Ale co
kdyby
Ester Fischerová
A L E CO K DY B Y
Praha 2014
Ester Fischerová
Ale co
kdyby
Kniha vychází za finančního přispění Ministerstva kultury ČR
ALE CO KDYBY Copyright © Ester Fischerová, 2014 Czech edition © dybbuk, 2014 ISBN 978-80-7438-106-5
Sylvě & Ludmile
A není co… Je jenom jak. Je jenom smetání zbytků na hromádky nabrání na lopatku házení do koše udržování se v čistotě. Z hlavy je chrám. Ale přeplněný, plný zlatých ztupělých andělů, postižených dětí a modlitebních mlýnků. Modlitby klesají a stoupají s tónem hlasu: Nic procítěného. Opakování – forma života, světa. Pomůže to. Je to vyzkoušené. Generace po generaci chodily do chrámů, monotónně mručely a zbavovaly se sebe. Dost. Nemůžeš určit manuál života, návod se šrouby. (A možná není proč.) Pusť se už konečně té visuté hrazdy a skoč.
9
Příběh Protože světlo odrážející se v řece a plující ryby s mrtvýma očima a živými šupinami mají mnohem větší smysl než tvá existence (a víš to tak jistě, jako bys to četla na náhrobním kameni), musíš nadále myslet pouze na ně. Na jejich dobro a zlo. Světlo tiše bublá přelévá se záměrně neslušně ozařuje všechny neživé tvory v dohledu. Spočinul na nás jeho paprsek. Nerozhodně se díváme ne na sebe, to už jsme zkoušeli, pouze na něj (je příliš prudké, nedohlédneme konce). 10
V tu chvíli se ryba vymrští, němá jak Heideggerovo svědomí, a prudká zář jejích mrtvých očí dopoví ten příběh, náš soukromý mýtus.
Koleje Proč se pořád všechno sbíhá stromy a troleje a čáry na chodníku co se podobají kolejím, vyjetým kolejím, ve kterých se nacházím, pohybuji se jako mim, přehnaně a s děsivou přesností, a nedostanu se ven – vždyť bych se musela pohnout. A i když se věci valí, pomalu, tak proč bych uhýbala. Musela bych se pohnout a proč máme strach z budoucnosti, která neexistuje.
11
Nekřičet… Nekřičet nešeptat nechraptět nevydat ani hlásku protože nikdo se nesmí dovědět o tom přestrašlivém zvratu o lidské krvežíznivosti, jež se projeví v každé další vteřině o motýlech, co se promění v noční můry. Nekřičet nešeptat nevydat ani hlásku už jenom ten hrůzyplný tón hlasu by přerušil zpěv ptáků lidi snící bdící nemluvit už vůbec nikdy v životě protože nemáš nemáš nemáš právo přiznat světu že existuje rezignace tak hluboká – mohl by přiznat její oprávněnost. Nekřičet, nešeptat zamknout se do studny na sedm západů proměnit se ve volské oko na talíři.
12
Pohřeb Stáli jsem tak už dlouho a roztrhanýma rukama jsme drželi pohromadě to, co zbylo, ale bylo to velmi namáhavé. Já už nemůžu, došlo mi. Rozpřáhla jsem tedy ruce a zvedla je vysoko do vzduchu. Trosky popadaly na zem, kde najednou, místo vznešeně a tragicky, vypadaly male a zuboženě. Úlomek mého červeného zrcátka, cár tvého kabátu, a přes to všechno příchuť a příměs zdaleka ne tak konkrétních věcí. Bylo nám jich líto, tak jsme sebrali poslední síly, které jsme měli, a na místě vykopali hrob. Tam jsme trosky uložili a označili jednoduchým křížem, hlavně žádný nápis, proboha. Nerozhodně jsme nad tím hrobem stáli a dívali se na sebe. Pro jistotu jsme se ještě pomodlili k Bohu, ve kterého nevěříš, a šli každý jinam. Seděla jsem u Vltavy na lavičce v tureckém sedu, pila pivo z lahve a házela labutím kusy sebe, odřezky masa. Ryčně a jásavě klapaly zobákem a já… Co já… dávno už není žádné celistvé já.
13
xxx A měla na uších zas jiné odznaky příslušnosti k rase domorodců než včera pod ušima pro změnu boule příušnic příslušnice příušnic a možná i něčeho víc. Překvapení když zářivě zírala do roztodivných obličejů tramvají, vlaků i autobusů (metra nemají obličeje) jenže pořád je jenže. Mami, kdyby existovalo něco, co by dokázalo udělat člověka šťastnym, už dávno by byl šťastnej celej svět.
14
Šálek čaje či šálek kávy? Šálek čaje či šálek kávy šálek čaje či šálek kávy opakujeme do zblbnutí; opakujeme pomalu utichávajícím hlasem jako ve filmech, ztišme se, ztište nás utišme se. Přitiskl mě ke zdi a řekl Jsi hloupá, zůstaň Jsi dost hloupá, abys zůstala. Tak jsem se vytrhla a utekla utíkala a vracela se mezitím mi lidé nabízeli šálek čaje či šálek kávy s úsměvem i káravým pohledem utíkala a vracela se. Mezitím jsem stihla potkat člověka se jménem biblického proroka (říkal mi Brusinko a pomáhal luštit křížovky stařeně v nonstopu) – Pokazila jsem to, neusmála se, nenabídla šálek čaje, opakovala jsem se příliš málo anebo příliš moc.
