DUBEN 2004
Bylo by nepřijetí ODS do frakce EPP-ED tragédií?
Marek Loužek autor je politolog a analytik Centra pro ekonomiku a politiku
Marek Loužek: Bylo by nepřijetí ODS do frakce EEP-ED tragédií? Petr Mach: Proč zrušit investiční pobídky Stanislava Janáčková: Lisabonská strategie – dohnat a předehnat Jiří Weigl: Visegradská čtyřka – Dichtung und Wahrheit
CEP – Newsletter Centra pro ekonomiku a politiku Registrace MK ČR E 11024
Role Evropského parlamentu Čeští občané budou v červnu 2004 poprvé volit do Evropského parlamentu – spolu s občany všech patnácti dosavadních členských a deseti přistupujících zemí. Ačkoli volební systém není jednotný a liší se podle tradic
a ústavních pravidel jednotlivých zemí, existuje příklon k systémům poměrného zastoupení. Dnes se EP skládá z 625 poslanců, po rozšíření EU bude mít 732 poslanců. Přestože jde o volby důleži-
Lze očekávat, že volební účast do EP v ČR pravděpodobně nepřevýší volební účast do Senátu. té, pravomoci Evropského parlamentu nelze přeceňovat. Evropský parlament je konzultován, než Rada schválí návrh Komise, jeho názor však není závazný. Na některých legislativních aktech se podílí rovným dílem s Radou, při čemž ke sladění stanovisek existuje dohadovací vý-
▲
Politických vězňů 10 110 00 Praha 1 Tel./fax: 222 192 406 e-mail:
[email protected] www.cepin.cz
Před konáním voleb do Evropského parlamentu roste tlak ze strany některých poslanců EP, aby se největší česká opoziční strana nestala součástí frakce Evropské lidové strany (EPP-ED). Největší výhrady zaznívají od německých křesťanských sociálů, které znepokojuje údajně „antievropský“ a „antidemokratický“ přístup ODS. Protože slova o „nedemokratičnosti“ použil i předseda frakce EPP-ED Hans-Gert Pöttering poté, co ho prezident Václav Klaus nepřijal kvůli zaneprázdnění, není vyloučeno, že se výroky o nezažitých demokratických postupech v ČR budou na evropské úrovni množit. Jaké jsou možnosti českých politických stran vstoupit po eurovolbách do některé ze zavedených poslaneckých frakcí? Má vůbec pro poslance cenu vstupovat za každou cenu do evropských politických stran? Podaří se ODS zaujmout podobnou pozici, jakou ve frakci EPP-ED zaujali britští konzervativci?
bor. Souhlas EP se vyžaduje u důležitých mezinárodních smluv, rozšíření EU a pro některá významná rozhodnutí. EP rovněž schvaluje rozpočet EU. Protože všechny parlamentní rozpravy i rozpravy výborů jsou simultánně tlumočeny do jedenácti úředních jazyků (po rozšíření jejich počet stoupne na dvacet), doprovázejí jednání Evropského parlamentu obrovské transakční náklady. Úřední dokumenty EU se musejí překládat a zveřejňovat ve všech úředních jazycích. Věřit, že by v takovém prostoru mohlo docházet k efektivnímu rozhodování, je iluze. Fakt, že legislativu v EU přijímá především nevolená Rada, byť omezenou roli hraje i Evropský parlament, je jedním z projevů demokratického deficitu EU. Evropský parlament – ačkoli je jediným voleným orgánem z institucí EU – se netěší příliš velké důvěře. Volební účast ve všech
DUBNOVÝ GRAF CEPU Počet výjimek z práva EU vyjednaných ve Smlouvě o přistoupení
Pramen: MF Dnes
NEWSLETTER – duben / 2004 členských zemích je nízká, někde klesá až na 30 %. Lze proto očekávat, že volební účast do EP v ČR asi nepřevýší volební účast do Senátu. Evropské politické strany V Evropském parlamentu dnes zasedají zástupci zhruba sto politických formací ze všech patnácti členských zemí. Je přirozené, že se začaly spojovat do frakcí. Původně byly frakce organizovány na národním principu, postupně vznikaly frakce i na politickém základě. Dnes existuje v EP šest frakcí (viz tabulka 1). Přesto se o důležitých otázkách, jako je rozpočet či zemědělská politika, stále hlasuje podle národní příslušnosti. Nejsilnější skupinou v rámci EP je frakce EPP-ED. EPP vznikla spojením křesťanskodemokratických stran, které podporovaly užší evropskou integraci. V roce 1993 došlo k vyloučení portugalského Demokratického sociálního
bách v roce 1999 (viz tabulka 2), ačkoli socialisté zrovna vládli ve třinácti z patnácti členských zemí EU. To naznačuje, že evropští voliči mají sklon vyvažovat při evropských volbách své národní reprezentace.
