Česká šlechta na rytířských koních Rytířství mezi sociální rolí, životní strategií a literární fikcí V procesu civilizace Přes řadu nezodpovězených otázek chápe moderní historické bádání rytířství jako sociální konstrukt, který vzniknul v souvislosti s dozráváním společenských podmínek v poměrně dlouhém časovém úseku mezi devátým a jedenáctým stoletím. Naznačené chronologické ukotvení je jedním ze sporných míst a souvisí s otázkou, nakolik je miles, tedy na koni bojující válečník, desátého století totožný s mužem vystupujícím v pramenech pod stejným označením na konci století následujícího. Právě po polovině jedenáctého věku byl totiž zahájen proces postupné proměny „prostého“ jízdního bojovníka v rytíře, jehož jednání bylo církevními mysliteli svázáno étosem opírajícím se o propojení dvou „prastarých“ ideálů: hrdinného válečníka (nejen) germánských ság a člověka vedoucího duchovní boj za křesťanskou víru, jenž provázel církev od počátků jejího vzniku. V této souvislosti je „skutečný“ středověký rytíř identifikován právě až s tím militem, jehož sociální status byl přiblížen morální alegorií sakrální sféře. Poměrně záhy se přiblížili milites sféře posvátna ještě více v souvislosti s teoreticky ukotvenou argumentací svaté války proti nevěřícím vytvořenou v souvislosti se zahájením křížových výprav do Levanty. Přibližně v téže době začal termín miles také vyjadřovat pocit skupinové sounáležitosti. K tomuto ideovému rozvinutí fenoménu rytířství o náboženský aspekt dospělo evropské myšlení v době, kdy vrcholil střet o investituru. V jeho rámci se Kristovým vikářem na zemi z pohledu církve stal namísto císaře přímo papež. Obohacení rytířství o sakrální aspekt tedy nebylo náhodným jevem. Církevní myslitelé tímto způsobem vytvořili most vedoucí nejen mezi militia secularis a militia Christi, ale i přímo mezi církví jakožto institucí a světskými válečníky. Ti se stali v teoretické rovině leníky samotného Krista. V ideálním případě by nebylo v této nové sociální konstrukci již třeba světského panovníka, neboť jeho hlavní profánní funkce zastalo „christianizované“ rytířstvo. Jakkoli byly v této vývojové fázi rytířského ideálu zdůrazněny především ctnosti odkazující ke kardinální statečnosti, již tehdy doplnily církevní autority morální profil válečníka i o projevy participace na ctnostech křesťanských: lásce, víře, naději. Pokud dnes obecně uvažujeme o stabilizaci západoevropské společnosti umožňující rozvoj latinského Západu ve víru „renesance“ dvanáctého století, je třeba zdůraznit, že tato stabilizace byla z velké části vnitřně závislá právě na morálce sdílené rytířstvem, morálce vratkých a mnohdy překračovaných zásad, přesto však rámcově kontrolující afekty pomocí excitace role cti nutící dodržovat ctnost. Rytířství se stává étosem feudalizované společnosti. K obsahové náplni pojmu rytíř se v této době vyjadřovala řada autorů, mimo jiné John ze Salisbury či Bernard z Clairvaux. Shrneme-li jejich myšlenky, pak je rytíř 12. století bojovníkem bránícím církev, a proto též bojující s nevěřícími a ctící duchovní. Spolu s tím pečuje o chudé a udržuje mír, za což neváhá bojovat a v případě nezbytnosti i položit život. Přibližně od konce 12. století docházelo ve Francii a následně v celé Evropě ke kodifikaci rytířství jakožto systému vzorců jednání a očekávání respektujících zmíněné povinnosti křesťanského bojovníka. Rytířský ideál se tříbil v důsledku sebereflexe založené na lyrickém i
