Problematika hladu v Africe, regionálně geografická analýza

MASARYKOVA UNIVERZITA PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA GEOGRAFICKÝ ÚSTAV

Problematika hladu v Africe, regionálně geografická analýza Diplomová práce

Bc. Klára Javorčeková

Vedoucí práce: doc. RNDr. Antonín Věžník, CSc.

Brno 2013

Bibliografický záznam Autor:

Bc. Klára Javorčeková Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzita Geografický ústav

Název práce:

Problematika hladu v Africe, regionálně geografická analýza

Studijní program:

Geografie a kartografie

Studijní obor:

Sociální geografie a regionální rozvoj

Vedoucí práce:

doc. RNDr. Antonín Věžník, CSc.

Akademický rok:

2012/2013

Počet stran:

84+11

Klíčová slova:

Hlad; Podvýživa; Afrika; Potravinová bezpečnost, Hladomor, Potravinová bilance

Bibliographic Entry Author

Bc. Klára Javorčeková Faculty of Science, Masaryk University Department of Geography

Title of Thesis:

Hunger Problems in Africa, Regional Geographic Analysis

Degree programme:

Geography and Cartography

Field of Study:

Social Geography and Regional Development

Supervisor:

doc. RNDr. Antonín Věžník, CSc.

Academic Year:

2012/2013

Number of Pages:

84+11

Keywords:

Hunger; Undernourishment, Africa, Food security, Famine, Food trade balance sheet

Abstrakt Tato diplomová práce pojednává o problematice hladu, přičemž se především zaměřuje na situaci v Africe. Úvodní část je věnovaná stavu a vývoji tohoto problému ve světě. Následuje rozbor faktorů, které rozšíření hladu zapříčiňují. Hlavní část práce zahrnuje analýzu problematiky hladu a obchodu s potravinami v Africe. Na vybraných zemích je podrobněji zpracována analýza studovaného jevu. V závěru práce jsou rovněž nastíněny hlavní možnosti řešení této problematiky.

Abstract This diploma thesis deals with the problem of hunger and is predominantly focused on the situation in Africa. The opening part is focused on the current state of the problem and its development in the world. Than follows the analysis of the factors that cause the spread of hunger. The body of the thesis incorporates the analysis of the hunger problem and food trade in Africa. Studied phenomenon is in a greater detail elaborated on the example of chosen countries. The main possibilities of the solution to this problem are outlined at the end of the thesis.

Poděkování Poděkování patří doc. RNDr. Antonínu Věžníkovi, CSc. za odborné vedení mé diplomové práce, věnovaný čas, vstřícný přístup a podnětné připomínky.

Prohlášení Prohlašuji, že jsem svoji diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím informačních zdrojů, které jsou v práci citovány.

Brno 10. května 2013

……………………………… Klára Javorčeková

OBSAH 1 ÚVOD ................................................................................................................................. 9 2 CÍLE PRÁCE .................................................................................................................. 10 3 DEFINICE ZÁKLADNÍCH POJMŮ ........................................................................... 11 4 REŠERŠE LITERATURY............................................................................................. 14 5 METODIKA ZPRACOVÁNÍ A DATOVÉ ZDROJE ................................................ 17 6 PROBLÉM HLADU VE SVĚTĚ .................................................................................. 21 7 PŘÍČINY PROBLÉMU HLADU .................................................................................. 31 7.1 Chudoba ............................................................................................................................... 32 7.2 Populační růst...................................................................................................................... 35 7.3 Zemědělství a produkce potravin ...................................................................................... 37 7.3.1 Specifika zemědělství v rozvojových zemích .............................................................................. 38 7.3.2 Produkce potravin a zelená revoluce ........................................................................................... 40 7.3.3 Vlastnické vztahy k půdě ............................................................................................................. 43 7.3.4 Plýtvání potravinami .................................................................................................................... 45

7. 4 Dlužní krize a programy strukturálního přizpůsobení .................................................. 46 7.5 Světový obchod .................................................................................................................... 47 7.5.1 Protekcionistická opatření ........................................................................................................... 49

7.6 Konflikty a politická nestabilita......................................................................................... 50 7.7 Ostatní faktory .................................................................................................................... 51

8 PROBLÉM HLADU V AFRICE................................................................................... 52 8.1 Analýza problému hladu ve vybraných zemích ............................................................... 60 8.1.1 Burundi ........................................................................................................................................ 60 8.1.2 Etiopie.......................................................................................................................................... 64 8.1.3 Zambie ......................................................................................................................................... 69

9 ŘEŠENÍ PROBLÉMU HLADU .................................................................................... 73 10 ZÁVĚR .......................................................................................................................... 76 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A OSTATNÍCH ZDROJŮ ............................... 78 SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK .............................................................................. 83 SEZNAM PŘÍLOH............................................................................................................ 84

1 ÚVOD Problematika hladu je i v současnosti až překvapivě stále aktuální a doposud se nepodařilo se s tímto problémem uspokojivě vyrovnat. Ačkoliv potřeba přijímání potravy patří mezi základní lidské potřeby s nejvyšší prioritou, trpí dnes téměř jeden člověk z osmi chronickou podvýživou, která má fatální dopad jak na kvalitu, tak i na délku lidského života. Pozornost nehladovějící části světa se k tomuto problému upíná pouze v případě akutních krizí, přestože si hlad a chudoba plíživě a bez mimořádné pozornosti vybírají každý den svoji daň. Zejména v globálním měřítku existují na světě extrémní nerovnosti a nejinak tomu je i v případě příjmu potravy. Lidé mají v důsledku selektivního ekonomického i společenského vývoje velmi odlišné podmínky v přístupu k potravinám. Vedle sebe tak koexistují dvě protichůdné situace. Na jedné straně stojí zemědělská nadprodukce, vysoký

životní

standard

a

rostoucí

energetický

příjem

z

potravin

vedoucí

až k nadbytečnému příjmu, který zapříčiňuje nadváhu až obezitu a nese s sebou riziko rozvoje civilizačních chorob, ve vyspělých zemích. Na straně druhé současně stojí neefektivní či exportně zaměřená zemědělská produkce, chudoba a hlad v rozvojových zemích. To vše navzdory faktu, že potravin je na světě dostatek pro všechny. Priorita zajištění dostatečné a kvalitní výživy obyvatelstva světa je otázkou nejen humanitární, ale rovněž i ekonomickou. Díky stravě získává člověk energii a živiny nezbytné pro životní pochody, správné fungování organismu, práci i jiné aktivity. Výživa jednoznačně patří k základním podmínkám života. Dostatečná a kvalitní výživa zajišťuje také kvalitní život. U osob, které hladem netrpí pouze krátce a přechodně, nýbrž chronicky, dochází ke zpomalování metabolismu a následně k nemožnosti udržet si žádoucí míru fyzické aktivity. Chronicky hladoví nemohou zcela naplnit svůj potenciál a zvyšuje se u nich náchylnost k nemocem. Pro oslabený organismus mohou mít i poměrně banální onemocnění fatální dopady - zvýšení rizika předčasného úmrtí je nevyhnutelné. Převaha vyhladovělých, oslabených a málo výkonných osob musí nutně rezonovat ve stavu ekonomik celých států a v perspektivách dalšího rozvoje, ale i v celkovém klimatu ve společnosti.

9

2 CÍLE PRÁCE Hlavním cílem předkládané diplomové práce je zpracování potravinové bilance a problému hladu v Africe. Práce je strukturována do pěti základních částí. Úvodní pasáž zahrnuje teoreticko-metodologické zpracování dané problematiky a definici základních pojmů z oblasti výživy. Následující kapitola je zaměřena na problém hladu ve světě s tím, že podává představu o aktuálním stavu tohoto problému, jakožto i o vývoji. Další kapitola si klade za cíl rozebrat vybrané faktory, které hlad zapříčiňují. Navazuje kapitola věnovaná hlavnímu cíli práce, tedy zpracování potravinové bilance a analýzy problému hladu v Africe. Zasazena je do kontextu předchozí kapitoly a na vybraných zemích je rovněž podrobněji zpracována analýza studovaného jevu. V závěru práce jsou nastíněny hlavní možnosti řešení této problematiky.

10

3 DEFINICE ZÁKLADNÍCH POJMŮ Hlad je široký pojem využívaný v mnoha kontextech. V nejzákladnějším významu je možné hlad definovat jako fyzický pocit, který se pojí s nedostatkem potravy. V tomto smyslu zažívá pocit hladu každý a pro potřeby zkoumání problematiky hladu je takto široké vymezení nevyhovující. Proto se přistupuje k tomu, že hlad je chápán ve smyslu dlouhodobějšího nedostačujícího příjmu potravy, který neodpovídá z hlediska energetické hodnoty nebo složení stravy. Lidský organismus potřebuje přijímat energii ze stravy pro funkci základních mechanismů látkové přeměny, zpracování a přeměnu potravin, tvorbu tepla a fyzickou aktivitu. Energetická hodnota potravin je vyjádřena v kilojoulech (kJ) nebo kilokaloriích (kcal). Jedna kalorie představuje množství energie potřebné ke zvýšení teploty vody z 14,5 ºC na 15,5 ºC, přičemž platí, že 1 kcal ≈ 4,2 kJ. Bazální metabolismus představuje energetický výdej nutný k udržení základních životních funkcí organismu a k udržení tělesné teploty. Bazální metabolismus zajišťuje jak základní fyziologické pochody ve tkáních, tak životně důležité funkce, jako je srdeční činnost, dýchání, funkce ledvin a činnost základních regulačních mechanismů v těle, energetický příjem potřebný pro pokrytí denních pohybových aktivit není zahrnut. Jeho hodnota závisí na věku, pohlaví, hmotnosti a výšce a na celkovém denním výdaji se podílí 60 až 70 %. Při hladovění dochází k poklesu klidového energetického výdeje. (JENÍČEK a FOLTÝN, 2010, s. 148) BMI (Body Mass Index) – index tělesné hmotnosti je antropometrický1 standard pro určení složení lidského těla a využívá se ke zjišťování podváhy a nadváhy dospělých na celém světě. BMI poskytuje jednoduchý, praktický a levný indikátor toho, zda osoba přijímá málo nebo příliš mnoho energie. Počítá se jako podíl tělesné hmotnosti (v kilogramech) a výšky na druhou (v metrech). FAO (Organizace pro výživu a zemědělství) i WHO (Světová zdravotnická organizace) doporučují hodnotu BMI pro zdravého dospělého jedince v rozmezí od 18,5 do 25,0 přičemž hodnota nižší než 16,0 je považována za kritickou podvýživu a hodnota vyšší než 40,0 za kritickou obezitu. (SOFI 2000, s. 10)

1

Antropometrie je obor, který se zabývá měřením, popisem a rozborem tělesných znaků charakterizujících růst a stavbu těla. (Velký lékařský slovník)

11

Obr. 1 Spektrum hodnot BMI pro dospělého jedince Zpracováno podle: SOFI 2000, s. 10

Podvýživa je definována jako nedostatečný příjem energie nebo živin po určitou dobu. (KUNA, Z. 2010, s. 19) Podvýživa spočívá tedy v nedostatečné kvantitě nebo kvalitě stravy jedince. Jedná se o obecný pojem, který je nadřazený pro pojmy chronický hlad a skrytý hlad. Chronický hlad (undernourishment) charakterizuje stav, kdy se denní energetický příjem jedince z potravin dlouhodobě pohybuje pod hranicí minimálního energetického požadavku2, a tudíž neumožňuje při mírné fyzické zátěži3 zachování tělesné hmotnosti. (SOFI 2012, s. 57) V úvahu se tedy bere pouze kvantitativní stránka výživy, tedy množství energie v kJ nebo kcal připadající na osobu a den, přičemž je opomenuta kvalitativní stránka stravy. Chronický hlad vede ke snížení imunity, nemocnosti, omezení pracovní aktivity a redukci délky života. Hladomor (famine) představuje relativně náhlou událost, kdy akutní nedostatek potravin vede k masovým úmrtím v důsledku hladovění. (GREGORY, D. 2009, s. 239) Skrytý hlad/specifický hlad (malnutrition) znamená stav, kdy lidé vlivem nevyvážené skladby stravy trpí chronickým deficitem živin (bílkovin, minerálů či vitamínů). Do této kategorie spadají například bílkovinný hlad, deficit vitamínu A, železa, vápníku či jódu. Nepřítomnost důležitých látek v potravě může mít i horší následky 2

Minimální energetický požadavek (Minimum Dietary Energy Requirement) je minimální množství energie z potravy, které musí člověk přijmout za den, aby byla při lehké fyzické aktivitě zachována jeho hmotnost. Udává se v kcal/osobu/den a jeho hodnota se v jednotlivých zemích a rocích liší v závislosti na struktuře obyvatelstva podle věku a pohlaví. (SOFI 2012, s. 57) 3 Lehká fyzická zátěž se pojí například s prací u stolu nebo u přepážky. (SOFI 2000, s. 6)

12

než nedostatek energie. Také je třeba si uvědomit, že i člověk, který má dostatečný nebo nadbytečný příjem energie může v důsledku jednostranné stravy trpět deficitem důležitých látek. Hloubka hladu (Dept of hunger) udává průměrné množství energie, které schází chronicky hladovým v určitém regionu k dosažení minimálního energetického příjmu umožňujícího

při

mírné

fyzické

zátěži

zachování

tělesné

hmotnosti.

Měří

se v kcal/osobu/den, přičemž deficit 300 kcal/osobu/den a vyšší je považován za vysoký stupeň deprivace. (JENÍČEK a FOLTÝN, 2003, s. 118 – 119) Potravinová bezpečnost (Food security) je zaručena tehdy, pokud za všech okolností mají všichni lidé ekonomický, sociální a fyzický přístup k dostatečnému množství bezpečných a výživných potravin postačujících k pokrytí potřeb jejich výživy a stravovacích preferencí tak, aby mohli vést aktivní a zdravý život. (SOFI 2010, s. 8) Zásoba potravin na obyvatele (Dietary Energy Supply) představuje celkové množství potravin4 v určité zemi připadající na jednoho obyvatele. (SOFI 2012, s. 57) Porovnání zásoby potravin na obyvatele a minimální hranice energetického příjmu umožňuje určit, zda má daná země schopnost nasytit své obyvatele prostřednictvím produkce a importu. Země, kde se zásoba potravin na obyvatele pohybuje při hranici, či pod hranicí minimálního energetického příjmu, se potýkají s rozšířeným problémem hladu. Nicméně je třeba si uvědomit, že hlad se vyskytuje i v zemích, kde je zásoba potravin adekvátní, jelikož dostupnost potravin nemusí být v rámci státu přístupna rovnoměrně.

4

Vyjádřené obsahem energie (kcal) v potravinách.

13

4 REŠERŠE LITERATURY Problematika hladu a výživy obecně je velmi komplexní a svou podstatou se dotýká různých vědních oborů. Výživu obyvatelstva ovlivňují faktory sociální, kulturní, ekonomické, politické, historické, přírodní i fyziologické. Problematiku hladu lze tedy zkoumat z mnoha různých úhlů pohledu a geografové by přitom vzhledem ke komplexitě tohoto jevu měli hrát důležitou roli. Problém výživy a hladu patří k významným tématům v rámci tzv. „nové“ agendy, které se geografie zemědělství začala věnovat od 70. let 20. století. Tato agenda obnášela zásadní

změnu

v typech

prováděných

výzkumů,

jelikož

reflektovala

široké

paradigmatické posuny v samotné humánní geografii a rovněž i nárůst multidisciplinárních přístupů. Záběr geografie zemědělství se rozšířil z problematiky pouze vlastního zemědělství a také hranice mezi jednotlivými subdisciplínami geografie se začaly rozmazávat. Do centra výzkumu se rovněž postupně posouvaly aspekty spojené s globalizací. Zdrojů, ze kterých lze v rámci řešené problematiky vycházet, je velké množství. Ze zahraničních autorů bylo na poli teorie především čerpáno z prací uznávaných geografů Davida Grigga, Briana Ilberyho a Guye M. Robinsona. Využity byly jejich publikace An introduction

to

agricultural

geography

(Grigg,

D.

1994),

Changing geographies of global food production obsažené v Human geography: issues for the 21st century

a The geography

of

rural

change

(Ilbery,

B.

2001)

a Geographies of agriculture: globalisation, restructuring and sustainability (Robinson, G. M. 2004). V českém prostředí se tématu dlouhodobě věnuje Vladimír Jeníček, citovány jsou publikace Potraviny pro šest miliard: světové zemědělství a výživa (1982) a dále Globální problémy světa v ekonomických souvislostech (2010) a Globální problémy a světová ekonomika (2003), na kterých se podílel spolu s Jaroslavem Foltýnem. Problematiky potravinového problému se ve svých pracích dotýká i Zbyněk Kuna. V diplomové práci bylo čerpáno z jeho knihy Demografický a potravinový problém světa (2010). Pasáže o výživě obyvatelstva zakomponoval do Geografie zemědělství (1989) i Antonín Věžník.

14

Kromě výše uvedených zdrojů lze zmínit ještě další monografie a texty, ze kterých bylo čerpáno. Jedná se o knihu environmentálního analytika Lestera R. Browna Outgrowing the earth : the food security challenge in the age of falling water tables and rising temperatures (2004), Johna Madeleyho, který se v Hungry for Trade : How the Poor Pay for Free Trade (2000) věnuje problematice volného trhu a jeho dopadům

na

potravinovou

bezpečnost,

Anthonyho

Weise

zabývajícího

se v The Global Food Economy: The Battle for the Future of Farming (2007) produkcí a distribucí potravin a Jeffreyho Sachse, jež se v The end of poverty: economic possibilities for our time (2005) snaží z pohledu ekonoma najít řešení problému chudoby, jedné z nejvýznamnějších příčin hladu. Zdrojem informací byly i široce pojaté The world economy: geography, business, development (2012), kde autoři Frederick P. Stutz a Barney Warf zkoumali současná geografická témata a perspektivy pojící se se světovou ekonomikou a Human Geography : Culture, Society, and Space (1999) od Harma J. de Blije a Alexandera B. Murphyho. Využity byly rovněž publikace Stát, prostor, politika - vybrané kapitoly z politické geografie (2000), z níž byly vybrány kapitoly vytvořené Petrem Daňkem, Evou Reinöhlovou a Luďkem Sýkorou, Konflikt světů a svět konfliktů: střety idejí a zájmů v současném světě (2007) kolektivu autorů věnující se problémům a konfliktům současného světa v širším záběru a kontextu témat, Subsaharská Afrika a světové mocnosti v éře globalizace (2010) od Jana Záhoříka zabývající se působením významných mocností v Africe a učebnice Mezinárodní obchod (2011) Aleše Peprného. Pro objasnění klíčových geografických pojmů posoužil The dictionary of human geography (2009). Významným zdrojem informací je na poli výživy a hladu rovněž internet, především webové stránky mezinárodních organizací, ale i univerzit, institucí a dalších. Na webových stránkách Organizace pro výživu a zemědělství (FAO) jsou k dispozici nejen data, ale i ročenky a různé analýzy. Vedle statistických databází bylo pracováno zejména s The State of Food Insecurity in the World (SOFI) za různé roky (2000, 2010 a 2012), Statistical Yearbook 2012, Human energy requirements (2004) a se studií na téma plýtvání potravinami Global food losses and food waste (2011). Podobně fungují i internetové stránky Světového potravinového programu, Světové banky nebo Organizace spojených národů. Při OSN funguje také portál IRIN (Integrated Regional Information Networks) zaměřený na zprávy a reportáže s humanitární tematikou. Zajímavé články a studie se dají najít na stránkách neziskových organizací, jako jsou Glopolis 15

(Pražský institut pro globální politiku) nebo Člověk v tísni (informačně vzdělávací sekce nese název Rozvojovka). Přínosné studie o tarifní eskalaci a světovém obchodu se zemědělskými produkty a o hladomorech a potravinové nejistotě v Etiopii jsou přístupné pod hlavičkou Cornell University, Hladomory v Etiopii mezi lety 1973-1985 byly pojednány také v rámci United Nations University a o působení HIV/AIDS v Zambii referovala studie publikovaná na University of California, San Francisco.

