Česko-rakouská mela 13

50

respekt.cz Ročník XVII. V 11.—17. 12. 2006 Cena: 25 Kč V předplatné ČR 20 Kč

Vraždy pacientů: konec nevinnosti 3 V Shakespeare antisemitou 21 Lidovci jdou do nebe 3 V S Jaroslavem Mílem o boomu v Česku 16 13

SK 39 Sk; DE 2,30 €; AT, BE 2,50 €

Česko-rakouská mela

komentáře VE HVĚZDÁCH Kdy proběhl poslední vojenský puč v Evropě? Nad správnou odpovědí zauvažují i pamětníci. Slovo puč totiž u nás vůbec nezaznělo, ač se junta v čele s generálem podobným Pinochetovi chopila moci hned za Krkonošemi: 13. prosince 1981 vyhlásil Wojciech Jaruzelski v Polsku výjimečný stav. Polsko mělo za sebou více než rok bouřlivého kvasu. Nezávislé odbory Solidarita, legalizované již v srpnu 1980, směřovaly k postavení řádné opozice, chtěly se podílet na návrzích ekonomických reforem, jejich členská základna dosáhla 10 milionů a komunisté ve Varšavě ani Moskvě nevěděli, co s tím. Rady si věděl až generál

Polská válka proti Polákům Jaruzelski – předtím jmenovaný šéfem strany, podobně jako byl Pinochet před svým pučem jmenován šéfem chilské armády. Na první pohled jasný převrat. Vojenský výbor národní záchrany krvavě potlačil odpor v podobě okupačních stávek a opozičníci šli do internace nebo do ilegality. Už to nebyla „bratrská pomoc“ jako v Maďarsku (1956) a Československu (1968). Jaruzelského stan wojenny mnozí Poláci chápali tak, že generál vyhlásil válku vlastnímu národu. A chovali se podle toho, nehledíce na oběti (přes 100 zabitých za rok a půl). Posilou jim byl papežPolák a odměnou Nobelova cena za mír pro Lecha Walęsu (1983). Navenek se puč projevil širokou úlevou. Moskva si oddechla, že se nemusí rozptylovat od Afghánistánu. Oddechla si i většina Evropy. Zejména Schmidtova Spolková republika a Mitterrandova Francie puč považovaly – jako Moskva – za vnitřní záležitost Polska. Podle logiky studené války totiž polská junta jen zopakovala to, co v roce 1967 udělali v Řecku „černí plukovníci“ – oni v NATO, Jaruzelski ve Varšavské smlouvě, já suverén, ty suverén. A oddechli si i Češi. Výjimečný stav odvál hrozbu, že i my bychom museli poskytnout „bratrskou pomoc“. Nácvik na ni signalizovalo už o rok dříve vojenské cvičení Družba 80, poté i akce Sever, Kruh (ministerstvo vnitra) a Krkonoše (Vojenská kontrarozvědka). Po 13. prosinci 1981 se místo toho dostavila úleva i normalizační satisfakce, že veškerý odpor je stejně na nic. Nebyl. Zejména USA s Reaganem v čele došly k názoru, že ve východním bloku něco definitivně skřípe. Vyhlásily technologické embargo proti Moskvě (napadané v Evropě kvůli zmařeným šancím německých a francouzských firem při stavbě sibiřského plynovodu), zakázaly lety Aeroflotu do USA, přestaly jednat o dodávkách obilí. Dobře to ilustroval normalizační vtip na adresu Moskvy: Vyměním dva afghánské chrty za pytel americké pšenice. Jaruzelski se považuje za zachránce Polska před ruskou okupací, za toho, kdo zvolil menší zlo – v podstatě za polského Pinocheta. Není tomu tak. Neodevzdal zemi v dobrém stavu demokratické vládě. A to, že se postupně vzdal absolutní moci, už nebylo projev síly, ale rozkladu režimu. Zbyněk Petráček

11.–17. prosinec 2006 V RESPEKT 50

Merkelová udává tón Evropa v rukou nejmocnější ženy světa

V

ypadá to jako internetová adresa, ale je to logo. Půlroční předsednictví Německa, největší země Evropské unie, bude mít ve znaku školáckou hříčku. „Naše logo je univerzální, srozumitelné v každé zemi a lehce k rozpoznání,“ vysvětluje mluvčí německé vlády Ulrich Wilhelm. První písmeno E je v německých národních barvách, tedy černé, červené a žluté. U je modré jako barva vlajky Evropské unie. Logo doplňuje nápis 2007 a písmena DE, což je internetová koncovka všech německých adres. Hravé logo je však jen maskovací sítí. Berlín bere své v lednu začínající předsednictví velice vážně a hodlá Unií skutečně pohnout kupředu.

Co s Prahou a Varšavou Seznam německých cílů má sto bodů, ale úkol vlastně jen jeden. Nalezení východiska z patu, v němž se Evropská unie ocitla po odmítnutí evropské ústavy referendy ve Francii a Nizozemsku. Ratifikace ústavy pokračuje, jako šestnáctá země ji před několika dny schválilo Finsko. Je ale stále zřejmější, že dokument bude třeba přinejmenším přejmenovat a rozdělit do několika částí, aby jeho zásady mohly skutečně vejít v život. K změně názorů Francouzů a Nizozemců, kteří podle převažujícího mínění neodmítli ani tak ústavu, jako rozšíření Evropské unie o deset nových zemí, má přispět zastavení dalšího bobtnání Unie. Ve hře je především Turecko, k jehož vstupu do Unie si německá kancléřka Angela Merkelová udržuje velice odtažitý přístup. Za největší překážku přijetí nějaké formy evropské ústavy přitom německá diplomacie nepokládá ani tak Francii a Nizozemsko, ale Českou republiku a Polsko. „Nejhorší vztahy za posledních patnáct let“, jak se obecně označuje poslední rok plný různých slovních a diplomatických přestřelek mezi Varšavou a Berlínem, mohou celé snažení zhatit. Polské prezidentsko-premiérské duo bratří Kaczyńských je zcela jinou kategorií politiků, než na jaké byli Němci zvyklí. Jejich základní ideou, pokud se dá vůbec něco takového vysledovat, je silný národní stát. Snahou německé diplomacie je proto polské vedení přesvědčit, že Polsko může posílit svoji pozici i v rámci ústavou se integrující Evropské unie. Prostě dát Varšavě pocit, že je jednou z rozhodujících evropských velmocí. Právě k tomu sloužila úterní schůzka výmarského trojúhelníku v Mettlachu, na níž se polský prezident Lech Kaczyński vyhříval na mocenském výsluní vedle kancléřky Angely Merkelové a francouzského prezidenta Jacquesa Chiraka. Není asi evropského státníka, kterému by něco takového nedělalo dobře, a kdyby Chirak a Merkelová pozvali Václava Klause, možná by i jeho obrátili na ústavní víru. Polsko-francouzsko-německý summit sice nebyl evropské ústavě oficiálně zasvěcen, ale vše, co se tam odehrálo, bylo režírováno s tímto vědomím – proto projekt společné polsko-německofrancouzské jednotky. Proto slova o tom, že Paříž a Berlín (a tedy Unie) podporují Polsko v jeho snaze o odstranění ruského embarga na dovoz masa. Polsko sice ještě není získáno, ale vše je podle smířlivých slov Lecha Kaczyńského na nejlepší cestě k tomu, aby polský prezident na berlínském summitu 24. a 25. března připojil svůj podpis k deklaraci, která vrátí myšlenku evropské ústavy znovu do hry. Zpracování Václava Klause přenechala Merkelová německému prezidentu Horstu Köhlerovi s tím, že když bude nejhůř, bude stačit podpis českého premiéra. Třeba Mirka Topolánka.

Kancléřčina síla

Jaruzelski: raději já než Rusové. foto profimedia.cz / afp

Schůzka výmarského trojúhelníku znovu ukázala, že evropská a zahraniční politika je silnou, ne-li nejsilnější stránkou vlády velké koalice a kancléřky Angely Merkelové zvlášť. Když se podíváme zpětně na rok s Merkelovou v čele Spolkové republiky, dá se s trochou nadsázky říci, že „koná německy, myslí evropsky“. Nejzásadnější vnitroněmecký krok, který Merkelová přes kritiku ze všech stran prosadila, je stabilizace německého rozpočtu. Krok zásadní i pro Evropskou unii. Po letech totiž Berlín poprvé splní kritéria eurozóny, když deficit klesne pod tři procenta hrubého domácího produktu. Němci, i když to zaplatí nejvyšším poválečným zvýšením daní, prostě chtějí ukázat, že dodržují své evropské závazky. V ostatních reformních krocích pak jde kabinet velké koalice směrem, který by se dal nazvat jako „umění možného“. Cílem je zachování co největšího množství vymožeností sociálního státu za situace, kdy Německo už dávno není ekonomickým lídrem Unie, a přitom pokračuje ve vyčerpávajícím programu financování bývalého východního Německa. Němci si tak budou muset v rámci reformy zdravotnictví zvyknout na vyšší spoluúčast paci-

No tak teď už mi ta Evropa připadá mnohem přitažlivější, paní Angelo. (Kaczyński na summitu s Merkelovou a Chirakem) foto profimedia.cz

entů a lékaři zase na určitá omezení péče, dále se sníží dávky nezaměstnaným, věk odchodu do důchodu se zvedne na sedmašedesát let, restrukturalizuje se pomoc východnímu Německu. Když bývalý kancléř, dnes zaměstnanec Gazpromu, Gerhard Schröder říká, že Merkelová převzala program jeho vlády a jen v něm pokračuje, nemluví tak úplně z cesty. Kancléřka, která se velmi rychle naučila umění možného, však v současné situaci opravdu prosazuje tolik, kolik z reforem prosadit lze. Jak ukázal nedávný sjezd Křesťansko-demokratické unie (CDU), nemusí v této pozvolné cestě kupředu čelit jen tlaku koaličních sociálních demokratů a odborů, ale také opozici ve vlastní straně. Vůdcem snahy o obrat CDU doleva byl premiér desetimilionového Severního Porýní-Vestfálska Jürgen Rüttgers. Ministerský předseda „dělnické“ spolkové země, jehož vítězství v tradiční sociálnědemokratické baště vyvolalo před půldruhým rokem předčasné volby, se na sjezdu blýskl několika levicovými hesly typu „Snížení daní automaticky neznamená vytváření pracovních míst“. A výzvou, aby CDU přestala s odbouráváním sociálního státu, ale naopak začala usilovat o jeho posilování. Na Rüttgersovu stranu se sice postavil tradičně „sociální“ bavorský premiér a šéf sesterské CSU Edmund Stoiber, ale Rüttgersovu revoltu smetli premiéři bohatých spolkových zemí Bádenska-Württemberska (Günther Oettiger) a Hesenska (Roland Koch). „CDU není a nebude levicovou stranou,“ prohlásil směrem k Rüttgersovi Oettiger. Vzpoura byla potlačena, Merkelová dostala při volbě předsedy strany demonstrativní podporu 93 procent hlasů delegátů a Rüttgers sice nakonec získal místopředsednickou funkci, ale nejméně hlasů ze všech úspěšných kandidátů. Merkelová, přestože popularita CDU klesla na třicet procent, což je nejméně za mnoho posledních let, se totiž může vykázat slušnými výsledky. Růst hospodářství překročil dvě procenta, nezaměstnanost klesla po dlouhých měsících pod

v Německu magickou úroveň čtyř milionů, slušně si stojí němečtí exportéři a o úspěšném stažení rozpočtového schodku pod dvě procenta už byla řeč. Voliči jsou zatím velmi nespokojení, ale do spolkových voleb zbývají ještě tři roky.

Německo – Evropa v malém Někdy se říká, že Spolková republika je Evropská unie v malém. Jsou v ní spolkové země, jako například Meklenbursko, které svojí ekonomickou výkonností zaostávají i za Českou republikou, a na druhé straně oblasti jako Bavorsko, jež patří naopak stále k absolutní evropské špičce. Podobné spektrum je v politickém, sociálním i konfesním profilu. Merkelová, která se velmi rychle musela naučit všechny tyto vlivy vyvažovat, má takzvaně všechny kvalifikační předpoklady, jak uvést zamrzlou Evropskou unii do pohybu. Ostatně podstata evropské ústavy se v mnohém shoduje s již zmíněnou úspěšnou reformou federalismu v Německu. Také v EU jde především o to, aby bylo jasné, co přísluší národním státům a co Unii, jde o to, aby se EU stala i po rozšíření na 27 členů funkčním útvarem, který se bude schopen dále vyvíjet, a ne jen přežívat. Evropané, stejně jako Němci, nechtějí přijít o své unikátní sociálně-tržní hospodářství, ale stejně jako Spolková republika musí i Unie projít ekonomickou modernizací. Také v Evropě, stejně jako v německé společnosti, jsou odlišné názory na to, jak to všechno provést. Merkelová na sjezdu své viditelně rozdělené strany pronesla větu: „Jako fyzik vím, že křídla nám umožňují se vznést. Ale jako politik říkám, že se to podaří jen tehdy, když se pohybují stejným směrem.“ To ale platí jak pro CDU, Německo, tak i pro Evropskou unii. Unii, do jejíhož čela se nejmocnější žena světa na půl roku postaví. Luboš Palata Autor je redaktorem Lidových novin.

Q

komentáře

RESPEKT 50 V 11.–17. prosinec 2006

Z pekla

EDITORIAL

Nemocniční vraždy ukončily věk nevinnosti

P

řípad havlíčkobrodského zabijáka Petra Zelenky, který počátkem prosince vzrušil celou zemi, na první pohled působil jako další z vražedných sérií, vůči nimž není žádná společnost imunní. Po týdnu je ale vidět, že tentokrát jde o víc než v případě řádění manželů Stodolových nebo lesního střelce Kalivody. Vraždy v nemocnicích nás zasáhly na mnohem citlivějším místě, a byť to tak nevypadá, dávají také větší šanci k poučení do budoucna.

Sám v novém světě Dalo se tomu zabránit? Kdo za to může? Dá se tomu do budoucna předejít? Tyto otázky intenzivně zaměstnávají média a politiky a nelze se jim vyhnout. Nejsnadnější je odpověď na tu poslední: žádná spolehlivá prevence neexistuje. I kdyby se podařilo zdokonalit pravidla nakládání s léky nebo dohled nad zdravotním personálem, sofistikovaný systém moderní medicíny i společnosti jako takové v sobě vždycky bude mít jemné trhliny, kterými může někdo proklouznout a zabíjet. A patří tak nějak k věci, že na existenci takových prasklin nás upozorní až pořádný průšvih – vždyť koho před čtrnácti dny zajímalo, kam se ve špitále vyhazují ampule od heparinu? Mnohem opatrněji bychom v případě nemocničního vraha měli nakládat s otázkou viny. Jednoho teplého letního dne totiž v Česku skončil věk nevinnosti, tušil to ale jen jediný muž. Říká se tomu změna paradigmatu, a kdo si chce připomenout, jaké to je, ať zavzpomíná na den, kdy v televizi sledoval, jak dopravní letadla posílají k zemi věže Světového obchodního centra. Primář Pavel Longin se jako první z nás ocitl v nové realitě: nemocnice, ten středobod nadějí moderní doby, kde se zachraňují naše životy, se stala místem chladnokrevné a nepochopitelné série vražd. Jak získat jistotu, že ten usměvavý kolega skutečně zabíjí? Jak to ověřit a vyhnout se křivému nařčení? Teď po bitvě vypadá primářův postup příliš váhavě a dají se vyčítat zbytečně promarněné životy. Z perspektivy muže, který jediný tuší temnou pravdu, má ale logiku: sbírá data, donekonečna porovnává a ověřuje, váhá, přemýšlí, jaké ostudě a finančním vydáním svou nemocnici vystaví, a občas se musí štípnout, že se mu to celé nezdá.

Nevinní a nezodpovědní S pochopením a uznáním toho, že se vůbec podařilo vraha odhalit, o případu referovala první den také média. Už nazítří se ale dikce zásadně změnila: začal se hledat viník. A to s takovou vervou, že měl člověk chuť připomenout, že viníkem je především vrah sám. Nová a bezprecedentní situace aktérům celkem po právu dává nárok na shovívavost, i když v případě policie už to není tak jednoznačné. Na rozdíl od lékařů, kteří podezíravost a domýšlení těch nejtemnějších scénářů jaksi nemají v popisu práce, policii máme právě od toho. Fakt, že neprověří trestní oznámení – byť vágně napsané – od ředitele nemocnice s vysvětlením, že měla jinou práci a její zdravotní expert je právě nemocný, je jasné selhání. Chtěli byste číst tenhle komentář až za tři týdny, protože na autora leze chřipka? Absurdní a to nejde nikomu o život. Aktéři případu se tedy pod palbu dostali jednak kvůli dílčím pochybením při vyšetřování, mnohem spíš však proto, jak se chovají dnes. V Havlíčkově Brodě totiž nejde ani tak o vinu jako o zodpovědnost. A tu by měli prokázat všichni, počínaje primářem a policistou, který dostal případ na stůl, přes jejich šéfy a hejtmana až po policejního ředitele a ministra. Namísto vědomí zodpovědnosti, které velí sednout si k jednomu stolu a vyhodnotit situaci, tak aby byl systém na něco podobného lépe připraven, se takřka celý minulý týden aktéři osočovali navzájem. Přehazovali si vinu jako horký brambor. Hejtman narychlo odvolal ředitele nemocnice, což na první pohled vypadá jako rázné gesto západního střihu – neseš politickou odpovědnost, musíš odejít –, ale efekt je přinejmenším sporný. Každého asi při sledování případu napadlo, jak silné muselo být pokušení lékaře a ředitele vraždy ututlat a ušetřit nemocnici negativní publicity i finančních vydání za odškodné. Že to neudělali, je svého druhu odvaha, a je-li odpovědí okamžitý vyhazov, každý, kdo bude příště v podobné situaci, si dvakrát rozmyslí, jestli jít s pravdou ven. Hejtman měl přinejmenším počkat, až vyjdou najevo podrobnosti.

Postmoderní vražda Chronologie případu havlíčkobrodských vražd, korunovaná zatčením pachatele, přes dílčí přešlapy půso-

bí jako docela úspěšná reakce na zcela nový fenomén. Velké rezervy se ale ukazují být v komunikaci. Všichni aktéři jako by si sdělovali věci jen tak na půl úst, nedávali jasné informace, neurgovali nápravu, nespolupracovali. Izolovanost, rivalita a špatná komunikace jednotlivých institucí je u nás chronickým problémem a tentokrát nám jeden okresní sériový zabiják vystavil drsný účet. Ukazuje se, že zdravotnictví v tomto směru ale přece jen ušlo kus cesty. Způsob, kterým primář Longin odhalil pachatele, dokládá, že veřejná kontrola medicínu vycvičila v umění sebereflexe a že doktoři dokážou analyzovat vlastní práci, vyhodnocovat a poučit se. Rozhodně lépe než policie. Ta se naopak jakékoli kontrole i vysvětlování zuby nehty brání. Proč jsme nevyšetřovali? Měli jsme jinou, důležitější – a samozřejmě tajnou – práci. Na shledanou. Neprůstřelný způsob, jakým česká policie skládá účty, není udržitelný. Nejenže nám brání dozvědět se, za co ji vlastně platíme, především brání policii samotné se vyvíjet a zlepšovat. A ještě pár slov k vraždám samotným. Od chvíle kdy Jack Rozparovač odeslal londýnské policii dopis nadepsaný Z pekla, už na světě řádilo pěkných pár sériových zabijáků. Petr Zelenka ale jako by patřil k novému, postmodernímu druhu. Není totiž zdaleka jasné, co ho vlastně uspokojovalo. Ze svých obětí neměl žádný materiální prospěch, sadisticky sledovat jejich utrpení také nechtěl, protože v době smrti už byl z práce doma. Akt samotný – tedy vpíchnutí injekce spícímu člověku – nevypadá jako hlavní cíl a o rychlou cestu ke slávě a celonárodnímu zděšení, jaké milují zabijáci ze zálohy, rovněž nešlo, protože o vraždách se neměl nikdo dozvědět. Skoro to působí jako vražda z nudy, hry nebo rozmaru, vražda kliknutím počítačové myši. Někdy se objevují názory, že šílení zabijáci ukazují temnou stránku jakési kolektivní psýché společnosti – Jack Rozparovač stíny viktoriánské Anglie, střílející školáci frustrovanou tvář společnosti blahobytu. Netřeba se pouštět do divokých spekulací, každopádně určité vsazení do éry, kdy se stále větší část života odehrává ve virtuálním světě mimo přímou smyslovou zkušenost, činy Petra Zelenky prokazují. Nesnesitelná lehkost této vraždy je každopádně zneklidňující a lze jen doufat, že soudní řízení a psychiatrické posudky nám poodhalí pozadí. Petr Třešňák

Q

Křesťanští demokraté si vybrali své nebe

Marek Švehla

glosy Fakt, že se Václav Klaus rozhodl neudělit milost manažerům z Nomury, je dobrá zpráva. Ukázalo se, že ohled na veřejné mínění má někdy i dobrý vliv. Kritika postupu vlády, která s myšlenkou na milost přišla, byla skutečně razantní a Topolánkův tým téměř nenašel zastání. Přesto tu zůstává několik nejasných míst. Klaus v rádiu prohlásil, že o chystaném zamítnutí milosti informoval vládu ještě předtím, než Tlustý požadavek na zásah do práce policie zveřejnil. Zůstává tedy otázka, proč se to celé odehrálo? Pro kabinet, který sotva stojí na nohou, je jakákoli srážka

Clona nemilosti s veřejným míněním srovnatelná s kolizí chodce s rozjetým náklaďákem. Proč to vláda podstoupila, aby záhy suše oznámila, že žádost o milost není pro jednání s Nomurou podstatná? Jestli to měla být kouřová clona, tak je celkem úspěšná, protože zájem veřejnosti a médií o okolnosti vyrovnání s Nomurou rapidně poklesl. O to větší důraz je teď třeba klást na požadavek na zveřejnění všech dohod s Nomurou. A to tím spíše, že za tím stojí Vlastimil Tlustý, který ještě nedávno zastupoval zájmy této společnosti a teď má zastupovat zájmy státu. Škoda, že v politice neplatí to samé co u advokátů: a sice, že zastupovat obě strany se nesmí. Je nepochybné, že Tlustý už měl dávno dostat padáka. Respektive vůbec neměl své místo ministra financí získat.

Už zřejmě napořád to zůstane jako nepřekonatelná historická kamufláž: známý Che Guevara coby symbol svobody a míru západní mládeže. Stačila k tomu jediná fotografie, na které se tento masový vrah a otec kubánských koncentráků stal tím neodolatelně usměvavým rozcuchaným sympaťákem, mužem revoluce proti imperialistům. Tahle síla zvyku se těžko překonává dodnes a nejen u Che. Třeba když minulý týden referovali televizní či rozhlasoví hlasatelé o umírajícím Augustu Pinochetovi. Ten už navěky zůstane pro tiskové agentury „bývalým diktátorem“, zatímco Fidela Castra tytéž agentury titulují jako „prezidenta“ nebo „vůdce kubánské revoluce“.

Co to znamená Co tedy sjezdový verdikt lidovců přinese zbytku země? Odpověď v tuto chvíli nelze nabídnout. Delegáti vybrali Česku potenciálního premiéra (tak by měl být vnímán každý předseda parlamentní strany), jehož názory na zahraniční politiku, životní prostředí či ekonomiku vlastně nikdo nezná. Tahle díra ve znalostech základních postojů by nevadila někdy v polovině volebního období, tedy déle před volbami, ale Jiří Čunek přichází rovnou do vrcholících jednání o sestavování vlády, a bude tedy mít významný vliv na budoucí tvář země, aniž by prošel regulérní volební soutěží. Možná je brzy naznačovat, že KDU-ČSL zahájila nový posun české politiky – od pragmatismu k tvrdému populismu –, ale v případě nového šéfa této strany to platí určitě. Nový předseda není čert, ale je to první politik z demokratické partaje, který před volbami postavil svou kampaň na ponížení zbídačené a vysoce neoblíbené romské menšiny. I ti nejzarytější stoupenci nového předsedy nedokážou vysvětlit, proč se svým kontroverzním odsunem „romských neplatičů“ za Vsetín přišel právě těsně před senátními volbami a aniž by to konzultoval s odborníky. Trefil se opravdu do černého: dnes ho uctívá nejen celá jeho partaj, ale skoro celá zdejší většinová společnost.

Vážené dámy a pánové, naše reportérka Anneke Hudalla se vydala na sever Rakouska, aby popsala problémový vztah Rakušanů k Čechům, který minulý víkend vrcholil další blokádou hranic. Věřím, že článek bude pro vás o to zajímavější, že Anneke se na česko-rakouské vztahy dívá ze svého neutrálního německého pohledu. V domácím zpravodajství si můžete přečíst text o důležité události z minulého týdne – odvolání státního zástupce Jaroslava Dolejšího, který měl pod palcem řadu nejsledovanějších případů zločinů propojených s politikou. Inspirativní čtení přeje

– ET –

Lidovci uvěřili, že jejich čas končí. Proto je zapotřebí najít do čela sekerníka, který proklestí cestu zpět. A Jiří Čunek si nabrousil nejlépe. Že lidová strana čeká na někoho rozhodného, čišelo z každého detailu. Členové byli bezradní i při organizaci sjezdu, který začal s velkým zpožděním, byl špatně organizován a ozvučen. V kuloárech se rovněž stále opakovalo: vždyť nás vlastně nikdo nechce – jedněm se nelíbí, že jsme konzervativní, druhým, že jsme křesťané, jiným, že moralizujeme. Ze všech koutů vykukovala rozjitřenost a pocit ztracenosti v tom rychlém světě, kde se nedaří najít místo. Ze zkušeností víme, že právě v takových chvílích se daří populistům. O vítězi bylo jasno dopředu a nikdo o tom nepochyboval. Ostatně posuzováno na čistě technické rovině se není čemu divit: charismatem a schopností zaujmout čněl vsetínský starosta a senátor Jiří Čunek nad svými konkurenty opravdu vysoko. Jako jediný mluvil spatra, uměl gestikulovat i akcentovat. V projevu také prokázal cit pro líbivá gesta: když delegátům vyprávěl, jak se ho den před sjezdem ptala jeho malá dcerka, zda „má ty lidovce opravdu rád“, a jak on si přitom uvědomil, že to je opravdu důležitá otázka, nezůstalo v sále oko suché. O dalším směřování zdejší křesťanské demokracie ale neřekl Čunek nic podstatného – chci reformy a stabilní vládu. A to bylo přesně to, co delegáti chtěli slyšet. Nikoli reformátora strašícího změnou politického směru, programu či názvu, ale někoho, kdo se umí zalíbit a jednoduše mluvit. Proto Jiří Čunek získal 182 hlasů z 312.

Ejhle, Čunek. foto günter bartoš

Koho na tričko

Otevřené dveře Čunkův vzestup má ale i jinou rovinu. Jde o to, čemu otevřel dveře, co se spolu s ním dere na povrch. Dnes stačí publikovat kritický článek na Čunkovu adresu a autor je ihned zahrnut dopisy neonacistů, kteří říkají: vidíte, vy mizerní pseudohumanisti, konečně se našel i někdo jiný než my, kdo vám to nandal – a legální cestou. Je to podobné, jako když prezident Klaus prohlásil, že Romové, kteří během nacistické okupace zahynuli v koncentráku v Letech, nejsou oběti holocaustu, ale své špatné hygieny. K památníku do Let se ihned vydali zdejší fašisté, aby citací slov hlavy státu špinili památku zavražděných. A tito lidé teď budou mít zase o něco silnější oporu: politik, jehož obrovská popularita stojí jen na nočním rozvozu pár romských chudáků do barabizen v severomoravských lesích, je šéfem parlamentní strany. Erik Tabery, Brno

Q

Ovlivní zvolení Jiřího Čunka povolební vyjednávání? Více na www.respekt.cz.

Pinochet zosnoval puč, chopil se moci a mnoho odpůrců nechal zlikvidovat. Pak ale nasměroval zemi na cestu demokracie a dobrovolně odevzdal moc. Castro se také chopil moci a ve velkém vraždil a zavíral do kriminálů. S tím rozdílem, že to dělá dodnes. To je ale realita. Levicoví diktátoři působí tak nějak sympatičtěji: charismatičtí rozesmátí plebejci, kteří myslí na dobro lidu. Proto v televizi ve snaze o zpravodajskou zkratku slyšíme o Hugu Chávezovi jako o prezidentovi, který „zlepšuje život chudých“. Fakt, že okrádá všechny ostatní a v konečném důsledku škodí všem, zůstává zastrčený až někde vzadu. Tuhle neschopnost dát rozesmátým vůdcům levicových revolucí správné jméno stojí za to si připomenout nejen na paměť umírajícího Augusta Pinocheta. – MŠ –

česká republika


Konec krotitele mocných hadů Žalobce Dolejší padl a jeho šuplíky osiřely. Kdo je otevře?

V

rchní žalobce Jaroslav Dolejší končí za stejně tajemných okolností, za jakých šest let vedl odbor zabývající se nejzávažnějšími zločiny. Ale něco přece jen víme. Oficiálně se veřejnosti dostalo suchého vysvětlení: jde prostě o běžnou výměnu. Tomu se nedá věřit. Dolejší je příliš významnou figurou, člověkem, který léta přicházel denně do styku s výbušnými informacemi o korupci sahající až do nejvyšších politických pater. Takový člověk z místa neodchází kvůli běžné „rotaci“. O důvodech Dolejšího konce se dá jen spekulovat, ale existuje dost faktů a oficiálních i neoficiálních vyjádření, ze kterých lze utvořit velmi pravděpodobný obraz. Velice pestrá je soupiska případů, které měl Dolejší a jeho útvar na starosti – a zajímavý je i jejich osud: de facto všechny skončily v šupleti s visačkou „neobjasněno“ nebo si je už roky přehazují různí vyšetřovatelé. Tak třeba z posledních dnů mediálně známá Nomura a IPB. Dolejší měl spis o možném podvodu – dvacetimiliardové Nomurou režírované krádeži Plzeňských pivovarů z portfolia IPB – na stole už před šesti lety. Celou tu dobu odpovídal na otázky novinářů, co policie tak dlouho vyšetřuje, jednou větou – je to tajné. Na Dolejšího stole přistál také rozsáhlý spis o podezření na politickou korupci v zakázce na stavbu dálnice D 47. A ležel tam rok do doby, než Dolejší případ odložil s tím, že se žádná korupce neprokázala. Státní zástupce stál také za až komickým pátráním po Viktoru Koženém. Dolejšího muži několik let marně hledali „pražského

Šlápni na motor Těžko říct, jestli je odvolání Dolejšího prvním signálem lepších časů na státním zastupitelství. V Česku je policie často kritizována za špatnou práci, ale dozor nad touto prací mají státní zástupci. Vědí, co policie vyšetřuje, jaké informace má k dispozici, a měli by být motorem procesu, který dovede případ k soudu. Dolejší je ilustrací, že tento „motor“ často funguje naopak – jako brzda. Přestože státní zastupitelství představuje jednu z nejdůležitějších institucí demokratické společnosti – zastupuje zájmy státu ve stíhání zločinů a dohlíží na to, aby policie konala svou práci v rámci zákona –, nemá mezi právníky a dalšími experty příliš dobré jméno. „Státní zástupci jsou alibističtí, opatrní, jsou závislí na ministerstvu spravedlnosti a bojí se o kariéru, peníze, kanceláře, a možná proto se jim až tak moc nechce do případů, které nějak souvisí s politikou,“ říká ombudsman Otakar Motejl. Když loni na podzim vystřídala Marii Benešovou ve funkci nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká, slibovala, že na jejím úřadu budou

Jeden den v životě

Stařečkův pátek I v šestaosmdesáti letech má pátek svůj rytmus v čase i v náplni. Budíček v šest. Po pravé ruce na dosah vypínač, kterým mě pozdraví ČRo 2 a přeje mi Dobré jitro. Nabízí hudební kulisu, do které pasuje rozcvička. Posezení na pelesti – prevence proti závrati. Na dnešek připadá velké prádlo. Svlíkám povlečení a šup s ním do pračky. Dám si horkou a studenou sprchu. Je mi dobře. Otevírá se den. Navlékám se do modráků a jdu posloužit své přidružené výrobě: dvě slepičky a dvě králičí samice. Mezi nohy se mi plete kočka. Otírá se a chce taky něco pro sebe. Bez opony následuje druhé dějství v exteriéru. Sedám na stařičké kolo, které svým vzhledem spíše odpuzuje, než aby je někdo ukradl. První zastavení je na hřbitově. Ta denní setkání s milovanou bytostí jsou i po osmi letech návratem do padesátiletého bohulibého života, naplněného zrozením dvou synů, vybudováním vlastního hnízda,

piráta“ na Bahamách (tvrdili, že neznají jeho adresu, přičemž Koženého na ostrově v tu dobu běžně navštěvovali tuzemští novináři), aby mu mohli sdělit obvinění z mnohamiliardového podvodu. Trapnou hru na schovávanou nakonec svým vlastním obviněním ukončila americká justice.

řovací komisi. Prý jde o zásadní informace o spolupráci policistů a zločinců a jakékoli zveřejnění by poškodilo práci vyšetřovatelů – ale ani současný i minulý ministr vnitra nevěděli, že by na základě vyšetřování už dva roky rozpuštěného týmu Mlýn byl obviněn jediný nepoctivý policista.

