ČESKÉ GEOGRAFICKÉ SPOLEČNOSTI

ČESKÉ GEOGRAFICKÉ SPOLEČNOSTI

2010 / 2 ROČNÍK 29

OBSAH – CONTENTS Editorial (R. Perlín) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1

ZPRÁVY Z VÝZKUMU A DISKUSE RESEARCH REPORTS AND DISCUSSION LIPSKÝ Zdeněk: 10 let Evropské úmluvy o krajině a možnosti geografického výzkumu . . 2 10 years of the European Landscape Convention and the possibilities of geographic research MATĚJČEK Tomáš: Environmentální postoje budoucích učitelů zeměpisu . . . . . . . . . . . 13 The environmental attitudes of future geography teachers VÁGAI Tomáš, VODÁKOVÁ Pavlína: Projektové kurzy na katedře geografie, FP TU v Liberci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25 Project-oriented courses in the Department of Geography at the Technical University of Liberec

LITERATURA – RECENT PUBLICATIONS M. Marada, V. Květoň, P. Vondráčková: Doprava a geografická organizace společnosti v Česku (M. Horňák) 34 – J. Tomeš, D. Festa, J. Novotný a kol.: Konflikt světů a svět konfliktů: Střety idejí a zájmů v současném světě (D. Vogt) 36 – P. Drbalová, A. Zelenka, D. Bílková: Rejstřík jeskyní ke knize Hromas J. (ed.) a kol.: Jeskyně (J. Rubín) 41 – Sborník České společnosti zeměvědné a jeho následovníci v databázi GEOBIBLINE (E. Novotná) 41

KONFERENCE A AKTIVITY GEOGRAFŮ CONFERENCES AND ACTIVITIES OF GEOGRAPHERS XXII. sjezd České geografické společnosti v dešti (nápadů) (T. Siwek) 47 – Zpráva z jednání delegátů Národních komitétů IGU (V. Vilímek, J. Kolejka) 51 – Regionální konference IGU v Izraeli (R. Perlín) 52 – The Association of American Geographers 2010 Annual Meeting (Z. Kučera, R. Matoušek, L. Sýkora) 53 – Historickogeografická konference „Průmyslová krajina jako kulturní dědictví“ (E. Chodějovská) 57 – Vědecká konference „Nové sociálně prostorové nerovnosti, lokální rozvoj a kvalita života“ (L. Pospíšilová, J. Temelová, M. Ouředníček) 57 – Pozvánka na konferenci GaREP a informace o výzkumných výsledcích (I. Galvasová, J. Holeček) 58 – Ohlédnutí za 11. mezinárodní konferencí České asociace geomorfologů (M. Křížek) 59 – Seminář EUROGEO „Sustainable Geographies“ a „Alumni Reunion EGEA“ (R. Matoušek) 60 – 21st IAPS Conference „Vulnerability, Risk and Complexity: Impacts of Global Change on Human Habitats“ (R. Matoušek) 61 – Aktuální problémy cestovního ruchu: Kulturní cestovní ruch (D. Fialová) 62 – Devadesátiny Přírodovědecké fakulty UK (J. Martínek) 62

ZPRÁVY Z ČESKÉ GEOGRAFICKÉ SPOLEČNOSTI REPORTS FROM CZECH GEOGRAPHIC SOCIETY Zpráva o činnosti Sekce kartografie a geoinformatiky (J. Kaňok) 66 – Zpráva z jednání Hlavního výboru ČGS 21. 5. 2010 (R. Perlín) 69 – Zpráva z jednání Hlavního výboru ČGS 30. 8. 2010 (R. Perlín) 70

EDITORIAL

Vážení členové České geografické společnosti, od roku 2009 vycházejí Informace ČGS v nové, inovované podobě. Nově sestavená redakční rada Informací ČGS po vydání čísel 1/2009 a 1/2010 rozhodla, že požádá Radu vlády pro výzkum a vývoj (RVV), která eviduje databázi vědeckých neimpaktovaných časopisů, o zařazení do tohoto seznamu. Po vyplnění žádosti se všemi náležitostmi RVV naší žádosti vyhověla a zařadila náš časopis na seznam vědeckých neimpaktovaných periodik. To znamená, že vědecké články a recenze, které procházejí anonymním recenzním řízením, mohou být dále jednotlivými autory a jejich pracovišti vykazovány jako vědecké články a hodnoceny v systému evidence publikovaných vědeckých výsledků v databázi RIV a budou za ně přiděleny příslušné body. Jsme přesvědčeni, že rozšíření možností publikovat dílčí vědecké výsledky, zprávy z výzkumu nebo zajímavé výsledky například diplomních prací dále přispěje ke zvýšení prestiže geografie jako oboru a pomůže jednotlivým autorům i jejich pracovištím při vykazování výsledků výzkumné práce. Stejně tak se podařilo i redakční radě Geografických rozhledů zařadit toto periodikum na seznam neimpaktovaných vědeckých periodik vedený RVV a proto se od roku 2010 významně rozšířila publikační možnost pro všechny členy geografické obce. Další časopisy, které jsou publikovány jednotlivými geografickými pracovišti a jsou zařazeny do tohoto seznamu, najdete na webové stránce RVV www.vyzkum.cz v sekci Hodnocení VaVaI, pod bodem Pozitivní seznam periodik. Se zařazením do tohoto seznamu také souvisí rozhodnutí redakční rady Informací ČGS (které bylo doporučeno Hlavnímu výboru ČGS a ten jej následně schválil) o publikování výročních zpráv poboček a sekcí, jež dříve tvořily podstatnou část Informací ČGS, již výhradně formou prezentace na webu České geografické společnosti: www.geography.cz. Vážení čtenáři, věřím, že nová podoba Informací ČGS jako časopisu, který obsahuje jak dílčí vědecké články a studie nebo recenze, tak zprávy ze života České geografické společnosti vás zaujme a že redakční rada se může těšit na celou řadu vašich příspěvků. Připomínám, že časopis, stejně jako webové stránky geography.cz, můžete využít k prezentaci aktivit poboček ČGS, sekcí ČGS nebo i aktivit jednotlivých výzkumných týmů a pracovišť. Stejně tak je tato platforma otevřena pro prezentaci dílčích výsledků, pro rozvinutí vědecké diskuze nad jednotlivými tématy a problémy současné geografie a všech jejích dílčích oborů. Přeji vám, abyste z tohoto čísla Informací ČGS načerpali mnoho nových podnětů, zajímavých zpráv a sdělení, které můžete využít ve vaší odborné i organizační práci. Radim Perlín, šéfredaktor

INFORMACE ČESKÉ GEOGRAFICKÉ SPOLEČNOSTI ROK 2010 • ČÍSLO 2 • ROČNÍK 29

ZDENĚK LIPSKÝ

10 LET EVROPSKÉ ÚMLUVY O KRAJINĚ A MOŽNOSTI GEOGRAFICKÉHO VÝZKUMU LIPSKÝ, Z. (2010): 10 years of the European Landscape Convention and the possibilities of geographic research. Informace ČGS, 29, No. 2, pp. 2–12. – During its 10 years of existence, the European Landscape Convention (Council of Europe 2000) has stimulated a variety of research projects dealing with landscape typology, landscape character assessment and landscape planning both at European and national levels. This paper provides an overview of landscape projects connected with the Convention, particularly those focusing on Czechia. Special attention is paid to the participative approach in the implementation of measures of the European Landscape Convention in local level projects. Investigating cultural landscape, as it is perceived and understood by the Convention, requires a complex approach transcending the traditional division of scientific disciplines. The interdisciplinary character of the project calls for the involvement of a variety of geographical and other disciplines and the utilization of different research methods. KEY WORDS: The European Landscape Convention – landscape management – geography – Czechia.

Úvod Krajina a její změny se stále více stávají předmětem politického a veřejného zájmu. Kulturní krajina je chápaná jako přírodní a současně kulturní dědictví, vytvořené ve vzájemné interakci přírodních a antropogenních procesů. Její tradice a regionální odlišnosti přispívají k utváření lokální a regionální kultury a identity. Zejména venkovská krajina tak zaujímá důležité místo v evropském vědomí. K péči o toto dědictví je třeba přistupovat participativně, to znamená sdílením odpovědnosti státních a samosprávných orgánů, vlastníků a uživatelů krajiny. Péče o kulturní krajinu by také měla vycházet z kontinuity lidské činnosti, na níž je kulturní krajina závislá. Hledají se cesty aktivní integrované ochrany krajiny, která nevylučuje její hospodářské využívání a další rozvoj. Ze všech těchto předpokladů vychází Evropská úmluva o krajině (European Landscape Convention) připravená z iniciativy orgánů Rady Evropy ve Štrasburku (Council of Europe 2000). Její vypracování bylo reakcí na zásadní změny, k nimž dochází v posledních desetiletích v evropské kulturní krajině. Je také výrazem zvýšeného zájmu vědců, politiků i veřejnosti o problematiku kulturní krajiny, která je vystavena stále silnějším tlakům ze strany společnosti. Úmluva představuje koncepční mezinárodní dokument a nástroj zakotvující potřebu nového náhledu na krajinu, obsahující mj. plné docenění jejích přírodních a kulturních hodnot. Zdůrazňuje participativní přístup, 2

tj. maximální zapojení veřejnosti do projednávání problematiky krajinného plánování, ochrany a rozvoje krajinných hodnot. Formuluje také řadu požadavků, jejichž naplnění musí být podloženo důkladným výzkumem krajiny na národní úrovni. Text Evropské úmluvy o krajině (EÚK) a její důvodovou zprávu přijali účastníci Výboru ministrů Rady Evropy na 718. zasedání tohoto výboru ve Štrasburku dne 19. července 2000. Zároveň rozhodli o otevření Úmluvy k podpisu na ministerské konferenci o ochraně krajiny 20. října 2000 v italské Florencii. Za 10 let své existence EÚK iniciovala celou řadu panevropských i národních výzkumných projektů. Cílem tohoto příspěvku je připomenout obsah Úmluvy, z nějž vyplývají významné možnosti pro uplatnění geografických metod výzkumu krajiny, a představit některé z již realizovaných projektů. Obsah Evropské úmluvy o krajině V důvodové zprávě k Evropské úmluvě o krajině se zdůrazňuje, že „krajina je společným zájmem všech a musí se s ní zacházet prostřednictvím demokratických principů, především na lokální a regionální úrovni“ (Council of Europe 2000). EÚK definuje v článku 1 pojmy krajina, krajinná politika, cílová charakteristika krajiny, ochrana krajiny, péče o krajinu a krajinné plánování: „Krajina“ znamená část území tak, jak je vnímána obyvatelstvem, jejíž charakter je výsledkem činnosti a vzájemného působení přírodních a/nebo lidských faktorů; „krajinná politika“ znamená vyjádření všeobecných zásad, strategií a orientací umožňujících kompetentním úřadům veřejné správy přijímat specifická opatření, zaměřená na ochranu, péči a plánování krajiny; „cílová charakteristika krajiny“ znamená zformulování přání a požadavků obyvatel týkající se charakteristických rysů krajiny, v níž žijí, pro každý specifický typ krajiny. Uvedená definice krajiny a formulování cílové charakteristiky krajiny vycházejí z participativního přístupu a jsou výrazně antropocentrické – zdůrazňují rozhodující úlohu vnímání a utváření krajiny místním obyvatelstvem. Úmyslně zůstává stranou vědecká definice krajiny jako geo/ekosystému. Výše uvedenou cílovou charakteristiku krajiny považuji rovněž za velmi účelovou: jednak pomíjí vědecké přístupy a plný důraz klade na názor laické veřejnosti, ale i samotný výraz „cílová charakteristika“ je problematický. Navozuje představu jakéhosi konečného ideálního řešení, zatímco krajina, stejně jako její vnímání lidmi, se stále mění a ani v budoucnosti tomu nebude jinak. „Ochrana krajiny“, jak je definovaná v Úmluvě, pak sestává z opatření na ochranu současného charakteru a vlastností krajiny, které jsou ceněny díky své typické přírodní nebo kulturní konfiguraci. Taková ochrana musí být aktivní a musí zahrnovat opatření na údržbu krajiny, sloužící k zachování jejích význačných rysů. „Péče o krajinu“ vychází z principu trvale udržitelného rozvoje. Znamená opatření a činnosti prováděné k zajištění pravidelného udržování krajiny tak, aby se krajina rozvíjela harmonickým způsobem. Tento přístup musí být dynamický a musí usilovat o zlepšení kvality a hodnot krajiny opět na základě očekávání obyvatel (také zde bychom mohli úspěšně polemizovat o rozporech mezi vědeckými poznatky a názory místní veřejnosti). „Kra3

jinné plánování“ znamená cílené aktivity s výhledem do budoucna, zaměřené na zvýšení hodnoty, obnovu či utváření nové krajiny. V každé části krajiny má rovnováha mezi výše uvedenými třemi typy činností (ochrana krajiny, péče o krajinu, plánování krajiny) záviset na charakteru krajiny a jejích cílových charakteristikách. V některých oblastech a krajinách by tak měla převažovat jejich přísná ochrana, jiné krajiny a jejich části budou vyžadovat intenzivnější péči nebo změnu současného neuspokojivého stavu. Při hledání potřebné rovnováhy mezi ochranou, péčí a plánováním je třeba si uvědomit, že cílem není zakonzervování stavu krajiny v určité fázi jejího vývoje. Krajina se vždy měnila a bude měnit, jak vlivem přírodních procesů, tak i vlivem činnosti člověka a měnících se požadavků společnosti na kulturní krajinu (Council of Europe 2000). Je důležité, že svou působností se Úmluva vztahuje na celá státní území smluvních stran a na všechny typy krajin – přírodní i kulturní, venkovské a městské, chráněné, jedinečné i zcela běžné nebo dokonce degradované typy krajin. Cílem je ochrana, péče a plánování evropské kulturní krajiny prostřednictvím opatření na národní i na evropské úrovni. Z článků 5 a 6 Úmluvy potom vyplývají konkrétnější zadání pro výzkumnou i plánovací činnost. V rámci všeobecných opatření (článek 5) se každá smluvní strana zavazuje: a) Právně uznat krajinu jako základní složku prostředí, v němž obyvatelé žijí, jako výraz rozmanitosti jejich společného kulturního a přírodního dědictví a základ jejich identity; b) formulovat a provádět krajinné politiky, zaměřené na ochranu, správu a plánování krajiny, prostřednictvím přijetí specifických opatření uvedených v článku 6; c) zavést postupy pro účast veřejnosti, místních a regionálních úřadů a jiných stran, které jsou zainteresovány na definování a provádění krajinných politik; d) systematicky začleňovat krajinu do svých politik územního a urbánního plánování, do své kulturní, environmentální, zemědělské, sociální a hospodářské politiky, jakož i do ostatních politik s možným přímým či nepřímým dopadem na krajinu. Článek 6 – Specifická opatření – obsahuje mimo jiné požadavek uvědomování, informovanosti a vzdělávání veřejnosti, školení a vzdělávání odborníků v oblasti ochrany krajiny, krajinného plánování a managementu krajiny. Jedním z významných úkolů je identifikace typů krajin na území každého státu (čili vypracování typologie současné krajiny) a monitorování změn, k nimž v krajinách dochází. V odstavci c) se doslova píše: „Za aktivní účasti veřejnosti, místních a regionálních orgánů a jiných stran, které jsou zainteresovány na definování a provádění krajinných politik, a na základě mezinárodních zkušeností a spolupráce v metodologické oblasti vymezit své vlastní typy krajiny na celém svém území; analyzovat jejich charakteristiky, síly a tlaky, které je mění; zaznamenávat jejich změny; vyhodnotit takto vymezené krajiny s ohledem na zvláštní hodnoty, které jsou jim připisovány zainteresovanými stranami a dotčeným obyvatelstvem.“ Odstavec d) se týká zmíněné cílové charakteristiky krajiny: „Za aktivní účasti veřejnosti, místních a regionálních orgánů a jiných stran, které jsou zainteresovány na definování a provádění krajinných politik, definovat cílové charakteristiky krajiny pro vymezené a vyhodnocené krajiny.“ Tato formulace je opět výrazem participativního přístupu a má za cíl posílit podíl místního obyvatelstva na aktivním utváření krajiny. 4

Další opatření Úmluvy se týkají mezinárodní výměny informací, zkušeností a myšlenek a vypracování přeshraničních programů na ochranu a rozvoj krajin obklopujících státní hranice (tzv. přeshraniční krajiny). Celou Úmluvou prolíná mimořádný důraz, který je kladen na tzv. participativní přístup, spočívající v maximálním zapojení veřejnosti, orgánů místní samosprávy a státní správy do procesů plánování, managementu a ochrany krajiny. Naplňování požadavků Úmluvy na uvědomování, informovanost a vzdělávání veřejnosti, školení a vzdělávání odborníků v oblasti ochrany krajiny, krajinného plánování a managementu krajiny dává obecně široké možnosti i geografickým výzkumným a vzdělávacím pracovištím. Implementace opatření Evropské úmluvy o krajině v Česku a v Evropě Úmluvu dosud podepsalo 36 a ratifikovalo 30 evropských zemí, včetně Česka a Slovenska. Pro Česko se Evropská úmluva o krajině stala právně závaznou na základě uzavření ratifikačního procesu 1. října 2004 (viz tab. 1). Usnesení vlády ČR č. 1049 ze dne 30. 10. 2002 uložilo ministrům životního prostředí, zemědělství, pro místní rozvoj, kultury a školství, mládeže a tělovýchovy realizovat implementaci EÚK v Česku. Za tímto účelem byla zpracována řada podpůrných dokumentů. Již v roce 2001, krátce po zveřejnění Úmluvy, zadalo Ministerstvo životního prostředí ČR vypracování jejího právního rozboru jako podkladu pro přípravu ratifikace (Mlčoch 2001). Tato právní analýza konstatovala celkově dobrou připravenost Česka na přijetí Evropské úmluvy o krajině. Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, představuje relativně progresivní komplexní normu na ochranu a péči o krajinu, obsahující řadu prvků a právních nástrojů, které požaduje v Článku 6 Evropská úmluva o krajině. Mezi tyto nástroje patří zejména: ochrana významných krajinných prvků; tvorba územních systémů ekologické stability; ochrana a hodnocení krajinného rázu; ochrana zvláště chráněných území přírody a péče o ně. Další právní nástroj, vyhlašování a ochrana krajinných památkových zón, je zmíněn v zákoně o státní památkové péči. Specifické nástroje pak představuje např. právní úprava posuzování vlivů na životní prostředí podle zákona č. 100/2001 Sb. Za slabé místo lze naopak označit např. nedostatečnou provázanost jednotlivých právních úprav mezi sebou a celkově nízkou míru koordinace mezi jednotlivými resorty (životní prostředí, zemědělství, místní rozvoj), které svou činností zasahují do plánování a využívání volné krajiny (Lipský, Nováková, Zdražil 1998). Z právního rozboru tak vyplývají jednotlivé konkrétní požadavky a úkoly, které má Česko plnit. Patří k nim zejména vypracování jednotné krajinné politiky a typologie krajiny Česka (viz dále). V předkládací zprávě pro vládu ČR (MŽP ČR 2002) se uvádí: „Krajina hraje významnou a vpravdě nezastupitelnou roli při utváření prostředí, kultury a života společnosti, je tedy ukotvení její aktivní a dynamické ochrany, jakož i řízené péče (managementu) nepochybně jednou z priorit veřejného zájmu. Specifický charakter krajiny přispívá k vytváření místní kultury, je základní složkou evropského přírodního a kulturního dědictví a významně se spolupodílí jak na plnohodnotném životě lidí, tak i na udržování a posilování evropské 5

Tab. 1 – Seznam zemí, které podepsaly a ratifikovaly Evropskou úmluvu o krajině, stav k 1. 3. 2010 Země

Datum podpisu

Datum ratifikace

Platnost od

Arménie

14. 5. 2003

23. 3. 2004

1. 7. 2004

Ázerbájdžán

22. 10. 2003

–

–

Belgie

20. 10. 2000

28. 10. 2004

1. 2. 2005

Bulharsko

20. 10. 2000

24. 11. 2004

1. 3. 2005

Černá Hora

8. 12. 2008

22. 1. 2009

1. 5. 2009

Česko

28. 11. 2002

3. 6. 2004

1. 10. 2004

Dánsko

20. 10. 2000

20. 3. 2003

1. 3. 2004

Finsko

20. 10. 2000

16. 12. 2005

1. 4. 2006

Francie

20. 10. 2000

17. 3. 2006

1. 7. 2006

Chorvatsko

20. 10. 2000

15. 1. 2003

1. 3. 2004

Irsko

22. 3. 2002

22. 3. 2002

1. 3. 2004

Itálie

20. 10. 2000

4. 5. 2006

1. 9. 2006

Kypr

21. 11. 2001

21. 6. 2006

1. 10. 2006

Litva

20. 10. 2000

13. 11. 2002

1. 3. 2004

Lotyšsko

29. 11. 2006

5. 6. 2007

1. 10. 2007

Lucembursko

20. 10. 2000

20. 9. 2006

1. 1. 2007

Maďarsko

28. 9. 2005

26. 10. 2007

1. 2. 2008

Makedonie

15. 1. 2003

18. 11. 2003

1. 3. 2004

Malta

20. 10. 2000

–

–

Moldávie

20. 10. 2000

14. 3. 2002

1. 3. 2004

Nizozemí

27. 7. 2005

27. 7. 2005

1. 11. 2005

Norsko

20. 10. 2000

23. 10. 2001

1. 3. 2004

Polsko

21. 12. 2001

27. 9. 2004

1. 1. 2005

Portugalsko

20. 10. 2000

29. 3. 2005

1. 7. 2005

Rumunsko

20. 10. 2000

7. 11. 2002

1. 3. 2004

Řecko

13. 12. 2000

–

–

San Marino

20. 10. 2000

26. 11. 2003

1. 3. 2004

Slovensko

30. 5. 2005

9. 8. 2005

1. 12. 2005

Slovinsko

7. 3. 2001

25. 9. 2003

1. 3. 2004

Spojené království

21. 2. 2006

21. 11. 2006

1. 3. 2007

Srbsko

21. 9. 2007

–

–

Španělsko

20. 10. 2000

26. 11. 2007

1. 3. 2008

Švédsko

22. 2. 2001

–

–

Švýcarsko

20. 10. 2000

–

–

Turecko

20. 10. 2000

13. 10. 2003

1. 3. 2004

Ukrajina

17. 6. 2004

10. 3. 2006

1. 7. 2006

Zdroj: www.coe.int/t/e/Cultural_Co-operation/Environment/Landscape

6

identity. Tyto parametry svrchovanou měrou naplňuje i krajina historických českých zemí, která je v řadě svých rysů typická a jedinečná.“ Přijetí Evropské úmluvy o krajině (2000) a její právní rozbor (Mlčoch 2001) iniciovaly v Česku formulování výzkumných projektů v gesci Ministerstva životního prostředí ČR, jejichž cílem je postupné naplňování požadavků Úmluvy v těch bodech, kde analýza ukázala nedostatky, mezery a chybějící články. Implementací EÚK na celostátní a regionální úrovni se zabýval v roce 2004 dokončený výzkumný projekt VaV 640/6/02 „Zajištění realizace Evropské úmluvy o krajině v další činnosti MŽP“ (Weber a kol. 2004), který stanovil další směry postupu implementace Úmluvy v Česku. Jedním z jeho výstupů bylo vypracování návrhu Strategie odpovědnosti za českou krajinu minulosti, dneška a budoucnosti (Weber, Novotná 2005). Požadavek na identifikaci typů krajin a jejich hodnocení se stal impulsem k vypsání a řešení projektu VaV 640/01/03 „Typologie české krajiny“ (Löw a kol. 2005). Na zpracování tohoto tradičně geografického tématu se podíleli také čeští geografové. Tato nová typologie je určena především k hodnocení a ochraně krajinného rázu, k vymezení běžných a vzácných typů krajin na národní úrovni. Nesplňuje ale všechny požadavky, které od ní zadavatel (Ministerstvo životního prostředí ČR) očekával, a proto hledání optimální krajinné typologie pokračuje. Právě na příkladu typologie krajiny se ovšem ukazuje, že ani vědecké exaktní postupy (např. Kolejka, Lipský 1999; Romportl, Chuman, Lipský 2008) nevedou vždy k výsledkům, které jsou v praxi krajinného plánování akceptované a dobře využitelné. Mimořádné dílo představuje Atlas krajiny České republiky, připravovaný od roku 2003, a vedle svého slovenského vzoru podnícený také Evropskou úmluvou o krajině. Obsahuje stovky tematických, analytických i syntetických map, kartogramů, schémat a grafů, které dokládají současnou úroveň poznání krajiny Česka na českých geografických i negeografických pracovištích. Na odstranění nedostatku v podobě chybějící jednotné krajinné politiky v Česku se zaměřila iniciativa Ministerstva životního prostředí ČR v roce 2007. Širší odborné veřejnosti byl předložen k připomínkám a diskusi prvotní materiál „Krajinná politika pro 21. století – návrh na zpracování dokumentu krajinné politiky ČR a její uplatnění v prostorovém rozvoji země v letech 2007–2013“ (Fanta 2007). Vinou četných personálních změn a neujasněné koncepce ministerstva však do dnešní doby nedošlo k formulaci a schválení krajinné politiky státu, jak požaduje Evropská úmluva o krajině. Na podporu implementace Evropské úmluvy o krajině vznikla počátkem roku 2009 petice Dvanáctero kulturní krajiny České republiky (www.prokrajinu.cz). V roce 2009 byla založena nevládní společnost CENELC.CZ, jejíž hlavní činnost je zaměřená na podporu a realizaci implementace Evropské úmluvy o krajině. Mezi jejími aktivitami je projekt Terra didactica, jehož cílem je vybudovat v areálu zámku Veltrusy národní výukové centrum pro implementaci EÚK. Ve dnech 16.–17. 9. 2010 v Praze a 18. 9. 2010 ve Veltrusech se uskuteční Národní seminář o implementaci Evropské úmluvy o krajině v České republice (www.cenelc.cz). Požadavky Evropské úmluvy o krajině podnítily také formulování a řešení různých nadnárodních výzkumných projektů na evropské úrovni. Patří mezi ně projekt ELCAI (European Landscape Character Assessment Initiative), řešený v letech 2003–2005 v 5. rámcovém programu Evropské unie. Jeho cílem 7

bylo analyzovat metody hodnocení krajinného rázu a s ním spojené typologie krajiny používané v jednotlivých evropských zemích, analyzovat legislativní a politické rámce pro hodnocení krajinného rázu, uvést praktické příklady aplikace těchto metod v uživatelské sféře a identifikovat klíčové místní, regionální, národní a evropské uživatele hodnocení krajinného rázu (Lipský 2005; Wascher, ed. 2005). V projektu ELCAI byla také prezentována a využita nová panevropská typologie současných evropských krajin (Mücher a kol. 2003), jejíž vypracování bylo rovněž iniciováno požadavky Evropské úmluvy o krajině. Na Článek 9 Úmluvy – Přeshraniční krajiny – reagoval projekt „European Transfrontier Landscapes“, který formou případových studií s využitím SWOT analýzy představil 14 konkrétních přeshraničních krajin v Evropě (Wascher a Pérez-Soba 2004). Všechny přeshraniční krajiny byly zasazeny do kontextu jednotné panevropské typologie (Mücher a kol. 2003). Na podporu Evropské úmluvy o krajině vznikla celoevropská meziuniverzitní síť UNISCAPE. Jejím hlavním cílem je podpora a posilování vědecké mezioborové činnosti a spolupráce mezi evropskými univerzitami týkající se krajinářských otázek, zvláště pak v oblasti výzkumu a vzdělávání (www.uniscape.eu). Podobně existuje síť CIVILSCAPE, tvořená nevládními organizacemi z celé Evropy, které usilují o implementaci zásad EÚK na lokální, národní či mezinárodní úrovni (www.civilscape.eu). RECEP-ENELC je celoevropská síť místních a regionálních úřadů pro implementaci EÚK (www.recep-enelc. net). V říjnu 2010, při příležitosti 10. výročí zveřejnění Evropské úmluvy o krajině, se koná ve Florencii významná vědecká konference „Living Landscape. The European Landscape Convention in research perspective“, která má bilancovat vědecký pokrok ve výzkumu kulturní krajiny učiněný za 10 let trvání Úmluvy. Projekt „Kačina“: implementace Evropské úmluvy o krajině na lokální úrovni Všechny výše uvedené projekty mají evropský nebo národní rozsah, to znamená, že svým řešením pokrývají více méně území celé Evropy nebo jednotlivých států. Prvním příkladem implementace opatření Evropské úmluvy o krajině na lokální úrovni v Česku je projekt Národního programu výzkumu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR č. 2B06013 „Implementace opatření Evropské úmluvy o krajině v intenzivně zemědělsky využívaných oblastech nesoucích stopy historických krajinných úprav, pilotní studie Nové Dvory – Kačina“. Přístup k řešení výzkumného projektu vychází z definic a obecných principů obsažených v Evropské úmluvě o krajině, především formulovaných v článcích 1, 5 a 6. Jeho cílem je realizovat principy a zásady EÚK v konkrétní kulturní krajině, která je běžně hospodářsky využívaná a nepodléhá zvláštní ochraně. V souladu s požadavky Úmluvy je snahou projektu podnítit trvalý zájem odborné i laické veřejnosti, především místní samosprávy, obyvatel a uživatelů krajiny o problematiku aktivní ochrany a tvorby krajiny, v níž žijí a kterou využívají. Předmětem řešení je vypracování strategie a efektivních postupů k zabezpečení trvale udržitelného rozvoje krajiny. Metodickým přínosem projektu má být vytvoření inovativních nástrojů k diferencovanému 8

a polyfunkčnímu využívání krajiny, které budou harmonizovat využívání jejího hospodářského potenciálu s požadavky na ochranu a rozvoj přírodních, estetických a kulturně historických hodnot území. Tyto nástroje budou obohacením metodologie strategického plánování ve venkovské krajině. Projekt by měl také přispět k inovaci ve formulování dotačních titulů vypisovaných v rámci krajinotvorných programů na ochranu krajinného rázu a k podpoře mimoprodukčních funkcí venkovské krajiny. Jeho výsledky budou využity jak v oblasti obecné metodologie přístupů k řešení trvale udržitelného rozvoje krajiny na lokální úrovni, tak jako koncepční strategický podklad pro územní plánování, pozemkové úpravy, ochranu přírody a památkovou péči v řešené lokalitě (Weber 2007). V rámci projektu je stanoveno pět dílčích cílů: Etapa I (1. 7. 2006 – 31. 12. 200): Analýza a syntéza přírodního a historického vývoje krajiny řešeného území včetně podchycení širších územních vazeb, vymezení vývojových etap a uzlových bodů vývoje krajiny; Etapa II (1. 1. 2007 – 31. 12. 2008): Dokumentace a zhodnocení vývoje krajiny v kontextu s vývojem hospodářského a společenského prostředí; Etapa III (1. 7. 2007 – 30. 6. 2009): Analýza a syntéza současného stavu kulturní krajiny, identifikace hodnot, sil a tlaků formujících současnou krajinnou strukturu; Etapa IV (1. 7. 2009 – 30. 6. 2010): SWOT analýza řešeného území – definování silných a slabých stránek současné krajiny, jejího přírodního, kulturního a ekonomického potenciálu, limitů, možných rizik a ohrožení dalšího vývoje; Etapa V (1. 1. 2010 – 30. 6. 2011): Modelování vývoje, návrh alternativních scénářů budoucího vývoje krajiny, zpracování návrhu cílové charakteristiky krajiny jako podkladu pro přípravu územních plánů a dalších rozvojových dokumentů a koncepcí pro dané území. Řešení výzkumného projektu je realizované formou pilotní studie v širším prostoru Nové Dvory – zámek Kačina – Žehušice v severovýchodní nížinaté části okresu Kutná Hora. Toto území je vymezené jako individuální krajinná jednotka se specificky utvářenou strukturou staré, intenzivně využívané zemědělské krajiny s významnými krajinářskými úpravami. Zahrnuje 21 katastrálních území (14 administrativních obcí) o celkové výměře přes 113 km2. Přibližně uprostřed území se na plochém rozvodním hřbetu nachází dominantní prvek a symbol zdejší krajiny – empírový zámek Kačina obklopený anglickým parkem (podrobnější charakteristika území je uvedena na webových stránkách projektu www.projektkacina.estranky.cz). Výzkumný projekt je řešen na dvou pracovištích, která se svou profesní skladbou a odborným zaměřením vhodně doplňují: Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví se sídlem v Průhonicích (VÚKOZ) a Geografická sekce Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze (PřF UK). Povaha projektu a participativní přístupy k jeho řešení vyžadují spolupráci s řadou dalších subjektů, které v území působí, zejména se zástupci státní správy a samosprávy. Jako spolupracující instituce se tak v projektu objevuje všech 14 obecních úřadů, pověřený Městský úřad Kutná Hora, Zemědělská a vodohospodářská správa Kutná Hora, Pozemkový úřad Kutná Hora, Muzeum Čáslav a v neposlední řadě Národní zemědělské muzeum – Muzeum českého venkova se sídlem na zámku Kačina, které leží v jádru řešeného území a je s ním bezprostředně spjaté. 9

V souladu s duchem a požadavky Evropské úmluvy o krajině se v projektu výrazně a důsledně uplatňuje participativní přístup, který prolíná celým jeho řešením (o metodách participativního přístupu podrobněji v práci Stroblová, Weber, Lipský 2010). Význam participace se zvyšuje od úvodních etap k závěrečným. Spočívá v pořádání pracovních krajinářských dílen na různých místech řešeného území za účasti zástupců z řad státní správy, místní samosprávy i aktivních zájemců z řad veřejnosti (podrobněji viz Stroblová 2009). V rámci řešení projektu se uskutečnilo již několik anketních šetření, jejichž cílem je lépe poznat názory a požadavky veřejnosti na místní krajinu. Participativní přístup se uplatnil také při zpracování SWOT analýzy zájmového území. Prvotní verze SWOT analýzy zpracovaná v řešitelském kolektivu projektu je na pracovních dílnách prezentována zainteresované veřejnosti, přizvaným zástupcům státní správy a samosprávy a dalším významným subjektům rozhodujícím o využívání krajiny. Odborná i laická veřejnost se k jednotlivým bodům SWOT analýzy vyjadřuje poprvé přímo na pracovních krajinářských dílnách. Druhá verze SWOT analýzy (upravená na základě připomínek veřejnosti) je následně písemně rozeslána všem zainteresovaným subjektům k doplnění, připomínkování a bodovému ohodnocení významu jednotlivých jejích bodů. Jednotlivé subjekty hospodařící a působící v krajině mají často rozdílné názory na způsob využívání krajiny, na to, co jsou její silné a slabé stránky, co znamená možné ohrožení krajinných hodnot a co je naopak příležitostí k jejímu rozvoji. Tentýž jev nebo charakteristika krajiny mohou být současně vnímány jako její silná i slabá stránka, záleží na úhlu pohledu. Střetávají se tu komplexní a složkový nebo resortní přístup, ekologická, ekonomická a správní paradigmata. SWOT analýza s využitím participativního přístupu se tak ukázala jako cenný prostředek k identifikaci rozporů a konfliktů v krajině. V řešeném území byly zjištěny vážné konflikty mezi ochranou přírody a správci vodních toků a vodních ploch, ale také mezi ochranou přírody a ochranou památek (podrobněji viz Lipský 2010). Projekt ještě není ukončen, další pracovní dílny budou následovat s cílem prezentace možných scénářů vývoje krajiny a společné formulace cílových charakteristik krajiny. Participativní přístup spočívá především ve vzájemné informovanosti, harmonizaci často protichůdných stanovisek a vysvětlování vědeckých názorů laické veřejnosti. Tok informací musí být oboustranný a rozhodování na základě konsensu mnoha stran. Pro lepší informovanost v rámci řešitelského týmu a také s cílem umožnit informace o projektu širší veřejnosti slouží webové stránky projektu (www.projektkacina.estranky.cz), na nichž jsou průběžně zveřejňovány informace o průběhu řešení projektu a jeho výsledky. Tyto webové stránky byly vybrány Národní knihovnou ČR jako kvalitní zdroj, který by měl být uchován do budoucna a stát se součástí českého kulturního dědictví. Stránky jsou archivovány několikrát ročně a jejich záznam je součástí České národní bibliografie a katalogu Národní knihovny ČR. Výsledky řešení projektu jsou od roku 2006 průběžně prezentovány na domácích a zahraničních konferencích a kongresech. V rámci projektu bylo dosud zpracováno 30 dílčích závěrečných zpráv za jednotlivé věcné a časové etapy a publikováno 39 výstupů. Seznam publikací a výtah ze závěrečných zpráv jsou průběžně zveřejňovány na webových stránkách projektu (www.projektkacina.estranky.cz). Publikačním završením úkolu bude příprava a vydání 3 monografických publikací, jejichž obsahem bude: 1. Historický vývoj krajiny 10

zájmového území (rukopis je odevzdán do tisku); 2. Současný stav krajiny zájmového území; 3. Budoucnost krajiny zájmového území (scénáře budoucího vývoje a cílové charakteristiky krajiny zájmového území). Závěr Kulturní krajina je společným dílem dlouhodobé interakce přírodních a antropogenních procesů. Podobu konkrétní krajiny zásadním způsobem ovlivňují aktivity lidí, kteří v ní žijí, proto je nezbytný participativní přístup a zapojení místních obyvatel. Výzkum kulturní krajiny prováděný v intencích požadavků Evropské úmluvy o krajině vyžaduje integraci různých metodických přístupů a propojení širokého spektra geografických a dalších disciplín. Řešení ochrany a rozvoje současné krajiny je prostorem přirozené konvergence přístupů fyzické, sociální, historické, environmentální a regionální geografie. Pilotní studie prováděná v prostoru Nové Dvory – Kačina – Žehušice je toho dobrým důkazem. Realizace požadavků Evropské úmluvy o krajině představuje významnou příležitost pro posílení environmentálního a společenského významu geografie. Literatura COUNCIL OF EUROPE (2000): Evropská úmluva o krajině a důvodová zpráva. Strasbourg, 22 s. FANTA, J. (2007): Krajina pro 21. století. Návrh na zpracování dokumentu krajinné politiky ČR a její uplatnění v prostorovém rozvoji země v letech 2007–2013. Bulletin CZ-IALE, 8, č. 1, s. 6–15. KOLEJKA, J., LIPSKÝ, Z. (1999): Mapy současné krajiny. Geografie 104, č. 3, s. 161–175. LIPSKÝ, Z. (2005): Chápání a hodnocení krajinného rázu v projektu ELCAI. In: Maděra, P., Friedl, V., Dreslerová, J. (eds.): Krajinný ráz – jeho vnímání a hodnocení v evropském kontextu. Ekologie krajiny 1. PAIDO, Brno, s. 113–120. LIPSKÝ, Z. (2008): Mapování a dokumentace významných krajinných prvků v projektu Kačina. Geografické informácie 12. Stredoeurópsky priestor. Krajina v kontexte nového regionálneho rozvoja. UKF, Nitra, s. 24–33. LIPSKÝ, Z. (2010): SWOT analýza jako nástroj identifikace konfliktů v krajině. In: Drobilová, L. (ed.): Venkovská krajina 2010. Sborník z 8. ročníku mezinárodní mezioborové konference. CZ-IALE a Veronica, Brno, s. 87–93. LIPSKÝ, Z., NOVÁKOVÁ, E., ZDRAŽIL, V. (1998): Vztah a vzájemné vazby územního plánování a oborových dokumentací a programů usměrňujících využití neurbanizovaného území. Expertní studie pro MMR ČR. ÚAE LF ČZU Praha, Kostelec n. Č. l., 48 s. LÖW, J. a kol. (2005): Typologie české krajiny. Závěrečná zpráva projektu VaV MŽP ČR č. 640/1/03. Löw a spol.,s.r.o., Brno. MLČOCH, S. (2001): Právní analýza Evropské úmluvy o krajině. Legislativní a právní předpoklady pro ratifikaci úmluvy. České Budějovice, 32 s. MÜCHER, C. A. a kol. (2003): Identification and Characterisation of Environments and Landscapes in Europe. Alterra Report 832, Wageningen, 120 s. ROMPORTL, D., CHUMAN, T., LIPSKÝ, Z. (2008): New method of landscape typology in the Czech Republic. Landscape Typology – Theory and Practice. The Problems of Landscape Ecology, 20, Warszawa, s. 315–320. STROBLOVÁ, L. (2009): Spolupráce s veřejností při plánování rozvoje území je správná, ale nelehká cesta aneb hledejme společně budoucí podobu naší krajiny. In: Dreslerová, J. (ed.): Venkovská krajina 2009. Sborník příspěvků ze 7. mezinárodní mezioborové conference. CZ-IALE a Veronica, Brno, s. 384–390.