středu kvůli jeho kritickému pohledu na evropskou integraci. Z podobných důvodů v roce 1999 nevstoupila do frakce EPP Baskická národní strana. Od roku 1992 britští konzervativci, Ulsterská unionistická strana a část poslanců Svazu pro francouzskou demokracii využívali možnost být členy frakce, ačkoli nejsou členy EPP. Rovněž dánští konzervativci byli pouze členy frakce. Po volbách v roce 1999 se stala EPP vedoucí silou a frakce byla rozšířena o skupinu Evropských demokratů, jež sdružuje strany patřící k Evropské demokratické unii (EDU), nezačleněné do EPP. Druhou největší frakcí v současném Evropském parlamentu je Strana evropských socialistů. Od vstupu Velké Británie, Dánska a Irska do EU byla nejsilnější frakcí. Lidovci předhonili socialisty teprve při posledních vol-
Být členem frakce tak není důležité z politického hlediska, jako spíše kvůli možnosti čerpat výhody z aparátu Evropského parlamentu – více sekretářek, kopírek a asistentů. Dnešní role tzv. evropských politických stran není tak silná, aby výrazněji ovlivnila vytváření evropské politiky. Tu spíše určují zástupci národních vlád v Radě ministrů a Evropské radě, respektive výsledky národních voleb. Být členem frakce tak není důležité z politického hlediska, jako spíše kvůli možnosti čerpat výhody z aparátu Evropského
Tabulka 1. Poslanecké frakce v EP PSE
Group of the Party of European Socialists
Strana evropských socialistů
PPE-ED
Group of the European People's Party and European Democrats
Evropská lidová strana a Evropští demokraté
UEN
Union for Europe of the Nations Group
Unie za Evropu
ELDR
European Liberal, Democratic and Reform Party
Evropská liberální, demokratická a reformní strana
GUE/NGL Confederal Group of the European United Left / Nordic Green Left
Konfederace Evropské sjednocené levice / Nordické zelená levice
Verts/ALE Group of the Greens/European Free Alliance
Skupina zelených/Evropská volná aliance
EDD
Group for a Europe of Democracies and Diversities Skupina pro Evropu demokracií a odlišností
NI.
Non-Attached
Nezařazení
Tabulka 2. Politické složení Evropského parlamentu 1999–2004 Země
Celkem poslanců
Belgie Dánsko Německo Řecko Španělsko Francie Irsko Itálie Lucembursko Nizozemí Rakousko Portugalsko Finsko Švédsko Velká Británie Celkem EU
25 16 99 25 64 87 15 87 6 31 21 24 16 22 87 625
PPE-DE
PSE
ELD
6 1 53 9 27 21 5 34 2 9 7 9 5 7 36 231
5 2 35 9 24 22 1 16 2 6 7 12 3 6 29 179
5 6 0 0 3 0 1 9 1 8 0 0 5 4 11 53
Verts/ALE GUE / NGL UEN 7 0 4 0 4 9 2 2 1 4 2 0 2 2 6 45
0 2 7 7 4 11 0 6 0 1 0 2 1 3 0 44
0 1 0 0 0 3 6 10 0 0 0 2 0 0 0 22
EDD 0 4 0 0 0 9 0 0 0 3 0 0 0 0 2 18
NI 2 0 0 0 1 12 0 10 0 0 5 0 0 0 3 33
parlamentu – více sekretářek, kopírek a asistentů.
■
Vyznamenání, nikoli ostuda Když předsedu frakce EPPED Hanse-Gerta Pötteringa při jeho nedávné návštěvě v České republice nepřijal prezident Václav Klaus, nechal se šéf lidovců v EP slyšet, že se nic podobného nestává ani v diktaturách. Pötteringovy výroky neznamenaly dobrý signál pro české voliče a nebyly ani projevem politické kultury. Je smutné, když antipatie některých evropských politiků k českému prezidentovi zachází do takových absurdních citátů. Interpretovat spor mezi různými proudy v rámci evropské integrace jako spor mezi demokraty a nedemokraty je nepřijatelné. I v rámci Evropského parlamentu a Rady působí zástupci, kteří se neztotožňují se současnou podobou evropské integrace. České politické strany by se neměly stydět sdělovat své výhrady k současné podobě integrace a snažit se za každou cenu vlichotit do přízně vůdců velkých poslaneckých frakcí. Situace, kdy národní strana má problémy s hledáním vhodných partnerů na evropské úrovni, není výjimečná a nelze usuzovat na kvalifikovanost strany v evropských otázkách. Program každé politické strany odráží i národní zvláštnosti, hodnoty a zájmy. Zvláště u menších zemí, které nemají ambici vytvářet evropskou politiku jako velké země, je přirozené, že jejich poslanci budou mít problém identifikovat se s evropskými politickými stranami. Přijetí ODS do EPP-ED podporují britští konzervativci a další eurokritické strany. Pokud by se stalo to, čím vyhrožují někteří němečtí poslanci, že ODS nebude přijata do frakce Evropské lidové strany, není to tragédie. Zájmy může ODS uspokojit i v rámci Unie pro Evropu národů či Evropy demokracií a rozdílností (EDD). Kdyby ODS nebyla přijata do EPPED, bylo by to spíše vyznamenání než ostuda.
2
NEWSLETTER – duben / 2004
Proč zrušit investiční pobídky Petr Mach autor je výkonným ředitelem Centra pro ekonomiku a politiku Od roku 1998 dostalo 164 převážně zahraničních firem „investiční pobídky“ ve formě dotací a odpuštěných daní v hodnotě přes sto miliard korun. Vládní institucí, která udílení pobídek zajišťuje, je agentura CzechInvest. V tomto textu budu argumentovat, že udílení pobídek představuje ve své podstatě centrální plánování, které je pro ekonomiku škodlivé, že by investiční pobídky (a celá agentura CzechInvest) měly být zrušeny a že by místo investičních pobídek pro vybrané investory měla být zavedena nízká rovná daň pro všechny.
