Existenční programy Michal Oškera, Jan Procházka Pojem existenční program, který se poprvé objevil v článku Scope, Projekt, Program, Portfolio v dalších souvislostech1 (SPPP), propojuje tři světy: svět řízení projektů, svět řízení organizací a firem a svět sebeřízení jednotlivců. Jelikož se jeho používání v praxi doposud velmi osvědčilo, rozhodli jsme se tímto článkem tento pojem více objasnit a zasadit jej do širšího kontextu.
Podstata existenčního programu Existenční program je program, kterým organizace uskutečňují svou existenci. Programem zde máme na mysli specifický proces tak, jak byl představen v SPPP, tj. proces časově, nákladově a zdrojově omezený, realizovaný za účelem dosažení definovaných cílů prostřednictvím dodání souboru klíčových výstupů co do kvality, standardů a požadavků, přičemž soubor klíčových výstupů nemusí být zpočátku úplný a v kterékoliv fázi programu může docházet k jeho redefinici. Program je vždy konečný, a to i přes to, že samotný termín jeho dokončení nemusí být znám. Jak bylo naznačeno v úvodu, konceptem existenčních programů je možné uchopit nejen existenci organizací, ale také existenci jednotlivců. Proto v rámci zjednodušení tam, kde to bude vhodné, budeme jedince a organizace souhrnně označovat jako bytosti2. Pojem organizace je také možné vnímat šířeji než je běžné. Jako organizaci si lze představit jakékoliv lidské společenství, jehož počet členů je větší než 1, tj. např. partnerský vztah, rodinu, kapelu, tým, firmu, úřad, národ. Existence bytosti spočívá v naplňování jejích potřeb. Základními potřebami každé bytosti je udržení se při životě a na něm postavená seberealizace. Udržení se při životě spočívá v uspokojení základních fyziologických potřeb a zajištění bezpečí. Seberealizace spočívá v naplňování smyslu existence, od kterého má být odvozeno poskytování užitečnosti svému okolí3. Uskutečňování existence bytosti tedy spočívá v jednání, které vede k naplňování jejích potřeb.
Existenční program jako nejvyšší rámec
Základním specifikem existenčních programů tedy je, že o každém existenčním programu je potřeba uvažovat vždy v souvislosti s nějakou bytostí. Pro každou bytost, ať chce nebo ne, existuje vždy právě jeden existenční program. Existenční program není otázkou volby. Existenční program je ve smyslu hierarchie bytostí realizovaných programů a projektů programem nejvyšším: vše, co bytost dělá, lze vnímat jako činnosti v rámci existenčního programu samotného nebo činnosti v rámci programů či projektů, které jsou v rámci existenčního programu realizovány. Existenční 1
Oškera M.: Scope, Projekt, Program, Portfolio v dalších souvislostech, 2014, http://www.shine.cz/blog
2
Termín bytost chápejme čistě jako zobecnění jednotlivců a jejich organizací. Případný dojem esoterična či éterična ponechme ležet stranou. 3
více v Oškera M.: O motivaci, 2014, http://www.shine.cz/blog
1
program zcela vymezuje hranice bytí příslušné bytosti. Jeho generickým cílem ve vztahu ke konkrétní bytosti je udržení se při životě, a to za účelem seberealizace. Dalším klíčovým specifikem existenčních programů je neurčitost cíle/vize. Jednou ze základních charakteristik obecných programů je, že mají jasně definovaný cíl, resp. přispívají k naplnění nějaké určité vize. O vizi existenčního programu konkrétní bytosti lze říci pouze to, že vždy odpovídá smyslu existence této bytosti4 a její naplnění přímo naplňuje výše uvedený generický cíl existenčního programu. Určitý smysl existence má každá bytost, ovšem ten jí samotné nebývá často zcela zřejmý. Není-li smysl existence jasný, není jasná ani vize existenčního programu. Podle toho pak také život bytosti vypadá. Součástí realizace takového existenčního programu proto musí být průběžné hledání případně zpřesňování jeho vize. Nalezením či zpřesněním vize existenčního programu současně dochází k nalezení či zpřesnění smyslu existence příslušné bytosti. Rezignujeli bytost na toto hledání, odevzdává svůj osud do rukou svého okolí. Vytrvale hledat a naplňovat vizi existenčního programu znamená držet svůj osud ve svých rukou. Významným specifikem je také neurčitost konce existenčního