15
Hrajeme hru na honěnou na kruhovém objezdu. Odbočky zakázány. (Ordnung a verboten, to jsou dvě slova, co musíte znát, řekla učitelka němčiny) Je to pohodlné, souhlasíme s Eliadem a pravěkými lidmi v hrůze z historie, z lineárního pohybu, ten nám nepatří, pohyb kruhový je pohyb božský, komu co vadí, jediné koleje do kruhu najdeme na pouti. Je ti to líto? Ale vracet se je tak pohodlné, víš, co tě čeká, ten starý smrad z krbu, z vaření, zaběhlá místa a písně, pohodlné a správné. Nebudu se prát s minulostí; proč bych to dělala – vím, že jsem slabší. Až se mě bude chtít zbavit, udělá to sama kreatura ve tvaru kozokapra, který si pomalu přežvykuje vlastní rybí ocas. 16
Srpen 2010 Vztahový a vztahovačný problémy všech lidí se světem a lidí navzájem proč nemůžete jít pomaleji, vždyť vás nikdo nezabije. Dívky chodí ve skupinkách po pražských ulicích a pláčou. Ty osamělé se smějí, neboť pochopily, že slzy způsobují prázdninové povodně. Tak pojď, už pojď, sedneme si na napůl zatopenou lavičku na nábřeží, budeme se smát umělým labutím a snažit se nepřemýšlet nad ničím, ani nad pláčem těch malých dívek a stoupající vodou, ani nad pulsující absurditou, která rozřezává skutečnost na pokřivené kovové pláty a všichni (kromě dívek, vody a labutí) z ní ohluchnou.
17
Příběh II. (Mumie) Ješitnost kroužila kolem obklopovala nás jako mouchy v Řecku beze stop ironie a cizí myšlenky se vtíraly do hlav, které si je obalily a přivlastnily. Toť uvedení do příběhu; příběh samý se odehrává vevnitř i venku zároveň. Hrdinkou je dívka – ve snaze o objektivitu balí ostatní do obvazů svých představ, činíc tak z nich mumie prapodivných tvarů – podívej, tamtomu svázala nohy k sobě, skáče tedy snožmo.
18
Po každé mumii se zastaví přemýšlivě se nadechne a začne obvazovat sebe. Mnohovrstevnatě, důkladně, až je z ní jen mumlající stvůra Za chvíli jí obvazy sežraly vnitřek rozmnožily se pučením a vše zas v pořádku vyplnily.
Najdi ji! Sekej jim všem hlavy červená na špinavé bílé, tanči svůj tanec se šavlemi a obvazy přes oči Těším se, že až ji najdeš, konečně mi to všechno vysvětlíš.
19
xxx Nic nebude tak smutné jak by mohlo být – pokaždé kus ironie nebo trapnosti – zkus si prožít koncentrovaný žal! A okamžiky, kdy je jisté, že věci mají svůj škodolibý pevný řád, jsou příliš přesvědčivé, než aby to mohla být náhoda. Vesmír poskakuje po makových lukách a omámený nakonec padá do bezvědomí, koncentrovaného na nejvyšší míru.
20
Bublanina Seděli jsme u dohasínajícího ohně mlčeli a postupně, po jednom odcházeli beze slova jako projev nějaké úmluvy, jako vstávání z pokorného klečení po eucharistii. Zůstala jsem poslední největší hříšník a přemýšlela o nás. Jak jsme kdysi byli jako třešně v právě připravované bublanině rudé a zářící a kontrastní a šťastné. A pak se postupně propadali do bezpříznakového, tučně bílého těsta hádek, únavy, těch po sobě následujících rán i ran jako údery gongu. Tam spočinuli v měkké teplé temnotě ztratili se sobě i sobě navzájem a čekáme jen na to až budem pečeni & pozřeni & prozřeni.
21
Několik dní Když mám na povlečení stopy spermatu od více než jednoho muže nemůžu klidně spát. Židi troubí hlučně na šofar, ruší tím mezopotámské bohy z božského spánku. Mezitím jejich dcerušky doma přemýšlivě vystřihují z kusů kůže napodobeniny modlitebních řemínků a oblékají do nich panenky Když už ne my tak aspoň ony
22
My ne, my nikdy jenom oni Muži způsobili ekologické katastrofy způsobují je neustále svou pouhou existencí Ekofeministka Karolína píše pamflety a ukájí se představou fénixe, nesmrtelnosti zrozené z popela svých knih
Dvě soupeřící DNA, šofar ani Karolína neznají slitování nedají mi pokoje krouží a hemží se. Nechápu, proč se mluví o odkouzlení – svět je pořád plný skřítků.
23
xxx Když vidím moře na okamžik se mi otevře a zas sevře srdce (v tom okamžiku se do něj vlijí veškeré oceány světa) – Stalo se mi to předtím jen jednou viděla jsem tě z tramvaje (v zimě, to bylo ještě všechno v pořádku) otevřít a sevřít, jakoby poskočit a tehdy jsem věděla, že nikdy nebudu v pořádku. Co se ti vlilo do srdce tenkrát, nevíš? Mohly to být tuny vína, kapky mé upatlaně prolité krve, zcela banální slzy, kombinace všeho nebo něco úplně jiného.