Filozofie existence CzechInvestu – stejně jako jakékoliv jiné formy centrálního plánování – vychází z předpokladu, že státní úřad vybere investici lépe než trh.
bit, odejít z trhu. Pokud ale má výhodu dotace nebo daňové úlevy, zůstává na trhu, produkuje neefektivní zboží a zabírá na trhu místo, dokud může pobídky čerpat. Administrativní náklady Jedním z nákladů, které daňoví poplatníci nesou, jsou náklady administrativní. Existuje minimálně šest vládních institucí, které mají problematiku investičních pobídek v popisu práce. Pobídky uděluje Ministerstvo průmyslu a obchodu, souhlas dává Ministerstvo financí, Ministerstvo práce a sociálních věcí, Ministerstvo životního prostředí, pobídky dále posuzuje a schvaluje Úřad na ochranu hospodářské soutěže a prostředníkem mezi vládou a potenciálními investory je vládní agentura CzechInvest (Ekonomické zprávy. Newton, únor 2003, str. 18). Jen na platy a provozní náklady poslední ze jmenovaných vládních institucí jsme za posledních deset let zapla▲
Centrální plánování je škodlivé Kdo má rozhodovat o tom, který investor, kolik peněz a do jaké výroby má investovat? V tržní ekonomice je na podnikatelích, do čeho své peníze investují. Rozhodují se na základě kritéria zisku, který ze své investice očekávají, a to na trhu, kde mají všichni stejné podmínky. Ve státem kontrolovaném hospodářství do rozhodování o investicích vstupuje stát. Rozhoduje se pak na základě jiných kritérií než očekávaného zisku. Pomocí dotací a selektivních daňových úlev jsou investice směrovány tam, kde to stát uzná za vhodné, a to na úkor investic, které by byly prováděny na základě kritéria zisku. Tento model u nás existoval do roku 1989, kdy o umístění investic rozhodoval centrální plánovací úřad. Od roku 1998 stát opět systematicky rozhoduje o investicích skrze státní instituci na plánování investic – agenturu CzechInvest. Podle jakých kritérií rozhoduje o investicích stát? Jak uvádí generální ředitel CzechInvestu, „Výše pobídky se určuje na základě struktury a počtu pracovních míst ve vztahu k nezaměstnanosti v regionu, předpokládané přidané hodnotě, vlivu na obchodní bilanci ČR.“ (Jahn 2002, str. 22).
Je snad každému jasné, že podnikatel, který by místo na zisk hleděl na velikost přidané hodnoty nebo na vliv své investice na obchodní bilanci, by nutně zkrachoval. Zisk, vypovídá o tom, zda investice generuje něco, co spotřebitelé chtějí. Přidaná hodnota ani saldo obchodní bilance o tomto nevypovídá. Nutným důsledkem pobídkové varianty centrálního plánování tedy je, že výsledné investice jsou méně efektivní, než investice, které by jinak dostaly prostor. Jak ukázal Adam Smith na svém slavném přirovnání s neviditelnou rukou, když investor sleduje vlastní zisk, je to nakonec lepší i pro společnost jako celek: „[Investor, který] sleduje jen svůj vlastní
plánování – vychází z předpokladu, že státní úřad vybere investici lépe než trh. Ovšem i kdyby se centrální úřad rozhodl preferovat investice na základě kritéria zisku, místo absurdní „přidané hodnoty“ či „vlivu na obchodní bilanci“, stěží bychom mohli očekávat, že úřad posoudí investici lépe než sami podnikatelé. Kritik centrálního plánování Friedrich August Hayek, který dostal Nobelovu cenu za přínos v ekonomii informací, dokázal, že znalosti nutné k efektivním investicím jsou na trhu rozptýleny, a centrální úřad – byť složený ze sebegeniálnějších úředníků – nemůže všechny relevantní informace shromáždit ani zpracovat. Tyto informace dostávají podnikatelé ve formě cenových signálů. V tržní ekonomice, jakmile v nějakém oboru zdraží vstupy nebo když spotřebitelé začnou preferovat jiné efektivnější a levnější výrobky, musí podnikatel, který se nedokáže přizpůso-
Graf 1: Příspěvek ze státního rozpočtu na CzechInvest (mil. Kč)
zisk, je jako v mnoha jiných případech, veden jakousi neviditelnou rukou, aby napomáhal k dosažení cíle, o který mu vůbec nejde ... Tím, že jde za svým vlastním zájmem, prospěje mnohdy zájmu společnosti účinněji, než když mu chce opravdu prospět. Nikdy ještě, pokud vím, neudělali mnoho dobrého lidé, kteří předstírali, že provozují nějakou činnost pro dobro společnosti.“ (Smith 2001, str. 389) Kam bychom asi došli, kdyby všichni investoři místo na svůj zisk hleděli na to, jak investice ovlivní obchodní bilanci? Když místo neviditelné ruky trhu rozhoduje ruka CzechInvestu, nutným důsledkem je nižší hospodářský růst, než jaký by nastával bez tohoto centrálního plánování. Filozofie existence CzechInvestu – stejně jako jakékoliv jiné formy centrálního
Pramen: CzechInvest.
Graf 2: Počet kmenových zaměstnanců CzechInvestu
Pramen: CzechInvest.
