Československo: Dubčekova přestávka (dokument CIA 13.6.1968) Na stránkách CIA se může veřejnost seznámit s některými dokumenty produkty této tajné služby -, které byly po letech odtajněny. Jedním z nich je zvláštní memorandum s názvem "Czechoslovakia: The Dubcek Pause" z 13. června 1968, které připravil Výbor pro národní odhady CIA. 1. Propojené krize vnitřní československé politiky a sovětsko-československých vztahů se zklidnily doma do citlivé a patrně dočasné domácí rovnováhy a v zahraničí do neklidného příměří s Moskvou. Režim stranického lídra Dubčeka a premiéra Černíka skutečně slíbil, že zvládne tempo domácí reformy; Moskva získala zdání české povolnosti; současně se však zdá, že je Praha schopna uchovat podstatnou část svého demokratického experimentu. 2. Zdá se, že kompromisu následně došlo výsledkem silných sovětských tlaků, rostoucího českého zájmu, mírně ústupných českých reakcí a konečně vlastním zájmem Sovětů nalézt nějakou cestu, jak se vyhnout přímé vojenské intervenci. Je nicméně pravda, že i když se vztahy zklidnily, není to zajištěno natrvalo. Neurčený počet Sovětů se v současnosti účastní cvičení Varšavské smlouvy na českém území; jejich přítomnost minimálně Dubčekovu režimu neblaze připomíná sovětskou moc a pokračující zájem SSSR na českém vývoji. Nedávno skončené plénum československého Ústředního výboru v některých ohledech uklidnilo Sověty, ale ne ve všech. Dubček fakticky pracuje na obou stranách ulice. Snaží se podplatit Moskvu sliby o pokračování komunistické moci v Československu a neochvějné české loajality vůči Varšavské smlouvě. Současně se snaží posílit si svou domácí pozici zaručováním alespoň postupného nárůstu demokracie doma a nezávislosti v zahraničí. Ústupky Prahy, doma a v zahraničí 3. Praha ustoupila Moskvě ve dvou důležitých zahraničně politických záležitostech a v několika domácích záležitostech, na nichž měl SSSR velký zájem. Zaprvé, pokud jde o politiku vůči Německu, Češi zjevně zavrhli možnost brzkého posunu směrem k diplomatickému uznání Západního Německa. Navíc odstoupili od nedávné veřejné opozice vůči východoněmeckým požadavkům v otázce přístupu k Berlínu a začali tlumit rozhořčenou otevřenou hádku s Ulbrichtovým režimem. 4. Nedávný východoněmecký posun ve věci západoněmeckého přístupu k Západnímu Berlínu může Čechům způsobit značné obavy. Krize kolem Berlína by mohla dát Sovětům záminku, aby trvali na ponechání jednotek v Československu minimálně po dobu trvání této krize. Někteří sovětští vojenští činitelé nadhodili minulý měsíc otázku umístění jiných sil Varšavské smlouvy v Československu; Češi to samozřejmě odmítli. Ale v případě obnovení potíží s Berlínem - doprovázených pronikavou sovětskou propagandou proti západoněmeckým "fašistům a revanšistům" - by mohlo být pro Prahu obtížné požadovat odstranění jednotek Varšavské smlouvy, již přítomných na českém území.
