POSTAVENÍ FRANCOUZŠTINY V SOUČASNÉ AFRICE Jaromír Kadlec Katedra romanistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci Území, na kterých se užívá francouzština, je možné rozčlenit do čtyř skupin. Do první skupiny patří teritoria, kde je francouzština mateřským jazykem. To je případ evropských frankofonních zemí (Francie, Belgie, Švýcarsko, Monako), Québecu a částečně také Nového Brunšviku. V těchto zemích žije celkem 75 milionů frankofonních mluvčích. Druhou skupinu tvoří oblasti, kde byla francouzština mateřským jazykem v minulosti (zbytek bývalé Akádie, Louisiana a Val d’Aoste). Do třetí skupiny lze zařadit teritoria, kde se užívá kreolština (mimoevropské součásti Francie, Haiti, Mauricius, Seychelské ostrovy). Do poslední skupiny můžeme začlenit země, kde francouzština není mateřským jazykem, ale je jazykem úředním, případně plní významné společenské funkce. Sem patří většina frankofonních afrických zemí, které je možné dále rozdělit na jazykově homogenní (Tunisko, Burundi, Rwanda) a nehomogenní. Ve všech čtyřech skupinách zemí žije celkem 115 milionů osob, jejichž mateřštinou je francouzština, a 220 milionů lidí užívajících v komunikačních situacích běžně tento jazyk. Aspoň základy francouzštiny ovládá přibližně 900 milionů lidí na světě. Francouzština tedy není až na drobné výjimky v Africe mateřským jazykem, a proto se s ní místní populace nemůže ztotožnit tak jako například Québečané. Afričané sice přijímají evropský způsob života, ale většinou se nevzdávají (až na malé výjimky tvořené osobami ovládajícími lépe francouzštinu než svůj africký jazyk a venkovany, kteří byli po příchodu do měst izolováni od svého etnika) svých jazyků. Francouzština není pro Afričany na rozdíl od frankofonních Kanaďanů jazykem, který si sebou přivezli při stěhování na jiný kontinent. Francouzština je jazyk, který jim byl v nedávné době vnucen, aby nahradil jiné jazyky, které postačovaly pro uspokojení komunikačních potřeb africké populace. Francouzština však není ani jazykem cizím, neboť je užívána v celonárodním měřítku a je velmi často jazykem zákonodárství, státní správy, školství a médií. Mnohem lepší je proto zde mluvit o druhém (případně třetím nebo dokonce čtvrtém) jazyce místní populace. Stanovit počet lidí ovládajících v Africe francouzštinu je velmi obtížné. Nemáme většinou k dispozici žádné hodnověrné informace a veškeré údaje jsou založeny pouze na odhadech, které bývají mnohdy nadhodnoceny. To platí pro informace pocházející z jednotlivých afrických států i z orgánů Frankofonie, jenž musejí pracovat s čísly dodávanými členskými státy, které z ideologických důvodů počet osob hovořících francouzsky uměle navyšují. Lidé užívající francouzštinu se sice mnohdy dělí podle stupně znalosti a frekvence užívání francouzštiny (na osoby užívající tento jazyk běžně nebo pouze příležitostně), ale neexistují nástroje pro kontrolu jejich jazykových dovedností, stejně tak jako se nerozlišuje aktivní a pasivní znalost jazyka. Francouzština je úředním jazykem nebo jedním z úředních jazyků ve všech 14 bývalých francouzských a třech belgických koloniích nacházejících se na africkém kontinentě. Naopak významné postavení má francouzský jazyk ve čtyřech zemích na severozápadě Afriky (Alžírsko, Maroko, Tunisko a Mauretánie), kde je jediným úředním jazykem arabština. Jazyková situace je v těchto zemích velmi různorodá. Najdeme zde státy, kde obyvatelstvo hovoří obdobně jako v České republice pouze jedním místním jazykem (Tunisko, Burundi, Rwanda), vícejazyčné státy s jedním dominantním jazykem (Alžírsko, Maroko, Mauretánie, Senegal, Mali,