16

5 METODIKA ZPRACOVÁNÍ A DATOVÉ ZDROJE Pro zpracování předkládané diplomové práce byla jakožto základní metoda využita rešeršně-kompilační metoda sběru a následné analýzy dat a poznatků, přičemž využity byly zejména dostupné knižní tituly českých i zahraničních autorů dotýkající se problematiky hladu a různé internetové zdroje statistických dat, ale i informací zaměřených na studovaný jev. Úvodní pasáže zahrnují teoreticko-metodologické zpracování problematiky hladu a pro lepší porozumění také definice základních pojmů spojených s výživou, a to zejména těch, které používá FAO a které mají poměrně ostré a úzké vymezení. Kapitola věnovaná problému hladu ve světě je čistě analýzou dostupných dat poskytovaných FAO s cílem podat ucelenou představu o aktuálním stavu tohoto problému a jeho vývoji v jednotlivých regionech světa. Pro tento obecný úvod do studované problematiky byly vybrány tyto tři ukazatele: počet chronicky hladových osob, podíl chronicky hladových osob na populaci a hloubka hladu. Rozbor příčin přetrvávajícího značně rozsáhlého výskytu hladu ve světě vychází z práce s literaturou v knižní i elektronické podobě s tím, že zásadní teze jsou podepřeny statistickými daty z různých zdrojů. Jádro práce věnované analýze problému hladu v Africe navazuje na předchozí kapitoly, přičemž rozvíjí některé klíčové argumenty. Je výsledkem kombinace práce s literaturou a datovými zdroji a její součástí je i analýza problému hladu ve vybraných zemích – v Burundi, Etiopii a Zambii. Zvoleny byly státy, kde je velmi vysoký podíl obyvatelstva trpícího chronickým hladem a které jsou z hlediska výživy či příčin hladu něčím specifické. Závěrečná část práce týkající se řešení problému hladu vychází především z poznatků z předchozích kapitol. Jak definování, tak i samotné měření podvýživy není vůbec jednoduchou záležitostí, neboť poznatky o lidské výživě nejsou v současnosti zdaleka kompletní. Pochopitelně velmi záleží na měřítku, v jakém je problematika zkoumána. Na úrovni jednotlivce lze provádět přesná měření a získat tak poměrně jasnou představu o složení těla a výživových nárocích organismu při různých aktivitách. Na vyšších měřítkových úrovních se potom přistupuje k odhadům a extrapolacím na základě omezené datové základny, z níž je možné vycházet. Spolehlivost a přesnost dostupných dat může tudíž být poněkud diskutabilní. V oblasti problematiky hladu, výživy a zemědělství mají zásadní význam data poskytovaná statistickou divizí FAO. Číselné údaje z oblasti výživy a zemědělství jsou zde 17

sbírány a šířeny za jednotlivé státy, subregiony a regiony světa. Statistická divize FAO také rozvíjí metodiku a standardy sběru dat. Z tohoto zdroje byla využita široká škála informací. Jako stěžejní lze zmínit počet chronicky hladových, podíl chronicky hladových na celkové populaci a hloubku hladu, které jsou ke stažení v rámci tzv. „Food Security indicators“ na statistické divizi FAO, a zásoba potravin na osobu a den, informace o zemědělské produkci a obchodu se zemědělskými komoditami dostupné pro změnu v databázi FAOSTAT5. Údaje o počtu či podílu chronicky hladových dodávané FAO se zakládají na odhadech vycházejících z dostupných informací a jsou udávány ve formě tříletých průměrů s ohledem na snahu redukovat chyby. Celá metodika se opírá o výpočet tří základních parametrů pro každou zemi, kterými jsou: 

zásoba potravin na obyvatele neboli průměrné množství energie dostupné z místní produkce, salda obchodu a zásob potravin na jednoho obyvatele a den, udává se v kcal/osobu/den



minimální množství energie z potravin, které potřebuje průměrná osoba v dané populaci, aby si při lehké fyzické zátěži zachovala svou hmotnost, přičemž se vychází ze struktury obyvatelstva podle pohlaví a věku



míra nerovnosti v přístupu k potravinám

V roce 2012 byla ukončena poslední revize metodiky výpočtu podílu a počtu chronicky hladových, která obsahuje zpřesnění odhadů zpět až do roku 1990. Revidované odhady tak nyní zahrnují: 

zpřesněná data o počtu obyvatel6



nová data získaná z průzkumů domácností umožňující přesněji určit průměrné minimální množství energie na obyvatele



nové odhady zásoby potravin na obyvatele za jednotlivé státy



odhady ztrát potravin v maloobchodním distribučním řetězci7



technické změny v metodice

5

Dříve byly ukazatele, které jsou dnes zahrnuty v databázi FAOSTAT, dostupné v ročenkách „Production Yearbook“. Na globální úrovni nemají změny v počtu obyvatel významnější vliv, ale na úrovni jednotlivých států již mohou podstatněji ovlivňovat jak podíl, tak i počet chronicky hladových. 7 V minulosti nebyly tyto ztráty zachyceny a představují tak nejdůležitější faktor ovlivňující nové odhady. 6

18

I přes zlepšení přesnosti odhadů přetrvávají jistá úskalí a omezení, které vycházejí z konstrukce obou ukazatelů. Pokud pomineme fakt, že odhady nemusí být zcela přesné, je nutné zdůraznit, že minimální energetické požadavky na osobu jsou konstruovány pro lehkou fyzickou aktivitu, kdy PAL8 = 1,55, což odpovídá sedavému zaměstnání a životnímu stylu s nízkou fyzickou aktivitou. Pro ilustraci u lidí s takovou úrovní aktivity se předpokládá, že pracují v zaměstnání, které nevyžaduje mnoho fyzické činnosti, dopravují se převážně motorovým vozidlem, nechodí na delší vzdálenosti a většinu času tráví vsedě, případně vestoje. Z toho je patrné, že se jedná o velmi mírně definovaný ukazatel a můžeme tedy usuzovat, že výživová situace je pravděpodobně ještě méně příznivá, než se udává. V neposlední řadě se za jisté omezení dá počítat i to, že zpřesnění dat podle nové metodiky proběhlo zpět až do roku 1990 a tudíž dříve publikované údaje nejsou nadále srovnatelné. Toto omezení se naštěstí netýká dat přístupných v databázi FAOSTAT, kde časová řada sbíraných datových souborů sahá zpět až do roku 1961. Z metodiky FAO vychází rovněž i regionální členění, jakožto i dělení států na rozvojové9 a vyspělé tak, jak je využíváno od roku 2011. Vyspělé státy lze chápat jako takové státy, kde není problém s nasycením obyvatelstva, naopak se zde projevuje ve velké míře opačný extrém – obezita, a výskyt chronického hladu se tu týká velmi malé a specifické části obyvatelstva. Do této kategorie jsou řazeny státy Evropy a Severní Ameriky, dále Austrálie, Nový Zéland, Izrael a Japonsko. Rozvojový svět naopak představuje oblast, kde se výrazná část obyvatelstva potýká s nedostatečnou výživou. Tvoří jej regiony: Afrika, Asie, Latinská Amerika a Karibik a Oceánie. Afrika je dále rozdělena do subregionů subsaharská a severní Afrika. Asie se dělí na Kavkaz a střední Asii, východní, jižní, jihovýchodní a západní Asii. Latinská Amerika a Karibik jsou členěny do těchto dvou subregionů. V případě Súdánu, ze kterého se v roce 2011 vyčlenil Jižní Súdán, jsou dostupná data pouze agregovaně za původní státní útvar, a tudíž jsou v celé práci pro Súdán i Jižní Súdán prezentována tato společná data.

8

PAL (physical activity level) vyjadřuje úroveň denní fyzické aktivity jedince. Počítá se jako celkový energetický výdej za 24 hodin vydělený hodnotou bazálního metabolismu. (Human energy requirements, 2004) 9 Termín rozvojové země rozhodně neslouží k hodnocení těchto zemí, nýbrž je využit jako souhrnné označení pro skupinu států, které sdílejí určité společné charakteristiky.

19

Obr. 2 Rozdělení zemí do jednotlivých regionů dle FAO Zpracováno podle: FAO (Food security indicators)

Datové údaje poskytované FAO nebyly jediné, které se v této diplomové práci objevily. Jako zdroj statistických údajů o chudobě, průměrném ročním růstu HDP a HDP na obyvatele posloužila databáze Světové banky. Co se týče demografických údajů (počet obyvatel, tempo růstu počtu obyvatel) byly využity odhady dostupné v rámci World Population Prospects na webových stránkách OSN. V rámci programu UNAIDS sdružuje OSN rovněž údaje o podílu obyvatelstva ve věku 15-49 v jednotlivých zemích nakaženého nemocí HIV/AIDS. Některá doplňková data (např. podíl vojenských výdajů na HDP) pochází z The World Factbook, který spravuje americká agentura CIA. Informace o fenoménu skupování rozsáhlých ploch půdy v rozvojových zemích byly čerpány z landportal.info a data o konfliktech v Africe byla převzata z Uppsala Conflict Data Program.

20

6 PROBLÉM HLADU VE SVĚTĚ Dle odhadů poskytovaných FAO pro průměr let 2010-12 dosáhl celkový počet chronicky hladových osob hodnoty 868 mil., což představuje 12,5% světové populace. Jednoduše řečeno jeden člověk z osmi dlouhodobě nepřijímá ve stravě dostatek energie, aby pokryl své minimální fyzické potřeby. Problém hladu se týká především zemí, které FAO označuje jako rozvojové. V rozvojových zemích dohromady žije 852 mil. chronicky hladových. Nejvíce hladovějících osob 563 mil. připadá na Asii, a ačkoliv tato hodnota představuje na populaci Asie relativně nízký podíl (13,9 %), jedná se o 64,9 % ze všech chronicky hladových na světě. Následuje Afrika s 239 mil. dlouhodobě hladových osob, které tvoří 22,9 % její populace a zároveň 27,5 % všech osob, které ve stravě nepřijímají postačující množství kalorií. Na Latinskou Ameriku a Karibik připadá 49 mil. osob s nedostatečnou výživou a na Oceánii 1 mil. Zbývajících 17 mil. chronicky hladových potom žije ve zbylých částech světa, kde tvoří v jednotlivých státech jen velmi nízké procento populace. Tyto regiony označuje FAO jako rozvinuté a řadí sem Severní Ameriku, Evropu, Austrálii, Nový Zéland, Izrael a Japonsko. Tab. 1 Počet chronicky hladových [mil.], podíl chronicky hladových na celkové populaci [%] a podíl chronicky hladových na celkovém počtu chronicky hladových [%] ve světě a jeho částech za průměr let 2010-12 Počet chronicky hladových [mil.]

Podíl chronicky hladových na celkové populaci [%]

Podíl chronicky hladových na celkovém počtu chronicky hladových [%]

SVĚT

868

12,5

100,0

Rozvojové země

852

14,9

98,2

Afrika

239

22,9

27,5

4

<5

0,5

Subsaharská Afrika

234

26,8

27,0

Asie

563

13,9

64,9

Severní Afrika

Kavkaz a střední Asie

6

7,4

0,7

Východní Asie

167

11,5

19,2

Jižní Asie

304

17,6

35,0

Jihovýchodní Asie

65

10,9

7,5

Západní Asie

21

10,1

2,4

Latinská Amerika a Karibik

49

8,3

5,6

Karibik

7

17,8

0,8

Latinská Amerika

42

7,7

4,8

Oceánie

1

12,1

0,1

Rozvinuté země

17

<5

2,0

Zdroj dat: FAO (Food security indicators)

21

Nejvíce hladových v rámci dílčích subregionů světa eviduje v průměru let 2010-12 jižní Asie, u které se uvádí 304 mil. osob s dlouhodobě energeticky nepostačující výživou, což představuje 35,0 % všech takto postižených osob. Druhý nejvyšší počet 234 mil. připadá na subsaharskou Afriku, která se na celkové sumě hladových podílí 27,0 %. V jižní Asii a subsaharské Africe je tak dohromady zastoupeno 62,0 % chronicky hladových osob na světě a právě zde hlad a podvýživa nejvíce ohrožují a ztěžují životy široké masy lidí a v neposlední řadě negativně působí na hospodářské perspektivy jednotlivých států. Příznivá situace však nepanuje ani v některých jiných částech světa. Východní Asie přispívá dalšími 167 mil. a s připočtením jižní Asie a subsaharské Afriky dávají tyto tři oblasti již 81,2 % chronicky hladových. Do statistiky počtu osob s nedostatečnou výživou přispívají výrazně také jihovýchodní Asie (65 mil.) a Latinská Amerika (42 mil.) hladových.

Obr. 3 Rozložení chronicky hladových dle subregionů světa v průměru let 2010-12 Zdroj dat: FAO (Food security indicators)

Rozmístění

osob

s nedostatečnou

výživou

na

Zemi

charakterizuje

velká

nerovnoměrnost. Dokládá to například i skutečnost, že hned 60,4 % z celkového počtu 868 mil. chronicky hladových žilo v průměru let 2010-12 pouze v sedmi státech. Zcela unikátní postavení mají v globální statistice Indie a Čína. Tyto dvě nejlidnatější země světa dlouhodobě

vedou

žebříček

států

s nejvyšším

počtem

chronicky

hladových.

V období 2010-12 v nich bylo zastoupeno 43,0 % osob s nedostatečným energetickým 22

příjmem. Na Indii jich připadá 217 mil., na Čínu potom 158 mil. Do pomyslného žebříčku TOP 7 zemí dle počtu chronicky podvyživených se dostaly ještě Pákistán (35 mil), Demokratická republika Kongo a Etiopie (shodně 34 mil.), Bangladéš (25 mil.) a Indonésie (21 mil.).

Obr. 4 Počet chronicky hladových [mil.] v sedmi vedoucích státech a ve zbytku světa v průměru let 2010-12 Zdroj dat: FAO (Food security indicators)

Sledování podílu chronicky hladových v jednotlivých státech a regionech dává představu o tom, kde je hlad nejvíce rozšířen, a tedy ukazuje, kde a jak je tento problém vážný. Data FAO za průměr let 2010-12 poodhalují, že největší podíl chronicky hladových má Afrika. Podíl činí 22,9 %, tedy více než pětina obyvatel nemá zajištěnu dostatečnou výživu. V severní Africe se situace jeví příznivě, jelikož zde bylo dosaženo hodnoty 2,7 %. Obzvláště kritická situace panuje z tohoto úhlu pohledu v subsaharské Africe, kde hladem trpí dokonce 26,8 % obyvatel. Alarmující podíl hladových evidují Burundi (73,4 %), Komory (70,0 %) a Eritrea (65,4 %), ale i v některých dalších státech je rozšíření hladu příliš vysoké10. Také v těch státech, pro které nemáme z databáze FAO k dispozici přesná data, jako jsou například Demokratická republika Kongo nebo Somálsko, se také dá očekávat velký rozsah hladu. Asie, přestože vede co do počtu hladových, vykazuje vzhledem k mase obyvatel relativně nízký průměrný podíl (13,9 %), nad kterým se pohybuje pouze jižní Asie (17,6 %). Menší podíl potom mají východní Asie (11,5 %), jihovýchodní Asie (10,9 %), západní Asie (10,1 %) a střední Asie a Kavkaz (7,4 %). 10

Jako velmi vysoký podíl udává FAO 35 % a více.

23

V Oceánii se průměrný podíl vyšplhal na 12,1 %. V případě Latinské Ameriky a Karibiku, které mají dohromady 8,3 % populace chronicky hladové, je patrný výrazný rozdíl mezi těmito dvěma oblastmi. Zatímco Latinská Amerika má nízký podíl 7,7 %, Karibik dosáhl již poměrně vysokého podílu 17,8 %. Rozvinuté země evidují 1,4 % populace jako dlouhodobě hladové.

Obr. 5 Podíl chronicky hladových [%] na celkové populaci v subregionech světa v průměru let 2010-12 Zdroj dat: SOFI 2012

Obr. 6 Podíl chronicky hladových [%] na populaci v jednotlivých státech světa v období 2010-12 Zdroj dat: FAO (Food security indicators)

24

V období od roku 1990, pro které jsou prostřednictvím FAO dostupná srovnatelná data, byl zaznamenán převážně pokrok ve zvýšení výživové úrovně. Pochopitelně při hodnocení vývoje dosti záleží na zvoleném ukazateli. V případě podílu chronicky podvyživených na celkové populaci je po celé sledované období patrný kontinuální a také poměrně výrazný pokles. Podíl na této skutečnosti má mimo jiné i vysoké tempo nárůstu počtu obyvatel světa. Při využití celkového počtu chronicky hladových již lze pozorovat, že vývoj výživové úrovně nebyl po celé sledované období tak jednoznačně příznivý. Počáteční prudké snižování počtu lidí s nedostatečným příjmem kalorií probíhalo přibližně do roku 1999. Podílely se na něm zlepšením výživy obyvatelstva především Čína a Indie, které svou masou obyvatel výrazně ovlivňují celý světový vývoj, ale i další lidnaté země jako Nigérie, Bangladéš či Vietnam. Následoval krátký nárůst počtu chronicky hladových, jelikož došlo k dosažení určité prahové hodnoty ve státech s příznivým vývojem a naopak se projevil reverzní trend v některých jiných státech světa. Poté opět pokračovalo snižování stavu dlouhodobě hladových přibližně až do roku 2007. Po roce 2007 počet chronicky hladových prakticky stagnuje.

Obr. 7 Vývoj podílu chronicky hladových [%] na světové populaci v období 1990-2012 Zdroj dat: FAO (Food security indicators)

25

Obr. 8 Vývoj počtu chronicky hladových [mil.] v období 1990-2012 Zdroj dat: FAO (Food security indicators)

Agregovaná statistika vývoje nepoodhaluje velké disparity mezi jednotlivými státy i regiony. Přestože bylo zaznamenáno nezanedbatelné zlepšení výživové úrovně obyvatelstva světa, nelze dosavadní vývoj označit za zcela uspokojivý. Dosažený pokrok byl relativně pomalý a značně nerovný. Zatímco v některých oblastech se boj s vymýcením hladu daří a vývoj je na dobré cestě, jinde hlad stále roste. Trvale rostoucí počet lidí trpících nedostatkem jídla je realitou v Africe. Nepříznivý trend udává subsaharská Afrika, kde vzrostl ve sledovaném období 1990-92 až 2010-12 počet hladovějících ze 170 mil. až na 234 mil., čímž tato oblast navýšila svůj podíl na celkovém počtu chronicky hladových z původních 17,0 % na 27,0 %. V severní Africe se počet hladových trvale drží na poměrně nízké úrovni v rozmezí 4 až 5 mil. V kontrastu k neutěšenému stavu v Africe je vývoj v Asii, kde se daří počet osob trpících hladem redukovat. Konkrétně se dlouhodobě příznivý trend týká východní a jihovýchodní Asie. Ve východní Asii se podařilo snížit počet hladových z 261 mil. na 167 mil., v jihovýchodní Asii ze 134. mil. na 65 mil. S menšími výkyvy se stav osob s dlouhodobě nedostačující výživou podařil snížit v oblasti Kavkazu a střední Asie. Rozkolísaný vývoj je typický pro jižní Asii, nicméně i zde se dá ve sledované období hovořit o mírném zlepšení situace. Jednoznačně nepříznivý vývoj probíhá v západní Asii. Latinská Amerika a Karibik jsou také oblasti těšící se příznivému trendu. Výrazný posun k lepšímu má za sebou Latinská Amerika, méně výrazný potom Karibik. Oceánie vykazuje konstantní hodnoty, nicméně to je do jisté míry 26

ovlivněno skutečností, že FAO udává počty hladových zaokrouhlené na miliony, což prakticky neumožňuje v tomto populačně málo silném regionu změny přesně sledovat. Rozvinuté země již dosáhly prahu, kdy se počet hladových osob již příliš nemění.