11

STROBLOVÁ, L., WEBER, M., LIPSKÝ, Z. (2010): SWOT analýza jako součást participativního přístupu k plánování krajiny na Novodvorsku a Žehušicku. Acta Pruhoniciana 94 (v tisku). WASCHER, D. M., ed. (2005): European Landscape Character Areas. Typologies, Cartography and Indicators for the Assessment of Sustainable Landscapes. Alterra Report 1254, Wageningen, 150 s. WASCHER, D. M., PÉREZ-SOBA, M., eds. (2004): Learning from European Transfrontier Landscapes. Alterra, Wageningen, 48 s. WEBER, M. (2007): Evropská úmluva o krajině a možnosti její implementace v oblasti koncepčních a plánovacích nástrojů pro realizaci krajinných politik. Urbanismus a územní rozvoj, 10, č. 1, s. 42–46. WEBER, M. a kol. (2004): Zajištění realizace Evropské úmluvy o krajině v další činnosti Ministerstva životního prostředí. Závěrečná zpráva projektu VaV MŽP ČR č. 640/6/02. VÚKOZ Průhonice, ČZU Praha, Löw a spol, s.r.o., Brno, 176 s. WEBER, M., NOVOTNÁ, G. (2005): Strategie odpovědnosti za českou krajinu minulosti, dneška a budoucnosti – východiska implementace Evropské úmluvy o krajině. In: Plos, J. (ed.): Tvář naší země. Krajina domova 2: Trendy urbanizace evropského prostoru. Sborník 3. ročníku konference. Praha – Průhonice, s. 12–16. Pracoviště autora: Katedra fyzické geografie a geoekologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze, Albertov 6, 128 43 Praha 2; e-mail: [email protected]. Citační vzor: LIPSKÝ, Z. (2010): 10 let Evropské úmluvy o krajině a možnosti geografického výzkumu. Informace ČGS, 29, č. 2, s. 2–12.

12

INFORMACE ČESKÉ GEOGRAFICKÉ SPOLEČNOSTI ROK 2010 • ČÍSLO 2 • ROČNÍK 29

TOMÁŠ MATĚJČEK

ENVIRONMENTÁLNÍ POSTOJE BUDOUCÍCH UČITELŮ ZEMĚPISU MATĚJČEK, T. (2010): The environmental attitudes of future geography teachers. Informace ČGS, 29, No. 2, pp. 13–24. – This article summarizes the results of pilot research focused on environmental attitudes among future geography teachers. Environmental ethics are given special attention. A total of 142 respondents were surveyed with a questionnaire. We can say that eco-centric value orientations prevail and that more than half of the respondents consider global interests to be more important than individual interests. Of course, the value orientation is not “pure” and a number of answers do not reflect the highest declared value of respondents. KEY WORDS: environmental ethics – environmental attitudes – geographical education – teacher training.

Úvod Tento příspěvek shrnuje výsledky pilotního dotazníkového šetření, které bylo provedeno v letech 2008–2009. Předložený výzkum (či přesněji průzkum) je chápán jako pilotní a jeho výsledky by měly posloužit jako jeden z podkladů k přípravě rozsáhlejšího výzkumu zaměřeného na environmentální postoje u širšího spektra respondentů a na faktory, které přispívají k jejich formování. Cílem šetření bylo tedy vyzkoušet v praxi navržený dotazník, zjistit environmentální postoje vybrané skupiny obyvatel – studentů učitelství geografie a zodpovědět některé další dílčí výzkumné otázky (viz níže). Vybraná skupina respondentů (budoucí učitelé zeměpisu) je z uvedeného hlediska zajímavá zejména proto, že zeměpis je předmět, do jehož výuky se environmentální postoje silně promítají, takže se dá předpokládat, že osobnost učitele tohoto předmětu může do značné míry ovlivnit environmentální postoje dalších jedinců (budoucích žáků). Základní pojmy Geist (2000, s. 188) definuje postoje jako „relativně trvalou tendenci projevovat podobnou aktivitu vůči podobným (stejným) objektům v podobné (stejné) situaci na základě vztahů a zkušeností individua k faktům vnějšího i vnitřního prostředí“. Řezáč (1998, s. 30) definuje postoj jako „získaný vztah člověka k objektům a jevům životního prostředí příznačný výběrovostí a zaměřeností jednotlivých psychických procesů i osobnosti jako celku, který se projevuje 13

predispozicí k určitému jednání“. Podle Hartla a Hartlové (2000, s. 442) se postoje vymezují jako „sklon ustáleným způsobem reagovat na předměty, osoby, situace a na sebe sama“. Environmentálními postoji rozumíme osobní přístup jedince ke konkrétním otázkám vztahu člověka k životnímu prostředí. Podle Činčery (2007) jsou tyto postoje jedním ze třech základních pilířů environmentální výchovy, spolu se znalostmi o životním prostředí a kompetencemi (způsobilostí) k jednání. Environmentální postoje jsou provázány s osobním vztahem člověka k přírodě, který lze do určité míry vztáhnout k celému životnímu prostředí. Tento vztah má podle Krajhanzla (2009) nejméně pět základních rovin, a to: potřebu kontaktu s přírodou, schopnost pro kontakt s přírodním prostředím, environmentální citlivost (senzitivitu), ekologické vědomí a obecný postoj k přírodě. Autor zároveň upozorňuje na nutnost vyváženého rozvoje jednotlivých rovin osobního vztahu člověka k přírodě a na nebezpečí, která mohou vyplývat zejména z jednostranného důrazu na potřebu kontaktu s přírodou a schopnost pro kontakt s přírodním prostředím. Za zastřešující rovinu vztahu člověka k životnímu prostředí lze považovat především poslední zmíněnou, tj. obecný postoj k přírodě resp. k životnímu prostředí, který je obvykle nazýván ekologickou (či environmentální) etikou. Kohák (2000, s. 15) definuje etiku jako „soubor zásad a pravidel, která člověku naznačují, jak by se měl chovat ve svém obcování s druhými, tzn. v případě etiky ekologické se vším mimolidským světem“. Smyslem ekologické etiky je podle autora „stanovení takové strategie lidského pobývání na Zemi, aby život byl dlouhodobě možný a přitom stál zato“. S podobným přístupem se setkáváme také u Máchala (2000, s. 42), který ekologickou etiku vnímá jako „souhrn mravních norem resp. dobrovolných sebeomezení, směřujících k odpovědnému přístupu člověka k přírodě, ke všem jejím obyvatelům a zdrojům“. Kolářský (1996) vidí hlavní smysl ekologické etiky v překonávání konfliktů mezi právy lidí a právy přírody. Klíčovou otázkou ekologické etiky je tedy: „Jak by měl člověk (lidé) jednat vůči všemu ne-lidskému?“ (Brázda 1998). Obvykle je rozlišováno několik základních směrů v ekologické etice. Základem etiky antropocentrické je hodnocení dopadů konkrétního jednání z hlediska člověka, v popředí zájmu tedy stojí lidský život, lidské zdraví, či uspokojování lidských potřeb. Naproti tomu etika biocentrická staví ostatní živé tvory na stejnou úroveň s člověkem, a přisuzuje jim proto stejné právo na život jako člověku. Za nejvyšší hodnotu je v tomto pojetí považován život v jakékoliv podobě (viz např. Schweitzer 1993). Pro zastánce etiky ekocentrické je nejvyšší hodnotou funkční celek (např. ekosystém nebo celá planeta) a jeho význam je nadřazen významu jedinců, kteří jej tvoří (viz např. Leopold 1999). Do jisté míry extrémní je tzv. etika evoluční, jejíž zastánci neuznávají radosti a strasti jednotlivce a funkční celek považují za jedinou hodnotu, o níž má smysl usilovat. Je také nazývána „etikou záchranného člunu“ podle připodobnění Země k záchrannému člunu, který uveze pouze určitý počet pasažérů (tzn. obyvatel) a při překročení jisté hranice se začne potápět. V zájmu přežití všech je tedy nutné počet pasažérů kontrolovat a v případě potřeby redukovat (autorem myšlenky je G. Hardin, viz např. Kohák 2000). Etika teocentrická vychází z posvátnosti světa, který považuje, stejně jako jeho obyvatele, za „Boží stvoření“. Zejména v křesťanství je člověk často vnímán jako „pastýř stvoření“ (viz např. Heller 1995 cit. in Dlouhá 2007). 14

Formování environmentálních postojů, resp. ekologické etiky je dlouhodobý proces, který je u konkrétního jedince ovlivněn řadou faktorů. Přestože školní vzdělávání hraje podle dosavadních výzkumů (blíže viz např. Kulhavý 2009) v tomto ohledu menší roli než např. vliv rodiny, volnočasové aktivity či osobní zkušenosti a prožitky, jeho význam je nezanedbatelný. Vedle osobnosti učitelů, která může být v řadě případů zásadní, hraje svou roli také celkové pojetí vzdělávání (vyplývající např. z kurikulárních dokumentů, použité učebnice aj.). Prací, které by se věnovaly vztahu vzdělávání a formování ekologické etiky, zatím není mnoho. Hodnocení průřezového tématu Environmentální výchova v Rámcovém vzdělávacím programu pro základní vzdělávání (nejen) z hlediska zastoupení jednotlivých směrů provedl Činčera (2009). Podle autora je průřezové téma z tohoto pohledu zpracováno poměrně vyváženě a žádný z pohledů výrazně neupřednostňuje. Seidlová (2010) provedla zhodnocení aktuální nabídky učebnic zeměpisu pro gymnázia. Podle jejích závěrů v nich převažují antropocentricky laděné výroky. V obecnější rovině se vztahem vzdělávání a ekologické etiky zabývala Dlouhá (2007). Rozsáhlý výzkum environmentálních postojů provedli Jagers a Matti (2010), u nás se výzkumem některých environmentálních postojů jedinců v rámci širšího dotazníkového šetření zaměřeného primárně spíše na ekologickou gramotnost zabývali Kulich, Dobiášová a kol. (2003) či Kasková (2008). Výzkumné otázky a metodika Pro předložený výzkum byly stanoveny následující výzkumné otázky: 1) Jaké jsou priority respondentů z hlediska přístupu k životnímu prostředí? 2) Je vůbec možné podle odpovědí usuzovat zaměření na určitý směr ekologické etiky (tzn. nakolik souvisí odpovědi na konkrétní otázky s nejvyšší uznávanou hodnotou)? 3) Jaké je rozložení přístupů k ekologické etice mezi respondenty? Postoje respondentů byly zjišťovány pomocí dotazníku, který obsahoval 8 otázek (resp. 10, dvě z nich však nebyly zaměřeny na sledování postojů, takže v tomto textu nejsou vyhodnocovány), přičemž první pětice otázek byla formulována tak, aby postihla různé přístupy k ekologické etice v pojetí Koháka (2000) – viz výše. K diferenciaci respondentů do čtyř základních skupin (teocentrická etika nebyla zařazena) posloužila zejména otázka č. 5 („Co považujete za nejvyšší hodnotu?“). Vedle vyhodnocení celkového podílu odpovědí tak mohla být u jednotlivých odpovědí na otázky č. 1–4, 7 a 8 zjišťována také struktura respondentů podle nejvyšší hodnoty, ke které se respondenti přihlásili v otázce č. 5. Pro zjednodušení budeme při interpretaci výsledků označovat jako „antropocentricky laděné“ respondenty, kteří jako nejvyšší hodnotu uvedli lidské zdraví a lidský život, jako „biocentricky laděné“ respondenty, kteří uvedli život v jakékoliv formě, a jako „ekocentricky laděné“ respondenty, kteří uvedli jednání v souladu s přírodními zákony nebo zajištění stability celé planety. Odpovědi respondentů, kteří se v otázce č. 5 přihlásili k jiné než nabízené hodnotě – odpověď e) –, nebyly vyhodnocovány, odpovědi respondentů, kteří vybrali dvě odpovědi, byly zařazeny do obou kategorií. Dotazník obsahoval tři typy otázek: uzavřené, škálové a otevřené. V případě uzavřených otázek bylo vyhodnocení provedeno na základě procentuálního 15

zastoupení jednotlivých odpovědí. V případě škálových otázek byla vypočtena průměrná hodnota pořadí jednotlivých položek. U otevřené otázky č. 6 byly odpovědi rozřazeny do několika skupin s vyjádřením procentuálního zastoupení jednotlivých odpovědí, a to na základě jejich významové podobnosti. Dotazníkového šetření se zúčastnilo celkem 142 respondentů, z toho 56 mužů, 85 žen, v jednom případě nebylo pohlaví uvedeno. Jednalo se o studenty 2.–4. ročníku geografie se zaměřením na vzdělávání na Přírodovědecké fakultě UK v Praze a na Přírodovědecké fakultě UJEP v Ústí nad Labem. Věk respondentů se nejčastěji pohyboval v rozmezí 21–25 let. Výsledky a jejich hodnocení Výsledky jsou uváděny po jednotlivých otázkách, jejichž zadání je vždy uvedeno před vlastním vyhodnocením. Zadání otázky č. 1: Seřaďte následující úkoly ochrany životního prostředí podle významu, který jim přikládáte (1 = nejvýznamnější, 5 = nejméně významné): a) Zlepšení kvality ovzduší ve městech; b) řešení otázky klimatických změn; c) záchrana kriticky ohrožených druhů rostlin a živočichů; d) ochrana esteticky významných území přírody; e) recyklace odpadů a snižování spotřeby zdrojů. Hodnoty uvedené v tab. 1 vyjadřují pořadí významnosti, kterou respondenti dané položce přikládali (na jaké průměrné místo ji zařadili). Čím vyšší hodnota, tím nižší relativní význam respondent dané položce přikládá. Z výsledků je patrné, že bez ohledu na nejvyšší uznávanou hodnotu přikládali respondenti největší význam recyklaci odpadů a snižování spotřeby zdrojů (srovnej s výsledky otázky č. 8), relativně nejmenší význam naopak přikládali ochraně esteticky významných území přírody. Souvislost mezi nejvyšší uznávanou hodnotou se v této otázce příliš neprojevila. Lze ji vysledovat pouze v případě nižšího zájmu ekocentricky laděných respondentů o zlepšení kvality ovzduší ve městech. Překvapivý je nízký zájem biocentricky laděných respondentů o záchranu kriticky ohrožených druhů rostlin a živočichů a naopak zvýšený zájem o tento problém u respondentů antropocentricky laděných. Zadání otázky č. 2: Chudobu v rozvojových zemích bych řešil tímto způsobem: a) Výrazně bych rozšířil pomoc rozvinutých zemí (včetně Česka), a to i za cenu poklesu své vlastní životní úrovně; b) Zastavil bych veškerou humanitární pomoc, aby se v těchto zemích zastavil růst počtu obyvatel a přežili pouze nejschopnější jedinci; c) Zvýšil bych využívání přírodních zdrojů v těchto zemích tak, aby místní obyvatelé získali více peněz; d) Problém bych neřešil (nechal bych jej samovolnému vývoji); e) Jiná odpověď. Nejvíce respondentů se přiklánělo k možnosti zvýšit využívání přírodních zdrojů (viz tab. 2), přičemž tato možnost byla nejčastější mezi biocentricky laděnými respondenty. To je poměrně překvapivé, neboť mezi přírodní zdroje patří také živé organismy. Celkově lze říci, že mezi respondenty převážily „solidární“ odpovědi, z nichž vyplývá potřeba spoluúčasti bohatých zemí na řešení tohoto problému. Odpovědi směřující k neřešení problému (b, d) byly zastoupeny necelými 8,5 % respondentů, většinou ekocentricky a antropocentricky laděných. 16

Tab. 1 – Průměrná přiřazená hodnota z pětistupňové škály jednotlivým položkám otázky č. 1 ve vztahu k nejvyšší vyznávané hodnotě, kterou respondenti uvedli v otázce č. 5. Nabídka odpovědí otázky č. 1

Nejvyšší vyznávaná hodnota

Průměr

lidské zdraví a lidský život

jakákoliv forma života

přírodní zákony

stabilita celé planety

a) zlepšení kvality ovzduší ve městech

2,7

2,8

3,2

3,3

3,0

b) řešení otázky klimatických změn

2,8

2,8

2,7

2,5

2,6

c) záchrana kriticky ohrožených druhů

2,4

2,9

2,6

2,7

2,6

d) ochrana esteticky významných území přírody

4,3

4,5

4,6

4,3

4,4

e) recyklace odpadů a snižování spotřeby zdrojů

2,6

2,0

1,9

2,1

2,2

Zdroj: autor Tab. 2 – Procentuální podíly odpovědí na jednotlivé položky otázky č. 2 ve vztahu k nejvyšší vyznávané hodnotě, kterou respondenti uvedli v otázce č. 5. Nabídka odpovědí otázky č. 2

Nejvyšší vyznávaná hodnota

Průměr

lidské zdraví a lidský život

jakákoliv forma života

přírodní zákony

stabilita celé planety

30,4

22,7

7,1

22,0

21,1

b) zastavit pomoc (přežijí nejschopnější)

–

–

3,6

6,8

3,5

c) zvýšit využívání přírodních zdrojů

39,1

45,5

35,7

40,7

38,0

8,7

–

3,6

6,8

4,9

21,8

31,8

50,0

23,7

32,5

a) rozšířit pomoc

d) neřešit (nechat samovolnému vývoji) e) jiná odpověď Zdroj: autor

U této otázky byl mimořádně velký podíl respondentů, kteří vybrali možnost e), tzn. jiná odpověď. To zřejmě svědčí o tom, že otázka nebyla dobře položena. Respondenti nejčastěji navrhovali jinou formu pomoci těmto zemím, zejména vyslat odborníky, kteří by naučili místní obyvatele, aby si pomohli sami. Často se také objevovala pomoc se vzděláváním a potřeba efektivněji směřovat finanční pomoc lidem, kteří ji opravdu potřebují. Zadání otázky č. 3: Vyberte si jedno tvrzení, které je nejblíže Vašemu názoru: a) Člověk může jíst jakoukoliv rostlinnou i živočišnou potravu, neodsuzuji ani kanibalismus. Nevnímám žádný zásadní rozdíl mezi masem člověka 17

Tab. 3 – Procentuální podíly odpovědí na jednotlivé položky otázky č. 3 ve vztahu k nejvyšší vyznávané hodnotě, kterou respondenti uvedli v otázce č. 5. Nabídka odpovědí otázky č. 3

Nejvyšší vyznávaná hodnota

Průměr

lidské zdraví a lidský život

jakákoliv forma života

přírodní zákony

stabilita celé planety

–

–

7,1

3,3

3,5

b) jíst všechny rostliny a zvířata

82,6

81,9

71,5

69,5

73,9

c) jíst pouze rostliny a menší zvířata

17,4

4,5

14,3

13,6

12,7

d) vegetariánství

–

–

–

1,7

0,7

e) jiná odpověď

–

13,6

7,1

11,9

9,2

a) jíst cokoliv, neodsuzuji kanibalismus

Zdroj: autor

a masem ostatních zvířat. b) Člověk může jíst maso všech zvířat a všechny části rostlin s výjimkou jedovatých a nejedlých; kanibalismus však neschvaluji. c) Člověk by měl jíst pouze maso menších zvířat a to takových, které by byl schopen v přírodě ulovit (ryby, drůbež, bezobratlí). d) Přikláním se k vegetariánství, přičemž schvaluji konzumaci mléčných výrobků, vajec, medu apod. e) Přikláním se k veganství, zavrhuji konzumaci všech potravin živočišného původu. f) Člověk by se měl živit pouze takovými částmi rostlin, které nejsou nutné pro přežití rostliny (tzn. nejíst kořenovou a listovou zeleninu, živit se především dužninou plodů). g) Jiná odpověď. Z vyhodnocení této otázky (tab. 3) vyplývá, že většinový názor současné české společnosti, který s výjimkou zapovězeného kanibalismu nijak z etického hlediska neomezuje jedince ve výběru jeho potravy, sdílí necelé tři čtvrtiny respondentů. Poměrně značně byl zastoupen také názor, že v případě masa by měl člověk jíst spíše menší živočichy. Nejméně byl tento názor sdílen biocentricky laděnými respondenty, u nichž byl nadprůměrný souhlas s většinovým názorem, což je poměrně překvapivé. Ještě více překvapivé je, že nikdo z těchto respondentů neupřednostňuje vegetariánství. Pouze odpovědi v kategorii g) (jiná odpověď), které byly u této skupiny respondentů zastoupené častěji než u jiných skupin, alespoň k částečnému vegetariánství směřovaly (např. „maso ano, ale nikoliv v případě, že je získáno drastickým způsobem“; „výrazně omezit spotřebu masa“ apod.). U odpovědí b) a c) se poměrně často objevovala různá upřesnění, jako např. nejíst psy a kočky, nejíst chráněné druhy apod. Několikrát se také objevila možnost „jíst maso, ale v malém množství“. Tento názor by bylo vhodné zařadit do nabízených možností, neboť se zdá, že začíná být poměrně rozšířený. Stejně tak by bylo vhodné do odpovědi b) doplnit: „s výjimkou chráněných a ohrožených druhů“. Zadání otázky č. 4: Norek americký pochází ze Severní Ameriky a byl zavlečen do Evropy, kde se v současné době rychle šíří jako invazní druh. Způsobuje značné škody rybářům a ohrožuje také populace ohrožených druhů raků (zejména raka kamenáče). Jaký máte názor na přístup k tomuto druhu? a) Sou18

Tab. 4 – Procentuální podíly odpovědí na jednotlivé položky otázky č. 4 ve vztahu k nejvyšší vyznávané hodnotě, kterou respondenti uvedli v otázce č. 5. Nabídka odpovědí otázky č. 4

Nejvyšší vyznávaná hodnota

Průměr

lidské zdraví a lidský život

jakákoliv forma života

přírodní zákony

stabilita celé planety

a) souhlasím s likvidací

52,2

54,6

50,0

52,6

52,8

b) nesouhlasím s likvidací

17,4

22,7

17,9

5,1

13,4

8,7

4,5

14,3

20,3

14,1

21,7

18,2

17,8

22,0

19,7

c) zásah nic neřeší d) jiná odpověď Zdroj: autor

Tab. 5 – Procentuální podíly odpovědí na jednotlivé položky otázky č. 5. Nabídka odpovědí otázky č. 5

Podíl (v %)

a) lidské zdraví a lidský život

16,2

b) jakákoliv forma života

15,5

c) přírodní zákony

19,7

d) stabilita celé planety

41,5

e) jiná odpověď

4,2

kombinace více odpovědí

2,8

Zdroj: autor

hlasím se systematickou likvidací norka amerického, protože je třeba zamezit dalšímu šíření nepůvodních druhů na našem území, které způsobují značné škody nejen hospodářské, ale i ekologické. b) Nesouhlasím s likvidací norka amerického, protože je to živý tvor jako každý jiný, a člověk mu nesmí upírat právo na život. c) Jakýkoliv boj proti norkovi americkému považuji za zbytečné plýtvání energií, protože z hlediska dlouhodobého vývoje krajiny takový zásah nic neřeší. d) Jiná odpověď. Více než polovina respondentů vyjádřila souhlas s likvidací invazního norka amerického (viz tab. 4), přičemž tento podíl byl téměř shodný u všech skupin respondentů. Nesouhlas s likvidací nejvíce vyjadřovali biocentricky ladění respondenti, je však překvapivé, že u této skupiny byl nejvíce ze všech skupin zastoupen také souhlas s jeho likvidací. K názoru, že zásah prakticky nic neřeší, se podle očekávání nejvíce hlásili respondenti ekocentricky ladění. Mezi odpověďmi v kategorii d) se nejčastěji objevovala možnost „regulovat počet, ale ne úplně vyhubit“, případně bylo navrhováno najít „šetrný“ způsob likvidace. Spíše úsměvně pak působila možnost „pochytat a odvézt zpět“ uvedená v jednom z dotazníků. Zadání otázky č. 5: Co považujete za nejvyšší hodnotu? a) Chránit lidské zdraví a lidský život; b) chránit jakoukoliv formu života; c) jednat v souladu s přírodními zákony; d) zajistit stabilitu celé planety; e) jiná odpověď. 19

Tab. 6 – Četnost kategorií odpovědí na otázku č. 6. Kategorie odpovědí na otázku č. 6

Četnost odpovědí absolutní

relativní (v %)

nepoškozovat životní prostředí, žít ohleduplně k přírodě

38

26,8

neplýtvat zdroji, využívat více zdroje obnovitelné

36

25,4

ohled na budoucnost resp. budoucí generace

33

23,3

omezení přepychu, redukce spotřeby na nezbytnou míru

22

15,5

žít v souladu s přírodou

12

8,5

recyklovat, třídit odpad

10

7,0

zachovat současnou životní úroveň

9

6,3

zajistit stabilitu, rovnováhu

7

4,9

zajistit svoji vlastní bezpečnost a dostatek

5

3,5

omezit produkci odpadů

4

2,8

udělat něco dobrého pro přírodu (životní prostředí)

3

2,1

udržet planetu ve stávajícím stavu

3

2,1

žít nesobecky, nežít na úkor druhých (nebo jiných tvorů)

3

2,1

Zdroj: autor

Ze struktury odpovědí na tuto otázku (viz tab. 5) by se mohlo zdát, že téměř dvě třetiny respondentů jsou laděny ekocentricky. Zůstává však otázkou, nakolik se jedná o skutečné vnitřní přesvědčení, a nakolik pouze o racionální úvahu. V kategorii „jiná odpověď“ byla pouze jediná odpověď „Bůh a jeho vůle“, tedy v souladu s teocentrickou etikou. Ostatní odpovědi v této kategorii byly velmi roztříštěné. V dalším výzkumu lze uvažovat o spojení možností c) a d) do jedné nabídky, neboť obě tyto odpovědi směřují k ekocentrické etice. Zadání otázky č. 6: Co si představujete pod pojmem „žít udržitelně“? Tato otázka byla položena jako otevřená, její vyhodnocení bylo proto poněkud složitější. Řada aspektů se však v jednotlivých odpovědích opakovala, přestože byly vyjádřeny různými slovy. Nejčastější z nich jsou shrnuty v tab. 6. Vzhledem k tomu, že odpovědi některých respondentů zahrnovaly více aspektů, součet podílu jednotlivých aspektů přesahuje 100 %. V sedmi případech (4,9 %) byla odpověď nevyplněná. Při srovnání odpovědí s všeobecně uznávanými definicemi tohoto pojmu (viz např. Matějček a kol., 2007) lze konstatovat, že většina respondentů vystihla některý z aspektů udržitelného rozvoje, v řadě případů však došlo k omezení pouze na jeden aspekt (neplýtvání zdroji, recyklace odpadů apod.). Zajímavé je srovnání výsledků s prací Kaskové (2008), která položila tuto otázku v rámci dotazníkového šetření mezi žáky 8. tříd a odpovídajících ročníků víceletých gymnázií v Praze, Českých Budějovicích, Jílovém u Prahy a Ševětíně. Zhruba třetina respondentů (32,6 %) na otázku neodpověděla (nebo odpověděli, že 20

Tab. 7 – Procentuální podíly odpovědí na jednotlivé položky otázky č. 7 ve vztahu k nejvyšší vyznávané hodnotě, kterou respondenti uvedli v otázce č. 5. Nabídka odpovědí otázky č. 7

Nejvyšší vyznávaná hodnota lidské zdraví a lidský život

jakákoliv forma života

přírodní zákony

Průměr stabilita celé planety

a) obě cesty pěšky

4,3

4,5

–

6,8

4,2

b) tam pěšky, zpátky autobusem

8,7

27,4

25,0

13,6

18,3

d) obě cesty autobusem

–

9,1

3,6

1,7

2,8

e) obě cesty na kole

39,1

40,9

57,1

54,2

48,6

f) obě cesty autem

47,9

13,6

10,7

22,0

22,5

–

4,5

3,6

1,7

3,6

kombinace více odpovědí Zdroj: autor

pojem neznají), zhruba 22 % respondentů zahrnulo do své odpovědi (v různé podobě) neplýtvání zdroji, pro zhruba 8 % respondentů byl pojem synonymem pro ochranu přírody nebo život v souladu s přírodou, téměř 5 % respondentů si pod tímto pojmem představí třídění odpadu, ohled na budoucí generace se objevil pouze u 3 % respondentů. Zadání otázky č. 7: Potřebujete uskutečnit nákup potravin o celkové hmotnosti přibližně 6 kg. Nejbližší otevřený obchod je vzdálený 3 km a je dostupný pěšky či na kole po málo frekventované silnici, autem nebo autobusem, který jezdí každých 30 minut a jedna jízda stojí 10 Kč. Předpokládejme, že máte k dispozici vlastní jízdní kolo, velký batoh a vlastní automobil. Je polojasno, teplota kolem 15 °C. Jaký způsob dopravy zvolíte? a) Obě cesty pěšky; b) tam pěšky, zpátky autobusem; c) tam autobusem, zpátky pěšky; d) obě cesty autobusem; e) obě cesty na kole; f) obě cesty autem. Ze struktury odpovědí na tuto otázku (viz tab. 7) vyplývá, že více než tři čtvrtiny respondentů jsou ochotni zvolit, alespoň za příznivých podmínek, způsoby dopravy, který je šetrnější k životnímu prostředí, a to i za cenu nižšího pohodlí. Tato ochota je výrazně nižší u antropocentricky laděných respondentů, z nichž by cestu osobním automobilem zvolila téměř polovina. Odpověď na tuto otázku (a zejména pak chování v reálném životě) by mohla být ovlivněna také časovými možnostmi respondenta. Proto by bylo vhodné pro další výzkum otázku upravit tak, aby ze zadání vyplývalo, že čas v dané situaci není limitujícím faktorem. Zadání otázky č. 8: Roztřiďte následující činnosti podle významu, který jim přikládáte z hlediska prospěšnosti pro životní prostředí (1 = největší význam, 2 = střední význam, 3 = relativně nejmenší význam): důsledně třídit odpad; dávat přednost pěší chůzi, kolu a veřejné dopravě před jízdou autem; kupovat výrobky ekologického zemědělství; vysbírat odpadky v lese; vyčistit studánku; utěsnit okna z důvodů zamezení unikání tepla; vysvětlit sousedovi, proč nemá vozit odpadky na černou skládku; pečlivě zvažovat co opravdu potřebuji a nekupovat zbytečnosti; nosit si do obchodu vlastní nákupní tašku; používat 21

Tab. 8 – Průměrná přiřazená hodnota z třístupňové škály jednotlivým položkám otázky č. 8 ve vztahu k nejvyšší vyznávané hodnotě, kterou respondenti uvedli v otázce č. 5. Nabídka odpovědí otázky č. 8

Nejvyšší vyznávaná hodnota

Průměr

lidské zdraví a lidský život

jakákoliv forma života

přírodní zákony

stabilita celé planety

důsledně třídit odpad

1,4

1,2

1,4

1,3

1,3

dávat přednost pěší chůzi, kolu a veřejné dopravě před autem

1,7

1,7

1,6

1,6

1,6

kupovat výrobky ekologického zemědělství

2,6

2,6

2,6

2,4

2,5

vysbírat odpadky v lese

1,8

1,9

2,1

1,9

1,9

vyčistit studánku

2,0

2,0

2,1

2,0

2,0

utěsnit okna z důvodů zamezení unikání tepla

1,8

1,8

1,4

1,9

1,7

poučit souseda, aby nevozil odpadky na černou skládku

1,7

1,7

1,9

1,7

1,7

pečlivě zvažovat, co potřebuji a nekupovat zbytečnosti

2,1

2,2

1,9

2,1

2,1

nosit si do obchodu vlastní nákupní tašku

2,4

1,8

2,1

2,1

2,1

používat látkové kapesníky místo papírových

2,7

2,5

2,5

2,6

2,6

pomoci s údržbou chráněného území

1,6

1,7

1,7

1,7

1,7

využívat papír z obou stran

2,0

1,9

1,9

1,9

1,9

Zdroj: autor

látkové kapesníky místo papírových; pomoci s údržbou chráněného území; využívat papír z obou stran. Pro správnou interpretaci tabulky 8 je třeba si uvědomit, že hodnoty vyjadřují pořadí významnosti, tedy čím vyšší hodnota, tím nižší relativní význam respondent dané položce přikládá. Z výsledků je patrný důraz respondentů na třídění odpadu. Poměrně značný význam přikládali respondenti šetrnějšímu způsobu dopravy i za cenu vlastního pohodlí (což je patrné i z výsledků u otázky č. 7) a šetření energií. Naopak za nejméně důležité považovali respondenti podporu ekologického zemědělství a používání látkových kapesníků namísto papírových (obojí s dost velkým odstupem od ostatních možností). K velmi podobným výsledkům došla také Kasková (2008), která tuto otázku zařadila do dotazníkového šetření prováděného mezi 389 žáky 8. tříd.

