DUBEN 2006
Uvažujme o Evropě pragmaticky a racionálně*
Václav Klaus
Václav Klaus: Uvažujme o Evropě pragmaticky a racionálně Miroslav Petříček: Sto let od narození Samuela Becketta Stanislava Janáčková: Malá glosa k Putinově návštěvě Michal Petřík: Zelení jsou od sociální demokracie nalevo
Politických vězňů 10 110 00 Praha 1 Tel./fax: 222 192 406 e-mail:
[email protected] www.cepin.cz CEP – Newsletter Centra pro ekonomiku a politiku Registrace MK ČR E 11024
Italská zkušenost Měl bych vysvětlit, kde jsem se s italštinou prvně setkal. Před čtyřiceti lety jsem strávil pět měsíců v Neapoli, kde jsem studoval na ISVE, na Institutu pro studium ekonomického rozvoje, bohužel nikoli v italštině, ale v angličtině. Tento institut organizoval postgraduální studia pro mladé cizince, kteří potenciálně v budoucnu mohou získat ve svých vlastních zemích významné pozice a díky pobytu a studiu v Itálii mohou k této zemi získat velmi přátelské vztahy. Nesleduji profesionální život svých 36 spolužáků z 25 zemí světa, ale jsem přesvědčen o tom, že jsem byl pro italský stát a pro jeho daňové poplatníky v tomto smyslu dobrou investicí. Bohužel jsem se italsky dobře nenaučil, ale přesto * Česká verze projevu prezidenta Václava Klause při udělení čestné profesury na Univerzitě v Trentu, Itálie, 10. března 206.
jsem přesvědčen, že je správné, abych v Trentu mluvil italsky. Moje dnešní přednáška nemá českou verzi a byla psána přímo v italštině. Doufám, že bude pro Vás srozumitelná. Náhodou jsem do Trenta nepřijel z Prahy, ale z Lucemburska, kde jsem měl oficiální státní návštěvu. Vím, že mezi Čechami, Lucemburskem a Trentinem existuje zajímavý vztah. V roce 1339 český král Jan Lucemburský věnoval biskupovi z Trenta Svatováclavského orla. Tento orel se potom stal symbolem Vaší provincie. Bylo pro mne velkou radostí od předsedy vlády Vaší provincie pana Lorenzo Dellaie kopii tohoto orla dnes dostat.
Chtěl bych ještě říci, že ocenění, které od Vás dnes dostávám, není první, které jsem ve svém životě dostal. Když jsem si připravoval toto své vystoupení, ke svému velkému překvapení jsem zjistil, že jsem různé ceny tohoto typu dostal již v 19 zemích světa, ve všech kontinentech s výjimkou Afriky. Ale titul čestného profesora, který jste mi udělili, je první, který jsem dostal v Itálii. Chtěl bych ještě jednou zopakovat svůj velký dík. Toto ocenění nepřijímám pouze jako ocenění mé vlastní, ale také jako ocenění mé země, která má tradičně velmi dobré vztahy s Itálií. Občané naší země považují Itálii za zemi blízkou ▲
Jindřich Dejmek: Recenze –Soužití Čechů a Němců v ČSR
Vážený pane rektore, vážení páni děkani, profesoři, dámy a pánové, studenti, chtěl bych Vám poděkovat za toto velké ocenění, které od Vás dostávám, ale nejdříve bych chtěl říci něco jiného. Rozhodl jsem se tuto svou lectio magistralis přednést v italštině, což je ode mne velmi odvážný krok. Do dnešního dne jsem ještě nikdy italsky veřejně nemluvil. Mohu jen doufat, že nedokonalosti mé italštiny omluvíte.
DUBNOVÝ GRAF CEPU Rozkvět byrokracie v Česku Počet zaměstnanců veřejné správy (tis.)
Pramen: ČSÚ
NEWSLETTER – duben / 2006 a přátelskou. Bylo tomu tak vždycky, ale novou kvalitu do těchto vztahů přineslo naše členství v Evropské unii.
covat“ a už vůbec by to nemělo být argumentem pro konkrétní unifikační procesy v institucionální sféře. Opakuji znovu, argumentem proti intergovenmentalismu (ve prospěch supranacionalismu) a proti klasické liberální demokracii (ve prospěch postdemokracie) nesmí být Fukuyama, Huntington, Rumsfeld, ale ani představy o znovusjednocení jakési, v mystickém dávnověku jednotné Evropy, ani delorsovské sny o evropské duši, ale ani ambice dnešních evropských eurokratů (evropských politiků, byrokratů a „public intellectuals“) vymanit se ze standardních demokratických mechanismů a v kunderovském světě „nesnesitelné lehkosti bytí“ vládnout nad Evropou a hlavně nad námi všemi, kteří jejich ambice nemáme a kteří jsme ve všech těchto věcech daleko pokornější.
