ČERVENEC – SRPEN 2005
125 let od narození Karla Engliše
František Vencovský profesor Vysoké školy ekonomické
František Vencovský: 125 let od narození Karla Engliše Tomáš Haas: Přepisování dějin a prožitkoměr miliónů Marek Loužek: Zelená kniha budí pochybnosti Václav Klaus: Mým nesmiřitelným euro-oponentům
CEP – Newsletter Centra pro ekonomiku a politiku Registrace MK ČR E 11024
Slavný národohospodář Vědecká veřejnost zná Engliše – profesora národního hospodářství na právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a od roku 1939 na právnické fakultě Karlovy univerzity v Praze – jako tvůrce teleologické teorie hospodářské (od řeckého „télos“ = účel, cíl). Podnětem mu byla rakouská škola mezního užitku a Kantův noetický přístup k poznávání světa.
Englišova teorie je postavena na myšlence, že poznávání a pochopení všech ekonomických procesů je vědecky plně uspokojivé jen tehdy, sledujeme-li v chování hospodářských subjektů (domácností, podniků, bank, státu
Engliš byl přesvědčeným liberálem, který hledal orientaci a možnosti sociální politiky výlučně na individualistickém základě. atd.) účelovost, záměrnost, volbu cílů a prostředků a z tohoto hlediska racionálnost rozhodování a postupů. Vytýkal tradičním směrům v ekonomické teorii, že u nich převládá přístup kauzální, že se soustřeďují hlavně na hledání a zkoumání příčinných souvislostí v hospodářském dění
a že jim uniká poznání smyslu a efektivnosti hospodářského jednání. Z tohoto hlediska podrobně analyzoval principy rovnovážného působení tržní ekonomiky. Engliš byl přesvědčeným liberálem, který hledal orientaci a možnosti sociální politiky výlučně na individualistickém základě. „Individualisticko-kapitalistická soustava je zárukou hospodářského a technického pokroku, protože rozpoutává hospodářský boj, z něhož vítězně vychází ten, kdo dovede dáti, co nedovede dáti jiný, ať je to nové zboží nebo lepší nebo levnější, a kdo tedy je nositelem hospodářského pokroku... Vzniká z volné soutěže a z přirozené ceny, přináší maximum produktivity, maximum nejlevnější výroby a každá umělá výsun (např. ▲
Politických vězňů 10 110 00 Praha 1 Tel./fax: 222 192 406 e-mail:
[email protected] www.cepin.cz
Letos si připomínáme 125. výročí narození Karla Engliše (17. srpna 1880) a zamýšlíme se znovu nad jeho obdivuhodným přínosem pro moderní ekonomickou vědu a pro utváření praktické finanční a měnové politiky prvního Československa. Patří mezi představitele naší nedávné historie, kteří se k nám - po půlstoletí pokusů vymazat je z našeho vědomí – svým myšlením, svými názory i svými zkušenostmi stále vracejí a oslovují nás nejen v poloze ryze odborné či politické, ale i v poloze mravní. Kdokoli studuje dějiny českého ekonomického myšlení, každý bez pochyby a bez velkého rozmýšlení na otázku, koho zařadit mezi nejvýznamnější české ekonomy, uvede Karla Engliše. A navíc byl jediným z českých ekonomů, který v sobě spojoval roli originálního ekonomického teoretika s úspěšnou činností významného pragmatického politika.
LETNÍ GRAF CEPU Přísnost pracovního práva O - nejmenší regulace, 6 - největší regulace)
Pramen: OECD Employment Outlook
NEWSLETTER – červenec –srpen / 2005 ho tlaku vyvolávaného tehdy zhodnocováním zlata v průběhu světové hospodářské krize. Neústupně střežil neutrální měnovou politiku a nezávislost Národní banky.
Veřejné funkce K této vědecké angažovanosti přistupovalo náročné a vyčerpávající zatížení veřejnými funkcemi. Jeho teoretická erudice, pracovitost, stále jakoby nevyčerpatelná energie a zároveň osobní pevnost a nezištnost mu vytvářely vysokou neformální autoritu. Získal jako odborník plnou důvěru dvou velkých politických osobností své doby – prezidenta T. G. Masaryka a předsedy vlády Antonína Švehly. Engliš byl v šesti vládách – střídavě od
Socialističtí kritici Englišova vědecká i praktická činnost byla pochopitelně i předmětem trvalé kritiky názorových odpůrců z nejrůznějších stran a skupin – jednou keynesovců, jindy socialistů, jednou se strany průmyslu nebo bank, jindy se strany zemědělců nebo státních zaměstnanců atd. Už v prvních poválečných měsících silně ovlivnil svými názory vedení Strany národní demokracie, která tehdy měla rozhodující vliv na řízení státu v situaci, kdy se začaly i u nás prosazovat socialistické představy. Při projednávání jejího programu na ustavujícím sjezdu v březnu 1919 Engliš ve svém obšírném a národohospodářsky pojatém projevu radikálně vystoupil proti těmto tendencím. „Nemůžeme vplout do socialistických vod, do neznámých utopií. Chceme budovati společenský řád na své odpovědnosti... Zaveďte socialistický společenský řád a každý bude chtíti co nejvíce bráti a co nejméně dávati.“ (Karel Engliš: Naše hospodářská a sociální práce, 1919). Později se Engliš dostal do rozporů s vedením národnědemokratické strany v řadě ekonomických otázek, až v roce 1925 vystoupil ze strany a dokonce se vzdal svého poslaneckého mandátu. Vystupoval pak výlučně jako ekonomický odborník. I to svědčí o jeho morálních kvalitách.