3
NEWSLETTER – duben / 2004 tili již jednu miliardu korun (viz graf 1). Každý rok přitom tyto náklady progresivně rostou, stejně jako počet úředníků, které CzechInvest zaměstnává (viz graf 2). Kdyby tato agentura neexistovala, nejenže by daňoví poplatníci nemuseli platit tyto náklady, ale všichni zaměstnanci agentury – a jsou to nepochybně inteligentní a vzdělaní lidé – by mohli pracovat v soukromém sektoru a být nějak užiteční. Úleva jedněm = přirážka pro druhé Pobídky ve formě dotací a daňových úlev nejsou hodnotou spadlou z nebe, ale jsou hrazeny ostatními daňovými poplatníky – těmi, kteří nedostávají od státu investiční pobídku. Oni nesou dodatečný náklad pobídek. To, co je pro jedny pobídkou (incentive), je pro druhé odrazením (disincentive). Desítky miliard daňových úlev a dotací pro vybrané investory (viz Graf 3) platí všichni ostatní, kdo pobídky nedostávají. Investiční pobídky nabízené státem nejsou zdroje navíc, ale zdroje přemístěné. Stát takto přemisťuje zdroje a dusí ty podnikatele, kteří se prosadili i bez in-
vestičních pobídek, kteří jsou tedy ceteris paribus nutně efektivnější. Nutným dů-
Každá koruna sebraná daňovým poplatníkům a předaná úředníkem vybraným investorům podporuje méně efektivní výrobu. sledkem centrálního plánování tohoto typu je tedy nižší hospodářský růst. Poukazování na vytvořená pracovní místa je proto nutně falešnou statistikou CzechInvestu. Investiční pobídka může pouze zvýšit zaměstnanost a růst v jednom místě na úkor jiného místa. Celkově ale pobídky hospodářský růst snižují a potažmo nezaměstnanost zvyšují. Údaje o vytvořených pracovních místech prezentované vládní agenturou hovoří pouze o tom, kolik pracovních míst pobídky vytvořily a nehovoří o tom, kolik pracovních míst kvůli zatížení ostatních daňových poplatníků zaniklo. Je celkem přirozené, že firma s pobídkou pouze přetahuje pracovní místa od firem, které pobídku nemají. Politická atraktivnost pobídek plyne z toho, že kon-
Graf 3: Udělené pobídky (mld. Kč)
centrovaný pozitivní efekt na jednom místě je více vidět, než rozložený negativní efekt na zbytku území. Není proto překvapující, že s rostoucím objemem pobízených investic roste nezaměstnanost (viz graf 4). Každá koruna sebraná daňovým poplatníkům a předaná úředníkem vybraným investorům je koruna, která podporuje méně efektivní výrobu.
Literatura: Klaus, V.: Investiční pobídky snižují ekonomickou efektivnost. In: Sborník CEP 19/2002, s. 33-38. Kinkor, J.: Obětujte se, společnost musí pobízet! In: Sborník CEP 19/2002, s. 25-32. Jahn, M.: Investiční pobídky jsou prospěšné. In: Sborník CEP 19/2002, s. 17-24. Hayek, F. A.: Úloha informací ve společnosti. In: Ježek, T. (ed.): Liberální ekonomie: Praha, Prostor 1991. Ekonomické zprávy. Newton, a.s., leden, únor 2003. Kotzian, R.: Zóny veřejného blaha. In: Laissez Faire, prosinec 2002. CzechInvest: Výroční zpráva 2002, 2003. Smith, A: Pojednání o podstatě a původu bohatství národů: Praha, Liberální institut 2001.
NABÍZÍME CEP nabízí sborník č. 19/2002 „Ekonomika, právo a politika“, který shrnuje texty ze seminářů „Investiční pobídky – pomoc hospodářství, nebo distorze ekonomických podmínek?“ a „Asymetrické informace – nový způsob zdůvodnění státních zásahů?“ Do sborníku přispěli: Martin Jahn, Petr Bendl, Jiří Kinkor, Václav Klaus, Milan Sojka, Dušan Tříska a Jaroslav Daňhel. V příloze je uveden život a dílo nositelů Nobelovy ceny za ekonomii v roce 2001.
Pramen: CzechInvest.
Graf 4: Více pobídek – více nezaměstnaných
Cena na dobírku: 139 Kč, 246 stran.
objednávky na www.cepin.cz tel. 222 192 406 • e-mail:
[email protected] Pramen: CzechInvest, ČSÚ
4
■
Alternativa investičních pobídek Kromě socialistické teze, že stát vybere investice lépe než trh, je uváděn další argument pro udělování investičních pobídek. A sice skutečnost, že za standardních podmínek je podnikání velmi tíživé. Byrokratické průtahy s pořizováním investic a daňová zátěž jsou příliš vysoké. Pobídky jsou tedy udělovány z obavy, že by případní investoři vůbec nepřišli. Rozumnou reakcí by tedy bylo zjednodušit podmínky pro všechny. Místo mnohamiliardových nákladů na selektivní pobídky se jeví jako efektivnější zavést jednu nízkou rovnou sazbu daně pro všechny podnikatele. Jak uvádí Václav Klaus, „Nejúčinnějším prostředkem k tomu se dnes jeví razantní snížení daní z příjmu právnických osob z dnešní úrovně zhruba na polovinu. To by představovalo moc-
nou investiční a podnikatelskou „pobídku“ pro všechny podnikatele, bez ohledu na to, jestli jsou velcí nebo malí, zahraniční nebo domácí.“ (Klaus, 2002, str. 35) Než platit stamiliony na úředníky a desítky miliard na úlevy a dotace, bylo by rozumnější zavést patnáctiprocentní rovnou daň, kterou by platili všichni místo toho, aby vybraní platili daň nula procent a ostatní třicet procent. Bohužel, břemeno investičních pobídek ponesou i příští vlády, protože CzechInvest sjednává výhody vybraným investorům na dlouho dopředu. Pro daňové poplatníky i pro hospodářský růst je tedy žádoucí, aby byl systém pobídek zastaven co nejdříve.
