ČESKÁ REPUBLIKA A ERM II

Masarykova univerzita

Ekonomicko-správní fakulta

Studijní obor: Finanční podnikání

ČESKÁ REPUBLIKA A ERM II

Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce:

Autor:

Ing. Dalibor PÁNEK

Martina STÁRKOVÁ

Brno, duben 2006

Masarykova univerzita

Ekonomicko-správní fakulta Katedra financí

Akademický rok 2005/2006

ZADÁNÍ DIPLOMOVÉ PRÁCE

Pro:

S T Á R K O V Á Martina

Obor:

Finanční podnikání

Název tématu:

Česká republika a ERM II

Czech Republic and ERM II

Problémová oblast:

Zásady pro vypracování

Evropská měnová integrace Cíl práce:

Analýza současného stavu přípravy a podmínek vstupu do ERM II a přijetí Euro v České republice Postup práce a použité metody:

1. Důvody a vývoj ERM v Evropě 2. Fungování mechanismu před rozšířením EU 3. Fungování mechanismu po rozšíření EU 4. Vliv ERM II na měnovou politiku v ČR 5. Předpoklady zavedení Euro v ČR 6. Zhodnocení a závěr

Rozsah grafických prací: Rozsah práce bez příloh:

předpoklad cca 10 tabulek grafů

60 – 70 stran

Seznam odborné literatury:

Brůžek, Antonín. Aktuální otázky světové ekonomiky: Euro je zde… V Praze : Vysoká škola ekonomická v Praze, 1999. 20s. Řada studií; 1999/2. Bibliografie: s. 19-20. ISBN 80-7079239-6. Revenda, Zbyněk. Centrální bankovnictví [Revenda, 2001]. 2. rozšířené vyd. Praha : Management Press, 2001. 782 s. Bibliografie.: s. 771-775. - Rejstřík. - Poznámky. ISBN 807261-051-1. Brůžek Antonín. Evropská měnová integrace [Brůžek, 2001]. Vyd. 2. Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, 2001. 138 s. Bibliografie: s. 135-138. - Poznámky. ISBN 80-245-01589. Raymond, Robert. Sjednocení měny v Evropě. Translated by Jaroslav Keliš. 1. vyd. Praha : HZ, 1995. 143 s. Editio Q. Bibliogr.: s. 143. - Přehl. událostí. ISBN 80-901918-2-7.

Vedoucí diplomové práce:

Ing. Dalibor Pánek

Datum zadání diplomové práce:

27. 10. 2005

Datum odevzdání diplomové práce:

30. 4. 2006

…………………………………… vedoucí katedry

………………………………………… děkan

V Brně dně: 27. 10. 2005

Jméno a příjmení autora:

Martina Stárková

Název diplomové práce:

Česká republika a ERM II

Název v angličtině:

Czech Republic and ERM II

Katedra:

Financí

Vedoucí diplomové práce:

Ing. Dalibor Pánek

Rok obhajoby:

2006

Anotace

Předmětem diplomové práce "Česká republika a ERM II" je problematika evropské měnové integrace. Cílem je analýza kusového mechanismu ERM II a stavu přípravy a podmínek vstupu České republiky do tohoto mechanismu s cílem přijetí euro. První část je věnována důvodům vzniku a vývojem měnové spolupráce v Evropě. Druhá část pojednává o fungování mechanismu směnných kurzů ERM před rozšířením EU v roce 2004. Na ni navazuje část, která se věnuje způsobem fungování mechanismu ERM II a předpokládaným přechodem jednotlivých členských zemí k euru. Poslední dvě části se věnují problematice budoucí účasti České republiky v kursovém mechanismu ERM II a analýze předpokladů pro zavedení eura. Annotation

The theme of the submitted thesis " Czech Republic and ERM II" is the issue concerning european monetary integration. The goal is to analyse exchange rate mechanisme ERM II and the stage of preparation and conditions of participation leading to adopting euro in case of Czech republic. The first part is dedicated to reasons of foundation of monetary cooperation and its development in Europe. The second part describe the way how exchange rate mechanisme ERM used to work before enlargement of the EU in 2004. The following part dedicate the way of function of ERM II and describe the adopting euro by the member states in future. The last two parts are dedicated to the issue of future participation of Czech Republic in ERM II and you can also find an analysis of conditions that are assential for adopting euro there. Klíčová slova

centrální banka, ČNB, Česká republika, ECU, euro, eurozóna, EMS, ERM II, evropská měnová integrace, EU, konvergence, konvergenční kritéria, měnová politika, mezinárodní měnová spolupráce Keywords

central bank, CNB, Czech Republic, ECU, euro, eurozone, EMS, ERM II, european monetary integration, EU, convergency, convergency criteria, monetary politics, international monetary cooperation

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci Česká republika a ERM II vypracovala samostatně pod vedením pana Ing. Dalibora Pánka a uvedla v seznamu literatury všechny použité literární a odborné

zdroje.

V Brně dne

………………………………. Martina Stárková

Na tomto místě bych ráda poděkovala panu Ing. Daliborovi Pánkovi za cenné připomínky a odborné rady, kterými přispěl k vypracování této diplomové práce.

OBSAH ÚVOD.............................................................................................................................................................. 9

1. DŮVODY A VÝVOJ EVROPSKÉHO KURZOVÉHO MECHANISMU V EVROPĚ .......................... 11

1. 1 MEZINÁRODNÍ MĚNOVÁ SPOLUPRÁCE PŘED 1. SVĚTOVOU VÁLKOU ......................................................... 11 1. 2 MEZINÁRODNÍ MĚNOVÁ SPOLUPRÁCE MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI .............................................. 13 1.3 MEZINÁRODNÍ MĚNOVÁ SPOLUPRÁCE PO 2. SVĚTOVÉ VÁLCE ................................................................... 16 1.4 MEZINÁRODNÍ MĚNOVÁ SPOLUPRÁCE V EVROPĚ .................................................................................... 18 1.4.1.1 Wernerova zpráva ............................................................................................................................... 21 1.4.1.2 Měnový had.......................................................................................................................................... 22 1.4.2.1 Evropská měnová jednotka ECU......................................................................................................... 24 1.4.2.2 Úvěrový mechanismus ......................................................................................................................... 26 1.4.3.1 Delorsova zpráva ................................................................................................................................. 27 1.4.3.2 Maastrichtská smlouva ........................................................................................................................ 28 1.4.3.3 Etapy měnové unie............................................................................................................................... 29

2. FUNGOVÁNÍ MECHANISMU PŘED ROZŠÍŘENÍM EU .................................................................... 32

2.1 MECHANISMUS SMĚNNÝCH KURZŮ JAKO ZÁKLADNÍ PILÍŘ EVROPSKÉHO MĚNOVÉHO SYSTÉMU ................. 32 2.2 VÝVOJ ERM V LETECH 1979 - 1992 ....................................................................................................... 35 2.3 KRIZE V LETECH 1992/1993................................................................................................................... 37 2.4 MECHANISMUS SMĚNNÝCH KURZŮ V RÁMCI EVROPSKÉ UNIE .................................................................. 38

3. FUNGOVÁNÍ MECHANISMU PO ROZŠÍŘENÍ EVROPSKÉ UNIE A PŘEDPOKLÁDANÝ PŘECHOD JEDNOTLIVÝCH ZEMÍ NA SPOLEČNOU MĚNU.............................................................. 41

3.1 KURSOVÝ MECHANISMUS ERM II .......................................................................................................... 41 3.1.1 Principy kursového mechanismu ERM II ....................................................................................... 41 3.1.2. Rozdílné prvky mechanismu ERM a ERM II.................................................................................. 43 3.1.3 Účastníci kursového mechanismu ERM II...................................................................................... 44 3.3 PŘEDPOKLÁDANÝ VSTUP JEDNOTLIVÝCH ZEMÍ DO EUROZÓNY ................................................................. 45 3.2 ZÁKLADNÍ SCÉNÁŘE PŘECHODU NA EURO ............................................................................................... 47

4. VLIV ERM II NA MĚNOVOU POLITIKU V ČR .................................................................................. 49

4.1 MĚNOVÁ POLITIKA ČESKÉ NÁRODNÍ BANKY ........................................................................................... 49 4.1.1 Cílování inflace............................................................................................................................. 49 4.1.2 Nástroje měnové politiky ČNB....................................................................................................... 52 4.1.3 Prognóza inflace ........................................................................................................................... 53 4.1.4 Nezávislost ČNB............................................................................................................................ 55 4. 2 MĚNOVÁ POLITIKA ČNB PO VSTUPU ČR DO EU..................................................................................... 56 4.3 MĚNOVÁ POLITIKA PO VSTUPU ČR DO ERM II........................................................................................ 58 4.3.1 Přínosy a rizika účasti v mechanismu ERM II ................................................................................ 58 4.3.1.1 Stabilizační role ERM II pro kursový vývoj........................................................................................ 58 4.3.1.2 ERM II a konzistentnost makroekonomických politik........................................................................ 59 4.3.1.3 ERM II jako mechanismus stabilizující inflaci.................................................................................... 59

4.3.2 Nastavení centrální parity ............................................................................................................. 60

5. PŘEDPOKLADY ZAVEDENÍ SPOLEČNÉ MĚNY EURO V ČESKÉ REPUBLICE .......................... 62

5.1 MAASTRICHTSKÁ KONVERGENČNÍ KRITÉRIA A JEJICH PLNĚNÍ ZE STRANY ČR........................................... 62 5.1.1 Kritérium cenové stability.............................................................................................................. 63 5.1.2 Kritérium dlouhodobých úrokových sazeb...................................................................................... 64 5.1.3 Kritérium stability měnového kurzu ............................................................................................... 64 5.1.4 Kritérium udržitelnosti veřejných financí ....................................................................................... 65 5.1.4.1 Kritérium veřejného deficitu ............................................................................................................... 65 5.1.4.2 Kritérium vládního dluhu.................................................................................................................... 66

5.2 EKONOMICKÁ KONVERGENCE ČR S EUROZÓNOU .................................................................................... 67 5.2.1 Cyklická a strukturální konvergence .............................................................................................. 67 5.2.2 Mechanismy přizpůsobení ............................................................................................................. 70 5.2.2.1 Stabilizační funkce veřejných rozpočtů ............................................................................................... 70 5.2.2.2 Flexibilita na trhu práce ...................................................................................................................... 70 5.2.2.3 Finanční sektor jako faktor stabilizace ekonomických šoků ............................................................... 72

5.3 INSTITUCIONÁLNÍ ZAJIŠTĚNÍ ZAVEDENÍ EURA ......................................................................................... 73 5.4 PŘÍNOSY A NÁKLADY ZAVEDENÍ SPOLEČNÉ MĚNY ................................................................................... 74 5.4.1 Přínosy ......................................................................................................................................... 74 5.4.2 Náklady ........................................................................................................................................ 75

ZÁVĚR ......................................................................................................................................................... 77 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A DALŠÍCH PRAMENŮ ................................................................ 80

SEZNAM POUŽITÝCH SYMBOLŮ A ZKRATEK................................................................................... 83

SEZNAM GRAFŮ ........................................................................................................................................ 85 SEZNAM TABULEK ................................................................................................................................... 85 SEZNAM OBRÁZKŮ .................................................................................................................................. 85

SEZNAM PŘÍLOH....................................................................................................................................... 86

ÚVOD Počátky evropské spolupráce v měnové oblasti lze datovat již do druhé poloviny 19. století, kdy tato spolupráce probíhala ve formě tzv. měnových unií. K jejímu intenzivnímu rozvoji s cílem zajištění

měnové stability, jakožto nezbytného předpokladu rozvoje hospodářské spolupráce mezi jednotlivými

zeměmi, však začalo docházet teprve po skončení druhé světové války. Pozitivní vliv na rozvoj mezinárodní spolupráce v měnové oblasti po druhé světové válce měl bezpochyby Marshallův plán, jenž přispěl k poválečné integraci na evropském kontinentě.

Výsledkem těchto integračních tendencí bylo založení Evropského hospodářského společenství

počátkem 60. let, které si kladlo za cíl vytvoření jednotného trhu, tedy oblasti s volným pohybem zboží, služeb, osob a kapitálu. Jeho úspěšná realizace však narážela na potřebu koordinace měnových

politik členských zemí a větší stabilizace kurzů jejich měn. Významným krokem se tak stalo zřízení Evropského měnového systému. Hlavním pilířem tohoto systému, jenž i přes svoje dílčí problémy znamenal do té doby nejúspěšnější pokus o stabilizaci kurzů národních měn a stal se předstupněm

Hospodářské a měnové unie tak jak ji známe dnes, byl kursový mechanismus ERM. Tento

mechanismus fungoval i v rámci Evropské Unie a to až do roku 1999, kdy byl v souvislosti se vznikem eurozóny nahrazen novým mechanismem směnných kurzů ERM II.

Česká republika se svým vstupem do Evropské Unie k 1. 5. 2004 zavázala k zavedení společné měny

euro. Přijetí této společné měny je však vázáno splněním určitých podmínek, jednou z nichž je i minimálně dvouletý "úspěšný" pobyt v kursovém mechanismu ERM II. Hlavním cílem této diplomové práce je proto analýza současného stavu přípravy a podmínek vstupu do mechanismu ERM II a přijetí

euro v České republice. Možná ani není třeba zdůrazňovat, že přijetí eura se stane významným

milníkem v historii České republiky, jenž do budoucna ovlivní nejen naši ekonomiku jako celek, ale

také život každého jednotlivce. Tento fakt, spolu se skutečností, že se jedná o téma velmi aktuální, byl také důvodem, proč jsem se ve své diplomové práci rozhodla zabývat právě touto problematikou.

První kapitola této diplomové práce pojednává o důvodech a vývoji integračních snah v měnové

oblasti na evropském kontinentě. Zabývám se jednak vývojem před první světovou válkou, kdy se začala formovat měnová spolupráce ve formě měnových unií, tak také meziválečným a posléze

poválečným vývojem v Evropě. Největší pozornost je přitom věnována měnovému vývoji po druhé světové válce a to zejména v souvislosti se vznikem Evropského hospodářského společenství a následně na něj navazující Evropské Unie.

-9-

Druhá kapitola je zaměřena na samotný mechanismus směnných kurzů. Věnuje se základním prvkům

fungování tohoto mechanismu a jeho vývoji v rámci Evropského měnového systému a Evropské Unie.

Jsou zde také popsány důvody, jenž vedly ke změnám některých prvků jeho fungování a následnému nahrazení novým kursovým mechanismem ERM II.

Ve třetí kapitole se věnuji fungování mechanismu ERM II po rozšíření Evropské Unie o desítku nových států v roce 2004. Kromě základních principů fungování nového mechanismu ERM II a jeho srovnání s předchozím mechanismem ERM, se také zabývám zeměmi, jenž se v současnosti

mechanismu směnných kurzů účastní. V této kapitole jsem se rovněž na základě maastrichtských

konvergenčních kritérií pokusila analyzovat současný stav připravenosti jednotlivých zemích na vstup do eurozóny a uvádím i možné scénáře přechodu na společnou měnu euro.

Tématem čtvrté kapitoly je vliv mechanismu ERM II na měnovou politiku České národní banky.

Nejprve se věnuji základním aspektům fungování měnové politiky centrální banky, tedy nástrojům měnové politiky, nezávislostí ČNB, ale i samotným cílování inflace. Dále se také zabývám měnovou politikou ČNB v souvislosti se vstupem České republiky do Evropské Unie. Těžištěm je však předpokládaná účast ČR v mechanismu ERM II a z toho vyplývající důsledky pro měnovou politiku.

V závěrečné kapitole analyzuji připravenost České republiky na vstup do mechanismu ERM II a tedy

i na budoucí začlenění naší země do eurozóny. Při analýze vycházím nejen z míry plnění

maastrichtských konvergenčních kritérií, jakožto hlavního předpokladu pro budoucí přijetí společné měny, ale také ze stupně ekonomické sladěnosti naší země s ekonomikami eurozóny. Ten bude mít

totiž velký vliv na to, zda začlenění České republiky do eurozóny, jejíž součástí se staneme přijetím

společné měny euro, bude znamenat převážení pozitivních důsledků nad těmi negativními či právě naopak.

- 10 -

1.

DŮVODY

A

VÝVOJ

MECHANISMU V EVROPĚ

EVROPSKÉHO

KURZOVÉHO

1. 1 Mezinárodní měnová spolupráce před 1. světovou válkou K intenzivnímu rozvoji mezinárodní měnové spolupráce s cílem zajištění měnové stability, jakožto nezbytného předpokladu rozvoje hospodářské spolupráce mezi jednotlivými zeměmi, začalo docházet teprve až po skončení druhé světové války. Určité formy měnové spolupráce však existovaly již v předcházejících obdobích. Měnová spolupráce mezi jednotlivými zeměmi probíhala zejména ve

formě takzvaných měnových unií, které začaly vznikat již v druhé polovině 19. století. V tomto období

byl převládajícím měnovým systémem bimetalismus – tedy hlavní úlohu v mezinárodních vztazích plnilo zlato spolu se stříbrem, respektive mince ražené z těchto kovů. Mezi významné měnové unie patřily zejména:

Latinská měnová unie (1865-1926) – vznikla na základě smlouvy mezi Francií, Belgií, Itálií,

Švýcarskem a později i Řeckem. Iniciátorem byla Francie, která si od unie slibovala vytlačení anglické libry z její pozice hlavní mezinárodní měny a její nahrazení francouzským frankem.Cílem smlouvy

bylo udržení stanoveného fixního poměru mezi zlatem a stříbrem1, tedy ražba zlatých a stříbrných

mincí o stejné velikosti, váze a složení, které by byly používány zúčastněnými zeměmi jako zákonná platidla. Zároveň byla také limitována ražba drobných neplnohodnotných mincí. K neúspěchu a posléze i zániku této unie přispěl nejen fakt, že používání bankovek, které ve stále větší míře

zprostředkovávaly směnu zboží, nebyl nijak upraven, ale i samotné nedodržování základních principů dohody členskými zeměmi 2 a pokles hodnoty stříbra v důsledku jeho přílivu do Evropy.

Skandinávská měnová unie (1872-1931) – vznikla na základě smlouvy mezi Dánskem, Norskem a Švédskem. Cílem této dohody byl přechod na standard zlaté mince3 a snaha vytvořit politickou,

ekonomickou a kulturní unii. Společnou měnovou jednotkou byla Skandinávská koruna. Měnový kurz mezi dánskou, norskou a švédskou korunou byl 1:1:1. Používání bankovek, stejně jako v Latinské

měnové unii, nebylo upraveno, i když docházelo k jejich růstu v obchodních transakcích. Unie zanikla vlivem 1. světové války, kdy každá země začala uskutečňovat samostatnou měnovou politiku.

Au : Ag = 1: 15,5 Itálie od samého počátku razila více neplnohodnotných mincí, než bylo povoleno, a rovněž emitovala velké množství nekrytých bankovek, což zdůvodňovala potřebou financovat válku s Rakouskem, která vypukla v roce 1866. 3 Ražba zlatých mincí, ostatní druhy peněz – bankovky a státovky byly směnitelné za zlato, volný pohyb mincí a bankovek členských zemí na území celé unie, volný dovoz a vývoz zlata. Docházelo tak k automatické regulaci peněz v oběhu a tendenci k vyrovnaným platebním bilancím členských zemí. 1 2

- 11 -

Rakousko-maďarská měnová unie (1880-1920) – Rakousko a Maďarsko byly v mnoha směrech autonomní země, ale měly společnou zahraniční politiku, armádu a měnu. V rámci unie existovala

jedna společná centrální banka s kapitálem, zisky a personálem národně přísně rozděleným podle dvou zemí. Vydávala papírové peníze, které měly na jedné straně název německý, na druhé maďarský.

Původně používanou měnu tolar nahradila po dvou a půl letech fungování unie nová měna – koruna. K zániku unie dochází v důsledku rozpadu Rakousko-Uherska, kdy došlo k měnové desintegraci vznikem národních měn nástupnických států.

Belgicko-lucemburská měnová unie (1921-1998) – úspěšně fungující měnová unie, založená na pevném poměru národních měn obou zemí – lucemburský frank fixován na belgický v poměru 1:1. V čele měnové unie byla belgická centrální banka. Tato unie zanikla teprve až zapojením Belgie a Lucemburska do Evropské měnové unie.

Měnová unie Německé říše (1876-1998) – stejně jako Belgicko-lucemburská měnová unie fungovala až do 1.1.1999, kdy se Německo zapojilo do Evropské měnové unie. Navázala na sjednocení německé

říše, ke které došlo v r. 1971. Měnová unie začala fungovat 5 roků po sjednocení – tedy roku 1976,

kdy se v celé říši začala používat nová jednotná měna – marka. Hodnota marky byla vyjádřena ve zlatě, oběh zahraničních peněz na území říše byl zakázán a všechna práva na ražbu mincí a emisi papírových peněz byla převedena na Německou říši.

V druhé polovině 70. let 19. století přechází většina průmyslově vyspělých zemí na standard zlaté

mince (zlatý monometalismus). Devizové kurzy byly odvozeny z měnových parit jednotlivých

národních měn, které byly vyjádřeny ve zlatě. Tržní devizové kurzy se odchylovaly od takto vymezených devizových kurzů pouze v rozmezí tzv. horního a dolního zlatého bodu4 které odpovídaly nákladům spojeným s přepravou zlata z jedné země do druhé.

Využívání kovových měnových systémů, především s vazbou na zlato, vedlo k zajištění potřebné měnové stability, automatickému vyrovnávání cenových hladin mezi jednotlivými zeměmi, stejně jako

platebních bilancí a měnových kurzů. Proto také v období před první světovou válkou nedocházelo k uzavírání žádných významnějších dohod o úpravě mezinárodních měnových a finančních vztahů.

Při vyrovnanosti vzájemných plateb mezi dvěma zeměmi se skutečný devizový kurz shodoval s paritním. Při porušení této rovnováhy naopak docházelo k jeho odklonu od kurzu paritního. Pokud byly pohledávky jedné země vůči jiné zemi menší než závazky, pak klesala poptávka po měně dlužnické země a klesal i její, kurz, tedy docházelo k jejímu znehodnocování. Pokud tento pokles nepřekročil horní zlatý bod, pak nebylo účelné vyvážet zlato k úhradě splatného závazku do zahraničí. V opačném případě, kdy pohledávky dané země vůči zahraničí byly větší než závazky, docházelo ke zhodnocování měny věřitelské země, a tedy k růstu jejího kurzu. Pokud se tento kurz nacházel nad dolním zlatým bodem, nebylo účelné dovážet zlato ze zahraničí k vyrovnání splatných zahraničních pohledávek. 4

- 12 -

1. 2 Mezinárodní měnová spolupráce mezi dvěma světovými válkami Standard zlaté mince byl využíván až do počátku první světové války, kdy došlo ke stažení zlatých

mincí z oběhu a zastavení směnitelnosti bankovek za zlato. Řada států emitovala nekryté státovky,

které byly využívány k financování válečných výdajů. To však vedlo k inflačnímu znehodnocování peněz, a tím také k hospodářskému rozvratu, který pokračoval v prvních poválečných letech. V období

po 1. světové válce se tedy země snažily o co nejrychlejší návrat k předválečnému zlatému standardu, který byl považován za stabilní měnový systém.

Ačkoli zavedení stabilního měnového systému bylo předmětem jednání řady mezinárodních finančních konferencí5 , hospodářská situace většiny zemí tento návrat neumožňovala6 a bez větších

problémů se k plnému zlatému standardu vrátily pouze Spojené státy americké v r. 1919. Ostatní státy zavedly zlatý standard pouze ve formě standardu zlatého slitku či standardu zlaté devizy.

Pro standard zlatého slitku byla charakteristická omezená směnitelnost emitovaných bankovek. Bylo

určeno minimální množství bankovek nutného ke směně za zlato, čímž byla konverze bankovek pro soukromé osoby znemožněna a zlato bylo využíváno prakticky pouze pro účely zahraničního

platebního styku. Plnohodnotné mince byly postupně stahovány z oběhu, i když nadále zůstávaly

zákonným platidlem. K jejich nové ražbě už zpravidla nedocházelo. Tento systém zavedla např. v r. 1925 Velká Británie či o tři roky později Francie.

Většina zemí však přešla, na doporučení mezinárodní konference v Janově, na druhou formu zlatého standardu – na standard zlaté devizy. Měny, které se jej zúčastnily nebyly směnitelné přímo za zlato,

ale udržovaly pevný kurz k měnám, které za zlato směnitelné byly (ať už přímo, jako např. americký dolar, či ve formě zlatých slitků). Tento systém využívaly země, které buď neměly vůbec žádné zlato, a nebo jen minimální množství, takže nemohly připoutat svou měnu ke zlatu těsněji. Emisní banky

nemusely disponovat takovými zásobami zlata jako v případě využívání standardu zlaté mince nebo standardu zlatého slitku a své devizové rezervy udržovaly v cizích měnách, především ve formě

pohledávek na bankovních účtech u zahraničních bank nebo v cenných papírech té země, jejíž měna byla směnitelná za zlato7. Zásoby měnového kovu využívaly emisní banky jako rezervní fond pro

nákup zlatých deviz. Snahou bylo omezit používání zlata, kterého byl nedostatek, při vnějších platbách. Tento systém zavedly např. ČSR, Rakousko, Polsko, Řecko, Itálie.

r. 1920 v Bruselu, r. 1922 v Haagu, Janově a Londýně Země i jejich měny byly válkou silně oslabeny. V důsledku snížení produktivity hospodářství během války došlo k řadě devalvací měn (zejména k americkému dolaru), země měly problémy s platební bilancí a navíc se cenové hladiny v jednotlivých zemích vyvíjely dost odlišně. Bylo tedy velmi obtížné nastavit směnné kurzy mezi jednotlivými měnami. 7 V meziválečném období to byly především britská libra, francouzský frank, švýcarský frank a americký dolar. 5 6

- 13 -

Na konci 30. let se americké hospodářství dostalo do hluboké krize, jejíž příčinou byly nejen spekulace na americké burze, ale především nezdravé tendence vývoje amerického hospodářství8.

V důsledku následného omezení vývozu kapitálu a dovozu zboží Spojenými státy americkými se pak

tato krize rozšířila i do ostatních zemí a jejím následkem bylo zhroucení mezinárodního měnového systému vázaného na zlato. Do roku 1936 pak postupně všechny země přestaly vázat svoji měnu na zlato.

Mezi prvními zeměmi, které zrušily směnitelnost své měny z zlato, byla v r. 1931 Velká Británie. Příčinou byl velký odliv zlata a kapitálu ze země, vyvolaný rostoucí nedůvěrou v anglickou libru v důsledku velkého vnějšího zadlužení a celkového zaostávání britské ekonomiky. Současně Británie zavedla systém volně pohyblivého kursu libry. Tento krok následovaly některé další země 9, které

rovněž zrušily vazbu svých měn na zlato a prováděly stejnou měnovou politiku jako Británie. Tím se

vytvořil librový blok zemí, které udržovaly pevný kurz svých měn vůči anglické libře. Tyto země ukládaly v Londýně většinu svých devizových rezerv, které měly sloužit ke vzájemnému zúčtování plateb a k devizovým operacím se zeměmi mimo librový blok. Díky tomu byla také libra ještě i v období mezi dvěma světovými válkami hlavní obchodní a rezervní měnou. I tak však její

mezinárodní význam postupně klesal a tento vývoj nepomohlo zvrátit ani zřízení tzv. účtu pro vyrovnávání devizového kurzu, jehož úkolem mělo být udržování stabilního kurzu libry na devizových trzích, avšak ve skutečnosti se prostředky na tomto účtu používaly k měnovému dumpingu10.

Obdobné intervence na devizových trzích prováděli i Spojené státy americké. V r. 1934 došlo k devalvaci amerického dolaru o 69,32% (z 20,67 USD na 35 USD za trojskou unci). Tímto opatřením

se zásoba zlata ve státní pokladně zvýšila o 2,8 mld. USD. Tyto prostředky byly použity k vytvoření tzv. Stabilizačního fondu – obdoby účtu pro vyrovnávání plateb v Anglii. Tento účet byl stejně jako anglický

účet

využíván

ke

spekulativním

nákupům

zahraničních

měn

s cílem

zvýšit

konkurenceschopnost domácích výrobků na zahraničních trzích. Jelikož však obdobné operace prováděly i další země, jejich účinnost nebyla příliš velká.

Tato měnová válka skončila v r. 1936 uzavřením Tripartitní dohody mezi Francií, USA a Velkou

Británií11. Smluvní strany se v ní zavázaly, že upustí od politiky soutěživého znehodnocování svých

měn a budou vzájemně konzultovat opatření, která by měla za následek podstatné změny devizových

Propad mezinárodního obchodu, příliš velké zadlužení domácností, pokles celkové spotřeby, špatná situace v zemědělství a na ni navazující špatná situace bankovního sektoru. 9 Především členské země Commonwealthu (s výjimkou Kanady), britské kolonie, Portugalsko a skandinávské země. 10 Británie kupovala např. americké dolary a francouzské franky, aby tak zvýšila jejich kurz, a tím i konkurenceschopnost svých výrobků na světových trzích. Obdobné intervence na devizových trzích ovšem prováděly i ostatní země, takže ani toto opatření nepřispělo k posílení libry. 11 v r. 1936 se k dohodě připojily Belgie, Nizozemsko a Švýcarsko 8

- 14 -

kurzů. Spojené státy navíc zavedly modifikovaný systém standardu zlatého slitku 12. Tento systém

umožňoval směnitelnost USD za zlato, ale pouze pro zahraniční ústřední měnové instituce zemí, které se připojily k Tripartitní dohodě.