Obr. 9 Vývoj počtu chronicky hladových [mil.] jednotlivých regionech světa v období 1990-2012 Zdroj dat: FAO (Food security indicators)

Obr. 10 Rozložení chronicky hladových v jednotlivých subregionech světa v průměru let 1990-92 a 2010-12 Zdroj dat: FAO (Food security indicators)

27

Pro důkladnou analýzu problému hladu je nezbytné znát nejenom počty osob trpících chronickým hladem, ale také hloubku jejich hladu. Díky znalosti průměrného množství energie, které schází chronicky hladovým v určitém regionu k dosažení minimálního energetického příjmu umožňujícího při mírné fyzické zátěži zachování tělesné hmotnosti, je možné získat představu o míře potravinové deprivace v jednotlivých regionech. Čím je hloubka hladu vyšší, tím je jedinec více ohrožen snížením psychické i fyzické aktivity a zdravotními riziky, které se pojí s výživou. Existuje rovněž silný předpoklad, že vysoký energetický deficit znamená zároveň i deficitní stravu z hlediska živin. V potravě chronicky hladových scházelo v průměru let 2010-12 na osobu každý den v průměru 94 kcal. Nejvyšší průměrný energetický deficit 175 kcal/osobu/den byl zaznamenán v Africe. Zatímco severní Afrika se s deficitem 17 kcal/osobu/den velmi přibližuje rozvinutým státům, které evidují chybějících pouze 9 kcal/osobu/den, subsaharská Afrika bezkonkurenčně zaujímá s průměrným deficitem 205 kcal/osobu/den nelichotivou první příčku. Státy subsaharské Afriky poměrně znatelně dominují žebříčku zemí s nejvyšší hloubkou hladu, řada z nich dokonce výrazně překročila hranici deficitu 300 kcal/osobu/den, která podle FAO představuje již velmi vážnou potravinovou deprivaci. Komory evidují schodek 714 kcal/osobu/den, Burundi 660 kcal/osobu/den, Eritrea 533 kcal/osobu/den, o situaci v Demokratické republice Kongo či v Somálsku se lze jen domýšlet. Podstatně přijatelnější je hloubka hladu v Asii, kde hladovým denně schází 104 kcal na osobu, i když třeba v jižní Asii se vyskytuje také značný deficit 127 kcal. Ještě o něco vyšší průměrný schodek 140 kcal se týká Karibiku, což kontrastuje s mnohem únosnější hodnotou 54 kcal v Latinské Americe. V Oceánii se hladovým nedostává 74 kcal. Vývoj průměrné světové hloubky hladu lze hodnotit veskrze pozitivně. Ve sledovaném časovém úseku 1990-92 až 2010-12 se z původních 135 kcal/osobu/den postupně snižovala až na současných 94 kcal/osobu/den. Redukce energetického deficitu probíhala s větší či menší intenzitou ve většině světa, přesto se pochopitelně najdou i takové oblasti a státy, kde se situace zhoršovala. Problematický kurz nabrala západní Asie. Tato oblast je dlouhodobě ohniskem napětí, které eskaluje do řady konfliktů a tak nejen že zde roste počet hladových, ale prohlubuje se i jejich hlad, byť zatím nebylo dosaženo nijak zásadně vysokého deficitu. Zhoršování situace se týká především Jemenu a okupovaného území Palestiny. Naproti tomu v subsaharské Africe se i přes stále rostoucí 28

počet chronicky hladových osob hloubka hladu pozvolna umenšuje, nicméně i tak nadále zůstává energetický deficit nepřiměřeně vysoký. Pro oblast subsaharské Afriky jsou charakteristické velmi protichůdné trendy vývoje hloubky hladu. V ostrém kontrastu je vývoj v Džibuti nebo v Angole a na Komorách nebo v Burundi. Zatímco v případě první dvojice se zdařilo zredukovat hloubku hladu ve sledovaném období o více než 300 kcal/osobu/den, v případě druhé dvojice se naopak hlad o více než 300 kcal/osobu/den prohloubil. Markantní progres se udál v jihovýchodní Asii, kde se potravinový deficit snížil

ve

sledovaném

časovém

úseku

o

celých

137

kcal/osobu/den

a

také

v oblasti Karibiku, kde však zůstává ještě značný prostor pro snížení energetického deficitu hladových podobně jako v jižní Asii. Tab. 2 Hloubka hladu [kcal/osobu/den] v průměru let 1990-92, 2000-02 a 2010-12 Hloubka hladu [kcal/osobu/den] 1990-92

2000-02

2010-12

SVĚT

130

106

94

Rozvojové země

162

129

113

Afrika

195

185

175

Severní Afrika

21

19

17

Subsaharská Afrika

235

219

205

Asie

165

125

104

x

98

51

Východní Asie

151

98

77

Jižní Asie

175

150

127

Jihovýchodní Asie

214

132

77

Západní Asie

39

49

68

Latinská Amerika a Karibik

98

75

59

Karibik

224

173

140

Latinská Amerika

88

68

54

Oceánie

82

98

74

Rozvinuté země

12

10

9

Kavkaz a střední Asie

Zdroj dat: FAO (Food security indicators)

29

Obr. 11 Hloubka hladu [kcal/osobu/den] v jednotlivých státech světa v období 2010-12 Zdroj dat: FAO (Food security indicators)

30

7 PŘÍČINY PROBLÉMU HLADU Problém výskytu chronické podvýživy a výživy obecně je ve své podstatě velmi složitý a komplexní, jelikož se sem promítají ekonomické, sociální, politické, kulturní, historické i čistě přírodní fenomény. Faktorů, které nějakým způsobem hrají svou roli, je značné množství a v této kapitole ani všechny předloženy být nemohou. Zaměříme se jen na ty podstatné, které hrají významnou roli jak v globálním měřítku, tak napříč africkým kontinentem. V první řadě je nutné hned v úvodu poznamenat, že potravin je na světě dostatek. Pokud by hypoteticky byla světová produkce potravin distribuována tak, aby měl každý stejný díl, nikdo by hlady nestrádal. Dostupné množství energie z potravin na osobu a den činilo v průměru let 2010-12 v globálním měřítku 2840 kcal/osobu/den. Pro porovnání lze uvést, že podle informací FAO činí minimální denní energetický požadavek na jedince v průměru let 2010-12 při PAL = 1,55, tedy mírné fyzické aktivitě, v průměru 1842 kcal/osobu/den, při PAL = 1,75, což už je vztaženo k aktivnímu životnímu stylu, dosahuje hodnoty 2018 kcal/osobu/den. Tedy stále je zde poměrně značná rezerva. Hodnoty doporučeného denního energetického příjmu se u každého jedince liší v závislosti na věku, pohlaví, hmotnosti a aktivitě a vzhledem k náročnosti a komplexnosti odhadu se v různých zdrojích liší i výživová doporučení. Například Světový potravinový program (WFP) udává, že v průměru potřebuje člověk denně přijmout 2100 kcal, aby mohl vést normální zdravý život11. Třeba Evropský úřad pro bezpečnost potravin (EFSA) stanovuje pro evropskou populaci doporučený denní energetický příjem osoby ve věku 3039 let na 2000 až 2600 kcal. Výrazně vyšší doporučení je např. u mladistvých, v 17 letech by se měl denní příjem na osobu pohybovat v rozmezí 2300 až 2900 kcal, podstatně nižší příjem se naopak vzhledem ke zpomalování metabolismu udává u starších osob, lidem ve věkové kategorii 70-79 let se doporučuje konzumovat 1800 až 2300 kcal. Přestože průměrné množství energie z potravin je v globálním průměru postačující, existují ve světě značné rozdíly v zásobě potravin na obyvatele. Tento ukazatel vyjadřuje průměrné množství energie dostupné z místní produkce, salda obchodu a zásob potravin na jednoho obyvatele a den a lze jej chápat jakožto předpokládanou spotřebu. Nerovnoměrnost v zabezpečení potravinami ve světě ukazuje obr. 12. Výrazněji se zde

11

Větší přísun energie potřebují ženy v průběhu těhotenství či laktace.

31

projevuje rozdíl mezi rozvinutými a rozvojovými státy. Zatímco rozvinuté země dosáhly takřka všechny zásoby potravin vyšší než 3000 kcal/osobu/den, rozvojové státy na tuto metu dosáhly jen některé (např. státy v severní Africe, Ghana, Jihoafrická republika) a obecně lze mezi rozvojovými státy pozorovat značné rozdíly. Nízká zásoba potravin se ve velké míře vyskytuje ve východní a střední Africe a v jižní Asii. V následujícím textu tedy rozebereme faktory, které stojí za nerovnoměrným zabezpečením potravinami.

Obr. 12 Zásoba potravin na obyvatele [kcal/osobu/den] v jednotlivých státech světa v průměru let 2010-12 Zdroj dat: FAO (Food security indicators)

7.1 Chudoba Mezi chudobou a hladem existuje přímá vazba: chudoba zapříčiňuje chronický hlad a ten zpětně přispívá k chudobě. Hlad také významně ovlivňuje schopnost jedince překonat chudobu. (JENÍČEK a FOLTÝN, V. 2010, s. 165) S chudobou přímo souvisí nerovná alokace a dostupnost potravin, významná příčina problému hladu. Hladoví lidé jsou nevyhnutelně chudí, jelikož nemají dostatečnou kupní sílu, aby se nasytili, protože potrava směřuje k těm, kteří si ji mohou dovolit, ne tam, kde je potřeba. Během hladomorů rostou dramaticky ceny potravin, což má katastrofální dopad na chudé. Z pohledu světového trhu totiž nezáleží na tom, odkud potrava pochází, pokud jsou ceny minimalizované a prodej ziskový. Proto může být i během masového rozšíření hladu jídlo pro zisk exportováno. Vzhledem k tomu, že si lidé v rozvinutém světě mohou dovolit platit za jídlo více než jejich protějšky z méně rozvinutých zemí, nepřekvapí, že se nedaří zahrnout do světového trhu chudé. (STUTZ, F. a WARF, B. 2012, s. 102) 32

Chudoba má mnoho podob, které se mění s dobou i s místem. Vnímání chudoby je také relativní, neboť chudý člověk v bohaté zemi má výrazně odlišné možnosti v zajišťování svých základních potřeb v porovnání se svým protějškem z chudé země. V absolutním vyjádření rozlišuje Světová banka chudobu a extrémní chudobu. Za extrémně chudé jsou označeni ti, kteří mají k dispozici méně než 1,25 USD na den (podle PPP12), chudí potom disponují méně než 2 USD na den (podle PPP). Globálně se podíl osob žijících v extrémní chudobě snižuje, v roce 1990 činil 43,1 %, v roce 2008 byl stlačen již na 22,4 %, což představuje takřka 1,3 milionu osob. Kritická situace z pohledu rozšíření extrémní chudoby panuje v subsaharské Africe, kde se odhaduje, že pod hranicí extrémní chudoby mohlo v roce 2008 žít až 47,5 % osob a není divu, že v tomto regionu je rovněž nejvíce rozšířen problém hladu.

Obr. 13 Podíl populace jednotlivých států světa žijící za méně než 1,25 USD za den Zdroj dat: Světová banka (World DataBank)

Příjem rovněž ovlivňuje strukturu poptávky po potravinách. Vztah mezi příjmem domácnosti a výdaji na stravu vykazuje dva stabilní rysy. Zaprvé čím chudší je domácnost, tím větší část příjmu jde na stravu. S rostoucím příjmem se potom podíl výdajů za potraviny na celku snižuje. Zadruhé přestože s růstem příjmu klesá podíl výdajů na stravu, celková suma výdajů za potraviny roste. Tyto dva mechanismy mají zajímavý dopad. Chudé domácnosti nebo i národy, aby mohly uspokojit své minimální kalorické nároky, musí nakupovat takové potraviny, které poskytují maximum kalorií za co nejnižší cenu. Ve většině zemí představují nejlevnější zdroj kalorií obiloviny a následně hlízovité 12

PPP = parita kupní síly (Purchasing power parity) umožňuje srovnání více měn. V metodice Světové banky se opírá o ceny z roku 2005 přizpůsobené současným rozdílům v kupních silách států.

33

kultury, jako jsou například brambory, maniok, batáty nebo jamy, jelikož poskytují vysoký výnos kalorií i bílkovin na hektar. (GRIGG, D. 1994, s. 61-63) V důsledku toho převažuje v rozvojových zemích konzumace základních rostlinných plodin (obilovin a hlízovitých kultur). Naopak v rozvinutých zemích, kde je mnohem vyšší kupní síla, se konzumuje více živočišných produktů, jejichž výroba není zdaleka tak efektivní, což se promítá i do konečné ceny, na úkor základních rostlinných plodin. Potvrzuje to i databáze FAO, kde se udává, že v období 2007-09 tvořily obiloviny a hlízovité kultury v rozvojových zemích 56 % celkového kalorického příjmu. Pro porovnání ve vyspělých zemích to bylo jen 32 %. Jakmile extrémně chudým lidem roste příjem, vynakládají nejprve prostředky na nákup nejlevnějších potravin, aby neměli hlad. Ve chvíli, kdy však dosáhnou adekvátního energetického příjmu, začíná být prioritní snaha o diverzifikaci stravy. Mezi prvními kroky je zvýšení příjmu živočišných bílkovin ve formě masa, mléka, vajíček nebo ryb a roste i spotřeba ovoce a zeleniny. (GRIGG, D. 1994, s. 65) S ohledem na rostoucí životní úroveň v rozvojových zemích bude do budoucna pravděpodobně složité zachovat stávající životní standard ve vyspělých zemích a zároveň uspokojit rostoucí požadavky na stravu v rozvojových zemích.

Obr. 14 Podíl obilovin a hlízovitých kultur [%] na celkovém kalorickém příjmu v jednotlivých státech světa v průměru let 2007-09 Zdroj dat: FAO (Food security indicators)

34

7.2 Populační růst Růst počtu obyvatel bezprostředně zvyšuje tlak na globální produkci potravin a zdroje. Jedním z prvních sociálních vědců, který v kontextu rychlého populačního růstu v 18. a 19. století začal akcentovat obavy, že země je přelidněna a není schopna uživit další obyvatele, byl Thomas Malthus. Malthus pozoroval, že zatímco populace roste geometricky, prostředky k obživě rostou pouze aritmeticky. Je tedy evidentní, že populace roste rychleji než produkce potravin a nutně tedy musí časem dojít k tomu, že velikost populace překoná dostupné zdroje potravy. Tato chmurná a pesimistická vize naštěstí nebyla naplněna. Světové tempo populačního růstu prozatím nepřekročilo růst produkce potravin. Světová zemědělská výroba dokonce poskytuje více potravin na obyvatele než kdy jindy.

Obr. 15 Malthusova vize vztahu populačního růstu a produkce potravin v porovnání s reálným růstem populace a produkce potravin v období 1951 až 2000 Zpracováno podle: STUTZ, F. a WARF, B. 2012, s. 66

Tempo růstu světové populace je enormní. Zatímco v roce 1950 čítala světová populace okolo 2,5 miliard, do roku 1999 vzrostla na 6 miliard a během první poloviny 21. století se očekává nárůst o další 3 miliardy. Průměrné roční tempo růstu vrcholilo v 70. letech, kdy průměrný přírůstek dosahoval hodnoty 2 %, poté docházelo k postupnému zpomalování populační dynamiky až na hodnotu okolo 1,2 % v prvním desetiletí 21. století. Problémem z hlediska potravinové bezpečnosti je, že populační růst se koncentruje a nadále se bude koncentrovat zejména do těch méně rozvinutých regionů světa. Pokračující rapidní růst populace v zemích chudých na zdroje s nízkým příjmem na hlavu podrývá možnost dosažení potravinové bezpečnosti v budoucnosti a zvyšuje 35

pravděpodobnost sociálního napětí zejména mezi chudými a bohatými, ale také mezi různými etniky a náboženskými skupinami, které může přerůst i v rozsáhlejší konflikt. (BROWN, L. R. 2004, s. 23 a 26) Populace Afriky byla v roce 2010 v porovnání s rokem 1950 takřka 4,5 krát větší a do roku 2050 se očekává její zdvojnásobení. Průměrný roční růst populace v Africe kulminoval na přelomu 80. a 90. let, kdy atakoval hranici 2,8 %. Po pozvolném poklesu se v prvním desetiletí 21. století zpomalil na 2,3 %, přesto africký kontinent zažívá bezkonkurenčně nejvyšší průměrný roční nárůst populace v porovnání s ostatními oblastmi světa. V součinnosti s ostatními faktory se tak stalo, že růst produkce potravin na osobu v Africe nestačil tempu populačního růstu. V situaci, kdy počet chronicky hladových stále roste a již teď trpí zhruba každý pátý Afričan chronickým hladem, stojí před touto částí světa velká výzva při zajišťování potravinové bezpečnosti svých obyvatel.

Obr. 16 Bazický index [%] (báze = 2004-06) produkce potravin a počtu obyvatel v Africe v období 1961-2010 Zdroj dat: OSN (World Population Prospects) a FAO (Food security indicators)

36

Obr. 17 Střední stav obyvatelstva v období 1950-2010 a minimální, střední a maximální varianty prognózy počtu obyvatel světa a Afriky pro období 2011-2100 Zdroj dat: OSN (World Population Prospects)

7.3 Zemědělství a produkce potravin Světová produkce potravin je nedílnou součástí světové zemědělské produkce a její nejvýznamnější oblastí, jelikož má zásadní roli při zajištění výživy obyvatelstva. (JENÍČEK, V. 1982, s. 85) Zemědělství, resp. agrární sektor chápaný v jeho ekonomickém a sociálním rozměru, je projevem a současně jednou z příčin nerovnoměrného ekonomického rozvoje světa. Zemědělské systémy vyspělých zemí a rozvojových se liší nejen svým charakterem, formovaným kromě přírodních předpokladů dlouhodobým historickým vývojem, ekonomickými a politickými systémy, lidským potenciálem, využitím vědeckých poznatků, společenskými i náboženskými tradicemi a stravovacími zvyklostmi, ale i svým významem v ekonomice zemí a svými cíli. Zatímco snahou zemědělství v rozvojových zemích je produkce alespoň dostačujícího množství potravin, do zemědělství vyspělých zemí plynou obrovské finanční částky s cílem záměrného omezování

zemědělské

produkce

pro

udržování

(REINÖHLOVÁ, E. 2000, s. 1)

37

cen

zemědělských

komodit.

7.3.1 Specifika zemědělství v rozvojových zemích Zemědělská produkce v rozvojových zemích měla po dlouhá léta často charakter ryze subsistenční s efektivním využitím lokálních zdrojů, ale také s nízkou produktivitou. Rané pokusy transformace zemědělství rozvojového světa na přelomu 18. a 19. století se pojily s vytvářením ze zahraničí kontrolovaných a spravovaných plantáží fungujících na komerční bázi, které dodávaly suroviny, či již částečně zpracované produkty pro potřeby rozvinutých zemí. Mnoho evropských osadníků začalo v afrických koloniích (např. v Keňi, Mozambiku, Angole nebo Jižní Rhodesii) produkovat čaj, kávu nebo tabák na export do vyspělých zemí, a to zejména v Evropě. Drobní afričtí zemědělci rovněž přistoupili za podpory koloniální správy k pěstování tržních plodin, které prodávali evropským obchodníkům, a to i přesto, že místní lidé často trpěli nedostatkem. Ilbery (2001, s. 259) v této souvislosti poznamenává, že se tímto mechanismem budoval vztah závislosti, jelikož výnosy z prodeje exportních plodin v rozvinutých zemích mohly být použity vládními agenturami na financování rozvojových projektů. Rozvojové země získaly postupně nezávislost, přesto zaměření zemědělské výroby zůstalo do velké míry exportní. Podle Robinsona (2004, s. 148) vedla dekolonizace jednotlivých zemí často ještě k nárůstu produkce plantážních plodin, jelikož jejich export může pro stát znamenat nezbytný zdroj příjmů. Nicméně tyto příjmy mohou být značně nestálé. Častá specializace produkce na jednu či více plodin s vysokou hodnotou (např. čaj, kávu, cukr, banány nebo třeba květiny) určených k exportu na trh ve vyspělých zemích krom toho, že omezuje produkci pro domácí obyvatelstvo, vystavuje ekonomiku země na milost a nemilost výkyvům cen těchto plodin na světových trzích, čímž ohrožuje potravinovou bezpečnost obyvatelstva. Relativně flexibilní režim produkce v rozvojových zemích zaměřený na dodávky potravin na trhy ve vyspělých zemích, kdy tradiční exportní komodity jsou doplněny o další produkty s vysokou hodnotou (čerstvé ovoce a zeleninu, drůbež a korýše), zvýrazňuje velké nerovnosti, které již existují v globálním systému dodávek a konzumace potravin. Velké nadnárodní společnosti, které drží v rukou značnou moc, kontrolují systém globálních dodávek potravin. Své aktivity směřují do vhodných míst v těch rozvojových zemích, které nabízí levnou pracovní sílu, vládní podporu (v rámci programů strukturálního přizpůsobení), dobré mezinárodní dopravní napojení a schopnost produkce kvalitních a čerstvých produktů, přičemž zde zavádějí produktivistické zemědělské 38

metody. Většina zemědělců a tudíž i regionů je z tohoto komoditního řetězce13 vyloučena a tudíž marginalizována. Nicméně i někteří drobní zemědělci v některých méně vyspělých zemích se snaží dodávat své produkty na, z jejich pohledu, lukrativnější trhy, než aby se soustředili na pěstování tak potřebných základních plodin pro místní obyvatelstvo. (ILBERY, B. 2001, s. 271) Rozšíření zemědělského exportu na úkor pěstování základních plodin pro domácí trh v řadě zemí (jako např. v Brazílii či Keňi) s cílem získat finanční prostředky na splácení dluhů, které byly vytvořeny v rámci půjček na rozvojové programy, je jedním z faktorů, které vysvětlují klesající úroveň potravinové soběstačnosti v mnoha rozvojových zemích. Dalším faktorem je potom populační růst, který v řadě rozvojových zemí předčil, často v součinnosti s environmentálními činiteli, tempo růstu produkce potravin, a tudíž byl import potravin nezbytný pro zachování úrovně spotřeby potravin na osobu. Do ztráty potravinové soběstačnosti se promítlo také to, že v některých méně rozvinutých zemích, například v zemích vyvážejících ropu, vzrostly příjmy, a tudíž bohatší část populace zvýšila spotřebu dovážené pšenice, rýže a živočišných produktů. (ILBERY, B. 2001, s. 255) Zanedbávání produkce základních plodin a následnou závislost rozvojových zemí na jejich dovozu zachycuje ukazatel FAO, který udává, jak moc je daná země závislá na dovozu obilovin14. V rozvojových zemích bylo v průměru let 2007-09 dovezeno 15,5 % z celkového dostupného množství obilovin z vlastní produkce a salda obchodu. Vysokou závislost na dovozu obilovin má severní Afrika, kde je takřka polovina všech dostupných obilovin importována. O dost nižší závislost vykazuje subsaharská Afrika, kde tento podíl činí 21,5 %. Nicméně v subsaharské Africe se mezi státy objevují velké rozdíly. Více než 90 % závislost vykazují Botswana, Kapverdy, Kongo (Brazzaville), Džibutsko, Mauricius a Seychely. Nejnižší mají potom Zambie (4,9 %), Mali (6,1 %) a Malawi (6,4 %). Kupříkladu výše zmiňovaná Keňa postupně zvyšuje svou závislost na dovozu obilovin, zatímco v průměru let 1990-92 se dovoz obilovin podílel na celku 14,3 %, v průměru let 2007-09 to bylo již 36,1 %.

13

Komoditní řetězec představuje soubor vzájemně provázaných ekonomických aktivit a průmyslových odvětví, které produkují určitý typ produktu nebo služby. (GREGORY, D. 2009, s. 101) 14 Ukazatel závislosti na dovozu obilovin udává, jaký podíl [%] má množství dovážených obilovin na celkovém dostupném množství obilovin v zemi (produkce + import – export).