22

Závěr Lze konstatovat, že předložené výsledky pilotního výzkumu naplnily jeho hlavní cíl, tj. vyzkoušet v praxi navržený dotazník na vzorku konkrétní skupiny obyvatel. Z této zkušenosti vyplývají určité podněty k úpravě dotazníku. U některých otázek bude třeba přesněji formulovat zadání i nabídky odpovědí. Konkrétní příklady jsou uvedeny v textu. Výzkum dále ukázal, že konkrétního jedince nelze jednoznačně zařadit do určité skupiny z hlediska vnímání ekologické etiky. Postoje ke konkrétněji specifikovaným problémům se totiž v řadě případů od deklarované nejvyšší hodnoty značně odlišovaly. Jednou z příčin tohoto rozporu však může být i rozdíl mezi sebeprezentací respondentů navenek a jejich skutečnými postoji resp. chování v konkrétních situacích. I tento problém bude třeba řešit při přípravě dotazníku pro další výzkum. Z provedeného výzkumu vyplývá, že více než 60 % respondentů se přihlásilo k hodnotám, které jsou charakteristické pro ekocentrickou etiku. K hodnotám, které jsou charakteristické pro antropocentrickou resp. biocentrickou etiku se v obou případech přihlásilo přes 15 % respondentů. V dalších otázkách se však respondenti hlásili spíše k hodnotám antropocentrickým. Za nejpřínosnější z hlediska osobního přínosu jedince ke zlepšení životního prostředí považují respondenti zejména třídění odpadu, v menší míře také omezování spotřeby zdrojů. Obecně lze říci, že větší část dotazovaných zaujímá postoje, které staví zájem celku nad zájmy jednotlivce, což lze v případě budoucích učitelů zeměpisu (tedy integrujícího předmětu, v němž je řešení environmentálních otázek dosti zásadní) hodnotit jako pozitivní zjištění. Vzhledem k tomu, že zatím nejsou k dispozici data pro jiné skupiny obyvatel, není možné provést srovnání názorů budoucích učitelů zeměpisu s běžnou populací. Z vyhodnocení dvou dílčích otázek, které byly v rámci předchozích výzkumů (zejména Kasková 2008) kladeny žákům základních škol, však vyplývá výrazný rozdíl v oblasti znalostí, zatímco v oblasti postojů se odpovědi obou skupin příliš nelišily. Literatura: BRÁZDA, R. (1998): Úvod do srovnávací etiky. KLP – Koniasch Latin Press, Praha, 180 s. ČINČERA, J. (2007): Environmentální výchova: od cílů k prostředkům. Paido, Brno, 116 s. ČINČERA, J. (2009): Analýza průřezového tématu Environmentální výchova v Rámcovém vzdělávacím programu pro základní vzdělávání. Envigogika, IV, č. 1. DLOUHÁ, J. (2007): Ekologická etika – na pomezí etikety a revoluční ideologie. Envigogika, II, č. 1. GEIST, B. (2000): Psychologický slovník. Vodnář, Praha, 430 s. HARTL, P., HARTLOVÁ, H. (2000): Psychologický slovník. Portál, Praha, 776 s. HELLER, J. (1995): Člověk – pastýř stvoření. Universum, Revue přírodovědecké a technické sekce České křesťanské akademie, č. 16 (1994/95), CESTA, Brno. JAGERS, S. C, MATTI, S. (2010): Ecological Citizens: Identifying Values and Beliefs that Support Individual Environmental Responsibility among Swedes. Sustainability, 2, č. 4, s. 1055–1079. KASKOVÁ, B. (2008): Testování environmentální gramotnosti u žáků ZŠ a nižších ročníků SŠ. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze, Přírodovědecká fakulta, katedra sociální geografie a regionálního rozvoje, Praha, 110 s. + přílohy.

23

KOHÁK, E. (2000): Zelená svatozář. SLON, Praha, 204 s. KOLÁŘSKÝ, R. (1996): Velký sociologický slovník. Karolinum, Praha 747 s. KRAJHANZL, J. (2009): Exkurz do osobní charakteristiky vztahu k přírodě. In: Člověk + příroda = udržitelnost? Zelený kruh, Praha, s. 2–7. KULHAVÝ, V. (2009): Zážitky významné pro formování vztahu člověka k přírodě – shrnutí dosavadních poznatků. In: Člověk + příroda = udržitelnost? Zelený kruh, Praha, s. 90–99. KULICH, J., DOBIÁŠOVÁ, M. a kol. (2003): Průzkum ekogramotnosti. Příloha časopisu Bedrník, 1, č. 2. LEOPOLD, A. (1999): Obrázky z chatrče a rozmanité poznámky. Abies, Tulčík, 269 s. MÁCHAL, A. (2000): Průvodce praktickou ekologickou výchovou. Rezekvítek, Brno, 205 s. MATĚJČEK, T. a kol. (2007): Malý geografický a ekologický slovník. Nakladatelství České geografické společnosti, Praha, 136 s. ŘEZÁČ, J. (1998): Sociální psychologie, Paido, Brno, 268 s. SEIDLOVÁ, M. (2010): Hodnocení zeměpisných učebnic z hlediska ekologické etiky. Bakalářská práce. Univerzita Karlova v Praze, Přírodovědecká fakulta, katedra sociální geografie a regionálního rozvoje, Praha, 46 s. + přílohy. SCHWEITZER, A. (1993): Nauka úcty k životu. DharmaGaia, Praha, 49 s. Pracoviště autora: Katedra sociální geografie a regionálního rozvoje Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze, Albertov 6, 128 43 Praha 2; e-mail: [email protected]. Citační vzor: MATĚJČEK, T. (2010): Environmentální postoje budoucích učitelů zeměpisu. Informace ČGS, 29, č. 2, s. 13–24.

24

INFORMACE ČESKÉ GEOGRAFICKÉ SPOLEČNOSTI ROK 2010 • ČÍSLO 2 • ROČNÍK 29

TOMÁŠ VÁGAI, PAVLÍNA VODÁKOVÁ

PROJEKTOVÉ KURZY NA KATEDŘE GEOGRAFIE, FP TU V LIBERCI VÁGAI, T., VODÁKOVÁ, P. (2010): Project-oriented courses in the Department of Geography at the Technical University of Liberec. Informace ČGS, 29, 2, pp. 25–33. – Project-oriented courses in the Department of Geography at the Technical University of Liberec (TUL) provide opportunities for interaction between students, lecturers, specialists, the general public, institutions and other stakeholders, linked through networks in the Frýdlantdsko region. Such interactions exhibit changeable, fluctuating structures and yet are crucial in understanding the socially constructed reality of the region. These interactions are analyzed using a unique mix of research strategies that emphasize intensive field research, enabling a post-structural understanding of the spatial arrangement – spatiality. This theoretical approach is illustrated in a case study highlighting fieldwork from Višňová Municipality, which is included in the project-oriented geography courses at TUL. KEY WORDS: Frýdlant region – project-oriented courses – micro/regional development – endogenous potential – mixed research strategy.

Úvod V průběhu zimního a letního semestru akademického roku 2009/2010 jsme na KGE PF TU v Liberci započali práci na tvorbě projektových kurzů zaměřených na humánně-geografické uchopení problematiky příhraničního regionu Frýdlantsko (RF). Projektové kurzy Příhraniční terénní projekty, Základy lokální geografie a Problémy příhraničních regionů jsou vedeny T. Vágaiem za spoluúčasti a pod laskavým dohledem A. Hynka, při dílčím aktivním zapojení dalších kolegů (J. Vávra, P. Vodáková) a řady studentů bakalářských oborů na KGE TUL, jejichž práce tvoří tělo těchto projektů. Projektová výuka vybízí k využití svého didaktického potenciálu nejenom v intenzivních interakcích mezi studenty, pedagogy a vytyčenou tematikou, ale také ke vztažení vytyčených úkolů ke konkrétnímu území a jeho životu, včetně možnosti aplikace a ověření výsledků takovéhoto procesu. Základní východiska projektových kurzů vzešla z práce A. Hynka a jeho spolupráce s B. Svozilem na Geografickém ústavu PřF MU v Brně v akademickém roce 2007/2008. Jako vstup do RF posloužily výsledné materiály z Expedice Frýdlantsko 2006, vedené A. Hynkem (Hynek, Šmída, Karvánová 2006) a kurzu Geografické myšlení a projekty, vedeného T. Vágaiem, společně s rigorózní prací autora (Vágai 2009). V současné době proběhla úvodní fáze (první dva semestry soustředěné práce), jejíž průběžný výsledek, především v rovině metodologického přístupu pro práci v zájmovém území, představujeme ve stěžejní části předkládaného textu. Ten je doplněn příkladovou studií z terénní expedice uzavírající projektovou 25

práci v rámci studijních plánů bakalářských oborů na KGE TUL, která slouží jako pilotáž směřující k aplikaci a ověření projektové práce ve smyslu její udržitelnosti v zájmovém území. Naší snahou v tomto textu tedy není zaměření se na úžeji vymezenou didaktickou, humánně geografickou či jinou metodologii a praxi, ale zpráva o probíhajícím procesu pojícím teoretická a praktická východiska v rámci geografických projektů a jejich místa v životě regionálního pracoviště (KGE) a jeho zájmového území (RF). Vymezení zájmového území regionu Frýdlantsko (RF) Vymezení zájmového území pro projektové kurzy hledající teoretická a praktická východiska k oživení Frýdlantska skrze porozumění jeho prostorovosti bude zohledňovat jak přírodní (fyzickogeografické) charakteristiky, tak charakteristiky politické, sociální a ekonomické (humánněgeografické). Pro tyto účely bude východiskem územně-správního členění Česka, dojížďka obyvatel do zaměstnání a škol, včetně organizace této dopravy a v neposlední řadě také percepce prostorovosti Frýdlantska jeho obyvateli. Znamená to, že Frýdlantsko je chápáno jako funkční region. Při studiu RF bude ovšem hlavní důraz kladen k identifikaci a porozumění jemné síti interakcí odehrávající se především uvnitř sledovaného území, tedy na mikroregionální až lokální úrovni. Vzhledem k tomu lze RF dále vnitřně členit dle řady dalších kritérií/účelů směrem k hierarchicky vyšší úrovni, ať již z pohledu jednotlivých zvolených kritérií vycházejících z fyzické geografie, humánní geografie či jejich kombinace. Můžeme tak zároveň hovořit o vymezení komplexního nodálního geografického regionu, jak jej zmiňuje např. Klapka (2008, s. 377). Rozdílnosti konstrukce jednotlivých složek datové základny (ve smyslu Cloke a kol. 2004, 2005; Hendl 2005) zvyšuje validitu výsledku využitím datové a metodologické triangulace (Denzin 1989; Hendl 2005) jednotlivých dílčích závěrů. Region Frýdlantsko (RF), ke kterému je tato práce vztažena, spojuje 18 obcí Libereckého kraje, které společně tvoří administrativně-správní jednotku ORP Frýdlant (viz obr. 1). Zároveň jde o území sjednocené v rámci dobrovolného svazku obcí „Mikroregion Frýdlantsko“ a působiště místní akční skupiny Frýdlantsko (MASiF) v rámci programu LEADER. Při analýze dojížďky do zaměstnání a škol v rámci Frýdlantska došli Borodinová (2002) na základě dat ze SLBD 1991 a Nejezchleb (2008) s datovou základnou ze SLBD 2001 k výsledkům, které zůstávají platnými a jsou patrné také z dat zveřejněných odborem dopravy LK v rámci Analýzy stavu dopravy na území LK (LK 2009). Všechny zmiňované obce tvořící ORP Frýdlant v Čechách spadají do pracovního regionu Frýdlantsko vytvořeného na základě dat dostupných ze SLBD 2001 (ČSÚ Liberec 2005). V případě pracovního regionu Frýdlantsko je tato shoda s ORP Frýdlant v Čechách naprostá, což v Libereckém kraji pro jehož území je studie zpracována není pravidlem. Vzhledem k významnému vlivu fyzickogeografických podmínek (daných především reliéfem) a polohy v rámci Česka, projevujících se ve struktuře a kapacitě dopravní sítě, lze konstatovat, že pro dopravní síť Frýdlantska je klíčovým uzlem největší centrum regionu Frýdlant v Čechách, kde se sbíhají jak hlavní silniční, tak železniční dopravní tahy (Vágai 2009). 26

Obr. 1 – Lokalizace Frýdlantska v Česku a jeho administrativní členění. Zdroj: T. Vágai na podkladě dat z ČSÚ

V rámci průzkumu (Vágai 2008b) zaměřeného na vymezení polohy a pozice Frýdlantska v rámci subjektivní percepce jeho vnitřních i vnějších vztahů a vazeb prostřednictvím konstrukce a interpretace mentálních map doplněných narativními a řízenými rozhovory došlo ke shodě ve vymezení Frýdlantska tak, jako je tomu při použití výše popsaných metod. Společným bodem většiny takto získaných dat je rozšíření regionalizace o porozumění vztahům a vazbám, které pro místní obyvatele existují především uvnitř „jejich“ území, jež je (podle těchto zjištění) relativně nezávislé na své pozici vzhledem k hierarchicky vyšším celkům v rámci regionální struktury (mezo- a makroúroveň). Přesahy do území mimo Frýdlantsko jsou patrné pouze k Liberci. Jejich intenzita a důležitost je ovšem vzhledem ke vztahům a vazbám (ať již v rovině osobní, profesní, konzumních zvyklostí atp.) uvnitř identifikačního regionu Frýdlantska druhotná. Přesahy do zahraničí jsou spíše výjimkou. V tomto ohledu se jako dostupné, i když nepříliš důležité, objevují německá Žitava a polská Bogatynia. Přeshraniční vazby existují u části zkoumané populace pouze v souvislosti s časem prázdnin a dovolených, kdy jde o destinace v rámci celého světa, vycházející v některých případech spíše z říše představivosti, fantazie a přání. Přestože se takto vymezený komplexně geografický zájmový region nachází na území Česka, je nezbytné vnímat jej jako příhraniční, tzn. v kontextu jeho vztahů a vazeb překračujících státní hranici směrem do Polska a Německa. Intenzita a charakter těchto přesahů je ovšem velmi obtížně vysledovatelná. Jejich oficiální obraz si můžeme utvořit na základě studia dokumentů vážících se k jednotlivým národním politikám a politikám EU. Dalším vodítkem je potom percepce přeshraničních vazeb v každodenním životě obyvatel ob27

lasti, která se vzhledem k jejímu oficiálnímu obrazu může jevit odlišná (jaká je např. míra identifikace obyvatel regionu s Euroregionem Nisa, popř. EU). Takovéto pojetí je ale vzhledem ke konceptualizaci národa a hranic B. Andersonem (1983) značně problematické a odráží se spíše v kontextu sociální konstrukce identity a jinakosti, na kterou upozornil E. Said (1978, 2003). Proto v rámci projektových kurzů pojímáme fenomény národa a hranic jako tvárné, intersubjektivní sociální konstrukty (Berger, Luckmann 1999), které nám umožňují pohybovat se v zájmovém území dle potřeb a možností bez striktního vymezení hranic regionu. Metody práce Zaměření práce na zmapování a možnosti využití endogenních potenciálů RF v kontextu neo-endogenního paradigmatu (Ray 2006; Hynek, Svozil, Trávníček, Trojan, Vágai 2010) využívá smíšené výzkumné strategie mající za cíl porozumění sociální konstrukci (inter-subjektivní) prostorovosti každodenně žitého RF prostřednictvím participace na jeho re/konstrukci. Tato smíšená strategie sestává z prvotní vstupní analýzy využívající extenzivní (povrchově orientované) výzkumné strategie vykreslující oficiální obraz života regionu na základě datové základny tvořené především státní správou a dalšími oficiálními institucemi. Takovýto pohled otevírá celé spektrum problematických míst v životě regionu vážících se především k trhu práce, věkové, vzdělanostní a etnické struktuře populace, exkluzi, narušení životního prostředí atp. Tento obraz pojímáme ovšem silně kriticky, v kontextu humánně geografické literatury (např. Cloke a kol. 2004; Hubbard a kol. 2002), upozorňující na jeho slabiny spočívající především ve způsobu jeho konstrukce a následné interpretace, která na základě své „oficiality“ otevírá široký prostor pro mocenskou (politicko-ekonomickou) manipulaci. Zároveň je pomocí tohoto přístupu možné dostat obraz prostorových (nikoliv prostorovostních) interakcí, které jsou pro utváření života regionu klíčové. Nejde tedy o pouhé konstatování prostorového rozložení jednotlivých sledovaných jevů, popř. hledání jejich kauzálních souvislostí, nýbrž o snahu porozumění jejich proměnlivé procesnosti, která je pomocí „prostorové fyziky“ (Hubbard a kol. 2002) nezachytitelná. Další nezbytnou součástí smíšené strategie je orientace k intenzivnímu (hlubinně orientovanému) participativnímu výzkumu pracujícímu především přímo v terénu při zapojení studentů a vyučujících KGE TUL za spolupráce s aktéry podílejícími se na životě RF, z nichž prvořadou úlohu pro nás hraje místní akční skupina (MASiF), ale také veřejné státní i nestátní instituce jako např. školy, obecní samosprávy, správa CHKO JH, KÚ LK, zájmová sdružení, jednotliví občané a další. Díky spolupráci s jednotlivými partnery je nám umožněno nahlédnout do procesů a dějů, které v rámci intenzivního participativního výzkumu vytvářejí intersubjektivně pojímanou každodenní žitou skutečnost RF. Kombinace obou přístupů, vnímaných jako komplementární a neoddělitelné, utváří pohled otevírající plasticitu a prostorovost života RF. Extenzivní/povrchový otevírá obecný pohled na region a jeho témata, intenzivní/hlubinný potom bezprostřední inter-subjektivní zkušenost se životem regionu s možností porozumění jeho prostorovosti, která vzniká v procesu nespočet28

ných proměnlivých interakcí, jež není možné zachytit a analyzovat, ale jejichž prostřednictvím dochází k trans/formacím a re/konstrukcím prostředí RF, které jsou pro nás uchopitelné pouze ve své materiální podobě. Právě smíšená výzkumná strategie s důrazem k intenzivním, participativním metodám otevírá další, proměnlivou a nestálou, performativní vrstvu vymezující prostorovost regionu, kterou ve svém textu otevírají Hynek, Vávra (2007). Tato úroveň pohledu na region je pouze částečně uchopitelná ve smyslu pevných prostorových vazeb znázorněných prostřednictvím statistiky a z ní odvozených zákonitostí, modelů a mapových prostředků GIS. Je zde rozpředena hra reprezentace prostoru skrze znaky, symboly a významy, jež jsou s ním spojovány a které v rámci každodenních žitých praktik vymezují prostor této reprezentace (Thrift 2003; Hynek, Vávra – osobní rozhovor). Cílem naší smíšené výzkumné strategie je tedy kromě identifikace a lokalizace prostorového rozložení jednotlivých klíčových aspektů života RF také každodenní žitá výpověď o nich. Zajímá nás tedy nejenom „co, kde a jak“, ale také „kým, za jakým účelem, jakými prostředky a strategiemi“? Jinými slovy jde o konstrukci ne/oficiálních obrazů oblasti s jejich následnou dekonstrukcí. Předmětem zájmu je tedy nejenom to, co jednotliví aktéři vykazují, ale co v tomto duchu dále dělají (jak svá tvrzení a postoje naplňují) a jak takovou činnost interpretují. Práce v terénu / Terénní expedice Terénní expedice (více o expedičním přístupu k terénním cvičením na Frýdlantsku v Hynek, Šmída, Karvánková 2006) se zúčastnilo třicet posluchačů 2. ročníku oboru aplikovaná geografie, rozdělených do skupin po dvou až třech tak, aby pokryli osmnáct obcí zájmového území RF. V průběhu týdne od 21.–25. 6. 2010 přímo v terénu odkrývali nejenom jak území ve skutečnosti funguje, ale jaké možnosti k participaci obyvatel, kteří zde trvale žijí nebo mají druhé bydlení, na utváření podmínek směřujících k vytvoření dobré životní úrovně skýtá, popř. její míru a intenzitu. Terénní expedici předcházela příprava ve výše zmiňovaných projektových kurzech (ZLG, PPR a PTP), v jejichž rámci byla navázána spolupráce se starosty, městskými a obecními úřady, katastrálními úřady, s Lesy ČR, CHKO JH, MASiF, místními obyvateli a dalšími aktéry, kteří se na dění v oblasti podílejí. Tato spolupráce, mající více než roční trvání, byla pro úspěch práce v terénu důležitým faktorem a zároveň je díky terénní expedici dále udržována a prohlubována v rámci dalších aktivit KGE. Před vlastní terénní prací účastníci expedice zpracovali řadu informací, především oficiálních dat z ČSÚ. Do terénu tedy vstupovali s tvrdými daty, která ověřovali z ne/oficiálních zdrojů na místě, a hledali mezi nimi souvislosti. Díky vlastním přičiněním rozvíjeným kontaktům v zájmovém území, předem připraveným pracovním podkladům a Praktické rukověti pro terénní lokální studia (Hynek, Svozil, Toušek, Trávníček, Trojan, Vágai 2010) se mohli studenti intenzivně soustředit na vytyčené úkoly. Aby vše zvládli a stačili dění v území obsáhnout, vstupovali do něj z několika perspektiv (Vávra 2009), jimž přizpůsobili také vlastní dopravu. Nejdříve zkoumané území projeli automobilem, čímž si vytvořili vlastní celistvou představu, poté silniční a železniční 29

Obr. 2 – Příklady mapových výstupů z terénního praktika Zdroj: Hák, Starý (2010), upravil T. Vágai

dopravu kombinovali s pěší chůzi a jízdou na kole, otevírající možnost bezprostředního intenzivnějšího kontaktu s krajinou a jejími obyvateli při možnosti poměrně svižně a efektivně pracovat v závislosti na vzdálenostech potřebných přesunů. Základním podkladem do terénu jim byly mapy Frýdlantska (ZM ČR 1 : 10 000, 03-12 a 03-14). Do těchto „pracovních“ map (= PM) postupně zaznamenávali skutečnosti, které zjistili v terénu. Ve své práci hodnotili změny ve využití země v období od roku 1824 (Císařský otisk stabilního katastru 1824–1842), přes rok 1953 (letecké snímkování), až po současnost (ortofoto 2007). Na základě těchto podkladů zjišťovali, k jakým změnám a jakým způsobem k nim docházelo a co bylo jejich podnětem. Porovnání těchto proměn vyjádřili ve svém výstupu pomocí softwaru ESRI ArcMap 9.3 (= GIS), viz obr. 2. Zároveň také zakreslovali současný, reálný land-use zkoumaného území a porovnávali jej s jeho podobou v oficiálních rozvojových strategických dokumentech. Objevili tak místa, pro jejichž poznání bylo třeba debatovat přímo s místními aktéry. Dílčím úkolem bylo zjistit, jaké kulturní a přírodní hodnoty toto území má, a které konkrétně jsou cenné především pro místní obyvatele (viz Svozil 2009). Tyto hodnoty studenti podrobně zaznamenávali do svých poznámek a do PM. Do nich také zakreslovali např. funkční plochy, významné objekty v krajině (landmarks), sídelní, zemědělské a průmyslové brownfields a mnoho dalších, pro které si vytvořili svůj systém značek a legendu, která byla součástí výstupních map. Vše při práci lokalizovali pomocí GPS navigace (GPS map 60CSx) a následně bodově vykreslovali v mapě pomocí softwaru MapSource. Veškeré materiály a mapy, které při této terénní expedici vznikly, zůstávají v archivu a lze s nimi nadále pracovat. Tyto podklady poslouží nejenom pro další práci KGE na rozvoji koncepce projektové výuky, ale také např. pro aktualizaci rozvojové strategie MASiF, aktuálně probíhající ve spolupráci s naším pracovištěm a spolupráci s dalšími aktéry zainteresovanými v RF. 30

Důležitý úkolem při terénní expedici je rozvoj a pokrok v geografickém myšlení studentů, sledovatelný ve vývoji zpracování témat terénní práce, v pokládání otázek příslušným aktérům rozšiřujícím a prohlubujícím porozumění zvolené problematice a kritická práce a interpretace se získanými informacemi. Jejich schopnost a umění sociální komunikace byla dalším nezbytným nástrojem k poodhalení hlubších vrstev žité skutečnosti RF a dostát kvalitních výsledků v rámci smíšené výzkumné strategie. Příkladová studie – Rozložení a konflikty mocenských polí v obci Višňová Příkladová studie vychází výsledků práce v obci Višňová (Hák, Starý 2010). V zájmovém území RF leží obec na západě, kde je vymezena státní hranicí s Polskem, stejně jako RF jako celek. Obec je členěna na pět katastrálních území a tvoří ji celkem devět osad – Víska, Minkovice, Višňová, Poustka, Předlánce, Filipovka, Saň, Loučná a Andělka. Na jihu sousedí s katastrálním územím Kunratice u Frýdlantu, na východě s Frýdlantem, Arnolticemi u Bulovky, Dolními Pertolticemi, Černousy a na severu s Boleslaví a Vsí. Po zmapování a porovnání historického a aktuálního využití země se studenti pomocí intenzivního výzkumu snažili nahlédnout do mocenských polí, která jsou hybateli procesů formujících využití země v obci. Odhalovali, komu různé plochy a objekty patří, jakým způsobem jsou využívány, kdo z tohoto výnosu těží nejvíce, popřípadě jak by s těmito plochami a objekty mohlo být lépe nakládáno, aby nabízely více pracovních příležitostí pro obyvatele, kteří v tomto území žijí. Na základě kontaktů získaných v rámci práce v předcházejícím akademickém roce a rozhovorů s vybranými aktéry studenti vysledovali několik typů mocenských polí (ekonomických, politických, donucovacích, symbolických) vycházejících z uspořádání moci z pohledu složkového přístupu (Thompson 2004), která pomáhají odhalit mocenské pozice a konflikty mezi zainteresovanými aktéry utvářejícími dnešní podobu sledovaného území. Mohli tak pomocí kombinace oficiálních dat a rozhovorů se zainteresovanými aktéry identifikovat (často skryté) vztahy a vazby, které se podílejí na utváření prostorovosti obce Višňová. Z těchto rozhovorů a průzkumu tak studenti identifikovali klíčový mocenský rozpor mezi ekonomickou složkou, zastoupenou firmou Grain s. r. o. (která je 2. největším zaměstnavatelem obce), politickou, kterou je v tomto případě obecní úřad, a symbolickou zastoupenou individualitou starostky obce a kulturnímě/přírodními hodnotami území reprezentovanými v tomto případě historickou lipovou alejí. Díky dobré spolupráci studentů se starostkou obce M. Matuškovou, mající v obci a celém RF velmi silnou pozici a statut respektované autority, a s místními obyvateli studenti zjistili, že k zásadním střetům mocenských polí v obci Višňová dochází v oblasti vlastnictví a využívání půdy, resp. luk a pastvin, které dříve sloužily k intenzivní zemědělské činnosti, zatímco nyní jsou využívány pouze k pastevectví již zmíněnou firmou Grain s. r. o., které toto hospodaření vyhovuje z finančního hlediska. Ekonomická moc firmy Grain s. r. o. obec doslova válcuje těžkou mechanizací. Stroje ničí místní komunikace, které jsou po obou okrajích lemovány vysokými alejemi stromů a nejsou na těžkou tech31

niku uzpůsobeny. Velice problematické je také skupování nejvýnosnější půdy spekulanty, zatímco místní zemědělci, kteří by ji rádi obhospodařovali, nemají šanci půdu získat. Koupená půda je pak nevyužívaná a ztrácí svou kvalitu. Nejenom starostka obce, ale i místní obyvatelé (jejichž část je zaměstnanci zmíněného podniku) by jako možné (důležité) dílčí řešení nynější nezaměstnanosti, která dosahuje na 18 %, viděli v zaměření k moderní intenzivní zemědělské činnosti, které by mohlo přinést nejenom volná pracovní místa pro nezaměstnané, ale také vyšší produkci z těchto ploch, využívající nejenom vysokého půdního potenciálu, ale také místní pracovní síly a pozitivních příkladů z okolí, kde se v řadě míst takovéto zaměření osvědčilo a přináší dobré výsledky. Závěr/diskuse Hlavním cílem projektové výuky na KGE TUL je nalezení přístupů umožňujících využít potenciál regionálního geografického pracoviště v území, které je mu blízké a skýtá řadu příležitostí, jak uplatnit a zúročit práci jeho jednotlivých členů a studentů, kteří se prostřednictvím projektů učí, jak skloubit teoretické poznatky oboru s praktickými potřebami konkrétního území. Zároveň se otevírá možnost dlouhodobé spolupráce s aktéry, kteří se podílejí na formování podoby a života regionu, a umožňují výsledky naší práce sledovat z rozdílných perspektiv při vědomí rozdílné sociální konstrukce jednotlivých pohledů (situovanosti poznání a vědění) a nutnosti jeho reflexivity (Olšovský 2005). Zvláště silným momentem je spolupráce s neziskovým sektorem a aktivními subjekty, jež do jisté míry svým přístupem k problémům, jimiž se zabývají, jsou blízcí východiskům multidisciplinárního participativního výzkumu, který je v projektové výuce v rámci smíšené výzkumné strategie uplatňován. Tím se naše práce vzdaluje pojetí regionálních rozvojových studií a strategií sloužících často především pro čerpání finančních prostředků. Otázky, které se tak v obecné rovině otevírají, jsou: Jaké je místo a pozice regionálních geografických pracovišť v rámci české geografie? Jaké mohou být úkoly, kterými se tato pracoviště zabývají, a čím v jejich rámci mohou přispívat ke zvyšování prestiže oboru a personálnímu růstu svých členů a studentů? Jak se tyto aktivity mohou projevovat v území jejich působnosti? Literatura: Analýzy stavu dopravy na území LK 2009. Krajský úřad Libereckého kraje 2009 [online], [cit. 2009-09-11]. Dostupné na http://www.kraj-lbc.cz/public/doprava/analyzaLK09/obsah.html. ANDERSON, B. (1983): Society: same and other. In: Holloway, L. S., Rice, P. S., Valentine, G. : Key Concepts in Geography. SAGE publications. BERGER, P. L., LUCKMANN, T (1999): Sociální konstrukce reality. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno, 214 s. BORODINOVÁ, K. (2002): Strategický plán rozvoje mikroregionu Frýdlantsko. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze, Přírodovědecká fakulta, katedra sociální geografie a regionálního rozvoje, Praha, 81 s. CLOKE, P., COOK, I., CRANG, P., GOODWIN, M., PAINTER, J., PHILO, C. (2004): Practising Human Geography. SAGE Publications, London, 416 s.

32

CLOKE, P., CRANG, P., GOODWIN, M., eds (2005): Introducing Human Geographies. Hodder Arnold, 653 s. HÁK, L., STARÝ, J. (2010): Závěrečná zprava z Terénního praktika – Višňová. KGE PF TU v Liberci, 28 s. HENDL, J. (2005): Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Portál, Praha, 407 s. HUBBARD, P., KITCHEN, R., BARTLEY, B., FULLER, D.(2002): Thinking geographically. Space, theory and contemporary geography. Continuum, London, New York, 275 s. HYNEK, A., SVOZIL, B., TRÁVNÍČEK, J., TROJAN, J., VÁGAI, T. (2010): Neo-endogenní rozvoj na příkladu Deblínska – interpretativní přístup. In: Mladí vedci 2010, XI. vedecká konferencia doktorandov a mladých vedeckých pracovníkov. Nitra (v tisku). HYNEK, A., SVOZIL, B., TOUŠEK V., TRÁVNÍČEK, J., TROJAN, J., VÁGAI, T. (2010): Terénní lokální studia – praktická rukověť. Geografický ústav PřF MU, Informační systém Ph.D studia, rukopis s. 1–7. HYNEK, A., ŠMÍDA, J., KARVÁNKOVÁ, P. (2006): Geografická expedice Frýdlantsko. In: Kraft, S., Mičková, K., Rypl, J., Švec, P., Vančura, M. (eds.): Česká geografie v evropském prostoru. Sborník příspěvků z XXI. sjezdu ČGS. ČGS a Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, PedF, katedra geografie, České Budějovice, s. 1000–1009. HYNEK, A., VÁVRA, J. (2007): (Přinejmenším) čtyři prostorovosti krajiny. In: V. Herber (ed.): Fyzická geografie – výzkum, vzdělávání, aplikace. Příspěvky z 24. výroční konference Fyzickogeografické sekce ČGS, Brno, s 7–15. KLAPKA, P.(2008): Regiony a regionalizace. In: Toušek, V., Kunc, J., Vystoupil, J. a kol.: Ekonomická a sociální geografie. Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, Plzeň, s. 371–394. NEJEZCHLEB, J. (2008): Socioekonomická analýza města Frýdlant v Čechách. Bakalářská práce. ESF MU, Brno, 67 s. OLŠOVSKÝ, J. (2005): Slovník filosofických pojmů současnosti. Academia, Praha, 261 s. Pracovní mikroregiony a subregiony v Libereckém kraji [online]. ČSÚ 2005 [cit. 2009-0913]. Dostupné na http://notes2.czso.cz/xl/edicniplan.nsf/p/13-5124-04. RAY, C. (2006): Neo-endogenous rural development in the EU. In: Cloke, P., Marsden, T., Mooney, P., (2008): Handbook of Rural studies. SAGE publication, London, s. 278–292. SAID, E. W. (2003): Orientalism: Western Conceptions of the Orient. Penguin Books, New Delhi, 396 s. SVOZIL, B. (2009): Aplikace trvale udržitelnéo rozvoje na Deblínsku – participace veřejnosti. Rigorózní doktorská práce. MU, Brno, 78 s. THRIFT, N. (2003): Space: The fundamental staff of Human geography. In: Holloway, L. S., Rice, P. S., Valentine, G.: Key Concepts in Geography. SAGE publications, s. 95–107. THOMPSON, J. B. (2004): Média a modernita. Karolinum, Praha, 219 s. VÁGAI, T. (2008a): Frýdlantsko – periferie a marginalita? In: Študentská vedecká konferencia, Zborník príspevkov, 2. zvazok, Geografická, geologická, environmentálna, chemická a didaktická sekcia, Bratislava, s. 111–114. VÁGAI, T. (2008b): Subjektivní vnímání perifernosti na příkladovém území regionu Frýdlantska. In: Popková, K., Šmída, J. (eds).: Geodny Liberec 2008, sborník příspěvků, CD-ROM. VÁGAI, T. (2009): Regionální rozvoj Frýdlantska – teze disertační práce. Rigorózní doktorská práce. MU, Brno, 73 s. VÁVRA, J. (2009): Místo (place) v regionální geografii a v geografickém vzdělávání. Acta Geographica Universitatits Comenianae, 52, s. 119–127. Základní mapa ČR 1 : 10 000, listy 03-12 a 03-14. ČÚZAK, 2005. Pracoviště autorů: Katedra geografie Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické Technické univerzity v Liberci, Studentská 2, 461 17 Liberec; e-mail: [email protected]; [email protected]. Citační vzor: VÁGAI, T., VODÁKOVÁ, P. (2010): Projektové kurzy na katedře geografie, FP TU v Liberci. Informace ČGS, 29, č. 2, s. 25–33.

