédnutí Ivan Tláskal – Zoologické ohlédnutí Ivana Tláskalová – Provence očima matky Kateřina Štajerová – Botanické ohlédnutí Ivo Králíček – Ochrana přírody Autoři fotografií: Michal Štulpa, Ivo Králíček, Ivan Tláskal Kresby: Lucie Nekovářová, Barbora Doubková Jazyková úprava: Šárka Mikátová Grafická úprava: Michal Zych
2
I. SEZNAM ÚČASTNÍKŮ Č. 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25
Jméno Kristina Štaudová Magdalena Maňáková Daniel Pek Lukáš Ryška Zdeněk Šimon Vít Bureš Martina Šarounová Petra Votroubková Adéla Antošová Michaela Tláskalová Jan Pražák Michal Zych Tomáš Kouba Michaela Vondráčková Marie Ležíková Markéta Schmidtová Karel Hubert Rieger Kateřina Černíková Anna Hladěnová Vojtěch Mareš Lopourová Anna Tomáš Jánský Irena Jamborová Jakub Ležík Anastázie Fišerová
26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51
1. A 1. A 2. B 2. A 2. A 2. A 3. B 3. B 4. B 4. B 4. A 5. A 5. A 5. A 5. A 5. A 2. G 2. G 7. B 7. B 7. B 7. B 7. A 7. A 7. A
3
Barbora Doubková Eva Štysová Lucie Řeháková Berenika Tyrychová Michal Štulpa Kateřina Marečková Veronika Šobová Vojtěch Tláskal Šárka Mikátová Kateřina Trumhová Martina Večeřová Martina Čapková Andrea Muchová Lucie Nekovářová Rudolf Beňo Ivana Tláskalová Ivan Tláskal Jiří Zych Jitka Marečková Blanka Mikátová Mirek Mikát Petr Bogusch Irena Kafková Slávek Kafka Kateřina Štajerová Ivo Králíček
7. A 7. A 7. A 7. A 7. A ZŠ8 ZŠ5 VŠ VŠ VŠ VŠ VŠ VŠ VŠ Zdr L L L L L L L L L L L
II. Z CESTOVNÍHO DENÍKU Dnes je 28. 4. 2012 a vypadá to, že začíná teplý a slunečný den. První řádky deníku píšu obklopen kufry a batohy. Již za hodinu se totiž budeme přesouvat na Orlické nábřeží, kde nás bude čekat autobus, se kterým vyrazíme do jižní Francie. Ano je to tak. Další expedice s Ivem Králíčkem začíná právě dnes!
DEN PRVNÍ – 28.4. Ve 12:15 středoevropského letního času odjezd autobusu (12m na délku, váha 18t, 420 koní) od Biskupského gymnázia Bohuslava Balbína v Hradci Králové. 13:30 - Průjezd Prahou, který celkem trval kolem tři čtvrtě hodiny. 15:11 - 1. zastávka u pumpy. 16:30 - Přejezd česko-německých hranic, vjezd do Bavorska, po A6 směrem na Norimberk. 20:45 - Ukazatel venkovní teploty hlásil 28 °C, přes den bylo až 31 °C. 22:24 - Přejezd německo-francouzských hranic.
DEN DRUHÝ – 29.4. 0:28 - Pod rouškou noci zastávka u francouzské dálnice, všude bylo plno chroustů. 3:09 - Jedno z mnoha placení mýtného, venku začínalo pršet. 5:07 - Další zastávka na pumpě, venku hustý déšť. 6:55 - Snídaně u pumpy v oblasti kolem Avignonu, počasí se zlepšilo. Do deváté hodiny průzkum ruderálu, macchie (a blízkých obřích slunečních hodin). Do místa ubytování zbývalo asi 100 km. 9:54 - Průjezd městem Arles, vjezd do NP Camargue. Kolem silnice rýžová pole, bílí koně a býci. 11:15 - Příjezd do místa 1. ubytování - městečka Saintes-Maries-de-la-Mer, z ČR ujeto kolem 1500 kilometrů. Následovalo krátké vydechnutí, obhlídka pláže a přilehlého slaniska s hejny plameňáků. Večer volný program, někteří se vydali na večerní prohlídku městečka s kostelem a arénou na býčí zápasy.
DEN TŘETÍ – 30.4. Po osmé hodině ráno odjezd na celodenní okružní jízdu po turistických atrakcích oblasti. 8:55 - Opět průjezd skrze Arles a jízda směrem na Les Baux-de-Provence. Zdejší uličky se během naší prohlídky za intenzivního deště proměnily v potoky vody. S promáčeným oblečením jsme vyjeli dále. Následovala zastávka u obchodu na doplnění zásob a cesta do Avignonu s papežským palácem a výhledem na půlku mostu Saint-Bénézet. I zde malá přeháňka. Na předposledním místě tohoto dne - u Pont-du-Gard, probíhal odlov živočichů a prohlídka římského akvaduktu. Počasí se na poslední chvíli snažilo být aprílové a v 4
městě Arles s arénou a amfiteátrem již svítilo slunce. Večer v kempu probíhalo promítání záběrů z Rumunska 2011, sestříhaných Slávkem Kafkou.
DEN ČTVRTÝ – 1.5. Ráno odjezd do nedalekého ornitologického parku Pontde-Gau. Projití chodníčků ↑ Pont-du-Gard (B. Doubková) mezi slanisky a tůněmi, pozorování plameňáků, volavek a dalšího vodního ptactva, částečně uměle dokrmovaného. Na závěr horkého dne byla po návratu z parku krátká vycházka na východ po pobřeží a demonstrace organizmů. V “pozdní večer” po vydatné večeři byla v místní společenské místnosti hudební produkce a zpívání.
DEN PÁTÝ – 2.5. Kolem osmé hodiny ráno jsme, po předchozím předávání bungalovů, opouštěli kemp v Saintes-Maries-de-la-Mer a zamířili na východ. Průjezd kolem Étang de Vaccarès - největší souvislé vodní plochy v parku a skrze průmyslové město Salinde-Giraud. Velké rameno řeky Rhôny jsme překonali pomocí trajektu. Zanedlouho poté jsme již projížděli slavné Marseille. Nejdříve tedy jeho předměstí, posléze už samotné centrum u starého přístavu s rybím trhem. To vše za dopravní špičky a po rozkopaných ulicích. Marseille se v současnosti intenzivně rekonstruuje. Průjezd městem trval kolem hodiny a my mířili k horám za ním a dále do pobřežního městečka Cassis. Na okraji Cassis jsme sestoupili do vápencového dolu, kde probíhal odlov a demonstrace biologického materiálu. Poté se naše skupina přesunula blíže k pobřeží, které je zde rozbrázděno ostrými zářezy zvanými calanques. Cesta vedla ke calanques jménem Port-Miou a Port-Pin, které jsou odděleny mysem Pointe de Cacau, na který jsme se také podívali. Po návratu k autobusu jízda cestou zpět, severně kolem Marseille do druhého ubytování v městečku Sausset-les-Pins. Po zabydlení v bungalovech bylo večerní povídání o Panamě od Katky Štajerové.
DEN ŠESTÝ – 3.5. Ráno odjezd autobusem do parku Luberon. Bylo v plánu podívat se do místního cedrového lesa Massif des Cèdres. Z rozcestí na Bonnieux a do Buoux cesta pěšky po silnici, autobus dál nemohl. Po zjištění, že jsme od cedrů dále, než se plánovalo, 5
bylo rozhodnuto zůstat v místě dobré lokality poblíž silnice a provádět odlovy a demonstraci organizmů. Na cestě zpět setkání s česky hovořícím Francouzem. Následoval přejezd autobusem do městečka Lourmarin, kde kdysi pobýval spisovatel Albert Camus. Zde nákup suvenýrů a využití služeb pošty. Poslední večer v kempu se konala klasická poznávačka.
