Eva Broklová. Německá a československá meziválečná

Německá

a

československá meziválečná

. 1/ rl emo kraCle Eva Broklová

"Žádn_v národ nedokázal dosud vytvořit dokonalou společnost. Ne kaidý národ se o to pokusil. " (E. Pargeretová k výročí 28.

října

1968)

Cílem srovnání není potvrzení skutečnosti, že se výmarská demokracie zhroutila, kdežto československá se zachovala, a předpokladu, že tedy byla lépe koncipována. Záměrem analýzy bylo zjistit, co přispívá k udržení nebo ztroskotání demokracie. Srovnánim, prozatím s výmarskou republikou, má být rovněž upřesněn význam a místo demokratického systému první Československé republiky v Evropě. Bez komparace s jinými politickými systémy je totiž neustálé dohadováni o první republice a jejím charakteru teoreticky nezakotvené a ahistorické. Část německé historiografie orientující se na českou a československou problematiku, nepoužívá některý z mnoha teoretických modelů, které vznikaly v poválečném období při interpretaci ztroskotání výmarské republiky a přechodů totalitnich režimů k demokraciím a byly zaměřeny na z,jištění faktorů, jež nejvýznamněji přispěly k udržení nebo rozpadu systému demokracie. Nepracuje ani s jejich pojmovým aparátem, což je podmínkou srovnatelnosti. Naopak tito historikové vytváří jakýsi specifický model demokracie v ČSR, jejího zhroucení v roce 1938 a přechodu k totalitarismu. Kromě projekce německých zkušeností s demokracií (s jinou politickou kulturou) vytvářejí příčinné souvislosti, těžko prokazatelné, mezi jevy a jejich důsledky, jež se v obvyklých modelech do těchto vztahů nedostávají. Argumentace neodpovídá ani historickému vývoji ani jednotlivým jevům, tak jak byly analyzovány současnou historiografií. Proto pokládám za potřebné zkoumat československý politický systém ve stejných souřadnicích, v nichž jsou analyzovány a komparovány jiné politické systém;? Srovnání politického systému první Československé repubiiky s německou demokracií v)'marského období je prvním krokem na cestě tohoto výzkumu. Srovnání je možné a potřebné proto, že v ČSR a v Nčmecku byly po první světové válce zavedeny parlamentní demokracie s rysy, jež bývají pokládány za významné pro demokratické systémy a jejich osudy (ústavně ani jinak nezakotvený systém politických stran. poměrná volba s přísně vázan)'mi kandidátními listinami). Strukturální nesnáze však vedly ve jmenovaných státech k různým dúslcdkům.

Politologická revue 2. prosinec. 1995

17

Zatimco Německo je stálou souěástí srovnávacích výzkumů, bylo Českoslo vensko objektem studií naposled v období mezí dvěma válkami, Německá historiografie, která se zabývá problematikou československé demokracie, nedospěla k žádnému srovnání a pohybuje se jen v rámci dějin ČSR. Nesáhla ani ke komparaci s výmarskou republikou, potřebné hístoriogratick:y i teoreticky. Pod zorný'm úhlem německých zkušeností s demokracií a jejím ztro~kotáním se podceňuje pluralitní mocenská organizace a z problémů demokracie se zdánlivě logicky vyvozuje strukturální souvislost mezi první republikou, protektorátem a totalitním komunistickým režimem. Tato konstrukce je jen obdobou některých výkladů neúspěšnosti výmarské demokracie a systému nacionálního socialismu, jenž z ní vyšel. Argumentace dokládající uvedené teze je deformována, a to zdaleka ne jen v tom, že zůstávají stranou činitele zahraničně politické, jež měly pro československou demokracii základní existenční význam, ale jsou zpochybněny i faktory závažné pro zachování demokracie? Teprve multidimensionální komparace politických systémů opírající se o důkladný průzkum archivního materiálu (čímž bude zodpověděna klasická otázka historíografie: Wie ist es eigentlich gewesen?) může zavést přiměřená hodnoticí kritéria. Pro srovnání obou systémů jsem prozatím zvolila čtyři problémové okruhy: I. vztah národa a státu, 2. ústavu, 3. systém politických stran a 4. politickou kulturu. Na základě komparativního studia obou demokratických režimů jsem došla ke své základní tezi: za nejzávažnější a rozhodující faktor pro zachování demokracie pokládám politickou kulturu a z ní plynoucí vůli a způsobilost zachovat nebo opustit demokracii. Politická kultura se formovala v celém dlouhém období před první světovou válkou a stala se jednou z hlavních příčin rozdílů i v institucionální struktuře demokratických politických systémů. Ve strukturálních studiích se tento faktor vůbec neuplatňuje.

