Jak jsme jeli na polární výpravu - III. díl Autor: „Shacki“, 15. 3. 2006 00:00 Omlouvám se čtenářům za zpoždění se třetím dílem, ale prostě nestíhám. Původně měl být třetí díl závěrečný, ale nakonec jsem do něj zařadil jen nabitou sobotu. Neděle bude popsáno až v další části. Příjemné čtení;)
.c z
Začátek vyprávění: Jak jsme jeli na polární výpravu - I. díl Jak jsme jeli na polární výpravu - II. díl
Sobota Budíček hodinu před odjezdem se osvědčil, zvláště když Maníček vstal „už“ po 20 minutách. Trochu mě šokoval pohled na teploměr, který ukazoval více než 20 stupňů pod nulou. Takový mráz našinec moc nezažije.
C
Kolem sedmé jsme připraveni k odjezdu spolu s ostatními, což je neuvěřitelný výkon. Nemusíme ani nikam spěchat, protože Dušan Velímský musí ráno ještě na tiskové, takže jejich auto vyráží směr servis. Druhý vůz je následuje, protože Michal musí dělat překladatele. My si pak v pohodě vyrážíme o čtvrt hodiny později s tím, že za Hagforsem na ně počkáme.
eW
R
Mrzne, až praští. Digitální teploměr v autě ukazuje teploty kolem -23 stupně! Naštěstí jsme všichni na podobné teploty vybaveni, a tak omrzliny a podobné problémy nehrozí. V okolí Hagforsu je nezvyklý klid, jako kdyby se tu žádný závod nekonal. Na prvním odpočívadle za Hagforsem zastavujeme. Tentokrát je omyl v navigaci vyloučen, a tak v klidu ve vyhřátém autě čekáme na ostatní. Čekání se nakonec protáhne na půl hodinu, čímž je opět ohrožen náš časový plán. Silnice jsou naštěstí stále prázdné, a tak k erzetě přijíždíme asi půlhodinu před startem. Lepíme se těsně na obě auta s nálepkou „MEDIA“ a vyplácí se – projíždíme za nimi až na vyhrazené parkoviště.
.c z
C
Zleva Michal, já, Bros, Jirka, Maníček, Radim (foto: Libor Jungvirt)
R
Stojí tu autobusy, které přivezly norské fanoušky ve velkém počtu. Nemáme čas – musíme rychle na erzetu. Házíme na sebe všechno dostupné oblečení a doplňky a s párou kolem úst se zařazujeme do špalíru fanoušků mířících na erzetu.
eW
Hned u startu odklánějí pořadatelé celý špalír fanoušků mimo trať, a tak se brodíme spolu s ostatními hlubokým sněhem a značně si prodlužujeme cestu. Do startu chybí asi 20 minut. Zhruba po 500 metrech se vracíme na trať u pěkného baráčku, což je ideální místo pro fotografy. Plán je sice dojít asi o 2 kilometry dál po trati, až nahoru na kopec, kde je (alespoň nám to tvrdí fotografové, kteří erzetu najížděli) krásná pasáž okolo jiného domku. Začínáme být značně zadýchaní, což není v tomto mrazu vůbec příjemné a od páry z úst mi omrzá nos. Přidáváme na tempu, protože tady dole je dost lidí. Chceme až nahoru. Po chvíli se ohlížím a zjišťuji, že jsme se dost roztrhali. Se mnou stíhá jenom Jirka a Maníček, v dáli pod námi vidím další skupinu, ale foťáci v nedohlednu. Jejich několikakilové objektivy přece jenom dost tíží. Deset minut do startu a my stále stoupáme po erzetě do kopce. Fanoušků pomalu ubývá, ale stále jsou tu pravidelné skupinky kolem ohňů. Pět minut před startem odpadá i Maníček a zalézá v jednom přehledném místě do sněhu. Jirka chvíli váhá, ale nakonec jde se mnou. Už to nemůže být daleko… Za další zatáčkou konečně vidíme cíl naší cesty – na kopci stojí osamělý baráček. Vede k němu asi stometrová rovina, přímo před domkem je pravá 5, váže levá 2 dlouhá přes horizont do pravé 5. Jsme zadýchaní a zpocení, naštěstí termoprádlo vespod plní svou funkci více než slušně. Aspoň nám není zima. V celé této pasáži je jediný pořadatel a pak skupinka norských fanoušků, kteří zabrali nejlepší místo na vnitřku první zatáčky.
