(Snížek) Sraz jsme měli v pátek 4. Dubna 2008 v 17:00 na zastávce Cílkova. Jeli jsme autobusem, metrem a hodinu vlakem. Když jsme dorazili na nádraží, byl už večer. Šli jsme jen kus pěšky a byli jsme v klubovně. Dali jsme si večeři a šli jsme spát. Ráno jsme šli do ZOO. Nejprve jsme šli k tuleňům a pak k orangutanům. Pak jsme se vrátili k tuleňům, krmili je rybami. Pak jsme šli k lachtanům. Lachtan, co tam plaval, proskakoval kruhem a házel míčem. Také jsme viděli malé opičky. Viděli jsme i slony. Také lamu a kozičky. Velbloudy a poníky. Jezdili jsme na klouzačkách. Pak jsme se naobědvali. Šli jsme stezkou dinosaurů. Když jsme vylezli až na kopec, jeli jsme vláčkem až dolů. Byla to hezká jízda. Pak jsme šli zpátky do klubovny, sbalili jsme věci a šli na hrad Střekov. Cesta byla dlouhá tři kilometry, ale zvládli jsme to. Když jsme dorazili na hrad Střekov, natáčeli jsme další věci na Dračí vytí. Byla tam vyhlídka na celé město. Pak jsme šli zpátky, v klubovně jsme si dali večeři. Měli jsme ovocné knedlíky. Byly moc dobré. Pak jsme šli spát. Ráno pršelo, tak jsme si balili. Když jsme si všechno sbalili, tak jsme hráli fotbal. Hrálo se to tak, že jsme byli skupinky a seděli jsme na židlích a nesměli jsme se zvadnout. Nesměl se míček dostat za židle, nebo to byl gól. Po obědě jsme šli na vlak. A jeli jsme. A už jsme byli doma.
(Vodovka) V pátek jsme se sešli v klubovně. Uvařili jsme si k večeři vánočku a někdo jedl chleba. Pak jsme se podívali na výpravy. V sobotu ráno jsme vstali a odešli jsme na vlak. Jeli jsme na výpravu do Milevska. V Milevsku jsme šli do kopce, pak nás Šikula zavedl do paneláku kde jsme jedli a spali. A potom jsme hráli hru. Ostatní zkoušeli na Dračí vytí a já s Anténkou a Vodovkou a Jůlou jsme byli venku. A zabíjeli ploštice. Potom jsme šli spát. Ráno jsme se vzbudili a rychle jsme snídali buchty. A nakonec jsme obědvali a jeli.
(Fidorka) Tohoto hlodavce asi všichni znáte, ale jistě nevíte všechno (pokud je velice podobně nestudujete). V České republice se vyskytuje téměř všude,kde jsou stromy. Může být různě barevná, například zrzavá, šedá a černá.Dospělá veverka je velká 19 až 23cm a váží 250 až 340g. Má huňatý ocas,kterým udržuje rovnováhu při šplhání po stromech a skocích a dokonce ho využívá jako peřinu, když spí. Její ocas je dlouhý 15 až 20cm. Dokáže skočit až do vzdálenosti 4 metrů. Má také ostré drápky, které jí pomáhají při lezení po stromech. Ve volné přírodě se může dožít až okolo 5-ti let, v péči člověka až 10 let. Dříve se veverky lovily pro kožešinu a maso,dnes se již veverky neloví.