Niger, Středoafrická republika, Gabon), avšak ve většině států se užívá více jazyků, aniž by některý z nich měl privilegované postavení. Typickým příkladem africké frankofonní země je Senegal. Senegal se nachází v nejzápadnější části afrického kontinentu na pobřeží Atlantického oceánu na ploše 196 722 km2. Na severu sousedí s Mauretánií, na východě s Mali a na jihu s Guineou a Guineou-Bissau. Při pobřeží je do přibližně 300 kilometrů senegalského území vklíněna rozlohou nevelká Gambie. Kromě frankofonního Mali a Guineje tedy Senegal, rozkládající se na pomezí mezi arabskou a černou Afrikou, hraničí ještě s Mauretánií, kde je jediným úředním jazykem arabština, s bývalou portugalskou kolonií Guineou-Bissau a anglofonní Gambií. Území státu je rozděleno do 14 krajů (Dakar, Diourbel, Fatick, Kaolack, Kaffrine, Kédougou, Kolda, Louga, Matam, Saint-Louis, Sédhiou, Tambacounda, Thiès a Ziguinchor). Každý kraj řídí guvernér a volené krajské shromáždění. Senegal se nachází v oblasti přechodu mezi pouštní a tropickou částí Afriky. Má tropické klima s jedním obdobím sucha a jedním obdobím dešťů. Množství srážek se zvyšuje směrem na jih a určuje délku jednotlivých ročních období. Na jihu trvá období sucha sedm měsíců (od listopadu do května), zatímco na severu až deset měsíců (od října do července). Z důvodu pasátů omezujících vliv suchého a teplého větru harmattan ze severovýchodu je na pobřeží v období sucha poměrně chladno (20–25 oC), zatímco ve zbytku země jsou teploty v tomto období nepoměrně vyšší (27–31 oC). Severní část země tvoří přechodnou oblast mezi Saharou a savanami. Tato část Senegalu, kde rostly v minulosti stromy, se mění, s výjimkou několika ostrůvků s baobaby, postupně v poušť. Na jihu země se nachází hustý tropický prales, ve kterém rostou palmy, mahagon a z Asie importovaná teka. V parku Niokolo-Koba, nacházejícím se v řídce obydlené jihovýchodní části země, lze spatřit slony, levharty, lvy a antilopy. Ve vodních tocích na jihu Senegalu žijí krokodýli a hroši. Narazit zde můžeme i na hady, zejména na kobry a hroznýše. Podle odhadů žije v Senegalu asi 13,7 milionu lidí a na 1 km2 připadá 70 obyvatel. Lidé se zde dožívají v průměru 62 let. Senegalské ženy mají v průměru více než 5 dětí a téměř polovina populace je mladší 14 let. Obyvatelstvo je soustředěno zejména na pobřeží a ve střední části země, kde se pěstují arašídy. Území státu je osídleno velmi nerovnoměrně. Nejvíce lidí žije v krajích Dakar (2,6 milionu obyvatel), Thiès (1,4 milionu obyvatel), Kaolack (1,2 milionu obyvatel) a Diourbel (1 milion obyvatel). Přibližně 60 % populace žije na venkově, avšak podíl venkovského obyvatelstva se neustále snižuje. Kromě Dakaru, významného přístavu zajišťujícího námořní přepravu i pro další vnitrozemské africké země, v jehož aglomeraci žije asi pětina senegalské populace, jsou dalšími většími městy Thiès (263 tisíc obyvatel), Kaolack (186 tisíc obyvatel), Mbour (182 tisíc obyvatel), Saint-Louis (171 tisíc obyvatel), nejstarší město založené Francouzi v Africe, Ziguinchor (158 tisíc obyvatel) a Diourbel (100 tisíc obyvatel). Senegal je obdobně jako většina afrických států etnicky a jazykově velmi rozmanitou zemí. V Senegalu se střetávají vlivy tří rozmanitých kultur: černošské, arabské a francouzské, i