.c z
C
Zima, je zima (foto: Libor Jungvirt)
R
Zezdola už slyšíme řev motorů. Jdeme rychle do výjezdu ze zatáčky, vyndavám kameru a rychle ještě zkouším, zda v tom mrazu vůbec bude fungovat. Zdá se, že je v pořádku. Ale už je tu první auto. Bokem vyjíždí ze zatáčky a sníh odletuje do všech stran. Řidič dává „kontra“ a auto se poslušně přetáčí na druhý bok, míjí nás a mizí za horizontem. Nad lesem začíná vykukovat sluníčko. Je nádherný den a já se cítím v extázi. Kdo to nezažil, ten nepochopí…
eW
Všímá si nás pořadatel a míří k nám. Je mi jasné, že se mu naše pozice nezdá bezpečná, a tak na něj volám, že vím co chce a že se přesuneme. Zalézáme za stromky, ale nejsme spokojení. Navíc slunce už vykouklo a máme ho teď přímo proti očím. Pomalu se tedy přesouváme do první zatáčky k Norům. To už máme za sebou asi pět průjezdů, jeden krásnější než druhý. Ptám se Norů kolem ohníčku, zda jim nebude vadit, když budeme u nich a trochu jim budu překážet ve výhledu. Vrtí hlavou. Opravdu pohodový národ. Nechci jim ale vyloženě překážet, a tak jdu na kolena do sněhu a dělám efektní záběry z nízké polohy. Nemusím se bát, protože na vnitřku je jakési skalisko, které mě chrání před případnými chybami soutěžících. Ovšem když přiletí Galli a já mu z boku koukám na metr vzdálený předek auta, nevydržím to a instinktivně uhýbám. Podobné je to i se Solbergem, který se snaží dohnat ztrátu ze včerejška a jede jako blázen.
.c z
C
Zatáčka u domku (foto: Libor Jungvirt)
eW
R
Docela se nám líbí Aigner, ale opravdovou lahůdkou jsou průjezdy Ekströma. Honza Kopecký jede slušně, ale oproti top špičce je tam přece jen vidět určitý nedostatek zkušeností. Sháním vysílačkou ostatní a zjišťuji, kde jsou. Zůstali po skupinkách roztroušení po trati. Loučíme se s pořadatelem v domnění, že už se tam nevrátíme, a vracíme se pomalu zpátky. Vždy po každém průjezdu 50 metrů rychle po trati a skok do sněhu za příkop. Jinak to nejde, okolo cesty je tolik sněhu, že bychom nikam nedošli. Jako prvního sbíráme Maníčka. To už jezdí „superšvestky“ a my stojíme v takové rychlé zatáčce, kde domácí Sandell pošle své Clio bokem takovým způsobem, že překvapením zařvu. Přitom si vždy dávám pozor, aby podobné zvuky na kameře nebyly. Teď jsou tam navíc i sprostá slova;)
.c z
C
Zapadlý Sordo (foto: Petr Lusk)
eW
R
O 300 metrů níž nabíráme další skupinku a pokračuje zpět. Přicházíme do takové nenápadné zatáčky, kde je zcela rozbitá sněhová bariéra a v příkopu jen zbytky sněhu. Že by snad byl někdo venku? Ale kdo? Vidíme Brose a zjišťujeme co a jak. „Jo hoši, Sordo tu strávil 5 minut!“ Ten Bros má ale štěstí!!! Stoupne si do zatáčky, kde by nikdo nikdy netipoval, že bude krizovka, a on to tam Sordo pošle ven. Stovky jiných záludných zatáček po trati a Sordo to pošle v naprosto nevinné zákrutě ven. „Máš to nafocený?“ „Nemám hoši, fotil jsem tu předcházející zatáčku, u Sorda jsem stihl až to vyprošťování.“ Takže ono to s tím štěstím taky asi nebude tak docela pravda…
"Brosova" zatáčka - ten dole jsem já kryt skálou (foto: Libor Jungvirt)
R
C
.c z
Jsme teď celkem kompletní, až na Dušana Velinského, Pištu a Palise, kteří jsou až někde dole u startu. Jezdí eNka, na které je krásný pohled. Dohadujeme se, co dál. Nikomu se tak nějak nechce přejíždět na jinou erzetu, takže padá rozhodnutí, že na téhle zůstaneme. Jenže kam se přemístit? Všichni se mě ptají, kam až jsme s Jirkou došli. Popisuji jim tu nádhernou pasáž u domku tak dokonale, až se všem sbíhají sliny a je rozhodnuto. Po prvních průjezdech se jde nahoru.