Tajný Mlýn

Hadi ven

S výčtem Dolejšího pomníčků bychom mohli pokračovat dlouho – letos v létě jeho útvar odložil vyšetřování velmi podezřelého tendru na projekt Internet do škol, před časem zase podezření na korupci ve státní zakázce na nákup gripenů. A v zásuvkách státního žalobce se mezitím nahromadily věci, které by pravděpodobně čekal stejný konec: privatizace Unipetrolu, podezřelé prodeje lukrativních parcel z majetku Pozemkového fondu ČR, biolihová aféra, prodej Setuzy a tak dál. Policie na nich pracuje už dlouho, tajně a bezvýsledně. Dohromady jde přitom o majetek v řádu možná až stovek miliard a podezření z korupce padá na politiky i vysoké státní úředníky. Dolejší je známý také z případu policejního týmu Mlýn, který vzbudil podezření, že pro ministra vnitra Stanislava Grosse shání a vyrábí kompromitující materiály na opozici. Na práci týmu dohlížel právě Dolejší. „Až to, co tým zjistil, za pár týdnů odtajním, chytnou se všichni, kdo jej teď kritizují, za nos,“ řekl Dolejší Respektu skoro přede dvěma lety. Dokumenty dodnes neodtajnil ani veřejnosti, ani poslancům, kteří ustavili vyšet-

„Pan Dolejší je odvážný a odpovědný úředník, který se v boji proti zločinu osvědčil,“ tvrdila o svém podřízeném před devíti měsíci nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká. (Zda si to myslí stále, nelze zjistit, Renata Vesecká je prý zaneprázdněna.) Podobná slova po jeho nynějším odvolání volili i bývalý premiér Paroubek a jeho šéf vnitra František Bublan. Ale všichni si dokázali vzpomenout jen na jedinou kauzu, která by jejich mínění podpořila: Dolejší dostal za podvody před soud lidi kolem konkurzního soudce Jiřího Berky. Kromě této zásluhy najdeme v tisku ještě pár zmínek o méně významných případech – třeba obvinění vysokého policisty z pražské správy Zdeňka Pichlíka z napomáhání zločincům. Dolejšího prosadila na jeho post současná stínová ministryně spravedlnosti z ČSSD Marie Benešová a o padlém žalobci se v posledních dvou letech – od skandálu s Mlýnem – spekulovalo jako o muži, který jde na ruku sociální demokracii. „Byl to jakýsi špunt, který nepropouštěl případy k soudu. Měl plné šuplíky spisů, lezly mu z nich ven jako hadi a on je strkal nazpět,“ popisuje Dolejšího přístup vysoce postavený policista.

zřízeny speciální odbory pro boj s organizovaným zločinem a korupcí. Slíbila také, že nechá provést audit případů, které jsou vyšetřovány neúměrně dlouho. Plánovala, že najde způsob, jak motivovat podřízené k lepší práci. Inventura slibů je smutná. Žádný nový odbor, žádný kariérní řád. „Myslela jsem si, že to půjde rychleji, ale vede se o tom rozsáhlá diskuse a neexistuje jednotný názor, jestli mají takové skupiny v rámci zastupitelství vůbec existovat,“ řekla Vesecká nedávno médiím. Psát o průtazích ve vyšetřování zavání nudou. Ale jde o zásadní věc. Pokud policie a státní zástupci nejsou schopni dovést nejzávažnější případy před soud, stávají se soudy bezmocnými. Můžeme mít vynikající a poctivé soudce, ale když o verdiktu předem slovy „odloženo“ nebo „zastaveno“ rozhodne státní zástupce, je cesta soudní spravedlnosti uzavřena. A v tomto jsme se od Vesecké splnění slibu nedočkali. Žádný audit průtahů neexistuje. Nápady nehýří ani nový ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil. Přišel sice s rámcovým návrhem, jak urychlit jednání soudů a potažmo co nejvíce zkrátit dobu od obvinění pachatele k vynesení rozsudku, ale s podobnými návrhy přišla spousta ministrů před ním a za posledních pět let se nic nezměnilo. Odchod Dolejšího je tak letos na státním zastupitelství tou nejzásadnější změnou.

Zločinci, máte radost? (Dolejší) foto tv nova

vysázením stromů s bezpočtem radostí i strastí. V inverzním jitru zahřívá svíčka vzpomínání, jako by se styděla a nechtěla rušit. Návrat do reality. V obchodě platím tři mléka, slunečnicový chléb a rohlíky na žemlovku. Zastavím se naproti na obecním úřadě. Odevzdávám Alence disketu s příspěvky do Zpravodaje z Moravských Bránic, aby je vytiskla. Kousek přes můstek bydlí švagrová. Musím se s ní domluvit, kdy můžu přijet šrotovat. Na plotě zahrady mám ve schránce noviny. Chystám si snídani a nahlížím do nich. To podstatné znám už z včerejšího teletextu. Nové jsou prkotiny z regionu. Pračka splnila zadání, a tak jdu věšet prádlo. Teď se musím dát trochu „do pucu“. Pojedu do Ivančic na hřbitov, kde odpočívají moji rodiče. V tom městě jsem prožil celé mládí. Tam potkám kdekoho a na ta setkání se těším. Na hřbitově jsem posvítil rodičům, postál v rozjímání a pak namířil do města. Cestou pozdravím v redakci Ivančického zpravodaje pana Víta. Nabídnu mu do příštího čísla úvodník, rukopis pošlu e-mailem. Souhlasí. Třetí dějství se odehrává doma. Chystám se vařit. Polévku mám „hubovou“ od včerejška. Udělám si k ní „zemlbábu“. Zatímco se žemlovka peče, povlékám si lůžko voňavým čistým prádlem. Čtvrté jednání u počítače. Když mi bylo osmdesát, dali mi moji dva kluci, dnes inženýři a otcové mých sedmi vnoučat, počítač s tiskárnou. Co s tím? Když jsem si osvojil základní obsluhu,

napsal jsem do počítače své vzpomínky. Poskládal jsem je na 220 stranách, uložil na diskety a dal synům. Vzpomínky na dětská i pozdější léta prožitá v mých Ivančicích začal otiskovat Ivančický zpravodaj jako seriál Drobníčky. Tyto vyprávěnky našly u čtenářů zalíbení natolik, že už vycházejí šestý rok. A když uplynulo pět let a byla rodinná oslava mých 85. narozenin, objevila se mezi dary velká kartonová krabice se 150 knihami, 150 vytištěnými Drobníčkami. To spáchali moji kluci s nejstarším vnukem. Vybrali mi je z počítače. Náklad se brzy rozprášil v rodině a mezi čtenáři Zpravodaje. Pak je ve druhém ilustrovaném vydání vydalo město. A tak v tom pátečním odpoledni vyprávím do počítače o tom, jak jsem začínal v ivančickém ústavu učit mluvit neslyšící děti. Stmívá se. Ukládám do paměti počítače, co jsem napsal. Mám naspěch, protože večer jedu do Brna na koncert. Posloužím ve chlévě, osprchuju se, dám se „do gala“ a na vlak! V Janáčkově divadle je svátečně. Zaplněné hlediště tleská orchestru. Vchází mladý italský dirigent Campestrini. Svými gesty, jako když malíř klade štětcem barvu na plátno, tak vede sedmdesát filharmoniků partiturami Čajkovského, Ravela a Šostakoviče. Potlesk, kytice, hluboký zážitek. Stojím venku na schodišti a dívám se, jak tramvaje i taxi odvážejí poslední návštěvníky. Je mi teskno. Nemám, s kým bych se podělil o to načer-

„I kdyby v Česku existovalo něco podobného, jako je třeba slovenský Speciální soud pro závažné případy korupce, neměli by tam co soudit, protože přes Dolejšího by se tam nic nedostalo,“ dodává policista s despektem. Jestli byl toto důvod Dolejšího odvolání, je oficiálně těžké zjistit. „Šlo o běžnou výměnu,“ stojí na svém tisková mluvčí Vrchního státního zastupitelství v Praze Irena Válová. Ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil prý neví, proč byl Dolejší odvolán, neví to údajně ani ministr vnitra Ivan Langer. Oba popírají, že by odvolání mělo nějaký politický kontext, že by šlo o fintu, jak získat kontrolu nad spisy „v šuplících“. Ale z dalších rozhovorů, poskytnutých mimo záznam, vyplývá, že Dolejšího systém odkládání a protahování vyšetřování ležel v žaludku řadě policistů i Dolejšího kolegů. „Ano, v řadě případů nejsou důkazy zrovna nejsilnější, je to na hraně, ale o vině by měl rozhodnout soud, a ne nějaký státní zástupce tím, že pořád vrací věc k došetření nebo ji odloží,“ tvrdí jeden z Dolejšího kolegů. „Nevím, jestli pracoval na nějakou politickou zakázku sociálních demokratů, ale bral na sebe odpovědnost, která mu nenáležela.“ Sám Dolejší v tisku tvrdí, že z jeho odvolání budou mít radost především zločinci. Otázka na jeho přístup k odloženým a protahovaným případům a případné vazby na sociální demokraty se mu ale nedá položit. Je nepřístupný, mimo kancelář. Jaroslav Spurný

Q

pané bohatství. Do odjezdu vlaku zbývá hodina. Loudám se Brnem, které kypí nočním životem. Naši doma nahoře ještě svítí. Vařím si čaj a pouštím teletext, který jako by mě varoval: „Honzo, probuď se! Přečetl sis, co se kolem tebe ve světě dnes stalo? To nebyl koncert!“ Ručičky na hodinách splynuly. Je půlnoc. Stařečkův pátek končí. Jan Kouřil

inzerce

Q

česká republika


Bez piva a bez milosti

Život manažerů čekajících na českou spravedlnost

P

okud náhodou plánujete zimní dovolenou v Malajsii, možná tam potkáte Davida Thirska, bývalého manažera Nomury, který zrovna relaxuje kdesi na Borneu. Další bývalý muž Nomury Randall Dillard zase poklidně úřaduje v kanceláři v londýnské čtvrti Soho, kde má za souseda oscarového režiséra Ridleyho Scotta. Právě Thirsk a Dillard se stali předmětem známého sporu o to, nakolik je v Česku spravedlnost na prodej. Prezident Klaus ale smetl žádost vlády o milost pro manažery Nomury pod stůl, a tak je teď čas podívat se na to, jak bytí Thirska, Dillarda a jejich tří bývalých kolegů pod kuratelou zdejší justice vypadá.

Kdo vymyslel České pivo Proč vlastně Nomura tolik bojuje za své lidi, když zároveň tvrdí, že nic špatného neprovedli? Oficiálně kvůli strachu z „vykonstruovaného obvinění“. Nabízí se ale i jiné vysvětlení: až na jednoho jsou všichni její bývalí manažeři stíháni v kauze České pivo. A právě tuto kauzu má Nomura – navzdory smíru s českým státem – ještě nedořešenou. ČSOB stále požaduje po Nomuře čtyřiadvacet miliard korun za ušlý zisk za prodej Plzeňského Prazdroje a zatím se ke smíru nepřipojila. Její nároky sice nedávno městský soud zamítl, ale pokud by byli manažeři Nomury usvědčeni, je jasné, že by to pozici ČSOB významně posílilo. V čele pětky, za kterou vláda orodovala u prezidenta, je Randall Dillard, sedmačtyřicetiletý rodák z floridského Miami, absolvent práva na Cambridgeské univerzitě a klíčový zástupce Nomury v IPB. Jméno Dillard se poprvé v českém kontextu objevilo počátkem devadesátých let. Experti z londýnské pobočky Nomury v čele s Dillardem totiž radili ministerstvu zemědělství, kde byl Vlastimil Tlustý náměstkem, při privatizaci významných podniků – například a.s. Tabák. Dillard byl klíčovým vyjednavačem Nomury, pak jejím nejdůležitějším zástupcem ve vedení IPB. Nomuru opustil po dvanácti letech v srpnu 2001, oznámil odchod do důchodu a také si ho začal užívat v pronajaté vile na karibském ostrově Mustique. S jakou pověstí z japonské banky

odcházel, napovídá tehdejší článek ve Financial Times, který o něm referuje jako o „kontroverzním šéfovi evropské Nomury“ a z jeho kariéry zmiňuje hlavně kauzu IPB. Po třech letech v ústraní bývalý manažer Nomury rozjel v Londýně investiční fond Liongate Capital Management a podle dostupných zpráv prosperuje. Podle Financial Times zůstal i po odchodu „konzultantem Nomury v otázkách souvisejících s IPB“. (Sám Dillard si nenašel na otázky Respektu čas.) Spolu s Američanem obvinila policie i někdejšího právníka Nomury, zmíněného Angličana Davida Thirska. Thirsk už pro banku nepracuje. „Odešel před několika měsíci, víme, že si vzal oddechový čas a cestuje po světě,“ říká Jessica ShepherdSmithová z tiskového oddělení Nomury v Londýně. „Pokud je mi známo, tak je právě na Borneu,“ upřesňuje Thirskův advokát Jiří Teryngel.

Obvinění po šesti letech Stíhání Dillarda a Thirska začalo v červnu letošního roku, tedy až šest let poté, co se policie tunely v IPB začala zabývat. Rozběhlo se teprve po trestním oznámení, které letos podala ČSOB. „Potřebné dokumenty jsme objevili teprve vloni,“ říká advokátka banky Hana Marvanová. Obvinění zní na zneužívání informací v obchodním styku. V kostce řečeno – obvinění manažeři se měli podílet na sepsání smluv k vyvedení pivovarů Radegast a Plzeňský Prazdroj z IPB a jejich ovládnutí Nomurou, která přitom na začátku pomáhala jako nezávislý poradce při jejich privatizaci. Podle ČSOB kompletní plán této operace známé pod pojmem České pivo podepsal Thirsk, on sám označuje za architekta plánu Dillarda. Oba cizinci si najali přední české advokáty, kteří se zatím snaží celé vyšetřování zbrzdit. Advokát Josef Lžičař (hájí Dillarda) chce, aby proběhly znovu výslechy všech svědků a další úkony v šestileté kauze České pivo. Dillard byl zatím jednou u výslechu v Londýně, podle Lžičaře bude vypovídat i v Česku. „Nedokážu odhadnout, jak dlouho může celá věc trvat, jde o nesmírně složitou kauzu, jen spis má sedmdesát tisíc stran,“ říká Lžičař.

Pozdravujte Vlastu. (Dillard) f oto tomáš novák / euro

Také obhájce Thirska Jiří Teryngel podal stížnost proti trestnímu stíhání, konkrétně kvůli tomu, jak bylo rozhodnutí policie stíhat Thirska přeloženo do angličtiny. Státní zástupkyně Darja Dunajová námitce vyhověla a nechala vše přeložit znovu. Ani Dunajová, ani advokát nevědí, jak dlouho to bude trvat.

Horká linka na Kajmany Na rozdíl od Dillarda a Thirska třetí z pětice Eduard Onderka – osmatřicetiletý absolvent Moskevského finančního institutu a bývalý člen představenstva IPB – pro Nomuru prokazatelně stále pracuje jako její český zástupce. Před necelými třemi

měsíci byl přítomen u jednání hlavního vyjednavače Nomury Sadeqa Sayeeda s ministrem Tlustým, kde se dohadovaly obrysy smíru. Letos v červnu Onderka stanul před Městským soudem v Praze – spolu s bývalými šéfy IPB Klackem, Procházkou a dalšími. Je to jedna ze dvou trestních kauz týkajících se IPB, které policie zatím uzavřela. Všichni jsou podezřelí z porušování povinnosti při správě cizího majetku a dalších trestných činů. Proces byl v říjnu přerušen, bude pokračovat začátkem ledna. Další trestní stíhání – v kauze České pivo, které bylo v Onderkově případě zahájeno loni v prosinci – dále běží. Onderka přes mluvčího vzkázal, že nemá zájem mluvit s novináři. Čtvrtou ze skupiny je Hana Benešová (36) – někdejší členka představenstva společnosti České pivo a Dillardova pražská asistentka. V souvislosti s Českým pivem byla obviněna před bezmála šesti lety – spolu s dalšími sedmi představiteli IPB se podle policie dopustila úvěrového podvodu a dalších trestných činů při prodeji akcií Plzeňského Prazdroje. Dodnes se ale případ zřetelně nepohnul. „Trestní řízení dál probíhá,“ říká mluvčí Vrchního státního zastupitelství v Praze Irena Válová, konec je ale podle ní v nedohlednu. Vše se totiž zarazilo na problému jménem právní pomoc ze zahraničí, s nímž si česká justice už tradičně neví rady. Český stát požádal o pomoc Kanadu, Velkou Británii či Kajmanské ostrovy. Na odpověď z Kajmanských ostrovů se kupříkladu čeká už tři roky. „Pravidelně žádosti urgujeme,“ dodává Válová. A konečně posledním z pětky je manžel Benešové Petr Beneš. V představenstvu IPB usedl v dubnu 1999, tři roky předtím šéfoval v Londýně odboru obchodování evropské větve Nomury. Policie Beneše stíhá za způsob, jakým se s manažery IPB pokoušel v letech 1998 a 1999 zbavit banku špatných úvěrů. Půjčili kvůli tomu spřízněným firmám devět miliard korun na odkup úvěrů, peníze se ale IPB nikdy nevrátily. Případ se táhne z důvodu, že letos v létě státní zástupkyně Dunajová vrátila celou věc k došetření. Žádá další výslechy svědků a předložení dalších důkazů. Silvie Blechová

Q

Ruce pryč od Ruska, mizerové Česká policie rozehnala demonstraci Gruzínců v Praze a soud to rebelům spočítal. Rozhořčení, které Jimi Dabrundasvili cítil, se už prostě nedalo snést. Každý den letošního horkého podzimu přinášel internet nové zprávy o honech na Gruzínce v ulicích ruských měst, o jejich ponižování a deportacích a Jimi přecházel po svém pražském bytě jako v kleci. Coby šéf zdejšího spolku gruzínských krajanů cítil, že by se něco mělo dělat. Že ruská politika mstící se jeho staré vlasti za snahu vymknout se vlivu Moskvy a uzavřít spojenectví se Západem nabrala obrátky, ke kterým by se prostě nemělo mlčet. Když pak v Rusku při jedné z protigruzínských razií zemřeli dva lidé, Jimi si řekl – dost. Obtelefonoval členy svého spolku rozeseté po Česku a svolal je k pokojné demonstraci před ruskou ambasádou v Praze. Desátého října se jich tam nakonec sešly dvě desítky. „Všechno proběhlo hladce,“ vzpomíná Jimi, „jen jsme skrz plot prostrčili maketu poštovní obálky, jako protest proti ruské blokádě obsahující i zrušení poštovního styku. A o tom jsme policii předem informovali.“

Žaluji Jimi si na demonstraci kromě obálky přinesl i transparent s obrázkem ruského vojáka s hákovým křížem na rukávu, jak těžkou botou pošlapává území Gruzie. „Ruská duma: Mrtvý Gruzínec, dobrý Gruzínec,“ stálo nad obrázkem. Celou demonstraci mával Jimi svým plakátem nad hlavou, až ke konci, kvůli rozhovoru s novináři, požádal kamaráda Zuraba Laliashviliho, aby mu transparent chvíli podržel. Právě v tu chvíli se ale do akce pustila česká policie. Tajní postávající dosud opodál naložili Zuraba s Jimim do auta

a odvezli je na policejní stanici v Bartolomějské ulici. „Vůbec jsem nechápal, co se děje, a pěkně mě to vyděsilo,“ říká Jimi. Na stanici to šlo ráz na ráz. Dvojice demonstrantů si vyslechla obvinění z „podněcování nenávisti k ruskému národu nebo k omezování jeho práv a svobod“. Případ pak putoval na pražské státní zastupitelství, kde policejní verzi obratem potvrdili a už za deset dní měli hotový návrh, jak Gruzínce potrestat. A soudkyně Gabriela Hüttlová tak za dalších 14 dní opravdu učinila: oba muže uznala vinnými a ve zkráceném řízení je odsoudila ke čtyřem měsícům vězení s roční podmínkou. Jimi i Zurab se proti rozsudku odvolali, takže paní Hüttlová svůj verdikt s odkazem na neukončenost celé věci nechce komentovat. „Přijďte, až bude po všem,“ říká do telefonu. Státní zástupkyně Jindra Janáčová je o správnosti svého rozhodnutí přesvědčená. „Nesoudím je za to, že byli na demonstraci. Ale ten plakát mluvil sám za sebe. Hákový kříž, uniforma. To je jasná zpráva,“ říká Janáčová. Z plakátu bylo ale zřetelné, že se jedná o karikaturu k vyjádření politického názoru. „Podívejte,“ dodává žalobkyně, „já jsem přesvědčená, že ten plakát naplňuje podstatu trestného činu.“

Senátor a ruce pryč Oslovení právníci kroutí nad postupem státní zástupkyně a soudkyně hlavou. „Nelze to chápat jinak než jako zásah do ústavou daného práva svobodně rozšiřovat informace,“ říká advokát Tomáš Sokol, podle kterého je zřejmé, že plakát ani hesla neútočí na konkrétní osobu nebo skupinu, ale na stát.

Pan ministr se nebude vyjadřovat. (Jimi a Zurab – zleva – ve svobodné Praze) foto günter bartoš

Na Jimim jsou při debatě o rozsudku patrné rozpaky. „Vybral jsem si Česko jako nový domov, protože se tu mohu věnovat, čemu chci. Je to vyspělejší a svobodnější země. Ale tohle je omezování svobody projevu,“ říká šéf krajanského spolku, kterého trápí i to, jaký dopad má jeho „kauza“ na aktivitu místních Gruzínců. „Lidé se teď budou bát přijít na demonstraci,“ říká Jimi. „Navíc při tom byla televize, takže v Gruzii viděli ve zprávách, že Česko se staví na stranu Ruska a potírá protiruské demonstrace.“ Podle Jiřího Kopala z Ligy lidských práv jsou případy jako tento nebezpečím pro svobodu slova v Česku. „Nemělo by to být, ale když situaci v terénu špatně vyhodnotí policista, není to až zase tak velký problém. Rozhodnutí státní zástupkyně a soudkyně je ale opravdu děsivé,“ říká Kopal. Zdaleka ne tak naléhavě to ale vidí zdejší politici. Fakt, že v demokratickém Česku byli odsouzeni lidé za nesouhlas s agresí, které se na jejich zemi dopouští Ruská federace, nevyvolal na české

politické scéně žádný viditelný rozruch. „Ministru spravedlnosti nepřísluší se vyjadřovat k rozhodnutím nezávislých soudců a státních zástupců. Mohl by se dopustit neoprávněného zásahu do nezávislosti justice,“ zní odpověď z tiskového oddělení ministerstva spravedlnosti. Jediný z politiků, který se za odsouzenou dvojici postavil, je senátor Jaromír Štětina. „V Gruzii se jedná o regulérní teritoriální agresi,“ říká muž, který kdysi stál u zrodu humanitární organizace Člověk v tísni a dodnes je brán jako velký znalec Ruska a Kavkazu. „Upozornit na to formou demonstrace je právo každého z nás. Proto považuji v této kauze postup policie a justice za naprosto protiprávní.“ Jak tedy senátor hodlá Gruzíncům pomoci? „Chci se zúčastnit odvolacího řízení,“ říká Štětina. „A přijdu na něj s transparentem Ruce pryč od Gruzie.“ Jan Kovalík

Q

česká republika Připomeňme si Možnost bezvízového styku s USA se na stránky novin vrací v různých intervalech již několik let. Většinou se toto líbivé téma objevuje před volbami, když někdo z politiků začne o bezvízový styk „bojovat“. Doposud ale všechny snahy končily na nesmlouvavém argumentu Američanů, že na českém kontě leží příliš mnoho zamítnutých podezřelých žádostí. „Pokud toto číslo překročí tři procenta, na bezvízový styk zapomeňte,“ ozývalo se vždy z USA do Čech. Nyní se situace mění a vypadá to, že Američané jsou ochotni přistoupit na kompromis. Republikánský senátor George Voinovich navrhl minulý týden rozšířit seznam zemí, se kterými mají USA bezvízový styk, o státy, které s Američany spolupracují v globální válce proti teroru. Kongres samozřejmě nemusí jeho návrh přijmout, tentokrát se však k návrhu připojil i Bílý dům. To, že se tentokrát jedná o seriózní debatu, potvrzuje i české ministerstvo zahraničí. Jeho zástup-


A to je ta krásná země

Referendum v Litvínově hlásí nezájem o „domov můj“

Do USA bez víza ci se zúčastnili schůzky Koalice pro vízovou rovnoprávnost na americké ambasádě v Praze, jejíž vznik inicioval v New Yorku Alexandr Vondra a tvoří ji země Visegrádské čtyřky a pobaltské republiky. Za americkou stranu se schůzky zúčastnili zástupci ministerstva pro vnitřní bezpečnost a ministerstva zahraničí USA. „Kritéria by už neměla být tolik přísná v oblasti migrační – tím je myšlena například tříprocentní hranice odmítnutých žádostí –, ale měl by se klást důraz spíš na bezpečnostní kritéria. Věříme, že tato kritéria jsme schopni snáze splnit,“ shrnuje výsledek jednání mluvčí ministerstva zahraničí Zuzana Opletalová. Zatím není jasné, jestli vyjednávání nakonec skončí bezvízovým stykem nebo jen elektronickým „odlehčeným vízovým systémem“. Ten by měl fungovat podobně jako systém Austrálie, kdy žadatel vyplní elektronický formulář a během chvíle se dozví, jestli se kvalifikoval. Pro australské úřady je zase výhodou, že znají v předstihu informace o pasažérech letících navštívit jejich kontinent. Během pražské schůzky Američané vyjmenovali čtyři základní kritéria nového systému. Požadují výměnu informací o ztracených a odcizených cestovních dokladech. Změnit systém repatriace občanů, kteří byli prohlášeni za pobývající v USA v rozporu s americkými předpisy. USA tedy odmítají na jejich náklady repatriovat osoby, které na jejich území pobývaly nelegálně. Dále pak výměnu informací o cestujících do USA s důrazem na individuální osoby, nikoli občany toho či onoho státu. A zavedení elektronického systému sdílení dat Visaless Electronic Travel Authority System, který by Američanům umožnil rychlý přístup k osobním datům příchozích podezřelých pasažérů. Dalšími podmínkami pro zavedení nového vízového vztahu je pobyt ozbrojených agentů na palubách letadel směřujících do USA, tzv. Air Marshals, a povinné cestovní doklady s ochrannými elektronickými prvky. Podle slov ministra zahraničí Vondry nebudou Češi víza při cestě do USA potřebovat do dvou let. Jan Kovalík

S pádem limitů padnou i stromy. Nebo je tu snad někdo, kdo by se na ně chtěl vracet? (Důl Mostecké uhelné před Litvínovem) oto günter bartoš f

T

oxickou chemičku na předměstí a hokejisty ve žlutočerných dresech si s tímhle místem u paty Krušných hor spojí většina českých domorodců okamžitě. A teď jim Litvínov vryl do povědomí další zářez. Prvního prosince tady radnice uspořádala referendum, zda bránit, či nebránit město před rozšiřujícím se kráterem hnědouhelného dolu. A Litvínovští při hlasování dokázali zaujmout celou zemi – svým nezájmem. K těžbě, plánované na příštích více než sto let, se tu přišel vyjádřit jen zhruba každý třetí člověk a plebiscit se tak stal neplatným. Stejně před časem dopadlo i lidové hlasování o miliardovém přesunu hlavní vlakové stanice v Brně. Rodí se tak otázka, proč je tu většina lidí k rozhodování o osudu vlastního domova lhostejná.

Doufali jsme „Čekali jsme na výsledky hodně napjatí, to zklamání pak bylo velké,“ prohodí Marika Hejlová a vrací se ke štamgastům za barem „nádražní“ restaurace v nedalekém Horním Jiřetíně. Vlaky už tu nejezdí řadu let, pár posledních pražců za budovou se po několika metrech ztrácí v zemi. Kvůli hnědouhelným dolům nemají zdejší koleje kam pokračovat. Jak známo, ztratit by se teď mohlo i celé nádraží a spolu s ním i stovky dalších domů v Jiřetíně a přilehlých Černicích. Na místě obou vesnic chtějí těžaři z Mostecké uhelné vybagrovat další mamutí jámu na hnědé zlato. To je známá věc, stejně jako to, že zatím jim v tom brání hranice těžby narýsované první porevoluční vládou. Ta se snažila zastavit letitou devastaci severních Čech a vyhánění lidí z domovů. Teď je však nad porevolučními limity otazník: Mostecká uhelná se snaží Severočechy přesvědčit, aby odešli a přenechali své domy bagrům. Litvínovské referendum dalo občanům šanci, aby řekli jasné slovo: zda chtějí, či nechtějí, aby se jejich komunální politici postavili proti rozpínavosti těžařů a zabránili jí. Na stejné téma se obyvatelé Jiřetína a Černic vyjádřili kladně před rokem: k urnám jich tehdy přišlo skoro 80 procent. „Doufali jsme, že v Litvínově to bude podobné,“ říká Marika Hejlová. K tomu ale chybělo poměrně dost, své ano či ne přišlo říct v Litvínově jen osmatřicet procent lidí – o dvanáct čárek méně, než bylo pro platnost třeba. To, že bylo podobně jako u sousedů zhruba pětadevadesát lidí ze sta proti těžbě, na nulové závaznosti výsledku nic nemění.

Zpátky ke kořenům Voinovich: Rozšiřte list! foto profimedia.cz

Na každého, kdo projíždí severočeskou krajinou Mostecka, působí Litvínov jako příjemné osvěžení. Mezi nekonečnými uhelnými pánvemi a průmys-

lovými komplexy vypadá tohle sedmadvacetitisícové město s pěkně opraveným historickým centrem a krušnohorskými hřebeny za humny jako vcelku příjemné místo k žití. O to viditelněji visí ve vzduchu otázka, proč si na rozhodování o kvalitě zdejšího života neudělalo ten první prosincový den čas mnohem více usedlíků. Podaří-li se totiž Mostecké uhelné prolomit limity, rozšíří se jáma, co spolkne Jiřetín, až na samu hranici města. V podkrovní kanceláři na rohu litvínovského náměstí se mezi nákresy na stole povalují propagační letáky a novinové články o referendu. Pracuje tu bytový architekt Miroslav Otcovský (44), šéf občanského hnutí Kořeny. Právě tento muž spolu s desítkou známých plebiscit vyvolal. „Co se týče počtu těch, co přišli hlasovat, nechci mluvit o neúspěchu. Bylo jich víc, než kolik přišlo pět týdnů předtím ke komunálním volbám, a to přece není špatné,“ říká Otcovský, který na přípravě referenda pracoval řadu měsíců. Napřed musel sesbírat skoro tři tisíce podpisů potřebných k jeho vypsání, pak nechal vytisknout letáky a plakáty, zajistil i vyvěšení několika podomácku vyrobených transparentů na domech v centru města. V ničem podobném se prý předtím neangažoval a s přípravou mu hodně pomohli oslovení lidé z Greenpeace a Hnutí Duha. Vedení litvínovské radnice s názory zastupitele Otcovského souhlasí a připomíná koaliční smlouvu, kterou zdejší radní sepsali krátce po volbách. Současná těžba uhlí by se podle představ správců

Nový plán Po měsících v čele Kořenů už Otcovský jako začátečník rozhodně nepůsobí, mluví rozvážně, přemýšlí nad každým slovem. „Radnice dala jasně najevo, že výsledky ignorovat nebude. Devadesát pět procent účastníků referenda se vyjádřilo proti těžbě, a to je přece dost vysoké číslo,“ vysvětluje šéf Kořenů, proč nechce nad výsledky hlasování lámat hůl. Ostatně celá záležitost pro něj zdaleka nekončí – kromě popularity v novinách mu referendum de facto vyneslo i křeslo zastupitele. Jako politik teď prý bude moci běh věcí dále ovlivňovat, třeba jednáním s lidmi z Ústeckého kraje, kteří v současnosti připravují nový územní plán. Platit by měl od roku 2008 a o tom, jestli v něm bude rozšíření těžby zakreslené, se prý ještě nerozhodlo. Kvůli energetické koncepci Špidlovy vlády z roku 2004, která počítá s uhlím jako strategickou surovinou, totiž debata o přehodnocení postoje k limitům spíše sílí.

Litvínova neměla dále rozšiřovat a tuhle linii prý referendum jen potvrdilo. Nízkou účast lidí si litvínovský starosta Milan Šťovíček vysvětluje podobně jako šéf Kořenů: řada lidí tu prý k volbám nechodí vůbec, a ačkoli by se mohlo zdát, že referendum o bourání vesnic a zabírání krajiny je něčím výjimečným, pro lidi zvyklé žít v průmyslové zóně to tak být nemusí. Je tu prý navíc i nezanedbatelné procento těch, kterým dává Mostecká uhelná práci (podle odhadů MUS zhruba tisícovka rodin), a tito lidé ani jejich blízcí se k urnám zrovna nehrnuli.

