Čestné prohlášení. Dekolonizace portugalských kolonií v Africe: Angola, Mosambik, Guinea-Bissau

Čestné prohlášení Název práce: Jméno a příjmení autora: Osobní číslo:

Dekolonizace portugalských kolonií v Africe: Angola, Mosambik, Guinea-Bissau Lucie Kuželáková P09000198

Byl/a jsem seznámen/a s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zejména § 60 – školní dílo. Prohlašuji, že má bakalářská práce je ve smyslu autorského zákona výhradně mým autorským dílem. Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL. Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše. Bakalářskou práci jsem vypracoval/a samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím bakalářské práce a konzultantem. Prohlašuji, že jsem do informačního systému STAG vložil/a elektronickou verzi mé bakalářské práce, která je identická s tištěnou verzí předkládanou k obhajobě a uvedl/a jsem všechny systémem požadované informace pravdivě.

V Liberci dne: 10.12.2012 Lucie Kuželáková

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu mé práce Mgr. Ing. Martinu Brabcovi, Ph. D. za věnovaný čas, cenné rady a vstřícný přístup při vedení mé bakalářské práce. Dále děkuji své rodině za trpělivost a podporu.

Anotace Cílem bakalářské práce je popsat dekolonizaci portugalských kolonií v Africe a postihnout její nejvážnější důsledky. Práce je rozdělena na tři obsáhlé kapitoly. První kapitola práce se věnuje koloniálnímu období v Africe a procesu kolonizace. Druhá a ústřední část se soustředí na dekolonizaci portugalských kolonií v Africe. Zaznamenává její hlavní příčiny, průběh a významné osobnosti tohoto období. Poslední kapitola popisuje důsledky dekolonizace, které můžeme rozdělit na politické, mezinárodně-politické a ekonomické a zabývá se postkoloniálním vývojem v jednotlivých státech Angola, Mosambik a Guinea-Bissau. V závěru se autorka snaží postihnout rozdílné a společné rysy dekolonizace

Klíčová slova Kolonialismus, dekolonizace, důsledky dekolonizace, Afrika, Portugalsko, Angola, Mosambik, Guinea-Bissau

Abstract The aim of this Bachelor thesis is to describe the decolonization of portuguese colonies in Africa and describe the most important consequences. This thesis is divided into three parts. The first chapter of thesis devotes to a colonial epocha in Africa and the process of colonization. The second and central part is devoted to the decolonization of portuguese colonies in Africa. It notes the main reasons and process of decolonizatin and named the most important people of the season. The last chapter describes the concequences of decolonization, which can be divided into political, international-political and economical consequences and deal with postcolonial developments in individual countries Angola, Mosambique and Guinea-Bissau. In a conclusion, the author tries to express a different and common features of decolonization.

Key words Colonialism, decolonization, the consequences of decolonization, Africa, Portugal, Angola, Mosambique, Guinea-Bissau

Obsah Úvod.....................................................................................................................................................9 1 Kolonialismus .................................................................................................................................10 1.1 Průběh......................................................................................................................................11 1.2Portugalský kolonialismus........................................................................................................11 1.2.1Portugalský kolonialismus v Africe..................................................................................13 1.3 Berlínská konference...............................................................................................................13 2 Dekolonizace...................................................................................................................................14 2.1 Tři vlny dekolonizace..............................................................................................................14 2.2 První nezávislé státy v Africe..................................................................................................15 2.3 Rok Afriky...............................................................................................................................15 2.4 Příčiny zdržení dekolonizace...................................................................................................16 2.5 Průběh......................................................................................................................................16 2.6 Angola.....................................................................................................................................17 2.6.1 Základní informace..........................................................................................................17 2.6.2 Vpád Portugalců ..............................................................................................................18 2.6.3 Pokusy o reformy.............................................................................................................19 2.6.4 Konec honu na otroky......................................................................................................19 2.6.5 Salazarovské Portugalsko ...............................................................................................20 2.6.6 Počátky odboje.................................................................................................................20 2.6.7 Odbojové organizace........................................................................................................21 2.6.8 Cesta ke svobodě- 60.léta.................................................................................................23 2.6.9 Karafiátová revoluce v Portugalsku.................................................................................25 2.6.10 K nezávislosti.................................................................................................................27 2.7 Mosambik................................................................................................................................28 2.7.1 Základní informace..........................................................................................................28 2.7.2 Portugalci v Mosambiku..................................................................................................29 2.7.3 Nové století......................................................................................................................30 2.7.4 Počátky odboje.................................................................................................................31 2.7.5 Odbojové organizace........................................................................................................32 2.7.6. Dvě fáze války za nezávislost.........................................................................................32 2.8 Guinea Bissau..........................................................................................................................36 2.8.1 Příchod Portugalců ..........................................................................................................37 2.8.2 První organizace ..............................................................................................................38 2.8.3 Přípravy na odbojové akce...............................................................................................38 2.8.4 Odboj ...............................................................................................................................39 2.8.5 Operace Trojzubec...........................................................................................................40 2.8.6 PAIGC na vzestupu..........................................................................................................41 3 Důsledky dekolonizace....................................................................................................................43 3.1 Vliv supervelmocí....................................................................................................................45 3.2 Angola .....................................................................................................................................46 3.3 Mosambik ...............................................................................................................................48 3.4 Guinea Bissau..........................................................................................................................49 Závěr...................................................................................................................................................51 Použité zdroje.....................................................................................................................................53 Literatura:.......................................................................................................................................53 Články:...........................................................................................................................................54 Internet:..........................................................................................................................................54

7

Seznam zkratek DGS- Direcção Geral de Segurança -Hlavní vedení bezpečnosti FARP- Forças Armadas Revolucionarias do Povo- Revoluční lidové ozbrojené síly FNLA- Frente Nacional de Libertação de Angola- Národní fronta pro osvobození Angoly FRAIN- Frente de Resistencia Africana para a Independencia Nacional- Revoluční africká jednota

FRELIMO-Frente de Libertação de Moçambique -Mosambická osvobozenecká fronta JSN-Výbor národní správy

LA- Africká Liga LG- Guinejská Liga MAC- Movimento Anti-Colonialista- Protikolonialistické hnutí MANU- Mozambique African National Union- Mosambický africký národní svaz MFA-Movimento da Forcas Armadas- Hnutí ozbrojených sil MPLA-Movimento Popular de Libertação de Angola -Lidové hnutí za osvobození Angoly NESAM- Núcleo dos Estudantes Secundários Africanos de Moçambique- Středisko afrických mosambických středoškolských studentů

OAJ- Organizace africké jednoty OSN- Organizace spojených národů PAI- Partido Africano de Independencia- Africká strana nezávislosti PAIGC- Partido Africano da Independência da Guiné e Cabo Verde - Africká strana nezávislosti Guineje a Kapverdských ostrovů

PIDE- Polícia Internacional e de Defesa do Estado – Portugalská tajná policie PNA- Africká národní strana

RENAMO- Resistência Nacional Moçambicana - Mosambický národní odpor UDENAMO-União Democrática Nacional de Moçambique - Demokratický národní svaz Mosambiku

UNAMI- União Nacional African de Moçambique Independente- Africký svaz nezávislého Mosambiku

UNITA-União Nacional para a Independência Total de Angola - Národní svaz za úplnou nezávislost Angoly 8

UPA-União das Populaçoes da Guiné- Svaz národů Afriky

9

Úvod Problémy, se kterými se potýkají státy dnešní Afriky, jsou mimo jiné způsobeny dekolonizací, která se odehrávala v období po 2. světové válce. Afrika je kontinent, který byl nejrozsáhleji postižen kolonialismem, který zde vytvořil umělé státní útvary nerespektující přirozené etnické, přírodní a kulturní celky. Vlna dekolonizace jednak způsobila vznik nových samostatných států a obohatila tak svět kulturními a geografickými aspekty, na druhou stranu tento proces znamenal mnoho nových konfliktů, zejména občanské války, které byly pro většinu z těchto nových států zničující. I přesto, že dekolonizační proces bývá většinou kritizován, zejména kvůli tomu, že byl uspěchaný a nebyl dotažený do konce, musíme vnímat fakt, že nezávislost přinesla africkým národům právo na sebeurčení, na jehož základě si mohly o své zemi rozhodovat samy. Ovšem v praxi to stejně fungovalo poněkud jinak a světové velmoci, zejména Spojené státy americké a Sovětský svaz, zasahovaly do vývoje států i nadále. Více o tom píši níže ve své práci . Předkládaná práce se zabývá portugalskými koloniemi v Africe. Vybrala jsem si je, protože jsou specifické tím, že v nich proběhla kolonizace jako první a byly dekolonizovány nejpozději, až v 70.letech 20.století, a jeden z důsledků této dekolonizace, občanská válka, zde trval až do nového milénia. Proč zde neproběhla dekolonizace už v 60.letech tak jako ve zbytku Afriky? Diktátorský režim Antónia Salazara si chtěl koloniální panství udržet co nejdéle, protože jeho režim byl založený na velikosti kolonií a Portugalsko pokládal za multikontinentální stát. I o tom se zmiňuji ve své práci. V úvodní kapitole mé práce objasním některé příčiny, které vedly evropské země k dobývání afrického kontinentu, popíšu průběh kolonizace a jednu z nejdůležitějších událostí v dějinách kolonialismu, Berlínskou konferenci. Ve druhé a nejrozsáhlejší části se budu věnovat dekolonizaci v jednotlivých portugalských koloniích v Africe, tedy v Angole, Mosambiku a Guineji Bissau. Předložím její hlavní příčiny, průběh a připomenu také významné osobnosti tohoto období. Jistý prostor je zde věnován Karafiátové revoluci v Portugalsku, která byla jedním z rozhodujících momentů v procesu dekolonizace. Jednotlivé podkapitoly v této části mají podobnou strukturu, protože chci postihnout, jak dekolonizace v těchto třech rozebíraných zemích probíhala a upozornit na jisté rozdíly. V poslední části práce se budu zabývat důsledky dekolonizace a zmíním také současnou situaci v těchto státech. Faktorů, které byly určující pro postkoloniální vývoj, je celá řada, já se v této práci budu snažit soustředit se pouze na ty, které byly spojeny s procesem dekolonizace, jako byly neustálé boje o moc, zasahování velmocí do vnitřních záležitostí států, až po občanskou válku.

10

1 Kolonialismus Jak píši v úvodu, v první části práce se budu zabývat kolonialismem, respektive portugalským kolonialismem. Nastíním jeho příčiny, průběh, časový horizont, ve kterém probíhal a zmíním důležité události, které se během staletí kolonizace odehrály, například Berlínskou konferenci, která měla zásadní vliv na kolonizovaná území. Slovo kolonie pochází z latinského slova colonus a v překladu znamená osada. Termín kolonialismus nalezneme samozřejmě už ve starověkém Řecku a je tím chápáno zabírání cizí půdy, její obdělávání a usazování kolonistů. V novověkých dějinách je tento termín spojen s rozmachem zemí jako byly Anglie, Portugalsko či Španělsko. Tyto země při objevování dalekých zemích zakládaly faktorie neboli obchodní stanice podél pobřeží v Africe nebo v Asii. Typickými znaky kolonialismu jsou politická a právní dominance nad cizí společností, vykořisťování a rasová a kulturní nerovnost1 Moderní kolonialismus se většinou datuje od 16. století do poloviny 20. století. Kolonizace je proces migrace obyvatelstva z imperiálního centra a osidlování „nového“ teritoria.

1.1 Průběh Objevitelské a dobyvatelské výpravy započaly na počátku 15. století a nejvýznamnějšími mořeplavci v této době byli Portugalci a Španělé. Tyto dvě země na Iberském poloostrově měly nejvýhodnější polohu pro námořní cesty na východ. Portugalští mořeplavci své plavby soustřeďovali podél cesty do Indie na Dálný východ a zaměřili se také na osidlování Brazílie. Španělé se omezovali na kolonizaci střední a jižní Ameriky. První teritorium, které bylo včleněno do evropského systému světového hospodářství, byla Karibská oblast a poté následovaly další části Ameriky. Po upadající slávě Portugalska a Španělska se dostává na koloniální scénu také Holandsko na počátku 17. století a poté také Velká Británie a Francie, které spolu v 18. století soupeřily o post největší světové koloniální mocnosti. Jejich spor vyvrcholil v letech 1756-1763 v tzv. Sedmiletou válku, která se odehrávala nejen v Evropě, ale také v severní Americe, Indii a Karibiku a jako vítěz z ní vzešla Velká Británie, jež si své dominantní místo udržela po většinu 19. století2

1 JEHLIČKA, Petr, Jiří TOMEŠ a Petr DANĚK. Stát, prostor, politika : vybrané otázky politické geografie. 1. vyd. Praha: Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy, 2000. ISBN 80-238-5566-2 (brož.). Str.31 2 Tamtéž, s. 32

11

1.2 Portugalský kolonialismus K nejtypičtějším znakům dějin portugalské koloniální říše patří raný nástup do zámořských teritorií a opožděný odchod z jejích kolonií.3 Dalším důležitým znakem, který nesmí být opomíjen, je šíření křesťanství do nově objevených teritorií. Misionáři a kněží byli součástí výpravných expedic již od počátku a mohli sloužit i k tomu, aby kryli koloniální výboj. Jak píši výše, když došlo k uzavření pozemní cesty do Indie a Číny Osmanskou říší, vzrostl význam zemí ležících na Iberském poloostrově a portugalské přístavy se stávaly stále důležitějšími křižovatkami mezinárodních cest. Prvními Evropany, kteří pořádali výpravy a dělali průzkumné cesty do vzdálených zemí, byli Portugalci. Začali také stavět nový typ lodí, lehkých a pohyblivých plachetnic, které mohly plout i v ústí řek, což bylo vhodné pro nastávající průzkum afrického pobřeží. Portugalci své výboje zahájili v roce 1415, kdy také byla dobyta a obsazena severoafrická Ceuta. Jednou z nejvýznamnějších osobností portugalského mořeplavectví byl princ Jindřich Mořeplavec, který organizoval a štědře dotoval zámořské plavby. Jejich dalším cílem byla Indie. Věděli, že sem vede cesta kolem afrického pobřeží, které už měli zmapované. Pro tuto plavbu byl vybrán zkušený mořeplavec Vasco da Gama, který u indických břehů přistál v roce 1498. Portugalce fascinovalo bohatství Indie a veškeré zboží si chtěli nechávat pro sebe a už první portugalská výprava přivezla z Indie koření a další orientální zboží. Indie byla v této době nejednotná a mezi jednotlivými vládci přetrvávalo nepřátelství, čehož Portugalci stále více využívali a budovali tu ozbrojené obchodní stanice. Během portugalské přítomnosti v Indii proti nim rostl stále větší odpor a k místním obyvatelům se přidal i egyptský sultán a Benátská republika, neboť začala upadat tradiční obchodní cesta přes Alexandrii do Evropy, a tato centra obchodu začala ztrácet na významu. Vyvrcholilo to vojenským střetnutím u Diu roku 1509, kde Portugalci drtivě porazili spojená arabská a egyptská vojska a stali se tak pány Indického oceánu.4 Dalším územím, které Portugalci objevili a obsadili byl ostrov Cipango, ležící u japonských ostrovů, jihočínský přístav Macao a o několik let později ostrovy Moluky. Další významnou portugalskou kolonií byla Brazílie. Portugalci se pod vedením Pedra Cabrala vydali hledat cestu do Indie jihozápadním směrem, když se 22. dubna roku 1500 ocitli před zemí, již dali název Terra da Vera Cruz, tedy Země pravého kříže.5 Jedním z nejdůležitějších aspektů portugalské nadvlády v Africe byl obchod s otroky, který byl velmi výnosný a díky němuž mohli financovat nákladné zámořské plavby. K intenzivní práci na plantážích v Americe bylo potřeba levné pracovní síly. Do Ameriky se tedy začali dovážet otroci z Afriky, protože původní americké obyvatelstvo nebylo 3 KLÍMA, Jan. Dekolonizace portugalské koloniální říše: historická motivace, spoecifika, průběh. Hradec Králové: Gaudeamus, 2000. ISBN 80-7041-259-9. s.13 4 Stamberger, Walter. Dějiny kolonialismu. Praha: Orbis, 1963. 342, [4] s. Malá moderní encyklopedie; Sv. 38, s.19 5 KLÍMA, Jan. Dějiny Portugalska. Praha: Lidové noviny, 2007. ISBN 978-80-7106-903-4, s.133

12

pro tuto práci vhodné. Často omarodily nějakou nemocí dotaženou do Ameriky Evropany a na její následky umírali. Mezi Evropou, Afrikou a Amerikou tak vznikl systém nazývaný trojúhelníkový obchod.6 V Africe sice otroctví existovalo už před příchodem Evropanů, ale pouze na regionální úrovni. Evropané začali otroky vyvážet i mimo kontinent.

1.2.1 Portugalský kolonialismus v Africe Jak už víme, první kontakty s Afrikou mělo Portugalsko od roku 1415, kdy dobyli severoafrické město Ceuta. Dalším důležitým místem, které se Portugalcům podařilo překonat, byl mys Bojador, který obepluli roku 1434. 4. září 1479 byla podepsána mezi Portugalskem a Španělskem v Alcácovasu smlouva. Toto portugalsko-kastilské vyrovnání znamenalo, že rovnoběžka vedená jižně od Kanárských ostrovů rozdělila území na španělský sever, kromě Azor a Madeiry a portugalský jih. Dalším významným místem v Africe, kterého dosáhl Bartolomeo Diaz, byl Bouřlivý mys, který dnes známe pod názvem mys Dobré naděje. Když roku 1492 objevil Kryštof Kolumbus ve španělských službách Ameriku v domnění, že objevil západní cestu do Indie, vznikl konflikt s portugalským panovníkem, který mu neuvěřil, že tuto cestu objevil, a i kdyby ano, tak tato země už stejně náležela Portugalsku. Obě strany tedy požádaly papeže Alexandra VI., aby jim dělal prostředníka a vyřešil tento problém. Bylo navrhováno mnoho možností, až se v červnu 1494 dohodli a byla podepsána smlouva ve městě Tordesillas, podle níž náležela všechna území vzdálená 370 mil západně od Azorských ostrovů Španělsku a na východ od této demarkační čáry získali obchodní a objevitelská práva Portugalci.7 V průběhu dalších století začala ovšem portugalská vláda upadat, a to jak na poli evropském, tak ve svých koloniích. Portugalsko nestíhalo konkurovat na trhu v době průmyslové revoluce, a ani ve svých koloniích toho moc nedokázalo. Mezi tím však stoupal počet průzkumných výprav do Afriky z ostatních evropských mocností. Od 80. let 19. století byl stále intenzivnější tzv. „závod o Afriku“ neboli „Scramble for Africa“. Tento „závod o Afriku“ vyvrcholil v letech 1884-1885 Berlínskou konferencí.