když na rozdíl od Mauretánie již v zemi nežije arabsky mluvící populace. Nejpočetnějším etnikem jsou Wolofové představující přibližně 40 % senegalské populace, za nimiž následují Pularové (18 %) a Sererové (14 %). Prakticky všech více než 20 afrických jazyků užívaných v zemi patří do nigersko-konžské jazykové větve, a to buď do západoatlantické podskupiny (wolof, pular, serer, jula), nebo do podskupiny mande (malinke, soninke). Všechny tyto jazyky jsou rozdrobeny do rozmanitých dialektů, jejichž mluvčí mají problémy s vzájemným porozuměním. Jazyk wolof, užívaný rovněž v sousední Gambii, je sice mateřštinou pouze necelé poloviny Senegalců vyznávajících většinou islám, ale ovládají ho čtyři
pětiny obyvatel země, a proto slouží ke komunikaci mezi příslušníky různých etnik mnohem častěji než francouzština. Wolof se stává mateřštinou a nejvíce užívaným jazykem i u příslušníků jiných etnik, kteří se z tohoto důvodu považují za Wolofy, neboť ovládají jazyk wolof lépe než jazyk svého etnika. Francouzštinu ovládá asi 15–20 % senegalských mužů, ale pouze 1–2 % senegalských žen. Tento jazyk se učí Senegalci zejména ve škole a francouzština je mateřštinou pouze 0,2 % mladých Senegalců. Jedná se takřka výhradně o děti vysokých státních úředníků katolického vyznání, kteří užívají tento jazyk ke komunikaci v rodině. Ještě v osmdesátých letech byla francouzština v Senegalu chápána jako součást národního jazykového bohatství a nutná podmínka pro získání dobrého zaměstnání. V devadesátých letech však došlo obdobně jako v dalších afrických zemích k nárůstu nacionalismu a změně postojů k francouzštině. Francouzština ztratila navzdory podpoře, které se jí dostává, svou moc a prestiž, kterou naopak získal jazyk wolof. Pro většinu mladé generace již příslušnost k francouzskému jazyku a kultuře, která byla Senegalcům vnucena orgány státní moci a okolnostmi, nemá takový význam jako pro generaci jejich rodičů. Mnohem důležitějším nástrojem pro vyjádření identity jsou pro mladé Senegalce národní jazyky, které jsou podle nich utlačovány francouzštinou. Tento nový postoj je možné vysvětlit částečně i změnou ekonomické situace. Znalost francouzštiny již není zárukou dobrého společenského postavení. Ve velkých městech žije mnoho nezaměstnaných mladých lidí, mezi nimiž je i řada osob s vysokoškolským vzděláním a dobrou znalostí francouzského jazyka. Francouzštinu užívá většina Senegalců pouze tehdy, pokud nemá možnost volby. Pokud tato možnost existuje, pak komunikace probíhá většinou v jazyce wolof. Více než 90 % senegalské populace vyznává sunitský islám, zatímco na počátku 20. století patřila k islámu pouze polovina senegalské populace. Ke křesťanství se hlásí asi 7 % Senegalců žijících zejména v městech na západě země a oblasti Casamance. Díky působení misionářů byla v těchto oblastech tradičně menší míra analfabetismu než v oblastech s převahou muslimského obyvatelstva. Archeologické průzkumy prokázaly, že senegalské území je osídleno již několik tisíc let. Prvními Evropany, kteří vstoupili na senegalskou půdu, byli obdobně jako v řadě dalších afrických zemí Portugalci. V 17. století byli Portugalci vyhnáni Holanďany a Francouzi, kteří od 18. století ovládli obchod na senegalském pobřeží. Na ostrově Ndar, v oblasti ústí řeky Senegal, byla vybudována obchodní stanice a na počest krále Ludvíka XIV. (1638-1715) bylo v roce 1659 založeno město Saint-Louis. I přes francouzsko-britskou