ČESKÉ VYSOKÉ UČENÍ TECHNICKÉ V PRAZE Fakulta stavební, obor geodézie a kartografie Katedra mapování a kartografie
SEMESTRÁLNÍ PRÁCE Geografie 2 Největší ekologické katastrofy
Duben 2013
Pavel Kaválek
Prohlášení: Prohlašuji, že jsem tuto semestrální práci zpracoval samostatně za použití podkladů, které jsou uvedeny v seznamu použité literatury.
V Praze, 22. 4. 2013
Pavel Kaválek
Abstrakt Tato práce pojednává o největších ekologických katastrofách, jejich příčině a dopadu na člověka a životní prostředí. Jsou zde uvedeny katastrofy zapříčiněné člověkem. Práce je rozdělena na ropné, jaderné a jiné průmyslové katastrofy.
Klíčová slova: katastrofa, ropa, jaderná, chemická
Abstract This work is about the biggest ecological disasters, their causes and effects on human and environment. They are listed here disasters caused by man. The work is divided into oil, nuclear and other industrial disasters
Keywords: disaster, oil, nuclear, chemical
OBSAH 1. Definice pojmu ekologická katastrofa 2. Ekologické katastrofy 2.1 Ropné katastrofy 2.1.1
Torrey Canyon
2.1.2
Amoco Cadiz
2.1.3
Ixtoc I
2.1.4
Trinidad a Tobago
2.1.5
Exxon Valdez
2.1.6
Únik ropy v Perském zálivu
2.1.7
Deepwater Horizon
2.2 Jaderné katastrofy 2.2.1
Mezinárodní stupnice jaderných událostí
2.2.2
Jaslovské Bohunice
2.2.3
Three Mile Island
2.2.4
Černobyl
2.2.5
Fukušima
2.3 Jiné průmyslové katastrofy 2.3.1
Bhópál
2.3.2
Seveso
2.3.3
Minamata
3. Závěr 4. Použité zdroje
1. Definice pojmu ekologická katastrofa Ekologická katastrofa je definovaná jako situace, při níž dojde k narušení rovnováhy živého systému. Podmínky biologické reprodukce v systému zanikají. K tomu může dojít jednorázovým extrémním zásahem (např. úniky ropy) nebo tzv. “plíživě“ – dlouhodobým působením stresorů, kdy se systém postupně (a pro nás často nečekaně) ocitá ve stádiu vyčerpání. Mezi tyto stresory patří např. šíření pouští, větrné smrště - hurikány, tornáda, uragány. Pojem ekologické katastrofy je sice všeobecně srozumitelný, ale horší je to s přesným vymezením látky a pochopením samotného významu.
2. Ekologické katastrofy způsobné člověkem Jsou to katastrofy, kde selhal lidský faktor. Na rozdíl od přírodních katastrof se dá těmto katastrofám lépe předejít.
2.1 Ropné katastrofy Ropné katastrofy se stávají nejčastěji na vodních plochách (moře, oceány). Jsou zde tedy uvedeny havárie tankerů a ropných plošin. 2.1.1 Torrey Canyon Torrey Canyon byl ropný tanker schopen nést náklad 120 000 tun ropy. 18. března 1967 tento tanker ztroskotal u západního pobřeží Cornwallu v Anglii, což způsobilo ekologickou katastrofu. V té době byl tento tanker největší lodí, která kdy byla zničena. Po dokončení ve Spojených státech amerických v roce 1959 měl tanker kapacitu 60 000 tun. Loď však byla v Japonsku rozšířena na kapacitu 120 000 tun. V době nehody byla ve vlastnictví společnosti Barracuda Tanker Corporation, což byla dceřiná společnost Oil Company of California a byla registrovaná v Libérii. Tanker byl 297 m dlouhý, 38.2 m široký a 20.9 m vysoký. Loď opustila Kuvajtskou národní ropnou rafinerii v Mina al-Ahmadi na její poslední cestu 19. února 1967 s plným nákladem ropy a 14. března doplula na Kanárské ostrovy. Odtud byla naplánovaná cesta do Milford Haven ve Walesu. Dne 18. března 1967 narazil, kvůli navigační chybě, do Pollardovy skály na útesu Seven Stones. Při vyšetřování v Liberii, kde byla loď registrována, byl z této nehody shledán vinným kapitán lodi Pastrengo Rugiati, protože plul s lodí zkratkou, aby ušetřil čas na doplutí do Milford Haven. 28. března 1967 byla vyslána letadla a shodila na loď 42 bomb o váze 1000 liber. Následujícího dne se loď potopila a vrak se nachází 30 metrů hluboko. Do moře uniklo 117 milionů litrů ropy. Bylo kontaminováno 80 km francouzského pobřeží a 190 km cornwallského pobřeží. Uhynulo asi 15 000 mořských ptáků a spousta dalších mořských živočichů. Velké škody byly také způsobeny použitím tzv. detergentů na eliminování ropné skvrny. Byly to prý prostředky původně navržené pro čištění prostor, kde se nacházely motory lodí a obsahovaly toxické komponenty.
2.1.2 Amoco Cadiz Amoco Cadiz byl liberijský tanker vlastněný společností Amoco. Počátkem února 1978 se tanker vydal na pravidelnou trasu ze zálivu kolem mysu Dobré naděje do nizozemského Rotterdamu. Plavba probíhala bez potíží až do 15. března, kdy loď vplula do mohutné bouře u evropského pobřeží. Nazítří ráno se na tankeru porouchalo řídící zařízení a loď se stala neovladatelnou. Silný vichr hnal přes 300 metrů dlouhý kolos k francouzským břehům. Ve 22:00 tanker ztroskotal na mělčině u malého přístavu Portsall nedaleko Brestu, kde začala z roztrženého trupu vytékat ropa, která za pomoci "příznivých" povětrnostních podmínek rychle zamořila přilehlé pobřeží Bretaně od mysu St. Mathieu až po ostrov Bréhat. Z útrob rozlomeného tankeru uniklo 16. března 1978 do moře 230 000 tun ropy. Všechen obsah cisteren vytekl do moře během čtrnácti dnů. Apokalyptické snímky umírajících živočichů obalených černohnědou mazlavou hmotou a kilometry znečištěného pobřeží v médiích šokovaly celou Francii. Při záchranných pracích pomáhalo kolem 14 000 dobrovolníků a vojáků. Dosud největší ropná skvrna způsobená ztroskotáním lodi zamořila pobřeží Bretaně v délce 360 kilometrů. Podle údajů místních správ, vědců a ekologů uhynulo následkem zamoření 19 000 až 37 000 ptáků a přibližně 6400 tun ústřic. Vážně narušena byla kolonie mořských řas, populace měkkýšů a zasažené pobřežní biotopy. Bez práce zůstaly tisíce rybářů, dočasně utrpěla také turistická atraktivita rázovitého regionu. Pozdější výzkumy potvrdily, že biologickou rovnováhu se podařilo obnovit až po sedmi letech od havárie. 2.1.3 Ixtoc I Ixtoc I byl průzkumný ropný vrt, který byl vyvrtán v zálivu Campeche v Mexickém zálivu asi 100 km severozápadně od Ciudad del Carmen. 3. června 1979 byla následkem výbuchu způsobena jedna z největších ropných havárií v dějinách. Společnost Pemex, vlastněná Mexickou vládou, vrtala 3 km hluboký vrt, když vrtací souprava ztratila cirkulaci tzv. „bláta“ (v podstatě se jedná o vrtací kapalinu sloužící k mazání vrtáku, čištění vrtu od vyvrtané hmoty a poskytující sloupec hydrostatického tlaku). Při následném pokusu o opravu došlo k úniku ropy a plynu. Jejich výpary při kontaktu s motory provozních čerpadel explodovaly, což odstartovalo požár, který vedl ke kolapsu celé vrtné věže a tím pádem k úniku ropy do zálivu. V počátečních fázích úniku proudilo do moře odhadem 30 000 barelů (5 000 m3) denně. Postupně, ať už čerpáním bahna nebo ocelových a železných koulí do vrtu, se únik ropy podařilo omezit. Na ropu na hladině moře Mexiko stříkalo chemický dispergátor.
