Etické prohřešky v činnosti manaţerů

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra managementu firem a institucí

Etické prohřešky v činnosti manaţerů Diplomová práce

Autor:

Bc. Yuriy Kulchytskyy, DiS. Finance

Vedoucí práce:

Praha

Doc. Ing. Eduard Mazák, CSc.

Duben, 2010

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci zpracoval samostatně a s pouţitím uvedené literatury V Praze dne 30.4.2010

Bc. Yuriy Kulchytskyy, DiS.

Poděkování: Doc. Ing. Eduardu Mazákovi, CSc., za odbornou pomoc při zpracování této práce

Anotace Práce pojednává o etických prohřešcích, kterých se dopouštějí manaţeři a jiní pracovníci. V teoretické části se vysvětlují odborné definice ohledně etiky jako vědní discipliny, její vývoj a členění. Dále jsou zde popsány různé nástroje, které mohou být pouţity, aby se etické normy dodrţovaly. V praktické části práce se pojednává o skutečných případech nedodrţování etických norem a následcích, které jejich porušování způsobuje. Jsou zde popsány případy finanční kriminality z historie a současnosti. Dále uvádím příklady zkrachovalých bank a příčin, které k tomu vedly. Uvedl jsem pouze informace, které jsem zjistil z literatury a médií, protoţe ve své vlastní praxi jsem se s obdobnou problematikou nesetkal. Závěr práci shrnuje a vydává doporučení.

Anotace v cizím jazyce (angličtina) The work deals with the ethical sins which are committed by managers and other staff during their practice. In the theoretical part, explains the definition of the professional ethics as a scientific discipline, its development and breakdown. Furthermore, there are described various tools that can be used to comply with ethical standards. The practical part of the work deals with real cases of infridgement of ethical standards and consequences. There are reported cases of financial crime in the history and present. Further examples of failed banks and the causes which led to those consequences. I am only stating the information I learned from the literature and the media, because in my own practice I´ve never met with similar cases. The conclusion summarizes and makes recommendations.

Obsah ÚVOD

7

1.TEORIE ETIKY

8

1.1.Vymezení pojmu etika

8

1.2.Vývoj etiky

9

1.3.Etika a morálka

14

1.4.Typy etiky

14

1.5.Podnikatelská etika a její nástroje 1.5.1. Etické kodexy 1.5.2. Role manaţerů v podnikatelské etice 1.5.3. Etický audit 1.5.4. Whistleblowing – anonymní informační linky 1.5.5. Etapa Know-why a Know-how

15 17 18 19 20 22

2. DŮSLEDKY NEETICKÉHO CHOVÁNÍ MANAŢERŮ V PRAXI

23

2.1. Pojem ekonomická kriminalita

23

2.2. Hospodářská kriminalita v ČR

23

2.3. Korupce jako prvek hospodářské kriminality a její vnímání v ČR a Velké Británii

28

2.4. Zkreslování hospodářských výsledků

31

2.5. Problematika platební morálky

33

2.6. Tunelování

35

2.7. Finanční kriminalita a porušování etických norem v bankovnictví 2.7.1. Příklady neetického chování v bankovním sektoru 2.7.2. Příklady zkrachovalých bank z historie 2.7.3. Případ Investiční a poštovní banky 2.7.4. Případ Union banky 2.7.5. Případ skupiny Motoinvest 2.7.6. Harvardské fondy 2.6.7. Nick Leeson a krach banky Barrings 2.7.8. Případ Jerome Kerviel 2.7.9. Případ bankéře Du Juna 2.7.10. Finanční krize 21. století

36 36 44 47 49 51 52 54 57 60 61

ZÁVĚR

67

SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY A INTERNETOVÉ ODKAZY

68

Úvod Cílem této diplomové práce je popsat profesní etiku a problémy, které nastávají při jejím záměrném nebo také nechtěném nedodrţování. Etika, nebo etické normy, jsou nezbytným základem pro fungování společnosti jako celku. Etické normy jsou také velice potřebným doplňkem pro fungování práva a jeho dodrţování. Jedinec, který má správně nastavenou škálu morálních (etických) zásad, rozhodně nebude porušovat zákon. Samozřejmě, ţe ne kaţdý je schopen si svoji škálu morálních hodnot správně určit, proto je potřeba některé etické normy vepsat přímo do zákona a za jejich nedodrţování patřičně trestat. Ale je všeobecně známo, ţe pouhé potrestání není správnou cestou pro civilizovanou a normálně fungující společnost. Je potřeba se snaţit, aby porušování etických norem se mohlo co nejúčinněji v budoucnu předcházet. Proto je etika neustále vyvíjena a rozšiřovaná o nové kodexy, pravidla apod. Etické chování a hodnoty kaţdého jedince se promítají nejen do jeho soukromého, ale i profesního ţivota. Například člověk, který myslí pouze na svůj blahobyt, bude se ve svém podnikání nebo jako zaměstnanec chovat úplně stejně a to nemyslet na ostatní kolem. Pro takového podnikatele nebude problémem znečišťovat ţivotní prostředí, okrádat vlastní zaměstnance nebo zaměstnavatele. Takové jednání nezpůsobuje pouze škodu konkrétnímu ekonomickému subjektu, ale můţe mít neblahé následky pro celou společnost, její ekonomiku a celkovou budoucnost. Příkladem můţe být nepoctivý manaţer v bance, který svým jednáním způsobí její finanční problémy. Potom se začne poplašná zpráva o nestabilní situaci v bance šířit dál, coţ ve svém důsledku způsobí na tento ústav tzv. run, kdy klienti budou ze strachu o své úspory rychle vybírat peníze a v nejhorším případě to můţe skončit celkovým krachem, který bude mít samozřejmě dopad na celé hospodářství dané země nebo regionu. Několik příkladů podobných bankovních bankrotů jsem v praktické části práce uvedl a je vidět, ţe škody jsou většinou obrovské a způsobuje to nejednu lidskou tragédii. Proto neustálá práce s etikou a její začleněním do praxe (např. pomoci kodexů a konkrétních zákonů) je velice důleţité nejen z morálního, ale i z praktického (ekonomického) hlediska.

7

1. Teorie etiky 1.1.Vymezení pojmu etika V této části se pokusím odpovědět na otázku, co vlastně etika znamená. Etika je odvozená od řeckého slova „Ethos―, které má tři základní významy: -

bydliště nebo vlast

-

zvyk, mrav

-

charakter, mravnost Po zamyšlení většiny jednotlivců nad otázkou „Co je pro nás etika?― lze nalézt

následující odpovědi1: Etika je to, co mi mé pocity říkají, ţe je správné nebo špatné Etika je o mé náboţenské víře Být etický, znamená dělat to, co poţaduje zákon/právo Etika se skládá z norem chování, které akceptuje naše společnost Nevím, co to slovo znamená Tyto odpovědí jsou po většinu případu typické, a proto je význam etiky těţko definován. Je velká tendence klást etiku a své vlastní pocity (např. touha po bohatství a celkový vlastní prospěch) na stejnou hladinu. Tento přístup však není úplně správný, protoţe být etický neznamená následovat své pocity. Osoba, která následuje své pocity, nejedná vţdy eticky, to znamená, ţe můţe couvnout před tím co je správné. Také být etický není totéţ co dodrţovat zákony. Právo/zákon často zahrnuje etické normy, ke kterým se lidé hlásí. Právo, stejně jako náboţenství, se však můţe od toho, co je etické, odchylovat. Otroctví v USA před občanskou válkou. Německé protiţidovské Norimberské zákony z doby před druhou světovou válkou nebo apartheid v Jiţní Africe relativně nedávno jsou příklady práva, které s etikou rozhodně nesouvisí. Někdo můţe spojovat etiku s náboţenstvím. Většina náboţenství samozřejmě obhajuje etické normy, pokud však spojíme etiku s náboţenstvím, pak můţeme etiku aplikovat pouze na věřící. Etika však má celospolečenskou funkci a bylo by ideální, kdyby platila pro chování ateistů stejně tak jako 1

Viz. Ing.Libor Friedel: Etika v podnikání, 2003, www.bestpractices.cz/.../ETIKA_V_PODNIKANI/etika_v_podnikani_text_teorie.doc

8

pro chování věřících. Víra můţe stanovit vysoké etické normy a můţe být silným motivátorem etického chování. Etiku však nelze svázat s náboţenstvím nebo ji pokládat za totéţ co náboţenství. A konečně, být etický, není totéţ, jako dělat „cokoliv, co společnost akceptuje―. V kterékoliv společnosti většina lidí akceptuje normy, které jsou skutečně etické. Normy chování společnosti se však mohou odchylovat od toho, co je etické. Určitá společnost se můţe stát eticky zkorumpovaná. Dobrým příkladem morálně zkorumpované společnosti je nacistické Německo. Co tedy můţeme povaţovat za etiku? Etika jsou dvě věci. 1. Etika popisuje zaloţené normy toho, co je správné a co špatné, co by lidé měli dělat, obvykle formou zákonů, povinností, závazků, uţitku pro společenství, čestnosti či dalších specifických ctností. Etika např. zahrnuje ty normy, které vynucují přiměřené povinnosti bránící loupeţi, násilí, krádeţi, vraţdě, napadání, uráţkám a pomluvám či podvodu. Etické normy také zahrnují ty, které nabádají k takovým ctnostem a hodnotám, jako je poctivost, čestnost, soucit a loajalita. Etické normy také zahrnují standardy vztahující se k právům jako je právo na ţivot, právo na soukromí nebo právo na nápravu křivdy. Takové normy jsou adekvátní normám etiky, neboť jsou podporovány pevnými a oprávněnými důvody. 2. Etika studuje rozvoj etických norem kaţdého jedince. Jak uţ bylo řečeno dříve, pocity, právo a společenské normy se mohou od toho, co je etické, odchylovat. Proto je nezbytné neustále přezkoumávat normy kaţdého z nás a ověřovat si, zda jsou oprávněné a důvodné. Etika také znamená neustálou snahu posilovat naše vlastní morální přesvědčení a morální chování, a také úsilí zajistit, abychom my sami a instituce, které pomáháme utvářet, ţili na bázi norem, které jsou slušné, přiměřené a pevné.

1.2.Vývoj etiky2 V antice etika odpovídala nejen na otázky, co je dobré a co je špatné, ale jednalo se o teorii způsobu lidského ţivota. Sókratés mluví o tom, ţe jej vede daimonion (svědomí), věřil, ţe poznání je ctnost a neřest je důsledkem neznalosti. Podle Platóna má člověk tři stránky: ţádostivost, vůli a rozum. Rozum má ovládat ţádosti za pouţití vůle. Na otázku, proč je lepší být spravedlivý, odpovídá takto: rozum se

2

Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Etika#V.C3.BDvoj_etiky

9

zabývá věčnými hodnotami, ţádostivost dočasnými, proto má mít rozum přednost. Dobrý a spravedlivý je pro Platóna totéţ. Aristoteles je zastáncem teorie středu („zlatá střední cesta―). Špatné jsou pouze extrémy. Například hněv je dobrý, pokud člověka podněcuje, ale hněv ve svém extrému (zášť, nenávist) je špatný, stejně jako v druhém extrému (netečnost, apatie). Mezi extrémy se nalézá harmonie. Etika znamenala nejen vědět, co je dobré a co špatné, ale také podle toho ţít. Eudamonia - štěstí, blaţenost, je stav, kam nás dovede náš rozum. Ve středověku Tomáš Akvinský rozvinul etiku na základě přirozeného zákona. Vycházel z křesťanské tradice a podařilo se mu podloţit křesťanskou etiku racionálními základy. Nauka o přirozeném zákoně (lex naturalis) vychází z empirického pozorování a logických dedukcí. Kaţdá věc sleduje účel, a naplnění tohoto účelu je dobré. Rozum, který člověk od Boha dostal, je východiskem morálky. Také Tomáš Akvinský říká, ţe mravní posouzení jednání nezávisí na jeho výsledku, ale na účelu, ke kterému směřuje. Protoţe je přirozené právo zaloţeno na rozumu, není kulturně podmíněné. V Summa Theologiae popsal Tomáš čtyři základní ctnosti: rozumnost, spravedlnost, statečnost a uměřenost. V novověku se etika vypořádávala s otázkou, co tvoří základ morálky. Thomas míní, ţe cestou k vytvoření norem má být dohoda mezi vládcem a jedinci. Vládce by v takovém případě nemusel mít obavu z anarchie. V knize Leviathan z r. 1651 píše Thomas Hobbes o absolutistickém státě. Dohoda má být prosazována za účelem omezení sobeckých lidských emocí, k vzájemnému prospěchu. Také John Locke uznává ve svém Pojednání o vládě z roku 1690 potřebu společenské smlouvy – pro společnost je totiţ nutný arbitr pro nestranné řešení sporů. Autorita však nemá být v rukou vládce, ale náleţí spíše státním institucím. Na tomto základu stojí i dnešní moderní demokracie a oddělení mocí zákonodárné, výkonné a soudní. U zrodu utilitarismu, jedné z nejvlivnějších etických teorií, stál Jeremy Bentham. Hledání teorie morálky, která by byla ku prospěchu občanům, jej vedlo k principu užitečnosti. Akce je uţitečná, pokud vede k co největšímu a nejtrvalejšímu štěstí co nejvíce lidí. Záleţí tedy především na následcích kaţdého činu, to, zda je čin v souladu s normami, je druhořadé. John Stuart Mill upozornil, ţe lidé nejsou příliš předvídaví, co se týče důsledků svých činů. Ve své knize Utilitarismus představil proto tzv. utilitarismus pravidel. Společnost se podle něj neobejde bez zásad (např. zásada pravdomluvnosti).

10

Kantův kategorický imperativ Immanuel Kant si byl vědom, ţe nepoznáváme věci „o sobě―, ale věci, jaké se nám jeví. Morálku proto zakládá na dobré vůli - to můţe být jediné správné východisko dobrého jednání. V Kritice praktického rozumu (1788) představil kategorický imperativ: „Jednejte tak, aby maxima vaší vůle mohla vždy být současně uplatněna jako princip vytvářející univerzální zákon.“ Druhý člověk nemá být pro nás prostředek našeho prospěchu - lidskost je cílem. Kantova morálka je apriorní - platí bez ohledu na důsledky. Morálka a moc Friedrich Nietzsche se Zarathustrovým výrokem „Bůh je mrtev!― loučí s představou absolutní morálky. Místo toho má být smyslem všeho nadčlověk - směřování ke zdokonalení lidstva. Člověk má být schopen „přitakání ţivotu takový, jaký je―. Existencialismus Søren Kierkegaard povaţuje za stěţejní vztah člověka s Bohem. Bůh dal člověku svobodnou vůli a s tou je svázaná odpovědnost. Lidská existence je něčím zcela jedinečným, nezáleţí jen na výsledku naší volby, ale na její upřímnosti. Martin Heidegger mluví o vrženosti do světa a o maskách, které si oblékáme. Stejně tak s ostatními se setkáváme jenom povrchně. Cesta k převzetí odpovědnosti vede skrze uvědomění si omezenosti svojí existence - smrti. Jean-Paul Sartre tvrdí, ţe neexistuje ţádný apriorní účel nebo smysl lidské existence. Existence předchází esenci - tedy napřed člověk existuje a pak teprve určuje, čím bude. Je důleţité „být sám sebou― a ne jenom přijímat role. Sartre domyslel svět bez Boha - „není na co se upnout, jsme tím, co ze sebe uděláme.― Situační etika Podle Josepha Fletchera není moudré postupovat od pravidel k situacím. Namísto toho nastoluje „princip lásky“ - jediné a absolutní pravidlo je pravidlo lásky. Částečně tak navazuje na křesťanskou morálku. Směru, který staví na první místo princip lásky se říká agapéismus. Paul Tillich upozorňuje, ţe pravidla jsou přesto důleţitá, mohou poskytnout vodítko.

11

Náboţenství a etika Existují tři přístupy: 1.

autonomní - etika zcela nezávislá na náboţenství

2.

heteronomní - morálka staví na náboţenských přesvědčeních

3.

teonomní - morálka vychází ze stejného zdroje, jako náboţenství Podle křesťanství je Bůh absolutní autoritou morálky. Lidé mohou morální zákon

poznávat prostřednictvím Bible, církevní tradice, Boţského vnuknutí (Duch svatý) nebo skrze svědomí. V judaismu je autoritou např. Tóra, v islámu jsou to Korán, hadísy a zákon šaría, hinduismus vychází z mnoha spisů a ţivé zkušenosti, buddhismus kromě spisů klade důraz na rozum a osobního učitele. Svědomí V etice hraje významnou roli svědomí. V křesťanském pojetí je to zákon vepsaný Bohem do lidských srdcí („hlas Boha v naší duši―, „niterné zjevení Boha v nás―). Kaţdý má svědomí, které je zároveň cestou k poznání přirozeného zákona a také Boţí existence. V sekulárním pojetí je svědomí zaloţeno na svobodě a poznání dobra, vychází z toho, co nás naučila společnost, případně z pudů apod. Svědomí je vysoce univerzálním činitelem a vytváří základ mravní argumentace napříč kulturami. David Hume započal éru, kdy se dobro a zlo nerozlišovalo rozumem, ale citem. Stejně lze rozpoznat afekty – přímé a nepřímé. Kdo se ale řídí jen citem, nemusí být mimo. Problém je v tom, ţe kdyţ se vcítím do druhých, budu jednat jako oni. A třeba i špatně. Lidé mají strach jít proti davu, jsou rádi v davu. Jak potom ale mohou lidé poznat, ţe je něco špatně? Imanuel Kant naopak city zavrhl a kladl důraz hlavně na rozum. Díky rozumu mohu lépe poznat své okolí. Abych poznal svého přítele, musím jej nejprve nenávidět, abych jej nezávisle posoudil. Jak můţu cítit něco k lidem, kteří jsou třeba na druhém konci světa? Jak se mě můţe dotýkat dění na druhém konci světa? Zde funguje soucit. V některých situacích ale naše morální souzení nenásleduje cítění. Někomu přeji vše špatné, ale kdyţ se mu to stane, soucítím s jeho bolestí. Člověka je také moţno motivovat rozumem, ale jeho motivace není tak silná jako citová. Morální soudy mají povahu sloţitou. Morální vývoj je podmíněn jak citovým, tak i rozumovým vývojem. Člověk zakrnělý v citech nedosáhne plného morálního vývoje. Dochází k tomu třeba v prostředí, kde dítě vyrůstá v deprivaci.

12

Projev svědomí je, kdyţ se projeví náš vnitřní éthos. A můţe se postavit třeba proti celospolečenskému étosu. Dříve bylo pojímáno jako vnitřní hlas boţí. Ten bylo třeba poslechnout. Dnešní pohled je více psychologický. ´ Někteří lidé jej mají tak silné, ţe nejsou schopni sami se sebou ţít. Nesou na všem takovou vinu, ţe jim ji nikdo nemůţe sejmout. Člověk však můţe v citovém a morálním vývoji naopak zakrnět a netrápí jej třeba ani vraţda. Velmi vnímavé jsou při svém vývoji děti. Neměly by být brány na lehkou váhu, protoţe jejich nevinný vnitřní hlas bývá často ten správný, ale my je výchovou zkazíme. Tomáš Akvinský tvrdí, ţe svědomí je aplikací znalostí na určitou situaci. Rozlišuje svědomí následné a předchozí. Předchozí je důleţitější a určuje naše morální chování. Naše svědomí má podle něj tři roviny: 1.

synderesis – základní rovina člověku vrozená, nejobecnější, člověk ví, ţe by měl dobro

konat a neubliţovat druhým lidem 2.

sapiensia – rovina moudrosti

3.

scientia – rovina konkrétního vědění Všichni lidé to mají podle něj stejně nastaveno. Ale u kaţdého se projeví podmínky

jinak. U člověka tak není moţná libovůle. Vše je podřízeno všeobecnému zákonu vesmíru. Člověk se na něm podílí na základě přirozeného zákona. K čemu má pak člověk sklon, to má tendenci povaţovat za dobré. A to má povinnost uskutečnit. nejzákladnější je zachování si ţivota, to má podobné vše ţivé, nejen lidé rozmnoţování je společné také, výchova potomků patří k tomu třetí je čistě lidské – je to sklon ţít ve společnosti a poznat pravdu o bohu Tento přirozený zákon je u všech lidí stejný, čím víc ale jdeme k jednotlivostem, tím víc můţeme selhat – kaţdý tedy přikázání zákona vykoná jinak. Pokud má někdo špatné návyky, tak uţ mu to nepřejde. Prapůvodně byl dobrý, ale kdyţ se někdo naučí ţít špatně, pak uţ se nikdy nenapraví. Svědomí je velmi niternou záleţitostí. Ale při společenské praxi není do člověka vidět, takţe daleko hůře posuzuje čin vykonaný, neţ pouhé myšlení. Ale právě ta myšlenka je základ špatného činu. Ta je horší neţ čin samotný.

