Chtěl nás vyhubit, byl zabit

Chtěl nás vyhubit, byl zabit. studie významu zabití zastupujícího říšského protektora r. heydricha – význam akce a souvislosti –

Čeští hrdinové atentátu na RH: zleva Kubiš, G abčík, Valčík.

DUCHOVNÍ SKRIPTA / 2011

Chtěl nás vyhubit, byl zabit. studie významu zabití zastupujícího říšského protektora r. heydricha – význam akce a souvislosti –

DUCHOVNÍ SKRIPTA / 2011

Obsah 5 9 14 17 19 30 31 34 35 38 40 41 43 45 47 48 50 50 50 51 54 56 62 64 65 68 72

Obsah Úvod Kdo byl Reinhard Heydrich? Nástup RH na úřad říšského protektora Čech a Moravy Projev Reinharda Heydricha o plánech na likvidaci českého národa Působení RH v protektorátu Příprava atentátu Význam atentátu pro Churchilla Atentát Průběh atentátu zachycený historiky Reakce nacistů Represe po atentátu 7 hodinový boj 7 statečných v kostele sv. Cyrila a Metoděje Sedm statečných z Resslovy ulice Zrádce a osudy pomahačů výsadkářů Nejhorší nepřítel byly české ženy, přiznal nacistický vyšetřovatel Pannwitz Osudy těl výsadkářů Atentát ve zkratce Německá pocta RH Význam akce – národní i světový Poučení, která je nutné znát Předseda protektorátní vlády ing. Alois Eliáš: „Lepší smrt než otroctví!“ Co píší dnešní německé noviny? Současná zkušenost některých prostých Čechů Reakce na toto pojednání? Závěr a odkaz Pro duchovní hledající

Kopírování a rozšiřování je dovoleno s uvedením jména autora Ing. Jiří Krutina, Praha 2011

…tento prostor musí být jednou definitivně osídlen Němci. Čech tu nemá co pohledávat.“

Z Heydrichova „tajného„ projevu v Černínském paláci 2. října 1941 v Praze

Úvod 27. 5. 1942 došlo k významné akci jak z pohledu světových, tak našich dějin – atentát na zastupujícího říšského protektora v  Čechách a  na Moravě, který na následky zranění zemřel. Tato událost byla některými mocenskými zájmy - zejména komunisty označována jako za omyl západního odboje a snahu prezidenta Beneše se blýsknout, která přinesla pouze vyhlazení Lidic, Ležáků a tisíce popravených. Tato účelová propaganda tak podvědomě podsouvala u nás lidem, že Beneš a západní odboj defakto zavinil vyhlazení Lidic a následné období tvrdé nacistické represe – tzv. „heydrichiády“. To samé je možné číst i v poslední době v některých německých denících (SdZ z 11.3. 2011), kde se píše, že Lidice byly „naplánovány Benešem a Churchillem.“ Jinými slovy za nacistické zločiny mohou „zločinec“ Beneš a „zločinec“ Churchill. Kdyby nic nedělali, mohli by Němci normálně jenom vládnout Čechům a mohli je vyhubit až po válce. Sám Hitler říkal, že Čechům se předloží směnka až po válce. Na dotaz protektorátního předsedy vlády Aloise Eliáše ohledně budoucnosti Čechů v protektorátu zástupců německé okupační správy mu bylo odpovězeno, že vysoké kruhy v Německu vidí budoucnost Čechů v protektorátu jako 7 miliónu rakví. Atentát na říšského protektora R. Heydricha (dále RH) má však hlubší význam, než se obecně myslí, který tímto zůstává zastřen. Tato událost významně ovlivnila běh 2. světové války i vývoj našeho postavení po skončení války. Tato v historii ojedinělá bojová akce Československých vojáků významným způsobem nejen pomohla porážce Němců, ale umožnila tak i naše osvobození a uchránění od jasného vyhubení našeho národa. Třebaže vojensky zdánlivě bezvýznamná akce, tak z vnitřního pohledu byla velmi významným duchovním činem Československého odporu proti okupantům. Toto pojednání by si měli přečíst všichni ti, kteří v období protektorátu jako sedláci a zemědělci například plnili dodávky potravin pro Říši, aby se tak vyhnuli konfiskaci majetku a uchránili své životy a životy svých dětí před nacistickou zvůlí. Tito sedláci podlehli zdání o dobrotivosti nacistů. Bohužel, bolševické „znárodňování“ po puči 1948 v nich tento sen jen posílilo a oni si tento sen sní až doposud. Je to klam, nelze volit mezi dvěma zly, je nutné je vidět obě a v celé své šíři. Tito lidé by neměli zapomenout na to, že se měli za protektorátu relativně dobře díky politice RH „cukru a biče“, kdy nacisté samozřejmě potřebovali zejména výkonné zemědělství a dělníky pro svůj zbrojní průmysl. Jediným Němcem v protektorátní vládě byl ministr zemědělství, neboť to chtěli mít Němci plně pod pal-



cem. Tito lidé by neměli zapomínat, že se měli dobře pouze krátkodobě a navíc relativně a současně na úkor ostatních svých spoluobčanů. Tito lidé – někteří Češi, by neměli zapomínat, že zatímco oni sloužili svým pánům na dodávce potravin a měli se relativně dobře, tak většina členů zbytku národa byla cíleně udržovaná na hranici podvýživy a někteří jako třeba odbojáři navíc nasazovali a riskovali své životy z čistého vlastenectví. Byli zkrátka pro Němce v dané době užitečnější živí, výkonní, prosperující a loajální svým německým pánům, než mrtví. Po skončení války by je čekal stejný osud jako jiné Čechy a Slovany: vyhubeni, kastrace, vysídlení, fyzická likvidace. Tito lidé se měli dobře asi tak jako rovnač mrtvol v hromadném hrobě, který měl přijít na popravu až poslední. Jejich karmičtí potomci jsou dnes ti, co pracují ve službách německých zájmů v „českých médiích“ a i v našich státních orgánech a všemožně se snaží prosazovat německé zájmy svých chlebodárců a realizovat věčný německý sen jejich tažení proti Slovanstvu. Jejich plány na konečné ovládnutí východní Evropy nikdy nevyhasly. Je dobré si to připomínat a být bdělí. Toto je vzkaz generacím budoucím, které se s tím mohou zcela reálně opět setkat. Pamatujme, že Němci nebyli hloupí, třebaže jejich zlo a krutost jim často zastřel natolik rozum, že si naopak v mnoha směrech svou nesmyslnou bestiální krutostí urychlili svůj konec. Dobře věděli, co na Čechy platí a také dobře věděli, že určité jádro Čechů je pro ně velice nebezpečné a že pokud bude existovat, tak nemají Němci vyhráno a jejich plány se nikdy neuskuteční. Z tohoto jádra byli i dřívější husité – táborité a jejich hejtmani – profesionální válečníci a duchovní vůdci – kněží hlásající, že obrana svobody vyznání a věčných pravd je nutná, pokud je nezbytně nutné tak „bránit i železem“, jak později hovořil náš první prezident T.G. Masaryk. Husité odrazili útoky intervenčních armád celé tehdejšís katolické Evropy proti Českému státu. To nebyl boj jenom proti „husitům“, ale proti České státnosti jako takové. Husitský program jen zajistil semknutí tehdejších roztříštěných sil u nás a tak umožnil účinnou obranu před těmito intervencemi ze zahraničí s podporou části domácí reakce. Toto pojednání by také mělo být i jistým varováním pro dědice-restituenty, kteří dychtivě naslouchají vzpomínkám svých otců a matek o tom, jak „...za Hitlera se měl sedlák lépe, než za bolševika...“, a kteří rok 1948 považují za mezník, před kterým bylo vzduchoprázdno. Rok 1948 nevznikl z nějakého vzduchoprázdna bez souvislostí s minulostí, zejména s obdobím německé okupace a protektorátem. Právě naopak úzce spolu tyto dvě období souvisí a velmi silně ohnuly morální a duchovní stav českého národa. Toto pojednání a kontemplace, z které vzniklo, je jistou podobou „duchovní terapie“ těchto komplexů a křivd.

10

Někteří občané první republiky vstupovali do KSČ nikoliv z ideových důvodů, ale možnosti otevřeně se hlásit proto nastupujícímu fašismu, tedy díky svému vlastenectví. To byla právě chyba pravicových vlád a stran, že to umožnili díky svým postojům pacifismu a pseudohumanismu a ústupkům Hitlerovi. Tito lidé v této době často vstupovali do KSČ z důvodů vlasteneckých, nikoliv ideových nebo prospěchových. V této době KSČ neměla žádnou moc ve státě. Z takových důvodů vstupovali do KSČ až lidé po roce 1948. Tím samozřejmě neříkám, že komunistická ideologie je správná a ani ji neobhajuji, ale jen naznačuji, že je nutné rozlišovat motivy, dobovou situaci a širší historický rámec. Chyba nebyla v existenci KSČ, ale v nesprávném přístupu k fenoménu fašismu pravicovými demokratickými proudy v tehdejší společnosti u nás i ve světě a následné přehlídnutí obdobné zločinnosti komunistů. Vysoké finanční kruhy na západě, které ovládají centrální banky, se báli více bolševiků, než národních socialistů a tak je svým kapitálem podpořili. Proto nezapomínejme, že každou „legraci“, válku, politiku vždy někdo platí!!! Pak se vždy najde skupina, která vyvine například teorii nadlidí a  podřadných ras, nebo komunistický manifest k ovládnutí světa, apod. Komunisté sami pak po válce zneužili vítězství nad fašismem, které si přisvojili ve své propagandě, v které se snažili celý náš západní odboj v čele s Benešem diskreditovat v očích veřejnosti. To je právě zrůdnost těchto lidí – komunistů, kterou se podepsali na celém našem národě – jeho morálním a duchovním základě, neboť jej odtrhli od části své historické kontinuity a snažili se vymazat část této tak důležité paměti národa. Z něj pak intuitivně Češi čerpají pro svá rozhodování v národních a státotvorných otázkách. V tomto počínání si byli komunisté velmi podobní se samotnými Němci, společně se shodují v očerňování prezidenta Beneše a veškerého západního odboje. Němcům a komunistům se nesmí věřit!!! Používají stejnou taktiku k prosazení svých cílů, liší se pouze strategií v období, kdy mají moc a v období, kdy o ni pouze usilují a není vhodná doba k hlásání jejich cílů otevřeně. Stačí si prostudovat Hitlerův Main Kampf, zde je přesně popsaná taktika, kterou Němci používají. Chtěl bych, aby toto pojednání ukázalo také zrůdnost komunistů, kteří se aktivně podíleli na výchově národa v duchu marxismu-leninismu, ale kteří „zázračně“ v roce 1968 nebo pobytem v kotelnách, emigraci, prognostických ústavech či jako cenzoři „prohlédli“ a dnes pranýřují výsledky své ideologické „práce“ - čtyřicetileté mladíky, kteří v osmdesátých létech, čili v dobách relativně sociálně stabilních a příznivých, „neprohlédli“ a namočili se do KSČ. Tak sami původně ideologičtí komunisté pak kritizují komunisty „ze setrvačnosti“ doby, v které se narodili,

11

tedy své, sebou samými vychované kádry. Místo aby tito polistopadoví mediální „pravdoláskaři“ v čele s Havlem raději postavili celou KSČ mimo zákon, a nebo, aby své „prohlednutí“ uplatnili ve správné tržní transformaci ekonomiky a zamezili výprodeji a vytunelování národního hospodářství do zahraničních rukou kapitálu, zejména německého a rakouského, tak si myslí, že nás zbavili komunistické totality a přisvojují si zásluhy, které jim vůbec nenáleží. Tito „pravdoláskaři“ v čele s Havlem, udělali s komunisty pouhý obchod, nic více. Jsou stejní jako oni – morálním profilem se od nich neliší, jenom používají jinou líbivější rétoriku. V. Havel dokázal celý národ „opít rohlíkem“. Neudržitelnost komunistického režimu u nás byla zásluhou uzbrojení USA Ruska a vstřícný přístup Gorbačova ke změnám v Rusku, které ale ani on nedohlédl. Toto pojednání nechť je také varováním před takovými „humanisticky“ nevědomými českými politiky, kteří těmto snům podlehli natolik, že se z nich stali opět v „dobré víře“ - dobrovolní vykonavatelé pokračující protektorátní politiky. Mezi ně patří zejména politici z počátečním písmenem H. Toto pojednání má také ukázat pravou povahu vztahu Němců k Čechům a to, že neexistují nějací sudetští Němci, ale pouze Němci. Sudetští Němci je výmysl samotných Němců pro národnostní menšinu občanů německé národnosti v našem předválečném ČSR, kteří se snažili cíleně rozbít nás stát a sloužili jako předvoj Němců na našem území a byli také podporováni přímo z Německa. Ti také financovali u nás tzv. disent a Chartu 77 v čele s Havlem, který se jim pak za celý náš národ ostudně omluvil. Důsledky toho pociťujeme s nárůstem tlaku těchto Němců na naší státnost. Dnes již křičí na našeho prezidenta, ať kouká udělat u nás rok „vyhnanců“ a to na den výročí vyhlazení Lidic!! Pojednání je také důkazem, že jedině odsun této skupiny německého obyvatelstva mohl do budoucna zabránit opakováním těchto snah ze strany Němců. Kdyby na našem území zůstali, byli by zdrojem stálých tlaků na náš stát. Prezidentské dekrety E. Beneše jsou zcela zásadním ústavním dokumentem, který může zajistit neměnnost státních hranic, nevratnost majetkových poměrů z období protektorátu a předválečné doby. Jasně jednou pro vždy sdělují, že Němci byli agresory a nesou plně vinu za násilí a křivdy na našem národu i dalších v Evropě, které nám německá okupace způsobila. Zajišťují tak do budoucnosti za předpokladu demokratického směřování EU, že bude zajištěna svrchovanost a netknutost našich státních hranic a zamezí se jakýmkoliv potenciálním nárokům potomků – dědiců zkonfiskovaného majetku Němců na našem území. Je také pokusem o opětné napojení na paměť národa skrze tento významný okamžik našich novodobých dějin (atentát na RH) a snahou o sdělení, že vše se

12

vším souvisí a nikdy není nic od sebe ve skutečnosti odděleno a že nitky dějin jsou tvořeny stále stejnými silami a je nutné je znát včetně jejich zákonitosti. Jen tak bude český národ opět spojen se svým duchovním jádrem, které mu umožnilo přežívat i v nejtěžších chvílích své svébytnosti. Toto pojednání je ale zejména také v neposlední řadě výrazem hluboké úcty ke statečnosti mladých mužů, kteří v tomto karmickém víru dramatických událostí byli nositeli hrdinných činů. Těmto v té době podstatě klukům, bylo něco málo přes dvacet let. Nejprve se podívejme, kdo, či přesněji čeho byla osoba R. Heydricha průchodem a jaký byl jeho význam v čele nacistické mašinérie Němců.

13

Kdo byl Reinhard Heydrich? Jednou z nejvýznamnějších osob nacistické třetí říše byl Reinhard Heydrich (7. března 1904 Halle an der Saale – 4. června 1942 v Praze). Byl prominentní nacista, blízký spolupracovník Heinricha Himmlera a druhý nejvyšší představitel SS (obergruppenführer SS), generál policie, šéf Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA) a Bezpečnostní služby (SD), v letech 1941–1942 zastupující říšský protektor Protektorátu Čechy a Morava. Byl jedním z hlavních architektů holocaustu. Jako zastupující říšský protektor prosazoval politiku cukru a  biče – sociální výhody dělníkům versus brutální perzekuce vůči neloajálním a nepřátelům. 27. května 1942 provedli atentát (operace Anthropoid) z Anglie vyslaní českoslovenští parašutisté, na jehož následky posléze zemřel. Kdo byl skutečně RH? Mimo jiné ve volném čase se zabýval hrou na housle a šermem, v šermu byl několikanásobný přeborník SS, ovládal plynně několik světových jazyků. V roce 1932 založil Bezpečnostní službu – Sicherheitsdienst (SD). Roku 1934 se zúčastnil „noci dlouhých nožů“. V roce 1939 byl pod jeho vedením vytvořen Hlavní úřad říšské bezpečnosti (RSHA). V letech 1939–1941 byl rezervním stíhacím pilotem Luftwaffe, podnikl dokonce několik bojových letů, nicméně poté, co byl sestřelen nad nepřátelským územím a několik dnů nezvěstný, mu Hitler další bojové lety zakázal. Jako letec se příliš nevyznamenal, ani jeden setřel a naopak on sám byl sestřelen. V roce 1941 se stal zastupujícím říšským protektorem pro Protektorát Čechy a Morava a ředitelem protektorátní policie a usadil se na zámku v Panenských Břežanech asi 20 kilometrů severně od Prahy. V lednu 1942 předsedal konferenci ve Wannsee, na které bylo dohodnuto usmrcení miliónů lidí židovské národnosti ve vyvražďovacích táborech smrti (např. Majdanek, Treblinka, Osvětim, Chelmno atd.). RH (Rainhard Heydrich) byl v centru veškerého dění německé politiky třetí říše. Doslova můžeme říci, že RH byl jejím „mozkem“ a to nikoliv obrazně, ale doslova. Současně tak byl průchodem velmi temných sil, podobně jako Hitler. On však na rozdíl od Hitlera nebyl ješitný, ale „inteligentní“, chytrý ve smyslu, že znal způsob myšlení svých protivníků a současně měl částečnou vnitřní jasnovideckou intuici. Byl nejvzdělanějším a nejinteligentnějším nacistickým

14

vůdcem, proto také nejnebezpečnějším. RH byl u všech významných akcí třetí říše. Když si nechával W. Churchill udělat vyhodnocení, jaký z představitelů třetí říše je nejdůležitější, tak vyšlo, že právě RH, nikoliv třeba AH (Adolf Hitler), nebo HH(Heinrich Himmler). Není jistě náhodou, že právě tento muž byl Hitlerem poslán do protektorátu Čechy a Morava, aby zlomil vaz československému odboji. Jak moc se nás ve skutečnosti Němci podvědomě báli, je z toho zřejmé. Báli se duchovního jádra a  síly, která spočívá v  kolektivním vědomí Čechů. Čechy byly a jsou duchovním středem Evropy a Praha sama je velmi významným duchovním centrem. Toho si byl vědom už i Karel IV. Praha je podobné posvátné duchovní místo jako například indická hora Arunáčala nebo Kailaš. Je zajímavé kolik jogínů je stále klamáno samsárou a jezdí do Indie „za duchovnem“. Mimochodem, stojí jistě za povšimnutí, že všichni představitelé nacistické špičky mají příjmení opět začínající na H. Uveďme si příklady akcí RH: 1) 21. 8. 1939, RH vydává vlastnoručně podepsaný oběžník svým příslušným oddělením týkající se „židovského problému na okupovaných územích“, kde nastiňuje postup k řešení „židovské otázky“. Cílem je zajistit spolupráci obětí na své vlastní likvidaci po vzoru dnes oloupit a zotročit, zítra zlikvidovat a to za přispění samotné oběti a na její náklady. Tak hrůzný postup k likvidaci lidí nemá v lidské historii obdoby. Mozek – lépe mysl RH. 2) RH se podílel na přípravě a spuštění tzv. „křišťálové noci“ – pogromu na židy v Německu. Mozek – lépe mysl RH. 3) Provokace s přepadením německé vysílačky na hranicích s Polskem poláky jako záminka k přepadení Polska. RH zinscenoval fiktivní přepadení německé vysílačky polskými vojáky. Přitom byla použita těla vězňů z koncentračních táborů převlečených do německých a polských uniforem. Po tomto zinscenovaném přepadení poláky, už Hitler promlouvá v říšském sněmu: „Dnes v noci polští vojáci poprvé a navíc na německém území vystřelili. Dnes ráno Německo zahájí odvetu. Od nynějška bude oplácet bombu bombou.“ Tak začala 2. světová válka, navíc obhájena před světem. Mozek – lépe mysl RH. 4) Zavedení působení skupin tzv. Einsatzgruppen složené s SD a gestapa, které mají za cíl „vyčistit“ území obsazené wehrmachtem. Nejednalo se o nic jiného než o mobilní vraždící jednotky s jediným cílem – usilovně vraždit civilní složky obyvatel podle předem připravených seznamů bezpečnosti tajné služby. Tyto skupiny měly pečlivé seznamy všech vlivných lidí, kteří měli být okamžitě likvidováni (samozřejmě kromě komunistů i učitelé, spisovatelé, novináři, kněží, průmyslníci, bankéři, obchodníci, statkáři a různé jiné významné osoby národa.) Seznamy obsahovaly tisíce jmen a adres. Úroveň informačních služeb RH byla pozoruhodně vysoká.