Unikání ropy se úplně podařilo zastavit až téměř po 10 měsících, 23. března 1980. Celkem uniklo 530 milionů litrů ropy. Ropná skvrna obklopila Rancho Nuevo v mexickém státě Tamaulipas, které je jedním z mála hnízdišť pro Kemp’s ridleyho mořské želvy. Proto musely být tisíce malých želv přepraveny do čistých vod Mexického zálivu, aby se ochránil vzácný druh. Ropa měla drastický dopad na kraby a měkkýše. Populace krabů Ocypode quadrata byla v okolí havárie prakticky vyhlazena. 2.1.4 Trinidad a Tobago 19. července 1979 se řecký tanker SS Atlantic Empress srazil s jiným řeckým tankerem Aegean Captain 18 km východně od ostrova Tobago. Atlantic Empress plul ze Saudské Arábie do Beaumont v Texasu s nákladem surové ropy, která patřila společnosti Mobil Oil. Aegean Empress byl na cestě ze Singapuru do Aruby. V hustém dešti a mlze se lodě navzájem neviděli až do momentu, kdy od sebe byly vzdáleny zhruba 550 m. Kapitán lodi Aegean Empress ihned změnil kurs, ale srážce se již nedalo zabránit. Obě lodi zachvátil požár, tudíž posádky museli brzy opustit palubu. Hasičům z pobřežní stráže Trinidad a Tobago se podařilo požár na palubě Aegean Captain uhasit následující den a loď mohla být dopravena Curaçaa, kde byl její náklad vyložen. Mezitím se hasiči snažili uhasit a zároveň odtáhnout Atlantic Empress dál na moře. Týden po kolizi loď stále hořela a navíc došlo k výbuchům, které ještě zvýšily rychlost proudění unikající ropy. Loď se nakonec potopila 3. srpna. Celkem z ní do Karibského moře vyteklo 340 milionů litrů ropy. 2.1.5 Exxon Valdez Exxon Valdez bylo původní jméno tankeru americké petrolejářské společnosti Exxon Mobil podle aljašského přístavu Valdez. Dne 24. března 1989 ztroskotal u pobřeží Aljašky. Z jeho útrob se do moře vylilo 40.000 tun ropy. Kromě toho, že největší ekologická námořní katastrofa v americké historii měla citelný dopad na životní prostředí, negativně se též promítla do cen ropy v USA. Samotnou příčinou zkázy v zálivu prince Williama byl náraz lodi do korálového útesu. Čerstvě naložený tanker s 53 miliony galonů ropy z transaljašského ropovodu měl za sebou 15 hodin plavby na trase z Valdezu do Los Angeles, když ve 12:04 havaroval. Osm z jedenácti nádrží nevyvázlo bez poškození a z tankeru začaly okamžitě unikat hektolitry černého zlata v surovém stavu. Jak potvrdilo vyšetřování, plavidlo v době nehody řídil třetí důstojník, který neměl oprávnění k navigaci v nebezpečných vodách. Navíc
kapitán lodi Joseph "Joe" Hazelwood byl v době nehody pravděpodobně pod vlivem alkoholu. Právě pro tyto neobvyklé okolnosti vyšetřovala havárii FBI. Ještě dlouho po této události zněla v uších obyvatel aljašského pobřeží půlnoční radiová zpráva kapitána Hazelwooda: "Uniká nám trocha ropy, chvíli tady asi zůstaneme." Podle novinových zpráv trvalo deset hodin, než byla k postiženému plavidlu dopravena základní výstroj k zastavení unikající mazlavé tekutiny. Záchranáři měli údajně pro boj s ropnou skvrnou, silnou místy až 30 centimetrů, k dispozici pouhých 15.000 litrů chemikálií namísto potřebných dvou milionů litrů. Do karet jim nehrálo ani bouřlivé počasí, které napomáhalo rychlému šíření skvrny směrem na moře a k pobřeží Aljašského zálivu. Zasaženo bylo na 1800 kilometrů pobřeží (některé zdroje uvádějí až 2500 kilometrů), celkem bylo nějakým způsobem postiženo území o rozloze 21.000 čtverečních kilometrů. Jen za tři měsíce posbírali ekologové na 23.000 mrtvých ptáků, mezi nimi 49 vzácných orlů bělohlavých (těch nakonec uhynulo asi 250) a 743 uhynulých mořských vyder. Populace orlů bělohlavých a říčních vyder se z havárie nakonec vzpamatovala. K těm, kdo utrpěli nejvíce, však patří populace kormoránů, velryb, mořských vyder a dalších živočichů. Kritické ohlasy si vysloužila americká vláda, která se k záchranným opatřením odhodlala téměř dva týdny po nehodě. Havárie též vážně poškodila prestiž prezidenta George Bushe staršího, který se po příchodu do Bílého domu vydával za stoupence ochrany životního prostředí. Měsíc po nehodě zveřejnila společnost Exxon celostránkovou omluvu ve 165 amerických denících a časopisech. Za očistu a obnovu pobřeží, za pokuty a náhradu škod zaplatila v následujících letech přibližně 3,5 miliardy dolarů. Vůbec největší požadavek měla vůči naftařskému koncernu skupina rybářů, původních obyvatel Aljašky a majitelů nemovitostí, kteří po ropné společnosti v roce 1994 požadovali odškodnění asi pět miliard dolarů. Nejvyšší soud USA po mnoha odvoláních nástupnické organizace Exxon Mobil snížil výši odškodnění na 507 milionů dolarů (asi 10,6 miliard korun). Aby se obdobná katastrofa již nikdy neopakovala, přijal americký Kongres v roce 1990 zákon o boji proti znečišťování pobřežních vod USA ropou. Podle něj musejí mít všechny tankery operující v amerických vodách do roku 2010 dvojitý trup. Zákon rovněž osmkrát navýšil postih ropných společností za havárie jejich plavidel. Za každou tunu ropy, která unikne do moře, mají zaplatit 1200 namísto dosavadních 150 dolarů.