Dějiny neskončily Mojí hlavní historickou zkušeností je staletí trvající úsilí naší země o ubránění se germanizačním tlakům, úsilí o zbavení se podřízenosti vídeňskému centralismu, existujícímu v rámci rakouskouherské monarchie a úsilí o osvobození se z nadvlády sovětského impéria a jím organizovaného integračního uskupení politického, ekonomického i vojenského typu. Právě toto vytváří moji osobní míru citlivosti na různé integrační a unifikační, internacionální i supranacionální projekty. Navíc si nemyslím, že měl pravdu Fukuyama, když říkal, že historie skončila a naopak si myslím, že – řeknu-li to trochu nadsazeně – už se blíží „brave new world“, který nám tak přesně popsal ve své slavné antiutopii Aldous Huxley, v níž sice budou „rosy hours“, ale nikoli svoboda a demokracie. Historie (a politika, a lidské zájmy) neskončila a proto nenastává idylický stav nepolitického, technokratického, sociálně konstruktivistického celosvětového unifikačního procesu. To musí být jedním z klíčových východisek našeho uvažování. Stejně tak si nemyslím, že má evropský integrační proces předurčovat Huntingtonova vize „konfliktu civilizací“ a že má dnešní údajný konflikt islámu a západu tlačit Evropu k jinak velmi pochybné a skutečnou demokracii a svobodu vylučující unifikaci a s ní spojenou homogenizaci, harmonizaci, standardizaci s cílem být schopni silným hlasem promlouvat do tohoto konfliktu. I tento motiv směřování k „ever-closer Europe“ by měl být odmítnut jako zcela nepatřičný. Obhajoba evropského supranacionalismu by neměla být založena ani na konceptu „big is beautiful“, na snaze bojovat s hegemonií USA, na antiamerikanismu, na vyrovnávání se s chybnou Rumsfeldovou myšlenkou „staré a nové Evropy“. Ani toto by nás nemělo falešně „sjedno-
Návrat k intergovernmentalismu Uvažujme pragmaticky a racionálně. Na akademické půdě mohu použít termíny „externality“, „spillover effects“ a „veřejné statky“. Tyto efekty lidských interakcí nepochybně existují a mají mít svůj odraz v evropských institucích a legislativě. Říkám-li, že existují, neznamená to, že dominují. To, že dominují, je tezí evropeistů a evropeismu. To, že existují, je tezí mou a dalších, racionálně uvažujících Evropanů. Spor je tedy o jejich rozsah a o způsoby rozhodování o nich. Jejich rozsah je určitě menší než evropeisté tvrdí a je i menší, než co bylo v minulých letech a desetiletích přesunuto do evropské legislativy, do acquis communitaire. Unifikace rozhodování na úrovni EU proto došla dále než bylo třeba a než je racionální. Homogenizuje se, harmonizuje se a standardizuje se více než je rozumné a než je ekonomicky výhodné. Navíc zvítězila představa, že je supranacionální, tudíž většinové rozhodování lepší než rozhodování intergovernmentální, založené na jednomyslné dohodě všech. Myslím, že tím Evropa ztrácí, nikoli získává. Proto doporučuji redefini-
2
ci konceptu Evropské unie. Proto si myslím, že je třeba vrátit se k původnímu intergovernmentálnímu konceptu evropské integrace. Proto si myslím, že byl správný původní koncept integrace jako důsledného odstraňování všech druhů bariér, jako důsledná liberalizace a otevírání všech trhů (nejen v ekonomickém slova smyslu). Proto si myslím, že je třeba minimalizovat politické zásahy do lidských aktivit a když už mají být, ať jsou v dosahu voličů (tedy na úrovni obcí, regionů a států) a nikoli mimo dosah voličů (na úrovni EU). Evropská unie potřebuje změnu, potřebuje transformaci. Potřebuje návrat k liberalizačnímu modelu evropské integrace a odmítnutí harmonizačního (či homogenizačního) modelu, který dnes tvoří základ evropského uvažování. Potřebuje opustit slogan „méně národního státu, více internacionalismu“, protože stát je nezastupitelným garantem demokracie (na rozdíl od říší, impérií a svazů). Potřebuje vyvést z defenzivy evropskou mlčící většinu, která má často jiné daleko přízemnější – zájmy a starosti a která podceňuje, že právě v této chvíli dochází v Evropě k revolučnímu zvratu normálního chodu věcí. Vytvořme „organizaci evropských států“ (OES) – viz mé loňské texty v Lidových novinách, ve Financial Times a v Neue Zürcher Zeitung a začněme se seriózně zabývat detaily nezbytného transformačního procesu. Vím, že některé věci, které jsem říkal, nejsou obvyklé a že nejsou „politicky korektní“ a proto se omlouvám těm, kterých se některá moje slova dotkla. Tím se vracím k počátku mého vystoupení. Řekl jsem „že máme historickou paměť a že jsme proto citliví.někdy dokonce přecitlivělí“. Moje citlivost, moje životní zkušenost, moje studium ekonomie a dalších společenských věd, čemuž jsem věnoval celý svůj život, mne nutí říkat právě toto.Chtěl bych ještě jednou poděkovat za čestný profesorský titul, který jsem od Vás dnes dostal.
■
Evropa není EU Tím se dostávám k samotnému tématu mého vystoupení. Jeho magnificence pan rektor mi navrhl, abych ve svém vystoupení představil svou vizi Evropy, svou analýzu její současnosti, svou představu její budoucnosti. Přesně to je ostatně hlavním tématem mého dnešního života. Začnu jedním, na první pohled a pro leckoho téměř nedůležitým rozlišením mezi slovy Evropa a Evropská unie. Pro mne je to však rozlišení zásadní. Nemá se mluvit o jednom a myslet na druhé. Nemám ambice mluvit o Evropě, kritizovat Evropu, budovat Evropu, rozšiřovat Evropu. Evropa je útvar geografický (a i o tom se mohou vést spory), evolučně vzniklý a stále se přeměňující kulturně-civilizační celek (o jehož přesném vymezení také budeme vést nekonečné spory). Evropa je něco, co existuje nezávisle na našich, v čase se měnících ambicích se uvnitř něho spojovat, rozdělovat, přátelit nebo nepřátelit. Na tento celek si nikdo z nás nesmí dělat nárok, nikdo si ho nesmí přivlastňovat, nikdo od něho „nemá klíče“. Něco jiného je Evropská unie jako – v jisté chvíli a jako politický projekt vzniklé – seskupení zemí, které i přes své všechny historické, náboženské, kulturní, politické, ale i ekonomické rozdíly chtějí některé věci dělat společně. Tento projekt, jeho ambice, jeho úspěchy i neúspěchy, jeho náklady i výnosy naopak hodnotit musíme. A já to také často dělám. My všichni, teď mohu říci my všichni v Evropě, jsme byli – někdy i přímými - svědky různých integračních i desintegračních procesů. I tuto půvabnou oblast Evropy zasáhly procesy italské unifikace před jedním a půl stoletím, desintegrace Rakouska-Uherska po první světové válce, důsledky poválečného uspořádání v Evropě, nemluvě o vzniku EHS (poté ES a EU). Všichni máme svou historickou paměť a proto jsme
všichni na leccos citliví. Někdy dokonce až přecitlivělí.
NEWSLETTER – duben / 2006
Sto let od narození Samuela Becketta lává nepříjemnou otázku, zda víme, v jakém světě žijeme, zdá-li se nám beckettovský svět absurdní.