epickém básnictví a dalších projevech dvorské kultury, jež vtiskla osobitý ráz celému středověkému západu. Již zde se zrodilo vše, co bývá s pojmem rytíř v obecném povědomí dodnes spojováno: turnaje, koně, heraldické znaky, zbroj, válka (a v ní excitace cti), též lov, a další dvorské zábavy; na dvorech pak nenaplněná láska, a tedy i ženy, potulní pěvci a mnoho dalšího. Vznik nového „kurtoazního rytířství“ je výrazem skutečnosti, že si sociální skupina ovládající prostředky vedení války – tedy šlechta – v průběhu 12. a 13. století opravdu hluboce osvojila kulturní kód křesťanského bojovníka. Spolu s tím připojila dvorská kultura k drsné vojenské praxi zábavnou složku, s jejíž pomocí docházelo ke kultivaci forem fyzického násilí, mimo jiné prostřednictvím rytířských turnajů a s nimi souvisejících her. Nešlo pouze o vybíjení agrese bojujících, ale o celkové zjemňování afektů prostřednictvím přihlížení souboji na kolbišti, jakož i nasloucháním hrdinskému eposu či milostné básni – i sexuální vášeň je totiž třeba zkrotit. Moderní člověk zažívá podobný proces potírání pudů sledováním násilných, dobrodružných i erotických scén v moderních médiích. Literatura a skutečnost V české a moravské společnosti docházelo k plnému rozvoji rytířské ideje ve zmíněné dvorské podobě od přelomu 13./14. století. Stejně jako jinde v Evropě byl tento vývoj postupný. Mezi myšlenkovým světem české nobility druhé poloviny 14. století, do nějž již náležely vedle forem spravedlivého křesťanského boje i formy dvorské lásky, a mentálním obzorem šlechticů působících na dvoře prvního prokazatelně pasovaného českého krále Václava I., ležela etapa sebereflexe rytířské společnosti, jejímž nositelem bylo především umění. Jeho význam nelze podceňovat, neboť právě prostřednictvím umění, pronikl rytířský ideál do samotné struktury vztahů mezi jednajícími osobami a následně i do systému očekávání a usilování společenské vrstvy, pro kterou byla umělecká díla primárně určena. Především literatura představovala zásobárnu jasných a exemplárních příkladů. Ty pronikaly do myšlenkového světa středověké elity patrně hlouběji než normativní návody typu knížecích zrcadel a moralit, předepisující způsoby adekvátního jednání. První známky rozvoje dvorského typu rytířského ideálu spadají v našich zeměpisných šířkách do období posledních Přemyslovců, kde souvisely s rozvojem německého básnictví na panovnických a šlechtických dvorech, s doklady turnajů, vzniku hradů a dalšími atributy daného kulturního typu. Patrně nejvýrazněji se přijetí vrcholně středověkého modelu rytířství v českém prostředí odrazilo v nejstarších česky psaných rytířských skladbách 14. století, mezi nimiž zaujímá prvenství veršovaná Alexandreida a později i prozaické zpracování osudů makedonského krále. Připomeňme, že přes částečné inovace a aktualizace dotčených příběhů prostřednictvím „českých“ reálií nešlo o autochtonní umění, ale spíše o finální a jednoznačný důkaz postupné proměny myšlenkového světa české šlechty. Ta přijímala rytířskou ideu za svoji nejpozději od druhé půle 12. století, a na konci století třináctého dospěla též do bodu vlastní reflexe prostřednictvím jejího uměleckého ztvárnění. Písemná fixace zde chronologicky zdaleka nemusela odpovídat rozvoji rytířských témat formou ústní tradice, poučené německým minnesangem. Přichází spíše po něm. O tom, že k proměně původního rytířského ideálu křesťanského rytíře, tj. bojovníka uznávajícího křesťanské principy rytířského étosu, v nový typ odpovídající dvorskému ideálu došlo v českých zemích ve druhé polovině 13. století, paradoxně svědčí kritika projevů rozvinuté rytířské kultury v kronice tak