Publikováno na Inflow.cz (http://www.inflow.cz/erasmus-v-tallinnu-podruhe)
Erasmus v Tallinnu podruhé 26. 3. 2012 štěně Další měsíc je za mnou a já mám zas pár nových postřehů z „Eesti“… Rada pro ty čtenáře, kterým tento příspěvek připadá dlouhý- skočte na poslední odstavec, tam popisuju saunování:).
V minulém příspěvku jsem psala, že pití na veřejnosti je zakázané v celé zemi, ale úplně jsem se zapomněla zmínit, že taky kouření tu podléhá přísným pravidlům. Nesmí se kouřit nikde „uvnitř“. Což je podle mého úplně super! V některých hospodách proto mají speciálně vyhrazený kuřácký kamrlík. Od naší vyučující jsem se doslechla, že dokonce i na univerzitě máme jednu takovou „přísně“ tajnou místnost, zatím jsem ji neobjevila, protože jsem se ji ani nesnažila hledat:).
Když už jsem u toho kouření a alkoholu. Představte si, že po ránu se nesmí prodávat alkohol. Jednou takhle ráno si jdete nakupovat do supermarketu a tam hlášení, že do desíti Vám žádný alkohol zkrátka neprodají. Podle mě je to zvláštní opatření, jehož smysl úplně nepobírám. Když jedete na výlet a potřebujete nějakou tu flašku, musíte proto myslet dopředu a nenechávat nákup na poslední chvíli.
Podpatky versus holínky. Ještě před pár dny jsme tu měli všechno pokryté ledem a já se nestačila divit, kolik místních slečen a dam vyráží do ulic na vysokých podpatcích v takovém nečase. Nerozumím tomu, protože i já v mých keckách jsem kolikrát horko těžko držela balanc. Jinak teď tu máme zase módu holínek. Led a sníh taje, takže je všude mokro a chodníky a silnice jsou plné kaluží. Dámské holínky tu seženete v nepřeberných barvách, variantách a stylech.
Dnes jsme si stejně jako zbytek Evropy posouvali hodinky kupředu, to pro mě není novinka. Zato světla nám tu přibývá ažaž. Počítám-li časový posun, tak slunko ráno vychází kolem sedmé a zapadá v osm večer. Čekají nás tu opravdu dlouuhééé dny plné světla. Vtipné je, že naše rolety na kolejích jsou bílé, takže jsem zvědavá, jak tu usnu za pár týdnů.
Nemůžu si pomoct, ale nedá mi to nezmínit se… Před nějakým tím týdnem jsme tu ještě měli sníh a občas tu člověk potkal děcka se snowboardem! Asi to musí být nějaká další pozérská „teenager“ móda, protože je třeba si uvědomit, že tu nejsou žádné hory, natož pořádnej kopec. Největší kopec, co jsem tu viděla, je ve skutečnosti kupa vytěžená po uhlí kdesi na severovýchodě. Jediný „kopec“ v Tallinnu je na „singing place“, ale já osobně bych to ani nenazvala kopcem:).
24. února slavili Estonci svůj Den nezávislosti. Tento rok již uběhlo 94 let od založení první samostatné republiky (stejně jako u nás). Z různých krajů se sjely party lidí se srandovními čepičkami a vlajkami, aby se setkali v !sedm ráno! na historickém náměstí a vytvořili zpívající průvod směřující na nádvoří parlamentu. Tam potom krátili chvíli do východu slunce zpěvem národních písní a krátkými proslovy politiků. Nutno podotknout, že byla docela zima a kluzko. Cílem téhle parády je vytažení státní vlajky na stožár věže parlamentu při zpěvu hymny a východu slunce. Jo, a my u toho nemohly chybět, ačkoliv jsme nerozuměly ani slovo:).
Ještě k té vlajce… Zjistila jsem, jaký je ve skutečnosti její smysl. Vlastně je to úplně jednoduché a člověku se to pak dobře pamatuje. Takže estonská vlajka se skládá ze tří pruhů. Dole je bílá, uprostřed černá a nahoře modrá a znamená to sníh, lesy a nebe. Estonsko je po značnou část roku pod sněhem a typická krajina se tu skládá právě ze sněhu na zemi, z pruhu černého lesa a nebem nad tím. Jedna Estonka mi na výletě v přírodě povídá: „Počkej moment, musím si vyfotit naši
Estonci do sebe pořád cpou něco sladkého. Je to jako mor. Když s nima vyrazíte na výlet, tak jsou to furt nějaké bonbóny, čokolády, sušenky a chipsy. Estonci zbožňují značku Kalev, což je estonská čokoládovna, která vyrábí spoustu druhů čokolád a čokoládových karamel plněných vším možným, co Vás jen napadne. Taky jsou tu hodně oblíbené perníčky ve tvaru bochánků s různými příchutěmi. Občas se stane, že Vás oklame vzhled daného pokrmu. Člověk by tipoval, že ta buchta bude sladká, a ono je to slané. Jindy zas opačně. A pořád jedí nějaké kaše! Pohankové kaše, kroupové kaše… Na výletě s Estonci jsme měli slanou kroupovou kaši večer a sladkou kroupovou kaši ráno. Kdepak nějaký buřtguláš:).
