MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ
Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Obor Evropská studia
Energetická politika EU v oblasti zemního plynu, zájmy české vlády v dané oblasti a možnosti jejich prosazení Magisterská práce
Bc. Zbyněk Smetana
Vedoucí práce: Mgr. Petra Kuchyňková, PhD. UČO: 181 882 Obor: EVS Imatrikulační ročník: 2009
Brno, 2011
Prohlášení o autorství práce Prohlašuji, že jsem magisterskou práci na téma „Energetická politika EU v oblasti zemního plynu, zájmy české vlády v dané oblasti a možnosti jejich prosazení“ vypracoval samostatně za použití zdrojů uvedených v seznamu literatury na konci předkládané práce.
Počet znaků: 212 293.
V Brně, dne 21. květně 2011
podpis: ___________________________
ii
Poděkování: Na tomto místě bych rád poděkoval všem, kteří mi pomohli při sepsání předkládané magisterské práce svojí podporou, radami a připomínkami. V prvé řadě chci poděkovat vedoucí své diplomové práce, Mgr. Petře Kuchyňkové, Ph.D., za její odborné vedení, podnětné konzultace, cenné připomínky a nezbytnou zpětnou vazbu při psaní předkládané práce. Dále chci poděkovat své rodině a přítelkyni za podporu, trpělivost a povzbuzení nejen při psaní této práce, ale v průběhu celého studia.
iii
Obsah Seznam použitých zkratek ................................................................................................ vi Seznam Přehledů, Map, Schémat a Tabulek ...................................................................viii Slovo úvodem .............................................................................................................. 1 1.1 Reakce Evropské unie .................................................................................................. 2 1.2 Vymezení tématu práce ............................................................................................... 3 1.3 Použité metody a struktura práce ............................................................................... 5 2. Energetická bezpečnost – uchopení a vymezení pojmu.............................................. 7 2.1 Zajištění energetické bezpečnosti ................................................................................ 8 2.2 Zajištění energetické bezpečnosti v závislosti na vnějším prostředí .......................... 11 2.2.1 Scénář Trhů a institucí ........................................................................................ 12 2.2.2 Scénář Regionů a říší........................................................................................... 12 2.3 Přerušení dodávek a reakce podle jednotlivých scénářů ........................................... 12 2.4 Využití nástrojů k zajištění energetické bezpečnosti v závislosti na jednotlivých scénářích .......................................................................................................................... 13 2.4.1 Prevence ............................................................................................................. 13 2.4.2 Odstrašení ........................................................................................................... 14 2.4.3 Zadržení .............................................................................................................. 14 2.4.4 Krizový management .......................................................................................... 14 2.5 Dílčí shrnutí: Dvě pojetí energetické bezpečnosti ...................................................... 14 3. Energetická politika Evropské unie v oblasti zemního plynu .................................... 18 3.1 Role a postavení energetické politiky v rámci evropské integrace ............................ 18 3.2 Ropné šoky a jejich důsledky ..................................................................................... 20 3.3 Stagnace a nový přístup k energetické politice v 80. letech ...................................... 21 3.4 Vývoj v 90. letech ....................................................................................................... 22 3.5 Aktuální výzvy a rozvoj energetické politiky .............................................................. 23 3.5.1 Zelená kniha........................................................................................................ 23 3.5.2 Energetická politika pro Evropu.......................................................................... 25 3.5.3 Druhý strategický přezkum energetické politiky (Second energy review) .......... 26 3.5.4 Energie 2020 a současný vývoj ........................................................................... 28 3.5.5 Priority energetické infrastruktury do roku 2020 ............................................... 30 3.5.6 Únorový summit EU ............................................................................................ 31 3.6 Legislativa upravující energetickou politiku .............................................................. 32 3.6.1 Energetické balíčky ............................................................................................. 33 3.6.2 Plán hospodářského oživení (European Economic Recovery Plan)..................... 36 iv
3.6.3 Další sekundární legislativa upravující oblast zemního plynu ............................ 38 3.7 Ukotvení energetické politiky v primárním právu EU ................................................ 39 3.8 Dílčí shrnutí: Environmentální opatření a vnitřní trh jako základ evropské energetické politiky.......................................................................................................... 42 Kapitola 4: Zájmy české vlády v oblasti zemního plynu ................................................ 45 4.1 Energetická závislost České republiky ....................................................................... 46 4.2 Spotřeba, využití a zajištění dodávek zemního plynu v České republice ................... 48 4.2.1 Dovoz zemního plynu .......................................................................................... 50 4.2.2 Infrastruktura ..................................................................................................... 51 4.2.3 Zásobníky ............................................................................................................ 55 4.2.4 Vlastnická struktura plynárenství ....................................................................... 55 4.2.5 Shrnutí a vize do budoucna ................................................................................ 57 4.3 Vize a zájmy české vlády v oblasti zemního plynu ..................................................... 59 4.3.1 Bezpečnostní strategie České republiky.............................................................. 59 4.3.2 Státní energetická koncepce 2004...................................................................... 60 4.3.3 Zajištění energetické bezpečnosti ČR, strategie a realizace hrozeb ................... 62 4.3.4 Aktualizace Státní energetické koncepce 2010 .................................................. 65 4.4 České předsednictví v Radě EU: příležitost pro artikulaci a reprezentaci zájmů na evropské úrovni................................................................................................................ 69 4.5 Dílčí shrnutí: Bezpečnosti dodávek zemního plynu jako klíčový zájem...................... 72 5. Srovnání hlavních priorit Vlády ČR a energetické politiky Evropské unie v oblasti zemního plynu............................................................................................................ 76 6. Možnosti české vlády ovlivnit podobu evropské energetické politiky....................... 79 6.1 Rada EU jako hlavní platforma pro prosazení zájmů národní vlády ......................... 79 6.2 Další možnosti prosazení zájmů v EU ........................................................................ 82 6.3 Dílčí shrnutí: Potřeba spolupráce a podcenění aktivního přístupu ............................ 84 7. Závěr ...................................................................................................................... 86 Literatura a použité zdroje .......................................................................................... 89 Primární zdroje ................................................................................................................ 89 Sekundární zdroje ............................................................................................................ 94
v
Seznam použitých zkratek ACER – Agentura pro spolupráci regulátorů v energetice (Agency for the Cooperation of Energy Regulators) CCS – Zachycování a ukládání uhlíku (CO2) (Carbon capture and storage) CNG – Stlačený zemní plyn (Compressed natural gas) ČR – Česká republika ČSSD – Česká strana sociálně demokratická EC – Evropská společenství (European Communities) EEPR – Evropského energetického programu pro hospodářské oživení (European Energy Plan for Recovery) EHS – Evropské hospodářského společenství EK – Evrospká komise ENTSO-G – Evropská síť provozovatelů přepravních soustav zemního plynu (European Network of Transmission System Operators for Gas) EP – Evropský parlament ERÚ – Energetický regulační úřad ESUO – Evropské společenství uhlí a oceli EU – Evropská unie FDI(s) – přímé zahraniční investice (Foreign Direct Investments) HDP – Hrubý domácí produkt IEA – Mezinárodní energetická agentura (International Energy Agency) ISO – Nezávislý systémový operátor (Independent System Operator) ITO – Nezávislý přepravce plynu (Independent Transmission Operator) JEA – Jednotný evropský akt JMP – Jihomoravská plynárenská KDU - ČSL – Křesťanskodemokratická unie - Česká strana lidová KSČM – Komunistická strana Čech a Moravy LNG – Zkapalněný zemní plyn (Liquefied natural gas) MERCOSUR – Jižní společný trh (Mercado Común del Sur) MPO – Ministerstvo průmyslu a obchodu vi
MZV – Ministerstvo zahraničních věcí NAFTA – Severoamerická dohoda o volném obchodu (North American Free Trade Agreement) ODS – Občanská demokratická strana OPEC – Organizace zemí vyvážejících ropu (Organization of the Petroleum Exporting Countries) OSN – Organizace spojených národů OZE – Obnovitelné zdroje energie PEZ – Primární energetické zdroje QMV – Hlasování kvalifikovanou většinou (Qualified Majority Voting) RVHP – Rada vzájemné hospodářské pomoci SČP – Severočeské plynárenská SEK – Státní energetické koncepce SFEU – Smlouva o fungování Evropské unie SMP – Severomoravská plynárenská SRN – Spolková republika Německo SSSR – Svaz spojených socialistických republik STP – Středočeská plynárenská SZ – Strana Zelených USA – Spojení státy americké (United States of America) VČP – Východočeská plynárenská VV – Věci veřejné WTO – Světová obchodní organizace (World Trade Organisation) ZČP – Západočeská plynárenská ŽP – životní prostředí
vii
Seznam Přehledů, Map, Schémat a Tabulek Přehledy Přehled 1: Hlavní principy energetické bezpečnosti (Daniel Yergin) Přehled 2: Reakce západních zemí na ropné šoky 70. let Přehled 3: Šest prioritních oblastí podle Zelené knihy Evropská strategie pro udržitelnou, konkurenceschopnou a bezpečnou energii Přehled 4: Přehled konkrétních opatření v rámci Akčního plánu (Energetická politika pro Evropu) Přehled 5: Přehled návrhů obsažených ve druhém Akčním plánu Přehled 6: Hlavní priority v energetice podle Strategie 2020 Přehled 7: Priority rozvoje plynové infrastruktury Přehled 8: Opatření na podporu ekonomiky uvedená v Plánu hospodářského oživení Přehled 9: Energetická politika v Lisabonské smlouvě Přehled 10: Bezpečnostní strategie ČR – článek 81 Přehled 11: Nejvýznamnější faktory ovlivňující aktualizaci SEK Přehled 12: Priority aktualizace SEK 2010
Grafy Graf 1: Rozdělní finanční podpory v rámci Evropského energetického programu pro hospodářské oživení (EEPR) Graf 2: Složení energetického mixu ČR v roce 2008 Graf 3: Celková spotřeba zemního plynu v ČR v rámci jednotlivých sektorů Graf 4: Dodávky zemního plynu do ČR podle země původu Graf 5: Dodávky zemního plynu do ČR v roce 2006: zajištění a volné kapacity Graf 6: Skladba struktury energetického mixu do roku 2050 podle aktualizace SEK Graf 7: Skladba výroby elektřiny do roku 2050 podle aktualizace SEK
Mapy Mapa 1: Trasa plynovodu Gazela
Schémata Schéma 1: Tři možné typy unbundlingu podle třetího liberalizačního balíku Schéma 2: Schéma transportní sítě plynovodů v ČR Schéma 3: Zásobování ČR v době rusko-ukrajinské plynové krize (12. leden 2009) Schéma 4: Vnímání role energetické politiky a nástroje její realizace Schéma 5: Role státu v sektoru plynárenství před a po liberalizaci
Tabulky: Tabulka 1: Rozdíly v podobě obchodu s ropou a zemním plynem Tabulka 2: Dva způsoby vnímání a zajištění energetické bezpečnosti viii
Tabulka 3: Dovozní energetická závislost České republiky Tabulka 4: Celková spotřeba zemního plynu v ČR v rámci jednotlivých sektorů Tabulka 5: Zásobníky zemního plynu v České republice Tabulka 6: Vlastnická struktura českého plynárenství (stav v dubnu 2011) Tabulka 7: Struktura spotřeby PEZ podle „Zeleného scénáře – U“ (SEK 2004)
ix
Slovo úvodem První dekáda 21. století přinesla nebývalý nárůst zájmu o energetiku. Po dvou desetiletích relativního klidu na konci minulého století, které se nesla v duchu nízkých cen a stabilních dodávek energetických surovin, se otázky spojené s energetikou dostaly opět do centra pozornosti. Rostoucí ceny energetických surovin, energetická bezpečnost, ale i environmentální aspekty energetiky se tak s rostoucí intenzitou staly předmětem aktivního zájmu nejen odborné, ale i široké laické veřejnosti. Rostoucí zájem o témata spojená s energetiku má řadu objektivních příčin. Nástup Číny a Indie na světovou scénu, který pravděpodobně představuje největší výzvu současnému uspořádání mezinárodních vztahů, se výrazně projevuje i v oblasti energetiky. Dynamicky se rozvíjející ekonomiky těchto dvou zemí se společně s dalšími regiony světa, které zažívají ekonomický vzestup, výrazně podílejí na vzestupu celosvětové poptávky po energetických surovinách (Belkin 2008: 12, Zakaria 2008: 28 - 31). To se samozřejmě projevuje vzrůstem cen těchto energetických surovin. Obzvláště zřetelné je to zejména v případě ropy, kde dramatický nárůst čínské spotřeby způsobil, že poptávka téměř vyčerpala možnosti nabídky. Došlo tak téměř k úplnému vymazání tzv. volných produkčních kapacit, což je zjednodušeně řečeno část nabídky, které převyšuje aktuální poptávku (Yergin 2006: 72). Díky těmto volným kapacitám bylo možné nahradit výpadek produkce v určitém regionu způsobený politickou nestabilitou či přírodní katastrofou navýšením produkce jiného producenta.1 Nárůst poptávky po roce 2000 však způsobil, že současná produkce s vypětím sil pokrývá aktuální poptávku. Jakýkoliv výpadek v dodávkách, pak vyvolává stav nedostatku, který žene ceny směrem vzhůru. S problémem nedostatečných produkčních kapacit souvisí i nestabilita řady producentských regionů. Světové zásoby strategických energetických surovin (zejména ropa a zemní plyn) jsou na světě rozloženy nerovnoměrně. Navíc hlavní oblasti spotřeby (Severní Amerika, Evropa a nově Čína s Indií) se neshodují s těmi, které disponují největšími zásobami energetických surovin (Blízký východ, Severní Afrika, Rusko). Hlavní spotřebitelé jsou tak závislí na importu z regionů, které jsou politicky nestabilní, což se opakovaně negativně projevuje na spolehlivosti jejich exportu. Přidáme-li k tomu napjatou situaci na trhu, kde každý výpadek vyvolá pocit akutního nedostatku a skokový nárůst cen, je zřejmé, že stojíme před závažným problémem. 2 Dalším vážným problémem spojeným s energetikou je zneužívání energetiky jako politické zbraně. I zde najdeme řadu příkladů toho, jak může být export energetických surovin 1
Klasicky tuto roli vyrovnávání zvýšené poptávky plnila Saudské Arábie (Yergin 2006: 72). Aktuálním příkladem mohou být rostoucí ceny ropy z důvodu nepokojů v arabských zemích. Dopady celé situace a provázanost světového trhu s ropou výstižně shrnul hlavní titulek MF Dnes „Vzpoura Arabů zdraží v Česku bezin a naftu“ (MF DNES 2011: 1; pro reflexi dopadů nestability v řadě producentských zemí na ceny ropy srovnej též Hospodářské noviny 2011a, Sacher 2011, Economist 2011). 2
1
zneužit ve snaze prosadit své zahraničněpolitické cíle. Klasickým příkladem využití exportu energetických surovin k dosažení politických cílů je sdružení vývozců ropy OPEC či politika Ruské federace vůči oblastem, které Moskva považuje za svou sféru zájmů (Kaczmarski 2006: 162; Orbánová 2010: 9, Riley 2006: 32). Zvýšený zájem o energetiku však nemá jen ekonomické a politické důvody. Významnou roli hraje též pozornost věnovaná environmentálním otázkám, které se soustředí zejména na složení energetického mixu, snižování produkce CO2 a větší využívání obnovitelných zdrojů energie. Konečně posledním velkým tématem, které je v souvislosti s energetikou hojně diskutováno, je liberalizace trhu s energiemi. Podobně jako v případě environmentálních otázek energetiky, i zde hraje vůdčí roli Evropská unie, jež usiluje o liberalizaci energetických trhů nejen uvnitř EU samotné v rámci vnitřního trhu, ale i ve svém geografickém okolí a producentských regionech. Shrnuto, první desetiletí 21. století přineslo zvýšený zájem o témata spojená s různými aspekty energetiky, která se tak stala - společně s otázkou terorismu a nově i fungování ekonomiky - jedním z hlavních témat odborné, politické i veřejné debaty současnosti.
1.1 Reakce Evropské unie Zvýšený zájem o energetiku se projevil i na úrovni Evropské unie. EU jako celek patří k největším importérům energetických surovin - spotřebovává 17% z celkové světové spotřeby energií, přičemž 50% svých energetických potřeb kryje z dovozu energetických surovin. Do roku 2030 pak odhady hovoří o nárůstu dovozní závislosti EU na cca 65 % (Belkin 2008: 8 a násl.; srov. též Evropská komise 2007a). Největší podíl na této dovozní závislosti zaujímají ropa a zemní plyn. Jak zdůrazňuje ve své práci věnované energetické bezpečnosti Anita Orbánová, EU je podle vlastních statistik „největším dovozcem ropy a zemního plynu na světě - 82 % ropy a 57 % plynu nakupuje od třetích stran. Pro další čtvrtletí se předpokládá nárůst na 93 procent u ropy a 84 procent u plynu“ (Orbánová 2010: 17; srov. též Evropská Komise 2010a: 3). Výše nastíněný vývoj, který se po roce 2000 udál v energetice, zdůraznil evropskou energetickou závislost a učinil z ní aktuální politické téma (srov. Baghat 2006: 961-962; Belkin 2008: 4; Hrubý 2008: 48-51; Jesień 2006: 7-8; Karásek 2008: 112; Kovačovská 2007: 6-9, 14; Yorkan 2006: 87; Waisová 2008: 9-12). To se odrazilo i ve zvýšené aktivitě unijních institucí v dané oblasti. Zejména na úrovni Komise můžeme v posledních letech pozorovat horečnou aktivitu, jejímž výsledkem je nejen řada právně nezávazných návrhů a dokumentů, ale i konkrétní závazná legislativní opatření.
2
Komise dlouhodobě usiluje o komunitarizaci energetické politiky. Tento fakt má sám o sobě jistou logiku, zejména pokud si uvědomíme, že evropská integrace byla - jak si ostatně níže ukážeme - založena na spolupráci ve vybraných energetických sektorech. Díky odporu členských zemí však nikdy nedošlo k vytvoření komplexní energetické politiky na úrovni Společenství. Výjimečnost situace po roce 2000 spočívá ve skutečnosti, že tentokrát se aktivity Komise setkaly se vstřícným postojem členských zemí. Výsledkem tohoto procesu, který nabral na intenzitě zejména po summitu evropských leaderů v britském Hampton Court v roce 2005 a následném zveřejnění Zelené knihy Evropská strategie pro udržitelnou, konkurenceschopnou a bezpečnou energii, je postupné utváření společné energetické politiky EU. Nedávné ukotvení společné energetické politiky v primárním právu EU je pak možné chápat jako formální završení celého procesu a právní ukotvení aktuálního vývoje.3
1.2 Vymezení tématu práce Jednou z nejvíce diskutovaných otázek energetiky na úrovni EU je sektor zemního plynu. Důvodem není jen očekávaný prudký nárůst importu této strategické suroviny v důsledku poklesu interní produkce ze zmenšujících se domácích zásob členských zemí EU a s tím související otázky energetické bezpečnosti. Svou roli hrají i otázky liberalizace obchodu se zemním plynem v rámci společného trhu, zvýšený zájem o zemní plyn z environmentálních důvodů4 i specifika spojená s importem zemního plynu5. Tyto aspekty způsobují, že oblast týkající se zemního plynu je na úrovni EU nejen předmětem řady nezávazných iniciativ Komise, ale i konkrétních legislativních opatření. Evropská komise usiluje v oblasti zemního plynu o vytvoření komplexní politiky, která by byla vzájemně provázaná s ostatními aspekty evropské energetické politiky. EU je však uskupením 27 zemí, jejich energetická situace je mnohdy velmi odlišná. Jednotlivé země se liší používaným energetickým mixem, domácími zásobami energetických surovin, míře závislosti na importu (z hlediska objemu, počtu transportních cest i geografického původu
3
Lisabonská smlouva nově vložila do primárního práva Hlavu XXII obsahující článek 194 věnovaný vymezení společné energetické politice EU. 4 Z hlediska spalování fosilních paliv produkuje zemní plyn nejnižší množství emisí, což z něj činní ekologicky nejpřijatelnější zdroj energie v rámci fosilních paliv. Dalším důvodem je očekávaný nárůst spotřeby zemního plynu v důsledku jeho využívání jako paliva pro záložní zdroje k nestálým obnovitelným zdrojům energie (sluneční a větrné elektrárny). 5 Zatímco v případě ropy funguje skutečně plně globalizovaný trh, kdy je většina světové produkce přepravována pomocí tankerů brázdících světové oceány, což umožňuje prodat vytěženou ropu kdekoliv na světě, zemní plyn je mnohem více vázán na síť produktovodů, které přímo spojují oblasti produkce a spotřeby. To vede k tomu, že obchod s plynem má v porovnání s ropou výrazně regionální povahu, kdy se vzájemně propojení producenti a spotřebitelé dostávají do vzájemné závislosti. Jistou liberalizační a globalizační roli představuje nástup zkapalněného zemního plynu (LNG), který umožňuje podobný globální obchod, jako je tomu v případě ropy. Nicméně současné objemy plynu přepraveného ve formě LNG jsou v porovnání s produkcí přepravenou pomocí stávajících plynovodů minimální. Stále tak převažuje regionálně pojaté a vzájemně oddělené trhy se zemním plynem, kde jsou producenti a odběratelé vzájemně provázáni.
3
energetických surovin), aktuální podobou vnitřního trhu a konečně i odlišnými vztahy s producentskými státy (srov. Waisová 2008: 18-37). Hlavním tématem předkládané práce je prozkoumání aktuální podoby společné energetické politiky na úrovni EU v oblasti zemního plynu a její soulad s cíly a zájmy české vlády v dané oblasti. V centru naší pozornosti budou především následující otázky. Jaká je aktuální podoba společné evropské energetické politiky v oblasti zemního plynu? Jakým směrem se tato politika ubírá? Jaké jsou hlaví priority EU? Jaké jsou cíle, priority a zájmy Vlády ČR v dané oblasti? Jsou tyto zájmy v souladu s prioritami společné evropské energetické politiky? Jaké jsou možnosti Vlády ČR ovlivnit utváření a konečnou podobu společné energetické politiky v dané oblasti? Při hledání odpovědí na uvedené otázky budeme pracovat se dvěma hlavními tezemi, které se budeme snažit ověřit, respektive prokázat jejich správnost nebo je na základě získaných poznatků vyvrátit, případě přeformulovat. První a hlavní teze, se kterou budeme pracovat, je vyjádřena předpokladem, že společná energetická politika EU v oblasti zemního plynu ve své současné podobě nedostatečně reflektuje hlavní zájem/zájmy Vlády České republiky v dané oblasti. To znamená, že předpokládané hlavní priority společné energetické politiky EU týkající se oblasti zemního plynu (především liberalizace vnitřního trhu), neodpovídají předpokládaným hlavním prioritám české vlády, která opakovaně zdůrazňuje spíše téma energetické bezpečnosti. Druhá teze, s níž budeme pracovat v závěru práce, částečně navazuje na první tvrzení, tj. že priority české vlády a EU v energetické politice týkající se zemního plynu jsou odlišné, a zabývá se možností, jak může ČR, respektive její vláda, ovlivnit podobu evropské energetické politiky v dané oblasti. Tato teze je vyjádřena tvrzením, že Vláda ČR může v rámci intergovernmentální roviny jednání EU efektivně prosadit své zájmy v dané oblasti energetické politiky EU pouze v případě spolupráce s dalšími státy. Malá poznámka k užívanému pojmu „zájem Vlády České republiky“, s nímž v rámci tohoto textu pracujeme, a který si proto zaslouží bližší objasnění a vymezení. V prvé řadě je nutné podotknout, že pojem „zájem Vlády ČR“ nelze zcela zaměnit – jakkoliv se to na první pohled může zdát samozřejmé – s pojmem „národní zájem“ či „zájem ČR“. Slovní spojení jako je „zájem státu“ či „národní zájem“ (ve smyslu anglického pojmu nation interest) se sice často používají v politické praxi k upoutání pozornosti a zdůraznění významu, který je danému tématu přikládán, nicméně přesnější vymezení (i obsah) těchto pojmů zůstává často neurčité a vágní. Ještě složitější situace pak nastává v případě otázky vymezení, kdo národní zájem vyjadřuje a reprezentuje. Určité odpovědi nabízejí hlavní teoretické přístupy používané v mezinárodních vztazích. Klasický realismus, který chápe stát jako základního aktéra mezinárodních vztahů, 4
vysvětluje národní zájem v pojmech moci a bezpečnosti státu v mezinárodním prostředí. Naproti tomu liberalismus nechápe stát jako výlučného aktéra mezinárodního prostředí a zohledňuje i roli jiných subjektů. Otevírá tak „černou skříňku“ státu, který zde není vnímán jako jednolitý aktér. Liberalismus vnímá národní zájem státu jako výsledek soutěže a agregace dílčích zájmů uvnitř státu. Konečně konstruktivisté vidí národní zájem jako výsledek socializace státu působením norem mezinárodního prostředí (Drulák 2010: 13).6 V rámci této práce vyjdeme s liberálního pohledu na stát jakožto sdružení více aktérů, kteří se mohou podílet na formulování výsledného národního zájmu. Nebudeme však usilovat o hledání a formulaci nějakého národního zájmu, nýbrž se zaměříme pouze na stanoviska a zájmy jednoho konkrétního aktéra. Vzhledem k zaměření tématu práce bude tímto aktérem vláda, která představuje – jak si podrobně vysvětlíme v Kapitole 4 – klíčového aktéra pro formulování zájmů ČR v oblasti energetické politiky a jejich následné reprezentace na evropské úrovni. Shrnuto, zamýšleným cílem práce je prozkoumat současnou podobu a hlavní trendy společné evropské energetické politiky EU v oblasti zemního plynu, vymezení zájmu/zájmů české vlády v dané oblasti, porovnání jejich vzájemné kompatibility a konečně prozkoumání možností, kterými může Vláda ČR ovlivnit podobu současné evropské energetické politiky. Závěr práce pak obsahuje shrnutí získaných poznatků, zhodnocení současného prosazování českých zájmů v dané oblasti a několik doporučení do budoucna.
1.3 Použité metody a struktura práce Výše uvedenému cíli odpovídá i struktura práce a použité metody. Celá práce, která je z hlediska vnitřní struktury rozdělena do třech částí a sedmi kapitol, využívá empirickoanalytického přístupu. V rámci první části předkládané práce jsou nejprve představeny základní koncepty zajištění energetické bezpečnosti, které nám poskytují kvalitní teoretický rámec pro ukotvení a vysvětlení konkrétních rysů a aspektů (evropské) energetické politiky (Kapitola 2). Hlavním záměrem 3. kapitoly je pak na základě analýzy dostupných primárních zdrojů i relevantní sekundární literatury představit základní východiska a faktory ovlivňující podobu evropské energetické politiky v její současné podobě.
6
Nutno podotknout, že Petr Drulák (2010) toto shrnutí hlavních přístupů k uchopení „národního zájmu“ v mezinárodních vztazích uvádí jen proto, aby bylo podrobeno kritice a následnému alternativnímu uchopení národního zájmu. V rámci publikace Hledání českých zájmů je totiž následně použito uchopení národního zájmu, které je založeno na kritériu relevance, konsensu a normativně pojaté mezinárodní přijatelnosti národního zájmu (Kratochvíl 2010: 24 – 29).
5
Druhá část práce je věnována zájmům Vlády ČR v oblasti zemního plynu (Kapitola 4). Výchozím bodem v této části je pečlivá analýza aktuální situace ČR v oblasti spotřeby a dodávek zemního plynu založená na dostupných primárních a relevantních sekundárních zdrojích. Následně jsou blíže představeny a rozebrány na hlavní priority, které jednotlivé vlády deklarovaly v rámci dokumentů týkajících se energetické politiky ČR (zejména MPO 2004; MVZ 2007; MPO 2010a). Kromě relevantních primárních dokumentů se zaměříme i na relevantní sekundární zdroje, abychom mohli porovnat, nakolik vládou vymezené priority v energetické politice týkající se oblasti zemního plynu odpovídají potřebám ČR tak, jak je vidí odborníci, kteří se daný tématem zabývají. V rámci 5. kapitoly se za využití metody komparace zaměříme na zjištění kompatibility hlavních priorit Vlády České republiky se společnou energetickou politikou na úrovni EU. To nám následně umožní ověřit relevantnost první teze, s níž v rámci tohoto textu pracujeme. Konečně třetí část práce je věnována možnostem Vlády České republiky prosadit své zájmy na úrovni EU při formování společné energetické politiky (Kapitola 6). V centru našeho zájmu bude především intergovernmentální rovina EU, i když okrajově zohledníme i další možné způsoby prosazení národního zájmu v EU. Výchozím bodem nám přitom bude analýza přístupových bodů do legislativního procesu EU a možnost jejich využití ze strany vlády členského státu EU. Závěr (Kapitola 7) práce pak přináší shrnutí a zhodnocení získaných poznatků, jakož i přehled možných způsobů, jak může vláda postupovat při prosazování svých priorit v dané oblasti společné energetické politiky.
6
2. Energetická bezpečnost – uchopení a vymezení pojmu V souvislosti se závislostí Evropské unie na importu energetických surovin – konkrétně ropy a zemního plynu – se hojně používá pojem energetická bezpečnost, který se v posledních letech stal jedním z výchozích bodů jakýchkoliv úvah na téma energetiky. Energetická bezpečnost („zabezpečení dodávek“) je také jedním ze tří základních kamenů Zelené knihy Evropská strategie pro udržitelnou, konkurenceschopnou a udržitelnou energii, která je stěžejním dokumentem Komise v oblasti energetické politiky vymezujícím základní směry směřování energetické politiky na úrovni EU.7 Kromě bezpečnosti dodávek jsou jako priority energetické politiky EU označeny konkurenceschopnost (liberalizace vnitřního trhu s energiemi) a udržitelnost (environmentální aspekty energetiky). Ačkoliv jsou tyto priority zdůvodňovány zlepšením pozice zákazníků (větší výběr dodavatelů a nižší ceny) v případě liberalizace vnitřního trhu a bojem proti změně klimatu v případě environmentálních aspektů energetiky, lze je rovněž odůvodnit i v kontextu energetické bezpečnosti. Liberalizaci vnitřního trhu s energiemi je v případě zemního plynu též možné chápat jako způsob zlepšení spolehlivosti dodávek díky většímu propojení energetické sítě a oslabení národních monopolů s dlouhodobými kontrakty na import a distribuci. Základním argumentem je zde myšlenka, že sjednocený a liberalizovaný trh, kde bude možné nakoupit plyn od jakéhokoliv dodavatele v EU, se s případnými výpadky dodávek vyrovná lépe než jednotlivé vzájemně uzavřené národní trhy. Podobně investice do obnovitelných zdrojů energie (OZE) je možné interpretovat jako snahu o větší diverzifikaci energetických zdrojů a snížení závislosti na importovaných surovinách. Tímto nemá být řečeno, že energetická bezpečnost představuje nejvýznamnější prioritu EU, které by ostatní cíle byly podřízeny. Naším záměrem je spíše upozornit na vzájemnou provázanost a propojenost jednotlivých cílů v energetické politice a ukázat na význam energetické bezpečnosti nejen v EU, ale ve všech státech a regionech, které se potýkají s vysokou závislostí na importu strategických energetických surovin, jako jsou ropa a zemní plyn. Výše jsme si ukázali, že energetická bezpečnost hraje v energetické politice významnou roli, ale nezabývali jsme se tím, co vlastně pojem energetická bezpečnost znamená, jak ho můžeme vymezit a co zahrnuje jeho obsah. Přikročme proto nyní k tomuto bodu. Různých vymezení a pojetí energetické bezpečnosti existuje celá řada (srov. např. Baghat 2006: 964-966; Karásek 2008: 115; Vondra 2007: 53; Yorkan 2006: 65). Někteří autoři v tomto ohledu hovoří dokonce o nadužívání a inflaci tohoto pojmu, což následně znemožňuje jakékoliv bližší uchopení tohoto pojmu (srovnej Lupták 2008). V rámci této práce se zaměříme pouze na pojetí energetické bezpečnosti spojené s importem energetických surovin. I v takto zúženém pojetí však existuje celá řada definic. Například 7
Dokument je podrobněji rozebrán níže v Kapitole 3.5.1.
7
Jan H. Kalicki a David L. Goldwyn chápou energetickou bezpečnost jako „zajištění schopnosti přístupu k energetickým zdrojům potřebných pro plynulý vývoj národní síly/moci [national power]“, což přeloženo do srozumitelnějšího jazyka znamená „zajištění dostupných, spolehlivých, diversifikovaných a dostatečných dodávek ropy a zemního plynu“ (Kalicki, Goldwyn 2005: 9). Stručnější definici nabízí Daniel Yergin, který energetickou bezpečnost pojímá jednoduše jako „dostupnost dostatečných dodávek [ropy a plynu] za přijatelné ceny“ (Yergin 2006: 70). I přes odlišné znění jednotlivých definic a pojetí můžeme vysledovat určité společné rysy, mezi něž patří zajištěných dodávek energetických surovin, které budou spolehlivé, diversifikované, v dostatečném množství a za přijatelné ceny. Pro potřeby naší práce zaměřené na oblast dodávek zemního plynu vyjdeme z výše uvedených definic a budeme energetickou bezpečnost chápat jako zajištění diversifikovaných a spolehlivých dodávek zemního plynu, které jsou dostupné v dostatečném množství a za přijatelné ceny.