1.3 Berlínská konference V 80. letech 19.století si některá africká území začaly nárokovat další evropské státy. Roku 1882 obsadila Velká Británie Egypt, Německo si začalo nárokovat mnoho afrických území a další země chtěly rozšiřovat své koloniální panství. To se nelíbilo Portugalsku, které se obhajovalo svými historickými právy a chtělo si kolonie udržet, neboť v letech 1873-1896 panoval v Portugalsku 6 JEHLIČKA, Petr-Tomeš, Jiří, pozn.1, s. 32 7 FERRO, Marc. Dějiny kolonizací: od dobývání po nezávislost 13.- 20. století. Praha: Lidové noviny, 2007. ISBN 978-80-7106-837-2. s.76

13

hospodářský pokles, zatímco portugalská kolonie Angola prožívala hospodářský rozmach. Berlínské konference, kterou zorganizoval v letech 1884-1885 kancléř Otto von Bismarck, se nakonec účastnilo čtrnáct zemí a evropské mocnosti se dohodly, že už nebudou provádět vpády na další území, aniž by to předem oznámily ostatním, a aniž by umožnily vznášet protesty.8 Berlínská konference fakticky nerozdělovala černou Afriku, ale pouze formulovala jak k tomu má docházet a na základě jakých principů mohou státy vznášet nároky na území v Africe. V daném teritoriu museli být vždy fyzicky přítomni zástupci koloniální mocnosti.9 Nicméně po skončení konference se rozjely výpravy účastněných států do Afriky, aby zde zabraly co nejvíce území. Anglie se soustředila hlavně na kontrolu pobřeží a také na Egypt a velká jezera. Francie se pohybovala mezi Senegalem a Nigerem a chtěla získat severní a západní Afriku. Německo mělo svůj koncept Mittelafriky, kterou by tvořil pás od Kamerunu po Tanganiku, ovšem překáželo mu tam Kongo, které konference přiřkla belgickému králi Leopoldovi. O spojení Angoly a Mosambiku se chtělo pokusit Portugalsko, ovšem narazilo na z Kapska přicházející Angličany. Pro Portugalsko, které neprošlo industrializací jako ostatní evropské země, to byl nerovný boj, protože nemělo tak dobré vybavení jako ostatní mocnosti. A tak jeho úsilí o obsazení středojižní Afriky vzalo za své po britském ultimátu z 11.ledna 1890. 10 Vzájemné střety těchto států se řešily uzavíráním smluv, například už v roce 1886 mezi Velkou Británií a Německem, z roku 1890 zase pochází francouzsko-anglická smlouva. Všechny tyto smlouvy byly uzavírány nezávisle na domorodém obyvatelstvu.

8 Ferro, Marc, pozn. 7, s. 102-104 9 ILIFFE, John. Afrika a Afričané: dějiny kontinentu. Praha: Vyšehrad, 2001. ISBN 80-7021-468-6. s. 230 10 Ferro, Marc, pozn. 7, s. 104-106

14

2 Dekolonizace Tato druhá kapitola bude tvořit nejrozsáhlejší část práce. Vysvětlím, co pojem dekolonizace znamená, kde se ve světě a v Africe odehrála nejdříve a na druhou stranu, proč v portugalských koloniích proběhla nejpozději. V této kapitole se budu věnovat jednotlivým státům a popíšu jaké měl proces dekolonizace v těchto portugalských koloniích společné rysy a v čem se lišil. Důležité je zde také zmínit poválečný vývoj v Portugalsku a hlavní událost, kterou byla Karafiátová revoluce v dubnu 1974, která byla jednou z klíčových událostí v procesu dekolonizace. Pojmem dekolonizace chápeme transformaci formálních kolonií na politicky formálně svrchované státy. Téměř vždycky byla výsledkem hnutí za nezávislost.11 Dekolonizace proběhla ve třech vlnách.

2.1 Tři vlny dekolonizace Každá ze tří fází geopoliticky poznamenala jiný kontinent. První vlna probíhala v Americe od konce 18. století do počátku 19. století a odstartovala ji válka za nezávislost USA. Ta zapříčinila válku latinskoamerických kolonií za nezávislost na Španělsku a Portugalsku v letech 1810-1826. Další vlna proběhla až po druhé světové válce, kdy postoj OSN i SSSR hrál do karet světové dekolonizaci. Pro USA představoval pokračující imperialismus překážku pro jejich ekonomické a mocenské pronikání do periferií. Nutno, ale dodat, že největší koloniální mocnosti byly zároveň pro USA spojenci. To způsobovalo nerozhodný postoj USA a zpomalení procesu dekolonizace. Třetí vlna byla zahájena hnutím za nezávislost ve Ghaně, které dosáhlo úspěchu v březnu 1957. Během dalších let se dále měnila mapa Afriky a přibývala vítězství osvobozeneckých hnutí i v dalších státech. Pouze portugalské kolonie Angola, Mosambik a Guinea-Bissau si musely na osvobození počkat až do roku 1974.12

2.2 První nezávislé státy v Africe Africké státy začaly získávat nezávislost po druhé světové válce, jejíž výsledek a principy sebeurčení národů vytvořily vhodnou půdu pro osvobozenecké boje. Do Afriky pronikla dekolonizace v roce 1951, kdy jako první vyhlásila nezávislost Libye. Ovšem už od počátku osvobozování dávali někteří afričtí politikové najevo obavy z rychlého přechodu k nezávislosti, protože na to státy nebyly ještě dostatečně připraveny. Po vyhlášení nezávislosti ještě neměl nikdo vyhráno. Boj o budoucnost nově vzniklého státu se dostal na další úroveň, protože ve většině nově vzniklých států nebylo dosud rozhodnuto, kdo bude vládnout dál. O politice tu mělo povědomí 11 JEHLIČKA, Petr-Tomeš, Jiří, pozn.1, s. 35 12 JEHLIČKA, Petr-Tomeš, Jiří, pozn.1, s. 36-37

15

jen velmi malé množství lidí a politická kultura se odvíjela hlavně od místních náčelnických tradic. Jak se později ukázalo tyto obavy byly oprávněné. Po roce 1960 byla osvobozena většina afrických kolonií a do mezinárodních společenství vstupovaly země, které neuměly řešit své vnitřní problémy. Tyto problémy časem přerostly v série vojenských převratů, občanské války a další konflikty, ve kterých se ukazovalo nebezpečí separatismu i neexistence vnitřní jednoty státu.

2.3 Rok Afriky Za Rok Afriky je považován rok 1960, kdy dospěla ke svému vrcholu třetí vlna dekolonizace a řada afrických zemí vyhlásila nezávislost. Největší počet nově vzniklých států představují bývalé francouzské kolonie, kterých bylo 14. Patřily mezi ně například Togo, Kamerun, Madagaskar, Čad a další. Britská koruna přišla o Nigerii, která také vyhlásila nezávislost. V Roce Afriky dosáhlo nezávislosti také Belgické Kongo, kde ovšem během několika týdnů vypukla občanská válka, během které byl začátkem roku 1961 zabit premiér Patrice Lumumba. V návaznosti na Rok Afriky byla v následujících letech vyhlášena nezávislost i v dalších státech, jako v Tanganice, britské Sieře Leoně nebo v Keni. Dekolonizace proběhla postupně i v dalších státech, pouze portugalské kolonie si musely ještě pár let počkat. Bohužel ve většině z těchto států se po vyhlášení nezávislosti dostala k moci úzká skupina lidí, která vytvářela vojenskou diktaturu, vládu jedné strany, která byla inspirována marxistickoleninským učením.13

2.4 Příčiny zdržení dekolonizace V této práci se zaměřuji na portugalský kolonialismus v Africe a než tento proces začnu detailněji popisovat měla bych zmínit některé příčiny, které způsobily zdržení dekolonizačního procesu v portugalských kolonií:  Hodnota portugalských kolonií byla spíše teritoriální než populační. Tato území byla také ekonomicky slabá, a proto ostatní svět nevěnoval těmto zemím takovou pozornost. Díky nízkému počtu obyvatel zde nešla vytvořit silná vize nezávislosti.  Velkým problémem zde byl špatný vzdělávací systém, který se jen velmi pomalu zlepšoval a nevzdělaní domorodci tak neměli možnost dostat se k informacím.  Programy rozvoje po druhé světové válce přinesly do portugalských kolonií ekonomický pokrok. Velký díl na tom mělo samotné Portugalsko a nadnárodní společnosti, kterým Salazar umožnil plnou investiční svobodu. Důvěra v Portugalsko tak byla na chvíli posílena. 13 KLÍMA, J. Dekolonizace a problémy třetího světa. Poslední aktualizace není uvedena [cit. 2012-11-10]. Dostupné z WWW:

16

 Dalším důležitým aspektem je skutečnost, že ve větších zemích existovala národnostní a tribální nevraživost. Lidé se tedy nedokázali spojit do jednoty proti Portugalsku. A i když se pak těmto zemím podařilo získat nezávislost, přerostla tato nevraživost do občanské války o to, kdo bude zemi vládnout14

2.5 Průběh V každé zámořské kolonii probíhal osvobozenecký boj jinak a potýkal se s různými obtížemi. Tyto obtíže během dekolonizace jsou přímo úměrné době působení kolonialismu. Poté co roku 1822 vyhlásila nezávislost na Portugalsku Brazílie, upnulo autoritářské Portugalsko ještě více pozornosti na Afriku, kde si chtělo stůj co stůj udržet vliv. Diktátorský vůdce Salazar považoval africké kolonie za přirozenou součást říše a světu to dokázal Zákonem o koloniích z roku 1930, kterým vytvořil novou centralistickou koncepci koloniální říše. A i přes to, že se Portugalsko kvůli svým koloniím dostávalo stále do větší mezinárodní izolace, nechtěl Salazar na dekolonizaci ani pomyslet. Až státní převrat v Lisabonu v roce 1974 ukončil koloniální období.15 Dekolonizační proces v Africe byl velmi poznamenám studenou válkou, která se rozpoutala po druhé světové válce a soupeřením bipolárních velmocí o to, kdo získá v nově vznikajících státech větší vliv. Následující část práce bude věnována třem bývalým portugalským koloniím, které prošly dekolonizací až v 70. letech 20. století, avšak zárodky odboje zde byly patrné už od 50. let. Co se týče dekolonizace, tak Portugalsko de facto přistupovalo ke všem třem koloniím podobně, ovšem lišil se přístup a způsob odboje jednotlivých kolonií. Jako první přiblížím průběh dekolonizace v Angole.

2.6 Angola 2.6.1 Základní informace Angolská republika je se svou rozlohou 1 246 000 km² pátou největší zemí Afriky a žije zde na 13 milionů lidí. Pozemní hranice sdílí s Kongem, Demokratickou republikou Kongo, Zambií a Namibií. Úředním jazykem je portugalština, ale používají se také původní bantuské jazyky. Nezávislá Angola vznikla 11. listopadu 1975, kdy získala nezávislost na Portugalsku a současným prezidentem je José Eduardo dos Santos. V Angole jsou bohatá naleziště ropy a leží tu uranová ruda. Dále tu nalezneme 14 Klíma, Jan, pozn.3, s. 129-133 15 KLÍMA, Jan. Poslední koloniální válka. Praha: Libri, 2001. ISBN 80-7277-033-0. s. 30

17

zásoby mědi, fluoritu, asfaltu, železa a další nerostné suroviny. Po celé zemi se nacházejí diamanty šperkařské kvality. Největší zásoby najdeme na severovýchodě země. Díky přírodní rozmanitosti, vhodnému klimatu a dostatku vody se zde dobře daří zemědělské výrobě, i přesto ji ale dnes převyšuje těžební a zpracovatelský průmysl. Jedním z největších bohatství v Angole jsou lidé. Většina z nich dnes žije ve velkoměstech. Východ země je jen velmi řídce osídlen a na jihovýchodě nežije téměř žádné obyvatelstvo. Angola je rozdělena na 18 provincií, ve kterých se nachází 11 hlavních etnolingvistických skupin a kromě jazykové podobnosti je spojuje také katolické náboženství, které sem přinesli portugalští misionáři. Z necelých 400 000 bělochů, kteří zde žili, tu po vyhlášení nezávislosti zbylo pouze několik tisícovek, většina z nich odešla zpátky do Evropy nebo do JAR. Vzhledem k tomu, že zde vždy byl pro portugalské kolonizátory velký nedostatek bílých žen, docházelo během staletí k velkému míšení ras a během 20. století došlo k naprostému promíšení ras. Ovšem v dnešní Angole nehraje rasa nebo stupeň rasového promíšení významnou roli, rozhodující je klanová či kmenová příslušnost jedince. I přes velké přírodní bohatství je vysoký domácí produkt nepoměrně rozdělen, ovšem toto je problém, který se netýká pouze Angoly, ale většiny afrických států. Nižší vrstvy venkova tak trpí velkým hmotným i kulturním nedostatkem.16

2.6.2 Vpád Portugalců Když roku 1441 obeplul Gil Eanes zapovězený mys Bojador a zjistil, že se za ním neskrývá „vražedné horko, ani moře temna“ 17, nebránilo již Portugalcům nic v cestě za objevováním nové cesty do Indie. V dubnu 1483 dosáhl Diogo Cao ústí řeky Kongo. Vládl zde král manikongo (doživotní monarcha Konga). Neexistoval tu přesný nástupnický řád, a tak po smrti manikonga vždy vzplanuly boje o moc. Při další výpravě uzavřel Cao spojenectví s vládcem provincie Sojo, který nechal postavit kostelík a nechal se pokřtít. V Africe docházelo k zásadnímu prolínání dvou kultur. Portugalci se nezajímali o duši, kulturu nebo hodnoty černé Afriky, byla pro ně pouze zdrojem bohatství a prostorem, kde chtěli šířit svoji jedinou správnou víru. Tyto protiklady musely dříve či později přerůst v kruté konflikty. Křest přijal v dubnu 1491 i nejvyšší vládce manikongo Nzinga-a-Nkuvu a tímto křtem přijal evropské jméno současného lisabonského krále Jan I. Během několika let začali Portugalci, na rozdíl od domorodců, z tohoto spojenectví těžit. Byl to obchod s otroky, které v Kongu levně nakoupili a v Evropě velmi draze prodali. Poprvé byl název Angola jako označení nové země použit v donaci krále Šebestiána, který roku 1571 svěřil do osobní kontroly 35 mil pobřeží na jih od ústí řeky Kwanzi Paulovi de Novaisovi, vnukovi Bartolomea Daize. Sao Paulo de Loanda se stala první evropskou základnou v černé 16 KLÍMA, Jan. Dějiny Angoly. Praha: Lidové noviny, 2008. ISBN 978-80-7106-950-8 s. 5-13 17 Klíma, Jan, pozn. 16, s.21

18

Africe. Roku 1589 byla vytvořena první koalice proti Portugalsku, která v bitvě přesvědčivě zvítězila nad Portugalci. Počátkem 17. století byla vytvořena druhá koalice, proti Portugalcům se spojily domorodé kmeny, konžské provincie i sám manikongo. Válka se odehrávala střídavě ve vnitrozemí a na pobřeží. Portugalcům přibyly ve 20.letech 17. století nové potíže. Nizozemci totiž také měli zájem o angolské otroky, aby jimi mohli zásobovat nově dobytá území Západoindické společnosti. Roku 1633 obsadila jediná nizozemská loď angolský přístav Benguele a roku 1641 už zavlála nad Luandou nizozemská zástava. I portugalská Brazílie pocítila důsledky holandského záboru Angoly. Zvýšila se cena otroků a byla ohrožena produkce cukrovarnických velkostatků. Proto vyjela brazilská expedice Portugalcům na pomoc. První výprava sice úspěšná nebyla, ale druhé už Holanďané nezvládli čelit a 18. srpna 1648 se vzdali. Na angolské pobřeží se tedy mohli opět vrátit Portugalci a obchod s otroky mezi Angolou a Brazílií byl opět obnoven roku 1650.18

2.6.3 Pokusy o reformy O první reformy se pokoušel od 50. let 18. století guvernér Antonio Álvares da Cunha, ale žádná z reforem se mu nepodařila dotáhnout do konce. To se povedlo až v letech 1764-1772 novému guvernérovi Franciscovi Inocencio de Sousa Coutinhovi, jemuž se podařilo zavést řadu reforem, které byly výhodné i pro domorodé obyvatelstvo. Coutinho chtěl vybudovat „novou Brazílii“. Pokusil se o dialog jak s nevzdělanými kolonisty, tak s Afričany a začal reorganizovat vnitřní obchod, posílil armádu, v Luandě nechal vystavět ulice a pevnost a v Bengule špitál a zaváděl tam zásady merkantilismu Jedním z jeho nejvýznamnějších kroků bylo zrušení otroctví pro dluhy a prodej vlastních příbuzných do otroctví. Na žádost nevzdělaných bělochů, kteří jeho počínáni příliš nechápali, založil několik základních škol a organizoval kurzy pro stavitele.19 V roce 1772 nahradil Coutinha ve funkci guvernéra António de Lencastre, který ovšem neměl v úmyslu jít ve stopách svého předchůdce, ale naopak nechal ztroskotat projekty, které mohly Angole pomoci v rozvoji. Zhroutilo se osidlování jihu i vojenská a soudní organizace. Portugalci, kteří měli pevně v rukou pouze pobřežní města Luandu a Benguele a spoléhali se na spojence ve vnitrozemí, byli stále více napadáni těmito „spojenci“ a konfliktů stále přibývalo. A s novým guvernérem se také opět naplno rozběhl obchod s otroky, vývoz činil na 30 000 otroků ročně a poplatky tvořily 88,1 % všech důchodů. I když se několik následujících guvernérů snažilo otroctví zakázat, jejich protesty nemohly být vyslyšeny, protože jim tam chyběli lidé. Od konce 18. století tam žilo jen kolem 60 bělochů a 200 míšenců, a ty živilo právě otrokářství.20 18 Iliffe, John, pozn. 9, s. 160-170 19 Klíma, Jan, pozn. 16, s. 75 20 Klíma, Jan, pozn. 16, s. 77