Národ a stát Pro koncepci a výstavbu státu je vý'znamné pojetí národa. Západní pojetí demokratického státu, který organizoval na svém území všechen lid (jako národ) proti monarchii, se prosadilo ve francouzské revoluci. Z míry vyrovnání se s představiteli starého režimu odvozuje nejvýznamnější současný německý historik Thomas 4 Nipperdey, - zemřel v roce 1992 - úspěšnost či neúspěšnost demokracie. / Impuls k této konfrontaci s feudalismem vycházel od buržoazie, jež podle Ralfa Dahrendorfa potřebuje politickou demokracii. aby upevnila své hospodářské postavení 51 "Tvůrčí antirevoluce" nebo revoluce shora při založení německé řiše v roce 6 1871 vedla podle Michaela Stiirmra / k symbióze předindustriálních a industriálních moeenský'ch elit a k transformaci konstitučního byrokratického státu cézaristickou syntézou autokracie a parciální demokracie. Národ v německé řiši nebyl založen na politické jednotě, ale na vazbách odvozených ze společného jazyka, kultury. dějin a kmenů. Ve srovnání s tímto pojetím, ztělcsněný'm v koncepci eill Va/k, eill Reich

18

Politologická revue 2, prosinec, 1995

(jeden národ. jedna r-íše). je západní pojetí více etatistické, ale zároveň demokraprioritou je svoboda člověka, nikoli etnické kolektivity. Nipperdeyův feudalismus či feudálního panovníka suplovalo v české společnosti 19. století Rakousko se sv)'m vrchnostenským řádem. To byl smysl Masarykova po7I žadavku "odrakouštět ještě v Rakousku", proti Vídni a protí Praze. K orientaci na samostatný stát v západním pojetí přešel poté, když se vyhlídky na politickou i národnostní změnu v rámci monarchie uzavřely. V německé společností byla naproti tomu malá atraktivnost demokracie, či dokonce nevůle k ní významně ovlivněna Bismarckovým sociálním a konstitučním správním státem. Pro tradiční rozdílný přístup obou společenství k záležitostem veřejným, vyjadřující aktivitu nebo pasivitu, jsou příznačné známé nápisy na německých muzejích Dem deutschen Va/ke (ně meckému národu), v českém Národním divadle Národ sobě. Právě i v tom je vyjádřena míra aktivity nezbytná pro demokracii, jak to formuloval již Perikles ve své slavné pohřební řeči. Jiným podobným projevem je postoj jednoho z největších duchů německého národa - Thomase Manna. Na samém konci války v roce 1918 píše: "Nechci politiku. Chci věcnost, pořádek a slušnost."Si Obraz české politické scény této doby byl jiný: již na jaře 1917 požadovali demokracii nejen stoupenci státní samostatnosti, ale i přívrženci uchování monarchie. (Postulování "demokratismu a parlamentarismu" v prohlášení Českého svazu.)9i Zcela jiným duchem než citované stanovisko Mannovo byl naplněn Manifest českých spisovatelů z května 1917 (223 podpisů). Vyzýval české poslance, aby na říšské radě vystoupili s programem, který by odpovídal současným světovým událostem. Principy demokratické ústavy zformuloval Masaryk už v Prohlášení nezávislosti z 18. října 1918, před vznikem státu, kdežto v Německu bylo rozhodnuto svolat Národní shromáždění teprve více než měsíc po převratu. tičtčjší, neboť jeho

Ústava Ústava je souborem základních právních norem politické organizace ve státě, a proto mnohé rozdíly v institucíonální výstavbě a mocenských vazbách, jež tvoří základ politického systému, nacházíme při srovnávání ústav. Odlišnosti v ústavě podmiňuje také rozdílná politická kultura. Příznačný a zdaleka ne jen terminologický je rozdíl mezi označením českoslo venského státu za demokratickou republiku a německé říše (archaický název pro stát zůstal zachován) za republiku. Demokratický stát byl označen v koncepci českých politiků jako priorita ještě dříve než bylo zřejmé, že to bude republika. Do organizace vládní moci vsunuli výmarští zákonodárci řadu článků, které mohly nedemokratické složky společnosti zneužít. Sem patří především přímá volba prezidenta. Odvození moci prezidenta od suverenního lidu bývá interpretováno jako snaha čelit potížím klasického parlamentarismu (mocenské těžiště v parlamentu s mnoha stranami). Uvedenou interpretaci zastává také státovědec Kari LoeIOi wenstein. V německém kontextu však tato konstrukce spíše vyjadřovala tendenci Politologická revue 2, prosinec, 1995