2.1.6 Únik ropy v Perském zálivu Válka v Zálivu (2. srpna 1990 – 28. února 1991), známá také pod kódovým označením Operace pouštní bouře, která byla ozbrojeným konfliktem mezi Irákem a koalicí 28 států (včetně Československa) v čele s USA, kterým OSN poskytla mandát k provedení vojenské operace za účelem osvobození Kuvajtu, byla příčinou největší ropné katastrofy v historii. 23. 1. 1991 Irák záměrně vypustil ropu do Perského zálivu. Zřejmým strategickým cílem bylo zmařit potenciální přistání amerického námořnictva. Také to zabránilo zabavení ropných zásob. Bezprostřední zprávy z Bagdádu mluvily o tom, že americké vzdušné nálety způsobily únik ropy ze dvou tankerů. Koaliční síly však určily hlavní zdroj vytékající ropy, který se nacházel v terminálu Sea Island v Kuvajtu. 26. 1. tři americké bombardéry F-117 zničili potrubí, aby se zabránilo dalšímu úniku ropy do zálivu. Avšak byly objeveny další zdroje unikající ropy – tankery a poškozené kuvajtské ropné rafinérie poblíž Mina Al Ahmadi, cisterny poblíž Bubiyan Island a irácký terminál Mina Al Bakr. Únik ropy způsobil značné škody na volně žijících živočiších v Perském zálivu, zejména v oblastech kolem Kuvajtu a Iráku. První odhady o objemu uniklé ropy byly 11 000 000 amerických barelů (1 300 000 m3). Toto číslo však bylo postupně upraveno. Detailnější vládní studie ukázaly, že uniklé množství bylo od 4 000 000 amerických barelů (480 000 m3) do 6 000 000 amerických barelů (720 000 m3). A soukromé studie ukázaly čísla od 2 000 000 amerických barelů (240 000 m3) do 4 000 000 amerických barelů (480 000 m3). Skvrna dosáhla délky až 160 km, šířky 68 km a v některých místech byla až 13 cm hluboká. 2.1.7 Deepwater Horizont Deepwater Horizon byla plovoucí vrtná plošina postavená v roce 2001. Vlastnila ji firma Transocean a do září 2013 byla pronajata firmě BP. Registrována byla v Majuru na Marshallových ostrovech. V září 2009 vyvrtala nejhlubší ropný vrt historie. Výbuch na vrtné plošině Deepwater Horizon spustil 20. dubna 2010 sérii událostí, které vyústily v největší únik ropy v dějinách Spojených států. Do vod Mexického zálivu nekontrolovaně vytekly miliony litrů této mazlavé suroviny, která znečistila pobřeží pěti amerických států a způsobila škody, jež budou doznívat ještě několik let. Havárie si dokonce vyžádala i lidské oběti - 11 dělníků přišlo o život po výbuchu s následným požárem. Osudným se stal pro plošinu Deepwater Horizon náhlý výron plynných uhlovodíků, které bývají nashromážděny v blízkosti ropných nalezišť. Ke katastrofě došlo večer
20. dubna, kdy vysoce stlačený metan vytrhl horní uzávěr vrtné aparatury a po smíšení se vzduchem explodoval. Výbuch spolu s následným požárem připravil o život 11 osob a narušil statiku plošiny, která se po necelých dvou dnech potopila. Každé zařízení pro podmořskou těžbu ropy musí být vybaveno dálkově ovládaným ventilem, který v případě havárie zamezí úniku suroviny. V případě plošiny Deepwater Horizon však bezpečnostní mechanismus selhal, o čemž svědčila zvětšující se skvrna na hladině. Přes rozsáhlé nasazení norných stěn a dalších prostředků dorazila ropná skvrna během několika dnů ke břehům Louisiany a nakonec poškodila pobřeží pěti amerických států, včetně cenných mokřadů v deltě řeky Mississippi. Symbolem obří ekologické katastrofy se stali ropou obalení pelikáni. Kromě škod na životním prostředí měla havárie i sociální aspekt. O obživu dočasně připravila rybáře, chovatele ústřic i další obyvatele zasažených přímořských oblastí. Zastavit únik ropy nebylo vzhledem k mimořádně velké hloubce snadné. Jako krátkodobé opatření byl na ústí poškozeného vrtu spuštěn obří kontejner, z něhož byla zachycená ropa přečerpávána do tankerů na hladině. Po prvotních nezdarech byla tato metoda výrazně zdokonalena, ale i tak šlo o provizorium, jehož smyslem bylo získat čas pro definitivní řešení. Počátkem srpna se technikům podařilo přímo do poškozeného vrtu napumpovat speciální těsnicí směs. Přestože vzniklá zátka byla schopna tlaku ropy odolat, americká vláda požadovala, aby byl vrt pro jistotu ucpán i zdola pomocnými šachtami. To se 18. září skutečně stalo a následující den testy prokázaly úspěšné završení celé záchranné operace. Než se podařilo vrt Macondo ucpat, uniklo do moře zhruba 800 milionů litrů suroviny. Velkou část z ní se podařilo spálit na hladině nebo rozložit pomocí chemických látek, takzvaných dispergátorů. Největší dopad havárie byl na mořské druhy živočichů a rostlin. Území, po kterém se ropná skvrna rozšířila, bylo hostitelem 8 332 druhů zahrnujíc více než 1 200 druhů ryb, 200 druhů ptáků, 1 400 druhů měkkýšů, 1 500 druhů korýšů, 4 druhy mořské želvy a 29 druhů mořských savců. Vyšetřovací komise zřízená na popud amerického prezidenta došla k závěru, že spoluodpovědnost za neštěstí nese jak společnost BP, tak vlastník plošiny i firma Halliburton, která bezprostředně před výbuchem prováděla cementáž vrtu. Vyšetřovatelé odhalili tak závažné chyby v řízení rizik, že to podle nich vrhlo pochybnost na kulturu bezpečnosti celého odvětví.