24
Zašklebit se, polknout a jet tramvají dál do rytmu jízdy si opakovat Nejhorší konec je jedna z lepších možností protože znamená, že to skončí
7/5/12, cesta autobusem z Tábora do Benešova Téměř kulatý Měsíc plave oblohou To je vše. Co k tomu říct. Co z toho vytěžit. Víš, od jisté doby počítám čas na úplňky a ten příští si můžu říct „už je to dlouho“ ještě o něco odosobněněji než teď, kdesi u Tábora mezi elektrickými ohradníky, koňmi a Měsícem (a mám panickou hrůzu ze všech stejně) myslím na to, jestli ten skoroúplněk (podle statistik dnes o třicet procent jasnější než jindy) vidíš taky. Protože jestli ano, je možné, že se přímky našich pohledů vevnitř v té svítící kouli srazí a jednoduše, hladce, jako výslednice fyzikální reakce z ní vyšlehne blesk a spálí všechno živé na zemi.
25
10/1/12 A to jsou ta rána, kdy nepatříš do hry až příliš jasná a lednově zářivá s vylézající špínou. Město odpovídá na sny z té noci ono samo je sen, přeješ si. Mám v těle Boha. Chci ho sníst. A město křičí: Já jsem! Ne sen! (Bůh mi v těle mlčí, nehlasně se přidal k městu.) Sním je oba ve snu, který přestane existovat okamžitě po probuzení. (Jednou budu úplně volná; vznášet se uprostřed moře těsně nad hladinou občas se jí dotýkat – )
26
Hrachory A tak když ležím nezapadající nepřipravená nepatřící má to tak být. A hrachory tiše rostou po stěnách růžové i fialové. Dobrota lidí je relativní a možná to není zlo, co konají, jenom chyby které bez uvědomění přestávají být chybami a stanou se jizvami od nichž neexistují rány. Proto je každá vazba na druhého opětovným vhozením nadějí do kanálu a tak radši zůstanu ve svém vlastním snovém prostoru kde neexistuje ohleduplnost a když se mi zasteskne promluvím si s hrachory. Obrazy už vymizely – je to přežitek a každý obraz je nutně eufemizující, jen realita na tebe zírá jako císařpán z obrazu.
27
Ale ty hrachory! Nestane se slavnou zem, kde rostou hrachory.
28
Listopad Prší. Co na tom všechny zajímá. Tebe toho moc nezajímá. To, že prší, už taky ne. Stojíš v dešti sám na zastávce venku před budkou a z ní tě pronásledujou ustrašený pohledy lidí, co se bojí vody, potopy a Božího trestu. Měl by ses začít taky bát. Jenže to není tak jednoduchý jako to bývalo dřív, zahodit všecky svý já, co sis vytvořil, a vrátit se k sobě samému, k té malé holce, co cestou z procházky vždycky nasbírá kytici z lučního kvítí do vázy na jídelní stůl, k tomu klukovi, co se bál strašidel i přes den. Je tu moc dveří a těch zamčených už taky pár, používat metaforu s klíčema se vlastně nehodí, ale co má člověk jinýho dělat, když ten kýč přesně vystihuje jeho momentální pocity, měl by se nad sebou zamyslet? Nebo přijmout konečně za svý, že patří mezi ostatní lidi a že prožívá stejný věci jako oni. A v takových chvílích si to uvědomíš vždycky; ve chvílích, kdy jsi jakoby uvnitř laciné harlekýnky. Je v tom jistá naděje. Malá škvíra mezi všemi těmi dveřmi, kterou bude moct možná jednou proklouznout něco mimo tvý já, něco odjinud, porozumění, druhý člověk. Skrz kýče si navzájem otevřete hlavy i srdce, poté je poobědváte, vyměníte si role a půjdete si opět stoupnout každý jinam, na jinou zastávku, do jiného deště.
29
Pohled Zachytila jsem ten pohled lapla ho do dlaně a odmítala pustit jenže to bylo jako mít v ruce písek. Jenom takhle jednoduše žádné složité metafory takhle jednoduše se sypal na zem a tříštil na zrníčka a když byl rozložen na molekuly, potom na atomy a nakonec ještě na menší částice, vynikla jeho obludnost pravdivost a zmizelo to něco, to nevyřknutelné nevyřčené něco, kvůli čemu jsem ho chtěla mít navždycky. Hlavně ne sentimentálně! Řekne se zdviženým koutkem úst. V sentimentu je smrt, smrt sama je sentimentální. 30
Vjemy Plná vjemů co nic neříkají plná lásek co nic neříkají a dívají se jako čerstvě vydlabané dýně, plná vjemů bezvýznamných, bezvýznamných. A co snesu co snesu a jak to bude vypadat, když to nesnesu, plná slov, co nebudu umět říct „Tři roky jsem se připravovala na ten den a potom – “ Co snesu květované tašky, o tolik zajímavější než jejich nositelé, názvy ulic a chodící lidské myšlenky (tašky nemyslí) ve kterých stejně znova zabloudím, sednu si do kouta slepé Homérovy ulice a budu čekat, Homér – dýně s vydlabanýma očima dávno už ztratil i poradní hlas.
31
Průběh Venku prší, i když nepadají kapky; na tom přece nesejde. Je to rozpoložení, které volá po činnosti. Po spuštění těch kapek. Po sebespuštění. Po sebeobětování. Činnost nepřichází. Nemá místo v téhle hlavě – není to ta věc, co intenzivně buší. Jenom její zárodky – načatý a nedojedený pokrm. Shnije, samozřejmě – jenže to je přirozený běh věcí. Nad kterým se pozastavíme, postojíme, pomodlíme se a pak dál nasloucháme těm bušícím věcem v hlavě; jejich identitou si nikdo není jist.