5. V každém případě již Češi jako druhý ústupek Moskvě znovu potvrdili svou vojenskou příslušnost k Varšavské smlouvě. Učinili tak slovem i skutkem, když nyní povolili cvičení Smlouvy. To mělo pro Moskvu zásadní význam. Politický význam členství ve Smlouvě je zřejmý. V případě Československa je však ze sovětského pohledu i význam vojenský. Kromě zeměpisné polohy totiž Československo přispívá k silám Varšavské smlouvy větším lidským potenciálem vztaženým na obyvatele než jakýkoliv jiný členský stát Varšavské smlouvy, dokonce včetně SSSR, a navíc je československý voják lépe vyzbrojen a vycvičen než ostatní s výjimkou sovětské strany. Bylo několik náznaků, že by se tento stav mohl změnit: Češi by se mohli méně účastnit cvičení, snížit svou účast na společných cvičeních Smlouvy, zkrátit brannou povinnost, snížit celkové stavy jednotek a ostře snížit svůj vojenský rozpočet. 6. Jako třetí ústupek Moskvě potvrdil nedávný Ústřední výbor vedoucí úlohu KSČ a znamenal, že český politický život neprojde náhlou a dramatickou změnou. (Dokonce ještě před jednáním pléna prohlásil ministr vnitra, že v současnosti nebude povoleno vytváření dalších politických stran.) V souladu s tím, povolilo plénum - i když uvolnilo Novotného -, aby si ve Výboru podržela alespoň dočasně členství většina z cca 40 relativně ortodoxních a prosovětských členů. Plénum se dokonce vrátilo ke dřívějším stranickým prohlášením a - dobře si vědomo sovětské citlivosti na toto téma - popřelo, že by se měl nový československý kurz brát jako model pro jiné komunistické země a strany. 7. Dubček na jednání pléna dominoval a to muselo Moskvu uspokojit. Ať mají vůči němu Sověti jakékoliv podezření, jistě dávají přednost jemu před dalšími možnými alternativami: strana bez pevného vedení a směru hrozí kolapsem; strana v rukou ultraliberála by podléhala vlivu nekomunistů či dokonce antikomunistů. Sověti jsou každopádně připraveni - byť stále v obavách z pokračujícího vlivu těchto ultraliberálů současného režimu - přijmout skutečnost, že se Novotného síly patrně nevrátí zpět. 8. Na závěr - různí čeští představitelé slíbili zastrašit v tisku antisovětská prohlášení. Ta dosáhla v posledních týdnech překvapivých rozměrů, např. když připouštěla podíl sovětských poradců na smrti Jana Masaryka, likvidaci Slánského či vzniku současných československých hospodářských problémů. Některé články zpochybňovaly, zda SSSR opravdu chtěl pomoci bránit Československo v roce 1938 - jinak řečeno, zpochybňovaly, zda spojenectví s SSSR bylo vůbec pro Čechy dobré. Co však dosud Češi nepublikovali, co někteří členové režimu stále ještě požadují, je chronologie pohybu sovětských činitelů během loňské zimy, zejména velvyslance a představitelů Varšavské smlouvy, kteří intervenovali, aby zachránili Novotného. Že Sověti stále nejsou spokojeni se stupněm omezení, které Češi vykázali a že chtějí v tlaku pokračovat, o tom svědčí neobvykl rozhodnutí Moskvy před několika dny vydat protestní nótu proti antisovětským náznakům v článku o generálu Šejnovi v českých novinách. Zisky Prahy 9. Hlavní nástroj, který použila Moskva vůči Praze v posledních několika týdnech je zjevně hrozba vojenskou intervencí. Sověti mají stále dobré východisko k použití vojenské síly a je pravděpodobné, že by Sověti dali přednost intervenovat pod pláštěm cvičení. Většina signálů však svědčí o tom, že se Moskva rozhodla sílu nepoužít, alespoň nyní ne. Pokles napětí v posledních týdnech a věrohodné zprávy o novém "politickém porozumění" (privátně popisované diplomaty obou zemí) jsou toho obecným důkazem. Další zvláštní signály zahrnují náhle srdečnější přístup vůči Praze ze strany dříve nepřátelského polského režimu a snížení polemických náznaků v sovětském tisku. 10. První a přímý "ústupek", který Dubčekův a Černíkův režim vydoloval ze Sovětů je patrně okolnost, že cvičení Varšavské smlouvy bude pouze cvičením. Druhý přímý zisk spojený s prvním by mohl být, že Sověti souhlasí s tím, že není třeba natrvalo umístit síly
