ŽENICH
NA ZABITÍ
SOPHIE RANALDOVÁ
ŽENICH
NA ZABITÍ
SOPHIE RANALDOVÁ
Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.
A Groom with a View © Sophie Ranald 2014 Czech edition © Grada Publishing, a. s., 2015 Z anglického originálu A Groom with a View, vydaného v roce 2014, přeložila Kateřina Elisová Odpovědná redaktorka Markéta Šlaufová Korektura Eliška Tersago Obálka, grafická úprava a sazba Roman Křivánek, Art007
Vydala Grada Publishing, a. s. pod značkou COSMOPOLIS v Praze roku 2015 jako svou 5896. publikaci Tisk CPI Grada Publishing, a. s., U Průhonu 22, Praha 7 ISBN 978-80-247-5566-3 ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE: ISBN 978-80-247-9810-3 (ve formátu PDF) ISBN 978-80-247-9811-0 (ve formátu EPUB)
Sophie Ranaldová
ŽENICH NA ZABITÍ
Pro mé úžasné přítelkyně ze čtenářského klubu, které si rády posedí nad vínem a zamyslí se nad knihou.
KAPITOLA PRVNÍ Od:
[email protected] Komu:
[email protected] Předmět: Poslední noc svobody Brácho, chci ti jen rychle popřát všechno nejlepší do posledního dne, kdy jsi ještě svobodný muž. Tvoje loučení se svobodou skončilo, ale teprve zítra to bude pořádný mejdan! Uvidíme se v poledne – placatku budu mít po ruce a odolám a nevypiju ji dřív, než splním všechny povinnosti svědka. Kdybys něco potřeboval, ozvi se. Doufám, že v noci aspoň na chvíli usneš. Nick
Na tu noc, kdy se to stalo, si příliš nepamatuju, protože jsme byli trochu opilí. To nezní dobře, že? Vím, že v životě dívky znamená žádost o ruku jeden z nejdůležitějších okamžiků, společně se svatbou, která díky tomu následuje, ale je to tak – byla jsem totálně sťatá a Nick na tom byl úplně stejně. A ani teď si jasně nepamatujeme, kdy přesně řekl, že by ze mě chtěl udělat počestnou ženu, vyslovil tu otázku, poklekl na jedno koleno (to se vlastně stalo, když zakopl na schodech vedoucích z metra) a požádal mě o ruku. 9
Sophie Ranaldová
Nick hrozně rád cituje jednoho svého rockového idola, který zřejmě kdysi po nějakém ostudném dovádění na koncertním pódiu řekl, že každý se čas od času chová nevhodně a každý se čas od času opije. A obávám se, že přesně to se nám stalo na svatbě Iaina a Katharine. Dobře, nebyly do toho zapojené žádné ječící fanynky a žádné stojany na mikrofony nelítaly kolem v rozporu se zdravotními a bezpečnostními předpisy – ale dělali jsme, co jsme mohli. Vážně, chovali jsme se tak hrozně, jak to jen bylo možné, vezmeme-li v úvahu typickou civilizovanou londýnskou svatbu. Iain je Nickův bývalý obchodní partner, a než dospěli, stali se serióznějšími a založili agenturu zabývající se grafickým designem, hrávali spolu v jedné kapele. A i když samozřejmě neudělali žádnou díru do světa, na pódiu jim to docela šlo, když třeba v roce 2004 dělali předskokany skupině Snow Patrol (sice jen na malém koncertě v hospodě v Bournemounthu, ale i tak). Od té doby se Iain změnil ze serióznějšího na velmi seriózního – starý Iain by se svými vlasy až do pasu a squotováním v londýnské čtvrti Dalston neměl u Katharine žádnou šanci. Ale nový Iain, se značkovými obleky a ateliérovým bytem ve čtvrti Shoreditch, se s ní oženil. Všechny ty roky, které Iaina znám, nikdy nebyl single. Nejdřív to byly fanynky, se kterými spal, bral je na svoje koncerty a pak je bez výjimky podváděl a uprostřed hlučných hádek se jich zbavoval. Později to byly dívky – praktikantky, které oslňoval obědy v restauraci Itsu proplácenými z účtu na výdaje, se kterými spal a s jistou úlevou se s nimi rozešel, když v agentuře skončilo jejich třítýdenní pracovní období. A pak, asi před třemi lety, se na scéně objevila Katharine. Je marketingovou manažerkou ve společnosti Brightside.com, která se zabývá on-line prodejem nadmíru sty10
ŽENICH NA ZABITÍ
lového interiérového vybavení a jež je jedním z největších klientů agentury. Nejsem si jistá, jestli to byla obava z toho, že přijde o dobrého klienta, nebo že ztratí Katharine, ale zdálo se, že se Iain zklidnil, přestal se šukacími úlety a ve vhodný okamžik ji požádal o ruku. Katharine mám ráda – je příjemná a trochu zvláštní, ale má vůli ze železa a působivou schopnost získat všechno, co chce. V každém případě, na svatbě Iaina a Katharine se nešetřilo. Pronajali si taneční sál v hotelu Mortimer. Měli kanapky s racčími vejci, ve kterých byl vetknutý zlatý lístek. Na dámské toaletě jsem slyšela dvě holky, které říkaly, že jen květiny stály šest tisíc liber, ale to si určitě dělaly srandu, protože nikdo by samozřejmě tolik za kytky na svatbu neutratil. Nebo snad ano? Přišlo dvě stě nejbližších přátel nevěsty a ženicha, někteří z nich byli moji a Nickovi bývalí spolužáci ze školy a z dob Hrobového ticha. A podávalo se exkluzivní šampaňské značky Krug a smrtící skořicové mojito (Nick jich měl pět, počítala jsem to). Byl to vážně zatraceně povedený den, a když jsme s Nickem běželi na poslední metro linky Jubilee, které nás mělo dovézt k domovu, měli jsme to přesně na vteřinu, a jak jsem už řekla, byli jsme mírně společensky unavení. „Bylo to skvělé,“ řekla jsem a zvedla si vlasy, abych si ochladila zpocený krk. „To jo,“ souhlasil Nick a mírně se kymácel, jak se synchronizoval s pohybem vlaku. „Tohle my dva nikdy neuděláme, že ne?“ Nick i já jsme vždy říkali, že svatba pro nás není. Když jsme spolu chodili poprvé, mně bylo teprve šestnáct a říkali jsme to, protože jsme nechtěli udělat nic, co by snad jen trochu mohlo připomínat něco, co by udělali naši rodiče. Když jsme spolu chodili podruhé, Nick tvrdil, že manželství je buržoazní konstrukt, který 11
Sophie Ranaldová
dělá z žen zboží a upevňuje židovsko-křesťanskou morálku, s čímž jsem vehementně souhlasila (a když jsem byla sama, našla jsem si na Googlu, co to znamená). A pak jsme si po několika dalších společných letech koupili náš první byt, Nick oslavil třicátiny a bylo nám dobře tak, jak jsme si žili. Náš vztah sice nebyl perfektní, ale který vztah je? Byli jsme šťastní, usazení a neviděli jsme jediný důvod cokoli měnit. Nebyl v tom sentiment ani romantika. Prostě jsme si mysleli, že nám to dobře funguje. Takže se na každé jednotlivé svatbě, na které jsme letos v létě byli (a že jich bylo požehnaně – když jsem to počítala naposledy, došla jsem k sedmnácti kloboukům), naši kamarádi víceméně už neptali: „A vy dva budete další?“ „V žádném případě,“ odpověděla jsem Nickovi. Metro právě vyrazilo ze stanice Southwark, takže znovu ztratil rovnováhu. „Ani v největším pominutí.“ Usmál se na mě a já na něho, přitiskli jsme se k sobě a pak jsme se nepokrytě začali osahávat a líbat, ve vagonu všem na očích, až na nás nějací puberťáci křikli, ať se uklidníme. Metro nečekaně s trhnutím zastavilo ve stanici Bermondsey a my jsme téměř vzlétli k závratným výšinám. Dál jsme se osahávali a líbali na eskalátorech a pokračovali jsme v tom, i když jsme vystoupali ze stanice a teplá zářijová noc nás praštila jako houba na mytí, a nepřestali jsme ani tehdy, když jsem se zastavila, abych si zula boty, protože jsem měla pocit, že mám prsty na nohou rozedřené do krve. Než jsme se dostali nahoru do bytu, hrozně jsem po Nickovi toužila. Víte, jak to chodí, když jste s někým celou věčnost. Jsou dny, kdy se veškerá konverzace omezuje jen na stručné věty, na kom je právě řada, aby vynesl odpadky. Jsou týdny, během 12
ŽENICH NA ZABITÍ
kterých nemáte žádný významnější fyzický kontakt kromě pusy na rozloučenou ráno a hřejivého doteku zad v noci. A pak jsou také chvíle, kdy toho druhého hrozně moc chcete, tak jako jsme se tenkrát v noci chtěli my s Nickem. Samozřejmě že je absolutně skvělý. Krásný – ale tak jsem si zvykla, že ho vidím každý den, že si toho prostě někdy nevšímám. Ale tenkrát v noci jsem ho hltala pohledem jako někdo, kdo drží dietu 5:2 (pět dní jíte, dva se postíte) a tečou mu sliny před rychlým občerstvením Greggs. Jeho tmavé vlasy jsou mírně vlnité a vždy se lesknou a v jeho kytarovém období, když je nosíval dlouhé, určitě vypadaly lépe než ty moje. Jeho ocelově šedé oči pořád umějí působit hřejivě a usměvavě, i když je jejich barva studená jako zimní obloha. A ve tvářích se mu objeví hluboké důlky, když se usměje tím svým hříšným úsměvem, který je určený jen pro mě. Je vysoký, má široká ramena a díky běhání i krásně svalnaté nohy. Zní to, jako že se chlubím, ale tak to není. Nejsem žádná krásou omračující modelka, která automaticky předpokládá, že dostane toho nejhezčího chlápka. Jsem průměrně hezká, když nemáte nic proti nepříliš vysokým holkám, takže mě v zásadě udivuje, že jsem s Nickem vůbec začala chodit, a ještě k tomu jsem jeho holkou víc než deset let. Tu noc jsem byla opravdu v sedmém nebi z toho, jaké mám štěstí, že ho mám, a z vědomí, že mě chce tak moc, jako já chci jeho. Společně jsme ruku v ruce vyběhli po schodech k našemu bytu, vpadli do předsíně a Nick mi z hlavy smetl můj klobouk a odhodil ho na kuchyňský stůl, jako by to bylo frisbee (vždycky měl imponující trefu). Vydrželi jsme až do obývacího pokoje, kde mi rozepnul zip u šatů a nechal je spadnout na podlahu, takže satén vytvořil stříbrnou kaluž. A určitě pochopíte intenzitu té chvíle, 13
Sophie Ranaldová
