Ekonomika veřejného sektoru

Ekonomika veřejného sektoru

01 - Veřejný sektor - vymezení, ekonomické zdůvodnění existence veřejného sektoru Cíle: • • • • • • • •

Vysvětlení základních pojmů v oblasti veřejného sektoru Vymezení veřejného sektoru Postavení veřejného sektoru v rámci NH Rozsah veřejného sektoru Struktura veřejného sektoru Zdůvodnění existence VS prostřednictvím uspokojování potřeb Ekonomické zdůvodnění existence VS Funkce veřejného sektoru

Časová dotace • •

přímá výuka 3 hodiny samostudium cca 10 hodin

Při studiu věnujte pozornost zejména těmto problémům: • •

• • •

ekonomickému zdůvodnění existence veřejného sektoru podmínkám efektivního využívání zdrojů v tržní ekonomice o paretovsky optimální alokace zdrojů o MU = MN důvodům zásahu státu do ekonomiky funkcím veřejného sektoru ztrátám z centrálního stanovení úrovně spotřeby veřejných statků

Klíčová slova veřejný sektor, tržní selhání, rozsah VS, smíšená ekonomika, extrémní rozdělování příjmů, potřeby a jejich uspokojování, ekonomické a mimoekonomické faktory ovlivňující rozsah VS, rozsah VS

Klíčové pojmy a otázky 1. 2. 3. 4. 5. 6.

Vyjmenujte alespoň 5 institucí, které tvoří veřejný sektor. Uveďte příčiny tržního selhání, které jsou důvodem zásahu státu do ekonomiky. Vysvětlete Coaseho teorém. Uveďte soukromé možnosti řešení externalit. Vysvětlete, proč je existence externalit důvodem zásahu státu do ekonomiky. V Ústavě máme zakotveno právo na vzdělání. Zdůvodněte, proč musí vzdělání poskytovat stát. Zaměřte se na charakteristiku z důvodu tržních selhání a redistribuce příjmů. 7. Zaměřte se na 4 základní otázky veřejných financí. Které z těchto otázek jsou součástí positivní ekonomie a které jsou součástí normativní ekonomie? 8. Vysvětlete, proč se optimální volba spotřebitele nachází v bodě, kde je rozpočtové omezení tangentou indiferenční křivky. -1-

9. Charakterizujte příkazový a tržní systém alokace zdrojů. 10. Vysvětlete, proč tržní selhání představuje důvod pro zásahy státu do ekonomiky. 11. Uveďte stručnou charakteristiku veřejného sektoru. 12. Uveďte rozdíl mezi merkantelisty a fyziokraty. 13. Vysvětlete, co znamená Paretovsky optimální alokace zdrojů. 14. Uveďte mikroekonomické příčiny tržních selhání. 15. Vysvětlete, proč existence negativních externalit představuje důvod pro zásahy státu do ekonomiky. 16. Znázorněte graficky vliv negativní externality (EMC) na společenské mezní náklady (SMC). 17. Uveďte alespoň tři možnosti řešení negativních externalit.

Další zdroje, z kterých je možno čerpat Bailey, S. J. (2004): Veřejný sektor - Teorie, politika a praxe. Eurolex Bohemia. ISBN 80-86432-61-0. Jackson, P. M. a Brown, C. V. (2003): Ekonomie veřejného sektoru. Eurolex Bohemia. ISBN 80-8643209-2. Stighlitz, J. E. (1997): Ekonomie veřejného sektoru. Grada Publishing. ISBN: 80-7169-454-1. http://www.econ.muni.cz/~ivan/xxx/subjects/ver_econ/statky2.doc

02 - Funkce veřejného sektoru. Ekonomické základy moderního státu

Další zdroje, z kterých je možno čerpat Musgrave, R. A., Musgraveová, P. B. (1994): Veřejné finance v teorii a praxi. Management Press. Šumpíková, M. a kol. (2005): Veřejné výdajové programy a jejich efektivnost. EUROLEX BOHEMIA, Praha. Hrdý, M. (2006): Hodnocení ekonomické efektivnosti investičních projektů EU. ASPI, Praha. Zákon o státním rozpočtu na rok 2007 http://www.mfcr.cz/cps/rde/xchg/mfcr/hs.xsl/zakon_o_sr.html Zákon o rozpočtových pravidlech http://www.mfcr.cz/cps/rde/xchg/mfcr/hs.xsl/zakon_o_sr_1155.html Plnění státního rozpočtu http://www.mfcr.cz/cps/rde/xchg/mfcr/hs.xsl/plneni_stat_rozp.html Fiskální data pro ČR http://www.mfcr.cz/cps/rde/xchg/mfcr/hs.xsl/govern_financ_stat.html Zákon o stabilizaci veřejných rozpočtů http://www.mfcr.cz/cps/rde/xbcr/mfcr/www.sbirka.cz_NOVE_07-261_pdf.pdf Příčiny růstu veřejných výdajů http://kvf.vse.cz/storage/1168943974_sb_prusvic_bores_velikovsky.pdf Průhledný státní rozpočet http://kvf.vse.cz/storage/1170172889_sb_pruhledny_rozpocet.pdf -2-

03 - Veřejné statky - základní charakteristika

Klíčové pojmy a otázky k zopakování 1. Zvolte správná rozpočtová pravidla: 1. pravidlo návaznosti výdajů na příjmy 2. pravidlo schvalování rozpočtu 3. pravidlo alokace výdajů 4. pravidlo přednosti příjmů před výdaji 5. pravidlo rozpočtového provizória 6. pravidlo hospodárného výběru daní 2. Jaký je rozdíl mezi daní a odvodem? 3. Podle jakých kriterií se posuzuje velikost veřejného dluhu? Inflace snižuje – zvyšuje reálnou hodnotu veřejného dluhu. (Nehodící se škrtněte.) 4. Uveďte příčiny vzniku deficitu státního rozpočtu. 5. Mezi rozpočtové zásady nepatří: 1. zásada reálnosti státního rozpočtu 2. zásada každoročního sestavování a schvalování státního rozpočtu 3. zásada kontroly příjmů státního rozpočtu 4. zásada kontroly výdajů státního rozpočtu 5. zásada přednosti kapitálových výdajů před běžnými výdaji 6. zásada tvorby rozpočtové rezervy 7. zásada snižování neproduktivních výdajů 8. zásada průběžného výběru daní 9. zásada průběžného zajišťování příjmů 6. Uveďte a stručně charakterizujte negativní dopady velikosti placených úroků ve vazbě na velikost státního dluhu. 7. Vyjmenujte možné dopady státního dluhu

Cíle • • •

Charakteristika veřejných statků Dělení veřejných statků Podmínka efektivní nabídky veřejných statků

Časová dotace • •

přímá výuka 3 hodiny samostudium cca 4 hodiny

Při studiu věnujte pozornost zejména těmto problémům • • • •

členění veřejných statků vlivu účasti státu na zvyšování užitku spotřebitelů možnosti vyloučení ze spotřeby efektu zpoplatnění užívání částečně veřejného statku -3-

• • • • •

podstatě neefektivnosti SS při poskytování veřejných statků ztrátě z nadměrné spotřeby veřejně poskytovaných soukromých statků sStanovení efektivní nabídky veřejných statků pomocí křivky produkčních možností a indiferenčních křivek stanovení poptávkové křivky pomocí rozpočtového omezení a indiferenčních křivek odvození poptávkové křivky po veřejných statcích z poptávkových křivek jednotlivců

Klíčová slova veřejné statky, čistě veřejné statky, smíšené statky, nezmenšitelnost, nevylučitelnost, nerivalita, problém černého pasažéra, ztráta z nadměrné spotřeby, ekonomické a administrativní nástroje omezení spotřeby

Otázky k zopakování 1. 2. 3. 4. 5.

Vyjmenujte instituce, které tvoří veřejný sektor Charakterizujte veřejné statky netržní a polotržní. Vyjmenujte příčiny tržního selhání, které jsou důvodem zásahu státu do ekonomiky. Stručně charakterizujte čistě veřejné a smíšené statky. Odvoďte graficky poptávkovou křivnku po veřejných statcích pomocí křivky rozpočtových omezení a indiferenčních křivek. Graf popište, použité symboly vysvětlete. 6. Odvoďte graficky efektivní nabídku veřejných statků pomocí křivky produkčních možností a indiferenčních křivek. Křivky označte, podmínku efektivní nabídky vyjádřete slovně. 7. Při spotřebě čistě veřejných statků platí, že mezní užitek (MU) je: a) MU>1

b) MU > 0

c) MU = 1

d) MU = 0

04 - Efektivní nabídka veřejných statků

Otázky k zopakování 1. Odvoďte graficky poptávkou křivku po veřejných statcích pomocí křivky rozpočtových omezení a indiferenčních křivek. Graf popište, použité symboly vysvětlete. 2. Charakterizujte veřejné statky netržní a polotržní. 3. Znázorněte graficky efektivní nabídku veřejných statků pomocí křivky produkčních možností a indiferenčních křivek. Křivky označte, podmínku efektivní nabídky vyjádřete slovně. 4. Stručně charakterizujte čistě veřejné a smíšené statky. 5. Uveďte členění statků podle ekonomických vlastností. Každý typ stručně charakterizujte. 6. Uveďte možnosti vyloučení u následujících typů statků: armáda, plnící pero, volná dálnice, veřejná vysoká škola. 7. Znázorněte graficky efektivní nabídku veřejných statků pomocí křivky produkčních možností a indiferenčních křivek. Graf popište a vysvětlete. 8. Vysvětlete, co znamená termín "rozpočtové omezení spotřebitele". 9. Graficky odvoďte poptávkovou křivku po veřejných statcích z poptávkové křivky jednotlivů. Graf popište a vysvětlete. 10. Znázorněte graficky neefektivnost soukromého sektoru při zajišťování veřejných statků, nebo-li ztrátu užitku při zavedení poplatků. Graf popište a vysvětlete. -4-

11. Znázorněte graficky efekt zpoplatnění užívání částečně veřejného statku. Graf popište a vysvětlete. 12. Uveďte nástoje přidělování veřejných statků sloužící k omezení nadměrné spotřeby. 13. Znázorněte graficky vliv zdanění na efektivní nabídku veřejných statků.Graf popište a vysvětlete. 14. Vysvětlete, proč dobře fungující vláda představuje nejlepší příklad čistě veřejného statku. 15. Vysvětlete termín "černý pasažer" používaný ve veřejném sektoru. 16. Při spotřebě čistě veřejných statků platí, že mezní užitek (MU) je: a)MU > 1

b) MU > 0

c) MU = 1

d) MU = 0

05 - Veřejné výdaje, výdajový politika

Klíčové pojmy a otázky k opakování 1. Znázorněte graficky rozdělení zdrojů při fixním objemu rozpočtu pro případ dělitelného projektu. Vymezte velikost výdajů a velikost užitku. 2. Uveďte kritéria pro rozdělení finančních prostředků při fixním objemu rozpočtu mezi nedělitelné projekty. 3. Čistý užitek projektu veřejných výdajů je chápán jako "spotřebitelský přebytek". Charakterizujte tento pojem. Určete jeho velikost pomocí grafického znázornění. Graf popište, použité symboly vysvětlete. 4. Které z následujících faktorů ovlivňují změny v objemu a struktuře veřejných výdajů: 1. velikost nadměrného daňového břemene 2. velikost veřejného dluhu 3. soutěživost spotřebitelů 4. elasticita nabídky a poptávky soukromého sektoru 5. vládní sociální politika 5. Platí, že: 1. veřejné výdaje klesají s růstem vědeckotechnického pokroku, a to v přímé úměře k růstu HDP 2. veřejné výdaje klesají v období hospodářských krizí 3. veřejné výdaje klesají s růstem důchodu na obyvatele (použití progresivních daňových sazeb) 4. veřejné výdaje rostou v období válek, hospodářských krizí apod. 5. veřejné výdaje rostou stejně rychle jako HDP 6. Uveďte druhy reálných užitků veřejných projektů. Charakterizujte pojem reálný užitek.