2.2 Jaderné katastrofy (havárie) V širším slova smyslu je jaderná havárie havárií jakéhokoliv jaderného zařízení, při níž k zamoření (resp. kontaminaci) životního prostředí radioaktivním materiálem došlo, nebo kvůli nestandardní situaci hrozí. 2.2.1 Mezinárodní stupnice jaderných událostí Mezinárodní stupnice jaderných událostí (The International Nuclear Event Scale INES) je osmistupňová škála, zavedená v roce 1990 pro posuzování poruch a havárií jaderných zařízení. Zavedly ji Mezinárodní agentura pro atomovou energii (česká zkratka MAAE, anglická zkratka IAEA) a Agentura pro jadernou energii OECD(OECD/NEA).
7. velmi těžká havárie - únik velkého množství radioaktivních materiálů z jaderného zařízení (například z aktivní zóny energetického reaktoru) do okolí, obsahující směs radioaktivních štěpných produktů s dlouhými i krátkými poločasy rozpadu (s aktivitou přesahující 104 TBq nebo jiných podobně biologicky významných radionuklidů) - možnost akutních zdravotních účinků; zpožděné zdravotní účinky v rozsáhlé oblasti s možností zasažení více než jedné země - dlouhodobé důsledky pro životní prostředí
6. těžká havárie - únik radioaktivních materiálů do okolí (s řádovou aktivitou 103 až 104 TBq nebo jiných podobně biologicky významných radionuklidů) - plné uplatnění opatření pro snížení pravděpodobnosti zdravotních následků na obyvatelstvo zahrnutých v místních havarijních plánech 5. havárie s rizikem vlivu na okolí - únik radioaktivních materiálů do okolí (s aktivitou stovek až tisíců TBq nebo jiných podobně biologicky významných radionuklidů ) - částečné uplatnění opatření pro snížení pravděpodobnosti zdravotních následků na obyvatelstvo zahrnutých v místních havarijních plánech (např. evakuace, ukrytí) - těžké poškození jaderného zařízení. Může to zahrnovat těžké poškození velké části aktivní zóny energetického reaktoru, velká havárie s kritičností, nebo velký požár či exploze uvolňující značné množství radioaktivity uvnitř zařízení 4. havárie bez vážnějšího vlivu na okolí - únik radioaktivních materiálů do okolí s následkem dávky pro nejvíc zasaženou skupinu obyvatel v řádu několika mSv (tj. na hranici limitů pro obyvatelstvo) - potřeba havarijních opatření na ochranu obyvatelstva je nepravděpodobná, s výjimkou místní kontroly potravin - významné poškození zařízení (např. částečné tavení aktivní zóny v energetickém jaderném reaktoru a srovnatelné události v zařízeních bez reaktoru) - ozáření jednoho nebo více zaměstnanců (řádově až jednotky Sv), s vysokou pravděpodobností rychlého úmrtí 3. vážná nehoda - únik radioaktivních materiálů do okolí nad povolené limity, s následkem dávky pro nejvíc zasaženou skupinu obyvatel v řádu desetin mSv (tj. zlomky limitů pro obyvatelstvo) - nejsou nutná opatření na ochranu obyvatelstva - událost s důsledkem těžkého rozšíření kontaminace (několika tisíc TBq aktivity) uvnitř zařízení, způsobená selháním zařízení nebo provozní poruchou - takové ozáření zaměstnanců, které by mohlo způsobit akutní zdravotní následky
- všechny nehody, při nichž by další porucha bezpečnostních systémů mohla vést k havarijním podmínkám nebo situace, ve které by nebyly bezpečnostní systémy schopné „zabránit havárii, pokud by nastaly určité iniciační události“. 2. nehoda - technická porucha nebo odchylka s významným selháním bezpečnostních opatření, ale se zbývající dostatečnou hloubkovou ochranou k vypořádání se s dodatečnými poruchami. To zahrnuje události, které by byly jinak klasifikovány stupněm 1, ale odhalují významné dodatečné organizační nedostatky nebo nedostatky v kultuře bezpečnosti - ozáření pracovníka překračující povolený roční limit nebo událost, která vede k přítomnosti významných množství radioaktivity uvnitř zařízení v prostorách, kde to projekt nepředpokládal, a které vyžadují opatření k nápravě. 1. anomálie - technická porucha nebo odchylka od schváleného režimu, ale se zbývající významnou hloubkovou ochranou. 0. odchylka - odchylky, kde nejsou porušeny limity a podmínky (= LaP) provozu, a které jsou bezpečně zvládnuty v souladu s příslušnými postupy
2.2.2 Jaslovské Bohunice Stupeň závažnosti: 4 Jaderná elektrárna Jaslovské Bohunice se nachází u stejnojmenné obce v okrese Trnava na Slovensku. Jedná se v podstatě o tři jaderné elektrárny s celkem 5 reaktory, postupně postavené v jedné lokalitě. Jednotlivé části jsou označovány zkratkami A-1 (jeden reaktor), V1 (dva reaktory) a V2 (dva reaktory). Havárie elektrárny Jalsovské Bohunice A-1, která se udála 22. února 1977, byla nejzávažnější nehodou jaderné elektrárny v bývalém Československu. Při přípravě čerstvého palivového článku si pracovníci dílny palivových článků všimli, že sáček se silikagelem, který se do článků vkládal jako absorbér vlhkosti v době jejich uskladnění, je roztržený a kuličky silikagelu vysypané do palivové kazety. Silikagel povysávali, ale nevšimli si, že část z nich uvázla uvnitř souboru v distančních mřížkách. Po zavezení palivového souboru do reaktoru nemohlo chladicí médium volně proudit a lokální přehřívání způsobilo roztavení palivových proutků a propálení kesonové roury těžkovodní nádoby moderátoru. Tím došlo k průniku moderátoru (těžké vody) do primárního okruhu a v důsledku toho k rychlému nárůstu vlhkosti, které následně vedlo k rychlému poškození pokrytí paliva nacházejícího se v reaktoru. Primární okruh byl silně kontaminován štěpnými produkty, přičemž v důsledku netěsností parogenerátorů byl částečně kontaminován i sekundární okruh. V průběhu havárie došlo k poškození jaderného paliva, jeho korozi a úniku radiace do prostoru elektrárny. V důsledku této havárie byla jaderná elektrárna A-1 uzavřena. Tato nehoda byla vyhodnocena stupněm 4 na sedmistupňové mezinárodní stupnici INES. Většina obyvatel v bývalém Československu se o nehodě nedozvěděla, resp. většina obyvatel neměla ani tušení o samotné existenci jaderné elektrárny EBO A1. Skutečný rozsah nehody nebyl zveřejněn a ani v současné době prakticky neexistují veřejně dostupné detailní informace o příčinách, průběhu a důsledcích této havárie. V současné době funguje jen část elektrárny V2. Ostatní části se již zlikvidovaly nebo se likvidují. 2.2.3 Three Mile Island Stupeň závažnosti: 5 Three Miles Island byla jaderná elektrárna, nacházející se na stejnojmenném ostrově na řece Susquehanna u města Harrisburg v Pensylvánii v USA. Druhý reaktor firmy Babcock & Wilcox byl uveden do provozu narychlo. Spuštění reaktoru těsně před koncem roku 1978 přineslo desítky milionů dolarů úlev na daních firmě