Englišova vědecká i praktická činnost byla pochopitelně i předmětem trvalé kritiky názorových odpůrců z nejrůznějších stran a skupin – jednou keynesovců, jindy socialistů. roku 1920 do roku 1931 – ministrem financí a v letech 1934 až 1939 guvernérem Národní banky československé. Měl nesporný podíl na stabilizaci měnových a finančních poměrů Československa v tehdejší nejisté Evropě, když se naše země stala pro cizinu ostrovem důvěry. Stačí připomenout jeho boj už počátkem 20. let za stabilizaci kupní síly koruny proti původní Rašínově deflační koncepci. V druhé polovině 20. let provedl jako ministr financí radikální reformu struktury státního rozpočtu a daňové soustavy. Šlo mu o to, aby příjmové a výdajové položky rozpočtu byly uspořádány podle funkcí a smyslu vládní hospodářské politiky, aby rozpočet nebyl součtem jakýchkoliv příjmů a výdajů, ale aby byl sestaven ve struktuře funkčně, účelově transparentní a podle toho posuzována jeho rovnováha. Na počátku 30. let prosadil odklon Československa od zemí tzv. zlatého bloku, devalvaci koruny a tím překonání těžkého deflační-
cizovaly mu mladou inteligenci“ a že žádají, aby „zaručil, že bude prosazovat ve vysokoškolském životě politiku vlády Klementa Gottwalda“. Engliš samozřejmě musel rezignovat a jeho další osud byl jednoznačný. Už krátce po únoru vydali ministr informací Václav Kopecký a ministr školství Zdeněk Nejedlý svůj pověstný in-
Kdyby v té době už byla ustavena Nobelova cena za ekonomii, že by Karel Engliš byl jedním z vážných kandidátů. dex autorů, jejichž díla musela být vyřazena z veřejných a školních knihoven; pod písmenem „E“ bylo uvedeno stručně „Engliš Karel: všechny spisy“. A kaceřovaný vědec dostal později strohý úřední výměr opustit do čtrnácti dnů Prahu, byl mu odňat starobní důchod a nahrazen směšnou „sociální výpomocí“, byly mu odebrány potravinové lístky, byly domovní prohlídky atd. Zemřel v roce 1961 v nuzných pod-
mínkách v rodné Hrabyni u Opavy. Jeho vědecký literární odkaz je impozantní – přes 80 knih a větších monografických studií, z toho hlavní práce v překladech do němčiny a některé menší do angličtiny. A téměř nepřehledná řada úvah, polemik a projevů. Nepochybuji, kdyby v té době už byla ustavena Nobelova cena za ekonomii, že by Karel Engliš byl jedním z vážných kandidátů. Taková byla historie velkého českého ekonoma – vědce i politika Karla Engliše. Jeho schopnost jasně formulovat teoretické i praktické problémy politické ekonomie, jeho snaha o pojmovou a názorovou čistotu, jeho přístup k jasnému řešení, a to vždycky ve spojení se smyslem pro realitu, aby se nestal izolovaným vědcem, jeho charakterová čistota – to všechno může být právě pro naši současnost inspirací, chceme-li dobře zvládat teoretické i praktické problémy, s kterými se setkáváme nejen ve vědecké a politické, ale i v morální úrovni.
NOVINKA
Impozantní odkaz Englišův osud byl ostatně věrným odrazem tragédie doby. Na podzim 1947 byl zvolen rektorem Karlovy univerzity, ale už dva dny po únorovém puči 1948 sdělil předseda tzv. Akčního výboru pražských vysokých škol Jiří Pelikán písemně profesoru Englišovi, že nemohou „připustit, aby se i nadále vysoké školy hlásily k posluhování ideologii kapitalistické reakce, škodily našemu lidu a od-
CEP nabízí sborník č. 41/2005 „Sto let od narození Václava Černého“, do něhož přispěli Miloslav Bednář, Jiří Brabec, Josef Mlejnek, Libuše Benešová, Anna Jonáková, Jiří Peňás, Dalibor Plichta a Vendula Běláčková. Do příloh editor Marek Loužek zařadil zařazeny eseje z válečného období „Eseje a mravnost“, „Umělec a dílo“ a „Osobnost a dílo“. Předmluvu ke sborníku napsal Václav Klaus. Cena na dobírku: 89 Kč, 119 stran.
objednávky na www.cepin.cz tel. 222 192 406 • e-mail:
[email protected] 2
■
normou) od přirozené ceny nejen vychýlí rovnováhu, nýbrž také sníží produktivitu celku“. (V „Soustavě národního hospodářství“, 1938, sv. I, str. 601 – 602).