Otázky k zopakování • Znázorněte graficky rozdělení zdrojů při fixním objemu rozpočtu pro případ dělitelného projetku. Vymezte velikost výdajů a velikost užitku. • Uveďte kritéria rozdělení finančních prostředků při fixním objemu rozpočtu mezi nedělitelné projekty. • Uveďte druhy reálných užitků veřejných projektů. Charakterizujte pojem "reálný užitek". • Uveďte alespoń 5 faktorů, které působí na růst státních výdajů. • Uveďte základní postupy veřejné volby. • Uveďte typy užitků plynoucích z veřejných projektů (výdajů). Uveďte na příkladech. -5-

07 - Rozpočtová pravidla, soustava a proces Cíle: • • •

definovat pojmy veřejný rozpočet, rozpočtová soustava, rozpočtový proces, rozpočtová pravidla uvést funkce rozpočtu a hlavní rozpočtové zásady představit rozpočtovou skladbu a být schopen popsat rozpočtový proces v ČR

Časová dotace • •

přímá výuka 3 hodiny samostudium cca 10 hodin

Při studiu věnujte pozornost zejména těmto problémům: • • • •

proč je státní rozpočet klíčovým nástrojem veřejných financí jaké nástroje jsou v rámci rozpočtové politiky využívány způsob tvorby rozpočtu jaká jsou rozpočtová pravidla, jaká existuje klasifikace rozpočtové skladby

Klíčová slova veřejný rozpočet, státní rozpočet, rozpočtová pravidla, rozpočtový proces, Otázky k zopakování 1. Maastrichská smlouva stanovila jako kritérium přijetí země do Evropské měnové unie maximální podíl schodku veřejných rozpočtů ve výši............. 2. Za nedaňový příjem státního rozpočtu se považuje: 1. příjmy z prodeje dálničních známek 2. odvody od příspěvkových organizací 3. dovozní clo 4. splátky vládních úvěrů 5. výnosy ze státních cenných papírů 6. nájemné ze státních budov 7. výnos z prodeje státních majetkových účastí 3. Státní rozpočet plní v ekonomice funkci: 1. akumulační 2. homogenizační 3. redistribuční 4. hmotné zainteresovanosti vlády na rozvoji země 5. stimulační 6. výběru daní a poplatků 7. kontrolní 4. Mezi rozpočtové zásady patří: 1. zásada rovnoměrného růstu státního rozpočtu 2. zásada tvorby rozpočtové rezervy 3. zásada úplnosti státního rozpočtu 4. zásada jednotnosti státního rozpočtu 5. zásada apolitičnosti státního rozpočtu 6. zásada vyrovnanosti státního rozpočtu 7. zásada každoročního sestavování a schvalování státního rozpočtu -6-

5. Vysvětlete pojem státní závěrečný účet. 6. Vyjmenujte základní modely fiskálního federalismu, resp. modely soustav rozpočtů. 7. Co je příčinou vzniku státního dluhu 1. přechodného 2. dlouhodobého 8. Uveďte daňové příjmy státního rozpočtu. 9. Uveďte členění výdajů státního rozpočtu podle funkcí státu. 10. Stručně charakterizujte pojem "finanční plán" a "ekonomický vztah" týkající se pojmu státní rozpočet. 11. Uveďte dva základní přístupy k otázce vyrovnanosti státního rozpočtu a stručně je vymezte.

10 - Základy stabilizační politiky státu

Příklady k procvičení 1. Zjistěte, k jaké změně reálného produktu dojde v uzavřené ekonomice bez zdanění zvýšením vládních výdajů o 500000Kč, je-li mezní sklon k e spotřebě roven 0,5. 2. Zjistěte, k jaké změně reálného produktu dojde v uzavřené ekonomice bez zdanění zvýšením transferových plateb o 100000Kč, je-li mezní sklon k e spotřebě roven 0,2. 3. Zjistěte, k jaké změně reálného produktu dojde v uzavřené ekonomice zvýšením vládních výdajů o 150000Kč, je-li mezní sklon k e spotřebě roven 0,2 a sazba důchodové daně je 15%.

MAKROEKONOMICKÉ CÍLE Makroekonomie se zabývá dále uvedenými okruhy problémů, základními národohospodářskými proměnnými, které lze zároveň považovat za dlouhodobé úkoly a cíle hospodářských politik: • • • •

Národohospodářským produktem a základními ekonomickými proměnnými, které určují jeho velikost a dynamiku Úrovní zaměstnanosti a nezaměstnanosti Agregátní cenovou úrovní, mírou inflace Platební bilancí, směnnými kursy, zahraničně obchodními vztahy

Makroekonomická výkonnost země je obvykle hodnocena podle těchto veličin. Ovlivňování makroekonomické výkonnosti prostřednictvím makroekonomických nástrojů je obsahem konkrétní hospodářské politiky vlád.

Základní makroekonomické proměnné (veličiny) •

Hrubý domácí produkt (HDP)

je hodnota finálních statků a služeb vytvořených v ekonomice během určitého časového období (obvykle 1 roku). HDP může být považováno za souhrn všech hodnot přidaných jednotlivými výrobci, jako celkový důchod vlastníků výrobních zdrojů nebo jako souhrn výdajů domácností, firem, vlády a zahraničních zájemců na nové statky. HDP je hlavním měřítkem ekonomické aktivity země. -7-

V souvislosti s tvorbou HDP rozeznáváme: o

o

•

Reálný HDP – je celkový výstup za určité období měřený ve stálých cenách – neboli v cenách nějakého základního roku. Reální HDP tak vyjadřuje úroveň reálných změn produkce během sledovaných let. Potencionální HDP – vyjadřuje úroveň výstupu při plném využití zdrojů a současných technologií (optimální využití zdrojů a výrobních faktorů představovaných prací, půdou a kapitálem).

Zaměstnanost, nezaměstnanost

Změny reálného HDP jsou vyvolány změnou využití faktorů – disponibilního kapitálu a práce. Míra nezaměstnanosti je jedním z ostře sledovaných úkolů makroekonomické politiky. •

Cenová úroveň, inflace

Udržování stabilní cenové hladiny je důležitým úkolem makroekonomické politiky, neboť stabilní ceny jako měřítka ekonomických hodnot jsou základem pravidelného fungování a udržení volných trhů. Změny v ekonomické rovnováze, při nichž dochází k růstu cen, se projevují růstem cenové hladiny, poklesem hodnoty kupní síly peněz, růstem peněžních cen statků – inflací. Inflace nevyvolává problémy tím, že hodnota peněz klesá, ale tím, že budoucí hodnotu peněz nelze předvídat. •

Zahraničně obchodní vztahy, platební bilance

Mezinárodní obchodní vztahy jsou podstatnou součástí každého národního hospodářství. Jejich úroveň se odráží ve velikosti platební bilance, v síle národní měny, ve výši směnných kurzů.

NÁSTROJE MAKROEKONOMICKÉHO OVLIVŇOVÁNÍ HOSPODÁŘSKÝMI POLITIKAMI Dosahování positivních výsledků při plnění výše uvedených makroekonomických cílů je trvalou prioritou makroekonomických politik. K tomu používají vlády standardní hospodářsko-politické nástroje, mezi něž počítáme fiskální (rozpočtovou) politiku, monetární (peněžní) politiku, zahraničně obchodní a měnovou politiku a posléze důchodovou politiku.

Fiskální politika Stanoví míru zdanění (výši rozpočtových příjmů) a výdajů jako nástrojů k ovlivnění makroekonomické výkonnosti. Základní formou příjmů státního rozpočtu jsou daně jako odvody subjektů (jednotlivců, firem) do státního rozpočtu. Zdanění odčerpává část důchodů a omezuje soukromé výdaje – působí na výši investic a na potenciální produkt. Vládní výdaje ovlivňují relaci mezi veřejnou (kolektivní) spotřebou a soukromou spotřebou. Tyto výdaje mohou mít podobu transferů (především v sociální sféře) a výdajů na nákup statků a služeb. Bezprostředním cílem fiskální politiky je regulace agregátní poptávky – trvalým cílem je stabilizace cenové hladiny a udržování určité míry nezaměstnanosti.

-8-

Monetární politika Je dalším z hlavních nástrojů makroekonomické politiky, které jsou zaměřeny na kontrolu a regulaci množství peněz, úrokových sazeb, úvěru a chodu bankovní soustavy. Předpokladem účinnosti monetární politiky je fungování trhu peněz, trhu kapitálu a existence ústřední banky. Monetární politika působí na ekonomiku ovlivňováním úrokové míry a působením na agregátní poptávku. Zvyšování nabídky peněz snižuje úrokovou míru a zvyšuje investiční výdaje a agregátní poptávku. Zvyšování nabídky peněz snižuje úrokovou míru a zvyšuje investiční výdaje a agregátní poptávku, čímž se zvyšuje rovnovážný výstup. Monetární politika je významnou součástí stabilizační politiky – především při stabilizaci cenové hladiny a udržení přirozené míry nezaměstnanosti. Agregátní nabídka a poptávka Model agregátní poptávky a agregátní nabídky je základním makroekonomickým modelem, který se zabývá analýzou činitelů, které určují agregátní produkt a cenovou úroveň. Agregátní nabídka (AS) - zahrnuje velikost celkového národního produktu, které firmy v daném období vyrábějí a prodávají. Křivka AS odráží podmínky na trzích faktorů a vyjadřuje vztah mezi velikostí výstupu firem a cenovou hladinou. Agregátní poptávka (AD) – můžeme ji vymezit celkovým množstvím výstupu, které spotřebitelé, firmy a vlády v daném období nakoupí. Měří celkové výdaje všech subjektů v hospodářství. AD je závislá na úrovni cen a důchodů a na hospodářsko-politických proměnných - monetární a fiskální politice. Agregátní poptávka je vztah mezi výdaji za statky a služby a cenovou hladinou. Celková rovnováha ekonomiky se vytváří na základě vzájemného působení agregátní poptávky (AD) a agregátní nabídky (AS). Bod v němž se křivka agregátní nabídky a poptávky protínají, nazýváme bodem makroekonomické rovnováhy.

-9-

MAKROEKONOMICKÉ MODELY Jsou vyjádřením rozdílných teoretických přístupů různých ekonomických škol k vysvětlení nejvýznamnějších makroekonomických jevů. Jednotlivé modely vycházejí v zásadě z teoretických vývodů dvou hlavních směrů teoretické makroekonomie – klasického a keynesiánského. Keynesiánský model Hlavní roli v keynesinánské teorii má národní důchod a jeho použití při ovlivňování efektivní poptávky a při využití výrobních faktorů. Keynesiánský přístup tvrdí, že reálná spotřeba je ovlivněna vývojem běžného reálného důchodu. Spotřeba je závisle proměnná a důchod nezávisle proměnná. Základním východiskem jednoduchého keynesiánského modelu je tvrzení, že pro rovnovážnou úroveň výstupu musí být výstup roven agregátní poptávce. Podmínka rovnováhy může být vyjádřena jednoduchým vztahem: Y = AD kde: Y…….. je celkový výstup neboli HDP AD…… jsou zamýšlené výdaje za výstup Agregátní poptávku (AD) tvoří tři složky: • • •

C spotřeba domácností I zamýšlená investiční poptávka G poptávka vládního sektoru po zboží a službách

Y = AD = C + I + G V daném případě se jedná o zjednodušení, kde není uvažován zahraniční obchod – jde o „uzavřenou ekonomiku“. Makroekonomické rovnováhy keynesiánský model dociluje, pokud se celkové agregátní výdaje rovnají národnímu produktu. Různým úrovním celkových výdajů odpovídají různé úrovně národního důchodu. Úroveň národního důchodu a úroveň zaměstnanosti přímo závisí na úrovni celkových plánovaných výdajů.

Výdajový model – model multiplikátoru Model multiplikátoru je významnou teoretickou konstrukcí keynesiánské ekonomie, podle které agregátní poptávka určuje úroveň produktu a agregátní nabídka je positivní. Spotřeba domácností je podle tohoto modelu funkcí disponibilního důchodu a fixních investic. Investiční výdaje v interakci s vyvolanými spotřebními výdaje určují výši produktu. Změny ve výdajích vedou k posunům křivky agregátní poptávky, která určuje rovnovážnou výši HDP. Rovnovážná úroveň domácího produktu se nalézá v průsečících úsporové a investiční funkce. Úroveň národohospodářského produktu se udržuje na úrovni, kdy domácnosti spoří přesně tolik, kolik jsou firmy ochotny dobrovolně investovat. Investice mají multiplikační účinek na produkt – při jejich změně dochází ke shodné prvotní změně domácího produktu.

- 10 -

Předpoklady analýzy: • Předpokládá se ekonomika bez zahraničních vztahů – tzv. uzavřená ekonomika • Předpokládá se neměnná cenová hladina, cenový deflátor = 1 • Neexistují ekonomické aktivity státu, takže vládní výdaje jsou nulové a rovněž daně jsou nulové. Toto zjednodušení umožňuje použít v dalším výkladu obecný pojem – národohospodářský produkt označený symbolem Y, který bude totožný s pojmem národní důchod. Model ekonomiky založený na těchto předpokladech je modelem tzv. jednoduché ekonomiky, která je tvořena pouze soukromým sektorem představovaným firmami a domácnostmi. V jednoduché ekonomice existují pouze dvě složky agregátních výdajů. • Spotřební výdaje domácností (C) na finální statky a služby • Výdaje soukromých firem na investice (I) • Agregátní poptávku lze tedy zapsat: AD = C + I Uvažuje agregátní poptávku o 2 složkách: • Část, která není závislá na důchodu běžného období (a) – zde hrají roli úspory • Část, která je závislá na důchodu běžného období S určitým zjednodušením lze říci, že část spotřeby domácností v běžném období závisí na důchodu běžného období a část na něm nezávisí. Matematické vyjádření takovéto spotřební funkce je : C = a + cY, kdy: c...... mezní sklon ke spotřebě Mezní sklon ke spotřebě - je ta část dodatečné peněžní jednotky disponibilního důchodu, kterou by rodina či nějaké společenství vynaložilo na dodatečnou spotřebu (přičemž zbytek by se uspořil). Sklon spotřební funkce, který měří změnu spotřeby připadající na změnu důchodu o jeden dolar. Její průběh je znázorněný v následujícím grafu:

Analýzu utváření rovnováhy rozšíříme zavedením druhé složky agregátních výdajů – investic soukromých firem (I). Budeme je považovat za exogenní veličinu, která je vůči národohospodářskému produktu a tím i důchodu nezávislá – autonomní. - 11 -

11 - Úvod do daňové politiky

Otázky k zopakování • • • • • • • • •

V čem spočívá substituční efekt daní? Vysvětlete termín "daňová incidence". Vysvětlete rozdíl mezi přímými a nepřímými daněmi. Graficky znázorněty ztráty z mrtvé váhy při uvalení daně. Uveďte rozdíl mezi selektivní a univerzální nepřímou daní. Uveďte příklad. Znázorněte graficky důchodový efekt daní. Uveďte rozdíl mezi substitučním a důchodovým efektem daně. Uveďte daňové principy. Stručně charakterizujte princip platební schopnosti a princip prospěchu.