32
Je to jednoduché (duben 2011) Je to jednoduché nakonec. Nikdo nemůže za nic ale všichni za to, že umírají velryby. A bude se to točit, ach, ano, bude se to dál točit. Dohnat kohokoli k šílenství je bezbřeze prosté. Absurdní situace se vznáší ve vzduchu i ve vodě, ty mezi nimi vybíráš a obratně je lapáš – vzniklými tělesy hážeš po ostatních. „It’s not you. It’s me.“ Řekne mladý muž ze seriálu dívce se skelnýma očima (má se podobat „střelené lani“). A ona se najednou vzepře odmítne svou roli setře skelnost. „Neber mi mou vinu. Porodila jsem ji a vychovala.“
33
Nietzsche, řeka a pivo Přede mnou je řeka vedle mě Nietzsche. Není důležité, že je to právě on. Nejde tu o filosofii. Šel kolem, ucítil vůni piva a tak si přisedl. Šikujou se mi myšlenky vybublávají a Nietzsche ani řeka neslyší, nemluví. Přízraky vytvořené v lidské hlavě nejsou nadány schopností řeči, natožpak vodní toky. Nejspíš budu nucena mluvit s tebou tlačena situací i Nietzschem bezvýhradně, bezvýchodně s tebou.
34
Slyšíš? Nehraje hudba sfér! To se jen do rytmu vlní mozkomíšní mok.
Orloj Posloucháte mě? Nemáte proč. Jsem pro vás svět. Co nemá co říkat ani co říct. Opakuju se. Jako orloj. Každý den. Několikrát. Zakokrhá kohout apoštolové se roztočí To je radosti (Vytáhneme fotoaparáty a budeme jásat) a dokumentovat, dokumentovat, jediná touha, která vám zůstala nelogická, silná. Držím se tě jako kapr. Stejně rychle dýchám. A to je všechno. Konec není, nemůžu ho přece napsat. Vidíš pohybovat se žábry? Vidíš? SLYŠÍŠ?
35
Pragmatismus & supernovy Vzhledem k nekonečnosti vesmíru k tomu, že je studený A taky, že výbuch supernov mě nechává chladnou je zcela legitimní vzít si morální dovolenou Ale když jsem seděla na střeše opuštěného malostranského domu křik pávů doléhající sem z Valdštejnské zahrady mi najednou připomněl všechno, co jsem někdy ztratila (Připomínal mi to pak celou dobu.)
36
Asociace bývají trvalé. Většinu přeznačit můžeš, když chceš. Ale někdy je třeba se rozhodnout že i když bodavá jako všechny hřeby, na něž ses kdy nabodnul, tato, a právě jenom tato je jediná správná platící navěkyvěkůvámen supernovy pávi a modrý oči všude modrý oči.
Už jsou zas Velikonoce I. Vršit hřích na hřích to by ještě šlo a pak je vrhat před Boha jako obětinu jako mrtvou krysu Koukej, co jsem přinesla
37
xxx (30/11/10) „Jsi tak chladná“ řekla mi a byl to samozřejmě kýč, ale začala jsem přemýšlet, že sníh je teplejší, protože ten jednou roztaje, a začala jsem přemýšlet, ale musela jsem se chytnout, neboť je obtížné myslet v tomhle horkém, tramvajovém světě, kde jsem zpovědníkem, který nemůže dát rozhřešení.
38
Lehce lednově; lednová lehkost Točit se kolem, už zase vířivá prázdnota. Absolutní klid bez narušení štěbetavců. Štěbetavci mizí, protože svět je klidný. Jak to popsat. Slova mohou být ach ano považována za dobrá a krásná. Mohou být dobré a krásné oba z protikladných výroků? A opět: Je to jedno. Protože točit se v prázdnotě, na tom sejde. Hlasy, všude jenom hlasy. Nikdo je nechce. Hluše se ozývají samy pro sebe. Aby si dokázaly, že žijí. Protože je mlha a nikdo nevidí. Jak se s tím srovnat? Jak přestat klást otázky? Zmizet, hladina moře bez zčeření, zároveň ne mrtvá, obrovská pláň bez lidí. Jen s jejich hluchými hlasy. A ty se stávají slabšími a slabšími. Zlověstné slovo. Klid před bouří, klid navozující atmosféru nadcházejícího lodního neštěstí. Všichni zatají dech a přestanou skřípat zuby ze spaní. A pak – vžum, moře vcucne všechno, lodě, dech i zuby, jenom ty hlasy zbydou. Utichávající. Mizející. Nestýská se ti. Bez otazníku, klidně i bez tečky. Prázdnota nemá prostor pro interpunkci. A klid a svět a mizející hlasy a vcucávající moře a vcucávající prázdnota a bílý vír a matoucí klid tebe samého a matoucí štěbětavost a horkokrevnost všech kolem a prázdnota a prázdnota a ztrácení se a znovu se nacházení a––– Opět jsme nedokázali nic; od toho tu přece nejsme.
39
Halogeny Vytvořila si iluzi jako vždy předtím pečlivě ji obrousila, aby zářila do všech stran. Byla silnější než ty předchozí. Přesvědčila ho o ní. Začal věřit, a s ním i svět kolem. Skupinová halucinace. „Co je láska?“ ptala se jí ta nejkrásnější a nejzmatenější ze všech. Neuměla odpovědět. Skupinová halucinace, halogeny. Jak dlouho může svítit svět na energii jedné iluze?
40
Už jsou zas Velikonoce II. Je Zelený čtvrtek vlastně pardon, už Velký pátek a já tu pořád sedím. Řekla jsem Ne a odmávla svět jenže se vrátil protože to vždycky dělá jako odporný, zabolákovaný žebrající pes. Odmávla jsem svět a tebe ale ty už ses nevrátil protožes věřil že mluvím pravdu. Všechno jsi to už napsala jenže v patnácti jsi nevěděla co to znamená. Příčiny nikdy neuchopím ale ani důsledky zavřena v odemčeném navěky odemčeném bezrozměrném neustále se pohybujícím bodu přítomnosti.