NEWSLETTER – duben / 2004
Lisabonská strategie – dohnat a předehnat Stanislava Janáčková poradkyně prezidenta republiky Výsledky nedávného setkání šéfů vlád, které mělo zhodnotit plnění úkolů tzv. Lisabonského summitu, budí mezi čelnými politiky EU oprávněné rozpaky. Lisabonský summit zadal v roce 2000 Evropské unii úkol – dosáhnout do roku 2010 ekonomické úrovně a produktivity, srovnatelné se Spojenými státy. Evropská unie se měla během deseti let stát nejdynamičtější ekonomikou světa. Na nedávném summitu EU v Bruselu však nejvyšší představitelé unie museli konstatovat, že zaostávání unie za Spojenými státy se naopak prohloubilo a úkoly tzv. Lisabonské strategie skončily
ve slepé uličce. Plány Evropy stát se nejvyspělejším teritoriem světa se hroutí pod tíhou reality – kterou je nízká produktivita a nízká zaměstnanost, nepružné trhy práce, přebujelé sociální systémy a rostoucí napjatost veřejných rozpočtů. Zhmotněný yetti Přitom tzv. Lisabonská strategie obsahovala řadu rozumných námětů, které mohly skutečně podpořit inovační aktivitu podniků. Typické ovšem je, že jejím hlavním nástrojem se měla stát opět plejáda nových zákonů a předpisů, které členské země měly implementovat do své legislativy. Důvodem, proč se to ne-
NOVINKA
CEP nabízí sborník č. 30/2004 „Dvě stě let od smrti Immanuela Kanta“. Do sborníku přispěli Milan Sobotka, Miloslav Bednář, Marek Loužek, Ján Pavlík, František Vencovský a Jiří Kinkor. Do příloh jsou zařazeny úryvky z Kantova díla: „Kritiky čistého rozumu“, „Základů metafyziky mravů“ a „K věčnému míru“. Předmluvu napsal Václav Klaus. Cena na dobírku: 89 Kč, 94 stran.
objednávky na www.cepin.cz tel. 222 192 406 • e-mail:
[email protected]
podařilo splnit, je však především všeobecný odpor k zásadnějším reformám, které by se nutně dotkly i pracovních trhů a sociálních systémů v zemích EU. Českého premiéra Vladimíra Špidlu Lisabonská stra-
Paralela se vzpomínkou na závody „tábora socialismu“ s okolním světem není zcela nemístná. tegie inspirovala ke srovnání s nám dobře známým heslem „dohnat a předehnat“. Premiér zároveň přirovnal tuto strategii k yettimu – „často se o ní hovoří, nikdo ji ale ještě neviděl“. Romano Prodi měl ovšem pohotově odpověď. Podle něho je chyba mimo jiné v tom, že se členské státy zatím odmítly vzdát pravomoci rozhodovat o tom, kolik procent HDP každoročně věnují na vědu, výzkum a vzdělání. Jakmile o tomto procentu začne rozhodovat Brusel, „yetti se zhmotní“ – a proces dohánění začne fungovat. Podstata Lisabonské strategie by však rozhodně neměla být interpretována tak, že bruselští úředníci budou osvíceně členským zemím radit, kolik věnovat na výzkum a na jaké priority mají výzkum a vzdělání orientovat. Budou-li se vlády zemí EU vyžívat v psaní dokumentů typu „Hlavní směry vědeckotechnické politiky“, „Priority vysokého školství“, apod., budou podnikatelé a pracující opět muset ve svých daních sáhnout hlouběji do kapsy. Vládní priority také něco stojí. Spotřebitelé se možná dočkají inteligentní ledničky, která sama objedná kysané zelí i sardinky. Těžko se však brzy dožijeme okamžiku, kdy podniky se budou přetahovat o rostoucí šiky vysokoškoláků a pídit se po výsledcích výzkumných pracovišť. Bruselský socialismus Co ve skutečnosti unie potřebuje a postrádá, je ekonomika, kde o prioritách výzkumu a vývoje, i o prostředcích na ně věnovaných, z velké
části rozhodují podniky a kritériem je efektivní zájem spotřebitelů. Ekonomika, kde si vzdělání částečně financují studenti, což je nutí poohlížet se po ekonomicky perspektivních oborech; ekonomika, kde podnikatelé i zaměstnanci využívají flexibilního pracovního trhu a jejich ruce i nohy nesvazuje přemíra nepřehledných zákonů, předpisů a nařízení. Vyvěsí-li se po vstupu do EU na průčelí českých ministerstev transparent „Úkoly Lisabonského summitu splníme“, připomeneme si nejen heslo „Dohnat a předehnat“. Do vzpomínek se vrátí i další varianty tohoto hesla, které za nějaký čas znělo „Nespustit s očí“ a nakonec „Nenechat stopu zavát“. Přitom paralela se vzpomínkou na závody „tábora socialismu“ s okolním světem není zcela nemístná. To, co Evropskou unii brzdí v rychlejším růstu a technickém rozvoji, jsou právě její četné socialistické rysy. Podniky v EU bojují o to, jak ušetřit každý cent z výrobních nákladů a jak zvýšit produktivitu každého eura, vy-