(Fidorka) Pomalou chůzí a s trochou podřimování jsme se připlazili na nádraží v Modřanech. Vlakem jsme jeli já (Fidorka Fidorka), Fidorka Šikula, Šikula Jesky, Jesky Lachty, Lachty Sojpi, Čertík, ertík Vodovka, Vodovka Broukal, Broukal Blůď Blůďa ůď a, Kulič Kuli č , vystoupili jsme ve staré Huti. Jakmile jsme vyšli ze Staré Huti, překvapilo mě, že kravín co je asi tak 100 metrů od cesty produkuje nehezkou vůni. Za chvíli jsme viděli rybník a hned potom co jsme zahlédli rybník, nás předjelo auto s loděmi (pro ty méně chápavé v těch lodích jsme měli plout mi). Konečně jsme dorazili k rybníku. Tam čekali Zaj da, da Ananas a Uzel s loděmi. Dozvěděli jsme se, jak máme pádlovat a zatáčet. Vzali jsme si vesty a pádla a pokusili se tak nějak někam dostat ze břehu (v lodích). Tak nějak jsme se dostali asi 30m od břehu a pomalu jsme se dostávali dál a dál. Když nám to celkem začalo jít tak jsme se já a Sojpi převrhli. Vytáhli jsme loď. Čertík a Vodovka mezitím dál dováděli ve vodě a potom řekli, že je jim zima a taky vylezli z vody. Vlčata zatím ještě plula po rybníku. Začali jsme si házet tentononc i s vlčaty. Kromě Sojpi, Sojpi mě, Jesky, Jesky všichni vyrazili na rybník. Za chvíli lezli Čertík s Vodovkou ven a za sebou táhli loď. Čas ubíhal a už byl večer. Vzali jsme si kroje a nalezli do lodí, odpluli jsme dál od břehu, svázali jsme lodě k sobě a začala se vyhlašovat docházka světlušek za rok 2007/2008. Zazpívali jsme si pár písniček a pověst o jedné holčičce co jí umřeli rodiče a jelikož neměla další příbuzné tak zůstala sama samotinká a musela se naučit přežít. Nakonec se to naučila a začala pomáhat ostatním, které potkal stejný osud, většinou nějaké věci pro přežití a u těch věcí nechala zapálenou svíčku, kterou viděli ti lidé, kteří tuto pomoc potřebovali. Rozvázali jsme lodě a vrátili jsme se na břeh. Začali jsme hledat světýlko, doslechli jsme se, že světýlko uvidíme, pokud půjdeme směrem k Nikdo světýlko neuviděl, zřejmě jsme pomoc nepotřebovali. Šli jsme spát. Ráno jsme se sbalili a začalo pršet. Když přestalo, tak už byl čas jít na nádraží, pomohli jsme naložit lodě a šli jsme.
(Autor neznámý) Sraz jsme měli v 8:30. Když přijel vlak, nasedli jsme a jeli. Dojeli jsme na konečnou do Dobříše. Šli jsme pěšky asi 5km. Při cestě jsme se zastavili u studánky. Nabrali jsme vodu a šli dál. Pak jsme došli ke srubu. Po večeři jsme si šli připravit ležení. Pak byla hra. Pravidla byly takové: Lachty dělal radar a měl kolem sebe rozházené bonbóny. My jsme měli dojít k radaru a nesmělo nás zachytit jeho světlo. A když to světlo bylo u nás, nesměli jsme se hýbat. Potom jsme šli spát. A už bylo ráno. Uvařili jsme si snídani a pak jsme se sbalili. Když jsme to zabalili, tak jsme odešli. Když jsme byli na nádraží, už jsme jen čekali na vlak.