12 - Úvod do sociální politiky

Otázky k zopakování 1. V čem spočívá substituční efekt daní? 2. Souběžný vliv důchodové daně a vládních výdajů (za předpokladu fixních investic a spotřeby závislé pouze na důchodu) vyjadřuje vztah: Vysvětlete použité symboly. 3. Stručně charakterizujte modely sociálního zabezpečení 4. Znázorněte graficky vliv vládních výdajů na velikost důchodu při fixní úrovni investic a spotřebě závislé na důchodu. Použité křivky a symboly vysvětlete. 5. Matematicky odvoďte souběžný vliv důchodové daně a vládních výdajů na rovnovážný důchod. 6. Stručně charakterizujte pojem „daňové incidence“. 7. Stručně charakterizujte koncepce uplatňované při konstrukci invalidního důchodu. 8. Charakterizujte stimulační a preventivní funkce sociální politiky. 9. Vysvětlete pojem „trojpilířový systém financování sociálního zabezpečení“.

- 12 -

Postavení veřejného sektoru v národním hospodářství Veřejný sektor zabezpečuje svou produkcí významnou část ekonomických statků – především tzv. veřejné statky. Zaměstnává významnou část práceschopného obyvatelstva v produktivním věku, přispívá ke zvyšování zaměstnanosti. „Veřejný sektor“ je ta část národního hospodářství, ve které se ve veřejném zájmu realizují veřejné služby, je financována převážně z veřejných rozpočtů, je řízena a spravována veřejnou správou, rozhoduje se v ní veřejnou volbou a podléhá veřejné kontrole. Veřejný sektoru je ta část národního hospodářství: • Která zabezpečuje veřejné statky pro obyvatelstvo na neziskovém principu • Která je proto financována z finančních prostředků soustředěných v soustavě veřejných rozpočtu • Která je řízena státní správou (a to státní správou a územní samosprávou), která je zároveň z ekonomického hlediska resortem veřejného sektoru, • O jejíž produkci, tj. o produkci veřejných statků – struktuře, množství a kvalitě, se rozhoduje veřejnou volbou, a to zpravidla nepřímo volenými zástupci, • Která podléhá veřejné kontrole ze strany příslušných kontrolních orgánů (např. povinný účetní audit) a občanské kontrole ze strany občanů. Zajišťování různých druhů veřejných služeb, tzn. čistých i smíšených veřejných statků patří mezi důležité činnosti orgánů veřejné správy, která je zároveň ekonomickou teorií považována za čistý veřejný statek. Zajišťuje veřejné statky v oblasti vzdělávání, zdravotnictví, sociální péče atd., a to na národní, regionální a lokální úrovni, převážně organizacemi ve veřejném sektoru. NH = součástí společnosti jako systému. Pro společnost má rozhodující význam – uspokojuje její materiální potřeby a vytváří podmínky pro uspokojování jejích nemateriálních potřeb. Je tvořeno soustavou prvků a vztahů mezi nimi. 1. Členění NH Pro členění národního hospodářství se používají různá kritéria ve vztahu k zadání, pro které má dané členění sloužit. a) Kritérium odvětví Odvětví jsou skupiny ekonomických aktivit vzniklých historicky v procesu dělby práce. Rozlišují se podle charakteru potřeb, kterou jsou produkcí daného odvětví uspokojovány. - odvětví výroby (zemědělství, průmysl, stavebnictví atd..) - odvětví služeb (materiální, nemateriální) Pro veřejný sektor je důležitá zejména oblast nemateriálních služeb – veřejná správa, armáda, policie, justice, školství, kultura, tělesná kultura, zdravotnictví, sociální služby, věda a výzkum, tvorba a distribuce informací, doprava, spoje. b) Kritérium sektorů Sektor představuje soubor odvětví, které realizují statky s obdobnou mírou produktivity práce (s obdobnou mírou vlivu na produktivitu práce národního hospodářství; v závislosti na podmínkách růstu produktivity práce a podle vlivu na růst produktivity práce v NH.

-

-

primární sektor – prvovýroba (těžba nerostů a přírodních zdrojů, zemědělství, rybolov, lesnictví) – odvětví produkující statky ve spolupráci s přírodou; sekundární sektor – zpracovatelský průmysl – zpracování přírodní suroviny a vyrábí a zpracovává umělé zdroje; terciární sektor – služby, které přemísťují, uchovávají a opravují materiální statky (doprava, obchod, opravárenství); kvartární sektor – služby nemateriálního charakteru, převážně působící ve veřejném sektoru, tedy služby veřejného charakteru (veřejná správa, armáda, policie, justice); kvintární sektor – sektorových služeb, v domcích k ekonomickému růstu, tj. zejména služby rozvíjející lidský faktor (školství, kultura, sport, zdravotnictví, soc. služby, věda, tvorba a šíření informací).

Vnitřní zdroje pro růst produktivity práce (PP) má hlavně sekundární sektor, ale zdrojem růstu produktivity práce v NH je zejména kvintární sektor. c) kritérium vlastnictví - soukromý sektor – účastníkem je konkrétní fyzická nebo právnická osoba, která rozhoduje o svém vlastnictví na vlastní účet a riziko; vlastník je kompetentní o svém vlastnictví plně rozhodovat - veřejný sektor – vlastníkem je některý ze subjektů veřejné správy. - municipiální (samosprávný) – obecní a regionální sektor (o nakládání s vlastnictvím rozhoduje sbor volených zástupců občanů veřejnou volbou a občan se podílí na veřejné kontrole) - státní – vlastníkem je stát nebo jeho část (o nakládání s vlastnictvím rozhoduje opět sbor volených zástupců poslanců a senátorů parlamentu, který pro tuto činnost ustanovuje výkonnou moc – vládu, při uplatnění principů veřejné volby a veřejné kontroly d) kritérium financování provozu a rozvoje - Ziskový (tržní) sektor Zdrojem financování jsou příjmy z prodeje statků na trhu za tržní cenu ⇒ cena je výsledkem vztahu nabídky a poptávky. Smyslem a podmínkou existence je dosahování zisku. Často za každou cenu. Částečně tomu brání konkurence, monopolní snahy výrobců však tento vliv zeslabují ⇒ význam regulace trhu nástroji hospodářské politiky státu. Převládá soukromé vlastnictví, existují však i státní a samosprávní podniky ⇒ majitelem je stát nebo samosprávný subjekt, buď jako vlastník výhradní nebo podílový. V případě státních podniků se jedná o podniky mimořádného významu (obrana, ochrana přírodního bohatství apod.). Podniky ve vlastnictví samospráv → růst rozpočtu příjmů, uspokojování potřeb občanů, nemá-li soukromý sektor o danou činnost zájem z ekonomických důvodů. -

Neziskový (netržní) sektor Smyslem fungování není zisk, ale přímé dosažení užitku ⇒ přednosti i problémy. Cena se nevytváří vztahem nabídky a poptávky na trhu, ale na základě veřejného zájmu. Cena < výrobní náklady ⇒ neobsahuje zisk. - Veřejný neziskový sektor - Soukromý neziskový sektor - Sektor domácností

Zdrojem financování jsou: a) veřejné finance, čerpané z veřejných rozpočtů přerozdělováním zdrojů ⇒ (neziskový) veřejný sektor – vlastnictví je státní a samosprávní; b) soukromé finance fyzických a právnických osob, získané pro konkrétní účel, slouží buď jejich potřebě, nebo pro uspokojení potřeb jiných osob ⇒ neziskový soukromý sektor – vlastnictví je soukromé. Národní hospodářství ziskový (tržní) sektor

soukromý

neziskový (tržní) sektor

veřejný státní

soukromý

samosprávný

veřejný státní

samosprávný

Veřejný sektor je dán v zásadě rozsahem neziskového sektoru ve vlastnictví státu a samospráv. Dále lze zahrnout část ziskového (tržního) sektoru ve vlastnictví státu a samospráv + část soukromého sektoru (ziskového i neziskového), pokud je příjemce dotací, grantů. Kromě toho jsou z veřejných financí placeny služby a zboží ze soukromého sektoru formou státních zakázek a příspěvky občanům na pořízení určitých statků. platby, služby občanů

dotace, granty+

výrobky, služby (levnější)

Neziskový SS

VS

Ziskový st. zakázky

Občané

SS

výrobky, služby

nákup výrobků, služeb

dotace, granty*

služby

Neziskový SS

Ziskový VS VS

příspěvky občanům *

příspěvky, návratné finanční výpomoci, slevy na daních VS = veřejný sektor, SS = soukromý sektor

⇒ přes peněžní zdroje soukromý sektor částečně rozšiřuje čistě veřejný sektor.

Koexistence soukromého (ziskového, tržního) a veřejného (neziskového) sektoru = smíšená ekonomika. Oba sektory se vzájemně doplňují, podporují a vzájemně se potřebují. V některých odvětvích zaujímá 100 % sektor tržní (stavebnictví, zpracovatelský průmysl apod.), v některých sektor veřejný (veřejná správa, armáda, soudnictví, příp. policie). Jinde existují vedle sebe (školství, zdravotnictví, kultura, doprava apod.) 2. Rozsah veřejného sektoru Rozsah veřejného, neboli vládního neziskového sektoru nepřetržitě roste. Neziskové organizace se významně podílejí na tvorbě hrubého domácího produktu. Je v nich zaměstnán významný podíl práceschopného obyvatelstva. Zřizováním neziskových organizací ve veřejném sektoru tedy může stát i územní samospráva řešit nejen zabezpečování veřejných statků, ale i vytvoření dalších pracovních příležitostí, snížení nezaměstnanosti , např. v lokální či regionální ekonomice. Některé činnosti ve veřejném sektoru vytvářejí podmínky pro rozvoj soukromého sektoru, růst výroby, např. budování dopravní infrastruktury, technické infrastruktury, technické infrastruktury v obcích, dopravní obslužnost apod. Velikost veřejného sektoru je předmětem časových i prostorových analýz. Pro srovnání vývoje veřejného sektoru, a to i na mezinárodní srovnání se využívá ukazatel podílu výdajů na veřejný sektor k HDP v %: a) podíl veřejných výdajů na HDP v % ⇒ kolik % HDP je odvedeno v daních a je určeno k přerozdělování; Tento podíl se v jednotlivých zemích pohybuje od 30 % (USA, Kanada, NZ, Austrálie) do 70 % (Skandinávské země. Najít optimum velikosti veřejného sektoru je velmi obtížné. Významná je i strukturální analýza veřejného sektoru. Umožňuje porovnávat rozvoj jednotlivých resortů veřejného sektoru v čase i v prostoru, např. školství, zdravotnictví, věda. Umožňuje analyzovat podíl veřejných výdajů vynaložených na jednotlivé resorty veřejného sektoru na HDP, a to v čase i v mezinárodních srovnání. Například v rámci určitých ekonomických seskupení. Například v rámci určitých ekonomických seskupení je snaha sbližovat úroveň podílu veřejných výdajů na HDP mezi členskými zeměmi. Pro srovnání dynamiky veřejných výdajů v čase se používá ukazatel pružnosti veřejných výdajů: b) pružnost veřejných výdajů – o kolik % se změní veřejné výdaje, změní-li se HDP o 1 %; Vyjadřuje změnu veřejných výdajů ke změně hrubého domácího produktu mezi obdobími. c) d) e) f)

struktura veřejných výdajů; podíl počtu PS ve veřejném sektoru na celkovém počtu pracovníků v NH; podíl počtu pracovníků ve veřejném sektoru na počtu obyvatel; podíl příjmů pracovníků ve veřejném sektoru na celkových příjmech ze závislé činnosti pracovníků činných v NH; g) podíl základních fondů ve veřejném sektoru na celkových základních fondech v NH.