Metropolitan Edison Company (dceřiné společnosti General Public Utilities Company GPU), která elektrárnu Three Mile Island vlastnila. Reaktor TMI-2 nebyl v provozu ještě ani 3 měsíce, když 28. března 1979 kolem čtvrté hodiny ranní došlo k poruše ventilu a výpadku čerpadel, která poháněla vodu v chladícím okruhu nejaderné části elektrárny. Automaticky došlo k odstavení turbíny, výroba elektřiny se zastavila, ale v reaktoru se stále ohřívala chladící voda, která však sama nemohla teplo předat ve výměnících a nemohla se ochlazovat. Následovala série chyb obsluhy, která (i díky některým technickým nedostatkům) vedla k zamoření provozní budovy elektrárny, k úniku radioaktivity do životního prostředí a k roztavení části jádra atomového reaktoru. Vzhledem ke krizovému stavu ve Three Mile Island rozhodl Richard Thronburgh, guvernér státu Pensylvánie, o evakuaci asi 3 500 dětí a těhotných žen žijících v okruhu 8 kilometrů od elektrárny. Ale další desítky tisíc obyvatel z okolí nedůvěřovaly oficiálním zprávám o dění v elektrárně a rozhodly se oblast opustit ve svých autech. Obsluze TMI-2 se po vyčerpávajícím úsilí podařilo vážnou situaci zvládnout a zabránit katastrofě. Podstatnou část radioaktivního zamoření naštěstí zachytil ochranný obal reaktoru. Paniku šířící se mezi obyvateli se podařilo zvládnout až poté, kdy 1. dubna 1979 na demonstrativní osobní návštěvu elektrárny přijel tehdejší americký prezident James Carter a pensylvánský guvernér. Skutečný rozsah destrukce jaderného reaktoru TMI-2 se podařilo ověřit až v roce 1982, kdy úroveň radiace poklesla natolik, aby dálkově ovládaná kamera mohla zobrazit stav reaktoru ho havárii. V roce 1985 se podařilo expertům dopravit dálkově ovládanou kameru až na dno reaktoru, kde objevila zatuhlou změť roztavených částí reaktoru a uranového paliva, která konzistencí připomínala ztuhlou sopečnou lávu. Koncem 80. let konečně mohly být zahájeny práce na dekontaminaci zamořeného areálu, která skončily v srpnu 1993. 2.2.4 Černobyl Stupeň závažnosti: 7 Černobylská elektrárna je umístěna 2 km od města Pripjať, 18 km od města Černobyl, 16 km od hranic s Běloruskem a 110 km severně od Kyjeva. Skládá se ze čtyř reaktorů, každý o výkonu 950 MW elektrické energie (3,2 GW tepelné energie), které v době havárie dohromady produkovaly asi 10 % ukrajinské elektřiny.
V sobotu 26. dubna 1986 v 1:23:58 místního času se ve čtvrtém reaktoru černobylské elektrárny (známém jako Černobyl-4) odehrála katastrofální exploze, která odtrhla víko reaktoru, vyústila v požár, sérii dalších explozí a roztavení reaktoru. Katastrofa je přisuzována špatné konstrukci reaktoru, jeho kontra-intuitivním vlastnostem, nedodržení podmínek, na které byl plánovaný pokus připraven, a obecného nedostatku bezpečnostní kultury. Stejně jako v Three Mile Island byl druhotným faktorem přispívajícím k havárii fakt, že elektrárenští operátoři nebyli dostatečně vyškoleni a obeznámeni s mnoha charakteristikami reaktoru. Jedním z problémů byla nedostatečná komunikace mezi vedoucími bezpečnostními pracovníky a operátory ohledně příkazu vykonat noční experiment. Navíc kvůli nedostatečnému proškolení operátoři dostatečně nechápali, jak reaktor pracuje pod nízkým stupněm reaktivity. V souladu s podmínkami experimentu bylo několik bezpečnostních systémů vyřazeno z provozu. Experiment totiž měl ověřit, jestli bude elektrický generátor (poháněný parní turbínou) po rychlém uzavření přívodu páry do turbíny schopen při svém setrvačném doběhu ještě zhruba 40 sekund napájet čerpadla havarijního chlazení. Mnoho technických rysů reaktoru bylo považováno za vojenská tajemství a operátoři o nich neměli ponětí. Reaktor měl především nebezpečně velký kladný dutinový koeficient reaktivity (viz dále). Velmi významnou vadou reaktoru byla také konstrukce jeho regulačních tyčí. Regulační tyče nebyly zcela naplněné; ve chvíli, kdy se zasouvaly, byla na prvních pár sekund chladicí kapalina nahrazena dutými částmi regulačních tyčí. Jelikož chladicí kapalina (voda) je pohlcovač neutronů, výkon reaktoru v té chvíli stoupl. Toto neintuitivní chování reaktoru při zasouvání regulačních tyčí nebylo operátorům vůbec známo. Brzy po havárii přijeli hasiči uhasit ohně. Nikdo jim neřekl, že sutiny a kouř jsou nebezpečně radioaktivní. Příčinu požáru neznali a proto hasili vodou i reaktor samotný, v němž byla teplota asi 2000 °C. Při této teplotě se voda rozkládala na vodík a kyslík a opětné slučování těchto látek provázely výbuchy, které dále přispěly k úniku radioaktivity. Otevřené ohně byly uhašeny v 5 hodin, mnoho hasičů však utrpělo ozáření vysokými dávkami radiace. Vládní komisař určený k vyšetření havárie přijel do Černobylu ráno 26. dubna. V té chvíli byli již dva lidé mrtví a 52 bylo hospitalizováno. V noci z 26.–27. dubna — více než 24 hodin po explozi — komisař, konfrontovaný s dostatečnými důkazy o vysoké úrovni radiace a s množstvím případů ozáření, musel připustit zničení reaktoru a přikázat evakuaci blízkého města Pripjať. Aby omezila rozsah katastrofy, poslala sovětská vláda na místo pracovníky, aby je vyčistili. Mnoho „likvidátorů“ (členů armády a jiných pracovníků) tam bylo posláno jako do
