ČESKÉ GEOGRAFICKÉ SPOLEČNOSTI

ČESKÉ GEOGRAFICKÉ SPOLEČNOSTI

2009/1 ROČNÍK 28

INFORMACE ČESKÉ GEOGRAFICKÉ SPOLEČNOSTI INFORMATION OF CZECH GEOGRAPHIC SOCIETY Redakční rada – Editorial Board Šéfredaktor (Editor-in-Chief): RADIM PERLÍN (Univerzita Karlova, Praha) Výkonný redaktor (Executive Editor): SILVIE KUČEROVÁ (Univerzita Karlova, Praha) JAN BRUS (Univerzita Palackého, Olomouc), DANA FIALOVÁ (Univerzita Karlova, Praha), VLADIMÍR HERBER (Masarykova univerzita, Brno), MARTIN KOVÁŘ (Ostravská univerzita, Ostrava), STANISLAV KRAFT (Jihočeská univerzita, České Budějovice), ALENA MATUŠKOVÁ (Západočeská univerzita, Plzeň), PAVEL PTÁČEK (Univerzita Palackého, Olomouc), ALEŠ RUDA (Masarykova univerzita, Brno), VERONIKA SMOLKOVÁ (Ostravská univerzita, Ostrava), MIROSLAV ŠOBR (Univerzita Karlova, Praha)

INFORMACE ČESKÉ GEOGRAFICKÉ SPOLEČNOSTI Ročník 28, číslo 1 vyšlo v září 2009 Vydává Česká geografická společnost. Redakce: Albertov 6, 128 43 Praha 2, tel.: 221995512, e-mail: [email protected]. Rozšiřuje, informace podává sekretariát České geografické společnosti, Univerzita Karlova v Praze, Přírodovědecká fakulta, Albertov 6, 128 43 Praha 2, tel.: 221951397, fax: 224920657, e-mail: danafi@natur.cuni.cz. – Tisk: PBtisk, Příbram. Sazba: P3K (www.p3k.cz). – Vychází 2krát ročně. – Časopis je samostatně neprodejný, určený členům České geografické společnosti, je součástí členského příspěvku ČGS. – Rukopis tohoto čísla byl odevzdán k sazbě dne 13. 8. 2009. © Česká geografická společnost 2009 © Česká geografická společnost, 2009

EDITORIAL

Vážení členové České geografické společnosti, dosud jste jako členové ČGS dostávali časopis Geografie – Sborník České geografické společnosti. V tomto časopise vycházely jak původní vědecké články, články přehledové, tak i některé drobnější texty jako jsou krátké vědecké studie, zprávy o konferencích nebo recenze. V souvislosti se snahou ČGS prosadit časopis Geografie – Sborník ČGS mezi vědecké časopisy evidované společností Thomson Scientific na Web of Science již není možné v Geografii – Sborníku ČGS tyto drobnější příspěvky publikovat. Tyto kratší texty jsou pak totiž hodnoceny v rámci mezinárodního citačního indexu a podstatnou měrou snižují celkovou citovanost článků v Geografii – Sborníku ČGS otištěných a tím snižují potenciální Impact faktor časopisu. Proto Hlavní výbor České geografické společnost rozhodl o přeměně dosud vydávaných ročních Informací ČGS. Z původní struktury Informací, kde jsme publikovali aktivity a plány práce poboček a sekcí, které pracují v rámci ČGS, rozšiřujeme náš časopis a – doufejme – zvyšujeme i jeho obsahovou bohatost a kvalitu. Současně s tím se také výrazně zlepšuje grafická podoba Informací. Časopis Informace České geografické společnosti zčásti převezme některé dosavadní rubriky Geografie – Sborníku ČGS a doplní je o další zprávy ze života naší vědecké společnosti. Struktura časopisu Informace ČGS je navržena v následujících základních oddílech: 1. Zprávy z výzkumu a diskuse: recenzované vědecké výzkumné články, přehledové a diskusní články v délce 5–10 stran textu doplněné o anglický abstrakt a klíčová slova v angličtině. 2. Literatura: recenze a anotace publikovaných knih, učebnic, atlasů a dalších textů. 3. Konference a aktivity geografů: zprávy o pořádaných a připravovaných konferencích, seminářích a podobných geografických akcích. 4. Zprávy z ČGS: zprávy o činnosti Hlavního výboru ČGS, zprávy z poboček a sekcí. 5. Lidé: Narozeninové medailony, nekrology a další texty k významným jubileím členů společnosti. Nový časopis Informace České geografické společnosti si klade za cíl sloužit jako komunikační platforma pro všechny členy společnosti, přinášet nové informace ze života společnosti a další zprávy z jednotlivých geografických a příbuzných pracovišť. Obsah časopisu bude do značné míry záviset také na Vás, čtenářích. Věříme, že Vás nová podoba Informací ČGS zaujme a že budete mít zájem si nejen přečíst o nejrůznějších aktivitách společnosti, ale sami budete do jednotlivých rubrik přispívat svými texty. Informace ČGS jsou řízeny redakční radou ve složení Radim Perlín (šéfredaktor), Jan Brus, Dana Fialová, Vladimír Herber, Martin Kovář, Stanislav Kraft, Alena Matušková, Pavel Ptáček, Aleš Ruda, Veronika Smolková, 1

Miroslav Šobr. Výkonnou redaktorkou časopisu byla Hlavním výborem ČGS zvolena Silvie Kučerová. Časopis bude vycházet dvakrát ročně vždy společně s prvním a třetím číslem Geografie – Sborníku ČGS v březnu a v září a bude zdarma distribuován všem členům České geografické společnosti. Časopis bude také dostupný na webu ČGS www.geography.cz. Těšíme se na Vaše příspěvky a poznámky k inovované podobě časopisu Informace ČGS. Radim Perlín šéfredaktor Informací ČGS

2

INFORMACE ČESKÉ GEOGRAFICKÉ SPOLEČNOSTI ROK 2009 • ČÍSLO 1 • ROČNÍK 28

JAROMÍR KOLEJKA

ENERGOGEOGRAFICKÁ REGIONALIZACE ÚZEMÍ ČESKÉ REPUBLIKY J . K o l e j k a : Natural energy geographic division of the Czech Republic. – Informace ČGS, 28, 1, pp. 3–8 (2009). – Areas of different natural energy sources overlap in the territory of the Czech Republic forming typical combinations and regional units. Using analytic information presented in digital thematic map layers (insolation, wind, geothermal, terrain energy, energy of runoff, energy stored in peat and soils, ability of potential vegetation to accumulate solar energy, energy in fossil fuels, etc.) both typological and regional natural energetic units were distinguished using GIS technologies. Results of the data processing are presented in two maps (the original resolution represents a map scale of 1 : 1 million) depicting (1) territorial types of potential available in terms of natural energy and (2) natural energy regions with a characteristic territorial pattern of typological units (as seen in (1)). KEY WORDS: natural territorial energetic types – natural energy regions – natural territorial energetic division – natural energy geography.

Energie je jednou z přírodních komponent krajiny, vedle vzduchu, vody, hornin a zemin s reliéfem, půd a bioty (obr. 1). Nachází se přirozeně v mnoha formách, avšak jako samostatné složce krajiny jí doposud byla v geografii věnována minimální pozornost. Bez její existence by ovšem samozřejmě nemohl probíhat vznik, vývoj, autoregulační ani evoluční procesy v přírodě a společnosti. Její jednotlivé formy bývají (pokud vůbec) spojovány s procesy probíhajícími v jednotlivých výše uvedených ostatních složkách. Není však pochyb o tom, že energie v souladu s fyzikálními zákony může přecházet z jedné Obr. 1 – Postavení energie v kompoformy v druhou, volná energie v jedné složce nentní struktuře přírodní krajiny krajiny může odstartovat anebo energeticky Zdroj: autor zásobovat („hýbat“) procesy v jedné či v jiných složkách. Každá krajina na kterékoliv hierarchické úrovni (od globální přes regionální po chorickou až topickou) disponuje konkrétním energetickým potenciálem, čili potenciálně disponibilní energií. Kombinace disponibilních forem energie a jejich množství je však logicky předmětem zájmu ekonomických a politických kruhů, neboť je do jisté míry také „hybatelem“ hospodářství, opět diferencovaně na jednotlivých úrovních územní správy. 3

Jednotlivé formy energie jsou jinak tradičním předmětem přírodovědeckého výzkumu. Fosilní zdroje energie, tedy energie akumulované v minerálních palivech, jsou mapovány Českou geologickou službou a jejími předchůdci od doby Rakousko-uherské monarchie, a také komerčními prospektory. Teritoriální informace o fosilních zdrojích energie jsou obsaženy v mapách Geologického atlasu ČSSR a v Souboru map životního prostředí (z produkce ČGS, resp. ÚÚG). Geologická pracoviště v Česku rovněž shromažďují informace o zdrojích geotermální energie. Dávky slunečního záření (představují 99,98 % aktuálně dostupné energie v krajinné sféře Země) jsou měřeny na klimatických stanicích sítě ČHMÚ. Údaje z bodových měření jsou extrapolovány do okolního území a uveřejňovány v mapách (viz Atlas podnebí Česka, 2007). Ve staniční síti ČHMÚ jsou rovněž sbírána data o rychlosti (a síle) větru. Na Ústavu fyziky atmosféry AV ČR pak na základě těchto a dalších údajů vznikají pokryvné mapy území Česka pro vítr z mnoha hledisek. Dávky tepla je sice možné vypočítat z meteorologických měření teplot, v daném případě byly teplotní poměry odvozeny z průměrných ročních teplot naměřených v síti ČHMÚ. Použity byly areály nad +9 °C průměrné roční teploty. Zdroje akumulované energie v biomase byly odvozeny od hlavních nalezišť rašeliny v geologických mapách různých měřítek. Schopnost potenciální lesní biomasy akumulovat energii (ve dřevě) byla počítána na základě znalosti areálů potenciálních lesních společenstev, druhové skladby, zavedené obmýtní doby v Česku a z toho odvozeného objemu dřevní biomasy na 1 ha, později přepočtené po vysušení na kalorickou hodnotu dřeva jako paliva. Energie akumulovaná v půdách souvisí s obsahem humusu. Jako případ maximální akumulace energie v půdě (via humus) posloužily areály černozemí. Digitální model reliéfu Česka v rozlišení 10 m byl využit k výpočtům energie reliéfu (v podstatě vykonaná práce po vertikále mezi max. a min. kótou v elementárním povodí) a energie jednotkového vodního toku, což je množství energie přepočítané na výkon jednotkového objemu vody procházející po údolnici od nejvyššího k nejnižšímu bodu jednotkového povodí automaticky generovaného technologií GIS. Zatímco ve většině případů byla k syntéze použita maxima hodnot jednotlivých forem energie, v případě teplot a insolace (vzhledem k tomu, že jde o hlavní zdroje energie v krajině) byly použity také minimální hodnoty k vymezení areálů s výraznými nedostatky těchto hlavních energetických zdrojů. Analytické podklady o jednotlivých disponibilních přírodních formách energie byly tedy podrobeny geografické syntéze za účelem zjištění jak individuálních, tak typologických územních jednotek v Česku. Pro tyto účely (v rámci tvorby Atlasu krajiny České republiky) byly tyto převedeny do digitální rastrové podoby a v ní georeferencovány do shodné kartografické projekce a souřadnicového systému S-42 (elipsoid Krasovského, b. p. v., Gauss-Krüger). Georeferencované rastrové soubory byly postupně vektorizovány, přičemž vektorizace se týkala jen vybraných částí obsahu rastrových map tak, že obvykle byly do předchozí vektorové kresby vkládány areály extrémních hodnot (maxima i minima) právě vkládané informace o dané formě disponibilní „přírodní“ energie, resp. o schopnosti území energii akumulovat (živou biomasou a v rašelině) či uchovávat (v půdě). Současně s vektorizací podkladů tak probíhala 4

Obr. 2 – Typy přírodních energetických regionů (1 – s převažující schopností akumulace energie v půdě a lesní biomase, 2 – území energeticky deficitní bez doplňkové akumulace energie, 3 – území energeticky deficitní se schopností akumulace energie v biomase při snížených dávkách tepla, 4 – energeticky výrazně deficitní území s doplňkovou větrnou energií, 5 – energeticky deficitní území s doplňkovou větrnou energií a možností akumulace v biomase, 6 – území energeticky deficitní s doplňkovou větrnou energií a se schopností akumulace v rašelinách, 7 – energeticky deficitní území s doplňkovou větrnou energií a energií reliéfu, 8 – energeticky výrazně dotované území s obsáhlými akumulačními schopnostmi, 9 – průměrné území bez výrazných energetických dotací i deficitů, 10 – území energeticky dobře dotované s akumulační schopností v půdách, 11 – území s minerálními zdroji energie, 12 – území s minerálními zdroji energie a schopností akumulace v lesní biomase, 13 – území s minerálními zdroji energie a schopností akumulace v půdách, 14 – území s rozmanitými minerálními zdroji energie a všestrannou schopností akumulace, 15 – energeticky výrazně dotované území a schopností akumulace v půdách, 16 – energeticky výrazně dotované území bez výrazných akumulačních schopností, 17 – energeticky výrazně a všestranně dotované území se schopností akumulace v půdách, 18 – energeticky výrazně dotované území se schopností akumulace v půdách, 19 – energeticky mimořádně dotované území se schopností všestranné akumulace) Zdroj: autor

tvorba integrované geodatabáze, v níž nebyly ukládány jednotlivé tematické vrstvy (analytické vrstvy popisující jednotlivé formy energií), ale formovala se jediná tematická vrstva vznikající dělením polygonů předcházejícího obsahu tak, jak přistupovala další energetická témata (zdroje, akumulace, zachovávání). V atributové tabulce pak jediný sloupec reprezentoval kombinace forem a hodnot jednotlivých disponibilních přírodních energií po všech energeticky homogenních polygonech území Česka. Tímto způsobem vznikala typologická pokryvná mapa disponibilních přírodních energetických zdrojů území Česka, zahrnující jak skutečně dostupnou (místy již spotřebovanou) energii, tak možnosti území energii přirozeně akumulovat a uchovávat. V původní podobě 5

Tab. 1 – Přírodní energetické oblasti – hlavní zdroje energie Název oblasti

Hlavní dostupné přírodní zdroje energie V

Blanická

I

T

F

G

R/V

P

R

(x)

B x

Brdská

(x)

x

Černoleská Drahanská Vysočina

x (x)

(x)

Hornomoravská

x

Hornooherská

x x

x

Jihočeská

(x)

Jihomoravská

x

x

x

x

x

x

Karpatská

x

x

x

Krkonošská

x

x

(x)

Krušnohorská

x

Křivoklátská

(x)

x (x)

Lužická

x

x

x

(x)

Mezihorská Orlicko-jesenická

(x)

x x

x

Poberounská

x

Podbeskydská

x

x (x) x

Podjesenická

(x)

Podkarpatská Podkrkonošská

x

Podkrušnohorská

x

x

x x

(x)

x

Podvysočinná Polabská

x

x

Posázavská Severočeská Slavkovsko-českoleská

(x) x

Slezská

x

x

(x)

Středočeská Středohorská

x x

x

x

x

x x

(x)

Středomoravská Šumavská Východočeská

(x)

(x) x

x (x)

Hlavní dostupné přírodní zdroje energie: V – větrná, I – insolační, T – teplo, F – fosilní, G – geotermální, R/V – reliéfní/vodní, P – půdní, R – rašelinná, B – biotická. x – výrazné zdroje energie, (x) – podružné zdroje energie Zdroj: autor

6

Obr. 3 – Přírodní energetické oblasti Česka (1 – Krušnohorská, 2 – Krkonošská, 3 – Orlicko-jesenická, 4 – Karpatská, 5 – Slavkovsko-českoleská, 6 – Středohorská, 7 – Polabská, 8 – Brdská, 9 – Šumavská, 10 – Blanická, 11 – Vysočina, 12 – Drahanská, 13 – Středomoravská, 14 – Křivoklátská, 15 – Poberounská, 16 – Černoleská, 17 – Posázavská, 18 – Jihočeská, 19 – Podvysočinná, 20 – Severočeská, 21 – Podkrkonošská, 22 – Mezihorská, 23 – Podjesenická, 24 – Podkarpatská, 25 – Hornooherská, 26 – Podkrušnohorská, 27 – Středočeská, 28 – Slezská, 29 – Lužická, 30 – Východočeská, 31 – Podbeskydská, 32 – Hornomoravská, 33 – Jihomoravská) Zdroj: autor

typologická mapa přirozené potenciální energetické zásobenosti území Česka tak rozlišovala celkem 84 typů území (mono- až polyenergetických) na základě kombinování informačních zdrojů o jednotlivých formách, zdrojích a potenciálech (energie: fosilní, geotermální, reliéfu, vodních toků, větrná, insolace, teplo, akumulovaná v rašelinách, v půdách (úměrně množství akumulovaného uhlíku), schopnosti potenciální lesní vegetace akumulovat energii v dřevní biomase). Ačkoliv tento seznam jistě není vyčerpávající, přesto jde unikátní možnost geografického pohledu na typologii území podle přírodních energetických zdrojů. Přesto téměř polovina území republiky nedisponuje ani jedním případem (formou) nadprůměrné zásobenosti přírodním zdrojem energie. Pro potřeby Atlasu krajiny České republiky byl počet typů území z hlediska disponibilní zdrojů energie kvalitativní generalizací redukován na 48 typů. Zde uvedená typologická mapa po dalším stupni generalizace znázorňuje 19 hlavních skupin území podle přirozené energetické zásobenosti (obr. 2). Podrobnější, či úplný výklad popisu jednotlivých typů přírodních energetických areálů je možný pouze v tabelární podobě (tab. 1), neboť obsahuje výčet kombinací disponibilních a deficitních forem energie. Zatímco typologická mapa území s diferencovanou přirozenou potenciální energetickou násobeností demonstruje místní kombinace přírodních energetic7

kých zdrojů, regionalizační mapa (obr. 3) vychází z územních kombinací výše uvedených typů areálů do charakteristických prostorových mozaik (patternů, či kombinací). Zjištěné individuální „přírodní energetické oblasti“ Česka (PEO) představují území právě charakteristické specifickými prostorovými návaznostmi různě energeticky dotovaných (nebo deficitních) regionů. Prostorovým ohraničením charakteristických patternů typologických areálů tak vznikly neopakovatelné jednotky s unikátními přírodně energetickými vlastnostmi. Celkem bylo rozlišeno 33 PEO stejné významnosti z hlediska přírodovědného (fyzickogeografického), avšak s rozdílnou rozlohou a množstvím disponibilní energie územím poskytované pro případné využití člověkem. Z tohoto hlediska pak panují mezi PEO významné rozdíly. Z uvedeného souboru 33 PEO se vyčleňují oblasti Jihomoravská a Podkrušnohorská, které disponují mimořádnými a rozmanitými energetickým zdroji. Ostatní oblasti vykazují vysoké hodnoty energetické dotace té či oné formy s výjimkou pohraničních, resp. horských, které se potýkají s energetickými deficity zejména v oblasti tepla a slunečního záření jen částečně kompenzovanými vysokými možnostmi disponibilní větrné energie. Předkládané návrhy přírodní energetické typizace a regionalizace území Česka jsou příspěvkem do diskuze v oblasti, ve které se fyzická geografie doposud příliš neangažuje. Naopak ekonomické disciplíny, vč. ekonomické geografie se dominantně zaměřují na sféru výroby energie, přičemž často výroba energie nesouvisí s místními přírodními energetickými zdroji a využívá přepravované energetické nosiče. V každém případě koncipování nové české národní (státní) energetické politiky se nevyhne zohlednění disponibilních přírodních zdrojů. Literatura: DUDEK, A. a kol. (1966): Mapa ložisek nerostných surovin ČSSR, 1 : 1 000 000, resp. 1 : 200 000. Ústřední ústav geologický, Praha. Atlas podnebí Česka. ČHMÚ/UP, Praha/Olomouc. (Dále použity nepublikované mapy z produkce ÚFA AV ČR, ČGS, VÚMOP, GEODIS Brno). Pracoviště autora: katedra geografie – Pedagogická fakulta, Masarykova univerzita, Poříčí 7, 603 00 Brno; e-mail: [email protected].