DEN SEDMÝ – 4.5. Brzy ráno po sedmé hodině odjezd z kempu. Kolem desáté průjezd městem Nice. Krátká prohlídka parfumerie Fragonard poblíž Monaka, spojená s nákupem výrobků. Dále příjezd do Monaka, kde bylo v plánu strávit povinnou přestávku pro řidiče. Projití botanické zahrady rozprostřené na srázu ve městě s rozličnými exempláři rostlin, převážně kaktusů. V botanické zahradě se také nacházelo muzeum antropologie. Z botanické bylo vidět na přístav, kam zrovna tou dobou dorazila (a tím zakončila plavbu kolem světa) nejdelší loď na solární pohon na světě. Po botanickém zážitku přesun místním MHD k muzeu oceánografie. I zde prohlídka expozice s akváriem a výstavou z biologických výprav Alberta I. Následoval hodinový rozchod a po něm cesta kolem knížecího paláce, šeřícím se Monakem zpět k autobusu. Překonání převýšení cestou zpět za pomoci mnoha veřejných výtahů. Před branou botanické zahrady poté probíhalo vyhlášení poznávačky a závěrečné děkování organizátorům. Nastal čas odjezdu. 22:05 - Odjezd z Monaka směrem na Itálii.
DEN OSMÝ – 5.5. 11:35 - Návrat do ČR. 14:00 - Průjezd Prahou. 15:18 - Autobus zatočil na Orlické nábřeží a tam skončila pátá přírodovědná expedice s Ivem Králíčkem, z Monaka překonána vzdálenost kolem 1400 kilometrů. Co napsat závěrem o výpravě do Provence, do kraje o kterém toho bylo už tolik napsáno, a neopakovat se? Miroslav Horníček ve své knize Listy z Provence zmiňuje citát Alfonse Daudeta: „Celý ten krásný provensálský kraj žije jenom světlem.“ A já myslím, že my měli skvělou šanci tento kraj v jeho podmanivém světle poznat. Zaznamenal: Vojtěch Tláskal
6
III. ZOOLOGICKÉ OHLÉDNUTÍ SOUVENIRS ENTOMOLOGIQUES Už v úvodní brožurce k letošní cestě do jižní Francie jsme si připomněli dílo známého francouzského entomologa J.- H. Fabreho, jenž v cyklu prací s názvem „Souvenirs entomologiques“ shrnul svá nejvýznamnější pozorování. I my si nyní osvěžme – pod tímto vypůjčeným názvem – vzpomínky na jarní provensálský pobyt a některá entomologická pozorování z exkurzí a vycházek do jihofrancouzské přírody. V následujícím textu si připomeneme především naše setkání s provensálskými motýly a brouky; většinu ostatních bezobratlých zpracoval ve svém příspěvku Petr Bogusch, jen některých případech (např. u ploskorohů) jsem připojil doplňující informace. Omezuji své „Souvenirs“ na tři lokality, které mne – z hlediska entomologického – zaujaly nejvíce. Dluh v tomto směru pociťuji zejména vůči entomofauně „Ornitologického parku“ v Camargue. Ale tam jsme byli nuceni na entomologická bádání poněkud rezignovat: agilní pracovník parku Petrovi preventivně zabavil síťku hned u vstupu a já jsem ji následně za zády zbaběle složil a ukryl. Camargue: Les Saintes-Maries-de-la-Mer Přímořská litorální fauna pobřežních dun, kde po většinu naší návštěvy fičel vítr, nám zůstala z podstatné části utajena, a tak zůstalo většinou jen u nálezů zbytků robustnějších brouků (chrousti rodu Anoxia, nosorožíci rodu Pentodon), zakonzervovaných v písku pravděpodobně ještě od loňské sezony. Jen vzácně jsme na dunách pozorovali živý hmyz – kulovité potemníky rodu Pimelia sp. a dravé svižníky (zřejmě druh Cicindela littoralis); ti byli hojnější dále od moře na slaniskách. Na větrem se ohýbajících tamaryšcích se podařilo nalézt pro tuto dřevinu charakteristické nosatcovité brouky z rodů Coniatus a Corimalia, na křovitých lebedách (Atriplex halimus) žili dospělí brouci i larvy plochých mandelinek štítonošů (Cassida sp.). Smýkání vegetace na slaniskách, hrázích a v příkopech dále od moře bylo úspěšnější, úlovkem bylo více druhů především fytofágních brouků – mandelinek, nosatců a tesaříků. Na travinách se zde hojně vyskytoval extrémně štíhlý tesařík (kozlíček) druhu Calamobius filum. Denní motýly jsme tu nezastihli, ale u cesty jsme našli odpočívajícího lišaje vinného (Hyles livornica) – u nás je to pouze vzácný host (příležitostný migrant), polyfágní housenky žijí mimo jiné i na vinné révě.
7
Cassis: Calanques Hluboké fjordovité zátoky (calanques) u městečka Cassis východně od Marseille poskytovaly – na rozdíl od větrných plání na pobřeží Camargue – klidná, slunečná a závětrná místa pro heliofilní hmyz. Již na dně opuštěného kamenolomu na západním břehu Calanque de PortMiou jsme mohli obdivovat ploskorohy z řádu síťokřídlých (o jejich biologii blíže v příspěvku Petra Bogusche). Ploskorozi nás zaujali nejen pestrostí svých křídel a délkou tykadel, ale i velikou barevnou proměnlivostí. Někteří jedinci byli zbarveni černobíle, někteří (a těch byla většina) žlutočerně, jedinci se lišili i v kontrastnosti křídelní kresby. Ve všech případech se ale jednalo pouze o jediný druh, a to o ploskoroha žlutého (Libelloides coccajus). U tohoto druhu se projevuje zajímavá, geograficky podmíněná barevná proměnlivost: jedinci populací ze střední Evropy (včetně ČR) jsou zbarveni jen do žluta, jedinci z jižní Itálie jen do bíla, v populacích v jižní Francii a severní Itálii jsou zastoupeni jedinci obou barevných forem. V České republice byl tento atlantomediterrání druh zjištěn pouze na Křivoklátsku. V údolí v závěru zátoky Calanque de Port-Pin, kde jsme asi hodinku relaxovali, jsem podél pěšiny na dně údolí našel i vlhčí místa se spoustou motýlů. Zde jsem poprvé (a naposledy) potkal pestrokřídlece západního (Zerynthia rumina). Je to druh, připomínající našeho pestrokřídlece podražcového, liší se od něj větším rozsahem červené kresby na křídlech. Housenky pestrokřídleců se živí podražci. Jihofrancouzské pobřeží jediným místem, kde se překrývají areály rozšíření obou druhů. Jiným pestrým druhem motýlů byl přástevník pomněnkový (Utetheisa pulchella). Jeho jméno jako by upomínalo na svěží louky s potůčky a pomněnkami, ale opak je pravdou: je to charakteristický druh suchých stepních až polopouštních krajin, ovšem podniká daleké migrace směrem na sever – u nás byl naposledy zastižen (po osmdesátileté absenci) v roce 2004 na vinici Šobes v NP Podyjí. Housenky požírají brutnákovité rostliny. Z nalezených brouků jsme si demonstrovali tesaříky rodu Agapanthia, huňaté zlatohlávky (Tropinota), mandelinku rodu Labidostomis (samce s enormně dlouhýma předníma nohama) a kovaříka Cardiophorus biguttatus (malý štíhlý černý brouk s okrovou skvrnou na každé krovce). PN Luberon: Lourmarin V pozorování denních motýlů jsme byli nejúspěšnější v přírodním parku Luberon, v nevysokém pohoří, asi 6 kilometrů severoseverozápadně od městečka Lourmarin. Bylo tomu tak díky pestrým přírodním podmínkám lokality samotné, ale i díky pěknému, slunnému a relativně teplému počasí. Asi nejnápadnějšími motýly zde byli drobní bělásci druhu Anthocharis euphenoides (= Anthocharis belia), příbuzní našeho známého běláska řeřichového (Anthocharis cardamines). Podobně jako bělásek řeřichový, tak i druh Anthocharis euphenoides je charakteristický velmi odlišným zbarvením samců a samiček (výrazný sexuální dichroismus). Samci u druhu Anthocharis euphenoides jsou 8