19

2.6.4 Konec honu na otroky V Luandě bylo roku 1576 založeno nové překladiště otroků a stala se tak základnou pro přímý evropský zábor a násilné zajímaní otroků. První otroci byli dováženi do Portugalska a od roku 1532 se začali dovážet i do Ameriky, jak už uvádím výše. Afričané byli daleko odolnější proti nemocem, které do Ameriky zanesli Evropané, více než američtí indiáni. V této době se na západ vyváželo asi 3000 otroků ročně, podle průzkumů mohlo být do Ameriky v letech 1451-1870 dopraveno až 10 milionů otroků. Většina otroků byla zajata buď během válek , nebo při cíleném lovu na otroky. 21 S nástupem průmyslové revoluce už nebyla taková poptávka po nekvalifikované otrocké práci a vyspělejší průmyslová společnost už také nemohla přehlížet nemorálnost obchodu s otroky. Mezi prvními, kdo obchod s otroky, ovšem ne samotné otroctví, zakázal, byly do roku 1814 státy Dánsko, Velká Británie, Švédsko a Nizozemí. Tyto země tlačily také na Portugalsko, aby obchodování s otroky zakázalo. V lednu 1815 byla ujednána dohoda, ve které portugalský princ Jan slíbil anglickému králi Jiřímu III., že obchod s otroky bude zrušen na africkém pobřeží severně od rovíku. Avšak hlavní trasa obchodu vedla pod rovníkem od angolských přístavů do Ria de Janeira. Angoly se tedy zrušení otroctví zatím netýkalo. Zlom přišel až v roce 1826, kdy byla sjednána dohoda mezi Velkou Británií a tehdy už nezávislou Brazílií, že k 23. březnu 1830 bude úplně zastaven obchod s otroky. Tento fakt vyvolal u brazilských velkostatkářů velkou paniku, že nebudou mít dostatek pracovních sil, a několikanásobně se tak zvýšila poptávka po lidech. V této době tedy vyvrcholil lov na otroky jižně od rovníku. Úmluva z roku 1826 nebyla dodržena a obchod s otroky kvetl dál i po roce 1830. Až pod velkým tlakem celosvětové kampaně proti otrokářství vydal ministr kolonií Sá de Bandeira 10. prosince 1836 dekret, kterým zakazoval obchod s otroky, ale ani toto nařízení nebylo dodržováno. Další dekret byl vydán roku 1858 a stanovoval lhůtu 20 let, kdy mělo dojít k úplnému zániku instituce otroctví, tato lhůta skončila k roku 1878 a tím skončila také jedna z nejtragičtějších etap angolských dějin.22

2.6.5 Salazarovské Portugalsko Po první světové válce se Portugalsko ocitlo v rozkladu. Po dlouhé nečinnosti padla portugalská republika 28. května 1926 a v Portugalsku byl nastolen vojenský režim, který Angolané vnímali celkem pozitivně, protože mohl být zárukou klidu pro podnikání. V dubnu 1928 nastoupil na post ministra financí António de Oliveira Salazar. Salazar chtěl vybudovat nový systém institucí a z kolonií vytěžit co nejvíce. Pro Afričany se zlepšily mzdy i péče o zdraví a Angolané měli možnost volného výběru zaměstnání. Od roku 1930 byl Salazar i na postu ministra kolonií. V červenci téhož roku vydal Zákon o koloniích, který znamenal administrativní i finanční 21 Iliffe, John, pozn.9, s. 163-164 22 Klíma, Jan,pozn.16, s. 85-95

20

centralizaci. Do všech krajů Angoly byli nasazeni úředníci, kteří zde určovali každodenní životy lidí. Místo, aby se kolonie začaly od svých kolonizátorů oddalovat, Salazar zapříčinil ještě větší svázání. Razil tezi o nutnosti kolonizovat domorodé obyvatelstvo.23

2.6.6 Počátky odboje Náznaky odporu byly v Angole patrné již před první světovou válkou a neustálý koloniální tlak způsobil zrod angolského nacionalismu, ale tento celonárodní nacionalismus se nikdy nedokázal dostatečně spojit a vyvinout do větších rozměrů. Pro odboj byl rozhodující nacionalismus domorodých etnik jako byly Bakongo, Mbundu a Ovimbundu. Na druhou stranu se ani tyto skupiny nakonec nedokázaly spojit, což výrazně ovlivnilo průběh dekolonizace.24 Druhá světová válka se Angole zcela vyhnula a Angola pocítila dočasné politické uvolnění. S koncem války přišlo také prohlášení OSN, které se vyslovovalo proti kolonialismu a stanovovalo, že režimy svěřenecké správy mají směřovat k nezávislosti bývalých podřízených zemí.25 Potřebu reforem začali pociťovat i lidé blízcí Salazarovi a ministr kolonií Marcelo Caetano v roce 1946 podal návrh na decentralizaci impéria. Mezi africkými studenty začal narůstat nacionalismus a začali vznikat apolitické spolky. Pravicový charakter Salazarova režimu vedl vzdělané lidi spíše k tomu, že se přikláněli ke komunismu. K levici měl blíže také student lékařství a básník António Agostinho Neto, který spolu s dalšími dvěma Afričany, Amílcarem Cabralem a Mário Pintem de Andrade v roce 1948 založili Středisko afrických studií. V době, kdy už ve zbytku Afriky začínal dekolonizační proces, Portugalsko dále upevňovalo vazby se svými koloniemi. Když byl Portugalsku odmítnut vstup do OSN kvůli existenci koloniálního impéria, rozhodl se z něj Salazar roku 1951 udělat zámořské provincie a prohlásil portugalskou říši za jeden transkontinentální multikulturní národní stát, čímž se vyhnul doporučení OSN o dekolonizaci.26

2.6.7 Odbojové organizace V Angole se velmi výrazně projevila studená válka. Největší vliv měla na jednotlivé odbojové skupiny, které se orientovaly buď na USA, SSSR nebo na Čínu a tyto státy je také podporovaly. V Angole byly také asi nejsložitější poměry mezi odbojovými skupinami. Odboj tu nikdy nedokázal vystupovat jednotně a reprezentovat celý národ. V Angole existovaly tři hlavní odbojové organizace, které v následující části představím. 23 24 25 26

Klíma, Jan, pozn.16, s. 152 Klíma, Jan, pozn.3, s. 227 Klíma, Jan, pozn. 16, s. 162 Klíma, Jan, pozn. 16, s. 167

21

 První odbojovou organizací byla MPLA. The Movement for the Popular Liberation of Angola, tedy Angolské lidové osvobozenecké hnutí. MPLA vznikla v roce 1956 a měla silně levicový charakter a kontakty na Portugalskou komunistickou stranou, díky čemuž se jí dostávalo materiální podpory ze zemí sovětského svazu. Největší podporu měla kolem hlavního města Luandy a etnika Mbundu. Protože se hnutí usadilo přímo v Luandě, dotýkaly se ho portugalské represe tak moc, že hlavní představitelé museli odejít do exilu, odkud organizovali partyzánské útoky. Prezentovala se jako služebník lidu a její vedoucí představitelé pocházeli z různých konkurenčních skupin koloniální historie. Staří černí kreolové, jejichž mateřským jazykem je portugalština, hlásí se ke katolické církvi a mají starou tradici v armádní službě státu, která byla oživena během boje za svobodu a umožnila jim velký vliv v tomto hnutí. Druhá skupina pochází z vnitrozemí, kde lidé mluvící jazykem kimbundu získávali příležitosti ke vzdělání díky misiím Metodistů. Třetí typickou skupinou jsou synové bílých osadníků a koloniálních úředníků, kteří si vzali africkou ženu. Mnoho z nich se stalo vedoucími činiteli v tomto lidovém hnutí a plánovali multirasovou socialistickou společnost. MPLA je v Angole u moci od roku 1975, kdy se prezidentem stal Antonio Agostinho Neto, který byl po své smrti v roce 1979 vystřídán José Eduardem dos Santosem 27  Druhé hnutí vzniklo na severu země pod názvem Front for the National Liberation of Angola, FNLA, tedy Národní fronta pro osvobození Angoly. Organizace vznikla v roce 1962 spojením několika nacionalistických skupin a měla podporu lidu Bakongo. Jedním z hlavních vůdců byl Holden Roberto, který toto hnutí směřoval na Spojené státy americké, které ho materiálně podporovaly. Toto hnutí bylo zcela odlišné od MPLA. Jeho vedoucí členové se nevyskytovali ve veřejné sféře, ale pracovali spíše v soukromém sektoru, a co víc, jeho členové patřili k vrstvě angolské společnosti, která měla obchodní zájmy v Kinshase více než v Luandě. Členové FNLA nemluvili portugalsky, ani jazykem kimbundu, ale používali různé konžské dialekty, které smazávaly koloniální hranici mezi státy Angola a Kongo. V obou státech se hlásili k protestantské církvi a k baptistům. Po skončení války za osvobození v roce 1974 neztráceli obchodníci ze severu čas a přesunuli se do Luandy, kde nahradili prchající bílé obchodníky a řemeslníky a kupovali domy, pozemky, továrny a radio stanice. Po skončení války měli také politické ambice získat moc v hlavním městě, to se jim, ale nepovedlo a spokojili se tak se soukromým sektorem ekonomiky. Politická moc padla do socialistických rukou jejich rivalů z MPLA.28 27 BIRMINGHAM, David. The decolonization of Africa. Ohio: Ohio University Press, 1995. ISBN 0-8214-1153-5, s. 65 28 Tamtéž, s. 66

22

 Posledním velkým hnutím byla UNITA, Union for the National Independence of the Totality of Angola. Národní svaz za úplnou nezávislost Angoly vznikl v roce 1966 a jeho hlavní podporovatelé byli staří obchodníci z centrální vysočiny. Někteří z vůdců hnutí měli aristokratické styky a mluvili jazykem Ovimbundu. Většina z nich navštěvovala presbyteriánské školy, nebo se nechávali ošetřovat v presbyteriánských nemocnicích, které založili misionáři ze Švýcarka nebo z Kanady. Ideologie UNITA byla velmi blízká rolníkům z centrální vysočiny. Toto osvobozenecké hnutí se neorientovalo na USA, ani na SSSR, ale na Čínu, protože zakladatel organizace Jonas Savimbi byl silně ovlivněn čínským maoismem, a to proto, že v Číně pobýval na stáži. Čína toho nemohla z materiálního hlediska moc nabídnout, a tak se UNITA později tajně pokusila sblížit s Portugalci. Nabídla jim, že pomůže odstranit levicové partyzány z válečné zóny, na oplátku měla být zvýhodněna v koloniálním zápase. Tato dohoda zasela semínko pro mnoho let trvající konflikty v centrální vysočině 29

2.6.8 Cesta ke svobodě – 60. léta Válka za svobodu v Angole měla dvě fáze rozdělené dlouhým obdobím patové situace, ve které kolonie sice zůstávala ve válce, ale nepadlo tolik obětí. První období začalo roku 1961, kdy začal v Angole ozbrojený boj proti portugalským kolonizátorům inspirovaný náhlou dekolonizací belgické Afriky. Ráno 4. února 1961 se nad Luandou ozvaly palby z kulometů a hluk motorů. Nespokojenost venkovanů se špatnými mzdami a pracovními podmínkami přerostla v opravdové povstání, kdy rolníci pálili osev, ničili mosty a zapalovali katolické kostely. O tomto incidentu se okamžitě dozvěděl celý svět a setkal se s pozitivním ohlasem. Vždyť MPLA žádala už v září 1960 OSN, aby vyhlásila portugalské kolonie za „území bez vlastní vlády“ a zahájila tím dekolonizaci.30 Valné shromáždění OSN přijalo 14. prosince 1960 rezoluci o „poskytnutí nezávislosti koloniálním zemím a národům“ a světové velmoci USA, SSSR a Čína už nechtěly uznávat historické argumenty k udržení portugalské říše a usilovaly o jeho likvidaci všemi prostředky.31 V dubnu 1961 schválilo OSN rezoluci, podle které měl být ustaven výbor kontrolující portugalský postup v Angole, tato delegace měla být vypravena z Lisabonu, proti čemuž se postavilo USA v čele s prezidentem Kennedym a navíc začalo tajně sponzorovat bakongskou organizaci UPA, předchůdkyni FNLA, což umožnilo Holdenu Robertovi vybudovat výcviková střediska a armádu. Americký prezident Kennedy v srpnu 1961 také vyhlásil embrago na dodávky zbraní a munice, které by Portugalci 29 Birmingham, David, pozn. 27, s. 67 30 Klíma, Jan, pozn. 15, s. 15 31 Klíma, Jan,pozn.15, s. 32

23

mohli využít v Angole. Portugalsko se dostávalo do stále větší mezinárodní izolace, když počátkem roku 1962 hlasovalo v debatě o Angole v OSN 99 států proti Portugalsku. Tuto izolaci mohlo Portugalsko prorazit pouze spoluprací s USA, které Portugalsku nabízelo významnou hospodářskou podporu za podmínky, že Salazar přijme zásadu sebeurčení národů. Salazar to ovšem ihned odmítl, protože byl přesvědčený, že USA chtějí Portugalsko z Angoly vytlačit a samy tu uplatňovat svůj vliv. To ale nebyla tak úplně pravda, Spojené státy spíše chtěly zamezit tomu, aby se Angola dostala pod vliv komunismu.32 Od roku 1962 byla také levicová MPLA dotována, a to ze SSSR, Československa a Kuby a mohla tak konkurovat UPA, která se téhož roku transformovala do Angolské národní osvobozenecké fronty FNLA a 5.dubna 1962 vyhlásila vytvoření Vlády Angolské republiky v exilu, tzv. GRAE. Tuto vládu uznal alžírský premiér a MPLA se začala dostávat do izolace. Následující rok byla Holdenova FNLA uznána jako jediná osvobozenecká organizace Angoly. Portugalci sice omezili území, které kontrolovala FNLA, ale toto rozhodnutí na nějakou dobu zastavilo válečné operace a fronty se stabilizovaly. Pro MPLA to znamenalo jediné, ocitla se bez podpory a v rozložení. Byla nucena vyklidit kanceláře v Leopoldvillu a přesunula se do Brazzaville, odkud rozšiřovala svá bojiště. Na jaře 1964 se v Angole konaly první volby do Zákonodárné rady. O demokratických volbách sice nemohla být řeč, ale pro koloniální Angolu to byl krok vpřed. I přesto, že ve většině okolních států postupně docházelo k procesu dekolonizace a v portugalských koloniích byla dennodenně prolévána krev a nenávist mezi odbojovými organizacemi stoupala, Salazar stále odmítal jakékoliv změny. Ať už to byl požadavek na demokratizaci Portugalska, nebo návrh na federalizaci říše, kdy by vzniklo společenství podobné britskému commonwealthu. Naopak, Salazar neustále vyzíval Portugalce, aby vytrvali a i v nejhorší mezinárodní situaci zachovali vlastenectví k impériu. V druhé polovině 60. let se na scéně objevuje třetí osvobozenecké hnutí UNITA, které ohrožovalo vládnoucí FNLA. Zakladatelem UNITA byl totiž člen FNLA Jonas Malheiro Savimbi, který už nemohl snášet spory uvnitř hnutí a také se mu nelíbila podřízenost Holdenu Robertovi. Savimbi chtěl v tomto novém hnutí aplikovat čínský maoismus a na jeho stranu přešla také největší angolská národnost Ovimbundu, která dříve podporovala FNLA. Savimbi postupně na svoji stranu získával obyvatelstvo centrální vysočiny a také některé skupiny z JAR a USA.33 Během roku 1968 se situace v Angole o něco stabilizovala. FNLA nevedla větší vojenskou činnost, ale měla podporu Afriky, MPLA se přesunula na východ poblíž UNITA a UNITA operovala hlavně na jihovýchodě země. Koncem 60.let začal zajímat světovou politiku další problém, a tím byl Vietnam, kde se angažovalo hlavně USA a tudíž byla Afrika odsunuta na druhou kolej 32 Klíma, Jan, pozn.15, s. 60-61 33 Klíma, Jan, pozn.3, s. 235

24

i co se financování týče. I proto se do popředí dostávala MPLA, která byla sponzorovaná Sovětským svazem. V této době procházelo hnutí UNITA jednou ze svých krizí a mnoho jejích bojovníků přeběhlo ke konkurenční FNLA. A protože ani FNLA v tuto dobu nezaznamenávala větší úspěchy, byla to právě MPLA, která se v roce 1969 zúčastnila dvou mezinárodních konferencí. Nejprve v súdánském Chártúmu a poté v Tanzánii. Úpadek hnutí UNITA byl patrný na začátku 70. let, kdy se nedokázala z východu, kde operovala pohnout a nepronikla ani na centrální vysočinu, kde měl Savimbi nejvíce příznivců. Toho využili Portugalci, konkrétně brigádní generál Bettencourt Rodrigues, k operaci Madeira. Kontaktoval Savimbiho, a ten na jeho nabídku kývl. UNITA měla zabezpečit neobtěžování Portugalců a monitorování pohybů MPLA a FNLA, za to se jí měla od Portugalců dostávat logistická a humanitární pomoc. Počátkem 70. let vybudovala portugalská tajná policie PIDE vojenské jednotky Flechas (Šípy). Tyto jednotky operovaly na straně Portugalska a svými stopařskými a podpůrnými oddíly měly pomoci k nastolení pořádku v zemi. Tyto oddíly byly vytvořeny z domorodých černochů žijících na jihu země, které tolik netrpěly kolonizací. První polovina 70.let znamenala pro odboj úpadek. Odbojové organizace už nebyly schopny skoro žádného boje, naopak Portugalsko opět kontrolovalo skoro celé územ Angoly. Roku 1973 panoval v Angole relativní klid, země prosperovala. Vedlo se zemědělství a průmyslu, rostl také počet lidí, kteří navštěvovali vzdělávací zařízení. Existovala tu také dobře vyvinutá infrastruktura. Jediné, co další rozvoj brzdilo, byl nedostatek investic, odborníků a podnikatelů. Organický zákon pro zámoří z roku 1972 vytvořil z Angoly stát. Angola byla rozdělena na 16 okresů a 150 obvodů, generální guvernéři byli ovšem stále dosazování z Lisabonu. Dá se říci, že v Angole vládl klid až do vojenského převratu v Portugalsku, který proběhl 25. dubna 1974.34