Ve Spojených státech amerických byla ve srovnání s cenovou hladinou cena zlata v důsledku

devalvace dolaru poměrně vysoká13. To vedlo k výraznému nárůstu prodeje měnového zlata

centrálními bankami ostatních zemí do USA. Takto získané dolary byly následně použity k nákupu zboží v USA. Na druhé straně nebylo výhodné pro centrální banky těchto zemí požadovat konverzi dolarů za zlato a docházelo tak ke značnému přesunu měnového zlata do USA. Navíc v důsledku

hrozby 2. světové války a obav z devalvací měn, docházelo k dalšímu přesunu zlata z Evropy do Spojených států, což vedlo k tomu, že zlaté zásoby USA dosáhly v roce 1941 výše 22 mld. USD, což byla více než polovina celosvětových zásob měnového zlata.

Posledním pokusem o udržení zlatého standardu byla dohoda o vytvoření tzv. Zlatého bloku, kterou

uzavřeli v r. 1933 Francie, Belgie, Nizozemí, Lucembursko, Itálie, Polsko a Švýcarsko. Na základě této dohody se členské státy zavázaly, že budou vyjadřovat paritu své měny ve zlatě a udržovat stabilní devizové kurzy. Zlatý blok však netrval dlouho a necelé 3 roky po svém založení se definitivně rozpadl.

Měnový chaos, který nastal opuštěním vazby emitovaných peněž na zlato, vytvořil prostor pro zásahy státu, jak do vnitřního peněžního oběhu, tak i do mezinárodních peněžních vztahů, a to zejména formou různých devizových omezení. Dále v tomto období docházelo ke vzniku a rozšíření clearingových forem mezinárodních plateb14 a k vytváření měnových seskupení15 kolem hlavních měn

jako byla libra, dolar či francouzský frank. Došlo tedy, oproti situaci před 1. světovou válkou, k růstu protekcionismu jednotlivých zemí a uskupení, což se projevilo v poklesu světového mezinárodního obchodu. Mezinárodní hospodářské i měnové vztahy tak v meziválečném období prodělaly značný krizový vývoj a byly zcela rozvráceny v průběhu druhé světové války.

Emitované bankovky byly ze 40% kryty zlatem (v r. 1945 bylo krytí sníženo na 25% a v r. 1968 zrušeno) a to prostřednictvím zlatých certifikátů, které získaly banky od státní pokladny za odevzdané zlato. 13 V letech 1934-1941 bylo výhodné vyvážet zlato do USA, neboť tak bylo možné získat o 69,32% dolarů více než před rokem 1934 a při vývozu ostatního zboží to bylo pouze o 15% více. 14 Při clearingu nebylo nutné používat k úhradám peněžní prostředky, neboť ty sloužily pouze jako zúčtovací jednotka a docházelo pouze k vyrovnání závazků a pohledávek mezi zeměmi. Jelikož však tato forma mezinárodních plateb byla založena na vzájemné vyrovnanosti plateb, docházelo tím ke zbrždění vývoje zahraničně obchodních vztahů, které byly založeny na možnostech slabší z dané dvojice zemí. 15 Tato seskupení nebyla podložena oficiálními smlouvami, ale měla formu volného sdružení zúčastněných zemí. 12

- 15 -

1.3 Mezinárodní měnová spolupráce po 2. světové válce Již ke konci 2. světové války se světové velmoci (zejména Spojené státy americké a Velká Británie) začaly zabývat myšlenkami na poválečné uspořádání mezinárodní měnové soustavy, soustavy, která by byla stabilnější, než její meziválečný předchůdce. Základy tohoto nového systému byly položeny

na konferenci v Bretton-Woods konané v červenci 1944 za účasti delegátů ze 44 zemí. Cílem

konference bylo dohodnout takový mezinárodní měnový systém, který by podporoval rozvoj

mezinárodního obchodu, zajišťoval stabilitu mezinárodních hospodářských vztahů a vytvářel tak atmosféru vzájemné důvěry.

1.3.1 Bretton-Woodský měnový systém Při jednáních o novém poválečném mezinárodním měnovém uspořádání se vycházelo v podstatě ze dvou návrhů – britského (Keynesova plánu) a amerického (Whiteova plánu). Zatímco britský návrh

vycházel z pozice dlužnických zemí a nekladl příliš velký důraz na úlohu zlata v mezinárodních měnových vztazích, americký návrh vycházel naopak z pozice zemí věřitelských, které disponovali velkými zásobami zlata a měli zájem na tom, aby se zlato stalo základem mechanismu poválečného

uspořádání mezinárodních měnových vztahů. Dalším rozpor spočíval v otázce charakteru navrhovaných nadnárodních institucí a objemu úvěrových zdrojů, kterými by tyto instituce disponovaly (dlužnické země požadovali daleko větší úvěrovou kapacitu institucí nežli země

věřitelské). Přijatá dohoda tak byla výsledkem řady kompromisů mezi oběma navrženými plány,

přičemž v konečném znění převážily prvky americké koncepce. Principy tohoto měnového systému měly být realizovány pomocí nově vytvořených institucí – Mezinárodního měnového fondu (IMF)16 a

Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj (IBRD)17. Zatímco hlavní funkcí IMF bylo poskytování úvěrů členským zemím na vyrovnání přechodných nerovnováh platebních bilancí, funkce IBRD spočívala v poskytování dlouhodobých půjček na strukturální a rozvojové programy.

Prvním krokem k vytvoření B-W měnového systému se stalo zavedení vzájemné směnitelnosti

jednotlivých měn členských států. B-W systém byl založen na systému fixních směnných kurzů.

Parita každé měny byla fixována ke zlatu či USD a členské země byly povinny pod dohledem IMF udržovat stanovené fixní měnové kurzy s možností odchylky ±1%18. Měnové rezervy měly členské

země udržovat ve zlatě, USD či jiných národních měnách. Jejich součástí se staly i měnové zdroje

IMF tvořené členskými příspěvky zčásti ve zlatě a zčásti v národních měnách, které se staly mezinárodním zdrojem na krytí případných deficitů platebních bilancí. Jedinou měnou směnitelnou za IMF = International Monetary Fund IBRD = International Bank for Reconstruction and Development 18 Oscilační pásmo, ve kterém se mohly pohybovat tržní kurzy, umožňovalo maximální kursový rozdíl v celkové výši 2% od základní parity. Vzájemné kurzy dvou měn se pak mohly odchýlit od výchozí parity až o 4%. 16 17

- 16 -

zlato zůstal USD, a to pouze vůči zahraničním centrálním finančním institucím. Ostatní národní měny

byly za zlato směnitelné jen prostřednictvím USD. USA se přitom zavázaly udržovat fixní cenu zlata na úrovni 35 USD za 1 trojskou unci19.

Systém byl zaměřen především na pomoc při zajišťování vnitřní ekonomické rovnováhy členských zemí. V tomto systému nedocházelo k automatickému vyrovnávání platebních bilancí, což znamenalo,

že země s pasivní platební bilancí byly nuceny provádět restriktivní měnovou a fiskální politiku, která by daný deficit odstranila omezením domácí poptávky. Omezením poptávky mělo dojít ke zvýšení exportu a k utlumení importu a tím také dosažení rovnováhy platební bilance. Naopak tomu bylo u

zemí s aktivní platební bilancí, které se pomocí měnové a fiskální politiky snažily domácí poptávku stimulovat a tím tlumit export a podporovat import zboží a služeb. Pokud se i přes tato opatření

nepodařilo dosáhnout rovnováhy, musely země s deficitní platební bilancí hradit vzniklý schodek ze svých devizových či zlatých rezerv a při jejich nedostatku požádat IMF o poskytnutí úvěru na jeho krytí. Pokud daná nerovnováha i přesto přetrvávala, docházelo ke změně parity dané měny, tedy k devalvaci, a to až do 10% bez souhlasu IMF.

Tento systém fungoval bez problémů až do konce 50. let, kdy se postavení dolaru začalo měnit. Jeho pozice slábla jak vlivem vnitřních hospodářských problémů USA, tak i vlivem rychlejšího hospodářského rozvoje, zejména západoevropských zemí. Chronické deficity americké platební

bilance, v jejichž důsledku docházelo ke zvýšenému přílivu dolarů do Evropy, vedly k poklesu důvěry v americký dolar a k rostoucím konverzím dolarů za zlato a jeho odlivu z USA20. Zvýšená poptávka

po zlatě vyvolávala tendence k růstu dolarové ceny zlata a tedy k devalvaci dolaru. K tomu však USA,

v postavení největšího světového věřitele, nebyly ochotny přistoupit. Devalvací dolaru by došlo nejen

ke znehodnocení jejich dlouhodobých zahraničních investic, ale také ke znehodnocení oficiálních

devizových rezerv ostatních zemí uložených převážně v dolarech. Tato obava vedla centrální banky osmi průmyslově nejvyspělejších zemí 21 k založení zvláštního fondu, tzv. zlatého poolu22, jehož cílem

bylo intervenovat na londýnském zlatém trhu tak, aby byla oficiální cena zlata zachována. V důsledku rostoucích spekulací se zlatem a tedy i rostoucím intervencím na udržení jeho ceny, docházelo k poklesu zlatých zásob členských zemí a zlatý pool tak musel svou činnost v r. 1968 ukončit. Současně s jeho zánikem byl zaveden dvojí trh zlata – oficiální a volný23.

1 trojská unce = 31,10348 g zlata Zatímco v r. 1948 byl podíl západoevropských zemí na světových zlatých rezervách 15,4%, v r. 1960 to již bylo 39,6% a v r. 1970 dokonce 49,9%. 21 USA, Německo, Velká Británie, Francie, Itálie, Belgie, Nizozemí a Švýcarsko 22 Členské země zlatého poolu se zavázaly, že nebudou požadovat konverzi svých oficiálních dolarových rezerv za zlato a v případě rostoucí poptávky po zlatě poskytnou své zlaté zásoby Bank of England dle předem dohodnutých kvót. 23 Na oficiálním trhu mohly nakupovat zlato, za oficiální cenu 35 USD/trojskou unci, pouze ústřední měnové instituce, na volném trhu bylo možné nakoupit zlato pouze za tržní cenu. 19 20

- 17 -

Dvojí cena zlata znamenala porušení dosavadních pravidel kursového mechanismu mezinárodního

měnového systému. Ke zvýšení chaosu na mezinárodních finančních trzích přispěla i měnová opatření provedená některými státy. Devalvace anglické libry r. 1967 a o rok později francouzského franku,

posílily nedůvěru vůči národním měnám a zvýšily poptávku po zlatě a měnách, které vykazovaly

stabilnější vývoj. Stále více zemí začalo systém pevných devizových kurzů opouštět. V roce 1971 již

Spojené státy nedokázaly udržovat fixní směnný kurz dolaru za zlato a tak došlo v srpnu k jeho

devalvaci a ke zrušení konvertibility a tím také ke zrušení dvojího trhu zlata. Ani další devalvace dolaru24 a rozšíření oscilačního pásma z ±1% na ± 2,25% nedokázalo zabránit odchodu dalších zemí z bretton-woodského systému a jejich přecházení na systém volně pohyblivých kurzů.

1.3.2 Jamajský měnový systém Zrušením směnitelnosti amerického dolaru za zlato a přechodem na systém volně pohyblivých

měnových kurzů došlo k rozpadu bretton-woodského systému a poprvé v historii k úplnému oddělení

světového měnového systému od jakékoliv komodity. Tato změna byla jedním z faktorů vedoucích

k celosvětovému nárůstu inflace v průběhu 70.let. Na základě konference konané na Jamajce v r. 1976 vstoupil v r. 1978 v platnost nový měnový systém – jamajský. Každá členská země IMF si

mohla zvolit jakýkoliv systém měnových kursů (pevný, či pohyblivý) a vázat svoji měnu buď k některé z klíčových měn, či koši vybraných měn (vazba na zlato byla zakázána).

V počáteční fázi po rozpadu Bretton-woodského systému převládalo přesvědčeni, že floating, na který většina zemí přistoupila, bude přínosem pro měnové vztahy a že dojde k vytvoření příznivého

prostředí s automatickým vyrovnáváním platebních bilancí a udržováním rovnováhy na devizových trzích. K tomuto vývoji však nedošlo, systém byl značně nestabilní a navíc došlo k prohloubení problémů s platebními bilancemi. Reakcí na tyto problémy bylo v r. 1979 vytvoření Evropského měnového systému, jehož členy se staly členské země ES (mimo Velkou Británii).

1.4 Mezinárodní měnová spolupráce v Evropě V důsledku druhé světové války byla evropská hospodářství značně oslabena,většina zemí neměla

dostatečné zlaté či devizové rezervy a ani je v důsledku poškození svých ekonomik nebyla schopna

sama vyprodukovat. Jediným východiskem, vedoucím k zamezení dalšího prohlubování nerovnováh platebních bilancí, se tak staly dvoustranné (bilaterální) obchodní a platební vztahy25, které

nahradily vztahy multilaterální. Došlo k růstu protekcionismu jednotlivých zemí, ať už ve formě z 35 na 38 USD/trojskou unci v r. 1971 (na základě Smithonianských dohod) a z 38 na 42,22 USD/trojskou unci v r. 1973 25 Bilaterální vztahy byly založeny na stejném rozsahu vývozu a dovozu zboží a služeb. 24

- 18 -

vysokých cel, kvantitativních a devizových omezení či ve formě uplatňování diskriminační politiky

v obchodních a platebních vztazích. Převládajícím rysem se tak stala izolace národních ekonomik a jejich národních měnových systémů.

Špatný poválečný stav evropských hospodářství přiměl Spojené státy americké k obavám z opakování chaotického vývoje po 1. světové válce (a také možnému nárůstu komunismu). Aby zabránily

takovému vývoji, vytvořily program hospodářské pomoci evropským zemím (European Recovery Program) – tzv. Marshallův plán26, jehož základní myšlenkou byly dodávky zboží a poskytnutí úvěrů

evropským zemím. Na jeho základě došlo ke vzniku Organizace pro evropskou ekonomickou spolupráci (OEEC)27, jejímž úkolem bylo koordinovat americkou pomoc evropským zemím. Tím

byly učiněny první kroky k poválečné integraci na evropském kontinentě.

V r. 1950 došlo k založení Evropské platební unie (EPU)28, jejímž cílem bylo napomáhat členským zemím při odstraňování devizových omezení a zavádění vnější směnitelnosti. EPU se stala orgánem

OEEC se sídlem v Paříži. Její funkcí bylo realizovat mnohostranný platební styk na principu mnohostranného clearingu prostřednictvím Banky pro mezinárodní platby se sídlem v Basileji (BIS)29.

Banka provedla na konci každého měsíce zúčtování pohledávek a závazků členských zemí unie,

z něhož vyplynul buď přebytek nebo schodek každého člena vůči celé unii. Zúčtovací jednotkou byl epunit30 a propočet kurzů jednotlivých měn se prováděl dle oficiálních měnových parit

odsouhlasených IMF. Vzniklé saldo mohlo být příslušnou zemí vyrovnáno nejen ve zlatě či dolarech, ale zčásti i automatickým poskytnutím úvěru dlužnické zemi. Jestliže se v dalším období stal dlužník

věřitelem, dostal příslušnou částku zpět ve stejném poměru (zlato, dolary, úvěr). Mnohostranný systém zúčtování pohledávek a závazků byl tedy doplněn mechanismem automatického poskytnutí úvěru

k vyrovnání pasivního salda platební bilance31. Po zavedení vnější směnitelnosti měn většiny západoevropských zemí v r. 1958 ukončila EPU svoji činnost a většina zemí přešla na

bretton-woodský měnový systém, tedy systém pevných měnových kurzů.

EPU byla považována za přechodnou organizaci krátkodobé povahy, jejímž cílem bylo vytvořit

podmínky pro přechod členských zemí ke směnitelnosti jejich měn v souladu s dohodami uzavřenými Schválen americkým kongresem na počátku dubna 1948 a jeho realizace probíhala až do poloviny roku 1952. USA v jeho rámci poskytly přibližně 13mld. dolarů, z čehož 10% tvořily půjčky a 90% pomoc a dary. 27 OEEC = The Organization for Economic Co-operation. Zahrnovala Belgii, Dánsko, Holandsko, Island, Irsko, Itálii, Francii, Lucembursko, Rakousko, SRN, Norsko, Portugalsko, Švédsko, Švýcarsko, Turecko, Velkou Británii, Řecko a Španělsko od r. 1959. 28 EPU = European Payments Union. Členové: Belgie, Lucembursko, Dánsko, Francie, Island, Irsko, Itálie, Nizozemí, Norsko, SRN, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Švédsko, Švýcarsko, Turecko, Velká Británie 29 BIS = Bank for International Settlements 30 epunit = 1 USD (0,888671 g zlata) 31 Vyrovnání debetního salda bylo realizováno na základě pevně stanoveného úvěrového podílu. Ten se několikrát měnil, a to z 60 až na 25% v r. 1955. Důvodem změn byl fakt, že koncepce EPU byla výhodná spíše pro dlužníky nežli věřitele, kteří byli nuceni úvěrovat dlužnické země ze svého přebytku a přicházeli tak o prostředky, které mohli použít k platbám se zeměmi mimo EPU. 26

- 19 -

v Bretton-Woods. Na ni navázala r. 1958 Evropská měnová dohoda (EMA) uzavřená členskými

státy OECD32 r. 1955. Ta měla přispět k prohloubení spolupráce mezi centrálními bankami členských

zemí v oblasti dalšího rozšiřování vnější směnitelnosti národních měn a podporovat liberalizaci jejich zahraničního obchodu. Poskytovala členským zemím krátkodobé úvěry na krytí deficitu platební bilance a spolupracovala s IMF při zajišťování stability měnových kurzů.

Současně s uzavřením EMA byl ustanoven Evropský fond (European Fund) se základním kapitálem

607,5 mil. USD, ze kterého byly v případě potřeby poskytovány krátkodobé úvěry na krytí schodků platebních bilancí. Tento kapitál byl z jedné části tvořen prostředky převedenými ze speciálních zdrojů EPU patřících USA, druhou část tvořily vklady členských zemí. Úvěry z tohoto fondu nebyly

poskytována automaticky jako u EPU, ale na základě posouzení individuální žádosti každé země a při

určení podmínek jeho poskytnutí a splácení. Jelikož výše kapitálu fondu nebyla veliká, poskytoval pouze malé výpomoci, kterých využívaly především ekonomicky slabší země 33, zatímco silnější země čerpaly zdroje od IMF.

Významným nositelem liberalizace světového obchodu po 2WW byly především USA, zejména ve

vztahu k Evropě. Marshallův plán umožnil obnovit rozvrácené evropské hospodářství, které se stávalo konkurenčně schopnějším a mohlo tak postupně snižovat míru svého protekcionismu. Kromě toho

USA tím, že finančně dotovaly EPU, umožnily účinnější fungování regionálního multiclearingu a tím i zintenzivnění multilaterálních obchodních styků při minimální potřebě USD, jichž s jako mezinárodní

měny nedostávalo. K obnovení ekonomik válkou poničených Evrop. států přispěl i rozvoj vzdělanosti

a kvalifikace, jehož důsledkem byl rychlý a trvalý růst produktivity práce, růst investiční činnosti či vědecké objevy vedoucí k využívání stále dokonalejších technologií.

1.4.1 Měnová spolupráce v rámci EHS Na základě Římských dohod uzavřených 25. března 1957 Francií, Německem, Itálií, Nizozemím,

Belgií a Lucemburskem, bylo založeno Evropské hospodářské společenství (EHS)34. K základním

cílům tohoto uskupení patřil plynulý hospodářský růst, zvyšování životní úrovně a užší spolupráce mezi členskými zeměmi.Členské země se zavázaly k vytvoření společného trhu, tedy oblasti s volným pohybem zboží, služeb, osob a kapitálu.

OECD = Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci. Nahradila v r. 1960 OEEC, členství rozšířeno o USA a Kanadu, Japonsko, Finsko, Austrálii, Nový Zéland, JAU, Mexiko a v r. 1995 i Českou republiku. 33 zejména Španělsko, Turecko a Řecko 34 V r. 1973 se připojily Velká Británie, Dánsko a Irsko, r. 1983 Řecko, r. 1986 Španělsko a Portugalsko a r.1995 Finsko, Rakousko a Švédsko. 32

- 20 -

Měnová politika, která byla plně v kompetenci jednotlivých států, měla vytvářet pouze nezbytné

podmínky pro fungování tohoto trhu a její koncepce nebyla Římskými smlouvami uceleně

rozpracována 35. Absence koordinace měnové politiky během počátečního období činnosti EHS

souvisela jak s relativně příznivým ekonomickým vývojem členských zemí, tak také s faktem, že země

zatím nedosahovaly takového stupně ekonomické integrace, který by si jednotnou či koordinovanou měnovou politiku vynucoval. Určitou roli sehrálo také členství zemí v IMF, který charakterem své činnosti značnou měrou přispěl k celkové měnové stabilitě.

Postupem času si však členské státy začaly uvědomovat, že společný postup v měnové oblasti je

nezbytným předpokladem dalšího prohlubování ekonomické spolupráce , a tak byl již v r. 1962, na

zasedání nejvyšších představitelů EHS, podán návrh na koordinaci měnové politiky členských států v tzv. Marjolinově memorandu. Nedostatečný rozsah a kvalita tehdejší měnové spolupráce se plně

projevila zejména během měnové krize v roce 1968, na kterou Francie reagovala dočasným zavedením

devizových omezení a hned v následujícím roce došlo k devalvaci francouzského franku o 11,11% a revalvaci západoněmecké marky o 9,29%. Zrychlené tempo inflace podnítilo spekulativní pohyb kapitálu, který nakonec způsobil značnou nerovnováhu platebních bilancí členských zemí

EHS.Ukázalo se tak, že mechanismus koordinace měnových politik, založený pouze na vzájemných konzultacích a vůli zúčastněných stran, je nedostačující.

1.4.1.1 Wernerova zpráva Na konferenci nejvyšších představitelů ES36 v Haagu v r. 1969 byla pověřena skupina expertů pod

vedením lucemburského ministerského předsedy Pierra Wernera k vypracování plánu přechodu členských zemí ES k hospodářské a měnové unii. Tento plán byl předložen Radě ministrů dne

8. 10. 1970 a stal se základem koncepce Evropské měnové unie.

Plán byl kompromisem mezi dvěma doposud převládajícími názory na budoucí hospodářskou a měnovou unii. První skupina37 v čele s německými ekonomy preferovala koordinaci hospodářských

politik, jako nezbytného předpokladu pro vytvoření měnové unie. Naopak druhá skupina38 kladla důraz na společnou měnovou politiku, která měla vést k hlubší koordinaci hospodářských politik.

V jednotlivých článcích Smlouvy byly pouze pasáže o liberalizaci platebního styku v souvislosti s pohybem zboží, služeb, osob a kapitálu, o tom, že členské země si budou vzájemně pomáhat při nerovnováhách svých platebních bilancí a budou se snažit zajišťovat vhodnou politikou důvěru ve svou měnu, stabilitu cen a budou vzájemně konzultovat hospodářskou politiku. 36 ES = Evropské společenství. Vzniklo v r. 1967, kdy na základě Slučovací smlouvy byly vytvořeny společné orgány pro EHS, ESUO a EURATOM a pro tato tři společenství se začal používat název Evropská společenství. 37 Německo, Nizozemí, Itálie 38 Francie, Belgie, Lucembursko 35

- 21 -

Wernerův plán obsahoval společnou koncepci fungování hospodářské a měnové unie, která měla

být vytvořena ve třech etapách v průběhu deseti let. Plán předpokládal:


zavedení úplné a neodvolatelné směnitelnosti národních měn při stabilitě měnových kurzů a neměnnosti měnových parit,


jednotnou měnovou politiku řízenou centrální měnovou institucí,
centralizované rozhodování o hospodářské a rozpočtové politice,
jednotnou politiku v oblasti pohybu kapitálu
sjednocení daňových soustav.

Mělo tedy dojít k přenesení některých kompetencí jak v oblasti měnové, tak také hospodářsko-

politické na úroveň ES, a k vytvoření společného systému ústředních bank. I když se integrační proces navržený ve Wernerově plánu setkal s podporou většiny členských zemí ES, k jeho realizaci nakonec nedošlo, neboť neexistovala dostatečná politická vůle členských zemí pro přenesení některých

pravomocí na nadnárodní úroveň. Jediným výsledkem bylo přijetí kompromisního řešení, kterým byla Rezoluce Rady ministrů a zástupců členských zemí ES z března 1971 o etapovitém uskutečňování

hospodářské a měnové unie 39, která však nebyla právně závazná. Její plnění bylo narušeno

vypuknutím mezinárodní měnové krize v r. 1971, kdy v důsledku přílivu spekulativního kapitálu do

Evropy došlo k opuštění systému pevných měnových kurzů u západoněmecké marky a holandského guldenu a po zrušení směnitelnosti amerického dolaru za zlato i u ostatních měn členských zemí ES.

1.4.1.2 Měnový had Na základě Smithsonianských dohod z 18. 12. 1971, jejímž cílem byla stabilizace měnových vztahů, došlo k rozšíření oscilačního pásma měnových kursů z ±1% na ±2,25% vůči USD. To přispělo

k dočasnému uklidnění na mezinárodních finančních trzích a tedy k vytvoření příznivých podmínek pro pokračování v realizaci hospodářské a měnové unie v rámci ES.

Nově dohodnuté rozpětí však bylo pro západoevropské země, usilující o prohloubení ekonomické

integrace, příliš široké, neboť umožňovalo pohyb vzájemných kurzů národních měn v rozpětí ±4,5%. Proto centrální banky zemí ES (včetně budoucích členů Dánska, Irska, Norska a Velké Británie)

v dubnu r.1972 snížily oscilační pásmo měnových kurzů mezi členskými zeměmi z ±2,25% na

±1,125% a zároveň se zavázaly udržovat kurzy svých měn vůči všem nezúčastněným zemím v rámci

stanoveného širšího rozpětí. Kurzy měn členských zemí ES se tak měly pohybovat vůči dolaru

v jakémsi „tunelu“, jehož šíře byla 4,5%, zatímco vzájemné kurzy národních měn tvořily „hada“, Státy se dále dohodly na zvýšení koordinace krátkodobé hospodářské politiky, na zesílení spolupráce mezi centrálními bankami s cílem prohloubení koordinace měnové politiky a vytvoření mechanismu střednědobé finanční pomoci na krytí deficitů platebních bilancí. 39

- 22 -

jehož šíře byla 2,25%. Navíc Holandsko spolu s Belgií zúžily oscilační pásmo svých měn na ±0,75% od základní parity, čímž vznikl „červ v rámci hada v tunelu“.

Dané měnové uspořádání však netrvalo dlouho, neboť už červnu 1972 vystoupila Velká Británie ,

Irsko a Dánsko (které se do něj v říjnu opět vrátilo) a v únoru 1973 Itálie. Vzhledem k pokračujícímu znehodnocování amerického dolaru byla v březnu 1973 zrušena povinnost udržovat oscilační pásmo k dolaru ve výši ±2,25%. Nadále však zůstala povinnost udržovat rozpětí mezi národními měnami

členských států ve výši ±1,125%. Měnový had tak vystoupil z tunelu a měny členských zemí se mohly vůči dolaru volně pohybovat. Tak vzniklo nové měnové uspořádání označované jako měnový had,

k němuž se připojily i dvě nečlenské země ES – Švédsko a Norsko, zatímco Velká Británie, Irsko a

Itálie se na něm nepodílely. I přesto většina zemí v následujících letech systém opouští a přechází na volný floating40.

1.4.2 Evropský měnový systém Měnová nestabilita vyvolaná přechodem na systém volně pohyblivých měnových kurzů měla

negativní vliv na fungování již existujících integračních mechanismů v rámci ES. To vedlo členské

země k urychlení snah o dosažení měnové integrace, což vedlo k vytvoření Evropského měnového systému (EMS)41. Ten oficiálně zahájil svou činnost 13. 3. 1979 a zapojily se do něj všechny země

ES42.

Hlavním cílem EMS bylo obnovit stabilní kursové vztahy mezi členskými zeměmi, jenž byly

nezbytnou podmínkou k prohloubení ekonomické integrace a rovněž zamezit negativnímu působení labilního USD na členské země.

EMS byl založen na třech vzájemně propojených prvcích, kterými byly:
evropská měnová jednotka ECU43


uvěrový mechanismus


kursový (či směnný) mechanismus ERM44.