13

1.3.Etika a morálka

Etika bývá často nazývána „teorií morálky―. Snaţí se najít společné a obecné zásady, na nichţ morálka stojí či se snaţí morálku zdůvodnit. Morálka se odvozuje od latinského výrazu mos (mrav, předpis, vlastnost, chování) a moralis (mravní). Nejobecnější pojmy jsou v etice nazývány kategorie – např. dobro, zlo, hodnoty apod. Jejich společným rysem je vysoká míra abstrakce a nesnadná definovatelnost. Z tohoto pohledu můţeme etiku povaţovat za filozofickou nauku o správném jednání, která hodnotí činnost člověka z hlediska kategorií dobra a zla. (Etika jako praktická filozofie)

1.4.Typy etiky

Uvádí se několik „typů― etiky, či perspektiv, z nichţ můţeme na etiku nazírat. Jedná se o: Autonomní etiku, kdy si etické zásady stanoví člověk sám, popř. sama společnost. Heteronomní etiku, kdy mravní zásady a pravidla jsou chápány jako dané zvnějšku (např. Vyšší inteligencí, Bohem…). Deskriptivní etiku, která si klade za cíl popsat co nejpřesněji mravní jednání a hodnoty v rozmanitých kulturních podobách. Normativní etiku, usilující o to najít a analyzovat normy lidského chování. Tato etika hledá kritéria pro stanovení „morálně dobrého― a „morálně špatného― chování a na jejich základě formulovat určité zákazy, příkazy nebo tabu. Individuální etiku, která se zabývá morálními otázkami jednotlivce při jeho úsilí o vlastní blaho. Sociální etiku, zaměřenou na společné, obecné dobro, která hledá univerzální lidské hodnoty. Profesní etiku, aplikující obecná etická pravidla na poměry konkrétních oborů lidské činnosti (lékařství, novinářství, bankovnictví, pojišťovnictví, poradenství apod.). Environmentální etiku, která řeší vztah člověka (jedince i lidstva) vůči všemu „nelidskému― (ve smyslu prostředí). 14

Etiku hospodářství, řešící etické problémy související s transformací stávajícího nebo s budováním nového ekonomického řádu v duchu principů spravedlnosti, solidarity, společenského blaha, demokracie, humanity apod.

1.5.Podnikatelská etika a její nástroje

V předešlých kapitolách se jednalo spíše o filozofické pojetí etiky. V této části vymezím etiku podnikatelskou, u které všeobecně platí tyto charakteristiky3: Podnikatelská etika je normativní etikou Je to snaha o aplikaci etických zásad do podnikání, s cílem zlepšit podnikatelskou praxi ve veškerých podnikatelských aktivitách Konkrétní aplikace záleţí na oboru aplikace (řízení společnosti, ekologie, marketing…) Zabývá se rozhodováním morální povahy Zdůrazňuje teoretické znalosti a snahu o pravdivé poznání skutečnosti Odmítá překrucování skutečnosti Není v rozporu s ekonomií a nelze ji redukovat na respektování práva Vlastní podnikatelská etika zohledňuje následující čtyři úrovně: Individuální etika – týká se jednotlivce Podniková etika – etické normy na úrovni institucí a organizací Etika hospodářství – týká se společnosti jako celku Etika nadnárodních společností – souvisí s globalizací mezinárodního podnikání Je řada argumentů, proč implementovat „podnikatelskou etiku― do podnikové praxe. V dnešní době, kdy dochází ke globalizaci společnosti a aktivity lidi se vzájemně střetávají, čímţ tvoří sloţitý sociální systém s četnými vrstvami a zájmy jednotlivých skupin jako jsou stát, odbory, akcionáři atd., je důleţité, jak chování daného podniku vnímá okolní prostředí.

3

Viz. Jiří Bláha: Podnikatelská etika, předpoklad úspěšného rozvoje organizace. Skripta VŠB-TU, Ekonomická fakulta Viz. Ing.Libor Friedel: Etika v podnikání, 2003, www.bestpractices.cz/.../ETIKA_V_PODNIKANI/etika_v_podnikani_text_teorie.doc

15

Samozřejmě podnikání je především o výdělku. Milton Friedman uvedl jiţ v roce 1970 ve svém článku, ţe hlavním úkolem businessu je vytvářet zisk a nikoliv se starat o etiku či své okolí. Potom je třeba se zamyslet, zda vůbec etika a podnikání jdou dohromady, protoţe z uvedeného vyjádření se spíše jedná o oxymóron. Pokud bude v podnikání prioritou pouze zisk, tak etika bude vyuţívaná pouze v případech, kdy se to bude finančně hodit. Dá se potom vůbec hovořit o „opravdové― etice? Musíme se podívat na podnikání jako na ne pouze výdělečnou činnost, ale jako na proces, při kterém vyrábíme zboţí a poskytujeme sluţby odpovídající potřebám lidí. Potom je to činnost etická ze samé své podstaty, protoţe slouţí pro obecné dobro. Podnikatelé se tak dostávají do postavení, kdy se podílejí na tvorbě bohatství a vývoji celé společnosti. Tuto odpovědnost by si neměli uvědomovat pouze manaţeři a vlastníci podniku, ale také např. i stakeholdery. Nástrojem ke zlepšení etického klimatu v podnikání by mělo být přesvědčení všech zúčastněných o správnosti a nutnosti jednat eticky. Dále zavádět různé nástroje a koncepty, pomoci kterých lze etické klima v organizacích zlepšit. „Smyslem etiky v podnikání není jenom kritizovat, ale hlavně hledat východiska akademické a podnikatelské sféry na základě aktuálních výzev. V tomto ohledu se očekává spolupráce akademické a podnikatelské sféry. Profesoři, učitelé, výzkumní pracovníci, ale též příslušné instituce, katedry etiky, mezinárodní sítě – ti všichni by měli společně s podnikateli i veřejností na základě nových výzev hledat nová praktická řešení, seznamovat s nimi společnost, snažit se najít společenský konsensus na základě vzájemného dialogu, odstraňovat veliký rozpor mezi teorií a praxí apod.“ (Doc. Ing. Ludmila Němcová, Csc., předsedkyně Společnosti pro etiku v ekonomice) Myslím, ţe k dodrţování etických norem povede kaţdého jedince vlastní nastavená škála hodnot (netýká se to pouze podnikání). Příkladem takové škály mohou být hodnoty jako poctivost, kvalita, hrdost na vykonanou práci (uspokojení z vlastní práce), sluţba druhému a celé společnosti, ohled na budoucí generace (např. ve směru k ţivotnímu prostředí). Takový podnikatel se potom bude snaţit dodrţovat etické normy nejen kvůli vidině většího zisku. Pokud před sebou vidíme pouze zisk a ţádné jiné cennosti, tak kvůli tomu můţeme lehce tyto normy také porušovat. Obvyklými nástroji pro aplikaci etiky v organizaci jsou: Etické kodexy Kodexy chování Úřad ombudsmana Etické výbory 16

Etický audit Výchova k etickému jednání

1.5.1. Etické kodexy Podle mého názoru nejdůleţitějším nástrojem pro aplikaci etiky v organizaci je stanovení konkrétního etického kodexu, kterým se budou zaměstnanci daného podniku řídit. Etický kodex je nástrojem, který pomáhá zajišťovat, aby aktivity podniku a jednání všech zaměstnanců odpovídalo stanoveným zásadám. Jde o soubor konkrétních pravidel, která vycházejí z principů a hodnot organizace a vymezují standard profesionálního jednání. Při jeho vytváření je nutné se zamyslet nad tím, v jakém okolí podnik působí, jakým způsobem funguje a v neposlední řadě dbát o hodnoty v dané společnosti uznávané. Příklady etických kodexů v ČR: Etický kodex České asociace pojišťoven, etický kodex Bankovní asociace, etický kodex Unie investičních společnosti, etický kodex auditorů, standardy jednání a chování obchodníků s cennými papíry, etický kodex reklamy, etický kodex v medicíně. Kodexy představují uţitečný nástroj řízení v kaţdodenním rozhodování. Pomáhají nám rozlišit, které rozhodnutí je to správné a které naopak můţe více uškodit, protoţe ne kaţdá varianta, která se zdá být výhodná a hlavně většinou výnosná nám z dlouhodobějšího hlediska pomůţe. Například ušetříme náklady tím, ţe budeme ničit ţivotní prostředí. Většina dnešní společnosti takové chování neakceptuje, a proto bude vyuţívat sluţeb nebo kupovat výrobky od podniků, které mají ekologičtější výrobní postupy. Etické kodexy je dobré vyuţívat ve firemních tréninkových programech k posilování etického povědomí zaměstnanců a k jejich následnému etickému chování, které posléze vyústí ke zvyšování důvěry ze strany zákazníků, dodavatelů a kooperujících firem v čestné jednání firmy. Při ovlivňování pracovníků k takovému chování vyuţívají manaţeři tzv. etiku řízení, kde centrálním pohledem je vztah mezi nadřízeným a podřízeným, tj. mezi řídícími pracovníky a ostatními zaměstnanci firmy (podniku). Je to jeden ze směru profesní etiky. Podpůrnou sloţkou etickým kodexům mohou být kodexy chování, které například stanoví zaměstnancům, jak se mají chovat v obtíţných situacích přinášených kolikrát kaţdodenní rutinou.

17

1.5.2. Role manaţerů v podnikatelské etice K efektivní spolupráci s podřízenými pracovníky, v rámci etických kodexů, je třeba manaţerům přiměřeně uplatňovat moc. Proto je nutné vědět, co je to moc a jak vlastně funguje. Identifikujeme pět základních druhů manaţerské moci4: Odborná moc o

Vyplývá z představy, ţe manaţer má znalosti, jak úkol nejlépe provést Moc odměňovat

o

Vyplývá z toho, ţe je očekávána odměna, kterou disponuje manaţer



Znát, co spolupracovníci poţadují



Nevyuţívat odměny k manipulaci



Vysvětlovat kritéria pro udělování odměn Legitimní (poziční) moc

o

Vyplývá z legitimních pravomocí manaţera



Kladení jasných a zdvořilých poţadavků



Být přístupný k odlišným názorům



Trvat na poţadavku, je-li správný Donucovací moc

o

Vyplývá z toho, ţe je snaha vyhnout se trestu, kterým disponuje manaţer

 Nejvhodnější je při zabránění chování, které poškozuje organizaci (nezákonné činnosti, krádeţ, porušování bezpečnosti) 

Vysvětlit pravidla a poţadavky



Reagovat rychle a konzistentně



Zjistit fakta před udělením postihu Referenční moc (je zaloţená na tom, ţe podřízený se svým vedoucím identifikuje.

Vedoucí má vliv, protoţe zde působí sympatie, osobní vlastnosti, úcta a charisma. Manaţer uplatňuje svou moc díky respektu a úcty k němu). Uplatňování manaţerské moci úzce souvisí s tzv. etickým vůdcovstvím (etický leadership). Je to důleţitá sloţka při nastavování etického programu v podniku, protoţe právě manaţeři jsou ti, které je „nejvíce vidět―. Z jejich rozhodnutí záleţí, zda etické principy se budou správně integrovat do podnikání. Proto manaţeři mají největší tíhu

4

Zdroj: Ing.Libor Friedel: Etika v podnikání, 2003, www.bestpractices.cz/.../ETIKA_V_PODNIKANI/etika_v_podnikani_text_teorie.doc

18

morální odpovědnosti a můţou slouţit jako vzor chování pro níţe postavené pracovníky v hierarchii dané společnosti. Výhodou etického vůdcovství je jeho nízká nákladnost, účinnost a praktičnost v pouţití. Z různých sociologických výzkumu vyplývá, ţe je vhodným nástrojem při změně podnikového klimatu (v etické oblasti). Naopak nevýhodou je to, ţe se tento nástroj jen těţko dá naučit a je pouţitelný pouze v případě, kdy vedoucí pracovník má náleţité osobnostní předpoklady, tj. kdyţ je formální i neformální autoritou.

1.5.3. Etický audit Postupem času získává své místo v etickém řízení firem jev, kterému se říká etický audit, který je součásti sociálního auditu. Sociální audit patří do skupiny nefinančních auditů. Rozdíl mezi finančním a nefinančním auditem zobrazuje následující tabulka: Tabulka č.1: Rozdíly v provádění finančních a nefinančních auditů5 Finanční audity

Nefinanční audity

Mají přesně definované etalony (právní řád)

Etalony

jsou

podnikové,

srovnání

s konkurencí

6

Postup je v kaţdé organizaci shodný

Je určen především pro vlastní podnik

Audit se opakuje 1x ročně

Audit se opakuje za 18 aţ 24 měsíců

Cílem sociálního auditu je poznat a zhodnotit sociální a sociálně-psychologické

aspekty fungování hospodářské organizace. Snaţí se o komplexní popis sociální reality podniku (či sledované podnikové oblasti) a měl by věrohodně vypovídat o jejím celkovém výrazu a připravenosti k předpokládaným nebo prosazovaným aktivitám. Sociální audit zahrnuje kontrolu čtyř základních podnikových dimenzí: zaměstnanecká politika ekonomický rozvoj společnosti environmentální politika dobročinnost

5 6

Zdroj: VANĚK, Z.: Seminář IIR. Praha, 27. aţ 28.8.2002 Zdroj: Transparency International - Česká republika, Ing. Petr Čaník, Bc. Petra Čaníková - Praha 2006

19

Díky tomuto modelu, který se skládá ze čtyř dimenzí, je moţné podchytit všechny relevantní sloţky sociálního prostředí podniku - zaměstnanci počínaje a zájmy všech relevantních zainteresovaných skupin (např. akcionáři) konče. Etický audit coby častá součást sociálního auditu bývá orientován především na systematické hodnocení etického programu v organizaci a na prověřování etických standardů. Tento audit by také měl sledovat sociální klima podniku. 7

V podniku mohou být a jsou sociální a etické audity prováděny interně (vhodně

vyškolenými a kompetentními pracovníky podniku) i externě (specializovanou firmou). V případě interního auditu se hlavní výhodou jeví to, ţe pověřený tým disponuje dobrou znalostí podnikového prostředí. Výhodou se také můţe stát moţnost otevřít, analyzovat a následně řešit témata, která by podnik jen nerad ventiloval. Nevýhodou interního auditu je pak především riziko moţné „podnikové slepoty―. Díky sociálním a etickým auditům mohou podniky efektivně kontrolovat svůj stav v oblasti sociální a etické.

1.5.4. Whistleblowing8 – anonymní informační linky „Příkladem potenciálního whistleblowera může být zaměstnanec, který pracuje pro společnost, která trvale ignoruje bezpečnostní opatření. Opakovaně již management společnosti na tuto skutečnost upozorňoval, ale bezvýsledně. Jelikož cítí, že tento problém nemůže být vyřešen v rámci firmy, uvažuje, že celou věc vyřeší jinak. Má oznámit celou záležitost tisku, nebo ji nechat být, a to s vědomím, že je především povinnosti odpovědnostního managementu starat se o zdraví a bezpečnost na pracovišti? Jak byste tuto situaci řešili Vy?“ (Chryssides, G., 1996) Whistleblowing je oznámení neetického jednání těm, kteří mohou v dané věci zasáhnout a aktivně tuto situaci napravit. Na straně whistleblowera hraje důleţitou roli pravdivost poskytnutých informací a fakt, ţe byly vyčerpány všechny moţnosti, které by vedly k nápravě situace (např. nadřízení dostali od oznamovatelů informaci o konkrétním neetickém jednání, ale nebrali na ně zřetel). Existují dvě skupiny whistleblowerů interní (zaměstnanci) a externí (jakékoliv osoby vně podniku). Nejčastějšími institucemi, na které je moţné se obrátit s oznámením o neetickém jednání, jsou média, policie, neziskové organizace, vrcholový management podniku atd. 7

Zdroj: Transparency International - Česká republika, Ing. Petr Čaník, Bc. Petra Čaníková - Praha 2006 Termín „blow the whistle― (pískat na píšťalku) má implikovat stav, kdy whistleblower upozorňuje na nějakou nestandardní (nesprávnou, neetickou) záleţitost 8

20

Problematika whistleblowingu je velmi citlivá, protoţe můţe být spojována s negativními jevy minulosti. Například v Číně můţe whistleblowing připomínat období Kulturní revoluce, kdy vláda povzbuzovala občany k informování o „ilegálních― aktivitách spoluobčanů. V České republice toto téma určitě připomene předrevoluční minulost, kdy existovali různí informátoři pracující pro tehdejší reţim, proto whistleblower můţe mít strach z případných represí a celkového odsouzení ze strany společnosti. Velké a nadnárodní společnosti často zřizují tzv. helplines, na které je moţnost pro zaměstnance a externím osobám neetické jednání oznamovat. Většinou helplines jsou zřízeny jako telefonní linky, email nebo jiná internetová aplikace. Díky tomuto nástroji se dá účinně bojovat proti neetickému jednání a škodám, které tím vznikají. Na neposledním místě je i eliminace negativní publicity. Tabulka č.2: Výhody a nevýhody whistleblowingu9 Výhody

Nevýhody

+ moţnost odpovědně řešit situaci, kdyţ - v naší kultuře bráno často s nedůvěrou -v selhaly jiné prostředky jejího smysluplného pejorativním smyslu (spojováno s řešení negativními termíny jako donášení, „práskačství―)

+ vyuţíváním anonymních helplines (na - moţnost zneuţití a případného poškození telefonní nebo elektronické bázi) se zvyšuje jména ţalované organizace pravděpodobnost nahlášení závaţného neetického jednání

+ moţnost řešit problém před tím, neţ se mu - RIZIKO: falešné zprávy. Dle zkušeností dostane negativní publicity jsou tyto zprávy výjimečné. Problém můţe však nastat při následné interpretaci

9

Zdroj: Transparency International - Česká republika, Ing. Petr Čaník, Bc. Petra Čaníková - Praha 2006

21

1.5.5. Etapa Know-why a Know-how Etapa Know-why Jde o etapu charakteristickou hledáním důvodů, proč být etickým a odpovědným podnikatelem/podnikem. Zde jsou všeobecně uváděné odpovědi: Je v zájmu podniku/organizace chovat se eticky Mravnost je obecným zájmem celé společnosti Kaţdý ekonomický subjekt očekává etické chování ostatních účastníků ekonomických aktivit Obecně je povaţováno za amorální jednostranně odstoupit od vzájemných dohod a přitom očekávat, ţe ostatní je budou dodrţovat Je společensky mravně neúnosné proklamativně se přihlásit k dodrţování etických pravidel a pak je skrytě porušovat Jakékoliv porušování morálních pravidel narušuje prostředí nezbytné pro podnikání Etapa Know-how Tato etapa je příznačná pro Českou republiku od začátku 21.století, kdy se začíná zřetelněji volat po konkrétních metodách a nástrojích, které mohou podnikům napomoci v implementaci etického programu. Vychází z etapy Know-why, kterou doplňuje o konkrétní způsoby jak být etickým a odpovědným podnikatelem (manaţerem)/podnikem. Jde zejména o výše zmíněné etické kodexy, etické audity, role manaţerů (etický leadership) a celkové výchově k etickému jednání.

22

2. Důsledky neetického chování manaţerů v praxi 2.1. Pojem ekonomická kriminalita „Ekonomickou kriminalitu můžeme definovat jako mezinárodně přijatý pojem, zahrnující protiprávní jednání s ekonomickými prvky, kterým je dosahováno majetkového nebo jiného prospěchu a které naplňuje skutkovou podstatu některého z trestných činů nebo skupin trestných činů“ – uvádí Zdeněk Častorál ve své publikaci „Ekonomická kriminalita― z roku 2007. Ekonomická kriminalita zahrnuje zejména: hospodářskou kriminalitu, finanční kriminalitu (páchaná na peněţním a kapitálovém trhu), praní špinavých peněz (legalizace nezákonných zisků). Ekonomická kriminalita bývá umoţněna zejména: porušováním netrestních právních norem a vnitropodnikových předpisů, nedostatky v organizaci, např. v evidenci nebo účetnictví, lhostejností a tolerancí okolí, důsledky vlivu klamavé reklamy, důvěřivosti potenciálních obětí.

2.2. Hospodářská kriminalita v ČR10 Hospodářská kriminalita je nenásilnou kriminalitou s mimořádným sociálním a ekonomickým dopadem na vnitřní stabilitu státu. Značná část jejích projevů je sloţitým občansko právním, ekonomickým a trestně právním problémem, jehoţ řešení vyţaduje speciální odbornost a stálé inovování znalostí jak u pracovníků příslušných orgánů státní správy, tak i orgánů kriminální policie.