2.6.9 Karafiátová revoluce v Portugalsku Rok 1968 byl pro mnoho států Evropy zlomový. Ať už vezmeme v potaz československé Pražské jaro, které se dostalo i na stránky portugalského tisku, bouře ve Francii, které donutily k odstoupení z prezidentského úřadu Charlese de Gaulla, tak i v Portugalsku se dostaly věci do pohybu. V září 1968 byl Salazar donucen kvůli zdravotním potížím, po 40 letech diktátorského režimu, opustit politiku.35 Portugalský prezident Américo Thomaz čekal do poslední chvíle, než lékaři potvrdili Salazarovu doživotní invaliditu. Do nové funkce předsedy vlády jmenoval Marcela Caetana. Ač byl Caetano celý život spjat se salazaristickým režimem a byl člen jediné politické strany Národní svaz, byl to vynikající právník, který se i otevřeně stavěl a protestoval proti represím státní policie PIDE, 34 Klíma, Jan, pozn. 3 s. 236-241 35 KLÍMA, Jan. Pozn.5, s. 434

25

která se angažovala i v Angole. Jedním z Caetanových úkolů bylo reformovat tuto státní policii, jejíž vliv se stále zvětšoval s tím, jak autoritativní režim ztrácel podporu a smysl. PIDE byla postrachem všech Portugalců a byla to právě ona, která zajišťovala přetrvávání nedemokratického režimu v Portugalsku. Reformy se mu ovšem moc nedařily, a tak tuto policii alespoň v listopadu 1969 nahradil tzv. DGS, Hlavní vedení bezpečnosti, jejíž podstata se od PIDE ale moc nelišila. Když Caetano nebyl schopný naplnit žádný bod ze svého programu a prosadit reformy, které by Portugalsku pomohly z krize, bylo jasné, že režim musí padnout. V Portugalsku byla ovšem opozice nejednotná a shodovala se pouze na jednom. Koloniální válka musí skončit. Nakonec to byla armáda, která se postavila do role likvidátora režimu. Paradoxně v Africe se po vzoru levicových odbojových hnutí začalo formovat portugalské Hnutí kapitánů. Členové tohoto hnutí byli inspirování nacionalistickými hnutími, které byly levicově zaměřené a mezi portugalské vojáky šířily ideu spravedlivého světa, třídního bohatství a komunistické revoluce. V listopadu 1973 hnutí veřejně představilo svoje cíle: ukončit koloniální válku a nastolit demokratický režim. V lednu 1974 začalo Hnutí kapitánů šířit svoji kampaň a už v březnu se přejmenovalo na Hnutí ozbrojených sil, MFA. První pokus o převrat 16. března skončil neúspěchem. MFA bylo poraženo a zatčeno bylo i několik desítek důstojníků. MFA se nehodlalo vzdát a plánovalo další povstání, nejprve přijalo systém hesel, které se měly šířit rozhlasem po celé zemi a 24. března se dohodli, že provedou dobře naplánovaný převrat v týdnu od 20. do 27. dubna. Nakonec bylo datum převratu stanoveno na noc z 24. na 25. dubna 1974. Z rozhlasové vysílačky Emissores Associados de Lisboa se před půlnocí 24. dubna ozvalo hlášení, které mělo být signálem pro zasvěcené jednotky: „Je za pět minut jedenáct. Zazpívá vám Paulo de Carvalho z Eurofestivalu 74. Potom co vám dám sbohem.“ Po tomto hlášení se jednotky připravily na akci a očekávaly další signál, který přišel v 00:20. V radiu byla zahrána zakázaná píseň od Josého Afonsa. Luís Filipe Rocha přečetl 25.dubna v půl 8 ráno prohlášení, které lidé chtěli slyšet už dávno a tedy, že ozbrojené síly zahájily akce, které měly vést k osvobození od režimu, a protože si vojáci dali do hlavní samopalů květy, vešla do dějiny tato revoluce pod názvem Karafiátová revoluce. Během dopoledne 25. dubna se do ulic vydaly davy civilistů, kteří se ztotožňovali s revolucionáři a vyjadřovali jim své díky. Během dne se MFA zmocnila všech stěžejních míst ve městě a už v 8 hodin večer vydalo MFA prohlášení, že revoluce zvítězila a utváří se Výbor národní spásy, JSN, který měl převzít moc v zemi. 26. dubna odletěli prezident Thomaz, předseda vlády Caetano a další ministři do exilu na Madeiru. Během tohoto dne se také vzdaly poslední vojenské posádky věrné vládě a také policie DGS, která převrat do této doby odmítala a snažila se ho potlačovat. O den později mohli z věznic vyjít političtí vězni. 26

Kdo doufal v to, že bude v Portugalsku nastolena demokracie, měl smůlu. I přesto, že se Lidová demokratická strana, nově zvolený prezident Antonio Spinola i nový předseda prozatímní vlády pokoušeli dělat vše pro udržení demokracie, revoluce získávala stále více levicový charakter. 30. září odstoupil prezident Spinola a na jeho místo nastoupil Costa Gomez, který reorganizoval i vládu. V dubnu 1975 se poprvé konaly volby, ze kterých vzešla vítězně Socialistická strana s 38 % hlasů. Když se spojila s komunisty, kteří získaly 12 % hlasů, nezmohla proti nim pravice vůbec nic. Komunisté se zmocnili rozhlasu a skrze něj šířili komunistické ideje mezi lidi, pokračovalo také znárodňování podniků a útočili také na sídla jiných politických stran. V srpnu 1975 se komunisté spojili s krajní levicí a dali si název Sjednocená revoluční fronta, FUR. Ve volbách v roce 1976 zvítězili opět socialisté, ale po čistkách, které prováděla komunistická strana, se posunuli zleva spíše na střed. Novým prezidentem republiky se stal generál Ramalho Eanes. Portugalsko začalo uvažovat o konsolidaci a navázání kontaktů s demokratickou Evropou. Nový předseda vlády Ferreira se zasadil o to, že v září 1976 bylo Portugalsko přijato jako 19. člen do Rady Evropy.36

2.6.10 K nezávislosti Jak píši výše, v tuto dobu do vypuknutí revoluce v Portugalsku vládl v Angole celkem klid. Ovšem poté jednotlivé organizace zbystřily a začaly se připravovat na boj o to, kdo zemi bude vládnout. Schylovalo se k občanské válce. Portugalci jednali s každým hnutím zvlášť, ale zdálo se, že jakákoliv jednání jsou zbytečná, protože nikdo se nechystal ustoupit.. V Portugalsku vydal 9. srpna 1974 Výbor národní spásy program dekolonizace Afriky, kdy měla v prozatímní koaliční vládě spolupracovat všechna osvobozenecká hnutí. Nakonec to přece jen vypadalo, že se dohodnou, když byly podepsány dohody. 25. listopadu smlouva FNLA a UNITA o společném postupu,18. prosince MPLA a UNITA a v lednu 1975 byla hostitelkou všech tří delegací keňská Mombasa, kde zastavily nepřátelství FNLA a MPLA. O několik dní později se zástupci všech tří organizací sešli se zástupci Portugalska v portugalském městě Alvor. Zde bylo ujednáno, že svou činností dovedou Angolu k nezávislosti k 11. listopadu 1975. Již o několik týdnů později vzal všechen optimismus za své, když aktivisté FNLA přepadli Úřední vysílač a vyvlekli odtud ředitele a příslušníka MPLA Antónia Cardosa.37 V následujících měsících se opět rozhořely boje mezi všemi zástupci odboje i Portugalska. V březnu napadlo portugalské komando kancelář MPLA, v tomtéž měsíci začala i pravidelná válka mezi MPLA a FNLA, v červnu se UNITA, FNLA a MPLA opět sešly, aby se pokusily o dialog, neboť šarvátky ohrožovaly přípravu nezávislosti, ale opět to skončilo neúspěchem. MPLA vyhnala z Luandy všechny své soupeře, 36 KLÍMA, Jan. Nevládnoucí karafiáty. Dějiny a současnost. 2000, č. 6. . ISSN 0418-5129. s. 24-29 37 Klíma, Jan, Pozn. 15,s. 164-166

27

ovšem bojůvky pokračovaly v ostatních částech země, a ani kolem Luandy neutichaly boje. Občanská válka se postupně přelévala na mezinárodní úroveň, protože každé hnutí mělo své sponzory. Pro MPLA byla stěžejní pomoc od komunistů z celého světa, FNLA byla podporována Zaiřany a antikomunistickými zeměmi a na pomoc UNITA šla Jihoafrická republika. Rozhodujícím momentem v tomto konfliktu bylo vylodění asi 2500 Kubánců, kteří přivezli válečný materiál ze SSSR pro MPLA. 10. listopadu rozstřílely sovětské raketomety vojska FNLA a UNITA, tím pádem si MPLA udržela kontrolu obklíčeného hlavního města a o den později 11. listopadu 1975 mohl čelní představitel MPLA António Agostinho Neto vyhlásit vznik nového afrického státu.38

2.7 Mosambik 2.7.1 Základní informace Mosambická republika, jak zní oficiální název, vznikla v roce 1975, kdy získala nezávislost na Portugalsku. Hlavní a největší město je Maputo. Rozlohu má 801 590 km², z toho přes 13 000 km² tvoří vodní plochy. Žije zde 23 515 934 obyvatel, ale je třeba zmínit, že je tu jedna z nejvyšších úmrtností dětí na světě v důsledku nemoci AIDS. Z 99 % jsou tu zastoupeny národy Afriky, najdeme tu několik etnik jako jsou Makuá-Lómué, kteří tvoří nejpočetnější skupinu obyvatel, Makondové Tsongové, Malawijci nebo Šonové a mnoho dalších. Z Portugalců tu zbylo asi jen 0,06 % obyvatelstva. Úředním jazykem je zde sice portugalština, ale uslyšíme tu mnoho původních domorodých jazyků. Z náboženského hlediska jsou zde nejvíce zastoupeny katolíci a protestanté, znatelný je zde také islám a je tu i mnoho lidí bez vyznání, téměř 18 %. Co se týče ekonomiky, Mosambik je jeden z nejchudších států světa a v roce 2008 žilo víc než 50 % lidí pod hranicí chudoby. Stále tu převažuje zemědělství, kde pracuje 81 % obyvatelstva, nad průmyslovou výrobou. Mezi nejvýznamnější zemědělské produkty patří bavlna, kešu oříšky, cukrová třtina, maniok, sisal, kukuřice, citrusy a mnoho dalšího. Z průmyslu je tu nejvíce zastoupen průmysl těžební, jsou tu velká naleziště hliníku, uhlí, bauxitu a zirkonu. Mosambik je situován v jihovýchodní Africe a sousedí se 6 státy: Malawi, JAR, Tanzánie, Zambie, Zimbabwe a Svazijsko. Největší řekou je Zambezi, na které je postavena největší hydroelektrárna Cahora Basa a najdeme tu 3 velká jezera: Niassa, Chiuta, Schirwa. Po vyhlášení nezávislosti 26. června 1975 se moci ujal komunistický blok, Mosambik se přihlásil k učení marxismu a byla vyhlášena vláda jedné strany. Prezidentem se stal vůdce odbojové skupiny FRELIMO Samora Machel, který vládl až do roku 1986. Ovšem po vyhlášení nezávislosti došlo 38 Klíma, Jan, pozn. 3 s. 168

28

k občanské válce, podobně jako v Angole, která trvala do roku 1992. Od roku 2005 je v čele země prezident Armando Guebuza, který je představitelem FRELIMO39.

2.7.2 Portugalci v Mosambiku Vzhledem k počtu obyvatelstva, dostatečného množství vody a kontaktům s Číňany, Indy a Araby, získalo východní pobřeží Afriky značný význam jako základna při plavbách do Indie, i když zpočátku nebylo prvotním cílem portugalského zájmu. První, kdo spatřil pobřeží Mosambiku, byl Vasco da Gama roku 1498 a po dlouhé době se Portugalci ocitli opět v civilizaci. Podél celého pobřeží byly znatelné vlivy arabsko-islámské civilizace. Roku 1505 byla v Sofale, jižně od ústí řeky Búzi, založena portugalská pevnost a faktorie a byla započata stavba pevnosti sv. Šebestiána. V roce 1512 už měli Portugalci pod kontrolou celé pobřeží východní Afriky a základna zde vybudovaná jim umožňovala vybírat poplatky za projíždějící lodě a sledovat obchod na moři. Ve 30. letech chtěli vniknout do údolí veliké řeky Zambezi, postupně si ve vnitrozemí vytvářeli opěrné body, například pevnosti v Seně a v Tete. Od poloviny 40. let začal kormidelník Lourenco Marques obchodovat se slonovinou. Počátkem 16. století se poprvé objevila myšlenka spojit někdy v budoucnu portugalské základny na západním a východním pobřeží Afriky soustavou opěrných bodů. Portugalci zde svoje pozice upevňovali tzv. prazos neboli postoupení pozemku. Fungovalo to tak, že výsadní vlastníci dostávali od portugalského krále korunní emfyteuzi na tři životy a po této lhůtě se mělo zkultivované území vrátit zpět státu. Prazos se měly původně stát ohnisky kolonizace, ale časem získaly jiný význam. Staly se středisky nákupu a odbytu dálkového obchodu. Během 18. století se v Mosambiku chtěli uplatnit také Nizozemci, kteří zde dokonce zřídili jednu faktorii na pobřeží, ale už roku 1730 Portugalci Nizozemce ze zátoky vypudili. Dalším konkurentem se stali Rakušané, kteří založili roku 1776 svoji obchodní stanici v Delagoa Bay, ale Portugalská výprava ji zlikvidovala už roku 1781. Po pěti letech vybudovali Portugalci základy budoucího hlavního města Lourenco Marques, dnešní Maputo. Jak píši výše, jednou z hlavních obchodních komodit byla slonovina, která byla postupně, ostatně jako v jiných koloniích, nahrazena obchodem s otroky. V Mosambiku obchod s otroky neznamenal takovou katastrofu jako v Angole a neohrozil populační rovnováhu v regionu, ale v letech 1815-1820 dosáhl export otroků ročně 15 000-20 000, což není úplně zanedbatelné číslo. Když byl vydán zákon, který zakazoval vývoz otroků, tak ani zde, podobně jako v Angole, to nechtěl nikdo dodžovat. Až po roce 1875, kdy byl 39 The World Factbook [online]. 2007, 14.11.2012 [cit. 2012-11-28]. Dostupné z: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/mz.html

29

vydán první pracovní zákoník, přestali mít Portugalci zájem v pokračování otrokářství.40 Po Berlínské konferenci roku 1884, o které píši výše, započal na dalších 20 let tzv. závod o Afriku, který samozřejmě poznamenal i Mosambik. Evropské mocnosti se snažily urvat z Afriky co nejvíce a své nároky na území dokazovaly všelijak. Důkazem toho je i vydání známé „růžové mapy“, která vyjadřovala portugalské územní nároky a vyznačovala území spojující Atlantský a Indický oceán. Portugalské plány na propojení obou oceánů zmařil postup Britů z Kapska na sever. Jelikož Portugalci neměli tak dobré vybavení pro boj , úsilí na obsazení středojižní Afriky vzalo za své po britském ultimátu z 11. ledna 1890.