8

INFORMACE ČESKÉ GEOGRAFICKÉ SPOLEČNOSTI ROK 2009 • ČÍSLO 1 • ROČNÍK 28

JAN JURÁČEK

GEOMORFOLOGICKÉ POMĚRY ÚDOLÍ SÁZAVY U POHLEDSKÝCH DVOŘÁKŮ VÝCHODNĚ OD HAVLÍČKOVA BRODU J . J u r á č e k : Geomorphological features of the Sázava river valley near “Pohledští Dvořáci” settlement east of Havlíčkův Brod. – Informace ČGS, 28, 1, pp. 9–12 (2009). – The Sázava River flows through a remarkably narrow valley by the Pohledští Dvořáci settlement east of Havlíčkův Brod. The purpose of this paper is to characterize the geomorphological features of this area. Geomorphological research was implemented through a morphostructural analysis and through the geomorphological mapping of the “Jihlavsko-sázavská brázda” Furrow. Both valley slopes were formed by cryogenic, fluvial and anthropogenic modelation. This segment of the valley is antecedent, due to its current lift tendency. KEY WORDS: geomorphology – Sázava River – Bohemian-Moravian Highlands.

Řeka Sázava protéká východoseverovýchodně od osady Pohledští Dvořáci východně od Havlíčkova Brodu nápadně úzkým údolím s až vertikálními svahy. Cílem tohoto příspěvku je charakterizovat geomorfologické poměry tohoto území. Zájmové území je přehledně zachyceno na obr. 1. Obr. 1 – Poloha zájmového území Geomorfologický výzkum byl v této Zdroj: autor (podklad převzat z http://www. oblasti prováděn v letech 2001–02 mapy.cz) a 2007–08, a sice v rámci morfostrukturní analýzy a geomorfologického mapování severní části Jihlavsko-sázavské brázdy – geomorfologického podcelku, části celku Hornosázavská pahorkatina, v centrální části Českomoravské vrchoviny. Geomorfologickými poměry tohoto území se před autorem dosud nikdo nezabýval. Nadmořská výška údolního dna činí přibližně 415 m, maximální kóta pravostranného svahu dosahuje 480 m, na levostranném 461,9 m. Georeliéf v širším okolí zájmového území se vyznačuje výraznou plochostí. Nejtypičtějším tvarem jsou plošiny zarovnaného povrchu etchplénu, oddělené mírnými svahy, vyskytující se na rozvodích a mírných údolních svazích. Místy vyčnívají výraznější elevace, např. Duškův kopec (539 m) jižně od Pohledu. Oba údolní svahy jsou budovány převážně sillimanit-biotitickými leptynity, méně sillimanit-biotitickými až biotitickými pararulami, částečně slabě migmatitizovanými, místy s muskovitem a granátem. Na údolním dně Sázavy se vyskytují fluviální, převážně písčitohlinité sedimenty a povodňové hlíny s pro9

měnlivým obsahem písku a štěrku. Vrstvy směru S–J až SSZ–JJV zapadají k východu až severovýchodu pod úhly 55–60° (Štěpánek 1995). Leptynity tvoří severně a jižně od tohoto údolí vrcholovou část morfologicky výrazného hřbetu se svahy orientovanými k východu a západu. V tomto území se projevuje selektivní odolnost hornin – leptynity jsou více odolné vůči zvětrávání než okolní pararuly. Podle příčného profilu údoObr. 2 – Úzké údolí Sázavy u Pohledských lí v zájmovém území na obr. 3 (linie Dvořáků od západu (v pozadí), zarovnaný profilu je spojnicí kóty 480 a 461,9 m) povrch (v popředí) je údolí sklonově symetrické, ale výšFoto: autor kově asymetrické. Leptynity i pararuly vystupují na povrch na obou svazích v podobě přirozených výchozů i umělých odkryvů, včetbě dvou v současnosti nevyužívaných neetážových lomů (na pravostranném svahu má výšku stěny 13 m, na levostranném 14 m). Na Obr. 3 – Linie příčného profilu údolí Sázavy k severu orientovaném levostranném vsv. od Pohledských Dvořáků Zdroj: autor svahu se vyskytují izolovaná skaliska (max. výšky až 3–4 m) a členitá skalní stěna (mrazový srub) maximální výšky 4–5 m přecházející v západní části v mrazový sráz s izolovanými skalkami (výšky max. 2 m) o celkové délce cca 100 m. U báze skalní stěny i mrazového srázu se nacházejí kamenné proudy (bylo jich zde nalezeno celkem 7, tvořených jak leptynity, tak pararulami, s max. mocností sutě 1–2 m a délkou až 15 m). Ve skalní stěně se nacházejí kryogenní výklenky (velikost v max. ose zpravidla 1–2 m), jiné mikroformy georeliéfu Obr. 4 – Kamenné proudy a rozvolněné blotypické pro kryogenní modelaci nebyky na kryoplanační terase Foto: autor ly zaznamenány. Dále lze pozorovat blokový rozpad hornin, ústup svahu směrem k jihu, počáteční stadium vývoje kryoplanační terasy (současná největší šířka cca 30 m, délka po vrstevnici cca 50 m) (viz obr. 4). Zmíněné tvary a jevy jsou dokladem zejména pleistocenní kryogenní modelace georeliéfu. V levobřežní části údolní nivy Sázavy se nalézají formy holocenní fluviální modelace – agradační valy (výšky do 1 m), epizodicky zaplavované deprese s bažinami (největší má délku cca 80 m a max. šířku cca 5 m). Georeliéf pravobřeží 10

Obr. 5 – Geomorfologická mapa Zdroj: autor

byl ovlivněn výstavbou železnice, silnice I. třídy a oba údolní svahy těžební činností. Geomorfologická mapa – viz obr. 5. Na pravé straně údolí Sázavy na okraji Havlíčkova Brodu (již mimo zájmové území) jihojihozápadně od Stříbrného Dvora se ve 430 m n. m. v relativní výšce 15–20 m nad údolním dnem vyskytují v ornici valouny převážně křemene a hornin krystalinika délky až 20 cm v nejdelší ose. Obdobné valouny se ve stejné relativní výšce nalézají v podloží deluviofluviálních a fluviálních sedimentů bezejmenného pravostranného přítoku Sázavy severoseverozápadně od Stříbrného Dvora (v místech současné obchvatové komunikace s. od kruhového objezdu a západně od ní). Při výstavbě pekáren na východním okraji Havlíčkova Brodu byl roku 1962 vyhlouben hydrogeologický vrt do hloubky 16 m, kde pod pokryvem písčito-hlinitých, hlinito-písčitých, písčitých a jílovito-písčitých sedimentů v hloubce 2,1–4 m spočíval rezavě hnědý jemnozrnný silně hlinitý slídnatý písek s valouny křemene a ruly až 12 cm, příměs valounů cca 50 % (Kaprasová 1963). Zmíněné relikty fluviálních sedimentů lze korelovat s obdobnými relikty u Okrouhlice a Světlé nad Sázavou (Štěpánek 1995, Štěpánek a kol. 2000) a jihozápadně od Stříbrných Hor na obou březích Sázavy, na pravém břehu Borovského potoka severoseverozápadně od Spáleného mlýna a západojihozápadně od samoty Keřkov na levém břehu Borovského potoka 11

(Štěpánek a kol. 2006) řazených ke střednímu pleistocénu. V porovnání s terasami na středním a dolním toku Sázavy podle práce Balatky (Balatka 2007) náleží relikty fluviálních sedimentů východně od Havlíčkova Brodu do úrovně IV. terasy. Podle jiného názoru jsou zmíněné sedimenty zbytky výplavových kuželů vzniklých v soutokových oblastech přítoků za katastrofických událostí (např. Štěpánek a kol. 2006). Údolní úsek Sázavy v zájmovém území představuje díky více odolným leptynitům menší stupeň na podélném profilu v nadmořské výšce 414–416 m. Tento stupeň vytvořil místní erozní bázi pro výše ležící úsek údolí Sázavy. Podle Balatky, Sládka (1962) stupně ve spádu hladiny Sázavy a mohutné akumulace v úsecích níže ležících nelze vysvětlovat mladými tektonickými pohyby, pro něž nebyly nalezeny žádné doklady. Zájmové území se rozkládá v okrajové části Jihlavsko-sázavské brázdy, která na základě bazálních psefitů v terciérních sedimentech (např. u Duškova kopce) – což je dokladem poklesu pánve – představuje aktivní morfostrukturu. Východně od Havlíčkova Brodu dochází v recentu k relativnímu zdvihu zemské kůry, a to až o 0,5 mm za rok (Vyskočil 1984). I když je údolí Sázavy všeobecně považováno za epigenetické, údolní úsek v zájmovém území však vzhledem k současné zdvihové tendenci může být označen jako antecedentní. Literatura: BALATKA, B. (2007): River terraces and the Sázava valley evaluation. In: Goudie, A. S., Kalvoda, J. (eds.): Geomorphological variations. P3K, Praha, s. 361–386. BALATKA, B., SLÁDEK, J. (1962): Říční terasy v Českých zemích. Geofond v Nakladatelství ČSAV, 578 s. KAPRASOVÁ, E. (1963): Zpráva o hydrogeologickém průzkumu v Havlíčkově Brodě. Geologický průzkum Praha, závod stavební geologie. Česká geologická služba – Geofond, Praha, 6 s. + příl. ŠTĚPÁNEK, P. (1995): Soubor geologických a účelových map, geologická mapa ČR 1 : 50 000. Havlíčkův Brod. Český geologický ústav, Praha, list 23–21. ŠTĚPÁNEK, P. a kol. (2000): Vysvětlivky k základní geologické mapě ČR 1 : 25 000. Světlá nad Sázavou. Český geologický ústav, Praha, list 23–211. (Dostupné na: http://www.geology.cz/demo/CD_GEOL_MAP25/23211/23211.htm [19. 3. 2008]). ŠTĚPÁNEK, P. a kol. (2006): Vysvětlivky k základní geologické mapě ČR 1 : 25 000. Přibyslav. Česká geologická služba, Praha, list 23–223. VYSKOČIL, P. (1984): Recent crustal movements in the Bohemian Massif. Rozpravy ČSAV, 94, č. 8, 104 s. + příl. Pracoviště autora: Geodetické práce – Ing. Lubomír Čech, Veltrubská 378, 280 02 Kolín; e-mail: [email protected]. (Autor je pregraduálním studentem Ústavu geologických věd Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně.)

12

LITERATURA

Dědictví a identita pohledem britských geografů, B. Graham, P. Howard (eds.): The Ashgate Research Companion to Heritage and Identity. Ashgate, Aldershot (England) and Burlington (USA) 2008, 461 s. ISBN 978-0-7546-4922-9. Jak se uvádí na předsádce, cílem publikací označovaných jako Ashgate Research Companions je podat vyčerpávající a spolehlivý přehled současného výzkumu v určité tematicky omezené oblasti. Editoři sestaví tým respektovaných a zkušených expertů, kteří napíší texty ke klíčovým tématům v dané specializaci. Po neméně důležitých pracích autorů, jako jsou Gregory Ashworth, Brian Graham, Peter Howard či David Lowenthal, se nám tak do rukou dostává kniha, jejímž cílem je „prozkoumat do hloubky množství vazeb mezi dvěma nejistými a mnohoznačnými, ale zároveň významnými koncepty, dědictvím a identitou“ (s. 1). Výše zmíněného úkolu se ujal tým 30 autorů z různých zemí (Austrálie, Dánsko, Indie, Jižní Afrika, Kanada, Nizozemí, Polsko, Španělsko, Švédsko, USA, Velká Británie) a vědních disciplin, který sestavili dva čelní představitelé oboru ve Velké Británii, Brian Graham (Professor of Human Geography, University of Ulster) a Peter Howard (Visiting Professor of Cultural Landscape, Bournemouth University, zakládající redaktor jednoho z klíčových periodik v oboru: International Journal of Heritage Studies). I přes interdisciplinární charakter publikace jsou však mezi autory jednotlivých kapitol mimo historiků či specialistů na problematiku dědictví z velké části zastoupeni geografové, celkem 14 osob, tedy téměř jedna polovina. Snad je to tím, že oba editoři také ve své vlastní praxi navazují na výzkumnou tradici anglo-americké kulturní geografie. Publikace je kromě úvodu rozdělena do čtyř hlavních částí, nazvaných Kontext dědictví a identity, Klíčové znaky dědictví a identity, Praxe dědictví a identity a Výzvy postmoderního a post-koloniálního světa, s celkovým počtem 25 kapitol. V úvodu jsou charakterizovány cíle knihy, pojmy dědictví a identita, tak jak jsou pro účely publikace chápány, a jejich vzájemný vztah, je představena struktura knihy. Pojem dědictví autoři definují jasně, ale, v souladu se současnými trendy, značně široce. I v rámci jedné společnosti bychom měli mluvit o minulostech, dědictvích a identitách, nikoli o minulosti, dědictví a identitě. Taková dědictví mají nejen mnoho využití, ale také rozličné původce. Potřebu takto širokého přístupu k dědictví editoři publikace dále dokládají tvrzením, že společnosti, zejména v západních zemích, procházejí tím větší socio-prostorovou segregací, čím více jsou kulturně různorodé. Tedy procesem fragmentace, který vyvolává otázky o tom, jak by se tato jejich heterogenita měla promítnout do výběru, interpretace a managementu dědictví. V tomto kontextu editoři pohlížejí na dědictví jako na koncept odkazující ke způsobům, jakými se vybrané materiální pozůstatky minulosti, krajiny, mýty, paměti a tradice 13

stávají kulturními, politickými a ekonomickými zdroji v přítomnosti. Cílem knihy ovšem není prezentovat složkový, ale spíše holistický, totální, přístup k chápání dědictví. Tedy zejména překonat dualismus hmotného a nehmotného dědictví. Pojmem identita editoři označují především způsoby, jakými jsou např. dědictví, jazyk, náboženství, etnicita, nacionalismus či sdílené interpretace minulosti využívány při (sebe)vymezování specifických komunit. Identita je o stejnosti a příslušnosti k určité skupině. V knize tak není věnována větší pozornost osobnímu dědictví a identitě jedince. Po stručném a výstižném úvodu představujícím obsah knihy následuje první část věnovaná podstatě vztahů mezi dvěma diskutovanými koncepty, dědictvím a identitou. Na příkladu Velké Británie je představena historie dědictví. Dále je obecně diskutována otázka vztahu dědictví, paměti a identity či hranic mezi osobním a veřejným, oficiálním a neoficiálním dědictvím. Ve druhé části knihy je nejprve analyzován vztah nacionalismu, přírody a národních krajin na příkladu Švédska. Následují pojednání o dědictví a rase, vyloučení, náboženství, společenské třídě či genderu. Třetí část se soustředí na otázky praktického vykonávání dědictví. Autoři se nejprve věnují problematice reprezentace a komunikace významů dědictví, od které se příliš nevzdaluje ani téma následující kapitoly: role pojmenovávání při tvorbě identity. Další dvě kapitoly pojednávají o specifickém tématu reprezentace dějin násilí a násilností. Diskutován je význam připomínání války a problematika lidského traumatu jako dědictví obecně. Zbylé kapitoly se věnují spíše i u nás obvyklejším tématům: otázce konzervace stavebního dědictví, vztahům mezi turismem a dědictvím či muzeím jako prostředkům reprezentace identity. Poslední, čtvrtá část knihy je nejrozsáhlejší jak co do počtu kapitol, tak co do počtu stran. Pozornost se věnuje nejen např. multikulturním dědictvím, přeměně dědictví ve střední a východní Evropě, dědictví post-koloniálních společností, ale také novým muzeologiím a ekomuzeím, evropským krajinám či kulturní diverzitě a lidským právům. Závěrem lze říci, že i přes některé nedostatky, kterých jsou si ovšem editoři publikace vědomi, jako je např. omezený tematický a geografický záběr řešené problematiky, se jedná o publikaci, která vhodným způsobem seznamuje se základními tématy řešenými ve studiu dědictví a která obsahuje i řadu podnětů pro další směřování kulturně geografického výzkumu nejen v Česku. Zdeněk Kučera; Univerzita Karlova v Praze, e-mail: [email protected]

V. Toušek, J. Kunc, J. Vystoupil a kol.: Ekonomická a sociální geografie. Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, Plzeň 2008, 411 s. ISBN 978-80-7380-114-4. V loňském roce vyšla rozsáhlá učebnice věnovaná podstatné části humánní geografie. Titul, který autoři použili, je výstižný. Podle něj je kniha o ekonomických aktivitách člověka s přesahy do široce chápané sociální problematiky. 14