eW
Tak to jsme my (foto: Libor Jungvirt)
Stále se závodí. Využíváme toho a děláme cílené fotky toho, jak fandíme. Mlok přechází na druhou stranu s foťákem a my na druhé straně povzbuzujeme jak blázni. Fotka se povedla. Vymýšlíme další momentku. Leháme si do hlubokého sněhu, vedle nás je ve sněhu vyrytá aktuální teplota – 23 stupně. Užíváme si legrace…
.c z
C
-23 (foto: Libor Jungvirt)
eW
R
Nějací Norové mají na svahu velký oheň, a tak se jdeme ohřát. Za odměnu jim nabízíme whisky z placatky, která jim evidentně chutná. Vznikají další fotky na památku.
Promítám fotografům záběry - já, Dušan Velímský, Bros (foto: Libor Jungvirt)
První průjezdy jsou za námi. Čekáme ještě na ty zespodu, naštěstí ne dlouho. Společně pak vyrážíme znovu do kopce, tam, kam jsem ráno skoro běžel. Teď mohu jít konečně v klidu a příjemně se v tom mrazu prohřát. Nahoře u domku není nic nového, nic, co bych neznal z prvního průjezdu. Fotografové mě zpovídají – kde bylo slunce, kam lítal sníh, kde jeli bokem, kde je to nakoplo…
C
.c z
Nestíhám ani odpovídat, a tak nakonec raději vytahuji kameru a přehrávám jim natočené záběry. Konečně jsou spokojeni.
R
Pišta a Michal rozdělávají oheň (foto: Libor Jungvirt)
eW
Rozděláváme oheň. Ujímají se toho Pišta s nezbytným cigárem v puse a Michal. Sehnat suché dříví není takový problém, jak by se mohlo zdát. Na stromech je spousta suchých větví a na zemi je také pár popadaných stromků. Dříví není mokré, jen přemrzlé. Základ ohně je hned, ale pak nastává problém, protože jsme ho rozdělali asi na půlmetrové vrstvě sněhu. Oheň se tak stále propadává níž a níž do sněhu, který se mění na vodu. Přikládáme jak diví, ale nepomáhá ani intenzivní foukání. Teprve po půlhodině už se dá říci, že máme vyhráno. Nejúčinnější se kupodivu jeví zelené větve, které sice zpočátku vydávají takový dým, že máme starost o zrušení erzety, ale nakonec chytnou a vydají krásné teplo.
.c z
C
Přikládáma zelené větve... (foto: Libor Jungvirt)
eW
R
Mezitím se část výpravy vydala na průzkum další části tratě. Po půlhodině se vrací s tím, že asi o 500 metrů dál je krásné rychlé esíčko s kopce. Osobně se mně nechce zůstat znovu u domku, a tak se přidávám k těm, co později vyrazí k esíčku.