10

Zdroje: http://www.policie.cz/clanek/odbor-hospodarske-kriminality-adresa-pro-pisemny-styk.aspx, Hospodářské noviny, 6.11.2009, číslo 215 (http://domaci.ihned.cz/c1-38966930-vetsinapripadu-hospodarske-kriminality-konci-v-kosi-muze-za-to-i-schengen-a-internet)

23

Pod pojem hospodářské kriminality spadají trestné činy z oblasti daní a poplatků, účetnictví, padělání peněz, směnek, šeků a platebních karet, korupce, legalizace výnosů z trestné činnosti neboli tzv. praní špinavých peněz, úpadkové delikty, trestné činy související s veřejnými soutěţemi a draţbami, ale také protiprávní jednání v oblasti ţivotního prostředí a ochrany autorských a průmyslových práv. Z majetkových deliktů jsou především známy případy tak zvaného tunelování bank a kampeliček, různé formy zpronevěr (defraudací) a podvodů. V souvislosti s rozvojem vědy a techniky nabývá v poslední době na významu i boj proti počítačové kriminalitě. Hospodářská kriminalita je velice závaţný a nákladný problém, který se neprojevuje pouze u vybraných ekonomických subjektů, ale odráţí se v celkové ekonomice ČR např. ve státním rozpočtu. Je proto důleţité zavádět různé kontrolní a preventivní systémy (viz. Teoretická část), které napomůţou zamezit samotný vznik neetického chování, jehoţ důsledkem je vznik hospodářské kriminality. Podle policejních statistik za poslední léta počet otevřených případu hospodářské kriminality v ČR klesá, problémem však zůstává jejich objasňování. Tabulka č.3: Počet otevřených a objasněných případu hospodářské kriminality v ČR za léta 2005 aţ 200911

Otevřené případy Rok

hospodářské

Objasněné případy

kriminality 2005

43 882

29 519

2006

39 473

27 142

2007

35 767

21 045

2008

30 389

14 823

2009*

22 996

9 853

*za první tři čtvrtletí

11

Zdroj: Hospodářské noviny, 6.11.2009, číslo 215

24

Policie je v boji proti hospodářské kriminalitě čím dál méně úspěšná. Nejčastějšími případy jsou zpronevěra, daňové úniky nebo majetkové podvody. Od ledna do září roku 2009 se podařilo objasnit necelých 43 procent hospodářských trestných činů, coţ je o 19 procent méně, neţ tomu bylo za stejné období roku 2008. Tyto údaje vyplývají ze statistik Policejního prezidia. Například v Praze se z více neţ pěti tisíc hospodářských trestných činů podařilo objasnit (najít pachatele a předat ho soudu) jen 1500 případů, tedy jen asi 30 procent (pokles oproti roku 2008 skoro o 36%). Hned po Praze je na tom nejhůře Severočeský a Jihočeský kraj. Policejní prezídium uvádí hned několik důvodů, proč odhalování hospodářských deliktů je stále sloţitější. Nejvíce si policisté stěţují na odchody zkušených kolegů. Problém nastal před dvěma lety, kdy policisté odcházeli kvůli změnám v zákoně, podle kterého se vyplácely výsluhy. U hospodářské kriminality se tento jev projevil velmi výrazně, protoţe zkušenosti hrají velkou roli. Vedoucí odboru hospodářské kriminality pro Středočeský kraj Roman Rajtmajer uvedl ve svém rozhovoru pro Hospodářské noviny, ţe vychovat dobrého kriminalistu na hospodařinu trvá pět šest let (detektiv se musí vyznat v právu a v ekonomii, musí dokonale znát obchodní i občanské právo, ţivnostenský zákon, výborně rozumět ekonomice včetně řízení firem a účetnictví) a ţe v roce 2007 odešla půlka zkušených detektivů do civilu. Po vstupu ČR do Schengenského prostoru se také rozmohly organizované podvody s DPH. Ty jsou postaveny na tom, ţe firmy na papíře převáţejí zboţí z jedné země do druhé, a jakmile jedna z firem ve spletitém řetězci zanikne, doměřit daň je těţké. Po zmizení celnic, zmizela také evidence zboţí přepravovaného přes hranice. Dříve bylo samozřejmě dohledatelné, kam zboţí putuje. Dnes uţ to je velmi sloţité. Jen kvůli podvodům na daních Česko přichází ročně o 28 miliard korun. Práci policii dále stěţuje čím dál větší dostupnost široké veřejnosti k informačním technologiím zejména k internetu. Například kvůli internetovému volání „zahodí― policisté aţ devadesát procent odposlechů, které jim soudy povolí nasadit na klasické telefony. Zjišťují totiţ, ţe pachatelé sice mobily pouţívají dál, nedomlouvají si ale přes ně nic podstatného. A teprve přes internetový program Skype řeší to, co policii nejvíc zajímá. Zatímco při odposlouchávání telefonu se policisté mohou napojit na ústřednu, přes Skype to nejde, protoţe volání jde z jednoho počítače na druhý a je šifrované klíčem, který si provozovatel Skypu kvůli konkurenci přísně hlídá. A tak policie to technicky nemůţe prolomit.

25

V poslední době také přibývají případy, kdy si podnikatelé mezi sebou vyřizují účty a pouţívají policii jako nástroj, jak svého konkurenta poškodit. Mnoho lidí, kteří se chtějí soudit, ale neví, jestli by případ vyhráli, podají raději nejdříve trestní oznámení na konkurující stranu. Zjistí tak, jaké mají šance, protoţe policie bude muset případ vyšetřovat a na vlastní náklady dělat různé analýzy a platit soudní znalce. De facto takový podnikatel získá zdarma znalecké posudky, s nimiţ lze později operovat v občansko-právním sporu. Podle poslední výroční zprávy Nejvyššího státního zastupitelství nelze čekat, ţe se potíţe s hospodářskou kriminalitou rychle zlepší. Spíše se dá čekat opačný efekt. Obhajoba obviněných a podezřelých je „promyšlenější a kvalifikovanější― a náročnost na orgány činné v trestním řízení roste. Kvůli ekonomické krizi lze navíc čekat víc firemních bankrotů, víc podvodů s konkurzy a vyšší aktivitu lichvářů zaměřených na sociálně slabší vrstvy. O sloţitosti toho, jak je těţké dokázat u soudu trestní jednání v oblasti hospodářské kriminality, svědčí několik známých finančních kauz z nedávných let, kde policie doslova „narazila―. Například uţ počtvrté začne od samého začátku proces s bývalými šéfy Komerční banky kvůli miliardovým ztrátám. Soud osm obviněných členů bývalého představenstva banky pokaţdé osvobodil a pokaţdé mu nadřízený soud případ vrátil, ať rozhodne znovu a lépe. Podle policie, která případ roky vyšetřovala, způsobili manaţeři škodu 6,7 miliardy, protoţe půjčili peníze firmám podnikatele Baraka Alona, aniţ banka měla úvěr dostatečně zajištěný. Na další rozsudek se můţe čekat i roky. Velká akce, která skončila fiaskem, policie provedla začátkem roku razii ve firmě miliardáře Davida Berana. Kvůli podezření z daňových podvodů, které údajně prováděl přes firmy v daňových rájích. Detektivové škodu, způsobenou Beranovou společností Profi Credit Cash, spočítali na 250 milionů. Jenţe státní zástupce Beranovo stíhání zrušil pro nedostatek přesvědčivých důkazů. Policisté ale na případu dál pracují. Další případ, v němţ podle policie hrál hlavní roli uprchlý Radovan Krejčíř a bývalý ředitel bezpečnostního úřadu Tomáš Kadlec. Pro něho si policejní komando přijelo rovnou na chatu. Policisté byli přesvědčeni, ţe společně vymysleli důmyslný plán, jak ze státní firmy Čepro vyvést čtyři miliardy. A to tak, ţe podnik uzavřel nevýhodné smlouvy, které nemohl splnit a zároveň se zavázal k obrovským pokutám. Státní zástupce ale případ zastavil. Ţádný trestný čin se podle jeho názoru nestal. Případ s bývalým šéfem fotbalového svazu Františkem Chvalovským nazývají také jako „pomníček české policie a justice―. Uţ před sedmi lety měl pan Chvalovský jít poprvé 26

k soudu kvůli úvěrovému podvodu za 1,5 miliardy. Peníze, půjčené od komerční banky, totiţ podle policie nepouţil na nákup prasečích půlek a dalších zemědělských produktů, ale na splácení starých dluhů. Celkem třikrát vrátily soudy kauzu k došetření (v letech 2002, 2005 a 2007). Nepomohla ani stíţnost tehdejšího ministra spravedlnosti Pospíšila. Na následujícím obrázku, který otiskly v jednom ze svých vydání Hospodářské noviny, je jasně vidět, jak objasněnost hospodářské kriminality postupně rok od roku klesá. Obrázek č.1: Objasněné případy hospodářské kriminality v ČR12

12

Zdroj: http://domaci.ihned.cz/c1-38966930-vetsina-pripadu-hospodarske-kriminality-konci-v-kosi-muzeza-to-i-schengen-a-internet

27

2.3. Korupce jako prvek hospodářské kriminality a její vnímání v ČR a Velké Británii Transparency International13 definuje korupci jako zneuţití svěřených pravomocí za účelem získání nezaslouţeného osobního (soukromého) prospěchu. Konkrétněji se jedná o příslib poskytnutí nebo o poskytnutí jakékoli neoprávněné výhody v něčí prospěch za určitou formu odměny. Tato odměna nemusí mít vţdy pouze finanční podobu (úplatek), můţe se jednat o úniky výhodných informací, protěţování známých (klientelismus), zvýhodňování příbuzných (nepotismus) apod. Existují různé typologie korupce. U korupce ve veřejném sektoru se nejčastěji objevuje rozlišení na korupci byrokratickou (angl. administrative nebo petty corruption) a korupci politickou (angl. grand corruption). První typ je praktikován (často špatně placenými) úředníky veřejné správy, druhý reflektuje symbiózu politické elity s vlivnými ekonomickými skupinami. V některých zemích se setkáváme i s tzv. systematickou korupcí, kdy se tyto dva druhy korupce vzájemně podporují. Jiné přístupy rozlišují korupci kontrolovanou a nekontrolovanou nebo korupci vycházející z poptávkové strany (angl. demand-driven) a z nabídkové strany (angl. supplydriven). České trestní právo obsahuje tři skutkové podstaty korupčního jednání: přijímání úplatku, podplácení a nepřímé úplatkářství. Korupční praktiky mohou stát také za řadou jiných protiprávních jednání. Můţe jít o různé správní delikty, porušení povinností při správě cizího majetku, střety zájmů, pletichy při veřejné obchodní soutěţi, podvody, kartelové dohody, nebo třeba o obcházení zákona o svobodném přístupu k informacím. Korupce je rozhodně jedním z největších problémů dnešní společnosti. V regionu postkomunistických států (kam patří i ČR) tato skutečnost platí dvojnásob. Nová publikace Transparency International ukazuje, ţe korupční praktiky v soukromé sféře stojí miliardy a poškozují spotřebitele, hospodářskou soutěţ a ekonomický rozvoj. Soukromý sektor musí bojovat proti korupci a podvodům v zájmu ekonomické udrţitelnosti. Úplatkářství, nekale obchodní praktiky a ovlivňování veřejné politiky stojí stát miliardy a také brzdí trvalý ekonomický růst. 13

Transparency International - Česká republika (TIC) je nevládní neziskovou organizací, jejímţ posláním je mapovat stav korupce v ČR a svou činností aktivně přispívat k jejímu omezování. TIC se zaměřuje především na prosazování systémových změn v oblasti veřejné správy a legislativy, ale také v soukromém sektoru. Kromě projektů, které se dlouhodobě věnují konkrétním oblastem (například problematice veřejných zakázek, střetu zájmů či nakládání s veřejnými prostředky) poskytuje TIC také právní a vzdělávací sluţby

28

Korupční jednání nemá pouze destruktivní účinky na hospodářskou soutěţ a další globální ukazatele, ale negativně působí i na samotný subjekt, který se takového jednání dopouští. Jen během posledních dvou let musely podniky zaplatit miliardové pokuty za korupční jednání. K těmto nákladům se přidává sníţení zaměstnanecké morálky a ztráta důvěryhodnosti v očích spotřebitelů i potenciálních obchodních partnerů. Sborník GCR14 popisuje řadu příkladů, kdy manaţeři, majoritní akcionáři a další subjekty uvnitř podniků zneuţívají svěřených pravomocí k osobnímu prospěchu, na úkor vlastníků, investorů, zaměstnanců a společnosti jako celku. Odborníci se v publikaci GCR shodují, ţe v nejméně rozvinutých zemích a tranzitivních ekonomikách vydávají podniky zapojené do korupčních vazeb s politiky a státními úředníky na úplatky aţ 40 miliard dolarů ročně. Dále sborník uvádí, ţe korupce většinou zvětšuje náklady na různé projekty v průměru o deset procent. Tyto náklady jsou potom hrazeny občany, jako daňovými poplatníky a spotřebiteli. Prostřednictvím téměř 300 mezinárodních kartelů v soukromém sektoru, odhalených v letech 1990 aţ 2005, zaplatili spotřebitelé na celém světě navíc zhruba 300 miliard dolarů. Velkým problémem je vliv velkých nadnárodních společností na politická rozhodování v jejich vlastní prospěch. Často jsou přijímány zákony, které zvýhodňují velké a naopak škodí malým a středním podnikům. Systém přecházení zaměstnanců ze státní sféry do soukromého sektoru (a zpět), coţ je další typ jednání popisovaný v publikaci GCR, umoţňuje nekalé jednání v oblasti veřejných zakázek, kdy porušování pravidel volné soutěţe a neprůhlednost postupů vedou k obrovskému plýtvání finančními zdroji a k poskytování nekvalitních výrobků nebo sluţeb. Transparency International dále uvádí, ţe rozsah a mnohostrannost způsobů, jimiţ se projevuje korupce v rámci soukromého sektoru, výrazně převyšují velmi nízký počet firem, které zavádějí systémy znemoţňující takové zneuţívání pravomocí k nezákonnému obohacování. Téměř 90 procent z předních 200 mezinárodních podniků má určité kodexy chování, ale jen méně neţ polovina z nich uvedla, ţe sledují jejich dodrţování.

14

Sborníky Global Corruption Report (GCR) vydává Transparency International (TI) jiţ od roku 2001. Jedná se o publikace shrnující informace o stavu korupce na celém světě, do nichţ přispívají přední odborníci, kteří analyzují aktuální problémy, upozorňují na nové výzvy a hledají či nabízejí řešení problémů týkajících se korupce.

29

Kdyţ v roce 2005 Transparency International – Česká republika, prováděly výzkum15 ohledně korupce mezi českými manaţery velkých a středních firem, tak se ukázalo, ţe jejich hodnocení na toto téma je velmi rozporuplné. Korupční jednání je vnímáno přes tzv. filtr vlastního profitu. To znamená, ţe zaměstnanec, který korupčním jednáním svoji firmu poškodí, se dočká pravděpodobně vyhazovu. Naopak ten, kdo pomoci korupce získá pro firmu nějakou výhodu, se dočká „tichého souhlasu―. Tolerance a akceptace neetických postupů se zvyšuje, čím více je boj o zakázku existenční otázkou pro firmu. Z výše uvedeného vyplývá, ţe v hodně případech pro českého manaţera se korupční jednání rozhodně vyplácí. Čtyři pětiny dotázaných manaţerů také uvádí, ţe neetické jednání v byznysu představuje konkurenční výhodu a ţe takovému jednání prospívají postoji z minulosti a aktuálně medializování korupčních afér (kdyţ někdo můţe, proč bych to nezkusil také). Je zajímavé porovnat postoje českých manaţerů s jejich britskými kolegy. Britové jsou známy svoji konzervativnosti a podle mého názoru i úplně jinou mentalitou neţli lidé ze střední a východní Evropy. Hlavní rozdíly ve vnímání manaţerů britských firem jsou v otázkách výhodnosti neetického chování, hodnocení korupce jako konkurenční výhody, vnímání významu reputace firmy pro její prosperitu a v otázkách etických kodexů. Manaţeři britských firem vidí podnikání z delší časové perspektivy. Z tohoto pohledu povaţuje většina z nich neetické postupy za dlouhodobě nevýhodné – jsou o tom přesvědčeny čtyři pětiny britských manaţerů oproti polovině manaţerů českých firem. V souladu s tím také niţší procento těchto manaţerů oproti zástupcům českých firem povaţuje korupci za konkurenční výhodu – i kdyţ i zde je převaţující část těch, kteří ji tak vnímají. Riziko, ţe ztráta reputace ohrozí prosperitu firmy je podle reprezentantů britských firem hodnoceno jako vyšší neţ podle českých manaţerů (prvně jmenovaní jej umístili na druhé místo hned za válku v zemi). Etické kodexy jsou pro manaţery britských firem významnější neţ pro zástupce firem českých. Zástupci britských firem také vnímají korupční jednání rozporuplně ve vztahu k prospěchu firmy – tedy i oni rozlišují dobrou a špatnou korupci. Jsou však přeci jen výrazně přísnější v přístupu ke korupci – polovina z nich je přesvědčena, ţe i firmu zvýhodňující neetické jednání má být sankcionováno. 15

Cílem výzkumu bylo zjistit, jak se zástupci podnikatelské sféry stavějí k dodrţování etických principů. Jedna část výzkumu byla realizována jako kvantitativní šetření metodou CATI (Computer Assisted Telephone Interviewing) a CAWI (Computer Assisted Web Interviewing) za pouţití identického strukturovaného dotazníku. Ve vzorku bylo dotazováno 254 zástupců středního managementu českých firem a 39 zástupců středního managementu britských firem, s obratem nad 100 mil. ročně včetně. Druhá část výzkumného šetření - kvalitativní výzkum - byl realizován metodou individuálních hloubkových rozhovorů s 50 top manaţery firem s obratem nad 100 mil. ročně včetně. Výzkum byl pro TIC realizován společností GfK

30

V rámci Evropské unie jsme z hlediska úrovně etiky v podnikání mezi zeměmi původního východního bloku. Situace v nových členských zemích je srovnatelná se situací v ČR podle poloviny respondentů. Původní země EU mají z hlediska etiky podnikání velmi dobrou image. Aţ 70 % respondentů si myslí, ţe situace v těchto zemích je lepší neţ u nás a dvě třetiny dotázaných jsou přesvědčeny, ţe firmy z těchto zemí se chovají více eticky. Na závěr by se dalo říci, ţe etické a nekorupční chování firem neprospívá jen hospodářskému růstu, návratnosti investic anebo dobré pověsti. Pokud se firmy zapojují do korupčních praktik, můţe to mít katastrofální následky a mohou způsobit obrovské škody a to globálních rozměru — od nepřijatelných pracovních podmínek či nelegální těţby dřeva přes léčiva pochybné kvality aţ po špatně nebo nelegálně postavené budovy, u nichţ hrozí zřícení a ztráty na ţivotech. Soukromý sektor by měl hrát klíčovou roli při předcházení těmto rizikům. Měl by při veškerých svých aktivitách dodrţovat zásady transparentnosti a odpovědnosti. Řada zemí, které obsazují poslední místa na kaţdoročním ţebříčku CPI16, trpí nejen v důsledku jednání svých vlád, ale také velkých firem, které s těmito vládami ochotně uzavírají korupcí ovlivněné dohody. Tyto spletité vztahy, v nichţ jde o víc neţ o pouhé úplatky, mohou existovat díky tomu, ţe jsou podniky přesvědčeny o nepostiţitelnosti takového zločinného jednání.

2.4. Zkreslování hospodářských výsledků Tento etický problém je nejčastěji odhalován v USA. Informace o stabilitě a hospodářských výsledcích podniků jsou velice důleţité jak pro akcionáře, tak pro potenciální investory, obchodní partnery atd. Proto je třeba, aby bylo riziko záměrné manipulace s hospodářským výsledkem, ukazateli finanční stability a stavem majetku podniku i vzniku chyb v účetnictví a při tvorbě reportingu minimalizováno. Kapitálový trh v USA má značně odlišnou strukturu od Evropy. Mnohem větší podíl kapitálu na nabídce kapitálu tvoří drobní investoři, kteří na rozdíl od institucí jsou ochotni investovat i při vyšší míře rizika, které musí být samozřejmě vyváţeno vyšším 16

Index vnímání korupce (Corruption Perception Index; CPI) seřazuje země podle stupně vnímání existence korupce mezi úředníky veřejné správy a politiky. Jde o sloţený index, vycházející z výsledků průzkumů, které se vztahují ke korupci a odráţejí názory odborníků a představitelů podnikatelské sféry a zajišťují je různé nezávislé a renomované instituce. CPI odráţí názory lidí z celého světa, včetně odborníků působících přímo v hodnocených zemích

31

zhodnocením investice. Tato skutečnost pomáhá výraznému rozvoji nových odvětví a růstu konkurenceschopnosti. Vzhledem k tomu, ţe mnoho těchto malých investorů bylo finančními skandály velice poškozeno, hrozilo nebezpečí významného staţení kapitálu z finančního trhu, a to právě toho kapitálu, který tvoří kapitálový trh v USA tak jedinečným. V roce 2002 federální úřady v USA přijaly nejvýznamnější změnu pravidel US GAAP (Generally Accepted Accounting Standards - americké účetní standardy, obdoba mezinárodních účetních standardů IAS) za více neţ 70 let. Důvodem pro vytvoření těchto pravidel byla série velkých finančních skandálů (Enron, WorldCom). Vzhledem k tomu, ţe se ukázalo, ţe velká část podniků nějakým způsobem manipulovala se svými výsledky a auditorské firmy nejen ţe neodhalily tyto podvody, ale přímo se na nich podílely a pomáhaly je krýt, hrozilo nebezpečí, ţe veškeré informace o podnicích budou povaţovány za nedůvěryhodné. Tento fakt se v několika vlnách projevil na burze a způsobil velké finanční škody investorům. Řešením tohoto problému je zajištění nezávislosti auditorů. „Audit (z lat. auditus, slyšení) znamená úřední přezkoumání a zhodnocení dokumentů, zejména účtů, nezávislou osobou. Účelem je zjistit, zda doklady podávají platné a spolehlivé informace o skutečnosti a obvykle také zhodnotit kvalitu vnitřní kontroly firmy―17.