Autorský tým vedený Václavem Touškem byl složen převážně z moravských geografů z několika institucí z Brna a Olomouce. Výsledkem jejich práce je kompaktní učebnice, která na našem trhu už léta chyběla. První kapitolu napsal Petr Daněk a je věnována vývoji geografického myšlení. Je to přehledné zpracování vývoje geografie s velmi dobře vyváženým poměrem mezi starou a novou geografií. Autor se vyvaroval chyby začínajících autorů obdobných zpracování, že s přílišnými detaily popíší nejstarší historii, protože k ní je obvykle nejvíc pramenů a je to téma již mnohokrát zpracované, aby nakonec současný stav odbyli několika všeobecnými větami. Naopak v této knize autor dovedl svůj výklad až k nejnovějšímu post-strukturalismu a dekonstruktivismu. Tato kapitola tak může dobře posloužit studentům při nejrůznějších předmětech typu „úvod do studia“ a „teoretická geografie“ nebo jako úvodní partie dílčích disciplín. Autory druhé kapitoly věnované geografii obyvatelstva jsou editoři celého díla Václav Toušek a Josef Kunc. Spojení zkušeností s dynamikou mládí bylo evidentně podnětné. Tato kapitola je z celé učebnice druhá nejobsáhlejší (56 stran) a přináší ucelený přehled této významné geografické problematiky s nezbytnými vazbami na demografii a kulturní geografii. Tím se tento text stává vhodným studijním materiálem, který geografii obyvatelstva umisťuje v kontextu systému vědy. Vzhledem k rozsahu textu sice lze položit otázku, zda tak široký záběr byl opravdu nutný. Autoři mohli přece přistoupit k úspornější variantě a věnovat se pouze prostorovým aspektům vývoje obyvatelstva. Text by byl sevřenější, ale zároveň také chudší a nemohl by tak dobře sloužit jako učební text pro geografii obyvatelstva. Z věcného hlediska kapitola o obyvatelstvu nemá žádná výraznější slabá místa. Výhrady lze mít nanejvýš k drobnostem, jako je např. malá čitelnost obr. 2. 1. Vývoj počtu obyvatel Země na str. 48. Při zvoleném měřítku je období s minimálním nárůstem obyvatelstva příliš dlouhé a období růstu je zredukováno na posledních 5 % délky časové osy. To sice usnadňuje představu o proporcích jednotlivých epoch, ale studenty by jistě více zajímalo poslední období rychlého růstu, ve kterém se v současnosti nacházíme. Ondřej Mulíček se ve třetí kapitole výborně vypořádal s úkolem zpracovat geografii sídel. Popsal v ní vývoj této disciplíny, jejíž význam v současném urbanizovaném světě neustále roste. V této kapitole nacházíme popis hlavních teorií, jejichž počet je větší než ve většině ostatních geografických disciplín. Autor zde popsal mj. Zipfovo pravidlo pořadí velikosti měst nebo Christallerovu teorii centrálních míst, které se objevují ve všech dosavadních učebnicích, ale uvedl i Gibratův zákon proporčního růstu, který už tak znám není. Sympatické je, že autor alespoň naznačil vazby geografie sídel s behaviorální geografií v otázkách percepce městského prostoru. Čtvrtá kapitola je věnována geografii zemědělství. Tato disciplína ekonomické geografie v užším smyslu zaujímá v učebnici svým rozsahem třetí místo. Jejím autorem je Antonín Věžník a zhostil se svého úkolu vcelku dobře. Popsal vývoj disciplíny od klasických teorií von Thünena až k popisu dnešní zemědělské výroby ve světě. Tato část obsahuje poměrně hodně statistik a map. Detailní popis je předností této kapitoly, ale zároveň i jistou slabinou. Autor věnoval popisu zemědělské výroby neúměrně více místa než jejímu teoretickému vysvětlení. Navíc místy ani styl tohoto popisu není právě dokonalý. Přesto 15

je i tato kapitola vhodným studijním materiálem, který pomůže studentům studujícím geografii zemědělství. Geografie průmyslu byla v době industriální ekonomiky vždy nejdůležitější součástí ekonomické geografie a svůj význam si udržuje přes určitý pokles i v současné postindustriální době. Proto je to logicky nejrozsáhlejší kapitola celé knihy. Jejím autorem je Michal Vančura, jediný člen autorského kolektivu nepocházející z Moravy – je z Českých Budějovic. Také jeho přístup je encyklopedický. Zahrnuje popis vývoje disciplíny s rozsáhlým přehledem literatury. Na rozdíl od zemědělství uvádí i mnohem více teoretických prvků a nevyhýbá se ani kvantitativním metodám hodnocení (např. koncentrace průmyslu). Na závěr popisuje nejnovější trendy ve vývoji průmyslu: deindustrializaci, reindustrializaci a vztah k životnímu prostředí. Této kapitole by prospělo věnovat více pozornosti nejnovějším změnám směřujícím k lehčí, méně materiálově i energeticky náročné výrobě a navazujícím změnám závislosti průmyslu na prostorových vazbách, než tomu bylo v minulosti. Mnohé dřívější lokalizační faktory obrazně i reálně ztratily na váze a v budoucnu ztratí ještě víc, ale autor se do těchto výhledů viditelně nechtěl pouštět, zřejmě aby se vyhnul tenkému ledu spekulací. Další kapitola o geografii dopravy je čtvrtá nejobsáhlejší a to je nutno kvitovat s povděkem. Tato výsostně geografická disciplína je totiž v našich poměrech v poslední době poněkud zanedbávána. Místo nedávno zemřelých kolegů Stanislava Mirvalda a Stanislava Řeháka není dosud spolehlivě zaplněno, a tak mladý autor této kapitoly Daniel Seidenglanz je příslibem do budoucnosti. Svůj přehled geografie dopravy pojal opravdu komplexně a poukázal i na vztah dopravy ke klasickým lokalizačním teoriím (von Thünen). Poněkud méně pozornosti, než si zasluhuje, však věnoval vodní dopravě, především výstavbě kanálů, což je problematika významná – byť spíše potenciálně – i na našem území. Sedmá kapitola obsahuje geografii služeb. Velmi dobře ji napsal Zdeněk Szczyrba, který přes svůj věk nepochybně patří k nejzkušenějším autorům této disciplíny v současné české geografii. Geografie služeb je v rámci ekonomické geografie poměrně mladá, a proto také v knize zaujímá nejmenší prostor. Její obraz je však dostatečný a ilustrace příkladů s hojným využitím exaktních metod ukazuje na její rozvojové možnosti. S rostoucím významem sektoru služeb v postindustriální společnosti poroste nepochybně i význam geografie tohoto odvětví. Také geografie cestovního ruchu je mladší disciplínou ekonomické geografie. Je obsahem osmé kapitoly napsané Jiřím Vystoupilem. Autor v ní zúročil své zkušenosti z redakce Atlasu cestovního ruchu ČR, které shrnul v přehledné a didakticky vhodné formě. Tato kapitola by mohla sloužit jako samostatná učebnice základů geografie cestovního ruchu a vhodně odkazuje na další prameny. Text jasně dokazuje, že tato geografická disciplína má k dispozici vědecké postupy srovnatelné se staršími exaktnějšími ekonomicko-geografickými disciplínami. Kapitola se opírá hlavně o koncepce rozšířené zejména v Německu a Rakousku, které jsou velmi dobře známé i u nás. Proti tomu nelze nic namítat, protože podrobné zohledňování jiných – především anglosaských koncepcí – by kapitolu zřejmě neúměrně „nafouklo“. Díky tomu však tato kapitola bude připadat odborníkům studujícím cestovní ruch z anglosaské literatury zřejmě poněkud okleštěná. 16

Předposlední kapitolu o environmentální problematice v geografii napsal Milan Viturka. Jeho text je v první části přehledem problematiky a environmentálně nejproblémovějších a nejméně problémových míst na světě. Ve druhé části se zabývá spíše právními nástroji environmentální problematiky v ekonomice (analýza EIA) a tvorbou územních systémů ekologické stability. Je škoda, že se nezmínil o environmentálně motivovaných migracích, čímž by vhodně propojil environmentální problematiku s problematikou obyvatelstva. Poslední desátá kapitola je teoretickým textem o regionech a regionalizaci, tzn. o vrcholu geografického snažení. Napsal ji mladý, ale už dostatečně vyzrálý geograf Pavel Klapka. Nastínil teoretické koncepce regionu, známé z odborné literatury, a logicky je uspořádal. Dal tak studentům geografie do ruky příručku, jak studovat tuto látku a jak se orientovat ve změti někdy i protichůdných teoretických koncepcí. Nejhodnotnější je v této kapitole vysvětlení základních metod regionalizace, včetně exaktních postupů známých už z dob pozitivistické geografie, které jsou však stále platné a jichž se stále značná část nepoučených geografů podvědomě obává. Snad se po četbě této knihy dnešní mladá generace geografů s těmito metodami více sžije a bude je umět vhodně použít. Shrnutí: výše popsaných deset kapitol tvoří u nás zcela ojedinělý celek, který je vysokoškolskou učebnicí, jaká u nás už po léta chyběla. I když kniha není zcela bez chyb, pro studenty geografie může nepochybně sehrát roli socioekonomicko-geografické učebnice, ve které najdou většinu hlavních informací svého oboru. Přinejmenším v nejbližších letech, než – stejně jako její předchůdkyně – začne zastarávat. Tadeusz Siwek; Ostravská univerzita v Ostravě, e-mail: [email protected]

L. A. Rivard: Geohazard-associated Geounits. Atlas and Glossary. Springer-Verlag, Berlin-Heidelberg 2009, 1054 s. (CD-ROM příloha) ISBN 978-3-540-20296-7. V době, kdy vzrůstá počet zpráv o projevech různorodých přírodních rizik na Zemi a v sepětí s tím se zvyšuje i množství publikací věnovaných různým aspektům této problematiky, byla – s jistým zpožděním, jehož důvody snad budou čtenáři z dalšího textu patrné – v květnu tohoto roku vydána v rámci série Environmental Science and Engineering (editoři R. Allan, U. Förstner a W. Salomons) publikace L. A. Rivarda s dílčími příspěvky Q. Hugh J. Gwyna, která je výjimečná hned v několika ohledech, kvůli nimž by neměla uniknout pozornosti středoevropské geografické obce. Začátek přípravy knihy se datuje do roku 1998, kdy vznikla její prvotní idea v rámci „International Decade for Natural Disaster Reduction“. Realizace myšlenky se ujal Lambert A. Rivard, který se dlouhodobě specializuje na aplikovanou foto-geomorfologii s přesahem do geologie a inženýrství, přičemž působil nejen na universitních pracovištích (např. McGill University, Montreal), ale taktéž jako praktický konzultant téměř po celém světě. Kniha, jak napovídá její název, je objemným atlasem (katalogem) tzv. Geounits (ve smyslu autora publikace lze termín interpre17

tovat jako geologické či spíše strukturně-geomorfologické jednotky, zkráceně geojednotky), které jsou charakterizovány a dokumentovány prostřednictvím leteckých fotografií a satelitních snímků, a jimž jsou přisuzována pravděpodobná přírodní georizika (geohazardy). Za poznámku stojí fakt, že autor užívá termín geohazardy sensu Gares et al. 1994, nezřídka však mluví i o rizicích. Proto jsou i v této recenzi uváděny oba termíny společně, kvůli zjednodušení ovšem bez předpony „geo“, neboť geologická a geomorfologická podstata těchto rizik (hazardů) implicitně vyplývá z názvu knihy. Rozsah práce dokumentuje zejména ilustrační materiál. Připočteme-li k leteckým fotografiím a datům z dálkového průzkumu Země též nákresy a fotografie z terénu, obsahuje kniha celkem 995 ilustrací, a dále pak CD-ROM s přibližně 260 interpretovanými leteckými stereosnímky příslušných geojednotek. Orientace uživatele v souborech na CD je usnadněna přiloženým obsahem včetně náhledu stereosnímků. Publikace je členěna do čtyř základních částí, za nimiž následuje rejstřík a seznam zkratek a akronym. První dvě části jsou věnovány definicím užívaných pojmů, problematice vymezování a klasifikace geojednotek, zhodnocení zdrojů dat dálkového průzkumu Země pro potřeby hodnocení přírodních rizik a hazardů, dominantní náplní druhé kapitoly je pak návod pro práci s knihou. Základním rozdílem oproti jiným publikacím zůstává vymezení ústředního pojmu, jímž jsou výše zmíněné geojednotky. Zatímco ve většině publikací bývá výchozím bodem úvah přehled přírodních rizik (hazardů), jimž jsou přisuzována pravděpodobná prostředí vzniku, autor primárně vymezuje geojednotky jako části území, které mají rozpoznatelné hranice vůči svému okolí v měřítku leteckých fotografií či satelitních snímků, a jejichž vnitřní homogenita je funkcí geneze, složení, geologické struktury a reliéfu. Tyto jednotky pak charakterizuje a přisuzuje jim přírodní rizika (hazardy), která mohou být dynamikou geojednotek spuštěna, nebo naopak pro jejichž průběh jsou geojednotky vhodným prostředím. Výhodou tohoto přístupu je snadná návaznost na regionální geologické a geomorfologické mapovací práce, kdy pro každý objekt příslušného měřítka můžeme uvažovat určitá rizika (hazardy). Naopak nevýhodou může být tento přístup v případě, že čtenář hledá informace o konkrétních rizicích, která jsou přitom uvedena na různých místech knihy pro různé geojednotky (např. debris flows, rock fall aj.). Původně autor vymezil 177 základních jednotek a 178 variant, které pro potřeby atlasu upravil do 94 základních jednotek a 70 tzv. facií. Podrobná klasifikace a charakteristika geojednotek a jim příslušejících přírodních rizik (hazardů) jsou náplní třetí a čtvrté – stěžejní – části knihy. Geojednotky jsou klasifikovány do čtyř oddělení (Divisions): Magmatické horniny a struktury (Magmatic rocks and structures), Sedimentární horniny a durikrusty (Sedimentary rocks and Duricrusts), Geostruktury (Geostructures) a Povrchové uloženiny (Surficial deposits). Tyto autor rozdělil do 4 litologických a 19 genetických skupin, které podrobněji člení na podskupiny, varianty a komponenty s přisouzením kódového označení. Samotný atlas (čtvrtá část knihy) obsahuje charakteristiku každé z podskupin (případně variant) geojednotek podle shodného modelu, jenž zahrnuje kódové označení, charakteristiku, funkční vztah k jednomu z 15 hodnocených rizik (hazardů), vybranou bibliografii a obrazový materiál. Charakteristika a vztah k rizikům (hazardům) je stručná, v několika případech jde o kompletní citaci z jiných odborných publikací, což logicky 18

snižuje stylistickou jednotu textů. Každá letecká fotografie či satelitní snímek jsou opatřeny názvem a souřadnicemi zobrazeného místa (snímky pocházejí z 89 zemí!), komentářem a citací zdroje. Byť cílem knihy nebylo podat regionální přehled rizik (hazardů), ale upřednostněn je typologický přístup, jako nedostatek se může čtenáři jevit absence souhrnného rejstříku míst, která jsou zobrazena na leteckých a satelitních snímcích. V případě atlasů a katalogů je jedním z primárních kritérií každého recenzenta zpravidla proporčnost informací a jejich relevance a úplnost, tj. zařazení všech podstatných typů popisovaných objektů či procesů. V našich podmínkách je – v rámci geologických a geomorfologických disciplín – pozornost dlouhodobě věnována zvláště různým typům svahových pohybů, případně fluviálně-geomorfologickým rizikům (hazardům) atp. Z takto úžeji zaměřeného pohledu může čtenář pociťovat absenci některých specifických typů geojednotek, stejně jako přílišnou povrchnost při jejich hodnocení. Je ovšem nutné mít na paměti, že se jedná o souhrnnou publikaci, která hodnotí přírodní rizika (hazardy) v různých prostředích na Zemi. Zároveň jsou popisované geojednotky vymezeny a klasifikovány na základě leteckých snímků a dálkového průzkumu Země a jejich minimální velikost proto musí reflektovat měřítko těchto zdrojů. S uvážením těchto souvislostí splňuje svým obsahem atlas výše stanovená kritéria. Souhrnné hodnocení vyznívá pro publikaci velmi kladně. Zcela jistě se nejedná o dílo, které by čtenář přečetl od počátku do konce – tomu nenapomůže ani rozsah ani forma práce. Předpoklad, který se ovšem dosti pravděpodobně naplní, je ten, že tuto knihu či její části využije a velmi ocení při různých příležitostech snad každý, kdo se soustavněji věnuje geologickému, geomorfologickému, hydrogeologickému nebo environmentálnímu studiu i výzkumu, zvláště pak má-li tento aplikovaný charakter. Pozornost by však měla vzbudit i u těch geografů, jejichž zájem není primárně mířen na přírodní složky krajiny. Veškeré geojednotky je totiž potřeba chápat jako prostorové celky, v nichž se realizují lidské aktivity. Představuje-li soubor autorem vymezených jednotek snad jen s velmi malými výjimkami prostředí celého povrchu Země, musíme vnímat veškeré části tohoto povrchu jako dynamické prostředí, které umožňuje iniciaci různorodých rizik (hazardů) – tj. vnímat a zvažovat je při kvalifikovaném posuzování prostorové a funkční organizace objektů a procesů v krajině. Knihu, jejíž cena udávaná vydavatelem je 299 Eur, lze proto vysoce doporučit širokému spektru uživatelů se zájmem o krajinou sféru či její dílčí složky. Pavel Raška; Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, e-mail: [email protected]