33

LITERATURA

M. Marada, V. Květoň, P. Vondráčková: Doprava a geografická organizace společnosti v Česku. Edice Geographica sv. 2, Česká geografická společnost, Praha 2010, 165 s. ISBN 978-80-904521-2-1

Dielo inšpirované „hamplovskou“ školou českej geografie, veľmi konkrétne nadväzujúce nielen na práce Hampla, ale i na výsostne dopravno-geografické štúdie Hůrského či Řeháka. Pozoruhodný výsledok viacročnej systematickej práce skúseného geografa dopravy a jeho mladých kolegov. Súhrnná analýza priestorových súvislostí osídlenia a dopravných väzieb medzi prvkami osídlenia Česka. To je len niekoľko atribútov, ktoré charakterizujú monografické dielo vytvorené kolektívom autorov Marada, Květoň, Vondráčková. Profesionálna a odborná dráha hlavného z trojice autorov, Miroslava Maradu, je prakticky od začiatku jeho profesionálnej kariéry úzko spätá s geografiou dopravy a jeho početné diela z tejto oblasti výskumu predstavujú pokračovanie práce „veľkých“ českých a slovenských dopravných geografov Hůrského, Mirvalda, Brinkeho, Řeháka, Korca a ďalších. Nie je nezaujímavé, že obaja spoluautori (Viktor Květoň i Petra Vondráčková) počas štúdia geografie na Karlovej univerzite pracovali práve pod Maradovým vedením. V oblasti štúdia medzisídelných dopravných väzieb v Česku vzniklo viacero prác riešiacich čiastkovo problematiku hierarchie dopravných stredísk/uzlov a ich vzájomnej interakcie, predkladané dielo však rieši túto problematiku komplexne a na celoštátnej úrovni. Porovnateľný komplexný prístup je možné nájsť v zahraničnej odbornej geografickej literatúre zriedkavo. Vedecká kvalita monografie spočíva v uplatnení viacerých metód hodnotenia vzájomnej asociácie medzi komplexnou sídelnou hierarchiou a organizáciou osídlenia Česka a dopravno-geografickou hierarchiou, a to vo viacerých rovinách výskumu: na úrovni medzistrediskových väzieb a na úrovni vzťahov stredisko – zázemie, s použitím niekoľkých priestorových mierok (celoštátna úroveň, úroveň regionálna až lokálna). Trojica autorov sa pokúsila o prístup v troch navzájom prepojených rovinách. Prvou rovninou analýz bolo hodnotenie „hierarchickej diferenciácie dopravného systému, ako parciálneho systému komplexného systému“ (s. 12). Druhou obsahovou rovinou bolo zhodnotenie štrukturálnej podobnosti stredísk osídlenia na základe štruktúry ich obslužnosti jednotlivými druhmi dopravy (verejnej autobusovej, vlakovej a na základe vybavenosti domácností osobnými automobilmi), zohľadňujúc tiež kvalitatívne ukazovatele obslužnosti spojmi verejnej dopravy. Využité však boli aj ďalšie atribúty. Treťou rovinou analýz je prístup k štúdiu dopravných stredísk z hľadiska rôznych priestorových i hierarchických mierok (úroveň mikroregiálna, mezoregiálna a nadnárodná). V prvej kapitole monografie čitateľ nachádza okrem úvodu teoretický vstup do problematiky výskumu vzťahu medzi dopravou a priestorovou organizáciou spoločnosti. Ako uvádza jedna z podkapitol, medzisídelné (medzistrediskové) dopravné interakcie sú funkciou vzdialenosti a veľkosti (významu) stredísk, 34

čo sa v geografii veľmi často interpretuje pomocou tzv. gravitačných modelov, pričom autori upozorňujú na limity dátových zdrojov potrebných pre výskum medzistrediskových väzieb. Ďalšia podkapitola poukazuje na význam skúmania dopravných väzieb medzi strediskom a jeho zázemím. Autori nadviazali na polemiku o význame diaľnic pre dostupnosť centier, do ktorej v posledných dvoch dekádach prispelo už viacero autorov zvučných mien (Bruinsma, Rietveld, Vickerman, Preston a ďalší) a ktorá nevyznieva pre diaľnice a ich vplyv na ekonomický rozvoj okolitých území vždy pozitívne. Podmienky stredoeurópskeho priestoru s doposiaľ neúplne dobudovanou diaľničnou sieťou však neumožňujú vyčerpávajúco reagovať na diskusiu o pozitívnych či negatívnych dopadoch výstavby autostrád. Okrem zhrnutia najdôležitejších faktorov ovplyvňujúcich dopravnú hierarchiu stredísk osídlenia prvú kapitolu uzatvára teoretický vstup do problematiky výskumu väzieb medzi dopravnými systémami a geografickou organizáciou spoločnosti, ktorý vychádza najmä z Hamplových prác. Druhá kapitola práce obsahovo nadväzuje na Hůrského klasifikáciu stredísk na území dnešného Česka zo 70. rokov 20. storočia. Trojica autorov využila pritom dostupné databázy o pravidelnej hromadnej osobnej doprave z rokov 2000 a 2006, ako i výsledky celoštátneho sčítania cestnej dopravy z roku 2005. Výpovedná hodnota oboch zdrojov je síce obmedzená (neobsahujú totiž priamo informáciu o počte dochádzajúcich osôb do jednotlivých centier), ale autori na tieto obmedzenia niekoľkokrát sami upozorňujú. Problém neexistencie presných a kontinuálne zisťovaných dát o obsadenosti spojov verejnej dopravy, ktoré by slúžili pre hlbšie štúdium dopravných väzieb, poznáme dôkladne i na Slovensku. Výsledky druhej kapitoly sú využité v nasledovnej časti monografie, kde hierarchizácia stredísk získaná použitím jednotlivých dopravných ukazovateľov bola porovnaná s hierarchizáciou sídelnou (resp. komplexnou). V podmienkach postsocialistickej strednej Európy je tradične významnosť centier osídlenia kopírovaná kvalitou obslužnosti hromadnou dopravou, hlavne autobusovou, čo sa v prípade skúmaných 171 sídelných centier Česka potvrdilo. Podľa výsledkov analýz v tejto kapitole vykazuje úzku asociáciu s komplexnou sídelnou hierarchiou tiež klasifikácia centier podľa intenzity automobilovej dopravy. Na Hůrského vedecké práce zo 70. rokov 20. storočia opäť nadväzuje štvrtá kapitola monografie. Autori v nej dospeli k pozoruhodným výsledkom ilustrujúcim význam štrukturálnych vlastností zázemí vybranej siete dopravných stredísk pre dopravný význam týchto stredísk. Zdá sa, že postavenie a význam stredísk sú dané nielen ich polohou v rámci štátu, ale ovplyvňujú ich tiež štrukturálne charakteristiky osídlenia ich zázemia. Kapitola tiež prináša typológiu stredísk z hľadiska verejnej dopravy. Hľadanie možností identifikácie a interpretácie intenzity medzisídelných interakcií patrí dlhodobo medzi tradičné bádateľské úlohy humánnej geografie. Množstvo podôb medzisídelných väzieb, spletitosť ich hierarchických úrovní, úloha veľkosti a vzájomnej vzdialenosti sídel, zmeny väzieb v čase – to sú fundamentálne výzvy, ktoré geografov inšpirujú k hľadaniu riešení v tejto oblasti výskumu (so zreteľom na využiteľnosť výsledkov v praxi). Treba podotknúť, že ide o jednu z domén geografie dopravy. O jednu z odpovedí na tieto výzvy sa pokúsila trojica mladých autorov v kapitole 5 monografie. 35

Kapitola 6 prináša hlbšiu analýzu rôznych typov dopravných interakcií medzi strediskom a jeho zázemím na príklade vybraných území s dopravnými strediskami rôzneho hierarchického postavenia a rôznych štrukturálnych charakteristík. Vecnú a veľmi užitočnú sumarizáciu základných výsledkov v ucelenej podobe nájde čitateľ v kapitole 7 (Záver). Ako autori uvádzajú, „otázky budúceho vývoja dopravného systému je možné vhodne spojiť s rámcovými odporúčaniami pre politiku v oblasti rozvoja a riadenia dopravného sektoru“. Následne dopľňajú záver niekoľkými praktickými poznámkami. V prvom rade v záujme stabilizácie dopravnej polohy jednotlivých centier by sa mala zlepšiť koordinácia medzi centrálnymi orgánmi (odbory ministerstva dopravy), ktoré zabezpečujú objednávku diaľkových vlakových spojov a dopravných odborov na regionálnej úrovni, ktoré organizujú vlakovú i autobusovú obslužnosť územia príslušného regiónu. Ďalej trojica autorov prichádza s odporúčaním pre veľké mestské aglomerácie rozvíjať systémy integrovanej dopravy s nadväznosťou na mestskú hromadnú dopravu v snahe predísť neregulovanému nárastu individuálnej automobilovej dopravy. Taktiež v prípade malých dopravných stredísk môže optimalizácia hromadnej dopravy znížiť závislosť obyvateľov týchto stredísk a ich zázemí na osobnom automobile, ale tiež priniesť efektívnejšie financovanie systému verejnej dopravy. Napokon autori odporúčajú zohľadniť aj regionálne osobitosti sídelného systému, ktoré vedú k odlišnostiam v nárokoch na obslužnosť verejnou dopravou hlavne v populačne malých sídlach. Toto rozsahom síce neveľké, ale obsažné dielo ukázalo, že dopravná hierarchia stredísk Česka koreluje do značnej miery s komplexnou hierarchiou sídel. Kvantitatívna povaha výsledkov analýzy má svoje limity, ktoré vyplývajú i z obmedzení vstupných databáz. Štúdia naznačuje, že významným faktorom hierarchie dopravných stredísk ostáva ich relatívna geografická poloha. Zaujímavým, a pre prax iste hodnotným zistením sú tiež regionálne rozdiely vo významnosti individuálnej automobilovej dopravy. Autori nešetrili kritikou na adresu systému dopravnej politiky a nesúladu medzi centrálnymi a regionálnymi inštitúciami zodpovednými za verejnú dopravu, ktorý (nie úplne náhodne) poznáme dôkladne i v Slovensku. Možno predpokladať, že publikácia si nájde svojich čitateľov nielen medzi odborníkmi z oblasti geografie, ale i v dopravno-plánovacích odboroch príslušnej decíznej sféry. Marcel Horňák, Univerzita Komenského v Bratislave, e-mail: [email protected]

J. Tomeš, D. Festa, J. Novotný a kol.: Konflikt světů a svět konfliktů: Střety idejí a zájmů v současném světě. P3K, Praha 2007, 349 s. ISBN 978-80-903587-6-8.

V době, kdy jsou vědci motivováni spíše k publikační aktivitě v odborných periodicích a smysl monografií, zvláště „pouze“ edukativních, bývá až zpochybňován, je nutno ocenit každé úsilí o rehabilitaci odborné knihy, zejména, je-li zaměřeno i na širší publikum. K výsledkům takových snah můžeme zařadit i před časem vydanou knihu věnující se stále aktuální problematice konfliktů 36

takřka v celé její šíři, zejména v souvislosti s globalizací a rozvojovými problémy světa. Autoři si kladou za cíl, i přes omezený prostor, synteticky překlenout jistou mezeru mezi specializovanějšími publikacemi a zaměřit se důrazněji též na zájemce z řad studentů. [Ti mohou shodou okolností některé teoretičtější či hlubší poznatky zarámovat všeobecným přehledem encyklopedické učebnice Šlachta, M. (2007): Ohniska napětí ve světě. Kartografie, Nakladatelství ČGS, Praha, 187 s., jež vyšla téhož roku.] Monografii zpracoval multidisciplinární tým pod vedením tří geografů z katedry sociální geografie a regionálního rozvoje PřF UK v Praze – hlavního autora Jiřího Tomeše, Josefa Novotného a Davida Festy, který působil i na Univerzitě Pardubice. Tam se sešel i zbytek rozmanitého autorského kolektivu (sociální antropoložka, afrikanistka Hana Horáková-Novotná, sociolog Alemayehu Kumsa z Ústavu Blízkého východu a Afriky FF UK a etnoložka Lívia Šavelková). Spíše kulturně-historický přístup však mohl doplnit ještě ekonom či politolog. Úvodní kapitola vedoucích kolektivu představuje komplexnost tématu, výčet mnoha polarit, střetů a konfliktů současné globalizující se lidské společnosti. Přehledně shrnuje koncepci monografie a obsah všech dílčích statí, který zasazuje do dalších souvislostí a diskusí. Kapitola A. Kumsy představuje vyvážené propojení základních sociologických i politicko-ekonomických teoretických pohledů na globalizaci, včetně čtyř pojetí světového systému – globální ekonomiky I. Wallersteina, globálního občanského systému J. W. Meyera, globální kultury R. Robertsona a globální společnosti N. Luhmanna. Autor popisuje vývojové vlny globálního systému od starověku a zvláště pak po 2. světové válce, přičemž se nevyhýbá ani kritickému pohledu na působení mezinárodních finančních institucí, podporu neuvážené liberalizace obchodu, tzv. Washingtonský konsenzus, a jejich negativním dopadům na hospodářství mnoha rozvojových, ale i postkomunistických zemí. Kumsa v této souvislosti analyzuje i východoasijskou hospodářskou krizi konce 90. let 20. století. Ve světle dnešní globální krize může čtenář vysledovat zajímavou podobnost a zjevně nedostatečné poučení klíčových aktérů. Konfliktní potenciál negativ globalizace je zjevný. Hana Horáková-Novotná se v kapitole „Kolonialismus a postkolonialismus“ věnuje teoretickým východiskům studií spojených s působením (převážně západních) koloniálních mocností a jejich „dědictví“. Tato problematika jistě ovlivňovala a dosud ovlivňuje mnohé konflikty (nejen) v rozvojovém světě. Autorka představuje historický vývoj kolonialismu, imperialismu, dichotomie „my a oni“, příčiny a důsledky dekolonizace, vznik koloniálního diskursu, koncepce postkolonialismu a jejich předchůdce – literaturu Commonwealthu apod. Pozornost věnuje terminologickému či lingvistickému hledisku, spíše z pohledu současných postmoderních přístupů, ale i jejich ještě radikálnější kritiky. Upozorňuje na to, jak kolonialismus a imperialismus sloužily západním kolonizátorům v zájmu rozšíření jejich vlivu, přičemž poukazuje i na pokrytectví současných postkoloniálních autorů z rozvojových zemí působících v pohodlí a pod vlivem Západu. V závěru na základě jisté podobnosti postkolonialismu a postkomunismu vidí příležitost pro badatele ze střední a východní Evropy. Paralela však přímo nabízela konfrontaci sociálně-antropologického post-koloniálního přístupu s politologickým rozborem vlivů existence a rozpadu bipolárního světa. Na empiričtěji založeného geografa může autorčina teoreticko-terminologická diskuse působit místy příliš abstraktně, avšak zároveň 37

představuje přínos humanitních oborů, nehledě např. na důležitost kritiky přetrvávajícího podhoubí rasismu i v akademické sféře. Následující dvě nejrozsáhlejší kapitoly knihy zase uspokojí příznivce faktografie. Jiří Tomeš věnuje více než sto stran nejhorším formám konfliktů – ozbrojeným střetům a válkám včetně etnocid či genocid. Čerpá z dlouholetého studia literatury a analýz datových zdrojů, z nichž také později vzešla jeho obsahově ještě bohatší disertace. V první části zkoumá změny pozadí válek po skončení studené války, která se odrážela i v „horkých“ zástupných konfliktech. Diskutuje teoretická východiska studia válek a jejich příčin, poukazuje na rozporuplné geopolitické pohledy na další možný vývoj (k chaosu či nové stabilitě), i když nalézá některé tendence změn již před rokem 1989. Věnuje se též definicím a metodickým problémům spojeným s využíváním rozličných „datasetů“ konfliktů, jejichž údaje tabulkově srovnává. Databáze vynechávají např. jednostranné masakry s „pouze“ civilními oběťmi, konflikty mezi nestátními aktéry či další střety, které přesně neodpovídají jimi stanoveným definicím, nebo o nich nejsou spolehlivé informace. Velice ilustrativní je na s. 94 příklad mapy Nigerie, ve které autor na základě několika zdrojů identifikuje po roce 1990 přes čtyřicet konfliktů, v konfrontaci se známou Uppsalskou databází UCDP, rozlišující v tomtéž období pouze jediný nigerijský konflikt. J. Tomeš ukazuje s pomocí grafů a tabulek vývoj počtu a struktury konfliktů od roku 1946 a zejména pak po roce 1990. Diskutuje typologii konfliktů podle příčin a rozebírá různé faktory včetně geografických a geopolitických, což ocení nejen studenti. Často je dle Tomeše více příčin vzájemně propojeno a stále více se prosazuje ekonomické pozadí vedoucí k válkám tzv. kořistnickým namísto válek občanských (v pravém smyslu slova). Závěrem shrnuje vysledované trendy a mj. upozorňuje na nebezpečný vzrůst podílu civilních obětí, i přes statistické opomíjení obětí nepřímých, či neblahý vliv „zhroucených států“. Předpokládá, že obraz konfliktů a bezpečnostní situaci ovlivní podoba nového mezinárodního uspořádání v čele s hegemonem (USA), nebo s modifikovanou OSN či její obdobou jako nadnárodní autoritou, reprezentantem shody velmocí. Je si však vědom pesimističtější reality. Již dříve v textu upozorňuje na rostoucí ambice Číny a dalších globálních „hráčů“. V navazující kapitole, se J. Tomeš věnuje na základě konkrétních příkladů a dat za jednotlivé státy změnám charakteru a geografického rozšíření válek po roce 1990. Zatímco příčiny válek se prolínají a jsou nejasné, jejich podoba, vnější projevy, jsou až děsivě jasné a stabilní. Údaje v databázích ale opět závisejí na použité definici, pramenech apod. Druhá část kapitoly se znovu zabývá ekonomizací konfliktů a novými zdroji jejich financování – kriminalizovanými, kořistnickými válkami. Poslední podkapitola je pak věnována geografickým aspektům a proměně geografického rozšíření válek a konfliktů i z hlediska geopolitických konceptů. Text je rovněž bohatě doplněn tabulkovými a grafickými přílohami. Závěrem autor zmiňuje i některé paradoxy mezistátních či internacionalizovaných válek z poslední doby, kdy zahraniční intervence oproti očekáváním vyvolaly jen další vleklá krveprolití bezprecedentní intenzity. Připomíná neblahý trend posledních let – opětovný růst počtu konfliktů a jejich globalizaci, kdy se, podobně jako u příčin, stírají rozdíly mezi zájmy státními a komerčními a mezi válkami mezinárodními a vnitrostátními. Globální sítě nelegálního obchodu propojují bojiště s vyspělými zeměmi. Právě jen zdánlivě nezajímavé vnitrostátní konflikty, často i masakry civilistů, probíhající na geo38

politické periferii by si tak dle autora zasloužily větší pozornost výzkumníků (tvůrců databází) i mezinárodního společenství. Jak J. Tomeš uvádí na s. 174: „Jádrové země musí převzít odpovědnost za stav, ke kterému přímo i nepřímo přispívají, a to vytvořením podmínek pro globální kontrolu pohybu prvků, plodících či prolongujících konflikty.“ To se už částečně podařilo v případě diamantů, najde ale svět shodu ohledně všech komodit černého trhu? Kapitola do jisté míry prohlubuje i témata předchozí části, což však, zejména u částečně edukativního textu, není na škodu. Mohl však možná následovat obdobně podrobný pohled na nekrvavé, leč přesto závažné „studené“ konflikty. V dalším kvalitně zpracovaném příspěvku se Josef Novotný zabývá nerovnoměrným rozvojem světa odrážejícím se negativně zejména v situaci rozvojových zemí, které jsou konflikty všeho druhu zasaženy asi nejvíce. Autor začíná představením disciplíny rozvojových studií a jejích přístupů z politicko-ideologického hlediska, přičemž základní teoretické koncepty shrnuje i v přehledné tabulce. Dále se věnuje společensko-ekonomickým nerovnostem, chudobě, kvalitě života a globalizaci. Diskutuje příznivý vliv ekonomického růstu na snižování chudoby, ale i rizika opačného efektu během recese. Poukazuje na možné negativní vlivy socioekonomických nerovností na ekonomickou výkonnost země, na rozdíly v charakteristikách kvality života a podává přehled negativ ekonomické globalizace, která může podporovat růst nerovností. I procesy přinášející do rozvojových zemí zdánlivě jen pokrok (např. offshoring, relokalizace kvalifikovanějších činností) mohou za určitých podmínek prospívat jen minimu obyvatel. V závěrečné třetí části kapitoly se autor snaží s pomocí několika tabulek a grafů o empirickou dokumentaci nerovnoměrného ekonomického rozvoje světa včetně historického vývoje. Upozorňuje na protisměrné trendy relativního poklesu nerovnosti mezi státy a rostoucích nerovností vnitrostátních. Převáží-li druhý, již sílící, trend, hrozí prohloubení celkové nerovnosti, která už teď dosahuje historicky nevídané míry. S tím souvisejí i rizika spojená se zvětšující se skupinou marginalizovaných tříd, z globalizace vyloučených. Tematicky volně navazují tři kapitoly, které spojuje zaměření na původní obyvatele světa ve světle vlivu Západu a globalizace. Lívia Šavelková představuje obecně problematiku domorodců. Uvádí příklady podle jednotlivých kontinentů a dále se věnuje i historickému vývoji vztahu států a mezinárodních organizací k původním obyvatelům, problematice jejich uznání „národními“ státy, (sebe)identity a definice dle mezinárodního práva a také otázkám etnických teorií. Poukazuje na určitou globalizaci identity původních obyvatel. Už nejde jen o jednotlivé etnicky a geograficky oddělené kmeny, ale o nově vznikající kategorii lidí s velkým politickým potenciálem i pro většinovou společnost a mnohé „zájmové“ skupiny rozmanitého postavení a původu. Zejména pro hlouběji nezasvěceného čtenáře může být zajímavé zjištění, že i nejvyspělejší státy světa považované za demokratické dosud či donedávna, často ze zištných důvodů, neuznávaly skupiny svých domorodců, nebo se je dokonce snažily převychovat metodami připomínajícími spíše totalitní režimy nebo doby conquistadorů. David Festa přichází s rozborem problematiky sociálních hnutí spojujících se v hnutí hanlivě nazývané „antiglobalizační“, které se postavilo např. proti výše zmíněné neoliberální ekonomické politice Washingtonského konsensu, a představuje tak možné zárodky „globální občanské společnosti“. Autor po39

pisuje i z hlediska geografické perspektivy teorie vzniku sociálních hnutí. Na předchozí kapitolu navazuje rozborem vztahu sociálních hnutí a rozvoje a postupné transnacionalizace organizovaného odporu původních obyvatel světa. Uvádí konkrétní příklady konfliktů a popisuje i vznik nadnárodních sítí aktivistů, přičemž vše doplňuje i přehlednými mapovými přílohami. Upozorňuje na negativa, kdy v hnutích opět převažuje hlas zástupců „Západu“ oproti původním obyvatelům z rozvojových zemí, nebo se vytvářejí samoúčelné internetové a jiné mediální prezentace bez reálných výsledků. Tematicky navazuje kapitola zpracovaná trojicí vedoucích autorského kolektivu pod výstižným názvem „Dopady aktivit, jejichž rozvoj bývá spojován s globalizací, na původní obyvatele světa“. Jedná se o přehledné textové a mapové shrnutí konfliktních situací postihujících domorodce, podle jednotlivých kontinentů a států. Lze snad jen vytknout, že grafická legenda mapových příloh mohla být doplněna slovním popisem u každé mapy, ne jen v předchozím textu. Porozumění znázorněným informacím tak mohlo být snazší a rychlejší. Závěrečných dvaapadesát stránek tvoří „Příklady, náměty a otázky pro cvičení, semináře a zpracování studentských prací“. Kapitola vychází z obsahu celé knihy a je rozdělena do tří oddílů věnovaných problematice globalizace a původních obyvatel, sociálních hnutí, rozvoje chudých zemí a současným ozbrojeným konfliktům a válkám. Jednotlivé texty ilustrující problematiku jsou doplněny odkazy na další zdroje a především řadou podnětných otázek či výzkumných úkolů. Souhrn v posledních dvou kapitolách jistě ocení (nejen) studenti. Jak je již naznačeno v úvodu knihy, autoři záměrně zaujímají vůči globalizaci kritičtější postoje, jsou si vědomi jisté jednostrannosti. Považují však za potřebnější vyzdvižení problémů, konfliktů a spoluviny rozvinutých zemí, než jen chválu úspěchů a zastírání potíží. Přesto mohla být kritika místy objektivnější, byť právě závěrečné otázky dávají prostor svobodné diskusi. Pro čtenáře je velice užitečný na konci umístěný seznam použitých zkratek a věcný rejstřík. Vhodné by však bylo i doplnění celkového jmenného rejstříku, když jsou seznamy literatury a zdrojů umístěny jen za jednotlivými kapitolami. Jisté odlehčení textu poskytují občasné citáty slavných osobností a v podobném typu literatury nepříliš obvyklé příhodné obrazové karikatury, byť vzhledem k tématu prosycené spíš humorem černým. Přes všechny nedostatky, rozdíly v zaměření, kvalitě i rozsahu dílčích částí i jejich občasný obsahový překryv lze říci, že si publikace udržela jistou konzistenci. Zejména díky společnému úvodu a závěrečným kapitolám nejde jen o svazek složený z několika nezávislých odborných článků, jaké často vídáme. Vzniklo tak, myslím, docela zdařilé spojení odborné knihy, přehledových textů i učebnice, ve kterém si každý zájemce o problematiku konfliktů a rozvojových zemí, od širší veřejnosti a středoškoláků až po experty, najde své oblíbené pasáže, popřípadě odkazy na další literaturu a zdroje k hlubšímu studiu tohoto závažného globálního problému. Můžeme uvítat, že k badatelskému, vzdělávacímu a popularizačnímu úsilí na tomto poli přispěla i česká politická, regionální a sociální geografie, a to ne izolovaně, nýbrž ve vzácné spolupráci s kolegy hned z několika blízkých oborů. Závěrečné otázky a podněty přitom naznačují i možnosti dalšího (nejen studentského) výzkumu. David Vogt, Univerzita Karlova v Praze, e-mail: [email protected]

40

P. Drbalová, A. Zelenka, D. Bílková: Rejstřík jeskyní ke knize Hromas J. (ed.) a kol.: Jeskyně. Správa jeskyní ČR, Průhonice, 2010, 82 s.

V Informacích ČGS, roč. 29, č. 1, 2001, s. 26–28 jsme referovali o největším souborném díle o našich jeskyních a krasu, jaké kdy bylo vydáno. Přes celkové velmi příznivé hodnocení zmíněné unikátní publikace jsme podrobili tvrdé kritice absenci rejstříků, která prakticky znemožňovala náležitou orientaci v knize. Autoři si byli tohoto vážného nedostatku samozřejmě vědomi, kritické připomínky přijali a postarali se o rychlou dílčí nápravu. Proto můžeme nyní rádi oznámit, že podrobný rejstřík 3 238 českých, moravských a slezských krasových a pseudokrasových jeskyní, včetně synonymních názvů, již vyšel, byť zásluhou jiného vydavatele, v jiném formátu a v jiné polygrafické úpravě než původní kniha. Zájemci jej mohou získat jednak stažením z internetu na stránkách Správy jeskyní ČR na adrese www.caves.cz (stejně jako errata), jednak v tištěné formě, požádají-li si o něj na Správě jeskyní ČR, Květnové nám. 3, 252 43 Průhonice, telefon 271 000 042 (Ing. Bílková), fax 271 000 041. Rejstřík je zajímavý sám o sobě třeba z hlediska speleologické nomenklatury. Objevíme v něm totiž jak názvoslovnou chudost (např. názvy 212 jeskyň začínají předložkou U, názvy 136 jeskyň předložkou Na, 117 jeskyň předložkou Pod atp.), tak i nápaditost s kuriózními názvy (např. Striptýzka, Manželské bivaky, Štajgrův omyl nebo Meta menardi – podle stejnojmenného druhu temnostního pavouka, který v lokalitě žije, atp.). Pokud jde o další rejstříky (jmen krasových badatelů a speleologů, názvů sídel, geomorfologických jednotek apod.), s jejich zpracováním se počítá, ovšem v rámci časových možností autorů. Je proto třeba, přibližně od r. 2011, sledovat výše uvedenou internetovou adresu. Josef Rubín, Praha Recenzi J. Rubína na publikaci J. Hromas (ed.) a kol.: Jeskyně. Chráněná území ČR, XIV. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR a EkoCentrum Brno, Praha 2009, 608 s. ISBN 978-80-87051-17-7 a 978-80-86305-03-5 naleznete v předchozím čísle Informací ČGS 1/2010 a v elektronické podobě na http://geography.cz/informace-cgs/wp-content/uploads/2010/03/ icgs012010_literatura.pdf.

Sborník České společnosti zeměvědné a jeho následovníci v databázi GEOBIBLINE

Úvod V Geografické knihovně PřF UK se v roce 2007 zrodil projekt Geografická bibliografie ČR online. Lze říci, že vznikl z praktických důvodů, kvůli neutěšenému stavu nástrojů k vyhledávání geografických informací, z nedostatku sekundárních pramenů, kvůli složitému vyhledávání článků prohlížením tištěných obsahů ročníků časopisů nebo mnohonásobně opakujícím se rešerším, které ve finálním stavu nepřinášely mnoho nových informací. To vše ztěžovalo a blokovalo práci knihovníků, vědců i studentů. 41

Geografická bibliografie v Česku měla sice svou tradici sahající do konce 19. století, nicméně vznikala velice roztříštěně, jak obsahově, tak chronologicky, a zdaleka neobsahovala veškeré dokumenty oborové bohemikální produkce. Proto byl připraven projekt, jehož cílem byla kompletní katalogizace oborových zdrojů publikovaných ve 20. a 21. století. Základní bohemikální hledisko zahrnovalo díla českých autorů, díla o Česku, díla o Česku (popř. českých autorů) vydaná v zahraničí. Tím se do databáze dostávaly i jiné nečeské jazyky, především angličtina, němčina, ruština, francouzština a španělština. Obsahově databáze zabírá zhruba hesla: geografie, kartografie, demografie včetně variant s adjektivy. Uživatelé zde najdou nejen popis publikovaných dokumentů: monografií, periodik, článků, kartografických dokumentů, ale i informace o tzv. šedé literatuře, vysokoškolských kvalifikačních pracích, ba i o elektronické geografické produkci. Z původního tvůrčího jádra tří institucí Geografické knihovny PřF UK v Praze, Knihovny PřF MU v Brně a katedry geografie PřF UJEP v Ústí nad Labem se okruh tvůrců a přispěvatelů během tří let výrazně rozšířil na šestnáct v roce 2010. Mezi nejvýznamnější z nich patří Národní knihovna ČR (dále NK ČR), Knihovna Akademie věd ČR (dále KNAV ČR) a Moravská zemská knihovna (MZK). Databáze obsahovala na konci července 2010 kolem 130 000 bibliografických záznamů s abstrakty a vybranými plnými texty, přičemž roční přírůstek se zatím pohyboval kolem 20 000 záznamů. Databáze vznikla za podpory programu pro vědu a výzkum Ministerstva kultury ČR. Vznik databáze Vlastní tvorbě databáze předcházela důkladná příprava, rešerše z databází, analýza a testování. Základní databáze vznikla jako samostatná databáze GEOBIBLINE Aleph, verze 18 na serveru Univerzity Karlovy (dále UK). Ze základní databáze Geografické knihovny vznikl základ databáze. Podstatným posunem byla smlouva o spolupráci s NK ČR. Díky povinnému výtisku bylo zaručeno, že bude moci být exportováno minimálně vše z produkce 90. let minulého a prvního desetiletí tohoto století. Především stav rozpracovanosti kartografických dokumentů i úroveň pokrytí české tištěné produkce byla v NK ČR dosti vysoká. Proto se bibliografické záznamy bohemikálních kartografických dokumentů staly základem databáze (cca 6 000 záznamů). Poté byla do databáze GEOBIBLINE nahrána celá stávající databáze Geografické knihovny PřF UK bez kartografických dokumentů. Z ní byly postupně odmazávány zahraniční a irelevantní dokumenty. Vytvořili jsme široký seznam základních předmětových oborových hesel. Pomocí GUI klienta byly postupně prováděny on-line rešerše a ukládány na server NK, odtud byl výsledek odeslán na UK. Hlavoruční rešerše z databází NK ČR trvaly do června 2008. Spolupráce s Národní knihovnou pokračovala nastavením automatizovaných měsíčních exportů dat do databáze GEOBIBLINE. Z účastnických knihoven v Brně a Ústí nad Labem byly exportovány nejprve bibliografické záznamy vysokoškolských kvalifikačních prácí, poté monografií, kartografických dokumentů a později i článků. Podstatným problémem, který bylo nutné vyřešit, byla souběžná práce ve dvou databázích. České geografické dokumenty jsou v knihovně katalogizovány do databáze Centrálního katalogu UK, tj. CKS01. Bylo nezbytné mít tyto záznamy zároveň v databázi CKS02. Bylo zvoleno řešení příznaků v polích. Na 42

základě předem definovaného příznaku (GEO) v logické databázi Geografické knihovny jsou denně nově vytvořené bibliografické záznamy, identifikovány, automaticky exportovány z báze CKS01 a importovány do databáze CKS02 – GEOBIBLINE. Tento systém následně využila při své práci i knihovna PřF Masarykovy univerzity v Brně. Při importech se řešila otázka duplicit záznamů. Bylo nezbytné nastavit automatickou kontrolu duplicit. Kontrola duplicit je realizována pomocí alespoň dvou polí K E Y a 001 (MARC21). Nejstarší český geografický časopis Mezi nejžádanější rešerše patří bezesporu vyhledávání článků z časopisů. V rámci projektu bylo excerpováno 39 titulů českých profilových periodik. Jejich úplný seznam se stavem rozpracovanosti najdete na stránkách projektu http://www.geobibline.cz. V polovině roku 2010 bylo kompletně, tj. od prvního do posledního vydaného ročníku, zpracováno 25 titulů. Excerpce probíhala následně po importu článků z databáze ANL NK ČR. Některé tituly byly zpracovány v oddělení pro analytický popis od poloviny 90. let. Například titul Acta Universitatis Carolinae Geographica, zde byl zpracován pouze v rozsahu let 1996–1997. Díky projektu byl nejen zpracován v databázi GEOBIBLINE od prvního ročníku (1966), ale i doplněn do databáze NK ČR. Po importu článkové bibliografie začala postupná katalogizace článků jednotlivých titulů. Tituly byly rozloženy mezi jednotlivé účastníky. V některých případech se podařilo získat článkovou bibliografii zpracovanou v ústavech Akademie věd. Z hlediska trvání můžeme geografické časopisy rozdělit na dvě skupiny. První jsou časopisy vydávané v současnosti, u druhé skupiny bylo vydávání ukončeno (databáze je neexcerpuje). Některé ze současných titulů byly v minulosti vydávány pod jiným názvem, často několikrát změněným. Příkladem je Sborník České společnosti zeměvědné, založené 1. května 1894. Zakládajícími členy společnosti byli jak významní geografové, tak i geologové a cestovatelé. Mezi hlavní cíle společnosti patřilo i vydávání vědeckého časopisu, proto první číslo Sborníku České společnosti zeměvědné vyšlo ihned v roce 1895. Sborník byl v souvislosti se vznikem samostatného Československa v roce 1918 přejmenován na Sborník československé společnosti zeměpisné. Za okupace vycházel pod názvem Sborník československé geografické společnosti a po válce opět jako Sborník československé společnosti zeměpisné. Roku 1979 se pozměnil titul v souvislosti se změnou názvu společnosti na Sborník Československé geografické společnosti. Rozdělení Československa přineslo další titul: Sborník České geografické společnosti. V pořadí sedmou, a zatím poslední změnu, zaznamenal časopis v roce 1995, kdy získal současný název Geografie – Sborník České geografické společnosti. Kompletní retrospektivní katalogizace byla dokončena u těchto titulů sborníku: Sborník České společnosti zeměvědné. Nákladem České společnosti zeměvědné. J. Otto, Praha, 1895–1920. 1× ročně. Excerpováno od roku: 1895–1920 (270 záznamů). Sborník Československé společnosti zeměpisné. Academia, Praha, 1921 až 1938. Excerpováno od roku: 1921–1938 (392 záznamů). Sborník České společnosti zeměpisné. Česká společnost zeměpisná, Praha, 1939–1944. 43

Excerpováno od roku: 1939–1944 (78 záznamů). Sborník Československé společnosti zeměpisné. Academia, Praha, 1945 až 1978. Excerpováno od roku: 1945–1978 (880 záznamů). Sborník Československé geografické společnosti. Academia, Praha, 1979 až 1991. 4× ročně. Excerpováno od roku: 1979–1991 (316 Obr. 1 – Vulkanologické studie na záznamů). Islandu. Zdroj: Sborník Československé společnosti zeměpisné, 1935. Sborník České geografické společnosti. Česká geografická společnost, Praha, 1992–1995. 4× ročně. Excerpováno od roku: 1992–1995 (101 záznamů). Geografie – Sborník České geografické společnosti. Česká geografická společnost, Praha, od 1996. 4× ročně. Excerpováno od roku: 1996–současnost (351 záznamů). Celkem bylo vytvořeno 2 388 bibliografických záznamů článků. Jde o nejstarší a nejrozsáhlejší geografický časopis, který byl takto zpracován. Časopis obsahuje množství článků z oboru geografie, kartografie, demografie, ale i etnografie, historie. V souvislosti se stárnutím informací mohou být články využitelné např. pro geomorfology, hydrology, historiky, demografy, krajináře, ekology ale i další specialisty. Články bývají doplněné obrázky, mapami nebo plánky. Zpracování titulu umožňuje také komparaci oboru, rozbor vývoje/stagnace geografie a zejména umožňuje rychlý průzkum pramenů od roku 1895 do současnosti. Plné texty Od roku 2009 se experimentuje s připojováním plných textů. Ukázalo se, že většinou není problematické dohodnout se s odpovědnými redakcemi nebo autory na souhlasu s připojením plných textů k databázi. Daleko obtížnější byla práce s různými formáty a formami uložení elektronických textů, popřípadě jejich skenování a automatizovaného OCR přepisu textů (pomocí SW ABBY Reader). Některé ročníky a čísla bylo nutné stáhnout z Internetu a rozdělit do jednotlivých článků, jiné utřídit podle let a převést do pdf formátu. Plné texty se ukládají na serveru katedry aplikované geoinformatiky a kartografie PřF UK. Prostřednictvím modulu ADAM se články připojovaly k bibliografii. Každý byl opatřen nejen poznámkou o copyrightu plných textů, ale před každým zpřístupněním je uživatel informován o autorských právech. Takto byly od prvního ročníku do současnosti připraveny tituly: Acta onomastica, Moravian Geographical Reports a Vojenský geografický obzor. Probíhají intenzivní jednání s dalšími redakcemi, z nichž mnohé přislíbily spolupráci. Některé texty se zatím získávají částečně, například z titulu Geografie – Sborník ČGS (roky 2008–2009), jinde máme kompletní plné texty (Opera Corcontica), ale nemáme dokončenou článkovou bibliografii. Další možností je připojování on-line článků dostupných z Internetových adres prostřednictvím MARCového pole 856, například titul Země světa atd. Zde je však celá sada problémů. Především jsou na proměnlivé nepevné adrese, při 44

Obr. 2 – Ukázka vyhledaného záznamu z titulu Geografie – Sborník ČGS s plným textem.

změně je třeba se věnovat rozsáhlým ručním opravám. Dále tituly jsou často uložené v celých ročnících. Při připojení ke konkrétnímu článku se pak čtenáři nedostává k relevantní informaci a ztrácí se důvěryhodnost zdroje. Testování práce s plnými texty potvrdilo původní předpoklad, že bez základní bibliografie nelze dále pracovat s digitálními objekty. Digitalizace a získávání elektronických dokumentů probíhá pracně, ale rychleji. Proto je třeba nejprve dokončit kvalitní oborovou bibliografii. Hledání a využití Vyhledávání je umožněno v jednoduchém či kombinovaném rozhraní nebo pomocí příkazového jazyka. Pracuje se s booleovskými a proximitními operátory, ale i s maskováním. Uživatelé si mohou listovat a prohledávat rejstříky, zpřesnit nebo filtrovat dotazy, prohlížet a ukládat si nebo odeslat vybrané záznamy. Formáty uložení/odeslání záznamů byly standardně nastaveny na výstupy: katalogizační lístek, zkrácený záznam, formát pro MARC a pro OPAC. Předmětem řešení byly také citační výstupy. ÚVT byl připraven výstup pro EndNote, který je uživatelům většiny českých univerzit dostupný prostřednictvím databáze ISI Web of Knowledge. Kolegové z Masarykovy univerzity vyrobili on-line tutoriál k práci s touto službou: http://www.ukb.muni.cz/kuk/ animace/eiz/ENW/index.html. Návody a tutoriály jsou dostupné z webových stránek projektu GEOBIBLINE. V roce 2010 byla navázána úzká spolupráce s portálem http://www.citace.com, který umožňuje přímou a rychlou konverzi bibliografických záznamů všech typů dokumentů do mezinárodní citace ISO 690. V roce 2009 byla spuštěna beta verze webových stránek projektu: http:// www.geobibline.cz. Stránky byly vytvořeny v redakčním systému DRUPAL.

