Jak jsme jeli na polární výpravu - I. díl Autor: „Shacki“, 11. 2. 2006 00:00 Cestu na rally do Švédska už jsem plánoval dlouho. Pokud si dobře vzpomínám, začalo to loni na jaře, když jsme se vraceli ze Sardinie. Tam nás Bros, Pišta a další tak navnadili, že rozhodnutí vlastně padlo už tenkrát. Nejenom z jejich pohledu je Švédská rally vůbec ta nejlepší, a tak je vám asi jasné, že jsem se těšil jako malý kluk.
.c z
Od počátku jsme se chystali vyrazit v rámci eWRC na pořádnou polární výpravu. Pár týdnů před plánovaným odjezdem ale začaly první problémy, když se z výpravy začali odhlašovat někteří původně přihlášení. Je to tradiční průběh - člověk míní, život mění. Někteří nedostanou dovolenou, další dají nakonec přednost rodině (i když neradi), někdo na to třeba nemá dost peněz. Nakonec se naše výprava smrskla na tři auta.
eW
R
C
Asi nebude na škodu, když hned na začátku naší výpravu představím. První auto tvořili vám jistě dobře známí fotografové Petr Lusk (Bros) a Dušan Velímský spolu s Liborem Jungvirtem (Mlok) a Radimem. Druhé jelo ve složení Pavel Paláček (Palis), Roman Pištěk (Pišta) a Michal Moc. Konečně naší „plzeňskou“ část výpravy jsem tvořil já (Shacki), bratránek Jirka a Jiří Pech (Maníček), kterého znáte jako současného spolujezdce Zdeňka Vlčka, v minulosti sbíral úspěchy s Láďou Výškou. Nás deset tedy bylo pár dní před odjezdem připravených k úternímu odjezdu.
Tak to je naše výprava - zleva já (Shacki), Bros, Palis, schovaný Dušan Velímský, Maníček, Jirka, Michal, Pišta, Radim a Janys, fotografuje Mlok
V sobotu dopoledne mi ale volá Mlok, že z vážných důvodů může odjet až ve středu po poledni. Tím se celá situace velmi zkomplikovala, protože právě jeho autem se mělo jet. Nastalo horečné telefonování a domlouvání. Nakonec se podařilo najít přijatelné řešení – Mlok za námi ve středu přiletí linkou ČSA, ostatní jedou jeho autem. Tomu se říká nadšení pro věc! Několik týdnů před soutěží jsem si začal shánět kvalitní zimní výbavu. Bundu a kalhoty jsem měl z
loňska, ale klíčové byly především boty. Nakonec jsem si zakoupil kvalitní české boty Prabos Annapurna, za které jsem dal ze známosti 2000 Kč (normálně stojí o 50% víc). Vedle toho jsem si nakoupil dostatek termoprádla, ponožek a kvalitní čelenku pod čepici. Generálka vybavení proběhla na Janneru – a byla úspěšná.
eW
R
C
.c z
V úterý večer jsem byl připraven k odjezdu. Bylo domluveno, že Jirka s Maníčkem mě vyzvednou v 6 hodin večer. Přijeli po půl sedmé s tím, že Maníček ještě nemá nakoupené jídlo. Jeli jsme tedy do Kauflandu, kde si Maníček musel nakoupit nezbytné potraviny (uzeniny, pivo, rum). Při odjezdu si ještě vzpomněl, že nemá bombu k vařiči. U dvou benzínek neuspěl, a tak jsme jeli do OBI. Bomby jsme měli, ale pak si zase vzpomněl, že nemá kafe. To už jsme mířili na Rozvadov, kam je to z Plzně slabá půlhodinka. Po cestě ještě padlo rozhodnutí, že se dle tradice musíme stavět v „bordelu“ na Rozvadově. To je skutečně taková tradice – vždy, když jedeme někam na rally, tak tam zastavujeme na pivo a gulášovku. Jinak pro upřesnění – je to klasická restaurace, bordel je ve stejném objektu, ale vchod je jinde.