zbarveni na líci žlutě, přední rohy předních křídel jsou široce oranžové. Samičky jsou bez této velké oranžové ozdoby (jen s tenčím oranžovo-šedým proužkem na apexu křídel) a jsou zbarveny bělavě. Housenky tohoto druhu se vyvíjejí na brukvovitých dvojštítcích (Biscutella sp.), které jsme si zde rovněž ukazovali. Z dalších běláskovitých jsme zde vzácně pozorovali i výše uvedeného běláska řeřichového (Anthocharis cardamines) a žluťáska Gonepteryx cleopatra (ten zase připomíná našeho žluťáska řešetlákového, ale samci mají na žlutých předních křídlech velká oranžová pole). Dále zde létaly tři druhy hnědásků – z nich nejzajímavější byl hnědásek chrastavcový (Euphydryas aurinia ssp. provincialis). Poddruh E. aurinia provincialis byl popsán právě z Provence a je výskytem omezen na jihovýchodní Francii a severní Itálii. Spektrum denních motýlů doplňoval otakárek ovocný (Iphiclides podalirius), ostruháček ostružinový (Callophrys rubi) s jasně kovově zeleným rubem křídel a modrásek druhu Glaucopsyche melanops (fr. „ Azuré de la badasse“), mající na rubu předních křídel řádku nápadných černých skvrn. Jeho housenky žijí na vikvovitých (např. na bílojeteli, štírovníku a úročníku) a pečují o ně mravenci rodu Camponotus. Jako nečekaný bonus v rámci motýlí fauny jsme na luberonských stráních zastihli dva druhy vřetenušek (u nás jsou vřetenušky charakterističtí motýli pozdního jara až vrcholného léta). Prvním z nich byl druh Zygaena lavandulae, dobře identifikovatelný podle kontrastního bílého límcovitého pruhu na přední části hrudi. Druhým a zde hojnějším byl druh Zygaena rhadamanthus. U tohoto druhu je kontrastní aposematické (výstražné) zbarvení, obvyklé u jedovatých vřetenušek, poněkud tlumeno přimíchanými šedobílými šupinkami na tmavých plochách křídel. I na této lokalitě létali početní ploskorozi žlutí (Libelloides coccajus). Vojta Tláskal ulovil vzrostlou, ale ještě ne zcela dospělou kudlanku Empusa pennata. Od naší kudlanky nábožné se empuzy liší kapucovitě vysoko vzhůru protaženou hlavou a samci i hřebenitými tykadly. Výčet zajímavých druhů hmyzu doplňuje kovařík Lacon punctatus – jako uhel černý, relativně velký brouk s řídkými šedavými šupinkami. Je to mistr krypse – dokonale imituje ohořelý kus borové kůry či popelem jemně poprášený uhlík. Kovařík se skrýval pod kůrou na zemi ležícího borového špalku. Na závěr už jen dvě poznámky. Již cestou do Francie – někde za Karlsruhe v jihozápadním Německu – jsme mohli za soumraku pozorovat přímo z jedoucího autobusu výjimečně početný výskyt chroustů obecných (Melolontha melolontha) – tisíce jedinců přeletovaly nad dálnicí všude okolo jedoucího autobusu a mnozí s třesknutím končili na čelním skle – L. Havel následně pozoroval, že stačilo snížit rychlost autobusu ze stovky na osmdesát a četnost kolizí se podstatně snížila. A ještě jeden entomologicko-folklóristický poznatek přímo z Provence – z hmyzu se zde zřejmě těší neobyčejné oblibě cikády. Svědčí o tom velké množství artefaktů a upomínkových předmětů v krámcích se suvenýry – cikády na 9
obrázcích, cikády vyvedené v plastu, textilu, kovu, cikády magnetické. Ostatně i jeden z kempů na pobřeží, kde jsme byli ubytováni (v Saint-Croix), se nazýval „Lou Cigalon“ a byl označen ikonou „cikády“ hovící si v houpací síti – i když v tomto případě šlo spíš o jakéhosi hybridního tvora s hlavičkou, nápadně připomínající Sekorovy kresby mravenců. Miroslav Mikát
↑ Strašník (Scutigera)
10
HMYZ A BEZOBRATLÍ Na jihu Francie se to hmyzem a bezobratlými jen hemží. A to i když bylo teprve jaro, navíc velmi chladné a suché, jak jsme měli možnost se přesvědčit :-) U benzínové pumpy Když se déšť konečně přehnal a mokro bylo jen kolem nás, ale ne na nás, zastavili jsme hodně brzy ráno u benzínové pumpy nedaleko města Avignon. Nad pumpou byl pěkný kousek macchie, kam jsme na chvíli vyběhli posbírat nějaké ty bezobratlé. Bylo jich tu nakonec docela dost. Samozřejmě, v dešti aktivují šneci. Našli jsme hned několik druhů, z nichž dva nejběžnější nás pak provázely celým pobytem. Jedná se o hlemýždě Cornu aspersum, který se vyskytuje ve Středomoří všude velmi hojně, stejně jako suchomilka Eobania vermiculata. Oba druhy plžů jsou tu běžnější než jiné suchomilky Otala lactea a Theba pisana, které do Provence zasahují ze Španělska. Kromě těchto velkých plžů, které Francouzi běžně konzumují, byly na skalách drobní, bílí, podlouhlí zástupci zatím neurčeného druhu z příbuzenstva trojzubek – rodu Chondrula. U nás se vyskytuje druh trojzubka stepní (Chondrula tridens), který je vázaný na stepní stanoviště a najdeme jej třeba v Polabí nebo na jižní Moravě. Ve středomoří žije mnoho dalších druhů a rodů, např. i zde nalezený rod Mastus jen s jedním zubem. Většina trojzubek jsou druhy striktně vázané na skály, které označujeme jako epilitické plže (ze slov epi – na povrchu a lithos – kámen). To znamená, že ze svého oblíbeného šutru (kterým bývá obvykle vápenec) neslezou. Proto má řada druhů velmi omezené areály výskytu a některé z nich se vyskytují jen na jedné skále na celém světě. Zde nalezený druh však je opačným případem – během naší cesty jihem Francie byl početný na každé vápencové skále, kterou jsem měl možnost osbírat. Hmyz byl mokrý a zalezlý, většina ostatních členovců také. Pod kameny jsme přesto našli červeno-černě zbarvené svinule (čeleď Glomeridae). Jsou to mnohonožky, které se umí svinout do kuličky. U nás žijí především v teplých doubravách ve vápencových oblastech a jsou černé s oranžovými nebo bílými tečkami. Ty zdejší byly větší, měly černé zbarvení s červenými okraji článků. Na stejných místech běhaly dvě typické mediteránní stonožky – dlouhonohý a velmi hbitý strašník (Scutigera) a velká nebezpečná stonoha (Scolopendra). První zmíněný druh zasahuje svým výskytem až na jižní Moravu a žije na skalách, zídkách a především budovách, kde loví různé bezobratlé. Velmi rychle běhá a má schopnost autotomie – odvržení některých z jeho dlouhých nohou. Kdo byl s námi ve Slovinsku, určitě vzpomene na strašníka-modela, který na zídce v Portoroži požíral můru a vůbec mu nevadily objektivy a blesky našich fotoaparátů. Stonoha dorůstá i přes 20 cm délky a má velmi nebezpečné příústní nožky spojené s jedovou žlázou. Dokáže jimi prokousnout lidskou kůži a následky kousnutí velkou stonohou bývají přirovnávány svou závažností k uštknutí zmije. V Evropě a na Blízkém Východě se vyskytuje více druhů, které se od sebe často liší jen nepatrně. Stonohy jsou také oblíbenými živočichy v teráriích, dnes se chová 11