19

k zeslabení moei parlamentu (složeného ze zástupců politických stran) a zakotvení určitý'Ch strukturálních znaků starého vrchnostenského systému. Selhání prezidenta, jenž mohl jmenovat kanclél"e bez ohledu na minění parlamentu, na jehož včtšinč však byla vláda závislá, muselo republiku ruinoval, eož se také stalo. když prezident, někdejší císařský maršál Paul von Hindenburg, předal moe Adolfu Hitlerovi. Teoreticky se postavení prezidenta ve vý'marské ústavě, jež podpořil mimo jiné sociolog Max Weber, řadí k chybný'm konstrukcím moci. Postavení prezidenta voleného lidem odpovídalo prezidentskému systému, fakticky se jednalo o prvek uměle naroubovaný na parlamentní demokracii. V československé ústavě bylo naproti tomu těžiště moci umístěno do parlamentu, jenž volil prezidenta. Posílení jeho pozice absolutním a suspenzivním vetem neohrožovalo funkce Národního shromáždění. Prezidentovi se dostalo významné pravomoci - možnosti rozpouštět parlament. Díky tomuto ustanovení moderního parlamentarismu se Československo Karlu Loewensteinovi jeví jako pozoruhodná výjimka mezi státy se systémy více stran. I II V ústavě však nebylo stanoveno, jak by se zákonodárné těleso bránilo zbytečnému rozpouštění. Proto í v ČSR záleželo na tom, jakými osobnostmi budou instituce obsazeny a role demokratícké politické kultury se jeví jako nazastupitelná. Důsledkem dvou uvedených pojetí národa bylo, že adresátem "základních práva základních povinnosti" v německé ústavě bylí Němci, 11/ nikoli občané, kdežto v česko slovenské ústavě byli adresáty "práva svobod, jakož povínností občanských" v duchu západního pojetí politického národa "všichni obyvatelé...ve stejných mezích jako státní občané" bez rozdílu "původu, jazyka, rasy nebo náboženství" ("Rozdíl v náboženství, víře, vyznání a jazyku není žádnému státnímu občanu ...na závadu...'} Podobně se v německé ústavě požaduje vzdělání "v duchu německé národnosti", I / kdežto v československé ústavě nemělo veřejné vyučování odporovat výsledkům vědeckého bádání. Prubířským kamenem demokracií je ochrana menšin: nčmecká ústava neobsahovala články o ochraně menšín, mezi základními právy byl jeden paragraf o cizojazyčných částech národa. V československé ústavě byla ochrana "menšin národních, 14/ náboženských a rasových" zařazena do zvláštní hlavy šesté. Násilné odnárodňování nebylo dovoleno. Kromě základních práva povínností byla do výmarské ústavy vsunuta práva sociální. Díky jim byla výmarská ústava současníky pokládána za velmi demokratíckou. Tato práva nebyla ovšem právy žalovatelnými ani nezakládala koncept nového uspořádání společnosti, takže jen poskytla záminku ke kritice ústavy a demokracie, protože nemohla bý·t dodržována. V československé ústavě nebyla sociální práva zahrnuta, zato však byly v ČSR schváleny zákony a provedeny reformy, jimiž se do jisté míry vyšlo vstříc poválečným radikálním náladám voličstva. Německá ústava měla být v národě mírovou smlouvou. Tak se stalo, že odpovídala svými rysy rozporným postojům heterogenních politický'ch skupin, jež se podílely na jejím vzniku a obsahovala nebezpečné kompromisy. Podle Wernera Conze měla "socialisticky občanský, liberální a konfesionálně konzervatívní 'kompromísní charakter''', umožňovala a současně opomijela socializaci hospodářství, zabráníla

20


rozbití velkostatku. Li! .liž při jednání o ústavč sí autor jejiho prvniho návrhu prof. Hugo Preuf3 stčžovaL "jak se parlamentárni systém ve sV)'ch pokrokov)'Ch politick)'ch směrechjeví svou podstatou cizí názorum našeho národa".16! Kompromisy mezi politick)'mi silami v československé ústavč se t)'kaly ustanovení z hlediska demokracie nepodstatných. Ústava otevírala perspektivu vývoje na půdě liberální demokracie a odpovídala představám většiny. Byla hodnocena jako dobře promyšlená a vyvážená systémem brzd a protivah. V oblasti soudnictví je elementárním předpokladem nezávislé justice ústavni zakotvení odpovědnosti za porušení zákonů, zejména zákonů nařizujících, aby ve výkonu soudnictví postupovali soudci vždy ne stranně. Soudcovská nezávislost byla ochrannou hrázi občanstva proti zásahům do nestrannosti soudcovského rozhodováni. Povinnost zachovávat zákony nebyla ve výmarské ústavě na rozdíl od českoslo venské stanovena a výmarské období bylo poznamenáno krizí péče o právo. 17! Stranické systémy Nejvýznamnější součástí demokratického systému masových společností byly systémy politických stran, které však v období po první světové válce nebyly v ústavách zakotveny. Ve státech s poměrnou volbou docházelo ke tříštění stran a závažným krizím. V rozbujelém stranictví je klíč k nesnázím demokracie v meziválečném obdobi. Ačkoli snaha přenést politické rozhodování na strany vyvrcholila ve volebních zákonech československých, došlo k rozvratu demokratického režimu v Německu. Do postavení politických stran se významně promítly před válečné zvyklosti a tradice. V Německu se politické strany z místa na periferii v císařství (ústavy v říši a ve spolkových státech zaručovaly exekutivě velkou míru nezávislosti na existujících parlamentních tělesech) posunuly do středu rozhodovacího procesu. Na jejich schopnosti přizpůsobit se zmčněným podmínkám dalekosáhle závisela důvěry hodnost a zakotvení parlamentní demokracie v obyvatelstvu. K potřebné změně však strany přistoupily jen váhavě, zejména když zakotvily v postavení říšského prezidenta rysy starého systému. Hlavně občanské strany požadovaly v obdobích krizí odvrácení od stranických vlád a ustavení kabinetů tzv. odborníků. Tím urychlovaly své vyřazení z politického rozhodovacího procesu a pracovaly do rukou sebevědomé, rozhodné byrokracie. Podhodnocením stranictví bylo legitimováno nejen mocenské postavení byrokracie, nýbrž také vliv zájmových svazů na stranický systém a vládu. V této perspektivě nelze přehlédnout kontinuitu, která spojovala navzájem císařství a republiku. Za sledované období se v Německu vystřídalo 20 vlád, z nichž 8 bylo odkázáno na podporu stran nezastoupených v koalici, 2 prezidiální vlády v roce 1932 byly neparlamentní. Průměrné funkční období vlád činilo 8,5 mě síce. Jedinou stranou, jež byla ve všech parlamentních vládách zastoupena, byla katolická strana Zentrum, jež neby la ani nejsilnější stranou. Stála sice u zrodu ústavy, postupně ale zastávala postoje s výhradami vůčí ní.