2.7.3 Nové století V průběhu 19. století se portugalský zájem přenesl na jih Mosambiku. Od roku 1903 se v Lourencu Marques budoval velkokapacitní přístav. Koloniální správa pronajímala části území výsadním společnostem a tyto společnosti měly velmi široká práva. Mohly kontrolovat a využívat domorodé pracovní síly pro zemědělství i řemeslně-průmyslové činnosti. Důležité je ještě zmínit, že roku 1888 byla založena „Mosambická společnost“, která si v roce 1891 pronajala na 50 let střed země a „Ňaská společnost“, která si pronajala část dnešních severomosambických provincií Niassa a Cabo Delgado. Tyto státy ve státě nejenže se staraly o své vlastní zájmy, ale zároveň se chovaly jako nová koloniální mocnost. První světová válka znamenala pro Mosambik katastrofu. Německé oddíly bojovaly v letech 1917 1918 proti Portugalcům a Angličanům, kteří byli jejich spojenci. Němci byli úspěšnější a navíc ve své kampani využívali domorodého odporu vůči koloniální správě. Už takhle dost složitou obranu Mosambiku proti Němcům zkomplikovalo velké povstání v Bárué z roku 1917, které bylo Portugalci krvavě potlačeno. Po válce vzrostla snaha upevnit sounáležitost mezi koloniální správou a metropolí a založit produktivní kolonizaci. Od 20. let 20. století se rodily nové koncepce kolonizace jak v Mosambiku, tak v ostatních koloniích. Mosambik však stále netvořil jednotný celek a jeho obyvatelé si neuvědomovali svoji zvláštní identitu. Nedostatek povědomí o vlastní kultuře i to, že domorodí obyvatelé neuměli prosazovat své ekonomické, přírodní i etnické bohatství, tvořilo špatnou základnu pro počátky dekolonizačních snah.41 Zdálo se, že po vojenském převratu v Portugalsku v roce 1926 se začne v Mosambiku blýskat na lepší časy. Docházelo k centralizaci, úprávě domorodé práce, pracovní zákon zakázal nucenou práci a v roce 1929 byl potvrzen režim indigenato, díky němuž měla asimilovaná menšina Afričanů stejná práva 40 Klíma, Jan,pozn.3, s. 37-41 41 Klíma, Jan, pozn.15, s. 42-43

30

jako ostatní Portugalci. V roce 1934 byly v Mosambiku vytvořeny 3 provincie: Niassa, Zambézie a Sul do Save.42

2.7.4 Počátky odboje Když porovnáme Mosambik a ostatní portugalské kolonie, tak právě zde patřil odboj k nejméně výrazným. Odpor vůči kolonizátorům vyplýval hlavně z různosti pohledů na práci, která souvisela s rozvojem země a z konkrétních krizí. Odbojové skupinky se tvořily hlavně v cizině a domácí spolky zatím neměly daný jasný program a taktiku. Už v roce 1938 tady existovalo 380 nezávislých církví, které se chtěly podílet na protikolonialistickém odboji, ale odpor zatím projevovaly jen sporadicky a hlavně ve skryté podobě. Zavedení nových kvót, které zaváděly pěstování nových plodin, především bavlny a rýže, a které vytlačily z polí tradiční obživu domorodců, způsobily, že se domorodí Afričané snažili práci vyhnout útěky z plantáží, a to vytvářelo stále větší konflikty mezi nimi a koloniální správou. Jednou z prvních větších organizací založenou roku 1949 bylo NESAM, Středisko afrických mosambických středoškolských studentů, jeho členové ale působili v zahraničí, takže na dění přímo v Mosambiku nemělo toto hnutí větší vliv, přesto se alespoň zasadilo o založení školy pro domorodce a Spolek studentů říše v roce 1951 ustavil Středisko afrických studií.43 Během 50. let vzniklo několik dalších menších odbojových skupin, ale všechny fungovaly v zahraničí jako například Protikolonialistické hnutí, MAC, založené roku 1957 v Paříži, Revoluční africká fronta, FRAIN, ustavená v Tunisu roku 1960, ve které ještě ke všemu nebyli ani Mosambičané zastoupeni. Odboj tedy vznikal spíše z vnějších podnětů než z nespokojenosti obyvatel portugalské kolonie. Přesto, že tu byly snahy na rozvoj ekonomiky ve státě, musely se těchto rozvojových plánů ujmout běloši, kteří byli dobrými organizátory, manažery a hlavně měly vyšší vzdělaností úroveň. Právě stupeň vzdělání narážel u domácího obyvatelstva, které nebylo a nemohlo být tak vzdělané a pociťovalo stále silnější pocit diskriminace v tomto ohledu. Rozdílný životní styl mezi domácím obyvatelstvem a bělochy vedl k tomu, že zde v roce 1957 začal ve velkých městech platit zákaz vycházení po 21. hodině bez osobního průkazu a také nástup PIDE, která měla dohlížet na pořádek. Toto bezpečnostní opatření na ochranu bělochů jenom dokazovalo rozpor mezi těmito dvěma světy.44 Rok Afriky 1960 byl zlomovým rokem nejen pro státy, které získaly nezávislost, ale také pro Mosambik. Mosambické úřady naplnila nervozita a jeden z bílých úředníků svolal na 42 Klíma, Jan, pozn.3, s. 194 43 Klíma, Jan, pozn.15, s. 78-79 44 Klíma, Jan, pozn.3, s. 197

31

16. června 1960 shromáždění do městečka Mueda, aby varoval před agitací makondských odbojářů. Mezi lidmi, kterých se sešlo opravdu hodně, vypukly protesty, proti kterým nepřiměřeně zasáhla pořádková služba a pobila několik desítek lidí. Tento incident vstoupil do dějin pod názvem „ Masakr z Muedy“. Tento masakr sice způsobil, že začaly urychleně vznikat odbojová hnutí, ale jejich problém byl v tom, že u nich byl velmi znatelný tribalismus a regionalismus a při hájení zájmů své země myslely hlavně na své kořeny.45

2.7.5 Odbojové organizace  Jižní národnosti zastávala organizace UDENAMO, tedy Demokratický národní svaz Mosambiku, jehož zakládající členové byly David Mubunda, Uria Simango a Adelino Guambe.  MANU, celým názvem Mosambický africký národní svaz byl dalším odbojovým hnutím, které bylo ustaveno v roce 1961 na podporu Makondů.  UNAMI, Africký svaz nezávislého Mosambiku měl emigrantské rysy, tento svaz vznikl na podporu utečenců ze západních a severozápadních okresů.  FRELIMO, Mosambická osvobozenecká fronta byla první větší odbojovou skupinou, kterou založil mosambický rodák, nyní pracovník OSN Eduardo Mondlane v roce 1962 spojením UDENAMO, UNAMI a MANU. Tato organizace neměla jenom tribalistický charakter, ale měla působit na celém území Mosambiku

2.7.6. Dvě fáze války za nezávislost 

Koloniální válka v Mosambiku začala, podobně jako v Angole, počátkem 60. let, kdy se myšlenka na svobodu rozšířila i do východní a jižní Afriky. Pokojné demonstrace vedly k násilným represím ze strany koloniální správy a představitelé odboje museli často odjet do exilu. Africký exil, vedený intelektuály z Pobřeží Slonoviny, se pokoušel dělat změny, snažili se budovat podporu zdola mezi rolníky na severu Mosambiku, a ačkoliv mohli nabídnout dlouhodobou naději na nezávislost a příležitostně stavěli nové školy nebo kliniky, nemohli přestavět portugalskou síť obchodních stanic, nebo zajistit zlepšení, které by umožnilo rolníkům prodat jejich úrodu a koupit si za to základní věci, jako jsou sůl, petrolej k topení, mýdlo a další věci.46 Po založení FRELIMO vybudoval Mondlane dobrý

45 Klíma, Jan, pozn. 15, s. 77 46 Birmingham, David, pozn. 27, s.78

32

základ pro to, aby mohl komunikovat s ostatním světem, který byl nakloněný odboji. Přesto, že Modlane toužil po tom, aby byl Mosambik nezávislý, některé odbojové skupiny mu tuto snahu znesnadňovaly. Regionální nacionalismus snášel špatně výsadní postavení FRELIMO, které bylo dokonce uznáno Organizací africké jednoty (OAJ) jako jediný zákonný představitel mosambického lidu. FRELIMO mělo velkou podporu ze zahraniční, jednak mělo velkou podporu od bratří Kennedyů, udržovalo si styky na agentury OSN a ještě mělo tajnou podporu CIA. FRELIMO v Dáresalámu otevřelo Mosambický ústav, který sloužil jako dokumentační a informační centrum. Zvědové postupně přecházeli severní hranici země, aby zjistili jaké jsou šance na úspěch při případném úderu v příhraničních oblastech Cabo Delgado a Niassa. I přesto, že se FRELIMO potýkalo s menšími vnitřními nedorozuměními mezi bílými a černými členy a mezi proamerickým a protiamerickým postojem rozhodlo se, že světu konečně ukáže, že je schopné za Mosambik jednotně bojovat.47 Tato akce se uskutečnila 1. srpna 1964 v obci Chai v okrese Cabo Delgado. Tuto akci vedl Alberto Chipande. Akce, během které se zmocnili městečka Chai, nebyla ničím vyprovokována a neměla skoro žádný význam, ale pro FRELIMO a i pro zahraničí to byl důkaz, že FRELIMO bere svůj boj za svobodu vážně, a že je schopné boje. Po tomto pro portugalskou správu ne příliš významném incidentu se v Mosambiku začala vytvářet atmosféra strachu a začalo pronásledování lidí, kteří byli podezřelí z nacionalismu.48 V této době vyhlašovalo nezávislost mnoho okolních států, a to pomáhalo jak angolským, tak mosambickým nacionalistům k tomu, aby do svých řad získali snadněji další členy. Zambie, která se nachází mezi Angolou a Mosambikem a vyhlásila nezávislost v roce 1964, si sice chtěla zachovat objektivitu, ale už kvůli své geografické poloze musela podporovat odboj jak FRELIMO v Mosambiku, tak MPLA v Angole.49 Když v roce 1965 žádal Mondlane další podporu od USA, nechal to americký prezident bez odezvy a finanční ani materiální pomoc FRELIMO neposkytl. Fronta se tedy začala víc a víc přiklánět k Moskvě a k Pekingu a pod jejich tlakem se odvažoval útočit na portugalská letiště a vojenské základny, díky čemuž si vybudoval úzký pruh země. Na severu začala zakládat školy a popularita odboje stále stoupala, i přes to, že většina Mosambičanů teprve zjišťovala, že nějaké FRELIMO existuje. V návaznosti na odbojové akce rozjela portugalská správa odvetnou operaci s názvem Orel. Tato akce měla za cíl zlikvidovat partyzánské základny. Během července utrpěly portugalské jednotky velké ztráty v bojích s odbojem a operace Orel se začala rozpadat na drobné jednotky s krycími názvy Bílý orel, Zlatý orel, Žlutý Orel a Rudý orel. Celá operace skončila pro portugalskou správu 6. září 1965. 47 Klíma, Jan, pozn. 15, s. 80 48 Klíma, Jan, pozn.3, s. 99 49 Klíma, Jan, pozn. 15, s. 83

33

V červenci 1968 se konal II. sjezd FRELIMO. Po tomto sjezdu byl Mondlane nucen pod tlakem mladých radikálů přistoupit na to, že se hnutí bude orientovat doleva a přijme koncepci sociální revoluce. FRELIMO se tedy definovalo jako: „guevaristická organizace prosazující permanentní lidovou válku a ustavování výborů lidové moci podle kubánského vzoru.“50 3. února 1969 byl ve svém sídle v Dáresalámu zabit vůdce FRELIMO Eduardo Mondlane. Stalo se tak, když rozbaloval balíček, ve kterém namísto očekávané knihy byla bomba. Za atentátem zřejmě stáli Mondlaneho spolupracovníci a tímto činem vyvrcholily spory uvnitř hnutí. Tím skončila první fáze války za nezávislost a FRELIMO hledalo nového vůdce.  Kandidátů na nového vůdce bylo několik. Druhou válku za nezávislost Mosambiku vedl už vojenský vůdce Samora Machel, který byl zvolen 22. května 1970 novým předsedou a jako místopředseda byl ustaven Marcelino dos Santos. Oba byli představitelé prokomunistického křídla. Nové vedení se soustřeďovalo hlavně na to, aby vyhráli přístup do centrální provincie a mohli mít pod kontrolou trať do Rhodezie, farmy na vysočině a ohromnou hydroelektrárnu Cahora Basa, kterou Portugalci stavěli na řece Zambezi a jejíž stavbu chtěli odbojáři zastavit. Tato elektrárna měla dodávat levnou elektřinu do zlatonosných dolů v Jižní Africe a zajistit tak Portugalsku dobré vztahy s anglo - saským ekonomickým blokem v jižní Africe.51 I přesto, že špatná ekonomika Mosambiku pomalu stoupala, začala výstavba nového přístavu u Lourenca Marques, dokončena byla část železniční trati a Mosambik se dokonce vypracoval na 4. největšího světového produenta čaje, převažovaly mezi lidmi spíše politické argumenty než ty ekonomické. V roce 1970 byl do Mosambiku do pozice vrchního velitele portugalských ozbrojených sil dosazen generál Kaúlza de Arriaga a ještě téhož roku roku zahájil protipartyzánskou operaci s názvem Gordický uzel. Hlavním cílem bylo ukončit válku a zlikvidovat partyzány na severu. Proti této akci se partyzáni nedokázali moc bránit, mnoho bojovníků se dobrovolně vzdalo Portugalcům a FRELIMO utrpělo docela velké ztráty. Už se zdálo, že Portugalci nad mosambickým odbojem zvítězili. Ale Fronta se oklepala a dokonce získala spojence v podobě malawijského prezidenta, který nacionalistům umožnil vybudovat základny na malawijském území, destabilizace se stále více projevovala a partyzánská fronta se posouvala dále na jih. Ozývat se začaly i evropské státy a vyjadřovaly Mosambiku podporu. Do evropského tisku se dostala zpráva, že koloniální armáda provedla „rutinní vyčisťovací akci s navyklou africkou krutostí“. 52 Portugalci vypálili obec Wiriyamu a pobili 50 Klíma, Jan, pozn.15, s. 107 51 Birmingham, David, pozn. 27, 79 52 Klíma, Jan, pozn.15, s.152

34

jejích 400 obyvatel. Například čtenáři ve Velké Británii požadovali další a další svědectví o portugalském počínání v Africe a vyjadřovali k Portugalsku odpor. Protestovaly proti nim církve, Labour Party, denní tisk. Švédsko dokonce vydalo prohlášní, že mosambický odboj finančně podpoří. Přestože mosambický odboj nedobyl tak velká území a nezmocnil se hlavního města, jako tomu bylo v případě Angoly, dokázal destabilizovat téměř polovinu země a dále upevňoval svůj vztah se sovětským svazem. A navíc idea nezávislosti na Portugalsku zaujala domorodé obyvatele mnohem více než program ekonomického rozvoje země a program postupného předávání moci, které nabízela koloniální správa. Mezi nacionalisty a portugalskou armádou probíhaly neustálé boje až do dubna 1974, kdy proběhla v Portugalsku revoluce. V Mosambiku vzniklo 16 stran a hnutí a přesto bylo lisabonské koordinační komisi doporučeno, aby uznala FRELIMO jako jediného partnera při jednání o nezávislost. Aby FRELIMO ukázalo svou bojovou sílu pokračovalo v útocích na portugalské osadníky a jejich majetek až do srpna 1974. V září zasedli představitelé lisabonské vlády a FRELIMA v zambijské Lusace, aby dojednali podmínky předání moci. 7. září došli k závěru a byly uzavřeny Dohody o dalším osudu země. Do transformace země mělo svou většinou zasahovat FRELIMO a z části Portugalci. Portugalci tedy de facto přenechali osud země jedné odbojové organizaci, aniž by zajistili demokratický vývoj v zemi. Vyhlášení nezávislosti bylo stanoveno na den výročí založení FRELIMO 25. června 1975. Přechodná levicově orientovaná vláda byla ustavena 20. září 1974 a do jejího čela byl dosazen Joaquime Chissano.53 S novou vládou začaly také perzekuce a pronásledování potencionálních odpůrců Fronty, už od začátku tedy bylo bohužel zjevné, že nové vedení země nebude o nic tolerantnější a demokratičtější než portugalská koloniální správa. Po vyhlášení nezávislosti v Lourencu Marques 25. června 1975 se stal Machel prezidentem nové multirasové republiky a byla vyhlášena Mosambická lidová republika se silnou orientací na sovětský svaz.54

2.8 Guinea Bissau Guinea-Bissau s hlavním městem Bissau leží na západním pobřeží Afriky a u Guinejského zálivu. Hranici má s Guineou a Senegalem. Na 36 125 km² žije téměř 1 700 000 lidí. Největší etnickou skupinou jsou Afričané, ale národnostní složení, týkající se kmenové příslušnosti, je rozmanité. Žijí tu Balantové, kteří tvoří většinu, Fulbové nebo Mandingové. Úředním jazykem je portugalština, 53 Klíma, Jan, pozn.15, s. 154-156 54 Birmingham, David, pozn.27, s. 79

35

ale lidé tu běžně mluví kreolizovanou portugalštinou, tedy kreolštinou, a dalšími africkými jazyky. Z náboženství je tu nejvíce zastoupený islám. Muslimové tvoří 50 % obyvatelstva, 40 % tvoří animistická náboženství a pouze z 10 % je tu zastoupeno katolictví. Podobně jako Mosambik patří Guinea-Bissau mezi jeden z nejchudších států světa. Průmysl zde prakticky neexistuje, všechny výrobky se musejí dovážet, potraviny, obilniny, stroje, automobily, vše pochází ze zahraničí. Lidé jsou zde odkázáni pouze na zemědělství, hlavně na farmářství a rybaření. V průmyslu pracuje pouhých 18 % obyvatel, zbytek se zabývá zemědělstvím. Mezi vývozní artikly patří arašídy, kokosové ořechy a plody palmy olejné. V menším se také vyváží slonovina a kůže. Bohužel vzhledem ke své geografické poloze a vnitřní nestabilitě zde kvete kšeftování s drogami. V současné době je to asi nejlukrativnější obchodování. Léta válek a bojů způsobila, že byla totálně zničena infrastruktura státu, neexistují zde železnice, je tu pouze jedno jediné mezinárodní letiště a většina cest je nekvalitních. Guinea-Bissau je republika, která vznikla 24. září 1973 a v jejím čele stojí prezident Malam Bacai Sanhá.55

2.8.1 Příchod Portugalců Vzhledem k tomu, kde leží dnešní Guinea Bissau, byla ze všech tří států objevena a kolonizována nejdříve spolu s Kapverdskými ostrovy. V roce 1441 obepluli Portugalci Bílý mys a o 5 let později už zmapovali pobřeží Zeleného mysu, Cabo Verde, a dalších 100 mil na jih po pobřeží. Roku 1454 učinil papež Mikuláš V. Portugalce výlučnými správci Guineje. Poté zakotvili v ústí řeky Gebu, kde zakoupili místní koření a dozvěděli se, že nedaleko odtud jsou naleziště zlata. Za krátkou dobu po objevení tedy začali Portugalci obchodovat nejen s kořením, ale také s otroky a se zlatem. Během několika let se Guina stala běžnou zastávkou obchodníků na jejich cestách. V listopadu 1469 pronajala portugalská koruna lisabonskému obchodníkovi Fernao Gomesovi „obchod s Guineou“ za roční poplatek 200 000 reálů. On a jeho námořníci provedli průzkum velké části pobřeží Guinejského zálivu a jednotlivým místům dali nové názvy, které se později normálně užívaly, například Pobřeží koření u dnešní Libérie, Pobřeží slonoviny nebo Zlaté pobřeží, což je dnešní Ghana a nebo také Pobřeží otroků, kteří se stali nepostradatelnou součástí portugalských zisků hlavně poté, když objevili Brazílii, kam otroky z celého západoafrického pobřeží dováželi.56 Už do roku 1500 zde vznikla obchodní stezka mezi ostrovy a Guineou. Vznikla na mořském průlivu mezi ústím několika řek a ostrovy vybíhajícími do oceánu. V první polovině 17. století začali 55 Trld Fhe Woactbook [online]. 2007, 13.11.2012 [cit. 2012-11-29]. Dostupné z: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/pu.html 56 Klíma, Jan, pozn. 3, s. 43-45