Úkoly tzv. Lisabonské strategie skončily ve slepé uličce. Plány Evropy stát se nejvyspělejším teritoriem světa se hroutí pod tíhou reality placeného na mzdách. Investujte více do technického rozvoje, radí jim vlády. Tytéž vlády jim ale v daních odebírají velkou část prostředků, aby mohly financovat přebujelý „sociální stát“, nesmyslně zmnožovat a harmonizovat nejrůznější zákony a předpisy – a také ovšem snažit se centrálně organizovat opatření k růstu produktivity. Mocenské ambice Odmyslíme-li si zřejmou souvislost tzv. Lisabonské agendy s mocenskými ambicemi na Evropu jako rovnocenného rivala Spojených států ve všech sférách včetně vojenské, pak snaze vyrovnat se Spojeným státům v pro▲
5
NEWSLETTER – duben / 2004 tují příležitosti pro dohánění, dané napodobováním a rozvíjením toho, co vedoucí země již vynalezla. Jiní zase přísahají na zásadní význam investic do vzdělání pro růst produktivity. Také „Lisabonská agenda“ viděla řešení zaostávání EU za Spojenými státy mimo jiné v investicích do vzdělání, do vědy a výzkumu, do přístupu k moderním komunikačním technologiím a zdrojům informací. Je ale třeba vidět, že pokud by mělo jít o státem „efektivně“ umisťované investice, zaplatí je opět – kdo jiný než podnikatelé a pracující ze svých daní. Jalové výzvy Hlavním nositelem růstu produktivity je inovující podnik. Jemu je potřeba ponechat co nejvíce finančních prostředků na výzkum a vývoj – ne jich stále více centralizovat ve státním rozpočtu a pak rozdávat podle vlád-
ních priorit. Opačné tendence nutně vyvolávají vzpomínky na dlouholeté jalové výzvy ke „spojení vědy s praxí“ a k „široké aplikaci výsledků vědy“. Pokud měl toto premiér Špidla na mysli, když poli-
Nemůžeme si představovat světovou ekonomiku jako závodní dráhu, kde bruselská komise práská bičem a pohání patnáct (teď už dvacet pět) koní, běžících v jejích barvách. tikům EU připomněl nám notoricky známé neúspěšné heslo „dohnat a předehnat“, můžeme se jen radovat. Jiná otázka je, zda tuto naši draze nabytou zkušenost bude chtít Evropská unie slyšet. Klíčem k růstu produktivity ale rozhodně nejsou jen finance. Inovující podnik zároveň potřebuje odpovídající
tržní prostředí, např. pružnou pracovní legislativu – protože inovace představuje zároveň rušení zaběhaných pořádků, vysezených pracovních míst a již překonaných dovedností. Za jednoho z hlavních nepřátel vyššího výkonu evropské ekonomiky považuje Lisabonská strategie vysokou míru nezaměstnanosti. Představy o tom, jak tento neduh vyléčit, se však značně rozcházejí. Dostáváme se zde vlastně k diskusi o celém budoucím směřování evropských ekonomik, k pojetí tzv. sociální tržní ekonomiky a k rysům, kterými se země EU vědomě chtějí odlišovat od Spojených států jako svého spojence i rivala. Zápas o smysluplnou interpretaci tzv. Lisabonské strategie – a pokus o záchranu jejího rozumného jádra – rozhodně nebude jednoduchý.
NABÍZÍME
CEP nabízí sborník č. 25/2003 „Euro, statistika a deflace“, ktrý shrnuje texty ze seminářů: „Přínosy a náklady zavedení eura“, „Omyly naší statistiky“ a „Deflace v ČR – záměr nebo nechtěné dítě?“ Do sborníku přispěli Stanislava Janáčková, Jaromír Hurník, Miroslav Singer, Marie Bohatá, Jan Fischer, Richard Hindels, Miroslav Ševčík, Edvard Outrata, Petr Mach, Jan Mládek, Stanislav Šaroch, Vladimír Tomšík a Viktor Kotlán. Předmluvu napsal Marek Loužek. Rozsah 118 stran.
CEP vydal sborník č. 28/2003 „Návrh evropské ústavy“. Obsahuje texty ze semináře „Evropská ústava – cesta k superstátu?“, na němž vystoupili Jan Zahradil, Jan Kohout a Petr Fiala. Přetištěn je článek prezidenta Václava Klause z MF Dnes. Doplňkové texty napsali Petr Mach, Marek Loužek, Stanislava Janáčková, Benjamin Kuras, Dalibor Plichta a Tomáš Haas. V příloze je uveden kompletní návrh smlouvy zakládající ústavu pro Evropu, jak vyplynul z jednání Konventu. Rozsah 246 stran.
CEP nabízí sborník č. 29/2004 „Daňová konkurence“, který shrnuje texty ze tří ekonomických seminářů: „Rovná daň na Slovensku“, „Fiskální opatření - reforma, nebo balíček?“ a „Daňová konkurence versus daňová harmonizace“. Do sborníku přispěli Ivan Mikloš, Vlastimil Tlustý, Mojmír Hampl, Stanislava Janáčková, Jiří Rusnok, Ondřej Schneider, Květa Kubátová, Petr Mach a Miroslav Plojhar. Editorem sborníku je Marek Loužek. Rozsah 88 stran.
Cena na dobírku: 89 Kč
Cena na dobírku: 139 Kč.