NEWSLETTER – červenec –srpen / 2005
Přepisování dějin a prožitkoměr milionů bil mnohem později, neznamená, že jeho pojetí je automaticky a ve všem lepší, nebo více objektivní. I jeho pojetí bylo formováno jeho osobními zkušenostmi a jeho filosofií a kontextem jeho doby. Historie sama proto není objektivní ani neobjektivní. Je to studium událostí, které se objektivně staly. Její interpretace je procesem, ve kterém se její student snaží co nejvíce objektivitě přiblížit. Každý historik historii vykládá z hlediska své (nebo jeho soudobé) ideologie, své (nebo jeho soudobé) morálky, nebo své (nebo jeho soudobé) náboženské víry (nebo atheismu). Pokud se však některý z těchto faktorů stane rozhodujícím faktorem jeho interpretace, a pokud přestane přihlížet k objektivním faktům a reinterpretuje, nebo potlačuje jejich význam, pak už historii nepíše, ale přepisuje. Pokud například studuji historii inkvizice, nemohu jednoduše nebrat do úvahy středověké náboženské cítění, a vliv víry na miliony středověkých obyvatel Evropy, protože neexistuje „věrometr“ a „pocitometr“ milionů. Pokud tak činím, nemohu se nikdy dopátrat objektivních příčin, které k jejímu vzniku vedly, a nemohu jí nikdy objektivně hodnotit. To, že nežiji ve středověku, neznamená, že nemám „právo“ posuzovat inkvizici v kontextu středověku. Klade mi to jen povinnost v mém hodnocení co nejobjektivněji a nejúplněji uplatnit dostupné poznatky o středověkém životě a středověkých dějinách. Středověká víra a její význam pro každodenní život evropských obyvatel je historickou skutečností. Není hypotézou, není uměle vytvořenou teorií, kterou si dnešní historik pokouší vysvětlit některé jevy středověkého života. Je reálným faktorem, který musí být při interpretaci středověké historie brán do úvahy v jeho soudobém kontextu, bez ohledu na rozdíl mezi
Tomáš Haas manažerský konzultant, žije v Kanadě Historie může být a často je přepisována. V mém jednom, ještě bohudík neukončeném životě, jsem zažil pokusů o její přepis hned několik. Smyslem článku je vyjádřit se ke sporu o dějiny, který se otevřel mezi českým prezidentem a některými českými historiky (Emanuel Mandler, Bohumil Doležal) na stránkách denního tisku.
Říci, že se náhle z nebe snesl president Beneš a jeho dekrety, že většina jeho současníků (včetně všech spojenců) je bez objektivních příčin bezdůvodně, přijala a uskutečnila, je lež. k extrémním interpretacím, kterým říkáme „přepisování historie“. Díky marxistické dialektice se tak často z obětí stanou viníci a naopak. Tři kontexty dějin Historie je studium událostí a snaha o zjištění jejich objektivních příčin a následků. Kdyby tomu tak nebylo, nejednalo by se o historii, ale o chronologii, o seznam nesouvisejících událostí, které nastaly izolovaně, bez ohledu na jejich příčiny a důsledky. Pro interpretaci historie existují tři kontexty. Jde za prvé o to, čemu říkáme historický kontext doby, kdy událost nastala. Za druhé je to kontext doby, kdy byla historie psána. A za třetí je to i subjektivní historikův kontext. Studium Palackého Dějin nás naučí něco o historických událostech, o kterých píše, něco o období národního obrození, které ovlivnilo jeho interpretaci, a něco o samotném autoru, o historikovi Palackém. Navíc je zde i dobový a subjektivní kontext kritika, který Palackého studuje a interpretuje, případně kritizuje, dnes. I to je řetěz souvisejících příčin a důsledků. To, že je Palacký interpretován a kritizován i dnes, po více než sto letech, je důkazem kvality jeho díla, je důkazem toho, že ovlivnilo generace nástupců. Totéž se dá říci i o jeho největším kritiku Pekařovi. Oba přinesli svou vlastní interpretaci dějin, a to, že Pekař půso-
Pocity miliónů Stejně tak nemohu odmítnout „pocity miliónů“ které vedly k událostem během a po konci druhé světové války. Pokud to dělám, pak „přepisuji historii“, vykládám ji v současném kontextu a z hlediska dnešní morálky a dnešního pojetí práva. Uplatňovat na válku a její bezprostřední následky zjednodušeně dnešní mravní zásady a pojmy nevede k ničemu. Byl snad spravedlivý osud desetitisíců, možný statisíců německých dětí, které se, hladové a bez přístřeší, pohybovaly v troskách německých měst v prvních poválečných měsících a letech?
Pro interpretaci historie existují tři kontexty. Jde za prvé o to, čemu říkáme historický kontext doby, kdy událost nastala. Za druhé je to kontext doby, kdy byla historie psána. A za třetí je to i subjektivní historikův kontext. Dnes se objevují pokusy historii přehodnocovat. Objevují se obvinění a názory, že Winston Churchill, na kterého Britové a osvobozené evropské národy dodnes pohlíží jako na jednu z největších osobností bohaté britské a evropské historie pro to, jak dokázal stmelit a vést národ, by měl být prohlášen za válečného zločince. Jeho vedení války by údajně mělo být přehodnoceno, protože v druhé části války, kdy se Anglie vzpamatovala z počátečních porážek a ztrát a převzala ofenzívu, se stejné a větší sprchy bomb snášely i na německá města, z britských bombardérů. Před několika týdny jsme byli svědky toho, že komisařka Evropské unie pro komunikaci navštívila Terezín, kde pronesla řeč o příčinách a vinících tragedie která se během války v tomto místě udála. Dokázala se při tom vy-
▲
Historická fakta To, že byla druhá světová válka a všechny události, které k ní vedly, je nezměnitelný historický fakt. To, že byli Němci po válce z Československé republiky odsunuti, je nezměnitelný historický fakt. Tvrdit, že tyto události spolu nesouvisí, že odsun nebyl následkem předchozích dějů, je lež. Tvrdit, že osmého května 1945 podepsalo Německo kapitulaci, a náhle začala nová a čistá stránka dějin, že se lidstvo probudilo devátého ráno bez vědomí událostí, které byly v živé paměti milionů současníků, kteří byli, v různé míře, jejich obětí, není pravda. Říci, že se náhle z nebe snesl president Beneš a jeho dekrety, že většina jeho současníků (včetně všech spojenců) je bez objektivních příčin bezdůvodně, přijala a uskutečnila, je lež. Nevím o nikom, kdo tvrdí, že odsun byla „historická nevyhnutelnost“. Došlo k němu proto, že byl nejen následkem předchozích událostí „ovlivnitelných lidmi“, ale i proto, že existovaly „pocity miliónů“. Tyto pocity, mimo jiné, vedly i k tehdejší obecné toleranci těch nepochybných excesů a zločinů. I to je historický fakt, a je nutné jej zahrnout mezi objektivní faktory, které při hodnocení tohoto historického období uplatňujeme. Je to část toho, čemu se říká historický kontext událostí. To, že historie je řetězem spolu navzájem souvisejících skutečností a událostí, jejich příčin a jejich důsledků, není
marxistické pojetí dějin. Marxismus a dialektika vstupuje do hry až při interpretaci těchto skutečností, jejich důsledků a příčin – při interpretaci historie. Jako každá extrémní ideologie vede
jeho středověkým a dnešním pojetím.