Naše auto č.3 i s rakví
V 9 hodin konečně přijíždíme na hraniční přechod. Celníkovi jsme asi byli mimořádně nápadní, protože nám pasy kontroloval snad 10 minut. To se nám ještě nestalo. Oproti stanovenému plánu máme skoro tři hodiny zpoždění. Přitom první auto vyjelo někdy po poledni, Pišta měl pak před námi náskok dvě hodiny a podstatně kratší cestu přes Žitavu. Bylo jasné, že se sejdeme až na místě. Žádný vhodný trajekt ze severu Německa po půlnoci nejede, a tak míříme do Dánska. Máme dvě varianty – buď trajektem Frederikshavn-Goteborg, nebo po mostech přes Dánsko do Švédska. Zatím tomu necháváme volný průběh, čeká nás cesta přes Německo. Z Rozvadova jedeme po trase HofHalle-Magdeburg-Hannover-Hamburg-Flensburg. Cesta Německem v noci opravdu ubíhá, za osm hodin jsme ujeli přes tisíc kilometrů a kolem páté už jsme v Dánsku. Mohli bychom jet ještě rychleji, ale máme na střeše „rakev“ s oblečením a jídlem. Padá rozhodnutí, že pojedeme po mostech. Důvod je jediný – chceme je vidět. Po půl sedmé, těsně před prvním velkým mostem, zastavujeme u benzínky a dáváme si všichni krátký spánek. Jednak už nevidíme na cestu, jednak chceme jet přes mosty za světla.
První most je dost nezajímavý, ale stojí nás 30 euro. Máme před sebou dalších 100 km k dalšímu mostu, před pár lety otevřeného „Oresund Bridge“. Cesta po dálnici ale začíná být tragická. Dánové se asi ráno vypravili do práce, a tak se dálnice plní auty. Horší však je, že to vypadá, že je asi nikdo neučil po dálnici jezdit. Ani tři pruhy v jednom směru jim nestačí na to, aby se jelo plynule. Všichni se nesmyslně tlačí do nejrychlejšího pruhu, který se tímto stává nejpomalejším. Pak se dálnice zničehonic ucpe, 20 minut popojíždíme, pak se to zase samo od sebe rozjede. Nikde žádná nehoda ani uzavírka…
eW
R
C
.c z
Po osmé hodině jsme konečně u mostu. Z dánské strany se vjíždí do tunelu, který se pak vynořuje uprostřed moře a přechází v most. V tunelu jsme celí nedočkaví, až se vynoříme. O to více jsme pak zklamaní. Most vlastně není nijak vysoký, ani hezký, díky počasí rozhled minimální, prostě zklamání. Na druhé straně mostu platíme 32 euro za přejezd, aby nás vzápětí zastavil nějaký celník. Anglicky se ptá, odkud jsme. „Czech republic,“ říkám. „What?“ Opakuji svou odpověď, ale nezdá se, že by pochopil. Ptá se tedy raději, co tam jedeme dělat. „Swedish Rally,“ já na to. Celník se konečně chytil a nechává nás být. Popravdě řečeno jsme nepochopili, co to všechno mělo znamenat.
Přejíždíme Oresund Bridge
Objíždíme Malmö a míříme na Göteborg, kam je to po dálnici dalších 300 km. Ve Švédsku je na dálnici povolena maximálka 110 km, kterou si opravdu málokdo dovolí překročit, a tak i my se řadíme do špalíru prakticky se nepředjíždějících se aut. Mimochodem, víte, že ve Švédsku se vůbec nesolí silnice ani dálnice? Vše se jen prohrnuje. Na druhou stranu jsou tam povinné zimní pneumatiky a hodně řidičů má i nastřelené jemné hřeby. A výsledek? Najeli jsme tam přes 2 tisíce km a neviděli jedinou dopravní nehodu!
Z Göteborgu do Karlstadu už vede jen klasická silnice, a tak se posledních skoro 300 kilometrů dost vleče. Celá cesta se vine okolo největšího švédského jezera Vanern, na jehož severním cípu leží město Karlstad, oficiální centrum soutěže. Nás však čeká ještě dalších 60 km k Hagforsu, přesněji řečeno do vesnice Sunnemo, kde budeme bydlet. V půl čtvrté odpoledne, po skoro 20 hodinách jízdy a 1900 km, jsme tam. Nevím, kde máme to ubytování, a tak volám ostatním. Z vozu č.2 mně nikdo nebere telefon, a tak volám Brosovi, o kterém předpokládám, že bude najíždět erzety. Nemýlím se. Bros se mi snaží cestu popsat, ale moc chytrý z toho nejsem.