Miloslav Petříček autor přednáší na Filozofické fakultě UK Samuel Beckett, jehož sté výročí narození si letos připomínáme, se narodil 13. dubna 1906 nedaleko Dublinu. Studoval na tamnější Trinity College a záhy přesídlil do Paříže, kde se živil jako lektor angličtiny na prestižní Ecole Normale Supérieure. Ve Francii se dokonce od roku 1938 usadil natrvalo a po konci války psal francouzsky. Jeho eseje o Joyceovi a Proustovi, které psal zhruba jako pětadvacetiletý, jsou dokladem jeho znalosti literárních tradic, ať už s nimi pak ve svých vlastních dílech bude zacházet jakkoli destruktivně (ale totéž platí i o Joyceovi). První povídku napsal v roce 1929 a prvním publikovaným románem byl Murphy (1938); román Watt z roku 1945 vyšel až v roce 1953, tedy v době, kdy Beckettovo jméno proslavilo jeho Čekání na Godota (1952). Čekání na Godota Čekání na Godota je hra, která byla vedle obdobných divadelních textů Eugena Ionesca, Jeana Geneta či Arthura Adamova vnímána jako provokace realistických konvencí divadla: postavy se
chovají jako loutky, zápletka chybí (Godot nepřichází) a dialogy jsou bezobsažné, směřují často v monotónním opakování do prázdna. Nestane se vůbec nic. Podle Marka Esslina, který v roce 1962 všechny uvedené autory uspořádal právě pod označení „absurdní divadlo“, však právě to Beckettova hra ukazuje: vůbec nic se nestalo. Marné je očekávat pohnutky jednajících postav, dohadovat se o jejich psychologii, marné je čekat, jak to všechno skončí - jestliže se vůbec nic nestalo. Není se čeho zachytit, hledáme-li, jak jsme zvyklí, nějaký význam, jakýkoli. Jak ukazují samy promluvy Beckettových postav, i kdyby bylo co říci, nelze to vyjádřit, a tím méně sdělit druhým. Jenže tak jednoduché to také není. V listopadu 1957 sehráli herci sanfranciského Actor’ Workshop tuto slavnou Beckettovu hru ve věznici v San Quentinu a hra tu měla nečekaný úspěch: odsouzenci na doživotí v ní bezpečně rozpoznali svůj svět. Takzvaná „absurdní“ hra se v tomto prostředí najednou jevila jako zcela realistická. To pak vyvo-
Čekání na Godota je hra, která byla vedle obdobných divadelních textů Eugena Ionesca, Jeana Geneta či Arthura Adamova vnímána jako provokace realistických konvencí divadla V tomto ohledu se pokusil chápat Becketta i Theodor W. Adorno, když ve svém eseji ze začátku 60. let, nazvaném „Pokus porozumět Konci hry“, napsal: „Po druhé světové válce je všechno včetně znovuzrozené kultury zničeno, aniž se to ví; lidstvo vegetuje a po hromadě sutin se plazí pryč od událostí, jež jsou k nepřežití i těm, kdo je přežili.“. Avšak Beckettova „absurdita“ zjevně nechce být jen zpodobením doby, která se vymkla z kloubů. To pochopil například známý shakespearovský badatel Jan Kott, když prostřednictvím Becketta nově interpretoval Krále Leara. Beckettovi hrdinové Trosky, po nichž se plazí a jimiž se prohrabují značně poškození hrdinové becket-
tovského světa, nejsou pouze materiálního rázu. Navíc nelze nechat stranou ani svérázný, avšak nepominutelný humor, který tato hromada nakupených sutin zejména v raných prózách produkuje. Jak Murphyho, tak i trilogii Molloy (1951), Malone umírá (1952) a Nepojmenovatelný (1953) lze rovněž číst jako démonickou parodii Descartovy představy o dvou „substancích“, mysli a tělu, které jsou naprosto odlišné a pokud spolu vůbec nějak komunikují, pak pouze prostřednictvím záhadně fungující šišinky mozkové. Domyšlena do všech důsledků vypadá totiž Descartova „substance myslící“ zhruba tak, jako Murphyho duch, který se „považoval za velikou dutou kouli, hermeticky uzavřenou vnějšímu vesmíru“, který „nevylučoval nic, co by sám v sobě neuzavíral“ a který cítil, že je „ve vztahu k tělu nepropustný a nechápal, jakými cestami ke styku dochází“, takže byl přesvědčen, že „mezi oběma neexistuje přímá činnost.“ Stručně řečeno: Murphyho duch „je uzavřený, uzavřený zmatek, nepodřiditelný jakémukoliv principu změny, kromě svého vlastního, sám sobě
NABÍZÍME CEP nabízí sborník číslo 27/2003 „Sto let od narození George Orwella“. Těžiště publikace tvoří texty ze semináře z 23. června 2003, na němž vystoupili Benjamin Kuras, Ladislav Jakl a Zdeněk Zbořil. Zaznamenán je článek prezidenta ČR Václava Klause o Orwellovi z LN. Doplňkové texty napsali Ladislav Nagy, Jeroným Janíček, Milan Knížák, Jan Kapoun a Michaela Procházková. Editor Marek Loužek do sborníku zařadil výňatky z díla George Orwella – „1984“ i „Farmy zvířat“.
CEP nabízí sborník číslo 41/2005 „Sto let od narození Václava Černého“, který vzpomíná na jednoho z nejvýznamnějších českých literátů, do něhož přispěli Miloslav Bednář, Jiří Brabec, Josef Mlejnek, Libuše Benešová, Anna Jonáková, Jiří Peňás, Dalibor Plichta a Vendula Běláčková. Do příloh editor Marek Loužek zařadil zařazeny eseje z válečného období „Eseje a mravnost“, „Umělec a dílo“ a „Osobnost a dílo“. Předmluvu ke sborníku napsal Václav Klaus.
Cena: 50 Kč, 80 stran.
Cena: 50 Kč, 119 stran.