.c z C R eW
Maníček vaří polévku ze sněhu (foto: Libor Jungvirt)
Do druhých průjezdů ale zbývají ještě dvě hodiny. Maníček vyndavá ešus a plní ho sněhem – jde vařit polévku. Oheň je k tomuto účelu nepoužitelný, a tak zapaluje malou turistickou plynovou bombu. Asi po 20 minutách ohřívání, když sníh skoro ani neroztál, natož aby vařil, si všiml, že plyn z bomby sice hoří, ale strašně málo. Kde je problém? Točí s kohoutem sem tam, ale nic. Pak nám to dochází! Plyn uvnitř je tak zmrzlý, že se mu z bomby vůbec nechce! Maníček vyndavá zapalovač a nahřívá plynovou bombu. Účinek je velmi rychlý, najednou to hoří mnohem víc. Pomocí zapalovače a zahříváním v holých rukou se nám po dalších 20 minutách daří přivést sníh v ešusu do varu a nakonec i uvařit polévku z pytlíku. Nevěřili byste, jak v takových okamžicích polévka chutná – rozdělili jsme se o ni všichni. Stojíme okolo ohně, koukáme do něj a povídáme si o všem možném. Stres z minulých dní je pryč, najednou se cítíme hrozně v pohodě. Ve Švédsku je prostě nádherně… Blíží se druhý průjezd, a tak několik z nás vyráží po trati do esíčka. Sám jsem zvědav, co to bude za pasáž. Naštěstí zjišťuji, že tady to bude výborné i na kameru. V klesání s kopce je nejprve levá 3, padesát a pravá 3 do dlouhé roviny - všechno na plný plyn. To bude hukot! Kde jinde by se mělo jezdit bokem než tady?
.c z
C
Bros si opravdu pochutnal (foto: Libor Jungvirt)
R
Palis se nakonec odtrhává a zůstává fotit už v pasáži před esíčkem. Místo jsme si vybrali dobře i z jiného pohledu – nejsou zde vůbec žádní diváci ani pořadatel! Mimochodem pořadatelů je po trati všeobecně málo, ale přitom nejsou třeba. Všichni diváci jsou velmi ukáznění a pořadatelé jsou skoro zbyteční.
eW
Scházíme dolů, do výjezdu z druhé zatáčky. Hledáme si místo na koukání. Nejlepší je to na vnějšku, ale jsme si dobře vědomi i toho, že to tam není zrovna bezpečné. Pokud někdo udělá chybu, tak jde ven právě v tom místě. Náhoda je vůl. Pišta v závějích sněhu nachází menší skálu, za kterou se hodlá shovat. Nejprve tam vyhrabává sníh, pak natrhá zelené větve ze stromů a nastele si je pod sebe. Zpoza skály mu kouká jen hlava, stačilo by přidat kulomet a měl by pěkné hnízdo. K němu už se vejde jen Michal, a tak si ostatní ušlapávají sníh za stromy a lámou suché větve, aby měli lepší výhled. Já to neřeším, vím, že na jednom místě nezůstanu. Kvůli záběrům na kameru budu často měnit stanoviště, a tak volím zcela jinou taktiku. Obcházím si celou pasáž a hledám zajímavá místa. Pokud takové najdu, pěkně si k němu i na něm ušlapávám sníh nebo ulamuji některé větve. Sám dobře vím, že během průjezdů už na to nebude moc času. Nakonec si taková místa připravuji asi čtyři. Přichází sms z domova od jednoho našeho kamaráda (přeje si zůstat v anonymitě, říkejme mu pan xxx). Píše, že havaroval cestou do Zlína. Další komunikace probíhá taktéž po SMS. Sms Pišta->xxx: „Na jaké erzetě se to stalo?“ Sms xxx->Pišta: „Na 14. kilometru RZ do Zlína“ Sms Pišta->xxx: „Jaké jsou následky?“ Sms xxx->Pišta: „Levé dveře a levé kolo v prdeli, auto leží na boku, vylézám oknem spolujezdce a nemůžu najít espézetku.“ Sms Pišta->xxx: „Nastoupíš zítra pomocí superally?“ Sms xxx->Pišta: „Uvidím podle večerního servisu“ Komunikace končí akorát v okamžiku, kdy „velcí hoši“ začínají jezdit. Nahoře se objevuje auto, první