3
NEWSLETTER – červenec –srpen / 2005 hnout jediné zmínce o nacismu. Viníkem jsme podle paní komisařky my všichni.Vina se relativizuje, historie je pomalu přepisována.
Pokud chci hodnotit historii výhradně z hlediska dnešního práva a dnešního pojetí morálky, pak nemohu přijmout ani norimberský proces.
Žádná nová „interpretace dějin“ mne nepřiměje zapomenout, že příčinou a viníkem hrůz války i jejího konce a jejich následků byl ten, kdo ji rozpoutal, nacismus a jeho stoupenci. A to i přesto, že válka měla nevinné oběti na obou stranách. ka „překonaných“, nebo dokonce „závadných“ historických souvislostí. Smyslem historie není shromáždění triviálních faktů pro společenskou hru, pro trápení žáků v základních školách, nebo pro zábavu diváků barevných historických velkofilmů a televizních seriálů. Je jím poznání historic-
Smysl historie Dějiny nejsou jen nezachytitelným oblakem mlžné páry. Historie – jako každá věda – pracuje s fakty i s teoriemi. Jako každá věda staví na souhrnu poznání minulosti i současnosti, a jako každá věda je otevřena nejen reinterpretaci dosavadních poznatků, ale
kých souvislostí a jejich významu pro pochopení dnešních událostí a dnešního vnímání světa, který nás obklopuje. Orwellův 1984 je varováním, kam až nás může zavést relativizace a subjektivní vnímání historie a její podřízení „potřebám dne“. Kam až nás může zavést nebezpečí, přepisování dějin. Já se své staré závazné interpretace dějin nevzdám. Nezavazuje mě k ní žádný oficiální výklad, žádné nařízení, žádná direktiva, žádná směrnice. Zavazují mne ty milióny obětí, a zavazují mne i ty hladové berlínské a norimberské děti žebrající v troskách. Žádná nová „interpretace dějin“ mne nepřiměje zapomenout, že příčinou a viníkem hrůz války i jejího konce a jejich následků byl ten, kdo ji rozpoutal, nacismus a jeho stoupenci. A to i přesto, že válka měla nevinné oběti na obou stranách.
NABÍZÍME
CEP nabízí knihu Jindřicha Dejmka „Československo, jeho sousedé a velmoci ve XX. století“ (2002). Autor v ní analyzuje zahraniční politiku Československa, vzestupy a pády politických utopií a vztah Československa k Polsku, Německu, Rakousku, Velké Británii, Francii, USA, Sovětskému svazu a Rusku. Součástí knihy je výběrová bibliografie k zahraniční politice československého státu a vývoj MZV a diplomacie Československa v letech 1918 až 1992. Kniha získala cenu Akademie věd ČR.
CEP nabízí zájemcům speciální sborník „Benešovy dekrety“ číslo 18/2003. Obsahuje předmluvu Václava Klause, přednášky Václava Pavlíčka, Jindřicha Dejmka a Jiřího Weigla a rozsáhlou dokumentární přílohu: I. Mnichovská dohoda a její následky, II. Mezinárodní smlouvy o poválečném uspořádání, III. Dekrety prezidenta republiky, IV. Mezistátní smlouvy po druhé světové válce a V. Nález českého Ústavního soudu k dekretům. Editory sborníku jsou Ilona Bažantová a Marek Loužek.
Cena na dobírku: 239 Kč, 384 stran.
Cena na dobírku 89 Kč, 183 stran.
objednávky na www.cepin.cz, tel. 222 192 406, e-mail:
[email protected] 4
■
Pokud chci hodnotit historii výhradně z hlediska dnešního práva a dnešního pojetí morálky, pak nemohu přijmout ani norimberský proces. To, že existuje obecně platná a uznávaná zásada nepřípustnosti právní retroaktivity, a to, že nacistické zločiny byly tak zrůdné a tak vymykající se soudobé zkušenosti, že neexistovaly zákony, podle kterých by bylo možno jejich pachatele soudit, a tyto zákony byly soudem „nadekretovány“ post factum, znamená, že nacističtí váleční zločinci byli – pokud přijme-
i jejich misinterpretaci, pokusům o přepsání poznaného, o účelové předefinování obecně platných pojmů, pokusům o reinterpretaci dobového kontextu událostí, o relativizací a potlačení z politického, nebo morálního hledis-
me takovou interpretaci – z hlediska autorova pojetí morálky a práva, odsouzeni neprávem. Nenesli následky za jimi spáchané zločiny, které vlastně nebyly zločiny ve smyslu práva, a měli by tedy být považováni ne za viníky, ale za oběti spojenecké svévole a subjektivních interpretací historie jejich soudci. Pocity miliónů, kteří válku prožili a byli jejími obětmi, ale byly brány do úvahy a jsou brány při hodnocení a oprávněnosti procesů dodnes, a kromě některých extrémistů nikdo nezpochybňuje ani rozsudky Norimberského soudu, ani následujících procesů.