především druh Scolopendra hardwickei z jižní Indie a Cejlonu s krásným oranžovo-černým pruhovaným zbarvením. Na mokrém květu žluté hvězdnicovité rostliny jsem našel krasce Anthaxia hungarica. Je to náš největší druh tohoto rodu, dorůstá se něco málo přes 1 cm. Můžeme ho potkat třeba na úplném jihu Moravy, ale hodně vzácně. NP Camargue Nejbohatším místem na hmyz v NP Camargue byl především náš kemp a jeho okolí. Hned první den se mi za slunečného počasí podařilo nachytat docela zajímavé blanokřídlé. Byly to především včely, vyhledávající pro hnízdění ulity plžů. Nejen v kempu, ale během celého pobytu v Provence jsme se setkávali s robustní včelou s oranžovými proužky, která se jmenuje Rhodanthidium sticticum. Hnízdí v prázdných ulitách velkých plžů, např. zmíněného hlemýždě a suchomilky. Je zajímavá tím, že sbírá pyl na břicho, kde má k tomu vytvořené husté, tuhé ochlupení. Navíc je velmi nápadná, protože je velká (samci přes 1,5 cm) a během letu se umí zastavit na jednom místě ve vzduchu. Zástupci tohoto rodu žijí především ve vápencových oblastech, stejně jako jediný druh, vyskytující se u nás, R. septemdentatum. Ten má proužky na zadečku žluté a žije např. v okolí Prahy, v Českém Krasu nebo na jihu Moravy. V kempu létaly ještě drobné, ale moc hezky vybarvené druhy Hoplitis sybarita a Osmia submicans. Oba jsou kovově lesklé: první jmenovaný je bronzový a má hezky rezavě ochlupenou hruď, druhý je kovově zelený s bílými proužky na zadečku. Hnízdí v ulitách drobných suchomilek rodu Cernuella, kterých byly v kempu zejména pod keři desítky. Na žluté květy létaly hnědavé pískorypky rodu Andrena. Těch je v Evropě přes 250 druhů a determinace nebude snadná. Po cestě podél pláže se na květech rostlin vyskytovaly ještě různé samotářské vosy (hrnčířky a jízlivky) a na volných prostranstvích hnízdily kutilky Podalonia luffii. Tento druh se u nás vzácně vyskytuje i na jižní Moravě a je podobný běžné kutilce písečné (Ammophila sabulosa). Je jen chlupatější a robustnější. Kromě včel se v NP Camargue vyskytovali zajímaví zástupci nosatcovitých brouků. Ti nejzajímavější žili na tamaryšcích – krásně zbarvení brouci Coniatus tamarisci a drobné, dvoumilimetrové korymálie (rod Corymalia). Zajímavé je, že většinou byl na jednom stromě k nalezení jen jeden z těchto brouků, nikdy oba dohromady. A o štítonoších (Cassida), by měla napsat spíše Katka :-) Calanques u města Cassis Všude rychle létali ploskorozi žlutí (Libelloides coccajus). Patří do řádu síťokřídlí (Neuroptera) a jsou opravdu krásní. Jejich černo-žlutě zbarvená, trochu průsvitná křídla, byla dobře vidět i na velkou vzdálenost. Patří do příbuzenstva mravkolvů. Zatímco dospělec vypadá jako vážka s dlouhými tykadly s paličkami na konci, larva je krvežíznivý zabiják. Je velmi podobná larvě mravkolva (Ťutínkovi z Ferdy Mravence – kdo nezná, povinně přečíst, to je základní entomologická literatura), ale nestaví si lapací pasti. Umí rychle běhat a pronásleduje drobný hmyz. Zatímco ploskorozi vyletovali i do vysoké výšky, při 12
zemi se držely vážky jarní (Sympetrum fonscolombei). Je to jeden z mnoha druhů červených vážek, které se vyskytují i u nás. Tento druh je běžný na jihu Evropy a hodně přeletuje i na velké vzdálenosti, a tak se často vyskytuje i u nás. Nikde se však nezdrží dlouho, většinou zmizí stejně rychle, jako se objeví. Na lokalitě jich bylo celkem hodně, červených samců i hnědavých samic. NP Luberon V NP Luberon jsme nakonec „zakotvili“ jinde, než jsme měli v plánu, ale nebylo to vůbec na škodu. Našli jsme krásné místo s velkým množstvím živočichů, jak bezobratlých, tak obratlovců. Z těch drobnějších byli bezesporu nejzajímavější štíři. Našli jsme jich pod kameny opravdu hodně. Byli to drobní štíři rodu Euscorpius, zřejmě druh E. italicus, který je na jihu Evropy nejhojnější. Tito štíři jsou tmavě hnědí, mají široká klepeta a slabý jed. V Evropě žije přes 10 druhů, které lze určit jen podle chaetotaxie (kolik a kde má štír chloupků), a to na živém štírovi moc nejde. A my jsme si je přece odvezli živé. Moji dva nejenže přežili, ale na začátku července jsem se dočkal od jedné samice mláďat. Je jich 21 a první týden je nosila na hřbetě. Teď už se svlékla, slezla z matky a musí se krmit sama. Dostávají malé mušky velikosti octomilky a docela jim chutnají. Jinak zde byla pod kameny hodně podobná fauna jako na předchozích lokalitách. Podařilo se však najít nádhernou larvu ploskoroha nebývalé velikosti, doslova trofejní. Na závěr… Právě jsem se vrátil z Anglie. Z přímořského letoviska Brightonu, kde jsem dva týdny studoval angličtinu. Celou dobu bylo maximálně 15°C, snad každý den pršelo a pěkné počasí přišlo v pátek, den mého odletu. Domů jsem přijel s chřipkou a úspěšně se mi povedlo nakazit celou rodinu. Tak si říkám, že možná je čas tu „Králíčkovu oblačnost“ přejmenovat a viníka tradičního špatného počasí na našich expedicích hledat jinde... Petr Bogusch ↓ Skákavka
13
ORNITOLOCKÝ PARK – PONT DE GAU – OBLAST NP CAMARGUE Už při našem příjezdu na ubytování v krásném městečku Les Saintes Maries de la Mer (Svaté Marie) na břehu Lyonského zálivu jsme 4 km před cílem udělali malou zastávku našeho autobusu. Chtěli jsme obhlédnout podmínky případné návštěvy vyhlášeného ornitologického parku. A další den na to došlo – celá výprava jsme se zaplacením vstupného dostali do ornitologického „ráje“. Rozdělili jsme se do několika skupin a vyrazili po chodníčcích kolem mělkých nádrží, které jsou různě intenzivně porostlé nízkými skupinami keřů, porosty rákosu a také porosty slanomilných druhů rostlin (slanorožce atd...). Někomu ani nevadilo, že neměl k dispozici dalekohled, který je základním vybavením pro tyto příležitosti. Hned za branou parku byly na malých nádržích velice blízko chodníčků dobře fotitelná hejnka plameňáka růžového (Phoenicopterus ruber), které zde v polokrotkém stavu vyhledávají přikrmování. Pozorování tohoto druhu je opravdovým zážitkem-jistě to potvrdí všichni, kdo s námi byli. Nad nádržemi tento druh v menších skupinách přelétal a takto vynikne další zajímavost plameňáka. Jsou to zvláštně natažený dlouhý krk a nohy během letu a výrazná červenooranžová pole na spodní i na vrchní straně křídel. Na začátku parku bylo i několik keřovitých stromů, které byly porůznu obsazeny hnízdy s různými druhy volavek – popelavá, stříbřitá, rusohlavá (Ardea cinerea, Egretta garzetta, Bubulcus ibis) a ibis posvátný (Threskiornis aethiopicus) – ptáci v tomto období seděli na vejcích. Naše skupinka došla na místo, kde byly vytvořeny podmínky pro hnízdění dalších druhů vázaných na vodu. Tato skupina staví hnízda na zemi v koloniích nebo samostatně. Tyto podmínky byly vytvořeny na několika ostrovech, kde se to jen hemžilo a byli zde různě posedaní ptáci, kteří také seděli na snůškách – racek chechtavý (Larus ridibundus), polák chocholačka (Aythya fuligula), kachna divoká (Anas platyrhynchos), rybák obecný a malý (Sterna hirundo, S. albifrons), racek černohlavý !! (Larus melanocephalus), tenkozobec opačný (Recurvirostra avosetta), pisila čáponohá (Himantopus himantopus). Z výrazných druhů řádu pěvců, které na sebe upozornili zpěvem jsme pozorovali velice vytrvalého slavíka obecného (Luscinia megarhynchos) a záhadně se ozývajícího ptáka cetie jižní (Cettia cetti). Tento druh je v terénu neviditelný a jeho přítomnost prozradí pouze typický hlas – krátký hlasitý výbuch kovových tónů. Několikrát jsem stál jen pár kroků od zpívajícího ptáka a.......nic - jak vypadá si musíte prohlédnout v atlase. Pak najednou v jedné tůňce s rákosovými trsy jsme objevili želvu bahenní (Emys orbicularis). Opatrně jsme se přibližovali a fotili. Podařilo se to a jsou to moje první fotky tohoto druhu v přírodě. Během dlouhé procházky podél kanálů a nádrží jsme se s ní setkali ještě několikrát. Menší okruh k prostřední hrázi byl dlouhý 2,6 km. Delší okruh, kde již nebyly taková kvanta ptáků je dlouhý 4,3 km. U hnízdišť na obou okruzích mají Francouzi vybudované kvalitní pozorovací přístřešky. Na závěr ještě výčet dalších druhů ptáků, které byly zastiženi přímo v parku nebo v jeho širším okolí během třech dní pobytu – čírka obecná ! (Anas crecca), husice liščí (Tadorna tadorna), zrzohlávka rudozobá (Netta rufina), polák velký 14