2.1 Zajištění energetické bezpečnosti Poté, co jsme si definovali obsah pojmu energetická bezpečnost, se můžeme posunout k další otázce, který se týká zajištění energetické bezpečnosti. Jak nejlépe dosáhnout energetické bezpečnosti, jejíž obsah jsme vymezili výše? Podobně jako tomu bylo v případě definic, i zde existuje několik (přinejmenším dva) přístupů, které nabízejí odlišné návody k zajištění energetické bezpečnosti. Již zmiňovaný Daniel Yergin nabízí několik základních pravidel pro realizaci energetické bezpečnosti (Yergin 2005: 55-58; Yergin 2006: 76-79). Prvním a nejdůležitějším principem energetické bezpečnosti je diversifikace zdrojů a transportních cest. To znamená nespoléhat se pouze na jednoho dodavatele a jednu transportní trasu, ale rozložit svou spotřebu mezi několik dodavatelů a transportních koridorů, aby případný výpadek dodávek z jednoho zdroje závažně neohrozil fungování státu a mohl být pokud možno kompenzován od jiného dodavatele. Druhým principem je akceptace existence jednoho globálního trhu a z toho plynoucích konsekvencí.8 Jakékoliv pokusy o řízení, regulaci či omezování fungování trhu způsobuje více škody než užitku. Jako příklad Yergin uvádí fronty na benzín v USA v 70. letech, které byly způsobeny direktivním rozdělováním zásob a stanovením cen. Benzín tedy nebylo možné dostat tam, kde byl nejvíc potřeba.
8
Yergin konstruuje své obecné principy energetické bezpečnosti na obchodu s ropou.
8
Třetí princip zahrnuje záložní zdroje, které mají dvojí podobu. Jde jednak o tzv. volné kapacity (spare capacities), které mohou být v případě výpadku některého dodavatele využity k udržení stabilní úrovně nabídky, a národní strategické rezervy, které umožňují překlenout náhlý výpadek například v důsledku přírodní katastrofy či teroristického útoku.9 Čtvrtý princip se týká uznání vzájemné závislosti producentů a spotřebitelů. Zatímco pro spotřebitele je důležitá bezpečnost dodávek (security of supplies), pro producenty hraje klíčovou roli stabilní odběr (security of demand), který jim zajišťuje nejen příjmy, ale i potřebné finance pro další investice. Stabilita obchodu je tak v zájmu obou zainteresovaných stran, které jsou na sobě vzájemně závislé. Konečně pátý princip obsahuje dostatek kvalitních informací o aktuální situaci a jejich adekvátní šířením, aby bylo možné v případě krize zabránit neopodstatněné panice, která by jen dále zhoršila situaci (například dále vyhnala ceny vzhůru) v duchu sebenaplňujícího proroctví. Následující principy se pak týkají spolupráce všech zainteresovaných stran při ochraně energetické infrastruktury, dialogu s ostatními importéry mimo OECD, výzkumu a vývoje, větší efektivnosti a úspor z důvodu snížení celkové spotřeby a tím i závislosti. Přehled 1.
Hlavní principy energetické bezpečnosti (Daniel Yergin) • • • • • • •
diversifikace akceptace (globálního) trhu a jeho principů strategické rezervy pro případ výpadku dodávek dostatek kvalitních informací (IEA) vzájemná závislost producentů a spotřebitelů dialog s novými spotřebiteli (Čína, Indie) větší efektivita, úspory, výzkum & vývoj Zdroj: Yergin 2005, 2006.
Yergin odvozuje své obecné principy energetické bezpečnosti od příkladu globálního obchodu s ropou. Zároveň však dodává, že tyto obecné zásady je možné je aplikovat i obchod se zemním plynem (Yergin 2005: 58). V teoretické rovině to jistě možné je, zejména pokud podobně jako Yergin zohledníme postupně se rozvíjející obchod se zkapalněným zemním plynem (LNG). Většina autorů (Orbánová 2010: Egenhofer 2006, Gültekin 2006: 166; Schneider 2007: 47) však zdůrazňuje odlišnosti ve fungování trhu se 9
Rapidní nárůst spotřeby ropy v letech 2003 a 2004 však většinu těchto volných kapacit víceméně smazal. To je také jedna z příčin rostoucích globálních cen. Nárůst poptávky na samou hranici nabídky způsobil, že jakýkoliv výpadek produkce vyvolává akutní pocit nedostatku, což žene ceny vzhůru.
9
zemním plynem a trhu s ropou. Jak uvádí například Anita Orbánová (2010: 108 - 109), hlavní odlišnosti vyplývají z rozdílných nároků na přepravu surovin. Ropu je možné relativně snadno přepravit buď pomocí ropovodů, nebo pomocí tankerů, které umožňují fungování skutečně globálního trhu, neboť ropu naloženou na tanker je možné dovést kamkoliv a prodat komukoliv na světě. Naproti tomu přeprava a tím pádem i obchod se zemní plynem je v drtivé míře vázán na existující sít plynovodů mezi producenty a odběrateli, což výrazně determinuje a limituje obchodní možnosti. Obchod se zemním plynem má tak proti vskutku globálnímu obchodu s ropou mnohem více regionální charakter, kdy v podstatě můžeme hovořit o třech hlavních trzích – evropském, severoamerickém a východoasijském. Závislost na přepravní infrastruktuře v podobě plynovodů spojujících producenty s odběrateli má i další dopady, mezi něž patří existence dlouhodobých kontraktů na dodávky zemního plynu za předem dohodnuté ceny. To je opět v jasném kontrastu s krátkodobými nákupy za aktuální ceny, které probíhají na trhu s ropou. Zatímco při krátkodobých kontraktech při obchodu s ropu se tak obě strany ani nemusí znát, dlouhodobé kontrakty a vazby doprovázející obchod s plynem jsou spojeny s financováním nákladné přepravní a těžební infrastruktury. Producenti si pomocí dlouhodobého kontraktu zajistí stálý dlouhodobý odběr a tím pádem i příjem na pokrytí těchto investic. Konečně obchod s ropou i plynem obnáší odlišná bezpečnostní rizika. Vzhledem ke globálnímu charakteru obchodu s ropou nepředstavuje hlavní problém fyzický nedostatek ropy, tj. to že by nebylo možné ropu odněkud přepravit, ale její cena. U plynu, kde jsou dodávky silně propojeny s existující infrastrukturou, je situace odlišná a v případě výpadku dodávek, existují fyzické překážky, které znemožňují dopravit plyn tam, kde je potřeba. To se projevilo například v průběhu plynové krize v lednu 2009, kdy hlavním problémem nebyl fyzický nedostatek plynu, ale nemožnost jeho přepravy do určitých regionů EU jako bylo např. Slovensko. Přehled hlavních rozdílů mezi obchodem s ropou a zemním plynem shrnuje Tabulka 1. Model regionálních trhů se zemním plynem byl však v poslední době částečně narušen nástupem LNG. Přeprava zkapalněného zemního plynu pomocí tankerů částečně přináší do obchodu s plynem prvky známé z globálního obchodu s ropou. Je zde však několik problémů, které (prozatím) brání tomu, aby v případě plynu platila stejná obchodní pravidla jako u ropy. Předně objem plynu přepraveného ve formě LNG je dosud jen zlomkem z celkového objemu přepravovaného plynu. Za druhé, existuje zde otázka konkurenceschopnosti přepravy pomocí technologie LNG a plynovodů.10 A za třetí,
10
Plynovod předpokládá vysoké investice na výstavbu, ale samotný plyn není následně nutné pro přepravu nijak upravovat. Omezení však spočívá v přesně daném místě spotřeby. Naproti tomu využití LNG znamená investice nejen do potřebné zkapalňovací a odpařovací infrastruktury, ale také do samotného zkapalnění (tj. hluboké zmrazení) zemního plynu a jeho následné odpařování po doručení. Výhodou však je možnost doručit tento plyn kamkoliv na světě bez ohledu na vzdálenost. LNG je tedy výhodnější zejména pro přepravu na větší vzdálenosti, kde by nebylo ekonomicky racionální či fyzicky možné vystavět plynovod.
10
většina obchodu s LNG je stále založena na existenci dlouhodobých kontraktů mezi producenty a odběrateli (Correljé a van der Linde 2006: 535; Gültekin 2006: 172). Tabulka 1.
Rozdíly v podobě obchodu s ropou a zemním plynem
Podoba trhu Podoba kontraktů Závislost na konkrétním dodavateli a infrastruktuře Hlavní hrozba
Ropa
Zemní plyn
globální
regionální (otázka nástupu LNG)
krátkodobé
dlouhodobé
nízká
vysoká
růst cen
fyzické přerušení dodávek
Zdroj: autor na základě Orbánová 2010: 108-109. Shrnuto, ve způsobu obchodu s ropou a zemním plynem existují určité rozdíly vyplývající z rozdílných nároků na přepravu obou surovin. Tyto rozdíly zahrnují podobu obchodních kontraktů, vztahů mezi producenty a odběrateli a existence odlišných bezpečnostních hrozeb.
2.2 Zajištění energetické bezpečnosti v závislosti na vnějším prostředí Ve světle výše uvedených poznatků se Yerginovy principy zajištění energetické bezpečnosti, které jsou vyvozeny na základě obchodu s ropou, nezdají zcela vhodné pro vytvoření obecného konceptu dosažení energetické bezpečnosti, který by bylo možné bezezbytku použít i na oblast zemního plynu. Mnohem slibnější se v tomto ohledu jeví přístup, který představili Aad Correljé a Coby van der Linde. Jejich koncept dosažení energetické bezpečnosti vychází z předpokladu existence dvou odlišných scénářů, v jejichž rámci je obchod s energetickými surovinami realizován. Tyto scénáře nejsou odvozeny od konkrétního obchodu s nějakou surovinou, ale vycházejí z předpokladu odlišného fungování mezinárodního prostředí a role, kterou v tomto prostředí hraje obchod s energetickými surovinami. Na základě konkrétního uspořádání vztahů v mezinárodním prostředí a vnímání role dodávek energetických surovin (součást běžných obchodních vztahů x součást zahraniční a bezpečnostní politiky) následně navrhují dva odlišné způsoby zajištění energetické bezpečnosti (Correljé - Linde 2006).
11
2.2.1 Scénář Trhů a institucí Scénář Trhů a institucí vychází z předpokladu prohlubujících se sociálních, kulturních a ekonomických vazeb a pokračující globalizace obchodu. Počítá s převládajícím trendem spolupráce v mezinárodních vztazích a silnou rolí mezinárodních a regionálních institucí jako je OSN či EU. Konflikty a spory z mezinárodní arény nevymizí, nicméně budou efektivně zvládány a řešeny právě za využití mezinárodních organizací a uskupení. Obchod s energetickými surovinami se řídí zákony trhu a jeho stabilita je podporována sektorově zaměřenými institucemi jako je WTO, IEA a OPEC i regionálními uskupeními typu EU, NAFTA, MERCOSUR a další. Scénář počítá se snadnějším zabezpečením energetických dodávek, které jsou realizovány skrze trh, díky vzájemné vysoké ekonomické provázanosti všech relevantních aktérů z řad producentů i spotřebitelů (Correljé - Linde 2006: 535 – 536). Role EU, jakož i dalších aktérů, v energetické politice by se měla primárně soustředit na vytvoření jasných a stabilních podmínek pro působení trhu, který mobilizuje a alokuje kapitál potřebný pro těžební, transportní a distribuční kapacity. Cílem politiky orientované na zajištění energetické bezpečnosti je prevence a krizový management pro případ přerušení dodávek z důvodu přírodní katastrofy, technických problémů či lokálně omezených dopadů politické nestability či konfliktu (Correljé - Linde 2006: 541).
2.2.2 Scénář Regionů a říší Pesimističtější scénář Regionů a říší počítá s úpadkem mezinárodní spolupráce v důsledku ideologických, náboženských a politických rozepří a stanovení sfér vlivu nejmocnějších aktérů. Nevraživost mezinárodních vztahů se negativně projevuje i na mezinárodním obchodě, který nabývá podoby vzájemných bilaterálních smluv a dohod, nikoliv globalizovaného a vzájemně propojeného celku. Tato politická deformace trhu dále oslabuje jeho schopnost fungování a alokování zdrojů tak, kde jsou potřeba. Energetické suroviny se stávají předmětem soupeření jednotlivých aktérů a dodávky energetických surovin jsou významně politizovány (Correljé - Linde 2006: 536). Implikace pro EU zahrnují strategické užívání nástrojů k zajištění energetické bezpečnosti (podrobněji níže) a zařazení energetické bezpečnosti mezi cíle zahraniční a bezpečnostní politiky. Strategický cíl zajištění bezpečnosti dodávek zcela převáží nad ekonomickou efektivností. Na významu získávají strategické bilaterální kontrakty s dodavateli. Dále je posilována vertikální a horizontální integrace energetických společností na národní úrovni s cílem zajištění schopnosti těchto národních šampionů působit na mezinárodní scéně. Importní závislost je vnímána jako závažný problém, což vede k hledání domácích alternativ i na úkor ekologických závazků (Correljé - Linde 2006: 541).
2.3 Přerušení dodávek a reakce podle jednotlivých scénářů Autoři zabývající se energetickou bezpečností rozlišují dva základní typy přerušení energetických dodávek (srov. Correljé - Linde 2006: 537; Egenhofer 2006: 6). První 12
možností je náhlé přerušení dodávek z důvodu přírodní katastrofy, technických problémů, politické nestability či konfliktu anebo v důsledku politického rozhodnutí. Druhou možností je pak pomalé/dlouhodobé ohrožení dodávek v důsledku nedostatečných investic do těžebních či přepravních kapacit. Scénář Trhů a institucí počítá s tím, že v případě náhlého přerušení dodávek zareaguje trh, který skrze cenu realokuje distribuci surovin. Nouzový systém EU funguje. Svou roli při řešení krize a snížení cen sehrává i kolektivní akce zainteresovaných aktérů. V případě zemního plynu však vyplývají určitá omezení daná infrastrukturou a jejími limity. Dlouhodobé ohrožení dodávek z důvodu podcenění investic je v podle tohoto scénáře málo pravděpodobné, protože trh bude reagovat a vyšší ceny surovin povedou k potřebným investicím. Důležitou roli v tomto ohledu sehrává dostatek kvalitních informací a stabilní prostředí pro investice. Podle scénáře Trhů a institucí mohou problémy s dlouhodobým nedostatkem vzniknout jen v případě chybných informací, chybné regulaci a nestabilním prostředí pro investice (Correljé - Linde 2006: 538). Ve světě podle scénáře Regionů a říší představuje přerušení dodávek závažný problém. Díky dlouhodobě nastaveným kontraktům nelze využít fungujícího trhu (objem dodávek i ceny jsou dlouhodobě bilaterálně dané). Obtížná je i realizace nouzových plánů EU, protože jednotlivé země si drží velké zásoby pro vlastní účely a nejsou ochotny je poskytnout třetí straně. Situaci v případě zemního plynu navíc dále zhoršují omezení daná infrastrukturou a jejími limity. Dlouhodobé ohrožení dodávek může být způsobeno nedostatkem investic z důvodu vzájemné nedůvěry a absence jasných pravidel pro zahraniční investice (FDIs). Krize se řeší na poslední chvíli další politizací dodávek, zapojením státu a státních monopolů (Correljé - Linde 2006: 538).
2.4 Využití nástrojů k zajištění energetické bezpečnosti v závislosti na jednotlivých scénářích Aad Correljé a Coby van der Linde definují následující cíle energetické politiky konzumentů: a) nízké ceny dodávek, b) bezpečnost dodávek a nejnověji i c) environmentální aspekty (2006: 539). K dosažení těchto cílů slouží čtveřice konkrétních nástrojů – prevence, odstrašení (deterrence), zadržení (containment) a krizový management. Využití jednotlivých nástrojů se však liší v závislosti na platném scénáři.
2.4.1 Prevence Trhy a instituce: Dovozní závislost nepředstavuje strategické téma, protože suroviny se získávají skrze trhy. Významnou úlohy sehrává mezinárodní ekonomická spolupráce a mezinárodní instituce, které přispívají k vytvoření adekvátního a stabilního prostředí pro investice. Zásobníky jsou určeny k pokrytí výkyvů v denní a sezonní spotřebě, strategické zásobníky jsou z pohledu tohoto scénáře příliš nákladné. Producenti i spotřebitelé jsou vzájemně silně provázáni. 13
Regiony a říše: Trh nehraje velkou roli, dodávky jsou zajištěny skrze dlouhodobé bilaterální kontrakty mezi státy, případně velkými státními společnostmi. Klíčovou roli hraje vertikální a horizontální integrace národních šampionů, kteří se podílejí na zajištění dodávek. Dlouhodobé bilaterální kontrakty hrají svou roli i z hlediska zajištění investic. Intenzivní rozvoj domácích zdrojů za účelem snížení dovozu.
2.4.2 Odstrašení Trhy a instituce: Nehraje větší roli. Regiony a říše: Schopnost jednat unilaterálně a prosadit svůj vliv (i vojensky) hraje významnou roli. Prosazuje se vzájemná závislost na odběru surovin (security of demand) a bezpečnosti dodávek (security of supplies). Svou roli hraje i spolupráce a sdílení strategických zásob.
2.4.3 Zadržení Trhy a instituce: Nehraje větší roli. Poptávku a nabídku řídí trh. Regiony a říše: Výrazná snaha o redukci dopadů přerušen dodávek skrze diversifikaci zdrojů i producentů, výstavbu strategických skladovacích kapacit, úspory ve spotřebě, zvýšení domácí produkce energií. Významnou roli sehrává národní stát či instituce EU.
2.4.4 Krizový management Krizový management zahrnuje stejné postupy – použití strategických zásob, řízení spotřeby a distribuce energií – ale liší se způsobem využití. Scénář Regionů a říší například počítá s větší výstavbou strategických rezerv, protože jejich využití je pouze národní, naproti tomu scénář Trhů a institucí počítá s menšími národními rezervami, ale jejich sdílením v rámci většího celku jako je např. EU.
2.5 Dílčí shrnutí: Dvě pojetí energetické bezpečnosti Výše představené scénáře vytváří na základě odlišné reflexe vývoje situace v mezinárodních vztazích (spolupráce x konflikt) a odlišného vnímání role energetické politiky a zajištění dodávek energetických surovin (součást ekonomiky x součást zahraniční a bezpečnostní politiky) dva odlišné koncepty vnímání energetické bezpečnosti a nástrojů vhodných k jejímu zajištění. První scénář Trhů a institucí předpokládá rozsáhlou kooperaci v mezinárodních vztazích se silnou rolí mezinárodních institucí a regionálních uskupení a energetickou politiku včetně zajištění dodávek energetických surovin vnímá jako normální součást trhu. Na tomto základě chápe klíčové úkoly státu ve vytváření stabilního prostředí s jasnými pravidly, v jejich rámci je energetická bezpečnosti zajištěna fungováním trhu. Intervenční role státu 14
je omezena pouze na roli prevence proti nepředvídatelným výpadkům a zajištění krizového managementu. Druhý scénář Regionů a říší vychází z předpokladu nárůstu napětí v mezinárodních vztazích, úpadku vzájemné kooperace a role mezinárodních institucí. Energetickou politiku a zejména zajištění importu energetických surovin chápe jako předmět zahraniční a bezpečnostní politiky. Z toho vycházejí i odlišné nástroje a jejich použití počítající se silnou intervenční rolí státu a (státních) monopolů působících v dané oblasti. Přehledné shrnutí hlavních východisek obou scénářů a nástrojů k zajištění energetické bezpečnosti nabízí Tabulka 2.
15
Tabulka 2.
Dva způsoby vnímání a zajištění energetické bezpečnosti Scénář Trhů a institucí
Scénář Regionů a říší
Vnímání situace v mezinárodním prostředí
spolupráce a silná role mezinárodních organizací
úpadek mezinárodní spolupráce a nastolení sfér vlivu
Vnímání role energetiky a závislosti na dovozu energetických surovin
energetické dodávky jsou realizovány skrze trh a tržní mechanismy; úkol státu spočívá v nastavení podmínek pro řádné fungování trhu
energetické suroviny jsou předmětem soupeření mezi státy; energetické dodávky jsou předmětem bilaterálních dohod a výrazně politizovány
klíčová role mezinárodní spolupráce a institucí ve vytváření stabilního a předvídatelného prostředí
dlouhodobé bilaterální kontrakty mezi konkrétními aktéry (státy)
nehraje roli
důraz na schopnost jednat unilaterálně a prosadit svůj vliv; strategické zásoby
nehraje roli (poptávku a nabídku řídí trh)
důraz na diversifikaci; strategické skladovací kapacity; úspory; domácí zdroje energie
použití strategických zásob, řízení spotřeby a distribuce energií, ale menší národní rezervy a jejich sdílení v rámci větších celků (EU)
použití strategických zásob, řízení spotřeby a distribuce energií, ale velké národní rezervy a spolehání pouze na vlastní možnosti
Nástroje zajištění energetické bezpečnosti a jejich použití:
Prevence
Odstrašení
Zadržení
Krizový management
Zdroj: autor na základě Correljé - Linde 2006.
16
Ani jeden ze scénářů přitom nepředstavuje přesné zachycením reality. Žádný stát totiž neponechává zajištění energetické bezpečnosti čistě tržním principům či naopak žádná země si nemůže dovolit využívat energetiku čistě k politickým účelům bez ohledu na ekonomické důsledky. Oba scénáře jsou spíše teoretickými koncepty, které zobecňují určité tendence a přístupy k zajištění energetické bezpečnosti a na tomto základě konstruují dva obecné přístupy, které se však v praxi vzájemně prolínají v závislosti na tom, jaká je konkrétní situace daného státu, respektive její vnímání ze strany relevantních aktérů. Toto odlišné vnímání situace v mezinárodních vztazích, role energetické bezpečnosti a vhodných nástrojů k jejímu zajištění se odráží v přístupu jednotlivých autorů, kteří se zabývají energetikou a obzvláště energetickou bezpečností. Můžeme se tak setkat s řadou odlišných názorů a přístupů k pojetí energetické bezpečnosti a způsobům jejího zajištění. Na jedné straně tak stojí autoři, kteří buď zcela trvají na významu role a fungování trhu pro zajištění energetické bezpečnosti a odmítají jakékoliv snahy o sekuritizaci či politizaci energetické bezpečnosti (Noel 2008; Gültekin 2006), nebo případně uznávají strategický význam energetické bezpečnosti (a zajištění energetických dodávek), nicméně rovněž prosazují myšlenku jejího zajištění skrze působení trhu pouze s omezenými intervencemi státu či jiné veřejné autority, jejichž cílem je pouze redukovat neschopnost/selhání trhu11 (Palacio 2005; Yergin 2005, 2006; do jisté míry i Evropská komise). Na druhé straně pak stojí autoři, kteří upozorňují na nebezpečné využívání energetiky jako politického nástroje ze strany některých aktérů a zdůrazňují nutnost obrany vůči těmto tendencím (Kaczmarski 2006; Orbánová 2010; Riley 2006), případně vnímají energetickou bezpečnost zcela jako věc zahraniční a bezpečnostní politiky (Jesień 2006; Socor 2006). Tomu pak také odpovídá preference způsobů jejího zajištění - například zahrnutí energetické bezpečnosti do působnosti NATO.
11
Například podpora stavby energetické infrastruktury, která není z tržního hlediska zajímavá, ale má strategický význam či budování strategických rezerv.
17
3. Energetická politika Evropské unie v oblasti zemního plynu Energetická politika hraje v dějinách evropské integrace zvláštní roli.12 Ačkoliv počátky budování sjednocené Evropy jsou neoddělitelně spojeny s energetickým sektorem a dvě ze tří původních Společenství byla zaměřena na energetiku, nedošlo zde – až do nedávné doby – k vytvoření energetické politiky na komunitární úrovni. Dlouhodobé selhávání spillover efektu13 jak v případě uhlí, tak jaderné energie, které byly vybrány jako výchozí bod pro budování sjednocené Evropy, je zajímavým paradoxem evropské integrace (srov. George 1996: 151). V rámci této kapitoly si nejprve stručně načrtneme vývoj evropské energetické politiky. Nepůjde nám přitom primárně o podrobné zachycení všech peripetií, které provázely vývoj energetické politiky na evropské úrovni14, jako spíše o zachycení hlavních událostí a obecných tendencích, které výrazně ovlivnily a mnohdy dosud ovlivňují podobu energetické politiky ES/EU. Podrobněji se budeme zabývat pouze nejnovější legislativou a návrhy Komise, přičemž primární pozornost bude vždy věnována těm pasážím ustanovením, jež se týkají oblasti zemního plynu.
3.1 Role a postavení energetické politiky v rámci evropské integrace Po 2. světové válce představovalo uhlí nejdůležitější energetickou surovinu, jejíž využití bylo klíčové z hlediska obnovy hospodářství a ekonomiky v poválečné Evropě. Není proto divu, že se uhlí záhy dostalo do centra pozornosti a první integrační uskupení bylo založeno právě na myšlence společné správy uhlí a oceli, jakožto základních surovin pro jakýkoliv ekonomický růst.15 Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO) bylo prvním nadnárodně pojatým integračním uskupením. Jedním z cílů společenství bylo omezit moc kartelů a vytvořit volný trh pro obchod s uhlím. Prestiží a pověstí Vysokého úřadu, který reprezentoval nadnárodní prvek integrace, však silně otřásla krize v letech 1958 a 1959, kdy vlivem dvou mírných zim došlo 12
Tato kapitola v několika částech vychází z nepublikované seminární práce na téma Energetická politika EU a zájmy V4 v oblasti zemního plynu odevzdané v kurzu MVZ 442 Energetická bezpečnost EU a USA (viz Jurčová, Smetana 2010). 13 Spillover neboli „přelévání“ je základním konceptem neofunkcionalismu v pojetí Ernesta Haase. Podle této teorie vyvolá integrace v jedné oblasti tlak na integraci v dalších oblastech (podrobněji k teoriím evropské integrace například Kratochvíl 2008). 14 K tomuto účelu ostatně může lépe sloužit bohatá literatura, která se vývojem energetické politiky na evropské úrovni zabývá (srov. například Černoch 2008, George 1996, Hoffman 1985, Kosior – Mögelin 2006). 15 A rovněž základních surovin nutných pro případ vyzbrojení. Politicko-bezpečnostní a ekonomické aspekty se v případě prvního integračního uskupení velmi silně doplňovaly (pro počátky integrace a roli ESUO srovnej též Fiala, Pitrová 2003: 45 - 61, Gerbet 2004: 70 - 86, v širším kontextu vývoje poválečné Evropy pak Judt 2005).
18
k nahromadění velkých zásob uhlí a de facto stavu nadprodukce. Ačkoliv se ESUO, respektive Vysoký úřad, snažilo krizi vyřešit s ohledem na zachování volného trhu, členské státy jeho návrhy odmítly podpořit a vydaly se cestou domácích řešení, tj. povětšinou subvencovaly domácí producenty (podrobněji např. George 153-154).16 Euratom představoval druhý pokus, jak založit integrační proces na v tehdejší době velice slibném zdroji energie - jaderných elektrárnách. Původní vize spočívala ve společném financování výzkumu mírového využití jádra, společných nákupů paliva a vytvoření společného jaderného průmyslu. Platforma Euratomu byla rovněž podporována ze strany USA, protože umožňovala sdílení (rozuměj prodej) amerického know-how a jaderného paliva Evropanům (George 1996: 155).17 Nepřekonatelným problémem se však staly rozdílné zájmy členských států a zejména politika Francie, která usilovně pracovala na vývoji své vlastní jaderné zbraně. Francie, která jako jediný se států původní Šestky měla rozvinutý jaderný výzkum a vývoj, počítala s Euratomem jako dalším zdrojem, který by mohla využít pro financování nákladného výzkumu. Ostatní státy, které rozvinutým výzkumem v oblasti jaderných technologií nedisponovaly, a tudíž nemohly čerpat ze společného financování v takové míře jako Francie, by se tak de facto staly přispěvateli francouzského vývoje nukleární bomby, s čímž pochopitelně nesouhlasily. Euratom byl nakonec v jednotlivých zemích přijat s velmi odlišným očekáváním. Stephen George dokonce poukazuje na možnost, že Euratom byl akceptován jen proto, aby Francie souhlasila s vytvořením Evropského hospodářského společenství (EHS) (1996: 170). Rozdílná očekávání nakonec vyústila v selhání původního záměru „silného nukleárního průmyslu Společenství“ a posunu ke „koordinaci a podpoře národních programů“ (George 1996: 158). Plán na vytvoření společné - byť jen sektorově omezené - energetické politiky tak opět selhal. V průběhu 60. let začala v rámci Společenství rychle stoupat spotřeba ropy, které byla v této době levnější než v Evropě těžené uhlí, což dále podporovalo nárůst jejího podílu na energetickém mixu. V průběhu 10 let tak podíl ropy na energetickém mixu stoupl z 37,5 % (v roce 1962) na 59,6 % (v roce 1972), přičemž 99 % této ropy tvořil import z Blízkého východu (George 1996: 161). Navzdory tomuto dramaticky rostoucímu podílu na celkové spotřebě stála ropa zcela mimo pozornost integračních uskupení. Svou roli v tomto kontextu sehrály i rozdílné preference jednotlivých Společenství. ESUO podporovalo uhlí, Euratom jádro a EHS kladlo důraz na nejlevnější energetické vstupy, což v té době byla již zmiňovaná ropa. Najít společné řešení na evropské úrovni tak nebylo možné až do sjednocení integračních uskupení v roce 1967. 16
Svou roli zde sehrál fakt, že úpadek těžby uhlí byl spojen s velkými socioekonomickými komplikacemi, zejména pak nárůstem nezaměstnanosti. 17 V USA platil striktní zákon zakazující šíření poznatků o využitelnosti jádra pro vojenské účely, jakož i striktní pravidla na vývoz obohaceného uranu, který by mohl být zneužit pro vojenské účely. Euratom z tohoto hlediska představoval efektivní řešení pro nastolení spolupráce v civilním využívání energie z jádra.
19
3.2 Ropné šoky a jejich důsledky První ropný šok, který byl reakcí na tzv. jomkipurskou válku v roce 1973, zastihl země Společenství zcela nepřipravené jak na národní, tak na evropské úrovni. Drastické zvýšení cen vyvolané snížením produkce zasáhlo nejen dopravu, ale citelně postihlo celou ekonomiku západních států. Ačkoliv Společenství usilovalo o společný přístup k řešení krize, jednotlivé státy se rozhodly z řady důvodů spoléhat samy na sebe a vlastní řešení nastalé krize.18 Jediným mezinárodním výstupem se tak stalo založení Mezinárodní energetické agentury a ani zde nebyl postoj států Společenství zcela jednotný.19 Z našeho úhlu ohledu není ani tak důležitý samotný průběh první (1973) a druhé (1979) ropné krize jako důsledky, které tato negativní zkušenost přinesla, pro energetickou politiku na evropské úrovni.20 Největší změnu představovalo samotné nastolení nového tématu, tj. zajištění bezpečnosti energetických dodávek, což sebou neslo v prvé řadě větší důraz na diversifikaci jak používaných energetických surovin, tak i jednotlivých dodavatelů.21 George W. Hoffman (1985: 24-26) shrnuje hlavní opatření, která západní země v souvislosti s vývojem energetiky v 70. letech učinily (viz Přehled 2). Přehled 2.
Reakce západních zemí na ropné šoky 70. let • • • • •
diversifikace (surovin i dodavatelů) důraz na domácí zdroje, výzkum a vývoj rozvoj jaderní energie úspory a větší efektivita posílení mezinárodní spolupráce a propojení Zdroj: George W. Hoffman 1985: 24-26.
18
Mezi tyto důvody můžeme zařadit přesvědčení, že bilaterální jednání s producenty budou efektivnější (případ Velká Británie a Francie), nedůvěru v nadnárodní instituce (Francie, kde vládl „dědic“ de Gaulla prezident Pompidou), ale také strach o domácí zdroje (VB zhruba v této době objevila ropu a plyn v Severním moři). Svou roli také sehrály obavy členských států o další aspekty spojené s energetikou jako je regionální zaměstnanost, vyrovnané rozpočty či průmyslový vývoj (Černoch 2008: 70; George 1996: 162). 19 Velké výhrady měla především Francie, která z politických důvodů nesouhlasila z toho důvodu, že projekt iniciovaly USA (George 1996: 163). 20 K průběhu ropné krize, postojům jednotlivých zemí a dopadům více Černoch 2008: 69 - 70; Hoffman 1885: 12-16; George 1996: 162 - 165. 21 S touto snahou i diversifikaci a využívání domácích zdrojů souvisí i drobné oživení těžby uhlí na počátku 80. let 20. století.
20
Všechny tyto body sehrály ve vývoji energetiky důležitou roli a jejich vliv přetrvává, jak si později ukážeme i do dnešních dnů. Obzvláště patrné je to v případě srovnání s vývojem energetiky ve východní části Evropy, jež v té době byla pod vlivem Sovětského svazu. Zatímco západní státy poznaly, že bezproblémové dodávky surovin nejsou samozřejmostí a díky tomu zaměřily své úsilí na výše zmiňované aktivity, tj. diverzifikaci, úspory, zvýšení efektivity a lepší propojení infrastruktury, státy východní Evropy podobnou zkušenost nezískaly.22 Základem jejich energetiky bylo ve vysoké míře domácí uhlí. Dodávky ropy a zemního pak byly zajištěny ze strany „spřáteleného“ SSSR, čemuž odpovídala i budovaná infrastruktura, která vedla ze Sovětského svazu do jednotlivých států RVHP. Podobně jako u zemí západní Evropy i tato východoevropská zkušenost má své důsledky, které hrají svou roli i v současnosti.