když vám řeknu, že mě ani nenapadlo, abych řekla: „Jsou z kolekce Aglomania od Vivienne Westwoodové! Musím je pověsit, nebo na nich bude spát Spanx!“, což bych normálně udělala. (Spanx je náš rezavý kocour. Když jsme si ho přinesli, nemohli jsme se rozhodnout, jak mu budeme říkat, a když jsme byli uprostřed vzrušené hádky, přiklusal do pokoje a v tlamičce měl moje tvarovací „ať se všechno vcucne“ kalhotky značky Spanx, které vytáhl z koše na prádlo. A to rozhodlo.) Za chvíli Nickovo sako následovalo mé šaty na podlahu a oba jsme lapali po dechu touhou a smíchem, ruce a ústa toho druhého jsme cítili všude na těle. S Nickem jsme spolu dlouho, jak už jsem říkala, takže si dokážete představit, že svým způsobem zapadnete do rutiny. Tentokrát však ne. Bylo to skvělé. V jednu chvíli Nick… ale to už by těch informací bylo příliš. Takže jen řeknu, že jsme spadli z gauče, což nás rozesmálo tak, že jsem jen stěží mohla popadnout dech, a pak jsme šli nahoru do postele, kde jsme se na to znovu vrhli. Bylo to absolutně úžasné, jak už někdy sex bývá, když toho hodně vypijete a ztratíte veškeré zábrany. A to je asi tak všechno, co si pamatuju. Předpokládám, že musela nastat ta chvíle – možná, když jsem na něm seděla, moje rozcuchané vlasy mu padaly do obličeje a rukama mě držel za pas, možná, když jsme potom leželi vedle sebe, zpocení a uspokojení – kdy to jeden z nás řekl. Nebo to možná byl spíš týmový pokus. Docela ráda si to představuju. Já: „Víš, šíleně tě miluju.“ On: „Ani ty nejsi k zahození, Pip.“ Já: „Iain a Katharine dneska vypadali opravdu šťastně.“ On: „Vypadali. A víš, že ani ty mě nedovádíš k sebevražednému šílenství?“ 14
ŽENICH NA ZABITÍ
Já: „Vím přesně, co máš na mysli. Některé naše společné dny jsou téměř snesitelné.“ On: „Možná že všechny ty blbosti s manželstvím…“ Já: „Ve skutečnosti nejsou…“ On: „Až taková pitomost…“ Já: „Takže bychom měli…?“ On: „Takže se…?“ Asi takhle nějak. Dokážete si to představit. Prostě spontánně. Svým způsobem společný návrh. Bohužel však nemůžu s jistotou říct, co se stalo, protože si opravdu z té noci nepamatuju nic kromě toho, jak jsme spadli z gauče, klopýtali nahoru po schodech a jak mě zaplavila vlna lásky a rozkoše. Zato si pamatuju, jak jsem se druhý den probudila s nejhorší kocovinou, jakou jsem snad kdy v životě měla. Jemně jsem se tiskla k Nickovým holým zádům, dala jsem mu pusu na krk a on se mě ospale zeptal: „Opravdu se v noci stalo to, co si myslím, Pip?“ A já na to řekla: „Do prdele, budu zvracet,“ a do koupelny jsem došla právě včas. Jak jsem řekla, to jsme my s Nickem. Ten správný pár opravdových romantiků. Neprozřetelně jsem se domluvila s Callie, že se ten den sejdeme na snídani, a už jsem měla zpoždění, takže jsem neměla čas se dál vyptávat Nicka, co se předešlou noc mezi námi stalo nebo nestalo. Závratnou rychlostí jsem se osprchovala a nechala si mokré vlasy volně schnout (i když jsem věděla, že to bude znamenat, že kolem oběda bude moje hlava vypadat jako následek výbuchu v továrně na zpracování bavlny), natáhla si džíny, vyběhla ven a cestou na autobusovou zastávku jsem Callie ve spě15
Sophie Ranaldová
chu naťukala krátkou textovku, abych jí dala vědět, že tam budu za půl hodiny. Nevídám Callie tak často jako dřív, a už vůbec ne tak často, jak bych chtěla, ale pořád je to moje nejlepší kamarádka. Koneckonců – vyrůstaly jsme spolu. Byla to Callie, kdo když nám bylo osm, praštil Lauren Davidsonovou do nosu, protože mě šikanovala, a pak musela sedět v koutě a její rodiče se museli dostavit do ředitelny. Byla to Callie, kdo mi v našich jedenácti letech ukázal, jak si mám nalakovat nehty, a komu vděčím za svou nynější ostudně rozsáhlou kolekci laků na nehty. (Při posledním sčítání: jedno sto sedmdesát dva barev plus podkladové a krycí laky – ale moje nehty pořád vypadají blbě. Zjistila jsem, že když vám leží celé sety laků v zásuvce, nijak to nepomůže zlepšit vzhled vašich nehtů – ve skutečnosti je musíte opravdu používat. Ale stejně je pořád kupuju.) Byla to Callie, komu jsem se svěřila, když jsem poprvé dostala menstruaci a když jsem přišla o panenství. A i když se mezi nás poslední dobou vplížil divný odstup, chtěla jsem, aby byla Callie první osoba, které řeknu o Nickově žádosti nežádosti o ruku, a ani ta nejbrutálnější kocovina by mě nezastavila, abych využila toho, že přijela do Londýna na jakousi konferenci o právní pomoci, která měla začít zítra. Byla jsem úplně nadšená, že ji uvidím a hlavně že bude sama, bez své spolubydlící Phoebe. Phoebe je milá a opravdu nezkazí žádnou legraci, ale poslední dobou se zdálo, že pokaždé, když jsem se měla sejít s Callie, byla tam také. A někdy jsem měla pocit, že jsem tak trochu navíc. Takže jsem byla šťastná, že mám projednou Callie jen pro sebe. Callie už na mě čekala v kavárně, kterou jsem sama vybrala, což původně byla obyčejná levná restaurace, kde nedávno začali domýšlivě vydávat svá smažená jídla za „brunch“. I když byla neděle, 16
ŽENICH NA ZABITÍ
Callie na sobě měla kalhoty šité na zakázku, bílou košili a blond vlasy měla perfektně vyžehlené. „Co je nového?“ zeptala jsem se, jakmile jsem si objednala tolik potřebnou dietní kolu. „Jak to jde v práci? Co nového v Southamptonu? Jak se vede Phoebe? Jak se má Phoebein táta?“ Spolužáci ze školy, kam jsme s Callie chodily, jsou vždy velmi překvapení, že místo toho, aby se Callie přestěhovala do Londýna a oslnila svět zákona svou brilantností, rozhodla se zůstat ve městě, kde jsme všichni vyrůstali, a pracuje v malé kanceláři na hlavní třídě, kde se naučila sestavovat poslední vůle, zařizovat koupě domů a obhajovat u soudu lidi, kteří nejsou schopní omezit kouřící komíny, a cokoli dalšího, co advokáti v malé firmě dělají. „V práci to jde skvěle,“ řekla Callie. „Opravdu dobře. Jeden ze senior partnerů, Jeremy Gardner, který u nás pracuje tak dlouho, že se mu jeho kancelářská židle už prakticky přivařila k tělu, se konečně rozhodl jít do důchodu. Což znamená, že by se mohla uvolnit pozice pro junior partnera. Což znamená…,“ a zkřížila prsty pro štěstí. „Callie, to je fantastická zpráva! Vážně skvělá! Kdy se to dozvíš?“ „Doufejme, že na začátku příštího roku. Ale nebudu se tím vzrušovat, dokud to nebudu vědět úplně jistě. Phoebs je v pohodě,“ pokračovala. „Její táta ne. Takže žádná změna.“ „Chudák Phoebe,“ řekla jsem. „Je to hrůza. Muset být pečovatelkou na částečný úvazek je těžké v každém případě, ale o co těžší to musí být, když osoba, o kterou pečuješ, je odporný Vernon?“ Zpočátku jsem opravdu Phoebeina tátu litovala, protože žít v neustálých bolestech musí být hrozné. Ale pak jsem si začala uvědomovat, že jeho bolesti se záhadně zhoršují, kdykoli Phoebe 17
*
Sophie Ranaldová
plánuje něco, na co se moc těší, nebo když je pod tlakem v práci nebo když stres v práci právě polevil a ona si plánuje, že víkend stráví nicneděláním u televize. Ve skutečnosti jsem zašla až tak daleko, že jsem si na Googlu našla potíže, které, jak nám popsala, její táta má. Teď si už nepamatuju, jak se to jmenuje, ale je to zřejmě nějaká příšerná forma artritidy, a dozvěděla jsem se, že je to jedna z těch forem, jejichž zlepšení závisí na tom, jak moc jste aktivní. A jak mohu soudit, jediná fyzická aktivita, kterou Vernon praktikuje, je mačkání klávesnice na mobilu, aby si přivolal Phoebe a její mamku a ty aby pak splnily jeho rozkazy. „A Phoebs ani její máma to nikdy nepřiznají,“ řekla Callie. „Ani jedna před druhou. Ani samy sobě. Všechno, co k tomu Phoebe řekne, je, že táta je někdy v depresi. Ale on je v depresi téměř nepřetržitě. A hlavně je to s ním děs a hrůza – to v každém případě. Je to hrozné, ale my s tím nic nezmůžeme. Dáme si něco k jídlu?“ Usmála se na servírku, která se kolem nás diskrétně pohybovala už několik minut. „Já si dám omeletu z vaječných bílků a rajče. A ještě jednu černou kávu, prosím.“ „Můžu dostat ještě jednu dietní kolu?“ řekla jsem. „A opečenou ciabattu se slaninou, vajíčkem a sýrem a šáteček s pudinkovým krémem?“ „Au!“ Callie se ke mně naklonila a velmi něžně mi pohladila ruku. „Chudinko trpící Pippo! Jaká byla svatba?“ „Skvělá. Katharine Iaina opravdu srovnala. A taky má úžasný vkus. Myslím, že všechno osobně vybírala, a bylo to příšerně módní a tak trochu… vždyť víš. Příliš perfektní, řekla bych. Jako že ‚tak takhle to vypadá, když mají svatbu mladí trendy lidé ze čtvrti Shoreditch‘. Ale i tak to bylo fantastické.“ Několik dalších minut jsem jí vyprávěla o jídle sestávajícím z pěti chodů, o miniaturních replikách 18
ŽENICH NA ZABITÍ
nevěstiny kytice, které ležely na stole před každou ženou, o papírových ubrouscích, které byly ve stylu art deco, aby ladily s tématem románu Velký Gatsby, a o osobě, jejíž jedinou činností bylo stát na toaletě s košíkem plným rudých okvětních lístků růží a pár jich vhodit do toaletní mísy, poté co jste spláchli. „V každém případě jsme si to užili, jídlo bylo luxusní a pili jsme až moc. A pak…“ „A pak co? Zase jsi předvedla sexy tanec?“ „Ano.“ Při té vzpomínce jsem nad snídaní celá zrudla. „A taky jsme se cestou domů v metru s Nickem líbali a osahávali. Ale to potom, to bylo vážně divné.“ „Jak divné?“ „Myslím, že jsme se s Nickem asi zasnoubili. Myslím si, že mě v noci požádal o ruku. Nebo jsem ho možná požádala já. Ale když jsem se ráno probudila, nějak jsem s jistotou věděla, že se to stalo. A nebyl to sen, protože Nick si to taky myslí.“ „Ty jsi zasnoubená!“ vyjekla Callie. „Ty a Nick… To je ta nejlepší zpráva. A je úplně jedno, jestli jste byli nebo nebyli opilí, když tě požádal o ruku, ty trdlo. Vy dva se k sobě perfektně hodíte. Už někdy od maturity jste měli to svoje ‚a žili šťastně až do smrti‘ a teď se budete brát.“ Popotáhla a po tváři se jí kutálela malá slza, která za sebou zanechávala stopu po řasence. Chudáček Callie, rozpláče ji úplně všechno. Někdy jí pobrukuju ústřední melodii z animovaného filmu Daleká cesta za domovem, protože ji chci úmyslně dojmout – zatím to nikdy nezklamalo. Přivolala servírku. „Dvě skleničky šampaňského, prosím. Moje kamarádka se včera v noci zasnoubila! Pippo, můžu být tvoje hlavní družička? Prosím? Když nám bylo osm, slíbily jsme si to, pamatuješ?“ „Samozřejmě že si to pamatuju. Ale, Callie, mám takový dojem, že i kdyby Nick svůj názor nezměnil, nemyslím si, že bychom 19