21

V Československu byly politické strany v odlišné situaci. Jejich představitelé stáli v čele politické scény již v 19. století. Představovaly národní reprezentaci vůči Vídni. Přijetím parlamentní demokracie a opatrn)'m postupem pf'i stanovení pravomocí prezidentových si zajistily v)'znamné postavení ve státě, který pokládaly za svůj a cítily za něj odpovědnost. Úřednické vlády byly řešením krizových situací v prvním období státu, kdy docházelo k přeskupování politických sil. I tyto úřednické vlády nacházely podporu v parlamentu. Žádná z vlád - na rozdíl od výmaru - nebyla odkázána na podporu stran, jež nebyly zastoupeny v koalici. Z parlamentní většiny vyšla i pětka, složená ze zástupců pěti nejsilnějších stran v parlamentě; pomohla jen dotvořit stát stran, jenž je výsledkem strukturální proměny moderní demokracie. Rozhodně nebyla grémiem, které vzniklo v Německu (také jako pětka) na konci války a československé pětce se funkcí ani složením nepodobalo. Právě přístup německých historiků zabývajících se uvedenou problematikou k těmto jevům a jejich hodnocení je konkrétním projevem projekce německých poměrů do poměrů ČSR. Průměrná životnost vlád činila ve stejném období 15 měsíců, skoro dvakrát tolik než v Německu. Trvalou složkou všech koalic byla strana agrární, s výjimkou Tusarových vlád byla koaliční stálicí také strana lidová; stejně tak strana národně demokratická. Obě socialistické strany (Čs. strana sociálně demokratická a Čs. strana národně socialistická) se neúčastnily pouze občanské koalice. Součástí koalic od roku 1926 do března 1938 byly také německé aktivistické strany, jež přes odlišné hodnoty, jež zastávaly, přijaly nabízenou spolupráci. 1SI Do koalice občanských stran vstoupila i Slovenská l'udová strana. Demokratickou státotvornost stran v ČSR považuj í především němečtí historikové za vynucenou složitou národnostní strukturou ve státě. Právě však situace ohrožení často vyvolavá v život diktatury. Totéž platí o zpochybňování autentické demokratičnosti československého systému. Pokládají ji za ovlivněnou nebo vyvolanou existencí četných nedemokratick)'ch skupin. Politické strany ve výmarské "republice bez republikánů" neprojevily schopnost přizpůsobit se podmínkám masové společnosti a parlamentní demokracie. To se projevovalo negativně nejen při tvorbě koalic a vlád, ale zejména v tom, že se jim nepodařilo vyvolat masovou identifikaci s režimem. Až na sociální demokracíi, která zase měla problémy, zda má být v koalici s měšťanskými stranami, neformulovaly celospolečenské cíle. Význam katolické víry pro soudržnost strany Zentrum (Deutsche Zentrumspartei) problematizoval její spojení se sociální demokracií (50zia/demokratische Parte i - SPD). Třetí strana výmarské koalice, liberální strana ně meckých demokratů (Deutsche Demokratische Parte i - DDP), úspěšná jen krátce, skončila v naprosté bezvýznamnosti. Je příznačné, že největší vyhlídky na to stát se lidovou stranou, tj. stranou obracející se programově ke všem vrstvám, měla Ně mecká nacionální strana lidová (Deutschnationa/e Vo/kspartei - DNVP). Jako reprezentantka nacionálního protestantského konzervativismu zůstala věrna ideálům vilémovské velmocenské politiky, principům vrchnostenského státu a odmítnutí třídniho boje. Roku 1928 se na problému. zda strana má hýt v koalici se sociálními