Ne vţdy je však audit

objektivní a přesný. Nastávají případy, kdy management určité firmy si objedná audit, aby obhájil své počínání a ujistil veřejnost, ţe se nic mimořádného neděje. Také se můţe stát, ţe práce auditorů byla tak nekvalifikovaně provedená, ţe závaţné nedostatky nebyli přehlíţeni záměrně, ale vinou zmiňované nekvalifikovanosti anebo nezkušenosti. Kaţdá ekonomicky silnější firma má za povinnost minimálně jednou ročně si nechat audit provést. Proto tato činnost musí být prováděná s maximální zodpovědnosti, péči a hlavně nezávislosti. Nekvalitní auditor můţe způsobit potíţe globálního charakteru Například, kdyţ u velké nadnárodní společnosti, která není zcela finančně zdravá, prohlásí, ţe je vše v pořádku. Tímto výrokem neohrozí pouze potenciální investory, ale můţe to mít za následky oslabení stability celé ekonomiky jako celku. Výsledkem je, ţe musí být zavedeny přísné postihy za úmyslné zkreslování finanční, majetkové a ziskové situace podniku nebo podávání neúplných informací.

17

Zdroj: Wikipedia.org

32

2.5. Problematika platební morálky Pojem „Platební morálka― by se dál poslední dobou přejmenovat na „Platební nemorálka―. Myslím to samozřejmě s nadsázkou, ale bohuţel čím dál více firem nejsou schopny (nebo také nechtějí) svým závazkům včas dostat. Nedávno jsem narazil na výzkum Payment Morale pojišťovny Atradius18, který ukázal, ţe platební morálka se opravdu výrazně zhoršuje. Šedesát procent dotázaných firem (výzkum byl prováděn v listopadu 2009) hodnotí současnou situaci v této oblasti jako špatnou, před rokem a půl to bylo jen 32 procent. Zatímco na jaře 2008 se faktury v průměru platily po 32 dnech, dnes to obvykle trvá o deset dní déle. Firmy často pozdrţí platbu, čímţ si vylepšují cash-flow, ale nakonec většinou za dodané zboţí a sluţby zaplatí. Tyto trendy potvrdil i nedávný průzkum Poštovní spořitelny mezi ţivnostníky. Sedmnáct procent z nich prodlouţilo dobu splatnosti, další naopak platbu přes faktury omezili na minimum a vyţadují za své zboţí hotovost (12 procent dotazovaných). Problémy s pozdním nebo dokonce absolutním neproplácením faktur méně pociťují ţivnostníci, kteří podnikají s pouţitým zboţím, obchodují mimo prodejny, nebo ti, jejichţ ţivnost má servisní charakter. Operují totiţ často s menšími částkami a mnohdy vyţadují platbu právě v hotovosti. Často se stává, ţe firmy mají vysoký účetní zisk, ale fyzicky platby od svých odběratelů nedostávají. Mají samozřejmě vystavené faktury a za ně musí platit daně, a tak to musí řešit například provozním úvěrem. V problematice platební morálky vystupuji banky (a jiné finanční instituce) jako „záchrance― pro firmy, které se dostávají do problému s nevčasnou úhradou svých pohledávek. Díky druhotné platební neschopnosti je řada firem více nucených sahat po provozních úvěrech, pojištění pohledávek nebo vyuţívat factoring. Factoring je finanční sluţba, spočívající v odkupu krátkodobých pohledávek (obvykle se splatností od 30 do 90 dnů) před dobou jejich splatnosti. Dodavatelé zboţí nebo sluţeb postupují na factoringovou společnost - faktora - své pohledávky za odběrateli. Faktor po prověření bonity prodávajícího (klienta) a dluţníka uzavře s klientem smlouvu. Ve smlouvě se klient zavazuje, ţe vybrané pohledávky vznikající za odběrateli bude postupovat factoringové společnosti. Ta naopak potvrzuje, ţe na postoupené pohledávky 18

Atradius má zkušenosti přes více jak 80 let v oblasti řízení podnikových rizik a managementu pohledávek. Tato činnost je základním kamenem společnosti.

33

poskytne klientovi zálohy v dojednané výši (cca 60 aţ 90 % z nominální hodnoty pohledávky, dle celkové kvality a moţných rizik ve vztahu k odběrateli) bezprostředně po převzetí příslušných faktur a současně se postará o jejich inkaso. Vůči odběratelům vystupuje jako jejich nový věřitel a při nedodrţení lhůty splatnosti zajišťuje upomínání a případný další postup aţ po soudní vymáhání. Také finanční instituce provozující faktoring si v průměru ponechává (jako cenu za faktoring) 1,5 – 2 procenta z hodnoty pohledávky. Cena se v podstatě skládá ze dvou základních sloţek: z factoringového poplatku, který je stanoven v procentní výši a je účtován z hodnoty pohledávky za poskytnutí správy, inkasa, vymáhání, případně pojištění pohledávek, a z poplatku na bázi úroku, který je účtován z výše poskytnutého předfinancování od data poskytnutí do data úhrady pohledávky. Výsledná výše se skládá z příslušné sazby PRIBOR / LIBOR + marţe v procentech p.a. v závislosti na riziku pohledávky. Faktor si můţe účtovat některé další poplatky dle sazebníku např. poplatek za posouzení obchodního případu, za změnu factoringové smlouvy, monitorovací poplatky za pojištěného dluţníka. Cílem factoringu je stav, kdy dodavatel není odkázán na mnohdy několikaměsíční doby splatnosti a můţe se svými zdroji disponovat téměř ihned. Z praktického hlediska se tedy jedná o určitý druh překlenovacího úvěru. Toto financování není navíc omezeno ţádným limitem, jeho výši ovlivňuje přímo klient tím, ţe je schopen vyrábět a prodávat své produkty, tj. vytvářet pohledávky vhodné pro financování. Největší trţní podíl mají Factoring ČS (28,9 procent), ČSOB Factoring (23,8 procent) a Factoring KB (14 procent).

34

Obrázek č. 2: Průběh faktoringové operace

Zdroj: http://is.muni.cz/th/171989/esf_b/Bakalarska_prace_Bartal.pdf 1. Ţádost o faktoring pohledávek, uzavření faktoringové smlouvy 2. Dodání zboţí a vystavení faktury 3. Postoupení pohledávky faktoru 4. Poskytnutí zálohy 5. Splacení pohledávky odběratelem v době splatnosti 6. Doplacení zbylé částky Myslím, ţe v dnešní době globálního trhu a čím dál větší telekomunikační vymoţenosti, kdy naše obchodní partnery občas ani osobně neznáme, je dobré mít moţnost si své pohledávky alespoň částečně zajistit. Banky opravdu i díky dalším sluţbám, jako dokumentární akreditiv, dokumentární inkaso, směnky atd. pomáhají přispívat ke kvalitnějšímu podnikatelskému prostředí.

2.6. Tunelování Terminus technicus tunelování se ze sféry hovorové řeči dostal do sféry odborné a jeho anglický ekvivalent - tedy tunnelling - je dalším slovem, kdy čeština „obohatila― světovou slovní zásobu (a to dokonce v odborné ekonomické oblasti), presto je v kriminologických diskusích patrna určitá nedůvěra k tomuto pojmu. Pojem tunelování sám o sobě není pochopitelně právnickým pojmem (z hlediska práva se zcela jistě nenalezne pregnantní vysvětlení tohoto termínu), lze však tvrdit, ţe z hlediska ekonomie tomu tak jiţ není. Termín tunelování pronikl do obecného jazyka v letech 1994-1995 v souvislosti s pády prvních bank a „rozvinul― se do dnešní podoby po zvýšení informovanosti o událostech na 35

kapitálovém trhu (zejména pokud šlo o tzv. privatizační investiční fondy, zaloţené v souvislosti s kupónovou privatizací). Proto je úzce spojován zejména s finančními institucemi, resp. s kapitálovým trhem, i kdyţ je třeba dodat, ţe se v širším pojetí pouţívá i v případe protiprávního jednání proti všem obchodním společnostem a organizacím a někdy i v případě jednání proti státnímu rozpočtu, resp. proti organizacím, které jsou na něj napojeny (rozpočtové organizace, vnitro, armáda apod.). Tunelování je podvodná operace, jejímţ cílem je skryte odčerpat majetek z prosperujícího podniku.

2.7. Finanční kriminalita a porušování etických norem v bankovnictví V této části se zaměřím na problematiku finanční kriminality19 a s ní spojeným porušováním etických kodexů (viz.Etický kodex České bankovní asociace v příloze) v bankovním sektoru v České republice a ve světě. Pokusím se rozebrat nejčastější porušení, kterých se dopouští jak vedení banky tak i její níţe postavení zaměstnanci. Uvedu několik příkladu zkrachovalých bank z historie a současnosti.

2.7.1. Příklady neetického chování v bankovním sektoru Zpronevěření svěřených prostředků Zpronevěra je dle § 248 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, definována jako trestní čin. Jako příklad zpronevěry se dají uvést tzv. kampeličky ze začátku 90 let, které slibovali nadprůměrné zisky pro své vkladatelé (občas dokonce slibovaly úrok ve výši 20-25% p.a.), které ovšem nemohli v ţádném případě splnit. Koncem 90. let zaţívají kampeličky velký boom a na českém trhu jich působilo téměř 140. Kvůli nedokonalé legislativě mohl tehdy druţstevní záloţnu zaloţit téměř kaţdý, a to bez ohledu na odbornou způsobilost. Stačilo pouze sloţit půl milionu korun. Netrvalo dlouho a druţstevní záloţny začaly jedna po druhé krachovat. Desetitisíce důvěřivých klientů tak přišly o část, nebo dokonce o veškeré své úspory. Odhaduje se, ţe bylo tenkrát rozkradeno celých osm miliard korun z 11,3 miliard korun vkladů! 19

Specifická součást hospodářské kriminality. Zasahuje ekonomicky velmi významné sektory jako bankovnictví, kapitálový trh, kolektivní investování a pojišťovnictví.

36

Zatajování

neautorizovaných

operací

(výhodných

a

nevýhodných)

před

zaměstnavatelem Tento problém nastává, kdyţ pracovník společnosti (např. banky) provede operaci, ke které nemá oprávnění, anebo toto oprávnění překročí. Takové jednání můţe způsobit obrovské škody a to minimálně subjektu, ve kterém takový pracovník působí. Většinou do neautorizovaných operací se pracovníci odhodlají s vidinou a touhou po velkém zisku, anebo zatajování vlastních chyb (zatajování chyb od zaměstnavatelů, také patří mezi časté prohřešky zaměstnanců bankovního sektoru). Neoprávněné poskytování informací (zdarma nebo za úplatu) Vynášení informaci „ven― z banky (nebo jakékoliv jiné organizace), je velkým přestupkem proti etice a morálním zásadám. V dnešní době informace znamenají jeden z nejvíce střeţených kreditů, který pomáhá ekonomickým subjektům obstát v tvrdém konkurenčním boji. A tak poskytnutí konkurenci středně utajených nebo nejvýše utajených informací20 můţe znamenat velký problém. V dnešní době se dá samozřejmě proti tomuto problému bránit kvalitním informačním systémem, ale proti „lidskému faktoru― je obrána vţdy nejtěţší.

Loajalita vůči zaměstnavateli Loajalita znamená oddanost vůči osobám či neosobám (národ, stát). Konkrétně v praxi jde o to, ţe zaměstnanec by neměl pouze striktně dodrţovat určitý etický kodex, který mu zaměstnavatel vydal, ale také se s tímto kodexem a pravidly v něm ztotoţnit. Je potřeba, aby zaměstnanec banky (či jiné instituce) nedodrţoval výše zmiňovaný etický kodex pouze na pracovišti (často si totiţ zaměstnanci, to tak vykládají), ale snaţil se ho respektovat a dodrţovat i mimo něj. Zaměstnanec si musí uvědomit, ţe svým chováním ve společnosti (pokud společnost ví, kde pracujeme), reprezentuje také svého zaměstnavatelé, a ţe podle něho můţe být zaměstnavatel hodnocen. Je proto důleţité, aby etický kodex byl tvořen společně se zástupci zaměstnanců. To znamená dosáhnout společného kompromisu ohledně firemní kultury a jejího skutečného uvedení do praxe. Pokud se tak nestane, hrozí, ţe zaměstnanci si budou připadat jako ve vězení, kde nemohou nic ovlivnit, a kde jejich a zásady a postoje nejsou vůbec respektovány a brány v potaz, proto velká část se můţe rozhodnout pro změnu 20

Středně utajené informace (např. personální otázky, výše mezd atd) Nejvýše utajené informace (např. výsledky jednání, převozy peněz, kontrakty)

37

zaměstnavatele. Potom banka můţe přijít o „klíčové― pracovníky jen proto, ţe nastaví nesmyslná pravidla. Samozřejmě, ţe kaţdý člověk je jiná osobnost a nastavená pravidla mohou kaţdému vyhovovat jinak. Ne kaţdý zaměstnanec je natolik zásadový, ţe pokud mu nastavený etický kodex nebude vyhovovat, tak okamţitě firmu opustí. Například se můţe jednat o velmi schopného pracovníka, který podává nadprůměrné výsledky, ale jeho porušování nastavené firemní kultury nakonec napáchá více škody neţ uţitku. Takový jedinec potom můţe negativně působit jak na své kolegy, tak na zákazníky (při jednání má v ústech ţvýkačku) atd. Vychází nám, ţe loajalita musí být oboustranná, a to jak zaměstnance k firmě (bance), tak firmy k zaměstnanci. Jednání zaměstnance s klientem Občas nastane situace, kdy pracovník banky i přesto, ţe jedná v rámci stanového kodexu, tak se dostane do konfliktní situace s klientem. Vzniká to většinou, kdyţ pracovník není schopen (a ani to není moţné) vyhovět určitým poţadavkům nespokojených klientů. Ti potom mohou překročit hranici slušného chování. Je důleţité, aby pracovník tuto situaci zvládl a v ţádném případě se nepohrával s myšlenkou, ţe daného klienta odmítne, protoţe je neslušný. V takové situaci přichází na řadu diplomacie a snaha vysvětlit, ţe vznášené poţadavky je nereálné realizovat, a ţe i kdybychom se snaţili jakkoliv, tak bohuţel to není moţné. Pracovník se v ţádném případě nesmí dostat s klientem do konfliktu. Pokud je situace natolik vyostřena, ţe jiţ není v silách ji zvládnout, je dobré například celou věc postoupit svému nadřízenému. Velkou chybou je přistoupit na nesmyslné poţadavky klienta jen kvůli tomu, ţe se chová hrubě a my se ho chceme zbavit. V takovém případě se můţe roznést informace, ţe banka je příliš „měkká― a ostatní klienti mohou nabýt dojmu, ţe pokud budou také neslušní a hrubí, tak dosáhnou svých cílu, kterých nešlo z různého důvodu dosáhnout dříve. Vidíme, ţe není správné se s klientem přít, ale také není vţdy správné vyhovět a ustoupit mu za kaţdou cenu. Musíme také mít na paměti, ţe klient je náš ţivitel, a ţe jeho spokojenost zaručí spokojenost naší.

38

Přijímání úplat od klientů Zde opět nastává situace, kdy banka nemůţe vyhovět všem poţadavkům klienta. Ovšem klient je ochoten nabídnout pracovníku, za kladné vyřízení jeho přehnaného poţadavků, určitou odměnu (většinou se samozřejmě jedná o peníze nebo určitou sluţbu). Problém nastává, kdyţ pracovník tuto nabídku příjme. Jedná se většinou o pracovníky, které mohou ovlivnit zásadní rozhodnutí (např. výběrová řízení nebo poskytování úvěru). Jsou také situace, kdy klient ţádnou úplatu nepomýšlí nabídnout, ale samotný zaměstnanec svým chováním mu dá jasně najevo, ţe určité problémy by se daly tímto způsobem vyřešit. Proto je špatné jak podplácet, tak úplaty přijímat. Pracovník musí chápat cíle banky jako cíle své. Musí chápat, ţe je za svoji práci jiţ placen, a ţe svým případným korupčním jednáním poškozuje někoho, kdo ho ţiví (např. v bance za úplatu poskytovat vysoce rizikové úvěry a zvyšovat tím riziko její likvidity). Nesmí přes svoji pracovní pozici hledat způsoby jak se nezákonně obohatit. Správně by pracovník neměl přijímat ani tzv. „projevy vděku― od klientů za vykonané sluţby. Můţe jit o láhve alkoholu, bonboniéry atd. Samozřejmě takový´postoj můţe urazit klienta, který nám takový dar přinese, anebo si to vysvětli tak, ţe chceme něco víc. Myslím, ţe je dobré umět klientu vysvětlit, ţe svoji práci děláme za mzdu a ne a za podobné dary. Nejsprávnější řešení je opravdu nic nepřijímat. Kromě porušení etického kodexu, také v případě zjištění zaměstnavatelem nebo úřady takové skutečnosti, jen velice těţko bude zaměstnanec, který takovou pozornost příjme, vysvětlovat, ţe nejde o úplatu. Bankovní tajemství a jeho porušení Pro provádění bankovních operací i ochranu všech zúčastněných stran je pro banky důleţitou povinností dodrţování bankovního tajemství, představující nedílnou součást Zákona o bankách. Bankovní tajemství zajišťuje ochranu osobní identifikace kaţdého klienta banky, nutnou pro všechny bankovní operace a transakce. Bankovní tajemství je jedním z nejcitovanějších pojmů z bankovnictví a je také jedním z nejdůleţitějších, protoţe je na něm zaloţena důvěryhodnost kaţdé banky. Znamená povinnost banky nesdělovat bez výslovného souhlasu klienta nic a nikomu o něm, o sluţbách, které vyuţívá, a samozřejmě ani o stavu jeho prostředků na účtech, které pro něj vede, a jejich pohybů. I kdyţ v České republice (jako součást opatření proti praní „špinavých― peněz tj. peněz z nelegální činnosti) nelze v rámci bankovnictví realizovat anonymní operaci či obchod (aţ na malé výjimky, např. vklad na účet do určité výše nebo směna peněz z jedné měny do druhé), banka má povinnost drţet všechny informace o klientovi a jeho finančních 39

transakcích v tajnosti a nese zákonnou odpovědnost za to, ţe bez výslovného souhlasu klienta nebudou informace o něm sděleny jiným osobám či institucím. Výjimky z této povinnosti stanoví Zákon o bankách pro výjimečné případy a situace. Jedná se např. o sdělení informací soudům nebo finančním úřadům. Informace o bankovních klientech si tyto instituce smějí vyţádat pouze tehdy, pokud je potřebují pro svoji činnost jako státních orgánů v rámci svých zákonných oprávnění a musí tak učinit písemnou formou. Odpovědnost ze zneuţití těchto informací však v takovém případě přechází na tyto orgány. Jinými slovy, i ony jsou povinny je chránit jako důvěrné. Zde je přehled situací, kdy můţe dojit k porušení bankovního tajemství ze strany banky: -

selhání pracovníka/ů (jde ze strany pracovníka o vynášení informací o klientovi

banky, ve které pracuje. Například můţe za úplatu poskytnout informaci konkurenci o tom, jaké finanční prostředky daný klient ovládá apod. Samozřejmě takové jednání můţe být také nechtěné, kdy při rozhovoru s někým se neuvědomělé zmíní o tajných informacích. Porušením bankovního tajemství se pracovník nedostává jen za hranici etických norem, ale dokonce za meze zákona, proto musí počítat i s náleţitým potrestáním) -

nedokonalost informačního systému (banka kromě informací o vedení účtu,

poskytnutí úvěru atd. uchovává také osobní údaje klienta. Mezi ty nejhlavnější patří rodné číslo, datum narození, adresa trvalého bydliště apod. Banka musí tyto informace umět dokonale uschovat ve svém informačním systému, protoţe dnes většina bankovních operací se koná pomoci internetu a hrozba zneuţití citlivých údajů touto cestou stále roste. Dále se banka musí snaţit, co nejvíce investovat do zabezpečení svých IT systému a sledovat moderní trendy v této oblasti, jelikoţ ţádné větší hrozby, neţ nezabezpečený přístup do systému banky snad ani neexistuji) Legalizace výnosů z trestné činnosti 21

Legislativně je tato věc ošetřena zákonem č. 253/2008 Sb (Zákon o některých

opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu). Legalizací výnosů se rozumí jednání sledující zakrytí nezákonného původu výnosu s cílem vzbudit zdání, ţe se jedná o příjem nabytý v souladu se zákonem. Uvedené jednání spočívá zejména: a) v přeměně nebo v převodu majetku s vědomím, ţe tento majetek pochází z trestné činnosti, za účelem utajení nebo zastření nezákonného původu majetku nebo za účelem

21

Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Pran%C3%AD_%C5%A1pinav%C3%BDch_pen%C4%9Bz