rivalitu a řadu konfliktů v 18. století se francouzský vliv postupně rozšířil na celou oblast s výjimkou Gambie. V roce 1895 se Senegal stal oficiálně francouzskou kolonií spravovanou z města Saint-Louis. V roce 1902 se koloniální správa přestěhovala do Dakaru, který se stal hlavním městem celé Francouzské západní Afriky. Po druhé světové válce bylo v Senegalu vytvořeno územní shromáždění a nejvýznamnějším senegalským politikem se stal poslanec francouzského parlamentu Léopold Sédar Senghor. V roce 1958 získal Senegal autonomii v rámci Francouzského společenství. Roku 1959 vytvořil Senegal společně s Francouzským Súdánem (dnešní Mali) ze Senghorovy iniciativy federaci autonomních států, která měla být základem pevného sepětí někdejších francouzských držav v rámci uvolňování vazeb s Francií. O rok později byla federace kvůli nevyjasněným vztahům mezi oběma členy rozpuštěna. Nezávislost Senegalu byla vyhlášena v roce 1960 a jeho prvním prezidentem byl až do roku 1980 básník a člen Francouzské akademie Léopold Sédar Senghor. V roce 1980 se Senghor jako první prezident některé z afrických zemí rozhodl podat demisi a odejít do důchodu. Svým nástupcem ustanovil Abdou Dioufa, který byl od roku 1970
předsedou senegalské vlády. V roce 1981 se Senegal podílel na potlačení povstání proti gambijskému prezidentovi Dawdovi Jawarovi. O rok později byl uskutečněn dávný senegalský sen o spojení senegalského území s krajem Casamance, odděleným samostatnou Gambií, a pod názvem Senegambie byla vytvořena konfederace dvou původně samostatných států, v jejímž čele stanul senegalský prezident Diouf. Jawara byl jmenován viceprezidentem. Po vytvoření konfederace, která však z důvodu strachu obyvatel Gambie ze ztráty národní identity po sedmi letech zanikla, musel Abdou Diouf čelit vzpouře v kraji Casamance vedené Hnutím demokratických sil Casamance. Z důvodu rostoucí chudoby a nezaměstnanosti rostla nespokojenost s vládou prezidenta Dioufa. Do čela opozice se postavil Abdoulaye Wade, který porazil v roce 2000 v prezidentských volbách Abdou Dioufa a ukončil tak čtyřicetiletou vládu socialistické strany v Senegalu. Novým prezidentem se stal v roce 2012 Macky Sall. Nejdůležitějším odvětvím senegalského hospodářství je zemědělství, které zaměstnává více než 75 % populace. Rozhodujícími plodinami pro výživu obyvatelstva jsou proso, rýže a maniok. Mimořádný význam pro senegalskou ekonomiku má pěstování arašídů, které se podílí 12 % na celkovém exportu ze země. Velký význam má i rybolov. Čerstvé ryby a rybí výrobky jsou nejdůležitějším exportním artiklem Senegalu a 70 % jejich vývozu putuje do zemí Evropské unie. Ve srovnání s jinými africkými zeměmi má Senegal velmi malé nerostné bohatství, a hlavním průmyslovým odvětvím proto zůstává výroba potravin. Zahrnuje zejména zpracování arašídů, lisování oleje, zpracování zeleniny, rafinerii cukru a výrobu nápojů a mléčných výrobků. Následují textilní a chemický průmysl (výroba fosfátových hnojiv) a těžba nerostných surovin. Důležitý pro místní hospodářství je i postupnou modernizací procházející dakarský přístav. Úroveň infrastruktury a kvalita služeb patří díky politické stabilitě a přítomnosti francouzských nadnárodních společností mezi nejlepší v západní Africe. Značný význam pro senegalskou ekonomiku mají rostoucí finanční převody senegalských emigrantů a turistika. Celkově je však možné říci, že senegalské hospodářství prochází krizí. Zvyšuje