Těžaři dělají ramena Petr Myšák, vedoucí lékař zdejší Podkrušnohorské nemocnice, patří mezi tu třetinu Litvínovských, která si na přílišné bujení průmyslu zvyknout nechce. Důvodů, proč tu dva ze tří lidí zůstali v den referenda doma, je podle něj víc. Roli prý sehrály i nejasné dohady v tisku, které volbě předcházely: těžaři podali trestní oznámení na spolek Kořeny, že schválně a s pomocí falešných map zveličuje rozsah příští devastace; spolek se zase bránil tím, že prý používal jen informace od státních úředníků a o jejich nepřesnosti nic netušil. „Lidé si často stěžovali, že nevědí, komu věřit,“ říká Myšák. Velký význam prý v tomto smyslu měla i taktika Mostecké uhelné, jejíž představitelé v celostátním tisku sebevědomě tvrdili, že jim v těžbě vlastně nic nemůže zabránit – ani vládní limity. To je samozřejmě nesmysl – dokud vládní usnesení o limitech nebude odvoláno, nepohnou se uhlobaroni za stanovenou čáru ani o centimetr –, ale zabral. V kraji po léta zvyklém na komunistické znásilňování nemusí obyvatelstvo o víře ve všemoc „těch nahoře“ nikdo příliš přesvědčovat. Řadě občanů se tak referendum jevilo jako zbytečné „divadlo“, které rozhodnutí mocných stejně nijak neovlivní. V ústředí Mostecké uhelné ale o nějaké propagandě nechtějí ani slyšet. „My jsme před referendem žádnou kampaň nevedli. Co se těžebních limitů týče, máme zkrátka vlastní právní analýzy,“ říká firemní tisková mluvčí Liběna Novotná. A jak že se mostečtí těžaři dívají na výsledky referenda? „Je to dost lidí, pro nás jednoznačný signál,“ říká mluvčí, „že všechno musíme občanům ještě více vysvětlit.“ Na hornojiřetínském nádraží s vytrhanými kolejemi ovšem toto vysvětlení mnoho posluchačů nenajde. „Většina lidí si stojí pevně za svým a nikam se stěhovat nehodlá,“ říká Marika Hejlová. „Musíme udělat všechno pro to, aby to tak i zůstalo, a spolu s námi i lidé z Litvínova. I když si to možná ještě neuvědomují, v tomhle regionu sedíme všichni na jedné velké díře.“ Tomáš Sachr

Q

inzerce inzerce / VzDĚLÁVÁnÍ


STŘEDNÍ ŠKOLA HOTELOVÉHO PROVOZU

s.r.o.

4-leté maturitní studium „Gastronomie–kuchař, číšník“ a „Kosmetička“ 3-leté studium zakončené výučním listem kuchař, číšník nástavbové studium denní a dálkové „Podnikání“ a „Společné stravování“ Info a přihlášky: Pod Balkánem 599 19000 Praha 9 tel.: 284 021 850

www.sshp.cz, e-mail: [email protected]

7

ANGLIČTINA INTENZIVNĚ • 17 let zkušeností • zařazení do vyhlášky MŠMT ČR • výuka, testování a hodnocení podle evropských jazykových standardů

Kurzy AJ pro veřejnost od 8. 1. a 19. 2. 2007

Firemní výuka

Individuální • zahájení každých 6 týdnů • 5×, 3×, 2×, 1× týdně – výuka 20, 10, 9, 6, 4, 3 hod. týdně od 8.30, 9.00, 15.45, 16.30, Studium 17.30 a 18.00 hodin • angličtina obecná v zahraničí • angličtina obchodní • příprava ke zkouškám z AJ • garance 5–9 studentů ve skupině • učebny u metra Florenc a Vyšehrad Žateckých 12, 140 00 Praha 4 Tel./fax: 241 405 628 Tel.: 241 409 001 O2 : 602 350 632 T-Mobile: 731 570 807

[email protected] • www.elvis.cz

Kabinet judaistiky Filozofické fakulty UP v Olomouci oznamuje otevření nového dvouletého navazujícího magisterského programu

„Judaistika: Dějiny a kultura Židů“ Nabízíme: • mnohostranné akademické vzdělání zahrnující nejdůležitější aspekty židovské kultury včetně náboženství, historie, sociologie, literatury a umění • výuku vedenou uznávanými vědci ze zahraničí i z České republiky • důraz na jazykové vybavení (hebrejština a jidiš, aktivní používání angličtiny a němčiny) • příležitost spolupracovat na výzkumných projektech a přispívat do publikací kabinetu • pro absolventy lepší možnost uplatnění v praxi díky odborné specializaci Judaistiku můžete studovat bez přijímacího řízení Více na www.jud.upol.cz. UNIVERZITA PALACKÉHO, filozofická fakulta, Kabinet judaistiky Křížkovského 10, CZ - 771 80 OLOMOUC 00420 58/563 3203, 3207 fax: 00420 58/522 91 62, [email protected]

poKrAČoVÁnÍ nA sTr. 9

ekonomika


Bylo by to krásné, ale…

Novému návrhu reforem ODS nechybí odvaha, smysl pro realitu zatím ano

Tedy pánové, my se tady předvádíme a támhle ti dva mezitím krásně vylupují banku foto profimedia.cz

K

e zručnostem současného politika patří i schopnost marketingové prezentace vlastních záměrů. Politika se musí umět mediálně prodat, jinak nezabírá a i ty sebelepší ideje nakonec upadnou do zapomnění. Program strany, to dnes není žádný podrobný elaborát, ale efektní billboard. Spíš než esej či brožurka vtipná reklama s falešnými soby. Nazvat vlastní program sloganem Sedm statečných reforem pro budoucnost, jako to udělala Občanská demokratická strana, je právě jedním z pokusů, jak zapůsobit. Odkaz na kultovní western je zřejmý a jasný, i když pravda, chválit se předem za odvahu je přinejmenším nevkusné… Ale co, každý jsme přece nějaký.

Omezíme dávky Podrobnější četba sedmi reformních okruhů, které dala ODS dohromady, námitky (ne)vkusu poněkud zmírňuje. Soupis potřebných reformních kroků prakticky vyčerpává vše, o čem se v České republice v posledních letech mluvilo, ať už to bylo snižování počtu úředníků a výdajů státu (o dva procentní body), snižování dávek a daní,

včetně rušení daní z dividend a kapitálových výnosů, reforma důchodů, zdravotnictví nebo ulehčení soukromého podnikání. To vše návrh vládního programu ODS obsahuje, v mnoha položkách dokonce s konkrétními termíny plnění, což je nejen velmi důležité, ale i průlomové. Ještě žádný budoucí vládní tým nebyl ve svých proklamovaných slibech tak konkrétní. Kroků, které ODS navrhuje, je hodně. Pokud by se měly všechny splnit, čekala by Česko už příští rok opravdová legislativní smršť, což vyvolává pochybnost o reálnosti naplnění tak ambiciózního reformního programu. I ODS s většinou ve sněmovně by měla problémy svým závazkům dostát, nemluvě o tom, že z dokumentu není vůbec jasné, jak velké dopady na státní rozpočet a veřejné finance by tento „hluboce reformní“ program měl. Kromě toho, že ODS slibuje pokles podílu daní na hrubém domácím produktu ze současných 37 procent na 34 a rozpočtové schodky pod třemi procenty HDP, v roce 2010 by deficit měl být dokonce nižší než 1,5 % HDP. Tak velký pokles při současném snížení daní by znamenal radikální omezení sociálních dávek,

Kdo je bez zdrojů, ať hodí kamenem Světová ekonomika trpí přílišným strachem z nedostatku ropy, rozvoj rychlého internetu může pomoci tuto fobii vyřešit. Šajch Jamání, někdejší saúdskoarabský ministr ropného průmyslu a zakládající architekt OPEC, kdysi prohlásil: „Doba kamenná neskončila proto, že došlo kamení, a doba ropná neskončí kvůli vyčerpání ropy.“ Lidé přestali kámen používat, protože bronz a železo byly jako materiál lepší. Přestaneme však opravdu spotřebovávat ropu, jakmile se ukáže, že jiné energetické technologie mají větší přínos? Hrozba vyčerpání vzácných světových zdrojů energie zůstává již od ropných šoků ze 70. let silně zakořeněna v povědomí lidí. Naše obavy se přitom neomezují jen na ropu. V klasickém bestselleru Hranice růstu z roku 1972 se například předpovídalo, že světové zásoby zlata se vyčerpají v roce 1981, stříbra a rtuti v roce 1985 a zinku v roce 1990. Dnes máme výhodu zpětného pohledu, ale většina diskusí o této otázce zůstává stále založena na logice Hranic růstu. Nejde navíc jen o to, že jsme nevyčerpali přírodní zdroje. Americký ekonom Julian Simon se údajně obrátil v roce 1980 na jednu ekologickou

skupinu s výzvou založenou na předpokladu, že jsou-li měřítkem nedostatku vyšší ceny, měla by skupina investovat do jakéhokoli surového kovu. Ekologové tedy vložili peníze do chromu, niklu, cínu a wolframu a zvolili časový rámec 10 let. Cena všech těchto kovů do září 1990 poklesla: u chromu o 5 %, u cínu o propastných 74 %. Obchodníci se zkázou tedy prohráli. A co je důležitější, nebyli by zvítězili, ani kdyby investovali do potravin, cukru, kávy, bavlny, vlny, nerostů či do fosfátů: všechny tyto komodity zlevnily. Dnes je ropa nejvýznamnější a nejhodnotnější mezinárodně obchodovanou komoditou a její význam pro naši civilizaci ještě zvyšují periodické obavy, že nám dochází. Statistické odhady jejího vyčerpání však toho více skrývají, než odhalují. Typické ropné pole vykazuje výtěžnost 20 % zásob, přičemž i při aplikaci nejmodernějších technologií zůstává téměř 63 % ropy pohřbeno v zemi. Ekonomové navíc tvrdí, že spotřeba energie na hlavu díky jejímu efektivnějšímu využívání klesá.

a to je při dnešním rozložení sil ve sněmovně nemožné.

Ta chuť ukázat se Sociální demokracie, která bude muset k plnění programu budoucí vlády přispět svými hlasy ve sněmovně, ať už bude mít ministerské posty nebo ne, může podpořit některé úsporné kroky – a z jejího programu Agenda 2010 je jasné, že to i udělá –, by si ale u vlastních voličů moc nepomohla, kdyby podpořila tak radikální plány. A to je také největší slabina programu, nesoucího hyperbolický název Sedm statečných: příliš nepočítá s tím, že by se na takovém programu měly podílet všechny strany, které na politickém hřišti vykrývají plochu táhnoucí se od pravé k levé pomezní čáře. Řečeno obrazně: ODS všechno táhne ostře a tvrdě po pravém křídle, ačkoli všem je po šesti měsících jasné, že úspěch celé (politické) reprezentace přinese spíše hra středem, kde se zájmy jednotlivých týmů mohou opravdu protnout. Program, který nabídla ODS, je zatím jen materiál k jednání, jeho smysl ale bohužel není načrt-

Palivová účinnost v automobilovém sektoru se za poslední tři desetiletí zvýšila o více než 60 %, zatímco celkové bohatství vytvořené na jednotku energie se během téhož období zdvojnásobilo. Zatímco však ceny kovů klesly, ceny ropy dosahují rekordních výšin. Důvod je prostý: používání kovů nahradila řada alternativ, avšak většina výrobků stále vyžaduje jako vstupní surovinu ropu a několik desetiletí trvající snaha o vývoj postačujících alternativních zdrojů energie se setkala jen s malým úspěchem.

Cestovat pouze za zábavou Nejsou-li tedy ropné náhražky snadno dostupné, měly by se moderní společnosti soustředit na zdroje poptávky, které lze z většiny připsat dopravnímu sektoru. Více než 80 % spotřeby energie pocházející z ropy, ať už ve formě elektřiny nebo paliva, představuje v moderních společnostech přeprava z místa na místo. Je veškerá tato energetická spotřeba opravdu nezbytná? Vzhledem k rostoucímu podílu služeb na globálním HDP přišel čas přehodnotit potřebu cesty do zaměstnání. Zaměstnanci v sektoru služeb denně dojíždějí do práce pouze proto, aby byli přítomni v prostředí, kde pro ně neexistuje ekonomická potřeba, neboť zprostředkovávají spíše výměnu informací než výměnu fyzického zboží. Opravdu potřebujeme seskupovat tak mnoho lidí kvůli tak malému užitku a s tak vysokými náklady? Tyto náklady přitom nelze vyjádřit pouze ve formě přírodních zdrojů, které bychom měli zachovat a předat budoucím generacím, místo abychom je vyčerpali sami. Prodloužení času stráveného dojížděním je brzdou jak národní pro-

nout obrysy pracovní náplně nové vlády, jak by se dalo půl roku od voleb čekat, nýbrž ukázat, jak dobře by to vypadalo, kdyby volební vítěz mohl vládnout sám. Skutečná marketingová síla Sedmi statečných se odhalí teprve ve chvíli, kdy se nový kabinet domluví na programu, který se od toho odvážného díla bude podstatně lišit. Pak se totiž ukáže, jak velkou brzdou potřebných reforem sociální demokracie vlastně je. Z pohledu neoliberála, který má v českém prostředí drtivou převahu mezi ekonomy, novináři i analytiky, je hodnocení Sedmi statečných reforem pro budoucnost jasně kladné: zelenou dostává pružnost a ekonomické zdraví s jistým sociálním aspektem, avšak bez větších zátěží mohutného sociálního státu. Politický realista ale ví, že na papír se dá napsat všechno. Tam nikoho nic nebolí. Ale vážně: po půl roce jednání o vládě by už politici opravdu mohli dát přednost politickému realismu před budováním vzdušných zámků, i když je to tak báječně krásné a statečné. Místo Sedmi statečných možná Butch Cassidy a Sundance Kid. Petr Fischer Autor je redaktorem Hospodářských novin.

Q

duktivity, tak i kvality života v moderních městech. Průzkum provedený v indické megapoli Bombaj odhalil, že průměrná denní trasa lidí dojíždějících v tomto městě do práce měří 22 kilometrů, přičemž rychlá urbanizace nejen tam, ale i ve značné části celého rozvojového světa pravděpodobně délku tras ještě zvýší. Také osobní letecké dopravě dominují služební cesty. Vzhledem k možnostem vysokorychlostního přenosu dat, který nabízejí současné telekomunikace a informační technologie, však lze objem služebních cest podstatně redukovat. Zatímco outsourcing snižuje potřebu migrace pracovní síly, domácí migraci lze dále omezit využíváním domácích kanceláří, což může v konečném důsledku snížit i zatížení nemovitostí, veřejných dopravních sítí, silnic a letišť. Cestování lidí obecně by se mělo stále více omezovat na turistiku a výlety za zábavou. Dnes disponujeme technologickou infrastrukturou, která dokáže dopravit většinu informací souvisejících s prací k zaměstnancům a zároveň jim umožnit, aby úzce spolupracovali. To vyžaduje změnu životního stylu – vlády by přitom měly začít podněcovat zaměstnavatele i zaměstnance, aby si takovou změnu osvojili. Pokud tak učiní, doba ropná neskončí. Doba strachu o ni by však skončit mohla. Karuna Ramán Autorka je náměstkyní generálního ředitele indické Q státní telekomunikační společnosti BSNL. © Project Syndicate, 2006 www.project-syndicate.org

diskuse / před 5 lety


Práva pacientů v nemocnici Nebývá časté, aby se tématem k diskusi stal článek v rubrice Jeden den v životě. Text Terezy Nosálkové (Respekt č. 47/2006) o nepříjemném chování sestřiček ve Fakultní nemocnici Na Bulovce však vyvolal reakci jedné z tamních zaměstnankyň. Rozhodně je to zajímavý vhled do nitra zdejšího zdravotnického systému. Je středa ráno 7.10 hod., mám za sebou dvě noční a unavená se ploužím chodbou, když mi vrchní sestra vtiskne do ruky internetový výtisk článku paní Nosálkové. Pálící a unavené oči těkají po řádcích. Únava je tatam, jsem plná energie a z učebnicového tlaku 120/80 mám 400/200. Přečtu si to ještě jednou, jestli se mi to nezdá, a nezdá. Místo vytouženého spánku sedám k počítači a reaguji na každý řádek. Stejně bych nemohla usnout. Pracuji ve stejné nemocnici, ale na jiném oddělení. Pacienty budíme těsně po páté hodině. Už když vcházím ráno na pokoj s teploměry v ruce, zdravím celý pokoj: „Dobré ráno.“ Kdybych měla každého pacienta zvlášť zdravit: „Dobré ráno, pane Novák, dobré ráno, pane Vomáčka atd.“, při 23 lidech bych té práce asi moc neudělala. Za hodinu a tři čtvrtě musím změřit a zapsat teploty, změřit a zapsat krevní tlaky u operantů, odebrat krev a moč, vyměnit močové pytle, spočítat bilanci tekutin (pro paní Nosálkovou příjem a výdej tekutin za 24 hodin), přestlat celé oddělení, u ležících udělat celkovou hygienu na lůžku, uklidit po sobě pomůcky, splnit časované ordinace lékaře a předat hlášení nastupující směně. Velice často se stává, že v inkriminované době přijde ambulantní pacient s akutními obtížemi. Mám toho kolikrát až až.

P

ráce zdravotní sestry je bezpochyby náročná. A je taky obdivuhodná, péče o nemocné a nemohoucí je jeden ze silných pilířů lidskosti naší společnosti. Jenže tento obdiv podle mého názoru nesmí být bezpodmínečný, je třeba ho podrobovat názorům klientů této péče. Když jsem ležela v nemocnici Bulovka, právo hodnocení kvality péče jsem si nárokovala a svěřila jsem se staniční sestře s pochybnostmi o tom, zda sestry, jak píše paní Rusová, „práce baví“. Jak už jsem napsala ve svém původním textu, úspěšně i neúspěšně. Na jednu stranu se mi dostalo vstřícnějšího zacházení – což v realitě znamenalo, že jsem se třeba mohla se svým obědem „loudat“, necítit jako „střevní katar na 422“, nebýt jen tou nemocí, ale zůstat člověkem. Jenže na druhou stranu jsem se cítila jako potížistka, abych doslovně citovala tamní personál, slyšela jsem, jak o mě mluví jako o té „nepříjemné“. Což nevím, jestli je správné označení pro člověka,

inzerce

Každému pacientovi se zvlášť nepředstavuji, podle nařízení FN Na Bulovce nosí každá sestra i lékař dostatečně velkou jmenovku, aby si jméno a oddělení mohl každý pacient přečíst. Pacienti s poruchou zraku se zeptají. Nerozumím podivu nad tím, že dostala kapačku (ve skutečnosti braunylu). Je zcela běžné, že se pacientům zavádějí na přechodnou dobu braunyly, to proto, aby sestřičky mohly dávat potřebné léky. Nemáme totiž v úmyslu pacienty traumatizovat bolestí při každém novém zavedení. Paní Nosálková si stěžovala, že jí poté v žíle tepalo, měla pak ale informovat sestřičku, protože ta by jí jistě braunylu vytáhla. Není totiž jejím cílem pacientům ubližovat a řešit případné komplikace. Ale musela by jí to nejprve říct, neb sestra není vševědoucí. Ty sestry rozhodně ve škole nechyběly, jak se v článku naznačuje, když se probírala poučka „ticho léčí“, tuto situaci nemohu zcela objektivně posoudit, ale z letité praxe předpokládám, že si sestra chtěla ušetřit nohy a na někoho zavolala. Možná si to lidé neuvědomují, ale nohy jsou pro nás velice důležité. Nosí nás při jakékoli práci, kolem vás pacientů. A že se sestřičkám nelíbilo, že paní Nosálková pila magnesii a ona nevěděla proč? I můj patnáctiletý syn ví, že magnesia a šaratice jsou projímavé. Když nevě-

který těžko, tedy s brekem pod peřinou, snáší peskování kvůli minerálce, třískání dveří, pokřikování na chodbě. A pokud ano, pak naše zdravotnictví musím z čistě pacientského pohledu považovat za morálně slabé. A své Pondělí v nemocnici jsem napsala právě proto, že jsem získala pocit, že slušnost a ohleduplnost byly v mé zkušenosti tak trochu „na požádání“ nebo ponechané na dobré vůli a dobré náladě jednotlivců. Což je podle mě riskantní, tudíž systémově špatné. Pokoj jsem sdílela se dvěma ženami ve středních letech. Jedna z nich byla Ruska, neuměla česky. Zatímco ke mně pak už sestry chodily s lepkavým profesionálním úsměvem, za což jsem jim byla vděčná, ji ve stejný okamžik rozplakaly, když jí nejprve zvedly lehátko, a pak naprosto nepochopitelně hned zase položily, i když se očividně chystala jíst. Následovala sprcha pavlačových urážek, ve smyslu, že se ani neuráčila naučit česky, i když tady žije už bůhví kolik let. V ten okamžik jsem pochopila, že

děla, co může a co ne, měla se zeptat, dedukuji z článku, že je již dospělá. Mladí i staří bez rozdílu věku se mě dnes a denně ptají, zdali mohou to či ono. Těší mě, že alespoň snídaně jí chutnala, protože jinak všechno pouze kritizuje. Co se týče krátkého času na jídlo, to není problém sester, ale nejspíše stravovacího oddělení. Nemocnicí je určen čas, kdy se musí tabla vrátit, aby se mohla umýt a připravit k dalšímu jídlu. Nemocnice, ve které ležela, je velký kolos s tisícem a více lůžek. Musím říct, že jsem na našem oddělení nezaznamenala stížnost tohoto typu, tj. o nedostatku času na jídlo. Tabulky na počet personálu nevytváří sestry, ale někdo jiný. Je nás málo a máme toho moc! To, že to paní Nosálkovou nezajímá, je sice hezké, ale nic to pro nás ani pro ni neřeší. Sestra je stále jen člověk, žádný stroj a bohužel nemůže stát jedněma nohama na dvou místech současně, i kdyby si to mnohdy přála. Paní Nosálková, protože není sestra, tak tomu nerozumí, a tudíž to ani nepochopí. Možná by nám mohla poradit, jak rozepsat služby v týmu pěti lidí a obsadit je nonstop 24 hodin, abychom měly řádné volno na odpočinek a alespoň dva volné víkendy v měsíci jako normální lidé. Víte, proč je nás málo? Absolventky si totiž hledají lépe placená místa (i mimo obor) a dělají to jen ty sestry, které to přes všechny problémy a nevýhody baví. Domnívám se, že za ty peníze, za tu fyzickou a psychickou dřinu, služby ve dne v noci, v pátek, ve svátek a kdykoli je potřeba, by se jí nechtělo ani vstávat. Ještě se chci zastavit u podivu, že sestřičkám vadilo sezení na nemocničním lůžku. Myslím, že bych byla ještě ostřejší než sestřička na infekci. Příteli paní Nosálkové bych uvedla hned několik důvodů a ještě bych mu dala sáhodlouhou přednášku. Hlavní důvod je hygienický. V každé nemocnici je dost bacilů samo o sobě a nepotřebujeme, aby nám je tam ještě donášeli civilisté zvenku. Sami jich máme dostatečně, a proto se stále všechno dezinfikuje. Dalším důvodem je zmačkané a ušmoulané povlečení, které, když někdo vejde na pokoj, nevypadá hezky a esteticky. Ba spíše naopak. Také se tím ničí práce jiných, někdo to musí vyprat, vyžehlit a povléknout. V neposlední řadě je to neslušné. Sedíte si doma v civilním oblečení v čisté posteli? Asi ne, viďte?

před 5 lety

Poslední mezinárodní průzkum Gallupova ústavu na téma korupce zdejší vlastence nepotěší: podle výsledků je úplatkářství v Česku rozšířeno nejvíc ze všech zemí Evropské unie. Podplácení, říká Gallup, považují Češi za běžnou a normální formu existence víc než obyvatelé Indie či Pákistánu. Bože, jak to, že jsme tak hluboko klesli? Tady je jeden z milníků na této cestě. „The Financial Times,“ čteme v pět let starém Respektu, „nedávno označily za ,křiklavý příklad vládní podpory korupce‘ způsob, jakým kabinet Miloše Zemana zadal letos

Na Pákistán!

vstřícnost vůči mé osobě je jen na dobu přechodnou, aby se zalepila ústa jedné potížistce. A takové prostředí považuji za naprosto nedůstojné. A to platí i pro nemocnici, kde toho, jak říkají, mají moc a mají malé platy. Pacient v ní totiž má navíc strach o své zdraví, dobrovolně a s vděkem, ale pořád odevzdává své tělo, mluví se o velmi intimních věcech. To je důvod, proč jsem svou zkušenost nabídla k veřejné diskusi. Jak už jsem řekla, vím, že toho mají sestry hodně. Ale to má skoro každý člověk ve svém zaměstnání. Ano, lékaři i zdravotnický personál předvádějí v mnoha směrech nadlidské výkony, ale neznamená to, že mohou obcházet slušné chování. Podle mého názoru jsou totiž ty paní Rusovou pojmenované „zbytečné tři kroky“, aby sestry mohly hovořit o pacientovi diskrétně a důstojně, tím, co dělí zdravotníky na obdivuhodné profesionály a na jejich karikatury.

na jaře stavbu zdejší dálnice D 47: zakázku v řádu desítek miliard korun ministři přiklepli bez jakékoli soutěže firmě Housing and Construction a odmítli přitom varování svou vlastní vládou najatého poradce (kanadskou firmu Mott MacDonald), který nabídku H&C označil za ,nevýhodnou a podstatně dražší než jiné dálnice‘. Vzhledem k tomuto varování ministr financí Pavel Mertlík varoval své kolegy, že za takové situace vláda svůj výběr dálničního stavitele před veřejností nemůže obhájit. V kabinetu ale nakonec zvítězil ministr dopravy Jaromír Schling, který s návrhem na firmu H&C přišel: Regulérní soutěž zdrží tuto důležitou stavbu nejméně o půl roku, argumentoval Schling – a kabinet mu dal za pravdu. Čas ovšem tuto pravdu zase vyvrátil: od vládního rozhodnutí už uplynulo devět měsíců a smlouva s Housing and Construction ještě není hotová.“ Tolik pět let starý Respekt. A jen pro osvěžení paměti: zemanovskou smlouvu s H&C zrušila následující Špidlova vláda jako zásadně nevýhodnou a poplatníky to stálo tři čtvrtě miliardy na smluvním penále. Dálnice D 47 dodnes není hotová.

Tereza Nosálková

Respekt 50/2001

Daniela Rusová

Q

Q

10 zahraničí


Irákizovat a pak vycouvat Bakerova komise předložila své závěry a Bílý dům se brání

Č

ekání na zázračný lék, který ale nedorazil. Tak mnozí ve Washingtonu vnímali uplynulý týden. Politická elita s napětím očekávala publikaci závěrečné zprávy kongresové komise, jež hledala řešení pro situaci v Iráku. Být denně konfrontován se sebevražednými útoky, desítkami mrtvých Iráčanů, a zejména s rostoucím počtem amerických obětí, který se nezadržitelně blíží třetí tisícovce, již Američanům brnká na nervy. Ve středu se zájemci dočkali.

Irák bestsellerem Těžko si představit komisi s větším kreditem než tým demokratických i republikánských expertů v čele s bývalým ministrem zahraničí Jamesem Bakerem (R) a bývalým šéfem zahraničního výboru sněmovny Lee Hamiltonem (D). Patří do něj ministr zahraničí Bushe seniora Lawrence Eagleburger (R), Clintonův ministr obrany William Perry (D), Reaganův ministr spravedlnosti Edwin Meese (R), Clintonův personální šéf Leon Pannetta (D) i bývalá členka Nejvyššího soudu Sandra Day O’Connorová. Snad jen Henrymu Kissingerovi se ve Washingtonu naslouchá s podobnou pozorností. Bakerův tým se nechal inspirovat mediálním úspěchem komise k útokům z 11. září, jejíž závěrečná zpráva se stala před dvěma lety bestsellerem. Nakladatelství Random House proto připravilo v knižním vydání též iráckou zprávu. Den po zveřejnění na webu Amerického ústavu pro mír byla stažena hned 400tisíckrát! Podpora pro vojenské nasazení v Iráku setrvale klesá a hlad po nových řešeních je skutečně obrovský. Jenže vysoká očekávání často zůstávají nenaplněna, což je do značné míry i tento případ. Ačkoli komise přišla se 79 doporučeními, jak v Iráku dále

Hlavní závěry komise g Oznámit plán stahování armády bez ohledu na to, zda je na takový krok připravena irácká vláda – signalizovat jí, že Washington ji nebude vojensky podporovat donekonečna. g Bojové brigády stáhnout do jara 2008. Poté mohou být americké jednotky nasazeny jen společně s iráckými (mělo by zůstat nanejvýš 80 tisíc amerických vojáků). g V Iráku nechat jednotky pro boj s al-Káidou. g Irácká vláda urychlí přebírání odpovědnosti za bezpečnost v zemi. g Zahájit diplomatickou ofenzivu pro mezinárodní konsenzus ohledně stability regionu. g Zapojit do dialogu Írán a Sýrii. g Obnovit podporu arabsko-izraelskému mírovému procesu i palestinské státnosti.

My máme kredit, Bush má moc – a teď to dát dohromady. (V popředí James Baker a Lee Hamilton) foto profimedia.cz

pokračovat (viz rámeček), nenabídla žádný kouzelný recept, který by šlo považovat za tolik hledanou novou iráckou politiku.

Ve skrytu za Rumsfeldem Závěry komise kritizují iráckou politiku, zejména neúspěšné získávání zpravodajských informací zevnitř teroristických buněk a neschopnost přesně analyzovat kořeny současného násilí. O řadě z těchto doporučení ale již administrativa diskutuje, či je dokonce naplňuje. Patří sem i přenesení stále větší odpovědnosti na irácké politiky a vládu v Bagdádu – irákizace, jak se občas říká po vzoru vietnamizace z konfliktu před čtyřiceti lety. Jen v posledních dvou týdnech se prezident Bush v Ammánu setkal s iráckým premiérem Malikím a doma přijal šíitského lídra Hákima. Bílý dům se na zveřejnění závěrů komise dlouho chystal. O předchozím víkendu nechal uniknout tzv. Rumsfeldovo memorandum, v němž bývalý ministr obrany nabízel zásadní změny. Sám Bush pak veřejně oznámil, že chce svou iráckou politiku modifikovat, takže nyní podle svého prohlášení vezme doporučení komise v potaz, ale pouze jako jeden z mnoha inspirativních zdrojů. Podobně snižovat závěry komise k útokům z 11. září si ve Washingtonu nikdo nedovolil.

Mexičané nám rozumějí Pět měsíců po těsném úspěchu ve volbách se Felipe Calderón ujal úřadu prezidenta. Jako vítěz však jedná i poražený kandidát Obrador. Felipe Calderón se musí prosmyknout těsnou uličkou tvořenou policií a vejít do hlavního sálu mexického parlamentu zadním vchodem. Vcházející muž vyhrál letos v červenci prezidentské volby a 1. prosince byl oficiálně uveden do své funkce. Jenže není sám. Jeho volební rival a hlavní ikona mexické levice, bývalý starosta hlavního města Mexika, López Obrador, je stále přesvědčený, že prezidentem je on.

Kempink na Zócalu Nejde o to, že by tak velká země potřebovala dva prezidenty. Je to tak, že López Obrador (53) se prostě nedokáže smířit s volební porážkou. Místo aby nejpozději 6. září, kdy padlo zásadní rozhodnutí Federálního volebního tribunálu, přijal fakt, že i po kontrolním přepočítávání lístků ve sporných okrscích získal o 6 % hlasů méně než sou-

peř, prohlásil, že všechno je faleš, šalba a klam, a dokonce pro sebe uspořádal vlastní ceremoniál uvedení do funkce. V podobné situaci se před šesti lety ocitl i Alan Gore ve Spojených státech. Tehdy volby těsně vyzněly v jeho neprospěch, ale Gore se na rozdíl od Obradora zachoval jako demokrat – porážku a zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu přijal. U mexických sousedů je to ale jinak. Lídr levice byl kandidát lidu a lid ví, že volby jsou zfalšované, zahraniční pozorovatelé, kteří tvrdí, že všechno bylo v pořádku, jsou vedle a voliči mají věřit jen cifrám a statistikám, které jsou z dílny Obradorových odborníků. Po sečtení hlasů začala v Mexiku opravdu mela. Měsíc a půl trvala blokáda hlavního náměstí v Mexiku zvaného Zócalo a třídy Paseo de la Reforma. Ze dne na den tam vyrostlo 47 stanových městeček potažených bílým igelitem. Právě v nich se ubytovaly desítky tisíc Obradorových skalních voličů,

Bush odmítl jeden z klíčových návrhů komise, aby USA navázaly politický dialog s Íránem a Sýrií. Jeho podmínkou zůstává, že Teherán musí zastavit své jaderné ambice a Damašek musí ukončit podporu terorismu na Blízkém východě. Na druhou stranu lze očekávat, že USA více podpoří mírová jednání mezi Palestinci a Izraelem jako součást celkového řešení situace v oblasti, jak také komise sama doporučuje. Část republikánů komisi kritizuje za poraženecký přístup. Její závěry jsou prý naivní, neboť se spoléhají na optimistické scénáře, na to, že ostatní státy v oblasti budou USA pomáhat, ač pro to nemají jediný důvod, i na to, že iráčtí politici dokážou sami zastavit pokračující násilí a odzbrojit milice, které ovládají celé části měst. V republikánských reakcích se střetává realistické křídlo, reprezentované starou školou pragmatiků (Kissinger, Baker), s neokonzervativci (Cheney, Riceová), kteří odmítají zásadně změnit přístup k Iráku a tvrdí, že USA si nemohou porážku v podobě předčasného odchodu dovolit. Přirozeným mostem mezi oběma křídly může být nový ministr obrany Robert Gates, který – jako jediný člen Bushovy administrativy – původně působil v Bakerově komisi. Demokraté se snaží za závěry komise sjednotit, ale někteří z nich se jen těžce vyrovnávají s faktem,

kteří přijeli ze všech koutů země. Svou umanutostí prakticky ochromili chod centra města, blokovali veřejnou dopravu, bránili lidem ve vstupu do bank a finančních center, zkrátka se dožadovali pozornosti. Výsledek? Asi tisíc drobných obchodníků závislých na turistickém ruchu a dalších lidí pracujících v centru přišlo o obživu a byla podána přibližně tisícovka žalob na porušování lidských práv. Jenže zhrzeného Obradora a jeho „megakempinky“ čekala dva měsíce po volbách další rána. V chudém mexickém státě Tabasco, odkud lidový tribun pochází, prohrál guvernérské volby kandidát Obradorovy Strany demokratické revoluce (PRD) César Ojedo. Z povolebních statistik poté vyplynulo, že 23 % lidí, kteří volili Obradora v prezidentském klání, se ve volbách guvernéra státu Tabasco rozhodlo pro kandidáta jiné strany. To všechno znamená, že únava ze skopičin levice je v zemi velká. „Chtěli jsme, aby vyhrál volby, ne aby se z něho stal zneuznaný diktátor,“ říká novinář a jeden z nejzajímavějších spisovatelů současného Mexika Juan Villoro, který v červenci pro Obradora hlasoval. Dnes je mu – stejně jako tisícům Mexičanů – jasné, že se jeho favorit nechová jako „umírněný sociální demokrat“, za kterého se prohlašuje, ale jako navztekaný a nebezpečný puberťák.