22


demokraty, rozbila velká koalice, obdoba široké koalice v ČSR. Tím také ztroskotaly pokusy DNVP stát se lidovou stranou. Situace využila Hitlerova NSDAP (NaliolIalso::.ialislische Delllsche Arbeilerparlei). Jeji apel na "antikapitalistickou touhu mas" se družil s radikálním ncpřátclstvim vůči komunistické a sociálně demokratické straně, s vulgárním antisemitismem, cxcesivním nacionalismem a šovínismem, vázanými na staroněmecké duševní statky, s nepřátelstvím vůči demokracii a koketováním s autoritativním stavovským státem, jehož státně socialistické rysy budily vzpomínky na Bismarckovy tradice. Tato mnohoznačnost působila jako udivující přitažlivá sila. Strana otevřeně vykládala, že jde parlamentní cestou jen proto, aby vyřadila parlament. V Československu by strana jako NSDAP, otevřeně usilující o likvidaci parla191 Československé státotvorné strany byly ve svém mentu, nemohla mít úspěch. celku schopny oslovit společnost ve většině jejích potřeb. Voličstvo bylo mezí strany stabilně rozvrstveno. Druhou stránkou toho bylo, že tento lid nedopřával sluchu demagogům a pravicové extrémistické strany byly velmi slabé; KSČ dosahovala ve volbách úrovně stran středu, pouze při první účasti ve volbách získala výraznější podíl na voličských hlasech (13 %) a stala se druhou nejsilnější stranou. V Německu byla komunistická strana (KPD) ve trojích volbách před nastolením Hitlera třetí nejsilnější stranou při značném oslabení stran středu, jejichž existence a silná pozice bývá pokládána za významnou pro uchování demokracie. Velkou službu prokázal československé demokracii agrární politik Antonín Švehla, který neváhal jít v počátcích státu do koalice se socialistickými stranami a proti vůli konzervativního křídla své strany prosadil pozemkovou reformu. Založil tak početnou vrstvu drobných a středních majitelů půdy, jejíž mobilita byla spjata s demokratickým režimem. (V Německu byla pozemková reforma provedena po roce 1945.) Strana lidová nechtěla působit jen jako strana konfesní a obracela se k širším vrstvám, strany socialistické přispívaly k sociálnímu smíru. Dosah kritiky stran v Německu i Československu byl odlišný. Ve výmarské republice vyústila v globální odmítnutí "systému", jak byla parlamentní demokracie hanlivě nazývána, v Československu se omezovala na pragmatický empirický požadavek snížení počtu stn

23

občansk)'ch stran se pi'edváleční a váleční zkompromitovaní politikové tili a v nejlepším pf'ípadě akceptovali demokraci i jen jako nutnosL

většinou

vrá-

Politická kultura Anal)'za ukázala, že samotn)'mi institucemí nebyl V)'voj demokratick)'ch systémů určen apriorně, Řešení problému je proto tf'eba hledat jinde, v jednání lidí, v jejich chování, postojích, obyčejích a zvyklostech, které určují schopnost lidí si vládnout. To je politická kultura, najejímž vývoji je zdravá demokracie většinou závislá. Podle význačného německého politologa Kurta Sontheimra spočívá funkčni demokracie na souhlasu se základnimi principy ústavního pof'ádku státniho živo2lI ta. V našem kontextu je Sontheimrův souhlas pf'edpokladem úspěšné demokracie, i když ne zárukou jejího úspěchu. Za významný zdroj pro utváf'ení politické kultury německého národa pokládám První světovou válku. Válka byla prvním společným zážítkem německého národa ve sjednocené říši. Někdy je dokonce označována jako období zrození německého národa. (Franz Schauwecker: "Museli jsme prohrát válku, abychom získali národ.,,)221 Na bitevních polích První světové války vznikl také nacionalismus výmarské republiky. Frustrace z porážky, která zrodila dramatickou sérii neúspěšných radikálně socialistických výbuchů, byla nakonec zmanipulována v touhu po odvetě. Její politickou náplní byla nechuť a nedůvěra k demokracii, neboť vítězi ve válce se staly demokratické mocnosti a porážka Německa v ní nepř'ispěla ke vzniku pozitivních pocitů německého národa vůči demokracii. Český zážitek byl jiný. V české společnosti válka naopak posílila demokratické hodnoty, protože výsledek byl vnímán jako spravedlivé vítězství demokratick)'ch pořádků. Sounáležitost s vítězný'm táborem indukovala pf'íslušnost k demokracii, s níž byla spojena vrcholná historická a státně politická událost - vznik, či jak se to také pociťovalo - obnova, samostatného státu. Český národ se po mnoha desetiletích mohl ztotožnit se státem, na jehož vzniku se podílel. Pf'estože vytvof'ení Českoslo venska nepatf'ilo původně mezi cíle Dohody, pf'edstavitelům zahraničního odboje se podaf'ilo obratnou politikou, podepf'enou vojenskou vahou československých legií, postupně vnutit vítězům tento cíl. Využili pf'itom všeobecně příznivé situace a požadavek osvobození z cizího panství, typický pro Evropu, doplnili programem odpovídajícím tradici sebeurčení z amerického Prohlášení nezávislosti. Pro Čechy pf'edstavoval rok 1918 vrcholnovodob)'Ch dějin, satisfakci za Bílou horu. Demokracii v české společnosti nebránily ani předsudky ani existence stavů, jež by byly zakotveny ve vědomí lidí a v právu. Demokracie podle Masaryka "není pouze státní a administrační forma, ný'brž názor na život a na svět" 1 Tímto směrem se také snažíl (a nejen on) v republice pozitivně působil, V)'marská republika byla jen státní formou, nikoli formou života. Od počátku byla vystavena účinnému náporu protidemokratick)'ch sil. Ty vystupovaly pod stejn)'mi nebo podobn)mi hesly, s nimiž o 12 let později Hitlerovy bandy republiku