STÁTNÍ INSTITUCE Kancelář Prezidenta republiky Parlament České republiky ⇒ Sněmovna Úřad vlády České republiky ⇒ Sekce předsedy vlády ⇒ Vedoucí úřadu vlády ⇒ Legislativní rada vlády Ministerstva: ⇒ financí ⇒ zahraničních věcí ⇒ školství, mládeže a tělovýchovy ⇒ kultury ⇒ práce a sociálních věcí ⇒ zdravotnictví ⇒ spravedlnosti

⇒ Senát

⇒ Lidská práva a národnostní menšiny ⇒ Evropské záležitosti

⇒ ⇒ ⇒ ⇒ ⇒ ⇒ ⇒

vnitra průmyslu a obchodu pro místní rozvoj zemědělství dopravy a spojů obrany životního prostředí

Ústřední orgány státní správy ⇒ Český statistický úřad ⇒ Český úřad zeměměřičský a katastrální ⇒ Český báňský úřad ⇒ Úřad průmyslového vlastnictví ⇒ Úřad pro ochranu hospodářské soutěže ⇒ Správa státních hmotných rezerv

⇒ ⇒ ⇒ ⇒ ⇒

Státní úřad pro jadernou bezpečnost Komise pro cenné papíry Národní bezpečnostní úřad Úřad pro ochranu osobních údajů Energetický regulační úřad

Ostatní instituce ⇒ Česká národní banka ⇒ Nejvyšší kontrolní úřad ⇒ Bezpečnostní informační služba ČR ⇒ Akademie věd ČR ⇒ Státní úřad inspekce práce (dříve Český úřad bezpečnosti práce)

⇒ Rada ČR pro rozhlasové a televizní vysílání ⇒ Grantová agentura ⇒ Český telekomunikační úřad ⇒ Kancelář veřejného ochránce práv

Soudnictví ⇒ Ústavní soud ⇒ Nejvyšší soud ČR ⇒ Nejvyšší státní zastupitelství ČR

⇒ Vrchní státní zastupitelství ⇒ Vrchní soud Praha ⇒ Nejvyšší správní soud ČR

Struktura veřejného sektoru Struktura veřejného sektoru je důležitou otázkou, protože jeho jednotlivé části plní různé funkce, jsou ovlivňovány různými faktory co do obsahu i rozsahu. Členit veřejný sektor lze z různých hledisek (dle zakladatele; dle funkcí, které plní; podle charakteru poskytovaných statků apod.). Jako nejvýstižnější se jeví členění podle charakteru uspokojovaných potřeb, protože právě ty jsou doménou veřejného sektoru – usnadní pochopit opodstatněnost existence veřejného sektoru.

A) SEKTOR SPOLEČENSKÝCH POTŘEB Je to prapůvodní, nejstarší součást veřejného sektoru. O nutnosti její existence a financování z veřejných zdrojů panuje shoda všech názorových proudů. Produkuje čistě veřejné statky. Jedná se o uspokojení potřeby: - organizovaného uspořádání společnosti; - obrany před vnějším nepřítelem; - ochrany před vnitřním nepřítelem (osob, majetku); - spravedlivého jednání. Veřejná správa představuje soustavu institucí a řídících a výkonných činností, které vyplývají z objektivní potřeby uspořádané společnosti, která je geneticky dána potřebou člověka žít ve společenství druhých lidí. Pro výkon a řízení činností ve veřejné správě si každý stát vytváří na svém území historicky daný systém specializovaných institucí, které jsou z pohledu kritéria uspokojování potřeb zařazena do odvětví veřejné správy. Členění ve vztahu k základnímu poslání institucí (nazývané též jako veřejná správa v širším pojetí), které souvisí s uplatňovanými demokratickými principy v řízení státu a jich třemi pilíři: • mocí zákonodárnou (parlament), • mocí výkonnou (vláda, prezident), • mocí soudní (soudy obecné, správní, ústavní) případně mocí kontrolní (nejvyšší kontrolní úřad, národní banka). Členění ve vztahu k principům rozhodování o potřebách občanů a jejich zabezpečení na státní správu a samosprávu je nazýváno jako veřejná správa v užším pojetí. Veřejná správa je také nástrojem státu v procesu realizace veřejných statků a působí tak: • na celou společnost, • na národní hospodářství, • na veřejný sektor. Činnost justice jako realizace zvláštní funkce státu je podstatně rozdílná jak od funkcí zákonodárných, tak od funkcí organizačních, řídících a výkonných. Uplatňování práva ve společnosti je spjato s jeho porušováním nebo ohrožením. Uvedené nebezpeční vyžaduje vytvoření účinného kontrolního systému, který by obnovil právní stav a všeobecně preventivně působil v zájmu udržování právních norem.

Vedle institucí vlastní veřejné správy si každý stát vytváří další orgány, které mají výrazně mocensko-ochranný a donucovací charakter. Jejich činnost začíná tam, kde specifické formy veřejné správy jako je koncipování právních norem, rozhodování a řízení na různých stupních státní a samosprávné linie nestačí zajisti zájmy státu a občanů. Vedle vlastní donucovací činnosti mají tyto instituce významnou preventivní roli, neboť potenciálně odrazují od překračování zákonů a norem. Podílejí se tak na realizaci základních funkcí státu, tj. regulaci vztahů mezi lidmi a vztahů v prostředí ve kterém žijí. Mezi mocenské státní orgány se řadí především policie, která je ozbrojeným bezpečnostním sborem ČR a plní funkce ve věcech vnitřního pořádku a bezpečnosti v rozsahu vymezeném zákony a ostatními právními předpisy. Typickým příkladem veřejného statku je obrana území. Určení celkového objemu výdajů na obranu, které je složitou analyticko-prognostickou a optimalizační úlohou má bezprostřední vztah k realizaci jiných cílů strategií vládní politiky. Rozpočet na obranu je vždy politickým rozhodnutím a pro ozbrojené síly státu je politickým zadáním B) SEKTOR LIDSKÉHO FAKTORU Smyslem jeho existence je zachování, zkvalitňování a celkový rozvoj lidského faktoru. Poskytuje statky částečně veřejné (smíšené). Některé mají charakter statků poručnických, protože stát má prvořadý zájem na rozvoji člověka jako určujícího faktoru rozvoje společnosti. O rozsahu této části veřejného sektoru již taková shoda názorů neexistuje, zejména se jedná o rozsah uspokojování těchto potřeb z veřejných finančních zdrojů. Všechna odvětví rozvoje člověka, kam se řadí i školství, mohou být radikálními či nepromyšlenými změnami ovlivněny, s důsledky sahajícími daleko za hranice odvětví samotného. Jedná se o uspokojení potřeby: - vzdělání; - estetického požitku; - uchování a zkvalitňování zdraví; - péče o člověka v období, kdy je odkázán na pomoc druhých. ⇒ patří sem: školství, kultura, zdravotnictví, sportovní vyžití, sociální služby.

Školství, jako odvětví veřejného sektoru, je řízeno a spravováno veřejnou správou v rozsahu, který odpovídá typu školy. Zásadní změnou ve fungování veřejné správy byla její reforma, která sebou přinesla vznik krajů. Tato reforma do značné míry znamenala i institucionální reformu školského systému, resp. systému regionálního školství. Vzdělávací systém v ČR se dělí na jednotlivé stupně vzdělávací soustavy. Jedná se o vzdělání předškolní, základní školství (jediná vzdělávací etapa, které se ze zákona musí účastnit každé dítě), střední školství, vyšší odborné školy. Státní správu ve školství vykonává ředitel, Česká školní inspekce a v přenesené působnosti obec. Samosprávu v oblasti školství vykonávají obce a svazky obcí, na úrovni školy pak rada školy. Došlo k převedení zřizovatelských pravomocí z úrovně ústředních orgánů státní správy do samostatné působnosti krajů. Rozhodující zřizovateli škol a školských zařízení na úrovni regionálního školství jsou obce (mateřské školy, základní školy a školská zařízení) a kraje (střední školy, vyšší odborné školy

a školská zařízení přesahující působnost obce). Výjimečně může být zřizovatelem i MŠMT, resp. jiné ústřední orgány státní správy uvedené v zákoně. Financování škol je založeno na principu vícezdrojového financování. Členění finančních prostředků je následující: • přímé náklady na vzdělávání hrazené státy (zejména mzdové prostředky, povinné odvody, učební pomůcky, rozvojové a inovační programy) • ostatní (provozní a investiční) výdaje škol hrazené zřizovateli. V případě vysokých škol jde ze zákona o vrcholné vzdělávací, vědecké nebo umělecké instituce. Tyto instituce přitom mají výlučné právo nejen poskytovat vysokoškolské vzdělání, ale i udělovat svým absolventům akademické tituly. Vysoké školy se také vzhledem ke svému vědeckému a pedagogickému potenciálu významně podílejí na celoživotním vzdělávání. K problematice charakteru služeb, které poskytují školské instituce, lze obecně říci, že se v žádném případě nejedná o statky čistě veřejné – vyloučení ze spotřeby je možné, naopak neustále vzrůstající počet spotřebitelů znamená tlak na kapacity a nebezpečí přetížení, a tím i snížení kvality pro všechny spotřebitele. Teoreticky není problém kohokoliv ze spotřeby vyloučit a poskytovat vzdělávací služby čistě na tržním principu. Že tomu tak v ČR není pramení z tradice, zvyklostí, postojích a hodnotách, které se odrážejí v procesu veřejné volby. Z důvodů, které mají převážně sociální charakter je velká část vzdělávacích služeb poskytována veřejně, třebaže role soukromých poskytovatelů je nezanedbatelná. I oni však dostávají na svoji činnost příspěvek z veřejných prostředků. Lze říci, že tento fakt odráží veřejný zájem v této oblasti. Určitý segment vzdělávacího systému, konkrétně základní školství, navíc poskytuje tzv. statky pod ochranou , což jsou statky, které nás nutí stát spotřebovávat (chová se paternalisticky). V odvětví kultur a masmédií se vyskytují všechny typy statků: soukromé, čistě veřejné i smíšené. Převažujícím typem veřejných statků jsou smíšené veřejné statky lokálního významu. Diky výskytu veřejných statků v odvětví kultury a masmédií je nutné kolektivně rozhodovat o jejich produkci, zabezpečování a poskytování. Problémem kolektivního rozhodování v podmínkách delegované demokracie je transformace individuálních preferencí do jednoho kolektivního rozhodování. I když kulturní statky a v poslední době i masmédia mají obrovský vnitřní kapitál, je někdy velmi obtížné tento potenciální kapitál zhodnotit. Základem ekonomické hodnoty kulturních statků a produktů je jejich vzácnost a užitná hodnota. Kulturní statky mají v očích veřejnosti totiž často vysokou hodnotu, ale zároveň minimální cenu. Tělesná kultura (sport) je sociální a kulturní činností, která podporuje kontakty mezi lidmi i mezi národy, přispívá ke kultivaci lidského potenciálu, ke zdraví občanů každé společnosti. Některé její části jsou financovány z veřejných rozpočtů (výuka na školách, podpora státní reprezentace, podpora olympioniků). Především z těchto důvodů je tělesná kultura součástí veřejného sektoru. Tělesná kultura je realizován prostřednictvím různých zařízení jako jsou stadiony, hřiště, ale i turistické, cyklistické či lyžařské cesty. Ze spotřeby lze jedince v tomto případě částečně vyloučit, ale při vlastní realizaci spotřeby, když nastane, je většinou nedělitelná. Kvalita je pro všechny účastníky stejná.