41
Jinak už to nebude i když to pořád je nějak jinak než bys chtěla myslela jsi toužila jsi doufala jsi pokrčilas rameny vlastně to není fér měla bych trpět abych byla jako vy abych vás líp pochopila všechny ty křivdy lásky emoce psychózy zbytečné, zbytečné pokrčilas rameny.
42
„Četla jsem tu knížku a víš, tam se opakovaly věty. Proto se mi tak líbila. Nikdy jsem nic podobnýho předtím nečetla.“ Nečetla? Nežila? Neustálý opakování do absurdna, do zblbnutí, ten svět je tak udělanej. Kdyby aspoň tohle bylo podstatný.
Paničtí evangelíci zářivá slunce „Chceš do nebe, abys dávala lidem kapky.“ Je toho tolik tolik. Nikdy to nepojmu myšlenkama ani slovně. Nezbavíš se toho rezidua střelného prachu – Vrah jsi ty! A „This time you have to walk alone“ se zpívá v písni. Jak zcela prostřední všichni jsme před prostředním prostřeným stolem kam se nikdy nevejdeme; věčnost je nám příliš malá a krátce trvající. Jak můžeš být tam když já jsem pořád tady.
43
Masová kaše (ale co kdyby) Nějakou chvíli to ještě zvládneš, starat se o bratra, matku, pár pokřivených přátel a psát básně v rytmu dopravních prostředků. Společnost už tě semlela do své masové kaše s osobitou příchutí zvyku, nejmocnější síly na světě. Chtěla jsem být sama, ale táhne mě to dolů k rodinným domkům a unaveným matkám bez manželů, s kočárky a mastnými vlasy. Chtěla jsem být sama sebou, ale pokaždé když slyším mluvit muže, uhladím si vlasy a říkám si „Co kdyby”
44
Co kdyby a nedokončíš, protože nevíš, co by mělo následovat když stejně neumíš žít s někým, kdo není ty a sama se sebou třeba taky ne, aspoň si ale nemůžeš lhát. Pachuť té masové kaše si držíš od těla.
Hyenky Ale naděje je silnější než neočekávání a i když víš o té malé naději za tvým neočekáváním a postavíš za ni neočekávání další, musíš vědět, že ještě za ním, hluboko, se líhne nové dračí mládě, co vycení zuby a smete všechny tvé jistoty, vložené do beznaděje. To ono tě svým dračím ohněm nutí stále bušit na bránu, snažit se otevřít vrata návratu, za nimiž kvete vratič. Takže to skončí: draky místo fénixy srdcem místo hlavou paleta špatných konců pastva pro hyenky.
45
Labutě Kdyby byla kocovina zvukomalebné slovo, objevovala by se VŠUDE. Jenže takhle se mluví jen o alkoholu, cigaretách a pocitech. Je vlastně jedno, jaká je skutečnost. Pocit naráz spolknutého, příliš horkého a velkého sousta špaget zůstane. Není o nic méně reálný. Polknu a zašklebím se. Chvíli to ztěžkne a pak už zas letíme, letíme, než nám promoknou neimpregnovaná křídla a my si uvědomíme, že nejsme labutě. Dál pozorujeme hranice jiných lidí, ládujeme se jejich neštěstím. K čemu to. Nevidím důvod, proč bych se neměla znovu narodit. 46
Tak aby se neřeklo Tak aby se neřeklo aby se neřeklo něco nevhodného aby se náhodou neřeklo to, co mám na jazyku už od okamžiku, kdy jsem byla zrozena – Tak pro peníze stelu postele aby v nich můj otec mohl spát s milenkou – Tak ty cestou v tramvaji vypadáš jako postava z Dostojevského a já celou dobu přemýšlím, jestli je to moje vina. Kdyžs odcházel běžela jsem za tebou a křičela, že tě mám ráda a přitom si uvědomovala naprostou zbytečnost toho sdělení jeho bezobsažnost. Odráželo se v chodbě činžáku od zdí pak se zas vrátilo do bytu s matrací a holými okny s výhledem na uklidňujícně prázdnou pláň zbořeniště; vystavím si ho na okenní rám. (Měla jsem ti radši vyprávět o tuleních.)
47
xxx Staří Seveřané nadšeně běželi vstříc svému osudu pomáhali mu plést sítě a trhat vlákna můžeme je akorát obdivovat a neupřímně napodobovat. Ach Bože podívej se pořádně podívej se drobnohledem ještě jednou do téhle místnosti a té vedle a té třetí taky. Ach ano, dohromady to dává smysl, věříme Ti bezbřeze. Ale vidíš? Tady v koutě? Tolik utrpení v jedné osobě. Je to Tvoje vina. Protože jinak se s tím vyrovnat nedá než neustálým ničením a tvořením zároveň. „Proč dělám všechno jinak i když nechci.“ A pak taky „Dokolečka dokola má to tak bejt?“
48
Kde jsou Tvoje odpovědi, kde? Skryté, ach, v lednové přírodě? V rozměklé břečce ulic? V nočním dešti, který čistí mysl? V bezduchých objímacích gestech a velice poloupřímných „Mám tě rád“?
Bouříme se v bouři naprosté nedostatečnosti a nedokonalosti. Naší a světové, vezmeme na sebe podobu matrjošek a vlezeme si postupně jeden do druhého až Ti zbyde jedna velká pomalovaná usmívající se dementní stařena.