36

v portugalských koloniích uplatňovat svůj vliv Nizozemci a Portugalci ztráceli na síle, ovšem ne na dlouho a už roku 1654 Holanďany ze svých kolonií vypudili. Koncem 17. století začali budovat opěrný bod Bissau. Stavby z vepřovic ale stěží mohly odolávat prudkým tropickým lijákům a většina jich nevydržela a i mohutná pevnost, která tu byla vybudovaná koncem 18.století, nevydržela dlouho stát na bahnitém podloží a začala se propadat. Přestalo se dařit i obchodu, a tak se Cacheuská a Kapverdská společnost rozpadly.57 Portugalská Guinea byla roku 1879 prohlášena za samostatnou kolonii, která měla mít vlastního guvernéra. Koloniální správa zde zavedla odlišný režim, než ten, který panoval v ostatních koloniích. Jednak zde nedošlo k hlubší akulturaci domácího obyvatelstva, nedošlo ani k bělošské kolonizaci v takové míře, jako proběhla třeba v Angole a v Mosambiku, ale ani se zde nevyužívalo tolik nucených prací. Díky členitosti pobřeží a rozmanitosti národností skupin původního obyvatelstva, byla portugalská kontrola omezena pouze na několik míst na pobřeží.58

2.8.2 První organizace První organizací, která se sice ještě nevymezovala jako odbojová organizace, byla založena na konci roku 1910 v Bissau a dostala název Guinejská liga, LG. Byla to první zemská politická organizace, která si hlavně dávala za cíl zakládání nových škol a ekonomický rozvoj Guineje. Přesto, že byla Guinejská liga věrná Portugalsku, stala se zárodkem pro vznik nacionalistických skupin v dalších letech. V zemi se postupně začaly dít pokroky. Byla zavedena přísnější kontrola na obchod se zbraněmi a střelným prachem, budovala se telegrafní síť, byl povolen vznik černošských organizací. V roce 1920 byla založena Africká liga, LA, a guinejská liga se prohlásila jejím kolektivním členem. O rok později vznikla konkurenční Africká národní strana, PNA.59 Ve 30. letech byl v Guineji zrušen výjimečný stav, který ukončil několik desítek let trvající boje mezi domorodci a kolonialisty. V roce 1939 začala výstavba města Bissau, kam bylo přeneseno sídlo správy. Ovšem civilizovaného a moderního města mělo Bissau daleko. Nebyl tu ani pořádný přístav, černošští zaměstnanci museli po 9. hodině večer jít do svých domovů na periferiích. Kolem města se rozkládala divočina s domorodci, kteří neuměli ani slovo portugalsky. Fungovala tu pouze jedna nemocnice a 45 škol z 55 bylo základních a navštěvovalo je jen něco přes tisícovku žáků.60

57 58 59 60

KLÍMA, Jan. Guinea-Bissau. Praha: Libri, 2006. ISBN 80-7277-329-1,s. 15-18 Klíma, Jan, pozn. 3, s. 49-50 Klíma, Jan, pozn. 56, s . 57-70 Klíma, Jan, pozn. 56, s. 77-80

37

2.8.3 Přípravy na odbojové akce Portugalská Guinea rozhodně nepatřila mezi ty portugalské kolonie, bez které by se portugalské koloniální panství neobešlo. Na Portugalsko měla nejslabší vazbu ze všech kolonií a pokud by mělo Portugalsko přinést nějakou oběť kvůli mezinárodnímu tlaku, byla by to Portugalská Guinea, které by se vzdali nejochotněji. Také možná z toho důvodu byla dekolonizovaná nejdříve a cesta k nezávislosti se v mnoha bodech lišila od Angoly a Mosambiku. Koloniální správa zde neudělal tolik chyb co se týče otrokářství a nucených prací, ale je nutné dodat, že veřejné práce vykonávali domorodci až do roku 1957 zdarma a poté dostávali jen minimální odměnu. I tak málo početné obyvatelstvo jako bylo v Guineji bylo ve společnosti rozděleno jak rasově, tak i nábožensky a národnostně. V Bissau žili hlavně běloši a mulati a ve vnitrozemí hlavně domorodí černoši, kteří si tak nějak žili svým životem. Pohromadě tu žily tři různě založené náboženské skupiny, vyznavači animismu, islámu a katolictví. I přes různorodost zde touha po osvobození nebyla zpočátku nějak znatelná. V Guineji sice vládl relativní klid, na druhou stranu tu ani neprobíhal žádný ekonomický rozvoj.61 Myšlenku na nezávislost sem přinášeli hlavně mulati z Kapverdských ostrovů, ale v Bissau nebylo nikoho, kdo by mohl vytvořit a zrealizovat myšlenku na pokrok, vždyť přes 90 % populace neumělo v této zemi ani číst a vysokoškolské vzdělání mělo v celé zemi pouze 14 lidí. Jedním z nich byl guinejský rodák Amílcar Cabral, který měl rodinné kořeny i na Kapverdských ostrovech a vystudoval univerzitu v Lisabonu. Když se v roce 1952 vrátil do Bissau, pracoval pro Ministerstvo zámoří a měl se podílet na rozvoji guinejského zemědělství a lesnictví. Když postupně projížděl zemi a viděl, jak moc Guinea zaostává za okolním světem, začal být více iniciativní a v roce 1953 například založil Sportovní a rekreační sdružení Afričanů, ale už o rok později byla organizace koloniální správou zakázána. Poté Cabral ze země odešel a pohyboval se mezi Angolou a Lisabonem, a když viděl, jak svět neustále tlačí Salazara k dekolonizaci, uvědomil si, že požadavkům na sebeurčení národů nemůže čelit dlouho.62

2.8.4 Odboj Během svého pobytu v Angole se Cabral setkal s Agostinem Netem, vůdcem MPLA. Znali se spolu už ze studií v Lisabonu a probírali spolu své odbojové vize. Po návratu do Bissau založil spolu s dalšími třemi členy 19. září 1956 ilegální organizaci pod názvem Africká strana nezávislosti, PAI. Ideje této skupiny se opíraly o směsici maoismu, afrického emancipačního programu, afrického socialismu, ale nakloněného k sociálně demokratickým názorům 61 Klíma, Jan, pozn. 3, s. 180-181 62 Klíma, Jan, pozn. 15, s. 66-67

38

a neortodoxnímu socialismu. Cabral zpočátku nepočítal s tím, že by hnutí mělo bojový ráz a měl vizi nenásilné cesty k nezávislosti. Tím, že je Portugalská Guinea sevřená mezi francouzskými koloniemi Senegalem a Guineou-Conakry, ve kterých už v této době vrcholila dekolonizace, podporovaly vlády těchto zemí odboj pro Portugalskou Guineu. S jejich podporou mohly vznikat další menší odbojové složky jako byly v roce 1958 Lidový svaz Guineje, 1961 Guinejské osvobozenecké hnutí a o přízeň se hlásilo i Osvobozenské hnutí Guineje a Kabpverdských ostrovů a samozřejmě Cabralova PAI. V srpnu 1959 proběhla stávka přístavních dělníků v Bissau, kteří si chtěli vybojovat vyšší mzdy. Tito dělníci pocházeli většinou z kmene Mandžaků a pořádkové jednotky, jež tvořili členové jiných kmenů, zasáhly neúměrně situaci a bylo zabito 7 lidí.63 Na tento incident reagoval Cabral na I. ilegálním sjezdu v září 1959, kde se rozhodl změnit strategii a podporu chtěl hledat hlavně u venkovského obyvatelstva. Změna nastala i v tom, že PAI měla přejít k ozbrojenému boji a rolníky tak přesvědčit k partyzánské válce. V roce 1960 se Cabral spojil s odbojem na Kapverdských ostrovech a z hnutí PAI se stala Africká strana nezávislosti Guineje a Kapverdských ostrovů- PAIGC. PAIGC požádalo portugalskou vládu o uznání práv guinejského a kapverdského lidu na sebeurčení. Dále požadovali, aby byly ze země staženy portugalské ozbrojené síly a politická policie. Portugalská vláda požadavky neznámé nacionalistické skupinky nechala samozřejmě bez odezvy. Když nereagovala ani na Cabralův otevřený dopis z října 1961 a na naléhání OSN, rozhodl se, že na násilí odpoví násilím a zahájí v Guieni osvobozenecký boj. PAIGC měl velkou podporu v mezinárodních mediích, která tato prohlášení šířila jako legitimní nárok utlačovaných afrických národů. I když menší bojůvky proběhly už v letech 1961-1962, první větší akce proběhla až 23. ledna 1963, kdy byla napadena kasárna koloniální armády jihovýchodně od Bissau. I když se dodnes přesně neví, která organizace tento útok provedla, přihlásila se k tomu PAIGC. Partyzánské útoky byly stále intenzivnější a do čela partyzánské války se definitivně dostala PAIGC.64 Ve světě stále stoupala Cabralova autorita, v roce 1963 dokázalo PAIGC bojkotovat portugalské zboží, partyzáni bojovali v malých skupinkách, měli dobrou výzbroj i morálku a hlavně podporu domorodého obyvatelstva. I když by se mohlo zdát, že Portugalci úplně ztráceli kontrolu nad územím, nebylo tomu tak. Portugalci měli naopak podporu kmenových náčelníků, ale destabilizace země, způsobená gerilou, byla zjevná. I samotná portugalská správa připustila v roce 1963, že PAIGC kontroluje 15 % území a musela uzavřít obchodní stanice. Úspěchy měly 63 Je nutné řící, že tento incident se v následujících letech stal vítaným argumentem pro vojenská vystoupení Cabralovy organizace a využívali ho při ceremoniích pro uctívání mučedníků boje za svobodu. Cabral šířil informace, že při zasáhu bylo 50 mrtvých. (Klíma, Jan, pozn. 3. s. 345) 64 Klíma, Jan, pozn.3, s. 181-183

39

však neblahý dopad i na členy PAIGC, morálka se začínala zhoršovat, v hnutí se projevovaly kmenové spory a partyzánskou armádu provázela krutost i znásilňování žen. I samotní vůdci později přiznali, že dopustili, aby se pod jejich jmény konaly odporné věci.65

2.8.5 Operace Trojzubec Portugalská vláda zahájila v lednu 1964 vojenskou operaci s názvem Trojzubec. Byla to jedna z největších operací v africké válce. Do 210 km² bylo nasazeno 5 armádních uskupení, parašutisté a dělostřelecká četa. Bažinatý terén v močálech byl pro ně víc a víc obtížný. Ostrovy zalil každých 12 hodin příliv a při odlivu zůstala velká vrstva bahna, i vnitrozemní džungle byla pro těžkou portugalskou techniku špatně prostupná a vyhovovala spíše partyzánům. První a druhá fáze operace však proběhly více méně podle plánu portugalských stratégů. Portugalci potřebovali co nejdříve území pacifikovat, protože tu byly stále horší podmínky. Brakická voda se pít moc nedala, protože obsahovala mnoho zárodků střevních chorob, ve vlhkém vedru plesnivěla vojákům výzbroj a běžná hygiena zde samozřejmě nebyla možná vůbec. Od konce ledna do konce března se vládní a partyzánská vojska střetávaly na ostrově Como, boje vyvrcholily desetihodinovou bitvou, která byla pro partyzánský odboj zničující. Postupem času si vládní vojska začala uvědomovat, že proti partyzánské válce stejně nemají moc šancí. V místních přírodních podmínkách dokázali žít stejně jenom domorodí obyvatelé, kteří podporovali odboj, i přesto, že se je Portugalci snažili agitovat letáky psanými v kreolštině. Navíc partyzáni, o jejichž základnu na ostrově Como se teď bojovalo, by si mohli vytvořit základnu klidně někde jinde. Nakonec se tedy vládní vojska kvůli vlastním potížím z bažin stáhla. Vládní operace Trojzubec nakonec skončila po 71 dnech a obě strany prohlašovaly, že právě pro ně vítězně.66

2.8.6 PAIGC na vzestupu Na prvním řádném sjezdu PAIGC, který se konal v únoru 1964, byla partyzánská armáda přeměněna na Revoluční lidové ozbrojené síly známé pod zkratkou FARP. Na konci roku 1965 uváděla PAIGC, že revoluční síly ovládají přes polovinu státního území a díky tomu uznala OAJ za jediného představitele bojujícího guinejského lidu právě PAIGC. Cabralovo hnutí se stalo jediným vůdcem rezistence, žádné další hnutí zde nemělo takovou podporu. Odboj sice dosáhl v administrativě i vývojově viditelných výsledků, ale na ekonomickém poli se jim stále nedařilo. Obyvatelé, ale byli i přesto spokojení, protože dokázali vyžít z tradičního domácího zemědělství 65 Klíma, Jan, pozn15. s. 70-71 66 Klíma, Jan, pozn.15, s. 71-74

40

a taky se utěšovali vidinou, že po vyhlášení nezávislosti přijde pokrok a prosperita.67 Partyzánští bojovníci využívali toho, že znají terén a mají stále větší podporu domorodého obyvatelstva a koloniální správu neustále zastrašovali teroristickými útoky. Zatím ale neměli tolik sil, aby dokázali vyhrát úplně. I přesto zde umíraly veškeré portugalské naděje na záchranu koloniálního panství, ale někteří se této kolonie začali vzdávat dobrovolně, když viděli, v jakém stavu se země nachází. Všudypřítomný analfabetismus a ohromné civilizační zpoždění, za které nese zodpovědnost Portugalsko, nemohlo žádného vojáka k boji motivovat. Spíše naopak, mnoho z nich si kladlo otázku, kam až to Portugalsko nechalo zajít a zda má cenu za tuto zbídačenou zemi bojovat. PAIGC si po celou dobu existence držela odstup od podpory z Washingtonu, Pekingu i Moskvy a zejména domorodci chtěli hladký přechod od kolonialismu k nezávislosti bez toho, aby zde uplatňovaly svůj vliv cizí mocnosti a aby došlo k roztržení země. V roce 1967 bylo více než půl milionu lidí pod kontrolou Cabralovi PAIGC. V únoru 1968 prohlásil portugalský prezident, že se Portugalsko z Guinei v žádném případě nestáhne a partyzáni na to odpověděli útokem na letiště u metropole Bissau. Portugalci na to neuměli stejně razantně zareagovat a koloniální armádě se postupně rozkládala morálka. Vyvrcholilo to tím, že generální guvernér a vrchní velitel Arnaldo Schultz rezignoval na své funkce.68 Do pozice generálního guvernéra byl zvolen brigádní generál António de Spínola, který měl zkušenosti už z Angoly a chtěl je uplatňovat i v Guineji. Spínola se snažil, aby se na rozhodování podíleli i místní obyvatelé. Problém byl v tom, že se opíral zejména o majetnou menšinu a kmenové náčelníky. Spínola chtěl přesvědčit obyvatelstvo, že spolupráce s koloniální správou bude k jejich prospěchu a chtěl integrovat partyzánské jednotky do koloniální armády. Spínola chtěl stále vyjednávat na diplomatické úrovni, ale PAIGC chtěla poměřit síly vojensky, a tak zaútočila v roce 1970 na 32 portugalských vojenských základen v celé Guineji. Po tomto útoku se Spínola rozhodl, že dá přednost likvidaci zahraničních center PAIGC a zahraničních patronů odboje. Požádal portugalského premiéra Caetana o povolení k provedení operace Mar Verde a také ho dostal. Ačkoliv to ze začátku vypadalo, že tato akce bude mít úspěch, nakonec skončila krachem a byla celosvětově odsouzena. Spínola se poté rozhodl, že bude usilovat o to, aby portugalská vláda Cabralovi ustoupila a chtěl jednat o příměří, kdy by byla vytvořena přechodná vláda a v jejím čele by na 10 let usedl Amílcar Cabral. Tato myšlenka byla v Portugalsku razantně odmítnuta a Spínola se dostával do nelibosti lisabonské vlády za příliš velký liberalismus vůči odboji. Spínola dokonce v květnu 1972 tajně jednal se senegalským prezidentem, který byl ochoten zprostředkovat příměří, ale to narazilo u Caetana, který požadoval vojenské vítězství a ne kompromisy. PAIGC už byla na takovém vrcholu moci, že rozhovory s portugalskou vládou by pro ni byly pouze zbytečností a zdržely by přípravy na vyhlášení nezávislosti, kterému měly 67 Klíma, Jan, pozn. 3, s. 185 68 Klíma, Jan, pozn.15, s. 93-99

41

předcházet volby.69 Tyto přípravy nezastavil ani atentát na Amílcara Cabrala spáchaný v lednu 1973 v Konakry, pravděpodobně portugalskými agenty, ale je možné, že ho zabil i někdo z vlastních řad. PAIGC to nijak citelně neoslabilo, ale naopak se chystala na závěrečný útok. V červnu bylo vydáno nařízení ke zmenšení území ovládané koloniální správou, protože koloniální správa neměla ani finanční, ani vojenské prostředky, aby toto území nadále kontrolovala. 70 V srpnu 1973 vzniklo právě v Bissau Hnutí kapitánů, které se za půl roku podílelo na vojenském převratu v Lisabonu. V jeho čele byli generál Spínola a generál Costa Gomes. 14. září složil Spínola v guineji nejvyšší funkce kvůli nedostatku podpory v Lisabonu. Delegáti antikolonialistického Národního shromáždění se sešli 23.-24. září 1973 v Boé, kde přijali novou ústavu a zřídili nový stát. Nezávislost Guineji Bissau byla vyhlášena 25. září 1973 a značně se lišila od deklarací nezávislosti, které měly následovat v Angole a v Mosambiku. Bylo stručné, demokratické a nesršela z něj téměř žádná ideologizace. Tím ovšem nebylo vše vyhráno. Nový stát sice uznaly skoro všechny země, ale Portugalsko ne a na území Guinei i nadále probíhaly boje. K uznání Republiky Guinea-Bissau pod vedením PAIGC ze strany Portugalska došlo až 10. září 1974.71