Rozhoduje televize Na počátku léta se zdálo, že Obradorovo vítězství je téměř jisté. Sám „Amlo“, jak se mu žoviálně říká, se také jako vítěz už předem začal chovat. Dovolil si dokonce takový hazard neobjevit se v první televizní debatě prezidentských kandidátů. A taková arogance se mu vymstila.

že ani jeden ze 79 bodů neobsahuje jejich požadavek na okamžité stažení z Iráku. Komise navrhuje, aby na jaře 2008 byly bojové jednotky nahrazeny výcvikovými a poradci. Zejména kongresman John Murtha je zklamán, že komise nestanovila pevné datum pro úplný odchod armády, a senátor Joseph Biden, budoucí šéf zahraničního výboru, zase není spokojen, že závěry neobsahují jeho návrhy na částečné rozdělení Iráku do tří sektorů.

Cíl se nemění Jaká bude irácká politika v příštích dvou letech, lze odhadovat z reakcí Bílého domu. Nasazení armády bude pokračovat a základní cíle se nemění. Podle Bushe mohou USA odejít tehdy, až Irák bude schopen zachovat vlastní státnost, dokáže si vládnout a bránit se. Irák prostě nesmí upadnout do nekontrolovatelného chaosu, z něhož by těžili teroristé. Ze závěrů Bakerovy komise se jako rozhodující může ukázat doporučení číslo 21 – irácká vláda si musí být vědoma toho, že přítomnost americké armády nebude nekonečná a že sami Iráčané pro řešení situace v zemi musí udělat více. Na tom se ve Washingtonu shodnou úplně všichni. Michal Sedláček Autor pracuje v PR agentuře.

Q

Velmi obratný a bezpochyby charismatický organizátor lidových demonstrací se příliš spoléhal na osobní kontakt s voliči na tribunách. Nenamáhal se přesvědčovat zejména příslušníky nerozhodné střední třídy, kteří na náměstí skandovat nepřijdou a raději sedí u televize. V dnešním světě se ale před volbami na obrazovkách odehrávají silná psychologická dramata. Ať už se to někomu líbí nebo ne, především televizní obrazovka určuje vítěze. Kdo tedy příštích šest let Mexiko povede? Do úřadu prezidenta nastoupil z rozhodnutí volebního tribunálu Felipe Calderón (44) ze středopravicové Strany národní akce (PAN). Už ve svých 33 letech stranu vedl, ale později se rozhodl vystudovat veřejnou správu na Harvardu. Když se před třemi lety vrátil do Mexika, tehdejší prezident Vicente Fox mu nabídl místo ministra energetiky. Calderón začal být ve vládě velmi populární a už v roce 2004 se začalo uvažovat o jeho prezidentské kandidatuře. Výchozí pozice nové hlavy státu ale nevypadá příliš radostně. V parlamentu čeká Calderóna více než silná opoziční Obradorova PRD, ve státě Oaxaca se dosud nepodařilo uklidnit krvavou vzpouru místních učitelů a narkomafie v den inaugurace prezidenta zavraždila pět rukojmích. Skutečná mexická demokracie má ovšem za sebou pouhých šest let. Předtím poznala tři století kolonizace, sedm let chaosu revoluce a 71 let vlády jedné strany. Podaří-li se jí vykázat zhrzeného Obradora do patřičných mezí, dokáže tím, že je možné v ni věřit. Markéta Pilátová Autorka je hispanistka.

Q

zahraničí


11

Stále větší EU

Koho přijmout, koho ne a co bude potom. Finsko řeší zapeklitý hlavolam

F

inové už to vše jednou zažili. Když se evropského předsednictví chopili jako nováčci v roce 1999 poprvé, ležela jim na stole nevábná agenda. Muselo se rozhodnout o rozšíření tehdejší patnáctky, na které čekaly nové země včetně Česka, o kandidátském statusu Turecka i o řešení institucionální krize – komise byla v demisi a na kapitánském můstku v Bruselu vládl chaos provizoria. Finové uspěli nad očekávání – Češi jsou dnes spolu s dalšími devíti zeměmi členy EU, Turecko je kandidátskou zemí a bruselští úředníci krátké bezvládí ochotně rozdýchali. Když začali Finové předsedat Unii letos v červenci podruhé, musel se jim úzkostí stáhnout žaludek. Na stole ležela nevábná agenda v podobě klíčového rozhodnutí o termínu vstupu Rumunska a Bulharska, turecká přístupová jednání se řítila plnou parou do zdi a nad hlavami evropských politiků se vznášel přízrak ústavní smlouvy odstavené již déle než rok k ledu. Kromě toho přibyly Finům na seznam úkolů praktické kousky jako třeba dotažení sporné směrnice o liberalizaci služeb, průšvih v podobě odloženého rozšíření schengenského prostoru nebo problémy energe-

Praha láká Galilea Ústředí navigačního systému Galileo se možná usídlí v Praze. O tom, zda nám Evropská unie tento velmi důležitý úřad svěří, se v Bruselu zřejmě rozhodne už tento týden, snad ještě před zahájením summitu EU. Před rokem si většina českých politiků pod názvem Galileo vybavila maximálně systém pro rezervaci letenek. Galileo je ale především síť kosmických družic, které hodlá Evropa vypustit na oběžnou dráhu do roku 2010. Systém nabídne nejpřesnější navigační služby na světě a minimálně deset dalších let by neměl mít vážnou konkurenci (více informací o systému Galileo na straně 19). Bude-li ústředí Galilea v Praze, získá Česká republika obrovskou prestiž, firmám to přinese nové zakázky, vzniknou nová pracovní místa. Česko je pouze jedním z jedenácti kandidátů, do ruky nám však hraje nepsaná dohoda uzavřená v roce 2003, podle níž budou nové úřady Evropské unie sídlit v nových členských zemích. A takové

tické bezpečnosti. Finské předsednictví vyvrcholí ve čtvrtek a v pátek na summitu v Bruselu.

Klíčem je Kypr Finové dělají, co mohou. Rumuni a Bulhaři se začlení do EU za tři týdny. Směrnice o přeshraničním poskytování služeb je sice rozředěná, ale definitivně schválená. Češi a osm dalších nováčků (s výjimkou nikam nechvátajícího Kypru) se stanou součástí Evropy bez hranic zhruba za rok, jen o tři měsíce později proti původnímu plánu. Pouze s Ruskem a energetickou bezpečností se to nepovedlo – Poláci evropské jednání o nové rámcové smlouvě s Moskvou vetovali. Jenže to pravé drama mají Finové teprve před sebou. Podstatou krize okolo přístupových jednání EU s Tureckem je dlouhodobý spor Ankary s Kyprem. Turecko zatím odmítá celní unii s řeckým Kyprem, ten zase blokuje obchodování s Kyprem tureckým. Jednání finišují právě teď, a jak jsme viděli ve čtvrtek, kdy Ankara nabídla otevřít kyperským letadlům a lodím jedno letiště a jeden přístav, zvraty nejsou vyloučeny. Jasněji bude nejspíš až v Bruselu.

kandidují jen tři, kromě ČR ještě Slovinsko a Malta. Česko má přitom jako jediný z nováčků EU jisté zkušenosti s evropským kosmickým byznysem, navíc pro ústředí Galilea nabízí již postavenou budovu. Od září také česká vláda v Bruselu poměrně intenzivně lobbuje. Jenže svoji kandidaturu ohlásila Praha teprve v září, zatímco některé evropské země usilují o Galilea už několik let. I přes nepsanou dohodu se mnohé „staré“ členské státy nehodlají ústředí projektu vzdát. Ve hře je obrovský vliv, který hostitelská země získá. Celý projekt kosmické navigace dostane na starost obří konsorcium soukromých firem – a právě na ně má dohlížet úřad, o němž se teď rozhoduje. Galileo navíc zbaví Evropu závislosti na Spojených státech a jejich navigačním systému GPS. Například Německo se proto velmi snaží, aby mohlo tento důležitý projekt ovlivňovat. Šéf Svazu průmyslu a dopravy ČR Jaroslav Míl vypočítává, co všechno mohlo Česko udělat, aby svoji kandidaturu podpořilo: už několik let o tom měli ministři v Bruselu hovořit při neformálních setkáních, měli si zajistit podporu ostatních nových členských zemí; mohli hrát s kartou Galileo

Hlavy evropských států budou řešit peripetie vstupu Turecka jako problém sám o sobě, navíc se ale musí zabývat fenoménem rozšíření v jeho obecnějším kontextu. Po vstupu Bulharska a Rumunska dosáhne EU hranice dané Smlouvou z Nice, která stanoví nejvyšší možný počet komisařů, a tedy, podle současných pravidel, i samotných členských zemí. Ve frontě na členství přitom kromě Turecka stojí i Chorvatsko. Podle hodnocení komise si vede v přípravách dobře, a přesto není jasné, jak to zařídit, aby mohlo do Unie vstoupit – podle stávajících smluv je prostě nadpočetné. A další sousední země, jež se upínají k vidině členství? To je teprve záhada, a ačkoli by se mohlo zdát, že nejjednodušším řešením by bylo zlomit nad dalším rozšiřováním hůl, takhle jednoduché to není. Stačí se podívat na příklad Turecka. Jeho vstup do EU není ze strany evropského klubu rozhodně žádným charitativním gestem. Turecká ekonomika roste o 7 % ročně. S 80 miliony obyvatel je lákavým trhem i stabilním cílem evropských investorů. Mladá turecká populace se může podílet na řešení demografické krize stárnoucí Evro-

v okamžiku, kdy jiné státy EU žádaly o jinou podporu nás. Nic z toho se nedělo. Vláda sociální demokracie měla jiné priority, usilovala například o to, aby u nás sídlil méně důležitý Institut pro rovnost pohlaví, další z celkem čtyř evropských agentur, jejichž umístění se stalo jablkem sváru. Letos na jaře dokonce česká vláda podpořila nizozemskou snahu získat ústředí Galilea (později se ale tuto dohodu podařilo zrušit). K odpovědnosti za to, že Praha zaspala, se čeští politici nehlásí. Bývalý ministr zahraničí Cyril Svoboda tvrdí, že jeho rezort nemá s projektem nic společného, vina podle něj padá na rezort dopravy. Milan Šimonovský, ministr dopravy v Paroubkově vládě, svoji nečinnost vysvětluje tím, že podle neoficiálních signálů, jichž se mu dostalo z Bruselu, mělo ústředí Galilea přece jen připadnout některé ze starých členských zemí, členů Evropské kosmické agentury, a úsilí Čechů by tedy nemělo žádný smysl. Teprve když letos v létě ohlásilo svoji kandidaturu Slovinsko, pochopila česká vláda, že naděje na úspěch existuje.

py. Turecko je mostem do Střední Asie a na Blízký východ s jejich zdroji ropy a plynu. A Turecko navíc nelze zamést pod koberec a zapomenout na něj – i když zůstane za branami Unie, nikam nezmizí. Místo přátelské a postupně se modernizující země to však může být otřesený, nestabilní a nepřátelsky naladěný soused plný islamismu a nacionalismu, hledající nová spojenectví v zemích, jako jsou Rusko, Írán nebo Čína. Podobné argumenty platí pro země západního Balkánu, kde se po přistoupení Bulharska a Rumunska vytvoří rozháraná černá díra přímo uprostřed sjednocené Evropy. Odmítne-li EU přijmout Albánii, Makedonii, Srbsko či třeba Černou Horu, nebo s nimi alespoň neuzavře nějakou formu velmi úzkého spojenectví, skutečnými výherci nebudou obezřetní obyvatelé dnešních členských zemí, ale mafiánští bossové, kteří získají v závětří rozkolísané oblasti skvělou základnu pro operace uvnitř EU.

Ale dál nevidí už nikdo To ale neznamená, že Unie nadšeně hledá cestu, jak nové členy přijmout. V Evropě proti sobě stojí zastánci stále hlubší integrace a ničím neomezeného rozpínaní EU, jež v radikální podobě může vést k jejímu rozředění a nutnosti vrátit část pravomocí zpět na národní úroveň. Již dnes má jednání zástupců 25 zemí tendenci měnit se z partnerského rozhovoru v sérii mimoběžných monologů. Rozhodovací proces vyžadující ve většině případů jednomyslnost se v současném počtu dostal na hranici únosnosti. Při předchozích vlnách rozšíření v 70., 80. a 90. letech se dařilo uspokojovat zastánce obou cest. Vstup nových členů vždy doprovázel krok směrem k těsnější spolupráci – například Maastrichtská smlouva nebo právě vznik původního Schengenu. Po roce 2004, kdy se členem stalo i Česko, se to však nepovedlo, protože schválenou evropskou ústavu se nepodařilo ratifikovat. Dnes její absence blokuje jakékoli rozšíření – pokud nebudou mít zastánci integrace jistotu, že se EU nezmění v beztvarý slepenec, nikdy na něj nepřistoupí. Takže Finové možná zažehnají katastrofu v podobě úplného krachu rozhovorů s Tureckem, ale další osud Evropské unie zůstane nejasný. Ústavní smlouva se dostane na program během jara a potýkat se s ní budou Němci. Není jim co závidět.

Martin Uhlíř Jiří Sobota

Q

To jsme my, chlapi ze Sebeobrany Polské hnutí populisty Leppera se utápí v sexuálním skandálu. Ale byť je taková Sodoma a Gomora pro premiéra Kaczyńského už příliš, nahrává mu do karet. Pro nikoho, kdo alespoň jednou viděl na obrazovce tvrdé jádro polské Sebeobrany, není sexuální skandál z minulého týdne překvapením. Mužům a ženám z tohoto hnutí to skutečně sluší: nejenom že lze zneužít matku v těžké sociální situaci a nutit ji k sexu, ale když celá věc praskne, lze jí i sprostě nadávat a dělat, že obětí je „žena špatné pověsti“. Zákonodárce Stanisław Łyżwiński byl obviněn z toho, že ve své poslanecké kanceláři zaměstnal ženu pod podmínkou sexuálních služeb, že ji nabídl i svému lídrovi Andrzeji Lepperovi, a když pak otěhotněla, odmítl platit na dítě, neuznal je a dodnes neuznává. Jeho manželka Wanda Łyżwińska, rovněž poslankyně, zhodnotila jeho počínání v rozhlase následovně: „Tak to jsou ti správní chlapi, fešáci. Staří, a pořád schopní!“ V pátek, na oslavách 15. výročí Radia Maryja, premiérem oblíbený páter Tadeusz Rydzyk shrnul skandál po svém: „Po Adamově hříchu je možné v podstatě všechno.“ Pod touto špínou se ale zřejmě skrývá velká politická hra. Analytici soudí, že skandál může být posledním hřebíčkem do rakve Sebeobrany. Její skóre již tak kolísá kolem prahu volitelnosti. A teď přijde premiér Jarosław Kaczyński a vyhrožuje, že pokud prokuratura obviní Leppera, tak jeho dosavadní vládní partner půjde z koalice. Kaczyński, který stále bydlí se svou matkou a nemá vlastní rodinu, působí dojmem puritána.

Skandál jím skutečně otřásl. Lepper se hájí tím, že publikace v Gazetě Wyborcze je útokem na koalici. Jenže pokud tu někdo útočí, tak ne novináři. Je zřejmé, že bratrům Kaczyńským partnerství se Sebeobranou a ultrapravicovou Ligou polských rodin nedělá čest a že vládní koalice v současné podobě je řešením z nouze. Premiér se už jednou pokusil Leppera vypudit za přehnané požadavky – jenže se mu nepodařilo Sebeobranu rozštěpit a její poslance přetáhnout na svou stranu. Nelze vyloučit, že nyní jsme svědky druhého pokusu.

Dávkovat moc i paniku Podle znalců je strategickým cílem Jarosława Kaczyńského pohltit koaliční partnery. Liga polských rodin Romana Giertycha je už hluboko pod prahem volitelnosti. Před dvěma týdny list Dziennik zveřejnil foto, na němž asistentka Giertychova otce, europoslance Macieje Giertycha, hajluje se skinheady na koncertě. Skončilo to téměř rozpadem koalice, ale hned přišel další skandál. Metoda je prostá: nechat řadové poslance ochutnat moc, rozdělit jim nějaké posty a pak zaútočit na lídry. Když skóre strany klesne, mezi poslanci vypukne panika. Giertych ani Lepper, čekající na porážku v předčasných volbách, už jim nebudou mít co nabídnout a jediným zachráncem

Po Adamově hříchu je možné vše. (Łyżwiński a Lepper) foto profimedia.cz

se může stát premiér. Již dva poslanci vystoupili ze Sebeobrany v důsledku sexuální aféry. Takto možná Kaczyński míří k dovršení svého plánu – monopolizovat národní křídlo polské politiky včetně extrémů. Chtěl by totiž ve své zemi stranický systém po anglosaském vzoru, tedy dvě silné strany zastupující pravici a levici. Proto se snaží vytáhnout z opoziční Občanské platformy lídra, deklarovaného konzervativce Jana Rokitu, a její zbytek dotlačit ke koalici s postkomunisty. Pokud se mu to povede, klidně vyhraje další volby tím, že bude strašit „návratem komunismu“, stejně jako to dělal v 90. letech Václav Klaus. A stejně jako Klausovi mu nebude vadit, když služeb (post)komunistů občas využije. Ostatně

jeho dvojče Lecha Kaczyńského ve druhém kole loňských prezidentských voleb veřejně podpořil jeden takový symbol – senátor za postkomunisty Adam Gierek, syn generálního tajemníka polských komunistů z let 1970-80 Edwarda Giereka. Kaczyńského Právo a spravedlnost zatím odmítá nabídku Občanské platformy: podpora rozpočtu výměnou za předčasné volby v březnu. Zní to podobně jako v Praze známé posarajevské „nic nekončí, jedeme dál“. Jenže muž, který se rozhodl pokračovat ve špinavé koalici, skutečně drží v rukou všechny rozhodující páky. Tomasz Maćkowiak, Varšava Autor je zástupce šéfredaktora týdeníku Forum. Q

12 Svět kolem / O KOM SE MLUVÍ

H

ugo Chávez opět vyhrál prezidentské volby. Hlavou Venezuely je už od roku 1999, a nestane-li se nic mimořádného, bude jí až do roku 2013. Jeho autoritativní politická dráha, lemovaná například zrušením senátu, ohýbáním pravidel pro přijímání zákonů či rozšířením počtu ústavních soudců o vlastní příznivce, marně hledá bariéry. Jak to ten chlap dělá? Zatím mu vystačí ropa – pro svět drahá, pro vybrané levná. Jak levná, ukazuje reportáž listu New York Times z brazilsko-venezuelské hranice. Na brazilské straně stojí galon pali-

Jistota třicetinásobku

Kagame jedním okem

Muži, který uzdravil Rwandu, je přičítána vina na genocidě

M

noho běžných lidí vytrhl z klidu silně emotivní film Hotel Rwanda, který připomněl nejznámější africkou genocidu. Příběh „obyčejného člověka“ Paula Rusesabaginy, který si v krizové situaci dokáže zachovat tvář a díky svým kontaktům zachrání před krutou smrtí přes 1200 uprchlíků, se ovšem záměrně vyhýbá politickému zákulisí tragédie. Naproti tomu vyšetřování francouzského soudce Jeana-Louise Bruguièra vytrhlo z klidu i politiky – bere si totiž na mušku právě celebrity dnešní Rwandy včetně prezidenta Paula Kagameho. 6. dubna 1994 bylo u rwandské metropole Kigali sestřeleno letadlo, v němž se z jednání v Dáresalámu vracel prezident Juvénal Habyarimana spolu se svým burundským protějškem. V troskách zahynuli i tři francouzští členové posádky. Příbuzní obou pilotů a mechanika svou žalobou v roce 1997 podnítili vyšetřování, jehož výsledkem je závěrečná zpráva ze 17. listopadu 2006. Ta klade vinu za smrt dvanácti osob na palubě a v podstatě i statisíců obětí následných masových vražd devíti současným politickým a armádním špičkám Rwandy i samotnému prezidentovi – bývalému povstaleckému vůdci Paulu Kagamemu. Když se obvinění proměnila v 9 zatykačů a připomínku, že by Kagame mohl stanout před Mezinárodním trestním tribunálem pro Rwandu, reakce na sebe nenechala čekat. Rwanda přerušila diplomatické styky s Paříží a nechala uzavřít místní francouzské instituce.

Chávez má své lidi rád. foto profimedia.cz

Vrátil se s rebely

va 5 dolarů, na venezuelské pouhých 17 centů. Lákáni třicetinásobnou lácí, přeplňují brazilští pašeráci u venezuelských pump své nádrže, kanystry i zavazadlové prostory aut. Mnohem snadněji se ovšem venezuelská surovina dopravuje po moři spřízněným duším. Chávez dává dohromady bratrstvo diktátorů, maniaků a zhrzených politiků, ať už ropu sami potřebují, mají ji odjinud nebo ji naopak vyvážejí. Jména jako Castro, Ahmadínežád, Mugabe, Lukašenko, Ortega či Morales dávají tušit, jaká internacionála tady vzniká. Jako by se kolem Cháveze reinkarnovalo kdysi nechvalně známé Hnutí nezúčastněných zemí (spojované zejména s jugoslávským Titem a libyjským Kaddáfím). Bylo proslulé tím, že především hledalo cesty, jak se zúčastnit. A nejinak je tomu i dnes. Před deseti dny přistály ve Venezuele první dva ruské bojové letouny Suchoj-30 z celkem 24 zakoupených strojů. Spolu s 53 vojenskými vrtulníky a sto tisíci kalašnikovy tvoří část zakázky za tři miliardy dolarů. Moskva nepotřebuje jistotu třicetinásobku, stačí jí jistota užitečného spojence.

Život Paula Kagameho je prostoupen moderními dějinami Rwandy i jejich leitmotivem – etnickým nesvárem většinových Hutuů a menšinových Tutsiů. Připomeňme, že toto rozdělení společnosti je do značné míry dílem německé a belgické koloniální správy, která považovala Tutsie za rasově nadřazené, a proto vhodné k ovládnutí Hutuů. Kagame se narodil v západní části Rwandy v roce 1957, ale brzy – po hutuském protikoloniálním převratu v roce 1959 a následných perzekucích Tutsiů – odešel s rodiči do sousední Ugandy. Ani ugandské režimy nezacházely se rwandskými Tutsii v rukavičkách. S pomocí rwandských uprchlíků coby obětních beránků kamuflovaly vlády Miltona Oboteho a Idiho Amina své vnitřní problémy. Tehdejší pogromy vypudily desítky tisíc Tutsiů z jejich domovů a řadu z nich přiměly ke vstupu do Armády národního odporu dnešního ugandského prezidenta Yoweriho Museveniho. Paul Kagame se k Musevenimu přidal již v roce 1979. Když ale Museveni poté doma zvítězil a ugandská veřejnost se od Tutsiů opět odtáhla, Kagame se zaměřil na nový cíl – návrat do Rwandy. Společně s Fredem Rwigemou k tomu založil Rwandskou vlasteneckou frontu (RVF). Začátkem října 1990 zaútočili rebelové z RVF na Rwandu, jejíž prezident Habyarimana byl zrovna v New Yorku na konferenci OSN. Invaze

Z

droje tu jsou. Často citovanou průpovídkou Vladimíra Špidly se může ohánět právě Chávez, který s její pomocí korumpuje i původní obyvatele Venezuely. Mnohem racionálněji k ní však přistupují indiáni v USA. Slyšíme-li Hard Rock Café, vybaví se nám celosvětový řetěz kaváren, restaurací, zábavních podniků a heren s atributy typu Hendrixovy kytary či Lennonových textů. Od příštího roku bude tento lukrativní podnik patřit floridskému kmeni Seminolů – za téměř miliardu dolarů.

Indiáni hrají Ve čtvrtek to oznámila britská skupina Rank, dosavadní vlastník řetězce. Je známo, že původní obyvatelé USA na svých územích (v rezervacích) smějí provozovat komerční hazard, jinde velmi přísně omezený. Nicméně fakt, že kmen Seminolů zvítězil v nabídkové soutěži částkou 530 milionů liber, staví indiánský byznys na světovou úroveň. Takže zdroje tu opravdu jsou a při správné kultivaci i rozkvetou. Zbyněk Petráček


ovšem neměla valný úspěch – již druhý den bojů padl Rwigema. Kagame se proto musel vrátit z USA, kde v té době absolvoval vojenský výcvik, a převzít velení povstalců. Někteří z nich sice pronikli až do Kigali, ale Habyarimanovi se podařilo získat vojenskou podporu Francie, Belgie i Zairu, takže Kagame musel přejít k taktice guerillové války stavějící na podpoře místních Tutsiů. Boje zastavily až mírové dohody z tanzanské Arushy v srpnu 1993, které rebelům přiznaly významný vliv v chystané dočasné vládě. Habyarimana se však vzniku takové vlády bránil a teprve na schůzce v Dáresalámu počátkem dubna 1994 slíbil, že bude dohody respektovat. Příležitost k tomu ale zmařilo sestřelené letadlo s ním na palubě. Zpráva o prezidentově smrti – společně s interpretací přičítající vinu za útok tutsijským povstalcům – se rychle rozšířila. Již 7. dubna byli pod taktovkou prezidentské gardy a milic Interahamwe vražděni někteří političtí představitelé. O následujících 100 dnech masakrování Tutsiů, politicky umírněných Hutuů a často opomíjených Pygmejů (Twa), jakož i fanatismu milic Interahamwe, Impuzamugambi a prostých občanů, kteří ze zaslepenosti, pod vlivem davové extáze či pouze kvůli strachu z podobného osudu byli schopni mačetou rozsekat své sousedy, bylo již napsáno mnoho. Kořenem nynější diplomatické roztržky je ovšem sporná role nynějšího prezidenta Kagameho a jeho spolupracovníků v celém tomto hororu.

Povely přišly z rádia Hledání viníků je přirozeným důsledkem bezvýsledných válečných masakrů. V případech, jako je Rwanda, kde prvotní podnět k násilí vzešel již z koloniální éry a kde se hromadných vražd aktivně zúčastnila významná část populace, to však přináší problém podobný plavbě mezi Skyllou a Charybdou. RVF po svém vítězství v červenci 1994 zformovala širokou koaliční vládu národní jednoty. Kagame navázal na koncepty národního usmíření známé z jiných zemí Afriky; řada jeho odpůrců však tento model považovala za zástěrku pro novou tutsijskou nadvládu. Podle rozhodnutí nové vlády mělo být spravedlnosti učiněno zadost vícestupňovým soudním systémem. Hlavní strůjci genocidy měli stanout před Mezinárodním trestním tribunálem pro Rwandu v Arushe, ostatní obvinění z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti pak před regulérními rwandskými soudy. Nicméně rozklad justičního systému v zemi vedl k rozhodnutí, že více než 130 tisíc podezřelých ze spáchání omezeného počtu vražd či majetkových deliktů bude souzeno lidovými soudy Gačáča. Základní úlohou těchto tribunálů nebylo trestání viníků (Gačáča může uložit tresty odnětí svobody, nemá

pravomoc odsuzovat k trestu smrti), nýbrž usmíření a obnovení zhroucených sociálních vazeb rwandské společnosti. Navzdory Kagameho „sametové“ taktice je třeba přiznat, že si rwandská spravedlnost strhla pásku z očí a tne především na jednu stranu. Jurisdikce soudů Gačáča například nezahrnuje dobu po 31. prosinci 1994, čímž se zatáhla opona za zločiny, kterých se tentokrát dopustili příslušníci RVF vůči Hutuům. Kagamemu a jeho spolupracovníkům se hodil i postoj světové veřejnosti, která v principu sice správně, ale až příliš nekriticky za viníka označovala Habyarimanův režim a, v horším případě, i Hutuy jako celek. Kagame tuto tendenci podpořil ostrou kritikou OSN a později i Francie, v jejíž spolupráci s Habyarimanovou vládou spatřuje její spoluzodpovědnost za genocidu. Zpráva soudce Bruguièra viní z rozpoutání genocidy naopak Kagameho. Jeho RVF byla prý jedinou ozbrojenou silou v tehdejší Rwandě, která mohla sestřelení Habyarimanova letadla technicky zvládnout, a sám Kagame navíc systematicky sabotoval veškeré domácí a mezinárodní iniciativy směřující k vyšetření útoku z 6. dubna 1994. Bruguièrova zpráva připomíná, že se útokem odmítl zabývat i Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu, a cituje právníka Reného Degni Seguiho z Pobřeží slonoviny, který sestřelení letadla označuje za gordický uzel následujících událostí. Jenže i kdyby se podařilo prokázat, že útok na letadlo uskutečnila RVF, zůstává Habyarimanova smrt jen roznětkou pečlivě nachystané nálože. Habyarimana osobně velel přípravám „konečného řešení tutsijské otázky“ v rámci Akazu („malý domek“) – skupiny zahrnující jeho nejbližší spolupracovníky i vlastní manželku. Již od roku 1992, kdy RVF získala pro svou invazi větší podporu rwandských Tutsiů, skupina Akazu podnikala kroky směřující ke koordinované a bleskově provedené eliminaci tutsijské menšiny. Patřilo k nim vyzbrojení armády novými samopaly, zřízení rádia Mille Collines („tisíc kopců“), jež nejprve šířilo etnickou propagandu a během genocidy předávalo povely vraždícím milicím, i dovezení 50 tisíc mačet z Keni v březnu 2004.

Jsem Rwanďan, ale... Paul Kagame v roli ministra obrany, viceprezidenta i prezidenta významně přispěl k vnitřní stabilitě země po roce 1994. Sám se prohlašuje za Rwanďana a přinejmenším na rétorické úrovni odmítá privilegovat tutsijské obyvatelstvo, jehož je příslušníkem. Americká nevládní organizace Freedom House ale Rwandu nadále řadí do skupiny nejméně svobodných zemí. Upozorňuje především na Kagameho zneužívání boje proti etnickým konfliktům k monopolizaci politické moci ve státě. Dodejme, že se rwandské jednotky podílely na krvavé válce v Kongu. Z Kagameho spojenců v Kongu, drancujících tamní přírodní zdroje, je známá postava dodnes vzdorujícího povstaleckého vůdce Laurenta Nkundy. Jean-Louis Bruguière, známý jako soudce teroristů (k jeho nejznámějším kauzám patří Ilich Ramírez Sánchez alias Carlos či Šakal), si ani tentokrát nevzal malé sousto. Výsledkem je zásadní diplomatická roztržka mezi Rwandou a Francií dokazující přecitlivělost Kigali na jakoukoli kritiku tohoto druhu i mírné nepochopení role nezávislého francouzského vyšetřujícího soudce. Pařížské ministerstvo zahraničí nemá na eskalaci vztahů se Rwandou žádný zájem. Ještě menší zájem na takovém vývoji mají žáci Francouzské mezinárodní školy v Kigali, kteří našli své třídy koncem listopadu zamčené. Václav Prášil Autor je analytik Asociace pro mezinárodní otázky. Q Paul Kagame Narodil se 23. října 1957 v Kamonyi v západní Rwandě, ve věku dvou let odchází s rodiči do Ugandy; 1979 – vstupuje do Armády národního odporu Yoweriho Museveniho; 1986 – ujímá se vedení vojenské rozvědky Armády národního odporu; 1990 – po smrti Freda Rwigemy přebírá velení Rwandské vlastenecké fronty; 1994 – stává se viceprezidentem a ministrem obrany Rwandy; 2000 – ujímá se úřadu hlavy státu, když prezident Pasteur Bizimungu pod tlakem rezignuje; 2003 – vítězí v prezidentských volbách se ziskem 95,1 % hlasů.

téma


13

Tady už se setkat nejde. Ale volno je kus dál – u stánku s biopotravinami. foto profimedia.cz / corbis

Jsme jiní, než si myslíte Proč to mají spolu Rakušané a Češi těžké

Po slibném začátku se vztahy mezi Rakušany a Čechy dostaly do slepé uličky. Mnoho Čechů si myslí, že hlavním důvodem jsou staré předsudky nebo bolesti minulosti. Nejsou. Lidé v rakouském pohraničí prostě mají vlastní zkušenosti, starosti a hodnoty. A podle toho se dívají na Čechy.