(Aythya ferina), ibis hnědý (Plegadis falcinellus), čáp bílý (Ciconia ciconia), volavka vlasatá (Ardeola ralloides), kulík říční (Charadrius dubius), dytík úhorní !! (Burhinus oedicnemus), ústřičník velký (Haematopus ostralegus), jespák obecný (Calidris alpina), konipas luční ! (Motacilla flava), chocholouš obecný ! (Galerida cristata), dudek chocholatý (Upupa epops), kukačka chocholatá !! (Cuculus saturatus), moták pochop (Circus aeruginosus), luňák hnědý (Milvus migrans). Závěrem bych chtěl poděkovat organizátorům za možnost návštěvy této ornitologické lahůdky Ivan Tláskal
↑ Chodníčky v ornitologickém parku Pont de Gau ↓ Plameňáci tamtéž
15
IV. BOTANICKÉ OHLÉDNUTÍ Během letošní výpravy až na jih Francie – Provence jsme navštívili různé biotopy (typy prostředí) hostící rozmanité druhy rostlin. Pro každé prostředí však platí určité zákonitosti, na které musí být jednotlivé druhy adaptovány (přizpůsobeny). My si níže připomeneme několik míst, které jsme navštívili a řekneme si, proč se zrovna ten či onen druh vyskytuje v tom či onom typu prostředí, zda bychom ho mohli potkat i u nás v České republice a možná budou i nějaké zajímavosti a perličky. Rumiště a polopřirozená stanoviště Naše první botanizování započalo již cestou, a to během přestávky na benzínové pumpě. Rozběhli jsme se do okolí a po chvíli jste mi už hlásili první botanické úlovky. Některé jsme již znali z předchozích expedic jako například routu vonnou (Ruta graveolens) z čeledi routovitých (Rutaceae), která je léčivkou a olej z routy se dle historických údajů používal již od starověku. V arabských zemích se navíc její listy přidávaly do mléka pro zlepšení chuti, ale Jirka Sádlo, známý český botanik, je přidává i do kávy a tvrdí, že je pak mnohem chutnější. No, proti gustu žádný dišputát. Každopádně všeho pomálu, protože zástupci této čeledi obsahují terpenoidy (vonné látky/ silice), které mohou mít neblahé účinky na naše zdraví. Podobně jako u jediného českého zástupce této čeledi, třemdavy bílé (Dictamnus albus) je potřeba i u routy dávat pozor, aby nepřišla do styku s pokožkou, protože při jejím následném oslunění mohou u citlivějších jedinců vyskákat nepříjemné puchýře, které se pak dlouho hojí a často po sobě ↑ Cist zanechávají jizvy. V sousedství routy jsme našli i modře kvetoucí metel (Aphyllantes monspeliensis) z čeledi chřestovitých (Asparagaceae, příp. Aphyllanthaceae), u jehož určení jsme se pěkně zapotili. Zčásti to bylo tím, že je tento rod endemitem (druh vzniklý a vyskytující se pouze v určitém omezeném území a nikde jinde na světě) západomediteránní oblasti, ale i tím, že nám na první pohled nápadně připomínal badil úzkolistý (Sisyrinchium angustifolium), který ale patří do jiné čeledi, a to kosatcovitých (Iridaceae), pročež se od metelu dost liší i morfologicky. V literatuře se o metelu dočteme zajímavé informace, i když jejich pravdivost je nejistá, např. pokud se na „metelovišti“ pase dobytek (hl. ovce a kozy), tak má mít mléko velmi specifickou chuť, která se údajně využívá při výrobě sýrů. Ty jsou
16
pak labužníky hojně vyhledávány a vysoce hodnoceny. Z kořenů metelu byly v minulosti také snad vyráběny kartáče. Ještě stojí určitě za zmínku tykvice stříkavá (Ecballium elaterinum) z čeledi tykvovitých (Cucurbitaceae), kterou jsme viděli o několik hodin později na rumišti v okolí rýžových polí. Centrum jejího výskytu se nachází právě v oblasti kolem Středozemního moře. Na našem území se vyskytuje pouze sekundárně, tudíž je v ČR druhem nepůvodním. Nebylo by na ní nic moc zajímavé, kdyby neměla zvláštní typ ↑ Tykvice stříkavá rozšiřování semen (tzv. autochorie = rozšiřování semen vlastními silami), kdy se už při lehkém dotyku plody oddělují od stopky a vystřikují semena. Ta jsou obalena slizovitou šťávou, která má při kontaktu s pokožkou dráždivé účinky. Slaniska Jak už název napovídá, slaniska jsou charakterizována velkým obsahem solí v půdě a vodě (tzv. vysokou salinitou). Mohou vznikat různými způsoby, ať už ve vnitrozemí, či na mořském pobřeží. Dokonce u nás v České republice byste našli několik slanisek. Zřejmě nejznámější a nejvýznamnější je slanisko u Nesytu, nachází se na Břeclavsku a hostí mnoho vzácných a ohrožených druhů rostlin. Na jeho vzniku se podílelo místní suché klima, které způsobilo vysoký výpar vody z půdy a následně vysokou koncentraci solí v ní (zejména Na2SO4). Na tomto místě je také důležité zmínit, že právě vnitrozemská slaniska jsou v posledních letech značně ohrožena, protože jsou velmi citlivá i na mírné narušení vodního režimu. Z výše popsaného důvodu v 70. letech minulého století vyhynulo několik vzácných rostlinných druhů a některé další značně ustupují i na zmíněném slanisku u Nesytu. Na druhé straně antropogenní (lidská) činnost nemá na výskyt slanomilných druhů vždy jen negativní vliv. Například kuřinka solná (Spergularia salina) z čeledi hvozdíkovitých (Caryophyllaceae) si v poslední době velmi „oblíbila“ zasolené okraje dálnic, kde se začala masově šířit (hlavně na dálnici D1 ve směru z Brna do Prahy). Z hlediska její ochrany pak ale rozlišujeme, zda se jedná o původní výskyt (např. slaniska), či výskyt na nově vzniklých stanovištích většinou antropogenního původu (např. okraje dálnic). Pro slaniska je samozřejmě typický výskyt tzv. halofilních rostlin (zkráceně halofytů), což je označení pocházející z latiny a doslova znamená „sůl milující“. V podstatě jde o rostliny, které zasolenou půdu vyžadují (obligátní halofyty), popř. jsou schopny ji tolerovat (fakultativní halofyty). Zasolení se brání řadou mechanismů, z nichž nejdůležitější je vysoký osmotický tlak buněk pro příjem 17
vody, slané žlázky (vylučování přebytečných solí); shazování listů (zbavení soli ze systému); sukulentnost (tolerance vysokého obsahu solí v pletivech); malý počet průduchů/stomat (zadržování vody) a s tím související častý výskyt C4 typu fotosyntézy (ve srovnání s C3 typem využívá méně CO2 a H2O). Během naší expedice jsme měli obrovské slanisko (mořského původu) hned za rohem našeho hlavního tábora – kempu, který se rozkládal v těsné blízkosti malebného pobřežního městečka Saintes-Maries-de-la-Mer, jenž je centrem oblasti Národního parku Camargue. Na tomto slanisku jsme však viděli pouze několik druhů rostlin, které se neustále opakovaly, tudíž jsme se je mohli relativně rychle naučit. Navíc byla většina z nich ze stejné čeledi, a to merlíkovitých (Chenopodiaceae, příp. Amaranthaceae). Hned na mírně zruderalizovaném okraji slaniska nás uvítala poměrně nevzhledná pichlavá rostlina, a to slanobýl (Salsola sp.), který bychom mohli označit jako fakultativní halofyt a zároveň psamofyt (druh rostoucí na písčitém substrátu). Po zemi se na mnoha místech plazila lebeda Halimione portulacoides, která vytvářela nízké keříčky. Její listy byly eliptického až kopinatého tvaru, silně dužnaté, většinou pomoučené, proto měla ve slunečních paprscích krásný stříbrný