49
Zvířata
50
Zvířata chodí po špičkách abychom neslyšeli jejich nevyřčené zvyky a dívají se na nás skleněnýma očima. Nemůžou za to. Za svoji krutost, ani za bolest za to, že jsou mrtvá. A za tohle je nenávidím. Chodí a volají: ,,Já nevím, já nemůžu, nevědomost hříchu nečiní!“ A já je slyším. Pak se nevinně dívají skleněnýma očima. Ale mají pravdu. Vina je vždycky jenom na nás. A ona by si ji zasloužila mnohem víc než my. Jenže to lidé nevědí nepřiznají si to. Jsou velmi, velmi láskyplní. Slyší pravdu a bezhlavě ji akceptují, aniž by se přesvědčili o její spravedlnosti. Proč to nedělají s vírou? Tohle já nesnesu. Stanu se vegetariánkou, na krku hřejivé kožešiny mrtvých zvířat i se skleněnýma očima a budu volat: „Kupte si maso, je tučné a husté, prokrvené, a čerstvé jako vaše krev!“
1/1/12 Co dělat a co nedělat – Jak odpomoct slovům a větám co se nikdy neřekly a teď visí v prostoru jako špinavé záclony. A co znamená „se”. Měl je někdo říct? Měla jsem to být já? Trest smrti je odpovídajícím následkem. Hlava nikdy nepraskne protože to neumí a vyhmátnout příčiny není v lidských silách, stejně jako fenomenologický odstup. Vyber si, člověče, hoď si kostkou. Přihoď pár ohraných metafor pomodli se u matčina hrobu, vyplač díru do vesmíru.
51
5/6/12 – Ty to máš hrozně jednoduchý! – – Mám! Protože nebe je modrý a vlčí máky červený – Nezměnitelná fakta určující meze našeho světa. Nikdy se nestaneme bohy Řekové měli pravdu. A co aspoň héroové?! Každý chce být héroem všichni vždycky všecko přeženou viklající se základní kameny našich rotund, kříž seshora spadne a já se rozpadnu na kousíčky, přetažené hodinky. Pérka a kolečka se rozlétnou na všechny strany a udeří do obličeje všechny rádoby héroy i héroy skutečné, včetně Hérakla, pověz, opravdu teď navěky musí obcovat s lernejskou hydrou?
52
Kapitálky (věnováno Ivanu Divišovi) A nutnost a nezbytnost a nemožnost zchlemstat se do podvědomí bezvědomí a ne ZAPOMENOUT protože zapomenout je sloveso slabé, tedy nevhodné ale PAMATOVAT a pamatovat tak přesně že se tomu vysměješ do rozšklebené smrduté mordy v níž náhle rozeznáš každý detail. Už se mi o tobě NEZDÁ. Už tě NEMŮŽU vidět. Složíme se ze samých negací protože NE je to, co člověk slyší jasně zřetelně jako polnice ANO jsou nečastá nezřejmá a i kdyby, neprůkazná. A tak z těch NE možná postavíš něco, čemu budeš moct beztrestně říct ŽIVOT bez stydlivého a odevzdaného pohledu směrem k hlubinám pekelným bez oplzle svatouškovského čumění do nebes.
53
Hvězdy Přijďte ke mně, mé hvězdy! Šťastné i nešťastné, to je jedno, všechno je lepší než tohle – tahle polovičatost. Uvíznout na mrtvém bodě, ostrůvku uprostřed řeky a mrtvě zírat jako lekající ryba – A přitom řeka! V té není žádná polovičatost, její celistvost a konzistence mě děsí – naráží do mě v proudech a já jsem bezmocná – chrlím krev, a přesto se nic neděje – řeka pluje dál a kapky krve se v ní rozplynou tak jednoduše jako cukr v kávě.
54
A až kolem mě proplavou všechny tváře, co jsem kdy viděla, všechny ty rybí obličeje, rychle nebo pomalu, ale všechny s nepopiratelnou grácií benátských masek – Tehdy přijde řada na vás, mé šupinaté a leklé hvězdy, kterých je obloha plná a všechny vás pomalu unáší proud.
Akrasie Pro Kristovu drahou muku akrasie ovládá tělo i ducha básně už jsou jen popisné. (Támhle je bidlo, támhle pták. Usedl na něj a rozhlíží se kolem s pobaveným a zároveň jakoby něžným výrazem.) Řekne ti to něco? Něco podstatného? Posunujícího? Je to loď, která tě přenese dál? Nebo most? Mám třeskutou jistotu v tom, co dělám. Inkontinence probíjí bytostí. Její výboje jsou vidět i navenek a mohou se přenést na ostatní. Popisovat je jako tvořit základ pro cestování do minulosti zoufalá potřeba dokumentace? Zvláštní stavy mysli nevytvářejí zvláštní věci. Hrajeme hry, nabalujeme je na sebe. Pocity nejsou nikdy originální a to je to, nač umíráme.
55
xxx Můj dům má mnoho příbytků! řekne Hospodin, ukáže teatrálně rukou a začne nás provádět nacvičeným hlasem jako na zámku. Hle, zde dům šílených – tady zamávej, tady a tady, možná Tě poznají. Byl jsem, víte, nejdřív bezradný, co s nimi. Tak jsem je dal sem, že si třeba oči nevyškrábou. Všichni pořád mluví každý poslouchá jen sebe a přece si nějak rozumějí. Další okršlek patří ženám zlomeným zoufalstvím a jejich potraceným plodům. Tiše se snaží navzájem si porozumět a jak plyne věčnost, zas se z nich stává jeden celek… Chvíli se zasnil, pak luskl a zvolal Ale zpět na zem!