3.3 Stagnace a nový přístup k energetické politice v 80. letech Počátek 80. let byl ještě poznamenán dozvuky druhého ropného šoku, což se projevilo i na obsahu závěrečného komuniké summitu zemí Společenství v Dublinu roku 1979, které obsahovalo ustanovení, že „Společenství musí vyvinout efektivnější energetickou politiku“ (Bulletin European Communities 1979; citováno dle George 1996: 165). K tomu však nedošlo, protože zájem o energetiku upadal společně s tím, jak doznívaly dozvuky druhé ropné krize. Ústup energetiky z centra veřejného i politického zájmu byl tak velký, že ji Jednotný evropský akt (JEA) z poloviny 80. let vůbec nezmiňoval. Hlavní centrum zájmu první komplexní revize primárního práva se nacházelo jinde. JEA se podrobně zabýval tématem oživení a dobudování společného trhu. A právě společný trh se nakonec stal prostředkem, jak přinést energetiku na evropskou úroveň. Argumenty Komise se tentokráte netýkaly bezpečnosti dodávek či řízení energetických sektorů, ale nastolení volné soutěže, konkurence a tlaku na snížení cen. Právě nižší a transparentní ceny se staly hlavním argumentem Komise, když v roce 1988 vydala první návrh, který narušoval do té doby národními omezeními chráněné působení domácích monopolů v oblasti elektřiny a zemního plynu (Černoch 2008: 70; George 1996: 166). Započal tak dlouhodobý proces postupné liberalizace energetického sektoru a budování jednotného trhu, který probíhá dodnes.23 Energetická politika tak nakonec nebyla na evropské úrovni nastolena jako samostatná politika, která by primárně řešila využívání energetických zdrojů, bezpečnost dodávek či společný rozvoj určitých odvětví, ale byla nastolena jako součást agendy budování společného trhu. Na tomto základě, tj. na základě vytváření podmínek pro volnou
22
Nutno říci, že státy západní Evropy (a podobně i USA) byly v těchto aktivitách značně úspěšné. Množství ropy potřebné k dosažení stejné hodnoty HDP se kleslo o 60 % (Noel 2008), míra diverzifikace zemí jako je Francie, ale i dalších je vysoká (Waisová 2008: 18-37) a rovněž propojení infrastruktury je v porovnání s východní Evropou mnohem pokročilejší. 23 Aktuální podobu liberalizace vnitřního trhu udává tzv. třetí liberalizační balíček - viz níže Kapitola 3.6.1.
21
hospodářskou soutěž, byly také představeny legislativní návrhy Komise týkající se sektoru energetiky.
3.4 Vývoj v 90. letech Začátek devadesátých let přinesl řadu událostí, které v rychlém sledu výrazně ovlivnily mezinárodní prostředí a potažmo i sektor energetiky. Rozpad sovětské sféry vlivu a záhy i samotného SSSR vyvolal otázku, jak dále zabezpečit dodávky ropy a zemního plynu z této oblasti. Řešení nakonec našlo svou podobu v Evropské energetické chartě, která upravuje podobu obchodu s energetickými surovinami, vytváří právní rámec pro investice a ve formě dodatečného protokolu zmiňuje i podmínky a pravidla transportu surovin. Ačkoliv se Společenství na vyjednávání smlouvy podílela, samotná Charta nabyla podoby mezinárodní smlouvy mezi státy, kde EC byla pouze jednou z mnoha smluvních stran. Vnější agenda energetické politiky tedy opět zůstala pevně v rukou členských států. Dalším významnou událostí bylo podepsání Smlouvy o Evropské unii v roce 1992. Ačkoliv Komise usilovala o zařazení samostatné kapitoly upravujících energetiku, členské státy nakonec souhlasily pouze se zmíněním energetiky v rámci ustanovení, jež se věnovala transevropským sítím a částečně též životnímu prostředí. Na tomto stavu nic nezměnily ani následující úpravy v podobě Amsterodamské smlouvy (1997) či Smlouvy z Nice (2000). Komise však své aktivity v oblasti energetiky nevzdala a v roce 1995 přišla s Bílou knihou Energetická politika pro EU (Evropská Komise 1995). Bílá kniha zdůraznila základní význam fungující energetiky jako předpokladu pro fungující hospodářství, vytváření pracovních míst i kvalitní život občanů Společenství24 (Evropská Komise 1995: 2-3). Komise dále zdůraznila, že fragmentace energetického trhu na menší a uzavřené národní celky podkopová konkurenceschopnost Společenství a tím poškozuje i kvalitu života jeho obyvatel. Vytváření energetické politiky na úrovni EU je zde pojato jako příspěvek Společenství k zabezpečení „povinností veřejné služby, ekonomické a sociální koheze a bezpečnosti dodávek“. Zmíněna je rovněž ochrana životního prostředí a na základě reflexe vývoje na mezinárodní scéně též potřeba koordinovaného postupu ve vnější sféře (Evropská Komise 1995: 3-4). Bílá kniha též obsahuje vymezení základních cílů energetické politiky, mezi něž Komise řadí zejména zajištění volné soutěže, bezpečnost dodávek a ochranu životního prostředí (Evropská Komise 1995: 14 a násl.) Tyto tři obecné cíle se staly - jak si ukážeme níže - jakýmsi stálým základem všech návrhů zabývajících se energetickou politikou EU. Závěry Bílé knihy se však neodrazily ani při revizi primárního práva25, ani v podobě konkrétních legislativních opatření.26 Podobný osud potkal i další z návrhů Komise -
24 25
V textu je důsledně užíváno označení „Community“. V roce 1995 proběhlo hodnocení fungování Smlouvy o EU (viz Fiala - Pitrová 2003: 146-147)
22
Zelenou knihu s názvem K evropské strategii bezpečnosti zásobování energií (Evropská Komise 2000), jejímž hlavním záměrem bylo upozornit na rostoucí energetickou závislost EU a malé využívání obnovitelných zdrojů energie. Hlavní cíl dlouhodobé strategie EU v oblasti energetiky zde byl nově definován jako „zajištění (…) nepřerušené fyzické dostupnosti energetických produktů na trhu za ceny, které jsou přijatelné pro všechny zákazníky (soukromé i průmyslové), přičemž je třeba respektovat environmentální zájmy a přihlížet k udržitelnému rozvoji“ (Evropská Komise 2000: 2). Komisí navržená opatření pro budoucí vývoj energeticky v EU se pak týkala zejména kontroly domácí spotřeby a efektivního přístupu k zajištění dodávek surovin.
3.5 Aktuální výzvy a rozvoj energetické politiky Skutečný pokrok v energetické politice se však dostavil až v souvislosti s návratem zájmu o energetické otázky. Období po roce 2000 přineslo nejprve problém stoupající ceny ropy a zemního plynu, rostoucí sebevědomí Ruska, které začalo energetiku využívat v zahraniční politice, a nakonec i pokles dodávek zemního plynu v důsledku rusko-ukrajinské pře na přelomu let 2005/2006 (srovnej např. Bahgat 2006, Belkin 2008, Yergin 2005, 2006; Zakaria 2008, Hlaváček 2008: 47-49). Komise v reakci na tento vývoj vypracovala Zelenou knihu Evropská strategie pro udržitelnou, konkurenceschopnou a bezpečnou energii (Evropská Komise 2006). Vzhledem k tomu, že tento návrh na rozdíl od svých předchůdců, vzbudil určitou odezvu a představuje v podstatě výchozí dokument pro veškeré současné aktivity, zastavíme se u něj podrobněji.
3.5.1 Zelená kniha Zelená kniha začíná obligatorní analýzou současného stavu v energetice. Mezi nejvýznamnější výzvy a hrozby řadí rostoucí energetickou závislost; nestabilitu zemí a regionů, jež vyváží energetické suroviny; rostoucí globální poptávku po energii a environmentální aspekty energetiky (Evropská Komise 2006: 3-4). Na tomto základě následně Komise vyzývá EP a zejména Radu EU k urychlenému jednání a provedení adekvátní (re)akce. Ve zřetelné návaznosti na předešlé dokumenty (Evropská Komise 1995, 2000) představuje Zelená kniha celkem šest prioritních oblastí, v nichž by EU měla jednat. Jejich výčet a krátké shrnutí uvádí Přehled 3.
26
Jistou výjimku v tomto ohledu představuje dlouhodobě probíhajícího procesu vnitřní liberalizace, kde byla v roce 1998 přijata tzv. první plynová směrnice (viz Evropský parlament a Rada ES 1998). Jejím základem jsou však ustanovení smluv týkající se fungování vnitřního trhu.
23
Přehled 3.
Šest prioritních oblastí podle Zelené knihy Evropská strategie pro udržitelnou, konkurenceschopnou a bezpečnou energii a) energie pro růst a pracovní příležitosti v Evropě: dotvoření vnitřního evropského trhu s elektřinou a plynem o vyzdvihuje význam propojeného vnitřního trhu pro konkurenceschopnost EU, snížení cen, prospěch spotřebitelů i průmyslu, možnost snížení záložních kapacit b) vnitřní trh s energií, který zaručí zabezpečení dodávek: solidarita mezi členskými státy o propojený vnitřní trh přispěje k zabezpečení dodávek energií tím, že vyšle správné investiční signály aktérům na trhu o dovolávání se duchu solidarity mezi členskými státy; lepší využití nouzových rezerv (různé možnosti skladování v různých částech EU) c) zabezpečení a konkurenceschopnost dodávek energií: cesta k udržitelnější, účinnější a různorodější skladbě zdrojů energií o složení energetické mixu je věcí státu, ale má vliv i na EU o volání po vytvoření celkového strategického cíle, který by „uvedl do rovnováhy cíle udržitelného využívání energie, konkurenceschopnosti a zabezpečení dodávek“ například určením minimálního podílu bezpečných a nízkouhlíkových zdrojů energie na celkové skladbě energetického mixu EU d) integrovaný přístup k boji se změnami klimatu o snižování emisí, úspory, efektivnost, ukládání uhlíku (CCS) e) podpora inovací: strategický plán pro evropské energetické technologie o podpora výzkumu a vývoje f) cesta k soudržné vnější energetické politice o nutnost nejprve definovat cíle vnější energetické politiky a nezbytné akce k jejich realizaci o navržené cíle a aktivity: primárně výstavba nové infrastruktury (zejména u zemního plynu); dále energetické partnerství s producenty, tranzitními zeměmi (celoevropské energetické společenství) a dalšími účastníky mezinárodního obchodu (velcí spotřebitelé); začlenění energetiky do dalších vnějších politik (ochrana ŽP) Zdroj: Evropská Komise 2006: 5-21.
24
Jako tři hlavní cíle energetické politiky EU, které jsou zároveň jakýmsi průsečíkem všech výše zmiňovaných oblastí, stanovila Zelená kniha udržitelnost, konkurenceschopnost a zabezpečení dodávek (Evropská Komise 2006: 18).
3.5.2 Energetická politika pro Evropu Zelená kniha rovněž zmínila pravidelné zprávy o stavu energetiky EU (tzv. energy review), které by zároveň obsahovaly návrhy potřebných opatření (tzv. Akční plán) nezbytných k dosažení vytyčených cílů. Prvním z nich bylo Sdělení Komise Evropské radě a EP nazvané Energetická politika pro Evropu (Evropská Komise 2007b). Jako strategický cíl bylo v tomto dokumentu vymezeno snížení emisí produkovaných v EU o 20 % do roku 2020 a výhledově až o 30 % oproti roku 1990 (Evropská Komise 2007b: 5). Akční plán pak následně udával celkem 9 konkrétních opatření, jejichž cílem bylo přispět nejen dosažení uvedeného strategického cíle, ale též zlepšení zabezpečení dodávek a konkurenceschopnosti. Přehled jednotlivých opatření a jejich stručné vymezení je uvedeno v Přehledu 4. Přehled 4.
Přehled konkrétních opatření v rámci (prvního) Akčního plánu (Energetická politika pro Evropu) • dobudování vnitřního trhu skrze oddělení výroby a distribuce v případě elektřiny a plynu; zlepšení transparentnosti a zavedení minimálního standardu informací o stavu přepravní sítě a situaci na trhu; harmonizace regulačních opatření a technických norem za účelem snadnějšího mezistátního propojení; rozvoje infrastruktury či pojímání energie jako veřejné služby a z toho vyplývajících závazků •
solidarity mezi členskými státy v otázce zabezpečení dodávek ropy a zemního plynu skrze diverzifikaci a zavedení solidárních mechanismů; Komise rovněž uvedla, že by měly být vytvořeny „projekty na zajištění dodávek zemního plynu z nových oblastí, na vytvoření nových uzlů plynovodů ve střední Evropě a pobaltských zemích, na lepší využití možností strategického ukládání a na usnadnění výstavby nových terminálů kapalného zemního plynu“ (Evropská komise 2007b: 11)
• snižování emisí skleníkových plynů • zlepšení energetické účinnosti • podpora obnovitelných zdrojů skrze závazek „20-20-20“ • podpora výzkumu
25
• rozvoj jaderné energie v zemích, které se tak rozhodnou • aktivní role na mezinárodní scéně, protože EU nemůže své environmetálních cíle prosadit sama zejména v případě otázek týkající se klimatu • účinného monitoringu a podávaní zpráv Zdroj: Evropská Komise 2007b: 5-20. Na závěr jsou pak uvedena konkrétní doporučení Evropské Radě a EP, mezi nimiž najdeme například doporučení prosadit přínosy vnitřního trhu s elektřinou a plynem skrze oddělení sítí od producentů, harmonizaci regulace a technických norem, zavedení nového systému a struktury pro provozovatele přenosových soustav a zlepšení přeshraničního propojení (Evropská Komise 2007b: 21-22). Dokument Energetická politika pro Evropu lze chápat jako argumentaci ve prospěch třetího liberalizačního balíku a též klimatickoenergetického balíku, kde se odrazila většina priorit a návrhů, které dokument zmiňuje.
3.5.3 Druhý strategický přezkum energetické politiky (Second energy review) Druhý strategický přezkum energetické politiky27 (Evropská Komise 2008) šel dále a posunul svou pozornost na odlišné priority, což nakonec vedlo - jak si ukážeme níže k návrhům další legislativy. Sdělení Komise začíná reflexí dosaženého pokroku28, ale zároveň zmiňuje i přetrvávající výzvy29, které nadále vyžadují solidaritu a spolupráci členských zemí EU v oblasti energetické politiky. V reakci na tyto výzvy Komise navrhuje Akční plán pro zabezpečení dodávek a jejich solidární využití. Shrnutí jednotlivých opatření Akčního plánu je uvedeno Přehled 5.
27
Celým názvem Sdělení Komise Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů: Druhý strategický přezkum energetické politiky. Akční plán EU pro zabezpečení dodávek a energie a jejich solidární využití. 28 Vznik nové energetické politiky na summitu v březnu 2007, iniciativu „20-20-20“, návrh revize směrnice o ETC, rozhodnutí o „sdílení úsilí“ pro odvětví nezahrnutá do EU ETS, směrnici týkající se OZE (Komise 2008: 1). 29 Přetrvávající závislost na dovozu, rostoucí globální poptávka, soustředění zásob energetických surovin do rukou několika málo producentů, nestabilitu producentských oblastí a z toho vyplývající zranitelnost EU (Komise 2008: 1-2).
26
Přehled 5.
Přehled návrhů obsažených ve druhém Akčním plánu. 1) Podpora klíčové infrastruktury pro energetické potřeby EU. Komise zde argumentuje, že ke skutečnému využití všech výhod vnitřního trhu je nutné vybudovat odpovídající přepravní síť (zejména v případě zemního plynu), která odstraní stávající stav, kdy některé členské země jsou zcela závislé na jednom dodavateli. Tento cíl obsahuje tyto kroky: • připojení Pobaltí (plyn, elektřina) • jižní koridor (Nabucco) • rozvoj LNG • středomořský energetický okruh (elektřina) • severojižní propojení střední Evropy (plyn) • mořská síť v Severním moři. Aby těchto cílů mohlo být dosaženo, navrhuje Komise třífázový postup spočívající v: a) stanovení těchto návrhů jako priorit, b) ustanovení opatření nutných pro realizaci a c) finanční posílení či nahrazení současného nástroje TEN-E a současným zvážením financování v rámci nového rozpočtového rámce po roce 2013. 2) Větší důraz a energetiku ve vnějších vztazích. Tato oblast zahrnuje partnerství s dodavatelskými zeměmi založené na oboustranné interdependenci, rozvoj Energetického společenství v jihovýchodní Evropě i spolupráci s dalšími světovými zeměmi (konzumenty). Jako důležité bod je zmíněna potřeba mluvit jedním hlasem, přičemž však „mluvit jedním hlasem neznamená jediného zástupce Společenství pro vnější otázky, ale účinné plánování a koordinaci, aby se zajistily společné kroky a poselství na úrovni Společenství i členských států“ (Komise 2008: 11). 3) Třetí opatření se týká zlepšení zásob ropy a zemního plynu a mechanismů pro reakci v krizových situacích. Předmětem je prozkoumání a případní přepracování opatření, jež upravují zásoby energetických surovin a jejich využití, zejména pak v případě směrnice o bezpečnosti dodávek zemního plynu. 4) Zlepšení energetické účinnosti souvisí s plánovaným závazkem „20-20-20“ a je též chápáno také jako způsob snížení energetické závislosti. 5) Poslední návrh se týká lepšího využití domácích zdrojů a zahrnuje OZE, jadernou energii i využívání domácích PEZ včetně nekonvečních zdrojů ropy a zemního plynu. Zdroj: Evropská Komise 2008: 3-17.
27
Podobě jako v případě předcházejícího Akčního plánu se i zde uvedeným opatřením dostalo odezvy v podobě legislativních návrhů30. Z tohoto hlediska je možné hodnotit i druhý Akční plán jako úspěch a důkaz narůstajícího významu energetické politiky v EU a role Komise při jejím utváření.31
3.5.4 Energie 2020 a současný vývoj Dosud nejnovější aktivitu Komise na poli energetické politiky představuje dokument Energie 2020 Strategie pro konkurenceschopnou, udržitelnou a bezpečnou politiku (Evropská Komise 2010a). Počátky diskuse o energetické strategii pro nadcházející desetiletí sahají do první poloviny roku 2010, kdy Komise zveřejnila první předběžný návrh dokumentu k veřejné diskusi (Evropská komise 2010b). Této příležitosti se aktivně chopil Evropský parlament, respektive jeho Výbor pro průmysl, výzkum a energetiku, který k dokumentu přijal vlastní usnesení (Evropský parlament 2010). Zpráva Výboru EP hodnotí návrh Komise kladně a zdůrazňuje ještě další návrhy a priority, jež částečně odráží i skutečnost, že zpravodajkou návrhu byla Lena Kolarska-Bobińska z Polska, které má v energetické politice EU řádu vlastních zájmů. Usnesení parlamentního Výboru umožňuje iniciovat hlasování o usnesení EP v plénu, což by Evropskému parlamentu umožnilo větší zapojení do debaty o budoucí energetické strategii EU, která bude probíhat zejména mezi Komisí a Radou, respektive Evropskou radou (Euroskop 2010a; 2010b). Finální podoba návrhu byla ze strany Komise zveřejněna v listopadu 2010 jako výchozí materiál pro nadcházející energetický summit představitelů členských států EU v únoru 2011.32 Z hlediska obsahu navazuje Energie 2020 na předešlé dokumenty Komise. V úvodu sdělení je konstatováno, že „blahobyt našich občanů, průmyslu a hospodářství závisí na zajištění dodávek bezpečné, udržitelné a cenově dostupné energie“, což je doplněno silným apelem na potřebu urychlené akce v oblasti energetiky (Evropská Komise 2010a: 1). Energie 2020 pozitivně hodnotí ukotvení energetické politiky v Lisabonské smlouvě, ale záhy dodává hlavní problémy, které stále přetrvávají. Předně jde o splnění ambiciózních cílů vyplývajících z energeticko-klimatického balíčku, nedostatečný pokrok v oblasti vytváření vnitřního trhu s energiemi a absence společného přístupu k producentským a tranzitním zemím (Evropská Komise 2010a: 2). Jako řešení navrhuje EK pro nadcházející období celkem 5 hlavních priorit (srovnej Přehled 6), na něž je třeba se soustředit. Níže rozebereme priority vztahující se k oblasti zemního plynu a jeho dodávek.
30
Konkrétně šlo o Návrh nařízení Rady o povinnosti informovat Komisi o investičních projektech do energetické infrastruktury v rámci Evropského společenství a o zrušení nařízení (ES) č. 736/96 a Návrh nařízení Evrospkého parlamentu a Rady o opatřeních na zabezpečení dodávek zemního plynu a o zrušení směrnice 2004/67/ES. Oba dokumenty byly nakonec v poněkud pozměněné verzi oproti znění původních návrhů přijaty. Jejich obsah je podrobně rozebrán v kapitole věnované evropské legislativě. 31 Tato skutečnost obzvláště vynikne, podíváme-li se na osud návrhů upravujících oblast energetiky před rokem 2006. 32 K summitu podrobněji Kapitola 3.5.6.
28
Přehled 6.
Hlavní priority v energetice podle Strategie 2020 1. Dosažení účinného využívání energie v Evropě. 2. Vybudování skutečně celoevropského integrovaného trhu s energií. 3. Posílení pravomoci spotřebitelů a dosažení co nejvyšší úrovně bezpečnosti a zabezpečení dodávek energie. 4. Posílení vedoucího postavení Evropy v oblasti energetických technologií a inovací. 5. Upevnění vnějšího rozměru energetického trhu EU. Zdroj: Evropská komise 2010a: 5. Druhá priorita reflektuje skutečnost, že i přes veškeré dosavadní úsilí stále nefunguje skutečný vnitřní trh s energiemi a to zejména z důvodu přetrvávajícího vnitrostátního charakteru trhů a jejich vysoké koncentrace, tj. společnosti, které na trhu působí, mají často téměř monopolní postavení (Evropská komise 2010a: 8). Navrhovaná opatření však tentokráte nespočívají primárně v realizaci unbundlingu či větší transparentnosti v poskytování informací33, nýbrž v důrazu na rozvoj infrastruktury a mezistátních propojení, které by zajistily reálnou možnost dopravit energie (elektřinu a zejména zemní plyn) do všech částí EU. To však vyvolává otázku ohledně zajištění potřebných investic. Komise uvádí, že do roku 2020 bude potřeba investic do energetické infrastruktury v celkové výši kolem 1 bilionu EUR (Evropská komise 2010a: 9). Komise sice dále uvádí, že „rozhodování ve věci investic je […] záležitostí účastníků trhu (energetických společností, provozovatelů soustav a spotřebitelů)“, zatímco úkol veřejné politiky spočívá ve „vytváření stabilního a transparentního rámce pro investiční rozhodnutí“34, nicméně zde přetrvávají obavy ohledně toho, zdali trh zajistí dostatečné množství investic v požadovaném časovém horizontu (Evropská komise 2010a: 9). Příčinou těchto obav je skutečnost, že ne všechny projekty, které jsou významné z evropského hlediska, jsou zároveň stejně významné i v rovině regionální či státní, což vyvolává nejistotu ohledně ochoty soukromých investorů do těchto projektů investovat. Komise proto navrhuje vytvoření nové strategie pro určování klíčové evropské infrastruktury35 a zejména otevírá možnost podpory výstavby klíčové infrastruktury, která je v „evropském zájmu“, z veřejných peněz36 (Evropská komise 2010a: 10-11). Otázka veřejného financování či spolufinancování energetické
33
To je ostatně úkolem implementace již schváleného třetího liberalizačního balíčku. V tomto kontextu například právní rámec pro dosažení 20% podílu OZE či nové nástroje zavedené třetím liberalizačním balíčkem jako je ACER či ENTSO-G. 35 Podrobněji Kapitola 3.5.5. 36 Metoda tzv. „koncentrovaného financování“ (Evropská komise 2010a: 11). 34
29
infrastruktury z veřejných peněž, která je de facto hlavním tématem celé strategie pro léta 2011 – 2020, se v dokumentu objevuje ještě několikrát.37 Do jisté míry se jedná o přiznání jistého selhání dosavadního úsilí Komise. Priorita vytvoření stabilního a předvídatelného investičního prostředí, které povede k rozvoji potřebné infrastruktury, se totiž v dokumentech Komise objevovala již dříve. Kromě toho, jedním z hlavních argumentů ve prospěch liberalizace evropského energetického trhu bylo, že vytvoření společného vnitřního trhu povede k větším investicím do rozvoje infrastruktury38, který byl dle Komise brzděn zejména neochotou národních monopolů k větší propojenosti energetických sítí a tím pádem lepšího přístupu konkurence. Tento předpoklad se však zcela nenaplnil a nedostatečná struktura zůstává v některých částech EU hlavní překážkou k tomu, aby vnitřní trh mohl fungovat. Komise tak postupně posouvá pozornost od důrazu na unbundling národních energetických šampiónů k budování infrastruktury a to i za možného spolufinancování z veřejných peněz. Otázkou zůstává, zdali tyto kroky, tj. budování infrastruktury a unbundling, neměly probíhat spíše v opačném pořadí či přinejmenším současně. Poslední pátá priorita se týká potřeby změnit dosavadní nekoordinovaný přístup EU ke třetím zemím (producentům i transportním státům) a aktivně prosazovat platformy upravující pravidla pro obchod a transport energetických surovin jako je Smlouva a energetickém společenství či Smlouva a energetické chartě (Evropská komise 2010a: 16).
3.5.5 Priority energetické infrastruktury do roku 2020 Zpráva Komise s názvem Priority energetických infrastruktur do roku 2020 a na další období (Evropská Komise 2010e) byla zveřejněna ve stejné době jako Strategie 2020 a do jisté míry je jejím doplněním a rozšířením v oblasti infrastruktury. Právě infrastruktura a její adekvátní rozvoj je podle Zprávy základním předpokladem k naplnění cílů EU vytyčených v rámci Strategie 2020. Klíčovým tématem je opět zajištění investic, konkrétně pak pochybnosti o schopnosti trhu poskytnout dostatečné prostředky na realizaci zamýšlených projektů a zvážení možnosti jejich spolufinancování z veřejných prostředků.39 Zamýšleným cílem zprávy je pak poskytnout EU dlouhodobou vizi v oblasti zajištění adekvátního rozvoje energetické infrastruktury (Evropská Komise 2010e: 4-6). 37
V rámci konkrétních akcí k realizaci druhé priority se uvádí, že „v případě projektů „evropského zájmu“, které jsou hospodářsky ztrátové nebo málo výnosné, budou navrženy inovativní mechanismy financování, aby se posílily veřejné investice, které by pokryly hlavní rizika, či se urychlila realizace projektu“. Obdobně závěrečné shrnutí uvádí, že „finanční prostředky z EU budou směřovat na podporu veřejných priorit, kterým trh nemůže dostát a které přinesou Evropě největší hodnotu“ (Evropská komise 2010a: 11; 19). 38 Srovnej např. druhou prioritu Zelené knihy z roku 2006. 39 K problematice financování energetické infrastruktury dokument uvádí: „Většina těchto investic do [energetických] sítí bude muset být uhrazena z regulovaných sazeb a poplatků za přetížení. Podle současného regulačního rámce však nebudou vynaloženy všechny nezbytné investice, nebo nebudou vynaloženy tak rychle, jak je třeba, zejména z důvodu nekomerčních kladných externalit nebo regionální čí evropské přidané hodnoty některých projektů, jejichž přímé přínosy na vnitrostátní nebo místní úrovni je
30
V oblasti zemního plynu je v rámci reflexe výchozího stavu zmíněn nárůst významu plynu jako záložního paliva pro výrobu elektrické energie (v souvislosti s rozvojem OZE), závislost východní části EU na jediném zdroji (Rusku), nástroje vytvořené třetím energetickým balíčkem a přijetí nařízení o bezpečnosti dodávek, který vytváří závazky pro investice do infrastruktury v souvislosti se zajištěním pravidla N - 1. Řešení je pak představeno jako důsledné hodnocení nových projektů dle jejich významu pro EU a určení nových hlavních priorit, které je třeba realizovat ve stanoveném období (Evropská Komise 2010e: 7-9). Hlavní cílem je napojení všechny části EU na nejméně dva různé zdroje plynu. Z tohoto zadání pak vycházejí následující priority uvedené v Přehledu 7. Přehled 7.
Priority rozvoje plynové infrastruktury 1. Jižní koridor a. další diverzifikace zdrojů na úrovni EU a přivedení plynu z kaspické oblasti, střední Asie a Středního východu do EU 2. Spojení Baltského, Černého, Jaderského a Egejského moře a. Realizace projektu BEMIP a b. severojižního koridoru ve střední, východní a jihovýchodní Evropě 3. Severojižní koridor v západní Evropě Zdroj: Evropská Komise 2010e: 11.
3.5.6 Únorový summit EU Speciální únorový summit EU měl být prioritně věnován energetickým otázkám a diskusi návrhů obsažených v Komisí předložené Strategii 2020, nakonec se však značná část jeho agendy věnovala aktuálnímu vývoji situace v eurozóně a v Egyptě (Euroskop 2011a). I přesto však představitelé členských států a Komise dospěli k určitým závěrům (EU Observer 2011a, Euroskop 2011a), ačkoliv jejich výchozí stanoviska byla a jsou značně odlišná. Na jedné straně stála Komise zdůrazňující potřebu financování zelených projektů a podporu rozvoje infrastruktury z veřejných prostředků, což podpořil i předseda EP Jerzy Buzek, a státy střední a východní Evropy prosazující myšlenku vybudování severojižního propojení, zatímco na druhé straně stáli čistí přispěvatelé do rozpočtu EU, kteří prosazovali tezi, že o investice do infrastruktury se postará trh a úkolem EU je pouze vytvořit adekvátní podmínky. Tento postoj prosazovala zejména SRN (srovnej EU Observer 2011b, EU Observer 2011c). omezený. Hospodářský pokles ještě více zpomalil investice do infrastruktury (Evropská Komise 2010e: 5; srovnej též stranu 9; zvýraznění je původní).
31
Samotné závěry summitu (European Council 2011) obsahují především závazek rychlé implementace ustanovení třetího liberalizačního balíčku s cílem dosáhnout vytvoření vnitřního trhu do roku 2014 (článek 3), podpory spolupráce národních regulátorů s ACER (čl. 4), rozvoje propojení infrastruktury, aby bylo možné realizovat dodávky v duchu solidarity (čl. 5), možnost financování energetických projektů, které jsou významné z hlediska bezpečnosti, ale nikoliv z hlediska trhu z veřejných prostředků (čl. 6), závazek investovat do energetické efektivnosti, implementaci nařízení o obnovitelných energii a investice do nízkouhlíkových zdrojů (čl. 8 - 10), výzvu k větší koordinaci a konzistenci vnějších vztahů EU a to především formou informování Komise o stávajících a nových bilaterálních energetických dohodách se třetími zeměmi (čl. 11), aktivitou v mezinárodních fórech, snahou o šíření evropských standardů a pravidel energetického trhu za hranice EU a usnadněním realizace strategických koridorů pro dodávky energií jako je například Jižní koridor (čl. 12). Kromě obligátního vyjádření podpory cílům třetího energetického balíčku a větší koordinaci vnější dimenzi energetické politiky představuje hlavní novinku obsaženou v závěrech summitu možnosti financování energetických projektů z veřejných prostředků. Na druhou stranu však zatím není jisté hodnocení, podle něhož se bude určovat, zdali je projekt významný „z hlediska bezpečnosti, ale nikoliv z hlediska trhu“. Vzhledem k výše nastíněnému odporu čistých přispěvatelů k tomuto modelu však lze ještě očekávat tvrdé vyjednávání o konečné podobě a rozsahu podílu veřejných financí.
3.6 Legislativa upravující energetickou politiku V předchozích kapitolách jsme se zabývali zejména návrhy Komise, které sloužily jako iniciativy, podklady k debatám a výzvy k reálným krokům, nicméně samy o sobě žádnou právní závaznost neměly. Jinými slovy nešlo o legislativu, která by měla konkrétní a vynutitelné dopady. Abychom si však mohli udělat kompletní obrázek o energetické politice EU, je zcela nezbytné podívat se i na konkrétní legislativní opatření, která mají reálný dopad na situaci v energetickém sektoru. Vzhledem k omezenému rozsahu práce není možné zabývat se podrobně veškerou legislativou, jež upravuje energetickou politiku EU, a vzhledem k zadání práce to ani není žádoucí.40 Při výběru jednotlivých legislativních opatření se proto zaměříme na zásadní dokumenty ovlivňující podobu energetické politiky a především na opatření týkající se oblasti zemního plynu.
40
Pro přehled legislativy EU v oblasti energetické politiky srovnej například Euroskop 2009 či Evropská komise 2011.
32
3.6.1 Energetické balíčky Za hlavní legislativní opatření, která do značné vymezují současnou podobu energetické politiky bezesporu, patří tzv. třetí liberalizační balík a klimaticko-energetický balík. Klimaticko-energetický balík41 je vyjádřením snahy EU zohlednit environmentální otázky v energetice. Jednotlivá opatření mají především napomoci v boji proti tzv. globální změně klimatu, nicméně v určitém ohledu jde též o způsob jak pomocí využití obnovitelných zdrojů energie přispět ke „snížení energetické závislosti EU na třetích zemích a/nebo subjektech“ (Euroskop 2009). Klimaticko-energetický balíček zavádí nová pravidla pro obchod s emisními povolenkami, podzemní ukládání CO2 (tzv. CCS) a obsahuje tzv. závazek „20-20-20“, tj. snížení produkce CO2 o 20%, zvýšení energetické účinnosti o 20% a zvýšení podílů OZE na 20 % do roku 2020. Takzvaný třetí liberalizační balík42 v oblasti zemního plynu navázal a dále prohloubil tzv. druhou plynovou směrnici z roku 200343. Největší a nejvíce diskutovanou změnu představoval požadavek na úplné oddělení obchodu s plynem od jeho přepravy – tzv. vlastnický unbundling. Původní záměr na nucené vlastnické oddělení vertikálně integrovaných společností zajišťujících jak obchod s plynem, tak správu sítí a přepravu plynu, však nakonec neprošel a místo toho byly umožněny celkem tři možné způsoby 41
Takzvaný „energeticko-klimatický balíček“ se skládá z několika legislativních aktů, mezi něž patří: a) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/29/ES ze dne 23. dubna 2009, kterou se mění směrnice 2003/87/ES s cílem zlepšit a rozšířit systém pro obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů ve Společenství, b) Rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady č. 406/2009/ES ze dne 23. dubna 2009 o úsilí členských států snížit emise skleníkových plynů, aby byly splněny závazky Společenství v oblasti snížení emisí skleníkových plynů do roku 2020, c) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/31/ES ze dne 23. dubna 2009 o geologickém ukládání oxidu uhličitého a o změně směrnice Rady 85/337/EHS, směrnic Evropského parlamentu a Rady 2000/60/ES, 2001/80/ES, 2004/35/ES, 2006/12/ES a 2008/1/ES a nařízení (ES) č. 1013/2006 a konečně d) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/28/ES ze dne 23. dubna 2009 o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů a o změně a následném zrušení směrnic 2001/77/ES a 2003/30/ES. 42 Třetí liberalizační balík je opět souborem více legislativních aktů, mezi něž patří: a) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 713/2009, ze dne 13. července 2009, kterým se zřizuje Agentura pro spolupráci energetických regulačních orgánů, b) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 714/2009 ze dne 13. července 2009 o podmínkách přístupu do sítě pro přeshraniční obchod s elektřinou a o zrušení nařízení (ES) č. 1228/2003, c) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) Č. 715/2009 ze dne 13. července 2009 o podmínkách přístupu k plynárenským přepravním soustavám a o zrušení nařízení (ES) č. 1775/2005, d) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/72/ES ze dne 13. července 2009 o společných pravidlech pro vnitřní trh s elektřinou a o zrušení směrnice 2003/54/ES a e) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/73/ES ze dne 13. července 2009 o společných pravidlech pro vnitřní trh se zemním plynem a o zrušení směrnice 2003/55/ES. 43 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/55/ES ze dne 26. června 2003 o společných pravidlech pro vnitřní trh se zemním plynem a o zrušení směrnice 98/30/ES. Tato směrnice požadovala právní oddělení společností, tj. rozdělení velkých společností, které spravovaly vše od přepravy, skladování, obchodu a až po distribuci koncovým zákazníkům do právně, nikoliv však vlastnicky, oddělených společností se samostatným účetnictvím a rozhodováním, které by se odděleně zabývaly přepravou a obchodem se zemním plynem. Směrnice rovněž definovala zabezpečení dodávek zemního plynu za veřejnou službu, čímž dala státům možnost podniknout všechna možná opatření k zajištění dodávek v případě krize (Evropská parlament a Rada ES 2003).