řečeného Dalimila. Anonymní kronikář kritizuje moderní dobu a adoruje staré časy, kdy se Čechové, jak tvrdí, sice neproháněli na turnajovém kolbišti, ale zato měli více válečného umu než muži z jeho současnosti. Je třeba zdůraznit, že starou dobu představuje v Dalimilově pojetí právě 12. století, do nějž kronikář klade původ řady významných šlechtických rodů, jakož i jejich erbovních znamení, která si jejich „praotcové“ zasloužili svými s hrdinnými činy. Ty popisoval, stejně jako jednání českých panovníků, přes ostentativní odpor k turnajům a dalším dvorským kratochvílím, pomocí souboru tradičních rytířských ctností a povinností,
které jsme jmenovali výše. Jednoduše, čeští bojovníci a panovníci Staročeské kroniky byli rytíři provozující své rytířství v době předcházející zjemnění rytířského vzorce jednání. Dalimil totiž nekritizuje původní rytířský ideál, ale jeho dvorskou podobu zavánějící spíše hrou a avantýrou, která se autorovi zdá oproti „vážným“ činům vážených předků směšná. Očima cisterciáckého mnicha Hovoříme-li o reflexi rytířství v českých zemích první poloviny 14. století, nemusíme se přitom omezovat pouze na díla rytířské epiky a lyriky. Přijetí projevů rytířské kultury dokládá i text Zbraslavské kroniky vznikající v prostředí cisterciáckého kláštera. Bylo již připomenuto, že rytířské hry a slavnosti zařazovali zbraslavští kronikáři naprosto automaticky do popisů ceremonií na přemyslovském dvoře. Čteme-li mezi řádky, neunikne nám, že cisterciáci předmět svojí literární látky dobře znali. Nenápadný, o to však upřímnější je i zájem Petra Žitavského o rytířské kousky, které po celé Evropě předváděl Jan Lucemburský. Vztah kronikáře k němu je ambivalentní a Janův obraz ve Zbraslavské kronice prochází proměnou od adorace mladého krále v roce jeho nástupu na český trůn, až po totální odmítnutí Janovy vlády po jeho rozchodu s Eliškou Přemyslovnou roku 1319. Avšak i po té je na stránkách Zbraslavské kroniky zřejmá Petrova fascinace panovníkem brázdícím v čele svého rytířského doprovodu Evropu, fascinace, kterou se kronikáři nedaří zadržet ani strohým jazykem moralistních frází. Roku 1322 nemůže Petr kupříkladu umenšit Janův podíl na vítězství Ludvíka Bavorského v bitvě u Mühldorfu. Nejde zde pouze o popis Janova skvělého válečnictví, ale i jeho triumfálního vjezdu do Prahy, kam český král dovážel bohatou kořist v čele se zajatým Jindřichem Habsburským. Současně s tím rezonuje v Petrově podání i zaujetí rytířským životem, jenž Jan vedl. Pokud se Petr králi ještě v těsné časové návaznosti na události roku 1319 vysloveně vysmívá v souvislosti s fiaskem doprovázejícím svolání artušovského kulatého stolu, k němuž došlo bez účasti obeslaných rytířů z cizích zemí, v kapitolách vznikajících po roce 1327 již kronikář píše o podivuhodných svědectvích rezonujících i v české kotlině, o králi pěstujícím rytířství a navštěvujícím turnaje po celé Evropě. Při tom Petr neopomene připomenout jednu z pikantních turnajových událostí, při které král v Burgundsku probodl svým dřevcem rytíře, a obdivně komentuje nespoutaný život krále, jenž jezdí sem a tam, poselstva jej nemohou zastihnout. Kronikářova fascinace královými činy se plně projevuje po smrti Elišky Přemyslovny při popisech Janových úspěchů v Lombardii, kdy do svého textu podle vlastních slov vkládá dopisy detailně líčící královy činy, jež mu zaslal na jeho vyžádání králův notář Jindřich. Nezůstalo pouze u nich, neboť Petr zařadil do své kroniky i Janův list podobného obsahu adresovaný pražskému biskupovi. Přes kritiku časté