ESTER
Text první (Ester přinese na scénu židli — představa Mordokaje) To je dnes hezky, co? Vždycky, když je tak hezky, věřím, že se něco hezkého stane. Ty taky? Hele, Mordokaji, mluvím s tebou! No tak se netvař. Zase mluvím o svatbě, co? A to se ti nelíbí. Ale každá holka mluví ráda o svatbě. Svatba — to ti je něco super! Ách, Mordokaji! Něco ti řeknu. Strašlivé tajemství. Víš, co se mi zdálo? Že se oblíkám jako nevěsta. Moc mi to slušelo. Pamatuješ, jaks mi říkal, že jsem hezká holka? No a já fakt byla a celá bílá. A kolem plno lidí a já si říkám: proč netleskají? a oni začnou tleskat. Fakt mi všichni říkají, že mi to sluší, že jsem krásná, že jsem ze všech nejkrásnější. Hele, Mordokaji, co se culíš? Sám jsi mi to vždycky říkal. A najednou mne ty bílé šaty tíží a já z nich chci ven a... ono fakt. Závoj je pryč, i vlečka i střevíce. A sukně taky a já slyším, jak jsem krásná, ale... páni... bez šatů. Mordokaji, řeknu ti, pěkná nevěsta. Brečela bych vzteky.
Text druhý (Ester přinese věšák — představa Achašvéra) Čekala jsem dlouho, Mordokaji, musela jsem vypadat dost trapně. To zas budou zítra řeči. No, a ty nic. A pak se objevil ten... no, vždyť víš... Achašvér. A že mě sveze na koni a tak. Že prý jsem jako letní vánek, že jsem jako pramen, co se nedá vzít do dlaně. A pak začal něco o dlani, či o ruce. Prý že se musí oženit. Jakýchsi nevěst prý mu přivedli, ale on má svůj sen. A hleděl přitom na mne. Co říkáš, Mordokaji? Že by ses nedivil? Já a Achašvér? Že je bohatý? A ty že mi nemáš co dát? Ale já nic nechci. No, styděla jsem se trošku před Achašvérem za své šaty a boty a... tak. Ten kůň byl hezký, toho bych si přála, moc. Co se usmíváš, Mordokaji? Že by mi slušel k vlasům? Fakt? Fakt jo, Mordokaji?
Text třetí (Mordokaj posílá Ester za Achašvérem) Mordokaji, není to tak, jak myslíš. Já tě mám ráda. Mluvila jsem jenom o koni, to přece neznamená, že bych chtěla být bohatá. Že by mi to slušelo? To jo, to všem, tobě taky. Hezky se to poslouchá, že jsem krásná. Já znám ty holky z předních domů — žádná nemá vlasy jako já, jenom závoje mají jemnější, takové ty z dovozu. Co je, Mordokaji? Já přece nemluvím o vdavkách s bohatým. Mluvím o tom, že... Díváš se na mě jako otrok na paní. Já tě mám ráda. Nejvíc ze všech. Jsi krásný. Ze všech nejkrásnější, i když nemáš drahé košile. Achašvér je bohatý... No, je i hodný, to jo. A tys mi nikdy neřekl, že si mě vezmeš. Kam jdeš, Mordokaji? Slunce ještě nezapadlo.
Text čtvrtý (Ester se brání myšlence na svatbu) To nebylo moc chytré. Teď si Mordokaj myslí, že jsem se zamilovala do Achašvéra. Ale mně se přece líbil jenom ten jeho kůň. Mordokaj je pro mě nejmilejší a ze všech lidí nejbližší. Tak dlouho ho znám. Jen kdyby se někdy usmál. Někdy je těžké ho přesvědčit, že na světě je krásně. Tam venku, za hradbami. Vzali bychom se za ruce a šli. Sluníčko by hřálo a kytky by voněly. Ozdobila bych jimi Mordokajovi košili. Achašvér má obleky drahé, bohatě zdobené. Ten by ji ani nechtěl. Taky prsteny má, tři. Jeden je jistě pro nevěstu. Možná má pro nevěstu i korále. Ta bude šťastná! Díval se na mě, ale byl to jen takový sen.
Text pátý (Ester se rozhodne provdat za Achašvéra) Korále pro nevěstu. A řetízky na kotníčky. A možná šaty z brokátu a čelenku. Ale to ještě nic neznamená. Důležitý je vždycky ženich. Mordokaj mě chápal. A taky říkal, že jsem zrozená pro štěstí. On by to pochopil. Věděl by, že ho nikdy nepřestanu mít ráda. Vídám ho každý den a určitě ho budu vídat i dál. Jenomže Achašvér už třeba nikdy nepřijde. Třeba mu řekli, že jsme se s Mordokajem scházeli. A najednou cítí bolest. Určitě si mě už tajně vybral mezi všemi. Já jsem jeho nevěsta, je to asi můj osud. Copak můžu kupčit s osudem?