.13

24

Politologická revue 2. prosinec, 1995

dorazily. Již tehdy konstruovali pravicově radikální fanatikové údajné "semitské světové spr-ísahání", které "potměšilými intrikami" v listopadu 1918 vrazilo "neporažené" německé armádě dý'ku do zad. (Poválečná DolchstoGlegende nebyla v ně meckých dějinách nijak nová, šlo o tradici čtyr- století.) Zakladatelská výmarská koalice se rozpadla hned v roce 1920. Kritika politických stran a většiny v říšském sněmu byla vedena pod heslem "parlamentního absolutismu". Antiliberální a antidemokratické elementy v politické kultuře Vý'marské republiky získaly dominující postavení, silně podpořily vzestup Hitlera a jeho nacionálně socialistické masové hnuti. Hlavní problém politické kultury výmarské doby spatřuji v kritickoskeptických postojích občanů, politických a sociálních organizací k politickému systému. Chyběl moment národní hrdosti, pociťované nad demokratickým režimem, který byl velmi výrazným stimulem v Československu. Hitler a jeho stoupenci využili institucionální slabosti demokracie. Napomohla jim hospodářská krize, i když skutečný význam socioekonomického faktoru byl menší než se soudilo. Půjčky ze zahraničí převyšovaly reparace; ty však přesto pře kážely. Krátká životnost vlád, nedostatečná soudržnost prchavých politických koalicí a fluktuace názorů voličů nevzbuzovaly důvěru v účinnost a moc parlamentárního vládního systému. Politika se jevila jako absurdní hra mezi silami, která nepřinášela státu a občanům užitek. Na začátku malá skupina angažovaných levicových intelektuálů - za představite le můžeme pokládat H. Manna - republiku nadšeně přivítala. Mnoho z toho, co pokládali za potřebné k výstavbě demokratického života, však nebylo realizováno. Proslulá Zlatá dvacátá léta trvala jen krátce a omezila se převážně pouze na Berlín. Mnozí z intelektuálů se stali zklamanými kritiky systému, rozdělenými mezi pravici a levicovou avantgardu. Systém stále měřili vznešeným demokratickým, a tedy utopickým ideálem. Nebyli schopni vymyslet konstruktivní politiku, která by mohla odvrátit neštěstí. Jinak tomu bylo v Československu: spjatost převážné části tehdejších českých intelektuálů s demokracií je dostatečně známa. Dodnes se velmi liší reflexe obou demokratických států ve vědomí českoslo venské a německé společnosti. Výmarská republika má přes snahu některých ně meckých historiků v paměti německého obyvatelstva špatné postavení a je spojena s negativními pocity. První Československá republika založila novodobou demokratickou tradici, k níž se vracela každá generace. Demokracie se stala konstitutivni hodnotou. Závěr

Výsledky srovnání poválečných demokratických režimů Československa a Ně mecka dokládají, že instituce a pravidla nejsou zárukou demokracie, pokud je politikové a společnost nenaplňují přiměřeným obsahem. Oba přední českoslovenští politikové, T. G. Masaryk a E. Beneš, si toho byli plně vědomi a formulovali to jed-


25

nak jako zásadu nespoléhat při budováni demokracie jen na zákony a jednak v anglickém "men, no measures". Pokud jde o pozadí "uchopení moci" Hitlerem jsou hodnoceni nanejvýš kontroverzní. Koncept americké politologie, že národni socialismus a komunismus byly stejně odpovědné za zničeni výmarské republiky pokládám za příliš spekulativní a nehistorický. Stále platným zůstává závěr o vnitřních příčinách pádu demokracie v Německu politologa Karla Dietricha Brachra z polovíny 50. let: "Chyby ve struktuře republiky, hospodářská krize, politická radikalizace a obratná demagogie, především slabost svobodně demokratického státního vědomi" vytvořily předpokla dy pro Hitlerův nástup. Byla to německá společnost, která umožnila Hitlerovi, aby

měl úspěch.24I Československádemokracie přežila krizi i intriky autoritářských sil. Musel přijít

Mnichov, aby byla zlomena.

