Ester Est 2, 1-8.17; 3,1-11 Po těchto událostech, když rozhořčení krále Achašveróše opadlo, vzpomněl si na Vašti, na to, co učinila, i na to, jak o ní bylo rozhodnuto. Tu řekli královští panoši, kteří ho obsluhovali: "Nechť jsou vyhledány pro krále dívky, panny půvabného vzhledu! Král nechť ustanoví ve všech krajinách svého království dohližitele, aby shromáždili všechny dívky, panny půvabného vzhledu, na hrad v Šúšanu do ženského domu pod dohled královského kleštěnce Hegaje, strážce žen, kde se jim poskytne náležitá péče. Ta dívka, která se králi zalíbí, stane se královnou místo Vašti." Králi se návrh zalíbil a učinil tak. Na hradě v Šúšanu byl jeden žid jménem Mordokaj, syn Jaíra, syna Šimeího, syna Kíšova, Benjamínec. Byl přestěhován z Jeruzaléma s přesídlenci, kteří byli přestěhování spolu s judským králem Jekonjášem, kterého přestěhoval babylónský král Nebúkadnesar. Vychovával Hadasu neboli Esteru, dceru svého strýce, protože neměla otce ani matku. Byla to dívka krásné postavy a půvabného vzhledu. Po smrti jejího otce a její matky ji Mordokaj přijal za dceru. Když se rozhlásil králův výrok, totiž jeho zákon, a mnoho dívek bylo shromážděno na hradě v Šúšanu pod dohled Hegajův, byla vzata i Ester do královského domu pod dohled Hegaje, strážce žen. Král si Esteru zamiloval nade všechny ženy; získala jeho přízeň a náklonnost nade všechny panny. Na hlavu jí vložil královskou korunu a ustanovil ji královnou místo Vašti. Po těch událostech povýšil král Achašveróš Hamana, syna Hamedatova, Agagovce, a povznesl jej. Postavil jeho křeslo nad křesla všech velmožů, které měl při sobě. Všichni královi služebníci, kteří zasedali v královské bráně, klekali a klaněli se před Hamanem, neboť tak přikázal král. Ale Mordokaj neklekal a neklaněl se. Královi služebníci, kteří zasedali v královské bráně, se Mordokaje tázali: "Proč přestupuješ králův příkaz?" Říkali mu to den co den, ale on jako by je neslyšel. Tak to oznámili Hamanovi, aby viděli, obstojí-li Mordokajovo odůvodnění. Oznámil jim totiž, že je žid. Když si Haman všiml, že Mordokaj před ním nekleká a že se neklaní, byl pln rozhořčení. Bylo mu však příliš málo vztáhnout ruku na Mordokaje samotného, protože mu oznámili, z jakého lidu Mordokaj pochází. Proto Haman usiloval vyhladit v celém Achašveróšově království všechny židy, lid Mordokajův. V prvním měsíci, to je v měsíci nísanu, v dvanáctém roce vlády krále Achašveróše vrhali před Hamanem púr, to znamená los, pro jednotlivé dny a měsíce až po dvanáctý, to je měsíc adar. Tu řekl Haman králi Achašveróšovi: "Je tu jakýsi lid, roztroušený a oddělený mezi národy po všech krajinách tvého království. Jejich zákony jsou odchylné od zákonů všech národů a zákony královskými se neřídí. Král z toho nemá žádný prospěch, když je trpí. Uzná-li král za vhodné, nechť dá písemný příkaz, aby byli zahubeni. Odvážím do rukou úředníků deset tisíc talentů stříbra, aby je uložili do královských pokladů." Král sňal z ruky svůj pečetní prsten a dal jej Agagovci Hamanovi, synu Hamedatovu, protivníkovi židů. Potom řekl král Hamanovi: "Je ti dáno to stříbro i ten lid; nalož s ním, jak uznáš za dobré."