N

ěkteré příběhy se musí vyprávět od konce. Protože teprve na konci je jasné, o co vůbec jde. Na konci našeho příběhu tedy stojí paní Wöhrerová. Paní Wöhrerové je kolem pětačtyřiceti, je tmavovlasá, stále ještě velmi atraktivní – sedí za malým bílým pultem mezi regály s katalogy a letáky. Ze svého pracoviště v turistické informační kanceláři v malém dolnorakouském městečku Retzu na cestu do Znojma potřebuje asi tak půl hodiny. Jednou za měsíc tam jezdí, aby utekla, jak sama říká, maloměstské atmosféře svého bydliště: „Znojmo je přece hodně zajímavé město.“ Nejvíce paní Wöhrerová obdivuje české ženy, protože „bývají tak upravené“. O to méně rozumí, proč se stále ještě nestalo, s čím už tak dlouho počítá: „Když se v roce 1989 otevřela hranice, byla jsem si úplně jistá, že můj syn bude mít českou holku,“ říká. „Ted je mu ale už osmnáct – a přestože se ve škole učí česky, do žádné Češky se zatím nezamiloval.“ Jako každá dobrá anekdota je i tento příběh o „zklamané tchyni“ příznačný. Svědčí totiž o nechuti, která sedmnáct let po pádu železné opony mezi Čechy a Rakušany panuje. Přitom tenkrát po revoluci to všechno vypadalo tak nadějně. Jako první sousední země se Rakousko už v prosinci 1989 vzdalo vízové povinnosti a tisíce Čechů a Slováků nasedly do svých škodovek a vydaly se do Vídně, aby tam spatřily alespoň kousek Západu. Vysněné svatbě u oltáře bývalé habsburské monarchie, jak se zdálo, nestálo nic v cestě. Ale rakouský ženich náhle jako by o svou českou nevěstu ztratil zájem – a dokonce ji veřejně odháněl: letos v říjnu Rakušané Čechům v průzkumu veřejného mínění už po několikáté udělili nepříliš lichotivý titul nejneoblíbenějšího souseda (jen 49 procent dotázaných podpořilo užší spolupráci s Českem, vítězné Maďarsko získalo podporu 70 procent). Většina Rakušanů se také vyslovila proti českému vstupu do EU. Takže se přímo vnucuje otázka – proč? Co občané Rakouska vlastně proti Čechům mají? Podobný dotaz si v posledních letech položila celá armáda novinářů, historiků a politologů – a odpovědi, ke kterým došli, většinou zdůrazňují historické propojení obou národů: „Jsme si přece jen příliš podobní,“ zní jedna z nejoblíbenějších tezí. „Naše vztahy jsou stále ještě pod vlivem společné minulosti v monarchii,“ říká zase jiná. Tato „historická“ vysvětlení mají svou

důležitost – většinou ale vyprávějí jenom polovinu příběhu. A proto jsme se na pár dní vypravili do rakouského pohraničí, abychom sami zjistili, co Rakušanům na Češích vlastně vadí.

Hrůza přichází z Česka „Jsme si přece jen příliš podobní.“ Člověk stojící na hlavním náměstí v hornorakouském Freistadtu se téhle myšlence vyhne jen stěží. Na první pohled se totiž sedmitisícový Freistadt téměř neliší od srovnatelných měst v jižních Čechách. Žlutě, zeleně a modře omítnuté zrekonstruované historické fasády se rozprostírají kolem obligátního morového sloupu. Kdyby na pilíři před radnicí nebyl orel, ale lev, návštěvník by bez váhání věřil, že hranice, kterou asi 20 kilometrů odtud překročil, byla jen fata morgána. Recepční v hotelu U Zlatého jelena sice mluví přesvědčivě rakousky, ale pak malou gramatickou chybičkou prozradí, že vlastně pochází z Česka. A přestože počet českých hostů je dosud spíše zanedbatelný, hospoda Zum Stadtwirt dokonce nabízí jídelní lístek v češtině. Ve Freistadtu je láska mezi Čechy a Rakušany v plném rozkvětu, myslíme si. Do té chvíle než se ve Stadtwirtu setkáme se Simone Boria. Že se Simone Boria narodila ve Velké Británii už dávno není poznat. Asi 33letá drobná blondýnka, která dětství prožila ve Vídni, perfektně ovládá rakouštinu. Před dvěma lety se přestěhovala do Freistadtu, kde si našla dost výjimečnou práci. V místním rozhlase odpovídá za česko-rakouský přeshraniční pořad Vice versa. Ve spolupráci s českými kolegy v Budějovicích a Krumlově dvakrát týdně informuje o politických událostech a kulturních akcích v jižních Čechách. Pokud tedy vůbec někdo ví, co si Freistadtští o Češích myslí, pak je to Simone Boria. Její posudek však zní docela střízlivě. „Kdybych se Českem nezabývala profesionálně, ani bych netušila, že bydlím jen pár kilometrů od hranice,“ říká. „V každodenním životě sousedství s Čechy tady totiž nehraje žádnou roli.“ Samozřejmě, pokračuje Simone, každý obyvatel už slyšel o Temelínu, protože poruchy v atomové elektrárně u Týna nad Vltavou jsou jedním z mála českých témat, o která se rakouská média zajímají. A samozřejmě – Freistadt má partnerství s českou Kaplicí. Občas se schází starostové, někdy dokonce sportovní spolky. Široká veřejnost do tohoto partnerství ale zapojena není. „Většina lidí o Čechy prostě nemá žádný zájem,“ vysvětlu-

je Simone Boria. „Jenom málo zdejších obyvatel jezdí do Česka – a proto tu nikdo až na výjimky nemá žádnou představu, co je to vlastně za zemi a jací lidé v ní žijí.“ Proč Freistadtští nejezdí do Čech – o tom by Simone mohla dlouho vyprávět. „Ale zeptejte se jich raději sami,“ doporučuje. A tak se vydáme na procházku po městě. Hned naproti Stadtwirtu nabízí výloha obchodu s hudebninami Wernera Lorenze kytary, trubky a bubny. Vedle je okresní hudební škola, a tak má pan Lorenz (44) veškeré důvody ke spokojenosti. Ta ho ale přejde, jakmile se hovor stočí na severní sousedy. „Česká republika je vlastně jediná země, do které z principu nikdy nejezdím,“ říká Lorenz. Důvodů k tomuto odmítavému postoji má několik. Nejdůležitějším prý je, že jeho rodiče byli po válce vyhnáni z rodného Chebska. „Můj otec mi hodně vyprávěl o tom, co se tenkrát dělo,“ říká Lorenz. „A s těmito historkami v hlavě se jen těžko díváte na Čechy s láskou.“ Osud rodičů není ale jediným důvodem, proč se Lorenz už jako dítě začal Čechů bát. „Pro mě naši noví východoevropští sousedé stále ještě neexistují,“ přiznává se. „Vždyť ještě nedávno zdejší hranice znamenala konec světa.“ Jako dítě ho dospělí vždycky varovali, že za hranicí začíná říše zla. „Pořád nás důrazně varovali, abychom nikdy nepřekročili hraniční čáru ani o krok, protože tam na druhé straně nás hned zastřelí nebo unesou,“ vzpomíná. „A teď najednou máme mít s Čechy výtečné vztahy? To od nás přece nikdo nemůže čekat.“ Hranice v hlavě, která prostě nechce zmizet – také v obchodě s vínem vzdáleném od Lorenzových hudebnin jen pár kroků netrvá dlouho, než se hovor stočí k nepřekonatelnému pocitu, že na sever za Freistadtem svět končí. „Do Čech? Nojo, tam jezdím snad dvakrát do roka, většinou na kulturní akce v Krumlově,“ říká pětatřicetiletý vedoucí obchodu mezi regály, na kterých se láhve Veltlínského střídají s italskými luxusními těstovinami a skleničkami s lanýžovou omáčkou. „Největší část svého života jsem se prostě na Čechy díval jenom zády,“ snaží se o vysvětlení. „Je těžké se najednou otočit.“

A proč bych tam měl jezdit? Hrůza, kterou Česko (a především předlistopadová ČSSR) v obyvatelích Freistadtu dlouhá léta vyvolávalo, je jedním z důvodů, proč si místní jen málokdy najdou cestu přes hranici. Druhý argu-

14 téma


Sousedé? No a co? (Simone Boria, Freistadt) foto günter bartoš

Jednou budem dál. (Georg Neugebauer, Retz) foto günter bartoš

o Temelínu. Hlavním cílem setkání však je přesvědčit Čechy o tom, že jaderná energie má alternativu. „Z české strany tam nejezdí jenom odpůrci atomové elektrárny,“ říká Christine Wurmová. „Už několikrát přišli i lidé, kteří se na alternativní zdroje energie původně dívali velmi skepticky – a na konci přiznali, že to snad není tak špatné, jak se v českých mediích často píše.“ S finanční podporou z Horních Rakous si malá vesnička Věžovatá Pláně u Českého Krumlova během posledních let dokonce pořídila solární panely, umístěné na střeše místního školicího centra, i větrné elektrárny. I když je tedy Temelín stále mezi Čechy a Rakušany důvodem k rozepřím, na pravidelných setkáních se paradoxně právě energetická politika stala tématem, které lidi na obou stranách hranice spojuje. „Naše kritika Temelína vůbec nesouvisí s tím, že elektrárna stojí v Čechách,“ tvrdí aktivistka. A proto nerozumí, proč se o elektrárně většinou diskutuje v kategoriích psychologie nebo historie. „Nečekala jsem, že Češi stále ještě uvažují jako za monarchie,“ říká paní Wurmová. „Tady totiž nejde o to, že by Rakušané chtěli Čechy poučovat o tom, co mají dělat.“ Jediný důvod, proč aktivisté protestují proti Temelínu, a ne proti Dukovanům nebo proti německým elektrárnám, prý spočívá v tom, že temelínská kombinace ruské a americké technologie nemůže fungovat. A jak říká Christine, „počet poruch, které jsme už zažili, to asi dost přesvědčivě dokazuje“. Bohužel česká politika prý nebere strach rakouských občanů vážně a protesty vykládá jako snahu o dominanci. „Kdybych měla říci, co mi na Češích trochu vadí, pak je to asi určitá neochota jít do sporu,“ říká Christine Wurmová. „Většina mých českých známých nechce mluvit o nepříjemných tématech. To se radši baví o nádherné dovolené nebo o novém autě – ale problémům se spíše vyhýbají.“ Nejlepším příkladem se prý staly právě slavnosti, na které partnerské město Kaplice pozvalo občany Freistadtu. „Chtěli jsme tam postavit informační stánek,“ vzpomíná paní Wurmová, „ale starosta Kaplice nám to doslova zakázal.“ Příštího rána sluníčko září z ledově modrého nebe a my se vydáváme na cestu do tzv. Waldviertelu – Lesní čtvrti. Jak tato část Dolních Rakous dostala své jméno, není těžké uhádnout: dlouhé kilometry nás kopcovitá cesta do Gmündu vede hustým borovým lesem. Dosavadní výsledky pátrání po příčinách chladu v česko-rakouských vztazích žádné velké překvapení nepřinesly; podobají se situaci v bavorském nebo saském pohraničí. Kromě pár idealistů se ani tam totiž téměř nikdo o nového českého souseda nezajímá. Mnoho Sasů sice pravidelně jezdí do Čech – důvodem ale není nějaká velká láska k sousedům, nýbrž skutečnost, že litr benzinu stojí v Čechách o 25 eurocentů méně než v Německu. Přesto: Nesuďme ukvapeně. Snad skutečně existuje něco, co vztahy mezi Rakouskem a Českem odlišuje od všeho ostatního, co lze pozorovat na jiných úsecích bývalé železné opony. A snad v Lesní čtvrti narazíme na stereotypy, předsudky a arogantní chování, které Češi svým jižním sousedům rádi přičítají.

Kde ty všechny myši jsou?

Pomoc jedněm zvedne i druhé. (Jaro Krivan, Gmünd) foto günter bartoš

ment, který dnes uslyšíme ještě několikrát, zní: A proč bych tam vlastně měl jezdit? „Když potřebuji na dovolenou, jedu na jih, když chci nakupovat, jedu do Lince. A co se týká jídla, ještě nikdy jsem v Čechách nenarazil na něco výjimečně dobrého,“ říká například muž z obchodu s vínem. Podobný názor je slyšet také na opačném konci sociálního žebříčku. Ani ve Snoopies baru, kde se teď odpoledne scházejí ti, kteří těstoviny s lanýži nejedí každý den, nejsou cesty do Česka zrovna velkým trhákem. „Jo, v devadesátých letech jsme tam občas jezdili,“ říká hospodský a očima sleduje závoj cigaretového kouře nad barpultem. „Kvůli dámám. Ted to ale strašně podražilo.“ „Nějakou tu klobásu tam ještě sem tam koupím,“ říká jeden z hostů, ale od té doby, co ceny benzinu v Česku dosáhly stejné úrovně jako v Rakousku, neexistuje za hranicí nic, co by za tu cestu stálo. „Lidé jsou tady extrémně usedlí, prostě neradi někam jezdí,“ komentuje výpovědi ze Snoopies baru Simone Boria. Na všechno, co přichází zvenku, se prý místní dívají velmi skepticky. „Co sedlák nezná, to nejí – toto přísloví tady platí doslova,“ říká novinářka. A skutečně nelze přehlédnout, jakou hodnotu Freistadtští přikládají kvalitnímu

a zdravému jídlu: Jen v uličkách starého města se nachází hned několik obchodů se slovem „přírodní“ či „zdravé“ v názvu. Hlavnímu náměstí dominuje obchod nabízející šunku a sýr od sedláků z regionu. „Zdravé jídlo lidem tady skutečně leží na srdci,“ říká Simone Boria. „A právě proto už nenakupují v českých supermarketech. Tam si totiž údaje o obsahu potravin ani nepřečtou.“ Zdá se tedy, že vztahy mezi Freistadtskými a Čechy jsou na mrtvém bodě: Žádný benzin, žádný sex, žádný hypermarket – je vůbec nějaký důvod, proč by Rakušané měli hranici v hlavě překonat a zajímat se o severní sousedy?

Nemluvme, prosím, o problémech Odpověď, kterou na tuto otázku slyšíme od freistadtské občanky Christine Wurmové, je trochu nečekaná: „Temelín,“ říká tmavovlasá čtyřicátnice. Jako předsedkyně spolku Sonne und Freiheit (Slunce a svoboda) už tři roky pravidelně organizuje tzv. „energetické kulaté stoly“, u kterých dvacet až šedesát lidí z Česka a Rakouska diskutuje o problémech energetické politiky. Samozřejmě se tam často mluví

Pokud v Rakousku existuje město, ve kterém jsou vztahy mezi Čechy a Rakušany hmatatelné, pak je to Gmünd. Od roku 1920 je toto kdysi jednolité městečko rozděleno skutečnou státní hranicí. Že obě části patřily k sobě, už téměř není vidět. Hlavní náměstí šestitisícového Gmündu vítá návštěvníka podle dobré habsburské tradice hezkými historickými domy, malým kostelem, kavárnami a obchody. V Českých Velenicích, severní části města, jejíž dominantu tvořily železniční opravny a domy kolem nich, už dobu monarchie připomíná jenom stará nádražní budova. Zbytek tvoří především panelová zástavba a otlučené činžáky. Podél silnice se rozkládají tržnice s textilem a cigaretami. Několik kasin svědčí o tom, že rakouští zákazníci už nehledají štěstí u prostitutek, ale u stolů s ruletou. To, co Gmündští při návštěvě své zahraniční „české čtvrti“ vidí, je groteskní a těžce stravitelná směsice pozůstatků monarchie, komunismu a typické bídy postkomunistického pohraničí. Je to směs, ve které se starým stereotypům dobře daří. „Bylo by lepší, kdyby Češi zůstali, kde jsou.“ Vedoucí malého obchodu s elektronikou přímo na gmündském náměstí už žádné české zákazníky mít nechce. „Nakupují za dvě stě a kradou za tři sta,“ tvrdí. Především drobné příslušenství jako myši a USB-kabely mizí masově. Ale i celé notebooky prý již dokázali Češi „šlohnout“. „Vždycky chodí ve skupinách, všichni mají kabáty s ohrnutým límcem – a zatímco někteří odvádějí pozornost personálu, ostatní seberou, co mohou.“ Do země, z níž tito „mafiáni“ pocházejí, pan vedoucí samozřejmě moc nejezdí. „Nanejvýš jednou za rok,“ říká. „Častěji není důvod. Je totiž jedno, jestli se jedná o jídlo, oblečení nebo památky, všechno tam má velmi nízkou kvalitu.“ Podvodníci, zloději, lidé, na které si člověk musí dát pozor – obraz vykreslený obchodníkem je klasickým portrétem takzvaného „falscher Behm“, falešného Čecha. „Čechovi nemůžeš věřit“ – tak zní jádro tohoto stereotypu, jehož původ a zdánlivé „potvrzení“ tvoří celá řada historických faktorů: čeští dělníci, kteří v 19. století za bídných podmínek pracovali ve vídeňských cihelnách a kteří si přitom určitě čas od času vylepšili skromný plat ne úplně legálním způsobem. Čeští legionáři, kteří během první světové války vypo-

věděli loajalitu monarchii a bojovali za vlastní stát. Čeští „vítězové“, kteří v roce 1945 ze dne na den násilně vyhnali německy mluvící spoluobčany z jižních Čech a jižní Moravy – to všechno zazní, když se v Rakousku mluví o „Behmovi“. Jak ukazuje příklad obchodníka s elektronikou, nelze tvrdit, že by starý stereotyp už úplně vymizel. Přesto ale mnohé nasvědčuje tomu, že lidé stále pociťující vůči Čechům nedůvěru se pomalu ocitají v menšině. Geografka Claudia Traxlerová položila letos v dubnu v rámci své diplomové práce obyvatelům městečka Dobersberg u Slavonic celou řadu otázek týkajících se „Čechů“. A její průzkum ukázal, že názor Rakušanů na české sousedy je mnohem lepší, než by se podle stereotypu „falešného Behma“ dalo čekat: třetina Dobersbergských považuje Čechy za „sympatické“ (opak si myslí 7 procent). 27 procent považuje Čechy za „pilné“ (desetina za „líné“). A čtvrtina je přesvědčena, že Češi jsou „poctiví“ (za nepoctivce je má 7 procent). Ostatní se rozhodli pro „neutrální“ nebo neměli žádný názor. Pokud Dobersbergským na sousedech vůbec něco vadí, pak je to jejich „nedostatečná pořádnost“ a jejich málo vyvinuté „ekologické uvědomění“. S Habsburky a „falešným Behmem“ to už nemá vůbec nic společného. A proto například historik Niklas Perzi (36), vedoucí vzdělávacího centra Waldviertel-Akademie ve Waidhofenu nad Dyjí, už otázku o vztazích mezi Rakušany a Čechy docela nesnáší. „Habsburkové, Habsburkové – kdo tady vůbec ještě má ponětí o Habsburcích?“ ptá se vědec. „Většině místních tady je Česko úplně ukradené, mají totiž jiné starosti.“ Na vlastní kůži Perzi tento nezájem pocítil, když jeho akademie uspořádala v roce 1999 výstavu „Deset let otevřené hranice“. Přišlo jen málo lidí: pro většinu obyvatelstva Waldviertelu totiž otevřená hranice důvod k oslavám dodnes nepředstavuje. „Projeďte si zdejší vesnice,“ doporučuje Perzi. „A uvidíte proč.“

Tady zůstanou jen staří Waldviertel zažil během posledních patnácti let proměnu, která svou dramatičností připomíná otřesy na české straně hranice. Ještě počátkem devadesátých let pracoval každý pátý obyvatel Lesní čtvrti v zemědělství nebo lesnictví – což je mnohem vyšší podíl, než bývá v západních průmyslových státech zvykem. Převážná většina těchto pracovních míst padla za oběť strukturální změně, kterou během posledních desetiletí zažila všechna národní hospodářství na Západě. Dramatický pokles pracovních míst zaznamenal i tradiční waldviertelský textilní průmysl a výroba stavebních hmot. Koncem loňského roku se míra nezaměstnanosti u české hranice přiblížila 10 procentům (celostátní průměr přitom byl 5,3 procenta). A stejných deset procent tvoří rozdíl mezi průměrnou mzdou v okresu Waidhofen a průměrnou mzdou na celostátní úrovni. Mnoho lidí z Waldviertelu přitom věří, že vinu na tomto ekonomickém poklesu nesou Češi. „Já bych byl velmi rád, kdyby plot na hranici stále ještě stál,“ říká muž v kavárně průmyslového parku Acces. Už několik let je tento bývalý dělník v kovoobráběcím průmyslu – říkejme mu Franz – nezaměstnaný. Nyní se v Gmündu zúčastní rekvalifikačního kurzu. Úřad práce tady nabízí i výuku češtiny, ale chodit na hodiny tohoto jazyka je to poslední, co by Franz udělal. „Češi nám zruinovali celé hospodářství,“ říká, „protože naše firmy přemístily výrobu do Čech.“ Úplně správný tento úsudek není. Už před nějakými deseti lety, když se otevřel přechod pro pěší mezi Gmündem a Velenicemi, na rakouské straně vyrostla řada supermarketů na oblečení, boty a sportovní potřeby. Dobrá třetina zákazníků jsou tu od té doby Češi z Velenic a širokého okolí. Češi tedy jsou stále častější zákazníci rakouských obchodů. Blízkost Česka má pro rakouské firmy i další důležitou výhodu, jak zdůrazňuje Erwin Kreuzwieser, jednatel Arbeitsgemeinschaft Grenzutzen (Pracovní skupiny Prospěch z hranice). Od roku 1991 se tato organizace snaží zprostředkovat kontakty mezi malými a středními podniky na obou stranách hranice – a to docela úspěšně: „Na spolupráci s českými podniky firmy rozhodně profitují,“ říká Kreuzwieser. „Díky levnějším českým dodavatelům jsou totiž schopné udržet atraktivní ceny. České firmy nám tedy pracovní místa neničí, ony je naopak zabezpečují.“ Nejviditelnějším pokusem, jak změnit polohu u hranice v ekonomickou výhodu, je již zmíněný přeshraniční průmyslový park Acces. Od roku 1991 se tu usídlilo 19 firem a vzniklo více než 800 pracovních míst. Přesto ne všichni jsou z parku nadšení: dvě třetiny pracovních příležitostí totiž vznikly na české straně. „Užitek parku se ukáže až za delší čas,“ říká manažer Accesu Jaro Krivan. „Každé zde vytvořené pracovní místo totiž nepřímo přinese další práci, třeba v údržbě nebo v dodavatelství. A takhle vzniknou místa i v Rakousku.“ Nezaměstnaného dělníka Franze to nepřesvědčuje. „Nová místa vznikají vždycky jenom v Čechách. U nás zůstane jen správa,“ říká. A pročpak tedy nepracuje v podniku na české straně? „Za prvé jsou tam moc nízké platy. A za druhé by mě určitě hned zabili. Moji rodiče mi přece vyprávěli, jak to tenkrát bylo, v roce 45.“ Podobných názorů bychom ve Gmündu a okolí určitě slyšeli desítky – a to především od lidí, kteří jsou ekonomickou krizí osobně postiženi a kteří

téma

ReSPeKT 50 V 11.–17. prosInec 2006

1

s Čechy nemají žádný kontakt. V rakouských firmách, které spolupracují s českými podniky, se ale obraz Čechů za poslední léta podstatně změnil, říká Erwin Kreuzwieser. „Bezprostředně po otevření hranic si mnoho Rakušanů myslelo, že český průmysl sice vyrábí levné, ale nekvalitní zboží,“ říká pan Kreuzwieser. Postupem času se ovšem Češi vypracovali a nyní se prý těší výborné pověsti velmi inovativního, kreativního a kompetentního partnera. „A v několika oblastech jsou dokonce lepší než my,“ říká Kreuzwieser. To, že se – především od českého vstupu do EU – všeobecná nálada vůči Čechům hodně zlepšila, pozoroval i Niklas Perzi z Waldviertelské akademie. „Mizí šovinismus blahobytu, typický v prvních letech po otevření hranic, když bohatí Rakušané tak trochu nad chudými českými sousedy ohrnovali nos,“ říká. „Samozřejmě ten první dojem z roku 1989, kdy Češi dorazili ve svých komunistických vozítkách, se tady udržel dlouho. Dnes si ale mnoho lidí protírá oči v údivu nad tím, co Češi za poslední roky dokázali. A někteří se už dokonce diví, proč my tady něco podobného vlastně nezvládáme.“

Těší nás, že jste k nám přišli O tom, do jaké míry se nálada v rakouském pohraničí skutečně změnila, se příštího rána můžeme přesvědčit sami. Vydáváme se na cestu do Retzu, poslední zastávky na naší cestě. Pár kilometrů za Gmündem stojí u cesty obrovský billboard a v češtině je na něm napsáno: „Těší nás, že jste si k nám našli cestu.“ Jsme dojatí. Sponzorem billboardu je Hospodářská komora Dolních Rakous. Za poslední léta vznikla v Dolních Rakousích celá řada iniciativ snažících se přimět lidi v pohraničí k většímu zájmu o Čechy. V rámci několika programů se dolnorakouská vláda pokusila přilákat děti i dospělé do kurzů češtiny. A deset tzv. „přeshraničních pobídkových center“ (GIZ) se prostřednictvím řady projektů snaží pomoci zdejším obyvatelům při zdolávání jak hranic v hlavě, tak skutečných bariér spolupráce. Jedno z prvních center sídlí právě v Retzu. A tak jsme zvědaví, jestli se jeho pobídky setkaly u místních lidí s očekávaným ohlasem. „Říkám vám to otevřeně: tento proces potřebuje čas.“ Okna kanceláře projektového manažera v retzské GIZ Georga Neugebauera nabízejí pohled do romantických uliček čtyřitisícového městečka. Weinviertel, Vinná čtvrť – tak se jmenuje tato část Dolních Rakous. Stejně jako Znojmo na druhé straně hranice i Retz totiž leží uprostřed mírných kopců osazených vinnou révou. Weinviertel je jedním z nejhezčích koutů Rakouska – a zároveň jedním z nejchudších. Stejně jako v sousedním Waldviertelu také zde vládne vysoká nezaměstnanost. I odtud proto mnoho mladých lidí odchází. Pokud region vůbec má nějakou ekonomickou budoucnost, pak podle jednotného názoru místních aktérů spočívá v turismu. A proto není divu, že se jeden z nejdůležitějších projektů GIZ zabývá právě turismem. Jmenuje se „Vítáme Vás, sousedé“. „Naším cílem je připravit malé a střední podniky na kontakt s českým zákazníkem a partnerem,“ říká Georg Neugebauer. To zní docela abstraktně, ale není. Zhruba stovka podniků z Retzu se za posledního půldruhého roku zúčastnila jazykových kurzů, firmy se naučily vítat české zákazníky, přeložily do češtiny svoje internetové stránky, jídelní lístky a reklamní materiály. Tzv. Erlebniskeller, největší vinný sklep v celém Rakousku, nabízí průvodce i v češtině. A když retzští podnikatelé uspořádají jednou za měsíc kvůli „prezentaci“ slavnost na hlavním náměstí, pozvou i české sousedy ze Znojma. O tom, že Češi jsou skutečně vítáni, nás přesvědčuje návštěva kavárny Wiklicky hned vedle Znojemské brány. Ořechový nebo raději schwarzwaldský dort? Ačkoli se o této rozhodující otázce radíme v češtině, servírka nám rozumí bez překladu. „Ano,“ říká zhruba 50letá paní, „absol-

Na kafe? Raději ne, díky. (Stefanie a Sabine – stojící – akademie Retz) foto günter Bartoš

vovala jsem pár kurzů, takže trochu rozumím.“ Pak někam zmizí, a když se vrátí, hrdě nám ukazuje ceduli s českým nápisem: „Čokoladová, bananová, citronová“. „V létě ji postavíme do okna, aby čeští turisté věděli, jaké máme druhy zmrzliny,“ říká paní. Příliš českých zákazníků kavárna přesto nemá. „Je to asi stále ještě příliš drahé,“ myslí si naše číšnice. A aby sama jezdila na Moravu? „Na to bohužel nemám vůbec čas.“ Žádný čas, žádný důvod – přes všechny projekty se také v Retzu setkáváme se stejnými argumenty, které jsme již slyšeli ve Freistadtu a Gmündu. I důvody nezájmu jsou podobné – od hranice v hlavě přes chybějící podnět až po vzpomínky na vyhnání. Přesto Georg Neugebauer srší optimismem. „Naše obchodní akademie je jedna z mála škol v Rakousku, kde se čeští a rakouští studenti učí spolu a kde se češtinu učí v rámci normálního plánu výuky.“ Jedna studentka z akademie dokonce vyhrála celorakouskou soutěž v odboru „čeština“. Do obchodní akademie dorazíme v poledne. V aule visí nejen fotografie českého prezidenta Václava Klause, ale také části skládanky, kterou si vyrobili sami studenti. „Setkání“, „vize“ a „otevřenost“, můžeme číst nápisy. Jak se ale brzo dozvíme, je docela složité těchto cílů v praxi skutečně dosáhnout. „Rakouští studenti si mohou vybrat, jestli se jako druhý cizí jazyk chtějí učit francouzštinu, nebo češtinu,“ říká Ewald Fidesser, ředitel akademie. „Těší mě, že se dvě třetiny studentů rozhodují pro češtinu.“ V roce 1992 prý mnoho rodičů proti zavedení češtiny protestovalo, protože v Retzu stále ještě žije řada rodin, kterých se vyhnání v roce 1945 přímo dotýkalo. „Dnes ale většina rodičů považuje češtinu spíše za šanci,“ říká Fidesser. Že však výuka skutečně přinese ovoce, pochybuje mladá bohemistka Dominique Kalteisová. Již dva roky zodpovídá za jazykové pokroky studentů češtiny. Dva roky, během kterých se často divila. Samozřejmě má porozumění, že tři hodiny týdně nemohou udě-

lat zázraky. „Čemu ale nerozumím, je, proč studenti nemluví se svými českými spolužáky česky a proč tak málo jezdí na Moravu, aby si tam jazyk procvičili.“ Vysvětlení nám poskytují Stefanie a Sabine. Osmnáctileté dívky, které příští rok obchodní akademii ukončí. Už tu strávily pět let. S českými spolužáky se za celou tu dobou přesto neskamarádily. „Samozřejmě spolu mluvíme,“ říká Stefanie. „Ale že bychom si odpoledne dali sraz na kafe – to spíš ne.“ Každý přece už své kamarády má. A vůbec: „Po škole stejně odtud odejdu, tady totiž není práce,“ říká Sabine. „Snad půjdu do Vídně, uvidíme. A co mi tam čeština bude platná?“

Až tak podobní si zase nejsme Paní Wöhrerová sedí v turistické informační kanceláři na hlavním náměstí v Retzu. Na policích leží štosy katalogů. Některé jsou v češtině. Paní Wöhrerová je Čechům velmi nakloněná. „Když při slavnostech všichni zpívají, často si myslím: Jak se ti Češi těší ze života – a u nás stále panuje taková blbá rezignace.“ Škoda tedy, že si její syn ještě nepřivedl domů českou dívku. A když tak člověk poslouchá vyprávění paní Wöhrerové, je mu najednou úplně jasné, v čem ten problém mezi Rakušany a Čechy vlastně vězí: spočívá v očekávání. V očekávání, že si obě strany přece do náruče padnout musí. Společná historie, příbuzenské svazky, podobnost kultury, vkusu, charakteru – to všechno se k sobě přece hodí tak dobře, že to musí být láska na první pohled. Toto očekávání je však absolutně nerealistické. Dávná historie přitom hraje jenom menší roli. Důležitější je, že čtyřicet let železné opony rozdělilo Čechy a Rakušany mnohem více, než si „dohazovači sňatků“ uvědomují. V zásadě existují dva velmi různé důvody, proč někteří Rakušané nemají na Čechy zrovna nejlepší názor. Zatímco Češi za komunismu strávili desetiletí s neustálým

bojem o stavební materiály, banány a rifle, Rakušané spěli k postmaterialistické společnosti, která si váží zdravého životního prostředí a biopotravin a která jen těžce snáší, že Čechům v novém věku neomezeného konzumu záleží na nabídkách a slevách, a ne na přírodě. Jiná část Rakušanů velmi intenzivně vnímá, že Češi za poslední roky odstartovali nevídaný ekonomický vzestup – zatímco s nimi to už stejně dlouho jde z kopce. Jedni prostě jedou výtahem nahoru, druzí dolů. A moment, ve kterém se obě kabiny setkaly, trval jenom okamžik. Důvody, proč se Rakušané v pohraničí o Čechy příliš nezajímají, ale orientují se spíše do vnitrozemí, mají tedy poměrně málo co činit s Čechy, ale mnoho s regionální ekonomickou situací. A důvody, proč témata jako Temelín znovu a znovu vyvolávají rozčilení, jsou právě v tom, že obě strany nevnímají své odlišnosti: místo aby brali starosti a strach (postmaterialistických) Rakušanů na věcné úrovni vážně, slyší (materialističtí) Češi z Vídně jenom habsburského mentora, kterému musí za každou cenu vzdorovat. A Rakušané potom nerozumí, proč s nimi Češi o atomové energii nechtějí ani mluvit. Jádro tohoto problému není v ničem jiném než v přesvědčení, že „Češi a Rakušané jsou si podobní“: Kdo si totiž myslí, že tohoto druhého dobře zná, ten už pozorně nenaslouchá. A kdo od začátku předpokládá podobnost, musí cítit zklamání, když narazí na odlišnost. Lepší časy asi nastanou jen tehdy, budou-li Češi a Rakušané schopni pečlivě se na sebe podívat, akceptovat jinakost, hledat podobnosti a opatrně se přibližovat. První kroky už byly učiněny. Firmy spolupracují, děti se učí česky, jídelní lístky jsou dvojjazyčné. Věci se prostě daly do pohybu. Takže je naděje, že jednoho dne se Češi a Rakušané potkají. Ve výtahu. Anebo u stánku s biopotravinami. Anneke Hudalla

Inzerce/ VzděláVání

Gymnázium P. Křížkovského K s uměleckou profilací Kristenova 27 624 00 Brno

TECHNICKÁ FAKULTA České zemědělské univerzity v Praze nabízí zájemcům o studium v rámci dvoustupňového uspořádání studia akreditovaných studijních programů studium v prezenční i kombinované formě v těchto studijních oborech:

Zemědělská technika Silniční a městská automobilová doprava Technika a technologie zpracování odpadů Technologická zařízení staveb Obchod a podnikání s technikou Informační a řídicí technika v agropotravinářském komplexu Technology and Environmental Engineering (vyučovaný v AJ) Studium je bezplatné.

www.gymum.cz

Den otevřených dveří: 26. a 27. 1. 2007, termín podání přihlášek: do 31. 3. 2007, datum přijímacího řízení: 18. – 22. 6. 2007. Bližší informace: http://www.tf.czu.cz

Q

16 ROZHOVOR


Montovny nás nezachrání S Jaroslavem Mílem o tom, jak zachovat boom v Česku

dávat, ale motivovat. Například když všichni živnostníci v ČR budou mít příští dva roky daňové prázdniny. Lidi začnou sami dělat a už jen tak pro nic za nic nepřestanou. A na severní Moravě, protože to jsou místní lidé, se nikam se svým podnikáním na rozdíl od Hyundai neodstěhují. Celkově chci jen zdůraznit toto: musíme stát na průmyslu, ten průmysl musí být s vyšší mírou přidané hodnoty a s větší mírou intelektuální práce, a jestli se k tomu přidají další služby, pánbů zaplať. Co budou potřebovat mladí lidé, aby uspěli ve společnosti, kterou líčíte? Budou muset být ohromně flexibilní, komunikativní, nebát se změn. Budou muset být schopni se trvale učit, budou potřebovat kvalitní vzdělání, perfektně znát víc než dva jazyky. Ale to, co se naučíte ve 30 letech, vám v padesáti už dávno na přežití do důchodu nestačí. Z toho možná pramení celková frustrace a obavy ze změn. Jaké vzdělání budou potřebovat? Nejmenší počet nezaměstnaných je v technických oborech. Kdybych se znovu narodil a měl si vybrat obor, viděl bych největší budoucnost v dopravě, v logistice. A chemie! To je obor, na kterém stojí desítky dalších. Proč lidé u nás nemají zájem o technické vysoké školy? Není to zase tak strašné.