39

Většina chudých lidí trpících hladem v rozvojových zemích žije ve venkovských oblastech, kde se primárně spoléhá na zemědělství jako na zdroj obživy. Charakteristická je v tomto případě zemědělská výroba, vyžadující velké množství fyzické práce s nižší produktivitou, spoléhající se na tradiční metody a praktické zkušenosti, ovlivněná konzervatismem, který často brání jejímu dalšímu rozvoji. Tento zemědělský model koexistuje v rozvojových zemích společně s popisovaným

vysoce produktivním

zemědělským modelem importovaným za éry kolonialismu. Na produktivitu práce v agrárním sektoru ukazuje podíl ekonomicky aktivních v zemědělství na celkovém počtu ekonomicky aktivních. Ve vyspělých zemích je tento podíl velmi nízký, obvykle nepřesáhne 5 %. Například ve Velké Británii činil v roce 2010 1,4 % stejně tak jako ve Spojených státech amerických. V Japonsku dosáhl na 4,2 %. V rozvojových zemích je naproti tomu velmi vysoký. V subsaharské Africe je v průměru více než 60 % pracovní síly vázáno v zemědělství, přičemž ve Rwandě to bylo dokonce 90,1 %, v Burkině Faso 88,8 % nebo v Čadu 83,0 %. Při nízké produktivitě zemědělské výroby nenapomáhá dosažení potravinové bezpečnosti ani rychlost procesu urbanizace v rozvojových zemích. Lidé se ve velkém stěhují z venkova, kde většinou produkovali potraviny, do měst, kde musí potraviny nakupovat. Pro tento proces však musí být zemědělství na takové úrovni, aby bylo schopno produkovat dostatek potravin pro rostoucí nezemědělské pracovní síly, což mnohdy nenastává a ve výsledku dochází k prohloubení hladu a chudoby.

7.3.2 Produkce potravin a zelená revoluce Světová produkce potravin má dlouhodobě rostoucí trend. V letech 1961-2011 produkce potravin výrazně rostla jak v globálním měřítku, tak s výkyvy i v jednotlivých regionech světa. Odlišný vývoj v produkci potravin prodělala Evropa, kde byla zejména v 80. letech výrazná nadprodukce v důsledku stimulace zemědělské produkce v rámci Společné zemědělské politiky (SZP) Evropské unie (tehdy ještě Evropského společenství). Proces reformy SZP započal v roce 1992 a změny se ihned projevily ve snížení a následné stagnaci produkce potravin. Poněkud odlišný obrázek vzniká při hodnocení vývoje produkce potravin na obyvatele, kde se zřetelně odráží tlak, který vytváří populační růst. Celosvětový růst produkce potravin na obyvatele byl ve sledovaném období 1961-2011 až do poloviny 40

90. let velmi pozvolný s většími či menšími výkyvy například v obdobích ropných krizí. Od druhé poloviny 90. let nastává výraznější růst produkce potravin na obyvatele. Obecně lze pozorovat spíše kladný vývoj v jednotlivých regionech světa s výjimkou Evropy, kde to ovšem není na škodu, a Afriky. Nepříznivý vývoj byl v Africe zaznamenán ve druhé polovině 70. let a na začátku 80. let, tedy v období rapidního populačního růstu, ale i neúrody v důsledku výskytu sucha, které postihlo především oblast Sahelu. Nicméně i v Africe posléze docházelo k růstu produkce potravin na obyvatele, i když k roku 2011 byl opět zaznamenán výraznější pokles.

Obr. 18 Bazický index [%] (báze = 2004-06) celkové produkce potravin ve světě a jeho regionech v období 1961 – 2011 Zdroj dat: FAOSTAT

41

Obr. 19 Bazický index [%] (báze = 2004-06) celkové produkce potravin na obyvatele ve světě a jeho regionech v období 1961 – 2011 Zdroj dat: FAOSTAT

Růst produkce potravin je významným faktorem ve zvyšování potravinové bezpečnosti a svůj velký podíl na něm má tzv. zelená revoluce. Termín zelená revoluce byl poprvé použit v 60. letech 20. století a vztahoval se k tzv. zázračným semínkům - odrůdám s vysokým výnosem zejména pšenice a rýže, které dávaly naději na působivý růst produkce obilovin ve třetím světě. (GREGORY, D. 2009, s. 317) Zavádění nových technologií s sebou kromě šlechtění nových vysoce výnosných odrůd nese i využívání průmyslových hnojiv a pesticidů, mechanizaci a mnohdy i zavlažování, čímž výraznou měrou rostou vstupní investice do zemědělské produkce. Zelená revoluce byla úspěšná ve zvýšení výnosů základních plodin a tudíž i objemu produkce zemědělské výroby zejména v Mexiku, Indii a Pákistánu. Postupně se ale ukazovaly i sociální a environmentální problémy a omezení, které se s tímto technickým řešením povzbuzení zemědělské produkce pojí. Vyvstávají otázky: Produkce kým a pro koho vychází z řešení zelené revoluce? Jaké jsou její dopady na zemědělské systémy s nižší produktivitou vyžadující množství pracovních sil či na oblasti, kde je nedostatek jiných možností zaměstnání než v zemědělství? A jaký bude dlouhodobý ekologický dopad? 42

Obr. 20 Průměrné světové výnosy [hg/ha] pšenice, rýže a kukuřice v období 1961 až 2011 Zdroj dat: FAOSTAT

7.3.3 Vlastnické vztahy k půdě Struktura vlastnických vztahů k půdě, která představuje základní výrobní prostředek v zemědělství, má značný vliv na organizaci zemědělské výroby a také je projevem sociálních nerovností a nástrojem moci. V rozvojových zemích, kde se podstatná část obyvatelstva spoléhá na zemědělství jakožto na zdroj obživy, existuje silná vazba mezi člověkem a zemědělskou půdou a ve většině případů je snahou zemědělce vlastnit půdu, na které hospodaří. Rozsáhlá opatření, která nějakým způsobem mění vlastnické vztahy k půdě, jsou zahrnuta do tzv. pozemkových reforem. Pozemkové reformy představují obrovský zásah do dalšího vývoje zemědělské výroby i venkova a venkovské společnosti. Dopady tohoto kroku se promítají i do vzdálené budoucnosti. Motivy mohou být různé. Reinöhlová (2000, s. 1) zmiňuje, že pozemkové reformy v rámci agrárně politických strategií rozvojových zemí v období samostatnosti sledovaly kromě změny vlastnictví zemědělské půdy ještě cíl vytvoření vrstvy malorolníků a posílení privátního sektoru nebo cíl politického ovládnutí venkova. V řadě případů je obtížné určit, do jaké míry pozemkové reformy uspěly, pokud jde o jejich dopad na produkci, zvýšení životní úrovně a distribuci 43

majetku. V Africe probíhaly v některých zemích pozemkové reformy zejména po získání nezávislosti a jejich cílem bylo vypořádat se s disparitami ve vlastnictví půdy mezi evropskými osadníky a původním obyvatelstvem. V mnoha případech však byly tyto reformy kontroverzní a jejich dopad na zlepšení situace diskutabilní. Fenoménem poslední doby jsou rozsáhlé investice do zemědělské půdy v rozvojových zemích. Investice do půdy významného rozsahu (nad 200 ha) se zvyšují od roku 2004. Nicméně globální skupování půdy začalo až v roce 2007 v reakci na světový růst cen potravin a finanční krizi. Toto vše s sebou může nést potenciál pro podporu místního zemědělství, ale také vzbuzuje obavy z negativních dopadů na místní obyvatelstvo, které ztrácí kontrolu nad přírodními zdroji, a na životní prostředí. Hlavní důvody pro skupování půdy jsou tři: vlastní potravinová bezpečnost, výroba biopaliv a zabezpečení investic. (MILEROVÁ PRÁŠKOVÁ, D. 2011, s. 3-5) Starost o zajištění potravinové bezpečnosti se týká především bohatých států, které čelí problémům se zásobováním

potravinami

nebo s

omezením

zemědělské

výroby

v důsledku

nevyhovujících přírodních podmínek či degradace půd. Biopaliva jsou, jakožto alternativní zdroj energie, produkována pro potřeby bohatých zemí, které tím sledují environmentální aspekty. Cílem je pokrytí rostoucí spotřeby a zajištění energetické bezpečnosti. A konečně někteří soukromí investoři považují půdu za bezpečnou investici v době neklidné situace na finančních trzích. Je značně obtížné odhadnout opravdový rozsah fenoménu skupování rozsáhlých ploch

půdy15

v rozvojových

zemích,

jelikož

řada

dohod

postrádá

potřebnou

transparentnost. Přesto dostupná data poskytují potřebné informace o trendech v této oblasti. Nejvíce investic míří do Afriky, kde bylo provedeno 754 dohod o celkové ploše 56,2 mil. ha, což se rovná 4,8 % celkové plochy zemědělské půdy v Africe. Většina investic míří do zemí, které mají slabé pozemkové úřady, jsou chudé, špatně integrované do světového ekonomického systému a kde je mimochodem vysoký výskyt hladu. 70 % všech investic směřovalo do pouhých jedenácti zemí, z nichž hned sedm je afrických (Súdán, Etiopie, Mozambik, Tanzanie, Madagaskar, Zambie a Demokratická republika Kongo). (landportal.info)

15

Použitá databáze landportal.info eviduje od roku 2000 transakce, které s sebou nesou prodej, pronájem nebo koncesi práv k užívání, kontrole nebo vlastnění pozemku o výměře 200 ha a větší.

44

Obr. 21 Počty dohod o koupi rozsáhlých ploch zemědělské půdy (nad 200 ha) a celková odkoupená plocha [ha] v jednotlivých regionech světa v období 2000-10 Upraveno podle: landportal.info

7.3.4 Plýtvání potravinami Přibližně jedna třetina potravin produkovaných pro lidskou spotřebu skončí každoročně v popelnicích nebo je jinak znehodnocena. Jedná se až o 1,3 milionu tun jídla, které je nenávratně ztraceno. Ke ztrátám dochází od počátečních fází až po spotřebu v domácnostech. V rozvinutých zemích jsou ztráty přibližně stejně vysoké jako v zemích rozvojových, jen jejich struktura je odlišná. V rozvojových zemích k více než 40 % ztrát dochází při sklizni a zpracování potravin, zejména v důsledku špatných technologií pro sklizeň, nevhodného skladování nebo obalů. Naproti tomu v rozvinutých zemích je více než 40 % jídla znehodnoceno na úrovni maloobchodu a spotřebitele, a to často ještě ve fázi vhodné pro konzumaci. Pro srovnání: v Evropě a v Severní Americe připadá na jednoho člověka v průměru 95 až 115 kg vyhozeného jídla, v subsaharské Africe a v jižní a jihovýchodní Asii je to pouhých 6 až 11 kg. Až 222 milionů tun potravin je ročně likvidováno v bohatých zemích na úrovni spotřebitele, což je takřka objem produkce potravin v celé subsaharské Africe. (FAO - Global food losses and food waste, 2011)

7.3.5 Přírodní podstata zemědělství Zemědělství se vyznačuje velkou závislostí na přírodních podmínkách. Svou roli hrají půdní typ i druh, nadmořská výška, svažitost, orientace svahu, dostupnost vody a další. Působení těchto faktorů je bezpochyby důležité, zejména v lokálním měřítku, 45

nicméně v porovnání s významem sociálních faktorů spočívá jejich role především v tom, že zhoršují jejich působení. Na potravinovou bezpečnost mají vliv i lidské aktivity přispívající k degradaci půdy. Ke snížení produkční kapacity půdy přispívá nepřiměřené zemědělské využití, odlesňování, odstranění přirozené vegetace, časté použití těžké mechanizace, nadměrné spásání, nevhodné osevní postupy a špatné zavlažovací praktiky. Závažný dopad na zemědělskou produkci a následně i na potravinovou bezpečnost mají také přírodní katastrofy jako sucha, záplavy a sesuvy půdy.

7. 4 Dlužní krize a programy strukturálního přizpůsobení V 70. letech si řada rozvojových zemí vzala půjčky na financování strategií rozvoje, jelikož panovaly pro tento záměr výhodné podmínky (nízké úrokové sazby, růst cen primárních komodit). Hospodářská krize na přelomu 70. a 80. let však zapříčinila růst úrokových sazeb a rovněž vedla ke snížení poptávky nejen po primárních komoditách, což znamenalo snížení jejich ceny, ale i po hotových výrobcích. Zvýšení výdajů na splácení dluhu a současně snížení příjmů vyústilo v řadě zemí ve fiskální krizi. Státy byly nuceny si vzít další úvěry, jen aby mohly splácet úroky z předchozích úvěrů. Do této situace se významně vložily Světová banka a Mezinárodní měnový fond. Tyto instituce svázaly poskytnutí dalších úvěrů s přijetím striktních podmínek obsažených v programech strukturálního přizpůsobení, což mělo pro postižené země dalekosáhlé důsledky. Programy strukturálního přizpůsobení vyžadovaly často hluboké změny ve struktuře hospodářství a následně i společnosti dotčených zemí v duchu neoliberální politiky. Neoliberální přístupy prosazovaly uvolnění všech administrativních regulací trhu, otevření domácí ekonomiky, podporu výroby orientovanou na vývoz a vytváření podmínek pro příchod zahraničního kapitálu a nadnárodních společností. Součástí neoliberálních strategií tak byla devalvace místní měny, odbourání dotací na základní potraviny, zrušení minimální mzdy a další opatření usilující o snížení domácí spotřeby, stejně jako privatizace státních podniků a škrty ve výdajích na školství, zdravotnictví či dopravu. (Daněk, P. 2000, s. 21-22) Tato opatření měla často celou škálu negativních dopadů. Došlo k rozšíření chudoby, ohrožení potravinové bezpečnosti masy lidí a k prohloubení sociálních a regionálních nerovností. 46

7.5 Světový obchod Proces ekonomické integrace v mezinárodním měřítku byl významně urychlen některými událostmi z konce šedesátých a první poloviny sedmdesátých let 20. století. Koncem šedesátých let se ve většině vyspělých zemí projevovalo zpomalení poválečného ekonomického růstu. Zároveň došlo k rozpadu systému regulace mezinárodního obchodu zakotvenému v brettonwoodských dohodách16. Tento systém podporoval internacionalizaci zajištěním stabilního ekonomického, a zejména finančního prostředí pro mezinárodní obchod. Ropná krize v první polovině 70. let a následující ekonomická recese vytvořily prostředí, vyžadující od firem radikální snižování nákladů. Firmy, které chtěly zvýšit nebo alespoň zachovat úroveň zisků a akumulace kapitálu, začaly aplikovat nové strategie rozvoje, charakterizované mezinárodní expanzí. Reakcí na ekonomickou recesi byl i přechod k liberální politice, která vkládá vyšší důvěru do fungování volného trhu a vede ke snižování přímých státních intervencí do ekonomické oblasti. (SÝKORA, L. 2000, s. 3) Z pohledu zemědělství a produkce potravin se ekonomická globalizace vyznačuje třemi hlavními rysy. Prvním je rostoucí globalizace obchodu. Druhým je růst významu nadnárodních společností, které operují v globálním měřítku a vertikálně i horizontálně integrují rozličné složky produkce potravin tak, aby nad nimi měly kontrolu. Třetím charakteristickým prvkem je růst významu globálních regulatorních struktur, jelikož se s rostoucí integrací do globálních obchodních sítí mění pozice národních států, které ztrácí část kontroly nad svou ekonomickou politikou. Moc se přesouvá směrem nahoru k takovým uskupením, jako je například Světová obchodní organizace. Zemědělská agenda je jednou z nejvíce sporných politických oblastí vyjednávání na globální úrovni, jelikož se v ní střetávají hlavní agenda liberalizace obchodu, podporovaná zemědělsko-potravinářskými konglomeráty a státy, které jsou čistými vývozci zemědělských produktů, a domácí politické tlaky v Evropě a Spojených státech amerických na ochranu domácího zemědělského trhu. (ILBERY, B. 1998, s. 32-37)

16

Brettonwoodské dohody z konference OSN, která se konala v červnu 1944 v Bretton Woods v USA, položily základ poválečnému světovému měnovému a finančnímu systému. Cílem dohod bylo vytvoření ekonomického systému, který prostřednictvím obchodu a hospodářské integrace povede k rychlé poválečné obnově. Základ brettonwoodských dohod tvořil systém pevných směnných kurzů hlavních světových měn, vytvářející stabilní prostředí pro mezinárodní obchod mezi nezávislými zeměmi. Základní platební jednotkou byl americký dolar vázaný na zlato, který představoval pevnou kotvu mezinárodního měnového řádu. Součástí brettonwoodského systému byl i vznik Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. (SÝKORA, L. 2000, s. 3)

47

Intenzita mezinárodního obchodu dynamicky roste a s ní i propojenost jednotlivých zemí obchodními vazbami. Nahlíženo optikou hlavního proudu ekonomického myšlení, je takový vývoj, tj. zvyšování intenzity mezinárodního obchodu a liberalizace, jednou z hlavních cest k růstu ekonomické efektivity a zprostředkovaně také k celosvětové prosperitě. Reálné přínosy rozvoje obchodu však dosud tak optimistické nejsou. (TOMEŠ J., FESTA D. a NOVOTNÝ J. 2007, s. 314) Na jednu stranu se některým zvedl životní standard, na druhou stranu se příjem 40 % nejchudších lidí v rozvojových zemích s počátkem liberalizace světového obchodu dokonce snížil. Paradox diktátu obchodu ukazuje příklad z doby Velkého irského hladomoru, v jehož průběhu v období 1846-47 zemřel hladem takřka milion osob, a přesto se během hladomoru exportovaly z Irska potraviny. (MADELEY, J. 2000, s. 4 a 43) Pravidla světového obchodu určuje řada mezinárodních dohod a institucí jak globálních, tak i regionálních či bilaterálních. Postupné uvolňování světového zahraničního obchodu se zbožím probíhalo od 2. světové války v rámci Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT), která se od roku 1995 stala součástí Světové obchodní organizace (WTO). K založení WTO vedla jednání GATT v rámci tzv. Uruguayského kola (1986 až 1993), které bylo v pořadí již osmým kolem jednání pod hlavičkou GATT a stejně jako všechna předchozí kola byla vedena s cílem redukce bariér obchodu. Uruguayské kolo však bylo prvním, které zahrnovalo ve větším počtu i rozvojové země. Poprvé byla do dohody zakomponována také problematická oblast zemědělství, které je pro rozvojové země jedním z klíčových oborů. (MADELEY, J. 2000, s. 10) V oblasti zemědělství stály svými zájmy proti sobě na straně jedné země prosazující odbourání překážek mezinárodního obchodu (Spojené státy americké a skupina exportérů „Cairns“17 s převahou rozvojových zemí), na straně druhé zastánci zemědělských podpor (Evropská unie, Japonsko, Jižní Korea, Švýcarsko, Norsko a další). Z jednání nakonec vzešel kompromis. Byla snížena celní ochrana, omezily se domácí podpory produkce a byly redukovány i exportní subvence. (KUNA, Z. 2010, s. 258)

17

Skupina „Cairns“ představuje koalici 19 zemí, které jsou významnými exportéry zemědělských produktů a společně zastupují 25 % světového zemědělského exportu. Skupina prosazuje liberalizaci obchodu se zemědělskými produkty. Členskou základnu tvoří: Argentina, Austrálie, Bolívie, Brazílie, Filipíny, Chile, Guatemala, Indonésie, Jihoafrická republika, Kanada, Kolumbie, Kostarika, Malajsie, Nový Zéland, Pákistán, Paraguay, Peru, Thajsko a Uruguay. (The Cairns Group)

48

Principy a dohody uzavřené pod hlavičkou GATT byly přijaty WTO, která je dále rozšiřuje. Nicméně i na pole WTO se přenesly protichůdné zájmy jednotlivých aktérů, což vedlo až k zablokování jednání v rámci třetí ministerské konference v Seattlu v roce 1999. Po Seattlu stála WTO před obrovskou výzvou. Bylo třeba dosáhnout takového konsenzu ohledně budoucí politiky WTO, který by odpovídal často dost odlišným zájmům jak rozvojových, tak i vyspělých zemí. Současné kolo mnohostranné liberalizace, které bylo započato již v roce 2001 na další ministerské konferenci v katarském Dauhá, představuje ambiciózní program požadující změny nejen v poskytování zvláštního a diferencovaného zacházení ve prospěch rozvojových zemí, ale i výraznou liberalizaci obchodu v citlivé oblasti zemědělství, služeb a nezemědělských výrobků. Otázkou však je, v jakém časovém horizontu budou jednání završena a jak se podaří stanovené cíle naplnit.