45

Budoucnost V blízké i dohledné budoucnosti se bude pokračovat v připojování plných textů při respektování autorských práv autorů a vydavatelů. Intenzivně se pracuje na dokončení článkové bibliografie profilových geografických titulů a maximální možné automatizaci importu a kontroly dat. Plánuje se také dokončení retrospektivní katalogizace vysokoškolských kvalifikačních prací PřF UK a UJEP. Univerzita Karlova od roku 2010 začne zpřístupňovat plné texty VŠKP, což nepochybně také zvýší hodnotu databáze. Řešitelé zahájili testování práce s využitím pole 034 a 255 pro souřadnice a v koordinaci s Moravskou zemskou knihovnou hodlají pokračovat. Ve spolupráci s Mapovou sbírkou jsou vybírány a testovány kartografické dokumenty, které by mohly být zpřístupněné jako náhledy map prostřednictvím systému Digitool v digitálním repozitáři UK. Roku 2010 vyjde CD-ROM s databází. Databáze je dnes již plně srovnatelná se svými staršími sestrami v Německu (GEODOC), v Polsku (Bibliografia geografii Polskiej) nebo v USA (GEOBIB). Zatímco ony vznikaly desetiletí, v Česku se podařilo vytvořit oborovou bibliografii za 3 roky. I díky tomu byla v roce 2009 nominována na cenu MK ČR za významný počin roku 2009. Literatura: NOVOTNÁ, E. (2009): GEOBIBLINE: Geografická bibliografie ČR online. Knihovny současnosti 2009: sborník ze 17. konference, konané ve dnech 23.–25. června 2009 v Seči u Chrudimi. SDRUK, Brno, s. 177–186. NOVOTNÁ, E. (2009): Informační podpora geografie. Univerzita Karlova v Praze, Přírodovědecká fakulta, Praha, 268 s.

Eva Novotná, Geografická knihovna PřF UK, [email protected]

46

KONFERENCE A AKTIVITY GEOGRAFŮ

XXII. sjezd České geografické společnosti v dešti (nápadů)

31. srpna – 3. září 2010 se v Ostravě konal 22. sjezd naší společnosti. Bylo to podruhé, kdy se v tomto městě sešli k jednání čeští geografové, a to po 23 letech. Předchozí sjezd v Ostravě se konal v roce 1987 a bylo to v jiném státě, v jiném politickém režimu a vlastně i v docela jiném městě. Před 23 lety účastníky vítalo „ocelové srdce republiky“, zatímco dnešní Ostrava se transformuje do centra vědy, kultury a diverzifikovanější ekonomiky. Plenární jednání proběhlo v Domu kultury města Ostravy. Kromě českých geografů na sjezd přijeli také představitelé geografických společností sousedních států. Slovenskou geografickou společnost zastupoval jeho prezident prof. René Matlovič, Polskie Towarzystwo Geograficzne jeho předseda prof. Jerzy Bański a Österreichischer Geographischer Gesellschaft doc. Peter Jordan. Oproti minulým sjezdům, kdy se zahraniční účast omezovala pouze na sousední země, byla letos pozvána i představitelka jedné z největších a nejstarších geografických společností na světě, dr. Rita Gardner, ředitelka Royal Geographical Society z Londýna. Celkový počet účastníků (včetně kolegů ze Slovenska a z Polska) dosáhl 251. Protože letos byl sjezd slovenských geografů naplánován hned na další týden, přijelo méně účastníků ze Slovenska, než kolik jich bylo na posledním sjezdu v Českých Budějovicích v roce 2006. Účastníci reprezentovali 453 členů společnosti. Je potěšitelné, že 114 členů do ČGS vstoupilo po posledním sjezdu. Jak vypadá bilance vývoje české geografie v oněch posledních 4 letech? Ve zprávě prezidenta zaznělo: ČGS úspěšně reprezentuje náš obor na mezinárodní scéně. Naši členové byli přítomni na všech významnějších světových akcích pořádaných Mezinárodní geografickou unií (IGU). Byli jsme vidět jak na kongresu v Tunisu v roce 2008, tak i na regionální konferenci v Tel Avivu v roce 2010. U příležitostí obou byla vydána zvláštní čísla Geografie. Náš bývalý prezident Ivan Bičík je v současné době předsedou sekce IGU Land Use / Cover Changes, a zaujímá tak nejvyšší funkci v Mezinárodní geografické unii ze všech našich členů. Představitelé naší společnosti se v hojném počtu zúčastnili i prvního kongresu evropských geografů uspořádaných organizací EUGEO v Amsterdamu v roce 2007. Byli jsme i na druhém kongresu v Bratislavě v roce 2009, ale vzhledem k blízkosti místa konání a minimálním cestovním nákladům tam mohlo jet mnohem víc českých geografů, než kolik nás tam ve skutečnosti bylo. Někteří naši členové se podílejí na činnosti druhé evropské geografické organizace EUROGEO, přestože jako celek jsme do něj nevstoupili (na rozdíl od EUGEO, kde členy jsme). Díky nim se například letos v květnu konal seminář EUROGEO „Sustainable Geographies“ v Praze na Albertově. ČGS se podílela i na významných mezinárodních akcích jako byl Polární rok v roce 2007, do něhož se aktivně zapojila naše Polární sekce, a Rok planety Země v roce 2008, v jehož rámci uspořádala seminář brněnská Ekonomicko-sociální fakulta Masarykovy univerzity. 47

Kontakty s Mezinárodní geografickou unií zajišťuje Národní komitét, který do konce roku 2008 pracoval ve složení prof. Rudolf Brázdil, doc. Dušan Drbohlav a prof. Vít Voženílek. Za úspěšnou reprezentaci jim je třeba poděkovat. Od ledna 2009 komitét pracoval v novém složení: doc. Vít Vilímek (předseda) a členové: doc. Jaromír Kolejka, doc. Tadeusz Siwek a dr. Václav Poštolka. Po nečekaném úmrtí dr. Poštolky v dubnu 2009 zůstalo složení komitétu tříčlenné. Prezentace přes odborné publikace je nejdůležitějším úkolem každé vědecké organizace. V posledních čtyřech letech se možnosti publikování v kvalitních a mezinárodně uznávaných časopisech významně znásobily. Jde především o časopis Geografie – Sborník ČGS. Před čtyřmi lety nebyl nikde indexován a publikace a citace z něj nebyly nikde formálně hodnoceny. Od roku 2008 se ho díky úsilí nové redakční rady podařilo umístit na seznam sledovaných časopisů databáze Web of Knowledge a také databáze Scopus. Ve Scopusu byl již dříve anglojazyčný Moravian Geographical Reports a v tomto roce se do ní vrátila i dočasně vyřazená Acta Geographica Universitatis Carolinae. Kromě toho máme i několik dalších časopisů alespoň na seznamu kvalitních vědeckých časopisů vytvořených Radou vlády pro vědu a výzkum. Jsou to Geografické rozhledy, ústecký Geoscape a od letošního roku i tyto Informace ČGS. ČGS se prezentovala i na veřejnosti, zejména popularizačními články a vystoupeními na téma práce našich členů v exotickém a vzdáleném prostředí, jako např. v Antarktidě (prof. Prošek), v Peru a v Kyrgyzstánu (doc. Janský). Výbornou prezentací pro veřejnost je po dlouhé době vydání velkého atlasu, jaký u nás vyšel naposledy v 60. letech minulého století. Atlas krajiny České republiky je takovým atlasem; byl pracovníky výzkumného ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví v Průhonicích v průběhu sjezdu také prezentován. Velkou pozornost jsme věnovali i webovým stránkám. V posledních čtyřech letech se značně zlepšily, přestože mnohým – zejména mladým geografům – se stále zdají nedostatečné. Že jejich úroveň není nejhorší, se ukázalo v letošním roce, kdy se na nás obrátila Národní knihovna, zda bychom jí nedali souhlas s archivováním našich stránek v rámci přechovávání českého kulturního dědictví. V celém funkčním období významnou aktivitu vyvíjely i naše pobočky a sekce. Jako příklad stačí uvést konferenci k 50. výročí geografie na Přírodovědecké fakultě v Olomouci a červnu 2009. Ne všude byli stejně aktivní. Vedle velmi dobře fungujících poboček a sekcí, jako je např. sekce fyzické geografie nebo Jihomoravská a Pražská-středočeská pobočka jsou i pobočky a sekce pasivní, které nevyvíjejí téměř žádnou činnost. Z poboček to je Východočeská pobočka, u níž je to zapříčiněno tím, že je to pobočka početně malá a nemá oporu v konkrétní vysoké škole. Sekcí s minimální aktivitou byla bohužel i početně nejsilnější Sekce socioekonomické geografie a regionálního rozvoje. Hlavní výbor situaci řešil výměnou vedoucího. Co se nám v posledních čtyřech letech nepodařilo: především je to proces vytlačování geografie na periferii vědy. Geografie nikde není vykazována jako samostatná věda a v loňském roce zmizela dokonce i z tak nedokonalého seskupení Centrální evidence projektů (CEP), jakým byl Zemský magnetismus, geodézie a geografie. Po intervenci se ji tam letos podařilo vrátit zpět, ale to není žádný posun k lepšímu – jen zachování dosavadního, nepříliš uspokojivého stavu. 48

Obr. 1 – Plenární zasedání XXII. sjezdu České geografické společnosti

Po intervencích u Grantové agentury ČR máme zatím neoficiální odpověď, že bude provedena analýza četností podávaných geografických projektů a pokud jejich počet přesáhne 80, bude možné zřídit samostatný panel Geografie. Budeme se na to muset v budoucnu zaměřit, protože jak se zdá, zatím podáváme ročně kolem 40 projektů. To by znamenalo, že musíme naše úsilí zdvojnásobit. Dalším neúspěchem bylo zrušení pracovní skupiny Akreditační komise pro Geografii a geodézii. Nahradila ji nově zřízená pracovní skupina Geověd, kterou však tvoří z poloviny jen geologové. Tyto ztráty pozic se nám bohužel nepodařilo zvrátit. Do příštího období si ČGS dává tyto cíle: 1) Zkvalitnit kontakty se zahraničními geografickými společnostmi, zejména s nejbližšími sousedy; 2) Rozšířit publikační možnosti (udržet Geografii na Web of Science, zařadit další časopisy do databáze Scopus a na seznam Rady vlády); 3) Dále otevírat společnost mladým geografům; 4) Zlepšit pozici geografie v nomenklatuře vědních oborů; 5) Zintenzívnit působení geografie ve směru k laické veřejnosti. Valné shromáždění ČGS přijalo zprávu, jejíž hlavní části jsou uvedeny výše. Provedlo úpravu stanov (změnil se především způsob volby prezidenta společnosti – dosud byl volen pouze členy Hlavního výboru, nyní je volen všemi členy ČGS, kteří jsou přítomni na Valném shromáždění) a odsouhlasilo návrh Hlavního výboru na udělení čestného členství třem významným geografům: doc. Ivanu Bičíkovi z UK Praha, doc. Milanu Drápelovi z MU Brno a prof. Janu Łobodovi z Wrocławské univerzity v Polsku. 49

Sjezd zvolil nové orgány ČGS na období 2010–2014. Přímo na sjezdu byla zvolena jen jejich menší část, jelikož členy Hlavního výboru se podle našich stanov automaticky stávají všichni předsedové sekcí a poboček a podle nových stanov i šéfredaktor Geografie. Hlavní výbor ČGS bude mít v období 2010–2014 následující složení: Tadeusz Siwek (prezident), Radim Perlín (vědecký tajemník), Tomáš Havlíček (hospodář), Zdeněk Kučera, Roman Matoušek (volení členové HV), Bohumír Jánský (šéfredaktor Geografie), Vít Jančák, Michal Vančura, Jan Kopp, Tomáš Oršulák, Tomáš Vágai, Zita Kučerová, Jaromír Kolejka, Pavel Ptáček, Jan Havrlant (předsedové poboček), Vladimír Herber, Josef Novotný, Ivan Bičík, Jaromír Kaňok, Michal Janouch a Eduard Hofmann (předsedové sekcí). Revizní komise bude pracovat v následujícím složení: Zdeněk Čermák, Hana Svatoňová a Jana Bohdálková. V průběhu plenárního zasedání České geografické společnosti byli také slavnostně vyhlášeni a oceněni vítězové letošní soutěže o nejlepší studentskou vědeckou odbornou práci (SVOP) v oboru geografie. Vítězem se stal Tomáš Púčik z Masarykovy univerzity v Brně s prací „Význam indexů nebezpečností konvektivních bouří“. Na druhém místě skončila Ilona Bečicová z Univerzity Karlovy v Praze. Téma její práce znělo: „Mezinárodní migrace z Mexika do Spojených států amerických a role mexicko-americké hranice“. Třetí místo získala Eva Berrová z Univerzity Jana Evangelisty Turkyně v Ústí nad Labem za práci na téma „Orientační mapa obce Tisá s návrhem na pojmenování ulic“. Na plénu byli také představeni nejmladší adepti geografie – vítězové celostátní zeměpisné olympiády, která se konala v červnu v Plzni. Byli to Jan Nejedlý (12 let) z gymnázia v Chebu, Ondřej Janovský (15 let) ze ZŠ v Novém Jičíně, Hana Pařízková (16 let) z gymnázia ve Velkém Meziříčí a Jan Šembera (18 let) z gymnázia v Náchodě. Ostravský sjezd se konal v extrémně nepříznivém počasí. První dva dny sjezdu byly v Ostravě snad nejdeštivějšími dny v roce. Ale pršely na něm i nápady a tvůrčí myšlenky. Účast na jednáních sekcí byla větší než obvykle – možná právě kvůli dešti. Nejzajímavější se ukázaly tři „kulaté stoly“. Diskusní kroužky ke třem nejvýznamnějším tématům. První byl věnován důsledkům reformy terciárního vzdělávání a reformy financování vědy, která je založena na stále větším důrazu na scientometrické hodnocení publikací, a moderoval ho doc. Jiří Blažek z Prahy společně s dr. Petrem Rumplem z Ostravy. Druhý kulatý stůl moderoval doc. Eduard Hofmann z Brna společně s prof. Vladimírem Baarem z Ostravy a diskutovalo se o problematice geografického vzdělávání. Třetí kulatý stůl byl na téma „Diskurz a politika v naší geografii“ a moderovali ho doc. Luděk Sýkora z Prahy a doc. Alois Hynek z Brna, ale významně se na něm podílela i skupina mladých pražských geografů. Diskuse byla opravdu živá zejména proto, že navazovala na úvodní zvané referáty z plenárního zasedání, které přednesli doc. Alois Hynek, doc. Luděk Sýkora, doc. Jan Hradecký, prof. Vít Voženílek a dr. Jaroslav Vávra. Posunutí diskuse na jiné místo, na kterém nebyl tlak nedostatku času, nahrazovalo jistý diskomfort, že nebylo možné bezprostředně reagovat na řečníky z úvodu. Zajímavé náměty zazněly i v kuloárech a byť se nedostaly do žádných sjezdových materiálů, stojí za zaznamenání. Jeden z nich reagoval na skutečnost, že sjezdy českých a slovenských geografů se konají těsně za sebou, což nepřispívá k jejich návštěvosti. Při rozhovorech s prezidentem SGS Reném Mat50

lovičem se zrodil nápad zorganizovat příští sjezd společně, na jednom místě. Odborné sekce a diskusní večery by byly společné, plenární jednání obou organizací oddělená. Vyžadovalo by to jen o něco více místností pro sekce a dva velké sály pro plenární zasedání. To není nereálné. Dalo by se v dalším časovém horizontu uvažovat i o pravidelném střídaní místa konání sjezdů v Česku a na Slovensku. Další z neformálních námětů vyslovil bývalý rektor Ostravské univerzity prof. Vladimír Baar. Podle něj by stálo za to pokusit se o vytvoření samostatné geografické fakulty na Karlově univerzitě v Praze. Ostatní univerzity tuto možnost nemají, protože nikde není geografů tolik, aby to na vznik fakulty stačilo. Vznik samostatné fakulty by významně posílil postavení našeho oboru, který po ztrátě Geografického ústavu Akademie věd stojí a padá s univerzitní geografií, kde se však musí dělit o vliv s ostatními obory přírodovědeckých a pedagogických fakult. Přitom je tak specifický, že by si to opravdu zasloužil. Další sjezd ČGS v roce 2014 se bude konat v Praze. Bude to u příležitosti 120. výročí vzniku naší společnosti. Můžeme si položit otázku: bude se tento sjezd konat společně se Slováky a bude už na samostatné Geografické fakultě? Tadeusz Siwek

Zpráva z jednání delegátů Národních komitétů IGU

V rámci regionální konference IGU v Tel Avivu (12.–16. července 2010) proběhlo společné jednání vedení IGU a skupiny národních delegátů. Přítomni byli delegáti (kromě Česka) např. z USA, Německa, Dánska, Portugalska, Finska, Nizozemska, Švýcarska, Ruska, Slovenska, Mexika, Turecka, Číny a účastnila se i Korea a pořádající Izrael. Po úvodním slovu a představení všech přítomných účastníků byl dán prostor pro podněty k jednání z pléna, jež byly dále diskutovány. Jednalo se především o výhradu vůči příliš vysokému počtu konferencí, kdy každým rokem je buď kongres IGU či regionální konference, a to je potřeba zohlednit i skutečnost, že se pořádají ještě další mezinárodní (a národní) konference v dílčích geografických specializacích. Geografové též navštěvují konference v dalších geovědních disciplínách. Nabídka je tedy skutečně veliká a může být tímto (teoreticky) do budoucna ohrožena kvalita jednání. Vysvětlení každoročního pořádání regionálních konferencí (kromě roku pořádání kongresu IGU – 2012 Kolín, Německo) spočívalo ve snaze dát prostor zapojení jednotlivých regionů (světadílů). V roce 2011 tedy proběhne regionální konference v Santiagu (Chile) a v roce 2013 v Kyotu (Japonsko). S širším zapojením geografů z různých oblastí světa souvisela i další diskutovaná otázka, a to do jaké míry by měly být minimalizovány účastnické poplatky. Jedná se zejména o poplatky pro studenty. Jde tedy o snahu co nejvíce přiblížit geografii mladší generaci a umožnit jí participovat na vrcholných konferencích. V principu byl souhlas udržovat konferenční poplatky na co nejnižší úrovni, nicméně toto je ve výhradní kompetenci pořádajících organizač51

ních výborů a nelze zasahovat z pozice vedení IGU do rozpočtů konferencí. Navíc v každém státě (městě) jsou odlišné náklady a možnosti. Někde jsou konference např. pořádány v rámci univerzitních středisek, a tedy jsou i nižší náklady, jinde jsou pronajímána konferenční centra. Druhá část jednání byla spíše informativní, a to jednak ohledně připravovaných konferencí (výše zmíněné akce v rozmezí 2011–2013), dále aktivity, jež mají za cíl vytvořit databázi geografických časopisů (jednotlivá geografická pracoviště v Česku budou podrobně informována), a dále proběhla informace o iniciativě „International Year of Global Understanding“. Jedná se o snahu pomoci transformovat výsledky vědy do výuky a poskytnout též informace širší veřejnosti. Vít Vilímek, Jaromír Kolejka

Regionální konference IGU v Izraeli

Ve dnech 13. 7. – 16. 7. 2010 se konala v Izraeli pravidelná regionální konference IGU, tentokrát s mottem „Bridging Diversity in a Globalizing World“. Samotné konferenci předcházelo několik pre-konferencí některých komisí IGU, kde hlavními tématy byl vývoj geografického poznání v oborech a také, a to nikoliv v neposlední řadě, i představení jednotlivých výzkumných témat řešených v daných oborech izraelskými geografy. Pre-konference pracovní komise Sustainability of Rural System se konala ve dnech 6. 7. – 12. 7. 2010 na Bar-Ilan University na předměstí Tel Avivu jménem Ramat-Gan. Konferenci zahájila Ana Maria de Souza a celý program velmi dobře připravila Irit Amit-Cohen. V rámci prekonference zaměřené na problematiku rozvoje venkova, zemědělství a částečně i land-use zazněly velmi rozdílné příspěvky jak z hlediska tématického zaměření, tak i z hlediska věcného obsahu. Po dvoudenním plenárním zasedání pořadatelé připravili velmi náročný program exkurse zaměřený na rozvoj venkova a změny v izraelských kibucech. V rámci exkurse jsme měli možnost navštívit několik kibuců a seznámit se se změnami organizace života v těchto komunitních organizacích. Velmi působivá byla také cesta na Golanské výšiny a diskuze o způsobu zavlažování a hospodaření s vodními zdroji v Izraeli. Nejen v Izraeli je voda strategickou surovinou. Hlavní regionální konference IGU v Tel Avivu byla zahájena plenárním zasedáním, ve kterém hlavní řečníci představili problematiku využití geokartografie (A. Degani) v Izraeli, nástroje strategického a územního plánování v Izraeli (E. Stern) a dokumenty zaměřené na ochranu přírodního dědictví v Izraeli (P. Bar-Kutiel). Jednání bylo rozdělené v souběžně probíhajících 11 místnostech do jednotlivých sekcí, které měly velmi rozdílné početní zastoupení. Nejvíce zastoupená byla urbánní sekce, která probíhala v průběhu celého pořadu jednání. Velmi zajímavým bodem plenárního jednání bylo vystoupení zaměřené na možnosti řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Ve třech vystoupeních řečníci představili vývoj a změny hranic státu Izrael a vymezení území s palestinskou samosprávou (G. Biger), teoretický pohled politického geografa na možnosti a důsledky řešení tohoto problému (S. Hasson) 52

a palestinský profesor R. Khamaisi z Univerzity Haifa představil strategické rozvojové dokumenty palestinské samosprávy a jiný pohled na příčiny a důsledky letitého konfliktu. Toto jednání bylo velmi hojně navštívené a vyvolalo velmi zajímavou diskuzi nejen v sále, ale i v průběhu následující přestávky. Bohužel regionální konference byla částečně poznamenaná bojkotem menší části geografické obce, jejíž členové zneužili setkání geografů k propagaci politicky zaměřených názorů na izraelsko-palestinský konflikt. Jsem přesvědčen, že na světové setkání geografické obce nepatří takto vyhrocená politická stanoviska. Pořadatelé konference prokázali, že i v těchto podmínkách lze uspořádat velmi zajímavý a současně velmi moderní kongres bez politického zabarvení. Česká geografie byla na regionálním kongresu IGU zastoupena velmi početnou delegací celkem 14 zástupců z 5 geografických pracovišť z celého Česka. Radim Perlín

The Association of American Geographers 2010 Annual Meeting, Washington, D.C., USA, 14.–18. dubna 2010

Ve dnech 14.–18. dubna 2010 se ve Washingtonu konala každoroční konference Asociace amerických geografů (AAG, viz http://www.aag.org). Přestože akci pořádá národní geografická společnost, jde o významnou událost mezinárodního významu – největší geografickou konferenci na světě, které se v posledních letech účastní 5–7 tisíc lidí. Mezi účastníky sice převažují účastníci z USA, početně jsou však zastoupeny i další země a geografické školy z různých částí světa. Velký rozsah konference dokumentuje i tištěná podoba programu konference čítající více než 400 stran (program je v elektronické podobě dostupný na internetové adrese AAG). Během pěti dnů konference probíhá současně až padesát událostí v pěti po sobě jdoucích 100 minutových blocích. Smyslem účasti na takové konferenci není absolvovat vše, co program nabízí (což ani není možné), ale vytvořit si svůj vlastní program z nabízených možností. Setkání pořádané Asociací amerických geografů se v posledních letech účastní i nemalé množství geografů z Česka – každým rokem kolem 10–20. Konference je pro nás nepřeberným zdrojem inspirací. Nejde přitom jen o podněty a novinky v oblasti naší specializace, ale také různorodá směřování geografie jako celku. V neposlední řadě pak je konference i významnou inspirací po stránce organizační. V předkládané zprávě se tak pokusíme upozornit na některé prvky organizace konference, které považujeme za důležité pro kultivaci setkávání a vnitřní diskuse geografů a u nás se zatím běžně nevyužívají. Letošní konference se odehrávala v prostorách vzájemně blízkých hotelů Marriott Wardman Park Hotel a Omni Shoreham Hotel lokalizovaných na okraji centrální části Washingtonu, D.C. Místo konání umožnilo soustředit velký počet účastníků a souběžně probíhajících událostí do poměrně malého prostoru dostupného pěší chůzí v rozsahu minut. Snad každému se tak otevřela možnost vybírat z rozmanitého obsahu konference, kdy přecházení mezi jednotlivými tematickými sekcemi během jejich průběhu nebylo výjimkou. Jednání se konala v poměrně skromných podmínkách, kdy účastníci 53

měli k dispozici pouze projektor a promítací plátno. Součástí konference AAG nejsou velké společenské akce pořádané pro všechny účastníky (konferenční večeře se platí samostatně, možné je navštívit velmi přelidněnou recepci pro zahraniční hosty). Během konference se neorganizují přestávky na kávu a občerstvení ani obědy pro účastníky. V místě jednání je k dispozici voda. Další občerstvení si zajišťují sami účastníci v hotelích nebo jejich okolí. Během konference AAG však probíhá velké množství pracovně-společenských setkání pořádaných tematickými sekcemi AAG. Téměř každá katedra geografie z univerzit v USA a Kanadě pořádá ve večerních hodinách party pro své zaměstnance, studenty, bývalé studenty, přátele, známé a jejich hosty. Program konference nabízí vedle odborných sekcí i tematické workshopy (věnované např. analýze dat v prostředí GIS nebo otázkám odborné publikační činnosti), odborné exkurze a další doprovodné akce (např. prodejní výstavu odborných publikací, diskusní setkání členů odborných sekcí AAG). Stěžejní částí programu jsou odborné sekce. Při prvním setkání s AAG si můžeme položit otázku, jak programový výbor zvládne uspořádat konferenci s téměř tisícovkou sekcí, workshopů a exkurzí. Program se ale do velké míry vytváří zdola. Naprostá většina odborných sekcí je programovému výboru nabízena organizátory sekcí jako celek. Navrhovatelé musí pouze naplnit organizační předpoklady, které u konvenční sekce představuje 5 příspěvků po 20 minutách nebo 4 příspěvky a místo posledního příspěvku zastřešuje diskutující dané téma. Každá sekce má kromě organizátorů i určené předsedající, zpravidla některého z přednášejících v některé z dalších sekcí, které jsou součástí tematického bloku. Jeden z autorů této zprávy už tři roky na každé AAG organizuje blok věnovaný proměnám postsocialistických měst skládající se ze 4 sekcí. Součástí takto organizovaného bloku může být i panelová diskuse. Velmi užitečné je vyžádat si pro sekci podporu, tzv. „sponsorship“ vybraných pracovních skupin AAG, které pak informaci o programu sekcí rozesílají ve svých zpravodajích. Na konferenci se tak většina lidí hlásí do některé z předem organizovaných sekcí. Po dohodě s organizátorem sekce individuálně přihlásí svůj příspěvek a registrační kód předá organizátorům sekce, kteří pak přihlásí sekci jako celek. Pro účastníky v roli prezentujících i posluchačů jsou takto organizované bloky nespornou výhodou, neboť zpravidla zajišťují společnou prezentaci a diskusi podobně zaměřených a laděných příspěvků. Pouze menší část účastníků se hlásí s nezařazeným příspěvkem. Seskupení těchto příspěvků a určení předsedajících zařizuje organizační výbor. Naprostá většina českých účastníků nevyužívá participace prostřednictvím předem organizovaných sekcí, což je k naší škodě z hlediska propagace našich výsledků, například cirkulací ve zpravodajích pracovních skupin, a bohužel ani nesvědčí o větší snaze po integraci naší práce do mezinárodní vědecké komunity. Nic například nebrání tomu, aby sekci nebo jejich celý blok uspořádali geografové z Česka ve spolupráci s kolegyněmi a kolegy z okolních zemí s cílem představit významná témata našeho regionu. Tímto bychom se zařadili například po bok poměrně rozsáhlé účasti čínských geografů s mnoha sekcemi zaměřenými na současné proměny Číny. Z hlediska tematického zaměření letos jednoznačně převažovaly příspěvky k problematice geografie města (přes 1 000 příspěvků) a životního prostředí (přes 800 příspěvků), následované geografickými informačními systémy, kul54

turní, politickou, ekonomickou a sociální geografií, dálkovým průzkumem Země a studiem využití ploch (do každé z těchto kategorií spadalo více než 400 příspěvků). Ze zeměpisných oblastí byla kromě USA největší pozornost věnována Asii, Latinské Americe a Africe. Na každé AAG se zpravidla objevuje koncept nebo termín, který aktuálně poutá pozornost geografů. AAG v roce 2010 byla ve znamení „resilience“. Termín jsme slyšeli ve spojení s životním prostředím, regionálním rozvojem, městy, populačním vývojem i geografií jako celkem. Kdo nepoužívá termín „resilient“ prostě není „in“. Naší domácí geografii by zajisté prospělo, kdyby se s tímto konceptem nejen seznámila, ale kdyby se sama stala adaptabilní, flexibilně reagující na změny v komplexních systémech. Jde přitom o koncept, který hýbal světem už v roce 2007. V neposlední řadě musíme zmínit, že tematické zaměření konference zásadně určují sami účastníci prostřednictvím navržených témat předem organizovaných sekcí. Program konference je tak vynikajícím přehledem toho, co se právě v geografii dělá. Vytváření programu konference „zdola“ s sebou přináší i další zajímavé momenty. Není výjimkou, že žáci nebo příznivci některého významného geografa nebo geografické školy či směru koncipují sekci jako diskusi přínosu takové osobnosti či školy. Vedle kritické reflexe přínosu pro obor se zároveň vytváří povědomí o významu osobnosti a školy a buduje se tak sepjetí disciplíny a posiluje její identita. Příkladem z letošní konference byla reflexe dosavadního díla Jamese Duncana organizovaná do dvou po sobě následujících sekcí věnovaných tématům postkoloniality a moci a kultur krajiny. V každé ze sekcí nejprve s krátkým příspěvkem vystoupili přítomní panelisté (mezi nimi např. M. Heffernan, U. Strohmayer, J. Wylie, K. E. Till, T. J. Barnes) a poté následovala všeobecná rozprava nad autorovým dílem. Přičemž pozornost byla věnována nejen odbornému obsahu nejvýznamnějších publikací (např. The City as Text: The Politics of Landscape Interpretation in the Kandyan Kingdom; Landscapes of Privilege: The Politics of the Aesthetic in an American Suburb), ale též zejména osobní reflexi okolností jejich vzniku. V minulých letech se například odehrávala poměrně rozsáhlá diskuse o protikladech a společných rysech Chicagské a Los Angeleské školy výzkumu měst. Součástí programu jsou četné panelové diskuze, které se týkají nejen shrnutí dosaženého, ale mnohem častěji jsou zaměřené na aktuální témata a teoretické koncepty. Panelové diskuse, které jsou zpravidla hojně navštěvované, umožňují ucelenější a bezprostřední výměnu názorů týkajících se zvolené problematiky. Diskuse často přeskočí do publika a nakonec zahrnuje celý sál účastníků. V rámci konference probíhají i přednášky významných osobností, jimž je věnován prostor 100 minut celého bloku. Letos asi největší pozornost a účast přitáhla přednáška Davida Harveyho o krizích kapitalismu (animovanou část přednášky je možné shlédnout na http://www.youtube.com/watch?v=qOP2V_ np2c0&feature=player_embedded). Mezi další takto vystupující patřili například Ed Soja, David Ley, Vladimir Kolosov, David Lampton, Gerry Kearns, Peter Nijkamp. V bohatém časovém prostoru se pak vedle zásadní přednášky, směřující do hloubky problematiky, rozvine i plodná diskuse, zpravidla ukrajující i krátkou přestávku před zahájením dalšího programového bloku. Přednášky významných osobností pořádají (sponzorují) i významné časopisy. Tradičně vynikající jsou přednášky Michaela Storpera, který letos hovořil na pozvání European Urban and Regional Studies. Takové přednášky jsou pak 55

publikovány na předních stránkách těchto časopisů. Vyvrcholením AAG jsou plenární přednášky pořádané organizačním výborem konference a zastřešené prezidentkou/prezidentem AAG. Pravděpodobně nejvíce navštívenou byla přednáška nositele Nobelovy ceny za ekonomii Paula Krugmana o dvacetiletém vývoji nové ekonomické geografie. AAG dokonce uděluje speciální cenu „negeografům“, kteří významně přispěli k rozvoji geografie (Paul Krugman je jedním z laureátů). Pozvání významných osobností z pomezí dalších disciplín, v letošním roce například Jane Goodall, obohacuje geografickou konferenci o nové pohledy a stimuly. Při velkém počtu tematicky různorodých akcí se program konference může někdy zdát jako příliš roztříštěný a nepřehledný. Na druhou stranu rozdělení příspěvků do řady menších sekcí s menším počtem účastníků přispívá k atmosféře pracovního setkání. Přínosné bývá i využití diskutantů v některých sekcích, kteří pomáhají zarámovat diskuzi. Program konference zahrnuje celou řadu workshopů, kde se účastníci konference mohli aktivně zapojit do interaktivních programů na různá témata, od využívání nových metod až po trénink psaní grantových přihlášek. Součástí konference jsou také exkurze. Většina z nich nabízí krátkou 2–3hodinovou operativní návštěvu vybrané lokality, která je příkladem procesu proměny čtvrtě, např. gentrifikace, nebo sociálních a politických praktik při regeneraci města, přičemž průvodcem je místní expert. Účastník konference si tak program v místnostech hotelu může proložit seznámením se s případovou studií přímo v reálném prostředí města, kde se setkání AAG koná. Nechybí samozřejmě ani velké celodenní exkurze zaměřené na širší poznání krajiny, regionů a měst. Organizaci konference postavenou do značné míry na aktivitách zdola charakterizuje i to, že organizátoři se nezabývají přípravou a vydáváním sborníku abstraktů – ty jsou dostupné na internetu – natož sborníku příspěvků z konference. Tematická čísla časopisů se připravují na některých předem organizovaných sekcích. Už jen proto by se čeští geografové měli aktivněji zapojit do organizace setkání AAG. Na konferenci jsou přítomni i zástupci redakčních rad významných časopisů, kteří bedlivě sledují dění a vyhledávají příspěvky zajímavé pro jejich časopisy. Ostatně, významnou součástí události je i snad nejrozsáhlejší výstava geografických publikací, kterou je možné navštívit. Kromě přehledu všeho zásadního, co se dnes publikuje v angličtině, pak výstava přitahuje množství návštěvníků nabídkou občerstvení při představování produkce nakladatelství. Publikace jsou samozřejmě na místě dostupné s výraznou 20% slevou, která však platí i při doobjednání v období několika týdnů po konferenci. Poslední den, kdy se vystavovatelé snaží zbavit vystavených exponátů, si účastník zbylé knihy může pořídit za poloviční cenu. Závěrem lze konstatovat, že akci Asociace amerických geografů spíše než termín konference lépe a výstižněji charakterizuje pojem setkání, obsažený též v jejím názvu. Skutečně se spíše jedná o setkání všech generací geografů a lidí se zájmem o témata řešená geografy z různých částí světa odehrávající se v atmosféře podněcující k diskuzi a výměně názorů na různorodá témata. O otevřenosti takové významné akce svědčí jak to, že většina tematických sekcí je pořádána zdola na návrh skupin účastníků (a nikoli a priori definována organizátory), tak vysoká účast doktorandů i studentů pregraduálního studia. Účast na každoročním setkání geografů pořádaném AAG je nejen příležitostí, ale nutností pro každého, kdo chce zůstat ve styku se současným děním 56

na špičce světové geografie. Příští setkání AAG hostí ve dnech 12.–16. dubna 2011 Seattle. Zdeněk Kučera, Roman Matoušek, Luděk Sýkora