15

Podobné seznamy měl připravené i v okamžiku okupace Československa. Hned po vstupu do Polska, začíná s likvidací těchto lidí, dennodenní popravy. Tento režim byl postupně zaveden na území všech okupovaných území zejména směrem na východ. Jinými slovy byl architektem cílené likvidace porobených národů, zejména slovanských a židů na celém území okupovaného Němci. Mozek – lépe mysl RH. 5) RH se svým postavením a mocí stává „nejobávanějším mužem 3. říše“, bojí se ho a nadbíhají mu i vysocí nacističtí představitelé. Má doslova neomezenou moc díky tomu, že má pod palcem SS a gestapo. Jeho mocí je působení strachu, tedy neklamná známka napojení na temné síly v německém podvědomí. Mozek – lépe mysl RH. 6) Odstranění generality Rudé armády; RH připravil špionážní akci, která podvrhla „důkazy“ Stalinovy o připravovaném puči náčelníka generálního štábu Rudé armády – Tuchačevského. Stalin nechal v podstatě své nejlepší vojenské velitele popravit díky své paranoe a tak zdecimoval své hlavní vojenské velení. To způsobilo, že v čele Rudé armády v okamžiku napadení Sovětského svazu Němci měl k dispozici pouze velitele a generály až druhého sledu. To také stálo za počátečnímy úspěchy nacistů na východní frontě. Mozek – lépe mysl RH. 7) Výnosem z 31. 8. 1941 dostává na starost hlavní výkonnou moc v projektu „konečného řešení židovské otázky“, neboli holocaustu. Společně s HH se stává architektem holocaustu a on sám se stal jeho vykonavatelem – výkonnou mocí. Mozek – lépe mysl RH. 8) Babi jar 1941 – 1943 – největší masový hrob v dějinách; po přepadení Sovětského svazu bylo zde popraveno na 100 tisíc ruských, a ukrajinských židů. Jenom během dnů 29. a 30. 9 1941 zde komanda RH popravilo 33 771 židů. Masové hroby se propadali do země díky hnilobnému procesu. Tento pohled, který prý demoralizoval popravující katy – členy SS, způsobil i změnu přístupu k likvidaci židů – zavedení plynových komor. Mozek – lépe mysl RH. 9) V roce 1941 se RH stal zastupujícím říšským protektorem pro Protektorát Čechy a Morava a ředitelem protektorátní policie, kde měl zajistit potlačení odboje a zajištění zbrojní výroby a zemědělské dodávky do říše. Mozek – lépe mysl německé třetí říše RH sídlí nedaleko Prahy. Přímo na Pražský hrad jej jeho spojení s temnými silami nepustilo. 10) V lednu 1942 předsedal konferenci ve Wannsee, na které bylo dohodnuto usmrcení miliónů lidí židovské národnosti ve vyvražďovacích táborech smrti (např. Majdanek, Treblinka, Osvětim, Chelmno atd.) To je jen výběr těch hlavních akcí Němců za 2. světové války.

16

Nástup RH na úřad říšského protektora Čech a Moravy V březnu 1939 byl ustanoven říšským protektorem v Protektorátu Čechy a Morava, von Neurath. Prvním tajemníkem byl K. H. Frank. Během jeho úřadování ve funkci protektora byly kupříkladu uzavřeny české vysoké školy, došlo k přijetí obdoby Norimberských zákonů a český průmysl byl zapojen do německého válečného hospodářství. Hitlerovi se hromadí zprávy od SD o tom, jak v protektorátu panuje laxní atmosféra, že český premiér Alois Eliáš udržuje kontakty s Londýnem, dochází k sabotážím, odbojářské organizace jsou stále aktivní, množí se štvavé letáky, kvete černý trh a zbrojní výroba se snížila o 18 %. Po napadení Sovětského svazu se produktivita českého průmyslu, jednoho z nejrozvinutějšího v celé Evropě stává pro Němce životně důležitá. V září 1941 byl Neurath Hitlerem fakticky nahrazen Reinhardem Heydrichem kvůli údajné shovívavosti a hlavně neschopnosti vyrovnat se s posilujícím odbojem. Na místo protektora nastupuje policejní generál SS. 28. 9. 1941 na svátek svatého Václava, patrona České země, přilétá do protektorátu nový říšský protektor RH (i to je až příliš „náhodné“). Ještě ten den posílá HH zprávu: „Podle plánu byl v 15:10 zatčen bývalý premiér Alois Eliáš a v 18:00 bývalý ministr Havelka. V 19:00 bylo oznámeno mé jmenování.“ Předseda vlády Alois Eliáš a Havelka jsou nejdůležitějšími členy Háchovy vlády. Oba udržují pravidelné kontakty s Benešem v Londýně, což Heidrichovým službám neušlo. Jsou oba odsouzení k trestu smrti, ale jejich poprava je zatím odložena. Odstranění ve dvou krocích působí větší strach. Tentýž den nechává zastřelit dva významné představitele českého odboje, armádního generála Josefa Bílého a divizního generála Hugo Vojtu, kteří se snažili podnítit ozbrojené povstání. Než generál Bílý padne pod salvou popravčí čety, stačí vykřiknout: „Ať žije Československá republika! Tak střílejte, bando psů!“ Společně s nimi bylo popraveno ještě devatenáct bývalých důstojníků, z toho čtyři generálové. Naše ztráty generálního štábu a důstojníků byly velmi vysoké v porovnání s jinými státy, přestože naše armáda v roce 1938 nebyla v přímém střetu s Němci. RH dobře věděl, že je nutné vždy odstranit „hlavy“ vůdců a tak sebrat případným masám velení. To udělali již Habsburkové po bitvě na Bílé hoře, také popravili 21 vůdců českých stavů. RH věděl, že právě tito bývalí generálové Bílý a Vojta, kteří sami naléhali na E. Beneše v době mnichovské krize, abychom jsme se Němcům vojensky postavili a dokonce vyhrožovali převzetím mocí v zemi, jsou ti, co by stáli v čele případného ozbrojeného povstání, které se skutečně připravovalo.

17

V celé zemi je vyhlášen výjimečný stav a stanné právo: „Vyhlašuji na ochranu zájmů říše s účinností od 28. září 1941, dvanácti hodin na území protektorátu Čechy a Morava civilní stav výjimečný. Všechny činy, jimiž jsou porušovány veřejný pořádek, hospodářský život nebo pracovní mír, jakož i nedovolené chování střelných zbraní, třaskavin nebo střeliva, podléhají stannému právu. To se týká také všeho srocování, shromažďování v uzavřených místnostech i na veřejných ulicích. Proti rozsudkům stanných soudů není odvolání. Rozsudky se vykonávají ihned zastřelením nebo oběšením. Podepsán: Heydrich.“ Je zakázáno veškeré shromažďování. U soudu – ať již se jedná o jakékoliv obvinění jsou jen dvě možnosti: osvobození nebo smrt. Smrtí jsou Češi trestání za roznášení letáků, obchodování na černém trhu, nebo jen za poslech zahraničního rozhlasu. 29. 9. 1941 nechává RH uzavřít synagogy. Nařízení popravy a teror není jen trestem, nýbrž míří přes hlavy exekuovaných dál, proti různým činitelům domácím i zahraničním, proti jejich koncepci. Představitelům kolaborující české buržoazie se tímto způsobem dává najevo, že nacistický Berlín se nadále ani v nejmenším nehodlá s nimi dělit o ekonomické i politické ovládání českých zemí, že zde bude vládnout podle svého a ve svůj prospěch. A je to současně i gesto pro emigrantskou větev české buržoazie v Londýně, aby pochopila, že její naděje na uhájení jakéhosi vlivu nemají vyhlídky a nadále trpěny nebudou. Takový je i smysl zatčení předsedy vlády Eliáše a dalších buržoazních odbojových činitelů, o jejichž spojení s Benešem v Londýně nacistická kontrarozvědka už dlouho věděla. Heydrich sám o tom za několik dnů řekne: „Kdybychom chtěli sebrat všechny, kteří o tom věděli, museli bychom jich vzít podstatně víc, já však jsem vybral jen klíčová postavení, a ty ostatní, kteří o tom také věděli, jsem nechal a tvářil jsem se, jako bych nic nepozoroval, protože jsem nepovažoval za potřebné vyčistit tento prostor dohola, to by jich nezbylo mnoho, aby zde mohli pracovat. Tedy: kolaboranty v čele s prezidentem a vládou sice potřebujeme, ale ne u společné tabule, třeba odstrčené na sám její okraj, nýbrž pouze jako výkonné nástroje, naprosto poslušné a povolné.“ Ovšem Heydrichovým úkolem není jen nařizovat popravy. Je to jako příznačná ouvertura, která má zvěstovat další závažné kroky a změny. Dějištěm je monumentální palác se sloupovým průčelím, který si dal postavit koncem sedmnáctého století na pražských Hradčanech šlechtic Černín. Sedmnáct let tu úřadoval jako zahraniční ministr Československé republiky Dr. Edvard Beneš. V létech okupace se stal palác sídlem státního tajemníka a vyššího vedoucího policie v Čechách a na Moravě, SS-gruppenführera K. H. Franka.

18

Projev Reinharda Heydricha o plánech na likvidaci českého národa Text nechávám celý v  původním znění. Každý čtenář si udělá sám obrázek o myšlení a záměrech Němců: chtěli nás vyhubit. 2. 10. 1941, Černínský palác „Příslušníci strany“, upozorňuje zvýšeným hlasem státní podtajemník SA-brigaderführer von Burgdorff, „ještě než promluví říšský protektor, jsem zmocněn důrazně prohlásit: Všechny obergruppenführeerovy výroky se budou týkat tajných říšských záležitostí největšího politického významu. Musíte je pokládat za státní tajemství ve smyslu paragrafu 80 říšského zákona. Jakékoliv prozrazení skutečností sdělených na dnešním zasedání bude trestáno smrtí nebo káznicí jako vlastizrada. Naléhavě vás prosím, abyste toto upozornění nepokládali za formalitu. Jménem říšského protektora varuji, aby skutečně neproniklo ani slůvko. Za to ručíte bez výjimky každý osobně. Po skončení schůze, než opustíte zasedací síň, musí každý potvrdit přijatou odpovědnost podpisem na protokolu. Nechci připomínat, že jakékoliv písemné poznámky z jednání jsou zakázány.“ Pokračuje RH: Příslušníci strany, pánové! Z rozkazu vůdce jsem převzal před třemi dny vedení úřadu říšského protektora místo ochuravělého říšského protektora, říšského ministra von Neuratha. Těší mne, že již dnes po třech dnech, mám příležitost pozdravit vás, spolupracovníky protektorátního štábu protektorátní vlády, úřednický sektor, především též představitele svrchovanosti strany v tomto bojovém prostoru - samozřejmě kromě svých užších spolupracovníků ve funkci náčelníka bezpečnostní policie a SD - také vás, páni vrchní zemští radové, kteří jste venku nositeli spásy a - jak doufám - bojových úkolů na poli správy. Vůdcova směrnice, kterou jsem obdržel pro tento úkol, jejž považuji za omezený jak časově, tak i v jiném směru, tato vůdcova směrnice zní: Mám v tomto prostoru jednoznačně a se vší tvrdostí zajistit, aby obyvatelstvo, pokud je české národnosti, pochopilo, že se nelze vyhýbat realitě příslušnosti k říši a poslušnosti vůči říši;

19

Němci musí vidět, že tato část říše je součástí říše a že zde na jedné straně požívá Němec ochrany a hraje vůdčí úlohu - má ji hrát, jak mu přísluší - ale že má i tomuto právu odpovídající povinnost chovat se a jednat jako Němec. V politickém směru znamená to, co mi řekl vůdce, uznání linie, kterou zde až dosud udával z politického hlediska státní tajemník Frank. Znamená to současně samozřejmý, lidský, reálný a přátelský předpoklad pro spolupráci mezi kamarádem Frankem a mnou. Ještě krátce úvodem, pánové! Vy ve mně vidíte všeobecně náčelníka bezpečnostní policie a SD. Vidíte ve mně - v každém případě jsem si zvykl, že tomu tak ve správě je - muže exekutivy, jenž hledí podle možností vyřešit všechno jen exekutivně. Tento názor je chybný a falešný a já bych chtěl, dříve než vám řeknu něco o problémech tohoto prostoru, aby bylo i zde, jako často už jinde, jednoznačně jasno o pojetí, podle něhož se chápu svých úkolů jako náčelník bezpečnostní policie, jako SSmann a spolupracovník říšského vůdce SS, jako nacionální socialista. SS (SD a bezpečnostní policie jsou součástí SS) jsou úderným oddílem strany ve všech otázkách zajišťování nacionálně socialistické ideje. Být úderným oddílem znamená být vždy před masou, být zvlášť dobře vyzbrojen, být schopný nasazení a rozumět boji. Úderný oddíl však také nedělá nic, co by se událo bez vůle a bez plánu celého vedení. Předpokladem úkolu zajistit ideu však není a nemůže být jen snaha vidět věci pouze po vnější, výkonné stránce a plnit úkoly a rozkazy je vniknout hlouběji do problémů, vmyslet se do nich a jednat se znalostí věci, nedívat se na ně jen povrchně, ale hluboce se jimi obírat a pochopit je. Tak jednáme jako výkonné orgány, jsouce si vědomi poslání vůdce i říše, onoho poslání, jež vede přes velkoněmeckou říši k říši velkogermánské. Vůdce mi při odchodu řekl: Mějte na paměti, že vždy tam, kde vidím, že je ohrožena jednota říše, vyberu jednoho velitele SS a vyšlu ho z pověření říše, aby zachoval jednotu říše. Můžete si tak z těchto vůdcových slov odvodit celkové poslání SS, a tím i mé zvláštní poslání zde. Říkám předem: Nemám v úmyslu lpět nyní na svém místě na jednom úkolu proto, že je pěkný a souvisí s ním reprezentace, nýbrž chápu svůj úkol zde jako bojový úkol, který mám splnit v zastoupení jiného, abychom mohl, až jej splním, ohlásit vůdci: „Můj vůdče, splnil jsem jej. Nyní se mohu opět věnovat svému hlavnímu poslání.“ Neznám však dosud dobu, jež je mi vymezena; budou-li to týdny či měsíce, to závisí na vyřešení, na problémech tohoto úkolu, to závisí na rozkazu vůdce. Hovořil jsem o úkolech SS jako celku. Mohl bych je shrnout do hesla: „Nepřítel všech nepřátel a ochránce všeho německého“, a to má platit zejména pro tento prostor. Úkol „nepřítel všech nepřátel“ obsahuje hlavní směrnici pro naše policejní

20

a zajišťovací úkoly, nejen v užším, ale i v širším smyslu slova. Nevidím v tom jen úkol zatýkat a předávat k odsouzení a dohlížet, ale chápu to jako systematické zkoumání nepřátelských vlivů, ale i vlastních chyb v jednotlivých oblastech života. Druhá stránka tohoto úkolu, „ochránce všeho německého“, má své zdůvodnění již ve vnější formulaci skutečnosti, že vůdce ustanovil říšského vůdce SS říšským komisařem pro upevnění němectví. A když jsem nyní převzal tento úkol zde, v protektorátu, jsou oba tyto pilíře koneckonců též základy mé náplně úkolů: odrazit a potlačit vše nepřátelské a zajistit, avšak i plánovat pro budoucnost, všechny věci, které jsou dobré pro němectví a nutné pro budoucnost. Nechte mne nyní trochu se rozmáchnout, abych právě celkové problémy také tohoto prostoru postavil do všeobecné souvislosti, abychom nebyli jako klapkami na očích omezeni jen protektorátními hranicemi. Předpokladem pro válku, pro splnění této války, pro obsazení nutných prostorů a pro formování a utváření velkoněmecké a velkogermánské říše bylo vnitropolitické zabezpečení říše. Z toho především vyplývá a zde také začal původní vývoj úkolů SS a policie - kromě toho bylo naším úkolem plánovat podle osobních příkazů a směrnic vůdce v tehdejší cizině výzkumnou a průzkumnou metodou všechno to, co se během vývoje mohlo stát předpokladem pro mnohé politické, ale i vojenské úspěchy a události. K tomu pak přistupovala následkem politického vývoje v evropském prostoru nutnost a úkol zaměřit se na návrat Němců, řídit návrat občanů německé národnosti z prostorů, které jsou dnes na východě obsazeny našimi jednotkami, těch občanů německé národnosti, kterým by se bylo určitě stalo totéž, co se dnes děje občanům německé národnosti na Volze, kdyby vůdce nebyl rozkázal a dosáhl nanejvýš naléhavého převedení tohoto půl milionu občanů německé národnosti. A teď k samotné válce. Musí nám být jasno, že všechny události posledních let, všechny vojenské a politické otázky, mají úžasnou organickou souvislost. Musíme mít také jasno v tom, že předpoklady této války a její následky vyžadují - při naprosto tvrdém vedení této války až do konce - aby se zachovala a dále vytvářela tato říše a aby byla dovedena k velikosti. Neboť všechny politické mezihry, ať diplomatické, zahraničně politické či jiné povahy, byly jen přípravnou prací velkých, jasných věcí, totiž těch, že nepřátelé říše, vedeni židy a svobodnými zednáři, si koneckonců kladli za cíl, že toto Německo, snažící se o vzestup svým vnitřním ideovým vedením nacionálního socialismu, že toto Německo je nebezpečím pro světové plány židovstva celého světa. Že proto bylo uděláno vše, aby se Německo stalo malým a aby je zničili. To proto, že poznali, že v dějinách Německé říše vždy, když už žid věří, že nás má na zemi, povstal odněkud z německého prostoru, z německých lidí, někdo, jenž dal dohromady Němce neslýchanou ideovou silou a svou osobností, stmelil je v jednotu a potom je vedl

21

k velikosti a překonání nebezpečí a viděl, že jen tehdy mohl být německý vývoj rušen a brzděn, jestliže mohla přijít rána dýkou z německého prostoru. Nyní jsme v Evropě obsadili pod vůdcovým vedením velmi mnoho prostoru, což je vojenským předpokladem pro další vedení války a její vítězné ukončení. Musíme si říci jasně, že obsazení tohoto prostoru v každém případě nebude v mnoha zemích přechodným, nýbrž konečným obsazením, přičemž je lhostejno, jaká bude forma kontaktu těchto prostorů s námi. To však znamená, že budoucnost říše závisí na ukončení války, na schopnosti říše a na schopnosti lidí této říše získané prostory udržet, ovládnout a popřípadě s říší spojit. Závisí tedy na způsobu, jak jsme schopni s lidmi zacházet, vést je a spojit s námi. Musíme zde však rozlišovat velké skupiny, jednu skupinu tvoří prostory s germánskými lidmi, to je s lidmi, kteří jsou naší krve, a proto jsou vlastně našeho charakteru. To jsou ti, kteří špatným politickým vedením a vlivem židovstva jsou nějak pokřiveni, kteří teprve pomalu musí být dovedeni k základním prvkům současného myšlení. Jak to vidím, jsou to tyto prostory: Norsko, Holandsko, Flandry, později i Dánsko a Švédsko. Jsou to ty prostory, jež jsou osídleny Germány a které nějakým způsobem, a musíme si zde udělat jasno, zda v konfederaci, jako župa či nějak jinak, budou patřit k nám. Je jasné, že musíme nalézt vůči těmto lidem docela jiný způsob jednání než vůči národům jiné rasy, slovanským či podobným národům. Germána se musíme chopit tvrdě, spravedlivě, ale musíme jej vést lidsky, podobně jako vedeme náš národ, jestliže ho chceme udržet natrvalo v říši a chceme-li, aby s ní splynul. Druhou skupinou jsou východní prostory, jež jsou zčásti osídleny Slovany, to jsou prostory, kde je třeba vědět, že dobrota bude chápána jen jako slabost, to jsou prostory, kde sám Slovan vůbec nechce, aby se s ním zacházelo jako s člověkem rovnoprávným, a je zvyklý, že pán si s ním nezadává. To jsou teda prostory, které máme nyní na východě vést a udržet. Jsou to prostory, v nichž musí jednou vládnout německá horní vrstva, po dalším vojenském vývoji budou sahat až hluboko do Ruska, až daleko k Uralu; tyto prostory musí být naší surovinovou základnou, jejich obyvatelé se stanou pracovníky pro velké, i kulturní, úkoly, a mám-li to říci docela drasticky, musí nám sloužit jako otroci. Jsou to prostory, s nimiž budeme vlastně nakládat, jako když se obepíná nová země na pobřeží hrází, tím způsobem, že se tam na východě vybuduje ohromný val z branných rolníků, aby se toto území už jednou uzavřelo proti bouřlivému přívalu z Asie, pak bychom je rozdělili příčnými valy, tuto půdu bychom postupně pro sebe získávali tím, že na okraji vlastního Německa, jež je osídleno německou krví, se pomalu bude vysouvat vždy jeden německý val za druhým, abychom tak postupovali s německým osídlováním na východ prostřednictvím německých lidí, kteří jsou německé krve. Z tohoto hlediska je třeba vidět všechny úkoly na východě, které tam musíme splnit. První val, o protektorátním území budu mluvit až potom, tvoří na východě obě provincie Gdansk - západní Prusko a župa Warta, které spolu s východním Pruskem a slez-

22

skými částmi ještě asi před rokem byly vcelku plně osídleny téměř 8 miliony Poláků; to jsou prostory, které se nyní musí osídlovat zcela systematicky Němci, aby se polský živel kousek po kousku, krok za krokem vytlačil. Jsou to prostory, jež musí být jednou celé osídleny Němci. Pak stále dál na východ, k Baltu, jenž jednou bude muset být osídlen jen Němci, přičemž musíme uvážit, které pokrevní části Lotyšů, Estonců a Litevců jsou schopny regermanizace či germanizace. Rasově nejlepší živly jsou Estonci, na nichž jsou patrny švédské vlivy, pak přicházejí Lotyši a nejhorší jsou Litevci. Dále se jedná o velkopolský prostor, jenž je nejbližší oblastí, která se musí zcela pozvolna osídlit Němci a z které se polský živel musí postupně zatlačit na východ. Pak přijde Ukrajina, jež má též žít především pod německým velením jako velká surovinová a vyživovací základna, když nejprve jistým přechodným řešením bude postupně vyloučena z velkoruského prostoru s tím, že se použije a využije jistých, v podvědomí ještě dřímajících, vlastních národních myšlenek, aniž dáme tomuto národu kulturní posilu či oporu, aniž bychom tam chtěli vypěstovat silnou inteligenci, aby tak nevznikla v pozdějších dobách nějaká opozice. Taková inteligence by se pod slabým vedením mohla po létech opět chtít odpoutat. Vcelku vzato platí tedy zde v prostorech na východě starý kolonizační princip, jenž však v protikladu k dřívější kolonizaci řádových rytířů a baltských baronů sleduje tu myšlenku, že jejími nositeli jsme my, naše krev, a že se na východě probouzí stará idea, idea řádových rytířů, jako stupeň k opanování prostoru, který nemůžeme úplně osídlit. A nyní, když máte před sebou celkový obraz, musí vám být jasné, že se českomoravský prostor natrvalo nesmí nikdy ponechat v takovém stavu, který by vůbec umožňoval Čechům tvrdit, že to je jejich prostor. Zde jde pouze o jedno, a to, že si nejdříve připomeneme, co je životně důležité a přednostní, jaké má tento prostor historické základy, že se rozhodneme, co tu vlastně jednou uděláme. Z čeho vyrostl tento prostor. Odkud jsou lidé, kam patří atd. Chtěl bych se ještě dotknout jedné věci, doufám, že to nebude pro vás nic nového, ale přece jen bych to chtěl načrtnout. Musí vám být jasné, že v německých dějinách byly Čechy a Morava srdcem říše, srdcem, jež bylo v příznivých dobách vždy pevností němectví, že v dobách kolonizace byly stráží proti východu, že koneckonců - jak to dokumentuje i vývoj na kulturním poli - bývaly v dobrých dobách vždy pevností, a jak to řekl Bismarck, „citadelou Evropy“. To je odůvodněno i tím, že první říšská univerzita před Krakovem a před Vídní byla založena zde v Praze. Když se na to nyní podíváte pozorněji, bude vám bezesporu naprosto jasné, jakou osudovou dynamiku má tento prostor pro Německo a německé dějiny. V létech německých dějin, jež chceme nyní trochu probrat, přicházely rány dýkou ohrožující říši většinou z tohoto prostoru. Tedy právě v tom okamžiku, kdy říše vítězí, v tomto okamžiku je možné, aby se tady zasazovala rána dýkou dějinám a vývoji říše; ať to je třeba - ať už líčím kteroukoli etapu němectví - ať už to je třeba Mar-