69 Klíma, Jan, pozn. 3, s. 186-188 70 Birmingam, David, pozn. 27, s. 38 71 Klíma, Jam, pozn.3, s. 189-190

42

3 Důsledky dekolonizace V následující kapitole nastíním důsledky dekolonizace v Africe, které můžeme rozdělit na tři oblasti: na politické dopady, ekonomické dopady a mezinárodně-politické dopady. V následujících podkapitolách se budu věnovat tomu, jaký měla dekolonizace vliv na jednotlivé portugalské kolonie, popíšu postkoloniální vývoj a nastíním současnou situaci v dekolonizovaných státech, jejichž politická i ekonomická situace je stále nestabilní. Jednotlivé mocnosti se vyrovnávaly s požadavkem kolonií na nezávislost různě. Například Velká Británie se s tímto požadavkem vyrovnala dobře a přistoupila k mírové cestě, protože si tu však stále chtěla udržet jistý vliv, nabídla postupné předávání moci místním vůdcům a členství v Commonwealthu, tedy Britském společenství národů.72 Naopak Francie se snažila udržet co nejužší vztahy s koloniemi, hraničící až s asimilací. Kdo si myslel, že v afrických zemích najednou zavládne demokracie, byl velmi daleko od pravdy. V některých státech sice pár měsíců, někde i let, po vyhlášení nezávislosti fungoval parlamentní systém, ve kterém fungovalo více politických stran, ve většině nově vzniklých států ale nastoupil autoritářský režim. V mnoha státech byly provedeny vojenské převraty, po kterých se do čela země dostal diktátor. Tito diktátoři často slibovali nesplnitelné, slibovali lidem spásu a lepší životy, ale v zemi se spíše začala rozmáhat korupce, státy se dostávaly do izolace a jediný, komu se zlepšil životní standart, byl právě onen diktátor v čele země. Pro obyčejné Afričany znamenala dekolonizace to, že se jen „změnila barva pleti mocipána.“73 Nabízí se nám tedy otázka, jak moc byly naplněny touhy kolonizovaných národů. Vazby s evropskými mocnostmi byly sice přetrhány, i když ne všude, ale místo toho tu nastoupily autoritativní režimy, které upíraly lidem demokratická práva. Většina Afričanů i dnes obviňuje ze současné situace bělochy, kteří jim po staletí vládli, ale podle Zdeňka Červenky si za devastaci své země, války a špatné hospodářství můžou ti, kteří vládnou v Africe dnes, i když připouští, že svůj podíl viny na tom nese i Západ, a to především jeho korupce. Zmiňuje také fakt, že nezištná pomoc velmocí africkým státům často nebývá úplně nezištná, protože tyto země zde hlavně chtějí udržet svůj politický a hospodářský vliv. Dále západním mocnostem vytýká, že africké státy zásobují zbraněmi. Kromě JAR a Egypta totiž žádná jiná africká země nevyrábí zbraně a země Evropské unie, Ameriky a Kanady zakazují vývoz zbraní do zemí, kde panuje ozbrojený konflikt. I přes tyto dva důležité aspekty je Afrika zbraněmi vyloženě zaplavená.74 Jedním z největších politických problémů Afriky, který je vidět už při pohledu na mapu Afriky, je vznik nových států. Politická mapa Afriky vznikla více méně po Berlínské konferenci na konci 72 PEČENKA, Marek a Petr LUŇÁK. Encyklopedie moderní historie. Praha: Libri, 2002. ISBN 80-85983-95-8, s. 80 73 Půlstoletí subsaharské dekolonizace. Mezinárodní politika. 2006, č. 12. s. 4 74 ČERVENKA, Zdeněk. Afrika. Kontinent, který nás zklamal. Mezinárodní politika. 2007, č. 5, s. 6

43

19.století. Dá se říci, že do této doby se koloniální mocnosti zabývaly hlavně pobřežní částí, ale po této konferenci byl už rozkouskován celý kontinent. Hraniční linie byly vedeny kolmo od pobřeží, které určitá mocnost kontrolovala, a vedly do vnitrozemí k bodu, na kterém se mezi sebou mocnosti dohodly. Takto dané hranice naprosto ignorovaly kulturní, politické nebo jazykové záležitosti. 44 % afrických hranic jsou rovné linie a byly vytvořeny podle poledníků a rovnoběžek. I přesto, že jsou hranice mezi africkými státy vytvořeny uměle a oddělují od sebe kultury, jsou vcelku stabilní. V Africe to totiž funguje trochu jinak, než můžeme být zvyklí z Evropy. Pokud nevedou hranice nějakým strategickým místem nebo se tu nenalézají významná naleziště surovin, jsou považovány spíše za periferii toho státu a místní obyvatelé je většinou volně překračují za jakýmkoliv účelem 75 Ve většině nově vzniklých států byla v době koloniální éry zlikvidována tradiční organizační struktura, a tím pádem byly tyto země velmi slabé.76 Demokratické principy zde nemohly být téměř vůbec uplatňovány, protože většina osobností, které svoji zemi vedli osvobozeneckým bojem k nezávislosti, chtěla zůstat u moci co nejdéle. Čím více stoupala jejich moc, tím méně se demokratické zásady dodržovaly. Velkým problémem politických stran bylo, že vznikaly na etnickém a kmenovém základě, nikoliv na společném programu. Toto často vedlo k vnitřnímu rozporu a následně k rozpadu na jednotlivé frakce, jejichž spory vedly k občanským válkám. Jedním z důležitých aspektů dekolonizace je časová relace. Když srovnáme dekolonizaci Brazílie s koloniemi v Africe, je tu zřejmá časová nerovnoměrnost. Brazílie byla kolonizována tři staletí oproti africkým pěti. Fungovalo tu 14 let přechodného období a dynastické kontinuity, a i přesto, že zde byla likvidace koloniální říše dlouhodobým procesem, neobešla se bez nepokojů. V Africe byl požadavek, aby dekolonizace proběhla okamžitě, během jediné dekády. Důsledek toho byl, že problémy, které se v euroamerickém prostoru řešily po staletí, například otázka národní identity, politického systému, uspořádání společnosti a další, nemohly být zdárně vyřešeny. Bylo tak celkem logické, že v těchto zemích nastal boj moc a vměšování supervelmocí do vnitřních záležitostí zemí.77 Do mezinárodně-politických důsledků zařadím hlavně fakt, že světové velmoci si chtěly i nad nově vytvořenými státy udržet svůj vliv hlavně v dobách Studené války, která probíhala mezi USA a SSSR. Ukázkovým příkladem toho, jak mezi sebou bojoval Západ a Východ na africkém území, je Angola, ale i Mosambik. Podrobněji se jim budu věnovat v další podkapitole. Dalším mezinárodně-politickým důsledkem byl i fakt, že nové státy začaly hledat svoji společnou africkou identitu a vytvářely ekonomické i politické integrační skupiny. Mezi novými africkými 75 ROMANCOV, Michael. Afrika aneb klamný obraz. Mezinárodní politika. 2007, č. 5. s. 9-11 76 GEDLU, Mesfin. Subsaharská Afrika: problémy demokracie, nacionalismu a mezinárodních vztahů. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 1998. ISBN 80-85864-42-8. s. 6 77 Klíma, Jan, pozn. 3, s. 285-286

44

vůdci se začala formovat myšlenka celoafrického sjednocení založená na ideologii panafrikanismu, což je hnutí za politickou jednotu Afriky, které má kořeny už v 19.století a tkví v návratu černochů na africký kontinent a ve víře v jedinečnost a duchovní jednotu černých Afričanů.78 Díky této myšlence vznikla v roce 1963 Organizace afrických národů (OAJ). Už o dva roky dříve vznikla organizace Hnutí nezúčastněných, kterou vytvořily státy, jež se nechtěly zapojit do Studené války a otevřeně se připojit na stranu Západu, nebo Východu. Tyto země hledaly své vlastní postavení v rámci bipolárního soutěžení. Obě strany bipolárního konfliktu poté obvinily toto hnutí, že zvyšuje napětí ve světě.79 Třetí oblastí, kde se dopady dekolonizace projevily, byla oblast ekonomická. Po dekolonizaci měly nezávislé státy celkem dobré vyhlídky, co se ekonomiky týče. V 50. letech se na světovém trhu zvýšila cena produktů, kterých měly africké země dostatek, což vládám pomohlo realizovat rozvojové plány s důrazem na infrastrukturu. Vedle toho měly tyto státy poměrně malý státní dluh. Ale i přesto to byly velice chudé státy a bylo naivní čekat rychlý ekonomický rozvoj, na druhou stranu tu nebyly úplně špatné vyhlídky, protože během 60. let ekonomický rozvoj značně rostl. Rostla produkce arašídů i kakaa a rozvíjel se také těžební průmysl. Další ekonomický rozvoj byl však bržděn hlavně tím, že zde chyběli kvalifikovaní i nekvalifikovaní pracovníci a samozřejmě neustálé bojůvky mezi jednotlivými etniky. Dalším problémem bylo, že na počátku 70. let došlo k tzv. ropnému šoku. Ten způsobil rapidní zvýšení cen ropy, které mělo negativní vliv na africké dovozce ropy. Následkem toho došlo, ke zpomalení ekonomického růstu ve světě a snížila se poptávka po komoditách, které africké státy vyvážely. Kvůli ropnému šoku se africké země začaly zadlužovat a mezi léty 1970-1976 vzrostl veřejný africký dluh až čtyřnásobně. Nezkušené vlády si začaly na splácení svého dluhu půjčovat a byly zastaveny investice jak do rozvoje hospodářství, tak zdravotnictví a školství.80

3.1 Vliv supervelmocí Světovým velmocím nešlo ani tak o prospěch nově vzniklých států, jako spíš o to, aby zde mohly dále uplatňovat své zájmy. Největší vliv zde samozřejmě měly Spojené státy americké a Sovětský svaz. Většina afrických revolucí se připojila ke komunismu hlavně z toho důvodu, že v 60. letech se ze Sovětského svazu vytvořila jaderná i kosmická velmoc, která podporovala jejich odboj proti západním velmocem a slibovala takovou podporu, jakou Sovětský svaz poskytoval například Kubě. Mezi tyto státy patřily i Angola a Mosambik, které uplatňovaly socialismus sovětského typu 78 Pečenka, M., Luňák, P., pozn. 71, s. 359 79 Pečenka, M., Luňák, P., pozn. 71, s. 179-180 80 Iliffe, John, pozn. 9, s. 304-305

45

na fungování celého státu. Tím, že z těchto zemí odešla bělošská menšina, nebyla možná správná přestavba složek ekonomického, ani společenského života. Nefunkčnost socialistického modelu zapříčinila politické i ekonomické zničení země. Sovětská, ani americká doktrína nebyly schopné vytvořit ideologický model, který by byl pro africké země vhodný. Jediné, co si mohly africké státy od těchto velmocí převzít, bylo sladění etnické různorodosti s potřebami jednotného státu podle amerického vzoru a solidarismus a kolektivismus ze sovětského modelu. Vládnoucí garnitury v osvobozených státech se více a více přizpůsobovaly bipolárnímu světu tím, že vyvolávaly občanské války, které byly podporovány oběma stranami bipolární moci. Dělení angolských a mosambických bojujících stran na demokratické a komunistické odrážel vlastní obraz celého světa. Ten si tento fakt ale neuvědomoval a rozdělení na demokratické a komunistické bral vážně. Mocenské boje na území Afriky měly kořeny v době vzniku odbojových hnutí, po vyhlášení nezávislosti však postrádaly smysl a šlo už opravdu jen o to, kdo na tomto území získá větší vliv.81 V Angole a Mosambiku se odehrál typ občanské války, kdy po pádu portugalské moci v roce 1974 bojovaly o politickou moc dřívější gerilové organizace. V Angole MPLA ovládla hlavní město, ale severní provincie a jih centrálních provincií měly po dvě desetiletí v rukou regionální opozice za pomoci Američanů. Naopak v Mosambiku byla jedna odbojová organizace FRELIMO, která neměla konkurenta až do té doby, než vzniklo Mosambické hnutí odporu (RENAMO) jako reakce na dogmatický socialismus a etnickou zaujatost.82

3.2 Angola Jak už píši několikrát výše, odboj v Angole probíhal na několika úrovních a nikdy se nedokázal spojit v jeden celek, který by zastupoval zájmy celé země. Přímým důsledkem uspěchané dekolonizace v Angole byla pokračující občanská válka i po 11. listopadu 1975, kdy MPLA vyhlásila nezávislý stát. Fronta národního osvobození se kompletně dostala pod vliv zairských zájmů, Lidové hnutí za osvobození Angoly bylo stále v područí komunismu a Savimbiho Národní svaz za úplnou nezávislost Angoly měl podporu od Západu na boj proti komunistické MPLA. UNITA tedy pokračovala v gerilové válce s podporou Jihoafrické republiky a byla považována za hlavního destabilizátora země, ale hlavním činitelem destabilizace v zemi byla hlavně MPLA a její netolerantní režim vůči všem ostatním domácím proudům. MPLA orientovala celý stát totalitním způsobem a ke komunistickým experimentům, které měly za následek korupci, úpadek morálky, rozkrádání majetku jak portugalského, tak státního, destrukci ekonomiky, školství 81 Klíma, Jan, pozn. 3, s. 286-288 82 Iliffe, John, pozn. 9, s. 310

46

i zdravotnictví. Čím více se MPLA a celá Angola orientovaly na komunismus, tím více USA podněcovalo UNITA k rozpoutání permanentní občanské války. Národní hrdost a suverenita byly ty tam a Angola byla zcela závislá na sovětsko-kubánských zájmech a zájmech západních naftařských společností. V Angole se rozplynuly všechny pozitivní vidiny na budoucnost, stala se zemí bez řádu a hlavně míru, nefungovala tu infrastruktura ani ekonomika. Naděje na mír svitla 31. května 1991, kdy bylo v Bicesse v Portugalsku dosaženo příměří mezi MPLA a UNITA. Bohužel vše bylo opět velmi uspěcháno, došlo k potlačení všech politických subjektů kromě MPLA a UNITA a svět přijal fikci, že ozbrojená hnutí jsou moderní politické strany. Výsledek voleb konaných v září 1992 a ze kterých vyšlo vítězně MPLA, UNITA neuznala a rozpoutala další ještě brutálnější fázi občanské války.83 Konce občanské války se Angola dočkala až v roce 2002 po smrti vůdce UNITA Jonase Savimbiho. Savimbiho vystopoval vládní oddíl v provincii Moxico a 22. února ho přepadová jednotka zabila. 30. března 2002 podepsali vládní vyjednavači a Savimbiho bojovníci příměří .84 Od té doby proběhlo v Angole mnoho změn k lepšímu. Z Angoly se postupně na mezinárodní scéně stával respektovaný a strategický stát hlavně díky velkým zásobám ropy. Začalo se konsolidovat školství, zdravotnictví i další sociální služby. Na druhou stranu, kvůli čtyřicet let trvající válce byla téměř zničena infrastruktura a degradovaná psychika a vzdělanost celého národa, cesta k obnově bude ještě hodně dlouhá.85 První svobodné volby od roku 1992 se v Angole konaly v roce 2008. Jednoznačně v nich vyhrála MPLA, která získala více než 80 % hlasů. Konkurenční UNITA získala pouhých 10,5 %. UNITA zpočátku výsledek voleb také zpochybnila a požadovala, aby se volby konaly znovu. Volební komise tuto stížnost nepřijala, protože nebyly důkazy o tom, že by volby proběhly špatně a byly zfalšované. UNITA nakonec výsledek voleb akceptovala. MPLA tedy vládne Angole nepřetržitě od vyhlášení nezávislosti od roku 1975 a prezidentem je od roku 1979 představitel MPLA José Eduardo dos Santos, který naplánoval prezidentské volby na rok 2009.86 Volby se konaly s tříletým zpožděním v srpnu 2012. Konaly se jak parlamentní, tak prezidentské volby. Prezidentem se měl stát vůdce vítězné parlamentní strany, protože přímá volba byla zakázána. Ve volbách zvítězila dosavadní vládnoucí strana MPLA se 70 % a v čele státu nadále zůstává José Eduardo dos Santos, opoziční UNITA získala 18 % a napadla volby z netransparentnosti. Ústavní soud i mezinárodní pozorovatelé označily volby za spravedlivé.87 I přes určitý ekonomický pokrok a krok k demokracii bychom neměli podléhat názoru, že v Angole 83 Klíma, Jan, pozn. 3, s. 291-292 84 Klíma, Jan, pozn. 16, s. 276 85 KOPECKÝ, Robert. Současná Angola: od marxistického satelitu k perspektivní regionální velmoci. Mezinárodní politika. 2007, č. 5. s. 37-39 86 Zlom v Angole: opozice uznala volební porážku. In: Aktualne.cz [online]. 2008 [cit. 2012-12-07]. Dostupné z: http://aktualne.centrum.cz/zahranici/afrika/clanek.phtml?id=616024 87 ZELENKOVÁ, Klára a Linda MACELOVÁ. Pressexpress.eu [online]. 2012 [cit. 2012-12-08]. Dostupné z: http://www.pressexpress.eu/cz/kontinent/afrika/jizni-afrika/angola/

47

je vše v pořádku a zdejší lidé se mají dobře. V Angole je obrovský rozdíl mezi přírodním bohatstvím(ropa, diamanty), ze kterého těží hlavně místní elita a zahraniční společnosti a všudypřítomnou bídou, kvůli které se Angola stále řadí mezi nejchudší země světa.88