eW
R
C
.c z
Nakonec se ještě vydáváme na trať jen pár kilometrů vzdáleného shakedownu, abychom si omrkli nějaká místa. Podle mapy přesně nevíme, kudy na něj najet. Nakonec se zdá, že jsme odbočku našli. Po dvou zatáčkách se ale před námi otevírá asi kilometr dlouhá rovinka s mnoha horizonty. Maníček prohlašuje, že tak blbou trať shakedownu ještě neviděl. Jedeme dál, přijíždíme na křižovatku, kde je značená odbočka k diváckému místu na shaku. Konečně nám došlo, že tohle není trať, ale pouhý příjezd. Po chvilce už jsme konečně na shaku, asi v půlce. Jedeme ho směrem ke konci. Potkáváme dvě auta v protisměru, obě s českými SPZ! Druhá půlka shaku je nádherná. Táhlé rychlé zatáčky na ledu a sněhu, v závěru pak krásná a přehledná pasáž s horizonty a závěrečným skokem do zatáčky. Po cestě jsme sice hodně unavení, ale najednou ožíváme a dohadujeme se, kam se zítra půjdeme podívat. Nakonec projíždíme celý shakedown ještě jednou od začátku.
Tak tady budeme pár dní bydlet
Stmívá se, a tak se míříme do Sunnema. Snažíme se najít ubytování podle popisu od Brose, ale úspěšní nejsme, protože každý barák tam vypadá stejně, každá odbočka je stejně nedůležitá atd. Volám tedy Pištovi, který mi konečně telefon zvedá. Díky němu konečně nacházíme správnou odbočku a nakonec i naše ubytování. Jde o tři dřevěná baráčky postavené do písmene U, v lese na konci vesnice. Pro naši výpravu jsou pronajaté ty dva krajní. Z venku to vypadá, že jsou to rozpadající se chajdy a uvnitř musí být zima. Proto jsme překvapeni, když je uvnitř příjemné teplo. Vynášíme všechny věci z auta a trochu se snažíme ubytovat. Uvnitř jsou dva pokoje pro dva lidi, rozkládací gauč (ten zabírám já) je i v hlavní místnosti s kuchyní. Nacházíme i koupelnu se sprchou a záchod. Co víc je třeba pro polární výpravu? Po dlouhé cestě máme docela hlad, a tak vaříme jídlo, tuším že to byla pořádně hustá gulášovka. Nevěřili byste, jak výborně v takových situacích chutná. K tomu jedno pivečko, trochu se natáhnout a hned je jiná nálada.
eW
R
C
.c z
Večer přichází Pišta, Palis, Michal i další. Z najíždění RZ se vrací i Bros a spol., a tak se z nich snažíme vytáhnout nějaké informace. Najížděli první dvě páteční RZ, ale nadšením nijak nezáří. To je mimochodem typická vlastnost fotografů – jsou věčně nespokojení. Neustále si stěžují na nedostatek světla, pak mají zase moc světla, pak se jim zase nelíbí pozadí, pak popředí, no prostě sranda. Ale asi na tom něco bude, protože díky tomu jsou vám pak předkládány nádherné fotky.
Pohoda, klídek, tabáček
Kecáme, jíme, pijeme, čas ubíhá. Je nás tam asi šest. Maníček nakonec bere kytaru a začíná hrát. Většinu z písniček sice vůbec neznáme, snad až na klasiku „Severní vítr je krutý“, ale máme díky tomu vynikající (polární) atmosféru. Mojí oblíbenou písní se stává ta s tímto textem: „Výprava velrybářská k břehu Grónska nezdařila se, protože nejeli jsme na velryby, ale na mrože…“ První odpadá Jirka. Vypil sice jen dvě tři piva, ale pak ho totálně zmohla únava po cestě a usnul v podivné pozici přímo u stolu. Využíváme toho, stavíme před něj doposud všechny vyprázdněné plechovky od piva a fotíme ho jako naprostého opilce;)
.c z C Jirka ve stavu totální únavy
R
Postupně ale odpadáme všichni, přeci jen toho máme za sebou dost. V půl jedné už jdou spát i ti poslední. Druhý den musíte brzy vstávat na shakedown…
eW
Na pokračování - příště o čtvrtku a pátku.