23

bod (Marobud) z Čech, který postupoval proti Arminovi z kmene Cherusků, ať to jsou slovanští věrozvěstové Cyril a Metoděj, kteří chtěli odtrhnout tento prostor pod pláštíkem náboženských církevních myšlenek východních církví a církevní cestou jej přivést k byzantské myšlence, ať již to byly vnější počátky třicetileté války s pražskou defenestrací nebo ať je to v současné době pokus ohrozit říši ilegálním hnutím odporu a vpadnout tak říši do zad v jejím rozhodném osudovém boji proti bolševismu. Pánové! To vše jsou věci, které mají zcela jasný logický sled týchž myšlenek a událostí, to jsou stejné rány dýkou z tohoto prostoru. Avšak stejně tomu bylo i opačně, vždy když vedení říše poznalo, že tento prostor je rozhodující, že Čechy a Morava mají zároveň účast, osudový, rozhodující podíl na pozitivním plánování dějin. Známe jména, která zasáhla do kolonizace východu. Ať je to král Otakar, který nakonec při kolonizaci východu dospěl jako úderný oddíl proti východu až ke Královci a toto město založil, ať je to doba Karla IV. nebo boje Bedřicha Velikého, bitva u Hradce Králové nebo i dnes nekonečná, dějinná a osudově rozhodná vůdcovská síla Adolfa Hitlera, jenž teď ve dvou etapách definitivně získává tento prostor, když z něho, z nepřátelské základny, dělá pevnost pro naše nasazení a naše boje proti bolševickému nepříteli. A teď k současné situaci. Řekl jsem, že dnes rozhodně vývoj spěje k nové ráně dýkou. V posledních týdnech prožíváme vývoj, charakterizovaný sabotážemi, teroristickými skupinami, ničením úrody, zpomalováním práce, což zcela jasně organizuje velká odbojová organizace. Tento vývoj, i když nevede k aktivnímu povstání, přece jen zcela systematicky připravuje všechno, co má být připraveno pro okamžik, až přijde čas uvrhnout toto území ke škodě říše do nebezpečného neklidu. I kdyby to bylo jen to, že nepřítel vede a chce české obyvatelstvo vést ke vzpouře, chce, abychom utrpěli citelnou ztrátu, že jde o pracovní výkon ve zbrojním průmyslu a citelný neklid, což nakonec může být vzorem pro ostatní obsazená území. Stav v posledních týdnech byl takový, že se už dalo říci, že jednota říše byla jednoznačně ohrožena, tento prostor pod povrchem tak vřel, že se jedině dá říci, tady se musí včas zasáhnout. A chtěl bych říci zcela otevřeně, že vinu nenese jen protivník, vinu máme také my, Němci, neboť v tomto prostoru ne všichni Němci, kteří sem přišli, si uvědomili, že to je bojová oblast, bojový prostor, kde každý jednotlivý Němec, bez ohledu na kompetenci, musí též jako bojovník pro němectví zvítězit. Každý Němec, jenž zde vyniká, musí se cítit politickým vojákem vůdce, musí vidět zcela jasně základní linii v tomto prostoru, musí vědět, že základní linií je zajištění tohoto prostoru, boj proti veškeré české samostatnosti, a musí při zacházení s jednotlivci chápat, že Čech je Slovan a že také Čech si vykládá každou měkkost jako slabost. Že je to šílenství povolit v jednotlivých případech, protože ten druhý to neuzná, ihned toho využije a vyloží si to jako slabost; jakmile se mu povolí, přijde podruhé s větším požadav-

24

kem. Na víc je však v tomto prostoru třeba, aby si nikdo nemyslel, což Němec velmi často dělá, že je v německém prostoru, že je to právě taková provincie jako v říši a že je možné zde spravovat od stolu stejnými správními metodami, což naprosto nikdy nepůjde. Správní rozdělení tohoto prostoru, viděno z německé strany, je pouze jedním z prostředků a metod, jak tento prostor definitivně ovládnout a vést. Je to systém, který nemůžeme srovnávat se správním rozdělením a metodami správy, jež platí v říši, vůči německým lidem. K tomu však přistupuje ještě základní myšlenka: veškeré počínání německých lidí v tomto prostoru musí být v tomto okamžiku usměrňováno naprosto jednoznačně, totiž tak, že vzhledem k válce a z taktických důvodů nesmíme připustit, aby se Čech v jistých věcech rozzuřil a vybuchl, i když musíme být v tomto okamžiku z jistých taktických důvodů tvrdí, musíme přesto jednat tak, aby si Čech, nemá-li žádné jiné východisko, nemyslel, že teď právě musí vyvolat povstání. Základní linie však musí, ač nevyslovena, i při takovém jednání platit: tento prostor se jednou musí stát německým a Čech tady nemá už koneckonců co pohledávat. To jsou věci, které můj úkol zde rozdělují na dvě velké a jasné etapy a oblasti činnosti. Jedna je blízká - zaměřená na válku - druhou začíná dalekosáhlý konečný úkol. První, blízká, je diktována potřebami vedení války. Potřebuji v tomto prostoru klid, aby dělník, aby český dělník zde nasadil pro německé válečné úsilí plně svou pracovní sílu a abychom nezdržovali při zdejším obrovském válečném průmyslu přísun a další rozvoj zbrojního průmyslu. K tomu patří i to, že se přirozeně musí dát českým dělníkům tolik žrádla, mám-li to tak zřetelně říci, aby mohli splnit svou práci. Ale i to, abychom dávali pozor, aby Čech nevyužil podle svého zvyku tohoto nouzového stavu říše, aby si nevydobyl pro sebe soukromé a vlastní české výhody. Tento blízký úkol předpokládá, že Čechovi nejprve ukážeme, kdo je pánem v domě, aby věděl přesně, že zde diktuje německý zájem a že zde koneckonců má rozhodné slovo říše, říše zastoupená vedením na tomto území, tedy též vámi, pánové. Říše nenechá se sebou žertovat a je prostě pánem v domě, to znamená, že ani jediný Němec nic Čechovi neodpouští, asi tím způsobem, jako je tomu v říši se židovstvem, aby neexistoval jediný Němec, jenž by řekl, ale ten Čech je přece slušný. To byl problém židovské otázky v říši, a můžete si představit, jak by takhle dopadlo řešení židovské otázky. Když všichni nebudeme zjevně držet pospolu a navenek nevtvoříme vůči češství jedinou frontu, bude Čech hledat stále zadní vrátka, jimiž vyklouzne chytrácky ven. O otázce, zda můžeme o jednotlivci říci, to je skutečně slušný chlap, se bude uvažovat teprve tehdy, až přistoupíme k tomu, abychom začali s dalekosáhlým konečným řešením úkolu, tedy při otázce poněmčování a podobných problémech. Přitom nesmíme zapomenout na jedno: že navenek, co se týká kultury, a to zejména důležité, si nesmíme zadat, aby si Čech nemohl dělat legraci z toho, jak se Němec chová. Němec si nemůže dovolit, aby se v lokálu ožral; tady musíme být zcela otevření: jestliže se někdo sežere, jestliže si popustí uzdu, proti tomu nikdo nic nemá, ale má to dělat mezi svými čtyřmi stěnami nebo v kasinu. Čech musí vidět, že Němec, ať ve službě, či v soukromí, se umí chovat, že je pánem od hlavy až k patě. A proto jsem nařídil, abychom dostali

25

zde v Praze německou ústřední policejní stráž, která se bude starat především o to, aby se též Němci v tomto prostoru chovali řádně. Neboť Němec, který není vychován, jak se na vůdcovskou úlohu sluší, ten se sice cítí jako pán v domě, ale ve falešném směru, a vede si ke škodě říše hůře, než si sám dovede představit. Dále očekávám, že vám bude při zacházení s  Čechy jasné, že je třeba též jistých taktických předpokladů. Když např. vydám nařízení tisku, musí napsat bez reptání to, co potřebuji. Přesto budu samozřejmě udržovat s Čechy korektní společenský styk, přičemž musím vždy dávat pozor, abych nepřekročil hranice, abych si v každém okamžiku říkal: Dej pozor, jsou to ale Češi! Rozumíte? Stýkáme-li se z taktické nutnosti s Čechy, kteří nám slouží, i pak je nutno se vždy vracet k myšlence: Jsou to ale Češi. Něco jiného je, a  to je nejpodstatnější, že při vší tvrdosti se opravdu staráme o věci, které skutečně nejsou v pořádku. Neboť nemá žádný význam, když Čecha mlátím a se vší námahou a působením policie přivádím k tomu, aby pracoval, když on skutečně nedostává to, co potřebuje, aby měl fyzickou sílu vykonávat svou práci. V tomto směru se konala na návrh státního tajemníka Franka porada u vůdce, na níž byl přizván tajemník Backe, a my pravděpodobně přistoupíme, prosím, abyste si toto vše nechali pro sebe, než to bude uveřejněno, neboť se to musí náležitě propagačně upravit, pravděpodobně přistoupíme ke zvýšení přídělu tuku pro české dělníky, tak okolo 400 gramů, to je množství, o němž se už dá mluvit. Abych to šikovně využil k propagačním účelům, spojím to s myšlenkou: vy, čeští dělníci venku, buďte raději zticha, jinak by se mohla také stát, že bude příděl tuku opět menší. To vše jsou věci, které se musí správně psychologicky uchopit. A nyní k otázce celé propagandistické linie. Viděno ve velkých obrysech, musí se stále více zdůrazňovat myšlenka o svatém Václavu v jejím dějinném vývoji, neboť jestliže Češi svatého Václava oslavují, nemusíme jej líčit jako svatého Čecha, nýbrž tak: svatý Václav byl mužem, jenž pochopil, že český národ může žít jen spolu s německým prostorem. To se musí správně psychologicky uplatnit a obrátit zbraň; když tedy Češi oslavují svatého Václava, vlastně dokazují, že měl pravdu. To je to, co se dá historicky využít. Za druhé je třeba pro nejbližší dobu války jasně Čechům ukázat: ať nás miluješ nebo ne, ať pomýšlíš na samostatný stát později nebo ne, důležité je, že přinejmenším teď uznáváš, že by to bylo pro tebe v tomto okamžiku jen škodlivé, kdybys vyvolal povstání anebo kladl odpor. To je taktika a linie, kterou, myslím, musíme v tomto okamžiku sledovat. Ty lidi nezískáme, to nechceme, a ani by se nám to nepodařilo. Budeme jen prakticky všem vysvětlovat - propagandou a opatřením atd. - docela jasně, že pro Čecha je reálně nejpříznivější, když v tomto okamžiku hodně pracuje, i když si tajně myslí, půjde-li to s říší přece jen dolů, pak budu mít opět svou svobodu. To nám může být úplně jedno; hlavní věc

26

je, že je klidný, neboť my potřebujeme klid a ticho pro konečné získání tohoto prostoru. Základní linie musí být jasná, avšak i taktika musí být jasná, každý Němec, který tuto základní linii nemá, a základní linie může být jen nacionálně socialistická, musí pryč. Kdo v taktickém jednání s Čechy opět ustupuje, toho zde nepotřebujeme, takoví Němci zde nemají co pohledávat. Prosím vás zcela otevřeně, pokud se to týká vás či vašich spolupracovníků, řekněte mi zcela otevřeně: Tak, jak jsi to tu řekl, tak to nemohu dělat, prosím, nech mne odejít domů. Pánové, pustím bez reptání každého, aniž ztratí svou kvalifikaci, jenž je dost poctivý, aby to řekl. Ale velice tvrdě zasáhnu, jestliže během mé činnosti tyto myšlenky neuzná a nebude se jimi řídit. K tomu přistupuje i přísný dohled nad těmi říšskými Němci, kteří zde z důvodů osobní touhy po zisku při arizaci jen škodí vážnosti říše. To jsou ti, kteří udávají, že zde pracují v zájmu němectví, mají však na zřeteli ve skutečnosti pouze svůj měšec a svůj mamon. Když se budeme na věci dívat takto, platí jako nejbližší úkol toto: základní linie je jasná, taktika je jasná, tedy všechna opatření závisejí jen na užitku pro vedení války říší, závisejí na tom, aby byla zachována základní linie, na tom, že to při taktice nepřeženeme a základní linii neuškodíme. Závisejí koneckonců na tom, abychom měli zcela jasně před očima, že vše, co se zde musí stát, je právě jen řešení pro nejbližší budoucnost, čímž nesmí utrpět konečné řešení. A nyní, pánové, několik myšlenek o konečném řešení, musí s sebou přinést toto: 1. Tento prostor musí být jednou definitivně osídlen Němci. Tento prostor je srdcem říše a nemůže trpět, to ukazuje německý vývoj v historii, aby z tohoto prostoru přicházely znovu a znovu rány dýkou proti říši. Nechci však snad říci o konečném poněmčení tohoto prostoru: pokusíme se tedy teď podle staré metody poněmčit českou verbež, nýbrž říkám docela střízlivě: začíná to věcmi, s nimi můžeme už dnes maskovaně začít. Abychom získali přehled o  tom, kdo z  lidí v tomto prostoru je schopen poněmčení, musím provést soupis v rasově národnostním smyslu. To tedy znamená, že musím získat nejrůznějšími metodami, nejrůznějšími oklikami příležitost, abych jednou ohodnotil veškeré obyvatelstvo z hlediska rasového a národnostního. Ať už pomocí rentgenu, prohlídkami ve škole, nebo tím, že rasově přezkoušíme mládež při zdánlivém uložení pracovní služby. Musím mít celkový obraz národa a pak mohu říci, tak a tak vypadá obyvatelstvo. Jsou to takovíto lidé: jedni jsou dobré rasy a dobře smýšlející, to je pak jednoduché, ty můžeme poněmčit. Potom máme ostatní, co stojí na opačném pólu: jsou to lidé špatné rasy a špatně smýšlející. Ty musíme dostat ven. Na východě je hodně místa. Uprostřed zůstává střední vrstva, kterou musím přesně vyzkoušet. V této vrstvě jsou dobře smýšlející lidé špatné rasy a špatně smýšlející lidé dobré rasy. U těch dobře smýšlejících špatné rasy se to asi musí udělat tak,

27

že je nasadíme do práce někde v říši jinde a budeme se starat o to, aby už neměli děti, protože je nechceme v tomto prostoru dále rozvíjet. Ale nesmíme je odradit. To vše je řečeno jen teoreticky. Pak zůstávají špatně smýšlející lidé dobré rasy. Ti jsou nejnebezpečnější, poněvadž je to rasově dobrá vůdcovská vrstva. Musíme uvážit, co s nimi uděláme. U jedné části špatně smýšlejících lidí dobré rasy nezbude nic jiného, než se pokusit usídli je v říši, v čistě německém prostředí, poněmčit je a převychovat jejich smýšlení nebo, když to nepůjde, postavit je nakonec ke zdi; poněvadž vystěhovat je nemohu, neboť by tam na východě vytvořili vedoucí vrstvu, která by se postavila proti nám. To jsou zcela jasné, zásadní myšlenky, které musí být vodítkem. Kdy se to stane, to je otázka, kterou musí rozhodnout vůdce. Ale plánovat a shromažďovat materiál, to jsou věci, s nimiž už můžeme začít. Musíme materiál přezkoušet, musíme využít možností, které tu jsou. Např. Pozemkový úřad, když ho nasadíme správně politicky opačným směrem, než to udělali kdysi Češi, může nám už dnes v jakési kostře dát nekonečně mnoho, takže věřím, že za krátkou dobu, kterou tu asi budu, mohu již položit v mnohém základ pro národností záležitosti. K tomu přistupuje ještě toto: musí nám být jasno, že tyto věci je možné uskutečnit v celém tomto plánovacím období, v této nejbližší době boje, jen jestliže budou také jednotně řízeny a plánovány. Je samozřejmě jasné, že např. různí krajští vedoucí, kteří nyní patří do čtyř žup, sami uvažují a plánují v rámci celkové linie, která prospívá též župě. Ale přece bych rád, abyste nejprve viděli jedno: primárním je ovládnutí a definitivní podmanění tohoto prostoru, na pozdější dělení - pánové a příslušníci strany - je času dost pak. Nejprve musí být tento prostor zvládnout, což nedokáži, nebude-li řízen z jednoho ústředí. Nemohu s Čechy zacházet podle čtyř různých dílčích metod. To je též smyslem kancléře strany, kterou zde zřídil styčný úřad kancléře strany pod vedením župního vedoucího dr. Juryho a pod praktickým pracovním vedením příslušníka strany Schulte-Schomburga. Určitě budu vycházet vstříc všem přáním a potřebám žup ve všech záležitostech. Pouze v jediném nenajdete u mne slyšení, a to tam, kde to bude narušovat to primární, totiž nutnost podmanění a koneckonců upevnění tohoto prostoru. Avšak předpokládám, že jste nacisté, a nacista konečně ví, že celkový zájem říše je primární a že teprve pak přicházejí zájmy vlastní. Sídlo říšského protektora, Černínský palác, Praha, 2. října 1941 Tak. A konečné řešení, Endlösung pro celý český národ je na Heydrichově ruce, která na roztažených prstech počítá už jenom za prvé, za druhé, za třetí, za čtvrté. Poněmčit, vystěhovat, sterilizovat, zastřelit. Heydrichova politika se často vykládala jen jako teror, jako holý teror - a úderem teroru také začala. Už z Berlína však přijel do Prahy s chladnokrevně zkonstruovanou představou o míře teroru: chce jej užívat k zastrašení, ale jen natolik, aby nevyvolal hromadný odpor, chce však

28

současně kombinovat teror s demagogií politickou i sociální a vmanévrovat tak jasně protiněmecký národ do pozice, spočívající v mlčenlivé práci pro okupanty. Později tomu říkal neutralizace nebo odpolitizování češství. Kdo se nepřizpůsobí a bude proti okupantům bojovat, toho zasáhne teror. Kdo však bude tiše pracovat, tomu se nic nestane a ještě mu trochu přilepšíme - a může si přitom nakrásně myslet své a snít si svůj neškodný vlastenecký sen. Heydrich se snažil donutit i zlákat potenciálně odbojný národ, aby falešně pochopil svůj existenční zájem a působil ke svému zániku v mylném domnění, že působí ke svému zachování. Své německé spolupracovníky o tom Heydrich nenechá ani chvíli na pochybách, jim to řekne hned a naplno. Vstup Sovětského svazu do války byla velká vzpruha pro české hnutí odporu. Z podvědomé zásobárny energie se začíná vyvalovat myšlenky „slovanské“ příbuznosti s velkým „bratrem“ (matkou) na východě. To dává Čechům velkou vnitřní sílu. Bohužel toho využívá i démon bolševismu, aby pak oklamal Čechy v roce 1948. Třebaže gestapo zasadilo v té době odbojovým organizacím citelné rány, jejich vliv a aktivita znovu vzrostly. Rozšířilo se zejména lidové zázemí odboje a dochází dokonce ke globálnímu sjednocení všech jeho různorodých složek na principu odporu vůči okupantům - tak se v českých zemích odrazilo rozšíření mezinárodního rozpětí protihitlerovské koalice. Heydrich se později k tomu vrací a píše ve své relaci z 11. října 1941, kterou posílá přes Bormana Hitlerovi, že situace byla před jeho příchodem nanejvýš kritická a že prý stačilo pouhých čtrnáct dnů, aby se podzemnímu hnutí podařilo zaktivizovat všechen český lid k rozhodnému masovému vystoupení proti okupantům. RH ve svém projevu zcela jasně říká, jaké plány měli Němci s naším národem, a také je zde zveřejněno vše, co vlastně Němcům skutečně na našem národu vadí. Netajili se s tím, že cílem je: vyhubení našeho národa, zotročení po dobu války, kdy je potřeba otrocká pracovní síla pro zbrojní průmysl a po válce fyzická likvidace, zbytek poněmčení. Dále RH sděluje, že Němci stále chápou Čechy a Prahu jako místo – doslova srdce, odkud dostává Německo a jeho sen o velkoněmecké říši neustále během dějin „kudlu do zad“. Dokonce ve svém projevu pamatuje i na Cyrila a Metoděje, kteří zajistili šíření křesťanské víry v našem rodném jazyce na základě projevení zájmu vládnoucích vrstev Velkomoravské říše – našich knížat a králů, na rozdíl od čistě germanizačního a katolického šíření víry mečem a ohněm. Již v tom je vidět velký duchovní rozpor a ve skutečnosti nepřátelství na život a na smrt mezi našimi národy, které je ale živeno pouze z jedné strany.