7.5.1 Protekcionistická opatření Protekcionistická opatření na ochranu svého zemědělského sektoru praktikují takřka všechny vyspělé země (Spojené státy americké, Evropská unie, Japonsko, Kanada). Na rozdíl od vyspělých zemí však rozvojové země nemají na podporu svých farmářů peníze a ochranářská cla pod tlakem světových institucí nebo chybou svých politických elit ruší. Protekcionistické nástroje zemědělských politik vyspělých zemí lze rozdělit do tří kategorií, kterými jsou: přístup na trhy, domácí podpora a exportní dotace. Důležité je i dělení komodit na konkurenční a nekonkurenční. Konkurenční jsou ty komodity, které se produkují jak v rozvojových (v subtropickém a především v tropickém podnebném pásu), tak i ve vyspělých zemích (převládá mírný pás). Do této kategorie patří např. obiloviny, maso, mléko, rýže, kukuřice, cukr a další. Nekonkurenčními komoditami jsou především tropické plodiny pěstované v rozvojových zemích, po kterých je ve vyspělých zemích značná poptávka. Jedná se např. o kávu, kakao, čaj, banány, ananasy a další. (HOKROVÁ, M. 2007) Přístup na trhy Nejvyužívanějším nástrojem ochrany vlastní zemědělské produkce jsou dovozní cla, která představují nejvíce očividnou bariéru obchodu. Clo je nepřímá daň uvalená na dovoz zboží do země a v současné době především chrání domácí výrobce před zahraniční konkurencí. (PEPRNÝ, A. 2011, s. 46) Cla uplatňovaná rozvinutými zeměmi na dovoz 49

zemědělských produktů jsou vysoká a znevýhodňují producentům z rozvojových zemí dovoz konkurenčních komodit na trhy ve vyspělých zemích. Další strategií, kterou uplatňují rozvinuté země je tzv. tarifní eskalace. Tarifní eskalace spočívá v navyšování cel se zvyšujícím se stupněm zpracování suroviny. Jak uvádí Weis (2007, s. 102-103), tento diskriminační selektivní protekcionismus vůči zpracovanému, částečně zpracovanému a konkurenčnímu zboží z rozvojových zemí, ztěžuje rozvojovým zemím vystoupení z role dodavatele surovin a limituje podíl jejich zisku v komoditních řetězcích. Dalším nástrojem protekcionismu ve vyspělých zemích jsou dovozní kvóty, které spočívají v omezení množství určitého dováženého zboží. Restriktivní mohou být pro rozvojové země také třeba administrativní procedury nebo požadavky na technické, zdravotní, ekologické a jiné podmínky dovozu. Domácí podpora Domácí podpora zahrnuje dotace místním zemědělcům na jejich produkci a potravinářským firmám na zpracování plodin a výrobu potravin. Domácí zemědělská výroba, která je masivně dotovaná, vytváří na domácím trhu přebytky, které potlačují dovoz. Navíc problém s přebytky je řešen jejich vývozem do zahraničí s pomocí dumpingu18 a exportních subvencí, které dále hluboce narušují trhy. Exportní dotace Exportní dotace přímo souvisí s domácí podporou, jelikož přebytek určitého zboží na trhu může být exportován se subvencí do třetích zemí. Cílem této strategie je podpoření konkurenceschopnosti svých vývozců na mezinárodních trzích. Takto finančně podpoření exportéři mohou přijít na zahraniční trh s nižší cenou, čímž jsou zvýhodněni oproti jiným vývozcům, kteří exportují bez dotací.

7.6 Konflikty a politická nestabilita Nedostatkem potravin jsou nejvíce postiženy země, ve kterých dlouhodobě dochází k válečným konfliktům, občanským nepokojům nebo terorismu. Dopad konfliktů není 18

Dumping je podbízení se na trhu, jehož cílem je vytlačit konkurenci, prosadit se na trhu nebo překonat celní a jiné obchodní bariéry. Nejčastěji jde o dumping cenový, kdy cena vyváženého zboží je nižší, než jsou výrobní náklady v zemi vývozce, nebo nižší než porovnatelná cena stejného výrobku v zemi vývozu po odečtení nepřímých daní, popř. nižší než nejnižší porovnatelná cena stejného výrobku vyváženého do třetí země za obvyklých obchodních podmínek. (PEPRNÝ, A. 2011, s. 48)

50

omezen pouze na postiženou oblast, ale přelévá se i do okolních zemí, kam vlivem hladu a strachu o život migrují obyvatelé z postižených oblastí. (JENÍČEK a FOLTÝN, 2003, s. 133) Válečné konflikty spotřebovávají finanční prostředky, které by mohly být využity k podpoře produkce potravin. Narušují distribuci dodávek potravin a vedou až k přerušení zemědělské produkce. Ničí půdu a snižují úrodu. (MADELEY, J. 2000, s 35.) Není tak divu, že válečnými konflikty sužované země jako třeba Burundi, Demokratická republika Kongo, Somálsko, Rwanda a mnohé další mají tak vysoký podíl populace trpící podvýživou. V případě Afriky se do výskytu velkého množství konfliktů podstatně promítá dědictví kolonialismu. Od 19. století si v závodě o Afriku začaly evropské mocnosti dělit kontinent, přičemž při stanovování hranic mezi nově vzniknuvšími státy kolonialisté ignorovali přirozené hranice mezi etniky a historické kontexty, což po získání nezávislosti vyústilo do řady etnických konfliktů. Nicméně v Africe se jako spouštěče konfliktů přidávají i další faktory jako třeba náboženské, politické nebo ekonomické a časté jsou i konflikty o suroviny. Poněkud paradoxní je, že se vojenské výdaje v řadě rozvojových zemí i navzdory tíživé ekonomické situaci a rozšíření hladu zvyšovaly po celé poválečné období. (JENÍČEK a FOLTÝN, 2010, s. 106) Podle dat ze CIA Factbook například v Eritreji představovaly v roce 2006 vojenské výdaje 6,3 % z HDP, v Burundi to v témže období bylo 5,9 % z HDP, přitom tyto země jsou na tom velmi špatně z hlediska rozšíření chronického hladu.

7.7 Ostatní faktory Při komplexnosti problematiky hladu je zřejmé, že faktorů, které nějakým způsobem hrají svou roli, je více. V souvislosti s příčinami hladu či ohrožením potravinové bezpečnosti se často zmiňují například také kulturní zvyky, které omezují řešení potravinového problému, nemoc HIV/AIDS postihující osoby v nejproduktivnějším věku, klimatické změny, růst cen potravin, ohrožení zdrojů potravin z rybolovu, nedostatek vody nebo třeba špatná dopravní infrastruktura.

51

8 PROBLÉM HLADU V AFRICE Afrika je již dlouhodobě vnímána v Evropě i jinde ve světě jako kontinent zmítaný válkami, nemocemi, hladomorem a jinými problémy, se kterými si sama neumí poradit. Tento do značné míry eurocentrický a skeptický postoj vůči Africe však neodráží její skutečný potenciál, ale souvisí spíše s mezinárodně-politickou marginalizací Afriky v globálním měřítku. (ZÁHOŘÍK, J. 2010, s. 33) Africký kontinent si s sebou nese komplexní dědictví a také traumata z obchodu s otroky, který probíhal ve velkém zhruba od 16. do 18 století a zanechal stopy na obyvatelstvu, ekonomice, postavení Afriky v systému mezinárodní dělby práce i na politické stabilitě, a z následné vlny koloniální nadvlády nad většinou zemí započaté na konci 19. století a končící přibližně v roce 1960, kdy vrcholila dekolonizace Afriky. Složitým obdobím procházely africké státy i po nabytí formální svrchovanosti, ať již v důsledku uměle vytyčených hranic států, geopolitických implikací či politické nestability. Nicméně v současnosti patří Afrika k jednomu z nejrychleji se rozvíjejících regionů v oblasti světové ekonomiky. Podle údajů Světové banky činil průměrný roční růst HDP v roce 2011 v Ghaně 14,4 %, v Libérii a v Zimbabwe 9,4 %. Průměrný růst dosáhl v subsaharské Africe 4,7 %, což je více než třeba v Evropské unii (1,5 %) nebo ve Spojených státech amerických (1,7 %), i když je pochopitelně nutné přistupovat k takovému srovnávání opatrně. Obrovský potenciál Afriky spočívá jak v přírodních, tak i v lidských zdrojích, přesto však lze tyto zdroje pokládat i za hrozbu dosažení potravinové bezpečnosti a je jen na jednotlivých aktérech, jak dokážou využít dostupných příležitostí, které se nabízí. Obecná specifika aktuálního stavu problému hladu v Africe a jeho vývoje byla již nastíněna. Na africkém kontinentu se vyskytuje v porovnání s ostatními regiony nejvyšší podíl chronicky hladových osob na populaci. V podstatě každý pátý člověk nepřijímá ve stravě dostatek energie, aby pokryl své minimální denní energetické nároky. Počet chronicky hladových zde dlouhodobě a stabilně roste, což je v kontrastu s převážně opačným vývojem v ostatních regionech světa. Podíl chronicky hladových na populaci, podobně jako jinde, klesá a hloubka hladu zůstává nadále vysoká a to i přesto, že se energetický deficit pozvolna snižuje.

52

Přestože Afrika nevychází ze srovnání s ostatními regiony zrovna nejlépe, v určitých aspektech se zde výživová situace zlepšuje. Vývoj zásoby potravin na obyvatele se dá označit za velmi uspokojivý. Ve sledovaném období 1961-2009 množství kalorií připadajících na jednu osobu v Africe i přes menší výkyvy stabilně rostlo. V roce 1961 činila zásoba potravin pouhých 1997 kcal/osobu/den, v roce 2009 to bylo již 2560 kcal/osobu/den, což je o celých 563 kcal více. Většina nárůstu však připadla na rostlinné produkty (517 kcal), u živočišných produktů se zásoba potravin zvýšila jen o 47 kcal. Právě trvale velmi nízký podíl živočišných produktů na zásobě potravin je pro Afriku typický, hrozba bílkovinného hladu je tak mnohde aktuální.

Obr. 22 Zásoba potravin na obyvatele [kcal/osobu/den] v Africe rozdělená na rostlinné a živočišné produkty v období 1961-2009 Zdroj dat: FAOSTAT

S postupem času nedochází v Africe, tak jako ve většině světa, k výraznější změně skladby jídelníčku ve prospěch energeticky bohatších pokrmů. Jednotlivé složky stravy rostou víceméně konstantně. Dominantní roli ve výživě mají stále obiloviny, které se v roce 2009 podílely na kalorickém příjmu více než 50 % (1283 kcal/osobu/den), následují hlízovité kultury s 13 % (320 kcal/osobu/den). Naproti tomu kalorický podíl masa je velmi nízký, jen asi 3 % (84 kcal/osobu/den), pro porovnání ve vyspělých zemích se tento podíl pohybuje okolo 12 %. Zhruba podobný je podíl mléka a mléčných výrobků

53

(75 kcal/osobu/den). Relativně nízká je i zásoba ovoce (106 kcal/osobu/den) a zeleniny (44 kcal/osobu/den).

Obr. 23 Zásoba obilovin, hlízovitých kultur, masa, mléka a mléčných výrobků, ovoce, zeleniny a ostatních produktů na obyvatele [kcal/osobu/den] v Africe v období 1961-2009 Zdroj dat: FAOSTAT

V Africe lze z hlediska intenzity výskytu hladu vymezit dva odlišné a specifické regiony - severní a subsaharskou Afriku. Oblast severní Afriky se vyznačuje velmi nízkým podílem chronicky hladových na populaci, jakožto i nízkou hloubkou hladu a vysokou zásobou potravin na obyvatele. Lze konstatovat, že hodnoty těchto ukazatelů korespondují s těmi ve vyspělých zemích. Nedostatečná strava se týká jen omezené části obyvatelstva lokalizovaného vesměs v odlehlejších oblastech. V subsaharské Africe je výživová situace poněkud pestřejší. Obecně vzato se tento region potýká s masovým rozšířením hladu. Podíl chronicky hladových na populaci činí vysokých 26,8 % a i hloubka hladu je vysoká (205 kcal/osobu/den). Mezi jednotlivými státy je možné pozorovat obrovské rozdíly. Příznivá výživová situace panuje zejména v Ghaně a v Jihoafrické republice, kde je nízký podíl chronicky hladových, nízká hloubka hladu a vysoká zásoba potravin. Na opačné straně stojí Burundi, Eritrea, Etiopie, Komory nebo Zambie, kde je výživová situace velmi vážná. Lze se domnívat, že podobně špatně na tom budou i státy jako Demokratická republika Kongo či Somálsko, pro něž nejsou přesné údaje v datových zdrojích FAO k dispozici.

54

Značně problematické je, že ve většině zemí subsaharské Afriky dochází ke kumulaci faktorů přispívajících k rozšíření problému hladu. Často se současně vyskytují faktory jako všeobecné rozšíření chudoby, rapidní populační růst, nízká produktivita zemědělství, export plodin s vysokou hodnotou namísto produkce základních plodin pro místní obyvatelstvo, zábory půdy nebo výskyt přírodních katastrof, konfliktů a nemocí (např. HIV/AIDS či malárie). Potravinovou situaci afrických států značně ovlivňují i dopady programů strukturálního přizpůsobení a protekcionistická opatření ze strany vyspělých zemí. Zajímavé informace poskytuje zpracování potravinové bilance, která zřetelně ukazuje, do jaké míry se africké země staly exportéry nekonkurenčních komodit a naopak zanedbaly produkci základních komodit, které jsou stěžejní součástí jídelníčku jejich obyvatel. Celková bilance zahraničního obchodu s potravinami se v případě Afriky ukazuje být značně deficitní, tedy převažuje jejich import. Rozdíl mezi hodnotou dovezených a vyvezených potravin činil v roce 2010 takřka 28,5 miliard USD. Ještě do poloviny 70. let měla Afrika kladné saldo zahraničního obchodu s potravinami, byť ne nijak výrazně (pohybovalo se okolo jedné miliardy USD). Deficit obchodní bilance se začal zřetelně projevovat od přelomu 70. a 80. let., kdy obecně začalo docházet k nárůstu ekonomických interakcí a k otevírání ekonomik rozvojových států v rámci programů strukturálního přizpůsobení. V 80. a 90. letech se deficit pohyboval v rozmezí tří až devíti miliard USD. Výrazné prohlubování deficitu obchodní bilance dále nastalo od roku 2003, přičemž zatím rekordní hranice bylo dosaženo v roce 2008, kdy hodnota importu převýšila hodnotu exportu skoro o 32 miliard USD. Nejvýraznější deficit obchodní bilance byl zaznamenán v případě obchodu s obilovinami. Jak je patrné z obr. 24, vývoj bilance zahraničního obchodu s obilovinami poměrně věrně kopíroval celkový vývoj bilance obchodu s potravinami. Pozvolně, ale zřetelně, se deficit zvyšoval zhruba od 2. poloviny 70. let až do roku 2002. V roce 2003 lze pozorovat zřetelný propad. Zhruba v té době postihla potravinová krize jižní Afriku. Neúrodu v tomto regionu zapříčinila déle trvající sucha v Malawi, části Mozambiku, Zambii a Zimbabwe, vydatné dešťové srážky a záplavy v Lesothu a v jižním a středním Mozambiku a také narušení zemědělské produkce v Zimbabwe. Prozatím nejvyšší schodek obchodu s obilovinami, respektive s potravinami, byl pozorován v roce 2008. Vysvětlení lze hledat v dramatickém nárůstu cen potravin. V roce 2009 lze již pozorovat jisté zlepšení. 55

Výrazně nižší deficit vykazuje zahraniční obchod s masem a mléčnými výrobky a vejci, nicméně i v tomto případě deficit narůstá, byť velmi zvolna. Pozitivní obchodní bilanci má Afrika například v obchodě s ovocem a zeleninou, které jsou jedněmi z typických exportních komodit na trhy ve vyspělých zemích, a velmi těsně i s hlízovitými kulturami.

Obr. 24 Saldo zahraničního obchodu s potravinami a dále s obilovinami, hlízovitými kulturami, masem, ovocem a zeleninou a mléčnými výrobky a vejci [1000 USD] pro Afriku v období 1961-2010 Zdroj dat: FAOSTAT

Detailnější informaci o struktuře zahraničního obchodu afrických zemí lze vyčíst ze zpracování bilance zahraničního obchodu s jednotlivými vybranými komoditami. Obecně lze pozorovat zřetelný rozdíl mezi konkurenčními komoditami, u nichž převládá import, a nekonkurenčními komoditami, u kterých převažuje export. Výrazně deficitní obchodní bilance připadá na základní obiloviny, které, jak ukazuje struktura zásoby potravin na obyvatele, tvoří v Africe základ jídelníčku. V roce 2010 činilo saldo zahraničního obchodu u pšenice -9,9 mld. USD, u rýže -8,0 mld. USD a u kukuřice -2,6 mld. USD. V poslední době se prohubuje deficit zahraničního obchodu i se sójou (-1,0 mld. USD), luštěninou s vysokým obsahem proteinů a širokým využitím. Pozitivní obchodní bilanci má Afrika s nekonkurenčními komoditami, zejména s kakaovými boby, u kterých činilo saldo zahraničního obchodu takřka 5 miliard USD. I u dalších 56

nekonkurenčních komodit - nepražených kávových zrn a čaje - je patrný nárůst kladné obchodní bilance v posledním desetiletí. Kladná obchodní bilance se týká rovněž tropického ovoce, nejvyšších hodnot dosahuje v obchodu s ananasy a banány.

Obr. 25 Saldo obchodu s pšenicí, rýží, kukuřicí, nepraženými kávovými zrny, čajem, kakaovými boby, banány, ananasy a sójou [1000 USD] pro Afriku v období 1961-2010 Zdroj dat: FAOSTAT

Je na místě diskutovat i působení tarifní eskalace na světový obchod se zemědělskými produkty, jelikož africké země bezpochyby čelí negativním dopadům, které se s tímto protekcionistickým opatřením ze strany vyspělých zemí pojí. Export zpracovaných či alespoň částečně zpracovaných zemědělských komodit generuje nejen větší příjem, jelikož roste objem obchodu a zvyšuje se cena produktu, ale i více příležitostí k zaměstnání vzhledem k potřebě většího množství práce pro přidání hodnoty finálnímu produktu. Nicméně rozvojové země jsou v důsledku uplatňování odstupňování výše dovozních cel, s ohledem na stupeň zpracování výrobku, ve vyspělých zemích tlačeny do pozice podavatele surovin a nemohou se tak podílet na benefitech plynoucích z jejich dalšího zpracování. Dopady tarifní eskalace na strukturu zahraničního obchodu jsou nejvíce zřetelné u kakaa a kávy, které mají specifickou a nezastupitelnou roli v exportu mnoha chudých 57

rozvojových zemí. V případě Afriky je možné pozorovat typický pokles exportu se stupněm zpracování. Exportu dominují kakaové boby, které v roce 2010 vykazovaly saldo obchodní bilance 4,9 miliardy USD. Na kakaové boby, jakožto na nekonkurenční komoditu, převážně nejsou uplatňována ze strany vyspělých zemí žádná dovozní cla. Podstatně nižší obchodní bilance se týká obchodu s kakaovou hmotou19 (0,6 mld. USD) a kakaovým máslem (0,4 mld. USD), na které se již většinou vztahují relativně vysoká dovozní cla v některých vyspělých zemích, a vůbec nejnižší se týká obchodu s kakaovým práškem, pro který platí již velmi vysoká dovozní cla ve vyspělých zemích. Obdobný princip funguje u obchodu s nepraženými a praženými kávovými zrny. Zatímco u nepražených kávových zrn se v Africe opět pozvolna obnovuje výše zisku z exportu a saldo zahraničního obchodu dosáhlo v roce 2010 necelé 1,3 miliardy USD, u pražených kávových zrn lze vysledovat dokonce mírně deficitní obchodní bilanci. Tarifní eskalace, jak demonstrovaly příklady těchto dvou vybraných komodit, opravdu ztěžuje rozvojovým zemím vystoupení z role dodavatele surovin a limituje podíl jejich zisku v komoditních řetězcích.

Tab. 3 Průměrná cla [%] na vybrané produkty v Austrálii, Kanadě, zemích EU-15, Japonsku a Spojených státech amerických v období 2000-02 Komodita

Kakao

Káva

Produkt

Austrálie

Kanada

EU-15

Japonsko

USA

Kakaové boby

1

0

0

0

0

Kakaová hmota

0

0

10

8

0

Kakaové máslo

0

0

8

0

0

Kakaový prášek

9

6

27

19

16

Čokoláda a produkty

17

57

18

21

15

Nepražená kávová zrna

1

0

4

0

0

Pražená kávová zrna

0

0

8

12

0

Zdroj dat: CHENG, F. 2007, s. 5

19

Kakaová hmota vzniká zpracováním kakaových bobů a je základní surovinou pro výrobu kvalitní čokolády.

58

Obr. 26 Saldo obchodu s kakaovými boby, kakovým práškem, kakaovým máslem kakaovou hmotou [1000 USD] pro Afriku v období 1961-2010

a

Zdroj dat: FAOSTAT

Obr. 27 Saldo obchodu s nepraženými a praženými kávovými zrny [1000 USD] pro Afriku v období 1961-2010 Zdroj dat: FAOSTAT

59

8.1 Analýza problému hladu ve vybraných zemích 8.1.1 Burundi Burundi je malý vnitrozemský stát s relativně nízkým počtem obyvatel nacházející se při severovýchodním pobřeží jezera Tanganika. Populace čítá asi jen 8,4 mil. obyvatel, zato hustota zalidnění dosahuje 301 obyvatel/km2.