Sophie Ranaldová
chtěli mít takový typ svatby. Byli jsme spolu na tolika svatbách, a všechny byly fajn, ale nás dva si takhle představit nedokážu. A proč taky? Nikdy jsme se vlastně ani brát nechtěli. Jen jsme chtěli… Já prostě nevím. Třeba tajně spolu někam utéct. Nebo jen dojít na matriku. Nebo odjet na nějaký tropický ostrov.“ „Ale i tak potřebuješ svědka,“ namítla Callie. „Kdo jiný by odvázal prostěradlo od bočního sloupku postele, až se po něm spustíš z okna, aby ses setkala s Nickem? Nebo se podepsal na matrice? Nebo tě chránil před padajícími kokosovými ořechy?“ Zasmála jsem se: „Jestli něco z toho budu potřebovat, slibuju, že ti řeknu. Nikdo jiný by stejně nemohl být lepší než ty, hlavně při tom kousku s kokosovými ořechy. Ale vážně, jestli k tomu dojde, tak to bude malinkatá svatba. Mikroskopická. A opravdu skromná a jednoduchá.“ „Ale no tak, Pippo, to říkáš teď. Ale počkej a uvidíš, co to s tebou udělá. Na kolika svatbách jsi byla? Za poslední rok aspoň na dvanácti, ne-li víc. A kolik z nich bylo skromných a jednoduchých? Nespěchej, dám ti chvilku, aby ses nad tím zamyslela.“ Ve skutečnosti jsem žádnou chvilku nepotřebovala, ale i tak jsem se snažila vypadat, že přemýšlím. Dopila jsem svou skleničku šampaňského. „No… svatba Simona a Deborah byla docela skromná. Měli ji ve vesnickém kostele a pak měli ohromný stan na zahradě rodičů.“ „Ta že byla skromná – to určitě!“ řekla Callie. „O té svatbě jsi mi vyprávěla. Říkala jsi, že byla skvělá a že zapálili ohromný oheň, měli sýrový dort a všichni chlapi si vzali kravaty z luxusního obchoďáku Liberty, které k sobě navzájem ladily.“ „Jenom svědek ženicha a bratři nevěsty,“ řekla jsem. 20
ŽENICH NA ZABITÍ
„Pippo,“ Callie mi opět sevřela ruku, tentokrát ale silněji. „Jsem o celé čtyři měsíce starší než ty a mám víc životních zkušeností. A můžu ti garantovat, že se tou svatbou staneš posedlá. Tak jako všechny nevěsty. Je to stejně jisté, jako že po noci přichází den. Dávám tomu tak dva měsíce, než nám s Phoebe zatelefonuješ, abys nám řekla, že si musíme sladit kalhotky s ubrousky na stolech. To – přesně – se – stane. A teď už musím jít a dělat právníka.“ Položila na stůl třicet liber, objala mě a políbila na obě tváře. „Jdi si koupit pár svatebních časopisů. Musíš začít toužit po šatičkách a přemýšlet, jak moc jsi ochotná utratit za nóbl pozvánky. A pozdravuj ode mě Nicka. Že mu gratuluju, a ať si uvědomí, že na něj bude číhat šílená nevěsta posedlá vlastní svatbou.“ Když Callie odešla, vyrovnala jsem účet a vyšla jsem z kavárny. Chvíli jsem jen tak bezcílně chodila a přemýšlela o tom, co Callie řekla. Nebyla jsem schopná v sobě odhalit ani náznak posedlé šílené nevěsty. Někde uvnitř ve mně se rozhořel malý, sálající plamínek vzrušení z představy, že si Nicka vezmu (ačkoli jsem se už rozhodla, že dál zůstanu Pippa Martinová, a ne nějaká paní Pickfordová – pěkně děkuju, to pro mě není). Ale zároveň jsem cítila silnou úzkost. Když se s Nickem vezmeme, bude to znamenat, že se to mezi námi nějak změní? Chci, aby se něco změnilo? A co samotná svatba? Vše mi připadalo jako strašná spousta povyku jen kvůli jednomu dni. Vaření je moje živobytí a připravovala jsem hodně svateb a viděla, jak se tam plýtvá jídlem, pitím a penězi, o stresu a emocích nemluvě. Jedna oslava, kterou jsme dělali v restauraci Falconi, zahrnovala ochutnávkové menu o deseti chodech pro sto dvacet 21
Sophie Ranaldová
lidí, pak následoval ohňostroj, venku na náměstí bylo připravené kluziště a ten pár se po šesti týdnech rozešel. To by se samozřejmě Nickovi a mně nestalo. Ale posedlost, o které mluvila Callie? Ráda si sama o sobě myslím, že jsem vcelku vyrovnaný člověk, ale co když je to nevyhnutelné? Kousek dál v ulici jsem si všimla trafiky, takže jsem vešla a koupila si balíček žvýkacích bonbonů a další dietní kolu. Pohledem jsem zaregistrovala polici plnou lesklých svatebních časopisů a napadlo mě, že bych si nějaký reprezentativní vzorek měla koupit, jen abych viděla, jestli měla Callie pravdu. V parku jsem si sedla na lavičku a roztrhla igelitový obal, ve kterém byl zabalený první časopis. Vysypaly se z něj skryté letáčky: „Půjčovna obleků na zakázku“, „Přemýšlíte o umělých květinách?“ nebo „Luxusní služby pro každého“, a hlavně „NEZAPOMEŇTE NA SVATEBNÍ POJIŠTĚNÍ!“. Svatební pojištění? Co to kurva je? Vybrala jsem červený, černý a zelený žvýkací bonbon a všechny naráz jsem si je strčila do pusy. Otevřela jsem první časopis a pohledem přelétla obsah. „Zhubněte na svůj velký den“, „Nejdramatičtější šaty této sezony“, „Naše pohádková svatba na ostrově Nantucket“. Stránky byly plné fotografií neuvěřitelně dokonalých žen v krásných šatech, fantasticky propracovaných dortů a andělský krásných chlapečků, kteří doprovázeli nevěsty. Nic z toho nevypadá, že by mohlo mít cokoli společného se mnou nebo s Nickem, ujišťovala jsem se. Nás by prostě takové věci nezajímaly – udělali bychom si to po svém. Měli bychom naši klidnou, skromnou, malou svatbu a jen pár hostů. Možná by se Erica, Nickova máma, dokonce mohla rozhodnout, že nepůjde, kdyby svatba byla dostatečně malá a dostatečně neformální? Ale to už bych asi žádala příliš. 22
ŽENICH NA ZABITÍ
Když jsem nastoupila do autobusu domů, stále jsem byla přesvědčená, že Callie neměla pravdu. Nezměním se v rozmazleného spratka, který bude trvat na tom, že vše musí být dle hesla „Můj den bude podle mého“ (což zřejmě byla mantra Lacy Garterové, samozvané poradkyně z časopisu Inspirace pro nevěsty). No, vlastně bych chtěla, aby bylo vše podle mě a Nicka, protože o tom to přeci celé je: o naší společné budoucnosti, o kroku kupředu z místa, kde jsme byli předtím. Ne o korzetech na míru a barevně vystínované polevě na dortu. A kromě toho existovala docela slušná šance, že to Nick tak nemyslel a ještě změní názor. Nebo ho změním já. V takovém případě bychom jen pokračovali v tom, jak je to nyní. Je to fajn. Nepotřebujeme svatbu – potřebujeme být spolu. Měla bych ty časopisy vzít domů Nickovi, spolu se zbytkem žvýkacích bonbonů (zbylo mi jich celých pět), a mohli bychom se dobře pobavit při čtení o hradech na skotské Vysočině nebo o francouzském svatebním dezertu croquembouche, a pak si promluvit o včerejší noci a rozhodnout se, co uděláme. Ať už se rozhodneme pokračovat tak, jak žijeme, nebo pokročit díky té nejmenší svatbě, jaká jen může být – všechno pro mě bude fajn. „Ahoj!“ křikla jsem, když jsem otevřela dveře. „Ahoj, Pip,“ řekl Nick. „Jsme se Spanxem v pracovně. Pojď se na něco podívat. A taky mi musíš říct, jaké to bylo s Callie.“ Nick pracuje v našem pokoji pro hosty, kde je každý centimetr prostoru zaplněný jeho počítačem iMac, skenerem, tiskárnou, grafickým tabletem a podobně. Když se mu obvykle podívám přes rameno, jak pracuje, jsem oslněna experimentátorským rozvržením časopisu, modernistickým pojetím loga nebo elegantním řešením webové stránky (když vůbec něco vidím přes chlupaté rezavé tě23
Sophie Ranaldová
líčko Spanxe, Nickova samozvaného junior designéra). Tentokrát jsem ale uviděla složitou mřížku plnou slov a čísel. „Co to děláš?“ zeptala jsem se. „Dělám tabulku,“ řekl hrdě. „Na svatbu. Zatím mám dvě stě jmen. Asi bychom to měli trochu omezit.“ „Dvě stě…“ Opřela jsem se o futro dveří a lesklé časopisy jsem si přitiskla na prsa jako brnění. „Nicku, co to proboha…?“ „A věděla jsi, že si musíme zařídit svatební pojištění?“ zeptal se. „Ty máš časopis Inspirace pro nevěsty? To je skvělé! Jdeme si ho přečíst!“
KAPITOLA DRUHÁ Od:
[email protected] Komu:
[email protected] Předmět: Dotaz na rezervaci Dobrý den, chtěl bych se informovat, jaké máte možnosti ohledně uspořádání svatby v následujících 12 měsících. Se snoubenkou bychom dávali přednost sobotě, ale ani jiné dny by nebyly problém. Budeme mít něco mezi 120–200 hosty. Prosím, dejte mi vědět na e-mail nebo telefonní číslo uvedené níže. Velmi děkuji, Nick Pickford
Nechci vzbuzovat dojem, že se můj průměrný denní příjem potravy skládá z tukem nasáklých smažených jídel, pečiva a sladkých cukrovinek – to tedy zdaleka ne. Kdyby tomu tak bylo, spíš bych dosahovala velikosti domu než… řekněme velikosti průměrného bytu v Londýně, který si vyberou ti, kteří kupují byt poprvé. Naštěstí to, že se moje práce točí kolem jídla, znamená, že ho mám plné zuby docela často ještě předtím, než se dostanu k tomu, abych ho snědla. Vím, že to zní nevěrohodně, ale věřte mi, že když strá25
Sophie Ranaldová