objednávky na www.cepin.cz • tel. 222 192 406 • e-mail:
[email protected] 3
NEWSLETTER – duben / 2006 stačící a nepřístupný vrtkavostem těla.“ Právě zde se asi Beckett nejvíce liší od Jamese Joyce. Joyceův jazyk je všude prostoupen kosmickou vizí, která i sebebanálnější událost zasazuje do Dějin, jejichž postup po vzoru Giambattista Vica, Kusánského a Giordana Bruna ruší protikladnost všech protikladů; každé individuální jednání je současně nadindividuální. Tato poslední všejednota prochází i slovy, která Joyce rozkládá a znovu skládá, tvoře zcela nová tak, že různé možnosti jejich čtení odkazují sice různými směry chápání, ale především naznačují poslední splynutí různého a rozdílného v jediném kosmickém rytmu, který stále znovu začíná a stále znovu končí. Katastrofa je pro Joyce takový „zvrat“, kterým to, co skončilo, začíná znovu; pro Becketta je to naopak stav, který nezačal a neskončí, a proto jsou jeho ruiny ruinami a ničím jiným, svět, v němž se jeho postavy vyskytují, je stav všeobecného rozkladu bez začátku i konce, a proto každé očekávání, pokud by mělo být spojeno s nadějí, nedává smysl. „Jdeš od pana Godota,“ oznamuje Vladimir a hned vzápětí dodává: „Dnes večer nepřijde. Chlapec: Ne, pane. Vladimir:
téměř nemožného bodu, do něhož se těsně před koncem existence shrne všechno, co předcházelo. Jako by se duch navrátil těsně před svým zaniknutím sám k sobě a rekapituloval, co prožil. Karteziánský paradox, který Beckett paroduje, ale současně s ním i celé moderní pojetí člověka, spočívá v tom, že duch existuje pouze díky tělu (život je spjat s organismem) a jakmile tělo zaniká, takže duch se konečně zdá být zbaven všeho toho, co mu bránilo být vskutku čistou myslí a ničím jiným, zaniká duch také - sotva se mohl stát absolutním, končí a ani neví, zda žil, protože vzpomínky na život jsou spjaty s tělem, s nímž nechce mít nic společného. Vzpomínky na život jsou matné, nezřetelné a nesrozumitelné. Beckettovi hrdinové, většinou zmrzačení, se už téměř nepohybují, anebo jsou hluší, nevědí už ani, jak se jmenují, pouze „dožívají“ ve svém konci. „Takže zanedlouho už budu přece jen konečně mrtev,“, konstatuje hrdina románu Mallone umírá. Právě to až nemilosrdně líčí závěr posledního románu Beckettovy trilogie Nepojmenovatelný: „. musím pokračovat, nemohu pokračovat, budu tedy pokračovat, musím říkat slova, dokud nějaká
Ale přijde zítra. Chlapec: Ano, pane. Vladimir: Určitě. Chlapec: Ano, pane.“ Žádný otazník, jen konstatování. Tímto úhlem pohledu pak jeho postavy vnímají život, přesněji řešeno „doumírání“: „. o těchto a jiných věcech uvažuji pouze od té do-
Každý, kdo viděl nějakou Beckettovu hru anebo četl nějaký jeho román, ví, že celý jeho vypravěčský um je nakonec soustředěn už jen na co možná nejpečlivější a nejdetailnější popis tohoto logicky téměř nemožného bodu, do něhož se těsně před koncem existence shrne všechno, co předcházelo. by, co jsem přestal žít. Teprve v klidu rozkladného procesu si připomínám celý ten dlouhý, zmatený pocit, jenž byl mým životem.. Rozkládat se znamená také žít, vím to, vím, neunavujte mě, člověk přece nemůže být pořád celý,“ čteme na jednom místě v románu Molloy. Karteziánský paradox Každý, kdo viděl nějakou Beckettovu hru anebo četl nějaký jeho román, ví, že celý jeho vypravěčský um je nakonec soustředěn už jen na co možná nejpečlivější a nejdetailnější popis tohoto logicky
jsou, musím je říkat, dokud mě nenajdou, dokud mi je neřeknou, divný trest, divný hřích, musím pokračovat, třeba se to už stalo . v tichu jeden neví, musím pokračovat, nemohu pokračovat, budu pokračovat.“ To vše ovšem vyžaduje jiný jazyk, jiný vztah k řeči, a to je pak další nápadný rys Beckettovy tvorby, v níž se slova jakoby rozpadají a sama mění v nakupení trosek. O čem může duch mluvit, jestliže vše, co se odehrává v životě, všechny lásky a vášně, všechna jednání i trpění, je neodlučně spjato s tělem? Jak by mohl duch vůbec trpět (vědět, že trpí), jestliže by neexistoval v těle a spolu s ním? Řeč, která ztrácí svou oporu v žité tělesnosti, ztrácí smysl. Slova vedou vlastní život, který duch nechápe, protože mu chybí zprostředkování smyslu slov tělesným životem, tělesnou zkušeností. Anebo ze strany ducha, na kterou se Beckett nejčastěji staví: jestliže duch přestává rozumět životu a jestliže se mu tím více existence jeví jako „absurdní“, jak něco takového vyslovit pomocí slov, která nutně, vždy a za všech okolností k nějakému významu odkazují, „dávají smysl“ anebo alespoň smysl sugerují prostě proto, že to jsou slova? Jediným řešením je „litera-
NABÍZÍME CEP nabízí sborník č. 40/2005 „Sto let od narození Ayn Randové“, do něhož přispěli Jiří Kinkor, Vavřinec Kryzánek, Roman Joch, Michal Hynšt a Ján Pavlík. Sborník obsahuje úryvek z románu Ayn Randové „Zdroj“ i její dosud česky nepublikované texty „Objektivistická etika“ a úryvek z díla „Atlas Shrugged“. Editory knihy jsou Dina Chmaitilliová a Petr Mach. Předmluvu k publikaci napsal prezident Václav Klaus.
CEP nabízí sborník č. 30/2004 „Dvě stě let od smrti Immanuela Kanta“. Do sborníku vzpomínajícího na jednoho z největších světových filozofů přispěli Milan Sobotka, Miloslav Bednář, Marek Loužek, Ján Pavlík, František Vencovský a Jiří Kinkor. Do příloh jsou zařazeny úryvky z Kantova díla: „Kritiky čistého rozumu“, „Základů metafyziky mravů“ a „K věčnému míru“. Předmluvu napsal prezident Václav Klaus.
Cena: 50 Kč, 96 stran.
Cena: 50 Kč, 94 stran.