29

Působení RH v protektorátu Působení RH v protektorátu bylo účinné. Hovoří se o jeho taktice – politice „cukru a biče“. Snaží se náladu a postoj Čechů vmanévrovat do situace, kdy nepomýšlí na odpor, který budou chápat jako předem ztracený díky tvrdým opatřením postavených na strachu a teroru (popravy za sebemenší přestupky, zatýkání a každodenní vyhlašování rozhlasem jména popravených a to několikrát denně s cílem naprosto zlomit jakoukoliv touhu po odboji nebo povstání). Současně masám, které pracují pro německý průmysl, poskytuje jisté privilegia jako třeba navýšení dávek potravin. Současně vychází vstříc sedlákům - většinou sudetským Němcům, ale i Čechům, s kterými komunikuje ministr zemědělství – jediný Němec v protektorátní vládě a současně zavádí tvrdá opatření proti vzkvétání černého trhu. Tak se stalo, že za protektorátu, který byl národní katastrofou, se některé složky obyvatelstva měly paradoxně „lépe“ než po roce 1948 po znárodnění zemědělství komunisty. To také vedlo k přesvědčení určité skupiny obyvatelstva, že „za Hitlera se měli lépe než za bolševika“. Svou politikou také hrál na nejnižší city morální chátry našeho národa a podporoval udavačství, které se vyplácelo – například odměny za udávání, zvýšený příděl jídla apod. Zkrátka Němci si byli až moc dobře vědomi, že potřebují mít v protektorátu klid a pracující masu pro svůj zbrojní průmysl bez ohrožení povstáním nebo sabotážemi. Současně zejména RH si byl moc dobře vědom, co na Čechy platí. Dále si byli Němci určitým způsobem podvědomě vědomi, že největší nebezpečí pro jejich říši a uskutečnění jejich plánu skutečně existuje v české kotlině, odkud vždy přišla nakonec ona „kudla do zad“, jak se zmiňuje RH při svém projevu. Věděl jak na kolaboranty od přírody – stačí jim slíbit „lepší kus žvance“. Svou politikou a hojnou propagandou se to inteligentnímu RH skutečně do určité míry podařilo. Současně ale již připravoval vše na „konečné řešení“, které naznačil ve svém tajném projevu v Černínském paláci před představiteli německé okupační správy. Daří se mu vmanipulovat český národ do pozice, kdy sám začíná pracovat na svém poněmčení a fyzické likvidaci. Proto atentát přišel v pravou chvíli.

30

Příprava atentátu S  nástupem do úřadu RH začíná pracovat na konečné otázce našeho národa. Začíná se deportace českých židů (celkem jich na území protektorátu žilo 88 tisíc) do transitního nově založeného (listopad 1941) koncentračního tábora Terezín, odkud dále putují transporty do čistě vyhlazovacích táborů smrti. Od nástupu RH je každý den v protektorátu ve znamení poprav, mučení, oběšení, deportací. Tedy není pravda, že Němci začali s represemi až po atentátu. Cílený zásah proti odbojovým organizacím přináší výsledky. Jednotlivé české odbojové organizace začaly padat jedna po druhé a ty co zůstali, byly prolezlé gestapem. To vše staví prezidenta Beneše do velmi slabé vyjednávací pozice se svými západními protějšky. O zrušení Mnichovské dohody nechce Anglie ani slyšet a to ani v případě vítězství. Kdyby tedy spojenci vyhráli, tak by bylo obnoveno Československo pouze v rámci hranic z roku 1938, tedy bez odtržených Sudet, tak by původní územní celistvost byla ta tam. Plukovník Moravec, šéf zpravodajské služby a rozvědky poslouchá prezidentovy trpké stížnosti. Je nutné něco podniknout. Vnitřní odboj na území protektorátu umírá a je nutné jej podpořit zvenčí, tedy z Anglie. Jde o to, že je nutné jednak udělat dojem na spojence a jednak povzbudit československé vlastenectví. Moravec navrhnul atentát na významného nacistického činitele. Moravce napadl Emanuel Moravec – protektorátní kolaborant, ministr školství. Úloha Moravce v protektorátní vládě spočívá ve vytvoření vzdělávacího systému, který by produkoval jenom dělníky. Což znamená, že se českým dětem dostane jen takového vzdělání, které bude nezbytně nutné pro jejich budoucí povolání, znalosti jen a pouze manuální, doplněné minimem technických informací. Ten je ale pouze lokálního významu a mezinárodní odezva by byla nulová. (Mimochodem se v celém příběhu vyskytuje slovo příjmení Moravec až příliš „náhodně“ často: plukovním Moravec – šéf československé rozvědky – mozek akce atentátu; rodina Moravcová (členové odboje, kteří přechovávali výsadkáře v protektorátu; E. Moravec – kolaborantský ministr školství; Václav Morávek – velitel odbojové organizace „Tři králové“ v protektorátu s kterou je Londýn ve spojení. ) Nabízí se K. H. Frank. Nakonec padne volba na RH, zastupujícího protektora, který je rovněž velitelem německých tajných služeb, tedy v jistém slova smyslu jeho Moravcovo „kolega“ – protistrana. Po poradě s Angličany, W. Churchillem,

31

Beneš pověřuje Moravce, aby připravil celou operaci a vybral pro akci jednoho Čecha a jednoho Slováka jako symbol nedělitelné jednoty obou našich národů. Tak vstupují do historie jména: Josef Gabčík a Jan Kubiš. Cílem akce je Pražský kat, Řezník, Blonďatá bestie, jak se RH přezdívalo. Moravec si zavolá vybrané atentátníky každého zvláště, kteří prošli profesionálním bojovým výcvikem ve Skotsku, a pronese k nim: „Z rozhlasu a tisku víte o nesmyslném vraždění rozpoutaném u nás doma. Němci zabíjejí ty nejlepší z nejlepších. Takový stav věcí je ale pouhým průvodním jevem války a tak není na místě si ani stěžovat, ani plakat, ale bojovat. Pokud budete mít to štěstí, že se vám podaří při atentátu nezahynout, budete mít dvě možnosti: buď se pokusit přežít v zemi, nebo se snažit přejít hranici a vrátit se na londýnskou základnu. Obě tyto možnosti jsou vzhledem k předpokládané reakci Německa krajně nepravděpodobné. Abych byl naprosto upřímný, nejpravděpodobnější je, že budete zabiti přímo v akci.“ Gabčík a Kubiš mu odpoví zcela bez hnutí mysli. Gabčík řekne, že riziko smrti je součást jeho práce a Kubiš poděkoval, že byl na takovou významnou misi vybrán právě on. Oba prohlásí, že raději zemřou, než by padli do rukou gestapa. Beneš moc dobře ví, že bude muset přijmout zodpovědnost za případné represe ze strany Němců, které se dají očekávat. Vládnout znamená rozhodovat a on se rozhodl. Beneš společně s Masarykem zakládal v roce 1918 Československo, o dvacet let později nedokázal odvrátit Mnichov. Tlak dějin je neúprosný. Veškeré své snahy směřuje k obnovení země, kterou spoluvytvářel. Nezapomeňme, že v  této době je wehrmacht na vrcholu moci, Němci ovládají celou Evropu a kromě bitvy o Británii, kterou Anglie vyhrála za velké pomoci právě československých letců, nebyli Němci dosud poražení. Jejich vojska jsou před Moskvou a ještě nenastává rozhodující obrat na východní frontě – Stalingrad. Beneš se rozhodl pro operaci Anthropoid – krycí název pro atentát na RH. Londýn poskytuje celé operaci logistickou a finanční podporu. Je informována i Moskva. Mimochodem během svého výcviku se oba parašutisté zamilují do vnuček jedné starší paní, u které byli ubytovaní. Tedy chodili se dvěma sestrami. Během výcviku se z nich stali „bratři“ a tak chodí se sestrami. Po seskoku do protektorátu si ale nejdou samozřejmě jiné milenky, z řad českých odbojářů. Parašutisté nastupují do Halifaxu (bombardér, který je má vysadit nad územím protektorátu), s nimi letí ještě dalších jiných pět parašutistů s jinými úkoly. Gabčík

32

plukovníka Moravce těsně před odletem požádá o službu: „Pane plukovníku, je mi to velmi trapné, ale včera večer jsem zůstal dlužen v naší hospodě deset liber. Nemohl byste to za mě zaplatit?“ Moravec se zmohl jen na přikývnutí, původně si myslel, že Gabčík si v posledním okamžiku rozhodl couvnout z akce. Poslední slova obou výsadkářů byla: „Můžete se na nás spolehnout pane plukovníku. Úkol splníme dle rozkazů.“ Nelhali a nebyla to planá slova. Vysazení výsadkářů provedla 138. (výsadková) peruť RAF (138 Special Duties Squadron)

33

Význam atentátu pro Churchilla Existuje svědectví Helmuta Knochena, kterého Heydrich při návštěvě Paříže jmenoval velitelem německé policie, které svědčí o jisté „jasnozřivosti“ RH svědčící o tom, že RH patřil mezi ty nejinteligentnější a tedy i nejnebezpečnější nacisty. RH mu prý řekl: „Válku už vyhrát nemůžeme. Bude potřeba najít kompromisní cestu k míru a já se obávám, že to Hitler nepřipustí. Musíme o tom přemýšlet.“ Tuhle úvahu svěřil RH v květnu 1942, před porážkou Němců u Stalingradu, v době, kdy Říše stála na vrcholu své moci. Odstranění RH bylo pro Churchilla naprostou prioritou, neboť se obával, že by tento nejschopnější nacista nebyl příčinou převzetí moci v Německu a tak by byl připraven o úplné vítězství nad Hitlerem. Angličané Čechy v této akci podporovali, neboť se báli, aby tento mazaný nacista neodstranil Hitlera a prostřednictvím kompromisního míru nacistický režim nezachránil

34

Atentát V Praze – srdci světa – v samém středu Evropy se na jaře 1942 odehraje jedna z nejvýznamnějších scén 2. světové války. Dne 27. května 1942 při cestě RH z Panenských Břežan na ruzyňské letiště na něj v Praze-Libni provedou atentát českoslovenští parašutisté. Zprvu jeho zranění nevypadala vážně, dokonce se pokoušel pronásledovat atentátníky. Po operaci se úspěšně zotavoval, pak se však objevily nečekané komplikace, na jejichž následky zemřel (v té době nebyla k dispozici antibiotika) - jednalo se pravděpodobně o otravu krve z vnitřního poranění sleziny. Pohřben byl s nejvyššími poctami na hřbitově invalidů v Berlíně, dnes již není jeho hrob znám. Po seskoku se oba výsadkáři pohybovali na území protektorátu takřka pět měsíců a přebývali na různých místech po bytech odbojářů v Praze. Už při seskoku byli shozeni naprosto na jinou část území, než bylo původně naplánováno a museli dlouhou dobu cestovat pěšky na kontaktní místa. Mimochodem oba byli sirotci a nikdy předtím nebyli v Praze. Byli vybráni záměrně, aby je nikdo v Praze nemohl poznat. Během výcviku v Anglii se museli učit názvy ulic i plán Prahy. Byl to jejich první výlet do hlavního města jejich země. V okamžiku atentátu se v Praze pohybovalo deset československých výsadkářů z Anglie ze skupin Silver A a Anthropoid. Ráno 27.5 1942, Gabčík a Kubiš odcházejí brzo ráno z domu Ogounových, jejich momentálních bytných. Jejich syn zrovna tento den maturuje a má trému. Odcházející výsadkáři chlácholí jejich syna, že to zvládne a že večer to společně oslaví. Nastoupí do tramvaje a vystoupí na Žižkově. Čtvrť nese jméno po legendárním husitském vojevůdci, který dokázal po mnoho let vzdorovat armádám Svaté říše římské národa německého, velitel táborských vojsk, který jako boží hněv potíral všechny nepřátele Čech. V Praze býval Žižka královým komořím. Tvrdí se, že proti katolické církvi vytáhl z nenávisti, protože mu kněz znásilnil sestru. V okamžiku narození Žižky ještě nikdo netuší, že z Čech bude přes sto let šlehat plameny náboženské války, a že z popela Mistra Jana Husa se zrodí protestantství. Žižka daroval světu slovo „pistole“, to je odvozené od českého „píštala“, což byla dlouhá střelná zbraň. Žižka je také považován za vynálezce „tankových bitev“, neboť poprvé v historii vojenství použil ozbrojenou vozovou hradbu. Je jediným vojevůdcem, který nebyl nikdy poražen a naopak vyhrával

35

všechny své bitvy proti mnohonásobné převaze. Tolik tedy napojení na duchovní zdroje vojenské moci českého národa. Zde si vyzvednou kola a jedou do Libně – plánovaném místě atentátu. Na místě je již třetí výsadkář Valčík. Možná je na místě i výsadkář Opálka, ale jeho úloha a přítomnost na místě atentátu se nikdy nepotvrdila. Všichni tři zaujmou svá stanoviště. Asi v 10:30 Valčík dává signál zrcátkem, že auto s RH se blíží dolů zatáčkou v Libni. Gabčík čeká za ohybem zatáčky, která jej až do posledního okamžiku chrání. Těsně za autem do zatáčky vjíždí i tramvaj plná cestujících. Auto RH je otevřené a jede bez doprovodné ochranky, pouze RH a jeho řidič Klein. Auto do zatáčky přibrzďuje a dostává se na úroveň Gabčíka. Ten ze vzdálenosti několik málo metrů přiskočí před auto a vytahuje z pod baloňáku britský samopal Sten a zamíří přímo na RH a zmáčkne spoušť. Heydrichova reakce byla překvapivá. Místo aby přikázal šlápnout na plyn a zmizet z dosahu parašutistů, zařval: „Okamžitě zastavit!“, současně se přímo ve voze zcela nelogicky postavil. Jinými slovy oba, jak řidič, tak RH se zachovali přesně opačně, než jim nařizovali směrnice pro takové případy. A nyní nastává doslova nekonečný okamžik pro všechny přítomné. Gabčíkův samopal nezačne střílet. Gabčík s Heydrichem si v tom okamžiku hleděli do očí po několik vteřin. A to z pouhého metru a půl. Špičkově vycvičený voják, jemuž možná selhal samopal a nebo se rozhodl nestřílet ve směru právě vystupujících civilistů z tramvaje, a jeho oběť, generál SS, jeden z nejdůležitějších lidí 3. říše. Pro Heydricha i Gabčíka muselo být toto “setkání“ velmi stresující. Jen stresem lze vysvětlit, že Heydrich rozkázal zastavit. Existují dvě varianty: buď se zbraň zasekla, což je možné, neboť se to u těchto samopalů stávalo, a nebo se Gabčík rozhodl nestřílet, neboť by současně střílel do prostoru, kde byla tramvaj, z které momentálně začali vystupovat cestující. Jak to bylo doopravdy, se dnes asi již nedozvíme. Auto zabrzdilo a všichni tři na sebe zírají, jako kdyby se zastavil čas. Gabčík se vzpamatoval první: praštil se zbraní a sprintoval pryč. Zajímavé je, že všichni zúčastnění tohoto dramatu provedli to, co udělat neměli. Řidič Klein zcela nesmyslně a proti předpisům v takových okamžicích zabrzdil a zastavil auto, místo, aby přidal na plyn a odjel. RH mu to nařídí a ještě se v otevřeném autě postaví ve vší své velikosti, aby byl snadným cílem pro střelbu. Gabčíkovi přímo v té nejlepší palebné pozici, do které se dostal, nestřílí samopal. Současně RH si sáhne pro pistoli, ale zjišťuje, že je bez zásobníku. Mezi tím Kubiš, kterého auto předjelo a on se tak dostal do zad Němcům, hodí bombu z aktovky na auto. Ačkoliv míří na přední sedadlo, bomba dopadne vedle pravého zadního kola a vybuchne. Tramvaji se vysypou skla z oken. Auto o metr poskočí a tlaková vlna mrští s Kubišem. Když se výbuchem otřesení Heydrich s Kleinem vypotáceli z mercedesu, pustili se do pronásledování Gabčíka s Kubišem. RH hodlá pronásledovat Gabčíka a Klein

36

se snaží pronásledovat Kubiše. Gabčík odhazuje Sten a utíká, za ním se ozve několik výstřelů po té, co RH vložil zásobník do své pistole. Když Gabčík uviděl z dálky potácejícího se Heydricha, začal po něm také střílet z pistole Colt 7.65, aniž by jej však kvůli vyděšené skrumáži lidí trefil. Právě v tu chvíli zraněný Heydrich zkolaboval bolestí ze zranění. Po několika málo krocích se vrátil do svého vozu, aby byl s pomocí několika „ochotných Čechů“, kteří zastavili nákladní auto, dopraven do nemocnice Bulovka. Klein se snaží pronásledovat Kubiše, který ujíždí na kole. Jeho zbraň se ale také zasekla (opět až moc velká náhoda). Pražany, kteří se 27. května v 10:36 ocitli v blízkosti atentátu na Heydricha, moc nešlechtí, že krátce po výbuchu bomby uspořádali na tohoto výsadkáře malý hon. Kubiš si musí cestu prostřílet do vzduchu, aby mu uhnuli vystupující cestující z tramvaje. Do cesty se Kubišovi postavil i český policista, aby ho zadržel. Ale to už Kubišovi došla trpělivost a vykřikl: „Uhni, dědku, nebo tě střelím!“ A na důkaz, že to myslí vážně, vypálil z pistole varovný výstřel těsně kolem policistovy hlavy. Cestu měl okamžitě volnou. Klein vzdává pronásledování Kubiše a vrací se k ležícímu RH, kterého mezitím přemohlo zranění. Ten jej posílá pronásledovat Gabčíka. Kleinovi se podaří zprovoznit pistoli a pronásleduje Gabčíka, ten při útěku opětuje střelbu z pistole. Během vzájemné přestřelky, kdy Gabčík střílí přes rameno dozadu za běhu, se oba blíží v ústrety třetímu výsadkáři na místě atentátu, Valčíkovi. Ten vytahuje pistoli, když na jeho úroveň přiběhne Klein, tak si jej ale vůbec nevšimne a dále pronásleduje Gabčíka. Zřejmě si ani nevšiml ozbrojeného Valčíka, který šel ve směru proti nim. Mezitím nakládají zraněného RH do malého nákladního automobilu Tatra a vezou jej do nemocnice na Bulovce. Během pronásledování Gabčík zaběhne do řeznictví Brauner, žádá řezníka, by mu pomohl se schovat, ten ale vybíhá ven a navede Kleina do svého obchodu. Brauner je český Němec a  jeho bratr slouží u  gestapa. Špatná volba. Klein začíná střílet do vchodu řeznictví. Gabčík vystoupí, zamíří a trefí Kleina dvakrát do nohy a vybíhá z krámu kolem zraněného Kleina do ulic. Evidentně jej nechtěl zabít, ale pouze zbavit se pronásledovatele. Po chvilce se ale v bludišti ulic mezi domky ztratí. Z hrůzou zjistí, že opět vybíhá na ulici, kde v zatáčce došlo k atentátu. Uvědomil si, že při zběsilém útěku opsal kruh a v podstatě se vrátil zpět n místo činu. Další adrenalinová náhoda. Nakonec také uniká. Kulhající Valčík odchází nepozorován z místa atentátu. Všichni tři výsadkáři unikají z místa atentátu, což je samo o sobě „zázrakem“. Frank volá Hitlerovy o atentátu na RH. Hitler zuří. Jak na Čechy, tak na samotného RH, jak to, že člověk s takovými pravomocemi, a důležitostí pro říši mohl jet bez doprovodu a v otevřeném automobilu. Další postup je jasný: okamžitě postřílet 10 000 Čechů a přislíbit odměnu miliónu říšských marek tomu, kdo pomůže k dopadení atentátníků.