33
oddělení, které zahrnují (a) vlastnický unbundling, (b) působení nezávislého systémového operátora (ISO – Independent system operator) či existenci (c) nezávislého provozovatele přenosové soustavy (ITO - Independent Transmission System Operator).44 Rozdíly mezi jednotlivými typy unbundlingu zachycuje Schéma 1. Kromě hojně diskutovaného unbundlingu, třetí liberalizační balík ještě dále obsahuje vymezení standardů dodávek zemního plynu ve smyslu veřejné služby, ustanovení, která posilují pravomoci a nezávislost národních regulátorů, či nová pravidla harmonizace trhu a fungování sítí. Balík dále ustanovil pravidla pro akvizice infrastruktury na území EU společnostmi ze třetích zemí, které nemají liberalizovaný trh s energiemi (tzv. klausule Gasprom) a došlo rovněž k vytvoření Agentury pro spolupráci energetických regulačních orgánů (ACER) a Evropské sítě provozovatelů přenosových soustav pro zemní plyn (ENTSO – G). Zatímco hlavním úkolem ACER je koordinovat spolupráci národních regulátorů, monitorovat fungování trhu a účastnit se řešení přeshraničních témat, účelem ENTSO – G je poskytnout platformu pro vytváření technických pravidel fungování plynárenských sítí, plánování rozvoje infrastruktury a regionální spolupráce (srovnej Evropský parlament a Rada ES 2009a, 2009b, 2009c; Evropská komise [nedatováno]).
44
Pro komplikované přijímaní třetího energetického balíčku a diskusi ohledně unbundlingu srovnej například Leydon 2009; Euractiv 2009.
34
Schéma 1
Tři možné typy unbundlingu podle třetího liberalizačního balíku Vlastnický unbundling
Nezávislý systémový operátor (ISO)
Nezávislý provozovatel přenosové soustavy ITO
Zdroj: Evropská komise [nedatováno]. 35
3.6.2 Plán hospodářského oživení (European Economic Recovery Plan) V rámci legislativy EU, která upravuje energetickou politiku obecně, není možné vynechat Plán hospodářského oživení neboli tzv. Recovery plan. Návrh Plánu hospodářského oživení z konce roku 2008 je odpovědí Komise na nepříznivou ekonomickou situaci, do níž se EU dostala pod vlivem ekonomické a následné hospodářské krize, jež EU zasáhly ve druhé polovině roku 2008. Plán hospodářského oživení byl založen na dvou hlavních pilířích spočívajících, za prvé, v přímé stimulaci trhu k podpoře poptávky a důvěry v celkové výši 200 mld. EUR (1,5 % HDP celé EU) a, za druhé, v „chytrých investicích, které dlouhodobě podpoří evropskou konkurenceschopnost“. Společným principem pak byl princip solidarity a sociální spravedlnost (Evropská Komise 2008b: 2-3). Sdělení Komise obsahovalo celkem deset prioritních akcí pro zmírnění dopadů krize v souladu s cíli Lisabonské strategie. Přehled 8.
Opatření na podporu ekonomiky uvedená v Plánu hospodářského oživení 1. Podpora zaměstnanosti 2. Vytváření pracovních míst 3. Usnadnění přístup k financím pro podniky 4. Redukce administrativní zátěže a podpora podnikání 5. Podpora investic do modernizace evropské infrastruktury 6. Zlepšení energetické efektivnosti budov 7. Podpora zelených produktů 8. investice do výzkumu a vývoje, inovací a vzdělávání 9. Vývoj čistých technologií pro auta a konstrukce 10. Vysokorychlostní internet pro všechny Zdroj: Evropská Komise 2008b: 15-23. Z našeho pohledu je důležitá zejména priorita číslo 5, která později získala konkrétní vyjádření v podobě Nařízení o zavedení programu na podporu hospodářského oživení prostřednictvím finanční pomoci Společenství pro projekty v oblasti energetiky (EEPR).45 Hlavním záměrem zmiňovaného nařízení je přispět k hospodářskému oživení EU formou finanční podpory „opatření[m], která se urychleně zaměří na řešení jak hospodářské krize, tak naléhavých energetických potřeb Společenství“. Zároveň je však ještě v témže odstavci dodáno, že nařízení v žádném případě nemělo „zakládat precedens, pokud jde o míru budoucího spolufinancování v oblasti investic do infrastruktury“ (Evropský parlament a Rada ES 2009d: 1, odstavec 5). Článek 1 dále rozvádí cílové oblasti podpory,
45
Celým názvem Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 663/2009 ze dne 13. července 2009 o zavedení programu na podporu hospodářského oživení prostřednictvím finanční pomoci Společenství pro projekty v oblasti energetiky.
36
které zahrnují plynárenské a elektrizační infrastruktury; větrnou energie na moři a zachycování a ukládání CO2. Konkrétní rozdělení finančních prostředků v rámci jednotlivých priorit je uvedeno v Grafu 1. Graf 1.
Rozdělní finanční podpory v rámci Evropského energetického programu pro hospodářské oživení (EEPR)
Zdroj: Evropská Komise 2010c: 3. Předkládané projekty by měly být v souladu s prioritami Druhého strategického přezkumu energetické politiky (viz výše) a splňovat cíle uvedení v článku 4. Spolufinancování projektů elektrifikační a plynárenské infrastruktury je ze strany EEPR možné až do výše 50 % (čl. 9), přičemž státy se zavazují poskytnout takto financovaným projektům nezbytnou administrativní podporu (čl. 24). Přílohy obsahují předpokládané rozdělení finančních prostředků v rámci jednotlivých projektů. Z pohledu státu střední a východní Evropy, které byly nejvíce postiženy přerušením dodávek plynu v lednu 2009, jsou nejzajímavější projekty na zvyšující propojení v rámci jejich regionu a pak samozřejmě projekt Nabucco, na který je alokováno celkem 200 mil. EUR.46 Na druhou stranu je však větší část finančních prostředků určena na energetické projekty v západní Evropě, ačkoliv z hlediska infrastruktury panuje
46
Tato suma však byla později redukována na pouhých 50 mil EUR (srovnej Kratochvíl – Kuchyňková 2009, Hospodářské noviny 2009)
37
mnohem horší situace v oblasti bývalého východního bloku. Navzdory tomu však nařízení o zavedení programu EEPR představuje díky celkové sumě finančních prostředků výrazný impuls pro budování energetických projektů. Na velký význam finanční podpory z EEPR ostatně poukazuje i hodnotící zpráva Komise, která poukazuje na to, že finanční stimulace přispěla ke spuštění realizace řady dlouhodobě naplánovaných projektů (srovnej Evropská Komise 2010c).
3.6.3 Další sekundární legislativa upravující oblast zemního plynu Dalším legislativním opatřením, které se již přímo týká zemního plynu, je Nařízení o opatřeních na zajištění bezpečnosti dodávek zemního plynu.47 Nařízení, které nahradilo předcházející směrnici o bezpečnosti dodávek zemního plynu z roku 200448, souvisí s opatřeními navrženými v rámci Druhého strategického přezkumu energetiky a je do značné míry reakcí na plynovou krizi z ledna 2009. Hlavním cílem nařízení je „zajistit bezpečnost dodávek zemního plynu […] zajištěním řádného a nepřetržitého fungování vnitřního trhu s plynem, připuštěním mimořádných opatření v situacích, v nichž trh nemůže zajistit požadované dodávky plynu, a jasným stanovením a rozdělením odpovědnosti mezi plynárenské podniky, členské státy a Unii, pokud jde o preventivní opatření a reakci na konkrétní narušení dodávek“. Kromě toho nařízení dále zavádí „transparentní mechanismy v duchu solidarity, které umožňují koordinovat přípravu a reakci na stav nouze na úrovni členského státu, regionu a Unie“ (EP a Rada EU 2010: článek 1). Nařízení přináší novou definici pro závažné přerušení dodávek plynu označované jako N 1, což znamená „výpadek jediné největší plynárenské infrastruktury“ a schopnost státu ji nahradit (EP a Rada EU 2010: 2, odstavec 13). Řečeno jinými slovy to znamená, že jednotlivé členské země by měly být schopny kompenzovat výpadek dodávek realizovaný skrze hlavní importní trasu, což v realitě znamená usilovat o diversifikovanou a v rámci EU vzájemně propojenou infrastrukturní síť.49 V případě zemí, které nedisponují adekvátní alternativou k výpadku dodávek podle kritéria N - 1 to znamená povinnosti učinit kroky
47
Celým názvem Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 994/2010 ze dne 20. října 2010 o opatřeních na zajištění bezpečnosti dodávek zemního plynu a o zrušení směrnice Rady 2004/67/ES. 48 Směrnice Rady 2004/67/ES ze dne 26. dubna 2004 o opatřeních na zajištění bezpečnosti dodávek zemního plynu. Směrnice definovala situaci vážného narušení dodávek a udávala členským států povinnost poskytovat Komisi všechny relevantní informace týkající se domácích zásob zemního plynu i opatření k zajištění dodávek (dlouhodobé kontrakty, skladovací kapacity, bilaterální dohody mezi členskými státy, stupni vzájemného propojení infrastruktury mezi členskými státy), aby Komise mohla monitorovat do jaké míry je zásobování zemním plynem v dlouhodobém horizontu zajištěno ve všech částech Společenství (viz MPO 2010b). Směrnice neudávala povinnost disponovat zásobami zemního plynu vzhledem k tomu, že skladování plynu je mnohem obtížnější než v případě ropy, kde takové ustanovení existuje. 49 Například v případě České republiky to znamená schopnost kompenzovat výpadek dodávek plynovodem Bratrství na hraniční stanici Lanžhot jinými importními trasami v minimálně stejném objemu.
38
k odstranění tohoto stavu, tj. posílit infrastrukturu.50 Za zajištění bezpečnosti dodávek zemního plynu nesou zodpovědnost „ve svých oblastech činnosti a působnosti společně plynárenské podniky, členský státy, především prostřednictvím svých příslušných orgánů a Komise“ (EP a Rada EU 2010: článek 3). To samozřejmě klade vysoké nároky na úzkou vzájemnou spolupráci všech zainteresovaných aktérů. Kromě definice nouzového stavu a odpovědných aktérů obsahuje nařízení ještě závazek vypracovat plán preventivních opatření a plán pro stav nouze, které mají přesně definovat tzv. „chráněné zákazníky“ a povinnosti všech plynárenských podniků a příslušných orgánů. Zároveň je nutné dodržovat tzv. tříúrovňový přístup a to jak v otázce stupně nebezpečí („úroveň včasného varování“, „ úroveň výstrahy“ a „stav nouze“), tak i dodržení způsobu reakce na dané nebezpečí v posloupnosti (a) plynárenské podniky a průmysl, (b) národní státy a v konečně (c) Unie (EP a Rada EU 2010: článek 4-11). Konečně posledním ustanovením je zřízení Koordinační skupiny pro otázky plynu, jež má usnadnit vzájemnou „koordinaci opatření v oblasti zabezpečení dodávek plynu“ (EP a Rada EU 2010: článek 12). Druhým nařízením, které bylo navrženo v souvislosti s opatřeními navrhovanými ve Druhém strategickém přezkumu energetiky, se týká členských států informovat Komisi o plánovaných investicích v oblastech energetické infrastruktury. Nařízení o povinnosti informovat Komisi o investičních projektech do energetické infrastruktury v rámci Evropské unie51 zřizuje „společný rámec, podle něhož jsou Komisi oznamovány údaje a informace o investičních projektech do energetické infrastruktury v odvětví ropy, zemního plynu, elektřiny, včetně elektřiny z obnovitelných zdrojů, biopaliv a o investičních projektech souvisejících se zachycováním a ukládáním oxidu uhličitého“ (Rada EU 2010: článek 1). Zamýšleným cílem opatření je pak dosažení větší transparentnosti a správného vyhodnocení vzniku možných slabých míst v energetické infrastruktuře z hlediska propojení celého Společenství (srovnej Evropská komise 2009c).
3.7 Ukotvení energetické politiky v primárním právu EU Vývoj v oblasti energetiky a aktivity Komise se odrazily i ve znění primárního práva. Lisabonská revize primárního práva nově řadí energetickou politiku mezi tzv. sdílené pravomoci Unie (srov. článek 4 SFEU), což znamená, že EU vykonává své pravomoci ve spolupráci s členskými státy. Zásadní změnou oproti předchozímu stavu je však především zařazení samostatného oddílu věnovaného energetice. V předchozích verzích primárního 50
Nařízení však neobsahuje žádné nové nástroje financování plynové infrastruktury a zmiňuje pouze nutnost adekvátního využívání těch stávajících jako je EIB, regionální a strukturální fondy a Fond soudržnosti (EP a Rada EU 2010: odstavec 19) 51 Celým názvem Nařízení Rady (EU, Euratom) č. 617/2010 ze dne 24. června 2010 o povinnosti informovat Komisi o investičních projektech do energetické infrastruktury v rámci Evropské unie a o zrušení nařízení (ES) č. 736/96.
39
práva totiž definice samostatné energetické politiky absentovala. Navzdory snahám Komise byla energetika vždy zmíněna pouze okrajově v rámci jiných politik EU. Nově ustanovená Hlava XXII Smlouvy o fungování EU (SFEU) věnovaná energetice představuje v tomto ohledu výrazný pokrok vpřed, protože zakládá právní podklad pro aktivity Komise v oblasti energetiky. Článek 194 SFEU v prvním odstavci obsahuje jak zdůvodnění energetické politiky EU, tak její hlavní cíle (viz Přehled 9). Vymezení cílů je velmi široce pojaté a na první pohled nabízí Komisi široké pole působnosti, které je ještě umocněno užitím tzv. řádné legislativní procedury52 pro přijímání legislativy. Jsou zde však přítomna dvě velká „ale“, která prostor pro energetickou politiku EU výrazně zužují. Tím první je výhrada, že opatření se nedotknou „práva členského státu stanovit podmínky pro využívání svých energetických zdrojů, jeho volby mezi různými energetickými zdroji a základní skladby jeho zásobování energií“ (čl. 194 SFEU). Druhým omezením je skutečnost, že o opatřeních fiskální povahy se Rada usnáší jednomyslně. Zajímavé je též ustanovení týkající se „solidarity mezi členskými státy“. Odkaz na solidární jednání mezi členskými státy se týká zejména krizových situací, kdy může dojít k přerušení dodávek energetických surovin. Za těchto mimořádných okolností si Komise dokonce může činit nárok proniknout na základě článku 122 SFEU do sféry, která je jinak vymezena jako výsostné území členských států. Článek 122 SFEU říká, že „aniž jsou dotčeny jiné postupy stanovené ve Smlouvách, může Rada na návrh Komise rozhodnout v duchu solidarity mezi členskými státy o opatřeních přiměřených hospodářské situaci, zejména když vzniknou závažné obtíže v zásobování určitými produkty, především v oblasti energetiky“. Nicméně veškeré návrhy Komise v tomto případě podléhají jednomyslnému schválení ze strany Rady. Další místa, kde je možné setkat s v primárním právu s ustanoveními, jež se vztahují k energetice, je článek 170 SFEU, který se týká budování transevropských sítí včetně „energetických infrastruktur“ (čl. 170 SFEU). Tento článek však byl uveden již v předchozích smluvních revizích. Kromě transevropských sítí jsou s energetikou úzce provázány také oblasti dopravy a životního prostředí (srovnej Úřad vlády ČR Odbor informování o evropských záležitostech 2008: 137).
52
Schválení Radou i EP, přičemž obě instituce musí souhlasit.
40
Přehled 9.
Energetická politika v Lisabonské smlouvě Článek 170 (bývalý článek 154 Smlouvy o ES) 1. Za účelem dosažení cílů uvedených v článcích 26 a 174 a s úmyslem umožnit občanům Unie, hospodářským subjektům, jakož i regionálním a místním územním samosprávným celkům plné využití výhod vyplývajících z vytváření prostoru bez vnitřních hranic, přispívá Unie ke zřizování a rozvoji transevropských sítí v oblastech dopravních, telekomunikačních a energetických infrastruktur. Článek 194 1. V rámci vytváření a fungování vnitřního trhu a s přihlédnutím k potřebě chránit a zlepšovat životní prostředí má politika Unie v oblasti energetiky v duchu solidarity mezi členskými státy za cíl: a) zajistit fungování trhu s energií; b) zajistit bezpečnost dodávek energie v Unii; c) podporovat energetickou účinnost a úspory energie jakož i rozvoj nových a obnovitelných zdrojů energie; a d) podporovat propojení energetických sítí. 2. Aniž je dotčeno použití jiných ustanovení Smluv, přijmou Evropský parlament a Rada řádným legislativním postupem opatření nezbytná pro dosažení cílů uvedených v odstavci 1. Tato opatření se přijmou po konzultaci s Hospodářským a sociálním výborem a Výborem regionů. Nedotýkají se práva členského státu stanovit podmínky pro využívání svých energetických zdrojů, jeho volby mezi různými energetickými zdroji a základní skladby jeho zásobování energií, aniž je dotčen čl. 192 odst. 2 písm. c). 3. Odchylně od odstavce 2 přijme Rada opatření podle uvedeného odstavce zvláštním legislativním postupem jednomyslně po konzultaci s Evropským parlamentem, pokud jsou především fiskální povahy. Zdroj: Konsolidované znění Smlouvy o Evropské unii a Smlouvy o fungování Evropské unie. Pokud bychom měli shrnout úpravy, které Lisabonská smlouva vnáší do oblasti energetiky, můžeme konstatovat, že ustanovení uvedená ve smlouvách vytvářejí v teoretické rovině - velmi široký právní základ pro aktivity EU. Na druhou stranu je však značná část těchto aktivit vázána na dohodu suverénních států uvnitř Rady. Nejvýraznějším příkladem může být volání po „duchu solidarity“, které je však plně závislé 41
na dohodě mezi státy. Jinými slovy můžeme říci, že Lisabonská smlouva nepřinesla ani tak komunitarizaci energetické politiky jako spíše vytvořila prostor ve smyslu právní opory pro případnou dohodu členských států (srov. Černoch 2011).
3.8 Dílčí shrnutí: Environmentální opatření a vnitřní trh jako základ evropské energetické politiky Energetická politika na úrovni EU zaznamenala v posledních letech nebývalý rozvoj završený ukotvením energetické politiky v primárním právu. Klíčové priority, které můžeme v drobných odměnách vystopovat ve všech relevantních dokumentech od Bílé knihy z roku 1995 až po současnou Strategii 2020, se skládají z udržitelnosti, konkurenceschopnosti a zajištění bezpečnosti dodávek. Tyto tři priority jsou nejen základním východiskem jednotlivých návrhů předložených Komisí, ale odráží se i v podobě konkrétní legislativy, jež určuje skutečnou podobu evropské energetické politiky. Úroveň realizace jednotlivých cílů zahrnutých pod těmito jednotlivými prioritami se však odlišuje, což souvisí i s rozdílnou úrovní komunitarizace různých oblastí energetické politiky. Priorita udržitelnosti obsahuje především environmentálně zaměřené cíle jako je ochrana životního prostředí, boj proti změně klimatu, úspory energie, důraz na větší efektivnost a zejména podporu rozvoje obnovitelných zdrojů energie. V konkrétní legislativě EU jsou tyto cíle vyjádřeny především v podobě tzv. třetího energetického balíčku a dalších opatření, které upravují nároky na efektivnost a míru spotřeby energií (např. spotřebiče, energetická náročnost budov atd.). Značný pokrok v rámci této priority souvisí s tím, že environmentálně zaměřená opatření byla v EU před přijetím samostatných ustanoveních o energetické politice dlouho prosazována skrze politiku ochrany životního prostředí, jež byla v primárním právu zmíněna již v JEA. Podobně se vyvíjela i liberalizace energetického trhu, která je hlavním cílem priority konkurenceschopnost. Postupná liberalizace trhu s energiemi, což se týká zejména elektřiny a zemního plynu, v rámci budování jednotného vnitřního trhu představovala dlouhodobě hlavní způsob, jak diskutovat otázky spojené s energetikou na evropské úrovni. Energetika se tak stala součástí evropské politiky zejména skrze agendu vnitřního trhu, přičemž nejaktuálnějším výrazem dlouhodobého úsilí o naplnění tohoto cíle energetické politiky je třetí liberalizační balík. Konečně třetí priorita bezpečnosti dodávek částečně souvisí s oběma hlavními trendy. Environmentální aspekty jsou totiž také často vykládány - zejména ve státech západní Evropy, které již mají rozvinutou diverzifikaci jak po stránce složení energetického mixu, tak po stránce geografické, tj. odkud suroviny dovážejí - jako další způsob diverzifikace energetického mixu a to především skrze snížení závislosti na dovozu (Euroskop 2009).
42
Obdobně liberalizační úsilí a vytváření jednotného vnitřního je Komisí spojováno se zlepšením spolehlivosti energetických dodávek. Evropská Komise (2006, 2007b) opakovaně argumentovala, že liberalizovaný vnitřní energetický trh přispěje díky propojení národních trhů jak ke zlepšení energetických dodávek, tak k vytvoření adekvátního prostředí pro investice do infrastruktury. Častým argumentem v tomto ohledu je také přesvědčení, že fungující trh nejlépe pozná, kde je třeba investovat. V tomto ohledu však vyvstává otázka, zdali dosavadní způsob liberalizace skutečně přispívá k naplnění priority zlepšení a zabezpečení dodávek. Kritici současné podoby liberalizace energetického trhu EU (v českém prostředí např. ČPU 2006, 2010: 3-4) zmiňují, že unbundling díky nařízenému rozdělení vertikálně integrovaných národních společností zvyšuje nároky na komunikaci mezi jednotlivými hráči na trhu a obecně nepřispívá k vytvoření stabilního prostředí v plynárenství. Obdobně aktualizace Státní energetické koncepce (MPO 2010a) nedůvěřuje trhu v jeho schopnosti adekvátně ocenit rizika energetické bezpečnosti. Pro vyřešení této otázky, tj. do jaké míry liberalizace trhu se zemním plynem přispívá k naplnění zmiňovaných cílů, zde nemáme dostatečný prostor, nicméně jde bezesporu o zajímavé pole pro další výzkum. Jistým indikátorem nicméně může být, že již od Druhého strategického přezkumu (Evrospká Komise 2008) je tento předpoklad o vlivu liberalizace na rozvoj infrastruktury postupně opouštěn a stále častěji je zmiňována možnost spolufinancování výstavby energetické infrastruktury z veřejných peněz, aby bylo umožněno skutečné fungování vnitřního trhu a realizace dodávek v případě krize v duchu solidarity. Zcela jasně je pak tato možnost zmíněna ve Strategii 2020, Zprávě Priority energetických infrastruktur do roku 2020 i závěrech energetického summitu (Evropská Komise 2010a, Evropská Komise 2010e, European Council 2011) V realizaci dalších cílů, jež by přispěly k naplnění priority zabezpečení dodávek, jako je diversifikace dodavatelů a přepravních tras (Nabucco) a koordinace vnějších aktivit vůči třetím zemím (Rusko) zatím úsilí ze strany EU selhává, což je způsobeno zejména absencí vhodných nástrojů, vzhledem k tomu, že energetický mix či uzavírání smluv o dodávkách se třetími zeměmi jsou i nadále v kompetenci členských států. Na druhou stranu EU usiluje alespoň o monitoring těchto oblastí za účelem možnosti včasného varování. Legislativní akty upravující oblast bezpečnosti dodávek se tak omezují především na Nařízení o opatřeních na zajištění bezpečnosti dodávek zemního plynu, které je již přijato na základě čl. 194 SFEU a ukládá členským zemím povinnost usilovat o splnění kritéria N-1 a vypracování plánů pro stav nouze, a Nařízení Rady o povinnosti informovat Komisi o investičních projektech do energetické infrastruktury (EP a Rada EU 2010, Rada EU 2010). Shrnuto, energetická politika EU sleduje několik hlavních linií, které odpovídají míře komunitarizace dané oblasti a možnostem EU prosadit své cíle. První a velmi ambiciózní 43
linie je tvořena environmentálními opatřeními od redukce skleníkových plynů, přes větší účinnost a úspory až po podporu rozvoje podílu OZE na energetickém mixu. Opatření jako klimaticko-energetický balík představují do značné míry vlajkovou loď aktivit EU v energetice. To je dáno nejen popularitou tzv. zelené energie, ale také pojímáním OZE jako základu budoucí evropské konkurenceschopnosti (rozvoj nových technologií) a snížením závislosti na dovozu, čímž jsou plněny i cíle konkurenceschopnosti a bezpečnosti. Z hlediska zemního plynu je však důležitější druhá linie zaměřená na liberalizační úsilí v oblasti elektřiny a zejména zemního plynu, která usiluje o vytvoření vnitřního trhu, který by přispěl k větší konkurenceschopnosti, zajistil nejnižší možné ceny a přispěl též ke spolehlivosti dodávek energií. V rámci této linie je pak patrný určitý posun od důrazu na stanovení pravidel pro přístup na trh a unbundlingu národních monopolů, čehož bylo téměř - minimálně v legislativní rovině – dosaženo, k většímu důrazu na budování patřičné infrastruktury, která by skutečné fungování vnitřního trhu reálně umožnila. Opatření věnovaná bezpečnosti a stabilitě dodávek pak představují nejméně rozvinutou prioritní oblast, což je dáno především tím, že určité pravomoci zde byly EU přiznány teprve v rámci přijetí Lisabonské smlouvy. Nicméně i v této oblasti je možné sledovat postupně se rozvíjející snahu o konkrétní (legislativní) opatření, jež mají přispět k větší bezpečnosti dodávek zemního plynu. Nicméně i tentokrát se tak děje v souvislosti s vnitřním trhem a ochranou ŽP, tj. oblastmi vymezených pro aktivity EU Lisabonskou smlouvou.
44
Kapitola 4: Zájmy české vlády v oblasti zemního plynu Podobně jako ve zbytku Evropy i v České republice se po roce 2000 dostala energetická bezpečnost a energetická politika obecně do centra zájmu. Bezpečnostní strategie ČR z roku 2003 zmiňuje potřebu „zajišťovat diverzifikaci zdrojů a přepravních tras strategických surovin“ a nutnost „minimalizovat dopady na ekonomiku při výkyvu dodávek strategických surovin“ (Vláda ČR 2003: 17). Námi sledovaná oblast zemního plynu se však do centra zájmu dostala dokonce ještě dříve v souvislosti s privatizací plynárenského průmyslu a prodeji klíčových podniků německému koncernu RWE (srovnej Zajíček 2002). Bezpečností aspekty energetiky dále získaly na významu v důsledku energetických krizí, které se ČR přímo či nepřímo dotýkaly, až již to byl rusko-ukrajinský spor z roku 2006 o dodávky plynu, spor Misku a Moskvy o dodávky ropy z roku 2007, značně kontroverzní pokles dodávek ropy do samotné ČR důsledku údajných technických problémů v roce 2008 či přerušení dodávek zemního plynu v lednu 2009 v důsledku dalšího ruskoukrajinského sporu. Svou roli sehrálo i české předsednictví v Radě EU a stanovení energeticky jako jedné z klíčových priorit. V souladu s tezí, kterou jsme si stanovili v úvodu práce, se v rámci této kapitoly zaměříme na zájmy Vlády ČR v oblasti energetické bezpečnosti a energetické politiky obecně, abychom je mohli následně porovnat s energetickou politikou na úrovni EU. Primárním předmětem našeho zájmu přitom bude opět oblast týkající se zemního plynu. Otázkou může být, proč se soustředíme právě na zájmy reprezentované vládou a pomíjíme jiné aktéry, kteří se mohou podílet na formování energetické politiky v ČR, jako je například zmiňovaná společnost RWE a další soukromé subjekty působící v oblasti plynárenství či různé nevládní organizace, které se také výrazně angažují v otázkách energetiky. Hlavní důvody, které nás k tomuto rozhodnutí vedly, spočívají především v povaze a způsobu utváření energetické politiky na národní i evropské úrovni. Předně, podle evropské směrnice o společných pravidlech pro vnitřní trh se zemním plynem z roku 200353 je zabezpečení dodávek plynu koncovým uživatelům pojímáno jako veřejná služba, za jejíž zabezpečení je zodpovědná veřejná autorita, tj. stát.54 Druhým důvodem je samotná povaha energetické politiky na úrovni EU, kde řada oblastí, jež se týkají složení energetického mixu, finančních otázek a řešení bezpečnostních a krizových situací, spadá do kompetence národních států, tj. případné řešení na úrovni EU je věcí
53
Tzv. „druhá plynová směrnice“ (srov. Evropský parlament a Rada 2003). Směrnice o bezpečnosti dodávek označuje zajištění veřejní služby za společný úkol plynárenských společností a státu (srov. EP a Rada EU 2010: článek 3). 54
45
dohody představitelů národních států.55 Výrazné intergovernmentální pojetí energetické politiky na úrovni EU se rovněž projevuje v iniciační roli, kterou disponují summity čelných představitelů národních států.56 Konečně posledním důvodem, který nás vede k preferenci vlády jako klíčového aktéra v české energetické politice týkající se zemního plynu, je skutečnost, že samotné nastolení tématu energetické bezpečnosti v českém prostředí bylo do značné míry spojeno s aktivitou vlády a jejích konkrétních členů (např. Alexandra Vondry) zejména v souvislosti s přípravou českého předsednictví a vytvářením jeho klíčových programových priorit (srovnej Hynek – Střítecký 2010: 80 – 101). Na základě těchto argumentů se proto domníváme, že v otázce formulace zájmů na úrovni členského státu a zejména následné možnosti jejich prosazení je vláda nejrelevantnějším – i když ne jediným – aktérem působícím v dané oblasti energetické politiky.
4.1 Energetická závislost České republiky Energetická závislost České republiky je ve srovnání s evropským průměrem relativně nízká. Zatímco energetická závislost EU jako celku se pohybuje nad 50 %, v případě České republiky se závislost na dovozu energetických surovin dlouhodobě pohybuje pod tímto evropským průměrem.57 Svou roli na tom má přetrvávající důraz na využívání domácích zdrojů energie, což v podmínkách ČR znamená zejména využívání uhlí, které stále hraje v energetickém mixu dominantní roli, jak je patrné z Grafu 2.
55
Srovnej Kapitolu 3.7 o ukotvení energetické politiky v primárním právu. Srovnej kapitolu 3.5.6 věnovanou summitu členských států EU, který přijal stanovisko k navržené strategii Komise. 57 Závislost EU-27 na importu energetických surovin byla 52,3 % v roce 2005 a 53,1 % v roce 2007 (Evropská komise 2007c: 56; 2010d: 30). 56
46
Graf 2.
Složení energetického mixu ČR v roce 2008.
Zdroj: IEA 2010: 4. Zpráva Nezávislé odborné komise pro posouzení energetických potřeb České republiky v dlouhodobém časovém horizontu z roku 2008 uvádí, že energetická závislost ČR dosahuje zhruba 42 % domácí spotřeby a v případě výroby elektrické energie dokonce pouze 38 % (2008: 13, 223). Poslední aktualizace Státní energetické koncepce z roku 2010 pak uvádí energetickou závislost ČR těsně pod 50 % (MPO 2010: 90). Rozdělení energetické závislosti mezi jednotlivé složky energetického mixu ČR však není rovnoměrné. V případě ropy a zemního plynu je závislost na dovozu téměř 100%, zatímco uhlí a OZE představují domácí zdroje. Diskutabilní je vnímání jaderné energetiky, která je někdy řazena mezi domácí zdroje (možnost vytvoření dlouhodobých zásob paliva doplněné o možnosti domácí těžby), jindy je počítána mezi importované suroviny.58 Největší výzvu pro energetickou bezpečnost ČR však představuje právě postupný růst energetické závislosti. Narůst je patrný nejen z přehledu již existujících dokumentů, které zachycují současný stav, ale počítají s ním i všechny modelové scénáře do budoucna uvedené v dokumentech týkajících se vývoje české energetiky (srovnej SEK 2004, SEK
58
Například SEK 2010 uvádí dva možné výpočty energetické závislosti, z nichž jeden zahrnuje jaderné palivo a druhý nikoliv (MPO 2010: 90). Podobně např. Alexandr Vondra (2007: 51) hovoří o energetické závislosti ve výši 35%, což však představuje pouze součet podílu ropy a zemního plynu v energetickém mixu.