V roce 1978 (po opuštění systému Norskem) v něm zůstaly už pouze Německo, Belgie, Nizozemí, Dánsko a Lucembursko. 41 EMS = European Monetary Systém 42 Belgie, Dánsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Nizozemí, SRN a Velká Británie.V r. 1984 se k systému připojilo Řecko, v r. 1989 Španělsko a Portugalsko a v r. 1995 Finsko, Rakousko a Švédsko. 43 ECU = European Currency Unit 44 ERM = Exchange Rate Mechanism 40

- 23 -

1.4.2.1 Evropská měnová jednotka ECU ECU byla základním prvkem EMS a její hodnota byla odvozována z koše měn členských zemí. ECU

vznikla 13. 3. 1979 a její počáteční hodnota45, byla identická se stávající Evropskou zúčtovací

jednotkou (EUA) kterou ECU nahradila. V koši byly zastoupeny měny všech 9 členských zemí,

přičemž množství každé členské měny v ECU (tzv. měnový komponent) bylo odvozeno od:
podílu země na hrubém domácím produktu ES
podílu země na vzájemném obchodu,


podílu centrálních bank na ujednání o krátkodobé finanční podpoře. Tabulka č. 1: Složení koše pro vyjádření hodnoty ECU Měna

Německá marka (DEM) Britská libra (GBP)

Francouzský frank (FRF) Italská lira (ITL)

Nizozemský gulden (NGL) Belgický frank (BEF)

Lucemburský frank (LUF) Dánská koruna (DKK) Irská libra (IEP)

Řecká drachma (GRD)

Španělská peseta (ESP)

Váha měny v koši 13.3.1979 (%)

Měnová účast 1979

32,98 13,34

0,828 0,0885

9,5

109

19,83

1,15

10,51

0,286

0,35

0,14

9,28 3,06 1,15 -

3,66

0,217

0,00759 -

Váha měny v koši 17.9.1984 (%)

Měnová účast 1984

32,0 15,0

0,719 0,0878

10,2

140

19,0 10,1 8,2 0,3 2,7 1,2 1,3 -

1,31

0,256 3,17 0,14

0,219

0,00871 1,15 -

Váha měny v koši 21.9.1989 (%)

Měnová účast 1989

30,10 13,00

0,6242 0,08784

10,15

151,8

19,00 9,40 7,60 0,30 2,45 1,10 0,80 5,30

1,332

0,2198 3,301 0,13

0,1976

0,00855 1,44

6,885

Portugalské escudo (PTE) 0,80 1,393 Pramen: Marková, M.: Mezinárodní měnové instituce. 1.vyd. Praha: Oeconomica, 2002, str. 150

K přezkoumání koše mělo docházet každých pět let a k úpravě mělo dojít pouze tehdy, pokud by se váha měny zahrnuté v koši změnila vlivem pohybu kursu o více než 25%. Ke změně vah došlo

nakonec pouze dvakrát a to v souvislosti se zapojením nových členských zemí do EMS 46.

V souvislosti se vznikem EU k 1. 11. 1993 bylo další rozšíření měnového koše zastaveno a jeho

složení bylo zafixováno na hodnotách z 21. 9. 1989. V koši tedy nebyly zastoupeny měny tří států, které vstoupily do EU v roce 1995 – Rakouska, Švédska a Finska. Na druhou stranu koš obsahoval měny zemí, které se nezapojily do ERM.

Počáteční měnové účasti jednotlivých měn v měnovém koši byly stanoveny jako průměrný denní kurz měny k SDR za poslední tři měsíce, násobený vahou příslušné měny. 46 R. 1984 došlo o rozšíření koše o řeckou drachmu, v r. 1989 o španělskou pesetu a portugalské escudo. Nakonec se tedy měnový koš skládal z 12 měn. 45

- 24 -

ECU byla v rámci EMS využívána:


ke stanovení hodnoty středních kurzů měn členských zemí a zároveň i pásma, v kterém se

mohly běžné tržní kurzy od bilaterálních středních kurzů odchylovat (až do roku 1993 toto rozpětí činilo ±2,25%47, pak bylo rozšířeno na ±15%),


jako platební prostředek mezi centrálními bankami členských zemí ES v souvislosti

s intervenčními operacemi a mezivládními úvěry poskytovanými při problémech s platební bilancí,


jako zúčtovací jednotka v rámci intervenčního a úvěrového mechanismu,
jako rezervní aktivum členů ES,


jako měnová jednotka institucí ES (byl v ní vyjadřován rozpočet ES) . ECU emitoval Evropský fond měnové spolupráce (FECOM)48, do kterého každá členská země

vkládala 20% svých zlatých a dolarových rezerv49. Protihodnota takto složených rezerv ve formě ECU

byla připsána centrálním bankám členských zemí na jejich účty u FECOMU (přičemž jednotlivé transakce byly zajišťovány prostřednictvím Banky pro mezinárodní platby v Basileji (BIS)50). Emisí

ECU se tedy rozsah rezerv jednotlivých členských států neměnil, měnila se pouze jejich struktura. ECU byla tedy jednotka krytá zlatem a americkými dolary. Výše emitovaných ECU byly navíc každé tři měsíce kontrolována a přizpůsobována vývoji cen zlata a kurzu USD tak, aby odpovídala požadovanému podílu devizových rezerv.

Emise ECU tak byla závislá na cenách zlata a kurzu USD, tedy na faktorech, které členské země ES

nemohly přímo ovlivnit. Vzhledem k tomu mohlo docházet k nekontrolovatelným výkyvům v emisi ECU a k situaci, kdy jejich skutečná výše byla v rozporu s jejich reálnou potřebou. I samotné

rozdělování ECU, které záviselo na výši zlatých a dolarových rezerv jednotlivých členských států, bylo problémové, neboť tak nedocházelo k vyrovnávání rozdílů mezi jednotlivými zeměmi, ale naopak k jejich prohlubování.

Kromě oficiálních ECU používaných mezi centrálními bankami existovala i ECU soukromá

(obchodní), které vydávaly komerční banky. Rozšířily se zejména na euroměnových trzích, na burzách

zboží k vyjadřování cen různých komodit, byly v nich vedeny vklady a úvěry, vydávány cenné papíry znějící na ECU či např. turistické šeky.

Itálie a později i Španělsko měli povolené rozpětí ±6%. FECOM = Fond European de Cooperation Monetaire, založen r. 1973 ke koordinaci devizových intervencí centrálních bank členských zemí a zúčtování vzájemných pohledávek a závazků vyplývajících z těchto intervencí. 49 Země, které se nezapojily do ERM mohly mít také, po složení 20% svých zlatých a dolarových rezerv u FECOMU, část devizových rezerv v ECU. 50 BIS = Bank for International Settlements 47 48

- 25 -

1.4.2.2 Úvěrový mechanismus Úvěrový mechanismus sloužil na podporu kursové stability v rámci EMS, neboť na jeho základě měly

centrální banky přístup ke zdrojům, které mohly použít k zajištění stability své měny. Podle původních

záměrů měl být do dvou let od zahájení činnosti EMS pro tento účel zřízen Evropský měnový fond,

který měl převzít funkce doposud existujícího FECOMu. K tomu však nikdy nedošlo a veškeré funkce nadále vykonával FECOM.

V rámci EMS mohly členské země využívat:
Mechanismus velmi krátkodobých úvěrů, který byl zaveden se vznikem EMS. Jeho cílem bylo poskytovat devizové prostředky na devizové intervence těm členským státům, jejichž

vlastní rezervy byly pro daný účel nedostačující. Zdrojem úvěru byly swapové operace mezi

centrálními bankami , tzn. poskytnutí úvěru jednou centrální bankou druhé prostřednictvím

účtů v ECU, vedených u FECOMU, se splatností do 45 dní a s možností prodloužení až o tři měsíce. Ke splacení úvěrů musela dlužnická země přednostně použít aktiva, která měla

v měnách věřitelských zemí. 50% závazku mohlo být splaceno v ECU, zbylých 50% ve volně směnitelných měnách. Úvěry byly úročeny úrokovou mírou, která byla váženým průměrem diskontních sazeb všech členských zemí EMS dle podílu jejich měn v měnovém koši.


Mechanismus krátkodobé finanční podpory byl zaveden již v r.1970 a sloužil ke krytí nepředvídatelných a nahodilých deficitů platebních bilancí. Použití zdrojů bylo limitováno dlužnickými a věřitelskými kvótami. Dlužnická kvóta určovala maximální částku, kterou

mohla země čerpat v případě potíží s platební bilancí. Aby bylo zajištěno dostatečné množství

finančních zdrojů, byla věřitelská 2x větší než kvóta dlužnická. Úvěry byly poskytovány na dobu tří měsíců s možností prodloužení lhůty splatnosti až dvakrát o tři měsíce. Byly nepodmíněné a byly poskytovány prostřednictvím FECOMu při tržních úrokových sazbách.


Mechanismus střednědobé finanční pomoci byl zaveden v r. 1971 k financování vážnějších poruch platebních bilancí členských zemí ES. Na rozdíl od předchozích forem úvěrové

pomoci se jednalo o dohodu mezi státy, nikoliv mezi centrálními bankami. Poskytnutí úvěrů

bylo podmíněno splněním určitých ekonomických a finančních podmínek uložených Radou ES. Rozsah úvěrů byl omezen stanovením limitů pro každou zemi. Úvěry byly poskytovány

na dobu 2 až 5 let, při úrokových sazbách, které se pohybovaly mezi tržní úrokovou sazbou a úrokovou sazbou IMF.

- 26 -

1.4.3 Evropská měnová unie Měnová stabilita, které bylo dosaženo díky fungování EMS, se stala podnětem k realizaci dalších kroků vedoucích k prohlubování ekonomické integrace v rámci ES. Jedním z těchto kroků bylo přijetí

Jednotného evropského aktu v r. 1986, který doplňoval a upravoval Římské smlouvy a ve kterém byl smluvně zakotven přechod členských zemí ES na jednotný vnitřní trh. Ten začal fungovat od 1.1.1993.

1.4.3.1 Delorsova zpráva Zpráva o hospodářské a měnové unii v zemích ES, neboli Delorsova zpráva, byla dalším významným krokem vedoucím k užší spolupráci v hospodářské a měnové oblasti. Byla vypracována skupinou expertů, především guvernérů centrálních bank členských zemí, pod vedením předsedy Komise ES

Jacquese Delorse a předložena Radě ministrů v dubnu 1989. Tato zpráva se později stala závazným

dokumentem vymezujícím základní organizační principy při vytváření hospodářské a měnové unie v rámci ES.

Delorsova zpráva v mnohém navazovala na Wernerovu zprávu, na rozdíl od ní však mělo dojít nejen

ke koordinaci měnové politiky na nadnárodní úrovni, ale také k zavedení společné měny, která měla

zcela nahradit jednotlivé měny národní (nemělo jít tedy pouze o zavedení společné měny, která by existovala vedle národních měn).

Delorsova zpráva navrhovala tři etapy realizace EHMU51. V rámci první etapy mělo dojít

k upevňování konvergence hospodářských politik a stability ekonomik členských zemí, všechny země se měly účastnit ERM. Během druhé etapy mělo dojít ke zúžení oscilačního pásma měn členských

států a k vytvoření ECB52 a ESCB53. Ve třetí fázi se již počítalo s dostatečnou ekonomickou

konvergencí a mělo tedy dojít k završení procesu fixací směnných kurzů a nahrazením národních měn měnou společnou.

Delorsova zpráva se setkala s velkou kritikou zejména ze strany Velké Británie. Ta se obávala ztráty národní měnové suverenity, odmítala existenci pouze jediné měny a nesouhlasila se základní podmínkou Delorsovy zprávy, a to, že vstup do první etapy měl být zároveň souhlasem s účastí na

celém procesu utváření EHMU54. Německo, Nizozemí a Lucembursko zase zdůrazňovaly nutnost

konvergence hospodářských politik jako nezbytného předpokladu pro rychlejší přechod k měnové EHMU = Evropská hospodářská a měnová unie ECB = European Central Bank, Evropská centrální banka 53 ESCB = European System of Central Bank, Evropský systém centrálních bank 54 Tato podmínka byla později pozměněna na schůzce představitelů ES v Maastrichtu. 51 52

- 27 -

unii. V návaznosti na to chudší země, jako Řecko a Portugalsko podmiňovaly svůj souhlas s navrhovaným plánem zvýšením výdajů na regionální pomoc.

Pro nejednotný postoj členských zemí k otázce náplně a cílů jednotlivých etap, byla r. 1989 odsouhlasena pouze opatření pro první etapu a bylo stanoveno závazné datum jejího zahájení, a to na 1. 7. 1990.

1.4.3.2 Maastrichtská smlouva V r. 1992 byla členskými zeměmi ES v nizozemském Maastrichtu podepsána Smlouva o Evropské

unii, která vstoupila v platnost 1. 11. 1993, poté co ji ratifikovalo všech 15 členských států ES. Tato

smlouva znamenala vyvrcholení integračních snah v zemích západní Evropy, neboť se v ní členské

země zavázaly k vytvoření hospodářské a měnové unie a byly v ní definovány zásady a postupy vedoucí k její realizaci.

Dohoda požadovala nejen zavedení jednotné měny jako jediného zákonného platebního prostředku v zemích EU a jednotnou měnovou politiku prováděnou ECB, ale také společný postup v oblastech

jako je zahraniční a bezpečnostní politika, politika v oblasti soudnictví a vnitřních záležitostí či zavedení občanství EU.

Smlouva navazuje na Delorsovu zprávu a blíže specifikuje z obsahového i časového hlediska první dvě etapy přechodu k EHMU a konvergenční kritéria, která se měla stát podmínkou vstupu do třetí

etapy. Smlouva přitom počítala s tím, že první etapa bude probíhat dle původně dohodnutého harmonogramu, tzn., že bude dokončena do konce roku 1993.

Třetí etapa byla blíže specifikována v tzv. Zelené knize z r. 1995. Dle tohoto dokumentu měla být závěrečná etapa realizována ve třech fázích. V první fázi měl být schválen seznam zemí, které splňují

maastrichtská konvergenční kritéria a jsou ochotny podílet se na vytvoření měnové unie. Dále měl být

schválen konečný termín přechodu k jednotné měně, měla být založena ECB a mělo dojít k zafixování vzájemných kurzů národních měn. Ve druhé fázi měly být kurzy měn již neodvolatelně zafixovány a měnová politika měla být převedena z národní úrovně na ESCB. Zároveň mělo dojít k posílení role

společné měny tak, aby se stala skutečnou národní měnou. Ve třetí fázi měly být národní bankovky a mince staženy z oběhu a nahrazeny novou společnou měnou.

- 28 -

1.4.3.3 Etapy měnové unie První etapa (1. 7. 1990 – 31. 12. 1993) V rámci první etapy mělo dojít k:


prohloubení koordinace hospodářských a měnových politik členských zemí
dokončení liberalizace pohybu kapitálu


zapojení měn všech členských zemí do ERM


posilování nezávislosti národních centrálních bank


posílení pravomocí Výboru guvernérů centrálních bank Během této etapy se nepodařilo zrealizovat všechny záměry v oblasti kursové stability, neboť nedošlo

k zapojení všech členských zemí do ERM. Důvodem byla skutečnost, že ke spuštění první etapy došlo v době, která se nevyznačovala příliš dobrými ekonomickými podmínkami55. Stále více se začalo

poukazovat na to, že členské země ES vykazují významné rozdíly v ekonomické výkonnosti. V souvislosti s tímto faktem byla zdůrazňovala nutnost dostatečné konvergence ekonomik ES před zavedením společné měny.

Druhá etapa (1. 1. 1994 – 31. 12. 1998)

Měnová politika zůstala nadále v pravomoci národních centrálních bank, které měly stále za úkol

koordinaci hospodářských a měnových politik s cílem splnění konvergenčních kritérií, tedy dosažení měnové stability. Rovněž zahájil činnost Evropský měnový institut (EMI)56 , který tak nahradil

FECOM a měl přispívat k rozvoji spolupráce mezi centrálními bankami členských zemí. EMI byl

tvořen národními centrálními bankami členských zemí. Vedoucím orgánem EMI byla Rada, tvořená prezidentem, viceprezidentem 57 a guvernéry centrálních bank. EMI měl v rámci druhé etapy plnit především tyto úkoly:
připravit podmínky pro zavedení jednotné měnové politiky, a to tak, aby mohla být realizována ihned po zahájení třetí etapy (např.harmonizaci pojmů a měnových statistik, vymezení nástrojů budoucí měnové politiky)


připravit výrobu a distribuci nových evropských bankovek a mincí
vytvořit pravidla fungování ESCB


zesílit koordinaci měnových politik s cílem zlepšovat cenovou stabilitu V r. 1990 dosahovala průměrná míra inflace v zemích ES 5%, deficit veřejného rozpočtu se pohyboval na úrovni 4% HDP, tempo hospodářského růstu těsně pod 3% a míra nezaměstnanosti se přiblížila 9%. 56 EMI = European Monetary Institute 57 Viceprezidentem byl jeden z guvernérů centrálních bank. 55

- 29 -


dohlížet na fungování EMS a na vývoj ECU (s cílem přechodu od ERM na systém s pevnými paritami, jednotnou měnovou politikou a jednotnou měnou)


vykonávat poradenskou a konzultační činnost pro centrální banky


spravovat část devizových rezerv centrálních bank členských zemí EU


sledovat plnění konvergenčních kritérií jednotlivými zeměmi a podávat o tom Radě každoroční hodnotící zprávy

EMI měl také dohlížet na to, jak členské země dodržují závazky, vyplývající ze Smlouvy, týkající se

nezávislosti centrálních bank. Měl jim poskytovat pomoc při úpravách příslušné legislativy a to tak, aby hlavním cílem každé centrální banky byla cenová stabilita.

Během 2. etapy došlo také k rozšíření EU, a to 1. 1. 1995, o Rakousko, Finsko a Švédsko. Zároveň

v průběhu roku 1994 a 1995 požádali o členství v EU téměř všechny státy střední a východní Evropy:

Maďarsko, Polsko, Rumunsko, Slovensko, Lotyšsko, Estonsko, Litva, Bulharsko a r. 1996 i Česká republika a Slovinsko. Summit EU v prosinci 1995 v Madridu schválil název nové měnové jednotky – euro (zkratka EUR) a také rámcový plán pro zavedení jednotné měny. Bylo rozhodnuto, že euro bude

zavedeno ve dvou etapách, nejdříve jako bezhotovostní peníze a následně pak i jako peníze hotovostní. Třetí etapa (1. 1. 1999 – 1. 1. 2002)

Třetí etapa vytváření měnové unie byla realizována ve třech fázích:


První fáze byla zahájena už v květnu 1998, kdy na základě plnění konvergenčních kritérií

rozhodla Rada EU o zemích, které se budou účastnit třetí fáze vytváření EHMU a které přijmou společnou měnu. Mezi země, které vstoupily do 3 fáze patřila – Belgie, Finsko,

Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemí, Portugalsko, Rakousko a Španělsko.

Zatímco Švédsko a Řecko58 požadovaná kritéria nesplnily, Velká Británie a Dánsko

neprojevily o vstup do měnové unie zájem. Zároveň také došlo k zafixování vzájemných

kurzů národních měn. Centrální banky tak měly dost času na upravení svých kursových vztahů k ostatním měnám před definitivním zafixováním kurzů vůči euro. Měnová politika byla koordinována na nadnárodní úrovni, ale až do zavedení měnové unie byla stále v pravomoci

jednotlivých centrálních bank. V červnu 1998 navíc zahájila činnost Evropská centrální banka, která tak nahradila doposud fungující EMI.


Druhá fáze byla zahájena k 1. 1. 1999, kdy začala fungovat neúplná měnová unie. K tomuto

datu byly neodvolatelně zafixovány kurzy 11 národních měn vůči nové společné měně EURO

dle pevně stanovených přepočítacích koeficientů. Kromě toho došlo k dalším významným krokům:

 byl zrušen měnový koš pro vyjadřování hodnoty ECU a ECU bylo nahrazeno eurem v poměru 1:1,

58

Řecko vstoupilo do měnové unie k 1. 1. 2001.

- 30 -

 měnová politika zemí eurozóny59 byla převedena na ECB a rozhoduje o ní ESCB

 přestal existovat devizový trh mezi měnami eurozóny a kotace jejich národních měn byly nahrazeny kotací eura

 euro se stalo zákonným platebním prostředkem bezhotovostních plateb na území eurozóny. Hotovostní platby nadále probíhaly v národních měnách.

 došlo ke sjednocení mezibankovních úrokových měr zavedením jednotné sazby EURIBOR60

 pro potřeby řízení společné měnové politiky byl vytvořen nový platební systém TARGET61 k vypořádávání transakcí měnové politiky v euro

 původní kursový mechanismus EMS byl nahrazen novým mechanismem ERMII

 zahájena příprava na přecenění spotřebního zboží a služeb do eura


Třetí fáze byla zahájena 1. 1. 2002, kdy se euro začalo používat i v hotovostním platebním

styku. Staré národní měny byly bezplatně vyměňovány za euro prostřednictvím komerčních

bank v národních centrálních bankách. Od tohoto data jsou všechny ekonomické transakce a nové kontrakty uzavírány a realizovány pouze v měně euro. Po přechodné období v délce

maximálně dvou měsíců mohly s eurem ještě obíhat národní měny, které pak byly nejpozději

1. března 2002 definitivně staženy z oběhu. Tímto dnem ztratily národní měny status zákonného platidla, který převzalo euro. Veškeré platební prostředky (transfery, šeky,

elektronické platební karty) byly konvertovány na euro. Po tomto datu jsou zbylé národní bankovky vyměňovány za euro již pouze v národních centrálních bankách, přičemž termín ukončení výměny závisí na rozhodnutí konkrétní centrální banky.

Eurozónu tvoří země, které vstoupily do měnové unie. EURIBOR = European Interbank Offered Rate 61 TARGET = Trans-European Automated Real-time 59 60

- 31 -

2. FUNGOVÁNÍ MECHANISMU PŘED ROZŠÍŘENÍM EU 2.1 Mechanismus směnných kurzů jako základní pilíř Evropského měnového systému

Mechanismus směnných kurzů (ERM), jenž byl ústředním prvkem fungování EMS a jehož hlavním

cílem bylo dosažení kursové stability členských zemí, začal fungovat shodně se zahájením činnosti EMS – tedy 13. 3. 1979.

Tento mechanismus vycházel ze stanovených centrálních kurzů měn členských zemí ES k jednotce

ECU. V rámci kursového mechanismu pak probíhaly devizové intervence centrálních bank s cílem udržet nejen kurz národních měn k ECU, ale také vzájemné kurzy národních měn.
Intervence na udržení vzájemných kurzů národních měn Tabulka č. 2: Centrální sazby národních měn k ECU v roce 1979 Měna

13. 3. 1979

Německá marka (DEM) Francouzský frank (FRF)

2,5106 5,7933

Italská lira (ITL)

1148,15

Britská libra (GBP)

0,6632

Nizozemský gulden (NGL)

Belgický frank (BEF) + Lucemburský frank (LUF) Dánská koruna (DKK)

2,7208

39,4582 7,0859

Irská libra (IEP) 0,6626 Pramen: Brůžek, A : Evropská měnová integrace. 2.vyd. Praha: Vysoká škola ekonomická, 2001, str. 58

Na základě platných středních kurzů národních měn k ECU byly odvozeny bilaterální střední kurzy

národních měn (cross rate).

Obrázek č. 1: Odvození bilaterálních středních kurzů

Centrální sazba DEM/ECU = 2,5106 Centrální sazba FRF/ECU = 5,7933

Bilaterální střední kurzy získané vzájemným porovnáním centrálních sazeb: DEM/FRF 2,5106: 5,7933 = 0,43336 FRF/DEM 5,7933 : 2,5106 = 2,30753 - 32 -

Od takto stanovených bilaterálních kurzů se skutečné tržní kurzy nesměly vychýlit mimo stanovená

pásma oscilace. Centrální banky měly tedy povinnost intervenovat na devizových trzích takovým způsobem, aby vzájemné kurzy udržely v rámci povoleného rozpětí (tzv. horního a dolního

intervenčního bodu), které bylo stanoveno ve výši ±2,25% (od roku 1993 rozšířeno na ±15%). Členské země ES, které se před vstupem do EMS neúčastnily systému „měnového hada“ a využívaly systém volně pohyblivých kurzů, mohly požádat o širší rozpětí a to až do výše ±6%. O tuto výjimku požádala při vstupu do EMS pouze Itálie.

Obrázek č. 2: Způsob určení horního a dolního intervenčního bodu 62 Měna

100 FRF

FRF

-

DEM

44,3112 43,3362 42,3611

100 DEM 235,945

horní intervenční bod (+2,25%)

225,561

dolní intervenční bod (-2,25%)

230,753

-

bilaterální střední kurz

horní intervenční bod (+2,25%) bilaterální střední kurz

bilaterální střední kurz (-2,25%)

Soustava bilaterálních středních kurzů národních měn byla základem tzv. paritní mřížky63.

Intervenční body byly v paritní mřížce vyjádřeny v absolutních částkách, jako nejnižší a nejvyšší vzájemně přípustné kurzy. Změna centrálních sazeb národních měn k ECU64 vedla ke změně

bilaterálních středních kurzů národních měn a jejich intervenčních bodů. Vzájemná propojenost kurzů národních měn členských zemí navíc vedla k tomu, že při změně kurzu jedné měny vůči měně třetí země muselo dojít současně ke kursovým změnám i u ostatních měn.65

Centrální banky členských zemí účastnících se EMS byly povinny intervenovat, jestliže jejich měnový kurz dosáhl horního či dolního intervenčního bodu. Prováděly tedy tzv. marginální intervence,

jejichž cílem bylo zabránit překročení povoleného oscilačního pásma. Tohoto typu intervencí se

povinně účastnily centrální banky obou členských zemí, jejichž kurz se dostal na úroveň intervenčního bodu. Devizové intervence spočívaly v tom, že centrální banka země se silnou měnou nakupovala

Výchozími údaji pro výpočet centrálních hodnot a intervenčních bodů byly údaje v Tabulce č. 2. Nepřesnost uvedených údajů je dána zaokrouhlováním při výpočtu. Oficiální hodnoty platné k 13. 3. 1979 jsou uvedeny v Příloze č. 1. 63 Paritní mřížka platná k 13. 3. 1979 je znázorněna v Příloze č. 1. 64 Ke změně centrálních sazeb národních měn k ECU mohlo dojít pouze na základě rozhodnutí rady ECOFIN ve složení ministrů financí a guvernérů centrálních bank, na doporučení Komise ES a po konzultaci s Měnovým výborem. Každá změna středního kurzu jedné měny vedla totiž i ke změně kurzů ostatních měn k ECU, neboť ECU byla jako košová jednotka tvořena měnami všech členských států ES, a navíc byly střední kurzy všech měn vzájemně provázány přes bilaterální střední kurzy. 65 Např. pokud by byl poměr mezi DEM a FRF 1:3 a výchozí kurs měn k USD by byl 1USD=2DEM, 1USD=6FRF, pak by změna kurzu DEM k USD na 2,50 DEM/USD vedla také ke změně kurzu FRF k USD a to na 7,50 FRF za 1 USD. 62

- 33 -

oslabující měnu, zatímco centrální banka země se slabou měnou silnou měnu prodávala. Tím došlo k poklesu nabídky slabší měny a naopak ke zvýšení nabídky měny silnější, tedy k poklesu měnového

kurzu původně vzrůstajícího a zvýšení měnového kurzu původně klesajícího. Intervence byly prováděny v měnách, jejichž společné pásmo oscilace bylo ohroženo 66, nebo v amerických dolarech.

Kromě marginálních intervencí, prováděných při dosažení intervenčních bodů, centrální banky

prováděly i nepovinné, tzv. mezimarginální intervence. V jejich rámci banky intervenovaly na

devizovém trhu ještě před tím, než bylo dosaženo intervenčních bodů. Snažily se tak zabránit možným

spekulacím na revalvaci či devalvaci své měny, která obvykle hrozila v případě dosažení intervenčních bodů a provádění marginálních intervencí. Proto také objem tohoto druhu intervencí byl daleko větší a

častější než v případě intervencí marginálních. K intervencím se zpravidla používal americký dolar, neboť při použití měny některé z členských zemí k tomu bylo nutno získat souhlas dané země, což omezovalo pružnost mezimarginálních intervencí67.


Intervence na udržení kurzů národních měn vůči ECU

Tento typ intervencí měl přispět ke stabilizaci kurzů národních měn k ECU a jako signalizačního ukazatele zde bylo využíváno tzv. ukazatele divergence68. Obrázek č. 3: Způsob výpočtu ukazatele divergence Maximální rozpětí divergence (MaxD)

Diskont (D) denní kurz k ECU – střední kurz k ECU

MaxD = oscilační pásmo × (1-x)

D = ------------------------------------------------centrální kurz k ECU

Ukazatel divergence (UD) D

UD = ---------- × 100 MaxD Poznámka: oscilační pásmo – dosazuje se horní intervenční bod x je váhový podíl dané měny v koši vyjádřený indexem diskont vyjadřuje skutečnou procentní odchylku denního kurzu národní měny k ECU od středního kurzu k ECU Pramen: Brůžek, A : Evropská měnová integrace. 2.vyd. Praha: Vysoká škola ekonomická, 2001

Za tímto účelem si centrální banky vzájemně otevíraly úvěrové linky ve svých národních měnách v neomezeném množství – podrobněji o mechanismu velmi krátkodobých úvěrů v kapitole 1.4.2.2 Uvěrový mechanismus . 67 Tento nedostatek byl odstraněn až v roce 1987 na základě tzv. Basilejsko-nyborské smlouvy, která rozšířila používání mechanismu velmi krátkodobých úvěrů i na mezimarginální intervence. 68 Kritickou hodnotu tohoto ukazatele, tzv. „hranici divergence“, tvořilo 75% jeho hodnoty. 66

- 34 -

Divergence, neboli odchylka, signalizovala jak se kurz dané měny odchyluje od stanoveného středního kurzu k jednotce ECU. Maximální rozpětí divergence bylo užší ve srovnání s povoleným oscilačním pásmem a pro jednotlivé měny bylo stanoveno v závislosti na jejich zastoupení v měnovém koši. Čím

větší byla váha dané měny v měnovém koši, tím nižší byla její povolená maximální odchylka a naopak69. Samotný ukazatel divergence pak vyjadřoval stupeň využití tohoto rozpětí.