Historickogeografická konference „Průmyslová krajina jako kulturní dědictví“

19. ledna 2011 proběhne v prostorách Přírodovědecké fakulty UK v Praze již sedmá konference na téma historické krajiny a jejích proměn. Mezioborové setkání pořádají Komise pro historickou geografii, Historický ústav AV ČR, v. v. i. a katedra sociální geografie a regionálního rozvoje PřF UK v Praze ve spolupráci se Sekcí pro historickou geografii a environmentální dějiny České geografické společnosti. Mnohé problémy, s nimiž se města a obce v Česku v současnosti potýkají či které zaměstnávají orgány státní správy všech stupňů, souvisejí s průmyslem. Dopady činnosti různých průmyslových odvětví pociťuje člověk nejen přímo, ale také „zprostředkovaně“ skrze životní prostředí. Připravovaná konference staví do centra pozornosti právě prostředí, v němž člověk žije. Těžiště zájmu spočívá ovšem nikoli v přítomnosti, ale obrací se do minulosti, kde nezřídka tkví kořeny současné situace. Ústředním tématem bude tedy – jako již v seriálu historickogeografických konferencí tradičně – krajina Česka v minulosti a zkoumány budou její proměny v posledních dvou stoletích, kdy se vyvíjela mimo jiné pod významným vlivem průmyslu. Účastníci konference reprezentující řadu oborů, které mají co říci k historické krajině (historie, geografie, environmentální dějiny, urbanismus, architektura apod.), se budou zabývat především těmi problémovými okruhy v rámci industrializačních procesů 19.–20. století, které mají dopad na naší současnou krajinu. Eva Chodějovská

Vědecká konference „Nové sociálně prostorové nerovnosti, lokální rozvoj a kvalita života“

Výzkumný tým Urbánní a regionální laboratoř ve spolupráci s Pražskou-středočeskou pobočkou ČGS a katedrou sociální geografie a regionálního rozvoje pořádá v sídle Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze ve dnech 10. a 11. 2. 2011 konferenci „Nové sociálně prostorové nerovnosti, lokální rozvoj a kvalita života“. Konference shrnuje hlavní výsledky projektu „Sociálně prostorová diferenciace obyvatelstva a její vliv na kvalitu života ve městech a obcích České republiky“, Národního programu výzkumu II MŠMT ČR. Kromě plenárního zasedání bude jednání probíhat ve čtyřech sekcích zaměřených na témata: sociální, ekonomická a územní diferenciace, sociální a prostorové vyloučení, zahraniční a domácí migrace, lidský a sociální kapitál, periferní regiony a problémy venkova, městská diferenciace, role aktérů a institucionálních zásahů. 57

V sekcích vystoupí vždy dva renomovaní řečníci s obecnějšími referáty, na něž bude navazovat několik empiricky zaměřených příspěvků. Následovat bude diskuse, konferenci doplní kulatý stůl o možnostech dalšího vývoje sociálně prostorové diferenciace v Česku. Součástí je i vernisáž výstavy a křest Atlasu sociálně prostorové diferenciace. Abstrakty empiricky zaměřených příspěvků (maximálně 250 slov) posílejte do středy 20. 10. 2010 na emailovou adresu konference: [email protected]. cz. Veškeré další informace o konferenci, včetně podrobného rozpisu témat jednotlivých sekcí, naleznete na internetové stránce www.natur.cuni.cz/urrlab/?konference. Lucie Pospíšilová, Jana Temelová, Martin Ouředníček

Pozvánka na konferenci GaREP a informace o výzkumných výsledcích

Společnost GaREP srdečně zve na odbornou konferenci s názvem „Teorie a metody uplatnitelné v praxi regionálního rozvoje“, která se bude konat dne 25. listopadu 2010 ve Křtinách u Brna. Tato konference je pořádána v rámci námi realizovaného výzkumného projektu WD-39-07-1 „Rozvojový interaktivní audit”, který je součástí výzkumného programu Ministerstva pro místní rozvoj WD – Výzkum pro řešení regionálních disparit. Věcné zaměření konference se bude nacházet na pomezí teorie a praxe a jejím cílem bude konfrontace různých pohledů odborné veřejnosti na rozvoj regionů s konkrétními příklady úspěšných i neúspěšných rozvojových aktivit. Konference bude určena zejména pro odbornou veřejnost z oblasti regionálního rozvoje. Na pracovišti společnosti také v roce 2010 vznikla a vyšla nová publikace s názvem „Synergie ve venkovském prostoru – Přístupy k řešení problémů rozvoje venkovských obcí“. Publikace je druhým z monografických výstupů publikovaných v rámci výzkumného projektu řešeného týmem společnosti GaREP pro Ministerstvo zemědělství ČR s označením QH82249 „SYNERGIE v přístupu k rozvoji venkova“. Hlavní myšlenkou projektu je rozvinutí „synergie“ v přístupu k rozvoji venkova. Projekt usiluje o dosažení synergického účinku při aplikaci účelně vybraných postupů, opatření a nástrojů k podpoře vyšší kvality života na venkově a podnikání v agrárním sektoru, což bude umožněno zvýšením kvality činností institucí ovlivňujících tento rozvoj. Na začátku roku byl také výrazně modifikován a aktualizován obsah internetových stránek www.regionalnirozvoj.cz. Stránky jsou koncipovány jako metodická podpora regionálního rozvoje a rovněž jako platforma pro otevřenou diskuzi odborné veřejnosti i všech zájemců o problematiku regionálního rozvoje. Podrobné informace o programu konference jsou zveřejněny na webových stránkách firmy GaREP – www.garep.cz, kde také najdete zmíněné i další výsledky výzkumné práce naší společnosti včetně relevantních odkazů. Iva Galvasová, Jan Holeček

58

Ohlédnutí za 11. mezinárodní konferencí České asociace geomorfologů

Konference „Stav geomorfologických výzkumů“ se stala běžnou součástí geomorfologického kalendáře nejen českých geomorfologů, ale i kolegů zejména z Polska a Slovenska. Specifikum této konference je to, že není striktně zaměřena jen na geomorfologii, ale i na příbuzné obory převážně věd o Zemi, geobotaniky, archeologii atd., stejně tak je na této konferenci standardem otevřenost vzhledem ke studentům, kteří mohou program obohatit svými příspěvky. Oblast Hrubého Jeseníku nebyla pro konferenci vybrána náhodou. Zdejší kraj, ležící stranou velkých aglomerací, byl na středoevropské poměry relativně málo postižen antropogenním impaktem, a je tedy vhodnou lokalitou pro studium přírodních procesů (včetně geomorfologických) a vývoj krajiny. To se ukázalo i v celé řadě příspěvků, které byly regionálně zaměřeny do této oblasti, dokládají čilou geomorfologickou práci, jež zde v současné době probíhá. Stejně jako v předešlých letech, byla letošní konference pořádána pod hlavičkou České asociace geomorfologů, která je součástí mezinárodní asociace geomorfologů I. A. G. Letošní, v pořadí 11. mezinárodní konferenci, organizačně zajišťovala katedra fyzické geografie a geoekologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Konference se konala 11.–13. 5. 2010 v Relax centru Kolštejn v Branné v Hrubém Jeseníku. V úvodu konference prezident České asociace geomorfologů doc. Hradecký poblahopřál profesorovi Demkovi k životnímu jubileu a jmenoval jej čestným členem České asociace geomorfologů, poté vzpomněl památku doc. Buzka a dr. Greškové. 107 účastníků konference z 29 institucí z 5 zemí vyslechlo 70 přednášek a 30 posterových vystoupení, které byly rozděleny do osmi základních tématických sekcí: 1) zvětrávání, kras, pseudokras; 2) paleogeografie a paleoekologie; 3) fluviální geomorfologie a eroze; 4) geodatabáze, GIS a morfometrie; 5) tektonika a morfostrukturní geomorfologie; 6) antropogenní geomorfologie a využití krajiny; 7) svahové procesy; 8) glaciální a periglaciální geomorfologie, horské prostředí. Poslední den konference byl věnován exkurzím, kde si účastníci vybrali ze dvou variant. První exkurze byla pod vedením dr. Tremla a dr. Křížka směřována na Keprník, kde byli účastníci seznámeni obecně s periglaciální problematikou Vysokých Sudet a byly jim ukázány výsledky několikaleté práce na této lokalitě zaměřené na studium půdních kopečků a putujících bloků. Zároveň byla zájemcům představena metodika sledování teplotních poměrů půdních kopečků a pohybů putujících bloků. Druhá exkurze vedla přes jeskyni Na Pomezí, kde o krasovém fenoménu a výsledcích své práce referovala Mgr. Viola Altová. Po tomto zastavení účastnící pokračovali k tektonickému profilu Bílá voda, kde jim byl dr. Štěpančíkovou přednesen příspěvek o tektonické aktivitě dokumentovaný hloubeným profilem dokládajícím kvartérní pohyby na vnějším sudetském zlomu. Ačkoliv program konference byl nabitý a přednášky probíhaly od rána do podvečerních hodin, organizátoři zajistili pro účastníky doprovodný program. Příští již 12. mezinárodní konferenci České asociace geomorfologů budou pořádat kolegové z Univerzity Palackého v Olomouci. Marek Křížek

59

Seminář EUROGEO „Sustainable Geographies“ a „Alumni Reunion EGEA“ na Univerzitě Karlově v Praze, 7.–9. května 2010

Evropská asociace geografů EUROGEO a Evropsská asociace studentů geografie EGEA uspořádali společně s Přírodovědeckou fakultou UK v Praze seminář „Sustainable Geographies“ a víkendové setkání členů Alumni EGEA. Třídenní program byl zahájen v pátek 7. května schůzí vedení EUROGEO a společnou večeří účastníků. V sobotu proběhl za účasti zhruba 50 geografů vlastní seminář, který zahájili Karl Donert z Liverpool Hope University, předseda EUROGEO, prezident EGEA-Alumni Dirk Lindemann a Miroslav Marada ze spolupořádající Přírodovědecké fakulty UK v Praze. Bylo prezentováno více než 20 příspěvků zaměřených na environmentální, ekonomické i sociální aspekty udržitelného vývoje. Z českých geografů prezentovala Silvie Kučerová z Přírodovědecké fakulty UK v Praze o geografických nerovnostech v přístupu ke vzdělávání. Tomáš Vágai přednesl dva příspěvky – první se studenty z Technické univerzity v Liberci o výzkumu udržitelného rozvoje obcí na Frýdlantsku a druhý o významu školy pro sociální kapitál v obci. Tomáš Matějček, Dana Řezníčková a Miroslav Marada referovali o současném stavu environmentálního vzdělávání v Česku. Závěrečná diskuze mimo jiné zdůraznila potřebu důkladné teoretické konceptualizace udržitelnosti, která by umožnila propojení rozmanitých prezentovaných pohledů. Diskuze se dále věnovala postavení geografie ve výuce udržitelnosti na školách a postavení disciplíny ve společnosti obecně. Při rozhodování o kurikulárních reformách a pro prestiž oboru ve společnosti obecně získávají stále větší význam rozhodnutí uskutečňovaná evropskými institucemi. Celoevropské organizace jako EUROGEO, EGEA nebo EUGEO by proto měly aktivněji vystupovat a oslovovat klíčové osobnosti na evropské úrovni. Nutnou podmínkou pro úspěch těchto aktivit je však nezbytná podpora národních geografických organizací. Dalším diskutovaným tématem byla potřeba spolupráce mezi odbornými stavovskými organizacemi (jako je například EUROGEO) a studentskými geografickými organizacemi (např. EGEA). Již skutečnost, že polovina účastníků i prezentujících na semináři byli členové EGEA ukazuje, že společné pořádání těchto akcí má řadu pozitiv. Bohatý doprovodný program a možnost setkání se svými známými a vrstevníky pak přivedla na odbornou konferenci mladé geografy jak z akademického prostředí, tak z praxe, kteří se samostatně pořádané odborné akce nezúčastnili. Přitom však svými pohledy i zkušenostmi přispívali k dobrému průběhu semináře. Většina účastníků obou akcí se v neděli zúčastnila exkurze do pražských čtvrtí Vysočan, Libně a Karlína, kde se seznámili s procesy regenerace brownfields a dalšími zajímavými proměnami fyzického a funkčního prostředí těchto čtvrtí. Exkurzi připravili studenti doktorského studia Přírodovědecké fakulty UK v Praze. Roman Matoušek

60

21st IAPS Conference „Vulnerability, Risk and Complexity: Impacts of Global Change on Human Habitats“, Leipzig 27. 6. – 2. 7. 2010

V pořadí již 21. konference International Association People – Environment Studies se letos konala v blízkém Lipsku, kde se o organizaci dokonale postaralo Helmholtz-Zentrum für Umweltforschung (UFZ). O významu akce svědčí i osobní účast premiéra Svobodného státu Sasko Stanislawa Tillicha na slavnostním zahájení konference nebo slavnostní recepce sponzorovaná městem Lipsko v prostorách Nové radnice. Vlastní konferenci předcházel Young Researchers Workshop, na kterém především studenti doktorského studia prezentovali výsledky svých výzkumů nebo naopak své plány pro budoucí výzkum. Dva mentoři z řad účastníků konference pak jejich psané příspěvky a prezentace obsáhle komentovali a poskytli cennou zpětnou vazbu. Na krátkou prezentaci a důkladnou diskuzi jednoho příspěvku bylo vyhrazeno 45 minut, což umožnilo velmi podnětné debaty. Ze 40 účastníků tohoto setkání mladých vědců pak byli dva oceněni za již dokončené výzkumy a šest za vynikající návrhy výzkumů. Velký přínos konference vidím v interdisciplinárním dialogu, který probíhal mezi zúčastněnými architekty, psychology, sociology, geografy, techniky a dalšími odborníky zabývající se širokou tématikou vztahu člověka a prostředí. Pro (sociálního) geografa pocházejícího z disciplíny, která se v některých pojetích prezentuje jako věda o společnosti v prostředí, byly pohledy vycházející z jiných disciplín obzvláště cenné. Obohacují totiž nejen v úzkém poli vlastního výzkumu, ale připomínají také zdravou konkurenci ostatních disciplín, v komunikaci se kterými se geografové rozhodně neztrácejí. Další silnou stránkou konference byla opravdu mezinárodní účast – převažovali sice evropští účastníci, ale neztráceli se ani výzkumníci z USA, Japonska, Korea nebo Latinské Ameriky. Tematicky byla konference velice široce rozkročena od otázek působení prostředí na psychiku jedince, environmentálně příznivého chování, hodnocení a vnímání rizik na různých úrovních, environmentální spravedlnosti, udržitelného plánování, transformace měst a regionů až po globální změny a jejich environmentální důsledky. V řadě příspěvků autoři využívali ke studiu komplexních systémů koncept resilience, tedy schopnosti, především sociálních systémů, vypořádat se (zejména s environmentálním) stresem a zároveň zachovat své podstatné funkce. Součástí konference byla i panelová diskuze o otázkách sladění vědecké excelence a praktické relevance výzkumných aktivit, které se účastnili osobnosti z akademického prostředí, aplikovaného výzkumu a financujících agentur. Konference International Association People-Environment Studies je svým tematickým zaměřením i účastí velmi zajímavá pro mnoho geografů. Z celého Česka na konferenci dorazil jediný účastník. Věřme, že na dalších konferencích IAPS bude české zastoupení významnější. Roman Matoušek

61

Aktuální problémy cestovního ruchu: Kulturní cestovní ruch. Jihlava 3.–4. března 2010

Vysoká škola polytechnická v Jihlavě hostila v březnu již 5. Mezinárodní konferenci k aktuálním problémům cestovního ruchu. Letos organizovanou s Institut für Tourismus-management Wien, který bude pořadatelem této konference na jaře 2011 opět v rámci projektu „Spolupráce vysokých škol v cestovním ruchu“. Co bylo dobře a co bylo špatně. Organizátorům se podařilo oslovit pro plenární jednání zajímavé řečníky (předseda Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezska, předseda české sekce ICOMOS – poradního orgánu UNESCO, zástupce Folklorního sdružení ČR, Národního památkového ústavu, Fatimského apoštolátu ČR, prezident Unie českých a slovenských zoologických zahrad), kteří dokázali, že jsou profesionály na svém místě, umí předat zajímavé a nové informace a reagovat na dotazy. Je třeba ocenit i bravurní vedení tohoto bloku jednání Mgr. Stanislavou Pachrovou. Právě usměrnění řečníků i diskutujících bývá na obdobných setkáních dost často velkým problémem. V Jihlavě se objevil právě v základní sekci věnované významu kulturního cestovního ruchu pro rozvoj destinace. Zazněly zde povětšinou zajímavě připravené příspěvky (vztah kultury a CR, problematika animací, TIC, podpora památek a kulturních zařízení pro potřeby CR, problematika zachování autenticity místa – viz Královská cesta v Praze – a další) vyvolávající diskusní otázky. Na diskusi však nebyl absolutně žádný prostor, i když většina řečníků dodržela stanovený limit pro své vystoupení. Bylo patrné rozčarování, především u nastupující mladé generace, která právě očekávala reakce ze „zkušenějšího“ pléna. Rozhodně fatální chyba, která se nesmí opakovat! Další sekce byla zaměřena na výuku kulturního cestovního ruchu a také studenti měli na konferenci vlastní prostor. Účastník se dověděl řadu zajímavého, ale není nad možnost diskuse. Podrobnosti o jednotlivých příspěvcích lze nalézt v dubnovém čísle časopisu COT business, příspěvky celé pak na CD a fotodokumentaci na http://www. vspji.cz/soubory/fotky/5.mezinarodni_konference/. Dana Fialová

Devadesátiny Přírodovědecké fakulty UK

Je to již 90 let, co vládní nařízení 390/1920 Sb. rozdělilo Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy (a obdobně i její německou konkurenci) na dvě části – fakultu filozofickou, zaměřenou na humanitní vědy, jako byla historie, filozofie, ale i studium jazyků a orientalistika, a na fakultu přírodovědeckou, kam zamířily obory jako biologie, chemie, fyzika, ale také geologie a v neposlední řadě geografie. Stalo se tak přesně 24. června roku 1920. Právě k tomu dni tedy fakulta slaví své narozeniny, v letošním roce již devadesáté. Tato změna patřila k nejradikálnějším, jimiž univerzita, fungující v té době již více než 550 let, prošla. Do té doby byla výuka organizována stejně jako v dobách zakladatele Karla IV., tedy na čtyřech fakultách: právnické, teologické, lékařské a filozofické (ta byla ovšem původně přípravkou a s ostatní62

mi byla zrovnoprávněna až v 19. století). Filozofie dlouho zahrnovala vlastně všechny ostatní obory včetně přírodních věd, geografii nevyjímaje; vzhledem k nárůstu počtu studentů i šíře předmětů dosavadní struktura začínala být neudržitelnou. Již na přelomu 19. a 20. století, a čím dál více vzhledem k budování albertovského univerzitního areálu, se začínalo mluvit o vzniku nové fakulty (krom jiného i podle západních vzorů). Oficiální návrh v tomto duchu byl poprvé (neúspěšně) projednáván v roce 1908. Nějakou dobu pak byl odložen ad acta v souvislosti s první světovou válkou, ale vývoj nešlo zastavit. Parlament nové republiky, Revoluční národní shromáždění, se krom psaní nové ústavy zaměřil i na další otázky, v nichž se objevily i problémy spojené s vysokými školami. Roku 1919 tak byly zřízeny univerzity v Brně a Bratislavě, v únoru 1920 byla tzv. Lex Mareš (135/1920 Sb.) pražská Karlo-Ferdinandova univerzita rozdělena na českou Univerzitu Karlovu a na Německou univerzitu v Praze, i s oním velkým N v názvu; snahy o její přesun do Liberce či Chebu zůstaly jen na papíře či v hlavách jejích propagátorů. Následně v červnu 1920 došlo i ke zmíněnému vydělení přírodovědeckých fakult na obou univerzitách v Praze (a zanedlouho také v Brně, i když jiným nařízením). Zatímco Bratislava, ač příslušný zákon mluvil jasně, měla zatím přírodovědecké ústavy zahrnuty v rámci filozofické fakulty (geograf Jiří Král, který tam jeden čas přednášel, mluvil o fakultě ještě v roce 1936 jako o de facto zrušené – ostatně z ní existoval pouze zeměpisný ústav, navíc ještě okleštěný o učitelské studium) a samostatná přírodověda na ní byla založena až roku 1940. Výuka na nové, Přírodovědecké fakultě UK, byla zahájena od počátku zimního semestru 1920/21. Prvním děkanem fakulty se stal matematik Karel Petr (1868–1950). V roce 1921 byl také prvním absolventům udělen titul doktora přírodních věd (RNDr.). Meziválečná Přírodovědecká fakulta byla poněkud širší, než je ta dnešní, a prostorově poněkud omezenější (např. dnešní areál ve Viničné ulici byl tehdy v držení Německé univerzity). Od počátku ale měla velmi kvalitní pedagogický sbor, jehož představitelé vynikli jak ve svých vědeckých oborech, tak i ve veřejném životě. Z botaniků patřili k nejdůležitějším osobnostem Bohumil Němec, v roce 1935 (málem) Benešův protikandidát v prezidentské volbě, a pozdější rektor Karel Domin. Na zoologii působil Julius Komárek, v chemii Bohuslav Brauner a především Jaroslav Heyrovský, později (roku 1959) jako jediný z profesorů českých vysokých škol vůbec oceněný Nobelovou cenou. Mezi geology jsou známí především Radim Kettner a František Slavík. Na Karlově – v dnešní Matematicko-fyzikální fakultě – se v rámci tehdejší Přírodovědy přednášely i další obory, a i tady působili mnozí vynikající odborníci: matematici Karel Petr, první děkan fakulty, a Václav Láska (geografii zvláště blízký), ve fyzice třeba Viktor Trkal, v astronomii František Nušl, v klimatologii a meteorologii Stanislav Hanzlík. Své kořeny má na Přírodovědecké fakultě UK také farmacie. V rámci geografie patří k zakladatelské generaci především organizačně velmi schopný Václav Švambera, v akademickém roce 1922/23 děkan fakulty; souběžně s ním tu působil i Jiří Viktor Daneš, který ovšem první roky existence fakulty strávil na diplomatické misi jako československý generální konzul v Sydney a i když se na univerzitu záhy vrátil (děkanem byl pro rok 1925/26), nedlouho poté jeho vědeckou dráhu ukončila v dubnu 1928 tragická smrt na 63

cestě po Spojených státech amerických. Zakladatel československé antropogeografie, Viktor Dvorský, odešel na Vysokou školu obchodní, ačkoli na Albertově také nějaký čas přednášel. Během 20. a 30. let se pak habilitovala ještě řada dalších odborníků – geografů (např. V. Dědina, J. Král, J. Pohl-Doberský); z nich si určitě zaslouží zmínku kartograf Bedřich Šalamon (1939/40 děkan) a Julie Moschelesová, jedna z prvních žen, které se výrazněji uplatnily ve výuce přírodovědných oborů na českých vysokých školách. Rozvoj vysokého školství v Československu zastavila německá okupace a především uzavření českých vysokých škol nacisty dne 17. listopadu 1939. Řada studentů se dostala do koncentračních táborů, učitelé byli většinou daní buď do penze, na dovolenou s čekatelným nebo převedeni do jiných institucí, případně do školské služby. Mnozí z nich se zapojili i do odboje: legendou se stal Vladimír Krajina, další z učitelů dokonce svou činnost v odboji zaplatili životem. Tři z nich – geologa Františka Ulricha, mineraloga Radima Nováčka a statistika a demografa Jana Auerhana – připomíná pamětní deska v prvním patře budovy děkanátu Přírodovědecké fakulty na Albertově č. 6. Po osvobození na jaře 1945 byla výuka záhy obnovena, v „roce tří semestrů“ (1945/46) se začalo přednášet již 18. června 1945. Vybavení fakulty rozšířila i část sbírek a také budov (byť zčásti vybombardovaných) po Německé univerzitě, symbolicky zrušené k 17. 11. 1939. Rychlý rozmach ale brzy zmrazil nástup komunistické moci, po němž došlo k mnoha, především personálním změnám: cca 15 % studentů bylo z různých důvodů, spravedlivých i nespravedlivých, z výuky vyloučeno, mezi pedagogy řada neprošla různými stupni kádrových prověrek (z geografů to postihlo např. Jiřího Krále), jiní odešli do emigrace (například botanik Vladimír Krajina). V dějinách fakulty to bohužel nebyly čistky poslední – znovu k nim došlo na přelomu 60. a 70. let 20. století. Nástup komunismu si vyžádal i změny ve výuce a v neposlední řadě i v ideovém zaměření výzkumu, i když vůči ideologizaci byly přírodní vědy, byť ne všechny, poněkud více imunní než ty humanitní. Na první pohled výraznější, a běžný život fakulty více ovlivňující, byly změny administrativní. Až do roku 1948 si fakulty samy vybíraly děkany, kteří se střídali po roce. Komunistický režim je nahradil jmenovanými funkcionáři s více- (někdy i mnoha-) letým mandátem, naštěstí obvykle z řad členů kateder a většinou uznávaných osobností. Z ústavů a jejich oddělení se staly katedry (1950), o dva roky později, v létě 1952, pak přišla reorganizace fakult. Z jedné dosavadní „Přírodovědy“ se staly Fakulta matematicko-fyzikální (náležela do ní i chemie), geologicko-geografická a biologická. Farmacie přešla již roku 1948 na lékařskou fakultu a později přes Brno (1953–69) do Hradce Králové, kde se nachází dosud. Zanikla i řada dosud přednášených studijních kombinací: poprvé například došlo ke zrušení vědecky vhodné, ale osudem stíhané kombinace geografie s historií. Konečně i studenti přišli o titul RNDr. a až do roku 1966 se absolventi mohli „těšit“ ze sovětského vzoru, takže z nich byli promovaní biologové, geologové či geografové. Sovětská reforma a malé fakulty vydržely do roku 1959: tehdy se biologie, geografie, geologie a chemie spojily do obnovené Přírodovědecké fakulty UK prakticky v té podobě, jakou má dosud. Výuka se ovšem proměnila již trvale. K zavedené výuce marxismu-leninismu přibyly po sérii komunistických reforem vojenské katedry (ty jediné po listopadu 1989 definitivně zmizely), výuka 64

jazyků a také tělocvik, přenesený ze souběžně zkrácené středoškolské výuky. Šedesátá léta se stala obdobím jistého uvolnění, v geografii spojeným s obnovením docentur (V. Král byl roku 1958 prvním v Praze habilitovaným geografem po 24 letech!) a také s působením Vlastislava Häuflera v děkanském křesle mezi roky 1966 a 1970 (od té doby již nikdo z geografů v čele fakulty nestál). Po sovětské invazi ale nastala opět stagnace, chceme-li citovat Louise Aragona a jeho zeměpisné přirovnání, „Biafra ducha“. Listopad 1989 opět přinesl na Přírodovědeckou fakultu UK světlé zítřky. Plně se mohla rozvinout spolupráce s vědci ze zahraničí, nejzprofanovanější fakultní funkcionáři odešli, naopak mnozí do té doby opomíjení se dočkali habilitací a profesur, k nimž už nebyly potřebné stranické legitimace či dobré vztahy s mocnými, ale především vědecká erudice a schopnosti. Organizace fakulty byla přeměněna do dnešní podoby se čtveřicí sekcí (biologickou, chemickou, geologickou a geografickou) a zpět se vrátila i akademická samospráva včetně volby děkana akademickým senátem. Všechny obory mají své šance k rozvoji a je jen na vědcích samotných, zda toho využijí, nebo vědecký život (jak již mnohokrát) skončí v nekonečných osobních sporech. Milá alma mater, k devadesátinám přeji vše nejlepší! Literatura: BOUŠKA, V., FAJKUS, B., KARPENKO, V., MUCHA, L. (1981): Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy 1920–1998. PERES, Praha 111 s. ČECH, F. a kol. (1981): Přírodovědecká fakulta University Karlovy: Dějiny – současnost – perspektivy. Univerzita Karlova, Praha, 160 s. Dějiny Univezity Karlovy 1–4, Praha 1995–1999. JEČMÍKOVÁ, A., ed. (2010): Univerzita Karlova v Praze – Přírodovědecká fakulta. 90. výročí založení. PřF UK, Praha, 159 s. JELEČEK, L., CHROMÝ, P., MARTÍNEK, J. (2006): Vývoj geografie na Univerzitě Karlově v kontextu české geografie od poloviny 19. století. Geografie 111, č. 4, s. 343–367. MARTÍNEK, J. (2008): Geografové v českých zemích 1800–1945 (biografický slovník). Historický ústav AV ČR, Praha, 245 s.