37

Průběh atentátu zachycený historiky Ráno 27. května odjeli atentátníci tramvají na Žižkov, kde si vyzvedli jízdní kola, na kterých dorazili před 9. hodinou ranní do Holešovic. V Holešovicích se setkali s Valčíkem. Gabčík obestoupen kolegy pod kabátem sestavil svůj samopal, načež Valčík šel zaujmout své místo na pravé straně komunikace. Heydrich po snídani strávil čas se svojí rodinou a okolo 10. hodiny ranní se vydává směr Pražský hrad, odkud se měl následně vydat do Ruzyně a letecky se přepravit do Berlína za Hitlerem. V rozporu s nařízením nebyl jeho automobil stále ještě opancéřovaný a jel sám bez ochranného vojenského doprovodu. Heydrich jel v tento slunný květnový den v otevřeném voze – v kabrioletu značky Mercedes – ze svého sídla na zámku v Panenských Břežanech na Pražský hrad. Když Valčík zpozoroval blížící se vůz, dal ostatním výsadkářům signál o přijíždějícím vozu pomocí odrazu kapesního zrcátka. Tento signál upozornil Gabčíka na přijíždějící vůz a současně na fakt, že Heydrich jede bez doprovodné SS ochranné eskorty. V případě, že by vůz jel s eskortou, atentát by se v ten den vůbec neuskutečnil. Když se automobil objevil v zatáčce (zatočil z Kirchmayerovy třídy do ulice V Holešovičkách), odhodil Gabčík svůj kabát a vytasil svůj samopal a následně se pokusil střílet na vůz, jeho samopal Sten však selhal (později se objevila teorie, že Gabčík nevystřelil schválně, aby neohrozil civilisty na druhé straně vozovky). To se stalo v 10.32 nebo 10.35 hodin ráno. Po půl jedenácté Řidič byl zmatený a v rozporu s regulemi pro atentáty zastavil. Zastavil před Kubišem, který na auto hodil granát. Neodhadl ale přesně vzdálenost a tak minul cíl. Granát explodoval poblíž automobilu, u  jeho zadní pneumatiky. Detonace byla tak silná, že se vysypala okna projíždějící tramvaje i  okna některých blízkých domů. Střepiny z výbuchu zasáhly Kubiše do obličeje a do prsou. Dokonce se objevily spekulace, že tento granát byl otráven, tomu však od počátku nic nenasvědčovalo. Na druhé straně v poslední době byly odtajněny materiály vojenským výzkumným střediskem Porton Down, kde bylo uvedeno, že zde granáty s botulotoxinem parašutistům vyrobili. Oba dva Němci vyskočili z poničeného vozu s pistolemi v rukou. Šéf komise pro vyšetření atentátu Heinz Pannwitz říká, že se poté Heydrich vydal pronásledovat Kubiše, ale když chtěl vystřelit, ukázalo se, že v jeho zbrani ráže 7.65 mm nebyl zásobník, proto se vrátil zpět k autu, kde si sedl na sedadlo. Heydrich měl

38

vlivem exploze zlomené žebro, části zlomeniny se mu dostaly do sleziny. Jeho utrpení mezitím sledoval hlouček cestujících z tramvaje. Kubiš si střelbou do vzduchu proklestil cestu vyděšeným davem přihlížejících zvědavců (převážně cestujících z tramvaje). Někteří z nich se ho pokusili chytit. Nasedl na kolo, a ač sám zraněn, ujel na záchytné místo ve Staré Libni. Řidič Johaness Klein se vydal za Gabčíkem, po kterém začal střílet, podle Pannwitze během pronásledování střílet nemohl, protože si omylem uvolnil zásobník. Gabčík utíkal do kopce Kirchmayerovou třídou a pak zatočil doleva do dnešní Gabčíkovy ulice a tou běžel dolů. Dole, na křižovatce s dnešní ulicí Valčíkovou, se chtěl schovat v řeznictví. Bohužel pro něj majitel řeznictví Brauner byl stoupencem nacistů a spolupracovník Gestapa a tak vyběhl ven a přivolal řidiče Kleina, jenž vběhl do obchodu. Gabčík nemaje jiný únik, vyrazil proti Kleinovi, kterého postřelil do nohy. Klein pak přikázal Braunerovi, aby Gabčíka pronásledoval, ten se ale pro úkol nijak nenadchl a učinil pouze několik váhavých kroků. Gabčík mezitím zmizel v postranních uličkách, nicméně vběhl omylem zpátky do ulice V Holešovičkách a to jen pár desítek metrů pod zničeným automobilem R. Heydricha. Odtud pak seběhl dolů (de facto po hlavní třídě podél tramvaje) k Vltavě, kde zmizel v postranních uličkách. Jedna žena z přihlížejících poznala ve zraněném říšského protektora a začala pro něho shánět odvoz do nemocnice. Po chvilce zmatků byla získána dodávka převážející leštidlo a Heydrich se dostal okolo 11. hodiny do nemocnice Na Bulovce. Zraněného Heydricha přijal lékař Vladimír Šnajdr, který se ujal prvního ošetření. Německý přednosta kliniky profesor Walter Dick později provedl podrobné vyšetření. Výsledek rentgenových snímků ukázal rozsah těžkého zranění. Heydrich měl po atentátu zlomené žebro, protrženou bránici a poškozenou slezinu. Heydrich požadoval příjezd specialisty z Berlína, ale po přesvědčování souhlasil s operací na místě po příjezdu specialisty Hollbauma. Zpráva o atentátu se začala postupně šířit. Okolo 12. hodiny ji obdrželo gestapo následované Karlem Hermannem Frankem a Adolfem Hitlerem. Heydrich upadl 3. června do kómatu a 4. června v 4.30 zemřel dle první úmrtní zprávy na celkovou sepsi organizmu v nemocnici Bulovka. Tato zpráva nechala kvůli nestandardnímu průběhu popsaných příznaků vzniknout různým teoriím, též konspiračním. Sám autor původní zprávy Herwig Hamperl v roce 1970 poněkud svůj závěr pozměnil a tvrdil, že se jednalo o anemický šok, i toto vysvětlení však mělo svoje slabiny. Další, velmi pravděpodobná, teorie mluví také o arterielní formě embolie, související s drobným poraněním plíce, které mohlo být přehlédnuto. Jedna z populárních teorií také tvrdí, že Heydricha zavraždil sám K. H. Frank, protože v něm viděl velkou konkurenci.

39

Reakce nacistů Dne 27. května vstoupil v platnost zákaz nočního vycházení. V prvních dnech po atentátu bylo Němci vzato mnoho nevinných lidí jako rukojmí. Na parašutisty byla vypsána odměna milión říšských marek. Tento čin měl pro český národ dalekosáhlé následky, jelikož nacistický teror ještě zesílil. Již 28. května zahájili nacisté popravy pro schvalování atentátu na Heydricha a 29. září bylo zaznamenáno, že stanný soud odsoudil za tyto zločiny 252 lidí. Jedním z nejznámějších míst poprav se stala kobyliská střelnice. V reakci na atentát nacisté dále zavraždili přes patnáct tisíc Čechů, mj. vypálili obce Lidice (10. června 1942) a Ležáky (24. června 1942). Zároveň atentát vzbudil ve světě takový ohlas, že na jeho základě byla Brity odvolána Mnichovská dohoda a byla přislíbena poválečná obnova Československa v jeho „předmnichovských“ hranicích, což bylo jedním z hlavních politických cílů atentátu. Okupanti svůj teror částečně zmírnili po dopadení atentátníků dne 18. června 1942 v kryptě chrámu Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. Při této akci zahynuli jak oba atentátníci, tak pět dalších výsadkářů v hrdinném boji.

40

Represe po atentátu Je vyhlášen výjimečný stav. Vyšetřováním atentátu byl pověřen komisař Pannwitz. Hned se ví, že za atentátem je Beneš a londýnský odboj. Je informován Hitler a Frank naléhá, aby bylo upuštěno od tvrdých represí, aby nevznikl dojem, že atentát je výrazem celonárodní revolty v protektorátu. Hitler tedy upouští od okamžité tvrdé represi. Nařizuje okamžité popravení 100 nejvýznamnějších osob, které byly zatknuty po příchodu RH do Prahy. Mezi nimi je i předseda protektorátní vlády, Alois Eliáš. Ještě téhož večera nastává zuřivá razie v celé Praze. Město je uzavřeno a v jeho nitru řádí na 4500 mužů SS, SD, gestapa a k tomu 3 pluky wehrmachtu, celkem se razie účastní na 20 000 osob. Je prohledáno 36 tisíc bytů a zatčeno 541 lidí. To vše bez jakéhokoliv úspěchu. Po Gabčíkovi, Kubišovi a Valčíkovi ani stopa. Tyto razie však nepřináší kýžený výsledek, vyšetřovatel Pannwitz se dává do metodické práce vyšetřování, probírají se kartotékou gestapa. Snaží se uplatnit strategii udávání, aby Češi sami vydali skrývané výsadkáře. Naleznou fotografii, kterou měl u sebe kapitán Morávka, který před dvěma měsíci zahynul při přestřelce. Na fotografii je Valčík, nic však nenaznačuje, že to má něco společného s atentátem, přesto se chytnou této stopy. Vyhlásí odměnu na Valčíka, jeho fotografie visí po celé Praze. Plakát slibuje diskrétní předání odměny za poskytnutí informace o tomto člověku. Kdo je naopak nesdělí, bude s celou svou rodinou zastřelen. Česká exilová vláda z Londýna prohlašuje, že atentát je činem pomsty a symbolem pro všechny utlačované evropské národy. Současně povzbuzuje národ, aby neznámé hrdiny ukryl a hrozí spravedlivou odplatou tomu, kdo by je zradil. Němci dále popravují další Čechy v Kobylisích. Německé represálie na území Protektorátu Čechy a Morava, jež následovaly po atentátu a zejména po jeho úmrtí, neznaly míru. Lidé byli stříleni bez soudu a vyvraždění obcí Lidice a Ležáky bylo jen jednou z epizod v rámci tehdejšího německého útlaku. Parašutisté se postupně shromažďují ve smluveném úkrytu v pravoslavném kostele sv. Cyrila a Metodějě v Resslově ulici, kde jsou ukryty pravoslavným knězem Petřkem. Tak se zde opět shledávají Gabčík, Kubiš i Valčík společně s dalšími čtyřmi výsadkáři: Opálkou, Bublíkem, Švarcem a Hrubým. Chybí jen jeden parašutista: Karel Čurda, není k nalezení.

41

Mezitím se náhle zhorší zdravotní stav RH a umírá na následky otravy krve díky vnitřní infekci ve slezině. Penicilín, který by otravu odvrátil, není v Německu k sehnání. RH je mrtev. Jedna z falešných stop vede také do Lidic. Nacisté to využijí a nechají brutálním způsobem tuto vesnici vyhladit. Dokonce přijedou esesmani z rodného Heydrichova města. Odezva ve světě je ale nečekaná. Až dosud se nacisté snažili své zločiny před světem maskovat, ale nyní se otevřeně o svých zločinech šíří a tím spouští celosvětovou nenávist a semknutí proti sobě. Lidicemi se Němci odmaskovali před celým světem. Začíná působit velká mocnost: celosvětové veřejné mínění. To je obrovská duševní síla, což Hitler nechápe. Po celém světě vznikají a přejmenovávají nové vesnice s názvem Lidice a to například i v takových státech jako je Brazílie, Uruguaji, Mexiku, Kubě, USA, Egyptě, Indii a dalších. Jméno Lidice malují spojenci na bomby, které házejí na Německo, na východě tankisté Rudé armády na věže svých tanků T-34 píši „Za Lidice!“ Hitler reagoval jako psychopat a nikoliv jako rozvážný a chladný RH a tak proti sobě poštval celý svět. Toto neviditelné semknutí a celosvětové označení nacistického režimu jako zrůdný a odsouzený celým světem byla velká síla, která zasáhla proti jejich režimu. Tím prohrál propagandistickou válku na mezinárodní úrovni. Zuřivé represe a popravy ale nepřinášejí žádnou stopu po atentátnících. Naopak odrazují všechny potenciální udavače. Pannwitz přesvědčuje Franka, aby vyhlásil amnestii pro každého, kdo do 5 dnů podá informace vedoucí k dopadení atentátníků. Sedm špičkově vycvičených výsadkářů je zavřených ve kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje. Dovídají se o Lidicích. 16. 6. 1942, Karel Čurda jeden z českých výsadkářů se rozhodne zradit a vypovědět vše, co ví o čsl. výsadkářích a jejich spolupracovnících na gestapu. Neví, kde se nyní atentátníci ukrývají, ale se všemi z nich se setkal na různých akcích i v bytech, kde společně přespávali. Ví toho dost, aby nacisté získali potřebné stopy, které vedli na jisto – kostel v Resslově ulici. Když se po válce prohlíželi záznamy o těchto výsadkářích, tak důvody, proč se hlásili do armády, byly vesměs vlastenectví, jenom v případě dvou vojáků bylo uvedeno: touha po dobrodružství. Tito dva jediní zradili, byl mezi nimi i K. Čurda. I to jméno ledascos napovídá.

42

7hodinový boj 7 statečných v kostele sv. Cyrila a Metoděje. Boje v kostele sv. Metoděje a Cyrila se odehrály 18. června 1942 mezi sedmi československými parašutisty, mezi nimiž byli i Jan Kubiš a Jozef Gabčík, kteří spáchali atentát na Heydricha. Celý boj trval sedm hodin. Atentátníci se společně s dalšími pěti parašutisty ukryli v podzemní části pravoslavného kostela svatého Cyrila a Metoděje. Brzy je však díky zradě Karla Čurdy Němci vypátrali. Akce proti atentátníkům začala příjezdem 800 mužů z řad pražského gestapa před pravoslavný chrám svatých Cyrila a Metoděje v Resslově ulici dne 18. června 1942 ve 4.15 ráno. Celé okolí bylo neprodyšně uzavřeno. Ukrytým parašutistům bylo okamžitě jasné, že nemají šanci na únik a že svedou poslední boj. Ve 4.10 začali Němci kostel obkličovat. Nejdříve prohledali byt kostelníka, pak vnikli do samotného kostela. Zde na kůru měli hlídku Opálka, Kubiš a Bublík, kteří okamžitě zahájili palbu. Mají jediný úkol: šetřit municí, účinně křížit palbu a jak se říká „pozabíjet co se dá“, dokud nedojde munice. Mnoho nacistů stačili obránci kůru zabít nebo zranit, než jim došla munice. Němci utrpěli těžké ztráty a odpor tří obránců byl zlomen až po dvou hodinách boje, kdy jim došly náboje. Opálka a Bublík si poslední kulku nechali pro sebe. Jan Kubiš vykrvácel na následky četných zranění. Němci začali kostel prohledávat. K jejich usouzení, že v kostele jsou další lidé přispěla pravděpodobně náhoda. Nacisté údajně našli na kůru čtyři kabáty, zatímco mrtví parašutisté byli pouze tři. Zbylí parašutisté byli ukryti v kryptě kostela, kde se neúspěšně snažili prorazit únikovou cestu do kanalizace. Vedl tam přístup pouze malým větracím otvorem ze západní části kostela a okýnkem z ulice. Boj se přesunul do krypty. Němci do krypty házeli ruční granáty se slzným plynem, ale parašutisté je vyhazovali ven. Němci na kostel stříleli z oken protějšího gymnázia. K tomu používali lehké kulomety MG 34 ráže 7,92 mm. Parašutisté se urputně bránili a nebylo možné se do krypty dostat, proto útočníci na pomoc přivolali pražské hasiče, kteří vháněli do krypty vodu a dráždivý kouř. V okamžicích utichnutí palby byl přiveden zrádce K. Čurda, který křičel na své bývalé spolubojovníky, ať se vzdají. Odpovědí mu bylo: „Jsme Češi a nikdy se nevzdáme!“ Za pomoci protektorátních hasičů se němci snažili parašutisty vyplavit. Obránci však hadice několikrát vystrčili zpátky na ulici a pálili po vojácích. Nakonec jim jeden z hasičů vytáhl žebřík, kterým se dostávali k otvoru, do něhož byly hadice dávány. Nyní již nic nebránilo v zaplavení krypty. Zatím byl v oblasti zazděného starého vchodu do krypty pomocí výbušnin proražen další vchod, z něhož následovaly další německé útoky, které byly ale

43

odraženy, jelikož obránci měli lepší podmínky pro boj (stříleli ze tmy na světlo, Němci museli sestupovat po schodech). Jejich boj skončil nedostatkem munice. Stejně jako parašutisté v horní části kostela spáchali sebevraždu střelnou ranou do hlavy. Boj v kryptě skončil stejně jako boj v horní části kostela. Parašutisté si poslední kulku nechali pro sebe. Na místě boje se nenašly žádné ostré náboje, všechny skutečně výsadkáři vystříleli. Po sedmi hodinách boje, v němž byli Němci v přesile 800 mužů na sedm, došla parašutistům munice. Než aby se nechali zatknout, nechali si poslední kulku pro sebe. Zemřeli tak hrdinnou smrtí, která vešla do dějin. Vzhledem k tomu, že totožnost většiny parašutistů nebyla německým úřadům známa, byl k identifikaci těl po akci přizván Karel Čurda. Proto také rozmístění parašutistů v kostele není zcela jisté. Jak archetypální až mytologické. 7 výsadkářů bojovalo proti přesile po celých 7 hodin, až dokud jim nedošla munice. Nebyli tedy opět poraženi, stejně jako nebyla poražena ani Československá armáda v roce 1938, ale sami spáchali sebevraždu posledním nábojem, který jim zbyl. Současně způsobily ztráti na životech a mnoho zraněných na straně Němců. Myslím, že v naší vojenské historii není lepší ukázka pravého hrdinství československých vojáků a také obrovské duchovní síly českého národa, z které pak tito vojáci čerpají ve svých kritických okamžicích.

44

Sedm statečných z Resslovy ulice • Rotmistr Josef Gabčík se narodil 8. dubna 1912 v Poluvsii u Žiliny. V Čechách se vyučil kovářem a v Žilině strojním zámečníkem. Po absolvování vojenské služby pracoval ve vojenské chemické továrně. Po příchodu Němců odmítl vydat plány a klíče. Způsobil sabotáž a 5. května 1939 přešel hranice do Polska. • Rotmistr Jan Kubiš se narodil 24. června 1913 v Dolních Vilémovicích u Třebíče. Pracoval jako zemědělský dělník. Byl členem tělovýchovné jednoty Orel. Vojenskou službu nastoupil v roce 1935. V armádě zůstal i po jejím skončení jako délesloužící. Mobilizaci prodělal u 3. strážního praporu v Litultovicích u Opavy. Po demobilizaci pracoval v cihelně u Dolních Vilémovic. V červnu 1939 se vyzbrojil granátem a přešel ke vznikající čs. vojenské jednotce do polského Krakova. • Nadporučík Adolf Opálka se narodil 4. ledna 1915 v Rešicích u Dukovan. Učil se automechanikem. Po maturitě na obchodní akademii nastoupil vojenskou službu. Později absolvoval Vojenskou akademii v Hranicích. V roce 1937 se stal důstojníkem z povolání. Adolf Opálka byl všestranně nadaný, ovládal několik jazyků. Na konci května 1939 přešel s bratrancem Františkem Pospíšilem hranice do Polska. Všichni, kteří se s ním setkali, ho hodnotí jako velmi dobrého velitele, charakterního člověka se širokým rozhledem. • Rotmistr Josef Valčík se narodil 2. listopadu 1914 ve Smolině - Valašských Kloboukách. Vyučil se koželuhem, pracoval u Bati a navštěvoval večerní školu. Po absolvování vojenské základní služby se vrátil k firmě Baťa. V prosinci roku 1939 odešel přes Maďarsko, Jugoslávii, Řecko, Turecko a Sýrii do Francie. • Rotný Jaroslav Švarc se narodil 11. května 1914 ve Velkém Újezdě u Hranic na Moravě. Vyučil se cukrářem. Byl členem Sokola. V roce 1936 nastoupil vojenskou službu, v březnu 1939 byl demobilizován. V lednu 1940 odešel s kamarády Aloisem Frolichem a Bohumilem Bednaříkem přes balkánské země a Střední východ do Francie. • Četař aspirant Josef Bublík se narodil 12. února 1920 v Bánově u Uherského Brodu. Nedostudoval kněžský seminář. Po maturitě na gymnáziu chtěl studovat práva, nacisté však uzavřeli vysoké školy. Byl členem tělovýchovné jednoty Orel. Začátkem ledna 1940 odešel „jižní cestou“ do Francie.

45

• Četař Jan Hrubý se narodil 4. března 1915 v Kunovicích u Uherského Hradiště. Vyučil se číšníkem, stal se vrchním v hotelu ve Zlíně. Ovládal několik cizích jazyků. V roce 1937 nastoupil vojenskou základní službu. V létě 1939 odešel pracovat do Německa. Po návratu se rozhodl odejít do naší zahraniční armády. Tito mladí lidé padli v boji za svobodu a demokracii našeho státu. Patří jím náš dík a hluboká úcta. Národ by neměl zapomínat jejich hrdinný boj a vlastenectví. Pokud to budeme zapomínat, již se nikdy v podobných kritických okamžicích neobjeví takové statečné duše.

46

Zrádce a osudy pomahačů výsadkářů Karel Čurda zradil své kolegy za peníze, a současně poskytl gestapu všechny kontakty, co měl. Prozradil jména všech kontaktů, které znal a všech lidí, kteří mu po jeho návratu do země pomohli. Gabčíka a Kubiše prodal, ostatní věnoval. Přivedl tak gestapo na stopu zbývajících dvou přeživších výsadkářů z Valčíkovy skupiny Silver A, kapitána Bartoše a radiotelegrafisty Potůčka. Stopa vedla do Pardubic, kde se Bartoš po honičce s gestapem zabije. Nit dále vede do Ležáků. Poslední zpráva Potůčka do Londýna zní: „Místo mé stanice srovnali se zemí. Ležáky u Vrb. Lidé nám pomáhající zatčeni. FRED (Bartoš) nezvěstný. Lidé nedůvěřiví, nemožno navázat styky. Zůstal jsem sám.“ Potůček se pohybuje vyhladovělý a zesláblý po lesích. V jedné vesnici jej chytí, ale prostřílí se opět na svobodu. Pak jej chytnou a zastřelí čeští četníci střelou zezadu. Jak pro Čechy typické. Všichni, kteří parašutistům pomáhali, rodina Moravcova, Kubišova snoubenka Anna Malinová, Gabčíkova dívka Liběna Fafková která byla s Gabčíkem těhotná, celá její rodina, dále rodiny Novákovi, Svatošovi, Zelenkovi, Piskáčkovi, Khodlovi, ti všichni skončili popravou, nebo v plynu v koncentračních táborech. K. Čurda inkasuje peníze, ožení se s Němkou a pro své nové pány začíná pracovat jako dvojí agent na plný úvazek. Na samém konci války je Čurda dopaden odbojáři u Plzně a je odsouzen k trestu smrti. U soudu na dotaz, jak mohl zradit své přátele odpověděl. „Myslím, že za milión marek byste to, Vaše ctihodnosti, udělal také.“ V roce 1947 je oběšen. Když stoupá na šibenici, vypráví katovi sprosté vtipy. Jinými slovy ukázka morálního profilu tohoto člověka. Lidé, kteří žijí v připoutanosti k těm nejnižším vlastnostem a pudům jsou z morálního pohledu těmi nejméně charakterními. Společně se sedmi padlými výsadkáři bylo nacisty popraveno 293 dalších odbojářů – mužů, žen i dětí, kteří pomáhali během akce parašutistům na našem území anebo se provinili pouze příbuzenským vztahem s parašutisty. Jen z rodin Jana Kubiše a Josefa Valčíka (skupina SILVER A) skončilo na popravišti čtrnáct lidí. Například těhotná Valčíkova sestra Františka Sívková nejdříve porodila chlapečka a až potom ji poslali do plynu. Popraveni byli i členové pravoslavné církve, v čele s biskupem Gorazdem. V  zápětí byla pravoslavná církve postavena mimo zákon a  její kostely u  nás zavřeny.