Cena na dobírku: 89,- Kč.
objednávky na www.cepin.cz tel. 222 192 406 • e-mail:
[email protected] 6
■
duktivitě a životní úrovni jistě nelze nic vytknout. Nemůžeme si ale představovat světovou ekonomiku jako závodní dráhu, kde bruselská komise práská bičem a pohání patnáct (teď už dvacet pět) koní, běžících v jejích barvách. Teoretici, kteří studovali příčiny úspěchu jedněch zemí a zaostávání jiných, nedošli nikdy k jasným závěrům, jak zaostávání v produktivitě překonat. Klíč k „technologickému vůdcovství“ je totiž v celém způsobu uspořádání společnosti, v pružnosti její ekonomiky, ve způsobu myšlení lidí a rozhodování institucí, v ochotě riskovat a převzít odpovědnost, ve schopnosti rozpoznat a využít příležitost a umět také příležitosti vytvářet. To vše se těžko vměstná do teoretického modelu. Někteří ekonomové akcen-
NEWSLETTER – duben / 2004
ZPRÁVA ZE SEMINÁŘE
Trvale udržitelný rozvoj Dne 15. března 2004 uspořádalo Centrum pro ekonomiku a politiku seminář na téma „Trvale udržitelný rozvoj“ s podtitulem: „rozumná politika, nebo centrální plánování v zeleném hávu?“ Na panelu, který aktivně moderoval prezident Václav Klaus, vystoupil ministr životního prostředí Libor Ambrozek, Mojmír Hampl z České spořitelny, René Hladík z Univerzity Jana Evangelisty Purkyně Ústí nad Labem a Michal V. Marek z Ústavu ekologie krajiny Akademie věd ČR. Ministr životního prostředí Libor Ambrozek obhajoval trvale udržitelný rozvoj jako nadějnou politiku, která jediná zohledňuje potřeby budoucích generací. Koncept byl podle něj reakcí na hospodářský rozvoj v 50. a 60. letech 20. století, který šel na úkor životního prostředí.
Řečník volal po stimulaci cenového systému, reformě rozhodovacích procesů vlád, lepším využití technologického pokroku a uvolnění ekonomických zdrojů ve prospěch životního prostředí. Analytik České spořitelny Mojmír Hampl označil trvale udržitelný rozvoj za mlhavý koncept. Zaměřil se na ekonomii přírodních zdrojů v dílech Malthuse a Ricarda, jejichž pochmurné prognózy se nikdy nenaplnily. Katastrofické vize a představy jsou podle autora mediálně přitažlivé, realitu však nevystihují. Lidstvo nikdy nenarazilo na limity, prověřené zásoby surovin za posledních dvacet let rostou. Skeptici podle Hampla podceňují růst lidského poznání, nevyčerpatelnou studnici inovací a vyrovnávací roli cenového systému.
NABÍZÍME
Vedoucí katedry ekonomie Fakulty ekonomické a správní na univerzitě v Ústí nad Labem René Hladík kritizoval státní podporu tzv. obnovitelných zdrojů energie. Nemá smysl čerpat dražší zdroje obnovitelné, dokud jsou k dispozici zdroje neobnovitelné. Trh sám postaví vodní či větrné elektrárny, není třeba jejich výstavbu uměle urychlovat. Stát nesmyslně dotuje výrobní cenu elektřiny, která padá hluboko pod výrobní náklady. Vyslovil také pochybnost, zda skleníkový efekt přispívá k oteplování. Ředitel Ústavu ekologie krajiny Akademie věd ČR Michal V. Marek definoval trvale udržitelný rozvoj jako rozvoj, který uspokojuje potřeby společnosti a neohrožuje potřeby budoucích generací. Odlišil tři roviny trvale udržitelného rozvoje: ekonomický, sociální a environmentální. Přiznal, že vize Římského klubu se nenaplnily. Příroda má však podle něj vnitřní hodnotu, proto je nutná její ochrana. Čistá voda není jen pro člověka. Vyzdvihl princip předběžné opatrnosti.
Prezident Václav Klaus vyslovil pochybnosti nad smyslem pojmu „potřeba budoucích generací“ či „potřeba společnosti“. Potřeba jako taková je nedefinovaná, smysl má poptávka, která se vztahuje k ceně. Připomněl, že externalita je standardní pojem ekonomické teorie, ekonomie má mnoho co říci i k otázkách životního prostředí. Odmítl pojem vnitřní hodnota, který připomíná marxistickou teorii hodnoty. Varoval před využíváním cenového systému v rukou centrálních plánovačů. V závěru Libor Ambrozek připomněl, že trvale udržitelný rozvoj není jen o vyčerpání zdrojů, ale i o vzduchu k dýchání či vodě k pití. Mojmír Hampl odpověděl, že cenový systém je schopen vyřešit i tyto otázky. Čím lépe vymezená vlastnická práva, tím podle něj lepší stav životního prostředí. René Hladík odmítl dublování deformací ve státní ekologické regulaci. Jiří Marek, aby obhájil princip předběžné opatrnosti, argumentoval rolí rybičky v potravinovém řetězci. ML
PŘEDPLATNÉ CEPU nejjednodušší způsob, jak za výhodnou cenu dostávat pravidelně publikace CEPu a pozvánky na semináře
CEP nabízí studii „Vyčerpání zdrojů - skvěle prodejný mýtus“ z pera známého českého ekonoma Mojmíra Hampla. Knížka se zabývá vztahem ekonomie a přírodních zdrojů, zkoumá skeptické názory o vyčerpání zdrojů a dokazuje jejich mylnost. Malthusiánství a ekologismus jsou podle autora spojené nádoby. Na konceptu „prověřených zásob“ a podceňování růstu poznání Hampl ukazuje, proč vyčerpání nemusí děsit. K publikaci napsal předmluvu Václav Klaus. Kniha je součástí předplatného na rok 2004.