E. Heřmanová, P. Chromý a kol.: Kulturní regiony a geografie kultury. ASPI, Praha 2009, 348 s. ISBN 978-80-7357-339-3. Knih s geografickou tematikou, které mají primárně sloužit jako vysokoškolské učebnice a zároveň si kladou za cíl oslovit i širší okruh čtenářů, nevzniká v posledních letech v Česku mnoho. Monografie autorského kolektivu pod vedením Evy Heřmanové a Pavla Chromého by měla posloužit jako jakési 19

kompendium všem zájemcům o problematiku studia prostorových aspektů kultury v rámci Česka. Prezentovaným tematům se autoři věnují dlouhodobě a vzniklá kniha je logickým vyústěním jejich výzkumné a pedagogické práce. Většina členů autorského kolektivu působí na katedře sociální geografie a regionálního rozvoje Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, E. Heřmanová pak na katedře regionálních studií Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické v Praze. V krátkém úvodu a následující první kapitole lakonicky nazvané Kultura a prostor diskutuje P. Chromý tyto dva základní pojmy a přináší stručný přehled paradigmatického vývoje na poli světové kulturní geografie. Výstižně jsou popsány styčné plochy této disciplíny s dalšími geografickými disciplínami (např. s politickou geografií) i s dalšími vědními obory. Úvodní kapitola ale již naznačí také největší problém knihy. Tím je, ač se to může zdát jako paradoxní výtka, její obrovský tematický záběr. Můžeme se (oprávněně) domnívat, že každé lidské konání je kulturně podmíněno. Celkové koncepci knihy by ale prospělo „protřídění“ témat, jasné vysvětlení toho, proč jsou některá témata zpracována hlouběji, jiná pouze stručně – a proč některá zůstala stranou. Analýzou prostorové diferenciace kultury a jejích jednotlivých složek na území Česka se zabývá druhá kapitola, která se svými více než sto stránkami zabírá celou třetinu knihy. E. Heřmanová se věnuje čtyřem okruhům: vzdělanosti a vzdělávání, náboženství a religiozitě, volebnímu chování a volebním preferencím a národnostním menšinám. Podkapitoly z jejího pera jsou – i vzhledem k charakteru témat a dostupnosti dat – protkané velkým množstvím statistických údajů a svým zpracováním (vysvětlení základních pojmů, jasná strukturace) jsou nejblíže učebnímu textu pro zájemce, kteří se s danou tematikou setkávají poprvé. Národnostnímu složení obyvatelstva Česka a problematice rodáků a rodáctví se věnují podkapitoly S. Kučerové. Autorka v nich stručně vysvětluje základní pojmosloví a velice výstižně a poutavě ho dokáže ilustrovat na konkrétních příkladech. P. Chromý přispěl v druhé kapitole texty o tradičních kulturních regionech, jazykových a etnografických oblastech a regionální identitě. Zejména podkapitola o identitě je velmi „hutným“ čtením a shrnuje hlavní obecné teze i konkrétní výstupy výzkumů, které se v posledních letech regionální identitou v Česku zabývaly. Závěr druhé kapitoly patří podkapitole M. Marady, ve které je zevrubně a za doprovodu bohaté fotodokumentace popsána regionální diferenciace lidové architektury. Třetí kapitola nazvaná Krajina jako dědictví je jejím autorem Z. Kučerou uvozena otázkou: Co je to krajina? Odpověď dává autor představením tří hlavních směrů současných přístupů k výzkumu krajiny (krajina jako pozorovaná scenerie, krajina jako vymezené území nebo region, krajina jako specifický celek). Druhou polovinu kapitoly autor věnuje vztahu krajiny a krajinného dědictví (respektive dědictví přírodního a kulturního) a jeho ochraně. Je nutné ocenit přehlednost celé kapitoly a umístění rozšiřujících informací do samostatných rámů. Následující čtvrtá kapitola (opět v rozsahu více než 100 stran) je věnovaná kultuře a jejímu vlivu na rozvoj regionů. Autorka E. Heřmanová zde rozebírá jednotlivé složky hmotné i nehmotné kultury a jejich distribuci na území Česka v souvislosti s jejich potenciálem přispět k rozvoji daných regionů. Nejširší pozornost je věnována nemovitým kulturním památkám, jejich územnímu 20

rozložení, typologizaci či statistikám návštěvnosti. Dále je popsána kulturní infrastruktura na území Česka (kina, muzea atd.), živá kultura a tradice a každodenní kultura. Jakýmsi dovětkem je kapitola pátá (opět E. Heřmanová), která se zabývá kulturním a sociálním prostředím obcí, měst a regionů. Silnou stránkou knihy na „edukačním poli“ je obsažené množství tabulek, map, statistických přehledů a zejména odkazů na další literaturu a internetové zdroje. Zájemcům z řad studentů je tak umožněno získat na jednom místě základní informace, jejichž vyhledání a zpracování by bylo pro jedince zdlouhavou a náročnou prací, a po jejich poznání se vydat na cestu vlastního hlubšího studia či výzkumu. Rovněž cesta k pochopení základní odborné terminologie je díky autorům velice snadná. Práci s knihou ovšem znesnadňuje několik formálních nedostatků. Kromě nesouměrného rozvržení kapitol (jak proporčního, tak koncepčního) je to zejména nejednotná grafická úprava map. Některé mapy jsou navíc „znepřehledněny“ zobrazením měst či nižších administrativních jednotek sousedních zemí, i když ilustrují pouze distribuci vybraných jevů na území Česka. Nepěkně působí také rozvinuté odkazy (někde i delší než jeden řádek) na konkrétní internetové stránky – poznámka pod čarou by byla tím pravým místem pro jejich umístění. Jedná se v pravdě o kosmetické detaily, ale i ty mnohdy rozhodují o tom, zda má čtenář chuť po knize opakovaně sáhnout. Nebylo by vhodné, aby tato recenze končila předchozím odstavcem. Přes uvedené výtky si myslím, že se jedná o přínosnou publikaci. Zejména proto, že, jak pevně věřím, zařadí výzkumná témata, kterým se autoři věnují, do „hlavního proudu“ české geografie – už tím, že kniha (a monografie obzvlášť) i v dnešní době zůstává jakousi institucí, na kterou se můžeme vždy s důvěrou obrátit. Pro tuto knihu to tedy určitě platí. Petr Osoba; Univerzita Karlova v Praze, e-mail: [email protected]

21

KONFERENCE A AKTIVITY GEOGRAFŮ

Konference 50 let geografie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého v Olomouci Ve dnech 10. a 11. června 2009 se uskutečnila v prostorách Uměleckého centra UP (Konvikt) v centru Olomouce mezinárodní konference, jejímž hlavním mottem bylo připomenutí si padesáti let existence katedry geografie na PřF UP v Olomouci. Konference byla slavnostně zahájena krátkými proslovy děkana fakulty, prof. Juraje Ševčíka a vedoucího pracoviště, doc. Zdeňka Szczyrby. V rámci slavnostního zahájení byly předány pamětní medaile k 50. výročí založení katedry emeritním členům katedry jako ocenění jejich celoživotního přínosu pro budování dobrého jména pracoviště v různých obdobích. Za zakladatelskou generaci byla oceněna doc. Stanislava Šprincová, dnes jediný žijící zakládající člen a významná představitelka geografie rekreace a cestovního ruchu, dále to byl in memoriam doc. Vladimír Panoš, významný český karstolog a speleolog. Ocenění za významný přínos k rozvoji katedry získal prof. Jaromír Demek, přední český geomorfolog. Oceněni byli také doc. Miroslav Pluskal a dr. Ivan Lepka. Pamětní medaile dále v rámci slavnostního večera přijali vedoucí pracovišť nebo jejich reprezentanti z téměř všech českých a slovenských geografických kateder a ústavů a také z přítomných spřátelených pracovišť ze Slovinska a Polska. V rámci oslav byla vydána publikace „Historie katedry geografie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého v Olomouci“, která nejen účastníky konference, ale i širší geografickou veřejnost seznamuje s nejdůležitějšími milníky rozvoje pracoviště. Kromě slavnostního programu měla konference samozřejmě také svůj bohatý program vědecký. Zúčastnilo se jí více než sto účastníků z pěti zemí, přítomna byla všechna česká a slovenská geografická pracoviště, včetně obou prezidentů ČGS a SGS, doc. Siwka a prof. Matloviče, zástupci ministerstev a dále účastníci z Maďarska, Polska a Slovinska. Po slavnostním plenárním zasedání pokračovalo jednání ve třech sekcích: fyzická geografie; sociální a ekonomická geografie; geografické vzdělávání, kartografie a GIS. V rámci fyzickogeografické sekce zaznělo 17 referátů, které se tematicky zaměřily zejména na oblast geoekologie a tvorby krajiny, dále také na oblast hydrologie, klimatologie, geomorfologie a pedologie. Tradičně nejobsazenější sekcí byla sekce sociální a ekonomické geografie, kde bylo předneseno 61 referátů, a tematicky pokrývala všechny základní disciplíny oboru. V rámci sekce geografické vzdělávání, kartografie a GIS bylo prezentováno 17 referátů, tematicky se problematiky geografického vzdělávání týkalo 6 referátů a zbylých 11 připadlo na kartografii a GIS. Nesmíme opomenout také přítomnost posterové sekce s 21 prezentovanými výsledky výzkumů. Názvy jednotlivých referátů a posterů jsou dostupné na následujícím internetovém odkazu: http:// geography.upol.cz/soubory/KGG_program_konference_WEB.pdf 22

V rámci konference byl vydán sborník abstraktů a na podzim spatří také světlo světa konferenční sborník. Konferenci je možné hodnotit jako jednu z významných příležitostí pro setkání rodiny geografů v tomto roce a to, podle ohlasu účastníků, jako velmi vydařenou. Literatura: FŇUKAL, M., FRAJER, J., ŠERÝ, M., TOUŠEK, V. (2009): Historie katedry geografie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc, 60 s. TOMÁŠ, M., VYSOUDIL, M., eds. (2009): Mezinárodní vědecká konference k 50. výročí geografie na PřF UP v Olomouci, Olomouc, 10.–11. 6. 2009. Sborník abstraktů. Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc, 135 s.

Pavel Ptáček

7. Česko-polsko-slovenské geografické seminárium Vnitřní periferie na středo-jihočeském pomezí hostila v prostředí „typicky českého“ venkova více než 60 geografů z Česka, Slovenska a Polska. Již 7. Česko-polsko-slovenské geografické seminárium se uskutečnilo ve dnech 1.–5. 6. 2009 v Praze a v Sedleci-Prčicích a neslo podtitul Udržitelná krajina: Rizika teritoriálních polarizací. Do Prčice vyrazili akademici z geografických pracovišť Univerzity Komenského v Bratislavě, Varšavské univerzity, Univerzity v Kielce, Univerzity v Koszalin, Západočeské univerzity v Plzni, Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, Palackého univerzity v Olomouci, Ostravské univerzity v Ostravě, Masarykovy univerzity v Brně a pořádající Univerzity Karlovy v Praze. Do obce Sedlec-Prčice se v tomto týdnu koncentrovalo přibližně dvakrát více geografů než sama obec čítá místních částí. 1. 6. 2009 proběhlo zahájení konference na půdě PřF UK na Albertově v Praze. Pondělní část jednání se vedla v anglickém jazyce a bylo prezentováno šest vyzvaných témat. S příspěvkem vystoupili: Andrej Kowalczyk a Sylwia Kulczyk – Sustainable tourism in Podlasie region: opportunities and constraints; dále Pavol Korec – The regional structure of the Slovak Republic: the discussion to its evaluation; Luděk Sýkora – Urbanization, suburbanization or/and desurbanization? Current trajectories in the Czech settlement system; Wioletta Kaminska, Miroslav Mularczyk – Kielce Metropolitan Area – Myths and Facts; Tadeusz Siwek– Connection between peripheral areas and regional borders in Czechia; Bohumil Janský – Mountain lakes of Kyrgyzstan with begard to the risk of their rupture. V následujících dnech se jednání uskutečnila ve všech třech národních jazycích v příjemném prostředí konferenčních prostorů penzionu Dalmo v Sedleci. Jednání probíhala současně v několika sekcích, přičemž jednotlivé prezentované příspěvky byly následovány širokou a plodnou diskusí. Jednání se nesla 23

v přátelské atmosféře a čas mezi nimi byl vyplněn společenskými aktivitami včetně poznávání okolního prostředí konání konference. Mezi hlavní diskutovaná patřila následující témata: přírodní potenciál a udržitelná exploatace krajiny; přírodní rizika a ohrožení, možnosti využití přírodního potenciálu; nerovnoměrný regionální rozvoj: polarita jader a periferií; sociální a teritoriální polarizace metropolitních oblastí (segregace, suburbanizace); staré a nové venkovské periferie; politiky a nástroje teritoriální koheze; politiky a nástroje udržitelné exploatace krajiny; udržitelnost krajiny v geografickém vzdělávání; kartografie a geoinformatika; regionální geografie – zaměření výzkumu a výuky. Čtvrtý konferenční den byl věnován společné exkurzi po kraji pod Javorovou skálou. Cílem exkurze bylo poznání krajiny a sídel v okolí srdce Českého Meránu, dále části České Sibiře a Středního Povltaví s typickou rozdrobenou sídelní strukturou. Program exkurze zúčastněné zavedl do známého klášterního areálu v Milevsku a městské památkové zóny v historickém Táboře. Nakonec se účastníci zájezdu opět vrátili do Prčice, aby zakončili geografické seminárium společnou slavnostní večeří. Závěrečná plenární diskuse shrnula závěry seminária. Vyzdvihla přínosy konference, ale též zmínila negativa, která konání této již tradiční a v podstatě i společenské události provázejí. Zúčastnění se shodli, že nejvýraznějším benefitem akce je především možnost jednání v odborném, ale též jednoznačně přátelském kruhu. Pořadateli příštího Česko-polsko-slovenského seminária budou bratislavští kolegové z Univerzity Komenského. Tomáš Seidl

Konference HERODOT 2009 Oslavy geografické rozmanitosti (Celebrating Geographical Diversity), jak zněl letošní podtitulek konference HERODOT 2009, uspořádala ve dnech 28.–31. května pod záštitou organizace HERODOT (www.herodot.net) univerzita v Balikesiru (Turecko). Konference, jíž se za Českou republiku zúčastnili zástupci Masarykovy univerzity a Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity, se konala v reprezentativním prostředí hotelu Halic Park na pobřeží Egejského moře v působivém prostředí tureckého města Ayvalik. Pro úplnost je třeba dodat, že HERODOT je společenství více jak 210 organizací, jejichž společným cílem je zkvalitnění výuky a studia geografie a posílení významu geografie jako vědní disciplíny. Proto HERODOT každoročně organizuje celou řadu setkání, konferencí a workshopů, jejichž náplň je založena na čtyřech tematických pilířích, a to: 1. Občanství, kultura, příslušnost a identita; 2. Geografie 21. století; 3. Inovace v rámci výuky geografie Evropy; 4. Celoživotní vzdělávání a uplatnění na trhu práce. Pro účastníky konference byla mimo jiné ve dnech 26. a 27. května připravena návštěva historicky významných tureckých míst, tedy Efesu, Tróje, Gallipole a Pergamonu. Samotnou konferenci zahájil a všechny přítomné přivítal hlavní organizátor Dr. Yilmaz Ari z Balikesir University, který nastínil obsahovou náplň a prů24

běh konference. Ta v zásadě zahrnovala prezentaci příspěvků přítomných delegátů (dostupných ze stránek HERODOT), workshopy týkající se aplikace atraktivního online zdroje geografických informací Geocube (www.geo-cube. eu) a práce specializovaných skupin organizace EUROGEO, volby do zastupujících orgánů organizace EUROGEO a fakultativní výlety do okolí Ayvaliku. V úvodu prvního konferenčního dne vystoupil host konference Dr. Ilhan Kayan, profesor Edge Univesity v Turecku, který přednášel na téma Geoarcheologie v Tróji. Zajímavým způsobem přiblížil současné výzkumy využívající prostředků dálkového průzkumu Země, jimiž dokladoval historický vývoj krajiny v okolí Tróje a pravděpodobné příčiny, které Trójany vedly k výstavbě jejich města. Následně probíhal program ve třech paralelních sekcích. V dopolední části byly příspěvky zaměřeny na vzdělávání na vysokých školách, rozmanitost a evropské regiony a aspekty historické a kulturní diverzity, odpolední program pak zahrnoval sekce diverzita ve vzdělávání v GIS, přístupy ve vzdělávání a environmentální vzdělávání. Druhý den pokračoval prezentacemi v sekcích zaměřených na GIS ve vysokoškolském vzdělání, národní a regionální diverzitu a geografii, životní prostředí a jejich rozmanitost. Dopolední program byl zakončen workshopem na téma Geocube. Jak již bylo zmíněno, jedná se o zdarma online dostupnou aplikaci, která je založena na principu Rubikovy kostky se 6 stranami a 54 poli prezentujícími konkrétní téma. Uživatel tak může pracovat s touto virtuální pomůckou tím, že ji otáčí pomocí myši, čímž si může vybrat každé z nabízených témat a prozkoumat tak, čím se v rámci daného oboru zabývají jednotliví geografové. Odpolední program zahájil Karl Donert, koordinátor HERODOT a přiblížil význam a přínos této organizace s ohledem na stále narůstající počet zapojených institucí. Poté následoval workshop zabývající se prací v jednotlivých odborných sekcích, které představuje organizace EUROGEO (www.eurogeography.eu), založená v roce 1979, jejíž hlavním cílem je posilovat evropskou dimenzi v geografickém vzdělávání. Odpolední sekce pokračovala příspěvky zaměřenými na globální občanství, stav geografické diverzity a udržitelnost a regionální rozvoj. Poslední konferenční den byl ve znamení příspěvků na téma občanství a diverzita, diverzita, media a geografické vzdělávání a různorodost v tureckém

25

vzdělávání. V průběhu konference zdůraznil Karl Donert vzhledem k financování akcí pořádaných společenstvím HERODOT nezbytnost s ohledem na končící projekt HERODOT 2 podat za organizace novou přihlášku. Za Masarykovu univerzitu přednesli čeští delegáti příspěvky týkající se možností studia environmentální geografie a zkušenosti s praktickou činností studentů v rámci terénní výuky na modelovém pracovišti v Moravském krasu. Příspěvek zástupců Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity byl odborného charakteru a zaměřoval se na využití GIS a DPZ pro rozhodování v krajinném managementu. Závěrem lze říci, že ačkoli je regionální diverzita Evropy vysoká, problémy týkající se geografického vzdělávání a výzkumu jsou mnohdy velmi podobné, ba přímo stejné. Aleš Ruda, Darina Foltýnová

1st European Conference on Local Implementation of the European Landscape Convention, 27.–30. 5., Nové Hrady Roku 2000 byla Radou Evropy přijata Evropská úmluva o krajině. Na mezinárodní úrovni tak byla krajina deklarována jako hodnota, dědictví, o něž je nutno pečovat, za cílem zlepšení kvality krajiny, a tím v úzké návaznosti i kvality života lidí, kteří v ní žijí. Tímto úmluva přináší komplexní, holistický pohled na prostředí, které nás obklopuje a se kterým se vzájemně ovlivňujeme. V úmluvě je zdůrazněna potřeba řádného krajinného plánování, managementu a ochrany; nutnost nalézání rovnováhy mezi využitím krajiny člověkem a uchováním jejích funkcí pro potřeby dalších generací. Nalézáni tohoto konsenzu je proces nesnadný, leč nezbytný. Koncem května proběhla v jihočeských Nových Hradech konference zaměřená právě na implementaci Evropské úmluvy o krajině na lokální úrovni. Záštitu jí poskytlo několik význačných institucí (MŽP ČR, Jihočeský kraj, General Secreatary of Council of Europe – Mr. Terry Davis, European Landscape Network organisations: RECEP-ENELC, UNISCAPE a CIVILSCAPE). Na vlastní organizaci se podílely Společnost Rožmberk o. p. s., IRES-Piemonte a Landscape Research Group (LRG UK). Paralelně s konferencí byl pořádán tematicky stejně zaměřený, ale geograficky úžeji pojatý „Česko-slovenský seminář k Evropské úmluvě o krajině“ (27. 5.). Cílem byla především výměna praktických zkušeností při implementaci úmluvy a podpora spolupráce různých zájmových skupin (lokálních/regionálních samospráv a neziskových organizací/ekomuzeí apod.). Z toho vyplývá i široké spektrum účastníků, které se skládalo z úředníků (ministerstev životního prostředí, obecních i regionálních samospráv), zástupců neziskových organizací, nadací, ekomuzeí, zpracovatelů územně-plánovací dokumentace a v neposlední řadě vědců – jež spojovalo jediné téma, a to krajina a ochrana jejích hodnot ve smyslu úmluvy. Konference se zúčastnilo asi sedmdesát lidí ze všech koutů Evropy, semináře podstatně méně – hrubým odhadem něco přes třicet. Nejspíše vlivem jistých organizačních nejasností a celkově malé 26

propagaci byla účast českých zástupců na samotné konferenci bohužel velmi nízká. Česko-slovenský seminář se věnoval lokální úrovni implementace (konkrétně přínos pro místní ekonomiku a podporu místní identity), osvětě (environmentální výchově a vzdělávání) a v neposlední řadě česko-slovenské spolupráci na poli úmluvy. Samotná konference byla zaměřena na konkrétní příkladové studie (práce ekomuzeí, krajinná typologie v rámci potřeb regionálních samospráv, zapojení místních komunit do plánování a managementu krajiny apod.) i určitá zamyšlení nad významem a etikou práce krajinných expertů. Značný prostor byl ponechán workshopům a plenárním diskuzím. Nechyběly ani exkurze zaměřené na poznání specifik jihočeských krajin. Celkově byla konference přínosná, zejména díky možnosti výměny praktických zkušeností s odborníky z ostatních evropských zemí. Bližší informace a konkrétní program lze nalézt na stránkách http://www.landscapeconventionconference.com. Kateřina Jačková