47

Nejhorší nepřítel byly české ženy, přiznal nacistický vyšetřovatel Pannwitz Text je převzat z  http://zpravy.idnes.cz/nejhorsi-nepritel-byly-ceske-zenypriznal-nacista-fwz-/domaci.asp?c=A080528_074018_domaci_ban Jak velmi ošidná může být představa o hrdinech, vyplývá ze Závěrečné zprávy šéfa zvláštní komise SS-Hauptsturmführera Heinze Pannwitze, jež vyšetřovala atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Pannwitzova zpráva, která nebyla v Česku dosud publikována, vyvrací mnohé mýty o tom, jak se Češi chovali za nacistické okupace. A nacista Pannwitz v ní bezděčně vyjadřuje obdiv ženám, které pomáhaly parašutistům. „V  nejednom případě jsou nositeli ilegální činnosti manželky odbojářů. Jde o fanatické Češky, které se s vášnivou zavilostí věnovaly péči o atentátníky,“ píše Pannwitz vůdci Třetí říše Adolfu Hitlerovi. O Marii Moravcové, u níž se Gabčík s Kubišem ukrývali, Pannwitz říká, že „na sebe vzala tu největší námahu, aby byl úkol atentátníků doveden k úspěchu“. Moravcová podle archiváře Vojtěcha Šusteka parašutistům sháněla potravinové lístky, vařila, hledala úkryty a dělala i spojku. To vše s vědomím hrozícího trestu smrti. Obdobně Pannwitz hodnotí rodinu Liboslavy Fafkové a přidává se k němu i šéf pražského gestapa Hans Geschke: „Většina těch, kteří atentátníkům pomáhali, projevuje vysloveně český, šovinistický a protiněmecký postoj, který je zvlášť výrazný u  žen a  je následkem jejich dřívějšího politického smýšlení. Zatčení vesměs náleží k nejvyspělejším českým kruhům. Často je slyšet, jak říkají: Jsme hrdi na to, že můžeme zemřít pro svůj národ.“ Marie Moravcová se při zatčení otrávila kapslí cyankáli, kterou jí dali výsadkáři. Liboslava Fafková byla i s manželem a dvěma dcerami Relou a Liboslavou zavražděna. O ženách se zmiňuje i zpráva rozvědky SS o odvetné akci za atentát. „Vypálení obce Ležáky vyvolalo mezi německými obyvateli zadostiučinění. Zejména bylo uvítáno, že byli zastřeleni všichni dospělí a také ženy. Právě ony mívají totiž šovinističtější postoje než muži.“

48

Proč právě hrdinství českých žen nacisty tolik popuzovalo? Archivář Vojtěch Šustek, jenž spolu s badatelem Jaroslavem Čvančarou unikátní Závěrečnou zprávu o atentátu na Heydricha analyzoval, se domnívá, že si nacisté dobře uvědomovali význam role žen v českém odboji: že jsou houževnaté, odpovědné a že přirozený strach ze smrti překonávají snáze než muži svými city. „Láskou k blízkým, ale i k vlasti. Jakkoliv to může dnes znít pateticky,“ říká Šustek. Gestapo zuřilo při pátrání po parašutistech Josefu Gabčíkovi a Janu Kubišovi i z jiného důvodu. Ani krvavá odveta za atentát na jednoho z vůdců Třetí říše Heydricha totiž nezlomila odpor stovek českých odbojářů, kteří parašutistům pomáhali. Šéf speciálního vyšetřovacího týmu SS-Hauptsturmführer Heinz Pannwitz musel vůdci Třetí říše Hitlerovi dokonce přiznat, „že v mnoha případech docházelo nikoliv jen k použití střelné zbraně, nýbrž k závažným střílečkám, které často vedly k úspěchu až po použití těžších zbraní, jako jsou samopaly a ruční granáty“. Gestapáky přesto doslova iritovala odvaha Oldřicha Frolíka, jehož byt sloužil jako shromaždiště parašutistů vyslaných do protektorátu Londýnem. Frolík ukrýval i Gabčíka s Kubišem, tedy i jejich zbraně. Když si pro něj čtyři měsíce po atentátu přišlo gestapo, řekl jen: „Jen si vezmu kabát,“ a téměř vzápětí zahájil palbu. Dva gestapáky zastřelil na místě, dalšího těžce zranil a čtvrtý se stačil schovat. K útěku pak Frolík použil automobil gestapáků, kteří ho přišli zatknout. V sídle gestapa v Petschkově paláci vyvolala Frolíkova „drzost“ doslova šok. Gestapo Frolíka později přece jen dostalo, ale jak Pannwitz ve zprávě pro Hitlera přiznává „až po velmi těžkém boji“. Nacisté byli odporem odbojářů, kteří parašutistům pomáhali, konsternováni i proto, že šlo často o hmotně výjimečně zajištěné lidi. Byl jím i Vladislav Čaloun (manžel známé herečky Anny Letenské), který měl vylákat z bytu lékaře Břetislava Lyčku (ošetřil zraněného Kubiše), aby se při zatýkání nezastřelil. Čaloun, jenž měl vyváznout bez trestu, však Lyčku přímo pod nosem gestapa varoval, načež se oba zastřelili. „Je to příklad tvrdosti a obětování, kdy Češi sledují své ilegální cíle,“ konstatuje popuzeně Pannwitz.

49

Osudy těl výsadkářů To, o jakou „srdcovou záležitost“ ve skutečnosti v případě odstranění R. Heydricha pro Němce šlo lze velmi dobře usoudit z toho, co Němci provedli s mrtvými těly výsadkářů z Resslovi ulice. Němci nechali lebky pěti výsadkářů vypreparovat a uložit ve fixačním roztoku ve sklenicích. Byly po celou dobu války vystavené v Ústavu soudního lékařství v Praze. 20. 4. 1945 je nechali Němci odvézt, kde skončily se neví.

Atentát ve zkratce • • • • • • • • • •

Datum, čas a místo: 27. 5. 1942 v 10:35 v ulici V Holešovičkách. Celá akce trvala necelých 20 vteřin. Heydrich zemřel 8 den po atentátu. Bylo mu 38 let. Stanné právo po atentátu trvalo 38 dní. Bylo vyneseno přes 1500 rozsudků smrti. Ještě dvacet dnů po atentátu nemělo gestapo jedinou stopu. Byly vyhlazeny dvě obce: Lidice a Ležáky Výsadkáři zemřeli po boji 18.6. 1942. 294 jejich spolupracovníků a příbuzných bylo popraveno v Mathausenu.

Výskyt čísla 8 ukazuje v tarotové symbolice 8 – vyrovnání a spravedlnost, tedy významný karmický čin v běhu dějin, který vyrovnal karmu mezi silami, jejichž vyústěním byla okupace Československa Německem, záměr Němců vyhladit náš národa a nakonec odstranění vykonavatele tohoto záměru – R. Heydricha.

Německá pocta RH V červenci 1942 jsou otevřeny vyhlazovací koncentrační tábory Belzec, Sobibor a Treblinka, čímž je spuštěn program likvidace veškerých polských židů. Od července 1942 do října 1943 v rámci tohoto programu zahyne přes 2 milióny Židů a téměř 50 000 Romů. Program dostane krycí jméno: Aktion Reinhard.

50

Význam akce – národní i světový Atentát na Heydricha podle historiků přispěl k tomu, že Britové definitivně uznali Edvarda Beneše za legitimní hlavu Československa. To umožnilo zahájit okamžité jednání o obnovení předválečného Československa v jeho původních hranicích. Kruté řádění nacistů, které mělo být odvetou za Heydrichovu smrt, pak v mnohém usnadnilo uznání pozdějšího odsunu německého obyvatelstva ze strany západních spojenců. Jednalo se o ojedinělý a velmi unikátní diverzní atentát na představitele německých, respektive nacistických ozbrojených sil v průběhu celé druhé světové války. Tolik historici. Jeho skutečný význam je ještě větší, než se obecně ví. Jednak se jedná o ojedinělou akci za 2. světové války. A také o jediný úspěšný atentát na takto vysokého nacistického představitele a navíc klíčovou osobu – průchod nacistického „egregoru“. Tou nebyl až tak Hitler, nebo jeho nejbližší, ale právě „inteligentní a prozíravý“ generál SS a SD RH, samozřejmě bráno z pohledu zla, neboť kdyby skutečně byl inteligentní a prozíravý, tak by nebyl nacistou a vykonavatelem jejich myšlenek. Ne nadarmo byl označován za nejnebezpečnějšího muže třetí říše. Hitler byl jako vůdce, co se týká vojenských otázek naprostým diletantem a v mnoha případech negativně zasáhl do německého velení jak na východní, tak západní frontě, což pomohlo spojencům. Sami jeho generálové s ním v mnoha vojenských otázkách nesouhlasili, třebaže se podvolili jeho zásahům do řízení válečných operací. Z praktického pohledu byl tak Hitler spíše nevědomý spojenec svých protivníků díky své vojenské neodbornosti a zčásti psychopatickým jednáním. Opakem byl RH, to byl doslova mozek nacistů a evidentně měl v budoucnu našlápnuto do čela třetí říše. RH měl podvědomé napojení na velmi silný zdroj temných sil, které svým hostitelům zprostředkovávají i jisté intuitivní schopnosti v mnoha ohledech. Byl chladnokrevný a měl intuici. Těmi vynikal právě zejména v záležitostech potlačování odboje a odhadu svého protivníka. Jeho odstranění byl velmi zásadní čin pro celý další průběh války. Byl odstraněn v době nejvyššího rozmachu třetí říše, když stála na vrcholu své moci a nic nenaznačovalo tomu, že by Němci měli prohrát, nebo utržit porážku. Právě v tento okamžik – na vrcholu moci a doslova opájení se neporazitelností byla tomuto „nacistickému démonovi“ opět vražena „kudla do zad“, jak na to sám RH upozorňoval ve svém tajném projevu v Černínském paláci při nástupu do

51

své funkce. Kudla do zad, o které hovořil RH, přišla opět z Čech a opět ze srdce Čech a Evropy – z Prahy. Tím bylo velmi narušeno sebevědomí nacistů o své neporazitelnosti a bezpečí. Museli si začít uvědomovat, že již nejsou bezpeční ani na svých okupovaných územích a ani za situace, když si vítězně vedou na frontách. Od tohoto atentátu Hitler nařídil všem svým vysokým představitelům jezdit pouze v uzavřených vozech a s ozbrojeným doprovodem. Od nynějška se museli i přední nacisté obávat o svůj život. Z psychologického hlediska atentát pohnul velmi mocnými emocemi a náladami v podvědomí celých národů. Němci zjistili, že jsou zranitelní a že se kdykoliv může podobný atentát opakovat. Češi naopak získali sebevědomí a jistotu, že protektorát je jen „dočasné období“ a že německá nadvláda není absolutní a neomezená. Následovalo období, kdy Němce čekala první porážky na východní frontě, u Stalingradu. Jiným, ryze materialistickým faktem také zůstává, že následné vyšetřování „atentátu“ stálo Němce mnoho sil a i mnoho například pohonných hmot apod. Tedy i z tohoto pohledu se jednalo o diverzní čin. Ze srdce Čech přišla odplata v podobě odstranění třetího nejmocnějšího muže říše. Protagonisté atentátu byli nakonec ukryti představiteli pravoslavné církve u nás, a to v kostele, který nese jméno po zakladatelích křesťanství u nás – Cyrilovi a Metoději. I o těchto dvou RH hovořil ve svém tajném proslovu při nástupu do své funkce. Tak se celé drama v závěru dostává k počátku naší státnosti - patronům duchovnosti našeho národa. Při posledním boji padlo sedm výsadkářů, kteří bojovali až do posledního náboje. Vše souvisí se vším a je krásně vidět, jak síly stojící za oponou světa se stále potkávají a střetávají ve vyhrocených okamžicích, kterým říkáme dějiny. Atentát na RH byl jedinečný akt odboje za 2. světové války a velkou měrou urychlil porážku Německa díky zásahům v příčinné oblasti. Tak aniž by byla naše armáda poražena v boji s nacismem, tak se našim vojákům – výsadkářům podařil opravdu jedinečný čin. Přestože se akce uvažovala jako defakto sebevražedná, tak se výsadkářům podařilo jak splnit úkol, tak dokonce i z místa atentátu uniknout a celých šest týdnu se skrývat. Nakonec svedli hrdinský boj s přesilou, které se nevzdali a to v kryptě kostela pravoslavné církve Cyrila a Metoděje. Je vidět, kdo v kritických okamžicích pomáhá členům našeho národa – duchovní jádro a moc českého národa. Jiná archetypální synchronicita se také nabízí: Tři výsadkáři odstranili RH. Trojjedinost boží nebo také tři základní síly (ičhá, džňána a krija) odstraňuje ego a zlo. 7 výsadkářů ukryto v kostele (3 na kůru a 4 v kryptě). Tedy sedm duchovních cen-

52

ter v našem nitru. 4 nižší centra (Gabčík, Valčík, Švarc, Hrubý v kryptě) a 3 vyšší centra (Opálka, Kubiš, Bublík na kůru). Zevní nepřítel – nacisté je nezabili, tomu se ubránili. Spáchali sebevraždu posledním nábojem. Výsadkáři = tedy ti, co skáčou – padají a snášejí se z nebe na zem. Je vše, co lze vypozorovat kolem této akce jenom náhodné? Nešlo o atentát, ale odstranění zločince. Stále se používá zažitý termín „atentát“ a hovoří o „spáchání atentátu“. To ale velmi klame a je ve skutečnosti německou rétorikou, kterou často nevědomě mimoděk přejímáme. Spáchat lze zločin, ale toto byla normální vojenská akce a  záležitost národní existence. Pokud se v německých médiích a knihách uvádí „zavraždění“ nebo „spáchání atentátu“, je ve skutečnosti zřejmé, jak celou věc dosud chápou. V ničem se nezměnili, pouze máme štěstí, že byli poraženi.

53

Poučení, která je nutné znát Pozor na demagogie a komunistickou propagandu, že atentát na RH byl jenom nerozvážnou snahou západního odboje v čele s Benešem se blýsknout a zavinil tak zbytečně vyhlazení Lidic, Ležáků a 10000 popravených v následujících represích. To je zvrácené vidění zvrácených lidí, kteří obalamutili tento národ, aby mu vzali duchovní i morální páteř během svého čtyřicetiletého působení po roce 1948, kterou tomuto národu ohýbali už nacisté za protektorátu. Jsou tak za jedno s Němci, kteří přímo usilovali o naše fyzické vyhubení a jejich základní politika se nezměnila, jak můžeme vidět z jejich tisku. Dále nevěřte Němcům, že jsou jiní a že v podvědomí nechovají ty samé názory, které shrnul RH ve svém projevu při nástupu do funkce říšského protektora v Čechách a na Moravě. Tyto záměry budou vždy skrývat, pokud k tomu není vhodná doba, ale pokud budou mít možnost a moc je uskutečnit, nebudou váhat. Budou usilovat o jediné: zotročit nás a vyhubit. Pokud se budeme orientovat na materialismus, tak se budeme stále více odřezávat od našeho duchovního zdroje a postupně český národ ztratí i duchovní ochranu, která mu umožnila od počátku vzniku přežívat i v nelehkých dobách. V kritických okamžicích se vždy objeví lidé – jednotlivci i skupiny, kteří budou vykazovat nadprůměrné kvality (například husitští vojevůdci, letci RAF, čsl. výsadkáři, apod.) a zajistí vítězství Pravdy (to jsou oni mytičtí Blaničtí rytíři), ale současně i morální chátra jako udavači, kolaboranti a zrádci, proto buďte ostražití na to, koho máte kolem sebe. Pozor na ochranu tzv. „paměti národa“ před různými současnými pokračovateli protektorátní politiky. Jakmile národ přestane mít svůj vnitřní kontakt se svou pravdivou minulostí a jejími idejemi, které vedly k formování národa a jeho státotvornosti, tak defakto přestává existovat a směřuje ke svému zániku. Ten spočívá nejprve ve ztrátě suverenity a státnosti, a později vede k národnímu zániku. Žádné hlasy, které můžeme slyšet od různých německých spolků, tzv. sudetských Němců se žádostmi o omluvy, uznání křivdy, viny, nebo dokonce srovnávání šest let nacistické okupace s údajným bezprávím páchaným na spravedlivě odsunutých němcích nejsou nevinné a měli bychom proti nim vždy ostře vystoupit. Nejsou totiž ničím jiným, než začátkem pro stupňování snah o prolomeni Benešov-

54

vých dekretů a postupné návraty k územním a hospodářským nárokům ze strany potomků těchto nepřátel našeho státu a národa. Veškeré pokusy o změnu rétoriky a pojmenovávání věcí a tedy jejich vnímání, například odsun vs. německá varianta – vyhnanství; národní menšina vs. národ s nárokem na sebeurčení; české země, vs. východní německý prostor apod., jsou již přímé útoky naší naší suverenitu a jako takové je nutné je chápat. Začátkem pozměny slov se posouvá jejich význam a ten se přebírá naprosto automaticky do podvědomí lidí. To je již projev manipulativní propagandy s jasným cílem – dosáhnout svého cíle. Prohlašovat, že „Češi nebojují“, anebo trpět nějakým „komplexem“, že jsme s  Němci v  roce 1938 nevstoupili do otevřeného střetu, není na místě. Naopak známkou duchovní síly a vyspělosti je bojovat na správném místě a vyhnout se násilnému boji tam, kde by nepřinesl kýžený výsledek. Jinak naši vojáci v rozhodujících okamžicích vykazují nadprůměrné bojové kvality, a nakonec zasahují tam, kde se opravdu rozhoduje, třebaže v neviditelných příčinných oblastech, kde se tvoří osudy celého světa.

55

Předseda protektorátní vlády, ing. Alois Eliáš: „Lepší smrt než otroctví!“ Armádní generál (in memoriam) Alois Eliáš (29. září 1890 Královské Vinohrady – 19. června 1942 Praha – Kobyliská střelnice) byl český voják, legionář, politik, účastník domácího odboje za druhé světové války a předseda protektorátní vlády mezi léty 1939 a 1941. Udržoval styk s exilovou vládou E. Beneše. Za svou odbojovou činnost byl nacisty jako jediný premiér okupovaného státu popraven. Tento člověk, pravý Čech a hrdina, byl dlouhá léta pošpiněn komunisty a nespravedlivě odsouzen jako zrádce a kolaborant (což sám předpovídal). Proč? Protože takových lidí, jako byl právě A. Eliáš se vždy zlo bojí a nenávidí je. Nenáviděli ho jak nacisté, tak komunisté. To o kvalitě tohoto člověka již něco svědčí. Jeho příběh je pro většinu Čechů neznámý, proto mu také v tomto pojednání věnuji tolik prostoru. O něm by se měli učit v dějepisu i naše děti. Pokud tomu tak není, je to ukázka toho, jak si vážíme svých nejlepších lidí – pravých vlastenců. Narodil se v rodině krejčovského pomocníka Aloise Eliáše a jeho ženy Josefy Eliášové. Obecnou školu navštěvoval na Královských Vinohradech. Na Vinohradech také vystudoval české c. k. státní reálné gymnázium, kde v roce 1908 maturoval. V letech 1908 až 1911 vystudoval c. k. Českou vysokou školu technickou v Praze (dnešní ČVUT), kde složil státní zkoušku inženýrsko-zeměměřičskou. Po vypuknutí 1. světové války rukoval na východní frontu,tam se hned po týdnu nechal zajmout Rusy a vstoupil do čsl. legiích. Pak bojoval na francouzské frontě. Bojoval u Verdunu, v bitvě o Terron a na řece Aisne. Do Československa se vrátil 10. ledna 1919 v hodnosti štábního kapitána pěchoty v záloze. Po návratu domů se zúčastnil bojů o Těšínsko, a poté ve funkci náčelníka štábu bojů o jižní Slovensko proti Maďarské republice rad. Nakonec se stal vojákem z povolání a nastoupil do generálního štábu čsl. armády. Od 30. ledna 1932 se stal vojenským expertem a stálým členem československé delegace na konferenci o odzbrojení v Ženevě. V této funkci získal mnoho diplomatických zkušeností a zároveň se seznámil s řadou významných politiků. Zároveň působí jako poradce ministra zahraničí E. Beneše. Tak se stává blízkým přítelem E. Beneše.