objednávky na www.cepin.cz • tel. 222 192 406 • e-mail:
[email protected] 4
NEWSLETTER – duben / 2006 ture of unword“, jak své texty Beckett sám kdesi nazývá. Slovo se stává gestem a gesto slovem: slyšíme zvuky, které kdysi snad něco znamenaly, a pozorujeme pohyby, které mohly být součástí nějakého jednání; ale to vše pouze tušíme a o významu těchto gest a zvuků se pouze dohadujeme. Úmysl spáchat symbol by bylo třeba dokázat, tvrdí Beckettův Tso. Absurdita existence Slovo „absurdita“, jehož se někdy v souvislosti s literární a dramatickou tvorbou Samuela Becketta používá, by jeho dílo řadilo k francouzským existencialistům, jako byli Jean-Paul Sartre anebo Albert Camus. Z velmi obecného pohledu je to jistě pravda. Oba Francouzi velmi zdůraznili to, co nazvali „bezdůvodností“ lidské existence. Sartrův člověk je sice vždy jen tím, čím se učiní, ale základem jeho volby je pouze on sám, a to v situaci, kterou si nedal. Jeho svoboda spočívá v tom, že není tím, čím je, protože je mož-
kých tezí. Platí spíše pravý opak: jak v Murphym, tak i románu Watt (česky Tso) se všechno obrací naruby, slova se navzájem ruší, stejně jako oba protagonisté tohoto chronologicky druhého ro-
Beckettovy prózy a divadelní hry nejsou ilustrace nějakých filozofických tezí. mánu: Watt (tj. „what“) a Knott (tj. „not“) dávají dohromady „whatnot“. Žádná racionální metoda, pomocí které se snažíme odhalit ve věcech nějaký řád, nefunguje, žádný výčet fakt není úplný a navíc neodpovídá skutečnosti („Údaje zde uvedené nejsou správné. Následné výpočty jsou tudíž dvojnásob chybné,“ čteme v jedné poznámce pod čarou v románu Watt). Spíše než existencialistickou tvorbu připomínají rané romány Samuela Becketta sardonické satiry Jonathana Swifta; svět, který líčí, je stižen podivnou katastrofou, pohyb ustává. A nad tím vším
se vznáší, ovšem v poněkud pozměněné verzi, slavný výrok starozákonního Kazatele: „Slunce, nemajíc vyhnutí, svítilo na vše při starém,“ kterým se román Murphy otevírá. Jazykové hry, narážky a útržky nejrůznějších odkazů pak připomínají druhého velkého krajana Beckettova: Jamese Joyce, s nímž se přátelil a jehož dílu věnoval dokonce i jeden ze svých nečetných esejů. Vliv Joyceův na Becketta, jakkoli složitě lomený a prostředkovaný, je nesporný; možná je však oběma společná rovněž představa, jak má vypadat čtenář jejich díla: měl by trpět ideální nespavostí. Zvláště Beckettova pozdní próza je v tomto ohledu kdesi na půl cesty mezi Joyceovým Finneganem a francouzským novým románem (ve třicátých letech přeložil spolu s Alfredem Péronem do francouzštiny známou kapitolu Finnegana „Anna Livia Plurabella“). Beckettovo rozsáhlé literární i jiné vzdělání, které nelze podceňovat.
■
ností být jinak. To ale neznamená, že je „základem“ své existence: do světa, v němž musíme takto osvědčovat svou svobodu, nevstupujeme z vlastní volby, nýbrž jsme do něho vrženi. Murphyho úsilí stát se cele myslí ve stejnojmenném Beckettově románu z roku 1938, být duchem, jenž nemá nic společného s tělem (hrdina se připoutává k houpacímu křeslu v bytě, který proměnil v klec, odmítá se přemísťovat a komunikovat) může připomenout Sartrovo pojetí člověka jako marného utrpení: snaží se uniknout své bezdůvodné svobodě tím, že by chtěl spočívat sám v sobě jako kámen, ale současně nebýt ve vztahu k sobě determinován (Murphy důvěřuje svému horoskopu, který mu vypracoval pandit Rámasvámí Suk). Rovněž pro Murphyho je narození forma smrti a život cesta ven ze života, a podobných analogií by se dalo nalézt více. Jenže Beckettovy prózy a divadelní hry nejsou ilustrace nějakých filozofic-
MALÁ GLOSA K PUTINOVĚ NÁVŠTĚVĚ Stanislava Janáčková poradkyně prezidenta republiky zidenta Putina nám velkoryse nabídlo účastnit se na vhodném investování části z celkového přebytku peněžní masy v objemu 250 miliard eur získané Ruskem v důsledku nárůstu cen ropy a zemního plynu. Dohodli jsme se, že skupina našich expertů přeloží k posouzení v krátké době orgánu vytvořenému vládami obou zemí - mezivládní komisi – příslušné náměty na návratné projekty v České republice.“ O této věci dlouho den předtím hovořil s ruským prezidentem nikoli premiér, nýbrž prezident Václav Klaus. Ruská vláda hledá možnosti výhodně investovat v zahraničí tzv. „petroeura“ z příjmů za ropu a zemní plyn. Jde o petroeura, získaná exportními firmami, přímo ovládanými ruskou vládou. Je to ale dobrá nabídka? Je to vlastně nabídka, že si nás ruská vláda kou-
5
i v budoucnu. Věřím, že se nám podaří dát tomuto partnerství dlouhodobý smluvní rámec.“ Václav Klaus však také výslovně přivítal „budování demokracie, svobodné společnosti a tržní ekonomiky“ v Rusku. Když hovořil o tom, že „řada velkých projektů je u nás realizována ruským kapitálem“, jistě neřekl a nechtěl říci „ruskou vládou“. Na rozdíl od premiéra Paroubka, který si představuje ruské investice zde jako akce, plánované společnou mezivládní komisí. Původně protokolární spor o to, kdo bude s ruským prezidentem jednat, získává při hlubším zamyšlení zcela jinou dimenzi: musíme se vážně ptát, kam až by premiér Paroubek byl při případném jednání ochoten couvnout, co chápe jako „velkorysost“ ruské strany, a co všechno by byl schopen s Ruskem vyjednat, bez ohledu na skutečné zájmy ČR.
■
Po nedávné návštěvě prezidenta Putina v ČR se v tisku rozvinula diskuse o tom, kdo z našich státních představitelů měl právo se s Putinem přednostně setkat a jednat s ním. Podstatnější by rozhodně bylo hodnotit obsahovou stránku jednání s prezidentem Putinem. A projevit přitom daleko více sebevědomí, prozíravosti a poučení z historie. Premiér Paroubek opakovaně v tisku prohlašoval, že právě jemu - premiérovi - se podařilo dojednat s prezidentem Putinem podstatné rozšíření ekonomické spolupráce s Ruskem. Pro pořádek uveďme, že se Paroubek setkal s Putinem až poslední hodinu návštěvy a ve skutečnosti nic nedojednával. Jak by si však náš premiér budoucí spolupráci představoval? Citujme jeho článek v MF z 6. 3. 2006: „Rusko ústy pre-
pí. Měla by zřejmě zájem odkoupit řadu významných českých firem – ať již ty, které vznikly jako soukromé, nebo ty, které prošly úspěšnou privatizací, či firmy, které dosud na privatizaci čekají. Těžko lze očekávat, že by prezident Klaus přistoupil na tak absurdní manévr – od českých státních firem, přes privatizaci, k ruským státním firmám. Premiér Paroubek ovšem takovou myšlenku očividně přivítal – s tím, že česká vláda by měla radit, kam ruské vládní peníze nasměrovat. Takto si zřejmě premiér představuje výsledek našeho úspěšného návratu k tržní ekonomice. Prezident Klaus ve svém projevu při Putinově návštěvě mimo jiné zdůraznil: „Vaše země je dlouhodobě naším nejvýznamnějším dodavatelem ropy a plynu a máme zájem na tom, aby dosavadní stabilní a spolehlivé vztahy v této oblasti existovaly
NEWSLETTER – duben / 2006
Zelení jsou od sociální demokracie nalevo Michal Petřík poradce prezidenta republiky Podle četných novinových komentářů by se mohlo zdát, že Česká republika právě zažívá epidemii politického centrismu. Levice údajně ztrácí, protože dnešní hlasovací blok sociálních demokratů a komunistů by ve Sněmovně nezískal nadpoloviční většinu hlasů, pokud by se volby konaly zítra a dopadly tak, jak naznačují průzkumy veřejného mínění.
strany, a dumat nad tím, do jaké míry jsou použité formulace a teoreticky popsané či nominálně pojmenované hospodářské politiky bližší dnešní české politické levici, či politické pravici.