Foto günter bartoš

Ing. Jaroslav Míl, MBA (48 let) je od dubna 2004 prezidentem Svazu průmyslu a dopravy ČR. Je vyučený elektrikář, absolvent Elektrotechnické fakulty ČVUT a má diplom i z jaderné energetiky. Titul MBA získal v roce 1998 na britské Sheffield Hallam University. Byl předsedou představenstva a generálním ředitelem Elektráren Opatovice a později nejvyšším šéfem elektrárenské společnosti ČEZ. Jaroslav Míl je ženatý, má syna a dceru.

K

dyž se podíváme z okna, máme před sebou město, které zažívá boom, jaký tady nikdo nepamatuje. Co na vývoji po vstupu země do EU vám působí radost? To, že její hospodářství zatím funguje bez ohledu na to, jakou máme či nemáme vládu. Jenže země, aby pojistila prosperitu, musí v době růstu vytvořit podmínky pro to, aby se nastartoval ještě větší růst nebo udržitelnější růst na další období. A my jsme to neudělali. Co přesně jsme neudělali? Všude se mluví o podpoře výzkumu, vývoje, o inovacích, zahraničních pobídkách. A co děláme my? Přitáhneme zahraničními pobídkami manufakturu, výrobnu a automobilku. Ta má navíc ohromnou spotřebu energie, což povede k plýtvání zdroji. Co jsme mohli udělat místo toho? Třeba vybrat mýtný systém, který je postaven ne na zastaralé, ale na nové satelitní technologii. Místo podílu českých firem na dodávkách železa pro mýtné brány jsme mohli mít podíl na vývoji a provozu softwaru. Ale postavili jsme si kovové brány. Takže v krátkosti: místo abychom přitáhli technologii, na kterou můžeme napojit výzkum, vývoj, vysoké školy a nějaký inovační program, přitáhneme technologii, která je jen o oceli a betonování. Na čem tedy stojí náš ekonomický růst? Především na průmyslové a stavební výrobě. Z hlediska průmyslu pak z největší části na automobilovém průmyslu, dále je to strojírenství, částečně elektrotechnická výroba – víte, že 40 % počítačů v Evropě je z České republiky? Nakolik je taková struktura udržitelná? Existuje vize, že Česká republika má stát na službách – ale na jakých službách? Budeme finančním centrem světa? Vždyť je to hloupost, po 200 letech nepřesunete finanční centrum z Londýna ani ze Švýcarska. Budeme stát na turistickém ruchu? Na to nemáme velehory ani moře, a hlavně pořádnou infrastrukturu. Republika musí stát na průmyslu i dál. Beru, když se k tomu přidají další služby typu obsluha informačních center a sítí pro půl Evropy, jak to budovala IBM v Brně. Ale tím neuživíte deset milionů lidí. Na jakém typu průmyslu má stát? Dobrá je automobilka, když k ní máte vývojové výzkumné centrum, ale to má jen Škodovka. To ostatní jsou montovny. Když se zavřou, umístíte tam cokoli jiného. A že se uzavřou, když se nebude dařit, je bez diskuse.

Kdy se to zavře? České země mají z hlediska dopravy a zásobování výhodu logistického centra uprostřed Evropy a stále je tu výroba výrazně kvalitnější než na Ukrajině nebo v Rusku. Jenže když jsme před 25 lety viděli první korejské auto, všichni říkali: Tohle přece nebudu kupovat. A podívejte se, kde jsou korejská auta z hlediska kvality a parametrů. A Čína udělá to samé. S jejich komunistickým systémem můžete všechno řídit, 10 000 technických inženýrů nasadíte na výzkum a vývoj technologií čehokoli. Kde by Evropa vzala i jen tisíc inženýrů technického směru, kterým by mohla říct: Hoši, soustředíte se jen na XY! A to nemluvím o stále málo vnímaném a možná podstatně větším potenciálu Indie.

Nespoléhat na stát Jak by Česko mělo vypadat za 20–30 let? Já bych rád, kdyby bylo energeticky výrazně méně náročné, kdyby byla země napojena na evropskou dopravní infrastrukturu a přilákala do republiky skutečně výzkumné vývojové kapacity z celé zeměkoule. Proč by to nešlo? Evropa je zajímavá, je tu hezčí život než v jihovýchodní Asii. A tahle země je otevřená, vzpomeňte si na první republiku, kdy jsme byli schopni sem přivést spoustu lidí. Je tady ohromný růst v oblasti realit, může sem přijít 50, 100, 200 tisíc cizinců... Měli jsme ale už dávno vytvořit program zelených karet, přivést 10–20 tisíc zahraničních studentů ročně. I kdybychom to měli zaplatit z rozpočtu, pořád je to lepší než ostatní nesmysly, které platíme, třeba porodné. A kromě toho jsme měli mít velký program, který by umožnil příchod 5-10 000 kvalifikovaných lidí ročně z kulturně příbuzných zemí – řemeslníky počínaje a profesory konče. Co tu budou dělat? Firmy typu Siemens, automobilky apod. hledají lidi do konstrukce, do vývoje. Firmy vyvíjející software dnes zaměstnávají experty z poloviny zeměkoule, dávají jim evropské platy a shánějí je všude možně. V Čechách jich reálně není dost. Z nezaměstnaného horníka neuděláte výzkumníka. Tomu rozumím, ale pak musím vytvořit takové celospolečenské prostředí, aby to tady za dvě tři generace vypadalo jinak. To nezměním, když budu preferovat montovny typu Hyundai. Jak to změníte? Nemusíme hned předělávat horníka, ale vycházejme z toho, že tito lidé jsou zvyklí pracovat. Jde o to, aby víc spoléhali na sebe, a ne na stát. Je potřeba vytvořit prostor, aby se nebáli začít. Není nutno

Sám si na to všude stěžujete. My si stěžujeme především na to, že stát nevytvořil systém, který by lidi přirozenou cestou motivoval studovat takový obor, který nevytváří další nezaměstnané. Začal bych školným. Buď by mělo být různě vysoké, nebo všude stejné, ale státní podpora by automaticky šla na technické školy, aby byly k světu. My jsme tu vytvořili atmosféru, v níž vypadá řemeslník jako neúspěšný člověk – to je přece tragický pohled na svět! Já znalostní společnost vnímám tak, že mají všichni nějaké dovednosti, ne že tu bude každý profesorem. Preferujete také učňovské školství. Jakou budoucnost mají ve vzdělanostní společnosti lidé, kteří prošli učňovským školstvím? Učňovské a střední odborné školy jsou základem pro technické vysoké školy. Lidé, kteří jimi prošli, mají řemeslo. K čemu vám je, když budeme všichni daňovými poradci anebo experty v logistice, a přitom nebudeme umět postavit barák? Jenže mezi absolventy učilišť je největší nezaměstnanost. A i ty domy dnes umí postavit Ukrajinci mnohem levněji. Nemají se učit něco jiného, s čím budou schopni konkurovat? Záleží na učilišti. Ale neznám vyučeného člověka, který by nebyl schopen sehnat práci. A ještě se vás zeptám, vy znáte truhláře, zámečníka, kvalitního malíře, pokladače dlaždiček či instalatéra, na kterého nemusíte čekat týdny nebo i měsíce? Mimochodem i ten Ukrajinec se bez našeho řemeslníka neobejde. Stěžujete si na nedostatek lidí s technickým vzděláním. Vedete svaz bohatých a vlivných podnikatelů. Proč s tím nic neděláte? Ale my s tím leccos děláme. Například krok po kroku prosazujeme změny v Radě pro výzkum a vývoj, což je poradní orgán vlády. Snažíme se prosadit, aby se podnikům vyplatilo mít učňovské školství, protože to je skutečně základ. Některé podniky zakládají nebo výrazně spolufinancují vysoké školy. Je to dlouhodobý proces, společenskou atmosféru nezměníte za rok. Snažíme se také všechny přesvědčit, že rušit maturity z matematiky je neštěstí do budoucna, ale vysvětlujte to v parlamentu a ve vládě, kde polovina lidí tu matematiku neměla, neznala, nezajímala je. Jsou tam k naší smůle i lidé, kteří žádným průmyslem nebo normálním životem, tím myslím životem „bez šibalství“, neprošli.

EU se musí vrátit ke kořenům Jedním z bodů programu vašeho svazu bylo snížení nadměrné vstřícnosti vůči Evropské unii. Co je pro vás EU? Unie by měla být ekonomickým prostorem pro život lidí, ale dnes je reprezentována supervýkonným bruselským aparátem a funguje více méně na systému koňského handlu, soutěžích státní správy, nikoli podniků. Ale pokud nebudeme kompetentní v boji o peníze v Bruselu, je to naše chyba. Takže EU je v podstatě bojištěm o peníze? V podstatě téměř ano.

ROZHOVOR / inzerce


Co sdílené hodnoty, společné zájmy ve světě, společná ochrana životního prostředí, předcházení konfliktům, jichž byla Evropa dříve plná, společná pozice vůči dalším mocnostem? To není nic? Určitě je. Šedesát let v míru není málo. Ale z některých vizí se stávají pouhé proklamace. To je i jeden z důvodů, proč je EU tak zpochybňována. Dám vám příklad z energetiky. Jednání s Ruskem ukazují, že i když má EU všechny trumfy v rukou, prohrává v důsledku vlastní neschopnosti. Za 10 let to budou Rusové, kdo bude mít při jednáních o primárních zdrojích surovin pro Evropu všechny trumfy. Jiný příklad: výsledkem nové chemické legislativy bude odchod řady podniků do Indie a jihovýchodní Asie, zvýšení nezaměstnanosti v EU a snížení konkurenceschopnosti v klíčovém odvětví. Za 20 let bude mimo Evropu i vývoj a výzkum v chemii. Nebo si vezměte proklamace o ochraně životního prostředí. Po deseti letech slibů, jak EU sníží emise CO2, je výsledek nikoli minus 10 %, ale méně než 1 %. Řešení – ještě větší sliby na dalších 10 let. Nepřipomíná vám to něco? To jsou ty zdroje menší popularity a důvěry v proklamované ideály. U nás i jinde bývá EU líčena jako nepřítel, jako někdo, kdo jen v něčem omezuje... To je vychytralost těch, kteří ji tak prezentují. EU se musí vrátit ke kořenům svého vzniku. Nic lepšího tu zatím není. Ale to není důvod se vším bezvýhradně souhlasit. Ale tak ji taky prezentujete vy, když vystoupíte s programem, podle něhož máme svou vstřícnost k EU ztlumit. Ne, ne! Já se stavím proti tomu, že český úředník umí být papežštější než papež. A mluvím o tom, že bychom měli být schopni obhajovat naše zájmy a neustoupit, jako jsme to udělali nedávno třeba v případě směrnice o službách, kdy jsme přistoupili na kompromis, který členským zemím umožňuje zachovat omezení v poskytování služeb přes hranice. Je to pro nás méně výhodné než původní návrh Evropské komise. My se chováme, jak se nám to hodí. Třeba nerespektujeme konvergenční kritéria nutná k přechodu na euro. To nezní jako přehnaná vstřícnost k EU. To je přece nekompetentnost vlády, hospodařit v době růstu s takovými dluhy. Kdybyste takhle fungoval vy, zbankrotujete. Na jednání tripartity o rozpočtu tato vláda řekla, že půjde cestou škrtů, když tu myšlenku podpoří také odbory. A odbory se postavily proti. Jak může fungovat společenství 25 členů v EU, když bude říkat: než kompromis, raději nic? Na čem se dohodne? Bude platit, co dosud. Je to lepší než žít s kompromisem, který, jako v případě právě směrnice o službách, znevěrohodňuje celou myšlenku EU. Tou je podle mě volný pohyb osob, kapitálu, zboží a služeb. Kompromisní zákon tuto vizi nenaplňuje. Vy se nebojíte otevřít pracovní trh Bulharsku a Rumunsku? Jestliže jsme prosazovali, aby se ostatní otevřeli nám, tak se musíme my otevřít jiným. Tak to prostě je a je naší chybou, že jsme sem nejkvalifikovanější lidi z těch zemí už dávno nepřivedli. Nemůžete chtít globalizaci s jejími výhodami – snadným cestováním, perfektními službami, otevřeností – a zároveň říkat, že si budeme chránit své jistoty. Netěží z globalizace jenom úzká skupina, která je nejschopnější? V každé společnosti je část lidí, která těží na úkor druhých, a představa, že to bude jinak, je iluzí. Jenže když společnost uzavřete, nebude se rozvíjet. Souhlasím přitom s názorem, že otvírat se světu musíme v tempu, které lidé stihnou zažít. Globální propojení, míšení kultur a podobně předpokládá ohromnou toleranci. Dobře, ale jak se lidi v montovnách ubrání před lidmi z Rumunska a Bulharska? Oni se neubrání. Ale my ty montovny vůbec nemáme mít. Jenže už je máme. Musíme se soustředit na to, abychom přivedli technologie a rozvoj do oborů, kde pro investora není tak jednoduché odejít. Takže nepřivádět sem investory, kteří postaví montovnu, vědí, že to je na deset, dvacet let, vláda jim dá nějaké garance, a naše zákony je tudíž moc nezajímají. Potřebujeme investory,

kteří tady rozvinou sofistikovaný byznys, jehož se zákony – třeba v oblasti sociální, penzijní, zdravotní – mohou výrazně dotknout. Jenže k dlouhodobým investicím musíte zajistit právní rámec a právní společnost. A co můžete očekávat v zemi, která schválí těsně před volbami 40–50 zákonů, které nikdo nečte, kterým nikdo nerozumí a jsou absolutně mimo mísu? Jako třeba pracovněprávní legislativa, zejména nový zákoník práce, zákon o nemocenském pojištění, zákon o úrazovém pojištění zaměstnanců nebo zákon o bezpečnosti práce. Jaký typ investorů by byl pro nás nejlepší? Mohlo by jít o softwarové firmy, výzkumná centra v oblasti chemie, rozvojová centra v oblasti průmyslu, pokusil bych se sem přitáhnout evropské, světové výzkumníky. Jedna velká chiméra, která tady panuje, spočívá v představě, že se naše firmy nebo výzkumné ústavy budou zcela zásadně podílet na nějakých výzkumných inovačních projektech v EU. Nebudou, protože nemají dostatek finančních prostředků na spolufinancování. Mohou ale vytvořit prostředí pro to, aby se sem přestěhovalo 20–30–60 schopných vědců.

Výzkum a vývoj si zaplaťme sami Ještě jednu věc: co si myslíte o globálním oteplování? Za sebe řeknu, že tomu tak docela nevěřím. Ale kdyby jedna jediná studie tvrdila, že tomu tak skutečně je, je to důvod, aby se přijímala opatření ke snížení emisí skleníkových plynů. To je poučení z jaderné energetiky... Proto prosazujete zvýšený počet povolenek emisí CO2 pro Českou republiku? Osobně se domnívám, že jestli něco bude škodit životnímu prostředí, tak je to naprosto nesmyslný systém emisních povolenek. To je jen cesta k tomu, aby desítky lidí zbohatly. Nejde tu o životní prostředí, ale o finanční toky pod kouzelnou záminkou životního prostředí. Co když systém povolenek nefunguje proto, že je jich vydáno příliš mnoho? Kdybychom jich dostali méně, zvedly by se náklady na špinavou výrobu. Tak tu výrobu převedete jinam a budete znečišťovat dál, protože se ke Kjótskému protokolu spousta zemí nepřidala. Chcete-li něco změnit, můžete změnit normy. Dám vám jednoduchý příklad: myslíte si, že emisními povolenkami donutíte svět, aby používal diesely plnící normu Euro 4? Toho dosáhnete jedině tak, že řeknete: od roku 2010 nesmí vyjet nové auto, které nebude splňovat normu omezující emise. Dnes je celosvětově největším znečišťovatelem doprava, jenže každý řidič je volič, a to je vlivná lobbistická skupina! Nenajdete politika, který bude ochoten to jít řešit. Kdyby EU zavedla přísné emisní normy, tak je podpoříte? Já ano, zcela určitě. Za sebe jako Jaroslava Míla říkám, že ano. A váš svaz? Dobrá otázka. Chtělo by to čas na vysvětlování. Muselo by se to týkat nejen ČR, ale celkově bych tu odvahu měl. Proč jste přesvědčovali vládu, aby co největší část evropských peněz nasměrovala do výstavby dopravní infrastruktury? Vysvětlím to: na tzv. měkké projekty, financované ze sociálního fondu EU, určeného pro rozvoj lidských zdrojů, vyčerpala k červnu 2006 republika pouze 12 %. Pokud peníze nevyčerpáme, propadnou. A já je chci využít ze 100 %. Peníze na lidské zdroje dejme z našeho rozpočtu, kde jsou na čerpání jednodušší pravidla, a tedy nižší náklady. Evropské peníze se nejefektivněji využijí na rozvoj velkých projektů infrastruktury. Když budu mít v letech 2007–2013 deset projektů, každý po 50 miliardách na těch sedm let, tak je to z hlediska schvalování mnohem snazší, než když mám tři tisíce drobných vzdělávacích projektů. Takže až těch 700 miliard Českem proteče, společnost žádný krok směrem ke vzdělanosti neudělá, ale bude mít nové silnice? Udělá, protože nám zůstane dost prostředků na to, abychom efektivní programy ve výzkumu a vývoji, školství a vzdělání mohli financovat sami ze státního rozpočtu. Jiří Sobota

Q

Sdružení Linka bezpečí, Ústavní 91/95, 181 21 Praha 8 – Bohnice hledá nového kolegu na pozici

fundraiser sdružení Požadujeme: – S Š (VŠ), vhodné zejména pro absolventy obchodních akademií a gymnázií a humanitně zaměřených VŠ, – o rientaci v dané problematice a neziskovém sektoru, – kreativní myšlení, – z nalost MS Office, – s chopnost osobního, případně i časového nasazení Nabízíme: – z ajímavou a kreativní práci v mladém kolektivu, – m ožnost profesního růstu, – f iremní benefity

Náplň práce: – vedení administrativní agendy fundraisingu, – sestavování fundraisingového plánu, podíl na strategickém plánu organizace – aktualizace fundraisingových databází, práce s fundraisingovými zdroji – v yhledávání grantových příležitostí, psaní grantových a dotačních žádostí – vedení přehledů o nákladech projektů, vyúčtování projektů, – psaní průběžných a závěrečných zpráv z projektů – komunikace s dárci a sponzory, dojednávání smluvních podmínek, – participace na speciálních projektech

Uzávěrka přihlášek: 20. 12. 2006 Termín nástupu: možný ihned Zájemci zašlete svůj životopis na adresu: Sdružení Linka bezpečí, Jana Jandová, Ústavní 91/95, 181 21 Praha 8 nebo na e-mail: [email protected].

17

18 civilizace Můj oblíbený web Nedávno zveřejněná zpráva EU potvrdila pozitivní trend posledních let: méně mladých lidí sjíždí po fatální klouzačce tvrdých drog. Češi, stejně jako jejich vrstevníci v západní Evropě, volí častěji drogy měkké, které jsou přece jen bezpečnější – mimo jiné proto, že ten, kdo s nimi experimentuje, se může zbavit případného návyku snáze než narkoman závislý za heroinu. Za dobrou zprávu vděčíme i skutečnosti, že je k dispozici více informací. V češtině je zájemci mohou nalézt například na webu Národního monitorovacího střediska pro drogy www.drogy-info.cz. Ač je to web vládní organizace, působí velmi poutavě a moderně. Najdeme na něm třeba poslední novinky z výzkumu užívání drog,


Jak nám zobák nenarost Politická korektnost je dobrý sluha, ale zlý pán

O drogách překlady ze zahraničního tisku, odkazy na různé studie, on-line poradnu. Stránky také informují například o rozšíření nebezpečných verzí tanečních drog. Tomu, kdo by přivítal něco méně oficiálního, lze doporučit americký web www. erowid.org. Například s extází má zkušenosti nezanedbatelný počet mladých Evropanů, proto je potěšující, že na Erowidu se lze dozvědět, čeho se při jejím užívání vyvarovat a na co nezapomenout. Erowid, bohatá databáze nejrůznějších informací, funguje na základě darů čtenářů a organizací a využívá kontakty na přední vědce. Že drogy nemusejí přinášet jen zlo, zjistíte na stránkách www.maps.org, institutu, který se věnuje serióznímu výzkumu drog a jejich využití v medicíně a terapii. Jan Kovalík

Před dvěma lety mohli cestující ve washingtonském metru potkat Američana Franka Warrena, který jim rozdával prázdné pohlednice a vybízel je, aby na nich výtvarně zpracovali svá skrytá tajemství. Výsledek akce měl být původně určen pro regionální výstavu amatérských umělců, ale po pár dnech se do Warrenovy poštovní schránky začaly hrnout tisíce pohlednic. Úplně neznámí lidé na nich ztvárnili své tajné touhy, strachy, pocity. Brzy vznikl netradiční blog Post Secret, kde Warren každou neděli zveřejňuje zhruba dvacet pohlednic, přicházejících z celého světa. Někteří lidé píší o sexu, jiní o smrti. Náv-

postsecret. blogspot.com štěvníci stránek pravidelně nahlížejí i do temných zákoutí partnerských vztahů. Tyto mikrozpovědi jsou překvapivě vtipné a často i mrazivě výstižné. Projekt už překročil hranice internetu. Stal se podkladem pro dvě knihy, ve videoklipu použila Warrenovy pohlednice americká kapela All-American Rejects. Do blogu Post Secret můžete přispět i vy. Frank Warren má pro vás tři rady: Buďte struční, buďte čitelní a buďte kreativní. David Grossmann Autor je spolupracovník Respektu.

Příliš mnoho korektnosti může plodit extremismus. (Švédští neonacisté si „připomínají“ památný den obětí holocaustu, 27. leden 2006) foto profimedia.cz / afp

K

azašský reportér Borat se vám možná už přejedl, ale něco tu po jeho divokých kouscích zůstává: poznání, jak moc dnešní společností hýbe fenomén zvaný politická korektnost. V postkomunistické Evropě zatím zapustil jen mělké kořeny, na Západě ale funguje jako novodobé desatero ve všech sférách veřejného života. Prospívá společnosti, nebo jí spíše škodí? Ohlédnutí se za dvěma korektními dekádami naznačuje, že záleží na dávkování.

Buvolí incident Byla už skoro půlnoc a Eden Jacobowitz si pořád ještě lámal hlavu se seminární prací z angličtiny. Do kampusu Pensylvánské univerzity přišel tenhle mladík z ortodoxní židovské rodiny po absolvování náboženské střední školy a volnější prostředí si na začátku druhého semestru pořád docela užíval. Jenže to mělo i své nevýhody. Třeba ten hrozný rámus za okny koleje. Jak se má v tomhle řevu učit? Členky jednoho ženského univerzitního spolku na školním dvoře už kdovíjak dlouho provozovaly jakýsi kolektivní rituál. Eden je slušně vyzýval ke klidu, nesetkal se ale s pochopením. Brzy se rozčílil a to už nebyl sám. Na koleji se otvírala okna a řinuly se z nich nadávky. I on došel k oknu a zavolal. „Držte už hubu, vy jedni vodní buvoli! Jestli si chcete udělat večírek, tak zoo je kousek odsud,“ zakřičel z okna do lednové noci. To neměl dělat. Tak začal před třinácti lety příběh, který do análů politické korektnosti vešel pod přezdívkou Water Buffalo Incident. Fenomén přezdívaný iniciálami PC (political correctness) se ale v americkém veřejném životě začal prosazovat už v 80. letech, kdy v Bílém domě vládl pevnou rukou Ronald Reagan a akademickou půdu naopak ovládla levice. Navázal na hnutí za občanská práva 60. let a rozšířil jeho bitevní pole na novou oblast – jazyk. Kampusy po celých Spojených státech začaly přijímat vyhlášky a kodexy stanovující, co je a není možné v akademickém prostředí říkat a psát; zvláště zapovězeny pak byly urážlivé výrazy, otírající se o rasu, pohlaví, sexuální orientaci či vyznání. Z univerzit se jazyková korektnost šířila do státní správy, justice a médií. Všude vznikaly novotvary, nahrazující dosavadní výrazy pro menšiny, jež zjevně či v podtextu obsahovaly urážku nebo negativní hodnocení. Vozíčkářům se už nemělo říkat chromý nebo invalida, ale člověk s handicapem, černoši byli propříště Afroameričany. Eden Jacobowitz nepatřil k těm, kdo si na nové jazykové poměry stěžovali. Coby ortodoxní Žid byl nejen zapřisáhlý antirasista, ale také člověk, který si cení jasných pravidel. Dokázal to hned ráno po noci plné křiku, když na jeho kolej dorazila univerzitní policie prošetřit stížnost pěti černošských studentek, které se cítily být poškozeny nadávkami řinoucími se z oken. Eden jako jediný ze studentů šel za policisty a přiznal, co řekl. Jeho spolužáci přitom volili daleko tvrdší slovník než on – chladným lednovým vzduchem předchozí noci létaly také výrazy jako „negři“ a „černý kurvy“. Jenže nikdo další se nepřiznal.

Eden nic nezapíral, trval ovšem na tom, že jeho buvoli neměli žádný rasový podtext. Nepomohlo to. Univerzita proti němu zahájila disciplinární řízení, hrozil mu vyhazov. Přesto se odmítl omluvit a pustil se do boje. Renomovaní antropologové, zoologové, historici i černošští aktivisté, které oslovil, mu napsali posudky dokazující, že vodní buvol (správně buvol indický) není žádné špinavé africké zvíře, jak tvrdila obžaloba, ale indický býložravec, jehož jméno je v hebrejštině – Edenově druhé mateřštině – synonymem hlučného rozjíveného člověka. Výraz tedy jen těžko mohl být myšlen jako rasová nadávka. Student zburcoval média, přední deníky brzy psaly o tom, že na amerických univerzitách je vážně ohrožena svoboda slova. Politická korektnost prý válcuje první dodatek ústavy, zajišťující všem právo říkat cokoli.

Násilí? Raději přivřít oči Hlídací pes jazyka se zkrátka podle mínění mnoha komentátorů utrhl ze řetězu. A poprvé v dějinách pocítili i američtí bílí muži, co je to diskriminace. Vyšlo například najevo, že na téže univerzitě, kde Eden Jacobowitz čelil obvinění, před časem černošští studenti unesli bílého spolužáka, odvezli ho za město, uráželi ho a zasypávali rasistickými urážkami. Nakonec ho pohodili se zavázanýma očima u silnice – a nepotkal je za to žádný postih. Každý se bál poukázat na prohřešky menšiny ze strachu, že bude sám obviněn z rasismu. Eden Jacobowitz díky mediální podpoře nakonec po půl roce disciplinární řízení vyhrál a vystudoval pak práva. „Tahle země je posedlá rasou a to ji ničí. Dokud bude tahle posedlost trvat, i kdyby byla vedena těmi nejlepšími úmysly, pořád podporuje segregovanou společnost,“ komentoval svůj případ. Dva roky poté Pensylvánská univerzita svůj verbální kodex zrušila. Bylo by chybou politickou korektnost zatratit kvůli takovým buvolím incidentům, byť jich nebylo málo ani v posledních letech. Koneckonců korektnosti vděčíme za mnohé. Díky ní si dnes mohou být lidé s tmavou barvou pletí nebo gayové jistější, že nebudou uráženi a ponižováni, ženy se na podnikovém večírku nemusí bát oplzlostí. Úroveň veřejné debaty se zkultivovala a některé věci jsou prostě tabu. Zejména v anglosaském světě, kde se korektnost rozšířila nejvíce, se ale zároveň ukázal i její rub: PC občas neví, kam až lze zajít. Po vynalézání novotvarů (některé jsou skutečně bizarní, například vertically challenged pro lidi malé vzrůstem) přišla éra nahrazování termínů, které v sobě nesly mužský rod; do slov jako spokesman nebo chairman bylo náhle nutné chirurgicky vložit genderově neutrální příponu person. A časem se šlo ještě dál – z čítanek a učebnic zmizely veškeré věty či obrázky, jež by mohly utvrzovat některé stereotypy – indián s copy a péry, maminka s vařečkou, ale třeba i jakékoli zmínky o příliš tučných a nezdravých jídlech. Názory, do jaké míry je takhle přepjatá novořeč smysluplná, se různí. Většina lidí se shodne, že určitě má cenu v případech, kdy si o ni dotčená komunita sama řekne (což byl případ Afroameričanů). Problematičtější ovšem je, když je nový termín

jaksi naordinován shora. Indiánská vysokoškolačka z kmene Čerokí Christina Berryová například píše, že pozitivní efekt termínu Native Americans je sporný. Řada indiánů o sobě jako o původních Američanech hovořit odmítá a vadí jim, že bílí často výraz používají s nechutí jako něco, co jim někdo vnutil. Termín sice neodkazuje k dobyvatelskému omylu Kryštofa Kolumba, ale Berryová má pocit, jako by zároveň pomáhal bílým hojit si svědomí: „Native Americans netrpěli kvůli válkám, zavlečeným chorobám, ničení svých kultur – to byli přece indiáni.“ Z rodných Spojených států se pravidla korektnosti začala rychle šířit, nejvíce se uchytila v ostatních anglosaských zemích a ve Skandinávii. Když v 60. letech Dánové začali zvát pracovní síly z Turecka a Pákistánu, přezdívalo se jim cizí dělníci. Později byl výraz opraven na hostující dělníky a poté, co se ukázalo, že cizinci ve Skandinávii zůstanou, začalo se hovořit o přistěhovalcích. Dnešní přístup k integraci ale hledí na přistěhovalce jako na Dány, a tak se mnohým zajedl i přistěhovalec. Vystřídaly jej výrazy jako etnický Dán, prvogenerační Dán či Novodán, ty ovšem leckterým připadají korektní přespříliš. Politická korektnost se často stává terčem vtipů, někdy ale smích zamrzá na rtech: přehnaná pravidla PC mohou působit zhoubně. Svědčí o tom tragický případ, který se odehrál v Británii, další ze zemí, kterou zaplavila vlna korektnosti šířící se z USA. Při vyšetřování smrti osmileté černošské holčičky Victorie Climbieové, kterou v Londýně zavraždila její teta, se ukázalo, že sociální pracovníci měli dost důvodů násilí v rodině předpokládat. Nezasáhli, protože se báli, že budou obviněni z rasismu. Reportér BBC pak obešel další zaměstnance sociálních úřadů a zjistil, že jde o běžný jev: nad zneužíváním dětí v rodinách přistěhovalců úřady ze strachu přivírají oči. Vraťme se ale ještě do Skandinávie. Tradiční a občas velmi výbušný spor o korektnost se vede mezi Dánskem a Švédskem. Téma se zúžilo na jediný problém: jak mluvit o islámských přistěhovalcích. Tradičně velmi korektní Švédové označují dánskou debatu jako neúnosně rasistickou. Zdůrazňují, že politici etablovaných stran by ve Švédsku nikdy nevypustili z úst, že problematické imigranty je třeba internovat na „nějakém neobydleném ostrově“ (Karen Jespersenová, Dánská sociální demokracie, 2000). Dánské hlasy zase viní Švédsko z diktatury jediného (socialistického) názoru; propast mezi elitou a míněním obyčejného Švéda, který se bojí dát najevo své skutečné názory, podle nich může za brutální násilí švédských neonacistů. A průzkumy dokazují zajímavou věc: vztah veřejnosti k přistěhovalcům i míra jejich nezaměstnanosti jsou v obou zemích zhruba stejné, v „nekorektním“ Dánsku se ale imigranti mnohem aktivněji zapojují do místní politiky. Nutno dodat, že v českých poměrech zatím taková debata působí jako z jiné planety. Výroky ředitele Národní galerie či poslanecké glosování poprsí ministryně školství jasně dokládají, že pohár korektnosti u nás zatím není ani zdaleka naplněn, natož aby přetékal. Petr Třešňák, Helena Březinová H. Březinová je skandinavistka.