56

V lednu 1936 byl povýšen do hodnosti divizního generála a krátce nato jmenován velitelem V. armádního sboru v Trenčíně. Během Mnichovské krize velel 5. sboru v Trenčíně. Byl jedním z odpůrců kapitulace už v období mobilizace. V závěrečném rozkazu provolává k nadřízeným jednotkám: „Lepší smrt než otroctví!“. 30. 9. 1938 byl povolán do Prahy k zastupování generála Jana Syrového v jeho vládě jako ministr národní obrany. 10. března 1939 se někteří vysocí političtí představitelé včetně Eliáše pokusili společně s armádou zvrátit odstředivý vývoj na Slovensku; vojáci a policisté provedli rozsáhlé zatýkání, při němž byly internovány desítky nejradikálnějších představitelů ľuďáckého režimu na Slovensku a zároveň byla jmenována nová slovenská vláda. Tento pokus o změnu vývoje na Slovensku však skončil fiaskem, neboť za představitele Ľudové strany se postavilo nacistické Německo. Slovensko vyhlásilo svou samostatnost. Po německé okupaci 15. 3. 1939 a odstoupení vlády R. Berana byl navržen na post ministerského předsedy protektorátní vlády. 27. 4. 1939 je jmenován ministerským předsedou protektorátní vlády protektorátu Čechy a Morava. Při přemítání o tom, zda to má přijmout, to komentoval slovy: „Přijmu -li tuto nabídku, nakonec mě oprátka nemine, nepřijmu-li tuto funkci, dostane to možná nějaký darebák, který může našemu národu a vlasti způsobit nedozírné škody. Proto jest mou povinností přijmout to.“ Své přijetí také stačil konzultovat s exilovou vládou prezidenta Beneše. Ten mu potvrdil, ať to vezme. Jediným jeho cílem byla záchrana národního celku a  maximální oddalování germanizace českomoravského prostoru, k čemuž byla úspěšně využívána zpomalovací taktika. Eliáš bránil zájmy českého státu se zarytou tvrdošíjností. To nezapomněla pravidelně zmiňovat tajná služba SS do Berlína. Významně se podílel na vzniku odbojové organizace Obrana národa. Koordinoval komunikaci české zahraniční - exilové a domácí politické scény a odboje. Podporoval další organizace domácího odboje. Eliáš dobře věděl, že přijetím tohoto postu si podepisuje směnku své vlastní smrti, věděl, že bude nepochopen a mnohými z vlastního národa odsuzován. Přesto to vše přijal a věděl, že za to položí dříve či později život. Po obsazení českých zemí se ihned zapojil do podzemní vojenské organizace Obrana národa a stal se členem její rady starších (v ní byli všichni vyšší důstojníci čsl. armády). Od jara 1939 byl také napojen na zahraniční odboj vedený prezidentem republiky Benešem, a měl kontakty i s ostatními odbojovými skupinami jako například s Politickým ústředím, Petičním výborem Věrni zůstaneme a I. ile-

57

gálním ústředním výborem KSČ. Zastával názor, že o osudu českého národa se rozhodne v zahraničí, na domácím poli je třeba sbírat síly pro pozdější národní revoluci. Jako hlavní cíle své a své vlády určil obranu českého národa, obhajobu českých zájmů a bránění vzniku proněmeckých aktivistických skupin. Z těchto důvodů byla spolupráce s okupanty, jakkoliv byla odporná, nutností a odsouzení za zradu nutnou obětí. Činnost Eliášovy protektorátní vlády, jakkoliv měla formálně zaručenu jistou samostatnost, byla značně omezena, neboť veškerá její činnost podléhala souhlasu říšského protektora. Z tohoto pohledu se nejednalo o vládu suverénní, ale podřízenou. Kromě této oficiální činnosti vyvíjel Eliáš činnost ilegální. Podařilo se mu dokonce ve Fürstenberském paláci zřídit jakýsi štáb Obrany národa, a to včetně zpravodajské služby složené z bývalých vojenských zpravodajců. Ti se mimo jiné starali o prověřování Eliášových spolupracovníků, aby se minimalizovala infiltrace německých bezpečnostních složek (Sicherheitsdienstu) do jeho blízkosti. To se však přes veškerá bezpečnostní opatření úplně nepodařilo. Přesto se pod vedením Eliášovy vlády podařilo dotvořit zpravodajskou síť, složenou ze zpravodajských důstojníků zrušené československé armády, jež pod zástěrkou referentů tiskové dozorčí služby pracovala pro odboj po celém území protektorátu. Po zahájení války 1. září 1939 se minimální autonomie Eliášovy protektorátní vlády ještě více zmenšila. Úřad protektora začal vydávat nařízení, přičemž vládu naprosto ignoroval. Naproti tomu byli Eliáš společně se státním prezidentem Emilem Háchou donuceni vydat prohlášení namířené proti zahraničnímu odboji. Eliáš byl již v té době byl pod přímým dozorem německých bezpečnostních služeb, neboť o něm bylo známo, že je přívržencem Benešova režimu a sympatizuje i se svobodnými zednáři. Navíc jménem vlády odmítl tzv. přísahu Vůdci. 28. října, přestože byl tento den jako státní svátek zrušen, došlo k protiněmeckým demonstracím, které skončily potyčkami s německými bezpečnostními složkami. Eliáš navštívil Háchu v Lánech a požadoval po něm, aby u von Neuratha protestoval proti zásahu německých bezpečnostních složek. Zároveň dokazoval, že střety vyprovokovali právě Němci. Situace se vyhrotila 15. listopadu při pohřbu Jana Opletala, kdy došlo k dalším nepokojům. Výsledkem bylo devět bez soudu popravených studentských vůdců, desítky dalších studentů odeslaných do koncentračních táborů a na tři roky uzavřené vysoké školy. Eliášova vláda podala demisi, kterou ale prezident Hácha nepřijal. Naplno o demisi začal znovu uvažovat na jaře 1940 po aféře, kdy Ladislav Karel Feierabend, jeden z jeho ministrů, na poslední chvíli uprchl do zahraničí, aby se vyhnul zatčení pro spolupráci s odbojem. Z kontaktů, či dokonce z přímé spolupráce se zahraničním odbojem podezřívalo gestapo i Eliáše, ale stále nemělo spolehlivé důkazy. Od Beneše naproti tomu došla zpráva, aby Eliášova vlá-

58

da v žádném případě demisi nepodávala. V každém případě ale mezi Benešem a Eliášem docházelo k ochlazení vztahů, neboť některé kroky protektorátní vlády (či dokonce kroky Háchovy) vnímal zahraniční odboj jako překročení hranice mezi vynucenou (a tedy akceptovatelnou) poslušností vůči okupantům a otevřenou kolaborací. V polovině roku 1940 se Eliáš potýkal ve své vládě s tendencí některých ministrů po větších ústupcích okupantům vyvolané německými úspěchy na západní frontě a také pokračujícími drobnými srážkami s okupační mocí, především s K. H. Frankem. Od dubna byla zavedena (české hospodářství poškozující) celní unie s Německem, probíhala germanizace českých zemí atd. Navíc byl v červenci zatčen pražský primátor Klapka, blízký Eliášův spolupracovník z odboje, což pro Eliáše znamenalo přímé ohrožení. V té době uvažoval o emigraci, ale cesta z protektorátu se po obsazení Balkánu Němci uzavřela. Na jaře 1941 se stále častěji začaly u von Neuratha objevovat požadavky na Eliášovo odstranění. Po výsleších Klapky a dalších zatčených odbojářů bylo německé bezpečnosti jasné, že Eliáš je ve spojení s exilovou vládou E. Beneše. Ta ještě na jaře 1941 zamítla Eliášovo rozhodnutí podat demisi, ale již v létě tuto možnost připouštěla, a to i za cenu, že se k moci dostanou kolaboranti a vlajkařská spodina. Eliáš odpověděl, že je připraven podat demisi a vyvolat tak krizi. Ve své složité situaci stále neváhal hájit české zájmy, dokonce nechal otrávit proněmecké české novináře hlavních deníků, kteří kolaborantsky usilovali o větší spolupráci s Němci. Považoval tyto novináře hlavních českých deníků za natolik nebezpečné pro budoucí obnovení Československého státu, že je nechal zlikvidovat – otrávit (mimochodem pomocí chlebíčků, které jim poskytnul jako pohoštění při jeho návštěvě). Jeho funkce jej však nutila zaujmout mnoho loajálních postojů k okupační moci. Tyto nutné kroky, kterým se nešlo vyhnout jinak, než přímým odepřením poslušnosti, což by mělo zcela jasné následky, zneužili komunisté, aby jeho čest pošpinili a na určitou dobu jej vymazali z paměti národa. RH sám praktikoval politiku, že všechny populární opatření, jako bylo třeba přidání jídla dělníkům, vyhlašovala německá okupační správa a ty nepopulární nařízení jako nutnost dvoujazyčných názvů apod. byla nucena vyhlašovat česká protektorátní loutková vláda. Tyto zdánlivé loajální veřejné postoje byly však zástěrkou a krycím manévrem pro jeho rozsáhlou odbojovou činnost. Byl ve velmi nelehké situaci, jenom si to zkusme představit: srdcem voják, který nesouhlasil ani s kapitulací a nyní vystupuje v roli předsedy protektorátní vlády, která je v rukou nacistické okupační moci a plně ji podléhá. Je napojen na největší odbojové organizace v odboji a zajišťuje jejich spojení s exilovou vládou E. Beneše v Londýně. Současně je pod stálým sledováním bezpečnostních složek gestapa. Kdo by tuhle situaci dokázal takto dobře „hrát“? To musel být jedině profesi-

59

onální voják vynikající inteligence. On s nacisty nedělal „kompromisy“ jak by se mohlo zdát, on jako voják uměl velice dobře taktizovat a bojoval i na poli politiky v situaci, ve které byl. Byl pro nacisty exponován – viditelný, a přesto dokázal současně udržovat kontakt a být ve vedení odbojových organizací a přes ně udržovat kontakt dokonce s londýnskou exilovou vládou E. Beneše. To chce velkou profesionalitu, vysokou schopnost intuice a rozlišování, a v neposlední řadě zejména osobní statečnost a odvahu. Proto se také udržel v této své roli poměrně dlouho. To je naprosto obdivuhodný čin, který nemá jinde ve světě obdoby během nacistické okupace. Navíc sám předpověděl, že jeho politika nebude pochopena, ale ani to ho neodradilo od splnění své vlastenecké povinnosti. Jeho aktivity zákonitě vedly k jeho zatčení přesně v den nástupu RH na post říšského protektora. Byl odsouzen za snahu o odtržení od říše k trestu smrti. Vykonání rozsudku bylo odloženo na neurčito. Tím jej nacisté použili jako jisté rukojmí pro udržení klidu v protektorátu. Byl popraven na Kobyliské střelnici 19. 6. 1942. To bylo půl roku před rozhodující bitvou u Stalingradu, tedy na vrcholu Německé moci, kdy wehrmacht vyhrával na všech frontách. V  posledním dopise své manželce, která mu byla nejen nejbližším partnerem, ale i s ním byla plně zapojená v odboji, napsal: „…zdá se, že je krásné umírat za vlast, kterou jsem měl a mám tak rád, pevně věřím, že zvítězíme a řekni to všem, ke kterým máš důvěru, že můj poslední projev byl vymáčknut ze mě a že byl jsem a zůstanu dobrým Čechem.“ Já nemám vůbec žádný problém říci, že jsem rád, že jsem Čech a jsem na své češství hrdý, ať se to může zdát na první pohled jakkoliv patetické. Pravý význam je ryze duchovní a nemá nic společného s nějakým ztotožňováním s tělem, národem, nebo dokonce nacionalismem, ale je to přirozený a nevyhnutelný důsledek oddanosti života v Dharmě, který je nositelem archetypu Pravdy jako základního aspektu Boha a stezky poznání sebe sama. Alois Eliáš byl ochoten obětovat svůj život pro vlast a takových statečných mužů je opravdu málu. Jen málokdo tolik přispěl k obnově státu jako on, vyjma Beneše a Masaryka. Jeho jméno bychom měli vyslovovat s opravdovou úctou. Jeho statečnost je na první pohled neviditelná, ale obrovská, pokud jsme schopni alespoň trochu nahlédnout do situace, ve které byl a jak vysokou hru hrál. Padl statečně jako voják a v rámci snahy o zachování naší národní existence. Sám předpovídal, že jeho politika nebude pochopena dříve než za 50 let. Byl pochopen o něco později, ale buďme rádi i za to. Pro komunistický režim byl Alois Eliáš zrádcem. Své rehabilitace a spravedlivého ocenění dosáhl až v roce 2005, kdy byly jeho ostatky, společně se svou manželkou, slavnostně uloženy v památníku na Vítkově během státního pohřbu. Tak se jeho fyzické ostatky dostaly na místo, kde v roce 1421 Jan Žižka porazil první křižáckou výpravu Svaté říše římské do husitských Čech.

60

Postoj komunistů k tomu generálovi byl zavrženíhodný a byl jednak nepochopením a poskvrněním statečnosti tohoto muže i  sebráním kusu národní historie, která nám chybí při správném vnímání protektorátní okupace Němci. Aloise Eliáše nenáviděli nacisté i komunisté. Statečné muže Pravdy nemají rády žádné totality. Podrobný životopis lze nalézt zde: (http://cs.wikipedia.org/wiki/Alois_Eliáš)

61

Co píší dnešní německé noviny? Pokud by se někomu zdálo mé pojednání jako „zbytečný nemoderní český nacionalismus“, jak rády tyto síly nazývají oprávněné snahy některých Čechů o zachování pravdivého pohledu na věci a události týkající se našich vztahů s Němci, tak dále uvádím, jak dnešní německý tisk o událostech atentátu na RH a následných represích informuje. Přesně v okamžiku, kdy jsem dopisoval celé toto pojednání o atentátu na RH a jeho významu jak pro náš stát a národ, tak i z pohledu světových dějin, jsem nalezl na stránkách www.ceskenarodnilisty.cz článek Listy č.116, kde autoři uvádějí výtahy z německých médií a novin týkající se německo-českých vztahů a problematiky, následující prohlášení. To mi dělá Šakti neustále. Z německého deníku Sudetdeutsche Zeitung ze 4.3. 2011, cituji: „Lidice se připomínají jako krutost. Přesto tento německý zločin na nevinných Češích byl naplánován Edvardem Benešem a Winstonem Churchillem pomocí zavraždění Reinharda Heydricha.“ SdZ, 4.3.2011, str. 11 Tolik německá média 70 let po atentátu na RH a 2. světové válce. Žádný pocit viny, nebo studu, ale naopak, za naše Lidice a další krutosti od Němců si můžeme sama a nejlépe opět dva politici, kteří všem nacistům leží v žaludku, neboť jim vidí až moc dobře až „do krku“, prezident E. Beneš a  ministerský předseda W. Churchill. Oba dva naplánovali odstranění nejnebezpečnějšího nacisty 3. říše, který ztělesňoval výkonnou moc nacistů, kteří byli přímo podporováni německou politikou kapitálových kruhů, která stále trvá, byť je momentálně ve své latentní fázi. V okamžiku, kdyby byla jiná situace, příznivá k uplatňování nároků a otevřenému prosazování politiky německých kapitálových kruhů, tak si nedělejme iluze, že by se nepokračovalo v tom, co se podařilo překazit Němcům jejich porážkou. Již dnes je k tomu příhodná situace. Německý a rakouský kapitál ovládá údajně 70 % veškeré ekonomické moci u nás. Současně strategicky ovládl veškeré hlavní deníky, které spoluvytvářejí veřejné mínění v Česku. To je vždy začátek pro získání většího vlivu na politiku státu a současně možnost účinně ovlivňovat mínění a podvědomí občanů. To Němci ví velmi dobře. Už za druhé světové války vynakládali velké úsilí o svou mediální propagandu po celém světě, například v arabském svě-

62

tě, Indii, nebo v zemích Jížní Ameriky, jako je Argentina, Peru, apod. Největší vliv měli Němci během 2. světové války v Argentině. Po válce se stala Argentina novým domovem mnoha německých nacistických zločinců. Není jistě náhodou, že v této zemi nacističtí agenti řídili 12 velkých deníků. Viz. článek Šéf diplomacie nacistického Německa z měsíčníku Fakta&Svědectví, 03/11. Skrze ovládnutí ekonomické moci se získává účinná páka na získání vlivu na politiku státu. Skrze ovládnutí hlavních médií se získává moc ovládat podvědomí a veřejné mínění občanů států. K tomu obojímu u nás již dochází.

63

Současná zkušenost některých prostých Čechů Z občasných rozhovorů se svým otcem, který žije v Domažlicích, o situaci v tomto západočeském regionu a jejich vztahu s Němci, tedy převážně s německými firmami se ukazuje, že běžné obyčejné vztahy Němců k Čechům právě skrze ekonomické vztahy pokračují v kolejích protektorátní politiky a situace. Zůstává stále živé vnímání Čechů Němci jako méněcenné položky levné pracovní síly, kterou si díky nedostatku práce a vysoké nezaměstnanosti mohou dovolit doslova zotročovat podle libosti. Například málokdo odřekne „nařízení“ chodit například v sobotu do práce bez placení těchto přesčasů, aby náhodu nepřišel o práci v regionu, kde je vysoká nezaměstnanost apod. Většina českých firem u nás nevyrábí, ani neinovuje, nemá vlastní rozvoj, ale pouze otrocky vyrábí díly a kompletuje pro německé firmy, které sem opětovně vyvážejí pouze své výrobky, které ale byly vyrobeny u nás levnou pracovní silou, kterou si draze zaplatíme, a zisky odcházejí zpět k německým vlastníkům kapitálu. Tedy defakto výsledek, o který usilovali též nacisté. Ti navíc díky své moci mohli v praxi uplatňovat další pokračování této německé politiky Drag nach Osten: vyhubení méněcenných slovanských národů po jejich důkladném zotročení a okradení (rozuměj: ekonomickém ovládnutí) a vystěhování, případně asimilaci, jak se podařilo v případě Polabských Slovanů a Lužických Srbů. To zatím v dnešních kulisách otevřeně nelze a ani zatím není vhodná doba otevřeně hovořit o těchto cílech, ale politika směřující k zániku malých národních států v zájmu snadnějšího prosazování ekonomických cílů velkých finančních kruhů a kapitálu je již nastartovaná. Je nutné to nepřehlédnout a jasně vidět. Jedním z mála, kdo si to zřejmě uvědomuje, je náš současný prezident.

64

Reakce na toto pojednání? Někdy jsem si při psaní tohoto pojednání myslel, zda to již není příliš velké zasahování do světa, ale vidím, že nikoliv. V příčinné oblasti naprosto regulérně dochází k boji obrovské vřavy sil. Během dopisování tohoto pojednání o RH se objevila v médiích zpráva o tom, že potomek – syn R. Heydricha, Heider Heydrich se sešel se starostou Panenských Břežan a nabídl možnost pomoci s opravou zámku, kde jeho otec s rodinou za války bydlel. Údajně nabízel podle zpráv možnost získat finanční pomoc na opravu zámku ze zdrojů v EU. Článek se objevil mimo jiné také v Lidových novinách. Krásný ušlechtilý čin, doslova milosrdenství od hodného Němce, který navíc svou „ochrannou rukou“ dává peníze těm chudým Čechům, aby se opravil zámek, kde jako dítě se svým tatínkem vyrůstal během války. Doslova idylka. Doslova „happy end“ vzorného synáčka. Na první pohled krásné gesto, až na to, že chybí jakékoliv vyjádření politování nad tímto obdobím nacistického teroru, který v naších zemích rozpoutal právě jeho tatínek, který „nebydlel na svém zámku“, nebo studu a omluvy. Nic takového. Jen nabízí sehnat peníze z nějakého zdroje někde v EU, aby se opravil zámek, na který má krásné vzpomínky ze svého dětství, neboť když byl na soukromé návštěvě v Česku a viděl chátrající zámek, tak si posteskl, jaké to bylo v dětství. V době, kdy opouštěla jeho rodina Čechy, mu bylo asi deset let. Starostou Holíkem bylo také řečeno, že syn za svého tatínka nemůže a že je nutné otce a syna od sebe oddělovat. Také se nechal unést svým soucitem: ano, „děti“ vždy u běžných lidí „zafungují“. Středočeský Hejtman Ráth se k tomu vyjádřil, že mu tento nápad připadá „hodně bizarní“. Předseda Svazu bojovníků za svobodu, Pavel Vranský, který za války proti Němcům šest let bojoval, řekl přímo: „O Heydrichovu synovi nic nevím, ale nemyslím si, že je dobré, aby se toto jméno znovu s čímkoliv v Česku spojovalo. To bych ten zámek raději zboural.“ Vyjádření tohoto odbojáře se nedivím a plně jej chápu. Je to však pravda, jak se to krásně maluje v médiích? Řekněme jasně: „žádný zámek jeho otce“, ale zámek, který jeho otec a nacisté sprostě ukradli a přivlastnili si jej pro své potřeby během okupace, aby žili v luxusu a na úkor druhých! Je známo, že v tomto zámku jeho otec a matka využívali na otrocké práce vězně z nedalekého koncentračního tábora v Terezíně a je také známo, jak se k nim chovala jeho maminka, která měla na starost péči o dům (a tedy i o otročící vězně v domě). Chodila po domě vybavená jezdeckým bičíkem a k vězňům

65

se nechovala jinak než jako dozorkyně v koncentračním táboře. V takové idylické rodinné atmosféře německých nadlidí – Heydrichů vyrůstali i jejich děti. Viděli vše kolem sebe. Byli také určeni jednou pro svou funkci našich Pánů nám na našem historickém území. Podle duchovního a karmického zákona je to přesně takto: děti si svým jednáním, myšlením a skutky vybírají své rodiče. Tedy potomek R. Heydricha jistě musel mít ve vínku od sudiček opravdu skvělé osvědčení. Myslím si, že může být rád, že Němci válku prohráli a on si tak nenaplnil své karmické předurčení, což současně neznamená, že síly k němu vedoucí zmizely – existují latentně. Takže apeluji na zainteresované politiky, chápejte dobře všechny souvislosti i to, že děti nejsou jen „nevinnými“ kukuči, ale dětmi svých rodičů, tedy pokračováním krve svých rodičů a navíc si své rodiče i narození nepřímo sami vybírají. Na tyto děti pak pracovali otroci – vězni z Terezína. To jim jistě vyhovovalo. A kde je zmínka studu, omluvy, vyjádření politování za svého otce? Ani náznak. To svědčí o všem. Jiný přístup můžeme vidět v případě jiného potomka nacistického velitele okupovaného Polska, Franka (jiný než K. H. Frank, který byl prvním tajemníkem v protektorátu Čechy a Morava). Jeho syn dokonce napsal knihu, kde zrůdnost působení svého otce odsoudil a plně vyjádřil lítost nad jeho činy i dobou nacistické okupace Polska. Sám se dokonce rozhodl žít přímo v Osvětimi v Polsku. Jak se ukázali Němci? Když jeho kniha vyšla v Německu, začal dostávat anonymy, kde mu vyhrožovali a nazývali jej „zrádcem vlastní krve“. Tolik tedy opět pravá tvář Němců. Nejsou již tyto „náhody“, tedy synchronicity neklamnou známkou toho, že se něco skutečně v příčinné úrovni děje, když jsem se tímto tématem zabýval? Manželka R. Heydricha vyhrožuje, že věci ještě nebyly skončeny Dále cituji z přímého rozhovoru mezi reportérem a manželkou R. Heydricha, který byl uskutečněn zřejmě při vydání její knihy o svém manželovi v Německu. Je naprosto ostudné a výsměchem pro demokraticky smýšlející lidi, že je vůbec umožněno vydávat takové knihy, které otevřeně šíří a propagují nacismus, nevidí na holocaustu anebo snaze o vyhlazení československého národa nic špatného, ale naopak jediné dobro pro nás. Z výpovědi manželky R. Heydricha je patrné, o koho skutečně šlo v osobě Heydricha a že v této věci nelze dělat rozdílu mezi Němci a jejich ženami.