normálního zaměstnání; většině se nikdo nezmínil o jakémkoliv nebezpečí. Neměli k dispozici ochranné obleky. Nejhorší radioaktivní trosky vyvržené z reaktoru byly posbírány a umístěny do budov. Reaktor sám byl pokryt pytli s pískem shazovanými z vrtulníků (kolem 5 000 tun během týdne po havárii), přičemž poškozená střecha nevydržela takové zatížení a část se jí propadla. Tím se uvolnila další radiace a mnoho vojáků bylo těžce ozářeno. Únikům radioaktivního materiálu do ovzduší se podařilo zamezit až po devíti dnech od havárie. Aby byl zapečetěn reaktor a jeho obsah, byl kolem něj rychle vytvořen velký betonový sarkofág. Okamžité následky 203 lidí bylo okamžitě hospitalizováno, z nich 31 zemřelo (28 z nich na akutní nemoc z ozáření). Mnozí z nich byli hasiči a záchranáři snažící se dostat havárii pod kontrolu, kteří nebyli plně informováni, jak nebezpečné je radiační ozáření (z kouře). 135 000 lidí bylo z oblasti evakuováno, včetně 50 000 z blízkého města Pripjať. Krátkodobé dopady Pracovníky účastnící se obnovy a vyčištění po havárii zasáhly vysoké dávky radiace. Ve většině případů nebyli vybaveni osobními dozimetry měřícími množství obdržené radiace, takže velikost těchto dávek mohli odborníci jen odhadovat. Některé děti byly v kontaminovaných oblastech vystaveny vysokým dávkám až 50 Gy, což zvýšilo výskyt rakoviny štítné žlázy, protože přijímaly radioaktivní jód, izotop s krátkým poločasem rozpadu, z místního kontaminovaného mléka. Na konci roku 1995 spojila Světová zdravotnická organizace téměř 700 případů rakoviny štítné žlázy u dětí a adolescentů s černobylskou havárií a mezi nimi asi 10 úmrtí připsala radiaci. Na druhou stranu, ze zaznamenaného výrazného nárůstu rakoviny štítné žlázy vyplývá, že je alespoň částečně důsledkem rentgenování. Dlouhodobé dopady Brzy po havárii byl největším zdravotním rizikem radioaktivní jód (I) s poločasem rozpadu 8 dnů. Dnes budí největší obavy kontaminace půdy izotopy stroncia (Sr) a cesia (Cs), které mají poločas rozpadu kolem 30 let. Podle zpráv sovětských vědců na první mezinárodní konferenci o biologických a radiologických aspektech černobylské havárie (konané v září 1990) dosáhla úroveň spadu v 10 km zóně kolem elektrárny až 4,81 GBq/m². Tak zvaný „Rudý les“ z borovic zničený silným radioaktivním spadem leží v této 10 km zóně, začíná hned za komplexem reaktoru. Název lesa pochází z dnů po havárii, kde se stromy jevily temně rudé, jak hynuly na následky ozáření. Během vyčišťovacích operací po havárii byla většina z 4 km² lesa srovnána se zemí
a spálena. Území Rudého lesa zůstalo jednou z nejvíce kontaminovaných oblastí na světě. Na druhou stranu se ukazuje, že jde o lokalitu bohatou na výskyt mnoha ohrožených druhů. V hlubokém kontrastu k dopadům na lidskou populaci lze říct, že evakuace oblasti obklopující elektrárnu umožnila vytvoření bohaté a jedinečné rezervace divoké přírody. Není známo, zda bude mít kontaminace spadem nějaký dlouhodobý nepříznivý dopad na flóru a faunu v oblasti, protože rostliny a zvířata se vzájemně významně liší a jejich radiační tolerance je jiná než lidská. Zdá se však, že se rozmanitost druhů v kontaminované oblasti díky odstranění lidského vlivu zvýšila. Existují zprávy o mutacích některých rostlin v oblasti zvané Ryšavý les (Rudý les), obsahující mnoho podivně zmutovaných rostlin a plodin a vyznačující se nápadně rezavou barvou jehličí žijících (!) jehličnanů. Podle zpráv je tato oblast tichá, což naznačuje, že ptáci ji dosud znovu nekolonizovali. Rovněž myši a jiní hlodavci se tam nevyskytují. Naopak se vyskytli divočáci, bivakující v rozpadlých panelácích města Pripjať. 2.2.5 Fukušima Stupeň závažnosti: 7 Jaderná elektrárna Fukušima I leží v prefektuře Fukušima v Japonsku. Tvořilo ji šest varných reaktorů, s celkovým výkonem 4 696 MW, takže patřila mezi dvacet nejvýkonnějších na světě. Elektrárnu vlastní a provozuje společnost TEPCO. K havárii jaderné elektrárny došlo 11. března 2011, když bylo Japonsko zasaženo zemětřesením a tsunami. Na Mezinárodní stupnici jaderných událostí byla ohodnocena nejvyšším stupněm 7 (stejným stupněm jako havárie v Černobylu) a je považována za jednu z historicky nejkomplikovanějších. Informace o rozsahu havárie zveřejňované provozovatelem elektrárny a japonskou vládou byly v některých aspektech neúplné nebo nepravdivé. Havárii se nepodařilo plně dostat pod kontrolu ani po měsíci. V ochranném pásmu o průměru několika desítek kilometrů bylo evakuováno přes 200 000 lidí a událost byla celosvětově podnětem k politickým debatám o jaderné energetice. Po havárii reaktorů bylo vytvořeno bezpečnostní ochranné pásmo. Veškeré obyvatelstvo v okruhu 20 km bylo evakuováno. Z oblasti okolo elektrárny bylo evakuováno 200 000 lidí. Jen v prefektuře Mijagi bylo 31. března navrženo rozšířit bezpečnostní zónu evakuace na 40 km od elektrárny. 11. dubna bylo rozhodnuto o rozšíření zóny na vzdálenost 30 km. V prvním týdnu na měřicích stanicích v okolí byly naměřeny zvýšené koncentrace radioaktivního cesia a jódu, zdraví nebezpečné hodnoty však byly zjištěny jen
v bezprostředním okolí elektrárny. Ruské meteorologické stanice nezaznamenaly žádné změny od normálního stavu. Po několika dnech bylo měřením zjištěno, že potraviny v okolí elektrárny obsahují nadlimitní množství radioaktivity a byl zakázán vývoz a konzumace. Jednalo se například o mléko, špenát, brokolici, atd. V dalších dnech pak byla v okolí elektrárny naměřena extrémní koncentrace jódu 131 – podle původních měření byla běžná hodnota překročena desetmilionkrát, ale nakonec se ukázalo, že došlo k chybě. V okolí elektrárny byla tedy koncentrace jódu „pouze“ stotisíckrát nad normálem. V souvislosti s tím doporučilo japonské ministerstvo zahraničí čističkám nepoužívat dešťovou vodu. V půdě v okolí elektrárny byly rovněž naměřeny mírně zvýšené hodnoty koncentrace plutonia. Vzhledem k tomu, že při chlazení přehřátých reaktorů byla použita mořská voda, došlo k poškození chladicích systémů. Navíc jsou natavené i palivové tyče v některých reaktorech. Japonský premiér Naoto Kan prohlásil, že elektrárnu bude potřeba odstranit. Japonsko již požádalo o pomoc s odstraňováním důsledků havárie francouzské jaderné korporace Areva a EDF a je možné, že do prací budou zapojeni i odborníci z jiných států. Poradce premiéra Keniči Macumoto sdělil 13. dubna médiím, že podle odhadu bude 20 let nejbližší okolí elektrárny neobyvatelné. Japonská vláda však toto prohlášení záhy dementovala.