47
2010, Zpráva Nezávislé komise …).59 Předpokládaný nárůst energetické závislosti podle zprávy tzv. Pačesovy komise je uveden v následující Tabulce 3. Tabulka 3.
Dovozní energetická závislost České republiky.
Dovozní energetická závislost
2003
2005
2010
2015
2020
2025
2030
2035
2040
2045
2050
39,6%
42,7%
52,4%
60,1 %
63,1 %
69,7 %
75,4 %
80,5 %
80,3 %
79,6 %
77,7 %
Zdroj: Zpráva Nezávislé odborné komise pro posouzení energetických potřeb České republiky v dlouhodobém časovém horizontu 2008: 249.
Hlavní příčinnou rostoucí energetické závislosti je postupný pokles role uhlí v energetickém mixu a jeho postupné nahrazování jinými energetickými zdroji, mezi něž se řadí zemní plyn, jaderná energetika a OZE. Vyjma OZE však všechny zbývající varianty zvyšují dovozní energetickou závislost České republiky, přičemž zejména v případě zemního plynu je nutné pečlivě zvažovat nárůst spotřeby i z hlediska energetické bezpečnosti.60
4.2 Spotřeba, využití a zajištění dodávek zemního plynu v České republice Spotřeba zemního plynu v České republice se od poloviny 90. let minulého století stabilně pohybuje v rozmezí mezi 8 – 10 mld. metrů krychlových61 (IEA 2010: 2; MPO 2010b: 6; MZV 2007: 4). Zemní plyn tak pokrývá přibližně 16 % celkové domácí spotřeby energií (srovnej Graf 2). Ačkoliv je toto číslo nižší, než je běžné v západní Evropě, nejde o zanedbatelný podíl a zemní plyn má v energetickém mixu ČR své pevné místo.62 Zemní plyn je v České republice využíván zejména jako zdroj pro výrobu tepla (vytápění, ohřev) a to jak v průmyslu, tak i domácnostech. Dále je používán pro výrobu elektrické energie, kde slouží zejména k pokrytí zvýšené poptávky po elektřině v době tzv. špiček, představuje ideální palivo pro kogenerační jednotky (společná výroba elektřiny a tepla) a 59
Konkrétní čísla odhadované úrovně energetické závislosti se v rámci jednotlivých dokumentů mírně odlišují (zejména s prodlužujícím se časem predikce) nicméně základní trend růstu energetické závislosti je ve všech případech totožný. 60 Jak již bylo uvedeno výše, v případě jaderného paliva (uranu) je možné vytvořit i několikaleté zásoby, což v případě plynu neplatí. Ropa se v rámci ČR používá téměř výlučně v sektoru dopravy a chemické výroby. Díky tomu je v diskusi o nahrazování uhlí mimo hru. 61 Podle statistik Mezinárodní energetické agentury byla celková spotřeba zemního plynu za rok 2008 8,687 3 3 mld. m . Domácí těžba přitom pokrývala 116 mld. m , tj. cca 1,3 % celkové spotřeby. Zbytek domácí spotřeby pokrývá dovoz (IEA 2010: 2, 13). 62 V roce 2007 tvořil zemní plyn 23,9 % energetického mixu EU-27 (Evropská komise 2010d: 29).
48
své uplatnění má i v dopravě (pohon vozidel na CNG) nebo pohonu stacionárních motorů a turbin (srovnej ČPÚ 2006: 16). Z hlediska celkové spotřeby nachází zemní plyn největší uplatnění v průmyslu, domácnostech a při výrobě elektrické energie.63 Vzájemný podíl jednotlivých složek v rámci celkové spotřeby v dlouhodobém horizontu pak přehledně ukazuje Tabulka 4 a Graf 3. Tabulka 4.
Celková spotřeba zemního plynu v ČR v rámci jednotlivých sektorů
Zdroj: IEA 2010: 2. Graf 3.
Celková spotřeba zemního plynu v ČR v rámci jednotlivých sektorů - graf
Zdroj: IEA 2010: 13. Denní spotřeba zemního plynu kolísá v závislosti na ročním období. V letním období je spotřeba výrazně nižší (nejnižší zaznamenaný odběr byl 7,7 mil. m3) než je tomu 63
Ačkoliv představuje výroba elektřiny třetí největší oblast využití zemního plynu (celkem 11,6 % v roce 2008), tvoří takto vyrobená elektřina pouze 4 % celkové produkce elektřiny v ČR (IEA 2010: 4,13). Relativně malý podíl zemního plynu vychází ze dvou hlavních důvodů. Prvním je dlouhodobý důraz na využívání domácích zdrojů a jádra při výrobě elektrické energie. Druhý spočívá ve skutečnosti, že zemní plyn se díky své snadní regulovatelnosti (a rovněž relativně vysoké provozní ceně v porovnání s dalšími zdroji) používá pouze pro vykrytí denních „špiček“ s maximální spotřebou.
49
v průběhu zimního období, kdy se spotřeba pohybuje v rozmezí 30 – 50 mil. m3 v závislosti na aktuální teplotě (IEA 2010: 14). Nejvyšší zaznamenaná denní spotřeba dosáhla výše 67,6 mil. m3 zemního plynu.64 Porovnáme-li denní minimum a maximum, zjistíme, že zimní odběr může 8,7 krát převýšit letní spotřebu. Vzhledem k tomu, že dodávky zemního plynu jsou po celý rok víceméně stejně vysoké, jsou tyto sezónní výkyvy spotřeby regulovány pomocí zásobníků zemního plynu.65 V letních měsících, kdy je spotřeba nižší, se nevyužitý zemní plyn ukládá právě do podzemních zásobníků. V zimních měsících se pak tento uskladněný plyn používá k pokrytí zvýšené poptávky.
4.2.1 Dovoz zemního plynu Vzhledem k minimální domácí produkci, je drtivá většina domácí spotřeby zemního plynu v ČR pokrývána z dovozu. Vzhledem ke skutečnosti, že přes Českou republiku prochází tranzitní plynovod Bratrství, s jehož pomocí jsou realizovány dodávky zemního plynu z území Ruska do západní Evropy, představovaly dodávky ze SSSR a posléze Ruské federace hlavní a dlouhou dobu i jediný způsob pokrytí domácí spotřeby. Tento ruský monopol na dodávky zemního plynu byl v průběhu 90. let narušen připojením České republiky na německou transportní sít a uzavřením kontraktu na dodávky zemního plynu s Norskem.66 V současné době jsou tak dodávky zemního plynu v dlouhodobém průměru zajištěny přibližně ze 75 % Ruskem a z 25 % Norskem67, přičemž v případě obou kontraktů existují určité rezervy, které umožňují v případě potřeby navýšit množství odebíraného plynu (srovnej ČPU 2006: 16; Kratochvíl, Kuchyňková 2009: 71 a Graf 5). V běžném provozu se však norský plyn, který má vyšší výhřevnost způsobenou odlišným složením a pro použití v české distribuční síti se musí „ředit“ ruským plynem, fyzicky na území ČR nedostává, ale směňuje se na základě swapového obchodu za odpovídající množství ruského plynu určeného pro západoevropské trhy (MZV 2007: 4).68 Přesto tato diversifikace dodávek zemního plynu v 90. letech výrazně přispěla k posílení energetické bezpečnosti ČR v oblasti zemního plynu. Grafické znázornění zajištění dodávek zemního plynu je uvedeno níže. Graf 4 znázorňuje celkový dovoz zemního plynu a podíl jednotlivých dodavatelům zatímco Graf 5 udává konkrétní zajištění dodávek v roce 64
Tohoto maxima bylo dosaženo v lednu 2006 při denní teplotě -16,6 stupňů celsia (IEA 2010: 14; ČPU ) K zásobníkům zemního plynu podrobněji níže uvedená kapitola 4.2.3. 66 Vzhledem k existenci transportního plynovodu Bratrství existovalo napojení na německou plynovou síť již dříve, avšak pouze ve směru východ – západ. Úpravy sítě v 90. letech umožnily obousměrné propojení a možnost dodávat plyn i ve směru západ – východ, tj. možnost fyzicky přepravit norský plyn na území ČR. 67 Podíl norského plynu byl 22% v roce 2008 (IEA 2010: 14). V roce 2009 se do struktury dodávek zemního plynu výrazně promítl rusko-ukrajinský spor a zastavení dodávek skrze plynovod Bratrství. Podíl na zajištění dodávek tak byl 58,8 % z Ruské federace; 34,6 % z Norska a 6 % bylo pokryto nákupem plynu na německém spotovém trhu (MPO 2010b: 4). 68 V případě nutnosti však je možné norský plyn fyzicky dopravit na území České republiky. Obrácený transportní směr byl úspěšně otestován v průběhu lednové plynové krize v roce 2009, kdy k nám veškerý zemní plyn (včetně ruských dodávek realizovaných skrze Jamal) přicházel přes Německé území (srovnej MPO 2010b: 5 a níže uvedené Schéma 3 v kapitole 4.2.2). 65
50
2006 včetně smluvně dané kapacity, o níž je možné dodávky v případě potřeby navýšit a to jak na ruské, tak norské straně. Graf 4.
Dodávky zemního plynu do ČR podle země původu
Zdroj: IEA 2010: 14. Graf 5.
Dodávky zemního plynu do ČR v roce 2006: zajištění a volné kapacity
Zdroj: ČPU 2006: 16.
4.2.2 Infrastruktura Páteří plynové infrastruktury je transportní plynovod Bratrství, který byl uveden do provozu koncem 60. let minulého století.69 Kromě pokrytí české spotřeby plynovod zajišťuje také transport dalších cca 30 mld. m3 ruského plynu na západní trhy. Společně s plynovodem Jamal I70, který prochází Běloruskem a Polskem, jde o hlavní transportní cestu ruského plynu na trhy v západní Evropě, což přispívá k významné pozici ČR jako 69
V roce 1967 začaly dodávky do Československa, v roce 1972 začal fungovat jako tranzitní plynovod do západní Evropy (Kratochvíl, Kuchyňková 2009: 71; Historie plynárenství [nedatováno]). 70 3 Kapacita plynovodu Jamal je 32,3 mld. m (Yamal-Europe Gas Pipeline Technical Specifications [nedatováno]).
51
transportní země. Vzhledem k probíhající výstavbě plynovodu Nord Stream, který spojí Rusko s jeho nejvýznamnějším evropským odběratel Německem, však bude význam plynovodu Bratrství a tím pádem i role České republiky, jakožto důležité transportní země, pravděpodobně upadat.71 Důvodem je skutečnost, že Nord Stream obchází všechny tranzitní země, což z něj činní preferovanou transportní cestu jak pro Německo, tak i Rusko. Jedním ze způsobů, jak zachovat alespoň určitý tranzitní potenciál ČR je plánová výstavba nové plynovodu Gazela s kapacitou 30 mld. m3, který bude s pomocí plynovodu Opal napojen přímo na Nord Stream a jeho hlavním cílem bude transport zemního plynu z Nord Streamu ze severní části Německa do jižní (srovnej Net4Gas [nedatováno]).72 Nicméně význam ČR jako transportní země je v případě Gazely, která bude sloužit k přepravě plynu ze severního Německa do jeho jižní části, mnohem nižší než je tomu v případě Bratrství. Mapa 1.
Trasa plynovodu Gazela
Zdroj: lidovky.cz: 2010. Dalším záměrem, který má podobně jako Gazela potenciál zachovat roli České republiky jako transportní země, je zamýšlené propojení s Polskem (Net4Gas 2010: 7). Propojení 71
3
Transportní kapacita Nord Stream bude 55 mld. m , což je více než v případě Bratrství i Jamalu I. Vzhledem k omezenému množství plynu, který Ruská federace může exportovat se v případě plného využití plynovodu Nord Stream, nevyhnutelně dostaví pokles objemu plynu přepravovaného skrze Bratrství a Jamal. 72 Výstavba plynovodu začala v říjnu 2010. Dokončena by měla být v roce 2012 (MPO 2010, IEA 2010: 15).
52
s Polskem umožní transport zemního plynu v ose sever – jih, což je z hlediska vzájemného propojení plynové sítě ve střední Evropě žádoucí alternativa vůči stávajícím transportním trasám, jež jsou budovány v ose východ – západ. Navíc jde o základním předpoklad pro případné napojení ČR na LNG terminál Świnojuśce v Polsku. Shrnuto, páteřní transportní síť, která je znázorněna na Schématu 1, disponuje celkem třemi hraničními předávacími stancemi (Lanžhot, Hora sv. Kateřiny a Waidhaus) a díky možnosti obousměrné přepravy plynu, tj. ve směru východ – západ i západ – východ, umožňuje realizaci dodávek zemního plnu jak ze strany Ruské federace, tak i Norska a potencionálně i dalších zdrojů (srovnej Schéma 2). To se pozitivně projevuje i v úspěšném naplnění kritéria o bezpečnosti dodávek N-1, které je pro rok 2011 podle propočtů Net4Gas splněno na 159,7 % (Net4Gas 2010: 17-18). Kromě páteřní tranzitní sítě, která je ve vlastnictví a správě společnosti Net4Gas, existuje v ČR ještě hustá síť regionálních distribučních sítí, jež jsou vlastněny a provozovány regionálními distributory plynu.73
73
K vlastnické struktuře českého plynárenství více kapitola 4.2.4.
53
Schéma 2.
Schéma transportní sítě plynovodů v ČR
Zdroj: IEA 2010: 15.
Schéma 3.
Zásobování ČR v době rusko-ukrajinské plynové krize (12. leden 2009)
Zdroj: MPO 2010b: 5. 54
4.2.3 Zásobníky Podzemní zásobníky zemního plynu jsou nedílnou součástí plynárenské infrastruktury. Zásobníky umožňují nejen regulaci výkyvů v rámci sezónní spotřeby, ale rovněž slouží jako strategická rezerva pro případ přerušení dodávek. ČR patří v rámci kapacity zásob zemního plynu k evropské špičce. Celková kapacita všech zásobníků je 2,9 mld. metrů krychlových, což je přibližně jedna třetina celkové roční spotřeby. Maximální kombinovaná produkce všech zásobníků pak činí 56,2 mil. m3 zemního plynu za den. To umožňuje pokrytí celkové denní spotřeby ČR po většinu roku (IEA 2010: 15). Přehled kapacity a denní produkce jednotlivých zásobníků nabízí Tabulka 5. Tabulka 5.
Zásobníky zemního plynu v České republice
Zdroj: IEA 2010: 16. Do budoucna je plánované navýšení celkové kapacity vybudováním celkem třech nových zásobníků (Třanovice – 290 mil. m3, Tvrdonice – 255 mil. m3 a Uhřice – 80 mil. m3). Celková kapacita podzemních zásobníků tak dosáhne 3,5 mld. m3 a dostupná denní produkce se zvýší na 65,6 mil. m3, což je hodnota takřka totožná s dosavadní maximální denní spotřebou, která byla 67,6 mil. m3 za jeden den (IEA 2010: 17, Net4Gas 2010: 8).
4.2.4 Vlastnická struktura plynárenství Struktura českého plynárenství zaznamenala v posledních 20 letech značné změny vyvolané transformací, privatizací a konečně liberalizací celého odvětví. Původní Český 55
plynárenský podnik, který spravoval celé odvětví plynárenství jako jeden celek, byl k 1. lednu 1994 transformován do osmi regionálních plynárenských podniků, které zajišťovaly distribuci, a nové společnosti Transgas, která měla na starost import a transport zemního plynu. (ČPU [nedatováno]a). Tyto státní podniky byly následně v letech 2001 a 2002 privatizovány. Dominantní podíl v českém plynárenství získala německá společnost RWE Gas AG74, která získala společnost Transgas (nově RWE Transgas) a také většinové podíly ve většině regionálních distribučních společností.75 Menší podíl na českém plynárenství získala také společnost E.ON (Jihočeská plynárenská) a Pražská plynárenská, která získala dominantní podíl v hlavním městě. (ČPU 2006: 9-11, RWE [nedatováno]). Poslední změna ve struktuře českého plynárenství nastala v souvislosti s liberalizací trhu s plynem a tzv. unbundlingem. Požadavky evropské legislativy vedly k rozdělení distribučních a obchodních aktivit aktérů působících v oblasti plynárenství. Následkem tohoto opatření se jednotlivé společnosti, které dříve zajišťovaly jak obchod, tak i distribuci zemního plynu, rozdělily na samostatné distribuční a obchodní subjekty. Skupina RWE se navíc vnitřně reorganizovala, což učinilo situaci v českém plynárenství pro vnějšího pozorovatele ještě nepřehlednější. Pro přehlednost uvádíme vlastnickou strukturu subjektů působících v českém plynárenství včetně vykonávaných aktivit v níže v Tabulce 6. Otázkou zůstává nakolik je toto uspořádání trvalé vzhledem k pokračující liberalizaci celého odvětví, vstupu nových společností na trh se zemním plynem76 a implementaci tzv. třetího energetického balíčku, který požaduje, aby byl aktuální stav v podobě legálního undundling, tj. samostatně působící společnosti, které mohou mít společného majitele, nahrazen vlastnickým unbudlingem, respektive jednou z jeho třech možných variant.77
74
Nyní působící pod názvem RWE East. RWE East je 100% vlastníkem podniků RWE v ČR. Šlo o podniky Západočeská plynárenská, Severočeská plynárenská, Východočeská plynárenská, Středočeská plynárenská, Severomoravská plynárenská a Jihomoravská plynárenská. 76 Reálná situace v českém plynárenství je složitější než uvádí Tabulka 6, která zachycuje pouze hlavní aktéry na trhu. Celkový počet registrovaných společností obchodujících se zemním plynem je totiž mnohem vyšší a v roce 2009 dosáhl počtu 105 (MPO 2010b: 15). To samozřejmě ovlivňuje celkovou podobu trhu se zemním plynem v ČR. V důsledku liberalizace tak například podíl společnosti RWE Transgas na celkové výši importovaného zemního plynu do ČR klesl pod 90 % (aktuálně 87,66 % pro rok 2009). Import zbylého množství zemního plynu zajišťují v rámci svých obchodních aktivit společnosti VEMEX (8,54 %), Lumius (1,07 %) a další, jejichž podíl je však zanedbatelný (MPO 2010b: 8). Obdobně komplikovaná situace je i v oblasti distribuce. Zatímco distribuci zemního plynu na regionální úrovni (tj. více než 90 000 odběrných míst) zajišťovalo v roce 2009 celkem 6 subjektů (viz Tabulka 7), na lokální úrovni jich bylo již 73 (srov. MPO 2010b: 13-14). 77 Pro tři možné varianty unbundlingu srovnej Kapitolu 3.6.1. ČR nakonec zvolila variantu nezávislého provozovatele přenosové soustavy (ITO). 75
56
Tabulka 6.
Vlastnická struktura českého plynárenství (stav v dubnu 2011) Společnost
Oblast působení
Skupina RWE RWE Transgas
import zemního plynu, obchod provozovatel přepravní plynárenské soustavy v České republice (mezinárodní a vnitrostátní přeprava) podzemí zásobníky zemního plynu
Net4Gas (dříve RWE Transgas net) RWE Gas Storage RWE Energie (dříve Západočeská plynárenská, Středočeská plynárenská a Severočeská plynárenská)
obchod se zemním plynem
RWE GasNet (dříve STP Net, SČP Net a ZČP Net)
distribuce zemního plynu
Východočeská plynárenská
obchod se zemním plynem
VČP Net
distribuce zemního plynu
Severomoravská plynárenská
obchod se zemním plynem
SMP Net
distribuce zemního plynu
Jihomoravská plynárenská
obchod se zemním plynem
JMP Net
distribuce zemního plynu Skupina E.ON
E.ON Energie
obchod se zemním plynem
E.ON Distribuce
distribuce zemního plynu
Pražská plynárenská Pražská plynárenská
obchod se zemním plynem
Pražská plynárenská distribuce
distribuce zemního plynu
Zdroj: RWE [nedatováno], Net4Gas [nedatováno], ČPU [nedatováno]b.
4.2.5 Shrnutí a vize do budoucna Z hlediska energetické bezpečnosti není situace České republiky v oblasti zemního plynu špatná. Zemní plyn má v energetickém mixu své pevné místo avšak závislost na tomto zdroji není nijak vysoká vzhledem k tomu, že úroveň využití zemního plynu je pod evropským průměrem. Existence paralelních kontraktů na dodávky zemního plynu s Ruskem a Norskem zajišťuje jistou míru diversifikace dodavatelů. Vícenásobné napojení infrastruktury na plynové sítě sousedních zemí a možnost transportu plynu v obou směrech (východ – západ i západ – 57
východ) umožňuje realizovat dodávky do ČR z východního i západního směru. To nutně neznamená, že vždy půjde o plyn z odlišných zdrojů, ale možnost dopravit do ČR ruský zemní plyn alternativní trasou skrze Jamal (a výhledově i Nord Stream) skrze Německo hraje významnou roli v případě problémů s dodávkami skrze Bratrství. Předpokládaný pokles významu Bratrství v důsledku přímého propojení Ruska a SRN pomocí podmořského plynovodu bude částečně kompenzován probíhající výstavbou plynovodu Gazela, který bude transportovat zemní plyn z Nord Streamu do jižního Německa. Gazela tedy přispěje k zachování určité míry významu ČR jako transportní země, i když nutno podotknout, že v případě Gazely se jedná z hlediska ČR především diversifikaci přepravních cest, nikoliv geografickou diversifikaci dodavatelů. Tímto potenciálem, tj. přivedením plynu z neruských zdrojů, naopak může disponovat zamýšlené severojižní propojení s Polskem, které je nezbytnou podmínkou pro jakékoliv úvahy o případných dodávkách zemního plynu skrze LNG terminál na polském pobřeží. Kromě infrastruktury přispívají k dobrému postavení České republiky z hlediska energetické bezpečnosti také podzemní zásobníky, jejichž kapacita je v poměru k celkové roční spotřebě ČR jedna nejvyšších v Evropě a dosahuje přibližně jedné třetiny celkové roční spotřeby. Z pohledu státní správy může být hlavním problematickým aspektem při zajištění energetické bezpečnosti privátní vlastnictví celého plynárenství, což má vliv na dostupnost informací či otázku využití zemního plynu z podzemních zásobníků pro potřeby ČR v případě krize. Na druhou stranu plynárenství patří k silně regulovaným odvětvím se silnou rolí státu. Plynárenské společnosti tak se státem v mnoha ohledech, které se týkají například plánovaných investic do infrastruktury, úzce spolupracují.78 Do budoucna lze očekávat postupný mírný nárůst spotřeby zemního plynu způsobený zejména plánovaným nárůstem jeho využití v elektroenergetice.79 Povolovací procedura však náleží do pravomoci státu80, který opakovaně deklaroval snahu udržet podíl zemního plynu na energetickém mixu do 20 %.81 Na tento a další záměry vlády se podrobněji podíváme v následující kapitole.
78
Příkladem může být Desetiletý plán rozvoje přepravní soustavy v České republice 2011 – 2020 vytvořený společností NET4GAS v souladu s ustanovením čl. 22 Směrnice 2009/73/EC, jež je klíčovou součástí třetího energetického balíčku. 79 Viz plánovaný záměr připojit celkem 5 nových plynových elektráren do roku 2020 (Net4Gas 2010: 6 – 7). 80 V důsledku implementace tzv. třetího energetického balíčku do českého právního pořádku bude výstavba všech nových elektráren s výkonem nad 1 MW podléhat nutnosti souhlasu ze strany Ministerstva průmyslu a obchodu (Hospodářské noviny 2011b: 14). 81 Srovnej MP0 2004, 2010a a kapitolu 4.3 v této práci.
58
4.3 Vize a zájmy české vlády v oblasti zemního plynu Vláda své dlouhodobé cíle, priority a vize v oblasti energetiky předkládá převážně ve formě strategických dokumentů.82 V této kapitole prozkoumáme relevantní dokumenty, které se přímo zabývají dlouhodobou koncepcí energetiky (MPO 2004, 2010a), nebo se energetiky dotýkají v rámci obecnějších témat, jako je zajištění bezpečnosti státu (Vláda ČR 2003, MZV 2007). Výběr dokumentů rovněž odráží skutečnost, že na formulaci cílů a priorit energetické politiky se – zejména v otázce bezpečnosti a spolehlivosti dodávek – podílí kromě MPO, které má tuto agendu takříkajíc v popisu práce, také MZV. Zapojení MZV vypovídá o mezinárodním rozměru energetických otázek a nejen směrem k rovině EU, ale i dalším aktérům v mezinárodním prostředí.83 Z hlediska časového období se zaměříme na vývoj po roce 2000, kdy se energetika a otázky s ní spojené dostaly do popředí zájmu nejen v České republice, ale i globálně.84
4.3.1 Bezpečnostní strategie České republiky Prvním dokumentem v námi sledovaném období, který zmiňoval energetiku – a to především v kontextu energetické bezpečnosti – byla Bezpečnostní strategie České republiky z roku 2003 (Vláda ČR 2003). Energetika je zmíněna v kontextu hospodářské politiky a její role při zajišťování bezpečnosti státu. Dokument zdůrazňuje nebezpečí energetické závislosti na dodávkách energií „z hospodářsky nebo politicky nestabilních“ oblastí a zmiňuje potřebu diversifikace „zdrojů a přepravních tras strategických surovin“ (Vláda 2003: 17). Ačkoliv není v rámci Bezpečnostní strategie otázka energetické 82
V této kapitole přistupujeme k vládě jako k instituci, která představuje reprezentanta veřejného (státního) zájmu. Nebudeme se tedy primárně zabývat konkrétním vládním složením a vládu budeme chápat spíše jako „black box“, tj. aktéra, který artikuluje a reprezentuje určité zájmy v rámci dané problematiky. Takovéto pojímání vlády jako instituce bez ohledu na aktuální politické složení je v rámci zaměření této práce možné ze dvou důvodů. Za prvé, energetika je odvětvím, které objektivně vyžaduje dlouhodobý koncepční přístup přesahující délku volebního cyklu. Za druhé, energetika patří k několika málo oblastem, kde mezi relevantními politickými aktéry vyjma Strany zelených (SZ 2010) panuje shoda na hlavních prioritách budoucího směřování energetiky jako je důraz na domácí PEZ, rozvoj jaderné energetiky nebo v našem případě relevantní snaha o udržení nízkého podílu zemního plynu v energetickém mixu ČR (srovnej MPO 2004 a MPO 2010, které vznikly za odlišného složení vlád i programové dokumenty jednotlivých stran ODS 2010, TOP 09 2010, VV 2010, KDU-ČSL 2009, KSČM 2010). Na druhou stranu to však neznamená, že lze zcela rezignovat na konkrétní politické složení jednotlivých vlád. I přes shodu na obecných cílech energetické politiky zde existují rozdílné názory na jejich dosažení či odlišný názor a akcent na různá témata či energetiku samotnou (v řadě programů je zmíněna jen okrajově, případně vůbec jak je tomu ve volebním programu ČSSD pro rok 2010 (ČSSD 2010). Současná preference energetické bezpečnosti je rovněž do značné míry dílem politiky ODS a jejích představitelů (Alexandr Vondra), na druhou stranu levice proti tomuto směřování ani neprotestuje, ani nepředkládá vlastní alternativy (srov. Hynek – Střítecký 2010). Podobně - vzhledem k tomu, že od roku 2006 jsou u moci pravicové vlády v čele s ODS – nevíme, jak by na současný vývoj energetické politiky EU a jejích priorit reagovala levicová vláda v čele s ČSSD a jakou pozornost by otázkám energetiky a energetické bezpečnosti věnovala. 83 Ostatně i Václav Bartuška byl v roli zvláštního velvyslance České republiky pro otázky energetické bezpečnosti zaměstnancem MZV a nikoliv MPO (srovnej též Kapitolu 6.2). 84 V České republice se o energetice a energetické bezpečnosti začalo intenzivně diskutovat nejprve v souladu s privatizací (Zajíček 2002) a posléze i proměnou ruské energetické politiky a globálního nárůstu cen. Globální zájem o energetiku nastal v souvislosti s rostoucí poptávkou a následným růstem cen. V evropském kontextu navíc k rostoucímu zájmu o energetiku přispěl větší zájem o klimatické otázky a rovněž politika Ruské Federace (srovnej Kapitolu 1 v této práci).
59
bezpečnosti nijak obšírně rozvedena, již samotný fakt, že energetické bezpečnost je zmíněna v dokumentu pojednávajícím o opatřeních k zajištění bezpečnosti státu, svědčí o strategickém významu, který vláda přikládá otázce zabezpečení spolehlivých dodávek energetických surovin. Přehled 10.
Bezpečnostní strategie ČR – článek 81 81. Hospodářská politika rovněž sleduje minimalizaci závislosti ekonomiky ČR na dodávkách z hospodářsky nebo politicky nestabilních oblastí. K tomu je nezbytné: • zajišťovat diverzifikaci zdrojů a přepravních tras strategických surovin; • vhodně koncipovanou průmyslovou, energetickou a surovinovou politikou státu vytvořit podmínky pro snižování energetické a surovinové náročnosti českého hospodářství a zajišťovat účelné a ekonomicky výhodné využívání domácích prvotních energetických zdrojů; • včasnými preventivními opatřeními zajišťovat potravinovou bezpečnost a zásobování potravinami v krizových situacích; • minimalizovat dopady na ekonomiku při výkyvu dodávek strategických surovin;
• podporovat rozvoj obranné průmyslové základny a účast průmyslu na krytí potřeb ozbrojených sil, ozbrojených bezpečnostních sborů, záchranných sborů, záchranné služby a havarijní služby s důrazem na pružnost a schopnost rychle reagovat na měnící se bezpečnostní prostředí.
Zdroj: Vláda 2003: 17 (zvýrazněno autorem).
4.3.2 Státní energetická koncepce 2004 První dokumentem, který se komplexně věnoval energetice a jejímu rozvoji v horizontu do roku 2030 byla Státní energetické koncepce (SEK) z roku 2004 (MPO 2004). Hlavním smysl a účel SEK je v samotném dokumentu definován jako vyjádření „státní odpovědnosti za vytváření podmínek pro spolehlivé a dlouhodobě bezpečné dodávky energie za přijatelné ceny a za vytváření podmínek pro její efektivní využití, které nebudou ohrožovat životní prostředí a budou v souladu se zásadami udržitelného rozvoje“. Dosažení tohoto cíle je pak ze strany vlády realizováno skrze vytvoření adekvátního „legislativního rámce a pravidel pro chod a rozvoj energetického hospodářství“ (MPO 2004: 3).
60
Hlavní vize SEK 2004 tvoří celkem tři priority, mezi něž patří nezávislost, bezpečnost a udržitelný rozvoj (MPO 2004: 3 - 4).85 Na základě takto pojatých priorit jsou následně uvedeny i jednotlivé cíle SEK, kterých by mělo být dosaženo. Tyto cíle zahrnují, za prvé, maximalizaci energetické efektivnosti, kde SEK shledává velké rezervy. Druhým cílem je zajištění efektivní výše a struktury spotřeby prvotních energetických zdrojů. V rámci tohoto cíle je zmíněn jeden ze základních kamenů české energetiky, totiž důraz na adekvátní využití domácích primárních zdrojů energie (PEZ) (srov. MPO 2004: 5). V pořadí třetím cílem je zajištění maximální šetrnosti k životnímu prostředí a konečně čtvrtý cíl obsahuje závazek k dokončení transformace a liberalizace energetického hospodářství (MPO 2004: 4 – 7). Energetická závislost ČR, která činila v době vydání dokumentu 32% je vnímána jako relativně přijatelná, ačkoliv je zdůrazněna nevyváženost této závislosti u jednotlivých PEZ s poukazem na fakt, že v případě ropy, jádra a zemního plynu je závislost na dovozu téměř 100% (MPO 2004: 10). Do budoucna SEK předvídá postupný nárůst energetické závislosti až k 60 % v roce 2030. K tomu, aby energetické závislost byla udržena na nejnižší možné úrovni, SEK navrhuje maximální využití domácích PEZ včetně, přehodnocení územních těžebních limitů a jen mírný nárůst podílu dovážených surovin jako je ropa a zemní plyn. (MPO 2004: 10 – 11). S tím souvisí i tzv. referenční energetický scénář, který vytváří model plánované spotřeby jednotlivých PEZ a jejich podíl na energetickém mixu. SEK preferovaný scénář – tzv. „Zelený scénář – U“ – počítá s postupným ústupem uhlí z pozice dominantního zdroje energie a rostoucím podílem jaderné energie a do jisté míry i OZE. V případě zemního plynu je vzhledem k energetické bezpečnosti SEK počítá jen s minimálním nárůstem spotřeby oproti současnému stavu. Kompletní přehled podílu jednotlivých PEZ v energetickém mixu ČR, včetně podílu na výrobě elektřiny je uveden v následující Tabulce 7.
85
Kromě těchto dlouhodobých koncepčních cílů je část dokumentu věnována též dokončení procesu liberalizace v souvislosti se vstupem do Evropské unie a nutností adaptace na evropské acquis communitare v oblasti energetiky (MPO 2004: 17-20). V době přijetí SEK již na úrovni EU platila tzv. druhá plynová směrnice, která požadovala liberalizaci trhu s plynem (srovnej kapitola 3.6).
61
Tabulka 7.
Struktura spotřeby PEZ podle „Zeleného scénáře – U“ (SEK 2004) Podíly na spotřebě energetických zdrojů Stav v roce Tuhá paliva: - HU - ČU Plynná paliva: Kapalná paliva: Jaderné palivo: Obnovitelné zdroje:
2000 52,4% 36,6% 15,8% 18,9% 18,6% 8,9% 2,6%
2005 42,5% 29,3% 13,2% 21,6% 15,7% 16,5% 5,4%
2030 30,5% 20,8% 9,7% 20,6% 11,9% 20,9% 15,7%
Podíly na výrobě elektřiny Stav v roce Tuhá paliva: - HU - ČU Plynná paliva: Kapalná paliva: Jaderné palivo: Obnovitelné zdroje:
2000 70,5% 58,4% 12,1% 6,4% 2,2% 18,4% 2,3%
2005 55,5% 48,9% 6,6% 4,7% 1,1% 33,3% 5,3%
2030 36,8% 31,9% 4,9% 7,2% 0,4% 38,6% 16,9%
Zdroj: MPO 2004: 49.