NEWSLETTER – červenec –srpen / 2005
Zelená kniha budí pochybnosti* Marek Loužek Centrum pro ekonomiku a politiku Zelená kniha „Nová mezigenerační solidarita jako odpověď na demografické změny“ z pera evropského komisaře Vladimíra Špidly reaguje na aktuální problém, který trápí západní země, včetně EU. Ačkoli v analytické části nastiňuje zpráva trendy, které reálně existují, řada jejích závěrů a doporučení je pochybná. Podpora porodnosti nebude dlouhodobě fungovat a aktivní přistěhovalectví je ožehavé.
* Příspěvek na konferenci „K zelené knize – nová mezigenerační solidarita jako odpověď na demografické změny“, Senát Parlamentu ČR, 29. června 2005.
odehrávat především na národní úrovni. Není třeba, aby EU nastolila jednotný pohled na takové politicky citlivé otázky jako porodnost či přistěhovalectví. Postřeh ve zprávě, že by stárnutí populace mohlo snížit růst potenciálního produktu v EU z 2 % dnes na 1,25 % v roce 2040, je správný. Blahobyt země však není dán celkovým HDP, nýbrž průměrným HDP na hlavu. Ačkoli populační růst zvyšuje absolutně hrubý domácí produkt, pokud současně nedojde k prohloubení technologického pokroku, HDP na obyvatele zůstává nezměněn.
Úskalí podpory porodnosti Zpráva vyvozuje řadu mylných doporučení v oblasti veřejných politik. Nelze souhlasit s názorem, že chce-li Evropa zvrátit směřování k demografickému poklesu, měla by více podporovat rodiny prostřednictvím veřejných zdrojů. Zní to kacířsky, ale děti se rodí spíše z chudoby než bohatství. Pokles plodnosti na Západě je přirozený, protože stoupla hodnota volného času lidí. Výrok, že Evropané nemají tolik dětí, kolik by chtěli, je zavádějící. Lidé nemají tolik dětí, kolik by chtěli, stejně jako nemají tolik rohlíků, automobilů, televizorů či výletů k moři – jednoduše proto, že jejich rozpočet je omezený.
Strach z „vymírání“ Oblíbeným strašákem populačních studií, včetně Zelené zprávy, je postupné „vymírání“ evropské populace. Základní scénář projekce evropské populace do roku 2050, kterou Zelená zpráva přináší, ukazuje, že by mezi léty 2005 až 2050 počet obyvatel měl snížit o 2,1 %. Pro takové dlouhé období nejde o žádnou tragédii. Strach, že by kvůli tomu byly evropské země byly chudší, je zbytečný.
Kdyby byly náklady na pořízení spotřebních komodit či dětí nulové, lidé by jich měli nepochybně víc. Jenže člověk nežije ve vysněném světě, nýbrž na Zemi. Lze souhlasit s doporučením ve zprávě, že je třeba pokračovat v modernizaci systémů sociální ochrany, zejména důchodových. Představa o tom, jak to zajistit, by se zřejmě lišila od evropského komisaře. Zpráva vůbec nezmiňuje, že k poklesu porodnosti v Evropské unii přispívá povinné důchodové pojištění. Privatizace důchodového systému by byla efektivním nástrojem zabrždění poklesu plodnosti. Snít o sociální politice jako nástroji zastavení poklesu porodnosti je neodpovědné. Zcela iluzorní je důraz na rovnost mužů a žen jako prostředek zastavení porodnosti. Podpora ženské emancipace stojí v jasném konfliktu s přáním zvýšit porodnost. Nejvíce dětí se rodí v tradičních rodinách, nikoli moderních či postmoderních. Vysněný „gender mainstreaming“ proto nemůže demografický vývoj zlepšit, nýbrž spíše zhoršit. Náklady přistěhovalectví Jako červená nit se Špidlovou zprávou line podpora ▲
Žádný převratný objev V analytické části je zpráva zajímavá, i když nijak originální. O populačním vývoji informuje řad demografických studií z posledních let. Informace, že počet dětí od 0-14 let v létech 2005–2050 poklesne o téměř pětinu (o 14 miliónů), nepřekvapuje. Stejně tak zpráva, že seniorů mezi 65 a 79 lety přibude o 44 %, tj. 25 milionů a velmi starých lidí nad 80 let dokonce o 180 %, tj. 34 miliónů, není převratná. Rozdělení věkové struktury populace se v příštím půlstoletí nepochybně změní. Podíl dětí do 14 let mezi léty 2000 a 2050 klesne ze 17 % na 13,3 % (viz tabulka). Naopak vzroste podíl starších osob 65-79 let z 12,3 % na 18,5 %. Počet nejstarších, tj. lidí nad 80 let, vzroste z 3,4 % na 11,8 %. To vyvolá tlak na veřejné rozpočty v členských státech EU: mohly by klesnout výdaje na školství a naopak vzrostou náklady na penzijní systém. Vývoj v jednotlivých zemích je však odlišný. V některých je „stárnutí“ populace rychlejší, v jiných pomalejší. Různý vývoj v členských zemích EU zpochybňuje smysluplnost jednotného evropského „musteru“ na populační otázky. Diskuse o demografickém vývoji by se měla
Jednotlivci může být úplně jedno, zda v Evropské unii žije 450 nebo 400 miliónů spoluobčanů. Kdyby kvůli stárnutí populace hrozilo snížení životní úrovně nebo omezení osobních svobod, bylo by o čem diskutovat. Jenže nic takového se neděje. Rozhodování o počtu dětí je soukromou záležitostí individuálních párů. Trvejme na tom, aby Evropská komise řešila skutečné problémy a nesnažila se poroučet větru – dešti.