vzhled. Dalším hojně se vyskytujícím druhem byl slanorožec (rod Salicornia sp.) ze stejnojmenné čeledi, který na první pohled některým z vás připomínal zdužnatělou přesličku. Společně s dalším druhem, a to solničkou (Suaeda sp.), mohou být označeni za obligátní halofyty. Všechny tyto druhy obsahují velké množství soli a některé z nich se v minulosti údajně spalovaly za účelem získání sody/uhličitanu sodného, který se používá ve sklářství. Mořské písčité pobřeží Díky poloze našeho kempu v blízkosti moře jsme botanizovali i na písečných dunách. Pro rostliny v těchto podmínkách platí podobné zákonitosti, jako jsme si popsali výše v části týkající se slanisek. Letos jsme si připomněli některé, pro nás již známé druhy z předchozích expedic jako fialu trojrohou (Matthiola tricuspidata) z čeledi brukvovitých (Brassicaceae), která se vyskytuje v celé středomořské oblasti a jejíž latinské rodové jméno je odvozeno od italského lékaře a botanika Pietro Andrea Matthioli. Dále jsme viděli bíle kvetoucí tařicovku přímořskou (Lobularia maritima) ze stejnojmenné čeledi, která místy přechodně zplaňuje i v ČR a v kultivarech s květy často zbarvenými do fialova se u nás pěstuje jako oblíbená a nenáročná skalnička. Z čeledi bobovitých (Fabaceae) nám neunikla žlutě kvetoucí tolice přímořská (Medicago marina) se stříbřitě chlupatými listy. Na tolici jsme si také ukázali jednotlivé části květu (pavéza, křídla, člunek) a dvoubratré tyčinky (obvykle 1+9), tedy typické znaky charakterizující tuto rostlinnou čeleď. Nejvíce vás ale zaujal hlemýžďovitě stočený lusk, který je jejím plodem. Z čeledi hvězdicovitých (Asteraceae) jsme viděli rmen přímořský (Anthemis maritima), dále pryšec (Euphorbia paralias) z čeledi pryšcovitých (Euphorbiaceae), který už známe z expedice na Korsiku a je považován za tzv. pionýrský druh, tedy druh schopný osidlovat prvotní sukcesní stádia. Nevadí mu ani přechodné zasypání pískem, proto 18
je schopen přežít i na živých pohyblivých dunách, které v místě našeho botanizování byly dále od moře spontánně „stabilizovány“ původními i nepůvodními druhy trav. V těchto místech byly zřejmě ke stejnému účelu vysazeny i tamaryšky (Tamarix sp.) z čeledi tamaryškovitých (Tamaricaceae). Na písečných dunách jsme si také ukázali dva poměrně podobné ostnité druhy z čeledi miříkovitých (Apiaceae), a to máčku přímořskou (Eryngium maritimum) a druh Echinophora spinosa. První zmíněný druh byl v minulosti člověkem zavlečen do Severní Ameriky, kde se začal místy nekontrolovatelně šířit, tudíž bychom ho mohli označit za tzv. invazní druh. Údajně je jeho kořen jedlý a má chutnat jako kaštany. Urbánní (městská) flóra Během expedice jsme také navštívili několik měst a vesnic, kde jsme se setkali se směsicí rostlin pocházejících z různých koutů celého světa. Podle toho, kde se nachází jejich původní areál, označujeme druhy pocházející z Nového světa jako neofyty, naopak druhy ze Starého světa jako archeofyty. Ve městech se také setkáme s druhy, které jsou rozšířené po celém světě (tzv. druhy s kosmopolitním rozšířením), ale i druhy, které jsou na antropogenní stanoviště úzce vázány a často ani nevíme, kde se jejich původní areál přesně nachází = tzv. apofyty. Navíc urbánní ekosystém vytváří na relativně malé škále vhodné různorodé podmínky pro uchycení druhů pocházejících z často naprosto odlišných typů prostředí, které bychom jen těžko hledali růst pospolu volně v krajině. V tomto uměle vytvořeném ekosystému najdeme také mnoho tzv. termofilních (teplomilných) druhů, které by v okolní krajině nepřežily hned po příchodu prvních mrazíků, zatímco město jim poskytuje vhodné útočiště. Jejich úzkou vazbu na města lze zdůvodnit pomocí teorie UHI, tedy „urban heat islands“ (volně přeloženo jako teorie městských tepelných ostrovů), která je založena na myšlence, že je ve městech oproti okolní krajině mnohem vyšší teplota a zároveň nedochází k tak vysokému kolísání teploty během dne a noci, což je zejména zapříčiněno použitím stavebních materiálů ve městech, které dokonale akumulují teplo (beton, asfalt atp.). Hezkým příkladem takového termofilního druhu na našem území je šrucha zelná (Portulaca oleracea) z čeledi šruchovitých (Portulacaceae), jejíž původní areál je v Asii či Severní Africe. Viděli jsme ji i v Provence, a to na vysychajících synantropních stanovištích, ale v některých městech je schopna vytvářet i tzv. monokultury, tedy porosty tvořené pouze jedním druhem. Takové monokultury byly pozorovány např. v Českých Budějovicích, zejména na místech, kde v půdě vedou teplovody nebo parovody, zatímco v jejich okolí už šrucha zelná přes zimu vymrzá. Vraťme se ale zase rychle zpátky do Provence a připomeňme si některé druhy, které nás ve městech zaujaly. Na každém rohu jsme viděli jalovec vždyzelený (Juniperus sempervirens) z čeledi cypřišovitých (Cupressaceae), méně již vavřín vznešený (Laurus nobilis), známější spíše jako koření bobkový list z čeledi vavřínovitých (Lauraceae) – oba druhy jsou ve Středozemí původní. Vavřín je navíc v této oblasti tzv. třetihorním reliktem = druh, který se vyskytuje na malém území/subareálu/arele původního rozsáhlého areálu. Také jsme si ukázali 19
břestovec západní (Celtis occidentalis) z čeledi jilmovitých (Ulmaceae) pocházející ze Severní Ameriky či fíkovník smokvoň (Ficus carica) z čeledi morušovitých (Moraceae), který pochází z Přední Asie. Ten se u nás hojně pěstuje, místy dokonce vzácně zplaňuje, a to zejména na Moravě. Celá rostlina po zranění mlíčí (mléko = latex), což je také charakteristický znak této čeledi. Plodem (spíše plodenstvím, což je nepravý plod vznikající přeměnou květenství) je známý fík, který možná mnozí z vás někdy ochutnali. U fíkovníků je také známý zvláštní typ opylení, kdy různé druhy fíkovníků opylují různé druhy vosiček, tzv. fíkové vosičky z čeledi fíkovnicovitých (Agaonidae). Každý druh fíkovníku má tedy obligátní druh opylovače, navíc je ale celý proces opylování značně komplikovaný. Na hradbách v Avignonu, Monte Carlu a vesničce Les Baux-de-Provences jsme viděli spoustu dalších zajímavých druhů. Většinu však už známe z předchozích expedic, například marhaník obecný (Punica granatum), ptačí zob lesklý (Ligustrum lucidum), oleandr obecný (Nerium oleander), zmarliku Jidášovu (Cercis siliquastrum), agáve americkou (Agave americana), či různobarevné vistárie (Wistaria sp.). Pokud vás tedy zajímají bližší informace o těchto druzích, odkážu vás na sborníčky z předchozích expedic, které můžete najít na webové stránce http://www.bisgymbb.cz/aktivity-skoly/exkurze. ↑ Modřenec