Varšavské smlouvy v Československu (dohoda, která by se mohla ze sovětského pohledu změnit v případě vzplanutí v Berlíně). Dalším ústupkem je patrně omezení sovětských zástupců Varšavské smlouvy v Praze v jejich aktivitách a přístupu k československým představitelům. 11. Dubček měl pravděpodobně nepřímý prospěch z toho, jak SSSR řešil krizi. Většina Čechů a Slováků se spíše postaví Sovětům než vedení KSČ, odpovědné za přijetí ústupků. Sovětský tlak byl vtíravý a sovětské tiskové tirády proti staršímu Masarykovi hodně vyvolaly ve velkém antisovětské pocity mezi lidmi. Dubček a Černík získali kredit možnou sovětskou intervencí a odmítnutím nejhorších sovětských požadavků. Proto jsou české stranické špičky symbolem národní nezávislosti, obraz, který si s dobrým účinkem pěstuje jejich protějšek v Rumunsku. Sovětský vojenský tlak patrně polekal ultraliberály jako i jiné, a to je mohlo vést ke snížení jejich tlaku na Dubčeka a Černíka k dalším okamžitým krokům směrem k demokratické reformě. 12. Český režim si asi získal další sympatii ve Východní Evropě díky své nezávislé pozici částečně jako důsledek sovětské pevné ruky. Počátkem května se objevily věrohodné zprávy, že Jánoš Kádár varoval Sověty před masivním tlakem na pražskou vládu. Urychlená cesta ministra zahraničí Hájka do Budapešti 22-24. května zjevně přinesla další podporu od Kádára; Hájek vyjádřil poděkování za "maďarské pochopení pro naše zahraniční a domácí cíle" a za "morální podporu". Praha zjevně doufá, že zájem Moskvy o takové přístupy - jak ve Východní Evropě, tak s komunistickými stranami Západní Evropy - pomůže odstrašit ukvapené pohyby Moskvy. Sovětští vůdci 13. Praha (podobně jako Bělehrad) je patrně přesvědčena, že jsou sovětští vůdci rozděleni v otázce postupu vůči Československu - zda být tolerantní či zásadoví, zda posečkat v naději na zlepšení nebo zasáhnout silou, aby se předešlo nejhoršímu. Ještě před nárůstem napětí v květnu pociťovali někteří vysocí českoslovenští představitelé, že pražský režim s takovým rozdělením počítá a využívá ho ve svůj prospěch. A koncem května řekl Pudlák veřejně: Mám dojem, že oficiální sovětští představitelé ... podporují (československé) stranické vedení a vládu ... Avšak (v SSSR) existuje určitý rozdíl v názorech ... Myslím, že je naším úkolem pravdivě vysvětlovat základy politického vývoje a změny v Československu a současně se postavit nepodloženému kriticismu a pochybám. Je-li sovětské vedení skutečně rozděleno, má Praha ještě nějaký manévrovací prostor. Dubček a Černík snad věří (či doufají), že gesta ústupků z Prahy pomohou posílit pozice umírněných v Moskvě. 14. Ve skutečnosti však o současné náladě a pohybech uvnitř sovětského vedení existuje jen málo spolehlivých informací. Existují však tři obecné teorie týkající se dopadu československé krize na sovětskou domácí politiku: a. Sovětští vůdci reagovali bez většího nesouhlasu či napětí na kolektivní systém a společně se domluvili na vytvoření pevné fronty jak směrem k Čechům, tak k vlastní straně. (Svědectví pro tuto konstrukci je rozsáhle negativní, t.j. ve veřejných záznamech není nic, co by to vyvracelo.) b. Ačkoliv se čtyři vrcholní sovětští vůdci na české záležitosti sjednotili, existovala v rámci elity určitá nespokojenost. Vznikly tlaky na vedoucí představitele od těch, kdo se obávali následků politiky "nicnedělání" a kteří by navíc v této záležitosti mohli vidět příležitost osobního politického zisku. (Svědectví pro tuto interpretaci je chabé, spočívající na několika zprávách nejisté důvěryhodnosti.)