Pokud ukazatel signalizoval, že se měna delší dobu vyvíjí odlišným způsobem ve srovnání s ostatními

měnami, očekávala se od příslušné země analýza příčin tohoto vývoje a realizace opatření vedoucích k nápravě.

Tento ukazatel však nepředstavoval dostatečně účinný varovný systém, neboť zejména u měn

s relativně malým váhovým zastoupením v měnovém koši či v případě pohybu více měn najednou, mohlo dojít k dosažení intervenčních bodů bez varovného signálu ukazatele divergence.

2.2 Vývoj ERM v letech 1979 - 1992 Jak již bylo zmíněno, cílem evropského mechanismu směnných kurzů bylo dosažení kursové stability měn členských států jakožto nezbytného předpokladu prohlubování hospodářské spolupráce v rámci

ES. Jeho úspěšné fungování však bylo již od samotného počátku limitováno celou řadou okolností, zejména rozdílnou výkonností ekonomik jednotlivých členských zemí, ale také pozdějším vstupem či neúčastí některých z nich v tomto systému.

Tento nesoulad byl umožněn skutečností, že zatímco k účasti v EMS se zavázaly všechny členské

země ES, účast v ERM (i přesto, že byl v podstatě jedním z pilířů EMS) byla dobrovolná. A tak Velká Británie, která byla členem ES již od roku 1973, do ERM vstoupila teprve až v r. 1990, Španělsko 3 roky po vstupu do ES, Portugalsko 6 roků po vstupu a Řecko dokonce až v roce 1998. Další

významnou okolností byla samotná kritéria účasti v systému, neboť šíře oscilačního pásma, ve kterém se mohly kurzy měn pohybovat, nebyla stejná pro všechny zúčastněné země. Zatímco Velká Británie,

Španělsko, Portugalsko a Itálie70 využívaly širší oscilační pásmo ±6%, měny ostatních zemí se pohybovaly ve fluktuačním pásmu ±2,25%.

Od ERM se také očekávalo, že povede k omezení vlivu a závislosti členských zemí na USD.K tomu však nedošlo, neboť většina intervencí v rámci ERM byla prováděna právě v USD.

Kurzové výkyvy měny s větším váhovým zastoupením v koši totiž působily na kurz ECU více nežli tomu bylo u měn s menším zastoupením. 70 Itálie širší oscilační pásmo ±6% využívala až do roku 1990. 69

- 35 -

V počátečním období fungování ERM docházelo k častým úpravám centrálních parit v důsledku

rozdílné míry inflace v jednotlivých členských zemích. Možnost úpravy kurzů vedla k laxnímu přístupu některých zemí, které díky tomu nebyly nuceny přijímat opatření vedoucí k omezení vyšší

míry inflace. Rozdíly mezi jednotlivými zeměmi navíc nespočívaly pouze v odlišné míře inflace, ale také v různé míře nezaměstnanosti, deficitech platebních bilancí či úrokových sazbách. V důsledku toho docházelo k rostoucímu napětí na devizových trzích, které pak často vyústilo právě změnou centrálních parit měn členských států.

Měnová politika byla v pravomoci jednotlivých států a závisela na vývoji vnitropolitické situace.

Slabší země se snažily vyrovnat nepříznivý stav svých ekonomik uvolněnější měnovou politikou. Ta však nepůsobila příznivě na stabilitu směnných kurzů a byla v rozporu s restriktivní monetární

politikou prováděnou německou Bundesbankou. K postupné změně tohoto nežádoucího stavu uvnitř

EMS došlo nakonec počátkem 80. let, kdy Francie, následovaná dalšími státy, začala provádět stabilizační měnovou politiku. V důsledku toho došlo nejen ke snížení průměrné míry inflace ve Francii, ale také k poklesu maximální odchylky míry inflace mezi jednotlivými členy EMS71.

Mezi stabilní měny v rámci ERM patřila především německá marka a holandský gulden, u kterých v tomto období došlo ke kumulativnímu zhodnocení. U ostatních měn došlo více či méně k oslabení, zejména pak u italské liry, která i přes širší pásmo oscilace zaznamenala největší procentuální znehodnocení72. Německá marka si pro svou stabilitu (a také díky nejsilnějšímu zastoupení

v měnovém koši ECU) získala postavení vůdčí měny a stala se určujícím měřítkem celého systému.

Role marky byla významná zejména v souvislosti s pohybem kapitálu, jenž byl denominován převážně

v USD. V první polovině 80. let totiž docházelo k apreciaci amerického dolaru, což vedlo k poklesu přílivu kapitálu do Německa a tím také ke snížení revalvačních tlaků na DEM. Neustálé posilování

marky totiž vedlo k tlakům na udržování kurzů ostatních měn vůči marce, které pak často ústily v úpravu centrálních parit. K růstu stability a kredibility systému v tomto období také přispělo přijetí Jednotného evropského aktu v r. 1986 a pozitivní vliv měla i německá antiinflační politika.

Období od roku 1987 až do roku 1991 lze považovat za relativně stabilní, neboť během tohoto období

došlo pouze k jediné devalvaci, a to u ITL o 3,7%. Zároveň s touto devalvací Itálie zúžila své oscilační pásmo z ±6% na ±2,25% při zachování dolního intervenčního bodu. Jak již bylo uvedeno, v tomto období se do mechanismu ERM zapojilo i Španělsko a Velká Británie.

Inflace ve Francii poklesla z 13,1% v r. 1980 na 2,5% v r. 1986. Průměrná inflace členských zemí klesla z 11% v roce 1980 na 2% v roce 1986. 72 Změny jednotlivých měnových kurzů, k nimž došlo v rámci EMS v letech 1979-92 jsou uvedeny v Příloze č. 2. 71

- 36 -

2.3 Krize v letech 1992/1993 I přesto, že již od počátečního fungování ERM docházelo k řadě devalvací a revalvací centrálních parit měn zúčastněných zemí, většina těchto změn měnových kurzů se obešla bez vážnějších krizí. Nejhlubší měnová krize zasáhla EMS, a tedy i systém ERM v letech 1992 a 1993. Názory na příčiny

této krize se liší, přesto je velký význam, kromě problémů s ratifikací Smlouvy o Evropské Unii, přikládán zejména postoji a chování Německa.

Sjednocením Německa v roce 1990 začíná docházet ke značným transferům finančních zdrojů ze

západního Německa na restrukturalizaci bývalé NDR73. Velká část těchto finančních prostředků byla poskytována z německého státního rozpočtu, což vedlo k růstu inflačních tendencí. Německá

Bundesbanka však odmítla upravit kurz DEM úměrně inflačnímu diferenciálu a prováděla restriktivní

měnovou politiku. Vysoké úrokové sazby v porovnání s jinými zeměmi však vedly k odlivu kapitálu z ostatních členských zemí právě do Německa, a tedy k posílení DEM a oslabení ostatních měn

v ERM. Pokud chtěly ostatní země zabránit znehodnocování svých měn, které by mohlo vyústit až k překročení oscilačního pásma, byly nuceny provádět rovněž restriktivní měnovou politiku, stejně jako Německo. Řada zemí se však nacházela v období hospodářské recese a potřebovala provádět spíše expanzivní měnovou politiku.

Jako první se do problémů dostala Velká Británie, která čelila hospodářské recesi a potřebovala snížit

úrokovou míru ke stimulaci ekonomiky. Pro udržení měnové parity s DEM však byla nucena provádět restriktivní měnovou politiku. Sílil tak tlak na devalvaci GBP zejména ze strany spekulantů, který nakonec Británie nevydržela a byla nucena svou měnu devalvovat. Stejný tlak se projevil i u ITL a obě měny systém ERM dne 16. 9. 1992 opustily. Tento den je znám jako tzv. „černá středa“, neboť i přes

intervence jednotlivých centrálních bank zúčastněných v systému ERM se nepodařilo zabránit výraznému překročení oscilačního pásma u obou měn a země tak byly nuceny kursový mechanismus EMS opustit.

Na základě odchodu těchto dvou měn z kursového mechanismu dochází následně k útoku spekulantů také na španělskou pesetu, irskou libru, portugalské escudo, francouzský frank a dánskou korunu. Navíc v létě 1993 došlo k tak masivnímu pohybu spekulativního kapitálu, že i přes mohutné

intervence centrálních bank na podporu stabilizace měnových kurzů, nebylo zabráněno znehodnocení zejména francouzského franku, belgického franku a dánské koruny. Ukázalo se, že byl značně

podceněn vliv spekulace, která se rozhodujícím způsobem podílí na celkovém objemu operací na mezinárodních finančních trzích. V důsledku tohoto vývoje došlo v srpnu 1993 k rozšíření oscilačního pásma v rámci ERM z původních ±2,25% na ±15%.

73

Německá Demokratická Republika.

- 37 -

Rozšíření oscilačního pásma na ±15% vedlo k omezení spekulací na kurzy měn a pokleslo tak

dlouhotrvající napětí na devizových trzích. I přes rozšíření fluktuačních pásem (střední parity měn

zůstaly nezměněné) se většina zemí snažila udržet kurzy svých měn v blízkosti centrální parity.

Německo spolu s Holandskem si na základě bilaterální dohody ponechaly pásmo vzájemné oscilace na ±2,25%.

Obrázek č. 4: Změny středních kurzů národních měn v období krize 1992/93 Datum

Měna

16.9. 1992

ITL + GBP

13.9. 1992 22. 11. 1992 1. 1. 1993

14. 5. 1993

Změna

ITL

devalvace o 7%

PTE + ESP

devalvace o 6%

PTE + ESP

devalvace o 8%

IEP

opuštění ERM

devalvace o 10%

2. 8. 1993 – Rozšíření oscilačního pásma na ± 15%

2.4 Mechanismus směnných kurzů v rámci Evropské unie Širší povolené rozpětí kurzů pomohlo dosáhnout podstatného stupně kursové stability v ERM a tak se očekávalo, že by účast v kursovém mechanismu s rozšířeným oscilačním pásmem neměla vést

k žádným závažnějším problémům. I přesto však došlo v prvních měsících roku 1995 k devalvacím dvou měn – španělské pesety a portugalského escuda. Příčinou bylo oslabení postavení USD jako

rezervní měny, jehož úlohu převzala německá marka. V důsledku posílení marky však docházelo v rámci EMS k přelévání kapitálu směrem od slabších měn k německé marce, což následně vedlo

k tlakům především na ESP a PTE. Jelikož další rozšíření oscilačního pásma bylo pro existenci a důvěryhodnost kursového mechanismu nemyslitelné, jediným řešením dané situace se staly devalvace

daných měn. Došlo tedy k devalvaci ESP a PTE o 3,5%, což umožnilo oběma měnám zůstat uvnitř systému a bylo tak zabráněno krizi, která by v případě vystoupení měn ze systému jistě následovala.

Od roku 1993 do konce roku 1998 došlo k významnému pokroku v nominální i reálné konvergenci zemí EU. Makroekonomická stabilita, strukturální reformy a maastrichtský proces směřující

k zavedení jednotné měny přispěli k tomu, že docházelo ke stále méně častým úpravám centrálních parit. Kromě již zmíněných devalvací španělské pesety a portugalského escuda, došlo již pouze k revalvaci v případě irské libry (březen 1998).

- 38 -

V listopadu 1996 se do systému navíc opět vrací Itálie, následovaná o dva roky později Velkou Británií. V roce 1998 se spolu s anglickou librou do systému také poprvé zapojuje řecká

drachma 74.

V roce 1995 došlo v souvislosti s rozšířením EU o Finsko, Rakousko a Švédsko, k postupnému

zapojování těchto nových členských zemí do kursového mechanismu. Jako první vstoupilo do ERM

již v lednu 1995 Rakousko následované v říjnu 1996 Finskem. Švédsko sice svou měnu na ECU

původně vázalo, ale po měnové krizi v roce 1992 přešlo na systém volně pohyblivého kursu a do mechanismu ERM se nezapojilo.

Jednou z podmínek účasti v EMU, tedy pro přijetí společné měny euro, bylo setrvání

v mechanismu směnných kurzů minimálně po dobu dvou let. Tím měla být zajištěna kursová

stabilita, neboť během těchto dvou let nesmělo dojít k devalvaci příslušně měny vůči jiným měnám v kursovém mechanismu.

Pro země s vysokou ekonomickou úrovní75- Belgii, Německo, Nizozemí, Rakousko a Francii, neměla

povinná dvouletá účast v ERM zásadní vliv na jejich kursovou politiku. V době dvou let před

přistoupením k eurozóně se měny těchto států vyznačovaly minimální kursovou volatilitou od stanovených centrálních parit a země tak neměly žádný problém se splněním kursového

konvergenčního kritéria. Stanovení fixních konverzních koeficientů těchto měn vůči euru tak proběhlo na základě dlouhodobě stanovených centrálních parit v systému směnných kurzů.

Naopak pro země s nižší ekonomickou úrovní, jako bylo Španělsko, Portugalsko, Irsko či Řecko, které používaly kursovou politiku jako nástroj makroekonomické stabilizace (k posílení dezinflačního

procesu), byla typická vyšší kursová volatilita jejich měn. Zatímco v době vyhodnocení kursového kritéria se Portugalsku spolu se Španělskem podařilo kurzy svých měn stabilizovat, v Irsku a Řecku

docházelo k výrazné apreciaci kurzů, což vedlo k jejich následné revalvaci (v případě irské libry o 3% a případě řecké drachmy o 3,6%). Stanovení konverzního poměru měn daných států vůči euru vycházelo rovněž z centrálních parit v kursovém mechanismu ERM76.

Itálie spolu s Finskem vstoupily do ERM sice relativně pozdě, avšak i přesto se jim podařilo kursové kritérium úspěšně splnit a zavést spolu s dalšími zeměmi EU jednotnou měnu euro. Měny obou zemí

se v dvouletém předvstupním období vyznačovaly relativní stabilitou a s výjimkou krátkodobé apreciace finské marky u nich nedošlo k překročení oscilačního pásma ±2,25%.

Důvodem pozdního zapojení Řecka do ERM byly přetrvávající ekonomické problémy země. tj. s vysokým HDP na jednoho obyvatele 76 V případě Řecka šlo již o kursový mechanismus ERM II. 74

75

- 39 -

V květnu 1998 bylo na základě plnění maastrichtských kritérií rozhodnuto Evropskou Radou o 11 členských zemích, které vstoupí do oblasti jednotné měny EURO. K 1. 1. 1999 se tedy součástí

eurozóny stala Belgie, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemí, Portugalsko, Rakousko a Španělsko. Počátkem roku 2001 přistoupilo k eurozóně i Řecko. Tabulka č. 3: Přepočítací koeficienty národních měn k EURU

1€

• 40,3399 BEF • 1,95583 DEM • 166,386 ESP • 6,55957 FRF • 340,750 GRD • 0,787564 IEP • 1936,27 ITL • 40,3399 LUF • 2,20371 NGL • 13,7603 ATS • 200,482 PTE • 5,94573 FIM Pramen: oficiální stránky Evropské centrální banky, http://www.ecb.int

Velká Británie spolu s Dánskem si na začátku maastrichtského procesu vymínily tzv. neúčastnickou

doložku („opting out“) a projektu jednotné měny se ani v současnosti zatím neúčastní. Stejně tak i Švédsko, přestože nedisponuje neúčastnickou doložkou, stojí prozatím mimo eurozónu.

V lednu 1999 byl multilaterální kursový mechanismus ERM (princip „mřížky“ propojující

jednotlivé měny), v souvislosti se zavedením jednotné měny a ustanovením ECB, nahrazen

bilaterálním mechanismem ERM II (pouze vztah mezi ECB a národní centrální bankou). Kromě Dánska se tohoto nového mechanismu, před svým vstupem do eurozóny, účastnilo také Řecko. Velká Británie ani Švédsko do něj nevstoupily.

Ústřední kurs řecké drachmy byl k 1.1.1999 stanoven ve výši 1 € = 353,109 GRD. Rok před

přistoupením Řecka k eurozóně však došlo k jeho úpravě, neboť tržní kurs GRD se pohyboval stabilně

na úrovni 7% v revalvačním pásmu. Nová hodnota ústředního kursu byla stanovena na úrovni 340,750 GRD/EUR a na této úrovni byl rovněž stanoven přepočítací koeficient řecké drachmy při vstupu Řecka do měnové unie.

Před rozšířením EU77 v roce 2004 tak bylo jediným členským státem, účastnícím se mechanismu

ERM II, Dánsko s oscilačním pásmem o šíři ±2,25%78.

EU = Evropská Unie. Užší pásmo bylo stanoveno na základě dohodnuté strategie o přistoupení Dánska k eurozóně mezi ECB a Dánskou národní bankou. 77 78

- 40 -

3. FUNGOVÁNÍ MECHANISMU PO ROZŠÍŘENÍ EVROPSKÉ

UNIE A PŘEDPOKLÁDANÝ PŘECHOD JEDNOTLIVÝCH ZEMÍ NA SPOLEČNOU MĚNU

Dnem 1. 5. 2004 došlo k rozšíření Evropské unie o desítku nových států. Novými členy unie se staly Česká Republika, Polsko, Slovensko, Maďarsko, Slovinsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Kypr a Malta.

Nové členské země, na rozdíl od Velké Británie a Dánska, které si při sjednávání Maastrichtské

smlouvy vyjednaly neúčastnickou doložku, trvalou výjimku na zavedení eura nemají. Závazek přijmout v budoucnu jednotnou měnu bylo jednou z podmínek pro jejich jednání o vstupu do EU. Se

vstupem těchto zemí do Evropské Unie jim byl udělen status členských zemí EU s odkladem zavedení společné měny euro.

Status země s odkladem zavedení eura má rovněž Švédsko. Ačkoliv je tato země součásti EU již od

roku 1995, k eurozóně se zatím nepřipojila. Důvodem je negativní přístup obyvatel tohoto státu

k otázce zavedení společné měny. V roce 2003 se ve Švédsku konalo referendum o zavedení eura a jeho výsledek byl negativní. Podepsáním Maastrichtské dohody se však Švédsko zavázalo k přijetí společné měny a tak se, i přes současný negativní výsledek referenda, v budoucnu přijetí společné měny nevyhne 79.

3.1 Kursový mechanismus ERM II Jak již bylo uvedeno v předcházející kapitole, v rámci III. etapy HMU došlo k nahrazení původního kursového mechanismu EMS novým mechanismem ERM II. Účast v tomto mechanismu je

dobrovolná, i když se očekává, že členské země EU, které se nezapojily do měnové unie, vstoupí do

tohoto nového kursového mechanismu. Smlouva o EU totiž stanovuje povinnost udržovat měnu ve stanoveném oscilačním pásmu bez značného napětí alespoň po dobu dvou let před vstupem do oblasti společné měny, což prakticky znamená předchozí dvouletou účast v ERM II.

3.1.1 Principy kursového mechanismu ERM II Základní principy, na nichž je postaven mechanismus směnných kurzů ERM II jsou uvedeny v následující tabulce.

Maastrichtské dohody sice zavazují státy k přijetí společné měny euro, nicméně blíže nespecifikují, v jaké době k tomu musí dojít. 79

- 41 -

Tabulka č. 4: Základní principy měnového mechanismu ERM II Základní pilíř

základním pilířem je EURO - tzn., že ústřední kursy národních měn zemí zapojených

Oscilační pásmo

standardní fluktuační pásmo, ve kterém se mohou kursy měn pohybovat, je ±15% od

Mezimarginální intervence

v rámci standardního fluktuačního pásma by nemělo docházet k žádným výrazným

Marginální intervence

intervence na hranicích oscilačního pásma (marginální intervence) jsou v zásadě

do ERM II jsou stanoveny k euru

ústředního kursu. Toto pásmo může být v případě, že o to země projeví zájem, zúženo na základě dohody uzavřené mezi ECB a centrální bankou dané země (viz. Dánsko)

intervencím, ty by měly probíhat teprve na hranicích oscilačního pásma80

automatické a neomezené s dostupným krátkodobým financováním na základě

navzájem otevřených úvěrových linek jak od ECB, tak i od NCB států, které se účastní ERM II. Intervence národní banky uvnitř pásma (mezimarginální intervence) však ECB

Cenová stabilita

může, ale nemusí podpořit.

cenová stabilita je upřednostňována před kursovou stabilitou, což znamená, že

NCB a ECB mají právo intervence nepoužít v případě ohrožení cíle cenové stability. Při rozhodování by měli vzít v úvahu všechny související faktory, zejména nezbytnost udržet cenovou stabilitu a důvěryhodnost fungování mechanismu směnných kurzů.

Pramen: Marková, M.: Mezinárodní měnové instituce. 1.vyd. Praha: Oeconomica, 2002

Rozhodnutí o centrálních paritách a základním fluktuačním pásmu je učiněno vzájemnou dohodou

ministrů financí členských států nacházejících se v eurozóně, ECB a ministrů financí a guvernérů centrálních bank členských států účastnících se mechanismu ERM II, přijatou společným postupem se

zapojením Evropské komise a po konzultaci s Hospodářským a finančním výborem. Na základě

společné dohody je také možno provádět změny ústředních kursů. Přítomni by na jednání ohledně změny centrálních parit měli být i ministři financí a guvernéři CB81 členských států, které se zatím mechanismu směnných kursů neúčastní.

V rámci ERM II je třeba rozlišovat mezi fungování mechanismu a vyhodnocením kritéria

kursové stability. Kursové kritérium říká, že země je z hlediska stability kurzu připravena na členství

v eurozóně, účastní-li se minimálně dva roky úspěšně systému ERM II, přičemž centrální parita zůstala po celou dobu bez devalvace a kurz dané měny se pohyboval v normálním fluktuačním pásmu

kolem centrální parity bez nadměrného napětí. "Kursová stabilita bez nadměrného napětí" sice není

přesně definována, má se však za to, že se kurz dané měny nesmí vychýlit o více než 2,25% od neodvolatelně zafixované centrální parity vůči euru. V systému ERM II není možné centrální paritu

devalvovat, revalvace se však nezapovídá. To znamená, že čím slabší je centrální parita v okamžiku Pokud by totiž kurz měny sice zůstal stabilní, ale jenom díky výrazným devizovým intervencím a pohybům úrokových sazeb, plnění kursové kritéria by mohlo být považováno za nedostatečné. 81 CB = Centrální banka. 80

- 42 -

vstupu, tím více zbývá prostoru pro případné revalvace a naopak tím měně rizika, že dojde k nechtěným a euro oddalujícím devalvacím 82.

Kursové kritérium tedy spočívá v minimálně dvouleté účasti v měnovém mechanismu ERM II (pohyb

kursu v rozmezí ±15% od zvolené parity) a udržování "normálního rozpětí" v mechanismu v blízkosti parity, alespoň po dobu dvou let. Přičemž se za normální rozpětí považuje pásmo ±2,25% od zvolené parity. Pobyt v ERM II je tak jen jednou z dvou podmínek plnění kursového kritéria.

Dle názoru EK je systém ERM II s širokým, tzv. standardním pásmem dostatečně zajímavý, aby s ním země mohla pracovat po dobu delší než jsou dva roky. Užší pásmo je pak dle představitelů EMU jen "klasickou" definicí stabilního kurzu, který je nezbytný až v době před přijetím eura.

3.1.2. Rozdílné prvky mechanismu ERM a ERM II Nový měnový mechanismus ERM II se od původního mechanismu směnných kurzů EMS liší především následujícími prvky:


bilaterální vazby mezi eurem a přistupujícími měnami nahrazují multilaterální vazby v ERM.

Proto je tedy závazná intervenční povinnost v ERM II mezi ECB a každou přistupující národní CB. Systém ERM byl naproti tomu charakterizován multilaterální intervenční povinnosti mezi jednotlivými centrálními bankami.


euro je formální kotvou ERM II (v systému ERM hrála úlohu kotevní měny de facto DEM, což nebyla její formální role). S eurem jako kotevní měnou jsou operace v systému ERM II

zaměřovány na konvergenci přistupujících zemí a podporu makroekonomické stability v eurozóně


ECB a národní centrální banky účastnící se ERM II mají formální právo zdržet se intervencí v případě ohrožení cíle cenové stability


všechny smluvní strany garantují, že změna kursové parity bude v případě potřeby provedena

včas (zkušenosti z krize v ERM odhalily, že k přizpůsobení centrálních parit došlo často pozdě, což vedlo k růstu rizika spekulativních tlaků). V systému ERM II všechny smluvní

strany včetně ECB mají právo vyvolat proceduru, která vede ke změně kursové parity. V

systému ERM mohla být procedura změny kursové parity dané měny iniciována pouze danou členskou zemí. 82

Pokud totiž dojde v průběhu účasti v ERM II k devalvaci měny, minimální dvouletá doba setrvání v mechanismu se začíná odpočítávat znovu, a to ode dne, kdy došlo k devalvaci.

- 43 -

3.1.3 Účastníci kursového mechanismu ERM II Nejstarším účastníkem mechanismu směnných kurzů ERM II je Dánsko, jenž do něj vstoupilo již při

jeho vzniku, tedy k 1.1.1999. Dánsko se zapojilo do kursového mechanismu ERM II, i přesto, že spolu

s Velkou Británií disponuje neúčastnickou doložkou. Před vznikem eurozóny byla dánská koruna

vázána na DEM, neboť Dánsko sledovalo stejnou měnovou politiku jako německá Bundesbanka. Po vzniku EMU váže svoji měnu na euro. Proto si také v rámci ERM II zvolilo užší oscilační pásmo od ústředního kursu k euru a to ve výši ±2,25%. Referendum konané v září 2000 účast Dánska v EMU

opět zamítlo, a tak i když Dánsko v současné době splňuje podmínky pro zavedení eura, projektu společné měny se zatím neúčastní.

Jako první z nových členských zemí k ERM II přistoupily Slovinsko, Litva a Estonsko. Jmenované

státy mají od 27. 6. 2004 zafixovány kurzy svých měn k euru se stanoveným fluktuačním pásmem

±15%. Začátkem května 2005 se k těmto zemím připojily Lotyšsko, Kypr a Malta, jenž mají rovněž stanoveno standardní oscilační pásmo.

Zatím poslední zemí, která se zapojila do kursového mechanismu, je Slovensko. To vstoupilo do ERM

II překvapivě již na konci listopadu loňského roku. Překvapivě proto, že dle původních plánů se země chystala vstoupit do mechanismu směnných kurzů až ve druhém čtvrtletí roku 2006. Tento krok je ze

strany některých odborníků vnímán jako zbytečně ukvapený, neboť za optimální strategii před přijetím

eura považují setrvání v mechanismu ERM II pouze nezbytně nutnou dobu, tedy dva roky. Slovensko však plánuje přijetí eura až v roce 2009. Slovenští politici si naopak od brzkého vstupu slibují, že umožní zemi získat více času na samotnou přípravu na zavedení eura.

Přepočítací koeficient pro slovenskou korunu byl stanoven na úrovni 38, 4550 slovenských korun za 1 euro a kurzy pro povinné intervence byly stanoveny, na základě vzájemné dohody mezi ECB a

Národní bankou Slovenska, ve standardním fluktuačním pásmu ±15%. I přesto, že centrální parita slovenské koruny byla stanovena v podstatě shodně s tržním kurzem 83, řada odborníků očekává, že

tato hodnota se v budoucnu bude měnit, neboť středoevropské měny k euru dlouhodobě posilují.

V současnosti jsou tedy na euro v mechanismu směnných kurzů vázány dánská, slovenská a estonská

koruna, kyperská libra, lotyšský lat, litevský litas, maltská lira a slovinský tolar. Očekává se, že se v brzké době do mechanismu zapojí taktéž Česká republika a Maďarsko, neboť tyto země plánují vstup do eurozóny již v roce 2010.

83

Ten odpovídal 38,47 SKK/EUR.

- 44 -

Centrální parity vůči euru a kurzy pro povinné intervence pro měny členských států, které se účastní ERM II, účinné od 28. listopadu 2005, jsou uvedeny v následující tabulce.

Tabulka č. 5: Centrální parity vůči euru a kurzy pro povinné intervence pro účastníky ERM II Stát

Dánsko Estonsko Kypr Lotyšsko Litva Malta Slovinsko Slovensko

Měna

Označení

horní kurz dánská koruna DKK centrální parita spodní kurz horní kurz estonská koruna EEK centrální parita spodní kurz horní kurz kyperská libra CYP centrální parita spodní kurz horní kurz lotyšský lat LVL centrální parita spodní kurz horní kurz litevský litas LTL centrální parita spodní kurz horní kurz maltská lira MTL centrální parita spodní kurz horní kurz slovinský tolar SIT centrální parita spodní kurz horní kurz slovenská koruna SKK centrální parita spodní kurz Pramen: http://www.ecb.int

1€= 7,62824 7,46038 7,29252 17,9936 15,6466 13,2996 0,673065 0,585274 0,497483 0,808225 0,702804 0,597383 3,97072 3,45280 2,93488 0,493695 0,429300 0,364905 275,586 239,640 203,694 44,2233 38,4550 32,6868

3.3 Předpokládaný vstup jednotlivých zemí do eurozóny Chystané rozšíření eurozóny o nové členské země bude na rozdíl od dřívějších let probíhat po skupinách. Pokud se včas podaří technicky připravit přechod a splnit maastrichtská kritéria, euro k 1. lednu 2007 zavedou jako první Estonsko, Litva a Slovinsko. Následovat by je mělo v roce 2008

Lotyšsko, Kypr a Malta a o rok později Slovensko. Česko společně s Maďarskem plánují vstup v roce

2010 a Polsko ještě datum nestanovilo. Prioritou současné polské vlády je hospodářský růst, nikoli vstup do eurozóny84.