2.3 Jiné průmyslové katastrofy 2.3.1 Bhópál Bhópál je město centrální Indii, hlavní město indického státu Madhjapradéš a administrativní středisko okresu i divize Bhópál. Po Indauru je Bhópál v Madhjapradéši druhým největším městem. V noci z 2. na 3. prosince 1984 se stala v tomto městě průmyslová katastrofa v chemické továrně patřící americké společnosti Union Carbide. Během nehody uniklo do okolí továrny cca 40 tun methylisokyanátu, kyanovodíku a dalších látek poškozující lidské zdraví. Během tří dnů po havárii zemřelo v Bhópálu a jeho okolí přibližně 8,000 lidí a celkový počet zasažených lidí dosáhl počtu 520,000. Do nádrže, ve které se nacházel kapalný methylisokyanát (CH3NCO), proniklo v důsledku dlouhodobějšího zanedbávání bezpečnostních předpisů velké množství vody. Došlo k reakci, při které se začal methylisokyanát odpařovat a zhruba 40 minut po půlnoci začal ve formě jedovatého plynu unikat ven. Plyn byl těžší než vzduch a pomalu postupoval ve směru větru k blízké chudinské čtvrti, kde začal zabíjet. Účinek jedu byl okamžitý a postupně zasáhl oblast o rozloze 60 km2. Jed měl za následek okamžitou smrt (či slepotu s následnou smrtí) vlivem „spálení“ tkání očí a plic. Toxické látky pronikly do krevního řečiště, kde vážně poškodily další tělesné orgány. První akutní příznaky zasažení se projevovaly zvracením, pocitem pálení očí, v nose a v krku. Následné respirační selhání bylo hlavní příčinou úmrtí. V některých případech vyvolal plyn silnou vnitřní sekreci, která měla za následek zaplnění plic tekutinou. Ti, co přežili první zasažení plynem, měli nenávratně poškozené plíce, neurologické symptomy zahrnující bolesti hlavy, poruchy rovnováhy, deprese, únavu, vyčerpání, podrážděnost. Dalšími poruchami bylo poškození trávicí trubice, pohybového aparátu, rozmnožovacího a imunitního systému. Těhotným ženám byl umožněn potrat, jiným se narodily postižené děti. Chemička ihned po havárii ukončila svůj provoz. Tovární komplex byl zanechán v dezolátním stavu, zamořený jedovatými látkami, které se pomalu uvolňují do okolí respektive do spodní vody. Společnost Union Carbide odmítla požadavek na odškodnění obětí ve výši 220 miliónů dolarů, které v rámci předběžného vyrovnání požadovaly organizace sdružující oběti. Svůj postoj odůvodnila mimo jiné tím, že postižení obyvatelé se „na černo“ zabydleli v
bezpečnostní zóně, kde nikdo bydlet nesměl, takže vina není na její straně, ale na straně poškozených, kteří riskovali na vlastní nebezpečí. Vyšetřování ovšem odhalilo trestuhodné zanedbání bezpečnosti provozu; tyto organizace později zažalovaly společnost Union Carbide a žádaly náhradu 20 miliard dolarů pro poškozené. Po pěti letech soudních tahanic se rozhodla indická vláda přistoupit na mimosoudní vyrovnání ve výši 470 miliónů dolarů. Výplata odškodného na osobu dosáhla okolo 270 až 530 dolarů (ve většině případů částka nestačila ani na uhrazení lékařské péče za pět let od katastrofy). 2.3.2 Seveso Seveso je městečko ležící necelých 20 km severně od Milána. 10. července 1976 se na jeho okraji v chemické továrně , která je součástí koncernu Hoffmann-Leroche, stala nehoda. V továrně vybuchl chemický reaktor a z ventilu umístěného mimo budovu vytryskly do ovzduší horké jedovaté páry. Vytvořil se bílý oblak a mírný vánek jej zanesl k městečku. Ptáci, které zasáhl v letu, padali mrtví k zemi. Oblak pokryl plochu dlouhou pět kilometrů a širokou sedm set metrů. V továrně samotné se v době výbuchu pohybovalo jen několik zaměstnanců, kteří závadu během dvaceti minut odstranili. Vedení firmy prohlásilo havárii za běžnou a o úniku jedovatého plynu se nikdo nezmínil. V důsledku této nezodpovědnosti nebyla vyhlášena žádná výjimečná opatření, protože úředník ministerstva zdravotnictví neshledal žádné důvody, a úřady v celé záležitosti nic nepodnikaly. Havárii obestřelo mlčení. Teprve po sedmnácti dnech továrna přiznala, že plyn, který unikl, obsahoval i dioxin. Do seveského ovzduší unikly dva kilogramy dioxinu (což je množství, které by dokázalo otrávit přibližně 19 000 lidí) a zamořily plochu téměř 2 000 hektarů. Na následky otravy onemocnělo na 200 dospělých a mnoho dětí. Jen zázrakem nikdo bezprostředně po havárii nezemřel. Koncentrace TCDD v nejvíce zamořené zóně, kterou obývalo přes sedm set lidí, převyšovala místy hodnotu 1 mg/m², což je pro člověka již dávka smrtelná. U postižených se objevovaly silné bolesti hlavy, poškození jater a ledvin, která byla v mnoha případech trvalá. Zasažení TCDD vyvolává v pokročilém stádiu degeneraci jaterních buňek a s velkou pravděpodobností způsobuje rakovinu zasažených orgánů. Kromě toho je též podezřelý z mutagenních a teratogenních účinků. Řada těhotných žen proto z obav před možnou deformací plodu přistoupila k interupci. Detoxikace území stála vedení firmy Givaudan přes 32 miliónů dolarů. Odstraněním kontaminované zeminy vzniklo přes 150 tun vysoce nebezpečného odpadu a zárověň vyvstala otázka, jak se jej zbavit. Švýcarská strana mnoho zájmu neprojevovala a Itálie chtěla co