se počet nezaměstnaných, jehož příčinou je vysoká porodnost a tomu neodpovídající růst počtu pracovních příležitostí, a životní úroveň obyvatelstva, zejména na venkově, není příliš vysoká. V období získání nezávislosti si Senegal obdobně jako většina afrických frankofonních zemí zvolil úředním jazykem francouzštinu. Veškerá jazyková politika vycházela z článku 1 senegalské ústavy, kde bylo uvedeno, že úředním jazykem země je francouzština. Tento jazyk užívaly po získání nezávislosti všechny senegalské státní instituce, soudy, armáda, policie, školy, sdělovací prostředky atd. Současně však byly z iniciativy lingvisty a básníka Senghora vytvořeny komise pro kodifikaci pravopisu a vytvoření terminologie pro místní africké jazyky. Vyhláška z roku 1968 prohlásila šest nejrozšířenějších etnických jazyků (wolof, pular, serer, jula, malinke a soninke) za národní jazyky a stanovila pravidla pro jejich pravopis. Do ústavy se zmínka o národních jazycích dostala o tři roky později. Podle ústavy z roku 2001 je úředním jazykem v Senegalu francouzština a národními jazyky jula, malinke, pular, serer, soninke, wolof a veškeré další národní jazyky, které budou kodifikovány. Francouzština zůstává i nadále jazykem senegalského státu, parlamentu, zákonodárství a soudnictví, avšak wolof proniká i do oblastí, které by měly být vyhrazeny jen úřednímu jazyku. V parlamentu a zejména pak na stranických sjezdech a ve volebních kampaních se stále více užívá wolof, neboť užívání francouzštiny neumožňuje přesvědčit a získat dostatečný počet voličů. Někteří poslanci požadují, aby se v parlamentu užívaly národní jazyky, neboť by to usnadnilo situaci poslancům, kteří mají problémy s vyjadřováním ve francouzštině. Jejich odpůrci naopak poukazují na to, že užívání národních jazyků v parlamentu by si vyžádalo velké finanční prostředky, které by měl stát použít na řešení závažnějších společenských problémů. Nicméně vzhledem k nedostatečné znalosti francouzského jazyka jsou soudci a státní úředníci nuceni užívat při
ústním jednání s občany na venkově některý z národních jazyků, zejména jazyk wolof. Na úřadech se od sedmdesátých let užívá v ústní komunikaci stále více jazyk wolof a francouzština je užívána pouze ve velmi formální komunikaci. Francouzština je také jazykem senegalské katolické církve. Je jazykem Bible, i když ta již byla přeložena do několika senegalských jazyků. Mše na venkově probíhají většinou v jazyce serer, ve městech s překlady do jazyka wolof. Jazykem islámu není naopak arabština, ale wolof. Arabština má podobnou funkci jako latina v katolické církvi. Arabština je sice jazyk Koránu, modliteb a významných náboženských obřadů, avšak komunikace s věřícími probíhá v jazyce wolof. Výuka na základních, středních a vysokých školách v Senegalu probíhá téměř výhradně ve francouzštině. Národní jazyky se užívají většinou pouze ve výuce čtení a psaní určené pro negramotné občany, kteří představují asi 62 % dospělé populace. Po vyhlášení šesti nejvýznamnějších senegalských jazyků národními jazyky sice byla zahájena v roce 1978 v prvních dvou ročnících některých základních škol výuka v národních jazycích, tato výuka se však nerozšířila a postupně se od ní upustilo, ačkoliv ve vyhlášce bylo uvedeno, že ve všech částech Senegalu bude vyučován jazyk, kterým mluví v dané oblasti většina obyvatelstva. Ve stejném roce bylo započato také s výukou afrických jazyků na dakarské univerzitě. Obdobné to