Poznámky 1/ Text byl ve zkrácené verzi přednesen jako habilitační přednáška 15. 2. 1995 na FSV UK. Je výsledkem předcházející analýzy československého politického systému (E. Broklová, Československá demokracie. Politický systém ČSR 1918-1938, SLON, Praha 1992) a komparace politických systémů Německa, Rakouska a ČSR prozatím ve formě přednášek na FSV UK. 2/ K uvedenému "modelu" německé historiografie bylo vypracováno stanovisko pro mezinárodní konferenci v Lambrechtu Oie autoritaren Regime in Ostmitteleuropa 1919-1944 im Vergleich. (E. Broklová, Bemerkungen zum Beitrag von P. Heumos: Pluralistische Machtorganisation als Garant der Demokratie? Zur Struktur und zum autoritdren Potential der ersten Tschechoslowakischen Republik.); konferenci byla věnována zpráva v ČČH 199412, str. 404-405 (E. Broklová, Srovnání autoritativních režimů střední a východní Evropy 1818-1944). Jeden z problémů hodnocení čs. demokratického systému, roztříštěni politických stran, je řešen ve stati E. Broklová, Německý "stát nad stranami" a československý stát stran (sbomík k 65. narozeninám prof. Křena, srpen 1995) a bude souhrně zhodnocena v samostatné studii. 3/ Příslušné studie in Kommunismus und Osteuropa, hrsg. von Eva Schmidt-Hartmann, Miinchen: R. Oldenbourg 1994. P. Heumos, Pluralistische Machtorganisation ...op. cit. Téměř ve stejné podobě publikováno in Archiv flir Sozialgeschichte 34, 1994, str. 55-61. 4/ Th. Nipperdey, Nachdenken uber die deutsche Geschichte, dtv, Miinchen 1990, str. 52 ano 5/ Demokratie und Sozialstruktur in Deutschland, in: R. Oahrendorf, Gesellschaft und Freiheit, Miinchen 1961, str. 269 ano Uvádi H. Grebing, Der "deutsche Sondenveg" in Europa 18061945. Eine Kritik, W. Kohlhammer, Stuttgart-Berlin-Koln-Mainz 1986, str. 13. 6/ Člena Komise pro dějiny parlamentarismu a politických stran a poradce kancléře Helmuta Kohla M. Stiirmer, Militdrkoriflikt und Bismarckstaat, in: Gesellschaft, Parlament und Regierung, hrsg. von Gerhard A. Ritter, Oroste Verlag, Oiisseldorf 1973, str. 231. 7/ T. G. Masaryk, Světová revoluce, Čin, Praha 1925, str. 41. 8/ H. Heiber, Die Republik von Weimar, dtv, Miinchen 1990, str.8. 9/ Komuniké ze schůze parlamentní komise Českého svazu ze 13. dubna 1917: "Česk'Ý svaz ... žádá, aby i v rakouském soustátí myšlenk)' demokracie, parlamentarismu a ústavní revize ve