K O N T A K T:
www.cepin.cz tel. 222 192 406 e-mail:
[email protected]
Cena na dobírku: 89 Kč, 68 stran.
objednávky na www.cepin.cz tel. 222 192 406 • e-mail:
[email protected] 7
NEWSLETTER – duben / 2004
VISEGRADSKÁ ČTYŘKA – DICHTUNG UND WAHRHEIT
Jiří Weigl autor je vedoucím Kanceláře prezidenta republiky Visegrádská čtyřka a visegrádská spolupráce se staly od počátku devadesátých let v naší i evropské politice a žurnalistice hýčkaným pojmem. Skloňovat slovo spolupráce ve všech pádech, nota bene týká-li se čtyř postkomunistických středoevropských zemí, zní skvěle jak na summitech a různých evropských fórech v proslovech politiků, tak v hlubokomyslných úvahách mediálních komentátorů. V éře politické korektnosti je to i pěkný klacek na všechny, kteří se odváží tázat se po obsahu, hledat zájmy a z nich vycházející skutečná témata, která se mají spoluprací řešit, či kteří se snad odvažují pochybovat o smyslu tohoto pěkného pojmu. To potom musejí být národní egoisté, či snad dokonce nacionalisté a je třeba je také takto onálepkovat. V4 takovouto politicky korektní objednávku plní již dlouho. Na samém počátku sloužila jako hezká výmluva pro oddálení seriózního jednání o připojení čtyř středoevropských zemí k západním bezpečnostním a integračním strukturám. Nejprve dokažte v rámci V4, že jste vůbec demokratické spolupráce schopni, a potom možná budeme jednat o vašem členství v našich uskupeních – radívali nám ze Západu v době, kdy naším životním zájmem bylo maximálně zkrátit období nejistot v nestabilní poloze mezi váhajícím Západem a v chaosu se nacházejícím postkomunistickým Východem. Později Visegrád získal svou parciální atraktivitu i pro některé politiky z členských zemí – okázalá setkání hlav států a vlád, mezinárodní konference, společné deklarace atd., prostě dobrá pří-
ležitost k mediálnímu zviditelnění a velkým slovům, především pro ty, kteří měli ambici vystupovat směrem k Evropě a světu jako jacísi regionální lídři. Co však má být obsahem této vychvalované spolupráce kromě tohoto politického pozlátka, to – zdá se – až takovou prioritou nikdy nebylo. Paradoxně tak zdaleka nejvýznamnější jediný společný skutečně fungující projekt mezi těmito zeměmi vznikl jaksi mimo onu spektakulární adresu V4. Byla to CEFTA – Středoevropské sdružení volného obchodu, iniciované v roce 1992 tehdejším českým premiérem Václavem Klausem, dodnes osočovaným jako nepřítel visegrádské spolupráce, které zabrzdilo kolaps vzájemného obchodu. Dnes CEFTA naším společným vstupem do EU končí a otevírá se otázka jak dále. V4 stále láká jako jakýsi blok uvnitř EU. Opět se hovoří o spolupráci, společných postojích, summity se konají a další připravují. V praxi se zájmy zemí V4 bohužel podstatně liší. Václav Klaus to nedávno charakterizoval velmi otevřeně při rozhovoru na toto téma s maršálkem polského Sejmu M. Borowskim. Kde zůstala visegrádská spolupráce v přístupových jednáních s EU, kde bez ohledu na líbivou „visegrádskou“ rétoriku každý postupoval zcela individuálně bez ohledu na ostatní? Napadlo snad někoho pokoušet se formulovat společné postoje k irácké krizi či evropské ústavě? Všichni rádi hovoří o společných projektech, ale nalézt takové, které by skutečně měly mnohostranný, a nikoliv pouze bilaterální charakter se zatím nepodařilo. A přitom stále předstíráme, že
spolupráce V4 je naší hlavní prioritou. To je bohužel realita současnosti, tak odlišná od velkých libě znějících, ale prázdných slov o spolupráci. Visegrád chřadne na rozporu, řečeno s klasikem, mezi „Dichtung und Wahrheit“,
mezi slovy, zájmy a činy. Je nezbytné nalít si čistého vína a skutečně hledat vážné společné zájmy a postoje. Nenalezneme-li je, potom jsou summity hlav států a vlád kvůli výměně folklórních souborů a podobným aktivitám skutečným luxusem.
NABÍZÍME CEP nabízí sborník číslo 26/2003 s krátkým ale úderným titulkem: „1953“. Shrnuje příspěvky ze dvou seminářů konaných u příležitosti kulatého výročí: „Fenomén Stalin – náhoda, nebo nevyhnutelnost?“ a Padesát let od měnové reformy“. Do sborníku přispěli Vladimír Nálevka, Miloslav Ransdorf, Jiří Svoboda, Jiří Weigl, Václav Veber, Zdeněk Jirásek, Miroslav Tuček, František Vencovský, Richard Salzmann a Marcela Palíšková. Editor Marek Loužek zařadil do publikace i přílohy – životopis Stalina a jeho spolupracovníků, protokoly jaltské a teheránské konference, pakty Stalina s Hitlerem a československé bankovky z 50. let 20. století. Cena na dobírku: 89 Kč, 146 stran. CEP nabízí zájemcům speciální sborník „Benešovy dekrety“ číslo 18/2003. Obsahuje předmluvu Václava Klause, přednášky Václava Pavlíčka, Jindřicha Dejmka a Jiřího Weigla a rozsáhlou dokumentární přílohu: I. Mnichovská dohoda a její následky, II. mezinárodní smlouvy o poválečném uspořádání, III. dekrety prezidenta republiky, IV. mezistátní smlouvy po druhé světové válce a V. nález českého Ústavního soudu k dekretům. Editory sborníku jsou Ilona Bažantová a Marek Loužek. Cena na dobírku 89 Kč, 183 stran.
objednávky na www.cepin.cz tel. 222 192 406 • e-mail:
[email protected] 8