programu. To znamená, že existenční program, přestože je konečný, nemá explicitně stanoven termín dokončení či ukončení. Výjimku snad tvoří účelově založené organizace5. V jejich případě představuje účel jasný cíl, po jehož dosažení není existence organizace nadále opodstatněná. U účelově založených organizací bychom měli spíš než o existenčním programu hovořit o existenčním projektu. Držme se ale existenčních programů. Jejich konec je předem nepoznatelný. Posledním významným specifikem je totální alokace zdrojů. Totální alokace zdrojů znamená, že existenční program vždy vytěžuje všechny zdroje, které jsou příslušné bytosti k dispozici. Tyto zdroje mohou být využity smysluplně nebo mohou být promrhány. Vždy ale padnou na účet existenčního programu. Zejména neurčitost cíle/vize a neurčitost konce činí existenční program nejtěžším procesem pro řízení vůbec. Neurčitost cíle/vize způsobuje absenci smyslu jakéhokoliv konání a neurčitost konce, prostřednictvím iluze, že času je dost, poskytuje náramný prostor pro plýtvání všemi zdroji. Dosažení mistrovství v řízení6 spočívá ve zvládnutí neurčitosti cíle/vize a neurčitosti konce existenčního programu pomocí efektivního využívání vždy totálně alokovaných zdrojů. V tomto ohledu je úspěšné řízení existenčního programu nejvyšší výzvou, které může jednotlivec v čele nějaké organizace nebo v čele svého života čelit. Mistrovství v řízení je totéž co mistrovství v umění žít. Klíčem k úspěchu však není eliminace neurčitosti konce — tu nezbývá než akceptovat, ale eliminace neurčitosti vize. Jelikož nelze mít jasné cíle naplňující Trojimperativ existenčního nejasnou vizi, je při této eliminaci potřeba začít od vize — programu v našem případě od vize existenčního programu.
Vize existenčního programu O vizi existenčního programu hovoříme ve vztahu k jednotlivci jako o vizi osobní existence, zkráceně o vizi osobní. Ve vztahu k organizaci hovoříme o vizi existence organizace, zkráceně o vizi organizace. Můžeme tedy mít vizi partnerského vztahu, vizi rodiny, vizi firmy, apod. Ať tak či onak, 4
více v Oškera M.: O motivaci, 2014, http://www.shine.cz/blog
5
Např. tunelovací firma či „manželství na dobu určitou“.
6
Řízením je v tomto kontextu míněn souhrn činností směrování/vedení (directing/leadership) a vlastního řízení (management).
2
pořád jde o vizi existenčního programu příslušné bytosti. Aby však vize byla vizí, musí splňovat jisté nároky. Vize je speciální případ cíle. Cíl je vybraný možný stav světa, který není, alespoň z pohledu těch, kteří cíl sledují, aktuálně platný. Skutečný cíl musí být nějakým způsobem měřitelný, aby bylo poznat, že jej bylo dosaženo. Speciálnost vize spočívá v následujících vlastnostech: osobitost, nevšednost a setrvačnost. Osobitost vize tkví v tom, že vize musí být vždy spojena s konkrétní osobou — nositelem vize. A to i v případě, jedná-li se o vizi libovolně velké organizace. V business organizacích se nositelé vize, jsou-li ovšem přítomni, označují jako lídři, ideoví lídři nebo také vizionáři. Z oblasti rodinného života je např. dobře znám termín hlava rodiny. Na druhou stranu skutečnost, že je někdo titulován hlavou rodiny nebo lídrem firmy, ještě neznamená, že je pro odpovídající organizaci nositelem její vize7. Má-li být vize jakéhokoliv subjektu vizí skutečnou, musí být tato vize současně vždy vizí osobní konkrétního jedince nebo musí být její součástí, tj. přispívat k jejímu naplnění. S opravdu osobní vizí je vždy spojena, leckdy nevědomá, touha či puzení jejího nositele vizí udaným směrem kráčet. Nevšednost vize spočívá v tom, že vize musí vybočovat ze záležitostí každodenního života společnosti, ve které bytost vizi nosící žije. Vize musí mít v sobě aspekt něčeho nového. K tomu je zapotřebí odvahy. Aspekt něčeho nového totiž současně znamená, že není zcela jasné, jak vize dosáhnout. Čím více je vize nevšední, tím jasněji rozděluje okolí svého nositele na nadšence a skeptiky. Nadšenci jsou schopni na cestě dosahování vize pomoci. Tolik potřebná odvaha je o vnitřní síle setrvávat na cestě vedoucí k vizi, a to i pod obvykle nepříjemným tlakem skeptické části