European Landscape Network Evropská úmluva o krajině (European Landscape Convention ELC) byla přijata Radou Evropy roku 2000 a od té doby ji podepsala (36) a ratifikovala (30) většina evropských zemí. Přesto je její implementace stále v počátcích a stále naléhavěji vyvstává nutnost celoevropské výměny zkušeností a spolupráce. S cílem přispět k mezinárodní a interdisciplinární kooperaci na poli implementace úmluvy byla založena mezinárodní síť European Landscape Network (http://www.eurolandscape.net/). Člení se na tři odnože dle cílových skupin. UNISCAPE (European Network of Universities for the Implementation of ELC) je síť propojující evropské univerzity, které se na implementaci úmluvy a související témata zvláště soustředí. Cílem UNISCAPE je podpořit související spolupráci v rámci výuky i výzkumu. Bližší informace viz http://www. uniscape.eu/. CIVILSCAPE (Non-Governmental organisations for ELC), je platforma nevládních organizací, které se zaměřují na krajinu a podporují úmluvu. Bližší informace viz http://www.civilscape.org/civilscape/content/en/index.html. RECEP-ENELC (European Network of Local and Regional Authorities for the Implementation of ELC) je asociací lokálních a regionálních samospráv. Bližší informace viz http://www.recep-enelc.net/. Na výše uvedených odkazech lze nalézt bližší informace o připojení se k síti, jejích aktivitách a další odkazy a doplňující články. Obzvláště web RECEP-ENELC je pravidelně aktualizován a obsahuje mnoho dalších údajů. Kateřina Jačková

27

Studentská konference New Wave Geografická sekce Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze uspořádala dne 22. května 2009 ve spolupráci s Českou geografickou společností a Alumni Albertov (spolkem absolventů Přírodovědecké fakulty UK) studentskou konferenci „New Wave“. Záštitu nad konferencí převzal proděkan Geografické sekce, doc. RNDr. Luděk Sýkora, Ph.D., a milé úvodní slovo pronesl RNDr. Pavel Chromý, Ph.D. Konference měla za cíl seznámit studenty geografie bakalářského, magisterského i doktorského studia s tématy výzkumu, kterým se mladí geografové věnují, a zároveň se měla stát platformou pro vzájemnou diskusi a spolupráci. Jednání konference bylo rozděleno do čtyř sekcí, v rámci nichž bylo předneseno celkem 16 příspěvků. Prezentováno bylo také 9 posterů. V ranním bloku probíhaly paralelně sekce fyzické geografie a geoekologie a sociální, regionální a politické geografie. Příspěvky z fyzické geografie pokryly velmi širokou škálu témat: od geomorfologie přes klimatologii až ke krajinné ekologii. Velmi přínosná byla zejména závěrečná diskuse, kdy se přednášející i další účastníci konference zamýšleli nad formováním legislativy týkající se ochrany přírody a krajiny a nad dilematem „ochrana krajiny vs. její využití“. Z diskuse vyplynul závěr, že v otázce využití krajiny je zásadní spolupráce odborníků různého zaměření se samosprávou a státní správou. Dopolední sekce sociální geografie se věnovala především geografii cestovního ruchu a geografii města. Prezentované příspěvky byly zaměřeny jak na v Česku relativně nové fenomény (gated communities, Fair Trade, apartmánové byty), tak na stále aktuální problematiku národnostních konfliktů. Po polední přestávce, během které bylo možné si prohlédnout vystavené postery, následovala sekce „Geografie pohledem praxe“, kde absolventi studia geografie na PřF UK prezentovali své životní zkušenosti a cesty, které je dovedly až do současných zaměstnání ve veřejném sektoru (MMR, ČÚZK, MěÚ Dobříš). Absolventi se zamýšleli nad možnostmi uplatnění geografů v praxi a nad úrovní jejich dovedností a znalostí i nad využitelností těchto dovedností v zaměstnání. Setkání pomohlo odstranit bariéry mezi studenty a absolventy v praxi a věříme, že bude mít i hmatatelné výsledky v podobě lepšího uplatnění účastníků konference v jejich následné praxi. Závěrečná sekce, „Rozmanitá geografie“, ukázala různorodost zájmů v zaměření studentů a jejich výzkumů, od sofistikovaných kvantitativních metod přes post-moderní teorie až po vztah subkultur k prostoru. Tato do slova a do písmene rozmanitá sekce byla dobrou platformou pro následnou diskusi, která pokračovala také na neformálním zakončení konference. Konference proběhla ve velmi přátelské atmosféře a za velkého zájmu jak 22 prezentujících studentů magisterského a doktorského studia, tak přes 50 posluchačů z českých i slovenských univerzit. Jednání ve všech sekcích doplňovala živá a bohatá diskuze. Fotografie i přednesené příspěvky jsou k dispozici na http://geografie.natur.cuni.cz/ Děkujeme všem, kteří konferenci podpořili a také všem účastníkům. Úspěch konference nás velmi potěšil, a proto ji rádi zopakujeme i v příštím roce. Martina Hupková, Roman Matoušek, Markéta Seidlová, Milada Šandová 28

Setkání doktorandů z kateder sociální geografie a regionálního rozvoje PřF OU a PřF UK Na konci března letošního roku (26.–27. 3. 2009) se na Ostravské univerzitě v Ostravě uskutečnilo setkání studentů doktorského studia z kateder sociální geografie a regionálního rozvoje dvou českých přírodovědeckých fakult – Přírodovědecké fakulty Ostravské univerzity v Ostravě a Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Cílem setkání, které inicioval Aleš Ottmár (PřF OU v Ostravě) a Petr Osoba (PřF UK v Praze), bylo navázaní vzájemných kontaktů a seznámení se s tématy, na něž se jednotliví postgraduální studenti zaměřují. Jelikož se jednalo o první „zkušební“ akci svého druhu, byla témata volně omezena na problematiku kulturní a politické geografie. Záštitu nad setkáním převzali profesoři Vladimír Baar a Robert Ištok. První část setkání se uskutečnila na půdě hostitelské katedry v prostorách Ostravské univerzity. Vedoucí katedry Vladimír Baar v úvodním slově popsal postavení katedry v rámci struktur PřF OU, její historii a současnost. Navázala na něho tajemnice Monika Šumberová, která hostům představila systém studia a další okolnosti fungování ostravského pracoviště. Poté se ke slovu dostali hosté z Prahy. Vedoucí pražské výpravy Pavel Chromý stručně seznámil početné auditorium s problematikou studia geografie na PřF UK a již tyto příspěvky vyvolaly živou diskusi. Po těchto úvodních proslovech pokračovali doktorandští studenti s představováním své vědecko-výzkumné činnosti. Jako první předstoupil před posluchače Zdeněk Kučera a přednesl referát Geografické aspekty studia krajiny. Další vystupující byla Silvie Kučerová, která představila svůj výzkum v referátu Vliv socioprostorových změn elementárního vzdělávání v Česku ve 2. polovině 20. století na proměny lokálního a regionálního prostředí. Jako třetí vystoupila Martina Hupková s příspěvkem Nekrogeografie: geografické studium hřbitovů a pohřbívání. Petr Osoba poté prezentoval téma Regionální identita v pohraničí: příklad Broumovska. Závěr patřil referátům Davida Vogta (Geografické aspekty terorismu) a Jana Kofroně (Soukromé vojenské společnosti). Jednalo se o představení témat aktuálně zpracovávaných grantových projektů, disertačních prací, ale i o témata, která jednotliví studenti řešili v rámci prací diplomových. Po prezentacích a diskuzích proběhlo malé občerstvení a vystupující byli obdarováni několika publikacemi hostitelské katedry z rukou Vladimíra Baara. Druhý den bylo připraveno několik variant exkurze po Ostravě. Vzhledem k tomu, že někteří byli v tomto městě vůbec poprvé, zvítězila varianta „základní“. Navštívili jsme historické centrum Ostravy a věž Nové radnice, která je nejvyšší radniční věží v Česku a poskytuje krásný výhled na všechny dominanty města. Dále jsme se vypravili k areálu železáren ve Vítkovicích, které Ostraváci rádi nazývají ostravskými Hradčany, a k revitalizované lokalitě Karolina. Na hornické muzeum už bohužel čas nezbyl. Závěrem nezbývá než označit doktorandské setkání geografů v Ostravě jako vydařené. Vzájemné srovnání systému studia na obou školách přineslo nové podněty. Byla navázána nová přátelství, která v budoucnu mohou vyústit i ve vzájemnou spolupráci. Doufejme, že se podařilo založit tradici, která bude mít pokračování. Již na podzim letošního roku se hostitelské role ujme katedra 29

sociální geografie a regionálního rozvoje PřF UK. Prof. Robert Ištok vyslovil přání, aby se setkání účastnili též kolegové z Prešovské univerzity. Petr Osoba, Aleš Ottmár

Univerzita Karlova v Praze, Přírodovědecká fakulta, katedra sociální geografie a regionálního rozvoje pořádá seminář věnovaný vzpomínce na profesora Jaromíra Korčáka u příležitosti 20. výročí jeho úmrtí. Místo konání: Albertov 6, 128 43, Praha 2 Datum konání: 6. 10. 2009, 14:30–18:00 hod. Pro bližší informace se prosím obracejte na Mgr. Pavlínu Netrdovou (e-mail: [email protected]) a Mgr. Vojtěcha Noska ([email protected]). Pavlína Netrdová, Vojtěch Nosek

Výstava Venkovy a venkované Pracovní tým projektu Regionální diferenciace venkovských obcí Česka: disparity a možnosti rozvoje připravil na období září–listopad 2009 výstavu s názvem Venkovy a venkované. Výstava dokumentuje dosavadní přístupy ke vnímání venkovského prostoru a života obyvatel na venkově. Jejím cílem je upozornit na hlavní typy problémů na venkově a v jednotlivých panelech dokumentovat rozdílné podmínky života na českém, moravském a slezském venkově. Na základě dosavadního výzkumu celého řešitelského týmu jsou tak hodnoceny změny na venkově po roce 1945, důsledky kolektivizace a stejně tak i důsledky návratu k přirozeným socioekonomickým vztahům po roce 1989. Další témata se věnují vývoji a současným problémům veřejné správy na venkově, transformaci zemědělské výroby včetně důsledků významného poklesu pracovních příležitostí v zemědělství a opouštění zemědělské půdy. Samostatná část výstavy je zaměřena na vnímání krajiny jako svébytné hodnoty. Důležitou roli dále hrají vnitřní vazby obyvatel venkova a budování sociálních sítí v rámci jednotlivých vesnic či regionů nebo spolupráce obcí jako nástroj řešení některých rozvojových problémů. Stále zásadní úlohu v životě venkovanů v některých částech Česka má náboženství a duchovno, proto je také této problematice dán na výstavě prostor. Často značně kontroverzním tématem na venkově je druhé bydlení a jeho jednotlivé podoby a soužití místních obyvatel s chataři a chalupáři. Své zastoupení mají na výstavě i témata, jimž česká (rurální) geografie doposud nevěnovala dostatečnou pozornost: důsledky uzavírání základních škol na venkově, problematika vojenských újezdů či fenomén pohřbívání. Jako „červená nit“ se celou výstavou line téma odlišnosti jednotlivých typů českého venkova, a tedy i nutnost rozdílných přístupů k podpoře obyvatel venkova, venkovských obcí a aktivit na venkově. 30

Výstava byla zahájena 15. 9. 2009 v 15:00 hodin v předsálí Geografické knihovny Přírodovědecká fakulty v Praze 2, Albertov 6 a návštěvníci si ji mohou prohlédnout až do 11. 11. 2009. Výstava je volně přístupná. Radim Perlín, Silvie Kučerová

Studium geografie na univerzitách v Tatarstánu Tatarstán je jednou z republik Ruské federace, ležící ve středním Povolží, ve výhodném prostoru, kde řeka Volga definitivně mění směr toku k jihu a kde příroda nadělila zemi rozsáhlá ložiska ropy, zemního plynu a asfaltu („druhé Baku“). Při rozloze o něco menší než Česko, avšak s daleko nižší hustotou zalidnění, nabízí vysokoškolské geografické vzdělávání na celkem čtyřech univerzitách – v hlavním městě Kazani, v Náběrežných Čelnách (které ekonomicky hlavní město již předběhly) a ve městě Jelabuga na dolní Kamě. Asi čtyři pětiny z celkového počtu vysokoškolských studentů geografie Tatarstánu studuje v Kazani na dvou univerzitách. Kazaňská státní univerzita V. I. Uljanova-Lenina je třetí nejstarší univerzitou v Rusku (po Moskvě a Petrohradě). Byla založena výnosem cara Alexandra I. ze dne 5. (17.) listopadu 1804. Během krátké doby se stala nejvýznamnější vzdělávací institucí Povolží a mezinárodním vědecko-výzkumným centrem, zejména díky pokroku v matematice, chemii, medicíně, fyzice, geologii a geobotanice. Doposud na 15 fakultách univerzity absolvovalo více než 100 000 studentů. Univerzita si zakládá především na své misi ve sféře kontaktu Západu a Východu. Kazaň má místy skutečně orientální vzhled díky množství starobylých i moderních mešit a kostelů řady křesťanských konfesí. Geografie je přednášena na Fakultě geografie a ekologie, jež vznikla rozhodnutím vědecké rady univerzity dne 24. dubna 2006. Předtím fungovala samostatná Geografická fakulta, a to od července roku 1938, s výjimkou let 1995–2006, kdy se fakulta nazývala Fakultou geografie a geoekologie. Geografické obory do roku 2006 zastupovaly tři pracoviště: katedra fyzické geografie a geoekologie, katedra ekonomické geografie a regionální analýzy a katedra meteorologie, klimatologie a ekologie atmosféry. Nutno zmínit, že geografie jako obor je na univerzitě pěstována již od roku 1804. Tehdy na dvou katedrách: dějin světa, statistiky, geografie a historie, a statistiky a geografie Ruského státu. Meteorologická měření tato pracoviště zahájila již v roce 1805, vlastní meteorologická stanice funguje od roku 1812. V současné době je na fakultě šest kateder. Geografickou je pouze jediná (od 1. 6. 2008) – katedra fyzické a ekonomické geografie. Blízko k ní má svými aktivitami ještě katedra meteorologie, klimatologie a ekologie atmosféry, ale také katedra krajinné ekologie. Z nedávného historického vývoje je zřejmé, že geografie jako obor je poněkud zatlačována do pozadí exaktními či biologickými obory. Geografické vzdělávání odborníků je realizováno ve třech specializacích: (1) geografie, (2) aplikovaná informatika v geografii, (3) sociálně kulturní služby a turizmus. V prezenční formě studium trvá 5 let, v dálkovém studiu 6 let (jednoměsíční turnusy během každého semestru). S ohledem na boloňský proces 31

jsou v současnosti učební aktivity převáděny na dvoustupňové studium: bakalářský stupeň (4 roky) ve výše uvedených třech specializacích, na které má navazovat 1–2leté magisterské studium (1) geografie, (2) geografie rekreace a turizmus, (3) kartografie a geoinformatika. Ministerstvo školství RF stanovuje každoročně směrné číslo. To v současnosti činí 25 studentů na nový ročník, jejichž studijní náklady hradí stát. Obor 3 je praktiky výhradně studován frekventanty, kteří si studium hradí z vlastních prostředků. Studenti prvních dvou ročníků současných specializací studia musejí absolvovat přednášky, semináře a rozsáhlé terénní praxe (z řady oborů) a výrobní praxe (u velkých podniků republiky a organizací státní správy). Studenti 3. a 4. ročníku se navíc účastní praxí ve vědecko-výzkumných institucích Tatarstánu a Ruské federace, ale také expedic pořádaných katedrou. Vedle specializovaných poslucháren katedra disponuje počítačovou učebnou vybavenou technologií GIS MapInfo. Katedra má akreditaci k udělování vědeckých hodností DrSc. Na katedře se rozvíjí několik výzkumných oborů, z nichž nejvýznamnější jsou: přírodní a sociálně ekonomické aspekty konkurence schopnosti, modelování prostorových systémů, regionální sociální a ekonomické aspekty života obyvatelstva, současné reliéfotvorné procesy, intenzita denudace, eroze půd, odtok, zásoby vod a zásobování obyvatelstva vodou, informační a komunikační technologie v geografii. Katedra má celkem kolem 20 zaměstnanců na plný úvazek. Výchova budoucích učitelů geografie je prováděna na Tatarské humanitárně pedagogické univerzitě, konkrétně na Přírodovědně geografické fakultě. Tu v současnosti tvoří katedry chemie, biologie, socioekonomické geografie a její didaktiky a fyzické geografie a geoekologie. Ročník navštěvuje kolem 90 studentů, o něž pečuje 25 pracovníků obou geografických kateder. Zajímavostí zdejší vzdělávací praxe je vydávání zvláštního periodika, ve kterém student v partnerství s učitelem otiskuje své první odborné výstupy. Učitelé odhadují, že jen kolem 10 % absolventů učitelského studia skutečně odchází do vzdělávacího procesu. Ostatní se angažují v cestovních kancelářích, bankách, pojišťovnách a v obchodní síti. Také na této univerzitě došlo v posledních letech k postupnému slučování geografie s jiným obory do společných pracovišť a k jisté redukci geografie jako celku. Obě kazaňská geografická univerzitní pracoviště spolu úzce spolupracují. Učitelé působí externě na dalších katedrách. Z nedávné doby se mohou pochlubit spoluúčastí na pěkně vybaveném národním Atlase Republiky Tatarstán, vydaném v roce 2005 v knižní i elektronické podobě. Jaromír Kolejka

32

ZPRÁVY Z ČESKÉ GEOGRAFICKÉ SPOLEČNOSTI

Vážená členko, vážený člene České geografické společnosti, pokud jste zároveň s Informacemi ČGS neobdržel/a také časopis Geografie – Sborník ČGS, znamená to, že nemáte za letošní rok zaplaceny členské příspěvky. Prosíme, učiňte tak nyní (letošní čísla časopisu Geografie obdržíte dodatečně). Číslo účtu společnosti je 1921937329/0800, variabilní symbol – nutný pro identifikaci platby – je číslo uvedené na obálce, ve které jste časopis obdrželi. Pokud nemáte zájem v ČGS dále setrvat, prosím, podejte zprávu na sekretariát společnosti: sekretariát České geografické společnosti, Univerzita Karlova v Praze, Přírodovědecká fakulta, Albertov 6, 128 43 Praha 2, tel.: 221951397, fax: 224920657, e-mail: danafi@natur.cuni.cz Děkujeme.