Základní scénář Eurostatu, EU -25 (v závorce v tisících)
2005–2050
2005–2010
2010–2030
2030–2050
Obyvatelstvo celkem
–2,1% (–9642)
+1,2% (+5444)
+1,1% (+4980)
–4,3% (–20066)
Děti (0–14)
–19,4% (–14415)
–3,2% (–2391)
–8,9% (–6411)
–8,6% (–5612)
Mladí lidé (15–24)
–25,0% (–14441)
–4,3% (–2488)
–12,3% (–6815)
–10,6% (–5139)
Mladí dospělí (25–39)
–25,8% (–25683)
–4,1% (–4037)
–16,0% (–15271)
–8,0% (–6375)
Dospělí (40–54)
–19,5% (–19125)
+4,2% (+4170)
–10,0% (–10267)
–14,1% (–13027)
Starší pracovníci (55–64)
+8,7% (+4538)
+9,6% (+5024)
+15,5% (+8832)
–14,1% (–9318)
Senioři (65–79)
+44,1% (+25458)
+3,4% (+1938)
+37,4% (+22301)
+1,5% (+1219)
Velmi staří lidé (80+)
+180,5% (+34026)
+17,1% (+3229)
+57,1% (+12610)
+52,4% (+18187)
Pramen: Zelená kniha Evropské komise, 2005.
5
NEWSLETTER – červenec –srpen / 2005 Většina přistěhovalců se nemusí evropskému prostředí přizpůsobit a mohou vytvářet ghetta, místo aby se integrovali. Na celém území EU platí volný pohyb osob. I když je dočasně omezený přechodnými obdobími, jednou se naplní, protože jde o jeden ze základních pilířů ES. Proto je tak důležitá debata o rozšíření – kam až hranice EU mají sahat. Vůči obyvatelům ze třetích zemí by místo aktivní imigrační politiky nebo plošných kvót bylo smysluplnější tržní řešení – např. prodej imigračních poukázek.
nahradit strukturální reformy. V jistém smyslu může problémy spojené se stárnutím ještě vyostřit, když se zjistí, že chudí imigranti z Asie, Číny či Afriky jednou rovněž zestárnou a budou chtít od evropských států zajištění ve stáří. Nárůst muslimů v Evropě navíc může narušit tradiční evropskou identitu založenou na křesťanských hodnotách. Zvýšení podílu muslimů a snížení podílu křesťanů může vyústit ke „kulturnímu boji“, ne nepodobnému kulturnímu boji mezi různými denominacemi v minulých staletích.
Závěr Mezigenerační solidarita, o níž „Zelená kniha“ hovoří, nemůže být povinná. Povinná solidarita není solidaritou. Evropská komise by se do demografického vývoje neměla míchat. Pokud i přesto chce tuto otázku „řešit“, měla by doporučit členským zemím privatizovat důchodový systém, aby se obnovila skutečná, dobrovolná solidarita mezi lidmi. To pomůže demografickému vývoji víc než sociální politika či gender mainstreaming.
NABÍZÍME
CEP nabízí sborník č. 39/2005 „Měříme správně HDP?“, do něhož přispěli Jan Fischer, Stanislava Janáčková, Miroslav Singer, Stanislava Hronová, Richard Hindels, Eva Zamrazilová, Karel Dyba, Vladimír Tomšík, Jan Kubíček, Jakub Fischer, Kirsten Lommatzschová, a Vladimír Benáček. Předmluvu ke sborníku napsal Václav Klaus. Editorem je Marek Loužek.
CEP nabízí knihu Marka Loužka „Populační ekonomie“. Studie nastiňuje makroekonomické aspekty porodnosti, mikroekonomické základy reprodukčního rozhodování, historii populačních politik a teoreticky a empiricky testuje účinnost pronatalitních politik. Jejím závěrem je, že propopulační politika je neúčinná, nebo účinná pouze krátkodobě. Předmluvu ke knize napsal Václav Klaus.
Cena na dobírku: 89 Kč, 122 stran.
Cena na dobírku: 139 Kč, 152 stran.
objednávky na www.cepin.cz, tel. 222 192 406, e-mail:
[email protected]
PŘEDPLATNÉ CEPU Nejjednodušší způsob, jak za výhodnou cenu dostávat pravidelně Newsletter, sborníky CEPu a pozvánky na semináře BLIŽŠÍ INFORMACE NA:
www.cepin.cz • tel. 222 192 406 6
■
přistěhovalectví. Řešení „demografické krize“ v Evropě pomocí přistěhovalectví je ožehavé. Přistěhovalectví může ústit do kulturních konfliktů. Přistěhovalci jsou často lidé chudí, takže nepřispívají do státní kasy členských zemí tolik jako průměrný občan. Náklady jejich integrace nejsou nulové. Prosazovat proto aktivní imigrační politiku EU je proto krátkozraké. Ačkoli přistěhovalectví může krátko- a možná střednědobě tlumit pokles počtu obyvatel, nemůže samo o sobě vyřešit problémy vyplývající ze stárnutí obyvatelstva či
NEWSLETTER – červenec –srpen / 2005
ZPRÁVA ZE SEMINÁŘE
Postdemokracie – naděje nebo hrozba? V úterý 12. července 2005 uspořádalo Centrum pro ekonomiku a politiku seminář s názvem „Postdemokracie – naděje nebo hrozba?“ s podtitulem spor o roli tzv. nevládních organizací při správě věcí veřejných. Na panelu, který moderoval prezident Václav Klaus, vystoupili tajemník prezidenta republiky Ladislav Jakl, ředitel Greenpeace ČR Jiří Tutter, ředitel Institutu sv. Josefa Michal Semín a politolog Vít Hloušek z Masarykovy univerzity v Brně. Ladislav Jakl označil postdemokracii za hrozbu. Demokracie je podle něj jedna z forem kolektivního rozhodování a má tendenci neustále zasahovat i do individuální sféry. Za měkkou formu postdemokracie Jakl považuje ekologické organizace zasahující do stavebního řízení či kolektivní smlouvy rozšiřující svou platnost i pro nečleny odborů. Tvrdou formu postdemokracie vidí v požadavku přímého podílu na rozhodování. Mezi státem a občanem nemusí být podle řečníka žádný zprostředkovatel.