víte tři měsíce na schůzkách, kde diskutujete o uvedení pštrosích lasagní, dalších šest týdnů připravujete a ochutnáváte nespočet jejich variací a pak si tři dny prohlížíte studené porce na různobarevných talířích, zatímco si fotograf stěžuje, že vaše rajčata nejsou dostatečně červená a váš bešamel není dostatečně bílý, tak… Prostě chci jen říct: „Kam se hrabe Svět hubnutí.“ Můj pracovní den začal z výživového hlediska zcela standardně, protože jsem si cestou do kanceláře koupila černou kávu a jablko. Když jsem dorazila, můj šéf Guido telefonoval. „Ne, Matthewe. A je mi úplně jedno, jestli se jedná o nějakou zatracenou Gwyneth Paltrow, my v nabídce makrobiotický jídla nemáme. Moje babička by se musela obracet v hrobě! Řekni jí, ať si jde někam jinam nebo ať si dá tenké nudle s pestem jako všichni ostatní vegetariáni. Ne, to není! Odrazování celebrit je totiž skvělá reklama! Fajn. Ciao, ciao!“ „Ahoj, Pippo. Jaký byl víkend? Bože, mám šílenou kocovinu. Zlatíčko, asi bys mi nemohla dojít pro sendvič s párečkem?“ „Dojdi si pro něj sám, ty lenochu,“ řekla jsem, ale už jsem si znovu oblékla sako a namířila své kroky směrem ke Kaffee Klatch. Guidův příběh je opravdu imponující. Možná ho znáte z jeho autobiografické knihy Spalující ambice. Jako osmý syn toskánského rolníka se vydal za svým snem do Říma, kde strávil pět let mytím pánví a čištěním mušlí v různých restauracích, než mu konečně dovolili, aby se učil vařit. Často spal v noci jen tři hodiny, protože měl dvě zaměstnání, a šetřil každou liru, aby měl na lístek na autobus do Londýna. Pak v osmdesátých a devadesátých letech postupoval až na místo šéfkuchaře a také se učil anglicky – z cédéček výukového programu Rosetta Stone a z toho, jak na něj pokřikovali. V pravý čas našel sponzora, který mu zafinancoval otevření 26
ŽENICH NA ZABITÍ
Taverny Falconi v Marylebone, v centru Londýna, která po čase získala jednu a později druhou Michelinskou hvězdu. Od té doby se Falconiho impérium rozrostlo na devět restaurací a jeho obchodní značka září jako supernova. Jestli se jen trochu zajímáte o jídlo a vaření, pak víte, kdo Guido je. Jestli jste nikdy nejedli v žádné z jeho restaurací, je šance, že aspoň vlastníte jednu z jeho kuchařských knih, a v každém případě jste ho viděli v televizi, jak ve svém pořadu Guido se vydává za exotikou vaří kokosové kari nebo se vrací k vlastním kořenům v pořadu Guidův italský odkaz. A i když vaše představa vaření znamená, že jen něco strčíte do mikrovlnky, je docela dobře možné, že skončíte u některého z kvalitních výrobků z řady hotových pokrmů, které připravujeme pro společnost Thatchell – víte, co mám na mysli: bio špaldové rizoto s uzenou treskou, voňavá vepřová panenka s citronelou a tak dále? Naším posledním příspěvkem do této řady jsou pštrosí lasagně a jejich uvedení se plánuje na stejnou dobu jako první epizoda pořadu Guidovo africké safari a vydání doprovodné knihy. Samozřejmě že Guidově kariéře v žádném případě neškodí, že je na něj zatraceně příjemný pohled. Je vysoký, docela správně robustní a v kondici se udržuje nemilosrdnou, i když ne vždy neotřesitelnou sebekontrolou a deseti hodinami týdně s osobním trenérem. Jeho vlasy a pěstěné strniště jsou velkoryse prokvetlé stříbrem a kolem hřejivých, usměvavých hnědých očí se mu dělají vějířky z vrásek. Je evidentní, že co se věku týče, zraje jako víno. V novinách Daily Telelgraph ho jednou nějaký sloupkař popsal jako „muže mnoha ženských srdcí“. Díky tomu, že Guido poslouchal cédečka a léta pracuje v luxusních restauracích, mluví anglicky lépe než já. Ale jeho talent 27
Sophie Ranaldová
na vaření není nic ve srovnání s jeho darem sebepropagace. Před hosty trochu přehrává svůj italský akcent, o jeho vystoupeních v televizi nemluvě. Mám pocit, že si myslí, že tak lidem připomíná své kořeny. Když jsem začala pracovat v Taverně Falconi, pokorně jsem sekala česnek a rozvalovala těsto na těstoviny. Když mě Guido povýšil na prvního kuchaře, už jsem bydlela s Nickem. Milovala jsem tlak a testosteron plynoucí z faktu, že jsem v profesionální kuchyni, chaos a pocit kamarádství během rušné směny a uspokojení, když jsem po hektickém večeru utírala svou pracovní plochu. Ale nesnášela jsem, že se s Nickem nikdy nevidíme – no, vlastně jsem ho viděla deset minut po ránu, a když jsem se v noci vracela domů, viděla jsem šošolku jeho spící hlavy na polštáři. Vím, že jsem se chtěla zachovat jako zrádce sesterstva, ale víceméně jsem se už rozhodla, že dám výpověď a poohlédnu se po práci s méně asociální pracovní dobou, když se dohodla spolupráce se společností Thatchell. Guido se mě zeptal, jestli by se mi nelíbilo pár měsíců pracovat ve vývojové kuchyni na uvedení jejich hotových jídel, a já jsem po té šanci skočila. A po čtyřech letech jsem pořád tady. Nechápejte mě špatně, není to nezajímavé. Společnost Thatchell je skvělým pracovním partnerem a ještě důležitější je, že opravdu nemají hluboko do kapsy a rozhodně podporují celý svůj sortiment. A i když se mi někdy zdá, že nekonečné snižování množství soli a nasycených tuků, které můžeme používat, je trochu únavné a chybí mi vaření v opravdové kuchyni, vím, že mám ohromné štěstí, že je Guido můj šéf a mentor. Pečuje o mě během celé mojí kariéry a poskytl mi tolik šancí, že se mu to snažím oplatit tím, že se neflákám a jsem loajální. A očividně i tím, že mu nosím sendviče s párkem. 28
ŽENICH NA ZABITÍ
„Takže, Pippo,“ řekl s pusou plnou bílého chleba a zapovězených kousků zpracovaného vepřového masa. „Přijdou lidi od Thatchellů. Říkali, že si chtějí vážně pohovořit o pštrosích lasagních, a mám neblahé tušení, že to nebude zrovna příjemné. Přivedou si svého výživového poradce. Říkali něco o tom, že v lasagních je příliš másla. Moc zkurvenýho másla! To snad ani není možné!“ Před pár lety v článku v Daily Mail, který si bral na paškál kuchaře za to, že některá jejich nejznámější jídla obsahují hanebné množství kalorií, kritizovali i Guida. Jestli si to pamatuju správně, na naše ossobuco zaútočili proto, že v jedné porci je tolik nasycených tuků, že by to stačilo na týden, a jedna porce tiramisu má devět set kalorií. Svolali jsme mimořádnou schůzku s lidmi z našeho oddělení pro styk s veřejností a ti Guidovi poradili, aby rozhodně prohlásil, že tato jídla jsou pochoutky za odměnu, které si člověk dopřeje jen při speciálních příležitostech, což následně vyváží několikadenní dřinou při pasení koz v podhůří Apenin. Tento postoj chvíli fungoval, ale Thatchell byl v poslední době stále nervóznější a posílal nám katastrofické e-maily varující před barevným systémem pro označení potravin, který schválila vláda, a před zvýšenými daněmi na nezdravé potraviny. Guido a já sice můžeme v soukromí mrmlat, ale když se ocitne tváří v tvář Zeldě, je poddajný jako těsto na gnocchi. Zelda je výživová poradkyně v Thatchellu, je hubená jak lunt, není jí ještě čtyřicet a svým softwarem pro nutriční analýzu vládne se smrtícím účinkem. Před schůzkou jsem zmobilizovali veškeré síly. Tamaru, která se mnou pracuje na tvorbě receptů, ale ještě více se soustředí na záležitosti spojené s knihami a televizí, Guido a já jsme pečlivě na stůl v zasedací místnosti naaranžovali lahve s vodou a mísy s ovocem a také jsme připravili hromady talířů, vidliček a ubrous29
Sophie Ranaldová
ků, až dojde na ochutnávku lasagní se sníženým obsahem tuku, sníženým obsahem soli a sníženou chutí. Marketingový manažer Thatchellu Bryn a obávaná Zelda přišli dřív, což s oblibou dělávají, ale my jsme na ně byli připravení. S povděkem jsem zmizela v kuchyni, abych připravila talíře s jídlem na ochutnávku, ale i přes zavřené dveře do zasedací místnosti jsem slyšela Zeldu, jak Guida poučuje. „Klient společnosti Thatchell si vybírá pštrosí maso pro jeho nutriční výhody a etickou důvěryhodnost,“ řekla. „Jedná se o libové maso s vysokým obsahem esenciálních aminokyselin a stopových prvků, které je samozřejmě získávané z ekologického a volného chovu. Naši zákazníci se zajímají o životní prostředí, stejně jako se zajímají o to, jaké mají míry okolo pasu. Což je důvod, proč je naprosto nezbytné, abychom snížili obsah nasycených tuků v tomto produktu.“ „Sì, sì,“ souhlasil Guido. „Na receptu jsme zapracovali. Je to skvělé, chuťově vynikající, a přitom s nízkým obsahem tuku a soli. Na bešamel jsme použili odtučněné mléko a máslo jsme nahradili extra panenským olivovým olejem, ale chuť je přesně taková, jakou mívaly, když mi je jako malému klukovi dělala moje maminka v Toskánsku.“ A slyšela jsem zvuk, který nemohl být ničím jiným, než že si políbil prsty. „Pippa vám je hned přinese ochutnat.“ Mikrovlnka pípla jak na zavolanou. Když jsem večer odcházela z práce, zcela upřímně můžu říct, že jsem měla pocit, že už nikdy nechci žádné jídlo vidět, ochutnávat ho nebo o něm mluvit. Ale jakmile jsem prošla dveřmi bytu, věděla jsem, že Nick má jeden ze svých večerů, kdy se věnuje vaření – až ke dveřím se linula intenzivní vůně smažené cibulky a Guns n’Roses hráli na plné pecky. 30
ŽENICH NA ZABITÍ