4.3.3 Zajištění energetické bezpečnosti ČR, strategie a realizace hrozeb Bezpečnostním aspektům energetiky se věnoval dokument Zajištění energetické bezpečnosti ČR, strategie a realizace hrozeb předložený ministrem zahraničí na jednání Bezpečnostní rady státu v lednu 2007 (MVZ 2007, záznam z jednání pak Vláda 2007). Výchozím bodem celého dokumentu je reflexe měnící se situace v mezinárodních vztazích (větší soupeření o suroviny, (zne)užívání dodávek energií k realizaci politických cílů, přehled závislosti ČR na dodávkách surovin z Ruské federace86 a otázka spolehlivosti těchto dodávek)87. V rámci analýzy výchozí situace je dále zdůrazněn význam vztahů s transportními zeměmi a otázka podpory úsilí o diversifikace transportních tras, které slouží k zásobování ČR energetickými surovinami. V neposlední řadě je patřičná pozornost věnována rovněž aktuálními vývoji na úrovni EU, i když je zároveň zdůrazněna klíčová role státu ve stanovení energetického mixu a zajištění energetické bezpečnosti (MZV 2007: 1).
86
Zemní plyn 74 % roční spotřeby, 71 % ropy a 100 % uranu od roku 2010 (srov. MPO 2007: 1). Otázka spolehlivosti dodávek má dvě základní příčiny. Za prvé je zde otázka ruské schopnosti dostát svým závazkům z důvodu podcenění investic do nových těžebních polí a infrastruktury, které souvisí i s odmítáním působení zahraničích společností v Rusku. Druhým důvodem je deklarace energetické politiky jako nástroje k obnovení velmocenského postavení z roku 2005 (srov. MZV 2007: 1). 87
62
Energetická bezpečnost je pojímána jako „žádoucí stav, aby byly České republice, tedy státu, firmám i jednotlivým občanům, zajištěny stabilní dodávky surovin a elektrické energie za přijatelné ceny“ (MZV 2007: 2). Hlavním předpokladem k zajištění takto definované energetické bezpečnosti je „nebýt závislí ani v jednom segmentu strategických surovin jen na jednom zdroji“ (MZV 2007: 2). V kontextu energetické bezpečnosti ČR to s přihlédnutím k výše uvedeným faktům znamená nezvyšovat dále závislost na dodávkách ropy a zemního plynu na Rusku a naopak hledat alternativy, která by vedly ke snížení ruského podílu na dodávkách do ČR.88 Dalším řešením je dosažení „lepšího složení energetického mixu“ ČR, čímž je míněno zejména posílení jádra a využití (limitovaného) potencionálu OZE (MZV 2007: 2). V oblasti zemního plynu jev souvislosti s liberalizací zmíněn nástup nových společností (WINGAS a VEMEX), které zajišťují dodávky do ČR a snižují tak podíl dominantního dovozce RWE Transgas.89 Ačkoliv působení více dodavatelů v rámci jednoho trhu se na první pohled může zdát žádoucí z důvodu větší diversifikace importu, v realitě jde spíše o další bezpečnostní riziko, jež se týká obzvláště se společností VEMEX, která je skrze zahraniční společnosti ovládána ruským Gazpromem (MVZ 2007: 4). Tím je určen i zdroj plynu, který VEMEX dodává do ČR, čímž dochází k upevnění závislosti na Rusku, což je z pohledu energetické bezpečnosti nežádoucí stav. Nástup nových společností však není vnímán jako největší problém. Hlavní potencionální riziko je totiž spatřováno v soukromém vlastnictví celého plynárenství a z toho vyplývajících konsekvencí. Privatizace státního podniku Transgas sice byla spojena s určitým omezením vlastnických práv a společnost RWE tedy nemohla především prodat Transgas třetí straně, transferovat vlastnická práva či zrušit společnost, nicméně platnost těchto pravidel byla stanovena pouze do roku začátku roku 2010 (MZV 2007: 5). Od 1. ledna 2010 tedy může RWE prodat společnost RWE Transgas bez ohledu na stanovisko a zájmy české vlády. RWE Transgas je přitom smluvní stranou kontraktů na dodávky zemního plynu jak s Ruskem, tak i Norskem. Hlavní nebezpečí tedy spočívá v tom, že kdyby se Transgas dostal do ruských rukou, může pak případně zrušit kontrakt s Norskem a tím pádem ukončit diversifikaci dodávek ve prospěch plné závislosti na ruských dodávkách zemního plynu.90
88
To se týká i dodávek jaderného paliva z Ruska, i když zde je situace poněkud odlišná vzhledem k možnosti vytvoření dlouhodobých (v řádu let) zásob. Nicméně v případě výstavby dalších reaktorů je doporučeno použít západní technologii a tím i západní dodávky paliva. 89 Srovnej Kapitolu 4.2.4. 90 Třetí liberalizační balíček z roku 2009 nově zakazuje získávat vlastnické podíly ve společnostech působících v EU společnostmi ze zemí, které neumožňují reciproční vstup zahraniční kapitálu v rámci pravidel liberalizovaného trhu (tzv. klausule Gazprom). Rozhodující instituci v tomto ohledu představuje národní regulátor (v ČR je to ERÚ), který musí s případným prodejem souhlasit. Evropské instituce jsou pouze informovány.
63
Podobná situace panuje v oblasti zásobníků zemního plynu. Na rozdíl od ropy nedisponuje ČR žádnými strategickými zásobami zemního plynu (MZV 2007: 8). Ačkoliv celková kapacita zásobníků na českém území je v porovnání s roční spotřebou ČR jedna z nejvyšších v Evropě, veškeré tyto zásoby jsou opět v soukromém vlastnictví a tudíž mimo dosah rozhodování české vlády. Je zde tedy otázka, zdali by uskladněný plyn byl v případě krize použit pro potřeby ČR. Ohledy na energetickou bezpečnost ČR jsou také hlavním důvodem, proč se předkládaná Zpráva staví negativně k významnějšímu nárůstu podílu zemního plynu na výrobě elektřiny v České republice, ačkoliv zemní plyn představuje v mnoha ohledech ideální (i když cenově relativně nákladné v porovnání s ostatními PEZ) palivo jak pro výrobu elektrické energie, tak i tzv. kogeneraci.91 MVZ nicméně ve zprávě argumentuje, že na „další rozvoj české energetiky je […] nutné pohlížet i z pohledu bezpečnostního, ne jen úzce odborného“ (MZV 2007: 7). Na rozdíl od výše nastíněných potencionálních problémů a hrozeb však v této oblasti vláda může jednat a skrze povolování výstavby a připojení nových elektráren regulovat podíl zemního plynu na výrobě elektřiny. Očekávaný pokles významu Bratrství jako tranzitního plynovodu představuje další komplikaci. I když z hlediska postavení ČR jako tranzitní země je možné pokles významu Bratrství částečně kompenzovat skrze realizaci plynovodu Gazela, z hlediska koncových zákazníků se pravděpodobně negativně projeví pokles poplatků za transport plynu, zatímco náklady na údržbu plynovodu zůstanou ve stejné výši. Tento pokles příjmů při zachování nákladů na údržbu se může negativně promítnout na účtech koncových zákazníků (MZV 2007: 12). Podrobně rozebrána je i situace v energetice na úrovni EU. Hlavním problémem evropské energetické politiky je podle Zprávy skutečnost, že EU málo zohledňuje energetickou bezpečnost a stále se primárně soustředí na „úspory, technologické inovace, rozvoj využívání obnovitelných zdrojů, konkurenceschopnost, liberalizaci trhu, udržitelnou energetiku. (Toto vše také s velkým ohledem na problém globálního oteplování.) O rizicích, spojených se závislostí EU na jediném dodavateli uhlovodíkových paliv, se uvnitř EU zatím hovoří, žádné návrhy řešení [však] nebyly dosud předloženy“ (MZV 2007: 13 – 14). Tento citát velmi dobře vystihuje hlavní výhrady vůči energetické politice EU, kde navzdory snahám Evropské Komise Rusko stále odmítá akceptovat Energetickou chartu a další návrhy Komise a namísto toho udržuje nadstandardní bilaterální vztahy s důležitými členskými státy EU jako je Německo.92
91
Společná výroba elektřiny a tepla. Na těchto privilegovaných vztazích však mají zájem i samotné velké členské státy EU, které nezřídka bojkotují snahy o společný evropský postoj. 92
64
Shrnuto, hlavní problém, kterému ČR čelí v oblasti energetiky, je příliš velká závislost na jednom dodavateli a v případě zemního plynu i jedné transportní trase. Situaci navíc komplikuje i dominantní postavení soukromé společnosti RWE Transgas, která je smluvní stranou obou hlavních kontraktů na dodávky plynu, což dále zvyšuje hrozbu energetické bezpečnosti v případě, že by se tato společnost dostala – třeba výměnou za přístup k nerostným zdrojům v Ruské federaci – do ruských rukou. Doporučené řešení spočívá v důrazu na diversifikaci jak dodavatelů, tak i transportních tras (zejména realizace severojižního propojení s přístupek k terminálům LNG). To je však obtížné vzhledem k tomu, že stát nemůže soukromým společnostem nařídit, odkud mají plyn kupovat.
4.3.4 Aktualizace Státní energetické koncepce 2010 Prozatím posledním dokumentem, jenž se zabývá dlouhodobou vizí energetiky, je aktualizace SEK z února 2010.93 V úvodu SEK se uvádí, že „dostupná, bezpečná a cenově přijatelná energie“ představuje základní podmínku pro fungování demokratické společnosti. Role SEK je pak opětovně definována jako výraz „odpovědnosti státu za vytváření podmínek pro spolehlivé a dlouhodobě bezpečné dodávky energií a pro jejich efektivní využívání za ekonomicky oprávněné a přitom přijatelné ceny způsobem, který je v souladu se zásadami udržitelného rozvoje“ (MPO 2010a: 3). Výraznou změnou však je reflexe širších souvislostí, které ovlivňují energetiku. Aktualizace SEK nově reflektuje nejen otázku energetické bezpečnosti ve smyslu většího soupeření o suroviny a využívání dodávek energetických surovin k prosazení zahraničněpolitických cílů, ale také vznik nové energetické politiky EU. Na druhou stranu přetrvává důraz na využití domácích zdrojů a vyvážený energetický mix, doplněný o důraz na rozvoj přepravní infrastruktury, propojenost sítí a diversifikaci (srov. MPO 2010a: 3 - 4). Novinkou je rovněž jasně deklarované liberálně tržní pojetí energetiky a s tím související vymezení role státu. Podle aktualizace SEK je hlavním úkolem energetické politiky „vytvářet dlouhodobě stabilní rámec pro fungování trhu s energií, který stimuluje soukromé investice do energetiky ve vhodné výši a struktuře, a nastavovat mechanismy pro řešení krizových situací a řízení dodávek energie, které udrží bezpečné fungování společnosti i v případech selhání tržních mechanismů (MPO 2010a: 4). Úloha státu tedy nespočívá v přímém působení v energetice a zajištění dodávek surovin – což je role, které se stát například v plynárenství zcela vzdal, když umožnil kompletní privatizaci celého sektoru – nýbrž ve vytvoření pravidel pro fungování trhu, působení soukromých společností a řešení krizových situací. Stát realizuje své cíle v energetické politice pomocí řadu nástrojů. Zatímco SEK 2004 se soustředí zejména na legislativní nástroje, její aktualizace pojímá nástroje státu šířeji. 93
Aktualizace SEK nebyla prozatím vládou oficielně schválena, nicméně v praxi se její obsah bere jako základní výchozí bod diskusí o směřování české energetiky.
65
Kromě legislativy, tak k hlavním nástrojům k prosazení cílů v energetice řádí ještě realizaci zahraniční politiky a výkon státní správy (MPO 2010a: 4 - 5) Grafické znázornění uvádí níže uvedené Schéma 4. Schéma 4.
Vnímání role energetické politiky a nástroje její realizace
Zdroj: MPO 2010a: 4. Konečná podoba SEK je ovlivněna řadou faktorů, které ve větší či menší míře ovlivňují aktuální situaci v české energetice a vytvářejí tak výchozí stav pro jakékoliv další úvahy o směřování energeticky v budoucnu. Faktory ovlivňující SEK mohou být rozděleny na vnější a vnitřní. Níže uvedený Přehled 11 uvádí přehled nejdůležitějších vnitřních i vnějších faktorů, které ovlivňují aktuální podobu SEK z roku 2010. Přehled 11.
Nejvýznamnější faktory ovlivňující aktualizaci SEK • soupeření o zdroje a rostoucí dovozní závislost ČR i celé EU • liberalizace trhu s energiemi a vytváření jednotného trhu, což vede k omezení role státu v energetice; podobně investice do infrastruktury jsou hodnoceny z evropského a nikoliv národního hlediska • nárůst cenových rizik a fluktuace cen • energetická bezpečnost nejde zcela ocenit z hlediska trhů – klíčová role státu v tomto ohledu přetrvává 66
• aktivity a opatření bojující proti změně klimatu • tradiční silná orientace na domácí zdroje (vysoký podíl úhlí) • přirozená geografická poloha tranzitní země Zdroj: autor na základě MPO 2010a: 8 – 9. Přehled hlavních faktorů ovlivňujících energetiku umožňuje stanovit priority SEK, které budou jednak odrážet výchozí situaci české energetiky, jednak budou v souladu s hlavním posláním energetiky, které je v SEK vyjádřeno následovně: „[Hlavním posláním energetiky je] zajistit spolehlivou, bezpečnou a k životnímu prostředí šetrnou dodávku energie pro potřeby obyvatelstva a ekonomiky ČR za konkurenceschopné a přijatelné ceny za normálních podmínek a současně zabezpečit nepřerušenou dodávku energie v krizových situacích v rozsahu nezbytném pro fungování nejdůležitějších složek infrastruktury státu a zajištění šance obyvatelstva na přežití v krizových situacích a následnou obnovu jejích standardních funkcí…“ (MPO 2010a: 10). Při definici priorit SEK Ministerstvo průmyslu a obchodu sice do jisté míry reflektuje vývoj v energetické politice na evropské úrovni, ale například hlavní priority Zelené knihy z roku 2006 si vykládá po svém, když například bezpečnost dodávek pojímá jako minimalizaci dovozní závislosti a spoléhání se primárně na domácí PEZ (MPO 2010a: 10). Přehled klíčových priorit aktualizace SEK je uveden níže v Přehledu 12. Přehled 12.
Priority aktualizace SEK 2010 • vyvážený energetický mix a využití domácích PEZ • zvyšování energetické účinnosti a dosažení úspor • rozvoj síťové infrastruktury (elektřina a zemní plyn), posílení mezinárodní spolupráce a integrace trhů, podpora společné energetické politiky EU • podpora výzkumu a vývoje • zvýšení energetické bezpečnosti a odolnosti ČR • šetrný přístup k životnímu prostředí Zdroj: MPO 2010a: 14. Třetí priorita v podobě rozvoje infrastruktury se v oblasti zemního plynu týká zejména realizace reverzního toku ve směru západ – východ v dostatečné kapacitě nejen pro potřeby ČR, ale i další země v rámci umožnění realizace principu solidarity. Dále se zaměřuje na propojení plynárenské soustavy s Polskem a Rakouskem s cílem dosáhnout možnosti dodávek plynu z terminálů LNG v Polsku (Świnoujście) a Chorvatsku (Adria). Cílem v zahraničně-politické oblasti je pak záměr dosáhnout vytvoření evropského či
67
regionálního mechanismu financování rozvoje infrastruktury ve střední Evropě (MPO 2010a: 20, 61). Obdobně jako v předchozí SEK najdeme i v její aktualizaci referenční energetický scénář, který představuje dlouhodobý výhled na využití jednotlivých PEZ v rámci energetického mixu. Základní charakteristiky referenčního scénáře jsou: neblokovat žádný zdroj energie, preference využití domácích PEZ, zabránit výraznému navýšení podílu zemního plynu. Plánované využití jednotlivých PEZ je uvedeno v následujícím Grafu 6, který znázorňuje složení PEZ v dlouhodobé perspektivě. V případě zemního plynu referenční scénář počítá se změnou struktury jeho spotřeby. Spotřeba plynu pro vytápění domů by měla postupně klesat (zateplení), zatímco podíl plynu použitého k výrobě elektřinu bude postupně narůstat (MPO 2010a: 78). Graf 6.
Skladba struktury energetického mixu do roku 2050 podle aktualizace SEK
Zdroj: MPO 2010a: 91.
68
Graf 7.
Skladba výroby elektřiny do roku 2050 podle aktualizace SEK
Zdroj: MPO 2010a: 91. Jak vyplývá z výše uvedených Grafů 6 a 7, aktualizace SEK jasně potvrzuje trend nastíněný již v předchozích dokumentech, které se týkaly energetiky a energetické bezpečnosti. Hlavním záměrem státu je výrazně nezvyšovat podíl zemního plynu nejen v energetickém mixu ČR, ale i výrobě elektřiny. Značné úsilí je naopak věnováno diversifikačním snahám, které se soustředí primárně na budování infrastruktury, jež by měla v budoucnu zaručit nejen diversifikaci přepravních cest, ale výhledově i možnost diversifikace dodavatelů.
4.4 České předsednictví v Radě EU: příležitost pro artikulaci a reprezentaci zájmů na evropské úrovni Na první pohled se možná může zdát podivné řadit kapitolu o českém předsednictví v Radě EU do části věnované zájmům české vlády v oblasti energetiky. Předsedající stát však není jen administrátorem a moderátorem jednání. Jednou ze základních funkcí předsednictví je také vytváření programu jednání a zdůrazňování priorit, jež jsou z pohledu předsedajícího státu důležité (srovnej Kaniok 2008).94 Předsednictví tak nabízí ideální příležitost k artikulaci definovaných zájmů v oblasti energetiky a jejich následné 94
Agenda předsednictví je do značné míry dána předem aktuálními tématy a rozjednanou legislativou, kterou předsednictví převezme po svém předchůdci. Předsedající však může v rámci dané problematiky vyzdvihnout určité aspekty či prioritně klást důraz na témata, která se z jeho pohledu zdají nejvýznamnější.
69
reprezentaci na evropské úrovni. Cílem této kapitoly je blíže prozkoumat hlavní cíle a priority české vlády v oblasti energetiky, které se vláda pokoušela vyzdvihnout a prosadit v průběhu předsednictví ČR v Radě EU v oblasti společné energetické politiky na úrovni EU. Oblast energetiky, která se nakonec stala jednou ze tří hlavních priorit českého předsednictví v první polovině roku 2009, byla součástí již prvních návrhů, které se zabývaly možnými tématy českého předsednictví (srov. Úřad Vlády ČR: 2006).95 Ačkoliv seznam priorit procházel různými změnami a upřesněními, energetika z něj nikdy nevypadla (srov. Kaniok 2010: 84 – 88). Již to samo o sobě svědčí o významu, který byl oblasti energetiky dlouhodobě přikládán. V době příprav českého předsednictví se objevily první náznaky hlavních oblastí zájmu České republiky v oblasti evropské energetické politiky. Alexandr Vondra ve svém projevu na téma zajištění energetické bezpečnosti ČR v rámci evropské energetické politiky představil tři hlavní iniciativy ČR, které zahrnovaly (a) Nabucco, jehož význam a přínos „nelze měřit pouze ekonomicky“, (b) summit s dodavatelskými zeměmi a (c) „odtabuizování jádra“, tj. podporu využívání jaderné energie uvnitř EU (Vondra 2008). Samotný Pracovní program českého předsednictví se v oblasti energetiky zaměřil na přípravu pozice EU pro jednání o klimatu v Kodani na základě cílů stanovených v klimaticko-energetickém balíčku, energetickou bezpečnost, které představovala hlavní téma v oblasti energetiky a pokračování v linii, kterou v energetice nastolil Strategický energetický přezkum a předchozí francouzské předsednictví. Tato linie zahrnovala úspory energie, účelné substituce dovážených a fosilních paliv, podporu investic do vývoje nových efektivních technologií a zejména dobudování jednotného vnitřního trhu, což z pohledu českého předsednictví znamenalo především „dostavbu chybějících segmentů ve stávající přenosové a dopravní infrastruktuře uvnitř EU a koordinaci operátorů přenosových soustav“ a budování a rozvoj dialogu s producenty energetických surovin a transportními státy. Hlavní důraz přitom předsednictví kladlo na země tzv. jižního koridoru (srovnej Pracovní program českého předsednictví 2009: vi). Leitmotivem českého předsednictví v rámci energetické politiky byla již zmiňovaná energetická bezpečnost, která s rostoucí závislostí EU na importu energetických surovin „nabývá zvláštní naléhavosti“. Hlavním cílem EU v podání českého předsednictví by mělo být „dosáhnout větší teritoriální diverzifikace dodavatelů, pestřejší palety využívaných zdrojů, posílení obnovitelných zdrojů a vytvoření skutečně jednotného trhu energií v rámci EU, který by umožňoval solidaritu v krizových situacích (Pracovní program českého předsednictví 2009: vi). Takto definovaný cíl energetické politiky na úrovni EU se promítl i 95
Hlavním mottem českého předsednictví byla tzv. „3 E“ – Ekonomika, Energetika a EU ve světě (Pracovní program českého předsednictví 2009).
70
do výběru a pojetí hlavních aktivit ČR v průběhu předsednictví v dané oblasti. V obsahové části dokumentu, kde jsou podrobněji rozpracovány jednotlivé priority do dílčích kroků a opatření, se v části věnované energetice uvádí, že české předsednictví se „zaměří na potřebu rozvíjet infrastrukturu, dokončit společný energetický trh v návaznosti na schválení 3. energetického balíčku, posílit koordinaci v oblasti zahraničních vztahů, především pak ve vztahu k producentům ropy a zemního plynu a tranzitním zemím, a v neposlední řadě na další rozvoj moderních energetických technologií“ (Pracovní program českého předsednictví 2009: 7). Ke zlepšení samotné energetické bezpečnosti EU hodlalo předsednictví přispět třemi hlavními aktivitami. Za prvé, identifikací prioritních akcí v infrastruktuře za pomoci analýzy poptávky a nabídky ze středně- a dlouhodobé perspektivy, dále podporou rozvoje přepravní infrastruktury a konečně vytvářením a rozvíjením smluvních vztahů se třetími zeměmi s cílem dosáhnout stálého zásobování a větší diversifikace (srov. Pracovní program českého předsednictví 2009: 7). Lednová roztržka mezi Ruskem a Ukrajinou a historické přerušení dodávek zemního plynu do Evropy skrze tranzitní cesty na Ukrajině potvrdily, že výběr energetiky jako jedné z hlavních priorit předsednictví bylo opodstatněnou volbou. Kromě této nepředvídatelné události však o prioritním významu energetiky z pohledu českého předsednictví svědčí i další důkazy, které již byly pod vlivem české vlády. Předně jde o řadu legislativních aktů vyjednaných v průběhu českého předsednictví96, zakotvení ustanovení o energetice do deklarace ustavující tzv. Východní partnerství97 a zejména uspořádání summitu zemí tzv. Jižního koridoru, který se v květnu 2009 konal v Praze. Základním stavebním kamenem spolupráce v rámci tzv. Jižního koridoru byla spolupráce v oblasti energetiky zasazená do širšího kontextu podpory „obchodu a vzájemné výměny know-how, technologií a zkušeností“ (Prague Summit Southern Corridor 2009: 1). Hlavním smyslem celého summitu bylo de facto vyjádření politické podpory projektu plynovodu Nabucco. Účastníci summitu se zavázaly „poskytnout politickou podporu a tam kde je to možné i technickou a finanční asistenci za účelem vybudování Jižního koridoru včetně 96
Za českého předsednictví byl schválen tzv. Třetí liberalizační balíček, směrnice o jaderné bezpečnosti, směrnice o stanovení rámce pro určení požadavků na ekodesign výrobků spojených se spotřebou energie a směrnice o označování pneumatik s ohledem na palivovou účinnost a jiné parametry. Dále bylo dosaženo schválení Plánu hospodářské obnovy Evropy, který počítal s investicemi ve výši 3,98 mld EUR do energetiky (později přijaté Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 663/2009 ze dne 13. července 2009 o zavedení programu na podporu hospodářského oživení prostřednictvím finanční pomoci Společenství pro projekty v oblasti energetiky), politické shody na směrnici o udržování minimálních zásob ropy a ropných produktů a pokroku při projednávání směrnice o označování domácích spotřebičů a pneumatik energetickými štítky a směrnice o zvyšování energetické účinnosti budov (srovnej Kaniok 2010: 130 – 133; Výsledky českého předsednictví v Radě EU 2009: vi; 9-10) 97 Spolupráci v oblasti energetiky byl věnován odstavec 8 a také jedna ze čtyř ustanovených tematických platforem byla věnována energetické bezpečnosti (srov. Joint Declaration of the Prague Eastern Partnership Summit 2009).
71
trans-kaspických energetických produktovou v souladu s podporou energetických zdrojů“ (Prague Summit Southern Corridor 2009: 3).
diversifikace
Shrnuto, v rámci energetiky české předsednictví vyzdvihovalo téma energetické bezpečnosti. Jako hlavní způsob jejího posílení pak zdůrazňovalo dokončení vnitřního trhu (nejen právním, ale i faktickém v podobě adekvátní infrastruktury), s tím související investice do rozvoje potřebné infrastruktury (mezistátní propojení, jednotné standardy) a rozvoj spolupráce se třetími zeměmi (obzvláště zeměmi tzv. Jižního koridoru).
4.5 Dílčí shrnutí: Bezpečnosti dodávek zemního plynu jako klíčový zájem Výchozím bodem pro formulování jakýchkoliv cílů a priorit vlády v oblasti zemního plynu je reflexe rostoucí energetické závislosti České republiky na dodávkách energií. Klesající podíl domácích PEZ vede k větší závislosti na dodávkách energetických surovin z jiných zemí, což nastoluje klíčovou otázku energetické bezpečnosti těchto dodávek, tj. jejich spolehlivosti, dostupnosti a cenové přiměřenosti. Existující infrastruktura poskytuje možnost importu zemního plynu skrze všechny tři přeshraniční konektory, obousměrný transportu plynu a v porovnání s jinými státy velké skladovací možnosti díky objemným zásobníkům. Nicméně tyto teoretické možnosti jsou v realitě limitovány omezenými zdroji zemního plynu (de facto jde stále v drtivé většině o ruský plyn bez ohledu na směr, z něhož přichází)98 a také přítomností dominantního importéra (RWE Transgas), který je smluvní stranou obou dlouhodobých smluvních kontraktů na dodávky zemního plynu do ČR. Na druhou stranu je otázkou, zdali v současnosti existuje lepší řešení, vzhledem k tomu, že i kdyby zde působilo více stejně velkých importérů, jen těžko by hledali jiný konkurenceschopný zdroj plynu než Rusko a jejich vyjednávací pozice by vzhledem k nižším odběrům byla slabší než je tomu v případě jednoho dominantního hráče. Na základě těchto problémů vláda ve svých dokumentech upravujících oblast energetiky dlouhodobě opakuje nutnost diversifikace přepravních tras, tj. nebýt závislí jen na jedné trase, jak je tomu v současnosti, a diversifikaci dodavatelů, tj. snížit vysokou závislost na Rusku. Vzhledem k privatizaci a liberalizaci celého odvětví je však realizace těchto cílů obtížná, protože stát nemůže soukromým společnostem nařídit, odkud mají plyn kupovat, ani jaké infrastrukturní projekty mají stavět. Vliv státu na fungování celého odvětví je tak 98
Dokonce i v průběhu zastavení dodávek skrze plynovod Bratrství o obrácení toku plynu na směr západ – východ k nám ze SRN proudil ruský plyn dovezený do Německa skrze Jamal (viz výše). Otázka omezeného počtu producentů, která výrazně omezuje možnosti fungování liberalizovaného trhu, však není jen problém ČR, ale EU jako celku (drtivou většinu zemního plynu získává EU kromě limitovaných vlastních zdrojů na území členských států z Ruska, Norska a Alžírska).
72
pouze nepřímý a spočívá pouze v zajištění nediskriminačního přístupu k plynárenské síti a určováním přepravních a skladovacích tarifů (roli státu v liberalizovaném prostředí znázorňuje Schéma 5). Schéma 5.
Role státu v sektoru plynárenství před a po liberalizaci
Zdroj: ČPU 2006: 7. S touto novou rolí státu již pracuje aktualizace SEK z roku 2010, která roli státu chápe jako vytvoření pravidel pro fungování trhu, působení soukromých společností a řešení krizových situací (srov. kapitolu 4.3.4). Na tomto základě se vláda snaží k zajištění
73
energetické bezpečnosti využít nástroje, které má k dispozici, a vytyčit cíle, jež může realizovat. Tyto cíle můžeme podle úrovně, na níž se zaměřují, rozdělit na domácí, tj. orientované na samotnou ČR, a zahraniční orientované na rovinu EU a vůči dalším zemím. Na domácí úrovni je hlavním a dlouhodobým záměrem vlády udržet podíl zemního plynu na domácím energetickém mixu kolem 20 % a to i přesto, že z čistě technického přístupu je zemní plyn v mnoha ohledech (např. kogenerace) ideální a také relativně ekologické palivo a jeho podíl v energetickém mixu by tudíž mohl být mnohem větší. Důvodem pro tento postup je energetická bezpečnost a nebezpečí nežádoucího nárůstu energetické závislosti v případě většího využívání zemního plynu. Nástrojem k realizaci tohoto cíle je nutný souhlas MPO s výstavbou všech nových zdrojů s výkonem nad jeden 1 MW, což se týká i plynových elektráren a větších kogeneračních jednotek. Vzhledem k tomu, že případný nárůst spotřeby zemního plynu je spojován zejména s jeho využitím pro výrobu elektřiny, disponuje vláda v tomto ohledu adekvátními nástroji k realizaci svého cíle. Další cíle se již týkají roviny zahraniční a jsou orientovány především na úroveň EU. Zde vláda dlouhodobě prosazuje dokončení vnitřního trhu, což však v jejím pojetí znamená především vybudování adekvátní infrastruktury, která umožní fungování takového trhu a zajištění transparentního a nediskriminačního přístupu do sítí. S tím souvisí i další cíl vlády ČR, kterým je zajištění veřejného spolufinancování projektů energetické infrastruktury. Hlavním argumentem, který se opakovaně objevuje (SEK 2010a, Vondra 2008) přitom je, že infrastrukturu potřebnou z hlediska energetické bezpečnosti nelze hodnotit pouze na základě ekonomické rentability, a proto je žádoucí zavést spolufinancování výstavby takových projektů z veřejných peněž. Nelze totiž spoléhat na soukromé společnosti, že vybudují infrastrukturu potřebnou, jež je potřebná z hlediska energetické bezpečnosti, ale nikoliv ekonomicky zcela rentabilní. S předchozími cíli je provázán i důraz na diversifikaci dodavatelů, zejména pak propojení s kaspickým regionem skrze plynovod Nabucco, který by do střední Evropy přinesl plyn z neruských zdrojů. Kromě výstavby LNG terminálů jde totiž o jedinou možnost, jak v této části Evropy diverzifikovat závislost na ruských dodávkách. Konečně poslední cíl artikulovaný na rovinu EU se týká rozvíjení partnerství a spolupráce jak s producenty (zejména Rusko), tak i tranzitními zeměmi. Nedílnou součástí těchto iniciativ je pak požadavek a úsilí o vybudování jednotné evropské pozice a větší koordinace v energetických otázkách. Shrnuto, vláda české republiky v oblasti energetiky věnované zemnímu plynu dlouhodobě prosazuje v domácí i zahraniční rovině několik cílů, jejichž společným jmenovatelem je 74
zajištění energetické bezpečnosti, která je díky rostoucí energetické dovozní závislosti ČR vnímána jako akutní problém. Příčina vyzdvihování tohoto tématu není v samotné energetické dovozní závislosti, nýbrž ve skutečnosti, že při pokrytí této energetické dovozní závislosti hrají hlavní roli dodávky z Ruska, což je z hlediska energetické bezpečnosti nežádoucí stav hned ze dvou důvodů. Tím prvním je v obecné rovině příliš vysoký podíl jednoho dodavatele (a jedné transportní trasy) a tím druhým je deklarovaná snaha Ruska použít energetiku jako zahraničněpolitický nástroj. Podobně vidí situaci ČR v oblasti zemního plynu i řada autorů, kteří se energetikou a energetickou bezpečností zabývají. Lukáš Tichý (2009, 2010) upozorňuje na asymetričnost vztahu mezi ČR a Ruskou federací, jakožto hlavním dodavatel zemního plynu. Podstata této asymetričnosti ve vzájemných vztazích spočívá v tom, že zatímco pro ČR jsou dodávky z Ruska bytostně důležité, pro samotné Rusko je český trh a jeho případná ztráta z pohledu exportu zanedbatelná (Tichý 2009: 104, 2010). Řešení této situace podle Tichého spočívá především ve větší angažovanosti ČR na evropské úrovni, protože z hlediska EU jako celku je vztah s Ruskem vyvážený (EU potřebuje plyn a Rusko příjmy z jeho exportu), ba možná i částečně ve prospěch EU, která není jako celek na ruském plynu zcela závislá, zatímco Rusko na příjmech z exportu do Evropy ano. Další kroky pak spočívají v budování vztahů s Ruskem a efektivní energetickou politikou na národní úrovni zahleňující vyváženost energetického mixu a domácí PEZ. Rovněž Petr Lang, Andrej Nosco a Jiří Schneider ve své studii zaměřené na soulad aktualizace SEK 2010 s energetickou bezpečností ČR věnují patřičnou pozornost evropské rovině. Upozorňují sice, že zajištění energetické bezpečnosti je primárně věcí státu, ale na druhou stranu zdůrazňují, že k dosažení tohoto cíle by ČR „měla maximálně využít svého členství v EU, bilaterálních vztahů se sousedními zeměmi a členství v mezinárodních organizacích k omezování globálních rizik energetické bezpečnosti, stabilizaci a zprůhlednění pravidel fungování trhů s energetickými komoditami, diverzifikaci tras a dodavatelů zemního plynu a ropy“ (Lang, Nosco, Schneider 2009: 1-2). S využitím evropské roviny pro zajištění energetické bezpečnosti nejen České republiky pak úzce souvisí i obhajoba žádoucí podoby evropské energetické politiky, která by se měla zaměřit zejména na dokončení liberalizace, detekování existující i chybějící klíčové infrastruktury uvnitř EU, striktní aplikaci evropských zákonů na ne-evropské společnosti a zvýšení kapacity LNG terminálů (Kratochvíl, Kuchyňková, Schneider 2009). Dalším klíčovým bodem z pohledu energetické bezpečnosti je zabránění nárůstu podílu zemního plynu na výrobě elektřiny a zdůraznění využívání domácích PEZ za využití nových technologií jako zachycení a podzemní ukládání CO2 (tzv. CCS). Ve všech naznačených kritériích je hodnocení aktualizace SEK hodnoceno pozitivně (srov. Lang, Nosco, Schneider 2009: 20-21). V následující kapitole se podíváme, jakým způsobem korespondují cíle české vlády s hlavními cíly energetické politiky na úrovni EU. 75
5. Srovnání hlavních priorit Vlády ČR a energetické politiky EU v oblasti zemního plynu Záměrem naší práce bylo prozkoumat vzájemný soulad energetické politiky EU v oblasti zemního plynu s cíly a zájmy české vlády v dané oblasti. Výchozí tezí nám přitom byl předpoklad, že společná energetická politika EU v oblasti zemního plynu ve své současné podobě nedostatečně reflektuje hlavní zájem/zájmy Vlády České republiky v dané oblasti. Podíváme-li se stručně na hlavní cíle, priority a zájmy na straně české vlády vidíme, že klíčovým předpokladem, který ovlivňuje téměř všechny dílčí aspekty dané politiky, je zajištění energetické bezpečnosti. Česká vláda proto v dlouhodobých koncepčních dokumentech pro oblast energetiky i bezpečnosti prosazuje nezvyšování podílu zemního plynu v energetickém mixu, ačkoliv například z environmentálního či prakticky technického pohledu se nárůst podílu plynu zdá být dobrým řešením. Dále vláda usiluje o posílení diversifikace a to jak z pohledu přepravních tras, tak i dodavatelů. S tím souvisí i podpora výstavby další infrastruktury v rámci prostoru Evropské unie jako je především severojižní propojení, ale i realizace klíčových produktovodů, jež by umožnily i diversifikaci dodavatelů (Nabucco). Vzhledem k omezené velikosti českého trhu s plynem i celkově limitovanému vlivu ČR v mezinárodních vztazích je v zájmu české vlády podporovat utváření a prosazování jednotné pozice EU vůči třetím zemím, které jsou pro EU významné jak z hlediska dodávek, tak i tranzitu. Porovnáme-li tyto cíle a priority s hlavními prioritami energetické politiky na evropské úrovni, zaznamenáme na první pohled patrnou odlišnou preferenci hlavních cílů a priorit. EU klade značný důraz na rozvoj OZE, které zejména starší členové s geograficky diversifikovanými dodávkami v jistém ohledu chápou rovněž jako způsob diversifikace zdrojů energie a snížení celkové energetické dovozní závislosti. Pokud jde však přímo o zemní plyn, pak rozvoj OZE paradoxně počítá s nárůstem jeho spotřeby. Příčinou je skutečnost, že zamýšlené využití zemního plynu jako ideálního paliva pro záložní zdroje energií, jež mají vykrývat nestálost výkonu OZE založených na využívání sluneční a větrné energie. Z pohledu české vlády není ani jedna z těchto variant prioritním cílem, neboť z pohledu ČR je klíčové nejprve zajistit dostatečnou diversifikaci stávajících dodávek plynu a teprve poté je možné uvažovat o snížení celkového podílu takto zajištěných (rozuměj diversifikovaných) dodávek.99 Obdobně celkový nárůst spotřeby plynu povede k většímu soupeření o existující zdroje, a proto není žádoucí podíl plynu na energetickém mixu navyšovat.