40

napomáhání osobě, která se účastní páchání takové činnosti, proto, aby unikla právním důsledkům svého jednání, b) v utajení nebo zastření skutečné povahy, zdroje, umístění, nakládání a pohybu majetku nebo změny práv vztahujících se k majetku s vědomím, ţe tento majetek pochází z trestné činnosti, c) v nabytí, drţbě, pouţití majetku nebo nakládání s ním s vědomím, ţe tento majetek pochází z trestné činnosti, d) ve sdruţování osob za účelem spáchání činu uvedených výše Jestliţe finanční instituce uzavírá obchod v hodnotě přesahující částku 15 000 EUR, je povinna identifikovat účastníky obchodu. Není-li v době uzavření obchodu nebo v kterémkoliv pozdějším okamţiku přesná výše celého plnění známa, vzniká uvedená povinnost v době, kdy je zřejmé, ţe stanovené hranice bude dosaţeno; je-li obchod uskutečněn formou opakujícího se plnění, je rozhodující součet dílčích plnění za dvanáct po sobě jdoucích měsíců. Příklady obecných znaků podezřelých obchodů: Objevují se problémy při identifikaci zákazníka, Ze strany zákazníka jsou poptávány a nabízeny neobvyklé podmínky, Transakce je pro daného zákazníka netypická, Zákazník je z neznámých důvodů nervózní při osobním kontaktu, Zákazník je doprovázen a sledován (zejména při nakládání s hotovostí), Zákazník jedná jako prostředník, Není zřejmý ekonomický, věcný nebo zákonný důvod pro danou transakci nebo její rozeznatelný vztah k běţným obchodním aktivitám zákazníka, Neobvyklé způsoby převodu větších finančních hotovostí, Snaha o minimální kontakt s finanční institucí a pověřování jiných osob tímto kontaktem na základě plných mocí, Zákazníkem je subjekt z tzv. rizikových teritorií nebo daňových rájů, Transakce, která je neprůhledná z hlediska jejího ekonomického cíle nebo působí nelogicky a její konstrukce můţe signalizovat protiprávní jednání, Transakce, při nichţ jsou finanční prostředky krátce po sloţení u finanční instituce opět vyzvednuty, pokud z obchodních aktivit zákazníka není pro takové jednání ţádný logický důvod,

41

Transakce směřující mimo běţnou obchodní činnost nebo běţný okruh zákazníků a obchodních aktivit určité finanční instituce a není zřejmé vysvětlení po skutečnost, proč předmětem transakce je právě konkrétní finanční instituce, Transakce vedoucí k tomu, ţe doposud dlouhodobě pasivní účty a zákazníci vykazují bez zřetelného důvodu značnou aktivitu, Zákazník sdělí finanční instituci nepravdivé nebo zavádějící údaje, nebo odmítne bezdůvodně sdělit či poskytnout finanční instituci běţné informace a podklady k obchodu, nebo sdělí finanční instituci takové údaje, které můţe finanční instituce jen obtíţně ověřit nebo které jsou nedůvěryhodné Příklady znaků podezřelých obchodů v případě hotovostních operací na účtu: Opakované vklady na účet v částkách těsně pod hranicí 15 000 EUR (tzv. „strukturování―), Vklady v hotovosti většího počtu osob na jeden účet, Pravidelně se opakující vklady, často i několikrát za den jejichţ součet dosahuje značné výše, prováděné třetími subjekty (ne majitelem účtu), Opakované ukládání peněţních prostředků v bankovkách niţších denominací, které jsou následně vybírány v bankovkách vyšších denominací, Ukládání vysokých peněţních částek v bankovkách, jejichţ denominace je pro zákazníka neobvyklá, Ukládání vysokých peněţních částek zákazníkem v hotovosti, která není dopředu spočítána, Transakce převyšující částku 15 000 EUR, při které jsou finanční prostředky vkládány na účet nebo vybírány z účtu, který byl dlouhodobě bez výraznějších pohybů, Ukládání vysokých peněţních částek v hotovosti s následným bezhotovostním převodem na jiný účet nebo do zahraničí, Veliký počet hotovostních transakcí, Velký počet malých hotovostních vkladů a malý počet velkých hotovostních výběrů, Neobvyklé vklady a na ně navazující výběry, pokud se vymykají běţným aktivitám zákazníka a není pro ně odpovídající vysvětlení, resp. zákazník ho odmítne poskytnout Příklady znaků podezřelých obchodů u bezhotovostních operací na účtu: Příkaz k převodu velké částky do zahraničí podává jiná osoba neţ je obvyklé, 42

Bezhotovostní převod do nebo ze zahraničí (zejména do rizikových zemí a do „daňových rájů―), Neobvyklé bezhotovostní úhrady došlé ze zahraničí nebo platby do zahraničí, pokud se vymykají běţným aktivitám zákazníka a není pro ně odpovídající vysvětlení, nebo zákazník odmítá objasnění transakce či sdělení jejího důvodu a odmítá předloţit doklady o dané transakci, Neobvykle vysoký počet bezhotovostních transakcí u daného zákazníka, Účet zákazníka je zaloţen a vyuţit pro jedinou transakci, zákazník za krátké období zruší účet Podezřelé obchody mohou být identifikovány např. pomocí: průběţného monitorování transakcí přepáţkovým pracovníkem nebo jiným zaměstnancem finanční instituce s důrazem na četnost a rozsah vybočení z běţného reţimu, sledování operací v informačním systému finanční instituce, průběţných kontaktů se zákazníkem a informovanosti pracovníka finanční instituce o prostředí zákazníka (osobní setkání, návštěvy zahraničních zemí atd.), informací třetí strany (tisk, internet, ekonomický software např. Ariadna atd.) Protoţe je úspěšná identifikace podezřelého obchodu primárně závislá na znalosti zákazníka, ovlivňují ji další faktory, např. individuální zkušenosti přepáţkového pracovníka, privátního pracovníka finanční instituce jednajícího přímo se zákazníkem, kvalita informačního systému finanční instituce, dostupnost informací o zákazníkovi a moţnost jejich ověření. Systém praní špinavých peněz se rozděluje do tří etap: namáčení, namydlení, ţdímání. Namáčení zahrnuje shromáţdění a rozmístění finančních prostředků. Jedná se především o vloţení bankovek (ve větším mnoţství a s menší nominální hodnotou) do banky. V dnešní době rozvinutých bezhotovostních plateb, ať vnitrostátních nebo zahraničních, je tato přeměna nezbytně důleţitá. Se vkladem uţ se dá dále nakládat podle zásad bezhotovostního platebního styku. Vklad větší sumy ve velkém mnoţství bankovek je ale podezřelý, proto se v 80. letech minulého století začal vyuţívat tzv. „smurfing― – členění transakcí pod 10 tisíc dolarů (bance tak nevznikala tehdy uzákoněná oznamovací povinnost). Metody namáčení a celý cyklus praní se průběţně zdokonalovaly a postupně byly vytvářeny specializované organizace a společnosti na velmi sofistikované postupy. 43

Nově pouţívané metody zahrnují dokonalé studium právních řádů jednotlivých států a vyuţívání zemí s volnějším právním reţimem. Namydlením se rozumí především zastření původu peněţních prostředků. Je to fáze, kdy se výnosy z trestné činnosti oddělují od jejich nezákonného zdroje. Tato etapa můţe být prováděna pomocí hotovostních a bezhotovostních peněţních operací na bankovních účtech, nákupem a prodejem cenných papírů, zlata a drahých kovů, nemovitostí, staroţitností, uměleckých děl, vytvářením společností s fiktivními aktivitami a finančními transakcemi mezi nimi (např. nákup ţetonů nebo jiných hracích instrumentů a předstírání výhry v kasinu apod.). Tato etapa je charakterizována svou sloţitostí a nepřehledností operací. Zároveň je klíčová, protoţe se v ní mění špinavý kapitál na očištěný, důkladně se zametají stopy a přerušují moţnosti sledování toku peněz. Závěrečnou fází celého pracího procesu je tzv. ţdímání (integrace). Vyprané peníze, které prošly oběma předchozími etapami a zastřely tak svůj původ, se vracejí ve formě nezávadného, legálního a často zdanitelného příjmu původnímu majiteli. Peníze neperou pouze zločinecké organizace. Dělají to z různých příčin i osoby jinak bezúhonné. Cílem můţe být vyhnout se daním, sníţit dividendy akcionářům, obejít devizové překáţky nebo uplácením získat přednostní zakázku. Peníze perou i vlády buď s cílem zničit teroristy, nebo vyzbrojit bojovníky za svobodu. Tyrani všech druhů se jistí pro případ ukončení své vlády tím, ţe přesouvají peníze z bank ve své zemi do méně nepřátelského prostředí. Vyuţívají k tomu nejrůznější cesty s cílem přerušit stopy, aby jejich nástupci u moci nikdy nezjistili, kam se peněţní prostředky poděly. Obdobně se předpokládá, ţe komunističtí předáci bývalých zemí východního bloku uloţili své peníze do zahraničních bank a dodnes se neví kam. Ve zločineckém světě se na praní špinavých peněz specializují celé gangy. Mezi nejvíce známé patří nigerijské podsvětí v Lagosu, japonská jakuza, čínské gangy v oblasti Laosu, Barmy a Thajska (tzv. Zlatý trojúhelník) a ruská mafie. Podezřelá z praní špinavých peněz jsou i sdruţení vedoucí politický boj, např. Irská republikánská armáda, baskická ETA, Organizace pro osvobození Palestiny.

2.7.2. Příklady zkrachovalých bank z historie Krátce po první světové válce nastalo v českých zemích hospodářské oţivení. A to i přes velké problémy a ztráty, které způsobilo rozdělení měny a posilující koruna. Ještě po skončení první světové války a vzniku Československa platila rakouská koruna. Aby bylo zabráněno importu inflace, způsobené tiskem nových a nových nekrytých bankovek z válkou zdecimovaného Rakouska a Maďarska, bylo v únoru 1919 rozhodnuto o měnové 44

odluce, koncem měsíce byly všechny bankovky vyšších hodnot okolkovány a vznikla koruna československá. Díky přísné protiinflační politice (ministerstvo financí se snaţilo o omezování mnoţství peněz v oběhu, aby udrţelo pod kontrolou růst cen) začala československá koruna posilovat vůči koruně rakouské i maďarské. Banky, které měly pohledávky v těchto zemích ještě z dob monarchie, utrpěly ztráty, neboť dostaly své peníze zpět v méně hodnotné měně rakouské či maďarské. Například níţe zmíněná Pozemková banka na měnové odluce prodělala 36 miliónů korun. Posilující koruna také znamenala, ţe české zboţí bylo v zahraničí draţší a hůře se vyváţelo. Řada exportních firem tak vyráběla na sklad. To vyvolávalo velkou poptávku po úvěrech, banky však jiţ přestávaly mít peníze na půjčování. Přesto se peníze průmyslovým podnikům snaţily půjčovat, neboť s nimi byly silně majetkově provázány (i tyto vazby byly často problémem v 90. letech). Současně velké obavy z inflace vedly obyvatelstvo k rostoucímu zájmu o ukládání peněz do cenných papírů, především akcií. Jejich kurzy tak během roku 1919 a první poloviny 1920 rostly nebývale rychle. Prudký konec poválečného hospodářského růstu v polovině roku 1920 ale znamenal naopak extrémní propad akciových kurzů. Aby se zmírnily ztráty investorů, muselo dokonce zasáhnout ministerstvo financí. Nejenom pokles burzy a potíţe celého hospodářství, ale i roztříštěná činnost bank, které se místo bankovním obchodům věnovaly transakcím se zboţím či realitami a divoké spekulaci s cennými papíry a cizími měnami, byly hlavními příčinami bankovní krize poloviny dvacátých let. Z dnešního pohledu můţeme vnímat slovo krize jako přehnané, vţdyť

tehdy

zkrachovaly

jen

tři

středně

velké

banky.

Během poloviny devadesátých let skončilo kolem desítky bank, bývalá IPB byla dokonce jednou z největších bank na trhu. Nicméně ve dvacátých letech, kdy teprve vznikala důvěra v národní hospodářství samostatné země, byla ztráta důvěry v bankovní sektor zničující. Krachem, který celou krizi začal, byl bankrot Moravsko-slezské banky. Mnohé z tehdejších událostí jistě připomenou nedávná devadesátá léta a tehdejší tuneláře. Podle některých zdrojů v době, kdy banka byla ve skutečnosti ztrátová, vedení falšovalo hospodářské výsledky a vyplácelo si vysoké odměny. Například za rok 1921 dostal generální ředitel Kačírek 280 tisíc korun a jeho zástupce Rokos 220 tisíc. Za

tyto

částky

se

dal

tehdy

koupit

například

veliký

dům.

Co bylo ale horší, banka drţela své vlastní akcie, na které uvedla falešná jména, a bylo s nimi hlasováno na valných hromadách, coţ umoţnilo vedení prosazovat vlastní rozhodnutí 45

a udrţet se ve funkci. O "příspěvku" zmíněných pánů ke krachu banky svědčí i zpráva revizního výboru, který měl vyšetřit příčiny úpadku banky. Píše se v něm: "nebyla to jen všeobecná krise a nepřízeň poměrů obchodních, které banku postihly, nýbrţ, hlavní vinu toho nese špatné hospodaření a lehkomyslnost, jakoţ i nesvědomitost vedoucích činitelů banky. Za původce zkázy lze zvláště označit vrchního ředitele E. Kačírka a jeho náměstka Antonína Rokosa, kteří důvěru správní rady a akcionářů na dobro zklamali a v touze po rychlém zbohatnutí a pohodlném ţivotě ztratili smysl pro povinnost a zodpovědnost. Dotyční ředitelé prováděli prostřednictvím banky rozsáhlé soukromé spekulace na vlastní i cizí jméno, čímţ banka utrpěla milionové ztráty. Celková ztráta banky přesáhla 193 miliónů korun, coţ znamenalo, ţe i část vkladatelů přišla o své peníze. Zoufalí vkladatelé zkrachovalých bank dělali zoufalé činy. V sobotu přišla do pobočky Moravsko-slezské banky ţena, která dostala z Ameriky 1 000 dolarů a chtěla si je jen vyměnit na koruny. Ačkoliv se uţ tehdy vědělo, ţe se to s bankou hodně kýve, navedl jí úředník v bance, aby je uloţila na vkladní kníţku. Úředník ji přemluvil s tím, ţe by jí je přes neděli někdo mohl ukrást. Kdyţ si pro ně v pondělí přišla, zjistila, ţe banka právě v ten den zastavila platby. Nelze se tak divit, ţe dotyčná ţena chtěla v zoufalství onoho úředníka zastřelit. Výše zmíněná měnová odluka byla jednou z příčin pádu dalšího peněţního ústavu Pozemkové banky. Vznik české koruny připravil tuto banku o 37 miliónů korun. Další část z její celkové ztráty 170 miliónů tehdejších korun způsobily špatné investice do kovodělného průmyslu, obchodu s dřívím a ostatním zboţím. I to byl důvod, proč nový bankovní zákon přijatý po skončení krize zakazoval bankám obchodovat se zboţím jinak neţ komisionálně. Stejně jako u předešlé banky ale k problémům přispěly i spekulační obchody vedení banky, kvůli kterým přišel ústav o 15 miliónů korun. Posledním ze tří krachů byla Banka Bohemia. Tato peněţní instituce vznikla v roce 1909 s cílem zprostředkovávat peněţní styk mezi Rakouskem - Uherskem a českými emigranty, kteří se usazovali ve Spojených státech. Malá velikost banky ale nebyla pro tyto transakce ideální, místo toho se banka ve svých činnostech velmi roztříštila, dokonce provozovala v New Yorku cestovní kancelář a prodávala vstupenky do divadel. Začátek první světové války přinesl bance řadu problémů, která ale nakonec ustála. Po skončení války byla této bance díky jejím vazbám v Americe předpovídána slibná budoucnost. Skutečnost byla ale jiná. Banka se vrhla na zběsilé nakupování (a spekulaci) se zboţím. Pokles většiny cen v druhé polovině roku 1920 ji ale dostal do váţných problémů, z kterých se uţ nedostala. Také zde mělo vedení banky značný podíl na jejím 46

konci. Jak uvádí Antoním Pimper v knize Československé banky za války a po válce (myšleno první světové, kniha vyšla v roce 1935): "Většinu jejích (banky Bohemia) ztrát lze nazvati ztrátami spekulačními a mnohé z nich byly zaviněny také neschopností vedoucích činitelů, kteří neměli dostatek praktických vědomostí, aby v době, pro obchodní podnikání tak riskantní, dovedli odhadnouti důsledky svého počínání…― . Krach neměl takové finanční důsledky jako tunelování na počátku devadesátých let. Dotčené bankovní ústavy totiţ patřily k těm menším aţ středním, také výše škody byla menší (škoda byla odhadnuta "jen" na necelé dvě miliardy tehdejších korun). Coţ by v přepočtu na dnešní relace znamenalo částku v řádu desítek miliard korun. Část těchto škod vzal na svá bedra stát. Tehdejší rozhodování jestli pomoci, či ne nebylo jednoduché, nicméně vliv měly dva faktory - především důleţitost bank (a důvěry v ně) pro tehdejší národní hospodářství, a pak také fakt, ţe banky poskytovaly úvěry prázdné státní kase v prvních letech republiky. Stát ale nebyl jediný, kdo pomáhal. Banky vytvořily tzv. Zvláštní fond určený na úhrady ztrát (v podstatě jde o obdobu dnešního fondu pojištění vkladů). V případě některých bank však jejich ztráty odnesli i vkladatelé, často druţstevní záloţny, které do zkrachovalých bank uloţily peníze svých členů. Takto zprostředkovaně se nedůvěra v banky šířila mezi obyvatelstvem. To vedlo k výběrům peněz z ostatních malých a středních bank, coţ znamenalo problémy i pro banky, které byly původně finančně v pořádku. Následná vlna spojování bank vedle k tomu, ţe v důsledku bankovní krize poloviny dvacátých let se počet českých ústavů sníţil z 27 na 15. To ale mělo i pozitivní důsledky, vzniklé banky byly silnější a lépe odolné vůči hospodářské krizi, která přišla v roce 1930.

2.7.3. Případ Investiční a poštovní banky Investiční a poštovní banka (IPB) byla po roce 1989 jednou z největších bank v České republice. Její pád v roce 2000 byl největším bankrotem v historii České republiky. IPB vznikla sloučením Investiční banky a Poštovní banky na konci roku 1993. Banka byla privatizována nejprve v kupónové privatizaci, český stát si ponechal majoritní podíl a mohl kontrolovat vývoj v bance. V roce 1993 se Fond národního majetku nezúčastnil navyšování základního jmění IPB a stát ztratil majoritní podíl v bance. Na zasedáních vlády dne 23.7.1997 a dne 4.3.1998 vláda rozhodla o prodeji státního podílu společnosti Nomura. Za 36,29 % akcií Nomura zaplatila 3 miliardy Kč a její akcionářský podíl vrostl na 46,6 %. Protoţe finanční situace banky byla neudrţitelná, Nomura navýšila základní jmění o 6 miliard Kč a vydala 47

podřízené dluhopisy ve stejné výši, coţ mělo IPB stabilizovat. Pro další úspěšný vývoj však byla nezbytná změna v řízení úvěrového rizika. Krátce po převzetí akciového podílu došlo k převodu 46 % akcií IPB na dceřinou společnost Nomury jménem Saluka Investments B. V, sídlící na Kajmanských ostrovech. Touto transakcí došlo k porušení zákona, protoţe při nabytí akcií banky sídlící v České republice bylo třeba ţádat o povolení Českou národní banku, coţ Saluka neučinila. Uvnitř banky narůstaly potíţe. Aby předešla nutnosti tvorby opravných poloţek, prováděla operace, které měly sníţit úvěrové riziko. Jednalo se často o nestandardní operace vedoucí sice ke sníţení objemu klasifikovaných úvěrů v bance, ale jejichţ výsledkem nebylo sníţení rizika, jako například odprodej nedobytných pohledávek společnosti NIPB, a. s., která byla ovšem plně vlastněna IPB samotnou. Krátkodobá opatření přelomů let 1998 a 1999 skutečně zajistila, ţe banka nemusela tvořit opravné poloţky. Na horšící se situaci v bance ukázal jiţ audit za rok 1998, který upozorňuje vedle nestandardních úvěrových operací i na nedostatky v oceňování cenných papírů, v jejichţ ocenění se odhadoval rozdíl 64 mld. Kč. V důsledku tohoto auditu provedla v roce 1999 Česká národní banka v bance sérii informačních návštěv, která vyvrcholila komplexní kontrolou ve 2. pololetí. Z této kontroly vyplynula potřeba navýšení základního jmění. To bylo schváleno valnou hromadou dne 16.11.1999, avšak k navýšení nikdy nedošlo vzhledem k předběţnému opatření soudu vydaného na základě ţaloby minoritního akcionáře. V únoru 2000 předala Česká národní banka bance protokol o zjištěných nedostatcích, ta se proti zjištěním odvolala a podala námitky proti jednotlivým bodům. IPB uvedla, ţe provádí kroky ke sníţení úvěrového rizika a navýšení základního jmění banky o 13,4 mld. Kč. Odvolání obsahovalo 270 stran textu a 9700 stran příloh. Vzhledem k rozsáhlosti tohoto dokumentu neměla ČNB velkou šanci zasáhnout na základě zjištění komplexní kontroly a musela tedy čekat na potvrzení svých zjištění auditorem. Krach banky by podle studií ČNB znamenal ohroţení stability finančního sektoru a pokles růstu hrubého domácího produktu v ČR o 2-4%. V týdnu od 12. června 2000 proběhl „run― na IPB, při kterém klienti banky masově vybírali své úspory. Denní pokles vkladů činil 12.6. 4 525 mil. Kč, 13.6. 5 964 mil. Kč a 14.6. 6 491 mil. Kč. Krátce před polednem v pátek 16. června 2000 byla centrála IPB obsazena maskovanými příslušníky speciálních policejních jednotek, kteří do budovy banky

48

eskortovali nuceného správce dosazeného ČNB. Management banky byl s okamţitou platností zbaven kontroly nad činností banky. Od počátku roku 2000 jednala Česká národní banka o řešení situace v IPB s ČSOB a Allianz-Unicredito a měla tedy dostatek času projednat předem veškeré moţné varianty vývoje. Nakonec se ČNB rozhodla jednat dále exkluzivně s ČSOB, jejímţ pozitivem oproti Allianz-Unicredito byla skutečnost, ţe byla drţitelem bankovní licence. V době uvalení nucené správy navíc ČSOB jako jediný subjekt podal nucenému správci oficiální nabídku na nákup podniku IPB. Po třech dnech od zahájení nucené správy byly 19. června 2000 veškerá aktiva a závazky IPB převzaty ČSOB formou koupě podniku. Prodaná aktiva banky byla garantována českým státem, a velká část nedobytných pohledávek byla následně převedena na státní instituce (konsolidační agenturu). Rychlý postup při prodeji IPB ČNB vysvětlila obavou o stabilitu finančního trhu v zemi. ČSOB za IPB zaplatila 2 miliardy Kč za záruky státu (do výše 180 mld. Kč), akcionářům cenu dle znaleckého posudku a získala tím velice výhodně jednoho ze svých největších konkurentů. Celkové ztráty způsobené pádem banky byly oceněny na 67,8 miliard Kč.