Text šestý (Ester se stala Achašvérovou ženou) Takové krásné ráno. Zvykla jsem si na misku s voňavou vodou u postele. Dnes voní obzvlášť báječně. Jsou v ní byliny, které Achašvér koupil od cizího kupce. Byly tak drahé, ale on řekl: Ester, moje ženo, pro tebe nic není nemožné. A všichni to slyšeli a usmívali se. Achašvéroš mě tak miluje. Je jako malý kluk. Nedávno mi dal přívěšek ze zlata. Je to takové malé zlaté slůně. Nechci nic, říkám mu. Vážně nic nechci — a on se jenom směje. Tady rozhoduju já, říká, a já se nehádám. Dal mi šátek, už jich mám několik, tak jsem ho dala té malé holce — byla šťastná jako děcko. Vždycky jsem si přála dělat lidi šťastné. Teď konečně můžu štěstí rozdávat. Teď se vykoupu v té voňavé nádheře a pak půjdu na terasu. Nechodím už před hradby, na vdanou ženu se to nehodí. Možná tam občas postává Mordokaj. Naposled jsem ho viděla... jo, to se shýbl k bodláku, kolem kterého předtím prošel jeho oslík. Dal mi ten divný květ. Je to nesmrtelný květ. Mám ho schovaný mezi svými šperky, Tak ráda bych ti ho, Mordokaji, ukázala, ale nesmím. Achašvér mě hlídá, bojí se, že... čeho se vlastně bojí? Mordokaji, napíši ti list. Ta malá holka ti ho předá.Přijď zas na naše místo. Dokážu ti, že největší klenot, který mám, je ten bodlák, cos mi ho utrhl. Možná je na něm i trošku tvé krve. Musíme se sejít, Mordokaji. Jestli mě miluješ, musíš o mě vědět všechno. Budu ti povídat i o té voňavé lázni. A ty si sáhneš na mé rameno. Nikdy tak nevonělo. Tu vůni ti chci předat, Mordokaji. Pro mne samotnou přece nemá cenu.
Text sedmý (válka) Bože dobrý, bože jediný, smiluj se nad svým národem. Jsme zrazeni, vydáni napospas. Kolik jedu se skrývá ve falešných řečech. Nikdo už nikomu nevěří, blíží se záhuba, a Bůh je němý. Je to za naše hříchy? Je mezi námi někdo, kvůli komu poneseme břemeno války? Kolik nenávisti unese tato doba, tato země? Bože, buď milostivý a nedej zahynout našim dětem. Nebo je to vždycky tak, že vinu musí odčinit někdo nevinný? Za hradbami je vzduch černý zlobou. Slunce se svinulo do ulity. Nevidí nás, nechce nás vidět. Ani vítr se nepohne, tráva je žlutá, bez vláhy umírá a brzy ji zdupou škorně vojáků. V krajině nezní ani jedna ukolébavka. Děti nemohou spát. Ovce se vrátily z hor, pasáčci vypravují strašné zvěsti. Nepřítel je krutý a nezná slitování. Musíme být také takoví. Válka přetváří ke své podobě. Kdysi, dávno za večerů, hráli mládenci na šalmaje. Teď čekáme na tón trubky, která je jako zavytí. Až se ozve, uvidíme smrt. Bude mít tisíce tváří, neoholených, zpocených a nenávistných. Běda tomu, kdo začal! Ať nikde nenajde klid! Ať mu žádná kytka nevoní! Ať ohluchne navždy a svět se mu změní v černé jezero. Ať ztratí hlas, až bude muset volat o pomoc! Ať ho vlastní matka nepozná a nedá mu vejít do domu! Ať se bojí každého rána i večera. Co mu přinesou zbraně? Komu je třeba tolik utrpení a lidské krve? Kdo se mění ve vlkodlaka a už se nemůže dočkat prokleté hodiny? Bože, pomoz. Nebo je pozdě prosit o pomoc?
Text osmý (Ester prosí za záchranu města) Musím být krásná, tak. A odvahu. Neodvážit se je osudné. Achašvére, mohu vstoupit? Venku to šílí. Co se stalo s lidmi, že v jejich srdcích převládla zloba? Kde je láska? Achašvére, bojím se být sama. Jsem žena, ne bojovnice. K čemu ti bude vítězství? Vycucá ti duši. Umřeš podivnou smrtí. Achašvére, vojáci možná budou zabíjet i děti. A matky je budou krýt svými těly a umřou s nimi. To chceš? Zmar a popel? Achašvére, zahoď zbraně. Svlékněme oba všechno, co nás dělá jinými. Pod tímto sluncem, které pláče s lidmi, buďme jenom mužem a ženou. Anebo zvonem a zvoničkou.