Ester, jejíž příběh je zaznamenán ve stejnojmenné biblické knize, je velice důležitou postavou pro naše židovské spoluobčany. Její příběh čtou každým rokem o svátku Purím, svátku Losů, což jsou bujné až rozpustilé svátky, při nichž si Židé s nesmírnou radostí a vděčností připomínají Hospodinovo vítězství nad všemi nepřáteli, kteří kdy usilovali o zničení jeho lidu. Haman, který v knize Ester plánuje genocidu Židů v perské říši, je symbolem všech dalších, kteří kdy usilovali o totéž. A že jich bylo! Číst dějiny Židů – i starověké, ale zejména novověké - znamená číst skoro napořád o nepřátelství, pogromech, nesvobodě, vyhnanství. A přece tu tento Boží vyvolený lid stále je! Nikdo ho nedokázal zlikvidovat, byť se o to snažil sebevíc. To je zpráva knihy Ester, zpráva, kterou – jak už jsem řekla - si každým rokem s nesmírnou radostí Židé připomínají při svátku Purím, jako naději do budoucna. My samozřejmě budeme příběh Ester číst trochu jinak nežli Židé. Nejsme tou neustále nenáviděnou a pronásledovanou menšinou. Přesto i pro nás je kniha Ester velkým svědectvím o Boží moci; o tom, že zlo nemá budoucnost, i když má v určitých okamžicích obrovskou moc a dovede hodně ublížit. Bůh a jeho láska nad ním ale vždycky zvítězí, budoucnost je jeho! Tolik všeobecně ke knize Ester. A teď k samotnému příběhu. Abychom ho dobře pochopili, musíme začít trochu zeširoka, nejdříve pohledem na jeho pozadí. To znát je vždycky důležité pro správné pochopení děje i jednání postav, kterými se zabýváme. Dnes se tedy spíš než přímo Ester, budu věnovat tomu pozadí, které dalo vyrůst jejímu příběhu. Pusťme se do toho. Řekla jsem, že dějiny Židů jsou naplněny násilnými útoky na ně, pogromy. Klidu a bezpečí si moc neužili, i když to občas vypadalo, že už snad období bolesti a strachu skončilo, že je společnost, v niž žili, přijala. To je právě pozadí knihy Ester. Není to plně historická kniha, je to spíš historický román, příběh, který v sobě shrnuje zkušenost Židů z různých dob. Zkušenost, že se nikdy nelze spoléhat na člověka, nelze od něj očekávat záchranu, bezpečí, klidnou budoucnost. Občas máme sklon tohle od lidských představitelů vlád a vedoucích osobností čekat, chceme věřit, že člověk je s to vybudovat spravedlivou společnost. Jak ale svědčí kniha Est, tohle čekat je velký omyl, člověk je příliš slabý tvor na to, aby něco takového dokázal. Tak snadno podléhá pokušení, zlu, a to i tehdy, když sám o sobě vyloženě zlý není. To je případ krále Achašveróše, vládce perské říše. Perská doba je všeobecně považována za údobí velké náboženské svobody. Byl to perský král Kýros, kdo umožnil zajatým Judejcům se vrátit z Babylóna zpět do země otců a znovu postavit chrám v Jeruzalémě. I v perské říši se Židé mohli volně pohybovat, mohli – jak svědčí kniha Est – dosahovat i význačných postavení, třeba i na královském dvoře. Mordokaj, Esteřin strýc, patří ke královským úředníkům a Ester – aniž by se jí kdo ptal na její původ a náboženství – se dokonce stává perskou královnou! Vypadá to, že Boží lid může konečně žít v klidu a v pokoji, že má před sebou slibnou budoucnost. Všechen ten klid ale vezme rychle za své uraženou ješitností jediného muže! Haman, nejvyšší královský úředník, nesnese představu, že by mu někdo nevzdal patřičnou čest. Mordokaj se tohoto přestupku dopustil. Neklaní se před ním, ačkoliv ví, že Haman si osobuje – stejně jako král – božskou moc. Mordokaj jako Žid to ale neuznává, jediný je Pán a Bůh, kterému je ochoten se poklonit: Hospodin. Cožpak se sluší poslouchat víc lidi nežli Boha? (Sk 5,29)