Vnitrozemí – NP Luberon Botanizovat jsme začali hned u autobusu na skalnatém svahu, kde jsme si ukázali devaterníky (Helianthemum spp.) z čeledi cistovitých (Cistaceae). Hojně se zde vyskytoval devaterník apeninský (H. apenninum), který má na rozdíl od většiny dalších druhů bílé korunní lístky, u kterých jsou převážně žluté. Dále jsme si ukázali spoustu divoce rostoucích i pěstovaných druhů z čeledi hluchavkovitých (Lamiaceae), díky nimž je oblast Provence tak provoněná (obsahují vonné silice), například mateřídoušku (Thymus sp.), která je v kuchyni používána jako koření tymián, šalvěj lékařskou (Salvia officinalis), kterou jistě znáte ze Saxany jako „babské ucho“, rozmarýnu lékařskou (Rosmarinus officinalis), levanduli lékařskou (Lavandula angustifolia), která se hojně pěstuje i u nás, protože na rozdíl od předchozího druhu nevymrzá, či dobromysl obecnou (Origanum vulgare) používanou hojně v kuchyni jako koření oregano. O něco dále jsme se dostali do lesostepi, kde se ukázaly i první zástupci čeledi vstavačovitých (Orchideaceae). Orchideje jsou chráněny mezinárodní úmluvou CITES (Convention on International Trade in Endangered Species of Wild Fauna and Flora), která určuje pravidla pro mezinárodní obchod s ohroženými druhy. Pokud byste chtěli najít podrobnější informace týkající se této organizace, tak vás 20
odkážu na webovou stránku přímo CITESu, viz. www.cites.org. Co se týče konkrétních druhů orchidejí, které jsme si ukázali, tak to byl tořič (Ophrys sp.), v souvislosti s nímž jsme si popsali bizarní typ opylování. Většina květů tořičů svým tvarem a zbarvením totiž napodobuje samičky hmyzích opylovačů. Navíc produkují látky, které jsou vůní velmi podobné jejich feromonům (z řečtiny – pherein = přenášet a hormon = stimulovat), pročež lákají samečky, kteří se pak pokouší s květy kopulovat. Takovým způsobem pak dochází k přenosu pylových brylek (útvarů typických pro čeleď vstavačovitých, kdy se jedná o slepená pylová zrna jednoho prašníku) a tím pádem dochází k opylení. Další orchidej, kterou jsme našli opodál a chvíli jsme si lámali hlavu s jejím určením, protože byla ještě maličká, byl hnědenec (Limodorum sp.). Měli jsme velké štěstí, protože vidět kvetoucí hnědenec třeba u nás je dnes docela vzácnost. Na kraji prašné cesty jsme si ještě nemohli nevšimnout více než metr vysoké žlutě kvetoucí rostliny z čeledi brukvovitých (Brassicaceae), kterou byl boryt barvířský (Isatis tinctoria). V oblasti Středozemí je původní, ale můžeme ho nalézt i u nás, kde se však vyskytuje druhotně. Je to jednoletá až krátce vytrvalá bylina, jejímž květenstvím jsou latovitě větvené hrozny. Jeho druhový název nám napovídá, že byl v minulosti používán jako barvířská rostlina. Údajně se z něj vyráběla indigová modř až do konce 18. století. Botanická zahrada v Monaku Ke konci naší přírodovědné výpravy jsme se ještě zastavili v botanické zahradě v Monaku (Jardin de Exotique Monaco) specializující se zejména na pěstování sukulentů a kaktusů. Skoro by se dalo říct, že byla k této specializaci předurčena, a to zejména díky své poloze na strmém útesu v nadmořské výšce zhruba 50-100 m n. m. Ten dokáže sluníčko během dne pěkně rozpálit a možná se shodneme, že kolem poledne tam bylo již k nevydržení. No a možná právě i proto je její součástí podzemní krápníková jeskyně, kam se někteří z vás šli na chvilku zchladit. Zahrada byla otevřena již v roce 1933, zatímco jeskyně až o sedmnáct let později. Pojďme ale zpátky k rostlinám. Údajně jich tam má být přes 10 000, z nichž je asi 3 000 druhů kaktusů dosahujících obrovských výšek a stáří až přes sto let. ↑ Pryšec Hned na začátku nás uvítal na místní poměry vzrostlý „pupkatý“ strom cejba (Ceiba insignis) z čeledi cejbovitých (Bombacaceae, příp. Malvaceae), což je pantropická čeleď (jedinci se vyskytují ve starém (paleo-) i novém (neo-) světě (-tropy)). Možná jste někdy slyšeli označení „bottle trees“ (lahvové stromy), jak jsou občas zástupci této čeledi označovány. V tropech mohou dorůstat opravdu obrovských rozměrů, např. v Panamě tvoří 21
vrstvu tzv. emergent trees, tedy stromů, které vyčnívají nad nejvyšší vrstvou stromového patra, proto také poskytují vhodné útočiště k hnízdění největšímu dravci v této oblasti, a to harpyji. Jak jsme postupovali dál do nitra zahrady, převládaly více a více sukulenty a kaktusy. Viděli jsme zástupce rodu Aeonium spp., což je více méně endemický rod Kanárských ostrovů patřící do čeledi tlusticovitých (Crassulaceae), a to jak divoké formy, tak i kultivary. Dále rozličné druhy neotropických agáve (Agave spp.), sukulentních pryšců (Euphorbiaceae) a spoustu kaktusů (Cactaceae) rozmanitých tvarů, velikostí a barev. Nicméně zástupci všech zmíněných čeledí musí být na život v tak extrémních podmínkách dokonale přizpůsobeni, zejména na sucho a s ním spojený občasný, popř. trvalý vodní stres. Takové rostliny bychom mohli označit jako tzv. xerofyty = fyziologicky a morfologicky adaptované na život v suchých podmínkách, protože se během evoluce u nich musely vyvinout určité „výdobytky“. K nim patří například tendence k redukci či dokonce ztrátě listů, aby se omezila vysoká transpirace, či naopak zdužnatění listů a stonků obsahujících velké množství vody; dále hluboký kořenový systém; růst a rozmnožování situované na krátké období, kdy je dostatek srážek (tzv. periodicita růstu a rozmnožování); a v neposlední řadě také tzv. CAM metabolismus (Crassulacean acid metabolism = metabolismus kyselin u čeledi tučnolistých), kdy je oxid uhličitý fixován v temné fázi fotosyntézy z důvodu, že rostliny otevírají průduchy jen v noci, aby minimalizovaly ztrátu vody. Kateřina Štajerová ↓ Calanques
22
V. OCHRANA PŘÍRODY Příroda Francie patří v Evropě k nejbohatším (více než 4750 druhů rostlin, přes 500 druhů obratlovců, velké množství endemických druhů). Díky velké rozloze, relativně nízké hustotě zalidnění a lovecké vášni Francouzů, byla ochrana přírody ve Francii upozaděna. Až v roce 1960 bylo schváleno vládní rozhodnutí, které umožnilo vznik prvních národních parků. Ty první byly vyhlášeny až v roce 1967 v oblasti Vanoise v Alpách a na ostrově Port-Cros při pobřeží Středozemního moře (tento národní park byl zároveň prvním v Evropě, který zahrnoval část pevniny i moře). Každý národní park má centrální zónu, kde je příroda striktně chráněna (do této části je omezen vstup, lov, výstavba domů či silnic, táboření). Centrální zónu obklopuje zóna periferní, kde je povolena rekreace a další aktivity. Národní parky ve Francii jsou zpravidla veřejně přístupné, stupeň ochrany v centrální i periferní zóně se liší v jednotlivých parcích. Při cestě po jižní Francii jsme mohli obdivovat kouzlo místní krajiny, významné památky či navštívit místa spojená s filmem a historií. Při toulkách tímto krajem jsme zjistili, že nabízí i zajímavá biologická zákoutí. V deltě řeky Rhôny při pobřeží Středozemního moře leží Národní park Camargue. Toto území je ve Francii chráněno od roku 1971 na základě Ramsarské úmluvy (tato úmluva byla uzavřena v roce 1971 v Íránském Rámsaru, cílem je ochrana mokřadů, které jsou významné zejména pro ochranu ptactva, těmto mokřadům se na základě této úmluvy říká ramsarské). Při pozorování krajiny tohoto národního parku, jsme zjistili, že většina této chráněné oblasti jsou sladkovodní, slaná a brakická jezera či jezírka nebo bažiny. Celou krajinu kolorovala rákosiště, drobné lesíky, nízká vegetace především slanomilných rostlin, velké i malé písečné duny, ale i obdělávaná rýžová pole. Vlastní národní park se táhne 54 kilometrů podél pobřeží a má rozlohu asi 290 kilometrů čtverečných. Hranici tohoto parku tvoří dvě ramena řeky Rhôny (Grand Rhône na východě a na západě menší rameno Petit Rhône, na jihu pak Středozemní moře).