Ačkoli termín nebyl stanoven, vstup do eurozóny se prosazuje spíše později, tak aby polská ekonomika dostala čas na reálnou konvergenci k bohatším zemím EU. Převažujícím názorem polské CB je brzké přijetí eura, technicky by mělo být Polsko připraveno na vstup do ERM II již v dubnu 2006. Rozhodnutí o vstupu však banka přenechává na vládě a její ochotě snížit rozpočtové deficity. Politici si nutnost snížení rozpočtových deficitů, ať už bude euro přijato dříve či později, uvědomují. Vzhledem k tomu, že v září 2005 ve volbách v Polsku zvítězila "euroskeptická" strana Právo a spravedlnost (PiS), realistický termín přijetí eura se tak jeví až v letech 2011 či 2012 a vstup ERM II okolo roku 2009. Oproti původním plánům, kdy Polsko chtělo vstoupit do eurozóny co nejdříve po vstupu do EU, tak nakonec tato země bude zřejmě jednou z posledních z desítky nových států, které euro přijmou. 84

- 45 -

Před přijetím do HMU musí kandidátské země nejprve dosáhnout vysokého stupně udržitelné hospodářské konvergence. Ten vyhodnocuje Rada EU na základě zpráv Evropské komise a ECB

o tom, nakolik tyto země splňují maastrichtská kritéria. Podmínkou přijetí do eurozóny je tedy splnění kritéria nízké inflace, rozpočtových schodků a veřejného dluhu a také omezení měnových výkyvů vůči euru. Zprávy jsou připravovány alespoň jednou za dva roky, nebo na základě žádosti členské země, která si přeje euro zavést.

Evropská komise již delší dobu signalizuje, že do eurozóny se dostanou pouze dobře připravené země 85. Z dlouhodobého hlediska je to dobrá zpráva pro euro, které nebude oslabeno přistoupením ekonomicky nepřipravených zemí. Na druhou stranu jde o určitou nespravedlnost vůči novým

členským zemím, neboť při vzniku eurozóny začátkem roku 1999 byly přijaty i země, které maastrichtská kritéria (veřejný dluh) neplnily86.

Připravenost nových členských zemí na vstup do eurozóny dle vybraných maastrichtských kritérií lze názorně vidět v následující tabulce.

Tabulka č. 6: Plnění vybraných konvergenčních kritérií novými členskými zeměmi v r. 2005

Roční míra inflace (%) kritérium Slovinsko Litva Estonsko Lotyšsko Kypr Malta Slovensko ČR Maďarsko Polsko

2,6 2,5 2,7 4,1 6,9 2,0 2,5 2,8 1,6 3,5 2,2

Rozpočtový Dlouhodobá deficit Celkový veřejný dluh k úroková sazba veřejných HDP (%) (%) financí k HDP (%) -3,0 -2,2 -2,5 1,8 -2,8 -2,9 -3,7 -3,8 -2,8 -7,0 -4,1

60,0 29,8 19,6 5,5 14,7 72 75,9 42,5 36,6 57,4 43,6

5,8 3,8 3,7 N/A 3,5 5,2 4,6 3,5 3,3 6,6 5,2

Poznámky: HDP = hrubý domácí produkt, N/A = daný údaj není dostupný, Estonsko není hodnoceno v případě plnění kritéria dlouhodobých úrokových sazeb, neboť v této zemi neexistují dlouhodobé vládní obligace, ani srovnatelné cenné papíry. Pramen: http://epp.eurostat.cec.eu.int, www.euractiv.com, www.mfcr.cz

Komisař pro ekonomiku Joaquin Almunii upozornil v září 2005 na to, že problémy s dodržením kritérií mají v podstatě všechny nové státy EU. Pobaltské země dle něj mají problémy s inflací, středoevropské země zase s vysokými schodky státních rozpočtů a Malta a Kypr mají vysoký veřejný dluh. Také upozornil, že ekonomiky nových členských zemí jsou stále velmi odlišné. Mezi jejich největší problémy patří nízká úroveň HDP ve srovnání s průměrem EU, málo rozvinutý kapitálový trh nebo vysoké schodky běžného účtu platební bilance. 86 Plnění maastrichtských kritérií jednotlivými zeměmi v roce 1997, jenž byl rozhodným rokem pro jejich posouzení, je uvedeno v Příloze č. 3. 85

- 46 -

Z uvedených údajů vyplývá, že jedinou zemí, která v současnosti splňuje uvedená kritéria, je

Slovinsko. Litva spolu s Estonskem a Lotyšskem mají problémy s rostoucí inflací, Kypr s Maltou zase s příliš vysokým veřejným dluhem k HDP. Malta má navíc spolu se středoevropskými zeměmi

problémy s výší schodku veřejných financí k HDP. Slovensko, kromě již uvedeného problému s veřejným deficitem, trápí rostoucí míra inflace. Maďarsko má problém se splněním téměř všech uvedených kritérií a Polsko má problémy s deficitem veřejných financí.

Na problémy s plněním maastrichtských kritérií upozornila začátkem března tohoto roku Evropská

komise zejména pobaltské země, neboť ty plánují vstoupit do eurozóny již příští rok či v roce 2008. Z vyjádření evropských komisařů vyplývá, že Estonsko spolu s Lotyšskem a Litvou budou muset

členství v eurozóně kvůli rostoucí inflaci odložit, nehledě na to, že tyto ekonomiky rostou téměř

šestkrát rychleji než ostatní země EU. Estonsko se hájí vysokou úrovní fiskální disciplíny, která patří mezi nejlepší v EU a s oddálením vstupu do eurozóny nesouhlasí. Stejně tak i Litva trvá na svém vstupu do EMU již v roce 2007.

Lze tedy očekávat, že jedině Slovinsko nebude mít se zapojením do EMU žádné větší problémy a součástí eurozóny se tak stane, dle původních plánů, již začátkem příštího roku.

3.2 Základní scénáře přechodu na euro Bez ohledu na zvolený termín převzetí společné měny budou mít členské státy mimo eurozónu (na rozdíl od doby jejího založení) na výběr ze tří scénářů87.

V případě prvního možného způsobu zavedení eura se jedná o tzv. „madridský scénář“. Ten spočívá

v rozložení období přechodu ke společné měně do dvou fází. V první, tzv. přechodné fázi, existuje

euro pouze v bezhotovostní podobě, zatímco při hotovostních platbách se nadále používá národní měna. V druhé fázi se euro stává jediným zákonným platidlem a dochází ke stahování dosud platné

národní měny. Jde v podstatě o obdobný postup, jaký byl použit při „první vlně“ zavádění eura, tedy v letech 1999-2002. Použití tohoto scénáře novými členskými zeměmi při vstupu do eurozóny se však

jeví jako málo pravděpodobné. Jedním z důvodů je skutečnost, že euro již v hotovostní formě existuje

a i v nových členských zemích jej lze volně používat v obchodních transakcích, pokud se na tom smluvní strany dohodnou.

Podrobnější informace o technických otázkách přechodu na společnou měnu lze najít na webových stránkách České Národní Banky. 87

- 47 -

Širší využití se tedy spíše očekává od scénáře velkého třesku, tzv. „big bang“. Při tomto scénáři

odpadá přechodné období a k nahrazení národní měny bankovkami a mincemi eura dochází současně

se zavedením eura bezhotovostního. Zatímco při existenci přechodného období má země více času na přípravu jednotlivých kroků, výhodou big bangu je právě jeho rychlost a tím také menší

komplikovanost pro obyvatelstvo a podnikovou sféru. Odpadá zejména dvojí účtování a provádění jiných finančních operací paralelně v euru a v národní měně. Na druhou stranu se však očekává, že

přípravy na jeho uskutečnění budou daleko náročnější z hlediska koordinace nezbytných přípravných opatření.

Posledním možným scénář je tzv. „phasing-out“. Stejně jako u scénáře velkého třesku, i při phasing-

out dochází k současnému nahrazení národní měny hotovostním i bezhotovostním eurem. Na rozdíl od

big-bangu však ještě dochází po určitou omezenou dobu (maximálně 1 rok) k používání národní měny v některých právních nástrojích. Smyslem je ponechat, zejména malým a středním podnikům, čas pro přizpůsobení jejich informačních systémů a účetnictví k přechodu na novou měnu.

Všechny nové členské země, které se účastní mechanismu směnných kurzů ERM II se již rozhodly a

pro přechod ke společné měně použijí scénář big-bang – tedy zavedení bezhotovostního eura

a bankovek a mincí současně. Zároveň také rozpracovaly národní plány přechodu na euro.

Sdělení komise z listopadu loňského roku, ohledně technické připravenosti jednotlivých zemí, mimo jiné konstatuje, že s výjimkou Slovenska je u současných členů systému ERM II třeba urychlit

praktické přípravy, zejména spolupráci s veřejným a soukromých sektorem. Podle EK je také důležité

identifikovat v každé zemi rizikové oblasti přechodu a odhadnout dobu nezbytnou pro splnění jednotlivých úkolů, včetně vyčíslení finančních nákladů.

Řadu praktických kroků (například ražbu mincí s národní stranou nebo uvádění cen v národní měně a současně i v euru) lze provést až poté, co Rada EU rozhodne o kvalifikaci země do eurozóny,

respektive až oznámí neodvolatelný přepočítací poměr mezi eurem a národní měnou. U Slovinska,

Litvy a Estonska může k tomuto rozhodnutí dojít nejdříve v červenci 2006, protože teprve na konci června země splní jedno z maastrichtských kritérií – setrvání v systému měnových kurzů ERM II po

dobu minimálně dvou let. Pokud se procedury v rámci orgánů EU protáhnou a například vypracování hodnocení (tzv. Konvergenční zprávy, na jejímž základě se rozhodne o stažení výjimky na zavedení eura) bude trvat delší dobu, je možné, že závěrečná fáze bude velmi náročná a pod časovým tlakem. Z tohoto úhlu pohledu se tak vstup Slovenska do systému ERM II již v listopadu 2005, i když země

chce zavést euro až v roce 2009, jeví výhodně. Takto může hodnocení evropskými orgány proběhnout již počátkem roku 2008 a země tak získá cenný čas pro realizaci praktických kroků.

- 48 -

4. VLIV ERM II NA MĚNOVOU POLITIKU V ČR Česká republika se svým vstupem do EU zavázala k přijetí společné měny euro. Přijetí této společné

měny je však vázáno splněním určitých podmínek, jednou z nichž je i minimálně dvouletý "úspěšný"

pobyt v kursovém mechanismu ERM II. Jak již bylo uvedeno v předcházející kapitole, do doby než budou tyto podmínky splněny, má ČR status členské země EU s odkladem zavedení eura. ČNB se

okamžikem vstupu do EU sice stala členem ESCB88, ale do doby přistoupení k eurozóně je měnová

politika stále v jejích rukou.

4.1 Měnová politika České národní banky Měnovou politikou České národní banky je cílování inflace. Tuto měnovou politiku provádí ČNB již od ledna 1998. Tento měnový režim vystřídal předchozí schéma měnové politiky založené na

kursovém závěsu a cílování peněžní zásoby. Na rozdíl od těchto zprostředkujících cílů znamená cílování inflace přímou orientaci na cenovou stabilitu89. Ta je totiž dle zákona o ČNB90 hlavním cílem

měnové politiky centrální banky. Kromě tohoto hlavního úkolu by měla ČNB také podporovat

obecnou hospodářskou politiku vlády vedoucí k udržitelnému hospodářskému růstu. Podobnou úlohu

mají centrální banky ve většině demokratických zemí s tržní ekonomikou. Úloha zajistit stabilitu cen v

ekonomice, tj. přispět k tvorbě stabilního prostředí pro rozvoj podnikatelských aktivit, je výrazem odpovědnosti centrálních bank za udržitelný ekonomický vývoj.

4.1.1 Cílování inflace Měnová politika ČR dostala novou podobu v roce 1997, kdy byl pevný měnový kurz nahrazen kurzem plovoucím 91 a ČNB pak počátkem roku 1998 přešla k cílování inflace.

V prvním období cílení inflace (v letech 1998-2001) cílila ČNB čistou inflaci. Tu počítal Český

statistický úřad jako inflaci neúplného spotřebního koše. Ze spotřebního koše byly vyloučeny položky s regulovanými cenami ovlivňovanými administrativními opatřeními, které se zcela vymykají

působnosti měnové politiky. Položky, u kterých docházelo k cenovým změnám z titulu daňových úprav zůstávaly součástí spotřebního koše, ale docházelo k očištění koše o tyto úpravy. Položky

ESCB = Evropský systém centrálních bank Podrobnější informace o režimu cílování inflace i předchozích režimech měnové politiky ČNB lze najít na oficiálních stránkách České národní banky: www.cnb.cz. 90 viz ustanovení článku 98 Ústavy ČR a § 2 zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance 91 Po roce 1989 stálo Československo před volbou, jaký kursový režim zvolit. Měnový kurs byl zvolen téměř fixní, vázaný k americkému dolaru a německé marce, jako prostředek v boji s akcelerující inflací. Po vzniku České republiky lze vývoj rozdělit do třech období - období užšího fluktuačního pásma (od 1. 1. 1993 do 24. 4. 1995 ±0,5% a dále do 27. 2. 1996 ±0,75%), období širšího fluktuačního pásma (od 28. 2. 1996 do 26. 5. 1997 ±7,5%) a období řízeného floatingu (od 27. 5. 1997 do současnosti). 88 89

- 49 -

podléhající sezónním vlivům byly v koši ponechány, neboť i když by jejich nezahrnutí bylo vhodné, jejich vyloučením by se výrazně zmenšil počet položek v koši. Poměr celkových vah neregulovaných cen a regulovaných cen ve spotřebním koši činil zhruba 82:18, tzn. ze 775 položek spotřebního koše do výpočtu čisté inflace vcházelo 658 položek. Do zbylých 117 položek byly zařazeny i poplatky.

Střednědobý inflační cíl ČNB pro konec roku 2000 byl vyhlášen současně s oznámením přechodu k

cílení inflace, tj. v prosinci roku 1997. CB se jím zavázala působit tak, aby se čistá inflace pohybovala na konci roku 2000 v meziročním vyjádření v intervalu 3,5%-5,5%. Aby lépe ukotvila inflační

očekávání, ČNB vyhlásila zároveň inflační cíl pro konec roku 1998, a to v čisté inflaci v intervalu 5,5-6,5%. V listopadu 1998 byl stanoven krátkodobý cíl v čisté inflaci pro konec roku 1999 v intervalu 4-5%.

V roce 1999 byla po dohodě s vládou přijata Dlouhodobá měnová strategie definující inflační cíle

pro roky 2000-2005. V tomto dokumentu si ČNB si vytyčila cíl přiblížit cenový růst hodnotám

běžným v EU a vytvořit podmínky pro dosažení dlouhodobého cíle cenové stability kolem roku 2005.

Dlouhodobý cíl cenové stability v čisté inflaci byl pro konec roku 2005 stanoven v intervalu 1-3% a v dubnu 2000 byl stanoven cíl pro konec roku 2001.

Tabulka č. 7: Inflační cílování ČNB v čisté inflaci1998-2005 pro rok

Inflační cíl vyjádřený v čisté inflaci ve výši

plnění k měsíci

stanoveno

4-5%

prosinec 1999

listopad 1998

2-4%

prosinec 2001

1998

5,5-6,5%

2000

3,5-5,5%

2005

1-3%

1999 2001

prosinec 1998

prosinec 1997

prosinec 2000

prosinec 1997

prosinec 2005

duben 1999

Pramen: www.cnb.cz

duben 2000

V dubnu 2001 bylo rozhodnuto o přechodu od cílování čisté inflace k cílování celkové inflace

(tj. přírůstku indexu spotřebitelských cen). Důvodem změny bylo nejen opakované podstřelení

inflačního cíle, které vedlo k ohrožení důvěryhodnosti měnové politiky ČNB, ale také snaha o

ovlivnění inflačních očekávání subjektů v ekonomice. Centrální banka totiž vycházela z myšlenky, že cílování celkové inflace bude pro domácnosti a podniky daleko srozumitelnější nežli cílování inflace

čisté, čímž se zvýší i naděje na ovlivnění inflačních očekávání těchto subjektů. Kromě tohoto přechodu došlo také k tomu, že inflační cíl k jednomu časovému okamžiku (ke konci roku) byl nahrazen průběžným (postupně klesajícím) koridorem inflačních cílů.

V rámci těchto změn tak došlo k přechodu k průběžnému cílovému pásmu pro meziroční celkovou inflaci, které rovnoměrně klesalo z úrovně 3 - 5 % v lednu 2002 na úroveň 2 - 4 % v prosinci 2005.

- 50 -

Tabulka č. 8: Inflační cílování ČNB v celkové inflaci 2002-2005

Inflační cíl vyjádřený v celkové inflaci

začátek pásma konec pásma

pro měsíc

leden 2002

ve výši

prosinec 2005

3-5%

2-4%

plnění k měsíci leden 2002

prosinec 2005

stanoveno duben 2001

Pramen: www.cnb.cz

V březnu 2004 vyhlásila ČNB cíl platný od ledna 2006 až do přistoupení ČR k eurozóně, kdy realizace

měnové politiky směřující k udržování cenové stability přejde na ECB. Tento cíl je stanoven jako

meziroční přírůstek spotřebitelských cen (CPI) ve výši 3 %, a navazuje tak na konec předchozího pozvolna klesajícího cílového pásma. ČNB se zároveň zavázala usilovat o to, aby se skutečná hodnota inflace nelišila od tohoto cíle o více než jeden procentní bod na obě strany. Vzhledem k dosaženému nízkoinflačnímu prostředí je cíl stanoven v horizontální podobě.

Obrázek č. 5: Inflační cíle ČNB (prosinec 1997 - připojení ČR k eurozóně)

Pramen: www.cnb.cz

Inflační cíl je stanoven mírně nad úrovní cenové stability, kterou ECB deklarovala pro eurozónu jako meziroční změnu harmonizovaného indexu spotřebitelských cen (HICP) nacházející se těsně pod 2%.

Takto vzniklý inflační diferenciál je odrazem dlouhodobé reálné konvergence české ekonomiky k průměru eurozóny, která bude pokračovat i jistou dobu po přistoupení ČR ke eurozóně.

- 51 -

ČNB i nadále chápe své inflační cíle jako střednědobé cíle, od nichž se skutečná inflace může

přechodně odchýlit. Taková odchylka přichází v úvahu zejména v případech, kdy na ekonomiku

dopadne tzv. exogenní šok. Pokud takový šok odchýlí očekávanou inflaci od cíle, ČNB na jeho primární dopady nereaguje. Využije výjimky ze svého závazku plnit inflační cíl a akceptuje takto

způsobené odchýlení prognózy inflace od cíle. Šoků, které vytvářejí prostor pro uplatnění takovéto

výjimky, může být celá řada. Patří mezi ně například výrazné výkyvy světových cen energetických surovin či výrazné výkyvy ve vývoji cen zemědělských výrobců. Specifickým typem exogenních šoků jsou administrativní opatření se silnými cenovými dopady, především výrazné změny výše nebo struktury sazeb nepřímých daní a výrazné změny v segmentu regulovaných cen.

ČNB při posuzování vývoje inflace vychází ze statistických dat publikovaných ČSU. Hodnoty inflace, z nichž vyhází provádění režimu cílení inflace i zpětné hodnocení měnové politiky ČNB jsou tak publikovány institucí nezávislou na ČNB. To má zvyšovat důvěryhodnost cílení inflace.

4.1.2 Nástroje měnové politiky ČNB V současné době ČNB nevykonává svou měnovou politiku pomocí administrativních nástrojů

(příkazů, zákazů a limitů), ale nabízí bankám obchodní transakce a podmínky formulované tak, aby tyto banky následně svým dalším partnerům nabízely transakce za podmínek, které jsou podle ČNB v

danou chvíli žádoucí. Tím je umožněno,aby se záměry ČNB šířily postupně přes další a další trhy a transakce do celé ekonomiky. Tento proces je označován jako transmisní mechanismus.

Jde v podstatě o řetězec ekonomických vazeb, který umožňuje, aby změny v nastavení měnově-

politických nástrojů vedly k žádoucím změnám inflace. Počátkem transmisního mechanismu je tedy

změna nastavení těchto nástrojů. Tato změna vede ke změně chování "zprostředkujících" trhů, na něž má nastavení nástrojů měnové politiky přímý vliv. Změna chování těchto trhů pak přes nejrůznější

další "zprostředkující" trhy vede ke změnám na "cílových" trzích, jejichž cenový vývoj chce centrální banka ovlivnit.

Transmisní mechanismus působí paralelně více cestami, tzv. kanály. Tradičně uváděným je například úrokový kanál, který působí následujícím způsobem: v důsledku zvýšení úrokové sazby ČNB (jde

především o repo sazbu) dojde nejprve ke zvýšení úrokových sazeb na mezibankovním trhu a v jejím

důsledku také ke zvýšení sazeb vyhlašovaných bankami pro poskytování úvěrů a přijímání vkladů.

Výsledkem je pak pokles investiční aktivity jako součásti agregátní poptávky a oslabení tlaků na růst

cenové hladiny. Při snížení sazeb dochází naopak k oživení investiční aktivity a posílení tlaků na růst cenové hladiny.

- 52 -

Nástroje ČNB jsou již kompatibilní s nástroji používanými ECB. Základním nástrojem měnové politiky jsou úrokové sazby, zejm. tzv. dvoutýdenní repo sazba. ČNB nabízí bankám, že si u ní v

rámci dvoutýdenních repo operací mohou na dva týdny uložit své volné peněžní prostředky za úrokovou sazbu, která nepřevýší vyhlášenou repo sazbu. Změnou repo sazby ČNB ovlivňuje výši

krátkodobých úrokových sazeb na mezibankovním trhu. Tento signál se pak díky transmisnímu

mechanismu přenáší na úrokové sazby v celé ekonomice, následně na ekonomickou aktivitu a nakonec na inflaci. Další dvě významné úrokové sazby (lombardní sazba, diskontní sazba) ČNB mění automaticky s repo sazbou.

Zejména v předchozích desetiletích mnohé centrální banky využívaly jako nástroj měnové politiky

také takzvané povinné minimální rezervy. Tento nástroj určoval, jak velké procento vkladů přijatých danou soukromou bankou musí tato banka držet na netermínovaném účtu v centrální bance. ČNB

však, v souladu s celosvětovým trendem, povinné minimální rezervy pro měnově-politické účely v současnosti nepoužívá. Jisté nízké procento přijatých vkladů musí sice banky v ČNB ukládat i dnes, tyto fondy, úročené repo sazbou, se však využívají pouze pro zajištění hladkého chodu mezibankovního platebního styku, který probíhá prostřednictvím ČNB.

Měnový kurz není přímým nástrojem měnové politiky. ČNB nicméně využívá devizových

intervencí, tedy nákupů nebo naopak prodejů koruny za cizí měny na devizovém trhu, ke zmírňování

výkyvů devizového kurzu koruny. Nutnost relativní stabilizace kursového vývoje je dána vysokou otevřeností české ekonomiky a významným dopadem kursu do vývoje měnových podmínek. Kursová politika je prováděna v režimu řízeného floatingu. Tento režim je kompatibilní jak s režimem

cílování inflace, tak také s požadavky ECB a s budoucím závazkem kursové stability. V prostředí

liberalizovaných kapitálových toků a nedokončené transformace ekonomiky je plovoucí kurz

významným faktorem, který uchovává centrální bance autonomii při dosahování cenové stability. Od začátku roku 1999 je referenční měnou euro.

4.1.3 Prognóza inflace Vzhledem ke zpoždění dopadu prováděné měnové politiky se ČNB při svém rozhodování řídí především předpovědí budoucího vývoje, nikoli současnou situací (i když k ní při svém rozhodování

samozřejmě také přihlíží). Dle odhadů ČNB se dopad jejího hlavního měnového nástroje - úrokových sazeb - promítá do inflace v období zhruba 12-18 měsíců a proto se ČNB při svých prognózách soustředí právě na tento horizont.

- 53 -

Předpověď vývoje inflace a celé ekonomiky vychází ze současné situace a z dosavadního vývoje, ale také z předpokladů o budoucím vývoji některých významných veličin a z několika modelů české

ekonomiky. Modely jsou založeny na poznatcích ČNB o tom, jak silně a s jakým zpožděním se v různých oblastech ekonomiky a nakonec v inflaci projevuje vývoj ve vnějším prostředí (inflace a

hospodářský růst v zahraničí, světové ceny surovin), různá administrativní rozhodnutí českého státu a samosprávy s cenovými dopady a zejména jak a kdy se projeví změny úrokových sazeb ČNB. Změny úrokových sazeb ČNB se promítají v ekonomice především přes klientské úrokové sazby a přes

devizový kurz. Klientské úrokové sazby, za které si mohou domácnosti a firmy v soukromých bankách půjčovat a ukládat, se mění v závislosti na změnách sazeb ČNB. Výsledné hodnoty klientských úrokových sazeb pak ovlivňují poptávku - tedy jak mnoho budou domácnosti spotřebovávat a firmy

investovat a jak mnoho budou spořit. Také devizový kurz obvykle reaguje na změny úrokových sazeb

ČNB, zejména pokud jsou tyto změny větší a jsou vnímány jako dlouhodobé. Výsledné hodnoty kurzu pak významně ovlivňují úroveň cen dováženého zboží, a tedy inflaci; s větším zpožděním také vývoz a dovoz, celkovou poptávku a opět inflaci.

Centrální banky, které cílují inflaci používají jako podklad pro rozhodování o měnové politice v zásadě dva typy prognóz inflace. První z nich je tzv. podmíněná prognóza, která vychází z

předpokladu, že centrální banka nebude měnit nastavení svých nástrojů měnové politiky. Druhým

typem je prognóza nepodmíněná, která vychází z daleko realičtějšího předpokladu a to, že bude docházet k přizpůsobení nástrojů měnové politiky danému vývoji.

Do dubna 2002 ČNB používala prognózu podmíněnou. Na základě porovnání hodnot takovéto

předpovědi s odpovídajícím úsekem cílového pásma, se pak ČNB rozhodovala o použití vhodných nástrojů měnové politiky tak, aby inflace v horizontu nejúčinnější transmise (12-18měsíců) nevybočila z cílového pásma.

Začátkem července 2002 se stala hlavním podkladem pro rozhodování prognóza nepodmíněná. Ta

se od "podmíněné prognózy" principiálně liší především v tom, že modeluje fungování celé ekonomiky včetně měnové politiky. Součástí předpovědi je totiž i předpověď vývoje úrokových

sazeb. Tu ve svých materiálech ČNB označuje jako tzv. "trajektorii úrokových sazeb". Ta ukazuje,

jaká úroková politika centrální banky by odpovídala danému výhledu vývoje ekonomiky a

stanovenému inflačnímu cíli. Tuto trajektorii však nelze chápat jako závazek ze strany ČNB pro skutečný současný a budoucí vývoj úrokových sazeb. Jedná se totiž pouze o modelové vodítko pro

skutečné rozhodování o použití nástrojů měnové politiky. Příchod nových informací po zveřejnění

prognózy může totiž změnit náhled na vývoj ekonomiky a tím také ovlivnit reakci centrální banky. Dalším důvodem je také nedokonalé zachycení fungování ekonomiky modelem.

- 54 -

K tvorbě této prognózy, která je vypracovávána odborníky z tzv. "predikčního týmu ČNB", dochází ve

čtvrtletních intervalech. Při její tvorbě je brán v úvahu jak vývoj domácí ekonomiky (hospodářský cyklus, úrokové sazby, devizový kurz, HDP), tak také vývoj vnějšího prostředí92 (ceny energetických

surovin,

cenové

indexy

zahraničních

výrobců,

průběh

hospodářského

cyklu

v

zemích

nejvýznamnějších obchodních partnerů ČR, devizový kurz EUR/USD). ČNB vypracovává jak

krátkodobou předpověď, která popisuje vývoj ekonomiky v nejbližších čtvrtletích, tak také předpověď střednědobou93.

Tabulka č. 9: Prognóza inflace ukazatel

meziroční přírůstek indexu spotřebitelských cen

horizont prosinec 2006 červen 2007

ve výši 2,4-3,8% 3,0-4,4%

rok 2006 2007

ve výši 3,3-4,5% 3,3-5,3%

Tabulka č. 10: Prognóza HDP ukazatel

meziroční růst reálného HDP

4.1.4 Nezávislost ČNB Klíčovou podmínkou úspěšné realizace měnové politiky a tedy udržitelného neinflačního růstu ekonomiky je nezávislost centrální banky. Pokud by totiž ČNB podléhala politickému vlivu, mohlo by

(zejména v předvolebním období) docházet k situaci, kdy by centrální banka byla nucena přijímat taková opatření, která by sice krátkodobě vedla k podpoře ekonomického růstu, ale v delším období by se projevila v nežádoucím růstu inflace. V důsledku zvýšené inflace by se pak růst ekonomické

aktivity vrátil zpět na původní úroveň, či by mohlo dojít dokonce k jeho poklesu. Dostatečná míra nezávislosti na politické moci, jíž disponuje ČNB již od počátku své existence, umožňuje centrální bance těmto tlakům odolávat94.