2.7.4. Případ Union banky Union banka, a.s., (UB) byla středně velká bankovní instituce, která na českém kapitálovém trhu působila v letech 1991 – 2003. V roce 2003 jí Česká národní banka odebrala bankovní licenci a UB byla soudem poslána do konkurzu. Původně regionální banka měla v době svého pádu 200 tisíc klientů, 60 poboček a disponovala vklady ve výši 17 mld. Kč. Největším věřitelem byl k prosinci 2006 Fond pojištění vkladů s pohledávkou 12,5 mld. Kč. Union banka byla zaloţena v roce 1991 jako malá banka v ostravském regionu. Jejími významnými akcionáři byly ostravské průmyslové podniky např. Severomoravská plynárenská, Vítkovice a Nová huť. Následně byla otevřena obchodní centra v dalších městech ČR, např. Praze, Brně a Olomouci. V roce 1995 akcionáři UB zaloţili společnost Union Group (do roku 1996 pod názvem Facium), která se stala místo nich vlastníkem akcií banky. Původní akcionáři banky pak vlastnili podíly v této společnosti. V listopadu 2002 vstoupila do UB společnost Invesmart, na kterou byl převeden majoritní podíl akcií Union Group (60 % akcií UB). Dále společnost Invesmart získala přímým odkupem 22 % akcií UB. 49

Na přelomu let 1993-1994 uskutečnil bankovní dohled ČNB v malých českých bankách kontrolu finanční stability. Oproti většině bank byla UB hodnocena dobře. Proto se v roce 1996 Česká národní banka a Union banka dohodly o spolupráci při řešení nepříznivé ekonomické situace finančních institucí Bankovní dům Skala, a.s., Evrobanka, a.s. a Ekoagrobanka, a.s. UB tyto instituce převzala a ČNB jí za to kompenzovala negativní dopady na hospodaření. UB v roce 1998 převzala Foresbank, a.s. Získala tak dva v té době největší penzijní fondy v České republice – Podnikatelský penzijní fond a Vojenský otevřený penzijní fond. Zároveň s tím převzala obsluhu celních pracovišť. V té době poskytla UB úvěry společnostem, které byly akcionáři skupiny nebo byly s nimi majetkově či personálně propojeny. V roce 1999 úvěry spřízněným osobám dosáhly 5,4 mld. Kč. Auditor finančních výsledků upozornil na vysokou rizikovost úvěrů a neschopnost banky pokračovat ve své činnosti, pokud nedojde ke vstupu strategického investora. Problémy banky vedly ke ztrátě důvěry, která se projevila prudkým odlivem vkladů v říjnu 2002. V únoru 2003 byla banka nucena z důvodu ztráty platební schopnosti uzavřít všechny své pobočky. ČNB zahájila správní řízení o odnětí bankovní licence. Soudce Krajského soudu v Ústí nad Labem Jiří Berka koncem března 2003 prohlásil konkurz na společnost Česká revitalizační. Tato společnost se sídlem v Mostě měla být nástupcem Union banky. Soudce tvrdil, ţe UB změnila své obchodní jméno a sídlo přemístila z Ostravy do Mostu, který je příslušný Krajskému soudu v Ústí nad Labem. Představenstvo Union banky oprávněnost konkurzu zpochybnilo. Berkovo rozhodnutí začala zkoumat policie. Berka vzápětí konkurz zrušil a prohlásil, ţe postupoval na základě zfalšovaných podkladů. ČNB podala návrh ke Krajskému soudu v Ostravě na likvidaci Union banky. V květnu 2003 byl jmenován likvidátor. Správkyní konkurzní podstaty se stala Michaela Huserová. V říjnu 2003 byl ustaven věřitelský výbor. Správce konkurzní podstaty uznal pohledávky ve výši 15 mld. Kč. UB měla 75 tisíc věřitelů. Okolnosti následného prodeje majetku byly předmětem veřejné kritiky. Média22 upozornila na nevýhodný odprodej majetku a na spojení mezi členy konkurzního týmu a společnostmi, které tento majetek získaly.

22

Respekt: Zlatý důl v Union bance, 29 listopadu 2003, Euro: Příliš vypečené rohlíčky, 15 března 2004, Euro: Ţralok v síti, 15 srpna 2005, TV Nova (Na vlastní oči): Jak se seče votava II, 30 května 2007

50

V červnu 2005 rozhodl Vrchní soud v Olomouci o zproštění Michaely Huserové funkce konkurzní správkyně. Huserová zpeněţovala majetek, který nebyl zapsán do soupisu konkurzní podstaty. V srpnu byl určen další správce konkurzní podstaty Lukáš Raida, který působil v týmu Huserové. Konkurzní správce vyplatil věřitelům 20 % z uznaných pohledávek. Celkem konkurzní správce garantoval vyplacení 5 – 6 mld. Kč. To bylo o 3 miliardy korun méně, neţ hovořily původní odhady těsně po krachu banky. V únoru 2003 měla mít aktiva UB za podmínky bezodkladného prodeje hodnotu 8 – 11 mld. Kč.

2.7.5. Případ skupiny Motoinvest Motoinvest byl zalozen 18. listopadu 1991 s neprůhlednou vlastnickou strukturou osob, které spojovaly obchodní aktivity spojené s kuponovou privatizací. Hlavními aktéry byli 4 osoby: Pavel Tykač , Jan Dienstl , Aleš Tříska a Svatopluk Potác. Ve svém zenitu spravoval Motoinvest prostřednictvím majetkových podílů v různých společnostech jmění ve výši asi 80 miliard korun. Je velmi obtíţné obsáhnout celý rozsah činnosti skupiny Motoinvest. Při svých operacích se aktéři snaţili vše maximálně zneprůhlednit a zamést stopy. Uvedu tedy alespoň největší podvody a zpronevěry. Prvním případem jsou CS Fondy, ve kterých přišli akcionáři o 1,3 miliardy korun. Peníze zmizely v roce 1997 těsně poté, co Motoinvest fondy prodal a jejich akcionáře vůbec neinformoval. Následovaly rychlé změny majitelů ve snaze zahladit stopy. Celkově se vsak jednalo o poměrně nepřipravenou transakci, která bez náleţitého obchodně právního krytí naplňovala jasně skutkovou podstatu trestného činu, přičemţ pikantní je, ţe vyvedení 1,3 miliardy korun do zahraničí schválil tehdejší šéf Analytického odboru ministerstva financí, bývalý vysoký činitel KSČ a ministr financí. Vyvedení 1,3 miliardy bylo zrealizováno pres ovládanou Plzeňskou banku. Dalším případem skupiny je ovládnutí a vytunelování Agrobanky. Banka vznikla v roce 1990 a byla 5. největší bankou v zemi. Na přelomu roku 1995 a 1996 odkoupila skupina Motoinvest a ovládané fondy balík akcií od IPB včetně podílu v Agrobance, kterou tímto ovládla. Motoinvest to oficiálně nikdy nepřiznal. Centrální banka nikdy neuznala Motoinvest za věrohodného investora. V září 1996 uvalila ČNB nucenou správu na Agrobanku. Skupina Motoinvest tím ztratila hlavní finanční zdroj. Náklady centrální banky na řešení krize Agrobanky se odhadují na 50 miliard korun. Stát ji formou garancí a odkoupení spatných aktiv sanoval cca 50 miliardami korun. Zdravou oddluţenou část Agrobanky (tj. provedená sanace ČNB 51

ve výši 19,7 miliard + garance za špatné úvěry aţ do r. 2008) v roce 1998 odprodal za pouhé půl miliardy korun firmě General Electric. Druhá část skončila v likvidaci. Za prodejem zdravé cásti Agrobanky za směšnou cenu stál její nucený správce, který se později stal členem představenstva právě GE Capital banky. V lednu 2000 byl obviněn z trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku se škodou cca 25 miliard korun. Celkové náklady a sanace za vyřešení krize Agrobanky jsou odhadovány na min. 50 miliard korun. V květnu 1996 skupoval Motoinvest s podporou v té době jiţ ovládané Agrobanky akcie České spořitelny a snaţil se prosadit své zástupce do dozorčí rady. Scénář mel být zřejmě podobný jako u Agrobanky, s tím rozdílem, ţe škody pro banku a zisk pro Motoinvest mohl být několikanásobně vyšší. Po zásahu a nátlaku největších bank a také guvernéra se to nepodařilo. Skupina Motoinvest oficiálně ukončila své aktivity po pádu Agrobanky (bylo to pro ně velké sousto). Podařilo se to snadno, měli vyděláno a nejspíš také cítili, ţe pro ně přestalo jiţ být místo. Střízlivé odhady výše aktiv ukradených Motoinvestem se pohybují okolo 200 miliard korun. Bezpochyby patří Motoinvest a osoby okolo něj k jedné z nejefektivnějších a nejziskovějších tunelářských skupin v ČR 90. let.

2.7.6. Harvardské fondy23 Harvardské fondy představovaly marketingový motor kuponové privatizace. Pod slibem několikanásobných zisků nalákaly miliony lidí. Způsobily jedny z největších škod při tunelování národního majetku a jsou symbolem podvodu kuponové privatizace. V jejich cele po celou dobu stála jediná výrazná osoba, Viktor Koţený, avšak vzhledem k obsáhlosti operací prováděných "harvardskou skupinou" je vysoce nepravděpodobné, ţe by sám Koţený byl opravdu jediným řídícím mozkem. Uvádí se, ţe jeho umístění do čela byl spíše jen chytrý marketingový tah, neboť na osobu bezúhonného podnikatele západního střihu a se západním vzděláním se nachytá nejvíce důvěřivých lidí. Viktor Koţený se narodil 28.6.1963, v roce 1979 emigroval spolu s rodiči do Mnichova a poté jiţ sám odchází do USA, kde chodí na Harvardskou univerzitu. V roce 1989 má Koţený v Bostonu a New Yorku problémy s policií (údajné zneuţívání kradených

23

Zdroj: http://www.komodity.cz/Ceske-tunely-Harvardske-fondy-%28BNavratil%29-x3064

52

kreditních karet) a odchází do Anglie, kde pracuje asi rok pro fond v investiční společnosti Robert Fleming, odkud 1990 jako 27-letý putuje do tehdejšího Československa. Mezi jeho nejbliţší spolupracovníky patřil a stále patří Boris Vostrý, nar. 25.08.1947, bývalý vysoký důstojník StB s údajnou hodností plukovníka. Jeho svazek byl vsak stejně jako ostatní svazky vysokých důstojníků StB včas skartován. Z dostupných informací, mj. i z jeho ţivotopisu lze zjistit, ţe od roku 1971 pracoval Vostrý na ministerstvu vnitra, od roku 1981 ve funkcích zástupce náčelníka technické správy federálního ministerstva vnitra, poté zástupce náčelníka VI. Správy SNB. Je nepochybné, ţe se jedná o špičkového komunistického bezpečnostního kádra. Zůstává otázkou, nakolik Harvardské operace přímo řídil, popř. řídil i Koţeného, se kterým působil v řadě firem jiţ od roku 1990. Harvardské fondy zakládal spolu s Viktorem Koţeným jeho děda, generál generálního štábu komunistické armády František Stehlík, nar. 13.9. 1912, dvojnásobný agent komunistického StB. Byl členem prvního představenstva HARVARD CAPITAL and CONSULTING a.s. a poté vystřídal radu funkcí v rámci celé struktury Harvardských fondů. Významnou roli hraje bezpochyby Juraj Široký, nar. 29.12.1953, agent StB , který působil přímo na hlavní správě rozvědky StB, která měla na starost operace v zahraničí. Figuroval v celkem šesti společnostech přímo či nepřímo napojených na Harvardské fondy. Velmi aktivní byl Široký na Slovensku, kde figuruje asi ve dvaceti společnostech. Tato nejznámější česká tunelářská kauza je extrémně sloţitá, neboť pachatelé zaloţili desítky nejrůznějších firem, přes které převáděli svá aktiva. Pod slibem zisku desetinásobku investorům, tedy ţe jim hodnota jejich kupónových kníţek bude desetinásobně přeplacena, získala harvardská skupina kontrolu nad majetkem v hodnotě min. 60 miliard korun, v odhadní ceně roku 1994. Tato účetní hodnota neodpovídá hodnotě trţní, skutečná reálná hodnota aktiv získaných Harvardem se mohla pohybovat ve stovkách miliard. Ve svém zenitu, tj. v roce 1994 kontrolovala harvardská skupina asi 50 nejlukrativnějších českých podniků. Prezident tehdy na adresu Koţeného směřoval jeden ze svých nesmrtelných výroků: „Jen více takových podnikatelů!―. V témţe roce začíná systematický tunel směřující do kyperských společností, které dále aktiva převádějí do neblaze proslulé Daventree Ltd. Po útěku Koţeného do Irska, v důsledku aféry Václav Wallis, která byla výsledkem mocenských sporů tehdejších mocných neobolševických kádrů, tunel dále úspěšně probíhá v reţii Borise Vostrého. 53

V roce 1996 jsou jiţ téměř dotunelované Harvardské fondy, resp. jejich mateřská společnost a rychle transformovány na Harvardský průmyslový holding a.s., která vzápětí své veškeré zbylé jmění vkládá do Daventree Ltd., za to obdrţí bezcenné akcie. Harvardský průmyslový holding a.s. jde vzápětí do likvidace, Boris Vostrý je jmenován likvidátorem a začínají se mazat stopy. Předpokládá se, ţe vyvádění majetku v řádech desítek miliard korun pochopitelně nemohlo uniknout tehdejšímu ministerstvu financí, BIS ani vládě. Nedělo se však vůbec nic. Zřejmě pro získání casu a navození naděje pro akcionáře k získání alespoň nějakých peněz je Harvardský průmyslový holding a.s. v roce 1998 (tedy téměř 4 roky po jeho faktickém vykradení) prodán jedné z Koţeného firem. Koţený platí dvěma směnkami v hodnotě 10 miliard korun, které nikdy neuhradí. Teprve v roce 1999 vydává soud na návrh akcionářů rozhodnutí, kde Borise Vostrého odvolává z funkce likvidátora společnosti Harvardský průmyslový holding a.s. Vostrý se odvolává a obstrukcemi se dočasně udrţí ve funkci. Stihne ještě svolat valnou hromadu a jmenovat nového likvidátora Michala Pacovského, další osobu ve sluţbách harvardské skupiny. Teprve poté se po sloţitých soudních sporech a právních bitvách daří jmenovat likvidátorem osobu bez zjevného napojení na Koţeného skupinu. Následuje definitivní bezradnost a bezmocnost všech, kteří vloţili do harvardských fondů své peníze. Teprve v roce 2003 byli Koţený s Vostrým oficiálně obviněni z podvodu, aby snad měli dostatek času na útek, Koţený na Bahamské ostrovy a Vostrý do středoamerického Belize. Tunel se takzvaně uzavřel. Celkové škody spáchané harvardskou skupinou jdou bezpochyby nad 100 miliard korun, přičemţ tuto sumu lze povazovat ještě za velmi střízlivý odhad.

2.6.7. Nick Leeson a krach banky Barrings V této kapitole se budu zabývat příběhem Nicka Leesona, makléře, který dokázal zničit tradiční bankovní impérium financující uţ napoleonské války. Přesně před deseti lety, 2. prosince 1995, byl odsouzen za zpronevěru a finanční machinace. Za tímto rozsudkem se skrývá fakt, ţe způsobil bankrot nejstarší anglické soukromé banky Barings. Banky, kde měla svůj soukromý účet mimo jiné i britská královna. Nick Leeson se narodil v anglickém Watfordu, kde navštěvoval také střední školu. Po jejím absolvování nastoupil pracovat jako řádový úředník do banky Coutts. Krátce 54

pracoval v makléřské firmě Morgan Stanley. Ve druhé polovině osmdesátých let dostal nabídku pracovat jako makléř v bance Barings. Své šéfy v Londýně okouzlil několika úspěšnými obchody. V roce 1988 ho proto přeloţili do pobočky v Singapuru. A protoţe se mu i tady dařilo, stoupal na firemním ţebříčku aţ k vrcholu. Londýnské šéfové velmi tlačili na to, aby singapurská pobočka vydělávala dostatek peněz, snad i to byl jeden z důvodu, proč v té době se prakticky zapomnělo na jakékoliv kontrolní mechanizmy. Jejich absence nakonec způsobila, ţe banka Barings a její slavná historie padla jako dům z karet. Pro české "tuneláře" devadesátých let můţe být Leeson figurou k smíchu. Peníze pod jeho rukama totiţ nemizely na ţádná tajná konta, která by mu ve vhodný moment zajistila pohodlnou a blahobytnou budoucnost. Ne, on všechny peníze doslova prodělal, a to ve snaze zahladit před svými šéfy předešlé ztráty. Jenţe malé ztráty vedly k větším a ty k ještě větším a tak dále. Začalo to přitom nenápadně. Konto s číslem 88888, které fungovalo v rámci systému kont pro nezkušené účastníky trhu, zaloţil proto, aby do něj ukryl ztráty způsobené mladší kolegyní. Jednalo se o pouhých dvacet tisíc dolarů. Ale kdyţ se ukázalo, ţe tahle taktika funguje a ţe se později povedlo peníze znovu vydělat, aniţ by si toho kdokoliv všiml, stalo se konto 88888 běţnou součástí Leesonovy práce. Jenţe uţ nešlo o tisíce, ale milióny. Ve svém „hvězdném― období vykazoval Leeson nadprůměrné zisky ze svých derivátových obchodu na singapurském trhu a byl za to vysoce oceňován. Měl však limity, které nedodrţoval - neměl oprávnění udrţovat otevřené pozice přes noc, ani oprávnění pro obchod s opcemi. Tato skutečnost poukazuje na nedokonalost tehdejšího kontrolního systému uvnitř banky Barings, anebo na tichý souhlas od vedení dokud operace byly výnosné. Leeson se hlavně snaţil těţit z rozdílu cen futures kontraktu japonského indexu Nikkei 225 mezi Osaka Securities Exchange24 v Japonsku a Singapore International Monetary Exchange25. Takové arbitráţe znamenají nákup termínových kontraktů na jednom trhu a zároveň jejich prodej na jiném za vyšší cenu. Vzhledem k tomu, ţe velký počet subjektu na trhu se snaţí vyuţít takového cenového rozdílu na veřejně obchodovaných futures, marţe za takové arbitráţní obchodování jsou malé nebo dokonce nepatrné. V důsledku toho musí objem obchodů, které makléři uskutečňují, být velmi velký, aby dosáhli smysluplného zisku. Ohledně této arbitráţe, by se dalo zjednodušeně říci, ţe makléř koupi něco na

24

Jedna z pěti japonských burz cenných papíru. Singapore International Monetary Exchange byla zaloţena v r. 1984, jako první burza pro obchodování finančních futures v Asii. 25