Z hlediska ekonomického jde o smíšený statek, neboť v procesu realizace tělesné kultury uplatňuje řadu diskriminačních opatření fiskálního charakteru, jako např. subvence, dotace a daňové úlevy. Zdraví je specifickou kategorií, neboť nemá povahu statku, není předmětem koupě či prodeje na trhu. Lze ho velmi obtížně definovat a ještě hůře měřit. Zdraví je významnou složkou lidského potenciálu. Zdraví je zároveň zdrojem i cílem fungování lidské společnosti. Péčí o zdraví se rozumí široce pojatý souhrn sociálních, ekonomických, politických, kulturněvýchovných a zdravotnických prostředků, opatření a aktivit, jejichž smyslem je chránit, upevňovat a navracet lidem zdraví. Zdravotnické služby nejsou čistě veřejným statkem. Jejich spotřeba je individualizovaná, mezní náklady na zvýšení počtu spotřebitelů nejsou nulové, vyloučení ze spotřeby je možné. Daleko blíže mají zdravotnické služby k soukromým statkům. Mají však výrazně pozitivní externí efekty, což ve spojení s tím, že přístup k alespoň základní úrovni zdravotní péče je tradičně pokládán za jedno ze základních lidských práv a měřítek vyspělosti společnosti, způsobuje, že poskytování zdravotnických služeb je prakticky ve všech zemích předmětem mimořádně intenzivních státních zásahů. Tržní mechanismus jako jinak standardní nástroj alokace statků je většinou buď nahrazen netržními způsoby, nebo dosti podstatně regulován a doplňován veřejnými programy zabezpečující zdravotní péči pro široké skupiny obyvatelstva. Důvody těchto státních zásahů jsou tedy v podstatě dvojího druhu: • Obavy z následků nerovnosti v příjmech • Selhání trhu zdravotní péče. Sociální služby se poskytují v rámci sociální pomoci, i když jsou chápány a v praxi odděleny zcela samostatně. Poskytování sociálních služeb má v Evropě tradici shodnou s evropskou kulturou vůbec. Sociální služby nemocným a starým lidem byly v minulosti poskytovány ve špitálech zřizovaných církevními institucemi. Cílem sociální pomoci, a v tom i sociálních služeb je především usilovat o to, aby občan znovu získal schopnost zabezpečovat své potřeby vlastním přičiněním, popř. mu bylo pomáháno po dobu, po kterou tohoto není schopen sám. C) SEKTOR POZNÁNÍ A INFORMACÍ Smyslem jeho existence je uspokojení potřeby poznání. Jedná se o statky částečně veřejné. Často má ze strany státu není věnována dostatečná pozornost – „není životně důležitý“. ⇒ patří sem: - věda a výzkum (zejm. tzv. základní) – nepřináší bezprostředně zisk ⇒ soukromý sektor o něj nemá zájem, ale nebylo by pokroku ve společnosti; - uchování a distribuce informací (knihovny, studovny, archivy apod.); - masmedia (tisk, rozhlas, televize). Úloha veřejného sektoru v masmediích je důležitá. Soukromý sektor ve snaze dosáhnout maxima zisku nemusí ovlivňovat poznání a chování člověka žádoucím směrem. Na druhou stranu však existuje nebezpečí, že budou ovládnuta a ve své činnosti jednostranně ovlivňována správou, což by znamenalo ohrožení demokracie ⇒ je třeba najít co nejvhodnější poměr mezi působením tržního a veřejného sektoru v této oblasti.

Věda je zvláštní lidská aktivita, představující v moderní společnosti sociální jev a zaměřující se na produkci poznatků, které umožňují společnosti zvýšit kontrolu nad okolím a nad sebou. Pojmout vědu a výzkum jako specifické odvětví veřejného sektoru znamená určitý průlom do představ, že odvětví tvoří homogenní celek veřejného sektoru jako systému, kdežto věda a výzkum, případně i vývoj je realizován i v tržních podmínkách, především v průmyslových gigantech. Nicméně každá vláda musí mít projednánu a schválenu svoji státní politiku vědy a výzkumu, ve které nemůže absentovat podpora vybraných disciplin tohoto odvětví a nemůže spoléhat jen na úzce zaměřené potřeby ziskového sektoru. Masmédia – jedná se prostředky hromadné komunikace, jako jsou noviny, rozhlas, televize, internet, které jsou schopny oslovit velký počet lidí na velké ploše v jednom okamžiku. Masmédia jsou nosiči a funkčními prvky komunikačního procesu a jsou nejdůležitějším prvkem hromadného šíření informací a kultury. Jsou systémem sestávajícím z funkčně podobně orientovaných institucí a pro přehlednost se dělí na subsystémy televize, rozhlasu a tisku. V posledních pěti letech se těmto třem subsystémům řadí i Internet

D) SEKTOR TECHNICKÉ INFRASTRUKTURY Patří sem: - rozvod vody; energií; odpadové hospodářství (kanalizace, čističky, spalovny apod.); - doprava; - spoje. Jedná se o statky, které potřebuje každý, mají charakter statků veřejných. Potřeby, které uspokojují, mohou mít charakter spotřeby výrobní i konečné. Zabezpečení těchto statků je vysoce investičně náročné, s dlouhou dobou vázanosti investičních prostředků ⇒ pro soukromý sektor není příliš lákavé. Investiční náročnost zároveň zakládá tendence k monopolizaci ⇒ zakládá podmínky k selhávání trhu ⇒ nutnost zásahu veřejného sektoru. Infrastruktura je soubor podmínek, které zabezpečují fungování ekonomiky. Infrastruktura se definuje též jako „společenský režijní kapitál“ a zahrnuje i nezbytné investice do odvětví, podmiňující ekonomický rozvoj. Tyto investice jsou z velké části nedělitelné a nelze je bez účasti veřejných prostředků, nebo alespoň pod veřejnou kontrolou účinně realizovat. Infrastruktura zahrnuje oblast technickou (doprava, energetika, telekomunikace, vodní hospodářství…), sociální (zdravotnictví, školství, kultura, bydlení, veřejná správa…) a ekonomickou (peněžní přenosy a je tvořena sítí finančních a bankovních služeb). Vzhledem k tomu, že některé oblasti zasahují jak do oblasti sociální, tak i ekonomické (např. veřejná správa), hovoří se často o sociálně-ekonomické infrastruktuře. Infrastruktura nejen že podporuje ekonomický rozvoj klasických výrobních odvětví, ale její fungování je přímo podmínkou celkového ekonomického růstu. V regionálním měřítku se srovnatelně vyšší úroveň infrastruktury projevuje jako výhoda, působí jako multiplikátor, zvyšuje tedy ekonomický potenciál regionu. Z toho vyplývá, že různým důrazem na rozvoj infrastruktury lze ovlivňovat dynamiku vývoje ekonomiky, a to jak v regionálním tak národním měřítku. Významnou vlastností infrastruktury je obecně nižší mobilita a delší reprodukční cyklus ve srovnání s klasickými produkčními sektory. To platí zejména o technické infrastruktuře, ale i některých částech infrastruktury sociálně-ekonomické. Typickým atributem většiny odvětví technické infrastruktury je přirozený monopol. Úloha přirozeného monopolu je při fungování technické infrastruktury nezanedbatelná. I když jde o monopol přirozený, tzn. takový, jemuž se nelze vyhnout, neboť vyplývá z technické podstaty odvětví, je třeba počítat i s rizikem zneužití monopolu. E) SEKTOR SOUKROMÝCH STATKŮ Jedná se o vyloženě soukromé statky, které: a) jsou pro člověka životně důležité, ale v určité etapě svého života není schopen tuto potřebu uspokojit vlastními silami. b) společnost z různých důvodů považuje za důležité, protože jejich spotřeba může vést ke zkvalitnění života celé společnosti. Patří sem: - bydlení – byt je statek soukromý, pro život člověka významný, investičně náročný ⇒ potřeba intervence veřejného sektoru do zajišťování tohoto statku; - ostatní soukromé statky (dříve novomanželské půjčky, nyní např. akce „počítač do každé rodiny“, osobní automobily pro tělesně postižené, apod.).

Účast veřejného sektoru na výrobě nebo podpoře spotřeby soukromých statků závisí na konkrétních ekonomických podmínkách.

F) SEKTOR EXISTENČNÍCH JISTOT Patří sem: zaměstnanost, sociální zabezpečení, tvorba a ochrana životního prostředí. 1. Zaměstnanost – uspokojuje potřebu práce jako základního zdroje existenční jistoty. Veřejný sektor zde působí tak, že: a) sám nabízí práci – spotřeba práce je však hrazena z veřejných zdrojů; s ohledem na tendence k růstu veřejného sektoru je zde nebezpečí menší efektivnosti využití tohoto výrobního faktoru; b) působí na tržní sektor, aby zajistil dostatečnou nabídku práce (veřejné zakázky, podpora malého a středního podnikání, granty, daňové úlevy při zaměstnání tělesně postižených, apod.) ⇒ napravuje tržní setkání v oblasti trhu práce. 2. Sociální zabezpečení – uspokojuje potřebu existenční jistoty z jiných zdrojů než je práce. Sociální zabezpečení je jedním z nástrojů, jimiž se realizuje sociální politika. Jeho vývoj je zpravidla obrazem sociálně-politických úsilí ve společnosti. Hlavní funkcí sociálního zabezpečení je zabezpečení příznivých životních podmínek pro občany, jejichž potřeby nelze z objektivních důvodů zabezpečovat rozdělováním podle pracovního výkonu (stáří, invalidita, děti). Pojem sociální zabezpečení je souhrnné označení pro všechny sociální instituce, které poskytují občanům radu (poradenství), ochranu (prevenci), materiální a peněžní plnění, služby a azyl (ústavní péči) k uspokojení jejich sociálních potřeb. Z hlediska financování a nárokovosti je tvořeno: a) sociálním pojištěním – platí si lidé ekonomicky činní, dávky jsou poskytovány na principu zásluhovosti; snižuje finanční náročnost sociálního zabezpečení jako celku; b) sociální podporou – formy sociální podpory jsou dány zákonem ⇒ občan na ně má nárok při splnění daných podmínek (podpora v nezaměstnanosti, dětské přídavky, rodičovský příspěvek atd.); c) sociální pomocí – není stanovena zákonem, občas si o ni může zažádat v případě nouze ⇒ posuzuje se individuálně. Z hlediska efektivnosti vynaložených veřejných výdajů je oblast sociální podpory a pomoci nejméně efektivní, je důsledkem selhání jiných funkcí soukromého i veřejného sektoru. 3. Tvorba a ochrana životního prostředí – mohla by patřit do sektoru společenských potřeb, ale s ohledem na historickou posloupnost je zařazena sem.

Faktory ovlivňující rozsah a strukturu veřejného sektoru Univerzální model rozsahu a struktury veřejného sektoru ⇒ působí zde řada faktorů, specifických pro tu kterou zemi, které spolu souvisejí a vzájemně se ovlivňují. V zásadě se jedná o: - faktory ekonomické – stupeň ekonomického rozvoje; – bariéry ekonomického rozvoje; - faktory mimoekonomické

– geopolitické; – historické; – kulturně náboženské; – politické.

A: FAKTORY EKONOMICKÉ 1. Stupeň ekonomického rozvoje a) země zaostalé s převahou primárního sektoru NH ⇒ chybí zdroje k přerozdělování ⇒ malý rozsah veřejného sektoru; v podstatě je tvořen sektorem společenských potřeb (státní správa, armáda, policie); často nedemokratické; b) země rozvojové – veřejný sektor hraje významnou roli zejména v sektoru technické infrastruktury (podporuje rozvoj podnikání) + sektor rozvoje lidského faktoru; c) země v industriálním stádiu (významný je podíl sekundárního sektoru NH); podíl veřejného sektoru na HDP klesá, existuje rozvinutý trh, silný soukromý sektor, výkonný kapitál; začínají se však prohlubovat sociální rozdíly ⇒ posiluje sektor existenčních jistot; rozvoj soukromého sektoru vyžaduje další posilování sektoru technické infrastruktury; d) země v postindustriálním stadiu – převládá terciární, kvartární sektor ⇒ růst bohatství společnosti umožňuje růst zdrojů k přerozdělení; preferuje se sektor rozvoje člověka, existenčních jistot; postupně se však projevují bariéry výkonnosti ekonomiky ⇒ omezuje se přerozdělování a prosazují se změny ve struktuře veřejného sektoru; důraz se klade na zdokonalování lidského faktoru, na sektor poznání a informací (základní výzkum, spoje, šíření informací), ochranu životní prostředí – jedná se totiž o hlavní faktory dalšího ekonomického rozvoje. 2. Bariéry ekonomického rozvoje a) bariéra spotřeby Je výsledkem přecenění role soukromého sektoru v ekonomice a s tím spojeného tlaku na omezení sektoru veřejného. Výsledkem je, že většina statků, zejména smíšených, je produkována soukromým sektorem, prohlubují se sociální rozdíly, roste nezaměstnanost, bankrotují malé podniky ⇒ u převážné části obyvatelstva klesají příjmy ⇒ nízká spotřeba – stává se příčinou ekonomické stagnace, roste sociální neklid ⇒ nastává nutnost zvýšit objem přerozdělování zdrojů cestou vyšších daní a politika se obrací spíš nalevo od středu. b) bariéra výkonnosti

Je výsledkem přecenění role veřejného sektoru v ekonomice. Vysoká míra přerozdělovacích procesů vede k poklesu výkonnosti, motivace k sebezdokonalování. V oblasti existenčních jistot se lidi spoléhají na veřejný sektor. Podnikatelský sektor v důsledku vysokého zdanění ztrácí motivaci, často převádí kapitál do zemí s nižším zdaněním ⇒ konečným důsledkem je pokles veřejných příjmů ⇒ další snaha o zvýšení daní ⇒ sociální neklid ⇒ politika se obrací spíš napravo od středu, výsledkem je snaha o omezení bezpracných sociálních výhod. Problém politický spočívá v tom, že nelze naráz podstatně snížit míru přerozdělovacích procesů a tím ani daňové zatížení. B. FAKTORY MIMOEKONOMICKÉ Jedná se o faktory dané historickým vývojem a polohou dané země. a) faktory geopolitické – souvisejí s polohou státu (přírodní podmínky, přírodní zdroje se sousedními zeměmi, strategický význam). Nepříznivé klimatické podmínky, pocit ohrožení zvyšuje význam veřejného sektoru, zejména sektoru existenčních jistot a společenských potřeb. b) faktory historické – souvisejí s historií vzniku a vývoje státu země, které prošly klasickým vývojem (otrokářství, feudalismus, kapitalismus), mají zpravidla větší podíl veřejného sektoru. Lidé byli zvyklí, že se o ně vždy někdo staral, rozhodoval za ně. Za kapitalismu pak je „řízení“ pánem nahrazeno dělnickým hnutím ⇒ tlak na rozsah veřejného sektoru, zejména v sektoru existenčních jistot a rozvoje lidského faktoru. c) faktory kulturně náboženské – závisí na charakteru církve. Některá preferuje důraz na sociální podporu, sociální služby, jiná požaduje vytvoření podmínek pro pracovní uplatnění každého, pro jeho duševní rozvoj ⇒ sektor existenčních jistot, rozvoje lidského faktoru. d) faktory politické – jedná se o politické uspořádání společnosti. Vlády pravicového zaměření upřednostňují soukromý sektor, uznávají objektivní nutnost sektoru společenských potřeb, ale v nutném rozsahu. Vlády levicové přikládají veřejnému sektoru značný význam, podle svého programu dávají přednost různým sektorům. Střídání vlád je výrazem střídavého vlivu bariéry výkonnosti a bariéry spotřeby. Totalitní režimy rozvíjejí veřejný sektor zejména v oblasti společenských potřeb, sektoru rozvoje člověka využívají k manipulaci s lidmi. V moderním pojetí by se měl veřejný sektor orientovat především na podporu rozvoje prorůstových faktorů ⇒ sektor rozvoje lidských faktorů, poznání a informací, technické infrastruktury, zaměstnanosti a životního prostředí. Tím by se omezila náročnost sociální podpory a pomoci, které jsou kritizovány jako neefektivní s ohledem na to, že vedou k poklesu výkonnosti.