Při prognóze vnějšího prostředí vychází ČNB z předpovědi "Consensus Economics", která je souhrnem předpovědí celé řady zahraničních analytických týmů. 93 Graficky je průběh prognózy inflace pro rok 2006 a 2007 znázorněn v příloze č. 94 Nezávislost ČNB je právně zakotvena v Zákoně o ČNB č. 6/1993. 92

- 55 -

Nezávislost ČNB konkrétně spočívá v personální, institucionální, funkční a finanční nezávislosti. Obrázek č. 6: Nezávislost ČNB Personální nezávislost

Institucionální nezávislost

Funkční nezávislost Finanční nezávislost

spočívá v omezení politických tlaků při jmenování a odvolávání členů bankovní rady. Sedmičlennou bankovní radu ČNB jmenuje a odvolává prezident republiky bez asistence vlády.

spočívá v tom, že bankovní rada ČNB při plnění svých zákonem stanovených cílů a výkonu svých dalších činností nesmí přijímat ani vyžadovat pokyny od prezidenta, parlamentu, vlády či jakýchkoli jiných subjektů spočívá v autonomii ČNB při formulování inflačních cílů a nástrojů k jejich dosažení95 spočívá v zákazu přímého financování veřejného sektoru a jím řízených subjektů96

4. 2 Měnová politika ČNB po vstupu ČR do EU Od okamžiku vstupu do EU je Česká republika zavázána považovat svoji kursovou politiku za věc

společného zájmu. ČNB se tak musí vyvarovat takové kursové politiky, která by mohla ohrozit hladké fungování jednotného trhu, tedy velkým jednorázovým vychýlením nebo nadměrné fluktuaci kurzu. Do okamžiku připojení k eurozóně je ČR také povinna předkládat Evropské komisi k posouzení svůj

konvergenční program. V tomto dokumentu, na jehož vypracování se podílí i ČNB, má prokazovat

postupné plnění maastrichtských kritérií s cílem nahrazení národní měny eurem. Měnovou politikou i po začlenění ČR do Evropské Unie nadále zůstává cílování inflace.

Otázka přijetí společné měny byla součástí přístupových jednání o vstupu země do EU a tak se touto problematikou začala ČNB zabývat již před samotným začleněním České republiky do Evropské Unie. Na konci roku 2002 předložila ČNB české vládě návrh strategie přistoupení k jednotné

měně euro97. V tomto dokumentu vyjádřila svoje představy a optimální strategii kombinace měnové a

fiskální politiky pro přijetí jednotné měny.Tento návrh byl o rok později doplněn dokumentem týkající se samotného kursového mechanismu ERM II a kursového konvergenčního kritéria98. V něm ČNB

vysvětlila základní principy fungování mechanismu a objevilo se zde také doporučení, aby ČR v ERM

II nezůstávala déle než je nezbytně nutné, tedy déle než dva roky. ČR by se tak měla zapojit do

Kursový režim je sice ČNB povinna stanovovat po projednání s vládou, ale nesmí tím být ohrožen její hlavní měnový cíl. O zásadách a opatřeních měnové a fiskální politiky se ČNB a vláda vzájemně informují. 96 ČNB hospodaří podle rozpočtu schváleného bankovní radou, který je členěn tak, aby byly zřejmé výdaje na pořízení majetku a výdaje na provoz. ČNB je povinna po skončení hospodářského roku zpracovat účetní uzávěrku a nechat ji ověřit externím auditorem. Z té pak vychází roční zpráva o výsledku hospodaření, která je překládána parlamentu. ČNB je rovněž povinna pravidelně zveřejňovat dekádní výkazy o své finanční pozici 97 Tento dokument nesl název "Česká republika a euro - návrh strategie přistoupení". 98 Název dokumentu: Kursový mechanismus ERM II a kursové konvergenční kritérium z 15.července 2003. 95

- 56 -

mechanismu teprve po vytvoření předpokladů pro to, aby jí bylo umožněno v době vyhodnocování kursového kritéria (po dvou letech od vstupu do ERM II) přijmout jednotnou měnu euro.

V návaznosti na tyto dokumenty byl v září 2003 vydán dokument "Strategie přistoupení České

republiky k eurozóně", který představoval společný přístup Ministerstva financí, Ministerstva průmyslu a obchodu a ČNB k základním otázkám spojeným se vstupem ČR do HMU. V dokumentu

jsou prezentována základní východiska procesu integrace ČR do měnové unie a očekávané přínosy a rizika vstupu do eurozóny. V lednu 2005 ČNB vydala dokument "Přehled úkolů v oblasti působnosti

ČNB a nástin dalších úkolů v souvislosti se zavedením eura v ČR". Tento dokument se týká především technických aspektů zavedení eura, tedy jaký scénář přechodu na euro lze zvolit či jakým způsobem

proběhne "fyzické" nahrazení koruny eurem. Koncem listopadu 2005 schválila česká vláda aktualizaci Konvergenčního programu a na základě vyhodnocení stupně ekonomické sladěnosti české ekonomiky s eurozónu rozhodla o tom, že v roce 2006 nebude Česká republika usilovat o vstup do ERM II. Tím byl vyloučen rok 2009 jako možný termín přijetí eura.

Vstupem ČR do EU se ČNB stala součástí Evropského systému centrálních bank, který je řízen

Evropskou centrální bankou. Guvernér ČNB se od tohoto data účastní jednání Generální rady již jako její řádný člen99, je doprovázen další osobou a eventuelně může být zastoupen určeným zástupcem.

Zástupci ČNB ve výborech ESCB100 již také mají na zasedání těchto výborů statut řádných členů,

jsou-li na tato zasedání pozváni zástupci všech členů ESCB, tedy národních bank všech členských států EU, a ne pouze států eurozóny. Poté, co Česká republika zavede euro, se guvernér centrální

banky stane členem Rady guvernérů a odborníci z těchto bank se stanou i členy výborů ESCB, které se

scházejí pouze na úrovni zástupců eurosystému (tj. zástupců všech národních centrálních bank zemí eurozóny).

Tím, že se ČNB stala členem ESCB, podílí se také na upsání základního jmění Evropské centrální

banky. Váhy podílů národních centrálních bank v klíči pro upisování základního kapitálu ECB byly stanoveny rovným dílem podle podílu příslušného členského státu na celkovém počtu obyvatel a na hrubém domácím produktu EU. Při výpočtu se vycházelo z údajů, které ECB poskytla Evropská

komise. Tyto vážené podíly jsou upravovány jednou za pět let101. ČNB byla povinna splatit zatím

pouze část svého podílu na upsaném kapitálu (5,7mil EUR), zbylou část je povinna doplatit v souvislosti se svým vstupem do eurozóny102.

Od podpisu přístupové smlouvy, tj. od 16. 4. 2003, do přistoupení ČR k EU se účastnil jednání Generální rady ECB pouze v roli pozorovatele. 100 Do každého z 12 výborů byli bankovní radou jmenováni dva zaměstnanci ČNB. 101 K poslední úpravě došlo 1. ledna 2004. 102 Dle vyjádření guvernéra ČNB bude centrální banka při vstupu České republiky do eurozóny převádět necelou miliardu eur ze svých devizových rezerv na ECB a to v dolarech, jenech a ve zlatě. 99

- 57 -

4.3 Měnová politika po vstupu ČR do ERM II Jak vyplývá z kursového kritéria, před vstupem ČR do eurozóny, tedy přijetím společné měny euro,

musí ČR pobýt v kursovém mechanismu ERM II minimálně po dobu 2 let aniž by byla v tomto období měna devalvována. Ačkoli je posouzení vhodného okamžiku vstupu do eurozóny obvykle spojeno s vypracováním řady odborných analýz, samotné načasování je krokem politickým a náleží především vládě dané země. Centrální banka plní převážně analytickou a technickou roli a v tomto smyslu se na

přípravách významně podílí. Před vlastním přijetím jednotné měny bude muset být novelizován zákon o ČNB v paragrafech týkajících se měny a pravomocí ČNB. Legislativní úpravy budou nutné i u

dalších norem. Zapojení české koruny do mechanismu ERM II lze považovat jednak za změnu kursového režimu, za který nese odpovědnost ČNB, ale také za započetí procesu přistupování k jednotné měně euro.

4.3.1 Přínosy a rizika účasti v mechanismu ERM II Z již zmiňovaného dokumentu "Strategie přistoupení české republiky k eurozóně", na jehož

vypracování se podílela ČNB, vyplývá, že delší než minimálně nutné dvouleté setrvání v mechanismu

ERM II se nejeví jako žádoucí. Averzi vůči delší účasti v ERM II, než je nezbytně nutné, lze vysvětlit zpochybněním údajných výhod systému a upozorněním na jeho nevýhody.

Mezi zdůrazňované přínosy účasti v mechanismu ERM II patří především stabilizující úloha

mechanismu pro pohyb devizového kurzu prostřednictvím ukotvení kursových očekávání a pro

fungování ekonomiky. Zdůrazňován je také pozitivní vliv na konzistentnost makroekonomických politik a inflaci.

4.3.1.1 Stabilizační role ERM II pro kursový vývoj Stabilizační role mechanismu pramení ze stanovení centrální parity dané měny, která trhům dává

vodítko vedoucí k omezení kursových fluktuací. Snížení fluktuací by pak mělo pozitivně ovlivnit sbližování hospodářské úrovně země k úrovni vyspělých členských zemí EU.

Tato stabilizační úloha však může být omezena tím, že centrální parita podléhá možné změně, což

samozřejmě snižuje její důvěryhodnost a signalizační roli. Pro konvergující země jako je Česká Republika, u nichž se očekává, že jejich kurzy povedou k apreciaci, která může vést až ke změně

centrální parity, tedy pobyt v mechanismu příliš stability přinést nemusí. Dalším faktem je i to, že

standardní fluktuační pásmo ±15% umožňuje značnou volatilitu devizového kurzu. Jeví se tedy jako příliš široké, než aby mělo jakýkoliv stabilizační účinek.

- 58 -

Stabilizační vliv ERM II by měl být dále umocněn intervencí ECB, ta je však povinna intervenovat pouze na hranicích intervenčního pásma a tedy podpora blízko centrální parity (zejména ve snaze o splnění kursového kritéria) není garantována.

Omezování pohybu kurzu v podobě umělých pásem se tak jeví jako velmi riskantní. Nastavení pevné

hranice, kam až kurz může klesnout, znamená vytvoření prostoru pro útok spekulativního kapitálu.

Jakmile totiž investoři na devizovém trhu vycítí tlak na změnu hodnoty daného kurzu, začnou spekulativně investovat do víry v tuto změnu. Tím však tuto změnu obvykle skutečně přivodí. Většina ekonomů se proto přiklání k názoru, že dlouhodobě udržitelné jsou spíše extrémní kursové režimy. Na

jedné straně je za dlouhodobě udržitelný režim považována měnová unie (tvrdé, neměnné propojení

obou ekonomik s jedinou měnou). Vysokou schopnost přežití vykazuje také opačný extrém, volně

plovoucí kurz mezi oběma měnami, který je centrální bankou ovlivňován intervencemi v případě mimořádných výkyvů. Tento režim je na rozdíl od systémů typu ERM II poměrně imunní proti

spekulativním útokům právě proto, že nedeklaruje konkrétní kursovou hladinu, na níž centrální banka začíná považovat výkyv za "mimořádný".

K oslabení koruny by mohly vést jak vnitřní šoky v podobě problémů se stabilizací veřejných financí,

tak také náhlé vnější šoky, kdy může dojít k "přesunům" krizí z jedné země na druhou. Za krátkodobé, nicméně velmi pravděpodobné riziko, lze považovat převis odlivu kapitálu, například při výplatě dividend do zahraničí, což by vedlo k oslabení koruny.

4.3.1.2 ERM II a konzistentnost makroekonomických politik Účast v mechanismu ERM II by měla představovat účinný tlak vedoucí k urychlení konsolidace

veřejných financí a k odpovědným politikám. Dle ČNB by však udržitelné fiskální a strukturální

politiky měly předcházet zavedení fixního kursového režimu a omezení na straně pohybu devizového kurzu by tak mělo být až vyústěním realizace konzistentních politik, nikoliv jejich spouštěcím mechanismem.

Existuje navíc obava, že režim fixního kurzu s fluktuačním pásmem povede spíše než ke stabilizaci k destabilizujícím kapitálovým tokům.

4.3.1.3 ERM II jako mechanismus stabilizující inflaci Účast v režimu ERM II je doporučována i z hlediska blahodárného vlivu stabilního kurzu na nižší a méně kolísavou inflaci. Fixní kurz pomáhá stabilizaci cen jak přímo prostřednictvím stabilizace

- 59 -

dovozních cen, tak také přes stabilizaci inflačních očekávání. Tato stabilizační role je ovšem v případě standardního fluktuačního pásma ±15% , které umožňuje výrazné výkyvy devizového kurzu (navíc při možnosti revalvace centrální parity), omezená.

Proti účasti ČR v ERM II nad rámec plnění kursového konvergenčního kritéria hovoří také problém režimu měnové politiky. V podmínkách cílování inflace při současné účasti v ERM II budou vedle

sebe fakticky existovat dva cíle měnové politiky - cíl pro inflaci a cíl pro devizový kurz. V této souvislosti vzniká otázka konzistence strategie cílování inflace s kursovým mechanismem ERM II.

Nastavení úrokových sazeb, které bude vhodné pro vývoj inflace, totiž nemusí odpovídat svázanému kurzu měny. Existence dvou cílů - inflačního a kursového - tak může vést až k nesrozumitelnosti měnové politiky s dopadem na její důvěryhodnost a efektivnost, s jakou ČNB provádí svou

stabilizující činnost. Tento problém je menší v případě, že účast v ERM II bude omezena jen na krátké období dvou let. Dalším argumentem pro co nejkratší pobyt v ERM II je i fakt, že Česká republika zatím nemá shodný ekonomický cyklus s eurozónou.

Mechanismus ERM II má určitý stabilizační potenciál. Ten však závisí na stupni transformace dané ekonomiky, sladěnosti ekonomického cyklu a konzistentnosti hospodářských politik. Pro země s

transformující se ekonomikou podléhající velkému přílivu zahraničních investic s tlakem na posilování domácí měny nebo země s nedostatečně konsolidovaným strukturálními či fiskálními politikami nemusí být bilance nákladů a výnosů spojených se zapojením do ERM II vždy jednoznačná.

4.3.2 Nastavení centrální parity Při vstupu do systému ERM II bude klíčové, jak bude nastavena parita koruny k euru. Pro země, které

se zapojily do systému ERM II a měly řízený kurz103 nebylo jeho zafixování a určení parity nijak zvláště obtížné. Plovoucí koruna se však po administrativní stabilizaci může stát centrem útoků spekulantů. Zvolit takovou paritu, která bude zdrojem stability kurzu a nepovede k přílivu spekulativního kapitálu, bude úkolem ČNB spolu s evropskými institucemi.

Slabší kurz by byl výhodný pro domácí exportní podniky kvůli cenové konkurenceschopnosti, avšak pro domácnosti by to znamenalo znehodnocení úspor. Pokud bude kurs stanoven na slabších

hodnotách, je pravděpodobné, že tržní síly budou v průběhu následujících dvou let tlačit na rychlé posílení koruny až ke kritické hraně oscilačního pásma, kde bude centrální banka spolu s ECB

intervenovat proti koruně. Tato snaha by však, stejně jako kdysi v některých zemích západní Evropy, nemusela uspět a koruna by díky spekulativním útokům mohla ze systému vypadnout. Tím by se vstup 103

např. Slovinsko, Estonsko či Litva.

- 60 -

do měnové unie výrazně oddálil a také prodražil, neboť ztráta z devizových intervencí centrální banky by šla na vrub státního rozpočtu.

Nastavení kurzu na výrazně silnějších hodnotách by naopak mohlo být nebezpečné ve chvíli politické či hospodářské nestability ve střední a východní Evropě. Tato nestabilita by se totiž mohla prostřednictvím nadnárodních investorů přenést i k nám a vyústit ve skokové oslabení měny. Systém

ERM II musí přitom v zemi působit nejméně asi dva a půl roku před plánovaným vstupem země do

eurozóny. Dva roky musí koruna úspěšně fungovat v tomto režimu a poté několik měsíců potrvá tzv. evaluace ze strany ECB, na jejímž základě v případě úspěchu může země přijmout euro za svoji

národní měnovou jednotku. Pokud se tedy ČR má stát právoplatným členem eurozóny již k 1. lednu 2010, tak jak je uvedeno v Konvergenčním programu, pak bude nezbytné přijmout režim ERM II nejpozději někdy v polovině roku 2007.

Jak již bylo uvedeno, konečný kurz bude výsledkem dohody ČNB a EU. Lze očekávat, že centrální

parita české koruny k euru se bude odvíjet, stejně jako v případě slovenské koruny, od tržního kurzu. Východiskem bude tedy zřejmě průměr z období před datem vstupu do ERM II. Příslušná dohoda, stanovující konkrétní podmínky účasti v kursovém mechanismu bude podepsána prezidentem ECB a

guvernérem ČNB. O centrální paritě a standardním fluktuačním rozpětí104 bude přitom rozhodnuto na

základě dohody mezi ministry financí zemí eurozóny a zemí účastnících se systému ERM II.

Úspěch koruny v mechanismu směnných kurzů a evaluace po dvou letech však budou záviset nejen na správném stanovení centrální parity, ale také na běžně prováděné měnové politice, tedy na kvalitě plnění hlavního cíle ČNB, jímž je již zmíněná péče o cenovou stabilitu.

Kromě stability měny bude ČNB před vstupem do eurozóny ovlivňovat ještě další dvě z pěti

maastrichtských kritérií - úrokové sazby a míru inflace. Pro úspěšné "plavání" koruny uvnitř pásma ERM II a následnou úspěšnou evaluaci je nezbytné nejen to, aby se koruna v tomto pásmu bez

problémů udržela a nebyla přitom vystavena nadměrným tlakům. Stejně nezbytné je, aby se inflace

držela v pásmu definovaném mírou inflace v třech nejméně inflačních ekonomikách EU, respektive do 1,5 procentního bodu nad touto úrovní, a aby nepřevyšoval dlouhodobé úrokové sazby v těchto třech nejméně inflačních ekonomikách EU o více než dva procentní body. Splnění uvedených tří

maastrichtských kritérií ze strany ČNB tedy vyžaduje kredibilní a předvídatelnou měnovou politiku, kterou budou respektovat finanční trhy

Z informací uvedených dne 2. 12. 2005 na informačním portálu www.businessInfo.cz vyplývá, že ČNB bude pro českou korunu usilovat o stanovení rozpětí ±5,25% v systému ERM II. 104

- 61 -

5. PŘEDPOKLADY ZAVEDENÍ SPOLEČNÉ MĚNY EURO V ČESKÉ REPUBLICE

Podmínkou připojení České republiky k eurozóně je nejen slučitelnost právních předpisů s legislativou EU105, ale také dosažení vysokého stupně udržitelné konvergence, jejímž měřítkem je plnění čtyř

konvergenčních kritérií: vysoký stupeň cenové stability patrný z vývoje inflace; dlouhodobá

udržitelnost veřejných financí hodnocená prostřednictvím vývoje vládního deficitu a vládního dluhu; stabilita měnového kurzu hodnocená pohybem kurzu uvnitř normálního fluktuačního rozpětí systému

ERM II po období dvou let bez devalvace a stálost konvergence, odrážející se v úrovni dlouhodobých úrokových měr.

ČR je coby členský stát EU zavázána podnikat kroky k tomu, aby byla na přistoupení k eurozóně co nejdříve připravena. V případě neplnění kritérií konvergence z toho však pro ČR v současnosti

nevyplývají žádné negativní důsledky ze strany EU. Výjimkou je kritérium udržitelnosti veřejných

financí, které zatím ČR nedokáže udržitelným způsobem plnit v oblasti fiskálních deficitů. Výsledky

fiskálního hospodaření státu podléhají mnohostrannému dozoru nad vývojem veřejných financí a v

souvislosti s nedodržováním rozpočtové disciplíny byla proti ČR zahájena krátce po přistoupení k EU procedura při nadměrném schodku. Dosavadním výsledkem je závazek ČR snížit udržitelným způsobem vládní schodek pod 3 % HDP do roku 2008.

5.1 Maastrichtská konvergenční kritéria a jejich plnění ze strany ČR Maastrichtská kritéria se dělí do dvou oblastí - měnové a fiskální. Měnová kritéria zahrnují kritérium

cenové stability, dlouhodobých úrokových sazeb a stability kurzu měny a jsou bezprostředně svázána s ČNB a její měnovou politikou. Fiskální kritéria představují limit pro roční veřejný deficit a celkový

dluh veřejných financí a mají vést k omezení nadměrných vládních výdajů.

Je možná dobré zmínit, že ze strany ČNB již delší dobu zaznívá kritika smysluplností některých

konvergenčních kritérií. Terčem kritiky se stalo zejména kritérium cenové stability, tedy tzv. inflační kritérium. Kritika vychází ze skutečnosti, že v době, kdy byla definována maastrichtská kritéria

neexistovala jednotná měnová politika, čemuž také odpovídalo nastavení tohoto kritéria. Rovněž počet členských států nebyl zdaleka tak velký jako je nyní. Tehdy se vycházelo z toho, že země s úspěšnou měnovou politikou dosahovaly relativně nízké úrovni inflace, a proto mělo smysl, aby ostatní země

cílovaly inflaci k podobným hodnotám. V současnosti je však situace odlišná, což by se dle ČNB také mělo odrazit v odpovídající změně tohoto kritéria. 105

Jedná se o slučitelnost s čl. 108 a 109 Smlouvy o založení ES a se statutem ESCB a ECB.

- 62 -

5.1.1 Kritérium cenové stability Kritérium cenové stability znamená, že členský stát vykazuje dlouhodobě udržitelnou cenovou stabilitu a průměrnou míru inflace106 měřenou během jednoho roku před šetřením která

nepřekračuje o více než 1,5% míry inflace nejvýše tří členských států, které dosáhly nejlepších

výsledků v oblasti cenové stability107. Inflace se měří pomocí harmonizovaného indexu spotřebitelských cen (HICP) na srovnatelném základě, který bere v úvahu rozdílnosti v národních definicích.

Tabulka č. 11: Plnění kritéria cenové stability Průměr 3 zemí EU s nejnižší inflací Hodnota kritéria Česká republika

2002 1,4 2,9 1,4

2003 1,2 2,7 -0,1

2004 0,7 2,2 2,6

2005 1,1 2,6 1,6

2006 1,3 2,8 2,2

2007 1,3 2,8 2,0

2008 1,3 2,8 2,1

Pramen: http://epp.eurostat.cec.eu.int, www.mfcr.cz, Konvergenční program ČR (2005), Vyhodnocení plnění maastrichtských konvergenčních kritérií a stupně ekonomické sladěnosti ČR s eurozónou (2005)

Z tabulky jde vidět, že kromě roku 2004, kdy došlo k přechodnému nárůstu inflace v důsledku úpravy

nepřímých daní a zároveň k poklesu hodnoty kritéria v důsledku mimořádně nízké inflace v některých

zemích EU, ČR kritérium cenové stability splňuje. Z predikce pro následující roky vyplývá, že ani v budoucnu by plnění tohoto kritéria nemělo být ohroženo.

Jak již bylo uvedeno v předcházející kapitole týkající se měnové politiky ČNB, inflačním cílem

centrální banky je od roku 2006 míra inflace stanovená indexem CPI ve výši 3%. Od tohoto cíle by se

inflace neměla odklonit více než o 1% na obě strany. Takto stanovený cíl vytváří podmínky pro splnění kritéria blízko jeho referenční hodnoty za předpokladu, že se cenový vývoj v členských zemí EU nebude výrazně odchylovat směrem dolů od definice cenové stability ECB. Ta chápe cenovou stabilitu jako průměrnou míru inflace měřenou dle HICP, která se pohybuje kolem hodnoty 2%.

HICP vykazuje v ČR systematicky nižší hodnoty inflace než index národní (CPI). Tento nesoulad

vyplývá z rozdílnosti sestavování obou indexů. Ve vahách HICP jsou zahrnuty tržby za nákupy cizinců na území České republiky, ale není v něm zahrnuto hypotetické nájemné. Opačná situace je u

indexu spotřebitelských cen. Odlišné složení koše vede k tomu, že míra inflace podle HICP vykazuje hodnoty v průměru o 0,3 % nižší než podle národního CPI.

Tato míra inflace se vypočítává pomocí přírůstku aktuálního průměru harmonizovaného indexu spotřebitelských cen za posledních 12 měsíců ve srovnání s předchozím průměrem za 12 měsíců. 107 Jedná se o nevážený aritmetický průměr míry inflace ve třech zemích, které dosáhly nejnižší míry inflace, za předpokladu, že tato míra inflace je v souladu s požadavky cenové stability. 106

- 63 -

5.1.2 Kritérium dlouhodobých úrokových sazeb Kritérium dlouhodobých úrokových sazeb znamená, že v průběhu jednoho roku před šetřením

průměrná dlouhodobá nominální úroková sazba země 108 nepřekračovala o více než 2% úrokovou sazbu těch (nejvýše tří) členských států, které dosáhly nejlepších výsledků v oblasti

cenové stability109. Úrokové sazby se zjišťují na základě dlouhodobých státních dluhopisů, nebo

srovnatelných cenných papírů, s přihlédnutím k rozdílným definicím v jednotlivých členských státech. Tabulka č. 12: Plnění kritéria úrokových sazeb110 Průměr 3 zemí EU s nejnižší inflací Hodnota kritéria Česká republika

2002 4,9 6,9 4,94

2003 4,12 6,12 4,12

2004 4,28 6,28 4,75

2005 3,8 5,8 3,3

2006 4,2 6,2 3,4

2007 4,2 6,2 3,9

2008 4,2 6,2 4,0

Pramen: http://epp.eurostat.cec.eu.int, www.mfcr.cz, Konvergenční program ČR (2005), Vyhodnocení plnění maastrichtských konvergenčních kritérií a stupně ekonomické sladěnosti ČR s eurozónou (2005)

Kritérium dlouhodobých úrokových sazeb v současnosti ČR plní a ani predikce budoucího vývoje nenaznačuje problémy v této oblasti. Platnost předpovědi však bude záviset na úspěšném dokončení konsolidace veřejných financí. Ztráta důvěry finančních trhů v její úspěšné uskutečnění by se totiž

mohla velmi rychle projevit v nárůstu rizikové prémie dlouhodobých úrokových sazeb a ohrozit plnění tohoto konvergenčního kritéria.

5.1.3 Kritérium stability měnového kurzu Podrobnější informace nejen o kritériu stability, ale především o mechanismu ERM II byly již zmíněny v přecházejících kapitolách. Zbývá jen dodat, že jelikož se ČR prozatím systému ERM II

neúčastní, nemá smysl dané kritérium v současnosti vyhodnocovat. Alespoň pro názornost však

uvádím graf o dlouhodobém vývoji české koruny k euru. Z vyobrazení lze rozpoznat, že česká koruna k euru dlouhodobě posiluje. Očekává se, že tato tendence bude zachována i v následujících letech,

tedy i po vstupu ČR k ERM II. K oslabení koruny by však mohlo dojít v souvislosti s červnovými volbami do parlamentu, neboť volby vždy představují nejistotu pro zahraniční investory do korun.

Jedná se o aritmetický průměr za posledních 12 měsíců, za které jsou k dispozici údaje o HICP. Jde o nevážený aritmetický průměr dlouhodobých úrokových sazeb ve třech zemích, které dosáhly nejnižší míry inflace. Úrokové sazby se měří na základě harmonizovaných dlouhodobých úrokových sazeb, které byly sestaveny pro vyhodnocování konvergence. 110 Vzhledem k tomu, že pro sledovaný časový horizont není k dispozici prognóza dlouhodobých úrokových sazeb zemí, které by podle prognózy inflace měly tvořit základnu pro výpočet kritéria, vychází projekce hodnoty kritéria v tabulce 2.3 z technického předpokladu, že se dlouhodobé úrokové sazby budou pohybovat společně s vývojem inflace, tj. že nebude docházet ke změně reálných úrokových sazeb. Hodnoty kritéria pro r. 20052008 jsou tedy pouze orientační. 108

109

- 64 -

Graf č. 1: Dlouhodobý vývoj české koruny k euru

Pramen: www.penize.cz

5.1.4 Kritérium udržitelnosti veřejných financí Kritérium udržitelnosti veřejných financí je splněno pouze tehdy, jsou-li udržitelně plněna obě fiskální kritéria, tzn. jak kritérium veřejného deficitu, tak také vládního dluhu.

5.1.4.1 Kritérium veřejného deficitu Kritérium veřejného deficitu znamená, že poměr plánovaného nebo skutečného schodku veřejných financí k HDP v tržních cenách nepřekročí 3% kromě případů, kdy :


buď poměr podstatně klesl, nebo se neustále snižoval až dosáhl úrovně, která se blíží referenční hodnotě,


anebo překročení nad referenční hodnotu bylo pouze výjimečné a dočasné a poměr zůstává blízko k referenční hodnotě.