zatáčku projíždí bokem tak, že dává rovnou kontra do druhé. Jezdec drží plný plyn, ale auto má přitom zcela pod kontrolou. Jsme kompletně ohozeni sněhem, ale přitom zíráme s otevřenou pusou. Nádhera. Jezdci na sněhu předvádějí skutečně neuvěřitelné věci. Třetí nebo čtvrtý v pořadí jede Honza Kopecký. Chceme být vidět, a tak i Pišta s Michalem vylézají ze svého brlohu a chystají se povzbuzovat. Všichni stojíme přímo na vnějšku zatáčky absolutně nechráněni a dost tak riskujeme. Michal se svěřuje se svými pocity: „Hoši, jet někdo jiný, tak se tolik nebojím!“. Ale to už tady Honza je a za našeho rykotu projíždí esíčko stejně bravurně jako ostatní. Viditelně si oddychujeme a lezeme zpátky do relativního bezpečí. Jen pro úplnost – později se Honzy a Filipa ptáme, zda si náš všimli. Filip to okomentoval slovy: „Ty vole, vás nešlo přehlídnout!“
.c z
Obcházím si s kamerou připravená místa a snažím se točit různorodé záběry. Jako třešničku na dortu mám připravené jedno místo, na které si ale troufnu jít jen na nejlepší dva – Grönholma a Loeba. Je to na vnitřku druhé zatáčky, v příkopu ne víc než metr od trati. Věřím ale sněhové bariéře i jezdeckému umění obou jezdců. Je to opravdu adrenalin, když vás takhle těsně mine auto jedoucí bokem v nějakých 140 km/h . Ale pokud mohu radit – sami to nezkoušejte. Nebýt toho, že jsem chtěl natočit krásné záběry, bych si tam taky nevlezl.
eW
R
C
Hned po nich jede Petter Solberg, který u nás jako jediný předvádí menší krizovku. Hned v první zatáčce nezvládá auto a zadkem jde do sněhové bariéry. Ta ho ale okamžitě vrací zpět na trať, Petter situaci zvládá a s minimální ztrátou nám mizí v dohledu. Jestli tím ztratil vteřinu, tak je to moc. Jsme mimochodem na stejné RZ, na které končí naděje Stohla i Henning Solberga. U nás ještě projíždějí bez problémů, ale o kus dál oba havarují na stejném místě. Tomu se říká smůla.
Petter Solberg v jedné ze svých mnoha krizovek (foto: Libor Jungvirt)
Už nevím, jak měnit místa, a tak jdu trochu výš do té první zatáčky, tentokrát už na zcela bezpečné místo na svahu. Brzy ale zjišťuji, že odtud ten pohled už není tak pěkný, ale dolů už se mi nechce. Pomalu se tedy posouvám dál a dál. Po cestě mě pěkně kamínky ohodí divoce jezdoucí Valda, ačkoliv stojím pěkných pár metrů od trati. Přímý zásah dostává i kamera, ale ačkoliv ji starostlivě obhlížím, žádný pozůstatek nenacházím. Máš štěstí, Valdo;)
Najednou je mezera, ani nevím proč. Když to trvá déle, vracím se až k ostatním k ohni. Chvíli po mně přicházejí i ostatní. Čekal bych, že fotografové budou u trati fotit ostošest, ale ouha. Stojí si v klidu u ohně a po pauze projíždějící eNka je nechávají klidnými. Ostatně ani já už nemám chuť natáčet, a tak kamera putuje do baťohu. Připojuji se k okolostojícím u dohasínajícího ohně a zbylé průjezdy sledujeme v poklidu.
eW
R
C
.c z
Jako poslední jede znovu to slavné omlácené auto bez nárazníků. Na oheň házíme sníh a chvíli zvažujeme, zda se do něj klasicky nevyčůrat. Jenže se nám v tom mrazu moc nechce rozepínat poklopec, a tak na to nakonec nedojde. Bereme si všechny věci a pěkně v klidu míříme po trati zpět k autu. Po cestě tradičně potkáváme skupinky namol opilých Norů a Švédů, ale stejně jako předtím jsou naprosto v pohodě i v tomto stavu. Poznáte je pouze podle toho, že se neudrží na cestě, případně na nohou jako takových.