99
Nehledě na fakt, že právě v případě zemního plynu se počítá s nárůstem spotřeby z důvodu využití zemního plynu jako záložního paliva k nestálým OZE (sluneční a větrné elektrárny).
76
Druhou prioritou EU je liberalizace a vytvoření jednotného vnitřního trhu. Pozornost EU se dlouhodobě soustředila na otázku unbundlingu, který dle Komise povede k lepším cenám pro zákazníky, posílí spolehlivost dodávek i vzájemné propojení jednotlivých národních infrastruktur. Postupně se pozornost Komise – vzhledem k tomu, že unbundlingu bylo minimálně v rovině legislativní dosaženo, avšak problémy se vzájemným propojením přetrvaly – přesměrovala k rozvoji neadekvátní infrastruktury, která se v mnoha ohledech stala jednou z hlavních překážek nejen fungování vnitřního trhu, ale i realizace dodávek podle požadavku solidarity. Z pohledu ČR je významným přínosem vnitřního trhu vytvoření jasných a transparentních právních podmínek pro přepravu plynu v rámci evropské infrastruktury, společně se zajištěním jednotných technických standardů. Samotný unbundling firem působících v rámci plynárenství není českou vládou vnímán jako nezbytný cíl či jednoznačná priorita, což je částečně dáno i tím, že situace zákazníků nebyla v ČR vnímána nijak negativně díky regulaci koncových cen ze strany státu. Jisté obavy se naopak objevily právě v souvislosti s dopady liberalizace na koncové zákazníky a jejich přímému vystavení cenovým fluktuacím na trhu (ČPU 2006). Podobně negativně byl vnímán i požadavek na úplný vlastnický unbundling, který byl v ČR často spojován s možným nebezpečím de facto nuceného odprodeje tranzitní sítě do ruských rukou (ČPU 2010). Naopak možnost podpory financování energetické infrastruktury z veřejných peněz – ať již v podobě opatření EEPR či možném financování energetických projektů v rámci nové finanční perspektivy – je českou vládou nejen pozitivně přijímána, ale též aktivně podporována (srovnej MPO 2010a). Podobně některá opatření v rámci třetího energetického balíčku, která posilují roli veřejné autority v oblasti regulace přístupu k transportní infrastruktuře (dohled nad nediskriminačním přístupem k síti, povinnost provozovatele sítě předkládat desetileté plány rozvoje, nutnost souhlasu národního regulátora v případě prodeje podílu v infrastruktuře společnostem, které nepodléhají pravidlům platným v EU) jsou v souladu se záměry státu vyjádřenými v aktualizaci SEK a umožňují vládě získat zpět část vlivu, o nějž přišla v důsledku kompletní privatizace celého odvětví. V podobném duchu spolupráce veřejné správy a plynárenských společností při zajištění veřejných dodávek se nese i nařízení upravují bezpečnost dodávek zemního plynu z roku 2010, které je z tohoto úhlu pohledu možno vnímat pozitivně. Konečně poslední oblast, kde se EU pokouší vyvíjet určitou aktivitu, představuje zabezpečení energetických dodávek. V této oblasti ČR nejen podporuje cíle EU jako je snaha o větší koordinaci při jednání se třetími zeměmi či větší diversifikace dodávek zemního plynu realizací plynovodu Nabucco, ale sama v této oblasti vyvíjí řadu aktivit, jako byl například summit Jižní koridor realizovaný v průběhu českého předsednictví v Radě EU. Na druhou stranu EU však v této oblasti nemá žádné reálné pravomoci a de facto může jen iniciovat dohodu členských států, které však díky rozdílným zájmům a zejména odlišné úrovni bilaterálních vztahů s klíčovými dodavateli typu Ruské federace, 77
zatím k vytvoření a skutečné realizaci jednotné pozice EU směrem navenek v oblasti energetické politiky nedospěly, což dokládá řada faktů jako je například realizace plynovodu Nord Stream či ambivalentní postoj Maďarska a dalších zemí vůči projektům Nabucco a South Stream. Hlavním problémem této oblasti, kde by se česká vláda nejvíce shodovala s cíli Komise, tedy zůstává faktická absence jednotné vnější energetické politiky na úrovni EU. Shrnuto, hlavní cíle a priority energetické politiky EU se v mnoha oblastech rozcházejí či stojí v odlišném pořadí. Česká vláda své hlavní cíle a priority stanovuje primárně s ohledem na energetickou bezpečnost, zatímco energetické politika na úrovni EU spíše preferuje dva zbývající principy udržitelnosti a konkurenceschopnosti, tj. rozvoje OZE a liberalizace trhu. Rozvoj OZE přitom není v pohledu české vlády prioritou, mimo jiné proto, že do značné míry počítá právě s nárůstem spotřeby zemního plynu jako záložního zdroje, což je stav, jemuž se naopak česká vláda vzhledem k neadekvátní diversifikaci jak dodavatelů, tak transportních tras snaží předejít. Podobně vlastnický unbundling není z pohledu české vlády žádoucí, protože by mohl vést k prodeji transportní infrastruktury do ruských rukou, což je z hlediska vnímání energetické bezpečnosti nežádoucí. Naopak vytvoření vnitřního trhu s jasně definovaným přístupem do přepravních sítí a zejména případná možnost veřejného financování rozvoje infrastruktury je vnímána pozitivně a v souladu se zájmy české vlády. Konečně poslední oblast zajištění bezpečnosti dodávek skrze vztahy se třetími zeměmi a realizaci alternativních tras je českou vládou vnímána pozitivně, nicméně společná energetická politika na úrovni EU v této oblasti díky odlišným zájmům členských států prakticky nefunguje, což jde opět proti zájmům české vlády. Na základě výše uvedených zjištění tedy můžeme potvrdit náš počáteční předpoklad, že společná energetická politika EU v oblasti zemního plynu ve své současné podobě nedostatečně reflektuje hlavní zájem/zájmy Vlády České republiky v dané oblasti.
78
6. Možnosti české energetické politiky
vlády
ovlivnit
podobu
evropské
V předchozí kapitole jsme si potvrdili exitující nesoulad mezi hlavními cíly a prioritami energetické politiky EU v oblasti zemního plynu a zájmy české vlády v dané oblasti. Může však Vláda ČR nějak změnit tento nesoulad ve svůj prospěch? Jaké jsou její možnosti ovlivnit podobu energetické politiky na úrovni EU? Existují způsoby, jak může česká vláda na evropské úrovni prezentovat a prosazovat své cíle a priority? Cílem této kapitole bude najít odpovědi na tyto otázky. Jako členský stát EU je Česká republika nejen vázána evropskou legislativou, ale také se plnoprávně podílí na její tvorbě. Má tedy možnost ovlivnit podobu přijímané legislativy skrze prezentování a prosazování svým zájmů a priorit. To se samozřejmě týká i námi sledované oblasti energetiky. Samotná podoba vytváření a přijímání legislativy a pravidel na evropské úrovni se může lišit v závislosti na tom, zdali jde o plně komunitarizovanou oblast, kde hrají aktivní roli všechny unijní instituce, nebo o oblast s převahou intergovernmentálních prvků, kde hlavní role spočívá ve vzájemné (a často jednomyslné) dohodě členských zemí. V obou zmiňovaných případech však klíčovou roli v procesu schvalování a přijímání všech opatření sehrává Rada.
6.1 Rada EU jako hlavní platforma pro prosazení zájmů národní vlády Rada EU, jakožto instituce přímo reprezentující zájmy členských států či přesněji jejich vlád, je často vnímána jako nejdůležitější místo „pro prosazení zájmu členských zemí“ (Zbíral 2008: 15). Tento názor vychází nejen ze zmiňovaného formálního nastavení institucí EU, kde Rada reprezentuje hlas členských zemí, ale je podložen i skutečností, že Rada se podílí na schvalování veškeré legislativy a dalších závazků členských zemí a nelze ji – na rozdíl od Evropského parlamentu – vynechat v žádné oblasti evropské spolupráce. Z pohledu státu, respektive jeho vlády, je tak Rada primární platformou pro reprezentaci a prosazování vlastních zájmů. Z těchto důvodů se proto na Radu a její fungování nyní podíváme podrobněji. Váha jednotlivých členských států v Radě a jejich schopnost prosadit svůj zájem není zcela stejná a odvíjí se od mnoha objektivních i ryze subjektivních zdrojů moci. Vynecháme-li hlasování prostou většinou a jednomyslnost, kdy v obou případech každý stát disponuje jedním hlasem, pak moc státu v Radě závisí primárně na počtu hlasů, kterými stát
79
disponuje v rámci tzv. vážení hlasů, které se používá při hlasování kvalifikovanou většinou (QMV). Rozdělení hlasů mezi jednotlivé členské země, které v současné době stále vychází z ustanovení Smlouvy o ES ve znění z Nice100, je degresivně proporcionální, což znamená, že zvýhodňuje malé členské země na úkor velkých.101 Celkový počet hlasů rozdělných mezi členské státy činí 345, přičemž ke schválení návrhu je třeba alespoň 255 hlasů.102 Samotná Česká republika díky své víceméně střední velikosti disponuje celkem 12 hlasy. To znamená, že pozitivní potenciál, tj. schopnost prosadit přijetí návrhu, ČR v Radě se rovná 4,71 % a negativní potenciál neboli schopnost přispět k zablokování návrhu je 13,19 %.103 Takto vyjádřený podíl vlivu ČR v Radě jasně vypovídá o nutnosti být součástí širší koalice nutné k úspěšnému přijetí návrhu. Potřeba širší koalice však na druhou stranu snižuje možnost ČR na prosazení partikulárního zájmu, respektive představuje potřebu aktivního přesvědčení řady dalších partnerů, kteří by pozici české vlády podpořili.104 Revize pravidel hlasování kvalifikovanou většinou obsažená v Lisabonské smlouvě ruší systém vážení hlasů a zavádí dvě podmínky pro přijetí rozhodnutí. Nové vymezení kvalifikované většiny je stanoveno jako „nejméně 55 % členů Rady, tvořených nejméně patnácti z nich a zastupující členské státy, které představují nejméně 65 % obyvatelstva EU.“ Blokační menšina definována jako „nejméně čtyři členové Rady“ (článek 16 SEU ve znění Lisabonské smlouvy). Pro Českou republiku znamená přechod od degresivně proporcionálního vážení hlasů směrem k čistě proporcionálnímu kritériu počtu obyvatel celkové snížení vlivu v Radě.105 Potřeba být součástí širší koalice se tak v případě, že dané ustanovení vstoupí v platnost, po roce 2017 ještě zvýší. 100
Lisabonská smlouva kompletně změnila systém hlasování pomocí kvalifikované většiny právě tím, že opustila systém váženého rozdělení hlasů ve prospěch kritéria počtu obyvatel. Nicméně tento systém hlasování má vstoupit v platnost až od roku 2014, respektive 2017 pokud na tom bude byť jen jediný členský stát trvat. Do té doby platí pro potřeby hlasování kvalifikovanou většinou systém vážených hlasů uvedený ve Smlouvě o ES (článek 205) upravený přístupovými smlouvami nových členských zemí z rozšíření v roce 2004 a 2007. 101 Například mikrostát Malta disponuje 3 hlasy, zatímco SRN 29 hlasy. V souladu s rozdělením hlasů by tedy Malta měla být zhruba 10x menší než SRN, což však naprosto neodpovídá realitě. 102 Kromě potřebného kvora hlasů jsou dalšími podmínkami pro schválení předlohy nadpoloviční většina členských států (tj. min. 14) a reprezentace alespoň 62 % obyvatel EU v rámci této většiny. V případě, že návrh není dílem Komise, jsou potřebná kvora ještě vyšší – dvě třetiny členských států (srov. Smlouva o ES ve znění z Nice, článek 205; Zbíral 2008: 71 – 80). 103 Počítáno jako podíl 12 hlasů z 255 nutných pro přijetí a 91 hlasů nutných pro zablokování návrhu (pro další informace ohledně vlivu ČR v Radě, zejména v souvislosti se změnami obsaženými v Lisabonské smlouvě srovnej Úřad Vlády ČR Odbor informování o evropských záležitostech 2008: 48 – 51). 104 Z čistě racionalistických pozici představuje relativně malý vliv ČR riziko možného přehlasování a marginalizace české pozice. V praxi se však systém tvrdého hlasování v Radě používá v menšině případů a drtivá většina návrhů je přijata formou konsensu. Např. v letech 1996 až 2007 bylo konsenzem přijato průměrně 83 % všech návrhů (Zbíral 2008: 88). Konsensuální charakter vyjednávání a odpor k prosazení návrhu silou přes jasný odpor menšiny členských zemí je pevnou součástí neformálních pravidel jednání Rady (srovnej Zbíral 2008: 83 – 122). 105 Podíl obyvatelstva ČR na celkovém počtu obyvatel EU je 2,08 % (Úřad Vlády ČR Odbor informování o evropských záležitostech 2008: 49; Marek – Baun 2010).
80
Jak však uvádí řada autorů (Wallace 2008; Zbíral 2008), konečný vliv státu v Radě nezávisí pouze na objektivním rozdělní hlasů či počtu obyvatel, ale také na řadě dalších faktorů. Helen Wallace zmiňuje jako další zdroje moci státu jeho politickou váhu (velikost státu, populace, geopolitickou pozici v rámci EU, historickou pozici, datum přistoupení, zainteresovanost na konkrétním tématu), politikou praxi (vystupování státu v EU, podobnost domácího systému s politickým systémem EU), ekonomickou váhu (malé x velké ekonomiky), sociální a ekonomickou praxi (schopnost prosadit svůj úspěšný domácí model), přesvědčivé myšlenky (schopnost učinit svou vizi atraktivní pro ostatní) a také celkovou důvěryhodnost a konsistenci politických názorů (2008: 36 – 41). Robert Zbíral, který definuje moc státu v Radě jako „schopnost členského státu obhájit své zájmy při vyjednávání v Radě“, dělí zdroje moci státu na strukturální, procesní a ostatní (Zbíral 2008: 152). Strukturální zdroje zahrnují hlasovací sílu, ekonomickou sílu, délku členství a efektivnost národní administrativy, zatímco procesní zdroje moci spočívají v kvalitě vyjednavačů a volbě adekvátní strategie. Konečně ostatní zdroje moci obsahují zkušenost státu s daným tématem a konkrétní míru zájmu a zainteresovanosti na daném tématu. Z hlediska ČR však ani tyto „dodatečné“ zdroje moci celkovou pozici příliš nevylepší. ČR je v rámci EU středním či menším státem s malou ekonomikou a navíc stále v pozici relativně nového člena. Případné kladné hodnocení administrativy předsednictví či českých zástupců v systému EU a určitou snahu profilovat se v rámci EU na otázce energetiky (Kaniok 2010: 117-119; Marek – Baun 2010: 164), výrazně brzdí český ideologicky motivovaný euroskeptismus106 a vnitropolitické rozpory, které výrazně podlamují schopnosti a zejména vnímání české politické reprezentace v rámci EU (Marek – Baun 2010: 132 – 133; 160; 175-176). V rovině prosazování zájmů na úrovni Rady, tak stěžejním potřebou ČR zůstává nutnost hledat širší koalici pro prosazení svých zájmů a to se všemi důsledky, které sebou vytváření široké koalice nese (nutnost kompromisu, rozmělnění zájmů, …). V kontextu budování koalic za účelem prosazení zájmů v energetické politice je častou diskutovanou otázkou možnost spolupráce v rámci tzv. Visegrádské skupiny (srov. Euroskop 2010d, 2010e, 2011b). Podstatou této spolupráce a potažmo jednotné pozice v rámci EU mají být – krom vzájemné blízkosti a předchozí spolupráce po roce 1989 – podobné zájmy v energetice zahrnující vysoký podíl uhlí na energetickém mixu a závislost na dodávkách z Ruské federace. Podíváme-li se však na společnou váhu těchto zemí v Radě EU zjistíme, že v součtu disponují celkem 58 hlasy.107 To značně limituje možnosti zaujetí efektivní společné pozice v Radě jak z hlediska prosazení určité pozice, tak 106 107
Ideologický motivovaný euroskeptismus se však týká jen pravicových vlád s účastí ODS. Polsko 27, ČR a Maďarsko shodně 12 a Slovensko 5.
81
zablokování určitého návrhu. K prosazení určitého stanoviska zemím V4 schází dalších 197 hlasů, tedy přibližně další 4/5. Poněkud lepší je situace z hlediska možnosti zablokovat určitou předlohu. Zde jim do potřebného počtu 91 hlasů schází 33 hlasů, což však stále i v ideální kombinaci znamená přinejmenším získat na svou stranu nejméně dvě další země. Situaci nezlepší ani ohlednutí na počet obyvatel. Státy V4 disponují v součtu přibližně 63 mil. obyvatel, což je zhruba stejně jako Francie a mnohem méně než samotné Německo.108 Situace se příliš nezmění ani podle nových pravidel uvedených v Lisabonské smlouvě. Všechny země s výjimkou Slovenska totiž v důsledku nových pravidel sníží svůj relativní vliv v Radě (srovnej Zbíral 2008: 193). Vytvoření společné pozice je navíc problematické i z hlediska společného zájmu. Ačkoliv se o možnosti spolupráce hojně diskutuje v rámci summitů V4, v realitě se jednotlivé kroky těchto zemí často rozcházejí. Česká podpora plynovodu Gazela, který bude přepravovat plyn z Nord Streamu, jde proti zájmům Polska. Podobně Maďarsko je značně ambivalentní k podpoře Nabucca (Hirman 2007: 67). Konečně nová dohoda Polska s Ruskem (EU Observer 2010, Euroskop 2010c) na dodávkách plynu založená na principu „take-or-pay“ může vzbuzovat pochybnosti o zájmu Polska na vybudování LNG terminálu nezbytného pro případné severojižní propojení.109 Příčina těchto obav vychází z předpokladu, že by Polsko mohlo mít nakonec více plynu, než samo potřebuje. Jakékoliv prosazování společné pozice zemí V4 by si tak nejprve zasloužilo pečlivou analýzu energetických potřeb a plánu všech zemí a možnosti jejich vzájemné konvergence.
6.2 Další možnosti prosazení zájmů v EU Ačkoliv Rada je všeobecně považována za hlavní platformu pro prosazení zájmů reprezentovaných vládou členského státu, rozhodně nepředstavuje jedinou možnost, jak ovlivnit podobu evropské politiky a jejích výstupů. Již zmiňovaná Helen Wallace (2008: 30) v tomto kontextu hovoří o aktivní a reaktivních vládách v systému EU. Vlády, které se aktivně zapojují již ve fázi příprav legislativních návrhů a usilují o prosazení svých zájmů již v samotném návrhu, označuje za aktivní, zatímco vlády, které (často negativně) reagují až na předloženou legislativu, označuje za reaktivní. ČR se v tomto ohledu se svým důrazem na Radu, opakovaným podceňováním unijní úrovně (Kaniok 2010: 190) a následnou opozicí vůči tzv. „diktátu z Bruselu“ řadí spíše mezi reaktivní země (Marek – Baum 2010: 174). Aktivní prosazování zájmů tak nesmí být založeno pouze na jednání v Radě, nýbrž musí být založeno na aktivním přístupu k nastolování témat a vytváření legislativy. Jinými slovy řečeno je třeba se soustředit na vytváření obsahu návrhu, který se teprve formuje 108
Počet obyvatel převzat ze Zbíral 2008: 78. 3 3 Polsko navýšilo svůj odběr z Ruska o cca 2,5 mld m , na více než 10 mld. m zemního plynu ročně 3 z celkového množství 14 mld m , které tvoří polskou spotřebu. Díky principu „take-or-pay“ je Polsko zavázáno nasmlouvané množství plynu odebrat, respektive zaplatit. 109
82
(Schendelen 2004: 91; Wallace 2008: 29). V případě komunitarozovaných politik je předkladatelem návrhu Komise, která reprezentuje nadnárodní prvek EU. To však neznamená, že by návrhy legislativy vytvářela ve vakuu bez interakce s okolím. Komise v prvé řadě reaguje na impulsy z okolí, ať již jde o neformální pověření vyplývající ze summitů Evropské rady, iniciativy jednotlivých vlád, sdružených zájmů (průmysl a odbory) či nezávislých sdružení a organizací. Dalším charakteristickým rysem Komise je „hlad“ po informacích, který Komise řeší intenzivním využíváním různých poradních výborů a expertních skupin často složených ze zástupců členských států (Schendelen 2004: 59-62; Wallace 2008: 28 – 29). Samostatnou kapitolou je pak úsilí ovlivnit výstupy Komise skrze vlastního Komisaře či osoby v administrativě jako jsou ředitelé DG, tvůrci návrhů („chef de dossier“) a další zaměstnanci v unijních orgánech (Wallace 2008: 27). Nemusí přitom jít nutně o lobbing či nepřípustný nátlak ze strany státní administrativy na nezávislost Komisaře či jiných pracovníků unijní administrativy. Svou roli hraje i prostá skutečnost, že bez ohledu na proklamovanou nestrannost a reprezentaci evropských zájmů, lidé z odlišného prostředí a s odlišnými zkušenostmi či pohledy na věc budou prosazovat odlišné návrhy a preferovat rozdílné priority. Rinus van Schendelen v této souvislosti představuje tzv. metahru „tří P“, která spočívá v dosazení přátelsky naladěných aktérů (persons) do co nejlepších funkcí či pozic (positions) za využití nejvýhodnější procedur (procedures) a proměně charakteru hrací plochy ve svůj prospěch. Jako příklad úspěšného využití této strategie uvádí Francii a její zájem v oblasti zemědělské politiky (2008: 103-104; 118-119). V oblastech převládající mezivládní spolupráce je situace komplikovanější, protože jednotlivé návrhy předkládají spíše silné státy, které mají zároveň schopnost je realizovat.110 Nicméně i zde je možné působit na mínění ostatních členských zemí (Wallace 2008: 28). V této oblasti má Česká republika doposud značné limity, které spočívají zejména ve slabé podpoře vlastním lidem v rámci struktur EU ze strany vlády (Marek – Baum 2010: 132 135) a neschopnosti využít nabízených příležitostí, která je dána jednak podceněním významu evropské roviny a jednak vnitropolitickým napětím. Příkladem může být opakované selhání při obsazení postu Komisaře jak v roce 2004, tak v roce 2009.111 110
Klasickým příkladem je Společná evropská obranná politika iniciovaná Velkou Británií a Francií. V roce 2004 byl na post komisaře nejprve navržen z hlediska kompetencí zcela nevyhovující Miloš Kunžvart. Po jeho rezignaci a urgencích ze strany Komise nastoupil na post komisaře prostředí vlády i EU znalý odborník Pavel Telička. V důsledku vnitropolitické krize byl však záhy nahrazen bývalým premiérem Vladimírem Špidlou, který tak byl „odklizen“ z domácí politické scény. Obdobné komplikace nastaly v roce 2009, kdy vláda vyjádřila snahu obsadit post komisaře pro energetiku, což byl z hlediska jejích cílů v EU pochopitelný a zcela logický krok v duchu výše uvedené reprezentace zájmů na evropské úrovni. Ačkoliv energetika patří k jedné z mála oblastí, kde panuje shoda na dlouhodobé koncepci napříč politickým spektrem (s jistou výjimkou Strany Zelených), vnitropolitické půtky a osobní animozity převážily nad zájmem země a Česká republika opět upadla do krize ohledně nominace kandidáta na post komisaře. Zisk postu komisaře pro rozšíření a politiku sousedství, který nakonec obsadil Štefan Füle, byl vzhledem k mezinárodní reputaci ČR po pádu vlády vprostřed předsednictví spíše nečekanou a šťastnou výhrou (Marek – Baum 2010:132 – 134). 111
83
Konečně poslední možností jak výrazně zasáhnout do podoby evropské politiky především skrze zdůraznění a prezentaci určitých témat a priorit je předsednictví v Radě EU. Předsednictví ČR v roce 2009 jsme se podrobně věnovali výše, proto se zde omezíme na pouze na konstatování, že dobře nastavené priority i některé dílčí úspěchy jako například vyjednání finanční podpory pro projekt Nabucco i přes opozici SRN, byly v politické rovině předsednictví silně nivelizovány pádem vlády, který znamenal promrhání veškerého nabytého politického kapitálu, jež bylo možno využít na podporu svých zájmů.112 Jako pozitivum z hlediska reprezentace a prosazování zájmů ČR v oblasti energetiky je možno vnímat i vytvoření pozice zvláštního velvyslance pro energetickou bezpečnost, o jehož úspěchu svědčí například to, že jeho služeb následně využilo i švédské předsednictví, které v čele Rady vystřídalo Českou republiku.
6.3 Dílčí shrnutí: Potřeba spolupráce a podcenění aktivního přístupu Rada EU je vnímána jako hlavní platforma pro prosazení zájmů členských států EU, respektive jejich vlád. Možnosti české vlády prosadit v rámci Rady své zájmy jsou však limitovány jak objektivně danými faktory (počet hlasů, velikost, ekonomika, počet obyvatel), tak i těmi subjektivními (promrhání politického kapitálu po pádu vlády v průběhu předsednictví, ideologicky motivovaný euroskeptismus ODS). Nicméně i v případě, že by na straně české vlády nastaly ideální výchozí podmínky, se ČR vzhledem k objektivně daným předpokladů neobejde při prosazování svých cílů a priorit bez široce pojaté koaliční spolupráce s dalšími státy. Dokonce i často zmiňovaná možnost spolupráce s ostatními zeměmi tzv. V4 se v tomto ohledu jeví nedostatečná a to jak z pohledu na možnost prosazení, tak i zablokování určitého stanoviska. Navíc úvahy o možné spolupráci V4 v oblasti energetiky na úrovni EU si žádají pečlivou analýzu slučitelnosti energetické politiky všech zúčastněných zemí. Na základě uvedených zjištění tak můžeme potvrdit i naší druhou tezi nastolenou v úvodu práce, která říká, že Vláda ČR může v rámci intergovernmentální roviny EU efektivně prosadit své zájmy v dané oblasti energetické politiky EU pouze v případě spolupráce s dalšími státy. Samostatnou kapitolou je pak celkově spíše reaktivní přístup ČR v rámci EU, kdy se česká vláda soustředí na diskusi o již předložených návrzích na úrovni Rady, ale do značné míry přitom opomíjí možnosti podílet se na samotném vzniku návrhu. Prosadit určitý návrh na 112
Tím nemá být řečeno, že by pád vlády přinesl totální konec a neúspěch předsednictví. Po administrativní stránce fungovalo předsednictví dále a rozjednaná agenda (např. třetí energetický balíček) byla úspěšně schválena. Na druhou stranu v politické rovině, tj. v rovině rovnocenného partnera, který může směle nastolovat priority v rámci dané agendy, předsednictví pádem vlády skončilo, protože vláda bez důvěry, případně úřednická vláda bez politického mandátu sice může fungovat jako skvělý administrátor, nikoliv však jako rovnocenný partner a tvůrce agendy.
84
obrazně řečeno „čistý list papíru“ je přitom autory, jež se zabývají prosazováním zájmů v EU (Schendelen 2008, Wallace 2008), hodnoceno jako efektivnější než se posléze snažit modifikovat již předložený návrh. S tím souvisí i malá podpora vlastním lidem ve strukturách EU (ČR například nemá nikoho na klíčové pozici ředitele DG) i opakovaném selhání při obsazení místa komisaře (Marek – Baum 2010). Určitou výjimku v tomto ohledu představuje předsednictví v Radě EU, kde se česká vláda efektivně soustředila na nastolení z jejího pohledu důležitá témata. Pád vlády v polovině předsednictví však výrazně ochromil její možnosti definovat a prosazovat své priority na evropské úrovni a omezil zbytek předsednictví na dobře fungující avšak pouze administrativně-organizační rovinu.
85
7. Závěr Předkládaná práce se věnovala otázkám energetické politiky EU v oblasti zemního plynu, zájmům české vlády v dané oblasti a konečně možnostem prosazení zájmů české vlády na evropské úrovni. Hlavní předpoklady, které měly být v duchu použitého empirickoanalytického přístupu na základě zjištěných skutečností buď potvrzeny, nebo vyvráceny, byly vyjádřeny pomocí dvou tezí uvedených v úvodu práce. První teze se soustředila na vzájemný soulad cílů a priorit energetické politiky EU v oblasti zemního plynu se zájmy české vlády. Předpoklad teze byl, že zde existuje nesoulad mezi evropskou energetickou politikou týkající se oblasti zemního plynu a prioritami české vlády v dané oblasti. Na základě pečlivé analýzy relevantních dokumentů, existující unijní legislativy i související sekundární literatury jsme dospěli k závěru, že zatímco na evropské rovině je v oblasti zemního plynu věnována pozornost oblasti liberalizace vnitřního trhu a s tím souvisejícím procesem unbundlingu, česká vláda kontinuálně a bez větších výkyvů v závislosti na aktuálním politickém složení preferuje kritérium energetické bezpečnosti a s tím související otázky diversifikace přepravních tras i dodavatelů. Ve zmiňované oblasti vnitřního trhu se tyto východiska projevují podporou výstavby další energetické infrastruktury pro přepravu zemního plynu i za cenu nutnosti financování z veřejných peněz, což je téma, které se na evropské úrovni objevilo poměrně nedávno a zatím pouze v rovině úvah.113 Obdobně česká vláda dlouhodobě prosazuje a podporuje realizaci plynovodu Nabucco, který by do střední Evropy přivedl další plyn z neruských zdrojů. Naopak zamýšlený unbundlidng, pokud by se plně realizoval v původní záměru nuceného vlastnického oddělení přepravy a obchodu s plynem, dokonce představoval z pohledu české vlády ohrožení energetické bezpečnosti z důvodu možného prodeje transportní infrastruktury do ruských rukou. Podobně další unijní záměr v podobě rozvoje OZE, který je někdy též vykládán jako zmírnění celkové závislosti dovozní energetické závislosti EU, je z pohledu české vlády vnímán spíše negativně, protože v oblasti zemního plynu vede paradoxně k většímu využití tohoto paliva jako záložního zdroje k nestálým OZE, čímž by se dále zvýšila energetická závislost, což je z pohledu ČR nežádoucí. Na základě zjištěných rozdílů mezi cíli a prioritami energetické politiky EU v oblasti zemního plynu a cíly české vlády v dané oblasti proto můžeme potvrdit platnost předpokladu vyjádřeného v první tezi. Druhá teze vycházela z otázky, jak může česká vláda v intergovernmentální rovině prosazovat své zájmy. Na základě analýzy postavení české vlády v Radě EU formou zhodnocení formálních i neformálních zdrojů moci, kterými ČR, respektive její vláda disponuje, jsme došli k závěru, že české vláda může své zájmy efektivně prosadit pouze 113
Jistou výjimkou je v tomto ohledu program EEPR, který však výsledkem reakce na hospodářskou krizi a nikoliv koncepčním řešením rozvoje infrastruktury v dlouhodobém horizontu.