Tropické klima je díky vyšší

nadmořské výšce relativně příznivé a vhodné pro zemědělskou činnost. Burundi patří spolu s Demokratickou republikou Kongo k těm úplně nejchudším zemím na světě. Hrubý domácí produkt zde činil podle údajů Světové banky v roce 2011 pouhých 271 USD na obyvatele, což je více než pětkrát méně v porovnání s hodnotou pro celou subsaharskou Afriku. V extrémní chudobě žije více než 80 % obyvatelstva. Burundi nelze označit jinak než jako agrární stát, neboť podle FAO skoro 90 % ekonomicky aktivních pracuje právě v zemědělství. Většinu tvoří drobní zemědělci produkující ve venkovských oblastech potraviny pro vlastní potřebu tradičními metodami s nízkou produktivitou. Pěstují se především banány, batáty, maniok, obiloviny (kukuřice, čirok a rýže), fazole, zelenina, cukrová třtina a káva. Chovají se zde kozy, méně potom skot, prasata a ovce. Nejvýznamnější vývozní komoditou je v Burundi bezpochyby káva. Celková hodnota exportu nepražených kávových zrn dosáhla v roce 2010 více než 69,8 mil. USD, což znamená, že se tato komodita podílí na celkové hodnotě vývozu potravin ze země 85,4 %20. Druhou nejvýznamnější exportní komoditou je čaj (10,0 mil. USD), jehož podíl na celkové hodnotě vývozu potravin ze země činí 12,3 %. Čaj s kávou tak dohromady dávají 97,7 % celkové hodnoty exportu potravin. Nejvíce se do Burundi dováží slad (10,1 mil. USD), rafinovaný cukr (9,7 mil. USD) a kukuřice (3,6 mil. USD). Chod salda zahraničního obchodu s potravinami byl ve sledovaném období 1961-2010 převážně kladný, přičemž záporná bilance se začala objevovat až po roce 2000. Jelikož je brána v potaz hodnota obchodu a nejvýznamnější exportní komoditou je káva, lze vysoké hodnoty salda zahraničního obchodu v 70. letech a částečně i v 80. letech vysvětlit do velké míry vysokými cenami kávy na světových trzích právě v tomto období.

20

Z porovnání s celkovou hodnotou exportu Burundi získanou ze CIA Factbook lze určit, že podíl exportu kávy na celkovém exportu činí zhruba 76,9 %.

60

Obr. 28 Saldo obchodu s potravinami a kávou [1000 USD] pro Burundi v období 19612010 Zdroj dat: FAOSTAT

Burundi je na tom, co se týká charakteristik výživy obyvatelstva, extrémně špatně. Od 90. let se neustále zvyšuje podíl chronicky podvyživených osob na populaci. V průměru let 2010-12 se udává, že dlouhodobě nepostačujícím kalorickým příjmem trpělo až 73,4 % populace. Rovněž nepřetržitě roste hloubka hladu, která dosáhla stěží představitelné hodnoty 660 kcal/osobu/den, což jde ruku v ruce s vytrvale klesající zásobou potravin na obyvatele. V roce 2010 připadalo v průměru na jednoho obyvatele a den 1604 kcal, což je absolutně nepostačující množství. Mezi hlavní faktory, které přispívají k neutěšené potravinové situaci v zemi lze zařadit přílišnou závislost ekonomiky na exportu kávy, populační růst, chudobu, politickou nestabilitu, konflikty a environmentální problémy. Potravinová bezpečnost se v Burundi úzce pojí s přístupem k půdě. Průměrná výměra pozemku není větší než půl hektaru a mnoho domácností dokonce hospodaří na čtvrtině hektaru. Výměra jednotlivých pozemků se navíc snižuje v důsledku populačního růstu. (IRIN, 2012) Takto malé pozemky nejsou zdaleka schopny uživit rodiny, které na nich hospodaří. S výhledem dalšího nárůstu počtu obyvatel, který se do budoucna očekává,

61

nelze v tomto ohledu příliš doufat ve zlepšení výživové situace v zemi. Efektivitě zemědělské produkce nenapomáhá ani eroze půdy, akcelerovaná masivním odlesňováním. V průběhu historie provází Burundi politická nestabilita a konflikty. Dlouhodobě se projevovalo etnické napětí mezi kmeny Hutuů a Tutsiů. Vyostření štěpení společnosti lze vysledovat do koloniálního období, kdy se Belgičané po hospodářské krizi potřebovali

v tehdejší Ruandě-Urundi opřít o místní elity, které se rekrutovaly z řad

Tutsiů. Obyvatelstvo bylo rozděleno podle ras, k čemuž se využívalo odlišných fyziologických znaků obou skupin, a dokonce každý občan obdržel identifikační kartu, kde byla mimo jiné deklarována i příslušnost k jednomu či druhému etniku. V roce 1962 získaly obě země - Burundi i Rwanda - nezávislost. V následujících letech (1972, 1988 a 1993) propuklo v Burundi několik vln etnického násilí, které se promítly i do zásoby potravin na obyvatele. Největší dopad na výživu měla občanská válka probíhající mezi lety 1993 až 2005, která poškodila ekonomiku a zapříčinila velké přesuny obyvatelstva, které již neprodukovalo potraviny, nýbrž se stalo závislým na humanitární pomoci. Nicméně ani po prezidentských volbách a podepsání mírových dohod s rebelskými skupinami se situace v zemi zcela neuklidnila. Zejména v oblastech, kam se vrací uprchlíci, se výrazně projevuje napětí a soupeření o půdu. Konflikt vedl také k devastaci sociální a fyzické infrastruktury. Ekonomika země je extrémně závislá na příjmech z exportu kávy a podstatně ji tedy ovlivňují výkupní ceny této komodity. Chod salda hodnoty zahraničního obchodu s kávou poměrně dost věrně kopíruje chod tržní ceny kávy na světových trzích. V posledních dvaceti letech exportní příjmy států vyvážejících kávu převážně klesají, což nepříznivě ovlivňuje jak ekonomiku země, tak i pěstitele a jejich komunity.

62

Obr. 29 Zásoba potravin na obyvatele [kcal/osobu/den] v Burundi v období 1961-2009 Zdroj dat: FAOSTAT

Obr. 30 Vývoj podílu [%] chronicky hladových a hloubky hladu [kcal/osobu/den] v Burundi v období 1990-2012 Zdroj dat: FAO (Food security indicators)

63

8.1.2 Etiopie Etiopie je druhou nejlidnatější zemí v Africe, žije v ní přibližně 82,9 milionu obyvatel. Tento vnitrozemský stát se nachází v oblasti Afrického rohu a spadá do tropické monzunové oblasti. Charakteristická je variabilita klimatu daná orografií. Kvůli velké nevyzpytatelnosti výskytu srážek čelí vysokému riziku výskytu sucha. Etiopie je ve světě známá jako země s častým výskytem potravinových krizí. Jedná se o jednu z nejchudších zemí na světě, hrubý domácí produkt na obyvatele činil podle údajů Světové banky v roce 2011 pouhých 357 USD, což je přibližně čtvrtina průměrné hodnoty v subsaharské Africe. Chudoba jde v Etiopii ruku v ruce se stavem zemědělství, na kterém je závislých více než 80 % Etiopanů. Převažují drobní zemědělci hospodařící ve venkovských oblastech na maximálně dvou hektarech půdy, což mnohdy nestačí k produkci adekvátního množství potravin pro průměrnou rodinu. Samozásobitelská zemědělská produkce závisí na tradičních metodách a přírodních podmínkách, závlahové hospodaření je praktikováno jen velmi zřídka, a vyznačuje se obecně nízkými výnosy. Pěstovány jsou zejména obiloviny (kukuřice, milička, ječmen, čirok a pšenice), luštěniny, hlízovité kultury, olejniny, cukrová třtina a káva. Chová se především dobytek. Nejvýznamnější vývozní komoditou je káva, jejíž export od roku 2001 výrazně roste. Celková hodnota exportu kávy dosáhla v roce 2010 takřka 677 mil. USD, což je doposud nejvyšší obdržená částka. Mezi další významné vývozní komodity se řadí sezamová semínka (294 mil. USD) a čerstvá zelenina (237 mil. USD). Nejvíce se do Etiopie dováží pšenice, jejíž import, i přes větší výkyvy, poměrně dramaticky roste a v roce 2010 dosáhl až na hodnotu 475 mil. USD. Dále se ve velkém dováží i palmový olej (219 mil. USD) a čirok (123 mil. USD). Chod salda zahraničního obchodu s potravinami byl ve sledovaném období 1961-2010 značně rozkolísaný. Do roku 1984 měla Etiopie pozitivní obchodní bilanci, nicméně do dalšího vývoje se začaly promítat několikeré potravinové krize, jimiž země v následujících obdobích procházela.

64

Obr. 31 Saldo obchodu s potravinami [1000 USD] pro Etiopii v období 1961-2010 Zdroj dat: FAOSTAT

Náchylnost k výskytu potravinových krizí podmiňují v Etiopii především rapidní populační růst, přírodní faktory (zejména výskyt suchých období), devastace přírodních zdrojů, nízká produktivita zemědělské výroby, špatná struktura trhu a infrastruktura. V minulosti doplatila Etiopie rovněž na autoritářský režim v 70. a 80. letech 20. století a na válečný konflikt, který vyústil až v rozdělení země, když v roce 1993 vyhlásila nezávislost Eritrea. Nárůst počtu obyvatel je ohromný. V roce 1950 žilo v Etiopii necelých 18,5 mil. obyvatel, o 60 let později to bylo již 83,0 mil. a v roce 2050 se očekává, že se populace rozroste na 145,2 mil. Tempo růstu počtu obyvatel kulminovalo v 80. a 90. letech, nyní se již zpomaluje. Populační dynamika klade značný tlak na místní zdroje. Zvyšování těžby dřeva na stavbu domů a na topení či pro získání zemědělské půdy způsobilo masivní odlesňování, které vede ke zvýšené erozi půdy. I přes jisté zlepšení oproti minulosti pokrývaly lesy podle informací FAO v roce 2011 pouze 12,2% plochy země. K odlesňování se přidává i nadměrné spásání a vodní eroze. Výsledkem je snižování fertility půdy a tím i produktivity zemědělské výroby. Nízkou produktivitu zapříčiňuje i malé množství investic plynoucích do zemědělství. Výdaje na vedení konfliktu Etiopie s Eritrejí ekonomicky vyčerpaly obě země a vyplýtvaly tolik potřebné finance na investice

65

do zemědělství, infrastruktury dalších nezbytných projektů, které by zvyšovaly potravinovou bezpečnost obyvatel. V minulosti kontrolovala trh se zemědělskými produkty striktně vláda. Většina půdy byla majetkem státu, bylo zakázáno vlastnit pozemek o výměře větší než 10 ha, byla eliminována venkovská námezdní pracovní síla a rovněž byly stanoveny produkční kvóty a ceny. Od producentů se dokonce vyžadovaly dodávky stanoveného množství obilovin pro armádu a spotřebu ve městech. V roce 1990 proběhla i pod tlakem zvenčí radikální tržní reforma. Centrálně plánované hospodářství se změnilo v tržně orientované. Změna přinesla nárůst zemědělské produkce, alespoň tedy v 90. letech. Nicméně segmentovaný a málo konkurenční charakter trhu se zemědělskými produkty zapříčiňuje velké kolísání cen potravin. Nízká či žádná skladovací kapacita vede k tomu, že 79 % úrody obilovin je prodáváno v období sklizně (leden až březen), jelikož panuje obava ze znehodnocení při skladování a naléhavá je i potřeba hotovosti. Zemědělci tak prodávají i za nízké ceny. Brzdou rozvoje a zajišťování potravinové bezpečnosti obyvatel zůstává špatná infrastruktura. Etiopie má jednu z nejméně hustých sítí pozemních komunikací na světě. Přebytky vyprodukované v jedné oblasti tak nemohou být efektivně transportovány do deficitních oblastí. Mimo to producenti z venkovských oblastí se špatnou dopravní dostupností čelí velkému omezení v přístupu na trh v hlavních produkčních oblastech a nedostatku informací o situaci na trhu. (BROWN, J. v. a OLOFINBIYI, T. 2007, s. 2-3) Otevření se zahraničním investorům udělalo z Etiopie atraktivní cíl pro zahraniční investice do zemědělské půdy. Potenciální investory láká přístupná kvalitní půda, bohaté vodní zdroje a agro-klimatické podmínky v příhodných oblastech, ale i relativně efektivní investiční proces, nejrůznější daňové výjimky, ochrana před vyvlastněním a levná pracovní síla. Rozsah investic se odhaduje složitě. Podle údajů z landportal.info je spolehlivě ověřena investice do přibližně 3,5 mil. hektarů půdy, nicméně rozsah může být až 5,8 mil. hektarů půdy. Mezi hlavní zahraniční investory patří Indie, Německo a Spojené státy americké. Půda se využívá k pěstování jatrophy (dávivec), obilovin, cukrové třtiny, ale i dalších plodin. V praxi dochází bohužel k porušování lidských práv, jelikož místní obyvatelé často ztrácí přístup k půdě bez adekvátní kompenzace, poškozování životního prostředí a dalším negativním dopadům. V Etiopii se ve sledovaném období od roku 1961 vyskytlo několik hladomorů. Velký hladomor si vybral svou daň v období od roku 1972-1975. Již na samém 66

konci 60. let se v části Etiopie začaly kumulovat problémy s nedostatkem srážek. V první fázi (1972-73) byly zasaženy oblasti na severu země, zejména provincie Wallo, kde neúroda vedla k akutnímu nedostatku potravin. Ve druhé fázi (1973-75) se potom hladomor přesunul více na jih do provincie Harerghe. Největší díl strádání a úmrtnosti se váže k první fázi a odhaduje se, že si hladomor vyžádal až 200 000 obětí. (KUMAR, G. 1987, s. 2) Na vývoji zásoby potravin na obyvatele je možné pozorovat v tomto období výrazný propad. V roce 1972 připadalo v průměru na obyvatele a den 1568 kcal, v roce 1976 to bylo dokonce jen 1497 kcal, což je historické minimum. Nejhorší hladomor postihl Etiopii mezi lety 1983 a 1985 po sérii výpadků v množství srážek a následného sucha. Okolo 8 milionů Etiopanů bylo zasaženo potravinovou krizí a odhady hovoří až o 1 milionu obětí. Dlouhodobý dopad takto rozsáhlého hladomoru spočívá mimo jiné v tom, že mnoho chudých lidí vyčerpalo, ve snaze vyrovnat se s krizovou situací, své jmění, čímž se vydali napospas působení potravinových krizí, které následovaly. (BROWN, J. v. a OLOFINBIYI, T. 2007, s. 2) Vyhrocená potravinová situace panovala v podstatě až do poloviny 90. let, jelikož nepříhodné působení přírodních faktorů doplnil ještě konflikt v severních regionech. Zásoba potravin až do roku 1996 nepřekonala hranici 1600 kcal/osobu/den. Trvalé zlepšování lze pozorovat až po roce 1993 po odštěpení Eritreje a uklidnění politické situace, které nastalo po svržení autoritativního Mengistova režimu v roce 1991. Zásoba potravin na obyvatele se zvýšila až na hodnotu 2097 kcal/osobu/den v roce 2009. Zároveň také klesal absolutní počet chronicky hladových až na 34 mil. (průměr let 2010-12). Problém dlouhodobě nepostačujícího kalorického příjmu se tedy v současnosti týká zhruba každého čtvrtého Etiopana. Snižuje se i hloubka hladu, z 615 kcal/osobu/den (průměr let 1993-95) klesla na 344 kcal/osobu/den (průměr let 2010-12), přesto tato hodnota stále představuje vysoký stupeň deprivace. Menší potravinová krize postihla Etiopii ještě v roce 2002. Po dobré úrodě mezi lety 2000-02 klesly dramaticky ceny obilovin. Nízké ceny sice hrály ve prospěch chudého obyvatelstva, ale poškodily zemědělce. Kvůli špatné infrastruktuře nastala také paradoxní situace, kdy v jedné části země byl nadbytek potravin, zatímco v druhé části lidé hladověli, a přesto se k nim potraviny nedostaly. V důsledku těchto faktorů potřebovalo v roce 2003 urgentně potravinovou pomoc okolo 6 mil. obyvatel, jelikož ceny potravin vzrostly o 85 % v porovnání s předchozím rokem. (BROWN, J. v. a OLOFINBIYI, T. 2007, s. 2) V Etiopii stále nepanuje v oblasti výživy optimální stav, nicméně s ohledem na vývoj zásoby 67

potravin na obyvatele od roku 1993 se zdá, že se výživová situaci v zemi ubírá spíše pozitivním směrem. Přesto má Etiopie stále ještě obrovský kus cesty před sebou, než se problém hladu podaří eliminovat.

Obr. 32 Zásoba potravin na obyvatele [kcal/osobu/den] v Etiopii v období 1961-2009 Zdroj dat: FAOSTAT

Obr. 33 Vývoj podílu [%] chronicky hladových a hloubky hladu [kcal/osobu/den] v Etiopii v období 1993-2012 Zdroj dat: FAO (Food security indicators)

68

8.1.3 Zambie Zambie je rozlehlý vnitrozemský stát v jižní Africe, kde v roce 2010 žilo 13,1 mil. obyvatel. Většina území je tvořena náhorní plošinou (900 – 1500 m n. m.). Tropické klima příznivě modifikuje nadmořská výška. Hrubý domácí produkt na obyvatele činil v roce 2011 přibližně 1425 USD, což zhruba odpovídá průměru pro celou subsaharskou Afriku. Nicméně pod hranicí extrémní chudoby žije takřka 70 % obyvatelstva. Zambie je agrárním státem, v zemědělství je vázáno 71,6 % pracovní síly (údaj k roku 2010).

Většina

zemědělců (asi tři čtvrtiny) hospodaří na méně než hektaru a produkují potraviny pro vlastní potřebu. Pěstuje se především cukrová třtina, kukuřice, maniok, zelenina, batáty, pšenice, bavlna a tabák. Převažuje chov skotu (buvolů) a koz. Průmysl stojí především na těžbě a zpracování nerostných surovin. Údaje ze CIA Factbook uvádí, že se vývoz mědi podílí na celkovém exportu ze země asi 64 %. Příjmy z vývozu mědi tak výrazně ovlivňují ekonomiku Zambie. Ze zemědělských komodit je nejvýznamnější export cukrové třtiny, u kterého činila v roce 2010 hodnota exportu 142 mil. USD. Následuje vývoz tabáku (118 mil. USD) a bavlny (47 mil. USD). Nejvíce se do Zambie dováží palmový olej (54 mi. USD), ztužený rostlinný tuk (13 mil. USD) a sojový olej (9 mil. USD). Chod salda zahraničního obchodu s potravinami byl ve sledovaném období 1961-2010 převážně záporný, tedy převažoval dovoz potravin nad jejich vývozem. Export začíná nad importem převažovat zhruba až od roku 2004.

69

Obr. 34 Saldo obchodu s potravinami [1000 USD] pro Zambii v období 1961-2010 Zdroj dat: FAOSTAT

Výživová situace v Zambii může být označena jako poměrně dost nepříznivá. Na jednoho obyvatele a den připadalo v roce 2010 pouhých 1879 kcal, přičemž od konce 70. let dochází ke stabilnímu poklesu hodnoty tohoto ukazatele. Právě v tu dobu klesly ceny mědi na světových trzích, což se nutně muselo projevit na hospodářství Zambie, jelikož měď představuje hlavní zdroj příjmů z exportu. Navíc propukla občanská válka v Angole, Mozambiku

a v Zimbabwe, což

znamenalo nejen příliv

uprchlíků,

ale i problémy s přepravou exportního zboží dále ze země. V průměru let 2010-12 bylo 47,4 % Zambijců klasifikováno jako chronicky hladových s tím, že hloubka jejich hladu dosáhla 345 kcal/osobu/den, což je již velmi vysoký energetický deficit. Ve sledovaném období od průměru let 1990-92 se podíl chronicky hladových na populaci spíše zvyšuje, stejně tak se prohlubuje i hloubka hladu. Důvodů lze najít více. Za zmínku stojí „tradiční“ faktory jako chudoba, značná závislost příjmů země na cenách jedné komodity (v tomto případě mědi), neproduktivní samozásobitelské zemědělství, na němž je závislá většina populace, a environmentální faktory (sem se řadí hlavně výskyty sucha). V Zambii se ve velké míře vyskytuje ještě jeden faktor, který zemi decimuje. Je jím nemoc HIV/AIDS. Mimo to se zde ve velké míře vyskytují i další nemoci jako malárie nebo tuberkulóza. Nemoc HIV/AIDS se v Africe výrazně projevovala už od poloviny 90. let a její dopady se s postupujícím časem zhoršovaly. V mnoha částech subsaharské Afriky dokonce 70

v důsledku šíření HIV/AIDS během dvaceti let prudce poklesla naděje dožití. (SACHS, J. 2005, 193-194) V Zambii znatelně klesala naděje dožití právě v 90. letech. Na začátku 20. století se ještě nepatrně snížila, ale poté již následovalo její nadějné zvýšení. Přesto zde v roce 2010 činila naděje dožití pouhých 46,5 let u mužů a 47,3 let u žen, čímž se Zambie řadí na šestou příčku v žebříčku zemí s nejnižší nadějí dožití. Odhady UNAIDS hovoří o tom, že v roce 2011 žilo v Zambii asi 12,5 % obyvatelstva ve věku 15-49 let nakaženého nemocí HIV/AIDS. Epidemie HIV/AIDS nejen že redukuje naději dožití a zvyšuje úmrtnost, ale také snižuje HDP na obyvatele. Očekává se, že do roku 2020 ztratí země 19,9 % pracovní síly v porovnání se stavem, který by panoval, pokud by na velikost pracovní síly nepůsobila tato nemoc. (GARBUS, L. 2003, s. 8) Nemoc HIV/AIDS postihuje právě osoby v nejproduktivnějším věku. Navíc na sebe nemocný naváže dalšího člena rodiny, který se o něj stará a nezajišťuje obživu, či v případě dětí nechodí do školy. Následuje vynakládání financí na léčbu a v případě úmrtí také na pohřeb. Pokud zemře muž, nemají ženy často přístup k produkčním zdrojům a tedy k přežití. (JENÍČEK a FOLTÝN, V. 2010, s. 160-161) Domácnosti postižené HIV/AIDS vykazují v Zambii v průměru o 30 až 35 % nižší příjem. Nemoc rovněž spotřebovává stále větší díl státního rozpočtu určeného na zdravotnictví. Odhady hovoří o tom, že pacienti s HIV/AIDS budou do roku 2014 zabírat až 45 % dostupných lůžek. Hlad, chudoba i úmrtí členů rodiny v důsledku HIV/AIDS navíc nutí lidi využívat riskantní strategie přežití (migrace do slumů, prostituci), čímž se zvyšuje riziko nákazy. (GARBUS, L. 2003, s. 8) Jedinci i domácnosti, která zasáhne výskyt nemoci HIV/AIDS se dostávají do začarovaného kruhu, utvářeného chudobou a hladem, ze kterého je těžké uniknout. Dopady se projevují i na vyšších měřítkových úrovních. Zpomaluje se ekonomika země a zdravotní a sociální systém je přetížen. Úspěšnost boje s nemocí HIV/AIDS je v Zambii bezpochyby jedním s klíčových faktorů v posílení potravinové bezpečnosti obyvatel.