Zpráva z jednání Hlavního výboru České geografické společnosti Hlavní výbor se sešel v Olomouci před zahájením konference konané u příležitosti 50 let geografie na PřF Univerzity Palackého dne 10. 6. 2009. Na začátku jednání HV ČGS uctil minutou ticha zemřelého člena HV ČGS Václava Poštolku. Z jednání HV ČGS uvádíme: Vít Jančák informoval o zahájení práce ediční řady Geographica. V průběhu léta budou k tisku připraveny 4 tituly. Dále V. Jančák informoval o posledním jednání redakční rady Geografie – Sborníku ČGS. Redakční rada opakovaně žádá o změnu názvu v databázi Scopus ze Sborník České geografické společnosti na aktuální název Geografie – Sborník České geografické společnosti. Dále zdůvodnil současný vývoj v žádosti o Impact factor WoS a zdůraznil, že v Geografii – Sborníku ČGS již není nadále možné publikovat krátké články typu informace a zprávy o výročích, konferencích apod. Články z Geografie – Sborníku ČGS budou v .pdf verzi přístupné na webu geography.cz a na webech bibliografických se zpožděním jednoho čísla. HV ČGS schvaluje vyřazení krátkých zpráv a informací z časopisu Geografie. HV ČGS schvaluje vydávání .pdf verze časopisu se čtvrtletním zpožděním. HV ČGS považuje za strategický cíl vydávat časopis Geografie – Sborník ČGS v anglickém jazyce. HV ČGS doporučuje zatím vydávat jedno až dvě čísla ročně časopisu v anglickém jazyce stejně tak, jako tomu bylo dosud. HV ČGS doporučuje vydávání jazykově homogenních čísel časopisu. V návaznosti na vyřazení krátkých zpráv a informací z časopisu Geografie – Sborník ČGS informoval Radim Perlín o nutnosti vzniku časopisu Informace ČGS. Soutěž o nejlepší vědeckou studentskou práci proběhne dne 9. 9. 2009 v průběhu konference organizované Pedagogickou fakultou MU Brno a Univerzitou 33

Nitra. Studentské práce je nutné zaslat nejpozději do 15. 8. 2009 na adresu dr. Hofmanna. Celostátní kolo Zeměpisné olympiády se konalo počátkem května v Nečtinech, informace o průběhu celého kola jsou k dispozici na webu Západočeské univerzity v Plzni. V roce 2010 se bude konat XXII. sjezd ČGS v Ostravě. Prozatím navrhované motto sjezdu zní „Quo vadis geografie?“. Sjezd by se měl kromě standardní struktury pokusit oslovit také vyzvané autory, kteří se zamyslí nad budoucím směřováním geografie. Termín sjezdu je schválen v týdnu od 30. 8. do 3. 9. 2010 v Ostravě. Radim Perlín

34

LIDÉ

Za dr. Václavem Poštolkou… (13. 9. 1948 – 17. 4. 2009) Odešel RNDr. Václav Poštolka, Ph.D. S hlubokým zármutkem oznamujeme geografické obci, že dne 17. dubna 2009 nečekaně zesnul dlouholetý spolupracovník katedry geografie, fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické, Technické univerzity v Liberci, RNDr. Václav Poštolka, Ph.D. Čest jeho památce. Chomutovského rodáka zavála láska k jeho oblíbené aplikované geografii do Liberce, kde působil dlouhá léta ve Stavoprojektu, v němž získal ostruhy k cestě do redakce Geografie – Sborníku České geografické společnosti a následně pak na ústeckou univerzitu, aby definitivně zakotvil na Technické univerzitě v Liberci. Byl to on, kdo odvážně založil katedru geografie na Fakultě pedagogické, nyní přírodovědně-humanitní a pedagogické. Absolvent Karlovy univerzity jí dělal svou celoživotní prací čest a není divu, že byl členem prestižního Národního komitétu geografického, vrcholné instituce české geografie. Těžce prožíval osud krajiny pod Krušnými horami postižené těžbou hnědého uhlí, likvidací sídel, narušení přirozených přírodních procesů, a tak nepřekvapí, že uvítal šanci po Listopadu 89 studovat otázky životního prostředí ve Velké Británii. Nebyl pro něj problém psát v angličtině, a jeho referáty na konferencích v tomto jazyce byly ceněny jak pro obsah, tak i pro jazyk. Těžko lze spočítat řadu článků, ale především studií z aplikované geografie pro praxi, která byla jeho nejsilnější stránkou. Byl svým způsobem průkopníkem v aplikované geografii a je i nyní málo českých geografů, kteří dosáhli v této disciplině jeho úrovně. Liberecké úřady i firmy již stěží podají svědectví o desítkách studií, analýz, návrhů atd. pro územní plánování a regionální rozvoj. Měl obrovský cit pro terén a patřil k vynikajícím znalcům nejen Liberce a jeho okolí, ale i Krušných hor a jím redigovaný soubor textů o Ralsku patří ke klenotům české geografické literatury. Studenti, které učil, měli velké štěstí na znalce krajin i regionů a málo se ví, že začínal jako geomorfolog diplomovou prací o reliéfu širšího okolí rodného Chomutova. Aniž ztratil přehled ve fyzické geografii, neohroženě, a v české geografii nikoliv bez rizika, vstoupil do humánní geografie, v níž působil již ve Stavoprojektu – věnoval se otázkám demografickým, sídelním atd. Přesto jeho aplikovanou geografií bylo hlavně územní plánování, s nímž si úspěšně troufnul i do projektu Evropského sociálního fondu. Byl neohroženým zastáncem používání především kvantitativních metod v geografii a znalcem Haggettovy geografické syntézy, kterou obhajoval a hlavně používal ve své praxi aplikované geografie. Jeho náklonnost k využívání statistických dat byla pověstná, nikoliv však samoúčelná, ale funkční. Stejně tak vřelý vztah ke kartografii a GIS mu umožnil proniknout hlouběji do interpretací statistických dat a jejich prezentace. Vrcholem jeho organizátorské činnosti byla konference Geodny, Liberec, srpen 2008, která ukázala sílu libe35

recké geografie na českém geografickém poli. Sborník, který nyní vychází je jeho, žel, posmrtným dílem, na němž se zasloužil měrou vrchovatou. Dokázal obsáhnout geografii v její současné šíři i hloubce jak ve vzdělávání, tak i ve výzkumu. Žil však nejen pro katedru, geografii, ale i pro rodinu, která jej bude citelně postrádat jako milujícího manžela i otce. Víkendy na rodinné chalupě byly pro něj posilou pro celý pracovní týden, pověstná byla jeho pečlivost, s níž se věnoval rodině i práci. Nikdy však nebyl poslušným za každou cenu, uměl se ozvat a jeho kritičnost k nešvarům byla příznačná. Stejně tak ve vědě podporoval nové přístupy, témata a přinášel výsledky, jež vždy převyšovaly průměr discipliny. Měl velmi solidní mezinárodní ohlas, především v Německu a Polsku, není pak divu, že vedl výuku i na Univerzitě Nisa. I zahraničí jej obdivovalo jako vynikajícího geografa-praktika v územním plánování, jež bylo jeho nejsilnější parketou. Nevyhýbal se však regionální geografii – vedl výuku regionální geografie České republiky, troufl si však úspěšně i na politickou geografii a na své další oblíbené téma – Euroregion Nisa. Stále více se v jeho práci projevovalo propojení aplikované geografie s terénní geografií, do něhož citlivě vtahoval své studenty. Dr. V. Poštolku není možné úspěšně nahradit, byť se říká, že jsme všichni nahraditelní. V jeho případě to neplatí, byl originál, osobnost, na níž nelze zapomenout… Alois Hynek

K životnímu jubileu doc. Stanislavy Šprincové Jubilantka se narodila 24. srpna 1924 v Olomouci, absolvovala zdejší Slovanské gymnázium a vysokoškolskému studiu práv se věnovala v Brně. Poté prošla náročným interním aspirantským (postgraduálním) studiem ekonomické geografie u prof. Blažka v Praze. Zde obhájila kandidátskou disertaci na téma Hospodářská geografie severní Moravy a severozápadního Slezska. Od roku 1959 přednášela na katedře geografie PřF Univerzity Palackého v Olomouci, kde získala vědeckopedagogickou hodnost docentky ekonomické geografie. Společně s manželem se krátce po skončení války věnovala opětovnému zřízení olomoucké univerzity. Na univerzitní půdě se věnovala doc. JUDr. Stanislava Šprincová, CSc. obecné socioekonomické geografii a svými přednáškami a cvičeními přispívala ke vzdělávání studentů učitelských i neučitelských kombinací geografie. Vedla velké množství diplomových prací a díky své fundovanosti byla často zvána jako oponentka při obhajobách kandidátských prací v celém tehdejším Československu. Její vědeckovýzkumná činnost se věnovala nově se rozvíjejícímu oboru geografie cestovního ruchu a rekreace, který byl v rámci tehdejšího východního bloku poměrně opomíjenou disciplínou. Patřila mezi jeho průkopníky v poválečném Československu. Bibliografie doc. Šprincové čítá na 130 položek, mezi jinými např. i první učebnici geografie cestovního ruchu a rekreace u nás. 36

Znalost několika světových jazyků a velké osobní úsilí vycestovat do zahraničí jí umožnilo referovat o výsledcích vlastního i československého oborového bádání na mezinárodních geografických kongresech v Londýně, Montrealu, Moskvě, Tokiu, Paříži a v Budapešti. Iniciovala také vznik pracovní skupiny a později komise pro geografii cestovního ruchu při Mezinárodní geografické unii. V roce 1989 odchází do penze, ale přesto se stále aktivně věnuje spolupráci s pracovištěm a bohaté spolkové činnosti. Za její celoživotní dílo se jí dostalo celé řady poct, patří k nim stříbrná medaile UP za dlouholetou a mnohostrannou činnost na akademické půdě, pamětní medaile u příležitosti oslav 50. výročí jak PřF, tak katedry geografie a několik čestných uznání za aktivní účast při úsilí studentů o obnovu olomouckého vysokého učení. Pavel Ptáček

K životnímu jubileu RNDr. Zdeňka Hoffmanna, CSc. Dne 7. srpna 2009 se dožil osmdesáti let Z. Hoffmann, jehož vědecko-výzkumná činnost je spojena především s Československou akademií věd. Mladší geografické obci, která zná Z. Hoffmanna daleko méně než starší generace, ho velmi stručně představím. Byl vedoucím vědeckým pracovníkem ČSAV a za ředitelování prof. Demka vykonával v Geografickém ústavu ČSAV funkci vedoucího detašovaného pracoviště v Praze. Později, když ústav řídil prof. Gardavský, Z. Hoffmann vykonával funkci zástupce ředitele ústavu. V osmdesátých letech minulého století vykonával funkci tajemníka vědeckého kolegia geologie a geografie ČSAV. U příležitosti jeho šedesáti let ho vedení akademie věd vyznamenalo stříbrnou medailí ČSAV za zásluhy o rozvoj geologických a geografických věd. Velmi známá je jeho činnost v naší společnosti (čestný člen ČGS), kde byl mnoho let i členem hlavního výboru. Několik funkčních období zodpovídal za hospodaření ČGS. Z. Hoffmann se narodil v jihočeské Soběslavi. Tam absolvoval základní školu i polovinu gymnázia. Gymnaziální studia dokončil v Táboře v roce 1948. Vysokoškolská studium absolvoval v letech 1948–1952 na Karlově univerzitě (obory geografie a historie). Na počátku října 1952 nastoupil na místo asistenta na katedru ekonomické geografie Vysoké školy ekonomické. V roce 1954 byl přijat na interní vědeckou aspiranturu v oboru ekonomická geografie, kterou dokončil v Ekonomickém ústavu ČSAV, v pořadí jeho druhém pracovišti. Oddělení ekonomické geografie na Ekonomickém ústavu bylo poté vyčleněno a „pražští akademičtí ekonomičtí geografové“ realizovali badatelskou činnost pod hlavičkou Kabinetu pro hospodářskou geografii ČSAV, který se stal od 1. ledna 1963 součástí nově vzniklého Geografického ústavu ČSAV v Brně. Na detašovaném pracovišti v Praze působil ve funkci vedoucího tohoto pracoviště až do konce roku 1978 a poté se přemístil do Brna. V Geografickém ústavu v Brně pracoval v oddělení ekonomické a sociální geografie až do konce roku 1992. Jubilant se ve své vědecko-výzkumné činnosti nejvíce orientoval na problematiku geografie zemědělství. Asi největšího domácího i zahraničního ohlasu zaznamenaly výsledky spojené s řešením výzkumného úkolu „Regionalizace 37

území České socialistické republiky“ v první polovině sedmdesátých let. Byl vedoucím kolektivu, který zpracoval regionalizaci zemědělské výroby na území celé republiky (spoluautoři Götz, Hanzlíková, Kruglová a Juránek). V pozdějších letech se orientoval na řešení problematiky vztahu zemědělství a venkovského osídlení. Využíval i metod opírajících se o dálkový průzkum Země. Byl autorem či spoluautorem řady mapových listů, které byly součástí atlasových děl vycházejících z produkce Geografického ústavu ČSAV. Velmi významnou součástí jeho práce v ústavu byla vědecká výchova. V roce 1972 byl jmenován školitelem vědeckých aspirantů v oborech ekonomická a také regionální geografie a členem komisí pro obhajoby disertačních prací v obou těchto oborech. Po získání atestačního stupně „vedoucí vědecký pracovník“ se stal alternujícím předsedou obou komisí. Po pracovním přesídlení do Brna byl jmenován vedoucím úseku vědecké výchovy a předsedou atestační komise vědeckých aspirantů v Geografickém ústavu ČSAV. V rámci vědeckého kolegia geologie a geografie ČSAV působil jako člen komise pro vědeckou výchovu a také jako tajemník komise pro prognózy geografických věd. Tajemníkem vědeckého kolegia geologie a geografie byl jmenován v roce 1982 a působil v této funkci až do roku 1990. Z. Hoffmann má i po odchodu do starobního důchodu velký zájem o „dění v geografickém světě“, neztratil kontakt se svými bývalými spolupracovníky a účastní se řady konferencí. Stačí vzpomenout poslední sjezd České geografické společnosti v Českých Budějovicích v roce 2006 nebo letošní konferenci uspořádanou k 50. výročí založení katedry geografie na Univerzitě Palackého. Věříme, že tento zájem u něho přetrvá co nejdéle, a proto mu celá Česká geografická společnost přeje hlavně mnoho zdraví do dalších let života. Václav Toušek

Docent Petr Šindler má 65 Východočeský rodák Petr Šindler žije od roku 1968 v Ostravě a většina z nás ho už dávno považuje za Ostraváka, i když se narodil před 65 lety ve Dvoře Králové nad Labem, kde strávil své dětství a absolvoval i střední školu. Na vysokou školu měl cestu poněkud ztíženou, protože komunistickému režimu se nelíbil nedělnický původ jeho rodičů. A tak si ho Petr musel vytvořit sám a to ročním zaměstnáním v textilní továrně Juta. Po zdolání překážky, kterou už dnešní generace neznají, zamířil za vysokoškolským vzděláním do Prahy na Univerzitu Karlovu. Zde původně začal studovat učitelskou kombinaci geografie–biologie, ale už po roce se mu otevřela možnost věnovat se plně svému hlavnímu zájmu – geografii. Radost z promoce v roce 1968 byla zkalena nechvalně známou vojenskou okupací naší země vojsky Sovětského svazu a jeho věrných satelitů, na druhou stranu chaos té doby mu umožnil prodloužit si poslední prázdniny až do 15. září, kdy nastoupil do nově založeného Výzkumného ústavu rozvoje oblastí a měst (VÚROM) v moravskoslezské metropoli Ostrava. Zde se po sňatku trvale usadil a práce ve výzkumném ústavu mu umožnila specializovat se na sídelní struktury, urbanizační procesy a regionální roz38

voj – disciplíny, jimž se věnuje do dnešních dnů. Rigorózní zkoušku a titul RNDr. získal s prací „Ostravský městský region a koncepce osídlení“ ještě na domovské univerzitě v Praze, za další kvalifikací však zamířil do Bratislavy na Univerzitu Komenského, kde v té době působil nejmladší profesor v oboru humánní geografie v Československu Koloman Ivanička. Pod jeho vedením absolvoval externí vědeckou aspiranturu v oboru ekonomická geografie, kterou završil roku 1984 obhajobou disertační práce „Regiony ČSR jako prostorové teritoriální systémy“ a disertační zkouškou spojenou s tehdejším titulem CSc., ekvivalentem Ph.D. V té době už měl za sebou významnou profesní změnu. Brzy po příchodu do Ostravy navázal úzké kontakty s katedrou geografie na tehdejší Pedagogické fakultě vedenou Miroslavem Havrlantem, kde nejdříve začal učit externě a v roce 1981 se stal jejím interním členem. Kontakty s bývalým pracovištěm VÚROM však udržoval až do jeho zrušení r. 1991, protože vědecko-výzkumná zaměření ústavu a katedry se v mnoha směrech prolínala. Jako pedagog zajišťoval celou řadu předmětů – zpočátku úvod do studia geografie, kvantitativní metody v geografii, metody geografického výzkumu, pokračoval i v regionální geografii světadílů a oceánů, avšak jeho hlavní specializací zůstala geografie sídel, urbanizační procesy a na dlouhou dobu i politická geografie. Jeho široký vědecký i pedagogický záběr byl roku 1990 po zásluze odměněn jmenováním docentem v oboru regionální geografie na Karlově univerzitě. Politické změny a pád komunistického režimu Petr uvítal a využil k dalšímu profesnímu rozvoji. Stal se členem různých pracovních a oborových komisí, v nichž reprezentoval nejen ostravskou, ale i českou geografickou obec, stal se školitelem doktorandů, členem zkušebních i habilitačních komisí na různých univerzitách v Česku i na Slovensku, členem fakultních vědeckých rad na těchto univerzitách, ale i v Ústavu geoniky Akademie věd ČR. S ohledem na to, že jeho habilitace proběhla ještě podle starých pravidel jmenováním, rozhodl se absolvovat nové habilitační řízení. Využil svého dlouholetého zaměření, které se promítalo i do ekonomické sféry regionálního rozvoje a habilitoval se roku 2000 na Ekonomické fakultě VŠB-TU v oboru ekonomie. Aktivní činnost Petra Šindlera v akademické obci geografů i ekonomů se promítla i do jeho činnosti na nově zřízené Ostravské univerzitě. Zde se stal roku 1993 vedoucím katedry geografie, s níž prožil dvojí náročné stěhování do jiných budov a také rozdělení katedry na dvě nové. Dále potom vedl katedru sociální geografie a regionálního rozvoje, která pod jeho vedením zaznamenala výraznou proměnu, když dokázala vyprofilovat nové studijní obory neučitelského typu. Manažerské schopnosti z funkce vedoucího katedry se Petr rozhodl využít i na vyšší úrovni a v roce 2000 uspěl ve volbách na funkci děkana Přírodovědecké fakulty. Úspěšné řízení fakulty směrem k finanční soběstačnosti a propojenosti pedagogické a vědecko-výzkumné činnosti se promítla v důvěře akademické obce, která vedla k jeho opětovnému zvolení do děkanské funkce na druhé funkční období v letech 2003–2006. Po jeho skončení se vrátil na mateřskou katedru, kde působí dodnes. V poslední době ho bohužel zradily oba jeho kyčelní klouby, takže je už několik měsíců ve stavu nemocných a po první náročné operaci rehabilituje. Nicméně ho čeká ještě druhá operace a další dlouhodobá rehabilitace, což samozřejmě na náladě nepřidá. Petr se však do 39

budoucnosti dívá optimisticky a jeho známý humor ho naštěstí neopustil ani v této svízelné situaci, protože jeho životním krédem zůstává Werichovo známé rčení: „Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“ Nezbývá, než popřát Petru Šindlerovi, aby skutečně zůstal tím, kdo je, aby překonal zdravotní obtíže, které ho potkaly a mohl se vrátit ke svým kolegům a za svými studenty. Vladimír Baar