Q

cIVIlIzace / Inzerce

ReSPeKT 50 V 11.–17. prosInec 2006

1

Galileo míří do kosmu

Evropa chce mít do roku 2010 vlastní síť navigačních družic

Z

jistit při pohybu ve městě nebo v lese, kde se právě nacházím, dozvědět se, kolik kilometrů ujel vůz po dálnici, najít nejkratší trasu k cíli – to vše dnes není problém. Nic podobného by ale nebylo možné bez zdánlivé maličkosti: sítě navigačních družic, které krouží kolem planety a nepřetržitě vysílají signál, pomocí něhož lze velmi přesně určit polohu na zemském povrchu. Prozatím existují dvě soustavy satelitů, které to umožňují; americký systém GPS a ruský GLONASS, který ovšem zdaleka nepokrývá celý svět. Brzy se k nim má připojit evropský systém Galileo. Ještě nedávno se zdálo, že se Evropa na něco tak náročného nevzmůže. Počátkem roku 2002 se systém Galileo nacházel ve stadiu klinické smrti. Evropské země nemohly najít jednotnou řeč, chyběly finanční prostředky, Spojené státy se k projektu stavěly odmítavě. Dnes je ale situace úplně jiná: evropské satelity nakonec kolem Země obíhat budou. Nápad vytvořit protiváhu americkému GPS (Global Positioning System) se objevil už počátkem devadesátých let. Důvod byl prostý: přesnost GPS je v závislosti na podmínkách zhruba čtyři až dvacet metrů, nicméně americká armáda, která systém provozuje, do něj pro civilní uživatele záměrně vnášela odchylku Selective Availability (selektivní dostupnost), která činila až sto metrů. Některým aplikacím nabízel GPS dostatečnou přesnost i s tímto záměrným zkreslením, pro mnoho jiných se ale nehodil. Evropské země se proto začaly zaobírat myšlenkou vytvořit vlastní, dokonalejší systém, který by nebyl pod kontrolou armády a který by fungoval na ryze komerční bázi. Maximální přesnost Galilea by se i bez použití doplňujících prostředků (třeba pozemních zpřesňujících vysílačů) měla pohybovat kolem deseti centimetrů. To absolutně postačuje třeba pro orientaci nevidomých ve městě. Naopak s GPS nevidomí rozhodně nevystačí. Smělý plán začal ale záhy upadat do klasických evropských problémů: různé země měly různou představu o fungování systému, o svém zapoje-

ní, financování a podobně. Situace se paradoxně ještě zhoršila v květnu 2000, kdy americká armáda odstranila záměrnou odchylku, takže GPS se zpřesnil. Navíc po 11. září 2001 začaly Spojené státy Evropu nutit, aby se Galilea vzdala; nezávislý komerční systém by totiž omezil schopnost americké armády ovlivňovat dostupnost přesné navigace. Američanům vadilo, že do vysílání evropských družic nepůjde zkreslující odchylku vnést. Ta by třeba v případě války znemožnila nepříteli využívat systém například pro navádění střel (signál Galilea bude pouze možné lokálně rušit). Zdálo se, že americký tlak bude posledním hřebíčkem do rakve projektu.

více peněz, než bylo plánováno. Se stejnou zarputilostí, s jakou nejprve na systém nechtěly věnovat prostředky, nyní odmítaly své příspěvky snížit – přesně podle hesla „kdo platí, ten rozhoduje“. Spory ohledně financování se ostatně táhnou dodnes. Jde například o to, jak se na budování Galilea bude podílet soukromý sektor, který na jeho provozu vydělá nejvíce. Evropská komise prosazuje, aby rostoucí náklady projektu nesly především soukromé firmy. Jasno ale není ani ohledně podílu jednotlivých států. Kvůli těmto sporům se zatím neví, jakou částkou členské země Unie do rozpočtu přispějí. Vyčíslen tedy dosud nebyl ani český podíl.

Fénix vstává z popela

Čína by ráda družice

Americké námitky se však ukázaly jako kontraproduktivní. Evropa si uvědomila význam tohoto systému a jeho ohromné ekonomické možnosti. Galileo vstal z popela jako bájný pták fénix. Už dnes představuje roční trh s družicovou navigací obrat v řádu miliard eur. A nezadržitelně roste. Galieo nabídne nové možnosti, zvláště při pohybu v husté městské zástavbě, kde má GPS svá omezení. Trh pak bude ještě lukrativnější. Střízlivé odhady hovoří o tom, že kolem roku 2020 dosáhne celosvětový objem obchodu s hardwarem souvisejícím s družicovou navigací zhruba 25 miliard eur. Je to skutečně závratná částka, uvědomíme-li si, že celosvětový roční obrat ve službách bude jen zhruba dvojnásobný. V Evropě také díky systému Galileo vznikne 140 tisíc nových pracovních míst. Nebudou to místa dotovaná; některé hlasy srovnávají Galilea s evropskou zemědělskou politikou, je to ale srovnání zcela mylné. Pracovní místa vzniknou v nedotovaném soukromém sektoru. A tak zatímco počátkem roku 2002 by na Galilea nikdo nevsadil zlámanou grešli, na konci téhož roku vyvstal přesně opačný problém. Projekt byl přefinancovaný, ekonomicky silné země přislíbily

Od Země se Galileo odpoutal loni v prosinci, kdy do vesmíru odstartovala první experimentální družice. Kromě testování technologie měla jeden ryze pro-

S přesností na centimetry Civilní navigační systém Galileo nabídne uživatelům jasná pravidla hry: provozovatel bude moci signál vypnout nebo omezit pouze za jasně definovaných podmínek (třeba kvůli hrozbě vážného teroristického útoku). Větší počet družic, než má americký GPS, zajistí vyšší přesnost Galilea; běžný uživatel zdarma určí svoji polohu zhruba s přesností 1m, ten, kdo bude ochoten za službu platit, dosáhne přesnosti až 10 cm. Galileo pokryje signálem i severní a jižní oblasti zeměkoule, kde je GPS hůře dostupný (trpí tím zejména severní Evropa). Satelity Galilea mají obíhat ve střední výšce 23 220 km nad zemským povrchem.

zaický úkol: svým vysíláním „zablokovat“ frekvence vyhrazené právě pro Galilea. Kdyby nebyly do června 2006 využity, Mezinárodní telekomunikační unie ITU by je mohla přidělit jiným zájemcům. Druhá experimentální družice by se měla na oběžnou dráhu vydat někdy v první polovině příštího roku. Do konce roku 2010 by se pak dle původního plánu mělo v kosmu ocitnout všech 30 operačních satelitů zajišťujících provoz celého systému. Kvůli různým nejasnostem (zvláště sporu o roli soukromého sektoru při financování) se ale termín nejspíš nepodaří dodržet. O významu Galilea svědčí i fakt, že už dávno není jen čistě evropskou záležitostí. V září 2003 se k němu připojila Čína, která slíbila do systému investovat zhruba jednu dvacetinu předpokládaných nákladů. Postupně se přidávaly další země: Izrael, Indie, Maroko, Saúdská Arábie a Jižní Korea. Čína a Indie dnes ovšem zvažují vystoupení z tohoto svazku. Indii se prý nechce sdílet citlivá ekonomická a bezpečnostní data s ostatními státy (je ale možné, že to je pouze rétorika, pomocí níž se Indie snaží licitovat a zajistit si co nejlepší podmínky). Důvod ochladnutí Číny je jiný: rodící se velmoc začala hovořit o tom, že chce vybudovat vlastní navigační systém. To by ji sice krátkodobě vyšlo mnohem dráž, ale dlouhodobě by se jí to ekonomicky vyplatilo. Vezmeme-li v úvahu, že během třiceti let má být nejlidnatější země světa zároveň i ekonomicky nejsilnější, nelze se její snaze o soběstačnost a udávání tónu divit. Pro Česko je podstatné, že v průběhu prosince má být rozhodnuto o tom, kde bude sídlit Evropský úřad pro dohled nad globálními navigačními systémy (více v rámečku na straně 11). Nepůjde o řídící středisko systému Galileo, jak se občas můžeme dočíst v médiích; bude to úřad pověřený správou veřejného zájmu ve vztahu k družicovým navigačním systémům. Jedním z kandidátů je i Praha. Tomáš Přibyl Autor je spolupracovníkem Respektu.

Inzerce

TyfloCentrum Praha, o. p. s.

Centrum sociálních služeb pro zrakově postižené obyvatele Prahy a Středočeského kraje vypisuje výběrové řízení na pozici ŘEDITEL/ŘEDITELKA

přijme

VEDOUCÍ/HO ODDĚLENÍ FUNDRAISINGU: odpovídá za plánování a realizaci fundraisingového programu Podrobnosti na www.greenpeace.cz/prace.shtml CV a motivační dopis, obojí v AJ zašlete na [email protected]

Náplň práce: – řízení organizace a pracovního týmu (15 pracovníků) – zajišťování finančních prostředků – řízení jednotlivých aktivit a projektů, včetně projektů financovaných z ESF – zodpovědnost za rozvoj organizace a jednání s jinými subjekty Požadujeme: – VŠ, VOŠ humanitního, případně ekonomického směru – manažerské dovednosti a zkušenosti – dovednost strategického a finančního řízení – výborné organizační a komunikační dovednosti – motivaci pro práci v sociální oblasti – zodpovědnost a důslednost – schopnost reprezentovat organizaci Uvítáme: – praxi na obdobné pozici – zkušenost v sociální oblasti či neziskovém sektoru – zkušenosti s projektovým řízením – aktivní znalost anglického jazyka

Nabízíme: – zajímavou a pestrou práci v zavedené organizaci – podíl na rozvoji sociálních služeb pro lidi se zrakovým postižením v Praze a Středočeském kraji, možnost realizace vlastních nápadů – spolupráci s motivovaným týmem, dobré pracovní podmínky – finanční ohodnocení odpovídající dané pozici v neziskovém sektoru – možnost dalšího rozvoje a vzdělávání Nástup nejpozději na začátku března 2007. Životopis a motivační dopis prosím zašlete výhradně v elektronické podobě na adresu drotarova@tyflocentrum.cz do 10. ledna 2007. Uveďte kontakty na dvě osoby, které o vás mohou poskytnout reference. Více o TyfloCentru Praha a jeho službách na http://praha.tyflocentrum.cz

Kontakt: Marcela Drotárová, TyfloCentrum Praha, o. p.s., Krakovská 21, 110 00 Praha 1, tel.: 221 462 493, e-mail: drotarova@tyflocentrum.cz

Společnost Člověk v tísni vypisuje výběrová řízení na následující pracovní pozice: /// KOORDINÁTOŘI(KY) PROJEKTŮ

pro jednotlivé státy a oblasti: Barma, Kuba, Moldávie, Ukrajina a Bělorusko Požadujeme: Plný / částečný úvazek — Anglický jazyk na vynikající úrovni — Další jazyk dle regionu (Kuba – španělština, postsovětské země – ruština) — Zájem o mezinárodní politiku, lidská práva a demokratizaci — VŠ vzdělání v oboru výhodou — Časová flexibilita – časté služební cesty — Zkušenost s administrací projektů a s psaním žádostí o mezinárodní granty výhodou — Uživatelská znalost Excel, Word, Outlook, Internet

/// ASISTENT(KA) ODDĚLENÍ LIDSKÝCH PRÁV Požadujeme: Anglický jazyk na dobré úrovni — Uživatelská znalost Excel, Word, Outlook, Internet — ŘP typu B

/// EKONOM/KA PROJEKTŮ ODDĚLENÍ LIDSKÝCH PRÁV Požadujeme: Plný nebo částečný úvazek — Ekonomické vzdělání / VŠ vzdělání výhodou — Zkušenost s řízením rozpočtů projektů — Samostatnost i schopnost týmové práce, komunikační schopnosti — Anglický jazyk alespoň na komunikační úrovni (ruský jazyk výhodou) — Velmi dobrá znalost Excel — Znalost ekonomického software Navision výhodou — Uživatelská znalost Word, Outlook, Internet ŽIVOTOPISY A STRUČNÉ MOTIVAČNÍ DOPISY POSÍLEJTE DO 31. PROSINCE 2006 NA ADRESU [email protected]

Sdružení Linka bezpečí se sídlem v Praze 8 hledá nové kolegy na pozice

psycholog Linky bezpečí Požadujeme: – ukončené VŠ psychologické vzdělání – psychologickou praxi min. 2 roky – sebezkušenostní výcvik – výcvik v telefonické krizové intervenci výhodou

NaBízíme: – práci na celý úvazek – možnost profesního růstu – práci v mladém kolektivu – firemní benefity

NáPLň Práce: – psycholog zodpovídá za odbornou úroveň práce na Lince bezpečí – podílí se na výcvicích konzultantů; komunikuje s médii etc.

Termín nástupu: ihned

V případě zájmu zašlete strukturovaný životopis na: [email protected] , popř. na adresu: Sdružení Linka bezpečí, Ústavní 91/95, 181 21 Praha 8 – Bohnice. Na tel.: 266 727 917 si můžete domluvit termín výběrového řízení.

Q

20 kultura


Chorobně expresivní barvy

Hned dvě výstavy zkoumají dekadentní přelom 19. a 20. století

V zahradách provlhlých... Expresionistické obrazy Bohumila Kubišty, Jana Zrzavého a Františka Kupky. K vidění jsou v Městské knihovně. Reprodukce GHMP

...kde ticho hřbitovní je. Dekadentní díla od stejného malířského tria, k dispozici jsou na výstavě v Obecním domě. Reprodukce obecní dům

V

prvním sále na vás z obrazů shlížejí nemocní, umírající a mrtví, duševní rozpoložení autorů děl ilustruje Kocianova plastika Úděl umělce s postavou zakusující se do palety. Projdete výstavu, ujdete zhruba kilometr, dojdete do druhé galerie a v prvním sále na vás z obrazů shlížejí nemocní, umírající a mrtví, duševní rozpoložení autorů děl ilustruje Kocianova plastika Úděl umělce. Zažíváte déjà vu? Ne, to se jen dvě pražské galerie rozhodly ve stejný čas podívat se na stejný úsek dějin našeho umění. Tým kolem kunsthistorika Otta M. Urbana se zaměřil na výtvarnou dekadenci, jejíž epochu vymezil roky 1880–1914. Průzkum završil velkou výstavou V barvách chorobných v Obecním domě a výpravnou obrazovou publikací. Tým kolem historičky umění Marie Rakušanové se soustředil na výtvarný expresionismus, jehož epochu vymezil roky 1890–1914. Průzkum završil velkou výstavou Křičte ústa! v Městské knihovně a obrazovou publikací, o jejíž výpravnosti bude možno hovořit až v lednu, kdy ji vydá Academia (texty měl Respekt už k dispozici). Oba projekty nově interpretují dramatické dění přelomu století a oběma se to daří, aniž by si jejich závěry odporovaly. Nicméně pro návštěvníka bude lepší, když si mezi zhlédnutím výstav i četbou katalogů dopřeje časový odstup. Jinak se mu totiž mohou akce pěkně pomotat.

Útěky do jiných světů Díla z přelomu 19. a 20. století ukazují, že některé kousky se vejdou hned do několika kunsthistorických „škatulek“: stejný obraz se jednou objeví na výstavě české secese, podruhé symbolismu, pak kubismu, expresionismu a nakonec dekadence. Na nynějších výstavách se s více než deseti autory setkáme v obou expozicích, u některých i se stejným dílem (vedle Údělu umělce je to Hlaváčkův Vyhnanec či Konůpkova

Salome). Má to logiku. Expresionismus a dekadence nestojí proti sobě, první termín je brán jako výtvarný směr, zatímco dekadence jako životní až morbidně pesimistický postoj. Ostatně Panuškův dekadentní obraz, který zdobí propagační plakáty výstavy V barvách chorobných, tvář děsivé obludy s vytřeštěnýma očima, se jmenuje Expresivní hlava. Jedno tedy vychází z druhého a záleží na tom, jak se na obraz díváme. Jde nám o formální provedení malby, o to, jakou optikou se autor díval na realitu? Pak ji vytvořil malíř expresionista. Jde nám o obsah díla, o autorův světonázor? Pak ho vytvořil malíř dekadent. Je ale vlastně úplně jedno, jak tomu říkáme. Třeba Karel Teige mezi válkami používal místo slova expresionismus termín „dekadentní barbarismus“. Přestože jeho přízvisko skončilo v zapomnění, i dnes je z těch slov zřejmé, co jimi Teige mínil. Autorům obou projektů nezbylo než začít ve stejném bodě. U generace tvůrců Národního divadla, proti které se vymezilo nastupující mládí. V době, kdy umění vládli autoři, kteří své nadání věnovali podpoře nacionálních idejí, se tu najednou objevili tvůrci, které zajímalo něco úplně jiného. Žádné vyšší cíle směřující k nezávislosti českého národa, ale vlastní emoce a pocity. Oba týmy pro dokreslení dobových nálad v katalozích uvádějí Schopenhauerovy a Nietzscheho teze o nutnosti osvobodit svou individualitu, „pudový“ přístup ke světu. Marie Rakušanová v publikaci Křičte ústa! cituje i Heinricha Wilhelma Keima, který v roce 1919 charakterizoval expresionismus takto: „Uniká měšťácké, šosácké atmosféře, popírá měšťácký obraz života a životní návyky. ‚Měšťácké‘ pro něj znamená: duchaprosté trvání na tradičním. Pohodlné vykládání jevů z materialistických faktorů, posuzování věci podle utilitaristických faktorů.“ O individuální pohled na skutečný svět se snažili expresionisté v čele se Slavíčkem, Procházkou či

Špálou. Vnější realita jim připadala chaotická a nezvladatelné běsy cítili i ve vlastních duších. Právě tohle napětí dokázali přenést do tvorby. Tvůrci v čele s Hlaváčkem, Váchalem či Kocianem byli radikálnější. Rezignovali na ilustrování reality a utekli k portrétování svých vnitřních světů. Nechali se unášet představami o patologické podstatě lidského bytí, o marnosti pozemského života a vytvořili si dekadentní subkulturu ostře vymezenou vůči okolní společnosti. Když Otto M. Urban hledal název pro výstavu, vypůjčil si ho z básně dekadentního guru Jiřího Karáska ze Lvovic: „A duše ztlumenost má mrtvou, prázdnou vzruchu,/ těch barev chorobných, tón listí, které hnije/ a ztlívá v studenu a nehybnosti vzduchu,/ v zahradách provlhlých, kde ticho hřbitovní je.“ Východiska i prostředky expresionistů a dekadentů byly podobné. Proto v obou výstavách i publikacích najdeme analogické sekce věnované jejich rozjitřeným autoportrétům, umělým rájům, tabuizovaným tématům (osvobozené sexualitě), nenaplněné lásce, mystickému katolictví, okultismu a v neposlední řadě smrti, jejíž vládě se měla Evropa brzy podřídit na bojištích první světové války.

Psát o tom samém Oba kurátorské týmy se snažily na své téma podívat neotřelým způsobem. V Městské knihovně se tak vedle děl expresionistů-klasiků ze skupiny Osma poprvé objevuje tvorba starší generace, u které nyní teoretici našli zárodky stejného uměleckého pohledu na věc: Bílkovy a Šalounovy plastiky či Kupkovy obrazy. Také v Obecním domě a hlavně doprovodné publikaci jsou za dekadenty považováni i autoři, u nichž to dosud nebylo zvykem: Mucha, Kubišta, Jenewein, Drtikol, ba i Schikaneder. Divák si na dvou výstavách může udělat komplexnější obrázek o jedné epoše, než jaký by mu

poskytla výstava jedna – dohromady je k vidění bezmála tisícovka děl (další stovky artefaktů z let 1870– 1914 jsou mimochodem k dispozici v olomouckém Arcidiecézním muzeu, kde probíhá expozice Neklidem k Bohu zahrnující náboženské umění). Na druhou stranu se projekty místy překrývají. Zvlášť patrné je to na textech v publikacích: jejich autoři mnohdy píší o jedněch a těch samých obrazech a některé kapitoly se tak trochu dublují. Jinak se ale dá o akcích mluvit v superlativech. Oběma týmům se podařilo na scénu vrátit německé autory žijící v českých zemích (například Brömse nebo Steiner-Praga), které předlistopadová kunsthistorie programově ignorovala. Publikace V barvách chorobných s grafickou úpravou Roberta V. Nováka bude jistě žhavým favoritem na titul Nejkrásnější česká kniha roku a i architektonické řešení expozic patří k evropské špičce. Výstavy jsou vybavené přehlednými výklady na panelech, v Městské knihovně visí i podrobná časová osa. Ta končí údajem o válečné operaci z adventních dnů roku 1914, kdy Bohumil Kubišta jako poddůstojník rakouské dělostřelecké baterie v istrijské Pule rozstřílel útočící francouzskou ponorku. No není to krásně dekadentní závěr expresionistické výstavy? Jan H. Vitvar

Q

V barvách chorobných: Idea dekadence a umění v českých zemích 1880–1914, Obecní dům, Praha, 15. 11.–18. 2.; Křičte ústa! předpoklady expresionismu, Galerie hl. města Prahy, Městská knihovna, 29. 11.–4. 3.; Otto M. Urban (ed.): V barvách chorobných, Arbor vitae, 410 stran.

kultura

ReSPeKT 50 V 11.–17. prosInec 2006 Inzerce

1

Jak to myslel Shakespeare Kostlivec ve skříni Kupce benátského

B

NEJLEPŠÍ CENY! Levné knihy KMa Václavské nám. 18, Praha 1 www.levneknihy.cz

PODVODNÍCI A MILOVNÍCI

Flavio Mogherini

99Kč

enátský velmož Antonio si půjčí peníze od židovského lichváře, na něhož denně pohrdavě plival. Starý Shylock s půjčkou souhlasí, a dokonce za ni ani nežádá úroky. Pokud by ale Antonio nebyl v daném čase solventní, Shylock mu smí podle smlouvy vyříznout z těla libru masa. Antonio nakonec peníze na splacení opravdu nemá, a soud tedy musí rozhodnout: když dodrží zákon a dá Shylockovi za pravdu, nechá potupně zemřít váženého občana. Ovšem najde se právní klička. Shylock totiž požadoval pouze Antoniovo maso, nikoli krev. A protože křesťanské maso nemůže získat „košer“, dlužní úpis neplatí a Shylock musí navíc podle soudců odevzdat Antoniovi půl majetku a přijmout křesťanství. Shakespearova hra Kupec benátský figuruje v autorových spisech většinou mezi komediemi a z pochopitelných důvodů se už padesát let skoro nehraje. Ovšem právě ona připomíná odvrácenou tvář humanistického dědictví: i Shakespeare považoval za přirozené bavit publikum děsivou anekdotou o „právem potrestaném“ Židovi. Celý londýnský Globe se nejspíš válel smíchy, přičemž Židé tam nepochybně neměli přístup. Tohle je dnes možné leda na shromáždění neonacistů. Proč se přesto vždycky najde dobrodruh, který se pokusí Kupce benátského inscenovat či zfilmovat? Důvod může být dvojí: Režisér buď jedná z vyloženě protižidovského smýšlení (to naštěstí málokdy), anebo aby dokázal, že Shakespeare to tak nemyslel. Právě o to se pokusil šedesátiletý Michael Radford. K jeho úspěšným titulům patří adaptace Orwellova románu 1984 (natočená symbolicky ve stejném roce) a Pošťák o Pablu Nerudovi, který mu v roce 1994 vynesl Oscara za hudbu. Radford boj se Shakespearovým textem vyhrál. Přesto rozpaky nad zápletkou jeho Kupce benátského, který nyní přišel do českých kin, odstranit nelze.

Zklameš? Tak zaplatíš Režisér se ve filmu opřel především o vášnivý monolog: Shylock v něm připomíná Antoniovi, že oba mají stejnou schopnost hněvu, soucitu i bolesti a že nespravedlnost v každém člověku vyvolává touhu po pomstě. Shylockovu roli svěřil Al Pacinovi, který podává doslova životní výkon. Jeho Shylock žije v temném domě uprostřed ghetta mezi hromadami zlata, dusí se křivdou a zároveň je připravený k velkorysosti, pokud by mu Antonio nabídl smířlivou ruku. Svou sázku s librou masa míní jako vtip. Jenže Antonio, muž, který shání peníze, aby oženil svého mladého

Říkáte, že ta libra masa není košer? (Al Pacino a Jeremy Irons) foto out noW

přítele Bossania s princeznou Portií, jím hluboce pohrdá a slíbí, že až peníze vrátí, plivne na něj znovu. Když Shylockovi uteče dcera s křesťanem, stane se pomsta jeho jediným důvodem k životu. Rozhněvaný Shylock je velká shakespearovská figura, které divák drží palce a po prohře u soudu je na její straně. Radford rekonstruoval magický svět renesančních Benátek tak působivě, jako bychom vkročili do Tizianova obrazu. Přestože každá adaptace divadelní hry má své filmové meze, rádi přistoupíme na jeho hru. Jakmile ale ponížený Shylock zmizí ze scény, tato tragická figura, která se stala obětí „morální“ výhry „hodných“ křesťanů, film pohasne a vleče se mdle ještě dvacet minut. V souladu s předlohou setrvačně dobíhá milostná zápletka s převleky a člověk přes všechnu vizuální nádheru přemýšlí, co to vlastně sleduje. Kupec benátský je totiž dějovou konstrukcí složenou ze dvou kontrastních půlí: v té temné vystupuje Shylock, jeho dcera Jessica a Antonio. V té druhé se ve stylu Bouře či Snu noci svatojánské odvíjí idylická pohádka o třech zamilovaných párech a tady Radfordovi dochází filmová inspirace. Nejspíš proto, že Al Pacino a Jeremy Irons jako Shylock a Antonio jsou fascinující, mnohoznační a nezapomenutelní, zatímco jejich mladí kolegové (Bossania hraje Joseph Fiennes, Por-

Blunt, Redhoti a trocha Mozarta Čerstvě odhalené nominace na americké hudební ceny Grammy přinášejí skvělý hudební mix. Americká producentka Linda Perryová vydala minulou sezonu na svém labelu Custard Records dvě novinky: českou kapelu Sunshine a britského písničkáře Jamese Blunta. Zatímco táborští Sunshine na svůj světový úspěch stále čekají, rozcitlivělý Blunt se stal takřka přes noc mezinárodní celebritou. V počtu nominací na Grammy, které byly zveřejněny minulý pátek, jej předstihli pouze soul-rapová diva Mary J. Bligeová a Red Hot Chili Peppers.

Pozor na Fontánu slz Pět nominací na Grammy (mimo jiné nejlepší nahrávka, zpěvák a píseň) dělá z Jamese Blunta v současnosti nejúspěšnějšího nováčka na světové hudební scéně. Jeho hvězda září něco přes rok a hity jako Goodbye My Lover nebo You’re beautiful ze zatím jediné desky Back to Bedlam kolují stále i v našem éteru. Koneckonců, Bluntovu místní popularitu nejlépe ukázaly zástupy fanoušků, které přišly na Pražský hrad na jeho letní koncert. Britskému písničkáři přináší ovoce jednoduchost a pokrevní příbuznost s úspěšnou zádumčivě sentimentální vlnou reprezentovanou kapelami

jako Coldplay nebo Radiohead. Ovšem zpěvákova dvaatřicetiletá životní dráha dodává uslzeným písním o dešti, samotě, ztracené lásce a zoufalství zvláštní věrohodnost. Blunt má v genech osud rodiny, která už stovky let slouží v armádě Jejího Veličenstva. Sdílel stejný úděl a jeho vojenská kariéra vyvrcholila před lety v násilím zmítaném Kosovu, kde v hodnosti kapitána vedl britské síly. Hudebně je Blunt nesporně nadán. Kromě kytary ovládá ještě několik dalších nástrojů a jeho nazální falzet klouže z výšek skutečně dokonale. Ale jestli se dokáže na vrcholu světového šoubyznysu udržet, to se teprve ukáže. Výtečně zabodovali i veteráni Red Hot Chili Peppers, kterou jsme podobně jako Jamese Blunta letos přivítali v Praze. Skvělé album Stadium Arcadium (recenze viz Respekt č. 20/06) hlídal fenomenální producent Rick Rubin, jenž si pravděpodobně připíše další zářez v kategorii deska roku. Šest nominací Red Hot Chili Peppers překonala pouze zpěvačka Mary J. Bligeová. Styl R&B, ve kterém obdržela většinu z devíti nominací, zdejší rádia i posluchači zatím ignorují. Ovšem mladá generace už začíná „černou muziku“ pomalu, ale jistě vyhledávat a vypadá to, že její nástup je u nás jen otázkou času.

tii Lynn Collinsová) rozpačitě rozehrávají bezvýznamné loutkové divadlo. Je to ale stará známá věc: na gotických oltářích je peklo vždycky barvité a díváme se na něj s potěšením, zatímco obrazy ráje a blaženosti jsou fádní nuda.

Nezapomeňme na své antisemity Obraz chamtivého odpudivého Žida je v klasické evropské literatuře běžný jako východ slunce, a pokud by si někdo dal práci a sestavil antologii protižidovských textů jen za posledních dvě stě let, dost bychom se divili. Nemusíme chodit daleko, u Jana Nerudy či Jakuba Demla jich najdeme víc než dost. Radfordova adaptace ukazuje, že antisemitské trendy v evropské kultuře, na které bychom rádi zapomněli, jsou také částí společného kulturního dědictví, že jsou kostlivcem ve skříni a měly by se občas vynášet na světlo. Čistě pro poučení. Vždycky a všude se přece najde skupina, kterou většinová společnost v tiché svornosti považuje za méněcennou, špinavou a snaží se jí zbavit. Na tom se od shakespearových časů mnoho nezměnilo. Tereza Brdečková Autorka je scenáristka a spisovatelka.

Q

V návrzích na Grammy se jasně projevuje síla současné britské hudební scény. Kromě Blunta to dokládá i nominace mladé kapely Arctic Monkeys, jejichž deska Whatever People Say I Am, That‘s What I‘m Not čeká na ocenění v kategorii nejlepší alternativní album. Tamtéž zastupuje Brity ještě frontman Radiohead Thom Yorke se svým sólovým projektem The Eraser. Ovšem vavříny jim asi nakonec vyfoukne americká rocková kapela The Flaming Lips, křížící na desce At War With The Mystics průzračný pop se zappovskými aranžemi. Organizátoři amerických hudebních Oscarů tradičně nevrhají světlo jen na poprockové události. Nominacemi tentokrát upozorňují třeba na vynikající posmrtně vydanou desku Savane Afričana Ali Farky Toura. Zaměřeno bylo také dílo současného argentinského skladatele Osvalda Golijova. Tento potomek ruských Židů, který vyrostl v Argentině a dnes žije ve Spojených státech, fantasticky spojuje „nízké umění“ pouličních popěvků a klezmeru v komorních, symfonických i operních formách. Nahrávka jeho jednoaktové opery Ainadamar: Fountain Of Tears, která zpracovává dramatický příběh básníka Federika Garcíi Lorky a jeho smrt za španělské občanské války, je nominována v kategorii současná klasická kompozice. Jinak je v nominacích klasické hudby trochu podivné, že v jubilejním roce 250 let od narození W. A. Mozarta se zde objevují pouze dvě nahrávky s jeho hudbou: Mše c moll a opera La clemenza di Tito (mimochodem, skvělou verzi tohoto díla nyní uvádí pražské Národní divadlo). Asi je to tím, že uzávěrka pro nominace končí vždy už prvního října, kdy ještě hodně záznamů letošních mozartovských koncertů nestačilo vyjít. Takže více Amadea snad příště. Jaroslav Pašmik

Q

22 kultura co se děje ve světě Světový trh se současným uměním v nejbližší době opanují výtvarnice se svými malbami. Pokud tedy bude mít britská soutěž Turner Prize nadále stejnou vážnost, jakou měla v posledních letech – jestliže práce porotci vybraného laureáta na trhu do té doby příliš neletěla, většinou se to velmi rychle změnilo. Natolik je soutěž ve světě respektovaná. A pondělní rozhodnutí poroty toho může změnit opravdu hodně. Západoevropské teoretiky a galeristy momentálně současná


Provokatér v kómatu

Chuck Palahniuk ve svém Deníku recykluje sebe sama

Turner Prize poprvé dostala malířka malba moc nezajímá, preferují místo ní fotografie, videa a konceptuální instalace. Teď je asi preferovat přestanou. Turner Prize totiž minulý týden převzala z rukou Yoko Ono spolu s šekem na 25 tisíc liber Tomma Abtsová, německá malířka žijící v Londýně. Malířka přitom ve dvaadvacetileté historii soutěže ještě nikdy nezvítězila. Za malby dostal Turner Prize naposledy Chris Ofili před dlouhými osmi lety. Také ženským laureátkám se soutěž vyhýbá: poslední z nich, videoumělkyně Gillian Wearingová, zvítězila před devíti lety. „Podle zákonů pravděpodobnosti musí malíř dříve či později vyhrát,“ prohlásil Rupert Adams, mluvčí sázkové společnosti William Hill, která na vítěze Turner Prize tradičně vypisuje sázky. Měl pravdu. Abtsová na britské scéně sice až do pondělí patřila k prakticky zcela neznámým postavám, malbou se však programově zabývá jako jediná z letošních čtyř finalistů soutěže. Abtsová neprošla žádným profesionálním malířským školením, v Londýně se živila mimo jiné jako telefonistka německých firem. Z Berlína se do britské metropole přestěhovala před 12 lety. O čtyři roky později začala vytvářet svá plátna: maluje zásadně na formát 48x38 cm a nikdy nezačíná s jasnou představou o tom, jak budou její – v naprosté většině abstraktní – geometrické kompozice nakonec vypadat. V té době se celosvětově prosadilo hnutí Mladých britských umělců se svými kontroverzními plastikami a instalacemi. Slávu mu přinesly právě úspěchy na Turner Prize. Právě tehdy se s jedním z mladých bouřliváků Abtsová seznámila, začala s ním chodit a poznávat zákulisí výtvarného dění. Shodou okolností to byl právě zmiňovaný Chris Ofili, autor maleb vytvářených sloním trusem, které způsobily jeden z největších skandálů v historii Turner Prize – Ofili si totiž dovolil tento netradiční materiál použít i na portrét Panny Marie. Konzervativnější část britské umělecké scény se před sedmi lety zformovala do protestní skupiny, které se přezdívá „stuckists“ (česky zhruba „zpátečníci“). Porotce Turner Prize i pořádající instituci Tate Britain soustavně bombardují kritikou, před letošním vyhlášením ceny dokonce vyzvali ředitele galerie sira Nicholase Serotu k rezignaci. Rozhodnutí poroty dát cenu klasické malbě by jim mohlo spravit náladu. – JHV –

Ať žije štětec a paleta! foto egp

Anarchie a cynismus? Tak s tím už jsem skončil. (Palahniuk) foto profimedia.cz / Corbis

R

omán Chucka Palahniuka z roku 2003 Deník se odehrává na ostrově Potchkeysea (v anglickém originále Waytansea). Palahniuk (1962) tím jako milovník přesmyček a slovních hříček ironicky glosuje nezáviděníhodný osud vypravěčky románu, obtloustlé, rezignované čtyřicátnice Misty Marie Wilmotové, jejíž životní dráha je lemována věčným čekáním a nesplněnými očekáváními. Deník, v pořadí pátý v Česku přeložený Palahniukův román, je koncipován jako osobní zápisky, jež Misty adresuje svému muži Peterovi, který leží po neúspěšné sebevraždě v nemocnici v kómatu. Kóma slouží v knize jako metafora lidské existence vůbec. „Každý jsme ve svém vlastním kómatu,“ objevuje se na mnoha místech jako leitmotiv. Škodolibě by se dalo říci, že to platí i o autorovi samotném, který tentokrát očekávání svých fanoušků opravdu nenaplnil.