Veřejný deficit znamená deficit, vztahující se k ústřední vládě včetně regionálních a místních úřadů a fondů sociálního zabezpečení, s výjimkou komerčních operací, definovaných v Evropském systému makroekonomických účtů111.

111

Kriteriální veličinou je deficit sektoru vládních institucí v metodice národních účtů ESA95.

- 65 -

Tabulka č. 13: Plnění kritéria veřejného deficitu (v % HDP) Hodnota kritéria Česká republika

2002 -3,0 -6,8

2003 -3,0 -6,6

2004 -3,0 -2,9

2005 -3,0 -2,6

2006 -3,0 -3,6

2007 -3,0 -3,3

2008 -3,0 -2,7

Poznámka: predikce pro rok 2006 vychází z údajů MFČR uveřejněných 3.4.2006, predikce pro následující roky z Konvergenčního programu Pramen: www.czso.cz, www.mfcr.cz, Konvergenční program ČR (2005), Vyhodnocení plnění maastrichtských konvergenčních kritérií a stupně ekonomické sladěnosti ČR s eurozónou (2005)

V současné době představuje kritérium veřejného deficitu pro Českou republiku velký problém a to i

přesto, že dle vyjádření Ministerstva financí z počátku ledna 2006 dosáhla ČR v roce 2005 deficit ve výši 2,8% HDP112, a tedy, že v roce 2005 se České republice "podařilo kritérium veřejného deficitu

splnit". Podmínkou vstupu do eurozóny je splnění tohoto kritéria, nicméně nestačí pouze jeho plnění v jednom roce, nýbrž je nutné, aby bylo toto kritérium splněno "udržitelným způsobem", tedy

dlouhodobě. Aby bylo možné kritérium splnit na "dlouhodobém základě", je nutné provést konsolidaci veřejných financí, která by vedla k postupnému snižování veřejného deficitu. Jedná se zejména o

reformu penzijního systému113 a reformu zdravotnictví. K tomu však v České republice prozatím nedošlo. Plnění tohoto kritéria se proto jeví pro ČR nadále jako hlavní limitující faktor ve snaze o začlenění do eurozóny114.

5.1.4.2 Kritérium vládního dluhu Kritérium hrubého veřejného dluhu znamená, že poměr veřejného vládního dluhu v tržních cenách k HDP nepřekročí 60%, kromě případů, kdy se poměr dostatečně snižuje a blíží se uspokojivým tempem

k referenční hodnotě. Veřejný dluh znamená hrubý úhrn dluhů v nominálních hodnotách na konci roku, konsolidovaných uvnitř a mezi jednotlivými odvětvími státního sektoru. Tabulka č. 14: Plnění kritéria vládního dluhu 115 (v % HDP) Hodnota kritéria Česká republika

2002 60,0 28,8

2003 60,0 30,0

2004 60,0 30,7

2005 60,0 30,5

2006 60,0 30,1

2007 60,0 37,9

2008 60,0 37,8

Poznámka: predikce pro rok 2006 vychází z údajů MFČR uveřejněných 3.4.2006, predikce pro následující roky z Konvergenčního programu Pramen: www.czso.cz, www.mfcr.cz, Konvergenční program ČR (2005), Vyhodnocení plnění maastrichtských konvergenčních kritérií a stupně ekonomické sladěnosti ČR s eurozónou (2005)

Nižšího schodku se podařilo dle představitelů ČNB dosáhnout díky rychlejšímu tempu ekonomiky a vyšší míře zdanění. Upozorňují tak, že tento vývoj nebyl podložen reformou veřejných financí, jejíž provedení je pro začlenění ČR do eurozóny nezbytné. 113 Podle odhadů Evropské komise by se bez důchodové reformy stala situace v ČR v roce 2050 neudržitelnou. Veřejný dluh by totiž narostl do takové výše, že stát by čelil bankrotu, jenž v minulosti postihl např. Argentinu. 114 Ve výroční zprávě o českém konvergenčním programu, jenž byla uveřejněna v lednu 2006, Evropská komise doporučila ČR, aby zlepšila kvalitu plánování svých rozpočtů a aby posílila dlouhodobou udržitelnost veřejných financí urychlením reformy důchodů a zdravotního pojištění. Vyzvala ČR také k tomu, aby využila hospodářského růstu a pro rok 2008 naplánovala nižší deficit než 2,7% HDP. 115 Kriteriální veličinou je vládní dluh v metodice národních účtů ESA95. 112

- 66 -

Na základě údajů uvedených v tabulce lze vypozorovat, že kritérium vládního dluhu nečiní ČR zatím žádné problémy. I přesto je však také nutné upozornit na fakt, že i přes tyto "pozitivní" výsledky je

nezbytné, aby v budoucnu nedocházelo k růstu zadlužení ČR, ale naopak, aby se začalo usilovat o postupné snižování zadlužení země.

5.2 Ekonomická konvergence ČR s eurozónou Vstupem do eurozóny se pro českou ekonomiku zásadně změní možnosti přizpůsobení ekonomickým

šokům. Vůči zemím eurozóny, a tedy největším obchodním partnerům, nebude existovat možnost

přizpůsobení pohybem měnového kurzu. Měnová politika bude utvářena na úrovni eurozóny a bude

tedy existovat riziko, že nastavení měnových podmínek nebude odpovídat okamžité situaci v české

ekonomice. Proto je důležité zkoumat, jak velké je toto riziko a jak dobře bude česká ekonomika schopna reagovat v případě jeho realizace. ČNB spolu s vládou každoročně vyhodnocuje stupeň

připravenosti české ekonomiky na přijetí eura116. Připravenost neznamená jen stupeň plnění maastrichtských kritérií nominální konvergence, ale i vývoj sladěnosti české ekonomiky s

ekonomikami eurozóny. Nyní proto zmíním některé aspekty ekonomické konvergence ČR k eurozóně.

5.2.1 Cyklická a strukturální konvergence Náklady plynoucí ze ztráty vlastní měnové politiky budou tím větší, čím méně bude česká ekonomika

sladěna s ekonomikou eurozóny. S vyšší sladěností budou rizika přistoupení ČR k eurozóně klesat. Míra reálné ekonomické konvergence je základním ukazatelem podobnosti ekonomiky s eurozónou. S vyšší mírou konvergence před vstupem do ERM II a přijetím eura se budou snižovat možné tlaky z důvodu konvergence cenové hladiny a posilování reálného kurzu. Úrovní HDP na obyvatele se Česká

republika pomalu blíží nejméně vyspělým zemím měnové unie, zatímco v úrovni cenové hladiny ČR zaostává.

Jedná se o analýzy vypracované Ministerstvem financí, Ministerstvem průmyslu a obchodu a ČNB, jenž tyto instituce uveřejnily v dokumentu "Vyhodnocení plnění maastrichtských konvergenčních kritérií a stupně ekonomické sladěnosti ČR s eurozónu" (podzim 2005). Jejich účelem bylo zhodnotit vývoj jednotlivých ukazatelů sladěnosti v čase a ve srovnání s vybranými zeměmi, které již jsou členy eurozóny či na toto členství teprve aspirují. Výběr zemí eurozóny byl proveden tak, aby zahrnoval jednak země srovnatelné z hlediska ekonomické úrovně, tak také země, se kterými je česká ekonomika obchodně propojená. 116

- 67 -

Graf č. 2: Reálná ekonomická konvergence vybraných států k eurozóně v roce 2005 (průměr eurozóny = 100)

120 100 80 60 40 20 0

ČR

Rakousko

Řecko

HDP na obyvatele v paritě kupní síly

P ort ugalsko

průměrná cenová hladina HDP

Pramen: www.mfcr.cz (makropredikce)

Předpokladem pro účinné a vhodné působení jednotné měnové politiky ECB na českou ekonomiku je dostatečná sladěnost ekonomického cyklu a podobnost ekonomických šoků. Situace ČR v posledních letech je znázorněna na následujícím grafu.

Graf č. 3: Růst HDP v ČR a eurozóně (v % meziročně)

Pramen: www.cnb.cz (Vyhodnocení plnění maastrichtských konvergenčních kritérií a stupně ekonomické sladěnosti ČR s eurozónou)

Z grafu lze vypozorovat, že od počátku roku 1999 dochází ke zvyšování sladěnosti ekonomického cyklu české ekonomiky s eurozónou. Nicméně je nutné dodat, že prozatím ČR s eurozónou sladěna

není, z čehož vyplývá, že by bylo vhodné počkat se zavedením společné měny až do okamžiku, kdy sladěnost české ekonomiky s eurozónou bude výrazně vyšší.

- 68 -

Struktura české ekonomiky z hlediska tvorby produktu je relativně podobná struktuře ekonomiky

eurozóny, i když si zachovává své specifikum v podobě vyššího podílu průmyslu na úkor podílu

služeb. Ve srovnání s některými zeměmi (Maďarsko, Portugalsko a Rakousko) však česká ekonomika dosahuje menší (a mírně klesající) míry strukturální podobnosti. V nominálních úrokových sazbách

neexistuje mezi Českou republikou a eurozónou významný rozdíl, české sazby se už od roku 2002

pohybují v blízkosti či pod sazbami eurozóny. Kurz koruny vůči dolaru se v posledních letech pohybuje podobně jako kurz eura k dolaru, což odráží absenci výraznějších asymetrických tlaků.

Jedním ze základních argumentů pro rychlé přijetí společné měny je vysoká míra otevřenosti české

ekonomiky vůči eurozóně. Podíl vývozu i dovozu zboží a služeb z eurozóny na celkových českých

vývozech a dovozech se už od konce devadesátých let pohybuje kolem 60 %

Graf č. 4: Podíl vývozu do eurozóny na celkovém vývozu (v %)

Pramen: www.cnb.cz (Vyhodnocení plnění maastrichtských konvergenčních kritérií a stupně ekonomické sladěnosti ČR s eurozónou)

Z uvedeného grafu vyplývá, že podobného stupně otevřenosti vůči eurozóně dosahují ze srovnávaných zemí i Rakousko a Portugalsko. V ČR je však ve srovnání s ostatními zeměmi i relativně vysoká

vlastnická provázanost ekonomiky s eurozónou. Existence silného ekonomického propojení vytváří předpoklady, aby do budoucna docházelo ke sbližování hospodářského cyklu české ekonomiky s

eurozónou a aby klesala pravděpodobnost asymetrických šoků. Vysoká otevřenost české ekonomiky

zároveň zvyšuje možné přínosy plynoucí z odstranění potenciálních výkyvů měnového kurzu vůči hlavním obchodním partnerům.

- 69 -

5.2.2 Mechanismy přizpůsobení Ztráta nezávislé měnové politiky bude znamenat, že ČR přijde o kursový vyrovnávací mechanismus. V takovou chvíli může být rizikem, pokud je ekonomika vystavena takzvaným asymetrickým šokům. Asymetrickým šokem se rozumí šok na straně poptávky (prudká změna poptávky v určitém odvětví trhu) nebo nabídky (například prudký vzestup cen výrobních vstupů), který dopadá v daleko větší míře na jednu zemi, například ČR, než na ostatní členské země. V případě podobného šoku nemá země již

možnost reagovat nezávislou měnovou politikou. Přizpůsobení ekonomiky šokům bude klást zvýšené

nároky na jiné adaptační mechanismy. Jedná se zejména o stabilizační funkci veřejných rozpočtů, flexibilitu na trhu práce a schopnost finančního systému absorbovat šoky.

5.2.2.1 Stabilizační funkce veřejných rozpočtů Hlavní roli při makroekonomické stabilizaci po ztrátě autonomní měnové politiky a kursového vyrovnávacího mechanismu bude muset v ČR při nepružném trhu práce hrát fiskální politika.

Rozpočty musí být dostatečně zdravé na to, aby byly v případě negativního šoku schopny podpořit poptávku. Fiskální politika bude hrát rovněž významnou roli při účasti ČR v ERM II, kdy bude nutné zároveň plnit jak kursové, tak také inflační kritérium.

K tomu, aby veřejné rozpočty plnily stabilizační funkci nebude stačit pouze fakt, že vyhovují

stanoveným maastrichtským kritériím, důležité bude také snížení deficitu na co nejnižší úroveň. Čím více se vládě podaří snížit deficit vládního sektoru směrem k nule především v jeho strukturální části, tím větší bude mít prostor pro působení automatických stabilizátorů a v krajním případě i pro

provádění aktivní diskreční fiskální politiky117. Z toho tedy vyplývá, že by v obdobích vysokého ekonomického růstu měl být důraz kladen především na přebytkové hospodaření. Je tedy nutné co

nejrychleji provést konsolidaci veřejných financí tak, aby byly vytvořeny podmínky pro stabilizační funkci veřejných rozpočtů. Jedná se především o reformu zdravotnictví a penzijního systému, jenž

bude v souvislosti s demografickým vývojem představovat do budoucna ohrožení stability veřejných financí.

5.2.2.2 Flexibilita na trhu práce Pružnost cen a mezd je důležitým předpokladem schopnosti ekonomiky absorbovat šoky, na které

nemůže reagovat společná měnová politika. Pokud v zemi existuje dostatečně pružný trh práce, k vyčištění trhů dochází prostřednictvím pohybu reálné mzdy nebo migrací. V případě ČR se prozatím

Diskreční fiskální politika je politika, která je prosazovaná záměrnými a konkrétními opatřeními státních orgánů. Jejími nástroji jsou záměrné změny státních výdajů a daňových sazeb. 117

- 70 -

nedá hovořit o příliš "pružném trhu práce". Současná situace na trhu práce je způsobena celou řadou

faktorů. Jedním z nich je například bytová problematika, ale i fakt, že pružnost trhu práce je do velké míry dána kulturou a zažitými postoji ve společnosti, a mění se tedy jen velice pomalu.

Schopnost českého trhu práce vstřebávat šoky je v evropském srovnání spíše průměrná 118. Institucionální pravidla na trhu práce stále znevýhodňují především osoby s nízkou kvalifikací.

Rizikovými faktory jsou zejména interakce daní a sociálních dávek, náklady na propouštění zaměstnanců s pracovní smlouvou na dobu neurčitou a zvyšování minimální mzdy.

Pro trh práce stále zůstává charakteristická relativně vysoká dlouhodobá a strukturální nezaměstnanost.

Graf č. 5: Dlouhodobá nezaměstnanost (podíl osob více než rok bez práce na pracovní síle v %)

Pramen: www.cnb.cz (Vyhodnocení plnění maastrichtských konvergenčních kritérií a stupně ekonomické sladěnosti ČR s eurozónou)

Přestože dlouhodobá nezaměstnanost zůstává menším problémem než v některých dalších zemích

(především v Polsku, na Slovensku a v Řecku), regionální rozdíly v míře nezaměstnanosti jsou v České republice ve srovnání s ostatními zeměmi poměrně významné. Příčinou je jak výrazný

regionální nesoulad mezi poptávkou po práci a nabídkou práce, tak také nízká regionální mobilita

pracovní síly. Relativně nízká vnitrostátní mobilita svědčí o pravděpodobné nízké mezinárodní mobilitě a nelze na ni tedy spoléhat jako na přizpůsobovací mechanismus. Mezinárodní mobilita v

rámci Evropské unie je navíc pro nové členy EU ve většině původních členských zemí administrativně omezena. Pružnost trhu práce je významně utvářena institucionálními pravidly. Vliv kolektivních

smluv na tvorbu mezd je v ČR ve srovnání s ostatními zeměmi relativně nízký. Vliv minimální mzdy 118

Evropský trh práce sám prochází obdobím nutnosti reforem a může tedy představovat poměrně nízký standard.

- 71 -

na pružnost nízkých mezd a na tvorbu pracovních míst je v ČR podle provedených srovnání v průměru

nižší než v některých jiných zemích. Nepříznivý vliv na poptávku po práci může mít dopad ochrany zaměstnanosti, zejména náklady na ukončení pracovní smlouvy na dobu neurčitou při krátkém trvání pracovního poměru jsou relativně vysoké.

V ČR je také vysoké celkové zdanění práce, které by mohlo být dalším rizikovým faktorem pro

pružnost trhu práce v případě nárůstu ceny práce na úroveň obvyklou v zemích EU. Ve srovnání s

ostatními zeměmi v ČR zatím zůstává relativně vysoké i zdanění práce osob s nízkou kvalifikací. V ČR také chybí dostatečná podpora malého a středního podnikání, jenž by mohlo výrazně přispět k tvorbě nových pracovních míst a pozitivně tak ovlivnit i pružnost trhu práce. Existují značné administrativní překážky k podnikání.

5.2.2.3 Finanční sektor jako faktor stabilizace ekonomických šoků Stabilita a ziskovost finančního sektoru je předpokladem jeho schopnosti spolupůsobit při eliminaci dopadů ekonomických šoků. Schopnost finančního sektoru absorbovat vnější šoky závisí mimo jiné na jeho výkonnosti a stabilitě. Zatímco ziskový a zdravý finanční sektor dokáže účinně spolupůsobit při eliminaci dopadů ekonomických šoků, nestabilní finanční instituce mohou nepříznivé účinky

negativních šoků zesílit. Nestabilní sektor může zároveň být sám zdrojem asymetrických šoků. Z analýzy, kterou provedla ČNB119 vyplývá, že v posledních letech došlo v souvislosti s privatizací bank

a za pomoci státu k očištění jejich bilancí a ke zlepšení úvěrových portfolií. Ke konci roku 2004 vykazoval český bankovní sektor lepší kvalitu úvěrových portfolií než Polsko, Slovensko a Řecko. Krytí ohrožených úvěrů opravnými položkami je v českém bankovním sektoru srovnatelné s

eurozónou. Kapitálová přiměřenost českého bankovního sektoru navíc vypovídá o dostatečnosti krytí

potenciálních rizik. Odolnost sektoru zvyšuje jeho vysoká ziskovost. Bankovní sektor je považován za faktor stability se schopností tlumit případné šoky.K odolnosti bankovního sektoru v ČR se využívají tzv. zátěžové testy120, které podrobují banky hypotetickým změnám klíčových makroekonomických

proměnných. Navržené scénáře se skládají z kombinací nepříznivých změn úrokových sazeb, měnového kurzu a kvality úvěrů.

Analýza stupně ekonomické sladěnosti České republiky s eurozónou 2005, dostupné na www.cnb.cz. Shrnutí výsledků zátěžových testů jsou součástí zpráv o finanční stabilitě zveřejňovaných Českou národní bankou. Více informací na www.cnb.cz 119

120

- 72 -

5.3 Institucionální zajištění zavedení eura Z Konvergenčního programu schváleného v listopadu 2005 vládou vyplývá, že k zavedení eura dojde nejspíše v roce 2010121. Tento nový termín však bude muset potvrdit po červnových volbách i

nová vláda a dát tak jistotu všem finančním institucím, firmám a občanům. Zavádění eura se totiž dotkne téměř každého aspektu fungování české ekonomiky a bude proto důležité, aby se na přípravě od počátku podíleli všichni, kterých se týká.

Na zasedání vlády koncem listopadu 2005 bylo rozhodnuto o institucionálním zajištění zavedení

eura v ČR. Začátkem tohoto roku začala pracovat Národní koordinační skupina pro technické

otázky zavedení eura122 vedená národním koordinátorem - náměstkem ministra financí Tomášem

Prouzou. Do konce srpna 2006 by vláda ČR měla rozhodnout o konkrétním scénáři přechodu - vybrat mezi klasickým dvoufázovým scénářem a big bangem, případně phasing-outem. Do konce tohoto roku by navíc mělo být rozhodnuto o termínu vstupu ČR do mechanismu ERM II. Do konce ledna 2007 by pak měl být schválen a zveřejněn Národní plán přechodu České republiky na euro123. Jedná se o

soubor opatření, která je třeba učinit pro zavedení jednotné měny - jak v oblasti měnové či devizové politiky, tak také v oblasti platebních systémů či fyzického zavedení mincí a bankovek společné měny.

Jak již bylo uvedeno v předchozí kapitole pojednávající o vlivu mechanismu směnných kurzů na

měnovou politiku centrální banky, ČNB na počátku roku 2005 připravila a zveřejnila materiál, který rámcově mapuje hlavní úkoly při přechodu na euro spadající do její působnosti. Nejde přitom pouze o

fyzickou výměnu bankovek a mincí. Jde o řadu úkolů, které zasáhnou prakticky všechny oblasti naší

ekonomiky. ČNB přitom upozorňuje na fakt, že pokud má dojít k přijetí společné měny opravdu v roce 2010, je nutné zahájit přípravné kroky co nejdříve, neboť jedině tak bude šance tento proces úspěšně zvládnout.

Před samotným vstupem České republiky do eurozóny by mělo také dojít k rozsáhle informační

kampani týkající se zavedení eura tak, aby byla veřejnost dostatečně informována o jednotlivých aspektech souvisejících se zavedením společné měny. Nejen postojem občanů ČR, ale také jejich

informovaností ohledně přijetí společné měny, se zabývá pravidelně výzkum veřejného mínění, tzv. Eurobarometr.

Datum přijetí eura stanoví vláda po konzultaci s ČNB. Vstup Česka do eurozóny bude navíc muset schválit i Rada EU. 122 Národní koordinační skupinu tvoří zástupci Ministerstva financí ČR, ČNB, Ministerstva informatiky, průmyslu a obchodu, spravedlnosti, vnitra a Ministerstvo zahraničních věcí. 123 tzv. Master Plan. 121

- 73 -

Eurobarometr představuje výzkum veřejného mínění objednaného a koordinovaného Generálním

ředitelstvím tiskové a informační služby EU. Výsledkem tohoto výzkumu je přehled názorů občanů České republiky týkající se různých aspektů členství v Evropské unii, jenž jsou srovnávány s

typickými postoji občanů EU. Upozorňuje také na nejdůležitější rozdíly ve srovnání s jinými

členskými státy. Zatím poslední výzkum veřejného mínění byl proveden v říjnu 2005 a zabýval se mimo jiné i postojem občanů ČR k přijetí společné měny euro124. Z jeho výsledků vyplynulo, že

většina respondentů má spíše negativní postoj k přijetí společné měny a i u těch lidí, jenž zavedení

eura podporují, se objevují obavy z rizik vyplývajících z jeho přijetí. Navíc se poukazuje na fakt, že veřejná debata ohledně přijetí společné měny zatím není příliš intenzivní, s čímž souvisí také malá informovanost občanů ČR ohledně přínosů a nákladů souvisejících s jejím přijetím. Obrázek č. 7: Postoj občanů ČR k přijetí společné měny dle Eurobarometru Podporujete zavedení eura v ČR?

22%

13% určitě ano spíše ano 31%

34%

spíše ne

určitě ne

Pramen: http://europa.eu.int

5.4 Přínosy a náklady zavedení společné měny 5.4.1 Přínosy Nejčastěji zmiňovanou výhodou přijetí společné měny je eliminace kursového rizika vůči zemím

EU. To představuje pro velmi otevřenou a do zahraničního obchodu značně zapojenou zemi, jakou je

ČR, poměrně značný problém, který trápí především naše vývozní podniky. Podniky vyvážející

či dovážející do nebo ze zemí eurozóny se již nebudou muset obávat náhlé změny kurzu koruny, která

jim v současnosti přináší nečekané ztráty či zisky. Tato výhoda se však nedotkne všech devizových operací, ale pouze těch, jenž jsou uskutečňovány se zeměmi eurozóny. Kurzové riziko vůči ostatním

zemím bude nadále existovat. V souvislosti se snížením kursového rizika je rovněž uváděn pozitivní Výzkum veřejného mínění, na jehož základě byla zpráva zpracována, se uskutečnil na vzorku 1 161 občanů. Sběr dat v České republice probíhal od 14. října do 5. listopadu 2005. 124

- 74 -

efekt ve formě možného přílivu zahraničních investorů, kteří by mohli své investice do naší země

směřovat častěji právě z důvodu omezeného kursového rizika.

Přijetím společné měny nepochybně také dojde k úspoře jak přímých tak také nepřímých transakčních nákladů. Do přímých transakčních nákladů jsou zahrnovány poplatky za konverzi jedné

měny do druhé. Úspora nepřímých transakčních nákladů souvisí se zjednodušením účetnictví v

podnicích, zmenšením držby valut a s rychlejším vyřizováním bankovních převodů mezi jednotlivými zeměmi.

Pozitivně je vnímána také vyšší cenová transparentnost. Ceny vyjádřené v euru umožní

spotřebitelům možnost jejich vzájemného porovnání v jednotlivých členských státech, jenž by v konečném důsledku mělo vést k růstu konkurence a snížení cen.

Jako výhodné je rovněž považováno snížení rizikové prémie a stabilizace dlouhodobých úrokových sazeb. Přepokládané posílení kursové stability by mělo na úrovni firem vést k levnějšímu financování.

Uvádí se také pozitivní dopad na hospodářskou politiku země, neboť přijetí společné měny je vázáno

na provedení takových strukturálních reforem a takové hospodářské politiky, jenž bude podporovat dlouhodobě udržitelný hospodářský růst.

5.4.2 Náklady Nejčastěji zmiňovaným nákladem vstupu ČR do eurozóny je ztráta samostatné měnové a kursové

politiky, jako nástroje stabilizační hospodářské politiky. Od okamžiku vstupu do eurozóny bude totiž

měnová politika již pouze v rukou ECB, nikoli ČNB. Již delší dobu však někteří ekonomové poukazují na fakt, že v podmínkách globalizace s volným pohybem kapitálu existuje v malých

otevřených ekonomikách, jako je ta česká, pouze velmi slabá autonomie monetární politiky a tedy že centrální banky stejně téměř nemohou ovlivňovat vývoj kurzu svých národních měn125.

Ať už je měnová politika ve skutečnosti více či méně autonomní, faktem zůstává, že v souvislosti s

přijetím eura budeme spolu s ostatními zeměmi eurozóny zcela závislí na měnové politice ECB, jenž

při svých rozhodnutích bere v úvahu stav všech členských zemí. V souvislosti s tímto faktem je kladen důraz na dostatečnou konvergenci zemí, které hodlají přijmout společnou měnu, se zeměmi eurozóny.

Tím, že je na celou eurozónu uplatňována stejná měnová politika, může docházet k tomu, že na určité státy má měnová politika pozitivní dopad, avšak pro jiné je naopak zdrojem značných problémů.

125

viz. Eva Kováčová a kol. : Prohlubování evropské integrace.

- 75 -

Tyto rozdíly mohou plynout z odlišné reakce jednotlivých členských států eurozóny na změnu kurzu společné měny, jenž vyplývá z různé elasticity importu a exportu126, s dopadem na vývoj platební

bilance. Podobné problémy mohou nastat i při změnách zahraniční úrokové míry a rozdílném

věřitelském a dlužnickém postavení jednotlivých členů eurozóny vůči zahraničí. Pro věřitelské země bude růst zahraniční úrokové míry představovat zlepšení platební bilance a zvýšení disponibilního důchodu, pro dlužnické země tomu bude naopak.. Dalším významným faktorem nestability může být i

rozdílná reakce členských zemí na vývoj světových cen, např. ropy. V případě přijetí společné měny euro i ve Velké Británii a Norsku budou v HMU existovat dvě skupiny zemí. Velká Británie spolu s

Norskem jako exportéři ropy, zatímco zbývající členové eurozóny jako importéři této suroviny. Růst světových cen bud pro exportéry znamenat zlepšení platební bilance a zvýšení disponibilního

důchodu, pro věřitele naopak zhoršení platební bilance a snížení disponibilního důchodu. Požadavky na měnovou politiku se tak opět odlišují.

Výše uvedené asymetrické šoky tak naznačují potřebu rozdílné měnové politiky u zemí měnové unie,

které budou zasaženy pozitivním a negativním poptávkovým či nabídkovým šokem. Zároveň platí, že

změny společné úrokové míry mohou rozdílně působit jak na straně agregátní poptávky, tak i na straně agregátní nabídky. Zvýšení úrokové míry u domácností, které jsou ve věřitelském postavení, povede v důsledku důchodového efektu ke zvýšení poptávky. Naopak u domácností v dlužnickém postavení

stejná politika povede k poklesu poptávky. Důležitou roli tedy hraje i postavení domácností na

finančním trhu u jednotlivých členských zemí. Zvýšení úrokové míry na straně nabídky bude z hlediska nákladů působit více na podniky s vysokým podílem cizích zdrojů k vlastnímu kapitálu.

Tyto asymetrické dopady je možné ve zdravé ekonomice řešit fiskální politikou, jenž tyto negativní dopady zneutralizuje. K tomu je nutný takový stav veřejných financí, který umožní generovat

přebytky státního rozpočtu. K vytvoření takových podmínek však v ČR prozatím nedošlo. Velkou část výdajů českého státního rozpočtu tvoří výdaje mandatorní127, tedy výdaje, jež nelze měnit, neboť jsou dány zákonem.

Pokud mají být negativní dopady vstupu České republiky do HMU co nejmenší, je nutné provést nejen

reformu veřejných financí, ale také počkat se vstupem do eurozóny až do doby, kdy se struktura české ekonomiky více přiblíží průměrné západoevropské ekonomice. Tedy té ekonomice, pro niž jednotná měnová politika ECB nebude představovat výraznější zdroj nestability.