Haman je Mordokajovým postojem hluboce dotčen, uražen ve své pýše. A už je tu problém: zraněná pýcha se snoubí s nenávistí a touží zlikvidovat toho, kdo se staví na odpor. Mordokaj je Hamanovi trnem v oku, a s ním všichni, kdo smýšlejí stejně jako on. Představa, že jsou v říši lidé, kteří nevzhlížejí ke králi a jeho úředníkům se zbožnou úctou, nevidí v nich svého jediného pána, Hamana rozzuřuje do běla. Takových je nutné se zbavit, ohrožují zájmy a moc mocných! Jsou rozvratným živlem! A Haman má pravdu, Boží lid – je-li opravdu Bohu věrný – mocné tohoto světa skutečně ohrožuje, strhává jim gloriolu, svatozář, z hlavy, když jim připomíná, že i oni jsou jen obyčejnými lidmi, žádnými všemocnými božstvy. Tohle připomenutí ovšem mocní jen těžko nesou. Haman proto žádá krále o svolení s těmito lidmi zatočit, dát jim na srozuměnou, kdo je pánem! Zdůvodnění jeho žádosti je po staletí stejné: „Je tu jakýsi lid, roztroušený a oddělený mezi národy po všech krajinách tvého království. Jejich zákony jsou odchylné od zákonů všech národů a zákony královskými se neřídí. Král z toho nemá žádný prospěch, když je trpí. Uzná-li král za vhodné, nechť dá písemný příkaz, aby byli zahubeni. Odvážím do rukou úředníků deset tisíc talentů stříbra, aby je uložili do královských pokladů.“ A král, aniž by se ptal, o koho se přesně jedná, aniž by měl tušení, že vydává do Hamanových mstivých rukou i svou milovanou ženu, jeho žádosti vyhoví. Zraněná ješitnost a z ní plynoucí nenávist a pomstychtivost, jedním slovem „zlo“, dostává zelenou. A podílí se na něm i ti, kteří to zlo vyloženě nezamýšleli, v příběhu král. A to je právě to děsivé, na co nás ten dnešní příběh upozorňuje: že zlo dovede strhnout a ovládnout člověka dřív, než se naděje, dřív než si uvědomí, kam se dostal a čemu se dal do služeb. Ester ani netuší, co její manžel právě udělal, že ji, milovanou ženu, vydal do pomstychtivých Hamanových rukou, vydal smrti. Ovšem ani on sám netuší, čeho se dopustil. Myslí si, že pouze hájí zájmy své říše, její bezpečnost, své postavení. Myslí si, neptal se. nezajímal se o pozadí. Hamanovi prostě zcela důvěřoval. Jak by mohl být svět krásný, kdyby mocní víc mysleli na ty, kterým vládnou nežli na svou moc. Jak by mohl být svět krásný, kdyby tu nebyla pýcha a nezřízená touha po moci, po tom podmanit všechno své vůli, kdyby tu nebyla uražená ješitnost, kdyby člověku nedoutnala v srdci touha po pomstě, kdyby ho nehnal strach, že nebude dost vážen. Kdyby ... Je to pouhé snění. Zlo, závist, nenávist, pýcha a uražená ješitnost jsou trvale v našem světě přítomny, i když jsou chvíle, kdy nejsou příliš vidět. Stačí ale málo, aby se tyto síly daly do pohybu a strhávaly do ničivého víru všechny kolem. V dobách klidu zapomínáme, jak snadno se zlo dovede zaktivovat, a jak snadno strhne i nás samotné. Ale strhne, nikdo z nás není vůči němu imunní, v srdcích nás všech jsou kořínky zla přítomné a velmi rychle dovedou vyhnat výhony, které zastíní všechno ostatní. Ano, takový je člověk: je v něm dobré i zlé. Co u nás nabude vrchu? Odpověď není zdaleka tak jednoznačná, jak bychom chtěli. Víme, že od nás, jakožto lidí Božích má vycházet pokoj, ne zlo; že máme být těmi, kdo zlu budou stavět hráze, kdo s ním budou bojovat. To je Boží cesta, kterou vidíme na Kristu. „Proto přišel na svět, aby se postavil silám zla a zmaru“, říká Jan ve svém prvním listě. (1 J 3,8) Jdeme ale tou cestou s ním? Jak vypadá naše srdce? Pohled do
jeho hlubin není vždy uspokojivý, i v nás je plno nedobrého, mnohým jsme ublížili. To zlé v nás prostě je a my se s ním musíme neustále vyrovnávat, bojovat s ním. Nikdo to za nás neudělá, ani to nepůjde samo, když budu věřit. Tomu zlému musím já aktivně říci „ne“! Říkat „ne“. Bojovat se zlem není snadné, stojí to hodně energie, dokonce – jak uvidíme při dalším čtení knihy Est a jak víme z Kristova příběhu – v zápase s ním musí být člověk připraven nastavit i vlastní krk. A do toho se nám zas tak moc nechce. Myslíme si, že docela postačí, když budeme stát mimo, když se toho zlého nebudeme přímo účastnit. Král Achašvéroš si očividně nechtěl špinit ruce něčí likvidací, takový on přece není! Ale tím, že se na nic neptal, že byl pasivní, umožnil zlu růst. Kolik zla a nenávisti asi vyrostlo kolem nás jen proto, že jsme byli stejně pasivní! Je to nepříjemné až děsivé pomyšlení, ale bohužel je pravdou, že extremismus v různých dobách a podobách rostl právě mlčením těch „hodných“. Tohle velké, až do politiky zasahující zlo, ale vyrůstá z malých kořínků falešných vztahů mezi námi, z pomluv, závisti, nelásky a pohrdání, ze sobectví, které jde bezohledně jen za svými cíli, z uražené ješitnosti, jak to vidíme u toho Hamana. A tady je právě naše místo jako Božích lidí, v těch obyčejných mezilidských vztazích. Tady se máme stavět zlu, tady máme šířit lásku a pokoj, být těmi, kdo umějí odpouštět a tak ulamují hroty zášti a pomstě. Ze svých vlastních sil to ovšem nezvládneme, šířit budeme jen to, co máme v srdci. A často tam máme i my tu nelásku a uraženost, pýchu a sobectví. Je třeba si to přiznat, jinak z toho nevybředneme. Boj se zlem světa tak začíná ve vlastním srdci, v pokorném přiznání si svých chyb. Nenechat nad svým hněvem zapadnout slunce; učit se snášet urážky, učit se mírnosti a laskavosti – to je cesta, kterou máme jít, cesta, kterou nás vede Kristus. Sám jí šel. Přivedla ho na kříž, na něm ale byla zloba světa přibita. Budoucnost už není její, i když v přítomnosti má ještě hodně síly, Pánem je ale Hospodin a dříve nebo později to všichni poznají. To je výpověď knihy Est, to je výpověď Ž 2, to je výpověď celého Písma: zlo je poraženo, Bůh zvítězil. A vítězí vždy znovu prostřednictvím nás, když ve vyznání vin očistíme své srdce a dovolíme jeho Duchu, aby vstoupil a vzal vládu nad naším srdcem do vlastních rukou. Teprve tehdy, až se mu cele poddáme, nebude moci zlo jít přes nás dál. Vždyť ovocem Božího Ducha je: „láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání.“ (Gal 5,22) „Srdce čisté stvoř mi, ó Bože, a ducha přímého obnov u vnitřnostech mých.“ (Ž 51,12) Modlitba Pane Bože, nutíš nás se zadívat do vlastního srdce. Činíme-li tak opravdu upřímně, není to moc radostný pohled. Přiznáváme, že si neradi připouštíme zlé sklony, závist, uraženou pýchu, skrytou zlobu. Na druhých vidíme nedostatky hned, sebe máme sklon vidět v lepším světle. Odpusť nám, Pane, naše pokrytectví. A pomoz nám k upřímnosti. Protože jen tehdy se budeme moci vypořádat s tím nedobrým, co v nás je. A vyrovnat se s tím chceme, protože jinak nebudeme moci být opravdu tvými lidmi. V tichostí srdcí ti teď proto vyznáváme všechno, co se staví mezi nás a tebe, co přehlušuje hlas tvého slova i Ducha, vše, co nám brání žít v pokoji s druhými.... Smiluj se nad námi a odpusť nám. Víme, že nemáš zalíbení ve smrti
hříšníka, ale chceš, aby se změnil. v této důvěře ti otevíráme srdce dokořán: vyčisť ho prosíme. Pane Ježíši Kriste, radujeme se, že jsi porazil mocnosti zla a smrti a že to smíme vědět. Smíme proto směle hledět do budoucnosti, i když to v našem světě vypadá všelijak. Někdy se zdá, že vládne jen zlo, že dobro a slušnost nemá moc velkou šanci, a že proto už není v co doufat. Děkujeme ti proto za naději, kterou nám dáváš. S radostí nasloucháme velikonoční zprávě: zlo je poraženo, Bůh zvítězil. Dej nám sílu žít v této jistotě svůj každodenní život. Kéž se staneme těmi, kteří budou svědectvím tvého vítězství. Pane Bože, plně ti důvěřujeme. A v této důvěře k tobě ještě společně voláme slovy, která nás naučil tvůj Syn: Otče náš ... Čtení: Ž 2 Proč se pronárody bouří, proč národy kují marné plány? Srocují se králové země, vládcové se spolu umlouvají proti Hospodinu a pomazanému jeho: "Zpřetrháme jejich pouta, jejich provazy pryč odhodíme." Ten, jenž trůní v nebesích, se směje, Panovníkovi jsou k smíchu. Jednou k nim promluví v hněvu, ve svém rozlícení je naplní děsem: "Já jsem ustanovil svého krále na Sijónu, na své svaté hoře!" Přednesu Hospodinovo rozhodnutí. On mi řekl: "Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil. Požádej, a národy ti předám do dědictví, v trvalé vlastnictví i dálavy země. Rozdrtíš je železnou holí, rozbiješ je jak nádobu z hlíny." Nuže, králové, mějte rozum, dejte na výstrahu, soudcové země! Služte Hospodinu s bázní a jásejte s chvěním. Líbejte syna, ať se nerozhněvá, ať na cestě nezhynete, jestliže jen málo vzplane hněvem. Blaze všem, kteří se k němu utíkají!