c. Existují neshody uvnitř samotného kvadrumvirátu. Kosygin se postavil proti unáhlené akci a doufal v uspokojivé řešení v čase.Brežněv, snad tlačený Suslovem, podporoval silové řešení, možná proto, že jeho dřívější snahy zachránit situaci (např. jeho zastávání se Novotného) zjevně selhaly. Případně byl vypracován kompromis; Brežněv směl učinit silový pohyb (jednotky), Kosygin jet do Československa a pokusit se nalézt politické řešení. (Svědectví pro takový druh scénáře spočívá výhradně na zprávách od Jugoslávců, kteří tvrdí - ve shodě s Čechy -, že Kosygin a Brežněv byli skutečně rozděleni v uvedeném smyslu.) 15. Vybrat si mezi těmito různými hypotézami není jisté. Možné jsou různé stupně a jejich kombinace; jsme skutečně nakloněni myslet si, že existoval jak tlak zdola udělat vůči Československu něco hmatatelného - snad zejména ze strany zainteresovaných vojáků -, tak možná i rozdíly uvnitř vrcholného vedení. Všichni sovětští vůdci byli samozřejmě zneklidněni, ale jen někteří pociťovali potřebu náhlé a dramatické akce, zatímco ostatní ne nebo se obávali, že by ukvapené pohyby mohly jen akcelerovat české hnutí ven z tábora a donutit tak Sověty, aby intervenovali vojensky. Snad došlo nakonec k něčemu na způsob kompromisu popsanému výše. A zatím se zdá, i díky Dubčekově pomoci, že kompromis zatím funguje. Zářijový sjezd a poté 16. Dubček naznačil, že hlavním bodem na programu sjezdu strany, plánovaného na září, bude formální vypuzení jeho opozice z Ústředního výboru. Poté by Dubček podle sovětských nadějí a snad očekávání mohl začít jednat jako Gomulka po roce 1956 postupným opětovným pevným stranickým řízením veřejných činností. Sověti budou mimo jiné hledat signály, že strany znovu zavádí vzorce cenzury, která existovala do ledna 1968, že vrátí socialistickou a lidovou (katolickou) stranu a Národní shromáždění do stavu politické irelevance a že zdůrazní demokratický centralismus vůči vnitrostranické demokracii. 17. Sověti však mohou být značně zklamáni. Ačkoliv jsou jeho osobnost a jeho myšlenky zatím v určitém ohledu nejasné, Dubček se nezdá být Gomulkou ani temperamentem, ani politickými dispozicemi. Již se ukázal být tolerantnější vůči domácí kritice, než Gomulka vůbec kdy předstíral, a řada jeho politických preferencí je z komunistického pohledu značně neortodoxní. Věří, že marxistické pojetí třídního konfliktu nemá v jeho zemi význam a to je zjevně jeden z hlavních důvodů, proč na Novotného minulý říjen zaútočil. Dubček a další liberálové ve straně, jak o tom svědčí právě skončené plénum, zjevně chtějí udělat z Národní fronty mnohem smysluplnější organizaci než pouhou výkladní skříň komunistické strany. 18. Dubčekovy názory jsou do jisté míry odrazem jeho okolní společnosti. Dubček byl patrně na plénu odpovědný za postup Zdeňka Mlynáře na post plnohodnotného tajemníka strany a předsedy stranické legislativní komise. Na těchto postech by Mlynář mohl pokračovat v obhajobě jeho vlastních, dalekosáhlých myšlenek: např. jeho vlastními slovy ve vytvoření "vícekomorového representativního tělesa", funkčně podobného "Sněmovně lordů a Dolní sněmovně v Británii či Kongresu Spojených států." 19. Černík má navíc podle plánu přednést na zářijovém sjezdu návrhy nové ústavy, z nichž patrně mnohé Sověty neuspokojí. Černík rázně volá po "demokratizaci společnosti" a patrně věří, že československá vláda bude fungovat lépe, bude-li pojištěna proti "systému osobní moci" a bude-li mnohem vnímavější vůči veřejnosti, včetně takových prostředků jako jsou tiskové konference a průzkumy veřejného mínění. Černíkovy ekonomické návrhy budou asi navíc směřovat ke snížení československé ekonomické závislosti na SSSR a patrně - což je důležitější - ke snížení československého možného vojenského příspěvku Varšavské smlouvě. Evidentně dospěl před několika lety k závěru, že musí opravit československý nepřiměřený důraz na těžký průmysl, včetně průmyslu