Jedná se o citlivost objemu importu a exportu na změny devizového kursu. V rámci mandatorních výdajů jsou nejvýznamnější položkou sociální transfery, které taky nejvíce působí na jejich nárůst. Více než 70 % sociálních transferů tvoří vyplácené penze, dále pak dávky nemocenské a státní sociální podpory a dávky v nezaměstnanosti. 126

127

- 76 -

ZÁVĚR Poválečná integrace evropských zemí dospěla až do současného stádia Hospodářské a měnové unie, kdy je společná měna euro zákonným platebním prostředkem v celkem 12 zemích eurozóny, v jejímž rámci je také uplatňována jednotná měnová politika ECB.

Dnem 1. 5. 2004 se Česká republika spolu s Polskem, Slovenskem, Maďarskem, Slovinskem, Litvou,

Lotyšskem, Estonskem, Kyprem a Maltou stala součástí Evropské Unie. Svým členstvím v Evropské Unii se tyto státy rovněž zavázaly k budoucímu přijetí společné měny euro. Nezbytným předpokladem

zavedení společné měny je splnění konvergenčních kritérií, jedním z nichž je také minimálně dvouletý "úspěšný" pobyt v kursovém mechanismu ERM II vedoucí ke splnění kursového kritéria. To spočívá jednak v již zmiňované minimálně dvouleté účasti v měnovém mechanismu ERM II (pohyb kursu v

rozmezí ±15% od zvolené parity) a udržování "normálního rozpětí" v mechanismu v blízkosti parity,

alespoň po dobu dvou let. Přičemž Evropská Komise se vyjádřila v tom smyslu, že za normální rozpětí bude považováno pásmo ±2,25% od zvolené parity.

Z nových členských zemí do mechanismu ERM II vstoupilo již Estonsko, Litva, Lotyšsko, Kypr, Malta, Slovinsko a na podzim roku 2005 také Slovensko. Tyto země se tak připojili k Dánsku, které se

i přesto, že kvůli negativnímu postoji většiny dánských voličů v nejbližší době o zavedení společné měny neuvažuje, mechanismu směnných kurzů ERM II účastní již od jeho vzniku, tedy od roku 1999.

Pokud se včas podaří technicky připravit přechod a splnit maastrichtská kritéria, euro k 1. lednu 2007

zavedou jako první Estonsko, Litva a Slovinsko. Následovat by je mělo v roce 2008 Lotyšsko, Kypr a Malta a o rok později Slovensko. Již nyní však Evropská komise naznačuje, že Estonsko spolu s

Lotyšskem a Litvou budou muset členství v eurozóně kvůli rostoucí inflaci nejspíše odložit. V

polovině tohoto roku se podaří Estonsku spolu s Litvou a Slovinskem splnit kursové konvergenční kritérium, neboť právě koncem června tomu budou dva roky, kdy se měny těchto států úspěšně účastní

mechanismu ERM II. Dle současného stavu plnění konvergenčních kritérií těmito zeměmi lze však

očekávat, že jedině Slovinsko nebude mít se zapojením do EMU žádné větší problémy a součástí

eurozóny se tak s největší pravděpodobností stane, dle původních plánů, již začátkem příštího roku. Česko společně s Maďarskem plánují vstup v roce 2010 a Polsko ještě datum nestanovilo. Prioritou současné polské vlády je hospodářský růst, nikoli vstup do eurozóny.

Cílem této diplomové práce byla analýza stavu přípravy a podmínek vstupu do ERM II a přijetí

společné měny euro v České republice. Zbývá si tedy položit otázku jak na tom vlastně naše země v souvislosti s přípravami ke vstupu do eurozóny je.

- 77 -

Z požadovaných konvergenčních kritérií splňuje Česká republika v současnosti bez problémů pouze

kritérium cenové stability a kritérium dlouhodobých úrokových sazeb. Kritérium stability měnového kurzu nemá v současné době smysl vyhodnocovat, neboť se naše země prozatím neúčastní kursového

mechanismu ERM II. Nutnou podmínkou pro splnění posledního kritéria, jímž je udržitelnost

veřejných financí, je splnění jak kritéria vládního dluhu, tak také kritéria veřejného deficitu. Tuto podmínku se však v případě ČR zatím nepodařilo úspěšně naplnit. Ačkoli v roce 2005 se naší zemi

podařilo "formálně" splnit jak kritérium vládního dluhu (37,8% HDP), tak také obávané kritérium

deficitu veřejných rozpočtů (-2,7% HDP), nelze kritérium udržitelnosti veřejných financí považovat za kritérium splněné "na dlouhodobém základě". "Relativně dobrého výsledku" se sice v případě kritéria deficitu veřejných rozpočtů dosáhnout podařilo, nicméně ten je výsledkem zejména rychlejšího tempa

růstu HDP, nikoli reforem veřejných financí. Jejich provedení je přitom pro udržitelnost vysokého

tempa HDP a dlouhodobě nízkého rozpočtového schodku nezbytností. Pozitivně nelze ani hodnotit vývoj státního dluhu. Ten se sice svou hodnotou zatím nepřibližuje k povolenému maximu v rámci kritéria konvergence (60% HDP), avšak z jeho vývoje lze pozorovat tendenci zadlužení, což samozřejmě příliš dobrý obraz o ekonomice nedává.

k rostoucímu

Vstupem do eurozóny se pro českou ekonomiku zásadně změní možnosti přizpůsobení ekonomickým

šokům. Vůči zemím eurozóny, a tedy největším obchodním partnerům, nebude existovat možnost

přizpůsobení pohybem měnového kurzu. Měnová politika bude utvářena na úrovni eurozóny a bude

tedy existovat riziko, že nastavení měnových podmínek nebude odpovídat okamžité situaci v české ekonomice. Při odpovědi na otázku, zda je Česká republika připravena k účasti v mechanismu ERM II

a na následný vstup do eurozóny, je tak nutné brát v úvahu nejen stupeň plnění maastrichtských kritérií nominální konvergence, ale i vývoj sladěnosti české ekonomiky s ekonomikami eurozóny.

Z analýzy sladěnosti České ekonomiky s ekonomikami eurozóny přitom vyplývá, že naše země zatím pro vstup do mechanismu ERM II, ani do měnové unie připravena není. I když se svou úrovní HDP na obyvatele Česká republika pomalu blíží nejméně vyspělým zemím měnové unie, v úrovni cenové hladiny stále zaostává. Navíc naše ekonomika zatím není dostatečně sladěna ani v oblasti ekonomických cyklů. Ztráta nezávislé měnové politiky bude pro ČR znamenat, že přizpůsobení ekonomiky šokům bude klást zvýšené nároky na jiné adaptační mechanismy. Jedná se zejména o

stabilizační funkci veřejných rozpočtů, flexibilitu na trhu práce a schopnost finančního systému absorbovat šoky. Finanční systém je sice považován za faktor stability se schopností tlumit případné

šoky, nicméně hlavní roli při stabilizaci ekonomiky bude, při existenci nepružného trhu práce, hrát fiskální politika. K tomu, aby veřejné rozpočty plnily stabilizační funkci je přitom nutné aby došlo ke snížení deficitu na co nejnižší úroveň. K tomu je však zapotřebí co nejrychleji provést konsolidaci veřejných financí. Jedná se především o reformu zdravotnictví a penzijního systému, jenž bude v souvislosti s demografickým vývojem představovat do budoucna ohrožení stability veřejných financí.

- 78 -

Z Konvergenčního programu schváleného v listopadu 2005 vládou vyplývá, že k zavedení eura dojde

nejspíše v roce 2010. Tento termín však bude muset po červnových volbách potvrdit i nová vláda a dát tak jistotu všem finančním institucím, firmám a občanům. Zavádění eura se totiž dotkne téměř každého aspektu fungování české ekonomiky a bude proto důležité, aby se na přípravě od počátku

podíleli všichni, kterých se týká. V souvislosti s tím by také mělo dojít do konce ledna 2007 ke schválení a zveřejnění Národního plánu přechodu České republiky na euro.

Zatímco vláda se přiklání k přijetí eura v roce 2010, řada analytiků, včetně představitelů České

národní banky, považuje vzhledem k současné situaci české ekonomiky za reálnější termín rok 2012 či 2013. Dle vládní strategie přijetí eura vyplývá, že ČR se hodlá účastnit mechanismu směnných kurzů pouze po nezbytně nutnou dobu dvou let před přijetím společné měny. Pokud by ke vstupu Česká

republiky došlo již v roce 2010, znamenalo by to, že by již v polovině příštího roku musela vstoupit do mechanismu ERM II. V podmínkách cílování inflace při současné účasti v ERM II budou vedle sebe

fakticky existovat dva cíle měnové politiky - cíl pro inflaci a cíl pro devizový kurz. To by mohlo v

konečném důsledku vést až k nesrozumitelnosti měnové politiky s dopadem na její důvěryhodnost a efektivnost, s jakou ČNB provádí svou stabilizující činnost. Navíc existuje obava, že režim fixního kurzu s fluktuačním pásmem povede spíše než ke stabilizaci k destabilizujícím kapitálovým tokům.

S přijetím společné měny je spojována řada výhod v podobě eliminace kursového rizika vůči zemím

EU, možného přílivu zahraničních investorů, úspory transakčních nákladů či například vyšší cenové transparentnosti. Je si však také nutné uvědomit, že s přijetím eura souvisí i celá řada nevýhod a rizik.

Nejčastěji zmiňovaným nákladem vstupu ČR do eurozóny je ztráta samostatné měnové a kursové politiky, jako nástroje stabilizační hospodářské politiky. V souvislosti s přijetím eura budeme spolu s

ostatními zeměmi eurozóny zcela závislí na měnové politice ECB, jenž při svých rozhodnutích bere v úvahu stav všech členských zemí. Tím, že je na celou eurozónu uplatňována stejná měnová politika,

může docházet k tomu, že na určité státy má měnová politika pozitivní dopad, avšak pro jiné je naopak zdrojem značných problémů. Tyto problémy je možné ve zdravé ekonomice řešit fiskální politikou,

která negativní dopady jednotné měnové politiky ECB zneutralizuje. K tomu je nutný takový stav

veřejných financí, který umožní generovat přebytky státního rozpočtu. K vytvoření těchto podmínek však v ČR prozatím nedošlo.

Závěrem je tedy nutné zdůraznit, že pokud má dojít k úspěšnému začlenění České republiky do

Evropské měnové unie s minimalizací možných negativních dopadů přijetí společné měny, je nutné

provést nejen reformu veřejných financí, ale také počkat se vstupem do eurozóny až do doby, kdy se struktura české ekonomiky více přiblíží průměrné západoevropské ekonomice. Tedy té ekonomice, pro niž jednotná měnová politika ECB nebude představovat výraznější zdroj nestability.

- 79 -

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A DALŠÍCH PRAMENŮ Monografie 1) BRŮŽEK, A.: Aktuální otázky světové ekonomiky: Euro je zde… Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, 1999. 20s. Řada studií; 1999/2. ISBN 80-7079-239-6.

2) BRŮŽEK, A.: Aktuální otázky světové ekonomiky: Realizace Evropské měnové unie a

společné měny euro - první rok existence. 1. vyd. Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, 2000. 33s. Řada studií; 2000/2. ISBN 80-245-0042-6.

3) BRŮŽEK, A.: Aktuální otázky světové ekonomiky: Druhý rok realizace Evropské měnové

unie a společné měny euro (vybrané otázky). 1. vyd. Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, 2001. 32s. Řada studií; 2001/3. ISBN 80-245-0167-8.

4) BRŮŽEK, A.: Evropská měnová integrace. 2. vyd. Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, 2001. 138 s. ISBN 80-245-0158-9.

5) DRLA, M., RAIS, K.: Evropská integrace a bankovnictví. 1. vyd. Praha: Computer Press, 133 s. ISBN 80-7226-211-4.

6) KLVAČOVÁ, E. a kol.: Prohlubování evropské integrace. 1.vyd. Praha: Professional Publishing, 212 s. ISBN 80-86419-78-9.

7) KOMÁREK, L. a kol.: Kurzové aspekty v procesu přistoupení České republiky k eurozóně. 1. vyd. Praha: Národohospodářský ústav Josefa Hlávky, 93s. 2005. ISBN 80-8672-916-8.

8) MARKOVÁ, J.: Mezinárodní měnové instituce. 1. vyd. Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, 2002. 254 s. ISBN 80-245-0431-6.

9) MLÁDENKOVÁ, I.: Měnová a finanční politika EU. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2005. 91s. ISBN 80-210-3641-9.

10) RAYMOND, R.: Sjednocení měny v Evropě. Přel. J. Keliš. 1. vyd. Praha : HZ, 1995. 143 s. ISBN 80-901918-2-7.

11) REVENDA, Z.: Centrální bankovnictví. 2. rozšířené vyd. Praha : Management Press, 2001. 782 s. ISBN 80-7261-051-1.

12) ŽÍDEK, L.: Historie světového hospodářství. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 130 s. 1998. ISBN 80-2101-926-3.

- 80 -

Články 1) DĚDEK, O., BÁRTA, V.: Chybí mnohé, ale nápady ne. Euro, 2005, č. 5, str. 50-51.

2) HOLUB, T.: Inflací u nás hýbe ropa a stát. Ekonom, 2005, č. 31, str. 60.

3) HRSTKOVÁ, J.: Česko zrychlilo v dohánění Evropy. Ekonom, 2005, č. 24, str. 18.

4) HRSTKOVÁ, J., FIALA, Z.: Nezměnili jsme strategii. Ekonom, 2005, č. 46, str. 16-18.

5) HRSTKOVÁ, J., BLAŽEK, P.: O rezervách, euru a spolupráci s vládou. Ekonom, 2005, č. 22, str. 30.

6) JANÁČEK, K., JANÁČKOVÁ, S.: Není kam spěchat. Euro, 2006, č. 9, str. 60-61. 7) JEŽEK, K.: Budou rozpočty rozdílnější? Ekonom, 2005, č. 28, str. 58.

8) JEŽEK, K.: Přípravy na velký skok do eurozóny. Ekonom, 2005, č. 9, str. 24. 9) JEŽEK, K.: Začátek konce eura? Ekonom, 2005, č. 23, str. 74. 10) KOTLÁN, V.: Závěr peletonu, Euro, 2005, č. 11, str. 54-55.

11) LANDLER, M.: Unie slabých a silných. Ekonom, 2005, č. 22, str. 28.

12) SKOŘEPA, M.: Nečekejme šok. Euro, 2006, č. 9, str. 62-63.

13) SOBOTKA, B.: S eurem na jistotu. Ekonom, 2005, č. 45, str. 22.

14) TŮMA, Z.: Maastricht nemá nejlepší design. Euro, 2005, č. 1, str. 46-47. 15) VINTROVÁ, R: Jsme dál než jsme čekali. Ekonom, 2006, č. 5, str. 62.

16) ZAKLASNIK, M.: Velké svaly sluší, ale škodí. Euro, 2005, č. 8, str. 56.

17) ZAMRAZILOVÁ, E.: Otazníky u prognózy ČNB. Ekonom, 2006, č. 5, str. 64.

Internetové zdroje 1) Vyhodnocení plnění maastrichtských konvergenčních kritérií a stupně ekonomické sladěnosti ČR s eurozónou [on-line]. ČNB, 2005. Dostupné na WWW:



2) Analýzy stupně ekonomické sladěnosti České republiky s eurozónu 2005 [on-line]. ČNB, 2005. Dostupné na WWW:



3) Přehled úkolů v oblasti působnosti ČNB a nástin dalších úkolů v souvislosti se zavedením eura v ČR [on-line]. ČNB, 2005. Dostupné na WWW:



- 81 -

4) Strategie přistoupení České republiky k eurozóně [on-line]. ČNB, 2003. Dostupné na WWW:



5) Kurzový mechanismus ERM II a kurzové konvergenční kritérium [on-line]. ČNB, 2003. Dostupné na WWW:



6) Dlouhodobá měnová strategie [on-line]. ČNB, 1999. Dostupné na WWW:



7) Inflační cíl ČNB od ledna 2006 [on-line]. ČNB, 2004. Dostupné na WWW: <

http://www.cnb.cz/www.cnb.cz/cz/menova_politika/strategicke_dokumenty/download/inflacn i_cil_2006.pdf>

8) Stanovení inflačního cíle pro období 2002-2005 [on-line]. ČNB. Dostupné na WWW:



9) Česká republika a euro - návrh strategie přistoupení [on-line]. ČNB, 2002. Dostupné na WWW:



10) Konvergenční program České republiky [on-line]. MFČR, 2005. Dostupné na WWW:

Servery: http://ekonom.ihned.cz/

www.evropska-unie.cz

http://europa.eu.int/

www.euractiv.com

http://epp.eurostat.cec.eu.int/comm/eurostat/

www.eu.ihned.cz

www.euractiv.cz

www.bankovnictvi.ihned.cz

www.euro.ecb.int

www.businessinfo.cz

www.euroskop.cz

www.csas.cz

www.mesec.cz

www.ecb.int

www.patria.cz

www.cnb.cz,

www.finance.cz

www.czso.cz

www.mfcr.cz

www.ekonom.ihned.cz

www.penize.cz

- 82 -

SEZNAM POUŽITÝCH SYMBOLŮ A ZKRATEK kód měny ATS

Rakouský šilink

BEF

Belgický frank

CYP

Kyperská libra

CZK

Česká koruna

DKK

Dánská koruna

EEK

Estonská koruna

DEM

Německá marka

ESP

Španělská peseta

FIM

Finská marka

GBP

Britská libra

IEP

Irská libra

LTL

Litevský litas

EUR FRF

GRD ITL

LUF

LVL

MTL NLG

Euro

Francouzský frank Řecká drachma

Italská lira

Lucemburský frank Lotyšský lat

Maltská lira

Nizozemský gulden

PTE

Portugalské escudo

SIT

Slovinský tolar

SEK SKK USD

zkratky Ag Au

Švédská koruna

Slovenská koruna Americký dolar

Stříbro

Zlato

BIS

Banka pro mezinárodní platby se sídlem

CB

Centrální banka

B-W systém

Breton-Woodský měnový systém

- 83 -

CPI

Index spotřebitelských cen

ČNB

Česká národní banka

D

Diskont

ECU

Evropská měnová jednotka

ČR

ECB

EHMU

Česká republika

Evropská centrální banka

Evropská hospodářská a měnová unie

EHS

Evropské hospodářské společenství

EMI

Evropský měnový institut

EMA

Evropská měnová dohoda

EMS

Evropský měnový systém

ERM

Mechanismus směnných kurzů EMS

EPU

ERM II ES

Evropská platební unie

Mechanismus směnných kurzů zemí EU, které nejsou členy EMU

Evropské společenství

ESCB

Evropský systém centrálních bank

EUA

Evropská zúčtovací jednotka

ESUO EU

EURATOM FECOM

Evropské společenství uhlí a oceli Evropská unie

Rada pro atomovou energii

Evropský fond měnové spolupráce

HDP

Hrubý domácí produkt

HMU

Hospodářská a měnová unie

HICP

IBRD

Harmonizovaný index spotřebitelských cen Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj

IMF

Mezinárodní měnový fond

NDR

Německá demokratická republika

OEEC

Organizace pro evropskou ekonomickou spolupráci

MaxD OECD

Maximální rozpětí divergence

Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci

UD

Ukazatel divergence

2WW

Druhá světová válka

USA

Spojené státy americké

- 84 -

SEZNAM GRAFŮ GRAF Č. 1: DLOUHODOBÝ VÝVOJ ČESKÉ KORUNY K EURU ................................................................................. 65 GRAF Č. 2: REÁLNÁ EKONOMICKÁ KONVERGENCE VYBRANÝCH STÁTŮ K EUROZÓNĚ V ROCE 2005 (PRŮMĚR EUROZÓNY = 100) .................................................................................................................................. 68 GRAF Č. 3: RŮST HDP V ČR A EUROZÓNĚ (V % MEZIROČNĚ)............................................................................. 68 GRAF Č. 4: PODÍL VÝVOZU DO EUROZÓNY NA CELKOVÉM VÝVOZU (V %)........................................................... 69 GRAF Č. 5: DLOUHODOBÁ NEZAMĚSTNANOST (PODÍL OSOB VÍCE NEŽ ROK BEZ PRÁCE NA PRACOVNÍ SÍLE V %).... 71

SEZNAM TABULEK TABULKA Č. 1: SLOŽENÍ KOŠE PRO VYJÁDŘENÍ HODNOTY ECU ......................................................................... 24 TABULKA Č. 2: CENTRÁLNÍ SAZBY NÁRODNÍCH MĚN K ECU V ROCE 1979 ......................................................... 32 TABULKA Č. 3: PŘEPOČÍTACÍ KOEFICIENTY NÁRODNÍCH MĚN K EURU .............................................................. 40 TABULKA Č. 4: ZÁKLADNÍ PRINCIPY MĚNOVÉHO MECHANISMU ERM II ............................................................. 42 TABULKA Č. 5: CENTRÁLNÍ PARITY VŮČI EURU A KURZY PRO POVINNÉ INTERVENCE PRO ÚČASTNÍKY ERM II .... 45 TABULKA Č. 6: PLNĚNÍ VYBRANÝCH KONVERGENČNÍCH KRITÉRIÍ NOVÝMI ČLENSKÝMI ZEMĚMI V R. 2005 .......... 46 TABULKA Č. 7: INFLAČNÍ CÍLOVÁNÍ ČNB V ČISTÉ INFLACI1998-2005................................................................ 50 TABULKA Č. 8: INFLAČNÍ CÍLOVÁNÍ ČNB V CELKOVÉ INFLACI 2002-2005.......................................................... 51 TABULKA Č. 9: PROGNÓZA INFLACE ................................................................................................................. 55 TABULKA Č. 10: PROGNÓZA HDP .................................................................................................................... 55 TABULKA Č. 11: PLNĚNÍ KRITÉRIA CENOVÉ STABILITY ...................................................................................... 63 TABULKA Č. 12: PLNĚNÍ KRITÉRIA ÚROKOVÝCH SAZEB ..................................................................................... 64 TABULKA Č. 13: PLNĚNÍ KRITÉRIA VEŘEJNÉHO DEFICITU (V % HDP) ................................................................. 66 TABULKA Č. 14: PLNĚNÍ KRITÉRIA VLÁDNÍHO DLUHU (V % HDP)...................................................................... 66

SEZNAM OBRÁZKŮ OBRÁZEK Č. 1: ODVOZENÍ BILATERÁLNÍCH STŘEDNÍCH KURZŮ.......................................................................... 32 OBRÁZEK Č. 2: ZPŮSOB URČENÍ HORNÍHO A DOLNÍHO INTERVENČNÍHO BODU .................................................... 33 OBRÁZEK Č. 3: ZPŮSOB VÝPOČTU UKAZATELE DIVERGENCE .............................................................................. 34 OBRÁZEK Č. 4: ZMĚNY STŘEDNÍCH KURZŮ NÁRODNÍCH MĚN V OBDOBÍ KRIZE 1992/93....................................... 38 OBRÁZEK Č. 5: INFLAČNÍ CÍLE ČNB (PROSINEC 1997 - PŘIPOJENÍ ČR K EUROZÓNĚ)............................................ 51 OBRÁZEK Č. 6: NEZÁVISLOST ČNB .................................................................................................................. 56 OBRÁZEK Č. 7: POSTOJ OBČANŮ ČR K PŘIJETÍ SPOLEČNÉ MĚNY DLE EUROBAROMETRU ...................................... 74

- 85 -

SEZNAM PŘÍLOH Příloha č.1: Paritní mřížka platná k 13.3. 1979

Příloha č. 2: Změny měnových kurzů v rámci EMS v letech 1979-92

Příloha č. 3: Plnění konvergenčních kritérií členskými zeměmi EU v roce 1997 Příloha č. 4: Prognóza inflace pro rok 2006 a 2007 Příloha č. 5: Vývoj salda státního rozpočtu v ČR

- 86 -

Přílohy

Příloha č. 1: Paritní mřížka platná k 13. 3. 1979 Měna BEF a LUF DKK DEM FRF ITL IEP NLG

100 BEF 100 LUF

100 DKK

100 DEM

100 FRF

100 ITL

100 IEP

100 NLG

1607,40 horní bod 569,500 696,000 3,64900 6090,20 1483,25 1571,64 střední kurz 556,852 680,512 3,43668 5954,71 1450,26 1536,65 dolní bod 544,450 665,375 3,23650 5822,25 1418,00 18,3665 288,660 124,985 0,655300 109365 266,365 horní bod střední kurz 17,9581 282,237 122,207 0,617161 1069,35 260,430 dolní bod 17,5585 275,960 119,490 0,581300 1045,55 254,645 94,3750 6,50800 36,2350 44,2850 0,232200 387,500 horní bod 92,2767 střední kurz 6,36277 35,4313 43,2995 0,218668 387,866 90,2250 dolní bod 6,22100 34,6450 42,3350 0,205900 370,500 horní bod 15,0290 83,6900 236,21 0,536200 894,950 217,960 střední kurz 14,6948 81,8286 230,95 0,505013 875,034 213,113 14,3680 80,0100 225,81 0,475600 855,550 208,380 dolní bod 17204,5 3089,61 48557,6 21025,2 183978,0 44807,4 horní bod 16203,2 střední kurz 2909,79 45731,4 19801,5 173270,0 42199,5 15260,5 dolní bod 2740,44 43069,8 18649,0 163185,0 39743,4 0,0612801 1,71755 9,56424 26,9937 11,6881 24,9089 horní bod 0,0577136 střední kurz 24,3548 1,67934 9,35146 26,3932 11,4281 0,0543545 dolní bod 1,64198 9,14343 25,8060 11,1739 23,8130 horní bod 7,05200 39,2700 110,825 47,9900 0,251600 419,950 střední kurz 6,89531 38,3967 108,370 46,9325 0,236970 410,597 6,74200 37,5425 105,960 45,8800 0,223175 401,450 dolní bod Pramen: Marková, M.: Mezinárodní měnové instituce. 1.vyd. Praha: Oeconomica, 2002, str. 157

- 87 -

Příloha č. 2: Změny měnových kurzů v rámci EMS v letech 1979-92 Období

9/1979

11/1979 3/1981

DEM +2,0

FRF

NLG

ITL

+5,5

-3,0

+5,5

-3,0

6/1982

-4,3

-5,8

+4,3

-2,8

+2,0

+2,0

+2,0

-6,0

3/1983

+5,5

4/1986

+3,0

7/1985 8/1986 1/1987 1/1990

-2,5 -3,0

+3,0

+3,5 +3,0 +3,0

9/1992

11/1992

-2,5

-3,7

DKK -3,0

IEP

-8,5

-3,0

+1,5

+2,5

-12,3

+21,3

-31,0

ESP

GBP

+2,0

+1,0

+2,0

+1,0

+2,0

-3,5

+2,0 -8,0

-7,0

+16,7

PTE

-5,0

-6,0

10/1981 2/1982

BEF

-5,0

-2,0

-5,5

-9,5

-6,0

-11,0

-6,0

-6,0

x

Pramen: Brůžek, A : Evropská měnová integrace. 2.vyd. Praha: Vysoká škola ekonomická, 2001, str. 67

- 88 -

Příloha č. 3: Plnění konvergenčních kritérií členskými zeměmi EU v roce 1997 Roční míra inflace (%)

Kritérium Belgie Dánsko Finsko Francie Irsko Itálie Lucembursko Německo Nizozemsko Portugalsko Rakousko Řecko Španělsko Švédsko Velká Británie Průměr EU

2,7 1,4 1,9 1,3 1,2 1,2 1,8 1,4 1,4 1,8 1,8 1,1 5,2 1,8 1,9 1,8 1,6

Rozpočtový deficit veřejných financí k HDP (%)

3,0 2,1 -0,7 1,1 3,0 -0,9 2,7 -1,7 2,7 1,4 2,5 2,5 4,0 2,6 0,8 1,9 2,4

Celkový veřejný dluh k HDP (%)

60,0 122,2 65,1 55,8 58,0 66,3 121,6 6,7 61,3 72,1 62,0 66,1 108,7 68,8 76,6 53,4 72,1

Dlouhodobá úroková sazba (%)

Členství v ERM

7,8 5,7 6,2 5,9 5,5 6,2 6,7 5,6 5,6 5,5 6,2 5,6 9,8 6,3 6,5 7,0 6,1

ano ano ano* ano ano ano ano* ano ano ano ano ano ne ano ne ne -

Poznámka: Finsko a Itálie s zapojily do ERM až v roce 1996 Pramen: Marková, M.: Mezinárodní měnové instituce. 1.vyd. Praha: Oeconomica, 2002, str. 192 *

- 89 -

Příloha č. 4: Prognóza inflace pro rok 2006 a 2007 Prognóza inflace

Pramen: www.cnb.cz

Prognóza inflace bez primárních dopadů nepřímých daní

Pramen: www.cnb.cz

- 90 -

Příloha č. 5: Vývoj salda státního rozpočtu v ČR Jednotka

2002 -166787

Čisté výpůjčky (deficit) sektoru vládních mil. Kč institucí v běžném roce mil. Kč 702324 Konsolidovaný hrubý dluh sektoru vládních institucí ke konci roku Hrubý domácí produkt (HDP) mil. Kč 2442172 Deficit sektoru vládních institucí v % HDP % 6,83 Dluh sektoru vládních institucí v % HDP % 28,76 Pramen: www.czso.cz

Rok 2003 2004 -170558 -79869

2005 -76695

774989

855102

901330

2581258 6,61 30,02

2790326 2,86 30,65

2956125 2,59 30,49

Saldo státního rozpočtu 0

-1 -2 -3

saldo SR v % HDP

-4 -5 -6 -7

2002

2003

2004

2005

Pramen: www.czso.cz

- 91 -