Voda je tu železitá. Všude, kam jsem se zatím stihla dostat, je voda do žluta a chuť teda za moc nestojí. Jenom na kolejích je to docela v cajku. Nejvíc je to vidět v přírodě, fakt tu jsou kolikrát úplně žluté řeky.
Zajímavé zjištění pro mě bylo, že Soomaa národní park nedaleko Pärnu je v podstatě rozlehlý podmáčený les rozdělený cestami do spousty čtverců. Ty cesty mají dokonce jména jako ulice a jsou pěkně udržované. Každý čtverec je obehnán řadou příkopů, ve kterých se drží voda. Když jsme systematicky plašili zvěř s místními biology (speciální systém počítání zvěři ve vyhrazeném rajónu), vždycky jsme ještě několikrát ve čtverci potkali příkop táhnoucí se skrz čtverec, takže jsme mohli krásně srovnat lajnu a vidět se navzájem. Estonci mají jiný přístup k národním parkům. Například právě v Soomaa parku je úplně normální, že se tam kácí a zas vysazují nové stromky a tyhle umělé cesty slouží ke snadnější údržbě lesa. V parku Lähemaa je zas spousta kempink placů vybavených přístřešky, ohništěm s grilem, kontejnerem a kadibudkou, takže není problém postavit stan a strávit tam nějaký ten večer.
V Soomaa NP mají takzvanou „pátou sezónu“. Je to období, kdy taje sníh a část rozlehlých lesů je pod vodou. V tu dobu sem jezdí návštěvníci, aby se svezli na kánoích v lese. Nabízí se tu i výlety s průvodcem.
Kdo nezažil pravou estonskou saunu s partou přiopilých Estonců, jako by ani v Estonsku nebyl. Sauna je součástí téměř každého hostelu, chaty či jiného ubytování (samozřejmě s výjimkou našich panelákových kolejí). Do sauny se chodí jentak, a to i do smíšené! Zkrátka to nikdo neřeší. O to větší je to sranda:). Estonci obvykle se saunou začnou až tak kolem desáté hodiny večerní. V sauně jsou kamna (dřevo se přikládá z vedlejší místnosti) obložená rozpálenými kameny, které kolem kamen drží jakési pletivo. Estonci dávají přednost „mokré“ sauně, kdy lijí naběračkou horkou vodu na rozpálené kameny a pak si užívají nával páry/vedra. Tomuto úkonu se říká „lejli“, takže ocitnete-li se někdy s Estonci v jedné sauně, zkuste jim říct „lejli palun“ ( doslovně to znamená „hoďte tam prosimvás někdo tu vodu, ať tu máme pěkně teplo“)a budete téměř za saunového profíka:). Estonci pijí v sauně vychlazené pivo a cider! Taky jsem tomu nejdřív nevěřila a myslela si, že to se mnou musí seknout, ale fakt to funguje:D. Veselí Estonci občas lijí na rozpálené kameny pivo, což není zas tak špatný nápad, voní to zajímavě. Sauna obvykle není příliš veliká (tři příčky jsou standart), takže někdy se člověk musí trochu zmáčknout, ale no problem. Před saunou bývá sprcha se studenou vodou a před sprchou je odpočinková místnost, kde lidi v ručnících popíjejí, kecají a zpívají písničky (posledně jsme měli i kytaru). Saunování se tak stává celovečerní zábavou, po které účastník zmožen saunováním samotným a alkoholem odpadá do postele a spí jako dudek. Otrlejší Estonci a Erasmáci se místo pod sprchu vrhají do sněhu, případně někdy bohatě stačí vyjít na dvě minuty ven před chatu na mráz:). Oblíbenou zábavou některých praštěných Estonců je vhodit hroudu sněhu do sauny na rozpálené saunaře či vzít celý lavor s vodou a vylít jej na rozpálené kameny, takže způsobí „pořádnou“ lejli, čímž sekundárně uvolní celou saunu pro sebe, protože to je takové vedro, že se nedá dýchat ani omylem a všichni musí utéct ven. Zkrátka zažít tu pravou saunu s Estonci je zábava a zážitek v jednom. Kdepak nějaké ty předsudky, že Estonci jsou nemluvný, uzavřenější a chladný národ. Běžte s nimi do sauny a uvidíte, že se nudit nebudete:).