Vešla jsem do kuchyně. Nick mě neslyšel, takže jsem mohla stát mezi dveřmi, aniž by si mě všiml. Měl na sobě vtipnou zástěru, na které bylo nahé ženské torzo. K minulým Vánocům jsem mu ji dala spolu s knihou Nigela Slatera jako ne úplně rafinovanou narážku na to, že i on by se měl na vaření podílet (nevím, která z těch dvou věcí zafungovala, ale požadovaný efekt se opravdu dostavil). Nick měl zavřené oči a na struhadle na sýr hrál jako na kytaru. „Hej, Axle,“ snažila jsem se překřičet hudbu. „Co bude ke svačině?“ Nick otevřel oči. Ztlumil zvuk a se struhadlem na sýr v ruce mě pevně objal. „Ahoj, krásko,“ řekl. „Makarony se sýrem. S cibulkou a slaninou. Protože všechno chutná lépe, když je v tom slanina, nemám pravdu?“ „Všechno chutná lépe se sklenicí španělského vína rioja,“ řekla jsem. „Nebude ti vadit, když se v televizi podívám na seriál EastEnders?“ „Klidně jdi,“ odpověděl. „Přinesu ti víno. Budeme jíst tak za hodinu, ano?“ Když jsem se otočila, plácnul mě po zadku vařečkou. „Takže,“ řekl později, když jsme seděli u stolu, na kterém ještě zůstaly zbytky od večeře (pro případ, že to opravdu nevíte, můžu potvrdit, že makarony se sýrem jsou mnohem lepší, když do nich přidáte slaninu, a samozřejmě že si je také lépe vychutnáte, když je místo vás uvaří někdo jiný), dneska jsem mluvil s mámou.“ „Opravdu? Ty jsi volal do Libérie?“ Nickova máma je zdravotní sestra a specializuje se na oční chirurgii. Pracuje pro jednu charitativní organizaci v západní Africe, kde školí jiné zdravotní sestry, aby mohly v odlehlých oblastech regionu asistovat lékařům při operacích šedého zákalu. Je to neuvěřitelně ušlechtilá a důležitá činnost a já ji za to velmi obdivuju. A zcela náhodou si také myslím, že vzdálená západní Afrika je pro Ericu to nejlepší místo. 31
Sophie Ranaldová
„Jo. Spojení bylo příšerné, ale poté, co nás asi pětkrát přerušili, se mi jí nakonec podařilo říct, že se budeme brát.“ „A co na to říkala?“ Cítila jsem, jak se mi sevřel žaludek. I když jsme s Nickem deset let, Erica mi nikdy neodpustila, že jsme se s Nickem rozešli, když jsme byli teenageři – protože, jak to vidí ona, jsem se kvůli vlastní kariéře sobecky odporoučela do velkého Londýna v domnění, že moje ambice jsou důležitější než její milovaný chlapec. A neodpustila mi ani jiné, mnohem horší prohřešky. Jsem si jistá, že když Erica školí liberijské zdravotní sestry, je ukázkovým příkladem profesionality, ale jakmile se její noha dotkne anglické půdy, uchýlí se k tomu, že se chová jako nějaká stepfordská panička, a patrně to samé očekává i ode mě. Takže nehledě na to, že jsem ve své kariéře udělala pár kompromisů, abych mohla být s Nickem, a nehledě na fakt, že jsem v mnoha ohledech zatraceně ideální partnerka, v Eričiných očích jsem to stále neodčinila. „Zdálo se, že s tím nemá problém,“ řekl Nick a díval se do svého prázdného talíře. „Určitě říkala, že si je jistá, že budeme moc šťastní. Spojení bylo vážně hrozné.“ „Pravděpodobně řekla, že je to na hovno.“ Nick se začal smát. „Tak tohle teda neřekla, to vím jistě, Pip. Každopádně říkala, že na svatbu přijede a že jí musíme dát hned vědět, až se dohodneme na datu, aby si to mohla zařídit. A taky říkala, že by nám ráda přispěla, takže… prostě, nemusíš se bát, že by ten náš velký den nebyl podle tvých představ.“ Nickův táta zemřel krátce poté, co se Nick přestěhoval do Londýna. Erica neuvěřitelně výhodně prodala jejich skromný třípokojový domek a oznámila, že odjíždí do dalekých krajů. Nějakou dobu strávila v ášramu v Indii a také v tibetském buddhistickém společenství v Cumbrii na severozápadě Anglie. Nakonec se roz32
ŽENICH NA ZABITÍ
hodla, že své schopnosti lépe využije v provizorní stanové nemocnici uprostřed ničeho než při masážích během luxusních okružních plaveb, což bych udělala já, kdybych po třiceti letech otročení v nemocnici byla najednou v balíku. Já ale nejsem Erica. „Nicku,“ začala jsem. „Opravdu si nemyslím, že musíme mít velikou svatbu. Ty časopisy, co jsme si včera večer prohlíželi – nezdá se ti, že něco z toho je trochu, no… přehnané?“ „Bože, jasně že ano!“ řekl. „Třeba ten pár, co si pronajal celý ostrov. To je šílené. A nebo ti dva, co měli Robbieho Williamse, aby jim zazpíval k prvnímu tanci. Taková blbost. Myslím tím, proč, proboha, zrovna Robbie Williams? Kdyby to byla třeba skupina Radiohead, nebo dokonce Artic Monkeys…“ „Nicku! To nemyslím. Prostě se mi jen zdá, že to lidi úplně pohltí, jako by neexistovalo nic jiného. Vypadá to, jako kdyby přestali být lidmi a stali se z nich… nevěsta a ženich. Nebo ještě hůř – hnusné plastové ozdoby na dort. Vždyť přece víš, jaká byla Katharine. Celé měsíce nemluvila o ničem jiném.“ „Byla s tím tak trochu únavná,“ souhlasil Nick. „A když už o tom mluvíme, pozvali nás k sobě na večeři a podle všeho taky na oficiální prohlížení fotek. Řekl jsem, že přijdeme. Bude to přespříští sobotu, až se vrátí z Malediv.“ „Přesně!“ řekla jsem. „Tohle přesně mám na mysli! Ono to celé svatbou nekončí, pokračuje to dál. Oficiální prohlížení fotek. A líbánky, které musí být v nějakém stupidním přímořském letovisku, kam nemůžou homosexuálové. A schovávání si spodní vrstvy svatebního dortu, než tvému dítěti bude jednadvacet…“ Zmlkla jsem. S Nickem jsme o dětech nemluvili. „Pippo, uklidni se. Nezdá se ti, že to trochu přeháníš? Je to prostě jen den, je to způsob, jak s lidmi, které máme rádi, oslaví33
Sophie Ranaldová
me, že jsme my dva spolu. Říkala jsi, že i Callie si myslí, že bychom z toho měli udělat pořádnou událost.“ Chtěla jsem protestovat, že tohle Callie neřekla. Řekla, že se ze mě stane šílená nevěsta posedlá vlastní svatbou, protože tak přesně se to děje. Ale pak mě napadlo, že Nick má v něčem pravdu. Je to o nás, a to znamená o něm stejně tak jako o mně, a co když on chce mít velkou svatbu? Jak moc sobecké by to ode mě bylo, kdybych mu v tom bránila? „A co si myslíš ty?“ zeptala jsem se. „Jak bys to chtěl ty?“ „Já jsem o tom vlastně ještě moc nepřemýšlel,“ Nick se znovu díval do svého talíře. „Nejdřív jsem to s tebou chtěl probrat.“ „Blbost!“ řekla jsem. „Jasně, že jsi o tom přemýšlel! A na co jsi přišel?“ „Dobře, dobře,“ připustil Nick. „Pár nápadů bych měl. Myslel jsem si, že bychom to měli mít někde tam u nás, víš, kde jsme se poprvé potkali. Možná někde v národním parku New Forest. V Inspiraci pro nevěsty taková svatba byla – na zámečku. Vypadalo to skvěle. Vím, že máš hrozně moc práce, Pip, a nechci, aby ses kvůli tomu stresovala. Nechci být jedním z těch chlapíků, co nechají svoji snoubenku, aby všechno zařídila, a sami jen sedí na zadku a říkají: ‚Je mi to jedno‘, když se jich zeptá na kytky a… podobné věci. Chci toho být součástí, chci se na tom podílet stejnou měrou jako ty. Tak na tohle jsem přišel.“ Vypadal rozrušeně a také trochu rozpačitě. Ďolíčky ve tvářích zmizely, ale pak se znovu objevily. Cítila jsem, jak mě zaplavila vlna lásky. „Callie by moc potěšilo, kdybychom tam měli svatbu,“ řekla jsem. „A předpokládám, že mámu s tátou taky. Ještě jsem jim o tom neřekla.“ Uvědomila jsem si, že se vyhýbám tomu, abych 34
ŽENICH NA ZABITÍ
o tom mluvila, že se vyhýbám všemu, co by to udělalo příliš reálným. „Zavolám mámě. Tenhle týden jí zavolám a domluvím se s ní, že přijedeme, a pak jim to můžeme říct. A ty můžeš zavolat… Jak že se to tam jmenuje? A můžeš zjistit, kdy mají volnou sobotu, protože, a to se můžu vsadit, rezervace se musí udělat dost dopředu. Může to trvat měsíce, možná i rok.“ „Zámeček Brocklebury,“ řekl Nick. „Víš, Pip, vlastně jsem jim dneska poslal mail. Jen jsem chtěl zjistit co a jak. A v únoru jim někdo vypadl. Takže máme skoro čtyři měsíce, abychom to všechno naplánovali.“ „Je to naprosto absurdní,“ stěžovala jsem si Nickovi, když jsme procházeli zdánlivě nekonečnými chodbami, které vedly k podkrovnímu bytu Iaina a Katharine. Bydleli ve východním Londýně v domě, který vznikl přestavbou továrny na výrobu korzetů. „Šílené je už to, že mají party s prezentací svatebních fotek, ale že navíc trvají na tom, aby každý měl na sobě přesně to, co měl na jejich svatbě, tak to už je vážně úlet. V tom klobouku vypadám jako totální idiot.“ „Já vím, Pippo,“ Nick si upravil karafiát v knoflíkové dírce. „Ale Katharine zřejmě brečela, když si uvědomila, že si už nikdy neoblékne svoje svatební šaty, a pak ji napadlo, že požádá všechny ostatní, aby si na sebe vzali to, co měli na svatbě, což bude znamenat, že si ty svoje šaty může znovu vzít. Iain z toho taky nebyl zrovna nadšený.“ To jsem si dokázala představit, stejně jako jsem si dokázala představit, že Iain měl do celé záležitosti jen máloco mluvit. Vždycky jsem věděla, že Katharine za svým dívčím chováním skrývá vůli ze železa. Lesklým ocelovým klepadlem jsme zaťukali na dveře a vteřinu poté nám otevřel Iain, celý rudý ve tváři pod cylindrem. 35
Sophie Ranaldová
„Jsem rád, že jste přišli,“ řekl mírně rozmrzele. Když se mě pokusil políbit, cylindrem mi klepl do klobouku, takže jsem ho měla nakřivo. Nicka poplácal po zádech. „Pojďte dál a něčeho se napijte. Katharine připravila skořicové mojito, které vám tak chutnalo. Taky jsou koktejly. A máme stejného dodavatele jídla, jako jsme měli na svatbě, aby pro nás znovu udělal kanapky. Obslužte se v jídelně.“ Zachytila jsem Nickův pohled a snažila jsem se, abych se nezačala hihňat, ale Nick vypadal překvapivě vážně. Pravděpodobně si vzpomněl na skořicové mojito. Když jsme vešli do obývacího pokoje, vypadalo to tam absolutně surrealisticky. Dvacet někdejších svatebních hostů – ženy v rozevlátých šatech a velkých kloboucích a muži ve fracích – připomínalo mimozemšťany, kteří právě přistáli mezi neomítnutou cihlovou zdí, akváriem s exotickými rybičkami a obnaženými ocelovými nosníky. Katharine, která si užívala v samém ohnisku zájmu uprostřed skupinky, na sobě měla své svatební šaty pošité korálky, které ještě doplnila závojem, korálky posázenou čelenkou, a dokonce i kyticí. „Byl to jednoznačně ten nejmimořádnější den mého života,“ rozplývala se a upíjela šampaňské. „A byli jsme tak nadšení, když jsme dostali fotografie a znovu jsme to všechno prožívali. A když Iain navrhl, že bychom mohli pozvat dvacet našich nejbližších přátel, abychom se s nimi o ten pocit podělili… Co jsem mohla dělat?“ Rychlý pohled do Iainovy kamenné tváře mi prozradil, že nikdy nic podobného nenavrhl. „Díky, brácho.“ Nick si z tácu, který v natažených rukou držel Iain, vzal koktejl a mně podal skleničku se šampaňským. „Vím, že 36