Jiří Tutter zdůraznil, že nevládní organizace (NGO) existují po desetiletí či staletí. Business a politika mají společné zájmy – diktaturu ve společnosti. Tutter kritizoval „totalitu“ ekonomů, které zajímají pouze čísla, kvantita, nikoli člověk. Cílem Greenpeace je podle něj pravda, svoboda a spravedlnost. Nevládní organizace nepotřebují mandát, ale mají právo na vyjádření názoru. Obavy z nich mají podle Tuttera stranické aparáty, které mají monopol na témata. Společnost je nemocná, politika zneužívá mlčící většiny. Michal Semín rozebral aspekty veřejného působení NGO. Zatímco účelem státu je zajištění obecného blaha, účelem NGO je sledování partikulárních zájmů. NGO nemají mít přímý podíl na rozhodovacích procesech, protože jsou méně transparentní, jsou vystaveny menší veřejné kontrole a předkládají radikální, sociálně inženýrské projekty. Semín kritizoval fungování OSN a její snahu po vytvoření globální moci. Není podle něj znám mecha-
nismus, jak jsou do komor v rámci OSN či EU vybíráni zástupci tzv. občanské společnosti. Vít Hloušek přiznal, že společenské vědy mají problém s pojmem občanské společnosti. Zdůraznil autonomii sfér – tržní ekonomiky, demokratické politiky a zprostředkujících institucí. Tzv. občanská společnost může podle Hlouška ukrajovat z autonomie politiky, podobně jako politika může ukrajovat z autonomie občanů. Zatímco demokratická politika čerpá svou legitimitu z voleb, mandát sdružení v rámci tzv. občanské společnosti je slabší. Václav Klaus poznamenal, že pojem občanské společnosti je zprofanovaný a nelze jej používat neutrálním, analytickým, způsobem. Smysluplnější a jednoznačnější je koncept svobodné společnosti. Vystoupení Tuttera označil za pokus o provokaci; pokud bylo míněno vážně, je nebezpečí NGOismu větší, než si původně myslel. Prezident zdůraznil rozdíl mezi nevládními organizacemi jako tako-
vými a NGOismem jako politickou ideologií. Jefim Fištejn obhajoval pojem občanské společnosti v širokém smyslu. Eva Tylová ze sdružení Zelený Kruh namítla, že NGO nemají reálný podíl na moci. Miloslav Bednář připomněl roli politických stran jako filtru či zprostředkujícího článku mezi občanem a státem. Podle Alexandra Iliče je demokracie nedokonalá, ale je lepší než cokoli ostatní. Nadnárodní instituce jsou podle něj nebezpečné, protože odpovědnost politiků se zmenšuje. Ladislav Jakl v závěru odmítl občanskou společnost jako neutrální termín. Jiří Tutter varoval před úzkým propojením businessu a politiky. Michal Semín upozornil na problém korupce v NGO; je podle něj paradoxní, že organizace, které se nazývají nevládní, pobírají dotace ze státního rozpočtu. Podle Víta Hlouška je více odpovědnosti v liberální demokracii než postdemokracii; česká demokracie podle něj funguje dobře. ML
NABÍZÍME CEP nabízí sborník č. 27/2003 „Sto let od narození George Orwella“. Těžiště publikace tvoří texty ze semináře z 23. června 2003, na němž vystoupili Benjamin Kuras, Ladislav Jakl a Zdeněk Zbořil. Zaznamenán je článek prezidenta ČR Václava Klause o Orwellovi z LN. Doplňkové texty napsali Ladislav Nagy, Jeroným Janíček, Milan Knížák, Jan Kapoun a Michaela Procházková. Editor Marek Loužek do sborníku zařadil výňatky z díla George Orwella – „1984“ i „Farmy zvířat“.
CEP nabízí sborník č. 38/2005 „Patnáct let od 17. listopadu 1989“. Těžiště sborníku tvoří texty ze semináře ze dne 16. 11. 2004, na němž vystoupili: Marek Benda, Václav Klaus ml., Miroslav Singer, Bohumil Pečinka a Jan Vidím. Doplňové texty napsali Stanislav Balík, Miloslav Bednář, Oskar Krejčí, Karel Steigerwald a Marek Loužek. V příloze jsou uvedeny tři projevy prezidenta Václava Klause o vyrovnání se s minulostí. Editorem sborníku je Marek Loužek.
Cena na dobírku: 89 Kč, 80 stran.