okolí. Pokud vize splňuje pouze podmínku nevšednosti, ale už ne osobitosti, tj. neexistuje její zosobňující nositel, není odkud by se potřebná síla vzala. Na druhou stranu, není-li vize nevšední, jedná se v podstatě o obyčejný cíl, kterého již bylo v dané společnosti často nejednou dosaženo. Dosahování takového cíle je o pouhém příštipkaření, napodobování a dotahování konkurence8. Proto musí být vize nevšední — bezkonkurenční. Obvykle nepříjemný tlak skeptiků je dobrým indikátorem a nutnou podmínkou nevšednosti vize. Současně je ale nepříjemnost tohoto tlaku také důvodem, proč se bytosti vizemi vůbec nezabývají nebo jsou jejich vize všední případně raději zcela vágní a nic neříkající. Vlastnost setrvačnosti vize znamená, že ve směru vizí vytyčeném bytost setrvává i po jejím dosažení. Jinými slovy, dosažení vize musí mít přínos, jehož efekt působí dlouhodobě a který má tedy potenciál bytost „dále nést“. Díky vlastnosti setrvačnosti vytváří dosažení vize pro bytost základ, na kterém lze do budoucna stavět. Dosažením takové vize se zásadně mění stav světa a tím i bytost samotná. Nesena dosažením vize dosáhne kvalita jejího života zcela nové úrovně. Nemá-li zamýšlená vize vlastnost setrvačnosti, je lepší s ní nadále pracovat pouze jako s cílem a nevztahovat se k němu jako k vizi. Shora uvedené nároky nás tedy dovádí k následující kompaktní definici vize:
• Vize je každý vybraný možný a měřitelný stav světa, který není, alespoň z pohledu těch, kteří
jej chtějí dosáhnout, aktuálně platný a který nabývá vlastností osobitosti, nevšednosti a setrvačnosti.
Jak již bylo řečeno výše, je veškeré činění bytosti ultimátně ohraničeno existenčním programem. Pak ale i vize existenčního programu je pro příslušnou bytost vizí nejvyšší možnou. A proto pouze vize existenčního programu nějaké bytosti může, je-li vědomě uchopena, definovat smysl její existence. V ideálním případě jsou totiž vize veškerých dílčích programů a projektů, které jsou bytostí v rámci jejího existenčního programu realizovány, pouze dílčími cíli různé úrovně a podrobnosti, které k ultimátní vizi existenčního programu pouze přispívají. Jedinými skutečnými
7
více v Oškera M.: O motivaci, 2014, http://www.shine.cz/blog
8
Viz také „Chybou je vyměnit vlastní spokojenost za touhu být stejně úspěšní jako jiní lidé.“ v Oškera M.: O motivaci, 2014, http://www.shine.cz/blog
3
vizemi jsou pouze vize existenčních programů. Absence uvědomění těchto skutečných, a ze své podstaty jednotících, vizí způsobuje, že dílčí vize dílčích projektů a programů života bytosti bývají protichůdné a rozporuplné. Tím trpí především bytost sama a následně pochopitelně i její okolí. Vize existenčního programu je v ideálním případě společným jmenovatelem všeho, co bytost dělá. Jak ale k takové vizi dojít? Základní pravidlo pro práci s vizemi zní: vize se nestanovuje, vize se objevuje. Objevování vize je takřka nikdy nekončící iterativní proces a je to vždy záležitost jednotlivce. Objevování vize se děje prostřednictvím činů, nikoliv prostřednictvím myšlení. Indikátor toho, že jsme při hledání vize na dobré cestě, je pocit spokojenosti a touhy, který vyvolávají některé z činů, kterým bytosti věnují svou energii. Jako jednotlivci k těmto činům intuitivně tíhneme, preferujeme je, děláme je rádi. Proto je důležité se svou intuicí pracovat a naslouchat jí. Je totiž jedním z vodítek, které může jednotlivce k objevení vize dovést9. Má-li vizi jednotlivec, může ji mít jeho prostřednictvím i organizace. Nositelem vize existenčního programu organizace musí být její lídr. Lídr musí být za každých okolností jejím zosobněním. Vize existenčního programu proto musí korespondovat s osobní vizí lídra nebo být její součástí, tj. jejím dílčím cílem. Pokud tomu tak není, člověk, který je v pozici lídra, tuto pozici zastává pouze formálně, ovšem skutečným lídrem není. Vize se nedá stanovit a už vůbec ne kolektivně. Kolektivně se dá pouze následovat. Vize kolektivně stanovená, např. na firemní poradě, totiž nebude mít vlastnost osobitosti a proto nebude mít kýžený dopad — obvykle vyplní pouze místo v kolonce vize organizace, a to nestačí!