nepřítomnosti krále v zemi, typickou zejména pro popisy let 1319–1330, se dotčené Petrovy postřehy paradoxně blíží ke způsobu, jakým reflektuje životní osudy krále Jana jeho dvorní literát Guillaume de Machaut kupříkladu v básni Přátelská útěcha (Le Comfort d´Ami). Vedle obecného předvedení panovníka jakožto štědrého, trpělivého a oblíbeného vládce, klade Machaut velký důraz právě na Janovy rytířské činy a vše, co s nimi souviselo. Připomíná jeho rytířské pasování, jakož i odvahu a příkladné počínání v boji, jež pointuje příběhem, podle kterého Jan osobně zajal u Mühldorfu rakouského vévodu. Podobně vnímá i Janovi složené lenní holdy slezských knížat, jeho výpravu proti pruským pohanům, či hrdinské kousky v Itálii. Zvážíme-li, že se Petr Žitavský snažil na rozdíl od Machauta Janovy pozitivní rysy spíše potlačit, představuje akcent Zbraslavské kroniky na královo rytířství silný důkaz prosazení dvorské rytířské idey v českém prostředí prvních desetiletí 14. století. Ostatně, ani Petr přes výsměch Janovu artušovskému stolu neuvádí, že se toto setkání zahrnující rytířské zábavy nekonalo. Účastnila se jej však pouze česká šlechta, přesněji panští synkové (baronum filii), kteří s největší pravděpodobností též náleželi k nejčetnějším recipientům výše zmiňovaných děl rytířské literatury.
Rytíři pod Trojou Dostáváme se tak zpět k interpretaci vztahu staročeské rytířské epiky a jejímu vlivu na myšlenkový svět české šlechty 14. století. Zaměřme se ještě jednou na téma života Alexandra Makedonského. Hlavním hrdinou české veršované Alexandreidy je sice král, avšak svět, v němž se pohybuje, je především světem hypertrofovaného rytířství se všemi zásadami, jimiž se měl on i jeho bojovníci v ideálním případě řídit. Silná vazba k ideovým proudům ovlivňujícím v této době šlechtické prostředí v českých zemích je zde patrná kupříkladu při popisech bitevních scén, plně vtahujících čtenáře (posluchače) do reálií středověké rytířské bitvy, v níž nevystupuje pouze Alexandr, ale i rytířstvo jako celek. S tím souvisí i rozmanité popisy odění, erbů, turnajových klání, i ukázky těžkostí válečného života: drastické umírání na bitevním poli, zoufalství a vyčerpání z dlouhých pochodů atp. Společně s tím autor Alexandrova příběhu útočí proti rodícím se novým elitám rekrutujícím se z městského prostředí. Podobně je mu naprosto cizí, až protivné, prostředí prostých lidí – chlapů, mezi něž řadí právě nové „měšťanské“ elity. Podobné rysy vykazuje i románové zpracování této látky, jež bylo v českém prostředí známo a přeloženo v druhé polovině 14. století. Spolu s ním se nejpozději na přelomu 14. a 15. století v našich zeměpisných šířkách setkáváme i s dalšími díly rytířské epiky, jejichž hrdinové představují personifikace rytířského ideálu. Za autochtonní výraz konstrukce rytířského vzoru lze snad považovat postavy Štilfrida a Bruncvíka. Mezi další hrdiny náleží tyrský král Apollon či vévoda Arnošt. Soudě podle rukopisných dochování, oblíbené byly i skladby o Jetřichovi Berúnském či český epos Tandriáš a Florimbela. Postupně se tak ke konci 14. století v epické literatuře odráží vedle ideálu válečného života i vzory dvorské lásky. Patrně nejvíce myšlenkový svět české šlechty zasáhl „moderně“ upravený příběh o trojské válce, šířený na území říše a dále do středoevropského prostoru zejména díky spisu Guida de Columna Historia destruccionis Troie, jenž byl v Čechách znám jak ve své latinské podobě, tak v českém překladu pořízeném patrně již ve druhé polovině 14. století. Velikou oblíbenost tohoto spisu obsahujícího