Při druhých průjezdech zatáčka "kopala" - Joge (foto: Libor Jungvirt)
Těsně za startem míjíme odstavenou Imprezu norského mladíka Ostberga. Vyvrácené levé kolo a stopy v příkopu jasně dokumentují, kde se stala chyba. Jsme u našich aut a teprve teď přemýšlíme, co s načatým večerem. Bros s Dušanem Velímským musí do servisu kvůli kšeftům, ale co my? Podle rychlých propočtů bychom měli tentokrát diváckou speciálku stihnout, a tak neváháme, skáčeme do auta a míříme směr Hagfors. Teď už nejedeme najednou, ale každé auto zvlášť. Tentokrát nás nečeká dopravní zácpa, a tak jsme u Hagforsu včas. Ani se nenamáháme s hledáním místa pro parkování a míříme rovnou na parkoviště k Lidlu, kde jsme včera nakupovali. Krosový areál, kde se speciálka jezdí, je v lesíku na kopci. Na pohled to není daleko, ale dobrý kilák stejně nakonec ujdeme. Jak jinak, než uprostřed davu fanoušků směřujících stejným směrem. Teprve podruhé (a naposledy) předkládám rallypass, zatímco Jirka s Maníčkem prochází na jednu licenci FIA mumlajíc něco o „ček asosiasión“. Máme ještě chvilku čas, a tak procházíme těch několik málo stánků se suvenýry. Maníček si kupuje čepici, Jirka triko ve výprodeji u Peugeotu. Já si nemohu nějak vybrat a nic si nekupuji.
.c z
C
U tohoto domku jsme strávili sobotu - v pozadí fotí Dušan Velímský (foto: Libor Jungvirt)
eW
R
Je nejvyšší čas si jít někam stoupnout. Nejprve vcházíme na tribunu hned na začátku areálu, ale není tam toho moc vidět, a tak pokračujeme dál. Na konci, hned vedle prostoru startu a cíle, se už cpeme mezi fanoušky na zcela zaplněn tribuně. Teprve když se procpeme na trochu volné místo, můžeme si prohlédnout celý areál, respektive většinu z něj. Vidíme kousek po startu, pak nám auta zmizí, ale druhou polovinu máme jako na dlani. Jeden vracák střídá druhý, přímo pod námi dva menší skoky. Tu část tratě, kterou spolu s dalšími tisícovkami fanoušků nevidíme, můžeme sledovat na velkoplošné obrazovce. Asi ani nemá cenu dodávat, že celá show je komentovaná , a i když speciálky nemám moc rád, úžasná atmosféra se tu nedá upřít. První vyráží na trať Schie s Fordem právě v době, kdy se začíná stmívat, a tak další jezdci už jedou prakticky za tmy. Na atmosféře to ale spíš přidává. Fanoušci mohutně povzbuzují každého jezdce, komentátor se činí (i když mu nerozumíme), do toho menší divácký ohňostroj, prostě skvělá atmosféra. Má to jen jednu chybu – začíná mi být pěkná zima. Je to dáno tím, co jsme na erzetách uprostřed lesů nepoznali – studený vítr, přesně ten, díky kterému jsme promrzli i den předtím v servisu. Na tribuně se navíc nemůžeme prakticky hnout, a tak rychle tuhneme. Stojíme uprostřed davu norských fanoušků, kteří jsou prakticky do jednoho oblečeni v modrých barvách Subaru. Stejný znak a barvu nacházíme i na jejich vlajkách doplněných vlajkou státní. Blíží se start jejich miláčka a dav šílí. Petter se rozjíždí, prudce najíždí do první zatáčky a … dav ztichne. Solberg vjel do první zatáčky tak prudce, že pravým předním kolem najel do bariéry a kolo vylomil! Trvá mu asi minutu, než se vůbec rozjede a i pak