Zdůvodnění existence veřejného sektoru prostřednictvím uspokojování potřeb A: Vymezení pojmu „potřeba“ a členění potřeb z ekonomického hlediska Potřeba – z ekonomického hlediska je definována jako pociťovaný nedostatek. Je uspokojována spotřebou statků. Spotřeba statků je jednou z fází reprodukčního cyklu (výroba, rozdělování, spotřeba), je podmínkou reprodukce, je smyslem a předpokladem fungování NH, resp. společnosti jako celku. Přitom fungování NH vytváří předpoklady pro uspokojování potřeb co do kvantity i kvality a tím má nezastupitelný význam pro život lidí jako jednotlivců i celé společnosti.

1. Podle úlohy statku v reprodukčním procesu se potřeby člení na: - výrobní; - finální (konečné, spotřební). Výrobní potřeby pociťuje člověk jako výrobce statků. Finální nevýrobní potřeby pociťuje člověk jako spotřebitel statků, nutných k zachování svého životy, resp. života rodiny. Množství a kvalita těchto statků je základem životní úrovně a životního stylu. ⇒ Je-li člověk základem existence společnosti, pak prioritním úkolem společnosti, resp. HN, je uspokojování finálních potřeb. Předpokladem uspokojování finálních potřeb je však uspokojení výrobních potřeb ⇒ potřeby spolu souvisejí, vzájemně se ovlivňují – není-li finální potřeby, nenastane výrobní potřeba a naopak. Potřeby výrobního sektoru by v zásadě měl uspokojovat souhrnný sektor (až na výjimky – některé statky slouží k uspokojení potřeb výrobních i finálních). Účast veřejného a soukromého sektoru na uspokojování finančních potřeb závisí na jejich charakteru, resp. na příčině, která vyvolává pocit nedostatku., tj. pocit potřeby.

2. Z hlediska příčiny vyvolávající pocit nedostatku se potřeby člení na: a) společenské: jsou důsledkem života ve společnosti ostatních – potřeba organizovaného uspořádání společnosti; – potřeba ochrany osoby a majetku; – potřeba zajištění spravedlnosti; – potřeba ochrany území, na kterém žije. b) individuální: jsou dány existencí člověka, jsou předpokladem jeho života (příčinou je úsilí o zachování a zkvalitňování života jedince) ⇒ potřeba výživy, bydlení, odívání, ochrany zdraví, vzdělání, dopravy, poznání, informací, spojů, estetických zážitků.

B. Úloha veřejného sektoru v uspokojování potřeb Pro vymezení úlohy veřejného a soukromého sektoru v uspokojování potřeb je třeba zohlednit, kdo má zájem na spotřebě a tedy i na produkci statků, které uspokojují příslušné potřeby.

1. Vztah výrobních potřeb a veřejného sektoru Zájem na spotřebě a tedy i produkci statků, které uspokojují výrobní potřeby, má výrobce. Existují však statky, které uspokojují potřeby výrobců i konečných spotřebitelů, Tj. potřebují je všichni ⇒ zájem na jejich stavu a rozvoji mají všichni ⇒ jedná se o veřejný zájem ⇒ jedná se o statky veřejně prospěšné. Jde o statky technické infrastruktury (doprava, spoje, rozvody vody, energií, odpadního hospodářství). Souhrnný sektor má sice eminentní zájem na spotřebě, ale o investice souhrnného kapitálu do této oblasti přílišný zájem není (investičně a provozně náročné, dlouhodobá návratnost). Vysoká úroveň infrastruktury je všeobecným zájmem spotřebitelů výrobních i finálních, je zároveň jedním z faktorů ekonomického rozvoje, zkvalitňování života člověka, ovlivňují životní prostředí ⇒ je důvod k tomu, aby veřejný sektor vstupoval do zabezpečení výroby a spotřeby statků, které zajišťuje technická infrastruktura.

2. Vztah finálních společenských potřeb a veřejného sektoru Produkce statků, které uspokojují finální společenské potřeby, je základem existence veřejného sektoru, uspokojování těchto potřeb je objektivně nutné, jsou výsledkem toho, že člověk žije ve společnosti jako jednotlivec. Zájem na uspokojování těchto potřeb z hlediska jednotlivce není trvalý, ale vzniká v okamžiku, kdy dojde k ohrožení jeho zájmů ⇒ tendence považovat je za zbytečné. V případě ohrožení se však uspokojení této potřeby může stát prioritním. Soukromý sektor, založený na efektivním zhodnocování prostředků není ochoten čekat, až taková potřeba nastane. Proto je úlohou veřejného sektoru vytvořit takové podmínky, aby tyto společenské potřeby mohly být uspokojeny kdykoliv. Ponechání produkce těchto statků na soukromém sektoru by vedlo k významnému omezení lidských práv a svobod (každý by měl takovou ochranu a tolik spravedlnosti, kolik by mohl zaplatit). Obecně tedy panuje shoda o objektivní nutnosti veřejného sektoru v oblasti uspokojování těchto potřeb, je však snaha minimalizovat výdaje z veřejných zdrojů na uspokojování těchto potřeb, resp. umožnit soukromému sektoru podílet se na jejich uspokojování (soukromé bezpečnostní služby, detektivní agentury, advokacie).

3. Vztah finálních individuálních potřeb a veřejného sektoru Podíl veřejného sektoru na uspokojování finálních individuálních potřeb je nejvíce diskutabilní. Východiskem pro posouzení opodstatněnosti účasti veřejného sektoru na uspokojování soukromých individuálních potřebuje jejich sestavení do „obrácené“ pyramidy“.

Obrácená pyramida individuálních potřeb

Potřeba estetických zážitků

Potřeba poznání, informací a spojů

Potřeba vzdělání

Potřeba dopravy

Potřeba ochrany zdraví

Potřeba bydlení

Potřeba odívání

Potřeba výživy




odspoda nahoru klesá míra životní důležitosti uspokojování těchto potřeb

S poklesem existenční nutnosti uspokojovat tyto potřeby klesá většinou zájem na jejich spotřebě (jedná se o tzv. zbytné statky) ⇒ klesá poptávka po statcích uspokojujících tyto potřeby. Pro vývoj společnosti jako celku však může být individuální spotřeba těchto statků významná, životně důležitá ⇒ uspokojovat tyto individuální zbytné soukromé potřeby veřejnou volbou prostřednictvím veřejného sektoru.


odspoda nahoru klesá možnost kvantifikace míry uspokojení těchto potřeb

Týká se problému efektivnosti veřejných výdajů a optimalizace rozsahu nabídky těchto statků.


odspodu nahoru roste význam uspokojování těchto potřeb pro vývoj společnosti jako celku

Jedná se o potřeby, jejichž uspokojení má rozvojový charakter v tom smyslu, že statky, které tyto potřeby uspokojují, zároveň: - uchovávají a zkvalitňují lidský faktor; - vytvářejí podmínky pro ekonomický růst (růst společenského bohatství); - zkvalitňují uspokojování všech potřeb – výrobních i finálních.

Uspokojování potřeby uchování a zkvalitňování lidského faktoru je pro společnost existenční potřebou, proto zde má veřejný sektor nezastupitelné místo. Jedná se o: - fyzické a psychické zdraví; - kvalifikaci; - hodnotovou orientaci; - ochotu podílet se na řešení problémů jiných; - schopnost sebeovládání; - tvůrčí schopnosti (tj. hledat nová řešení). Má-li společnost zájem na uspokojování určitých potřeb, musí k tomu vytvářet podmínky. Základní existenční potřeby vyvolávají prioritní zájem na spotřebě těchto statků. Zájem na spotřebě vyvolává zájem tržního sektoru na jejich výrobě. Jedná se o masovou spotřebu. Statky, o jejichž spotřebu je individuální zájem nízký, jsou však pro rozvoj člověka důležité musí zajistit veřejný sektor – musí vytvářet podmínky rovného přístupu ke statkům, které uchovávají a zkvalitňují lidský potenciál (paternalismus). Kvalita každého člověka je podmíněna kvantitou a kvalitou uspokojování potřeb. Kvalita života každého člověka ovlivňuje kvalitu života druhého ⇒ je v zájmu každého, aby se zajímal o uspokojování potřeb ostatních, protože tím zároveň ovlivňuje podmínky svého vlastního života ⇒ solidarita je ekonomickou a politickou nutností ⇒ každému se vyplatí vzdát se části svých příjmů ve prospěch zkvalitňování lidského potenciálu.

C: Úloha veřejného sektoru v řešení extrémního rozdělování příjmů Jak již bylo uvedeno, i když je ekonomika v paretovském optimu, může docházet k extrémnímu přerozdělování příjmů.

1. Polarizace chudoby Chudý člověk = špatný spotřebitel. Nízká spotřeba nepodněcuje ekonomický růst. = nemá prostředky na zkvalitňování své osobnosti ⇒ snižuje úroveň lidského potenciálu celé společnosti. = nízkou kvantitou svého potenciálu není schopen tvořit ani spotřebovávat nové statky, které uspokojují kvalitativně vyšší potřeby. ⇒ chudý člověk je brzdou ekonomického rozvoje, zdrojem sociálního neklidu, s možností násilného řešení svých neuspokojených potřeb.

2. Polarizace bohatství Koncentrace bohatství i rukou malého % obyvatel má rovněž své negativní důsledky: - snaha o koncentraci vlastnictví vyvolává tendence k monopolizaci na trhu; - plýtvání zdroji; - bohatý člověk není příliš nakloněn přerozdělování bohatství a má tendenci sociální nepokoje řešit násilím; - korupce politiků za účelem příznivého vývoje jeho bohatství.

⇒ Polarizace bohatství a chudoby přináší problémy nejen v jedné zemi, ale i mezi zeměmi.

3. Řešení problému polarizace bohatství a chudoby a) Likvidace tržního mechanismu a fungování HN na bázi společenského vlastnictví výrobních faktorů. 

Základem je rovnost na bázi stejného vztahu k vlastnictví. Snaha o spravedlnost na základě rovného přístupu k vlastnictví výrobních faktorů a odměňování na základě vynaložení práce vede k rovnostářství ve spotřebě. Jedná se o nevýkonný systém.

b) Přerozdělování určité části bohatství ve prospěch chudých s cílem řešit následky chudoby. 

Nevytváří podmínky pro dosažení rovnosti na základě rovnosti výkonů. Je do určité míry nespravedlivý – přerozděluje i ve prospěch těch, kteří nepracují nebo jsou málo výkonné.

c) Přerozdělování určité části bohatství za účelem vytváření předpokladů, aby nebylo chudých ⇒ předcházet chudobě vytvářením podmínek pro možnost každého být výkonným (resp. každé země) ⇒ zajistit přístup ke statkům, které zachovávají a zkvalitňují lidský faktor, dostatečnou nabídku práce a její spravedlivé ocenění. 



Vytváří se spravedlivý druh rovnosti na principu stejných šancí pro člověka, aby se o sebe mohl postarat sám. Princip solidarity pak uplatňovat pouze u těch, kteří se do obtížné situace dostali nezaviněně. Těm, kdo si svou situaci zavinili, poskytnout minimum. Společnost se však musí snažit vytvářet takové podmínky, aby k těmto situacím nedocházelo, resp. minimálně. Při uplatňování principu rovných šancí je třeba zohlednit to, že tyto šance jsou omezeny určitou nerovností vrozenou (genetické předpoklady prostředí) ⇒ absolutní odstranění sociální nerovnosti není možné.