71

Obr. 35 Zásoba potravin na obyvatele [kcal/osobu/den] v Zambii v období 1961-2009 Zdroj dat: FAOSTAT

Obr. 36 Vývoj podílu [%] chronicky hladových a hloubky hladu [kcal/osobu/den] v Zambii v období 1993-2012 Zdroj dat: FAO (Food security indicators)

72

9 ŘEŠENÍ PROBLÉMU HLADU Řešení problému hladu v každém regionu musí nutně vycházet z důkladné analýzy příčin. S ohledem na komplexitu mnoha různých faktorů, které se s problematikou hladu mohou pojit, neexistuje žádné zázračné a jednoduché řešení. Je třeba si stanovit cíle a priority a i po drobných krůčcích se postupně vypořádávat přednostně s těmi nejvýraznějšími a nejkritičtějšími překážkami dosažení potravinové bezpečnosti a následně se zabývat i těmi drobnějšími a třeba i méně viditelnými. Jak uvádí Věžník (1989, s. 22), řešení celosvětového problému výživy se dotýká všech zemí - vyspělých i rozvojových. Ve vyspělých zemích však jde o rozdílné dimenze tohoto problému. Především o to, jak by mohly tyto země přispět k řešení potravinového problému v rozvojových zemích. Výživa patří jednoznačně k základním podmínkám života a zajištění nutričně vyváženého a dostatečného množství kvalitní a nezávadné stravy musí představovat primární cíl, ke kterému by se měly upínat všechny státy i mezinárodní organizace. Při řešení problému nedostatečné výživy by rozvojové země měly mít zodpovědnost za výživu svého obyvatelstva ve svých rukou a samy aktivně hledat cestu, jak snížit podíl chronicky hladových na své populaci, který je v případě mnoha afrických zemí až neúnosně vysoký. Ohled by přitom měl být kladen na přání a potřeby místních komunit. Rozvinuté země by přispěly k řešení potravinového problému v rozvojových zemích zejména tím, že by se vzdaly svých protekcionistických opatření a odstranily bariéry obchodu, které brání rozvojovým zemím v rovnocenném přístupu na trh. Otázky potravinové bezpečnosti spolu se sociálními a environmentálními aspekty musí mít hlavní roli v nastavování pravidel systému světového obchodu. Ke změně může přispět i impulz ze strany samotných spotřebitelů ve vyspělých zemích, kteří mají při koupi možnost volby a stále více jsou si vědomi i morální dimenze světového obchodu. Vznikají alternativní sítě jako například hnutí Fair trade, které se snaží hájit zájmy producentů, majících v současném nastavení obchodu se zemědělskými komoditami značně nerovné a nevýhodné postavení, a prosazovat agroekologické formy produkce. Z rozvinutých zemí směřuje do mnoha rozvojových států také potravinová pomoc. WFP dělí potravinovou pomoc na pomoc v případě mimořádných událostí (přírodní pohromy, politická nestabilita), projektovou pomoc zaměřenou na redukci potravinové nejistoty specifických skupin ve společnosti (výstavba cest nebo přehrad) a programovou pomoc jedné vlády druhé ve formě grantu nebo půjčky. Ve druhé polovině 20. století rostl 73

výrazně objem zemědělské produkce v Severní Americe a v Evropě, čímž vznikaly přebytky, které byly z těchto regionů exportovány i ve formě potravinové pomoci. Nicméně objem potravinové pomoci se postupně snižuje i v důsledku toho, že od 90. let probíhá posun od potravinové pomoci směrem k obchodu s potravinami. Důvodem je změna motivace poskytovatelských zemí od zbavování se přebytků zemědělské produkce k humanitárním cílům. Informace WFP poodhalují, že v roce 2011 bylo množství dodávek potravinové pomoci nejnižší od roku 2000. Objem potravinové pomoci dosáhl v roce 2011 hodnoty 4,1 mil. megatun21, z čehož 67 % připadlo na pomoc v případě mimořádných událostí, 20 % na projektovou a 3 % na programovou pomoc. Většinu potravinové pomoci tvořily obiloviny (93,7 %) a hlavní oblastí, kam pomoc směřovala, byla subsaharská Afrika (62 %). Největšími příjemci byly Etiopie (19 %), Pákistán (10 %), Keňa (7 %), Súdán (5 %), Mozambik se Somálskem (4 %) a Demokratická republika Kongo s Afghánistánem (3 %). Mezi největší poskytovatele potravinové pomoci se řadí USA (53 %) a dále Japonsko, Kanada, EU a Austrálie.

Obr. 37 Globální dodávky potravinové pomoci [mil. megatun] v období 2000-11 Zdroj dat: WFP

Povaha potravinové pomoci je poměrně dost kontroverzní. Potravinová pomoc má smysl zejména v případě akutních krizí, kdy působí jako záchranná síť a pomáhá zmírnit dopady na místní obyvatelstvo. Dlouhodobé dodávky potravin nemají z hlediska řešení problému hladu valný smysl. Navíc distribuce potravin ze strany poskytovatelů pomoci často nesleduje ani tak humanitární cíle, jakožto vlastní geopolitické zájmy a cíle 21

Megatuna = 106 tun.

74

zahraniční politiky. Robinson (2004, s. 185) uvádí i další argumenty svědčící v neprospěch potravinové pomoci. Zmiňuje, že zejména dodávky obilovin mohou poškozovat místní producenty, kteří nejsou schopni konkurovat cenou a třeba ani kvalitou, čímž se může narušit místní produkce. Všímá si také, že potravinová pomoc upevňuje moc rozvinutých zemí nad těmi rozvojovými jak ve smyslu vykreslení situace v rozvojových zemích médii, tak i akcentováním nedostatku jejich přispění k řešení vlastního potravinového problému. Z analýzy faktorů, které přispívají k masovému rozšíření chronického hladu ve světě, vyplývá, že na místní úrovni jsou zásadními oblastmi řešení tohoto problému zmírňování chudoby, stabilizace populace a politických poměrů a významnou roli při řešení nedostatečné výživy má i oblast zemědělství a rozvoje venkova. Většinu chronickým hladem postižených osob tvoří chudí rolníci z venkovských oblastí. Potravinové nejistotě jsou paradoxně nejvíce vystaveni ti lidé, kteří se přímo či nepřímo podílejí na produkci potravin. Je tedy potřeba podporovat schopnost drobných zemědělců produkovat dostatečné množství potravin alespoň na nasycení vlastní rodiny a stimulovat růst venkovské ekonomiky, která tvoří základ potravinové bezpečnosti v rozvojových zemích. Nezbytnými kroky jsou v tomto případě budování venkovské infrastruktury, půjčky zemědělcům a poskytnutí bezpečného přístupu k půdě. De Blij a Murphy (1999, s. 387) poznamenávají, co je neméně důležité, že zmírnění potravinového problému do budoucna záleží i na zlepšení systému distribuce potravin. Ekonomickou globalizaci, a zejména ty její stránky, které mají negativní důsledky, je potřeba mít pod veřejnou kontrolou. Globální integraci ekonomických aktivit soukromého sektoru musí následovat globální integrace institucí veřejného sektoru, aby bylo možno vývoj společnosti v nadnárodním měřítku demokraticky ovlivňovat. (SÝKORA, L. 2000, s. 17) Vzhledem k absenci globální regulace a řízení chybí jasné stanovení odpovědnosti. Obrovské soukromé společnosti mají takřka ničím neomezenou moc k dosažení svých cílů, když využívají politického vakua a prostorů bez regulace, přičemž škodný zůstává především občan. Stávající systém vyžaduje komplexní revizi. Podporují jej mocné brettonwoodské instituce nebo WTO, které stále prosazují tržní principy neoliberální politiky konce 20. století a hájí politické a ekonomické zájmy úzké skupiny aktérů, jež tak posilují svou moc a zvyšují svůj finanční profit. Svět však potřebuje potravinovou politiku, která by konečně byla založena na potřebách lidí.

75

10 ZÁVĚR Výskyt chronického hladu je i v současnosti stále vážným problémem, a to i přesto, že v globálním měřítku dochází spíše ke zlepšování výživové situace. Odhady hovoří o tom, že zhruba každý osmý člověk nepřijímá ve stravě dostatek energie na pokrytí svých energetických nároků. Vedle sebe koexistují současně dvě paradoxní situace, kdy velká část světové populace trpí dlouhodobým hladem a současně stále větší část se potýká s následky nadbytečného energetického příjmu. Při hodnocení výživové situace v jednotlivých regionech světa velmi záleží na zvoleném ukazateli. Co do absolutního počtu chronicky hladových „vede“ jižní Asie následovaná subsaharskou Afrikou a východní Asií. V rámci sledování podílu chronicky hladových na populaci, což je pro porovnávání vhodnější ukazatel, se pořadí znatelně mění. Největší podíl jich má subsaharská Afrika následovaná s velkým odstupem Karibikem a jižní Asií. Obdobné pořadí vzniká i z analýzy hloubky hladu. Problematika hladu je značně komplexní a faktorů, které se do ní promítají, je velké množství. V první řadě je potřeba si uvědomit, že světová produkce potravin je prozatím i při rostoucím počtu obyvatel adekvátní a pokud by byla distribuována rovnoměrně, nikdo by hlady netrpěl. Nicméně v množství dostupných kalorií na osobu existují mezi jednotlivými státy až propastné rozdíly. Mezi hlavní faktory, které stojí za problémem hladu, lze řadit chudobu, populační růst, nízkou produktivitu zemědělské výroby, závislost ekonomiky na exportu jedné či více komodit, zábory půdy, přírodní katastrofy, konflikty a politickou nestabilitu, růst cen potravin,

špatnou

infrastrukturu

a

různé

nemoci

(HIV/AIDS,

malárii

apod.).

Neméně významné je i ekonomické nastavení současného systému světového obchodu, které hraje spíše ve prospěch vyspělých zemí, kde není výraznější problém s nasycením obyvatelstva. Afrika představuje z hlediska intenzity výskytu hladu zcela specifickou oblast. Z pohledu hodnocených ukazatelů je zde možné rozlišit dva rozdílné regiony - severní a subsaharskou Afriku. Oblast severní Afriky se vyznačuje velmi nízkým podílem chronicky hladových na populaci, nízkou hloubkou hladu a vysokou zásobou potravin na obyvatele. Naproti tomu subsaharská Afrika má vysoký podíl chronicky hladových na populaci, vyšší hloubku hladu a relativně nízkou zásobu potravin na obyvatele. 76

Nicméně současnou situaci v subsaharské Africe nelze s ohledem na vývoj hodnotit jednoznačně jako negativní nebo pozitivní. Sice konstantně roste absolutní počet chronicky hladových osob, ale jejich podíl na populaci se mírně snižuje a také dlouhodobě roste zásoba potravin na obyvatele, s čímž souvisí zmírňování hloubky hladu. Jednoduchý recept na řešení problému hladu neexistuje. Na úrovni jednotlivých států se bezpodmínečně musí vycházet z důkladné analýzy příčin a stanovení si strategie a priorit. Primárně spočívá řešení v rukou rozvojových zemí, přičemž by měly být akcentovány přání a potřeby lokálních komunit. Rozvinuté země by k řešení měly přispět zejména tím, že zrovnoprávní přístup na trh tím, že se vzdají svých protekcionistických opatření a odstraní bariéry obchodu. Pomohlo by i zvážení revize současného systému tak, aby nebyly hájeny jen zájmy úzké, ale mocné a bohaté skupiny aktérů, nýbrž aby byly chráněny potřeby lidí.

77

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A OSTATNÍCH ZDROJŮ

Knižní zdroje BROWN, Lester R. Outgrowing the earth : the food security challenge in the age of falling water tables and rising temperatures. New York : W.W. Norton & Co., c2004, 239 s. ISBN 0393327256. De Blij, Harm J. a Murphy, Alexander B. Human Geography : Culture, Society, and Space. 6th ed. New York : John Wiley & Sons, c1999, xii, 508 s. ISBN 047124208X. GREGORY, Derek et al. The dictionary of human geography. 5th ed. Malden, MA: WileyBlackwell, 2009, xvi, 1052 s. ISBN 9781405132879. GRIGG, David. An introduction to agricultural geography. 2nd ed. London: Routledge, 1994, xv, 217 s. ISBN 0415084431. ILBERY, Brian. Changing geographies of global food production. In: DANIELS, Peter. Human geography: issues for the 21st century. 1st publ. Harlow: Pearson education, 2001, xxv, 561 s. ISBN 0582367999. ILBERY, Brian. The geography of rural change. 1st publ. Essex: Longman, 1998, xii, 267 s. ISBN 0582277248. JENÍČEK, Vladimír. Potraviny pro šest miliard: světové zemědělství a výživa. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1982, 294 s. JENÍČEK, Vladimír a Jaroslav FOLTÝN. Globální problémy a světová ekonomika. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2003, xvii, 269 s. ISBN 8071797952. JENÍČEK, Vladimír a Jaroslav FOLTÝN. Globální problémy světa v ekonomických souvislostech. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2010, xix, 324 s. ISBN 9788074003264. KUNA, Zbyněk. Demografický a potravinový problém světa. 1. vyd. Praha : Wolters Kluwer Česká republika, 2010, 340 s. ISBN 9788073575885. MADELEY, John. Hungry for Trade : How the Poor Pay for Free Trade. Zed Books, 2000, 160 s. ISBN: 1856498654. PEPRNÝ, Aleš. Mezinárodní obchod. 1. vyd. Brno : Mendelova univerzita, 2011, 148 s. ISBN 9788073755416. 78

ROBINSON, Guy M. Geographies of agriculture: globalisation, restructuring and sustainability. Harlow: Pearson prentice hall, c2004, xv, 331 s. ISBN 0582356628. SACHS, Jeffrey. The end of poverty: economic possibilities for our time. London: Penguin Books, 2005, xviii, 396 s. ISBN 0141018666. STUTZ, Frederick P. a WARF, Barney. The world economy: geography, business, development. 6th ed. Boston, [Mass.]: Prentice Hall, c2012, xv, 435 s. ISBN 9780321740441. TOMEŠ, Jiří, FESTA David a NOVOTNÝ Josef. Konflikt světů a svět konfliktů: střety idejí a zájmů v současném světě. 1. vyd. Praha: P3K, 2007, 349 s. ISBN 9788090358768. VĚŽNÍK, Antonín. Geografie zemědělství. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1989, 127 s. WEIS, Anthony J. The Global Food Economy: The Battle for the Future of Farming. Zed Books, 2007. 217 s. ISBN 9781842777954. ZÁHOŘÍK, Jan. Subsaharská Afrika a světové mocnosti v éře globalizace. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, c2010, 179 s. ISBN 9788074220210.

Internetové zdroje BROWN, Joachim von a OLOFINBIYI, Tolulope. Famine and Food Insecurity in Ethiopia [on-line]. Cornell University, 2007 [cit. 12. dubna 2011]. Dostupný z WWW: . CIA : The world factbook [on-line]. 2013 [cit. 18. března 2013]. Dostupný z WWW: . DANĚK, Petr. Nerovnoměrný rozvoj světa : kolonialismus, neokolonialismus a diskurz rozvoje. In: Jehlička ,P., Tomeš, J., Daněk, P. Stát, prostor, politika - vybrané kapitoly z politické geografie [on-line]. Přf UK, Praha, 2000 [cit. 25. února 2012]. Dostupný z WWW: < http://prg.xf.cz/#skripta>. EFSA - European Food Safety Authority [on-line]. 2013 [cit. 6. února 2013]. Dostupný z WWW: . FAO - FAOSTAT [on-line]. 2012 [cit. 31. března 2013]. Dostupný z WWW: .

79

FAO - Food security indicators [on-line]. 2013, aktualizováno dne: 24. 01. 2013 [cit. 18. února 2013]. Dostupný z WWW: . FAO - Global food losses and food waste [on-line]. Řím, 2011 [cit. 26. března 2013]. Dostupný z WWW: . FAO - Human energy requirements [on-line]. Řím, 2004 [cit. 6. února 2013]. Dostupný z WWW: . FAO - Statistical Yearbook 2012 [on-line]. Řím, 2012 [cit. 13. srpna 2012]. Dostupný z WWW: . FAO - The State of Food Insecurity in the World 2000 [on-line]. Řím, 2000 [cit. 5. září 2012]. Dostupný z WWW: . FAO - The State of Food Insecurity in the World 2010 [on-line]. Řím, 2010 [cit. 5. listopadu 2012]. Dostupný z WWW: < http://www.fao.org/publications/sofi2010/en/>. FAO - The State of Food Insecurity in the World 2012 [on-line]. Řím, 2012 [cit. 22. října 2012]. Dostupný z WWW: . GARBUS, Lisa. HIV/AIDS in Zambia [on-line]. AIDS Policy Research Center, University of California San Francisco, 2003 [cit. 14. dubna 2013]. Dostupný z WWW: . HOKROVÁ, Marie. Mezinárodní obchod se zemědělskými komoditami – dopady na rozvojové země. 2007 [cit. 10. března 2013]. Dostupný z WWW: . CHENG, Fuzhi. Tariff Escalation in World Agricultural Trade [on-line]. Cornell University, 2007 [cit. 15. března 2013]. Dostupný z WWW: . IRIN : BURUNDI- Towards greater food security [on-line]. Integrated Regional Information Networks, OSN, 2012 [cit. 23. března 2013]. Dostupný z WWW: .

80

KUMAR, Gopalakrishna. Ethiopian Famines 1973-1985 : A Case-Study [on-line]. World Institute for Development Economics Research of the United Nations University, 1987 [cit. 12. dubna 2013]. Dostupný z WWW: . landportal.info [online]. 2012 [cit. 12. března 2013]. Dostupný z WWW: . MILEROVÁ PRÁŠKOVÁ, Dagmar. Zábory půdy v Africe : hrozba pro potravinovou bezpečnost [online]. Pražský institut pro globální politiku – Glopolis, o. p. s., 2011 [cit. 20. března 2013]. Dostupný z WWW: . Natural Earth [online]. 2013 [cit. 5. ledna 2013]. Dostupný z WWW: . OSN - World Population Prospects, the 2010 Revision [online]. 2013, aktualizováno dne: 28. 06. 2011 [cit. 18. února 2013]. Dostupný z WWW: . REINÖHLOVÁ, Eva. Zemědělství rozvojových zemí: Industrializace versus udržitelnost? In: Jehlička ,P., Tomeš, J., Daněk, P. Stát, prostor, politika - vybrané kapitoly z politické geografie [on-line]. Přf UK, Praha, 2000 [cit. 25. února 2012]. Dostupný z WWW: < http://prg.xf.cz/#skripta>. Světová banka - World DataBank [on-line]. 2013 [cit. 18. března 2013]. Dostupný z WWW: . SÝKORA, Luděk. Globalizace a její společenské a geografické důsledky. In: Jehlička ,P., Tomeš, J., Daněk, P. Stát, prostor, politika - vybrané kapitoly z politické geografie [online]. Přf UK, Praha, 2000 [cit. 25. února 2012]. Dostupný z WWW: . The Cairns Group [on-line]. [cit. 10. března 2013]. Dostupný z WWW: . UNAIDS [on-line]. [cit. 14. dubna 2013]. Dostupný z WWW: . Uppsala Conflict Data Program [on-line]. Department of Peace and Conflict Research, Uppsala University, 2012 [cit. 24. března 2013]. Dostupný z WWW: .