23
Étangs je označení pro solné laguny, které jsou obklopeny písečnými dunami. Je to oblast, kde se v období středověku těžila sůl. Étang de Vaccarés je největší solné jezero této oblasti s rozlohou 6000 hektarů. Je napájeno vodou ze tří velkých kanálů a rýžových polí. Je domovem řady druhů vodního ptactva. Hráz Digue à la mer, která je dlouhá 20 km, obepíná národní park při pobřeží. Byla postavena, aby chránila přírodní rezervaci před záplavami. Místo nás okouzlilo svojí rozmanitostí, klidem, ale i bohatostí života. Pro ptactvo, které směřuje do Afriky, je místem odpočinku. Řada druhů zde díky mírné zimě přezimuje. Při naší květnové návštěvě jsme měli možnost vidět velké množství hus, poláků, volavek, racků, rybáků a řady dalších vodních druhů ptáků. Největším zážitkem pak pro nás bylo asi setkání s tisíci růžových elegánů v podání plameňáků růžových (žije zde až 20 000 párů). Nejenže tento druh obývá v hojném počtu tuto oblast, ale dokonce se zde, jako na jednom z mála míst Evropy, rozmnožuje. Proto se stal symbolem národního parku. Při své návštěvě jsme se těšili na setkání s místním plemenem koní, které je jedno z nejstarších v Evropě. Je možné se s nimi potkat v otevřené krajině, kde žijí polodivoce již stovky let. Mezi jejich charakteristické vlastnosti patří bílá barva a menší vzrůst (koně dosahují výšky okolo 142 cm). Toto plemeno zde žije pravděpodobně již od pravěku. V minulosti ho využívali francouzští pastevci černých býků či našel uplatnění při koridě. Tito koně žijí ve stádech, kterým říkáme manady. Volně se potulují krajinou. Každá skupina má vůdčího hřebce, který je obklopen stádem klisen. Svou konkurenci (mladé hřebce) ze stáda pravidelně vyhání. Ti jsou pak nuceni žít v malých skupinách a čekat, než dospějí a bojem získají své vlastní stádo klisen. Při vzájemných soubojích jsou největšími zbraněmi hřebců kopyta a zuby. Ivo Králíček
24
VI. PROVENSÁLSKÉ KOŘENÍ PROVENCE OČIMA MATKY Nejprve bych chtěla poděkovat za možnost účastnit se přírodovědné expedice Biskupského gymnázia pod vedením profesora Králíčka. Tak jako je provensálské koření namíchané z mnoha voňavých bylinek, tak i já se vracím s různorodými příjemnými zážitky. A teprve jako celek dávají obraz části Provence. Je ještě příliš brzy na hodnocení, který vlastně zážitek převáží, který bude ten nejvýraznější, ten na celý život: procházky bažinatou krajinou Camargue v deltě Rhôny, nebo Parc Ornithologique de Pond de Gau s volavkami, ibisy, mořskými racky a hlavně plameňáky. Zaujala i kamenná citadela Les Baux de Provence, kde nás zachytil déšť a ulice městečka se změnily v koryta plná valící se vody. Architekturou určitě okouzlily dvě stavby – gotický opevněný papežský palác v Avignonu či starověký vodovod Pont du Gard. Mezi nejvíce voňavé zastávky pak patřila krajina Malého Luberonu nebo nádherné útesy – fr. calanques - nad mořem nedaleko letoviska Cassis. Krásnou tečkou pobytu pak byla návštěva Monaka, jeho Jardin Exotique a Museé Océanographique. Toto jsou bylinky, ze kterých já mám namíchaný zážitek z Provence. Ale asi převažuje slaná vůně moře v Camarque. Nízká krajina táhnoucí se na kilometry daleko k obzoru, krajina s hrubým černým pískem, s písečnými dunami, se slanisky a bažinami, kde se houfují plameňáci a mořští racci a rostou slanomilné rostliny a turisty zde vozí bílí koně. Ivana Tláskalová ↓ Aréna v Arles
25
↑ V Arles ↓ «Pozdravy z Camargue»
26
VII. SOUTĚŽ Na závěr celé expedice proběhla soutěž v poznávání rostlin a živočichů. Studenti prokázali nově nabyté vědomosti. Výsledky nejlepších z nich ukazuje následující přehled (maximální počet bodů: 30): Kat. A 1. Vondráčková Michaela 2. Jamborová Irena 3. Lopourová Anna 4. Ležík Jakub 5. Štulpa Michal 6. Tyrychová Berenika
25,5 b. 25 b. 21 b. 18 b. 17,5 b 17
Kat. B 1. Zych Michal 2. Schmidtová Markéta 3. Černíková Kateřina 4. Ležíková Marie
23,5 b. 19,5 b. 15 b. 13,5 b.
Kat. C 1. Antošová Adéla 2. Tláskalová Michaela 3. Pražák Jan 4. Votroubková Petra
25,5 b. 21 b. 20,5 b. 18 b.
Kat. D 1. Bureš Vít 2. Šimon Zdeněk 3. Ryška Lukáš
17 b. 16,5 b. 14 b.
Kat. E 1. Šobová Veronika
11,5 b.
A co bylo v poznávačce? 1 dub karmasový, 2-len, 3-tořič, 4- tykvice stříkavá, 5- cedr, 6-přestup, 7-řečík lentišek, 8-kosmatcovník jedlý, 9-javor babyka, 10- modřenec chocholičnatý, 11levandule, 12-lipnice cibulkonosná, 13-dvojštítek hladký, 14- jasmín, 15pomořanka přímořská, 16- řešetlák, 17-záraza, 18-vřesovec, 19-cist, 20slanorožec, 21- slávka jedlá a svijonožec, 22-svižník, 23-švábík, 24-srdcovka, 25ploskoroh, 26-potemník, 27-lačník stepní, 28-kudlanka, 29-gekon zední, 30-štír vlašský
27
VIII. ZÁVĚREM V letošním školním roce jsme se vydali již na pátou přírodovědnou expedici v řadě. Tentokrát objektem našeho zájmu byla oblast Provence - slunná část jihu Francie. Tento typ odborné exkurze Biskupské gymnázium organizuje pro studenty se zájmem o biologii a přírodu. Expedice se účastnili kromě studentů naší školy studenti vysokých škol přírodovědného typu, někteří naši bývalí studenti a biologové z odborných institucí jako je Muzeum východních Čech či Univerzita Hradec Králové. Studenti byli v průběhu akce rozděleni do skupinek, z nichž každé se vždy věnovali lektoři (botanik a zoolog), kteří seznamovali účastníky exkurze s biologickými zajímavostmi navštívených lokalit. Večery byly věnovány přednáškám a demonstracím zoologických a botanických nálezů. V místech ubytování vznikly výstavy nasbíraných objektů, se kterými se studenti ve svém volném čase měli možnost blíže seznámit. Na závěr celé expedice čekala naše studenty praktická zkouška. Jsem rád, že pro uskutečnění této akce a řady dalších nacházím podporu finanční (Královehradecký kraj, město Hradce Králové, Společnost přátel školy, řada firem a někteří rodiče), materiální (řada rodičů pomohla s přípravou a zajištěním dovybavení celé akce) a duševní ze strany vedení školy a všech, kteří se akce zúčastnili. Závěrem bych rád poděkoval všem účastníkům expedice. Lektorům za trpělivost, přípravu celé akce a velmi poutavé vyprávění, pracovníkům cestovní kanceláře za bezpečný cestovní azyl, všem ostatním za ochotu se vzdělávat a vytvářet pohodovou expediční atmosféru. V novém školním roce vyměníme hřejivé paprsky zlatavého slunce, šumění moře, vlající hřívu polodivokých koní, ladné pohyby plameňáků, opojné vůně rozkvetlé macchie, dech světové kinematografie a historie, „nečekané“ průtrže mračen a lijáky za trochu drsnější horské klima a svět velehor. Ty připravené může počasí už jen příjemně překvapit… Ivo Králíček
Jaroslav Štys – REMO 28