Určité nebezpečí pro veřejný sektor spočívá v tom, že si podpora rozvoje člověka je chápána jako činnost charitativní, tedy svým způsobem neefektivní. Je třeba však si uvědomit, že člověk se stává hlavním rozvojovým faktorem ⇒ investuje se do růstu ekonomického potenciálu země.

Posuzování efektivnosti veřejných výdajů Nepřetržitý růst veřejných výdajů a snižující se tempo růstu zdrojů jejich financování vyžaduje zkoumat, jak efektivně jsou veřejné finanční prostředky vynakládány. Teorie veřejných financí proto zkoumá podrobně efektivnost veřejných výdajů. U veřejných výdajů chápeme efektivnost komplexně, tzn.: •

Hospodárnost ve výdajích, tzn. veřejné potřeby zajistit s co nejnižšími náklady, poněvadž zdroje krytí veřejných výdajů jsou omezené. Jedná o hospodárnost na vstupu.

•

Účelnost (užitečnost), tzn. vydávat prostředky rozpočtové soustavy na splnění vytčeného cíle, o kterém se však rozhoduje veřejnou volbou, tzn. na určité veřejné výdajové programy, které jsou obyvatelstvem preferovány a budou z nich mít užitek. Jedná se o užitečnost na výstupu.

•

=> výsledkem je celková efektivnost.

Veřejné výdaje by měly být vynakládány efektivně. To souvisí především: •

S efektivností veřejného sektoru, kam alokační veřejné výdaje plynou na financování jeho potřeb v souvislosti se zabezpečováním veřejných statků pro obyvatelstvo. Týká se to však i zadávání veřejných zakázek.

•

S využíváním zejména adresných sociálních transferů obyvatelstvu podle zvolených kritérií. Na zvolených kritériích závisí míra efektivnosti či neefektivnosti přerozdělovaných veřejných výdajů (např. v ČR podle násobku minimální mzdy u přídavků na děti apod.).

Předmětem častých kritik je neefektivnost ve výdajích. Přitom proces efektivnosti veřejných výdajů ovlivňuje i veřejné rozhodování o jejich objemu a struktuře. Z nejrůznějších důvodů, může dojít k neefektivnímu rozhodnutí (např. vlivem politického populismu, vlivem tlaku zájmových skupin…). Veřejné výdaje jsou vynakládány na různé veřejné výdajové programy. Pro dosažení maximálně možné efektivnosti, a to z důvodů. •

Neznalosti preferencí občanů – protože se ve VS neprovádí průzkum poptávky po veřejných statcích, proto je snaha decentralizovat produkci veřejných statků na územní samosprávu – tedy blíže k občanovi.

•

Neoprávněnost zařazení určitého projektu k realizaci v rámci VS – přitom soukromý sektor by zajistit daný statek hospodárněji než veřejný sektor.

•

Alokační neefektivností – k té dochází tehdy, když je z možných variant řešení zvolena nesprávná, neefektivní či méně efektivní varianta alokace.

•

Produkční neefektivností – k té dochází tehdy, zabezpečujeme-li statek (službu) v rámci veřejného sektoru, zvolíme-li si však z možných variant variantu horší, tzn. horší cestu k dosažení cíle.

Smysl hodnocení ekonomické efektivnosti Vzhledem k tomu, že poskytuje peněžní prostředky, má právo stanovit si požadavky, které zájemce o kapitál musí splnit. Poskytovatel má zcela jasnou představu, jaké prvky a položky by mělo ekonomické a finanční hodnocení obsahovat, jak by mělo být zdůvodněno a jaké by měly být výsledky.

Efekty veřejných výdajů •

•

Peněžně vyjádřitelné –

Zisk, peněžní příjem

–

Úspora nákladů

Peněžně nevyjádřitelné či obtížně vyjádřitelné efekty –

Vytvoření nových pracovních míst

–

Zlepšení životního prostředí

–

Zlepšení zdravotního stavu obyvatelstva

Charakteristika metod hodnocení efektivnosti •

Metody statické - nerespektují faktor času

•

Metody dynamické - delší doba pořízení, delší doba životnosti, ČSH, VVP

•

Metody opírající se o nákladová kritéria - U metod opírajících se o nákladová kritéria vystupuje jako efekt investování úspora nákladů, a to jak nákladů investičních, tak nákladů spojených s fungováním investice (provozní), v úvahu musí být brány oba dva druhy

•

Metody opírající se o zisková kritéria - komplexnější metoda, kritéria opírající se o peněžní příjem z investice, tj. zisk po zdanění vyvolaný investicí + odpisy, eventuálně další příjmy

Základní kritéria hodnocení ekonomické efektivnosti Jednokriteriální metody •

CBA – metoda analýzy nákladů a výnosů – hodnotí důsledky výdajových programů v peněžních jednotkách, aby je bylo možno poměřit s náklady. Jde o posouzení, který projekt s minimálními náklady povede k maximálnímu užitku. Předpokladem využití je možnost ocenit užitky v peněžních jednotkách. Někdy je nutno použít ocenění tzv. stínovou cenou, pokud cena prokazatelně neodráží společenské náklady

•

Metoda analýzy účinnosti nákladů – využívá se tehdy, není-li možno kvantifikovat užitek z výdajových programů v peněžních jednotkách, nelze kvantifikovat výstupy v hodnotových jednotkách. Výstupy se měří v naturálních jednotkách

•

Metoda analýzy minimalizace nákladů – používá se tehdy, není-li možné nebo nemá smysl měřit výstupy. Předpokládá se, že výstupy jsou kvantitativně i kvalitativně relativně shodné. Kritérium pro rozhodování je pouze minimalizace vstupů

•

Metoda analýzy užitečnosti nákladů – modifikace CBA, užitečnost se měří tzv. životností a podobnými kritérii.

Vícekritoriální metody •

Nejsou založeny jen na hodnotových kritériích, ale berou do úvahy i kvalitativní kritéria

Identifikace finančních a ekonomických toků •

Společensko – ekonomické výnosy

•

Dva typy hodnocení

•

•

–

Odečítající část nákladů

–

Přičítající dodatečný výstup

Dodatečné zaměstnání pracovních sil –

Porovnání nízké minimální mzdy s mzdou v regionu

–

Ztráta zaměstnanosti v jiných sektorech

Infrastruktura –

Výhody z redukce nebezpečí dopravních nehod

–

Rezervy v přepravním čase

Veřejná volba V tržním sektoru rozhoduje o tom, co se bude vyrábět, tj. o alokaci zdrojů, prodávající i kupující na základě ekonomického mechanismu trhu. Kritérium preferencí je cena statku ve vztahu k užitku, který přinese. Ve veřejném sektoru je působení tržního mechanismu nahrazeno politickým rozhodnutím, které je výsledkem kolektivního rozhodnutí, přičemž vychází z určitých zákonitostí individuálního chování. O problémech, kde nelze rozhodovat s využitím trž. mechanismu, se rozhoduje veřejnou volbou. Jde o to sladit zájmy individuální se zájmem veřejným. Zkoumáním zákonitostí veřejné volby se zabývá teorie veřejné volby. Používá se všude tam, kde k rozhodování nelze použít kritéria ekonomická. Tržní systém je založen na úloze cenového systému (tj. na peněžních hlasech), veřejná volba je založena na voličských hlasech, tj. na hlasování. Na ekonomickém trhu jsou účastníky rozhodování výrobce a spotřebitel (vztahy jsou bezprostřednější), na politickém trhu voliči, politici, byrokracie, zájmové skupiny ⇒ slaďování zájmů je složitější. Základem veřejné volby je snaha o optimalizaci přijatých rozhodnutí. Každý z účastníků politického trhu se však řídí svými preferencemi ⇒ úkolem veřejné volby je: - donutit voliče, a tedy spotřebitele veřejných statků, projevit preference; - sladit individuální preference tak, aby vyústily do 1 kolektivního rozhodnutí.

Základní postupy veřejné volby: a) pravidlo jednomyslné shody (koncensu) b) pravidlo většiny c) pluralitní hlasování d) hlasování podle počtu získaných bodů Pravidlo jednomyslné shody Je založeno na principu, že všichni zúčastnění musí souhlasit s navrhovaným řešením. Výhody: Nelze zhoršit situaci nikoho z voličů – nikdo nebude souhlasit s něčím, co by zhoršilo jeho původní situaci. Nevýhody:

- časová náročnost, finančně nákladné; - možnost vydírání jedincem (může profitovat na svém souhlasu); - řešení může být efektivní, nikoli optimální (zachovává výchozí stav – např. z hlediska rozdělení důchodů – bez ohledu na to, zda je či není optimální).

Pravidlo většiny Je založeno na principu, že s návrhem souhlasí nadpoloviční (prostá) většina. Výhody: Nemohou být schválena špatná rozhodnutí, která zhorší situaci každého. Nevýhody:

- schválení i neefektivních, dokonce i nespravedlivých návrhů; - tyranie většiny (většina získává výhody na úkor menšiny).

Nedokonalosti lze řešit, resp. zmírnit zavedením „kvalifikované většiny“ (tj. více hlasů než je při prosté většině, např. 2/3)

Pluralitní hlasování Voliči musí seřadit jednotlivé návrhy, které jsou předmětem hlasování, podle svých preferencí. Vítězí varianty, které se nejčastěji umístily na 1. místě.

Hlasování podle počtu získaných bodů Každý volič má přidělen určitý počet bodů a ty přiřazuje různým návrhům. Vyhrává varianta s max. počtem bodů.

Formy veřejné volby 1. Forma přímé demokracie (přímé hlasování). Volebního procesu se účastní každý volič – dnes vzácně, např. formou referenda. Při velkém počtu voličů a řešených problémů nevhodná. 2. Forma reprezentativní demokracie (nepřímé hlas.) Hlasují zvolení zástupci (reprezentanti). Zpravidla nominováni politickými stranami, které svými programy představují zájmy potenciálních voličů Problémem je motivace stran, politiků, byrokracie – nemusí zcela nezbytně vést k zajištění veřejného zájmu, k optimálnímu rozhodnutí.

Problémy veřejné volby a) Hlasovací paradox (též nazýván volební paradox, paradox cyklického hlasování, Condorcetův paradox, neexistence rovnováhy) Vyskytuje se při principu prosté většiny, při hlasování o více než 2 projektech a má-li někdo z voličů tzv. 2-vrcholovou preferenci. Hlasovací paradox v sobě skrývá nebezpečí manipulace s pořadím hlasování o jednotlivých projektech a nebezpečí cyklické volby – žádný z projektů nezíská jednoznačně většinu hlasů – pokaždé vyhraje jiný ⇒ může být důležité kontrolovat pořadí volby – vítěz každých voleb je určen pouze pořádkem, v jakém spolu dvojice soutěží.

Předpokládejme, že se má vybrat jedna ze tří velikostí rozpočtu – velký rozpočet A, střední rozpočet B a malý rozpočet C. Pro zjednodušení předpokládejme, že jsou jenom tři voliči X, Y a Z. Nakonec předpokládáme, že náklady jsou rozděleny rovnoměrně. Předpokládejme, že osoba X je pro velký rozpočet, dává tedy přednost A před B a před C. Osoba Y je pro malý rozpočet, dává přednost, tedy malému rozpočtu (C). Pokud nemůže dosáhnout nízkého rozpočtu a nízké míry zdanění, tak bude jako druhou volbu preferovat rozpočet A, tedy vysokou úroveň zdanění a s tím spojené bezplatné poskytování veřejných statků a teprve třetí volba je střední velikost rozpočtu. Osoby Y, tedy dává přednost extrémům před prostředním řešením. Křivka Y má tedy více vrcholů. Volič Z bude preferovat prostřední volbu – přiměřený rozpočet a daně a přiměřené množství poskytovaných statků. Druhá volba bude malý rozpočet – nízké daně. Poslední volba poté bude velký rozpočet a vysoké daně. Výsledek nám bude záležet na pořadí ve kterém dvojice jednotlivých možností porovnáváme. Začneme-li A versus B, zjistíme, že vyhrává A nad B a naopak C vyhrává nad A, C je tedy naprostým vítězem. Když však začneme B versus C, potom vyhrává A. Pokud začneme s A versus C, vítězí B. Tento hlasovací paradox byl šokem pro víru v demokracii voleb. Většinové pravidlo nefunguje tam, kde struktura preferencí jednotlivců má více než jeden vrchol.

b) Arrowův zákon nemožnosti: Neexistuje žádná hlasovací metoda na principu většinového pravidla, která nezávisí na pořadí jednání, zaručuje efektivnost a respektuje individuální preference (⇒ zpochybnil „demokracii“).

c) Volič- medián (střední volič) Díky svému umístění ve volebním souboru může za určitých okolností zaručit vítězství 2. návrhu, protože rozděluje soubor voličů (při lichém počtu) do 2 stejných podsouborů. Rovnovážná úroveň je ta, kterou upřednostňuje střední volič. Tzn., počet jedinců preferujících vyšší výdaje = počtu jedinců preferujících nižší úroveň výdajů. Přístup jednotlivých obyvatel k veřejným výdajům je určen třemi faktory: • Individuální preference jednotlivců – každý si cení veřejné programy jinak • Rozdílné příjmy obyvatelstva – mezní užitek soukromých statků je pro chudšího spotřebitele vyšší než pro zámožného. Chudší občané proto budou také méně ochotni

•

vzdát se části svých příjmů na financování veřejných projektů. Ačkoliv je možné, že mezní užitek veřejných statků je pro chudší obyvatele vyšší než pro bohatší, je jejich mezní užitek ze soukromé spotřeby natolik vysoký, že zvýšení veřejné spotřeby by snížilo jejich celkový užitek. Mezní míra substituce – tj. množství soukromých statků, kterých je spotřebitel ochoten vzdát se výměnou za zvýšení veřejné spotřeby o jednotku – je pro každou úroveň veřejné spotřeby nižší pro chudší obyvatele než pro bohatší. Důsledkem je, že při paušálním zdanění bohatší lidé upřednostňují vyšší veřejnou spotřebu. Daňový systém – určuje, jakou část nákladů veřejného projektu bude muset zaplatit každý občan. Pokud každý musí platit stejnou část výdajů, bude občan s nižšími příjmy dávat přednost nižším veřejným výdajům. Pokud ale chudší platí méně než bohatší, je možné že budou prosazovat vyšší úroveň veřejných výdajů. Krajním případem bude občan, který nemusí platit vůbec žádné daně. Každý veřejný projekt tedy pro něho bude prospěšný, a proto bude prosazovat maximálně možnou výši veřejných výdajů.