81

Velký lékařský slovník [on-line]. 2008, [cit. 18. února 2013]. Dostupný z WWW: . WFP - World Food Programme [on-line]. 2013, [cit. 14. dubna 2013]. Dostupný z WWW: .

82

SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK

BMI – Index tělesné hmotnosti (Body Mass Index) EFSA – Evropský úřad pro bezpečnost potravin (European Food Safety Authority) EU – Evropská unie FAO – Organizace pro výživu a zemědělství (Food and Agricultural Organization) GATT – Všeobecná dohoda na clech a obchodu (General Agreement on Tariffs and Trade) HDP – hrubý domácí produkt OSN – Organizace spojených národů PAL – Úroveň fyzické aktivity (Physical Activity Level) PPP – Parita kupní síly (Purchasing power parity) SOFI – The State of Food Insecurity in the World SZP – Společná zemědělská politika USD - americký dolar (United States dollar) WFP – Světový potravinový program (World Food Programme) WHO – Světová zdravotnická organizace (World Health Organisation) WTO – Světová obchodní organizace (World Trade Organization)

83

SEZNAM PŘÍLOH Tabelární přílohy Tab. příloha 1 Počet chronicky hladových [mil.] v Africe, severní a subsaharské Africe a v jednotlivých státech ve vybraných průměrech let Tab. příloha 2 Podíl chronicky hladových [%] na celkové populaci Afriky, severní a subsaharské Afriky a jednotlivých států ve vybraných průměrech let Tab. příloha 3 Hloubka hladu [kcal/osobu/den] v Africe, severní a subsaharské Africe a v jednotlivých státech ve vybraných průměrech let

Mapové přílohy Map. příloha 1 Podíl chronicky hladových na celkové populaci afrických států v průměru let 2010-12 Map. příloha 2 Odhadované počty obětí v afrických konfliktech mezi lety 1989 až 2010

Textové přílohy Text. příloha 1 Zařazení států, zámořských, příp. sporných území do jednotlivých regionů světa dle FAO

84

1990-92

1992-94

1994-96

1996-98

1998-00

2000-02

2002-04

2004-06

2006-08

2008-10

2010-12

Tab. příloha 1 Počet chronicky hladových [mil.] v Africe, severní a subsaharské Africe a v jednotlivých státech ve vybraných průměrech let

175

181

187

194

202

208

209

210

216

225

239

Severní Afrika

5

5

5

5

5

5

5

5

4

4

4

Alžírsko

1

2

2

2

2

2

2

2

1

1

1

Egypt

1

1

1

1

1

1

1

1

1

1

1

Libye

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

Maroko

2

2

2

2

2

2

2

2

2

2

2

Tunisko

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

170

176

183

190

197

203

205

205

211

221

234

Angola

7

7

7

7

7

7

6

6

6

5

5

Benin

1

1

1

1

1

1

1

1

1

1

1

Botswana

0

0

0

1

1

1

1

1

1

1

1

Burkina Faso

2

2

2

2

3

3

4

4

4

4

4

Burundi

3

3

4

4

4

4

4

5

6

6

6

Čad

4

4

4

3

3

3

3

4

4

4

4

Džibutsko

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

Eritrea

2

2

2

2

3

3

3

3

3

3

4

Etiopie

34

39

38

37

37

36

36

35

35

34

34

Gabon

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

Gambie

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

Ghana

6

4

4

4

3

3

3

2

2

1

1

Guinea

1

1

2

2

2

2

2

2

1

2

2

Guinea-Bissau

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

Jihoafrický republika

2

2

2

2

2

2

2

2

2

1

1

Kamerun

5

5

5

5

5

4

4

3

3

3

3

Kapverdy

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

Keňa

9

9

9

9

10

11

12

12

12

13

13

Komory

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

1

Kongo (Brazzaville)

1

1

1

1

1

1

1

1

1

1

2

Kongo (Kinshasa)

2

5

11

17

21

23

26

28

29

31

34

Lesotho

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

Libérie

1

1

1

1

1

1

1

1

1

1

1

Madagaskar

3

4

4

4

5

5

5

5

5

6

7

Malawi

4

4

4

3

3

3

3

3

3

3

4

Mali

2

2

3

3

2

2

2

2

2

1

1

Mauricius

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

Afrika

Západní Sahara Subsaharská Afrika

Jižní Súdán

1990-92

1992-94

1994-96

1996-98

1998-00

2000-02

2002-04

2004-06

2006-08

2008-10

2010-12

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

Mosambik

8

9

8

8

8

8

8

8

9

9

9

Namibie

1

1

1

1

1

0

0

1

1

1

1

Niger

3

4

3

3

3

3

3

3

2

2

2

Nigérie

19

14

13

12

12

13

11

10

10

12

14

Pobřeží slonoviny

2

2

2

2

3

4

4

4

4

4

4

Rwanda

4

3

3

4

4

4

4

4

4

3

3

Senegal

2

2

2

2

2

2

2

2

2

2

3

Seychely

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

Sierra Leone

2

2

1

1

2

2

2

2

2

2

2

Somálsko

5

5

5

5

5

5

5

5

6

6

6

Středoafrická republika

1

2

2

2

2

2

2

2

1

1

1

11

10

10

10

11

11

11

12

14

16

18

Svatý Tomáš a Princův ostrov

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

Svazijsko

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

Tanzanie

8

10

12

12

13

14

14

14

14

16

18

Togo

1

1

1

1

1

1

1

1

1

1

1

Uganda

5

6

6

7

6

7

7

8

9

10

12

Zambie

3

3

3

4

4

5

5

6

6

6

6

Zimbabwe

5

5

5

5

5

5

5

5

4

4

4

Mauritánie Mayotte

Réunion Rovníková Guinea

Súdán Súdán (původní) Svatá Helena

Zdroj dat: FAO (Food security indicators)

1990-92

1992-94

1994-96

1996-98

1998-00

2000-02

2002-04

2004-06

2006-08

2008-10

2010-12

Tab. příloha 2 Podíl chronicky hladových [%] na celkové populaci Afriky, severní a subsaharské Afriky a jednotlivých států ve vybraných průměrech let

27,3

26,4

26

25,7

25,5

25,1

24,1

23,1

22,7

22,6

22,9

Severní Afrika

<5

<5

<5

<5

<5

<5

<5

<5

<5

<5

<5

Alžírsko

5,2

5,5

6,4

6,5

6,1

5,5

5

<5

<5

<5

<5

Egypt

<5

<5

<5

<5

<5

<5

<5

<5

<5

<5

<5

Libye

<5

<5

<5

<5

<5

<5

<5

<5

<5

<5

<5

Maroko

7,1

7,7

6,5

6

6,3

5,8

5,3

5,2

5,1

5,3

5,5

Tunisko

<5

<5

<5

<5

<5

<5

<5

<5

<5

<5

<5

Subsaharská Afrika

32,8

31,5

31

30,6

30,2

29,7

28,5

27,2

26,6

26,5

26,8

Angola

63,9

61,8

56,4

52,6

49,1

45,6

40,6

35,1

32,1

29,2

27,4

Benin

22,4

20,7

18,7

17,9

17,4

15,2

13,8

13,1

11,8

9,6

8,1

Botswana

27,4

29,1

29,3

33,9

35,1

34,2

32,7

32,9

32,8

30,3

27,9

Burkina Faso

22,9

19,2

18,6

20,8

24,9

27

26,9

25,8

24,9

24,2

25,9

49

56,2

58,4

60,2

62,8

63,2

64,9

67,9

71,4

72,9

73,4

61,1

54,2

50,5

43,7

41,7

40,1

37,8

37,3

37,5

34,4

33,4

68

63,9

58,1

53,3

48,7

45,2

40,2

32,6

26,3

22,2

19,8

Eritrea

72,4

75,1

71,8

73,2

76,2

76,1

75,6

74,8

71,8

67

65,4

Etiopie

68

72,5

67,2

61,5

57,4

53,5

50,9

47,7

45,2

42,4

40,2

Gabon

10,1

8,9

7,5

6,2

5,9

6,6

6,3

5,8

5,9

6,1

6,5

Gambie

19,5

22,6

23,2

22,2

20,3

20,3

20,3

19,3

15

12,4

14,4

Ghana

40,5

24,9

22,7

20,7

17,8

15,5

12,7

9,5

6,9

<5

<5

Guinea

18,4

19,7

22,1

23,1

21,3

20

18,5

17

15,6

15,9

17,3

Guinea-Bissau

22

20,2

23,1

25,7

22,4

21,1

19,9

18,5

16,4

11,8

8,7

Jihoafrický republika

<5

<5

5,2

<5

<5

<5

<5

<5

<5

<5

<5

Kamerun

38,7

38,9

37,3

34

31,3

26,8

22,8

19,5

16,5

14,9

15,7

Kapverdy

12,2

12,1

15,6

15,8

16,4

16,1

12,9

11,3

10,5

10,2

8,9

Keňa

35,6

34,1

31,9

31,9

31,8

34,3

35,3

32,9

32,8

31,8

30,4

Komory

43,5

46,9

49,1

58,9

65,9

62,3

58,9

58,1

60,1

65,4

70

Kongo (Brazzaville)

42,8

44,3

44,7

40

32,7

28,7

30,2

32,9

34

35,7

37,4

Lesotho

16,9

17,1

18

17,3

17,2

16,9

16,4

16,3

17,1

16,5

16,6

Libérie

32,9

38,7

39,2

34,8

34,4

34,4

31,5

29,6

29,4

30,2

31,4

Madagaskar

24,8

28,6

30,3

30,7

31,6

33,2

31,5

28,1

28,3

30,4

33,4

Malawi

44,8

42,1

35,8

30,6

27,2

27,3

27,4

24,7

23,1

23,2

23,1

Mali

25,3

26,6

26,1

24,2

22,4

20,7

18,3

14,7

10,9

8,4

7,9

Mauricius

8,6

7,9

7,5

7,3

6,7

6,3

6,1

5,9

5,8

5,6

5,7

Mauritánie

12,4

11,7

10,5

9,4

9,6

9,2

9,3

8,9

7,8

8,4

9,3

Afrika

Západní Sahara

Burundi Čad Džibutsko

Jižní Súdán

Kongo (Kinshasa)

1990-92

1992-94

1994-96

1996-98

1998-00

2000-02

2002-04

2004-06

2006-08

2008-10

2010-12

Mosambik

57,1

59

51,7

45,6

45

45,2

43,1

40,3

40,1

39,7

39,2

Namibie

37,5

39,2

37,2

34,3

27,8

23,6

23,8

26,8

30,9

33,8

33,9

Niger

36,9

41,6

36,3

30,5

27,2

24,3

22,5

20

15,5

12,1

12,6

Nigérie

19,3

13,4

11,7

10,1

9,9

10,1

8,3

6,8

6,9

7,7

8,5

Pobřeží slonoviny

13,7

14,8

14

14

17,9

21,3

21,5

19,6

19

19,7

21,4

Rwanda

52,6

53,3

60,1

61,3

51,8

43,1

43,1

42,1

37,6

31,5

28,9

Senegal

21,7

23,5

25,7

26

24,7

23,5

20,2

16,9

15,4

18,4

20,5

Seychely

14,6

10,5

8,4

8

9,4

11,1

9,8

8,3

8,6

8,6

8,6

Sierra Leone

41,9

39

36,2

37,4

40,8

40,6

38,9

35,5

33,9

31,8

28,8

49,5

51,4

50,6

47,7

45,6

44,7

43,9

40,6

35,1

31,3

30

42,1

35,9

32,7

32,7

32,7

30,4

29,6

32

34,8

38,1

39,4

Svatý Tomáš a Princův ostrov

22,6

22,8

24,4

23,7

18

12,6

10,7

8,9

7,6

7,5

7,7

Svazijsko

16,1

18,5

22,6

23

19

16,5

15,5

18,7

23,7

29,7

27

Tanzanie

29,4

34,6

38,5

39,1

39,8

40,4

37,8

35,1

34,9

37,3

38,8

Togo

32,8

30,8

26,8

26,4

26,1

24

21,3

20,4

20,5

18,6

16,5

Uganda

26,6

28,7

30,6

30,6

27,3

26,2

25,7

27,9

30,3

31,8

34,6

Zambie

34,3

34,7

35,5

39,6

43,1

44,3

45

48,3

48,8

46,7

47,4

Zimbabwe

44,1

46,3

44,8

43,8

43,9

42,3

40,9

38,2

35,2

33,3

32,8

Mayotte

Réunion Rovníková Guinea

Somálsko Středoafrická republika Súdán Súdán (původní) Svatá Helena

Zdroj dat: FAO (Food security indicators)

1990-92

1992-94

1994-96

1996-98

1998-00

2000-02

2002-04

2004-06

2006-08

2008-10

2010-12

Tab. příloha 3 Hloubka hladu [kcal/osobu/den] v Africe, severní a subsaharské Africe a v jednotlivých státech ve vybraných průměrech let

195

193

188

186

186

185

180

174

171

172

175

Severní Afrika

21

23

21

20

21

19

19

19

18

17

17

Alžírsko

30

32

38

40

38

35

32

30

27

24

22

Egypt

13

12

10

9

9

8

10

12

10

10

9

Afrika

Libye

5

6

6

8

9

9

9

8

9

10

10

Maroko

40

45

38

35

38

35

32

32

31

33

34

Tunisko

5

5

5

4

4

5

5

5

5

6

6

Subsaharská Afrika

235

232

226

222

221

219

213

205

202

202

205

Angola

505

493

435

396

361

329

285

238

212

192

176

Benin

138

128

114

108

104

91

82

78

70

56

46

Botswana

178

197

200

239

255

251

241

243

246

227

206

Burkina Faso

143

116

113

130

165

188

191

183

176

169

185

Burundi

349

416

446

459

493

504

529

571

621

653

660

Čad

502

433

395

333

306

295

275

276

286

267

252

Džibutsko

601

559

490

442

394

362

319

251

194

159

138

Eritrea

589

601

649

661

657

650

617

558

533

Etiopie

586

540

511

472

446

414

390

363

344

Západní Sahara

Gabon

59

52

44

36

35

40

39

36

37

39

41

Gambie

121

143

149

143

130

129

130

124

95

76

90

Ghana

294

166

148

135

115

99

80

59

42

28

19

Guinea

112

121

139

151

138

127

117

105

94

95

106

Guinea-Bissau

139

126

146

169

147

135

128

118

104

73

52

Jihoafrický republika

29

31

33

32

28

26

23

22

22

19

16

Kamerun

266

268

261

235

215

182

152

129

107

96

101

Kapverdy

72

71

95

99

103

104

84

74

70

69

61

Keňa

227

223

205

209

208

228

239

221

219

213

201

Komory

361

413

442

552

663

634

579

566

578

643

714

Kongo (Brazzaville)

312

327

334

298

234

197

206

230

240

255

271

Lesotho

101

102

110

107

107

106

103

103

110

108

109

Libérie

228

282

303

259

252

253

230

210

208

213

225

Madagaskar

154

181

194

197

203

216

207

181

181

198

223

Malawi

329

311

252

206

175

174

177

158

143

143

143

Mali

156

166

163

150

137

125

109

86

61

46

42

Mauricius

58

53

50

48

45

43

41

40

39

38

40

Mauritánie

73

68

61

55

56

54

55

53

46

49

56

Jižní Súdán

Kongo (Kinshasa)

1990-92

1992-94

1994-96

1996-98

1998-00

2000-02

2002-04

2004-06

2006-08

2008-10

2010-12

Mosambik

446

471

393

335

338

348

328

299

298

295

292

Namibie

259

277

264

242

194

160

161

185

218

246

250

Niger

248

293

252

201

174

152

137

121

90

66

68

Nigérie

120

80

70

59

58

60

49

39

40

44

50

Pobřeží slonoviny

78

87

82

83

112

138

139

124

120

125

139

Rwanda

395

398

473

507

424

327

324

319

280

223

196

Senegal

137

151

167

172

162

154

131

108

97

116

134

Seychely

85

60

47

45

53

64

57

48

49

50

50

Sierra Leone

328

303

274

279

313

315

298

267

249

233

206

372

394

391

364

343

335

329

302

256

222

211

296

245

219

220

221

203

200

229

268

314

334

Svatý Tomáš a Princův ostrov

142

145

158

155

116

78

66

55

47

46

48

Svazijsko

94

109

138

146

121

104

98

121

159

207

193

Tanzanie

184

226

258

265

275

284

262

238

239

262

274

Togo

222

209

176

172

173

158

138

131

133

121

106

Uganda

163

178

192

193

167

160

156

173

192

205

230

Zambie

229

235

237

272

303

317

322

351

363

342

345

Zimbabwe

334

360

351

342

348

336

324

301

270

252

247

Mayotte

Réunion Rovníková Guinea

Somálsko Středoafrická republika Súdán Súdán (původní) Svatá Helena

Zdroj dat: FAO (Food security indicators)

Map. příloha 1 Podíl chronicky hladových na celkové populaci afrických států v průměru let 2010-12

Map. příloha 2 Odhadované počty obětí v afrických konfliktech mezi lety 1989 až 2010

Text. příloha 1 Zařazení států, zámořských, příp. sporných území do jednotlivých regionů světa podle FAO

Rozvojové země:  Afrika o Severní Afrika  Alžírsko, Egypt, Libye, Maroko, Tunisko, Západní Sahara o Subsaharská Afrika  Angola,

Benin,

Botswana,

Burkina

Faso,

Burundi,

Čad,

Demokratická republika Kongo, Džibutsko, Eritrea, Etiopie, Gabon, Gambie, Ghana, Guinea, Guinea-Bissau, Jihoafrická republika, Jižní Súdán, Kamerun, Kapverdy, Keňa, Komory, Kongo, Lesotho, Libérie, Madagaskar, Malawi, Mali, Mauricius, Mauritánie, Mayotte, Mozambik, Namibie, Niger, Nigérie, Pobřeží slonoviny, Réunion, Rovníková Guinea, Rwanda, Senegal, Seychely, Sierra Leone, Somálsko, Středoafrická republika, Súdán,[Súdán (původní)], Svatá Helena, Svatý Tomáš a Princův ostrov, Svazijsko, Tanzanie, Togo, Uganda, Zambie, Zimbabwe

 Asie o Kavkaz a střední Asie  Arménie, Ázerbájdžán, Gruzie, Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán, Turkmenistán, Uzbekistán o Východní Asie  Čína, Jižní Korea, Severní Korea, Mongolsko o Jižní Asie  Afghánistán, Bangladéš, Bhútán, Indie, Írán, Maledivy, Nepál, Pákistán, Srí Lanka o Jihovýchodní Asie

 Brunej, Filipíny, Indonésie, Kambodža, Laos, Malajsie, Myanmar, Singapur, Thajsko, Vietnam, Východní Timor o Západní Asie 

Bahrajn,

Irák,

Jemen,

Jordánko,

Katar,

Kuvajt,

Libanon,

Okupované palestinské území, Omán, Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty, Sýrie, Turecko

 Latinská Amerika a Karibik o Karibik 

Americké Panenské ostrovy, Anguilla, Antigua and Barbuda, Aruba, Bahamy,

Barbados,

Britské

Panenské

ostrovy,

Dominika,

Dominikánská republika, Grenada, Guadeloupe, Haiti, Jamajka, Kajmanské ostrovy, Kuba, Martinik, Montserrat, Nizozemské Antily, Portoriko, Svatá Lucie, Svatý Kryštof a Nevis, Svatý Vincenc a Grenadiny, Trinidad a Tobago, Turks a Caicos o Latinská Amerika  Argentina,

Belize,

Bolívie,

Brazílie,

Ekvádor,

Falklandy,

Francouzská Guyana, Guatemala, Guyana, Honduras, Chile, Kolumbie, Kostarika, Mexiko, Nikaragua, Panama, Paraguay, Peru, Salvador, Surinam, Uruguay, Venezuela  Oceánie  Americká Samoa, Cookovy ostrovy, Fidži, Federativní státy Mikronésie, Francouzská Polynésie, Guam, Kiribati, Marshallovy ostrovy, Nauru, Niue, Nová Kaledonie, Palau, Papua-Nová Guinea, Samoa, Severní Mariany, Šalamounovy ostrovy, Tokelau, Tonga, Tuvalu, Vanuatu, Wallis a Futuna

Vyspělé země  Albánie, Andorra, Austrálie, Belgie, Bělorusko, Bermudy, Bosna a Hercegovina, Bulharsko, Černá Hora, Česká republika, Dánsko, Estonsko, Faerské ostrovy, Finsko, Francie, Gibraltar, Grónsko, Chorvatsko, Irsko, Island, Itálie, Izrael, Japonsko, Kanada, Kypr, Lichtenštejnsko,

Litva,

Lotyšsko,

Lucembursko,

Maďarsko,

Makedonie, Malta, Moldavsko, Monako, Německo, Nizozemsko, Norsko, Nový Zéland, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Rumunsko, Rusko, Řecko, Saint-Pierre a Miquelon, San Marino, Slovensko, Slovinsko, Spojené státy americké, Srbsko, [Srbsko a Černá Hora], Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Ukrajina, Vatikán, Velká Británie