55

jednom trhu a zároveň, zhruba ve stejnou dobu, to prodá na trhu jiném. V důsledku toho jsou téměř všechna rizika zajištěná a strategie není příliš riskantní (rozhodně ne na tolik, aby „poloţila― banku, při jejím správném chování). Například obchodník mohl koupit futures kontrakt na Nikkei hodnotě 100.000.000 USD a zároveň prodat stejný kontrakt v Singapuru za 100.001.000 USD. I přesto, ţe by se „otočilo― 200.000.000 USD, zisk by byl pouze 1.000 USD, coţ je 1.000 USD za 100.000.000 USD investic. Proto, jak jiţ jsem se výše zmiňoval, se musí do obdobných arbitráţi investovat ohromné částky, aby měli nějaký smysl. Za svůj pád můţe Leeson „poděkovat― neuvěřitelné smůle. Kdyţ v roce 1995 srazilo zemětřesení v Japonsku index tokijské burzy Nikkei na rekordně nízkou hodnotu, zatímco Leeson naopak spekuloval s tím, ţe index poroste, bylo jasné, ţe se celá operace s účtem 88888 vymkla z rukou. A ţe nemůţe skončit jinak neţ katastrofou. Je známo z definice „čistého zisku z obchodních operací―, ţe z krátkodobě drţených cenných papírů můţe banka zaznamenat v segmentu trţeb velmi vysoké zisky, ale i velmi vysoké ztráty. Banka Barings je extrémním příkladem velmi vysoké ztráty. Celá aféra vyšla najevo 27. února 1995. Šok londýnského vedení banky, kdyţ zjistilo, ţe jejich respektovaná a navenek blahobytná instituce je na dně, musel být velký. Ukázalo se, ţe nikdo z odpovědných lidí neměl nejmenší tušení, ţe by s asijskými operacemi vedenými Nickem Leesonem bylo něco v nepořádku. On sám zmizel prakticky z hodiny na hodinu ze své kanceláře a na stole nechal papírek se vzkazem: "Je mi to líto." O týden později byl zatčen na letišti ve Frankfurtu. Jeho právníci se několik měsíců snaţili, aby byl souzen v Evropě, kde by pak mohl trest odpykat v mnohem civilizovanějších podmínkách neţ v jihovýchodní Asii. Ale to se nepovedlo. A tak byl 2. prosince odsouzen v Singapuru k šesti a půl letům vězení. Krach banky Barings také rozbořil mýtus, ţe velká a tradiční instituce se o peníze lidí postará lépe neţ ty malé. Pohled do vnitřností banky Barings naopak mnohé šokoval tím, jak nekompetentní a neodpovědní lidé se mohou dostat do vedoucích pozic zdánlivě prestiţního a renomovaného bankovního domu. Škody způsobené Nickem Leesonem se odhadují na 1,4 miliard liber, coţ bylo dvakrát více neţ celý kapitál, který měla Barings k obchodování na kapitálových trzích. Po neúspěšných pokusech o záchranu byla banka Barings 26. února 1995 prohlášena za platebně neschopnou. Z vězení byl Leeson propuštěn v roce 1999. Pět let po svém propuštění z vězení musel odevzdávat všechny příjmy, co překročily tři tisíce liber za měsíc. Nyní pracuje jako 56

obchodní manaţer irského fotbalového klubu Galway United. Větší část jeho příjmů ovšem tvoří honoráře z přednášek. Nicka Leesona si můţe kdokoliv pozvat jako řečníka na konferenci nebo třeba podnikový večírek. Kaţdý si rád poslechne povídání o neštěstí někoho jiného. Cena za jedno vystoupení je pět tisíc liber, v přepočtu asi čtvrt miliónu korun. Je zajímavé, ţe kdo chce vydělávat velké peníze, můţe být nejdříve hodně neúspěšný a pak o tom ostatním za takto velký honorář vyprávět. Kniha „Podvodník―, která je autobiografii Nicka Leesona se stala celosvětovým bestsellerem a předlohou k filmu „Makléř―, kde Leesona zahrál skotský herec Ewan McGregor. Tuto knihu napsal Leeson ještě v singapurském vězení ve spolupráci s novinářem Edwardem Whitleyem. V rozhovoru s deníkem Guardian v září roku 2005 Nick Leeson přiznal, ţe ho ani hororová zkušenost tak docela nezbavila hráčské vášně. Teď, kdyţ má zase celkem solidní příjmy, začal opět obchodovat s akciemi. Ovšem jako týdenní limit svých obchodů si stanovil 300 liber. A to i v případě, ţe se mu daří. Od svého propuštění z vězení prý si také nezaţádal o kreditní kartu. Představa ţivota na dluh - jakkoliv malý - je pro něj uţ nepřijatelná.

2.7.8. Případ Jerome Kerviel Jerome Kerviel je obchodník, který byl v lednu 2008 obţalován v incidentu obchodní ztráty banky Société Générale, která činila přibliţně 4,9 miliard EUR. Société Générale charakterizuje Kerviela jako podvodného obchodníka a tvrdí, ţe všechny obchody uskutečnil sám bez jakéhokoliv svolení. Kerviel zase řekl vyšetřovatelům, ţe praktiky, které pouţíval, jsou běţné a zavírá se na ně oči, dokud přinášejí zisky. Do odhalení podvodů Bernarda Madoffa byla tato kauza označována za největší podvod v historii bankovnictví. Jérôme Kerviel vyrůstal v Pont-l'Abbé v Bretani. Jeho matka Marie José je bývalý kadeřník a jeho otec Charles, který zemřel v roce 2006, byl kovář. Kerviel je ţenatý, ale on a jeho ţena se nedávno rozešli. V roce 2000 absolvoval na University Lumière Lyon 2 obor Master of finance, který se specializuje na organizaci a řízení finančních trhů. Tento obor byl zahájen v roce 1990 s podporou větších francouzských bank a byl určen k přípravě studentů pro střední a vyšší pozice v obchodních odděleních finančních institucí. Před tím získal bakalářský titul v oboru finance na univerzitě v Nantes. 57

Jeden z jeho bývalých lektorů z Lyonu během rozhovoru pro média uvedl, ţe Kerviel byl student stejný jako ostatní a absolutně se ničím nelišil. V roce 2001, na návrh Thierry Mavic, starosty PONT L'ABBE, Kerviel kandidoval za Unii pro lidové hnutí na místo v zastupitelství tohoto města, ale nebyl zvolen. Pro Société Générale začal Kerviel pracovat v létě 2000. V roce 2005 byl povýšen do produktového týmu Delta One v Paříţi, kde dostal pozici junior obchodníka. Mezi činnosti skupiny Delta One, která spadá pod Société Générale, patří obchodování se swapy, podílovými fondy, indexy a dalšími nástroji finančních trhů. Christian Noyer, guvernér Bank of France, popsal Kerviela jako „počítačového géniuse―. Nicméně zdroje z banky, kde pracoval, uţ tak pozitivně ho nenazývají. Jeho bonusy k platu, které získával za úspěšné operace, byly ve srovnání s jinými pracovníky finančního sektoru dosti mizivé. Banka uvádí, ţe s Kervielem byla zahájena arbitráţ, kvůli rozdílným cenám akciových derivátů a jejich následnou cenou v hotovosti. Takové fiktivní obchody začal vytvářet koncem roku 2006 a začátkem roku 2007. Tyto transakce však byly poměrně malé. S postupem času však falešná obchodování zvyšovala svou velikost a frekvenci. Představitelé banky dále tvrdí, ţe v průběhu roku 2007 bylo Kervielovo obchodování na finančních trzích ziskové, přesto ţe se předpokládal všeobecný pokles trţních cen. Nicméně ho obvinili s překročení pravomoci a zapojení do neoprávněných obchodů v celkové výši 49,9 miliard EUR, coţ je mnohem vyšší suma neţ trţní kapitalizace samotné banky. Dále se uvádí, ţe „povedený― obchodník se snaţil skrýt svoji činnost vytvořením záměrných ztrátových obchodů, aby došlo k vyrovnání dřívějších podezřelých zisků. Podle BBC na začátku roku 2008 vygeneroval Kerviel 1,4 miliard EUR skrytých zisků. Jeho zaměstnavatelé říkají, ţe odhalené stopy neoprávněného obchodování sáhají ke dni 19. ledna 2008. Banka poté byla nucená od 21. ledna 2008 uzavřít všechny své pozice na trhu. Během tohoto období byl zaznamenán velký pokles akciových indexů a ztráty Société Générale se pohybovaly okolo 4,9 miliard EUR. Banka uvádí, ţe Kerviel v letech 2007 a 2008 se neoprávněně zúčastnil obchodu s evropskými akciovými indexy futures. Na tento druh obchodování, také neměl dostatečné pravomoci. Ačkoliv bývalé zaměstnavatelé Jeroma Kerviela říkají, ţe on pracoval sám, skeptici se ptají, jak neoprávněné obchodování v takovém rozsahu mohlo projit bez povšimnuti. Jeho skromná povaha a vystupování tuto skepsi ještě více zvyšovaly. Někteří analytici naznačují, ţe neoprávněné obchodování tohoto rozsahu můţe být zpočátku nezpozorované vzhledem k vysokému objemu méně rizikových obchodu prováděných v oddělení, kde Kerviel pracoval. Kdykoliv se banka na falešné obchody dotazovala, 58

Kerviel je popisoval jako chybu a rušil. Poté je nahrazoval jinou transakci, u které pouţíval jiné nástroje, aby se vyhnul detekci. Právníci Kerviela u soudu řekli, ţe manaţeři Société Générale by měli „přenést ztráty na sebe― a ţe je to především jejich chyba. Dále obvinili vedení banky z toho, ţe záměrně chce „zvyšovat kouřovou clonu― a odvrátit pozornost veřejnosti od mnohem významnějších ztrát v několika posledních měsících. Nezapomněli připomenout, ţe obviňovaný vydělal pro banku od 31. prosince 2007 údajně 2 miliardy USD. Manaţeři od Société Générale popsali některé prostředky, které Kerviel pouţíval, aby zabránil vnitřnímu auditu a uniknul detekci. Výkonný předseda banky Daniel Bouton pouţil jako vzor, pro popsání nastalé situace, „mutující virus―, ve kterém stovky tisíc obchodu byly skryté za jinými falešnými, které je vyrovnávali. Manaţeři dále říkali, ţe Kerviel si dával velký pozor na to, aby si své falešné obchody uzavíral do dvou maximálně tří dnů, protoţe jinak by na ně upozornil vnitřní kontrolní systém banky a on by je pak musel přesouvat do nově zahájených (coţ v mnoha případech dělal). Místní odborníci vyjádřili svou skepsi ohledně výše uvedeného kontrolního systému. Říkají, ţe uplatňovaný předpis pro uzavírání obchodu během třídenního cyklu nemůţe být dokonalý v tak obrovském mnoţství operací. Kerviel byl vţdy pouze pozastaven. Všeobecně se o Kervielovi nemyslí, ţe by měl nějaký osobní profit z podezřelých obchodů. Prokurátoři řekli, ţe při vyšetřování hodně spolupracoval a řekl, ţe i jiné obchodníky ve společnosti jeho metody pouţívali. Kerviel přiznal překročení povolených úvěrových limitů, ale tvrdil, ţe to vše dělal pro to, aby zvýšil zisky banky. Řekl, ţe orgány banky byly velmi spokojeny s jeho výkony a očekával prémii ve výši 300 000 EUR za dosaţené zisky, coţ svědčí o definici „spravedlivá odměna― ve francouzském investičním bankovnictví26. Členové Kervielovy rodiny mluvily „hodně nahlas― o tom, ţe Société Générale vyuţívá jejich příbuzného jako obětního beránka k tomu, aby omluvila své nedávné těţké ztráty. Podle různých zvěstí, které se dostaly na povrch, utekl Jerome Kerviel z Paříţe okamţitě po tom, co se zjistilo o jeho neoprávněném obchodování. Kervielův právník však popřel, ţe by se jeho klient pokusil zmizet. Naopak, prý zůstal v Paříţi čelit obvinění. Také podle vyjádření Clarisse Grillon, mluvčí státního zástupce Nanterre, podala Société Générale ţalobu dne 24. ledna 2008 na jistou 31létou osobu (víc neţ zřejmě to byl Kerviel) pro vytváření podvodných dokumentů, na základě padělaných dokladů a za útoky

26

Pohybuje se kolem 0,5% od sumy, kterou obchodník pro banku vydělá

59

na automatizovaný systém banky. Société Générale čekal také další soud, a to se skupinou nespokojených akcionářů, kteří zaţalovali bankovní ústav pro podvod, porušení důvěry a falšování. Další velká rána pro velkobanku. V předvečer a odpoledne 25. ledna 2008 policie udělala zátah na sídlo Société Générale v Paříţi a Kervielův byt na západním předměstí Neuilly-sur-Seine, aby se zmocnila jeho počítačových souborů. 26. ledna 2008 kancelář ţalobce v Paříţi prohlásila, ţe Kerviel není na útěku a ţe bude ve vhodnou dobu vyslechnut, a to jakmile policie zanalyzuje dokumenty poskytnuté Société Générale. Do vazby byl Kerviel vzat jiţ ten den. Kervielova původní 24 hodinová vazba byla prodlouţená na 48 hodin, protoţe francouzská policie chtěla, co nejvíce zjistit o jeho moţných komplicích. Šetření se potom rozšířilo natolik, ţe byly pouţity záznamy z osobního mobilního telefonu Kerviela k tomu, aby se zjistilo jeho předpokládané napojení na osoby pracující pro konkurenční banky a soukromé investiční společnosti. Z toho vyplývá, ţe policie se velice zajímala o to, zda on pracoval sám a zda někteří investoři mimo Société Générale nedostávali od něj důleţité informace o činnosti banky. Kerviel byl formálně obviněn, 28. ledna 2008 za zneuţití důvěry a nezákonného přístupu k počítačům. Krátce poté byl z vazby propuštěn. Obvinění, která mu byla předloţená, zaručovala maximálně tři roky vězení. Vyšetřující soudci odmítly návrh prokurátora o tom, ţe by měl být Kerviel obviněn z více závaţné trestné činnosti tzn. z pokusu o podvod a tím pádem odmítnout kauci. Po propuštění z vazby byl Jerome Kerviel najat firmou Lemaire Consultants & Associates, která se zabývá poradenstvím ohledně informačních systémů a počítačové bezpečnosti. V září 2009 soud nakonec rozhod, ţe Kerviel bude souzen pro podezření na zneuţití důvěry a podvod, za které mu hrozí aţ pět let vězení. Samozřejmě ještě nevím v tuto chvíli, jak dopadne soud, ale jsou zde pouze dvě varianty řešení: buď byl Kerviel opravdu tak geniální a po dlouhou dobu dokázal skrývat své nekompetentní aktivity, anebo vedení banky ho s tichým souhlasem nechalo takovým způsobem pracovat, dokud vydělával a dnes je obětním beránkem tohoto systému.

2.7.9. Případ bankéře Du Juna Obdobný případ, jako ten s Jeromem Kervielem se stal v Hong Kongu a to v pobočce americké investiční banky Morgan Stanley. 60

Bývalý ředitel této pobočky Du Jun byl odsouzen za nezákonné obchodování s akciemi těţební společnosti Citic Resources Holdings k sedmi letům vězení. Obţaloba vinila čtyřicetiletého bankéře z toho, ţe od února do dubna roku 2007 devětkrát zneuţil důvěrné informace při obchodování s akciemi. Kromě toho radil stejný postup své manţelce. Du Jun, který jako by šel ve stopách filmového podvodníka Buda Foxe z filmu Wall Street, koupil akcie Citic Resources za zhruba 11 milionů amerických dolarů v době, kdy se dozvěděl, ţe firma plánuje koupit čínské ropné pole. Po zveřejnění plánu pak polovinu z nich výhodně prodal, a obohatil se tak o více neţ čtyři miliony amerických dolarů. Zatímco makléř Jerôme Kerviel, který připravil francouzskou banku Société Générale o 4,9 miliardy eur, podle svých slov informoval o svých obchodech přímé nadřízené, Du Jun musel ve své vysoké funkci ţádat o povolení k obchodům přímo vedení mateřské společnosti Morgan Stanley. Advokát odsouzeného argumentuje tím, ţe jeho klient souhlas k obchodům s akciemi Citic Resources dostal. Podle státní zástupkyně byl však dohled firmy nad akciovými obchody "beznadějně nedostatečný". Jeden z pracovníků dohledu se navíc spletl při vyřizování Du Junova poţadavku a domníval se, ţe bankéř chce obchodovat s akciemi Citic Pacific (podobné názvy s Citic Resources). Během procesu soudce uvedl, ţe Du Jun musel vědět, ţe dělá něco, co dělat nesmí, ale přesto to dělal. Od roku 2003, kdy Hongkong začal povaţovat obchodování na základě znalosti důvěrných informací (tzv. insider trading) za zločin, jde o desátou kauzu tohoto druhu. Tato kauza však svým objem je rozhodně největší v historii této zemi. I v tomto případě je vidět, jak můţe nedokonalý dohled a systém uvnitř banky způsobit škody, protoţe většinou se vţdy najde někdo, kdo bude chtít takovou mezeru vyuţít ke svému vlastnímu prospěchu.

2.7.10. Finanční krize 21. století V této kapitole se budu věnovat finanční krizi, která nedávno ochromila prakticky celý moderní finanční svět. Finanční krize, která výrazně negativním způsobem ovlivňuje dění na kapitálových trzích začala vznikat díky problémům na hypotečním trhu ve Spojených státech. Hlavním

61

důvodem pro začátek těchto problému byly váţné nesrovnalosti v hospodaření dvou významných hypotečních agentur Freddie Mac27 a Fannie Mae. Začátkem roku 2001 se americká ekonomika propadla do výrazné recese. Centrální banka FED na to reagovala výrazným sníţením úrokových sazeb a to konkrétně na 1%, kde naposledy se nacházely v roce 1958. Tento trend pokračoval celých 12 měsíců, coţ způsobilo výrazné oţivení aktivit Freddie a Fennie. Hypotéky začali dostávat i méně bonitní klienti. Kaţdý, kdo někdy ţádal v bance o hypoteční úvěr, ví, ţe ho bankovní dům dokonale prolustruje. Kromě kladení otázek kolem příjmů se banka zaměřuje i na to, v jakém oboru dotyčný pracuje a jakou má tento obor budoucnost. Rovněţ kvalitní zástava a ručení nemovitostí je důleţitým ukazatelem. V té době se na to však dalo by se říci tak trochu pozapomnělo. Proto po roce 2001 byly hospodářské výsledky obou agentur po celé dva roky velmi příznivé. Důsledkem toho, ţe hypotéku a to znamená i nemovitost si mohl dovolit fakticky skoro kaţdý, způsobilo prudké oslabení tempa růstu cen nemovitostí a posléze i jejich propad. Také s postupem času začali narůstat i úrokové sazby a další náklady spojené s hypotečními úvěry, proto počet opoţděných plateb za hypotéky začal zákonitě stoupat. Dále dramaticky narostl počet propadlých zástav, coţ znamená, ţe přibývalo zadluţených nemovitosti, které si majitelé nemohli dovolit splácet. V souvislosti s výrazným poklesem cen nemovitostí začaly Freddie a Fannie realizovat ztráty, které se vyhouply aţ na 11 mld. dolarů. Obě hypoteční agentury se tak dostaly do váţných potíţí. Freddie a Fannie buď vlastní, nebo spravují hypotéky v objemu 5,5 bilionu dolarů, coţ je necelá polovina celého hypotečního trhu ve Spojených státech a téměř 40% amerického HDP. Obrovské jmění, které spravují, je řadí mezi společnosti, jejichţ kolaps, ač třeba jen jedné z nich, by způsobil velký chaos na finančních trzích doma i po celém světě. Americká vláda se proto v září roku 2008 rozhodla převzít kontrolu nad oběma. Podloubím pro tehdejší stav byl zejména balíkový prodej hypoték amerických domácností. V praxi to vypadalo následovně. Banka prodala prostřednictvím své prodejní sítě hypotéku konečnému zájemci. Zařadila ho do jedné z několika skupin podle jeho bonity a celou skupinu prodala jiné bance nebo společnosti. Tímto způsobem se během relativně krátké doby nashromáţdil dostatečně velký objem finančních prostředků, které 27

Hypoteční banky Fannie Mae (Federal National Mortgage Association) a Freddie Mac (Federal Home Loan Mortgage Corporation) byly zřízeny vládou USA za účelem získávání fondů na financování hypoték. Fannie Mae byla zaloţena americkým Kongresem v roce 1938 ve snaze oţivit americkou ekonomiku, která trpěla následky deprese z první poloviny třicátých let. V roce 1968 byla Fennie Mae privatizována a současně jí byla vytvořena protiváha v podobě Freddie Mac, která měla zajistit volnou soutěţ mezi oběma společnostmi a zabránit tak monopolizaci trhu s hypotékami.