Q1 – Q3 – jedinci s různým příjmem

užitek

užitek nejbohatších

užitek střední vrstvy

užitek nejchudších

Q1

Q2

Q3

množství statků

Volba: 1. Q1, Q2, Q3 2. Q2, Q1, Q3 3. Q3, Q2, Q1

Doplňující informace k sociální politice – převzato z KREBS, V. a kol. (2007): Sociální politika, 4. vyd. Praha: ASPI, a. s., s. 504. „Sociální politika je politikou, která se primárně orientuje k člověku, k rozvoji a kultivaci jeho životních podmínek, disposic, k rozvoji jeho osobnosti a kvality života“ (Krebs, 2007). Sociální politika nikdy nepředstavuje izolovaný fenomén, vždy je součástí širších národohospodářských vztahů a tedy i hospodářských politik. Je tedy součástí většiny světových společenských celků. Pokud se společnost chce rozvíjet jako celek je nezbytné, aby docházelo k rozviji všech jeho součástí a v tomto případě i sociální politiky. Sociální politika je tedy nezbytnou součástí našeho života. Snaží se ovlivňovat naše životní podmínky, tedy sociální realitu nebo lépe řečeno sociální systém. V současné době existují ve vyspělých zemích jasné tendence k rozvoji znalostní ekonomiky. Tato ekonomika je však založena na rozvoji lidského faktoru a pouze tedy, když se bude rozvíjet člověk, může se rozvíjet společnost jako celek. Většina demokratických zemí má svoji prosperitu a standard založena nejen na ekonomicky měřitelných hodnotách (jako je např. HDP), ale i na hodnotách, které jsou obtížně vyjádřitelné. Mezi tyto hodnoty patří např. tzv. sociální kapitál, který je ve velké míře závislý na rozvoji sociální politiky. Zde je zajímavé, že Bhútán, který patří k nejchudším zemím světa neměří svoji výkonnost pomocí růstu HDP, ale hodnocení je založena na hodnocení „Gross National Happiness“ tedy jakéhosi „hrubého národního štěstí“. Tedy právě ukazateli, který zohledňuje lidský faktor. Lidský faktor má důležité postavení ve společnosti, protože je schopna ovlivňovat morální a názorové klima. Svojí orientací na člověka ovlivňuje sociální politika názory, postoje a chování členů společnosti. „Sociální politika v moderní společnosti je její integrální součástí, koncentruje se k rozvoji sociální sféry a hledá odpovědi na zcela specifické otázky, na než nereagují a neodpovídají ostatní sféry života společnosti“ (Krebs, 2007). Pokud bychom se snažili vymezit termín sociální politika narazíme na velké množství definic. Zjistíme však, že jednotná definice, která by obsahovala všechny důležité atributy sociální politiky není k dispozici. Obsahové vymezení tohoto termínu je totiž velmi obtížné. Existuje staré a nové pojetí sociální politiky, ale i zde můžeme narazit na problémy. Velmi zjednodušeně řečeno můžeme říci, že sociální politika se zabývá rozvojem lidského faktoru a měla by tedy sloužit ke zkvalitnění našeho života. Tato stručná charakteristika však určitě není vyčerpávající definicí. Sociální politikou se (třeba i okrajově) zabývá velké množství oborů a každý z nich by přišel se svojí troškou pravdy. Krebs (2007) říká, že „sociální politiku je nutno – a v jistém slova smyslu především – vnímat jako celek, jako určitý systém s četnými komplikovanými vnitřními vazbami i s vazbami na ostatní prvky společenského systému. Sociální politika je tedy úzce vázána i na své společenské okolí. Je tedy vždy specifická v každé zemi i době, ale jsou jí zároveň vlastní i určité společné znaky.“

ZÁKLADNÍ PRINCIPY SOCIÁLNÍ POLITIKY Sociální politika je postavena na několika základních principech, které vycházejí z etických zásad, základních společensko-vědních principů či obecných pravidel. Jedná se tedy o pojetí jednotlivých názorových proudů. · Liberalismus – předpokládá osobní odpovědnost jednotlivce. Sociální politika je pouze určitým doplňujícím faktorem a vždy by měla být hodnocena podle ekonomické efektivnosti. V tomto případě však ekonomická efektivnost je velmi špatně hodnocena. Vzhledem k tomu, že principy liberalismu jsou založeny na podpoře individualismu a osobním výkonu jedná se o nepříliš solidární systém s minimem nedistributivních prvků. · Křesťanské sociální učení – jedinec má určitou míru zodpovědnosti, ale zároveň je do určité míry zodpovědný i společenský systém, který není vždy ideální a v určitých případech negativním způsobem ovlivňuje jeho budoucí postavení. Osobní svoboda je důležitá, ale i společnost má své závazky. Ačkoliv nerovnost je součástí společenského systému, ne každá je sociálně ospravedlnitelná a žádoucí. Společnost musí mít určitou míru zodpovědnosti a obecní prospěch a dobro jsou individuálním svobodám nadřazeny. · Demokratický socialismus – jedná se o zajištění životních podmínek pro všechny členy společnosti demokratickým stanovením pravidel. Stát přejímá určitou míru sociální odpovědnosti. Jedná se o silně solidární stát s rozsáhlým redistribučním aparátem. Sociální práva vnímá jako práva vyplývající z občanství a vyžaduje rovnost v těchto právech. Na základě výše uvedených názorových proudů je možno definovat čtyři základní principy sociální politiky. 1. Princip sociální spravedlnosti Sociální spravedlnosti lze vymezit pravidly, podle nichž jsou ve společnosti rozdělovány příjmy a bohatství a také životní příležitosti a předpoklady (např. vzdělávat se, uplatnit se na trhu práce) mezi jednotlivé občany, případně sociální skupiny. Neexistuje obecně uznávaná definice toho, co je sociálně spravedlivé. Shoda platí v tom, že sociální spravedlnosti je hodnota vedená myšlenkami humanizmu, lidského dobra a prospěchu. Otázka sociální spravedlnosti je v současné době velmi aktuální, protože souvisí se sociálním napětím či smírem ve společnosti. Se sociálním napětím je velmi často spjata i existence či neexistence vlády. Každý politik tvrdí, že jeho politika bude sociálně spravedlivá, že nebude docházet k sociální nespravedlnosti. Velmi často to má však pouze deklaratorní charakter. Princip sociální spravedlnosti je velmi často spojen s otázkou „proč?“ či „za co?“. Princip sociální spravedlnosti je však také velmi často zneužíván pro zvýhodňování určitých skupin obyvatelstva. Sociální spravedlnosti tak může být vtisknuta velice subjektivní pečeť vzdálená od jejího objektivního nazírání, které je vedeno především myšlenkami humanismu,

dobra a prospěchu lidí. Sociální spravedlnost je pojem relativní a k jeho řešení je třeba přistupovat zpravidla vždy z řady různých hledisek, a přihlížet tak k podstatě a charakteru velice rozmanitých konkrétních sociálních situací. 2. Princip sociální solidarity Sociální solidarita (vzájemná podpora, sounáležitost) souvisí především s utvářením a rozdělováním životních podmínek a prostředků jedinců a sociálních skupin (zejména rodin) v zájmu naplňování ideje sociální spravedlnosti. Solidarita je výrazem lidského porozumění a pospolitosti, vzájemné soudržnosti a také odpovědnosti. Je vedena úsilím o sjednocování zájmů, zejména pokud jde o hmotné životní podmínky, a to na základě svobodné vůle lidí a jejich ochoty podřídit se zájmům širšího společenství. T. G. Masaryk k tomuto problému uvádí: „Solidarita je etických příkazem, neboť člověk je dlužníkem společnosti, a zříká-li se svých práv, privilegií, ve shodě s ideou solidarity, je to jen splácení dluhu za prospěch, který skýtá společnost jednotlivci, rovněž jako dluh generacím minulým, jejichž statky nakupené pílí jsou mu k dispozici, a povinností všech lidí je solidárně pracovat na rozhojnění tohoto bohatství. V soudobých moderních společnostech se solidarita ve značné míře realizuje (naplňuje) především pomocí redistribuční a transferové politiky státu. Významná je i solidarita jednotlivců, spolků, sdružení, často založených na filantropii a uskutečňující se zpravidla mimo státní nedistributivní mechanismus nebo jen s jeho částečným využitím. 3. Princip subsidiarity Spojuje osobní odpovědnost se solidaritou. Vychází z přístupu k člověku jako k individuu s jedinečnými vlastnostmi, vůlí, schopnostmi, dispozicemi, které je jedinec „povinen“ - v mravním slova smyslu – využívat ku prospěchu a sociálními bezpečí svému a svých bližních. Princip subsidiarity však současně respektuje i fakt, že lidé nežijí v izolaci, neboť každý jedinec je vždy součástí určitého celku. Princip subsidiarity zdůrazňuje význam a nutnost činnosti různých společenství pro jištění sociálního bezpečí a zájem , či lépe povinnost státu takové aktivity podporovat. Podle tohoto principu je každý povinen nejdříve pomoci sám sobě, nemá-li tuto možnost, musí mu pomoci rodina. Rodině rovněž přísluší, aby si pomohla sama svými silami, a teprve dostane-li se do velkých obtíží, volá na pomoc jiná společenství. Teprve na posledním místě je k pomoci vyzýván stát. 4. Princip participace Základní myšlenkou participace je, že lidé, jejichž život je ovlivňován určitými opatřeními a rozhodnutími musí mít také možnost účastnit se procesu, který vede k jejich přijímání a realizaci. V podstatě jde o to, aby lidé měli reálnou možnost podílet se na tom, co bezprostředně ovlivňuje jejich život.

Naplňování principu participace je postupným, dlouhodobějším procesem, který lze ve zkratce nazvat jako přechod od člověka jako objektu převážně sociální politiky k člověku jako plnoprávnému, odpovědnému a respektovanému subjektu sociální politiky. Role státu v sociální politice Všeobecně je role státu v sociální politice považována za nezastupitelnou a v jistém slova smyslu i za nejvýznamnější, a to ve všech modelech. Nezbytnost účasti státu v sociální politice v moderní době vyplývá především z těchto skutečností: · Pro většinu obyvatel je pracovní příjem podstatnou existenční základnou. Ta může být ohrožena vznikem přechodné nebo trvalé neschopnosti pracovat. V takovém případě nastupuje stát, a to především vytvářením podmínek (mechanismů), které umožňují občanům, aby v případě ztráty pracovních příjmů, se zajistili buď sami, nebo ve spolupráci se státem. · Mnozí obyvatelé nejsou buď vůbec, nebo jen v omezené míře schopni zabezpečit svou existenci pracovními příjmy. Jde např. o osoby duševně nebo tělesně postižené, dlouhodobě těžce nemocné občany apod. V tomto případě je to opět stát, kdo poskytuje určité garance přijatelných životních podmínek. · Samy státy se v současné době prezentují určitými humanistickými ideály. Mají zájem na omezování a odstraňování nežádoucích nerovností ve společnosti a přísluší jim také značná odpovědnost za vytváření předpokladů pro zdravý dlouhodobý rozvoj a prosperitu společnosti. Stát se v sociální politice angažuje v podstatě dvěma základními způsoby: a) Jednak jako konceptor sociální politiky, tedy ten, kdo vymezuje právní rámec sociální politiky, určuje pravidla chování ostatním sociálním subjektům, dbá na jejich dodržování atd. b) Jednak jako přímý vykonavatel, realizátor sociálněpolitických opatření, tedy ten, kdo poskytuje konkrétní dávky podpory, pomoc apod.