ŽENICH NA ZABITÍ
to asi není nejvhodnější chvíle, ale chtěl jsem ti říct… Zeptat se tě… Pippa a já jsme se zasnoubili. Nevadilo by ti…?“ Iain nás oba sevřel v medvědím objetí, přičemž mi notně polil vpředu šaty skořicovým mojitem. „Konečně!“ řekl. „Myslel jsem si, že vy dva do toho nikdy nepraštíte. Blahopřeju. Bude mi potěšením, že můžu být tvým svědkem.“ A, Bůh mu žehnej, opravdu se musel vysmrkat do kapesníčku, který měl v kapse. „Jen nezapomeň, jestli ti můžu radit,“ a tišším hlasem pokračoval, „že je to jen jeden den. Je tak hrozně jednoduché nechat se unést, jestli mi rozumíš, co tím myslím? Hlavně pro dámy.“ Než jsem se stačila ohradit proti této absurdně sexistické poznámce, přivolal Katharine, aby se připojila k naší malé skupince. „Miláčku, Nick a Pippa mají skvělou novinku! Rozhodli se úředně stvrdit svůj svazek v… Kdy jste říkali, že to má být?“ „V únoru,“ odpověděl Nick. „To je báječné!“ Katharine vydávala mlaskavé zvuky. „Gratuluju! A bude to později než za rok – máte spoustu času, abyste vše absolutně perfektně zorganizovali.“ „Vlastně,“ řekla jsem, „měli jsme na mysli už tenhle únor. Ten, co bude následovat po prosinci a lednu.“ Katharinina vzrušená tvář se rázem změnila na vyděšenou. „Tenhle únor?“ „No ano,“ přisvědčila jsem. „Chceme mít všechno docela jednoduché a Nick našel potenciální místo, kde zrovna měli zrušenou rezervaci a…“ „Aha,“ řekla Katharine. „Blahopřeju! Osobně si myslím, že jste se zbláznili, když chcete zorganizovat svatbu za tři a půl měsíce, ale zvládnout by se to dalo… Pojď se mnou.“ 37
Sophie Ranaldová
Paži mi sevřela jako do svěráku a táhla mě do jejich ložnice. Vyslala jsem přes rameno směrem k Nickovi pohled „zachraň mě“, ale ten soustředěně poslouchal, co mu říká Iain. „Miluju svatby. Prostě miluju! Vlastně jsem přemýšlela o tom, že ve svém volném čase budu pro přátele organizovat svatby. A možná, až později budeme mít děti, tak se tomu budu věnovat profesionálně. Takže bych byla nadšená, kdybyste mi posloužili jako pokusná morčata,“ řekla Katharine a svůj proslov doplnila něčím, co, jak předpokládám, mínila jako sesterské zachichotání, ale ve skutečnosti to znělo jako šílené zakrákání. „Katharine, to je od tebe opravdu neuvěřitelně hezké,“ řekla jsem nepřesvědčivě. „Ale my vážně chceme, aby všechno bylo opravdu prosté. Je to od tebe moc milé…“ „To nestojí za řeč. Nechci nic jiného než vám trochu pomoct. Být součástí mimořádného dne jiného člověka je potěšení, je to privilegium! A teď, první věc, kterou potřebuješ, je můj flash disk.“ Zapnula svůj notebook a vsunula vyměnitelné úložné zařízení. „Tenhle miláček obsahuje všechna tajemství pro tvůj dokonalý den,“ vysvětlila mi. „Celý rok jsem ho nosila všude s sebou. Všude! Když jsem zahlédla výlohu, která nějakým způsobem zachycovala moje představy, vyfotografovala jsem si ji a obrázek jsem si uložila do složky ‚Inspirace‘. Ve složce ‚Finance‘ mám veškeré kalkulace. A všechno je samozřejmě zaznamenané v tabulkovém procesoru, kde jsou záznamy týden po týdnu a den po dni. Zároveň je nastavená automatická upomínka, aby vše bylo posláno Iainovi, jeho bratrovi, mojí hlavní družičce a samozřejmě také mně na mobil.“ „To je velmi, hmm, působivé,“ řekla jsem. „Působivé? Pippo, to je nezbytné. Absolutně nezbytné, jestli nechceš, aby se tvůj velký den proměnil v chaos. A teď se podíváme 38
ŽENICH NA ZABITÍ
na mou složku kontaktů – to je první a nejdůležitější věc, protože spousta lidí, které budeš potřebovat, už bude na měsíce předem zarezervovaná. Možná že nakonec zjistíš, že se budeš muset uchýlit k seznamu dodavatelů z mojí B, nebo dokonce C varianty. Ale i ti byli samozřejmě důkladně prověřeni. Svatba má být sice v únoru, ale ne přímo čtrnáctého, takže možná dokonce někdo z varianty A bude mít volno. To nikdy nevíš.“ Snažila jsem se nepřestat Katharine vnímat. Zřejmě to bylo důležité, jestliže jsme chtěli s Nickem předejít svatební katastrofě. „Vše je seřazené podle abecedy,“ řekla. „Doplňky, dorty, hudba, instruktoři, kočáry tažené koňmi, květiny, oblečení pro ženicha, ohňostroj…“ „Pane jo,“ vpadla jsem jí do řeči, protože se zdálo, že bude pokračovat a vyjmenuje zbytek abecedy. „A kde jsi nakonec našla šaty pro sebe? Jsou nádherné.“ „Tak to je ta zábavná část,“ sepjala ruce. „Šaty! Tuhle složku jsem musela zaheslovat, aby se do ní nemohl Iain nabourat a neměl přístup k mým tajemstvím.“ Procházela obrázek po obrázku a na všech byly téměř identické šaty pošité korálky. „Samozřejmě že když máš tak málo času, budeš si muset vybrat něco z konfekce, ale můžeme zavolat Marisse Beaumontové a zjistit, jestli neexistuje možnost, že by tě mohla někam vmáčknout. Byla to v pořadí moje druhá návrhářka, kdyby nebyla k dispozici Sarah Burtonová.“ Podívala jsem se na Katharininy šaty. Byly nádherné. Korzet byl pevný a těžký díky třpytivé zdobné výšivce a sukně se vlnila v několika vrstvách éterického šifónu. Já osobně nejsem nejšikovnější švadlena na světě (vlastně je to tak, že když jsem se naposledy snažila přišít knoflík, zároveň jsem sledovala televizní seriál Perníkový táta a nakonec jsem knoflík spolu s košilí přišila k područce gauče) a ne39
Sophie Ranaldová
mám ponětí, jak dlouho trvá ušít šaty. Na těch Katharininých bylo šílené množství korálků, ale nemusel se snad přišívat jeden po druhém, nebo snad ano? A čtyři měsíce? Napila jsem se šampaňského. „Katharine,“ řekla jsem. Můj hlas zněl chraplavě, takže jsem si odkašlala a začala ještě jednou: „Katharine, kolik času ti to všechno vlastně zabralo?“ Znovu se zvonivě zasmála. Trochu to znělo, jako když Guido jednou v práci upustil na podlahu v kuchyni štos pekáčů. „Iain mě o ruku požádal prvního září, před dvěma lety. Samozřejmě že už předtím jsem nějakou představu a plány měla,“ její hlas přešel do šepotu, „a nepředstírej, že ty ne. Zůstane to jen mezi námi děvčaty! Od té doby nám pak několik měsíců trvalo, než jsme vybrali místo, poté, co jsme většinu víkendů objevovali různá místa. Pak se vše na chvíli docela uklidnilo a já jsem trávila jen jeden nebo dva dny v týdnu průzkumem a psaním svého svatebního blogu – odkaz máš tady – a na zkoušení šatů a další finální přípravy došlo asi tak před rokem. Ale ty nemáš na nic tolik času, jako jsem měla já. O to intenzivnější to bude.“ Intenzivnější? Bože! Do čeho jsem se to nechala uvrtat? „Jednu věc ti ale radím.“ Katharine na mě namířila pěstěný prst. „Nedovol, aby to narušilo váš vztah! Nezapomeň, že tvůj budoucí manžílek je nejdůležitějším člověkem ve tvém životě. Dokonce důležitější než tvoje návrhářka šatů! Vytvořila jsem si pravidlo, že jeden den v týdnu před Iainem svatbu nezmíním. Mým dnem byl čtvrtek, protože mám pravidelné ranní mítinky se snídaní a Iain večer hraje squash a vlastně se skoro nevidíme, takže to ani nebylo tak těžké, jak jsem čekala. Také jsme měli úterní společné noci. Uvařila jsem pro nás speciální nízkokalorickou večeři, dali jsme si skleničku bublinek a pak přišel čas na tulení. Víš přeci, jací jsou 40
ŽENICH NA ZABITÍ
muži – to je ten nejlepší způsob, jak si zajistit, aby byli milí. Když jsem chtěla na svatbu opravdu něco drahého, zcela jistě jsem se o tom zmínila v… úterý,“ zakončila triumfálně. „To je ono,“ odtušila jsem. „Společné noci. To je hezký nápad.“ „A když už jsme u tohoto tématu,“ řekla Katharine (a já jsem si pomyslela, ne, prosím, prosím, změň téma), „možná bys před tím velkým dnem mohla popřemýšlet o sexuálním půstu.“ Neudržela jsem se a vyprskla jsem smíchy. „Jakém půstu?“ „Sexuálním. Žádný sex šest týdnů před svatbou. Iain tenkrát reptal, ale stálo to za to. Naše svatební noc díky tomu byla mnohem magičtější. Skoro jako by to bylo poprvé.“ Pokud bych měla mluvit za nás, jediné možné důsledky sexuálního půstu by byly ty, že by se Nick umasturboval k smrti anebo že by naše svatební noc byla neuspokojivá a skončila by předčasně. Ale řekla jsem: „Díky, Katharine, že jsi mi to svěřila. Je to opravdu zajímavé a výjimečné. Budu na to pamatovat. A teď boty?“ Možná že jsem nepoužitelná, když přijde na kytky a podobné věci, ale nic nemiluju víc než pěkně dlouhý rozhovor o botách. Právě když se Katharine chystala otevřít složku nazvanou „Boty – inspirace“ (viděla jsem, že složka obsahuje více než dvě stě souborů, a nedočkavě jsem se naklonila, abych se mohla podívat), strčil do dveří hlavu Iain. „No tak, dámy,“ řekl. „Odtrhněte se na chvíli od mistrovského svatebního plánu! My jsme už přichystaní podívat se na fotky a video.“ Katharine vysunula flash disk, vtiskla mi ho do dlaně a prsty mi kolem něj pevně sevřela. „Střež. Ho. Svým. Životem,“ řekla.