(Trpajzlík) V sobotu 20 září už nevím v kolik hodin, ale vím, že jsme nastupovali na nádraží v Modřanech. Přijel vlak a my jsme nastoupili, ale Šikula šel poslední a nenastoupil (bylo to schválně) a my chudinky jsme dostali jen obálku a v ní byli peníze na vlak a pokyny kam máme jet a jít. Měli jsme jet do Dobříše na nádraží a z něj jít na tábořiště Sanktus (my jsme říkali Kaktus, ale to je jen pro zpestření týhle výpravy.) Došli jsme k rozcestí a tam jsme se naobědvali. Když jsme doobědvali tak jsme nakoukli do mapy jak cestovat dál. Naše cestování dopadlo tak že jsme došli na nějaký divný tábořiště, který se jmenovalo nějak podobně jako suchá protéza*. Tak jsme si řekli že se to nepodobá kam jsme měli jít. Nakonec jsme dorazili mrtvé,ale šťastné na Kaktus tedy na Sanktus (to víte už si to zase pletu). Uvařili jsme si a rozdělali oheň a začali jsme vařit na ohni nudle a postavili přístřešek. Za nedlouho k nám přišli vedoucí , který nás sledovali (mi o tom nevěděli), ale byli jsme šťastni že nemusíme usínat sami jinak by jsme se báli. Šťastně jsme přespali. Ráno jsme se probudili a dali jsme si rozcvičku jak jsme měli přikázáno a vyfotili, to jsme měli taky přikázáno. Sbalili jsme si a vyrazili jsme tentokrát bez toho že jsme se ztratili. Dorazili jsme tedy bez nehod na nádraží a jaksi taksi jsme dorazili o 4 hodiny dříve, tak jsme už tedy s vedoucíma si koupili 2 melouny a oba jsme snědli. Byli výborný tak jsme je snědli. Ozývalo se jen mlask a mňam. Pak jsme konečně došli na vlak. Suuuuuuuuuper výprava.
* - Tábořiště se jmenovalo „Suchá Dáseň“ (pozn. red)
(Klíště) 24. října jsem se sešla na Holešovickém nádraží se všemi, kteří jeli na podzimky (kromě Lachtyho, Lachtyho Jesky, Jesky Angie a Zajdy, Zajdy ti jeli autem, aby nás přivítali v připraveném). Po chvíli hledání, kam máme vlastně ty místenky, jsme se usadili a čekali až se vlak rozjede. Se Šikulou si v kupé začaly povídat dvě paní. Jedna povídala o poruchách na vlaku, druhá také občas něco prohodila, ale víc jí zajímala vlčata a světlušky, pro které si později připravila i hru. najednou jsme se zastavili uprostřed nějakých polí a asi hodinu a půl jsme tam čekali, protože byla rozbitá výhybka. nestihli bychom spoj kterým jsme měli jet a tak jsme ještě několikrát složitě přestupovali až jsme se dostali do Záhorovic. Na nádraží už na nás čekal Lachty a Jesky a zavedly nás k Lachtymu domů. Ukázali nám, kde budeme spát, najedli jsme se a šlo se na kutě. 25. - 28. října jsme prováděli různé aktivity, které nám vedoucí připravili. Nejprve nás podle navoněných papírků rozdělili do rodů (Slavníkovci (Slamníkovci), Přemyslovci a Mojmírovci), se kterými jsme později hráli o co nejvíce evropského území. byli jsme v aquaparku, pouštěli jsme ručně vyrobené draky, hráli jsme aktivity, při kterých dostalo vlče Koleč Koleč ko svou přezdívku, měli jsme super bojovku a zdemolovali jsme Lachtyho dům :-). Také se na nás dvakrát přijela podívat Lachtyho teta a pokaždé přivezla výbornou buchtu. Všichni jsme si to tam pořádně užili a ve středu 29. října nastal den odjezdu domů. Všichni pomáhali všem balit věci a uklízet po domě. Kolem jedenácté jsme se vydali na vlak domů. Cesta byla vysilující, povedlo se nám rozbít dveře u kupé a pobouřit ostatní cestující, ale Podzimky jsme si moc užili a Lachtymu tímto moc děkujeme :-).