Cena na dobírku: 89 Kč, 94 stran.
objednávky na www.cepin.cz • tel. 222 192 406 • e-mail:
[email protected] 7
NEWSLETTER – červenec –srpen / 2005
MÝM NESMIŘITELNÝM EURO-OPONENTŮM
Václav Klaus co jsme po něm chtěli. Asi je zbabělý, nemá argumenty. Navíc, zneužívá svůj úřad. VK: Prezident České republiky má jako občan rovněž své – ústavní Listinou základních práv a svobod – zaručené právo „vyjadřovat své názory slovem, písmem, ., jakož i svobodně rozšiřovat ideje a informace“. Obhájce ústavy: Ti, kteří návrh Ústavy EU ve Francii odmítli, by měli říct, co tímto postojem zamýšlejí. Měli by podat svým evropským partnerům vysvětlení. VK: Potvrdilo se, co dlouhou dobu tvrdím, že je hluboká propast mezi evropskou politickou elitou a názory normálních Evropanů. A tuto propast francouzské a holandské referendum jasně ukázalo. Obhájce ústavy: Pouhých čtyřicet pět procent Francouzů vědělo, o čem hlasuje. Bylo by možné těch zbývajících padesát pět procent odsuzovat? Ne, vždyť „nevěděli, co činí.“ VK: Odmítnutí návrhu Ústavy francouzskými a holandskými voliči je třeba respektovat jako rozhodnutí občanů suverénních států, učiněná nanejvýš demokratickým způsobem. Obhájce ústavy: V ratifikaci musíme pokračovat. Jak je vidět, bude potřebné prodloužit původně dohodnuté období ratifikace a v zemích, v nichž nebyl návrh Ústavy EU schválen napoprvé, schvalovat ho tak dlouho, dokud výsledkem nebude přijetí návrhu. VK: Návrh Ústavy EU v této verzi je už věcí minulosti. Úsměvné pokusy některých evropských politiků tvářit se, jako kdyby to nebyla pravda a výsledky referend bagatelizovat, jsou marné a zbytečné.
obávám se, budeme svědky i v následujících týdnech a měsících. Vím dobře, že občanům České republiky osud jejich země není lhostejný. Vím, že budou pozorně zvažovat dopady evropské ústavy na státoprávní uspořádání své země. Vím, že jim na budoucí podobě české státnosti a na naší 15 let trvající svobodě a demokracii skutečně záleží. Proto by celá tato diskuse měla mít úplně jiný charakter.
■
V dnešní době se nám už na hromadily první zkušenosti z naší domácí, tak typicky české diskuse návrhu Ústavy Evropské unie. Politici poskytují rozhovory, píší články, některým z nich dokonce vycházejí i knihy, došlo k prvním urážkám i k velmi neomaleným osobním útokům. Ohlédneme-li se na poslední týdny a měsíce, není obtížné vidět, jakým směrem se jedna strana, zastánci Ústavy EU, tuto diskusi snaží vést. Zkusme to shrnout, aniž by – doufejme – šlo o karikaturu. Dnešní „ústavní diskuse“ u nás vypadá z mého pohledu zhruba takto: VK: Podle článku AB návrhu Ústavy EU by se jejím přijetím v Evropě i v České republice stalo to a to. Obhájce ústavy: VK je nacionalista, který se vzhlíží v definicích národa z 19. století. VK: Článek LM návrhu Ústavy říká navíc to a to, což je velmi závažné pro naši státnost. Debatujme, prosím, věcně. Obhájce ústavy: Je smutné, že VK chce naši zemi vést do slepé uličky izolace. Jedná proti zájmům České republiky. VK: Ohrazuji se proti nálepkování a osobním útokům. To, co jsem říkal, dále dokládá článek XY. Obhájce ústavy: VK není schopný věcně diskutovat, pořád jen okřikuje a napomíná své protivníky. Vyzýváme ho, aby se konečně polepšil a vyslyšel naše rady. VK: Už jsem argumentoval pomocí článků AB, LM a XY a se zájmem čekám na argumenty protistrany. Osobní rovinu útoků nepřijímám. Obhájce ústavy: VK nevykonává svůj úřad v zájmu všeho lidu, rozděluje společnost, zatím neřekl nic z toho,
Obhájce ústavy: Nebude-li tato Ústava přijata všemi zeměmi EU, je ohrožena nejen jednotná měna Euro, ale nepochybně i mír, stabilita a bezpečnost v Evropě. VK: Naplnily se mé nejhorší obavy, že svou přehnanou ambiciózností evropská Ústava ke sjednocení Evropy nepřispěje, ale že proces evropské integrace naopak poškodí. To pro nikoho z nás není žádným vítězstvím. A tak dále, pořád dokola. A dalších dílů tohoto seriálu,
NABÍZÍME CEP nabízí novou publikaci „Řekneme své ano nebo ne evropské ústavě“ s předmluvou Václava Klause. Knížka obsahuje „Analýzu smlouvy o ústavě pro Evropu, která Evropskou unii přeměňuje v evropský stát“, z pera irského profesora Anthony Coughlana z EU Research and Information Centre. Publikace se umístila na prvním místě mezi českými bestsellery v oblasti naučné literatury. Cena na dobírku: 69 Kč, 58 stran. CEP nabízí druhé, doplněné vydání knihy Úskalí evropské integrace, jejímž autorem je Petr Mach. Probíhající evropská integrace má přínosy i náklady, přičemž náklady mohou převážit. Polovina knihy se zabývá důsledky zavádění jednotné evropské měny eura a polovina dalšími aspekty politického a ekonomického sjednocování Evropy. K publikaci napsal předmluvu Václav Klaus. Cena na dobírku: 89 Kč, 96 stran.
objednávky na www.cepin.cz tel. 222 192 406 • e-mail:
[email protected] 8