56
Tohle je příbytek tvůj. Necelý čtvereční půlmetr s otevřeným výhledem nahoru. Kolem samé pavučiny, nemůžeš je trhat ani příst nové jsou příliš jemné a ty nejsi pavouk. Za ta léta ale můžeš sledovat, jak jsou pletené a opatrně, kousek po kousíčku je zkoušet rozmotávat
A za ten rozmotaný zlomek nekonečna možná dostaneš něčí bílé ruce, co tě budou zadarmo objímat Nejspíš ne každé ráno, ale možná obden; nejspíš ne celý život, ale možná deset let. Zasloužíš si snad víc?
57
Epochální A takhle to všecko začíná a končí strastmi, s nimiž tě seznámili v mládí. Řekli „buď pozorná, dávej na sebe pozor“, a mnohé jiné věty obsahující „pozor!“ Takžes chodila po ulicích a říkala si „proč“. Občas ti někdo podá vysvětlení; vysvětlení je mnoho, neboť odpovědí bylo vždycky víc než otázek – A tys myslela na Boha a pískala si na cestě do výtvarného kroužku. Potom ztrácela svetry a představovala si budoucnost. Zářnou, jasnou, jako Boží oko svítila před tebou na cestě stejně jako její plavé vlasy vlasy tvé nejlepší přítelkyně která představuje jistotu, stejně jako počet lamp po cestě do školy. Nic se nemění, říkáš si jako malá a nevědomky se hlásíš k Parmenidovi. 58
A od začátku popisovat všechno jasně. Svědomitě, jako matematiku (chtěla umět rýsovat trojúhelníky, nikdy neměla pravítko).
A do jedné, dvou, tří vět nacpat všecko jako do své skříně, cos nikdy neuklízela. Jedno přes druhé, matku, otce, svoje lásky. Přenést se do dospělosti. Do budoucnosti, která pořád září, i když její vlasy zářit přestaly modré uklidňující oči se vydaly na pouť a poprvé víš, co to je svět když nesnese tíhu tvé lásky. Pošle tě pryč zanechá tě se získaným odporem k ekologii a vzpomínkami které palčivě vyvolávají každou chvíli. Periodicky se opakovat jenom to jeden rok, druhý, jedna láska, druhá, třetí žádná konkrétní žádná reálná pořád dokola, dokola, pak se zas někoho chytnout, držet se pevně nikdy nepustit být odhozena hruběji než předtím. Tím si bolestivě uvědomit konec dětství a ještě bolestivěji vědět, že dospělost je v nedohlednu. A psát básně o sobě, to by ještě šlo. Chodit po světě s rudě nakresleným transparentem „SEBELÍTOST“.
59
Ostatní lidé jsou žáby. Jenom dutě otvírají ústa, černá a slizká bez jediné myšlenky v nich, slizce na tebe šmatají přísavnými tlapkami utvářejí si tě k obrazu svému „Ale to víš že jo“ a „To bude dobrý“ a taky „Nemysli jenom na sebe“. Rozjasnění, už konečně rozjasnění, v hnilobném světě tvých snů a představ, už by mělo konečně přijít. Obáváš se ale toho, že když jezdíš v tramvaji, pořád máš zvyky dítěte a nikdy se jich nezbavíš.
60
Nerozjasňuješ se, ale svítíš dál. Zalita alkoholem, ach, to je objevů. Svítíš chvíli jako červené víno a pak zhasneš, když tě osahává cizí muž a chvíli na to zvracíš v podchodu – A pořád se nic nemění. Periodizace funguje.
Vzít, zahodit, vzít, zahodit, popelnice, použité kelímky, použité vložky, použité lidi. Oni tu budou, vždycky. To je jistota, která tolik nebolí. Pokaždé bude někdo ochoten poslouchat nářky už jenom proto, že jsou umně stylisticky vystavené. Uvědomění bez hodnocení a nechávat se strhnout jenom navenek. Jinak zůstat stejná. Už prosím, prosím, křičíš spolu s kýmkoliv, kdo je ochoten, chci najít tebe, sebe, něco co žije! REALITU, voláš velkými písmeny protože nevíš, že realita neexistuje. Jenom tvé sny žijí chodí po světě malátně si popěvují v noci v metru a narážejí do sebe.
61
Přichází někdo ne moc důležitý, říká „miluju tě“ a má stejné oči jako měla kdysi ona, stejně utišující vysvětlující (myslela jsem, že už je nenajdu). Směješ se. Východisko ze všeho. Periodizace alkoholu nedokáže nastálo odpomoci nesnesitelnosti periodizace skutečnosti. Jsi pyšná na věty, co vymýšlíš a pyšná na to, že můžeš hrát s někým hry pořád vyhrávat to je jako hrát šachy sama se sebou vždycky jsi pro jednu barvu Tak vyhráváš, vyhráváš, posouváš panáčky
62
Únava. Konečný princip, zohavení sebe, zohavení druhých, nabourání se do tunelu, světlo možná začne svítit a co si počneš potom, to je taky otázka.
Konec konec opakuješ si jako kdybys nevěděla, že skončit nejde. Jenom pokračování, únava a pak ta osoba, z níž sis vytvořila nový smysl života (je krásná a její modré oči nejsou tišící, přechovávají v sobě všechno agresivní zoufalství světa) – Všechny selhaly. Je to tvoje chyba je to jenom tvoje chyba, plujou kolem ryby a němě volají, ryba chyba, chyba ryba jenom tvoje tvoje tvoje. Dobře, tak dobře, „pojď se mnou pít“ láskyplně zabijeme svět vzkřísíme ho všechno slovy. Slova jsou mocná myslíš si a nebo ne; nikdy to nevím přesně.