KAPITOLA TŘETÍ Od:
[email protected] Komu:
[email protected] Předmět: Re: Plány Ahoj mami, zítra jedeme k rodičům Pippy a řekneme jim tu novinku. Nemůžu si pomoct, ale jsem z toho trochu nervózní. Mám požádat Gerarda o její ruku, nebo máme jít přímo k věci a rovnou jim to říct, nebo jak? A další víkend se jedeme podívat na jedno místo, které jsme zatím vybrali. Je to luxusní venkovský hotel. Doufám, že se bude Pippě líbit stejně, jako se podle fotek líbí mně. V příloze máš odkaz a nemůžu se dočkat, až mi řekneš svůj názor. Všechno to najednou vypadá tak hrozně reálně – předpokládám, že ty sis nikdy nemyslela, že se dočkáš toho, že se konečně usadím. Je skvělé, že se ti před svatbou snad podaří přijet na trochu delší dobu – aspoň si odpočineš a kromě toho mi chybíš, ale to přeci víš. Posílám pusu, Nick
Jedna z věcí, na které se mě lidé ptají, když zjistí, že si vydělávám vařením, je: „Naučila tě to tvoje máma?“ Moje odpověď je vždy 42
ŽENICH NA ZABITÍ
stejná: „Ta mě naučila, jak nevařit.“ V kuchyni se moje máma řídí mottem, že když do jídla dáte dobré věci, konečný výsledek bude také dobrý, což je do určité míry pravda. Jenže ona má často tendenci nechat se trochu unést a zkombinuje příliš mnoho dobrých věcí nebo zapomene, že má něco v troubě, protože současně v rádiu poslouchá seriál Archerovi, nebo otrhává oschlé květy kamélií. Jako dítě jsem zažila spoustu narozeninových dortů, které chutnaly, jako by vznikly následkem požáru v domě, nehledě na fakt, že spálená místa máma oškrábala do dřezu a celý dort zakryla tlustou vrstvou odporného máslového krému. A jednou si také přečetla článek o důležitosti umami, páté lidské chuti, a rozhodla se, že sklenička ančoviček skvěle doplní boloňské špagety. Nedělní obědy v podniku U paní Martinové jsou tedy sázkou do loterie. Takže jsme si s Nickem koupili slaninové croissanty v pekařství Delice de France, abychom si je snědli cestou k mým rodičům, než jim řekneme tu naši novinku. Ne že by mi záleželo na tom, co nám dají k jídlu. Když jsme ruku v ruce vyšli z nádraží a namířili k domu, kde jsem vyrůstala, cítila jsem, jak mě zaplavuje pocit hlubokého klidu, a i když vím, že to bude znít trochu bláznivě a hloupě, čím víc jsme se k domu blížili, tím se ten pocit stával intenzivnějším. Když jsme otevřeli zahradní branku, cítila jsem vůni růží a flox, které kvetly v divoké hojnosti, i když už byl skoro listopad (od té doby, co máma s tátou opustili akademickou obec a šli do důchodu, absolutně propadli zahradničení, společně s objevováním amatérského divadla. Jejich zahrada je ukázkou krásy a představení hraná hereckou společností Westbourne jsou neuvěřitelně hrozná). Cítila jsem, jak se mi rty roztahují do širokého a šťastného úsměvu. Ráda se vracím domů. 43
Sophie Ranaldová
„Ahoj, miláčku,“ máma na nás čekala u domovních dveří. Měla na sobě stoleté džíny a kostkovanou košili, kterou, jak si pamatuji, dostal táta asi před patnácti lety k Vánocům. Bez ohledu na její ošuntělé oblečení byla jako vždy perfektně učesaná a nalíčená. Když mě objala, příjemně voněla parfémem Chanel číslo 5. „Ahoj, Nicku, drahoušku. Pojďte dál a dejte si něco k pití. Táta uklízí kůlnu a slíbil, že přijde brzy, ale možná bys ho mohl jít trochu popohnat. Pippa mi zatím pomůže s obědem. Myslela jsem si, že k tomu dušenému masu přidám červenou řepu, ale je hrozně tvrdá. A bohužel i to jehněčí je trochu tužší. Ale má to neobyčejnou barvu, takovou dramatickou.“ „Říkala jsem ti, že hraju Gertrudu?“ pokračovala. „Je to náš první Shakespeare, ale mám takový dojem, že Hamlet je možná malinko moc ambiciózní. Stanley, náš režisér, už vyškrtal spoustu replik, ale pořád to trvá přes tři hodiny a sama víš, jak diváci dokážou být neklidní, když potřebujou na záchod nebo se chtějí napít.“ V duchu jsem se otřásla při pomyšlení na hodiny, které v budoucnu strávím sledováním, jak herecká společnost Westbourne přetvořila tragédii Prince dánského na frašku. „To je skvělé, mami, určitě jsi moc pyšná! Jestli to je moc dlouhé, určitě to můžou ještě trochu zkrátit.“ „To by bylo řešení,“ řekla, „ale Dominic Baker, který hraje hlavní roli a je opravdu docela dobrý, by se naštval, kdyby se v jeho replikách příliš škrtalo. Takže z toho nakonec možná bude jeden dlouhý monolog. Ale, miláčku, jak se máš ty? Jak to jde v práci? A co uděláme s tím jehněčím?“ Když jsem se pokoušela o záchranářské práce ohledně našeho oběda, máma otevřela lahev ryzlinku a já jsem jí vyprávěla o Guidovi, Zeldě a pštrosích lasagních a ona se tomu smála. Ráda po44
ŽENICH NA ZABITÍ
slouchá moje příhody od Falconiho. Jestli snad moji rodiče byli zklamaní z toho, že mají dceru, která u maturity sotva prolezla z předmětů technologie přípravy jídla, kreativní psaní a francouzština a nikdy jí nebylo souzeno, aby se stala matematičkou jako její máma nebo chemikem jako táta, skrývali to opravdu dobře. A taky měli vždycky rádi Nicka. Už od mých šestnácti, kdy se stal mým Prvním Opravdovým Klukem. Než jsem se s ním seznámila, měla jsem za sebou pár neohrabaných pokusů na různých večírcích a tři katastrofální rande s Kevinem Popplewellem, která vyvrcholila tím, že jsme šli na film Pod povrchem, kde mi natlačil ruku do svého klína a donutil mě zjistit, co je natěsnané pod povrchem jeho džín. O dvě minuty později se mi udělal do dlaně a já jsem vyrazila do tmavé noci. A pořád nemůžu vidět tvář Michelle Pfeifferové, aniž bych se chtěla natáhnout pro antibakteriální gel. Každopádně to bylo v sobotu večer a s Callie jsme byly v sedmém nebi, protože nás Suze Pickfordová pozvala na party. Suze byla jednou z nejoblíbenějších dívek z našeho ročníku a říkalo se, že má staršího sexy bráchu, který hraje v nějaké kapele, takže patřila do trochu jiné ligy. Ale dva týdny předtím byla na party u Tabithy Smithové, kde jsem si mezi svými vrstevníky výrazně vylepšila reputaci, protože jsem napekla spoustu čokoládových sušenek, které nejenže nebyly smrtelné, ale dokonce chutnaly velmi dobře. Takže jsme společně s Callie a sušenkami podle receptu Nigelly Lawsonové, štědře dochucenými marjánkou, vyrazily. Dokonce už v šestnácti jsem věděla, že nikdy nebudu mít dlouhé štíhlé nohy a vlasy jako hedvábí, což tenkrát bylo docela k vzteku (díky, že jste mi pošlapali jakékoli sebevědomí, které jsem snad někdy mohla mít, vy herci ze seriálu Přátelé). Byla jsem malá, s postavou ve tvaru přesýpacích hodin a s tmavě hnědými 45
Sophie Ranaldová
vlasy, které se někdy, bez zcela zjevného důvodu, rozhodly vytvořit záplavu měkkých přirozených vln, ale většinou jsem byla kudrnatá jako ovce. Máma vždycky říkala, že bych měla ocenit to, co je na mě to nejhezčí – čistá pleť a zelenomodré oči, ale při mých 157 centimetrech ze mě stejně všichni moji potenciální kluci mohli vidět tak akorát vršek hlavy. Takže jsem si k přípravám na party u Suze zajistila Calliinu pomoc. Večer před party jsme si nalakovaly nehty a natřely se samoopalovacím krémem. Pak trvalo Callie tři hodiny, než mi vyfoukala vlasy dorovna, neboť to ještě bylo v temných dobách před žehličkami vlasů, a obě jsme hojně použily lesk na rty s mokrým efektem. Jakmile jsme vyšly z našeho domu a zmizely z dohledu, stáhly jsme si džíny na boky, takže nám na zadku vykukovala zářivá tanga, mně k tomu nad tangy ještě přídavkem lezly špeky, a v žabkách na platformách jsme se nejistým krokem vydaly na místo. Když jsme dorazily, během pár vteřin jsme zjistily, že jsme udělaly chybu. Mezi Suzeinými kamarády převládali spíše zastánci rockové skupiny Manic Street Preachers než popových Steps. Oblékli se do černé barvy a měli rozmazané oční linky a my jsme se mezi nimi s naší fádní vizáží a francouzskou manikúrou vyjímaly jako pěst na oko. Pokorně jsem předala hašišové sušenky – což byla naše jediná záruka důvěryhodnosti –, vyzbrojily jsme se lahví zteplalé vodky Smirnoff Ice a snažily jsme se vypadat, jako že tam patříme. Callie, samozřejmě, neměla tak „skryté“ zbraně – její fantastická postava a blond vlasy byly dostatečnou zárukou, ať už použila pochybný lesk na rty nebo ne – a během půl hodiny se už na tanečním parketu objímala s Dwaynem Robertsem a při hudbě U2 se vášnivě líbali a jejich pánve k sobě byly přilepené. Sklíčeně jsem 46