62

nebyly kvalitně zajištěny. Je zde vidět jak banky mysleli pouze na to, aby vykazovaly kladné výsledky a klamavě působili na veřejnost, ţe jsou finančně zdravé. Takové praktiky způsobily bankrot hypotečního trhu v USA a tímto začala krize, která způsobila pád několika renomovaných investičních bank na Wall Street. Z pětice největších investičních bank tak přeţily se značnými problémy pouhé dvě: Morgan Stanley a Goldman Sachs. Dne 16. 3. 2008 se dostala do váţných potíţí první z pětice velkých investičních bank. Banka Bear Stearns byla prvním velkým finančním ústavem, který zničila krize na úvěrových trzích, měla potíţe od poloviny roku 2007 kvůli propadu hypotečního a úvěrového trhu. Koupila ji JPMorgan Chase & Co. Přesně na půli září 2008 připadá pád Lehman Brothers a Merrill Lynch. Zatímco Merrill Lynch byla převzata druhou největší americkou bankou Bank of America, úpadek investiční banky Lehman Brother znamenal konec této instituce. Krach investiční banky s téměř 160 letou historií způsobil pád akciových trhů po celém světě a silně otřásl důvěrou ve stabilitu dalších finančních institucí. Nekrachovaly ovšem jen investiční banky. V červnu zkrachovala IndyMac, jednalo se o třetí největší bankovní úpadek v poválečné historii USA. Největší americká spořitelna Washington Mutual se zaslouţila o vůbec největší krach v historii bankovního sektoru USA. Americký regulátor tyto banky uzavřel kvůli problémům s likviditou, které způsobil tzv. run na banky. Například IndyMac se zhroutila pod náporem vkladatelů, kteří ve strachu z jejího krachu vybírali své úspory. Během jedenácti dnů klienti vybrali z banky 1,3 miliardy dolarů. Ke konci září 2008 se dostala do potíţí šestá největší americká banka Wachovia. Před pádem ji ale zachránilo převzetí největší americkou finanční skupinou Citigroup, ale i ta se dostála do problémů, které znamenaly výrazné ztráty v jejím hospodaření. Přitom Citigroup je povaţovaná za jednu z největších světových finančních společnosti. Od dubna 1997 jsou její akcie součástí burzovního indexu Dow Jones Industrial Average. Americká vláda nakonec během let 2008 a 2009 nakoupila přibliţně 27 procent akcii Citigroup a tím zachránila celý finanční systém před kolapsem. V letošním roce vláda hodlá tyto akcie prodat za přibliţně 33,7 miliardy dolarů (odhadovaná současná trţní cena). Jiţ delší dobu byla v potíţích také AIG (American Insurance Group), protoţe vykazovala tři čtvrtletí po sobě ztrátu. Tuto ztrátu způsobovala především krize hypotečního a úvěrového trhu, kde AIG hraje klíčovou úlohu v pojišťování rizikových operací finančních institucí na celém světě. Tato instituce je označována za „too big to fail― – tedy instituci, jejíţ krach by způsobil váţné ekonomické problémy. Proto AIG 63

nakonec pomohla americká centrální banka Fed. Krátkodobě jí půjčila 85 miliard dolarů, přičemţ výměnou za tuto půjčku americká vláda převzala 79,9% akcií AIG. Největší pojišťovna světa AIG je tak de facto zestátněna. A například pojišťovací společnost Prudential potvrdila začátkem března 2010, ţe hodlá koupit asijské operace AIG, tzn. panasijskou ţivotní pojišťovnu American International Assurance (AIA) za zhruba 35,5 miliardy dolarů. Po problémech ve Spojených státech začali krizi pociťovat i další finanční trhy po celém světě. Zde je přehled28 některých ekonomik a počáteční dopady (tzn. v letech 20072008) finanční krize na ně: Ekonomika Česka - ve 4. čtvrtletí 2008 poklesl HDP o 0,6% Ekonomika Dánska - ve 4. čtvrtletí 2007 poklesl HDP o 0,2%, v 1. čtvrtletí 2008 o 0,6% (Dánská ekonomika se tak stala první v EU, která se propadla do recese) Ekonomika Estonska - v 1. a 2. čtvrtletí 2008 poklesl HDP o 0,5% a 0,9%, ve 4. čtvrtletí poklesl o rekordních 9,4% Ekonomika Francie - ve 2. čtvrtletí 2008 poklesl HDP o 0,3%, ve 3. čtvrtletí naopak vzrostl o 0,1%, ovšem ve 4. čtvrtletí poklesl o 1,2% a recese se zdála být jiţ nevyhnutelná Ekonomika Islandu - ve 4. čtvrtletí 2008 poklesl HDP o 0,9%, Ekonomika Itálie - ve 2. čtvrtletí 2008 poklesl HDP o 0,4%, ve 3. čtvrtletí o 0,5% (je to nejhorší situace od přelomu let 1992 - 1993, kdy HDP klesalo šest čtvrtletí po sobě) Ekonomika Irska - v 1. čtvrtletí 2008 poklesl HDP o 0,3%, ve 2. čtvrtletí o 0,5% (poprvé od recese v roce 1983) Ekonomika Japonska - ve 2. čtvrtletí 2008 poklesl HDP o 0,6% (poprvé od recese 2001-2002) Ekonomika Lotyšska - ve 2. čtvrtletí 2008 poklesl HDP o 0,2 %, ve 3. čtvrtletí 2008 o 4,6 %, ve 4. čtvrtletí 2008 o 10,3 % (celkový pokles lotyšské ekonomiky za rok 2008 činil 4,6 %), Ekonomika Maďarska - ve 4. čtvrtletí 2008 poklesl HDP o 1,0%, coţ byl druhý mezičtvrtletní pokles v řadě (maďarská ekonomika se tak ocitla v recesi podruhé v rozpětí dvou let) Ekonomika Německa - recese začala ve 2. čtvrtletí 2008, ve 4. čtvrtletí poklesl HDP o 2,1% (nejhorší výsledek od sjednocení Německa v roce 1990), v 1. čtvrtletí 2009 o 3,8% (nejhorší výsledek od roku 1970) 28

Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Ekonomick%C3%A1_krize_2008-2009

64

Ekonomika Singapuru - HDP klesá od 2. čtvrtletí 2008, ve 4. čtvrtletí poklesl v meziročním srovnání o 12,5% Ekonomika Spojeného království - ve 3. čtvrtletí 2008 poklesl HDP o 0,6%, ve 4. čtvrtletí o 1,5% (britská ekonomika tak vstoupila do recese po sedmnácti letech, naposledy v ní byla v roce 1991) Ekonomika Španělska - ve 3. čtvrtletí 2008 poklesl HDP o 0,3%, ve 4. čtvrtletí o 1,0% (španělská ekonomika vstoupila do recese po 15 letech) Ekonomika Švédska - ve 2. i ve 3. čtvrtletí 2008 poklesl HDP o 0,1% (Švédsko se do recese propadlo poprvé od roku 1993) Ekonomika Švýcarska - podle Švýcarské národní banky (SNB) čelí tamní ekonomika největší recesi minimálně od roku 1975 Ekonomika USA - ve 3. čtvrtletí 2008 poklesl HDP o 0,5% (nejvíce od roku 2001), americký NBER (Národní úřad pro ekonomický výzkum), který určuje recesi podle širšího spektra ukazatelů, vyhlásil začátkem recese v USA prosinec 2007 V září 2008 burzy po celém světě zaznamenaly hluboký propad: praţská burza se 10.září propadla na 26měsíční minimum, newyorská burza 15. září zaţila nejhlubší propad od 11. září 2001. Jak je vidět finanční krize napáchala značné škody nejen americkým trhům, ale měla globální charakter. Za jejím vznikem stoji určitě selhání kontrolních mechanismů a to především těch státních, které podcenily situaci na trhu s nemovitostmi. Tato skutečnost znamenala přílišné nadhodnocení celé ekonomiky, která nakonec splaskla jako bublina. Moţné je najit i chybu v amerických politicích (korupce?) a jejich tehdejšímu snaţení k co nejmenší regulaci a omezování kontrol ze strany státu. Příkladem, který pro zavedení větší regulace ze strany státu přímo volá, by mohly poslouţit hedgeové fondy, které často při obchodování si pomáhají pákovým efektem a to znamená, ţe za cizí peníze mohou mít vliv na akciové trhy. Během krize se dostali pod palbu kritiky za to, ţe vyuţívají značně kontroverzní postupy, kdy mohou spekulovat například na pokles cen akcií, čehoţ hojně vyuţívaly také u akcií bank, které se dostaly do problémů. V tom můţe spočívat také jejich vliv na celkový propad akciových trhů. Podle některých návrhu (hlavně z EU) by měly tyto fondy předávat regulačním úřadům například informace o svém hospodaření, mimo jiné o tom, jak velkou část majetku tvoří cizí zdroje. Problémem je, ţe v dnešní době podniky, občané a v neposlední řádě celé státy ţijí na dluh. Velkou vinu samozřejmě nesou chamtiví bankéři, kteří klamali svým chováním a 65

hospodářskými výsledky všechny kolem sebe, ale nezapomeňme například na obyčejné Američany, jejíchţ zadluţování vedlo k nadměrné spotřebě a následným problémům. Samozřejmě, ţe podobný trend není bohuţel pouze ve Spojených státech. Dříve byla hodnota peněz krytá určitou komoditou (např. zlato), moderní bankovní postupy tuto praxi zrušily. Z toho vyplývá, ţe dnešní hodnota peněz je pouze relativní a nepřímá jejich kupní síle. Četné pohledávky, na kterých závisí hodnota peněz, jsou v hodně případech nedobytné a právě tyto ztráty i způsobily (ohrozily) platební neschopnost bank a následnou finanční krizi.

66

Závěr V průběhu práce a po seznámení se všemi fakty, které jsem v ní uvedl, jsem dospěl k závěru, ţe hlavním zdrojem nedodrţování profesní etiky je přílišná touha člověka po zbohatnutí a vlastním prospěchu. Dokud manaţer nebo jiný jedinec bude mít na mysli pouze svůj blahobyt a uspokojení, potom ho k dodrţování etických norem donutí snad pouze tvrdé tresty. Pracovníci by měli být v otázkách etiky nejenom školeni, ale také informováni o skutečně odhalených případech, aby následné potrestání bylo pro ně odstrašujícím příkladem. Ale aby na potrestání došlo, musí být příslušný pracovník odhalen a to není, jak se ukázalo, aţ tak jednoduché. V několika případech bylo jasně vidět (např. případ banky Barings), jak můţe ochranný systém i té největší a na první pohled nejbezpečnější banky selhat a ţe jeden jediný makléř můţe způsobit obrovské škody. Proto zodpovědnost a odbornost pracovníků na top-manaţerských pozicích musí být na nejvyšší úrovni, aby mohli kompetentně hodnotit nejen sebe, ale také ostatní. Rozhodně z tohoto pohledu by se nemělo šetřit na kontrolních mechanizmech a to jak ze strany podnikatelského subjektu, tak ze strany státu na celonárodní úrovni. V poslední kapitole o finanční krizi je jasně vidět, jaké problémy můţe způsobit nedostatečná regulace ze strany státu a to konkrétně v případě hypotečního trhu. Dalším aspektem můţe být přílišná loajalita vůči svému zaměstnavateli (svému podniku). I kdyţ na první zdání takové chování můţe působit jako velice etické (přece, co je na tom, být věrný svému podniku), tak právě přílišná loajalita můţe být velice nebezpečná. V průběhu psaní této práce jsem zjistil, ţe můţe způsobit problémy makroekonomického charakteru. Příkladem můţe být zkreslování hospodářských výsledků podniku, kdy klameme investory, vládu a ostatní vnější subjekty. Aby se takové jednání omezilo, je třeba neustále regulovat účetní standardy a spolu s nimi práci auditorů, která není vţdy prováděná na nejvyšší úrovni. V kapitole, která se věnuje právě zkreslování hospodářských výsledků, je vidět, ţe auditoři jsou schopni se podílet na nezákonném jednání a to buď vědomě anebo svoji nepřílišnou kvalifikací. Samozřejmě, ţe manaţeři jsou tlačeni k tomu, aby vytvářeli co největší zisk a je to správně, protoţe podnikání je o ziskovosti. Ale při té honbě za úspěchem, by se nemělo zapomínat ani na etické hodnoty.

67

Seznam pouţité literatury: ČASTORÁL, Zdeněk: Ekonomická kriminalita (z pohledu řízení a správy), První vydání, Vysoká škola finanční a správní, o. p. s. v edici EUPRESS, 2007. ISBN 978-80-86754-833 FRYŠTÁK, Marek.: Hospodářská kriminalita z pohledu teorie a praxe, Vyd. 1. Ostrava : KEY Publishing, 2007. 205 s. Právo. ISBN 978-80-87071-18-2. LEESON Nick, WHITLEY Edward: Podvodník, [Praha], BB art, 1998. ISBN 80-8607049-2 BLÁHA, Jiří: Podnikatelská etika, předpoklad úspěšného rozvoje organizace, Skripta VŠB-TU, Ekonomická fakulta, 2001. ISBN 80-248-308-X Kolektiv autorů: Bankovnictví, Šesté vydání, skripta BIVŠ, 2006. ISBN 80-7265-099-8 EICHLER, Roman: Etické problémy v bankovní praxi, bakalářská práce, BIVŠ, duben 2003

Internetové odkazy: www.bestpractices.cz/.../ETIKA_V_PODNIKANI/etika_v_podnikani_text_teorie.doc http://cs.wikipedia.org/wiki/Etika#V.C3.BDvoj_etiky http://cs.wikipedia.org/wiki/Pran%C3%AD_%C5%A1pinav%C3%BDch_pen%C4%9Bz http://www.transparency.cz/pdf/ve_amanpe.pdf http://www.policie.cz/clanek/odbor-hospodarske-kriminality-adresa-pro-pisemnystyk.aspx http://domaci.ihned.cz/c1-38966930-vetsina-pripadu-hospodarske-kriminality-konci-vkosi-muze-za-to-i-schengen-a-internet http://www.mesec.cz/clanky/financni-krize-vznik-vyvoj-a-predpovedi/ http://www.finance.cz/zpravy/finance/195113-financni-krize-jak-to-zacalo/ http://navolnenoze.cz/blog/financni-krize/ http://www.komodity.cz/Ceske-tunely-Harvardske-fondy-%28BNavratil%29-x3064

68

Příloha

Etický kodex České bankovní asociace I. Obecné zásady chování bank 1. Banka při výkonu své činnosti na finančním trhu nad rámec svých zákonných povinností dodrţuje etická pravidla upravující postupy a chování vůči klientům uvedená v kodexech, ke kterým se přihlásila. 2. Banka zachovává důvěrnost informací souvisejících se smluvním vztahem ke klientovi a dodrţuje povinnost mlčenlivosti. To zahrnuje téţ zásadu nezveřejňování či nesdělování třetí straně údajů o účtech svých klientů, jejich názvů, jmen, adres. Výjimkou z této zásady jsou případy, kdy banka je povinna údaje poskytnout na základě zákona, či v zájmu ochrany a bezpečnosti bankovních transakcí a případy, kdy poskytnutí údajů se děje na ţádost nebo se souhlasem klienta. Osobní údaje o klientovi banka zpracovává v souladu se zákonem na ochranu osobních údajů. 3. Banka obezřetně přistupuje k peněţním vkladům, u kterých nelze bezpečně zjistit jejich původ, resp. jejichţ původ je podezřelý. Postupuje tak, aby čelila snahám o zakrytí nekalého původu peněz. Obezřetně přistupuje ke klientům, kteří vybírají své vklady v nepřiměřeně krátkém časovém odstupu od jejich uloţení, zvláště jde-li o opakovaný jev a naznačují-li další okolnosti, ţe se můţe jednat o snahu zakrývat původ peněz. 4. Při sdruţování prostředků v zájmu klienta (např. v utváření konsorcií) přidrţuje se banka stejných pravidel a podmínek jako ostatní účastníci a neprosazuje neoprávněné výhody vůči ostatním účastníkům. 5. Při propagaci svých sluţeb a reklamní činnosti banka uvádí pravdivé informace, bez prvků klamavé reklamy, nezamlčuje důleţité skutečnosti a nenabízí výhody, které nemůţe zaručit. Dodrţuje principy serióznosti reklamy, coţ platí i pro srovnávání vlastní sluţby se sluţbami konkurence. II. Vztah pracovníka k bance, v níţ je zaměstnán 1. Pracovník banky vykonává svá oprávnění a plní své povinnosti, plynoucí z jeho postavení nebo funkce v bance, čestně a svědomitě, v dobré víře, s řádnou péčí a v nejlepším zájmu banky. 2. Pracovník banky dbá o prohlubování a zvyšování své odborné a jazykové kvalifikace. Své kvalifikace a schopností a pracovního potenciálu plně vyuţívá v zájmu banky. 3. Pracovník banky se vyvaruje všech činností, které vytvářejí konflikt jeho zájmů se zájmy banky. To především znamená, ţe se zříká činnosti v obchodních společnostech, jejichţ činnost je, nebo můţe být, v rozporu se zájmy banky. Samostatně nepodniká s informacemi a výhodami, které získá v bance, v níţ je zaměstnán. Nevyuţívá, bez písemného souhlasu zaměstnavatele, materiálního a informačního vybavení banky, v níţ je zaměstnán, v soukromém zájmu a k soukromé 69

činnosti (např. softwarového vybavení). Pouze se souhlasem příslušného vedoucího pracovníka banky můţe pracovník banky přijmout funkci v jiném podnikatelském subjektu vč. členství v jeho statutárních orgánech a dozorčích radách, i kdyţ činnost tohoto subjektu není v rozporu se zájmy banky. 4. Pracovník banky zachovává přísnou mlčenlivost o záleţitostech banky, v níţ je zaměstnán a o záleţitostech klientů, o nichţ se dozví při výkonu své činnosti v bance. 5. Ve veřejném vystupování (to znamená např. pro publikační činnosti, při poskytování údajů sdělovacím prostředkům a podobně) bude pracovník vţdy dbát zájmů banky a její obchodní politiky. Informace o vnitřních záleţitostech banky, o jejích záměrech a strategii bude poskytovat pouze po schválení vedením banky, event. po schválení tiskovým tajemníkem, příp. jeho prostřednictvím. Pracovník banky se vyvaruje vyjadřování na veřejnosti a ve sdělovacích prostředcích, v nichţ by byly obsaţeny informace o poměrech klientů banky, o nichţ se dozví v rámci obchodního vztahu banky ke klientovi, a hodnocení klientů banky. 6. Pracovník banky nesmí svého postavení v bance vyuţít k přijímání nebo vyţadování finančních či věcných výhod od kohokoliv, především od obchodních partnerů banky a od konkurentů banky. Rovněţ nesmí svého postavení v bance vyuţít k nabízení obdobných výhod. 7. Pracovník banky spravuje rovněţ své osobní a rodinné záleţitosti tak, aby nepoškodil pověst banky, v níţ je zaměstnán, či nezavdal podnět k nedůvěře. III. Vztahy banky a jejích zaměstnanců ke klientele 1. Banka přistupuje ke všem klientům nestranně a neuplatňuje neodůvodněné zvýhodnění. Při poskytování sluţeb nenadřazuje zájem svůj nad zájem klienta a nesnaţí se zneuţít svého postavení a vnutit klientovi nerovné nebo nespravedlivé podmínky smluvního vztahu. Pracovník banky uplatňuje zdvořilý, korektní a nestranný přístup ke všem klientům. Obchodní jednání musí být vedena slušně, nestranně a podle kritérií obchodního zájmu, bez jakékoliv předpojatosti či zvýhodňování, plynoucího z osobních motivů pracovníka banky. 2. Banka poskytuje klientům sluţby kvalifikovaně, profesionálně, čestně a svědomitě, s řádnou péčí, s přihlédnutím k individuálním podmínkám a poţadavkům klientů. 3. Banka posuzuje vhodnost sluţby pro určitého klienta na základě skutečností zjištěných při jednání o smluvním vztahu a nenabízí sluţbu budoucímu klientu, u kterého je zřejmé nebo vysoce pravděpodobné, ţe by nemohl dostát svým smluvním závazkům. I při uplatňování zásady „poznej svého klienta― banka postupuje tak, aby nepřiměřeně nenarušovala jeho právo na soukromí a neporušila právo na ochranu osobnosti. 4. Banka poskytuje klientům ohledně svých sluţeb a podmínek, za kterých jsou nabízeny, nezkreslené, pravdivé a jasné informace, srozumitelné pro průměrného klienta, na kterého je daný produkt zaměřen. 5. Banka poskytuje klientům dostatečné informace a vysvětlení týkající se budoucího nebo existujícího smluvního vztahu ke klientovi, včetně nabízené sluţby. Tyto informace poskytuje klientovi před uzavřením smlouvy v časovém předstihu přiměřeném pro prostudování smlouvy, a v průběhu trvání smlouvy klienta informuje o připravovaných změnách podmínek v časovém předstihu stanoveném ve smlouvě. 6. Banka seznamuje klienta s moţností podat podnět nebo stíţnost na její činnost a s postupem uplatňovaným v bance pro řešení stíţnosti, včetně moţnosti dalšího postupu v případě jejího nevyřízení nebo nespokojenosti klienta se způsobem vyřízení stíţnosti.

70

IV. Vztahy bank navzájem 1. Banka dodrţuje dobré mravy, pravidla hospodářské soutěţe, obchodní zvyklosti a pravidla slušného a poctivého obchodního styku. Banky mezi sebou soutěţí nabídkou kvalitních sluţeb a nepodbízejí se klientům poskytováním neodůvodněných výhod. Banka se vyvaruje nepravdivých, pomlouvačných a opovrţlivých výroků o sluţbách konkurence. Obchodní soutěţ, akvizice, publicita a reklama bank budou vedeny tak, aby nenarušily důvěryhodnost a nepoškodily prestiţ komerčních bank jako celku. 2. Banka se zdrţí všeho, co by mohlo vést k narušování poţadavků tohoto etického kodexu v části obecné či v částech týkajících se pracovníků. 3. V personálních záleţitostech budou banky postupovat obezřetně tak, aby vzájemně nepoškozovaly své moţnosti vyţadovat od pracovníků dodrţování etických zásad tohoto kodexu nebo vyvozovat důsledky z jejich nedodrţení. Především v případech, kdy přecházejí pracovníci z jedné banky do druhé, bude banka při přijímání takového pracovníka postupovat s přihlédnutím k okolnosti, zda u svého předchozího zaměstnavatele neporušil hrubě etické zásady tohoto kodexu. 4. Dodrţování tohoto etického kodexu bude sledováno Etickým výborem prezídia České bankovní asociace a z toho plynoucí závěry či rozpory budou Etickým výborem prezídia České bankovní asociace řešeny ve smyslu příslušných částí Stanov. Stejně tak bude Českou bankovní asociací v přiměřených intervalech posuzována eventuální aktualizace či zpřesnění tohoto kodexu.

71