Jiří Martínek

65

ZPRÁVY Z ČESKÉ GEOGRAFICKÉ SPOLEČNOSTI

Zpráva o činnosti Sekce kartografie a geoinformatiky

Předseda Sekce ČGS kartografie a geoinformatiky doc. RNDr. Jaromír Kaňok, CSc. odevzdal výroční zprávu o činnosti a aktivitách sekce za rok 2009 jako jeden z prvních předsedů sekcí a poboček ČGS. Bohužel mojí vinou jsem si zprávu uložil ve svém počítači do špatné složky a dále jsem na ni zapomněl, a tudíž ji i nezařadil do souboru zpráv o činnosti jednotlivých poboček a sekcí ČGS, které byly publikovány v 1. čísle Informací ČGS 2010. Velmi se omlouvám, jak doc. Kaňokovi, tak i všem členům této velmi aktivní sekce ČGS za moje pochybení a zprávu o činnosti dodatečně publikujeme alespoň nyní. Radim Perlín, šéfredaktor

Třetí Kartografický den v Olomouci (27. 2. 2009) Po druhém Kartografickém dni v Olomouci (29. 2. 2008), věnovaném tematické kartografii v demografii (přednášející: J. Srb, J. Kraus, D. Kusendová, P. Podolák, V. Voženílek, J. Kaňok, P. Tuček), byl pod záštitou Sekce kartografie a geoinformatiky České geografické společnosti (ČGS), Kartografické společnosti ČR (KS ČR), České asociace pro geoinformace (ČAGI), portálu GEOINFORMATIKA.SK a katedry geoinformatiky (KGI) Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci zorganizován třetí kartografický den v Olomouci. Hlavním tématem všech kartografických dnů je „Moderní pojetí tematického mapování v geovědních oborech“. Třetí kartografický den byl zaměřen na kartografii v územním plánování. Odbornému setkání kartografů, pracovníků z akademických pracovišť a především z praxe přednesli přední specializovaní odborníci příspěvky na předem vyžádaná témata: Ing. Ervín Severa (vedoucí oddělení územního plánování, Moravskoslezský kraj – Krajský úřad, Odbor územního plánování, stavebního řádu a kultury): „Územní plán vydaný formou opatření obecné povahy“ prof. Ing. arch. Karel Maier, CSc. (vedoucí Ústavu prostorového plánování včetně výzkumného pracoviště Laboratoře prostorového plánování. Proděkan pro vědu a výzkum Fakulty Architektury ČVUT Praha): „GIS a územní plánování“ RNDr. Jiří Hiess (dlouholetý pracovník Krajského úřadu Vysočina. Předseda profesní organizace České asociace pro geoinformace): „Realita využívání GIS v plánovací praxi: poučení ze seminářů ÚP-GIS 1997–2008“ Mgr. Zuzana Štávová (tematická kartografka, specializující se na řešení vztahů mezi kartografii (tematickou kartografii) a územním plánováním) a Mgr. Jaroslav Burian (geoinformatik specializující se na územní pláno66

vání) – oba jsou pracovníci katedry geoinformatiky, PřF UP v Olomouci: „(NE)Provázanost kartografie a územně plánovací dokumentace“ prof. RNDr. Vít Voženílek, CSc. (vedoucí katedry geoinformatiky, PřF UP v Olomouci) a Mgr. Jaroslav Burian: „Atlasové pojetí územního plánování“ Průběh akce: Obsah všech příspěvků byl směřován do oblasti územního plánování. Nejdříve hovořili odborníci z praxe, z územního plánování, pak následovala problematika kartografického zpracování dat z územního plánování a diskuse. Pozornost byla věnována především využívání kartografických metod pro prezentaci prostorových jevů v územním plánování. K nejzajímavějším částem akce patřily rozsáhlé diskuse, a to jak po jednotlivých příspěvcích, tak i všeobecná diskuse k hlavnímu tématu na závěr celé akce. Byly vedeny diskuse o: a) nehomogenní geografické kvalitě dat; b) nehomogenní přesnosti sdělení; c) nejistotách a přesnosti informací; d) proveditelnosti přechodu na GIS v územním plánování; e) kartografických vyjadřovacích prostředcích, metodách vhodných či méně vhodných pro zpracování dat územního plánování; f) budoucnosti v územním plánování ve vztahu ke kartografii a geoinformatice. Diskuse byla tak obsáhlá, že musela být, z organizačních důvodů, časově zkracována. Moderátor akce, Jaromír Kaňok, se omlouvá. Počet účastníků svědčí o velkém zájmu odborníků o řešení speciálních problémů na rozhraní speciálního geovědního oboru (územního plánování) na jedné straně a kartografie (tematické kartografie, GIS) na straně druhé. Zájem o Kartografické dny vzrůstá, což dokumentuje vzrůstající účast na jednotlivých Kartografických dnech (1. KDO 72; 2. KDO 136; 3. KDO 141). Počet účastníků 3. KDO (27. 2. 2009) čítal 88 účastníků z Česka a 2 ze zahraničí a 51 studentů. Je třeba poděkovat organizátorům, a to všem členům katedry geoinformatiky PřF UP Olomouc a též velmi aktivním studentům oboru geoinformatiky za organizačně téměř bezchybnou akci. Organizátoři věří, že se akce líbila (první ohlasy byly kladné) a že přinesla nová diskusní témata, která ovlivní další vývoj vztahů kartografie, geoinformatiky a územního plánování. Doufají, že i 4. kartografický den v Olomouci (26. 2. 2010) bude stejně podnětný jako ročník předcházející. Jaromír Kaňok 18. kartografická konference s mottem Quo vadis, kartografie (Olomouc 30. 9. – 2. 10. 2009) Kartografické konference se pravidelně střídají každé 2 roky v Česku a na Slovensku. 18. kartografickou konferenci organizovala především Kartografická společnost České republiky ve spolupráci s Kartografickou společností Slovenské republiky. Na organizaci se však také, v menší míře, podílela Sekce kartografie a geoinformatiky České geografické společnosti. Nad 18. konferencí převzali záštitu rektor Univerzity Palackého v Olomouci prof. RNDr. Lubomír Dvořák, CSc., hejtman Olomouckého kraje Ing. Martin Tesařík a poslanec Evropského parlamentu Ing. Jan Březina. Po 12 letech se tak opět do starobylé Olomouce vrátilo setkání odborníků z kartografie, geoinformatiky, geodézie a dalších příbuzných oborů z Česka, Slovenska a Polska. 67

V rámci konference, které se zúčastnilo 175 registrovaných účastníků, bylo předneseno 83 odborných referátů v 9 tematických blocích a vystaveno 28 posterových příspěvků. Převážná většina přednesených referátů byla současně publikována v recenzovaných časopisech. Technické výstavy se zúčastnilo 12 vystavovatelů a své závěrečné diplomové práce představilo 7 vysokých škol. Veřejné části výstav navštívilo také přes 500 žáků a studentů základních a středních škol a řada dalších návštěvníků z řad široké veřejnosti. V současné době každodenního používání moderních kartografických produktů ve vědě, veřejné správě i běžném životě hrají mapy, plány, atlasy, snímky a analýzy nezastupitelnou roli. Proto účastníci konference prezentovali své výsledky, čerpali nové myšlenky, uváděli nejnovější produkty, kontaktovali nové partnery a konzultovali své záměry. Konference se zaměřila na mladou generaci s cílem pokračovat ve vědeckých a praktických kartografických činnostech dosažených za dlouhé období svého vývoje a podpořit spolupráci s dalšími vědními disciplínami a technologiemi vedoucích k tvorbě kvalitních kartografických děl. Na závěr účastníci konference přijali následující doporučení: 1) Pořádat národní a mezinárodní odborné akce ve smyslu schválené koncepce International Cartographic Association; 2) Orientovat výuku kartografie na využívání informačních technologií v návaznosti na tradiční kartografické a polygrafické postupy v technice, přírodovědných a společenskovědních předmětech škol; 3) Dodržovat právní a etické zásady vydávání kartografických děl ve smyslu autorského zákona; 4) Kartografickou tvorbu orientovat na vydávání nových tematických produktů s možností rozšiřování prostřednictvím webových služeb; 5) Využívat současný potenciál datových vrstev o krajině k tvorbě tematických map; 6) Podporovat kartografické aktivity na jiných odborných akcích s cílem eliminovat chyby a nesprávná rozhodnutí při tvorbě map; 7) V roce 2011 uspořádat 19. kartografickou konferenci na Slovensku. Více informací je k dispozici na internetové stránce www.18kk.upol.cz. Poznámka k zamyšlení: Je s podivem, že členové Kartografické společnosti ČR jezdí a vystupují na sjezdech České geografické společnosti, ale naopak členové České geografické společnosti na sjezdy Kartografických společností ČR a SR nejezdí. Vít Voženílek, Jaromír Kaňok Čtvrtý Kartografický den v Olomouci (26. 2. 2010) (Tento text byl připraven s ohledem na to, že měl vyjít v 1. čísle Informací ČGS.) Kartografické dny jsou pořádány s perspektivou pravidelného konání. Proto se již organizuje kartografický den čtvrtý, a to opět na PřF UP v Olomouci. Hlavní téma zůstává: Moderní pojetí tematického mapování v geovědních oborech, tentokrát to bude se zaměřením na kartografii (tematickou kartografii) ve školství. 68

Byli pozváni specializovaní odborníci, aby přednesli referáty na předem určená témata: K. Kotlík: „Nové pojetí výuky kartografie a geografie v rámci přírodovědných a společenskovědních předmětů“ J. Ptáček: „Další vývoj kartografických pomůcek (map a atlasu) ve školství“ J. Kaňok: „Hodnocení školních atlasů“ T. Hudeček: „Kartografické hodnocení učebnic zeměpisu: učivové a kognitivní mapy“ V. Pászto, J. Miřijovský, L. Marek, J. Pánek: „Neformální zapojení geoinformatických technologií do výuky“ Podrobnější informace jsou na webových stránkách Sekce kartografie a geoinformatiky, které lze najít v rámci webových stránek České geografické společnosti. Organizátoři věří, že se akce bude líbit a že přinese nová diskusní témata. Jaromír Kaňok Sekce kartografie a geoinformatiky svoji činnost zaměřuje na kartografické a geoinformatické aspekty v geografických výzkumných a vzdělávacích aktivitách. Ke zkvalitnění a rozšíření své činnosti vyzývá všechny zájemce o kartografii a geoinformatiku. Zjistili jste, že nejste v seznamu členů a chcete spolupracovat? Vyřešíme, stačí napsat e-mail na adresu: [email protected]. Kontakty: předseda: doc. RNDr. Jaromír Kaňok, CSc. Univerzita Palackého v Olomouci, Přírodovědecká fakulta, katedra geoinformatiky, třída Svobody 26, 771 46 Olomouc; tel.: 585 634 519, e-mail: [email protected]

Zpráva z jednání Hlavního výboru ČGS 21. 5. 2010

Hlavní výbor České geografické společnosti se sešel na pravidelném jednání dne 21. 5. 2010 v Praze. Jednání HV ČGS se soustředilo na aktuální problémy české geografie spojené s postupem akreditace jednotlivých geografických oborů na katedrách a fakultách, kde se geografie přednáší. Do pracovní skupiny geověd Akreditační komise byli kooptováni doc. Bohumír Janský, prof. Vladimír Baar a doc. Václav Talhofer. Hlavní výbor také vyjádřil znepokojení nad rozdělením geografických oborů v rámci GA ČR. Oborová rada GA ČR Sociologie, sociální geografie, demografie a mediální studia byla doplněna o doc. Milana Jeřábka, nicméně stav považujeme i nadále za velmi neuspokojivý. HV ČGS vyjadřuje hluboký nesouhlas s dosavadním rozdělením oborů v seznamu Rady vlády pro vědu a výzkum a v číselníku oborů GA ČR. Z diskuse vyplynula nutnost jednoznačně zamezit pokusům o vyřazení geografie ze systému vědeckých oborů. Proti těmto tendencím se budeme bránit mediálně a využijeme k tomu i sjezdu ČGS. Na základě jednání HV ČGS požádal prezident HV ČGS a vědecký tajemník ČGS dopisem Grantovou agenturu ČR 69

jednak o vytvoření samostatného panelu Geografie, kde by byly spojeny obory fyzické geografie, sociální geografie, demografie a geokartografie. Vzhledem k tomu, že oba dosavadní panely, kde je geografie zastoupena, nemají okolo 80 grantových přihlášek s geografickou tématikou, není podle odpovědi GA ČR zatím možné předpokládat vytvoření tohoto panelu. Současně s tím prezident a vědecký tajemník iniciovali aktivitu vůči Radě vlády pro výzkum a vývoj s cílem vymezit v číselnících vědeckých oborů v rámci skupiny věd o Zemi samostatný obor geografie. Zatím je geografie uváděna v číselníku pod kódem DE Zemský magnetismus, geodesie, geografie. HV ČGS se dále zabýval přípravou XXII. sjezdu ČGS v Ostravě a konstatoval, že sjezd je velmi dobře připraven. HV projednal a schválil dílčí úpravy stanov ČGS, které budou projednány na jednání Valného shromáždění ČGS. Hlavní připravovaná úprava stanov ČGS spočívá v umožnění přímé volby prezidenta ČGS. HV ČGS dále projednal organizaci Studentské vědecké soutěže, která proběhne v rámci XXII. sjezdu ČGS, a stav vydavatelské činnosti v rámci ediční řady Geographica. HV ČGS schválil záměr redakční rady Geografie připravit číslo 3/2010 k regionální konferenci IGU a schválil publikování výročních zpráv poboček a sekcí ČGS na webu www.geography.cz. HV ČGS dále považuje Zeměpisnou olympiádu za jednu z prioritních aktivit české geografie a je připraven podpořit tento program. Za tím účelem pověřuje Sekci geografického vzdělávání ČGS a jejího předsedu Eduarda Hofmanna, aby navrhli personální doplnění Ústřední komise zeměpisné olympiády a podíleli se na přípravě organizace středoevropského kola této akce v roce 2011. Česká geografická společnost se bude prezentovat v rámci výstavy Věda pro život samostatným panelem doplněným o ukázky výtisku Geografie z jednotlivých období činnosti společnosti. Příští jednání HV ČGS se bude konat v pondělí 30. 8. 2010 v předvečer XXII. sjezdu ČGS. Radim Perlín

Zpráva z jednání Hlavního výboru ČGS 30. 8. 2010

Poslední jednání HV ČGS proběhlo v předvečer XXII. sjezdu ČGS v Ostravě dne 30. 8. 2010. Jednání bylo zaměřeno na přípravu jednání sjezdu a Valného shromáždění ČGS. Prezident T. Siwek představil teze své výroční zprávy a krátce zhodnotil celé 4leté funkční období. Hlavní výbor vzal na vědomí zprávu prezidenta společnosti a doporučil jednání Valného shromáždění schválit tuto zprávu a stejně tak i zprávu hospodáře a zprávu revizní komise. Hlavní výbor dále projednal návrhy jednotlivých poboček na udělení čestného členství a doporučil Valnému shromáždění schválit udělení čestného členství doc. Bičíkovi, prof. Lobodovi a doc. Drápelovi. Z přednesené zprávy šéfredaktora Geografie vyplynuly hlavní změny v časopise (jeho uvedení na Web of Science) a také nutnost doplnění členů redakční rady. Na návrh šéfredaktora Geografie schválil Hlavní výbor ČGS doplnění redakční rady Geografie o prof. Jana Kalvodu (PřF UK) a dr. Petra Jehličku (Open University, Velká Británie). 70

Hlavní výbor dále věnoval velkou pozornost především organizaci a průběhu Valného shromáždění ČGS, projednal jeho průběh a doporučil některé úpravy program. Protože se jednalo o poslední a tak trochu slavnostní jednání Hlavního výboru ČGS, po skončení oficiálního průběhu všichni členové HV ČGS v neformální diskuzi probrali další společná témata. Radim Perlín

71

LIDÉ

Jubilanti společnosti

Česká geografická společnost má tu čest poblahopřát všem svým členům, kteří v posledním půlroce oslavili významné životní jubileum. 80 let: prof. RNDr. Jaromír Demek, DrSc. – RNDr. Zdeněk Šeda, CSc. 70 let: prof. RNDr. Martin Hampl, DrSc. – Jindřich Novotný – RNDr. Richard Procházka, CSc. – prof. RNDr. Pavel Prošek, CSc. – RNDr. Zdeňka Tarabová, CSc. – RNDr. Ortwin Tauber 65 let: doc. RNDr. Leoš Jeleček, CSc. – RNDr. Antonín Kahánek – Ing. Jiří Novák 60 let: RNDr. Vojtěch Brumovský – RNDr. Ivan Farský, CSc. – RNDr. Ladislav Juránek, CSc. – PaedDr. Jana Peštová – RNDr. Alena Švandová 55 let: doc. RNDr. Antonín Věžník, CSc. 50 let: RNDr. Hana Gorodecká – Mgr. Robert Procházka Blahopřejeme všem oslavencům a zároveň děkujeme všem členům společnosti, kteří se v roce 2010 dožívají významného jubilea, za jejich práci pro českou geografii.

Doc. RNDr. Rostislav Netopil, CSc. zemřel

2. dubna 2010 náhle zemřel významný český fyzický geograf a hydrolog Rostislav Netopil. Pocházel z Ladné u Břeclavi, kde se 3. února 1922 narodil. Úzký styk s přírodou již od útlého dětství formoval jeho povahu a zájmy. Narodil se v rodině rolníka, a tak měl záhy dostatek příležitostí se s přírodou nejen seznámit, ale i v ní pracovat. Jeho hloubavá mysl získala základní vědomosti na břeclavském a později hodonínském gymnáziu, kde za dusného období okupace v roce 1941 maturoval. Vysokoškolská studia mohl zahájit až po osvobození r. 1945 v Brně, kde na Přírodovědecké a Filozofické fakultě studoval zeměpis a dějepis. Na první předmět zaměřil svou hlavní pozornost a záhy v něm dosáhl prvních úspěchů. Od r. 1946 zastával na oddělení pro fyzický zeměpis funkci pomocné vědecké síly, dva roky nato se stal tamtéž asistentem. Koncem roku 1950 promoval jako doktor přírodních věd (Dosavadní výsledky geomorfologického průzkumu povodí Oslavy), v r. 1957 dosáhl hodnosti kandidáta geografických věd (Režim spodní vody v profilu PHP 4), r. 1963 byl po habilitačním řízení (Charakteristické úrovně hladiny podzemní vody na území jihovýchodního okraje Hornomoravského úvalu a jejich nejdelší a nejkratší překročení) ustanoven jako docent fyzické geografie na katedře geografie Přírodovědecké fakulty brněnské univerzity. V letech 1966–1969 byl Rostislav Netopil proděkanem Přírodovědecké fakulty pro řízení pedagogických záležitostí. Ve své vědecké a pub72

likační činnosti se vždy zaměřoval na fyzickou geografii, zprvu především na geomorfologii. Po roce 1950 se již specializoval hlavně na řešení hydrologické problematiky, věnoval se především sledování dlouhodobého kolísání říčních průtoků a hydrologii podzemních vod, zejména v regionálním měřítku (Podzemní vody v Mušovské bráně a přilehlém území,1954; K otázce hydrologického rajónování území ČSSR, 1964). I když také později se příležitostně zabýval geomorfologií, ovšem hlavně proto, že tak si mohl lépe objasnit i některé hydrologické jevy a zákonitosti. Podařilo se mu k tomu zjistit i vhodnou metodiku hydrologického výzkumu a zpracovávání, patřil mezi průkopníky využívání statistických metod při zpracování hydrologických dat (Metody výpočtu variability denních průtoků na příkladu řek Čech a Moravy, 1970), jakož i možnosti využití bohatého pozorovacího materiálu pro praxi. Doc. Netopil publikoval přes 60 prací, věnoval se ovšem i zpracovávání vysokoškolských učebnic a skript. Mezi studenty je z Netopilových učebnic dodnes nejpopulárnější tzv. „modrá bible“, Fyzická geografie I (vedoucí autorského kolektivu, 1984). Po více než 40 letech plodné tvůrčí pedagogické a vědeckovýzkumné práce na katedře geografie odešel na zasloužený odpočinek a plně se věnoval své celoživotní zálibě, zahradě. Kromě jeho vědeckých výsledků, zůstane mezi bývalými spolupracovníky i studenty v paměti jeho osobitý a nezištný způsob předávání bohatých odborných znalostí i životních zkušeností. Čest jeho památce. V přiložené bibliografii uveďme z četných jeho prací alespoň významnější vědecké práce, monografie a učebnice. NETOPIL, R. (1965): Přehled hydrologie pevnin. SPN, Praha, 242 s. NETOPIL, R. (1965): Fyzická geografie Svazu sovětských socialistických republik. SPN, Praha, 203 s. NETOPIL, R. (1965): Význam hydrologie v územním plánování. Skripta pro postgraduální kurzy na FS VŠT v Brně. Brno, 11 s. NETOPIL, R. (1970): Základy hydrologie povrchových a podpovrchových vod. SPN, Praha, 223 s. NETOPIL, R. (1972): Hydrologie pevnin. Academia, Praha, 298 s. NETOPIL, R. a kol. (1984): Fyzická geografie I. Hydrologie, limnologie. oceánografie. SPN, Praha, 272 s. NETOPIL, R., BIČÍK, I., BRINKE, J. (1989): Geografie Evropy. SPN, Praha, 323 s. ŠMARDA, J., RAUŠER, J., ed. (1966): Valley of Seven Springs in the Belanske Tatry Mts. Natural conditions. GgÚ ČSAV, Brno, 137 s. (příspěvek ve sborníku prací)

Doc. Netopil dále připravil sám nebo spolu s dalšími spoluautory více než 30 původních vědeckých článků, které byly publikovány jak v českých vědeckých časopisech (Sborník Československé společnosti zeměpisné, Studia Geographica), nebo v dalších odborných časopisech jako je Vodní hospodářství, Vodohospodárský časopis apod. Jeho rozsáhlou publikační činnost zdokumentoval R. Brázdil (1987): Doc. RNDr. Rostislav Netopil, CSc. – 65 Jahre, Alt. Scripta Facultatis Scientiarum Naturalium Universitatis Purkynianae Brunensis, 17, č. 2, s. 92–96. Vladimír Herber 73

Zemřel prof. RNDr. Stanislav Horník, DrSc.

Prof. RNDr. Stanislav Horník, DrSc. zemřel 30. května 2010 ve věku 81 let. Řady geografů tak opustil přední český fyzický geograf, významný a dlouholetý vědecký a pedagogický pracovník katedry geografie na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Prof. Horník absolvoval obor geografie a biologie na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity. Jako učitel na základní a střední škole na počátku své pracovní dráhy získal i řadu praktických zkušeností, které pak předával studentům učitelství po více než 35 let. V roce 1964 nastoupil na katedru geografie, kde působil až do roku 2001 postupně jako odborný asistent a docent. V roce 1990 byl prezidentem republiky jmenován profesorem fyzické geografie. V letech 1976–1992 vedl katedru geografie a současně zastával funkci proděkana Pedagogické fakulty. Během svého pedagogického působení byl vedoucím řady diplomových prací, školitelem vědeckých aspirantů, předsedou rigorózní komise pro získání doktorátu z teorie vyučování zeměpisu a předsedou komise pro obhajobu kandidátských prací. Profesor Stanislav Horník byl předním odborníkem na problematiku krajiny, těžištěm jeho vědecké práce byla biogeografie. Na Karlově univerzitě v Praze získal v roce 1992 po úspěšné obhajobě doktorské disertační práce na téma „Biogeografická diferenciace krajiny“ vědeckou hodnost doktor geografických věd. Během svého odborného působení publikoval několik desítek odborných článků a statí. Byl hlavním autorem dvou uznávaných vysokoškolských učebnic fyzické geografie. Jako spoluautor se podílel na vydání několika učebnic zeměpisu pro základní školy. Svým odborným zanícením a pracovitostí si získal úctu a vážnost svých žáků a spolupracovníků. Jeho žáci a kolegové, čeští geografové budou vždy vzpomínat na odborné rady, vstřícnost a lidský přístup pana profesora Horníka. Vybrané publikace: HORNÍK, S. (1963): Biogeografický obraz rezervace Klučí v okrese Jihlava. Sborník Pedagogického institutu v Jihlavě I. SPN, Praha, s. 121–173. HORNÍK, S. (1965): Státní přírodní rezervace Velký Špičák. Ochrana přírody, XX, s. 66–67. HORNÍK, S. (1967): Příspěvek k vegetačně geografické charakteristice fragmentárních společenstev smíšených lesů Brtnické vrchoviny. Sborník prací PdF UJEP v Brně, s. 105–119. HORNÍK, S. (1970): Příspěvek k současnému pojetí biogeografie. Zeměpis ve škole, XVIII, s. 17–19. HORNÍK, S., ZAJONC, I. (1970): Allolobophora oculata (Hoffm. 1845) Lumbricidae, nový druh žížaly pro ČSSR z oblasti Brtnické vrchoviny. Sborník Národního muzea v Praze, XXVI., B 2, s. 21–27. HORNÍK, S. (1976): Některé geosystémové vztahy na příkladu vegetační stupňovitosti Středomoravských Karpat a geobiocenóz lužního lesa Dyjskosvrateckého úvalu. Zprávy Geografického ústavu ČSAV v Brně, XIII., č. 3–4, s. 84–90. HORNÍK, S. a kol. (1980): Produkce biomasy jako indikátor změn faktorů a podmínek ve vegetačních stupních ČSR. Závěr. Výzkumná zpráva DÚ SPZV č. II., PdF UJEP v Brně, Brno, 122 s. + přílohy. HORNÍK, S., SUCHÝ, P. (1981): Příspěvek k sekundární produkci ptačích populací ve vegetační stupňovitosti území Středomoravských Karpat. Zprávy Geografického ústavu ČSAV v Brně, XVIII., č. 1, s. 40–54.

74

HORNÍK, S. (1982): Biogeografie. In: Horník, S. a kol.: Základy fyzické geografie, SPN, Praha, s. 281–341. HORNÍK, S., SUCHÝ, P. (1982): Les flux dénergie comme indicateurs de degradation des systemes écologiques naturels. Abstract. Latin American Regional Conference, Rio de Janeiro, s. 3. HORNÍK, S. (1985–86): Biogeografické aspekty v nauce o krajině a péči o životní prostředí. Přírodní vědy ve škole, 37, s. 274–275. HORNÍK, S. (1986): Biogeografie. In: Horník, S. a kol.: Fyzická geografie II, Praha, SPN, s. 197–287. HORNÍK, S. a kol. (1987): Užití vícerozměrné analýzy při komplexní regionálně geografické diferenciaci Jihomoravského kraje. Sborník příspěvků XVII. sjezdu ČsGS. Geografický ústav ČSAV v Brně, Brno, s. 343–348. HORNÍK, S. (1993): A Contribution to the Vegetation-geographical Characterization of Selected Biocenters in the Region of “Jihlavské vrchy” in Czech Republic. Sborník katedry geografie PdF MU v Brně, Geografie IV., Brno, s. 15–25. HORNÍK, S. (1993): Some Results of biogeographic Research of Meadows in the Dyje-Svratka Basin in the Czech Republic. GeoJournal, 31, č. 4, s. 379–382. HORNÍK, S. (1994): Biogeografická diferenciace krajiny v geobiocenologickém pojetí. PdF, MU, Brno, 60 s. HORNÍK, S. (1995): Biota. In: Demek, J., Horník, S.: Země a její povrch. Učebnice zeměpisu pro základní školu a nižší ročníky osmiletých gymnázií. Prospektrum, Praha, s. 76.

Hana Svatoňová, Lubomír Lauermann

Životní jubileum prof. RNDr. Jaromíra Demka, DrSc.

Dne 14. srpna 2010 oslavil své 80. narozeniny v dobré pohodě a plné tvůrčí síle prof. RNDr. Jaromír Demek, DrSc. Jeho přínos pro rozvoj poznání v oborech geografie, geomorfologie i krajinné ekologie byl v uplynulém období velmi významný a promítal se i v mezinárodním kontextu. Dokládají to četné vědecké práce v daných oborech publikované doma i v zahraniční. Rovněž díky jeho pedagogické vysokoškolské činnosti a odborné erudici bylo vydáno mnoho učebnic a skript a zároveň vyrostlo mnoho žáků, kteří pokračují v jeho díle i v novém miléniu. Za svoji činnost byl jmenován čestným členem našich i zahraničních vědeckých společností a je nositelem čestných medailí našich i zahraničních univerzit a vědeckých společností, byl zvolen řádným členem akademie LEOPOLDINA – Německé národní akademie (SRN). Jubilantova publikační a pedagogická činnost byla podrobně zhodnocena v prvním čísle Informací České geografické společnosti v roce 2009 u příležitosti ocenění jubilanta za celoživotní přínos k rozvoji katedry geografie na PřF UP v Olomouci. Na tomto místě můžeme do vědecké mozaiky jubilanta doplnit jeho zásadní odborný podíl na zpracování geomorfologických map v novém Atlasu krajiny České republiky. Do dalších let přejeme panu profesorovi Jaromíru Demkovi hodně zdraví, spokojenosti, chvil odpočinku v kruhu rodiny a rovněž také mnoho tvůrčích sil v badatelské práci a pedagogické činnosti. Karel Kirchner, Peter Mackovčin 75

Optimistický skeptik Martin Hampl sedmdesátníkem

Jeden z předních českých geografů, prof. RNDr. Martin Hampl, DrSc., oslavil sedmdesáté narozeniny letos v srpnu (2. 8. 1940). Za skoro půlstoletí své výzkumné a publikační aktivity se zařadil mezi nejplodnější geografy a díky svým kvalitám, odborným i lidským, patří mezi nejcitovanější geografy Česka, a to jak na národní, tak mezinárodní scéně. Patřil do studijního ročníku končícího studium geografie v roce 1962, ve kterém se objevilo více silných osobností, a také skutečnost, že se jim podařilo dostat se do blízkosti jinak dosti uzavřeného profesora Jaromíra Korčáka, Martina Hampla i jeho kolegy silně ovlivnila. Mimo krátkého období dvouleté (!) vojenské služby, z níž si kolega přivezl řadu skvělých a až neuvěřitelných historek, strávil celý svůj odborný život na pražské PřF UK, tedy na Albertově a nejvýrazněji přispěl k odbornému rozvoji a výrazné pozici „albertovské školy“ v rámci české i středoevropské geografie. Profesor Hampl během dlouhé kariéry vysokoškolského učitele vyškolil stovky geografů v geografickém řemesle, o čemž svědčí desítky absolventů zaujímajících pozice od městských a krajských úřadů až po ministerské úředníky či rozvojové agentury. „Jeho“diplomanti a doktorandi nejsou sice četní, zato však jsou výraznými vědeckými osobnostmi. V současné době je kolega Hampl, byť nyní jen na dílčí úvazek, stále součástí Albertova, neboť jím založená „škola sociální geografie“ prolíná i dnes celou řadou specializací sociální, ekonomické či regionální geografie. Jeho vědecká erudice a schopnost generalizace a analyticko-syntetické myšlení založené na vynikajícím přehledu literatury, ale i znalosti lokálních detailů, jsou pověstné. V řadě (nejen) mých publikací se zasloužil o jejich definitivní tvar, dokáže poradit každému, kdo se na něho obrátí s chytrým a zajímavým nápadem. Je přitom velmi náročný a v několika větách dokáže načrtnout potřebný přístup k tématu nebo precizaci a generalizaci výsledků. Profesor Hampl kromě práce na fakultě dlouhá léta spolupracoval s aplikovaným výzkumem, především pro někdejší Terplan a jeho projekty (urbanizace, územní plány velkých územních celků, strategické plány apod.). Martin Hampl je nejen špičkovým vědcem a pedagogem, o čemž svědčí i skutečnost, že se stal členem Učené společnosti. Je však především skvělým člověkem, který vždy dokázal říkat, nejen ve věcech odborných, jasně a srozumitelně své názory, což se za minulého režimu nelíbilo vrchnosti. Díky svým odborným a lidským kvalitám a velkému objemu kvalitních výstupů však dokázal na PřF UK přežít i v totalitním období. Nárůst titulů před i za jménem byl ovšem možný až po roce 1990, kdy se kvalita osobnosti jednoznačně projevila v objektivnějších podmínkách. Jak sám občas dnes říká, patří k „odepsané generaci“. (K jeho dalším častým výrokům patří i „líp už bylo“). Uzavřenost Československa a nemožnost komunikovat otevřeně s kolegy v zahraničí mu za totality znemožnila stát se nejen špičkou české vědy, ale i špičkou sociální geografie minimálně v evropském kontextu. Nemohu si odpustit, abych kolegovu preciznost nepřiblížil i z osobní zkušenosti. Asi před 25 lety jsme pracovali na regionalizaci dojížďky za prací podle výsledků sčítání z roku 1980. Několika kolegům z katedry svěřil podle zadané metodiky zpracovat různé kraje. Já zpracoval Severomoravský kraj. Regiona76

lizace podle obcí mi zabrala asi tři týdny práce. Zkontroloval jsme si výsledek a autorský originál spolu s tabulkami Martinovi předal s tím, že jsem si byl správností zcela jistý. Bohužel za tři dny mě potkal a tvrdě mi vyčetl, že našel dvě chyby, a jasně mi ukázal lokality, kde jsem chyboval. Nebyl jsem v tom sám, podobné ojedinělé chyby nalezl vlastně i dalším spolupracovníkům na tomto projektu. Martin je originál, nejraději pracující sám a teprve výsledek podává svým občasným spolutvůrcům a o každé změně (zpravidla jde o detaily) se tvrdě dohaduje. Právě jeho preciznost vědecká a pedagogická je v nádherném kontrastu s jeho lidskou podobou, nesmírně citlivého a vnímavého člověka, který když posedí s přáteli, je schopen svým vypravěčským darem, anekdotami a ironií bavit společnost hodiny. Jsem rád, že jsem měl možnost poblíž takového člověka prožít svůj (nejen) profesní život. Původní vědecké práce – monografie: HAMPL, M. (1971): Teorie komplexity a diferenciace světa se zvláštním zřetelem na diferenciaci geografickou. Univerzita Karlova, Praha, 183 s. PAVLÍK, Z., HAMPL, M. (1975): Differentiation of Demographic Systems According to Development and Rank with Special Regard to the Third World. European Demographic Monographs, vol. V. E.C.P.S, The Hague, 46 s. HAMPL, M., KÜHNL, K., JEŽEK, J. (1978): Sociálněgeografická regionalizace ČSR. VÚSEI, Praha, 304 s. (Druhé vydání: Univerzita Karlova, Přírodovědecká fakulta, Praha 1983). HAMPL, M., CHARVÁT, F., PAVLÍK, Z. (1978): Society and the Coexistentional Structure of Reality. ÚFS ČSAV, Praha, 52 s. HAMPL, M., GARDAVSKÝ, V., KÜHNL, K. (1987): Regionální struktura a vývoj systému osídlení ČSR. Univerzita Karlova, Praha, 255 s. HAMPL, M. (1988): Teorie strukturální a vývojové organizace geografických systémů: principy a problémy. Studia geographica, Geografický ústav ČSAV, Brno, 78 s. HAMPL, M. (1989): Hierarchie reality a studium sociálněgeografických systémů. Rozpravy ČSAV, Řada matematických a přírodních věd, 99, sešit 1, Academia, Praha, 76 s. BARLOW, M., DOSTÁL, P., HAMPL, M., eds. (1994): Territory, Society and Administration. The Czech Republic and the Industrial Region of Liberec. University of Amsterdam, Amsterdam, 230 s. BARLOW, M., DOSTÁL, P., HAMPL, M., eds. (1994): Development and Administration of Prague. University of Amsterdam, Amsterdam, 170 s. HAMPL, M. a kol. (1996): Geografická organizace společnosti a transformační procesy v České republice. DemoArt, Praha, 395 s. HAMPL, M. (1998): Realita, společnost a geografická organizace: hledání integrálního řádu. Karolinum, Praha, 110 s. HAMPL, M. a kol. (1999): Geography of Societal Transformation in the Czech Republic. DemoArt, Praha, 242 s. HAMPL, M. (2000): Reality, Society and Geographical/Environmental Organization: Searching for an Integrated Order. DemoArt, Praha, 112 s. HAMPL, M. a kol. (2001): Regionální vývoj: specifika české transformace, evropská integrace a obecná teorie. DemoArt, Praha, 328 s. HAMPL, M. (2005): Geografická organizace společnosti v České republice: transformační procesy a jejich obecný kontext. DemoArt, Praha, 147 s.