Existenční programy v běžném životě Programy a projekty nejsou pouze doménou života organizací, ale především doménou lidské existence jako takové. Energie vycházející z lidské existence je to, co organizacím propůjčuje život. Programy a projekty pouze propůjčují věcem řád, který se pragmaticky z hlediska dosahování vytyčených cílů jeví jako výhodný. Ničím víc nejsou. Běžně se o programech a projektech hovoří v kontextu business organizací, ovšem výhodnost jimi propůjčovaného řádu platí jak pro jednotlivce tak pro organizace. Spočívá-li život bytosti v realizaci existenčního programu, pak se v životě jednotlivců či soukromých organizací, jakými jsou např. partnerský vztah či rodina, musí osvědčovat techniky z řízení programů v business organizacích, a naopak v řízení existenčních programů business organizací se musí osvědčovat praktiky z řízení života jednotlivců a organizací soukromých. Situace je taková, že existenční programy řady bytostí jasnou vizi postrádají, tj. řada bytostí nemá jasno ve smyslu svého života — své existence. Jedinci a soukromé organizace obvykle absenci jasné vize přiznávají, resp. nemají v souvislosti se svým životem tušení, o čem je řeč a proč by se o to měli vůbec zajímat. U business organizací je to rafinovanější, ale o to horší. Řada firem se domnívá, že vizi má — publikují ji na svých webech, uvádějí ji v prezentačních materiálech, jak je dnes zvykem. Velice často jsou to však plytká, abstraktní či dokonce absurdní vyhlášení, která nemohou říkat nic firmám samotným natož jejich okolí. Jediné, co tyto vize dělají je, že v relevantních dokumentech jsou výplní kolonky vize organizace, aby ta nezůstala prázdná. Jsou to Potěmkinovy vize10. Například vize, jejíž formulace začíná: „vizí a cílem společnosti je být zdravou a důvěryhodnou společností, která…“, nejenže postrádá základní kvality, které každá vize musí mít, ale postrádá i základní logiku. Je-li vize aktuálně neplatný stav světa, kterého se snažíme dosáhnout, pak z uvedené formulace vyplývá, že příslušná společnost se v současnosti necítí být ani zdravou ani důvěryhodnou. Ať už je její skutečný stav jakýkoliv, je nabíledni, že tento druh vyhlášení, byť by byl sebeupřímnější, je jak z hlediska marketingového tak z hlediska orientace a motivace lidí pro
9
Dobrou zprávou je, že intuici má každý. Špatnou zprávou je, že ne každý si během svého života uchoval schopnost ji naslouchat. O tom, co se s tím dá dělat, někdy příště. 10
Pojem Potěmkinova vize úzce souvisí s pojmem Potěmkinova užitečnost představeným v SPPP.
4
společnost pracujících, mírně řečeno, nevýhodný. Podobným případem je také vize začínající: „vizí společnosti je být významnou a prosperující firmou…“ Často se také objevují vize jako např. „rozvíjet a zlepšovat agilní metodiky vývoje software.“ Pro dosažení takové vize stačí velmi málo: začít rozvíjení a zlepšování agilních metodik provádět. Ale co dál? Takové rozvíjení a zlepšování není zacílené, nemá jasné směřování. Vize musí udávat směr, a to prostřednictvím sdělení čeho chce bytost dosáhnout a nikoliv čeho chce dosahovat nebo čemu se chce věnovat — vize musí být dokonavá. Nedokonavé vize jsou o zaměření ale ne o směřování. Obvykle také bývají poměrně všední. Nedokonavé vize jsou dobrým východiskem pro objevení vize skutečné, protože říkají, čemu se chce bytost věnovat. Setrvává-li však bytost u nedokonavé vize, stane se dříve nebo později z jejího existenčního programu existenční portfolio, které smysl existence nenaplňuje ale vyčerpává11.