Text devátý (Ester svým vlivem zachránila město) Je den a slunce je zlaté, až oči přecházejí. Je zase klid. Jaká slast! Slyším hlasy, zpěv. Ovečky bečí a pastýř je uklidňuje: Nemáte se čeho bát. Kolem cest už zase roste tráva. A kolem zdí a hradeb bodláčí. Můj květ. Mé tajemství. Jsem pořád ta krásná Ester? Asi ano. Až se mi točí hlava, když pomyslím, jak moc mě miluje Achašvér. Co když řekne: Ženo, cos udělala se svými vlasy jako horským vodopádem? nebo: A cos udělala se svým úsměvem? Muži mají sílu, ovšem ženy mají důvtip. A něco mi říká, že tak tomu bude vždy, dokud to budou ženy chtít. Muži totiž nevědí, kdo vede jejich paže. A divili by se, kdyby na to přišli. Nemluvím jen tak. Znám svou sílu. Je to síla slabých. Je odpoledne. Vládne pohoda a dobré zažívání. Naše město je provoněno vzácným kořením. Už se tu zase mohou zastavovat kupci z dalekých cest. Už je zase veselo na tržištích. A co žen, které potkávám, nese v rukou nemluvňata! Život se zase rodí a já vím, kdo to způsobil. Než mě Achašvér zavolá, potěším se svým tajemstvím, svým bodlákem. Ten květ už není jenom planý slib. Můj bože, kdo by pohrdal dary... ať jsou odkudkoli?
Text desátý (Ester porodí dítě) Hajej, děťátko moje, ty můj poklade nejdražší. Jsi k zulíbání, jsi neskutečně krásná. Až se probudíš, budeš mě hledat očima. Než pochopíš, že jsem tvoje matka, prohlédneš si mě. Moje krása ti padá do kolébky, je tvá. Jsem krásná pro tebe. A budu hlídat každý tvůj krok, to si piš. A naučím tě žít. Radovat se ze světla a stmívání. Naučím tě vnímat všechny vůně. Chci, abys rozuměla řeči hvězd. Abys byla nejsladší ze všech žen. Brzy pochopíš, že nejkrásnější závoj jsou tvoje vlasy. Dáme si na nich hodně záležet. Umyjeme je v bylinkách a zvolna usušíme na sluníčku. A tvé dlouhé řasy zmatou i starce, vlastně... toho nejdřív. Naučím tě úsměvům, ze kterých se podlamují nohy. A když už je řeč o nohách, ty tvoje budou jako proutky z bezu. Jen co se zvedneš z kolébky, budu s tebou tančit. Když se zjara zachvěje země a zavoní traviny a keře, nabereš vůní, kolik uneseš. Projdeme spolu jeskyně, které vydávají své tajemství jen ženám. Naučím tě slovům motýlím i slovům ze skla, protože takový je zákon světa. Ale zatím spi, spinkej, připravím ti koupání z heřmánku.
Text jedenáctý (závěr tragédie) Co ti to udělali? Co nám to udělali? Člověk že je stvořen pro lásku? Tolik jsem milovala, že jsem zapomínala na sebe. Mohla jsem se jen tak zdobit svou krásou. Žít jen pro ni. Ale já jsem ji prodávala jako vodu v dlaních — a kolem byli samí žízniví. Teď už se nebojím proklínat. Co mohu ztratit? Strašné poznání, že stojíme pod klenbou nebeskou usvědčeni a odsouzeni. Kdo může za lidské srdce? Milovala jsem vás oba. Pomstil ses, Achašvére. Zabils nás. Mě, Mordokaje i naše dítě. Ale zabils i sebe. Pomsta jen okrvaví zem, ale nesmyje nic. Uprostřed města to voní. Ale za hradbami roste bodláčí. O jeho síle nevíš nic. Kdo o něm ví? Kdo ví o těch, kteří tu už nejsou? Nikdo na tomto světě nenechává tak krvavé stopy jako člověk. To on našel lidské srdce, přesně si označil jeho místo, aby neminul, až zamíří. Hvězdy, nebe, vodo, opusťte svou dráhu, vylejte se z břehů. Hučte, hory i propasti. Nač slyšet lidský hlas? Kdo jej poslouchá? Komu je drahý? Shořte, pastviny! Rozutečte se, stáda! A jestli uslyšíte plakat zbloudilou ovečku, nechte ji být. Pravím: nikoho nehledejte a nezachraňujte. A vy, opuštění pastýři, naučte se zpívat tento příběh. Vyslechnou vás ti, co přežijí, a řeknou: Marnost nad marnost. A přece... na počátku byla krása a láska. Či to snad byla jen neskutečná touha...?