mimo příhody dobytí Troje i vyprávění o Jásonovi a Argonautech dokládají nejen četné mladší rukopisy a první tisky, rozšiřující jeho znalost ve druhé polovině 15. století, ale i dobové reflexe. Ty nacházíme například u Mistra Jana Husa, který negativně hodnotí fakt, že si lidé malují na zdi výjevy z trojských bojů. Dnešní literární věda zdůrazňuje, že nedílnou součástí Trojánské kroniky je všudypřítomný mravní apel upozorňující na marnost pozemského úsilí a sama Troja představuje příklad města, které padlo pro svůj hřích. V souladu s uvedeným Husovým povzdechem se však domnívám, že členy společenských skupin, pro něž byla hlasitá (či snad později i tichá) četba tohoto díla ve 14. a 15. století určena, více než dotčený mravoučný prvek strhávaly dobrodružné a milostné zápletky, příběhy odvahy, cti, vášně a bojové slávy, na nichž je dějová linka příběhu založena. Jako celek představuje Trojánská kronika ukázkový příklad adaptace starověké látky do podoby, které středověká společnost rozumí. Před trojskými hradbami se střetávají králové a jejich rytířstvo, přičemž se český překlad nebrání ani užití termínu zemská obec. Ještě silněji než v zpracování látky o Alexandrovi se v textu ozývají momenty rytířského života. Je popisována zbroj, uspořádání šiků, jakož i boj samotný, a v něm pak hodnocena čestnost a odvaha. Trojánská kronika, a sem patrně směřuje Husova výtka, je především oslavou rytířského boje prezentovaného prostřednictvím popisů osobních soubojů hlavních hrdinů a jejich vojenského umu. S tím souzní důraz na zakázanou lásku k ženě, jež je vlastně příčinou válečné zápletky. Domnívám se, že právě k těmto motivům se upínala pozornost českých šlechticů tvořících publikum, k němuž činy jmenovaných hrdinů primárně promlouvaly. Jako vzory formovaly nejen habitus šlechtice 14. století, ale současně i imaginaci členů této společenské vrstvy. To se odrazilo mimo jiné i v tom, že jako manýra vytvářelo sdílení rytířského ideálu, spolu s majetkem a urozeností, sociální status nobility pozdního středověku. I přes postupné
proměny způsobů boje v 15. století měnící místo obrněného jezdce na evropských bojištích, zůstalo rytířství součástí světa představ, který, stejně jako je tomu dnes, tvořil nedílný komponent sociální reality. Literatura: Alexandreida, ed. Václav Vážný, Praha 1963. Próza českého středověku, red. Jaroslav Kolár – Milada Nedvědová, Praha 1983. Rytířské srdce majíce. Česká rytířská epika 14. století, red. Eduard Petrů – Dagmar Marečková, Praha 1984. Das Rittertum im Mittelalter, hg. Arno BORST, Wege der Forschung 349, Darmstadt 19892. Joachim BUMKE, Höfische Kultur. Literatur und Gesellschaft im hohen Mittelalter, München 19978. Josef MACEK, Turnaj ve středověkých Čechách, in: Česká středověká šlechta, Praha 1997, s. 114–133. Johan HUIZINGA, Podzim středověku, Jinočany 1999. Pavel SOUKUP, Ideál křesťanského rytířství ve středověkých Čechách, Praha 1999 (netištěná diplomová práce FF UK). Wojciech IWAŃCZAK, Po stopách rytířských příběhů, Praha 2001. Josef FLECKENSTEIN, Ritterturm und ritterliche Welt, Berlin 2002. Norbert ELIAS, O procesu civilizace. Sociogenetické a psychogenetické studie. I. Proměny chování světských horních vrstev na Západě, II. Proměny společnosti. Nástin teorie civilizace, Praha 2006–2007. Georges DUBY, Tři řády aneb Představy feudalismu, Praha 2008. Robert Antonín (nar. 1977) působí na Slezské univerzitě v Opavě a Ostravské univerzitě, zabývá se politickým, sociálním a kulturním vývojem v období vrcholného středověku ve středoevropském prostoru.