Strategie změny změny (ne)existenčního portfolia na existenční program
Život bytostí bez objevené a kontinuálně zpřesňované vize je namísto smysluplného a koordinovaného počínání bezcílným či brownovým pohybem. Takové bytosti provádějí řadu činností bez společného jmenovatele — vize nebo-li smyslu. Vystavují tak sebe i své okolí řadě obtížně řešitelných rozporů. Uspořádanost, bezespornost a jasné směřování12 jejich života zůstávají v oblasti nedosažitelných ideálů. Z tohoto důvodu vypadá život většiny bytostí namísto programu jako portfolio, které nevede k naplňování základní potřeby seberealizace. Podstatou strategie změny tohoto stavu je jeho uvědomění a přiznání a následné zahájení I. neustálého objevování a zpřesňování osobní vize13 II. neustálé optimalizace využívání totálně alokovaných zdrojů vzhledem k naplňování postupně objevované a zpřesňované vize Rozhodnutí, zda se do takové změny pustit či nikoliv, již musí učinit každá bytost sama za sebe.
Shrnutí Pomocí existenčních programů uskutečňují bytosti — jedinci i organizace — svou existenci. Uskutečňování existence spočívá v naplňování základních potřeb, ke kterým jsou bytosti z podstaty své konstrukce motivovány.
11
více v Oškera M.: O motivaci, 2014, http://www.shine.cz/blog
12
Intuitivně ilustrováno obrázkem Existenční program jako nejvyšší rámec v sekci Podstata existenčních programů.
13
Tento krok lze vnímat také jako eliminace neurčitosti cíle/vize existenčního programu.
5
Existenční program je vždy neodmyslitelně spjat s konkrétní bytostí. Toto sepětí spočívá v tom, že vize existenčního programu odpovídá smyslu života příslušné bytosti. Existenční program je navíc charakteristický neurčitostí vize, neurčitostí konce a totální alokací zdrojů bytosti. Neurčitost vize způsobuje, že řada bytostí si není smyslu své existence vědoma a v důsledku toho svůj život spíše spravují než řídí a v žádném případě nikam nesměřují. Mistrovství v řízení nebo také mistrovství v umění žít je o eliminaci neurčitosti vize, akceptaci neurčitosti konce a optimalizaci využití totálně alokovaných zdrojů vzhledem k vyjasňované vizi. Eliminace neurčitosti vize existenčního programu spočívá v jejím neúnavném objevování a zpřesňování. Správná vize má charakter dosažitelného cíle, který navíc splňuje vlastnosti osobitosti, nevšednosti a setrvačnosti. Bez těchto vlastností je vize pouhým cílem. Jedinými skutečnými vizemi jsou pouze vize existenčních programů. Skutečná vize se nestanovuje, ale objevuje, a to vždy na úrovni jednotlivců nikoliv celých organizací. Má-li vizi jednotlivec, může ji jeho prostřednictvím mít i organizace. Organizace sama o sobě skutečnou vizi mít nemůže. Programy a projekty pouze propůjčují věcem řád, který se pragmaticky z hlediska dosahování vytyčených cílů jeví jako výhodný. Ničím víc nejsou. Nicméně, uplatňování těchto řádů je výhodné pro dosahování jak soukromých tak business cílů. Co funguje na úrovni business organizací bude principiálně fungovat na úrovni soukromých organizací a jednotlivců a obráceně. Vše je jen otázkou úměrnosti použitých nástrojů. K řízení projektů je potřeba disciplína, k řízení portfolií je potřeba rutina, k řízení programů je potřeba odvaha. Existenční program je speciální případ programu a jedna z nejhorších věcí, která se člověku může přihodit, je, že svůj život řídí jako portfolio. Východisko existuje. Spočívá v kontinuálním objevování a zpřesňování osobní vize a v taktéž v kontinuální optimalizaci využití totálně alokovaných zdrojů vzhledem opracovávané vizi. A to vše dokud nenastane předem nepoznatelný konec.
O autorech Michal Oškera se zabývá konceptuálním uchopením reality. Jeho posláním je lidem pomáhat porozumět sobě samému a svému okolí a uvidět tak svou vlastní smysluplnou cestu. Jan Procházka je potulný kouč. Pomáhá lidem s hledáním jejich osobní vize a se sebeřízením, což považuje za nejtěžší disciplínu koučování vůbec. Vaše názory si rádi přečtou na
[email protected] nebo
[email protected].
6