Prof. RNDr. Jitka Rychtaříková, CSc. jubiluje Jitka Rychtaříková pochází z Posázaví, ale většinu svého života strávila v Praze. Narodila se 22. května 1949 ve Zruči nad Sázavou, kde prožila léta dětství. Střední školu absolvovala v Ledči nad Sázavou. V letech 1968–1973 studovala na Univerzitě Karlově v Praze mezifakultní kombinaci geografie-francouzština. Právě dobrá znalost francouzštiny ji posléze přivedla k demografii, pro niž byl tento jazyk v té době stále ještě jazykem číslo jedna. A k francouzské demografické škole se hlásila také většina poválečných českých demografů, především pak Zdeněk Pavlík, který demografii pro studenty geografie na Přírodovědecké fakultě přednášel. Domácí odbornou kariéru začala prof. Rychtaříková v Ústavu výzkumu vývoje dítěte na Fakultě dětského lékařství Univerzity Karlovy v Praze v roce 1974; v témže roce získala titul RNDr. na Přírodovědecké fakultě v Praze. Od roku 1977 do roku 1980 byla interní aspirantkou v Ústavu pro péči o matku a dítě v Praze. Titul CSc. získala v roce 1982 za práci „Reprodukční ztráty v těhotenství a během prvního roku života“ na Přírodovědecké fakultě UK v Praze, kam v roce 1980 nastoupila do Laboratoře pro výpočetní techniku. V letech 1982–1991 působila na katedře ekonomické a regionální geografie této fakulty a od roku 1990 na nově ustavené katedře demografie a geodemografie. Tuto katedru od roku 1999 vede. Z demografie se habilitovala v roce 1993 prací „Dlouhodobé trendy úmrtnosti v Československu“ a v roce 2005 byla jmenována profesorkou. Byla, případně stále je, hlavní řešitelkou či spoluřešitelkou devíti výzkumných projektů financovaných českými agenturami a jedenácti projektů mezinárodních. V současné době se podílí například na programu EHLEIS (European Health and Life Expectancy Information System), který je součástí 6. rámcového programu EU, je hlavním řešitelem projektu Aktivní stárnutí, rodina a mezigenerační solidarita podporovaného Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy. Jitka Rychtaříková působila také v zahraničí, nejprve na Vysoké škole ekonomické (Wyższa Szkoła Ekonomicna) v Poznani, dále několikrát v prestižním pařížském Státním ústavu pro demografická studia (INED), v Nizozemském in40

terdisciplinárním demografickém ústavu (NIDI) v Haagu, v letech 1996–1997 přednášela na University of South Carolina ve městě Columbia v USA. Často jezdí do Rostocku, kde sídlí Ústav pro demografický výzkum (Max Planck Institute for Demographic Research), a do Bruselu, neboť je členkou Skupiny pro analýzu sociální politiky (Group of Societal Policy Analysis – GSPA) Evropské komise a nezávislým expertem Expert group of Demographic Issues Evropské komise. Účastnila se řady mezinárodních i národních konferencí, zpravidla v roli vedoucího či zpravodaje příslušné sekce či panelu. Prof. Rychtaříková je spoluautorkou či spolueditorkou deseti významných knižních publikací, z nichž Základy demografie jsou vyhledávanou vysokoškolskou učebnicí již více než dvacet let; v roce 1987 dostali jejich autoři (kromě Jitky Rychtaříkové také Zdeněk Pavlík a Alena Šubrtová) Cenu rektora Univerzity Karlovy za nejlepší učebnici roku 1986. S Jaroslavem Krausem editovala Atlas sčítání 2001. Vědeckých statí již publikovala na 150, a to nejen v domácích časopisech, ale mimo jiné i v Population, European Journal of Population, Population and Environment, Zeitschrift des Institutes für den Donauraum und Mitteleuropa, American Journal of Public Health, Espace, Populations & Sociétés, Demográfia. Jubilantka je dlouhodobou členkou a od roku 1999 předsedkyní České demografické společnosti, dále je členkou České geografické společnosti, Mezinárodní unie pro vědecký výzkum populace (IUSSP), Evropské asociace pro populační studia (EAPS), Mezinárodní asociace francouzsky hovořících demografů (AIDLF). V roce 2005 dostala od předsedy vlády Francouzské republiky titul rytíře Řádu akademických palem za přínos ke spolupráci mezi Francií a Českou republikou na poli demografie, je přidruženým členem Belgické královské akademie věd. Od roku 2003 je členem redakční rady časopisu Demografie. Jitka Rychtaříková si získala respekt jak pro své schopnosti modelování demografických procesů, tak pro své hluboké znalosti procesů demografické reprodukce a populačního vývoje současných populací, především pak Česka. Tak ji také znají i diváci České televize či posluchači Českého rozhlasu. Prof. Rychtaříková je vynikající pedagožka – za tři desítky let své pedagogické dráhy přednášela nejen studentům demografie, ale také geografie, sociologie, žurnalistiky. Její žáci dnes působí v nejrůznějších institucích doma i v cizině a potvrzují tak kvality české demografické školy, k jejímuž renomé jubilantka přispívá nezanedbatelnou měrou. I z toho důvodu se mohla stát členkou mezinárodního konzorcia International Max Planck Research School for Demography. Jubilantka dosáhla všech svých funkcí i úspěchů díky své neobyčejné píli, díky své houževnatosti a cílevědomosti, nevšední energií a odvahou. Její odborná ani pedagogická práce zdaleka není ještě uzavřena, a tak jí do dalších let přejeme dobré zdraví a další úspěchy v odborné práci a vnímavé studenty. Ludmila Fialová

41

K šedesátým narozeninám prof. PaedDr. Jaroslava Vencálka, CSc. (nar. 6. 6. 1949) Jubilant profesor PaedDr. Jaroslav Vencálek, CSc. se v plné síle, obdivuhodném pracovním elánu a jemu příznačnému životnímu optimismu dožil 6. června 2009 šedesáti let. To je jistě důvod vzpomenout alespoň některé jeho významné životní milníky, jeho tvůrčí pedagogickou činnost a početné publikační a výzkumné aktivity. Kolega Jaroslav Vencálek začal svou profesní dráhu rozvíjet po středoškolských studiích. Základní a poté střední vzdělání získal v Ostravě-Vítkovicích. Po ukončení střední všeobecně vzdělávací školy nastoupil v roce 1968 k vysokoškolskému studiu oboru zeměpis – matematika na Pedagogické fakultě v Ostravě. Po úspěšném ukončení studia a následné vojenské službě pracoval dva roky jako vedoucí Krajské stanice mladých turistů. V roce 1974 nastoupil na katedru geografie Pedagogické fakulty v Ostravě, kde zahájil svou vědecko-pedagogickou dráhu. Na této katedře, jež se transformovala počátkem 90. let v rámci nově vzniklé Ostravské univerzity a přešla organizačně k Přírodovědecké fakultě, pracuje dodnes. V roce 1974 se stal aktivním členem České geografické společnosti a České demografické společnosti. V roce 1985 získal akademický titul doktora pedagogiky (PaedDr.) a v tomtéž roce se stal kandidátem geografických věd (CSc.) v oboru ekonomická geografie. Díky svým širokým vědecko-pedagogickým aktivitám se v roce 1991 stal docentem pro obor ekonomická geografie a v roce 2002 profesorem teorie politiky na Univerzitě Matěje Bela v Banské Bystrici. Ve své odborné vědecko-pedagogické práci se věnoval geografii obyvatelstva a demografii. Od poloviny 80. let byl hlavním organizátorem, výkonným manažerem, odborným vedoucím a konzultantem desetiletého cyklu Severomoravských demografických kolokvií, která představovala setkání geografů, demografů a regionálních specialistů z Československa, Polska a Chorvatska. Zvláštní pozornost věnoval aktivitám v česko-polské přeshraniční spolupráci s vysokoškolskými pracovišti, zejména s univerzitami v Katowicích-Sosnowci, Opoli, Warszawě, Toruni a Krakowě. V souvislosti s těmito aktivitami se stal také členem redakční rady časopisu Biuletyn geograficzny, vydávaném v Toruni, a edičních rad chorvatských časopisů Acta geographica Croatica, Podravina a dalších, vydávaných v Zagrebu. V rámci rozšiřování a prohlubování česko-slovenské přeshraniční spolupráce v posledních letech se stal iniciátorem ojedinělého návrhu projektu spolupráce univerzit, který by umožnil všem studentům, bez rozdílů jejich studijního zaměření, mít možnost seznámit se s různými aspekty genia loci našich krajin. Od počátku 90. let se věnuje sociálněgeografické problematice, přičemž ve své rozsáhlé pedagogické a publikační praxi vychází z postmoderních paradigmat synergicky se utvářejících společenských vztahů současnosti. Od roku 1991 byl garantem prvního studijního neučitelského geografického oboru Prostorové struktury a hospodářský rozvoj regionu na Ostravské univerzitě, který později prošel transformací na obor Regionální rozvoj a správa a následně na obor Sociální geografie a regionální rozvoj. Stal se iniciátorem prvního mezioborového studia na Ostravské univerzitě, s možností využití studia ekonomických disciplín na Vysoké škole báňské – Technické univerzitě, kde 42

prosazoval komplexní studium sociálně-ekonomických vztahů ve společnosti. Dalším jeho ojedinělým projektem byly jím řízené týmy odborníků různých oborů při tvorbě učebnic geografií místních regionů pro základní a střední školy (Valašsko, Severní Morava a české Slezsko, Haná a Horní Pomoraví, Slovácko). Tímto projektem oslovil širokou pedagogickou veřejnost na Moravě a ve Slezsku. Jeho myšlenky, prezentované učebnicovou tvorbou, našly v 90. letech odezvu v Rámcových vzdělávacích programech při realizaci tzv. průřezových regionálních témat. Jeho vize o budoucím vývoji geografie, nikoliv jako samostatné vědy, ale v kontextu lidského poznání, jej přivedly k myšlence nezbytnosti všeobecného posilování syntetických přístupů při vnímání reality a k filosofickým konsekvencím mezi realitou současné geografické praxe a její společenskou potřebou. Tyto myšlenky jej v posledních dvaceti letech přivedly k většímu semknutí s teorií rozvoje nových kvalit (synergetikou), což se projevuje v řadě jeho odborných prací, kde akcentuje názory, že změny v krajině je nutno realizovat ve vztahu k hlubokým znalostem vzájemného soužití člověka s krajinou v čase. Dochází k poznání, že východiskem ke studiu rozvojových trajektorií jakéhokoliv prostoru je znalost genia loci, genia regionis a hierarchicky vyšších aspektů genia prostoru. Jeho odborné knižní publikace věnované geniu loci krajů i další početné publikace, toho času překládané do jazyků zemí, jichž se týkají, jsou předzvěstí nového, zcela ojedinělého projektu geografa, který svými vizemi dokázal předběhnout vývoj názorů na lidské poznání. Prof. Jaroslav Vencálek popularizoval regionální geografii v posledních letech mediálně v Českém rozhlase v Ostravě. Seriálem 26 půlhodinových relací v Podvečerních čteních přiblížil široké veřejnosti geografické vidění reality a genia loci moravských a slezských mikroregionů. Další jeho eseje o geniu loci mikroregionů Česka se staly v roce 2008 součástí územně plánovací dokumentace vybraných spádových území úřadů s rozšířenou působností. Svou dlouholetou činnost na vysokoškolském pracovišti orientoval k poznání kulturně-historických tradic regionů a zkušeností, jež mohou ovlivňovat lokální a regionální rozvoj a komunikaci v různorodé, multikulturně se utvářející společnosti ve středoevropském prostoru. Své široké znalosti a bohaté zkušenosti prezentoval jak na svém pracovišti, tak na početných mezinárodních vědeckých konferencích doma i v zahraničí. Předává je studentům geografických oborů rovněž ve výuce, na každoročních komplexních geografických exkurzích po moravských a slovenských regionech aj. Svými odbornými pracemi a názory překročil rámec klasické geografie, což pro něj znamenalo někdy střetávat se určitou mírou nepochopení či názorových rozdílů. Střety názorů však překonává s optimismem i humorem jemu vlastním. Jeho životním krédem je Baťovsky příznačné: „Pokud se vám něco nelíbí, řekněte to mně, pokud se vám má činnost líbí, říkejte to jiným; často a hlasitě.“ Publikační činnost profesora Jaroslava Vencálka je mimořádně rozsáhlá. Ve své třiceti pětileté profesní dráze geografa napsal více než 180 různých publikací, článků, příspěvků ad. K jeho nejvýznamnějším dílům patří monografické publikace a dílčí části monografií, jejichž je spoluautorem, dále tvorba učebnic, učebních textů, skript a podobných studijních textů. Kromě těchto knižních publikací je autorem desítek vědeckých článků, odborných studií, výzkumných 43

zpráv, esejí a dalších odborných příspěvků, otištěných v různých seriálových publikacích nebo konferenčních sbornících. Ty jsou zaměřeny na geografii obyvatelstva, demografii, na regionální aspekty dynamiky obyvatel, na změny v rozmístění a vývoji obyvatelstva, na změny struktury ekonomicky aktivních obyvatel apod. V posledních letech se pak ve svých článcích věnuje z různých pohledů vnímání pohraničních prostorů v integrující se Evropě, zejména pak česko-polskému a česko-slovenskému příhraničí, změnám, územní identitě a dalším společenským aspektům, jakož i širšímu vnímání genia loci krajin. Do dalších let přejeme jubilantovi Jaroslavovi Vencálkovi pevné zdraví, mnoho pohody v osobním životě, chuti a elánu v jeho tvůrčí pedagogické činnosti i vědecké a publikační aktivitě. Jan Havrlant