nejrychleji odstranit odpad ze svého území. Spory se táhly dlouhých šest let, až nakonec italská firma Mannesmann Italiana přislíbila, že se riskantního kroku ujme. 10. září 1982 se nebezpečný transport rozjel směrem k francouzským hranicím, odpad byl převezen do provizorního skladu nedaleko Paříže s tím, že do deseti dnů bude odvezen a zlikvidován. Na věc se téměř zapomnělo, avšak francouzské ekologické organizace se začaly o další osud nebezpečného odpadu zajímat. Po téměř celoevropském pátrání vyšlo najevo, že kontaminovaná zemina byla volně uložena v budově bývalých jatek ve francouzské vesnici Angilcourt, která měla tehdy přes 300 obyvatel. Organizátoři celé tzv. "likvidace odpadu" byli zatčeni, co se však s toxickým nákladem stalo dále, nikdo neví. 2.3.3 Minamata Minamata je město v prefektuře Kumamoto na západním pobřeží ostrova Kjúšú v Japonsku. Jeho rozloha je 162,88 km². Město je známé v souvislosti s průmyslovým znečištěním přilehlého zálivu rtutí z chemické továrny Chisso Corporation a jeho následky na zdraví obyvatel. Společnost Chisso Corporation je mimo jiné výrobcem tekutých krystalů pro LCD obrazovky. V letech 1932–1968 vypouštěla ve svém výrobním závodě v Minamatě do řeky rtuť používanou pro výrobu acetaldehydu jako katalyzátor. Odhadem 27 tun rtuti se dostalo do přilehlého mořského zálivu, kde se ve formě toxické dimethylrtuti dostala do potravního řetězce a způsobila otravu lidí a zvířat konzumací kontaminovaných ryb. Následkem otravy bylo rovněž narození dětí s fyzickými deformacemi a mentálními poruchami. V roce 1973 skončil mnohaletý soudní proces, ve kterém bylo oficiálně potvrzeno onemocnění u 2262 osob, kterým firma musela vyplatit finanční odškodnění. Příznaky onemocnění však mělo více než 10 000 osob. Mnoho lidí na následky otravy zemřelo.
3. Závěr Pokud by práce měla obsahovat všechny největší ekologické katastrofy, musela by být o mnoho rozsáhlejší. Proto jsem obsah zúžil jen na tři podkapitoly. A jak je vidět, i v dnešní moderní době, kdy se vše dá řídit i kontrolovat technologiemi, které jsou o mnoho dál, než v době před 30 – 40 lety, se stávají obrovské havárie (viz. Deepwater Horizon, Fukušima). Je to možná tím, že je více lidí, více aut, více elektrospotřebičů a jiných zařízení, které potřebují větší množství energie a při honbě za uspokojením všech těchto potřeb lidé dělají chyby.
4. Použité zdroje Internetové zdroje http://en.wikipedia.org/wiki/Torrey_Canyon http://en.wikipedia.org/wiki/Torrey_Canyon_oil_spill http://en.wikipedia.org/wiki/Amoco_Cadiz http://en.wikipedia.org/wiki/Amoco_Cadiz_oil_spill http://www.ceskatelevize.cz/ct24/kalendarium/8924-havarie-tankeru-amoco-cadiz-jedna-znejvetsich-ekokatastrof/ http://en.wikipedia.org/wiki/Ixtoc_1 http://en.wikipedia.org/wiki/Atlantic_Empress http://cs.wikipedia.org/wiki/Exxon_Valdez http://en.wikipedia.org/wiki/Exxon_valdez http://en.wikipedia.org/wiki/Exxon_Valdez_oil_spill http://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1lka_v_Persk%C3%A9m_z%C3%A1livu http://en.wikipedia.org/wiki/Gulf_War_oil_spill http://cs.wikipedia.org/wiki/Deepwater_Horizon http://en.wikipedia.org/wiki/Deep_water_horizon http://cs.wikipedia.org/wiki/Mezin%C3%A1rodn%C3%AD_stupnice_jadern%C3%BDch_ud %C3%A1lost%C3%AD http://cs.wikipedia.org/wiki/Jadern%C3%A1_elektr%C3%A1rna_Jaslovsk%C3%A9_Bohuni ce http://www.seas.sk/sk/elektrarne/typy-elektrarni/atomove/ae-bohunice-v2 http://cs.wikipedia.org/wiki/Three_Mile_Island http://en.wikipedia.org/wiki/Three_Mile_Island_accident http://suta.blog.respekt.ihned.cz/c1-45991190-three-mile-island-30-let-od-havarie-kterazmenila-ameriku
http://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cernobylsk%C3%A1_hav%C3%A1rie http://cs.wikipedia.org/wiki/Hav%C3%A1rie_elektr%C3%A1rny_Fuku%C5%A1ima_I http://cs.wikipedia.org/wiki/Bh%C3%B3p%C3%A1lsk%C3%A1_katastrofa http://en.wikipedia.org/wiki/Bhopal_disaster http://cs.wikipedia.org/wiki/Seveso_(hav%C3%A1rie) http://en.wikipedia.org/wiki/Seveso_disaster http://arnika.org/seveso http://cs.wikipedia.org/wiki/Minamata http://cs.wikipedia.org/wiki/Chisso Obrázky byly vyhledány pomocí internetového vyhledavače Google.
5. Přílohy
Obrázek č. 1 – potápějící se tanker Torrey Canyon
Obrázek č. 2 – potápějící se tanker Amoco Cadiz
Obrázek č. 3 – odklízení ropy po nehodě tankeru Amoco Cadiz
Obrázek č. 4 – ropná skvrna z vrtu Ixtoc I
Obrázek č. 5 – tanker Exxon Valdez
Obrázek č. 6 – ropná plošina Deepwater Horizon
Obrázek č. 7 – hořící Deepwater Horizont
Obrázek č. 8 – jaderná elektrárna Three Mile Island
Obrázek č. 9 – jaderná elektrárna Černobyl
Obrázek č. 10 – jaderná elektrárna Černobyl po výbuchu
Obrázek č. 11 – jaderná elektrárna Fukušima
Obrázek č. 12 – výbuch jaderné elektrárny Fukušima
Obrázek č. 13 – zranění lidé po nehodě v Bhópálu