ŽENICH NA ZABITÍ
se opřela o stěnu a přemýšlela, jestli se mám jít porozhlédnout po další lahvi vodky, zamířit do koupelny a přesvědčit se, že mám vlasy už zase kudrnaté, nebo se vydat k domovu – rychle po sobě jsem vypila čtyři drinky, takže se mi trochu točila hlava a měla jsem nepříjemný pocit v puse. Vlastně jsem se už rozhodla, že přeruším Calliino osahávání a líbání a řeknu jí, že ji opouštím (ano, opravdu jsem jako teenager byla takový ztroskotanec, jak popisuju), když jsem najednou měla pocit, že mě někdo sleduje. Rozhlédla jsem se a na opačné straně pokoje stál kluk, který, jak jsem pochopila, musel být Suzein velký bratr. Měl stejně ledově šedé oči a vyzařovala z něj stejná nenucenost a pohoda. Tmavé vlasy měl rozcuchané. Na sobě měl kalhoty s maskáčovým vzorem a vybledlé tričko s obrázkem Iron Maiden. V puse měl cigaretu, díval se na mě a usmíval se. Cítila jsem, jak začínám rudnout, takže jsem začala předstírat, že si záměrně prohlížím nehty. Ale když jsem znovu vzhlédla, přicházel směrem ke mně. Chvíli nic neříkal – stejně bych ho ale neslyšela, protože hudba byla ohlušující. Ale podal mi další pití – tentokrát vychlazené – a postavil se vedle mě, takže jsem se hned cítila méně hloupě a mimo. Když hudba dohrála, znovu se usmál a zeptal se: „Co tě sem přivádí?“ Musela jsem být posilněná ovocnými alkoholickými koktejly, protože místo toho, abych zírala na svoje boty, rudla a koktala něco v tom smyslu, že jsem tady se svou kamarádkou, tou sexy holkou támhle, podívala jsem se na něj a odpověděla: „Přišla jsem, abych se s tebou setkala.“ A tak to začalo. Po zbytek večera jsme si s Nickem povídali a tancovali spolu. Vzal si moje číslo o za dva dny mi zavolal a pozval mě na rande. Další dva roky jsme byli nerozluční, byli jsme 47
Sophie Ranaldová
pár, Nick a Pippa, Pippa a Nick. A teď budeme pan a paní Pickfordovi. Nebo raději – pan Pickford a paní Martinová. „Šlo to dobře,“ řekl Nick, když jsme nastoupili do vlaku domů. A opravdu šlo, o čemž jsem předem nepochybovala. Moji rodiče byli nadšení – svým mírně praštěným způsobem. Máma zarecitovala: „Nemluvte o tom, že svazku dvou věrných duší jsou v cestě překážky!“* a táta trval na tom, že si Nick musí zapálit jeden z jeho doutníků pro speciální příležitosti. Nick byl pořád ještě zelený jak sedma, ale to mohla být i opožděná reakce na mámin karamelovo-čokoládový pudink se solí, který byl trochu moc slaný – já sama jsem měla docela žízeň. „Věděla jsem, že to půjde dobře,“ řekla jsem. „Vždycky jsou docela v pohodě a kromě toho tě mají moc rádi. A budou v klidu, i co se týká svatby – nebudou se snažit zasahovat a nebudou chtít pozvat mraky vzdálených příbuzných, které jsem nikdy neviděla. A když o tom mluvíme…“ Nick neměl žádné jiné sourozence kromě Suze, která byla vdaná a žila v Melbourne. Ale Erica, jeho máma, je z jedenácti dětí, z čehož vyplývá, že Nick má neuvěřitelné množství bratranců a sestřenic a ti všichni mají manželky a manžely, děti, a dokonce i vnoučata. Těch jmen! Vážně, jestli někdy pocítíte potřebu mít bratrance nebo sestřenici, nebo třeba dvanáct bratranců a sestřenic, Nick je pro vás ta pravá osoba. Jeho zdroje jsou nevyčerpatelné. „Někdy si budeme muset promluvit o tom, koho pozveme,“ řekla jsem. „Chci tím říct, že s pozvánkami nemusíme spěchat, ale aspoň bychom měli mít představu o tom, kdo chceme, aby tam byl…“ *
Shakespeare, sonet č. 116, překlad Jan Vladislav 48
ŽENICH NA ZABITÍ
„To já mám,“ řekl Nick. „Udělal jsem tabulku, pamatuješ?“ vytáhnul svůj iPad a chvíli ťukal na obrazovku. „Tady to je. Zatím mám tři sta jmen. Aby to bylo jednodušší, rozdělil jsem je na kategorie – přátelé, rodina, lidi z práce, ostatní.“ „Kdo jsou ‚ostatní‘?“ zeptala jsem se. „Proč bychom, proboha, chtěli mít na svatbě někoho, kdo není kamarád, rodina nebo kolega?“ „Nebudou chtít tvoji rodiče pozvat nějaké svoje přátele?“ „Hmm… ne, to si nemyslím. A i kdyby chtěli, řekla bych jim, že to není možné. Proč by měli být jejich přátelé na naší svatbě? A proč by vůbec jejich přátelé chtěli na svatbu jít, když mě naposledy viděli, když mi bylo šestnáct? A stejné je to se vzdálenými příbuznými. Ne že bych vůbec nějaké měla, díkybohu.“ „To nemám zdání, Pippo. Ale lidi evidentně zvou celé své rodiny a stejně tak i přátele svých rodičů. Máma říká…“ Celá jsem se naježila a cítila se defenzivně jako vždy, když Nick zmíní Ericu. „Copak říká?“ „Počkej, najdu její mail,“ odpověděl Nick. „Poslala mi ho nedávno. Tady to je, hned ve třetím odstavci.“ Přes úzký stolek posunul iPad směrem ke mně. „Stále na tebe myslím a jsi součástí mých meditací,“ četla jsem. „Ale ve všem tom vzrušení z plánování tohoto důležitého dne bych si přála, abys ani ty nespouštěl ze zřetele jednu důležitou věc. Svatba znamená něco víc než jen šaty a květiny – i když vím, že Pippa bude mít vzrušující představu i o tom.“ „Já jsem na žádný posraný kytky ještě ani nepomyslela,“ střelila jsem pohledem po Nickovi. „Co jsi jí řekl?“ Nick se zasmál. „Uklidni se, Pip, neřekl jsem jí nic. Dělá si vlastní závěry. Vždyť přeci víš, jaká je.“ 49
Sophie Ranaldová
„To vím,“ řekla jsem. „Ale i tak, je to pěkná drzost, že si myslí…“ Zachytila jsem Nickův pohled a zmlkla jsem. Nerada nasazuju na jeho mámu a vím, že nesnáší, když to dělám, ale někdy si prostě nemůžu pomoct. „Promiň.“ Pokračovala jsem ve čtení. „Svatba je hlavně a především o lidech. Jednoho dne, jestli Pippa nebude příliš lpět na své kariéře a porodí ti dítě, pochopíš, že výchova dítěte je záležitostí celé komunity lidí, kteří jsou okolo něho. V této záležitosti mi, prosím, věř. Vzpomeň si na to, jak výjimečná byla svatba Susannah a Dylena – skutečná oslava lásky v rodině.“ Suzeinu svatbu jsem si pamatovala dobře. Než k ní došlo, Suze a její matka celé týdny nepromluvily. Dylan byl ze všeho tak vystresovaný, že začal plánovat, že emigrují minutu poté, co se vrátí z líbánek. A v onen den byli všude, kam jste se podívali, zástupy bratranců a sestřenic. „Jestli si myslí, že budeme mít na svatbě celou její zatracenou rodinu…“ Zmlkla jsem a zhluboka se nadechla. „Opravdu si nejsem jistá, že mít tolik lidí na svatbě by mohlo fungovat, Nicku. Tři sta je hrozně moc. Dokonce jsem se ani se všemi tvými bratranci a sestřenicemi nesetkala. Něco jiného by bylo, kdybych je opravdu znala.“ „Dal bych si čaj,“ řekl Nick. „Co si dáš ty? Dietní kolu?“ Když se hádáme, Nick dokáže být nesnesitelně vyhýbavý, a hlavně, jak jsem si všimla, když mám pravdu já. Ale vážně jsem se potřebovala trochu uklidnit a taky mi ještě nebylo úplně dobře po mírné otravě solí z mámina dezertu. „Tu si dám ráda,“ odpověděla jsem. „Díky.“ Nick kymácivým krokem opustil kupé a já jsem svou pozornost znovu zaměřila na jeho iPad. Když jsem znovu četla Eričin e-mail, snažila jsem se prodýchat do stavu zenového klidu. Je to žena, kte50