Václav Toušek oslavil šedesáté narozeniny Doc. RNDr. Václav Toušek, CSc. se 24. dubna 2009 dožil krásných šedesáti let. Ve své dlouhé profesní kariéře působil na několika pracovištích, ve kterých se postupně zabýval tematicky širokým spektrem odborných problémů. Jeho vědecké, pedagogické i společenské působení formuje a ovlivňuje životy několika generací moravských geografů. Václav Toušek se narodil ve Zlíně v učitelské rodině. Vyrůstal a dospíval na Slovensku (Zlaté Moravce, Myjava), kde oba jeho rodiče pracovali. Po maturitě na gymnáziu v Myjavě zahájil v roce 1967 studium učitelství (aprobace matematika – zeměpis) na Přírodovědecké fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně. Absolvoval v roce 1972 obhájením diplomové práce s názvem Sídelní geografie města Hodonína, ve které se zabýval svým tehdejším bydlištěm. Už v průběhu studia pracoval Václav Toušek na Přírodovědecké fakultě UJEP v Brně jako asistent (na poloviční úvazek). Po ukončení základní vojenské sužby v roce 1973 pak nastoupil na Geografický ústav ČSAV v Brně, kde byl v období 1980–1990 vedoucím oddělení ekonomické geografie. Na tomto pracovišti se soustředil na problematiku geografie obyvatelstva a sídel, jeho vědecká činnost byla spojena především s řešením úkolů státního plánu základního výzkumu. Např. v letech 1974 a 1975 se zabýval problematikou hospodářské struktury obcí v Čechách a na Moravě a jejími změnami v letech 1961–1970. Této otázce byla věnována i rigorózní práce na téma Funkční klasifikace obcí Jihomoravského kraje, kterou obhájil na PřF UJEP v Brně v roce 1975. Od roku 1976 jako člen oddělení ekonomické geografie soustředil hlavní pozornost na řešení problematiky potenciálu krajiny, s orientací na její sociální a ekonomickou sféru. Počátkem roku 1981 se stal odpovědným řešitelem dílčího úkolu Socioekonomický potenciál ČSR. Mezi nejdůležitější výstupy úkolu lze zařadit studie Teorie a metodologie socioekonomického potenciálu ČSR (1982) a Sociálně-ekonomická diferenciace a územní typologie Jihomoravského kraje (1983). Dosažené výsledky shrnul v kandidátské disertační práci Geografické 44

hodnocení vybraných aspektů vývoje osídlení ČSR (na příkladě střediskových obcí). Práci obhájil na GÚ ČSAV v roce 1988 v oboru ekonomická geografie. Ocenění si zaslouží i výrazný podíl jubilanta na tvorbě map pomocí, ve své době průkopnického, automatizovaného kartografického zařízení DIGIKART. Václav Toušek byl jedním z iniciátorů projektů Atlasu ČSR ze sčítání lidu 1980 (1983) a Atlasu obyvatelstva ČSSR (1987), na kterých se zároveň podílel jako odpovědný redaktor a autor nebo spoluautor celkem šesti mapových listů. Rovněž se podílel na tvorbě několika map Atlasu životního prostředí a zdraví obyvatelstva ČSFR (1992). Na Geografickém ústavu ČSAV se kromě své vědecko-výzkumné činnosti věnoval i problematice zahraničních styků ústavu (v letech 1976–1978 referent zahraničních styků), jeho zásluhou byla posílena spolupráce s akademickými pracovišti zemí střední a východní Evropy. V roce 1990 přechází Václav Toušek na Katedru geografie (nynější Geografický ústav) Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Na novém pracovišti se částečně změnila jeho odborná orientace: začíná se ve zvýšené míře věnovat problematice ekonomické transformace, geografii průmyslu, regionální politice a regionálnímu rozvoji, trhu práce a geografii příhraničních regionů. Z vědecké činnosti v tomto období je třeba uvést jeho spolupráci na výzkumném záměru Ekonomicko-správní fakulty MU, zároveň byl spoluřešitelem pěti projektů podporovaných Grantovou agenturou ČR a dvou projektů podporovaných Fondem rozvoje vysokých škol. Rozsáhlá je i jeho expertní činnost pro praxi, podílel se na desítkách výzkumů financovaných orgány veřejné správy (MMR ČR, MV ČR, MPSV ČR, krajské, okresní a městské úřady). K výzkumné práci se přidala i přednášková činnost. Z kurzů vedených doc. Touškem je třeba uvést hlavně geografii průmyslu, regionální geografii Česka, geografickou analýzu trhu práce a geografické aspekty správní struktury. Na fakultě byl v letech 1991–2001 předsedou oborové rady oboru Regionální geografie a regionální rozvoj, od roku 2001 je členem oborové rady oboru Geografie a předseda oborové komise oboru Regionální geografie a regionální rozvoj. I díky značně neotřelým způsobům výuky se stal oblíbeným a respektovaným pedagogem, studenti a doktorandi si vysoce cení zejména jeho lidského přístupu a ochoty obětovat jim i svůj volný čas. To se také odráží v mimořádném počtu vedených bakalářských, diplomových a disertačních prací. Dosud byl vedoucím více než stovky úspěšně obhájených závěrečných písemných prací, vedoucím 6 obhájených rigorózních prací a školitelem 11 studentů, kteří obhájili disertační práci (dalších 23 v současnosti vede). Zájem o interdisciplinární přístup v řešení otázek rozvoje regionů ze strany veřejné správy byl impulsem pro založení Výzkumného centra regionálního rozvoje MU (dnes působí pod názvem Centrum pro regionální rozvoj). Toto pracoviště vzniklo z iniciativy Ekonomicko-správní fakulty, Fakulty sociálních studií a Přírodovědecké fakulty a působí na Masarykově univerzitě od poloviny roku 2000. Václav Toušek je od založení jeho ředitelem. Během devíti let byly v centru zpracovány desítky studií, především pro potřeby Jihomoravského kraje a statutárního města Brna (strategie a programy rozvoje, průzkumy zaměstnanosti, koncepce podpory cestovního ruchu aj.). Dalším přelom v profesní kariéře Václava Touška nastal v roce 2004. Na Univerzitě Komenského v Bratislavě obhájil habilitační práci na téma Geo45

grafické aspekty transformace českého průmyslu po roce 1989 a byl jmenován docentem v oboru humánní geografie. V tomtéž roce přenáší většinu svých aktivit na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, kde působí dodnes. V období 2004–2007 byl vedoucím katedry geografie, v současnosti je členem vědecké rady Přírodovědecké fakulty a předsedou vědecko-pedagogické rady oboru Vědy o zemi. V pozici vedoucího katedry se mu podařilo pracoviště výrazně oživit. Vedle akreditace nových studijních oborů (bakalářského i magisterského stupně Regionální geografie) šlo zejména o zformování ambiciózního kolektivu, který se začal úspěšně zapojovat do základního i aplikovaného geografického výzkumu. Pod jeho vedením vzniklo v Olomouci několik hodnotných publikací jako např. Portréty krajů České republiky nebo Atlas Vysočiny. Profesní aktivity Václava Touška jsou velmi pestré a nelze je na malém prostoru plně obsáhnout. Z pedagogické činnosti je třeba ještě zmínit jeho působení na Fakultě sociálně ekonomické Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Přínosná byla také jeho činnost v pracovní skupině geografických oborů Akreditační komise MŠMT ČR (2004–2009), od roku 2007 působí v Grantové agentuře AV ČR jako člen oborové rady Vědy o Zemi a vesmíru, od roku 2008 je hlavním redaktorem časopisu Acta Universitatis Palackianae Olomucensis – Geographica ad. Ve všech svých funkcích a vedoucích pozicích bylo a je pro docenta Václava Touška typických několik základních rysů: plné pracovní nasazení často i na úkor osobního a rodinného života; integrující přístup v lidské i odborné rovině, který vždy prospíval ne jednotlivcům, ale pracovišti jako celku; snaha o propagaci, popularizaci a uplatnění geografie ve všech její směrech, a to v takové orientaci a rozsahu, že to bylo tomuto vědnímu oboru vždy na prospěch. Přejeme Václavu Touškovi, aby měl dost sil pokračovat ve všech vyjmenovaných aktivitách i v následujících letech a aby ve svých žácích našel mnoho zapálených a věci oddaných následovníků. Marián Halás, Jiří Vystoupil, Miloš Fňukal

Jaromír Demek oceněný za celoživotní přínos k rozvoji katedry geografie na PřF UP v Olomouci O české a moravské geografii jako o dvou zvláštních oborech se hovoří už nejméně od 20. let 20. století, ale s málokým je úsloví „moravská geografie“ natolik spojeno, jako s profesorem Jaromírem Demkem, bez něhož si zejména vývoj geomorfologického bádání během druhé půlky dvacátého století ve střední Evropě lze jen těžko představit. Jaromír Demek se narodil 14. srpna 1930 v Sokolnicích v okrese Brno-venkov, prakticky na úpatí slavkovské Mohyly míru. Absolvoval učitelský ústav v Brně (1944–48), potom brněnskou pedagogickou (učitelství zeměpisu, biologie a chemie; 1948–51) a po složení rozdílových zkoušek i přírodovědeckou fakultu, kterou zakončil v roce 1952 doktorátem na základě disertační práce Geomorfologické poměry povodí horní Bobravy. Krátce učil na střední škole v Lednici, v letech 1952–55 prošel vědeckou aspiranturou na brněnské univer46

zitě, pak pracoval jako odborník na fyzickou geografii v různých projekčních ústavech především v tehdejším Gottwaldově (nyní Zlín). Zásluhou profesora Františka Vitáska, který Demka znal již od studií, nastoupil k 1. prosinci 1958 do Kabinetu pro geomorfologii ČSAV v Brně (již roku 1960 byl pověřen jeho vedením) a po reorganizaci (1963) se Demek stal ředitelem Geografického ústavu ČSAV, opět v Brně. V jeho čele stál celých patnáct let. Na podzim roku 1978 přestoupil na Přírodovědeckou fakultu tehdejší Univerzity J. E. Purkyně v Brně a po předčasné smrti Miloše Noska převzal vedení katedry geografie. Po devíti letech pak přešel na katedru geografie a didaktiky geografie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, kde se roku 1988 stal vedoucím a dosavadní orientaci katedry směrem k didaktice zaměnil za fyzickou geografii, v níž Olomouc záhy dosáhla vynikající úrovně včetně práva habilitací. Roku 1956 získal titul CSc., habilitoval se už roku 1966 (externě), roku 1973 obdržel titul DrSc. (na základě rozsáhlé monografie o kryoplanačních terasách). Profesorem byl jmenován ale až v roce 1992. V polovině 90. let odešel do penze, ale i nadále vědecky publikuje, v současné době pracuje také na brněnské pobočce Výzkumného ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v.v.i. Seznam publikací, skript a článků Jaromíra Demka obsahuje více než 500 položek, zejména z oborů geomorfologie a teoretické geografie. Jeho práce byly vydány v řadě zemí, zejména v SSSR a SRN, ale např. také v Číně. Aktivně se účastnil činnosti mezinárodních organizací a kandidoval i na funkce v Mezinárodní geografické unii, jejíchž sjezdů se pilně účastnil (v letech 1960–84 všech). Podnikl celou řadu cest po světě: mj. při sjezdu Mezinárodní asociace pro výzkum čtvrtohor (INQUA) v Denveru roku 1965 procestoval západní část USA, o rok později podnikl cestu po Východní Sibiři (povodí Leny, navštívil také pól mrazu – Ojmjakon), putoval po Indii, Kanadě a dlouhé řadě dalších zemí. Pracoval i v České geografické společnosti, jíž byl jeden čas místopředsedou, a stal se také členem celé řady zahraničních vědeckých společností. Vědecky studoval Jaromír Demek zejména svahové pohyby a vliv mrazu na geomorfologické pochody (Výzkum vlivu pleistocénní kryoplanace na vývoj povrchových tvarů České vysočiny, 1961, spolu s T. Czudkem). Své poznatky soustředil jak v desítkách prací s regionální tématikou, tak v syntézách, jako je Geomorfologie českých zemí (1965, s kolektivem) a Obecná geomorfologie (1988). Napsal také celou řadu vysokoškolských učebnic – Úvod do studia a dějiny geografie (1980) či fyzickogeografická část Geografie ČSSR (1985), pohříchu od té doby nenahrazenou novou syntézou naší fyzické geografie, což vypovídá i o vynikajících kvalitách Demkových textů. Napsal i řadu fyzicko-geografických kapitol pro učebnice pro základní a střední školy, včetně podílu na neobvyklé učebnici o místním regionu Haná a horní Pomoraví (1997). Věnoval se i teoretické geografii a také krajinné ekologii (Nauka o krajině, 1990). Podílel se též na vypracování studií o vhodnosti umístění jaderných elektráren a dalších nukleárních zařízení i jiných otázkách aplikace geografii v praxi. V 60. letech se podílel na zpracování Československého vojenského atlasu a Atlasu ČSSR (v obou případech člen redakční rady), vedl autorský kolektiv Zeměpisného lexikonu ČR – Hory a nížiny (1. vydání 1987) a zúčastnil se také přípravy nové řady Vlastivědy moravské (1992). 47

V neposlední řadě je třeba také zmínit jeho pedagogickou práci, když se řada jeho studentů uplatňuje jak ve vědě, tak i v geografické praxi. I proto byl při příležitosti 50. výročí založení výuky geografie na olomoucké alma mater oceněn pamětní medailí za významný přínos k rozvoji katedry geografie. Literatura: HORNÍK, S. (2000): Prof. RNDr. Jaromír Demek, DrSc., sedmdesátníkem. Geografia, 3, č. 4. Kdo je kdo v Československu. ČTK, Praha (1969). MARTÍNEK, J., MARTÍNEK, M. (1998): Kdo byl kdo – Naši geografové a cestovatelé. Libri, Praha, 509 s. TOMEŠ, J. a kol. (1999): Český biografický slovník XX. století. 1. svazek. Praha.

Jiří Martínek

48

OBSAH – CONTENTS Editorial (R. Perlín) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1

ZPRÁVY Z VÝZKUMU A DISKUSE RESEARCH REPORTS AND DISCUSSION K o l e j k a J a r o m í r : Energogeografická regionalizace území České republiky . . . . . 3 Natural energy geographic division of the Czech Republic J u r á č e k J a n : Geomorfologické poměry údolí Sázavy u Pohledských Dvořáků východně od Havlíčkova Brodu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Geomorphological features of the Sázava river valley near “Pohledští Dvořáci” settlement east of Havlíčkův Brod

LITERATURA – RECENT PUBLICATIONS Dědictví a identita pohledem britských geografů, B. Graham, P. Howard (eds.): The Ashgate Research Companion to Heritage and Identity (Z. Kučera) 13 – V. Toušek, J. Kunc, J. Vystoupil a kol.: Ekonomická a sociální geografie (T. Siwek) 14 – L. A. Rivard: Geohazard-associated Geounits. Atlas and Glossary (P. Raška) 17 – E. Heřmanová, P. Chromý a kol.: Kulturní regiony a geografie kultury (P. Osoba) 19

KONFERENCE A AKTIVITY GEOGRAFŮ CONFERENCES AND ACTIVITIES OF GEOGRAPHERS Konference 50 let geografie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého v Olomouci (P. Ptáček) 22 – 7. Česko-polsko-slovenské geografické seminárium (T. Seidl) 23 – Konference HERODOT 2009 (A. Ruda, D. Foltýnová) 24 – 1st European Conference on Local Implementation of the European Landscape Convention, 27.–30. 5., Nové Hrady (K. Jačková) 26 – European Landscape Network (K. Jačková) 27 – Studentská konference New Wave (M. Hupková, R. Matoušek, M. Seidlová, M. Šandová) 28 – Setkání doktorandů z kateder sociální geografie a regionálního rozvoje PřF OU a PřF UK (P. Osoba, A. Ottmár) 29 – Seminář věnovaný vzpomínce na profesora Jaromíra Korčáka (P. Netrdová, V. Nosek) 30 – Výstava Venkovy a venkované (R. Perlín, S. Kučerová) 30 – Studium geografie na univerzitách v Tatarstánu (J. Kolejka) 31

ZPRÁVY Z ČESKÉ GEOGRAFICKÉ SPOLEČNOSTI REPORTS FROM CZECH GEOGRAPHIC SOCIETY Zpráva z jednání Hlavního výboru České geografické společnosti (R. Perlín) 33

LIDÉ – PEOPLE Za dr. Václavem Poštolkou… (A. Hynek) 35 – K životnímu jubileu doc. Stanislavy Šprincové (P. Ptáček) 36 – K životnímu jubileu RNDr. Zdeňka Hoffmanna, CSc. (V. Toušek) 37 – Docent Petr Šindler má 65 (V. Baar) 38 – Prof. RNDr. Jitka Rychtaříková, CSc. jubiluje (L. Fialová) 40 – K šedesátým narozeninám prof. PaedDr. Jaroslava Vencálka, CSc. (nar. 6. 6. 1949) (J. Havrlant) 41 – Václav Toušek oslavil šedesáté narozeniny (M. Halás, J. Vystoupil, M. Fňukal) 44 – Jaromír Demek oceněný za celoživotní přínos k rozvoji katedry geografie na PřF UP v Olomouci (J. Martínek) 46

ISSN 1213-1075

http://www.geography.cz

Neprodejné

POKYNY PRO AUTORY Rukopis příspěvků předkládá autor v originále a v elektronické podobě (Word), věcně a jazykově správný. Rukopis musí být úplný, tj. se seznamem literatury (viz níže), obrázky, texty pod obrázky, s anglickým abstraktem a anglickými klíčovými slovy. Zveřejnění v jiném jazyce než v českém nebo anglickém podléhá schválení redakční rady. Rozsah kompletního rukopisu je u vědeckých výzkumných článků a článků přehledových či diskusních maximálně 2 000 – 4 000 slov, a to včetně příloh. Jen výjimečně může být se souhlasem redakční rady větší. Pro rubriku Literatura se přijímají příspěvky v rozsahu 1 200 – 2 000 slov, pro ostatní rubriky maximálně 1 200 slov, výjimečně ve zdůvodněných případech do 2 000 slov. Abstrakt (včetně klíčových slov) v angličtině připojí autor k příspěvkům pro rubriku Zprávy z výzkumu a diskuse. Abstrakt má celkový rozsah maximálně 80 slov. Text abstraktu dodá autor současně s rukopisem, a to v anglickém i českém znění. Redakce si vyhrazuje právo podrobit anglické texty jazykové revizi. Seznam literatury musí být připojen k příspěvkům pro rubriku Zprávy z výzkumu a diskuse. Použité prameny seřazené abecedně podle příjmení autora musí být úplné a přesné. Bibliografické citace musí odpovídat následujícím vzorům: Citace z časopisu: RASMUSSEN, T. F. (1994): Zkušenosti a pojetí územního a regionálního plánování v Norsku. Geografie – Sborník ČGS, 99, č. 1, s. 1–13.

blikována. Např.: Vymezováním migračních regionů se zabýval Korčák (1961), později na něho navázali jiní (Hampl a kol. 1978). Obrázky zpracované v digitální podobě je nutné dodat (souběžně s vytištěným originálem) i v elektronické podobě (formát .tif, .wmf, .eps, .ai, .cdr, .jpg). Xeroxové kopie lze použít jen při zachování zcela ostré černé kresby. Předlohy větších formátů než A4 redakce nepřijímá. Fotografie zpracované v digitální podobě musí mít dostatečné rozlišení (minimálně 300 dpi). Fotografie odevzdané v analogové podobě formátu min. 13×18 cm a max. 18×24 cm musí být technicky dokonalé a reprodukovatelné v černobílém provedení. Texty pod obrázky musí obsahovat jejich původ (jméno autora, pramen, příp. odkud byly převzaty apod.). Údaje o autorovi (event. spoluautorech), které autor připojí k rukopisu, jsou: adresa pracoviště, včetně PSČ, e-mailová adresa. Všechny příspěvky pro rubriku Zprávy z výzkumu a diskuse procházejí recenzním řízením. Recenzenti jsou anonymní, redakce jejich posudky autorům neposkytuje, autor obdrží výsledek recenzního řízení, kde je uvedeno, zda byl článek přijat bez úprav, odmítnut nebo jaké jsou k němu připomínky (v takovém případě jsou připojeny požadavky na konkrétní úpravy). Honoráře autorské ani recenzní nejsou vypláceny.

Citace knihy: GREGORY, K. J. (2000): The changing nature of physical geography. Arnold, London, 368 s.

Separáty se zhotovují pouze v elektronické podobě (soubor .pdf). Redakční rada si vyhrazuje právo uveřejnit publikované příspěvky na webové straně České geografické společnosti.

Citace kapitoly z knihy: MARCOU, G. (1993): New tendencies of local government development in Europe. In: Bennet, R. J. (ed.): Local government in the new Europe. Belhaven Press, London, New York, s. 51–66.

Příspěvky se zasílají na adresu: Redakce Informace České geografické společnosti, Univerzita Karlova v Praze, Přírodovědecká fakulta, katedra sociální geografie a regionálního rozvoje, Albertov 6, 128 43 Praha 2, e-mail: [email protected].

Odkaz v textu na jinou práci se provede uvedením autora a v závorce roku, kdy byla pu-

Příspěvky, které neodpovídají uvedeným pokynům, redakce nepřijímá.