Strana zelených dnes nemá jiné členy, jiný program, cíle či priority, než tomu bylo před třemi, pěti, deseti či patnácti lety. Druhou možností je podívat se, jaké návrhy v průběhu celé své existence Strana zelených v české politice prosazovala a jaký typ návrhů prosazují obecně v evropské politice politické strany, které si zvolily toto jméno. Podívat se, co je na prvním místě jejich programu, zda je to člověk a jeho svoboda, či zájmy rostlin a živočichů, planety Země, „trvale udržitelný“ rozvoj, a podobně. Vzpomenout si, jaké prostředky takto se označující skupiny používají. Zda je to dialog a diskuse rovnoprávných stran, byť v mnohém často ostře nesouhlasících, nebo demonstrace, nátlakové akce, politická spolupráce s různými NGOs, a přesvědčení, že oni vědí lépe než kdokoliv jiný, jaká jsou ta „správně spočtená“ a ještě přijatelná rizika, množství zplodin, a všech možných dalších parametrů ekonomické činnosti člověka.
Dany“ – studentský vůdce z pařížských barikád května roku 1968. Ten je také již po druhé volební období poslancem Europarlamentu za „evropské“ Zelené, jejich pozdější mluvčí a dnešní spolupředseda této frakce EP. Líbivý šat politické korektnosti, který si dnes naši zelení navlékají, tak má zastínit jejich skutečné vyhraněně levicové cíle. Bohužel, není to poprvé, co se levicové straně daří v této zemi před volbami vydávat se za něco úplně jiného, než ve skutečnosti je. Dnes již skutečně nehrozí nástup komunistů z roku 1946, kteří tehdy účelově (a klamavě) zdůrazňovali svou podporu drobnému podnikání a parlamentní demokracii. Kdy už konečně přestaneme bojovat minulé bitvy a začneme pojmenovávat dnešní rizika (i politické strany) jejich pravými jmény?
NABÍZÍME
Kořeny v revoltě To, že si strana pánů Patočků, Uhlů a Beránků dnes nasadila uhlazenější tvář bývalého ministra Bursíka říká sice mnoho o jejích mocenských ambicích, nemění však nic na její radikálně levicové podstatě. Strana zelených dnes nemá jiné členy, jiný program, cíle či priority, než tomu bylo před třemi, pěti, deseti či patnácti lety. Toto stále ještě relativně nové levicové hnutí, které je v mnohých ohledech jednoznačně nalevo od tradiční so-
CEP nabízí studii „Vyčerpání zdrojů – skvěle prodejný mýtus“ z pera známého českého ekonoma Mojmíra Hampla. Knížka se zabývá vztahem ekonomie a přírodních zdrojů, zkoumá skeptické názory o vyčerpání zdrojů a dokazuje jejich mylnost. Na konceptu „prověřených zásob“ a podceňování růstu poznání Hampl ukazuje, proč vyčerpání nemusí děsit. K publikaci napsal předmluvu Václav Klaus. Cena: 50 Kč, 68 stran.
objednávky na www.cepin.cz tel. 222 192 406 • e-mail:
[email protected] 6
■
Zájmy rostlin a živočichů Pomiňme hned v úvodu jinak ale bezpochyby relevantní námitku, že vyhrávat jest nutno volby, nikoliv průzkumy veřejného mínění. Jistě, je to pravda. Pokud bychom ale připustili, že náhlý výkyv v dlouhodobě sledovaných voličských preferencích politických stran nemá svůj vzor v realitě, se kterou tedy nemá nic společného, mohli bychom veškeré podobné průzkumy zrušit úplně, a nevšímat si jich vůbec. Pakliže ale již všechny agentury, které se zabývají průzkumem politických preferencí voličů přinášejí přibližně týž výsledek, je nutné brát jej vážně. Strana zelených by se podle těchto čísel dostala do Poslanecké sněmovny a získala 6-8 % voličských hlasů, čemuž odpovídá (po započítání druhého skrutinia) přibližně 12-17 poslaneckých mandátů z celkových 200. Mimořádně překvapivé jsou však komentáře předních českých deníků, či jejich internetových mutací (Levice ztrácí, neměla by většinu – lidovky.cz, nebo Zelení snížili naději levice na sněmovní většinu – idnes.cz). Mezititulek úterního článku Práva (7. 3.) například zněl: „Pro levici jen 95 křesel.“ A to všechno podle výsledku průzkumu, kdy by měli dohromady sociální demokraté, komunisté a zelení 112 mandátů! Existují dvě možnosti, jak v takovéto situaci uvažovat. Buď půjdeme studovat detaily konkrétního politického a volebního programu této
ciální demokracie kontinentálního typu, má své historické kořeny v západoevropské revoltě roku 1968, kdy zejména ve Francii a v Německu studentští vůdci rozhýbávali masy studentů do kvazirevolučního pohybu, vln stávek, demonstrací a nepokojů, kdy byly formulovány radikální požadavky pod rudými prapory, na nichž se skvěly portréty Mao Ce Tunga, Lva Nikolajeviče Trockého. V. I. Lenina a Karla Marxe. Neúspěch revoltujících „situacionistů“ a porážka jejich hnutí vedla povětšinou k jejich postupnému zabydlování se v politickém establishmentu tehdejší západní Evropy. Hnutí zelených tak vzniklo začátkem 80. let ve Francii a Německu, a jeho duchovním otcem a stálou „morální autoritou“ číslo jedna je legendární Daniel CohnBendit, přezdívaný „Rudý
NEWSLETTER – duben / 2006
ZPRÁVY ZE SEMINÁŘE
Antidiskriminační zákon – převrácení práva? měl by regulovat sám sebe, nikoli soukromé vztahy. Miroslav Macek vnesl do rovných příležitostí mužů a žen genetický pohled. Rozdíly mezi lidmi jsou přirozené a snažit se je regulovat zákonem nikam nevede. Pozitivně diskriminovat handicapované či penalizovat výkonné je sice možné, leč hluboce neefektivní. Snaha po zglajchšaltování lidí je podle Macka špatná. Lepší je tržní řešení. Volání po antidiskriminačních opatřeních vyvěrají z frustrace, neschopnosti se uplatnit. V diskusi vystoupil poslanec parlamentu Marek Benda, který je zpravodajem k antidiskriminačnímu zákonu. Princip nediskriminace má podle něj smysl jako ústavní zásada, která řídí vztah státu ke svým obča-