bylo s pokusem zahájit výuku v mateřském jazyce dítěte, poté vyučovat v jazyce wolof a až potom přejít na výuku ve francouzštině. V současnosti se mluví o tom, že na školách by se mělo vyučovat devět kodifikovaných senegalských jazyků. Ani vysoká míra negramotnosti, špatné zkušenosti s výukou základů čtení a psaní ve francouzštině a skutečnost, že 80-90 % populace ovládá jazyk wolof, však doposud nepřesvědčily senegalské politiky o nutnosti začlenit národní jazyky do škol. Proti výuce v mateřských jazycích navíc často vystupují nepříliš vzdělaní rodiče, kteří nechápou, proč by se jejich děti měly učit jazyk, kterým plynule mluví. Z dalších cizích jazyků je nejvíce rozšířena angličtina, vyučovaná většinou po celých sedm let středoškolského studia, následovaná arabštinou, španělštinou a němčinou. Angličtina je rozšířena zejména mezi vzdělanou mládeží ve velkých městech, která ji často upřednostňuje před francouzštinou. Anglicky zpívají někteří senegalští zpěváci populární hudby, jako například Aissatou Diallo, a užívání angličtiny nebo aspoň anglických slov v konverzaci senegalské mládeže se stalo módou. Na rozdíl od francouzštiny, jazyka kultury a civilizace, má v řadách mládeže pověst jazyka moderního, vyspělého světa. Znalost angličtiny také zvyšuje možnosti na trhu práce, zejména v soukromých podnicích. Katedry anglistiky byly zřízeny i na dvou univerzitách působících v zemi (Université Cheikh Anta Diop v Dakaru a Université Gastor Berger v Saint-Louis) a řada amerických univerzit podepsala s těmito univerzitami smlouvy o spolupráci. Výuku angličtiny zajišťuje také mnoho nestátních vzdělávacích organizací. Pozici angličtiny v Senegalu posiluje i členství země v Ekonomickém společenství států západní Afriky, jehož členy jsou i anglofonní země nacházející se v oblasti, spolupráce s anglofonními zeměmi, zejména s Jihoafrickou republikou, Spojenými státy a Velkou Británií, a rozšiřování televizního satelitního vysílání. V Senegalu je sice povinná školní docházka pro děti ve věku 7–12 let, avšak základní školy navštěvují pouze asi tři čtvrtiny školou povinných dětí. Na střední školy se dostane 19 % dětí a na senegalských vysokých školách je zapsáno asi 15 tisíc posluchačů. Nejznámější vysokou školou je dakarská univerzita, založená již v roce 1949, na které studovali před vyhlášením nezávislosti a vytvořením univerzit ve svých zemích také studenti z jiných frankofonních afrických států. I zde je však možné pozorovat obdobně jako v dalších afrických zemích ústup francouzštiny, která se užívá pouze na přednáškách a seminářích. Veškerá komunikace mezi studenty a ve většině případů i mezi učiteli probíhá v jazyce wolof. Život na senegalských univerzitách vážně narušují periodicky se opakující stávky studentů i zaměstnanců protestujících proti nedostatku finančních prostředků
a nevyhovujícím podmínkám pro studium a práci. Asi tři tisíce mladých Senegalců studují na zahraničních, zejména francouzských vysokých školách. V hromadných sdělovacích prostředcích převládá francouzština. Národní jazyky se v médiích začaly užívat až od osmdesátých let 20. století. Většina periodik vychází ve francouzštině a pouze několik málo v jazyce wolof, případně v dalších senegalských jazycích. Pouze v soukromých rozhlasových stanicích se užívá nejvíce wolof. Užívání tohoto jazyka v soukromých rádiích výrazně přispělo – obdobně jako užívání místních národních jazyků v jiných afrických zemích – ke změně negativního názoru na užívání těchto jazyků ve sdělovacích prostředcích a společenském životě obecně. Jedno rádio vysílá hlavně v jazyce pular a druhé zejména v jazyce serer. Zastoupeny jsou i další africké jazyky užívané v zemi. V televizi stále ještě převažuje francouzština, ale řada pořadů, diskusí apod. již probíhá v jazyce wolof. Velmi časté je také střídání jazyků v televizních a rozhlasových pořadech. Běžně se například stává, že někteří účastníci diskuse, která by měla probíhat ve francouzštině, se vyjadřují pouze francouzsky, jiní jen v jazyce wolof a další plynule přecházejí z jednoho jazyka do druhého. Zejména sportovní komentátoři začnou mnohdy reportáž ve francouzštině a dokončí ji v jazyce wolof. Sportovci nebo umělci (zejména hudebníci) odpovídají na otázky kladené ve francouzštině v jazyce wolof. Důvodem přitom není skutečnost, že by mluvčí dostatečně neovládali úřední jazyk země. Jazyk wolof sice ovládá několikanásobně více Senegalců než francouzštinu, avšak postavení někdejšího koloniálního jazyka se zdá být prozatím neotřesitelné. Je vysoce nepravděpodobné, a není to ani cílem senegalské jazykové politiky, že by jazyk wolof, případně i jiné africké jazyky, francouzštinu úplně nahradily, byť je francouzština v Senegalu na ústupu způsobeném rozšiřováním jazyka wolof a řada Senegalců požaduje, aby tomuto jazyku byl přiznán statut úředního jazyka. K tomu by bylo potřeba, aby výuka na školách probíhala v afrických jazycích a aby tyto jazyky byly užívány v oficiálních jazykových projevech. To by si však vyžádalo velké množství finančních prostředků, které země nemá. Terminologie se navíc v současnosti vytváří takřka výhradně pro jazyk wolof a práce v ostatních jazycích byly sotva zahájeny. I přesto, že veškerá výuka na školách probíhá ve francouzštině, nebude nikdy francouzština sloužit jako nejčastější jazyk v komunikaci mezi příslušníky různých etnik v Senegalu. Tuto funkci již delší dobu plní jazyk wolof. Francouzština však zůstává jazykem, jehož znalost je nezbytná pro dobré uplatnění ve společnosti, i když jazyk wolof se začíná užívat stále více i v oblastech, které byly v minulosti vyhrazeny francouzštině (státní správa, politický život, kultura, vzdělávání), přesto že jeho užívání není státními orgány příliš podporováno. Z dlouhodobého hlediska je možné, že, pokud Senegalci opět nezískají motivaci pro studium francouzštiny, nejužívanějším jazykem v Senegalu se stane wolof a francouzština bude užívána pouze v oblasti mezinárodních vztahů. Tato budoucnost je však velmi vzdálená. Přesto již dnes je nezbytné, aby se Senegal zamyslel nad novým jazykovým uspořádáním a ve své jazykové politice zohlednil změnu v postojích obyvatelstva k jazykům užívaným v zemi a začlenil národní jazyky do výuky na školách. Otázkou zůstává i další vývoj postavení arabštiny, které je v současnosti horší než například postavení angličtiny, a pro jehož zlepšení – na rozdíl od angličtiny – senegalský stát nic nepodniká. Senegal udržuje přátelské vztahy s islámskými zeměmi a řada mladých Senegalců studuje v arabských zemích a po svém návratu napomáhá šíření arabštiny v zemi. Senegal je sice oficiálně laickou zemí, ale více než 90 % populace se hlásí k islámu. Z tohoto hlediska je jen obtížně pochopitelné, proč Senegal poskytuje tak málo místa arabštině. Senegal zůstane frankofonní zemí, ale jazyková politika státu se nemůže omezovat pouze na francouzštinu.