jede krokem, auto je evidentně raněné. Některé vracečky ani není schopen vytočit a musí couvat. Norští fanoušci stojí jako opaření. Vrchol potupy je čeká, když je Solberg předjet dalším startujícím. Jejich sportovní duch se ale plně projeví v okamžiku, kdy se raněná Impreza šourá okolo nás. Sportovně mu tleskají a povzbuzují ho stejně tak, jako kdyby právě sváděl boj o první místo. Solberg na speciálce nakonec ztrácí tři minuty. Je to dovršení série jeho chyb – pamatujete si ještě, kdo jako jediný měl u nás na předchozí RZ krizovku? A to nejhorší ho teprve potká poslední den… Po nejlepší dvacítce to balíme. Ne, že by nebylo na co koukat, ale opravdu je mi taková zima, že se
klepu jak ratlík. Chůzí k autu se snad trochu prohřeji. Asi nejsme jediní, komu je zima, a tak se opět řadíme do špalíru odcházejících fanoušků, z nichž nejeden je opět v alkoholovém opojení. Jednoho takového potkáváme skoro až u východu z areálu. Opilcovi tam v cestě překáží přenosná značka zákaz stání, a tak si ji (kdo ví proč) bere sebou. S velkým rachotem ji táhne za sebou. V jednom okamžiku mu upadne, chce jí sebrat, ale vidí ji asi několikrát a nemůže ji najít, i když je přímo pod jeho nohama. Nakonec se mu to podaří a táhne ji dál. To už ho ale zbystří urostlý policista. Dojde k němu, chytne ho za ruku a něco mu říká. Opilec je krotký a kroutí hlavou jako by říkal „Nene, já to nebyl“. Policista ho vede zpět, opilec musí značku umístit tam, kde byla původně. Neuvěřitelné.
eW
R
C
.c z
Všímáme si taky policistovy motorky. Víte jak čelí severští policisté na motorkách kluzkému povrchu? Mají postraní lyžiny! To se u nás asi nevidí. Přicházíme k Lidlu, nasedáme do studené Audiny a zařazujeme se do prakticky stojící kolony vozidel. Mezitím volá Jirka Kulíšek, se kterým se potřebuji ve Švédsku setkat, aby mi mohl něco předat. Neví, kde přesně spíme, a tak se domlouváme, že na nás počká v Sunnemo na návsi. Dvacet minut se suneme přes Hagfors, pak už naštěstí odbočujeme z hlavní silnice a míříme k Sunnemo. Na návsi vidíme stát auto, jedeme blíž, má to českou SPZ. Vylézám z auta a ptám se, kde je Jirka. Koukají na mě jako na blázna. „Tady žádný Jirka není, my si tu jen fotíme kostel“. Chápete to? V totálně zapadlé vesničce někde uprostřed Švédska se dá narazit i na úplně jiné české občany. Hlava mi to nebere. Popojíždíme 100 metrů a teď už konečně nacházíme to správné auto.
Takhle končíval každý den - pivo, grog a kytara (foto: Libor Jungvirt)
Chvilku s nimi kecáme co a jak, ale Jirka a spol. pak míří směr Mukfors, kde bydlí oni. My se po dlouhém dni vracíme na chatu, kde se shledáváme s ostatními. Zbytek dne, respektive noci, už asi nemá cenu obsáhleji popisovat. Na programu bylo to, co předchozí večer – pivo, grog, jídlo, kytara, zpěv a nechyběla ani POP (půlhodinka oplzlých písní). Už ani nevím, kdy jsme šli spát, ale před půlnocí to určitě nebylo. Ostatně byla to pro nás poslední noc ve Švédsku… Na pokračování - příště o neděli a návratu. P.S. Natočené záběry si můžete prohlédnout zde:
eW
R
C
.c z
eWRC video Uddeholm Swedish Rally 2006