ských a politických právech. Přesto je podle Čurdové nový zákon potřeba, protože je přehlednější a zaručuje rovné zacházení z důvodů rasy, pohlaví, politického smýšlení, náboženství a sexuální orientace. Robert Holman nabídl ekonomický pohled na diskriminaci. Příkladem cenové diskriminace jsou vstupenky v divadlech či dvojí ceny pro cizince. Na trzích práce mohou firmy diskriminovat černochy, Romy či ženy, nicméně pak podlehnou v konkurenčním boji s ostatními firmami, které předsudky nemají. Zdrojem diskriminace nejsou zaměstnavatelé, ale spotřebitelé. Pokud už stát zavádí antidiskriminační zákony,
nům, nikoli jako regulace soukromých vztahů. Návrh antidiskriminačního zákona je podle něj nesmysl, což tuší i předkladatel. Bohužel cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. Anna Čurdová podpořila zásadu „za stejnou práci stejný plat“. Robert Holman zdůraznil, že stát není podnikatel; ať trestá sám sebe, nikoli soukromé subjekty. Antidiskriminační zákon povede podle Holmana k vyšší nezaměstnanosti lidí, které má chránit, neboť firmy s nimi neuzavřou nové smlouvy. Miroslav Macek vyslovil obavu, že antidiskriminační zákon není náhoda, nýbrž jde o součást obecného trendu k větší regulaci lidských vztahů. ML ■
Ve čtvrtek 6. dubna uspořádalo Centrum pro ekonomiku a politiku seminář „Antidiskriminační zákon – ochrana slabších, nebo převrácení práva?“. Na panelu, který moderoval Petr Mach, vystoupili poslankyně a předsedkyně Rady vlády pro rovné příležitosti mužů a žen Anna Čurdová, profesor Vysoké školy ekonomické Robert Holman a poradce prezidenta republiky Miroslav Macek. Anna Čurdová načrtla obsah a smysl antidiskriminačního zákona. Zákon podle ní promítá do českého právního řádu směrnice EU, jinak hrozí sankce. Uvedla, že obecné klauzule o nediskriminaci obsahuje Listina a mezinárodní smlouvy o občan-
LEGISLATIVNÍ OKÉNKO
Zákon o nemocenském pojištění ho příjmu (nebo úspor) anebo se musí sám „nemocensky“ pojistit. V ČR dosud neexistoval systém druhý, nýbrž systém první. O výhodách či nevýhodách toho či onoho systému je možno přinášet řadu argumentů, ale jde o systémy koncepčně logické. Takový ale není návrh přenést platbu nemocenské na zaměstnavatele. Ten je pokusem o vytvoření systému, který nemá žádné rozumné opodstatnění. Argumentem nemůže být, že ho používají některé jiné země. Není žádný důvod, aby nemocenskou platil zaměstnavatel, protože zaměstnavatel zodpovědnost za osobu zaměstnance jako celek nemůže mít. To by mohlo být opodstatněné pouze v systému, v němž zaměstnavatel vlastní zaměstnance, což z historie známe jen a jedině z éry otrokářství.“ Předkladatel tvrdí, že nemocnost je v ČR vysoká, a že je jí třeba snížit. Prostředky, která zákonodárce zvolil k jejímu odstranění, jsou však nepřija-
platných v nemocenském pojištění. Současně zákon snižuje pojistné placené zaměstnavatelem z 3,3 % na 1,4 %. To, že zákon přenáší vyplácení nemocenské (v prvních dvou týdnech nemoci) ze státu na zaměstnavatele, je systémově špatné. Nemocenské pojištění má u zaměstnanců charakter daně (nejde o dobrovolné soukromé pojištění). Pokud už povinné nemocenské pojištění existuje a občan platí nemocenskou daň, je stát povinen mu v případě nemoci poskytnout ekvivalentní náhradu. Prezident Václav Klaus ve svém zdůvodnění veta argumentuje: „Zajištění zaměstnance v nemoci je buď veřejným statkem a pak má být nemocenská placena z veřejných peněz (které pro tento účel stát získává z obecných daní, případně specifické daně, která u nás dostala název nemocenské pojištění). Nebo je statkem soukromým, a pak si toto zajištění v nemoci musí platit zaměstnanec ze svého běžné-
7
telné. Případné zneužívání nemocenských dávek nelze řešit tím, že jejich vyplácení přeneseme na současné či bývalé zaměstnavatele. V zákoně chybí kontrolní mechanismy. Když dnes zaměstnavatel přistihne „nemocného“ zaměstnance na zahrádce nebo při opravě chalupy, nemá žádný nástroj k tomu, aby ho postihl. Na Slovensku může být např. porušení léčebného režimu klasifikováno jako porušení pracovní kázně a zaměstnanec může být propuštěn. Ve vládním návrhu zákona o nemocenském pojištění v ČR tomu tak není. Přenášení povinností státu na podnikatele je nepřijatelnou byrokratickou zátěží. Kde selhává stát, přenáší tuto povinnost na zaměstnavatele. Není bohužel vyloučeno, že náhrada mzdy v době nemoci bude předmětem kolektivního vyjednávání, tj. může být v krajním případě i důvodem ke stávce. Taková nebezpečí si ČR nemůže dovolit. ML ■
Zákon o nemocenském pojištění, který 31. března 2006 vetoval prezident republiky, sjednocuje nemocenské pojištění zaměstnanců a nemocenskou péči v ozbrojených silách. Systém nemocenského pojištění člení do dvou částí: na nemocenské pojištění zaměstnanců (které je povinné) a na nemocenské pojištění osob samostatně výdělečně činných (které zůstává i nadále dobrovolné). Zákon o něco snižuje solidaritu systému, protože zavádí maximální vyměřovací základ pro nemocenské pojištění, ale i důchodové a zdravotní. Závažnou změnou k horšímu proti dnešku je, že zaměstnavatelé budou po dobu prvních dvou týdnů pracovní neschopnosti poskytovat zaměstnancům náhradu mzdy za ty dny, za které jim uchází příjem. Prvních 14 dní bude poskytována náhrada mzdy ve snížené výši, tj. 30 % za první tři dny a poté 69 % průměrného výdělku upraveného podle redukčních hranic
NEWSLETTER – duben / 2006