66

Cituji: LR( Lina Heydrich): Jsem ještě dnes toho názoru, že úkol, který tehdy můj muž měl, byl ryze pozitivní a že se domníval, že pro Čechy dělá to nejlepší, co může. Můj muž přišel do Prahy s pevnými úmysly, měl na mysli, že Československo by se mohlo jednoho dne stát součástí Německé říše. R(redaktor): 37 let uplynulo od smrti vašeho muže, 34 let od konce 2. světové války. Jak se díváte teď, po letech na tehdejší události? LR: Víte, tyto věci nemohu vidět politicky, ale pouze lidsky, a ze svého ženského pohledu. Pro mne byly ty časy v Čechách překrásnou dobou. Bylo to tak čarokrásné. Cítila jsem se tak dobře. Pro mne to byly překrásné časy, vždycky znovu to opakuji. R: Jak dokazuje tato kniha i náš rozhovor, je vidět, že se pevně držíte starých myšlenek. LR: Nevím, co si počít s těmito starými myšlenkami. Nacionální socializmus je dnes pouhé politikum, na rozdíl od fašizmu to byl světový názor, víra. A já se prostě nemohu této víry nikdy zříci. R: Ale vraťme se k Reinhardu Heydrichovi, který organizačně připravoval konečné řešení židovské otázky. LR: Ano, byla to jeho funkce. R: Když tedy teď víte, co se s Židy dělo v Hitlerovském Německu, jak nyní tyto věci hodnotíte. LR: Víte, já se domnívám, že píseň ještě zdaleka nebyla dozpívána. Cítím se absolutně prosta viny. Kola dějin nelze sice otočit zpět, ale kdybych mohla, vrátila bych se bosa, bez bot. Byla to tak krásná doba. Konec citace. Je potřeba vůbec nějaký další komentář?

67

Závěr a odkaz Toto pojednání je výsledkem kontemplace, vzniklo nikoliv pouhým hledáním fakt a jejich koláží, ale je výsledkem metody poznávání, které se říká kontemplace, nebo můžeme říci myšlení skrze vhled získaný světlem vědomí v meditaci, které poznává daný skutečný vnitřní stav věcí a událostí z pohledu skutečné podstaty těchto událostí z pohledu pravdy, neboť ta je v případě tohoto přístupu k poznávání nezpochybnitelná, neboť je jejím přímým uvědoměním. Podstatou této praxe je v nezaujatém vědomí JÁ získávat informace o dané době, událostech, lidech apod., které necháváme pouze vědomě předkládat před světlo vědomí bez jejich hodnocení, a vzniklé vhledy do vnitřních souvislostí si necháváme přímo odhalovat ve vědomí pozorovatele. Samozřejmě hned vše neuchopujeme, ale necháváme podněty tak dlouho působit, dokud není zakoušen výsledný stav – dojem – intuice – záblesk pravdy podstaty věcí. Pak je vše zaznamenáno myslí na papír. Pravda je kriterium této ryze vědecké metody postavené na prvotním spočívání ve vědomí JÁ. Před úplným odchodem do nirvány je nutné za existence těla hájit božský princip pravdy, neboť ten nás udržuje ve stavu vysvobození. Princip pravdy je přímo zakotven v prvotním božském principu, neboť Bůh je mimo jiné také Pravda, vše z Boha a Bůh sám je Pravda a pravdivé. Proto také řekněme, že Dobré. Všechny další relativní pravdy ve svých podmíněných oblastech jsou stále spojeny s prvotním principem Pravdy, který je ukotven v samotném Bohu. Právě tento aspekt Boha a tedy i náš vlastní vnitřní duchovní základ je, mimo jeho základní aspekty jako vědomí, jeho moc – světlo, budhi, také principem Pravdy. Ten se uplatňuje zejména ve schopnosti správně rozlišovat z duchovního pohledu a zákonitosti, která je obsažena v tvořivé moci vědomí. Stezka Pravdy je tak přirozenou součástí stezky k Bohu. O tom to aspektu příliš mnoho duchovních směrů nehovoří a nic nenasvědčuje, že by tomu tak být nemělo. Za existence projevu, tedy těla a jeho začlenění ve světě, nelze stezku účinně praktikovat bez úsilí směřující k rozvoji duchovního rozlišování a schopnosti čerpat přímo z božské intuice, což je buddhi osvícená ryzím světlem vědomí spojeného se svým neomezeným ryze božským potenciálem tvořivé moci svobodné vůle vědomí, která je ryzí Inteligencí a Pravdou. I v podmíněném světě platí že pouze co je pravdivé je i smysluplné a přinášející z dlouhodobé perspektivy dobro. U nás byl ztělesněním archetypu hledače pravdy Mistr Jan Hus. Viděl a chápal Boha jako Pravdu a viděl potřebu pravdu také hlásat, svobodně hájit a jednat

68

s ní v souladu. Současně zpochybňoval dogmata katolické církve, upozorňoval na mravní pokles církve a odklon od původního smyslu církve, neuznával neomylnost papeže a za představitele církve chápal samotného Krista, nikoliv papeže. Jeho kritika například pokryteckého obohacování církve z prodeje odpustků je notoricky známa. To je opravdu, řekněme to zcela otevřeně, naprosto zločinná metoda vykořisťování vedoucí současně k naprosté dekadenci a morálnímu nihilismu. Toto vše stačilo, aby byl nejnebezpečnější mužem, který byl trnem v oku papeži a celé jeho klice. Zájem na jeho likvidaci byl evidentní, přitom Hus sám jel do Kostnice (před čímž jej vnímavější vojensky orientovaní přátelé, kteří se následně staly vojenskými vůdci - hejtmany táborských vojsk husitů, varovali) opravdu s přesvědčením, že jede hájit svobodně svou pravdu na rovnocenné rokování o učení církve. Natolik byl blaženě odevzdaný své víře ve věčnost pravdy, takto miloval Boha a umřel v plamenech, upálen svými nesmiřitelnými nepřáteli. Co následovalo všichni známe. O tom pojednávám jinde. Tolik tedy Bůh jako pravda. Jisté je, že schopnost rozlišovat je základní předpoklady pro dosažení poznání sebe – uvědomění sebe sama ve vědomí, což vyžaduje očištěný intelekt – vyšší mysl – buddhi k dosažení schopnosti uvědomení sebe sama a působení jeho milosti. Pro dosažení vysvobození je rozlišování vedoucí k rozpuštění příčin potenciálních nových zrodů ega zásadní. Tedy myslím si, že dokud neodejdeme do nirvány natrvalo bez spojení s tělem, tak je nutné ve svém životě uplatňovat princip Pravdy nejen na stezce ale v celém našem životě v místně karmických podmínkách. Žít v Pravdě vyžaduje žít z Pravdy a pravdivě. Pro dosažení spásy je to zásadní. Výsledkem byl i vznik tohoto pojednání. Zkrátka než odejdu do nirvány a bude natrvalo přerušeno spojení s tělem, dotud budu usilovat svým uvědoměním o bytí Pravdou, tedy bytí vědomím, hledat pravdu, nechat si ukazovat pravdu a stávat se pravdou. To je má dharma. To sebou nese i vnitřní zákonitost, pravdu také umět hájit, pokud je třeba, což obnáší i její sdělování a šíření všude tam, kde je pravda zamlčována, překrucována a manipulována za účelem nejrůznějších mocenských zájmů nejrůznějších skupin Němců, maskovaných za tzv. „sudetské Němce“ apod. Něco o  mé individualitě. Po tělesné příbuznosti mám ve svém rodokmenu bohatou historii trvalého boje mezi Čechy a Němci v nejrůznějších podobách. Moji oba pradědové z otcovy strany byli čsl. legionáři. Jeden bojoval na východní frontě a přeběhl k Rusům jako mnoho dalších legionářů, bojoval proti bolševikům a vrátil se do vlasti. Druhý bojoval na italské frontě na Piávě, účastnil se velmi statečného vystoupení našich vojáku na této frontě, kdy Rakušané proti nim vedli doslova trestnou výpravu. Každého zajatého Čecha popravovali jako zrádce. Často se stávalo, že proti sobě stanuli Češi, jeden jako voják rakousko-uherské armá-

69

dy a druhý jako čsl. legionář. To jsou absurdity dějin a velmi, opravu velmi hořké zkušenosti. Jaká větší absurdita může být, než když dva lidé jednoho národa jsou nuceni se navzájem vraždit ve válce, kterou nevyprovokovali, nechtěli a do které byli vehnání jako stádo prasat na jatka za jim naprosto cizí imperialistické choutky ryze německých a rakouských zájmů, tedy zájmu Němců. To přeci není vůbec omluvitelné, ani ve skutečnosti vysvětlitelné normálním lidským rozumem, to je opravdu výplod naprostého psychopata. Druhý praděda utrpěl v hodnosti rotmistra těžké zranění po výbuchu granátu v břiše. Na následky svého válečného zranění zemřel v roce 1920 po návratu do vlasti. Z matčiny strany bratr mé prababičky sloužil také v rakouské armádě. Když měla být jejich jednotka odvelena na východní frontu, tak vypuklo největší ozbrojené vojenské povstání za 1. světové války, známe jako tzv. Rumburská vzpoura. Povstání bylo nakonec potlačeno a sedm jejich vůdců bylo pro výstrahu zastřeleno v Boru u České Lípy. Mezi nimi byl i Jakub Nejdl, bratr mé prababičky. Tolik tedy moji předci nedávno minulí. Moji oba dědové prožili obě mobilizace v roce 1938 před německou okupací. Má prababička zachránila jednoho ruského vězně z pochodu smrti z roku 1945, který procházel Domažlickem a ukrývala ho u nás doma až do osvobození Američany. Dále v mojí hlubší historii máme v rodokmenu jednoho ze známých rebelů našich dějin, Jana Sladkého Kozinu. JSK byl legendární vůdce chodského povstání na konci 17. století. Kozina symbolizuje odpor českého lidu proti německému útlaku v tzv. době temna po bitvě na Bílé hoře. Chodové jsou obyvatelé 11 vesnic v okolí Domažlic. Jejich povinností bylo hlídat hraniční lesy a v případě bojů chránit české země před vpádem nepřátel přes Šumavu. Zároveň střežili dvě důležité obchodní stezky z Bavor do Čech. Tyto hraniční povinnosti přinášely Chodům jistá práva. Užívání všeho, co jim hraniční les poskytoval, ať už dříví, zvěře a nebo píce pro dobytek z lesních pastvin, bylo samozřejmostí a navrch se Chodové těšili značným privilegiím. Mohli svobodně nakládat se svým majetkem, stěhovat se, ale nejcennější privilegium bylo osvobození od robot, které si ale nikdy nevymohli potvrdit písemně, což se jim později stalo osudným. Do Bitvy na Bílé hoře v roce 1620 si své svobody a privilegia s větším či menším úsilím dokázali uhájit. Po porážce českých stavů jejich panství připadlo německé vrchnosti Wolfa Viléma Lammingena z Albernreuthu. Spory Chodů s jejich novým pánem byly ukončeny vojenským potlačením povstání na Chodsku. Jeden z jejich hlavních vůdců, Jan Sladký Kozina, byl nakonec 28. listopadu 1695 v Plzni popraven oběšením. Jinými slovy, v historii mého těla se tento zápas Čechů o svou suverenitu vůči rozpínavosti Němců projevuje v nejrůznějších podobách. Nemohu tedy říci, že se

70

mě to osobně netýká. To vůbec nemá co dělat s tím, zda se s určitými věcmi ztotožňujeme, nebo jsme jimi ovládáni. To, o čem píši, je karmou celého českého národa a celonárodním bojem proti agresorovi, který chtěl Čechy po jejich maximálním ekonomickém využití vyhubit! Tyhle síly a tendence stále existují, proto jsem věnoval pozornost tomuto tématu a napsal pro všechny časy budoucí toto pojednání. Měli by jej znát všichni, zejména děti.

71

Pro duchovní hledající Vždy je nutné se opírat o Boha. On ví vše nejlépe a jemu se máme jen plně otevírat a přenechávat mu vše. Na prvním místě musíme však my sami plnit jeho boží vůli a tou je, abychom mu byli podobni, byli jako On. To znamená poznali naší soupodstatnost a podstatnou totožnost s Největší skutečností v našem vlastním vědomí – našem pravém JÁ, které je i Bohem v nás, a sebe sama dávali co nejvíce stranou, aby byl jen On. Proto radím plně se obrátit k Bohu a věnovat stezce maximum svých sil, a do světa zasahovat jen natolik, abychom zajistili nutnou zevní existenci a závazky vůči své rodině, bližním a vše co vychází s občansko – právního statusu ve společnosti. A to jen za předpokladu, že žijeme v demokratické společnosti, která nám zaručuje základní osobní práva a svobody. Někteří se možná budou ptát, proč jsem toto „neduchovní“ pojednání napsal, když se jinak věnuji duchovní nauce. Každý hledající na stezce k Bohu musí ctít i Pravdu, jako jeden ze základních božských aspektů. Sám Bůh i naše pravé JÁ je Pravdou. Právě z tohoto zdroje pak čerpá vyjádření pravdy ve všech dalších podmíněných úrovních. V projevu musíme pravdu vidět, nechat si ji ukazovat světlem vědomí, které je nositelem duchovní inteligence rozlišování a intuice. Právě světlo rozlišování nám umožňuje všechny věci v projevené části skutečnosti správně vidět, posuzovat, rozlišovat a znát jejich jakost. Jinými slovy vidět, co je ve skutečnosti za jejich zevní fasádou. Tedy nestačí vidět na povrch věcí, ale je nutné vidět za oponu viditelných věcí, vidět jejich jakost – vnitřní kvalitu a co ve skutečnosti skrývají a čeho jsou nositeli. Takto nás mnohdy zevní věci klamou, a to i jinak duchovně hledající. Nutným předpokladem je uvědomit si společný základ všech jevů – ryzí subjektivní vědomí – naše pravé JÁ. Právě skrze JÁ si můžeme začít uvědomovat i inherentní zákonitost tvořivé moci vědomí a žít s ní v souladu ku prospěchu našemu i našeho okolí. Můžeme si to přirovnat k situaci, kdy vystupujete v roce 1941 z dobytčáku na nádraží ve vyhlazovacím táboře a nevíte to, neboť v této době byla existence koncentračních táborů utajena a skrývána před veřejností. Usmívající esesák se na vás směje a říká vám, že máte odložit všechny věci, neboť nyní půjdete do společné umývárny kvůli desinfekci. Vždyť se tak směje, tak by nám přeci nemohl udělat něco zlého, a všichni jako ovce věří a jdou – jdou na jistou smrt a esesmani mají usnadněnou práci. Jak sám řekl Himmler, je jaksi nehumánní a pro popravu-

72

jící esesmany stresující, když ti vězni ví, co je čeká, a oni musí poslouchat ty nářky žen a dětí, anebo se potýkat, se vzpourami mužů, kteří se raději vrhnou na jistou smrt třeba útokem proti svým dozorcům, když ví, že je stejně čeká smrt. To, že se na nás někdo směje, vůbec nic neznamená. I ten, kdo se směje a je na nás příjemný, nám může připravovat hrob. Stejně tak to, co ze zevního pohledu vypadá hezké, přátelské, nebo dokonce božské, ve skutečnosti může být přesně naopak. Vždy platí rozlišování, tedy pravda a nikoliv líbivé pocity. Kdo se nechává klamat povrchem věcí a jím vyvolanými pocity, nevidí a je slepý. Existují zájmové skupiny, které jsou určitými shluky inkarnačních sil a ty se snaží opakovaně o prosazení. Naše veřejnost je soustavně vystavována dezinformacím a překrucováním pravdy dvěma hlavními proudy: Němci, alias tzv. „sudetští Němci“ a komunisty. Tyto dvě síly, ačkoliv během 2. světová války byly postaveny nesmiřitelně proti sobě, tak současně svými výklady a překrucováním pravdy se neblaze podepsaly na našem národu. Němci nás chtěli vyhubit, tak jako mnohokrát v celé historii. Z velké části pro prosazení svých zájmů využili své krajany, kteří se schovávali za „utlačovanou menšinu tzv. „sudetské Němce“ s právem na sebeurčení“. S jejich pomocí, finančně i politicky podporovanou z říše, se jim podařilo rozbít naši republiku. Ti samí Němci, když byli poraženi, což nás zachránilo od jistého vyhubení a zániku, a následně po právu odsunuti (pozor, nikoliv vyhnáni, jak používají ve své rétorice) ke svým krajanům do své „říše“, což si přeci celou dobu přáli, tak nyní vykřikují o „nespravedlivém vyhnání“ a údajných křivdách, které se ale ve skutečnosti nikdy neprokázaly jako státem řízené represe proti nim, jako v případě jejich cíleného vyhlazování našeho národa v období protektorátu. Snaží se zpochybnit jak oprávněnost Benešových dekretů, na základě nichž byli odsunuti, tak defakto zvrátit výsledky své porážky a dokonce zpochybnit svou vinu na rozbití naší republiky a násilnostech, kterých se dopouštěli na Československých občanech ještě před Mnichovem. Současně s tím by rádi získali zpět své majetky a pozemky na našem území, které jim byly na základě těchto dekretů po právu zkonfiskovány. Oficiálně jsme nebyli ve válečném stavu s Německem, ani jsme nevyprovokovali útočnou válku, ale bylo nám zabráno pohraničí na základě mezinárodního diktátu, který nemá v moderní historii obdoby. Několik cizích velmocí se domluví na tom, že nějaký jiný stát musí podstoupit své území ve prospěch jiného jen na základě vznesení požadavku. Češi umí odpouštět, ale nezapomínají. Doufám, že to posílilo všeobecné rozlišování a vidění pravého stavu věcí. Takové přístupy v moderním větě jsou barbarské a nepřípustné. Jsou jen ukázkou nevyzrálého působení silou a mocí v prosazování svých sobeckých cílů na úkor jiných národů a států. To není rozhodně známkou nějaké lidské vyspělosti, ale

73

naopak mravního i duchovního úpadku. Všechny státy by měly jednou provždy uzavřít nějaké smlouvy o nedotknutelnosti státních hranic jednotlivých státu a ty prohlásit za neměnné a tak zabránit jakýmkoliv budoucím podobným „mezinárodním dohodám“ a nátlakům na malé státy jako bylo například prvorepublikové Československo, nebo Srbsko před vypuknutím 1. světové války. I přes inteligentní rozhodnutí prezidenta Beneše nevstupovat do otevřeného střetu s nacistickým Německem v září 1938, jsme ale byli ve válečném stavu s Německem. Mnichovskému diktátu i okupaci v březnu 1939 jsme se podrobili, nikoliv jej PŘIJALI. To je velký rozdíl. Naší vojáci bojovali s Němci na všech frontách: západní, východní, i v severní Africe, bojovali v rámci pozemních vojsk i letectva, v bitvě o Británii byli dokonce rozhodujícím závažími společně s dalšími příslušníky cizích národů jako třeba Poláky, na misce vah. Kolik národů srovnatelných s námi takto bojovalo proti Němcům v takovém rozsahu? Komunisté náš národ okradli o část naší „paměti národa“, když si hned po roce 1948 začali přisvojovat všechny zásluhy na odboji proti nacistům, a naopak hrdiny západního odboje pozavírali a jejich skutky zamlčovali a jejich význam snižovali. Neváhali i nacistické zlo využít proti nim. Dokonce obviňovali Beneše a celý západní odboj z „chyby“ nechat odstranit RH a dávali mu za vinu následné represe proti civilnímu obyvatelstvu, jako třeba vyhlazení Lidic a Ležáků. Dnes, mnoho let po německé okupaci i komunistické totalitě, se zase ozývají Němci a dokonce využívají naprosto bezpředmětné argumenty typu, že nás Čechy také nikdo nevyhnal, když náš národ ve většině volil komunisty jako oni Hitlera. Zkrátka nyní se jim hodí i to, že se náš národ nechal obelhat komunistickou ideologií a dávají do rovnosti jejich volbu Hitlera s komunistickým pučem v roce 1948 u nás. S tím rozdílem, že komunisté páchali zlo na svém vlastním národě - Češích, ale jako národ jsme nevedli útočnou válku a nerozbíjeli jiné státy, tak jako Němci v roce 1938. Nechť je toto pojednání důkladným varováním před jakoukoliv totalitou a diktaturou, ať již politickou, národní, nebo třeba ekonomickou, která ve skutečnosti stojí za vším. Ta se bude prosazovat zejména v této době, neboť můžeme říci, že kapitalismus vstupuje do své vrcholné fáze: globálního finančního imperialismu. Jako hledající se musíme vždy stavět ke každé situaci zejména z pohledu vyšší duchovní pravdy a nepodléhat jenom dočasným líbivým frázím a důsledně naslouchat, zda nám někdo svými řečmi nechce jenom podsunout názory, které vůbec nejsou naše a nejsou ani naším pravým dobrem a zájmem. Tento svět je takový, neboť je světem ega a obecně jako úroveň bez Boha. Hledat v tom-

74

to světě nějaké zlepšení, nebo nápravu zevním úsilím, je nesmyslné, a důrazně každého od toho odrazuji. Ale na každého apeluji, že je správné udržovat spojení s Bohem a nechávat jej takto co nejvíce působit nejen v našich životech, ale také i ve světě a chovat ty správné názory vycházející z opření o princip pravdy a světla, který musíme uplatňovat v našem rozlišování. Toto pojednání vzniklo jako součást praktikování mého náboženství, kterým je praxe dharmy, praxe přirozeného duchovního života jako úcty k pravdě jako principu, který je z Boha, jejímž nosným prostředkem je meditace na naše pravé JÁ – vědomí, jenž je Bohem. Je také výrazem poděkování předkům nejen přímým, ale i všem statečným Čechům, kteří padli na frontách jako legionáři, vojáci, letci, odbojáři i prostí civilisté, kteří zahynuli v koncentračních táborech a  káznicích jenom proto, že byli Čechy. Nezapomeňme, že byla doba, a to relativně nedávno, kdy stačilo jenom toto „provinění“. Tito lidé – moji předci po těle, mi tak svojí osobní statečností a životy „umožnili“ svým způsobem získat vhodné tělo k dosažení nirvány v této Bohem požehnané zemi s možností setkat se s naukou vedoucí přímo k Bohu, a s mým mistrem, který sám prožil jak Německou okupaci, tak komunistickou totalitu. Před všemi těmito lidmi se s hlubokou úctou skláním.

75

76