26


směru sebeurčení

a potřeb národů byly řešeny jako ncjžhavějšÍ a nejpalčivější." 1. Galandauer a kol., O samostatný československý stát 1914-1918, SPN, Praha 1992, str. 65. 101 K. Loewenstein, Verfassungslehre, Tiibingen 1959, str. 106. III K. Loewcnstcin, Political POll'er in Governme11lal Process, Chicago 1957, str. 94. 1210 příslušnících jÍných národů se jiný paragrafzmiľíujejako o cizojazyčn}'ch částech národa, Francouzští revolucionáři chápali národ jako lidi organizované ve stát, nikoli "spolcčnost lidí společného původu, společných dějin, jedné řeči, jednotné kultury, .. " viz E. Rádi, Národ a stát, Praha 1921, str. 23. Takový stát v západním pojení byl zřejmě i cílem československých politiků viz časopis Republika 191911; T. G. Masaryk, Světová válka a naše revoluce, Čin, Praha 1925, str. 87; E. Beneš, Politik a státník, Praha 1937, viz zejména projev ke Slovákům. 131 Koncem 20. let se objevily požadavky na zavedení dodatečných zkoušek pro všechny studenty z oboru geopolitiky, Němectva v zahraničí a dějin světové války a jejich důsledků. Jinde jsou jako obory, jež by měly být studovány, označeny národopis, vše co souvisí s versailleským mírem, otázky reparací a současné dějiny. 141 Tvůrci ústavy dávali touto terminologií najevo respekt k menšinám: národní, nikoli národnostní. In: E. Broklová, První československá ústava. Diskuse v ústavním výboru v lednu a únoru 1920, ÚSD, Praha 1992, str. 63. Vzhledem k přecitlivělosti německého obyvatelstva v ČSR na označení menšinou bude pro charakterizování poměrů v ČSR snad užitečné uvést, že například v korespondenci zástupců Karlovarských listů s Kanceláří prezidenta republiky byli Češi (které Němci pociťovali jako příslušníky "státního národa") bydlící v Karlových Varech označováni jako "česká menšina" (AKPR T 683126 u T 986/24 z ll. 6. 1926). Zdá se, že tedy šlo o přístup ryze prakticI-i a označování menšinou skupiny obyvatelstva vzhledem k území, o něž se jednalo. 151 W. Conze, Gese//schaft-Staat-Nation. Gesamme/te Aufsďtze. Hrsg. von Ulrich Engelhardt, Reinhart Koselleck und Wolfgang Schieder. Industrielle Welt, Bd. 52. Klett-Cotta, Stuttgart 1992, s. 312-337. 161 Hans Boldt, Deutsche Veifassungsgeschichte. PoUtische Strukturen u. ihr Wandel, Bd. 2, Von 1826 bis zur Gegemvart, Deutsche Taschenbuchverlag GmbH a Co. KG, Miinchen 1990, str. 94: "Často jsem naslouchal s určitým znepokojením zdůvodněním a mnohokrát trochu bázlivě přihlížel k pánům práva, poněvadž bych očekával, že by mi řekli: věříš, že může něco přinést parlamentární systém národu s takovými názory, který se proti tomu vzpírá všemi vlákny své podstaty? Vůbec se nechápe, co má tento systém znamenat. Všude se setkáváme s nedůvěrou a pánové se vyprošťují snad ne z bázlivosti z vrchnostenské vlády. Nechápou, že vláda musí být krev zjejich krve, maso zjejich masa... " 171 Die osterreichische Veifassung von 1918 bis 1938, Wien 1980, str. 214-215. 18/ Mezi tyto aktivistické strany patří německý Svaz zemědělců (Bund der Landwirte), Ně mecká křesťansko-sociálnÍ strana lidová (Deutsche christlich-soziale Volskpartei), Ně mecká sociálně demokratická strana dělnická (Deutsche Sozial-demokratische Arbeiterpartei, od roku 1929 do dubna 1938). 191 Dokladem toho je postup KSČ v období po druhé světové válce. Její prestiží bylo (tak silná byla demokratická ideologie v obyvatelstvu), aby se dostala k moci parlamentní cestou. Ve volbách 1948 chtěla získat přesvědčivé vítězství. Až když průzkum veřejného mínění počátkem r. 1948 přinesl výsledky, jež naopak svědčily o poklesu přízně voličů proti výsledkúm voleb z roku 1946, přistoupila KSČ ke změně volebních zákonů, obvyklé při nástupu totalitních režimú. 20/ E. Broklová, Německý "stát nad stranami" a československý stát stran, op. cit.


27

21/ K. Sontheímer. Antldemokratlsches Denkenlll der Weimarer Republik. dtv. Munehen 1992,

str. 13. 22/lbidem. str. 100. Do politické kultury se ovšem promítají i starší osudy národniho společenstvi, ale pro každé období jsou nejv)'znanlllějši zážítky a zkušenost dvou až tří generací. 23/ T. G. Masaryk, op cit., str. 559. 24/ Kari Dietrich Bracher, Die Auflosung der Weimarer Republik. Studie zum Problem des Machtverfalls in der Demokratie. Villingen 1955, DUsseldorf 1978.

Zusammenfassung Deutsche und tschechoslowakische Zwischenkriegsdemokratie Fiir die demokratischen Denker ist Demokratie ein Zustand der Gesellschaft. Davon ist T. G. Masaryk als ldeenschdpfer bei der Formulierung der tschechischen Frage und der realistischen Politik ausgegangen. Von allem Anfang an wurde das demokratische Regime als Programm der tschechischen Politik formuliert. Es war nicht die Folge des Ersten Weltkriegs. Die Griindung des selbstandingen Staates mit einer parlamentarischen Demokratie stellt die Vollendung des Modernisierungsprozesses der tschechischen Gesellschaft dar. In Deutschland war die Entscheidungfiir die parlamentarische Demokratie dagegen nach der Kompromittierung der Monarchie im Weltkrieg als Notlosung anzusehen. Bis zu dieser Zeit stand die Demokratie nich im Blickfeld der deutschen Politik und die Modernisierung wurde mittels der Installation des autoritdr-faschistischen Systems vollendet. lm Zusammenhang mit dem gesellschaftlichen Klima und der politischen Kultur bi/deten sich auch Unterschiede ;:wischen beiden politischen Systemen aus, besonders innerhalb der institutionellen Machtbindungen und der Parteiensysteme. Andere, beiden Systemen gemeinsame Ziige beweisen, daj3 es die unterschiedliche politische Kultur war, der Stand der Gesellschaft im breiterem Sinne, die das Schicksal der Demokratie endgiiltig entschieden hat.

28


Eva Broklová. Německá a československá meziválečná

Recommend Documents