obranného. Černík a další ekonomičtí reformátoři nějakou dobu vedli neúspěšnou kampaň proti Novotného inflačnímu obrannému rozpočtu; nyní bude moci jistě nastavit nižší čísla. Černík a další ministři také chtějí vážně navrhnou rozsáhlou právní rehabilitaci obětí stalinského období v Československu. Taková rozhodnutí učiní s rostoucí pravděpodobností Češi a ne Sověti. 20. V určité fázi hry, jak se tu předpokládá, si Sověti samozřejmě uvědomí, že jejich předchozí naděje na návrat čehokoliv připomínajícího status quo ante v Československu neměly žádné reálné základy. Je českou nadějí, že toto uvědomění přijde příliš pozdě a že reakce Sovětů budou minimální - omezeny na pouhá slova. Částečně kvůli této naději, částečně kvůli zajištění vlastního přežití se bude český režim jistě snažit ovládnout jak tvář, tak rozsah procesu demokratizace. Tím by se mohlo předejít náhlému znepokojení v Moskvě a možná se tak vyhnout nesouhlasu sovětského vedení a zámince k sovětské intervenci - to by bylo dobré k překonání pochybností a obav uvnitř Kremlu, uvnitř socialistických zemí i uvnitř komunistických stran. Konečně, pokud se Dubčekovi a Černíkovi podaří odrazit Sověty i své potenciální kritiky doma, tak zjevně věří, že jedinečně reformované a významně svobodnější Československo bude schopno dosáhnout reálné nezávislosti v rámci bloku a rovněž obnovit své historické vazby se Západem. 21. Tato cesta však nebude jistě jednoduchá. Velmi záleží na nejisté schopnosti Dubčekova režimu udržet pohromadě sebe a český lid. Zatím se zdá být česká strana zbavivší se patrně hrozby konzervativní, pronovotnovské obnovy - významně jednotná. Strana však zahrnuje více či méně obezřelé (a často nevyhraněné) liberály Dubčekova střihu - kteří předpokládají pokračující, byť nově benevolentní komunistickou dominanci nad společenským životem - ale i extrémní radikály - kteří obhajují návrat k některé z forem ryzí parlamentní demokracie. Střet těchto skupin bude asi nevyhnutelný. A navíc, při mimořádné otevřenosti tisku a při rostoucím pocitu politického zaujetí mezi všemi typy nekomunistických prvků se veřejná účast v takovém střetu stává zřetelnou (a komplikující) možností. 22. Je tudíž velká šance, že se vztahy mezi Prahou a Moskvou znovu velmi zhorší. Sovětští vůdci či alespoň většina z nich si přejí vyhnout se drastické a nákladné vojenské akci. Nicméně pokud by hrozilo, že Dubčekova kontrola zkolabuje nebo pokud by se politika českého režimu stala z moskevského hlediska "kontrarevoluční", Sověti by mohli znovu použít své jednotky, aby českou hranici ohrozili. Za Výbor pro národní odhady, Abbot Smith, předseda, 13. 6. 1968 Originál můžete nalézt: http://www.foia.cia.gov/search.asp?pageNumber=5&freqReqRecord=undefined&refinedT ext=undefined&freqSearchText=undefined&txtSearch=Dubcek&exactPhrase=undefined& allWords=undefined&anyWords=undefined&withoutWords=undefined&documentNumber =undefined&startCreate pracovní překlad pro SDS - Milan Neubert
Zdroj: http://www.sds.cz/view.php?cisloclanku=2008061101