(Snížek) Sraz jsme měli 8.11. v 7:30 u ZŠ Rakovského. pak jsme vyrazili na autobus a jeli jsme na jih do Českého Krumlova. Když jsme přijeli tak jsme si řekli co budeme dělat. Pak jsme šli přes hrad dolů na náměstí. Tam jsme měli chvíli volna a pak jsme šli do dvou muzeí. Jedno bylo s popravčími nástroji a druhé s voskovými figurínami. Pak jsme šli zase zpátky a rozdělili jsme se do pětic (tři velcí a dva malí). Pak jsme měli pár minut na to aby jsme se rozešli po městě a měli jsme odpovědět na dané otázky. Přitom nás roveři trefovali bakulemi a když nás trefili, tak jsme jim museli vrátit jeden život (to byl papírek). Když hra skončila, tak jsme se zase sešli na náměstí. Tam jsme měli zase chvíli volna a pak nám rozdali ceny (čokoládu) Potom jsme šli zase přes hrad zpátky na autobus. Pak jsme jeli zpátky a přišli si pro nás maminky a tatínkové.
(Šikula) Tak tedy 6. prosince jsme se společně sešli v počtu ani ne deseti lidí, abychom se zašli kouknout do IMAXu na obnovenou premiéru velkolepého krátkometrážního filmu Santa vs. Sněhulák. O velkoleposti tohoto snímku svědčí, mimo jiné, i fakt, že pouhých pět minut před začátkem představení byly ještě stále volné lístky na více než polovinu sedadel. U vstupu jsme dostali unikátní patentované IMAX 3D brýle, které si může každý snadno vyrobit, jenže mimo IMAX kino mu budou k ničemu, a začali jsme se dívat na úchvatnou sekvenci reklam. Ta naštěstí nebyla příliš dlouhá, ono reklama v IMAXu bude asi pěkně drahá, a pak už se začal odvíjet příběh o osamělém dobráckém Sněhulákovi, který chtěl jen jednu jedinou věc: flétnu a o zlém a nafoukaném Santovi, který je natolik zaneprázdněn sám sebou a svoji oblíbeností, že Sněhulákovo obyčejné přání nedokáže poznat a raději proti němu vysílá celou svoji obrovitánskou armádu. Sněhulák toto nebezpečí ale rychle rozpoznal a sestavil na svoji obranu vlastní armádu, takže za chvilku máte pocit, že se díváte spíše na bitvu z Pána prstenů, než na veselou vánoční komedii. Nakonec Santa pochopí, že proti Sněhulákovi jednoduše řečeno nemá šanci a tak mu jeho vytouženou flétnu dá a od té doby se k němu chová mile a přátelsky, aby náhodou Sněhuláka nenapadlo na něj znovu zaútočit. Skutečnost, že byl celý film ve 3D se při jeho sledování pozná podle toho, že když máte mít nějaký objekt před nosem, tak ho prostě máte před nosem a když má být něco hodně daleko, tak je to hodně daleko... Kdo se chce přesvědčit o tom, že 3D funguje a nebo si myslí že celý ten příběh byl tak trošku jinak, asi si bude muset do IMAXu zajít sám. Vstupné je sic hodně drahé, ale každý přeci ví, že za nevědomost se platí. Krom toho, pokud tam půjdete do konce tohoto roku, získáte také kupón na točenou zmrzlinu z nedaleké cukrárny zcela zdarma. No řekněte, kdo by si nedal točenou zmrzku v polovině prosince... Po skončení jsem uvažoval, jestli se film světluškám líbil. Po zvážení toho, tamtoho a taky trocho tohoto musím konstatovat, že zaručeně ano. Kupříkladu Trpajzlík a Magda z něj byly tak okouzlené, že ani nedokázali najít cestu ven z obchodního centra a tak jsme na ně museli asi čtvrt hodiny čekat. Tímto děkujeme, všem prodavačům, prodavačkám, milým paním i pánům a samozřejmě také zástupcům ochranky, že je správně nasměrovali. Po shlédnutí tohoto snímku musím konstatovat: Ještě Ještě že u nás, nosí dárky Ježíšek!
Na tomto č ísle spolupracovali: Snížek, Vodovka, Fidorka, Fidorka, neznámý pisatel, Trpajzlík, Klíště, Snížek, Šikula a Lachty
Šťastnou majitelkou tohoto výtisku je