RECENZE – SOUŽITÍ ČECHŮ A NĚMCŮ V ČSR Jindřich Dejmek Historický ústav Akademie věd ČR hož vliv celkem pochopitelně prohloubil autorem artikulovanou asymetričnost vzájemné relace. Sérii historických příspěvků uvedl podnětný text ředitele Ústavu pro soudobé dějiny Oldřicha Tůmy, zamýšlející nad diskusemi o česko-německých vztazích a především transferem, který celkem přiléhavě nazval dialogy hluchých. Autor právem poukázal na to, že ačkoliv došlo v průběhu 90. letech jak na německé, tak na české straně ke značnému kvantitativnímu nárůstu produkce o tomto tématu, ne vždy s ním korespondovalo další prohlubování jeho faktických znalostí, a to i u autorů západních, ignorujících často výsledky českých výzkumů. Cenné jsou i autorovy poznámky o tom, jak v různých obdobích rodícího se diskursu o poválečném odsunu Němců – např. ještě v exilu a zvláště disentu – byly tyto diskuse ovlivňovány obecnou politickou realitou, která konec konců – dodejme – nemohla nepoznamenat i část děl let minulé půl druhé dekády. Další autoři pak ve svých příspěvcích sledovali konkrétnější problémy. Jiří Pernes naskicoval vývoj problematizování vzájemného česko-německého vztahu v 19. století v habsburské monarchii, kde sice obě etnika usilovala o její modernizaci a demokratizaci, současně však tyto procesy přispívaly z několika důvodů k jejich vzájemnému vzdalování, které utvrdil vývoj po první světové válce v československém státě. Jiří Kocián se zase ve svém textu zaměřil na detailnější zmapování přístupu jednotlivých politických proudů po skončení světové války k německé otázce a problematice transferu. Ukázal mimo jiné, že i když se v některých záležitostech lišil, přece pocit ohrožení ze sousedního Německa zůstal vlastně až do
tak především k nárokům organizací vysídlenců vůči východním sousedům Spolkové republiky. Podobnou tématikou „vyrovnávání se“ s minulostí se zabýval i poslední referát Tomáše Dvořáka. Sborník lze jako celek považovat za významný příspěvek k diskusi o česko-německých vztazích moderní doby. V nich by nikdy nemělo být zapomenuto, že – jak to napsal ve svém textu J. Pernes – na straně jedné demokratické Československo „poskytovalo útočiště a azyl tisícům demokratických uprchlíků z Německa“, na straně druhé „statisíce Němců, narozených a žijících v Československu tento demokratický řád dobrovolně ve svobodných volbách odmítly a požadovaly pro sebe právo žít v nacistické totalitě.“ Z tohoto momentu se totiž odvíjely i procesy další, s jejichž důsledky se česká – i německá – politika musí vyrovnávat dodnes.
NABÍZÍME
CEP nabízí knihu Jindřicha Dejmka „Československo, jeho sousedé a velmoci ve XX. století“ (2002). Autor v ní analyzuje zahraniční politiku Československa, vzestupy a pády politických utopií a vztah Československa k Polsku, Německu, Rakousku, Velké Británii, Francii, USA, Sovětskému svazu a Rusku. Součástí knihy je výběrová bibliografie k zahraniční politice československého státu a vývoj MZV a diplomacie Československa v letech 1918-1992. Kniha získala cenu Akademie věd ČR. Cena: 200 Kč, 384 stran.
objednávky na www.cepin.cz tel. 222 192 406 • e-mail:
[email protected] 8
■
Problémy česko-německých vztahů ve dvacátém století patří k nejčastěji traktovaným tématům naší historiografie, politologie i dalších věd. Jedním z momentů, na něž se zaměřila zvláště v poslední půl druhé dekádě pozornost badatelů, byl konec druhé světové války, znamenající současně obnovu československého státu a v neposlední řadě postupnou realizaci velmocemi schváleného transferu (odsunu, „vyhnání“) podstatné části zdejší německé menšiny. Právě na tyto klíčové otázky, od nichž se namnoze odvíjely vztahy mezi Československem a německými státy v následujících desetiletích, zaměřila svoji pozornost konference, uspořádaná brněnským Centrem pro studium demokracie a kultury a Ústavem soudobých dějin, jejímž výsledkem je i sborník „Konec soužití Čechů a Němců v Československu“ editorů Hynka Fajmona a Kateřiny Hlouškové. Sborník z roku 2005 se skládá z celkem osmi příspěvků. Základní rámec tématu naskicoval ve svém referátu poslanec (původním školením historik a diplomat) Hynek Fajmon, jenž za fundamentální rys vzájemných vztahů mezi Čechy a Němci, resp. jejich státy označil trvalou asymetričnost, plynoucí prostě z jejich nestejné kvantity a tedy i mocenské váhy. Autor mimo jiné – oprávněně – zdůraznil, že by česká politika měla vždy trvat vůči Německu na takové interpretaci vývoje moderních vzájemných vztahů, který by postihoval skutečné příčiny a následky základních jevů, tedy mimo jiné i příčinu transferu většiny Němců v jejich přecházejícím podílu na zničení Československa a samozřejmě nacistické okupaci. Současně si povšiml peripetií vztahů Československa, resp. České republiky s nově sjednoceným Německem po roce 1990, je-
komunistického převratu v únoru 1948 jedním ze svorníků tzv. Národní fronty. Jan Kuklík ve své studii přehlédl stručně problematiku tzv. dekretů prezidenta republiky a povšiml si detailněji těch z nich, které se týkaly – ať již z hlediska občanského práva nebo z hledisek majetkových německé a maďarské menšiny. Důležitou konfrontaci sudetoněmeckého mýtu o tzv. brněnském pochodu smrti koncem května 1945 s fakty, verifikovanými nedávnými výzkumy, provedl v referátu David Kovařík. Dvě studie ve sborníku přináší velmi potřebné srovnání problému transferu Němců z Československa a Polska i jejich pozdější – odlišnou – reflexi. Polský historik Piotr Majewski poměrně detailně rozebral rozdílné postoje vládních reprezentací postkomunistického Česko-Slovenska a Polska jak k otázce sjednocujícího se Německa,