Přehlídka šílených spasitelů Deník patří s Ukolébavkou a zatím nepřeloženým románem Haunted do volné trilogie románů, které Palahniuk označuje za hororové. V rozhovorech se enfant terrible americké prózy, nihilistický cynik a provokatér, kterému ke kultovnímu statusu pomohla mimo jiné povedená hollywoodská adaptace jeho knihy Klub rváčů, nijak netají tím, že Deník je svým způsobem svéráznou variací na bestseller Iry Levina z šedesátých let Rosemary má děťátko. Hlavní hrdinka je stejně jako těhotná Rosemary (proslavená filmovým ztvárněním v podání Mii Farrowové) postavena před dilema, jestli se stala obětí rafinovaného spiknutí svého okolí, nebo své propukající paranoie.

událost v televizi

Vadas, Kudrna, Vlachová – kdo dál? Česká televize si zahrává: stále víc a víc se vzdaluje povaze média veřejné služby, a tím si nepřímo koleduje o svou privatizaci. Seriály točí evidentně hloupější a infantilnější než Nova (například „veřejnoprávní“ Horákovi jsou, nechť mi tvůrci odpustí, pitomější než „komerční“ Ordinace v růžové zahradě). Se zábavou a publicistikou to není o moc lepší. Zůstává snad jen nezpochybnitelně kvalitnější počasí, sportovní přenosy – a dokumenty: dost možná jediný přijatelný důvod k prodlužování existence televize veřejné služby. Jenže i k tomuto poslednímu důvodu se ČT chová macešsky. Jak jinak nazvat trapné cenzurní tanečky kolem Vadasova půlhodinového snímku Pravdě podobný příběh Vladimíra Hučína. Při pohledu na surově odvlékané hrdiny protikomunistického odboje, na lidi, kteří se u soudu dožadovali ústavou zaručeného práva na informace a jimž by – už vzhledem

Palahniukovi neurotičtí, labilní, někdy až vyšinutí hrdinové se v nepřátelském světě pachtí za trochou lásky, štěstí nebo aspoň uznání. Nejvlastnějším tématem, které se prolíná jeho dílem, je směřování ke spáse nebo vykoupení. Mesiášský komplex si v jeho textech podává ruce s komplexem Oidipovým. V Programu pro přeživší si Tender Branson, jediný žijící člen sebevražedné sekty, přivydělává na telefonické lince důvěry, a nakonec se stane populárním kazatelem, který v televizi dává svým diváckým ovečkám instantní rozhřešení. V Zalknutí je sexoholik Viktor Mancini natolik pod vlivem své duševně nemocné matky, že nakonec uvěří jejímu přesvědčení, že je převtělením Ježíše. V Ukolébavce se musí novinář Jack Streator vyrovnat s božskou schopností rozhodovat o životě a smrti jiných lidí - zná zaklínadlo, pomocí kterého může slovem zabít na potkání. V Deníku zjišťuje Misty, nedostudovaná studentka výtvarné školy a toho času servírka a pokojská s náběhem k alkoholismu, že se k ní lidé z jejího okolí bůhví proč chovají, jako by měla být nástrojem jejich spásy. Je proti své vůli vtažena do prazvláštního komplotu, na kterém se vedle amatérského grafologa s podivným jménem Angel Delaporte a vlezlé tchyně Grace podílí i Mistina třináctiletá dcera Tabi. Jasné je jen to, že Misty je obyvateli ostrova z jakéhosi důvodu považována za geniální malířku, která může svým uměním nějakým způsobem zachránit ekonomickou prosperitu ostrovní komunity.

Publikujte a pak kritizujte Palahniuk toho má v Deníku na srdci opravdu hodně. Pohrává si s tezí, že velké umění může

k jejich věku – každý slušný stát včetně policie měl vzdávat projevy nejvyšší úcty, jsem si uvědomil, že pokusit se takový film vyřadit z vysílání mohli jen mentální bolševici (bojím se domyslet, kdo nám tedy z Kavčích hor za naše peníze mediálně vládne). Znepokojivě se navíc rýsují další případy, jež se tomu Vadasovu velmi nápadně podobají – s tím rozdílem, že jsou méně medializované, a tudíž více ohrožené tichým vymizením do ztracena. Jedná se jednak o – rovněž půlhodinový – dokument Tomáše Kudrny První mezi rovnými. Česká televize ho měla původně odvysílat 28. 11., na poslední chvíli jej však z programu vypustila (údajně byl shledán příliš razantním vůči politikům). Film totiž neklouže populisticky pouze kolem feudálních výsad, jakými jsou absurdně rozsáhlá poslanecká imunita či levný sněmovní bufet. Míří hlouběji, k méně viditelným výsadám: například k výsadě kontrolovat stále bezzubější média, jež se pak podílejí na krácení paměti občanů a na příslovečném „klidu na práci“ tak, aby nikdo z nezávislých pozic veřejným činitelům nekomplikoval život. Ač příčiny, proč takový film nebyl odvysílán, jsou až příliš nasnadě, dočkáváme se zcela jistě z úst sofistikovaných mediálních farizejů četných důvodů zástupných a mně z minulých dob navýsost povědomých, například náhle projevené starosti o větší „objektivitu“ vysílání. A do třetice všeho ostudného je tu snad vůbec nejtrapnější kauza naší dokumentaristiky,

vzniknout jen skrze velké utrpení. Na příkladu až iritující pasivity Misty ironizuje marnou snahu vymanit se z pout společenských a rodinných konvencí. Sarkasticky popisuje Mistino vystřízlivění ze snu žít spokojený měšťácký život. K přesně zacílené společenské satiře svého vzoru Iry Levina má ale Palahniuk v Deníku podobně daleko jako k variaci na žánr gotického hororu. Na Mistině vykupitelském příběhu je totiž strašidelná snad jen absence jakéhokoli napětí. Palahniuk si nedal velkou práci s psychologickým prokreslením a uvěřitelnou motivací postav. Více se soustředil na svůj charakteristický styl psaní. Svou prózu rytmizuje častým opakováním slovních obratů („čistě pro úplnost…“) a relativizuje vypravěčskou perspektivu střídáním třetí a druhé osoby jednotného čísla. Jako refrény naskládal do Deníku chytlavé bonmoty typu „všechno je autoportrét“ či „čemu nerozumíte, to si můžete vyložit jakkoli“ a parafráze autorů různých myšlenkových směrů. Cituje Carla Gustava Junga, Platona, džinisty, pouští se do exkurzů v oblastech anatomie lidského těla, architektury nebo diagnostiky nemocí slavných umělců. Umí psát, a když například popisuje opotřebení tělesné schránky pomocí konkrétních anatomických detailů, mrazí z toho v zádech. Většinou ale encyklopedické vsuvky zbytečně narušují nepevné základy již tak chatrného příběhu. Posledních třicet stran knihy vyústí v tak bizarní pointu, že člověka napadne, že musí jít o sebeparodii. Jenže Palahniuk si ze své tvorby legraci dělat neumí. Svědčí o tom i jeho ublížená reakce na nesmlouvavou recenzi Deníku od kritičky Laury Millerové, která byla uveřejněna na serveru Salon.com: „Pošlete mi, prosím, výtisk vaší poslední knihy. Rád bych si ji přečetl. Než vytvoříte něco, co lidi okouzlí, rád bych vás požádal, abyste držela ústa.“

Syndrom chybějící inspirace Ve finále Deníku hraje ústřední úlohu takzvaný Stendhalův syndrom, nazvaný podle první návštěvy francouzského spisovatele v Benátkách a jeho hypnotického uhranutí krásou tamního renesančního umění. Podobnou silou by chtěl své čtenáře uchvátit i Palahniuk. To by ale v Deníku nesměl recyklovat motivy a stylové šablony ze svých předchozích próz: o všem, co se zde objevuje, už někdy psal a většinou lépe. Není tu ani náznak anarchistického výsměchu Klubu rváčů, chybí tu až na pár výjimek cynický černý humor Programu pro přeživší. Jako by mu při psaní románu, zabývajícího se kromě jiného podmínkami zrodu umělecké tvorby, chyběla inspirace. Jan Gregor Autor je spolupracovníkem Respektu.

Q

Chuck Palahniuk: Deník, přeložil Richard Podaný, Odeon, 246 stran

případ režisérky Kristiny Vlachové. V poslední době natočila mimo jiné dva snímky na téma českého „vyrovnání se s minulostí“: Dračí setba komunismu a nejnověji Kauza Uherské Hradiště. Filmy Vlachové jsou nesmírně cenné nejen tím, že na mnoha konkrétních lidských osudech obětí komunismu – marně se v demokracii dožadujících satisfakce – ukazují přetrvávající absurdní mechanismy justiční a mocenské zvůle. Jsou jedinečné i průnikem pod povrch myšlení „druhé strany“: bachařů, estébáků a jejich ochránců. V nejnovějším opusu o smutně proslulé věznici i surových věznitelích v Uherském Hradišti Vlachová představuje řadu těchto typů – od Grebeníčka st. přes soudkyni Veselou až po „obráceného“ estébáka Blechu, jenž se stal důležitým svědkem nelidského mučení elektřinou. A pointa? Kauza Uherské Hradiště měla být odvysílána rovněž koncem listopadu – a nebyla. Byla (zatím) posunuta o tři měsíce – prý lépe zapadne do únorových dnů. Pokusme se důvodům tohoto posunu protentokrát uvěřit a těšme se tedy na oba filmy Kristiny Vlachové na únorové obrazovce. Čtenář se může spolehnout, že o nich zde v únoru poreferuji. Ať už budou či nebudou uvedeny. Ve druhém případě by ovšem nemělo zůstat jen u novinového článku. Vladimír Just Autor je vysokoškolský pedagog a kritik.

Q

scéna / dopisy


kulturní tIP

udály v druhé půli 19. století. Soubor původně vycházel v MF Dnes v podobě seriálu Kriminální příběhy ze staré Prahy.

v armádě, nechal si změnit pohlaví a stal se světově uznávanou baletkou, spokojenou manželkou a adoptivní matkou tří dětí.

Javier Sierra: Tajemství Poslední večeře, přeložila Miluše Válková, Knižní klub, 320 stran Na sklonku 15. století bombardují svatou inkvizici stovky anonymních dopisů, které obviňují Leonarda da Vinciho z hereze, kterou měla doložit jeho právě dokončovaná Poslední večeře – dominikánskému inkvizitorovi nezbývá než domněnky vyvrátit, či potvrdit. Aneb další román vezoucí se na vlně popularity Brownova Da Vinciho kódu.

Satyrikon, ČT 2, 14. 12, 22.40 Surreálný snímek Federika Felliniho z roku 1968 líčí na motivy antického románu Gaia Petronia Arbitra příhody mladíků Encolpia a Ascylta na dvoře římského císaře Nerona.

Petra Kubáčková: O andělovi, noční můře, statečném medvídkovi, hodném slonovi, opici a divoké huse, Baobab, 28 stran Křehký příběh dvou malých háčkovaných panáčků, kteří během spánku malého chlapce zažívají prapodivné příhody.

Výstavy

Josef Šíma: Návrat Theseův, Gallery, 164 stran V rámci volného cyklu tematicky pojatých výstav prezentuje Galerie hl. města Prahy v Domě U Zlatého prstenu dílo Josefa Šímy (1891-1971), konkrétně tvorbu, v níž se tento avantgardní autor inspiroval antickým Řeckem. Výstava skončí už na začátku ledna, nicméně zůstane tu po ní velmi vydařená obrazová publikace se zasvěcenými texty Karla Srpa a Lenky Bydžovské. Východiskem pro uspořádání výstavy a sepsání knihy byl Šímův obraz z roku 1933, který už o tři roky později koupil do svých sbírek pražský magistrát.

Knihy Revolver Revue 65, Společnost pro RR, 264 stran Nové číslo časopisu pro umění a literaturu přináší mimo jiné rozhovor s mladou německou básnířkou Uljanou Wolf, dvě nové prózy čerstvého šedesátníka Jaromíra Zelenky, filmový scénář Džiana Babana Mluvicí hlava či stať Marka Vajchra, která se snaží podpořit názor, že úsměv Mony Lisy odrážel její těhotenství.

Stanislav Diviš: Květy z ráje, Galerie České pojišťovny, Praha, 1. 12.–14. 1. Pro nový cyklus se třiapadesátiletý malíř a zpěvák kapely Krásné nové stroje inspiroval hliněnými zlomky mezopotamského Eposu o Gilgamešovi. Soubor opět vychází z Divišovy metody „vědecký realismus“, kdy autor propojuje divoké ornamentální prvky s realistickými motivy. Umění restaurovat umění, Moravská galerie v Brně, 1. 12.–18. 3. Průřez tvorbou restaurátorského týmu Moravské galerie. K vidění jsou jak zrestaurované předměty, tak fotografická dokumentace jejich donedávna nevábně vyhlížejícího stavu.

Televize

Karel Stibral, Bohumil Špaček: Vražděný volá: Ježíš Maria!, Dokořán, 136 stran Autentické soudničky z hrdelních zločinů, jež se

Plukovník Ťing Sing, ČT 2, 13. 12., 22.10 Francouzský dokument o synovi čínského policejního důstojníka, který prošel tanečním výcvikem

Politolog Zdeněk J. Slouka doporučuje (A bičem je seřadíme, Respekt č. 48/06) nechat se při řešení povolebního patu inspirovat Spojenými státy, kde poslanci mohou hlasovat podle svého svědomí, nikoli stranického diktátu. Pan profesor bohužel pominul jeden důležitý rozdíl: do Kongresu USA se volí většinově. Nevím, jestli jsou kongresmani zástupci „občanské společnosti“. Pravda ale je, že tento systém přirozeně oslabuje partokracii. Sebevětší stranická podpora je poslancům k ničemu, pokud je nezvolí vlastní obvod. A naopak: pokud poslanec cítí podporu svých voličů, pak si může dovolit jít do jisté míry i proti vlastním bossům. Ti si dvakrát rozmyslí, než jej vyloučí s rizikem, že dotyčný zvítězí proti nim. Volič v České republice je v jiné situaci. Už jen to, že pomáhá do sněmovny pěti či deseti kandidátům, výrazně snižuje šanci, že si zapamatuje alespoň jejich jména. Ještě důležitější je, že fakticky nevolí poslance, ale politické strany. A teprve v rámci této volby může uplatnit preferenční hlasy (pouze dva a pouze pozitivní – škrtat se nesmí). Poslanci tedy mají svůj mandát de facto od svých stran, a teprve tyto strany mají mandát od voličů. Zodpovědnost jde opačně. Není to ideální. Ale pokud budeme v rámci stávajícího systému požadovat odpovědnost „všemu lidu“, nikoli stranám, pak nebudou poslanci ve skutečnosti odpovědni nikomu. Jen svému svědomí. To je sice také důležité, ale obávám se, že bychom toho na

The Plastic People of The Universe: Do lesíčka na čekanou, Guerilla Records Koncertní dvojalbum zachycuje vystoupení Plastiků, které bylo za 15 korun k vidění a slyšení 1. 12. 1973 ve Veleni. Tehdy kapela své koncerty opírala výhradně o skladby Milana Hlavsy, které v jejím repertoáru nahradily dříve přebírané písně Velvet Underground, Fugs či Franka Zappy. Koncert nahrál Pavel Prokeš na kotoučový magnetofon Tesla B 56, na CD nyní vychází v nezkrácené podobě. Vystoupení konané pod hlavičkou veleňského SSM zahájila skladba Pavla Zajíčka Anti, během které šéf DG 307 recitoval svůj text v azbestovém ochranném obleku a přihlížející Plastici seděli uprostřed rurální instalace složené z habrových větví a pařezů. Záznam neobsahuje tradiční komentáře Ivana Martina Jirouse, ten totiž zrovna seděl na Pankráci, kde mu končil desetiměsíční trest za hospodskou urážku penzionovaného kapitána StB.

Karel Pauzer: Rodiny, Galerie Navrátil, Praha, 4. 12.–19. 1. Sedmdesátiletý nestor české figurální plastiky představuje výběr ze svého aktuálního pohledu na „zoomorfní fantaskno“.

Pěstuj si pravačku, ČT 2, 11. 12., 21.20 Portrét francouzského režiséra Jeana-Luca Godarda uzavře Česká televize jeho snímkem z roku 1987, ve kterém si sám zahrál hlavní roli. Postava inspirovaná Dostojevského Idiotem musí během čtyřiadvaceti hodin dopravit kotouče s filmem producentovi.

Zodpovědnost jde opačně

Masha Qrella + Atlantic Cable, Palác Akropolis, 14. 12., 19.30 V rámci cyklu EuroConnections 2006 v Praze vystoupí písničkářka reprezentující berlínskou nezávislou kytarovou scénu a indie-folk-country projekt v Praze usazeného Kanaďana Tysona Cosbyho.

Robert Schad: Ocel a čas, Národní galerie v Praze, Veletržní palác, 8. 12.–11. 2. Německý sochař Robert Schad (1953) pracuje výhradně s ocelí, své pokroucené plastiky nazývá „trojrozměrnými kresbami“.

Vladimir 518, Michal Škapa, Jan Kříbek: 2666 – Praha Odyssey, Labyrint, 152 stran Jak by vypadala Praha, kdyby se na ní vrhla stovka nejlepších českých sprejerů? Zhruba jako tato graffiti koláž, která vznikla přenesením dvou tisíc skic sprejerů na fotografie zachycující zákoutí městské periferie.

dopisy

Hudba

něj naložili příliš. Nebýt energického, až autokratického Paroubka, měli bychom dnes pravděpodobně funkční a plně legitimní vládu. A k tomu hromadu naštvaných voličů sociální demokracie, kladoucích si oprávněnou otázku, jestli kvůli takové straně stojí chodit k volbám. Není pro splétání demokracie přece jenom lepší současný povolební „pat“ ? Pavel Urban, Velim

Ať žije vyváženost! Článek Jaroslava Pašmika Už zase hoří (Respekt č. 49/06) byl sice přes půl strany, ale na otázku svého podtitulu (Byl vyhazov šéfů ND férový?) pro jistotu neodpověděl. Až se jednou budou psát „Dějiny vyváženosti naší publicistiky“ (takový nástin by mohl nést i podtitul „Dějiny soudobého alibismu“), Pašmikův článek nechť slouží jako exemplum. Vyvrací sice některé mýty o éře Daniela Dvořáka (například ten o celkovém úbytku abonentů: „Když se to spočítá, počet současných abonentů překročil nejúspěšnější hranici minulého vedení“), opatrně rehabilituje i uměleckou pověst tandemu Dvořák/Nekvasil („Otevřeli operu první scény dosud nevídaným projektům…“), ba v poslední větě článku dokonce řadí oba tvůrce mezi osobnosti „geniální a silné“). Zároveň si však protiřečí tím, že za vrchního arbitra operního vkusu považuje militantního operního konzervativce, mentálně uvízlého v 19. století – Josefa Hermana („Herman vytýká Dvořákovi scénografickou nabubřelost a Nekvasilovi mentální archaičnost. Právem.“), což přímo odporuje jiným tvrzením článku o přílišné „neortodoxnosti Dvořáka/Nekvasila“. Jak může být

někdo mentálně archaický a zároveň příliš neortodoxní, zůstává záhadou. Z článku trčí nedostatečná orientace v tématu (pomiňme, že Dvořák je Pašmikem považován za „scenáristu“, a označme to za překlep; co však zarazí víc, je charakteristika Nekvasilovy/Dvořákovy Prodanky jako „utopené v pivu“: buď recenzent „sokolskou“ inscenaci neviděl, nebo ji celou prospal a probudil ho až ve 2. jednání sbor To pivečko, to věru je nebeský dar). Jelikož Pašmik na položenou otázku raději neodpověděl, učiňme to za něj. Na Dvořákovu éru můžeme mít nejrůznější názory. Deset různých kritiků – nepočítám-li ovšem zastydlé marxisty, kteří brojili proti „neodpovědným“ experimentům Dvořáka/Nekvasila už v předlistopadovém Rudém právu i na svazové půdě, a dnes jim dal ministr konečně za pravdu – bude mít deset různých názorů. Což je v pořádku. Co není v pořádku, je, když dočasný ministr a jeho satrapové odvolávají na hodinu či na den šéfy divadel na počátku či uprostřed sezony. To je nejen „neférové“, to je bez ohledu na osoby čirý projev mocenské arogance a zvůle, které si do budoucna už žádný demokratický ministr nesmí dovolit. Doc. PhDr. Vladimír Just, teatrolog

Ne neolit, ale halštat Děkuji za výborný článek Kůň coby znak pokroku pana doktora Václava Cílka v minulém Respektu. Dovolím si pouze malou poznámku: bylanská kultura nepatří do neolitu, nýbrž do starší doby železné – halštatu. Radim Váňa

23

mimochodem Jestliže jsem to dobře pochopil, Witold Gombrowicz v jednom ze svých deníkových záznamů rozvíjí myšlenku, že umění je stále víc komplikovanější, obtížnější a neuchopitelnější, poněvadž forma sdělovaného, nechce-li se donekonečna opakovat, se zákonitě vyčerpává. Opravdovému umělci toužícímu po preciznosti a originalitě výrazu tak nezbývá než neustálé úporné hledání, což se nevyhnutelně podepisuje ztrátou lehkosti tvorby. „Neboť v umění není nic tak těžké jako snadnost. Umění se totiž ve svém vývoji stává čím dál tím těžší, snadnost je tedy v rozporu s jeho tendencí, snadnost zůstává pozadu, snadnost umírá, je vyřízena. Udržet snadnost při životě je proto v rozporu s přirozeným vývojem umění.“ Tato slova pak Gombrowicz

Co je největší umění dokládá vývojem hudby od Mozarta přes Beethovena až do současnosti: „Počáteční svěžest, bujnost, mládí, nádherně žírná půda – to je přirozená hudba, jak Pánbůh přikázal, jejíž vzestupné síly bylo nutno brzdit. Už ale Chopin, Wagner s hrůzou pochopili, že nemohou obdělávat tutéž půdu, (...) začali proto hledat jinou, která dosud ležela ladem, ale ukázalo se, že ta už je horší! Hudba se těm lidem náhle začala zužovat, omezovat, koncentrovat, ztěžovat, už to není Beethovenova večerní procházka, nýbrž těžká robota, kopání studny, úmorné zavlažování. A co říci o Debussym nebo Stravinském a všech ostatních, pozdějších, které forma vrhla ještě dál, na jalovou půdu či skálu – ta dřina v potu tváře. Ano, je to pádný důkaz, jeden z nejpádnějších v celých dějinách kultury, že forma deformuje a obrací se proti člověku.“ Není taková cesta umění mimo jiné i věrnou analogií cesty lidského života? Tedy toho na počátku svěžího a bujného procesu, který postupem času začne být omezený, obtížný a nutně vyčerpávající ustavičným hledáním nejvhodnějšího výrazu. Gombrowiczův deníkový zápis jsem si znovu přečetl po návratu z venčení psa v místním parku, kam se svým labradorem pravidelně dochází i penzista Jean-François. Hovor se tam většinou točí okolo jídla, politiky, psů a fotbalu, avšak ten večer jsme spíše mlčky obcházeli prázdné jezírko a naslouchali vlastním krokům mezi závějemi spadaného listí. Možná i z toho důvodu můj společník zčistajasna začal vyprávět klukovský zážitek, jak se kdysi dávno brodil sám zasněženým alpským lesem. „Bylo to úžasné, nikde nikdo, bezvětří a slunečno, sněhu až po kolena. Sem tam jsem se zastavil, rozhlédl. Naráz mně došlo, ani nevím proč, že jsem naprosto a úplně sám sebou. Poprvé v životě. Asi to bylo tím tichem, které mě doslova ohlušilo. A přitom jsem se slyšel zevnitř, tedy svůj dech a tlukot srdce, a současně skrze sebe naslouchal vzdálené ozvěně okolního světa, křupání sněhu, šustění oděvu. Byl jsem to já a zároveň jsem byl i okolím. Tenkrát jsem to nevěděl, ale protože jsem nikdy na ten stav nezapomněl, teprve později jsem pochopil, že poprvé a vlastně naposled jsem byl opravdu šťastný.“ Jestliže jsem to dobře pochopil, co Jean-François v parku vyprávěl, snad tehdy v Alpách objevil sama sebe, aniž by se hledal a chtěl vyjádřit pomocí nějaké formy. Možná, že právě to je největší umění. Jaroslav Formánek Autor je spisovatel.

mInulÝ tÝden

Policie zatkla mladého muže, který se přiznal, že jako sanitář havlíčkobrodské nemocnice zavraždil během několika málo měsíců osm pacientů vpichem léku proti srážení krve. Trestní oznámení nemocnice bylo napsáno velmi mlhavě, takže náš procesualista neshledal, že by v tomto případu bylo nutné dělat nějaké neodkladné kroky – a pak na tři týdny až do konce listopadu onemocněl, vysvětlil východočeský policejní šéf Petr Přibyl, proč jeho lidem trvalo dva měsíce od upozornění špitálu, než podezřelého zdravotníka vzali do vazby; sériový vrah byl mezitím propuštěn z brodské nemocnice a našel si novou práci v nemocnici v Jihlavě. Začal advent. V parku před Hlavním nádražím v Praze rozkvetly sedmikrásky. Uplynuly dva tisíce let od pokusu Římanů vtáhnout se svými legiemi na území dnešního Česka. V Praze rapoval K’Naan. V nymburské továrně Changhong Europe zahájili výrobu plazmových televizí. Po šestileté přestávce a na protest proti nekončícím poruchám „kolaudované“ atomové elektrárny Temelín uspořádalo rakouské Hnutí za jadernou bezpečnost opět blokádu česko-

11.–17. prosInec 2006 V ReSPeKT 50

-rakouského hraničního přechodu v Dolním Dvořišti. Pravnučka Ferdinanda Habsburského kněžna Sofie z Hohenbergu se obrátila na české soudy s žalobou o vydání Konopiště. Poslanec Miloš Melčák oznámil, že už má dost „nátlaku a zastrašování“ a odešel z parlamentního klubu ČSSD. Hypoteční banka začala nabízet hypotéky se čtyřicetiletou splatností. Evropští klimatologové zveřejnili zprávu, že Alpy zažívají nejteplejší období za posledních 1300 let a že zimní cestovní ruch „čekají velké problémy“. K podobným studiím jsme skeptičtí. Kdybychom jim věřili, nemohli bychom investovat 104 miliony korun do dalšího rozvoje, jak se teď stalo, komentoval ve sdělovacích prostředcích zprávu vědeckého týmu šéf nového lyžařského eldoráda Skiareál Lipno Luboš Krejza. Vesmírné sondy odhalily, že na Marsu je voda. Pražská burza vylétla na historické maximum – 1586 bodů indexu PX. Jen 38 procent občanů Litvínova se účastnilo referenda, ve kterém měli rozhodnout, zda nechají své město pohltit dolem Mostecké uhelné, nebo ne; díky nízké účasti není zamítavý výsledek referenda

platný. Vláda získala souhlas sněmovny se svým plánem vyslat české vojáky i do mírové mise OSN v Libanonu. Vnitro dalo výpověď osmi bývalým příslušníkům StB, kteří celých sedmnáct polistopadových let spravovali archiv dosud nezveřejněných spisů StB. Gallupův institut provedl mezinárodní šetření korupce a z výsledků vyplynulo, že mezi zeměmi EU se nejvíce uplácí v Česku; česká zkorumpovanost v průzkumu institutu překonala pákistánskou i indickou. Výběrová komise byla už dokonce měsíc na dovolené v Japonsku a vypadalo to beznadějně. Ale pak jsme dokázali tamní ministryni zdravotnictví přesvědčit, že naše výrobky jsou kvalitnější – a proto jsme uspěli, popsal Hospodářským novinám šéf firmy Linet Zbyněk Frolík, jak jeho podnik přelstil japonskou konkurenci Paramount Bed a po castrovské Kubě získal i zakázku na 25 tisíc nemocničních postelí pro Venezuelu Huga Cháveze. Po vyhodnocení letošních čísel dospěli statistikové k závěru, že Čechům i jejich dětem stále víc chutná alkohol. Reprízu slavné bitvy u Slavkova opět jako v roce 1805 vyhráli Francouzi. Začalo

očkování proti rakovině děložního čípku. Evropská komise oznámila, že kvůli obrovským rozpočtovým schodkům české šance na přijetí společné evropské měny mizí v nedohlednu, a průzkum agentury STEM odhalil, že zdejším občanům tento vývoj nevadí: plné dvě třetiny z nich totiž věří, že život bez společné evropské měny „nebude mít pro Česko nepříznivé hospodářské důsledky“. Je to historické rozhodnutí – svoboda pohybu v Unii už platí pro všechny, komentoval ministr vnitra Ivan Langer bruselskou dohodu o připojení nových členských států EU k schengenskému prostoru, což jejich obyvatelům od příštího Silvestra umožní přecházet evropské hranice kdekoli a zcela volně bez pasu či občanského průkazu. Před budovou soudu v centru Brna padl náhle k zemi mrtvý bezdomovec. Zemí jako vždy v tento čas prošel Mikuláš s čerty a anděly. Sdružení vodárenských firem dalo spotřebitelům na vědomí, že od Nového roku zdraží voda, a noviny přinesly zprávu, že vánoční jmelí přináší věštecké sny. [email protected]

Q

Inzerce

ČESKÉ ZEMĚ V EVROPSKÝCH DĚJINÁCH nová čtyřdílná historická publikace

Gabriela V. Šarochová

Díl první: do roku 1492 vázaná, 392 stran, cena 299 Kč

Pavel Bělina, Jiří Kaše, Jan P. Kučera

Díl druhý: 1492–1756 vázaná, 336 stran, cena 299 Kč

Pavel Bělina, Jiří Kaše, Jan P. Kučera

Jaroslav Cuhra, Jiří Ellinger, Adéla Gjuričová, Vít Smetana

vázaná, 408 stran, cena 299 Kč

vázaná, 360 stran, cena 299 Kč

Díl třetí: 1756–1918

Díl čtvrtý: od roku 1918

Nakladatelství PASEKA | www.paseka.cz e-mail: [email protected], tel.: 222 710 751–3

adresa: křemencova 10, 110 00 praha 1 telefon: 224 934 441 e-mail: [email protected], [email protected] respekt.cz: www.respekt.cz, www.respekt.eu předplatitelský servis (Po-Pá 8-18): 800 100 634

ročník XVII. Fax: 224 930 792, e-mail na jednotlivé redaktory: [email protected]. Vydavatel: r-presse, spol. s r. o., Ičo 61457345. Majoritní vlastník: karel schwarzenberg. ředitelka: anna soumarová. Šéfredaktor: martin m. šimečka. Zástupci šéfredaktora: marek švehla, erik tabery. editoři: Ivan lamper, tomáš pěkný. Redaktorka vydání: kateřina ducháčková Komentáře: erik tabery. Domácí rubrika: silvie Blechová, anneke hudalla, Jan kovalík, kateřina mahdalová, tomáš pavlíček, tomáš sachr, Jaroslav spurný, Vladimír ševela, Jáchym topol. Zahraničí: zbyněk petráček, Jiří sobota. Téma: petr třešňák. Civilizace: martin uhlíř. Kultura: Jaroslav pašmik, Viktor šlajchrt, Jan h. Vitvar. Dtp a grafická úprava: ([email protected]): adam gratz, david němec. Kresby: pavel reisenauer. Obrazový redaktor: Ivan kuťák. Respekt.cz: aleš Balcar, adam Javůrek. Sekretariát: kateřina spurná, Jan svoboda. Inzerce: ([email protected]): milan černík, helena štiková (vedoucí) – tel. 224 934 586, fax 226 216 799. Distribuce: ([email protected]): renata Brabcová, Jan smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 224 930 792. Tiskne: tiskárny mafraprInt praha. Rozšiřují: společnosti holdingu pns, a. s., a. l. l. production, s. r. o., pressmedia, spol. s r. o., cz press, spol. s r. o. podávání novinových zásilek povoleno českou poštou, s. p., o. z. přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. mIč 47254, Issn 0862 - 6545, ev. č. mk čr e 5197. náklady ověřuje aBc čr, člen If aBc. Design: mowshe. webhosting: net servis, s. r. o. Kancelářské služby: kompletní řešení tisků a kopírování www.proimpo.cz. uzávěrka: 10. 12. 2006, © copyright r-presse, spol. s r. o.

Česko-rakouská mela 13

Recommend Documents