Prof. RNDr. Martin Hampl, DrSc. kromě 15 uvedených monografií doposud dále publikoval více než 100 vědeckých článků, studií a dalších odborných textů jak v českém, tak v mezinárodním prostředí. Ivan Bičík 77

Sedmdesátiny Pavla Proška

Na podzim letošního roku oslaví významné životní jubileum náš dlouholetý kolega, uznávaný klimatolog, zkušený polárník a duchovní otec české polární stanice v Antarktidě, prof. RNDr. Pavel Prošek, CSc. Narodil se 23. září 1940 ve Zlíně, ale dětství prožil v Bystřici pod Hostýnem. Po úspěšném ukončení studia biologie a geografie na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity (později Univerzita J. E. Purkyně v Brně) působil v letech 1962–65 jako technický pracovník v Kartografickém a reprodukčním ústavu v Praze. Profesní kariéru klimatologa začal Pavel Prošek v roce 1970 po ukončení čtyřletého aspirantského pobytu na brněnské katedře geografie. K jeho růstu přispěly vědecké stáže na univerzitě v Bělehradě a Eidgenössische Technische Hochschule (ETH) v Curychu. V rámci jednoho z výzkumných projektů, který se na curyšském geografickém ústavu řešil, spolupracoval na měření struktury pole větru a energetické bilance ve vrcholových oblastech Alp. Jeho odborných kvalit a houževnatosti si brzy všimnul šéf ústavu prof. Fritz Müller, od kterého před ukončením desetiměsíční stáže na podzim roku 1970 dostal nabídku pokračovat ve stipendijním pobytu. Navíc byl přizván k účasti na mezinárodním projektu North Water řešeného v severozápadním Grónsku a kanadské Arktidě. To mu však zakázalo tehdejší vedení brněnské Přírodovědecké fakulty. Po návratu ze Švýcarska se pokoušel zúročit získané odborné kontakty a praktické zkušenosti s měřicí meteorologickou technikou a její aplikací v mikroklimatologii a biometeorologii, což se promítlo do jeho topoklimatických výzkumů v oblasti Pavlovských vrchů, Znojemska, Rosicka-Oslavanska i samotného města Brna. Situace na Přírodovědecké fakultě v Brně komplikovaná obdobím normalizace mu však ztěžovala nejen obhajobu doktorské a kandidátské práce, ale i výjezdy do zahraničí. Obrat k lepšímu nastal až v letech 1981–82, kdy se konečně dostal na stáže do Polska. Při jedné z návštěv družební univerzity ve Vratislavi mu tamní kolegové nabídli účast na vědecké expedici na Špicberky. Příslib výzkumné spolupráce v polárních oblastech ze strany geografů vratislavské univerzity znamenal konec izolace. Společně s brněnskými spolupracovníky, Rudolfem Brázdilem a Milanem Konečným, uskutečnil v roce 1985 první vědeckou expedici na Špicberky. S podporou sovětských glaciologů a geologů realizovali na toto arktické souostroví ještě dvě další expedice v letech 1988 a 1990. Další polární výzkumy a zahraniční aktivity na sebe nenechaly dlouho čekat. Odborné aktivity a kvalitní vědecké publikace v oblasti meteorologie a klimatologie umožnily Pavlu Proškovi v roce 1991 předložení a úspěšnou oponenturu habilitační práce, na kterou koncem roku 1998 navázalo jmenování profesorem fyzické geografie na Masarykově univerzitě v Brně. V této době již působil jako vedoucí katedry geografie, resp. Geografického ústavu, který vedl v období 1994–2005. Počátkem 90. let zaměřil svůj profesní i osobní zájem na zkoumání Antarktidy. V letech 1994–1997 společně s kolegy z Botanického ústavu AV ČR a Solární a ozónové observatoře ČHMÚ studoval na polské antarktické stanici H. Arctowského vliv změn energetické bilance a UV záření na tamní ekosystémy. Navazující výzkumný záměr MŠMT v období 78

1999–2004 umožnil vědeckému týmu z Přírodovědecké fakulty MU pod jeho vedením popsat některé zajímavé vegetační oázy v oblasti Antarktického poloostrova. V této době si však jako zkušený vědec začal také uvědomovat případné komplikace, které s realizací dlouhodobých zahraničních projektů mohou vzniknout. Podpořen pozitivními ohlasy na publikované práce a doporučeními kolegů ze zahraničí začal Pavel Prošek se svými nejbližšími spolupracovníky usilovat o vybudování české vědecké stanice v Antarktidě. Díky obrovskému nadšení a vytrvalosti se mu podařilo překonat počáteční problémy a postupně získat podporu vedení Masarykovy univerzity a následně také MŠMT, které poskytlo prostředky na stavbu a zprovoznění stanice. Česká antarktická stanice Johanna Gregora Mendela byla vybudována na severním pobřeží ostrova Jamese Rosse během dvou letních antarktických sezón a slavnostně předána do užívání 27. února 2007. Vybudováním stanice však aktivity Pavla Proška ani zdaleka nekončí. V posledních letech se aktivně podílí na přípravě a realizaci dalších vědeckých a technických projektů, které mají zajistit rozvoj infrastruktury stanice a podpořit výzkumnou činnost v této oblasti zejména pro studenty a novou generaci mladých vědců. V současnosti vede jednání s European Polar Board, organizací, která pod záštitou European Science Foundation sdružuje a koordinuje mezinárodní vědeckou spolupráci a logistické operace v Arktidě i Antarktidě. Pavel Prošek, jako pedagog na katedře geografie a nynějším Geografickém ústavu, vedl a stále vede výuku předmětů hlavně se zaměřením na fyzickou geografii, zejména meteorologii a klimatologii, geografii polárních oblastí, ale i statistické metody v geografii. Na půdě Geografického ústavu stále aktivně vystupuje jako člen oborové rady doktorského studijního programu. Je předsedou komisí pro státní a doktorské zkoušky, a to i na katedře fyzické geograie a geoekologie PřF UK v Praze. Během svého dlouhého působení na brněnské Masarykově univerzitě vedl a vede řadu bakalářských, diplomových a disertačních prací. Jeho kolegové a nejbližší spolupracovníci si na něm cení především jeho cílevědomosti a píle, díky kterým byl schopen uskutečnit často velmi náročné a komplikované projekty, dosáhnout vysokých odborných cílů a vypořádat se složitými situacemi, kterých zejména v souvislosti s výstavbou stanice bylo mnoho. Nebýt jeho entuziasmu a vytrvalosti, nemusela by dnes Česká republika, respektive Masarykova univerzita mít moderní antarktickou stanici a řadu výzkumných polárních projektů, které si postupně získávají uznání mezinárodní vědecké komunity. Přejeme prof. Pavlu Proškovi, aby mu stávající elán a dobré zdraví vydržely i do dalších let a aby i nadále byl vůdčí osobností českých vědeckých aktivit v Antarktidě. Kamil Láska

K životnímu jubileu RNDr. Zdeňky Tarabové

Do skupiny významných osobností „brněnské sídelní geografie“ patří jednoznačně i Zdeňka Tarabová, která se dne 9. července dožila významného životního jubilea. Vysokoškolské studium učitelské kombinace biologie-zeměpis za79

hájila na Přírodovědecké fakultě v té době University Jana Evangelisty Purkyně v roce 1957. Během studia působila na katedře geografie jako pomocná vědecká síla, později jako asistentka na poloviční úvazek. Diplomovou práci s názvem „Vyškov – sídelně geografická charakteristika města“ obhájila v roce 1962. Po ukončení studia zůstala pracovat na mateřské katedře, nejdříve jako asistentka a od roku 1965 jako odborná asistentka. Rigorózní práci zaměřila na problematiku vymezování a vlastní fungování zázemí města na příkladu Vyškova (1974). Vědecko-výzkumně i pedagogicky působila na katedře geografie až do roku 2003. Jejím hlavním odborným zaměřením se postupně stala jak geografie osídlení, tak geografie obyvatelstva. Společně se svými kolegy řešila řadu výzkumných úkolů, které byly věnovány nejen dílčím regionálně geografickým analýzám, ale často také komplexním syntézám. Zvolená modelová území byla většinou součástí Jihomoravského kraje (např. Brněnská aglomerace, Znojemsko, Rosicko-Oslavansko apod.). Zabývala se především dvěma okruhy problémů, a to: 1) transformací struktury osídlení pod vlivem změn v rozmístění obyvatelstva (zvláštní pozornost věnovala funkční a velikostní struktuře sídel a také sídelní struktuře v depopulačních oblastech); 2) geografickou mobilitou obyvatelstva (zde šlo především o analýzu pohybu za prací a studium mezistřediskových vazeb). Získané výsledky publikovala v odborných univerzitních časopisech „Scripta a Folia“, případně v perodikách Geografického ústavu ČSAV. Studenti geografie v Brně vždy oceňovali její poctivý pedagogický přístup k přednáškám, cvičením či seminářům. I proto patřila na katedře mezi učitele, o které byl největší zájem k vedení bakalářských a diplomových prací. Její základní přednáškou byla dvousemestrální geografie obyvatelstva a sídel. Kromě „regionálek“ vyučovala také demografii a metody sociálněgeografického výzkumu. Je autorkou několika učebních textů věnovaných geografii obyvatelstva a demografii (ve spoluautorství s P. Chalupou nebo J. Vystoupilem) a statistickým metodám v geografii (spoluautor R. Brázdil a další). Od počátku svého profesionální působení v geografii až dodnes je členkou České geografické společnosti. Byla dlouholetou členkou výboru Jihomoravské pobočky ČGS. Pravidelně se účastnila sjezdů ČGS i řady odborných seminářů pořádaných sekcemi naší společnosti. Byla velmi oblíbená nejen mezi studenty a kolegy na katedře geografie brněnské Přírodovědecké fakulty, ale také mezi geografy z ostatních geografických pracovišť u nás. Dodnes má kontakty i na geografy v zahraničí, především v Polsku a Německu. Zdeňka dokázala v minulosti překonat řadu životních překážek a věříme, že tomu tak bude i nadále. Proto jí za celou Českou geografickou společnost přejeme do příštích let jenom to nejlepší. Václav Toušek

80

RNDr. Ivan Farský, CSc. šedesátiletý

Významné životní jubileum oslaví v srpnu tohoto roku Ivan Farský, rodák z Jablonce nad Nisou, dlouholetý člen České geografické společnosti (do roku 2006 předseda Severočeské pobočky ČGS) a odborný asistent katedry geografie Přírodovědecké fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Vzhledem k tomu, že mne s Ivanem dělí generační rozdíl, a nemohu tedy podávat přesné svědectví o jeho několik desítek let trvající geografické práci, dovolím si na tomto místě spíše osobní pohled, rámovaný základními údaji o jeho profesním životě. Ivan Farský absolvoval geografii na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem (1972), v roce 1982 získal titul doktor přírodních věd na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze a kandidátskou disertační práci obhájil na Masarykově univerzitě v Brně (1994). Po různých pracovních zkušenostech nastoupil v roce 1985 na tehdejší katedru geografie a biologie, později samostatnou katedru geografie v Ústí nad Labem. Zde působí dodnes a kromě výuky, podpořené autorstvím četných studijních textů, se podílel také na několika výzkumných projektech, jejichž výsledky prezentoval v periodikách a konferenčních sbornících u nás i v zahraničí. Ivan pro mne představuje geografa klasické školy, a to hned ve dvou ohledech. Tím prvním je většině současníků již nepřístupná dovednost vyrobit, nainstalovat či opravit veškeré „klasičtější“ pomůcky výzkumu i výuky. K tomu se, za druhé, přičítá vpravdě srdeční láska ke krajině a k jejímu pozorování. Ta je patrná i ze skutečnosti, že své, domnívám se prioritní, zaměření na hydrologii (změny srážko-odtokových poměrů) a meteorologii (mikroklimatická měření) již dlouho pokládá do kontextu celé fyzické geografie a fyzickogeografické poznatky velmi často využívá v geografii cestovního ruchu, která se mu stala druhým oborem. Výsledky Ivanovy dlouholeté práce na tomto poli jsou veskrze praktické. Mnohé z jím navržených tras stály za rozvojem Pobaltí jako destinace cestovního ruchu z Česka, podobně populární jsou průvodce, které odborně redigoval (z posledních např. Petrohrad). Vědomí toho, že jako geograf musí poznávat regionální specifika krajin, jej vedla nejen k osobním cestám, ale především k navázání profesionálních kontaktů s univerzitami zejména v Německu, Polsku, Pobaltí a Rusku, které se následně staly častými místy studijních pobytů studentů. Zmíněná odborná spolupráce byla založena zvláště na jubilantově dlouholetém zájmu o problematiku povrchové těžby a rekultivací v modelovém území podkrušnohorských pánví. Obě výše uvedené vlastnosti (praktičnost a až neřízená láska ke krajině jako celku) staví oslavence do těžké pozice v současném vědeckém trendu, který je naplněn nedozírnými technologiemi, úzkou oborovou profilací a scientometrickými eskapádami. Tyto vlastnosti však zároveň Ivana činí svébytnou postavou české (fyzické) geografie. Ivanova svébytnost, k níž se (jak mi snad dají za pravdu ti, kteří jej znají) přidávají i jedinečné osobní vlastnosti, pak může působit na kolegy i studenty různě. Ke každému, koho by případně odrazovala, jsem však schopen postavit jiného (nesčetné diplomanty nevyjímaje), pro nějž byl Ivan inspirací k dalšímu studiu fyzické geografie. Takovým byl a je i pro mne a přeji mu za všechny kolegy vše dobré do dalších let osobního i profesního života. Pavel Raška 81

K životnímu jubileu PaedDr. Jany Peštové

Doktorka Jana Peštová se narodila v Ústí nad Labem. V rodném městě navštěvovala střední školu a také dokončila svá vysokoškolská studia. Absolvování Pedagogické fakulty v Ústí nad Labem, obor matematika-zeměpis, se stalo základním kamenem jejího profesního růstu a startem pro její celoživotní lásku – práci se žáky a studenty. Pedagogické poslání jubilantky se začalo odvíjet na gymnáziu v Lovosicích a na cvičné ZŠ v Ústí nad Labem. Od spolupráce při vedení průběžných a souvislých praxí studentů to byl už jen krůček do náruče katedry geografie tehdejší Pedagogické a nynější Přírodovědecké fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem v roce 1982. S katedrou je její osud svázán až do současnosti. Dr. Jana Peštová patří k našim předním odborníkům v oboru didaktiky geografie. V roce 1985 získala titul PaedDr., v letech 1995–1997 byla vedoucí Střediska pro další vzdělávání učitelů při Pedagogické fakultě a v letech 1998–2003 externím pracovníkem Pedagogického centra. Celá řada aktivit a toho nejlepšího na poli didaktiky geografie u nás je spojována s jejím jménem. V rámci své vědecké a odborné činnosti se podílí na řešení řady grantových projektů FRVŠ, katedrálních projektů Phare i projektů Evropských sociálních fondů. Spolupracovala na výzkumném záměru s názvem „Aktivní konstrukce poznání žáka v oblasti přírodovědných předmětů“. Je členkou České geografické společnosti (sekce geografického vzdělávání), Ústřední komise zeměpisné olympiády, redakční rady časopisu Dnešní svět a lektorského týmu MŠMT ČR pro posuzování učebnic zeměpisu. Pro svou srozumitelnost a nápaditost jsou učiteli a zejména žáky velice pozitivně přijímány zeměpisné učebnice a školní pomůcky, na jejichž přípravě se podílela. Je spoluautorkou „učebnicové trilogie“ zeměpisu pro 8. třídy vydaného nakladatelstvím Fraus (vlastní učebnice, pracovní sešit a příručka pro učitele), která dostává nyní i moderní interaktivní modifikaci. Průkopnickou podobu měl zeměpis „Evropa a Asie pro základní školy“ v nakladatelství Prospektrum. Podílela se i na „Hospodářském zeměpisu“ pro obchodní akademie. Z její autorské dílny vyšel pracovní sešit „Praktický zeměpis“ a další didaktické materiály vydávané v Nakladatelství České geografické společnosti. Vysokoškolským studentům byla určena didakticky laděná skripta, např. „Geografie zeměpisných objevů“. S výsledky její práce se můžeme seznámit v časopisech – „Geografické rozhledy“ či „Dnešní svět“. Toto je však pouze jedna stránka. Tou druhou, a neméně důležitou, je její neutuchající elán dát každému ze stromu geografického poznání nejšťavnatější ovoce. To oceňují její studenti a pedagogové při jejích didakticky zaměřených přednáškách, ale zejména děti soutěžící v rámci zeměpisné olympiády. Vždyť právě jubilantka byla ta, která „olympijskou pochodeň“ držela v letech 2004–2007 nejvýše. Kolik dětských srdcí jí bylo zažehnuto, kolik nových geografů se zrodilo! Ve jménu kolegů přeji dr. Janě Peštové do dalších let mnoho zdaru a mnoho dalších kilometrů nejen na kole, na lyžích, ale i na klikatých cestách geografického poznání. Jiří Anděl 82

Odborný seminář na počest doc. RNDr. V. Přibyla, CSc., doc. RNDr. J. Votýpky, CSc., RNDr. B. Balatky, CSc. a RNDr. J. Kastnera

Katedra fyzické geografie a geoekologie PřF UK v Praze uspořádala na počest dlouhodobé spolupráce s výše zmíněnými členy odborný seminář, který proběhl dne 15. dubna 2010 ve slavnostní podobě. Tohoto semináře se jako hosté účastnili i členové dalších kateder geografické sekce. V úvodní části poděkovali proděkan geografické sekce a vedoucí KFGG všem zmíněným kolegům za jejich pedagogickou a výzkumnou práci na PřF UK. Následně poutavě zavzpomínali oba docenti na léta strávená na půdě naší fakulty a připomněli řadu zajímavostí, jež byla přínosná zejména pro mladší kolegy i přítomné studenty. Za zdůraznění stojí např. srovnání rozvoje katedry za posledních 30 let, kdy počet pracovníků systematicky narůstal, či vysoká míra pedagogické vytíženosti v 80. letech minulého století. Z vystoupení doc. Přibyla např. vyplynulo, že v letech 1965–2010 vedl 25 přednášek (např. obecná geomorfologie, fyzická geografie kontinentů, vznik a vývoj kontinentů a oceánů či polární oblasti) a dále 3 semináře a 4 terénní praxe a exkurze. Katedra měla tehdy méně členů a pedagogické vytížení bylo tedy se současným stavem nesrovnatelně větší. Doc. Přibyl i doc. Votýpka působili na katedře od 60. let minulého století a RNDr. Balatka se stal členem katedry po zrušení pražské pobočky Geografického ústavu AV ČR v dubnu roku 1993. RNDr. Kastner působil na katedře od roku 1985 jako odborný pracovník a po roce začal pracovat jako odborný asistent. Nezapomnělo se ani na působení doc. Přibyla a doc. Votýpky ve funkci vedoucího katedry, a to v letech 1986–1998. Doc. RNDr. Václav Přibyl, CSc. byl přijat na katedru v roce 1964, nejprve jako interní vědecký aspirant, poté pracoval jako samostatný odborný pracovník, odborný asistent a jako docent působí od roku 1985. Vedoucím kated-

Obr. 1 – Proděkan geografické sekce doc. J. Langhammer (vlevo) blahopřeje dr. B. Balatkovi (vpravo). Uprostřed doc. V. Přibyl. Foto: D. Fialová.

83

Obr. 2 – Vlevo: dr. J. Kastner s oceněním. – Vpravo: vedoucí katedry fyzické geografie a geoekologie doc. V. Vilímek (vlevo) s doc. J. Votýpkou (vpravo) při předání pamětní fotografie. Foto: D. Fialová.

ry byl v letech 1986–1991. Z jeho širokého výzkumného zaměření jmenujme např. morfostrukturní výzkum, jenž se uplatňoval při výběru lokalit pro jaderná zařízení, geomorfologické výzkumy v údolí Vltavy či mapování čtvrtohorních pokryvných útvarů. Seznam jeho odborných prací (publikovaných i nepublikovaných) je skutečně početný a obsahově významný. Za pozornost stojí také bohaté vedení studentských prací – u diplomových/magisterských prací bychom např. nalezli číslo 54. Po dlouhá léta pracoval také v různých funkcích od předsednictví a členství v různých komisích až po dlouholeté vedení oborové rady doktorského postgraduálního studia – dříve Fyzická geografie a nyní Fyzická geografie a geoekologie (1992–2009). Doc. RNDr. Jan Votýpka, CSc. pracoval na katedře od roku 1964 a v letech 1992–98 byl jejím vedoucím. Nosnými přednáškami byly Všeobecná geomorfologie, Dynamická geomorfologie, Fyzická geografie SSSR a Fyzická geografie Severní Ameriky. Výzkum byl zaměřen především na chráněné oblasti a NP ČR (např. Šumavu, Jizerské hory, Český kras, Českomoravskou vrchovinu a další). Zabýval se rovněž morfostrukturou a morfoskulpturami Kolorádské plošiny a spolupracoval na regionálním modelování reliéfu a klimatu. Knižní publikace a skripta byly zaměřeny především na regionální geografii (např. Severní Amerika, Evropa) významně se rovněž uplatnil v popularizaci geografie. S jeho schopností poutavě přiblížit studentům či široké veřejnosti problematiku geomorfologie (či fyzické geografie) souvisí také skutečnost, že jeho volitelné přednášky jsou dodnes bohatě navštěvovány a exkurze, které v minulosti vedl (např. na Slovensko), vždy dokázaly studentům přiblížit problematiku vývoje reliéfu a zaujmout je. Stejně tak dokázal nadchnout studenty pro studium geomorfologie a přitáhnout je k této specializaci fyzické geografie. RNDr. Břetislav Balatka, CSc. odstartoval svoji vědeckou dráhu roku 1954, kdy byl přijat na pozici vědeckého aspiranta do geologicko-geografické sekce ČSAV. Již v roce 1962 vydávají spolu s RNDr. J. Sládkem, CSc. monografii Říční terasy českých zemí, která je zdrojem cenných informací dodnes. Od té doby vydal dr. Balatka obrovské množství publikací (jejich seznam, jež byl 84

vydán již v roce 2001 v AUC Geographica, je dlouhý na 7,5 strany). A je tomu pouze několik týdnů, kdy vyšla monografie Vývoj údolí Sázavy v mladším kenozoiku od autorů B. Balatka, J. Kalvoda. Z bohaté vědecké činnosti dr. Balatky vyberme (kromě výzkumu teras) např. práce týkající se vývoje pískovcového reliéfu, geomorfologické regionalizace či morfotektoniky. Po přestupu do řad členů katedry FGG se dr. Balatka zapojil jak do výuky, tak i do vedení prací studentů. RNDr. Jiří Kastner je jediným z výše jmenovaných, jehož jméno si nespojujeme s geomorfologií, ale s meteorologií a klimatologií. Nicméně u všech těchto našich kolegů se dá říci, že byli současně a plně fyzickými geografy. Jméno dr. Kastnera bude do budoucna nerozlučně spjato s garancí kvalitní výuky na poli klimatologie a meteorologie, s vedením bakalářských a magisterských prací, ale jeho široký odborný rozhled pojímal např. i teoretickou geografii či nauku o krajině. Jeho komplexní přístup k fyzické geografii mu umožňoval zapojit se aktivně do výuky regionální geografie (Fyzická geografie Československa a později České republiky). Díky jeho péči o mobilní meteorologickou stanici katedry má dnes naše pracoviště kontinuální řadu velmi cenných dat z lokality Pecný. Ve druhé části proběhla odborná část semináře, na které byly předneseny následující referáty: prof. J. Kalvoda – Korelace morfogenetických rysů reliéfu se strukturou globálního tíhového modelu Země EGM 08; doc. V. Vilímek – Přehled geomorfologických výzkumů v Peru za posledních 15 let; dr. P. Štěpančíková – Studium aktivní tektoniky okrajového sudetského zlomu. Všem zmíněným dlouholetým pracovníkům katedry touto formou ještě jednou co nejsrdečněji děkujeme za jejich aktivní přínos pro rozvoj našeho pracoviště a přejeme jim do budoucích let hodně zdraví a bohaté plány v jejich osobním i profesním životě. Vít Vilímek

Vzpomínka na RNDr. Františka Nekováře

Letos 8. června to bude 100 let, co se narodil můj otec RNDr. František Nekovář. Chtěla bych vám ho připomenout malou vzpomínkou, kterou si svým životem a prací zaslouží. Byl vysokoškolským pedagogem, mezinárodně uznávaným geografem, ligovým fotbalovým rozhodčím, sportovním funkcionářem, hlubockým občanem. Vystudoval geografii na Přírodovědecké fakultě brněnské univerzity a věnoval se tomuto oboru celý svůj život jako středoškolský a vysokoškolský pedagog i jako vědecký pracovník. Od roku 1961 předával své znalosti studentům Pedagogické fakulty v Českých Budějovicích. Zpracoval komplexní regionální klimatický obraz jižních Čech v šestnácti dílčích svazcích, které byly publikovány ve Sborníku Jihočeského muzea a v dalších vědeckých časopisech. Toto dílo bylo charakterizováno jako rozsáhlé a geograficky velmi cenné. Od roku 1934 byl členem Československé společnosti zeměpisné (předchůdkyně dnešní České geografické společnosti), kde od roku 1968 byl členem předsednictva a na několik let se stal i předsedou zeměpisné společnosti. Byl aktivním účast85

níkem mezinárodních geografických kongresů ve Stockholmu (1960) a v Dillí (1968). Jako delegát České geografické společnosti se účastnil sjezdů geografů v Toruni (1976), Vratislavi (1977), Poznani (1978) a Čenstochové (1979). Mimo svůj profesní život byl také velmi aktivním sportovním činovníkem a funkcionářem. Vynikl zejména jako přesný a objektivní ligový a mezinárodní rozhodčí kopané. Za šestnáct let svého působení ve fotbale byl zvolen předsedou středočeské skupiny rozhodčích. V roce 1948 byl mezinárodní fotbalovou organizací FIFA delegován na mezinárodní kurz fotbalových rozhodčí v Londýně, kde měl přednášet „Výklad pravidel kopané“. Tato cesta se však kvůli únorovému převratu neuskutečnila a otec byl bezdůvodně zbaven členství ve Sboru rozhodčích. I přes tuto hlubokou křivdu na sport nikdy nezanevřel a věnoval se aktivně funkcionaření, kde se stal předsedou hokejového oddílu Slavoj České Budějovice. V Hluboké nad Vltavou se celou řadu let věnoval sportu ve výboru TJ Tatran. Za svou celoživotní činnost dostal řadu ocenění jak za své vědecké působení, tak i sportovní. V roce 1981 ve svých 71 letech odešel uprostřed rozdělané práce. Miluše Krátká

Geografická výročí 2010

Každý obor, který má své dějiny, se dříve či později dostane i k významným jubileím, ať již událostí, nebo významných osobností. Ani česká geografie není výjimkou: a pro rok 2010 těch výročí je vcelku dost, a nikoli nevýznamných. Nejstarším z geografických jubilantů by byl Jan Palacký. Syn „otce národa“ Františka Palackého se narodil přesně před 180 lety, 10. října 1830. V době jeho mládí se ještě geografie v Praze nestudovala; proto absolvoval práva (celý život se honosil titulem JUDr.) a teprve poté si doplnil odborná studia zeměpisu především v Berlíně (ještě zastihl Karla Rittera) a v Mnichově (u Karla Martia). Roku 1856 se v Praze habilitoval jako první český docent geografie, po smrti matky (1860) ale zdědil velký statek Lobkovice a vědu postupně opouštěl. Až poté, co o majetek přišel, se – mj. v souvislosti s předpokládaným dělením univerzity na českou a německou – k akademické kariéře vrátil, roku 1885 se stal mimořádným a roku 1891 řádným profesorem geografie na české univerzitě. Zemřel 22. února 1908 v Praze. Velmi plodným pro českou geografii byl rok 1880, kdy se – navíc během pouhých dvou měsíců – narodili hned tři významní čeští vědci. Z nich nejproslulejším byl Jiří Viktor Daneš (* 23. 8. 1880, Pavlov u Kladna); již od studií patřil k nejoblíbenějším žákům Jana Palackého, kterého ovšem odborně i lidsky jednoznačně předčil. Ostatně již roku 86

1912, ve 32 letech, byl jmenován mimořádným profesorem. Odborně se zabýval fyzickou geografií, zejména studiem krasu, ale zasahoval i do sociální a regionální (Balkán, Austrálie) geografie. Pracoval i v československé diplomacii a v akademických funkcích (1925/26 děkan PřF UK). Zemřel tragicky, 11. dubna 1928, po automobilové nehodě v Kalifornii. V dobách, kdy byl Daneš jedním z nejvýznamnějších představitelů fakulty, na ní přišel také další pozdější profesor a děkan – Bedřich Šalamon (* 16. 7. 1880, Praha). Působil převážně jako profesor na středních školách a teprve ve 20. letech se externě habilitoval z kartografie na UK, kmenovým profesorem se stal až roku 1931 – zřejmě i vlivem Václava Lásky (mimochodem Šalamonova souseda na letním bytě v Řevnicích), na jehož dílo navázal. Sám vychoval řadu žáků, mezi nimiž vynikl jeho nástupce (a syn bývalého Šalamonova kolegy z reálky v Ječné ulici) Karel Kuchař. Zemřel v srpnu 1967. Konečně třetí představitel ročníku 1880 nebyl čistý geograf, ale především statistik, i když jeho habilitace byla z oboru antropogeografie: Jan Auerhan (* 2. 9. 1880). Byl synem lesníka z Českomoravské vrchoviny, vystudoval práva (a národní hospodářství, tehdy na právech přednášené) u Albína Bráfa. Celý život pak pracoval ve Státním úřadě statistickém, v jehož čele v letech 1929–39 stál. Ke geografii ho přivedlo studium českých národnostních menšin v zahraničí a také malých evropských národů. Díky němu se také v roce 1930 stal docentem UK. Konec Auerhanova života byl tragický: nejprve těžce onemocněl a musel být penzionován, za heydrichiády byl jako představitel české inteligence zatčen a 9. června 1942 popraven nacisty na kobyliské střelnici. Ještě dvě geografická výročí se týkají geografů (resp. osob geografii blízkým) jiných ročníků, ale také ještě z 19. století. Václav Dědina (* 6. 12. 1870) byl synem mlynáře z Vinařic u Mladé Boleslavi. Dlouhá léta byl středoškolským profesorem v Kolíně, Valašském Meziříčí, Mladé Boleslavi a Praze. Habilitoval se roku 1920, ale trvalou profesuru obdržel až po tragické Danešovi smrti na konci 20. let. Do dějin české geografie se zapsal jako dobrý popularizátor spíše než vědeckým dílem – především jako hlavní redaktor Československé vlastivědy. Zemřel jako skoro devadesátiletý, 30. 11. 1956 v Praze. František Roubík (* 31. 7. 1890, Jindřichův Hradec; † 5. 5. 1974, Praha) byl spíše historik než geograf, ale pod vlivem svého pražského učitele, J. V. Šimáka, se dostal k historické geografii a kartografii – z jeho děl vyniká „Přehled vývoje vlastivědného popisu Čech“ (1940), dvoudílný „Soupis map českých zemí“ (1952–55) a také zpracování seznamu zaniklých osad v Čechách. Přednášel i na Filozofické fakultě UK a zasloužil se o založení mapové sbírky Historického ústavu AV ČR. 87

Vedle slavných narození si připomínáme také data smutnější, výročí úmrtí. V letošním roce se týkají především tří osobností. Dne 27. prosince 1950 zemřel Antonín Boháč (* 1882, Lišice u Kutné Hory), jeden z tvůrců české demografie. Původním povoláním byl středoškolský profesor filologie, ale přiklonil se ke statistice a po vzniku Československa přešel do služeb Státního úřadu statistického, kde byl řadu let náměstkem Jana Auerhana a v letech 1939–41 dokonce přednostou úřadu. K pedagogické práci na vysoké škole se dostal nakrátko, až po 2. světové válce. Studoval především otázky populačního vývoje, spoluorganizoval dvě sčítání lidu a průkopnickým způsobem zpracoval mapy obyvatelstva pro „Atlas republiky československé“ (1935). Rokem velkých úmrtí ovšem byl především rok 1960, kdy krátce po sobě zemřely dvě osobnosti, tvořící tvář české geografie, ale v obou případech v závěru života už poněkud vystoupivší z prvních řad naší vědy: Karel Absolon († 6. 10. 1960) a Viktor Dvorský († 26. 11. 1960). Starší z nich, K. Absolon, se narodil v Boskovicích roku 1877 jako syn lékaře. Vystudoval zoologii, ale akademickou kariéru udělal ve fyzické geografii – především jako znalec krasu, a to jak na Moravě (bez něj bychom o Punkevních jeskyních nevěděli), tak i například na Balkáně, kde mj. prokázal, že ústím Trebinjšnice je skutečně Ombla (Rijeka Dubrovačka). Od roku 1927 byl neplaceným profesorem fyzické geografie na UK. Jako organizátor se zasloužil jak o vznik brněnského muzea Anthropos, tak o řadu archeologických výzkumů: s Absolonem bývá spojována např. Věstonická Venuše, i když u jejího objevu v roce 1925 přímo nebyl. Konečně Viktor Dvorský (1882–1960) je považován za zakladatele české antropogeografie. Láska k velehorám (byl jedním z průkopníků české vysokohorské turistiky, zejména ve slovinských Alpách) jej sice původně zavedla k fyzické geografii, nicméně od ní přešel – přes geografii odlehlých oblastí – ke studiu zeměpisu člověka, jehož základní studie pro českou odbornou literaturu zpracoval. Přednášel na UK, technice (až později se z ní odštěpila dnešní VŠE), i na Svobodné škole politických nauk, nicméně vysoké pracovní vypětí jej nakonec na jaře 1929 dovedla až k mrtvici, která jej téměř zcela vyřadila z odborného života. Žil a pracoval, byť s mnoha omezeními, ale ještě víc než třicet let. O těchto i dalších významných osobnostech na poli geografie naleznete v publikaci MARTÍNEK, J. (2008): Geografové v českých zemích 1800–1945 (biografický slovník). Historický ústav AV ČR, Praha, 245 s.

Jiří Martínek

88

LIDÉ – PEOPLE Jubilanti společnosti 72 – Doc. RNDr. Rostislav Netopil, CSc. zemřel (V. Herber) 72 – Zemřel prof. RNDr. Stanislav Horník, DrSc. (H. Svatoňová, L. Lauermann) 74 – Životní jubileum prof. RNDr. Jaromíra Demka, DrSc. (K. Kirchner, P. Mackovčin) 75 – Optimistický skeptik Martin Hampl sedmdesátníkem (I. Bičík) 76 – Sedmdesátiny Pavla Proška (K. Láska) 78 – K životnímu jubileu RNDr. Zdeňky Tarabové (V. Toušek) 79 – RNDr. Ivan Farský, CSc. šedesátiletý (P. Raška) 81 – K životnímu jubileu PaedDr. Jany Peštové (J. Anděl) 82 – Odborný seminář na počest doc. RNDr. V. Přibyla, CSc., doc. RNDr. J. Votýpky, CSc., RNDr. B. Balatky, CSc. a RNDr. J. Kastnera (V. Vilímek) 83 – Vzpomínka na RNDr. Františka Nekováře (M. Krátká) 85 – Geografická výročí 2010 (J. Martínek) 86

INFORMACE ČESKÉ GEOGRAFICKÉ SPOLEČNOSTI INFORMATION OF CZECH GEOGRAPHIC SOCIETY Redakční rada – Editorial Board Šéfredaktor (Editor-in-Chief): RADIM PERLÍN (Univerzita Karlova v Praze) Výkonný redaktor (Executive Editor): SILVIE KUČEROVÁ (Univerzita Karlova v Praze) JAN BRUS (Univerzita Palackého v Olomouci), DANA FIALOVÁ (Univerzita Karlova v Praze), VLADIMÍR HERBER (Masarykova univerzita, Brno), EVA KALLABOVÁ (Ústav geoniky AV ČR, v. v. i., Brno), MARTIN KOVÁŘ (Ostravská univerzita v Ostravě), STANISLAV KRAFT (Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích), ALENA MATUŠKOVÁ (Západočeská univerzita v Plzni), TOMÁŠ ORŠULÁK (Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem), PAVEL PTÁČEK (Univerzita Palackého v Olomouci), ALEŠ RUDA (Masarykova univerzita, Brno), VERONIKA SMOLKOVÁ (Ostravská univerzita v Ostravě), MIROSLAV ŠOBR (Univerzita Karlova v Praze), TOMÁŠ VÁGAI (Technická univerzita v Liberci) Ročník 29, číslo 2 vyšlo v září 2010 Vydává Česká geografická společnost. Redakce: Albertov 6, 128 43 Praha 2, tel.: 221995512, e-mail: [email protected]. Rozšiřuje, informace podává sekretariát České geografické společnosti, Univerzita Karlova v Praze, Přírodovědecká fakulta, Albertov 6, 128 43 Praha 2, tel.: 221951397, fax: 224920657, e-mail: danafi@natur.cuni.cz. – Sazba: P3K (www.p3k.cz). Tisk: PBtisk, Příbram. – Vychází 2krát ročně. – Časopis je samostatně neprodejný, určený členům České geografické společnosti, je součástí členského příspěvku ČGS. – Rukopis tohoto čísla byl odevzdán k sazbě dne 17. 8. 2010. © Česká geografická společnost, 2010

ISSN 1213-1075

http://www.geography.cz

Neprodejné

POKYNY PRO AUTORY Rukopis příspěvků předkládá autor v originále a v elektronické podobě (Word), věcně a jazykově správný. Rukopis musí být úplný, tj. se seznamem literatury (viz níže), obrázky, texty pod obrázky, s anglickým abstraktem a anglickými klíčovými slovy. Zveřejnění v jiném jazyce než v českém nebo anglickém podléhá schválení redakční rady. Rozsah kompletního rukopisu je u vědeckých výzkumných článků a článků přehledových či diskusních maximálně 2 000 – 4 000 slov, a to včetně příloh. Jen výjimečně může být se souhlasem redakční rady větší. Pro rubriku Literatura se přijímají příspěvky v rozsahu 1 200 – 2 000 slov, pro ostatní rubriky maximálně 1 200 slov, výjimečně ve zdůvodněných případech do 2 000 slov. Abstrakt (včetně klíčových slov) v angličtině připojí autor k příspěvkům pro rubriku Zprávy z výzkumu a diskuse. Abstrakt má celkový rozsah maximálně 80 slov. Text abstraktu dodá autor současně s rukopisem, a to v anglickém i českém znění. Redakce si vyhrazuje právo podrobit anglické texty jazykové revizi. Seznam literatury musí být připojen k příspěvkům pro rubriku Zprávy z výzkumu a diskuse. Použité prameny seřazené abecedně podle příjmení autora musí být úplné a přesné. Bibliografické citace musí odpovídat následujícím vzorům: Citace z časopisu: RASMUSSEN, T. F. (1994): Zkušenosti a pojetí územního a regionálního plánování v Norsku. Geografie, 99, č. 1, s. 1–13. Citace knihy: GREGORY, K. J. (2000): The changing nature of physical geography. Arnold, London, 368 s. Citace kapitoly z knihy: MARCOU, G. (1993): New tendencies of local government development in Europe. In: Bennet, R. J. (ed.): Local government in the new Europe. Belhaven Press, London, New York, s. 51–66. Odkaz v textu na jinou práci se provede uvedením autora a v závorce roku, kdy byla publikována. Např.: Vymezováním migračních regionů se zabýval Korčák (1961), později na něho navázali jiní (Hampl a kol. 1978). Obrázky zpracované v digitální podobě je nutné dodat (souběžně s vytištěným origi-

nálem) i v elektronické podobě (formát .tif, .wmf, .eps, .ai, .cdr, .jpg). Mapy a grafy je nutné dodat v černobílém provedení. Xeroxové kopie lze použít jen při zachování zcela ostré černé kresby. Předlohy větších formátů než A4 redakce nepřijímá. Fotografie zpracované v digitální podobě musí mít dostatečné rozlišení (minimálně 300 dpi). Fotografie odevzdané v analogové podobě formátu min. 13×18 cm a max. 18×24 cm musí být technicky dokonalé a reprodukovatelné v černobílém provedení. Texty pod obrázky musí obsahovat jejich původ (jméno autora, pramen, příp. odkud byly převzaty apod.). Údaje o autorovi (event. spoluautorech), které autor připojí k rukopisu, jsou: adresa pracoviště, včetně PSČ, e-mailová adresa. Všechny příspěvky pro rubriku Zprávy z výzkumu a diskuse procházejí recenzním řízením. Recenzenti jsou anonymní, redakce jejich posudky autorům neposkytuje, autor obdrží výsledek recenzního řízení, kde je uvedeno, zda byl článek přijat bez úprav, odmítnut nebo jaké jsou k němu připomínky (v takovém případě jsou připojeny požadavky na konkrétní úpravy). Honoráře autorské ani recenzní nejsou vypláceny. Separáty se zhotovují pouze v elektronické podobě (soubor .pdf). Redakční rada si vyhrazuje právo uveřejnit publikované příspěvky na webové straně ČGS. Příspěvky se zasílají na adresu: Redakce Informace České geografické společnosti, Univerzita Karlova v Praze, Přírodovědecká fakulta, katedra sociální geografie a regionálního rozvoje, Albertov 6, 128 43 Praha 2, e-mail: [email protected]. Termín pro odevzdání příspěvků procházejících recenzním řízením (tj. pro rubriku Zprávy z výzkumu a diskuse) je pro 1. číslo ročníku 1. 1. daného roku, pro 2. číslo ročníku 1. 7. daného roku. Termín pro odevzdání příspěvků, které neprocházejí recenzním řízením (tj. ostatní rubriky), je pro 1. číslo ročníku 31. 1. daného roku, pro 2. číslo ročníku 31. 7. daného roku. Příspěvky, které neodpovídají uvedeným pokynům, redakce nepřijímá.