3.3 Mosambik Jak píši v předchozí kapitole o Mosambiku, koordinační komise ustavila FRELIMO jako jediného zástupce mosambického lidu a při předávání moci do jeho rukou byly opomenuty demokratické principy. Portugalská správa zde nedohlédla na demokratický průběh voleb a na vybudování zákonodárných a výkonných institucí, i když právě toto byla podmínka poskytnutí nezávislosti. Navíc v Mosambiku oproti Angole a Guineji Bissau vzniklo více politických stran, které by byly schopné představovat alternativu k Frontě. Portugalci nechali Mosambik na pospas FRELIMO i přesto, že už od roku 1970 byl zjevný jeho příklon k sovětskému svazu. Přesto je nutné podotknout, že Mosambik byl zemí, ve které dekolonizace proběhla podle úplného scénaře, tady postupným transferem moci od koloniální mocnosti na zástupce domorodého obyvatelstva. I tak zde ale došlo k likvidaci a vyhnání bělochů, což jen dokazovalo omezenost rasové a ekonomické vize osvobozeneckých hnutí.89 Díky tomu došlo k oslabení země a hospodářství státu se prakticky zhroutilo. Prezident Samora Machel zemi stále více orientoval na sovětský svaz, který FRELIMO finančně podporoval. Proto vznikl Mosambický národní odpor (RENAMO), který se postavil do opozice proti komunismu. Střet mezi FRELIMO a RENAMO vyústil v občanskou válku, kterou opět podporovaly i světové velmoce. Krize hospodářství v Mosambiku trvala i během 80. let, kdy byly fyzicky zničeny i zdravotnická a školská zařízení, v důsledku toho přišlo o život na jeden milion lidí a podobný počet lidí uprchl z Mosambiku do sousedních zemí. V roce 1986 při letecké nehodě záhadně zahynul první prezident Samora Machel a na jeho místo nastoupil Joaquim Chissano a až on se koncem 80. let pokusil provést v zemi reformy, které by v Mosambiku obnovily tržní vztahy a pokusil se utlumit občanskou válku, která i zde po ukončení bipolárního soupeření mezi Východem a Západem ztratila globální ideologickou motivaci a pokračovala pouze ze setrvačnosti a na bázi totálně zdevastované morálky. 90 V roce 1989 se FRELIMO oficiálně zřeklo marxisticko-leninské ideologie a o rok později zrušilo název státu Mosambická lidová republika a zavedlo Mosambická republika. V červenci 1990 začaly první rozhovory mezi RENAMO a FRELIMO, které byly zprostředkovány v Římě katolickou společností Santo Edigio. První dohoda byla domluvena 1. prosince 1990, kdy byla schválena nová ústava. 88 ZÁRUBA, Igor. V nenasytném jícnu Luandy. Ekonom. 2006, č. 6, s. 34-37 89 Klíma, Jan, pozn. 3, s. 209-210 90 Klíma, Jan, pozn. 3, s. 292-293

48

Tato ústava ukončila vládu jedné strany, zavedla přímé a tajné volby prezidenta a poslanců, svobodu zakládání politických stran, svobodu tisku a další nařízení, která byla v souladu s demokratickými principy. RENAMO slíbilo, že nebude napadat dopravní koridor z Beiry do Zimbabwe. Ovšem už v průběhu roku 1991 přestalo RENAMO dodržovat dohodnuté úmluvy a brzdilo demokratizační proces. Předáci RENAMO ve světě vystupovali jako jediná autentická reprezentace Mosambiku a žádali zrušení všech politických a správních orgánů v zemi. K podobným destrukcím země je podněcovali soukromí mecenáši z USA, Portugalska a dalších zemí. V srpnu 1992 se opět v Říme sešli zástupci obou konkurenčních stran a dohodli se, že budou podporovat huminitární organizce, které zde napravovaly důsledky války a sucha. Dohoda o příměří byla podepsána 4. října 1992 a její splnění záviselo na uspořádání svobodných voleb. Ty se konaly v říjnu 1994 a vítězně z nich vyšlo FRELIMO a druhé se umístilo RENAMO. Z bojovného RENAMO se stala legitimní opoziční strana. Po těchto volbách se Mosambik celkem uklidnil. Další volby konané v roce 1999, ze kterých vyšlo vítězně opět FRELIMO, prohlásilo RENAMO za zfalšované. V lednu 2000 uznal Nejvyšší soud tyto volby za spravedlivé a svobodné. Stejná situace se opakovala i při volbách v roce 2004. Změna proběhla pouze na postu prezidenta. Dosavadní prezident Chissano v tom roce již na tento post nekandidoval a novým prezident se stal opět kandidát za FRELIMO Armando Guebuza, který svůj post obhájil i ve volbách 2009. Dá se říci, že pod jeho vedením se situace v Mosambiku zlepšuje a země se těší stoupající pozornosti vyspělých států. Díky zahraničním investicím mohl vzniknout závod na zpracování hliníku a na vysoké úrovni je turismus. Mosambik je členem jak portugalského společenství národů, tak i britského Commonwealthu. V Mosambiku je podobná situace jako v Angole. I přes snahy o oživování ekonomiky a průmyslu je zde ohromná inflace a polovina Mosambičanů žije v absolutní chudobě. Mimo to Mosambik zápasí s dalšími obrovskými problémy, jako je korupce na nejvyšších postech, bída, zločinnost, šíření HIV a tisíce mrzáků jako následek občanské války.91

3.4 Guinea Bissau Proces dekolonizace a vyhlášení nezávislosti se v Guineji Bissau poněkud odlišoval od ostatních afrických portugalských kolonií. Ozbrojený boj vedla jediná organizace PAIGC bez výraznější konkurence jiných hnutí a bez velkého boje uvnitř hnutí. Guinea-Bissau nebyla sférou vlivu žádné z velmocí, protože PAIGC se opírala spíše o podporu západní a lusofonní Afriky než o solidaritu komunistického a západního světa. PAIGC mohla využít geografické polohy země mezi již osvobozenými africkými státy a mohla se spolehnout na podporu etnicky spřízněného obyvatelstva. Výhodou pro Guineu mohl být i fakt, že světové mocnosti o ní nejevily zájem, 91 KLÍMA, Jan. Dějiny Mosambiku. Praha: Lidové noviny, 2010. ISBN 978-80-7422-040-1. s. 229-239

49

protože tu nebyly žádné zdroje a i Portugalsko bylo ochotné se jí vzdát. V rozhodující fázi dekolonizace se guinejská rezistence odklonila od demokratické varianty. Nepřipustila dodatečnou volební soutěž a tím, že Portugalsko souhlasilo s odchodem z Guineje za těchto podmínek, nebyla tady dekolonizace úspěšně dokončena a nedošlo ke správnému předání moci. Guinea Bissau vyhlásila nezávislost jako první z portugalských afrických kolonií, a to ještě před tím, než došlo k vojenskému převratu v Lisabonu a odboj zde jako jediný vyhrál válku za nezávislost.92 Luís Cabral, čelný představitel země, se nějaký čas úspěšně snažil nepodlehnout neokolonialistickým tlakům Západu a Východu, ale spíše tím prohluboval izolaci země, která neměla dostatek vlastních kapacit a rozvojový plán. Roku 1980 byla vláda PAIGC vystřídána při převratu, po kterém nastoupila k moci Revoluční rada v čele s Joaem Bernardem Vieirou. Noví představitelé země se příliš nezajímali o hospodářský rozvoj nebo o prohlubování demokracie, šlo jim spíše o to, aby v zemi co nejdříve zlikvidovali zbytek mulatského vlivu a prosadili domácí černošskou skupinu. I přesto, že byla v roce 1984 přijata nová ústava, projevovala se stále větší nestabilita země a i mezi úzkou elitou, která vládla, převládaly ozbrojené intriky jednoho proti druhému. Zbídačené zemi nepomohla ani podpora sousedních frankofonních států, ani pomoc od lusofonních států, které se potýkaly s vlastními potížemi. Vše vyvrcholilo v roce 1998, kdy v zemi vypukla občanská válka. Neměla sice takové rozměry jako v ostatních lusofonních státech, ale i tak měla pro tak malou zemi devastující účinek. Skupina důstojníků vyzvala Vieiru, aby odstoupil bez krveprolití na civilním obyvatelstvu. Vieira odmítl odstoupit a na pomoc v boji mu přišli vojáci ze sousední Guineje i ze Senegalu. Válka trvala pět měsíců a na konci listopadu 1998 oba bojovníci uzavřeli příměří, ale bylo spíše z donucení okolních afrických zemí než z vlastního vědomí.93 Ve volbách v roce 1999 vyhrál post prezidenta Kumba Yala, ale volbami se nic nevyřešilo a vnitřní spory, chaos a nekompetentnost vládnoucí skupiny zapříčinily prohlubování mezinárodní izolace. V květnu 2001 byl pozastaven program pomoci Mezinárodního měnového fondu a o dva roky později byl Kumba Yala svržen v nekrvavém státním převratu.94 Ve volbách konaných v roce 2004 vyhrála PAIGC a o rok později v prezidentských volbách se opětovně dostal k moci Joao Bernardo Vieira, svržený v roce 1999. Vieira podporovaný i Kumbou získal 55 % hlasů. Mezinárodními pozorovateli byly volby označené za spravedlivé a transparentní.95 Vieira byl v roce 2009 zavražděn a na jeho místo nastoupil Malam Bacai Sanha. Ten zemřel v lednu 2012 v Paříži. V prezidentských volbách v květnu 2012 vyhrál v prvním kole dosavadní premiér Carlos Gomes Junior a porazil svého protikandidáta Kumbu Yala. Ten ve druhém kole odstoupil, protože považoval volby za zfalšované. Gomes se ze svého vítězství však neradoval dlouho, protože už o dva týdny později proběhl 92 93 94 95

Klíma, Jan, pozn. 3, s. 191-192 Klíma, Jan, pozn. 15. s. 170-172 KLÍMA, Jan. Guinea-Bissau. Praha: Libri, 2006. ISBN 80-7277-329-1, s. 119 Army man wins G Bissau election. In: Bbc [online]. 2005 [cit. 2012-12-08]. Dostupné z: http://news.bbc.co.uk/2/hi/africa/4723627.stm

50

v Guineji vojenský puč a armáda Gomese zadržela a požadovala nové volby, vládnoucí strana PAIGC s tímto nedemokratickým řešením krize nesouhlasila. Vojenské povstání jmenovalo prozatímní úřednickou vládu, která by měla Guineu-Bissau dovést do dvou let k volbám. S tím průběhem nesouhlasí většina světových organizací a uvaluje na Guineu sankce a pozastavují ji členství v organizacích.96

96 ZELENKOVÁ, Klára. Pressexpress.eu [online]. 2012 [cit. 2012-12-08]. Dostupné z: http://www.pressexpress.eu/cz/kontinent/afrika/zapadni-afrika/guinea-bissau/

51

Závěr Jak můžeme vidět v druhé, ale hlavně v poslední kapitole, dekolonizace měla na africké státy nejednoznačné efekty. Tento proces byl velmi rozpoluplný, ale zároveň byl nevyhnutelnou součástní dalšího vývoje států. Dekolonizace byla důsledkem legitimního práva všech národů na sebeurčení. Avšak právě toto právo na sebeurčení zapříčinilo, že dekolonizace neproběhla postupně, nedošlo zde k postupnému předávání moci, ale byla provedena uspěchaně a nebylo dohlédnuto na demokratický vývoj v těchto zemích. Na druhou stranu je důležité vnímat, že byla vynucována novými společenstvími a organizacemi, které vznikaly zejména po druhé světové válce a měla velkou podporu zvenku zejména od zemí, které mezi sebou válčily v bipolárním konfliktu zvaném Studená válka. Tyto země mezi sebou soupeřily právě i na africké půdě skrze jednotlivé odbojové organizace, kterým poskytovaly finanční i materiální pomoc, a chtěly tu získat svůj vliv hlavně kvůli obrovskému nerostnému bohatství, kterým většina afrických států disponuje. Ve své práci předkládám příklady bývalých portugalských kolonií. Přesto, že měly tyto státy stejného kolonizátora a vyhlášení nezávislosti v nich proběhlo téměř ve stejnou dobu, v několika aspektech se tu dekolonizace lišila. Jako hlavní rozdíl vnímám rozdíl v domácím odboji. V Angole vznikly tři různorodé odbojové organizace, které mezi sebou bojovaly o moc v zemi. Na příkladu Angoly můžeme také nejlépe vidět vliv Studené války. Naproti tomu v Mosambiku a v Guineji Bissau vzniklo pouze jedno odbojové hnutí, které bojovalo proti koloniální mocnosti. V případě Mosambiku je ještě důležité zmínit, že zpočátku zde odboj vznikal hlavně z vnějších podnětů v zahraničí a nikoliv na domácí půdě a zemi začal dobývat ze severu. Mosambik byl také jedinou z těchto zemí, kde došlo k oficiálnímu předání moci z portugalských rukou africkému obyvatelstvu, respektive FRELIMO. To se v Angole ani v Guineji Bissau neuskutečnilo. Navíc Guinea-Bissau vyhlásila nezávislost ještě dřív než došlo v Portugalsku k vojenskému převratu a její prohlášení nezávislosti se nevyznačovalo takovou ideologizací jako v Angole a v Mosambiku, které byly silně levicově orientované. Důsledky dekolonizace měly tyto státy většinou společné. Mezi ty pozitivní můžeme zařadit snad jen to, že afričané získali národní identitu a mohli o svých státních záležitostech rozhodovat sami, i když i toto tvrzení je sporné vzhledem k bipolárnímu konfliktu. Převažují spíše ty negativní důsledky, jako špatná ekonomika, odchod vzdělanců a nedostatek gramotných a vystudovaných lidí, kteří by se mohli podílet na chodu státu. Špatná byla také situace ve zdravotnictví a v sociálních službách. Nejdůležitějším aspektem je bezpochyby občanská válka. I přes to, že v každé ze zemí propukla v jiný čas a měla jiný průběh, měla všude devastující účinky, které se podepsaly na morálce a psychice obyvatel. Měla bych zmínit, že neblahé důsledky měla dekolonizace i na samotné Portugalsko, které jednak přišlo o několik tisícovek mrtvých, ale mnohem větším 52

problémem byli navrátilci, o které se Portugalsko muselo postarat a také si neustále dávalo za vinu nešťastné provedení dekoloniazce. I když dnes můžeme říct, že v těchto státech funguje jisté příměří s mnoha následky se potýká pořád. Stále zde nedokáží správně využít nerostné bohatství, kterým Afrika disponuje a velký vliv zde mají zahrnaiční korporace. To způsobuje špatnou ekonomiku států a řadí je mezi nejchudší státy na světě. Ani demokracie zde stále nefunguje tak jak by měla a u moci se drží úzká elita lidí a státní správa je prorostlá korupcí. Nicméně při posuzování důsledků dekolonizace je nutné hodnotit vzhledem k individualitě jednotlivých afrických států.

53

Použité zdroje Literatura: 1) BIRMINGHAM, David. The decolonization of Africa. Ohio: Ohio University Press, 1995. ISBN 0-8214-1153-5 2) FERRO, Marc. Dějiny kolonizací: od dobývání po nezávislost 13.- 20. století. Praha: Lidové noviny, 2007. ISBN 978-80-7106-837-2 3) GEDLU, Mesfin. Subsaharská Afrika: problémy demokracie, nacionalismu a mezinárodních vztahů. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 1998. ISBN 80-85864-42-8 4) ILIFFE, John. Afrika a Afričané: dějiny kontinentu. Praha: Vyšehrad, 2001. ISBN 80-7021468-6 5) JEHLIČKA, Petr, Jiří TOMEŠ a Petr DANĚK. Stát, prostor, politika : vybrané otázky politické geografie. 1. vyd. Praha: Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy, 2000. ISBN 80-238-5566-2 6) KLÍMA, Jan. Dekolonizace portugalské koloniální říše: historická motivace, spoecifika, průběh. Hradec Králové: Gaudeamus, 2000. ISBN 80-7041-259-9 7) KLÍMA, Jan. Dějiny Angoly. Praha: Lidové noviny, 2008. ISBN 978-80-7106-950-8 8) KLÍMA, Jan. Guinea-Bissau. Praha: Libri, 2006. ISBN 80-7277-329-1, 9) KLÍMA, Jan. Dějiny Mosambiku. Praha: Lidové noviny, 2010. ISBN 978-80-7422-040-1 10) KLÍMA, Jan. Dějiny Portugalska. Praha: Lidové noviny, 2007. ISBN 978-80-7106-903-4 11) KLÍMA, Jan. Poslední koloniální válka. Praha: Libri, 2001. ISBN 80-7277-033-0 12) PEČENKA, Marek a Petr LUŇÁK. Encyklopedie moderní historie. Praha: Libri, 2002. ISBN 80-85983-95-8 13) STAMBERGER, Walter. Dějiny kolonialismu. Praha: Orbis, 1963. 342, [4] s. Malá moderní encyklopedie; Sv. 38

54

Novinové články: 1) ČERVENKA, Zdeněk. Afrika. Kontinent, který nás zklamal. Mezinárodní politika. 2007, č. 5 2) KLÍMA, Jan. Půlstoletí subsaharské dekolonizace. Mezinárodní politika. 2006, č. 12 3) KLÍMA, Jan. Nevládnoucí karafiáty. Dějiny a současnost. 2000, č. 6. . ISSN 0418-5129 4) KOPECKÝ, Robert. Současná Angola: od marxistického satelitu k perspektivní regionální velmoci. Mezinárodní politika. 2007, č. 5 5) ROMANCOV, Michael. Afrika aneb klamný obraz. Mezinárodní politika. 2007, č. 5 6) ZÁRUBA, Igor. V nenasytném jícnu Luandy. Ekonom. 2006, č. 6

Internet: 1) Army man wins G Bissau election. In: Bbc [online]. 2005 [cit. 2012-12-08]. Dostupné z: http://news.bbc.co.uk/2/hi/africa/4723627.stm 2) KLÍMA, J. Dekolonizace a problémy třetího světa. Poslední aktualizace není uvedena [cit. 2012-11-10]. Dostupné z WWW: 3) The World Factbook [online]. 2007, 13.11.2012 [cit. 2012-11-29]. Dostupné z: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/pu.html 4) The World Factbook [online]. 2007, 14.11.2012 [cit. 2012-11-28]. Dostupné z: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/mz.html 5) ZELENKOVÁ, Klára. Pressexpress.eu [online]. 2012 [cit. 2012-12-08]. Dostupné z: http://www.pressexpress.eu/cz/kontinent/afrika/zapadni-afrika/guinea-bissau/ 6) ZELENKOVÁ, Klára a Linda MACELOVÁ. Pressexpress.eu [online]. 2012 [cit. 2012-1208]. Dostupné z: http://www.pressexpress.eu/cz/kontinent/afrika/jizni-afrika/angola/ 7) Zlom v Angole: opozice uznala volební porážku. In: Aktualne.cz [online]. 2008 [cit. 201212-07]. Dostupné z: http://aktualne.centrum.cz/zahranici/afrika/clanek.phtml?id=616024

55