63
Chci něco napsat, pravilas a ona chápe; psát o světě tak, aby to netrvalo dlouho neurvalo ti to srdce ani žaludek a psát o ní. Fascinujících bytostí není moc. Naopak. Po létech kontexty vztahů, vzory jednání, čitelné tváře, ruce i prsty na nohou. Něco, něco, prosíte spolu o něco. Cokoliv, jenom aby to žilo!
64
NĚCO přišlo bylo tady chvíli. Tři měsíce a pak zmizel. Tři měsíce a zas ty oči, co tě pronásledujou ve spánku a taky když si bereš další pivo z ledničky. Tři měsíce a stojíš u Vltavy a křičíš. Už nekřičíš sebelítost ani realitu, jenom PROČ.
Odpovědí je vždycky víc než otázek. Vzpomínky, zákeřné malé mušky, nejsou vidět pouhým okem. Ale v nestřežených chvílích ti do něj vletí, a vidíš pak celý den všechno pokřiveně. A pak ty druhé, narážejí do tebe tanky tanky plné mrtvol každý den tanky plné mrtvol vzpomínek. Ach, bohužel je velice jasně vidět, že jsou po smrti. Slezla jim kůže z hlavy a šklebí se bezertými tvářemi. Shnilotiny! Nemůžeš jim dát vale. Je to tvůj veškerý majetek. Přes vítr žádná „proč“ nejsou slyšet. Ani pláč, který je periodizovaný jako všechno ostatní a nemá být slyšet. „Proč není otázka. Proč je odpověď.“ říká ti přes brýle. Budoucnost nezáří ani nehasne.
65
Jednoduše přestala existovat. Vltava nemá budoucnost tím pádem ani ty ne ani on ani ona – Anebo možná mají. Jistota je jistota. Tautologie, jejíž smysl chápeš až teď. Protože neexistuje žádná jiná jistota, než jistota vyprázdněný pojem neobsahující v sobě Boha.
Křičet je nedospělé, dozvíš se. Začneš chraptět. Pohodíš rameny a zmizíš, uboze důstojná ve své trapnosti. 66
A pak je všechno DŮLEŽITÉ tvrdí ty žáby a vytahují své šťopky nasazují si na ně oči modré, aby na mě měly
větší vliv modré s červeným středem. Už dávno vypily rulík zlomocný a chodí mě strašit ve spánku tím, co je důležité. Zvedám ruce. DŮLEŽITÉ DŮLEŽITÉ dů-le-ži-té slova se rozloží na slabiky slabiky na hlásky a zaniknou úplně. Žáby se nafouknou a praskají, kusy jejich slizké kůže mi přistávají na tváři. Tak jenom tiše tiše a postupně abys nebyla „stará dryáčnice“ pst! Tiše a postupně můžeš plakat, křičet i přesvědčovat lidi, že je to DŮLEŽITÉ. 67
Nezešílet, protože to je nemoc, ohavnější než AIDS. Nesníst muchomůrku zelenou, protože to chce udělat ona.
Chodit, mluvit, tiše říkat každému stromu, tramvaji, troleji, kočce „proč“ a slyšet pořád stejnou odpověď, které nejsi schopna porozumět. Periodizace, vzpomínky, kolo se točí, protože ho vynalezli v Sumeru, má modré oči, jako všichni, zavalí mě, je z kamene rozmáčknutá křičíš spolu se světem „Člověka! Potřebuju ČLOVĚKA!“ A už je pozdě, říká královna budoucnost, na dolním lemu theoria, na horním praxis, už je pozdě, směje se, „Kam kráčíš, krasavice, když jsi placatá jako rozjetá žába?“
68
Obsah
A není co…
9
Příběh 10 Koleje 11 Nekřičet… 12 Pohřeb 13 xxx (A měla na uších…) 14 Šálek čaje či šálek kávy?
15
Srpen 2010
17
Příběh II. (Mumie)
18
xxx (Nic nebude tak smutné…) 20 Bublanina 21 Několik dní
22
xxx (Když vidím moře…) 24 7/5/12, cesta autobusem z Tábora do Benešova
25
10/1/12 26 Hrachory 27 Listopad 29 Pohled 30 Vjemy 31 Průběh 32 Je to jednoduché (duben 2011)
33
Nietzsche, řeka a pivo
34
Orloj 35 Pragmatismus & supernovy
36
Už jsou zas Velikonoce I.
37
xxx (30/11/10)
38
Lehce lednově; lednová lehkost
39
Halogeny 40 Už jsou zas Velikonoce II.
41
Masová kaše (ale co kdyby)
44
Hyenky 45 Labutě 46 Tak aby se neřeklo
47
xxx (Staří Seveřané…) 48 Zvířata 50 1/1/12 51 5/6/12 52 Kapitálky (věnováno Ivanu Divišovi)
53
Hvězdy 54 Akrasie 55 xxx (Můj dům má mnoho příbytků…) 56 Epochální 58
Ester Fischerová
Ale co kdyby Korektura Vítězslav Čížek Grafická úprava Jan d’Nan Tisk Akcent, tiskárna Vimperk, s. r. o. Vydalo nakladatelství dybbuk, Jan Šavrda, Lamačova 840/18, Praha 5, www.dybbuk.cz, roku 2014 jako svou 216. publikaci. Vydání první ISBN 978-80-7438-106-5