86
v rámci široké koalice členských států, čímž byla potvrzena i platnost druhé v úvodu zmiňovaní teze. Na základě analýzy prostředí Rady a zejména vlivu jednotlivých zemí byla také relativizována často zmiňovaná idea spolupráce zemí V4 v energetické politice a to jak z hlediska možnosti prosadit/zablokovat určitý návrh, tak i celkové možnosti artikulace společného zájmu. Naopak řady dílčích úspěchů – byť některé z nich jako např. oživení zájmu o plynovod Nabucco a s ním spojená alokace finančních prostředků v rámci programu EEPR měly jen dočasné trvání – bylo dosaženo v rámci českého předsednictví. Úspěšné nastolení agendy a vyzdvižení témat, jež byla z pohledu české vlády významná, však bylo do značné míry smazáno pádem vlády v průběhu předsednictví, což vedlo k promarnění předcházejícího úsilí a poklesu důvěryhodnosti v ČR jako relevantního a spolehlivého partnera. Dalším zjištění je převládající reaktivní přístup české vlády, který spočívá v reakci na již předložené návrhy, avšak opomíjí možnost podílet se na samotném vytváření návrhů ve fázi jejich vzniku na úrovni Komise. To je dáno jednak malou podporou lidem působících v institucích EU a zejména v textu podrobně rozebraným opakovaným selháním při obsazení klíčové postu komisaře. Shrneme-li výše uvedené skutečnosti, dojdeme k následujícím závěrům a z nich vyplývajících doporučením. Předně, cíle a priority nastolené v evropské energetické politice upravující oblast zemního plynu jsou v určitých ohledech v rozporu se zájmy české vlády v dané oblasti. Na druhou stranu však nejde o zásadní rozkol, který by nebylo možné překonat či akceptovat, jako spíše o preferenci odlišných cílů a priorit v rámci obecně dané problematiky, na které panuje shoda. Česká republika i EU například podporují liberalizaci vnitřního trhu, což však v pojetí EU znamená v prvé řadě unbundling a práva spotřebitelů, zatímco ČR preferuje rozvoj infrastruktury a volný přístup do sítí za jasných a transparentních podmínek jak legislativního, tak technického rázu. Z těchto závěrů vyplývají i jednotlivá doporučení pro ČR. Za prvé, česká vláda by vzhledem ke svému relativně malému vlivu v rámci Rady EU měla pro podporu svých zájmů hledat spojence a to nejen v blízkém okruhu zemí V4, ale v mnohem širší koalici. Další, v pořadí druhé, doporučení spočívá ve věnování větší pozornosti přípravné fázi jednotlivých návrhů. S tím souvisí i větší podpora vlastním lidem v unijních orgánech v duchu výše zmiňované metahry „tří P“, tj. usilovat o větší počet „přátelsky naladěných“ osob v patřičných funkcích. Zcela klíčové je v tomto ohledu nepodceňovat například význam jmenování kandidáta na komisaře EK. Navržení kandidáta na pozici komisaře by mělo být výsledkem pečlivého zvážení národních cílů a zájmů, možnosti úspěchu a vyjednávání s ostatními státy s cílem dosáhnout maximálního profitu, nikoliv výsledkem politického 87
handlu či snahy zbavit se osob nepohodlných na domácí politické scéně. Třetím doporučením je jasná definice cílů a zájmů na domácí úrovni, což by například v oblasti energetiky, kde panuje na hlavních obrysech energetické politiky shoda relevantních aktérů, neměl být větší problém (i když realita může být odlišná). Jasně deklarovaná, konzistentní a argumentačně podložená pozice, která je čitelná pro ostatní aktéry, zvyšuje důvěryhodnost země v rámci jednání. Konečně posledním doporučením je nepřenášet dopady vnitropolitických sporů na evropskou rovinu tak, jako se tomu stalo v případě předsednictví. Takovéto politické faux pas totiž poškodí důvěryhodnost celé země i jejích zájmů na dlouhou dobu.
88
Literatura a použité zdroje Primární zdroje • ČPU (2006): Informační materiál. Zemní plyn pro Českou Republiku, online text (http://www.cpu.cz/data/articles/down_119.pdf). • ČPU [nedatováno]a: Cesta ke spotřebiteli, on-line text (http://www.cpu.cz/zemniplyn/cesta-ke-spotrebiteli). • ČPU [nedatováno]b: Členové ČPU, on-line text (http://www.cpu.cz/o-cpu/clenovecpu). • ČSSD (2010): Program změny a naděje. Lepší budoucnost pro obyčejné lidi, on-line text (http://www.cssd.cz/soubory/kestazeni/dokumenty/velky_volebni_program.pdf). • European Council (2011): Conclusions, Brusel, 4. 2. 2011, on-line text (http://www.consilium.europa.eu/uedocs/cms_data/docs/pressdata/en/ec/11917 5.pdf). • Evropská Komise (1995): White paper An Energy Policy for the EU, COM(1995) 682 final, Brusel, on-line text (http://aei.pitt.edu/1129/01/energy_white_paper_COM_95_682.pdf). • Evropská Komise (2000): Green paper Towards a European strategy for the security of energy supply, COM(2000) 769 final, Brusel, on-line text (http://ec.europa.eu/energy/green-paper-energysupply/doc/green_paper_energy_supply_en.pdf). • Evropská Komise (2006): Zelená kniha Evropská strategie pro udržitelnou, konkurenceschopnou a bezpečnou energii, KOM(2006) 105, Brusel, on-line text (http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=COM:2006:0105:FIN:CS:PDF). • Evropská Komise (2007a): Energy and Transport in Figures, Statistical Pocket Book 2007, dostupné on-line na (http://ec.europa.eu/dgs/energy_transport/figures/pocketbook/2006_en.htm). • Evropská Komise (2007b): Sdělení Komise Evropské Radě a Evropskému parlamentu. Energetická politika pro Evropu, KOM(2007) 1, Brusel, on-line text (http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=COM:2007:0001:FIN:CS:PDF). • Evropská Komise (2007c): Základní fakta a čísla o Evropě a Evropanech, Lucemburk: Úřad pro úřední tisky Evropských společenství, on-line text (http://ec.europa.eu/publications/booklets/eu_glance/66/cs.pdf).
89
• Evropská Komise (2008a): Sdělení komise Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů - Druhý strategický přezkum energetické politiky. Akční plán EU pro zabezpečení dodávek energie a jejich solidární využití, KOM(2008) 781, Brusel, on-line text (http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=COM:2008:0781:FIN:CS:PDF). • Evropská Komise (2008b): Commmunication from the Commission to the European Council 2009 A European Economic Recovery Plan Lisbon strategy for growth and jobs, Luxembourg: Office for Official publications on the European Communities. • Evropská komise (2009a): Návrh Nařízení Evropského parlamentu a Rady o opatřeních na zabezpečení dodávek zemního plynu a o zrušení směrnice 2004/67/ES, KOM(2009) 363, Brusel, on-line text (http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=COM:2009:0363:FIN:CS:PDF). • Evropská komise (2009b): Návrh Nařízení Rady o povinnosti informovat Komisi o investičních projektech do energetické infrastruktury v rámci Evropského společenství a o zrušení nařízení (ES) č. 736/96, KOM(2009) 361, Brusel, on-line text (http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=COM:2009:0361:FIN:CS:PDF). • Evropská komise (2009c): Second Strategic Energy Review - Securing our Energy Future (follow-up), on-line text (http://ec.europa.eu/energy/strategies/2009/2009_07_ser2_en.htm). • Evropská Komise (2010a): Sdělení komise Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému výboru a Výboru regionů. Energie 2020 Strategie pro konkurenceschopnou, udržitelnou a bezpečnou politiku, SEK (2010) 1346, Brusel, on-line text, (http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:52010DC0639:EN:HTML:NOT). • Evropská Komise (2010b): Stock taking dokument Towards a new Energy Strategy for Europe 2011-2020, Brusel, on-line text (http://ec.europa.eu/energy/strategies/consultations/doc/2010_07_02/2010_07_ 02_energy_strategy.pdf). • Evropská Komise (2010c): Zpráva Komise Radě a Evropskému parlamentu o provádění Evropského energetického programu pro hospodářské oživení, Brusel, on-line text (http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=COM:2010:0191:FIN:CS:PDF). • Evropská komise (2010d): EU Energy and Transport in Figures. Statistical Pocket Book 2010, Brusel, on-line text (http://ec.europa.eu/energy/publications/statistics/statistics_en.htm).
90
• Evropská Komise (2010e): Zpráva Komise Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému výboru a Výboru regionů. Priority energetických infrastruktur do roku 2020 a na další období – návrh na integrovanou evropskou energetickou síť, KOM(2010) 677 final, Brusel, on-line text (http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=COM:2010:0677:FIN:CS:PDF). • Evropská komise (2011): Overview of the secondary EU legislation (directives and regulations) that falls under the legislative competence of DG ENER and that is currently in force, on-line text (http://ec.europa.eu/energy/doc/energy_legislation_by_policy_areas.pdf). • Evropská komise [nedatováno]: The entry into force of the EU third energy package, DG for Energy, Brusel, on-line text (http://ec.europa.eu/energy/gas_electricity/legislation/doc/20110302_entry_into _force_third_package.pdf). • Evropský parlament (2010): Návrh zprávy Směrem k nové energetické strategii pro Evropu 2011–2020, 2010/2108(INI), Brusel, on-line text (http://www.europarl.europa.eu/sides/getDoc.do?pubRef=//EP//TEXT+REPORT+A7-2010-0313+0+DOC+XML+V0//CS). • Evropský parlament a Rada ES (1998): Směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/30/ES ze dne 22. června 1998 o společných pravidlech pro vnitřní trh se zemním plynem, Brusel, on-line text (http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=DD:12:02:31998L0030:CS:PDF). • Evropský parlament a Rada ES (2003): Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/55/ES ze dne 26. června 2003 o společných pravidlech pro vnitřní trh se zemním plynem a o zrušení směrnice 98/30/ES, Brusel, on-line text (http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=DD:12:02:32003L0055:CS:PDF). • Evropský parlament a Rada ES (2009a): Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/73/ES ze dne 13. července 2009 o společných pravidlech pro vnitřní trh se zemním plynem a o zrušení směrnice 2003/55/ES, Brusel, on-line text (http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2009:211:0094:0136:CS:PDF). • Evropský parlament a Rada ES (2009b): Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 713/2009, ze dne 13. července 2009, kterým se zřizuje Agentura pro spolupráci energetických regulačních orgánů, Brusel, on-line text (http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2009:211:0001:0014:CS:PDF). • Evropský parlament a Rada ES (2009c): Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) Č. 715/2009 ze dne 13. července 2009 o podmínkách přístupu k plynárenským přepravním soustavám a o zrušení nařízení (ES) č. 1775/2005, Brusel, on-line text (http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2009:211:0036:0054:CS:PDF).
91
• Evropský parlament a Rada ES (2009d): Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 663/2009 ze dne 13. července 2009 o zavedení programu na podporu hospodářského oživení prostřednictvím finanční pomoci Společenství pro projekty v oblasti energetiky, Brusel, on-line text (http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2009:200:0031:0045:CS:PDF). • Evropský parlament a Rada EU (2010): Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 994/2010 ze dne 20. října 2010 o opatřeních na zajištění bezpečnosti dodávek zemního plynu a o zrušení směrnice Rady 2004/67/ES, Brusel, on-line text (http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2010:295:0001:0022:CS:PDF). • Jednotný evropský akt (1986), Brusel, on-line text (http://www.euroskop.cz/gallery/2/763-jea.pdf). • Joint Declaration of the Prague Eastern Partnership Summit (2009), Praha, on-line text (http://www.eu2009.cz/scripts/file.php?id=48906&down=yes). • KDU-ČSL (2009): Volební program 2009 – 2013, on-line text (http://kampan.kdu.cz/download-file/167/KDU_program.pdf). • KSČM (2010): Otevřený volební program KSČM pro volby do PS PČR 2010, on-line text (http://www.kscm.cz/index.asp?thema=4393). • Konsolidované znění Smlouvy o Evropské unii a Smlouvy o fungování Evropské unie (2008), Brusel, on-line text (http://www.consilium.europa.eu/uedocs/cmsUpload/st06655.cs08.pdf). • Ministerstvo průmyslu a obchodu (2004): Státní energetické koncepce, Praha, online text (http://www.mpo.cz/dokument5903.html). • Ministerstvo průmyslu a obchodu (2010a): Aktualizace Státní energetické koncepce, Praha, on-line text (http://www.mpo.cz/dokument5903.html). • Ministerstvo průmyslu a obchodu (2010b): Zpráva o bezpečnosti dodávek zemního plynu za rok 2009, on-line text (http://www.mpo.cz/dokument76941.html). • Ministerstvo zahraničních věcí (MZV 2007): Zajištění energetické bezpečnosti ČR, stav a riziko realizace hrozeb, on-line text (www.rozhlas.cz/_binary/00509400.pdf). • Net4Gas [nedatováno]: Projekt Gazela, on-line text (http://www.net4gas.cz/cs/projekt-gazela/). • Net4Gas (2010): Desetiletý plán rozvoje přepravní soustavy v České republice 20112020, on-line text (http://www.net4gas.cz/cs/media/nTYNDP_CZ_FINAL.pdf?jis=20110517130147).
92
• ODS (2010): Podrobný volební program. Řešení, která pomáhají, on-line text (http://www.ods.cz/docs/programy/volebni-program2010.pdf). • Pracovní program českého předsednictví (2009), Praha, on-line text (http://www.eu2009.cz/program). • Prague Summit Southern Corridor (2009), Praha, on-line text (http://www.eu2009.cz/en/news-and-documents/press-releases/declaration--prague-summit--southern-corridor--may-8--2009-21533/). • Rada EU (2010): Nařízení Rady (EU, Euratom) č. 617/2010 ze dne 24. června 2010 o povinnosti informovat Komisi o investičních projektech do energetické infrastruktury v rámci Evropské unie a o zrušení nařízení (ES) č. 736/96, Brusel, online text (http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2010:180:0007:0014:CS:PDF). • RWE [nedatováno]: RWE v ČR, on-line text, (http://www.rwe.cz/cs/rwe-v-cr/). • Smlouva o Evropské unii (1992), Maastricht, on-line text (http://www.euroskop.cz/gallery/2/758-smlouva_o_eu_puvodni_verze.pdf). • Smlouva o Evropské unii ve znění Amsterodamské smlouvy (1997), Amsterodam, on-line text (http://www.euroskop.cz/gallery/2/759smlouva_o_eu_amsterodam.pdf). • Smlouva o Evropské unii ve znění Smlouvy z Nice (2000), Nice, on-line text (http://www.euroskop.cz/gallery/2/760-smlouva_o_eu.pdf). • Smlouva o ES ve znění Smlouvy z Nice (2000), Nice, on-line text (http://www.euroskop.cz/gallery/2/756-smlouva_o_es_nice.pdf). • Strana Zelených (2010): Volební program 2010, on-line text (http://www.zeleni.cz/underwood/download/files/sz-volebni-program-2010.pdf). • TOP 09 (2010): Volební program 2010, on-line text (http://www.top09.cz/procnas-volit/volebni-program/volebni-program-2010/). • Úřad Vlády ČR (2006): Východiska k prioritám předsednictví ČR v Radě EU v prvním pololetí 2009, on-line text (http://mfcr.cz/cps/rde/xbcr/mfcr/Vychodiska_priority_CR_predsednictvi__EU.pd f). • Vláda ČR (2003): Bezpečnostní strategie České republiky, Praha, on-line text (http://www.army.cz/assets/files/8492/Bezpe_nostn__strategie__R__prosinec_2003.pdf). • Vláda ČR (2007): Záznam ze schůze BRS konané dne 18. 1. 2007, Praha, on-line text (http://www.vlada.cz/cz/pracovni-a-poradni-organy-vlady/brs/cinnost/zaznamy-zjednani/zaznamy-2007/zaznam-ze-schuze-brs-konane-dne-18--1--2007-20964/). 93
• VV (2010): Politický program, on-line text (http://www.veciverejne.cz/data/files/politicky-program/politicky-program-veciverejnych.pdf). • Výsledky českého předsednictví v Radě EU 2009, Praha, on-line text (http://www.eu2009.cz/cz/czech-presidency/programme-andpriorities/achievements/zavery-predsednictvi-24391/). • Yamal-Europe Gas Pipeline Technical Specifications [nedatováno], on-line text (http://www.europolgaz.com.pl/english/gazociag_parametry.htm). • Zpráva Nezávislé odborné komise pro posouzení energetických potřeb České republiky v dlouhodobém časovém horizontu (2008), on-line text (http://www.vlada.cz/cz/media-centrum/aktualne/zprava-nezavisle-odbornekomise-pro-posouzeni-energetickych-potreb-ceske-republiky-v-dlouhodobemcasovem-horizontu:-pracovni-verze-k-oponenture--42575/).
Sekundární zdroje • Baghat, Gawdat (2006): Europe´s Energy security: challenges and opportunites, International Affairs, Vol. 82, No. 5, pp. 961 – 975. • Belkin, Paul (2008): CRS Report for Congress The European Union’s Energy Security Challenges, on-line text (http://www.fas.org/sgp/crs/row/RL33636.pdf). • ČPU (2010): Report ze semináře v Senátu na téma III.energetický balíček EU a potřebné změny české legislativy dne 3. listopadu 2010 , on-line text (http://www.cpu.cz/data/articles/down_1834.pdf). • Correljé, Aad, - van der Linde, Coby (2006): Energy supply security and geopolitics: A European perspective, Energy policy, Vol. 34, Issue 5, March, pp. 532 – 543. • Černoch, Filip (2008): Energetická politika EU: pozice na půli cesty, in: Waisová, Šárka a kol. (2008): Evropská energetická bezpečnost, Plzeň: Aleš Čeněk, s. 65-84. • Černoch, Filip (2011): Energetická politika EU po Lisabonské smlouvě, GlobalPolitics, 16. Leden 2011, on-line text (http://www.globalpolitics.cz/clanky/energeticka-politika-eu-po-lisabonskesmlouve). • Drulák, Petr (2010): Úvod, in: Drulák, Petr - Střítecký, Vít a kol. (2010): Hledání českých zájmů. Mezinárodní bezpečnost, Praha: Ústav mezinárodních vztahů, s. 716. • Economist (2011): Ropný šok, Respekt, Roč. XXII, Číslo 10, 7. 3. 2011, s. 30-31.
94
• Egenhofer, Christian (2006): Integrating Security of Supply, Market Liberalisation and Climate Change, in: Egenhofer, Christian - Grigoriev, Leonid - Heisbourg, François - Riley, Alan - Socor, Vladimir (2006): European Energy Security. What should it mean? What to do?, ESF Working paper No. 23, October 2006, pp. 4 – 14, dostupné on-line na (http://www.ceps.eu/book/european-energy-security-whatshould-it-mean-what-do). • EU Observer (2010): Poland and Russia finalise major gas deal, 27. 10. 2010, online text (http://euobserver.com/9/31138?print=1). • EU Observer (2011a): EU leaders set deadlines for energy market, 3. 2. 2011, online text (http://euobserver.com/9/31756?print=1). • EU Observer (2011b): EU leaders to grapple with divergent energy proposals, 3. 2. 2011, on-line text (http://euobserver.com/9/31740?print=1). • EU Observer (2011c): EU parliament chief: energy security needs public money, 4. 2. 2011, on-line text (http://euobserver.com/9/31749?print=1). • EurActiv (2009): Třetí liberalizační balíček v energetice, on-line text (http://www.euractiv.cz/energetika/link-dossier/liberalizace-unijni-energetiky000055). • Euroskop (2009): Speciál: Energetika v letech 2004–2009, on-line text (http://www.euroskop.cz/8686/12820/clanek/special-energetika-v-letech-20042009/). • Euroskop (2010a): Energie v květnu 2010, on-line text (http://www.euroskop.cz/8440/16566/clanek/energie-v-kvetnu-2010/). • Euroskop (2010b): Energie v říjnu 2010, on-line text (http://www.euroskop.cz/13/17733/clanek/energie-v-rijnu-2010/). • Euroskop (2010c): Polsko s Ruskem uzavřelo novou dohodu o plynu, on-line text (http://www.euroskop.cz/38/17625/clanek/polsko-s-ruskem-uzavrelo-nov). • Euroskop (2010d): V4 podpoří Poláky a Maďary při jejich předsednictví EU, on-line text (http://www.euroskop.cz/38/17753/clanek/v4-podpori-polaky-a-madary-prijejich-predsednictvi-eu/). • Euroskop (2010e): Klaus hostí ve Varech prezidenty V4, on-line text (http://www.euroskop.cz/38/17742/clanek/klaus-hosti-ve-varech-preziden). • Euroskop (2011a): Energie v únoru 2011, on-line text (http://www.euroskop.cz/8440/18481/clanek/energie-v-unoru-2011/). • Euroskop (2011b): Měkká síla zemí Visegrádu, on-line text (http://www.euroskop.cz/46/18359/clanek/mekka-sila-zemi-visegradu/).
95
• Fiala, Petr – Pitrová, Markéta (2003): Evropská unie, Brno: CDK. • Gerbet, Pierre (2004): Budování Evropy, Praha: Karolinum. • Gültekin, Barcu (2006): Fostering Regional Energy Security through the Development of Turkey´s Transit Potential, in: Jesień, Leszek (ed., 2006): The Future of European Energy Security, Kraków: Tischner European University, pp. 165-180. • Hlaváček, Pavel (2008): Současný stav a predikce spotřeby, těžby a přepravy ropy a zemního plynu v Evropě, in: Waisová, Šárka a kol. (2008): Evropská energetická bezpečnost, Plzeň: Aleš Čeněk, s. 41-64. • Hirman, Karel (2007): Globálne aspekty energetickej bezpečnosti strednej Európy z medzinárodného hradiska, in: Dančák, Břetislav - Závěšický, Jan (eds., 2007): Energetická bezpečnost a zájmy České republiky, Brno: IIPS MU, s. 59-68. • Historie plynárenství [nedatováno], on-line text (http://www.zemniplyn.cz/historie/default.htm). • Hoffman, George Walter (1985): The European energy challenge: East and West, USA: Duke University Press. • Hospodářské noviny (2009): Nabucco je trochu jako lochneska Rozhovor s generálním sekretářem České plynárenské unie Josefem Kastlem, on-line text na webu ČPU (http://www.cpu.cz/tiskove-zpravy/1238-3). • Hospodářské noviny (2011a): Benzin zdražuje na nový rekord, na krizové scénáře je ale ještě brzy, 28. 2. 2011, s. 18. • Hospodářské noviny (2011b): Energetika a právo v roce 2011, Příloha Energetika, 28. 3. 2011, s. 11. • Hrubý, Zdeněk (2008): The New EU Energy Policy: Economic Rationality for the Single Market?, in: Karásek, Tomáš (ed., 2008): European union in a new security environment, Praha: Matfyzpress, s. 47-86. • Hynek, Nik – Střítecký, Vít (2010): Energetická bezpečnost podle českých atlantistů, in: Drulák, Petr - Střítecký, Vít a kol. (2010): Hledání českých zájmů. Mezinárodní bezpečnost, Praha: Ústav mezinárodních vztahů, s. 81-101. • George, Stephen (1996): Politics and policy in the European union, New York: Oxford University Press, pp. 152 - 171. • Jesień, Leszek (2006): Introduction, in: Jesień, Leszek (ed., 2006): The Future of European Energy Security, Kraków: Tischner European University, pp. 7-9.
96
• Jesień, Leszek (2006): Poland´s Proposal for the European Energy Security Treaty, in: Jesień, Leszek (ed., 2006): The Future of European Energy Security, Kraków: Tischner European University, pp. 89-100. • Judt, Tony (2005): Poválečná Evropa. Dějiny od roku 1945, Praha: Slovart. • Jurčová, Veronika – Smetana, Zbyněk (2010): Energetická politika EU a zájmy V4 v oblasti zemního plynu, seminární práce do kurzu MVZ 442 Energetická bezpečnost EU a USA, podzimní semestr, nepublikováno. • Kaczmarski, Marcin (2006): The Influence of Russian Federation on Energy Security in Europe, in: Jesień, Leszek (ed., 2006): The Future of European Energy Security, Kraków: Tischner European University, pp. 155-164. • Kalicki, Jan H. and Goldwyn, David L. (2005): Introduction, in: Kalicki, Jan H. and Goldwyn, David L. (eds., 2005): Energy and Security. Toward a new Foreign Policy Strategy, Washington, D.C.: Woodrow Wilson Center Press. • Kaniok, Petr (2008): Předsednictví Rady EU: příběh půlstoletí, Brno: IIPS. • Kaniok, Petr (2010): České předsednictví Rady EU: most přes minulost, Brno: IIPS. • Karásek, Tomáš (2008): EU Energy Policy, Eastern Enlargement and the Concept of Securitization, in: Karásek, Tomáš (ed., 2008): European union in a new security environment, Praha: Matfyzpress, s. 111-128. • Kosior, Katarzyna – Mögelin, Chris (2006): Energy policy and Energy Law of the EU, in: Jesień, Leszek (ed., 2006): The Future of European Energy Security, Kraków: Tischner European University, pp. 13-36. • Kovačovská, Lenka (2007): European Union’s Energy (In)security - Dependence on Russia, Defence and Strategy, Vol. 7, No. 2, on-line text (http://www.defenceandstrategy.eu/cs/aktualni-cislo-2-2007/clanky/europeanunion-8217-s-energy-in-security-8211-dependence-on-russia.html). • Kratochvíl, Petr (2008): Teorie evropské integrace, Praha: Portál. • Kratochvíl, Petr - Kuchyňková, Petra (2009): Between the Return to Europe and the Eastern Enticement: Czech Relations to Russia, in: EU -Russian Relations and the Eastern Partnership. Central -East European. Budapest: Institute for World Economics of the Hungarian Academy of Sciences, pp. 61 -85, on-line text (http://www.fakprojekt.hu/docs/05-Kratochvil-Kuchynkova.pdf). • Kratochvíl, Petr - Kuchyňková, Petra - Schneider, Jiří (2009): A Quest for a Coherent Energy Policy for the EU: Future Steps, Praha: Prague Security Studies Institute, dostupné on-line na (http://www.pssi.cz/files/News/publikace/eu-rf-energypolicy-brief.pdf).
97
• Kratochvíl, Petr (2010): Národní zájem a jeho legitimita, in: Drulák, Petr - Střítecký, Vít a kol. (2010): Hledání českých zájmů. Mezinárodní bezpečnost, Praha: Ústav mezinárodních vztahů, s. 17-30. • Lang, Petr; Nosko, Andrej, Schneider, Jiří (2009): Energetická bezpečnost a Státní energetická koncepce, Praha: Prague Security Studies Institute, on-line text (http://www.pssi.cz/files/News/publikace/energeticka-bezpecnost-a-sek.pdf). • Leydon, Kevin (2009): A third and final liberalisation package for gas and electricity markets?, on-line text (http://www.iiea.com/blogosphere/a-third-and-finalliberalisation-package-for-gasand-electricity-markets). • Lupták, Ľubomír (2008): Konceptualizácia energetickej bezpečnosti: pokus o portrét chiméry, in: Waisová, Šárka a kol. (2008): Evropská energetická bezpečnost, Plzeň: Aleš Čeněk, s. 162 – 175. • Lidovky.cz (2010): Gazela udrží Česko ve hře o ruský plyn i když naše území jen 'lízne', 11. 10. 2010, on-line text (http://byznys.lidovky.cz/gazela-udrzi-cesko-vehre-o-rusky-plyn-i-kdyz-nase-uzemi-jen-lizne-pyk-/firmytrhy.asp?c=A101011_170241_firmy-trhy_kik). • Marek, Dan – Baun, Michael (2010): Česká republika a Evropská unie, Brno: Barrister & Principal. • MF DNES (2011): Vzpoura Arabů zdraží v Česku bezin a naftu, 22. 2. 2011, s. A1. • Ministerstvo průmyslu a obchodu (2010b): Ministr Kocourek odstartoval plynovod Gazela, napojí ČR na Nord Stream, tisková zpráva MPO, on-line text (http://www.mpo.cz/dokument79751.html). • Noël, Pierre (2008): The West should not go strategic on energy security, EU Energy policy blog, 13. 1. 2008, on-line text, dostupný na (http://www.energypolicyblog.com/2008/01/13/the-west-should-not-gostrategic-on-energy-security/). • Orbánová, Anita (2010): Moc, energie a nový ruský imperialismus, Praha: Argo. • Palacio, Loyola de (2005): Reforming the gas market, in: Kalicki, Jan H. and Goldwyn, David L. (eds., 2005): Energy and Security. Toward a new Foreign Policy Strategy, Washington, D.C.: Woodrow Wilson Center Press, pp. 175-190. • Riley, Alan (2006): Energy Security, Gas Market Liberalisation and Our Energy Relationship with Russia, in: Egenhofer, Christian - Grigoriev, Leonid - Heisbourg, François - Riley, Alan - Socor, Vladimir (2006): European Energy Security. What should it mean? What to do?, ESF Working paper No. 23, October 2006, pp. 4 – 14, on-line text (http://www.ceps.eu/book/european-energy-security-what-should-itmean-what-do).
98
• Sacher, Tomáš (2011): A co když nepoteče, Respekt, Roč. XXII, Číslo 12, 21. 3. 2012. s. 21. • Schendelen, Rinus van (2004): Jak lobbovat v Evropské unii, aneb, Machiavelli v Bruselu, Brno: Centrum strategických studií. • Schneider, Jiří (2007): Výzvy energetické bezpečnosti, in: Dančák, Břetislav Závěšický, Jan (eds., 2007): Energetická bezpečnost a zájmy České republiky, Brno: IIPS MU, s. 45-50. • Socor, Vladimir (2006): Caspian-Black Sea Region: Key to Diversifying Europe´s Energy Supplies, in: Egenhofer, Christian - Grigoriev, Leonid - Heisbourg, François Riley, Alan - Socor, Vladimir (2006): European Energy Security. What should it mean? What to do?, ESF Working paper No. 23, October 2006, pp. 4 – 14, on-line text (http://www.ceps.eu/book/european-energy-security-what-should-it-meanwhat-do). • Tichý, Lukáš (2009): Energetická bezpečnost České republiky a (energetické) vztahy s Ruskou federací, in: Kořan, Michal a kol. (2009): Česká zahraniční politika v zrcadle sociálně-vědního výzkumu, Praha: Ústav mezinárodních vztahů, s. 99 119. • Tichý, Lukáš (2010): Problematika vzájemné závislosti v energetických vztazích mezi Českou republikou a Ruskou federací a působení Evropské unie, Středoevropské politické studie, číslo 2-3, ročník XII, jaro-léto, on-line text (http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=415). • Úřad vlády ČR Odbor vlády pro informování o evropských záležitostech (2008): Když se řekne Lisabonská smlouva… Perspektiva fungování Evropské unie podle nového smluvního rámce, Praha: Úřad vlády ČR. • Yergin, Daniel (2005): Energy Security and Markets, in: Kalicki, Jan H. and Goldwyn, David L. (eds., 2005): Energy and Security. Toward a new Foreign Policy Strategy, Washington, D.C.: Woodrow Wilson Center Press, pp. 51-64. • Yergin, Daniel (2006): Ensuring Energy Security, Foreign Affairs, Vol. 85, No. 2, pp. 69-82. • Yorkan, Arzu (2006): Energy Security of the European Union, in: Jesień, Leszek (ed., 2006): The Future of European Energy Security, Kraków: Tischner European University, pp. 65-88. • Vondra, Alexandr (2007): Bezpečnostní dimenze energetické politiky České republiky, in: Dančák, Břetislav – Závěšický, Jan (eds., 2007): Energetická bezpečnost a zájmy České republiky, Brno: IIPS, s. 51-59.
99
• Vondra, Alexandr (2008): Zajištění energetické bezpečnosti ČR v rámci Evropské energetické politiky, on-line text (http://www.vlada.cz/cz/evropskezalezitosti/projevy/archiv-vondra/zajisteni-energeticke-bezpecnosti-cr-v-ramcievropske-energeticke-politiky-42515/). • Waisová, Šárka (2008): Úvodem. Energetická bezpečnost v evropském prostoru: Současný stav a střednědobé perspektivy, in: Waisová, Šárka a kol. (2008): Evropská energetická bezpečnost, Plzeň: Aleš Čeněk, s. 9-40. • Wallace, Helen (2005): Exercising Power and Influence in the European Union: The Roles of Member States, in: Simon Bulmer and Christian Lequesne (Eds., 2005): The Member States of the European Union, Oxford: OUP, pp. 25-44. • Zajíček, Miroslav (2002): Víc štěstí než rozumu, Respekt, 11. 2. 2002, on-line text (http://respekt.ihned.cz/c1-36163360-vic-stesti-nez-rozumu). • Zakaria, Fareed (2008): The Post-American World and the Rise of the Rest, London: Penguin Book. • Zbíral, Robert (2008): Teorie a praxe vyjednávání v Radě Evropské unie, Brno: IIPS.
100
